Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?



Další Egiho balast na Internetu:


EGIHO DENÍK
Srpen 2002
eMerite

Nejedu v tom sám a nejsu jedinej, kdo takovýhle kecy trousí kolem sebe:

Ťapinčin antideník - to nečtěte buď vůbec, nebo až po mém, abyste viděli, jak si potvora vymejšlí.

Bobešovy tlachy - nejhorší pomluvy a nejnudnější zážitky, co kdo na web napsal. Samá lež a blábol.

Howadoor a jeho zápisník - šílený cestovatel, šílený programátor, neúnavně záporný hrdina

Chocho a Chochoviny - další cestovatel, též šílený, takřka na hranici snesitelnosti


Sobota, 31.08.2002

Vstávám v poledne. Už slyším, jak si říkáte - gauner lenošnej, shnilej, veš líná. Prdy a bubliny, šel jsem spát kolem páté ráno. Já vím, můžu si za to sám, že si plácám jakýsi webový stránky a občas je musím trochu přehrabat. Ale přece jenom, je to jistá činnost. A tu jistou činnost jsem činil právě do těch pěti.

Ťapinka už byla zpátky z ordinace. Taky by se to celý dalo říct jinak - dovalila se z ordinace a neměla nic lepšího na práci, než mě jít budit. To je jenom úhel pohledu.

Odpoledne měl zavolat Béďa, že potřebuje něco vyfotit. Taky to vlastně není úplně přesný - Béďa ve středu tvrdil, že bude potřebovat v pátek něco vyfotit. V pátek tahám celej den foťák jak magor, Béďovi volám, Béďa tvrdí, že v sobotu stoprocentně. Neozval se. Ani já se mu neozval. Jo, to zrovna. Přece se nebudu vnucovat, že chci v sobotu pracovat a fotit nějaký výlisky.

Ozval se teda někdo jinej. Mrňavý neštěstí Pavlík. Ale ten se zas ozvat neměl. Nebo měl. Kterýkoli pracovní den kolem poledne. Trpělivě jsem mu vysvětlil, že je sobota, že v sobotu mě opravdu nezajímá jeho 10 GB disk, který nefunguje v jeho čtyřiosmšestce. Čert mu kázal si ho kupovat, zabývat se tím v sobotu nehodlám.

Radši jsem vzal čuby a šel s nima ven. Vida, taky by to šlo říct jinak. Ťapina zalezla do betle s výmluvou, že pracovala a mně s pesanama vyhnala ven. Aspoň jsem měl důvod zajít na golf a poslechnout si události. Třeba jak včera Martin odcházel. Jak odcházel Martin s dítětem. Na ramenou. Postavil se, dal si dítě "na koňa", rozloučil se, otočil se a svižně vykročil ze dveří. Bez dítěte. To zanechal namáznutý na futrech.

A jinak jsme s Ťapinou většinu dne plácali další část reportu z dovolené. Teda já plácal. Přepisoval deník, Ťapince ho dával k doplnění, pak ho převáděl do HTML, oživoval si podle mapy vědomosti, co je co. A hlavně upravoval a popisoval fotky, dělal z nich výřezy. No pravda, i jsem si s tím pohrál. To zas abych nekecal.

          

(Zbytek viz celá stránka o Expedici ...)

A večer jsme šli ještě jednou na golf. To je celý. Jé, já dokážu bejt krásně stručnej, to jsem ani netušil :o)

----------

Pátek, 30.08.2002 - Egiho psychoanalýza

Odpoledne jsem se vrátil domů kolem třetí. Přistihl jsem Ťapinku. Strašné. Kdyby aspoň s někým v posteli, to se dá pochopit, ale ona se jak ropucha rozvalovala u mého počítače. Děs. Naštěstí se mi ji podařilo vzápětí vyhnat, ve tři měla bejt v ordinaci.

Já jsem měl na doma nějakou práci, pak jsem ještě chvíli koukal po Netu, kde co lítá. O pěti na mně přišla. Ne teda Ťapinka, nýbrž únava. Psi venku byli, já měl hotovo, hupky dupky do pelechu, budíka na půl sedmou, jsa pevně přesvědčen, že budu vzhůru, až se Ťapina dovalí. Ovšem úderem půl sedmé začal vyřvávat budík, já mu jednu majznul a bylo po pevném přesvědčení. Dokonce to zašlo tak daleko, že po mně Ťap po návratu začala zase skákat, ať vstanu, že hrůza nesmírná, ona, ubožátko, nemá nic k večeři. Pokud si matně vzpomínám, odtušil jsem něco v tom smyslu, že je mi to fuk, navíc si mohla něco koupit po cestě, případně vystartovat ještě do obchodu. Supermarkety mají do osmi a bylo kolem půl.

Druhej pokus učinila v osm. A na budící pokusy jsem nadšeně odvětil: "Už máš ten ceník? Tak fajn, můžem ti vyrazit zuby a zaplatit večeři."

A teď mi řekněte, jak jsem k tomu došel?

Sám jsem se uvedl aspoň do stavu "polovzhůru" a začal nad tím koumat. Ze začátku jsem tvrdil, že je to naprosto logické, podle hesla, že Egi má dycky pravdu, by to i bylo, ale s přibývajícím vědomím jsem tu jistotu pomalu ztrácel. Zkusil jsem si to rozebrat po bodech:

1) Já spím, Ťap mne přijde vzbudit. Vyrazit jí zuby je v dané situaci skvělej nápad.

2) Předtím tam byla kvůli té večeři. Když argumentuje, že tady nic není, většinou na otázku, proč teda něco malýho nekoupila, odpovídá, že nemá peníze. Teda kdybych jí vyrazil zuby, mohly by bejt třeba zlatý, ty se dají zpeněžit a koupit za ně večeře. To mi přišlo taky logické. Že zlaté zuby nemá, to mi prostě ve spaní nedojde a nedojde.

3) Hergot, ale kde jsem vzal ty ceníky? To se mi asi zdálo zase o práci, patrně jsem nakupoval jakejsi "hardváre" a sháněl platný ceník velkoobchodu.

Pod tíhou okolností jsem byl tedy nucen ustoupit, že si za svým sice stojím, vyrazit zuby a koupit večeři, to teda ponechávám v platnosti. Akorát ten ceník mi tam teda nesedí.

Ještě po vlastní exhumaci jsem se vydal na inspekci ledničky. Zjistit, kolik pravdy ja na tom, že není nic k večeři, nebo spíš kam se asi podělo všechno to, co jsem tam viděl odpoledne. Výsledek mi vzal dech. Čemu všemu se taky dá říkat "NIC". Ona prostě nepochopí rozdíl mezi hladem a mlsnou hubou. Vyžrala mi všechny Tatranky (poté, co spořádala svoje - já žeru oříškový, ona čokoládový a oříškový až jí ty čokoládový dojdou) a Zlatý voplatky, tak prostě usoudila, že NIC NENÍ. Jednou ji zabiju.

No a večer jsme se dívali na nějakej přiblblej film "Koule", kde jacísi vědátoři byli na podmořské základně a zkoumali tam mimozemskou loď, která ale nebyla mimozemská, nýbrž pozemská, z budoucnosti, z mimozemšťanů tam měla jenom jakousi zlatou kouli, která uměla plnit přání ve snech i v bdělém stavu, polovina jich tam logicky skapala, přežil jenom Dustin Hoffman, blondýna Sharon Stone a jakejsi čerňoch, aby se neřeklo, že ufouni sou rasisti. Píčovina jak zvon a zmatená k tomu. Hlavně klasické věci, jako že do totální destrukce mělo bejt ještě sedm a půl minuty, za minutu už to byly jenom tři, zato poslední minuta a půl trvala asi čtvrt hodiny, ve třistametrové hloubce si člověk jenom tak plave (i když u toho dělá děsný ksichty), ačkoli předtím jasně upozorňovali, že by natáhl brka, Dustin je prostě špica, počítače dělají naprosto neuvěřitelný věci, kápne na ně voda, explodují, no jedním slovem bejkovina. A hlavně se jim tam dík té "guli" plnily přání, teda hlavně ty negativní, jako se zjevovaly medůzy, který člobrdu sežraly skrz skafandr, mořští hadi, kteří pak zas mizeli, když někdo někoho štval, ten si usnul a tím snem ho nechal rozpůlit hydraulickým zavíráním dveří, nebo uhořet (ano prosím, v té ponorce, do které už dávno tekla voda). To by se hodilo mně. Jak by mně Ťapina chtěla budit, ve snu bych jí ty zuby vyrazil.

I psi z toho byli mešuge. Anďákovi hrklo ve štrycli, chodil po pokoju, občas si pro sebe zavrčel a děsně pitomě se u toho tvářil. Povídám: "Co tomu čoklovi je?" a Ťap záhrobním a tajemným hlasem, jako správná veterinářka, vysvětlila: "Má nerva". No, nevím, jestli ale z toho filmu nebo z Máši, která mu furt nedá pokoj. Ale stačilo ho podrbat za ušima, chvílu ještě dělal neurotika, aby zachoval dekórum, pak ho to však rázem přešlo a byl to zase normální Anďoš.

A jenom pro ilustraci - tady je prosím ta naše prázdná lednička a špajzka. To už tam chybí za tu dobu půl chleba, osm vajec, ještě toastovej chleba, rajče a jedno jabko. A kdybyste to nepoznali, to v ledničce navrchu je štangla lovečáku.

----------

Čtvrtek, 29.08.2002

Neštěstí. Stalo se neštěstí. Mnoho různých neštěstí.

Šel jsem spát ve tři - neštěstí.

Ráno jsem musel vstát - neštěstí.

Musel jsem si koupit šalinkartu - neštěstí, prachy fuč.

Jít do práce - to už je úplný drama.

Jít do práce přes velkoobchod - hotovo, obchodník byl stejně ospalej jako já. Každej papír jsme přepisovali třikrát.

A ještě přes Magorát - to hovoří samo za sebe.

Pracovat - brrrrr.

Stavil se Franta - to je horší než když přijde smrt.

Koupit CéDéčka - další prachy v čudeli.

Doma udělat spoustu prkotin - pošta, zálohy, fotky. Krize.

A nakonec se ozvala Petruša z Práglu, že si koupila nový starý auto - katastrofa a živelná pohroma.

A tím autem může přijít do Brna - já chcíííí evakuacíííííí.

A zas jsou dvě hodiny - to už je fakt na kulku do palice.

----------

Středa, 28.08.2002

Ráno se mi zdál divnej sen. Zdálo se mi, že jsem zaspal. Chápete to? Normálně zaspím a zdá se mi, že je vše v limitu, dnes jsem se vzbudil s přesvědčením, že je kolem desáté a šéfová se zas bude tvářit, jako kdybych jí ukradl vláček, vyletěl jsem z pelechu jako Kajínek z Mírova, no a .... no a bylo sedm hodin. A k tomu všemu, protože jsem šel spát ve tři, su celej den jak praštěnej po tlamě.

Dneska toho bylo celkem dost, leč nic moc, co by stálo za zaznamenání. Většina věcí rutinních, nezáživných, jiné sice záživné, ale nepublikovatelné. Taky nemusíte vědět všechno.

Jenom jsem šel večer zařídit něco do města a zamířil jsem z Moravského náměstí takovým tím tunýlkem k Janáčkovu divadlu. Pro mimobrněnské - ač je Brno vlastně taková větší dědina. Máme několik divadel. Nepočítám-li takovej Magistrát, což je komedie sama o sobě, dvě největší jsou Janáčkovo a Mahenovo. No a právě v parku u Janáčkova divadla je socha Jiřího Mahena, chudák Janáček má před Mahenovým akorát tak prd. Nevděk světem vládne.

Jenže dodnes jsem nevěděl, že je to Mahenova socha, maximálně jsem matně tušil, že tam NĚCO je, že ten plac není jenom tak prázdnej. Možná bych si i vzpomněl, že je tam nějaká socha a ne třeba billboard, ale je dost pravděpodobné, že bych, kdyby se mě na to někdo ptal (jako že neptal), dokázal říct, že je tam to NĚCO. A to asi taky jen v případě, že by se na to skutečně ptal, to už by mi asi došlo, že tam NĚCO bejt musí, jinak by se tak blbě neptal a mě by ani nenapadlo nad tím hloubat. Proč bych hloubal, jestli někde NĚCO je, když se mě na to nikdo neptá, že?

No a jak si to dneska šinu po tom chodníčku, všiml jsem si tam ČEHOSI podivnýho, teda, že je to socha, to jsem poznal hned, ale strašně divná. Až pak mi to došlo. Zepředu je to opravdu normální socha Jiřího Mahena, an čumí ke Svatýmu Rusovi (pomník Rudé armády). Ovšem z boku, nemůžu si pomoct, to vypadá jako pomník Neznámého Exhibicionisty. V tom krátkým rozepnutým a rozhaleným kabátě tam pan Mahen vypadá jako ouchyl. Nebo su zase ouchyl já, že mi to tak připadá?

          

No dost možná, že jo, protože do práce mi přišel od Ťapiny mail k těm včerejším Jandejsům a broukům, ne že by si počkala hezky na večer, až se slezem doma (resp. na golfu, kde nám Jura ukazoval fotky, jak byl kdysi on v Pobaltí), to ona mi to hezky napíše:

To mi hned bylo divný, že by Dandejsa Jandejsa sklátila tak najednou choroba, když byl ještě v pondělí i s Jandovkou na obědě v Tipsportu a velice při chuti :-))
Jo a ty brouci, ty zvíře jedno, to neni žádná hromadná soulož, ale mateřská školka, pedofile jeden, to sis nevšim, že je tam většina dětiček malejch nevinnejch bez teček?

Ťapi

A co já KYPBA vím? Já brouky rozděluju na dvě kategorie:
1) co leze po zemi, je pižmouk
2) co letí luftem, je šmejd
Maximálně z toho dokážu vyčlenit termita, moskyta, choumu a hovádo, tím moje znalosti hmyzu končí. A i tohle jsme kdysi museli s Čútou dát dohromady ve dvou. Tak co?

No, to byl zase den ...

Ještě, že jsem na Neviditelném psovi narazil na geniální článek, ohledně mužských tužeb, nemusí furt jenom Ťapina študovat nějaký zena.centrum.cz, nebo kde ty vyplody furt bere. Schvalne si toto prectete, doporucuji nasledne i komentare. To mi mluvi z duse.

----------

Úterý, 27.08.2002

Hned po ránu tragédie. Olouš po mně chtěla výkon byrokratický. Prej dát dohromady ODPRD. Teda ODPRacovanou Dobu, též docházku. To je složitější než mlátička. Vždycky je to utrpení, tabulka a číslíčka, to je na mě mor. Ale vždycky si říkám, že je to tady sranda. Oproti bývalé firmě, kde se vyskytovaly i zápisy typu:

Pondělí    08:00 ------ 16:30

Úterý      08:00 -----
                      |
Středa           -----
                |
Čtvrtek          -----> 23:00

Pátek      17:00 ------ 18:00   (zkrátka úterý až čtvrtek, 63 hodin v kuse,
                                 pak mě museli vynést z auta a spal jsem až do večera)

Jinak v práci skoro až nezvyklej klid. Sice práce, ale tak nějak tichá a klidná. Možná hlavně proto, že většina mých "oblíbenců" a šéfů je v Mexiku, ti ostatní se bez dozoru nehodlají předřít. Před obědem jsem vyrazil na jedno detašovaný pracoviště, porejpal se tam v mailu a zas hrdě odkráčel. Na ten oběd, pochopitelně. U Primů jsem nejdřív potkal první partu od EFXka, řekli jsme si, že se najím a stavím se za nima. To je to moje druhý skoropracoviště, chtěl jsem jenom prohodit pár slov se šéfama. Ale ty jsem potkal přímo před hospodou, tak jsem s nima zaplul do vedlejší knajpy ještě na Kofolu, nemusel jsem jít celejch sto metrů. Jenže cestou ven jsem natrapíroval Kokeša, jak místo oběda tlačí škopky do hlavy a rázem jsem měl po chuti. Ještěže cibulačka a ledvinky s rejžou už byly na cestě zažívacím traktem.

Měl jsem si odpoledne vyzvednout fotky u Dandejsa Jandejsa. Mám to kousek vod baráku, tak si tam nechávám z fotolabu posílat zpracovaný digitální snímky. To se dělá tak, že si vyfotíte, co potřebujete, připojíte dyžytál k počítaču, dostatečně dlouho klikáte na různý ikonky (je dobrý vědět, na který), různě u toho nadáváte tak dlouho, až se vám podaří ty fotky dostat z foťáku do počítače. Pak klikáte zase na jiný ikonky, mačkáte jednoduchý kombinace kláves typu <Ctrl>+<Alt>+<Shift>+<L>, u toho si mumláte tajný zaklínadla, až se vám ty fotky podaří upravit do nějaké rozumné podoby. Zjistíte, že jich máte za půlodpolední procházku osmdesát, s těžkým srdcem a nářky jich tři čtvrtiny vyházíte (samozřejmě ne úplně, jenom si v poznámkách vyškrtáte, že, ach jo, tyhle teda nevyvolat). Následně si otevřete stránku FotoLab, kde už klikáním málem zavaříte myš, prokoušete se soukolím všelijakejch impertinentních otázek a funkcí, jako nahrát snímky, zadat formát fotky, lesklý nebo matný povrch, počet atd., a odklikáte asi trojí potvrzení, někde tam v tom je i sběrna, kam je chcete zaslat. Přijde vám mail, jakože zakázka byla zadána do výroby. Počkáte dva dny a dojde vám další, jako že zakázka byla zkompletována a zítra si ji můžete vyzvednout tam, kde jste si zadali na té stránce. Jasný?

No a právě já si je nechávám posílat do papírnictví k Dandejsovi Jandejsovi, což mám dvě ulice. Jenže Dandejs nebyl. Byla tam jenom cedulka, že jsou vedle. Oni mají kromě papírnictvíčka ještě o dva panelákový vchody dál ještě mini-textilní mini-galanterii. V tom vchodu uprostřed je popelárna. Sice to evokuje jakousi souvislost, ale uvádím to jenom jako ilustraci velikosti obou provozoven. Takže v te galanterii jsem vyhmátl Jandovku, která začala lamentovat, že Dandejsa, chudáka, zlá choroba sklátila, ona se vrátila z dovolený a asi mu, nebožátku, donesla nějakou infekci virovou strašnou ošklivou. Pomyslel jsem si, že se zblil z ní, ale nahlas jsem neřekl nic, protože jsem potřeboval ty fotky. Počkal jsem, až prodá několikero povlečení, jehel do šicích strojů a jakejsi háček (chlapovi), zavře a půjde se mnou ob-vedle a fotky navalí.

A že je to stejná ulice, stavil jsem se za máti, fotky jí ukázat. Voni totiž Jandejsi bydlí rovnou nad ní. A z máti vypadlo úplně náhodou, jenom jako fórek, že Dandejs se včera vrátil až dneska, a sice snad v jednu ráno, napumelenej jak klokan, do druhýho patra nemohl trefit a celou noc blil jak Amina. Tak jsem si musel názor poopravit, nezblil se z Jandovky, ale radši se šel vožrat. Rozumnej kluk. Já ju mít doma, jdu z fleku taky.

No a cestou domů, u nás na ulici jsem si všiml u parkoviště fleku na šutru. Není to místo, kam by se dala rozlít barva, tak jsem se podíval ještě jednou, pořádně, a uviděl, že houbeles barva, brouci tam mají něco mezi sněmem a hromadnou souloží (pozor, pet snimku, celkem asi 200 kB).

Ťapinka kupodivu už druhej den nic neprovedla, až je mi to divný. Chybí mi inspirace.

Ale ještě něco bych dal k přečtení, cestopis od známé, schválně, jestli se vám bude líbit, tak mi to prosím napište, já jí to přetlumočím, tady je ten spísek: http://www.bedekr.cz/texty/832.html.

----------

Pondělí, 26.08.2002

Pracovní den, pro někoho třeba nudný a šedivý. Ne tak pro mne. Jak já bych jeden takový ocenil. Nainstalovat jednu mašinu, Outlook mi tvrdil, že když mám v "Doručené poště" přes 1500 zpráv, že bych s tím měl něco dělat (a já jak ten blb dělal), jelikož jsem si už neměl kam postavit hrnek s kafem, i jsem trochu uklidil. A spousta spousta drobností.

Ovšem nebyli by to kolegové, kdyby se aspoň trochu nepokusili mi to zpestřit. Asi takhle, vždycky jsem myslel, že ve výmluvách a přiblblejch otázkách je mistr světa Petarda. Na pokyn: "Prosím tě, zajdi na odbor ABC a zapoj tam tu novou tiskárnu." Na to se dokázal zeptat:
1) Jestli má jít na odbor ABC?
2) Jakou tiskárnu?
3) Co s ní?
4) Aha, zapojit. Kam?
5) Kdy?
6) Nemohlo by to počkat?

Těžce mi tím připomínal jednu kapitolu z Jirotkova Saturnina, jak Saturnin posílá Milouše sbírat červy. Dokonce jsem si dal tu práci, našel na webu celého Saturnina, danou kapitolu mu vytiskl velkým písmem, ať si to, než votevře hubu, pro jistotu vzdycky přečte a pokusí se zbytečné otázky eliminovat. Stejně mi to bylo platný jak praseti rifle. (pro ty, kteří nevědí, o co jde, je daná kapitola tady).

No a zpět ke dnešku. Chtěl jsem využít toho, že Fišle je v čudeli, a podloudně jí překopat část firemního webu. Ne, že by na tom bylo něco špatnýho, ale dycky má keců jak vopice, z hlubších změn neudělá nic, jenom furt stresuje a držkuje. Má udržovat několik částí, když jí to nachystám stylem "Piš vocamcaď pocamcaď", píše, leč tím rozvrtá celý formátování, pak tvrdí, že to ono samo a já to stejně musím spravovat. Radši si systémový změny udělám sám. Je to taková blbárna, musí tam bejt úprava a srandičky, vopičky, vobrázky a takový ty sračičky, když je to pro veřejnost (ti by mi takhle krásně jednoduchej web - jako je tento - nežrali), navíc to musí mít aspoň přibližně hlavu, patu, jiný orgány a aspoň jakejs takejs systém (tady se pak můžu vyřádit, tady se na systém můžu vykašlat, hehe). Zkrátka dospěl jsem do stádia, že jsem tam potřeboval vložit dokument XYZ.

Zjistil jsem, že to má pod palcem naše drahá FanFan, tak jí volám: "Potřeboval bych dokument XYZ poslat mailem". Ještě jsem poprosil a chystal se poděkovat, že jako hotovo a budu čekat na mail, jenže FanFan překvapila a v počtu blbejch dotazů hravě trumfla Jaríska:
1) "Jakej rozpis?"
            (povídám dokument XYZ)
2) "Kde ho mám vzít?"
            (no dělala jste ho, tak ho někde máte, snad aspoň tušíte, kde)
3) "Na co to chcete?"
            (je to potřeba dát na web)
4) "Mám vám to vytisknout a donést?"
            (jak zas vytisknout a donést? říkám poslat mailem)
5) "Aha, vy to chcete v počítači?"
            (zkuste to dostat z varné konvice, ale mám pocit, že to nepůjde)
6) "Ale já to mám v Excelu, to vám nevadí?"
            (to je mi fuk, já si s tím poradím, jenom ať to jak blbec nemusím přepisovat)
7) "Takže vám to mám jako poslat mailem?"
            (jo, když říkám poslat mailem, myslím tím poslat mailem)
8) "Jak se to dělá?"
            (to už si děláte srandu, ne? tak tam dejte hlavy dohromady, to zvládnete)
9) "Kdy to potřebujete?"
            (to vám nezabere víc jak minutu, takže hned, pokud vám nehoří kancl)
10) "Nemohlo by to počkat?"
            (nemohlo, musí to bejt večer na webu)

Fakt bomba. Deset, lidi, deset! Nakonec mi to přišlo během asi čtvrt hodiny, a to ještě půlka mohla být tím, že mám dlouhý interval na zjišťování nové pošty. FanFan zabrala a poslala. Jenže co poslala? Já těm lidem za několik let nevysvětlím, že znak "I" (ať už je to velké "i" nebo malé "el") je sice podobnej jedničce, když se to vytiskne, tak to jako jednička vypadá, ale jednička to holt není. Stejně tak písmeno "O" je pro počítač něco jiného než nula. Jestli mi tam napíše desátého října jako "IO.IO." (jojo), je mi to na howgh, páč si toho aspoň půlku stejně musím přepsat. Ale dobrá, snahu měla.

No a takhle to mám furt.

----------

Neděle, 25.08.2002

Tak jsme se domluvili s Kachnětem a Mišem, že pojedem na vejlet. Na vejlet veliký. Budliky - budliky. Kámen úrazu byl hned sraz - mezi 10:30 a 10:45 před nádražím. Tak brzo, v neděli? Ještěže mám Ťapinku, která mně vzbudí. Jenže ta se zase předvedla v celé své kráse. Ne, že by přišla a vzbudila mě jako normální člověk normálního člověka, třeba přijít a říct: "Vstávej, jedem na ten vejlet." Ale vona se mnou zacloumá v 9:45 (prej poněkolikátý) a zeptá se mě: "A to ti nevadí, že chceš za čtvrt hodiny odcházet?" No logicky, zavrčel jsem, že nevadí a nechcu a hodlal spát dál, stejně mi to vysvětlit musela.

Na sraz jsme došli v limitu, v 10:44. Báby šly koupit lupeně (i přes odpor filmařů, co tam točili jakousi békovinu a držkovali), s Mišem jsme dali cigáro a koukli u nádru na mapu, já jsem svou nevzal, protože mi to nepřišlo důležitý (když nedojdem tam, kam chcem, dojdem jinam), Káča mapu nevzala, protože myslela, že ji vezmu já, na té na nádraží byl zrovna Adamov na spoji dvou dílů a nebylo tam nic vidět. Ale nerušeně jsme do Adamova dojeli.

Podle plánu jsme se měli jít podívat na pomník K. H. Máchy, tam, kam jsme jezdívali vždycky s oddílem na předvánoční vejlet. Jenže jsem tam nebyl hafo let. No, svět se mění, nadělení. Sice jsem měl takové mlhavé tušení, že hned za nádražím "Adamov - zastávka" máme odbočit po jakejchsi schůdcích nahóru, ale značka tam nevedla, tak jsme šli po značce po silnici. Nezdálo se mi to. Jednak ty značky kvůli nablblejm cyklistům dost překopali, jednak na rozčučníku vo nějakým Máchovým pomníku nebyla ani čárka. Po kilometru jsme usoudili, že jdem fakt teda blbě, kdoví kam a s takovou dojdem po silnici do Blanska, navíc na silnici nemůžem pustit psiska, aby se proběhli, lumpové. Chvíli jsme uvažovali, jestli ještě kus pokračovat a pak se nějak stočit, nebo se vrátit. Rozhrábl jsem to, ukázal do pětačtyřicetistupňového svahu a zavelel "Zkratka - tudy je to sice dál, ale vo to horší cesta." A vostatní mi to jak ty vovce sežrali, začli jsme se drápat do hangu jak kráva.

Po chvíli jsme narazili na jakousi zděnou budku, cosi s vodárnama, byla mně povědomá. A na stromech byly evidentně zamalované značky. Jo, to je vono, šli jsme po nich. Sem tam si odpočinuli, psi si zablbli, Ťapinka si do kopce zasabotovala, zas se jí začal zadírat motůrek, no prostě paráda. V jednom místě zamalované značky nebyly vidět, zato tam bylo rozcestí. Miš navrhoval, že doleva, já že rovně. A zas mi to sežrali i s navijákem, ačkoli to bylo tentokrát blbě. Ale po pár stech metrů jsme se došourali k jakési Hubertově studánce (netekoucí), tam byla i jakási značka - "odbočka ke studánce". Jelikož u te jsme právě stáli, vydali jsme se proti směru, přece musíme dojít tam, odkud ta odbočka odbočuje. Zničehonic se proti nám zjevil dědek. Divnej dědek. Jednorukej, vypadal jak kyborg, raději jsme se ho neptali, ještě by nás poslal přes bludnej kořen do močálů. Ne, vážně, byly tam ty značky a dědek se stejně rozplynul, tak co.

Na rozcestí jsme zjistili, že tam šipka je, tentokrát už i pro ty cyklisty označení, kudy tudy k Máchovu pomníku. Dali jsme Tatrankovou pauzu a pokračovali. Sice tam bylo ještě jedno rozcestí, kde nebylo patrné, kam jít, ale zas tam byl nějakej památnej šutr, že ta silnica ja taky ňáká památná. A jak jsme ho vočumovali, vymotali se tam zas nějací cyklisti, kteří nám řekli, že musíme doprava, tam že je ten Máchův památník, sice u něj nebyli, ale pevně věří, že tam je. A fakt, našli jsme ho. Sice jsme došli z úplně jiné strany, než vedla ta značka kdysi, ale to je irelevantní, důležitej je výsledek.

Chvíli jsme se tam pomotali, oddychli si, počuměli po kytičkách a motejlech a usnesli se, že dojdem do Babic. Mělo to bejt tuším šest kiláků. Tak jdem. A jak tak jdem, medíme si, jak je to príma, páč jdem furt dolů. Ne ale na dlouho. V půlce cesty jsme se jaksi octli u jeskyně Býčí Skála, tam jsem byl párkrát s jeskyňářama a s Mikešem. No a odtam to už mělo bejt jenom 3 km. Akorát mi bylo divný, že je tam napsaný Babice (rozc.) a že jsme před chvílí minuli na silnici značku Babice 8 km. Hmmmm, nějaká fligna. Přestal jsem bejt tak skálopevně přesvědčenej, že jsem tamtudy už někdy šel. Ale podle předpokladu to vedlo ne po silnici, ale zkratkou - kopec jak sviňa. Aspoň pro Ťapinku určitě. Saboty - saboty - škyt - bum - prásk. Ale jo, vylezli jsme to vcelku slušně. A bylo tam rozcestí. Nahoře. Jenže to nebylo TO rozcestí, leč rozcestí ještě dřívější. Na to správný to bylo ještě kilometr. To už jsme viděli přes pole Babice, tak jsme věděli, kam jdem.

Našli jsme i to správný rozcestí. Na něm bylo napsáno, že k Babice (ČSAD) je to 0.5 km. O vlaku ani zmínka. Co naplat, třeba to bude u toho autobusu. Nebylo. A autobus v čudeli, odjel asi před deseti minutama. Odchytili jsme nějakýho místního a zvěděli, že na nádraží je to ještě 2,5 km, asi dvacet pět minut, furt z kopca a u koupaliště hospoda. No, měl trochu blbej vodhad, šli jsme svižně třicet pět minut, zastavili jsme akorát tentokrát u funkční studánky na napití, protože s tou hospodou to taky nemuselo bejt až tak jistý. Ale fakt, byla tam. A otevřená. Jelikož jsme měli asi dvacet minut času, bylo to na občerstvení akorát.

No a sedli jsme do vlaku a jeli dom. Lístky se v Babicích neprodávají, ščíplístek přišel až za Židenicama, tudíž nestihl ani vyplnit všechny jízdenky. Náš seznam - jedna Zákaznická karta, jeden Junior pas a dva psi, to všechno z Babic do Brna, to bylo nad jeho síly. Dal jízdenky akorát nám, nad psiskama mávl rukou, že to stejně nezvládne, ke Káči a Mišovi nedošel vůbec. Na nádru jsme ještě potkali Marťasa - Kasařa, pozdravili se a rozešli se domů.

A basta fidli ratata.

Fotky mám, zpracuju, jestli bude čas. Zatím jenom tři příklady - bodlák, skupinové foto a dynamická Máša:

                    

----------

Sobota, 24.08.2002

A zase ty mobilní tydlifény. To je horší jak mor, alias jak říkají bratři Poláci "psza krew, cholera".

Předevčírem si půjčil Jarda Retarda CéDéčka. Že je v pátek dovalí. Do asi dvou hodin se nedobabral, napsal jsem mu, kdy teda. Že šel do města, tak je nechal doma. Donese mi je domů mezi pátou a šestou. Jo, mezi pátou a šestou posunul termín na devátou, prý jestli mi to nevadí. Nevadilo. Nevadilo až do desíti, to už jsem mu napsal zprávu, jestli náhodou nepoužívá jinej čas, mám za to, že tady platí GMT+1. Tak jsme se domluvili, že dnes mezi dvanáctou a čtrnáctou. Do dvanácti jsem chtěl spát. Navíc jsem čumákoval u počítače asi do půl páté ráno. Sobotní poledne - ideální čas na vstávání, zvlášť když Ťapinka jde od rána do ordinace.

To jsem netušil, že nablblá Fišle mi poopraví plány. Už jsem se těšil, jak vod ní budu mít v hokně tejden pokoj, ale bylo 10:17, když mi začal řvát telefon. Neznámý číslo, ale na druhé straně známej hlas, no jistě, naše hvězda, hvězda sýrů. "Ahoj Egi, doufám, že tě nebudím." "Budíš, do prdele, co chceš?" "Víš, já volám z manželovýho mobilu." "Snad nechceš říct, že mě budíš proto, abys mi řekla, z jakýho mobilu voláš, to je mně fuk, mluv, co potřebuješ." "No já jedu na tu dovolenou." "To vím, jestli okamžitě neřekneš, o co jde, zabiju tě."

Takhle to pokračovalo ještě asi pět minut, než z ní vypadlo, co by se dalo charakterizovat větou: "Podívej se prosímtě do mýho mailu, jsou tam čtyři příspěvky na úřední desku, udělej to, nestihla jsem." Kdyby k tomu dodala ještě "... protože jsem blbá a neumím si zorganizovat práci a máš u mě karton Peter," bylo by to obstojný.

Proklel jsem Fišli i s rodinou do pátýho kolena a usnul. Po čtvrt na dvanáct po mně skáče Ťapina, jestli mám radost, že už je doma? Nemám. KYPBA, nemám radost nikdy a z nikoho, kdo mě budí kvůli nějaké krávovině dřív, než je nutný. Ano, pokud by byla dva roky na Sahaře, asi bych vylítl z postele a pro mě za mě, třeba začal tančit hula-hula. Ale když někdo tady se mnou bydlí tři roky, odchází z bytu a zase se doštrachá zpátky minimálně třikrát denně, není to důvod k extrémním emocionálním výlevům jako "jéje, to jsou k nám hosti, já su tak šťastné." HLAVNĚ TO NENÍ DŮVOD MNE BUDIT !!! Ale i tuto "nepříjemnost" jsem řevem vyhnal z ložnice a hezky spinkal až do čtvrt na jednu.

Vstal jsem, Ťapi mi udělala kafe, najedli jsme se. Očekával jsem Retardu. Jo, vo čtvrt na dvě mi napsal zprávu, že už vyrazil, že ve 14:15 je tu jak na koňovi. Ťap jsem vyhnal s čoklama, aby snad Petarda někde necupital chudáček před barákem. Mezitím jsem něco aspoň uklidil. Ani mne neznepokojilo, když se Ťap vrátila dřív, než dorazil Jarda, už o půl třetí. Ale podává mi od něj CéDéčka, že se srazili před barákem a von byl chuďátko po flámu a ani neměl náladu jít nahoru. Asi ho drobečka bolela hlavinka, ale to právě nahoru měl jít, já bych mu tu všivou palici urval a bylo by.

No ale zbytek dne jsme strávili příjemně, sice něco úklidu, něco pořádku v CD, trocha luxování, procházka s psisky, v televizi film "Na západní frontě klid".

O závěrečnou tečku se postarala zase až Petardovic rodinka. Já tu sebranku fakt vyhubím. Retarda-bratr volal na služební mobil a dožadoval se Retardy-Jardy. Kdyby nebylo půl jedné, asi bych si o něm ani nemyslel, že je takovej debil.

----------

Pátek, 23.08.2002

Taky máte rádi pátek? Já ohromně. Ačkoli s pracovním nasazením dokážu hravě mít pátek třeba v úterý, na tohle su zase děsně flexibilní, jak se teď moderně říká.

Jenom kdyby mně ho furt někdo nezkoušel zkazit. Třeba takovej kolega, cyborg Hubátor. Ten si dneska vzpomněl, že bude ouřadovat. A k ouřadování potřebuje samozřejmě papír a tiskárnu, která mu na ten papír vyblije spoustu písmenek. Obojí má, ale tiskárna, která nemá inkoust, ta vám blejt nebude a nebude. Ani kdybyste chtěli. No, vlastně moment, platí to v případě, že jde o inkoustovou tiskárnu. Taková laserovka, kam se cpe toner, takovej ten špinivej hnusnej prášek, ta vám naopak bude blejt jenom do té doby, než do ní nalejete inkoust. To bude taky předposlední, co s tou laserovkou uděláte. Poslední štace je ekologická likvidace.

Ale to jsem odbočil, Hubátor má samože inkoustovku. Ale jakou. Kterýho vola napadlo koupit tiskárny Canon BJC-250, to do dneška nevím, ale zjistit to, urvu mu tu jeho všivou palici. Takovej ksindl jsem dlouho neviděl, a to ten magor jich koupil snad pět a poctivě s nima zamořil celej barák. A pochopitelně všem dojde šťáva naráz. Toto byla několikátá v pořadí, nemůžu držet zásobu kazet všech a nějak nezbyla. Nebo zbyla, z recyklace označená jako "částečně vadná". Vytiskla asi pět stran a změnila se na stav "ouplně vadná". Tak jsem včera Hubátorovi slíbil, že mu ji během dopoledne sjedu opatřit. Ráno mi volal, jak to teda bude, decentně jsem mu naznačil, že "dopoledne" je pouze jiný výraz pro "DO POLEDNE" a jak jsem řekl, tak to bude. Chce jít v jednu domů, tak ať si to nachystá, pak má hodinu na tisk. Sice bude brečet zase Worm, že tomu jsem slíbil nějakou aktualizaci Domovního Evidenčního Systému zvaného DES-DĚS-BĚS, ale ten počká, tomu jsem radši specifikoval jenom "asi v pátek".

Hubátor na mně zkusil ještě špinavý trik, poštval na mně DrDol, svoji šéfovou, ta mi zavolala a ptala se, kdy bude mít Hubátor "tu náplň", do třetice jsem jí vysvětlil, že do poledne, chvíli se snažila mne zviklat, ať všeho nechám a mažu pro to svinstvo, leč byl jsem neoblomný. A to jsem ani nechatoval, ani si nehrál, teda aspoň ne moc - dělal jsem pořádek v datech a u toho klábosil po ICQ jenom s jedním maníkem, a to ještě dodavatelem.

Ale o půl jedenácté jsem fakt pro cartridge vyrazil. Předtím jsem se ujistil u šéfové, že mohu utratit pětadvacet tisíc, nechal jsem ji chvílu vydusit a slevil na pět. Sice se zas tvářila nešťastně, jak kdybych to rval jejím dětem vod huby, ale snesla to. Těch dalších dvacet tak čtrnáct dní počká. A nakonec to bylo jenom šest a půl pro dnešek, tak mi šéfová ani nedala moc po rypáku.

Hubbi byl šťastnej, že může produkovat objednávky, doporučení a rozhodnutí, opatřovat je spoustama razítek a podpisů, tropit z toho kopie a dávat je ostatním k odsouhlasení, na vědomí a na archivaci. A protože jsem mu chtěl udělat radost, ještě jsem mu spravil nějakou češtinu a jakejsi tisk, aby mohl ještě líp produkovat a tropit a archivovat a otravovat s tím všechny, doufám, že nějakou dobu kromě mne. Ale jo, byl rád, to se mu musí nechat.

A protože jsem byl v ráži, a navíc potřeboval jsem otevřít pytlík kafe, udělal jsem v kanclu inventuru kancelářskejch potřeb. Když mám kancelář, musím v ní mít potřeby, to dá rozum, že je to potřeba. Jenže jsem došel k žalostnému výsledku - dvě propisky v kapse, dvě na stole, spousta tužek ořezávacích bez ořezávátka, zlomený nůžky, zubatý pravítko a jedna lihová fixka už skoro nepíšící (ze čtyř). Tak jsem zkusil zavolat Drážce, která má na starost takovejhle bordel, jestli by z ní třeba aspoň ty nůžky nevypadly, voni teď blbci dělaj ty pytlíky na to kafe nějak moc poctivě. A vypadly z ní jak nůžky, tak pravítko. A ještě se vnucovala, co bych potřeboval, že mi snese ne teda vejce, ale modrý z nebe určitě. Zkásnul jsem ji cvičně ještě vo lepidlo a jednu propisku, aby si moc nemyslela. A ještě mi vnutila, ať si koupím ty fixky a lepítkový štítky a pentelku čili tužku automatickou, že má jenom strouhací. Že by mi to i zašla koupit! To jsem zavrhl, kdoví, co by přinesla. Ale proplatí mi to. A rychle. Fakt ochota sama. Hergot, buď má furt pocit viny, že blbě stahuje data z ústředny, nebo bude něco móóóc potřebovat. No ale Egi má všechno, co potřebuje správnej ingóst k životu. Hlavně si můžu otvírat kafe pohodlně a popisovat si CéDéčka, to dá rozum, že jsem hned z oběda to vzal přes papírnictví a fixky, štítky a tužky zakoupil. Z Egiho ještě bude jednou ouřada.

Jenom Wormík byl smutnej, už si myslel, že mu ten DĚS-BĚS buď neudělám, nebo ho tam budu držet, ó hrůzo, ještě po jedné hodině. Slíbil jsem mu, že to udělám a dneska a sám a odzkoušíme to až v pondělí. Jak to beru zpětně, byl jsem dneska fakt milej, šikovnej a výkonnej. 15:00 a BĚS byl aktuální jak nikdy předtím. A celej den jsem tím měl tak napilno, že jsem zapomněl i vykrákat za uši toho Kokeše.

No a Ťapinka chtěla koupit k večeři lančmít, radoval jsem se, že bude pořádná večeře. Přece jenom oběd byl malej, polívky jenom jeden talíř a k hovězímu a koprovce jenom šest knedlí. Stavil jsem se na chvílu na kafe za máti a pak na nákup u starýho Růžičky. Jak kupuju teho lančmíta, došlo mi, že mám hlad, přibral jsem jednu Tatranku, čili "Energii sbalenou na cesty", že si ji dám hned. No co, jedna a půl ulice snad není cesta? A protože jsem se dal do řeči se známou prodavačkou a vona bědovala, že jsem nějak zhubnul, přibral jsem si deset rohlíků, rozpejkací bagetky, buchty a deset deka salámu. Jenže salám bude akorát do těch šesti bagetek, to mi ještě Ťapinka půlku sežere. Tak pro sichr štanglu lovečáku, rybí salát a ještě tři rohlíky, jeden nikdy neví.

Tatranku jsem zbodl cestou dle plánu, doma se chvílu rejpal v počítači za konzumace rohlíků a "rybacieho šalátu s majonézů", tím na mně přišla únava a na hodinku jsem se natáhl od šesti, než přijde po sedmé Ťapinka, vstanu. No, nevstal. Musela mě z pelechu vytáhnout (to vona zas ochotně), s argumentama, že chodí do práce, mi předhodila Luncheon Meat s rohlíkama. Ani jsem jí moc nevynadal, sice práce je podle mně ta činnost, za kterou se dostává plat, ale zabrblal jsem si jenom, že kečup nemusím a až mě příště tak napálí, ať k tomu koupí aspoň hořčici.

Při venčení psů jsem se stavil na Kofču, dali jsme si každej kus melouna a Ťap zalezla. Ona asi i ta praxe vyžaduje jisté nasazení. No nic, mám hlad, končím a jdu si pro něco do ledničky. Mám dobrej pocit z dobře vykonané práce a plodného dne. Dobrou noc.

----------

Čtvrtek, 22.08.2002

Do kanclu jsem přišel v půl dvanácté a všici na mě koukali jak na vraha. I Evunďulík mi do mailu napsala, bestie, něco ve smyslu, že by se chtěla v důchodu mít jak já v práci. Do hřídele, copak fakt nikdo nechápe, že je rozdíl mezi příchodem do práce a příchodem na kmenové pracovistě? Na Magorátu jsem byl v osm. No fajn, víte, že kecám, vo půl deváté.

Zvlášť DrDol na mně čekala jak na smilování bóží, prej, že jí to cosi kdesi netiskne. Tak jsem jí řekl, ať to restartuje, že to tisknout bude. Jenže se jí to nějak nezdálo, že je to nějaký moc jednoduchý. Ale jelikož jsem to dál řešit nehodlal, nezbylo jí, než to zkusit. Tisklo jí to. Někteří se to prostě nenaučí.

To je jak v tom chtipu, jak jedou ten managor, inžinýr a programátor v autě a auto jim scípne.
Inža na to, co takhle zkusit votevřít kapotu a hodit voko, co by tomu mohlo bejt a jestli by s tím něco nesvedli.
Managor hlásí, že to je pod úroveň, a von má mobilní tydlifén a s tím zavolá žlutýho anděla a bude.
No a programátor: "A co zkusit nejdřív vystoupit a nastoupit?" :o)

Vodpoledne všici vyprejskli a já jsem udělal hokny jak za dva dny, když furt někdo votravuje. Jenže všechno má svoje meze, sebral jsem se a šel pali. Na čáře jsem chtěl jenom pozdravit sociopaty a deprivanty z XChatu, kteří, že kamsi táhnou do krčmy, ale stejně jsem s nima na chvílu šel, aspoň na dvě Kofoly, tak pro pořádek. Nekdo je hlídat musí, parchantíky. To je přesně ten materiál, na kterej Kraťas vždycky vobrátil voči v sloup a zavyl: "Pak nechlastej a nekuř."

(Foto ze srazu sociopatů a deprivantů)

Jo, co mě pobavilo, na Psovi byl dneska bomba Gentlemanův článek vo povodňách a lachtanovi, schválně na něj hoďte tady voko.
Taky si myslím, že chudák lachtan Gaston vzal původně kramle jenom ze zvědavosti, pak mířil do Severního móře ne kvůli nějakejm pudům, ale protože ho tam hrnulo před sebou přes 4000 kubíků vody za vteřinu. Kdyby v tu chvílu někdo naklonil Evropu, aby Vltava tekla zpátky, asi by ho pudy hnaly na Šumavu. A že se nechtěl dát chytit, asi bych se taky moc nehrnul do klece, když kolem mně plavou čluny a lítají vrtulníky. To ale nijak nesnižuje fakt, že mi je lachtana líto.
Ale naprostá bomba byla, jaká "komentářová smršť" se tam pak rozpoutala, že do toho obvykle kafrá každý íkvéčko, to je jaksi normální, ale toto je fakt nářez (vytiskl jsem si to na cestu z hokny, to tam bylo jenom 100 komentářů, čili 18 stran, večer už 125 a "čórty znájut", kolik jich a jakou rychlosťou přibejvá).

No a večer jsem si tak prošel poštu, psal mi Čumáček z Mexika, jak se tam má gauner fajn, když zrovna nepracuje, jezdí si kolem móře, čumí na želvy a podobně. Akorát když jsme prej byli na tem východě, že má v hokně několik původem ruskejch kolegů, že jestli bych mu neporadil nejakou tu ruskou frázi a pěknej slovní vobrat, aby se blejsknul a potěšil je.

No, zkusil jsem to, doufám, že uspěje:
Jakou jsi měl cestu? - Ty sašjol s umá?
Jsi dobrý. - Ty durak.
Umyju ti nádobí. - Ja ubíju těbjá kak sobáku.
Pěkný klobouk. - Krasívaja pépeľnica.
Pozdravuj svoji starou maminku - Tvajá mať stáraja šljucha.

----------

Středa, 21.08.2002

V pondělí po mně zatoužil jeden Malej Šéf, Kokeš. Že prej se mu něco někde událo, ono to, chudáčkovi malýmu se zobrazuje v prohlížeču jakási ouplně blbá stránka hned ze startu. Nešpekuloval jsem, přenastavil a řekl mu, že to erotický servery vobčas dělaj, že jsou to svině jakýsi a když už si prohlíží porno, tak ať aspoň nekliká nikde "Yes", páč to není votázka, jestli si nechce vrznout, ale obvykle jestli chce něco dodrbat v systému. Prej nic neklikal. Hmmm, to mu tak žeru.

A dneska musím na něco hrábnout do statistik z proxyny, jenom tak mimochodem hodím vočko, kde to ten Kokeš šmátral a ejhle ho, lumpíka. Výpis jenom toho, co obsahovalo řetězec "XXX" byl na stránku formátu A4. Vo palici mu to vomlátím, dědkovi chlípnýmu prolhanýmu.

Hned první vodkaz mi přišel nějak mimo, jo, prej www.magma.cz, že nějak nemám ánung, co by to mohlo bejt pro státní správu, jedině, že si z nás vláda dělá pěkný kozy nebo že je to tady už definitivně v pí$i. No hergot s ním, a to je tak furt, voni si ze mně snad dělaj srandu, nebo co? Jedna mně tvrdí, že počítač pro přenos dat zapíná a já vidím, že nezapíná, druhej mi kdáká rovnou do telefonu, že hledá něco v obchodním rejstříku a já vidím cosi jako "SexyGirls". To by mně teda strašně zajímalo, co dohledal. Bohužel mi to už nepoví, anžto byl mezitím vyhodnocen jako nejslabší a dostal padáka. Ale tento mně fakt nadzvedl. No, je kdesi v luftě, ale jenom ať se hezky vrátí, bude trestání chlípnejch Kokešů.

          

----------

Úterý, 20.08.2002

Hurááá, postoupil jsem na žebříčku ATP, teda Arogantních Technických Pracovníků. Jak jsem se minulej tejden rafnul s jednou lobby-girl, když jsem si dovolil pohanět jí preferovanou firmu na jednu akci a dle svého vědomí a svědomí prohlásil, že "só to takoví Bróci Pytlíci", tak už mě ona dáma (interně si ji označuji "Pizda z hnízda") ani neodpovídá na pozdrav. Já se mám, trochu mi to připomíná Mikyho, o kterém se jeden zákazník vyjádřil, že "toho arogantního hochštaplera" už nechce ani vidět, čímž se Mikeš, grázl, instalace zbavil a jezdil jsem tam třista kilometrů jak ta vovca já.

No a jinak dnešek zapadl přesně do šablony okurkové sezóny. Nemám žádnou zásadní věc na srdci kromě šelestu, možná bych se jenom pochlubit, že jsem Ťapině natrhl hrdel v Bombermanovi, což ale neudělám, ač jsem jí ji natrhl, ale utrpěla by tím moje image proti hrám odolného seriózního chachara. Tak budu radši držet hubu a nic vám neřeknu. A basta fidli.

A Bobeš se kroutí jak žížala a nechce na mně napsat žádnej hanopis a vůbec je to hnusnej záškodník, páč vám všem, moji milí vouyeři, může bejt nějaká Bobešova slátanina ukradená, ale ne mně, já se na ni těším, protože nejsu cimprlích jako Marvanová a poněvadž se o sobě dozvím něco moc vošklivýho, a protože je všem ouplně jasný, že já su hvězda a excelentní borec, budou mít Bobeša za trubku, což já mám už dávno, ale teď jich bude už moc a Bobeš bude litovat, chcípák, že ho nespláchla ta velká voda a chytí se za nos nebo za co a bude v psaní hanopisů pokračovat a já, ač je mi to fuk a su jenom rád, budu se tvářit, že mi to fuk není a nejsu jenom rád a seberu se a dám mu do držky. A von bude zase litovat a tak to pude furt dokola, hahá, já se budu mít :o)

----------

Pondělí, 19.08.2002

Hej rup.

Už zase všem ruplo v bedně. O některejch se rozepisovat nebudu, ojedinělé případy bez zjevné souvislosti by vydaly na samostatnou kapitolu. Také stojí za to, ale o tom až někdy příště.

Ruplo mi v bedně, takže jsem proti svým zvykům vstal jsem včas a do práce přišel taky skoro včas. Deset minut nepovažuju za zpoždění.

Pak ruplo v bedně Velkýmu Šéfovi a stresorce Fišli, to je zrovna ta, která se vrátila právě z dovolené a začala stresovat s tím svým každoměsíčním pamfletem, kterej v práci jakože vydáváme. No a do toho jí chyběla jedna fotka, jakejsi barák, co se s velkou slávou opravuje, nebo jí by až tak nechyběla, takovým ostrovtipem zase Fišle nesrší, ale Velkýho Šéfa napadlo, že by tam ta fotka bejt měla, a že teď hned a fotograf v čudeli. Ono se není čemu divit, že byl takovej shon, ten spisek se připravuje jenom měsíc a ten barák se hemží hejrupákama jenom rok, takže kvalt byl celkem na místě. No a prej, jestli s sebou nemám foťák. Poklepal jsem si na čelo a měl to za vyřešený, ale voni to mysleli vážně, páč se tam furt jak blbec s foťákem tahám, a jak je to teda možný, že když voni chcou fotit barák, jaktože ten krám nemám? Aby mi dali pokoj a já nemusel vysvětlovat, že foťák tahám, když chci něco fotit, a že žádnej barák fotit nechci atakdále atakdále, radši jsem navrhl, že bych se pro něj mohl odpoledne stavit a ten barák jim teda milostivě vyfotit, když nic horšího teda, to by snad šlo a snad si to zapamatujou do doby, kdy se budou vymejšlet ňáký odměny.

Stavil jsem se pro foťák a našel doma ze všech svých zvířat jenom jeden exemplář, a sice čubu Mášu, což je nějakejch ubohejch 33% zvířectva pokud pochopitelně počítám i paničku Ťapinku, nebo taky jenom 25% pokud počítám i sebe. Tak jsem si řekl, že paničce ruplo v bedně a šla ven jenom s jedním čoklem a Mášu nechala doma a staví se pak pro ni a nechá doma zase Anďáka nebo navopak, že Máša už je vyčůraná, teda jako vyvenčená, tím způsobem, jak se to dá taky vyložit, tak tím je vyčůraná furt, venku, vevnitř i na půl cestě.

Popadl jsem ten pitomej foťák, vyfotil Velkýmu Šéfovi a Fišli ten pitomej barák, aby měli radost a hlavně si vzpomněli při těch pitomejch odměnách, v neposlední řadě aby v tom pitomým plátku bylo zase jednou napsaný moje pitomý jméno, aby všici viděli, jakej su tam pitomej chudáček zanedbanej a nedoceněnej talent.

No a cestou domů jsem se stavil na jednu Kofolu a na golfu zjistil, že v to odpoledne původně neruplo v bedně paničce, což je sice s podivem, ale tentokrát to tak fakt bylo, nebo teda ještě jinak, vona šla venčit trotlopsy voba a Anďákovi jako vždy ruplo v bedně a jako ostatně vždy jí vzal dráhu a vona na něj nepočkala, až se taky jako ostatně vždy vrátí, ale ruplo jí v bedně, že musí do ordinace kuchat jakýhosi jinýho čokla nebo kočku nebo co. Tak nechala Anďáka Anďákem, že von se vrátí na ten golf a Peťa je tak blbej, že když na něho udělá smutný voči (panička a posléze i Anďák), tak Péťa bude tak hodnej (rozuměj blbej), že jí ho tam někde přiváže. A tak se i stalo, Anďák se vrátil, Péťa ho popadl a přivázal ho ozdobnou mašlí k bečce s pivem a Anďák mu tam dělal sice Saigon, že z toho Péťovi div neruplo v bedně, ale s bečkou mu nikam nevodkráčel, jelikož ta bečka je mockrát těžší než Anďák i s vobojkem.

Když jsem si to všechno i se spíláním vyslechl, nacvičil jsem dom, že tam jako udělám trochu průvan, aby se vidělo, kdo je doma pánem, a aby si takový skopičiny nechali příště vod cesty. Jenže doma byli už dva psi, což je o hodně větší úspěch, nebo aspoň v procentech je to víc, ale panička zase v Mexiku, nebo teda v té ordinaci a furt tam kuchala nějakou potvoru, teda nějakou už několikátou potvoru.

Jenže to zas málem ruplo v bedně mně, anžto čuby blbý si umanuly, že volovin ještě udělaly málo, že by to ještě chtělo přidat, aby páneček, kdyby mu to snad nebylo jasný, věděl, co má doma za idioty. A jako první padl los na rohož, krám ještě po bábince, nesmyslná rohož ze slámy, co se přibíjí na zeď pod věšák, aby se ta zeď pod tím věšákem nevošoupala věcma na tom věšáku, jenže u nás byla rohož smotaná vedle věšáku, protože pod věšákem máme jakýsi flignový prkna. No a zrovna na tuhle rohož dostali zálusk, ačkoli rohož měla dávno bejt v popelnici, jak jsem navrhoval já, nebo někde využitá, jak navrhovala Ťapina. No, nebyla, byla tam jak říkám srolovaná, a ačkoli na ni psi doteď zálusk nedostali, tak vodteď už není doteď, ruplo jim v bedně a rohož esteticky rozrohožili po jednotlivých stéblech té i tak fórově svázané slámy po celé předsíni.

A jak to vodtam dostat a kdo to vodtam bude dostávat? Sice jsem to chtěl nechat na Ťapinu, že to má jako to využití, že bejt po mým, tak je rohož dávno vyhozená a já jsem jí to nabízel a ona pohrdla a tak ať si to teď teda vyhodí sama, když si to teda předtím posbírá. Jenže díky tomu čurbesu nešly ani votevřít dvéře vod hajzlíku a tam se mi tuze chtělo a navíc se po tom blbě chodí a čuby se tvářily, že projevit jen trochu zájmu, přinesou mi po vzorku i do ostatních částí bytu a to voni zase myslej vážně, jenom ať jim někam votevřu dvéře a uvidím, radši jsem se do toho dal teda sám. Ale jak? Smeták na howgh, kartáč na howgh, s vysavačem dělat randál takhle před půl devátou večer se mi nechtělo, ani ne tak kvůli sousedům, ale hlavně bych to musel poslouchat i já, protože furt máme takovej ten starej vysavač, co vysává, jenom když není sám, musí se držet a navíc tohle by stejně nevysál, protože zas tak dokonale to nenaporcovali.

Tak zbyla poslední záchytná možnost, hloupej udělátor, kdoví proč nazývanej "Markétka", my odborníci pak víme, že je to tzv. "Mechanické košťátko", jinak je to taková škatule na tyči, která má na spodu soustavu kartáčů, a ty hrnou bordel dovnitř do té škatule. Takže jsem se jal mechanickým košťátkem šoupat tam a zpátky jak magor za zpěvu hitů jako "... sláma dál mi čouhá z bot ..." nebo "... já jsem děvče chudé, z bot mi kouká sláma ..." (to je taky zajímavý, nevíte někdo proč si všici v těch písničkách rvou tu slámu do těch bot?). Ještě jsem vzpomínal na nějakej úžasnej socialistickej film, kde nějakej úžasnej socialistickej soudruh jezdil s úžasným socialistickým kombajnem a protože byl vůl (taky úžasnej a socialistickej), tak ten kombajn převrátil a pak kvílel jak indiánskej šaman, že jako s jeho převráceným úžasným socialistickým kombajnem, nebo vlastně bez něho, je celej socialismus v prdeli. Celkem čtyřikrát jsem ten nesmysl naplnil a musel vysypat, než se mi jakž takž podařilo odstranit ten brajgl aspoň natolik, že jsem se dostal na ten h@jzl a jak si tam sedím a čtu noviny, přiřítila se Ťapina a ohromně se divila, kde se v paneláku vzala sláma a já se z toho stejně jednou picnu, nebo mi z toho rupne v bedně, už teď su zralej na šaškec.

----------

Neděle, 18.08.2002

Je to s podivem, ale den začal příjemně. Ťapině jsem zakázal budit mne před polednem a ouha, ona se skutečně do ložnice přihrnula až asi o čtvrt na jednu. Snad poprvé, jenom doufám, že na dlouhou dobu ne naposledy.

V pátek se měly stavit VavaCz a Fialka42. To jsem valil z práce, abysem byl doma, když se teda jako dovalí. Poslední zprávu podala Váva, že už hrnou z teho Práglu. Ovšem pak ještě jednu, že se jim to nějak zamotalo, že to holt s těma mobilníma telefónama nějak dopytlíkovaly a staví se až v neděli. No, proč ne?

Tak jsem se jim hned preventivně ozval, kdy se dotlačí, abychsme se na ně náležitě připravili. A prej, že se to nějak zamotalo a Fialka má cosik v Práglu ve čtyři. Jenže Vavě mám dát CéDéčka, který má u mně už notnou dobu. Tak je napadlo, že na půl hodinky by to snad šlo, ještě jsem jim barvitě popsal cestu od Rousínova, kde sjet z dálnice, kde odbočit z přivaděče na Šimice alias Židenice, kolem kasáren (fujtajbl) a na Lesnou. Oběd si dáme až potom. Taková vzácná návštěva.

Jenže jsem si neuvědomil, co je to za blbky a pitomy pitomé. Po třičtvrtě hodině jsme se na stresorky vykašlali, Ťapinka spáchala ohřátí včerejšího oběda a šli jsme radši s psiskama ven. Psi jsou lepší, sice jim někdy trvá dýl než přijdou, ale aspoň přijdou. To je zkrátka ten produkt moderní doby, dej blbci mobilní telefon a zkazí ti dvě odpoledne. Nebo teda zkusí ti je zkazit, pokud jsi mešuge a z takovejch koňů si něco děláš.

Stavili jsme se na golfu. Nebo lépe řečeno - šinem si to s čubama po rokli a proti nám se hrne Šóši, v očích se mu zobrazují půllitry piva jak Strejčkovi Skrblíkovi dolary. Aby udělal něco pro zdraví, stáhli jsme ho s sebou na zbytek procházky, on nás na oplátku do hospody na Kofolu (neblázněte, Kofola byla pro nás, chlastat to Šóši, tak zhebne). Doma jsem doplácal další část zpravodajství z tej Litvy, Lotyšska a Estonska. Zašli jsme za máti a sežrali jí buchty.

Mezitím ještě volal Vlastík, co bych řekl tomu, že když mám to kolo, že bysme se jako sebrali a šli se projet. Vysvětlil jsem mu, že asi spadl z jahody, že je na palicu, dyť by mě to zabilo, neumím, neznám, silečky nemám a kdesi cosi. Tvrdil, že jsou to výmluvy, což jsem mu taky ochotně potvrdil. Ale usnesli jsme se na tom, že se v osm staví. Bylo osm deset a Vlastík nikde. Jenže Vlastík není Vava už z anatomického principu, Vlastík ví, k čemu je mobilní tydlifén a umí slušně zavolat, že přijde, leč za dvacet minut, páč je gramla a ublížil pneumatice, co pneumatice, voboum pneumatikám naráz a sedí v lese a ty pneumatiky lepí a ještě to všelijak vylepšuje, jenom aby to spravil a mohl se stavit.

A fakt, 20:30, Vlastík je tu, akorát mu musím jít odemnknout, protože ňákej vůl od nás z baráku už má zase noc a zase hňup zamknul. Do Vlastíka lijem jakousi žbluňu a Vlastík se vyptává, jak bylo na dovolené. Jemu hnusnej kapitalista nechce volno dát a furt ho nutí za ty peníze dokonce i pracovat. Ale Vlastík je ohromně zvědavej, jak to vypadá v takovej Litvě a Lotyšsku a Estonsku, já mu to už naučeným stylem sypu z rukávu a Vlastík valí bulvy, jakej je Egi cestovatel a je to hrozně príma, škoda, že po jedenácté musí domů. Já bych měl jít ještě s čoklama, jenže jak se hnu, něco se hne ve mně a musím s nima (s čoklama i Vlastíkem) vyhnat Ťapinu, anžto bysem se jinak posr@l. Ale dobre bolo. Zvlášť když vypadli a já obsadil hajzlík.

A su móóóóóc, zvědavej, co na mě vypotil Bobeš přes víkend za jedovatej spísek, nebo jestli zase jenom dělal ramena, pacholík ... :o)

----------

Sobota, 17.08.2002

Přišla nuda. Jediným rozptýlením byl ranní Ťapinčin exces, kdy nedbaje mých výhrůžek, že do dvou odpoledne se Egíčka nesmí budit, přilezla do ložnice ve 13:56, začala do mne šťouchat a hrozně se divila, že ji s řevem ženu aus a su načučenej.

Ale něco pěknýho a zajímavýho bych napsal, jenže co?

Jsou záplavy. Půlka Čech pod vodou. Hrůza a přírodní katastrofa. Řádění živlů. Jenže co já? Na to se nikdo neptá. Můžu se ukousat nudou. Kam se podíváte, odevšad na vás koukají fotografie záplav. Voda se valí ulicemi, odnáší majetek, zůstává po ní spoušť. Noviny nepíšou o ničem jiném. Televize nic jiného nevysílá. Na Lesné je sucho, teploučko a mírný vánek. Naposledy sprchlo včera, ale to jenom tak trochu, aby se neřeklo, deset minut na pročištění vzduchu.

Tak co já s tím? Do Prahy nebo Ústí se mi nechce, navíc je tam fotografů víc, než domorodců. Za další jsou to negativní zprávy, v neposlední řadě fotit vodu, která mi přijde až do obýváku, to umí každý vořezávátko. Já na to půjdu jinak.

Odpoledne jsem počkal, až teplota klesne na příjemných 27 stupňů Celsia, sebral se, vzal foťák a šel si vyfotit, jaký je v Brně na Lesné sucho. No a co? S povodní mi vlezte na hrb. Sucho je taky pěkný téma, ne? A vidíte, co by za to jiní dali?

Tady se radši podívejte na "Šokující záběry ze sucha na Lesné"

----------

Pátek, 16.08.2002

Sláva, vše je v normálu. Vrátila se Ťapinka. Vytočila mne než přijela, jakmile vystoupila z autobusu, při cestě domů, doma třičtvrtě hodiny nonstop.

Ráno spím. Budu spát dlouho. Do odpoledne. Aspoň do dvou. Pokuste se mne vzbudit před druhou. Ale napřed si napište závěť a dejte tisknout parte. Ušetříte práci pozůstalým.

Jinak, co den dal? Dořešil jsem akci "nákup na kartu" a "taška", jinými slovy, kámošovi jsem vrátil ty dvě kila a pokladní donesl aspoň čokoládu, může si obalit nervy tukem proti dalším takovým zákazníkům.

A zaspal jsem. Netradičně nikoli ráno. Mně se podařilo zaspat na večeři. Mamina mi nabídla, ať se stavím na něco dobrého na zub, konkrétně koprovku. Kolem páté. Odpoledne. S psisky jsem se vrátil ve čtyři, že bych si přečetl noviny? Natáhl jsem se k tomu. Dokonce si pamatuju, že jsem došel až na čtvrtou stranu. Vstal jsem v 17:45, smyl si z obličeje zbytky tiskařské černi a šel. Koprovka byla dobrá i v šest.

A ozval se Bobeš, on se syčák jednak neutopil, druhak místo likvidace následků povodně má ještě čas na skopičiny. Divnej chlap:

Zdar padouchu,
tak jsem opet online, teda trochu "provizorne" na sve domovske adrese, takze Ti muzu konecne psat a spilat Ti za ty nehoraznosti, ktere o me ve svem denicku pises. Prvenstvi Ti uz nesporne patri, me se diky zachrannym pracem v ramci obnovy provozu asi nezadari porizovat nejake lovcovy zapisky :-)
Jo a aby Ti spadl hrebinek, hade, muj notas je uz na svete a da li buh, tak se s nim jeste dnes shledam, coz mi doufam umozni si pres vikend sednout a sepsat na Te nejaky zdrave jedovaty pamflet :-)
Adios,
Bobes.

Uz se moooc tesim, hehehehehe :o) Egi

----------

Čtvrtek, 15.08.2002

Ráno jsem vstal, vyvenčil šakaly a říkám si, jak je to všechno skvěle zorganizovaný. Vyzvednu si tašku a povalím na ten Magorát. Akorát. V práci se nikdo moc divit nebude, ví, že jdu na Magorát, výjimečně jsem si to i dopředu napsal.

Taška byla, paní v kanceláři provedla jednoduchou verifikaci, je-li skutečně moje, zkontrolovala, jestli taška obsahuje to, co by dle mých slov obsahovat měla, a tašku mi předala s chápavými slovy, že se to stane (a s výrazem v očích jako "blbečku ....").

Díky tomu mi ujela jedna nebo dvě šaliny. Ale vždyť času dost. Mám tam být do devíti. Klídek.

To jsem netušil, jak krásné překvápko mi opět připraví zločinná firma DPMB (správně "Dopravní Podnik Města Brna", pro ty, kteří hádali, že jde o "Debilové, Potróblenci, Magoři a Budižkničemu", lze si tu zkratku přeložit i tak.

Šalina jela. Včas. Daleko. Dost daleko. Ale ne zas tak dost daleko. Zkolabovala na začátku ulice (hodně dlouhé ulice) Cejl. A tím zablokovala zbytek dopravy.

Než jsem došel pěšky na Malos alias Malinovského náměstí, bylo 9:10. Prima. Teď jdu spát a ráno jdu opět na Magorát.

----------

Středa, 14.08.2002

Ráno jsem zaspal jenom trochu. Prima.

Pak jsem pracoval.

Pracovat znamená i spolupracovat. S někým se dá spolupracovat. S někým nedá. Někdo má a někdo nemá. Irelevantní.

V poledne mi mamina vyvenčila psy. Ťapinka setrvává v Plzni. Skoro plave. To ona ráda. Mimochodem, taky vám v hodinách dějepisu ve škole rvali do hlavy, jací byli ti Slované koumáci, že se usadili v nížinách u řek? On ten prafotr Čech nebyl žádný vořezávátko, věděl, proč se drápe na ten kopec. Škoda, že ho pak zglgali medovinou a skutáleli dolů. No, teď to mají.

Na večer jsme se domluvili na spicha s Mišem a Káčou. Ideální. Ale protože psiska nechci nechávat dlouho samotné, přece jen jim svědčí smečka, dohodli jsme se, že návštěvu spácháme u nás. Proto je třeba koupit nějaký proviant, něco k jídlu, něco k pití, vyrobit chlebejky obložené, maličkosti. Cestou z práce jsem se stavil nejříve na nákup služební - média na přenosy dat, pak rovnou do Billy na Lesné na nákup oněch zmiňovaných surovin. Zrovna tam měli vyvěšenou cedulku, že hledají pokladní a nějakou druhou tam právě lepili. Pak, že je nezaměstnanost nějak kritická. Dokonce jsem uvažoval, jestli by mi tam nebylo líp, sedět za kasou a dělat "píp, píp, píp" (teda ne já, ale ta kasa). Nákup - limonáda, rohlíky, veka, rybičky, meloun, oplatky a spol.

U salámů dělá známý, syn od bývalé kolegyně. Občas prohodíme pár slov, někdy bude potřebovat něco s počítačem. Stejně tak dneska, líčil jsem mu, kdo mě zase kde namíchl, mohl se smíchy potrhat nad některými výrokůmy některých lidí v mém okolí. Ale to je také irelevantní.

Nabral jsem si hezky plnej vozejk a k pokladně. To jsem měl ještě tašku přes rameno a dvě igelitky krámů ve vozejku. Ještě si dělám psinu, ukazuju pokladní tašky a směju se, že fotky z Estonska ani přepisovatelná CéDéčka tam nemají, tudíž jsem to nečmajznul. Pokladní mi hlásí cenu, něco kolem 217,- Kč. Podávám jí kartu. A v tu chvíli mě smích přešel. Karty prý dneska neberou, jsou přece záplavy, systém nefunguje, mohl jsem si to přečíst na dveřích. Na té cedulce, kterou tam právě vylepovali. Nemělo smysl argumentovat, že když u cedulky stojí dva lidé, blbě se čte. Stejně tak chápu, že ačkoli povodně jsou v Praze, systém nefunguje v Brně, o tom něco vím a obojí by byly plané tlachy. Situaci je třeba řešit.

Slečna pokladní měla nejjednodušší variantu řešení ihned po ruce. Prostě to všechno musí stornovat. Ale to ne, nic se stornovávat nebude, co kdyby si dala pauzu, venku je bankomat, vyzvednu si hotovost a je to. Viděl jsem, že funguje. Řešení by to bylo ideální, kdyby bankomat přijímal karty "Visa Electron". To je snad jediný, co je nebere (a nebo byl taky nějak na hlavu, byl jsem u něj poprvé).

Další postup mě napadl stejně operativně. Naproti je budova, v ní firma, kde jsem dělal, servisáci tam věčně tvrdnou do večera. Určitě se najde spřízněná duše, která mi půjčí dvě kila. No, zjevně taky ne. Na servisu ani noha, trůnil tam jenom jeden z Petrů, ten se prý dnes zadlužil o čtyři koruny i v hospodě u oběda, a Standa, který prohrabal kapsy a stůl a nabídl mi asi stopadesát korun, žel ve stravenkách. Ohromné, těch mám taky plnou peněženku, v Bille je neberou. No poslední, co mě napadlo, zeptat se toho Honzy u uzenin. Jelikož slečna už vykazovala známky nervozity, nechal jsem si u ní i pracovní tašku a proběhl mezi regály, domluvil se a výýýýýýýborně, zachráněno. On dodal dvě stovky, já dvacet korun, situace zachráněna, zítra mu to přijdu vrátit. Rychle sebrat nákup a domů.

Štěstí, že ti dva měli půl hodinky zpoždění, stihl jsem i ty chlebejky připravit. Sedíme, popíjíme kafe, dlabem. Ukazujem si navzájem fotky, psi do toho spokojeně dělají blbiny. Kouřím, kouřím, došly cigára. Nejbližší jsou v tašce. V pracovní tašce. Kam jsem ji dal? Támhle jsou ta CD, tamhle album s fotkama, s nákupem jsem šel do kuchyně, převléct se do ložnice, přece ji někam nezatáhly hyeny?

Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky už mám jasno. Taška je v Big Bille, doufám, taktéž doufám, že ji pokladní dala někam na bezpečné místo. No, ráno musím na Magorát, tak to vezmu přes Billu. Otvírají snad brzo. Ach jo, a pak, že se všechno zajímavé děje v Práglu a Cajzlovsku a že v Brně je teď nuda.

----------

Úterý, 13.08.2002 - Den ve znamení vody

Večer a nad ránem poprchalo. Když jsem šel venčit psy a posléze (ač se zpožděním) do práce, fest pršelo (nebýt to psaný projev, jenž by měl vykazovat jistou formu, skoro bych řekl, že "chcalo").

Dokonce jsem si musel půjčit Ťapinčin deštník, vypadal jsem s ním jako puchejř, ale bylo pod ním sucho. Ťapinčin deštník jsem si mohl půjčit, protože Ťapinka odjela. Do Plzně. Je jí tam fajn, ona má tak ráda tu vodu přece.

Vladěna z Prahy posílala zprávu, že nepracují, anžto je povodeň, Petra z Prahy volala, že se o víkendu nestaví, anžto je povodeň.

Dlouho jsem prakticky neviděl televizi. Až dneska v hospodě u oběda. Ukazovali tam nonstop jak prší - taky nonstop.

Domů jsem přišel brzo, vzal jsem si nějakou práci na večer. Na dveřích bylo oznámení, že dneska půl dne nepoteče voda, teda jenom teplá. No to je drama.

S tou televizí jsem si řekl, že to napravím. Zločinná česká televize místo Simpsonů zařadila povodeň.

Večer mi začly docházet na telefon zprávy typu: "Pořádně si utěsněte odtoky dřezů, van a umývadel, očekává se, že kolem půlnoci by z nich mohli začít vylézat Pražáci."

Večer jsem si musel umýt hlavu, přemýšlel jsem, jestli by nestačilo naplácat si na ni šampon a vylézt před barák.

O půlnoci se ozval Bobeš, že žije, kdyby mě to zajímalo. Nezajímalo, kdo roste pro šibenici, ten se neutopí. Jeho notebook asi roste pro šibenici taky, protože se taky neutopil. To však neznamená, že ho má Bobeš. Notebook je v práci v Karlíně, tam se nesmí, anžto je povodeň. Bobeš žije, ale blbě, poněvadž nemá notebook. A to dělal frajera, že mě s psaním deníku dohoní a předhoní jak Ameriku. Hehehe. Bobeš bejt zase vtipná hoch, unga unga :o)

A já teď sežral balíček oplatků (pro mimobrněnské - balíček oplatek) a mám sucho v hubě. Paradox, ne?

----------

Pondělí, 12.08.2002 - Jsem nereprezentativní vzorek

Ve dvě hodiny ráno, když už jsem jenom dočítal noviny a chystal se spát, přepadl mě hlad. Takovej ten ne velkej, ne sžíravej, ale prostě hlad. Sáhl jsem do ledničky a vylovil odtam Tatranku a jogurt Jogobella. A jak si to tak tlačím do hlavy, zrovna jsem četl cosi o reklamě.

Znovu jsem se začal zamýšlet, jak to je, jestli na mě nějaká reklama účinkuje nebo ne. Proč se krmím zrovna tímto jogurtem a zrovna tímto oplatkem (pro mimobrněnské - touto oplatkou). A zjistil jsem, že ani nevím, prostě mi to chutná. Jogurty jsem už vyzkoušel takřka všechny, reklamy jsou taktéž na všechny, dokonce si poslední dobou pravidelně kupuju jakejsi půlkilovej Clever, což je takovej ten levnější, ale dobrej. Na ten ovšem žádná reklama není. A nepohrdnu ani Yoplaitem, jakýmsi tím Danone, akorát Kuníky nebo jak se to jmenuje, ty co vám v ledničce zplesniví, ty nějak vynechávám. Jeden má výhodu, že má velké kousky ovoce, druhej naopak, že je nemá. Vyberte si.

A Tatranky? Energie sbalená na cesty? Jsou dobré, ale někdy si dám Tatranku, někdy Horalku, jindy balíček Florentek (na ty také reklama, pokud vím, není), ještě jindy Tatranky takový ty jiný. Mám pocit, že slovenský, ale moc jistě to nevím. Je na tom napsáno "Tatranka", ale má to potvora jinej obal, a trochu jinak to chutná.

A ó hrůzo, ani nevím, co je a co není zdravý, co doporučují lékaři, v čem je tuk a není tuk, co obsahuje vitamínů málo nebo naopak moc, upřímně řečeno, je mi to naprosto fuk. Hlavně, že je to žrádlo.

Zajímavé, co třeba kupujete psům za žrádlo? Pedigree, Darling nebo který? Já našim pokaždý jinou ani ne tak značku, ale jinej typ, aby to neměli monotónní. A konzervy jim nejvíc šmakujou ty obyč, nejlevnější.

A navíc se mě nikdo neptá, co žeru já nebo psi.

Hmmm, asi budu muset udělat něco s tím, abych se dostal do reprezentativních vzorků výzkumů spotřebitelských návyků, třeba by z toho pak mohla kápnout nějaká věrnostní prémie, nebo taková lumpárna. Ovšem zase nebudu gáblovat něco, abych dostal nějakej ksindl a vzápětí se zblil, to teda prrr.

Ale zjistil jsem, že jakmile mě chce na ulici někdo zastavit (nepočítám známý), mám vypracovanou grimasu číslo 007 - B / II., tzn. okamžitě začnu koukat někam do blba a tvářit se strašně zaměstnaně, maximálně, chce-li mi vrazit nějaký letáček, zavrtím hlavou a zahučím něco jako: "Nee, díky". To sice spolehlivě odradí takový ty "Chceš zhebnout? Zeptej se jak", ale i ty seriózní.

Naposledy ve Finsku si na nás počíhala u trajektu jedna taková veřejnomíněnová výzkumnice, té se nedalo zdrhnout, patrolovala přímo za celní budkou "Non-EU", té jsme naklavírovali (vcelku popravdě), že je ve Finsku hezky, ale draho, nikde jsme nespali, nic jsme nejedli, nic jsme neutratili. Od té doby se patrně fšici tůristé zajisté Finsku vyhejbají. Bůh suď.

Ale víte co? Kašlu na reklamu a na výzkumy, budu si žrát dál, co mi chutná, cholesterol necholesterol, minerály neminerály, ať třeba zhebnu, hlavně, když je toho dost a je to dobrý do bříška. Pche, já jim dám. Jen ať se potrápí.

----------

Sobota - Neděle, 10. - 11.08.2002

Lidi, nevím, jestli jsem si na sebe nevzal moc velké břemeno, za sobotu a neděli jsem skoro nevstal od počítače. Scannoval jsem fotky, posléze je upravoval, asi takhle:

sobota 13:30 - vstávám nemilosrdně vzbuzen Ťapinkou, sedám k počítači, kouřím, piju kafe, scannuju fotky
sobota 14:30 - obědváme toasty
sobota 15:00 - scannuju fotky, sakruju
sobota 17:00 - píšeme deník, hádáme se, sakruju
sobota 19:00 - večeříme špagety se sýrovou omáčkou
sobota 19:30 - scannuju fotky, sakruju
sobota 20:30 - jdeme venčit psy a na golf na Kofolu
sobota 21:00 - v Ťapince se bouří špagety se sýrovou omáčkou, Peťa s Poldou do ní lijí rum, sakruju
sobota 23:00 - v Ťapince se už nebouří špagety se sýrovou omáčkou, jde spát, scannuju fotky, sakruju
neděle 03:30 - mám fotky nascannované, upravuju je na vypálení pro Ťapinku, chce se mi spát, sakruju
neděle 04:30 - padám do postele, sakrovat už nemám sílu
neděle 12:00 - vstávám nemilosrdně vzbuzen Ťapinkou, abych nesakroval, hned dostávám oběd (masíčko a brambůrky)
neděle 12:15 - sedám k počítači, kouřím, piju kafe, pálím Ťapince fotky, aby je mohla ukázat v Plzni, sakruju
neděle 13:00 - Ťapinka bere dráhu, uděluje pokyny, nechává mě napospas s psisky, sakruju
neděle 15:00 - psi sedí u dveří a významně čumí, sakruju
neděle 15:05 - venčím psy a nakupuju - sobě rohlíky, jogurt a sejra, psům 3 kg balík granulí a dvě konzervy, sviňa život, sakruju
neděle 15:30 - platím psí konzervy, zírám na účet a kleju jak pohan
neděle 16:00 - sedím u počítače, dělám všechno možné, sakruju
neděle 19:00 - jdu Vejťovi vrátit svini scanner (svině scanner, nikoli svině Vejťa) - prší, moknu, dovedete si představit můj slovník
neděle 19:30 - jdu ukázat máti fotky, poprve nesakruju, máti za to čirou náhodou nemůže
neděle 21:00 - vracím se domů, odkládám fotky, venčím psy, nadávám jak špaček, jdu aspoň do hospody na Kofču
neděle 22:30 - vracím se domů, sedám k počítači, dělám stránku z Pobaltí, nereprodukovatelné výrazy
pondělí 02:30 - dopisuju tento blábol a jdu spát

Pozitivní zážitek - nebylo hůř :o))

----------

Pátek, 09.08.2002 (O sviních a tak ...)

Jak jsem se rozepisoval včera, někdo má, někdo holt nemá. Já mám svini. Pěknou svini. Mám doma svini. Ale teď jde o to, koho tím myslím.

Psy? Psi bejvaj svině. I naši umí být svině. Ale to všichni ví a psát to, to by bylo jako házet perly sviním. A svině, kterým se dají házet perly, ty nemám. Ani perly, ani svině, kterým bych je házel. I kdybych měl perly, sviním bych je neházel, byl bych svině a nechal si je pro sebe.

Co takhle Ťapinka? Jestli je svině? V zásadě svině není. Kdyby byla svině, není Ťapinka. Teda možná by i byla Ťapinka, ale někoho jinýho někde jinde, pak bych ji neměl doma. Ačkoli, když někdo dělá svinčík ..., hmm, ne, to je čuně, ale ne svině.

Svinská práce, nějak jsem se do toho zamotal. Tak přestanu blbnout a zkusím to jednoduše.

Měl jsem připravené fotky z dovolené k vyzvednutí. Ale to bylo tak jediné, co jsem měl. Neměl jsem peníze. Vlastně peníze jsem taky měl, k vyzvednutí. Nachystané. V bankomatu. Ale neměl jsem kartu. Ačkoli i tu jsem měl, když to vezmu kolem a kolem. Kolem deseti dnů propadlou. Ale ani v bance nejsou svině, ví, že mi propadla a měl jsem nachystanou novou. K vyzvednutí. V té bance.

Postupně jsem musel oběhnout - banku, abych si vyzvedl kartu, bankomat, abych si s kartou vyzvedl peníze a fotolab DM, abych si vyzvedl fotky a ty peníze tam zas pěkně nechal.

No a fotky je potřeba nascannovat. Ťapinka jede aspoň na týden do Plzně. A oba se chceme fotkami chlubit. Jede v neděli, proto by bylo dobré, abych fotky nascannoval a dal jí je s sebou na CéDéčku, já je budu mít připravené pro web a originály doma, jednak aby se s nimi nemusela táhnout, druhak kdyby bylo potřeba ještě něco scannout.

Chtěl jsem si půjčit na víkend scanner z práce. Ale běhejte se scannerem po městě. To je blbost. Tak jsem přišel na nápad - Vejťa. Ema má maso, Vejťa má scanner. A já ho o něj pumpnu. On taky není svině, na víkend mi ho půjčí.

Půjčil. Pointa příběhu - svině je scanner. Blbne. Já blbnu z něj. Já nadávám. Vlastně blbnul. Já nadával. Vejťa zíral, dá-li se zírat do telefonu. Zkonzultovali jsme to, já se dal do opravy. Povolil jsem dva šroubky. Vypadalo to jednoduše. Svině jedna, má ještě osm plastových zobáčků, pojistek. To je svinská práce takový zařízení rozebírat a nic neurvat. Ale povedlo se. Scanner scannuje. Fotky budou.

Vzorek můžu dát hned - já s Ťapinkou kdesi v Kaunasu v Litvě:

----------

Čtvrtek, 08.08.2002

Když vono je to těžký. Někdo má, někdo nemá. Ema má maso, máma má mísu, my máme návštěvu. Nebo jinak. Přišla návštěva. K nám. K radosti. K Ťapinčiné ohromné radosti a k mé "ohromné radosti". My taky. My jsme taky přišli. Nebo spíš já přišel. Já jsem taky přišel. Já jsem k tomu taky přišel jak ten pověstnej slepej k těm pověstným houslím. A jde. Jde o jednu ze spolužaček (v mé terminologii "voblud"), tentokrát konkrétně o Jolu. Když nejde vo život, jde o Jolu. Když přijde Jola, jde o život. Musím dostat. Musím dostat Jolu. Musím dostat Jolu zase ven.

Ale mám radost. A jistotu. Mám radost, že pro jistotu se mi je podařilo vyhnat všechny. Všechny čtyři. Jolu, Ťapinku i psy. Jenže. Jenže mám obavu, že to nebude mít dlouhého trvání. Jelikož jsou pryč. Jelikož jsou pryč déle, než čtvrt hodiny, patrně se zdržely. Patrně se zdržely na golfu. Jenže. Jenže hospůdka na golfu zavírá. Deset. Zavírá v deset hodin. Je za deset deset.

Myslím. Myslím, tedy jsem. Ano, myslím, že jsem srabík. Ale kašlu. Kašlu vám na deník.

Slyším. Lidi, já slyším. Proboha, já slyším výtah.

Jdu. Už zase jdu. Je za deset deset a já jdu. Jdu budovat. Jdu budovat postavení. Jdu budovat palebné postavení.

----------

Středa, 07.08.2002

Dnešek jsem zasvětil práci. Nebo lépe řečeno, šel jsem do práce a tam se regeneroval po dovolené. A odpoledne jsem měl sraz s několika lidmi z XChatu (to jsou ti sociopati a deprivanti). Zvláště jsem chtěl prohodit pár slov s takovou K.ate a Deponym. Leč lidí se slezlo trochu víc, první, na koho jsem narazil, byl jks mocně na mě mávající novým foťákem, posléze Newa-Kee s fotkami z Bulharske expedice, take Wrauua jsem viděl naposledy včera, potkal jsem ho ve městě a byl se mnou kupovat ty hřebíčky. Nakonec se to nějak semlelo, že jsem s K.ate a Deponym promluvil tři a čtyři věty - pozdravil se, omluvil se, že se za nima nemůžu dostat a na závěr se rozloučil. Deponymu jsem navíc podotkl, že se zase xichtí jako vopice.

Ovšem nechápu, proč se všichni divili, že mám při příchodu v hubě místo svého nezbytného cigára lízátko. Pravda, není to pro mě až tak typické, ale šel jsem si dvě hodiny po obědě, neboli jakmile mě opět přepadl hlad, koupit svačinku, rohlíky, salám a sejra kus, celkem za 37,30 Kč. Zaplatit jsem hodlal čtyřicetikorunovou stravenkou.

Kdo používá stravenky, ví, že v každém obchodě k nim mají jiný přístup, někde dělají obstrukce, že na ně nechtějí prodávat cigarety a alkohol (jakési daně), jiným je to fuk, někteří vám za ně prodají, máte-li jich dost, klidně celou ledničku včetně obsahu.

V obchodě za pokladnou byla nová paní, dávám jí stravenku, normálně jsem zatím vždy doplácel, případně mi (očividně s těžkým srdcem vrátili). Paní ovšem, že ne, ať si něco vyberu. Já na to, že už nic nechci a nenapadá mě nic v ceně 2,30, co by se mi mohlo momentálně hodit, navíc jsem měl již peněženku v kapse, což vylučovalo při mé lenosti platbu v hotovosti, vrátit se zpět do krámu se mi taky něchtělo. Paní ovšem nehodlala akceptovat ani moje mávnutí rukou a "Nechte to bejt", prý něco určitě najdu. U pokladny jsem zahlédl lízátko, model komisař Kojak. To jsem dlouho neměl. Jenže potvora stálo 3,- Kč, stejně jsem do té kapsy musel sáhnout, peněženku vytáhnout, rozepnout dva cvočky a vyhrabat 30 haléřů, pak to bylo vše formálně i fakticky vpořádku.

Jenže zjistil jsem zajímavou věc, lízátko na stole překáží. Kdo někdy viděl můj stůl, bude se asi divit, ale na pracovním stole si své místo najde cokoli, myš, klávesnice, dva hrnky od kafe, svačina, několik stohů papíru, pár krabic disket a CD, dva monitory, tiskárna a kdoví co, ale to lízátko jsem tak dlouho přehazoval sem a tam, až mě napadlo, že se ho snad nezbavím. Hodit ho do koše? Čert vem peníze, stravenku i babu, ale když mě stálo tolik úsilí? A chuť na něj mě přešla.

Ale zvítězil jsem, na závěr jsem spustil zálohy dat, lízátko rozbalil, vrazil do huby a šel. A ještě jednu věc jsem zjistil - blbě se s tím mluví. Nedejte se zmást televizí. Tam je to všechno jenom "jako", Terry Savallas (nebo jak se lump jmenuje) má lízátko v hubě, ovšem s jasnou artikulací za něj mluví pan Moravec, to je ta fligna. Váša, kterého jsem potkal v šalině, ten by mohl potvrdit, že realita bývá jiná. No a zbytek už znáte.

----------

Úterý, 06.08.2002

Včera jsme se vrátili z dovolené v Pobaltí, dneska jsme se váleli a regenerovali z toho "odpočinku". Po obědě jsem se zmobilizoval a vyrazil do města koupit si šalinkartu a nechat si ostříhat měsíční porost na tváři.

Z Litvy jsme si dovezli malý kýčovitý obrázek v dřevěném rámečku. Byl tak levný, že ani nemá úchyt, skutečně jenom suvenýr. Ťapinka usoudila, že mám málo úkolů, že bych mohl cestou koupit dva malé hřebíčky, které by se ťukly do dřevěného rámečku, na ně se přivázal špagátek a pak se to celý pověsilo. A abych to neměl tak jednoduchý, tak mám někde koupit cestou odflekovávací přípravek Vanish a psům konzervu. To si prý snad budu pamatovat. Tři věci - hřebíčky, Vanish a konzervu. Ani jsem neprotestoval, že mají-li být hřebíčky dva, jsou to věci celkem čtyři.

Ve městě jsem zašel do normálního železářství, ne do supermarketu, kde obvykle prodávají hřebíčky v krabičkách po logických počtech jako třeba dvacet tři kusů, ale normálně na váhu.

Prodavači povídám, že bych potřeboval úplně malinkatý hřebíčky, ten zalovil v regálu a vytáhl bedničku skutečně ideálních malinkatých hřebíčků, lopatku a ptal se, kolik jich potřebuju. Já na to, že bych potřeboval dva. Schoval lopatičku, vzal dva hřebíčky, dal mi je do ruky a povídá: "Prosím, tady je máte." Já na to, co jsem dlužen? A on mávl rukou, že to nemá jak spočítat a že to mám jako dárek. Velice jsem mu poděkoval, hřebíčky zabalil do cizího paragonu, který jsem našel v košíku a šel.

Na Lesné jsem šel do obchodu (tentokrát už toho supermarketu) pro zbytek a jen tak mimochodem mě napadlo, co budem jíst my? Zavolal jsem Ťap a dohodli jsme se, že koupím něco do toustů a pochopitelně Vanish a psí konzervu.
Jenže jsem cestou vzal ještě brambory, párky, rajčata, syrečky, oplatky a psí konzervy pro jistotu dvě, to vše jsou věci, kterých není nikdy dost.

Když jsem se vrátil s plnou taškou, hned jsem dostal sprdung, co to vleču, že jsem měl koupit jen Vanish, psí konzervu, salám a sýr do toustů.
"A hlavně, hřebíčky máš?"
"Mám."
"Kdes je koupil?"
"Nikde."
"Tak kdes je vzal?"
"V obchodě."
"Tos je jako dostal?"
"Jo, cos čekala? Dva hřebíčky nemám jak zaplatit." (To jsem hezky dělal machra)
"Že tys přinesl fakt jenom ty dva?"

No, a pak se vyznejte v ženských požadavcích.

 

Egi