Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Září 2004

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Čtvrtek, 30.09.2004

Dost nadupáno. Sic né takovej blbinec, jak kupříkladu včera, ale i tak. Pravda, už jsem měl čas soustředit se na jednu věc na jednom místě v jeden čas, což je základní předpoklad pro jakýkoli úspěch, jenže toho bylo nějak víc. Spíš na dýl. V práci práce, dodělat ten počítač, pak nějaký nový data, v pět vypadnout, stavit se do několika obchodů, ano, udělal jsem si radost ke včerejším jmeninám a v antikvariátu vyštrachal zase tři knížky od McBaina, nechat si zastřihnout držku, lépe řečeno porost na ní. Né celou sanicu uvalit.

Tak. A todle celý zmáknout do sedmi hodin, kdy jsem měl bejt se Žufim, Strakapoudem a Blárp v hospodě. Pro sichr jsem hodil echo, že možná, opravdu móóóžná přijdu o krapánek později. O chvililinku.

Ale proti všem předpokladům všechno probíhalo dobře. Práce, nákupy. U holiče prej za půl hodiny, dobrá, v limitu, ještě jsem stih něco malýho zakousnout. Dvacet minut od holiče, to je akorát, deset minut na Čáru, odtam deset minut do Legendy. Prima. Jenomže ... Jenomže nastal opět onen "těžký průchod městem", kdy mě zdraví snad každej druhej člověk, u každýho druhýho z těch druhejch vím, o koho se jedná, a každej druhej z těch druhejch z těch druhejch se mnou touží konverzovat. Tedy po tom sítu asi deset lidí.

Rád jsem viděl po delší době Kombajna, an se rozvaluje v kavárně. Ten byl teprv druhej, prvního jsem střetnul hned na schodech u pohlavní kosmetiky (to jako u holiče, prasáci). Na Kombajna mám jinak štěstí akorát v nočních autobusech nebo u zastávky při čekání na noční autobus. Tož jsem na chvíli přised a dal s ním malou kávku a krátkou řeč.

Ostatní známé i neznámé jsem odbyl zahuhláním a neurčitým zahučením o nedostatku času.

Do hospody jsem přišel jenom o půlhodinky později.

Však jsem je varoval.

Kdyby to někoho zajímalo, Žufimu (i ostatním) se vede skvěle. Dá rozum, když netrčej u nás na pobóchaným ouřadě.


Zejtra mám jet na mocnou paintballovou akci. Akci, misi, operaci, takhle vzletně to nazývají (dez)organizátoři. Nic víc zatím neřeknu, páč je to ukrutně tajný. Evidentně to neví lautr nikdo. Tajnej je čas, místo, úloha jednotlivých týmů, všecko. Ale jinak to mají promakaný do všech detailů, přesně specifikováno, co se nesmí používat - třebas chemické a zápalné bojové látky, ostré zbraně, letecká podpora a dělostřelectvo. No důmysl sám. Dokonce jsou specifikovány i takové detaily, jako že se zajatci musí být nakládáno podle Ženevských konvencí. Škoda, že nikdo z nich je ani nečet. Maximálně tak z doslechu a nebo z novin, což je úplně stejně ku hovnu, páč je nečetli ani novináři.

No zkrátka velký tajný vojenský výsadek. Snad kromě toho hantecu i s hodnostma a ne-li i bojovou zástavou.

Jen mne trochu udivuje, že se už dvakrát posunul čas začátku, tedy směrem dopředu. To mne mírně zaráží, jelikož i ze svého krátkého pobytu na vojně (asi jako jediný) vím, že operace se z naléhavých důvodů může přeložit, ale vždycky jenom na později. Nikdy nikdo nic neuspěchá. To může vnést pouze zmatek a skončit jedině fiaskem.

Zmatek už máme. Začínám se ohromně těšit.


Pro informaci - Kvakinovi jsem dnešní raport zpestřil předmětem a úvodem zprávy: "Časový rozpis vykonané práce - jediná správná zábava každého informatika na čtvrteční podvečer."

Vodkaz nafurt

Středa, 29.09.2004

Po tem volnu byl dnešek vlastně takový malý pondělí, a dvě pondělí v jednom tejdnu, se ví, to je na blití. Su jakési utahané, nic po mně néni. Venku hnusný počasí a kosa, v hokně kosa a hnusní kolezi.

Všim jsem si zajímavé věci - začla škola. Fakt, při pohledu do kalendáře mi cosi našeptává, že už to bude dýl, ale buď zavčasu jedu do práce autem, z domu to mám pět metrů na parkoviště, nebo se ploužím na šalinu kolem deváté, kdy svišti už v bódě zařezávaj a drtěj si do palice (soudě dle sebe - ne tak zcela dobrovolně) vyjmenovaný slova, Habsburky a literaturu Marie Majerové. Teprv dneska jsem šel zavčasu, před osmou, a na šmirgl. To mně vždycky dyž du šórem kolem školy zdravěj všelijací šklebáci od známejch a kamarádů, kteří nedali na dobrý rady - ti známí a kamarádi, šklebáci jsou důsledkem. Jo, antikoncepce se probírala už v sedmé třídě. Eště štěstí, že zatím na mne haranťata skřehotaj "Ahoj" nebo "Zdar Egi", dokonce vybraným (těm, který si stihnu zařadit) nějak neurčitě zavrčím na oplátku, jak začnou s "dobrejma dnama", asi je budu rovnou po ránu liskat. Zvlášť dnes jsem na to měl svinskej náběh.

Vůbec, na ouřadě jsem se dneska jebal celej den s takovou cypovinou, na odloučeném pracovišťu u paní vedoucí EviMaši potřebujou inovovat jednu už dost relikviózní šunku (teď mluvím o počítači), pročež jsem se do toho pohroužil a ta svině (furt ten počítač) vzdorovala a vzdorovala. Už mi z toho hrabalo. Hledal jsem řešení na podpoře, na diskusních fórech, v češtině, angličtině, slovenštině, polštině, němčině a ruštině, tuze fajn počtení, ale stejně nakonec všechny dost ku prdu. Když se do toho na hodinku vodmlčí intérnet, nehledě k tomu, že i tuhle závadu následně musím řešit, přisere se k tomu jeden TeleKomunista, báby důchodky chtěj cosi tisknout a jednoduše to neumí, tím chcu říct jako že vůbec to neumí, vony to vůbec neumí jednoduše ani složitě, holt z prdele den. Richtik druhý pondělí. Jasně, ve finále jsem nad tím pičítačem jaksi na body zvítězil, néni to tak úplně to, co jsem si představoval, ale zas lepší, než drátem do voka.

Začal jsem dík tomu aspoň léčit Velkýho Šéfa Kvakina z jeho manýr. Interně jsem mu dal limit tak do pátku, aby ho to zas přešlo. Podnik jsem první kroky. Do jeho slavnýho výkazu práce jsem to sic napsal sumárně, ale přiložil k tomu druhej dokument s podrobným popisem.

Hezky od úvodu, u EviMaši je starej střep, s obskurním procesorem řady IBM 6x86 a diluviální základní deskou. Problém je v tom, že to celý je napěchovaný v bedně typu AT, nikoli ATX, co se dneska běžně nosí. Nullproblemo, vyhrabal jsem někde AT/ATX MB PC-Chips M726MRT, tedy se Slotem1 i Socketem 370, avšak s chabým procesórem, což by tak nevadilo, jelikož procesorů mám tři prdele, konkrétně se mi tam povaloval Intel Celeron 766 a druhej na 466, bohužel mi to ani s jedním nefachalo. Prej to řeší upgrade BIOSu, a sice od American Megatrends, jenže ať jsem laboroval, jak jsem chtěl, AMIFlash Utility se mi k tomu neznala, žádná verze, až jsem zase vyštrachal AMIFL815, ta to dokázala identifikovat, leč ne už flashnout s tím posledním .ROM filem. Logicky, jelikož oni všiváci do toho od půlky série začli rvát dvakrát většího brouka, kterýho nemám, různejch Awardů mám dvě hrsti, odpovídající AMI ne. Musel jsem další hodinu a půl hledat starší verzi 13/10/99, kterou jsem to následně flešnul a rozdejchal v tem aspoň tu 466ku, čímž to považuju pro nejbližší dobu za vyřešený.

Tohle je zkrácená verze, jemu jsem to barvitě vylíčil na půldruha áčtyřky desítkou fontem a na závěr hrdě připsal: "Případné nejasnosti rád vysvětlím." Hmm, když do toho celýho teď koukám zpětně, pro Kvakina bych pod pojem "případné nejasnosti" zahrnul zhruba vše kromě předložek a spojek.

Do sumáře jsem mu ještě drze vpašoval tu třičtvrtě hodinu sepisování pod decentní "Administrativa - doplňující dokument k časovému rozpisu". Česky řečeno: "Pičo blbá, asi nemám nic jinýho na prácu."

Jak to tak sleduju, začínám se těšit na zejtřek.

Vodkaz nafurt

Úterý, 28.09.2004

Svátek. Měl jsem velké plány.

Dělal jsem lautr hovno a dík tomu jsem musel jít do hospody.

Od toho jsou. Svátky. I hospody.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 27.09.2004

Všechny velké myšlenky obvykle troskotají na malichernostech. Historicky ověřený fakt.

Třeba takovej pan Hitler, jak to měl krásně vymyšlený. Tisíciletá říše pod vedením Vůdce, tedy jeho, při vší skromnosti, nadvláda nordické rasy, árijská vznešenost. Kdo by to nebral? A stačilo pár desítek miliónů vyznavačů jiných nápojů a měl utrum. Holt nenabídl Rusům dobrou vodku, Anglánům čaj a Američanům chtěl sebrat Coca-Colu. Osud.

Nebo bolševici - socialismus a následně komunismus, sedmdesát tisíc lidí do výroby, teda těch, co si zatím hověli v kancelářích, krysy inteligentské, dá rozum, že nebudeme štelovat do výroby někoho, kdo tam už je. To naopak, dělníci a rolníci nahoru, do vůdčích pozic, diktatura proletariátu. Práce pro všechny, bohužel povinná. Ale jinak samé plusy, pozitiva a životní jistoty. Jenom ti lidi to nějak nechtěli chápat.

Katolická církev, no jak s nima může bejt člověk kámoš, když dřív by furt někoho upalovali a dneska šukaj ministranty?

V současnosti je velkým hitem emancipace, ženská práva, jsou na to i kvokvokvóty ...

Byl jsem takhle Ťapince s jejím skvělým Modrým Skrčkem na evidenční prohlídce. Pro neznalé - úkon, kdy s vozidlem přijedete na STK, tam operátorce předhodíte techničák, hodinku si počkáte, až si vás technik vyzvedne, otevřete mu kapotu, on do ní chvíli moudře zírá, brblá si pod fousy a nakonec si vodtam vopíše jedno číslo, podle něhož se pozná, jestli ono auto je zhruba totéž, o němž se píše v průkazu. Za to celé zaplatíte mrzkých stoosmdesát káčé a jedete zas do hajzlu.

Přišel vohnout v montérkách:

"Tak, mám tady evidenční prohlídky, pojďte si prosím k vozidlům: paní Ťapinková, paní Nováková a paní Skočdopolová."

Vstali tři chlapi a vyrazili na parkoviště.

Vodkaz nafurt

Pátek až neděle, 24.-26.09.2004

Furt člověk nemá čas a pak to takhle dopadá. Se porád teoretizuje, kde se kdy jeden zastaví, až bude mít volno, v jednom kuse se neurčitě slibuje a pak se to na osobu takto sesype. Ano, "člověk", "jeden" a "osoba", to vše jsem v tomto případě já, ač tyhle označení mi mnozí za jiných okolností upírají.

Eh, nesrozumitelné ... Dobře, znova.

Nasliboval jsem hromadě lidí, že se někdy někde stavím, až bude čas, případně s nima někdy někam pojedu a tak. Péťové Hromádkojc si to vybrali minulej víkend, tentokráte naznal Jíra Kraťas, že dost bolo vytáček, jedem k nim na rodinnou návštěvu. Do Višňového u Znojma.

V praxi to vypadalo cca tak, že Ťapinka se přiřítila v pátek z Lanškrouna, bez zvláštních událostí, jen se jí v autě poblil pes, přeložila krámy a psy a poblitej potah do auta mojeho a jeli jsme. S Kraťasem a částí jeho harému jsme se srazili při nákupu v Hypernóvě a pak už pokračovali společně. Skoro.

Jiří pravil: "Já jezdím pomalu, tak sto deset, v klídečku, pohodově, sejdeme se na benzínce u Miroslavi."

Na dálnici jsme ho samosebou předjeli, tam já zas nechci páchat přestupek "obtěžování ostatních účastníků silničního provozu bezdůvodně pomalou jízdou". K benzínce dorazil minutu po nás. Von totiž těch sto deset jezdí asi i po státovce. Eště povidám:

"Vole, a teď nás musíš navést, né, že dupneš na plyn a zmizíš kdesi v prdeli."

No jasan. Projel stopku bez zastavení a mazal k Neumětelům, tedy přesněji k Višňovému. Tak jsem zjistil, voči přilepený na předním skle jak šnek, že kilo deset, v klídečku, pohodově, jezdí i po okreskách. Snad jenom v obci krapet přibrzdí na dvoucifernou rychlost. Magor.

Jo jo, a to by tak byl asi poslední rychlejší pohyb za víkend.

U Kraťasů jsem se vyvalil na gauč a odmítal se pořádně hnout. S psama šórem k lesu, v sobotu na procházku. Na dvůr na cigáro. Do kuchyně k jídlu. Toť vše.

Bylo o nás postaráno. Drtivou zásluhu na tom má Kraťas sám. Má to, chudák, taky těžký. Samý baby v baráku - manžetka, dvě dcery, i ti jeho psi jsou vlastně čuby. Jeden by až myslel, kdoví jak je v bavlnce. I kdepak. Manžetka Ája cvičně chytla jakous střevní chřipku a víkend proležela. Když vstala, šla akorát na záchod, jednou kleknout, jednou sednout. Preventivně s kyblikem. Né dycky se jí podařilo dojít dál jak do předsíně. Holčiny Zuzáč a Mišan soutěží o titul "su furt v prdeli", první ligu, Jiřík se musel starat sám. Ale vypořádal se s tím.

Sežrali jsme jim - pekáč buchet, asi tunu salámu, veškeré dostupné pečivo, kýbl poblífky, tašku kuřat na grilu a káčera s knedlem a zelem. Tuze fajn.

Na oplátku jim Anďák podhrabal díru pod plotem a čuba Máša se poučila z Áji, posrala jim dvorek a poblila koberec v obejváku. A chodbu. A kuchyň.

Čili víkend v trapu, já nevyspanej. To se blbě spí do poledne, když mne furt někdo budí. S Ťapinou a dvouma psama se eště dokážu vypořádat, s Ťapinou a čtyřma psama a Kraťasem a kdovíkdo to po mně všechno eště skákal, to už ne. Musel jsem vždycky kapitulovat a v jedenáct vstát.

Po víkendu. Jdu se dospat.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 23.09.2004

Mizérie. Od božího rána, teda zhruba od těch devíti, co jsem přišel do práce, blbinec jak sviňa.

Nejdřív důchodky - brigádnice. Zrovna zase cosi stěhovaly eště s dalšíma ženštinama kvůli volbám z dodávky do budovy. Papíry a tak. Jak jsem přicházel, hned mne zmerčily a zatoužily mne zapřáhnout, prej jsem tam jedinej momentálně volnej chlap. Odtušil jsem cosi ve smyslu, že to by byla diskriminace na základě pohlaví, ať si rovnoprávnosti užijou, kdybych chtěl pracovat rukama, nemusel jsem se tolik učit. Mám své zábavy dost.

Beztak jsem s nima měl ještě další interakci, ale to jsem jim slíbil pomoct, tak jsem se z toho ani nepokoušel vyvlíknout. Štítky. Už zas. Vložit pakl archů se štítkama do tiskárny. Otevřít připravenej soubor. Zadat tisk, počet kopií, kliknout "OK". Tohle celý pětadvacetkrát. Za čtyři měsíce tu neuvěřitelně složitou operaci zapomněly. Ale neuvěřitelné. Stačilo jim to tentokrát předvést jednou a u druhýho souboru jim jenom stát za zádama a dozírat. Skvostné. Konečně dosáhly stejné erudice jako průměrně cvičený šimpanz.

Furt se mi v kanclu povaloval disk zralej na reklamaci, ňák kladl odpor. Už jsem cipíska na servisu ve velkoobchodě varoval, že mu ho brzo hodím na palici. Odhadem tak v květnu. Ale fakt jsem na to myslel, měl jsem ho celou dobu připravenýho na stole (disk, né cipíska). Za čtrnáct dní mu končí záruka (furt tomu disku, né cipískovi), tříletá. Nejvyšší čas situaci řešit. Voni na reklamacích maj rádi, když člověk přijde připravenej, dokáže závadu přesně specifikovat, nejni to úplně nutný, ale ulehčí se jim tím práce. Zvlášť třeba při mejch objemech nákupů. I bafnul jsem milej disk a chtěl ho otestovat. První program - pro jiný disky. Druhej program - padl na hubu rovnou. Třetí - neřek nic. Ani tak, ani onak. Při pokusu o vyloudění nějakého resumé se odporoučel taky. Hmm. Se řekne - šáhnout přímo k výrobci. Jenomže toho už koupil dávno jinej výrobec. Nakonec jsem se toho dopátral, našel program čtvrtej. Ten fungoval. I s těma předchozíma pokusama mi to zabralo cca hoďku a půl. Závěr testovacího softíku zněl: "This drive is failing." Dík. To jsem věděl taky. Ale eště cosi z něj vypadlo, něco jako: "Error code - 6a6b586d". Jo, to bude asi vono. To jsem si moh taky vymyslet rovnou a nesrat se s tím.

Po obědě s Daemonem a Xkem jsem bafnul milej disk do kabele, kopii záručáku a faktury, pár dalších nezbytností, služební vozidlo (to už né do kabele) a vyrazil do světa. Měl jsem toho v plánu víc - servis tiskáren, domluvit zapůjčení PC na volby, stavit se u "Kam se na nás hrabete" pro fotky z předminulýho víkendu s podřezaným Pitrýskem a naopak předat Péťovi Hromádkojc fotky z posledního čundru. Zajet si na melouch na ouřad na Vystrkov. Stavit se se SikoZkou konečně do hospody. Všechno vyšlo, až na to poslední, ta si drze ochořela, pročež jsem musel zaimprovizovat a skočit aspoň na potlach za Okatou Marcélkou, vtipně maskováno nákupem jedné cartridge. Vrátil jsem se před šestou a bylo po práci.

Velkýmu Šéfovi Kvakinovi jsem to odborně sepsal do časového výkazu jako "Diagnostika HDD" (to jsem ani nekecal, jen ať si to přebere), "výměna dat se SW dodavatelem" (kšeft fotek s Péťou), "konzultace s ouřadem Vystrkov" (melouch), "zabezpečení spotřebního materiálu pro tiskárny" (rande s Marcélkou).

K večeři jsem měl játrovku a chutnala po játrech. Zajímavé.

Jo, tady je to složení těch předvčerejších párků, na etiketě sice píšou "Kuřecí dětské párky", ale to je až to, co jsem zjistil posléze. Na regálu to byly jenom "Dětské párky". Proto jsou to hajzlové zlodějský podvodnický.

Složení dětských párků ...

Vodkaz nafurt

Středa, 22.09.2004

Tak to vypadá, že jsem Kvakina nasral pěkně. Jako Velkýho Šéfa Kvakina, von si na ty tituly potrpí, než mu na to někdo přišel, byl i Dr. Náš problémek kulminoval.

Kolem desáté mne napadlo zajet si tak za hodinku do města. Do servisu kvůli tiskárnám, něco domluvit ve velkoobchodě, hodit tam jeden disk na reklamaci. Vítaná příležitost zajít s další tajnou láskou, tentokrát SikoZ, na oběd. Dobře nakonec, že jsem nikam nejel, co se zádrhelů naráz vyrojilo, ale to jsem v tu dobu ještě nevěděl. Že v deset si přichystám papíry a zamluvím auto, v jedenáct vyrazím. Kde se vzal, tu se vzal, vyrojil se Kvakin. Von má soukromý auto v servisu a tuze nutně si potřeboval zajet do města, von je totiž velkopodnikatel a pokud nešéfuje ouřadu pro blaho lidu, syslí si peníze vykořisťováním Vietnamců v síti obchodů "Vše za 39,-". Čili mi šloh klíče vod káry před rypákem, pak si všimnul, že si vyplňuju cestovní příkaz bo jakej to cypovskej cancour, pravil, že to jistě počká, za půl hodinky je zpátky, aspoň budu mít čas se mu zatím podívat na ten přístup na internet. Asi furt neví, jaký bude to počasí v tem Chorvatsku. Opáčil jsem, že to nevidím tak žhavě, jestli bude za půl hodiny zpátky, tak je to fajn, páč stejně chcu jet až za hodinu a do té doby mám práce dost. Kvakin si letěl stěžovat tasemnici, jak su na něj vošklivej, pak sbalil káru a zdejchl se. Mimochodem - v životě ho ani nenapadlo zaznamenat něco do knihy jízd nebo si auto zarezervovat. Debil.

Jo, ale zpět k věci, tasemnice sámože naběhla na mne, co jako bude s tím Kvakinojc internetem? Mno, furt se mi to nějak nelíbí, jak začne browzdat po pornu, a to von sichr začne, ho znám, natahá si tam kdovíjaký špióny a bůh suď, co to udělá se zbytkem. Nechce se mi umožňovat mu přístup kamkoli, když má taky přístup do evidence obyvatel a tak. Jak nemám jakýkoliv papírování a dopisování rád, je to blbý, ale chtěl bych na to písemnej pokyn. Když bude průser, je mi to buřt, ať to ale není na mne. Klasický - Já jsem vám to říkal. Vím, co je to za podvraťáka a s jakým gustem by případnej pojeb hodil mně za krk. Tasemnice příkaz přislíbila sesmolit. Obratem jsem několika klovnutíma do klávesnice nastavil Kvakina jako privilegovanýho uživatele, ať se třeba zalkne. Pokud na to tasemnice hodí vosram a na papír zapomene, zas mu to stejným postupem zaříznu a bude eště veseleji. Jenomže druhej bod - prej se Kvakinovi nelíbí moje vystupování vůči jeho osobě a nařídil šéfové, že když su její chráněnec, což je zajímavá informace, tak ať si mne za to zjebe sama. To se tejkalo toho, že jsem prý argumentoval nepřesvědčivě a vyhýbavě, když se předevčírem Kvakin dožadoval toho Chorvatska. Musel jsem to trochu upřesnit - moment, ano, argumentoval jsem nepřesvědčivě a vyhýbavě, to je pravda. Jednak jsem napřed nechápal, co po mně chce, pak mi nedocházelo, že to myslí fakt vážně a nechtěl jsem z něj udělat úplnýho debila před tím druhým modroptákým vometákem, kterej byl u něho v tu dobu na návštěvě. Tasemnice mne tedy pokárala, že ví, že Kvakin je debil, že ví, že já taky vím, že Kvakin je debil, vlastně vzato kolem a kolem - ví to všichni, pročež je třeba dávat si na to majzla a nechodit s ním do konfliktů. Se ví, já bych s ním do konfliktu nešel, kdyby držel hubu, vyhejbal se mi a do toho konfliktu si mě sám nezavolal. Mamrd.

Mezitím se mi toho sesypalo až až - tohle jsem potřeboval dodělat, jeden maník mi s omluvou odřek schůzku, někdo pro mne něco neměl nachystaný a zas naopak servisák od jedné firmy slíbil dneska nahonem přijít, neboť jinak by to zvlád až příští tejden a šlo o věc, která celkem spěchala. Máv jsem rukou a nikam pro dnešek nejel, všechno jsem předomlouval na zítra, stornoval papíry k autu a bylo.

Kvakin se vrátil, nějak se mu to asi rozleželo eště v palici, zavolal si mne na kobereček a začal do mne hustit. Mi třeba vysvětloval, že on ví, že by ouřad fungoval i bez něj a těch vostatních volenejch vometáků (výjimečně pravda, fungoval, a jak), jenomže máme tu demogracii a voni jsou tam vod toho, aby prováděli kontrolu. To je ten důvod, proč s tím furt vysírá, přece musí mít k dispozici jeden počítač, ze kterýho bude mít přístup všude po internetu. Opáčil jsem, že nechápu, jak souvisí počasí v Chorvatsku s demokracií? To on taky ne, ale co kdyby. Nemůže bejt omezovanej. Musí mít rozlet. Tak to stanovil a tak to bude. On je na to zvolenej (což sice není tak úplně pravda, ale von si to už za ty léta vsugeroval, co mu tu úžasnou funkci regulérní vítěz voleb, současnej Malej Šéf Jůhelák, přenechal). Snažil jsem se mu to vysvětlit. Opravdu snažil. Že prostě je připojenej k nějaké síti, kde platí jistý pravidla. Shodou okolností moje pravidla. Kvakin zas na to, že on tomu nerozumí, není odborník. A já zas, že to moc dobře vím, proto mu to, jako ten odborník, říkám. Prej je můj problém. Ať ho vyřeším. Já zas, že ho řeším, jenomže von mi v tem dělá paseku. A tak furt dokola. Na závěr zaujal Kvakina ten vodborník a nevodborník. Jaksi vůbec nemá ánung, co já tam vlastně dělám. Jémine, kde už já jsem to jenom slyšel? Ale že je to dobrej nápad, on mojí práci chce porozumět. U ostatních ouředníků má představu, co tak zhruba dělaj, u mne teda ne. Tak to uděláme takhle - já mu vodteď budu dělat, nazval to nějak ukrutně moudře, "Snímek pracovní doby". Že jako napíšu, co jsem dělal od osmi, kdy jsem přišel do práce (dle jeho zcestného soudu), tak nějak přiměřeně, po hodinách, tehdy jsem dělal to, onehdy jsem dělal ono. Každý ráno třeba v devět mu to donesu, von si udělá představu.

Tak tohle jednoduše žeru, rozumíte, po ničem jsem za svůj mrzkej život netoužil víc. Potlačil jsem v sobě nutkání nějakého striktního řešení - poslat ho do prdele, dát z fleku výpověď nebo něco podobnýho. Chvílu jsem nad tím přemejšlel a začalo mne to zajímat. Buď chce boj, má ho mít. Bude aspoň sranda. Momentálně tak do podzimních voleb su nenahraditelnej a může si skákat třeba metr dvacet, pak by se dalo uvažovat o změně vzduchu, beztak tam už trčím přes limit. Anebo, a to mi vůbec nepřijde jako nepravděpodobná varianta, jéžišmarjá, von je fakt tak blbej, že to myslí vážně. Pak bude prdel eště větší. Pochválil jsem mu to jako skvělej nápad a šel si po svým.

Vyřešil jsem všechny ty problémy, co se mi tam sesypaly na hromadu za odpoledne.

Pak jsem sednul a napísal Kvakinovi elaborát. A poslal mu ho mailem, páč mám eště práci na večer na doma, až přijdu z hospody s Pepém a spol, nevidím jinou cestu, jak by ho mohl dostat do devíti ráno.

Vodkaz nafurt

Úterý, 21.09.2004

Ráno, teda když jsem se něco po osmé vzbudil, vyrazil jsem na Magorát. Převzít nějaký data, jo, furt ona skvělá "kabelová metoda přenosu dat" alias "vezmu cédéčko s datama do kabele a jdu". A taky eště zjistit něco o té evidenci, jak po mně chtěli včera u nás na ouřadě na bytovým odporu. Aspoň něco. Cokoliv - co to má bejt, k čemu to má bejt, čím se to krmí a co z toho leze. Jakoukoli informaci. Věc se má tak - na Magorátě sedí asi pětatřicet lemplů, ti dohromady tvořej Odpor Městské Informatiky. S informacema nebo informovaností to nemá nic společnýho. Válej si koule, za což berou přiměřený plat, aby nešli škodit národnímu hospodářství jinam. Jsou tam asi tři, kteří něco ví. Každej něco jinýho. Z nich jeden věděl sice něco, leč o něčem jiným, pročež byl nepoužitelnej, druhej na dovolené a třetí nemocnej. Ku prdu všici. Pak jsou tam další dva, dva různí vedoucí, ti znaj aspoň číslo jeden na druhýho. Přijdete za jedním, dotážete se. Ten praví, že o tom by mohli vědět něco tamti tři. Jeden teda né, ten sice ví, ale něco jinýho o něčem jiným, druhej je na dovolené a třetí nemocnej. Pak zavolá toho druhýho vedoucího, pošle vás za ním. A situace se opakuje - něco jinýho, na dovolené, nemocnej. Zavolat toho prvního vedoucího. Fantasticky strávená hodina a půl. Když k tomu připočtu čtvrt hodinky, co jsem kroužil jak sup kolem Magorátu a hledal místo k zaparkování, plus další čtvrthoďku, co jsem s Branďulkou lemtal u cigára kafe, příjemnejch jedenáct hodin na příchod na domovskej ouřad. Bez náznaku jakéhokoliv obohacení o informace. Zkrátka přišel jsem v jedenáct a věděl jsem zas hovno.


Co byla poslední kapka, že tasemnici lehnul mail, to jsem zjistil obratem - sextretářka Milaska jí poslala přílohu z CD - jakejsi píčovskej elaborát, 47 MB !!! Včera dělaly jakože nic. Prej jestli na to přijdu. Přišel jsem. Státní ouředníci, co se k tomu dá dál říct?


Musel jsem restartovat hlavní server. Po 325 dnech. Tak častá údržba, to mne jednou zničí.


Koupil jsem si k večeři párky. Měli tam regál a v něm v řadě: "Vepřové párky", "Kuřecí párky", "Dětské párky". Hráb jsem po těch dětskejch. Vepřový jsem měl k obědu a kuřecím se cpu furt. Svině zlodějský, když jsem pak koukal na složení, nebylo tam o dětech ani slovo.


A eště s Lioness na kafe do hospody, kde pracuje Gazela, pak do druhé hospody s bandou z Xka, tuze příjemné, ale mám toho akorát tak dost.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 20.09.2004

Od rána se mne všichni snaží cílevědomě nasrat. Dlužno podotknout, že se jim to daří.

Kolegyň Hrubka dostala mail, v mailu obrovskou PowerPointovou (to je takovej ten sráč na hejbavý prezentace) přílohu, kupodivu služební, a zatoužila si to vytisknout.

"To si těžko vytisknete, když nemáte PowerPoint. Napište mu, ať vám to pošle jako průměrnej heterosexuální běloch v nějakým rozumným formátu. Todle používaj akorát zmrdi."

"Ale děte, to náhodou dělal právník, pan doktor ..."

"No dyť to řikám, zmrd."

"... z ministerstva."

"To souhlasí. Jednoduše zmrd. Právník, doktor, z ministerstva, v PowerPointu. Stopro mu jeblo."

Kolegyň Hrubka je ale jinak hrozně příjemná paní, nechal jsem ji chvilku uležet, pak jí tam nainstaloval aspoň prohlížeč těch svinstev, ne, skutečnej placenej PP od Micro$oftu si tam tahat nebudu, ukázal jí, jak se z toho tiskne. Prej jestli by to nešlo barevně? Jasně, eště zpívat by to mohlo. Tady je jasnej doklad, že se z podobnejch obskurních programů blbne. Ne, barevně by to teda nešlo.

A tak furt dál. Na bytovým odporu si nedávno nechali dát novou verzi jakési evidence, prej aby jim to šlapalo s datama odkudsi, kde už novou verzi používaj. Dotáhli data z toho odkudsi. Samozřejmě starý. Šlo to celý na tlamu. A to chtěj ještě jinou evidenci. Dokonce už byli na školení kvůlivá tomu. Jenom neví, jak se s tím pracuje, co by to mělo dělat, proč by to vůbec měli dělat a k čemu by to mělo bejt. Neví. Kontrolní otázka - kde je kolega Liška Podšitej? Nevíme. Hmm, uměj říct vůbec něco jinýho? Kolik je hodin? Půl jedné. Aspoň něco.

Nejvíc mě ale dorazil Velkej Šéf Kvakin. "Nejde mi zobrazit Internet, něco jo, něco ne. Moh byste se mi na to přijít podívat?" Hmm, to mám zas radost. Ale Kvakinovi je dobrý nevodporovat, pokud to aspoň trochu jde, snažit se mu semo tamo vyhovět, on se pak do ničeho nesere a je klid. Zahuhlal jsem něco, že za chvílu. Přece jenom jsem tam viděl před chvílou k němu jít jakýhosi kamarádíčka z té jejich party kluků s modrejma ptákama, třeba něco fakt potřebujou udělat.

"Hele, tohle mi jde, úvodní stránka, jo? Ale když sem napíšu 'Chorvatsko', tak mi to hlásí chybu."

"Chorvatsko?"

"No jaký je v Chorvatsku počasí?"

"V Chorvatsku? Počasí?" to už jsem měl spodní čelist na zemi a voči vyvalený tak metr před sebou.

"Před čtrnácti dnama mi to normálně šlo, teď to nejde."

"A mělo by? Nejde to možná proto, že jsem to mezitím zakázal, jelikož mi někdo furt brouzdal kdesi po Chorvatsku a zbytečně odtam stahoval hrozný hafo dat."

"Zakázal? Chorvatsko? Tak mně ho snad povolíte, ne?"

Prej kdy? Stihnu to nějak obratem? Odtušil jsem něco ve smyslu, že ani ze srandy. Ale slíbil jsem mu, že když budu mít do konce týdne čas a náladu, tak se nad tím aspoň zamyslím. Když slíbíš - vždycky potěšíš. Ještě jedna perlička:

"Já jsem tady šéf a uznejte, že to vypadá blbě, když má šéf něco zakázanýho. Kdyby to šlo mi povolit všechno a kdybyste mi chtěl něco zakázat, tak to se mnou přijít konzultovat."

Hmm, toho žeru. Podobnou argumentaci bych očekával od bolševika nebo socana, maximálně tak pánbíčkáře, to je všechno taková pakáž proradná, no, zjevně to má širší rozsah. Ale jak to udělat, aby se Kvakin nažral a moje síť zůstala celá? Jasan, vím, oč mu jde - porno, vím přesně, jak to dopadne, viděl jsem shodou okolností dva jeho domácí počítače. Šéf, šéf, šéf, kterej je zvolenej z vůle lidu (a hlavně za jeho prachy) na omezené období (a ani to u Kvakina neplatí úplně), jeho hlavní starost je z vůle lidu (a hlavně za jeho prachy) šmírovat, jaký počasí je v Chorvatsku a stahovat porno. A ještě mi tvrdí, že když tam natahá zas nějakej bordel, tak já mu to přece spravím, vod toho tam jsem. Nevím, ale ten asi fakt spad z jahody.

Kdyby to aspoň bylo celý. Pochopitelně mu nešel vypnout počítač. A už mi volala tasemnice:

"Pan Velkej Šéf Kvakin je notně rozladěn (=dle všeho tam lítá jak urvanej vagón), nejde mu vypnout počítač, zamrzl na té modré obrazovce. A prej jsi mu něco ještě zakázal a vůbec se netváří příjemně."

"Zamrzl. Počítač. Nejde vypnout. Jo, jak jste si jistě všimla, to tak Windows 98 někdy dělají. Není to má osobní pomsta Kvakinovi, je to na mé vůli nezávislé. Česky řečeno - je to pěknej scheissdrek. Může si jít stěžovat do Redmondu, nebo kde to ta zločinecká firma sídlí. Já s tím nic nenadělám. Zatrh jsem mu počasí v Chorvatsku, a to v souladu se směrnicí tasemnice - tedy vaší - pro používání počítačové sítě ouřadu. Slíbil jsem mu, že se nad tím zamyslím, až na to budu mít čas a náladu, pravděpodobně do konce týdne. Mám důležitější věci na starosti. Maucta."

Opravdu, ani detektivku jsem si dneska v práci nestih číst. Jenom jsem slyšel, jak tasemnice kucká, asi stál Kvakin poblíž a bylo jí blbý lochčit se naplno před ním. To je ta humornější stránka, může z toho bejt eště průser, páč se mi to furt nějak nelíbí.

Což už by dle mýho soudu mohlo bejt pro dnešek vše. No richtik. Tůdle.

Během půl hodiny jsem měl tasemnici znova na drátě. Nejde jí mail. A proč? Protože já jim všem furt dokola vomílám, ať si dělaj v poště pořádek, že M$ Otlak Exprase nevydejchá velký objemy dat. A výsledek? Tasemnice tam má za snad dva roky nasyslenýho půl gigabajtu pošty. A diví se. A když se ptám, kdy si to naposled zálohovala, diví se ještě víc. Zálohovat? Co to je?

Já se z těch lidí vážně jednou poseru.

Vodkaz nafurt

(Pátek odpoledne a hlavně) Sobota - Neděle, 18.-19.09.2004

Co se budu honit se sepisováním, beztak mi to nebudete věřit, proč že su unavenej. Jdu se na to radš vyspat.


Vlastně stejně o nic nešlo ...

V pátek odpoledne jsem se přiřítil z práce a začal balit. Nic důležitýho vlastně na víkend nepotřebuju - bundu, svetr, ponožky. Kus igelitu, kdyby pršelo, žádnej stan, nejedu s psama, nemá mi kdo lítat po lese a dělat bordel. Spacák. Jo, spacák, aha - už už jsem držel v ruce svůj hnusně červenej, ale ukrutně teplej a naducanej "Husky Exile" bo jak se jmenuje, pak ale převládl pragmatismus - když si teď vezmu pořádnej spacák, zchoulostivím, rozmlsám se. Co pak budu dělat v říjnu? Kdepak, žádný takový, hezky jenom srandovní letní spacák z Tesca. Otužování je základ zdvaví. Já debil.

Na nádraží jsem se srazil s Hromádkojc, velkým Péťou a malým Péťou. Což bylo celkem štěstí, jelikož se tam zrovna promenovali jacísi vopruzáci, komedoši s bubnama a bůhví jaká vodredovaná verbež, samej dopravní vodborník, jekotali cosi, že chtěj nádraží v centru a nepřejí si, aby se někam ODSunovalo či co, pročež to stávající preventivně ucpali a bylo. Kokoti. Asi se na ně přijelo podívat příbuzenstvo ze širokého, dalekého i bystrozrakého okolí, páč ve vlaku bylo lidí jak škaredejch psů. Horko těžko se nám podařilo najít kupé s třema místama - jinými slovy kupé, kde sedělo jenom pět lidí. Péťa a Péťa zůstali preventivně stát. Dobře jim tak. Já si sed a usnul. Lepší blbě sedět než dobře stát.

Z Náměště jsme se vydali dolů podél toku Oslavky s cílem dojít do Oslavan, ale hezky piánko, až v neděli, žádnej velkej kvalt. Pohodová třídenní procházka. Snad jenom zpestřená mejma navigačníma úpravama. Po cestě umí chodit každej idiot.

Tak třeba kousek za loukou U Vlasáka jsem začal lobbovat za překročení toku. Híml, to zní pěkně. Jako že přelezem na druhej břeh. Není tam přímo cesta, bude tam na noc klid. A kdysi tam byla i natažená lanová lávka. Kdysi. Včíl aspoň padlej strom. Velkej Péťa se po něm hrdinně vydal. A přešel bez úhony. Malej Péťa taky suchou nohou. Sakra. Měl jsem takovou vizi, že jeden ze tří tam sichr musí zahučet. Ať jsem to počítal z kteréhokoliv pohledu, už to furt vycházelo jenom na mne. Copak o to, s tímhle foťákem v kapse už jsem jednou sletěl z podobné klády po rypáku do vody, jenomže to jsem šel první a nebylo eště určený, na koho ten los padne. Došmajdal jsem do půlky proudu. Zvlášť pikantní úsek. Kláda už dočista tenká a vachrlatá, houpavá a vůbec hnus. A dost. Seskočil jsem na šutr uprostřed proudu, vyzul boty a s prohlášením, že mokrejch hrdinů jsou plný cestopisy, jsem zbytek radši dobrodil. Jistota je kulomet. Bejt mokrej po kolena záměrně mi přijde furt lepší než se koupat celej vomylem.

Jakási fotka.
Jakási fotka.
Jakási fotka.
Zkratka přes vodu.
Trocha dřeva na podpal.
Ohníček. Prej neuvidíme hvězdy. No od ohně už tuplem ne.

Ale jinak jsem měl pravdu - přímo na tom druhým břehu rovnej plácek, nádhernej, za jakýmsi lebedím, aby tam nebylo přímo vidět, na druhé straně skála a uprostřed vohniště. Co víc si přát? Ti dva už šťourali v roští a tahali vodtam takový srandovní klacíky, že z nich budou dělat voheň. "Nechte to na mně," řknul jsem, vobul si boty a vydal se na průzkum. Nahóře jsem zahlíd pár jehličnatejch stromů, to by tam mohla bejt i ňáká pořádná haluz. Co haluz, hotový eldorádo. Hned za terénním zlomem začínala paseka a na ní hromada vyřezanejch větví k zetlení. No akorát pro nás.

Dotáh jsem hromadu klacků, chrastí a semo tamo i pořádnou větev, pomocí mačety to naporcoval, zapálili jsme, upekli buřty, navečeřeli se. Zapadlo slunko a začlo se vochlazovat. To se koncem září dá čekat, ale až tak? Unavení jsme po celým tejdnu byli všichni jak koňové, zalezli jsme něco po osmé, však co budem čumákovat do tmy, že jo?

Jenom malej Péťa střečkoval, že neuvidí na hvězdičky, když jsou nad náma stromy. Zkoušel jsem mu radit, ať jde spát doprostřed řeky, tam že je průhled přímo auf, zamumlal cosi nelichotivýho a nešel nikam. Srabík. Já náhodou na hvězdičky viděl. Bohužel durch spacák, přetáh jsem si ho přes hlavu a měl ho jako observatoř. Nevypadalo to, že by mi měl bejt v noci ňákej hic.

A taky že ne. Kosa jak v ruským filmu. Hvězdářskej spacák, pod sebou jenom kožu z ufona, to je to vysněný otužování, hmm, tak to se na to příště můžu tak vysrat. Fuj. Hnus. Vo půl třetí jsem byl vzhůru, vylovil cigára a bafal, seč mi jektající držka dovolila. Eště jsem usnul, v šest to tu bylo nanovo. V sedm jsem s příšernejma nadávkama vylezl a začal zas rozdělávat voheň, vařit kafe a jiný ranní nezbytnosti. Jo, nesplet jsem se. Fakt v sedm ráno. Sám vod sebe, bez buzení, nepočítám-li zimu. Brr.

S postupujícím ránem se trochu voteplilo. Už už jsem myslel, že se mi prohřály prsty natolik, abych v nich měl cit, salám, kterej mi při rozbalování celej hópl do popela, mne z toho vyved. Hezky pak křupinkal.

Jakási fotka.
Jakási fotka.
Jakási fotka.
Egi je idiot a hodil si salám do vohňa, teď čumí jak puk.
Klíště. Když ho vyhoděj od "Kam se na nás hrabete", může velkej Péťa z fleku dělat chirurga. Třeba v zajateckým táboře.

Proklamoval jsem celou dobu, že na obou březích řeky se to jen hemží zříceninama. Ale netřeba je někde extra vyhledávat, stačí se podívat na hromadu šutrů a přimhouřit voči. Je to némlich to samý. Maximálně dvě zdi a jedna díra do země. Nebo jedna zeď a dvě díry do země. To celý na kopcu nebo pod kopcem, v prvním případě se člověk musí drápat nahoru na zříceninu, v druhým ze zříceniny. Když k tomu připočtu, že k vidění je tam lautr hovno, soudnej člověk by tam nelez. Né tak Péťa a Péťa. Zatoužili po Sedleckým hradu. Zeď a dvě ďoury. Kopec zpátky na cestu. Malej Péťa chyt klíště do krku, jako zvenku. A Kraví Hora. Dvě zdi, jedna lochna. Nechyt nikdo nic. Kopec předem. No paráda. Cestou mezi těma dvouma úchvatama jsme se naprali ostružin. Taky paráda.

Jakási fotka.
Jakási fotka.
Sedlecký hrad. Jo, to je celý.
Jakási fotka.
Jakási fotka.
Vostružiny.
Jakási fotka.
Jakási fotka.
Kraví Hora. Jo, to je zase celý.

U Senoradskýho Mlejna přišel konečně můj čas.

"Tady bysme došli k hospodě, ale to je široká, nezáživná cesta. Pudem tadyma, tady už to znám."

"Eeh, zkratka?"

"No, dá se to tak říct."

"Čili kratší to nejni."

"Popravdě? Ne."

"Pohodlnější taky ne?"

"No - ne."

"Celou dobu se toho nemůžem dočkat. Tak jdem."

Náhodou - bylo to přesně stejně dlouhý. Výjimečně. Jenom trochu vzdušnější a exponovanější, jak by řek pan Howadoor. Ale jen maloučko, nádherná stezička ani ne dvacet metrů po skále nad vodou. A hospodu jsem jim nezatajil. Takovej su grand.

Jakási fotka.
Jakási fotka.
Jakási fotka.
Egiho zkratka - cesta nad řekou.
Povolený odpočinek.
Další Egiho zkratka - suťové pole.

Pak už jenom ta moje pověstná skalní zkratka ke srubu, taky jsem jim dal na férovku vybrat - buď po široké a nezáživné a ještě delší cestě, nebo přes bodlákový pole plus brodit, nebo teda moje zkratka. Nic extrovního, dvě suťový pole, pár strží, sem tam vybělený kosti něčeho, co nedošlo. Jinak zívačka. Zas mi sežrali hada. A ani halasně neprotestovali a neproklínali mne, jako každej jinej. Tím hnusně zranili moje city. Nadávali dočista potichu.

Srub jsme zavrhli, byli jsme tam nedávno kouknout s Plastíkem a je ve značným stádiu rozkladu, možná by to chtělo na jaře pár stavebně udržovacích výprav. Navíc je tam kosa i za tepla, což rozhodně nebyl případ počasí tohoto víkendu. Ustlali jsme si kus pod srubem na plácku, tzv. na letním. Opět jsem poslal kluky na dřevo, pro pár klacíků. Oni mi, blbouni, donesli pár klacíků. Musel jsem to zase vzít do ruky sám a poučit je, jak vypadá správný klacík. Udělali jsme oheň, vytáh jsem velkýmu Péťovi klíště z hlavy (z povrchu), najedli jsme se a mohli jít chrápat. Spí už děti, spí už hračky, spí už celý svět ... jenom malej Péťa Hromádkojc se furt blbě lochčí. Asi jsme mu neměli povídat ty vtipy před spaním, jako třeba ten o tom opilcovi:

"Prosím vás, kde to jsem?"

"No, tady to je náměstí Svobody a tohle je Masarykova třída ..."

"Detaily mě nezajímaj. Město."

Nakonec se přestal hihňat, zavrtal se do spacáku a vytuhli vobá dvá v jeden moment. To jest hned. Noc vypadala kupodivu tepleji.

Jakási fotka.
Jakási fotka.
Takhle vypadá správný klacík na oheň.
Ten tetelící se vzduch jim dodává eště strašidelnější výraz. Vedle tohodle jsem prosím spal.

Noc vypadala kupodivu tepleji asi tak do pěti ráno. Proč já vůl si ten teplej spacák a pořádnou karimatku nevzal? Půl šesté. Už mi zas začínalo bejt pěkně frišno. V šest jsem zas s klením a sakrováním vylez a šel topit, než mi zas začnou zuby drkotat morseovku. Ozaj, čtete dobře, opravdu v šest ráno. Ti dva tam dělali eště vošklivý housenky, jenom choboty jim čuměly ze spacáků, já topil jak Antonín, topič elektrárenský. Mám na to důkaz, kde jinde by se tam asi vzal ten fajrák?

Jakási fotka.
Tak. Důkaz. Ráno jsem v šest, ještě za tmy, vstal a dělal bafčák, zatímco Péťa und Péťa se ještě tvářili jak kokony.

Jako zpestření měla přijet Ťapinka s pesma. V devět ráno autobusem do Senorad. Jelikož jsme tam už tři hodiny čumákovali na fleku, stihli vylemtat kafe, čaj a sežrat snídaň, sbalili jsme se a vydali se jí naproti. Ta zírala. Dle letitých zkušeností očekávala, že nás zastihne přinejlepším probouzející se. A my vprostřed lesa v plné polní. To asi nechápe do včíl.

Jakási fotka.
Jakási fotka.
Jakási fotka.
Už kompletní mančaft i s Ťapinkou a pesama.
Malá Skála. Proč se jí říká malá, to netuším ...
... to vlevo je řeka, kde jsme ráno spali.

Ale to by taky bylo, co se tejče událostí, asi tak všechno. Eště malá zkratka na vyhlídku na Malou Skálu (zacházka jenom kilák tam a kilák zpátky), po cestě nadlábnout k obědu, v Oslavanech hospoda a šupito presto valdauf na nádraží.

Jakási fotka.
Jakási fotka.
Jakási fotka.
Skupinové foto z cesty.
A vděčné téma - dráždění psů jídlem.

Vlak už tam stál. On vždycky přijede z Moravskejch Bránic, chvilku postojí a jede tam zpátky. Jako v tomhle případě. Proto maník, kterej tam očividně napumelenej chrápal, evidentně zapomněl vystoupit. Možná už poněkolikátý. Jenom jsme ho probudili tím, jak jsme tam sebou hemžili. S úsilím vstal, dopotácel se k velkýmu Péťovi a zahuhlal:

"Hej, kotlíkáři, kde to jsem?"

"Ve vlaku," logicky zněla odpověď. Péťa je softwarovej inžinýr.

"A jo. Ale co je to tady za město?"

Asi taky doteď neví, čemu jsme se tak ukrutně půl cesty lochčili.

Výprava splnila očekávání. Žádnej extra výkon, lehárko, pohoda, procházečka, veget. Ťapina též vyvenčená, psi tuzí jak biftek. Tak to má bejt.

Jakási fotka.
Ve vlaku. Psi úplně paf.


No a večer Ťapinka zase odjela a na mne přišlo spaní. Jo, já vím, první noc jsem spal deset a druhou devět hodin, ale to vstávání před desátou, to mi holt ňák nesvědčí.

Vodkaz nafurt

Pátek, 17.09.2004

Co se tejče úterka, vzpomněl jsem tu na přísahu, jak jsem vypadal jako puchejř. A taky s kvádrem na Ťapinčiné promoci. A nedávno někdo dumal, jak můžu vypadat voholenej a tak vůbec. Tak jsem z mojí mámy cvičně vyrazil fotky z té doby. Fajn, fotila to moje máti, navíc ještě kompaktním fotoaparátem, takovej ten bakelitovej výlisek, čert ví, co tomu ublížilo víc. Máminy kompozice, mizernej foťák, scannováno z matnýho (tedy mírně rastrovanýho) pozitivu, notabene eště vyvolanýho v nějakým obskurním fotolabu snad od nějaké drogerie. No děs. Ale beztak byste nedali pokoj.

Já pro sichr jedu s Péťem Hromádkojc na čundr, snad se na to do té neděle nějak tak zapomene.

Přísaha.
Přísaha.
Přísaha.
Takhle jsme tam šaškovali, na buzeráku kasáren Šumavská. Původně to mělo sic bejt ke státnímu svátku na Svoboďáku, jenže dva dny předtím se tam zřítil vnitřek ňákýho baráku, kouknul na to statik, při zvěsti, že by tam mělo vzápětí pochodovat osm rot, se hluboce zasmál a jedním škrtem pera celou přísahu na náměstí zrušil, řka, že tam žádný pochodování nebude, páč by to sletělo celý.
Na fotkách nic rozumnýho vidět nejni, snad o krapet povedenější by měli mít spolubojovníci GaPa, Yankee a možná FruFru, jenomže to z nich nemůžu za prase vymámit. Tím líp.
Ale co si pamatuju, tak já bych měl bejt tuším druhej zprava v první brázdě. Hezký, ne?

 

Na vycházce na kafi u máti.
Na vycházce na kafi u máti.
Na vycházce na kafi u máti v obejváku. Takhle zhruba vypadám vostříhanej a voholenej.
Ta kompozice s dveřma vod hajzlu je unikátní. Ale ze snímku je naprosto jasně patrné, proč vyjma nejtřeskutějších mrazů v lese nesnáším jakékoli pokrývky hlavy. Brr.

 

Extra foto z promoce.
A tahle je teda z toho úterka teď. Ne, není to žádná vycházka pacientů. A vůbec - chcípněte :o)
Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 16.09.2004

Furt v práci nejel ten internet. Chmurné. S internetem jde všecko hned veseleji. Člověk si může čile korespondovat s rozličnejma milenkama, koukat na necudný fotky a videa, případně to rovnou kombinovat - hambatý fotky milenek a tak. Bez internetu to jde blbě. Ospalej jsem byl, no bodejť, však jsem přišel do práce už před devátou, číst se mi tudíž nechtělo. Zavolal jsem na technickej dohled, huhňavej operátor přislíbil, že je to v řešení a servisní technik se mi ozve, začal jsem se dívat na film.

Volaj mne baby ze sextretariátu, Velkej Šéf Kvakin je prej nějak naměkko, jelikož se nemůže dostat do svýho mailu. Jo, soukromýho. Jedinej ho má aspoň povolenej, aby furt nevysíral. Má mu přijít cosi ukrutně důležitýho z jejich teroristické buňky. No - nemůže, to dá rozum, že nemůže, když nešlape celej internet. A von si to prej nechal poslat i na služební, to mu nejde taky. Opáčil jsem, jestli si dělaj prdel? Když nejde připojení na internet, nedostane se do žádnýho mailu. Logické, milý Watsone. A po nějakejch jejich partajních zblebech je mi beztak prd. Ať si zaplatěj ze stranickejch peněz třeba kurýra, šamana s tamtamem nebo Apače s kouřovejma signálama. Ať to holky nějak zaobalí a v hrubých obrysech mu to přetlumočí. Prej jo, nechá si to poslat faxem.

No nevypliv mu zároveň i ten fax? Došla v tem taková ta černá sračka, Kvakin byl v tu ranu ňák poslabší na nervy. Ti volení zástupci dneska taky nic nevydrží.

V půlce filmu, když jsem si chtěl dát reklamní přestávku na uvaření dalšího kafe, cvičně jsem zavolal zas na tu podporu, v jakým je oprava stádiu? Ňák už se mi to zdálo dlouho, co se ten technik nevozejvá. Jo, všechno bude. Zaurgují, ozve se.

Prozatím jsem chtěl cosi pomoct Chlastičce o patro pode mnou, tam jsem si zas naběh, to chtělo kouknout do dokumentace, která je ovšem na internetu. Kurva.

Konečně telefon. Že by technik? Pendrek. Šéfová. Kvakin prej lítá po budově jak utrženej vagón, což mně je sic ukradený, ale vona to tam má z první ruky, tak ať navalím číslo na ten technickej dohled, že ona už jim to vysvětlí. Milerád. Asi neznáte naši tasemnici. Mne sice za příchody občas pohlavkuje a pro formu nadává, ale dovopravdy nasrat se mi ji eště zaplaťpánbůh nepodařilo. Několikrát jsem zažil, jak měla na kohosi náběh, ale vždycky jsem zdrhnul, když při její druhé větě začaly rezonovat betonový stěny. Nechtěl bych teď bejt v kůži toho operátora. Ale efekt se dostavil, za dvě minuty mi volal technik a během další půlhodinky bylo opraveno.

Svinská práce, nechtěl jsem je tak honit, měl jsem v úmyslu se v klidu dodívat na ten film. Takhle jsem to musel nechat až po obědě.

Zrovna se mám k odchodu, byl jsem domluvenej s Fabiákem a D.aemonem na dvanáctou v Legendě, zas telefon. Drahá Dráha z podatelny. Nejde jí vytisknout objednávka propisek a papírů. To vona má mimo jiné na starosti. Normálně si tu tabulku vypsala a dala tisk, nic to netiskne. Její čas je drahej. Tak to byl nejlepší fór dne. Eště pokladní a uklízečka by mohly chytit stres a už by tomu nic nechybělo. Podatelna a drahej čas. To jsem eště nežral. Ale jo, šel jsem se podívat. Beztak jsem to měl při cestě. Aha, takhle to dopadá, když má někdo objednávku - tabulku v zazipované příloze v mailu. To si otevře, rovnou z toho archivu rozbalí, přepíše a čeká, co to udělá. Kde ti lidi na ty nápady choděj?

Fakt až do odpoledne pakárna. Na film jsem se dodíval s bídou jen tak tak. Pak že su línej.

Vodkaz nafurt

Středa, 15.09.2004

Hlavní pracovní úkol dne byl doplnit včerejší zápisek do deníčku. Tomu jsem se snažil podřídit všechno. Však na co už trávím tolik času v zaměstnání, že?

Už tam máme zas nakvindovaný důchodky na brigádě, který se staraj vo volby. Furt naříkaj, že jim zlobí ten počítač. Se ví, však jsem jim ho smontoval z vyřazenejch náhradních dílů, to vyřazení asi mělo nějakej důvod, ne? Důchodkám jsem nakukal, že mám moc práce, nechť počítač vždycky, když zamrzne, restartují. On pak zas třeba hodinku funguje.

Sextretářce Olouškovi zase počítač houká. Zničehonic spustí: "Hóří, hóří." No bodejť by nehoukal, když má zadřenej větráček a přehřívá se (počítač, né Oloušek). Odtušil jsem, že to je podivné, budu to sledovat, prozatím ať ho vždycky při houkání na půlhodinku vypne, to že by mu mělo pomoct.

A další a další a další.

Vyřešil jsem skutečně jenom to neodkladné a hodlal spisovati. Jenomže se mi odporoučel internet. A s tím jsem, kurvafix, nepočítal.

Zrovna včera jsem v krátké pauze po čase hodil zas voko do statistik, zatrhl přistup některým rozesílačům vtipů a pozarážel nějaký nějaký stránky, co se mi nelíbily. Už vod rána mě vyvolával Malej Šéf Jůhelák, že se nemůže dostat ani na klub nudistů ani si najít dovolenou v Chorvatsku, co že je to za bordel. Uklidnil jsem ho, že závada není na jeho přijímači, holt to je zakázaný a má se věnovat něčemu užitečnějšímu, beztak mu to časem zakážu taky.

Docela byl pak konsternovanej, když to přestalo premávat úplně a nedostal se ani na zpravodajství nebo stránky ouřadu. Horko těžko jsem mu vysvětloval, že to je fakt chyba našeho milého poskytovatele, že ti taky ví hovno, co se děje, že musíme vyčkat, až se přestanou škrábat na koulích a něco s tím udělaj. Prozatím ať si jde Jůhelák koupit tištěný noviny do trafiky. Eště štěstí, že mám takovej talent pro řešení problémů.

Trápil jsem se s tím svinskou dobu, pak jsem rezignoval, vyměnil přece jenom té Olouškovi ten větráček, abych byl za operativního hrdinu, připravil si novej pajšl pro důchodky (do počítače) na zejtřek, no a jelikož se nic a nic a nic nedělo, dal jsem se do vypalování DVD, což mi vydrželo až do odpoledních hodin.

Včerejšek jsem dopsal až večer z domu a je pokoj. Snad. Uvidíme, co s internetem zejtra. Jestli budu muset celej pracovní den pracovat, tak se mi to krutě nebude líbit.

Jinak MVDr. Ťapinka už zařezává v Lanškrouně a prej tam dokonce dojela, aniž by poničila auto nebo něco v jeho dosahu. Neuvěřitelné. Taky v tom čekám nějakej háček.

Vodkaz nafurt

Úterý, 14.09.2004

Pch, Ťapinka a promoce, to jsem se zas do něčeho nechal uvrtat.

Doplním zítra z práce.


No jo, nedoplnil. Ale v úmyslu jsem to měl, vážně. Jenomže podstatné jméno "úmysl" se nápadně podobá slovesu "myslet", že? Dokonce má společnej slovní základ. Takže se s trochou fantazie dá dokonce říct, že jsem myslel. Jo. Myslel.

A myslet, jak známo, znamená hovno vědět.

Dobře, tak teda z domu.


Jo, promoce, Ťapinka, jak jsem si naběh ...

Prej je na takové promoci tuze nezbytná moje účast. Taky jsem tomu nevěřil, ale tak dlouho mi to omílala o hubu, že došlo i na stokrát opakovanou lež, která se stala pravdou. Mrzuté.

Mno, moment, účast jako taková by nebyla až tak odstrašující. Přijdu, poslechnu, moudře pokejvám palicí a jdu zas do prdele, to by mne až tak nežralo. Ani fakt, že ráno musím do práce, pak se pozvracet, naložit do auta Ťapouše a moji máti, dopravit je tam, by mohli taky naslouchat a kejvat, pak k tomu přibrat opromovanou Ťapinu, celej ten cirkus odvézt na oběd, domů a jet zas pali. To všecko se dá snést. Oděvní provedení, ústrojní předpis, to byl zádrhel.

Egiho jediná únosná kravata.Prej mám bejt za slušňáka, vzít si košulu, šlajfku a sačmena přinejmenším. Jak přinejmenším? Za exhibiční vohoz bych považoval tak dvě z uvedenejch komponent. Ale tři?

Přemítám, kdy jsem naposledy takhle trotloval. Mám pocit, že v roce 1996, na pohřbu mýmu tatíkovi, tam jsem měl celý černý kvádro. Od té doby si nemůžu vzpomenout. Na svatby chodím v černejch džínách, košili a saku. Nebo roláku a saku. Tričku a saku. Na funusy rovněž tak, pokud se vůbec trefím na ten správnej. Kravatu v kombinaci s bílou košilí s krátkým rukávem, to jsem měl svýho času, cca v osmadevadesátým, když jsem byl vomylem poslanej s tehdejším vobchodním ředitelem na jednání, domluvit svinsky drahou zakázku na jedno slovenský ministerstvo. Teda poslanej jsem tam byl záměrně, obchýš byl nesvéprávnej tukan, kterej dokázal bez dozoru naslibovat neuvěřitelný věci, vomyl spočíval v tom, že nebyl nikdo jinej k dispozici a poslanej jsem tam byl ausgerechnet já. A eště mi tak tane na mysli podzim 97, kdy jsem, shodou okolností dva bloky od včerejší promoce, trapasil na takovým ohromným placu a dával k lepšímu historku o věrnosti české armádě, to jsme museli mít košili a vikslajvantovou srandovní šlajfku na gumičce. Jenomže aby to nebylo vidět, tak ještě kolem krku bílej šátek, to celý doplněný o maskáčovej komplet a samopal. Člověk hned nevypadal jak nablblej tučňák.

A co prase nechtělo? Včerejšek. Aspoň jsem si prosadil černý džíny, tuze pěkný, jelikož je ještě Ťapina nedostala pořádně do spárů a nestihla z nich udělat šedostrakatý. No a dál jsem se holt musel nahastrošit. Ach jo. Poslední útěcha - aspoň tu kravatu mám s obrázkem elektrické šňůry.

Jediný, co mě dokáže utěšit, že jsem za vola nebyl sám. Takovejch tam byla plná aula, hlavní atrakce nevyjímaje. Kupříkladu Ťapina tam musela nacvičit vo půl hodiny dřív, navlíkli jí jakejsi obskurní zablešenej havelok a na palici narazili srandovní hučičku. Až na uši. Vypadala jak meloun. S hučkou.

Estráda mohla začít. Nejdřív přišla jakási babice a zahuhlala do mikrofónu, že je to jako celý velká sláva a máme povstat, když přijdou školní papaláši. Asi abychom na ně líp viděli, na exoty. Pak spustila jakási kutálka, nejdřív přišla ta skvadra repetentů očekávajících dekoraci a pak tam začli vodit ty akademický hodnostáře. Já dycky říkám, že vysoká škola sic člověka vzdělá v jednom oboru, ale dramaticky mu snižuje schopnost normálního života. Děkany, proděkany a jiné elementy tam dovedli v grupě, napřed šel školník s takovým lesklým košťátkem a musel jim udávat směr, aby nezabloudili. Ty eště vyšší tam pro sichr vodil po jednom a ten nejvyšší, protektor nebo prorektor nebo kterej to pikolík, ten už byl tak študovanej, že měl medvědářa vlastního.

Promoce.
Promoce.
Slavnostní nástup a řečnění.
Ťapina si třese ploutví s principálem a přebírá bumážku.

Jeden po druhým začal řečnit, zvlášť jeden, ten měl takovej údernej projev, načež absolventi skoro jak na té vojenské přísaze zařvali: "Tak přísaháme", akorátže latinsky, a pak je vyvolávali jednoho po druhým, každej dostal několik glejtů, hrábnul na tu pozlacenou baldu, cosi zamumlal a to bylo vlastně celý.

Krotitelé odvedli představitele fakulty zase někam do kotce a novopečení MVDři se rozprchli do davu.

Pořídil jsem několikero fotek, před budovou jsme natrefili na kamaráda Marťana, kterej vzal Tapinčinu promoci jako vhodnou příležitost, jak se na hodinu ulejt z hokny, vrazil Ťapině pugét a šel zas makat. A přišel jako každej slušnej člověk v tričku, džínové vestě a vorvanejch kraťasách. Pročež se taky moudře necpal dovnitř. Vida, i já se od Marťana něco přiučím.

Promoce.
Promoce.
Ve srandovních hučkách Ťapinka s druhou repetentkou Andreou.
A s Marťanem, kterej si prozíravě počíhal venku.


Už jsme jenom zajeli na ten oběd, Ťapina zarezervovala stůl U Dřevěné Růže, dobře jsme se nadlábli, celou sestavu jsem odvezl domů a jel zase pracovat. Drobnej poznatek - až pojedete někdy na slavnostní oběd, zjistěte si, jestli v okolí není na ten den naplánovaný blokový čištění. Nepřičítám to Ťapinčiným chabým řidičským zkušenostem, sám bych si toho doposud nevšim, ale poté, co jsem si romanticky udělal dvě mazácký kolečka po širokým okolí a pak se čtyři ulice z nejbližšího možnýho parkoviště prošel, odteď si na to dám svinskýho majzla.

Večer v hospodě se Fabiák vyptával, zdali mám fotku Egiho v saku a kravatě a kdy že ji uvidí? Nasrat. Nasrat.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 13.09.2004

V 7:55 v práci. Pročistit jeden síťový disk, test výkonu jedné staré herky (počítače, né kolegyně), vyzvednout tiskárny z opravy. Pohovor s poslancem. Nákup pamětí. Tyto nacpat do té staré herky (furt počítače, kolegyně paměti nežerou), která testem neprošla. Reinstalace. Ťapina zejtra promoce. Všichni z toho na palicu. Ťapouši na návštěvě. Možná proto, že Ťapina zejtra promoce. Máti na návštěvě. Jelikož Ťapina zejtra promoce.

Mnoho psů - zajícova smrt.

Jdu si pro mrkev a pak do své jamky sedět sám.

Vodkaz nafurt

Sobota - Neděle, 11.-12.09.2004

Co všechno nedokážou lidi udělat, aby se o nich psalo tady u mne v deníčku? Fajn, že mužové podávají heroické výkony na dobrodružných výpravách, jako třeba moknou za deště, moknou na řece, moknou sami od sebe ve svinských kopcích, ženy že se mi houfně vrhají do postele a podobné zanedbatelné maličkosti, to tady všechno už bylo. Ale aby si kvůli tomu někdo podřezal žíly, to jsem ještě nežral. Ale abych nepředbíhal ...

Ex-kolegyň Mlhuna od "Kam se na nás hrabete?" uspořádala pro recentní i obsoletní zaměstnance zmíněné firmy víkendový mejdan na chatě kousek za Tišnovem. Vyhrožovala příšerně nezřízenou konzumací alkoholu i jiných dobrot a provozováním velkého množství sportu. Pročež jsme i já s Ťapinkou plus psama nahlásili svoji účast, někdo ten sport bojkotovat musí.

Vydali jsme se v sobotu před polednem, motorizovaně, a to dokonce Ťapinčiným Skrčkem. Vhodná příležitost vyzkoušet nový psí potah. Jako deka na zadních sedadlech, nikoli čokli zapřažení do postroje a táhnoucí vozidlo. Též Ťap že se pocvičí ještě trochu v řízení. I zalez jsem s psama dozadu, pevně se přikurtoval, psy uložil s menšími obtížemi do stabilizované a zaaretované polohy, zkrátka jsem je tak trochu přiškrtil a naboxoval do ležata, a jelo se. Ťapinka řídila už celkem dobře. No, dobře, to je za tři, to bylo lepší. Výborně je zas moc chvály. Přece jenom, když hlavní silnice odbočuje doprava a rovně vede vedlejška, já vydám pokyn: "Tady rovně," představuju si něco krapet jiného, než vyhodit pravý blinkr a odbočit doprava. Ťapinka myslela, že "rovně" znamená po hlavní, ač hlavní vede kamsi do prdele. Ťapinka myslela. A myslet znamená hovno vědět. Plus ještě to drncání po polňačce, že já se mlátil hlavou o střechu a pes jí lítal ze sedadla až do zpětnýho zrcátka, no, sečteno a podtrženo - Ťapinka řídila chvalitebně.

Mysleli jsme si, kdovíjak nejedem pozdě. Sobotní poledne, to už budou všichni na místě a my budem zas za brzdy. Kdepak. Většina současných Kamsenanáshrabeťáků si léčila šrámy a kocovinu z předchozího výjezdního školení, u Mlhuny na chatě se zatím třepalo pár postaviček - Mlhunovic rodinka, Špekovic rodinka, velkej Péťa Hromádkojc s malým Péťou Hromádkojc a Ondra Ptakopysk bez příslušenství. Zrovínka se rychtovali k první likvidační hře zvané nohejbal. My s Ťapinkou a psama jsme se usadili ve stínu, vtipně jejich počínání glosovali a měli je za blbce. Ondra Ptakopysk kmital jak motorová myš a nosil iontové nápoje - šampus, pivo a ferneta. Zvlášť Tomáš Špek se porád dožadoval "technických přestávek", "komerčních přestávek" a "oddechových časů", v době, kdy už i Mlhuna viděla dva míče a začínala mít problém s výběrem, kterej načutnout, Tomáš už měl problém s artikulací a vykřikoval jenom "Napajedla, Napajedla".

Mezitím se sjela celá vybraná společnost - Jíra Kraťas, Jožka Kokoška s manžetkou Béruškou, Ondra a Kamča Pitrýskovi s plným (dalším) autem žrádla a pití, Miminko Majkl s Alénkou, Mara Špagin, Léňa, jedna z Katek s příslušenstvím, Péťa Jakeš a Vlastík s rodinou a uštěkaným trotlopsem. Esli jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám, lidí jak sraček. Nohy těžkly, pročež se nohejbal změnil ve volejbal, pak zas fotbal, to už bylo jedno, to už se hrálo "rukami, nohami aj ušami". Chvílema to připomínalo nějakou indiánskou slavnost - hejno rudých postaviček vydávajících neartikulované skřeky a přeskupujících se sem a tam podle naprosto nepochopitelného klíče. Rudých, no, sem tam oděrka, alkohol stoupající do tváří, fyzické vypětí a hlavně antukový prach dokonale olepující zpocená těla. Ač zpočátku pestrobarevné, ke konci už i dresy měli všichni stejné - červené. Jo, jenom mne to utvrdilo, že bejt sportovec-teoretik není zas tak špatné zaměření. A že jsme se na chvíli dali zlákat na pétanque, to se snad za sport ani nepočítá.

K večeru začali méně otrlí odjíždět, sportovci se z posledních sil belhali nahoru k chatě ke stolu s jídlem, někteří dokonce podnikli chabý pokus o očistu v potoce, vypadalo to zprvu, že to nejhorší je za náma a zavládne klid a pohoda. Vypadalo.

Přišla hvězdná hodina Ondry Pitrýska. Chudák celej den nic nepil a sušil hubu, prej co kdyby bylo potřeba ještě někam zajet, ano, i jsme ještě předtím jeli pro chleba, on, hrdina, se obětoval, alkohol nekonzumoval, večer že si to vynahradí. Však tam měl za tím účelem nasyslené zásoby, mezi jiným lampu červa z Chille. Kdyby se byl zeptal, řek bych mu to dopředu - kupovat záhadný červený víno jihoamerické provenience, notabene ještě v jakési slevové akci, to si jeden koleduje vo průser, dozajista to bude nějaká šílená pomsta chillských maoistů, Světlé Stezky, Sendero Luminoso, bo jakou to sebranku si to tam živěj. Ale neptal se, tak jsem mu dopředu neřek pochopitelně nic. Každý svého štěstí strůjcem.

Ondra zasedl ke stolu, vzal flašku a vývrtku. Navrt špunt. A zabral. Fest. Čímž urval celé hrdlo lahve. Ruka s vývrtkou, špuntem a kusem flašky pokračovala v trajektorii pohybu, tam, kam původně páčil, když si ještě myslel, že tahá jenom zátku. Tam, kde měl hodinky, tedy předtím, než ho chytly ty umejvací pudy, při ráchání v potoce si hodinky neprozřetelně sundal. Stručně řečeno - urval půlku flašky a tu si zarazil do zápěstí. Vytryskla krev. Ale jak. Ondra zaječel, chyt se za ruku a s pokřikem: "Kurva, kurva, dejte mi někdo obvaz," zmizel v chatě. Proběh chajdu několikrát tam a zpátky, zanechávaje za sebou krásnou rudou stopu, něco jako Vetřelec. Společnými silami se nám ho při asi třetím kolečku podařilo odchytit, nacpat do židle a v klidu rozvážit, co s tím. Já mu na tom držel zmáčknutej čistej kapesník, Mára Špagin vylovil z auta lékárničku.

Vzpomněl jsem si matně na zdravotnický kursy, co jsem musel párkrát z rozličnejch důvodů absolvovat. Jal jsem se zkoumat Pitrýskovu hnátu. Krve z něj lilo jak z podsvinčete, tmavě červená, to jo, ale furt to eště nevypadalo na nějakou důležitou žílu, sice to znám jenom teoreticky a na vlastní voči jsem žilní ani tepenné krvácení nikdy neviděl, ale chyběly mi tam ty výstřiky v rytmu pulsu srdce, hmm, mizérie, tak zas nic, podle všeho si přefik v tom propletenci pár tenkých marginálních žilek. Rána dva centimetry dlouhá a půl čísla hluboká, prsty pohyblivý, jak říkám, žádná z hlavních žil to asi neodnesla, proto jsem zavrh ňáký zaškrcování a vyplodil jenom improvizovanej tlakovej obvaz - polštářek gázy, přes to několikrát obtočit obinadlo, přiložit druhý celý smotaný a ovázat kolem dokola. Takhle to stlačuje ránu a eventuálně absorbuje prosakující krev. Ani jsem se nesral s nějakým omotáváním kolem palce, však to nemělo bejt na dlouho, jenom tak, aby to drželo, sjedem s ním na pohotovost na zašití. Maximálně mu vynadaj, co za fušera a diletanta ho to obvazovalo.

Sjedem. To se lehce řekne. Kdo konkrétně sjede? A kam? Mlhuna, coby domácí, učinila několik chabých pokusů přijít se též pokochat tím novým červeným vzorem rohoží v chatě, leč cesta od hřiště nahoru (cca dvacet metrů) byla momentálně nad její síly, jenom zdola hejkala, že jsme kluci šikovní a nějak si poradíme. To jsme ostatně věděli i bez ní. V Tišnově určitě pohotovost bude. A teď kdo? Kraťas odjel shodou okolností do Tišnova kohosi vyzvednout. Sám Ondra byl sice střízlivej, ani si nestih loknout, ale fakt, že měl jednu ruku zraněnou a druhou si ji přidržoval, to ho z možnosti řízení vylučovalo, stejně tak jeho auto, páč je na ně háklivej a hamižnej a i vlastní manžetce Kamí ho nerad pučuje. Ťapinka nejevila sebemenší nadšení nad možností dalšího řidičského tréninku, potmě a kamsi do neznáma, touto eliminační metodou jsme tedy dospěli k jedinému možnému hrdinnému zachránci - zcela netradičně - ke mně.

Vzal jsem Ťapinčina Skrčka, posadil Pitrýskovic manžele dozadu, přece jenom je tam ten potah pro psy, kdyby Ondra začal z ruky zasejc menstruovat, a jeli jsme. Do Tišnova. Tam jsem cestu znal. Kde je tam ale pohotovost? Díky Ministerstvu vnitra za jejich Kryšoty na silnicích. Jedni takoví zevlovali u cesty v Předklášteří, zcela dobrovolně jsem u nich zastavil a zeptal se jich: "Hele, chlapáci, na základní škole nás vždycky učili - když něco nevíš, zeptej se příslušníka. Pročež se vás táži - kde zde máte felčara?" Na náměstí, opáčili orgánové, pojedete nahoru a tam je poliklinika s pohotovostní službou. Poděkoval jsem a zařídil se dle jejich rady.

Ještě jsem Ondru zkásnul o drobný na kafe z automatu, s Kamilou jsme zůstali v čekárně a Ondru jsme popostrčili do ordinace. Za deset minut byl venku. Dle jeho líčení tam seděla jedna doktorka - důchodka, asi tak stoletá, která mu provizorní obvaz sejmula, pravila, že je to vošklivý, znova mu to zavázala ještě provizorněji a napsala o tom zprávu. To celé uzavřela doporučením, ať zajedem do Brna, tam si její zprávu přečtou a ruku mu dozajista zašijí. Úžasná pohotovost.

Co už teda teď? I sedli jsme zpět do auta a zajeli do Brna, kde v nemocnici na Drobného vzali původní zprávu, moudře nad ní pokývali hlavou, poklepali si na čela (každej zvlášť, nikoli navzájem), hodili zprávu do koše, Ondrovi píchli umrtvovací injekci Mezokainu, hnátu mu zašili, napsali mu daleko obsáhlejší lejstro a vykopli ho zase ven. Ani moc neřval. Mastičkář se prý zajímal, jak se mu to přihodilo? Pitrýsek mu to popravdě vylíčil, doktor pravil, že to je dobře, že nemá tak blbej úraz z toho sportu, ale zmrzačil se jako každej slušnej člověk kvůli chlastu, pak se zamyslel a doporučil mu zhruba to, co se dalo očekávat - urychleně se vrátit na místo činu a zaujmout stanovisko. Zaujmout stanovisko u stolu a to vajno obratem vypít, červený prej jaksi pomáhá na krev. Jo, a v pondělí na převaz.

Moudrej lékař. Zařídili jsme se přesně dle jeho rady. Dobrovolníci Ondrovi přefiltrovali vínko přes kapesník, aby v něm nezbyly střepy, a mohlo se pokračovat v zábavě. Dokonce mi vnutili kytaru, jelikož po dobu, co jsme byli pryč, se drtivá většina lidí stala nepoužitelnými. Aspoň co se kytaristů týče. Snažil se to zachraňovat jeden z Mlhuniných potomků, ale flákali jsme se po špitálech dost dlouho a jemu mezitím došel repertoár. Kupodivu, jak byli už mnozí hezky přiopilí, ani jim moje hudební produkce pořád ne a ne vadit.

Něco před půlnocí se ze zápraží dokolíbal ke stolu Jožka Kokoška. Taky už nakropenej jak prádlo před velkým žehlením. V opilecké pýše začal Ondru objímat, jakej je hrdina, že to jsou malý věci a že nakonec může být rád, že ty hodinky neměl, poněvadž ruka se zahojí, kdyby si přefik pásek k hodinkám, byl by si musel koupit novej. Na znamení družnosti Pitrýska poplácal. Bohužel se asi nemoh dopočítat jeho ruk a zacloumal mu právě tou zašitou a obvázanou, zrovna mu přestávala působit umrtvovací injekce.

Ondra předved něco, co jsem ještě neviděl. Kombinace rapovýho čísla, zaklínače z Amazonie a artrózou stiženýho kojota. Pro představivost - začal se svíjet na schodech a vyrážet skřeky o kreténech, jaký ve svým mrzkým životě doposud neviděl, kopat vleže do vzduchu jak epileptik a mezi tím vším seslal na Jožkovu hlavu sprchu nadávek, z nichž většinu ani já neznám. No, možná to bylo tím, že už mu trochu vázla artikulace, což lze přičíst na vrub takřka dopitému ešusu (kam mu bylo přefiltrováno) vína. Pak si utřel slzy a pěnu od huby, zahrozil (tou zdravou) pěstí směrem k útrobám chaty, kde Jožka mezitím pro jistotu operativně zmizel, a v léčbě přešel na Fernet. Za hodinku už o nějaké bolesti nevěděl. Stejně tak o okolním světě. Už jenom z bezvědomí mumlal: "Zasranej Mezokain, to je ale dryák."

Bylo mi divný, že lidi od stolu, kde vyřvávám já s kytarou, nějak podezřele mizí. Zprvu jsem se dmul pýchou, jak jsem je konečně svou produkcí znechutil, leč situace se ukázala mnohem prozaičtější - chata u Mlhuny oplývá i televizí a v té bylo od půl jedné ráno ke spatření semifinále hokejového světového poháru, Česko - Kanada. Zahodili jsme kytaru a šli se koukat všichni. Všichni až na Jožku Kokošku, kterej zbořenej jak Drážďany po kobercovým náletu vytuh v křesle. A teda až na Pitrýska, kterýho odnesli nahoru do patra do postele a na tu polovinu výpravy, která padla za vlast sama od sebe.

V průběhu druhé třetiny se seshora začly ozývat podivné zvuky. Vzápětí přišlo Katčino dítě se stížností, že nemůže spát, jelikož Ondra se nahoře probral, bleje do kýblu a vydává u toho jak svými útrobami, tak kýblem, pekelnej rachot. Dítě jsme usadili dole a tím zas vznikl přetlak, poněvadž nás tam už bylo moc. To opětovně excitovalo Jožku, jenž naznal, že je tam málo místa, že je na čase jít chrápat, a učinil v tom smyslu pokus. Vyrazil ke schodům. Dostal se na první a obloukem hodil krovky dozadu ke knihovničce. V druhé etapě už se dostal až do patra, ačkoli ho od pádu dvakrát zachránil jen průlez, kde se zašprajcoval a nemohl se od schodů odpoutat. V zájmu vyšší stability se dál vydal po čtyřech napříč přes všechny postele a také přes všechny na nich spící lidi. Dostal se až ... až k Ondrovi, kterýmu klekl na ruku. Ano, na tu zašitou. Z kteréhožto důvodu Ondra svým řevem vzbudil zbylé osazenstvo chaty. No fantastická zábava. Ten hokej Češi mimochodem prohráli.

Neděle byla proti tomu naprosto nudná. Jednotliví účastníci se navzájem omlouvali, oprašovali, dostřízlivovali nebo naopak přikrmovali opičku, to záleželo na tom, kdo z které skupinky byl delegován jako řidič.

Dali jsme kafe, najedli se, rozloučili a vypadli.

Ťapince jenom dvakrát chcípnul motor na jednom semaforu, to je tak podle školské stupnice jedna mínus, jinak vcelku bez zvláštních příhod jsme se dobrali domů.

Takovéhle akce by měly být častěji.

Vodkaz nafurt

Pátek, 10.09.2004

No jestli jsem to neříkal? Ještě štěstí, že Ťapina (dle posledních informací) má už příští středu zařezávat v Lanškrouně, jinak by mně z ní a jejích motoristických historek vážně mrdlo. Když jsem tvrdil, že to bude eště srandy kopec, netušil jsem, že až tak.

Dneska se vypravila do Glóbusu, naučit se najít výpadovku na Lanškroun. No geniální. Do práce telefon:

"Úúúž jsem v Glóbusů, heč peč, a na první pókůs, ani jsem blbě nevodbočilá, tralalá, no pravda, trošku jsem sjela původně na jiný parkoviště, ale hned jsem se vrátila a to tam byl eště kruhovej vobjezd, nejsu pitomá, nejsu, chachá."

"Moment. Fakt nebylas ve Svitavách? Ani v Letovicích? Ani nevyjelas původně na Bratislavu?"

"Ne a ne a ne. Pche."

"Nemohu pověřit."

"Tsss. Su šikovná Ťapinka."

Tak jo, dobrá. Trefila šest kilometrů, z toho čtyři po silnici pro motorová vozidla. Jeden nájezd a jeden sjezd. Je to ale potřeba pochválit, se ví, furt chválit, jak psa, za každej náznak šikovnosti. Pochválil jsem a pustil to z hlavy, přece jenom mám zajímavější věci na práci v práci. Čili usilovně jsem pracoval, pak se ještě stavil Fabiák, že něco vyřídí ode mne a jdem na oběd. Zrovna lezu z kanclu, další hovor, to mi bude hlásit každou ulici?

"Tak už su doma. A trefila jsem. To tam byla dokonce vobjížďka, přes Ivanovice a Řečkovice jsem musela. Naprosto bez problémů, taková su dokonalá, jenom mhum mhum blblbli ťfťpš."

"Co to?"

"Že jsem vpořádku dojela. I objížďku jsem zvládla. Geniální jsem. Jenom mhum mhum blblbli ťfťpš."

"Co jenom? Miláčku, já zrovna pobíhám po chodbě mezi stěnama a lezu do výtahu, můžeš mi to zopakovat ještě jednou, rychle a zřetelně?"

Mohla. Už je doma. Grandiózní. Nikde nezakufrovala. Perfektní. Jenom na parkovišti naprala do zábradlí, ale jenom krapet, trošičku, dveře, zlehýnka. Prej se na to dozajista podívám, až přijdu domů. No to si piš, že podívám.

Podívám se a vidím, už teda na cestě z práce, před domem na parkovišti. Dvoje dveře pocuchaný, šrám jak bejk. Při bližším ohledání je to lepší, není to až taková hrůza, odnesl to jenom ten gumovej lem přidělanej na boku dveří, aby je někdo neoťukal na parkovišti sousedním autem. Jen jak je ta půlka na jedněch dveřích servaná a volně bimbá ve větru, to vypadá tak dramaticky.

"Jak se ti to povedlo?"

"No, víš jak je tam to zábradlí, co tam vlastně není? Jenom ten sloupek? Tak vo ten, při couvání. Von je tam tuze nebezpečnej, vůbec není vidět."

"Ale vědělas vo něm, že?"

"No věděla, jenže jsem ho neviděla."

"Kdyžs ho neviděla, to asi utek, ne? Sloupek se přestěhoval do Humpolce. Nedošlo ti, že když ho nevidíš, bude asi někde poblíž číhat? Co se ptám, nedošlo, to je mi jasný. A proč je to přes dvoje dveře? Tos myslela, že když zabereš, tak to zlepšíš?"

"Vono jak to dřelo vo tu gumu, tak to tak neznělo jak kov o kov, spíš jako bych drhla o větev."

"Aha. O kolik větví jsi už drhla, že to tak víš, jak to zní? A kde by se uprostřed parkoviště vzala větev? Co takhle zastavit a jít se na tu větev podívat?"

"To už právě nešly otevřít ani přední dveře. A co, sloupek je tam ukrutně blbě a se mi postavil do cesty a vůbec, ty taky loni štrejchnul šulina. Tak. A kupovali jsme Skrčka, abych se naučila jezdit a nevadilo, když ho někde odřu nebo naklepnu."

"Ale proboha, to boha jeho nemusíš hned při druhé samostatné jízdě."

"A ty mne ani nepochválíš, jak jsem skvěle dojela?"

No, asi tentokrát ani ne. Suma sumárum - dvě samostatné cesty, při první zabloudila, při druhé havarovala. No fajn, co nás čeká dál? Jasně, škrtanec se stane, viz mně loni s tím světlem uprostřed cesty, na jaře jsem taky ducnul tažným zařízením do takovýho zábradlíčka, co nebylo vidět, normální člověk sice jak uslyší divnej zvuk, zastaví a vrátí se bez pohnutí volantem tam, odkud na to najel, ale furt to jsou maličkosti, stržená guma na dveřích, no bóže, jenom na chválení mi to nějak nepřijde.

Spíš co s tím? Vesele to vlaje z boku dveří, je to vlastně guma s jakousi snad hliníkovou výztuží, trčí tam taková gumová užovka, svíjí se a třepotá se v podivných úhlech nad vozovkou. Zejtra jsme střepíkem chtěli jet kamsi zase na cesty, na silnicích plno fízlů, to si člověk koleduje vo malér, eště to nemá ani techničák (teda doma, je pořád v bazaru kvůli přepisu), se mi nechce s ňákým policajtem handrkovat. Sám si nejsu schopnej vzpomenout z hlavy, jak to je, ale dle mýho soudu by nemělo nic přečnívat boční obrys vozidla. Chmurné, to by bylo rovnou lepší asi spravit. Ale jak? Co jsem si všim, viselo to tam na nějakejch umělohmotnejch cvočkách nebo tak něco, beztak to bylo celý zprohýbaný a guma zteřelá, ale když tam je, byť v zalostným stavu, furt lepší, než když tam není.

Ťapinka nejevila nejmenší snahu o opravu, na to má snad mne, ne? No - ne. Já to zařizoval, já s tím byl v servisu, ještě mě čeká slíbená evidenční prohlídka na STK a případně přepis možná, todle nevím, vůbec nemám páru, co s tím, nikdy jsem to nedělal a nemám tucha, jak na to. Co kdyby se Ťapinka hezky vydala do servisu? Kdepak. Ani nápad. Eště by si mysleli, že je úplně pitomá (její slova), hrozně by ji vošidili a voškubali jak slepici.

Po chvíli handrkování jsem se nasral, vzdychl, zavolal do servisu a vydal se tam sám. Jo, prkotina, ale od čeho ty servisy jsou, že jo? Beztak jsem musel ještě do města s jednou ze Zuzí na kafe, tak to už vezmu při cestě. To mám zase radost.

V autoservisu na mne čekal ten stejnej maník, co minule:

"Brej den, víte, jak jsem tady byl s tím Favoritem na prohlídku a opravu v tejdnu?"

"Jo, samozřejmě, auto pro přítelkyni, co se děje?"

"No, trošku už potřebuje spravit zas."

"A jéje, to už jela?"

Vystihl to docela přesně. Šel se se mnou podívat. Trochu s tím zavakloval, rejpnul do toho nehtem:

"Mno, hmm hmm, asi to chcete co nejdřív a co nejlevněji, že?"

"V rámci mezí by se dalo říct, že ano."

"Hmm hmm, jo, mno, ehm, oni mechanici tam teď něco mají, hmm, ehm, asi nejjednodušší to budete mít, když si skočíte naproti přes křižovatku do Baumaxu, koupíte oboustrannou lepicí pásku a přilepíte si to sám."

Tak. A su za tukana eště já. Fakt to vypadalo, jako cvočky. Já vím, to je logický, že v těch dveřích nejsou díry durch, tekla by tam voda a celý by to pak korodovalo, jenomže to jsem si uvědomil až v momentě, kdy do toho šťáral nehtem. Ve skutečnosti to byly kousky lepidla, shodou okolností to bylo zkrátka podobný, stačilo to očistit a bylo jasně vidět, že je to na tom jenom nalepený, a to už hodně mizerně, po těch letech hodně zteřelým lepidlem.

Poděkoval jsem, skočil naproti přes křižovatku do Baumaxu, koupil oboustrannou lepicí pásku a přilepil si to sám.

Jak říkám, beztak je to celý vachrlatý a nejlepší by bylo koupit ty gumový pruhy celý nový, kolik to může stát? Odhadem ve stovkách a to eště ne moc. Ale nějakou chvílu to takhle vydrží, schválně jsem vybral lepicí pásku na zrcadla, extra lepivou, či co to na tom psali. Možná by to chtělo předtím očistit, ale to holt nebylo čím.

Jo, a ještě jeden poznatek - už vím, proč Ťapina včera přejela tu křižovatku a vymlouvala se na sluníčko, že proti němu nic neviděla. Ono nepomůže osmkrát umejt přední sklo zvenku, ono je občas potřeba vzít alespoň kapesník a utřít ho (to okno, né ten kapesník) od prachu zevnitř. Hned je vidět i proti slunku. Vyzkoušeno, potvrzeno.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 09.09.2004

Šéfové jsem včera, jakožto hodnej a spořádanej zaměstnanec, oznámil, že jsem dva večery usilovně makal na ouředním obšťastníku na web a i na jinejch cypovinách, pročež su dramaticky unavenej a je jistá, sice nepatrná, čistě hypotetická a málo pravděpodobná, ale přece jenom možnost, že by se mohlo ráno nezadařit a přišel bych výjimečně o nějakou chvilku později do práce. Ale fakt jenom při akutně špatné souhře náhod.

Přišel jsem něco po jedenácté. Ideální začátek pracovní doby.

Už mi tam z těch několika prkotin hrabe. Nikdo nic neví. Z nikoho nevyrazím kloudnou informaci. Jedna závisí obvykle na druhé, ta druhá se odvíjí od poznatku, který mi nikdo nesdělí, a já tím pádem můžu tak sedět a kejvat nohama. Což mi není v zásadě až tak proti srsti, zařídil jsem se podle toho, sedím, tvářím se nepřítomně, kinklám haksnama, pálím si dývídýčka a fókám jak sádrové ježek. Latinsky echinus gypsus.

Hejkal, mzdová oučetní, furt nemá spravenou tiskárnu. Kdy bude spravená, to v servisu neví. Až budou vědět, dají mi echo. Maj tam na jehličkový Epsony jenom jednoho čulibrka a ten někde asi chrápe. Fajn. Jenom kdyby Hejkal furt nelítala po patře, neječela jak Viktorka u splavu a v hodinovejch intervalech mi nechodila sdělovat, že ta tiskárna prozatímní netiskne česky. Vytrvale jí opakuju, že česky tiskne, jenom tomu chybí háčky a čárky. Její tiskárna spravená není, kdy bude, to nevím, v servisu to taky neví, až budou vědět, daj mi vědět, já jí dám vědět a celkově jí ten krám tak nějak přitáhnu. S tímhle vysvětlením se vždycky spokojí. Tak na další hodinu.

Druhá zapeklitost je ten program na evidenci soukromejch kolchozníků. Prográmek zanedbatelnej, jak významem, tak rozsahem, jak říkáme my, odborníci, na piču. Avšak v instalační příručce maj napsány minimální požadavky na počítač - procesor 2 GHz, paměť 256 MB atakdále atakdále. Chlastička FanFan, která to má dělat, má počítač zhruba třetinovej až čtvrtinovej - 700 MHz a 64 MB RAM. Na kancelařinu až až. Jde o to, jestli je to v tom manuálu nadhodnocený, nebo to ti čuryni myslej vážně? Většinou takovýdle mrzký rozežraný softwéry ploděj inžinýři z VUT, ta nová generace, mladí, dynamičtí a blbí jak pučtok.

Řek jsem si včera, že se zkusím zeptat, zavolám tam té babě s tím srandovním ménem:

"Brej den, volám kvůli tomu programu na ty zemědělce, jsem se tam dočet systémový požadavky na počítač, případný dotazy mi dle příručky zvodpovíte vy, tak se chcu zeptat, esli si neděláte prdel?"

"Eeh?"

"No, co to má jako dělat, ten bazmek? Řídit let raketoplánu k Jupiteru?" (můj oblíbenej příměr na todle)

"Já vám nerozumím."

"Já vám taky ne. S tím vaším programem se maj evidovat nějací záhumenkáři, největší jeho výsledek je vytištěný jakýsi osvědčení, přičemž vy na to zpracování požadujete sedmkrát rychlejší počítač, než řídil let Apolla 11 na Měsíc. Čili dvougigovej procesor mi na to přijde jako kur..., zasr..., no, trochu naddimenzovanej. I ministerstvo zemědělstvý s némlich tak blbým softíkem na evidenci studní chce jenom polovinu, a to jsou nějací tukani. Tak mi sofort vyplivněte, jestli se někdo utnul v řádu jednotek nebo co tím chtěl vlastně básník říci?"

"Jémine, to já vám asi neřeknu. To by moh náš pan inžinýr, ale ten je momentálně mimo."

"Aha, inžinýr, už je to tady. To mnohé vysvětluje. Pan inžinýr je mimo, jo tak. Tak až vystřízliví, tak ať se vymáčkne, ať mi zavolá nebo pošle mejla. Dík."

Nestalo se. Asi není vožralej, ale jede rovnou v heroinu. Tak vím zas prd.

Co teď? Moh bych to prostě vyzkoušet, dá rozum, jenomže vono mi to nepojede a já se ještě budu srát s uváděním do původního stavu, to zrovna. Už mne i napadlo Chlastičce ten počítač repasovat, cvičně, dát jí tam silnější střeva, dyť je to jedno, příští rok bych ho měnil asi stejně, sice jí eště furt stačí, ale příští rok už bude čtyři roky starej, to si koleduje vo to, aby zhebnul věkem. Hmm, zkusím, co na to financové.

"Hele, sluníčko, měl bych tam mít eště nějaký prachy na počítače?"

"Chachá, kdepak. Měls. Už nemáš. Velkej Šéf Kvakin zrušil. Opravíme topení."

"Počkej, počkej, škrtnul novej server pro letošek, s tím jsem se už takňák smířil, ale běžný vopravy a repasy, snad něco máme, ne?"

"Mizérie. Socani zvedli DéPéHá. Su ráda, že mám na provoz a vejplaty, socky chtěj prachy, školy chtěj prachy, eště ty votravuj."

"Málo. Maloučko. Pár korun. Čtyřmístný číslo."

"Jó, že seš to ty, tak přijď v listopadu. Pokud nebude sněžit a nebudem tím pádem muset udržovat komunikace, něco s tím uděláme. Nazdar."

Prima. To bysme taky měli. Hlavní finanční kouzelnice je fajn, prej pokud nebude v listopadu sněžit. Já se z toho asi poseru.

Jo, varianta by byla, už dokonce na ni i DrDol, velitelka Chlastičky, sama inspirativně přišla. Mám tam nasyslený jedny střeva do počítače, vcelku dobrý, mám Piště, to je druhá z DrDoliny party, vyměnit příští tejden. Už to tam suším notnou dobu. Tak co to takhle dát Chlastičce? Jo, a Pišta mne rovnou sežere, bo jí ten její střep už umírá po kouskách, toho držím ve funkčním stavu jenom silou vůle. Pravda, Pišta nemá tak náročnou agendu, ale aby jí to aspoň fungovalo, to by si zasloužila a na ten novej rychlejší už se dost dlouho těší. To nemám rád, někomu něco slíbit a pak mu nasrat.

Stejně, musím počkat, co na mne vybafne pan inžinýr, až se mu podaří dostat se do světlé chvilky. V nejhorším to tak uděláme, Pišta zdědí aspoň ten Chlastiččin a dva nebo tři litry, to už z finančky vyrazím, maximálně jim budu muset koupit balík kešu oříšků, to tam funguje jako spolehlivej interní úplatek, Piště ten Chlastiččin nadupu na maximum a bude. A koupím jí novou klávesnicu a myšu. A bedničky za tři kila. Snad to aspoň tak pude.

Pro dnešek jsem nevěděl nic. I přečet jsem si na internetu, co kde lítá, vypálil si nějaký DVD a šel zas pryč, co už taky v práci, když nemůžu pracovat?


Volal mi untršéf Béďa vod EFXka, má problém. Dá rozum, jinak by asi nevolal. Počítač mu od doby, co jsem mu ho reinstaloval, nečte soubory s příponou PDF. Asi jsem něco ojebal. Se ví, drobný opomenutí. Nainstalovat Acrobat Reader, to je pro malý dítě záležitost na dvě minuty. Pro Béďu neřešitelnej problém. Ale dobře tak, však co bych nadával, su za to placenej, fajn započatá hodina. Jenom budu muset zajistit, aby mne nikdo nezblejskl a nemoh po mně chtít něco dalšího.

Šťastnej den, "hepy dej", já to říkám vod rána. Skoro. No dobře, tak od půl jedenácté, co jsem vstal.

Byl jsem v práci autem, při přesunu k EFXku nebylo poblíž místo, zaparkoval jsem na druhé straně bloku, v protilehlé ulici vlastně. Jak se soukám z Všiváčka, slyším nad sebou skřehotavej hlas:

"Kdopak mi to parkuje pod voknem?"

Čarodějnice? Kdepak. Jaruš vod nás z ouřadu z pokladny. To měl bejt vod ní jako chtip. Já jsem věděl, že bydlí někde v tom protějším bloku, čučí jim do dvora a vždycky říká, že tam dělaj kravál, ale nevěděl jsem, v kterým baráku přesně a tak vůbec.

"Kam se šinete?"

"No kam, k těm tukanům tady naproti."

"Tak pojďte tady přes dům."

A fakt. Jaruš vede zahrádka za domem přímo k EFXku na dvorek. Je tam zídka, ale u ní lavička, a nad zídkou je přímo terasa, tvořená střechou jedné dílny. A ta terasa vede přímo k Béďovi do kanclu. Famózní. Kdysi tam prej bydlela jakási stará paní a tamtudy se chodily s Jaruš navštěvovat. No bomba. Jaruš jsem poděkoval, vyšvihl se na zídku a hupky dupky k Béďovi přímo do pracovny. Ten by čuměl, kdyby tam byl. Což ovšem nebyl záměr, navíc tam, pochopitelně, nebyl.

Tiše jsem si sedl k PC, nainstaloval mu ten Acrobat Reader, opravdu dvě minuty, na monitor mu přilípl vzkaz, že to má oukej, a zas se po anglicku vypařil.

Geniální, geniální, geniální.


Ťapinka hodlala večer cvičiti hula-hop, aby nebyla klustá. Což chtěla spojit ještě s jednou příjemnou a jednou nepříjemnou činností, čili přesunout se tam svým novým autem, by se zároveň pocvičila v řízení, přece jenom bude zanedlouho jezdit do teho Lanškrouna, a to méně milé - vyzvednout peníze z tankomatu u Alberta, boť máme tržní hospodářství a hula-hop stojí prachy. Jo, a v tom Albertovi koupí Reflex.

Jestli to takhle půjde dál, Ťapinka bude vesele klustá furt pryč a já budu mít vo čem psát, její vozidlo a řidičské zkušenosti se minimálně pro nejbližší dobu stanou studnicí humorných historek.

Vrátila se už za hodinu, pochopitelně bez cvičení.

Nejdřív přejela odbočku k Albertu a tedy k bankomatu:

"... ono to bylo totiž doleva a jezdily tam auta a já jsem z toho byla zmatená."

Načež místo toho, aby si udělala mazácký kolečko na tom kulatým pod Lesnou, co není kruhovej vobjezd, vrátila se a odbočila doprava, naznala, že to vezme přes celej Blekfild aka Černá Pole. Jenže zas minula odbočku z Provazníkové na Generála Píky a už mazala dolů k zimnímu stadionu.

"... tam to bylo takový složitý, svítilo sluníčko a já tu silnici prostě přehlídla."

Jo, přehlídnout čtyři pruhy s kolejema, to už vyžaduje talent. Brňáci vědí. Namanula si, že třeba u zimáku bude taky u Billy bankomat. Nebyl. Tak se vydala zpátky, tam je ještě vobjížďka, k Albertovi napodruhý už trefila, avšak v tom rozrušení zapomněla koupit ten časopis. No co, prej cestou zpátky.

Jak se tak doštrachala do cvičení, už bylo dávno v plným proudu. Pokud nekecala, tak by to i se svou vyhlídkovou jízdou stihla, jenom se blbě podívala na rozpis. I řekla si, že někdy příště.

Opět usedla do auta, jednosměrka ji vyvedla tam, kde už dneska byla, Provazníkova, třída Generála Píky, tentokrát už odbočila všude správně, ještě zajela nahoru nad Lesnou do Billy pro ten Reflex a domů.

Zejtra si zamanula nakoupit na zejtřek v Glóbusu. Prej aby se naučila jezdit i po větší silnici. Tak aby dávala pozor, jelikož jestli tam zapomene zas odbočit, hupky dupky a je právě v tom Lanškrouně, ani neví jak. Stejně sázím na to, že přiveze parkovací bloček z Prievidze.

Situační nákres.
Situační nákres.
Situační nákres.
Takhle nějak vypadá situační nákres.
Takhle by to jel normální člověk tam a zpátky.
A takovouhle anabázi na stejné trase podnikla Ťapinka tam a zpátky.

Pak už Ťapinka jenom vyrazila pojistky, rozklepla vejce místo do hrnku na linku, mávla rukou a šla radši spát. Řidič, ten tvrdý chleba má.

Vodkaz nafurt

Středa, 08.09.2004

Bača má furt doma nakvindovanýho šalinářa. Už tak rok. Terno jak sviňa. Né místo domácího zvířátka, Bača je postiženej zrakově, né mentálně, takovej šalinář děsně sežere a není z něj žádnej užitek, to teda třeba ze psa typu těch našich taky ne extra moc, ačkoli jsou aspoň přítulní. Ačkoli kdo ví, třeba je šalinář taky přítulnej, to já nemůžu posoudit, to by mohla posoudit tak Brďa, Bačova stará dcera, kterou celou tu dobu šalinář poctivě vobdělává.

Ono čistě technicky vzato, až tak moc šalinář to už dneska není, levej je jak cyp a nemakačenko, ono jedno souvisí s druhým, potažmo pak s třetím, a sice, že díky prvním dvěma faktům z něj vedení dopravního podniku udělalo šalinářa bejvalýho. On sám to prezentuje údajně tak, že dal výpověď a hrdě odešel. Hrdě je teď půl roku na pracáku. Inu partie.

Zas z dalšího úhlu pohledu, nemá ho doma Bača permanentně. Už se ho několikrát pokoušel vyšpéchnót z baráku, leckdy i s Brďou, leč šalinář má asi australské předky či co, jelikož funguje jako bumerang. No nejdřív jim Bača našel byt, jenže pak přišla slavná výpověď a měl je zpátky. Teď se je pokusil odsunout oba na chalupu, jelikož mu trpělivost docházela už fest, Bačovi myslím, nikoli šalinářovi, tomu se u Bačů, jak jsem pochopil, naopak tuze líbilo. Z dlouhé chvíle, když je ten nezaměstnanej, mu několikrát zhroutil počítač a nakonec odpálil digitální kameru. Šikovnej kluk.

Bača je tedy i s Brďou odstěhoval na chalupu a snaží se jim tam snést modré z nebe, aby tam měli veškeré pohodlí a komfort a nejevili touhy se mu zase vrátit. No su zvědavej na zimu, ale to je daleko.

Jednoduše - Bača maká jak barevnej a je z toho zralé na šaškec. Zrovna dneska lamentoval na dvorku, kterej šalinář pod záminkou opravy dlaždic operativně přeměnil na tankodrom:

"Mámo, já se asi zhompnu."

Leč máma Lída nepochopila téma, že jako mluví vo sebevražde voběšením, a nakvaknutě opáčila:

"Otec, neser mě, ty se budeš hompat a já tady budu makat sama?"

Pak že ty vtipy o manželkách pronásledujících chlapa až za hrob jsou vymyšlený.

Mimochodem - Bačova nabídka na odměnu za dešalinářaci (podle vzoru deratizace) furt platí.


Včera jsem potkal K.ate s maminkou a s psicí Eimy, tedy naší odchovankyní (čubička, nikoli maminka). Já měl práci, ony měly napilno. Jenom mne Eimynka jemně křapla košíčkem pod koleno na znamení přátelství, jak si mne pamatuje, K.ate se zeptala, kolik tak stojí voltmetr, že ho potřebuje do školy, a kde se dá takovej bazmek koupit, já jí poradil za dvě kila u réžožroutů nebo za štyry "U Mamuta", pokud ho teda potřebuje dýl, na chvílu bych jí moh pučit. Prej na rok a koupí si ho. Tak jsme prohodili ještě pár slov, přešli na konec ulice a šli si po svým.

Dneska pokračování:

k.ate (10:42 PM) :
ahojky:)
k.ate (10:42 PM) :
byls sympatickej moji mamince:))
egi (10:42 PM) :
a kurva :o))
egi (10:42 PM) :

jo, ahoj
k.ate (10:43 PM) :
že prej mi to schaluje že se bavim s takovejma lidma :)))
egi (10:43 PM) :
jo, to su svinsky reprezentativni vzorek. moh bych se pujcovat jako cvicenej simpanz. udelam si z toho byznys. :o))
vzdycky si mne vypujci nejaka nezvedena dcera a predvede mne mamince. no ja se poseru :o))

No jo, potěší to. Člověka to hned tak povznese na duchu. Ale stejně bych dal přednost tomu, kdybych byl sympatickej rovnou těm nezvedenejm dcerám.


Šéfové jsem, jakožto hodnej a spořádanej zaměstnanec, oznámil, že jsem dva večery usilovně makal na ouředním obšťastníku na web a i na jinejch cypovinách, pročež su dramaticky unavenej a je jistá, sice nepatrná, čistě hypotetická a málo pravděpodobná, ale přece jenom možnost, že by se mohlo ráno nezadařit a přišel bych výjimečně o nějakou chvilku později do práce. Ale fakt jenom při akutně špatné souhře náhod.

Z toho důvodu si jdu nařídit budíka tak na půl desátou a spát.

Vodkaz nafurt

Úterý, 07.09.2004

Vyzved jsem Ťapince skvělé nové vozítko Skrčka z preventivní kontroly v servisu:

"Tak ti, miláčku, zkontrolovali a seřídili řízení, brzdovou, palivovou a chladicí soustavu a světla. Ještě jsem ti, co se povinné a obecné výbavy týče, dokoupil lékárničku, trojúhelník, lano a startovací kabely, musíš si koupit jenom tu sadu žárovek."

"To jsou všechno maličkosti, mne hlavně zajímá, jestli mi opravili to vracení páčky od blinkrů?"

Ťapinka má volební právo a nově i vysokoškolský titul.

Vracení páčky jí opravili.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 06.09.2004

Tak jsem si myslel, kdovíjak su v prdeli.

Hned po ránu jeblo Hejkalovi, naší mzdové oučetní, prej jí zlobí tiskárna, přišla mi to sdělit (Hejkal, né ta tiskárna). No jo, no. A? To už vím dva měsíce a taky z toho nedělám drama. Naposled mi to opakovala ve čtvrtek a v pátek, kdy jsem měl starosti se sháněním Ťapiauta, ale fakt jsem to vzal na vědomí. Zlobí tiskárna. A co? Vytiskne maximálně jednu stránku a zasekne se. Tuším jsem jí poradil, ať to tiskne po jednotlivých stranách, sestava na deset listů, tak stranu první, vypnout, zapnout, stranu druhou, vypnout, zapnout, stranu třetí ...

Fajn, uzávěrku tímto postupem vytiskla, tak co může chtít dneska? Pochopil bych, kdyby se za měsíc zas čílila, ale teď? Jo, von do ní vjel nějakej amok prevence a prej mám řešit a nelenit, odhalila, že nechat tomu volnej průběh, byla by na tom ten příští metr némlich stejně. Ach jo. Ale že jí to pálí, proč nejde třeba do nějaké televizní soutěže? Tak jo, nadskakovala mi ve futrech, že se mi skoro dívala do očí, což je při její asimetrické postavě docela výkon (skutečně "asimetrická" s měkkým, asi metr na výšku, asi metr na šířku, asi metrák váží). Nakonec - kápla mi do noty, beztak jsem se chtěl někam zdejchnout. A vcelku už jsem potřeboval hodit svou domácí tiskárnu do servisu, urval jsem tam takovej přídržnej bazmek, tak jsem posbíral všechny vadný tiskárny z ouřadu, a narval je do služebního auta s tím, že ho pro zbytek dopoledne zabavuju. Aby Hejkal neskuhrala, rozhlíd jsem se ve svém syslím skladu a vytáh jednu tiskárnu zpod skříně, skříň jsem podepřel něčím jiným, trochu jsem ji oprášil (tu tiskárnu, né Hejkala ani skříň) a pro nejbližší dobu jí ji tam nainstaloval.

Načež jsem vyrazil na okružní jízdu. Do servisu a pro cigára a na oběd, však už byl se všema těma zdrženíma akorát čas. To je potřeba. Deklaruje-li se ke všemu tento oběd jako pracovní, je pak možno zajít na něj s nějakou sličnou slečnou (v tomto případě si vytáhla Černýho Petra Zuza aka SikoZ, jelikož sídlí na spojnici servis - ouřad) a setrvat tam nějakou tu hodinku. Milé.

Vrátím se a Hejkal už zas dupe ve dveřách:

"Co je? Netiskne?"

"Tiskne, ale né česky."

"Jak to? Tady to máte: 'Platebni prikaz', 'Cislo uctu', 'Rodne cislo prijemce', co se vám na tom nelíbí?"

"Není to česky."

"Omyl, je to česky, jenom háčky a čárky tomu chybí. Inteligentní člověk tomu porozumí."

Po zbytek pracovní doby se z jejího kanclu ozejvalo zuřivý bušení do psacího stroje. A nebo tak.

Při cestě kolem se stavila na kávičku další Zuza, tentokrát Lioness, jenom tak na chvílu, prohodit pár slov. Což jsem považoval za takovou pěknou tečku za pracovním dnem, však už bylo ke druhé hodině, akorát tak čas přečíst si noviny a jít třeba domů, pracovat do pěti, to je pro vobyčejný ingósty.

Egi míní, DrDol a její parta mění. To zas kdesi jakejsi petrolín na nějakým zbytečným ministerstvu vymyslel vopruz - prej máme evidovat nějaký kolchozníky nebo rolníky nebo koho, moudrej z toho nejsu, kde by se taky vzali zemědělci uprostřed města, jenomže ouha, kde se vzali, tu se vzali. Jo, už jsem o tom taky slyšel, někdy na přelomu července a srpna, Chlastička a DrDol se mocně zasazovaly, abych jim tam na to nainstaloval špeciální databázi. Zahrál jsem to do autu, přece na jednoho člověka nepotřebujou databázi, to si můžou pamatovat. Problém - novej měsíc a s ním novej zemědělec. Kurva. Už máme dva. Já vím, dva z ňákejch pětadvaceti litrů vobčanů, to je celkem nic moc, taky by mohli dělat něco chytřejšího, ale už je to množný číslo a na to je databáze potřeba - dle ministerstva teda. Soudnýmu člověkovi by furt stačil blok a tužka.

Začal jsem tam s tím zázračit. Na jednom PC lámu zemědělce a snažím se program přinutit aspoň k minimální spolupráci, na druhým si vypaluju DVD, čile koresponduju mailem a po ICQ s milenkama a do toho mne nadhání kolegyň Fišta, jestli prej mám čas? Nemám a tak do středy mít nebudu. Jéje, to je zas "problém". Už na to slovo začínám bejt alergickej. Věc se má tak - Fišta tam má nakvindovanýho nějakýho čičmundu, co jí nese článek do našeho ouředního vobšťastníku, ten má článek na USB disku, klíčence, Fišta článek potřebuje. Sama to z něj, pochopitelně - při jejím antitechnickém talentu, nevyrazí.

Šmarjá, jo, to je problém, ale její problém. Tak ať jí to ten bořík donese jako běžnej heterosexuální běloch na CD a neprudí, já na to fakt nemám dneska buňky. Jenomže když to je nějakej tuze důležitej člověk, profesór to je a eště docent a taky kandidát věd a navíc jakejsi zastupitel. No jéje, to bude zas dílo, s tím bude určitě ohromná domluva. Zželelo se mi Fišty a uvolil jsem se, vyhradil jsem si chvíli, všechno na moment přerušil, USB klíčenku připojil, článek zkopíroval, docenta vyhodil. Skluz jak bejk, poslední DVD jsem kvůli tomu dopaloval v 17:02.

A to jsem ještě musel Ťapininýho "Skrčka" zavézt na proťuknutí a pár drobnejch opraviček do servisu, vyzvednout exkolegu Kraťase, s kterýmžto se přesunout domů, vymámit z Ťapiny večeři a koukat na film. Na Leona. Uf.

Uhoněnej jak kráva.

Tak jsem si myslel, kdovíjak su v prdeli.

Pche, to je furt eště sranda. Na některý nemám:

piErcE (10:38 PM) :
Prosim Te.. jaky je moje telefonni cislo?

...

Allora (10:43 PM) :
Porad mu, at se prozvoni :-)

...

egi (10:46 PM) :
Allora mu poradila, at se zkusi prozvonit. Uz se neozval. Asi se nam zacyklil.

Svetlo_Mrtvych_Oci (10:46 PM) :
... přemejšlí, kterej kokot mu volá... :-)

Vodkaz nafurt

Sobota - Neděle, 04.-05.09.2004

Sedím doma a snažím se dát dohromady něco na web. Jde mi to "střídavě oblačno", jelikož mi v tom všichni dělaj bordel.

Stavila se Allora a vyzvedla si CD s fotkama svýho tančícího potomka, ano, to CD s těma fotkama, který tuze ukrutně nutně potřebovala nafotit a vypálit začátkem června.

Vobluda Jola slíbila, že si k nám přijde něco málo vyprat. Měla přijít v sobotu ve tři, přišla v neděli ve čtyři. Přitáhla bordelu na tři pračky. Vyprat. Jevila touhu po dobu praní se u nás usalašit a vyřvávat mi tady za zádama. Prej vyprat. Nasral jsem se a vypral ji i s Ťapinou ven.

Jo, Ťapina, ta hrdě vzala včera svojeho nového Skrčka (vozidlo, nikoli chlapa) a vyrazila s mojí mámou na nákup. Auto stále ještě jede, obě jsou živé, Ťapina i zdravá. Tím chci říct, že Lurdy to nejsou, projížďka máti nohu neuzdravila.

A rozpadly se mi bačkory, tedy přesně "pantofle vševojskové" bo jak se ta cypovina jmenuje. Nevím, možná je ještě spravím, ale nic to dneska nevydrží, sedm let, co to je? Vlastně ani ne, dyť je teprv září a na vojnu jsem šel až v říjnu. Fuj, že se nestyděj, takovej šlendrián. A prosím kanady jsem prochodil už loni. Hnus.

Ale dodělal jsem aspoň ten Malbork, zkompletoval Vltavu a začal Slovensko. Zadavte se, koho to zajímá :o))

Vodkaz nafurt

Pátek, 03.09.2004

Dopoledne jsem usilovně pracoval. Tuze moc. Tuze moc usilovně proto, že jsem potřeboval za to dopoledne stihnout to, co normálně i za odpoledne. A to se ještě stavila na kavku Lioness a několikero lidí mi telefonovalo a tak vůbec, suma sumárum mi zbyly tři hodiny, kdy jsem musel udělat práci za běžných osm. Při mé příslovečné lenosti to nebylo nic jednoduchýho. Ale zvládnul jsem.

Po obědě ... eh, co to plácám? Já dík tomu všemu na žádným obědě nebyl. No dobrá, tak jinak, po tom čase, kdy všichni normální lidi obědvají, zatímco já ještě ani nesnídal, dorazila za mnou do práce Ťapinka a vydali jsme se podívat do Havlíčkova Brodu po jejím vytouženém vozidle, jestli by nebylo od věci ho koupit. Cestou mi ještě zkusila vytknout, že jsem jí doma nedal jakejsi papír, opáčil jsem cosi ve smyslu: "Miláčku, mám svejch, eh, tvejch starostí víc než dost. Právě teď jedeme koupit tvoje slavný auto, předtím jsem musel ti vyhlídnout tvoje slavný auto, zarezervovat tvoje slavný auto, vyzvednout peníze na případnou koupi tvýho slavnýho auta. Též jsi měla oslavu zkoušky, zkoušku, před zkouškou a po zkoušce. Dále mne čeká koupě tvýho slavnýho auta, zavezení tvýho slavnýho auta do servisu na prohlídku, vyzvednutí tvýho slavnýho auta ze servisu z prohlídky. Chceš-li něco poznamenat, odepni si pás, a vystup, ať mi nezasereš od krve moje slavný auto víc, než je. Jinak seď, mlč, tiše šoupej nohama." Pročež zbytek cesty až na dvě zácpy na dálnici uběhl celkem v poklidu.

Záměrně jsem se ve svém dlouhém monologu nezmiňoval o dopravě Ťapinčina slavného auta z HavloBrodu. Původně měla cukání, že bych eventuálně moh sehnat ještě jednoho řidiče, který by jí káru dovez. Ona že by jezdila až potom. Jindy. Chachá, to slýchám už půl roku. Příště. Časem. Máte ho vidět. Abych dodržel dekórum, formálně jsem se asi dvou lidí zeptal, pochopitelně čas neměli. Inu což, jednoduše kdyby se nám vozidlo zalíbilo, převeze si ho sama. Že tak daleko v životě nejela a sama už vůbec? Tak má nejvyšší čas, tohle je voda, miláčku, nastartuj a plav. Che che.

Danou firmu jsme našli celkem lehce. Prodejce mi to do telefonu líčil jako děsný labyrint, já tam znám při cestě od Jihlavy maximálně fabriku MotorPal, tam jsem jezdil na servis, to byla ta instalace, kde jsem dokázal za jedno otočení vypínačem naúčtovat osm tisíc, ale to prej už je daleko. Hned zkraje města je celej shluk autoprodejen, Renault - to s tou píčou ve znaku, Pažout a eště asi tři další. A mezi nima když se propletu, narazím na jejich - Auto Racek. Kdyby řek rovnou, že přijedu do Brodu, uvidím jejich cedule a podle nich pojedu, moh si ušetřit to vysvětlování.

Nu dobrá, tak jsme byli u autobazáru. Ťapinčinýho vysněnýho draka měli hned zaparkovanýho na dvoře. Dřív, než jsme vešli do prodejny, hned jsme ho omrkli. Hmm, hmm. Na pohled nic extra závadnýho. Na vejfuku jakási koncovka, ani né tak ťůning, jako spíš aby držel pohromadě. Akorát tady, u blatníku, na kraji světlometu, jasná stopa po šikovném přestříkávání. Hmm, hmm. Ale jinak žádný důlky v karosérii, nic evidentně odstávajícího, zajímavé.

I vstoupili jsme do budovy. Nacvičil k nám maník: "Dobrý den, vy jste tady asi kvůli tomu Favoritu, že? Já s váma počítám, pojďme na to."

Od pohledu nevypadal tak divně jak ten při mejch předchozích zkušenostech. A vypadal, že s ním je řeč.

"Budeme to možná muset nastartovat kabelem, přiznávám se, moje chyba, nechal jsem to tu stát se zapnutým alarmem a ono to asi dalo trochu pokouřit baterii, no, snažil jsem se to trochu projet a dobít, snad to pomohlo."

Nejdřív ale obhlídka: "Tohle je původní, takhle to bylo, výbava, motor ... ano, máte pravdu, tady je to přestříkaný, ale to je jenom tenhle lem, vidíte? Spíš se podívejte na ty dveře, tam, jak jsou taky přelakovávaný, vypadá to, že si tam majitel něco přibouchl, nemělo by to ničemu vadit, zkoušel jsem to ..." Vida, toho jsem si zatím ani nevšiml.

Co takhle zkušební jízda? To bude zase vytáček: "Samozřejmě, moment, ano, doklady mám u sebe, můžem hned ..."

Trochu nezvyk v řazení, ale snad to maloučko nenásilně táhne doprava, nijak to neplave, prudký brždění taky v pořádku, zkušební jízda uspokojila.

Zvedák?

"Hned, najeďte s tím rovnou k dílně."

Moudře čumím pod auto, ten vejfuk asi brzo upadne, ale s tím se počítá, to tak u Favoritů a Formanů dělá, třicet tisíc kilometrů, pak se vymění, tlumiče taky nic moc, ale zatím drží: "Všimněte si tady těch misek pod tlumičem, to je původní, docela to rezaví, taky to budete muset časem vyměnit, ne hned, ale jednou přece, já jenom upozorňuju, abyste pak neřekli ..."

Divný. Ten chlap se mi líbil a to auto v rámci mezí taky. Že by mne sám od sebe upozorňoval na vady, který by mne normálně ani nezajímaly, to bych nečekal.

Přišli jsme asi na nejzávažnější poruchy - nesvítí jedno parkovací světlo, jedno zadní a mlhovky. Též hydrokorektor je v prdeli. Sám prodejce to zkoušel a kolečko od něj rovnou urval. Mno, to bysme měli.

"Já jenom ještě jednu věc - víte, on to měl nějakej starší pán, co tím vozil postiženýho syna. Ale předtím to bylo z nějakýho dědictví, má to druhej techničák, nemůžu říct přesně, jak to bylo s majitelama. Já mluvil jenom s tím posledním, ten vypadal, že se o to staral, to si můžete všimnout sami. Jinak samozřejmě je to prolustrovaný v databázi odcizených vozidel, ale říkám, první majitel to holt není."

Čert vem majitele. Teď jenom co s tím? Popravdě, mně se to auto docela zamlouvalo. Škrábanec na dveřích, pár světel. Jinak nic. Sem tam něco zrezlýho, chuj s tym, má to po deseti letech nárok. Aspoň pro formu z dědka vyrazit tak dva litry slevu? Padesát tisíc je za Favorita dost. To by už moh bejt jako ze škatulky. Jenže když on je dědek někde v prdeli a beztak to bylo prej usmlouvaný ze šedesáti. Hamižnej.

Nasrat. Berem. Však co? Do servisu na prohlídku to beztak jít musí, proťuknout, tak jestli u toho vymění pár drátků, spínač nebo žárovku, plus mínus tři kila, to už nás nespasí. A hydrokorektor? Uznávám, osm stovek minimálně, ale zase - má to jít na STK za rok a půl. Do té doby si na to Ťap vydělá. Jinak je to bazmek úplně na hovno a když nefunguje, neděje se zhola nic. Jenom zmrdi z technické na tom furt bazírují.

Sepsali jsme smlouvu a vozidlo koupili. S prodejcem se rozloučili, nasedli každej do svýho auta a dali se na cestu k domovu, že já pojedu napřed a Ťapinka za mnou. Tak na tohle jsem byl vážně zvědavej.

A taky jsem měl nač. Copak v obci, tam to ještě šlo. Ale za městem, to bylo teprv veselo. Vždycky si říkám, kolik věcí musí řidič sledovat. Tak kupříkladu já teď sledoval: co se děje přede mnou, co se děje za mnou, co se děje za Ťapinou. To abych byl v obraze, když už za třetí vesnicí jedem furt šedesát, zrovna se nám podařilo vyšplhat až na sedmdesát, ale ten kamión to holt nevydržel, překročil jemu přikázanou maximální rychlost a radš zmizel tak kilo deset v dáli. Měl slabý nervy.

Rychlost jsem taky neodečítal jenom tak z tachometru. Jasně, v obci padesát a mimo devadesát, jenomže pro tentokrát jsem měl ještě druhej faktor - modrej Favorit v zrcátku mizí v dálce = jedu moc rychle. Modrej Favorit v zrcátku se mi cpe do kufru = měl bych fofrem přidat.

Vesměs Ťapinka jela spíš pomaleji. Pak se to vyjasnilo - možná má brouček ještě jednu závadu, a sice mu jde špatně tachometr. Já jel jak pika celou obec přesně padesát. Dle jejího budíku to bylo něco přes šedesát. Aha. Jak se takovej tachometr může seřizovat? No, se svým uměním to necháme na servis, ať si poradí.

Ale jinak prima. Kromě jednoho chcípnutí na nejfrekventovanější křižovatce ve Žďáru nad Sázavou se Ťapince nepovedlo ani nijak extra perlit. Však oni jsou na tom velkoměstě zvyklí, když jim tam klekne třeba traktor s hnojem.

Ještě jsme natankovali, zaparkovali a konečně se najedli. Jo, zaparkovali, fakt, každej sám. Pravda, Ťap asi metr od obrubníku, poněvadž se řídila podle délky Všiváčka. Dík čemuž operativně vymyslela pro toho svýho draka název - "Modrej Skrček", což byl podobný střepík, avšak kosmického ražení, a to z Červeného Trpaslíka. Zkráceně - "Skrček".

Za tři hodiny jsme byli hbitě doma, což sice evokuje průměrnou rychlost 40 km/h, ale zase s dvouma autama. To je průměr osmdesát, hehe. Ťapinka v sedmým nebi a připadala si jako velká holka. Vozidlo se tvářilo, jako že je fakt nehavarováno, a dokonce i po té cestě nehavarováno zůstalo. Neuvěřitelné.

Vodkaz nafurt

Čtvtek, 02.09.2004

Šel jsem s máti do baňky. Teda já jsem potřeboval vyzvednout prachy, ona se mnou vyřídit tam jakejsi podpisovej vzdor nebo co. Jémine, to byla zase věc. To vyzvednutí ani tak ne, to tam někde chce očividně furt - vyzvednout, uložit, převést, to ti bankovní onanisti už maj celkem v malíčku.

Ovšem zařídit tu bumážku, ojoj. Maj to prefíkaný, spousta překážek, ehm, přepážek, s červenejma čísílkama pro firmy, se zelenejma pro prostý lid. Nad schodama sedí klustá baba a selektuje to. Má na klopě nápis "informátor". Co já se pamatuju, dřív se tak vzletně říkalo bonzákům. Možná je to nějaká relikvie, věk by na to měla, informaci kloudnou jsme z ní nevyrazili. Prej momentálně není žádná přepážka volná (což lze zjistit prostým pohledem), máme koukat a jak se nějaká uvolní, tak k ní vyrazit. Takhle tam bloumaly asi čtyři skupinky lidí. Jedna ženština telefonovala a před ní nikdo neseděl. Vida, volná přepážka. Čili jsme se tam pomaličku přemístili nenápadným přešlapováním - jednak máti nemůže jinak moc chodit, druhak aby to nezblejskli ti ostatní, z téhož důvodu jsme před babou udělali tzv. "zeď". Stoupli jsme si a clonili. Máti na šířku, já na výšku. Pizda dotelefonovala a vybafla:

"Co chcete? Proč tady čekáte?"

"Že bysme třeba potřebovali bankovní operaci."

"Aha, já nevyvěsila ceduli, já zrovna končím."

Hodila si na stolek cedulku "zavřeno" a šla do hajzlu. Kunda škaredá. Čili zas nic. Byla jich tam tak slabá půlka, a to se k tomu ještě měli jak lačnej k sraní. Chvílama to vypadalo jak v kavárně, jakou tam měli pohodu. Sedí baba a povídá si s nějakým vopruzákem. Mile a přátelsky rozpráví, však od toho je to "klientský poradce". Jenže my byli taky vopruzáci a taky jsme chtěli rozprávět. Pročež máti nelenila, obpajdala hezky všechny popořadě, každé žduchla berlou mrazilkou do kalendáře nebo do monitoru a zdvořile se dotázala, na jak dlouho že to ta dotyčná má? Zvěděla, že neví. Hmm, to nám už říkala ta informátorka.

Já si z nudy zatím pročítal jejich letáčky. Vždycky to mělo nějaký nádherný nadpis, jako třeba "Příjemný důchod", popis nějakého spoření a na druhé straně velkým: "Výhody" a jejich seznam. Další - "Vzdělání bez starostí" - "Výhody". "Cestování bez rizik" - "Výhody". Nevýhody nikde. Buď někoho tahaj za nos, nebo je Komerční Baňka taková utajená charita. Řek bych, že to první.

Nakonec se jedna líná svině zrovna přikolíbala z oběda, hned jsme ji anektovali a vobtáhli, vobtáhli vo bumážku, tři podpisy a vyřešeno. Dvě minuty. Na to jsme tam přešlapovali skoro půl hodiny. Zkurvyústav.

Máti se ještě venku ptala, jestli bych se nemoh večer stavit, včerá jí přivezli novej rotopéd na cvičení s bolavou nohou a kterási svinská součástka jí tam chybí, přebejvá nebo nesedí či co.

"Potřebovala bych s tím pomoct. Já jsem s tím včera zápasila a ukrutně jsem se u toho nazlobila. A teď ještě taková banka, to je fakt k vzteku. Já bych někomu jednu liskla."

"Když to nebudu já, tak klíďo."

"No jo, ale komu?"

"To máš jedno, jsme na náměstí, dívej, lidí jak sraček, jednoho nebožáka si vyber z davu, seřež ho tou berlou mrazilkou, posupně zavrč: 'To máš za to, hajzle' a máš to. Sice nebude možná vědět přesně za co, ale každej má něco na triku, tak mu to tak nepřijde, hele, támhle ten divnej chlap, běž a přeraz mu hůlkou klíční kost. Uvidíš, uleví se ti."

Chlap šel asi moc rychle, ač s třema nohama, nedohnala ho.


Proč jsem vlastně potřeboval prachy v hotovosti a co mě tak zaujalo na těch výhodách a nevýhodách?

Už jsme totiž začali vyšívat na ŤapiMobilu. Né telefon - auto. Přes mně už dobře známej server www.vyzkouseno.cz jsme včera vyhledali, předběžně zarezervovali. Jak se někdo bude vofrňovat, dostane po rypáku. Je to Škoda Hovorit, třiadevadesátej rok, devadesát tisíc najeto, s rozumnou výbavou, nehavarováno, čtyřiapadesát koní, padesát prutů (to není technickej parametr, to je cena). Je to malý a ojetý, může se to rozbít (snad ne samovolně), na ježdění Brno - Lanškroun, případně Lanškroun náves - Lanškroun kravín by to Ťapince mělo stačit. Až se naučí a vydělá si, ať si koupí třeba Humvee.

Ráno mi volal z bazaru čičmunda:

"Dobrý den, já jsem dostal vzkaz ze serveru vyzkoušeno.cz, že máte zájem o námi nabízené vozidlo, je to pravda?"

"Zní to tak neuvěřitelně?"

"Se ptám, jestli to někdo nemyslel jako vtip nebo jestli to není chyba systému."

"Proč to? Je to tak strašná plečka, že by to moh bejt jedině vtip? Copak o to, s vyzkoušeno.cz už mám jisté bohaté zkušenosti a opravdu je to veselej systém sdružení veselých prodejců. Ale tohle si nevymyslel. Čímž vás zároveň varuju. Ale vážně, ano, předběžně máme zájem, co mi o něm povíte?"

"Dobrá. Tak je to tedy Favorit GLX, rok výroby 1993, modrá barva, pětidveřový, pětisedadlový  ..."

"Moment, tohle všechno už jsem četl, přednosti daného typu znám, to není tak náročné, když žádné nejsou, co konkrétní auto?"

"Aha. V relativně dobrém stavu, alarm, centrální zamykání, mlhovky ..."

"Jo jo jo, to jsem furt eště četl. To jsou pozitiva, těma jste se na webu nezapomněli pochlubit. Já od vás chci slyšet negativa."

Moc toho z něj nevypadlo. Snad zašlej lak. Fakt by to mělo být nehavarovaný, možná nějakej škrábanec, neodhalí všechno, ale sloupky se nezdály rovnaný, nápravy snad v pořádku atakdále atakdále. Předmět dědictví. Děda měl, umřel. Syn prodává. Jo, to tvrdí každej o každé plečce, pak je to vomlácený ze tří stran, plechy zrzavý jak liška a teče z toho volej. No, uvidíme.

Zejtra se tam jedem kouknout.

Možná budoucí ŤapiWagen.


Máti jsem večer spravil rotopéd a šel domů. Ťapince jsem předem nakázal ohřát párky a ještě pak ukřivděně koukala, že jsem ji poslal vysypat popelník. Zatímco já lítám kvůli jejímu autu jak onen pověstný hadr na oné pověstné holi, musím stihnout kýho čerta, abych moh jet zejtra zázračit s vehiklem kamsi do HavlBrodu, jejím největším výkonem dne bylo vylézt na koně, a sice ještě bronzového. No, obrovské dobrodružství.

"A val s tím popelníkem, nebo uvidíš, jak kůň kope. No fofrem."

"Dobře, pro tentokrát."

"Mimochodem, co Ťapouši na auto?"

"Já nevím, já jsem s nima nemluvila."

"Počkej, ty, dcera, si jdeš kupovat auto, teda se mnou, pochopitelně, rodiče nic neví?"

"Však to bude moje auto. Za moje peníze. Teda nejdřív za tvoje, část ti ale dám, část ti dá doktor."

"Peníze? Tvoje peníze? Ty nějaký máš?"

"Jsem si ušetřila."

"Takže vlastně za Ťapouší peníze, že?"

"No, trochu. Já je měla od nich na obživu, šest let jsem pilně spořila, nic neutratila."

"To vím, utrácel jsem za tebe posledních pět let já."

"Nic jsem si nekoupila, chodím v jedněch šatech ..."

"Taky by byla blbost brát si na sebe dvoje. By ti bylo docela vedro a vypadala bys, ehm, divně."

"Mám jenom jedny šaty, prázdnou skříň."

"Aha, je řeč furt o té skříni, jak když jsi tam chtěla přidat jednu košili na ramínku, musela ses do všech těch všech hader opřít tak, žes vyvalila zadní stěnu?"

"Ty všechno překroutíš. Už jsi dojedl? Tak snad odneseš ty talíře, jo jo, já už s nima jdu."

Vodkaz nafurt

Středa, 01.09.2004

Mám doma doktorku. No, nějak mi to ani nepřijde, otravná je furt stejně.

Ťapinka přišla na zkoušku, cosi jim tam zablekotala, docenti a kandidáti věd a pavěd mocně pokejvali lebkama a řekli, že jim to stačí. Čili udělala. Dobře. "Dobře" je za tři. Což je taková přiměřená hodnota, na středu škály. Pak je ještě (nebo už jenom) "neudělala" a "neudělala s kopnutím do prdele a vyhozením indexu z okna". Asi jich už měli plný zuby, až na jednu, aby se neřeklo, to složili všichni. Dokonce se docentům údajně podařilo vylifrovat i jakýhosi věčnýho študenta, kterej se jim tam poflakoval bratru třináct let. Se nedivím, to se to študuje s povolávacím rozkazem za prdelí a to se to hrdě dokončuje, když se armáda profesionalizovala. Jo, ale zpět k Ťapině.

Zkoušku teda udělala, dostala dokonce takovej glejt, kde už píšou "MVDr. Ťapina", že je jako aprobovaná čumět moudře do psí držky a do kraví prdele, což ji taky pro nejbližších řekněme čtyřicet let čeká. Skvělá perspektiva. Doteď mohla jenom přikukovat, jakožto nedouk. Od nyní je z ní čumič certifikovaný.

Pochopitelně dle Ťapí zvrácené logiky následovala oslava, večeře, a pak hospoda se slepejšama. Jen ať si užije, je to naposledy. Odpříště si oslavy svých úspěchů platí sama, pracující a praktikující veterinářka, hehe.

Té práci se mimochodem vyhejbá jak čert křížu, žádný takový, namakat do hokny a odskočit si jenom na jeden den na promoci, to má děvče vykoumaný, hned volala doktoru zaměstnavatelovi a operativně se domluvili - zavolá mu zase příští tejden. Jak se máme, copak zdravíčko? Zoubky nebolí? Jo, práce, mám se někdy v příštím čtvrtletí zastavit? Zabiju ji.

Příští tejden teda bude eště voxidovat doma. Ten další má v úterý promoci, což je vhodná záminka pro návštěvu Ťapoušů a tomu předcházející úklid - rozstrkání všech volně ložených věcí v bytě na nejneuvěřitelnější místa do skříní. Mluvím o návštěvě Ťapoušů tady, asi by bylo divný, kdyby ona měla promoci a já se piánko zdejchnul na návštěvu k Ťapoušům do Plzně, co by pak dělala taky Ťapina v uklizeným bytě, ačkoli, když na to tak hledím, jak to vypadá napsaný, zas mi to nepřijde jako až tak blbej nápad. Jo, v úterý promoci. A práce? No přece od pondělka, do každé práce se, dá rozum, nastupuje od pondělka. Že zrovna ona to tak ví. Jestli se v tom někdo z ctěných čtenářů ztrácí, tak teď už je řeč o dvacátým září. Do té doby ji za humna nedostanu.

Ale na druhou stranu se začíná zdát, že to myslí vážně. Chce koupit auto, by se do té práce do Lanškrouna měla jak dopravit. Zase - každá mince má dvě strany. Když říkám "chce koupit auto", neznamená to automaticky to samé, jako "chce si koupit auto". Jazyková nuance. V praxi to znamená nikoli, že by šla a auto si koupila, nýbrž že já půjdu a auto jí koupím. Fajn, dejme tomu, že peníze navalí, aspoň výhledově, jenomže pro mne to znamená vhodné vozidlo najít, zarezervovat, pro něj s Ťapinkou dojet, vyzkoušet a případně zakoupit. Dovézt domů. Ještě to zní jednoduše? A jak si myslíte, že ho asi domů povezem? Když už tam jedno budeme mít? Že by si Ťapinka troufla s hnedka novým starým vozidlem do provozu, notabene třeba na dálnici? I prd, velebnosti. Se Všiváčkem jakbysmet. Takže to máme další položku - sehnat druhého řidiče. Oukej, dovezu auto do Brna, zajedu s ním do servisu, vyzvednu ho, zařídím evidenční prohlídku na STK a přepis.

A pak už, ksakru, potáhne makat, kdybych ji tam měl vystřelit z praku.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002