---

Pátek až neděle, 29.11. - 01.12.2002 - Tak teda celý

No jo, kdybych já tak věděl, co že se to dělo v ten pátek? Šel jsem do práce. Byl jsem v práci. Pracoval jsem. Asi na tom nebylo nic tak moc zvláštního. Asi ani nemohlo bejt, jestli mě někdo vytočil, tak asi ne tak moc, abych si to zapamatoval, když jsem si to už rovnou nezapsal.

Pak nastala větší sranda. Jednim známejm, teda konkrétně taxikáři Zdeňkovi z Komína, trochu začal sabotovat počítač, tak nějak divně. Padal si, kdy chtěl, naprosto nečekaně, prostě dělal voloviny. To už tak bejvá, že počítače dělaj voloviny, ale tyhle byly fakt extra třída. Namyslel jsem si to pěkně, ještě jsem se stavil k EFXku, že pak k nim sjedu, počítač opravím, případně reinstaluju Windousy, pak se nechám odvézt domů, vyvenčím psiska a půjdu za Kachnětem a Myšem do hospody na country. Situace se vyvinula trochu jinak. Wokna nešly opravit. Rozhodli jsme se je teda reinstalovat. To se lehce řekne, bez instalačního CD těžko udělá. Ne, fakt nejsu takovej tupan, kterej má něco reinstalovat a nevezme si s sebou preventivně instalačku. Ale věděl jsem dobře, že mají systém normálně poctivě zakoupenej, minule jsem jim to z toho instaloval. Ale kdo už může předpokládat, že to instalační cédo někomu půjčí? Když ví, že ho budem potřebovat? Dobrá, udělali jsme to jinak. Sjeli jsme ke mně domů, vzali moje CD, Zdenál počkal v autě, než jsem vyvenčil a nakrmil psy, vrátili jsme se. Reinstalace se nepovedla, padalo to taky. A to by nemělo. Teda, to by nemělo nikdy, ale při instalaci zvlášť ne, to ukazuje na to, že je v počítaču něco v trapu, na paměť bych to tipoval. Prostě mi ho Zdeněk v průběhu tejdne hodí domů a já se mu podívám na zoubek (počítaču vadnýmu, ne Zdeňkovi, ten je sice možná taky vadnej, viz to CD, ale to je těžko opravitelný). Každopádně mě aspoň hodil do té krčmy, kdesi v Bystrcu to bylo.

Kdesi v Bystrcu, no, vona je to hospoda "Letadlo", co už není letadlo. Brňáci to znaj, tam si totiž přitáhli starý vyřazený snad TUčko, prostě fakt dopravní samoljot, a udělali z něj krčmu. Jednou jsem tam dokonce byl. Na vojně, místo metodického nácviku spojek pro případ BOPO, čili BOjové POhotovosti, usoudili jsme, že s BOPO se hned tak nepotkáme, zato žízeň je akutní a provedli změnu nácviku (to je taková sranda pro asi šedesát lidí). Náčelník štábu nás varoval, že už se setkal i s vojáky, kteří místo metodického nácviku šli do pohostinství a konzumovali tam alkohol, to že teda ne. Chtěli jsme mu udělat radost, že teda do toho pohostinství nepůjdem a nebudem opotřebovávat podrážky erární obuvi vzor 90, vylezli jsme na tři přistavená vozidla Praga V3S a nechali se tam společně odvézt. Nafta by se projela tak jako tak. Tak tak, to tam teda tehdy bylo eště to letadlo, proto se to taky jmenuje Letadlo, ačkoli vlastně to vlastní letadlo vyhořelo, a místo něho tam stojí dřevěná bouda.

Tak tam hrála ta skupina Cech, jak jsem o tom psal ve čtvrtek. Kachně a Myšakov už mě se známými netrpělivě očekávali, co na to budu jako říkat, anžto skupina jsou jejich známí (tam byli dvoji známí, jedni na pódiu a druzí u stolu) a každá liška se chlubí svým peřím, nebo jak se to říká. Pěkně hráli, panáčci, pěkně, poslechli jsme, poklábosili, já jsem pár fotek Kachněti udělal, aby jim mohla obohatit webové stránky, jichž je pachatelkou a pomalu jsme o půlnoci pomýšleli na návrat, abych mohl znova vyvenčit psiska a aby se jim nestejskalo.

Pár záběrů z koncertu skupiny Cech ...

Ti dva tam byli autem, tak je napadlo, že mě hodí domů. Pršelo, hodilo se býti domů hozen. Jenom nás eště před barákem přišel další nápad - podívat se na štěňata, jak rostou. Další nápad následoval ve výtahu, pohled na štěňata, jak rostou, doplnit o kafe. Zkrátka a dobře, klábosili jsme do tří do rána.

Měl jsem v sobotu ráno co dělat, abych vstal kolem deváté a zcela netradičně šel s psama kolem trávníčku venku. Pak jsem padl a byl okamžitě zase tuhej, až asi do jedné hodiny odpoledne. Vstal jsem a hádejte, co jsem udělal? Ano, šel vyvenčit psy. Na delší odpolední procházku. To se k nám přidala jakási zaběhnutá holčička, které se Anďák s Mášou tuze zalíbili, šla se mnou celou cestu a vysvětlovala mi, že máti jí psa nedovolí, ačkoli ona by moc moc chtěla, ale máti teda ne, tak má jenom morče, ale u strejdy měli psa a bratranci ve Zlíně mají taky psa, jenom vona má jenom to morče a tak. A šla a šla a kecala a kecala. Až dolů do rokle. Tam mi zase ukazovala, kde měli s děckama jakejsi bunkr postavenej a že se jim tam chodil nějakej ouchyl vobnažovat, že kvůli tomu museli na fízlárnu. To jsem si zrovna myslel, že by třeba neměla chodit s cizíma lidma do lesa (to jako ani se mnou), ačkoli mají děsně suprový psy. I ouchyl může mít psa. Někdo je ale asi nepoučitelnej. A já su asi důvěryhodná osoba, žádnej agent Mossadu, jak drze píše Bobeš. Ještě, když viděla, že zahejbám do baráku, pravila, že by strašně ráda někdy viděla naše štěňata, že chodí do třídy s jednou z těch holek, co bydlí v přízemí, tak jsem jí to slíbil, ať se někdy staví, ale přece jenom, ať se zeptá doma.

Celej zbytek odpoledne jsem se vrtal v počítaču a přemejšlel, jak nějak rozumně předělat tyhle stránky, který právě študujete. A následně vyrazil opět do hospody opět na country. Protože kapela Kaskadéři měla výroční "Kaskabál", jejich big manager Davy mě mocně přemlouval, ať se stavím, že bych se mohl po čase zasejc ukázat, že to nějak zanedbávám. Tak jo, pojal jsem to jako jedinečnou možnost udělat jim taktéž pár fotek na webové stránky, to, co tam měli doteď, to byly jakýsi potvorárny ze staré kamery stažený, taková kombinace bídy, svrabu a utrpení. No parádní koncert to byl, jenom to chtělo nějakou Ťapinku nebo něco takovýho s sebou, když ale vona si vždycky vzpomene jet do Plzně v nejnevhodnější dobu. Sice Káča a Miš slibovali, že by na oplátku za pátek šli, ovšem Mišovi bylo nějak divně, tak jsme to zavrhli. Ale nevadí, natřískal jsem tam mocně fotek tady jsem je dal jejich webmasterovi na nahlídnutí: http://www.sweb.cz/egipet, ten to zase nějak moc nepochopil a udělal z toho na Kaskadérské stránky odkaz, tak to tam budu muset chvílu nechat.

A pak jsem se do sedmi do rána vrtal zase tady s těma stránkama, abyste měli co číst a kam mi psát svoje vzkazy a vůbec, takový ty nesmysly, co ke správnejm webovejm stránkám patří. Jelikož byl kolem klid a mír (=Ťapinka v Plzni), vydržel jsem si s tím hrát do sedmi do rána. V těch sedm jsem vyvenčil (oh, jak nápadité) psy a zalezl. A vydržel v posteli do dvou odpoledne. A pak šel s psama. A k máti. A k Šurdovi, vrtat se v počítaču. A zpátky domů, hrabat se zase ve stránkách. A teď vyvenčím psy a půjdu pro Ťapinku na nádraží. Ale na každej pád jsem si ten časovej rozvrh procházek a venčení psů trochu jinak rozvrhl, abych jim to ozvláštnil, aby to neměli tak fádní, monotónní, stereotypní a nemohli si stěžovat na psí život.

Tak to je ve zkratce vše za víkend. A Howadoore, pravda, taky bych radši jako ty laškoval s děvama lepejma v posilovně, ale ... :o)

---

Pátek až neděle ráno, 29.11. - 01.12.2002

Přehrabávám stránky, tedy se budu k těmto dnům muset pozvracet ...

---

Čtvrtek, 28.11.2002

Eště že už je ten čtvrtek. Z toho totiž vyplývá, že je zejtra pátek a pátečním odpolednem obvykle začíná víkend. Aspoň většinou. Ačkoli teda nevím nevím, zejtra mám hafo práce, pak mám jít na koncert skupiny Cech, na víkend jsem si naplánoval taky spoustu věcí, v sobotu do toho ještě koncert Kaskadérů, navíc Ťapinka jede do Plzně a mně nechá na krku všech šest psů. No uvidíme, jak to s tou regenerací bude.

Málem jsem dneska přišel do práce včas. Haha, to se těšíte, jak nebudu mít o čem psát, co? Kdepak, nakonec z toho nebylo nic. To tak eště, mám pocit, že jsem tento měsíc už včas přišel. Tak to nebudu moc opakovat, třeba by si na to zvykli. Jak jsem se včera kolem sedmé večer natáhnul, kalkuloval jsem s tím, že Ťap přijde ze semináře tak v devět, co by tam taky dýl hledala za štěstí, jenže jsem se nějak přepočítal. Přišla, ale v jedenáct, což by až tak nevadilo, kdyby v mých úvahách nefiguroval ten fakt, že mě příchodem vzbudí. Teda v těch devět. To, že mě vzbudila v jedenáct je pochopitelné, leč jsem tím pádem byl vcelku vyspanej. Sice jsem si s ní zkoušel jít lehnout, něco po půlnoci, ale po další půlhodině mě to zase přestalo bavit, vylezl jsem, do tří tady čumákoval, lehnul, koukal do čtyř na budíka a pak usnul. Ale jak. Ťap mne opět vzbudila, jak ráno odcházela, ale kdoví, kde se ve mně vzalo to skálopevné přesvědčení, že když si ještě na chvílu lehnu, v 7:15 hravě vstanu. No, vstal jsem o čtvrt, ale na devět. Takže devátá v práci to jistila. A vzhledem k tomu, že i Žufi si nakráčel vo půl devátý a předtím po nás byla sháňka, šéfová se nechala mírně slyšet, že se sice Žufi zaučuje pěkně, ale ať proboha ode mne neodkoukává všechno.

To mi nahnalo vodu na můj mlejn, opáčil jsem, že to je všecko tím, že Žufi nemá telefón a to už se musí vyřešit. Bejvalí potentáti totiž telefóny vrátili, sice takový křápy starý, ale noví si přinesli svoje, tedy jsme vyšpekulovali, že bysme jeden Žufimu jako pučili, koupili do něho nějakou tu předplacenou SIM kartu, Žufi by byl na příjmu a kdyby chtěl volat, tak by si do toho dreku zkrátka kupoval kupouny. Tasemnice sice chvílu dělala vofuky, že kdo to kdy viděl, aby "voják" civilní služby někde měl přidělenej telefón, ale podal jsem jí to politicky, že to nelze takhle brát, že je třeba na něho koukat, jako na mojeho poskoka, kterýho musím buzerovat, ať je, kde je, tak na to vona zase slyšela, takovej přístup se mojí šéfové tuze líbí a ráda ho zkouší i ona uplatňovat, navíc ty šmejdy vrácený vyřazený jsou stejně jinak nepoužitelný. Jenom se to furt odkládalo - až do dneška. Sepsali jsme, spočítali a zjistili, že fakt tam přebejvá jeden notně vošoupanej Siemens jakejsi. Jenom teda nefunguje. Když jsem zatřepal nabíječkou, chrastila. Nabíječka nemá chrastit. Kdyby člověk chtěl něco, co chrastí, koupí si chrastítko, jelikož si ten člověk koupil nabíječku, chce asi, aby ten krám nabíjel a nechrastil. Nabíječku jsem hbitě rozebral, tuhle přitáhl, tamhle opravil drátek, nechrastila, ale jestli bude nabíjet, to jsem nevěděl, jelikož mi došla baterka ve voltmetru. Tak dál. Cestou z oběda koupit baterku do voltmetru, nabíječka nabíjí, telefon nefunguje. I na koncu šňůry vod nabíječky jdou eště nějací elektróni. Tak po konec šlauchu je to vpořádku. Rozebrat telefon, teda jenom tak normálně, baterku vyndat, změřit. Nabíjí, baterka se tváří vcelku korektně. Hmm, víc se mi v tom vrtat nechtělo, to je taky takovej ježek v kleci, že bysem to už nemusel dát dohromady, radši jsem to celý sbalil a poslal s tím Žufiho do vopravny, ať se stará, panáček.

No a odpoledne jsem musel k EFXku. Spravit Japoncovi počítač. Japonec je Slovák. Ne, to mi nešibe, fakt je to Slovák, ale protože je male, vypadá jak Japonec, než votevře hubu teda, to se pak pozná, že je Slovák a prdlajs Japonec. Tak tenhle Slovák Japonec měl počítač už notně rozhrkanej, dělalo mu to psí kusy, jenže se to nedalo jenom tak opravit, protože do toho byly potřeba nový střeva, navíc je to počítač, kterej ovládá mocný obráběcí stroje a ty musej obrábět, aby byly peníze, který já pak vyrazím ze šéfa Bóďi, koupím za ně ty střeva, opravím Japoncovi počítač, aby mohl řídit obráběcí stroje a ty mohly obrábět, no a tak dál, stylem "pes jitrničku sežral". Taky patrně celej kámen úrazu byl v tom, že obráběcí stroje obrábí grafit, práší se u toho grafitovej prach, ten se zase usazuje v tom počítaču v děsnejch kvantech a protože je to vodivý jako svině, asi se to elektronice, počítaču například, vůbec nelíbí. No, tak tenhle Japonec za mnou chodil už asi měsíc a halasil přes celej dvůr: "Ááá, pán kolega mi prišiel spraviť počítač." A já mu na to stejnou dobu oponoval, že neprišiel, lebo eště doposiaľ nevyrazil zo šéfa peňažky. A Japonec se čílil, že "na ubohého robotníka všetci serú". Mně ho bylo líto, tak hned, jak z Bódi vypadly prachy, koupil jsem Japoncovi střeva (do počítača), celý mu to opravil, aby mohl furt obrábět, do noci aby mohl obrábět, aby zase vydělal peníze, který pak dá firma mně a já je půjdu prochlastat s děvkama, jak zase říká jejich óbršéf Boss.

Ani se to moc neprotáhlo oproti předpokladu, kolem osmé jsem s tím základem byl hotovej, domluvili jsme se s Japoncem, že zbytek doděláme zejtra, pracovat může, ostatek už je iba kozmetika. Na rozloučenou jsem mu řekl, že je blbec, ale stejně ze všech barevnejch mám Slováky nejradši. To teda ne jenom tak zničeho nic, ale pro jistotu si napsal eště jednou moje číslo, aby mi mohl zavolat a otravovat, kdyby něco nefungovalo, takže se poznačil na papírek "0602 xxx yyy - Ježíš". Tak proto jsem já na něho s tím blbcem a těma barevnejma. Ale co už nadělám. Ale zase, každej normální člověk tam má jednu přezdívku, Japonec, Indián, i ten Borovička, co dneska odcházel. Jenom u mně je firma zase rozdělená. Jedna skoropůlka mi říká Kristus, druhá skoropůlka Ježíš, akorát untršéf Béďa je trotl, kterej se nevyzná v základních světovejch náboženstvích a tituluje mě Mojžíš, poněvadž je blb a myslí si, že jde vo jednoho a toho samýho chlapa.

---

Středa, 27.11.2002

Se mi zasejc něco povedlo. Šéfová nějakým nedopatřením domluvila schůzku s maníkem jakýmsi na devátou ráno. Je prostě nepoučitelná. Ale vzal jsem to za své, na její naléhání, ať tam v devět su, jsem odpověděl kladně, abych ji uklidnil, ačkoli v hloubi duše jsem o tom přesvědčenej vůbec nebyl. Posichroval jsem si to proto na několika frontách - budíků moje komando převeliké kravál pekelný spustí, též Ťapinka se do toho napře a ke kraválu pekelnému se přidá, pro jistotu jsem ještě napsal mail Žufimu. Ten si dopisuje s hordou svých milenek a obdivovatelek, tedy si ráno zapne počítač, poštu spustí, mail přečte a na žádost, že pokud mě ještě nevidí na vedlejší židli, ať zavolá, tak přesně na tuhle žádost hbitě zareaguje. To byl velmi prozíravý tah. Pípavej budík, radiobudík, dva telefóny mobilní vyřvávaly, Ťapinka se mnou tuším cloumala. Podotknul jsem, že už vstávám, Ťapinka spokojeně odešla a já si vzpomněl, že jsem slyšel cosi o deváté hodině a hbitě zase usnul. Nějak mi v tom polospánku absolutně nedošlo, že iniciativě se meze nekladou a klíďo můžu přijít dřív. Žufi volal, volal v 8:13, kdy jsem se právě plazil z postele. Tedy mně popohnal a přišel jsem už za pět devět. Taky si všímáte, že se nějak z mého vstávání postupně stává jedna z hlavních událostí dne? Ale když pro mně je to vždycky takovej emotivní a silnej zážitek ...

Pak jsme byli nuceni pracovat. A na tom už kupodivu nebylo dneska nic moc zajímavýho. Jenom Velkej Šéf Kvakin se prej kvůli čemusi (škoda, že jsem v tom prsty neměl ani u toho nebyl) na velkým zasedání dobře vzteknul a ječel na mou šéfovou a na Jíťu, že je poprskal. A využili jsme toho a všem čtyřem, Jíti, šéfové, a sextretářkám Olóškovi a Milasce jsme ouplně se Žufim převorali počítače.

Odpoledne se udály dvě věci. Jedna hrůzostrašnější než druhá. Za prve teda nejel výtah. Chuďátko Egíček musel šoupat botky pěšky, po schodech, do třetího patra a zpátky, to celý několikrát. A za druhý se stavil na kafe a na zdvořilostní návštěvu sám velký "Mikhal", direktór firmy DEXX, to je přesně ta firma, co furt hlásá, že počítač DEXX lepší než sex. No, abych pravdu řekl, zkoušel jsem oboje, a je to tak na střídačku, každej vede chvilku. Ale direktor velký "Mikhal" se dostavil ne jenom tak, ale jako správná firemní návštěva s sebou přivláčel soustavu reklamních materiálů. Mimo jiné pro Egiho budíka. Jak ten chlap hergot ví, že su takovej spáč? To určitě bude zase chtít, abych u nich nakupoval. A to já zase budu, s budíkem nebo bez budíka. Jsou to sice taky takoví poděsové cáklí, ale to se na počítačovou branži tak nějak hodí, ceny mají příznivý, přístup k zákazníkovi (teda ke mně) velice dobrej, jejich počítače fungujou (fakt se to s tím sexem tak nějak střídá), dokonce ani moc nebrblají, když si je všelijak poupravujete, tak co chtít víc? Nakupujte tam taky, uvidíte. A jestli to berete jako reklamu, tak si to tak berte, taky to reklama je. Tak, a basta.

Teď už su doma, "myšata" se mi špacírujou po bytě, hrůza je to, nemůžu se na židli šoupnout, kdy se mi zachce, musím dávat majzla, abych nějaký nepřiskřípl nebo na nějaký nešlápl. Více se dočtete na "myšecím reportu".

No, tak to by bylo vše, využívám chvíle, kdy Ťapina je na nějakým seminářu vodborným, jdu se chvílu natáhnout, pak musím eště Bobešovi Bobšotlach provizorně opravit, protože von je v tej Engliji a nejde mu to vodtam, to je furt eště tím, jak celej ten WebZdarma šel minulej tejden do kopru. To takovej Howadoor je jinej pašák, ten si to i sám opravil, aspoň do stavu nouzovýho, zápisník zprovoznil a vzal si k srdci lání širokého publika, že se furt jenom kdesi fláká a nic nepíše, pro jistotu ve středu už měl i čtvrteční zážitky hotový. Do foroty, to se vždycky hodí. Třeba zrovna ty dnešní (jako zítřejší) poznámky o škodlivosti pohádek s Krtečkem a návod, kterak trefit zřízenkyni botanické zahrady šutrem do lebky.

---

Úterý, 26.11.2002

Hmm, dneska to byla zase věc. Připadám si jak střelenej. Vlastně už v devět, když jsem přišel do práce, bylo jasný, že to nebude jen tak. Hned ráno pokračovalo včerejší legrando grando s Harmony a Mrazivou Vášní. Ta první zkusila fakt ze šéfové vysondovat, jestli jim teda nepučím toho Žufiho. Šéfová jí takový choutky promptně zamítla, jenom se mě pak ptala, jestli by to nešlo nějak zařídit, holt nešlo. Nevím, proč by to měl vždycky vodskákat můj poskok. Ať si ty dvě nechají vystavit nějakej glejt, něco jako Lidový Milice, projdou si barák nahóru a dólu a vodchytěj si prvního člobrdu, kterej se bude flákat, toho pak můžou uvrhnout na galeje třeba, my máme své práce dost, no ne?

No a odpoledne jsem se stavoval u EFXka, tam se konečně daly věci jakž takž do pohybu, mimo jiné (s tím začal Bobo) třeba legalizace veškerého softvéru. Zčásti jsme to iniciovali s Boboem my, že když Bobo odchází a je v tom bordel, já to nějak nemůžu převzít, zčásti dostali fédry (a to je dobře) z výhrůžek těch šílenejch volů vod BSE, teda BSA, co pořád hrozej, že budou bonzovat jak vo život a posílat na lidi fízly, no a zčásti jim to prostě už samotnejm přišlo asi blbý, mít v tom takovej čurbes. Ale když říkám důsledná legalizace, myslím to doslovně. Kam přijdu, nezůstane ani malej nezaplacenej sharewarovej prográmek. Jo, trochu trabl byl, že dneska jsem se pustil do mašiny Projektanta Mistra Tomíka. A to padla kosa na kámen. Ten si každou volovinu tak urputně bránil, že se ti dva předchozí, Projektant Čobolo Milan a Projektant Mládě Kamil mohli smíchy potrhat, jelikož to sviňáci předpokládali a natruc tam dneska zůstali přesčas, aby to mohli sledovat. Třeba jsem mu tam našel nějakej prográmek, "Ftipárna" se to jmenovalo, že prej má po třiceti dnech zaplatit autorům dvě stovky:

Velký Administrátor Egi: "Co je tohle?"
Projektant Mistr Tomík: "Ale to nic, pane kolego, to je jenom takovej prográmek, to je zdarma šiřitelný ..."
Velký Administrátor Egi: "Ale já tady čtu, že je to 30 denní zkušební verze."
Projektant Mistr Tomík: "No vidíte, pane kolego."
Velký Administrátor Egi: "A dál tady čtu, že to máte nainstalovaný osmdesát dní."
Projektant Mistr Tomík: "To ničemu nevadí."
Velký Administrátor Egi: "Vadí, třeba že tím porušujete licenční ujednání."
Projektant Mistr Tomík: "Já tam vždycky nakopíruju tyhle dva soubory, pak to vypadá, jako že je to nainstalovaný čerstvě ..."
Velký Administrátor Egi: "Tím tuplem porušujete licenční ujednání. A co je tohle, kde jste zase vzal jakej Windows Commander?"
Projektant Mistr Tomík: "Na to se ani nedívejte, to je zdarma."
Velký Administrátor Egi: "Já bych řekl, že tady vidím cosi napsanýho o třiceti dolarech."
Projektant Mistr Tomík: "Tak počkejte, tak smažeme tu Ftipárnu ......"

Takže jsme odmázli Ftipárnu, začal jsem rejpat v dalším hnoju, chtěl odvést pozornost, odmázl Windows Commandera a tak furt dokola. Nakonec jsem mu tam nechal navíc oproti ostatním jeden kancelářskej balík, OpenOffice.org, o kterým vím, že je zdarma, tak aby moc nebečel, plus eště pár prográmků z CD z časopisů. Tam je zase takový ujednání, že je to třeba zdarma pro čtenáře časopisu. Tak to vezmem tak, že pokud to bude chtít v práci používat, napíšem papír, že to firmě věnoval, navalí instalační CD a bude. Pak teda nedej Alláh, aby to měl i doma a přišla mu na to kontrola. Moc se to předpokládat nedá, ale byl by to jeho problém. No, bránil se, brouček, bránil, ale Egimu se neubránil.

Jo jo, to je tak hned. Dále jsem měl pak sraz s Bačou a Pepém, za Pepém jsem se napřed domů stavil, trochu mu poopravit připojení na Internet. Pouze to a nic jinýho. Jenže von si na to přišel mezitím sám, leč měl dvacet dalších dotazů, na které já neměl s sebou prostředky, tudíž vostrouhal. Ale to bylo jenom dobře, protože jsme měli už sraz s tím Bačou v hospodě. Pepého "stará manželka" Maruška projevila zájem jít s námi. Pepé se cítil viditelně zaskočen, zkoušel to zahrát do autu, že teda my půjdeme napřed, Maruška ať přijde. Chtěl jsem zasáhnout v Maruščin prospěch, leč jak jsme zkontroloval situaci, přišlo mi to jako zbytečnost. Maruška se ptala, proč to? Pepé vymyslel, že se Maruška bude hodinu vypravovat a my přijdem pozdě. Maruška prohlásila něco vo tom, že je Pepé blbej. Von teda néni blbej, ale poloslepej, tudíž si nevšiml, že Maruška stojí už připravená u dveří, napružená jít s náma do hospody, že naopak zdržuje Pepé, jak stojí uprostřed předsíně a žvaní. Tak jsme šli.

(Mimochodem, ta Pepého "stará manželka", to kdysi vzniklo ne jako nějaká invektiva, ale Pepé chtěl říct najednou "Tady moje stará" a "Tady moje manželka", jak spěchal, ukázal na Marušku a pronesl: "Tady moje stará manželka ...", to je celý, to jenom tak na vysvětlenou ...)

Někde už jsem se zmiňoval, že Pepé a Bača se dali zlákat výhodným kursem angličtiny, pro ně zdarma. A ještě do toho nalanařili Bačovu drahou sestru, Tetku Králičku. A tak se schází vždycky v hospodě, kde si to poctivě opakují, Bača už je dokonce u druhé lekce a dělá machra. Naopak Tetka Králička si naříká, že má zpoždění, že začala o dvě vyučovací hodiny později, a Pepé dělá machra, že má taky zpoždění, dokonce čtyři hodiny, leč Pepé bejt kabrňák, Pepé to zvládat. No, pravda, já jim furt vysvětluju, že zpoždění mají, dokonce deset let, co jim tvrdím, že když se motají kolem počítačů, měli by se aspoň základ angličtiny naučit. Ale berou to zodpovědně, jak se snaží i v té hospodě cvičit výslovnost, akorát kdyby to furt netahali ze mne, ale zase s přibývající hladinou alkoholu jim to jde vždycky líp a líp, to už šišlaj po anglicku i když mluví česky. A Tetka Králička zaexcelovala, když splácala, co umí z kurzu a co někde pochytila, chtěla Pepému předestřít nějakou snad nabídku ohledně velkejch polibků na pláži a vypadlo z ní: "Pig kiss you bitch." Jsou úžasní.

Doma jsem se ještě rozhodl podívat se na epizodu z mého oblíbeného detektivního seriálu "Policie New York", kromě občasnýho Star Treku jedna z mála věcí, na který se dívám. Zdálo se mi celou dobu, že ten obraz je nějako divnej (pouštím si to na monitoru od počítače), ale šlo tam hlavně o dialogy a konverzaci, není to žádná akční střílečka, tak mi to zase až tak nevadilo, ale fakt to nebylo to pravý, když dva spolu mluvili a byly vidět jenom jejich hejbající se ousta a nosy, zase jsem si však říkal, že to je třeba filmařskej experiment. Nebyl. Měl jsem obraz zvětšenej na 200%, takže jsem celou dobu viděl vlastně jenom čtvrtinu obrazovky. Fakt mi z toho už šibe.

Myšoštěňata rostou a zejtra jich zase snad trochu nafotím.

Howadooří zápisník, Chochoviny a Bobšotlach furt nefungujou, jak se WebuZdarma zhroutil ten server, z Ťapinky nic nevypadlo, není moc co číst, jenom Egi se činí a činí.

---

Pondělí, 25.11.2002

Hujajá, došel jsem do práce včas. Tenhle měsíc snad poprvé. Teda podle mýho je to vždycky tak akorát, ale dneska jsem tam fakt byl v 8:00 (no nejpozději 01, to se už vůbec nepočítá). To kvůli té veliké kontrole z ÚOOÚ, museli jsme se na holomka revizorskýho nachystat. A taky jo, dostal do ruky moji úžasnou směrnici o používání počítačové sítě, spoustu dalších papírů a zalezl někam do svojeho brlohu, moji úžasnou směrnici a spoustu dalších papírů študovat.

Potíž byla trochu s hvězdnou dvojkou kolegyň - Harmony a Mrazivá Vášeň. Chtěly mi sebrat Žufiho. Vony se budou stěhovat, teď finišují na moc práci najednou a prej to nestíhaj. Půjčil jsem jim (jako správnej otrokář) Žufiho na nějakou dobu ve čtvrtek a pátek, jenže vony si to nějak blbě vyložily a toužily po něm zas. Nejdřív Mrazivá Vášeň, vona totiž prej myslela ....., vysvětlil jsem jí něco o tom, že myslet znamená howno vědět, že marných nadějí je dost popsaných v románech, příště je dobrý se zeptat, když něco nevím. Tak se dokejvala sama velká Harmony, že teda co bude s tím Žufim. Podíval jsem se na něho a odtušil, že nevím, že na něm nic zvláštního nepozoruju, teda nic zvláštnějšího, než je běžný, mimo jiné jsem do kratší nesouvislé řeči zapletl cosi o tom, že potřebujeme zreinstalovat spoustu počítačů, že máme své práce dost, tedy nepotřebujeme dělat ještě práci jejich a vůbec ať si škubnou. Vona teda zkusila flignu, že třeba půjde za tasemnicí, mojí šéfovou, ať ta si to teda jako rozhodne. Souhlasil jsem, že to je správný, že subordinace musí bejt, ať jde za šéfovou, ta je moudrá a spravedlivá, jistě to rozhodne správně. Ale dvakrát jistej jsem si v tom nebyl, pro jistotu jsem za tou šéfovou zašel předem s vysvětlením, že jak na ňu naběhne Harmony s požadavkama, ať ju cvičně shodí se schodů. Teď jde vo to, do jaké míry je to šéfová schopná udržet v paměti. To se teda uvidí.

Ještě jsem se odpoledne až k večeru musel stavit za Jířou, mou to ex-kolegyní, pohrát si s nastavením modemu. To jsem jim spravoval počítač, kterej její synátor vodpálil, jelikož do něj zapojil monitór kdesi ze smeťišťa. Jak ten na ty nápady chodí, to fakt nechápu. Tak ten počítač jsem spravil, ale mladej za tu dobu stihl zlikvidovat propojovací šlauch vod modemu, prostě ho na něco zužitkovat, stejně tak zdroj, trafo, taky se mu na něco hodilo tak usilovně, že to jeho hodění nepřežilo. Tak koupili nový trafo a novej šlauch a vono to Netanjahu. Zkusil jsem to nějak rozdejchat, ale nevím absolutně, kde je závada. Tak jsem celej ten krám sbalil do kabele a zase šel.

Pochopitelně mi doma Ťapinka ropušila u počítača, cosi si tam plácala, nesmysly jakýsi, ale byl jsem v dobrým rozmaru, navíc mi připravila dobrou večeři, no, teda rohlíky s pomazánkovým máslem, ale platí rovnice, že aspoň nějaká večeře = dobrá večeře, velkodušně jsem ji nechal eště chvílu u svýho počítača a tak usilovně jsem ju tam eště chvilku nechával, až jsem z toho usnul a probudil se o půl jedenácté.

Jo, s tím vařením, právě vo víkendu jsem cosi hledal a našel jsem tam úžasnou fotku, dosud nepublikovanou, z jakési letní výpravy, to by mě ohromně zajímalo, co všechny ty ženský na tom vaření vidí tak úžasnýho a namáhavýho? Takhle se vaří oběd, ne?

No a co dál? Všici obdivují naše ščeňata, jejich věhlas stoupá až do hvězdnejch výšin, každej Matouš se mě furt vyptává, co dělaj "myšata" - co by dělaly? Voloviny dělaj. Jak se maj "myšata" - jak by se měly? Jak ty pověstný prasata v tom pověstným žitě. Jestli už "myšata" vidí - vidí, až na Mášáka, tomu se teprv rozlepuje druhý voko a vypadá jak Žižka ze staré dvacetikoruny - kurnik, prohledal jsem celej kvartýr, ale dvacet Kčs se Žižkou tady nemám, mrzuté.

Nejlíp si nad tím zauvažoval Roman:

Roman: Heleď - kdy budete dávat ty Vaše myšipsy pryč? Abysme se zavčas přijeli mrknout. Teda hlavně moje hezčí polovička, ta si to přece nenechá ujít. ;-)

Egi: Klidek, panacku, az nekdy hrubo po Vanocich, spis tak v pulce ledna.
Ale zaridte se nejak rozumne - zatim jsou to mily mysata, obratem se zmeni
v ukrutnou demolicni cetu a krveziznive selmy :o)
Jo, a s tou polovickou si to rozmysli, aby ju nezacaly chytat ty pudy, ty matersky.

Roman: Což vo to, tohle jsou štěnata, ty porodit chtít nebude, ale kámoška z Boskovic v pátek vrhla štěně - teda pardon miminko. Taky se chce jet podívat. ;-)

Roman - dodatek: Ted premyslim, kdyz vy budete stenata dávat pry po Vanocich, to máme na návštěvu tý kamosky taky cas. Dřív to snad pryč taky nedá. ;:-)))

No a to by bylo taky pro dnešek vše, snad. Nikdo nikde nic zajímavýho nepíše, Ťapina dělá radši trotloviny na mým počítaču, Howadoor byl v čudeli a beztak mu nejede stránka, protože je v kopru celej WebZdarma, stejně tak Chochovi, kterej stejně v čudeli eště furt je, Bobeš, ten sice je v čudeli rovněž, leč skoropoctivě skoropravidelně skoroněco skorospisuje, ale má Bobšotlach tamtéž, tedy je v kopru taktéž. Akorát rozesílá Bobeš do světa oužasný maily, třeba jak u Compaqu nabádají slovensky mluvící zaměstnance, kterak dodržovat pravidla ve firemní komunikaci, paradoxní je to v tom, že u té firmy v Anglii, kde zrovna je, tam mají tak nastavený pravidla mailu, že jak tam napíše do mailu třeba krásné anglické sloveso "fuck", rovnou se mu to vrátí, že takový maily podle firemní politiky nesmí odesílat. Naopak, když mu ho napíšu já, dojde mu akorát upozornění, že mu někdo poslal sprostej mail, ale vlastní obsah mu server vodstraní. Jenže tak chytrej jejich slavnej server zase není, aby to uměl ve více jazycích, tudíž si vzájemně hezky mile píšeme, jak s ním můžeme tak akorát vyjebat :o)

---

Neděle, 24.11.2002

Neděle je podstatné jméno odvozené od slovesa "nedělat". A já se tím snažil řídit. V poledne jsem byl Ťapinkou po menší bitce vyhnán z postele, že se už nemůže dívat na to jak se válím v pelechu, přesunul jsem se tedy ležérně do obejváku na gauč, ať se na mě dívá tam. Pro mne to zas takovej rozdíl nebyl. Ale jo, nakonec jsem teda nějakou tu činnost vyvinul, jenom tak, aby se neřeklo.

Třeba jsem šel s psama ven. Kousek od baráku máme školu a ta má školní kuchyni, kde vaří pěkně hnusně, což si pamatuju, jelikož jsem do té školy chodil a bylo to na zblití, není divu, že psi mají u popelnic vedle kuchyně vždycky hotový Eldorádo. Zvlášť dneska se jim tam jaksi zalíbilo, jak jsem tam tak pobíhal a pořvával na ně, jelikož jsem byl línej si pro ně dojít, potkal jsem svoji bejvalou spolužačku Evičku, která je taky mimochodem na celej život poznamenaná tou strašnou kuchyní, tak Evičku se sestrou jsem potkal, any venčily své dva "psy" (to su češtinář, co?). No, psy, vony mají takový ty jorkšíráky, to je takovej ten malej žebrák, co má většinou nějaký děsně divný jméno, vypadá to jako krapet přerostlá veverka a furt to štěká hlasem na hranici ultrazvuku. Tak tahle Evička, teda spíš ta její ségra, byly děsně nadšený z barvitýho vyprávění o našich ščeňatech, že kdyby nám nějaký zbylo, třeba by ségra mohla nějaký uplacírovat ke kolegyni, která shání právě undergatera. Zapamatoval jsem si to, ale je to blbý, asi žádný nezbyde.

Zvlášť, když později se stavily Kate doprovázená Zuzulkou, prohlídnout si pidipsy, protože Kate má zrovna jedno zamluvený, dokonce už ví i který, Andinku, tu malou tmavou, do té se Kate těžce zamilovala, teda doteď jenom virtuálně, z fotek a z vyprávění, teď už i reálně, byly z nich vobě celý voprděný. No, Andinka bude mít skvělou paničku. A taky pro to dělá (ta Andinka) co může, jako první má asi nejenom votevřený voči, ale i dokonce vidí, náležitě toho využívá a od pozdněodpoledních hodin začíná špacírovat po pokoju, seč jí to její malý nóžičky dovolí.

Pak jsem chvílu zase dělal pořádek na disku, vypaloval několik gigabajtů nascannovaných fotek, nakonec jsme se sebrali a šli k máti na návščevu. Vcelku nic zajímavýho, dostali jsme dobrý buchty, kafíčko a vedli takový ty návštěvní kafobuchtový řeči. Máti si stěžovala, jak volala bejvalé kolegyni Alči, že to je hrozný, že se chtěla zeptat jenom, jak ta Alča dělá jakousi omáčku, jenže vona ta Alča se rozkecala a nebyla k zastavení, přes půl hodiny to bylo, tak je to i s vostatníma a máti se za telefon nedoplatí. Zkusil jsem jí poradit jednoduchý řešení - ať se příště zajde Alči zeptat vosobně, jelikož Alča bydlí asi vo čtyři vchody vedle. Máti z toho byla vyjevená a vypadalo to, že ju takový řešení eště v životě nenapadlo - není nad to, mít syna s analytickým myšlením. Ještě jsme chvíli poseděli, ovšem když mamina zaslechla nějakou pitomou písničku v rádiu a začala uvažovat, proč se náš pes nejmenuje "Barcelóna", dali jsme se na ústup.

A rozmnožily se nám doma jakýsi hmyzáci, takový malý pitomý mušky, furt to tady lítá, nebzučí, nekouše, jenom drze a zlověstně poletuje. Hbitě jsem lokalizoval zdroj malejch pitomejch mušek - Ťapinčiny kytky. Původně jsem je chtěl rovnou vyházet do popelnice i s muškama a s květináčama, případně umístit na balkón, tam by během dvou měsíců mušky vcelku spolehlivě pomrzly (doufal jsem, že i s kvítkama), na Ťapinčino srdceryvné lkaní jsem však svolil dát kytkám ještě jednu šanci. Ťapinka vymámila z máti jakejsi postřik na hubení malejch pitomejch mušek, malý pitomý mušky postřikem postříkala a doufá, že malý pitomý mušky chcípnou. Má na to tak dva dny. Pak si namíchám vlastní postřik já, a to z kombinace Biolitu a Travexu, to by bylo, abych s muškama a kytkama nezatočil. Jen ať přestane sepisovat svoje Ťapibludy o hubení malejch pitomejch mušek a přejde od slov k činům, jinak k nim přejdu já a nestačí se divit. Jestli chce mít doma přírodu, to by mohlo vcelku postačit momentálních šest psů, na to nepotřebuju kvítka, tím míň pak malý pitomý mušky.

A vůbec, eště dodělám nějakou maličkost do práce a půjdu chrápat. A bude.

---

Pátek a sobota, 22. a 23.11.2002

Pátek. Co že to bylo v pátek? Jo, to začlo už ráno. Naráz po mně cosi skáče a huláká, ať vstávám. Co bych vstával? Do noci jsem zase upravoval tu svou slavnou směrnici. Zaostřuju zrak a začínám vnímat. Není to COSI, je to Ťapinka. Prej bych měl jít do práce. Ale proč bych měl jít právě teď, když ona ještě není ve škole, je to celý nějaký divný. Začíná se to vyjasňovat, Ťapinka totiž UŽ není ve škole, ona se UŽ vrátila. Ajajaj. Půl desáté. No co? V práci jsem byl už o čtvrt na jedenáct. To je tak, když někdo dělá do noci. Chjo.

A to má Ťapinka narozeniny, hmm, dva malý dárečky už pro ňu mám, hrnek jakejsi, vošklivej, tzn. uměleckej. S kočičkou na jedné straně a s pejskem na druhé. No, vypadá to jak roboti z hodně blbýho komiksu, to musí bejt drsný umění. Asi takovej ten styl, jak se teďkom ilustrujou pohádky, takový ty všelijaký příšery, jak to děti čtou už vodmalička, a když mají takový vošklivý pohádky, tak z nich pak rostou deprivovaní vyšinutí jedinci, co střílí rodiče a učitele a spolužáky, protože mají z těch pohádek z dětství trauma a nejradši by zastřelili toho prasáckýho ilustrátora, ale to si neuvědomí, anžto nejsou psychoanalytici, nýbřž deprivanti. Ale Ťapinka je už aspoň papírově dospělá, je jí tuším třiadvacet, ta to nějak rozdejchá, hlavně je tam namalovaná "kóšiška", což může bejt dárek jakkoli praštěnej, jak je s "kóšiškou", je holt v kurzu. A eště takovou hejbavou krávovinu. A eště něco vymyslím. Teda mám vymyšlený, CéDéčka, ale nevím eště který. Usoudím operativně. Nejdřív bude potřeba pracovat. Pracoval jsem fakt usilovně, zvlášť od chvíle, kdy si Fišle vzpomněla, že je taky třeba pracovat, v pátek v poledne. Ona se domluvila se šéfíkem jednoho odboru odbornýho, bytovýho, se Šťépou, na jedenáctou. Řekla mi to, tuším tak ve středu, jestli jako v pátek v jedenáct budu. Přitakal jsem, ano, samozřejmě budu, rád pomůžu, a obratem to pustil z hlavy, však vona se připomene. Trochu realizace zaskřípala, protože stejně jak já, s myšlenkou, že se Fišle připomene, to pustil z hlavy Šťépa, no a Fišta zas tajně doufala, že jí to někdo z nás připomene. To tak, práci si přidělávat. Ale někde to vylovila a před dvanáctou nás sehnala do jednoho houfu, Šťépa to měl naštěstí víceméně připravený, svou sekci na webové stránce ouřadu chtěl předělat trochu, to bylo taky jediný štěstí, že to připravený bylo, jinak než ten řekne "kombajn", je po žňách. Ale jo, dorazili jsme to a já si to poslal mailem domů, že to jako updatnu z domu, leč domů mi to nedorazilo, asi jsem to nějak zmastil, ale do pondělka se to nezblázní, hlavní bylo, že jsem se ve tři vymotal z hokny.

Hlavní problém byl v tom, že jsem se domluvil na pátek s kolegyní Laťkou, že jí dám do kupy počítač pro holotu, jinak se k tomu hned tak nedostanu, další důležitá věc, na kterou jsem nesměl zapomenout, že dvaadvacátýho má Ťapinka narozky. Pravda, že je to jeden a ten samej den, to mi trochu ušlo, ale to se nějak zkombinuje. Nejdřív ten počítač, ať to máme z krku, ale ještě předtím koupit Ťap cédéčka a EFXku zařídit multilicenci na ÁVéGéčko, jak furt bojujou s těma vírama, rozhoupali se vcelku rychle, jenom tři měsíce jsem se obden ptal tamějšího šéfa, vyměkl a řekl, ať to teda koupím. Tak postupně - hned po práci jsem se stavil ve kšeftě s country cédéčkama a dvě jsem tam Ťapince vybral. No a jedno sobě - Plavce - Promovaní Inženýři, to sháním už jakou dobu, v knihovně to nemají, distribuční firma nefunguje, webová stránka skupiny zmizela. A usoudil jsem, doufám, že správně, že se Ťapince ty dvě pro ni budou líbit, ačkoli se k nim ještě doteď (je sobota večer, nebo spíš neděle ráno) nedostala - zatím jsme si teda egoisticky poslechli akorát to moje - "Evžen, lovec žen" je největší hit. Ale žádnej spěch, mě vyčítá, že jsem si neposkládal ještě vod vánoc minulejch jakýhosi brundibára překližkovýho vozdobnýho. Tak vona zase nemá od srpna od jmenin ještě přehraný jedno CD, tak žádnej spěch.

Stavil jsem se u Grisoftu EFXku to AVG zařídit, venku na mě pak už čekal Laťčin synátor se skoromanželem (Laťčiným) - Márošem. Sjeli jsme k TS Bohemii koupit hromadu šrotu, teda prakticky na celej počítač kromě procesoru. Ne, není to nelogický, ano, já vím, že procesor alias CPU alias Central Processing Unit je u počítače tak nějak základ, ale proč bysme ho kupovali, když už jsme jeden měli u Laťky doma? Já jsem jim totiž namyslel procesór AMD Athlon XP 1700+ v provedení "Box", jenže ten u TS neměli, když jsem to objednával, že bude až někdy po šestadvacátým. Haha, to už známe, to taky může bejt měsíc, co by si holota počala bez super úžasného Egíčkem smontovaného počítače? Takovou dobu? Tak byly dvě možnosti, koupit ne"box", to jest procesór zvlášť a chladič zvlášť. Jenže to vyjde ještě dráž, navíc ten "box"ovanej má tři roky záruku. Tam neměli, onde neměli, jinde taky ne. Zkusil jsem se zeptat ještě jednoho nejmenovanýho ptáčka z jedné nejmenované firmy po ICQ (abychsem mu neudělal vostudu), povídám: "hele, prde, nemáš tam boxovanej Athlon XP 1700+?" a von na to, že nemá. Asi za tři minutky mi tam naskočil další řádek: "tak si přijď, máš ho tady", říkám mu, jestli si nepřipadá někdy trochu divně, hlavička nebolí, papat chutná, tak jakto, že ho napoprvé neviděl. "No co? Sebral jsem ho někomu ze zakázky". Tak teď už chápu, proč, když si někde něco objednáte, máte to připravený, pak přijdete a máte tak akorát prd. Holt obchodníkův kámoš taky potřeboval. :o)

Navalili jsme všechny ty krámy Laťce do baráku, já se do toho pohroužil, kutal, kutal, až počítač vykutal, dokonce asi na třetí pokus fungoval, jenom to chtělo přeházet pár takovejch těch čudlíků, co se jim říká "jumper", akorát Češi pro to mají krásnej výraz "zkratovací propojka", ale stejně tomu všichni říkaj "jumper", jenom Maďaři pro to mají výraz "jumperög", ale to jsem jenom někde četl, nic takovýho jsem nikde nenašel ani v maďarskejch manuálech, takže tomu asi ani Maďaři neříkaji "jumperög", ale úplně normálně "jumper". Ale bylo by to hezký a Maďaři jsou na to divní dost. Tak pár těchhle "jumperů" jsem musel popřenastavovat, a už to fičelo. Jak jsem odcházel, či byl Márošem odvážen domů, zanechal jsem za sebou funkční počítač výkonnej, oživenej, rozchozenej a připojenej na Internet, plus jednu ohromně šťastnou rodinku, že mají doma konečně počítač výkonnej, oživenej, rozchozenej a připojenej na Internet.

Ťapinka ani nenadávala moc, bylo taky teprve těsně před desátou, narozeniny má koneckonců každej rok a navíc s ňou (zas to krásný slovo) budu celej víkend. Předal jsem jí své ohromné dary a Ťapinka snad i radost měla, že se na to musela jít vyspat. Já ostatně posléze taky.

Ráno, kolem dvanácté, po mně někdo skáče. Ťapinka měla totiž, ač je sobota, ráno jakousi praxi. Vrátila se, smrděla krávama a zjistila, že eště spím, tak po mně začala skákat, ať nespím. Asi po půlhodince boje mě vytáhla z pelechu.

Udělala oběd. No a že se jí teda budu věnovat. Jenom musím zajít s psama a na nákup. Tak jsem šel. Eště cestou, nechal jsem psiska proběhnout a pak je chytil, když jsme šli mezi baráky, kde taky je silnice a po té jezdí auta, tak až jsme byli před obchodem, Andy se casnoval na vodítku a zkoušel lítat ze strany na stranu, čímž šmejkal za sebou Mášu, protože nebyli na ledajakým vodítku, ale na vodítku na dvojpsa, takový to s rozdvojkou, taky by se to dalo použít na psa a dítě, ale dítě nemáme, tak máme dvojvodítko na dva psy, tak na tom se Anďoš zmítal, až jsem k němu musel moudře prohovořit: "Pse blbá, chovej se jako slušnej člověk", a ten chlap, co šel proti nám, se nějak divně koukal, asi tak, jak se kouká na mentálně postižený, jenže nekoukal na psa, ale na mne, no prostě to byl asi nějakej cvok, proč by se takovej pes nemohl chovat jako slušnej člověk, že?

Koupil jsem brambory, banány, čokoládu a kafe a pětikilo bylo fuč. Jo, aha, eště karton cigaret, no a to bylo všechno, vrátili jsme se domů, že se teda budeme věnovat Ťapince, leč ta Ťapinka byla už zase zalezlá v pelechu. Tak jsem sedl k počítaču a začal vypalovat, měl jsem tam připravených hafo gigabajtů dat na vypálení, tak si vypaluju, Ťapinka vylezla, že se jí mám věnovat. Začal jsem se jí věnovat, ale to už ju zase zajímalo, jestli není něco v televizi, to jsem odtušil, že teda není, až večer je tam Ponorka U-571, Ťapi se ptala, o čemže to je a já jí zasvěceně prozradil, že o ponorce, film kterej se jmenuje Ponorka U-571 bude těžko o vzducholodích, o krtečkovi nemluvě. Ťapinka odtušila cosi o idiotech a šla se učit. Vrátil jsem se k vypalování, v tu chvíli byla od učení zpátky na gauču a že se jí mám věnovat. Z bludnýho kruhu nás vytrhly až Žábina se Sosňou a s druhou Žábidcerou, který se zase přivalily na návštěvu tahat ščeňata a obdivovat, jaký jsou roztomilý a že už začínají trochu vodevírat voči (ty ščeňata, ne Žábina a Sosňa a druhá Žábidcera).

Ty u nás setrvaly až do asi čtvrt na devět, ještě vzaly velký psiska na procházku, zkrátka iniciativě se meze nekladou. Chtěl jsem se věnovat Ťapince, jenže ta si pustila počítač, že si nutně potřebuje přečíst cosik na Internetu, zaradoval jsem se a opět se dal do vypalování dat a dělání pořádku na disku, jenže Ťapinka záhy dočetla a zas chtěla, abych se jí věnoval. A že už bude ta Ponorka U-571, a vo čem to teda ale fakt je? Ujistil jsem ji, že je to o ponorce, že se za tu dobu nic nezměnilo, pravila, že su blbec, že to jí došlo taky, ale já jsem to přece už viděl, tak to musím vědět, ona to ví, že jsem to viděl, protože asi třikrát viděla, jak se na to koukám. Jenže jsem ji musel zklamat, že jsem asi třikrát vždycky viděl jenom začátek, protože pak se vodněkaď přivalila (Ťapinka, ne ponorka), viděla, jak se na to koukám, čili to pro ni byl signál k okamžitému spuštění konverzace, tedy jsem byl nucen film vypnout a s Ťapinkou konverzovat. Takže se na to dneska v televizi společně podíváme a basta. Ťapinka milostivě svolila a obratem za zvuku detonací torpéd a hlubinných pum usnula. Vzbudila se při reklamě řekla, že je to blbost jako všechny válečný filmy, že se tam jenom válčí a furt sou pod vodou, sebrala se a šla spát.

A to je vlastně celý za poslední dva dny.

Jo, teda akorát jsem eště dodělal zprávu o vývoji ščeňat.

---

Čtvrtek, 21.11.2002 - Krize došla na Egiho

Nic se totiž neděje. Až je to zlověstný. Do půl třetí do rána jsem tady zase čuměl do tej blbej směrnice. Ráno jsem si aktivně dal budíka na devátou. No co? Všechny jsem upozornil, že do práce přijdu, až přijdu, že jsem přišel, poznají podle toho, že tam budu (takovou nezvratnou logiku už mám z té své směrnice). Vono se řekne - budíka, ale ve skutečnosti je to u mě soustava - moc pípavej budík, uřvanej radiobudík a jeden až dva mobily. V devět to celý spustilo ten svůj cirkus pekelnej, všechno jsem to v polospánku nějak umlčel, jenom mobil jsem si posunul o deset minut, to jest na 9:10, že se teda vzbudím už definitivně a pudu do hokny. Překvapení, v 9:09 mi volá Nepejš, jestli platí odpolední sraz, co dělám, jestli su v práci, že ho zase vytočil šéf a jestli neruší. Asi tři minuty mi trvalo ho nechat vykecat, skočit mu do řeči s průhlednou výmluvou, ať neprovolává peníze, že si to povíme odpoledne. Jak jsem s tím tak zázračil a operoval, budíkovej režim jsem nějak zahubil. Lehnul, usnul, vzbudil. Vo půl jedenácté. Ale co, nikdo se po mně nesháněl, žádnej problém, a dyť jsem byl v práci přiměřeně - čtvrt na dvanáct je akorát ten čas, aby člověk mohl ve dvě vypadnout.

Musel jsem ještě k EFXku, pak na sraz s Nepejšem, kterej taky nikde nic zásadního neprovedl, nic se mu nepřihodilo, žádná katastrofa. Ťapina někde nasává s vobludama, štěňata eště nevidí, hmm, psza kréw, cholera. Zaplatil jsem účty za měsíc. Nic nad normu, prostě si tak sedím ve vobejváku na gauču a platím, držím telefon a diktuju "... ano, částka 2271,-, to stejný číslo účtu, konstantní symbol 558, variabilní 2002101010, ostatní údaje neuvádím, ano, potvrdit SMS, děkuju, tak a ten další příkaz ...", není nad telefonický zadávání platebních příkazů. WAP nebo Internet, to není vono, s trochu šišlavou operátorkou, která musí každej chlívek dvakrát zopakovat, přičemž nevíte, jestli fakt čte to, co jste jí nadiktovali, to je aspoň troška srandy. Ale jinak fakt nic, nic, nic.

Hele, vida, zejtra, zejtra bude mít Ťapinka narozeniny a Laťce budu skládat počítač. To se stopro něco převratnýho uděje. Tak.

---

Středa, 20.11.2002 - Egi plodí směrnici, Egi schopný byrokrat

Major Haluška přezdívaný Terazky se smutně zadíval a otázal se: "Kefalín, čo si predstavíte pod takým pojmom ochrana osobních údajov?"

Tak hezky popořadě. Chystá se na nás kontrola. A to ne nějaký cifršpiónský nuly, ale přímo Mlynářovo gestapo ÚOOÚ - nebo takhle, to se teda jenom tak domejšlím, že by to mohlo spadat třeba pod Ministersvo informatiky, to je to ministerstvo, co zatím neexistuje, ale ministr toho, až to existovat zničehonic začne, tak ministr bude teda Vláďa Mlynářovic. Taky vyjádření "zničehonic" není tak ouplně přesný, von ten novej moloch má vzniknout snad k 01.01.2003, ale ne tak "z ničeho", nýbrž z ÚVISu, čili to teda bude to "z ničeho nic", ale taky by se dalo říct "z debilního úřadu debilní ministerstvo".

ÚVIS, to je zase taková ta sebranka rádobypočítačovejchrádobyodborníků, co furt všechny vokolo (kupříkladu Egiho) zavaluje tunama věstníků a standardů, ze kterejch si všichni howno dělaj. Například nahecovali vládu, aby vodkejvala (a ta vláda to vodkejvala), že tehdejší ministr bez ministerstva, plemenný býk Kája Březinovic, má vydat pokyn pro vybudování centrálního portálu veřejné správy, něco jako je třeba Centrum nebo Seznam, ale jenom pro státní ingósty, aby vobčan, když bude chtít něco vědět, aby se tam podíval, dozvěděl se a nemusel nikam šoupat botky (nebo nevotravoval, to je druhej úhel pohledu). Jo, a to šupito presto pronto, do 31.12.2000. Jenže soudruh Březina na to hodil pochopitelně wosram, místo vymejšlení portálu radši šukal sekretářky, takže portál není, ÚVIS na to nic, prostě pohoda.

No prostě je v tom bordel, ale to není až tak podstatný. Ani nevím určitě, jestli to neexistující ministerstvo s tím ÚOOÚ má fakt něco společnýho, ale každopádně ÚOOÚ funguje jako každej správnej ouřad, vymejšlí práci pro práci, no prostě jeden velkej úchvat a deset malejch úchvatků k tomu. To jsou zrovínka ti, co třeba vymysleli, že rodný číslo, co se donedávna psalo na každé vrátnici do knihy návštěv, tak to je teďkom móóóc tajnej údaj a nemůžete ho nikomu říct nebo ukázat nebo napsat, sic na vás přijde klekánice, mor, cholera a rodina vám vymře až do třetího kolena. Tak tihle ÚOOÚáci k nám mají přijít na kontrolu, jestlipak třeba blbě nenakládáme s osobníma údajama občanů, kteří bydlí v naším ouřadem spravovanejch bytech. Teda ouřad je jenom snad vlastní nebo co, spravuje je zase jakási firma, no a někdo asi z té firmy někde na chodbě některejch těch baráků vyvěsil seznam nějakejch extradlužníků. A je oheň na střeše, jak vám Franta Vopička dluží prachy, vy to nemůžete nikde ani říct, teda nemůžete to říct tak, aby z toho někdo poznal, vo kterýho Frantu Vopičku jde. Nasrat jim všem, denně to na zvláštním televizním kanále ukazovat, děti ve škole rákoskou za fotra mydlit, manželku prodat ukrajinské mafii do bordelu, fotrovi koule useknout a jako eunucha ho poslat ten bordel hlídat a na manželku dohlížet. Tak takhle to u nás nejde, Franta Vopička zavolá ÚOOÚ, že ho někdo neprávem někde vyvěsil a než se to vyřeší, má zase nějakej ten rok klid na neplacení.

ÚOOÚáci nám aspoň poslali něco na způsob ultimáta, teda papír, že se dotlačí kontrolovat a co k tomu budou potřebovat. Letmo jsem si prohlídl to, co se týkalo přímo mně a mojí sítě, zjistil jsem, že já mám všechno tak nějak víceméně (doufám, že spíš více, než méně) vpořádku, jenom by, panáčci, jakejsi elaborát "Směrnice pro používání počítačové sítě" chtěli vidět. Aha. Helemese. Copak to může bejt, to jsem nikdy nikde neviděl, ani nemám tucha, že bych měl něco takovýho mít, to se tak nějak považuje za samozřejmost, že člověk s tím počítačem cosi umí, dostane se jenom tam, kam mu já dovolím, a beztak musí držet hubu vo všem, co se tam dočte, páč to má napsaný v pracovní smlouvě a v zákoně jakýmsi. Tak na co směrnice? Ale se šéfovou jsme usoudili, že směrnicu vypracuju, ať mají kontrolóři klid na dušičce, aspoň brzo vypadnou a nebudou prudit.

Tedy když jsem přišel o půl desáté do práce, začal jsem na tom dělat. Napsal jsem si základní návrh, asi takhle: "Dělejte a držte hubu". To i mně přišlo málo. Aspoň tak pět stran by to chtělo a ne jeden ubohej řádek. Rozhodil jsem sítě a sháněl na to nějakej mustr. Jenže to fakt snad nikdy nikdo neviděl. No dobrá, nakonec jsem nějakej vzor sehnal, tak jsem si to proštudoval a nechal si to na doma. Večer, až Ťapinka zalezla, jsem sedl k počítaču a začal plodit. A vyplodil. Jéžiš, co já tam všecko napsal, schválně namátkou vyberu největší perly (to jsou ty, co se hážou těm sviním, teda zaměstnancům):

Vlastně by to patřilo ke včerejšku. Dopsal jsem tady ty cancy, ještě chvílu něco dělal a než jsem byl hotovej, bylo půl třetí ráno. Přes den jsem několikrát slyšel, že se mají lítat Leonidy. Ty Leonidy, to nemá nic společnýho s Leonidem Iljičem Brežněvem, bolševickým to bossem, to se jmenuje podle souhvězdí lva. Četl jsem to, v rádiu to říkali, Bača mi to rval do palice, máti mi to volala, všici. Hlavně mezi čtvrtou a šestou, taková klasická doba, zvlášť pro mne, to su většinou tuhej jako biftek. Jenže kolem té čtvrté to mělo kumulovat, nikde není řečeno, že se nějakej letící šutr nevyskytne dřív nebo později. Vykoukl jsem takhle z balkónu a bác ho, meteór si prosvištěl po obloze, za ním druhej. Tak to teda tydýt, vzal jsem cigára, popelník a foťák a na balkóně se ulágroval. Foťák jsem zapřel za zábradlí a pral tam jeden snímek s dlouhou expozicí za druhým. Objektiv jsem měl dopředu, meteórů proletělo několik, nahoře. Pak jsem ho nasměroval trochu víc navrch, začaly lítat zase dóle. Takže jsem napráskal asi padesát snímků a nevyfotil ani jeden malej meteórek. Svinská práca. Ale aspoň jeden celkem hezkej Orion se mi povedl, tak co, sebral jsem se a ve tři šel chrápat.

A jelikož chrápat jsem šel ve tři, sami uznáte, že vstávat v sedm se mi nemohlo povést. Nepovedlo, exhumoval jsem se za vydatné Ťapinčiny asistence o čtvrt na devět, a to jsem mohl bejt eště rád. Taky jsem do práce přišel v devět, to byl akorát ten čas, na kdy jsem se domluvil s Dubčou na detašovaným pracovišti, že jí vyměním tiskárny a dorazím tu reinstalaci, že snad bude mít řidič Mirajs volno, aby mě tam hodil s tiskárnou z ouřadu a tu, co je tam doteď, vzal zpátky na ouřad, tam by s ňou (kruci, to je krásný slovo) Žufi už něco proved. Jenže jak se tak plazím eště napůl spící v devět na sextretariát, srazím se s Mirajsem, Velkým Šéfem Kvakinem a vobouma malejma šéfama, Mirajs je zrovna kamsi vezl, to z tiskárny nebude nic. Ale prej si přímo z toho detpracu přijde tamější řidič, Papšík, pro druhý auto, měl by tady bejt hned. No to jistě, jak znám Papšíka, ten tak za půl hodiny. Jenže když se nic nedělo už hodinu, napadlo mě zavolat na sextretariát, jestli mi nezdrhl. Nezdrhl, nebyl tam, jenom zavolal, že se staví po desáté. Ještě jsem ho chytil telefonicky, než vyrazil, a poprosil ho, ať teda tu tiskárnu vodtam rovnou veme na ouřad, ať s tím nelaborujeme a nelítáme jak blbí. Jo, jo, jasná páka, hned to bude, je to maličkost. Až potom mě napadlo, že si vlastně jde PRO auto, jak tu tiskárnu asi potáhne? Ale když tak souhlasil, tak snad ví, třeba sjede svým autem nebo kdoví co. Omyl. Papšík souhlasil, leč přišel na to taky a žádnou tiskárnu nevzal. Taky mimochodem dorazil o třičtvrtě na jedenáct. Sjeli jsme na ten detprac, odvezli tam tu tiskárnu, tu druhou prej hned vezme zpátky, než pojede někam do čudele. Za hodinu, už jsem to tam měl skoro dodělaný, jsem si všiml, že tiskárna tam eště furt leží a Papšík tam furt kličkuje jak kybernetická myška. Nakonec jsme ho s Dubčou museli málem vyhnat, Ale jo, hodí tiskárnu na ouřad a pude si po svým.

Já dodělal, co jsem měl v plánu a šel na oběd. Tam jsem potkal Bóďu vod EFXka, sebral mi noviny a celý je zpřeházel. Nestihl jsem je před ním schovat. Ale aspoň jsme se domluvili na odpoledne, prej přijde i Bobo, kterej si dovybírá dovolenou, ale musíme něco ještě dohodnout, zejtra přijede z Práglu velkej Boss, tak na něho ukout pikle musíme. Fajn, domluveno, vracel jsem se na ouřad. Na vrátnici jsem se zrovna srazil s Papšíkem, kterej tam právě dovezl tiskárnu. Ten člověk se má nejlíp, ten eště žije v reálným socialismu.

Vo tiskárnu se postaral Žufi, já dodělal, co jsem potřeboval a chystal se vyrazit k tomu EFXku kout ty pikle na velkýho Bossa. Jenom ještě Taška z finančky, ta volala, jestli když si přestěhovaly nábytek a počítače, jestli jim je možno pomoct přehodit tiskárnu. To jsem posoudil jako srandovní úkol a katapultoval na to Žufiho. Pravda, bylo mi trochu divný, že se ňák dlouho nevrací, cestou jsem se tam skočil mrknout. Měli to všechno krásně přehozený, fakt stačilo jenom tu tiskárnu, i tu už Žufi přenesl, mělo to jenom jednu vadu na kráse, takovou nepodstatnou, jenom to netisklo. No bodejť by jo, když vony ty počítače přestěhovaly tím způsobem, že je odnesly vedle, přetáhly stoly a zas počítače daly na původní místo, vlastně jenom ty stoly pod nima prohodily. A Žufi se právě snažil připojit síťovou tiskárnu k jinýmu počítaču, zírali na to i s Taškou jako na zjevení. No prima. Za dvacet minut jsem jim to dal do pořádku.

Ale pak už to šlo jako po másle, u EFXka jsem z Bódi vyrazil asi třicet tisíc na nákupy a na Bosse jsme ukuli pikle asi takový, že mu vo tom prostě nic neřeknem, co oči nevidí, to srdce nebolí. Ten by zase řval jak postřelená krysa, že nás okradli, že takhle né, že jsem peníze utratil a teď mi je už nemůže dát, abych je mohl jít s děvkama prohýřit. Nic mu neřeknem, co potřebujem si koupíme, EFXko je samosprávná jednotka a velí tomu Bóďa, tak co?

No a cestou domů mi volala máti, že si přijde něco najít na Internet, že jde zítra na nějaký to školení pro seniory, tak aby si to zopakovala a nebyla tam za trubku. To bylo mrzuté, zrovna Ťapina nebyla doma, tak jsem se těšil, jak se hezky natáhnu a chvílu si schrupnu. Ale co už s máti, přece jí to neodepřu. Došel jsem domů, vyvenčil psiska, přišla Ťapina. S úsměvem jsem jí sdělil, že si máti přijde za ní něco zkusit s Internétem, zarygloval se v ložnici, natáhl se a schrupl si. Tak aspoň něco pozitivního.

Jo vlastně, eště je pozitivní, že z Bobeša zase krávovina jakási, deníkovitého slohu, narozdíl od ostatních, jak je tam v tej Engliji takovej vodstrčenej, ani chlastat tam nejde furt, sedí a píše. A Egíček má co číst u oběda, když Egíčkovi Bóďa zase sebere noviny a když Egíček si to nezapomene vytisknout, namátkou bych mohl uvést názvy Bobešovejch kapitol:

14.11. Prasečinky a potvoření
15.11. Pátek, hasiči, žebráci a jídlo
16.11. Chčije a chčije
17.11. A tak různě....
18.11. Takové nějaké blbé pondělí

A taky se napírá do antiglobalizátorů, což dobře dělá, globalizace je dobrá věc, tu já rád.

Vidíte, taky nám rostou ščeňata, to bych ouplně zapomněl.

A vůbec, jdu napsat emajl panu Howadoorovi a chrápat. Tak.

---

Pondělí, 18.11.2002

Boha jeho, na tohle já fakt nemám nervy. Novej šéf, Bača, Peterka a vobludy. No těpic pipko.

Vstal jsem jaksi záhadně včas. Přišel jsem oproti tomu záhadně pozdě. Sice v 8:05, ale jak se mi to povedlo, když jsem vstával v sedm, to nechápu. Asi je to nějaká odpudivá síla, když je moc brzo, od práce mě to odpuzuje. Jinak si to neumím vysvětlit. Ale začátek týdne, do hokny jsem se pustil s vervou (to není ženská, tím myslím elán). Hned jsem třeba Dráze na podatelně a Čabli narval do počítačů ty paměti, co jsem jim ještě v pátek v podvečer koupil. To vyšlo, počítače se hromsky zrychlily, Dráha a Čable málem hula-hula tančily, dobrej servisní zásah, jsem prostě jednička. Šéfová zůstala šéfovou, to by taky ještě vcelku šlo. Cvičně jsem z ní vyrazil nějakejch dvacet tisíc na nějaký programový vybavení, jedno z posledního, co potřebujeme nafest zlegalizovat, prachy vyrazil, softík vobjednal. A to bylo víceméně (spíš více, než méně) poslední, co se mi povedlo.

Ale přišel novej Velkej Šéf, teď už ho píšu s velkým "V" podle vzoru "pěknej Vořech". Jmenuje se třeba Kvakin. Tak tady ten Kvakin preventivně už v pátek, kdy se přišel jenom ukázat, nařídil ze sekretariátu vyházet popelníky, prej nesnáší kouření. Milaska, sextretářka, sedí na sextretariátu a hryže si nehty. Přemejšlí, jestli ho to zase nepřejde, že by se z té pakárny tam dal třeba na kouření. Zatím na to nevypadá. Dobře to vyřešil bejvalej Velkej Šéf, ten se nechal zvolit jenom za jednoho z Malejch Šéfů, vyfasoval malošéfí kutloch, tam se zarygloval, nastěhoval si tam svůj popelník a fóká si tam jak sádrovej ježek (latinsky echinus gypsus).

Tak, novýmu Velkýmu Šéfovi bylo nutný hned ze startu připravit počítač. Měl jsem to v plánu už na pátek, ale nějak se na to nedostalo. Pustil jsem se do toho kolem desáté. Nainstaloval, nastavil, rozchodil. Velkej Šéf zasedl, zeptal se, co je henta ikonka, řekl jsem mu, že to ještě nemá zpřístupněný, tak snad právě proto to zkusil, shodil si síťový připojení. Restartoval jsem mu počítač, objasnil, ať nehrabe na to, o čem neví, co to je, že třeba se podíváme, jak je to s Internetem. Že máme pevný, ale limitovaný připojení, že mu bude fungovat všechno, až na pár restrikcí. Než jsem teda dokončil, že těma restrikcema myslím kromě porna třeba veřejný webový maily, už si zkoušel email.cz. A pochopitelně se dostal tak akorát do prdele, ne na email. A už spustil, že takhle se mu to nelíbí, že tam má mailovou schránku, do které mu chodí moc důležitý věci, že si to nikam přeposílat nebude a chce přístup na email.cz a na post.cz, a to teď - hned. Co mu na to mám říct? Jak malej rozmazlenej harant, kterej si vyhlídl novýho Pičiču, Brkaču, Krkaču, nebo jak se ty zrůdy jmenujou. Ale šéf s papírem na to, že je fakt šéf. Tak jsem mu to povolil, ať se třeba posere. Obratem mi volal, že si odtam něco otevřel a nějak divně mu to tiskne. Přišel jsem, podíval se, prohlásil, že to je tím webovým mailem, kdyby to měl přeposlaný na pracovní adresu a stažený Outlookem, tak se mu to nestane. Nechal jsem ho v tom a šel na oběd. Vono ho to asi brzo přejde.

No dobrá, dál pár takovejch volovin a posléze vyrazit na detašovaný pracoviště, přeinstalovat počítač. To jsem zase zjistil věci. Vono jim to tam docela dobře blblo, jenže když si tam budou furt instalovat další a další ptákoviny, tak jim to blbnout nepřestane. A domluvy nepomůžou a nepomůžou. Naštěstí jde ve Windows 2000 jakž takž zakázat instalace čehokoli, a mají po srandě, mě už to nebaví furt vopakovat, Dubča (místní vedoucí) tomu vůbec nerozumí, má tam na to helfra, Romána, kterej zase asi nerozumí mně, ačkoli se snažím mluvit česky, spisovně a zřetelně. Teda to "spisovně" bych vynechal, ale když mu zřetelně vodartikuluju něco jako: "Kurwa, nic tam neinstaluj", stejně to nepochopí.

Fajn, tak tam na mě pak na zastávce čekal už napruženej (fakt napruženej, jako žhavej do práce, nikoli napruzenej) Bača. Že jdeme za Peterkem kamsi do Julcu, tomu už taky počítač dodejchal definitivně, teda jeho zvuková karta a Encyklopédyje Diderot, je třeba ho mocným umělým dejcháním z cédéčka do mechaniky oživit. Cestu ještě zpestřila objížďka v Židenicích, vlezli jsme do autobusu, nějaké paní se zeptali, jestli to jede na Krásného nahoru, ona pravila, že ano. Já to vzal na vědomí, jenže Bača začal bědovat, že hrůza, že to jede úplně jinam, než chceme. Paní ho uklidňovala, že nejede, já mu říkal, ať drží hubu. Bača zase, že kde asi vystoupíme, já na to, že vím, paní, že neví, já mu ještě dodal, ať drží hubu. Bača mínil, že hlavní bude, když to zatočí do kopca, paní, že to podjede most a pojede do kopca, já na Baču, ať drží hubu. A nakonec se na spodní zastávce na Krásného (jsou tam dvě) splašil a chtěl vystoupit ze dveří, který se už skoro zavíraly, jako že jsme na místě, paní na něho ječela, že to eště néni vono, mně se ho podařilo zachytit za límec nad schůdkama, vtáhnout ho zpátky dovnitř, postavit k tyči a aspoň na tu jednu zastávku mu vnutit, ať stojí, drží se a hlavně už drží tu hubu. Jen jsme vylezli z autobusu, Bača začal bědovat, že jsme úplně jinde, že se budeme muset, jéééé, hrůůůza, tááákovej kus vracet, že jsme měli vystoupit na té minulé zastávce, děsnýýý, jeho, chudáčka kamsi do tmy potáhnu, vydržel držkovat celejch asi dvacet metrů před Peterkův barák. A šli jsme doleva, zpátky ni krok.

Peterkův úžasnej počítač založenej na procesoru i486, s 8 MB paměti, 370 MB diskem a Windows 95 byl skutečně kaput. Fest kaput. Ten si ani neškrtl, teda škrtl, hodně si chtěl vlastně škrtat, tak se mu to zalíbilo, že vždycky nastartoval a při pohnutí myší se restartoval a restartoval a restartoval. A furt dokola. Říkám, že to by ani nemuselo vadit, že nezvučí a neEncyklopédyjuje, když prostě nefunguje, tak už to není až takový drama. Bača dělal, že si právě vzpomněl na nějaký hodně vzdálený příbuzný, Peterka se chvílu škrábal na palici, že mi to asi zapomněl říct. Jo takhle, holenkové, zapomněli, nepodstatná maličkost. Ale co s nima nadělám? Dali jsme se do reinstalace. Asi v devět večer se mi to podařilo jakž takž zprovoznit, jenom ta zvukovka teda nezvučela, aspoň ne tak, jak by měla. Ony se z ní zvuky ozejvaly, což o to, jenže když měla říct třeba "Ahoj", tak řekla sice "Ahoj", ale tak nějak hodně potichu, do toho vyluzovala hodně nahlas zvuk rozjíždějícího se tanku krytýho dělostřeleckou palbou. To by asi na zvučení třeba ke hrám moc nebylo. Ale nové ovladače nemaje, pravil jsem, že to by mohlo pro dnešek stačit, ta mašina je stejně celá záhadná, jak do ní rejpnu, dozvučeli jsme úplně. Já tupé hovado jsem se nechal Bačou překecat, ať zkusím tu zvukovou kartu hodit do vedlejšího konektoru. Zkusil jsem - rejpnul jsem - dozvučeli jsme úplně. Ale Bača s Peterkem se nedali vyvést z rovnováhy, prej to nevadí, hlavně když tam nainstaluju ten kancelářskej balík. Já na to zas tupě, jakej kancelářskej balík. Hučeli do mně tak usilovně, že jsem snad málem uvěřil, že mi to fakt říkali. Ale měl jsem s sebou jednu instalačku 602 Pro PC Suite (od Software602 - dříve 602. ZO Svazarmu), to je zrovna jeden takovej balík kancelářskej, sice blboučkej, ale funkční a jednoduchej a hlavně zadarmo, s editórem textovým, editórem tabulek, takový to, co běžnej smrtelník nebo Peterkovy haranťata můžou potřebovat. To si teda eště při instalaci vydupalo asi tři další věci, ale před jedenáctou to bylo rozchozený, haranťata můžou školní úkoly tropit, mohli jsme jít domů. Holt, když má někdo rychlej počítač a poskytuje dobrý informace, co vlastně po mně chce, je to lahoda s ním spolupracovat.

To eště Ťapina vyhrožovala minulej tejden, že si s vobludama (spolustudentky) udělaj u nás narozeninovej mejdan. Maličkej, jenom čtvery narozeniny dohromady. Teda možná. Pak teda tvrdila, že to padlo, že by to měly vobludy daleko. Další varianta zněla, že daleko to bylo jenom pro pidiKláru a Vééérru, vostatní jim daly buchec a fakt se navalí k nám. Ale neví kdy. Poslední zpráva byla, že v pondělí, tak jsem se obratně domluvil s tím Peterkem a Bačou na pondělek, že se tomu vyhnu, než přijdu domů, budou vobludy v čudeli. Hmm, to bych ale nesměl přijít před půlnocí. Byly tam. Devět, když počítám i Ťapinu, některý jsem ani neznal, ale radši jsem se po tom nějako nepídil. To je moc i na mně, teda, kdyby s nima šlo aspoň vo sex, to by bylo nějak tak možná únosný, ale ne, aby tam trůnilo devět glgajících skoroveterinářek, jedna se mi roztahovala jak ropucha u počítače (na chatu závislá Vééérra), pak tam vlezla druhá, Andrea, že mi nutně musí ukázat nějakej dobrej fór, co má v mailu, no děs běs. Dal jsem si cigáro, uvařil si kafe a Andreji vypnul síť (kabelovej modem). Já nevím, kde se to v těch lidech bere, že když jí řeknu, že dointernetovala, že eště pět minut dokáže čumět na chybu na obrazovce, jako kdyby ji hypnózou dokázala překonat, to jde jenom v americkejch filmech. Nakonec se zeptala, jestli to půjde na tom druhým počítaču, já přisvědčil, ona si ho šla zapnout, já obsadil místo u svýho, modem zase zapnul a fungovalo to. Jenže to zase příšera našla na tom už zmiňovaným zpropadeným Emailu nějakou pofiderní seznamkovou stránku "Adam", kde se prezentují všelijací Průšové, exhibicionisti a jiní ouchylové, ženský si to mají prohlížet (což tyhle taky dělaly) a hodnotit (což tyhle taky dělaly) jakousi divnou speciální stupnicí. Moc tomu nerozumím, ale slyšel jsem vod jednich furt "Superman", to bylo asi to sexuálně neuspokojené křídlo, vod druhé půlky "Evžen" nebo "Nula", to byly ty sexuálně neuspokojené - vydávající to za přednost. No naštěstí vypadly všechny už o půl jedné, jinak bych už byl asi v cele předběžného zadržení pro devítinásobnou vraždu. Trochu mi zkalilo radost, že Ťapina je šla jenom před barák s čoklama doprovodit, obratem se vrátila, taky ji mohly aspoň na jednu noc vzít s sebou na koleje, aby si zavzpomínala, ale obratem zalezla, tak dejme tomu. Jenom doufám, že jsem se přeslechl s tím, že se jim u nás snad líbí ...

Přehlídka "Supermanů" a "Evženů" pro hormonálně nevyrovnané a sexuálně neuspokojené veterinářky, pánové, je vidět, že šanci máte už skutečně všichni.
Staženo z úchylné stránky "Adam" na serveru Email.cz

---

Neděle, 17.11.2002

A už je to tady. Nemám co psát. Nikde jsem nebyl, nic jsem nedělal, spal jsem, jedl jsem, ven jsem vytáhl paty maximálně na venčení psů. Jinak jsem skoro celej den seděl u počítače a konečně dodělával to povídání o Pobaltí. Valnou většinu toho mám, už jenom za dlouhých zimních večerů došperkovat.

Tak to aspoň budu vydávat za převratnej výkon. Všici se na to podívejte, přečtěte si především poslední čtyři dny deníku, to byly jedny z nejlepších zážitků, určitě záživnější, než dnešek.

A vůbec, jdu spát. Fakt se nedělo lautr nic jinýho.

---

Sobota, 16.11.2002

Spát jsem šel kolem páté ráno, vstával jsem po poledni, tuším jedna byla. Tak nějak si představuju správnou sobotu. A vzápětí na oběd játýrka na cibulce s rejžou, mňam. Ovšem to, co následovalo, už tak milý nebilo. A sice nákup. Ani tak nejde o to, že jsem ho platil a táhnul domů, s Ťapinkou je to vždycky zážitek. Stojíme u regálu s nápoji a ptám se: "Potřebujem něco tady?" "Nee." Fajn, udělám dva kroky. "Ale mohli bysme vzít třeba Lift." "Dobře, vem ten pomerančovej." "Tenhle?" - bere citrónovej, humus, hnus, psza kréw, cholera. "Ne, ten vedle." "Ale to je pomerančovej." "No dyť." "Ale já jsem se ptala na citrónovej." Prd se ptala leda. A tak to jde furt a furt. Ťapinka stojí nad mletým masem, navrhnu jí koupit mletý maso, ona ho prej hledá. Jéje, to jsou věci. Jo, a neměli sušenky. Sušenky Club. To jsem se ani nezmínil - koupil jsem si sušenky. V týdnu kdysi. Schválně takový, co Ťapinka nežere, to vona, rypáček rozmlsanej tak hezky nugátový oplatečky, v čokoládě máčený piškotky, ale suchý sušenky? Kdepááák. Tak jsem si myslel, jak budou v bezpečí. Prdlajs leda. Sežrala. Nenechala. Ale kdyby je sežrala a řekla, nic by se nedělo, u starýho Růžičky bysem si koupil nový. Jenže vona sežere, neřekne a já tady pak lítám jak mlsnej pes. A v Bille debilní nemají. Ach jo. Ale propašovat mi tajně do vozejku Kinder vajco, to je to, co žerou malý děti a Ťapinka, to nezapomene, mrška.

No dobrá, chvílu jsme dělali trotloviny se ščeniskama, chvílu jsem dělal jenom takový různý hovadiny, ovšem zlatej hřeb měl bejt, že si pustíme film. A to zlatej hřeb taky byl, že by se jeden zblil.

Volba padla na filmeček "Bratrstvo vlků", kterej mi tady už nějakou tu dobu leží. Vod Vejti. Ten to chválil, že dobrý, středověk jakejsi, vcelku príma. Nejdřív mi to nešlo přehrát s titulkama, musel jsem si nainstalovat jakejsi jinej přehrávač, ale to pak stálo za to. Teda ne ten přehrávač, ale ten film. Celý to vypráví nějakej šulda za francouzské revoluce a vzpomíná na to, co bylo tak třicet járů zpátky. A co bylo? V kraju řádila jakási potvora, co mordovala lidi, říkali tomu Běs.Na Běsa povolali jakýhosi rytířa, kterej dělal normálně u královskýho dvora vycpávača. A toho doprovázel Indián, kterej uměl Kung-Fu. Taky dobrý. Dál tam vystupoval jakejsi jednorukej šlechtic, kterej nakonec vůbec nebyl jednorukej, ale měl spejšl kvér, ze kterýho střílel stříbrný projektily. Vo vlastním Běsovi si nejdřív mysleli, že to je vlk, ale vlk to vůbec nebyl, byl to nějakej kříženec vlka, lva a tygra, doplněnej vo kovový brnění, ostny a železný zuby, vypadal v tom jak malej dinosaurus, taky byl cvičenej, protože mu velel šílenej kněz, zakuklenej náboženskej fanatik, a z toho Běsa chtěl jakože udělat dábla. Ještě nechyběla prostitutka, která rytířa milovala, votrávila, nechala pohřbít, vykopala a voživila. A vlci tam byli teda taky, jednak ten šílenej kněz si založil takovou sektu, kde si všici mysleli, že jsou vlci Bóží, ti právě tomu knězovi pomáhali s tím Běsem, což teda měl podle lidí bejt taky vlk, ač nebyl, jak už víme. Pak tam taky byli vlci normální, a protože Indián, ten, co uměl to Kung-Fu, než ho teda zastřelili, tak ten jednoho toho vlka nezastřelil a vlci byli pak kámoši a pomáhali jim. No prostě děsná čuryna, eště tam chyběl úlisnej Číňan, hluchoněmoslepej hrbatej komorník a pár agentů CIA a KGB, mohlo to bejt komplet. Fakt to stojí za vidění.

A vůbec, to je taky za dnešek tak všechno.

---

Pátek, 15.11.2002

Hurááá, dnes jsem přišel do práce nejdřív za celej tejden - 8:05, tramtadá tradadá, Egi se lepší, Egi se na víkend těší. Hned mezi dveřma jsem to schytal, teda nikoli pár facek, ale prácu. Že já blbec tam lezl. Voni včera, pacholíci, zasedání měli, rokovali, koryta rozdělovali. Teda přesněji, byly volby, jaksi dopadly, teď bylo potřeba vybrat partu nazdárků, která to bude pro následující dobu celej ten cirkus dirigovat. Malej šéf - chlípnej Kokeš, ten i s tou svou partají šel do kopru, druhýho malýho šéfa vyhodili už před nějakou dobou. Zbyl jenom Velkej Šéf, s velkým "V" a "Š". A ten mohl bejt taky Velkým Šéfem vesele dál, jenže už ho to ňák nebavilo, chtěl se zdejchnout, ale nakonec se nechal překecat, že bude dělat aspoň malýho šéfa, místo Kokeša. Velkej přijde jinej, druhej malej taky (toho jsem potkal odpoledne na chodbě, šel si to tam očíhnout). Jo, ten novej velkej šéf, prozatím s malým, ten už urobil první krok, nechal ze sekretariátu vyházet popelníky, z čehož plyne, že starost o bezproblémovej chod počítačů na sekretariátu odteď přejímá Žufi. Co já na nekuřáckým pracovišťu? Ale zpátky k šéfíkům, musel jsem jim prohodit počítače, aby bejvalýmu Velkýmu zůstal ten jeho - a zároveň jsem mu ho teda uvedl do nějakýho rozumnýho stavu, jak to teď všecko překopáváme. Novýmu velkýmu jsem přidělil ten po Kokešovi a novýmu malýmu se bude muset koupit. Snad je to vcelku jasný. Akorát se neví, jestli moja šéfová zůstane jako šéfová, nebo přijde nějakej jinej taškář, sice by na to volby vliv mít neměly, ale známe svoje lidi. Půlka hádá tak, půlka přesně navopak, když jsem se chtěl šéfové dneska kolem poledne přeptat, už byla v Mexiku. Tak se necháme překvapit, pokud zůstane, bude to dobrý, pokud přijde někdo dobrej, bude to taky dobrý, pokud přijde nějakej vůl, bude aspoň sranda - v takovým případě bude určitě jeho první snahou naučit mě chodit včas. A uvidíme, kdo má pevnější nervy.

Pokračovali jsme v tom přehrabávání a překopávání. Dodělal jsem Žufimu v patách na několika místech poštu a takový ptákoviny, zmatek mi do toho vnesla až Čable, která se mocně zasazovala, abych jí tu poštu zprovoznil. To je neslýchaný, na našem ouřadě někdo touží tak moc číst mail? Prej jo, prej jí má dojít nějaká zprávička od dcéry z Anglie. Aha, tak to je priorita, to musíme u Čable zabrat. Jenže vona má takovou starou mrchu (ne dceru, počítač myslím), takovej střep jakejsi, paměti málo, jenže tam jsou ještě ty starý, SIMMy, kde vzít a nekrást? Nebo klíďo krást, hlavně kde teda vzít? No přece v bazáru. Je to sice trochu svéráz, ale co už jeden nadělá, že? Nechal jsem si šéfovou po telefonu vodkejvat aspoň tisícovku až patnáct set, že při tej příležitosti něco málo přidělím i té potvoře na ústředně (tím teď nemyslím ani Dráhu, ani Pištu, co se tam střídaj, ale taktéž počítač). Zkusil jsem telefónem moje oblíbený vetešnictví TomSys, jenže dědek asi neměl momentálně dobrou náladu a blekotal něco o moc penězích. To teda ne. Na druhej pokus to bylo lepší, kdesi na webu jsem našel nabídku, taky jakejsi bazár, kdesi na Leitnerce. Tam už to bylo s cenama lepší. Tak jsem si naplánoval, že se tam cestou domů zastavím, Čable bude v pondělí čučet, co jí tam pamětí nadupu. Místo 16 MB dostane 64, to bude kvapít, stará mrcha, nestará mrcha.

Jenže se do toho stavili ještě Kachně a Myšakow, vrátit mi CD, co mi včera zapomněli přinést, a vrátit si CD, co si včera zapomněli odnést. Taktéž Ťapinka se stavila, prej potřebovala cosi do školy ofotit, jako vždy - teď hned.

A cestou jsem ještě musel opět k EFXku, něco dodělat a untršéfovi Béďovi dopilovat. Odchytil mě i šéf Bóďa, kterej si zase toužil povídat, ale dneska z něj kupodivu vypadl vcelku souvislý tok informací - volal tam a tam, zařídil to a to, je potřeba ono a ono. Díky provedené inventuře s odcházejícím Boboem se vcelku daří legalizovat tam veškerej softwér, co třeba chyběly licence. Spoustu jsme toho dohledali a Bóďa i Boss s těžkým srdcem přistoupili na nákup. Do toho hraje i mocná kampaň BSE, nebo BSA, nebo jak se ta sebranka jmenuje. BSA je taková teroristická bonzácká organizace, která sdružuje ty firmy, co prodávají předraženej software, a udává ty lidi, vo kterejch se domákne, že nejsou tak blbí, aby ten předraženej software platili. Věc se má tak - softwéroví fízlové (to jsou ti, co vlastně neexistují, suplujou je jacísi jiní kašpárci) se nemůžou jenom tak doštrachat někam na kontrolu, oni tak musí "činit na základě oznámení" či co, no a to je právě od toho je tady ta BSA. Práskači prachvobyčejní. Ale samozřejmě se to týká jenom těch, co nějakej ten nelegální SW mají a je dobře, když si to firmy dávají do pořádku - ovšem nejskvělejší by bylo, kdyby ty programy byly za rozumnou cenu, je rozdíl, když ten krám stojí 100 dolarů pro Američana a pro Čehúna, kdyby si je lidi kupovali jaksi sami od sebe a nepotřebovali by nad sebou takovou bonzpartu. Bóďa si dneska přečetl jejich mocnej propagandistickej článek v Hospodářskejch novinách, hned mi ho vrazil ofocenej do ruky a byl spokojenej, jak to dáváme hezky do legálního stavu (většinu měli, něco drobného je třeba přikúpit).

          

No a cestou domů jsem se stavil pro ty paměti, to jsem zase nestačil valit woči. Vono celý to vokolí té Leitnerky je takovej divnej skoro slum, ale tohle předčilo očekávání. Bylo to v jakýmsi průjezdu, dobře zastrčený, na začátku průjezdu byla jakási nálevna "levná vína" nebo co, kýsi podivný existence to tam rovnou nasávaly, smradu jak v hradu, protože ty podivný existence to tam asi rovnou i obechcávají, no prostě síla. Tak kolem toho všeho se prošlo a vzadu byl bazar a tam seděl tlustej fousáč a prodal mi paměti - 8 x SIMM á 16 MB RAM, to celý za 960,- Kč. Jestli budou ještě fungovat, je to vcelku pěkný.

No a doma už čekala Ťapinka, psi a "myši", jenže těch všech jsem si moc neužil, jelikož jsem sebou po večeři na chvílu škrábnul do betle a vylezl v deset, na oplátku zapadla zas Ťapina. A pes Anďák taky polehává a Mášena si brání "myši", je s nima zalezlá v pelechu, ačkoli už je teda vydá, sice u toho trochu vrčí, ale nechá i mě si je půjčit.

Jo, a Bobeš se nám lepší, Bobeš už má zase Bobšotlachu další díl. Narozdíl zas vod všech vostatních. A už mu očividně vokřály hnidy, jelikož mně pomlouvá, vošklivý moje vobrázky zveřejňuje, a já blbec a tukan jakejsi mu to eště updatuju. Chocho, kterej letí do Afriky nechat se zavřít, ten akorát tak prd, Ťapinka, která místo psaní čumí furt na štěňata jak na televizu, ta taky prd, snad ten hovád Howadoor sem tam něco vyfuní, ačkoli jsou to způlky plagiáty (říká, že uveřejňuje dobročinně cizí stati), taky to stojí za přečtení.

---

Čtvrtek, 14.11.2002

Zaspávám jenom o půl hodiny, není to nic, co by stálo za zaznamenání.

Po příchodu do práce pracuju. Dáváme furt do kupy ten software, aby na počítačích bylo jenom to, co tam má bejt, nebylo, co tam bejt nemá, aby přitom aspoň přiměřeně fungovaly. Žufi jde přede mnou, nechá si vynadat, že někomu počítač jeho drahej rozrejpává, jakto, že mu zahubil stupidní obrázky na pozadí, proč už to po zásahu nevydává při každým kliknutí myší to hejkání, bučení a já nevím, jaký zvuky debilní si tam uživatel stihl nastavit, prostě udělá hrubou práci a nainstaluje nové programy. Já se mu snažím jít v patách, dopilovat jemnosti, jako nastavit mail a takový srandy, pokud možno, aby tam naši ingósti měli tu poštu doručenou ještě před našim příchodem. Teda, takhle by to mělo probíhat. Jenže první počítač, u Hogo Fogo Aljoši, se mi při prvním pokusu o zásah do nastavení sesypal pod rukama. To je takovej oblíbenej sport systému Windows, lehnou, ani se nehnou. Zvlášť, když do nich někdo pořád něco vrtá a instaluje a odinstalovává a používá, s čímž se u Micro$oftu asi moc nepočítalo. A Hogo Fogo Aljoša je na to specialista. Když jsem mu zarazil porno, vrhl se na zbytek možnejch magorovin, co se s tím dají tropit. Ale vyřešilo se.

Cestou z oběda jsem viděl krásnej výjev - řeznictví s pootevřenejma dveřma, na chodníku sedí malej jezevčík a tuze smutně kouká dovnitř, s takovým tím výrazem v očích: "páníček vevnitř, buřty vevnitř, páníček všecko sežere, mně, ubohýmu pejskovi nic nenechá, trápení zvířat ...", snad nakonec dostal aspoň kolečko salámu.

A do toho všeho furt prudí Jaruš z kasy s tou inventurou. Dva roky se mi podařilo tuto veselou akci úspěšně bojkotovat s odůvodněním, ať si v tom nejdřív udělá pořádek. To už je taková moje tradice. Jenže už mám hlavu jak rohovej barák, dokáže si někdo pamatovati, kam odtáhl v průběhu dvou let kterej krám? Já zatím jo, ale kapacitu "memory" mám tak na hraně. Tak to letos budeme muset dát do kupy. Jaruš tam teď zmateně pobíhá s papírama a ptá se: "Co je tohle?" a já na to: "Máte to tam napsaný - monitor" a vona: "Ale jakej?" a já na to: "Jo, to já nemůžu vědět." a vona zase loudí: "A co s tím mám dělat?" a já chlácholím: "Najděte si ve svejch papírech, kdy to bylo, pak v dodacích listech, co to bylo, a já vám povím, kde to je." A Jaruš z kasy běží, hlava se jí třepetá, za chvíli třímá v ruce papír - AOC 5 Elr+. No a je to jasný: "Dopište si do té sestavy, že je to monitor AOC 5 Elr+" a je u Ťápiny (neplést s Ťapinou). A tak to jde furt dokola. Moc se těším, jak to bude mít do zítřka hotový. Má komplet asi dva počítače z padesáti. Jaruš se nahledá.

K večeru jsem se zastavil ještě u EFXka, dodělat ten Béďův počítač. Samozřejmě, klasický problémy - není prodlužovačka. Béďa ji měl koupit. Před dvouma měsícama. Třikrát jsem mu to říkal. Prej jo, prej jasně, prej není blbej, prej mu to stačí říct jednou, prej pro ni pošle untruntršéfa Borovičku. Dobrá, prodlužovačku jsem teda zašel koupit. Není napájecí kabel, co by se jedním koncem do prodlužovačky zastrčil, druhým koncem pak do počítače. Fajn, Bóďa tam má už tři měsíce připravenej počítač, když na něj nešáhnul, půjčím si kabel z něj. Stejně na něj nešáhne v životě. Že už jsme ho odpojili čtrnáct dní zpátky od sítě, anžto jsme potřebovali volnou zásuvku, toho si taky nevšimnul. Béďu za Bóďové přítomnosti seznamuju se stavem prací, třeba s tím, že tam má heslo, ať mi zavolá (asi heslo nepotřeboval, do půlnoci nevolal). Bóďa si to celé vyslechne, jaký je ten stav prací, načež se mě zeptá, jaký je teda stav prací. Říkám, že je to v pohodě a stavím se možná zejtra, to už za sebou pro jistotu zavírám dveře, Bóďa má zase evidentně světlou a povídací chvilku, to by bylo zase na hodinu a tu dneska nemám.

Musím totiž domů, za Ťapinou, za "myšima", který rostou jako z vody, a mají nám přijít dvě návštěvy. Nejdřív mají přijít Kachně a Myšakow - zdvořilostní návštěva a obdivování "myší". Proto přichází první kasař Martin, bejvalej kolega, kterej potřebuje stáhnout nějakou větší instalačku z Internetu, v práci mu to jaksi nejde, doma už tuplem ne, po modemu by z toho zešedivěl. Ale Kachně a Myšakow dorazili taky, pozdě (když neberu, že o tejden, tak jenom o hodinu), ale přece. Martin si dá jenom nějakou Kofolu a upaluje zase kamsi do pryč, prej fotbal hrát. To my, sportovci teoretici, sedíme hezky na zadku a klábosíme až do půl jedenácté.

A to je vlastně všechno, co se dělo. Jenom snad ještě, co kde lítá?

Bobeš plodí Bobšotlach - plodí jako vo život, prej chce dohnat, co zameškal, dneska další pojednání nazvané "Gorilí sopel", vskutku pěkné povídání. Mimochodem, neustále mě obviňuje, že furt píšu, že v Anglii jenom chlastá a jinak howno dělá. Zatím jsem se nic jinýho nedočetl. Pro ilustraci - několikrát v hospodě, výlet na zámek, na fotbal a do hospody, do Prahy, koupit scanner, plná lednička piva, ráno na letiště, už tam si napařit chobot, do Anglie, do hospody, atd. atd. A pak zjistím, že poňouká k činnosti Howadoora, ti dva si mají co vyčítat, však se na parchantíky podívejte.

Howadoor, pošuk další brněnskej - nepíše skoro nic, teda něco přece, něco v tom smyslu, že pojede do Ekvádoru, protože jsou tam kapybary a sopka, naučí se od Indiánů foukat z foukačky otrávený šipky, čímž bude hubit revizory (osobně zastávám názor, že 9mm projektil udělá stejnou práci, nic moc se člověk nemusí učit, a už rozhodně ne v Ekvádoru), jinak hlavně krade cizí historky ze špitálu. Ale ty zase stojí za to a o sopel, teda zánět nosních dutin, tam jde taky.

Jo, a těm myším jsem zatím založil vlastní myší stránku, abych si tím nezaplácával místo tady. Než celý stránky překopu teda.

---

Středa, 13.11.2002

Chce se mi spát. Spát se mi chce. Co se mi chce? Spát. Chce se mi spát? Chce. Tak to dneska nebudu hrotit do extrému. Stejně se nedělo nic zajímavýho. Zaspal jsem. Do devíti. Přišel jsem do práce. V deset. Od fyzické inzultace šéfovou mě zachránilo jenom to, že zrovna seděla v kuchyňce a žvejkala rohlík. Chvíli měla cukání trochu mi dát kartáč, ale s plnou pusou se blbě mluví, položit rohlík se jí nechtělo, co kdyby jí ho třeba některá ze sekretářek uzmula a sežrala? Takže nic novýho - přišel jsem pozdě a prd se stalo.

Jo, ovšem dodělali jsme inventuru u EFXka, teď ji po mně chtějí v práci. To bude jiná sranda. Je v tom děsnej hokej, poněvadž Jaruš z kasy to dělá jenom tak naoko, ve skutečnosti si tam píše, co chce a má srandu z toho, jak jsou všichni bezradní. Třeba každý počítač má označený jako "Počítač. sestava" bez čehokoli dalšího. Takovejch je tam padesát a nikdo neví, která je která. Taky občas pro zpestření samostatně zaeviduje třeba myš nebo pevný disk, aby to ještě víc zamlžila, a když jí dojdou nápady, začne tam psát neuvěřitelný věci, třeba "Newel Notvare Dem.", což by ve skutečnosti mohl být asi "Novell Netware OEM", "Windows pro audit", takovou verzi ani neznám, Tlustej vratočuč Gauner má na vratočučně rozvaděč a v něm síťové rozbočovače alias HUBy, má tam napsaný dva, přitom jsou tam zase čtyři, a vůbec spoustu zajímavejch věcí dokáže Jaruš z kasy vyprodukovat.

Pro jistotu jsem se dal do úklidu, Žufi jenom koukal, jak lítají papíry a starý CD, snažil se do toho ze židle rejpat špičkou nohy, jako že to rovná, pak pochopil, že mi stejně nepomůže a přestal votravovat. Naplnil jsem jednu bednu od počítače a jednu od 17" monitoru, konečně jsem svěřil samostatný úkol Žufimu - odtáhnout to do sklepa, a rázem to prokouklo. Ale ještě nejsme u konce. Jo, a Žufi projevil iniciativu a zapojil nám tam druhou tiskárnu, pomalou, starou bestii, ale naši.

Pak se pro mně stavil velkopizzopodnikatel Franta, sjeli jsme k němu domů a pomohl jsem mu nastavit spoustu věcí - účetnictví (aniž bych mu rozuměl a ten program kdy viděl), foťák (aniž bych mu rozuměl, pravda, jednou jsem ho viděl), joystick (aniž bych mu rozuměl a tento typ někdy viděl) a další a další, co si jenom dokázal vymyslet, protože moc dobře ví, že mě tam zase hezkejch pár měsíců nedostane.

No a jsem doma s celým zvěřincem - Ťapinkou, Mášenou, Anďákem, jejich společnejma "myšima" (teda těch dvou bez Ťapinky) a vůbec, jdu psiska vyvenčit a spát. Nechte mně zhynout a pro dnešek si radši přečtěte někoho jinýho.

Třeba Ťapinku - barvitě líčí, jak se zase šťárala čemusi v zadnicích, tuším kravám, zas smrděla a páchla, jak jim krávy došly a taky spoustu nadšenejch báchorek vo našich štěňatech.

Nebo Chocha - Ten sice píše samý magoroviny, o našich štěňatech jenom to nejhorší, ale máte jednu z posledních šancí, za chvílu letí do Afriky, tam ho uštkne had, jak ho budou přijímat do nemocnice, zjistí, že má dva pasy, zavřou ho, bude ho šoustat vohromnej černoch.

A hele, ještě Bobeš se po mnoha urgencích taky pochlapil - pro ilustraci uvádím Bobšovýmluvy:

Egi, 07.11. - Mohl bys eventualne zase neco vypotit, nebo jenom proste a sproste treba napsat, jak se vlastne parchantiku mas.
Bobeš, 08.11. - Kdyz ono je to tady cim dal tim hektictejsi a vetsinou byvam tak vystavenej, ze jen padnu do betle a cumim na bednu ... (plus spousta dalších výmluv)
Bobeš, 11.11. - Svoje blbinky snad ted trochu zpestrim, jelikoz jsem se prasknul pres kapsu a stal se majitelem funglnoveho skeneru (je to sice nejaka nejlevnejsi sracka, co byla k sehnani, ale staci). Ted jeste dopsat zapisky, ach jo ... (ale skutek opět utek)
Bobeš, 12.11. - Je to fsecko na hovno ani ta prace mi nejde od ruky, kurwa.
Bobeš, 13.11. - Zdar, tak jsem se k tomu konecne dohrabal, doufam, ze se tim aspon na nejakou dobu vsichni zadavite :-)

Tak se po Bobešovým vzoru přidávám, študujte si Bobšotlach, Ťapikecy a Chochoviny, zalkněte se všici, jdu chrápat, dobrou noc.

---

Úterý, 12.11.2002

Jsem mrtvej. Alespoň psychicky. To je zase den. Jdu spát ve dvě ráno. Máme dva psy. Ťapina se probouzí v šest, máme čtyři psy. Já jsem vytažen v osm, máme šest psů. Psů jak psů. Hrůza. Z Mášeny vypadly čtyři "myši". Roztomilé, ale kňučí, Andy je z toho paf a skučí, Mášena vrčí a nechce k myším nikoho pustit. A do toho ...

... do toho takoví ti kašpárci, co spravují okna. Čert ví, jak se to řekne. Ještě tak pochopím, když je třeba okno zasklít, že to spáchá sklenář, ale jak se jmenuje ten řemeslník, co opravuje panty, lišty, utěsnění a dělá celkovou údržbu? Od topení jsou topenáři, tak od oken jsou okenáři? To bych spíš přiřadil k vágusům, co sedí před nádražím a chlastaj Okenu. Windowsáci? To zavání počítačama, radši zůstanu u okenářů. Ráno přišli. To je u nás taková místní specialita, že okna se opravují zpravidla, jakmile napadne první sníh. Za tepla to není ono. Na tom družstvu jsou asi magoři. A za tu bandu šéfuje ulici můj spolužák Mireček. Tak se není čemu divit. Tak s těma okenářama jsem byl domluven na osm hodin, volají mi asi v osm nula osm, že jsou tady a nikdo není doma. Chachá, doma je, jenom chrápe a zvonek neslyší, narozdíl od telefonu, který má u hlavy. Vyhrabal jsem se z pelechu a šel jim otevřít. Natahali do bytu spoustu krámů, ale co se zvěřincem zas? To jsem nemohl nechat pohromadě. Takže čuba a štěňata v jednom pokoji, Anďák zavřenej v ložnici, okenáři začali od kuchyně, já mezi tím jako regulovčík. Pokouším se něco dělat, do toho v jednom kuse zvoní telefony. Šílený. Naštěstí se kolem jedenácté vrací Ťapina dočasně ze školy, oblékám se a beru dráhu. Ona ta práce je před takovou katastrofou jako zašívárna dobrá. Navíc jsem si nový psiska hned vyfotil a vytiskl, ženský v práci z nich můžou udělat loužičku.

Ale hlavní náplň práce - ten debilní systém mi furt netiskne ty mapy s těma parcelama. Už skoro týden kmitám mezi naším ouřadem a Magorátem, vždycky donesu nějakou opravu a je to málo. Furt to čumí asi do nějakejch jinejch dat, prostě to žádný mapy nekreslí. Když je nouze nejvyšší, i Magorát se spustí, nebo jak je to přísloví, a vyšle Hrstiče - databázového drtiče. To je jeden z těch klučinů, se kterejma se dá relativně domluvit a kterej kupodivu něco ví. Aspoň o tom srandovním systému toho ví vcelku dost. A je ochotnej a umí pomoct a taky se rád zašije a vyrazí na venkov, teda z jejich pozice k nám na ouřad. Přišel, donesl nový data sakumprásk celý, ty jsme tam nakopírovali, dali si kafe, vyslovili zaklínadlo a magickou formuli, fungovalo. Hrstič - databázový drtič bejt šikovnej borec, patří mu náš dík, chvála a nehynoucí sláva.

Po práci legraci - jinak též druhá práce u EFXka. Bobo tam zítra končí, dorazit inventuru. Máme. Ale šéf Bóďa se ptá. On se vždycky ptá. Vždycky se mu odpoví, on si odpověď poslechne, moudře pokývá hlavou a zeptá se znovu. Délka uchování v paměti a četnost opakování dotazů je proměnlivá - mezi minutami a dny.
Bóďa: "Třeba tady ty dvě tiskárny - co je to za tiskárny?"
Bobo a já: "To jsou TY vadné."
Bóďa: "My máme vadné tiskárny?"
Bobo a já: "Ano, máme, ještě pořád."
Bóďa: "Proč o tom nevím?
Bobo a já: "My nevíme, proč nevíte, leží tam už několik měsíců."
Bóďa: "Sakra, chlapi, to se musí spravit."
Bobo a já: "To máte teda pravdu, už je to několik měsíců domluvený, jenom je tam odvézt."
Bóďa: "Tak untršéf Béďa ať to zařídí, untruntršéf Borovička ať je tam odveze."
Bobo a já: "To už tu bylo, Borovička řekl, že ze sebe nebude dělat debila."
Bóďa: "Já to s ním domluvím. Tak co tam máte dál? Co je tohle za tiskárnu?"
Bobo a já: "To je ta druhá vadná."
Bóďa: "Jaká druhá?"

A tak to jde furt dokola. To je tak, když je někdo v práci čtrnáct hodin denně, jak Bóďa vždycky vyčítavě argumentuje. No jo, je tam čtrnáct hodin, ale už z toho chrápe za pochodu a třináct a půl hodiny někoho dusí, aby mu vysvětlil nějakou převratnou novinku, kterou mu vysvětloval zatím jenom osmkrát. Čímž dotyčného Bóďa zdržuje od práce a pak bručí, že ten dotyčnej něco neudělal. Jo, a té půl hodiny je na obědě. Jak na sviňu, já ho tam vždycky potkám. A to je další kámen úrazu. Sedím u oběda a čtu si noviny. Bóďa přijde, přisedne, nezřídka doprovázen untršéfem Béďou, začne jevit ohromnou touhu si povídat. Chvíli vydržím, pak útrpně složím noviny a chci mu zodpovědět poslední otázku. Bóďa okamžitě zapomene, že se na něco ptal, lapne mi noviny, spokojeně si čte a já na něho blbě vejrám. Pak zaplatím, seberu mu noviny a jdu. Nic jsem si nepřečetl. Přijdu k EFXku odpoledne, noviny držím v ruce. Bóďa se zeptá, co píšou. Já na to, že ještě nevím, že jsem to ještě nečetl. Bóďa prohlásí, že on taky ne a sebere mi je znovu, když já jdu pracovat. A furt a furt a furt.

Dneska se rozkecal tak, že jsem za Bačou přišel do hospody, kde jsme měli sraz naplánovanej na půl sedmou, o třičtvrtě na osm. To jsem si zase něco vyslechl. Dal jsem si Kofolu, domluvili jsme si, co je třeba na pátek, a musel jsem domů za myšima a Ťapinou. A su úplně hotovej a paf a šlus.

---

Pondělí, 11.11.2002 - Velice mnoho o fyzikálních jednotkách a o denním tisku

"Jsem mrzký flákač". To teda kupodivu neříkala moje šéfová, rozhodně už ne v první osobě, ale říkal jsem to já, když jsem přišel do práce kolem deváté. Zaspal jsem už v pondělí, navíc napadl sníh, silničáře to opět překvapilo tak, že si kecli na zadek, ale na gauč, ne do silničářských vozů, autobusy jezdily blbě, hrůza a děs. Tak jsem to zkusil zaobalit jako tuto vzácnou sebekritiku, ale šéfová mě stejně neposlouchala, jelikož telefonovala. Jenom na mně koukla, patrně si pomyslela, že jsem mrzký flákač, a věnovala se dál sluchátku.

Raději jsem se pustil do práce. Té trocha nikdy nezabije. Furt mi nefunguje tisk map z debilního systému KD - Radní, o tom jsem se tady už rozepisoval a kvůli tomu jsem se jel projet odpoledne na Magorát a zpátky a tak vůbec, stejně to nefunguje a je to krám a já nevím co tomu je a musím zavolat nějakýho toho nazdárka z HiPra. Ať si se svým úžasným produktem lámou hlavu oni. Než jsme šli na oběd, napadlo šéfovou, že by mohla Žufiho a Máru zaměstnat, že se určitě nudí, a že sám velkej šéf se nějak zmínil o stavu chodníku před radnicí, asi se vod té doby, co jsem mu zarazil pornostránky, kouká nějak moc kolem sebe. Tak teda šéfová hodila myslivnu a pak ty dva poslala uklidit tam sníh. Von to Mára už jednou odhrabal, ale trocha tam zbyla, jenže do toho začalo pršet. Uklízet rozmoklej rozpouštějící se sníh je blbost, to tak přijde každýmu, ovšem činnost je potřeba vykázat. Tak si tam naši Pat a Mat alias Mára a Žufi stoupli pod stříšku, srandovně se rejpali lopatou a koštětem v nejbližší kaluži, počkali, jak ještě trochu sprchne, ty zbytky sněhu se během asi deseti patnácti minut samy rozpustily, nářadí hošani uklidili a šli jsme na ten oběd.

Jak jsem tak cestoval šalinou a autobusem, pochopitelně jsem si četl denní tisk, to mi vždycky tak správně zvedne adrenalin, ale tentokrát jsem se dočetl něco tuze zajímavýho. V Týdnu byl jednak nějakej nablblej nic novýho neříkající článek o hackerech, ale hlavně jsem si říkal, co čtou ty divný skrčený postavičky? Každej zabalenej do bundy, schoulenej si kryl časopis vlastním tělem a snažil se dělat, že tam není. Podle grafické úpravy stránky jsem to odhadl taky na Týden, zalistoval jsem a ejhle, velice zajímavej článek o incestu. No fíha, jak jsem z textu a ilustračních fotografií pochopil, zvlášť Rómové v tom vynikají, osud menšin mi vždy ležel na srdci, pohodlně jsem se rozvalil na sedadlo a přečetl si ho taky. Akorát nevím, proč na mě okolostojící tak divně koukali, sednout si asi nechtěli, místa bylo kolem dost.

A to taky nebyl jedinej denní tisk. Nemohu opominout Mladou Frontu, ze které vypadnou aspoň občas jakés takés informace použitelné, ze kterejch se člověku obvykle chce zvracet. Třeba, že narcisticky egocentricky vztahovačná Dagmar Havlová žaluje kýhosi vydavatele pornostránek, že si zaregistroval doménu "www.dagmarhavlova.cz", aby mu šly pornostránky líp na odbyt. Furt všichni snad blbnou, nebo co, má snad na výraz Dagmar Havlová registrovanou obchodní značku nebo co? Ti lidi jsou už jako nablblí, když si zaregistruju třeba doménu "www.nejvetsisvinepodsluncem.cz" a vystavím tam fotky z veřejné demonstrace komunistů, můžou mi všichni vlézt na hrb. Název domény je posloupnost alfanumerických znaků a basta fidli, existují o tom směrodatné dokumenty sebrané, dokumenty publikované a dokumenty závazné pro strukturu a fungování internetu, nic o žádné Dagmar Havlové se v nich nepíše. A vůbec, měla si to zaregistrovat a psát si tam třeba vo svejch vošklivejch psech a Vaškovi. Střílet to, verbež. A navíc pornostránky jsou věc dobrá a užitečná, o tom není pochyb, pokud se teda po nich někdo nebrouzdá v pracovní době. Nebo ať si brouzdá, ale ne ve stejné práci, kde já správcuju síť, tím mě totiž zdržuje od jiných užitečných aktivit, například od chatování. Ať si každej brouzdá hezky doma jako například já.

Také je třeba přečíst si denně něco nepoužitelného. Třeba Egiho deníček, ten já nečtu, protože je to snůška blábolů, to musím vědět, dyť si ty bláboly sám blábolím. Nebo Ťapinčin deníček. To je taky snůška blábolů, ale obsahuje obvykle Ťapinabubřelou Ťapimystifikaci typu "vyhraju ledničku", následně pak sebekritiku "nevyhrála jsem ledničku". Zrovna dnes Ťapinka vyhodila nový echo - naša čuba bude mít štěňata tak o víkendu. Leč čuba to nečetla, že AŽ o víkendu, a jala si připravovat pelech. Očividně hodlá vrhnout štěňata dřív.

Extrémní zbytečností a balastem zaneřáďujícím Internet jsou páně Chocha Pi..., ehm, teda Chochoviny. Ale zase - cizí neštěstí potěší a není nad to si po perném dni přečíst, jak někdo dostal při opravě kotle šlauchem do koulí. Navíc se situace komplikuje. Pan Chocho jest totiž trubka, která dokáže pár dní před odletem do Afriky ztratit pas s vízy. To už bylo řečeno. Jenže nějakej dobroděj mu ho našel a odnesl na nějakou ambasádu, vodkud nějaký to vízum bylo. Chocho si mezitím zařídil pas nový, půlku víz taky nových, tedy bude zajímavé sledovat, co si chudák Chocho počne. Já to vidím nezvratně následovně - jsou tři možnosti:

1) Chocho si vezme s sebou novej pas, budou mu do některé země chybět víza, Chocho se tam stejně vetře, nějakej policajt ho vyhmátne, Chocho bude zavřenej.
2) Chocho si vezme s sebou starej pas, víza bude mít všechny, to bude podezřelý, nějakej policajt si to ověří, na české ambasádě zjistí, že to je pas ztracenej a neplatnej, Chocho bude zavřenej.
3) Chocho si vezme s sebou oba pasy, bude mít platnej bez víz i neplatnej s vízama, namátkou předloží vždycky jeden, nějakej policajt ho vyhmátne, prošacuje, označí za podvodníka s dvouma pasama, Chocho bude zavřenej.

Ať to počítám z kterékoli strany, Chocho bude zavřenej tak jako tak, Chocho bude bručet v Africe, Chochovi bude krušno :o))

A ještě mi navečer volal Vejťa, vodkudsi z hospody, už notně napařenej, prej se vsadil o hrozně moc peněz a potřebuje vědět, kolik je 0 stupňů Celsia ve Fahrenheitech. Tak kdyby to někdo nevěděl, tak je to 32. Počítá se to následovně, ať zas někoho nenapadne mě s tím votravovat v deset večer:

(kolik °C x 9 / 5) + 32 = tolik °F

A taky jsem ještě doplnil stručnej výcuc z akce "Přátelení psů" a "Krtek hrne na Brno".

---

Neděle, 10.11.2002

Dělo se dělo. Mnoho se toho dělo. Ale já vám to dneska neřeknu.

Třeba jsem vstával v půl desáté, protože jsme šli s Vlastíkem přátelit psy. Naše prcky s jeho velkým. Velkým středoasijským pasteveckým, kterej je tak velkej, že z něj mají všici strach a bojej se ho a von je chudáček smutnej. Tak to naši se ho nebáli. Ani trochu. Preventivně na něho zaštěkali, aby si moc jako nemyslel, že když je větší, bude si vyskakovat, von si to teda potom nemyslel, asi si spíš myslel něco o malejch praštěnejch tajtrdlících, co štěkaj. Ale to vám dneska fakt neřeknu. Navíc to bylo celý potom, co Vlastík přišel pozdě. Tentokrát na to teda nezapomněl, jenom blbě odhadl čas. A to mě Ťapinka rvala z postele, že hrůza, musím rychle vstávat, Vlastík tam bude na konečné autobusu čekat a bude nakrknutej, a jak k tomu přijde? Ale my tam byli včas a Vlastík právě volal, že je u tunýlku, a pak volal, že je u našeho baráku a jak se tam dostane a pak teda přišel, celej uhnanej, o čtvrt hodiny později. Ale to je v normě, se s Vlastíkem známe už nějakej ten pátek, letmým odhadem tak 738 pátků, ale nechce se mi to počítat přesně, zvlášť když se to každej pátek mění, chtěl jsem tím říct jenom, že z nějaké pitomé čtvrt hodiny z toho nebudeme dělat kovbojku. A Ťapinka měla aspoň příležitost mi mluvit do duše a vyčítala mi, že píšu do deníku sprostě a že to čtou slušní lidi. Jenže já píšu to, co si myslím, a když si myslím sprostě, tak je to proto, že mě někdo, ále, to je jedno, budu si tady plácat, co budu chtít, komu se to nelíbí, ten mi může ... třeba bejt fuk. Ale to vám dneska taky neřeknu.

Stejně tak vám dneska zatajím, že jsem pak šel do města. Krtek přijel. Keryn přijela. Vondra přijel. Oba dva. Čumíte? Krtek a Keryn jedno jest. Jedno jako individuum. Jako člověk, dá-li se tak Krtek definovat. A Vondra je ten druhej. Ale to je jedno, protože vám to stejně neřeknu. Ani to, že mě hned sprdli, že jdu o úžasnejch pět minut pozdě. Že má Keryn zpoždění několik let, to jakoby se rozumělo samo sebou. Tak jsem si nechal nadat a taky pochválit, že jsem vůbec přišel, ač teda pozdě, a šli jsme na kafe do Hospůdky za divadlem, tam jsme to kafe vypili a mocně si povídali a Keryn byla furt zvědavá, co čuba naše naprcaná, kdy budou štěňata a kolik jich bude a co s nima budeme dělat a co je novýho, no prostě ohromně zvědavá byla, Vondra taky, velice rád bych vám to popsal, ale nejde to. Taky jsme pak šli se projít po městě a Keryn, vona je totiž z Práglu, jenom čučela, jaký je Brno betelný město, Vondrovi to tak nepřišlo, teda přišlo, ale nepodivoval se tomu až tak moc, protože tady študuje, ne jako Keryn, která přijede na dvě hodiny jednou za několik let a pak je ze všeho vyvalená, třeba z krypty u Kapucínů, kam jsme ji vzali podívat se na mrtvolky, aby věděla, co ji čeká, no a pak už se jenom vetřela do nějaké hospody na záchod a zase odjela. Kdybych vám o tom povídal, to byste koukali, ale já vám o tom dneska povídat nebudu a ani fotky vám neukážu, takovej su já.

A protože jsem měl čas, zašel jsem ještě s Vondrou do kavárny Pod obrazy, než mu jel autobus, pak jsem se sebral a šel za Frantou. Franta je kamarád, takovej úžasnej plašan, má pizzerii, já se mu starám o počítače, von mě a Ťapinku za to krmí pizzou, třeba jako dneska. A taky si Franta koupil digitální foťák, jednoduchej, ale na jeho potřeby tzv. "idiotenfest", jak říkají bratři Helmuti, blbovzdornej, já mu vysvětloval, jak se s tím pracuje, František byl jako u vytržení, že když do toho dám baterky a zapnu to, tak to funguje a fotí, von do toho dával baterky, ale nefungovalo mu to, páč to neuměl zapnout, to chce vodborníka. Tak jsem mu ukázal základy práce s úžasným foťákem, postaral se mu vo počítač, srazil se tam s Ťapinkou, nechali jsme se nakrmit pizzou a zase šli. Ale vo tom vám nic stejně neřeknu.

Šli jsme totiž za máti na návštěvu. Jenže jak jsem vstával brzo, padl na mě záchvat únavy, jenže u máti já nejsu až tak na návštěvě, jako víceméně doma, spíš více, než méně, tak jsem si nebral moc servítky, natáhl se na gauč, usnul, probudil se a šli jsme domů. Aspoň si mamina a Ťapina mohly v klidu popovídat, nebudu jim do toho kafrat. Ale vo tom vám taky dneska nebudu povídat.

A víte, proč vám dneska nemůžu nic povídat? Protože mi Ťapinka okupuje můj krásnej a rychlej počítač a já jsem byl vypuzen ke skorojejímu sice krásnému, leč pomalému, jinými slovy je to ten můj starej, kterej má Ťapinka přidělenej, a tak nemůžu říct, že je to bestík pomalej, ale houževnatej, dyť co, funguje už asi pět let a vcelku dobře. Ale já nemůžu na svůj, kde mám všechno rozpracovaný a kde bych mohl stáhnout fotky z foťáku a předvést Keryn a Vondru a Vlastíka a jeho velkýho pejsana Rona a Ťapinku a naše čoklajzy a vůbec všechny, co jsem za ten den kde nafotil. A proč? Protože u mé mašiny ropuší Ťapinka, babrá se tam na jakési svojí oblíbené nablblé stránce www.zena-in.cz, to je zrovna ta, co tam furt píšou vošklivý věci o chlapech a jiné havěti a Ťapinka to s vodevřenou hubou hltá a furt mi z toho cosi cituje a pomalu se z ní stává asi feministka, takže až se z ní stane ouplně, drapnu ju za flígr a vyhodím na mráz, než ju to zase přejde. No a na té stránce pitomé mají jakousi soutěž, vo ledničku, Ťapinku napadlo, že každá správná feministka musí mít dvě ledničky, jednu, kterou koupí ten její moula, a druhou, kterou vysoutěží na Žena-In, tak tam právě ledničku vysoutěžuje, protože teď po půlnoci soutěž vrcholí, Ťapinka ledničku asi fakt vysoutěží (to si myslí vona), pak ledničku prodáme a koupíme mikrovlnku, kterou nemáme ani jednu. Ale vo tom jí říkat nebudeme, protože stejně to nevidím s tím vysoutěžením až tak žhavě.

---

Pátek, 08.11.2002 a Sobota, 09.11.2002

Zase jsem seděl do rána u počítače, tak jsem do práce poslal jenom mail, že spím, až vstanu, tak budu na nohách, ale do práce stejně nepudu, teda pudu, ale až poté, co se stavím na Magorát. A jak řekl, tak taky udělal. Do práce (nebo lépe řečeno na pracoviště) jsem zvesela přišel kolem jedenácté, přesně v době, kdy se ostatní pomalu trousili na oběd. Taky hned když jsem si vařil "ranní" kafíčko, vymotala se ke kuchyňce Hejkal a tajemně pravila (normální člověk by řekl zařvala): "Jdu na O". Veselá baba, vtípky dělat se jí zachtělo, mile jsem jí odvětil: "Dite třeba do PR" a vona se zase urazila. A to ještě nebyl poslední výstup, když jsem si otevřel poštu a koukal do statistik, vyčenichal jsem tam, že jí nějaká její snacha, nebo co to je za příšeru, den předtím navalila do mailu 31 MB nějakejch píčovin, tak jsem nelenil a Hejkalovi poslal výhružnej mail, že to bylo naposledy, buď ať jí napíše, ať si takový chujoviny strčí "do PR", nebo jí to napíšu já a zarazím jí přístup tak, že snacha blbá už na náš ouřad nepošle ani řádku a Hejkalovi začnu kontrolovat poštu. Hejkal se pak bránila, že to byly snad fotky ze svatby, vona je ta snacha dost čerstvá snacha, ale nechal jsem se slyšet, že takový snachy jsou pěkný pizdy a jediný, co se s nima dá dělat, je kopat je do prdelí. Fest.

Něco jsem dělal a přitom si na druhém počítači pročítal Chochoviny a klábosil s jejich autorem Chochem po ICQ. Chocho se vyptával, jestli by mu třeba Ťapina neporadila, jak se v Africe hadům vyhnout, ani by ho prý nemusel uštknout nebo přiškrtit, stačí ho vidět a Chocho je v tu ránu mrtvej hned, prostě takový nezáživný kecy jsme vedli. A jak tak čtu, vidím, že tam patří obrázek "Boty mrtvého kovboje", teda Chochovy kolegyně Kozelové, jež je velká trubka, asi jako Hejkal, která včera předváděla taky boty jakýsi prašivý, až jsem ji musel vyhnat, ale obrázek tam patří, nicméně tam není. A já chtěl strašně vidět, jak vypadají takový "Boty mrtvého kovboje", teda Chochovy kolegyně Kozelové, jež je velká trubka, jenže obrázek prostě není a není a není. Tak píšu Chochovi, kde že teda obrázek je, úplně z počítače slyším, jak se Chocho škrábe na palici, a furt píše, že jemu to funguje a jinejm taky, jenže mně to nefunguje. Až poté jsem si uvědomil, že přesně jak v tom spisku od toho nasranýho Slováka, ten obrázek chytrej Chocho pojmenoval "1102sexy_botky_frau_kozel.gif", a to byl ten kámen ourazu, protože jsem milejm kolegům zarazil přístup kamkoli, kde se vyskytuje v adrese slovo "sex", tohle je zrovna ten případ. A já su takovej, že jsem si ani sám sobě nenastavil privilegia, to je, co? Chocho taky naznal, že to je, konkrétně teda, že to je pěkná mamlasovina a já su debil, nebo tak nějak to říkal.

No a dělal jsem nějakej ten upgrade toho informačního systému, co nám nefunguje, a stejně se mi to nedařilo, navíc mi to tvrdilo, že to bude počítat ještě hodinu a půl, s nejistým výsledkem, no co, horší to být nemůže, tak jsem to nechal chrochtat do pondělka a odebral se k EFXku, trochu pokročit na té inventuře. Pokročili jsme, pravda, fakt jenom trochu. O půl páté Bobo usoudil, že už to skoro máme, tudíž je ten správnej čas ještě s projektantem Čobolo Milanem a projektantem Mládětem Kamilem vyrazit do hospody, Bobo dal výpověď a jen co mi to předá, tak tam ve středu končí, tak se to musí oslavit. A jali se všichni tři plížit podél zdi kolem kanceláře, kde právě diskutoval šéf Bóďa s untršéfem Béďou, aby třeba nevykoukli a nezastavili je na pět minut, který v jejich podání trvají vždycky přes hodinu. Fakt, to jsem ještě neviděl, aby někdo žral kapitalismus tak, že se v pátek plíží a zdrhá z práce, ovšem hodinu po skončení pracovní doby. V hospodě jsem si s nima dal akorát Kofolu a mazal dom, měli se zastavit spolužáci Vlastík a Roman, Roman ještě obohacenej o svoji přítulkyni Pavlu. René alias Godot se nechal slyšet, že večer nemůže, protože má něco důležitýho na práci, ale stavil se za mnou aspoň na otočku do práce, vrátit mi ty CD, co si v květnu na tejden půjčil. A vyjevil mi, proč že teda nemůže - nemůže totiž proto, že kdesi se otevírá jakási diskotéka, kde se bude večer u příležitosti otevření mocně chlastat, navíc zadarmo, a to si René nemůže nechat ujít. Ale s ostatníma jsme se slezli, zase pomluvili koho jsme mohli, Ťapinka a Pavla se dokonce sporadicky i ke slovu dostaly, no prostě paráda.

Ještě jsem pak v noci zjistil, kdo může za útoky 11. září - může za ně seriál Star Trek. Už se mi nic nechtělo, tak jsem se v noci kouknul na jeden díl, takovej ten starej, z roku 1967, tam šlo o to, že tam byla nějaká cizí kosmická loď, která rozbíjela a požírala planety, a to se tak nemůže nechat, aby si nějaká cizí kosmická loď jenom tak rozbíjela a požírala planety, jeden šulda z té jejich Kosmické Flotily, nebo jak se ta banda jmenuje, na ni zkusil zaútočit a ejhle, byl bez posádky, zato s poškozenou svojí lodí, ale kapitán Kirk a jeho parta ho zachránili na Enterprise. A pak tomu maníkovi, což byl vlastně nějakej moc vysokej velitel, ruplo v bedně a sebral tam všem velení, ušatej Kirkův zástupce Spock s tím nemohl nic dělat, protože na to byl předpis, že maníkovi, když je ten moc vysokej velitel, musí velení předat, když tam není Kirk, kterej zůstal na té poškozené lodi a hrabal se jí ve střevech, jestli by mohla bejt eště někdy někomu k něčemu. A jak chtěli zacvičit s tou loďou cizí, tak je napadlo s dramatickou zápletkou, že jí pošlou do chřtánu tu poškozenou loď toho pošuka zachráněnýho, co mezitím už nebyl vůbec zachráněnej, ale mrtvej, protože se zasebevraždil, a to tak, že jim sebral raketoplán a naletěl vobludě do chřtánu taky. Jenže byl malej, tak to s vobludou tak moc nehnulo, ta loď by byla lepší. A jak se ji snažili zprovoznit, nastal dramatickej moment, protože na palubě té poškozené už zůstal jenom kapitán Kirk, a spustil nějakej udělátor, kterej měl do třiceti vteřin způsobit explozi motorů, nešlo to zastavit a pokazila se jim taková ta promítačka, co jí říkaj transportér a skáčou pomocí ní sem a tam. Protože pošuk byl tuhej, jak žádnej druhej, teda vlastně explodovanej, tak Enterprise zase už šéfoval důstojník Spock. Takže běželo nezastavitelnejch třicet vteřin a kapitán Kirk tam vězel, a dočista to vypadalo, že bude po něm, taky by teda bylo, nebejt to ve filmu, jenže to ve filmu bylo, takže za asi půl minuty Spock teprve viditelně znervózněl a začal všechny popohánět a nakonec to spravili a Kirka transportovali a zachránili, a to za devadesát vteřin, což je jenom o chvílu míň, než těch třicet. Nebo je to tím, že je to ve vesmíru, a tam se to taky tak nebere. Každopádně cizí loď ten výbuch zničil a bylo. A já šel spát, protože Spock byl spokojenej, že už nemusí velet, Kirk byl zachráněnej a pošuk mrtvej. A to se to pak Al-Kajdě vymejšlí, jak shodit mrakodrapy, když jako malí čuměli na takový seriály.

Ráno šla Ťapinka na jakejsi seminář, mě nechala doma samotnýho a vopuštěnýho, což neříkám, aby mě někdo litoval, ale chválím si, jak jsem se vyspal. Ráno mě vzbudila před devátou Sosňa, nezvedený dítě vod Vejti a Žábiny, co všichni tři milujou naše čokly, nejvíc pak Sosňa, ta si je chodí pučovat. Tak jsem se chvílu motal po bytě, ale nakonec zvítězil zdravej rozum a zase jsem zalezl. A chrápal jsem dýl jak do dvou. A pak jsem celej den dodělával a upravoval a předělával stránky o Litvě, Lotyšsku a Estonsku, zanedlouho to budu mít hotový a všichni budou čumět a říkat, jaká je to úžasná stránka, jak se mi povedla a jak su vůbec geniální. Tak, a bude to.

A himbajs, už je zase půl páté ráno a já furt čumím tady do té bedny, ojoj, to se mi ráno zas nebude chtít vstávat, a to jsme domluvení s Vlastíkem, že půjdeme spřátelovat psy, von má totiž středoasijskýho pasteveckýho psa, což je takovej velkej halama, kterýho se buď ostatní pejsani bojej a zdrhaj, nebo bojej a štěkaj a Vlastík musí psa držet, nebo se bojej páníčci a táhnou svoje Fifinky do bezpečí, a ten Vlastíkův je smutnej, že nemá s kým kamarádit. Tak pokud nebude ty naše považovat za vlky, co by je dávil, kdyby mu chtěli sežrat vovce nebo Vlastíka, tak mu ty naše vnutíme na kamarádění a bude po ftákách a po smutnění. Šlus, tečka, jdu chrápat.

---

Čtvrtek, 07.11.2002

Měla by bejt nějaká oslava VŘSR. Pro ty, co už neví, co to je, tak tak se říkalo Velké Říjnové Socialistické Revoluci, to je ta, co byla ne v říjnu, ale v listopadu a řídil ju ten Lenin, co se nejmenoval Lenin, ale Uljanov, a pak to předal tomu Stalinovi, co se nejmenoval Stalin, ale Džugašvili. Vono to bylo celý divný, ale dycky kvůli tomu byl lampiónovej průvod, což jsme tak do čtvrté třídy celkem žrali a pak jsme objevili velké moudro, že když se někomu do lampiónu stříkačkou naočkuje benzín, lampión lampióní eště líp, ne takovej scípák, ale září pořádným jasným plamenem. S takovejma spolužákama Butrusem a Putňochem a hafo dalšíma jsme v tom získali až mistrovství, brali to jako turnaj, když už jsme tam museli povinně šaškovat a demonstrovat svoji podporu světovejm hejrupákům a vidlákům, oproti takovejm šplhounům Havlíčkům, kteří to děsně prožívali, my, ač mladí elektronici, opovrhli jsme žárovičkovým osvětlením lampiónu, zásadně jsme v něm nosili svíčku a jak říkám, každej v kapse stříkačku s jehlou a lihem nebo benzínem a pořádali řeže ne nepodobný dnešním přestřelkám třeba na paintballu. A domů šli s lampionem v nezměněné podobě jenom opravdoví šampióni, ostatní skončili s očouzenou tyčkou a šmitec.

Tak nic takovýho se dneska moc nekoná. Jenom bolševíci zasratý jsou z toho ouplně paf dodneška, ale takovým tím způsobem, jako ti komunističtí synci Havlíčkovic, a to nejni vono. Zas na druhou stranu se aspoň hejrupáci vrátili do fabrik a vidláci ke hnoju a neserou se do politiky, nebo aspoň ne tak moc.

Tedy oslavy žádný, v předvečer VŘSR žádnej lampioňák, místo toho jsem seděl do tří do rána u počítače a babral se s webovejma stránkama ouřadu a vstával v devět, zcela plánovaně a hlášeně, dopsal jsem jeden mail na Magorát a vesele si přikvačil do hokny někdy kolem půl jedenácté. Optimální čas vcelku. Akorát toho člověk moc neudělá, když musí záhy na oběd. Ale zase jsem se na oběd domluvil s Bačou, že mu zase půjčím nějaký časopisy, ne teda výjimečně erotický, ale měl jsem pro něj nějakej Chip a PCWorld, von se na starý kolena fakt začal vzdělávat, vždycky mu půjčím přečtený Chipy, Computery a PCWorldy a Bača je nadšenej a neptá se mně na každou volovinu a já su nadšenej taky, že mám pokoj. Dobrej kšeft. Jo, taky jsem mu donesl nějakej vyřazenej hardware, konkrétně jednu odpálenou grafickou kartu, disketovou mechaniku a základní desku od Lávičky, Bača totiž učí slepejše, teda nevidomý děti, jako kdysi já, a tohle je metodická pomůcka, aby si to mohly osahat, zkusit narvat kartu do slotu, oťukat, jak se točí mechanika a takový srandy. Nic nepřijde nazmar. Jo, a taky se Bača pochlapil, jak říkám, fakt mu ruplo v bedně a učí se dokonce i anglicky, říkám mu to deset let, tak se do toho už dal, když dneska přišel do hospody, stoupl si ke stolu a zahalekal (trochu nejistě, ale přece): "Hello Michael, have you anything for me?" No na to, že tam byl asi pětkrát, je to docela pokrok, řekl bych.

Konec oběda, musel jsem se ještě vrátit do práce, vyhnal jsem Žufiho, kterej tam byl od rána, že tam nemusí trčet, narval nějaký data do úžasnýho Informačního systému Radní, beztak to prd dělá, je to nějaký dojebaný, zejtra se v tom budu muset notně pohrabat.

A hlavní úkol dne, s Fišlou dodělat webovej Zpravodaj. Jenže jak jsme k tomu chtěli sednout, už nevím, která kráska mě tak nakrkla zas nějakejma debilníma požadavkama, každopádně jsem přišel do kanclu, kde seděla Fišle a Laťka, ty tam patří, a Číča, ta tam nepatří, ale voxiduje tam furt. Při příchodu jsem si na adresu té prudičky, na kterou si nemůžu vzpomenout, ulevil slovy: "Píča blbá.", no a všechny ty tři grácie sebou trhly, jak kdybych je volal. Asi to berou jako oslovení. Další perla, Laťce jsem včera poslal ten neustále kolující mail, kterej psal nějakej ten vytočenej Slovák na adresu svejch kolegyň, Laťka sice nerada, ale musela mi dát zapravdu, zrovna dneska si otevřela svůj asi padesátistránkovej soubor, do kterýho mydlí jakýsi dopisy hlava nehlava jeden za druhým, potřebovala v něm něco upravit, rozhodilo jí to řádky a dávala to dohromady kdovíjakou dobu. A prej ať jí pučím Žufiho, ať jí vysvětlí, jak si založit na každej dokument novej soubor a pomůže jí vymyslet na to systém. Aspoň něco, aspoň to uzná.

O perličku na závěr se postarala naše mzdová účetní Hejkal, baba děsně uřvaná, ta když šeptá, třesou se okenní tabulky, tak ta se přihrnula právě, když se mi podařilo vyrvat Fišli telefon a soustředit její pozornost na práci na Zpravodaji, přiletěla (Hejkal) s jakejmasi novejma kozačkama, co v poledne kdesi koupila a s mocným řevem se je jala předvádět Laťce. A eště k tomu zavolala zespodu TaTarku, aby ju obdivovalo co nejvíc lidí, jaká je chytrá a jaký krásný botičky si koupila. Když ten řev neustával, zkusil jsem jí navrhnout, jestli se v nich nechce projít. Pravila, že už si je zkoušela. Já na to, že si je nemá zkoušet, ale projít se v nich, to je něco jinýho, třeba tak o tři ulice dál. Ale vona mínila, že na to má celou zimu, že teď se v nich procházet nebude. Pochopila až napotřetí, musel jsem jí to detailně vysvětlit: "Dite s těma zasranejma botama do hajzlu." No, Hejkal se sice trochu urazila, ale výsledek se dostavil - vzala si svoje zasraný boty a šla do hajzlu. V jednoduchosti je síla.

Pak už to bylo lážo-plážo, dokonce ani Fišle nekladla obvyklej odpor, snad bych i řekl, že se snažila spolupracovat, dorazili jsme ten Zpravodaj a já se mohl přesunout do druhé práce k EFXku, Bobo už na mně čekal, leč na inventuře výpočetní techniky jsme moc nepokročili, Béďa a Bóďa ho zavalili jinejma úkolama, tak jsem aspoň překopal jeden počítač pro Béďu, sebrali jsme se, skočili na něco k jídlu a domů.

Doma už ně mě číhala Ťapinka, vona si koupila úžasnou péřovou bundu a je z ní převelice nadšená. Péřová bunda je taková ta bunda, co je v ní peří a je teplá. Ťapinka asi tři zimy zarytě tvrdila, že péřovku nechce, že by v ní vypadala blbě. Tak si koupila jinou, nepéřovou, vypadala chytře a stejně chytře mrzla, než aby dala na moje slova. Ono jí to vždycky dojde, sice za několik let, ale dojde. Stejně jako byla nedávno auf z převodu telefonu na tarif. Jéžiš, když jsem jí to vykládal před několika rokama, to jsem si vyslechl: "Néééé, tarif néchců, takhle dýcký vím, kólík jsém próvólálá." Jo, Ťapince sice vždycky vzdoruje úporně, ale nic naplat, na moje slova dojde, chachá. I s péřovkou jakousi.

A pak jsem vytuhnul na gauču, vzbudil se o půlnoci, Ťapina dávno v pelechu, jenže já su vyspanej a teď zas neusnu, blbej život. Aspoň dodělám eště něco do práce. Ráno si asi zase přispím a pudu na Magorát kvůli temu debilnímu systému.

---

Středa, 06.11.2002

Dneska to bude vcelku nuda. Poslední, co mě na dlouhou dobu potěšilo, bylo vstávání. Nebo líp - spaní do třičtvrtě na devět. Vstávání bylo už horší, zvlášť když jsem zjistil, kolik je. To jsem zase sežral hada Ťapině, ta se dušovala, že jede kamsi na prasata, tam musí bejt před sedmou, tak mi zavolá a vzbudí mně. A já jak ten starej vůl jsem naletěl. Idiot jsem a patří mi to. Nablblá Ťapina právě prožívala mocné uspokojení z toho, že jak trubka přišla kamsi ráno o půl sedmé dřív, než měla, a mě nechala chrápat, abych mohl přijít pozdě. No co, půl desáté je taky hezkej čas. Ještě jsem po cestě zavolal šéfové, že se jako už řítím, to jsem vyčíhl už dávno jednu důležitou věc. A totiž to, že jakmile jdu s více, než půlhodinovým zpožděním (to se bere tak jako tolerance, teda asi jenom u mne), šéfové zavolám, vyslechnu si pár milých slov jako "lumpe", "syčáku" a "zabiju", ale tím to vcelku zhasne. Nadřízená moje drahá má jakejsi falešnej pocit, že mně má vlastně pod kontrolou a ačkoli to na věci nic nezmění, nedělá z toho kovbojku. A to není jenom ta současná, fakt to funguje víceméně univerzálně.

Rozdělili jsme si úkoly se Žufim. To je ten můj poskok, co se vo něm dneska i Ťapina rozepisuje, jak mi ho krásně dohodila. Pravda je zhruba taková, že jsem si jednou nějak matně vzpomněl, že mluvila vo jakýmsi mamelukovi, kterej snad obcuje s Vérrou nebo co a shání civilku. To jsem si vzpomněl v okamžiku, kdy mi došel mail vod nějakýho trotla, kterej se podepisuje jako "Pokřivený Cynický Mentát" a mailovou adresu má něco jako "svetlomrtvychoci@...." a prej shání civilku. Už jsem držel prst nad klávesou mazací, že jako pokřivenejch cynickejch mentátů znám dost a co je mi po tom, pak mi problesklo hlavou to obcování s Vérrou, mail jsem nesmazal a nakonec mám Žufiho. A von tu Vérru nakonec snad ani nešuká. Hmmm. Tak s tímhle Žufim jsme si teda rozdělili úkoly - on držel hotovost, zatímco já chrápal, tak má nárok se flákat, já šel něco dělat. A pak jsme si to prohodili. Šel kamsi do města cosi zařídit a já trčel v hokně a tupounoval tam s jakýmsi prográmkem. A do toho se mi přivalila Ťapina i s onou druhou vobludou Vérrou, smrděly těma prasatama jak bolavá noha, vychlastali mi kafe a čaj a mocně štkaly, že tam Žufi není a já su hnusnej, protože jim říkám, že smrdí. Žufi dorazil a konstatoval, že je tam pěknej smrad. Ačkoli jsem ty dvě příšerky pod záminkou oběda vykvindoval ven, odér špatně větranýho prasečáku v kanclu zůstal až do podvečera. Teda, ne že by to byla až taková změna, ale je to přece jenom trošku jiný, proti mejm cigaretám a našim společným větrům.

Horší to bylo u EFXka. Tam mě už netrpělivě čekal Bobo, že budem dávat dohromady tu inventůru počítačů. Pravil jsem, že do osmi to musíme mít hotový, jelikož jdu s jednou kámoškou do hospody. To znělo rozumně, za tu dobu jsme mohli udělat maximum, z víc by nám jeblo. A dali jsme se do toho - počítač, co je v něm, co je to zač, jaktože jsou tam tyhle programy, když tam nemaj bejt, a kde jsou hergot ty, co tam patří, kam se podělo tohle a cohle je potřeba koupit. Ještě za deset minut sedm to vypadalo nadějně, že se nám třeba podaří i na véču se zdejchnout, u jídla to projít a zmizet. Jenže přesně v sedm vkročil místní šéf, Bóďa, že je tam óbršéf Boss a chce to s náma zkonzultovat, tak pět minutek. A do prdele, to je zas na půl hodiny, to z večeře nebude nic. Omyl přátelé, žvanili 74 minut jak CéDéčko. A furt dokola - já a Bobo jsme Bossovi vysvětlili, jak je to s těma licencema na Windows a Bóďa se zeptal, jak je to s těma licencema na Windows. A kolem a kolem a pořád a pořád, jak u blbejch. To je tam tak dycky. Už jsem nepokrytě tahal Bobo za rukáv, že jdem jako pali, ale vono už mu z toho asi taky hrabalo, protože usoudil, že to je ta správná chvíle, jak připomenout, že nemá složky na papíry (pro Pražáky - složka = rychlovazač). Blbec. Musel jsem ho odtáhnout smykem.

No a do hospody za kámoškou Poděskou jsem dorazil se strašným zpožděním. Ale vo houby jde, vona měla zpoždění asi měsíc, co se neozvala, ačkoli slíbila, že se ozve. A předtím dva roky, prej se jí pokřápal mobil a přišla vo všechny čísla. Jo, to je tak, když někdo hledá, byť velice usilovně, tak málo známýho člověka, jako su já. To jí tak sežeru, nicméně jsme se náhodou potkali, pak se domluvili, pak se eště jednou domluvili a nakonec dneska asi s půlhodinovým zpožděním sešli. Zcela netradičně - v Hospůdce za divadlem, to je ta za divadlem, na ulici Za divadlem. A moje nevýhoda je, že jaksi si všichni myslí, že rozumím počítačům, zvláště pak Poděska, která jim rozumí sice fest málo, ale zas furt o řád víc, než všichni u nich v práci, takže se jala mi vyprávět úžasné historky, jaká je tam hvězda, taková ta jednovoká mezi slepejma. To se nedivím, já taky rád, když se sejdu s někým, komu si na svoje uživatele můžu postěžovat. Akorát mně mohla někdy nechat dokončit větu, kterou jsem se jí snažil vždycky diverzně vpašovat do nádechové pauzy. Ale nenechala. Ta vyřídilka jí jela asi hodinu a půl v kuse jak mašinkvér. Zase jsem na druhou stranu zjistil, že mlčet je někdy docela dobrý, procvičím si to zejtra v práci, až ze mne bude Fišle chtít tahat informace, jak dodělat Zpravodaj. Taky je tak ukecaná. Ale zpět k Poděsce. Té totiž následně historky došly, už v okamžiku, kdy jsem si chtěl oddechnout si vzpomněla, že to všechno byl doteď jenom slabej odvárek a morální příprava, vona totiž bude chtít počítač kupovat a šmarjá, připojit doma na Internet. Původně se tvářila, že se v tom nemusím angažovat až tak moc, snad jenom nějaké moudro utrousit, ale nevím, nakolik jí to mám žrát. Stejně to zbyde celý na mně, jak se ta debata rozvinula. No jo, no, už jsme si zvykli. A pak už jsme jenom tak chvílu vzpomínali, co kdy kde a jak, s přibývajícími čárkami u dvojek bílýho z Poděsky začaly padat perly typu: "Bylo nás tam asi sto chlapů a z toho jenom tři ženský" a takový durchy, naštěstí zavírali, tak jsme šli domů.

A Ťapinu jsem zrovna načapal, jak se plíží spát, tak jsem ji rovnou naboxoval do betle a teď ještě musím scannovat nějaké fotky nebo kýho čerta a vůbec, před devátou ráno snad nevstávám. Tak.

---

Úterý, 05.11.2002

Chjo, mně se chce tak hovadsky spát, že to až hezký není. A bodejť by se mi nechtělo. Bodejť by se mi nechtělo, když jsem vstával. Když jsem vstával už před osmou a o půl deváté byl v práci. A málem jsem usnul v autobuse a vodjel někam do hajzlu. Neměl jsem totiž noviny, který bych si četl, protože u trafiky se motala taková bába potróblá, která si vydržela kupovat nějaký všivý recepty na jakýsi hnusný žrádlo asi tři minuty, když se jí konečně podařilo těch 20,80 Kč spočítat, jel autobus. A že je to bába potróblá náhodou vím, protože se furt motala po budově, kde jsem dřív dělal, byla tam nějaká správcová vod majitele přes stoly a imrvére tam špacírovala a ty stoly a skříně důležitě počítala, a to tak, že čtyři roky. Ne, že by to pak spočítala, pak jsem odešel od firmy já. Tak není divu, že předváděla u trafiky takový kejkle dramatický s receptama.

V práci jsme nejdřív dali kafe a pak šli něco dělat. Žufimu jsem uložil samostatnej bojovej úkol - udělat konečně pořádek v tonerech a inkoustech do tiskáren. Von to sice Jarda Retarda, Žufiho předchůdce, nějak zkoušel, ale při jeho příslovečné lenosti mu to šlo dost ztuha. Navíc se furt na něco vyptával, jako co je toto, do čeho patří toto, jestli to musí bejt ještě tento tejden a tak. Tož to Žufi je jinej kabrňák. Vrhl se na to s vervou, pílí a odhodláním. Už za hodinu prosmejčil celej kancl. To neříkám, že by mu to trvalo dlouho. To bylo naopak rychle. Vzal hromádku tonerů. Vzal štítky a tužku a popsal si je. Vzal druhou hromádku tonerů. Vzal štítky a tužku a popsal si i ty. A že půjde do skladu. Jenže tam byla hromádka cartridgí (kártrydží - taková ta divná krabička, co se do ní ten sajrajt sype nebo leje) na skříni. Tak je popsal a všimnul si pár kazet pod oknem ... a fakt hodinu dokázal kmitat po kanceláři a z nejneuvěřitelnějších míst tahat nesmyslný tonerový a inkoustový cartridge a kazety.

A pak jsme šli do skladu, hrdě jsme vkročili ... a zarazili se. Ne tak, že bysme se udivili, že je tam třeba bordel, to není nic zarážejícího, zarazili jsme se doslovně o hromadu beden s jakejmasi papírama z voleb, co nám nějakej kokoťák (fízl by řek "neznámej zapáchatel") natahal do skladu a zarovnal jima zbytek místnosti až po dveře do výše skoro dvou metrů. A myslel, že má uklizeno. Chvílu jsem do těch beden brejlil, tam byly samý obálky a volební lístky a nějaký formuláře a vůbec to nepřipomínalo nic, co by patřilo do skladu počítačů, tak jsme mu ("zapáchateli") bedny vyházeli pod schody, abysme ho přesvědčili, že to tak uklizený nemá. Žufimu jsem ukázal skříň se zbytkem cartridgí a kazet, že tam přijde jako to, co donesl z kanclu a ať v tom udělá pořádek, ale ať to zas nepřehání, že to vydrželo dost dlouho, tak se to o nějakej ten den nepodělá. Vzal jsem jednu starou třiosmšestku (takovej hodně starej počítač) a šel z něj a z druhýho pokaženýho na měření kvality ovzduší udělat jeden, funkční, aby tu kvalitu ovzduší fakt měřil. Chvílu jsem se v tom rejpal a pak došel do stavu, že jsem k tomu už potřeboval i monitor. Vrátil jsem se do skladu. Žufi právě objevil krabici kazet a cartridgí pod stolem. Ke mně se na chodbě přimotal Mára, kterej mi čuměl přes rameno a mudroval, jaký to bejvávaly úžasný stroje. Potřeboval jsem do toho ještě jednu kartu. Nechal jsem Máru čumět a seběhl pro ni do skladu, kde Žufi právě vyčenichal další poličku tonerů v úplně jiné skříni. A tak to šlo furt dál a dál, nakonec jsem počítač na měření ovzduší spravil, ovzduší sice ještě neměří, jelikož se mu musí program nainstalovat, ale Žufi objevil ještě čtyři další ložiska zásob spotřebního materiálu pro tiskárny. Holt Jarda Petarda byl dobrej sysel.

Na oběd jsem měl cosi, co se jmenovalo "námořnické maso s rýží", no zase lživá reklama, námořník chutná jinak, podle chuti to bylo z krávy, podle konzistence z krávy šílené stoleté. Měl jsem toho plný zuby. Doslova. Nakřečkoval jsem v hospodě pakl párátek a dobře dvě hodiny se šťáral v tlamě a páčil tu krávu ze zubů ven.

Po práci jsem se musel ještě stavit u EFXka, tam projektantovi Čobolovi Milanovi přehodit ten novej počítač za ten starej, ten starej jsem mu eště nechal při ruce, kdyby z něj něco potřeboval, ale zas ne na moc dlouho. Ve čtvrtek ho chci dát do provozu Béďovi. A Bobo zrovna pracoval na inventuře, kterou mi má předat, protože dal výpověď a od té slovutné firmy odchází. Šéfové Béďa i Bóďa jsou z toho neščastní, zvlášť proto, že jim odešel dneska untruntršéf Borovička a minulej tejden účetní, no a Bobo jde příští tejden. Tak jsme se domluvili taky na ten čtvrtek, že mi to jako předá, a šli to hrdě mezi dveřma sděliti Bóďovi, jestli na to kejvne. Nekejvnul, naopak ho napadlo, že zejtra by to bylo lepší. Řekl jsem, že dejme tomu, jestli teda Bobo nic nenamítá, a měl se k odchodu. Jenže Bóďa začal, začal rozvíjet nějaký svoje zmatený teorie, že by to bylo potřeba tento tejden (to je pak ohromnej rozdíl mezi středou a čtvrtkem), že už to říká kdovíjak dlouho (to víme a taky to kdovíjak dlouho posloucháme), že to je důležitá věc (jednak pro něho je důležitá každá věc, čím větší pičovina, tím důležitější, druhak to opět víme, jinak bysme na to ani nešáhli) a vůbec, zejtra tam bude Boss, jako sám velkej Big Boss z Práglu a ten to aspoň uvidí a bude nás mít asi rád nebo co. No to mám radost jako svině, nejenom, že Bóďa tyhle zmaty valil asi čtvrt hodiny v kuse, eště se nám do toho bude montovat Boss? No tak to je na noční šichtu. Fakt, oba mistři zbytečných činností, třeba Bóďa, to je ten stejnej Bóďa, co tak urgentně potřeboval počítač, jak na něm bude všechno dělat. Zajímavý, počítač má, ovšem že jsem mu už před tejdnem z něho šlohnul jeden kabel, to si jaksi nevšiml. A té čtvrt hodiny, to jsem to ještě neslyšel celý, v půlce Bóďové přednášky jsem se otočil, zahalekal mu do nádechové pauzy: "Tak zejtra, to su rád, že sme domluvení!", zmizel a zanechal je tam vlastnímu osudu. Jenom Bobo za mnou házel nějaký útrpný pohledy.

A to neměl bejt utrpení konec. Měl jsem spicha na kafe s Bláňou alias Janou.Tleskacovou. To teda není to utrpení, utrpení bylo, že jsme se blbě domluvili, já čekal na čáře pod hodinama a vona na zastávce a voba jsme vymrzli jak drozdi. A samozřejmě to byla válka nervů, kdo zavolá první, aby nevypadal jako idiot, co neumí nějakou tu minutku počkat. Dobrá, byl jsem to nakonec já, ale na svoji obhajobu uvádím, že já měl jenom svetr huňáč, zatímco Jana.Tleskacova kabát. Tak. No a zašli jsme do Elektry, poklábosili, a probrali všechno možný, třeba to, vo čem se já nemůžu bavit s ostatníma, dobrá, zklamu vás, nejde o sex, ale třeba o politiku, protože su egocentrický pravičácký prase, nikomu nic nedat, nezaměstnaný nahnat do pracovních lágrů a takový perličky, to polovina mejch známejch nechápe, voni sou samá ta tolerance a sociální cítění a bla bla bla. Nasrat. A taky je Jana.Tleskacova chytrá holka, protože je pro registrovaný partnerství homosexuálů, což většinu lidí nezajímá nebo jsou to pseudopánbíčkáři zasraní a brojej proti tomu a jsou to debilové, jak kdyby jim do toho něco bylo, nebo jak kdybych se já zajímal, jak takovej poslanec za KDU šuká svoju starou, taky Jana.Tleskacova pracuje ve státní správě a ještě víc si stěžuje než já a vůbec je super. A nakonec už jsme byli na odchodu a přiřítili se do té samé hospody Jks a JDC-com a hrozně se divili, co tam děláme a jestli spolu něco jako nemáme, a my jsme dělali, že jako nemáme, aby to vypadalo, jako že máme, a voni čuměli, a teď si to přečte Ťapina a bude špekulovat, co teda spolu máme, když se tvářím, že nemáme a zejtra jdu zas s nějakou kámoškou do hospody a to bude určitě zase vona, a ačkoli to nebude vona, tak vona si bude myslet, že je to vona a bude to průser a já dostanu asi po rypáku a Ťapina mně uváže na řeťaz a bude. Ach jo.

Jak jsem zas valil za Ťapinkou domů, zas mi ujela šalina před šňupákem, svině jedna, jezdí si načas jenom, když se jí chce, teda ta šalina, Ťapinka si nejezdí načas nikam, ačkoli teda občas jede někam na čas, třeba na víkend, ale to je něco jinýho a taky se na víkend nejezdí v úterý a to ani na čas. No a jak mi ta šalina ujéchala, tak jsem zase vymrzl jako čutňák, čutňák, to je takovej ten pták, co žije kdesi v hrozné kose a všici mu říkaj tučňák, ačkoli čutňák je lepší, čutňák je akční, ale zase takovej čutňák nemrzne ani v té kose, protože je sice akční, ale zároveň divnej, páč v Brně byla rozhodně menší kosa, než tam, kde čutňák žije, a mně kosa byla, zatímco čutňákovi né. Chápete? Tak jsem dojel za Ťapinkou, chvíli jsme pobyli, najedli, ona pak šla spát, že ráno jede na čuňata, ne, nevypadlo mi písmenko, to už jsme fakt u prasat, teda ne doma, ačkoli to taky, ale ona jede na prasata, a to eště je vyšetřovat a ošetřovat, protože Ťapinka je akční jako ten čutňák, kterej v zimě nemrzne, tak Ťapinka nejede prasata žrát, to je to divný stejně, jak u těch čutňáků. A jak jsem šel večír s čoklama, tak jsem se nakrkl a vytáhl péřovou zimní bundu a boty a je mi jedno, jak je kde jakýmu čutňákovi a že je teprve listopad, já si to vezmu zítra na sebe a bude mi teplo čutňák nečutňák. Tak.

Jediný, co mně hřálo u té šaliny, co tam už vlastně nebyla, protože mi ujela, tak u té šaliny, co tam nebyla mě hřálo, že mi za den pochválilo několik lidí tyhle moje bláboly, Chochovi prej někdo psal, jestli fakt křížím prasata a psy a taky mně sám velkej Chocho pochválil, jakej su chytrej, že jsem vyčenichal jeho zoofilní fotku, protože mi napsal milou zprávu:

Ty kundí hlavo! :-)))) Ted ti koukám na web! :-)
Hade. :-)

---

Pondělí, 04.11.2002

"Po práci legraci", staré to heslo, kvílené v jakési socialistické agitce vo Golemovi Janem Werichem. Volby byly ta práce, dnes na řadě legráce, nebo aspoň odpočinek. Ten jsem si začal vybírat hned ráno, vzbuzen nemilosrdně kombinací Ťapiny a budíkové soustavy krátce před osmou. Ale protože su kluk šikovnej, byl jsem v práci už kolem půl deváté, zaparkoval hned v přízemí a dal se do urgentního dopůvodníhostavuuvádění těch čtyř kanceláří, co při volební taškařici sloužily jako doupě Lotosového Květu ze Statistiky a jejích noshledů. O půl desáté jsem měl všechno zprovozněné, tak jak to bylo dřív, tiskárny odnesené tam, kde mají bejt. A všichni si mysleli, že jsem tam od osmi, to se člověk musí umět správně tvářit. Ti dole si mysleli, že jsem tam od osmi, dal jsem si kafe a šel jim to dát do pořádku, ti nahoře na sekretariátu si mysleli, že jsem tam od osmi, všechno jsem dal do pořádku a teď si teprve jako vzornej pracovník jdu dát kafe. Idyla.

Zalezli jsme s Žufim do kanclu a nepokrytě se flákali. Málo co nás dokázalo dneska vyrušit. Ale třeba takovej malej šéf - chlípnej Kokeš, ten volal, jestli bych se nemohl zastavit, že si balí věci (je po volbách), jestli bych po něm nevymazal dokumenty z počítače. Ale to já zas jo, vidět, jak vyklízí pole, to jsem prostě musel. Leč žádné dokumenty se mi mazat nechtělo, pokochal jsem se pohledem na balícího Kokeše, ale pravil mu, že to ještě mazat nebudem, že je to složitý (asi dvě minuty, ale čekali mě kámoši na chatu), že třeba se ta sebranka usnese a zvolí ho zase do funkce, třebas i do vyšší. Kokeše ta myšlenka evidentně nadchla, nadmul se, div nerupl, a pravil, že když bude v té vyšší funkci, tak by těch zahubenejch dokumentů byla věčná škoda, že mám pravdu a že počkáme. Už aby byl v prdeli, tukan.

Třeba taky hlad mě z kanclu na chvíli vypudil. Odpočinek neodpočinek, oběd musí bejt. Tak jsem si dal smaženej Hermelín. Dlouho jsem ho neměl, naposledy v pátek a v sobotu. V pátek, jelikož jsme přišli pozdě a hejrupáci, kteří chodí do té hospody, už hotovky sežrali, v sobotu žádný hotovky ani nebyly. Ale jelikož ve mně ještě doznívá průvan z těch sobotních párků, zavrhl jsem křenovou omáčku a dal si ten Hermelín, kterej byl dneska jako součást menu, na tom se nedá nic moc zkazit, protože je to sejr a zkaženej a plesnivej je už tak jak tak.

Pak naše rozjímání a klábosení na různejch chatech ještě přerušili čumprdlíci, co si přijeli pro ty počítače, tam jsem už poslal jenom Žufiho, přece se s tím nebudu tahat a kontrolovat já, a nakonec ještě přišla Fišle, zeptala se jestli neruší a po našem ironickým: "Ale né, kdepák, jak bys mohla rušit?" vlezla do kanclu, zůstala stát u dveří a jala se nám líčit, že se včera dívala na ČéTéDvojku a tam byl úžasně divnej dokument o úžasně divným hrobníkovi, jak žije na hřbitově a navíc spravuje boty a koza se mu pase na hrobech a pěstuje tam zeleninu (ten hrobník, ne koza). Tak to nám Fišle pověděla a zase šla. Asi by potřebovala taky dovolenou.

A večer jsem konečně koupil řidičovi Bobovi monitor a sjel s ním domů mu ho zapojit. Dal jsem si u nich dobrou večeři, dobrý čerstvý řízky s bramborama, díky polednímu Hermelínu mě i krušno ze sobotních párků přešlo. Domů jsem se plácal šalinou, protože trubka Bob si zase dal ke šnyclům pívo a radši mi dal prachy, ať si vyberu, buď si vezmu taxíka a těma prachama ho zaplatím, nebo pojedu šalinou, prachy si nechám a budu držet hubu. Chvílu jsem nad tím uvažoval, ale prachy v kapse, hodin vcelku málo, hodina cesty z Bystrca na Lesnou - ideální kombinace, jak vlézt do šaliny, zaujmout pozici na sedadle a v klidu si přečíst noviny, jelikož doma bude číhat Ťapinka, která by měla zase remcy, že si čtu noviny, donutila by mně je vodložit, aby je mohla uchvátit a číst si je sama a já bych sušil hubu. Tak to zrovna. A cestou vod šaliny jsem viděl příklad skvělýho byznysu. Na parkovišťu u školy se ulágrovali před nějakou dobou komedoši se šauklama (pro mimobrněnský - kolotoče). Asi tři dny je stavěli, pak čtyři dny tam s nima dělali virvál, svítili jak vo život, z ampliónů jim furt vyřvával Majkl "Poupě" Dejvid a Dalibor "Stopangin" Janda, jakož i jiní nomenklaturní bolševičtí kádrové, dneska to sbalili a očividně se chystaj jet pryč. Hmm, vono šaukle v listopadu, když prší a je kosa jak v ruským filmu, to je celkem blbost, taky je to možná ten důvod, proč jsem na nich neviděl nikoho jet.

A po návratu domů Ťapinka připravila večeři, tousty s Nivou, no prostě dneska jsem si žral. To byla totiž záminka, aby mě mohla podusit, co bude s tím pelechem pro čubu, že si na něj má už zvykat, když už bude mít ty štěňata. Pravil jsem, že už má krabici od monitoru, to je snad jako pelech dostačující. Ťapina mlela cosi o tom, že to moc dobře ví, jelikož si krabici musela donést ze sklepa. No to je pravda, ale já koupil ten monitor, vybalil ho, dal ho na stůl, kde mi zabírá ohromný místo, a to všechno jenom proto, aby mi ta krabice zbyla a čuba měla v čem mít pelech. Nebo ještě lépe, z krabice krychlové se udělají dvě krabice kvádrové, nižší, a čuba bude mít pelechy dva, ne teda voba současně, ale až si ten jeden zlikviduje, tak se jí diverzně podstrčí druhej a bude zas chvílu klid. Tím jsem považoval věc za vyřešenou, jelikož i Ťapinka pokejvala hlavou a otočila se zpátky k monitoru (tomu z té krabice).

Chvílu po tom jsem přemejšlel, co budu asi tak dělat, když mi Ťap okupuje počítač. Noviny přečtený, vytáhl jsem časopis, jelikož je pondělí, tak konkrétně časopis Týden a dal se do čtení. Ťapinku rázem přestal počítač zajímat, šmajzla mi Týden a zmizela v ložnici. Ještě v posteli ji nejapně napadlo, že jsem odvedl řeč jinam, že co s tím pelechem. Zkusil jsem trik, že přece má tu krabici od toho monitoru, ale Ťap mě rázně přerušila, že v krabici je jenom jakejsi polystyren a na polystyrenu Máša ležet nebude a potřebuje tam deku nebo nejlíp moji starou mikinu. Nebo jí Ťapinka dá svoji starou mikinu a lapne mi moji starou mikinu. Každopádně, ať jsem to počítal, jak jsem to počítal, mně vycházela moje skříň mínus jedna mikina. Pravda, je stará a vošklivá (ta mikina, ne ta skříň), navíc jsem ji už Ťapině dal, ať si s ní dělá co chce, ale takovou smrt si nezaslouží (furt eště ta mikina a ne Ťapina). Tak jsem chvílu sakroval a držkoval, že o půl jedenácté vyblbovat s psím pelechem je trotlovina, ale anžto by Ťap pokoj nedala, navrhl jsem, že jde o čubu údernou, tudíž by jí mohly stačit lampasácký gatě, resp. kalhoty od vycházkového stejnokroje vzor 63 - důstojnická verze, co jsem o ně kdysi stáhl nadporučíka Kmoníčka (stáhl jsem ho o kalhoty, ne že bych stáhl jemu kalhoty). A Ťapinka přeochotně souhlasila, že to je přesně ono, kalhoty od vycházkového stejnokroje vzor 63 - důstojnická verze, to je přesně ten pravej pelech pro naprcanou čubu. Tak jsem ještě v půl jedenácté v noci hledal na dně skříně kalhoty od vycházkového stejnokroje vzor 63 - důstojnická verze, co jsem o ně kdysi stáhl nadporučíka Kmoníčka.

Když už jsme u té čuby a štěňat a nabízení štěňat a pěstování psů, starosti mi ani tak nedělá naprcaná čuba Máša a její budoucí potomstvo, jako spíš pan Chocho, ten divnej pidižvík kdesi z Cajzlovska. Ten už se fakt totálně pomátl, nejen, že před odletem do Afriky ztratil pas a poletí leda tak do prdele, jak jsem mu psal, jemu už totiž fakt přeskočilo a aby odvedl pozornost od svojí trapáskovité existence, patlá na web úděsné koniny a Chochoviny a vydává to za převratné objevy:

Toto je třeba jeho plagiát, originální inzerát zhůvěřile ukradl na mé titulní stránce, předělal, namontoval tam svůj oblíbený sexuální objekt a vydává to za vtip.	Leč tady narazil, myslel, Chocho trapný, že mu na to někdo skočí ...

Ale já to tak nenechal, nestáhl jsem se do kouta a nevyklidil pole. Ba naopak, angažoval jsem tým mých přátel z KGB, CIA, FBI, Mossadu a Egiho rozvědky, ti propátrali web a došli k šokujícím závěrům - původní fotografie pochází přímo z Chochovy vlastní sbírky, a sice jako vzpomínka na jeho zoofilní dovolenou s heslem "Po stopách Šuka a Heka - Arkadij Gajdar se vrací", tlupa perverzních individuí vedených Chochem táhla matičkou Rusí, kde se v širých stepích nějaká ta levárna vždycky schová, a plenila, nač přišla, leč ne vždy byly po ruce sličné Komsomolky, no a milý Chocho dnes inkriminovanou fotografii vzal, odretušoval pozadí pro ztížení identifikace, místo svého odporného vykuleného obličeje přikreslil psí hlavu a vydává to zase za objev. Tak tady je přátelé originální, experty zmíněných tajných služeb pracně získaná verze:

---

Neděle, 03.11.2002 a znova sobota, 02.11.2002, psáno v neděli, 03.11.2002

Volby. Tak jak to vlastně bylo? Průběh měl několik zádrhelů, ale ne nijak světobornejch, to jsou všechno malý věci, zato tupani, ti jsou nesmrtelní. Lávička mě vyzvedl doma, hezky autem, aby Egíček nezmokl. Hezky jsme místo v deset přijeli ve čtvrt na jedenáct, dali si kafe a pustili se do karet. Od těch jsme vstali jenom jednou, když jsme museli ze zdvořilosti ty okrsky oběhnout, zkontrolovat tam v počítačích datum a čas a jít následně na oběd. Pak jsme se ke kartám piánko lážo plážo vrátili a setrvali u nich až asi do pěti. Vona ta estráda sice končila ve dvě, ale než to zmatematikovali, tak to trvalo jak kráva.

Už tady byly jasný signály, že to nebude tak jednoduchý. Volala JitČa ze socky, a hnedle Márovi, že jí netiskne tiskárna. Vzali jsme to metodou hodnýho a zlýho policajta, já byl pochopitelně ten zlej. Mára jí poradil s tiskárnou, já ji seřval, že má volat na servisní mobil, Márovi pak, až jí já řeknu. Jestli to nepochopila, když to tam má napsaný písmem jak bejk?

Dál - nesmrtelná Pišta. Tentokrát do těch chlívečků patřily trochu jiný čísla. Říkalo se to na tom čtyřhodinovým školení, i já, kterej tam byl půl hodiny jenom na počítače, jsem to pochopil. Jenže to by tam Pišta musela sedět na prdeli a ne se zdekovat předčasně. Pak jsme jim to vysvětlovali, když jsme jim ten program ukazovali, aby si to mohli vyzkoušet. A do třetice je Žufi obcházel ještě jednou, každýho zvlášť, každýmu to ukazoval na příkladu a vysvětloval. Tedy vzato kolem a kolem, na naše ouředníky je to málo. Teda na jejich obranu je nutno zase popravdě říct, že to nepochopila napotřetí jenom Pišta, a u té se to tak nějak předpokládalo. A volala. A stresovala. O co jde jsem pochopil hned, ale jak furt blekotala, nemohl jsem jí to vysvětlit. Asi po třech minutách marnejch pokusů jsem jí musel říct, ať sklapne, vydejchá se, nechat ji minutku uklidnit a pak jí to teprv vysvětlit. Naštěstí to pochopila hbitě, sice napočtvrté, ale přece.

No a konečně se začali trousit s výsledkama. Jako první pochopitelně šplhoun Vorm, zas se skřípěním pneumatik, tomu aby něco uteklo. Harmony ani nehodila looping před ouřadem jako minule, kdy si trochu vo dlažbu rozčísla pěšinku, jak kvaltovala, nikomu nic moc nechybělo. Tak začali statistici kontrolovat a vyhodnocovat, leč ouha, jedna tiskárna prej netiskne, hrůza, děsnej problém, chyby to píše a krize nejtěžšího kalibru. Ještě, že tam měli mne, kterej ladným pohybem sáhl a tiskárnu zapnul. Rázem tiskla.

No a rozprchli jsme se na okrsky, Fišle nechápala cosi s exportem, pak zas jí nešly sečíst hlasy, tak mi cvičně zavolala, asi jestli jí to třeba telepaticky nespočítám (asi jako: "Egi, nevíš, kolik máme hlasů?" "14532" - tak tak to fakt nejde), nejvíc si naběhla ovšem Ťápina (neplést s Ťapinou). Mistryně světa, ouřadu a přilehlýho vesmíru, ale jak ta ten program doblbla, ten jí dělal naprostý kejkle. Celá její komis už měla nervy v kýblu a Ťápina měla taky nervy v kýblu a ani si nechtěla zapálit a na dotaz, kde je problém odvětila, že největší problém je, že na to poslali mně. A když jsem jim po konzultaci řekl, že jediný, co s tím zbejvá, je celý to smazat, znova nainstalovat a celý to tam nabušit znova, jeden mameluk se mě zeptal, jestli nemám trávu, že by si na to zapálil. Nebo že se půjde vožrat, každopádně už to nebude přepisovat. Nakonec, když jsem viděl, jak s tím zázračí, jsem se vzteknul, vyhnal je od toho a celý jim to přepsal sám, ti by s tím kouzlili ještě teď - a bylo to hned a napoprvé správně. Nechápu.

Mezitím na ostatních školách (jelikož volby jsou většinou ve školách) ostatní poskoci sklízeli počítače. To zas naši miláčci nepochopili, že s tím mají třeba pomoct. Já na ně asi mluvím fakt nějak moc odborně, když jim řeknu, že "s každou zapisovatelkou se stáhne na úřad její počítač, navíc dostane ke svým věcem prodlužovačku a tu mi vrátí v pondělí osobně do ruky". Kurva fix, co je na tom tak nepochopitelnýho, to po nich chcu tak moc? Polovina se jich zdejchla rovnou. Počítače kluci sklidili, ale zajímalo by mně, jak mi budou vracet ty prodlužky, když já už je mám ve skladu a budu je po nich v pondělí vymáhat cvičně ještě jednou. Debilové, debilové, debilové.

Nechali jsme se večer rozvést domů, neděli jsem proválel, dodělal zbytek fotek z posledního srazu XChatu a vůbec jsme se i s Ťapinkou rekreovali. Trochu nás z toho vytrhla moje máti, která si přišla zopakovat, jak si spustí Internet Explorer, jak se na webu dostane do své mailové schránky, jak si přečte mail a napíše mail. A Ťapina zákeřně odmítla jí to postopadesátý vysvětlovat, ať si to taky jednou vyžeru já. Hmm, za hodinu a tři popsaný strany zápisníku to pochopila. Dávám tomu tak tejden, pak si to bude muset zopáknout. Až si moje máti pošle jednou sama mail, musí se to vyhlásit jako památnej den.

---

Sobota, 02.11.2002 (nebo vlasntně už neděle, 03.11.2002 - ale vo sobotě)

Volby dopadly, tak jak dopadly. Tak nějak by to řek politik, to je takovej ten mamlas, co se v těch volbách volí, protože kdyby nebyl ve volbách zvolenej, nemohl by bejt politik, tudíž by nemohl vést takový blbý kecy a musel by rovnou vyvalit, jakže ty volby dopadly. Nebo kdyby nebyl zvolenej, tak by taky moh bejt politik, ale to by se nesral s nějakejma kecama vo volbách, když by stejně žádný nebyly. Soudruzi Husajn a Mugabe a Grebeníček a Ransdorf a podobná verbež by vo tom mohli vyprávět. Takže volby dopadly, tak jak dopadly. Ale to není tak zajímavý, takhle to může plácat právě ten politik, a taky to, všivák, zhusta dělá, a chudákovi člověkovi nezbyde, než si teda zjistit, jakže dopadly jinde, třeba na www.volby.cz. Spíš je zajímavý, jak probíhaly, ale s tím se teď zase nechce srát mně, protože se chce spát mně a to tak, že moc. Tak si to nechám na zítřek. Snad jenom můžu navodit atmosféru, že Pišta a Fišta zase nezklamaly.

A teď proč se mi chce spát? Když tak nad tím přemejšlím, tak se mi chce vlastně i srát, ale to ne s vyprávěním o nějakejch volbách, ale tak jaksi prozaicky. To s tím totiž úzce souvisí. Včera totiž Ťapinka se dořítila notně pozdě a párkama, který jsem koupil, aby měla co do huby, těma si drze pohrdla, že je pozdě a vona hubne a žrát je nebude, ať si je sežeru sám. Tak jsem pravil, že si je teda nesežeru, anžto jsem již čtyři nožičky sežral, nechám jí je na zejtřek. A protože jsem to říkal včera, myslel jsem tím dnešek (vlastně vzhledem k tomu, že jsou dvě ráno, tak vlastně je to celý ještě o jeden den mínus, ale to už si bystrý čtenář přebere).

Dneska jsem přišel já v deset, Ťap už byla doma. Ptám se, co bude k večeři, když už je tři hodiny doma, to mohla něco uklohnit. Ale to vona né, vona sice skončila s volbama před třema hodinama, ale pak se ještě sčuchla s Vérou, to je ta druhá vobluda (alias spolustudentka), kterou jsme uvrtali do voleb. A spolu šly na večeři. A kdybych chtěl něco žrát já, tak že tam mám ty párky. Já na to, že ty jsou její, já si teda vezmu něco jinýho, jí nechám párky na zejtřek. To už jsem jí říkal v ložnici, protože z té večeře byla ohromně unavená (se nedivím, já jsem byl hlady dost vzhůru) a šla spát. Tak jsem se šel podívat do ledničky. Párky tam byly a vypadaly divně, přemejšlel jsem, jestli je nechat psům, jenže ti jsou u máti. Nebo je nechat Ťapince. Ale to bych zas musel hledat něco jinýho, takže divný - nedivný, přece ani pejskům ani své drahé nenechám něco hnusnýho, tak jsem je jednoduše sežral.

Sice se mi po nich začalo chtít taky spát, jenže ne zas tak moc. A číst se mi nechtělo a psát se mi nic taky nechtělo, sedl jsem a vzal televizní program, jak to běžně nedělám, zas jsem se blbec nechal zlákat, prej "válečný film - Zelené barety". Boha jeho, to byla zase chujovina. Asi jsem si to v tom programu měl přečíst pořádně, byl to nějakej první film, co reagoval na válku ve Vietnamu, už to mě mělo trknout, že to bude pěkná kokotina, taky tam hrál John Wayne, to byl druhej signál, a taky tam psali takovým tím učeným hantecem, že je to vlastně pěkná kokotina. A taky byla. John Wayne tam byl nějakej plukovník, kterej místo toho, aby jako správnej plukovník seděl na prdeli někde v teple a posílal lidi někam zhebnout, tak se furt sral kamsi na nějakou základnu a všichni kolem zhebli, jenom svině John Wayne se svou otylou plukovnickou držkou ne. A byli tam hodní Vietnamci a zlí Vietnamci, ale měli všici stejný hadry na sobě a stejný rypáky, akorát ti hodní měli americký maskáčový klobouky, jenže hlavní útok přišel v noci a klobouky jim buď při explozích min spadly, nebo prostě nebyly vidět, každopádně se tam honili Vietnamci s kvérama a nebylo poznat, kdo je ten hodnej a kdo ten zlej. Ale vono to bylo asi fuk, protože ti Američani s tím nablblým tajtrlíkem Johnem Waynem seděli na kulometnejch hnízdech a očividně to prali do všech. A nakonec tam byl malej Vietnamec (teda ne takovej ten malej, to jsou všichni, ale takovej ten jinej, jakože dítě, sirotek, zachráněnej), a ten si voblíbil druhýho hlavního hrdinu, taky Američana, jenže ten jako správnej druhej hrdina po boku Johna Wayna taky zhebl, a malej Vietnamec bulil a John Wayne mu dal zelenej baret po tom zhebnutým druhým hrdinovi a řekl mu, že musí bejt statečnej - pochopitelně ten malej Vitnamec, ten zheblej nebyl statečnej, nýbrž zheblej, a sám sobě to John Wayne taky neříkal, protože v tom filmu už jakože statečnej byl, a kdyby to říkal sám sobě, tak by trpěl samomluvou a nebyl by plukovník, ale magor. No dyť říkám, kokotina jako kráva. Takový "Čtyři z tanku a pes a malej Vietnamec a John Wayne".

A teď je mi šoufl z těch párků, asi jsem je fakt měl nechat radši Ťapině nebo psům, to by mi šoufl nebylo, protože by bylo šoufl jim. Ale to by John Wayne neudělal, a já, hamoun nenažraná, taky ne. Blbec jsem a patří mi to.

---

Pátek, 01.11.2002

Všivá demogracyje, volby, furt volby, každej tejden nějaký volby, s takovou se ze mne stane karbaník. Už su na nejlepší cestě.

Ráno jsem kupodivu přišel víceméně včas, bodejť by taky ne, když jsem se s technickejma poskokama Žufim, Márou a Lávičkou domluvil velkodušně až na devátou, to se to pak chodí včas. Ale tak jak tak, slejzali jsme se jak ti pověstní švábi na to zprofanovaný pivo. Teda v našem případě na kafe. To se musí, bez kafe nepracuju. A taky jsme museli nechat vymotat se ty naše ouřednice, co budou dělat ty zapisovatelky, pokud možno se jim při tom vymotávání vyhnout, aby po nás nikdo nemohl chtít nic nestandardního jako třeba odnést nějaké krámy k autu. Už to vidím v živejch barvách, taková moje favoritka Fišle měla jakejsi problém, eště volby nezačaly, co bude dělat potom? Tu druhou, Pištu, jsem naštěstí ani neviděl, ta nám asi chystá nějaký velký překvapení.

Když jsme se jakž takž zkonsolidovali, dali jsme se do příprav, už asi o půl jedenácté dokonce. Nejdřív jsme připravili tiskárny pro Statistiku, na ty jejich slavný kontroly, po minulejch zkušenostech radši čtyři. Jedna s náma laškovala a nechtělo se jí tisknout. To jsme ji ještě přesvědčili. Horší bylo, že jakmile nacvičila Lotosový Květ ze Statistiky se svojí poskokyní, nechtělo jim to nainstalovat ten jejich prográmek. Usoudil jsem, že je to počítačem a připravil jim jinej. No a pak bylo teda třeba se milostivě zvednout a nechat se odvézt na jednotlivé okrsky, připravit ty vyhodnocovací prográmky tam. To by vesměs bylo jednoduchý, práce na pár minut, vrazit do počítače jednu disketu, pár kliknutí myší, vrazit do počítače druhou disketu, pár kliknutí myší, zatvářit se děsně chytře a zmizet. Jenže do toho mi volala Lotosový Květ ze Statistiky, že mají zase problém, jestli bych se mohl vrátit. Ale prý to chviličku počká. Tak jsem dodělal, co jsem měl, abych v tom nedělal bordel a zavolal na ouřad, že jsem na okrsku tom a tom a potřebuju urgentně vyzvednout. Jo, posílají pro mně řidiče Boba. Pokud by to auto tlačil, musí tam bejt za pět minut. Dal jsem mu dvanáct. Pak jsem zavolal přímo jemu a prej už vyjíždí, musel doobědvat. A to se ještě cestou stavil pro Žufiho ouplně jinde. Tupan. Nebo se já vyjadřuju moc odborně, že někdo nepochopí slovo "urgentně"? A takovej člověk po mně chce koupit monitor pro haranťata, to je hrůza, takoví lidi se eště množí.

No, Lotosový Květ ze Statistiky už byla dobře na prášky, nešlo jim to nainstalovat nikde. Chvíli jsme s tím laborovali, ukázalo se, že je vadná disketa - no nic, nakopírovali jsme jinou. Bohužel až potom, co malomyslně zavolala jejich technika. Ten přijel nějak tak mezi tím, zjistil, že už nemá co dělat, prohodil pár slov aby svoje ovečky uklidnil a zas zmizel. A jelikož už jim vše šlo, byl nejvyšší čas jít na oběd, hola hola, karban volá. Taky jsme u těch karet následně vydrželi až do šesti večer, ačkoli ve tři jsme mohli jít domů. Ale aby to vypadalo, že jsme tam k něčemu, že třeba číháme na závadu (ta ale nemá proč vzniknout, jelikož nikdo nemá na ty počítače nejmenší důvod sáhnout do zítřka odpoledne - ale tím se nikomu chlubit nebudem).

Na závěr jsem se ještě nechal drze odvézt služebním řidičem domů, nebo lépe řečeno k domu, o ulici níž ke starýmu Růžičkovi do obchodu, koupit něco k večeři. Teda aspoň párky. A tam jsem potkal kámošku z chatu, S.l.u.n.i.s.k.o, tak jsem ji rovnou pod průhlednou záminkou ukázání fotek stáhl domů, no dobře, tak jenom na kafe. Ještě jsem si skočil za roh do školy taky splnit tu občanskou krávovinu, hlavně trochu poškádlit místní komis, udělat si z nich prču, jak se těší na zejtřejší sčítání. Prej to zmáknou, hehe, už to vidím, v Polsku měli volby minulej víkend a dodneška nemají ani předběžný výsledky. Taky měli počítače, chachá.

No a teď jenom čekám na Ťapinu, ta tam musí, vopice, sedět hezky poctivě až do desíti do večera. Pche, řadoví pěšáci. To my, šlechta, elita, technici, páni velkomožní, my se máme.

Bobeš, pažba stará zduřelá, ten se pochlapil a vypadla z něj další aktualizace Bobšotlachu, nemohu uvěřit, voni ho snad v tem Englandu naučí zodpovědnosti, tentokrát barvitě líčí, jak šli chlastat v pracovní době, dělá, že mu to přijde děsně divný, co já pamatuju, nikdy mu to žíly nervalo.

Ale starosti mi dělá ten druhej drozd, Chocho, nejenom, že je tupýš, kterej ztratí pas před odletem do Afriky, ale ještě mu z toho jebe a nabízí naše undergatery jakožto surovinu do guláše, lidi, nevěřte mu ani slovo, to je jenom důsledek duševního pohnutí, že pojede tak akorát do prdele, já mu dám Afriku.

Jo, a ze včerejška opakuju, viselo to tady krátce a už je to v archivu, přitom je to úplná bomba a naprosto dokonalý:

Ale hlavně - toto mi došlo mailem, to si schválně zkuste - ovšem pozor, je u toho nutný zvuk, jak klikáte na ty "uně", voni vám "vejou" - sám si to pouštím furt dokola :o)

http://svt.se/hogafflahage/hogafflaHage_site/Kor/hestekor.html

---

Egi