Egiho stranky

Ťapinčin antideník - to nečtěte buď vůbec, nebo až po mém, abyste viděli, jak si potvora vymejšlí.

Bobešovy tlachy - nejhorší pomluvy a nejnudnější zážitky, co kdo na web napsal. Samá lež a blábol.

Howadoor a jeho zápisník - šílený cestovatel, šílený programátor, neúnavně záporný hrdina

Chocho a Chochoviny - další cestovatel, též šílený, takřka na hranici snesitelnosti

Úterý, 31.12.2002

Ráno se stalo něco naprosto nepředpokládaného. Plešatej Vejťa vstal před polednem. Hrůza a děs. Ona by to taková hrůza nebyla, navíc Vejťovo vstávání na vzdálenost tří ulic mi, když spím, může bejt vcelku fuk, jenže pojal nepřekonatelnou touhu si se mnou povídat. A jelikož jsem zase já, blbec, si zapomněl vypnout telefon, skutečně nemělo jeho zvrhlou touhu co překonat. V jedenáct mi volal, co že bude s tím počítačem pro otce jeho kámoše. Ťapina mi s poťouchlým votlemeným výrazem přinesla telefon až do postele a rychle se zdekovala, aby to neschytala vona. Odkázal jsem Vejťu na jednu hodinu a chtěl spát dál. Druhej takovej. Taxikář Zdenál, co mám tady taky na opravu jeho počítač, nepochopil význam zprávy "Zavolej mi ráno v poledne" a zařadil se ve své tuposti hned za Vejťu. Nebo maj třeba v Komíně nějaký jiný časový pásmo, jo, tím to bude, šéfová tam taky kdesi bydlí a dycky straší v práci už za tmy. Pak už jsem pořádně neusnul.

Před tou jednou hodinou naráz zvonek. Myslel jsem si, že se valí plešatej Vejťa. Aspoň podle toho, jak vyváděli psi. Omyl. Za dveřma byli dva malí Cikáni. Jsem si říkal, že ti psi šílí nějak jiným způsobem, nějak do toho šílení moc štěkají. Zvlášť Máša, ta v nich očividně poznala soukmenovce těch, co ji kdysi chtěli sežrat, a šla jim urvat nohavice. Psy jsem naboxoval domů a za jejich vyčítavého řevu (proč na ně můžu jenom já a né voni) jsem se spoluobčanů zeptal, co chcou? Prej nám přišli popřát všechno nejlepší do novýho roku, rodině požehnat a kdesi cosi. Pravil jsem, že to nemuseli vážit tak dlouhou cestu, ale že jim děkuju. Pochopitelně jsem zavřel a tím to zhaslo. Parchanti somrácký, když člověk potřebuje rychle na šalinu nebo člověkovi přijde návštěva, to je barák dycky zašpérovanej jak Alcatraz. Ale takovejhle ksindl žebravej se dovnitř dostane.

Což mi připomíná, že Ťapinka šla eště na poštu. Má tam nějakej balík, asi zase nějakou výhru z nějaké feministické soutěže. Jenže pošta měla zavřeno. Pochopitelně, na Silvestra odpoledne. Zajímavý bylo, jak se o tom dozvěděla. No, není to až tak dramatický, našla lístek ve schránce. Ale jakej. Vona nemá jméno na zvonku. Ale na schránce jo. A navíc jsem byl v uvedenou dobu doma. Že pošťák, když nevidí na zvonku jméno, podívá se na schránku, kde jsou jména obě, aby to mohl aspoň někam hodit, to zní logicky. Ale proč toho tupana nenapadne zkusit se ještě jednou podívat na ty zvonky, jestli tam není ten s tím druhým jménem, co si přečetl na schránce? Ovšem nejvíc mě zaráží uvedenej důvod "dům uzamčen", když lístek byl ve schránce až za domovníma dveřma. Asi je ten pošťák něco jako Kristus, ten to taky občas bral zkratkou skrz zeď nebo zavřený dveře.

Já jsem pak zašel nakoupit, vrátím se a Ťapinka sedí a na Mrazíka hledí. To je fakt nekonečnej seriál. Ale chcačky nechcačky, je to pohádka, která k zimě patří, stejně jako všelijaký Myší Kožíšky a Popelky, jakož i jiný uhozenosti. A navíc se v tom dá vždycky najít něco novýho. Třeba jako příklad - chcete zdramatizovat scénu, kterak pes Ťapka (jak příznačné) běží Nastěnku zachránit? Natočte psa Ťapku normálně běžícího a pak ten záběr dvakrát zrychlete. Sice vypadá jak epileptickej, ale mete jak vo život. Nebo ptáček zpěváček, ten usedne na berlu mrazilku a rázem je z něj kus ledu, chuďátko malý, Nastěnka je na tom líp, ta stihne ještě vyjeknout a jenom zprůhlední. No bomba. A ty Mrazíkovy sáně, jak se objeví doprovázený červenou dýmovnicí, jak vidíte, jdou filmové triky i se sčotem, bez počítačů.

Večer jsme zašli za máti. Já tam byl už den předtím, tak jsem nechal Ťapinku s maminou klábosit a probírat jejich úžasně důležité věci, sám jsem zalezl do zadního pokoje k počítači a nainstaloval konečně máti ten modem. Tentokrát se zadařilo. Ještě ji naučit připojit a mamina bude online. A o zbytek nechť se postará ŤapŤap, já na to nervy nemám.

Před půlnocí, po jedenácté, jsme se vrátili domů, přes půlnoc s máti není žádná zábava, taky jak se chcete bavit s někým, kdo se leká petard (na Silvestra petardy - kdo by to předpokládal) a sedí v obýváku s traktoristickejma sluchátkama? To jsme se radši zdejchli, že si zase vyfotím nějakej ten vohňostroj. Ale chyba lávky, v Brně byl vohňostroj už v jedenáct, preventivně, aby ho viděl aspoň někdo střízlivej. Čili nám utekl. No, zkusil jsem nafotit aspoň několik menších, uvidíme, co z toho vzejde. A koukli jsme se na kousek Červenýho Trpaslíka na PC a šli spát a spát a spát.

No vida, a to je konec roku. A deníček vydržel, chachá, a mně to začalo bavit, budu vás tepat a pranýřovat dál a dál a dál.

Egi

Pondělí, 30.12.2002

Ťapinka se vrátila, je mi blbě. Jéje, to vypadá divně. Ale to jsou jenom dvě hlavní události dne, není mi blbě z toho, že se vrátila, ani se nevrátila proto, že by mi bylo blbě. Prostě mě poškrabává v krku. Celej den. A večer se vrátila Ťapinka, to je celý. Spíš bylo blbě potom jí, když viděla ten čurbes tady. I když dle mýho střízlivýho odhadu bylo už i hůř. Jak jí, tak s tím svinčíkem. Ale co dělat? Jak jsem mohl ještě při tom všem starání o psy, při všech těch návštěvách a při té spoustě práce, co jsem měl, ještě uklízet?

A víte, že to je vcelku všechno, co jsem celej den dělal?

Aha, já vlastně ještě nic nedělal. Ale já vlastně nic důležitýho nedělal. Venčil jsem psy. Pak jsem spravoval (a posléze i spravil) počítač pro otce kámoše plešatýho Vejti. Disk potřeboval přeformátovat, celý to znova nainstalovat a vyměnit vadnou paměť. Tu jsem měl. Taky jsem začal spravovat počítač taxikáře Zdenála. A posléze nespravil. Též potřeboval disk přeformátovat, znova nainstalovat a něco vyměnit. Jenže nevím, co to "něco" je. A paměť to není. Holt asi základní deska nebo procesor nebo obojí. Zdenál to bude mít drahý.

Taky tu byla Gazela s přítulem Martinem. Psy obdivovati a o Litvě a Estonsku si nechati vyprávěti. Vona Gazela nemíti přístup na Internet a nemoct si přečísti sama o Litvě a Estonsku.

A ještě jsem se stavil konečně za máti, vepřem, knedlem a zelem se nacpat, modem jí nainstalovat. To se mi taky nepovedlo, to budu řešit až zejtra.

A abych těch počítačů neměl málo, na závěr jsem Ťapince nainstaloval novou myšu, optickou, s kolečkem, kterou jsem jí dal k Vánocům. Jednak po ní děsně slintala (jakože toužila, nemohla po ní fakt slintat, když ji neměla), jednak má aspoň lepší myš než já a jednak se furt nemůže vymlouvat, ze jenom paběrkuje vyřazenej šrot, kterej odpadne od drápů velkého domácího počítačového guru - tedy mne. Jo, a hlavně bude mít radost.

A vůbec, zejtra je Silvestr, tak si ho všichni užijte a nedělejte vylomeniny. Tak.

Neděle, 29.12.2002

Už dva dny mám na krku Vejťovu famíliji. Jsou tu furt, opakovaně, odchází a zase se vrací. Ale dobře jim tak, oni zas mají na krku psy. Jsme si fifty fifty. Po dvou včerejších návštěvách Sosni s Žábinou, mezi kterými se ještě stavily psiska vyvenčit, na dnešní ráno si malá Sosňa vybrečela, že chce opět venčit "Šukíny". Ráno jsem jí psy předal, jako příslušenství k nim vodítko a jako bonus klíče, jednak kdyby nějakej kokoťák zase dole zamčel, ale hlavně aby mohlo harantě potom vrazit psy do předsíně a táhnout třeba do prdele, hlavně mě už podruhý nebudit. Ale k něčemu jsou ty děti dobrý. A klíče jsem jí pak nakázal plynule předat Vejťovi, že mi je donese, jelikož se chce přihnat sám v celé své plešatosti, obtěžkán počítačem od otce nějakého kámoše (prostě jakýmsi počítačem), kterej mu nefunguje, von tomu jakýmusi šuldovi slíbil, že zařídí aby to fungovalo. Když Vejťa zařizuje aby něco fungovalo a zařizování mu moc nejde, hodí mi to za krk. Uvidíme.

Teda v první fázi jsme vlastně už viděli, je to fakt kaput. Chvílu jsem se v tom rejpal, asi hodinku a půl, nepomohlo, tedy jsem to celý zazálohoval, zlikvidoval úplně a zejtra začnu s čistým stolem, ehm, teda diskem. A to se do toho přikulil eště Harpagon Sojka, pták líný, který přes léto vede hospodu na golfíku za barákem a přes zimu hnije doma u televize. Jenže chachá, stačilo zase jeho dítěti nabonzovat naše psy a už byl Sojkýš tady. Mimo plán se vytasil s albem fotek z dovolené, ukazoval mi je s jakýmsi zmateným výkladem, do toho štěkali psi a kecal Vejťa, čímž jsme Spojku tak zblbli, že tady fotky zapomněl a já si je radši prohlídnu v klidu.

Zapomněl, no, nejvíc se rozkecali v okamžiku, kdy už měla přijít další návštěva psoobdivná, a sice K.ate a ZuzulkaB. Jenom se ve dveřích minuli. Ale situace se nezměnila. Návštěva dlachní štěňata, já se dívám, kde ty zbylý co ničí, v duchu sčítám škody a přemejšlím, jak to budu zejtra uklízet. Sice mě bere taková myšlenka, že to nechám na paničku, která se zítra vrací, přece jenom ty noviny, co tady leží všude okolo, ty jim dala ona, ale možná se vytáhnu a velkodušně to uklidím. Ale neslibuju.

Ještě se mnou ty dvě zašly znova vyvenčit psy velký. Sešli jsme vedle baráku do rokle. Trochu se divily, kam je to táhnu. Pravil jsem, že do rokle, rejdiště úchyláků. A vyprávěl jsem jim horrorovou historku, jak kdysi na základní škole jsme seděli nedaleko ve školním sadu se spolužáky Butrusem a Putňochem na stromě a užívali si ovoce komunismu, teda že každému podle jeho potřeb a my jsme měli právě potřebu ládovat se ovocem ve školním sadu, od rokle se připlížil jakejsi Průša, stoupl si pod nás ke stromu a začal si dlachnit kačera, no, jak se to řekne odborně, mastit šaška, teda onanovat. Jenže to už individuák neodhadl, že tři školou povinní hóšové na jabloni můžou být ozbrojeni nabitými vzduchovými pistolemi Lov-2, lidově zvanými "Flusbrok". Krásně kličkoval mezi diabolkami a broky ráže 4.46, oč se pomaleji Flusbrok nabíjel, o to pomaleji ouchyl zdrhal, jelikož klokánkovitým pohybem se spuštěnejma kalhotama se utíká dost blbě. Tak tohle jsem K.ate a ZuzulceB vyprávěl cestou v rokli a vony sice divně koukaly, ale šly jak ty vovce. Asi čekaly, že se jim taky nějakej zjeví.

A nakonec jsem se měl stavit kolegovi Havlajsovi dodělat tu domácí síť. Minule jsme zkrachovali na tom, že Havlajs myslel. Myslet znamená hovno vědět, to mu říkám furt, jenže von je člověk študovanej a voni jim v té škole rvali do hlavy, že myslet je dobrý, že se to má, že na tom všechno stojí. Tak jsme stáli. S Internetem. Myslel totiž, že ti dva sousedi, ke kterejm se to má natáhnout mají síťový karty. Třikrát jsem se ho ptal, třikrát mi to málem odpřisáhl. Minule byl doma jenom jeden - soused Luboš. Ten měl pochopitelně leda tak hrubej prd a ne síťovou kartu. Do dneška mu kolega Havlajs jednu koupil, to jsme mu vpašovali do počítače a tradá, už to fičelo. Tentokrát byl na pořadu ten druhej, soused Doktor. A tradá, už to nefičelo. Síťovou kartu neměl. Ale v tomto byl Havlajs nevinně, to mu nakukal soused Doktor, že to je počítač původně odkoupenej z jeho práce, kde byl připojenej do sítě. Bylo mu prej jenom divný, že tam není takovej ten konektor na síťovej kabel, ale jako správnej vědátor to považoval za přízemní věc nehodnou zvláštního zřetele. No, zkrátka si na Internet ještě počká.

Hele, teď jsem na závěr úplně mimoděk narazil na zprávičku, že "Vedení Al-Káidy prý skončilo v Libérii a v Burkině Faso", nejel tam někam Chocho? Já jsem říkal, že s těma dvouma pasama to nebude mít jednoduchý, už je to tady.

Sobota, 28.12.2002

A nic. Zase nic. Hrome, tomu se říká aspoň dovolená. Vstát, jít vyvenčit psy, ještě lehnout, vstát, jít vyvenčit psy, něco pojíst, něco udělat, hlavně žádnej velkej kvalt. Dneska jsem měl v plánu dvě hlavní věci, kolegovi Havlajsovi jít domů dodělat síť, jak jsme byli domluvení (20.12.). Dokonce mi včera volal, jenže nějak neodhadl můj denní režim a volal snad už před polednem, jestli bych se jako včera nestavil. To uhodl. Nestavil. Včera jsem musel do dvou hospod. Ale nějak tak matně si vzpomínám, že jsem mu v polospánku slíbil sobotu nebo neděli. Zkusil jsem mu dneska několikrát zavolat, nebral to, tak to asi zas není tak žhavý. A nebylo. Volal večer a domluvili jsme se na zejtřek.

Druhá věc plánovaná byl soused. Tomu už notnou dobu slibuju namontovat disk a reinstalovat počítač. Teda, s tím slibováním to taky nebylo až tak přesný. Před Vánocama jsem mu ho koupil, že si ho dá pod stromeček, jak bude čas, tak provedem zbytek. A jako druhou podmínku jsem dodal, že se mi taky musí chtít. No vida, a včera se mi i chtělo, jenže jsem se mu musel opět omluvit, zkrátka mají přednost nejdřív platící zákazníci a hned potom jednorázové akce. To byl třeba i ten včerejší případ - jemu disk v šupleti vcelku vydrží, ale když chcu jít s partyjou do hospody, ti se nebudou kvůli jeho disku scházet jindy.

Dneska byl na sousedův disk i vyhrazenej čas, i možnost, vcelku se mi i chtělo (hlavně aby furt tak divně smutně nekoukal, když mě potká na chodbě). Jenže před to se ještě objednaly Sosňa s Žábinou, že ohromně touží přijít, dát si kafe a tahat psy, především ty malý. A jelikož je Sosňa eště harantě a v těch je potřeba pěstovat tu lásku ke zvířatům, blahosklonně jsem souhlasil. A dobře jsem udělal, protože přišly ještě jednou k večeru vyvenčit ty velký. A Sosňa si vykňučela, že je může jít vyvenčit i ráno. Jak se někdo může furt chtít tahat po mrazu s cizíma psama, to teda nechápu, ale jistý výhody to má.

A to je v hrubých obrysech taky tak všechno, co jsem dělal pořádnýho. Pak jsem dělal eště spoustu věcí nepořádných. Třeba jsem zpracovával fotky ze včerejška. Ty z XChatu můžete najít v sekci "XChat a Xko", ty s Bobešem a spol. pak v "drobnejch". Při té příležitosti jsem taky zjistil, že server Webzdarma je už zase v hajzlu, třeba Howadoorovi nefungujou Howadooří stránky, a to jsem se chystal z nich něco dneska ukrást, nějaký závažný téma, abych měl co psát. Tedy jsem operativně celé srazy musel přemístit jinam, tuto úžasnou stránku si tím zatím zaneřáďovat nehodlám.

A co dál? Nic jinýho se nikde neděje. Teda aspoň ne v mojí blízkosti. Jak tak čtu denní zprávy, pochopitelně na webu, pro noviny jít jsem byl shnilej, zjišťuju, že nebejt taková kosa, tak je okurková sezóna všude. Třeba je náledí. Veliký. Všude. Silnice jsou namrzlý, silničáři naříkají. Bodejť by nebyly silnice namrzlý. Kdy konečně těm silničářům dojde, že v prosincu semo tamo mrzne? To jsou zase údivy. Nebo Irák. Zbrojní inspektory tam mají, všecko jim ukazují, modrý z nebe jim snáší, jenom Jirkovi Chodcovi Křovákovi se to furt nějak nezdá a přemejšlí, jak by Iráčanům preventivně dal do ryngle. A voni jim Američani asi nakonec do té ryngle dají, protože průměrnej Američan poslouchá akorát tak to, co řekne Jirka Chodec Křovák, maximálně eště tak nějaká prsatá píča ze Svatýho Dřeva, vo tom, co se děje ve světě, vo tom nemají moc ánung.

Trochu mi to připomíná jednu historku. Už teď jsem psal, jak byl agresívní jakejsi magor ve včerejší hospodě, tohle bylo taky v hospodě a taky s Bobešem. Nějak jsme měli sraz. Z jakýchsi dnes už nepochopitelných příčin asi ve dvě ráno v jakýmsi báru, nevím, asi někdo z nás byl mimo Brno nebo co, prostě v rozumnější dobu to nešlo. Já jsem tam byl dřív, seděl jsem u stolu a Bobeša očekával. Seděli tam dva maníci, s jedním jsem prohodil sem tam slovo, s druhým jsem neprohodil nic, jelikož četl ubrus. Najednou ožil, chvíli koukal, jak mluvím s tím druhým a pak pravil: "Vildo, já mu dám do držky". Aspoň by mi to ukrátilo čekání, tak jsem vstal a zeptal se ho, jestli to myslí vážně. Vzhledem k jeho stavu a očividné výšce kolem 150 cm i s bambulou na zmijovce to nebylo zas tak jistý. Vyvrátil hlavu stylem "Hele, támhle letí Gagarin", přeměřil si mě a zeptal se: "Ty si věříš, co?" No, vzhledem k jeho momentální už zmiňované převaze v konzumaci alkoholu a tělesným dispozicím jsem ho ujistil, že jo. Chvíli nepřítomně hleděl skrz mě, zhruba dost dlouho, aby stihl zapomenout, že se chtěl prát, pak se zamyslel a pravil, že je dobře, když si člověk věří. Tím vyčerpal svá životní moudra a poklidně zase usnul na stole. To je celý.

Dobrá, ještě vám napíšu recept. To je to, co mi scházelo. Velký Howadoor když už taky neví kudy kam, napíše recept. Tak tady je:

Jak úsporně připravit vepřová játra na cibulce s rýží
Metodický návod pro muže s důrazem na minimalizace použitých kuchyňských prostředků.

Vezmeme sáček rýže, kastrůlek o objemu cca 1,5 litru a lžíci. Do kastrůlku nalijeme litr vody (lze dobře nadvakrát odměřit půllitrem, tento obratem vrátit do kredence), osolíme a uvedeme do varu. Sáček rýže propláchneme a vložíme do osolené vroucí vody, vaříme asi 15 minut (to není z mé hlavy, tak to stojí na krabici, v níž se sáčky rýže prodávají). Poté vodu vylijeme do dřezu (vhodné k odmočení tam umístěných hrnků od kafe), lžící podebereme sáček, uchopíme za ouško dvěma prsty, abychom si hnáty nespálili a pověsíme nad dřez na vodovod, nechat do dřezu okapat. Do kastrůlku vyklopíme konzervu "Vepřová játra na cibulce", postavíme na hořák a lžící mícháme. Zdá-li se nám konzerva dost ohřátá, zhasneme sporák, roztrhneme pytlík s rýží (doporučoval bych nad tím kastrůlkem, každopádně je dobré ho sundat z toho vodovodu, také prsty to trhat vyžaduje trochu cviku, ale rýže mezitím trochu vychladla a jde to), rýži nasypeme do kastrůlku s konzervou. Zamícháme a z kastrůlku lžící sníme. Kastrůlek dáme psům vylízat (nemáme-li psy, můžeme buď potupně vypláchnout, nebo důsledně vyškrábat). Pokud možno do něj napustíme vodu, aby zbytečky špíny nezaschly. Jestliže tak neučiníme a zbytečky špíny zaschnou, nevadí, následující den v něm uvaříme vejce natvrdo a špína povolí. A to je celé kouzlo, potřebovali jsme jen kastrůlek a lžíci (jedinci se slabším odhadem jako třeba já navíc půllitr).

Pátek, 27.12.2002

Sladké nicnedělání, kombinované s děsnou dřinou způsobenou starostí o psy, pokračuje. Spát chodím nad ránem, zbytek dne částečně prospím, valnou část strávím venčením a krmením psů. Ještě nejsem v tom stadiu, abych Ťapinku postrkoval v návratu, leč její ruka, ne, nebojte, žádná pevná vláda nad domácností, ta ruka, která občas sype psům do misek a drží vodítko na procházce, ta tady citelně schází.

A to jsem dneska musel do dvou hospod, chudáčky psíčky jsem ošidil, vždycky jsem se jenom přiřítil, vyvenčil, nakrmil, odřítil. No jo, zejtra to nebude o moc lepší, ale nedělu a pondělí jim to vynahradím.

Čtvrtek, 26.12.2002

Všichni jsou už v Mexiku. Třeba Čumáček je v Mexiku. To je bejvalej kolega, kterej se tam jel podívat a zrovna tam nějaká firma potřebovala Čumáčka tuze zaměstnat a von se tuze bránil, ale jich byla přesila a proti jeho vůli ho udolali a zaměstnali a von je teď tuze nešťastnej, protože kromě toho, že je zaměstnanej, musí se furt válet někde po ostrovech na pláži s nádhernejma hispánskejma kráskama a ani napsat nemůže, parchant.

Také je v Mexiku Ťapinka. Trochu přeneseně, pravda, ale je v čudu, fuč, v pérdeli, v Plzni, to je všechno prakticky to samý. Hbitě jsem ji vykvindoval z baráku a užívám si vlčení. Drobný šrám na kráse tomu způsobuje situace, že Ťapina je sice v Mexiku, jak říkám - obrazně, žádný válení s hispánskejma krasavcama v Plzni se jaksi z principu konat asi nebude (nemaj tam pláž, tím méně ostrovy), ale já su v rozletu vlčení značně omezen, protože já bych rád klasicky vlčil, ovšem nechala mi na krku dva vlky a čtyři vlčata, ti všici zase naopak vlčit nesmí, tedy mám mantinel - musím vlčit jenom tak, aby při tom nevlčili i psi. I tak by to mohlo stát za to. Třeba dneska jsem nic nedělal.

Jenom se splašili Bobeš a Překližka a dohasili si to do Brna. Trochu to spletli, jindy jezdí do Brna vždycky, když my jsme nejlíp v Plzni nebo v nějaké jiné Tramtárii, tentokrát se spletli, holenkové, jelikož Egi s vlkama a vlčatama vlčí doma, tedy bylo nutno vykonat zdvořilostní návštěvu a vlčata mocně obdivovat a nechat se vod nich pokousat. Mělo to jednu výhodu. Bobeš měl u mě už několik let dislokovanou kazetu a zápisník s vystřihovanejma a lepenejma chtipama Pavla Kantorka, kdysi ze šedesátejch let, teda to si ho jeho snad tatík nalepoval, pučenej jsem ho měl akorát někdy z devadesátejch let. Ale i tak je to dost dlouho, vzhledem k tomu, že už je rok 2002, navíc už ne dlouho. Tedy, dnes byl Bobeš v Brně, dokonce tady, nemohl se ani vymlouvat, že jde ještě někam, nemá to kam dát a kdesi nebo cosi, prostě dostal Kantorka a kazetu a šel. A basta.

A jinak jsem nedělal fakt takřka nic, třeba jsem jenom tak brousil po Internetu a hledal šílený magoroviny. Třeba Howadooří zápisník. To teda je šílená magorovina, leč na tu su už tak nějak zvyklej, dokonce dneska i Howadoor pod dojmem Vánoc slevil z pranýřování úředníků, rodiny a jiných dle jeho zvrhlého názoru podřadných tvorů a jal se líčit historku, kterak Blabli mezi souložením nutil zranit se při střelbě z luku. Velmi pěkná historka to byla. Ale hlavně jsem zabrousil do jeho archivu, nemám jej přečtený úplně celý a občas se k němu vracím, no a tam našel odkaz na další jakousi D-FENSovu stránku, která se mi ohromně zalíbila. A to nejen proto, že nejvíce frekventovaná slova jsou "zmrd" a "vohnout" (obojí podstatná jména), ale nikoli jako nadávky, nýbrž jako typ osob (dá-li se to tak říci), ten člověk má tyto dvě kategorie fantasticky popsané, klasifikované a zdokumentované, kterak se kolem vás hemží samí zmrdi a vohnouti a jak se proti nim bránit. A to samozřejmě není vše, také spousta článků (v archivu) se tam najde, hlubokomyslné úvahy nezřídka mi mluvící z duše, jo jo, to se mi zase něco zalíbilo.

A mimo jiné, když tu byli Bobeš s Překližkou, bezděčně jsem pustil moje oblíbené internetové rádio Valc, teda konkrétně country kanál, a Bobeš nezklamal, spustil zase přednášku na téma "Zhoubnost poslechu kotlíkářské hudby" a chtěl to demonstrovat na mně, udělali jsme kompromis a naladili si něco neutrálního - na Filipínách se nám podařilo najít Rádio Manila. Dobrý.

A na závěr jsem se na radu svého ctěného bratra pohroužil do studia zahraničních deníků, abych byl vzdělanej, pro začátek jsem zvolil třeba plátek Iran Daily, tam se člověk taky dozví úžasně zajímavý věci, i ohledně ostatních arabských zemí, pochopitelně v poslední době zaměřeno na Írák. Schválně si počtěte.

Třeba o tom jak v Bagdádu příslušníci křesťanské menšiny (čítající jenom asi 750.000 členů - hrome, takovejch menšin se nedožít u nás) strojí vánoční stromky.

Nebo pravá Íránská politická satira, čili kreslenej chtip ve stylu Dikobrazu padesátejch let.

Středa, 25.12.2002

Ha, to je den.

Je osm večer a to mám za sebou vstávání ve dvě odpoledne, bez bitvy, povalování, žraní, samý příjemný věci. No jedním slovem žůžo.

Pouze se stavila na chvíli mamina, donesla to cukroví a ty dva zapomenutý dárky - takovou tu kostkovanou bundokošili pro mne a pro Ťapinku svetřík, na oplátku jsme jí my naložili taktéž cukroví a kapra, což jsme včera zapomněli.

A druhou výjimkou bylo očkování štěňat. Jelikož je Ťapinka už skoro celá veterinářka, fasuje si injekce a preparáty a jiný různý sračky, kterejma potom trápí myšata doma. Ale jenom trošku.

A válíme se a válíme, Ťapinka jede zítra do Plzně, já hodlám v tom válení setrvat až do Novýho roku.

Jo, co se týče webu, probral se nám Pepa Zdepa a Howadoor. Teda Howadoor se neprobral, Howadoor jenom dopsal asi třídenní skluz, zato mě láká v lednu nebo v únoru do Tater. Vzít si na nohy mačky a do ruky cepín, hor hřeben hrozný zdolat. Teoreticky to není nerealizovatelné, sice jsem na tom v životě nestál, leč su chlapec učenlivej. A i kdyby to bylo fiasko, nakonec nás stejně zavalí lavina, takže to bude jedno.

Úterý, 24.12.2002

Ráno vstávám i bez obvyklé bitvy. Nebo jenom s malou. Přece jenom ten Štědrej den má cosi do sebe, Ťapinka mi štědře nechává i deku a budí mě vcelku normálně - řevem.

Po nezbytném kafi jsem musel postavit stromeček. No, on to byl spíš strom. Do takového, co se staví na náměstích, mu moc nechybělo. Že byl těžkej jako svině, to už jsem se zmiňoval. Taky o tom, že byl velkej. A to, že měl tlustej kmen, to s tím tak nějak souvisí. Dole měl asi o polovinu větší průměr, než je ďoura do stojanu. Ovšem táborník si vždycky poradí. Zvlášť, když má mačetu pod postelí. Trochu přitesat a jak hezky drží. A vcelku drží i to kuchyňský prkýnko, co jsem to na něm sekal. No, spíš je to trochu zázrak, ale fakt drží. S mocnejma zásekama, ale drží, dyť to říkám. Strom taky stojí. Taky to říkám. A nic nedám na Ťapininy stížnosti, že stál jenom do té doby, než za mnou zaklaply dvéře, pak prej spadl. Nesmysl, tak jsem s těma dveřma neflákl. Pravda, je teď co jsem se vrátil jakejsi přivázanej, ale stojí furt.

Takže jsem přitesal a postavil strom a šel. S máti na hřbitov. Každoroční zážitek. Pokaždý mi taky nezapomene ukázat jakejsi hrob jakýhosi cikánskýho big bosse a druhej jakýhosi kardinála nebo biskupa nebo jakýho to zase církevního big bosse. A taky pokaždý nezapomene vymejšlet krávoviny - tohle takhle posunout, tamhle svíčku vo dva centimetry jinak, eště sem větvičku. A já jak ten vůl si naopak vždycky zapomenu vzít pořádný ponožky a vždycky mi jak tam stojím jako hydrant zmrznou nohy. A taky mamina nikdy nezapomene cestou zpátky mi ukazovat ze šaliny horu tupounovin. A já se vždycky čertím, protože cestou zpátky je šalina plná gerontů, kteří na tom krchově zevlujou už několik hodin, máti sedí, já stojím, máti haleká a na tupounoviny ukazuje, já tupounoviny nevidím, jelikož stojím čelem vopřenej vo horní držací tyč a před rypákem mám maximálně agitační letáčky. Pokaždé se sehnu, podívám se z okna, pokud jsme to ještě nepřejeli, konstatuju, že je to "ohromně zajímavý" a zas se narovnám. Při tom se obvykle cestou dolů nebo cestou nahoru praštím vo tu tyč do palice. Letos jsem na to přišel - příště si:
a) kurwa už konečně vezmu ty teplý ponožky
b) dám na cestu máti foťák, vona všechny z jejího hlediska pozoruhodný píčoviny vyfotí, já si je doma v klidu stáhnu do počítače, prohlídnu, konstatuju, že je to "ohromně zajímavý" a zase je smažu.

Tricko od sikovne Tapinky se silenym Egiho rypakem a silenejma psama ... Po návratu byl už stromek Ťapinkou nastrojenej. Chvíli jsme se povalovali, já jsem i dárky zabalil a byl čas vyrazit doprovázen velkejma psiskama naproti máti. Letos jsme se totiž domluvili, že přijde ona k nám, abysme nenašli barák vzhůru nohama působením malejch psisek. Mamině jsem totiž musel naproti, aby všechno unesla. Musela vzít všechny dárky (zapomněla jenom dva), brsalát (s na plátky nakrájenejma bramborama a bez majonézy) a cukroví (zapomněla úplně). Nakonec nepotřebovala vlastně vzít nic, jelikož měla jenom dvě srandovní igelitky. Ale aspoň se psi vyvenčili.

Povečeřeli jsme. Ťapinka si naložila největší kopec toho brsalátu (s plátkama brambor a bez majonézy - dle dřívějších vyjádření "brrr" a "fůůůj"), jako první to všechno zhltla a tvářila se náramně spokojeně. I nějaký ty dárečky jsme si nadělili. Mimo jiné jsem dostal Ťapinou vlastnoručně vyrobené tričko (teda ten potisk na něm) s mým obrázkem a psama a nápisem "Chovatel roku 2002", klasický deodorant (proč se tomu i pro chlapy říká "pičfuk"?) a další stavebnici překližkovou (tedy už tady mám třetí neposkládanou, budu se tomu muset někdy podívat na zoubek). I máti byla našima hovadinama znatelně potěšena, třeba na modem čuměla, jak kdyby to eště neviděla. Teda pravda, ona to eště neviděla.

No a už jsme šli jenom na procházku, chvíli seděli a nakonec šli spát.

A Ťapinka o tom všem plácá hrozné lži, třeba že jsem použil nesprávných výrazů, když pejsánkům servírovala štědrovečerní večeři, popravdě jsem řekl jenom, že je blbá, a to až potom, co to psi vylili na koberec.

Pondělí, 23.12.2002

Ráno klasická bitka. Nevím, jak si to Ťapinka představuje, já ju pořád varuju, že nemám rád, když ze mne tahá deku. Že jednou budu víc rozespalej a místo výchovnejch lepanců jí natáhnu jednu pořádnou, blábolila cosi o domácím násilí a o soudech, to jí ovšem v takovým případě bude prdlajs platný, jelikož jak jí jednu pořádnou natáhnu, tak u soudu sice budu, ale sám - za vraždu. Nepochopí. Bere deku dál. A tentokrát to dorazila argumentem: "Když ty můžeš nesklápět na záchodě prkýnko, já ti můžu brát deku". Oh, už víme, odkud vítr fouká, to jí zase něco naklavírovali do palice na těch jejích oblíbenejch stránkách Žena In a Žena Centrum. Prostě krávy nepochopí, že to debilní prkýnko na tom debilním hajzlu má ten debilní pant proto, aby si ho každej dal do té polohy, jak potřebuje. Vyblblá až na morek. Já jí na ty zasraný stránky fakt přístup zarazím, jenom demagogii tam šířej, ale že by takovýhle kozy naučily po použití to prkýnko zvednout, to je ani nenapadne.

A potom si (pochopitelně místo snídaně) vzpomněla na bramborovej salát, na ten, co jsme se dohodli, že udělá na štědrej den máti. Jelikož Ťapinka se nechala už dřív slyšet, že jí brsalát nechutná, vlastně ho ani nejí, v hospodě si ho v životě nedala, jedině snad tu majonézu z toho, to je jediný únosný. Takže naše domluva se jí rozležela v hlavě, první varianta byla, že máti přinese salát, Ťapinka si do něho přidá majonézu. Potom, že si udělá vlastní porci salátu, do té si napere majonézy barel a zalkne se tím. Nakonec začala sondovat, jak mamina krájí do salátu brambory, protože dle Ťapinčiné zvrácené mysli je jedinej přípustnej způsob krájítkem. Pravil jsem, že máti není blbá aby se srala s nějakým krájítkem, nožem že krájí. "Hůůůáááá, to už jsem jééédnooouu měěělááá, fůůůůj, štvrrrtkýýý brámbooor tam býýýlýýý." Ani jsem nerozpitvával, kde to teda měla, když to v životě nikdy nikde nežrala, příšera, ovšem stroze jsem jí oznámil, že maminčin bramborový salát sestává z plátků, nikoli ze čtvrtek. A to byl ten kámen úrazu - "Plááátkýýýý? UUUhááá, fůůůůj, juuuíííí, hrůůůůza, jestli jsem si to nééémhýýýsléééláááá, úúúáááá, pooobléééjuuuu seeee....", řvala, jak kdyby ju na vidle brali, mít doma vidle, nabral bych ju na ně sám, aby měla proč ječet. Asi jsem se tvářil dost stupidně, musela mi vysvětlit, že jediný správný krájení brambor do brsalátu je krájítkem a jinak je to strašně hnusný a kdovíjak odporný a ona si kvůli tomu krájítko koupila a teď tohle - plátky. Zas mi začínala cukat ruka, radši jsem zakončil diskusi, ať si udělá bramborovej salát jenom z majonézy, bez brambor, nakonec zhltne to zkurvený krájítko a třeba jí zaskočí a vona zhebne. A nebude se muset dusit kostí z kapra, jako každej normální člověk, kterej ke kaprovi žere bramborovej salát s plátkama brambor. Když zhebne na zadušení krájítkem, taky mi odpadá nepříjemná povinnost ji zabít jednou při braní mi deky a vůbec, musíme pro kapra. Aby měla poslední slovo, dodala, že eště psům pro granule do Kočkopsa a pro stromek, trumfnul jsem ji a dodal, že ještě odnést máti žebř. Teda takový ty štafle, co jsme je měli půjčený a stál na nich instalatér Mário (17.12.), když spravoval hajzlík, co na něm nesklápím prkýnko.

Vzali jsme žebřík a šli. Teda skoro. Pravil jsem, že vezmu tři igelitky. Byl jsem označen za úplnýho idiota, kterej by nejradši každou granuli cpal do tašky sólo. Takové nařčení jsem odmítl, na granule je pouze jedna, ještě jdeme na další nákup. To Ťapinka jízlivě vyzvídala, jestli dám do druhé tedy kapra a do třetí stromek, nebo si kapra nechám rozpůlit. Mírně jsem ji poopravil, že já ponesu její debilní strom, bez kterýho bych se vesele obešel, ona ponese kapra, bude eště ráda, když tento bude v tašce a s ní celej v další tašce, protože se od něj nezasviní.

Ještě způsobila menší estrádu, když (jako vždy, když máme jít někam něco zařídit) usoudila, že pokud půjdem bez odpadků a nezastavíme se meditačně v popelárně, koledujeme si o trest Boží, to je takový její voodoo jakýsi, akorát bez těch kohoutů se obejde, zato se neobejde bez toho, aby se jí, jakmile stojím v přetopeným bytě v péřové bundě a rukavicích, neroztrhl pytel s vodpadkama a vona nerozsypala bordel po celé kuchyni, to už k jakékoli výpravě za potravou patří.

Trasa byla jasná, dojít do Kočkopsa, i se žebříkem, jakkoli je divný chodit do chovatelskejch potřeb se žebřem, pak ten žebřík vrátit máti, což je na stejné ulici, ale dál, nebudu chodit tam a zase zpátky, pak popojet autobusem k Albertu (dříve Mana, předtím tuším Euronova a ještě dříve Lesanka), tam koupit stromek a kapra. Pro pozdější události podotýkám, že na spojnici mezi naším domem a Kočkopsem leží krám U starýho Růžičky, taky jsme kolem něho šli. Granule jsme koupili, žebř vrátili, k Albertu dojeli. Ještě mi cestou rozvíjela jakési zvrácené teorie, že já pak budu muset venčit psy, ona musí obrovskou rychlostí vykuchat kapra, jakmile se drůbež nevyvrhne do dvaceti minut a kráva do čtyřiceti, musí se dělat mikrobiologická zkouška. To byla očividně zase zkouška mých nervů, vysvětlil jsem jí rozdíl mezi drůbeží, krávou a kaprem a epizodu uzavřel s tím, že ona půjde venčit psy, já půjdu do města, kapr nepůjde nikam, bude mrtvej a na kuchání si chvílu počká, to mu neuteče.

Tak nám uběhla cesta a stáli jsme mezi stánkem s kaprama a stánkem se stromkama. Ale tím to dočasný štěstí taky zhaslo. Napřed kapři. Ťap se radovala, že nemají žádný leklouše, že je to určitě nová várka, všici jsou ohromně živí, jenom jestli mají ty s těma šupinama, ti bez nich se totiž blbě stahujou. To už jsem valil voči zcela nepokrytě. Pravda, ti dva lidi před náma brali kapry bez šupin, ale nějak mně to přišlo vpořádku, že když člověk řekne "jednoho lysce", dostane lysce. Při pohledu do kádě byli vidět i ti se šupinama, taky jsem jeden příklad Ťapince ukázal, ta hned pravila, že toho berem, pak byla zase nafuněná, když jsem podotkl, že to je zrovna ten jedinej, kterýho nám vraždit nemusí, jelikož už nabírá směr zádí a posléze jistě i kýlem k hladině. Ale vybrali jsme jinýho, koupili ho a šli pro stromek.

Další kámen úrazu. Neměli borovičky. Neměli jedle. Problém. Ťapinka potřebuje borovičku. Nebo jedli. Navrhl jsem, že koupím stromek ve městě. Ojoj, to zase né, takovou důvěru nepracujícího lidu zase nemám. Vloni jsem donesl otřesnej. To je pravda, ale vloni jsem donesl otřesnej, protože tam byl chudáček takovej vopuštěnej a oni by ho hodili do spalovny, páč by si ho nikdo nekoupil, tak jsem ho vlastně zachránil, zcela záměrně jsem vybral to nejhorší koště. Ne ne, musíme koupit stromek teď a tady, klidně smrček. Vida, naráz. Měli tam dva druhy - prý smrk pichlavý a smrk stříbrný. Poznat to moc nebylo. Když se přešlo kolem těch na začátku, který byly polosuchý, došlo se k místu, kde byly smrčky podle barvy tak něco mezi obyč a stříbrným, píchaly taky všechny jako svině. Jeden jsme ale nakonec vybrali. Na koncu vohrádky. Taky tam měli napsaný, že si oučtujou i dvacet korun za zabalení, tak jsem se vydal vyhledat někoho, ať mi ho teda zabalí. Vodchytil jsem tam takovýho poďobanca, ten přišel, pravil, že si u pultíku zapomněl rukavice, a tupě zíral, co já na to. Já na to: "Hmmm. Si asi popícháte ruce." Chvílu eště počkal, jestli se teda vod toho nehodlám zašpinit a popíchat sám, pak mu to došlo a s kyselým ksichtem stromek dovláčel k pultíku, kde nám ho ještě s druhým takovým líným kokotem zabalili. Zmrdi lenošní. Jejich jediný štěstí bylo, že nám naúčtovali jenom ten normální.

A vlekl jsem tu kládu dom. Sviňa špatná byl těžkej jako prase, musel jsem si to přehazovat tam a sem, tak a onak, uprostřed cesty, nad konečnou šaliny nás míjel nějakej dědek a s vánočním votlemeným rypákem zadumaně pravil: "To je ale těžký dřevo, co?" Hajzl, jde si, z čibuka si bafá a má blbý remcy. Za život vděčí tomu, že už jsem neměl třetí a čtvrtou ruku, kterejma bych si to příhodněji přebral z těch prvních dvou a probodl mu špičkou toho dřeva hrudník. Nebo mu zarazil spodek kmene do čela. Prašivcovi. Korunu tomu nasadila zcela netradičně Ťapina, když jsem si to zase přendával z jednoho ramena na druhý, pohrdavě se na mě podívala, jak se s tou kurvou těžkou, neforemnou lopotím a odtušila, že nemít novou bundu, hodila by si stromek na rameno a pospíchala k lesu. Blbka blbá. Nejen, že nepřijala mou nabíku, že jí půjčím svou bundu, ať se předvede, ani si nedala vysvětlit, že házet stromek na rameno a pospíchat k lesu je kardinální trotlovina. Se stromkem se zdrhá zásadně od lesa, někdy je akce doprovázena svištěním broků. I stará lidová moudrost se zmiňuje o nošení dříví do lesa, jenže ta se používá vždy v ironických souvislostech.

Nuže dobrá, donesli jsme to všechno domů a já šel do města, ještě něco málo mi zbývalo nakoupit. Až na ty hory vánocchtivých lidí by to šlo, ale ti jsou jiná kapitola. Spíš zajímavá byla hned kontrolní otázka po návratu. Ťapinka zkoumavě čumí a ptá se: "Máš vejce?" Po pravdě jí odpovídám, že nějaký by se našly, ale patrně to nebudou ty, co má na mysli, že? A vona prej, že jsem měl koupit vejce. To mi přišlo divný, kdo mi to jako řekl? Ať se podívám na telefon, jestli tam nemám zprávu. To by souhlasilo, měl jsem, asi čtyři - od Ládínka s Pavlou, od Nepejše a od Kachněte s Mišem, od těch posledních rovnou dvě. A všechny v duchu jako "Šťastný a veselý, bla bla bla". Pravil jsem, že to neregistruju, jelikož mi takový tupounoviny chodí už několik dní, když mi někdo něco chce, ať laskavě zavolá, několik takových se i našlo, ale zprávy ignoruju, se můžu zvysoka vysrat na to, abych na každou odpověděl a furt ten balast mazal (ačkoli ráno rozespalej jsem vlastně na několik odpověděl). Všem tímto děkuju, taky jim přeju pěkné vánoce, ale za vypisování mi nestojí, když si nedají větší práci oni. Ale zpět k vejcím. Tedy vejce jsem nekoupil, jelikož jsem měl telefon zahlcenej takovýmhle bordelem, kterej jsem stejně nečetl, ani jsem neslyšel v šalině (telefon pod péřovkou). Když ani Ťapinka se neuráčila mi zavolat, to bych po chvíli zaslechl. Prostě vejce nemám. Nekoupil jsem. Nevěděl jsem, že mám koupit. A prý, co s tím budeme dělat? Že nejsou vejce na obalení kapra. Já jsem s tím nic dělat taky nehodlal, už jsem za den šel kolem Starýho Růžičky, Alberta, byl jsem v Tescu, malý krámky ani nepočítám. Jestli chce vejce, nechť se sebere a táhne si je koupit. Aspoň se venku zchladí, začne jí pracovat mozek a zapamatuje si, že příště mi to musí srozumitelnou formou sdělit. No to jsem si zase vyslechl keců milión. Ale nehnul jsem se. Vzala tu svou novou bundu a šla. A právě v tu chvíli volala máti, jestli si Ťapinka taky nechce udělat ten brsalát, že by se jako vytáhla, teda jestli má suroviny. Zařval jsem, že nic nemá, bude to tak, jak se to řeklo, nikdo nikdy už nic nepůjde nikam nakupovat a švihl jsem telefonem (pomyslně, vono to srandovní červený tlačítko se těžko mačká s rozmachem).

Ovšem večer ležela vzteky nafouknutá a načučená Ťapinka na gauču a já jsem konečně zjistil, co mě k ní pořád tak přitahuje - když se pořádně nakrkne a hodinu drží klapačku, dá se s ní i vyjít. Ať žijou Vánoce.

Neděle, 22.12.2002 - Ťapinka otloukánkem

Ráno po mně Ťapinka skákala už kolem jedné po poledni. A ona si nedá a nedá říct. Zas ze mě musí tahat deku. Tak jsem jí z polospánku jednu majznul. Začala do mně bušit, tak jsem jí majznul ještě jednu a pak jí velkodušně deku přenechal. Dokonce jsem ji ani nenechal přistát ve skříni (Ťapinku, ne deku).

Poté jsem byl nucen vyrazit do města. Teda ne, že by to bylo naprosto nezbytné, ale přece jenom - jsou ty Vánoce, tak aspoň nějakej dárek koupit. Nelítám a nesháním a nezevluju, kde ještě, co ještě, něco málo jsem namyšlený měl, při té příležitosti se projdu po městě a ono mě něco napadne. Žádný megadary, ale taková vyvážená kombinace něčeho pro užitek, něčeho pro radost, tak nějak přiměřeně. A tak to bylo i dneska, na zejtřek jsem si už nechal jenom pár drobností. Ovšem šel jsem na nákupy, považte, hladovej. Totiž jsme všechno zajímavý doma sežrali, tedy jsem dostal za úkol koupit i něco pořádnýho k jídlu. Jenže - pro dárky - pro jídlo - domů - počkat si na jídlo, to bych zdechl hlady. To jsem se radši stavil v tom čínským bistru, jak jsem tam nedávno hledal ty fotky (tuším ve středu). Ani se po mně hlavní rejžožrout nekoukal moc divně.

Zkoušel jsem zavolat máti, prej je s ní Ťapina domluvená, že se máti večer staví. Co máme štěňata, stavuje se spíš mamina k nám, než my k ní, jednak vona je z nich celá voprděná, jednak myšata nejsou doma sama dlouho bez dozoru, tedy nemají dostatečnej časovej prostor na ničení inventáře. Máti ovšem nebrala telefon. To je takovej její speciální přístup k mobilitě mobilního telefonu - nebrat si ho s sebou, když někam jde, prý ponese těžkej nákup, ten telefon už by byl na tom ta kritická kapka hmotnosti. Ovšem za chvíli už už psala SMS, jestli se může stavit? Třeba kolem šesté, o tom mi Ťap tvrdila, že se tak domluvily. Pro jistotu jsem jí zavolal, co to je zas za fór? Byla ohromně překvapená, že se tak určitě a jistojistě nedomlouvaly, ale že stoprocentně přijde kolem té šesté. Hmm, bylo asi pět, tak jsem se šel s ledovým klidem do půl sedmé natáhnout, známe svou maminu už skoro třicet let, potřebujeme dohnat spánkovej deficit a je nám jasný, že to s tou "šestou" nebude tak horký. Přišla za deset sedm.

A začalo plánování ŠD čili Štědrýho dne. S Ťapinkou už dřív vymyslely, že přijde máti k nám, právě kvůli výše zmiňovaným štěňatům. Ovšem Ťapinka musí udělat večeři, celýmu světu musí ukázat, jak je zběhlá v přípravě ryb, ona to jako veterinářka přece musí ovládat (04.12.). Jenom nevím, proč po dřívějších zkušenostech su k tomu jaksi skeptickej. Zvlášť, když se mě zeptá, jak mám rád naporcovanýho kapra, já pravím, že normálně, vezme se půl ryby a z toho se nadělají řízky. Ťapinka se zaraduje, že v tom případě je to všechno v naprostým pořádku, ona udělá "podkovičky". Zeptal jsem se, co že to má bejt zas za výhrůžku, prý to není z půlky, ale vezme se celá ryba a jenom se nějakou mačetou naseká na podélný pruhy, nevím co je dobrý a líp se z toho vydělávaj kosti. No aby taky ne, když je jich v každým kusu dvakrát tolik a eště všelijak tajemně pospojovanejch. Zaplaťpánbůh, že jsem si vybrečel aspoň to privilegium, že mi máti udělá brsalát bez majonézy, to už Ťapina zas vyrejvá, že majonéza je v brsalátu to nejlepší, vona si ju tam schválně ex-post napere a bude to mít s majonézou. Pro mě za mě, ať se z toho třeba postaví na uši, nejsu z kategorie těch, co do nebe vychvalují maminčiny jídla, ale prostě ten salát mám rád.

A tak dlouho jsem vyrejval, až když máti odcházela a stáli jsme v předsíni, Ťapina se opět vztekla a vohnala se po mně, já nejsu blbej, uhnul jsem, vona bacila do zdi a narazila si prsty. Ale to už si do ŤapiTlachů nenapíše, to mně tam bude pomlouvat, jakej su vůl, že nežeru ryby jenom příčně nasekaný. Pche, však se ještě uvidí, kdo měl pravdu. Znáte tu písničku, že tyhle ryby neměly by tělo míti samou kost, ne?

Pátek a sobota, 20.-21.12.2002

Ááále, tak se vám nějak flákám.

V pátek jsem přišel do práce, už před devátou, byl všude vcelku klid a nic se nedělo. Tak to taky má vypadat poslední den před Vánocema. Dokonce i Fišle se jala všem vnucovat cukroví, protože měla narozeniny, dokonce si možná ani nepřála, aby nám z toho bylo blbě. Jenom tak, čistě vánočně naladěná. Jenom Žufi mi trochu dělá starosti. Je sice hezký, že umí chodit včas, ale tentokrát jsem ho musel málem vykopat, aby mi tam furt nečuměl. Ptám se ho nějak po poledni, kdy mu jede vlak, von je vodkaďsi z teho Holomóca. A von na to, že nějak po jedné. Pro jistotu jsem si to zkontroloval a pravil, že omyl, vlak mu jede ve 12:52, čili má akorát tak čas, aby vyrazil, nebo mu vlak ujede a von bude mrznout na nádraží. Naštěstí je to kluk študovanej, pochopil, krosnu uchopil a vypadl. Tak to má bejt.

Plán na zbytek dne byl jasnej - z práce se stavím do druhé práce k EFXku, tam se nic dít nebude, potom přijdou na návštěvu Vlastík s Ii čili Markétou, ukážem jim myšata a móóóžná se eště úplně na závěr skočím na chvílu podívat na sraz Xka. A v sobotu nebo v neděli odpoledne půjdu kolegovi architektovi Havlajsovi domů udělat síť. Na Internet. Má to stejný připojení, co já, od kabelovky, chce to natáhnout ještě do druhýho pokoja, k sousedovi a kdoví kam, no a já mu to všechno mám zajistit.

To byl teda plán. Až po to EFXko to probíhalo dobře. Tam se taky nic zajímavýho nedělo, než si někdo na něco vzpomene, radši jsem pravil, že přes svátky jsem na telefonu pro případ krize (do češtiny přeloženo "kdyby něco - zavolejte, ale já se neposeru") a zmizel. Chvíli před tím mi volal Vlastík, že to nějak dovoslili a jestli to nemůžem nechat na zejtřek. Vcelku mi to bylo fuk, nic v plánu jsme neměli, aspoň jsem se operativně domluvil s Havlajsem, že se stavím kdyžtak dneska, taky mu to bylo vcelku buřt.

Takhle na vobrázku ta svině RJ-45 vypadá neškodně ... A tak jsem se za Havlajsem stavil. A byl jsem stavenej. Do jedenácti do noci. Nejdřív bylo třeba udělat něco jako server. Starej počítač, do něho nakrmit dvě síťový karty a tak. A ty dvě síťový karty se mi popraly. To jsem ovšem nezjistil hned. Nejdřív jsem vyrobil kabel, abych mohl dva propojit. To se vezme kabel, naměří se, potom špeciální kleště krimpovací, titěrnej kousek se odizoluje a rozmotá. V tom je spletenejch osm šlaušků dohromady, oranžovobílej, oranžovej, zelenobílej, modrej, modrobílej, zelenej, hnědobílej a hnědej. A těchhle vosm šlaušků se má nacpat přesně v tom pořadí do takovýho srandovního asi centimetrovýho konektoru, co se odborně jmenuje RJ-45 a vypadá jako větší konektor vod telefonu. Hlavní taškařice je v tom, že se vám chovají jako banda žouželí, pokud nemáte praxi, máte aspoň postaráno o celovečerní hru. Nemusím snad podotýkat, že stejnej konektor je potřeba dát na druhej konec šlauchu, to, že těch šlauchů potřebujete víc, to už je jenom pro dokreslení. A to eště není všechno, třeba jsem zapojil dva počítače a vony se spolu nebavily. Tak jsem hledal příčinu, co mám kde blbě, dokonce jsem už si začínal bejt nejistej, jestli jsem třeba konektor špatně nechytil. Nee. Bylo to jednodušší. Když mezi ty dva počítače zapomenete dát HUB nebo Switch (tzn. když jste už tím tak zpitomělí, jak já v pátek), prostě vám to komunikovat nebude a nebude. Teda, jenom dva počítače by mohly, ale na to zase potřebujete ten kabel jinej. A já jsem teho svišťa měl, jenom jsem ho prostě zadumáním zapomněl zapojit. No no. Tedy jsem ho tam vrazil a ejhle - dva počítače mi spolu komunikovaly. A po notné době rejpání v tom "serveru" jsem dospěl do stadia, že i z obou bylo na Internet vidět. Jenže to už taky bylo k deváté. Havlajsova paní manžetka mi udělala cosi k jídlu a významně se se zrychlující frekvencí začala vyptávat, jak to teda vypadá a kdy to bude fungovat (=kdy dám pokoj a potáhnu). Ujistili jsme ji, že jo jo jo, hned to bude, už jenom k sousedovi dólu to natáhnout a do ateliéru a už už balíme. Soused odpadl (teda instalace připojení u souseda), jelikož neměl síťovou kartu. Havlajs, kterýho jsem se na to výslovně ptal, prej myslel. Myslel, že soused má. Soused má tak velký prd. Aspoň něco. Tak ještě ten ateliér. To jsme spustili kábl oknem světlíku, shodili jenom pár cihel (asi byly blbě upevněný) a protáhli ho k počítaču. Jenom se mi zdál ten počítač ňákej divnej, že po zapnutí furt chtěl někam volat a něco vytáčet a nedalo se toho zbavit. To byl taky počítač připojenej po modemu k Internetu už dřív. Ptám se, jestli nám pan kolega mnoho brouzdá po pornostránkách? Trochu dělal ksichty, co jsem to na něho zase vyšťoural, ale pod tlakem okolností přiznal, že "tak trochu". Ovšem ho už nenapadlo, nainstalovat si tam antivirovej program. No, teda napadlo, dokonce si i myslel, že ho tam má nainstalovanej, jelikož ho kupoval, konkrétně AVG. Opět prostě myslel, ale na vlastní instalaci trochu pozapomněl. Tak jsem mu ho nainstaloval, zběžně vyhubil pár virů, který tam měl, namátkou by se dal jmenovat Opaserv a pár menších bezvýznamných, zlividoval několikero dialerů (čili vytáčecích programů na pornostránky) a připojil konečně i tento počítač. Prima, v jedenáct jsme byli hotoví a šli zpátky nahoru do bytu, kde nás uvítal už akorát pes. Havlajs se tvářil nesmírně udivěně a dí psu: "Lorde, snad nešla panička už spát?" Chachá, to se ví, že šla spát, co by taky ne? Na to si chlapče budeš muset zvyknout. Taková moje Ťapina jak vidí tmu za oknem a chlapa (tedy mně) u počítače, automaticky bere noční košilu a mizí v ložnici. Však poznáš sám.

Ale to už byla etapa pro tento den vlastně hotová. Sebral jsem si svejch pět nebo kolik švestek a šel se podívat na chvílu na ten sraz. To je taky nápad, chodit tam před půlnocí, kromě pár jedinců už byli všichni na šrot. Zvlášť takovej Pierce mě vítal velmi bujaře a jal se mě informovat o nové přítelkyni, potom mi musel říct o nové přítelkyni, odskočit si k baru a po návratu mi povědět, že má novou přítelkyni. A tak to bylo i se spoustou ostatních. Ale zase s některejma byla domluva lepší, především s těma, co tam byli autem. Ovšem to je na samostatnou kapitolu ve srazech.

Doma jsem byl kolem druhé, okamžitě zalehl a vstával opět kolem druhé. Odpoledne. Tentokrát bez úporné rvačky s Ťapinkou, která ráno vylezla, vyvenčila psiska, chvílu něco dělala a posléze zase lehla. Tak to má být.

Prováleli jsme prakticky celou sobotu.

Až večer přišli avizovaní Vlastík s Ii, psy si prohlídnout, možná si i jednoho odnesou, jelikož Markéta se okamžitě zamilovala do Mášáka, kterej je jedinej volnej (vypadl nám jeden zájemce). No, uvidíme. K tomu jejich středoasiatovi by se to hodilo. Kdyby ho měli vod malička, velkej by si zvyknul, nebylo by mu smutno a měl by ho kdo rozčilovat, malej by měl velkýho kámoša a ochránce. Eště si to prej rozmyslí, nebo teda to maj rozmyšlený - Ii Mášáka chce, Vlastík je k tomu nápadu skeptickej, teď se ukáže, kdo je doma šéfem.

Vlastně když je to taková "myš", mohl by Vlastík bejt zvyklej. Von totiž donedávna bydlel s rodičema na dědině kousek za Brnem, a tam mu spadla do pokoja myš ze střechy. To se tak běžně děje, aspoň v podkrovních pokojích, nebo aspoň u Vlastíka. Taky je v podkrovních pokojích pod oknem, kterým padaj myši, úplně běžně rozloženej spacák na kterým ta myša může šustit. Nebo aspoň taky u Vlastíka. Tak myša mu tam spadla a šustila. Vlastík rožnul, myša zmizela. Zhasnul - myša šustila. Rožnul znova a uviděl ju. Jenže i vona jeho. Tak se hezky lekli navzájem, myš se sebrala a skočila. Skočila dlouhým skokem přes půl pokoja do papundeklové bedny vod monitoru (též normálně se ve Vlastíkovejch pokojích vyskytující). Ale ne jako normální člověk nebo myš shora, ale durch takovou tu držací ďouru. Asi myslela, že je to brána do rozlehlejch plání, kde se bude moct prohánět a nebudou tam žádní Vlastíci, co by si na ňu svítili. Jenomže ouha, žádný planě se nekonaly, ačkoli to byl jistě velkej monitor, přece jenom byl v krabici, která má čtyři stěny dokola a po jedné nahoře a dole. A myš se zalekla a začala běhat dokolečka a šplhat po hladkejch stěnách, prej pekelně vysoko, dokonce běhala takovým kvaltem, že ju Vlastík nemohl v bedně chytit. Jenže Vlastík je koumák všema mastima a kdovíčím eště mazanej, uchopil kelímek od popcornu (jeho výskyt v pokoji už nekomentuju), myšu polapil a vyhodil zase oknem na střechu.

Konec historky, kterou jsem sprostě ukradl, protože by ju Vlastík stejně nikam nenapsal, tak abyste neřekli, že jsem tu sobotu nějak ojebal a aby myš ve Vlastíkovým pokoju neupadla v zapomnění.

Čtvrtek, 19.12.2002

Včera jsem se tady nějak rozepsal. Moc rozepsal. A do toho ještě něco práce a kdoví čeho, výsledek byl, že jsem byl celej den mrtvej. Skoro. Skoro úplně.

Každopádně jsem přišel už před desátou. Teda jinak, v osm jsem vstal ..., ještě jinak, v osm se soustavě budíků (několik) a Ťapinek (jedna) podařilo mne vzbudit. Ale musel jsem něco doma dotestovat, jenom jsem zavolal Žufimu, jestli se něco neděje, měl jsem napsanou práci mimo. A s cestou jsem nijak nespěchal, jelikož jsem musel táhnout ten kurvadrát, odborně řečeno 305 metrovou cívku UTP kabelu, kterou jsem včera koupil do práce a dovalil domů. Měl jsem tam být až na desátou, že přijde ňáká bába z hygieny s nějakejma studentkama, jestli bych jim předvedl, jak funguje ten krám na měření prdů, smradů nebo emisí, imisí, či jak se ty svinstva v ovzduší jmenujou, ten, co nám furt v bedně chrochtá vedle vrátnice a kromě mne prakticky nikdo neví, co to je a na co to je. Jenže bába se studentkama ani nezavolala, potažmo ani nepřišla. Tím líp.

Udělal jsem pár drobností, třeba další šifrování s Taškou z finančky, a pak se udělalo mně. Mdlo. Šoufl. Blbě. A fest. Rozbolela mě příšerně hlava, chvílu vedro, chvílu zima, prostě nějaká asi hyperúnava. Ani oběd nepomohl. A to mělo bejt velký mecheche, že se všichni slezou v zasedačce a bude něco na způsob vánoční besídky. A druhej mejdan probíhal už dřív, jelikož se Harmony a Mrazivá Vášeň loučily, na ouřadu končí a stěhujou se na velkej Magorát. Tedy když mi bylo blbě, aspoň jsem měl vítanou příležitost se oběma těmto atrakcím vyhnout. Já bych se jim vyhnul stejně, ani by ta záminka nemusela bejt tak nepříjemná.

Dokonce mi bylo tak zle, že jsem i do lékárny zašel a Ibuprofen sobě zakoupil, jednu tabletku hned sežral. To je prášek na bolení hlavy, kterej žeru vcelku pravidelně - každýho čtvrt roku jeden. Ne jako Howadoor, kterej žere ty "endorfiny" po kilech. Hlava sice trochu přešla, ale rozhodně to nebylo vono, zavolal jsem si taxíka, že se pojedu domů vyspat, abych sebou neflákl někde v autobusu. A jenom cestou ze schodů jsem se stavil o patro níž, kde se mocně slavilo, nasávalo, že Harmony a Mrazivá Vášeň budou konečně v čudeli. Aspoň tak jsem to pochopil. Až to uvidím na vlastní oči, taky možná začnu tančit hula-hula.

Dostavník už na mě čekal venku. Až jsem se divil, dispečerka říkala tak do desíti minut, a von tam byl už za šest. Říkal jsem si, že to třeba není von, ale vod správné firmy byl, prej mu neřekli, kam má jet a mně zase dispečerka neřekla číslo. Tak co, vlezl jsem do něho a jeli jsme. Až potom kdesi v půlce cesty jsme slyšeli mocný dohady z vysílačky, že to patrně byl úplně jinej. No tak si někdo počkal, co má bejt? Za chvílu mu přijel ten můj, tak se nezblázní.

Doma jsem sebou švihl do betle a aspoň dvě hodinky se prospal. Hned mi bylo líp, ačkoli ne úplně. Ale stejně jsem musel jít odnést nějaký fotky a stavit se opět u TS Bohemie, tentokrát (zcela netradičně) koupit kapesní foťák, ale fotící, sice dražší, k deseti litrům, leč vcelku šikovnej. Právě ho hodlám študovat a pak dám vědět, jinak je to Olympus Camedia C-220 Zoom. Na hraní akorát.

Takže si jdu právě teď střídavě hrát a střídavě číst noviny, jenom co updatnu Bobešovi novej BobšoDeník. Ten mi poslal dopoledne s tajemným vzkazem, že se omlouvá za odmlku, ale nějak to dřív nemohl napsat, prej až si to přečtu, pochopím proč. Dopředu jsem si tipnul, že si někde spařil chobot. A richtig. Ožhral sa ako cepelín, a vo tom, jak místo porady blil, dokáže povídat hotové ságy. Jako bych ho neznal.

Tak teda ještě jednou to úterý - 17.12.2002 a pochopitelně středa, 18.12.2002

Tak tohle je to úterý ...
Kruci, kterej blbec to zpíval, že sní o Vánocích bílýýýých? Dyť je to dobrý akorát tak aby si jeden hnáty zlámal. Hned ráno jsem málem hodil před barákem masku, když jsem se hnal na devátou do práce.

Dopoledne jsem zkusil zavolat té bábě z obchodního oddělení České pošty, jestli jim jako nejebe s tím dodatkem té smlouvy, kolik takovejch dodatků by eště tak chtěli, třeba by pak mohli chtít dohodu k dodatku ke smlouvě (DDS), doplnění dohody k dodatku ke smlouvě (DDDS), rozšíření doplnění dohody k dodatku ke smlouvě (RDDDS) a další a další nesmysly. Já jsem si od chlapa nechal vygenerovat certifikát, na to jsme sepsali jakejsi papír a předpokládám, že je možno poukázky vesele podávat emajlem, aby Taška z finančky nemusela šoupat botky. Tak je asi můžu ušoupat já nebo co? A bába huhle cosi o obchodních podmínkách a skvělejch službách pošty. Pravil jsem jí, že z jejich služeb rozhodně nejsu nijak připosranej, že nebejt toho, že ouřad je zákonem nucenej jejich debilních služeb používat, ani by si neškrkli. Ale jako vždy, proti socialistickýmu molochu nic neuhádáte. Kreténi kreténský to jsou. Domluvili jsme se, že se tam stavím ve středu odpoledne asi.

Pak zvoní znova telefon, na displeji vidím, že je to sextretariát, tak velím Žufimu, ať to vyřídí, že na to nemám náladu. Chvíli moudře hovořil, zavěsil, pravil, že na sextretariátu nefunguje fax a tím zjevně považoval věc za vyřízenou. Ptám se ho, proč mi to oznamuje, když to je v jeho silách tento problém vyřešit? Prý "aha", sebral se a šel. Vrátil se asi za pět minut, pravil, že fax je v prdeli a chtěl se zase věnovat chatu. Nějak nám Retardovatí. Pro jistotu jsem se otázal, jestli si je fakt jistej, že je v té jeho prdeli fax a ne třeba linka. To si teda jistej moc nebyl, tedy jsem mu polopatisticky vysvětlil, že je-li potřeba diagnostikovat takovouto závadu, vezme se druhý telefon, jde se zpátky na sextretariát a tím telefonem se to vyzkouší, a to teď hned a nevrací se, dokud se to neví. A významně jsem ukázal prstem na dveře. Sebral se a šel. A nevracel se, tedy to vypadalo, že to neví, hodně dlouho. Až jsem se tam nějak dohrabal taky. To se nechal Žufi slyšet, že je v prdeli i ten telefon, kterým to zkouší, protože když ho připojí místo faxu, je hluchej, když ho připojí místo toho telefonu, co je na stole a prokazatelně funguje, tak je hluchej taky. To už jsem mu mírně vztekle objasnil, že to zase není moc reprezentativní diagnóza, jelikož ten telefón, co drží právě v pařátě, ten je stopro v richtigu, že nefunguje s tou linkou na stole, to je jasný, jelikož linka je digitální a pristroj analogovej, tedy jestli to nechodí ani s tou linkou od faxu, je v gébišu ta linka a ať to hlásí jako závadu Telekomárům a dá už s tím pokoj. Boha jeho. Ohlásil to jako závadu a prej se na to přijde podívat. No, to mám ohromnou radost. To zas přijde odborník na béžovej drát, pak na šedej drát, pak eště duo odborníků, každej na jednu barvu drátu a tak se tam budou střídat až do Vánoc. Jedině, že by se nějaká dispečerka u Telekomunistů spletla a poslala tam rovnou Frajtříka, to je ten jedinej, kterej vo tom má trochu ánung (viz 01.10.). No, uvidíme.

Odpoledne jsem musel vypadnout dřív, jelikož volal Mário, instalatér, že nám přijde opravit kolem třetí hajzlík. A já jsem Ťapince nenechal peníze, vona se chuďátko učí, tak já kvůli tomu musím jak blbec na Lesnou, dát jí prachy. Zkoušel jsem různý finty, třeba zavolat máti, jestli nemá patnáct set, že by se pro ně Ťapinka stavila, to by jí zabralo deset minut, to by šlo, máti by je Ťap půjčila a já bych jí je večer dal. Jenže to by musela bejt doma ta máti. Druhá varianta - plešatej Vejťa. Ale ten byl jak na sviňu taky v práci. Tedy jsem si musel já udělat mazácký kolečko po Brně. Vyvalil jsem Ťapině prachy a mazal zpátky, jelikož jsem byl objednanej u EFXka, že tam mám něco dodělat. Což nebylo tentokrát nic velkýho, hlavně jsem se dohrabal končně k systému částečnýho zálohování dat, no prostě paráda. Trochu to ozvláštnil untršéf Béďa. Ten po mně chtěl inkoust do tiskárny. Tím jsem pověřil Žufiho, ne teda, že by mi vyřizoval melouchy, ale stejně šel na nákup tonerů a inkoustů, tak jsem mu jenom dal prachy a poprosil ho, ať mi tam jeden danej inkoust navíc koupí. Jenže to nebylo tak jednoduchý. Von Mistr Projektant Tomík, ten už mi dlouho brečí na rameni, že potřebuje novou grafickou kartu, že všem jsem ji koupil a jemu ne (bodejť, když má dobrou, ale chce ještě lepší), jak su na něho vošklivej a macešskej. Ovšem to nevázne na mojí osobě, ten nákup blokuje šéf Bóďa, protože mu to (výjimečně vcelku správně) přijde trochu zbytečný. Mistr Projektant Tomík pochopil, že tudy cesta nevede a začal klavírovat do untršéfa Bédi, kterej, chtěje vod něj mít pokoj, mu nakukal, že jsem mu šel právě kartu koupit, předpokládal, že se s Mistrem Projektantem Tomíkem ten den mineme. Jenže nezná dobře Mistra Projektanta Tomíka, ten jak byl natěšenej na kartu, prostě a jednoduše si na mně počkal. Pochopitelně jsem na něho čučel jak Howadoorova vyvoraná kapybara, co to na mně jede za zmaty, jakou kartu mu to jako nesu, že vo tom hlavně nic nevím. Byl z toho nesmírně rozlítostněnej a ronil krokodýlí slzy a prudil tak dlouho, až mu musel šéf Bóďa svatosvatě slíbit, že v průběhu ledna mu kartu určitě koupíme. S EFXáckýma termínama ji na Velikonoce pomalu může mít.

Tak, a já jsem dodělal, co bylo potřeba, a pomalu se přesunul do hospody za Pepém a Bačou. Cestou mi volal plešatej Vejťa, že sice ví, že jsme domluvení až na druhej den, že mu budeme doma instalovat nový Wokna, a sice dvoutisícovky, jenže teď je u ňákýho kámoše a tomu tam taky reinstaluje systém a má velkej problém. Asi takhle, Vejťa reinstaluje aspoň doma Wokna každejch čtrnáct dní, jelikož si doteď nedal říct, že Millenia stojí za pendrek, ať si vybere buď osmadevadesátky nebo dvoulitry, ale von si, tukan dycky nainstaluje Millenia a hraje si s nima tak dlouho, že se mu za ty dva tejdny zaručeně podaří přivést ke krachu. A tak furt dokola, dokonce mám podezření, že ho to i baví. Jenže tomu kámošovi zkoušel i ty prašivý MEčka i 98čky, pokaždý to nainstaluje a vono se to nezná k jednotkám CD-ROM. To by až tak nevadilo, tam stačí nainstalovat jakousi podporu pro základní desku a vono by se to mělo spravit, jenže podporu má jak na potvoru na CD a CD si může bez mechaniky tak točit na prstě. Tak jsem ho naváděl, jak nastartovat v DOSu a celý instalační CD si překopírovat na pevnej disk a pak to spustit vodtam. Když jsem to líčil Bačovi a Pepému, kteří v hospodě seděli už notnou dobu, anžto Bačovi odpadla angličtina, a právě lemtali asi pátý pivo, frajersky se smáli, jakej je Vejťa blb, že neví, jak se to v DOSu kopíruje, voni to ví už tak od roku 94 nebo 95. Musel jsem je trochu zchladit a uvést to na pravou míru, je mi jasný, že to ví, protože jsem je to tehdy asi osmkrát učil, a taky je to to poslední, co pořádně umí, tak není divu, že si to ničím novým nevytěsnili z paměti. Sice Wokna umí používat, ale nainstalovat je, k tomu eště nedospěli. Tak ať neremcaj. Ale pak volal Vejťa zas, že je ouplně v kopru a už si to dělá co chce, ozval se mu tam nějakej ochrannej prográmek snad základní desky, kterej mu ani nedovolí disk přeformátovat a vůbec, je to celý pojebaný a ať moc neřvu, ale že by se pro mně stavil a jestli bych mu s tím pomohl. Já vůl se zase nechal ukecat.

Stavil se pro mne, sjeli jsme k Vejťovýmu kámošovi Gerďovi. Poslední stav byl, že tam měl nějakej divnej mix mezi Windows 98 a ME. Ochrannej prográmek jsem v BIOSu zatrhl, to už by bylo vůbec nad Vejťovy síly, celý to zahubil, nainstaloval znova a fungovalo to napoprvé - a bez odpornýho podpornýho CéDéčka. A jelikož Ťapina byla srozuměna s tím, že "instaluju", tedy přijdu někdy vprostřed noci, rovnou jsme vzali i ten Vejťův počítač, že budu mít ve středu pokoj, Ťapinka bude mít po zkoušce, budem sedět a tupě hledět a nic nebudem dělat. Domů jsem přišel o půl jedné. Stavil jsem se překontrolovat spící Ťap, která se poloprobudila a se stupidním úsměvem mi mile pravila, že mám jít ještě vyvenčit psy. Že s nima přece vždycky chodím večer. Do řiti, ale když su doma, ne abych se vrátil po šestnácti hodinách různejch prací a měl jít ty čokly venčit, zatímco ona sedí celej den doma u učení jak slepice (o kterejch pojednává její zítřejší zkouška) a těch deset minut by ji nezabilo. Naproti tomu ji jistojistě brzo za takový překvápka zabiju já.

No a to už jsme plynule přešli na středu ...
V práci jsem byl tentokrát něco po deváté, zcela prozaicky až neliterárně jsem zaspal. Vzbudil mě po osmé kolega Liška Podšitej, kterej nevěděl, jak se zbavit v textovým editoru v ňákým (dle jeho pokřivenýho mínění) děsně důležitým dokumentu snad číslování stránek nebo čeho. Poradil jsem mu, ať si sežene Žufiho, tomu se totiž nemohl dovolat, poněvadž si Žufi právě vařil kafe. A stejně, než došel za Liškou Podšitým (tři patra dolů, do vedlejší budovy a dvě patra nahóru), Liška Podšitej si to zatím vyřešil sám. Ale aspoň mě vytáhl z pelechu.

A pak to začalo. Nejdřív mi Žufi s velkou slávou předal ten inkoust, co mi včera koupil pro chlapce z EFXka. Jenom jsem mu asi špatně vysvětlil, co si představuju pod pojmem "koupit zvlášť pro tamtu firmu". Sice vítězoslavně vytáhl extra paragon, ale s napsaným naším ouřadem v kolonce "Odběratel", to mi došlo hned, že se to účetnímu Severkovi a šéfovi Bóďovi vod EFXka nebude asi líbit k proplacení.

Pak jsem musel dát dohromady požadavky na nákupy. Musel jsem se stavit totiž dneska ve velkoobchodě, v TS Bohemii, abych pro ouřad nakoupil, co je potřeba, jelikož aby se to stihlo zaoučtovat. Tedy - pro ouřad nutno koupit velký balení síťovýho kabelu a k tomu konektory, budou změny v rozsazení lidí, budou šlauchy potřeba. Když už tam mířím, tak vezmu rovnou sousedům v baráku disk, co ho po mně chtěli. Jo a když jsme u těch síťovejch věcí, tak kolega architekt Havlajs po mně chce doma roztahat lokální síť, má taky připojení na Internet vod UPC, chce to natáhnout eště ke dvoum počítačům a zase ke svýmu sousedovi. Fajn, tak se stavíme za Havlajsem, domluvíme a při cestě mu koupíme též šlauch, navíc jeden malej datovej přepínač, čili switch alias svišť, jo a taky dvě síťový karty. No a když v tom budem, tak já tam mám objednanej foťák (konečně pořádnej, ač kapesní) a pro máti vánoční dárek - modem (to tady můžu s klidem napsat, jelikož máti si to do vánoc bez toho modemu nemá jak přečíst, pak bude aspoň ráda, jak na ni intenzívně myslím, jelikož je to jedinej dárek, kterej zatím mám, a nakonec to beztak ví). Tak, tohle všechno bysme měli namyšlený, akorát to visí na řidičovi Mirajsovi, až bude mít čas, což bude až po obědě. A ve tři prej musíme bejt zpátky, to jednak on, jednak já, abych mohl vyrazit za tou hyenou na poštu s debilním dodatkem ke smlouvě.

Mezitím se neuvěřitelné stalo skutečností. U Telekomunistů se asi fakt spletli a poslali nám na opravu linky k faxu samotnýho Frajtříka, jedinýho rozumnýho Telekomára na náš rajón, jedinýho místního odborníka na všechny dráty. Ten přijel, prej by už závada měla bejt vodstraněná, protože našel ňákej pojebanej drát po cestě, tak to vopravil. A fakt, ve faxu byl signál, jenom to do toho ňák divně chrčelo. To se nám nezdálo jako moc opravený, sice lepší, ale že by to chtělo nějak fungovat, to se teda nezdálo. Dobrá, šli jsme se podívat do sklepa do rozvaděče. Tam to chrčelo taky. Frajtřík urval dráty, který vedly do budovy, zbyla tam jenom ta vlastní linka. Čistej a jasnej signál. Frajtřík prohlásil, že pocaď je to jejich a dál naše a když připojí zpátky ty naše dráty, tak to chrčí zas. Připojil. Nechrčelo. Jelikož to nedělalo nic. Byl zaraženej jak prdy. Až jsem mu prozradil, že to má přidělaný vo jedny šroubky vedle. Sebekriticky uznal, že je vůl, zapojil to správně a opravdu - chrčelo to. Začal dělat vofuky, že jejich část je skutečně v pořádku a měl by nám to předat a hlavně my bysme to měli převzít a von by měl vodjet. Takový krky dělá dycky. A taky dycky vidí, že se mi do toho přebírání moc nechce. A dycky mávne rukou a spraví to nakonec celý, i když ty dráty po budově sou fakt naše. Stejně tak dneska. V rozvaděču to teda bylo v cajku, další bod - ústředna. I když je to přímá linka, tak v ústředně jde přes svorkovnicu. Jenže to je kámen úrazu. Na ústředně totiž dřepí ženština jménem Dráha a ta je děsně důležitá, ta vlastně řídí celej ouřad, nebo se to aspoň domnívá. A všechny oslovuje "přítelíčku", to je jasný koledování si. Stejně tak dneska, šťáráme se ve svorkovnicích a lovíme, kde je zrada, že nám linka chrčí. To je ten pravej moment, kdy se na ústřednu vevalí Jíťa a s Dráhou si začnou líčit dramatický zážitky, jak Jíťa potkala snad nějakou Dráhy známou nebo jakou to příšeru. Vykvindoval jsem ju ven, že teď nejni ta pravá doba na líčení veselejch historek. A to byla ta chyba, jelikož Dráha zaměřila pozornost na už tak dost na$ranýho Frajtříka a začala do něj hučet jak Niagára, že tamty dráty musí schovat, v práci jí bráníme, tenhle kryt tam zapomněl přidělat, Frajtřík si jenom brumlal pod svý šedivý fousy, ať ta baba zmlkne, nebo jí ale fakt už jednu vrazí. Nebo něco podobnýho. Aspoň co jsem mu odečetl ze rtů. Nahlas jí jenom řekl, že to tam má jak u blbejch a ten debilní stůl ať si dá někam a pár dalších volovin, jenom aby už sklapla. Ale šli jsme dál, protože tam ta závada nebyla. Nakonec jsme to objevili. Ta linka byla sice fakt špatná, ale jak to včera Žufi zkoušel, nějak zacasnoval zásuvkou, ve které se uvolnil drát a pak, když linku Frajtřík spravil, tak to stejně chrčelo - kvůli té zásuvce. Vida, kumulovaná závada. Frajtřík udělal granda a zásuvku nám ze zásob Telecomu věnoval, jenom aby už měl pokoj vod nás, vod Dráhy a vod celýho slovutnýho ouřadu, že zásuvku tam Žufi přidělá, jelikož to bylo potřeba ležet pod stolem na zádech a na to já su vodborník-teoretik a Žufimu zbejvá ta praxe. No a Frajtřík by býval fakt měl pokoj, kdyby tam nezapomněl nějakej udělátor a nemusel se pro něj vracet.

Ale vracel se až po obědě. Teda po našem obědě. Tam jsme naštěstí potkali šéfa Bóďu a untršéfa Béďu vod EFXka, těm jsem předal "ingoustovou kártridž", nemusel jsem tam aspoň chodit. A se Žufiho paragónem to dopadlo dle očekávání - musím se tam stavit, aby mi to přepsali.

"Po O" jsme se teda sbalili se šoférem Mirajsem a vyrazili do Husovic do TS Bohemie do velkoobchodu. Zas problém. Všici hňupi před Vánocama blbejma nakupujou jak idioti, to se navíc zrovna vyvalili študáci ze škol a po dlouhé době jsem někde viděl frontu až ven. Jenže to bylo tak na hodinu. Takovej šulda, jak tam stáli v té frontě, ten se tam nacpe, deset minut prudí u obchodníka, vyzvídá, kolik co stojí a čeho mají kolik na skladě a nakonec si koupí dvě krabičky CéDéček a jde spokojeně dom. Debilové, kurňa, to ať si jdou koupit do trafiky. Usoudil jsem, že teď na to nemám ani čas, ani nervy. Naštěstí jsme s sebou svezli Milásku ze sextretariátu, která škemrala a prstíčkem hrabala, že si v těch Husovicách potřebuje vyzvednout opravený video, tak aspoň k něčemu ta cesta byla. A já jsem si namyslel, že se tam stavím k večeru nebo ráno.

Vrátili jsme se, já si vzal věci a šel za husou na poštu. Ta na mně taky čuměla jak trubka a kdákala cosi, že jdu pozdě, prý už je čtvrt na čtyři. Vzal jsem to jako vtip, taky jsem pochválil socialismus, pak jsem ale pravil, že pozdě nejdu, jelikož ji vidím, to znamená, že tam je a já jí teda předám papír zvanej "Dodatek ke smlouvě". Chvílu házela držky, ale nedal jsem se, kdybych jí ho měl do mordy nacpat. A bylo.

Dál jsem měl v plánu si ve Fotolabu v přízemí obchoďáku Centrum vyzvednout fotky a oplátkou jim hodit na palicu ten krám, co jsem tam koupil (09.12.) a co fotí akorát tak barevný fleky, a to eště jinak barevný, než mají bejt. Krám jsem jim na palicu hodil, ženština se ani moc necukala, zjevně to nebyl ojedinělej případ, ať to výrobce spraví, nebo ať si to narve do špic a navalí kačáky curyk. Jenom s těma fotkama byl zádrhel, jelikož su Matěj a poslal jsem si je sice taky na Kobližnou, ale třináct, tohle byla Kobližná 24. No co, asi je tam taky nějaká malá sběrna, myslel jsem si, to jsem si všiml, už když jsem to odesílal, že tam stejná ulice figuruje dvakrát, ale pár baráků od sebe mě nezabije, když se netrefím do té správné. A tak jsem se tam vydal. Trochu mi bylo divný, že jsou tam v tom domě číslo třináct jenom dvě provozovny. Jedna z toho byla prodejna nevkusných oděvů Vkus. Tam žádná, ani malá sběrna nebyla. A vedle bylo "Asijské bistro Bambus". Vešel jsem a uvítal mě usměvavej rejžožrout, řka: "Só sí taté? Mamé dobý kunkpaó." Řekl jsem mu, že bych si dal fotky. Až se mu voči narovnaly, jak usilovně přemejšlel. Ale byl bystrej, taky byl v bistru, že jsem se spletl a pravil: "Nys takofa nemame." Hmm, to mi bylo jasný. Vrátil jsem se do původní sběrny a z paní vyloudil číslo kamsi do Prahy na centrálu. Tam se tuze divili, jak je to možný, prozradil jsem jim, že to už znám, že jsou kreténi, že určitě mají zase napsaný trvalý bydliště majitele a ne skutečnou adresu provozovny, to znám už od Dandejsa Jandejsa, u toho a jeho slavnýho papírnictví to měli zrovna tak. A kde ty fotky teda mám, když je zítra potřebuju odevzdat? Nevěděla, kráva blbá, prej je jenom vedoucí laboratoře. Do průmyslu s ní, na jeřáb, nejlíp na jeřáb pověsit, co je mi po tom? Ale ačkoli byla blbá jak troky, aspoň jsem z ní vyrazil číslo na tu provozovnu, byla to trafika, ne na Kobližné, ale na Orlí, prej Orlí 13, na Kobližné prej bydlí majitel. No co jsem říkal? Ale blbeček buď nevychodil ani základní školu, nebo se v té trafice už narodil a v životě ten dům neviděl zvenku, jinak nechápu, jak si může nevšimnout, že je to dvanáctka, t.j. na druhé straně ulice a kus jinde, chuj pojebany. A eště nechápal, co má dělat, když někdo tvrdí, že si jde pro fotky objednaný po Internetu. Musel jsem mu, debilovi, vysvětlit, že se ho (tedy mne) má zeptat, na jaký je to jméno, případně číslo zakázky, vysolit fotky, vzít si prachy a držet hubu.

Vono se to nezda, ale 35 korun za asi deset minut, to je docela slusny rejzovani ... A než jsem vyrazil znovu do TS Bohemie na nákup, stavil jsem se k holiči, nechat si zase hubu vostříhat. To mě málem eště cestou přejel kůň. V tom frmolu, jak všem jebe a zevlujou po městě a nakupujou jak divocí, to je ten pravej čas pro tupý policajty, aby se projížděli po ulicách na šimlech, kokoti. Ale u holiče to pak bylo jednoduchý, jako vždycky. Pravda, trochu jsem měl obavy, když se slečna ptala druhé, jak se ten stříhací strojek nastavuje na čtyři milimetry, jak se zapíná a podobně, zjevně si nebyla příliš jistá tím, co dělá, ale na tom není nic moc co zkazit, když se s tím dostatečně dlouho jezdí člověkovi po tlamě tam a zpátky, výsledek je přibližně vždycky stejnej.

A v TS Bohemii jsem byl před pátou, fronta pochopitelně nepolevila, do šesti jsem tam ztvrdnul. To jsem to ještě trochu zasukoval, protože jak jsem nakupoval čtyři různý skupiny věcí, potřeboval jsem to na čtyři různý účty, nakonec jediný, co neměli, byl můj foťák. To mi psalo už v Internetovým objednávání, nejdřív, že to mají v Olomouci a ve Zlíně, v Brně teď zrovna ne, prý "kontaktujte obchodníka". Což nejde, pokud mají takovej šrumec, že mají furt obsazený všechny linky. Dneska to sice tvrdilo, že "zboží je na cestě", ale asi jde z teho Holomóca pěšky, protože se ještě nedovalilo, zboží jedno blbý. Ale su tam celkem známej a ne zrovna malej zákazník, navíc jsem se asi tvářil dost nešťastně, trochu s podtónem, že si to brzo vysvětlím jako "knokautujte obchodníka", každopádně jsem z podvodníka obchodníka vyrazil jeho tajný soukromý číslo na mobil, že zejtra by to fakt mělo bejt, ať zavolám přímo jemu. Vlastně mi to číslo dal sám od sebe, kdo ví, třeba myslí, že ho pozvu na rande.

Doma mezitím byli zájemci o psa, přišel jsem trošku později, taková mladá celkem prima dvojka, tuze se jim psi líbili, Medvěda si vybrali a na místě se do něj zamilovali. Nejradši by si ho odnesli snad hned. Hlavně, že jsme si je omrkli, že se na psíka někdy budem moct přijít ještě podívat a že to není nějaká cikánská rodinka, jako: "Né, dyk, pán velkomóžny, hlavně hó dóbře krmté, áť je silnej, dylina ...", tak to by dostali tak prd. Ale ti naštěstí neumí číst, neví, co je to inzerát a za psa na pečínku by nedali ani tu symbolickou cenu toho očkování.

Dokonce jsem pak nadšením i ten háček v koupelně přilepil, což ovšem Ťapina nezapomněla v ŤapiMektech jízlivě okomentovat. Ale což, já mám radost, jakej je háček pěknej a jak hezky drží.

Na závěr dne tradiční zpestření - Ťapinka udělala zkoušku za dvě, dala si doma Kofolu s rumem na oslavu a padla jako podťatá, s psiskama musím zase já. Ach jo.

Úterý, 17.12.2002

Já se omlouvám, dneska to fakt nejde, přišel jsem někdy k jedné hodině ráno domů, INSTALOVAL jsem :o)

Přečtěte si raději Bobeše nebo Howadoora, zítra to napravím, teda aspoň momentálně tomu pevně věřím - a snad i s myšatama.

Pondělí, 16.12.2002

Hahááá, konečně se aspoň něco děje. Sníh napadl, chumelí se chumelí, padá snížek bílý, zahřejem se v posteli, sexuální pílí. Zatímco většina lidí to (pochopitelně včetně silničářů) s údivem zjistila až ráno, já, liška jedna podšitá jsem si to šel omrknout ještě večer. Psi jsou psi a chtějí na procházku. Ovšem před půlnocí bylo tak půl centimetru, centimetr maximálně. A ještě jsem si říkal, jestlipak ti rarášci, kulíšci vykutálení, silničáři naši drazí, po většinu roku za prd placení, drží aspoň nějakou pohotovost nebo něco? Ale kdepak, milé děti. To oni, kujóni, zase ne. Pro technickou správu (nebo jak se ta teroristická organizace dneska vlastně jmenuje, jako malí jsme jim říkali "strupi") je sníh v prosinci stejným překvapením, jako pro Pražáky po dešti voda v řece. To jsem si uvědomil hned, jak jsem vylezl z baráku, udělal tři kroky a zastavil se až dole u šaliny.

Ta šalina pochopitelně není taky jenom ty tři kroky od domu, to dá rozum, jinak bych o tom nepsal, sice je TŘI, ale to znamená TŘI ulice. A taky jela, jedenáctka, o tři minuty později. A to taky znamenalo, že navazující autobus byl akorát ty tři minuty v prdeli, pokud teda vůbec jel. Zhodnotil jsem situaci, vzal v úvahu, že lišák autobusák taky možná sedí někde v teple nebo leží někde v závěji, a vyšlo mi z toho, že musím pokračovat tramvají až na Provazníkovu. Vona mi sice jede taky až před práci, to ale trvá zbytečně moc dlouho, než se dokodrcá do města a zase zpátky, to je lepší střihnout kus trolejbusem. Ten tam jezdí každý čtyři minuty. A taky ta Provazníkova, jelikož je to součást okruhu, tak už byla aspoň trochu posypaná. A trolejbus fakt za čtyři minuty jel. Jenom měl nějakej divnej čumák, normální trolejbus ho má rovnej a tenhle měl ještě před sklem řidiče zapřaženej tahač, spuštěný tykadla, místo čísla 145 nebo 146 tam měl 903 a jako cílovou stanici napsaný "Vadný vůz". Nevadí, za další čtyři minuty jel další. Ale jako na potvoru opět devětsettrojka, zase s tahounem. Napotřetí se zadařilo, ani ne po čtvrt hodině. Jenže to už bylo zase houby platný, poněvadž se mezitím solidně zaplnila zastávka, geronti vylezli ze svých brlohů a z pondělních ranních návštěv u ranhojičů a dali se do cestování - důchodce cestovatel, postrach dopravních špiček. Zvlášť jeden choroš, kterej se před tím jen tak tak dobelhal o hůlčičce na zastávku, naráz ožil jak po elixíru, a máchaje holí na způsob kyje třemi přískoky (každej tak metr padesát) zaujal strategickou pozici u prostředních dveří. S bojovným dědkem se mi cestovat nechtělo, když jsem viděl, jak cvičně majznul několik okolostojících a několik drzounů, co si dovolilo chtít vystupovat. Nechal jsem to ujet. A stejně tak další, kterej plnej bojovně naladěnejch dědků už přijel. Radši jsem se potupně vrátil na zastávku šaliny, čímž jsem akorát stihl přespříští jedenáctku, těch dvacet minut byla povolená ztráta. Kupodivu jsme neviděli žádnou havárku, jenom sem tam se klouzalo nějaký osamělý auto (dole kopcom většinou v režimu "sáně"), sem tam uvíznutej sypač, třeba uprostřed kolejí, naštěstí výjimečně ne našich. No a v devět jsem byl v práci. Celý jsem to ležérně zdůvodnil sněhovou kalamitou, ani jsem se nevymlouval na pravou příčinu, kterou byly "myšata ušatá", jelikož jsem se kvůli nim nemohl dostat z baráku, teda z bytu. Když má člověk dvě nohy, potřebuje na ně dvě boty, ty přes noc dlí pohozený za dveřma v komoře. To se pak přijde otevřou se dveře, vezmou se boty, zavřou se dveře, boty se obujou a jde se. Ovšem nikoli tak jednoduše za asistence čtyř štěňat. Ten člověk, tedy já, má taky jenom dvě ruce. To pak otevřu dveře, vhrnou se tam dvě štěňata, já je chytnu těma dvouma rukama místo těch dvou bot a táhnu je z komory ven, těsně nad hřbety těch dvou zbývajících štěňat, který se s mírným zpožděním právě ženou dovnitř. Původní štěňata položím a hrábnu po těch dalších dvou, aby mi pod nima zase mohly proběhnout ty první dvě, no a tak furt dokola, dokud na to člověk nevymyslí systém, třeba si vlézt do té komory celej, vzít ty boty do ruk a vyhrnout jima našířku všechny štěňata naráz, zavřít se tam, obout se a pak děsně rychle a opatrně se jenom protáhnout nezbytnou škvírkou ve dveřích.

Kolem desáté se stavil na pokec Bača, tomu jsem věnoval vadný procesor, co mi zbyl z Kachněcího počítače, Bača totiž učí ty slepejše výpočetní techniku (jako kdysi já), tak jim na všelikde posbíranejch vadnejch komponentách ukazuje, jak vlastně co vypadá a co se kam zastrkává a zapojuje, aby si to mohli vošahat. Tak ten Bača chvíli poseděl, jenom se divil, jakej tam máme veget a že by nám dal. Na otázku, co by nám chtěl dávat, když nám všechno funguje, tak si přece nebudeme práci vymýšlet, to už odpověď nenašel. Jenom se posmíval, jakmile zavolala šéfová a pravila: "Hned přijď." Prej si jdu pro výpověď, nebo aspoň pro solidní kartáč. Kdepak, jak mi chce šéfová zvednout mandle, to mi jízlivě říká "sluníčko". A taky že jo, prostě jí trochu ruplo v bedně a vzpomněla si, že mě musí okamžitě vyslovit jakousi pochvalu, aniž bych věděl za co. Odtušil jsem, že to je od ní velice pěkný, ale já mám ohromně důležitý jednání, tedy se musím vzdálit, nechť se nehněvá, přitakala, jakej su vzornej a laskavě mě propustila, abych mohl jít opět s Bačou klábosit. Ten nestačil valit baterky, chudák, jak je poloslepej, tak na mě vyvaloval ty voči přes brejle jak šnek. Vrchem. Ale pak stejně musel odejít, což nám přišlo jenom vhod, jelikož jsme se zrovna zrovna chystali za chvíli na oběd a přitom volala Hrubka, že jí zčernal monitor a nepomáhá tomu žádnej restart. Bača škodolibě proklamoval cosi o kose a kameni a že jako žádnej voběd ale tvrdá práce. A šel hrdě s procesórem v kapse dělat chytrýho na malý slepejše. Ještě Bača stál před budovou na zastávce jak hydrant, když jsem mu podával zprávu, že jest opraveno, ať se chytí za nos nebo jakoukoli jinou tělesnou partii, přece se se zatlačením napájecího kabelu nebudu piplat kdovíjak dlouho. Pche.

Vida, to s problematikou zrakově postižených taky souvisí, odpoledne jsem dělal něco na Životním Prostředí, tam mě napadlo se při té příležitosti zeptat na jednu věc, která mi vrtala už dlouho v palici. Jak se dívají životoprostřediči na výšku větví stromu nad chodníkem. Matně si vzpomínám, že pro zrakově postižené jsou normy, že třeba nic nesmí vyčnívat ze zdi, aby tam slepejš nehavaroval, všichni na to prdí a přidělávaj si tam všelijaký poutače a poštovní schránky a kdovíjaký tupounoviny a slepejši havarují a mordují se vo to. A skutečně, kolegyně mi prozradila, že úprava dřevin v zástavbě nad komunikací pro pěší musí taktéž splňovat jakousi "podchozí" nebo též "podchodovou výšku", což by mělo být okolo dvou a půl metru. Tedy se ze mne stane takovej malej prudič a napíšu vošklivej emajl na našu radnicu, teda našu ve smyslu tam kde bydlím, jestli mají nějaký divný metry, tak že jim jeden koupím a proč jim mám platit za psa (což jsem letos pro jistotu eště nezaplatil) a nebo přihlašovat druhýho psa (ani mě nenapadne), když se takovej pes musí několikrát denně venčit a já si při každé vycházce kolem baráku několikrát vrazím větev do voka, do tlamy nebo vůbec někam? Ani mě nehne.

No a na závěr úspěšného pracovního dne měla Taška z finančky odeslat nějakou tu dávku pro ty socky, jak jsem jí na to instaloval ten šifrovací prográmek (11.12.) a kvůli tomu šifrování běhal po městě a rejdišti mentálně postižených, tedy centrále České pošty, jak trotl. Tak jsme to rovnou vyzkoušeli. Což o to, zjevně se to povedlo, Tašce jsem dokonce napsal podrobnej návod, příště si to podle něj zkusí sama, ale pak přišel potvrzovací emajl, že je to jako oukej, což by oukej bylo, kdyby tam mentálně postižená z České pošty nedopsala velkejma písmenama, že na jejich obchodním oddělení nemají doposud náš dodatek ke smlouvě a kdesi cosi. Co s tím mám, kurwa, asi tak dělat, že tam mají bordel? Pravda, i já jsem to našel až po dlouhým hledání, ale našel, když jsem byl za tím pikolíkem na té Poštovské, tak to tam měl na stole, co já hergot můžu za to, že to tupan nedal nějakýmu obchodnímu oddělení za$ranýmu? Budu jí taky muset něco tuze vošklivýho napsat. Trochu mi to připomíná Howadooří zápisník pojednávající o Howadooří návštěvě v howadské spořitelně. To je stejná socialistická zločinecká banda.

No a doma se pak u nás stavili Roman s Pavlou, zcela netradičně, podívat se na myšata. A to je, týdydýdydý, to je vlastně všechno.

Málem to všechno nebylo, jelikož jsem ještě chtěl spravovat onen háček v koupelně (09.12.), jenže jsem se stal nějak rozpolceným, nevěděl jsem, jestli ho mám přidělat nebo ne, nakonec nechtění zvítězilo nad chtěním a přidělávání se odkládá minimálně na zítřek. Takže to všechno pro dnešek je.

A nerušte, Ťapina vo dnešku píše něco jinýho, tak si to musím přebrat, poznámky si udělat, abysem ji moh zbušit, taktéž Bobeš nescípnul, jenom prej byl tejden bez mejlu, voni v tej Engliji nemaj asi internetový kavárny, to je jenom v Česku, případně v tak vyspělejch zemích, jako je Estonsko nebo Rumunsko, v Engliji kdepak, to tam nevedou a vůbec, chuďulka Bobeš nemá asi milijón adres na frímejlech, takže mi doteď nemohl poslat novej BobšoTlach, abych mu ho mohl updatovat, to mi ho poslal s dvouma milijónama výmluv, a sice BobšoWeb za celej tejden a já si ho du taky teď přečíst, abych mu mohl napsat, že je něco vošklivýho a prolhanýho.

Neděle, 15.12.2002

Dyť už jsem tady dneska cosi sepisoval, nebo ne? Ráno kdysi, jestli si dobře vzpomínám. Jo, dobře si vzpomínám, ale to byl včerejšek a předevčírek. Jenže to bylo taky vo poznání zajímavější, než ten dnešek.

Co se vlastně dělo? Jo, nepovedla se mi ranní finta. Finta, jak napasovat Ťapinku do skříně. Taková finta se dělá tak, že se spí. Když se spí dostatečně dlouho, přijde Ťapinka. To je něco na způsob Klekánice. A Klekánice je zase obdoba Polednice, jenže Polednice straší v poledne, Klekánice při klekání, což je podle mých chabých poznatků někdy k večeru. Ťapinka straší, kdykoli člověk spí, jakmile se jí začne zdát, že ten člověk spí nějak moc dlouho, prostě má proměnlivou dobu strašení s nepravidelnou periodou, třeba dneska to na ni přišlo o třičtvrtě na jednu, to normální strašidla nedělají, ty straší vždycky pokud možno v celou, Ťapinka je superstrašidlo. Přijde a začne z toho člověka tahat deku. Tahá, tahá, člověk se brání, brání (kope nóžičkama a ječí: "Kurwa, nech mně tu deku a di si vyřvávat jinam."). Ťapinka si stoupne před postel a zapře se nohou, aby se jí líp tahalo, tahalo. A znova tahá, tahá. Člověk se brání, brání. Pak najednou Ťapinka zabere, člověk pustí a Ťapinka ve skříni. Teda naplácnutá na dveřích skříně. Zavřené skříně. To je ranní finta. A to je ta ranní finta, co se mi dneska nepovedla - Ťapinka zůstala stát vítězoslavně s dekou v ruce a já probuzenej, bez deky (teda to jsem ještě nestál).

A pak je ten nebohej člověk vyhnanej z postele a furt se po něm něco chce. Třeba aby uklízel. Aha, to bylo vlastně jinak. Po obědě jsem vyvenčil psy a dal se do úklidu na stole, anžto tam byl bordel. To je výchozí předpoklad, není-li bordelu, není třeba ho uklízet. Dokonce není ani možno ho uklízet, protože fakt není. Uklízet pořádek, to dělá leda magor. Magor náš modelovej člověk není. Náš modelovej člověk uklízí, jenom když je fakt festovní bordel. Druhej důležitej předpoklad je, že to náš člověk uzná za vhodný. Ona Polednice, teda Klekánice, teda Ťapinka občas jeví příznaky uklízecího záchvatu a nutí člověka uklízet. To není ono. To z toho vznikne maximálně hádka, rvačka, ale uklízení se z toho nevyvine a nevyvine. Jenže když ten člověk má takovej čurbes na stole a všude, že už nemůže nic najít, začne sem tam uklízet sám od sebe. To pak Ťapinka chodí a vznáší cvičné požadavky jako: "Měl bys udělat to a to." A člověk na to hrdě: "Nemůžu, uklízím, dyť to je děsně potřeba a sama jsi to chtěla." A Ťapinka se dostane do stavu mysli jako "Uklízí kvůli mně, já jsem velká Ťapinka" a nechá člověka uklízet.

Ovšem to člověka po nějaké době přestane bavit a zase toho nechá, to pak Ťapinka zbystří a koumá, čím to může bejt a jak by člověka vrátila do hry, vlastně do uklízení. To pak člověk, kterýho už uklízení nebaví, musí vzít třeba televizní program, kouknout do něho a zamumlat: "Ááále, to vidět nechceme." A Ťapinka okamžitě pátrá, co to vidět nechce, dozví se, že film, kterej už viděla, že to máme na CD a je to Cesta z města a teď se musí uklízet, jenže to né, to se najednou uklízet nemusí a musí se koukat s Ťapinkou na film Cesta z města, což je film o magorovi, kterýmu jeblo z počítačů a nalil si kozí mlíko do notebooku. Tak se na to kouká a člověk je spokojenej, protože ten nejhorší brajgl už má uklizenej a spoustu papírů vyhodil a všelijakejch CD si utřídil, sice se válí na hromadách, ale náš človíček si bude aspoň něco přes tejden pamatovat, kde který je a tedy aspoň dýl jak tejden nic neuklidí.

A to je celá neděle našeho modelovýho člověka.

Jo, málem by člověk zapomněl, že má Ťapinku pochválit, jakej udělala dobrej oběd, krůtí řízky, to jsem totiž pojal včera myšlenku, že když chci ty kuřecí řízky, tak na tom nákupu koupím suroviny na kuřecí řízky (to je ten balíček s masem, jak je na tom napsaný "kuřecí řízky"), jenže vedle jsou v regále krůtí řízky a člověk má taky chuť na krůtí řízky, vlastně je úplně jedno, jestli to budou kuřecí nebo krůtí řízky, tak je koupí voboje, že prostě teď budou buď kuřecí nebo krůtí řízky a příště ty druhý, ten člověk to pak přitáhne domů, matně si jedním uchem vyslechne "Co to zase vlečeš? Jaký krůtí řízky? To na seznamu nebylo !" A Ťapinka si pak pomyslí, že když je člověk takovej a tahá domů kromě kuřecích ještě krůtí řízky, tak vona mu je za trest udělá a vony jsou ohromně dobrý a člověk je spokojenej a Ťapinka má pifku, že se jí pomsta nepovedla.

A venku chumelí a zjistil jsem, že se moje stránky dají najít ve vyhledávači podle zadané fráze mrtvej siemens, taky dobrý :o)

Tak, teď už je to fakt všechno.

A basta.

Pátek a sobota, 13. - 14.12.2002

Nějak se z pátečního výpadku v deníku stává pravidlo, koukám. Ale mám vždycky po tom tejdnu tak dost, že přijdu - lehnu - ani se nehnu.

A taky se v pátek nic nedělo. Do práce jsem přišel skoro včas, půl deváté néni žádný zpoždění, šéfová se byla koupat kdesi v Čalovu, i Milasku, jednu ze sekretářek s sebou vzala, prostě nebyl tam nikdo, kdo by mohl vytvořit nějakej problém. Aha, to zní blbě, prostě nebyla tam šéfová a nikdo nevytvořil žádnej závažnej problém. Za závažný problémy nepovažuju telefonáty typu: "Já se tady snažím o činnost xxx, vono to nic nedělá", takový věci řeším naučenou odpovědí: "Zkus to restartovat a kdyžtak zavolej." Většinou se dotyčnej už neozve.

Jedno z celkem příjemných vytržení ze stereotypu byl telefonát od Ťápiny (neplést s Ťapinou), ženštiny patro nad náma, ať si přijdu zapálit a poklábosit. Pravil jsem, že něco důležitýho dělám, jak to dodělám, přijdu. Dokouřil jsem, dočetl si Neviditelnýho Psa a šel si zapálit eště jednou za nima nahóru. Potíž nastala, když mi Ťápina (neplést s Ťapinou) udělala kafe z jejich nového skvělého pressovače, nebo jak se ten krám, co z něho teče presso. Teda, v tom eště ta potíž nebyla. Ta přišla, až se mě Ťápina (neplést s Ťapinou) zeptala, jestli je to kafe dobrý. Popravdě jsem pravil: "Ne." A čučela. Jak vyvoraná. Já vím, já vím, darovanému koni atakdále atakdále. Ale kdyby se neptala. Nebo se snad ptá a nechce odpověď? Nebo mám lhát? Na stručnou otázku stručná, výstižná a pravdivá odpověď, kafe, kde je vidět na dno hrnku (plnýho), to dobrý fakt není.

Eště jsme se Žufim trochu zmátli serevírku v putyce na obědě. Měli tam tři menu, kuřecí řízek s brsalátem, koprovku a cosi ještě třetího. Serevírka se přimotala a pravila: "Aha, soda, velká kofola a vidím to na dva kuřecí řízky." Pravili jsme, že by si měla pořídit lepší brejle, páč to vidí ňák chabě, jelikož my se chystáme na dvakrát koprovku, navíc každýmu knedlíky navíc. To by eště šlo, taky jsme to chtěli, ale pak se mi ty kuřecí řízky nějak rozležely v palici, no, budeme je mít v neděli na oběd. A domácí a hezky s vařenejma krumplama a ne s brsalátem, kterej maj v každé hospodě navíc s majonézou.

Pak už jsem se stavil jenom u EFXka. Tam se taky nic nedělo, vypálil jsem jen dvacet cédéček záloh dat. Tak to dopadá, když někdo dva roky nezálohuje data, kterejch za tu dobu vyprodukuje 40 GigaBajtů. Data produkuje, nezálohuje a věří, že mu pevnej disk neshoří. Jenže já su mazák světem protřelej a vím, že každej disk časem shoří, sice taky doufám, že to nebude tak hned, přesto zálohuju a pak se nedivím, když to fakt lehne. Tam je to šílený, dat a dat, pálím to po kusech ve volnejch chvílích a nejsu eště ani v půlce.

A zbytek pátku jsem vesele doma s Ťapinou proválel. Stejně tak jako začátek soboty.

V sobotu po mně skáče příšera Ťapinka už v poledne, že mám vstávat, že Mário nejde. Boha jeho, co to zase je? Jo, už si vzpomínám, hajzlík. Teda takhle. Ve čtvrtek mi volala Ťap do práce, že hajzlík nesplachuje. To byla v tu chvíli ohromně podstatná informace, kterou jsem zrovna potřeboval vědět. Prej natýká a vypadá to, že přeteče, ale nesplachuje a nesplachuje. Huá huá, co má dělat? Poradil jsem jí, ať zatáhne vodu. Já vím, že pro chlapy je to jasný, ale ženskejm jsou takový věci naprostou záhadou. Když se přívod vody do nesplachujícího hajzlu zavře, voda nenatýká, hajzl nepřeteče, to je celá logika věci. Dobrá, tak co s tím prý budu dělat? Pravil jsem, že v momentální situaci tak akorát hovno, jelikož su v práci, nikoli doma, že se s tím na několikakilometrovou vzdálenost nic moc nadělat nedá, až přijdu, můžu se nad tím zamyslet, do té doby ať je tak laskava, vezme kýbl v koupelně, natočí do něj vodu z kohoutku tamtéž, svoje produkty tím zaleje a celej postup opakuje, kdykoli na ni přijde potřeba takovýho hodnoty tvořit. To naštěstí vcelku pochopila, sice jsem myslel kýbl a ne ten malej srandovní fialovej kyblíček, ale budiž, dejme tomu. Vůbec, ženský mají divnou touhu se s váma dělit o takovýhle informace. Budu muset koupit Ťapině nějakej telefon nové generace, jak mi bude volat, telefon jí nahlídne do hlavinky a jak tam uvidí nesplachující hajzlík, prasklou žárovku, vyhozený pojistky a podobný trotloviny, pěkně piánko zavěsí.

Ale měl jsem už v ten čtvrtek takový podezření, že to tentokrát nebude jenom tak. Vono už to bylo dost zflikovaný, plovák z nádržky dávno ulomenej, vracení splachovacího mechanismu zajištěno zavařovací gumou, splachovadlo několikrát na různých místech navazovaný z pomocné horolezecké šňůry, no, cejtil jsem, že to bude po iks letech asi potřebovat odborníka většího, než jsem sám, třeba takhle instalatéra, ten by se hodil, a nádržka už to má asi taky za sebou, asi bude potřeba rovnou nová. Tak mi máti v ten čtvrtek donesla telefonní číslo na instalatéra, já mu v pátek zavolal, i štafle od máti jsem kvůli němu donesl, slíbil, že se staví asi v sobotu někdy před polednem. No a to byla právě celá podstata sobotního rána - Mário nejde. Von se totiž ten instalatér jmenuje Mário Davídek. Taky bych se z toho picnul. Mário nakonec přišel asi v jednu, prostě přiměřeně. Podíval se a pravil, že to bude potřebovat odborníka většího, tedy jeho, a nádržka už to má asi taky za sebou, asi bude potřeba rovnou nová. Vida, diagnostiku závady jsem zvládl na výbornou. Tak jsem se s Máriem domluvil, že nádržku on koupí, donese, vymění, já zaplatím, prostě taková ta obchodní domluva. Asi v úterý, to bude věc.

Po obědě na mně opět přišla nějaká únava, trošku mě pobolívala hlava, znova jsem si zalezl do pelechu. A zase po čase drsnej budíček. Ťapinka po mně skáče, pro změnu ne kvůli Máriovi, ale kvůli nákupu. To byla zase další estráda. Ji napadlo, že si rozdělíme úkoly - ona půjde venčit psy a já na velkej nákup. A to je právě ten důvod, proč mě musí o půl třetí s řevem budit, jelikož když ona má jít někam a já někam jinam, to je pak jediná možnost, jak být spolu, jet spolu výtahem. Snažil jsem se jí to rozmluvit, že prostě ona ať jde venčit psiska, já až vstanu, půjdu na nákup. Nee. To nejde, musím jít teď hned. Ptám se proč? Jestli třeba má ukrutnej hlad a lednička je definitivně prázdná, zničehonic všechny obchody mají direktivně zavírací dobu ve tři, přijde válka nebo proč musím jít podle ní, hergot, zrovna teď? "Protože jsem to řekla." Aha, tak to jo, to je jasnej signál tak akorát pro otočení na druhej bok. Už jako malej jsem tuto větu považoval za vcelku nedostatečný vysvětlení. Jenže Ťapinka usilovně studuje stránky jako Žena Centrum a Žena In, to jsou takový ty nablblý, kde se píše, jaký mají ženský úžasný managorský schopnosti a vůbec jsou celý dokonalý a když něco řeknou, tak si každej musí kecnout na prdel, taky mají řídit domácnost a celej podnik v práci a vlastně i zemegulu, páč na to mají vlohy a předurčení, chlapy můžou maximálně používat jako nádeníky, když už je nemůžou rovnou vystěhovat (jako třeba mně z mýho bytu, Ťapinka v té pomatenosti už říká "našeho"), chlap je vlastně jenom chodící peněženka a nemá do čeho co mluvit. Každopádně do tohoto schématu nezapadá situace, kdy ŽENA něco řekne a ten mrzký hmyzák chlap se zasměje, votočí se na druhej bok, její říkání ignoruje a chce spát dál.

Naštěstí tentokrát nezkoušela moc drastický metody vynucení si svýho plánu, to po mně většinou začne skákat kolenama, hezky po zádech, rvát ze mně deku, všelijak mě tahat a bušit do mně, to pak jednu chvílu dycky přežene, já se voženu a vona se pak diví. Dneska se to obešlo jenom menším hysterickým záchvatem spojeným s kopáním do skříně, prostě taková nízká intenzita, řekl bych tak čtyřka na Richterově škále. To na mne taky dojem neudělalo, tak zkusila politiku, ať jí dám peníze, že vona si holt na ten blbej nákup zajde sama zároveň s venčením a holt ty blbý čtyři tašky potáhne, ona chudinka ubohá. To sice znělo velice zajímavě, jediný, na čem tato varianta ztroskotala, jak jsem jí vysvětlil, na nedostatku hotovosti, někteří lidi prostě můžou jít na nákup a zaplatit takovou srandovní plastikovou kartičkou, která se strká do takovýho aparátu s drátem, na druhým koncu toho drátu je banka a v té moře moc peněz, ale v peněžence vesměs houby. Tak se Ťap našňupla a šla s těma psama, že když su takovej, tak ať si na ten blbej nákup jdu třeba za tmy. Což byl můj plán, ale vona v tu chvíli myslela, jak mi to nandala. Ještě mi pohrozila, že mi nenapíše seznam a já, blbec šovinistickej nebudu vůbec vědět, co mám koupit, budu zmateně pobíhat po obchodě a naříkat budu a pak se někde schoulím do koutka a umřu. Jenom jsem odtušil, že znám i lepší řešení - nenapíše mi za trest seznam a já nepudu vůbec nikam, práskla dveřma a byla pryč i s čoklama. Jenže mě to vymejšlení výmluv, abych si mohl poležet, natolik probralo, že jsem asi po pěti minutách vstal. Ach jo.

A kolem páté jsem se na ten nákup fakt vypravil, vo šesti měli přijít Miš a Kachně na opětovnou kontrolu stavu růstu štěňat, tak abych byl zpátky i s něčím dobrým na pohoštění případně. Ťapinka mi už bez keců napsala seznam:
- špagety
- polohrubá mouka
- kuřecí řízky
- čínský zelí
- granule pro psy
- rohlíky
- ten tvůj blbej chleba
s podotknutím, že, když mě něco napadne, mám to koupit taky. Byl toho nakonec plnej horolezeckej kletr plus jedna taška plus desetibalení tualétnoj bumágy pod paží. A to jsem se cestou zakecal jenom se Vzducholodí, kterou jsem potkal před obchodem, ana si vypalovala v autě zobák i s uřvaným Koblejžkem (to je dítě čili šklebák, ne japonský žrádlo, jo, ten si taky nic nevypaloval, ten jenom skákal po autě a cosi furt blekotal). A šel jsem do obchodu vyzbrojen jako vždy slovenskou dvoukorunou, což jest ideální prostředek na vozejk. A cestou jsem našel nějakou záhadnou minci, tipnul bych to na něco francouzskýho, leč díky eurům dávno neplatnýho. Ale rozměr to má stejnej jako ta slovenská dvojká a tedy i přibližně jako naše pětiká a možná se tím ten vozejk bude dát taky voblafnout. Ani mě nenapadlo to vyzkoušet. Vida, jak su blbej.

No a pak už přišli Kachně a Miš a obdivovali naše myšata ušatá, voni je viděli naposledy asi před čtrnácti dňama, to byly myšata eště skoro slepý, skoro nelezly, teď už to byl jinej kalibr, když jim to vokusovalo nohy. A navíc, jako vedlejší produkt návštěvy, vymysleli jsme mocnou opravu, jelikož se Kachněcím rodičům pokazil počítač, ouplně kaput byl, tak jsem Kachně nahecoval, ať to vezme s sebou, že to vypadá, že bude blbej procesor nebo základní deska, já mám doma taky jednoho starýho střepa na náhradní díly, tam je taky vadnej procesor nebo základní deska, to se neví přesně, ale pokud nebude u obojího vadný to stejný, tak ze dvou uděláme jeden a Kachněcí rodičové budou nadšení, jak jim počítač zase funguje a budou opěvovat Kachněcí bejvalý kolegy, to jest mne budou opěvovat a já su rád opěvovanej. A fakt, že jo, přitáhla ten zázrak a zadařilo se - byl tam vadnej procesór, starý Pentium, a tak jsem vzal z té odpálené mašíny proceór, taky starý Pentium, teda trošku míň starý Pentium, každopádně jsem to vrazil do tej její potvory a vono to fungovalo a eště to bylo rychlejší, takže Kachněcí rodičové se můžou do opěvování klíďo pustit. A Kachně s Mišem opěvovali zatím myši, dokonce vypadali, že když Pánbůh ještě jednou dopustí a motyka alias Anďák na Mášu eště jednou spustí, tak by třeba jednoho myše adoptovali, a takovejch je víc, takže je možná tak za rok necháme ještě jednou vrznout a budou nový myšata a my jima podělíme zbytek známejch. A bude.

No a zbytek dne už jsme se zase jenom tak váleli.

Čtvrtek, 12.12.2002

Divný je to, divný. Ačkoli jsem šel včera spát v deset, probudil jsem se zase v deset. Hmm, to budou asi ty dvě noci předtím. Ale co, vždyť se svět nezboří, když přijdu do práce v jedenáct, že jo. Zvlášť, když mám nadpracovanejch hodin jak na kostele a všecko mi funguje a funguje mi i "asistent" Žufi, kterej na to, jak to funguje, dohlíží, když já chrápu. Ani šéfová se tak pro formu nečertila, jak má ve zvyku, taky má důležitější věci na prácu, než furt čučet, kdy já se slavně tlačím do práce.

Konečně jsem Tašce z finančky rozdejchal ten ouděsnej prográmek na to posílání těch lovů těm sockám, to byl taky jeden z největších výkonů dne. Nebo eště jeden teda - máme blikátka. K telefonům. My jsme totiž koupili loni úžasnou novou ústřednu vod Siemensu, skvělou, digitální, eňo ňuňo, jenže to má jeden zádrhel. Jsou u toho moc pěkně zvonící telefony, vobyčejný, levný, nejlevnější model, jakej Siemens má. Ale zvoní fakt krásně, prostorově. Akorát maj jenom jeden typ toho zvonění. A to je ten kámen úrazu, jak se rozezvučí, tak to zvoní vlastně odevšad, celá místnost zvoní. No, to je eště furt dobrý. Potíž nastane až v okamžiku, kdy je v té místnosti telefonů víc. To pak nepoznáte, kterej to je. Ha. S tím nikdo nepočítal. Kdyby to někoho napadlo, klíďo jsme si mohli dovolit koupit třeba o tři kila dražší pristroje, to už by nebyl v té sumě takovej rozdíl. Ale jak říkal jeden furťák na vojně: "mladý voják - hotový kouzelník", koupili jsme blikátka. Taky asi za ty tři stovky, od firmy 2N (vod té jsme zase koupili jindy jinou ústřednu na detprac). To je vám takovej udělátor, co se připojí mezi linku a telefon, vlastně oficiálně se to jmenuje "světelný zvonek" a původně je to snad nějaký signalizační cosi pro neslyšící, tak to se připojí a jak telefon začne zvonit, vono to k tomu začne blikat. A je to. Navíc když jsou v kanclu telefóny jenom dva, stačí to dát k jednomu, to je logický, jak to bliká - je to tenhle, jak to nebliká - je to ten druhej. Konečně jsme se k tomu dokopali a ouředníci jsou děsně spokojení, že se furt nevrhaj po nesprávným aparátu.

Pak jsem se jenom stavil u EFXka, tam jsem pravil, že jdu jenom na skok, udělat něco hodně málo a nebo to spíš jenom tak formálně zkontrolovat, pak odcházím někam něco slavit. Šéf Bóďa se začal pídit, jestli nemám třeba narozeniny. A vida, to já zrovna mám, taky jsem to zjistil sice nabeton až ráno, ale už mi od začátku tejdne chodí nějaký blahopřejný zprávy a maily a furt se to stupňuje, podle toho, jak to lidem různý připomínkovací programy připomínkovávaj, dneska to nějak kumulovalo, tak jsem se zeptal Žufiho, kolikátýho teda je, von pravil, že si taky nejni jistej, ale tipnul by to na dvanáctýho, tak jsem to teda zjistil. A taky jsem to řekl neopatrně tomu Bóďovi, kterej hnedle začal vyzvídat, kolik že mně to vlastně je. Tak to už chtělo složitější matematiku, ale po chvíli jsem došel k číslu, že dvacet devět. Chudák čuměl, myslel prej, že tak třicet devět. Hmm, asi se budu muset nechat zase oholit. Jo a mocně mi potřásal rukou taky untršéf Béďa, ten se vodkaďsi vyrojil a pamatoval si to sám vod sebe, datum dvanáct dvanáct má děsňácky zafixovaný, protože když jsme jezdili jak rapli po vandrech i v třeskuté zimě, dycky jsme to slavili někde na srubu a málem zmrzli. Eště teď se budí v hrůze ze spaní, když si vzpomene na Egiho narozeniny.

No, tak jsem tam udělal něco málo, například jsem totálně zhroutil jednu mašinu, pravil, že se na to zejtra podívám a šel dom. No a tam už čekala napružená Ťapi, taky máti se dovalila, dostal jsem hromadu dárků, třeba vod Ťapinky mocnou pikslu kafe a stříbrnej řeťázek na krk a vod maminy tuze dobrou bonboniéru a řemeň (né na krk, ale na gatě), chvílu jsme seděli, dělali trotloviny se ščeniskama, pak šla mamina domů, já jsem vyklepl Ťapinu v Bombermanovi a to je dneska taky všechno.

Nic extra se prostě neděje. Ne jako třebas Howadoorovi, kterého chtěla ojebat píča v bance. To má z toho, že leze do banky a nepodává jenom platební příkazy v nedělu v jedenáct večer z domu. A zajímavý, že se to stane až zejtra. Asi přesně ví, když tam půjde, co ho čeká.

Nebo taková Ťapina, která jde udělat test, udělá ho, jenže vo tom neví, myslí, že ho neudělala, jde a udělá ho znova. Tomu se říká trubka (to říká vona).

A když už se může dít něco zajímavýho, třeba kdesi u Glóbusu, tak tím mrzce pohrdnu, ačkoli mě na to zve sám velkej Miš a ten o tom musí něco vědět, jak je to úžasný, když jacísi skřeti křepčí kolem nějakýho debilního kamionu, a abysem si jako nějakej teplajzník sedal na klín nějakýmu trotlovi v červeným hábitu a eště se u toho nechal snad fotit, co su to za idiota. Takhle mě na to lanařil, akorát nevím, jestli jebe jemu nebo mně, že se tím vůbec zabejvám:

Misch(11:46 AM) :
K te sobote - nechcete se jeste pred tim sjet s nama kouknout pred Globus? Bude tam nami organizovany vanocni kamion Coca-Cola a pry je to dost velka prdel :o)
egi(11:47 AM) :
hmm, ze bysem z toho byl nejak predpo$ranej, to nejsu, zeptej se tapiny.
Misch(11:48 AM) :
:o) ok, beru na vedomi :o)
egi(11:49 AM) :
co muze bejt srandovniho na nejakym kamionu?
Misch(11:50 AM) :
kolem pobihajici skritci :o)))) ...ale jo, vim, ze to zni uchylne :o)
egi(11:50 AM) :
vcelku, co muze bejt kurwa srandovniho na debilnich skritcich pobihajicich kolem kamionu?
to si radsi uzenu delirium kredenc a mam to taky
Misch(11:52 AM) :
...jejich rozvernost, skodolibost apod. - nic, vykasli se na to, asi to beru moc z pohledu, ze je to nase akce, a proto pred musi vsici sednou na prdel :o))
...jooo? ty mas z deliria kamion? :o))))
egi(11:54 AM) :
rozverni a skodolibi skreti a kamion, no tyyy woe, to si z toho fakt brzo sednu na prdel, az te pujdu navstivit do blazince, kam te musi zakonite za takovy kecy zavrit :o))
Misch(11:56 AM) :
:o)))) ale no tak :o)))) proste nemas smysl pro romantickou atmosferu Coca-cola, no, to je cely :o))
egi(11:57 AM) :
furt nechapu, co na tom je romantickyho? kamion plnej flasek jakesi lepive bublave vody a debilni skreti flakajici se vokolo :o))
Misch(12:06 AM) :
...proste ta krasna atmosfera amirakinizovanych Vanoc :o) Navic se muzes vyfotit na kline opravdovyho Santy :o)))))))
egi(12:07 AM) :
hehe, tak to by mozna stalo za uvahu, akorat bych musel bejt posledni, anzto bych ho parchanta rozsedl
Misch(12:08 AM) :
:o)) treba ne a uznej, ze za kvalitni polaroidni fotku, na ktery v realu nejni nic videt by to stalo, ne? :o))
egi(12:09 AM) :
no, ohromne, skreti a kamion a rozsedlej cervenej chlap, co este?
Misch(12:10 AM) :
...mnoooo, treba auticka, hry, souteze, plysovy medvidci, zamrzla kola, proste uzasny - mam pokracovat? :o)))

No, to zrovna. Ale aspoň novou zprávu o "myšatech" jsem dodělal (viz odkaz vlevo).

Středa, 11.12.2002

Kde jsem to skončil? Jo, ráno bylo. Ráno a eště jsem pracoval. Do tří. Tedy to skutečné ráno, co se vyznačuje tím, že člověk vstává, probíhalo naprosto ve stejném duchu jako včera. Před spaním, ve tři, poslat do práce mail, že spím, jestli mě někdo chce, ať si mě vzbudí, třeba Žufi, to je takovej dobrej adept. A taky že jo. Zavolal a vzbudil. Jenom ho podezřívám, že ani až tak netoužil po mně, ale spíš po tom CD z Computeru, co jsem měl doma nasyslený a slíbil mu ho přinýst. No co? V deset ho měl.

Vcelku se dneska nedělo nic až tak extra, což je poslední dobou pravidlem, po několika drobnejch úkonech, třeba malýmu šéfovi JůHelákovi spravit pozadí (ne prdel, ale na monitoru), po obědě, usoudil jsem, že je nejsprávnější čas na instalaci prográmku pro Tašku z finančky. Vono celý kouzlo je v tom, že náš slavnej ouřad se mimo jiné stará vo socky, to jsou takový ty ve většině případů maminy, co se nechaly vobtáhnout neznámýma vojínama nebo jakýma individuama, teď maj šklebáka a ten nemá co žrát, pak všelijací zkrachovanci a nemakačenka a vůbec podivný existence, co tam teda dycky vidím na chodbě. A těm se platí těžký love, aby jako se měli důstojně, pokud možno nadosmrti, to je sen vlády socanů. Tak tady těm jak se to posílá, to je dycky hafo peněz, tož to se na to vyexportuje na disketu ňákej hromadnej příkaz pro poštu. A Taška bafne disketu a maže s tím na poštu, až se jí hlava třepetá. Ale socky jsou hamižný a chcou prachy furt, tak se jim to posílá vopakovaně, po trochách, aby to neprochlastali fšecko naráz. Tedy Taška valí na poštu hafokrát tejdně třeba taky. A vono se to dá poslat i emajlem, jenže vo sockách nikdo nesmí vědět, že sou socky, to je děsně tajný, a kdyby se to někdo domákl, mohl by si vo socce myslet, že je socka, kdežto když se to nikdo nedomákne, tak socka může dělat hogo fogo. A jak je známo, každej hacker jde těžce po tom, aby se do toho naboural a zjistil, kdo ta socka jako je a pak chudáka matku svobodnou s bastardem nemanželským nebo bědnýho vágusa vobral vo poslední kačáky. Takže, když se to má posílat emajlem, aby se Taška moc nenaběhala v mrazu, dešti, psotě a slotě, mohla sedět na židli a dělat třeba něco jinýho užitečnýho (číst si Egiho deník například), tak pro to posílání se to musí důmyslně zašifrovat, aby to ten hacker při svojem pronikání do cizích systémů nemoh zcizit a boveráky vokrádat a roztrubovat vo houmlesech, že sou houmlesi.

Snad je to eště furt srozumitelný. No a já jsem se právě teď dokopal k tomu, abysem tam Tašce nainštaloval takovej děsně fikanej prográmek, kterej to děsně chytře zašifruje, vono je to vodkoukaný vod CIA nebo koho. To by mělo hackerům vzít chuť na boverech se popásat. Tak jsem jí to tam nainštaloval, to se z toho potom vyexportuje na jinou disketu takovej malej soubor, s tím se zajde na tu poštu, tam sedí bořík, ten tu disketu zase vrazí do počítača, chvílu to chroustá a pak to tam napere eště něco takovýho moc divnýho, čemu se říká tajnej klíč a certifikát, to je vlatně to, pomocí čeho se pak vágusí data budou šifrovat, no a podepíše se stoh papírů, který se dědkovi obvykle tak napotřetí podařej vytisknout, celý se to veme a zas odnese zpátky a narve Tašce do počítača. Teda, jeden se naběhá, ale to by mělo bejt snad naposledy. Pak už Taška bude fšecičko posílat emajlem a sockám budou chodit prachy bez jedinýho jejího kroku a bude to informační společnost.

Na večer jsme byli domluvení s Branďulkou a Péťou Hromádkou, že se staví voba podívat na ščeňata. Chytil jsem si je na ICQ, abysme se závazně domluvili. Branďulka všecko potvrdila, oukej, skončí vo pěti na Magorátě a hokaidó k nám za myšama, na šestou, dle rozkazu. Ne tak už Péťa. Ten začal házet brzdy, že je děsně nemocnej, churavej, zlá choroba ho klátí a brzo s ním švihne, chřipajzna se ho drží, a taky tumor a lepra a kapela a horečku má a zimnicu taky a kdoví co za nemoci by si eště vymyslel. Že kdyby to bylo dřív, tak o půl páté, tak to by třeba přišel, ale do šesti stoprocentně musí zhebnout, to jinak nemůže dopadnout. Tak mě napadlo, že to by přišel zhebnout akorát k nám, dočista by nám doma zcepeněl, ale co my tam. Jenže řešení bylo naprosto jednoduchý, já přijít vo něco dřív můžu a poštval jsem na něho po tom ICQ i Branďulku i Ťapinku a ty do něho hučely jak do bolavé nohy tak dlouho, až pochopil, že zhebne stejně - buď na chorobu, nebo na ty jejich kecy, radši volil cestu s větší nadějí a souhlasil, že přinde.

Odpoledne jsem vzal disketu a šel na tu poštu, to je ten moloch, co dycky říkám, že zaměstnává mentálně postižený, výhradně. Na velkou poštu, důležitou poštu, důležitou tak, že se po ní i celá ulic menuje, na Poštovskou. Dědek mi tam disketu přechroustal a mohl jsem zase jít do práce. Což by ale byla pitomost. Za prvé jsem musel domů kvůli tomu Péťovi, za druhé mám naddělanejch hodin jak hodinář, za třetí bych došel, nestihl si dat ani kafé a už bysem zase šel dom. Tak jsem šel dom rovnou. Jenom mě eště cetou chytila na telefonu máti, abysem jí pučil klubovou kartu do Fotolabu, že si tam zajde vyzvednout fotky, to mi taky nepřišlo jako nejjednodušší řešení, když jsem stál před tím Fotolabem, prostě jsem jí je rovnou vyzvedl. Sice ta karta je už propadlá, ústřižek jsem neměl, chlap chvílu držkoval, ale pak mi fotky vyplajznul.

Klíče, co se předávaj mezi dveřmáma. No a jak jsem došel dom, tak volá plešatej Vejťa, jestli je doma Ťapina, že by se stavil mi vrazit nějaký CD a jakýsi si zase vodnýst, že je kousek vod našeho baráku. Odtušil jsem, že Ťapina néni, že přinde pozděj, ale kdybysem mu stačil přímo já, tak já že doma su. S tím ani nepočítal, ale mocně zaplesal a fakt tady byl děsným fofrem. Věci jsme si vyměnili, von se konečně podíval na ty "myši", co je furt chodí jeho Žábina s holotou obdivovat, a měl se zase k odchodu, jenom pravil, ať s ním du dolů, protože nějakej všivej geront zrovna Vejťovi před rypákem (nebo teda za rypákem) zamčel, aby se Vejťa nedostal ven. Ovšem. Ovšem to bylo mocně vypočítaný, jelikož zrovna zvonil Péťa, kterej se valil na tu náščevu. Jednoduše jsem vrazil Vejťovi klíče, ať si dole vodemkne a dá je tomu, co stojí venku. Péťa trpce lituje, že si nezamluvil čokla. A jak řekli, tak i udělali. Péťa už ani nevypadal moc nemocně, teda nemocně trochu vypadal, ale jak říkám - ne moc nemoc, dali jsme kafe, dorazila i Branďulka, ta si taky dala kafe a psi malí i velcí se jim tuze líbili a děsně je vobdivovali a trpce určitě v duchu litovali, že si nějakýho takovýho užasnýho "myše" včas nezamluvili a teď vostrouhaj. Dobře jim tak. Ťapinka přišla až jako poslední, ačkoli se dušovala, že přinde jako první, ale to nešlo, jelikož byla s Pavlou nebo kterou to zas vobludou ve Volympiji, kdovíjaký dreky kupovat, tak to se nemůže chodit dom vo pěti, to je potřeba tak po půl sedmé, zvlášť když měla pro návštěvu donýst sušenky, který předtím jako vždy sežrala. Naštěstí už na to mám čuch a preventivně mám jedny voplatky zašitý, abysem je mohl narvat návštěvě do chřtánu, když Ťapina předtím vysmejčí špajz. Ale zase, až všici vodešli, tak aspoň dobrý tousty udělala.

A já du spat, abych něco naspal, po těch dvou probděnejch nocích. Teda šel bych spat, kdyby. Kdyby Ťapina šla s psama, jak slíbila, jenže se na to vykašlala, zalezla do postele a čeká, že s nima už zase pudu já. Prostě jedna velká radost. A mám zase připravenejch dost fotek malejch psisek, tak je snad zejtra zpracuju, ať to tam zase nervu furt, v pondělí byly nový, tak to snad nemusí bejt každej den.

Úterý, 10.12.2002

Dneska se z toho musím nějak vykecat. Teda ne jako vypsat, ale prostě to nějak vošulit. Včera jsem seděl asi do čtyř hodin ráno u počítača, dělal jsem nějaký věci do práce. Blbec iniciativní su. Všiml jsem si po tejdnu, že v práci je nějakej podezřelej klid, říkal jsem si, že to je žůžo, labůžo, ale furt mi tak jako něco chybělo. No jasně, Fišle je v čoudu. A to mi došlo až díky tomu, že se tím pádem v kanclu naproti rozpadla slepičárna, která tam furt za normálních okolností kvoká. To Fišli furt zvoní soustava telefonů, do kterejch vona furt mekotá, kterak má moc práce a jak je děsně vytížená, to vydrží povídat tak šest hodin za den, tudíž jí pak nezbejvá čas na prácu a nic nestíhá a je teda ta vytížená. A když se tam za Laťkou eště dotlačí Číča a mzdová účetní Hejkal, to je teprve kurník. Jenže ..., jenže Hejkal je taky v trapu, nevím jestli má dovolenou nebo ju sklátila jakási choroba, výsledek je každopádně stejnej, Číča má prácu a Laťka sama si tam halekat nebude, není padlá na palicu (zas tak). To už mi teda včera přišlo podezřelý, zjistil jsem, že hypochondrička Fišle tentokrát asi fakt umírá na nějaký vzdutiny zanícený nebo kýho čerta, jenže to taky znamená, že na web nedala náš slavnej ouřadovej zpravodaj a to je drama, jelikož by tam někomu z našich milejch vobčanů mohl chybět a ten by si pak šel stěžovat a třeba by se z toho voběsil a měli bysme vo vobčana míň a to by nešlo, protože vobčani rovná se prachy na ouředníky. Tak, tohle všechno jsem zjistil a tak jsem ten zpravodaj do čtyř do rána vyráběl. Do práce jsem poslal jenom mail, že to, že jsem přišel, poznají podle toho, že tam budu, prostě chrápu a ať se nediví, totéž jsem poslal Žufimu, tomu jsem tam eště připsal prosbu, ať mně v devět telefónem vzbudí. Což se taky stalo, protože s Žufim jsem udělal zatím vcelku terno, von je ten pták, takovej ten ranní a nedělá mu nijak extrémní problém chodit ráno včas.

No, zbytek dne jsem se snažil jako vždy po stylu hasičů stříkat tam, kde nejvíc hořelo, testovat do toho krámofoťák, von snad bude možná na podružný práce i použitelnej, zvlášť když mi becsült meg kedves nagy szerzö meg utazó Howadoor pošle svůj úžasnej filtr, kterej díky tomu aspoň dodělá. To pak možná pude. Totéž, co s Howadoořím filtrem se sice dá docílit v běžným grafickým programu, sice i pohodlněji, ale zato na moc moc kroků, furt musíte něco psát nebo myšou klikat, kdežto Howa to fšecko udělal na jedno použití, dáte mu blbou fotku, jednou kliknete a máte zázrak hotovej. Ale třeba tohle je zatím teda bez HowaFiltru, a taky to jde použít, akorát s tím bleskem je trochu problém, eště se musím rozmyslet, jestli to Agfě a Fotolabu půjdu hodit na palicu nebo ne, možná si to fakt jako kapesní foťák poslední záchrany nechám (furt nevylučuju koupi eště jednoho rozumnýho, naproti tomu zatím furt vylučuju ten vysavač):


Třeba Žufi se svým kulichem je vděčnej pokusnej objekt.	Nebo taková šalina, to je i poznat, ne?	A dokonce se i příšerky z Ťapinky dají dělat, tak to mi stačí.

Cestou domů jsem se jenom stavil u EFXka, kde jsem projektantům smazal strašnou spoustu volovin, co si tam zase z Internetu natahali, stavil se tam za místním šéfem Bóďou, eště s ním něco prodiskutovat, jakej projekční software projektantům koupit, Bóďa chce něco, projektanti něco jinýho, tak se radši zeptám, jak to má vlastně namyšlený, ať neudělá zas nějakou botu, protože tomu vůbec nerozumím, Bóďa taky ne, ale tady šlo o VIZI fungování firmy, to mu zvlhly oči, zasněně se zahleděl a poprvé jsem ho slyšel mluvit rozumně. Sice to zjevně neměl ze své hlavy, ale z mnoha jinejch hlav, jenže si to musel poskládat dohromady, což se mu asi výjimečně povedlo, fakt mluvil a očividně u toho i uvažoval vcelku moudře. No, klobouk dolů.

A cestou zpátky jsem zase Ťapině sežral hada, říkala, že mám koupit něco k večeři, tak jsem koupil chleba, že teda budou vaječný topinky, jenže už nějak nebyla řeč o tom, že je mám i vyprodukovat. No děs a hrůza, Egi u sporáku.

A vůbec, zase je půl druhé a já eště nemám ten zpravodaj komplet. Tak zase zejtra.

Pondělí, 09.12.2002 - NE a NE a NE

Tohle mně napadlo už včera, když jsem se sprchoval a omýval si dejme tomu nohu. Takovej Chocho by to definoval, že jsem se zrovna drápal žínkou v prdeli, už ho slyším, ale Chocha naštěstí už sežrali v tej Africe, nebo ho had kousnul a Chocho umřel, vlastně ho ani kousat nemusel, ba dokonce ani škrtit, herpetofobik Chocho možná zcepeněl, jenom mu had přeběhl přes cestu, nebo jak se to u plazivejch potvor říká, jo, zkřížil mu dráhu, každopádně Chocho je kaput a vy byste mu stejně nevěřili, já vás znám.

Tak při tom ~~drápání~~, ehm, teda omývání nožky, tak jsem si všiml, že demoliční Ťapina zase něco zničila, konkrétně urvala v koupelně nějakej nesmyslnej háček na věšení kdovíčeho, uškubla ho a von zapadl někde mezi haraburdí pod umejvadlem, kýble a prací prášek a šlauch vod pračky, prostě tam do toho bordelu. Jsem si řekl, jak ho někde vydrápu, sakra, co mám furt s tím drápáním, Chocho za to může, že ho někde vyhrabu a spravím, přilepím nebo tak něco. Jenže taky by nemusel jít jenom tak přilepit, taky bych mohl bejt nucenej vytáhnout třeba vrtačku a s tou tam zázračit, do kachliček se blbě vrtá, no mohlo by to skončit docela drsně, tak to teda né, to kdepák, háček tam byl beztak na pendrek, tak ho tam hezky necháme, určitě se mu tam líbí a pod umejvadlem je místa dost, napíšu vo tom, jak jsem háček NEPŘIDĚLAL. To bude pecka. A vůbec, zkusit napsat vo tom, co jsem nedělal, to je nápad. Rozhodně toho nedělám mnohem víc, než dělám. Tak pěkně popořadě.

Pak jsem neměl klidnou a bezesnou noc, ani nic pěknýho se mi nezdálo. Ve skutečnosti se mi zdály jakýsi hrozný sny, ve kterých figurovali přejetí psi, naši psi, ještě k tomu přejetí nějakým magorem v autě, to jsem už nespal a neležel, ale šmátral ve tři ráno po bytě, překontrolovat psy, jestli třeba někdo nepřijel s autem k nám do bytu a nepřejel nám je na křesle. Nebyli z toho chytří, proč teda neležím a jdu je drbat vprostřed noci za ušima, nechtěl jsem je teda napínat a nenechat je odpočívat, tak jsem neponocoval, nezapálil si víc jak jednu cigaretu a zase už nebyl mezi nespavci. Taky u štěňat můj noční výsadek nezůstal bez odezvy, neležely klidně jako spořádaní malí psi, ale začali se ke mně slejzat jako tarantule v nějakým horroru, do palců mě kousaly, no nebejt toho, že jsem tam nesetrval, asi bych teď ani nic nepsal, byv sežranej. Ale to nebylo všechno za celou noc, pak se mi pořád nezdály pěkný sny, ale cosi o ztracenejch zase štěňatech, jak už nebyly na chov doma, ale jedno z nich jsem nevezl nikam jinam, než kamsi do Modřic, šalinou, a štěněti se v té šalině nelíbilo a nezůstalo tam, nýbrž zahlo kramle a já se k němu nemohl dostat, protože už nebyly otevřený dveře a debil řidič (jediná reálie) nezastavoval na zastávkách na znamení.

No a proto jsem se ráno nevzbudil, prostě jsem si nemohl pomoct, ale zajímalo mě, jak to dopadne. No a tak jsem taky (zcela netradičně) nepřišel do práce včas, ani před devátou jsem se dokonce nedotlačil. Ale nikomu jsem nechyběl. Nic důležitýho se nedělo. Tak jsme se Žufim nikam nespěchali. Ale zase nemáme hotový všechno, tak jsme se taky celej den jenom neváleli. Třeba Taška z finančky ani trochu nezapomněla, že by ráda nainstalovat nějakej komunikační prográmek s poštou, aby nemusela chodit kamsi s disketou cosi vyexportovanýho odnášet, nýbrž z počítače to odeslala. Jenže to se mi nepodařilo, protože jsem k tomu neměl jakejsi papír. Tedy jsem to ani nedodělal. Ale abych nebyl hlady, bylo třeba zajít na oběd. A odtam jsem nešel zpátky do práce, nezbylo mi, než se stavit na tu poštu za tím maníkem. No, to jo, ten tam totiž taky nebyl. A nikdo jinej vo tom nic nevěděl. Není to nic jinýho, než jeho "One Man Show". Tak co teď? Nebyl jsem daleko od Magorátu, nenapadlo mě nic jinýho, než kafe s Brandulkou, která sice furt tvrdí, že nemá čas, ale na kafe nikdy neřekne ne. No, ale ani tam jsem se nedostal a prozatím ani nepovím proč. Snad jenom to, že jsem se nevracel přímo do práce.

Ani z práce jsem nešel rovnou domů, nemohl jsem vynechat hospodu s Bačou, na chvílu, ačkoli Bača neměl dneska angličtinu, jenže on ji ani zejtra mít nebude, jelikož nebude vůbec v Brně, natož pak v angličtině, v Práglu bude se flákat. A tedy bysme se zejtra taky neslezli. Ale zase jsem aspoň nemusel poslouchat, jak eště furt neumí anglicky a jak mu nejde ta výslovnost. Ovšem na druhou stranu jsem mu ani nevysvětlil princip diodového můstku a usměrňovače, a jak jsem se nemálo snažil, nevypadal, že by z toho byl moudrej. Taky jsem neměl papír a musel to čmárat na neprázdnou krabičku cigaret, ani nevím, jestli jsem nezapomněl, jak to má bejt, jestli jsem si zkrátka nespletl anody a katody a celý to nějak nezamotal. No a úplně nakonec, ačkoli jsem se domů nemohl dostat, protože trolejbusy nějak nejely, žádný vedro nebylo, tak takhle úplně nakonec jsem přece jen nezůstal nikde trčet, no dobrá, domů jsem se dohrabal. Ale to nebylo všechno, Ťapina nezklamala a neudělala rajskou, kterou jsem neříkal, že bych chtěl. Neudělala proto, protože to nebyla rajská, alespoň ne rajská omáčka, naředěnýmu teplýmu kečupu s kolínkama se rajská nedá říkat. Ani kritiku nesnesla a nedojedla to, psům to vrazila. Aspoň že teď už tady nebzučí, ale konečně není vzhůru, jelikož nevydržela a spí.

Tak to je ve zkratce to, co jsem nedělal. Taky jsem teda nedělal hafo dalších věcí, třeba jsem neobchodoval s kokainem, nevydělal na burze, nešel jsem do divadla, nedal jsem Ťapince ani pár facek za tu děsnou večeřu, nevyměňoval jsem kolo u traktoru, neseděl jsem u počítače, aha to není pravda, tak třeba jsem nespravil Jíře ten modem, ani jsem nevypil moc kafe (pět není moc), nezahrabal jsem dlažební kostku ke stromu, nepřemohla mně pohlavní choroba ani lepra ani tumor (ani jedno z toho jsem ještě neměl), nešel jsem do divadla, nedal jsem si k obědu kuře na paprice, no prostě spoustu věcí jsem nedělal, hlavně ten háček v tej koupelni jsem nepřidělal.

A co jsem teda dělal? Koupil jsem "digitální" "foťák". Ne, fakt mi nejeblo, ty dvoje uvozovky tam patří. No úděsnej krám to je. Ale třeba se to spraví. Teda jinak, třeba přijdu na to, jak s ním narábať. Jedna z prvních věcí bude asi nutnost oprostit se od toho, co znám z foťáku skutečnýho, třeba to, že se dá něco zvětšit. Když chci něco většího, prostě musím si k tomu přijít. Taky s bleskem to není tak jednoduchý, dál jak tři metry vám vyfotí akorát tak negra v pohřebním vohozu, to celý eště v tunelu. Z jednoho metru máte velkej bílej flek místo člobrdy, takový trochu moderní umění a ze dvou metrů je pišišvor hezky nasvícenej, ale už malej. No, zatím jsem přišel na to, že z toho metru se to dá eliminovat zakrytím půlky blesku palcem. Sice to není úplně standardní řešení, ale účinný a za patnáct set asi jediný možný, jako výhoda se pak jeví to, že je ten křáp vo trochu větší než krabička vod cigaret, pak taky, že mám na něj konečně pátou kapsičku na opasek, no a když si ho dám do kapsy a někdo mi ho šlohne i s bundou, při té ceně mi bude asi víc líto té bundy. Vida, a s těma kapsičkama na mobilu vypadám konečně jako správnej agent, dva telefony, multifunkční kleště, tužka, bloček, "foťák", no hotovej James Bond nebo MacGyver, narozdíl od nich mi ty hračky třeba blbě, ale fungují.

Hned jsem se tím "foťákem" zašel pochlubit Romanovi, kterej sedí v práci přímo naproti tomu Fotolabu, hodili jsme řeč a on musel kamsi do Olympie nebo kam. Čili jsem to pojal jako vhodnou možnost nechat se jím hodit (když už jsem nepochodil na té poště a Magorát nebyl až tak důležitej) k Rondu, že si vyfotím aspoň ten billboard s tím veselým telefonem, jak se tam ty kravky kření, že s Twistem je děsná psina. No, asi to bude něco, jako tenhle foťák, haha. To se smíchy brzo polulají. Ještě cestou Romana nenapadlo při projíždění pěší zónou začít si z předního skla odstraňovat jakejsi flíček, jenže k tomu zvolil blbou metodu - ostřikovače. Ostřikovače v houfu lidí a za jízdy pod 10 km/h fungují spíš jako zahradní rozprašovač. Okolní chodci byli rádi, aspoň, že tam Roman měl tu nemrznoucí směs, jinak by se na lidech udělaly rampouchy a lidi by brblali, takhle se aspoň umyli, špinavci. No a při focení toho billboardu jsem zrovna přišel na to, že když něco chcu mít přes celej snímek, musím se holt sebrat a jít k tomu. Hmm, naštve mě to, šlahnu s tem do křa a fakt si koupím na vánoce eště tu ňákou malou Camediu. No, dám mu tak tejden šanci (tomu "foťáku") přesvědčit mě o svých kvalitách, třeba je to fakt jenom rukama.


Roman vejrající na můj zázrak.	Jo, jo, jo, to je ten úžasnej billboard, "Vem Twist a rozjeď zábavu", mobil se kterým je snad sranda, ale takhle nějak bych si představoval funkci toho foťáku, jako poznámkovou hračku.	Žufi též nevěří svejm vočím, s čím to Egi zázračí.


Noční fotky jsou z toho taky zajímavý, ačkoli účel to jistě není.


Takhle vypadá Bača, když se fotí moc zblízka s bleskem, to už je na maximum upravený.	Tohle by měl bejt zase Egi, od blesku moc daleko, také už z toho nic moc lepšího nebude.	Ale když se zakryje půlka blesku palcem ... pravda, trochu nestandardní postup, ale jak je vidět, tak účelnej :o)

No dobrá tedy, představoval jsem si to vo kousilililínek lepší, když si představím, co ve stejným rozlišení leze z pořádnejch foťáků :o)

Neděle, 08.12.2002

V neděli se nedělá, tudíž jsem se tím jako tuším minulý týden velmi rád řídil. Prostě nic.

Dodělal jsem jeden "myšoreport" (vlevo na samostatné stránce), něco do práce a měli jsme dvě návštěvy, nejdřív přišla K.ate se podívat, jak jí roste její budoucí psice, Andinka, a zkontrolovat ty ostatní, jestli jí moc neubližujou.

No a pak se stavila máti, co máme ty štěňata, nechodíme my na návštěvu k ní, ale ona k nám, kopec nekopec. A je z nich celá voprděná, to byly kecy: "Vy ste úplně blbí, psa a fenku, von ju voto, toto, votěhotní, co budete dělat se štěňatama, vy jste blázni." a takový podobný. Teď je z nich naměkko. Checht.

Jo vlastně, k sousedům jsem se stavil. Ti zase potřebovali něco poradit, nebo spíš odzkoušet, jestli ten jejich střep starší bude fachčit s 20 GB diskem, když se s větším nedomluví. To už zvonil sósed včera, prej jestli jsem na něho nezapomněl. Pravil jsem, že zapomněl. Chvílu čučel jak vejr, ale tak jsem se tam dneska stavil a zjistil - spolupracuje, teď jenom eště aby vzal prachy a šel si ten disk koupit.

Vida, když jsme u peněz, chci si koupit ještě jeden digitální foťák, jakejkoli střep, je to vcelku jedno, jenom tak aby se dal nosit v kapse a dalo se s ním vyfotit, co člověk chce, na web, v mrzké kvalitě, ale hned. Můj milovaný Olympus Camedia C-2100 UltraZoom je sice špica věc, ale na kapsu trochu velkej. Do kapsy u péřovky se vleze, ale pak mám kapsu jak klokan, to je houby. Tak jsou dvě možnosti, buď už něco trochu slušnějšího tak za osm tisíc, nebo nějakýho fakt a fakt šmejda, dokonce za patnáct set se to dá kúpiť. Dobrá, asi koupím střepa a když mě naštve, tak něco slušnějšího, ano, vím, že to jsou celkem dva, ale foťáků není nikdy dost, koupím teda toho střepa a půjdu si vyfotit ten tupounskej billboard :o)

A to tady buble Ťapina, že nemáme základní životní nezbytnost, šampónovací vysavač. Že ihned musím běžet to koupit a pak s ním tady snad ještě šampónovati. No jo, uznávám, jednou by to po těch štěňatech chtělo, a třeba tak jednou za rok taky, ale nač to potom kupovat, snad se to dá někde pučit nebo něco, ne? Drahý je to jak kráva, to je můj skromnej názor, že hafo moc tisíc je při mým chabým ouřednickým platu vcelku dost, to bych si pak nemohl koupit jeden až dva další foťáky. Ťapině to připadá jinak, dá se pořídit i za sedm, to je přece skoro zadarmo. No nekopli byste ju? Až se jí za dva roky (možná) podaří dostudovat, třeba pochopí, že v jejím případě nástupního platu: 1 levnej vysavač = 1 měsíc ošetřování prasat. To bude mluvit jinak.

Zrovínka (šmarjá, to je jak hovínka) jsem si říkal, co eště napísat, třeba Ťapinčin deník pranýřovat, nebo diskusi u mně v návštěvní knize pranýřovat? A Howadské Howadooří týrání dětí v zápisníku popisované? Ne ne, to všechno už tu bylo ... A teď mi přišel do rány Bel5, ten mi poslal špicovej mail a v něm

betelný básničky od (mně) neznámého autora

Jenom se Bel podivuje, když jsem mu odpověděl, ona mu došla odpověď a já tam mám v nadpisu "Michal Eger (Domaci)", to jako ten mail, že to není z práce, ale z domu. Jsem si říkal, kterej debžon to bude jako první kritizovat, ať si tam dám rovnou domovník. No, už je tady - je to Bel5. Ale to furt eště nemá na jednu naši bejvalou sekretářku u bejvalé firmy, Veselá se jmenovala, která se vydržela několik let do telefonu představovat jako "Veselá firma Anete", aniž by jí to přišlo divný. Škoda, že jí pak někdo prozradil, že se to dá pochopit i více způsoby a ona toho nechala.

Pátek + Sobota, 06. a 07.12.2002

Včera, toť jest v pátek jsem to nějak "ojebal". Teda byl jsem tak utahanej, že jsem na to hodil "kvak". Se nezlobíte, ne? Hodíme retrospekci (to je ale krásný slovo, doufám, že správně použitý) a uvidíme, co z nás vypadne.

(Ťapina votravuje)

Jak jsem šel v ten čtvrtek spát ve tři, pochopitelně se mi vstávat nechtělo. Ale taky to nějak nekvaltovalo. Byl jsem domluvenej s kámošem, že mu hodím dopoledne do práce CéDéčko nějaký. Když něco potřebuju třeba i do práce, taky mi helfne, tomu se neříká zašívání, ale reciproce (další takový krásný slovo). Česky se tomu říká "na oplátku". A při tej příležitosti jsem se domluvil eště s Fabiakem, tomu taky jsem měl dát CD, s fotkama ze srazu, to jak jsem mu už jedno kdysi dal, ale vypálil jsem na něj nějaký ouplně jiný fotky a pak jsem si sypal popel na hlavu, co jsem to za debila. Jenže ...

(Ťapina votravuje)

Jenže s Fabiakem jsme byli domluvení na půl devátou ráno, že mi ještě zavolá, kdybych se do půl osmé neozval, znamená to, že jsem chrápal a on by tam čuměl zbytečně. No, nebudu napínat, zaspali jsme oba. Já jsem o té půl deváté právě vstával. Tak jsem se vydal odnést to druhé CD, abych mohl o půl jedenácté hrdě nakráčet do práce a setrvat tam kromě pauzy obědové do dramatických asi dvou hodin odpoledne.

(Ťapina už zas votravuje)

Kde jsem to teda skončil? Jo, vyrazil jsem z práce, jenom se otočil u EFXka, zkontrolovat tu včera porejpanou mašinu. To kupodivu fungovalo, až jsem se tomu sám divil. Většinou, když něco uděláte večer nebo v noci, ráno to zpravidla nefunguje, ač za světla hvězd (kdesi venku, my odborníci přírodní jevy nevnímáme) to vypadalo dobře. To mi věřte, to je léty podložená zkušenost bývalého servisního technika. A pak jsem se vydal směrem do M-Paláce, protože tam kdesi dělá Fabiak a já jsem se definitivně rozhodl mu to CD s fotkama předat a vnutit dneska, jelikož už to trvalo trochu dlouho. Dřívější pokusy ztroskotaly na tom, že:
a) jeden neměl čas
b) druhej neměl čas
c) oba neměli čas
d) Egi je trotl (ale to bylo jenom jednou).

Takže do M-Paláce. To bych eště tak věděl, kde to je, ale jak se tam hergot jede MěHroDem? Jednou jsem tam byl, ovšem autem, koupit kdysi máti telefon mobilní k Vánocům, zaparkoval jsem v podzemních garážích a pak se tam nemohl dostat, protože jsem si nevšiml, že to jsou služební. Taky co bych si všímal, když mě tam vesele pustili? No dobrá, tak prej se tam jede autobusem č. 60 od malýho Tesca - to jsem si nijak aktivně a hvězdně teda nezjistil, to mi zcela nepoeticky Fabiak práskl do telefonu.

Hmm, autobusovou zastávku jsem našel, ačkoli je to tam hnusně překopaný a docela zmatek, i zastávku, na které bych měl vystoupit (Křídlovická je brzo, hřbitov je pozdě, hele, dvojsmysl) jsem vydedukoval. Ještě tak kdyby ta kraksna jela. Jenže té se vůbec nechtělo, nakonec se cosi přihrkalo s asi osmiminutovým zpožděním a jel jsem. A tu jsem to uviděl. Zážitek dne. Na hale Rondo byl obrovitánskej billboard, jakási reklama na mobily vod těch Pegasů nebo jak se to dneska jmenuje. Bylo tam napsaný něco jako "Vezmi svůj Twist a rozjeď ještě větší zábavu", tak nějak to bylo. A u toho dvě jakýsi nanynky, jak se děsně tlemí a jsou děsně spokojený a šťastný, jakej to maj úžasnej telefon, jaká je s ním hrozná sranda. Nevím, jestli su padlej na palicu já, že mám obyčejnou Nokii, navíc Eurotel, eště k tomu tarifní program. Ale žádná prdel s ním není. Furt jenom leží a čeká, až ho budu potřebovat tupě, nezábavně a nezáživně použít. Maximální emoce, který ve mně dokáže vzbudit, jsou ty, že mě tak akorát nasere, když furt zvoní, na druhým koncu vln to drží nějakej tupoun a něco po mně chce. To je psí život s telefónem. Asi bych měl chytit někde ty dvě kravky a zjistit, jestli só pobóchaný, nebo na tom něco fakt je, to bych pak honem běžel do obchodu a koupil si taky takovej srandovní telefón, ale mám pocit, že ta první možnost bude správně, nebo teda pobóchaný nebudou ani tak ty dvě kravky tam, ty jenom dostaly tučný prachy za to, že na té reklamě ze sebe nechaly udělat tupounky, vůl bude vydavatel reklamy. Teď jsem ho odhalil.

No a to by bylo tak celý za pátek. Pak už jsem jenom chytil v té práci toho Fabiaka, vychlastal mu tam kafe, nahulil mu tam jak v opiovým doupěti, přišel dom, nažral se a šel chrápat, ani jsem nevyhodil Ťapinku ropušící u mýho počítača. I Bobešovi jsem jeho novej Bobšotlach zapomněl updatovat. No, von se nezblázní. Udělal jsem to dneska, ačkoli to už je v Česku a moh si to taky udělat sám. No, prostě jsem byl znaven.

(Ťapina už zas votravuje)

Ráno jsem byl vytažen opět už v poledne a od té doby se tady snažím vypotit tenhle deníček. Mezitím jsem se teda najedl a updatnul teho Bobeša. Taky jsem Bobešovi zavolal, dlouho jsem ho, parchantíka neslyšel, ještě začal vyhrožovat, že se o Vánocích staví. I s psama jsem zašel. Howadooří zápisník jsem si přečetl, pro inspiraci, stejně mi žádnou nedal. Teda dal, a velkou - kterak spáchat dort nebo Trenčianský párok jemný s fazuľou, skvělý návod, kterak změřit ve dvou letech dítě a pokud je podměrečný, rovnou ho utratit, případně jak se pomstít knihovnici - dát jí tričko s vyvalenejma vočima na kozách. Ale nic, co by mi usnadnilo dnešní spisování, třeba že bych celej zápis věnoval pomlouvání Howadoora. Akorát se pan Howadoor po ICQ ozval a ptal se, kde mám ten svůj deník. Pravil jsem, že na tom pracuju. Tapinka šla vokolo a bublala, co si zrovna s ním mám co povídat, když on do ní díží? Opáčil jsem, že furt lepší s Howadoorem konverzovati, než s ní a byla zase pryč. Jo, vida, jedna věc, pan Howadoor taky ozaj pekně maluje, což po čase opět předvedl, ale stejně ho podezírám, že to dělá z fotek v PhotoShopu jako já:

Egiho obraz - odpočívající medvíďata

Pak začala Ťapina votravovat, viz vsuvky nahoře. Chce si kompletně stránky předělat, aby byly stejně úžasný, jako ty moje a aby Howadoor nemohl tvrdit, že stojí za howno (a taky jeho virtuální Blable, jíž tímto přeju vše nejlepší k prodělaným narozeninám). Tak Ťapinka chce rámce čili frejmy. Ale já jí nemám radit. Jenom trochu. Chce klikací tlačítka, takový ty, co se hejbou, když se nad nima jezdí myšou nebo se na ně klikne. Taky jí nemám radit. Pak jí zase mám radit, tak jí začnu radit, v půlce problematiky začne vzdychat, obracet oči v sloup, proboha, ať už nekecám, dyť vona už všecko ví, co furt mám, ona to mhůůůsííí hlááávněěě hůůůděěělááát, jak kdyby na tom záležel osud lidstva, pak střih, změna, chodí tady a vzdychá, že jí to tůze nejde a já jsem jí blbě poradil, něco ohromně důležitýho zamlčel a můžu za to já. Našel jsem jí na to prográmek, dal by se nazvat jako čudlíkovač. Ani mně nenechala podívat se, jak to funguje, už zase řvala, že vona ho chce nainstalovanej, jelikož její úžasný stránky se musí tvořit (teda ty, co budou do budoucna ty úžasný).

Takovýhle nějaký tlačítka chce:
(když na to kliknete, změní se to, jak odjedete s myšou, změní se to zpátky, to je celý a jinak je to ku hownu)

Nakonec se pochlubila. Prý co na to říkám. Říkám jí, že je to hnusný, tlačítka jsem jí říkal, že maj bejt poloviční, nikoli přes půlku stránky, fialový písmo na tmavěmodrým podkladu je nečitelný. Prej není, tak je to přesně vono. Opáčil jsem, že teda jo, že je to přesně vono, jenom ať už dá pokoj. A jak bych to teda prý udělal. Říkám, že nijak. Že je to fakt nejlepší z nejlepších. Ne, prej není a je to strašný a musí to předělat a co bych na tom změnil? Změnil jsem jí třeba velikost tlačítek. Už zase byl oheň na střeše. Když vhóóónááá sííí tóóó chtěěělááá úúúděěělááát sááámááá. Bhůůůů. Tak jsem jí s tím flákl a vrátil do původního stavu - zcela netradičně zase blbě. No, psza kréw, choléra jasna. Nakonec vypotila nový tlačítka, menší a v přijatelnejch barvičkách, zase je tam zapomněla dát, na server uploadnout a hnala se spát. A nechápala můj smích, když jsem se podíval na původní zmršenou stránku a opáčil, že se tam přece nic nezměnilo.

Nakonec se nechala slyšet: "Si nedovedeš představit, co mě to stojí invence a jak je to pro mně složitý, dyť vo tom nic nevím." Bodejť by věděla, když furt pobíhá, na něco se zeptá a v půlce věty mě utne jak rádio, že vona si to udělá sama.

Nakonec něco vypotila, podívejte se sami, vcelku hezký to je, ale těch nervů, co to stálo mě, to se nedá vyčíslit. Na druhou stranu, jestli jste dočetli až sem, čtete právě moje skutečně celodenní dílo. S rušivým elementem Ťapinkou za prdelí to prostě jinak nejde.

Čtvrtek, 05.12.2002

Dnešní deník? Zapomeňte na to. Dobře vám radím. Mám vás rád, čtenáři moji milí a drazí (dokonce ani nedodávám žádný jízlivý "jak kudlu v zádech"), ale všechno vocamcáď pocamcáď.

Byl jsem po práci (kam jsem mimochodem přišel v 8:10) u EFXka. Opravit počítač, druhej na dílně, co řídí ty obráběcí frézy.

Byla v trapu základní deska s pamětí a procesorem, něco z toho, to jsem měl nový, k tomu a díky tomu se divně chovaly Windows a vůbec to bylo na kočku. Navíc disk nějak divně pochrochtával a poklapával.

Nejdřív nebyl čas, muselo se něco dodělat.

Pak jsem vyměnil ten pajšl, nainstaloval znova celý Woknana náhradní disk. Teda až potom, co jsem si sehnal náhradní CD-ROMku. Ta tam byla popsutá.

Síť šlapala jako vo život. Ale nepodařilo se oživit program, kterej má řídit ty stupidní frézy.

Béďa, kterej mi s tím mohl možná trošičku poradit, ten byl v čudeli, musel na otočku do Jihlavy.

Béďa se vrátil a poradil mi prd.

Vrátil jsem tam původní disk. Zachrčel a bylo po něm.

Ze zálohy jsem obnovil kopii Windows na náhradní disk.

Fungovaly dvě frézy. Nefungovala síť. Celou síťovou část Windows jsem zkusil přeinstalovat.

Furt nic.

Objevil jsem příčinu - zahejbal jsem síťovým kabelem v racku čili rozvaděči.

Fungovalo to. Paradox je, že tam u toho rozvaděče celou dobu nikdo nebyl.

Stejně to dělá psí kusy, budu to muset projít někdy ještě jednou. Ale aspoň dočasně to chodí.

Teď jsem přišel a rovnou jdu spát. Nebo si snad někdo myslí, že su nějak napruženej ve tři ráno cosi spisovat?

Jeblo vám? A co děti? Mají si kde hrát?

Středa, 04.12.2002

Tak přemýšlím, co by dneska mohlo stát za zmínku. Den byl plný předpokládaných a předpokládatelných věcí, takových nemastných a neslaných (narozdíl od Ťapiryby včera k večeři). Tak třeba - jestliže jsem přišel v pondělí a v úterý včas nebo skorovčas do práce, dalo se čekat, že si dneska přispím. Pravda, vstávat o čtvrt na jedenáct je zhýralost, ale jsem správný velký sítě správec, všechno mi funguje, netřeba mi chodit do práce zbytečně brzo a ospalej, na drobné problémy, které se můžou před mým slavným příchodem vyskytnout, mám poskoka. Ten ovšem začíná být drzý - když jsem přišel nějak chvílu před jedenáctou a otázal se ho, jestli mu v kanclu něco nechybí, že mi třeba nezavolal, změřil si mě pohledem a konstatoval cosi ve smyslu, že teď naopak přebejvá. Ale i kdyby volal, bylo by mu to platné jak praseti rifle, jelikož celá příčina zaspání tkvěla dneska pro změnu v tom, že jsem našel oba mobilní telefony, které mě normálně budí, pod Ťapinčiným polštářem, ačkoli si přesně pamatuju, že jsem je kolem sedmé držel v ruce a přemejšlel, jak se ten randál vypíná. Dokonce "našel" je trochu nadhodnocené slovo, musel jsem vytáhnout třetí, záložní, telefon a na jeden z nich si zavolat, až jsem zaslechl jakési slabé kňourání zpod toho polštáře, kam jsem je v těch sedm asi zahrabal.

Též to, že mě bude kontaktovat (neplést s knokautovat) po ICQ Howadoor, jemuž se v zápisníku zHowadilém Howadoořím díky "díži" rozpoutala vášnivá diskuse, to se dalo čekat. Proklábosili jsme spolu (nevýhradně, při práci) notnou dobu. A jakožto chytrý úspěšný mladý muž jsem správně odhadl, že se daného tématu chytí záhy i Bobeš. Chytil, začal si polívčičku přihřívat, a nejen polívčičku. Jelikož jsem mu vyjevil Ťapinčin školní poznatek, že kočky kuřáků hynou na rakovinu, jestliže byly dost chlupaté, dost kouře se jim v chlupech usadilo a ony ho dost slízaly při čištění toho kožichu, začal přemýšlet, jak by se to u jejich kocúra domácího dalo urychlit, to jsme právě u toho přihřívání, jelikož jest Bobeš podpantoflákem, Překližka mu povolí maximálně pod digestoří, tedy nad sporákem kouřit, Bobeše napadlo kocúra na rozpálenej sporák umístit. Pokud nebude umísťovat kocoury na sporáky, spokojí se prý s podporou pedofilů.

Ťapinčiny školní poznatky. Učili je (bůhvíproč) na škole veterinární tropiti z ryb uhynulých pečenáče a zavináče. Ten první děs už na mně odzkoušela včera, brrr, ten druhý přišel (ale předpokládaně a po nesčetném jím vyhrožování) na pořad dneska. Prý zavináč. Jenom z trochu jiné ryby, povařenej, s čínským zelím a hromadou papriky. Ale jinak prej úplně jako z obchodu. Nevím, nevšiml jsem si, že bychom chodili nakupovat každej jinam. Ale rozhodně to bylo poživatelnější, než včera. Doufám, že si to nevyloží jako úspěch a nebude to chtít brzo opakovat. Ačkoli se jí ryby nějak zalíbily, dokonce se začala ptát, jak budu chtít upravit na Vánoce kapra, jestli normálně smaženýho, zde jsem jí skočil do řeči, pravil, že ano, normálně smaženýho, a Ťapinka pokračovala asi pětiminutovým výkladem jakýhosi jinýho způsobu. Až skončila a významně na mně hleděla, zvedl jsem oči od časopisu, opáčil, že přece toho smaženýho a co že to říkala? Pravila, že z toho, jak na moje blbý votázky furt třeští voči, začínaj se jí vrásky dělat. Třeštit voči na votázky, to je mi taky nápad. No jéje, budu mít doma díži s vráskama. Ne, vlastně žádná díže není, fuj fuj fuj. To bych zase panu Howadooru nahrál. Taky to Ťapinka nezapomněla glosovat: "Howadoor je kokot a já su kvůli tomu za díži." (konec Ťapicitátu).

Ale to ještě nebyla poslední věc s Ťapinkou a Howadoorem. Asi nejsu jedinej, kdo se občas koukne, odkud na jeho stránky lidi lezou a co tam hledaj. To se dá předpokládat. Taktéž se dalo předpokládat, že tam stejně jako včera po masívní Howadooří kampani uvidím několik záznamů o tom, že vlezli na moje stránky z těch jeho prohnilejch. Také to, že někdo zadá do vyhledávače slovo "Egi", to se dá tak nějak čekat. Ale co tam potom dělá hledaná fráze "Sociopat"? Když jsem si to zkusil, vylezlo mi z toho hafo stránek, tak jsem to zkusil upřesnit na hledanou frázi "+Sociopat +Egi" a ejhle, výběr se rázem zmenšil (Howadoorova stránka a jakási moje z XChatovýho srazu). Ťapinka zkonstatovala: "Aha, naše známá dvojka". Já bych to definoval trochu jinak - vezmeme vyhledávač, zkřížíme Egiho a sociopata a vyleze nám čistokrevnej Howadoor.

Jo, a předpokládat se dalo i to, že štěňata se v dohledné době vydají ze svého teritoria v obýváku na průzkumy okolí. Andinka došla až do ložnice. Ale o tom až příště.

O dnešním dnu plném splněných předpokladů by to stačilo.

Úterý, 03.12.2002

V práci nic moc, až na to, že jsem přišel skoro včas, už podruhý po sobě, což všem vzalo dech (skoro = před čtvrt na devět). Akorát Ládíček Kopíráček se nestavil, mocně se omlouval, že přijde zítra.

Ale už tak v devět ráno mi volal untršéf Béďa od EFXka, jestli bych se nemohl pokud možno hned a urgentně stavit, jelikož je průser. Známe Béďu, nechal jsem ho chvílu vydusit, vyvztekat, následně vydejchat a pak se teprve pídil, co se vlastně stalo. No, věc se má tak - maj tam dva počítače, co řídí ty mocný obráběcí stroje. To už jsem se zmiňoval. Že byly oba v hajzlu, jeden nešel zapnout, druhej vypnout, v mezičase si dělaly, co je zrovna napadlo (a obvykle je napadlo ouplně něco jinýho, než je napadnout mělo), to jsem už taky říkal. Jak jsem po několika měsících přesvědčil šéfa Bóďu, že je na to nutný koupit náhradní díly, než to klekne tutově, spravil jsem minulej tejden ten jeden z nich, ten co obsluhuje Slovák Japonec, ten co dělal ty větší problémy (počítač, ne Slovák Japonec). Tuten, vo kterým je řeč teď, to je ten druhej, co dělal menší problémy a nešel zapnout. Nebo šel, ale jenom vobčas, po dlouhým snažení, musí se tam vždycky znova nainstalovat a nastavit dva prográmky. Jenže celá ta starost odpadá, když se počítač nechá prostě zapnutej. Furt. Shromáždil jsem si přítomné hejrupáky - obráběče a vysvětlil jim, že se počítač nechá prostě zapnutej. Furt. Hned ten den ho jeden tupan vypnul. Druhý ráno jsme ho po delším úsilí zprovoznili (ten počítač, ne tupana), znovu jsem si shromáždil přítomné hejrupáky - obráběče a vysvětlil jim, že se počítač nechá prostě zapnutej. Furt. Tupan dostal pojeb od šéfa Bódi a untršéfa Bédi. Chvílu to vydrželo. Druhej magor to vypnul až po tejdnu. Tomu už sebrali mám pocit prémie. Do třetice jsem si shromáždil přítomné hejrupáky - obráběče a hádejte co následovalo? Čtvrthodinová přednáška (moje) na téma "Co vše si lze představit pod pojmem nechat počítač prostě zapnutej. Furt." Jel tři tejdny. Přesně do včerejší noci, kdy tam jeden magor, jakmile končil vypnul rovnou hlavní jistič.

Tak tohle všechno mi Béďa dneska vychrlil do telefonu, na závěr se optal ještě jednou, jestli bych se nemohl stavit, pokud možno hned? Nemohl, jelikož se mi nechce (Béďovi jsem z toho řekl jenom tu první část). Zdůvodnil jsem to tak, že sice mám ve smlouvě pokud možno okamžité řešení nepředpokládaných náhlých závad, i v práci to mám domluvený, že kdyžtak sem tam zřídka k nim vyběhnu a z pracovní doby si to odepíšu, ale takovouto benevolencí nehodlám plýtvat (interně - nechce se mi). Když někomu třikrát řeknu, že jak vypne počítač, počítač nepojede, dotyčnej vypne počítač a počítač nejede, to se nedá moc považovat za nepředpokládanou náhlou závadu. Mají ze zaměstnanců cizích národností zůstat maximálně u těch Slováků, chtějí Tatary, teď to mají. Ale řekl jsem Béďovi, že ať zavolá, když se mu to do hodiny nepovede zprovoznit. Nevolal, stavil jsem se tam až odpoledne. Samozřejmě to Béďa opět provizorně zprovoznil.

9-pinové konektory typu Canon, pro ty, kteří ani zbla nerozumí elektronice, poznáte, kterej je "samec" a která je "samica"? Nakonec jsme se domluvili na čtvrtek, že jeden obráběcí mocný stroj budeme krmit údaji z jinýho počítače, co tam zbyl po untruntršéfovi Borovičkovi, kterej dal mezitím výpověď, další dva můžou stát a já můžu celej počítač převrtat. Jenom k tomu musím koupit ten konektor, 9pinovou Canon samici. Však Slovák Japonec už mi o to několikrát říkal. Ale zatím to nebylo nezbytné. Vždycky na mě halekal: "Pánko kolega, že ty si ně mňa s tým konektorom zasa zabudol?" a já: "Ale kdeže, duša moja, ja som sa na teba vysrál."

Tak dneska jsem se pro ně fakt teda vypravil. I něco málo do zásoby. Pochopitelně kde jinde nakupovat elektroniku, než "U Mamuta", alias do GM Electronic? Tam jsem si poctivě vystál frontu, až jsem se dostal na řadu, začalo mě cosi obsluhovat, nějaká bytost budoucnosti. Ať jsem se snažil jak chtěl, nepoznal jsem, jestli je to chlap nebo ženská. Možná vod každýho kousek. A já na to:

Já: "Potřeboval bych devítipinový Canony, s krytkama, na kabel, tři samice a dva samce."
Ono: "A jaký Canony, na kabel?"
Já: "Jo, na kabel."
Ono: "Kolik?"
Já: "Tři samice a dva samce."
Ono: "Tři samice a kolik těch samců?"
Já: "Samce dva."
Ono: "Krytky k tomu chcete taky?"
Já: "Jo, máte dobrej nápad, krytky bych prosil taky."
Ono: "Co dál."
Já: "Jéžiš, nestrašte, tohle mi úplně stačí."
... a ono se to na mně prapodivně dívalo, co otravuju s takovejma drobnostma.

Cestou jsem se stavil k Laťce, kolegyni to z práce domů, počítač dodělat, teda vypalování u vypalovačky zprovoznit a přehrávání filmů nainstalovat. Přehrávání filmů v DivX. To je takovej ten formát, co na něj potřebujete zvláštní program zvanej kodek. Příště mi někdo připoměňte, že když budu někde potřebovat zvláštní program zvanej kodek DivX, ať si ho vezmu třeba na CD, ať ho nemusím někde lovit půl hodiny na Internetu.

A byl akorát tak čas jít do hospody, za Bačou, Pepém a Tetkou Králičkou, kteří, jelikož je zase úterý, měli zase angličtinu a zase se něco naučili a zase se potřebovali u piva dovzdělat a trochu to upřesnit. Pravda, trochu jsem jim svojí Kofolou rozhodil koncepci, jelikož usoudili, že na cvičení ukazovacích zájmen je nejlepší pivo, část v žaludku a část v kryglech na stole, který se dají volně přesouvat a dělat z toho "this beer", "these beers", "that beer" a "those beers". No bomba, voni to fakt začínaj brát vážně.

Večer mi doma Ťapinka připravila svoji specialitu - rybu nadmíru kostlivou a slanou. Prej se to učily ve škole. A ještě zavináčem vyhrožuje. Sice nevím, jak k tomu jako budoucí veterinářky přišly, jestli to mají vyrábět z uhynulých pacientů akvaristické sekce nebo co, ale je to tak.

Takhle vypadá pes s černým hřbetem v roští za světla ... Musel jsem psy vyvenčit. Byla na mně řada. Nebo jinak, já venčím psy většinou večer, jenom včera s nima byla Ťapina. Vyšli jsme ven a potkali Fíčka a Fatimu, tedy takovýho toho malýho srandovního snad kingčárlsšpaněla Fíčka a obrovskou mastifku Fatimu (pomalu malej kůň). To jsou naši (teda hlavně psů) kamarádi. Ti (psi) taky okamžitě projevili touhu se s Fíčkem a Fatimou družit, pustil jsem je vcelku bez obav, jelikož mi sice v A takhle vypadá ten samej pes s tím samým černým hřbetem v tom samým roští za tmy ... poslední době jednou oba a několikrát Máša sólo zdrhli za barák, kde je asi zvýšená koncentrace fujtajblů v tomto období, ale považoval jsem Fíčka a Fatimu za dostatečný lákadlo, aby tomu tak nebylo i dnes. Ale Mášu jsem pro jistotu po očku sledoval, jak to, no, kálí. Doto, no, dokálela, otočím se a Anďák v prdeli. A dlouho. Po chvíli jsem ho šel za ten barák i hledat, jenže hledejte psa s černým hřbetem potmě v roští. Slyšel jsem ho pocinkávat známkou, ale to bylo asi tak všecko. Když von má, parchant jeden, maskovací kamufláž na noc a roští, shora, asi jako stíhačka, a při žraní fujtajblů ho ani nenapadlo si lehnout na záda a vyvalit bílej pupek, abysem ho mohl odhalit a polapit a fujtajbl mu sebrat, natož pak aby reagoval na volání. Vodchytil jsem ho až po notné době. Ale i v tom hodně matným světle z oken v prvním patře jsem viděl jeho výraz jako "no, co se děje tak strašnýho?" a oblizoval se, syčák, eště půl hodiny potom.

A Ťapinka, která, byvši nazvaná Howadooří Blablí díží, teda to je nějaký šroubovaný, zkrátka včera se Howadoorova něco jako (snad existující) žena Blable o Ťapince vyjádřila, že vypadá jako díže, teda ta Ťapinka, ne Blable, ani Howadoor, Howadoor si to poznamenal do zápisníčku a Ťapinka si na oplátku poznamenala do zápisníčku, že už se nikdy, ale nikdy do Howadoořího zápisníčku nepodívá, když o ní píše takový věci, tak tahle díž.., ehm, Ťapinka přišla a zeptala se mě, jestli už jsem četl Howadooří zápisník, to je ten, co vona už nikdy číst nebude, jenom dneska, aby mě mohla informovat, že ten z toho furt zmateně čerpá a díži rozmazává a vypadala docela pomstychtivě, leč už vůbec ne nakvašeně (dlužno podotknout, že jako díže už vůbec ne). Tak jsem si HZ fakt přečetl a jest to tak, pan Howadoor získal mocný téma a plácá tam pátý přes devátý, Ťapinka díže nedíže, já su prej ouchyl, že poslouchám country a chodím ho poslouchat i do putyk, odkud pak nebohej Howadoor prchat musí, no bláblolí chlapec z cesty, to má z toho, jak furt žere ty endorfiny, co je prej žrát neumí, jelikož to nejde, no motá se v tom jako v díži a eště se prsí.

Narozdíl vod takovýho Bobeša. Ten si je pěkně v Engliji, howno tam dělá, po putykách se furt fláká (ale asi mu tam nehrají country, to von taky vždycky tvrdí, že ty moje "zrádný bendža" už nemůže ani slyšet), spisuje taktéž Bobšotlach a jde mu to jak tomu pověstnýmu psovi ta pověstná pastva, to jde bledě, to já vím, většinou z toho ten pes bleje a Bobeš k tomu taky nemá daleko, navíc mu to jde bledě i proto, že zalomil v zásuvce udělátor, protože je gramlavej. No, to si ho tam nasadili, aby si natrénovali, co je s náma v tej Úniji čeká.

Jenom Chocho nepíše nic, v Africe je s Internetem potíž, teda hlavně nepíše nic souvislýho, jenom píše Howadoorovi, že žije, což dělá blbost, protože Howadoor ho nedávno prohlásil za kaput Chocha, že tam jako úplně zhebnul.

Pondělí, 02.12.2002 - Žufi, Ládíček Kopíráček & Nahowaděná Ťapinka

Ráno jsem vstal. Před sedmou. No, úplně přesně bych měl říct, že jsem byl "vstat", nebo vytažen (výjimečně dle pokynů) Ťapinkou z pelechu. A dokonce mi ani nesežrala nejnovější typ výmluvy. Ono je až překvapivé, co všechno člověka dokáže v polospánku napadnout, aby nemusel vstávat. Dnes jsem se jí snažil vnutit, že si jako ještě chviličku lehnu, vona mi pak zavolá, až bude před školou a já se vzbudím a hbitě vyskočím. Kdepak, hnala mě z pelechu aus. Což byl taky ten důvod, že ačkoli jsem se důsledně motal po bytě a nemohl se vymotat nějak směrem ze dveří ven, přece jen se jaksi přihodilo a přišel jsem v 7:55. Šok z toho měli kompletně všici, tlustej vratočuč Gauner šel málem do vývrtky, na sextretariátu chtěly baby volat na přesnej čas a seřizovat si hodinky, i Žufi, kterej stejně jako ve většinu ostatních dní přišel přesně v osm, i ten z toho byl nějak vyvalenej. Jak pařez. Ale ten se vůbec dneska vyznamenal, však uvidíte.

Dneska jsme toho až tak moc dělat nemohli, byl ÚD, čili úřední den, a jelikož jsme ouřad, musí se ouřadovat a né si hrát s počítačama. Tak jsme jenom tak seděli a čekali na závadu. Po chvíli volaj baby z finančního, Ouvarka konkrétně, sama velká penězovodová škrtička (to že jako škrtí penězovod), že jim nefunguje kopírka, snad je nějaká křáplá. Pravil jsem, že se tam měl ve čtvrtek stavit Ládíček Kopíráček, servisní to technik. Jo, ten tam byl, ale bliká tam něco jinýho, snad toner došel. Vyslal jsem Žufiho závadu opravit, sypat do kopírek barvu, na to je on specialista (a mně se nechtělo od chatu). Vrátil se, že to píše jakousi jinou chybu než předtím. I vzal jsem telefon, zavolal opět Ládíčka Kopíráčka, nechť se prégo pronto přivalí, kopírku opraví, vlastně se začal vyptávat, cože tam svítí, kde to svítí, jakto, že to svítí, radši jsem mu dal Žufiho a ať se prégo pronto dovalí, to mu říkal taky Žufi. Nebo já Žufimu a ten to papouškoval do telefonu. Jenom jsem zaslechl na závěr větu: "... no, dneska tady budem minimálně do pěti." Musel jsem Žufimu udělat krátkou přednášku na téma "Používání cizích slov v konverzaci", když už je ten inžinýr, mohl by snad rozdíl mezi "minimem" a "maximem" znát.

Jak tak sedíme a čekáme, co se bude dít, Žufi se tam vrtal v nějakejch svejch stránkách, v návalu velkodušnosti jsem mu chtěl udělit moudro a bonznul jsem mu adresu těchto mých úžasných a nádherných stránek. Jsem si tak nějak myslel, že se jako podívá, moudře pokývá hlavou, prohlásí, jak je to úžasné a skvělé a začne to dělat taky tak. Nejak jsem pozapomněl, že Žufi je tvor zvídavý až zvědavý, na titulní stránce si přečte, že je tady funkční deník a dá se do jeho studia. Vydržel si to číst několik hodin, pohihňávat se u toho (začíná se podobat Jardovi Retardovi, Alláh se mnou) a tvářit se nejapně. Jediný moje štěstí, že tam o něm píšu samý pravdivý věci a ponejvíce chválu, jak koho poslal místo práce třeba do pérdele, nalhav mu, kterak nemáme čas. Za to se určitě nemůže urazit.

Zatím volala též z finančky Čumča, že mají asi pokaženou kopírku. Uchlácholil jsem ji, že to víme, Ládíček Kopíráček se staví, kopírku jim opraví. Potřebují-li něco rychle náhodou, ať si to ofotit jinam jdou. Poděkovala a zavěsila. Vzápětí volal Hubátor, ten sice patří jinam, ale sedí s nima na patře, prej tak nějak pochopil, že bysme mohli mít cosi společnýho s kopírkama, když jsme ti počítačníci, tak teda by nám rád vohlásil, že jim nefunguje kopírka a cosi jim hlásí, on tomu nerozumí, protože je inženýr čehosi nemoderního, nedigitálního, dokonce i neanalogového, ale z toho hlášení matně vyrozuměl, že se jedná o jakousi chybičku. Pravil jsem, že to je bezva, že takhle se přesně hlásí závada, že mu moc děkujeme a že na to přijde servis, tedy Ládíček Kopíráček.

A poslední volala Taška, též financka jedna, vybafl jsem na ni, že to už víme, Ládíček Kopíráček určitě přijede, kopírku jim opraví, jestli něco potřebujou rychle, tak je všude probůh uvítají s otevřenou náručí. Taška pravila, že su zlatej, ale vona volá, anžto jí nefunguje účetní program, když má zmáčknout <Ctrl>+<Enter>, tak to nic nedělá. Poradil jsem jí, ať to restartuje. Trochu mi to připomnělo, jak mi v sobotu volal šafjor Bob, že neumí napsat votazník, protože čuměl na černý písmenka a měl psát ty červený. Po chvíli volala zas, že to teda restartovaly (škoda, že je to nenapadlo samotný), závada přetrvává. To už vypadalo na jakýs takýs voživení, vysvobození z nudy ouředního dne. A vydal jsem se tam hrdě sám. Závada se ukázala prozaická, nefungovala pouze levá klávesa <Ctrl>, nebo se musela hodně fest zmáčknout, poradil jsem jim, ať mačkaj pravou a hotovil se k odchodu. Jenže jsem jim vyčetl ve vočích, že to by obratem zapomněly a volaly za chvílu zas. Vytáhl jsem z kapsičky na opasku své nádherné multifunkční MacGyverovské kleštičky, levou klávesu <Ctrl> vyloupl, vyčistil a narval pod ni kus papíru, řka, že jim to eště chvílu vydrží a pak se koupí nová klávesnica.

A teď nevím, jestli to bylo předtím nebo potom, každopádně mě přepadl hlad. Kolem desáté. To je tím, že jsem přišel tak brzo do práce. Furt říkám, že spěch je nepřítel úspěchu a nejhorší smrt je z vyděšení a tak brzo chodit do hokny je blbost. Už jsem si chtěl jít koupit něco k jídlu, abych přežil do oběda, zrak mi padl na poblífky, co mi leží už notnou dobu na židli. To jsou takový ty čínský, nudlový, co jim bejvalá účetní u Anete pohrdavě říkala, že to vypadá jak žížaly a furt se nám vysmívala, proč žerem takový blafy, páni technici, eště navíc já z ešusu, klustej Vašek z krýglu a Daliborko naš drahý snad ze psí misky, nebo co to bylo. Až na paní M. nouze přišla, nouze ve formě moc práce a málo času na nákup svačiny a přišla s prosíkem, ať jí ze svých nasyslených zásob prodám jednu žížalí polívku, to už pak blbý kecy neměla do budoucna. Tak přesně takovou jsem si dneska udělal. Chutnala jaksi trochu zatuchle, taky bodejť by ne, když, jak jsem zjistil, byla notně prošlá. Asi tam ležela fakt dlouho. Navíc u topení, asi od minulé zimy. Tak nevím, jestli mi bylo mírně šoufl z ní nebo z toho prošlýho jogurtu, co jsem sežral včera - no, prošlej o dva dny, to taky není žádný krama. Ať tak, nebo tak, oběd to spolehlivě přerazil.

Pár drobností navrch a to bylo asi tak všechno, co jsme za pracovní den udělali. Ládíček Kopíráček se pochopitelně nedostavil. To je dobrej trik, říct, že odpoledne, maximálně, v nejhorším, katastrofickej scénář, kdyby došlo třeba k nukleární válce, tak teda v úplně nejstrašnějším případě druhej den ráno. To znamená, že takovýho servisáka nemá moc smysl odpoledne čekat. To znám z vlastní zkušenosti.

Problém dne tkví v tom, že hnusnej megahnusák (abych zachoval dekórum kavalíra, kterej se zastane přítulkyně) si proštudoval můj deník, Ťapinčin deník, z obou deníků porovnal Ťapifotku, jak si koupila novou šuk..., ehm, pardon, sukni, jak ji to krásně zeštíhluje, i s mým zasvěceným komentářem, prozkoumal to okem znalce, porovnal doma se svou Blablí, kterou nikdy nikdo neviděl a docela jistě je jenom vymyšlená, usoudil, že to s tím zeštíhlováním nebude tak žhavý a pravil (co pravil, na Howadooří web napsal), že v tom Ťapina vypadá jak "díže". Že to ve skutečnosti pravila jeho virtuální Blable a on jenom zaznamenal a podle zhowadilého práva na informace zveřejnil, to je pro potřeby Ťapinky irelevantní. Von to napíše a schytám to já, jaký já to mám kamarády (taktéž jsem ho v životě neviděl), že za to vlastně můžu (ne, že vypadá jako díže, což nevypadá, ale ač nevypadá, mám asi mít prsty v tom, že on napsal, že ona vypadá), že kdesi cosi. A napsala o tom obsáhlý pojednání, jakej je teda ten hnusnej megahnusák a jak si od něj už nikdy nic nepřečte.

A místo, aby Ťapinka s Howadoorem bojovala a jala se mu dokazovat, že jako díže nevypadá, což Howadoor ostatně zdá se očekává (to bojování, ne to vypadání), je pěkně naHowaděná, zjevně aspoň dočasně s Howadoorem doHowadila, sedí, učí se a zahrnuje mě obrovskými moudry volně přecházejícími do výčitek. Třeba, že kvůli mně nikdy nebudeme moct mít kočičku, jelikož na kočičkách kuřáků se usazuje ten kouř z těch cigaret těch kuřáků, ony jsou "kóšišky" tuze čistotný a jak si to voblizujou, aby se zčistotnily, tak to vlastně žerou a pak hynou bídnou smrtí smrťoucí, každá "kóšiška" každýho kuřáka musí zásadně na rakovinu pojít. A tak bych se třeba mohl odnaučit kouřit. Zlatý voči, a vona mně nastěhuje domů "kóšišku", to zrovna, to radši scípnu sám. A taky to mám hned sdělit Bobešovi, aby místo chození kdesi v Engliji do kina na Harryho Pottera (už mi věříte, že je Bobeš šílenej?) se v hotelu zavřel a tam přestával kouřit, jinak jejich "kóšiška" taky scípne nebo zcepení nebo co to vlastně "kóšišky" dělaj, když jsou kaput. Už vidím Bobeša v živejch barvách, jak si jde s chechotem po přečtení těchto řádků koupit další kartón cigaret ...

Mimochodem, "myši" rostou ...