Egiho stranky

Ťapinčin antideník - to nečtěte buď vůbec, nebo až po mém, abyste viděli, jak si potvora vymejšlí.

Bobešovy tlachy - nejhorší pomluvy a nejnudnější zážitky, co kdo na web napsal. Samá lež a blábol.

Howadoor a jeho zápisník - šílený cestovatel, šílený programátor, neúnavně záporný hrdina

Chocho a Chochoviny - další cestovatel, též šílený, takřka na hranici snesitelnosti

Čtvrtek, 30.01.2003

Dnes jsem do práce přišel včas. Aspoň podle svýho. 8:10 není žádný zpoždění.

Jsem se tady ani nepochlubil, jaká su trubka, jak zvracím stany. Teda, ne, že bych je přímo blil, ale mám tím na mysli vracení. Měl jsem vrátit stan Joemu, sakra, to je blbej název, prostě JoeHlavovi. Jak jsem jim ho převzal v Tatrách, když jsem se vracel do doliny (hergot, zas už to zvracení). To jsem vzal dvoudílnej stan, vlastní stan s tropikem, dále tyčky, špagátky vod toho všeho a navíc mapu. A měl jsem zafixovaný, že mu mám vrátit čtyři věci, protože plachta a tropiko patří neodmyslitelně k sobě. Jenže jak jsem mu to minulej pátek nesl, von se pro to posléze stavil ke mně do práce, nějak jsem to zvoslil a vzal mu fakt teda čtyři věci: stan, tropiko, šňůry, a mapu. Nevadilo, domluvili jsme se, že mu to doručím tento tejden. Jenže mi to nějak nevychází, tak jsem mu poslal emila, jestli neva, když to bude až ten příští. Prej neva. Dneska mi ale od něj volá jakejsi pacholík, že by tyčky potřeboval, jelikož si od JoeHlava půjčil zbytek stanu a bez tyček jest mu jaksi ku prdu. Logicky. A prej se pro to staví. Ještě jsem to prověřil, jestli o tom JoeHlav fakt ví, věděl, tak jsem pacholíkovi vzkázal, ať se klíďo staví. Však se taky večer stavil. Ale to bych předbíhal.

Já se po práci zase zastavil u EFXka, kde konečně byla díra. Vyvrtaná. Ve zdi. A šéf Bóďa se tuze těšil, že když už mám zprovozněnej počítač pro novýho projektanta, Kraba, tak ležérně natáhnu do toho kanclu, bejvalé Bóďovny, síť a připravím dvě mašiny pro dva nějaký kancelářský maníky. Jenže Bóďa míní, Egi mění. Pro Kraba jsem nic připravenýho neměl. Krab má nafest přijít v pondělí, měl jsem to v plánu až na dnešek. Ale Bóďa měl na to řešení - mohl bych tam zůstat dýl a zvládnu oboje. Asi mu už hrabe. Abyste pochopili, já to mám jako vedlejšku, na pár hodin tejdně, samozřejmě můžu operativně vyřešit nepředpokládaně vzniklou krizi, ale rozhodně nepovažuju za nepředpokládaně vzniklou krizi, když někdo (Bóďa) není schopnej třičtvrtě roku zařídit vyvrtání jedné díry do zdi a někdo (shodou okolností opět Bóďa, jak je tohle možný?) neví, že mu přijdou dva noví boříci. To teda tydýt, já zrovna dneska potřebuju do knihovny. Tak co prej zejtra? Hmm, zejtra se musím odpoledne otočit v Hustopečích a večer jdu s Ťapinkou, Káčou a Myšakovem do hospody. Jestli mi to vyjde v mezidobí, nepoženu se dom a benevolentně se na to možná mrknu. Ale spíš až v úterý, tak bych to viděl reálněji. Na závěr jsem Bóďu trochu podráždil, jak to bude s tím novým programem, co ho už taky dost dlouhou dobu kupují, s tím ProEngineerem? No co by s ním mělo bejt, přece ho koupí. Jenže to už slyším dva měsíce. Tak jinak - přeskládat otázku - kdy ho jako koupí, už na to měl času přece dost? Hmm, nemám mu prej radit, von si to rozhodne sám. To jsem opáčil, že mu neradím, jak se má rozhodnout, dle mých informací z jeho úst je dva měsíce rozhodnutej, mě zajímá ten nákup. Chápu, když někdo neví, CO má koupit, rozhoduje se, jenomže když to ví, nedokázat TO koupit během skoro čtvrt roku, to už vyžaduje umění. Bóďa se zamyslel a pravil, že mám pravdu, navíc jsem ho tím natolik znechutil, že vo síti ani necekl. Takhle na něj, na lumpíka.

A šel jsem do té knihovny. Naposledy jsem tam byl v pondělí, to jsem měl vyhlídnutý tři CD Samsona. Bylo tam jenom jedno k dispozici. Nějakej hajzlík mi dvě vyfoukl před rypákem. Tak snad dneska. Přijdu do knihovny a koho nevidím? Teda, blbost, koho nevidím, to je taky stupidní slovní obrat, nevidím pochopitelně pár miliard lidí, správně měla řečnická otázka znít - koho vidím? U šatny stojí JoeHlav a košík plnej CéDéček. Nakouknu, co vlastně poslouchá. A hleďme, panáčka, folk a country. A uprostřed hromádky má hezky dvě CD Samsona a žene si to s nima dom. Zrovna ty, co jsem si chtěl půjčit. Gauner je to. Ale slíbil, že to vyřešíme ke všeobecné spokojenosti, tak uvidíme. Hehe, jak to říkal Howadoor? Že nesnáší ouředníky? Třeba mně? A "kotlíkáře", alias posluchače country? Teda mně a Joea? A to eště neví, že do té hospody, do Letadla, jdeme zítra s partyjou za účelem poslechu country. Hehe, asi mu to vnutíme do palice taky, když ho budem správně masírovat. U Bobeša se mi to skoro už povedlo, jenom to bylo vždycky strašně drahý, musel jsem do něj nalít strašnou spoustu piva a tak půl litra fernetu, než přiznal, že se mu to snad už začíná líbit :o)

Středa, 29.01.2003

Ale pořád s deníkem ...

Se mi dnes nechce. A bodejť by taky jo, su jak scíplé pes. Internetu překopávání a celkový změny. Takovej kvalt, že jsem se málem ani "vysrážet" nestihl. Teda, nakonec jsem to stihl, přece se kvůli práci neposeru. Doslovně teda. Jenom jsem si na ten hajzlík musel vzít ceník a kalkulačku, nebo teda mobil jakožto kalkulačku, jenom zvonění jsem mu vypnul, aby se z hajzlu neozejvalo pípání, jak kdyby tam sral ufoun.

A pak jsem si to zvonění zapomněl zapnout. Všiml jsem si toho až k večeru. Výsledek? Sedmnáct zmeškaných hovorů. Některým jsem zavolal, ostatní čísla jsem netušil, co jsou zač. Tak jsem jim nezavolal. Spoléhám na to, že jestli něco potřebujou, tak se ozvou.

Howadoor organizoval hospodu. A nezorganizoval. Tak všem napsal, ať si trhnou nohou. Tak jsem si trhnul. Až doma jsem od něj našel mail, že se do hospody jde. Já nejdu, jelikož už si trhám. A je na hospodu pozdě.

A Ťapina votravuje, že se potřebuje učit. Tak si sednu k deníku a Ťapina votravuje, že jí učení nejde. Tak si sednu na gauč a vona se zas začne učit. A tak furt dokola.

A vůbec.

Úterý, 28.01.2003

Já to věděl. Já vždycky všechno vím dopředu. A taky vždycky potom (nebo po tom) říkám: "Já jsem vám to říkal." Třeba včera mi bylo naprosto jasné, že to s tím chozením včas do práce mám na nějakou dobu vybraný. Dneska jsem dokráčel v devět a vono se to taky nezbláznilo. Celý to mělo prozaickej důvod - jak jsem včera přišel včas, byl jsem k večeru tuze unavenej, musel jsem se na chvílu natáhnout, pak jsem vstal a čumákoval po baráku skoro do čtyř.

Ale nic se nedělo. Až na desátou jsem měl vobjednanýho skrčenca krpatýho, Víťu Siemensáka. Taky se už o čtvrt na jedenáct vozval, že sice tentokrát má malý zpoždění, ale spěchá, už se žene, dýl jak patnáct minut mu to trvat nebude. Fajn, to mi vycházelo při mé chabé matematice na půl jedenáctou, nelenil jsem, vyvalil se do křesla, uvařil si kafe a počkal. Přesně dle předpokladu, v jedenáct byl u nás. A eště pajdal. Vymlouval se na nějakej sport, ale já bych řekl, že má tu nohu jenom přesezenou, jak se furt válí a všude chodí o několik dní pozdě. To já su proti němu přesnej jak švejcarský chronometry. A to si ještě představte, že jak jsme se šli zvrhnout na tu ústřednu, přimotal se nám do cesty Ládíček Kopíráček, servisák na kopírky, já měl pocit, že vidím dvakrát. Takoví dva exoti. Jestli jsem byl, když jsem dělal servisáka, taky takový vemeno, tak už se nedivím, že se jeden vedoucí provozu u zákazníka zastřelil a jeden voběsil přímo na pracovišti.

Drahá Dráha na podatelně z nás byla taky jakási divná, vona občas chytne nerva, tváří se strašně důležitě a ztrápeně, že po ní někdo něco chce, na podatelnu je to ta pravá osoba. A dneska měla hubu křivou, jak kdyby ju vytáhli z pětilitrovky vokurek, vona přece musí támhle razítkovat vobálky a my se přiserem s jakousi ústřednou jí tam rejpat. Jemně jsem poznamenal, že úplně prapůvodně to byl její nápad, aspoň sklapla, a když jsem jí jako bonus vytáhl zpoza skříňky zapadlou vidličku (jak ji tam dostala, bůh suď), to už se tvářila příjemně a takřka medově. Maličkost někdy potěší.

Udělali jsme, co jsme potřebovali, zašel jsem na oběd, něco udělat na jedno odloučený pracoviště, pak zpátky na ouřad, jeden fax poslat a na finančku zkontrolovat, kam se podělo těch včerejších testovacích sto tisíc. Kupodivu došly na ten účet, kam měly. Až jsem se divil.

A byl taky čas se stavit u EFXka. Untršéf Béďa prej potřeboval nějaký jejich ujetý produkty po obědě vyfotit. Po obědě je samozřejmě neměl ještě připravený, tak jsem to nechal na vodpoledne. Kardinální chyba. Šéfa Bóďu taky dneska popad rapl a hned chtěl stěhovat počítače. Třičtvrtě roku sní a teoretizuje o tom, jak se on přemístí do jinýho kanclu. A stejnýho třičtvrtě roku mu já říkám, že to není problém, jenom ať řekne dostatečně včas. Jednou už ho taková volovina chytla, prej už už k tomu dojde, ať mu tam připravím počítač, jak bude na něm spisovat a produkovat, adresář používat a kdesi cosi, klidně už v té nové kanceláři to může bejt. To jsem se tam s tím střepem tehdy jebal skoro do půlnoci. Vod té doby na to nešáhl. A to vím nabeton, protože jsem si z toho mezitím půjčil několikero kabelů, namátkou bych mohl jmenovat třeba napájecí. Ale abych na něj udělal dojem, jeden jsem mu dneska odnesl do toho původního místa, kde prej bude sedět novej chlápek, logistik jakejsi nebo co. Tam jsem počítač ležérně pohodil pod stůl a měl se k odchodu. Bóďa valil voči jak slimejš, a prej proč ho nezapojím. Připomněl jsem mu opět třičtvrtěroční limit (furt jde o ten časovej úsek). Stejnou dobu mu taky vysvětluju, že dole není počítačová síť, Bóďa se pokaždý ptá, proč že tam není počítačová síť, já mu neustále opakuju, že není díra ve zdi, kudy by se šlauch na počítačovou síť protáhl. A jedním dechem vždy dodávám, že já to vrtat nebudu, nemám jak, neumím a kdesi cosi, má tam plnou firmu hejrupáků, ať jednomu dá do ruky příklepovou vrtačku a bude. Bóďa dycky pokejve hlavou, že když už má teda plnou firmu hejrupáků, tak jednomu dá do ruky příklepovou vrtačku a bude. A není. A za čtrnáct dní se mě Bóďa ptá, proč že tam dole není počítačová síť ...

Dnes jsem ho uťal jak větev, řka, že nelze dnes ničeho víc pro něj udělat, jelikož Egi musí za kolegou Havlajsem domů, zase mu nejede něco na jeho domácí síti. Dokonce je to mojí morální povinností, jelikož jsem mu to celý nastavoval, a jestli tam někdo něco zpackal, byl jsem to patrně já. Pak je taky nutno jít za Bačou, Pepém a Tetkou Králičkou do hospody. Do toho se přihrnul (podotýkám, že bylo šest večer) EFXáckej óbršéf Boss a ptal se mně, proč dole není doposud udělaná síť, zopakoval jsem mu celej monolog znova, počínaje bodem "třičtvrtě roku", přes "příklepovou vrtačku", "Havlajs", "hospoda". A radši jsem fofrem vypadl, než by si vzpomněl ještě na něco.

U kolegy Havlajse to bylo na šťárání v nose, zavolat na zákaznickou linku, nějakej ten parametr nastavit, párkrát restartovat a šlus. U jeho sóseda Luboša taktéž. Tak jako tak, když jsem přišel do hospody, ti vostatní vopičáci tam už seděli a byli už docela v dobrým tempu. Bača slopal čtvrtej hrnek, což znamená půlku denní rozumné dávky, aby to po devátým zas nebylo s pokřikem: "Hej, pikolíku, nalej."

Na konzultaci angličtiny z téhož důvodu dnes došlo později. A o to to bylo náročnější. Jelikož to už lámali každej tak pátej hrnek, běhali na hajzlík jak křepelky, tak význam slovesa "to piss" pochopili celkem hbitě, stejně tak přídavné jméno "drunk". Jenom ta výslovnost jim furt (snad kromě Pepého) nejde. Možná jsme zjistili i proč, takovej Bača totiž nemá elementární znalosti ani z češtiny. Třeba pojmy jako samohlásky a souhlásky měl nějaký zamlžený, leč vysvětlivky k výslovnosti v učebnici se těmito výrazy jenom hemží. Toužil si to upřesnit, a nebyl to stavu pochopit:
"A, e, i, o, u a y jsou konkrétně samohlásky."
"Počkej, souhlásky?"
"Ne, samohlásky."
"Aha, takže a, e, i, o, u, y jsou souhlásky?"
"Kurva, to jsou právě samohlásky, ti říkáme."
"A já měl za to, že samohlásky jsou ž, š, č, ř, č, j, ď, ť, ň, protože po těch se dycky píše to samý I, a jó, teď už to chápu, souhlásky jsou a, e, i, o, u a y."
"Bačo, to jsou samohlásky."
"Sakra, mně v tom děláte bordel. Tak co jsou teda samohlásky?"

Asi napodesátý to pochopil, zahleděl se do učebnice, tam se dočetl, že w je podle angličanů polosamohláska a byl v prdeli zas. Deset minut do toho beze slova hleděl a pak to tiše a mlčky schoval, nevypadal vůbec přesvědčenej vo tom, že jsme ho nevošulili a že a, e, i, o, u a y nejsou třeba ty souhlásky. Jéje, nedej bože, abysme mu to vysvětlili kompletně, dvojhlásky a slabikotvorné souhlásky by ho asi zabily.

Jak tak Bača študoval, chopila se slova Tetka Králička a začala lamentovat, že si další (šestý) pivo už dát nemůže, jelikož jde zítra k lékaři, kterej jí bude měřit tlak. To se jí snažil Pepé rozmluvit, že to musí jít k felčarovi tak, jak normálně, "to nejde, abys dva dny nechlastala a pak šla na tlak, to by byla mystification", blejsknul se přitom s anglickým slovíčkem. Ale Tetka Králička, že prej né a né, že si nedá. Dala. A vůbec, Pepému se to kecá, když je ten delta typ alkoholika, stejně jako pan Chocho, vidíte, už to zase přišlo na přetřes. Tetka Králička změnila téma a jala se líčit, jak je chudinka nezaměstnaná a jaký hoře zažívá na pracáku, protože voni si furt myslijou, že vona chce prácu, vona žádnou prácu nechce, vona vod nich chce jenom prachy. Ale když se dycky ptají, co umí, vona už to vyjadřuje málem matematicky "hovno + 2 lekce angličtiny", a voni jsou z jejích schopností nadšení. Poradil jsem jí, ať se příště rozhlídne, když někdo bude jevit nadšení z jejích schopností, jestli je v místnosti skutečně jediná. Každopádně pokud se někdo splete a vezme ju do práce, velice se asi s jejíma schopnostma pobaví. A Tetka Králička na to pravila, že to se uvidí zejtra, protože jde na pracák, jenom před tím musí k lékaři, kterej jí bude měřit tlak.

Baču napadlo, že bysme mohli zaplatit a jít. Hned si objednal další pivo, aby ho ty blbý nápady přešly. Servírka donesla pochopitelně i Tetce Králičce, která tvrdila, že už nechce, jelikož, a to my nevíme, jde zítra k lékaři. A ten jí bude měřit tlak, abysme věděli. A anglicky se to řekne, že jde "visit doctor". Stejně největší úspěch slavilo přídavný jméno "drunk", dokonce společnejma silama dali dohromady větu přibližně tohoto znění: "We are drunk together, except of you." (to jako mně). No, dobrá tedy.

A poslední, a nutno říct, že nejblbější, nápad dne byl zase Bačův, že pojedem někam na vejlet. To už tu taky bylo, naposledy jsem se uvolil ho vzít kamsi (podle něj) drsné divočiny, tedy na srub, ať jako vidí, zač je toho loket, blbec si to přihrnul v kristuskách, se šalinářským sotůrkem, deštníkem a kapesníkem na palici. Svoji výbavu tvrdošíjně obhajoval, tedy minimálně do doby, kdy bylo potřeba přejít pole porostlý bodlákama. To milostivě uznal, že jít skrz bodláky v kristuskách naboso není zas až tak úplně nejlepší nápad. Ale jelikož se samozřejmě cestou v hospodě už stihl nacamrat, tak ho to zase nepoložilo. A ještě to zas začal vydávat za přednost, když jsme měli brodit řeku, pronesl cosi ve smyslu, že von se do řeky vyzouvat nemusí a šel. Pravda byla taková, že se vyzout nemohl.

Usnesení - první jarní víkend, nebo v případě extrémně hnusnýho počasí ten po něm, jedem viribus unitis na výlet. To už vidím v živejch barvách, to nemáte ponětí, co ti tři jsou za exoty. A abysme si to nacvičili, tak v sobotu, tuto, se pojedem někam podívat na jeden den, něco jako trénink.

Já a Pepé jsme zaplatili jsme, a měli se k odchodu, jenom co zbylí dva dopijí. Zbrzdila to Tetka Králička, která se polovztyčila a zařvala na servírku, že si dá ještě pivo. A Bačovi ať kouká donýst taky, vlastně tři, eště pro Pepého a pro mně další Kofolu. A než to ta číšnice stihla, Tetka Králička se nám překvapivě svěřila s tím, že jde zítra k lékaři, nechat si změřit tlak.

No jo, no. Před půlnocí jsem byl doma, to jsem ještě musel vyvenčit psy, jelikož Ťapinka neměla v čem jít ven, protože se válela kdesi v bahně, PrasoŤap jedna. A ta čuměla ze všech nejvíc, kamže to pojedeme, že to se asi ohromně pobavíme. Teda někteří z nás. Teda asi úplně konkrétně my dva. Maximálně eště psi.

No jo, já aktualizuju Bobešovi BobšoTlach, tentokrát to má zas i s fotkama, su zvědavej, co vypotil, leč to si sám přečtu až zejtra. Teď půjdu taky chrápat.

Pondělí, 27.01.2003 - Pozitivní den

Vím, že VávaCz vám bude tvrdit něco jinýho, jakej su hnusnej, vošklivej, kousavej, jízlivej a jak urážím neustále všechny vokolo, zvlášť ty, co se mě snaží naštvat pitomejma mailama. Tak to teda prr. To vůbec není žádná pravda. Dneska jsem měl třeba pozitivní den.

Včera to tak ještě nevypadalo. U máti jsem si vyzvedl fotky z Tater. Měly tam bejt dvě panoramatický, asi 9 x 30 cm, schválně jsem to připravil, zatrhl volbu "Užší strana ... 9 cm" a hlavně to nenechat upravovat operátora. Jenže hňup voperátorská se k tomu stejně nějak dopídil a začal do toho vnášet vlastní invenci. Sice to na výšku 9 bylo, ale mrňavý, takovej proužek, nahoře bílý, dole bílý, výslednej formát tak 5 x 15. Tak to tedy ne, soudruzi, takhle jsme si to nepředstavovali s tím socialismem, pomněl jsem Bobeše, kterak reklamoval zpoždění vlaku. No, ani ne tak že bych to nereklamoval bez ňákýho Bobeše, ale použil jsem (ten zas bude hučet, že prej plagiát) jeho slovní obrat "šupito presto pronto". A vida, Bobešova formulace zjevně zabrala, dnes mi od Fotolabu došel mail:

Dobrý den,

Vaše zakázka bude zdarma opravena a vyzvednout si jí můžete ve středu na své sběrně.

S pozdravem

Michaela Rešová
Zákaznický servis

No pochopitelně. Ale tak to má bejt. Zmastit to může každej. A když jsem byl teda včera tak u těch stížností a drah, cvičně jsem ještě napsal na Český Dráhy, kolik hodlaj navalit zpátky z jízdnýho, když v pátek nebyl ve vlaku kuřáckej vůz. Fakt, prdel si nedělám. Podle úžasnýho dokumentu "Smluvní přepravní podmínky Českých Drah pro veřejnou osobní dopravu", podle kapitoly VIII, odstavec 140.b. mám na kouření ve spěšných vlacích, rychlících a vlacích "vyšší kvality" na označeným místě právo kouřit, že tam označený místo nezapřáhli je jejich chyba a oni tím porušili smluvní podmínky (a znepříjemnili mi cestu za 260,- Kč, žebráci). Potíž je v tom, že Bobeš reklamoval v Engliji, u nás platí, že co dráhy jednou schvátí, to už nenavrátí, ale su hlavně zvědavej, co mi pitomečci napíšou.

Tak to by bylo ke včerejšku. Dnešek byl diametrálně odlišnej. Třeba jsem (sice se skřípěním zubů) vstal relativně včas. A taky jsem přišel včas do práce. V 7:59. Asi poprvé letos. Teda, abych to nepřeháněl, už se mi podařilo přijít správně třeba na nějaký jednání, ale ne přímo do boudy. Pro všechny to byla ohromná událost, někteří si na mně museli šáhnout, jestli to není třebas duch, šéfová pěla ódy, no bomba. To máte tak, když chodíte furt včas, jednou přijdete později, všici jsou auf a vod nadřízenýho dostanete kartágo. Když chodíte imrvére pozdě, jednou přijdete včas, jsou všici auf taky a nemůžou si vás vynachválit. Ovšem zase na druhou stranu jim můžete způsobit trauma, páč každej čumí na hodinky, všelijak na ně poklepává, poslouchá, jestli tikaj a přemejšlí, kolik zas hamižnýmu hodinářovi vyplajzne za opravu.

Do desíti jsem dělal všelijaký podružný věci, v deset měl přijít skrčenec Víťa vod Siemensu, porejpat se v ústředně. Von se měl dovalit už v prosincu, ale jaksi na to, dle jeho slov, "zapomněl", dle mejch slov se na to vysral. A to jsem mu říkal, že to nahlásím jako závadu na dispečink, voni někoho pošlou, to von zase né, von rád přijde na kafíčko. Hmm. Zlatý voči. V jedenáct mu Žufi volal, prej mu do toho něco vlezlo, ve dvě, ve dvě je tam jak na koňu. Já mezitím Milasce pomohl vytisknout jakejsi letáček pro dcéru, Olouškovi jsem kalkulačku vopravil, Ládíčka Kopíráčka na opravu jednej kopírky jsem zavolal na zejtřek. S Pištou jsem přátelsky pohovořil na chodbě, Fišli jsem neupravil jeden dokument, ale jenom proto, že už ho měla připravenej předem, takovej su já. Dokonce Číči jsem pochválil novej účes, že ho má takovej nadejchanej a vypadá jak mikrofón. Prostě jsem byl za zlatíčko.

Po obědě jsem pod vedením financky Tašky doinštaloval jim přenosovej prográmek pro banku, to už je druhej, co slouží k tomu, aby nemusely běhat do baňky a zpátky jako trubky. Funguje to, pomalu, ale přece. Už to i vyzkoušely, udělat přesun z jednoho oučtu na druhej, stejně ty peníze přesunout potřebovaly, věřily mně dokonce tak, že nedaly na moje kecy vo deseti korunách, prostě jim sto tisíc nepřipadne na zkušební transakci moc. Zmizely. Pevně věřím, že se ráno vynoří na tom druhým výpisu.

A jelikož to funguje pomalu, ale přece, nebo spíš jenom pomalu, nazrála doba na řešení. Už jsem se zmiňoval, že máme připojení zatím pomalý a drahý. Po drátech. Dráty patřej Telecomu, zločinecké to organizaci. Telecom si účtuje nehorázný prachy za to, že mu patřej dráty, aniž by jinak hnul prstem. Tehdy, předloni v květnu to bylo jediný možný řešení, vzhledem k tehdejší finanční situaci ouřadu. A taky to mělo bejt dočasný, Magoráti vyhrožovali už několik let připojením městskejch částí a jinejch z jejich pohledu plebzáckejch ouřadů na velkej Magorát, novej informační systém a metropolitní síť tomu říkaj. Jenže se to tak střídavě objevuje v různejch programovejch prohlášeních po volbách a před volbama to zase mizí, prachy prochlastali (to už jsem taky někde zmiňoval, že doslovně), takže skutek, jako ze strany Magorátů vostatně vždy, utek. Já měl jako harantě hrozně rád kovbojky. Kecám, mám je rád doteď. A tam je potřeba vždy spravedlnost nebo Internet vzít do vlastních rukou. Tak jsme vzali a zavolali Contactelatům, nechť k nám nasměrujou vobchodníka, ten si připraví balík slev a vybalí, jak to provede. Původně jsem koketoval s myšlenkou na jinýho providera, třeba SmartComp, jenže v těchto relacích jsou drazí a jejich šéfové a obchodníci jsou takoví, no, slušně řečeno, nemají vždy po ruce přesné informace (nepřesně řečeno - slibotechny).

Takže suma sumárum, když nepřišel ve dvě skrčenej Víťa vod Siemensu, dotlačil se obchodník od Contactelu narozdíl od něj přesně ve tři, dle domluvy. My už na něho byli víceméně (spíš více, než méně) nachystaní, dohodli jsme co a jak, se šéfovou, s architektem Havlajsem, kterej má narozdíl od nás ponětí, jestli si můžem jenom tak mínyx týrnix nabouchat na barák jakousi anténu, a mě napadlo, že pro sichr eště jednou prověřím Magoráty, konkrétně Jeleňa, kterej to tam má pod palcem (že howno dělá, to je druhá věc). Zavolal jsem Jeleňovi. Zvedla to jakási baba a pravila, že Jeleň je marod, v pátek jde na kontrolu, bude v pondělí. Poděkoval jsem jí a poradil, ať si votočí kalendář, že to už jsem slyšel minulej tejden. Prej ne, prej je tuze marod a furt. Hmm, asi mu z nich tam už jeblo, nebo třeba z toho nicnedělání. Ale poradila mně nějaký dva další lidi, co by vo tom mohli mít aspoň mlhavou potuchu. První neměl. Ani mlhavou, ani žádnou jinou. Druhá bába se do sluchátka tvářila informovaněji, tak jsem ji začal vyslýchat, kdy teda bude to připojení na Magorát. Pravila, že bude. Vzdychnul jsem, že to všichni doufají, otázka však zněla KDY? Aha, to totiž záleží na jakejchsi rozpočtovejch ukazatelích .... KDY? Hrozí, že by se nějakej kokotek (třeba primátor) splašil a bylo to do března? Prej rozhodně ne. Analýzy, rozvahy a plány ... To jsem ji zas musel zarazit, že to známe, protože analýzy, rozvahy a plány se dělaj pět let a furt nejsou hotový, tedy to musí bejt děsně náročný, to my známe, jejich analýzy. Tak co takhle druhý pololetí? To jsem vycítil, že mně chce začít chlácholit, jak se na tom bude v druhým pololetí pracovat, jak všici budou kmitat, sám primeros doběhne s cívkou káblu k nám na ouřad a slavnostně nás připojí. Jo, zlatý voči a jiný tělesný partie. Ještě jednou, ještě srozumitelněji jsem jí vysvětlil, proč se po tom pídím právě teď - máme pomalý připojení a vlastníma silečkama bysme si ho trocha posílili, stojí to peníze, ačkoli ne nijak dramaticky moc, během pár měsíců se nám to oproti současnýmu stavu vrátí, jenom aby se někdo vod nich neurval ze řeťazu a nebyly to prachy vyhozený. Oddechla si, zjevně se jí ulevilo, že jde o takovou prkotinu a řekla, že to ať si to pro jistotu posílíme. Aha, fajn, rozumím, během dvou let se přes žádnej Magorát nic připojovat nebude. To je nabeton. Čili jsme Contacteleti řekli jedno velký "Jo" a ať dělá, co umí, hošánek. A zavolal jsem skrčencovi Víťovi vod Siemensu, utnul ho v půlce blekotání o zdržení a náročné práci a vymámil z něho čestný pionýrský, že zejtra už fakt přijde na tu ústřednu.

Doma mě už čekala večeře. No, čekala, no, večeře. Klobásky byly dobrý, jenom kdyby Ťapinka nezapomněla koupit hořčici. Svůj kečup si pohlídá, to zase jo, aby nebyla ve svejch právech nějak zkrácená, ale že to pak musím žrát s kečupem i já, to je jí fuk. Radši jsem se šel natáhnout, ňáká únava na mně dolehla. Pak vstanu a podíváme se na Pána Prstenů, dvojku. Vstal jsem, vcelku bez remcání, ani jsem Ťapince nedal po rypáčku, že se mnou cloumá, vidíte, jak jsem byl vzornej? No pravda, tak úplně bez incidentu to taky nebylo, ale za to si mohla sama. Pěstičkou jsem jí teda trochu zahrozil, tak nějak jsem jí ju nastavil a jak se po mně zase jednou vrhla, naběhla si čenichem přímo na ňu. Doslovně, jak v kreslené grotesce. Čili se mi opět zvedla nálada, odpustil jsem jí večeřu bez hořčice a šli jsme se dívati na filma.

A to by byl taky "kanéc filmá", kdybych pak eště neštudoval "denní tisk".

Konkrétně delta typ alkoholika Chocho, ten se vrátil z vejletu s Bohoušem a Bártem, taky pěkně promrzli, hubu na ledě si nabili, vejlet jak má bejt. Krásně vo tom napsal do Chochovin, vytříbenou češtinou zážitky líčí, například tahle pasáž se mi velmi líbila:

"Zmrdi zasraný, kam já to zase jedu, s takovejma hovadama. Mohl jsem ležet v posteli, jíst a koukat se na televizi, debilové."

Někdo si to jenom myslí, když táhne s Howadoorem a Vošklivým Joem do Tater, někdo to rovnou řekne (Chochův Bohouš) a někdo to pak rovnou napíše (Chocho).

S tím Howadoorem je to taky tak, konečně povídání o naší slavně neslavné expedici dopsal, trochu zvláštně až do čtvrtka, ačkoli jestli se nepletu, ve středu ráno byli doma. To už je asi nedostatek těch "endorfinů", co furt žere, teda nežere, všecky sežral a teď má absťák. Tedy se musí uchylovat k mystifikačním praktikám. A když je nouze nejvyšší, Blabli přitáhne k monitoru a vymámí z ní větu. Jednu. Třeba vo Joeovi, že je vošklivej. To von teda taky je, ale Howadoor má téma. Samotnýho by ho to nenapadlo. Bodejť by taky jo, kdyby ho zajímalo, jestli je chlap vošklivej nebo není, nežil by s Blablí, ale s Joem, protože tendlencten Howadoor obdivuje hlavně duchovní stránku věci. Třeba Blable. Protože nežije s Joem. Ale zase sám ze své hlavy vymyslel impertinenci na Ťapinčino hubnutí, její poslední to hit, čímž si u mne opětovně šplhnul. Akorát já ve vztahu k Ťapince a jejímu hubnutí neužívám příliš stručného označení "vůl", leč hledám výrazy květnatější a genderově patřičnější, jako třeba "blbka".

Neděle, 26.01.2003

Tak jsme zase doma. Jelikož je zítra pracovní den, nebylo by na tom nic až tak moc neobvyklýho. Někteří pracovat musí. Já bych dokázal klíďo i pracovat z Plzně, třeba by mi někdo zavolal, že má problém, protože mu počítač píše, ať stiskne <F10>, já bych mu řekl, ať stiskne <F10> a bylo by. Jenže to jde s některejma, některejm musím to <F10> jít stisknout já, protože je to nad jejich úsilí. A taky mám zejtra ňáký jednání.

Tak jsme zase doma. Aha, to už jsem říkal. Ale co tomu předcházelo? Brzy vstávat mě nutili, to je hroznej víkend, co? Před půl jedenáctou už. Domluvili jsme se totiž neprozřetelně s Fialkou42 a s Joem_40, že zajdem na kafe. Teda za Joem už jsme na jedno byli včera v práci, u toho ale musel pracovat. Tak že zajdem eště na jedno i s tou Fialkou. Jenže ta Fialka na to hodila kakáč, akorát mi poslala jakousi debilní KTZ (to je to, čemu se mylně říká SMS), cosi blábolila o synátorovi, kterej se prej vrací z chalupy, vona mu žrádlo podsunout musí. Kdyby se vracel z kriminálu, tak to i pochopím. Ale čert vem Fialku, šli jsme s Ťapinou sami. Že třeba přijde aspoň Joe, pokuď teda nezaspí. Zaspal. Ten čert bude mít asi dost práce. Ale co, stavili jsme se na kafe aspoň my, já jsem upokojil Ťapinčinu touhu "povídat si", krásně jsme se prošli. A vrátili se akorát na oběd.

A eště jsme se chvílu pomotali po baráku, už byl čas vyrazit na vlak. Anžto jsme netáhli žádný velký krámy, vzali jsme to zase pěšky, Ťapoušama doprovázení. Co přeházeli ajznboňáci jízdní neřády, je spoj trochu jinej, jezdí "Rapl" alias "Expres 571 - Brněnský Drak" z Plzně až do Brna, sice dřív, ale rychleji. Dokonce tam i kuřák měli, jak je ostatně dobrým zvykem u takhle dlouhejch vlaků, ne jak v ten pátek, hovada, eště teď zuřím.

Vida, to byl zase kámen úrazu a magnet na vyšinutý spolucestující. Do Prahy nebo Kolína, kde přisedl nějaký chlapík, to bylo vcelku vpohodě. Ale snad v Pardubicích se přihnala matka s harantem, podívala se na symbol kuřáckého kupé, na moje vyzývavě odložené cigarety na stolku, zeptala se, je-li tam volno, a po kladné odpovědi přisedla. I s parchantíkem. No co, je to její výchova mládeže, co je mi po tom. První cigaretu ještě nekomentovala. Při druhé se začala ošívat a vysvětlovat synkovi, že se teda asi spletla, když voni lezli těma druhejma dveřma, tam že byla nakreslená cigareta škrtnutá, to myslela, že to platí pro celej vagón. No, myslela holt blbě. Osud. Ale pak začala líčit další neuvěřitelné historky, jak takhle jela tramvají, a vono to kdesi řeklo, že zastávka je na znamení a vona, chudinka, nevěděla, co má dělat, jestli třeba jít za řidičem a tomu říct, když neví, jak jinak dát znamení, pak začali svorně lamentovat nad otvíráním dveří v MHD, jak jim to teď dělaj schválně, že je to na tlačítko, ale je dobrý, že se to tlačítko aspoň rozsvítí dycky. Jenže takovej cizinec, ten z toho musí bejt úplně paf, když třeba někam jede a neví, co je to zastávka na znamení, jak si ubožátko cizinecký dvéře vodevře. No to byl zase rozhovor. A chlapec přizvukoval a bylo vidět, že s maminkou souhlasí, že maminka má pravdu. Howno pravdu, fíča blbá, samostatnýho života neschopná to byla. A hochu, jestli budeš po ní, vyroste z tebe pěknej debil.

A pak už jenom návštěva u máti, mocný shledání s psama, převzetí psů, vyvenčení psů a dom.

Jo, eště jsem slíbil, že vysvětlím, jak to bylo s tou "Posranou Plzní". Prostě, jasně a zkrátka - doslovně. Centrum Plzně je jedno velký hovno, eště chvílu a budou se tam brodit po kotníky v exkrementech. Povětšinou psích, ale taky se tam najde takový, co by ten pes musel bejt velikosti mamuta. Kdysi jsem tam tuším viděl i pozůstatek po psovi, kterej musel evidentně používat toaletní papír. V Brně se taky občas něco najde, ale proti Plzni jsou brněnští pejskaři kriticky ukáznění. Tentokrát ale extrém - nechat nasráno přímo pod cedulí, že tam nasráno bejt nemá, to už hraničí s občanskou neposlušností nebo sabotáží:

Sobota, 25.01.2003

Obrázek hovně jsem neměl kde vzíti, tedy jsem si ho od pana Chochoa půjčil. Sám hamižnej Chocho bude určo tvrdit, že jsem mu ho šlohl, nevěřte mu ... Posraná Plzeň.

Že nerozumíte? Haha, a teď nastanou volný asociace a prostor pro představivost. Myslíte snad, že jenom tak kleju? To se snad pěstuje v románech. Jedinec, kterej chodí po tom širým světě a jenom tak nadává je buď důchodce nebo komunista, nejčastěji obojí.

Tak dobrá. Co bych mohl mít za důvod? Jsme v Plzni na návštěvě u Ťapoušů, Ťapinčinejch rodičů. Na ty nadávat nemám proč, ti mně neustále mylně považují (aspoň trochu) za slušného mladíka a váženou návštěvu, nebo minimálně za to nejlepší, co si ta jejich dcéra nezvedená mohla domů přitáhnout. Trochu mě od těchto rodinnejch návštěv odrazuje vždycky ta cesta, ale to jsem si už postěžoval včera, ta včerejší byla obzvláště vypečená. Jenže to bych nedával za vinu Plzni. Ba naopak, když už je Plzeň v dohledu, už je to většinou vpořádku. Tak v tomhle to taky nebude.

Že by se tady po mně chtěl nějakej extra výkon? Mno, pravda, byl jsem nucen vstávat už o půl dvanácté, to je zase asi dostatečně kompenzováno neustálým přísunem kafe, jídla, dobrůtek. Taktéž hraní karet bych za velký úsilí a sebezapření zrovna neoznačoval (teda při volbách, kdy za to beru peníze, to je něco jinýho).

Tak proč tvrdím, že je Plzeň posraná? Hehe, a neřeknu. A neřeknu. Nebo řeknu, ale nejdřív zejtra. Jenom si namáhejte hlavinky.

Pátek, 24.01.2003

Jsem musel bejt dneska pro široký vokolí za vzorňáka. Když jsem přišel do práce, o půl desáté (to ještě není vono, to jsem jenom trochu zaspal), na všecky jsem byl milej, se Žufim jsem zacházel vlídně, s DrDol přátelsky prohovořil, Milasce s letáčkem pomohl a Fišli fotky nascannoval. No dobrá, Žufi má u mně velký plus, že se sebeobětoval a šel si včera napařit chobot s Ťapinou a s Jolou, čímž mě jich elegantně zbavil, DrDol se mi připletla jaksi do cesty a nic nechtěla, tak co bych neprohovořil s ní, Milaska už s tím letáčkem votravovala dostatečně dlouho, navíc z ní za to aspoň cigára vypadly, služebníček, rád pomůžu, a ty fotky pro Fišlu, ty mi tam už ležely na stole notnou chvílu a pomalu začínaly překážet. Že Fišle nevotravovala, to jenom proto, že na ně sama zapomněla. Nascannoval jsem a můžu to vydávat za přednost. A hlavně mě za ty asi tři hodiny, co jsem byl v práci, nestihl nikdo vytočit tak, abychsem se naštval.

Ba naopak, z finanční šéfové možná vypadnou prachy na rozumnější připojení na Internet. Už je to ňáký shnilý, všecko trvá a vleče se. A bodejť by ne, taky tam svoje tupounoviny hledá postupně asi trojnásobek lidí, co původně. A z Magorátu asi hned tak nějaký řešení nevypadne. Sice to mají v plánu a v programovým prohlášení asi pět let, ale víte, k čemu jsou programový prohlášení, žáno. Tak to uděláme následovně - sice vyplajzneme celkem asi čtyřicet litrů, budeme to muset celý překopat, ale budeme to mít čtyřikrát rychlejší a budem měsíčně platit asi vo čtyři tácy míň. Tak se obchoduje.

To takový Český Dráhy, to jsou jiní obchodníci. Jiní pašáci. Zvlášť ty jejich cenový úpravy, to je žrádlo. Matematik by řekl, že existují dvě varianty - přímá a nepřímá úměrnost. Ta první funguje tak, že někdo něco sice zdraží, ale přímo úměrně zkvalitní služby. V druhém případě může nastat i to, že zkvalitní služby a ještě navíc zlevní, to je pak ta úměrnost nepřímá. ČD to vzaly trochu nápaditěji - sice zdraží, ale zhorší služby. Tomu se říká kšeft. Kurwy jedny špinavý, ajznboňácký, koloťuci zavšivení, prašiví. Je jich jak sraček, za cestu z Brna do Plzně se vystřídají tři různí modří zmrdi v jednom vlaku, furt chcou nějaký jízdenky vidět, prudí, votravujou, ale připřáhnout tam kuřáckej vůz, to je ani nenapadne. Hajzlové. A přitom podle ňákýho jejich interního předpisu ho tam dát mají, když je to dál jak snad sto nebo dvěstě kilometrů. Ale to se asi nepočítá, jelikož ten vlak přes Jihlavu a Budějice cestou dvakrát obrátí směr (to vždycky přijde i novej hajzl ščíplístek). Kdyby aspoň šlo si na ně stěžovat, že by vyvalili zpátky třeba půlku jízdnýho, ale ti jsou jak v té pohádce - co schvátí, to už nenavrátí. Střílet to a hubit plamenem pekelným.

Do té Plzně jsem si taky chtěl s sebou vzít fotky z Tater. Proto jsem Ťapinku poprosil, ať mi je vyzvedne u Dandejsa Jandejsa, co má na Fillové tu sběrnu (pro mě spíš výdejnu) Fotolabu. Nebudu vás napínat, fotky nemám. Ťapince jsem to asi špatně vysvětlil, pravil jsem jí jenom, ať tam jde dostatečně včas, né až na poslední chvílu třeba cestou na nádraží. Fajn, vypravila se už o půl jedné a děsně se divila, že má někdo polední pauzu: "Kdýž vón tádý néní, týs tó vjéďél a némóh sí mí tó říct, hůůů ..." Věděl jsem pochopitelně prd. Trochu jsem to (správně) předpokládal, ale taky jsem trochu (chybně) předpokládal, že Ťapinka nejni blbá. No nevadí, z toho se svět nezboří, zavolal jsem z Jihlavy máti a požádal ji, ať skočí na konec ulice za Dandejsem Jandejsem a vyzvedne mi fotky. Vysvětlil jsem jí jaký fotky. Vysvětlil jsem jí, kdo je Dandejs Jandejs (poznámka - bydlí přímo nad máti). Vysvětlil jsem jí, co dělám ve čtyři hodiny v Jihlavě, když ona si myslí, že jedeme až v pět. Vysvětlil jsem jí, že když jí říkám, že pojedeme v 13:56, neznamená to totéž, co v pět. Poděkoval jsem a zavěsil. Teď už mám asi fotky u maminy, pokud do toho nezačala vkládat nějaký svoje invence. Ale nemůžu moc držkovat, protože nám hlídá psy.

A prezidenta nám taky nezvolili, chcípáci poslanecký. Říkám, že jediná možnost je, abych byl prezidentem já.

Čtvrtek, 23.01.2003

Jojo, Jola. Bola Jola. Nejhorší na tom je, že Jola bola tady. Ale jenom na návštěvě, krátké, přišla si k nám vyprat. Aha, to zní taky divně. Nemaj na kolejích pračku, trčí v Brně dlouho, tak s Ťapinkou upytlíkovaly, že si Jola vypere tady. Pravda, jak jsem ju viděl ve dveřích, hrklo ve mně pěkně, že se tady zase usadí na tejden. To by mně asi jeblo. Naštěstí tohle ne, narvaly věci do pračky a vymajzly, prej plavat. Pak přijdou a pak půjdou do hospody. Se Žufim, mým víceméně (někdy více, někdy méně) kolegou. Šly rovnou z bazénu. A já šel tak do gébiša, dělal jsem letáček pro EFXáckýho untršéfa Béďu. Ale měl jsem aspoň svatej klid.

To už radši Vávu, to je taky pochodující katastrofa, ale aspoň se někdy unaví. Mimochodem, tahle Váva, to je ta stejná Váva, co mě včera posílala tupounoviny a pak se čílila. A dneska se čílila zas, jacísi dva z těch adresátů nepochopili moje prosté technické vysvětlení a začali všechny Váviny adresáty zásobovat elaborátama ze svejch světovejch názorů. A třetí jakási ženština se začala obouvat do mně a psala jízlivě, že si určitě myslím, kdovíjak jsem "in" a podobný tupý výrazy, musel jsem ji ještě jedním velmi peprným mailem usadit, no a Váva do mně začala hučet, jakej su poslední dobou nepříjemnej a kousavej. Jo, su. Když mě někdo zásobuje takovejma trotlovinama, tak su. A když si tento deníček přečtete pozorně tak měsíc pozpátku, třeba vám i dojde proč. Každej normální a spořádanej člověk by se z takovýho manšaftu zastřelil, né aby vo tom cosi sepisoval.

Aspoň, že teď si odpočinu. Zejtra jedem do Plzně, Ťapouše navštívit, budu se celej víkend válet na gauču, hrát karty a podobně. Já se budu mít. Hergot, sbalit se ještě musím.

A vrátil se nám Howadoor a v zápisníčku zveřejnil první část líčení Tater. Ani mě moc nepomluvil, až se divím. Když říkám "ne moc", znamená to jenom několik odstavců :o)

Středa, 22.01.2003 - o stupidních mejlech a fízlech (ti k těm stupidním nepatří - zatím)

Tož jsem dneska musel do práce. Ani ne tak musel, spíš jsem tam tak nějak přirozeně šel. Sice jsem měl napsanou dovolenou, ale jelikož jsem se vrátil dřív, už se mi ani nechtělo moc trčet doma. Navíc mám v práci větší klid, tady doma Ťapinka furt jenom hubne, nejezdí výtahem, kterej nejezdí, a tak porůznu. A taky to nebylo tak žhavý s tou prací, ráno jsem šel hned pro data na Magorát, což byla vhodná záminka s Hrstičem - databázovým drtičem pár slov prohodit a stavit se dolů za Branďulí na kafe, prohodit s ní pár párů slov. Do vlastní práce jsem přišel tak kolem desáté.

Hned ze startu jsem tam měl nachystanej mejl "Petice" od VavyCz. Prej nechce válku a světovou krizi nebo co. A pokud to taky nechcu, tak mám honem se dopísat, že to teda taky nechcu, a když už je přede mnou podobnejch hňupů napísanejch dost, tak to mám celý vzít a poslat to na jakousi adresu OSN, tam si to prej přečtou, protože takový debílky sbíraj a žádaj vo pomoc. Že to mám rozeslat ouplně všem, který znám, to se rozumí nějak samo sebou. I včetně toho, že už v tom seznamu naletivších imbecilů budu figurovat. Jo, tůdle. Váva je prostě nepoučitelná. Není to tak dlouho, co způsobila podobnou paniku s podobně lživou zprávou, která naváděla smazat si jistou součást operačního systému, pomazala to, kde mohla, pak se divila.

Kouknul jsem letmo na oficiální stránku OSN, kupodivu tam nic o žádné petici nebylo. Teda bylo, že je to celý kokotina a že nic takovýho nechcou, vcelku z toho vyznívá, že na řešení takovejch detailů mají nepodstatný skupinky jako třeba Radu Bezpečnosti a nejsou zvědaví, aby jim blbečci tyhle píčoviny posílali. Též se to dá lehce zjistit v článečku na stránce hoax.cz. Ale to jsem Vavě už několikrát říkal a psal a telefonoval, tedy jsem jí to napsal asi popátý, zhruba stejně peprně, jako teď.

A hle, ona se dokonce brání:

Milý Myšáku a ostatní....

ač Tvá odpověď brutální zdá se mi, rozhodně máš pravdu, ale na rozdíl od Tebe, nevyhledávám "zaručenost" této "rádobypetice". Jakmile v něčem cítím dobrou věc, reaguji...
Tudíž se omlouvám za neověřené údaje údaje a pokorně děkuji svému příteli za upozornění....btw. příště Tě vynechám,sorry..

Vladěna

Tedy to není žádný drama, prostě jenom jedná, obtěžuje ostatní a šíří dezinformace dřív, než uvažuje. Sice nechápu kam ten kvalt, když o válce proti Iráku se hovoří tak rok intenzivně, dalších deset let tak nějak teoreticky, zmiňovaná světová nestabilita taky trvá už pár tisíciletí. Ale veskrze z toho plyne, že jakmile se budu chtít Vávy na nějakej čas zbavit, napíšu jí obsáhlej mejl, ať to honem všem přepošle a hópne z vokna, že tím zabrání šíření hladomoru v subsaharské Africe, ona to fofrem přepošle a hópne. Pak jí můžu zase napsat, že to byla dezinformace a neměla mi to sežrat, měla si to ověřit. A vona mě za to ještě zjebe, jelikož skokem z okna se jí vcelku prd stane, v práci dělá v suterénu a bydlí ve zvýšeným přízemí. Ale hópne, na to dám krk. Hlavně v ní vzbudit ten pocit, že jde o dobrou věc :o)

A mejly, mejly, mejly. Přišel mi ještě jeden zajímavej. Vod fízlů. Ale popořadě. Šéfové kdysi v prosincu čórli mobil (nějací pobertové, ne ti fízli). A nějak mi zapomněla dát číslo na novej, zavolal jsem na ten starej a ozvala se mi nějaká ženština, která mi postupně objasnila, že to koupila v zastavárně, komplet i s kartou (neměla zapnutou ochranu pomocí PIN). Tak jsem nad tím hloubal a vyhloubal, že by to v principu mělo fungovat nějak takto: nahlásíme, že ten ukradenej telefon je v oběhu a zapnutej. Poliši se okamžitě excitujou, naběhnou se soudním příkazem v drápech na operátora a přikážou mu, ať mobil lokalizuje. No a milá baba si takhle hezky půjde po ulici, zabrzdí u ní dodávka, vyskáče komando klifťasů po zuby vozbrojenejch, nasadí jí klepeta a sebere jí mobil. A dá jí pendrekem po lebce, ať příště nekupuje čórovaný věci. A ouplně nakonec z ní vymámí teplej bonz, kde to koupila, v kterým frcu, tam to trochu zdemolují, přiškrtí lichvářskýho zastavárníka a z kartotéky mu seberou fotokopii vobčanky toho, kdo mu to prodal. Nebo aspoň v mírnějších obrysech by to tak mohlo chodit. Baba, která si teď z šéfovic mobilu vesele mobiluje je v tom nakonec nevinně, ta si může prachy vymáhat třeba po zapáchatelovi, až ho čapnou a pošlou rubat do uranovejch dolů. Jenže jsem si tím postupem nebyl jistej, tak jsem v pondělí napsal jemnej dotaz na jakousi informační lajnu místní fízlárny. A právě dneska mi přišla odpověď:

From: Mojmír Popp [mailto:pisbm@mvcr.cz]
Sent: Wednesday, January 22, 2003 2:52 PM
To: Eger Michal (Domaci)
Subject: Re: Dotaz - kradez MT

Vážený pane,
omlouvám se za opožděnou odpověď z důvodu poruchy na služebním internetu. K Vašemu dotazu uvádím následující :

máte pravdu v tom, že správce mobilní sítě je schopen lokalizovat přibližné místo výskytu mobilního telefonu. Uvádím úmyslně přibližne, protože i kdyby byl správce sítě ochoten uvedený úkon pro policii provést, tak na lokalizovaném prostoru se může v ten moment nacházet několik osob a policie nemá oprávnění u všech provést osobní prohlídku. Jistě budete argumentovat s tím, že telefon se dá prozvonit a podobně. Máte pravdu, ale musíme ještě vzít v úvahu, že nový majitel koupil uvedený přístroj jistě v "dobré víře" jak uvádí zákon a v tom případě jedině soud může určit komu bude přístroj přiřčen. Je to velice složitá situace. Pokud však je známo, kde byl přístroj pachatelem prodán a novým majitelem zakoupen jsou i jiné metody, jak zloděje odhalit. Nesdělil jste, zda krádež mobilu byla oznámena na policii a zda informace které jste uvedl byly případně vyšetřujícímu policistovi sděleny.

S pozdravem
kpt. Zdeněk Lubas

Aha, takže se to má asi následovně: vy to polišům naklavírujete. Voni si seženou soudní příkaz a přišourají se za operátorem. Ten se hluboce zamyslí a podumá, jestli se mu chce a jestli je ochoten uvedený úkon pro policii provést. Když bude příznivá konstalace hvězd, operátor milostivě (dle soudního příkazu) úkon provede. Babu najdou, plus mínus pár desítek metrů, prostě skupinku lidí. Zkusí na mobil zavolat (to mně skutečně napadlo taky), čapnou ju za flígr a vona řekne: "Nasrat, milánkové, koupila jsem tydlifén v dobré víře." A soud pak rozhodne, čí že ten telefén vlastně je. No špica. Vono to s tím "právním státem" nebude zase tak horký.
Velkoryse pomíjím to, že policajti mají na preventivním informačním oddělení na "služebním internetu". Jejich správci sítě jsou asi ještě horší ojebi než já. Takovej DFens by pro to měl pojmenování. A mimobrněnští - nenechte se zmýlit, že mi píše z adresy Mojmi Poppa nějakej Zdeny Lubasů, to jsou dva místní rozhlásci brněnskejch švestek, ti k sobě očividně patří jak Laurel a Hardy.

Nuže, naklavíroval jsem šéfové, ať zande na fízlárnu, tam to napráší a pak se uvidí. Podle posledních informací už je mobil zase v zastavárně. Ale ne proto, že by to eSeNBáci vyčenichali, asi babu přestalo bavit, jak jí furt nějací Egíčkové a podobný individua vyvolávaly, tak to střelila zpátky a teď to zvedá zastavárník. Hlavně ho ovšem zbytečnejma voláníma nevyplašit, ať to nevypne nebo mu to nescípne. Stejně se mi zdá, že je lepší hodit mobil radši do hajzlu, jak Bobešova Překližka.

No a na závěr jsem se jenom zastavil u EFXka. Jednak jsem se chtěl stavit za oučetním Severákem, viděl jsem, že se u něho eště svítí, prej mu blbnul počítač. A taky untršéf Béďa chtěl mi cosi vysvětlit, jak mám zapracovat na jeho propagačním materiálu (teda propagačním na firmu, ne na Béďu, ten se prodává sám). Přišel jsem. Proletěl kolem mně Béďa s kvikotem: "Nemám čas, vůbec nemám čas ..." a byl pryč. Odložil jsem si a hotovil se, že půjdu za tím oučetním Severákem, když eště svítí. Mezitím mi Béďa volá. Že prý, co já s tím propagačním materiálem? Trpělivě jsem mu vysvětlil, že mi ještě nedal všechny podklady. Béďa se zamyslel a vymyslel, ať zatím zkusím udělat návrh podle těch částečnejch podkladů, jenom ať se hlavně stavím za tím oučetním Severákem, když tam eště svítí. Než se Béďa vykecal, byla nahoře, kde oučetní Severák má své doupě, tma jak v rancu, všecko zamachlovaný, jenom klíček se houpal na věšáku. Šel jsem domů, dělat pro Béďu propagační materiál. Podle své fantazie. A udělal. Béďa se bude divit.

Úterý, 21.01.2003

Užívám si dovolené. Tak ne. Mám dovolenou. Užívám si tak prd leda. Vytažen z pelechu, tentokrát naštěstí bez braní deky a bez rvačky.

Ťapinka po mém naléhání pravila, že mně nechá celej den demonstrativně na pokoji, jenom ať se brouček zregeneruje. Vydrželo jí to přesně hodinu, kdy pravila, že jde dělat oběd (vzorně s polívkou), já bych mohl zatím zajít vyvenčit psy. Protáhl jsem rypák, venčit psy hladovej? Ale nakonec jsem zhltnul dva oschlý řízky od včerejška a hotovil se k venčení. Ťapinka spustila show, kam zas jdu, když mi dá tu polívku, abych nešel hladovej, že to teda nemůžu a hned se mám zas vysvléct a polívku žrát a psy až potom (venčit, ne žrát). Zahnal jsem ji do kuchyně a šel. Vyvenčil, vrátil, najedl. Ťapinka opět vzorně udělala na moje naléhání šunkofleky. Teda dalo by se říct salámofleky. Zbyla mi z výpravy štangle salámu, kterou jsem plánoval sežrat kdesi v Tatrách, když k tomu nedošlo, je třeba během týdne ji spotřebovat. Ťapinka šunkofleky ani salámofleky nežere, jelikož jí to nechutná, protože když byla malá, měla v tom vždycky uzený a vůbec z toho má trauma a fuj fuj fuj. Tak si do toho narvala ČesDres (česnekovej dresing, poznámka redakce) a chutnalo jí. Nevím k čemu by se finální produkt dal přirovnat. Ale její problém.

Zbytek dne jsem plodil. Nikoli děti nebo jinou havěť, udělal jsem tři stránky fotek z gymplu pro spolužáky a poslední, rozumíte, fakt poslední stránku o štěňatech.

Jenom jsem mezitím odnesl půlku toho salámu máti. Ať si taky udělá salámofleky a líp a efektivněji se to spotřebuje. A svetr si vyzkoušet. Fakt to s ním vypadá nadějně, ještě ho neplete ani dva roky a už bude u konce, ne jako ty maskáče, co mně začala šít v šestnácti letech (mých šestnácti), kalhoty jsou už dávno rozpadlé a bunda leží ještě nastehovaná u maminy ve skříni. Já budu mít svetrů, že se z toho posvetruju.

Jo a Bobeš mi vyčetl, že su stručnej. On totiž s velkou pompou vyplodil další pokračování svých zápisků ze země čaje a BSE, poslal mi to s dvanáctislovnou prosbou, abych mu to updatoval (do těch dvanácti počítám i "Díky" a "R."), a do mně se bude navážet, že mu odpovím krátce "dobrá tedy". Parchant je to.

A ty řízky prej nebyly voschlý, říkala ŤapŤap, sama moc dobře viděla, jak spodkem ležely ve vomastku.

A zejtra do práce, ach jo ...

Pondělí, 20.01.2003

Jelikož jsem se z Tater vrátil dřív, došel jsem k rozhodnutí - když už se mi povedlo zvládnout šílený byrokratický úkon a vypsat si formulář na dovolenou až do středy, nebudu se nijak honit, aspoň do úterka si budu válet šunky doma.

A taky, že jo. Kromě toho, že jsem ty Tatry jaksi sepsal a pohrál si s fotkama, vyvenčil dvakrát psy a s Ťapinkou zašel na kafe k máti, nedělal jsem lautr nic. Tak to má o dovolené bejt.

Pátek (teď už fakt pátek) až Neděle, 17. - 19.01.2003

Sice jsem byl v pátek i v práci, pak ještě v druhé, na nákupu, doma a tak, ale všechny tyhle drobnosti zaostávají a blednou v porovnání s tím co následovalo - Velká (ač posléze malá) výprava do Tater (jinak k nalezení též v cestách).

Čtvrtek, 16.01.2003

No abyste se všici nezbláznili, já vím, že včera byla středa, ale i mistr tesař si ho někdy utne. To je naráz jekotu, kvůli jednomu pátku blbě napsanýmu.

Abyste věděli, bando hnidopišská, nic vám nenapíšu. A to asi až tak do středy, kdy bysme se měli vrátit z Tater. Tak, a máte to. To máte za to, že su línej.

Pátek, 15.01.2003 (no dobře, na četné stížnosti dodávám, že to teda byla středa, no).

Nic. Nikde jsem nebyl, nic jsem nedělal. Nikdo mě (kupodivu ani Žufi ani Ťapinka) nenamíchl.

Fakt, do práce jsem přes spoustu pochůzek přišel kolem jedenácté, žádný zaspávání, prostě jsem ráno něco zařizoval. Akorát tak jsem to stihl, abych si přečetl poštu a už byl čas jít zase na oběd. Pak malýmu šéfovi JůHelákovi vysvětlit, co mu to tam hraje, když klikne na odkaz "Rádio" nebo co. Prostě si naladil internetový rádio a byl z toho vyvalenej jak puk. A pár drobností a domů, vlastně ne přímo.

Přece se něco stalo. Šel jsem a koupil jsem spacák. Jak jsem říkal, že mám pět kritérií, aby byl:
- teplej
- lehkej
- levnej
- malej
- v rozumné barvě
tak jak nikde neměli žádnej, aby splňoval všechna kritéria naráz. Buď byl levnej, lehkej, zelenej, malej, ale takovej fórovej. Nebo teplej plus skoro všechno ostatní, to "skoro" znamenalo, že stál čtyři a půl tisíce. Nejvíc se mi zamlouval jeden, ten zase měli v Humi jenom v červené barvě. Kudla. Ale chlap se dušoval, že zboží bude, všecko bude, spacák taky bude a určitě i v jiné barvě, dneska večír. Jo, prdlajs. Ale co, vzteknul jsem se a koupil červenej. Jednak v horách nebo obecně ve stanu je to buřt, druhak v létě spím stejně zamotanej do celty. Tak snad to nebude takový drama. Furt po něm pokukuju, jestli jsem neudělal blbost, ale asi si zvyknu. Ťapinka si mně hned vyfotila, jak si ho v ložnici zkouším (nebojte, není to žádná erotika), jestli zejtra zvedne kýl (nechci říct prdel) z gauče a trochu na to hrábne, možná to u ní i uvidíte.

A stavil jsem se za plešatým Vejťou a pučil si vod něho mačky, abychsem si v Tatrách s Howadoorem nerozbil na zledovatělým sněhu rypák. S mačkama si ho rozbiju už před zledovatělým sněhem na rovné cestě.

A vůbec, jestli už funguje (večer nešel) Bobešovi Bobšotlach, přečtěte si raději to. Ten má alespoň pár zážitků (bodejť by ne, za celej tejden). Dostal od tlusté černošky nákupním košíkem po hubě (nebo si to aspoň vysnil). Konečně z něho vypadlo pár fotek z vejletu do Yorku, jak si na to koupil ten dyžitální foťák Canon, co jsem mu říkal, ať si rači koupí Olympus, pak taky nadává na dyžitální foťák Canon, co si koupil (když nedal na mně, jak jsem mu radil, ať si rači koupí Olympus), jenom ješitnost mu nedovoluje přiznat, že si měl (jak jsem mu mimochodem radil) koupit Olympus, koupil si dyžitální foťák Canon a pak se diví, no hotovo dvacet. A taky se s ním učí zacházet a sakruje, tedy vlastně celý kouzlo bude možná v tom, že má hnáty gramlavý a neumí to. Což je vcelku pravděpodobný. A furt ho nějací kolegové tahaj po nějakejch večeřách, tam se cpe jak Prajz a pak eště brblá, že to za něho voni platí.

To nejlepší nakonec - cestou pro spacák jsem si na České konečně vyfotil ten kanál s nápisem "Vodka":

Úterý, 14.01.2003

Den ve znamení Žufiho. No dobrá, ne tak úplně, ale zasloužil se o moje bolavý voči, který mě pálí, jak jsem je musel neustále vobracet nahóru, čili takříkajíc v sloup.

Ráno jsem se přiharcoval už před půl devátou, jelikož v tuto dobu začínalo školení. Politické školení mužstva. Nebo líp řečeno školení ouřednictva a jiné havěti v dovednosti řízení služebních vozidel. Toho se Žufi jakožto poskok neúčastnil, poskoci sou vod toho, aby poskakovali a nikoli aby řídili služební vozidla. Měl navíc jinej bojovej úkol - Jíťa vyprodukovala obsáhlej elaborát. Nebo zase jinak, Jíťa měla vyprodukovat jakejsi obsáhlej elaborát, menovalo se to nějak "Organizační řád", Jíťa to kdesi šlohla na jiným ouřadě a jenom upravila. Jenže jak to kradla, neuvědomila si jednu věc, že je to napsaný ve staré klasické TéŠestSetDvojce, nějak jí to při importu nevyházelo formátovací mezery a tvrdé konce řádků, tedy to měla nějak neupravitelný. Žufi má čas (děl jsem já), když to tak hoří, tak to může překopat, přece jenom je zběhlejší než Jíťa a bude to mít rychleji, dvě hodinky a není co řešit. To jsem si myslel taky já. Takhle nějak to například vypadalo:

Ouřad musí ouřadovat. Ouřaduje
se ve dny ouřední. Ouřední
dny jsou vod toho, aby se
ouřadovalo.

Prostě mezerama zhůvěřile dorovnaný, na šířku ouzký, ale už to přepsaný, tak co teď s tím? Ještě jsem Žufimu poradil, ať udělá jako první krok to, že dá v dokumentu zaměnit řetězec dvě mezery za jednu mezeru a to celý vopakuje několikrát, až mu tam zbyde vždycky jenom jedna mezera. Prostě tak dlouho, až tam nikde dvě mezery za sebou nebudou. Pak už upraví jenom ty řádky, vždycky šipka dolů, klávesa <Home> a <BackSpace> do zblbnutí.

Ale to by nebyl Žufi, aby do toho nezkusil vnést svou invenci. Udělal to jinak, smazal pro jistotu úplně všecky mezery a když jsem přišel do kanclu, koukal do textu, kterej vypadal asi takto:

Ouřadmusíouřadovat.Ouřaduje
sevednyouřední.Ouřední
dnyjsouvodtoho,abyse
ouřadovalo.

Čuměl do toho jak husa do flašky a zkoušel tam zpětně rozdělit mezery, hrál si s tím (kromě pauz na chatování) dvě hodiny a byl s bídou na třetí stránce. Vyhnal jsem ho od toho, celý mu to smazal, zavřel pod tím okno s Xkem a s nějakým nablblým diskusním serverem, otevřel to ouplně znova, připravil mu to podle toho, jak jsem říkal já, a výsledek? Za dvě hodinky to měl celý. Dyť jsem to říkal.

Po obědě se pochlapil znova. Problém byl následující. Na jednom detašovaným pracovišťu, na tom, co bylo přestěhovaný do zrenovované budovy, tam neměli funkční připojení na Internet. Maj tam akorát jeden schopnej počítač, u jejich vedoucí zvané Evimaši, v tom jednom schopným počítaču je modem a to by ouplně stačilo. Stačilo by kdyby. Kdyby vedoucí jako jediná neměla manažerskej telefón s digitální linkou z ústředny. Tak jsem to hodil na Žufiho, ať zjistí, jak tam ten analogovej modem připojit, když je tam jenom ta digitální linka, jestli to vůbec pude, jestli tam třeba je možný natáhnout eště jednu linku vobyčejnou, prostě ať zjistí u dodavatele všechno, co jde. A eště jsem požádal kolegu Lišku Podšitýho, kterej se motal kolem té rekonstrukce budovy, ať nám pošle kontakt na toho maníka vod telefonní firmy, co to tam ve skutečnosti dělal. Žufi se následně chopil telefonu, maníkovi zavolal, ten mu dal číslo na druhýho maníka, Žufi pravil, že je to na dobré cestě, zavolal druhýmu maníkovi a zeptal se ho, jak připojit modem. Dobrá, tak ne zas až tak stručně. Ve skutečnosti to bylo asi takhle obsáhlý: "Dobrej den, tady je Žufi ze Slovutnýho Ouřadu, vy jste nám zapojovali jednu ústřednu a my tam potřebujem připojit modem. Můžete mi poradit jak?" Ale ani slovo vo nějakejch digitálních linkách a manažerskejch telefonech. Borec mu samozřejmě poradil - jak připojit obyčejnej modem k obyčejné lince.

To už jsem to s nervama nevydržel, chytil Žufiho za límec a smykem ho dovláčel na to pracoviště přímo k paní vedúcí Evimaši, ukázal mu nevobyčejnej telefón, vobyčejnej modem, kábl vod vobyčejnýho modemu a kábl vod nevobyčejnýho telefónu, samože každej jinej. Žufi na to chvílu koukal jak na zjevení, pak se vzpamatoval, znova zavolal druhýho maníka a konečně mu to celý popsal. A tak Žufi přišel na to, že to nejde. No jo, kdyby to šlo, tak jsem to dávno udělal, kdybych nevěděl, že to takhle nejde, nezadával bych mu to jako úkol k řešení. To vím taky, že to TAKHLE nejde, jenže já chcu vědět, JAK to JDE? No, prej natáhnout tam další linku, s vrtáním zdí (v nově rekonstruované budově) a takovýma legračníma věcima. Tak to teda ne. Voni tam maj počítačovou síť natahanou, zásuvky, rozvaděč, ale eště k tomu nějak nemaj co připojit, ty starý střepy nemá nejmenší smysl propojovat do sítě. Takže? Takže zatím použijeme tuhle plonkovní síť, támhle ženskejm sebereme vobyčejnou telefonní linku a natáhneme ju k Evimaši do modemu. Ale ženský nemůžou bejt bez telefónu, i doma to máte tak, že lajna ze zdi vede do modemu a vodtam zase k telefonu. Teda to zase propasírujeme zpátky k ženskejm. Vlastně by to nemusel bejt takovej problém, u počítačové sítě máte osm drátků, my jsme potřebovali dva tam a dva zpátky, tedy celkem čtyři. Jenom by to nemuselo bejt tak divně všude překřížený, čtyři konektory jsme zkazili, než jsem vůbec přišel na to, jak to má bejt. Sice nám to zabralo asi dvě a půl hodiny, Žufi tam dostával své funkci, jelikož poskakoval s testovacíma káblikama tam a zpátky, zpátky a zase tam a tak furt dokola. Ale sláva straně a vládě, zadařilo se. Paní vedoucí Evimaši byla tak spokojená, že nás obdařila ke kafi i čokoládovou tyčinkou, teda každýho, no špica. A Žufi se naučil aspoň krimpovat konektory na síťový kabely. Tak to má bejt.

Pak jsem se chvílu otočil u EFXka, následně za Bačou, Pepém a tetkou Králičkou do hospody, obojí kupodivu nic zvláštního.

Oživení přišlo teprve u máti, které jsem měnil eště vypínač u koupelny. Von sice ten původní vypínač vypínal a především i zapínal, ale mizerně, bylo v něm prasklý pérko, hrozilo, že máti se bude koupat při svíčkách. Ve všech tupounskejch americkejch filmech to vydávaj za děsnou romantiku, ale zkusili jste si to někdy? Já jo, jak mám za elektřinu roční zúčtování, asi dva roky zpátky jsem odjížděl na vandr s takovým divným dojmem, že jsem asi něco zapomněl vyřídit. Ano, to NĚCO bylo zaplatit fakturu. A jelikož jsem byl v trapu, ani mi nemohli doručit upomínku nebo něco, tak mi to prostě odpojili. A věřte, že po asi tejdenním propršeným courání kdesi, to při svíčkách fakt není nic moc. Tak tohohle jsem chtěl maminu uchránit a hrdě jsem se pustil do výměny vypínače. Ťapinku jsme nechali radši v obýváku, ta trpí (dle svých slov) "elektrofóbií", jak je něco bez krytu a pod napětím a já v tom mám zaražený pracky, pokouší se vo ňu mdloby. Ale je to léčitelný, už jsem ju naučil vyměnit baterky ve foťáku a nahodit si v bytě vyražený pojistky, jelikož jsem ji asi hodinovým vysvětlováním přesvědčil, že pojistkám se taky jinak říká "jističe" a slovo "jistič" určitě nevzniklo ze slov "nebezpečný" nebo "zabít". Sakra, furt odbíhám. Tak tu Ťapinu jsme nechali ve vobejváku a šli s máti "remontírovať". Teda já měnit vypínač, máma svítit. Protože zas nejsu vůl a s jakýmsi podivným šroubovákem se v tom nebudu rejpat v zapnutým, vypnul jsem jistič od světel. Máti rožnula baterku. Na druhým koncu místnosti (nebylo to přímo v té koupelně, vypínač je v předsíni). Otázal jsem se, zda je skutečně přesvědčena, že něco vidím, když mi svítí na záda a pod prackama mám stín. Stoupla si bokem a svítila mi do ksichtu. To taky nebylo vono. Nakonec jsem ji nějak nadirigoval, starej vypínač se mi úplně rozsypal pod rukama, jak byl už chatrnej, a za stálýho mamininýho povykování, jako "Nešahej tam těma rukama", "Svítím dobře?", "Chceš to podržet?" a tak podobně, což jsem útrpně přecházel, maje plnou hubu šroubků, jsem teda ten slavnej vypínač vyměnil. Pak se mi ještě podařilo jí vysvětlit, že když říkám "Sviť sem" a můj hlas se ozývá dva metry od ní zprava, že už není třeba svítit před sebe na vypínač, že teď už je zase změna, že chci, aby "Svítila sem", abych mohl jistič zase vodjistit a vyzkoušet to. Pochopitelně to fungovalo, to dá rozum, dyť jsem to dělal já, stejně jako ten původní. Ne, nesmějte se, já to sice dělal a teď se to rozsypalo, ale dělal jsem to v deseti letech, čili jinak řečeno devatenáct let to fungovalo. Tak může zas, ne?

Ťapinka, která zatím seděla a ani nedutala strachy, jestli třeba pod izolací na mne nečíhá ňákej nasranej zákeřnej elektrón a nechce mně kopnout a zabít, teď okřála a začala mou práci zlehčovat a posměšně komentovat, což jí vydrželo až do večera, taková vona je.

A to jsem jí za ty všechny útrapy četl před spaním knihu. Fakt. Ale to až třeba zase zítra.

Pondělí, 13.01.2003

To by snad mohlo stačit, ten nadpis, ne? Třináctýho, to hovoří za své. A podle toho to taky vypadalo.

Ráno jsem si chvílu přispal, jenom něco po osmé, páč jsem měl nějaké pochůzky. Ale ledva jsem vyrazil, volal mi Žufi, že něco není vpořádku. Teda, pod pojmem "něco" se dá představit ledaco, v tomto případě bylo to "něco" celej ouřad. Radši jsem se otočil jak na obrtlíku a mazal do práce, takže jsem tam něco po deváté byl a zjišťoval rozsah škod. On se totiž ocitl ouřad v době víkendu na delší dobu bez proudu, stejně jako několik okolních ulic. Server a všechno šlo lidově řečeno do hajzlu, server sám vo sobě se zvetil, ale nikoho už nenapadlo zapnout jistič na vrátnici, jak to dostalo pecku, vyhodilo to i HUBy, čili síťové rozbočovače, tedy je hezký, že jede server a všechny počítače, ale když nevidí přes ty (vypnutý) rozbočovače na sebe, je to na levačku. Naštěstí vratočučka je tak inteligentní, že kohosi nahecovala, aby to zapnul. Pak se mě akorát zeptala, jestli to udělala dobře, že jí přišlo divný, že to tam nesvítí, dyž to dycky svítí. A pak že jsou ženský na počítače levý.

Před obědem jsem vyrazil na další okružní jízdu po městě. A hned v první šalině jsem JE potkal. ONI - to byly čtyři tzv. éterické bytosti. Teda aspoň pokud se oprostíme od básnickejch vobratů a bereme éter jenom jako pouhopouhej děsnej smrad. Seděly tam čtyři individua a smrděly přes celou šalinu. Chvílu jsem zkoumal, co to může bejt zač, na typický houmlesy moc mladí, na potulné Cikány moc bílí (jak bylo vidět na místě, kde jim špína už voprejskala), nakonec jsem myšlenkově zaparkoval u anarchistů-praktiků, soudě podle vohozů, spletenejch dredů na palicích, hemžících se všelijakejma drobnejma živočichama, praktickejch vzájemně udílenejch rad ohledně somrování a nezbytného psa. Ten z nich vypadal nejslušněji.

On je totiž rozdíl mezi anarchistou-teoretikem a anarchistou-praktikem. Anarchista-teoretik se schází s podobně jebnutejma jedincama ve všelijakejch obskurních (nejlépe tzv. alternativních) kavárnách a klubech, tam diskutuje o nadcházejícím pádu kapitalismu a jeho snem je anarchie, tedy něco v tom smyslu, že nebude žádná vláda, co by furt někomu něco diktovala, aby si mohla sama namastit kapsy a týt z potu druhejch, všici se budou mít děsně rádi, povinně budou mít rádi asociální etnika (nebo bude zle), a samosebou budou mít všechno dohromady, nikdo nebude druhejm nic vnucovat, kromě anarchistů samotnejch, ti totiž budou kontrolovat tu správnou anarchiju a komu se to nebude líbit, toho pověsí za koule. Ženský taky. A pokud jim to někde v nějaké zemi vyjde, vytvoří si k tomu stranu a vládu a policejní aparát a armádu.

Občas anarchistovi-teoretikovi jebne a sem tam třeba zastřelí nějakýho arcivévodu kdesi v Jogurtově. Nebo teďka moderněji vezme automatickou pušku a postřílí třeba nějakou Ctihodnou Radu Města Kotěhůlek, nebo nějakej podobně důležitej spolek.

Takovej anarchista-praktik, ten je na tom líp. Na všecky sere, že je veškerej majetek společnej, to už bere za své teď, na protest proti fašistické a kapitalistické společnosti se nemeje, chrápe v kanálech, somruje, jezdí šalinou a smrdí. Respektive by se to taky dalo vobrátit, jako že to jsou původně ztroskotanci, kteří svou ubohost, lenost a neschopnost povýšili na ideu, ale to anarchisti-teoretici neradi slyšej, jelikož smrdí-nesmrdí, je to koneckonců bratr. V případě uskutečnění jejich představ by nechali smrďoucí somráky postřílet jako první, ale zatím se můžou hodit, protože jsou ochotní občas upoutat pozornost, že se někde poperou třeba s náckama. Jo, vida, asi tři z těch dnešních měli taky upravenou fasádu.

Ale dosti politiky, věnujme se ekonomice. Teda normálně řečeno, utrácel jsem. Pro Havlajsovýho sóseda Luboša jsem cestou koupil paměť, do počítača, novou, a jal se shánět disk, ojetej, byl jsem limitovanej cenou, sósed Luboš se totiž nechal slyšet, že víc jak patnáct set do toho střepa nevrazí. Cesta vedla kolem několika oblíbenejch vetešnictví - tak prvně U Mamuta (tak se tomu říká podle hlavní prodejny ve stejnejch prostorách), tam ani nevím, proč lezu, když tam mají stejně dycky kulový. Pak je za rohem TomSys, tam sice občas někdy něco mají, pakliže není dědek na obědě. Dědek patrně konzumuje několik obědů denně, anžto je tam skoro furt. I dneska tam měl ceduli, že si nacpává břuch naproti v hospodě. To byl ale vcelku dobrej nápad, vtrhnul jsem do hospody taky. Dle očekávání jsem tam načapal dědka, už po obědě, jak lemtá pivo, řka, že nic nemá, ale zejtra mu dovezou zboží, asi tak dva kamiony. Hmm, to říkal už posledně. Tak jsem zavolal k Tlusťochovi. Tlusťoch měl. Dvougigabajtovej disk za osm kil. Tak to vyšlo vcelku přesně. A mohl jsem si v té hospodě dát klidně oběd. Přišel pikolík a ptal se, co si dám. Pravil jsem, že menu číslo dvě. Přinesl. Akorát to nevypadalo vůbec jako kuřecí prsa a brambory. Aspoň vo čočce a uzeným tam nebyla řeč. No jo, blbě jsem se podíval, to kuře bylo sice na druhým řádku, ale jenom proto, že polívka tam byla psaná zvlášť. No, vlastně na uzený jsem měl taky chuť. Vono někdy neškodí splýst se takhle.

Dojedl jsem, stavil se u Tlusťocha pro ten disk (to je ten krám, jak tam jdete tím pochcaným průchodem vedle nějaké putyky, kde se snad na stojáka chlastá sudový víno), vyřídil zbytek drobností (plus ještě jednu neslužební věc - koupit máti vypínač) a vrátil se do práce. Tam jsem dodělal, co jsem měl v plánu, trochu si zabojoval s virama, co se nám tam valí ve velkejch kvantech a bylo po práci.

Jenže dnes se nekonalo žádný "po práci legraci", nýbrž "po práci Havlajse a jeho partu", čili kolega si mě vyzvedl, odvezl domů, tam jsme zjistili, že všechno, co si myslel, že nefunguje, tak vlastně vesměs funguje, to jsme byli rádi, a abych toho neměl málo, přesunul jsem se o patro níž k temu sósedovi Lubošovi. Ten nebyl doma. Ani manžetka. Jenom vodlitka tam nechali, aby na mě číhal, kafe mi uvařil a do ničeho se nepletl. Nuže směle do toho a půl je hotovo. A taky že jo. Směle jsem namontoval do kraksny 128 MB paměti, v kraksně zachrochtalo a pravilo, že je velmi potěšeno, že má o 64 MB paměti víc. To je divný, co? Dvaatřicet tam bylo, stodvacetosm jsem přidal a výsledek dával devadesát šest. A furt a tvrdošíjně. Zatím jsem to tak nechal, neměl jsem jak vylaborovat, jestli mně u SoftComu prodali vadnou, nebo je pobóchané ten počítač a s takovýma pálkama se nedovede vyrovnat. Tipoval bych to na to druhý, ale Bůh suď. Každopádně se počítač asi dvakrát zrychlil. A co teprve, když jsem mu zdvojnásobil diskovou kapacitu. To byl teprve fofr. Poté se vrátila sóseda Luboša manžetka a překecala mě, abych jim tam eště Internet Explodér počeštil, ňákej tupan jim tam narval anglickej. Hmm, to se lehce řekne, dokonce i lehce udělá, ovšem pak je sranda, když to nefunguje. Asi desetkrát jsem zkontroloval všecky nastavení, všecko se tvářilo dobře. Tak by to chtělo zkontrolovat ten počítač řídící, u Havlajse nahóře. Akorát, že ten rozradostněn fungováním počítače vyrazil kamsi zlámat si pařáty u sportu. Zbytek rodiny měl někde v trapu. Do toho konečně přichvátal sósed Luboš a pravil, že tuze dobře ví, kde kolega Havlajs sportuje, že za ním zaběhne a klíče z něj vymámí. Jenže ho tam už nestihl, volal zpátky domů manžetce, že by zrovně měl bejt někde u baráku a parkovat auto. Taky jo, tak tak ho chytla, protože ten se vrátil ze sportování, zaparkoval auto a štandopéde si to šinul zase kamsi do Mexika, jsa přesvědčen, že o něj nikdo nestojí, nikdo ho nepotřebuje. Nakonec jsme klíče získali a dostatečně dlouhodobým pobíháním o patro nahóru a dólu se mi podařilo zjistit závadu. Patrně jsem se uklepl předtím, jak jsme to tam zkoušeli. Jinak nechápu, jak by mu to mohlo dodneška fungovat.

Původně jsem myslel, že v osm vypadnu, máti vyměním vypínač a pudu dom. V devět jsem se domníval, že už každou chvílu pudu, máti za jejího brblání, že je pozdě, vyměním vypínač a pudu dom. Nakonec jsem máti napsal, že z vypínača nebude nic, Ťapině, že z večeře nebude nic, vypadl jsem o půl jedenácté a před jedenáctou byl doma jenom díky taxikářce Ivance.

No, prostě třináctýho.

Neděle, 12.01.2003

Fláky, flák, tralala, neděle od slova "nedělat", to by se mi líbilo. Častěji. Nejlépe teda furt. No jo, utopie. Ale dnes se mi to vcelku povedlo.

Ráno jsem vstal vcelku brzo. Už o půl. Teda o půl jedné. Právě čas na oběd, nemám já se skvěle? Pak jsem se jenom tak rejpal v počítaču, šel s psama, dokonce dobrovolně a radostně, aby se Ťap mohla učit.

Později odpoledne se stavili Kachně s Mišem. No, voni se stavili fakt později. Blekotali cosi vo půl čtvrté až čtvrté, dotlačili se v pět. Asi používají jiný časový pásmo. Každopádně účel jejich návštěva splnila. Aha, vy zas nevíte, co bylo účelem. Účelem bylo přemístit jejich bordel, co je jim líto vyhodit, k nám, že mně to bude taky líto vyhodit. Třeba jednu základní desku na 486ku, nějaké starožitnosti, jako třeba řadič na VL-Bus a grafickou kartu se stejnou sběrnicí. Co kdyby se to někomu hodilo. Než jsem s nima vyrazil dveře, ještě jsem jim předvedl veselé cirkusové číslo - "Egiho likvidace vánočního stromečku".

To si totiž na Vánoce Ťapinka vymyslela, že chce stromeček. Nakonec si vybrala jakousi kládu, dva metry na vejšku, těžkou jak krávu, mohlo by to sloužit jako surovinová základna pro výrobu dvou obývákových stěn. Do velkých obýváků. Přemejšlel jsem, jak tu svini (stromek, ne Ťapinku) nějak korektně zlikvidovat. Loni bylo hej, to jsem dostal volnou ruku a vybral jakýhosi scípáka, záměrně, navíc už při koupi notně prořídlou borovičku, to jsem pak vzal mačetu, nadělal z toho pár klacíků a třísek zvící jedné igelitky, do té to taky umístil, třikrát omotal špagátem a narval do popelnice. Jenže co dneska? Ťapinka pravila, že kdesi na ulici viděla kontejner na stromky. Když jsem se tvářil udiveně, o jaké ulici to mluví, pravila: "Na naší, tupane." Schválně jsem na procházce s psama koukal po kontejnerech, viděl jsem ledacos, na sklo, na papír, jenom na ty stromky nějak ne. Zato jsem viděl pár opřenejch na každé straně bloku vo zeď a taky vo ty kontejnery zmiňovaný existující. A hlavně vcelku spoustu přímo za domem pohozených. Tedy zpět k odpoledni, takovýmu tomu pozdnějšímu odpoledni, kdy už je vcelku tma. Taky podvečer se tomu říká. Za Mišové asistence, Kachněcího řehotu a Ťapikeců se mi na několikátej pokus podařilo stromek vytáhnout ze stojanu, přervat Ťapinčiny motouzy, na kterejch byl přivázanej u zdi, jeho rozsochaté tělo propasovat skrz dvoje dveře a jebnout ho z vokna kuchyně za barák. Kdyby mě někdo stopoval podle jehličí, neměl by tak těžkou prácu. Když se Miš s Kachnětem dochlámali, vydali se na cestu domů, byli tady vystřídáni máti, která přišla taktéž na návštěvu. Jenom Ťapinka se tady eště chvílu plazila s vysavačem a likvidovala jehličnatou pokrývku koberce.

A mamina pravila: "Vona chudinka u toho musí klečet." Jo, musí. Kdo by u toho měl klečet? Já snad? Nestačilo, že jsem tu krávu (furt eště mluvím o stromku, né vo Ťapince) koupil, dosmejkal dom, votesal, postavil, pak zase zboural a vyhodil? Aspoň ju (teď už tu Ťapinku) to třeba příští rok přejde. No nepřejde, já vím, ale třeba si aspoň rozmyslí takovou bestii obrovskou pichlavou.

A zejtra zkusím vysondovat, jak to s těma stromkama je, jestli je někde jako jejich oficiální shromaždiště, třeba bych ho tam i odtáhl, ačkoli nevím, podle těch hafo stromů za barákem, jestli je tam moc bezpečný lézt za tmy, ne každej se asi dívá, ti choroši tady z baráku většinou už nic nevidí. Ale dost možná, že to tak má bejt, strupáli z Technické a Zahradní to pak projedou s vozejčkem a traktůrkem a bude uklizeno. Jelikož jsem však slušně vychovaný mladý muž, přeptám se na to ještě.

Sobota, 11.01.2003

Nedělal jsem vůbec nic. Pod pojmem "nic" si představuju "aspoň nic zvláštního". Ano, chrápal jsem dopoledne do poledne. Jedl jsem, pil jsem, hodoval jsem. Ťapinka se učila, pak pauzírovala a nutila mě, abych jí dělal čulibrka, teda jako rozptýlení. I na malým nákupu jsem byl. I škráble jsme si zahráli, nuda, zase jsem vyhrál.

Psi byli většinu (mého) dne v Prčicích, nebo aspoň teda u Vejťové famílije, Žábina se Sosňou se vočividně nudijou, tedy je nutno si půjčit naše psy a nechat si vod nich zdemolovat a vyžrat barák. Ale kdo chce kam, pomozme mu tam.

A stavily se dvě potróbliny jakýsi, co splašila Ťapina, jakožto potenciální zájemkyně vo poslední ščeně. Prej chodily do Kočkopsa, takto prodejny krmiv (hlavně pro kočky a psy), ptát se, jestli Kočkopsí prodavač neví vo nějakým psovi. Tak se vo nich Ťapina domákla. Několikrát si vytelefonovávaly a postupně se z toho vyklubalo, že psa by chtěly, ale musí jim to schválit máti. Že se v pátek staví. Stavily se v sobotu a bez máti. Nad psem (vono jde vlastně celou dobu vo čubičku) se rozplývaly, jaká je krásná a že určitě jo, jenom tu máti že eště dovedou, že se během dneška eště určitě ozvou a kdesi cosi. Pak přišly, že máti je nachcípaná, jestli by Ťapinka nešla s nima máti čubu ukázat. Ťapinka šla. I s čubičkou. A asi za půl hodinky se vrátila, taky i s čubičkou. A se zjištěním - eště to tatíček musí vodkejvat. A tatíček není doma. S těma to bude eště zábavný, děvčice vypadaly vcelku psomilovně, ale rodiče budou asi veselý kopy.

Jestli se ozve někdo rozhodnější dřív, dostane psa (teda čubičku) hned a bude po ftákách a po nachcípanejch maminkách a po nepřítomnejch tatínkách. Hlavně, ať už máme potvoru z krku.

Dodatek: Vodlitek Sosňa barvitě líčila, jak dneska na procházce s našima psama šla, naši psi zabrali a vodlitek Sosňa hodila rypák. Vida, já málem taky. Šel jsem s nima v noci pozdě a jenom malej vokruh za barákem. Tam je jeden velkej led, málem jsem hodil masku taky. To je ten chodník, jak vo něm kdysi Ťapinka psala. Vona se tam totiž dycky tak v listopadu, když je eště relativně teplo, objeví cedule ve smyslu, že "Cesta se v zimě neudržuje". Jenže stejně záhadně, jako se vždycky objeví, obratem zase zmizí. Asi je v okolí dost sběratelů cedulí o neudržovanejch cestách. Kdo si to nepřečte zavčas, nepřečte si to vůbec. Záhy to však pozná. Ale co to je vůbec za ceduli? Jednak je sice pěkné, že se cesta neudržuje v zimě, ovšem nějak jsem si nevšiml, že by byla nějak obzvlášť udržovaná třeba v létě, potažmo v kterémkoli ze zbývajících dvou ročních období. Proč tam třeba v únoru nevyvěsí (byť zase jenom dočasně, tedy než to někdo šlohne) oznámení, že cesta nebude udržovaná na jaře? Nebo úplně nejlíp - instalovat tam velkej informační displej, kde by se měnil nápis, třeba "Cesta se dnes, 23. července neudržuje". To by bylo žrádlo. Ale mám takovej divnej pocit, že by to bylo trochu zbytečný, jelikož si toho každej všimne. Von si toho všimne i v zimě, že to není posypaný, to člověk, kterej vidí, vidí, kterej nevidí, nevidí ani tu dočasnou tabuli. Hmm, tabule je v prdeli, chodník namrzlej, eště že to vidím a lezu tam vopatrně a tu tlamu jsem nakonec nehodil.

Pátek, 10.01.2003

Na práci tentokrát nebylo nic zajímavýho. Ono tam není nic zajímavýho obvykle, ale tentokrát se to byla fakt nuda všech nud. Snad jenom kolega Šťépa se postaral o trochu vzrušení, nebo spíš zvednutí mi adrenalinu. To jsou vždycky takový jeho výkřiky do tmy. Jako třeba že mi pošle ve středu v šest večer obrázky, jakýsi záplavový plány nebo co. Že to neumí vytisknout. Já to ve čtvrtek ráno najdu a obratem mu odpovím, co na tom neumí, jestli jde o to, vytisknout to barevně na formát A4, ať dá vědět, to by takovej problém bejt nemusel. Nic se neděje, nic se neděje, dlouho se nic neděje. V pátek ráno jsem měl nějaký pochůzky, volá mi Žufi, tomu zase prej volal Šťépa, jak to vypadá s jakejmasi vobrázkama. Tak hned po příchodu z města, asi o půl desáté, se jdu mrknout za Šťépou, co stresuje, celej včerejší den nic a naráz mám skočit do zdi? Aha, von, trubka tam vůbec není, von je někde mimo barák, prostě tak zničehonic si vzpomněl na vobrázky a volal Žufimu, aby vypadala ta jeho volovina dostatečně důležitě a aby to mohl na závěr vydávat za velkej úspěch. Kdepak kamaráde, z toho nebude nic, dokud mi neřekneš, jestli to chceš barevně a jak velký, kdepak ty věci. A řekl. Přiřítil se s velkou slávou asi v jednu, fakt to byl pátek, všici ostatní normální ingósti už dávno zahli kramle, a začal naříkat, že to tuze potřebuje. Až při křížovým výslechu z něho vylezly další parametry, který jsem ovšem předpokládal - formát A4 a barevně. Došel a za pět minut vodcházel s vobrázkama v ruce, tlemící se jak měsíček a velebil ochotné informatiky. Aspoň jsme mezitím dodělali Piště ten počítač, Pišta byla spokojená, už se nebude půl pracovní doby flákat bezúčelně, bude bezúčelně brouzdat po Internetu. Paráda.

Větší sranda byla u EFXka. Ve čtvrtek jsem tam dělal machra s tou automatickou aktualizací antivýra. Narazil jsem až na počítač projektanta Mistra Tomíka. To je takovej exot, kterej má třeba zaheslovanej v počítaču účet uživatele "administrator", jenže zaheslovanej tak, že ho neznám ani já, jakožto administrátor. A nechce ho nikomu říct. Oni mu takový výstřelky trpí, jelikož ho zatím potřebujou. Shodou okolností je to ten samej projektant Mistr Tomík, co ze mne už notnou dobu loudí novou grafickou kartu a má ju na leden slíbenou. Včera jsem na jeho počítači nepochodil s instalací automatické aktualizace antivýra, nehledě k tomu, že moje snažení projektant Mistr Tomík vytrvale sabotuje a celýho antivýra si shazuje, naproti tomu si tam furt přes výslovný zákazy tahá na různejch cédéčkách různý stupidní programy, nejlepší cesta nějakýho vira pochytit. V ten čtvrtek se tam nachomejtnul untršéf Béďa a ptal se, co tak sakruju. Nevím přesně, co jsem mu odpověděl, nějakou nesouvislou dlouhou větu, ve které se donekonečna opakovalo cosi o sraní, jako že mě sere Tomík, že se na něho můžu vysrat, tak něco, že na něho tímto uvaluju embargo a odmítám spolupráci a ať mu to Béďa klidně vyřídí. Béďa nelenil a klidně mu to vyřídil, jak Béďu znám, tak patrně doslovně. Prej se doštěkali jak psi. Jenže jak jsem v pátek přišel, projektant Mistr Tomík se jako první pídil, jak pokročilo jednání o jeho grafické kartě. Cha. A mám ho. Válka nervů. Zatvářil jsem se udiveně a objasnil mu situaci rebelie - nelze být rebelem, jenom když se to hodí, jindy zase bejt vzorným pracovníkem, kterej by si novou grafickou kartu zasloužil. Jednání o jeho grafické kartě nepokročilo vůbec, a to z toho důvodu, že já na něj kašlu. Tak. Čuměl jak idiot. Asi to tak úplně nepochopil. Pochopí. Všeho jenom dočasu.

A o druhý zpestření se postaral opět untršéf Béďa. Konečně jsme se slezli nad jednou věcí. Už asi půl roku mluví o tom, že by chtěl vypotit ňákej propagační letáček. Půl roku, to není v časovým měřítku EFXka žádná doba, to se bere, jako že je to pořád eště priorita číslo jedna, na to už jsem si zvykl, ačkoli nemám tak fenomenální paměť. Takovej untršéf Béďa je schopnej dycky říct: "No a jak jsme mluvili o tom ..." a já pak na něho zírám. No jo, mluvili, ale to je hýml třeba čtyři měsíce, to už jsem vůbec netušil, že o tom budeme mluvit eště někdy. Tak stejným postupem si za poslední tejden několikrát vzpomněl na ten letáček. Několikrát v několika dnech mi řekl, že si na to budeme muset sednout. To ještě není tak žhavý, to vždycky akorát moudře pokejvu hlavou, jako že to určitě musíme, a dál tomu nevěnuju pozornost. Zajímat mě to začne až v okamžiku, kdy nad tím skutečně sedíme. Tak to se stalo zrovna dneska. Jelikož jsme byli domluvení na včerejšek. Vida, asi je to fakt urgentní a během tak jara nebo léta by se to mělo realizovat. Tak jak to teda panáček chce. Poté, co si dopsal dvě objednávky, vyřídil několikero telefonů a třikrát zkontroloval výrobu, jal se mi to kreslit, jak to má namyšlený. Logo by bylo vcelku jasný, ale pod to by chtěl fotku. Jako firmy. V jinejch případech se tomu říká sídlo firmy. V tomto je to něco jako v tom prastarém čísle Čtyřlístku, jak se ten díl hergot jmenoval? Mixle v pixle? Ne. Za čest krále? Taky ne. Aha, už vím, jmenovalo se to "Chatrč na spadnutí". Tak takhle zhruba vypadá "sídlo" EFXka zvenku. A vevnitř je špinavej dvorek se spoustou harampádí. Snad, když mají modrý logo, tak z toho udělat nějakej uměleckej vobrázek, ale nevím nevím, to zase není moc vypovídající, nebo, nedejbože, reprezentativní. Leč Béďovi by se to tam tůze líbilo. A to chce eště fotit ty jejich úžasný obráběcí stroje. No, to už vidím taky v živejch barvách. Snad ho překecám, abysme vymámili něco z výrobce. Dovedete si představit, jak po roce vypadá jakási příšera, na které se brousí grafit?

Samozřejmě, kdyby tam nebyly ty auta a buď se ten bordel vyházel nebo odretušoval ...

Nechal jsem Béďu jeho snění a vyrazil koupit spacák. Do Tater. Teda koupit do města, jet s ním chcu do Tater. Starej spacák je už za zenitem své životnosti a prodělal asi tak dva poločasy rozpadu. Teoreticky by neměl bejt problém spacák koupit. Jenže takovej spacák musí splňovat několik kritérií, měl by bejt:
- děsně teplej
- velice lehkej
- velmi malej
- přiměřeně levnej
- v trochu přijatelnejch barvách.
A tohle dohromady problém je. Mám vytipovanou jednu prodejnu, tam už jsem kupoval víc věcí, su s nima spokojenej. Buď měli spacáky třeba zelený, malý, lehký, levný, ale takový fórový. Nebo tam měli jeden špicovej, fakt dokonale teplej, lehkej atakdále atakdále, jenže cedulka se sumou 4.300 mě odradila. Nakonec jsme našli jeden, vyhovovala cena i výkon, zas měli akorát červenej. Kurwa drát. Ještě mě odkázali na spřátelenou prodejnu. Tam to bylo némlich to samý. Jeden jsem si tam skoro vybral, leč taky asi nebude z nejteplejších. No, eště uvidíme, v ceníku těch druhejch mám eště něco vyhlídnutýho, ovšem jsou ve hře dvě varianty cesty, kdyby se zadařila ta druhá, odjezd až v pátek večír, to by se těm prvním prej podařilo sehnat mi ten vyhlídnutej v rozumnější barvě. To by bylo naprosto super. Ále co, vono to nějak dopadne.

A to jsem zapomněl poznamenat, co jsem zažil po cestě do první prodejny. To jsem jel šalinou a na "Čáře" nastoupil nějakej píčus. Ten píčus vytáhl telefon, kamsi zavolal a začal do toho telefónu halasit, že se pokoušel zavřít a zamčít nějaký dvéře. Postupem času jsem pochopil, že někde od firmy nebo co. A očividně volal šéfovi nebo komu, ať s tím něco udělá, ať zavolá zase tomu, kdo jim tam ty dvéře montoval, že sedají, von, chudák, s tím nic nenadělá, von to už zkoušel, ale je to blbě udělaný, ty dvéře maj aspoň takovejch dvanáct nebo třináct kilo, na takovejch malejch pantech to sedat musí, ať s tím teda šéf něco provede a urgentně zjebe toho dodavatele těch dveří. To všechno mu zopakoval asi třikrát. Pak chvílu soustředěně koukal na displej telefonu, až ho napadlo, že i patrně kolega by měl vědět, co zažil za trable s dveřma, který mají už teď dvacet kilo, jsou na blbých pantech, sedají a nejdou zamčít. Ale von je kabrňák a už to zařídil u šéfa, ať zařídí u dodavatele opravu, to by takhle nešlo, dvéře, který sedaj a nejdou zamčít, to jsou hodně blbý dvéře. No, to by mohl bejt konec. Ale nebyl. Ještě měl kolegu, kterej měl jít do práce příští den, tedy mu píčus musel zavolat a varovat ho, že ty dvéře nejsou zamčený, že jsou tam jenom tak napasovaný, vony totiž sedaj, protože váží pětadvacet nebo třicet kilo, panty, ty to vůbec neudržej, jasně, šéf vo tom ví, kabrňák mu to už řekl, taky zařídí vopravu, ale každopádně na ty dvéře by se nemělo šahat ... Zmrd. Zjevně to za celej den (jestli ne tejden nebo měsíc nebo rok) byl jeho největší zážitek. Urvat mu anténu, naprat mu ju do chřtánu, mobil přepnout na vibrace, voblepit šmirglpapírem a za spuštěnýho testovacího zvonění mu ho narvat do prdele, zkurvysynovi zasranýmu. Hajzl.

A nejvíc mě dostala hospoda, kam jsem zašel za Pepém na kafe, když už jsem byl na Mendláku, volal mi Pepé, jestli bych se mu nepodíval na jakejsi starej počítač, co někde dostal, že jsme už o tom taky mluvili. Připustil jsem, že jsme o tom mluvili, ale taky jsme mluvili o časové relaci "až se mi bude chtít", a to rozhodně nebylo teď, navíc jde o počítač starej a patrně málo funkční, tedy takovej, kterej milerád počká. Ale pak z Pepého vypadlo, že sedí v pivovarské hospodě, tak jsem se za ním aspoň chvílu stavil. Kdo můžete, nedělejte to. Je to tam příšerný. Otevřeli novou hospodu, interiér je sice pěknej, pokud rádi chlastáte v tovární hale, ale ten zbytek. Pivo ať si stojí dvaadvacet korun, ale kafe? Malý kafe? A obsluha je líná, jako v té staré. Bodejť by taky nebyla, když ten kokot za výčepem je furt stejnej. Deset minut jsem čekal, jestli se ta pizda, co se tam ploužila, připlouží i dál, než do půlky lokálu, což nehodlala. Jak byla schopná unést jenom dva půllitry, nějak neměla možnost se za onu magickou hranici probojovat. Nakonec, když jsem na ni zařval, s kyselým ksichtem a blbýma kecama přišla, za dalších deset minut i kafe donesla a na můj návrh, že zaplatím radši okamžitě, pravila, že hned přijde. Kafe bylo dobrý, pizda asi čtvrt hodiny nešla, nebudu tam čumět do lógru, jak jsme odcházeli, připloužila se a musel jsem se jí dokonce zeptat, jestli to chce fakt zaplatit. Jestli se tam ještě někdy nějakým omylem dostanu, leda tak jí naseru, a né, že jí budu placení vnucovat.

Čtvrtek, 09.01.2003

Včera jsem šel spát. Už to, že říkám "včera" je událost. Když k tomu ještě připočtu, že to bylo asi o půl desáté, je to naprosto něco úžasnýho. Pravda, nebylo to s tím spaním tak žhavý. Sice jsem Ťapinku nabádal, ať si vezme, než si lehnu, z ložnice, co potřebuje. Aby to nebylo tradiční: dveřma bum bum - vzít tričko, dveřma bum bum - zapomněla si k němu vzít bombarďáky, dveřma bum bum, nechala si tam skripta, rožnout mi lampičku do ksichtu - nařídit budíka. Tak tohle všechno jsem důsledně zkontroloval, že udělala, než jsem ulehnul, tedy se vyžívala v bouchání až o jedny dveře dál. Od koupelny, bum bum, od hajzlu, bum bum, s psama ven, bum bum, s psama zase dovnitř, v deset večer tahat z komory žehlicí prkno mi taky nepřijde jako standardní žehlicí doba. Vždycky jsem usnul - probudil - usnul - probudil, když jsem po hodině vylezl si do obýváku zapálit, ještě mě málem seřvala, co tam lezu.

Leč i tak jsem se vcelku vyspal, asi je to nezvyk, i v práci na mně nějak divně koukali, když jsem přišel zvesela o půl deváté s halasnou písní na rtu ("Týýý kluku pitomááá, ty seš celej táta ..."). A s vervou jsem se pustil do práce. No, přiměřeně. Též bylo nutno zkásnout Žufiho vo kafe, kteréžto mi došlo, a Fišli s Číčou vo křížaly. Aby bylo něco na zub. A Piště doinstalovat počítač, Pišta už zjevně zapomněla, jak jsem jí spílal při volbách do "blbek", uvařila mi druhé kafe. Idyla, vždycky jsem potřeboval něco u sebe v kanclu, tam jsem měl naaranžovanej jeden hrnek, to něco jsem si vzal, přesunul se zpátky k Piště a tam mě čekal druhej. Tak to má bejt.

Dokonce jsem v záchvatu aktivity vymyslel úžasnou věc - automatickou aktualizaci antivira. Teda vymyslel - vono to nejní až tak těžký, i to AVGčko má takovej udělátor na to, jenže je potřeba si k tomu na chvílu sednout a dostatečně dlouhou dobu s tím laborovat. A to doteď nebyl buď čas, nebo nálada. A jelikož dnes bylo obojí, navíc se mi to povedlo, vydal jsem se ten svůj objev rozšířit ještě k EFXku, abych to mohl vydávat znovu za novinku a vymámil z šéfa Bódi další odměnu. Ještě untršéf Béďa vyhrožoval, že bude něco chtít, leč nedostavil se dostatečně včas. Jeho problém, počká do zejtřka. Naproti tomu se tam zjevil sám óbršéf Boss, kupodivu ani nic nechtěl. Ba naopak, chválil, jak jsem úžasně přišel na aktualizaci antivýra. Jo jo, odměna bude. Ještě jednou věcí jsem óbršéfa Bosse dostal, pravil, že kvůli čemusi kdesi bude třeba příští tejden vyfotit jeden z jejich úžasnejch obráběcích strojů. A naříkal, že tam bude muset nechat foťák. Uklidnil jsem ho, že nebude, že takovýho střepa, jak má von, toho nosím taky po kapsách jakožto příručního (a hned jsem mu ho předvedl). Pokud by to nestačilo, kdykoli můžu vzít ten druhej, velkej, zrcadlovkovej. Čuměl a ptal se, co všechno s sebou eště tahám. Navrhnul jsem nůž. Nenadchlo ho to a pravil cosi o správnejch mužích. Dodal jsem křížovej šroubovák. Ožil, ale eště ne úplně, prej takhle kleště kdyby byly. Zalovil jsem v kapsičce a předvedl mu je. Nevěřil svejm vočím. MacGyverovský kleštičky alias multifunkční nožošroubovákoklešťootvírák eště pořádně neviděl. Teď už jo. Využil jsem jeho úžasu, zablekotal cosi jako "ehm, chm, to bysme měli, hmmmmm, zejtra moc práce" a fofrem vycouval, jak by se tím začali s Bóďou nějak moc zabývat, bylo by to na další hodinu zas.

A to nešlo, jelikož už mě na zastávce očekávaly K.ate a ZuzulkaB, Zuzulka tedy jako doprovod K.ate, která si u nás vyzvedávala psa. Psici. Malou. Andinku. Tedy Zuzulka patrolovala, abych jí třeba nedal nahnědo natřenou kousavku Blonďu. Ale vše dobře dopadlo, vyvalily karton cigaret, moje oblíbený platidlo, vzaly psa do ranečku, teda pod bundu, a byly v čudeli. Hurááá, zas vo jednu bestii doma míň. Teď eště se Blondi zbavit a je vystaráno.

Co se týče zbytku dne, Ťapinka se střídavě učí, střídavě zápolí s pesama (právě teď přešla od stříhání drápů zbylé malé k čištění zubů velkejm, zatímco ta malá voxiduje vokolo a pokouší se Ťap kousnout do prdele, já uvažuju, že zopáknu včerejší spaní, jenom co ještě projdu zbytek denního tisku. Už mám přečtený třeba noviny (MFD), ve kterejch jsem našel jenom jednen zajímavej graf. Není zajímavej ani tak tématem (KTZ čili SMS), spíš tím, že podle něj je 107,2 procent Čechů. A to tam ještě nemají zohledněnýho mne, kterej by jim řekl, že celý KTZky, nebo též SMSky jsou akorát tak na piču a na nasírání slušnejch lidí:

A to nepočítám, že:
- Chocho se vytáhl s první částí deníku z Afriky
- z Bobeša padaj nový historky, že je sám ani číst nestačím
- a Howadoor neustále spřádá plány na Tatry

Toho posledního se hodlám, nenastane-li třeba v práci nepředvídaná okolnost, zúčastnit. Ťapina je načučená a brblá, že nás stejně zavalí lavina a jí zůstane byt. A že si pak bude moct mlátit dveřima, jak se jí zlíbí. Tůdle. To tak. Z lavin nebude nic. Maximálně se poflákáme vokolo a necháme toho. Ačkoli, známe Howadoora.

Středa, 08.01.2003

Do práce jsem sice včas nepřišel, ale to jsem ani nemohl, jelikož hned z domu jsem musel za magorama na Magorát. Za Hrstičem, databázovým drtičem, poptat se na pár věcí důležitých i nedůležitých. Na některé mi i odpověděl. Vlastně na všechny, "nevím" je taky odpověď, koneckonců i huronský smích na dotaz, kdy Magoráti zařídijou to, co už pět let slibujou, i to je vlastně druh odpovědi. Ale abych mu nekřivdil, von je v tom nevinně, naopak je jedinej, kterej vám s něčím pomůže a pokud nemůže, dá vám odpověď aspoň nějakou (třeba se začne chlámat). Vostatní čumí jak trubky a blábolí cosi o politice, čemuž sami nerozumí.

Po práci legraci. To by se mi líbilo. Leč nastal čas konečně taxikářovi Zdenálovi zkompletovat počítač. A tak se i stalo. Celej jeho harém málem tančil hula-hula (manželka, blíže neurčený počet dcer a fena, eště má psa, ale tomu byl počítač fuk, toho zajímal párek, kterej jsem u práce požíral). Konečně taťka zařídil opravu počítače (pozoruhodný, že zrovna u mně), ženský se nebudou nudit a budou si moct hledat ptákoviny na Internetu. Zajímavej pohled musel bejt na návrat. Kdyby to někdo sledoval, asi by se divil, jak mě přiveze taxík, taxikář mi zaplatí, vřele poděkuje, snad kdyby před xichtem volant neměl, tak se i ukloní, příště se prý zase ozve. No, už teď mám radost :o)

Úterý, 07.01.2003

Furt a furt a furt se mi chce spát. I když pominu, že jsem zcela netradičně zaspal, tedy ležel dýl, houby to pomáhá. Ale asi je to nějak všeobecný, ačkoli jsem se dohrkal opět pozdě, ani jsem neměl žádnou humornou historku na vysvětlenou, šéfová mě ani nechtěla vlepit záušáka. To už se bere jako taková nějaká podivná samozřejmost, že když (jako obvykle) mám sekeru, aspoň mě něco zajímavýho potká. Vánice, psi mi kradou boty, su blbec a zapomněl jsem si nařídit budíka, myslel jsem, že je neděle a takový věci. Nemají to bejt výmluvy, ale konstatování skutečnosti. Na výmluvy je u nás odbornice kolegyně Fišle, té už podle jejího líčení v bytě zhavarovalo, co jí (nebo komukoli jinýmu) pod ruku přišlo, půl rodiny vymřelo, děti jsou vzhledem k frekvenci nevolností a návštěv různejch lékařů na prahu invalidního důchodu, flóru a faunu domácí nezmiňuju, ta už jí dle jejích tvrzení vychcípala. Jenom čekáme, kdy přijde s atomovým výbuchem.

A v práci po mně posléze chtěli dokonce práci, divní lidi. Nic záživnýho, nic zábavnýho, nula od nuly pojde. Já pojdu brzo taky.

Oživení přišlo až jsem vypadl z práce a z druhé práce u EFXka, je úterý, Bača měl angličtinu, je pravej čas jít to s ním, s Pepém a s tetkou Králičkou probrat do hospody. Údiv vzbudil Pepé, kterej už je o lekci před ostatníma, ačkoli začínal později. Bača nad tím nechápavě vrtěl hlavou. Chtěl jsem poznamenat, že je to tím, že na rozdíl od Bači se Pepé furt nefláká někde po hospodách, nýbrž se učí. Jenže vono je to naopak. Bača se nefláká nikde, leží doma, ale místo študia zírá na bednu, ve které beztak nic není. Pepé se sice fláká po hospodách, leč při tom si pilně opakuje angličtinu. Ale aby nevypadal blbě, že jako starej důchodce sedí u píva a čučí do učebnice pro první ročník jazykových škol středních, umně to maskuje, jelikož vidí bez pořádnýho teleskopu stejně velký kulový, přepsal si to do Braillova písma a čte si to pod stolem, fikaný, ne?

Pro zajímavost, to slovíčko na druhým řádku je "ALREADY", ten první mi nějak nedával smysl a říkal jsem si, že jsem už Brailla zapomněl, kdepak by mi to taky šlo přečíst, když v tom má překlep, ale na to stejně nikdo nepřijde, jenom Pepé bude potom šišlat ...

A na závěr jsem byl nucen jít na večeři. Ťapinka totiž udělala zkoušku. Z porodnictví nebo z čeho. A udělala ji dobře - pro ty, co jsou déle ze školy, "dobře" znamená za tři, ale přece. A trpí nějakou zvrhlou zvrácenou ideou, že když ona udělá zkoušku, má nárok být pozvána na večeři. Už jsem slyšel ledacos, že třeba někdo po zkoušce uspořádá pro ostatní mejdan nebo tak. Ale že vyžaduje být pozván, to jenom naše Ťapinka. Tentokrát se mi to ovšem, nutno přiznat, vcelku hodilo, zbyla mi spousta stravenek z minulýho roku, už to ani všude neberou. Tedy jsem zavelel "Za divadlo", před tím jsem se pochopitelně telefonicky přesvědčil u šéfa Oťana, že mi to skutečně vezme. Kouzlo osobnosti a osobního udržovatele výpočetní techniky. Pro Egiho cokoliv. Tedy já jsem byl pro Ťapinku za granda a nenechal jsem si propadnout stravenky za asi tři kila, což by mě pochopitelně při mé hamižnosti mrzelo. Nejsu Chocho, abych rozdával po třech stovkách na čokoládu houmlesákům a pak chodil jak naprcanej kačer (pravda, dvě historky, které spolu příliš nesouvisí, ale dobře to zní).

A "sláva, sláva, slávička", konečně se pochlapil Bobeš a poslal mi dva emila:

Zdar prde,
konecne srovnavam lajnu (uznavam, vanoce jsem pekne odbyl) - obrazky hod, prosim, do "foto".

Ano, uznávám taky, vánoce nejen odbyl, ale jak by řekl podporučík S., přímo je ojebal. Leč i tak si počtěte v Bobšotlachu, já jdu chrápat.

P.S.: A vy, malověrní, kteří jste nevěřili, že můj drahý bjácha s tím mailem začne i pracovat, vezte, že minimálně mně na cvičnej mail odpověděl. Haha. Jsme geniální rodina.

Pondělí, 06.01.2003

Húš héntešárom. Petöfi piákula šárom.

To nic, to jsem si jenom vzpomněl na Járu Cimrmana. Už mi tady z toho (zcela netradičně) hrabe. A aby taky ne. Zvlášť, když jsem musel být už po desáté v práci. Ale výjimečně jsem nezaspal, nýbrž šel na nákup. Hned po ránu, abych nemusel jezdit tam a zpátky jako trotl.

Nákup se měl uskutečnit u firmy DEXX (to jest ta firma, co je jejich počítač údajně lepší než sex). Jsou levní, ochotní, šikovní (DEXXí šéfe, čtete?). Jednak jsem potřeboval zdroj čili trafo, nebo jak se to dá laicky nazvat, do jednoho počítače do práce, druhak základní desku do toho potroublýho počítača taxikářa Zdenála. Desku jsem si u nich vyhlídl a ATX zdroj jsem tak nějak počítal, že v počítačovým velkoobchodě budou mít samo sebou, ačkoli jsem si na něco takovýho už u jinejch několikrát pěkně naběhl. Též oplývají jedním super obchodníkem, se kterým je vždycky sranda. Teda von se u toho moc nesměje, jak každej papír úporně tiskne už poněkolikátý, ale zákazník, pokud moc nespěchá, vcelku se pobaví. A nakonec to stejně vždycky dobře dopadne a musím virtuálně zaklepat, že jsem u nich ještě nic nemusel reklamovat (a klíďo si to berte jako reklamu, taky chcu temu jejich šéfovi udělat radost).

Nakráčel jsem, opět na mně vyšel ten správnej obchodník, přednesl jsem mu žádost. Ještě jsem dodal jeden chladič. To zase pro Peterku, Bačovýho kámoša. Jo jo, všechno máme, desku na skladě, zdroj by měl taky se někde potulovat, chladič bude trochu problém, páč jsem si namyslel úžasně starej typ, ale snad ho taky někde vyškrábou. Fajn. Deska byla hned na stole, zdroj bude za chvílu. Mezitím jenom takovej droboulinkej problémeček, špatně nastavenej rok ve fakturaci. Ale pět minut pobíhání (obchýšova, ne mého) po firmě a už to jede. Tak, teď ten zdroj. Přichází technik a s milým úsměvem mi praví něco ve smyslu: "Zdar ty vobludo, co si to zase vymejšlíš za píčoviny?" Obchýš čumí, já technikovi se stejně milým úsměvem odpovídám, nechť nesere, nechá si kecy na koledu a navalí zdroj. Obchýšovi klesá čelist. Pak se to vyjasňuje, technik volnej zdroj nemá, musel by ho vymontovat z nějaké celé skříně, pak by mu skříň bez zdroje přebejvala a byla by mu na houby, jestli si nechci koupit celou tu skříň i se zdrojem. To já zase nechci, jelikož bych musel zdroj z té skříně vymontovat a skříň by přebejvala zase mně. Celá diskuse se nese v přátelském duchu, nakonec s díky odmítám, formulováno přibližně jako "Tak si to strč do prdele." Chudák obchýš, ten už má augle jak tenisáky, hubu vodevřenou a čumí zleva doprava jak na tenisu. Neví, že jejich technik je Pauly, moje bývalé dítě a posléze spoluvedoucí z oddílu. Snad se to aspoň postupně dovtípil. Tedy deska je, taxikář Zdenál bude rád, zdroj není, Žufi nebude rád, Žufi pude na nákup zejtra. Jo, a eště nebude ráda kolegyně DrDol, ten zdroj měl bejt pro ňu. Neva, do důchodu má daleko, však si počká. Nakonec mi obchodník přidává ten prehistorický chladič zdarma (dyť říkám - skvělá firma), stejně je to z nějakých pokoutních zásob, co bylo servisákům líto vyhodit.

V práci celkem estráda. Uživatelky Harmony a Mrazivá Vášeň byly pro velkou reorganizaci katapultovány na Magorát, zbyl po nich prázdnej kancl, dva dobrý počítače a dobrá tiskárna. Tedy se dělá mocný škatulohejbání, tahám to tam a zase zpátky, kombinujem, vnášíme do toho svoji invenci, vzniká chaos. Ale skoro nastal optimální stav. Počítače jsou jasný, první dostane jeden z malejch šéfů, Lyžař, druhej obdrží DrDol a její, až mu vyměním zdroj, vyfasuje Pišta. Ta už se nemůže dočkat, až si bude moct brouzdat po Internetu. Fakt, v důchodu bych se chtěl mít jak ony v práci. Rychlou tiskárnu dáme na sexretariát, jelikož tam hroutí svoje elaboráty hafo lidí - velkej šéf, teď už voba malí šéfi, sextretářky a tasemnice. Tisknou, jak kdyby vod toho byly placený, aha, vlastně jsou, dyk jsme ouřad a tisknutí tupounovin je součást ouřadování. U nás na patře se zbavíme Fišle, ta si sbalí raneček a pomaže dolů za Číčou, aby se tam mohly zašívat společně a notovat si, jak jsme se Žufim vodporní, zvlášť teda já, jenže to tam zase trčí Hrubka, která bude katapultována do našich výšin do uvolněnýho kanclu. Akorát Laťka vostrouhá, doteď sedí s Fišlí a pak tam bude sama, jenom Hejkal za ní občas přijde něco jí zařvat do ouška. Že se v tom nevyznáte? To nevadí, prostě mocnej brajgl. Potíž nastala, když jsem pojal nápad. To tak bejvá, Egi pojme nápad a průser na světě. Hrubce že bysem dal nejpomalejší tiskárnu, jí by v pohodě stačila, a tu uvolněnou a nahrazenou ze sextretariátu bysem vrazil Fišli a Číči, když na ní budou hrčet dvě, zatímco tu Fišlinu, svini jednu prašivou pomalou (tu tiskárnu) bych zašil někam do skladu a dělal, že vo ní nevím. To je takovej mrzáckej typ Canon BJC-250, těch kdysi nějakej pižďuch v pomatení smyslů nakoupil tři prdele, stojí to za starou belu, pomalý to je, draze to tiskne, rád bych se toho zbavil. Jenže to tak na Číču a na Fišli. Že bysem Fišli sebral toho střepa, kterej némlich eště půlku věcí vytisknout neumí? Ale kdeže, jenom jsem jí to řekl, ta byla zralá tak na kyslíkovej stan. Nejdřív čučela, pak ječela, cigára slibovala, všude telefonovala, jak by si křápa blbýho podržela. A Číča? Kdepak to, jéžiš, dvě tisknout na jednu tiskárnu? Nepomohlo ani, když jsem jí líčil, jak celý vedení tiskne na jednu, celý patro nad náma taky na jednu, Hrubka se jí snažila vysvětlit, že ona si vezme tu pomalou a ty dvě dostanou rychlou. Ne a ne a ne a ne. Nuže nic. Nebudu se s nima hádat, Hrubka dostane sama pro sebe rychlou, těm dvoum nechám ty jejich, ať třeba skočí do zdi. Některý věci nevysvětlíš, jak to bylo v tom chtipu.

Radši jsem to zapíchl a šel dom. Cestou z oběda jsem Béďovi od EFXka nafotil nějaký ty jeho úžasný obráběný obrobky, měl jsem je poslat jakýmusi Helmutovi. A posléze se stavil Bača, na myšata se podívat a donesl disk pro Peterku, kterýmu teda celej počítač přebudujeme. Anžto jsem dneska sehnal chladič, už pro něho máme všecko. Peterka bude rád, jeho haranťatům bude počítač fungovat. Bača posléze zase vymajznul a já se dal střídavě do zkoušení Peterkovýho a opravy Zdenálovýho počítača. Obojí mně dělalo notný psí kusy. Ale třeba to bude nakonec fungovat.

Za zmínku stojí to, že volal brácha s převratnou novinou. Ne teda, že by si rovnou koupil počítač, von je zatím pro počítačový prodejce takovej "zákazník - teoretik", ale rozhodl se, že si zařídí aspoň vlastní mailovou schránku. Přístup k Internetu má, na různejch místech, v různejch redakcích, kde se pravidelně vyskytuje, když se v redakcích nevyskytuje, po Internetovejch kavárnách lozí, prostě s Internetem pracuje a o mailu ví, jenom to realizovat. Schránku jsem mu vlastnoručně založil, ještě mu nějakej mail pošlu a schválně si počkám, kdy mi odpoví. Ale je to velmi dobrý znamení, nelochčite se, už tohle je velkej pokrok. Stejně jako od máti, která mi dokázala poslat mail, jakýmsi zázrakem, aniž bych ji to učil či jí cokoli vysvětloval. Trochu mi zkalilo radost, že pak to stálo tři mnohaminutový telefonáty, abych jí znovu vysvětlil, jak se počítač restartuje a jak se počítač vypíná, že když si požadovanou operaci vybere, někdy je i na <OK> potřeba kliknout, ale taky, malej krůček pro maminu, obrovská pohroma pro lidstvo.

A jak se tak rejpu momentálně v tom taxikářovým Zdenálovým počítaču, čtu si u toho noviny. Mladou Frontu konkrétně. Upoutaly mě dva články, jednak, kam mě to údajně chce v dohledné době Howadoor táhnout:

Ale to je, zaplaťpánbůh, zatím ještě časově hodně daleko, jelikož se zatím moc nepřipomíná, navíc jezdit někam, kde je třetí lavinovej stupeň, je sice možná napínavé, ale pak, když vás horskoslužbáci ženou svinským krokem, tak vcelku se to jeví jako ztracená investice peněz i času. To asi chvíli počkáme, až lavinovej stupeň sestoupí. Ovšem druhá zpráva mě zaujala mnohem víc:

A podívejme se na panáčky rakouský, tak vono je to eště nepřešlo. Hýml, s tím by to chtělo něco udělat. Třeba se teď o víkendu vypravit kupříkladu do Budějic, tam si sednout na náměstí a uspořádat (když Oesterreichři mají protestní hladovku) podpůrnou žranici. Já bych i svoje tričko "I Love Temelin" vytáhl. A kolemjdoucím bysme mohli nabízet pohoštění, třeba brikety. Kdyby se koukali moc divně, byl by dobrej argument, že svoje žrádlo si demonstrativně sežerem sami, pomoc nepotřebujem, ta nabízená briketa, to je jako koláček od maminky, teda od "Jihočeské maminky". To musím eště promyslet, to by mohla bejt prdel. Ale musel by jet někdo se mnou, aby mi nebylo smutno.

Neděle, 05.01.2003

"Sláva, sláva, slávička", jak by řeklo Howadooří dítě, úžasný obráběcí stroje u EFXka obrábí, tedy z toho plyne, že i počítač, kterej jim počítá, jak mají obrábět, funguje. Ale pěkně popořadě.

Zdály se mi sny. Jednak o zubařovi. Z čehož plyne, že budu muset k zubařovi. To budu muset i bez snů, jenom mi to tak nějak připomnělo. Už delší dobu mě mastičkář láká na preventivní prohlídku. Von za to má love. A já tam pudu a von mi bude koukat do huby a když nic nenajde, bude mít love tak jak tak, když najde, bude mít eště víc. Ale zase mi dá tlamu do richtigu hned, aby to nedopadlo jak minule, kdy jsem přišel pořádně k zubařovi asi po deseti letech a málem si u mně v čuni udělal detašovaný pracoviště. A taky se mi zdálo, že jsem pracoval u jedné bejvalé firmy, z čehož plyne pro změnu, že je nutno zavolat kolegovi Ráďovi Ptákovi a jít s ním do hospody. (Už jsme domluvení, akorát psa, kterýho jsem mu vnucoval jako bonus, nechce).

Sny jsou dobrá věc. Většinou končí Ťapinčiným příchodem. Dneska jsem jí dal povolení vzbudit mě už po desáté, ani jsme se nepoprali. Jenom jednou jsem ji zapudil, že eště čtvrt hodiny. Jak vymajzla, už volá EFXáckej untršéf Béďa, jestli nechrápu a už jsem volal tomu dárečkovi ohledně teho počítača. Pravil jsem Béďovi, že momentálně nechrápu, leč dárečkovi jsem nevolal, jelikož mám povolení eště čtvrt hodiny spát, což jdu právě činit, tedy dárečkovi zavolám za čtvrt hodiny. A snad jsem na tu dobu i usnul, protože další Ťapiprobuzení bylo stejně drastický, jako to první.

Nic naplat, vylezl jsem, dal si cigáro, kafíčko a zavolal šulístkovi, jakej že to máme problém, když se nám počítač baví vždycky jenom s jedním obráběcím strojem. Maj fungovat všechny tři nebo čtyři naráz. Tak to je potřeba. Šulístek se mocně divil a několikrát mi zopakoval to, co už včera říkal, prej to musí bejt v registrech a vůbec. Dobrá, ještě to jednou (asi popátý) zkontrolujem a kdyžtak zavoláme znova. Pravil, že tak je to dobře, ať to ještě jednou (asi popátý) zkontrolujem a kdyžtak zavoláme znova. No, stavil se pro mě Béďa, sjeli jsme k EFXku. Zkusil jsem ještě pokus, šulístek furt dokola opakoval, že mám mít v těch registrech hlavně nastavenou hodnotu "HKEY_LOCAL_MACHINE \ SYSTEM \ CurrentControlSet \ Services \ Serial \ PermitShare" na jedničku. Jenom jsem se ho ještě ptal, jestli to mám nechat jak to je, tedy hexadecimálně. To mi vodkejval. Zkusil jsem to nastavit sice na jedničku, ale dekadicky a hups, už to fungovalo. No vida. Šulístek se spletl. Jo, vy vlastně možná nevíte, co je to hexadecimální soustava, to je taková ta soustava, co má na rozdíl od decimální, jež má jak název napovídá deset číslic - nula až devět, tak ta hexadecimální jich má šestnáct, a protože tolik číslic není, používají se tam jakožto číslice to, co normálně známe jako písmena A až F. Tedy když hexadecimálně napíšete BABA, znamená to dekadicky 47802. Jasný, ne? Ne? Nevadí, mně jo. Chvílu jsme tam okouněli, Béďa to zkoušel, pak jsem se nechal opět tradičně odvézt domů. Jako ostatně většinou, když po mně někdo něco chce. Přece nebudu kupovat auto a pálit svůj benzín, když někdo chce práci, ať mě hodí poté domů, nejlépe i vyzvedne. V krajním případě jsem schopen akceptovat, když mi zaplatí taxíka.

Doma Ťapinka ani moc nedržkovala, taky aby, když bylo něco po druhé. Vytasila se s obídkem (ne, nejeblo mi z těch zdrobnělin, byl dobrej, ale malej) a já se chtěl jít natáhnout. To tak. Právě v tu chvíli jí musím dělat čulibrka, jelikož si Ťap dává pauzu v učení. A hned chce hrát škráble. Dobrá tedy, není nad to, každej den něco vyhrát. A to se ví, že jsem vyhrál, když znám takový slova, jako "baž", čili rozkazovací způsob od slovesa "bažit" a "poj", totéž od "pojit". Chtěla odvetu, protože to trochu odkoukala, vyplodila sloveso "prď", v následujícím kole upravila na "poprď" a pak ještě na "nepoprď". Stejně jí poprdění bylo prd platný, projela to zas. Zvlášť, když mi tam v obou případech vyšel "úd", Ťapinka děla: "Ty taky furt s údem." Akorát neřekla co já furt s údem. Ale to je vlastně fuk.

A ještě před škráblema mě ostříhala. Dokonce ani nevypadám, jak ta ploskolebá opice, kterak to dopadlo posledně. Nebo teda aspoň ne moc.

Přišla mamina na návštěvu. Jak jsme si tak sedli, dolehla na mně ta únava, máti jsem nechal Ťapině napospas a šel si lehnout. Nezdvořák su. Ale za chvíli po mně už Ťap zase stejně skákala, že už jsem si dovolil spát dvě a půl hodiny a vona se nudí, tedy musím okamžitě vstát a škráble s ní už zase hrát. Na dotazy ohledně večeře odpovídala záporně, nakonec jsem si vybrečel aspoň suchej chleba. Teda, vona ho vydávala za namazanej, takový ty zamáznutý póry, a ještě mi doporučila, že do každýho sousta se musí třicetkrát žvejknout. Bodejť by ne, když mi to jinak ucpe krk.

No počkej potvoro, já ti ukážu ve hře.

P.S.: Pochopitelně jsem zase vyhrál. To se to vyhrává, s "šógunem".

P.P.S.: Zejtra jde Ťapinka na zkoušku z porodnictví (podotýkám, že veterinárního). Prý nic neví. Ať se jí schválně na něco zeptám. Zeptal jsem se na březí krávu. Nevěděla, co je to za otázku. Upřesnil jsem, že mě zajímá březí kráva. Nic nevěděla. Kterej ten slavnej to pravil: "Vím, že nic nevím." ??

Eště jednou ten pátek, 03.01.2003, posléze sobota, 04.01.2003

V pátek jsem to odbyl. Ne snad proto, že by se mi nechtělo, ale prostě v pět ráno něco sepisovat? Blbec sice jsem, ale takovej zas ne.

A přitom se toho tolik dělo. Hned od rána, když jsem před devátou přišel do práce. To jsem zjistil, co jsem udělal blbě, tohle opravit, támhle to nastavit a do toho mi píše Ťapina, že udala dalšího psa. Udala jako ne policii, ale zájemcovi. Žábina, dlouhodobá milovnice našich psů nahecovala chlápka v jakýmsi děsně divným příbuzenským vztahu (snad manžel od sestřenice), aby adoptoval Mášáka. Dokonce se o něj budou jaksi dělit, Žábina si ho občas bude brát na hlídání do práce, asi se budou hlídat navzájem. To šlo rychle, ani jsem se s Mášáčkem nerozloučil, ještě jsem ho málem ráno načutl, že mi žral tkaničky. No, dobře manželovi od Žábininé sestřenice tak.

Práce se mi kumuluje. Ne ani hodně naráz, ale spousta malejch drobností na moc místech. V normální práci jsem vyhodil Žufiho, ať už táhne, ať mu neujede vlak, něco dodělal a popošel k EFXku. Tam jsem se domluvil až na sobotu, kdy bude příhodná chvíle, a pokračoval v krasojízdě. Ozval se totiž po dlouhé době Pavlajz od Kokototopu, co jim od října dělám nějakýho takovýho hodně externího externistu. Jinými slovy - většinou si poradí sami, je to firma plná techniků a kdovíjaké havěti, ale když už jsou v koncích, volají Egiho. Třeba teď. Pavlajz si zase jaksi dojebal ten noutbůk, kterej jsme kdysi v říjnu tak dramaticky opravovali a reinstalovali, nikoho tam neměl, pokoušel se to opravit sám a výsledek se dostavil. Noutbůk donoutbůkoval. Ale zase to nebyla závada nějak světoborná. Spíš to chtělo trpělivě furt dokola spouštět funkci "Oprava instalace", několikrát si ještě zatrucoval, ale pak se rozběhl a bylo vyřešeno. Trochu jsem mu to doladil, nastavil něco na serveru, co jsem mu sliboval už delší dobu, zkásnul ho vo pětikilo a nechal se odvézt domů. Taková pohodová opravička na páteční vodpoledne.

Teda nešel jsem hned domů, vyhodil mě nahóře u obchodu, kde jsem koupil brambory a sehnal vadnou základní desku. Aha, to zní nějak divně. Tak jinak. Prvně jsem se stavil u bejvalé firmy, kde jsem z Miminka Majkla vyrazil jednu vadnou základní desku. Von převzal moji výstavku, notně ji doplnil a rozšířil a vobbouchal si vadnejma zařízeníma celou zeď. Už se mu to tam nevleze a jednu takovou desku jsem z něj vymámil. No a jelikož je obchod za rohem, koupil jsem ty brambory, abych to mohl Ťapině vydávat za zásluhu. Takhle to bylo.

Doma jsem se chystal sebou švihnout na chvílu do postele, jenom do toho přišly Žábina s vodlitkem Sosňou, poreferovat nám první zážitky s Mášákem v novým doupěti. Zdejchly se ale zavčasu a já se složil do postele, jako švestka podťatá, tak na hodinku a půl. Pak mě odtam Ťapinka opět vylovila, že je nutný se jí věnovati a škráble s ní hráti. Škráble, to je taková děsně chytrá a náročná hra, kde sestavujete velmi chytrá slova do různejch obrazců a kdo umí nejlíp česky, může dokonce vyhrát. Také je děsně drahá a nikdy bych si ji nekoupil, leč dostali jsme ji darem vod Bobeša, dá-li se tomu říct dar. Vlastně dá, pro zpřesnění se mu říká tuším danajský. Leč mi to velmi šlo, alespoň na to, že jsem to hrál poprvé. Pochopitelně jsem taky hned vyhrál, jelikož jsme vesele ignorovali z pravidel doporučení, že si k tomu má člobrda vzít Slovník českého pravopisu nebo nějakou podobnou knihu, jednak se nám doma asi nevyskytuje, druhak by to bylo pod naši úroveň, hráli jsme bez slovníku a já si vyhádal slovo "bug", jelikož je sice anglický, ale běžně se užívá i v počítačové češtině a vůbec ve spoustě článků se vyskytuje, Ťapinka mi ho uznala a já vo něho vyhrál. Tak se to dělá. Ještě se mi jedno velice povedlo, tuším "onimrat" to bylo.

Pak šla Ťapinka spát a já se dal ještě do jednoho pokusu s počítačem taxikáře Zdenála. Von je sice vadnej (ten počítač) a já do něj musím koupit novou základní desku, ale říkal jsem si, že ještě něco zkusím. A na to jsem potřeboval tu vadnou základní desku od Miminka Majkla. Jelikož měl počítač vadný BIOS, takovou tu ouplně základní paměť, zkoušel jsem ji nahradit pomocí "hot flash", což je úplně děsně nestandardní věc, málokdo tomu rozumí a nikdo mi s tím nebyl schopnej poradit, všici se toho bojí jako čert kříža a maximálně vo tom tak slyšeli. Dokonce i Péťa Hromádka vo tom jenom četl, a to už je co říct, protože ten jinak ví ouplně všecko. V podstatě jde o to, že se počítač zapne a za provozu se v něm různě šťourá a pod proudem se mu mění obvody a všelijak se přeprogramovávají a je to děsně nebezpečný, jelikož někde štrejchnete když už ne šroubovákem, tak třeba prstýnkem, něco tam zkratujete čili šlusnete a máte po ftákách. Teda po počítaču. Jenže já se nebojím vlka nic, tomu křápu už bych stejně víc neublížil, takže směle do toho ať je to hotovo. Výsledek byl rozpačitý, sice se mi to povedlo oživit, sice jinak, než jsem původně zamýšlel, ale podařilo, chybu to nedělalo, jenže jenom omezenou dobu, teď už to zase řve cosi o chybách, ačkoli to funguje. Otázkou je, jak dlouho. V pět ráno mě to přestalo bavit, řekl jsem si, že princip je dobrej, ale je tam asi eště jinej problémek, stejně tu desku radši hodím do hajzlu a Zdenálovi koupím novou. Ale su šikovnej, protože jsem na to přišel, za to, že je zrada eště jinde, za to už nemůžu.

To už vlastně byla sobota, když jsem šel spát. A ráno mě už v poledne Ťapinka zase budila, že se od rána učí, už ju to nebaví a mám jí jít dělat čulibrka. Nu což, čas na vstávání už by byl, ač bych eště ňákou dobu v posteli s přehledem vydržel. Kupodivu mi tentokrát Ťap nezapomněla udělat aspoň kafe. To je taková naše hra. Já jí dycky říkám, že mě nemá budit před polednem, brát mi deku a už vůbec ne bez kafe. Ona mě vzbudí před polednem, bere mi deku a bez kafe. A hrozně se diví, že ji občas v dekoobraně (analogie sebeobrany) inzultuju, pro ty, kdo takový výrazy neznají - majznu ju po rypáčku. Akorát Howadoorovi se ta myšlenka zalíbila a přemejšlí, za co majznout Blabli.

Po obědě, kterej se Ťapince děsně povedl, přišla na kafe Sluníško. Jelikož mě prý kdesi ve městě z auta viděla, vzpomněla si, že se na psiska chtěla podívat, aspoň na ty pozůstatky, co nám eště zbyly. A mimo jiné líčila, jak si vybírala samečka podle vocasu, ne fakt výjimečně nejde o sex, ale o leguána. A za každou druhou větou dodávala, že je to "těžká krize" a tvářila se našňupnutě, když jsem to začal doplňovat za ni.

Před čtvrtou nastal čas vyrazit k EFXku. Tam jsem se na dnešek domluvil s untršéfem Béďou, že opravíme a reinstalujeme ten jeden počítač, co řídí úžasné obráběcí stroje. To se mě vždycky všichni (naposledy dneska Sluníško) ptají, jestli tomu rozumím, a já se chechtám a pravím, že ani trochu. Na to, aby člověka za něco platili, tomu eště nemusí rozumět. Když někdo rozumí obráběcím strojům, je obvykle obráběč, čili hejrupák. Mně stačí vědět, jak to s tím počítačem komunikuje, čili jak běhaj ti elektróni po tem šlauchu tam a zpátky. Pak je hraniční případ Béďa, kterej zná vod každýho kousek a dohromady velký kulový. Ale jak zná trochu toho a trochu toho, umí to aspoň vyzkoušet. Tedy jsme se směle pustili do reinstalace, párkrát jsme to zkonzultovali s technikem od tej firmy, co jim ty stroje prodala, nakonec jsme to skoro dodělali. Vlastně nám úžasný obráběcí stroje fungujou všechny, ale ne naráz, což je blbý. To mají. A nám jede dycky jenom jeden. Ale to bude ňáká prkotina někde v nastavení, což jsme však už nemohli zjistit, jelikož technik od tej firmy, co jim ty stroje prodala, pravil, že sedmá hodina je finýto a odebral se kamsi chlastat a nebral mně telefóny. A sami jsme na to do půl jedenácté nepřišli. Tak jsem se nechal Béďou odvézt domů a vytáhnu kašpárka ráno z pelechu jak sysla z nory (už jsem za tím účelem dal Ťapince výjimečný povolení vzbutit mě v deset) a vypáčím z něj děsné moudro, Béďa si mě vyzvedne doma a pojedeme to pomocí toho děsného moudra doopravit. A budem za hvězdy a šéf Bóďa vyklopí děsný peníze. Mně.

A já se budu mít hrozně skvěle a půjdu je prohýřit s děvkama, jak by řekl EFXáckej Boss, protože Ťapinka měla blbý kecy, že nikdo jinej v sobotu do práce nechodí, a místo aby mi připravila něco tuze dobrýho k večeři, napísala vo tom strašný pomluvy do svýho deníčku nepracující (a mnou vydržované) studentky a šla spát se slovy, že mám ve špajzu makovec a jestli chcu teplou večeřu, mám si ho třeba vohřát. No jo, to jsou věci.

Pátek, 03.01.2003

Jako vždy, páteční prostoj. Vrtám se tady do čtyř do rána s jakýmsi počítačem, hotflashuju BIOS jako trubka a jde mi to jak tomu pověstnýmu psovi ta pověstná pastva. Zejtra bude sobota, bude líp.

Čtvrtek, 02.01.2003

Hergot, rok novej, blbej, aby si zase člověk na nový datum zvykal.

A ten návrat po takové době do práce, jéje. Nepočítám to, že jsem přišel kolem půl deváté, to by bylo eště vcelku v mezích normy. Aspoň mojí normy. Leč špatně jsem spal, protože mám rýmu. A cesta, jejda, to byla taky věc. Skákal jsem na ledě jako koza na ledě. Ještě dobře, že si po takovým výkonu člověk koupí v trafice noviny a tam píšou, že je náledí. Není nad dobrý a včasný informace. Taky tam píšou, že prezident Havel pronesl svůj poslední projev. Pak je stránka o náledí, stránka o Havlovým projevu a pak půl stránky na každý z toho. To si člověk v šalině počte. Jedna zpráva mě upoutala, nějakej šulda jménem "Antonio Francisco dos Santos šel pěšky ze Sao Paula a táhl za sebou příruční dvoukolák celých 27 dní, aby spatřil inauguraci nového brazilského prezidenta". Bác ho, to je nápad. Jestli mi dá šéfová placený volno, po neděli vyrazím, vezmu si s sebou vozejček a pudu se podívat do Práglu na inauguraci novýho prezidenta. To abych stihl jeho první projev. Pak mi ty následující nebudou připadat jako takový prázdný tlachy, to je s tím Havlem jako se seriálem - uteče vám pilotní film a jste nahraní. A vcelku by bylo jedno, kterej kašpárek by to nakonec vyhrál, vlastně nejlepší by bylo, kdyby mohli prezidentovat všici čtyři, to by byl kabaret, to bych jim v tom vozejčku mohl táhnout rekvizity. Taky bych nemusel spěchat, po tom náledí s vozejčkem to nejde tak rychle. Ale eště to promyslím.

Začíná mi dělat starosti Žufi. Fakt se učí tuze rychle. Až tak rychle, že jsem mu musel dneska kolem desáté volat, jestli má uhelný prázdniny nebo co. Neměl, opici někde vyspával. Svedli jsme to na náledí, kdyby nám to někdo sežral, svedli bysme to i na Havla.

Jinak se v práci nic až tak moc nedělo, slepice lítaly po kurníku, teda po ouřadu, a sdělovaly si úžasný novinky, kdo si kde zlámal hnáty a vožral rypák. Jenom Hejkalovi nešly spočítat mzdy a DrDol vodkráčel počítač. Hejkalovi jsem to vyřešil obratem, je chudinka ve stavu nemocných, čím dřív vejplaty spočítá a vymajzne se zase kurýrovat, tím míň tam bude halekat. DrDol počká, beztak má eště dovolenou, stejně jsou všechny kšefty zavřený, každej slušnej člověk, pokud eště nechlastá, tak se z chlastu aspoň kurýruje a nemaká. To jsem poznal, šel jsem po obědě do města na obhlídku, jestli by se nenašel nějakej zdroj do počítače pro DrDol a základní deska pro taxíkářa Zdenála, jehož slavnej počítač mi překáží doma. Nenašlo se ani jedno. Fakt, velko- i maloobchody zavřený, bazary u Mamuta a u Tlusťocha taky, jenom popelníkobrejlovýho dědka z TomSysu jsem natrapíroval naproti v hospodě u oběda, pravil mi, že stejně nic nemá. Tak jak Zdenál, tak DrDol holt vydržet budou muset. Zdenál mi aspoň dopředu nějaký peníze přivezl, tak by se mi to líbilo, zavoláte, přijede taxík, sednete do něho, chvíli moudře pohovoříte a vystoupíte, třímajíce dva tisíce. To by se mi zamlouvalo častěji.

I u EFXka jeli na poloviční výkon. Jak stroje, tak lidi. Už přede dveřma jsem potkal obráběča Honzu, kterak bere dráhu, řka, že ňákej vůl zase ten počítač u úžasnejch obráběcích strojů, co je na něm velká cedule "Nevypínat", vypnul (viz historka opakující se každej měsíc, půl roku zpátky). Ani jsem se ho nepokoušel zdržovat, ačkoli už v tom mám praxi a oprava je na necelé půl hodiny. Mimochodem, ten vůl byl prej sám velkej óbršéf Boss, kterýmu se nezdálo, že když tam přes Novej rok nikdo néni, že to má bejt na nějakej pitomej (můj) pokyn zapnutý a žrát to proud za jeho peníze - to by mi je dle svých tvrzení pak nemohl dát a já bych je nemohl jít prohýřit s děvkama, jako bych ho slyšel. Spravil jsem to a chtěl honem zahnout kramle zavčasu. Jojo, to už tady taky ovšem bylo. Mají drobnej problém - potřebujou koupit AutoCAD - velice známej to kreslící program. Zvlášť untršéf Béďa o něj děsně fňuká. Pravil jsem mu, ať si to domluví s šéfem Bóďou, třeba ještě dneska, když na to tak kvaltuje, ale zapřísahal jsem ho, ať mi dá náskok, abych mohl zmizet. To vypadalo zase na hodinu a půl rozhovor. Jak se tak kradu pryč, musím projít kolem Bóďova doupěte, na to už mám taky připravenou lest. Vytištěný papíry v ruce, který mu předhodím, ať se jima zalkne a hlavně si je děsně podrobně proštuduje, jelikož to musí bejt něco děsně důležitýho, když mi o tom psal sám óbršéf Boss na Silvestra emajl. Leč Bóďa si ve světlé chvilce vzpomněl, že na oplátku má pro mě taky nějaký papíry, děsně důležitý, snad reklamní materiály nebo co. Bohužel v té místnosti u projektantů, kde na něho právě číhá untršéf Béďa, aby na něj vybafl s AutoCADem. Ještě se podíval takovým pohledem: "No co, šanci měls, pročs jí nevyužil?" ... a spustil o AutoCADu. Přesně na hodinu a půl. Bóďa tvrdí, že je to na prd, že si mají poradit jináč, když mají programů jak nasratých, Béďa oponuje, že všecky programy jsou na kočku a na pendrek a jedinej tento za něco stojí, navíc není drahej, tak kolem šesti tisíc. Bóďa už vypadá nahnutě, pak si všimne, že to je cena v dolarech. Béďa si toho taky doteď nevšiml, čumí na to voba a jede to zas nanovo. Naštěstí se mi po těch devadesáti minutách podařilo utéct. Zejtra je čas, vyslechnu si to ještě jednou. Oni si to rádi zopáknou.

Dneska už jsem tam nemohl dýl tvrdnout, musel jsem ke kolegovi Havlajsovi, dát mu dohromady tu počítačovou domácí síť, co jsme náročně udělali a oživili, jemu kleknul počítač, řídící proxy server, a šlo to celý zase do hajzlu. Jeho manžetka už je s tím srozuměná, vaří kafe a chystá mi večeři, je jí vcelku jasný, že tam budu tvrdnout tak dlouho, že už doma nic nedostanu. Havlajs preventivně taky dostal prd, aspoň co jsem viděl. Ale zadařilo se, dokonce i u souseda Luboše bez problémů a u souseda Doktora to kolega Havlajs dělal sám, tam to fungovalo jako vo život. Šikovnej je, dobrá, musím mu to ještě jednou přiznat (ne moc nahlas, aby nezpychnul).

Ještě jedna novinka, jsme doma o jednoho trotlopsa lehčí. Jak mi psala Ťapinka do práce, ten, kterýmu jsme provizorně říkali Medvěd nebo Méďa, tak ten se už po novu jmenuje Snoopy a je definitivně v čudeli, teda v nové smečce. Huf, eště ty ostatní, furt se nám jeden zájemce nedostává.

A je mi furt blbě, k rýmě se přidaly větry. Je to dobrá kombinace, od rýmy mám zalehlý uši a ucpanej nos, když "břóchám", nějak mi to nevadí (Ťapinka se tváří trochu divně, jak si to cvičím, abych zjistil, jak jsem na tom se sluchem a čichem). Ovšem od větrů jsem možná odhalil příčinu - sral jsem zeleně, tedy bych hledal spojitost s tím špenátem, co jsme měli včera nebo kdy k obědu. Ale ten byl zase nadstandardně dobrej, tak nevím.

Jo, a je zpátky Chocho z Afriky. A Howadoor už má třicátýho prosince. Pochopitelně loňskýho roku. Na druhou stranu tím v zápisníku stáhl sekeru z šesti dnů na tři. Asi tak nějak.

A slyšel jsem na vlastní uši (i zalehlý), jak rosničkáři tvrdí, že zejtra bude náledí. Ale chvála Alláhovi, určitě to slyšeli i silničáři, tedy meteorológům konečně jedna předpověď vyjde. Náledí bude. Jak to odborní posypovači zaslechnou, zásadně zalezou do svejch brlohů a nevystrkujou svoje prosolený rypáky, aby třeba neuklouzli. To bude zase ráno veselo.

Středa, 01.01.2003

Jak na Nový rok, tak po celý rok - proboha, jenom to ne. No schválně si to zrekapituluju.

Nejdřív ranní bitka s Ťapinkou, teda bez vážnějších ztrát na životech, zdraví a materiálu. Ty drobnosti nestojí za zmínku.

Ovšem potom. Kolega Havlajs, zmeškaný hovor. No samozřejmě, takovou blbost, abych se dva dny po sobě nechal vzbudit tydlifénem, to jsem zase neudělal. Celý mu to spadlo a neví absolutně proč. Pravda, chvílu se to tvářilo, že se to bude chovat slušně, teda ten počítač, ale po nějakým čase ho to přešlo. Jenomže je možný, že jak kolega, tak já, tak počítač jsou v tom všici nevinně, že závada je někde v drátech, a to ještě v těch, co jsou přímo od poskytovatele UPC, nikoli v těch, co jsme tam s velkou pompou tahali my. Stane se. Vychytáme. Kolegu musím pochválit, jelikož zakoupil síťovou kartu a připojil sám toho posledního souseda, vodkoukal to a nebylo to tak těžký, taky je na to patřičně pyšnej. Teda byl, pokud to fungovalo, a taky bude, až to bude fungovat zas. Jeho zásluhy to nikterak nezmenšuje.

Jako pravej opak se ukázala moje mamina. Té jsem připojoval taky Internet. Teda, to už jsem měl hotový od včerejška. Jenom jsem se ještě pokoušel zprovoznit zvukovou kartu (což se mi opět, pomalu už tradičně nepovedlo) a pak začalo politické školení mužstva, teda ženstva, teda maminy. No jéje, to bude ještě legrando grando. První, nejtěžší úkol - napsat heslo a kliknout na tlačítko <Připojit>, to jsme ještě jakž takž zvládli, během asi čtvrt hodiny. Ale potom:
"Proč proboha klikáš na to prázdný místo?"
"Já jsem to chtěla jako vrátit."
"Nebylo by na to lepší tlačítko <Zpět>?"
"Jaký tlačítko?"
"Pravda, zatím jsem ti ho ukazoval jenom čtyřikrát a máš to jenom dvakrát napsaný."
"A kde je?"
"Vlevo nahoře."
"Já ho nevidím. Který to je?"
"Aha, tak znovu, když říkám vlevo nahoře, je vlevo nahoře, navíc má na sobě napsaný Zpět."

A tak dále. Na všechno kliknout buď čtyřikrát (pro jistotu), nebo vůbec (je tam šipečka vod myši, to by snad mohlo stačit). A to jsem máti dal ještě příručku, patrně nejjednodušší, co v češtině existuje. To se ještě děsně pobavím.

Mami, schválně, jestli tohle čteš, přestaň se čertit a podej mi zprávu. Netrpělivě na ni čekám. Tvůj milující synáček.