Egiho stranky

Ťapinčin antideník - to nečtěte buď vůbec, nebo až po mém, abyste viděli, jak si potvora vymejšlí.

Bobešovy tlachy - nejhorší pomluvy a nejnudnější zážitky, co kdo na web napsal. Samá lež a blábol.

Howadoor a jeho zápisník - šílený cestovatel, šílený programátor, neúnavně záporný hrdina

Chocho a Chochoviny - další cestovatel, též šílený, takřka na hranici snesitelnosti

Pondělí, 31.03.2003

Tak jsem se o víkendu vcelku dobře vyspal. Co taky chcete dělat v lese, kde je v sedm tma jako v pytlu? V osm zalehnout a před devátou, než je trochu teplo, nevylejzat. Ani jsem nezaspal. Ale nějak jsem se zamyslel, nechal si ujet autobus. Von jel krátkej místo dlouhýho, tak kdo to má tušit, že jo?

Přišel jsem do práce ve svejch oblíbenejch osm deset. Už v autobusu jsem potkal kolegyni Fištu. Taky jela stejně pozdě jak já. No bóže, jsme v práci, né na dostizích. Ale na sextretariátu seděla jak žába na prameni naša šéfová - tasemnice - a jedna sextretářka, Oloušek. To bylo z celýho slavnýho "úseku tasemnice" všecko. Já to měl dobrý, já si ležérně došel pro bronzovou medaili, ale všichni po mně (v minutovejch intervalech) dostali pojeb, takovej ten jenom jako, pro formu. Jak Fišta, tak Žufi, tak druhá sextretářka Milaska. Hehé, Egi z teho zase vybruslil, ačkoli dohromady vo nic nešlo. Koneckonců, když jsem přišel, šéfová se zrovna nadechovala, že mně pochválí, na mně je to eště brzo.

No a pak už jsem jenom nesmyslně pracoval a vůbec.

Až doma jsem sednul k čopítaču a udělal všechno, co jsem slíbil:

Vávu v Brně (viz sekce ostatní)

Sraz Xchatu (netradičně ve srazech Xchatu)

z návštěvy u Kachněte udělal samostatnou stránku (taky v ostatních)

a napsal první část povídání o tomto víkendu (v cestách).

Tak. To su pašák, co?

Pátek - Neděle, 28. - 30.03.2003 ... Už jsme tu z výletu.

Jsme byli na Rokytné, to je taková řeka, teda my jsme nebyli na řece, ale u řeky, hezky na břehu, teda na jednom břehu, na druhým břehu, na mostě, Ťapinka mockrát na mostě, jednou pod mostem, to zase Ťapinka, a motejli tam byli a žába tam byla a kytišky tam byly a pséci lítali jak divocí, Tetka Králička s jejím posledním manželem Jirkou za náma přijeli, zato největší agitátor Bača dostal vod staré po kulkách a jel leda tak na chalupu se válet, taky jsme viděli Dukovany z dálky a Tavíkovice zblízka, pak zas Tavíkovice zblízka a Rešice taky zblízka a Tulešice taky zblízka, celou tu dobu i ty Dukovany z dálky, chvílu pršelo, většinou nepršelo a mně spadl buřt do vohňa a Ťapina se smála a pak spadl buřt do vohňa jí a to už se nesmála, nýbrž čučela jak vyvoraná, taky jí byla v noci zima a mně zima nebyla a psovi zase zima byla, tak si Ťapina myslela, že když jí je zima a vona si vezme do spacáku toho psa, co mu je taky zima, tak jim bude teplo voboum a hezky se vyspí a to se ale přepočítala a vůbec, já vám to povím, až nebude tak pozdě v noci.

Slibuju, že zejtra aspoň kousek a taky na tom zbytku Vávy a zbytku XChatu zkusím zapracovat, což sice už na zejtřek neslibuju, ale myslím na to. Aspoň něco, né?

Jenom pokud chcete zatím vidět, jak jsem dělal přípravu, tak se teda podívejte, nevodbytňáci:

http://tobyzvasjedenzdechl.web3.cz

Čtvrtek, 27.03.2003

O práci se dneska ani nemá smysl moc zmiňovat. Moc jsem tam věru nepobyl. Přišel jsem si v jedenáct a o půl druhé zmizel. Né, to u nás na ouřadě se nevrací socialismus, to máte tak, když člověk upravuje služební webový stránky do půl čtvrté do rána. Velkej šéf Kvakin si tam namyslel videjo, tak co už s ním nadělám, jak mu hrkne ve štrycli, nikdo mu to nevymluví. A to už nepočítám to, že tam mele nesmysly, já jsem si říkal, že to je na mne moc složitý takhle nad ránem, že velkej šéf určitě tuze moudře hovoří, leč když to za blbosti označili i ostatní? Vlastně kecám, za blbosti to označily jenom dámy, chlapi, co ten záznam shlédli, ti tomu říkali "pičoviny".

O to větší prča byla potom u EFXka. Tam se mocně připojoval Interfernet. Hurááá, po třičtvrtě roce. Nová technologie ADSL. No, popravdě řečeno, vona nejni až zas tak nová. Všude ve světě dávno funguje. Ale zatímco všude ve světě technologie ADSL frčí už několik let, u nás Telekomunisti doteď vydávali za nejlepší z nejlepších linky ISDN, drahý, pomalý a zastaralý už v okamžiku, kdy to s velkým humbukem spouštěli. Tak s ADSL se pochlapili teprve teď.

Byli jsme domluvení na druhou, volali v jednu, jestli nemůžou přijít dřív. To teda nemohli. Nemohli, protože neměli za kým, já jsem byl ještě na ouřadě v hlavní práci. Ale skutečně přesně ve dvě stáli ve dveřích. Telekomáři. Aby bylo jasno. Sice to má EFXko vobjednaný jako připojení od SkyNetu, ale dráty patří TeleComu, tak to taky zprovozňujou. A to tam nestáli jenom tak dva, jak by člověk čekal, jeden skutečnej pracovník a jeden podržtaška, přišli rovnou čtyři. Aha, mám to. Na každej drát jeden. Vony jsou ty dráty dva, ale pak se takovým děsně chytrým udělátorem zvaným splitter rozdělí na datovou a hlasovou část. Takže dva a dva a rázem nám počet Telekominíků sedí. Nejdřív prej změří linku. Jestli v ní není nic připojenýho. To dá rozum, že to by pak nefungovalo. Nahoře měla bejt ještě jedna zásuvka, ale nic v ní. Telata měří, měří, nenaměří. Pro sichr jsem se tam s projektantem Čobolo Milanem zašel podívat - ahá, šéf Bóďa si tam telefon připojil. Tak to by byl první problém za náma, telefon jsme mu urvali a basta. Telata měří, měří, někdy naměří, někdy nenaměří. Nahóře naměří, dóle jak kdy. Tak jdou po drátech. A ejhle, další zádrhel, vona ta linka je každýho půldruhýho metru přerušená a nadstavovaná. Každej úsek navíc jiným drátem. Asi hodinu jim trvalo, než to pospojovali, aby to nemuseli celý předrátovávat, to by se platilo zvlášť. Však si to taky EFXáci sami dojebali. Ale všelijaký zámotky drátů nahradili spojkama, části dali rovnou nový a pak už jim ten měřák vykazoval jakž takž přijatelný hodnoty. A névječí sranda byla, jak jim do toho začal Bóďa kecat. Prej se musí děsně mít, když chodí na jednu zakázku čtyři (to voni zase jo, ale ve skutečnosti tam tentokrát byli dva na zaučení), že takhle mají pěknej lébung, kdyby takhle pracovali u EFXka, byli by dávno na mizině. My s projektantama jsme se málem podělali. Víme, jak to u EFXka chodí - skutečně, tam nedělají na jedné věci čtyři, tam dělá jeden a tři mu do toho kecají. Jenom ti Telekominíci byli trochu nervajs. Ale ustáli to. Nakonec mi předvedli, že na jejich notebooku to funguje, dali mi CD s návodem, jak by to přibližně mělo bejt nastavený a pravili, že jejich úkol tímto končí. Sbalili se a šli pali. Zjistil jsem, že nemám přístupový údaje od SkyNetu. No jo, to se jednoduše vysvětlilo, jak s tím byl minulej tejden problém, tak je SkyNeťáci prostě neposlali, aby neplašili zákazníky. Ale část mi rovnou nadiktovali, zbytek poslali a jupí jupí, už to fungovalo. Sice je to připojování trochu kostrbatý, ale přece jen.

Podařilo se mi i nainstalovat proxy server, jakejsi jako rozbočovač, aby na ten Internet mohly i jiný počítače. Asi na pěti jsem zprovoznil Explorer a bylo toho akorát dost. Přišel untršéf Béďa a ptal se, jestli už je možný posílat mejly z jeho počítača. Popravdě jsem mu odpověděl, že mu asi jeblo. Že jsem dodělal, co šlo, zbytek "pokračování příště". Jéžiš, to začal strašně lamentovat, že tak von si to nepředstavoval, on potřebuje pracovat a utíkají jim děsný peníze. Asi jejich peníze nejsou tak skvělí sprinteři, když za třičtvrtě roku neutekly moc daleko. Pak jsem šel s výsledkem seznámit ještě toho druhýho, co čert nechtěl, byl tam aji ten třetí. Celá squadra azurra - óbršéf Boss, šéf Bóďa a untršéf Béďa. Bóďa se ptal, kdy to bude hotový. Popravdě říkám, že nevím. Jak to stihnu. Ten zas předvedl cirkus. Že to není odpověď, že je se mnou těžká komunikace a že jim utíkají peníze. Že když řeknu čtrnáct dní nebo tejden, že to bude lepší. Fajn, řekl jsem mu tejden. Vono v úterý by nemělo bejt co řešit, ale ať nevysírá. A jak ten blbec jsem dodal, že začnu tím, že zítra a přes víkend nakonfiguruju mailový schránky. Ha, už zas nevěděl, o čem to mluvím, leč měl děsnou touhu se k tomu vyjádřit, že je třeba aby maily chodily (převratný objev), jestli taky Slovákovi Japoncovi na dílnu udělat mail, že je se mnou těžká komunikace a jestli si zapisuju odpracovanou dobu do knihy, za jak dlouho to budu mít hotový .... po asi třech minutách dohovořil se slovy: "Na to ti neumím odpovědět." Pravil jsem, že jsem se ho taky na nic neptal. Než stihl zase zopáknout svoji oblíbenou frázi o špatné komunikaci, vložil se do toho óbršéf Boss a začal meditovat, podle něj máme asi na ouřadě socialismus (to už tu dnes bylo), ale pane, tady ne, to je výrobní firma, tady se musí pracovat. Narozdíl od něj jsem dnes pracoval, tedy jsem ho odbyl výrokem, jestli si pod pojmem "socialismus" představuje to, že ouřadu pevná linka na Internet funguje dva roky, tak spějeme ke komunismu. A vykašlal jsem se na ně a šel jsem.

S Ťapinkou jsme měli spicha na zastávce a šli na kafe za Kachnětem a Mischem. Voni totiž mají psa. No, voni toho psa až tak nemají nafurt, voni ho mají jenom tak dočasně, né jak s těma Rusákama, jenom po dobu, co bude Mischova matinka nemocná. A taky nemají až tak psa. Vono je to něco jako Vávin Bestík, taky se to jmenuje "Gabra - Poutník ze Zeleného údolí" nebo jak, je to grifonek bruselskej, čili zrzavej. A navíc má chudinka něco s tlamičkou a jazyk jí visí z huby na stranu a s tím spláclým rypákem je děsně srandovní.

A vůbec, co budu povídat, zavalím Vás tady fotkama, ať si máte co študovat přes víkend, kdy budeme s Ťapinou v čudeli.


To jest Gabra, úžasný trhač.	Nee, to se neschovává zbaběle u dočasné paničky, to si jenom kryje záda a drsně štěká (trochu hlasitější morče).	Tááákhle je veliká, když se natáhne a připne si nárazníky a chůdy.

Jo, vlastně jsme šli původně na kafe.	Já chcu bejt taky šampión.	Uklidni se, Gábuško, voni jsou blbí.

To abyste si nemysleli, že Mischákovi definitivně jeblo, to nee, to von loví hmyzáka, strašnýho, nebezpečnýho.	Inkriminovanej strašnej a nebezpečnej hmyzák na sklenici ....	... a na stropě, von vlastně nebyl až tak strašnej ani až tak nebezpečnej, spíš tomu Mischákovi fakt jeblo.

Dvě vobludy.	A ze zadní části předchozí fotky vytaženej vyvalenej Misch.	Jak udělat ze zrůdičky psa ještě navíc debílka.

Já vím, já vím, mám ještě dodělat "Vávu v Brně" a kus srazu Xchatu, ale nějak to nejde časově.

Středa, 26.03.2003

Zas mám sto chutí začít obligátním "tak včera". A vlastně proč ne?

Tak včera jsem u EFXka místnímu šéfovi Bóďovi vysvětlil (poněkolikáté), jak to mám namyšlené s jejich doménou - www stránkama a emajlovejma schránkama. Všechno, co jsem po něm chtěl, bylo to, že přijde mailem jedna žádost na změnu nameserverů na CZ NIC, což je správce českých domén. Tuto žádost mu někdo z projektantů vytiskne a donese až pod nos, on ji jenom podepíše a odfaxuje na telefonní číslo, který na té žádosti bude napsaný. Zjistil jsem, že žádost došla, ještě jsem poslal projektantům prosbu, ať ji někdo z nich vytiskne, Bóďovi ju donese až pod nos a připomene mu, že ji má jenom podepsat a odfaxovat na to telefonní číslo, který je na té žádosti napsaný. Přišlo mi obratem i potvrzení, tuším projektant Kamil mi psal, že žádost našel, Bóďovi ji vytiskl, donesl mu ji až pod nos a kladl mu na srdce, že ji má jenom podepsat a odfaxovat na telefonní číslo, který je na té žádosti napsaný. Dál prý děj se vůle Alláhova. Normální člověk by předpokládal, že Bóďa vezme žádost, donesenou mu až pod nos, podepíše ji a odfaxuje ji na telefonní číslo, který je na té žádosti napsaný. To by normální člověk, obzvláště normální člověk, kterej nemá páru vo tom, co se po něm chce, ale bylo mu to třikrát vysvětlený a třikrát to odsouhlasil, tak takovejhle normální člověk by to jistojistě udělal. Tedy v naší situaci se dělo asi následující: dělo se to, že se hodinu nic nedělo, posléze se dělo to, že mi Bóďa volá a je zas zralej na kyslíkovej stan a kardiostimulátor. On mu Kamil zas donesl jakousi žádost, prej to má podepsat, on o tom nic neví, proč by měl něco podepisovat a že se mnou je těžká komunikace a on si to rozmyslí, ale asi nikam nic faxovat a posílat nebude. Ach jo. Tak znovu. Letmo během asi deseti minut jsem mu připomenul náš všerejší rozhovor, kterej skončil tím, že přijde mailem jedna žádost, tu mu někdo z projektantů vytiskne a donese mu ji až pod nos, on ji jenom podepíše a odfaxuje ji na telefonní číslo, který je na té žádosti napsaný. Tedy jestliže mu ji Kamil vytiskl a donesl až pod nos, na něm leží už jenom to, že ji podepíše a odfaxuje na telefonní číslo, který je na té žádosti napsaný. Bóďa mě třikrát přerušil, pak začal blábolit něco o telefonních linkách a ústředně a nakonec pravil, že mu Kamil zas donesl jakousi žádost, prej to má podepsat, on o tom nic neví, proč by měl něco podepisovat a že se mnou je těžká komunikace a on si to rozmyslí, ale asi nikam nic faxovat a posílat nebude. To jsem mu pravil, že já se neposeru a švihl jsem telefonem (obrazně - to je vůbec škoda, že se mobilem nešvihá). Odpoledne jsem se podíval na stránky CZ NICu a adresy nameserverů byly změněný. Bóďa asi žádost, kterou mu Kamil vytiskl a donesl až pod nos, přece jenom podepsal a odfaxoval na telefonní číslo, který na té žádosti bylo napsaný. To jsou věci ...

Už se moc těším, jak budeme zejtra u EFXka zprovozňovat ADSL připojení na Internet. To si zase užijem srandy. Zbytek pracovní doby byl proti tomuto nezáživnej a nudnej. Nějaký opravy počítačů, toho, co byl vadnej, přesuny starejch za nový a tak, osm hodin, sranda, pche.

Po práci jsem vyrazil do města, koupit mapu na víkend. Mapu jednu přesně určenou, a sice "Okolí Brna - Západ". Což o to, těch mám několik, ale asi patnáct let starejch, navíc rozpadlejch. Obvykle to závisí na tom, kolik mám času a jak moc mám náladu si s tím hrát. Buď mám tak hodinku a podaří se mi vybrat jednu kompletní mapu, ve které se však jaksi blbě hledá, jak pak na vlastní akci vytáhnu z kapsy dva sousední papíry, na jednom je Náměšť nad Oslavou a na druhým Blansko. Nebo je situace opačná, čas na kompletování nemám, hrábnu a naberu volně ložené listy o tloušťce cca jedné mapy, na vlastní akci zalovím v kapse a vytáhnu třikrát Náměšť nad Oslavou. Obvykle se tou dobou vyskytuju poblíž Blanska. Řekl jsem si, že nazrál čas koupit novou. Navíc podrobnější, 1:50000. Jako vždy - měli dvě edice. V obou byla plánovaná trasa zrovna přeříznutá. Tak jsem nakonec koupil mapy dvě. A mám trasu celou. Za stovosumatřicet vočí, nekupte to.

Ještě jsem potkal hafo známejch, hned v Kartografii nebo jak se to jmenuje jsem natrapíroval jednu známou felcharku, teda vona natrapírovala spíš mě, stejně tak jako když jsme si povídali a vylezli ven, taky na mě museli zavolat další kámoši, co stáli opodál, z Xchatu Dufalik, ZuzulkaB, Natrix a Wrauu. S těma jsem se dal do řeči a ani jsem si málem nevšiml, že mě tahá za rukáv kolegyně TaTarka. A ještě Cvočajse jsem potkal. Ach jo, já budu muset fakt ty známý nějak eliminovat. Kulomet, to by byl vhodnej nástroj. Ale aspoň jsem s Xchatařama zašel na kafe.

A pak Fanoušovi z pizzerie dodělat něco na počítaču, nakoupit a hupky dupky domů za Ťapinou. Spolu jsme se podívali na film "Most přes řeku Kwai". No, to taky není přesný vyjádření. Já se díval a Ťapina si hrála hru na druhým počítaču (kterej mylně nazývá "svým"). Ano, hrála Howadoorem pranýřovanou hru s krokóšem. Leč hrála a poslouchala a jak tam byly asi tři trochu veselejší věty, tak se i pouchechtla. Dle zásad ženské logiky bude tvrdit, že ten film viděla. To už tak ženy, zvláště ženy, co jsou "in", dělávají - dělávají deset věcí zaráz, s bídným výsledkem u všech deseti, leč tvrdí, že udělaly deset věcí.

Úterý, 25.03.2003

Tak včera samej úspěch, dneska houby houby.

Pochopitelně se mi včerejší kouzlo s příchodem včas zopáknout nepodařilo. Ale něco po deváté je zase venku tepleji. Jedna z novejch mašin mi hned na uvítanou umřela pod rukama. Krám blbá. Holt budu mít zase co reklamovat, nějak se to poslední dobou kupí. Ale na ten objem asi třetí reklamace u jedné firmy za rok, to není zas tak moc. Nejdřív je ale nutno přijít na to, co se mi v tem počítaču vodporoučelo.

U EFXka odpoledne zase drama. Potřeboval jsem objednat proxy server a webhosting. Což o to, úkon je to sám vo sobě jednoduchej a tak na deset minut. Pro normálního člověka. Se šéfem Bóďou jsem o tom diskutoval takřka hodinu. Krapet zapomněl, že mi to už jednou vodkejval. A co mi vodkejval. A kolik to bude stát? A na co to je? A je to nutný? Plus v mezičase ještě související otázky, jestli se zapisuju do knihy odpracované doby a jak to bude s tou mailovou schránkou, co by prej Béďa potřeboval. Škoda, zrovna jsem mu to půl hodiny vysvětloval. Navíc když vo tem nemá ánung, těžko přetěžko se objednává. Rozumnej člověk (já), to je na deset minut, s Bóďou na hodinu. Bombastickej borec, kdyby hrál v sitcomu, strhne všechny rekordy sledovanosti. Na spolupráci je to horší.

Aderovýmu tatíkovi grafikovi jsem aspoň vyzvedl reklamovanou grafickou kartu a zavezl mu ji a vyměnil. Jedno dnešní pozitivum.

Zato večer. Je úterý, což znamená, že jest třeba jít s Pepém, Bačou, Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou do hospody. A domluvit se na víkend. To jsem se jaksi uvolil, uspořádat pro ně výpravu, pro slepejše přestárlý zpuchřelý. Vlastně napadlo to je. A sáhodlouze plánovali a byli tím sami nadšení. V okamžiku, kdy vystřízlivěli (je to divný, ale je to jaksi tak), je jim to nějak proti srsti. S Pepém jsem nepočítal už předem, ten se dál jak kilometr od hospody nevzdálí. Tetka Králička by prej tak na jeden den. A Bača začal mít taky cukání a jakýsi nápady divný, česky se tomu říká výmluvy. Seru na ně. Pojedem hezky s Ťapinou a bude. Zmrdi prolhaní a neschopní.

Fuj, to su dneska vošklivě zápornej ...

A co bych taky nebyl, když Ťapina courá po obchodech, nakupuje držáky na truhlíky a množí mi v bytě lebedu? A eště to vydává za přednost?

To takovej Bobeš je na tom v Anglii líp. Sice mu taje máslo za oknem hotelu (asi místní zvyk), ale dělá si sám pro sebe pikniky a mrznou mu koule. Asi je má teplomilný.

Pondělí, 24.03.2003

Ráno telefon. Kurevsky ráno telefon. V 6:20 vyřvává. Nejdřív jsem se polovzbudil, tak, že jsem byl schopnej posoudit, že to fakt není telefónův budík, ale telefón vyřvává "Rázcvětály jábloni i grůši ...", což znamená, že se někdo buď spletl, což ho bude šeredně mrzet, nebo se nespletl a chce se mnou fakt v tuhle dobu mluvit, to ho bude mrzet ještě víc.

Jak uvidíte vedle serveru ležet takovejhle šlauch, obvykle to znamená, že server není připojenej k síti. Jenže jak to nejpohodlněji zjistit, když si dávám telefón metr vod postele, aby mě donutil vstát, když přijde čas buzení? No jo, tak to asi bude chtít, abych vstal. Ale skutečně mám? Co to může bejt? Vstal jsem a vyjasnilo se mi. Untršéf Béďa vod EFXka. A zkroušenej. Stojí mu. Copak o to, to po ránu ..... , ale co to pletu, stojí mu výroba. V nedělu se octla celá čtvrť bez proudu a jim nejede server. Nebo teda jede, jako počítač se tváří, že funguje, ale nejde s ním pracovat na síti, což snad v dnešní době pochopí každej (aspoň ten, kdo si čte tento můj deníček na Interfernetu), že je u síťovýho serveru vcelku nepříjemná věc. No jo, no jo, restartovat to zkoušel, dokonce i vypínač vzadu vypnout, nic a nic a nic. A ať přijdu, ať Béďovi nestojí. Výroba.

Oblíkl jsem se a šel. V sedm jsem byl tam. Třičtvrtě hodiny z postele, to je vcelku dobrá servisní reakční rychlost. Podíval jsem se do racka na swišťa, aha, tak česky, do rozvaděča na datovej přepínač, server je v zásuvce číslo šestnáct. Kontrolky číslo šestnáct - tma. Došel jsem k serveru, podíval se pod stůl, vzal vypadenej síťovej šlauch a zasunul ho do konektoru na síťové kartě. Pravil jsem, že je opraveno. Von totiž untršéf Béďa, jak casnoval s celým tím krámem a šmátral po vypínaču vzadu, asi ten kábl z toho vyrval. To měli všichni radost, že můžou pracovat.

Béďa asi myslel, že bych to měl moc jednoduchý, tak si ještě operativně vymyslel, že chce vyfotit nějakej jejich úžasnej výrobek, kterej jde záhy do světa. Štěstí stálo při mně, došly mi baterky ve foťáku a nový jsem si zapomněl vzít. A čekat do osmi, až otevřou vedle v elektru? Když můžu přijít do práce v pondělí takhle úžasně včas? Tůdle. Nechal jsem foťák projektantovi Drakovi Krabovi, von je kluk šikovná, taky foťákem doma voplývající, von baterky koupí a ten nesmysl Béďovi vyfotí a já si to po vobědě zas vyzvednu.

V 7:45 jsem byl v práci. Logicky mi došlo, že když je ouřad půl ulice vod EFXka a bez proudu byla celá čtvrť, asi bych se měl podívat do serverovny. Nastartoval jsem ručně proxy server, tedy bránu na Internet, která se z toho taky nějak nezvetila. Došel jsem na sextretariát, kde stál řidič Mirajs, jak mě viděl, škubnul sebou, jak kdyby viděl ducha, málem se polil kafem, zamyslel se a přišel na logický vysvětlení: "Je jaro, medvědi vylejzajó z brlohů". I ženštiny, Jíťa, Miláska, Olouš a šéfová tasemnice mě opěvovaly. Bodejť by ne, vždyť to byl můj letošní rekord. Jakmile ale doopěvovaly, posmutněly - Interfernet nefunguje, tupounoviny jim majlem nechodí, hrát si hry nemůžou, Egi, pomoooc. A já tam stál jak king a chlácholil je, Interfernet funguje, tupounoviny majlem jim už chodí, hrát hry si můžou, Egi už vyřešil. A opěvovaly mě ještě víc.

A šlauch se nám vrací jako bumerang. Vězte, že když máte šulínka v díře (konektoru), tak tam ten šlauch nenarvete a nenarvete. Na to vemte jed. To pak musí Žufi celý rozebrat a předělat a šulínka vytáhnout. Se Žufim to taky málem šlehlo, když přišel a viděl mě, jak už si měním vadnej větráček ve svým počítaču. Dali jsme si kafe, počtli jsme si počtu a šli kompletovat ty počítače, co nám v pátek dovezli od TS Bohemie. Na dva dny jsme si zamluvili zasedačku a udělali si tam manufakturu, montážní linku. První jsem dělal já a Vojťas mi čuměl přes rameno, přece jenom v tom mám větší praxi. Hlavně jsem mu zdůrazňoval, že jak celou tu základní desku, už procesórem a paměťou osazenou, bude rvát do té kastle, tak bacha - zezadu je tam takovej malej kovovej "šulínek", ať mu nevleze do díry, konektoru síťové karty, von se musí dotýkat toho konektóru, ale shora, jako ukostření, jak to tam dá křivě, šulínek bude vevnitř, to tam pak nenarve síťovej šlauch. Já jsem začal první počítač oživovat a instalovat, každej mezitím dělal další. Já tři, Žufi tři. Jakmile jsme je měli zkompletovaný všechny, chtěl jsem udělat z toho prvního jeho klony, identický kopie, abych nemusel jak vůl instalovat každej zvlášť, na to je takovej skvělej prográmek vod Symantecu, Ghost alias "Duch" se to jmenuje, to si nainstalujete jeden počítač, pak to tím duchem celý zabalíte a rozkopírujete na ty vostatní (stejný), tam to zas duchem rozbalíte, přizpůsobíte pár maličkostí a máte vyřešeno. Tak směle do toho. Ale co to? Tenhle má šulínka narvanýho v konektoru od síťové karty. A tenhle taky a tenhle taky. Celkem tři. A já si na to u těch svých tří dával majzla. Tak to asi nebudou ty moje tři. Žufííííí. Pojď sem. Hele, šulínek. Tedy Žufi se chopil šroubováku a měl aspoň co dělat. Vždycky celou mašinu rozebrat, střeva z ní vytahat, základní desku vypreparovat a nasadit tak, aby šulínek do konektoru nelezl, ba aby se jenom shora konektoru dotýkal a ukostřoval. No, žádnej učenej z nebe nespadl. Kdoví, vodkaď shodili Žufiho. Ale co, vod toho je taky tam, aby vařil kafe, zvedal nepříjemný telefony a při montáži počítačů se po mistrovi Egíčkovi vopičil, aby se tak z něho, z inžinýra-teoretika, stal v průběhu civilky technik a člověk použitelnej pro práci, abych mu z hlavy vyhnal ty trouboviny, co jim narvali ve škole do palice, a aby, když mu řeknu "šulínka ven", aby nerval šulínka dovnitř.

Víceméně jsme to zmákli. Spíš více, než méně. Zejtra už jenom pár drobností a můžem to rozházet mezi lid sprostý.

A jak jsem byl dneska tak výkonnej a dobře naladěnej, ani jsem nic neprovedl cestou domů revizorovi, ani jsem se nepohádal na poště s mentalně retardovanýma, vytočit mě dokázala až doma Ťapina. Radši jsem se šel natáhnout, pak jsem vstal a lehla zase vona. A nejen vona, taky mi lehlo připojení na Interfernet, je to ňáký tuhý, tak to to budu asi muset updatnout zejtra z práce, jestli se to neprobere.

A ani vám nemůžu podat referát, co kde lítá, jelikož jak právě říkám, lítání se nekoná, Interfernet mlčí.

Stihl jsem si přečíst jenom Chochoviny, kterak Chocho zase prohrál hokej a zdálo se mu, že ho přejela šalina, hubí kytky kolegyni PFK (to už se mu nezdá, to je realita, navíc se to bude hodit na Ťapitrifidy) a vůbec samý pěkný věci.

A ještě Howadooří zápisník, kterej těžce stojí za to. Howadoor šel ve čtvrtek s dítětem na pískoviště, což ho málem stálo nervy, v pátek s jakousi ženštinou do hospody, což už ho ty nervy takřka fakt málem stálo, a následně v sobotu, nepoučen a nepoučitelnej, opět s dítětem na výlet. Dítě mluvilo. Říkalo: "Blinky, blinky" a podobný sděleníhodný věci. Já se při čtení málem podělal. Howadoor vo nervy asi definitivně přišel. Píše sestře dopis. To je vážný.

A dál jsem se nedostal, pak mi to tu scíplo ...

Zbytek neděle, 23.03.2003

Psi byli většinu neděle v trapu. Tedy mám na mysli tu většinu, kterou já si pamatuju. Poté, co jsem vstal, Ťapina vzala čokly a šla je venčit. Jenom zmizela, začal jí vyřvávat telefon. No co, ať si vyřvává, telefon jeden. Jednak není můj, jednak je lepší, když mi tu řve Ťapitelefon, kterej za chvílu zmlkne, než když tu řve Ťapina, že chce novej byt koupit a starej vysavač chce vyhodit. Ta na mlknutí nevypadala. A ten telefon fakt zmlkl. Po chvíli začal zas. A zas. Tak jsem vzdychl a šel se podívat, kdo jí to bliká na displeju, jestli to třeba neznamená, že hoří nebo tak něco. Neznamenalo. Blikalo tam "Gabca", což jest krycí název pro Žábinu vod plešatýho Vejti, která ovšem je skromná a se svejma rozumama hučí do Vejti, z čehož tomu padaj ty vlasy. Když volá Žábina nám, znamená to patrně, že vůbec nevolá Žábina, nýbrž její parchantík Sosňa, která chce pučit psy ("pučit" jest v této větě hovorovej výraz pro "půjčit", s "pučením" to nemá nic společnýho). Ja, richtig. Cizí telefony nezvedám, ale když jsem se podíval na svůj, beztak jsem tam měl od ní několik zmeškanejch hovorů, tak jsem udělal výjimku, anžto jinak by mi vyzvonila do stolu žlábek. Ani na to člověk nemusí mít vibrační baterii. Tak teda psi přišli s Ťapinou z venku, obratem se dořítily Sosňa s Žábinou, psy zase bafly a na čtyři hodiny s nima zmizely.

Toho jsme využili každej po svým. Ťapinka mlela pátý (vysavač) přes devátý (byt) a já se snažil vypnout uši. Dařilo se mi střídavě. Málo a ještě míň. Ale přežil jsem. Jenom jsem se vzpamatoval, přišla další zkouška ohněm, stavit se za máti na kafe. Kupodivu taky vcelku beze ztrát. Ale pak teprve ta správná morová rána - zajít za Fanóšem, což nejní čokl kolegyně Fišty, nýbrž stejnojmenný majitel pizzerie. Pizzerie s internetovým objednáváním. Pizzerie s internetovým objednáváním, které nefunguje připojení k Internetu, nebo funguje jenom sporadicky. Vlastně ne, dřív fungovalo, pak do toho Fanóš hrábnul, nefungovalo, teď už zase funguje, jelikož jsem do toho hrábnul já. A právě v tu neděli večer. Sbalil jsem Ťapinu, jako pod klepeto, né sbalil jako sbalil, takhle sbalil jsem ju už dávno a dodneška se tluču do palice, s tou Ťapinou pod klepetem jsme zašli do Fanóšové pizzerie, kde ovšem Fanóš nebyl, tedy mi do toho nemohl kafrat, zato tam byla spousta jinejch užitečnejch lidí, kteří měli za úkol se o nás postarat - přísun pizzy, kafe a jinejch dobrůtek. Mezi osmou a půlnocí jsem to celý zazálohoval a reinstaloval. A už mu to šlape a brněnští a okolobydlící jsou děsně spokojení, že si můžou objednávat pizzu po Interfernetu.

A něco po půlnoci jsem jenom asi dvě hodinky untršéfovi Béďovi od EFXka dělal zase nějaký vobrázky na propagační materiál. Ve dvě ráno jsem mu to poslal a šel spat.

Pátek - Sobota, 21.-22.03.2003, taky začátek neděle, 23.03.2003

Mám to nějaký rozmazaný a slitý všechno dohromady.

V pátek jsem byl ještě v práci. To vím nabeton. A podařily se mi dva heroické kousky. Podle toho si to taky pamatuju.

Tak se mi konečně podařilo dokopat malýho šuldu Víťu vod Siemensu, aby se dovalil a opravil nám ústřednu, GSM brány. Jojo, bylo to dlouho. Pro ty, co už stihli zapomenout, co to ty brány jsou, tak je to takovej ten udělátor, co je přibušenej na zdi, šlauchem připojenej k ústředně, anténa z teho trčí, vevnitř je skovaná SIM karta z mobilu. A když voláte z kanclu ze stolního telefénu na mobil, pustí vás to přes hentento vynález a voláte vlastně za tarif mobil-mobil. Tak Víťovi se to konečně podařilo reklamovat, dovézt a zprovoznit. Jenom s papírováním zase utřel. Jelikož jakmile se jal vypisovat blábol zvanej výkaz práce u zákazníka, přijeli dárečci z TS Bohemie a dovezli nám dárečky v podobě plné dodávky dodávky počítačů. Tak máme v pondělí se Žufim co montovat. A Víťa je kluk šikovnej, on si ten výkaz vypíše sám.

Ťapina se stavila pro mne do práce, že si potřebuje něco maličko do školy udělat. Něco maličko bylo asi na dvě hodiny. Ona si dělala, já se mohl nudou užrat. A užrat se mohli skoro i Ťapouši, to jako Ťapirodiče, kteří tou dobou už dleli u nás doma a čekali, až si Ťapinka to dvouhodinový "něco málo" do školy dodělá a přijdem. Ťapinka si po oněch dvou hodinách ono "něco málo" dodělala, ještě mě zjebala, že jí to tak dlouho trvalo, a šli jsme. Ťapouši se neužrali, jelikož je oblažovali psi. Nee, v tom není žádnej sexuální podtext, byli s nima prostě venku.

Jak jsme přišli, začala rodinná debata. Ťapouši nám totiž dovezli dar. Jak se jenom takovýmu typu darů říká? Dydaj, Danaj ... tak nějak. Dar sestával z vysavače a příslušenství. Oni si koupili vysavač novej, ten původní, to je určitě Ťapina nahecovala, nám dovezli a věnovali. Pravda, ačkoli jde o vysavač starší, pořád je novější, než ten náš. Ťapinka začala blekotat, že skvěle vysává a ten starej "pude" a kamže se takový starý vysavače vyhazujou? Tak to zase prr, to teda tydýt. Starej vysavač nebude nikam chodit, eště jsem ten novej neviděl v akci. Ťapinka se s ním ale prej děsně navysávala, tak to ví. Nic na jejím přesvědčení nezmění fakt, že od jejího posledního vysávání s inkriminovaným vysavačem uplynulo několik let. Dobrá, rozkazovacím způsobem se mi povedlo na chvíli diskusi utnout.

Zahráli jsme si opět karty, já opět vyhrál, bylo na čase vyrazit za mou máti. I s Ťapoušama, na takovou zdvořilostní návštěvu. A jasně. Došlo opět letmo na vysavač. Letmo proto, že na pořadu byla věc zásadnější - potřebujeme novej byt. Větší novej byt. Na tom se shodli všichni - Ťapouši, máti i Ťapina. Teda skoro všichni. Já se na ničem neshodoval a jenom skřípal zubama. Jo, Ťapouši by připlatili, máti by připlatila, Ťapina by to zorganizovala a já bych makal jak barevnej. To zrovna. Větší byt budem potřebovat, až já rozhodnu, že potřebujem větší byt. To by se obzvlášť Ťapině líbilo, to já vím, to by potom nebyl můj byt, ale náš byt, to by potom mohla moje vysavače vyhazovat. Hahá, určitě.

Ještě štěstí, že jsem šel záhy do pryč. Sebral jsem se a šel na sraz XChatu. Ťapouší příjezd totiž nebyl dlouhou dobu jistej, to chodila Ťapina v nepravidelnejch intervalech a vždycky oznamovala: "Ťapouši uvažujou, že by přijeli na víkend." Pak zas: "Ťapouši teda přijedou." a druhej den: "Na Ťapouše je zima, Ťapouši nepřijedou." a tohle celý několikrát dokola. Vyčíhnul jsem si moment spadající do varianty "nepřijedou" a přihlásil se na sraz, focení slíbil a několik individuálních věcí si domluvil, protože jsem si nebyl zdaleka jistej, který řešení nakonec zvítězí.

Domů jsem přišel někdy před čtvrtou ráno. A padl jsem a spal do desíti, kdy jsem byl nemilosrdně vytažen, že je třeba jít na výstavu. Konkrétně šlo o výstavu "Katastrofy lidského těla" v Domě pánů z Lipé. Tam jsme chtěli jít už, když tady byla Váva. Jenže z toho nějak sešlo. Tak tentokrát to vyšlo, leč zas taková výhra to nebyla. Což o to, figuríny byly pěkné, lítost nad jejich živejma předlohama by člověka mohla jímat, trupíci, dvojksichťáci a tak, jenom ta organizace zas. To vám vnutí lupeň za šest pětek, studentskou slevu nevedou, z propagačních materiálů pouze jeden nablblej letáček za bůra. Ten jsem pochopitelně zakoupil, načež ho Ťapinka obratem zmuchlala, jelikož ho neuměla přeložit napůl. Třicet korun za focení, na to se jim můžu vykašlat. Né, že bych to neuměl vyfotit tajně, ale jednak je to pod mou úroveň, jednak se o to postarali jiní, třeba jistej Žaneček. Návštěvníků tam bylo několikero, ani jsem si nevšiml, jak se střídají, tak jsem u některejch marně hledal vysvětlující cedulky. No dobrá, pěkný a zajímavý to bylo.

Pak byl čas jít na oběd. Do pověstné hospody U bílýho koníčka, nebo jak se to jmenuje. Tam vaří dobře a velký porce. A i v sobotu mají hotovky, což je tak něco pro mě. Dvě obrovský jitrničky se zelím a bramborama, to se hodilo. Já a tatík Ťapík jsme si daly hotový jídla, ženský minutky, počkat jsme museli všichni, přece to k tomu jednomu stolu nebudou nosit na etapy. Ťapinka opět začala rozvíjet svoje teorie o vysavači. Naštěstí to jídlo donesli jakž takž včas.

Přišli jsme domů, ještě chvíli si podiskutovali o vysavači a Ťapouši odjeli. Já jsem vyvenčil psy a lehnul, abych se dospal. Vstal jsem kolem osmé večer a sedl k počítaču. A u toho jsem vydržel do šesti do rána, pak jsem zase šel spát a vstával zase v jednu odpoledne. Dle představ. Mých.

Ťapinka se zaradovala, že jsem vstal, uvařila mi kafe a začala v konvici vyvařovat ocet. Jelikož ví, jak smrad z octa nemám rád, tipoval jsem, že přijde další část mučení - vysavač. A přišlo to. Záhy. Ťapinka prej bude luxovat. Hned. Žádal jsem o odklad výkonu trestu, ať mě nechá aspoň probudit. Ne ne, jak máme novej starej vysavač, to je třeba luxovat hned a luxovat bude Ťapinka, abych viděl, jak je skvělá jednak ona, jednak novej starej vysavač. Podařilo se mi jí vnutit myšlenku, že až (rozuměj - jestli někdy) budeme mít novej větší byt, pak ať si luxuje. Tady bude luxovat, až já dovolím - tu část, že bude luxovat ona, tu jsem kupodivu přijal bez reptání. Dobrá, okamžitého vysávání se vzdala, zato se zase chytla toho bytu, prej je potřeba se o to zajímat, jelikož ona, ona nebude posléze stát někde jako "socka" na byťáku se třema děckama a shánět větší byt. Zatím sice žádný šklebáky nemáme, ale ona furt jaksi dogmaticky bere, že je mít bude, a to tady a se mnou. A její ekonomické úvahy, vzhledem k faktu, že zatím je jediným jejím příjmem (krom dotací od Ťapoušů) sociální dávka zvaná "příplatek na dítě", tzn. na Ťapinku, taky mi tyhle teorie přijdou trochu předčasné.

Za trest, abych si tolik nemyslel, mi předhodila k obědu kostlivý ryby a jenom čekám, co bude dál.

Čtvrtek, 20.03.2003

Nehroutit. Nespěchat. Všechno má svůj čas. Jenom já teď nemám žádnej. Ach jo, Míšánek je zase chudáček.

Nějak se mi to hromadí. Ještě nemám hotové fotky z minulého srazu XKa, zejtra už je zase sraz XChatu, to budou zase další. Kdy to budu dělat? Furt mě někdo masíruje, že už by je chtěl vidět. A já? Já prd. Já mám návštěvu. My máme návštěvu. Přijeli nám Ťapouši, takto Ťapinčini rodičové. Teď tu i s Ťapinkou sedí a na mne, kterak klovu do počítače hledí. Takhle to nepůjde.

A to jsem se dneska dočetl tolik hezkých věcí. Kromě začátku války a podobných nepodstatných detailů třebas Howadooří Blable spadla do kontejneru. To je událost jako hrom.

S odpadkama je to stejně zajímavý. Pod dojmem těchto historek jsem šel dneska po ulici z TS Bohemie, stojím na zastávce, koukám do odpadkového koše. Teda, né že bych byl Blable a koukal tam nějak intenzívně (třeba celej), ani jsem neplánoval, jak tam při první společné cestě kolem narvat Ťapinu, ale odhazoval jsem tam prostě papírek vod Tatranky a říkám si, že to nahoře vypadá jako taková ta reklamní vobčanka, co se dává do novejch peněženek, aby bylo jasný, na co v těch novejch peněženkách je ta slídová přihrádka. Ale proč by to někdo odhazoval i s tou novou peněženkou? Nebo kdyby to byla stará peněženka, proč by to do toho tak esteticky narafičil? Kouknu pořádně a jo, byla to stará peněženka, nikoli však s imitací, ale s pravou občankou.

Zašmátral jsem a vytáhl. Kromě občanky tam byla ještě šalinkarta, řidičák a spousta jinejch dokladů. Nějaké ženské z Líšně. Tak jsem to sbalil a šel dom. Doma jsem se přivítal s Ťapouší návštěvou, nechal je na svým počítaču dokoukat na seriál a pak k tomu zasedl. Jako odrazovej můstek jsem si vzal telefonní seznam. Tam baba nebyla, ani nikdo stejnýho jména na dané adrese. Měla tam stvrzenku na nákup z Makra. Podle IČO jsem ale v obchodním rejstříku našel taky prd. Buď to měli špatně napsaný, nebo je bába podvodnice. Už jsem si říkal, že zavolám jejímu zubaři, jestli na ni nemá kontakt, a když ne, odevzdám to na fízlárnu a bude po žížalkách. Ale ještě jsem zkusil její příjmení za svobodna v tom telefonním seznamu a hele - už na mě koukal její asi tata. Tak jsem na tatovo číslo zavolal, zvedla to přímo baba, jásala a juchala a pro vobčanku si přijela a bylo.

A zahráli jsme si s Ťapoušama karty a já (zcela netradičně) vyhrál. A mají to.

Středa, 19.03.2003

Včera mi nejely stránky, dnes to borci na Pipni.cz spravili. Včera toho bylo dost, ale vrátili jsme se děsně pozdě, dneska zase zdechl pes. Obrazně.

Ráno na Magorát, pak na oběd, do práce se mi podařilo přijít kolem půl jedné, něco dělat, odejít, jít nakoupit, domů. S Ťapinkou dát řeč. Psy vyvenčit. Toť vše.

Víte co? Řeknu vám akorát chtip, kterej dneska povídal jeden maník na Magorátě, on je sice starší (ten chtip, ačkoli ten maník taky), ale dobrej, na Infernetu se mi ho podařilo najít:

Na olympiade se ve finale volneho stylu potkali na zinence Rus Medvedev, nechvalne znamy svym specialnim drzenim zvanym preclik, a cesky borec Pepa Vohrada, chlapek protrely zivotem. Trener naseho borce pred zapasem provadi instruktaz: "Pepo, koukej se od nej drzet daleko. Jestli se ti jednou dostane na telo a chytne te do precliku, jses ztracenej. Jeste nikdo se z toho drzeni nedostal!"
Zapas zacal. Oba stokilovi borci okolo sebe pomalu krouzi, obcas zkousi nenapadne vypady. Pak se najednou Rus vymrstil, placnul svoji obrovskou tlapou Pepu pres zada. Tomu se podlomila kolena a Rus uz byl za nim a doslova ho zmacknul svym obavanym drzenim. Divaci uz jen cekali na hvizd rozhodciho, kdyz v tom najednou Rus s prekvapivym vyrazem ve tvari vyletl do vzduchu, placl sebou na zem a Pepa mu pristal na hrudi.
Protoze s dechem vyrazenym jednim metrakem zive vahy se blbe zapasi, rozhodci odklepl vitezstvi Pepovi. Ten se ihned po zapase vymanil z hloucku novinaru a zamiril do saten. Tam ho trener zpovidal, jak se mu povedlo Rusa preprat.
Pepa povida: "No, kdyz me prastil a pak zmacknul, zatmelo se mi pred ocima. Nemohl jsem se skoro hybat, ale kdyz jsem znovu otevrel oci, primo u huby jsem mel koule. Tak jsem trochu pootocil hlavu a vsi silou se zakous. A nikdy bych neveril, kolik energie v sobe clovek najde, kdyz se kousne do vlastnich kouli!"

A radši si přečtěte třeba Bobeša, kterak taky nemá co psát, tak píše o koulích premiéra Špidly, nebo Howadoora, kterej má co psát, a sice to, že si ve spaní podrápal rypák.

Úterý, 18.03.2003

Nic, nic, nic a večer jsme šli do kina.

Aha, to je zase moc stručný.

Dobře, tak na ouřadě nic. Fakt. No, eště nějaký drobný vzteky, kvůlivá těm počítačům, zmatky v platbách a tak, ale to jsem si párkrát do něčeho kopnul (ačkoli jsem měl chuť kopnout do někoho, třeba do Dráhy z podatelny, do Jaruš z kasy a do celé finančky), kopnul jsem si do regálu, zařval jsem si cosi vo dylinách a konstatoval, že se radši nebudu ten den moc namáhat, jelikož jak by na mně někdo promluvil, mohla by to taky být jeho poslední slova, než by mu ta čelist srostla. Vošklivej jsem byl a vyhrožoval fyzickým násilím. Ale pomohlo to. Všici se mi klidili z cesty a dali mi pokoj.

Teda ti v budově. Né tak kámoš Franta. Franta ví prd, jak mě všici nakrkli a vesele si volá. Von teda volá smutně, že mu zase počítač nefunguje, teda, von mu funguje, ale jenom částečně, víte, jak to myslím. Nevíte? Safra. Franta má počítač. A hospodu. Není to ani tak hospoda, jako pizzerie. A taky to není ani tak počítač, jako starší chrochtáč. Ale to je momentálně irelevantní (zas takový pěkný slovo, je to iiiirrrrelevantní). V pizzerii má internetový objednávání té pizzy a na ten počítač mu choděj maily, kdo si tu pizzu objednal. Že mu ju upečou a dovezou. Rozvoz zdarma. Tady dycky Frantovi říkám, že má klamavou a vyloženě lživou reklamu, je rozdíl mezi rozvozem zdarma a rozvozem v ceně. Ale to je zase iiirrrelevantní. Pro tuto chvíli je zajímavé jenom to, že mu ty mejly přestaly chodit. Má to ňáký dorejpaný. A tak volá. To von Franta dycky volá, když mu nechoděj mejly. A taky když mu nefotí foťák a když mu nehrajou hry a když už hry hrajou, tak zas nehrajou česky a Franta anglicky neumí a volá taky. Iiirrrelevantní. Zkrátka mu dneska vyplivl Outlook. A basta. A po telefonu jsme vyřešili prrrd. Tak jsem mu slíbil, že se odpoledne stavím.

Stavím se, jakmile vyřídím pár věcí u EFXka v druhé práci. Untršéfovi Béďovi jsem hlavně chtěl nějaký grafický materiály předat a cosi zazálohovat. Spustil jsem tam teda to zálohování a došel jsem za untršéfem Béďou. Chvílu do toho čuměl a začal vymejšlet, jak to udělat jinak, že takdlenc se mu to zas nelíbí. Kde se vzali, tu se vzali, nahrnuli se tam óbršéf Boss a šéf Bóďa. A to jsou prej rádi, že mě vidí. Kdy bude firma připojená k Interfernetu přes ADSL. Zopakoval jsem jim (Bóďovi potřetí), že TeleKomunisti maj problém, nechodí jim to mezi Brnem a Prahou, chvílu to bude mít zdržení, ale furt mají šanci to stihnout v termínu. Šéf Bóďa se zeptal, jestli se zapisuju do knihy příchodů. Taky asi podesátý, já vím, že je to iiirrrelevantní ve vztahu k ADSL, ale takovej už je Bóďa. Podesátý jsem mu zopakoval, že se do žádné knihy nepíšu, jelikož by mi to bylo na prdlajs, když půlku práce dělám doma. Bóďa na to odtušil, že je se mnou špatná komunikace. Pravil jsem, že ji bleskově zlepším a okamžitě to napravím, napsal jsem si do knihy příchodů příchod a odchod a šel do hajzlu.

Nebylo to tak úplně do hajzlu, nýbrž za tím Frantou do pizzerie. Podívat se mu na počítač. On tam Franta teda nebyl, což mi ani tak nepřijde jako velké mínus. Počítač tam byl a obsluha, která mi uvařila kafe, ta tam byla taky, co s Frantou, že jo, furt by se jenom ptal - co s tím je (odpověď - Franta to dojebal), jak to vzniklo (odpověď - Franta to dojebal) a proč to nefunguje (odpověď - Franta to dojebal) a jenom by rušil. Stejně jsem s tím prd nadělal. Chtěl jsem to trochu zreinstalovat, ale když mu nefunguje ani CD-ROMka, to je těžký. A CD-ROMka mu nefunguje, protože v kuchyni u pizzerie je mastnej luft a je celá zasviněná a vůbec. Uvedl jsem mu to do nějakýho nouzovýho stavu, aby mohl aspoň prozatím ty internetový objednávky přijímat, třeba v nedělu tam půjdem s Ťapinkou na oběd a při té příležitosti mu to spravím. Možná.

Stavil jsem se za Bačou a Tetkou Králičkou a jejim posledním manželem Jirkou do hospody Eržika, jenom Pepé tam nebyl, ten někde už asi dával rozjezd na Josefa.

Fakt jsem tam byl jenom na skok, šli jsme do kina. Na horror. Na horror jménem Kruh. Horror horrorovej. Byli jsme domluvení, že já se přiřítím na poslední chvílu, Ťapinka a spol. koupí vstupenky. "Aspol" tentokrát sestával z kolegy Žufiho, vobludy Vérry a dvou nějakejch jejich kámošů. Pomalu tak v hospodě dumám, že bych mohl taktéž pomalu vyrazit, volá mi ta moje BLŤap (si přeložte sami), že jéje, ať sebou hodím, vóna lístky nekoupí, vóna si na to chtěla vyzvednout prachy, když vóna, chuďátko, má novou kartu a nepamatuje si PIN. Zaklel jsem jak pohan a vystartoval z krčmy. Jak tak jedu v šalině, BLŤap volá znova, jo, je to v pohodě, vlastně vóna ty lísty může koupit na kartu přímo u pokladny a vóni tam po ní PIN chtět nebudou a vóna se akorát musí podepsat a to vóna zase umí. Abych neječel v šalině, zavrčel jsem jenom "Jo." a to vo těch debílcích jsem si drtil mezi zubama.

U pokladny dítě stálo. Teda stálo tam moc dětí. Konkrétně Vérra, Žufi, zmatená BLŤap a ti dva kámoši. To už nás bylo celkem šest. Začali koumat, jak dostat co nejvíc studentskejch slev. Mně vyloučili rovnou, se svým rypákem prej dostanu tak slevu na seniorpas, ale voni by to mohli nějak zpytlíkovat. Jenže ISIC karet a JuniorPasů měli míň, konkrétně čtyři. Plus já, eliminovanej, to je pět, tak jeden přebejval. Nakonec do toho Vérra zamíchala eště jednu svoji průkazku a že to babě vnutíme. Tak jsme jí celej ten balík vrazili do ruky, pravili pět studentskejch a jeden dospěláckej a platit kartou a to tak, že mojí. Baba to začla študovat. Přepočítávat. Zleva, zprava. Vodzvrchu důle. Že drží v ruce průkazky tří děvčic a dvou hošanů, zatímco před ní stojí přesně v opačným poměru (když si odmyslím sebe - eliminovanýho), že se na ňu dokonce zubila z fotky dvakrát lautr stejná Vérra nad sebou, to ji nějak netrklo. Holt na pokladnu je potřeba kvalifikace. Nakonec uznala, že asi nejdůležitější z těch karet je ta kreditka vode mne, tak nám to spočítala a bylo. Vod ostatních jsem si to vybral. A hezky celejch 105,- korun, ani floka jsem nikomu nevodpustil, verbež studentská a civilkářská, zrovna ráno jsem viděl svoje daňový přiznání.

Film byl fakt dost dobrej. Aji jsem se několikrát schopně lekl. Dobrej napínáček a strašáček. Můžu vřele doporučit.

Jestli máte pokud možno rozlišení alespoň 1024x768,
koukněte se na pár fotek z kina ...

Po kině se Ťapinka bála, byla vyklepaná jak Startka. Šli jsme ještě do hospody, tam ji to dočasně přešlo, ale jak jsme na Lesné vylezli z autobusu, chytlo ju to nanovo. S psama ven, kolem lesa a křoví, ve tmě, to bych ju nedostal ani heverem. Šel jsem s nima já. Ťapinka zůstala doma. A hezky si chtěla přisvítit, aby zaplašila duchy. A CCCHHHRRR, ŠŠŠKKKRRRKKK, RYC, rupla jí žárovka, vyrazilo to jističe. Ha. Ta byla na větvi. Pojistky si teda samostatně nahodila, ale stála schlíple v předsíni a čekala na mě, neodvážila se pohnout. A to jsem jí chtěl ještě zavolat, hehé, to už by jí hráli.

A nešly mi celej den stránky, něco odkráčelo na serveru.

Pondělí, 17.03.2003

Málem jsem zaspal. Teda, já jsem zaspal, to zase jo, ale jenom trochu. Málem jsem zaspal moc. Ještě, že máme tu Vávu, která měla děsnou touhu mi něco málo po sedmé zavolat a sdělit mi, že její zrůdičkopes Bestík vyhrál na výstavě. Takhle o čtvrt na osm je to velice užitečná informace.

Stejně jsem nikomu do té půl deváté nechyběl. Jenom Jaruš z kasy, ta měla zase nějaký cukání se pídit po objednávkách. To bylo tak. Objednal jsem nějaký počítače a komponenty. Poté, co mi to velkej šéf Kvakin po tejdnu hbitě odsouhlasil. Vyrazil, objednal, fakturu přinesl. Jaruš z kasy se sprčila, že potřebuje na to tůze nutně objednávku. Zkoušel jsem jí vysvětlit, že když objednávku nepotřebuje dodavatel, vona taky né, že to de vobjednat jenom tak, čovek přinde a řekne, co by rád, voni mu vystavěj fakturu a zboží vydaj po zaplacení. Ale Jaruš zas, že ne, že to musí bejt. Tak jsem jí ju eště ve čtvrtek napsal a předhodil na sextretariát, ať to vrazej velkýmu šéfovi Kvakinovi na podpis, ať si to Jaruš třeba zarámuje. V pátek už zase mekotala, že vobjednávka musí bejt, jinak to nedá k proplacení. A už jsem v ten pátek řval jak tygr. Si baba jakási myslí, že je na celým ouřadě nejdůležitější, to je takový trio, pokladna, vrátnica a podatelna. Ti maj dle jejich názoru děsný rozhodovací pravomoci, jeden větší pakin než druhej. Když to vod pakina Kvakina nemám podškráblý, tak se neposeru. Zaplatit a vobjednávka bude, až nazraje čas. Taky nazrál, po poledni v pátek byla podepsaná vobjednávka na světě. Ale to už byla zase Jaruš v prdeli. Koneckonců, vlastně měla jediný štěstí, že se zdekovala, asi bych ju zabil. Jenomže dneska už prudila zas. Měl jsem sto chutí jí ten cár papíru narvat do chřtánu, ať se tím zalkne.

Vzápětí zas tam bublala ta druhá, Dráha z podatelny, že by chtěla ode mne parafovat jakousi faktůru. Že jako souhlasím, že je v pořádku. A ejhle, voni to Telekomunisti. A to teda tydýt, s tím já nemám nic společnýho. Jenže prej Jaruš si přeje, abych to parafoval. Zařval jsem na zkoprnělou Dráhu, že já si to nepřeju, jestli zkouší moju trpělivost, když mi to vytrvale vnucuje půl roku, co tam nemám jedinou počítačovou linku, tak bude děsnej virvál, Jaruš takhle všechno brzdit a dělat ze sebe důležitou, to jako jó, ale podepsat něco, co omylem patří do její kompetence, to zase né, to vona se bojí jak čert kříža. Tak to teda tydýt. A mám měsíc pokoj. Příště to bude chtít zas.

To jsem se dostatečně nazuřil a usoudil, že toho bylo akorát tak dost. Bylo asi deset hodin. Zbytek dne jsem se šmrdlal s takovejma drobnostma nepodstatnejma, jak jsem byl vzteklej, do ničeho většího se mi nechtělo.

Při té příležitosti jsem si třeba vzpomněl, že jsem dlouho neslyšel vo pazgřivým skrčencovi Víťovi vod Siemensu, kterej má furt v opravě naše GSM brány z ústředny. A jelikož všici sepisujou básně, Howadoor plagiuje jakýsi čínský mudrce, Ťapinka skládá svoje říkanky, poslal jsem Víťovi taky KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) ve verších:

GSM brany,
jak cerne vrany,
odletely na jih,
jsou uz v teplych krajich.

A ja se ptam,
co s tim udelam?
Jakej je rym na "Nakopat Vitovi prdel?"
Egi

Ani mi neodpověděl, mrzák. A nechytejte mě za slovo, vím, že vrány nejsou černý, ani nelítají na jih, ale naopak na sever, navíc já s tím dělat nebudu nic, ani se na to neptám. Jedině to, že mu tu prdel nakopu, to by tak mohlo bejt pravdivý.

A když teda jsme u těch KTZ (někdy mylně nazývaných SMS), hamižnej ErrorTel si na to dneska mocně předělal systém na posílání z webu. Že jako se zpráva zkrátí a bude doplněná reklamním textem o 60% delším, než je samotná. Předělali to tak dokonale, že z webovýho rozhraní jim to dneska nefungovalo pro jistotu vůbec. Když jsem si zkusil poslat cvičnou zprávu (znění "Kurva, jebe to.") sám sobě na telefon ve 14:28, přišla mi v 15:39, tedy skoro za hodinu a čtvrt, obohacená o úžasný reklamní text:

michal.eger@centrum.cz:B:Kurva, jebe to.#Tak jako jaro prinasi vice slunce do oken, stejne tak Eurotel prinasi vice dobrych zprav.

No uznejte sami, nešvihlo by vás z takovejch zmrdů?

Aspoň jsem večer pokročil na psaní vo té Vávě v Brně a vo tom sobotním srazu Xka.

Neděle, 16.03.2003

Tak jsem to dneska moc přehledněji ten včerejšek a předevčírek nevysvětlil. Inu, sliby - chyby. Ale nechal jsem si tam zadní vrátka, neslíbil jsem, že to bude nabeton zrovna dneska.

O půl čtvrté ráno jsem přišel ze srazu XKa, v pět jsem šel spát. Vstával jsem ve tři. Od té doby jsem upravoval na web fotky z toho srazu, teda taky jejich první část, taktéž první část té Vávy a spol. v Brně jsem dal do "ostatních" čili "drobnejch trotlovin".

Vlastně by se dalo říct, že dva dny jsem něco dělal a dneska se z toho vzpamatovávám a píšu o tom. Bratři Poláci pro to mají krásnej výraz: "Psia kréw !"

A to vo tom Ťapinka a Howadoor stihli naplácat naprosto nepravdivé věci a já to zas budu muset uvádět na pravou míru. Chjo.

Pátek - Sobota, 14. - 15.03.2003

V pátek bylo všechno žůžo. Pak přijela VávaCz. Přijela se psem. Pak přijelo Sluníčko001. Bez psa. A taky přijel Záškodník. Taky bez psa. Ještě, že máme dva, mohli jsme jim půjčit.

To jsme pak zase jeli. Jeli jsme do hospody. Jeli jsme do hospody tak dlouho, až jsme tam dočista přijeli. A taky přijel Howadoor. A MikeFly. Ten taky přijel. Ač jsme psy nechali doma, bylo nás stejně jak psů.

A z hospody jsme jeli domů. Howadoor jel domů. Má to blízko. MikeFly jel domů. Taky to má blízko. Ostatní to mají domů daleko. Tak jeli k nám domů. To je taky doma. Doma jako doma.

A v sobotu ráno byli všichni doma. Howadoor byl doma. MikeFly byl doma. VávaCz byla u nás doma. Se psem. Sluníčko001 bylo u nás doma. Taky se psem. S jedním naším psem. Záškodník byl u nás doma. S druhým naším psem. Všechny psy jsme rozpůjčovali a já a Ťapinka jsme byli bez psů. Ne nadlouho. Všichni už zase chtěli jet. Chtěli jet domů. A taky chtěli jet do hospody. A tak jeli do hospody. Bez našich psů. S Váviným psem.

Doma už byla jenom Ťapinka. A pes. Náš pes. A taky druhej pes. Taky náš pes. Ostatní byli v hospodě. Kromě Howadoora. Ten byl doma. Ale ne u nás doma. Byl u sebe doma. Možná byl u sebe doma. Taky byl možná v hospodě. U sebe v hospodě. Nebo u sebe doma v hospodě. Kdo ví? Howadoor ví. Já nevím. MikeFly taky nebyl doma. MikeFly byl taky v hospodě. Jenže ten byl. Ten byl taky v hospodě, v té samé, co my.

Pak odjel Záškodník. Domů. Nebo vlastně ani tak ne domů, spíš tak skoro domů. Do Prahy. MikeFly zůstal. Doma. V hospodě. A Sluníčko. To nezůstalo. To taky odjelo. Domů. Docela domů. Jenom Váva. Ta taky neodjela domů. Ta odjela do Ostravy. To je sice skoro u Záškodníka doma, ale Záškodník doma nebyl. Byl na cestě. Skoro domů. Do Prahy. Což je zase doma u Vávy. Jenže ta jela do Ostravy.

A tak jsou všichni někde, doma je jenom Ťapinka. Já jsem taky doma. Ale dlouho nebudu. Půjdu do hospody. Zcela netradičně.

Chápete?

Nechápete?

Zítra nebo kdy vám to zkusím vysvětlit nějak přehledněji. I s fotkama. Abyste to chápali. Fotky mám tuze pěkné. Zatím můžete hádat:


1. Kde je vlastně Bestík?	2. Má Záškodník kočičku? A vole?	3. Má Howadoor vole? Má hrocha? nebo co to je?

4. A co je toto? Záškodník? Howadoor? Vole?	5. Proč se Sluníčko tváří jako retarda? Týý vole.	6. A proč jsme Vávu stavěli ke zdi?

7. Kde je vlastně Váva?	8. Vypadá to jako definitivní konec. Je to konec? Není to konec? Je to Váva? Nebo Howadoor? Nebo Záškodník? A třeba vole?	9. A kde je zase ten Bestík?

Čtvrtek, 13.03.2003

Den víceméně nezajímavej, taky by se to dalo přeložit jako více nezajímavej nebo méně zajímavej. Dle libosti.

Do práce jsem šel hezky na devátou, měl jsem něco domluvenýho na odloučeným pracovišťu u paní vedoucí Evimaši. Stejně jsem tam byl platnej jak praseti rifle. Zejtra se tam stavím zas.

Chvílu jsem se votočil na ouřadě a šel na voběd a na Magorát na "poradu informatiků". Nejdřív jsem se teda stavil za Branďulkou na kafe a pak na tu slavnou poradu, kde nám velkej hlavní informatik Jeleň rval do palice klíny, jak budem pracovat lépe a radostněji.

Nakonec jsem se stavil u EFXka. Donesl jsem untršéfovi Béďovi ňáký fotky, co jsem mu nafotil. Musel jsem kvůli čemusi přemazat to CéDéčko, na němž jsem to dotáhl, tak jsem si šel zapálit. A namanul se tam óbršéf Boss, vodnaučenej kuřák oplývající spoustou blbejch keců proti nevodnaučenejm kuřákům. Zrovna měl náladu a příležitost je ventilovat. Že tam nemám kouřit, že je sice pěkný, že počítače pracují samy, ale třeba kdyby přišel zákazník, tak by to vypadalo blbě, za kouření nejsu placenej a kouřit si můžu doma. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli jsou mu milejší zákazníci nebo já, pak mě napadlo, co by mi asi odpověděl, neptal jsem se na nic a jelikož se mi v době jeho tupejch kydů CD dopeklo, zařídil jsem se podle jeho doporučení - šel si kouřit domů.

To je takovej den vcelku bez šťávy. Ale protože su kluk chytrej, aspoň občas a aspoň trochu, chachá, nechal jsem si v rukávu jednu historku ze včerejška.

Jak jsme šli se Žufim z voběda, stáli jsme na zastávce šaliny. To eště néni vono. Tam stojíme každej den, na tom néni nic divnýho. Že je tam v takovým voprejskaným baráku nějaká prodejna potřeb pro domácí kutily, to je taky známá věc, přinejmenším nám dvoum to známý je. Jenže dneska (to "dneska" bylo to včera) byla na vokně bota. Na vokně se dá najít spousta věcí, třeba holubí trus, spadlej kramlík vod sousedů, zapomenutá taška, pokud jde furt vo vokno v přízemí, prostě docela dost věcí, ale botu si tam někdo vyzul těžko. Spíš by to mohlo bejt tak, že botu někdo nechal na zemi, jinej někdo ju zvedl a dal na to vokno, aby byla na vočách a ten první někdo, až ju bude hledat, tak aby ju uviděl a vzal si ju. Jenomže jak nechat botu na chodníku? Sice už až tak nemrzne, ale mám pocit, že by si člověk všimnul, kdyby se mu zničehonic vyzula bota. Navíc je to bota pantoflového typu, kdo by lezl v bačkorách z baráku a nevšiml si, že mu naráz jedna chybí? Možná by to mohlo mít souvislost s tou zastávkou, že se jako děsně hnal do šaliny, až botu potratil. Ale kdo by moh bejt takovej magor, že se žene do šaliny v bačkorách? No nakonec to možná nejni žádná záhada a jde vo "přezůvku" nějakýho parchantěte ze školy, to sice zase odporuje trochu logice, proč by harant nosil bačkory tam a zpátky uprostřed tejdna? Si je nechá v šatně, ne? A dneska, dneska už jako dneska, už tam ta bota nebyla. Hmm, divná bota. Ale něčím tady to místo zaplácnout musím.

Taková Ťapinka se má líp, si dneska koupila muškáty a hlínu, hlínu nasypala do truhlíku a muškáty do té hlíny zapíchala, už teď z toho má historku, jak se čertím, a bude vo tom psát vytrvale, než jí zase zbžuchnou z balkóna.

Jo, a jestli máte zvukovku a aspoň trochu rozumný připojení k Interfernetu (rozumným připojením nemyslím modem), poslechněte si tohle:

http://www.funfly.cz/download/mp3/romale.mp3
(cca 3,5 MB, doporučuju klik pravým myšítkem, "uložit cíl jako" a pouštět z disku)

Středa, 12.03.2003

Za zaznamenání stojí jenom něco málo. Nezúčastněná osoba by sice řekla, že za zaznamenání stojí v mým případě tak velký kulový, ale já su sám sobě osoba nadmíru zúčastněná, tedy si vo tom taky sám budu rozhodovat. S dovolením. I bez.

Tak třeba - velkej šéf Kvakin mi s velkýma vobštrukcema vodsouhlasil nákup počítačů. Hbitě dneska po poledni. Já jsem původně říkal, že je koupíme u TS Bohemie, že jsou nejlevnější. To se velkej šéf Kvakin nebyl jistej, tak jsem splácal specifikaci a obeslal naprosto nezávisle asi šest firem. Vyšlo mi z toho, že TS Bohemia je nejlevnější. Ale to musel eště velkej šéf Kvakin s velkou slávou sám potvrdit. Na to se čekalo jenom něco přes tejden. Dneska se na to moudře podíval, chvíli dumal a pak pravil, že už na to přišel, my to totiž koupíme u TS Bohemie, jelikož jsou nejlevnější. Což byla převratná myšlenka. Tak jsem se sebral a šel to objednat k TS Bohemii, jsou nejlevnější. No jo, no. Znáte to s tou funkcí, že jo.

Navečer jsem šel do hopsody s kamarádkou Jáňou - Poděskou. Už dopředu jsem se na to morálně připravoval. Poděska jest fajn děvčica, jenom ji člověk musí vídat v dostatečných časových odstupech, aby mu mezitím přestalo dunět v hlavě. Taková VávaCz v bleděmodrým. Však jsem to taky dneska pojal jako rozcvičku na Vávu, která má přijet o víkendu. Ale Poděska byla dneska jako vyměněná. Po mohutné mailové kampani za svá práva jsem ji přesvědčil, že se chci dostat ke slovu alespoň na příděl - minimálně jednou za půl hodiny. To akceptovala a projevy mi umožňovala - zhruba v těchto intervalech. A vydrželo jí to až do třetí "dvojky". Pak už jsem musel vynaložit značnou trpělivost a každou větu začít tak třikrát, než se ujala (ta věta, né ta Poděska). Já jsem dneska totiž vyčíhl, jak vona to dělá. Přijde na historku. Povídá, povídá, blíží se pointa. Jáňa se nadechne a vygraduje to obratem: "... tedy jinými slovy ..." a poví vám to eště jednou. Jinými slovy. A slovní zásobu má při svém cviku dostatečnou. Dokáže "jiná slova" zařadit i několikrát za sebou.

Chytře vypadající Jáňa bez ksichtu. Na závěr akce pojala velkorysý nápad, cestou na záchod zavolala svému přítulovi Tomášovi, ať ju v hospodě vyzvedne autem. Že to bude jako mít dvě výhody. Ona se nebude muset někde trmácet MěHroDem po večerech, navíc jako bonus nás musí představit, jelikož to je děsně důležitý, prej se si navzájem určitě padnem do voka. Pravda, když už si mám padat s ňákým chlapem do voka (nedomejšlejte si tam zas nějaký jiný partie), volil bych na to trochu jinou denní dobu než kupříkladu dnešních půl jedenácté večer, ale vymlouvejte jí to, když jí tak pěkně narůstá na účtence plůtek u kategorie "BV". Spíš jsem přemejšlel, jestli to není zbytečná práca, jestli má Poděska novýho přítula, tak ho určitě bych měl znát, já znám všechny nešťastníky v Brně a širokým okolí. A myslíte, že jsem ho znal? No baže, sice jsme si nemohli přesně stanovit vodkaď, ale nakonec jsme stanovili pravděpodobnej okruh známejch, přes který to asi šlo.

Byl čas se rozloučit. Několikrát jsem si Poděsku vyfotografoval, proti čemuž halasně protestovala. Vlastně neprotestovala ani tak proti tomu vlastnímu focení, jako spíš tvrdila, v různejch vobměnách a "jinými slovy", že by nerada, aby se její obličej, mám pocit že v některých "jiných slovech" říkala i "ksicht", objevoval na mejch stránkách v mojem deníčku, protože na těch fotkách vypadá blbě. Tak jsem její přání vyslyšel a dávám sem jen jednu fotku, na které jí ksicht vidět není, tedy z principu logiky vypadá chytře. Ale prej se to zase spraví, na jaře, až zhubne. Jenom nechápu, jestli tedy až zhubne, bude vypadat chytře i na těch dnešních fotkách s tím ksichtem. Kdo si počká, ten se dočká, na jaře se uvidí. Ještě bych měl jeden perverzní nápad, můžem ju o víkendu zkusit sčuchnout s VávouCz, buď se ukecají navzájem k smrti, nebo se naopak jejich energie zneguje. To by stálo za pokus.

Úterý, 11.03.2003

Náš milý ouředníček, co vlastně ani ouředníček nebyl, ani vlastní razítko neměl ... no dobře, tak dneska jinak.

Vstal jsem. O čtvrt na devět. Jak se říká - pozdě, ale přece. A v devět jsem byl v práci, kde mě přivítala sextretářka Oloušek slovy: "Egi, děsnej průser" a jala se mi líčit věc. Ta věc sestávala z toho, že jí velkej šéf Kvakin hodil na palicu smlouvu. Ha, moc srozumitelný to nejni. Tak jinak. Máme nový připojení na Interfernet. Od jedné takové veselé firmy, co ju tam dohodil sám velkej šéf Kvakin. To nic, na to máme řádnou a podepsanou smlouvu. Jenže na to muší zase bejt smlouva druhá, páč maj u nás na střeše svou anténu, na kterou ten Interfernet lapeme a cpeme ho do drátů a lidem do počítačů. A na to muší bejt právě ta druhá smlouva, jelikož anténa je tej firmy, kdyby se na nás vobčani pořádně nakrkli a chceli vyhodit celej ouřad do luftu i s náma, tak to by podle tej smlouvy tak nešlo, to by se musela anténa nejdřív demontovat. Tak nějak je to myšlený. No a jejich kupčík Koloušek (to nejni Oloušek, Oloušek je naša hodná sextretářka) tudlenc druhou smlouvu dovalil a ta mě už nezajímala, tak jsem ji přehrál na Jíťu, když vona je ta právnička a dochtorka k tomu, tak ať si s tím poradí. Leč smlouva byla ouplně blbě napísaná, tak by to nešlo, von aby si to ulehčil, tak to vodkaďsi vobšlahl, Jíťa si kupčíka Kolouška zavolala a ten po mocnejch vobštrukcích nacvičil a smlouvu předělal. A Jíťa si akorát ty změny zkontrolovala a uznala, že je to richtig a šoupla to na podpis velkýmu šéfovi Kvakinovi. Jenže ten to viděl poprvé, tak to začal študovat vod začátku, co že se tam vlastně píše, a to byl ten kameň ourazu, protože kupčík Koloušek si to chtěl ulehčit a vobšlahl to eště vodněkaď vodjinaď a kromě hlavičky se v celej smlouvě mluvilo vo ouplně jiným baráku, kdesi v centru města. No a právě proto to Kvakin hodil Olouškovi na palicu a bylo z toho velký haló, že si z něho snad všici děláme prdel. Což vo to, to my zase jo ... ále, to už je zasejc jiná historka.

Chvílu jsem dumal a bylo mi jasný, že z ňákýho vodkejvanýho nákupu počítačů nebude zase nic, tak jsem šel zavolat kupčíkovi Kolouškovi. Ten se tvářil děsně zkroušeně, prej mám všem vyřídit jeho velikananánskou vomluvu, že je to jeho vosobní blbost. To jsem mu dosvědčil, že to víme, tak ať to zas přepíše a namaká za Jíťou. Mně je po tem prd, tak co se s tym budu zalamovat.

Před obědem počítače vodsouhlasený nebyly. Po vobědě taky né. Když nebyly ani před třetí, vyvěsil jsem pomyslnej bílej hadr a dal se na ústup. Šak mám své práce dost.

Třeba jsem se stavil u EFXka, untršéfovi Béďovi zas vyfotit nějaký jejich úžasný obráběný výrobky, finální to produkty, to vypadá jako kus jakýhosi železa nebo umělé hmoty a je to děsně zajímavý a uděláme z teho letáček a Béďa se tim bude všude chlubit a všici si pak na to formy budou objednávat jenom vod nich a platit jim děsně moc peněz. Aspoň dle jeho představ. Tak si s tím tak šaškuju na dvoře, fotím, fotím, naráz mi těch dreků přitáhne Béďa další náruč a prej ať fotím dál, jenom ten jeden byl počmáranej nějakou lihovou fixou, tak to ať si vemu líh a umeju to. Chvílu sem držkoval, že abych pracoval rukama, to jsem se nemusel tolik učit, Béďa zas držkoval, že sem temu učení zas tolik nedal. To jsem musel uznat, jelikož je jeden z mála, který to maj v živé paměti, všici vostatní mě považujou za děsně študovanýho a chytrýho. Vzal jsem ten kus teho železa a šel s tím do dílny, jestli na to třeba nezlomím nějakýho hejrupáka, že by mi to jako vočistil. Ale proletáři se k temu jaksik neměli, jak mě viděli s foťákem, tvářili se trochu kysele a zaslechl jsem něco vo "zbytečné práci" a "Béďovejch vejmyslech", což je sice myšlénka veskrze pravdivá, ale nejsu placenej za myšlénky, nýbrž a lébrž dneska za to focení. Vzal jsem hadr a líh a potupně si to vyčistil. A vyfotil. A bylo.

Večer jsem Aderovýmu tatíkovi grafikovi konečně dal dokupy ten počítač a zašel za Bačou, Pepém a "aspolem" čili Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou do hospody. Připomněl jsem jim, že třicátýho jedem na ten vejlet. Teda zatím já s Bačou plus případní rodinní příslušníci. U Pepého se neví, prej je ňákej zase chabrus, von je celej prolezlej chorobama. A ty jsou silnější nebo slabší. Záhadně sílí, pokud v okolí klesá koncentrace hospod. Uvidíme, co bude s Pepém. Z Tetky Králičky nadšení nad prvotním plánem taky vyprchalo po prvotní poradě zároveň s lihovým závojem. Tak já a Bača a maximálně na Ťapinu bysem to viděl. Teda pokuď mě budou poslouchat a pudou tama, co já jim řeknu, aby si zase hnáty někde nezlámali nebo neuvízli v roští, jako posledně. S přibejvajícíma čárkama na účtence zas Tetce Králičce začaly povokřávat hnidy, že by se třeba na sobotu za náma vypravila, to prej by i Pepé mohl marodění přerušit a jeden den by třebas přežil. To už su tuze zvědavej. Ale mohla by to bejt dobrá příležitost jim uspořádat ňákou bojovou hru a trocha je vydeptat. Prošpekulujem.

Jenom abysme nepřešpekulovali. Po návratu dom jsem vo tem dal řeč s Ťapinkou, ta zas měla jakýsi cosi, že má tu nedělu jakousi praxi či co. Tak jsem jí řekl, ať si to buď přehodí, nebo pojede leda tak do čudele. Ví to dost dlouho. Tak jo, praxi si přehodí. Ale abych toho za ten den neměl málo, tak prej bysme mohli někdy zase jít do kina. Jo, to zrovna. Už teď su z teho celej nakřivo. Radši jsem ju zahnal spat.

Už jsem si akorát přečtl, kde co lítá, třeba u Pepy Zdepa jsem našel v archívu jeden pěknej článeček vo Micro$oftích voppicích, teda né, že by to na ně byla chvála, to se mi líbilo právě proto, že na ně laje a spílá. A používá.

Nebo klustej Bobeš se docela pochlapil, sice po několikáté urgenci, ale vypadl z něj mocnej "ápdejt" včetně moc moc fotek z různejch míst v Anglii, zcela netradičně se v každém odstavci vyskytuje několikrát zmínka vo jídle, nakonec naříká, že ho ošidila pokojská, protože mu nedala. Jako zásobu kafe a čaje. A Bobeš sedí a smutně bez kafe do blba hledí. A já ho i lituju, protože si dovedu představit Bobeša bez kafe a taky sebe bez kafe a to je eště strašnější, než ten Bobeš bez kafe. To už je pak strašnější jenom Bobeš v trojstranným (nebo trojhranným, případně taky trojcípým) klobouku. Zase - představa Bobeša jest sice strašná v jakýmkoli klobouku, ale když má eště tak moc hran, normální by podle mne neměl mít žádnou, tak to je nářez zvanej tuze velikej. Pravda, já, když jsem vo tom klobouku četl v jeho zápisníčku, tak jsem říkal, že v něm bude vypadat jako puchejř, teď z něho (z Bobeša, né ze zápisníčku) fotka vypadla a von na ní vypadá jako puchejř. A jelikož jsem to říkal, tak teď můžu říkat moje voblíbený: "Já jsem vám to říkal."

Pondělí, 10.03.2003

V jednom tuze pěkným městečku měli tuze slovutnej ouřad. Ale nebyl to jenom tak ledajakej ouřad, narozdíl od těch ouřadů, co se o nich pořád píše v novinách, na tomto našem pohádkovým ouřadě byli všichni hrozně hodní, tuze rádi tam pracovali a plesali, kdykoli za nima přišel někdo s nějakou žádostí, to se na něj hned všichni sesypali a snažili se ho, občana vyjukanýho, zavalit všelijakýma lejstrama, všechno to byly samý schválení a doporučení a kladný stanoviska, na každej papír mu dali hranatý razítko a i kulatý razítko a ještě se mu tam všichni podepsali, tak žili byli ve vzácné shodě a prostý lid ze širokého okolí tam své důležité záležitosti rád chodil vyřizovat.

To se ví, nešlo to tak samo od sebe. Sebehodnější ouředník nemůže jenom tak mírnyx týrnyx štemply bouchat a podepisovat, co se mu zlíbí. I on k tomu potřebuje bejt študovanej a všechno vědět, protože co naplat, ouředník je děsně zodpovědná funkce, lhát nesmí, krást nesmí, v práci souložit nesmí, zkrátka takovej ingóst žije a dejchá jenom proto, aby mohl občanům dělat dobře. Svět je ale tuze složitej, všude samý nový verdikty a nařízení, lidičky se stěhují tam a zase zpátky, domečky si staví a zase je bourají, někdy svoje, někdy navzájem, prostě vesele si žijí a veselí se, protože o tyto kratochvíle se jim stará právě onen ouřad slovutnej. A aby se mohl starat dobře, aby ouředníci byli chytří a věděli, jak nejlíp vyjít člobrdíkovi vstříc, aby mu mohli co nejlíp vyhovět a jako bonus mu snést modrý z nebe, na to tam mají takový magický bedničky, který vrčí, chrochtají, svítí a mají spoustu čudlíků, v nich běhaj takoví malí pišišvoři, co se jim říká elektróni, takovej kloťák si sedne, naklape na klapkách do bedničky otázku: "Heleď, bedničko, teď mi sem přišel jeden tuze hodnej člobrd, ukaž mi, jestli mu můžu dovolit, aby si kůlničku na dříví postavil?" a v bedničce to zachrochtá, zarachotí a bednička praví: "Ó ano, tomuhle člobrdovi můžeš dovolit třeba dvě kůlničky, on je totiž majitelem parcely číslo 12345, tam si může stavět kůlniček do halelujá, když z toho bude mít radost, jen mu hezky honem utíkej všechno potvrdit."

Leč přišly krušné časy. Bedniček bylo naráz míň a míň, starým bedničkám už to tak nemyslelo, elektróni běhali pomaleji a pomaleji, jenomže požadavků víc a víc, jak se rozkřiklo, že na tomto ouřadě jsou všici tak hodný, lidi přicházeli zblízka i zdáli. Měli tam na to takovýho malýho pranicotnýho ouředníčka, on sám byl tak skromnej, že všem řikal, že snad ani ouředník nejni, tak správce tych bedniček, to snad eště, ale tak důležitej, aby dostal vlastní razítko, to von by se vůbec nevodvážil. A velcí ouředníci chodili za tímto malinkým a prosili ho, ať jim zařídí víc bedniček, ať více lidem můžou vyhovět. Dokonce i strážkyně pokladnice přispěchala, ať teda malej správeček koupí ouředníkům ty jejich chytrý bedničky, že má v truhle na to odložený zlaťáky. A malej ouředníček nejedl, nespal, jenom pořád koumal, jak by to jenom zařídil. Psal lejstra všem slovutnejm kupcům z okolí, kdo mu prodá nejlepší a nejlevnější bedničky, stále si to přepočítával, až to konečně zesumíroval, napsal to i na svitek papíru a v předklonu přišel za moudrou principálkou, jestli může poníženě prosit, ať ten svitek podstrčí ó nejvyššímu, až bude mít čas a libou náladu. Principálka se zamyslela a pravila, že to ó nejvyššímu předloží v pondělí, že to bude ó nejvyšší v dobrém rozmaru, že to určitě honem honem schválí a budou se bedničky moct nakoupit a ouředníci budou moct pro lidičky ouřadovat.

A malej ouředníček správeček ani dospat nemohl, ještě před rozedněním běžel do paláce ouřadu a zase žebronil u principálky, jestli jeho lejstro někde nenechala, ta ho uklidňovala, že určitě ne, že hnedle, hned jak ó nejvyšší vstrčí svoji pomazanou hlavu do dveří, hnedle na něj se spískem vyrukuje. A ouředníček byl jako na trní, už už by tuze chtěl za velkokupcem, aby mohl bedničky nakoupit a lidem dobře udělat. Jenže sluníčko už stálo na polední straně, když principálka pravila, že ó nejvyšší byl tuze tuze zaneprázdněn, spoustu věcí rozhodovat musel, pak si jej zavolal ještě vyšší než ó nejvyšší a sám ó nejvyšší musel za ním zase klusat. Jako kdyby se zatáhlo. Ouředníček posmutněl. Už se viděl, jak zase vysvětluje všem, proč nejsou bedničky, že on za to nemůže, že to ó nejvyšší nestihl mu požehnání dát, stejně mu to nikdo z dospělých ouředníků neuvěří, protože všichni vědí, jak ó nejvyšší všechno touží vidět, ve všem se musí svým urozeným malíkem pohrabat, ale přitom je rychlejší než bujný oř, všechno hned zařídí a jenom malej ouředníček je neschopnej a ani bedničky nakoupit neumí.

Ani odpoledne se na malýho správečka nedostalo. Ó nejvyšší byl už zase zpátky ve svých komnatách, ale přijímal jenom urozené pány, co mu nosili tuze důležitá poselství, dokonce i tak mocnému muži, jako je sám ó nejvyšší, dokonce i jemu se nevedlo tak, jak by si urození vyslanci vážených cechů řemeslnických přáli, i ó nejvyšší při vší své moudrosti a obratnosti v projevu psaném, čteném a mluveném nestihl všechny obšťastnit a uspokojit.

A kdo na tom byl bitej? No náš malej ouředníček. Málem už zahořkl, chodil po své komůrce a tiše lál ó nejvyššímu do kojotů, junáků, zjevů a šupínů, nebo tak nějak to znělo. Ale sotva se slunce sklonilo k západu, zazněl shůry mocný hlas:

"Debile, přestaň s těma kokotama a zjebama, šak ty svoje elektronický krámy si nakoupíš jindy, co by sis myslel, bídnej červe? Že velkej šéf bude skákat, jak ty pískáš? Tvoje připitomělý maily si číst? Tvejma stupidníma tabulkama se zabejvat? A to mu na to nedáš ani víc jak čtrnáct dní, ty hňupe? Kdo si myslíš, že seš? Že na nějakejch zasranejch počítačích snad stojí celej ouřad? Se na tebe tak akorát vysere, táhni dom, zejtra druhej pokus. Šak chrápat nemusíš, žrat taky nemusíš každej den, až se mu bude chtít, třeba se na to i podívá."

A malej ouředníček se přikrčil, uvědomil si, jak zhřešil, jaké obludné myšlenky mu to táhly hlavou. A potichoučku se odplížil domů s předsevzetím, že zejtra zase bude potichoučku nakukovat, jestli mocný ó nejvyšší by si na něj nenašel chviličku času.

No jo, já vím, je to píčovina, ale když to smažu, tak dneska nebude nic, tak co mám dělat?

Pátek, 07.03.2003 - Neděle, 09.03.2003

No vida, už nejsu rozvláčnej ani trochu. A přitom stačilo tak málo. V pátek jsem přišel do práce a chvilku pracoval. To je vcelku logické, asi tam nemůžu jenom tak lelkovat. Co chvilku pracoval? Dřel jsem jak Bulhar a dokonce jsem dodělal několik déledobých restů.

Jenže pak. S Aderem jsem byl domluvenej, že jeho tatíkovi poskládám počítač, aby mohl pracovat, von je grafik nebo co. Teda, Ader mi nastínil představu, chtěl megadělo a za dvacet tisíc. Což jsou vcelku protichůdné požadavky. Po několika dobře cílených dotazech jsem z něho vytáhl, že priorita je těch dvacet tisíc. Všechno jsem namyslel, promyslel, seškrtal jeho megalomanské představy a komponenty objednal. No a v ten pátek jsme sjeli do TS Bohemie to vyzvednout. Dovezli jsme to k Aderovýmu tatíkovi dom a začal jsem kutat. Kutal, kutal, počítač vykutal. Tvářil se funkčně. Až do doby, kdy jsem po něm chtěl barvičky. Tatík grafik prej barvičky potřebuje. A mně se jich z nového úžasného počítača nepovedlo vyloudit víc, než šestnáct. Ani v sobotu, kdy jsem se tam místo válení stavil zas, vyzbrojenej několika CD ovladačů a jakejch volovin.

Celej ten vergl jsem nakonec vzal a odtáhl domů. A laboroval. Vzal jsem svoji grafickou kartu, dal to tatíkovýho grafikovýho pičótača. Jelo to jak víno. Jeho do mýho - ani si to neškrtlo. Aha. A jsme doma (řečnický obrat, jinak doma jsme, i s počítadlem, dyť to řikám). Takže grafická karta je vadná.

V nedělu jsem dospěl k náhradnímu řešení. Od Šáši jsem si pučil jinou grafickou kartu, takovou trochu shnilejší, ale aspoň provizorní, dodělám mu to a tu jeho můžu vesele reklamovat, jenom ať má tatík grafik na čem grafikovat.

No a to je skoro všechno, co jsem dělal celý tři dny. Když říkám "skoro", myslím tím, že jsem ještě oprašoval posranou Ťapinku. No dobře, tak doslova se nepototo, řekněme "usranou" Ťapinku. Hehe, furt se mi chláme, že si vezmu noviny a jdu na hajzlík, kde strávím třeba deset minut. Pcha, vona tam teď sedí půl víkendu. A kdyby jenom doma. Šli jsme dnes mamině popřát k narozeninám, na který se mi podařilo nezapomenout *. A kde byla Ťapinka? Ano, správně hádáte, po příchodu obsadila máti hajzlík (ne, že by máti obsadila hajzlík, Ťapinka obsadila hajzlík u máti v bytě). A po příchodu domů zas ten náš. A tak furt dokola.

A nezlobte se, já jdu Aderovýmu tatíkovi grafikovi doinstalovávat počítač.

*) Jenom jak to bylo loni s těma narozeninama - moje mamina je má dneska, to jest den po MDŽ. Podle toho jsem si to taky vždycky pamatoval. Jenomže se to poslední dobou nějak neslaví. To by u mě nebyla taková změna, já to neslavil nikdy, ale dřív se všichni už vod půlky února těšili, jak si vožerou rypáky. Dneska nic. No a loni jsem sice četl cosi o MDŽ v novinách. Jenom mě nějak nenapadlo, že když vo tom píšou, asi to taky někdy v dohledné době bude. Já si pamatuju termíny jako "zítra ráno", "přespříští sobota" a podobný, ale nikdy nevím, kolikátýho je. Taky se to každej den mění, to bych si teho musel pamatovat děsně moc. A tak jsem to loni zasklil jak malej sysel a máti gratuloval s velkou omluvou kolem dvacátýho, když jsem se někde podíval do kalendářa. To proto, že jsem si ještě nepsal deník.

Čtvrtek, 06.03.2003

Su tady nějak moc rozvláčnej. Krátkou údernou historku by to chtělo. Ale kde ji vzít?

Vážně, kde ji vzít? Ráno se rozhodnu, že když jsem do noci pracoval, mám nárok si přispat tak do devíti. V práci jsem to avizoval. V osm deset zvoní telefon. Z EFXka volá šéf Bóďa, asi má pocit, že jsem o něm dlouho neslyšel. Na včera podepsané smlouvě je špatná adresa. Ukecám ho, že to opravím. Jak bych mu to dal přepsat a znova podepsat, to by byl měsíc pryč. Jdu pak za nemocnou Ťapinku venčit psy. Volá Bóďa. Jak je to s tou mailovou schránkou? Von prej untršéf Béďa povídal, že potřebujou aspoň čtyřicet mega. Odpovídám, že to vím a zařídím to. Potřetí mi volá do autobusu, to se z principu odmítám bavit. Zkouší to, až vylezu. Jak to bude s tím mailem a čtyřiceti megabajtama. Vím. Zařídím. Jak zařídím? Zařídím, to je na delší vysvětlování. Potkáváme se u oběda. Ohromná radost. To je právě podle Bódi ten čas na to delší vysvětlování. Sedá si vedle mne, aúúúúú. Volně přechází vod tématu k tématu, chvíli je u mailu, naráz mluví o poslancích. Kolega Žufi sedí na proti nám s vyvalenejma vočima a kouká jak na pingpongu. Nakonec dostávám v souhrnu souhlas koupit neomezenou licenci na proxy server a zařídit hosting domény. Už budu úplně zticha a budu nosit jenom faktury.

A kde je ta krátká úderná historka? Copak se z tohohle dá vytřískat?

Odpoledne jdu na kafe s Janou.Tleskacovou. Mám časovýho fóra, tak špacíruju po Lidické a koukám po zastavárnách, jestli někde nemají nabíječku na mobilní telefon Dancall HP 2711. Ne, nezbláznil jsem se, nedávno jsem ho dostal, tak si z něho chcu z nostalgie zavolat. Kdysi jsem ho měl. I na vojně jsem ho měl. Tam jsme měli mobilní telefony celkem tři lidi - velitel praporu, náčelník skupiny zabezpečení služeb a já jako záklaďák. Tak jsem dnes chodil po těch zastavárnách, když jsem měl ten čas. Byl jsem asi v pěti. Měli nabíječku v té poslední. Maník ji vítězoslavně vytáhl a radoval se, už myslel, že ji ani neprodá.
"Co za ňu budete chtít?"
"Víc jak stovku ne."
"To je hezký, že víc ne, mě by zajímalo, jestli míň taky ne? Stovku stojí celej."
"No dobře, za padesát."

Jo, to je nejúdernější dnešní historka. Dancall sice nefunguje, ale nabíječka nabíjí. Podívám se mu asi na střeva.

Kamarádka Pjetňýk mi poslala (a dalším asi padesáti nešťastníkům, co jí dali mailový adresy) fááááántastickou nabídku na kurz - "Kurzy kreativní tvorby" se to jmenuje. Třeba vitrážové malování, hedvábné tvoření a podobně.

Všem asi jebe.

Třeba taky Howadoorovi, který nedal na mé rady a šel s dítětem do kina Scala. Dobře mu tak, lumpovi.

Středa, 05.03.2003

A úúúž je to tady zas. Zas skoro včas. Jak říkám, osm nula pět nejni žádný zpoždění. Ovšem Ťapinka měla co dělat, aby mě vzbudila.

Hned na úvod jsem potkal na chodbě Telekomára Frajtříka, teho odborníka na všechny dráty. Jsem si říkal, co zas bude, kdo ví, co tam jde dělat, nakonec tam byl ouplně kvůlivá něčemu jinýmu. Ale vyzpovídal jsem ho, co mi může říct bližšího vo ADSL (nově zaváděný Internetový připojení). Moc toho nebylo, von je fakt na dráty, rozvody a takový ty sice zásadní, leč v dané chvíli pro mě nepodstatný věci. Ale poradil mi, ať se vykašlu na nějaký maily a informační linky, tam se nedozvím ani kolik je hodin. Moje řeč. Prej si mám zajít radši přímo k nim na TeleCom na zákaznický centrum, tam mi něco řeknou. Teda možná.

Dobrej nápad. Já to ADSL chcu teď hned pro svou druhou firmu, pro EFXko, tam to hoří. Tentokrát to bude navopak, nebudu u nich používat znalostí, co už mám odněkud, ale hezky si to na nich vyzkouším a vylaboruju, pak totéž patrně nasadím na dvou odloučených pracovištích ouřadu. Holt buďme fér, každej musí bejt někdy první. A tak jsem se sbalil a šel loudit informace na TeleCom. Zákaznický centrum jsem našel. Horší bylo to uvnitř. Plná místnost především gerontů, kteří šli většinou buď odhlásit telefon (jsem myslel, že už to většina domácností zrušila, kde to furt ty lidi berou?) nebo reklamovat dvacet korun v telefonním účtu. Na to všechno tam byl jeden chlap, kterýho ovšem okupoval hluchej dědek celou dobu, co jsem tam strávil, a jedna ženská. Byla mi povědomá, asi se pletu, ale připomínala mi dramaticky tu, co tam posledně vytírala podlahy. Její znalosti by tomu i odpovídaly. Kupříkladu babička tam šla cosi s jakousi kartou, mám pocit, že vyměnit starou za novou. Obsluhující ženštině tato operace zabrala veselejch deset minut, čtyřikrát něco v počítačopokladně zmastila a čtyřikrát se šla zeptat teho druhýho chlapa, co s tím má dělat, čímž ho zase zablokovala, aby vyřídil hluchýho dědka a mohl se věnovat ostatním. Dopředu bylo jasný, že jestli se něco nepřihodí, od téhle ženské se o ADSL dozvím kulový. Už jsem promejšlel strategii, jak se jí tam vyvalím na židličku, že jsem si vystál frontu a dokud nedostanu požadovaný informace, nehodlám se hnout, a když je nemá, nechť si je kouká sehnat a kdesi a cosi. Zázrak. Vyrojil se vodkaďsi druhej chlap, obratem ruky vyřídil zbývající čtyři lidi přede mnou, se mnou porozprávěl a všechno, co jsem potřeboval upřesnit, to se mnou vyřídil. A bylo. A baba s bábou si tam furt hrály s tou kartou. A věděl jsem, že vod TeleComu to ADSL brát nebudem.

Po obědě jsme pojali nápad. Tasemnice čili šéfová měla narozeniny. Obvykle na to u kolegů a u všech mimo máti a mladé kašlu (ani u těch dvou není jistý, že si vzpomenu), ovšem teď byla příležitost pro zpestření dne. Cestou zpátky na ouřad jsme zakoupili v zelenině v květináču pažitku alias šnytlich a vo kus dál jakousi keramickou sovu za pár peněz, co vypadala jak vošklivej křeček s křídlama. A nacvakali jsme rovnou se šéfovou, kde jsme jí naše vohromný dary rovnou předali se zdůvodněním, že jsou úplně nejskvělejší, nejakejch tam karafiátů a kdovíjaké lebedy tam měla už hafo, ale co s tím? Na to může dva dny čučet a pak to vyhodí. Na šnytlich může čučet dva dny taky a pak si to narve do poblífky a vyřešeno. Aspoň ňákej užitek z pažitek. Jo a sova je tuze krásná, jelikož je šéfové ohromně podobná. Jak začala tasemnice mhouřit oko způsobem nájemnýho vraha, kterej hledí do dioptru pušky, dodal jsem, že samozřejmě tím, jak je ta sova moudrá, a radši jsme zase vymajzli, jo, dary, dary, to eště neznamená, že nemůžem nějakou schytat.

Později odpoledne volal šéf Bóďa vod EFXka, poprvé vod té doby, jak jsme se v pátek drasticky pohádali. Jak to se mnou vypadá a jestli jim na to fakt kašlu? Pravil jsem, že to určitě ne, sice měl zavolat v pondělí, když nezavolal, aspoň jsem měl klid na zjišťování náležitostí. A přinesu mu to. Zapíchl jsem to na ouřadě a šel jsem. To zase bylo. Myslel jsem, že mu dám materiály, von řekne, že jo, já pudu a vobjednám to ADSL, sice ne vod TeleComu, ale vod SkyNetu, jenom jsem měl furt fixní ideu, že to nemůže zabrat s Bóďou víc jak hodinku. Já blb. Já snílek. Bóďa byl nejdřív rád, že jsem mu v něčem dal za pravdu, jenže pak se v tom začal šťourat a plácat. A nedal se zastavit. To motal dohromady vlastní připojení k Internetu, webový stránky, emailový schránky, všechno sakumprásk a tvrdil, že já mu říkám pokaždý něco jinýho:
"Jakou rychlost máme teď?"
"S bídou čtyřicet kilobitů za sekundu."
"A ta nová bude?"
"Třistadvacet kilobitů za sekundu, v optimálním případě. Může to kolísat."
"Vo tom tady nic nepíšou."
"Chlubit se vám tím nebudou. To je problém overbookingu čili ..."
"To mi nepovídej. Takže to není třistadvacet?"
"Není garantovaných, běžně podle zkušeností by se rychlost měla pohybovat kolem osmdesáti procent ..."
"A v tom už jsou i ty mailový schránky? Béďa říkal, že deset těch mega je málo."

A pak mu něco vysvětlujte. Pochopitelně rozdíl mezi bitem a bytem nechápe (snad kdyby šlo vo byt typu kvartýr). A pak to začne přemílat ze všech stran a tvrdit, že jsem mu říkal, že desetimegabajtová schránka je dostatečná. Končilo to tak, že jsem mu neustále opakoval fráze typu: "Lžete a víte to, toto jsem nikdy neřekl." a podobný teatrální komedie. Nakonec se stalo neuvěřitelný. Nechal mě vypsat smlouvu a podepsal ji. Fakt. Ve dvou kopiích. Jenom si marně lámu hlavu, jak toto moje úsilí může ještě zmařit. Už mě z Bódě hrčí v bódě.

Chtěl jsem jít ještě do hospody, ale jednak bylo pozdě, což by zas tak nevadilo, ale Ťapince bylo blbě, tak jsem šel radši domů. Beztak jsem musel ještě dodělat něco na web do práce.

A výběr z tisku po dlouhé době?

Když pominu klasická periodika, vodkaď se vodevšaď zubí jenom Venca Klausů, tak u Howadoora a Chocha je situace celkem setrvalá.

Ťapinka se poťapila a vypadly z ní nějaký fotky, na to mi dnes sebrala foťák, producírovala se s ním po škole, fotila na praxi krávy a spolužačky a mocně vysvětluje, který jsou který, aby některou neurazila.

Bobeš nebyl o víkendu v Anglii, ale asi ho mrzelo, že může bejt chvílu doma, tak si vzpomněl zas, že musí jet do Benátek. Přivožrali se s ženou Překližkou už doma a pak úpěli, že autobus nedostatečně často zastavuje. A místo aby bezzubému stařečkovi nakrájel v autobuse řízek, když už má ten bobšonožík, chce ho radši podříznout. A místo aby zevlovali po památkách a průplavech a kdesi cosi, zevlujou jako správní burani po vobchodech, kupujou Překližce boty a nechávaj se vokrádat. Jo, Bobši, co sis navařil ... :o)

A v neposlední řadě i u D-Fense a Pepy Zdepa se najde semtam za poslední dobu nějakej novej pěknej přírůstek, zvlášť u toho prvního je dobrej článeček o Nákupu u Brouka Pytlíka, to je jak já dneska na TeleComu.

Úterý, 04.03.2003

Vstávat se mi ráno tuze nechtělo. A není divu, já vím, nemám čumákovat v noci a čumět na bednu. Ale když tam byl emérickej ekšní film o emérickým nyndžovi, s Míšou Dudykofů, to jsem se musel aspoň na kousek podívat. To byl právě ten film, kterej tak před třinácti rokama koloval na VHS kazetách, obvykle ve stoosmačtyřicáté kopii, s rychlodabingem nějakýho senilního dědka s mečivým stařeckým hlasem. Těžkej trhák to tehdá byl. Sice už tehdy mi to přišlo jako těžká pitomost, ale co naplat, v tej době eště málokdo věděl něco vo těchdlenctěch, nyndžách, málokdo vo nich ví něco do dneška, proto jsou tydlencty filmy eště furt tak populární. Osobně zastávám ten názor, že magor, kterej se nahastroší do černýho overalu, že mu lezou jenom voči, křepčí kdesi po městě nebo skotačí na trávníku, vobojí v pravý poledne, vohání se ňákým klackem proti maníkovi s automatickou puškou M-16, to pak nejni žádnej hen ten nyndža, ale debílek, kterej si nezaslouží nic lepšího, než aby mu první vokolojdoucí emérickej hamburgerožrout nakopal prdel. Což se v tych filmech nezřídka (=v rozmezí sekund až minut) stává, anžto když přijde hlavní hrdina, onen maník s kvérem zapomene úžasem střílet, přece nepicne hrdinovi nyndžu před rypákem, to by tam pak hrdina byl vcelku zbytečnej, tím by ho akorát nasral a možná by pak hrdina dal do řepy rač jemu. Ale běžte si do kina, takovejch filmů je tam furt dost. Akorát maj dycky napsaný něco jako "akční drama", místo starýho hezkýho českýho "komedyja". To je ta moderní doba.

Ale chtě nechtě, ráno jsem vstávat prostě musel. Proti svému zvyku jsem i vstal, dokonce včas, i v práci jsem byl v naprosto atypických za dvě vosum, zase jsem tím způsobil menší poprask, nesmím jim to dělat tak často, už to nějak přeháním. Jenom jsem včera při tom náhradnovolnování zapomněl si cestou s psama zajít koupit šalinkartu, potupně jsem musel koupit jízdenku, nejsu ňákej Chocho, abych se ve svým pomalu kmetským věku honil s revizórama a podobnejma prudičama. Naštěstí Žufi měl cestu do města, vrazil jsem mu šalinkartu, ať mi pro ni sjede za těma vydřiduchama vod DPMB, dokonce jsem mu řekl i "prosím".

Já se mezitím rejpal v ňákejch cenovejch nabídkách. Osud mě zavál až za Fištou a Číčou do jejich doupěte. Vyslechl jsem si klasickou spršku nadávek shrnutelných do krátkýho konstatování "Fanda nejni žádnej vořech", že jsem to přežil, dostal jsem polívku. No vážně, takový my máme na ouřadě domácký prostředí, že člověkovi i bramboračku s houbama dají. Fišta konkrétně. A muchomůrky to nebyly, to by nedávala i Číči, přece si nevotráví telefonní záznamník, to by pak nemohla bejt furt v luftě. Hledal jsem v tom nějakej zištnej důvod, ale zištnost nezjištěna. Zatím.

Nicméně (to je ale blbý slovo, je to "nic" nebo eště "méně"?) poblífka byla dobrá, příjemně mě naladila, abych mohl jít na voběd. Tam jsem měl spicha se Žufim, kterej se právě vracel z města i s mou šalinkartou. Stejně jsem si musel na ty dvě zastávky cvaknout eště jeden lístek, čtvrtýho v měsícu člověk nikdá neví. Ale ani oběd nějak nepomohl, moc mi to nemyslelo, radši jsem kolem půl druhé sbalil papíry a šel dělat dom, tam mi to šlo vo poznání líp. Aspoň někdo furt netelefónoval.

S jedním odskokem k bejvalé firmě jsem se těma cenama a souvisejícíma papírama vydržel probírat až do šesti. To nastaly tři zlomový věci:
- už jsem to měl hotový
- navíc jako bonus jsem toho měl plný zuby
- naštěstí byl akorát čas jít do hospody.

Ještě jsem si přečetl mail od Ivééétky:

Egere, doufám, že budeš mít tolik cti v těle, abys do toho Tvého deníčku napsal, že jsem Tě pohostila domácí bramboračkou s houbama, kterou jsme včera s Fandou uvařili, a to i přesto, že jsi nás hanebně zostouzel. Ať národ vidí, že my aristokraté (vida, jak v průběhu několika dnů jsem se mezi ně tak nějak zařadila i já), jsme velkorysí a despekt plebejců bereme z nadhledem.
(hurááá, zištný důvod na světě)

no a sebral jsem se a šel do hospody, teda dá-li se té putyce tak říkat (Erika alias Eržika na Konečníku), za Bačou, Pepém a spol. Onen "aspol" opět sestával z Tetky Králičky a jejího posledního manžela Jirky. Ti měli zase po angličtině a cítili potřebu to probrat. Já tvrdím, že učivo je třeba nechat trochu zaležet, bojkotoval jsem jim to asi dvě hodiny. Až na závěr, když do sebe každej z nich nahrnul tak šest škopků, neubránil jsem se a povolil jim otěže. Bača začal machrovat, jak už umí z pětačtyřiceti slovíček v nové lekci takovejch dobrejch třicet. Pepé se toho okamžitě chytil, vycítil v luftě možnost sázky a případné výhry v podobě dalšího půllitru a jal se Baču zkoušet. Jednoduchý pravidla, o každejch pět, co bude Bača znát míň, pivo Pepému, každejch pět navíc naopak Pepé Bačovi. Pointa chybí. Já jako jedinej střízlivej a dobře vidící jsem jim to čárkoval, když jsem to sečetl, uměl jich přesně třicet. A byli vobá na nule. Usoudili, že se to musí zapít.

Pepé dusí Baču a zkouší ho z angličtiny ...

Nerozhodný výsledek řeší Pepé zavelením: "Na Plzeň, Bačo, na Plzeň" ...

Pepé zavelel: "Na Plzeň, Bačo, na Plzeň" a vrávoravým krokem se vydali z pivnice Eržiky do tmy. Do další pivnice. Na Bláhovku. Na Plzeň.

Pondělí, 03.03.2003

Logika je divná věc. Když tvrdím, že na Magorátu pracují až na řídké výjimky magoři, kteří jsou mi schopní volat, i když mám náhradní volno, co hůř, oni jsou mi schopní v takovým případě volat v jedenáct dopoledne, to bych bral jako pravdivé tvrzení. Jak je ale možný, že můj cosi jako asistent Žufi, který je též magor a magorům z Magorátu prásknul moje číslo, jak to, že je u nás na ouřadě a ne u svých soukmenovců? Aha, mám to, von je u nás jenom na ten Totaleinsatz nebo Civilní službu nebo jak se tomu říká, pak se katapultuje teprve na velkej Magorát do kolektivu, aby mohl škodit ve velkým.

No dobrá, tak jsem teda byl vzhůru, už jsem si lehnout nešel, chvílu jsem se tak mrcasil po bytě a sednul k počítaču. Cosi jsem na něm experimentoval, až jsem jaksi hloupě vrtnul do BIOSu, do základního nastavení, počítač chrochtnul a odmítl se se mnou dál bavit, když su na něho takovej. Tedy bylo třeba ho po dlouhým čase zase jednou rozebrat a takovým tím nesmyslným čudlíkem (jumperem) mu obnovit tovární nastavení. Při té příležitosti jsem se dal do mnoha věcí. Jednak jsem ho celej vyluxoval. Uvažoval jsem, jestli, když držím ten vysavač, jestli bych taky neměl trochu šmrncnout koberec v obejváku, hned jak přejedu ten prach na stole, jak jsem předtím vyfoukával obrácenou hadicí bordel z chladiče na procesoru, hadici jsem si zapomněl přehodit a na stůl jsem na plnej výkon fouknul. Což o to, bordel zmizel, ale byl to právě signál, že se nemám přehnaně snažit o něco, k čemu nemám přirozený vlohy, že to by bylo věci ke škodě, trochu jsem si ještě zaexperimentoval s odhlučněním počítače (mám pocit, že to moc nepomohlo) udělal trochu pořádek na stole, taky jsem to ještě nedotáhl do konce, a bylo po aktivitě.

Což mi ovšem nijak nebránilo trochu večer podrezůrovat Ťapinku, nějak se z těch obskurních stránek jako Žena-In nakazila a málo se jí chce něco pořádnýho dělat. Třeba dneska - bramborový knedlíky s uzeninou (mražený, pochopitelně) se zelím a s cibulkou, dobrý byly, jenom ta cibulka tomu trochu chyběla. Pod pojmem čaj s cukrem do velkýho hrnku si představuje sice čaj, sice s cukrem, ale do malýho hrnku. A tak furt dokola. Takhle na gauči sedět a hledět, to by jí šlo, bude muset projít drastickou léčbou. Nebo se do jejich bratrstva divnejch sester budu muset vložit a následně jej rozložit. Nějak leniví.

A v průběhu dne jsem si (ač mám pořád to náhradní volno) dopisoval s kolegyní Fišlí, které jsem šáhl (ale hergot, furt si něco nedomejšlejte) na psa. Ráno mě zase od ní čekal jeden ímejl, tentokrát trochu obšírnější:

Egere, Ty máš štěstí, že - jak jsem si přečetla v tvým pofidérním deníčku - se dnes nekonáš. Protože kdyby ses konal, tak bys možná i skonal, a to mou pádnou pravicí. Nechápu, jak můžeš zpochybňovat moji erudici k zastupování kohokoliv při soudní při? Já jsem se náhodou kdysi hlásila na VŠ - Právnickou fakultu a v rámci příprav jsem na střední škole navštěvovala právnický krúžek, nebo-li mé právnické vzdělání je téměž maximální.

Pokud se jedná o Fandu, ze kterého Ty děláš jakéhosi bezvýznamného podvraťáka divné barvy, ráda bych Tě upozornila, ačkoliv to prozatím tajíme, že Fanouš je přímým potomkem francouzského královského rodu, přičemž anglická Alžběta druhá je jeho teta a španělský král Juan Carlos jeho bratranec. Jelikož ale v našich podivným poměrech je na šlechtu zatím pohlíženo s despektem, maskuje svůj šlechtický původ poněkud protaženější postavou (jeho postavička je dokonalá - nosí umělý nástavec) a drobným vychýlením ucha. Ale my se nevzdáváme. Naše doba ještě příjde.
Tebe speciálně ale upozorňuju, že jelikož Fanda je pánem a majitelem několika zámků (Hluboká, Kokořín, Lednice, Buchlov), kteréžto mu byly v restituci vráceny, Ty tam radši nelez. Nebyl bys vpuštěn. I.F.

Chtěl jsem vědět, jak se mám teda zařídit, chápu, že všichni aristokrati jsou víceméně (někteří více, někteří méně) defektní, jak se šukali furt mezi sebou, brácha, ségra, všecko fuk, až z toho lezly příšery a debílci, nevím, jak do toho zapadá Alžběta II. a Juan Carlos, ale soudě podle takovýho princa Charlesa, asi je Ivééétčin Fanda výplodem nějakých zoofilních orgií prvně dvou jmenovaných. Jejich už tak mizerný genofond dokázali zkombinovat s náhodně vybranou pouliční směsí šelem psovitých - Fanda je na světě. Navrhoval jsem, že výše citovanou odpověď otisknu celou, Ivééétka Fišta mě od toho sice zrazovala:

Radši snad ne, nebo jen stručný výcuc, čtenáři by si mohli mylně myslet, že jsem magor.

ale já vím, že moji čtenáři jsou bystří a nebudou si o Fiště myslet, že by byla magor mylně. Navíc jak se znám, nějak bych to domotal a zas by chtěla nějaký omluvy a vůbec, lepší je naprat to sem celý, Internet to snese (anžto už to dvakrát proplulo mailem) a laskavý čtenář si udělá úsudek sám.

Jo, tady je zase jedna fotka inkriminovaného čokla, poloha jeho uší dává sice za pravdu mně a mé teorii defektních mutantů, ale podle kolegyně Ivééétky je to snad nějaká šlechtická ctnost nebo co. Poznámka - uši jsou to nahoře, to dole kupodivu není čumák, jak by se dalo předpokládat pod ušima, ale rektální otvor, inu, aristokrat se nezapře:

Neděle, 02.03.2003 - Pohádka nebude

To divně začíná, co? Když pohádka nikdy není, proč zdůrazňuju, že nebude ani dneska, nebo zrovna dneska? To už je málem jak s těma vojenskejma přehlídkama v Hlavě XXII. Tak popořadě.

Vstal jsem něco po poledni, Ťapinka uvařila oběd, polívku z pytlíku a zeleninový řízečky z polotovarů, ovšem ona to v deníčku bude vydávat za neskutečné labůžo a já su blbej a vůbec tomu nerozumím, jenom simulovat rýmičku dokážu a tak, nejdřív mi udělala podřadný, po několika urgencích pak pořádný kafe, prostě odpočinkovej den. I od psů byl pokoj. Přišla Sosňa, vodlitek vod plešatýho Vejti a Žábiny, psy si půjčila, že na procházku, klíče jí půjčila Ťapinka, protože určitě zas nějakej kokoťák v baráku zamčel, ale to jsem ještě spal. Přišla Sosňa podruhý, psy dotáhla, klíče ne. Taky bodejť, psi byli na špagátě, klíče ne, aby je taky nepotratila. I přišla Sosňa potřetí, prolezla celej jejich barák, na všechny sousedy zazvonila a klíče našla a zase donesla. Aspoň tak.

Mamina se na kafe stavila, ani jsme se nepohádali, předtím jsme se ještě s Ťapinkou podívali na film. Šéfové jsem napsal trojSMSku, začínající něco jako "Nejdražší šéfová ...", přes podlejzavý kecy až po "... váš milovaný informatik Egi", víceméně šlo o to, jestli nezapomněla, že jsem chtěl na zejtřek náhradní volno, ještě se vyležet. Neodpověděla, říkal jsem si něco o tom, že kdo mlčí, souhlasí, pak jsem si uvědomil, že jsem jí to poslal na to starý číslo, co jí ten telefón ukradli a fízli ho nedokázali najít, ač byl zapnutej (viz 22.01.2003), než bych to sepisoval obšírně znova, radši jsem jí zavolal a celý jí to zopakoval. Šéfová sice nevypadala po hlase moc přesvědčeně, že bysme vo tom už někdy mluvili, každopádně souhlasila, je to dobrá šéfová.

A to bylo tak zhruba všechno. Jsem si říkal, co tady asi tak budu plácat, pak mně napadlo zase sepsat nějakej ouchylnej blábol, třeba pohádku. Zrovna jsem měl na obrazovce banner, ani nevím na co, kde se ploužil jakejsi šnek. Říkal jsem si, že to je přesně vono, že vo šnečkovi pohádku napíšu. Takovou milou, akorát. Zavrhl jsem myšlenku, že by třeba šneček pořádal mejdan, pozval si do ulity kámoše, voni mu to celý poblili a von pak musel malovat, zevnitř, cožpak o to, teorie je to dobrá a neotřelá, ale do pohádky to má vcelku daleko, pohádky bejvaj obvykle naprosto smyšlený (apolitickej Honza, co se stane králem, trpajzlíci, co ubytujou uprostřed pustýho lesa Sněhurku, aniž by se to zvrhlo do skupinovýho sexu a tak), tohle s tím poblitým kvartýrem by bylo na pohádku moc reálný. Přejetej šnek zase sice vydává zajímavej zvuk, ale pak se těžko pasuje do dobrýho konce, to by taky nešlo. Princezny šneky nelíbají, anžto šneci jsou motovidla, který se schovaj v baráčku, jenom je někdo vezme do ruky, výjimku tvoří francouzský princezny, který maj cosi se šnekama a s princeznovskou držkou do činění, ale jedině tak, že je žerou, tedy princezny že žerou šneky, už jsem to viděl i naopak, že šneci žrali lidi, ale to nebyli vlastně šneci, nýbrž slimáci, nežrali princezny, ale všechny, nebyla to pohádka, ale horror. Jedině, že by šneček ukul mocnou pomstu a za všechny rozmlsanejma princeznama sežraný bráchy sežral hlavního šnekožrouta Širáka, aspoň by si pak odpustil blbý kecy, když se česká armáda jednou za čtyřista let zvedne a chce jít něco dělat. Hmm, uznávám, taky na pohádku dost slabý, ačkoli sežranej mlčící Širák, to by moh bejt dobrej happy-end.

Zkrátka, co tady plácám, nemyslelo mi to, ani trochu, ani moc, vylezla by ze mne nějaká fíčkovina, tak to teda ne. Moudře a oduševněle hovořiti budu. Třeba o bezpečnosti silničního provozu (a to nemá s tím přejetým šnekem nic společnýho). Na smeč mi nahrál - jak jinak - pan Howadoor, když zveřejnil svoje vyprávění o mocném výletě. Taky by chtěl panáček výchovně působit, sportovat by lidi nutil, poznávat krásy a slasti rodné vlasti (slasti podle vzoru krásy, se sladkým to nemá nic společného, co se sladkýho týče, jenom ojebat s Kofolou ho chtěli). A přitom hned na začátku líčí, kterak, strakapoud, zabloudil, s kolem přes mnoho zákazů na dálnici najel a přes svodidla lezl. Takoví jsou nejhorší, kážou bludy, chlastají cosi, co ani Kofola není, navíc přes svodidla s velocipédem lezou. O takových se pak dočítáme v kronikách černých a jiných (to si pouze nejsem jist, jestli pohřební služby mají interní kroniku taky černou, jestli jo, tak si ty "jiné" škrtněte). Kolega klustej Vašek jednou viděl chlapa, jak strká přes svodidla vozejk. Jo, nezřídka ještě takoví figurují v knihách, nikoli však v hrdinských eposech (jako "... a udatný Howadoor mnohá svodidla na svých strázníplných cestách překonati musel"), většinou mívá kniha na obalu cosi o soudním lékařství a je tam jenom malá fotka, o frakturách lebky se tam píše a tak.

Nebo by se to dalo obrátit v ironický slogan: "Řidiči velkého kamionu, chceš-li maskota na svůj big truck, jakého nikdo ještě nemá, sleduj Howadooří plánování, pak nastartuj svého dvacetitunového oře a jeď, uloví ho z vás jen ten nejrychlejší."

No dobrá, tak se mi to až tak nepovedlo, no. Fotku náklaďáku jsem šlohnul na jakési truckerské stránce, horší to bylo s postavičkou, Howadooří obl(udný)ičej mám, ale chtěl jsem k tomu nějakého rozpaženého gymnastu. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, gymnasta nikde, chlapi ten sport snad nedělají nebo se při tom aspoň moudře nenechávají fotit, nakonec jsem musel vzít zavděk jakousi mladičkou gymnastkou, což ovšem mi snad tato nebude mít za zlé, jelikož posloužila dobré věci.

A tu pohádku si nechám až někdy na příště ...

Sobota, 01.03.2003

Včera jsem přišel a padl. Vstal, podíval se chvílu na televizu a padl zas.

Ťapinka si větu: "Aspoň jednou mě nech vyspat a nebuď mě," vyložila tak, že po mně nemá skákat už v poledne, ale až o půl jedné. Vstal jsem, zapálil si, bylo mi zas blbě, tak jsem si šel zase lehnout.

Vstával jsem po šesté. Když to sečtu a odečtu pauzy, spal jsem asi dvaadvacet hodin. Teď mám hlad. Ťapinka odešla na sraz "Ženy-In" a nechala mě tady chudáčka hladovýho. Ach jo.