Egiho stranky

Ťapinčin antideník - to nečtěte buď vůbec, nebo až po mém, abyste viděli, jak si potvora vymejšlí.

Bobešovy tlachy - nejhorší pomluvy a nejnudnější zážitky, co kdo na web napsal. Samá lež a blábol.

Howadoor a jeho zápisník - šílený cestovatel, šílený programátor, neúnavně záporný hrdina

Chocho a Chochoviny - další cestovatel, též šílený, takřka na hranici snesitelnosti

Středa, 30.04.2003

Vlastně tyto řádky píšu až ve čtvrtek. A těch řádků ani nebude moc.

De facto čtyři.

Toto je ten čtvrtej.

Tak ne, tak ještě kousek, ale stejně fakt se nic moc nedělo. V práci jsem byl, doma jsem byl, ve městě jsem taky byl. U máti jsme byli. A pak jsme šli spát. A Ťapina se klepala v koutku, protože se pálily čarodějnice. Jenže když já nic lepšího, než je čarodějnice, nemám. Kdybych si ju spálil, vařil bych si sám. A to by se mi líbilo ještě míň, než mít tu čarodějnici doma. Ne ne, z tradic nebude tentokrát nic.

Úterý, 29.04.2003

Kdysi, nějak po volbách, loni na podzim, jsem si stěžoval Howadoorovi, že nám nějakej syčák - tuším, že poskok Ríša to byl - natahal hromadu harampádí a pytlů s papírem na ouřadě do skladu v suterénu. Což o to, s tím jsme si hravě poradili, všechen bordel jsme mu vyházeli pod schody, ať si s ním poradí, sice máme ve skladu různý harampádí, starý počítače, dávno nefungující tiskárny, drátů jak u dráteníků a podobně, ale žádný papíry nám tam nesmí. Však taky se Žufim nejsme žádní pořádní ouředníci, ani razítko svoje nemáme. Hlavně jsem naříkal, že pak přes ten brajgl musíme hopkat, když jdeme z těch schodů do toho skladu. Čekal jsem, jak mě Howadoor bude litovat a soustrast mi vyjadřovat, on odtušil: "Zapal to!" a na litování a vyjadřování soustrastí mi hodil kakáč.

Tamten svinčík dávno zmizel, ale on ten prostor pod schodištěm je takovej nevyužitej, jak jsme před měsícem měli nějaký nový počítače, nechali jsme krabice taky tam, že to uklízečky zlikvidujou a bude klid. Ovšem naše uklízečky se opět projevily v plné parádě, nejen, že nic nezlikvidovaly, ještě k tomu několik krabic od čisticích prostředků přidaly. A ostatní kolegové usoudili, že jde o jarní úklid a natahali tam další hromadu krabic s papírama na vyhození a kdoví jakej další borčus. Jenže včera přišel na kontrolu požární technik (nebo co to bylo za pakina) a napařil ouřadu pokutu, že to takhle bejt nemůže, co kdyby třeba přišel nějakej Howadoor a hromadu zapálil?

A tak mě hned ráno, když jsem přišel kolem deváté do práce, odchytila šéfová a nakázala nám, že ty svý krabice máme uklidit, rozšlapat, splácnout a udělat z nich něco jako otýpku. Popravdě řečeno - ona to říkala už minulej tejden, že tím mám zaúkolovat jenom Žufiho. A popravdě řečeno, já jsem na to zapomněl. A úplně popravdě řečeno, nejdřív jsem se na to vykašlal a pak jsem na to zapomněl. Tak dneska vyletěla jak čert ze škatulky nebo jako tasemnice z porady vedení a ať už je otýpka, nebo basama s fousama. Ale jo, vrhli jsme se na to vcelku ochotně, skákat po krabicích a lámat polystyrenový desky, to je rozhodně zajímavější, než se furt hrabat jenom v počítačích.

Otýpka byla v cuku letu, i prázdný krabice od ostatních jsme k tomu přidali, takoví jsme my grandi, ale jako druhej produkt nám vznikla hromada nalámanýho polystyrenu a co s ním? Jedině Dráha. To je ta ženština na podatelně, která má na starost kancelářský a jiný zbytečnosti, ta by mohla mít pytel na odpadky. A taky bez mučení přiznala, že má, jenom nevěděla, jak veliký. Prej kolik jich chceme? A Žufi na to, že záleží právě na té velikosti. A Dráha, že jsou normální, kolik jich teda chceme. To jí začal dělat Žufi kratší přednášku na téma "normální velikosti pytlů", normálně velikej může bejt pytlík na svačinu, normálně velikej je pytel do odpadkovýho kýblu a normálně velikej je dle Žufiho taky lodní pytel, přičemž každej je velikej úplně jinak, ale k danýmu účelu je velikej normálně. Inženýr. Dráha čuměla jak vyvoraná, tedy normálně, a když se chtěla zeptat, kolik jich teda chceme, přestalo mě bavit tam stát jak tvrdý "Y", zarazil jsem ju a vymyslel řešení - ať nám je ukáže a my to posoudíme. S hroznejma vobštrukcema a vzdycháním nám Dráha pytle ukázala, my jí řekli: "Tři", Žufi jí eště velkodušně podepsal výdejku a bylo uklizeno. A Dráha má zas na tejden téma - může povídat, jaký ohromný výkony po ní vypočítaví technici chcou.

A když byl polystyren v pytlích, všechny krabice rozdupaný, rozřezaný a do otýpky svázaný, přihnala se Jaruš z kasy, přilákaná po hodině hlukem, s děsem v očích, že vona bude za tejden malovat a chtěla si nějaký krabice nasyslit a vodtáhnout domů. Koho by taky napadlo, že se po měsícu někdo odváží to tam uklidit, že ano?

Tak jsme jí tam ještě jednu maličkatou vyhrabali, aby nebyla smutná úplně, mno, na stěhování krámů při malování to není, ale můžem říkat, jací jsme kluci ochotní, a Jaruš si do toho může odkládat třeba štětku.

Pondělí, 28.04.2003

Tak nám Venca Klausů nařídil referendum. Sice chvilku dělal kožíšky, jako že má moc hokny a na takový prkotiny, jako je nějaký referendum vo nějaké Únii, sračičky-hračičky, na to že von nemá čas, ale nakonec vyměkl a hodil echo, že teda jo, že v červnu. Vcelku ho chápu, že dělal takový vofuky a že se mu votevírá kudla v kapse, jenom zaslechne "Unie", to má chudák stará už vod dob, kdy se na něho vysrali kámoši, trhli se z jeho party a založili si taky Únii, jenže to šlo o Únii svobody nebo jak se to bratrstvo tento tejden nazývá, bacha, neplést s tím Svobodou, kterej je zas z toho druhýho mešuge sdružení, to je zase jakási jiná Únie, cosi s křesťanama maj v názvu, jenže s těma to má zase společnýho hodně málo, nikde jsem v Bibli nečetl, že by měl bejt křesťan děvka prodejná, ačkoli se tadlencta parta jmenuje v druhé půlce cosi jako Strana Lidová a jak je někde napsaný, že je něco lidovýho, tak to se dá čekat, že to bude pěknej ksindl. Sakra, to je v tom bordel.

No, holt Vašík Klausů to referendum vyhlásil, ačkoli mu z toho naskakuje vyrážka, vono mu nic moc jinýho nezbylo, za blbca by byl von, anžto se děsně hnal kamsi do Řecka podepsat jakejsi elaborát, že Cajzli se do tej Únie děsně těší, tam omylem podškrábl, že k temu je potřeba právě to referendum a teď to má.

To ovšem jenom tak na okraj. Podstatný bylo, že ačkoli jsem se přivalil dneska do práce relativně rozumně, něco málo po osmé, už jsem tam měl vzkaz od kolegyně DrDol, že děsný drama, hrůza hrůz, referendum se na nás řítí, hrozný změny v systému voleb budou a hned se mám stavit, nebo se to nestihne celý připravit a národní katastrofa je na obzoru. Nechal jsem ju vydejchat a trochu souvisleji mi to vysvětlit. Prej se nějak upravila jedna číselná řada, čísla volebních okrsků, jéééé, uííííí, děs běs mrtvej pes, hned teď je třeba to všecičko přečíslovat a urgentně opravit, bůůůů, kvíííí ... a tak dále. Zas měla malej kyblik, zas jí nervy tekly ven. Odtušil jsem něco ve smyslu, že teda jo, tak nějak dopoledne se na to letmo podívám. A nechal jsem DrDol dvě hodinky vysmažit a vydusit.

Mezitím mi do toho vlezla Ťápina (neplést s Ťapinou), která měla mnohem závažnější problém - její neteři doma shořela tiskárna a ona má vytiskárnovat jakousi seminární práci a dneska to musí bejt hotový. Tedy neteř přišla za tetou Ťápinou s brekem, teta Ťápina za Žufim s prosíkem, ten se v tom chvílu hrabal a přehrál to na mne s blbejma kecama. Vida, to je aspoň problém hodný pozornosti odborníka. Během několika málo minut odcházela neteř i s tetou Ťápinou a s vytištěnou prací. A já jsem si mohl v klidu dopít kafe, přečíst si poštu a něco málo na zpravodajských serverech, načež po desáté nastal čas, kdy by mohla mít DrDol tak akorát dost a tedy bych se jí na to mohl podívat, co tam zase vyšiluje.

Vskutku, už jí očividně došly dramatický výstupy, seděla schlíple až letargicky, jenom mi zamávala před nosem jakousi tabulkou a pravila, že si to eště ověří, zavolala jakési bábě snad na vnitro nebo kam a ta bába DrDol řekla, ať nestresuje a vychladne, že celá slavná změna je až vod příštích voleb. No vida, klasicky, stačí dát problému trochu času a on se vyřeší sám.

Jo a navečer jsem si udělal čas a konečně splácal aspoň první část povídání o výpravě na říčku Loučku, jinak by se mi to nahromadilo a pak by mi z toho hráblo. A eště referendum do toho.

Neděle, 27.04.2003

Stav ženskejch na našich tocích nezměněn. Ťapina furt v čudeli, Evík furt tady. Neděle na krku. Co s tím? Existuje několik variant, eliminuju-li ty, které se neshodují s Evíkem - bolavejma nóžičkama a s Evíkem - připáleným rypáčkem, zůstala mi varianta nikoli nepříjemná - váleli jsme se. Sakra, nehledejte ve všem zas nějakej podtext. Prostě jsme dleli doma, povalovali se na gauču a čuměli na filmy, aby to ladilo s tím včerejškem, tak na filmy válečný. Jenom jsme si zajeli do hospody na oběd a vyvenčili potom psy. Tak nám to vydrželo až do podvečera.

V ten inkriminovanej podvečer jsme zašli na golfík, zahrát si a napojit volátko Kofolou. A zahráli jsme si a já, zcela netradičně, vyhrál. Což ovšem néni žádná extra zásluha, jelikož Evík je netrénovaná. Pak jsme měli jít naproti k šalině Ťapině. Jenže... Jenže se do toho přimontovali Pivouk a Méďa Béďa, že ať si jdeme pinknout golfík eště jednou, oni hráli zároveň s náma asi o jednu až dvě dráhy pozadu, já jim vyprášil kožich a Méďa Béďa se holedbal, že když si s nima dáme ještě jedno kolečko, tak uvidíme, kdo je lepší. A tak jsem napsal Ťapince, ať přijde vod šaliny individuálně přímo na golf, dali jsme si s Pivoukem a Méďou Béďou ještě jedno kolečko a uviděli jsme, kdo je lepší. Já. Teda já jsem jim to říkal hned od začátku, ale voni jinak nedali.

Tak zas ten pátek, 25.04.2003, napodruhé a k tomu sobota, 26.04.2003

Jak řekli, tak udělali. Aspoň s tím náhradním volnem. V pátek jsem do žádné práce nešel. Což ovšem nebránilo Telečumilovi Frajtříkovi vytáhnout mě z postele po telefónu. Začal mi obšírně rozprávět, jak se s velkou slávou dovalí na náš ouřad a tam bude zase velmi moudře zázračit s telefonníma linkama, kterak linky budou linkovat a k světlým zítřkům nás po drátech elektróni povedou. Utnul jsem ho, že spím, volno mám a jestli něco chce, ať se s důvěrou obrátí na Žufiho.

Druhej telefonát. Už jsem se chystal Telekomunistu Frajtříka zpražit, že fakt je mi dneska po nějakejch jeho drátech prdlajs, a von to né Frajtřík, vona to Evunďulík alias Evule alias Evík, kámoška z Tábora, se kterou máme mít v devět sraz na nádraží, ujišťovala se, jestli nechrápu. Chrápal jsem. Teda až zavolala, to už jsem nechrápal. Vylezl jsem a šel na to nádraží. Předtím jsem se rozloučil s Ťapinkou, kterou jsem tímto katapultoval do Plzně. Hodlám si Evíka nasadit na víkend domů, přece tady nebudu mít ženský dvě, to už by mi z toho hráblo.

Nebudu zbytečně rozpitvávat, jak jsem na nádraží čekal, Evík tam taky čekala, jenže jinde, pojem "na nádraží" si vyložila jako "někde poblíž nádraží, třeba na zastávce šaliny", čili jsem tam notnou dobu stepoval, pak jsem se našňupl, zkusil jí zavolat, jí scípnul mobil, no drama. Ale našli jsme se, zašli na kafe a šli se podívat na Špilberk. Procházkou, já si při tom fotil děsný kvanta kytiček a rozkvetlejch stromů, sluníčko svítilo, samý plus. Na Špilasu jsme se původně jenom chtěli podívat, jak maj v nedělu otevřený to muzeum, tu vnitřní expozici, kde jsem, abych pravdu řekl, ještě nikdy nebyl. Jenomže zase to bylo jinak. Když jsme se už jak ti blbci vydrápali navrch, asi bysme byli fakt padlí na palicu, abysme se jenom koukli, kdy maj votevřeno v nedělu, šli dólu a v tu nedělu zas nahóru, ne? To by bylo tak na teplou, studenou a do klece. Hezky jsme si tam zašli hned. A nestačili zírat. To je obrovský muzeum, kde mají děsně moc děsně zajímavejch věcí o historii hradu, o historii města, rozdělený na patra, celým tím se prolíná hlavní motiv - jak u Brna dostali Švédi na prdel. Strávili jsme tam snad dvě a půl hodiny a měli toho akorát tak dost. Štěstí, že poslední dvě (z pěti) expozic byly jákási architektura, která nás za hercnu až tak nevzala, a pak jakejsi děsně slavnej (a hlavně mrtvej) malíř Jánuš Kubíček, představitel takovýho toho šmudlopatlalismu, jak tam má vobrazy typu žlutá šmouha v modrým fleku, já si říkám, že se to bude jmenovat třeba "Romantický banán" a vono se to sviňa jmenuje "Dramatický meziprostor", no to by bylo něco pro Howadoora, ale na pro nás.

Vyžírkové, dva lidi po sedmdesáti korunách, a to měli ještě zavřenou rozhlednu a v kasematech jsme už byli ...

Rychle jsme vzali dráhu a šli radši na Lesnou za "šukínama" a pak na golfík. Vod plešatýho Vejti jeho přítulkyně Žábina slíbila, že dneska vezme s sebou jednoho z našich bejvalejch štěňat - Mášáčka (teda dneska Endyho). Jsem se mocně pokochal, jakej je z našeho hloupýho štěniska velkej chytrej pes, jak je celej po mámě Máši, postavou, i zrzavej po ní je, jenom má po tátovi Andym ty chlupy krátký a uši svěšený. No dokonalej je.

V sobotu jsme s Evíkem vyrazili na vejlet. Podívat se na výročí bitvy o Ořechov. Jsme si hezky dojeli do Silůvek vlakem, do Ořechova došli, zrovna tam probíhala pietní vzpomínka u památníku, chvíli jsme poslouchali, jak tam všichni s dojetím v hlase mektají, jaký to bylo hrdinný a tuze pěkný, že Ořechov byl vosvobozenej, jak je jim děsně líto těch, co tam padli, že si toho máme vážit a tak. Úplně bylo slyšet, jak to všichni myslí upřímně. Doufám, že tu ironii chápete i bez uvozovek. Zvlášť jakási místostarostka nebo co to bylo za pipku, ta mluvila, jak když sere a maluje.

Radši jsme počkali až ti užvanění tupani sklapnou a spolu se všema ostatníma se přesunuli k objektu bejvalejch kasáren, kde byla menší výstava bojové techniky, armáda jako spolupořadatel si na tom taky přihřála polívčičku a předváděli tam části jejich výcviku, což spočívalo v tom, že sebou všelijak mydlili vo zem a říkali tomu mu-sa-do a všichni na to koukali a děsně jim tleskali, že s takovejma kabrňákama by se rvát nechtěli. Ale v zásadě to bylo pěkné - kolem se producírovali vojáci Wehrmachtu a Krasnoj Armiji a uprostřed toho měla Armáda České Republiky svůj stánek a náborový středisko a lampióni tam s úsměvem koukali, jak se jim tam ty cizí armády špacírujou a eště jim k tomu špacírování vyhrávala Posádková hudba Brno. Tedy dokonalá napodobenina běžného stavu.

A pak začala vlastní imitace bitvy a děsně se tam střílelo a chvílu honili Rudoarmějci Wehrmachťáky, ti je potom zase hnali aus a tak furt dokola. Pravda, měli výzbroj a výstroj posbíranou, jak jenom to šlo, kdosi vedle mne při začátku, když viděl tu sebranku, poznamenal: "Týý vole, tady už chybí jenom Afrika Korps", ale všechno jenom ke cti a chvále, snažili se, seč mohli. A že se jim do toho občas jako transport připletlo americký vozidlo, to už vem čert. Hlavně - bouchalo to tam, čmoudilo to tam a nakonec Rudá Armáda vyhrála a všichni byli děsně nadšení. Nejvíc ti aktéři, ti byli spokojení, že se vyblbli, i mrtví fašisti vstali a děsně se smáli a stříleli do vzduchu, jak jsou rádi, že je zastřelili a dobro zvítězilo. No prča.

A pak jsme se s Evíkem zase vrátili stopem do Silůvek a zpátky do Brna a Evík si připálil na sluníčku rypáček a teď vypadá jako vopařená a já vo tom napíšu ještě někdy podrobněji, protože fotek mám moc a beztak nevím, kdy to budu dělat.

Takže tak.

Pátek, 25.04.2003

Je pátek, a to je svátek. A víte, co to znamená?

Čtvrtek, 24.04.2003

Dnešek se mi zdál hned ze startu jako divnej den. V osm mě vzbudil EFXáckej untršéf Béďa. Aha, tak to kecám. To by eště nebylo nic divnýho, vstávat v osm je ještě vcelku v normě, když v tu dobu začíná pracovní doba, to ještě nevypadá ani na extra zpoždění, a Béďa mi taky volá zásadně v takovýto neuvěřitelný doby. Zas měl problém. Poslal dva maily. Nepřišel adresátovi ani jeden. První poslal na volskou neexistující adresu, tudíž tam žádnej adresát nebyl, druhej měl osmnáct megabajtů, ten měl zase za adresáta jakýhosi prapodivnýho čičmundu, kterej měl tu adresu na nějakým obskurním freemailovým serveru a s takovou volskou dávkou se ten server nevyrovnal. "Volskou" proto, že vůl je u toho Béďa. Adresu z papírku by mohl umět opsat a osmnáctimegový maily se taky neposílaj.

Jo, ten divnej den. Divnej začal bejt hned potom. Třeba když jsem před devátou došel do práce. To by taky ještě šlo, ale čekal bych tam víc lidí, než vratočučku starou Gaunerovou, drahou Dráhu na podatelně a zapomenutou sextretářku Milasku. Jo, eště Žufi tam trůnil. Očividně něco nebylo v pořádku. Asi mi něco uniklo. Vratočučka stará Gaunerová tam bejt přes den musí, na podatelně bejt někdo taky musí, drahá Dráha je na to vhodná adeptka, a na sextretariátu by taky mohl někdo zvedat telefóny - Milaska se zlomeným prstem na hnátě. To by vysvětlovalo přítomnost těch tří, ovšem zdaleka mi to neobjasnilo nepřítomnost všech ostatních. Sobota nebo neděle očividně není, to by tam nebyly ani tyhle tři Grácie, hmm, tahle eventualita padá. Aha, po chvíli se to vyjasnilo. Bylo velký každoroční povinný školení BOZP alias Bezpečnost a Ochrana Zdraví při Práci. Ty tři se tam nějak na prezenční listinu došmudlají a Žufi není pracovník, alébrž je poskok čili civilkář, teho netřeba zaBezpečovat ani Ochraňovat jeho Zdraví, též to u něj není Práce, ale služba - jak už z názvu vyplývá. No jo, šéfová trochu kňourala, že proč jsem tam nebyl, že když to může poslouchat i vona, velká tasemnice velkýho ouřadu, proč né já? Ale připomněl jsem jí, že jsem včera přišel do práce včas, tedy su týden hájenej jako vzorovej člobrd, tak ji to zas přešlo. Jenom si brblala cosi o lumpech a o pohřbu. O jejím pohřbu, když těch lumpů bude mít kolem sebe víc. Obratem jsem jí připomněl, že nemusí mít strach, že bych něco zase vyvedl zejtra, protože si pro jistotu beru volno. Měl jsem při tom dva pocity, v románech se tomu říká "smíšené", jako by ji měl ten šlak trefit hned nebo naopak tiše jásala, jen ať jí aspoň na den táhnu z očí.

A to je vlastně všecko důležitý za celej den, co se týče pracovního procesu.

Zprávy z domova - vysledoval jsem Ťapinčinu logiku v používání lustru v ložnici. Já jdu do ložnice první. Rožnu (pro nechápavé - rozsvítím). Lehnu. Zůstává rožnuto, aby se milovaná nepřerazila a nenarazila si rypáček. Přijde. Né rypáček, ale celá Ťapinka. Lehne. Stěžuju si, že mi světlo svítí do ksichtu. Ťapinka praví, že vona nerožla. Ale zhasne. Né jako přímo vona, to až potom, zhasne světlo. Teda taky né samo vod sebe. Tak jinak. Stěžuju si, že mi světlo svítí do ksichtu, Ťapinka praví, že vona nerožla, já začnu řvát, vyženu ji z postele, ona vstane, zhasne, zase lehne a řekne, že to mám s tou logikou ňáký popletený.

Ach jo, mám to ale trápení.

Středa, 23.04.2003

To nemám dělat. Chodit spát ve dvě a vstávat před sedmou. Brrr. Utahanej su jak to kotě. Ráno mě páčila Ťapina z postele a mně se tuze nechtělo. A navíc se mi asi zdálo něco děsně divnýho, protože si pamatuju, že jsem vstával a děsně nadával na reklamu, že furt vodněkaď chodí nějaká, že je i v SMSkách, který mi navíc nějakej idiot posílá takhle po ránu. Byl jsem vyveden z omylu - prej to je budík. Aha, fakt.

Ještě jsem měl konflikt s čubou Mášou, která se po mně furt drápala a skákala, dal jsem jí decentně na prdel a vona dělala uraženou čubičku a jakože se mnou nemluví, dokonce ani na zavolání nepřišla, tedy jsem přišel já a dostala na prdel ještě jednou. Ať má proč trucovat.

A až na to, že jsem teda přišel do práce zase jednou po čase včas (to je ale blbej slovní obrat), tak se nedělo asi nic moc zajímavýho.

Co třeba Fišta a proteinová strava? Jak si donesla do práce müsli v piksli, otevřela a nesmüsli se hejbalo? Nakonec to strava proteinová pro Fišli nebyla, Fišle nehodlala čekat, až se červi rozlezou, bič boží je vyžene, předešla tomu protiútokem a müsli z piksly vysypala do hajzlu. A jen si pomysli - bylo po müsli. A taky po červech. Tím pádem i po proteinech. A hlavně po Fišli-müsli-snídani. Hlady byla, Fišle milá. Ale je to děvče odolné, jelikož to přežilo. Asi mně natruc. Takovej Bobeš by zdechl.

Co kupříkladu zážitek z golfíku? Jak jsme si šli zahrát a Ťapině prdly gatě? Taky žádná velká psina, protože jí táhlo do tento, no, toto, jo, do gatí, nechtěla se předklánět a míčky jsem musel páčit z důlků já. Též z tohoto úhlu pohledu houby veselá historka.

Ale co psát?

Howadoor do mne furt duje, jak do bolavé nohy, ať přestanu plácat tyhle "zbleby" a sepíšu intelektuální úvahu. Nebo politickou. Nebo politicky intelektuální. Když bude nejhůře, i intelektuálně politickou prý zavděk vezme. Jo, já zase napíšu něco vo politice a pak mi budou všichni šmudlat vošklivý maily, že su fašista a kdesi cosi a tak. Ani mě nehne.

A vod inťošskejch úvah je tady Bobeš. Vono mu taky nic moc jinýho nezbejvá. Daleko od domova, sexu nedostatek, krávy šílený všude okolo. Chlastat ani Bobeš taky nemůže furt. Nestačily by mu diety. Tak koumesuje. Prej do něho pořád rejpu, že píše jenom vo žrádle. Snad proto tentokrát napsal úděsnej zážitek, kterak se zapomněl nasnídat a málem cestou vlakem zhebnul hlady. Hned na nádraží to napravil, šel si nacpat břuch do jakýhosi bistra, jenomže neprozradí do jakýho, abych ho zas nepomluvil. Celej Bobeš. Ale pak, když je hezky napapanej, už ho nebaví ani DVD ani hry na PlayStationu, sedne si a zničehonic (myšleno jako "naráz", samozřejmě ne "z ničeho" ani "nic") vyplodí fakt zajímavou kapitolu nazvanou "Filipika o jménech". Což je děsnej nářez, Bobeš vyčenichal, že nějací chlapi se můžou jmenovat i Růžena, Jiřina nebo třeba Ariel. A von by se nejradši jmenoval Elvis. Jenže je tak zaměstnanej žrádlem, že si to ani nemůže vyřídit. Kdyby byl pořádnej chlapák, tak se na měsíc nechá přejmenovat, vystavit si všechny doklady a pak si vyběhá změnu zase zpátky. Poslední Bobšův dnešní počin byl, že vyplodil anketu, který mužský jméno přijde čtenářům jeho Bobšotlachu nejdivnější. Nejdivnější na těch (dle něj) nejdivnějších jménech je to, že tam chybí to skutečně nejdivnější, a sice "Robert". Héj, Bobeš, voprav to.

Nakonec se musím zmínit o panu Chochovi. Od něj mě totiž ráno čekala zpráva, že ho mám přestat pomlouvat, což ovšem nemám v nejmenším úmyslu. No schválně, přestal by někdo pomlouvat jedince, jehož počínání k tomu vyloženě svádí? Třeba v úterý. Pojal nápad zakoupiti sobě velociped. I přišel do prodejny a zařval z plna hrdla: "Bicykl! Chci bicykl!" a ohromně se divil, že se prodavači nehodlají přerazit, naopak na něj koukají jako na cvoka. Začal jsem to s ním rozebírat, jestli třeba to: "Bicykl! Chci bicykl!" neřval v květinářství, u něj jeden nikdy neví. Chocho se mi důvěrně svěřil, že to bylo trochu jinak, přišel skutečně do obchodu s cyklistickými potřebami, rozhlédl se a slušně, leč hlasitě, se otázal, zdali se tam dá koupit kolo. Ta pasáž, že na něj koukali jako na cvoka, už se prý zakládá na pravdě. Není divu - přijďte do trafiky a zeptejte se, jestli se tam fakt dají koupit cigarety. Uvidíte. A tohle já mám přestat komentovat?

Úterý, 22.04.2003

Kurňa, to je klid. Klid hraničící až s nudou. Což je podezřelé. Lze očekávat průser. Ale to není nic zaručenýho.

Možná je to tím, že je celej ouřad zdecimovanej po Velikonocích. Taková sextretářka Milaska si přerazila prst na noze a hopká jak postřelenej šimpán. Ovšem doma, hezky neschopenku na to má. Též zákonodárná Jíťa, ta zas šmejdila kdesi na vejletě, kdoví, co prováděla kde v jakým bejlí, načuchala se ňákýho pylu a prej je z toho vopuchlá. Z toho pylu teda, né z toho provádění v bejlí. Vypadá údajně jak mičuda a Číňani maj proti ní kukadla jak zrcadla. Renátka ze stavebního si taky zpřerážela hnáty a další kolegyně ze stavebního, Smolná Jarda, ta oscilovala mezi kanclem a hajzlíkem. Kdoví, jestli blila z novýho kolegy, co tam maj, nebo z čeho jinýho. Nebo taky dováděla v bejlí? Hmm. Ať to počítám, jak to počítám, úmrtnost kolem padesáti procent. To jenom já su takovej vůl, že mám ruku naraženou, nohu naraženou, do práce stejně jdu a ještě navíc tam pracuju.

Pracuju, to je asi taky pro dnešek mírně nadhodnocenej výraz. Měl jsem úhrnem dva problémy k řešení:

Tak jsme zase doma. Když říkám "zase", vlastně já "zase" neříkám, ale zase "zase" píšu, zase o tom píšu, zase píšu o "zase" ...

... znova. Jsme doma. Zase jsme doma. Z toho vyplývá, že jsme doma nebyli. Byli jsme na výpravě. Ohromně dobrodružné výpravě. Jeli jsme, šli jsme, zmokli jsme, uschli jsme, tak jsme, aby nám to nebylo líto, museli vlézt do vody. Do vody jsme museli vlézt, abychom udělali oheň. Vím, zní to trochu nelogicky, ale je to tak. Potom jsme zase šli, ačkoli někteří z nás viseli. A ti, co šli, ti sundávali ty, co viseli, aby ti, co viseli, už neviseli, nýbrž taky šli. A pak jsme chtěli jít po suchu, jenže někteří z nás byli mokří. To už tak přijde. A nebyla to tentokrát Ťapinka. To je ještě víc s podivem. A tak to šlo pořád, my jsme pořád taky šli a teď jsme doma.

To jsou věci.

Už abych o tom napsal podrobněji.

Pátek, 18.04.2003

Ráno jsem tradičně zaspal. Po deváté jsem se přiřítil do šaliny, v jedné ruce čerstvě zakoupený noviny a ještě peněženku, ve druhé dva telefony, jak jsem se usilovně snažil šéfové napsat, že se jako řítím, ať neorganizuje oslavu, že jsem nezhebnul. A koho nevidím? No, koho nevidím, takovejch by se našlo dost. Tak koho vidím? Taky blbá otázka, teď už taky nikoho. Dobrá, tak koho jsem to v té šalině to ráno uviděl? Revizora. Jak si pokojně sedí a rozhlíží se a čeká, až se ten šmirgl rozjede. Tohohle revizora poznám, ten je takovej slušnej, přijde, pozdraví, ukáže obvykle naráz placičku i průkazku a zdvořile požádá o jízdenku. Tak jsem šel kolem něj, vytáhl šalinkartu z peněženky, vrazil mu ji pod rypák a pravil, že ať pak už nemusí votravovat. Čuměl jak vejr. Dva lidi vstali a šli si cvaknout jízdenku. Já su totiž slušný mladý muž, ne jako třeba pan Chocho, kterej jezdí zásadně načerno (teda on tomu vzletně říká "čundrsleva"), z věku, kdy jsem se s revizorama honil nebo jim vnucoval nějaký falešný doklady a podobně, z toho už jsem taky vyrostl. Občas ho verbálně podusím, abych dal možnost všelijakejm Chochům a jinejm individuím včas zahnout kramle, ale to je asi tak všecko.

K večeru jsem se zase dostal na chvílu na chat, tentokrát na XKo, kde jsem potkal uživatelku Zelenookou Tygřici, která se do mně začala tuze hystericky navážet. Šlo o to stejný, jako včera s homosexuálním Speedeem, jenomže Speedee držkuje, leč ne mnoho. Tygřice byla na pokraji infarktu, zralá na kyslíkovej stan, že jsem publikoval z tohotéž srazu její fotku z podhledu, kterak jsem jí tím opticky zvětšil kozy. A to ani ne moc. A vona hned do mne, jakej su vyvrhel, že jí kozy zvětšuju a ještě o tom píšu a vůbec měla malej kyblík, nervy jí tekly ven. Že jak by se mi líbilo, kdyby si vyfotila mýho ptáka a psala, že je opticky zvětšenej, tedy jsem jí řekl, že by se mi to líbilo moc a kdy si teda mám udělat čas? Ale to vona zase né, ještě chvílu ječela (dá-li se to na chatu takto nazvat), že do srazu proti mně nic neměla a teď už proti mně něco má a já už si to nepamatuju, ale bylo to tuze dramatický a asi bych si to měl vzít k srdci. Tak já si to k srdci teda vezmu, nechám Tygřici její malý kozy a pošlu na ni Chocha, ten už jí to vysvětlí.

A zejtra jedem ven a nic se psát nebude a budeme pryč ukrutně dlouho, pokud nebude pršet čili chcát moc intenzivně, tak až do pondělka, a to ještě nemám dopsanej minulej vejlet, ach jo. Však tentokrát to bude stát taky za to. Organizuje to Vlastík a Ťapinka a domluvit se nemůžou a Ťapinka zas píše, že za to můžu já. Já to cítím jinak, jenže mi řekla, abych o tom nepsal moc sprostě, tak o tom psát nemůžu.

Takže spát, sbalit a jet.

Čtvrtek, 17.04.2003

Bobeš je tím vinen. Bobeš je vším vinen, ale tímhle zvlášť. Tím, že furt myslím na žrádlo. Dneska. Jindy na něho myslím taky, ale za to si můžu sám. Dneska za to může Bobeš, jelikož se přestěhoval v tej Anglii do novýho působiště a barvitě popisuje, jenom tak, mezi řečí, co kde zase vyžral. Leč jak se tak brouzdal pěšky kolem potoka, neomylně mířící k supermarketu, aby si nakoupil cca jeden vagón žrádla na večer, málem ho sežrali jacísi hmyzáci, beztak maj taky tu BSA, nebo BSE nebo jak se to svinstvo jmenuje. A to má za to. A v novým hotelu mu nefunguje PlayStation, protože hotel je moc nóbl a na takový vágusy rozežraný, kteří si dají do minibaru chladit svoje lahváče a eště si chcou píchnout do hotelovýho televizoru jakejsi svůj krám, na to tam nejsou zvědaví. A Bobeš má aspoň zatím s hraním utrum, tak mu nemusím závidět.

Vlastně jsem dnes nejedl až tak moc. Nejdřív oběd u Primů, pak skunk-pao v bistru u réžožrótů a pak až večer doma knedlíky borůvkový z polotovarů. A už zbodnu jenom něco maličkatýho jako třeba Tatranku a banán a půlkilovej jogurt a pudu spat. To je vcelku slušná dieta. Třeba jsem mezi těma jídlama byl taky v hospodě s Nepejšem a Krajdou, kteří se tam ládovali jako nezavření a já si nic nedal. Kromě tří půllitrů Kofoly.

A ti dva šli potom domů, zatímco se tam vyrojil celej manšaft z nedalekýho SoftComu, hlavně z nich Bel5 vulgo Belino a taky Speedee, kterej slavil narozeniny. Taky si mě Speedee všiml a přišel ke mně a začal do mně hustit, že to minule vode mně nebylo vůbec pěkný, jak jsem na srazu XKa vyfotil, kterak líbá Sumila, že si teď všici myslí, že je homosexuál. Musel jsem ho uklidnit, že si to nemyslí zdaleka všichni, nýbrž jenom ti, co ty fotky viděli, nutno poznamenat, že si to očividně myslí správně, jelikož "co je psáno, to je dáno" a já k tomu taky napsal, že Speedee toho Sumila líbá a taky je homosexuál. A taky se mě několik lidí ptalo, je-li Speedee fakt homosexuál a já jim řek, že to nevím úplně jistě, ale podle toho, jak líbá Sumila, tak to vypadá, že homosexuál je. A Speedee šel slavit ty narozeniny, což pojal v tom stylu, že se uchlastá k smrti, aby už nikdy neměl žádný narozeniny. Nevím, jestli to má co do činění s jeho homosexuální orientací, ale soudil bych, že se dočista a úplně neuchlastá, protože na zejtřek má naplánovanej další flám a zamluvenou hospodu pro tuze moc lidí a uchlastá se až tam. Demonstrativně.

A jenom ještě pravil jako vysvětlení k tomu srazu: "Kousl jsem ho do ksichtu, protože jsem byl vožralej a měl jsem hlad." Což je děsně věrohodný.

Středa, 16.04.2003

Den nic moc. V devět do práce. S kolegou Liškou Podšitým dorazit kryptovací program. Kryptovalo to. Kupodivu. A taky se to Liška Podšitej naučil. Což je s podivem ještě víc. Zvlášť proto, že mu do toho furt zvonily telefony a von měl nepřekonatelnou touhu je zvedat a s někým si povídat. Je horší telefonista, než Fišle. A to je co říct. Nakonec se mi ho podařilo ke spolupráci donutit. Jeden telefon jsem mu diverzně vyvěsil a na mobilu ho donutil vypnout zvonění. A hned se kryptovalo, jako vo život. Pravda, vo život Lišky Podšitýho. Eště jeden telefonát a já bych ho zabil.

U EFXka nastala krize a krušné časy. Slavné ADSL od SkyNetu se složilo na tlamu a nereagovalo. Ovšem závada je na straně Telecomu, což asi nikoho nepřekvapí. Půlka centra Brna je v hajzlu. Leč u EFXka z toho byli trochu vyděšení. Zaexceloval tamější kolega projektant Drak, kterej iniciativně sám samička zprovoznil nouzový připojení po modemu. Drak je hvězda. Šéf Bóďa je taky hvězda. Hvězda sýrů. Ten to celý zjistil kolem jedenácté, kdy se pokusil úhrnem asi tak potřetí zapnout počítač. Spustil dva tři Outlooky, kolem osmi prohlížečů, všechno mu to napsalo svorně a shodně "Error", projektanti mu prozradili, že "Error" = "Chyba" a už volal. Asi ho popadl nějakej náhlej záchvat upřímnosti, jelikož když jsem se zeptal po příčině jeho trablů, bezelstně odvětil: "Asi jsem to tady nějak posral". Jaká škoda, že jsem si to nenahrál, mohlo to oblažovat moje uši každou noc před spaním. A kdo nám tady chybí? No jistě, untršéf Béďa. Ten mi volá ještě v deset večer, že Internet neinternetuje a je třeba SkyNetu smlouvu urychleně vypovědět. Některý věci nevysvětlíte. Mezi tyto věci patří třeba to, že dráty fakt patří Telečumákům.

A mocný závěr. Cestou domů mi volala Ťapinka, máme-li nějakej plán na večír. To jsme neměli, tak ona teda půjde s vobludama (=spolustudentky veteriny) do čajovny. To jsou ty její orientální tance a čtení Ženy-in. Kam na takový nápady chodí? Ale dobrá, jen ať se milá má jde pobavit, já se stavím na golfíku, natlačím do hlavy dvě Kofoly a budu se doma flákat. Stojím za golfem a volá mi znova, že si přišlo půjčit "šukíny" mládě Petruška vod golfáckýho velkopodnikatele a velkohostinského Harpagona Péti Spojky, vona se s nima projde a dovede mi je do hospody, anžto Ťap teda jde. Do té čajovny. Kurva drát, zmrdi jsou to všichni. Člověk chce mít chvílu klid a jakýsi debilní parchantě musí vysírat s čoklama. Samozřejmě, že tam byla za patnáct minut. Když jsme jí vnucovali celýho psa, to né, ale vždycky si tak přijít s pejskama pohrát. Pro ně to taky není žádný terno projít se třikrát kolem baráku na špagátě. Sice lepší, než nic, každopádně je to pro parchanta na pár facek. Ještě ujde taková Sosňa, harantě vod Plešatýho Vejti a Žábiny, ta tak jednou za čtrnáct dní. Ale tohle? Kde furt ti lidi berou to nezvratný přesvědčení, že já su zvědavej na jejich píčovský nápady?

Úterý, 15.04.2003

Dneska jsem zaspal. Já vím, to není nic tak divnýho, ale nepřerušujte mě. Zaspal jsem totiž zvláštním způsobem. Navíc si ten zvláštní způsob pamatuju. V sedm hodin mi začal řvát radiobudík. Ony mi ty potvory řvou tak na střídačku, se zrychlujícím se tempem, v sedm to graduje, to by měl ječet budík, dva mobily a to rádio. Stejně to bejvá prdlajs platný. Ale dneska jsem umlčel ty digitální záležitosti a ejhle, z rádia mě právě zval moderátor Českýho rozhlasu - Praha k poslechu zpráv. V životě jsem netušil, že tam mám něco takovýho naladěnýho. To vám mě tak konsternovalo, přišlo mi to v tom polospánku tak divný, že jsem se nad tím musel zamyslet, v důsledku čehož jsem usnul. Ale v klidu jsem o hodinku později zase vstal a v devět jsem byl v práci.

Excelovala kolegyně sextretářka Milaska. Situace měla bejt jasná - tasemnice v čudeli, malej šéf Áda v čudeli, velkej šéf Kvakin měl bejt rovněž v čudeli. Jenom druhej malej šéf Jůhelák že se tam otočí. A tak se sextretářky Milaska a Oloušek domluvily, že Milaska přijde lážo plážo v deset a zato Oloušek vyprejskne v poledne. Jenže kde se vzal, tu se vzal, velkej šéf Kvakin ve dveřích stál. A kroutil hlavou a byl děsně zvědavej, kdeže ta Milaska dneska je? Pak se teda zdekoval, načež Milaska během tří minut přišla, doslechla se to a málem ju vomejvali. Asi jí došlo, že ju čeká festovní pojeb. A byla z toho tak mimo, že si zavirovala počítač. To máte tak. Von vám přijde takovej virus či lépe červ mailem. Pozná se podle toho, že vám hned vnucuje, jestli ho třeba nechcete votevřít. Všici to ví, všem jsem to dvakrát psal. Ale vyblblá Milaska hned klikla "jo". Tak se jí to pro jistotu zeptalo, jestli to myslí vážně, když chce votevřít virus. A vona na to, že to je "oukej", fakt ten virus chce. A pak volala, že má virus. A ať jí to vopravím, dost na tom, že dostane pojeb vod Kvakina. Měl jsem jinej názor. Dostala pojeb ještě vode mne.
(Mimochodem, tentýž červ, konkrétně Win32/Ganda.A přišel i Ťapince, ta pravila: "Hlavně napiš do deníčku, že já nejsu taková píča, já su schopnej lymfocyt, odhalila jsem ho a zlikvidovala." Konec citátu.)

Odpoledne EFXko. Klasicky. Mám připravenou reinstalaci dvou počítačů. V tu chvílu si untršéf Béďa musí rozvrtat počítač. A taky jim musí dojít inkoust ve dvou tiskárnách naráz. A šéfovi Bóďovi prej nechodí mail. Od rána od devíti mi volali v půlhodinovejch intervalech. Zvlášť jim šlo o ten inkoust, teď hned je potřeba tisknout. Naštěstí byl untršéf Béďa, ten mi volal první, v dobrým rozpoložení, nechal si vysvětlit, že inkoust dokážou koupit i "logistici" (já mám taky logistika, Žufiho, i když tu funkci nazývám česky "poskok"), ať si na to chytí buď Rosomáka, nebo Fiškusa mládě Kulicha. Pak volal Bóďa. Zase Béďa. A nakonec Rosomák. Vida, inkoust byl na světě, ještě nebyly dvě odpoledne. Tak urgentní to bylo.

K večeru se měli staviti na kafe a na topinky Péťa Hromádka a Branďulka. Kafe je doma dost, jenže na topinky by byl třeba chleba. Zrovna jsem byl na cestě od EFXka, už jsem se viděl, jak se ženu zas s vyplazeným jazykem akorát na čas, ještě chleba koupit, zrovna to vypadalo, že vynechal jeden autobus, když mi volala Ťapinka, která si to právě doštrádovala domů. Tedy jsem nelenil a pokusil se ji vyslat ke starýmu Růžičkovi chleba koupit. To jsem si zase něco vyslechl:

"To nemůžeš koupit ty? Po cestě?"
"Nemůžu, stíhám to tak tak, nemusím se uhnat, ty to máš přímo před nosem."
"Úáá, já jsem teď přišla."
"Tak zase odejdeš a přijdeš ještě jednou."
"Jééé, uíííí, když já jsem se teď převlíkla."
"Jo, tak já se třeba přerazím, jenom když ty si budeš hovět doma převlečená."

Uznávám, že to trochu zavání vydíráním, ale znáte to úsloví s účelem a prostředkama, zabrblala, že se teda zas vobleče a pro blbej chleba zajde. Ani jsem nerozebíral, jestli má koupit chleba blbej nebo chytrej, aby si to zase nerozmyslela. Slyšel jsem, co jsem chtěl slyšet, tak jsem hovor urychleně "típnul". Ťap se voblíkla a pro blbej chleba zašla.

Stihl jsem to akorát, s Péťou Hromádkou a s Branďulkou jsme se srazili prakticky před barákem. Druhá jmenovaná se postarala o menší inovaci. Ona má totiž Branďulka psa. Pokud se to tak dá nazývat. Ve skutečnosti je to takový to, čemu se lidově říká leda tak "lizpič", odborníci kynolozi těmito vulgárními výrazy pohrdají a vymysleli pro svoje kyny lepší - chihuahua - to je vona. To jsem několikrát říkal, že bych to rád viděl, leč netušil jsem, že to přitáhne na šňůře k nám, aby pak valila bulvy, jakej zájem její drahocenná čubička budí. Zvlášť Andyho to vytáčelo k nepříčetnosti, bylo vidět, jak se v něm sváří dvě otázky - jestli je to fakt čubička a má to vošukat nebo jestli je to veverka a má to sežrat?

Já šel potom později večer za Bačou, Pepém, Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou do hospody, zjistit, jestli se něco nezměnilo. Tak obecně. Nezměnilo. Láska k pivu je u nich věčná.

Ťapina byla taky kdesi v trapu, myslel jsem, že mají zase ve škole nějakou večerní prezentaci nebo něco, leč zeptal jsem se, co zase kde kuchaly, a zvěděl, že nikde nic, jelikož nešlo o školu, byla úplně jinde a bude tam chodit každej tejden, abych měl od ní pokoj a aby mě pak překvapila. Aha, takže na ten "pokoj" si vybrala jedinej den, kdy já chodím pravidelně se známejma do hospody a nejsem doma. A kde to teda byla? Prej nepoví, to je děsně tajný a tajemný a zajímavý a budu tuze valit voči, až přijde ten pravej čas. Pokrčil jsem rameny, že si teda jako počkám, načež to Ťap nedalo a polohlasem mi prozradila, že se vetřela do kurzů orientálních tanců. No, to jsem teda valil voči. Ani mi to nemusela předvádět. A ani nemohla, jelikož šlo o první lekci. Ale vona se to hrozně úžasně naučí a pak mi bude orientální tance doma předvádět pro mou potěchu oka. Jako bonus by mohli přihodit hula-hula.

Chocho dohnal zápis v Chochovinách, jak jeho málem dohnala paní učitelka ke smrti hladem, když mu sebrala baťoh se žrádlem. Nenechte se mýlit, nejde o obžerství holdující pedagožku, nýbrž o objekt Chochova zájmu. I to žrádlo, i ta učitelka.

A zaexceloval Bobeš. Jeden z jeho zápisků začíná slovy "Sedím na uhláku a vyhlížím přes okraje ... píseň oranžovýho vlaku si hvízdám do kraje ... ". A sakra. Bobešovi přeskočilo? Jak se to vezme. Říkal jsem si, že tohle má bejt ten Bobeš, co kdykoli jsem si pustil svoje oblíbené country, už skřípal zubama, že ty mý zrádný bendža nemůže ani slyšet? Ne ne, v tomhle to není, dál vysvětluje, že vlastně píše ve vlaku, a to eště ne na uhláku, nýbrž v části pro pasažéry, že ten vlak je vlastně fialovej a jenom mi chtěl udělat radost. Původně jsem si myslel, že mě chtěl tak akorát nasrat. Ale vcelku to podporuje moji teorii o jebnutí. A takyže jo. Von si koupil PlayStation, takovej ten udělátor za moc moc peněz, co se na tom hrají úžasný hry a spoustu jinejch neužitečnejch a neproduktivních věcí to umí. Také to umí dělat kravál, Bobeš tím v noci budí celý hotel a hraje si s tím i doma o víkendu, když by si měl hrát s manželkou Překližkou. Bez PlejStejšnu. Ale krásně o tom píše a má z toho děsnou radost, to já poznám, to už jsem u něj viděl asi v šesté třídě, když dostal počítač Atari.

Pondělí, 14.04.2003 - Egi a Oskar, nerozlučná dvojka

Abych byl v titulku přesný, spíš by tam mohlo být "Oskar se Egiho drží jako hovno košile". Nebo "Oskar se Egiho drží jako hovno". Ano, to by mohlo být tak nejúdernější. A v čem to spočívá?

Inu, kdysi před dávnými lety, na jaře 2000, mne popadla jakási nesmyslná euforie, objednal jsem si telefon od Oskara. Nevím, asi to bylo nějaké pomatení smyslů nebo co, prostě jsem jim zavolal, objednávku vyřídil, dokonce i číslo na přání si zvolil. To abych měl stejné jako na EuroTel. A ne v žádné akci, hezky jsem si ho za tisícovku zaplatil. Snad jsem chtěl podpořit tu "echt českou firmu", taky nabízeli výhodné volání a vůbec. Že snadná komunikace, všecko po telefonu a kdesi cosi. Jo, musel jsem bejt mimo, jelikož normálně na reklamní triky nenaletím. Ale dobrá tedy.

Tak jsem si ještě zvolil paušál, že jako volám furt nebo tak nějak se to jmenovalo, mělo v tom bejt hafo minut, abych byl přesnej tak asi pět hodin volání. I vesele jsem Oskaroval, tak dlouho, než přišel první účet. Zdaleka ne všechna doba provolaná, bác ho, třináct kil. No jo, chybička se asi vloudila. Zaplatil jsem a reklamoval, to je takovej blbej zvyk z vojny, nejdřív rozkaz splnit a pak si stěžovat. Jo, pochopitelně, nestalo se nic. Další faktura na jakýsi hausnumero. Tak jsem zavolal těm debilům, co je to za fóry? Zase výsledek žádnej. I zavolal jsem opět a pravil, ať si takovej telefon strčí do prdele. Anténkou ven. Maník na zákaznickým centru na mně zkoušel fligny, jako že to takhle telefonicky nejde. Písemně by se to panáčkovi Oskárkovi zachtělo. A to bysme se na to podívali. Jde to telefónem objednat, musí to jít i telefónem zrušit. Nakonec, pro cestu nejmenšího odporu, jsem se nechal ukecat a poslal jim to faxem, že tam mají litr zálohu, tak tou ať si zaplácnou poslední měsíc a daj mi svátek. A zbytek komunikace ignoroval. Jenomže co to? Faktury chodily dál. Ale ať si chodí, ani jsem to většinou nerozlepoval a házel do šuplete jako nehodno pozornosti.

Trochu jsem zbystřil, když mi došel jinej dopis. Od nějaké podloudné vymahačské firmy ČBOS. Že jako dlužím Oskarovi tuze moc prachů a jestli mu je nenavalím, podniknou proti mně KROKY. A hele. Tak jsem opět zvedl telefon, zavolal zločinecké vyděračské partě ČBOS a obratem i Oskarovi, že bacha na to, jedinej, kdo tady kdyžtak bude podnikat nějaký kroky, tak to budu já, abych se zbavil jejich neustálého obtěžování. Eště vyhrožovat by snad chtěli. To zrovna. Znovu jsem jim zopakoval, ať si slavnou zálohu narvou do řiti, v jejich zájmu radši ne v drobnejch, a byl zas nějakou dobu pokoj. Jenom ty faktury mi furt chodily, asi to nepochopili tak docela.

Pravda, občas jsem nějakou tak jednou za půl roku i otevřel, postupně se ta částka za "služby", které mi ale už drahnou dobu nikdo žádné neposkytoval, vyšplhala až na šest tisíc, pak skokově dolů na tři a od té doby vytrvale klesá. Na posledním účtu se skvěla částka 2.415,60 Kč. Tu jsem si vzal pro jistotu nedávno do tašky, jak budu mít cestu nějak okolo, že jim to vytmavím. Už mi to leze z šuplete ven.

Toliko náhled do historie. A proč o tom píšu dneska? Ta chvíle nadešla. Šel jsem služebně přes město, dokonce jsem byl konkrétně u mobilního operátora EuroTel, tak cestou jsem zakopnul o prodejnu s tím votlemeným logem, vo Oskarovo doupě. A rovnou jsem tam zahnul.

Stoupl jsem si k pultíku (tam nemají sedátka jako u každé slušné firmy), počkal si na první pizdu (ani nevím, jak se ta fena jmenovala), která byla volná a ta začla medovým úlisným hláskem:

"Dobrý den, vítejte u Oskara, čím vám mohu pomoci?"

"Tím, že mi štandopéde zrušíte všechny vaše služby a přestanete mne již obtěžovat," já na to, což jsem ještě trochu podpořil bleskovým vytažením obálky a uhozením do stolku. Děvka se lekla, nadskočila, stejně tak i ostatní votlemenci v prodejně. Koukali trochu divně, pravda, oni, zblblí několikaletou reklamní masáží si vůbec zrušení telefonu asi nedokážou představit.

Cosi zablekotala, vymámila ze mne ještě telefonní číslo a pravila, že se pokusí to zajistit. A zmizela. Na čtvrt hodiny. Stál jsem tam jak tvrdý "Y", mamrd u vedlejšího pultíku s visačkou "Michal" po mně pošilhával, než se ta čuba vrátila a řekla, že se jí to povedlo zrušit. Fajn, aspoň něco. Dokonce jsem měl i pokušení se pousmát, asi dvě vteřiny mě to drželo, než znova otevřela svou uslintanou držku a řekla, že teda tisícovku zálohu schlamstli a převedli na platbu. To jsem zvážněl, odtušil, že to se jim snažím tři roky vysvětlit, a čekal. A ona na to, že tedy už doplatím JENOM 1.415,60 a je to vyřešeno. Aha. Takhle. Spolkl jsem všechny nadávky a zavrčel: "To si myslíte vy. Nic se platit nebude. Nebo mi snad dokážete zdůvodnit, proč bych měl platit čtrnáct set za vaši neschopnost?" Nedokázala.

Ta svině jedna v červené vestě mi dala ještě číslo na nějaký reklamace. Řekl jsem si, že toho má právě tak dost a šel. Zbytek si popovídáme zase po telefonu. A hned po obědě jsem se na to vrhl.

Nejdřív telefonní číslo od té fíče z prodejny. To byl fax. Tam se toho asi moc nedozvím. Tak jsem se chvíli prohrabával jejich webem, kterej mimochodem stojí pěkně za hovno, až jsem našel dvě čísla na zelený bezplatný linky. U jedné bylo napsaný "Pro váš stávající účet u Oskara."

Zavolal jsem tam. Zvedl to automat a zas tím buzerantským hláskem mi pravil: "Vítejte, tady Oskar." Říct mi to nějakej zmrd tímhle tónem do ksichtu, tak by to bylo asi poslední, co by ze sebe vypravil. Aspoň, než by mu přidělal stomatolog nový zuby. Tak jsem se prokousal hlasovou nabídkou a jediný, co jsem se dozvěděl, bylo, jak můžu zaplatit "dlužnou" částku. Tak to očividně nebylo to pravý.

Zkusil jsem druhý číslo. Zase mě buzík přivítal u Oskara a jinou hlasovou nabídkou jsem se dostal až na jakýhosi operátora. Taky mluvil jako eunuch, slizce zašveholil: "Dobrý den, vítejte u Oskara, u telefonu František." Jo, to jsem zapomněl poznamenat, oni ti hajzlové se ani do telefonu neumí představit celým jménem, ani ti v prodejně nemají celý jméno na visačkách. To asi aby si na ně někdo nepočíhal v noci v průjezdu. Tak jsem šulínovi Františkovi vysvětlil, že žádnej dobrej den se nekoná, jelikož mám co do činění s jejich firmou, to mám celej den pokaženej, a ať vyvalí nějakou informaci, jestli se fakt domnívají, že bych jim měl něco platiti. František, kokot škaredej, se začal vykrucovat a blekotat cosi o tom, že to musím volat na to první číslo, pak zmáčnout cosi a cosi dalšího. Jo, mohlo se stát, že jsem se dostal někam jinam. Františka jsem ani neposlal do hajzlu. Zavolal jsem, kam mi řekl. Zkusil jsem jeho kombinaci. Výsledek? "Vítejte, tady Oskar ... zaplaťte fakturu." A kurva.

Znova druhý číslo. Zase "Vítejte" a zase jinej píčus. Zase mám volat na to první. Tak to stop. To už jsem mu vysvětlil, kterak se věci mají. Že tam se doslechnu maximálně, že mám zaplatit fakturu, což nemám ovšem ani v nejmenším úmyslu. A okamžitě nechť mě přepojí na někoho, kdo o tom má aspoň páru. Ještě, že jsou ti sráči aspoň trochu šikovní. Přepojil. Na dalšího chlapa zasranýho, ten zas na jakousi babu. Vida, to byla první, co měla jméno i příjmení. Zas si ho nepamatuju. Ale to je fuk.

Tak prej jsem se dovolal na deaktivační oddělení a co je mým přáním? Velice trpělivě jsem jí asi podesátý vysvětlil, že už su asi na správné lince, že si přeju deaktivovat telefon a přerušit s nima veškerou komunikaci. Pod pojmem "přerušit veškerou komunikaci" si představuju, že o nich už neuslyším. Též mi nebudou posílat žádné faktury. Ani na 1415.60, ani jiné. Kunda jedna mrzká mizerná si to nedala vymluvit, že faktůra přijde a přijde a přijde, já jsem se dovolal na deaktivační oddělení a deaktivační oddělení a deaktivační oddělení, navíc už volám podruhý a jak si to představuju? Tak dost. Telefon zrušit. Hned. Hned to nejde, k šestnáctýmu. Tak dobře. A jestli přijde faktura? Tak si to celý zopákneme.

Nemohl jsem se s nima už dál vybavovat. V práci je taky potřeba občas něco udělat. Mají vcelku jediný štěstí, že všechny ty linky mají bezplatný, lépe řečeno, že je platí oni. Můžou si za to sami, hajzlové.

A bude hůř. Mám takovej nejistej pocit, že mi fakt ještě aspoň jeden účet přijde a budu mít co dělat, abych někomu nerozhodil sandál.

Jo, a když jsme u té práce, dokonce jsem přišel i včas.

A podařila se mi věc. Napsal jsem na ČTK, jestli by se u nich nenašla ta fotka z té minuloúterní demonstrace. Našla se. Volala mi nějaká ženština, že by byla na prodej. Ta fotka pochopitelně, nikoli ženština. Tak za tři až šest stovek. Tak já si počkám, až jestli ji někdo koupí, pak ji od něj obšlahnu.

Ale podařilo se mi z ní vymámit aspoň malilinkatej náhled:

Neděle, 13.04.2003

Vstal jsem. To je logický, to si můžete vydedukovat, už když vidíte nadpis, že by to těžko napsal někdo spící, ačkoli připouštím, že některé moje zápisy by tomu mohly nasvědčovat. Ale berte to jako konstatování - vstal jsem. O půl druhé. Na oběd. Tuze dobrej oběd, Ťapinku musím pochválit.

Po jídle jsme šli na golfík. Zahrát si. A na Kofolu. Říkal jsem Ťapi, ať s sebou nebere psy, když chceme hrát, že jí zdrhnou a bude je honit. A vona měla keců milion, že psy vzít musíme, že když jsou tam tak v oblibě, a venku byli naposledy před dvěma hodinama, tak teda jo a jo a jo. Tak je vzala. A šli jsme hrát a psi jí hned zdrhli a vona je honila a byla vzteklá. A já byl taky vzteklej. Leč záhy to u mně přešlo ve škodolibou radost, že zase došlo na má slova. A taky jsem vyhrál. Ťap sice dělala ramena, jak mi "natrhne prdel" (její slova), to ale zapomněla, že minule mi to šlo jak tomu pověstnýmu psovi ta pověstná pastva, ona minule vyhrála, letos v první hře, tedy to bylo to pověstné první vyhrání, co z té pověstné kapsy pověstně vyhání. Sice mých 56 není žádnej oslnivej výkon, proti jejím 69 to je ale málem profi liga.

A v hospodě tam byla samá vybraná společnost, Pivouk tam byl, Sapík, Méďa Béďa a Chlastík a vůbec tuze moc lidí, literárně se tomu, tuším, říká "podivné existence". Jako vždy.

Nakonec jsme vyrazili k máti. Vchodové dveře si zopákly včerejší fórek se zaseknutým zámkem, tentokrát jsem šel zjebat domovní výbor, mezitím se ale vyrojil kdesi soused, kterýmu se to na několik pokusů a mocných zacloumání podařilo odemknout zvenku. Protentokrát. Ale kokoti budou furt zamykat a nějakej geront na to fakt dojede, nezapomeňte, na moje slova obvykle dojde.

Jo, a dopsal jsem do sekce o cestách kus povídání z víkendu před dvouma tejdnama o velké výpravě na Rokytnou - třeba jak Ťap excelovala na mostku.

A je neděle, skoro půlnoc, jdu chrápat.

A basta.

Sobota, 12.04.2003 - v rámci mezí slušný a spisovný zápis

Kromě klasického sobotního flákání, vstávání v poledne, nákupu a návštěvy hospody, udála se věc - Ťapinka vyrazila. Docela samostatně vyprejskla z baráku a šla se pobratřit. No, ono by se hodilo říct spíš "posestřit", protože se jednalo o sraz Ženy-in, jenže nějaký "posestření" je z jazykovědného hlediska blbost, takže ačkoli tam byly samé ženy, co se o sobě nabubřele domnívají, že jsou vevnitř (kdoví čeho), zkrátka se jednalo o klasické bratření.

Pohrozila, že se vrátí brzy, anžto bude v televizi ve 22:45 naprosto dokonalý film jménem "Mrtvá zóna", kterýžto jest nutno shlédnouti. Předlohu totiž napsal Stephen King. A v tom je ten pověsný zakopaný pes. Stephenů Kingů, přesněji řečeno jeho knih, má Ťap plnou knihovničku, neustále je hltá, sice si nepamatuje, o čem je to které dílo, ale je tím vždy znovu a znovu nadšena. Jak by řekla Howadooří kamarádka Alena, čte, aby měla "načteno". Uvažuju, že jí část tiše uzmu a s velkou slávou jí to budu dávat znovu jako dárky k narozeninám a podobným nesmyslům, Stephen King je očividně stižen grafomanií, tedy pochybuju, že by si toho vůbec všimla.

Mne by její film nemusel ani tak valně zajímat, kdyby jej nechtěla sledovat na mém počítači. To je už u nás tak, že televizí klasických máme několik, dvě jsou naprosto nefunkční a slouží jako odkládací stoleček, malý ČBTV Merkur sice funguje, ale dodělává, funguje spíš jenom když se jemu chce. A z názvu vyplývá, že je černobílý. Prostě můj počítač se 17" monitorem a TV tunerem je větší a barevný a je třeba každé dílo Stephena Kinga sledovat na něm.

Mno co, však se teprve ukáže, jestli se vůbec něco sledovat bude.

Prozatím byl důležitý fakt, že je momentálně přítulkyně moje drahá takříkajíc v prdeli. Vyvalil jsem se na gauč jak pařez a válel se. Četl si odborné časopisy. Vrtal se v počítači. Pak v několika počítačích naráz. V hardwaru. V softwaru. V periferiích. Lážo plážo žůžo dobrodrůžo.

Ve 22:30 mi přišla výhrůžná zpráva, že se Ťap vrací, chce se koukat na "Mrtvou zónu". No jo, tak se na tu zdechlinu podíváme, však se svět nezboří. Jenom mi bylo divné, že asi o dvacet minut později zvoní. Že by si zapomněla klíče? Ne ne. Prozaičtější důvod to mělo. Nějaký šulín z našeho vchodu opět (jako několikrát každý den) zamknul vchodové dveře. A nešly odemknout. Sjel jsem výtahem dolů a zkoušel to zevnitř. U toho jsem pojídal rajče, jež jsem si právě předtím opláchl a na které jsem měl tuze velikou chuť. Moje milovaná stála venku za těmi prosklenými dveřmi a sladkým hláskem mi pravila: "Aspoň u toho nežer, blbče, mně je tady kosa jak sviňa." No ano, kosa jí asi byla. Dveře odemknout nešly. Ač byla notně pokročilá hodina, zkusil jsem zazvonit na domovního důvěrníka, či jak se ta oplzlá funkce dneska jmenuje. Ten buď měl již půlnoc, nebo byl někde v hajzlu, neboť ani jejich hnusný obézní čokl neštěkal. I vrátil jsem se domů pro nářadí, znovu do přízemí, demontoval jsem kliku, mocně s tím zkusil zacloumat a zámek povolil. To bude totiž tak - zmrdi zasraní budou neustále zamykat, až na to některý geront z domu dojede. Při ranním úprku na polikliniku, kde se ranhojič stará, aby naši geronti přežili další den, při tomto se zámek znovu zasekne, gerontovi dojdou baterie a potupně zhyne. A dobře jim tak, zkurvysynům zjebaným. Nemají zamykat. Kdyby ti zamykači chtěli vychcípat všichni.

Nic nám již nebránilo ve sledování televizní adaptace románu Stephena Kinga. Jenom jsme díky extempore se zámkem přišli o začátek. Hlavní hrdina měl mít autonehodu a pět let ležet v kómatu. Nám se právě probouzel. No co, ležící chlap, asi jsme o tak moc nepřišli. Ležící Ťapinka to přímo hltala. Jenže co naplat, hltání je hltání a po hltání přichází únava, to znám každý den po obědě. Ještě jsem se dotázal, jestli u toho nespí, odvětila, že kdepak, že jak by mohla spát u nebesky dokonalého filmu Stephena Kinga "Mrtvá zóna"? Načež začala chrápat. Po půl hodině se probudila a odpotácela do ložnice.

Nakonec jsem "Mrtvou zónu" zfilmovanou podle předlohy Stephena Kinga viděl jenom já. Byla to pěkná píčovina.

Pátek, 11.04.2003

Zas jsem si dal páteční voraz ve psaní. A taky proč ne?

Víceméně se nic nedělo, tedy více se dělo to, že se toho dělo méně.

Dopoledně jsem strávil oscilováním (krásnej výraz z oblasti fyziky, aplikovatelnej na můj pátek) mezi ouřadem a Českou Poštou, tedy dvěma líhněma a chovnejma stanicema mentálně retardovanejch. Von si kolega Liška Podšitej vyvzpomněl, že bude chtít posílat nějaký krávoviny ohledně veřejnejch zakázek elektronickou poštou, elektronická pošta, to nejní jenom tak, to se nedá jenom tak sednout a něco elektronickou poštou posílat pěkně od stolu. To bude moct až potom von, nejdřív se já urputně a ukrutně naběhám po městě tam a zpátky, s razítkem, bez razítka, furt dokola. Navíc na to musím bejt vybavenej děsně důležitejma papírama, jako je plná moč, ehm, teda, plná moc vod velkýho šéfa Kvakina, s ověřeným podpisem, jako že to fakt podepsal sám Kvakin, pak taky musím mít jakejsi výpis, taky ouředně ověřenej, že jako náš ouřad je náš ouřad, no a do třetice ouředně ověřenej jakejsi zápis, že Kvakin néjni jenom tak ledajakej Kvakin, ale přímo si ho zvolili jako velkýho šéfa právě toho ouřadu. No pakec jako svině. Ale Liška Podšitej pak bude sedět a pár kliknutíma myši zadá do databáze veřejnou zakázku a bude tvrdit, jaký je to děsně jednoduchý a modernizovaný.

A abych toho neměl málo, v šalině při jedné cestě si za mne sedla máti s parchantem, kterej mi začal kopat do sedadla. Kop kop kop. Máti mu úhrnem jednou řekla, ať do toho sedadla nekope. Kop kop kop. Jedna zastávka, druhá, třetí. Otočil jsem se a maminku politoval: "To je neštěstí, mladá paní, neurotik a eště debilní, takovej malej a taková pohroma." Matka vzala spratka (ejhle, rým) a vystřelila ze šaliny. A bylo po "kop kop kop". Křupani.

Vodpoledne jsme šli s Ťapinkou na takřka rodinnou návštěvu za Gazelou a jejím přítulem Martinem, vychlastali jsme jim spoustu kafe a sežrali žrádlo a šli zase dom.

Jenže cestou jsme začali špekulovat, že by třeba bylo únosný zajít na golfík chvílu si sednout do hospody. Ťap to navrhla. Pak pravila, že teda ne. Jenže to já už byl rozmyšlenej, že teda jo. To zas začala naříkat, že vona se chtěla podívat na film, na ouděsnej horrrrror, na "Znamení". Anžto jsem to slyšel (že se chce dívat, né vlastní film) asi podesátý, už jsem skřípal zubama, jenom to vyslovila. Nakonec se mi ji podařilo překecat, že vona se pude dom podívat na film, na ouděsnej horrrrror, na "Znamení". Já pudu do hospody. Ťap jevila strach, co kdyby "Znamení" byl fakt ouděsnej horrrrror, že vona by se bála, známe to, víme, co vyváděla, když jsme se vrátili z Kruhu a vypadly jí pojistky. Udělali jsme závěr, že buď až bude Znamení závěr, nebo když budou Znamení moc děsivý, že mi dá znamení. Telefónem. Nedala. Ani to nebylo tak děsný, ovšem nedala mi vědět ani až byl konec. Pak mi volala asi za hodinu, že kde jako su, že vono už je po ouděsným horrrrroru a kde se flákám? Ale byla to vhodná příležitost, jak by mohla vyvenčit psiska, vnutil jsem jí myšlenku, že by se mohla stavit pro mne. Stavila se, sedla si k baru a nehodlala se hnout. To jsem měl zase co dělat, abych ju vodtam dostal.

Až pak z ní vypadlo, že to snad vůbec vlastně horrrrror ani nebyl, podle jejího líčení (jak ústně tak v jejím deníčku) to vypadalo jako docela dobrá komedie. Asi se na to budu muset někdy taky podívat.

Ach jo.

Čtvrtek, 10.04.2003

Ráno mě Ťap vzbudila. Jenže mě tuze pálily voči, tak jsem zase lehnul a usnul. Furt se nemůžu od té neděle a pondělka vzpamatovat. Práca se neposere. Teda dost jsem pracoval po nocích, taky mám nárok se vyspat.

Proto jsem přišel do práce kolem deváté. To je taky o hodinu lepší, než včera. Na vrátnici stál tlustej vratočuč Gauner s mokrým kastrůlkem v rukách a pravil, že právě měl dobrou svačinku. V devět prosím. Svačinku. Normální lidi sotva snídaj. Prorokoval jsem mu, že jednou zaleze do toho svýho kumbálu, tam se nažere jak to prase a pak už neproleze ven. Bude muset čekat tejden vevnitř, až zhubne. Ta představa ho natolik vyděsila, že jak jsem šel za pět minut znova vokolo, ani ještě nic nejedl. Furt dělal zkroušený ksichty a říkal, že to von jenom udržuje váhu (no jo, půl druhýho metráku, to se to udržuje), že jí sice často, ale po trochách. Zeptal jsem se, jestli dobře chápe rozdíl mezi "často" a "furt", furt trochy, znamená v součtu "moc", nechal jsem to viset jako téma v luftě a šel si po svým. Za hodinu už vesele chroupal rohlík.

Na obědě jsem byl tentokrát s xchatařem Dufalíkem. Byli jsme domluvení v 11:30 před naším ouřadem. O dvě minuty jsem se zpozdil. Beztak tam ještě nebyl. Tak jsem tam počkal akademickou čtvrthodinku. Dufalík furt nikde. Číslo na mobil jsem na něho, na parchanta, neměl. Se skřípěním zubů jsem vyrazil směrem k hospodě, kam jsme chtěli jít. A von, sviňa, tam sedí přežranej, nemít uši, tak hubu kolem celé hlavy, diví se, kde su. Do prdele zasranýho, dyť to vidí, před ním, hladovej jak diverzant. Prej tam byl skoro o čtvrt hodiny dřív, tak se mu tam nechtělo čekat. A aby mě ukonejšil, dal si eště palačinky. Prašivec. Uklidnil jsem se, až jsem dojedl, velkodušnost se ve mně probudila a pozval jsem ho eště na kafe.

A odpoledne jsem šel k EFXku. Povyměňovat nějaký grafický karty a dodělat ty maily na všechny stanice. Nejvíc mě dojal zase a znovu fakt, že když tam otevřete počítač, vysype se na vás svinsky moc grafitu. Voni tam grafit snad brousí nebo co, to lítá všude takovej ten mikroskopickej prach, vesele to leze do počítačů a tam se to usazuje. Jenže takovej grafit, to je vodivý jako svině, pak jim to občas sabotuje, občas se z něčeho zajiskří a je po tom. No sranda. Tak tady máte aspoň fotoreportáž, jak to vypadá:

Výběr z tisku:

Nikdo nic moc nepíše. Z Howadoora, Chocha ani Ťapiny nic nevypadlo. Pochopitelně.

Sem tam o sobě dá vědět Kachně. Stručně. Ale výstižně. Kterak mají doma zrůdičku a kterak si se zrůdičkou užívá. Teda, Miše tím nemyslím. S tím si taky užívá, ten je taky zrůdička, ale vo tom Kachně nepíše. Má na mysli psa. A taky si užívá nezaměstnanosti. A má se.

DFens má vždycky takový tvůrčí období. Prd, prd, pak z něho vypadne nějakej ten článek. Občas i stojící za přečtení. Tentokrát jsou to tři články. Dva ke čtení (ten o rodnejch číslech a vrtulníkovejch záchranářích). Ale buď se dal na nasávání, nebo to má už v té hlavě pomotaný, viz článek o Iráku. To je hned válka blbá, hned zas Američani vyhrajou, všude samej Hitler (to potvrzuje mou teorii - Miloš Zeman to měl taky z chlastu), Bush je Hitler, Saddám je taky Hitler a v Bagdádu to dopadne jak u Stalingradu - Američani vyhrajou, protože ho ubombardujou. Dle této logiky bombardovali Stalingrad Sověti. Taky doporučuju přečíst.

Z Bobeša ale vypadl mocnej ápdejt. Pravda, musel jsem mu včera připomenout, že je duben, zápis v deníku z jednatřicátýho března už by chtěl obměnu. Bobeš mi napsal, že ho seru a spoustu milejch věcí, leč obratem z něho vypadl celej tejden. Hahá, tak na něho, na šmejda. V kostce by se to dalo shrnout takto: Bobeš si vzal Překližku. To je stará známá věc. Pár měsíců na to mu z ní začalo jebat a zjistil, jakou chybu udělal, nechal se odvelet na totaleinsatz do Anglie. To taky už jste jistě taky postřehli. Teď mu zase hrklo v palici z těch šílenejch volů a přitáhl si Překližku na víkend do Londýna. Bobeš se pohybuje po Anglii a systematicky vyžírá hotel za hotelem. Teď na to byli dva. Mimo jiné (jen za víkend a jen to, na co si vzpomněl):

- kafe
- McDonalda dva Quarter poundery
- láhev vína a nějakou vodu, aby bylo něco na večer
- "kontinentální" snídani, což znamená pár housek nebo croissant, máslo, marmeláda, čaj nebo kafe
- vybagroval mísu s jogurtem, skblíkům jedněm
- kafe nestálo jako obvykle za mnoho, takže na pokoji vaříme další (už jsem se naučil k tomu používám dvě balení "minikávy" na jeden hrnek, pak to alespoň trochu připomíná kafe).
- cestou kávu
- KFC - kupujeme si rodinné balení kuřecích kousků - takový ten papírový kýbl, co bývá k vidění v amerických filmech
- salát
- hranolky
- fazole
- láhev koly
- jakousi břečku značky Beck's
- pár plechovek piva na cestu

a to doufám, že jsem něco nepřehlídl já. Chudáci Angláni. Málem je vyjedli. Naštěstí to Překližku trochu zasytilo, začala mít roupy a utrácet Bobešovy peníze po obchodech, Bobeš se nakrkl a poslal ju šupito presto zpátky. A měla to.

Středa, 09.04.2003

Jsem byl včera už tak vyblblej, že jsem si zapomněl přeřídit aspoň půlku budíků. Jeden mě nevzbudil, Ťapinka mě nevzbudila taky. Prej jsem jí na dotazy, jestli teda budu vstávat, odpovídal jemně: "Né, to né.", jako kdybych se na něco vymlouval. A tak jsem nevstal. Teda vstal. O půl desáté mě probudil kolega Žufi telefónem.

Mediální hvězdu ze mně neudělali. Prašivci. Ale vony ty fotky z té včerejší "demošky" někde na povrch vyplavou. Jenom jde o to, kde a kdy.

A vůbec se dneska nic moc nedělo.

Až do večera. To jsme pak šli do hospody se spolužákama, klasicky. Poloplešatej Roman a jeho Pavla, já s Ťapinou a Vlastík tradičně bez Íí čili Markéty. Sám voják v poli. Teda sám nevoják Vlasťouch v hospodě. Leč ozvláštnění nastalo, jelikož jsme se opět po čase dočkali ~~Koko~~ teda Godota. Vlastně Ronnyho. A ba co víc, už taky není nejmladší, tak nám přišel ukázat svoji skvělou novou přítelkyni. Mílu a Jarku. Ne, to nemá dvě, to jsou takový ty jména, co se dají ve dvě zdrobnělý přeměnit. Tak s tou se nám přišel pochlubit, jestli mu ju jako vodsouhlasíme.

Teda to bylo jinak, Míla šla na záchod a jelikož jsem tam nebyl, když ji jako cvičenou opičku ukazoval ostatním, tak jsem se decentně ptal, cože je to zač. Prej kamarádka. Nebo teda přítelkyně. Rodinná. Jo, to mu tak žerem. Stačilo chvíli rozvíjet teorie, jestli je to rodinnej grupík a incest a rázem z toho byla individuální přítulkyně. Sama to potrvdila, když se vrátila z toho hajzlu a začala líčit jejich intimní zážitky, jak na ně přitom zírá papouch. Štěstí, že tenhle neumí mluvit, asi by jim do toho i kafral. Mílu jsme mu nakonec odsouhlasili, anžto je děsně akční.


Romana a Pavlu znáte. Že Pavla dělá vopičky a Roman žalem nasává, to taky není nic zvláštního.	Vlastík sedí, smutně hledí, jídelní lístek před sebou. Tradičně, než se vždycky vymáčkl, co chce, pingl byl v Mexiku. Nebo se vymáčkl a stejně to neměli.


Ťapina nechává žrádlo žrádlem a vrhá se nezdvořácky po telefonu v hospodě. Asi jí volá nějaká důležitá Žena-in.	René a Míla. Jo, sluší jim to spolu. Kdyby byl čas němejch grotesek, eště udělaj kariéru.	A Míla je fakt akční.

Úterý, 08.04.2003 - Egi demonstrantem

Ano, pan Howadoor měl pravdu. Asi se ze mne stal intelektuál. Tvrdí totiž, že intelektuálem musím být, když sleduji filmy jako "Hlava 22". Všechny inťošské filmy se podle něj jmenují "Hlava", "Ucho", "Oko" nebo tak nějak, zatímco filmy pro normální lidi (rozuměj negramotný proletariát nebo/neboli Howadoora) slynou názvy též po orgánech, dokonce též po orgánech tělesných, leč v nižších polohách posazených. Tedy kupříkladu on sedí doma a pozoruje filmy oplývající názvy jako "Střevo", "Palec u nohy" a nově dozajista i "Pupendo". Já ne, já chodím po světě a všude intelektuáluju, v trafice intelektuáluju, v MěHroDu intelektuáluju, v práci intelektuáluju, jenom jedno místo mě napadá, kde neintelektuáluju. To místo je vegetariánská jídelna, Olymp všech intelektuálů, jenže já ještě jsem sotva vylíhnutý intelektuál a netroufám si mezi vrchnost, navíc bejlí nežeru.

Ale popořadě. Minulej čtvrtek jsem byl na "diskusním večeru" hnutí Nesehnutí. O tom jsem psal, jak jsem si hezky podiskutoval. Škoda, že víceméně (spíš více, než méně) sám. Tak jsem si řekl, že to půjdu očíhnout na tu "demošku" dneska a svůj názor jim tam vyjevit, když k tomu tak nabádali.

S přípravou jsem začal v práci. V práci, kam jsem se dobelhal kolem desáté. Včera jsem se ještě zasekl doma při práci do práce. A taky do půl třetí do rána. Velkej šéf Kvakin si zase vymyslel, že chce svůj hejbavej rypák (tuším video se tomu říká) na webový stránky. Bude tam mumlat různý svoje prohlášení a všici vobčani se na to budou dívat a říkat si, jakej má ten jejich ouřad chytrýho velkýho šéfa, tedy jeho, Kvakina. A nějakej zmrd, nějakej jinej velkej šéf jinýho velkýho ouřadu mu na to poslal nějaký šulístky, že ti dycky přijdou, Kvakina si na video nakamerujou, klip z toho udělaj a naperou to někam na jejich server. Já na to pak na našeho ouřadu stránky dám jenom vodkaz. A celý se to bude jmenovat hrdě "Aktuality". První aktualita z nich vypadla po čtrnácti dnech. Vona teda byla furt aktuální, jelikož Kvakin tam ve svým tlachání smíchal tři věci dohromady, ani jednu neřekl celou, tak tím všecky jenom nabudil, co z toho eště bude za legraci. A to jsem myslel, že mu dojde, že s takovou firmou je hovno spolupráce a vyprdne se na to. Kdepak. Tak druhou aktualitu, která měla bejt hotová v pátek, minulej pátek, abych byl přesnej, tu jsem z nich vyrazil včera hodně pozdě večír. Tak jsem to tam updatoval a eště předělával vobčasník, co nezodpovědná redaktorka Fišle dopizdila, ňák jsem se u toho do noci sekl. A dneska jsem přišel do práce v těch deset. Je to dostatečně jasný?

Pokazil jsem jenom jeden počítač. Von fungoval, jenže děsně pomalu. Navíc měl jednu špecialitu - nešel vypnout. S vypínáním jsem si poradil už kdysi, hravě, dozajista naprosto v souladu s bezpečnostníma předpisama jsem mu na napájecí šňůru přidělal lampičkovej vypínač a problém označil za vyřešenej. Jenže s těma Windowsama to šlo nějak s kopca. Asi jako včéra u Harpagona Péti Spojky. Tak jsem na dnešek stanovil reinstalaci. Nejdřív jsem chtěl zazálohovat celej disk. Vymontoval, zazálohoval, zamontoval zpátky. A počítač už nenastartoval. Ani si nešrkrtnul. Vypínač nevypínač. Naštěstí to bylo jenom vadným zdrojem, asi byl ňákej načnutej, já do něho jaksi klepnul a bylo po něm dočista. Zdroj jsem vyměnil a ejhle, počítač jde i zapnout i vypnout. Jenom jsem to už nedoreinstaloval. Nevadí, pokračování zejtra.

Radši jsem se začal hotovit na tu demonštrácyju. Ano. Okradl jsem ouřad o dvě minuty svýho času a po jednom papíru od formátu A4 a A3, jestli chcete rejpat. Na tu áčtyřku jsem si obrovským písmem vytiskl:

Jsem PRO
vojenskou cestu k odstranění
diktatury Saddáma Husajna
v Iráku.

(nic chytřejšího a líp formulovanýho mě tak nahonem nenapadlo), to si celý zvětšil na tu átrojku a vlepil do jakejchsi desek od propagačních materiálů. A to byla celá příprava. Prozatím.

Ještě jsem se stavil u EFXka. Tam jsem měl dneska nafasovat prachy, asi třiadvacet tisíc, a jít koupit dvě velice výkonný grafický karty za hotový. Oučetní Severák to věděl od pátku, ale čert ví, jestli na to zapomněl, nebo se mu jenom nechtělo v té kose do baňky pro prachy, vybral celou pokladničku, dal mi v hromadě bankovek litrama počínaje a kilama konče asi dvacet klacků, litr a půl přidal ze svýho a vo litr a půl jsem pumpnul projektanta Čobola Milana. Pche, prej jsou všici na tu firmu nakrknutí, hehe. Kecy, taková ochota a zapálení pro společnou věc, to se hned tak nevidí. Projektant Drak Krab mě cestou domů ještě hodil do Pisoárek, já koupil karty a mohl jít demonštrovat. Vlastně eště né, eště jsem udělal jednu věc. Stavil jsem se v Hospůdce za divadlem a u Gazely za barem si tam nechal tašku. Prozíravej nápad, budu se tam mít důvod stavit potom na kafe, nebudu se s ňou (s tou taškou, né s Gazelou) muset tahat a přece jenom, má to bejt demonstrace proti násilí, ale proti tamtomu násilí, to neznamená, že by se nemohli chtít prát.

Došel jsem na náměstí Svobody. Tam byl hlouček tak padesáti lidí u morovýho sloupu, zahlídl jsem tam známý tváře, Milana Štefika, hlavního aktivistu, a ze čtvrtka slečnu "Demošku". Taky měli spoustu zajímavejch propriet, jako pirátskou vlajku, malou americkou vlaječku na spálení, jakýsi letáky a transparenty jako "Žádnou válku kromě třídní války" (asi něco jako komoušskej třídní boj) a "Bushi a Blaire, kolik dětí jste dnes zabili?" No sranda jako svině. Stoupl jsem si opodál, tak osm deset metrů, opřel se zádama o sloup (jistota je jistota, ze sloupu žádná dlažka nepřiletí), skromně si na prsou rozložil svůj transparentík a koukal. A viděl.

No, zas tak moc jsem toho neviděl. Voni si tam tlachali do amplijónu, vcelku ty stejný demagogický kecy jako vždy, že "zbraně špatný, imperijalizmus špatný, válka špatný, Amerika taky špatný". Pak jakože demonstrativně spálili ten srandovní malej americkej praporek a zase kecy. Jenom furt nic, co by se týkalo nějakýho řešení. Tak jsem tam stál a mrznul. Výsledek?

Z toho jejich houfu se tam dycky někdo flákal tak okolo, podíval se na mně, udělal krok, zarazil se, podíval se eště jednou, takovej ten vyvalenej pohled, jako kdyby právě spatřil mrtvýho pradědečka, chvílu zíral s hubou vodevřenou a pak mě ukázal několika dalším, ti kroutili palicama a pak se votočili a poslouchali "válka špatný, Amerika taky špatný". Takovejch bylo několik. Tři si přišli ke mně (jako po jednom, každej zvlášť) a zeptali se, proč si myslím, to, co si myslím. Já jim to pověděl a oni mi začali vysvětlovat, že si to myslím blbě. Chvílu do mně hučeli a pak šli zase špicovat uši, aby jim neuteklo něco z "válka špatný, Amerika taky špatný". Tak vosum nebo deset náhodnejch kolemjdoucích se zastavilo, přečetlo si můj textík a pravilo: "Konečně někdo rozumnej", mávli rukou směrem k hloučku "válka špatný, Amerika taky špatný", pronesli na jejich adresu: "Blbci" a zase šli. Dva z nich si se mnou rukou potřásli. Jedna babka šla okolo, zastavila se, koukala na mne, na ně, na mne, na ně, pak si neutrálně odplivla před sebe, pronesla univerzální: "Fuj" a pokračovala taky v krasojízdě. Důležitej zájem jsem vzbudil u jednoho očividně retardovanýho maníka, ten si mně dvakrát obešel i se sloupem (já stál furt u sloupu, né že von by se sloupem chodil), kouknul na mně z odstupu, pak zblízka a šel. Taky pryč. A největší zájem jsem vzbudil u několika fotografů, většina z nich patřila k "válka špatný, Amerika taky špatný", asi dva tam byli jako kolemjdoucí a pak dva, jeden z ČT a druhej z ČTK, kterejm jsem musel i zapózovat a natočit se. Hmm, zejtra se budu muset kouknout do novin, aspoň ňákejch regionálních, jak moc velkýho debila tam ze mne udělali, jestli teda vůbec.

Nesehnutí a jiný zúčastněný hnutí se hnuli, dali se na pochod městem, zvěstovat svoje převratný pravdy, že "válka špatný, Amerika taky špatný", hodně hlasitě a všem to vnutit. Jenom, aby si to eště taky Jirka Bušů a Tonda Blérů přečetli, že jako vodteďka maj bejt hodní a Saddám bude taky hodnej a nebude masakrovat desetitisíce svejch civilistů a voni mu nebudou mít důvod nakopat prdel. A bude na světě MÍÍÍR, pokud teda už nejni po Saddámovi.

A stavil jsem se na to kafe za Gazelou, na chvílu dom a do hospody za Bačou a Pepém a Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou a zase dom a bylo.

Pondělí, 07.04.2003

Děs a hrůza, nuda na Egiho dolehla. Což se Egimu nestává nijak často. Nebo to nebyla nuda? Nebo se mi chtělo jenom spát? Pravda, spal jsem od tří ráno do sedmi, což není nijak moc. Fakt jsem vstával už v sedm, v obligátních 8:05 jsem byl dokonce v práci, tradičně jsem se nemohl vymotat ještě spící z baráku.

Hlavně jsem se těšil, jak si smlsnu na Fiště, naší nezodpovědné redaktorce ouřadovýho vobčasníku a mluvčí pro styk. Styk s občany. Ta mi zas poslala mail, že prej "Michalidis, Zpravodaj je fertig" a ať ho aktualizuju na stránkách. Ve Zpravodaju chybělo záhlaví, půlku fotek mi nedodala, v článku vo nějakým vědátorovi napsala, že chudák umřel v roce 1922, zatímco na přiloženém snímku si vědátor v roce 1969 ještě bádá, odkazy né že by nefungovaly, pro jistotu tam nebyly vůbec a tak podobně. Škoda, jak tam měla nějakej nekrolog v tištěné verzi, kde srdceryvně oplakávala jakýhosi umělce, že chudák zesnul a už nám nikdy ničeho nezašmidlá, ňákej vůl jí prozradil, že dědek žije. Tak to jsem jí všechno vyblil do mailu, co to mělo jako znamenat? Jenže Fišle začala hrát na mne habaďůru, že to vona s tím "fertig" nemyslela tak moc doslovně, že to vona si chtěla eště zkorektůrovat a upravit. Odtušil jsem cosi z oblasti anatomie a nechal ju dejchat, někdo musí bejt ten nejblbější. To jako vona, né já.

Stejně mi to v práci nešlo. Nemyslelo. Asi z toho nevyspání a vzteku nad vobčasníkem nablblé Fišle. Asi nejsrandovnější moment nastal cestou na oběd. Hned ráno jsem se přezul do pantoflí. Dělám to jenom tak vobčas, většinou je hlavní podmínka, abych ty pantofle v tom bordelu aspoň našel. Též je třeba mít čisté ponožky. A možnost větrat. Nebo když je zima (jako dneska) a větrat se nedá, o to usilovněji kouřit. Hodně lidí už zmrzlo, eště se nikdo neusmrděl. Tak to chápete, su v pantoflích a konečně nastal vytouženej čas oběda. To se v pantoflích jít zase nedá, jedině by se chtěl člověk pasovat do role ouřadovýho idiota, tato role je bohužel obsazená, máme Fištu. Musel jsem si tedy zpátky nazout boty. A předvedl jsem přesně ten stejnej fórek co o prázdninách v Helsinkách u trajektu. Žufi už má navlečenou bundu a začíná se péct. Obouvám si levou botu. Přervu tkaničku. Pracně tkaničku zkrátím a navážu. Druhou si obouvám a zavazuju o to opatrněji. Přervu ju stejně. A zase navazuju. A Žufi by si ze mně dělal tuze rád prdel, jenže lapá po dechu, jaký je mu vedro. Dobrej nápad. Až zase něco třeba v parným létě zkoním a pokazím, přijdu do práce s teplometem. Namířím to na Žufiho a nikdo nebude mít stupidní kecy. Fišli bych mohl topit permanentně.

Zahnul jsem dřív. Ještě něco vyřídit do města a vzal jsem si s sebou nějakou prácu na večír. A cestou jsem se stavil k holičovi. Ťapinka mě včera ostříhala, že jsem měl fousy málem delší než vlasy. Zašel jsem se nechat oholit, klasická měsíční údržba. A pak mi byla zima na hubu. Ach jo.

K večeru jsme šli za Harpagonem Péťou Spojkou. Né teda do hospody, nýbrž domů. On měl totiž zase počítač na huntě (to je stav, ne adresa). Né, von si ho nemůže pokazit jako každej slušnej člověk, když je doma, což je v jeho případě celou zimu. To on radši s velkou slávou otevře na sezónu hospodu a počítač mu lehne hned následující den. Možná o den později. Vzal jsem Ťapinku s sebou, aby viděla. A taky chtěl Spojka něco vysvětlit, tak ať si Ťapinka zamachruje, vysvětlí mu to vona, já mu aspoň nebudu muset říkat, jakej je trubec. Jdeme takhle od Semilassa, zima jak v ruským filmu, jdeme tiše, jenom já si občas prohodím nějakou povzbudivou frázičku (obvykle něco o prodejných ženách nebo o incestu). Ťapinka s velkým překvapením přišla na to, že tam nejdu s děsným zájmem a celej natěšenej, jak mu budu zhroucenej počítač oživovat. Nevím, asi si dodneška myslela, že když to lidi neustále kurví, já mám děsnej plezír z toho, že jim to můžu opravovat.

Ale akce proběhla přesně dle předpokladu. Zjistil jsem, že Windows 95 skutečně nepřežily. Naopak, až se divím, že šlapaly tak dlouho. Sice s pár opravičkama, ale tři roky. To se hned tak nevidí. No, dneska už se to taky nevidělo. Schoval jsem dokumenty a vzal to formátováním disku. Ťap jsem předhodil Spojkovic famíliji, ať jim zatím dělá čulibrka. To je geniální nápad, budu ju s sebou vodit asi častěji, jako cvičenýho medvěda. Oni totiž všichni žijí v představě, že mám-li pět minut pauzu, než doběhne nějaká instalace, je třeba do mne neustále hučet, jak do bolavé nohy. A nejhorší jsou šklebáci, co vodněkaď tahají jakýsi hračky a mají vždycky děsnou touhu mi je předvádět, zatímco se hrabu v INI souborech a v registrech. Šmejdi malí pojebaní. Tak to už ne. Třeba dneska, Ťapi sedla do obejváku, Spojkova drahá manžetka to vzala jako geniální záminku, jak přivožrat ji i sebe hned ze startu, a pak do ní hučeli a hučeli a hučeli. A to je něco pro Ťapinku, ona je ta Žena-in, tak je jí každej drb dobrej. No a já zatím instaloval, klikal, konfiguroval, do obejváku vylezl jenom na cigáro. To se mi tuze líbilo. A domů jsme se svezli (pochopitelně na Spojkovic účet) s mojí oblíbenou taxikářkou Ivankou. Je to má oblíbená taxikářka, protože za jednu cestu slyší člověk takovejch nadávek, že si pak připadá děsně šťastnej a vyrovnanej.

Ťap prorokovala, že budu eště muset jít s psama. Byl jsem s tím vcelku smířenej, jenže po příchodu domů zavětřila a pravila, že teda s nima jde vona, jelikož je třeba ještě v jedenáct večer vynést odpadky, že je cítí. Ani jsem neprotestoval. Taky bodejť by jo, to by mohla moc lehce přijít na to, že pobere-li psy a odpadky ona, asi bych to svedl i já. Nebo si chtěla dokázat, že není jako Howadooří Blable, která padá po hlavě do kontejneru i za střízliva, natožpak, kdyby byla trochu nacucaná, jako Ťapi dneska. A tak šla s vodpadkama a s psama a do popelnice nespadla, taková je šikovná.

Pátek - neděle, 04.-06.04.2003

Tak jsem si říkal, že si dám tradiční páteční a mírně netradiční sobotní voraz. V nedělu všechno dopíšu. Tradiční páteční voraz jsem si taky dal. Mírně netradiční sobotní voraz jsem si taky dal. V nedělu jsem všechno dopsal. A zakolísal proud. A dopsání bylo v čudeli.

Ale vono se snad zase tak moc nestalo.

A nestane, když se s tím nebudu rozepisovat znova.

Nestane. To je oznamovací tón.

Však taky co se dělo?

Že Ťapince po třech a půl letech došlo, že moje věčné dotazy "Jaká bude k obědu polívka?", že to si nedělám srandu? A že uvařila polívky? Dvě? V sobotu čočkovou a v nedělu fazolovou? Domácí, ne z pytlíku? A že byly ohromně dobrý? A že z nich prdím, že by Saddám se svejma chemickejma zbraněma mohl závidět? To všecko je hezký, dokonce i pravdivý, leč tím se určitě chlubí Ťapinka sama.

Taky jsme byli v hospodě. V sobotu. Na golfíku. Šla tam první Ťapinka. Jinak řečeno - ona se domluvila s vodlitkem vod Harpagona Péti Spojky, že mu čokly přivede ukázat. A já si chtěl něco dočíst. Tak šla napřed. Já přišel za ní. Odtam jsme šli na nákup. To nás zase Harpagon Péťa Spojka nahecoval, že by tam chtěl koupit nějakej džůs, že ho tam mají velmi velmi slevněnej. Slevněnej = prošlej. Ale to Harpagonovi Péťovi Spojkovi nevadí, von se hned tak neposere. Ani z prošlýho džůsu. Tak jsme mu koupili slevněnej prošlej džůs. A donesli nákup dom. Teda zase jinak. Já nakoupil, já zaplatil, já donesl. Ťapinka šla tralala s čoklama a balíkem hajzlpapíru pod paží, já vypadal s báglem a dvěma taškama jak kdybych se chtěl předzásobit na měsíc, Ťap vypadala, jak kdyby měla sra..., ehm, srandovní střevní problémy. Asi jako kdyby pila ten slevněnej prošlej džůs, jenže ten nepila, to vím moc dobře, ten jsem měl v báglu na hřbetě. Tak jsme to donesli dom, já vzal slevněnej prošlej džůs a šel zpátky do hospody. Jelikož já nakoupil, zaplatil, přinesl, na Ťapinu zbyl úklid nákupu. A mně se při mojí příslovečné lenosti nechtělo svlíkat a zase oblíkat, tak jsem šel napřed. Přišla za mnou. Né teda jako stíhačka, tak jsme byli domluvení, ona vyloží, uklidí, přijde. A tak přišla. Chvílu jsme poseděli a pak si šli i golfík zahrát. A světe, div se, Ťapinka i vyhrála. Hrůza, jak su po té zimě levej. To svítilo sluníčko, bylo chladno, ale pěkně. Dali jsme si ještě další Kofolu, Ťapinka s rumem, to asi na vítězsví, zajímavý, když vyhraje, chce cenu, když prohraje, chce cenu útěchy. A naráz sněžilo. Ovšem jak. Vánice jako svině.

Během chvíle bylo asi pět centimetrů sněhu. A my museli jít. Ne tak, jak praví Ťap, že jak přišlo hnusný počasí, bylo nutný jít do něho, já jí říkal už před tím druhým rumem, že se chcu podívat na film Patriot, jenže vona má prej dvě nohy a druhej rum jest potřeba. Eště, že není stonožka. Tak jsme vyšli ven. Do té vánice. Já udělal sněhovou kouli a ještě se vrátil dovnitř. Harpagon Péťa Spojka vykoukl zpoza závěsu, co jsme zapomněli, já ho trefil koulí sněhovou do brejlí a teprve jsme mohli jít. Ťapinka běžela. Prej moc sněží. Zezačátku to tak nevypadalo, ona dělala takový pohyby jako když běží, já šel, pohybovali jsme se stejně rychle. Pak nasadila finiš a asi o deset metrů mi utekla. Těsně před domem. Jenže to nemělo dlouhého trvání. Ujela jí noha a kecla si na prdel. Furt eště před domem. Ale stejně neměla klíče.


Tady ještě před chvílí svítilo sluníčko a proháněli se psi.	Tady ještě před chvílí svítilo sluníčko a my hráli golfík.	Tady ještě před chvílí svítilo sluníčko a slunili se a nasávali lidi.
Foto Ťap	Foto Ťap	Foto Ťap

	Tady ještě před chvílí svítilo sluníčko a teď tady dobržďuje Ťapinka po hýždích.
	Foto Egi

A v neděle dostála svému názvu - nic se nedělo.

Čtvrtek, 03.04.2003

Jsem to měl od toho včerejška nějak přetočený. Jak jsem večer usnul u té televize a pak se vzbudil před půlnocí. Čumákoval jsem tady do dvou, pak si říkám, že by už bylo dobrý jít spát, že už snad usnu, tak jsem to zkusil. O půl třetí jsem zase se sakrováním vylezl a šel si najít něco k jídlu. Nic moc, stačily čtyři krajíce chleba se sejrem. Ve tři jsem zase lehnul a na budíku si pamatuju naposledy tři třicet. Pak jsem očividně usnul. A vzbudil mě až Žufi, kterej mi volal o půl deváté, že zas šla celá čtvrť s proudem v noci do kopru a část sítě je tuhá. Teda hlavní server to rozdejchal, poštovní server potřeboval nahodit. Až jsem o půl desáté přišel, ještě jsem musel zrestartovat jakejsi rozbočovač. Ale než jsem na to přišel, to byla panečku prácička.

Odpoledne mě to tam přestalo bavit, tak jsem se nejdřív stavil k bejvalé firmě, vysondovat, co novýho a pár drobností. Třeba to, že se po mně zase sháněli vod jakýhosi zákazníka, jedna instalace, kde nikdo netušil, že ten systém ještě funguje, tak volali, že by něco potřebovali a tvrdošíjně se dožadovali mne nebo Lišáka. Já tam nedělám tři roky, Lišák čtyři. To je vidět, jak jsem to předtím našteloval.

Ještě k EFXku zastavit. Také něco nastavit, něco poshánět. Šéf Bóďa měl dneska nějakou světlou chvilku. Kupodivu s ním byla vcelku řeč a každá druhá věta dávala jakejs takejs smysl. I odpovědi chápal už napodruhý. Jenom škoda, že na něho přišla tak pozdě, když už jsem musel pryč, to jsme vyřešili jenom základní věci, teď musím doufat, že mu to vydrží aspoň čtyřiadvacet hodin.

Musel jsem totiž pryč velkým kvaltem. Jak jsem našel předevčírem ten článek o Milanu Štefancovi a tom jejich dle mojeho soudu teroristickým hnutí, upoutala mě tam jedna výzva:

NESEHNUTÍ Brno vás zve na tématický večer s názvem:
ŽENY a MUŽI VE VÁLEČNÝCH KONFLIKTECH
Ve čtvrtek 3. dubna 18:00 na Údolní 44 (zastávka tramvaje č. 4, Úvoz)
Večer zahájíme promítnutím snímku HLAVA 22 (1970, režie Mike Nichols, scénář Buck Henry) na námět stejnojmenného románu Josepha Hellera. Po filmu bude následovat diskuse. K dispozici bude vegan bar. Těšíme se na viděnou.

Tak jsem si řekl, že když nás tak hezky zvou a tak se těší, že se tam zajdu podívat, přímo do jejich doupěte. Když už nic, aspoň se znova podívám na Hlavu XXII, knihu znám skoro zpaměti, ale film jsem viděl jedním okem a moc dojem na mě neudělal. Tak vida, dnes jsem si aspoň poopravil názor. Do filmu se nikdy nevejde všechno, ale je povedenej, přiznávám, že jsem se mýlil.

Mělo se to asi takhle - přiřítil jsem se s desetiminutovým zpožděním. Promítání (video a televize, ovšem co by na to řekla O.S.A., to nevím) právě začínalo. Zatemněný okno, prohodil jsem pár slov v předpokoji s Milanem, pak jsem byl kamsi usazen, tak jsem se věnoval filmu a furt si opakoval, že mám potom držet hubu, že tam nejsu proto, abych jim nějak rozvracel morálku, případně abych po ní taky nedostal. Že si jdu vlastně jenom poslechnout, co teda voni na tu válku. Argument nějakej rozumnej, třeba si opravím názor.

Film skončil, rožnulo se. Pro Prahajzly a jiný Cajzly - rozsvítilo se. Teda taky ne úplně samo, někdo ze zúčastněnejch otočil vypínačem. Konečně jsem si mohl prohlídnout tu skvadru. Asi následovně to vypadalo. Se mnou tam seděli dva nějací maníci, co ovšem obratem vzali dráhu, no a takovejch patnáct jakejchsi kozenek ve věku tak 16 - 18 let bych tipnul. Většinou takový ty "intelektuálský typy", česky "vošklivky". Všechny jaksi "alternativně" (ale přece jenom) oblečený, drtivá většina s takovejma těma hnusně slepenejma a spečenejma vlasama, je to děsně anarchistický a odlišný a dredy se to jmenuje, každá druhá měla taky v hubě natlučenej nějakej nýtek nebo cvoček nebo v rypáku kroužek. To jenom tak pro dokreslení. Ještě teda ve vedlejší místnosti byli asi tři nebo čtyři opravdičtí chlapáčtí aktivisti (včetně Milana), po kterejch ty nanynky zjevně jely.

A taky tam byla jedna, co seděla nejblíž u videa, zjevně tam měla hlavní slovo, tak ta pravila, že teda z nadcházejících akcí, ať hlavně nezapomenou na to, že v úterý bude ta "demoška", to je asi takovej profesionální a rutinérskej výraz, asi jako my, počítačníci, říkáme místo "plochý IDE-kabel" radši "kšanda" a místo "pevný disk" nebo cizí "harddisk" jedině mazlivý "hadr". A že na té demošce bude tuze důležitý projevit ten správnej názor a všem ho děsně ukázat a že bysme si teda vo tom mohli podiskutovat. Furt jsem si vopakoval, že mám bejt zticha. Ale očividně si to vopakovaly i všechny přítomný, tři minutky čuměly jedna na druhou a ke slovu se neměly.

Trochu jsem to mlčení přehodnotil a opatrně se kuňkavě (to čumíte, co?) teda zeptal, co je tak impozantního na tom Saddámovi Husajnovi, že mu všecky tak fanděj? Od Demošky se mi dostalo vysvětlení, že to né, vony mu nefanděj, ale jsou proti násilí. Řek jsem na to: "Hmm" a čekal. Pak jedna taková, z té lepší kategorie, kdyby si teda ostříhala tu hrůzu na palici a vyndala z ní tu dekorační slámu (jako z vlasů, ne zevnitř) vyvalila kukadla a dala se do řeči, že "by se teda jako tady pána (mne) zeptala, jestli si myslí, že násilí je dobrý?"

Povídám, že násilí mi dobrý až tak nepřijde. Leč to násilí už v Iráku bylo i bez aliančního snažení, že se v mezním případě dá násilí použít k zamezení většímu násilí. "No jo, ale co ty civilní oběti?" Povídám, že je mi jich líto, a to tak, že tuze, jenže von by si je Saddám vymlátil stejně, ať si vzpomene na právě shlídnutej film, podle této logiky to těm mrtvejm může bejt vcelku fuk (nadsázka, samozřejmě). Navíc jsou to skutečně nechtěný přehmaty, se mi nechce moc věřit, že by si šli tam profesionální vojáci cvičně postřílet pár civilistů.

(Poznámka mimo dění, jsem si teď tak vzpomněl na příklad - holt ten včerejší nebo předvčerejší případ s rozstřílenou dodávkou plnou civilů, vono je to blbý, když ju řídí baba a má asi pocit, že tam ti šuldi s těma samopalama, granátometama, v kevlarovejch vestách a helmách, co chcou, aby zastavila, že to jsou nějací noví dopraváci a může se na ně vysrat. Vysrala, voni dovnitř neviděli. Vysrali do dodávky zásobníky. Osud a blbost té baby. To pak nejni žádná oběť.)

To už i Štefik zblejsknul, že se vedle něco děje, asi že jsou pipky nějak hovornější než obyčejně, tak se šel přidat a zaimponovat. Ten už hovořil o poznání rozumněji, sice z mýho úhlu pohledu přesně navopak, ale aspoň to má v hlavě očividně utříděný. Prej teď by bylo dobrý neválčit, nýbrž dát Saďošovi eště chvílu času, takhle je to kontraproduktívní, zrovna se ty inšpekce tak rozběhly. Jo jo, to jsme viděli, vony se rozběhly asi tak podesátý, to si musí už zapamatovat každej trouba, vždycky začaly, pak Salám ty inšpektóry hnal aus a tak furt dokola. Pravda, maj to amíci a čajochlasti trochu blbě načasovaný, mohli počkat, až by je zase jednou vykopal, ale dvanáct let, to je docela dost času, co měl, kdyby se mu dalo eště dost času, zbyli by v Iráku celkem tři lidi - Husajn Saddám, Husajn Udaj a Husajn Kusaj. Dost možná by i Udajovi podřízli krk, na toho má mladší brácha i s fotrem celkem pifku taky. Ale zas by tam už nebylo to násilí, to je pravda.

Tak to Štefik zkusil ještě z jedné strany, že co se do toho tak všeci serou, když ho předtím podporovali - Francouzi, Angláni i Američani, třeba za války s Íránem. No jo, pravda, tehdy byl ještě jako to menší zlo. Ostatně Francouzi jsou kurvy prodejný a podporujou každýho, kdo jim zaplatí a neužírá jim jejich šneky. To je tak dycky, že svět někoho podporuje, tomu následně hrkne v palici a začne dělat velkej bengál, pak je potřeba ho vzít u huby. Hitlera taky podporovali a nikdo dneska neřekne, že bylo špatně mu nakonec nakopat prdel. Což je némlich ten stejnej případ, řekl bysem.

A tím to zhaslo. Nikdo už na nic novýho převratnýho nepřišel, o mně si asi pomysleli, že su ňákej fašista a padouch, Demoška pravila, že ta "demoška" teda bude a ať všici přijdou.

Hmm, tak asi fakt přijdu taky. I kolega Žufi by šel. Že bysme si jako vyrobili transparent "Jsme PRO vojenský zásah v Iráku" - prej máme přijít projevit názor, nikdo neříká, že má bejt ausgerechnet stejnej, jako organizátorů, že jo. Navíc to vypadá, že jsou docela milí a neradi se perou. Spíš si pokecaj. Půjdem. Bude aspoň prdel. Nešel by eště někdo?

Ťapinku musím pochválit (dřív, než to zase udělá sama) - k večeři mi připravila tůze dobrý vepřoknedlozélo.

A Howadoorovi zapojili konečně ADSL. Byl z toho trochu konsternovanej. Jednak, že vůbec, druhak, že to funguje. Pravda, měl s tím trochu problémy, ale to jenom proto, že jsem ho připravil na všechno, všechno jsem mu řekl a vylíčil, kterak nemá Telekomunisty vzít lešenářskou trubkou hned ve dveřích a tak, jenom jsem tak nějak považoval za přirozenou v jeho kmetským věku znalost, že k síti se připojuje obvykle pomocí síťové karty. A to von né, to von hezky USB. A taky na tom málem pohořel. Ale aspoň se zase projel na kole.

Středa, 02.04.2003

Dneska jsem byl pevně rozhodnut, že si přispím, jelikož jsem měl jít po ránu do velkoobchodu na jednu reklamaci, tam jsou až od devíti. Rozumní lidi. Nakonec jsem tam šel, pak šel do majoritní práce na ouřad, leč s tím přispáváním to dopadlo bledě.

Jinýho mínění na moje přispávání byl totiž křupan untršéf Béďa vod EFXka. To se posléze táhlo celým dnem.

07:36 - volá mi untršéf Béďa. Nedovolává se, spím a snažím se telefon ignorovat.

07:37 - volá mi untršéf Béďa. Se skřípěním zubů lezu z postele. Prej má hotovej nějakej úžasnej obráběnej výrobek, kterej je třeba pro dokumentaci vyfotit, než půjde do světa (ten výrobek, ne Béďa, toho by ve světě nechtěli). A kdy se můžu stavit, nejlépe hned. Pomalu se probouzím a nesouvisle mu vysvětluju, že vůbec nemám v úmyslu se někam za ním stavovat, ani hned, ani dneska, jedině by snad šlo o závadu, což není ten případ, navíc by ta závada musela být kritická a nepředpokládaná. Není to ani kritické, u jakési píčoviny, kterou tam šmudlaj měsíc a měsíc o ní ví, že bude dneska hotová, to není ani nepředpokládané. Navíc jdu do velkoobchodu a pak mám na ouřadě nějaký jednání. Zavolám mu kolem deváté nebo desáté, co bych pro něho mohl udělat. Takovej jsem byl vstřícnej.

10:03 - volám tentokráte já untršéfovi Béďovi. Jsem na cestě z velkoobchodu na ouřad, kolem jejich slovutné firmy šalinou pojedu. Leč jsem na Čáře a času málo, jediný, co udělat můžu, že by poslal rychlou spojku k šalině na zastávku a já bych jim zase půjčil foťák. Takovej projektant Drak Krab by si s tím poradil. Béďa mumlá, že nemá nikdo čas na nějaký cestování a nějakejch foťáků vyzvedávání (zastávka je třicet metrů od vrat firmy). Prej řekne jednomu maníkovi, kterej má taky digiťák a přijde na odpoledne.

11:17 - volá mi untršéf Béďa, kupodivu kvůli něčemu ouplně jinýmu. Mám jednání, tak na něho kašlu.

13:27 - volá mi untršéf Béďa, kdy teda dneska jako přijdu, že má hotovej nějakej úžasnej obráběnej výrobek, kterej je třeba pro dokumentaci vyfotit, než půjde do světa (ten výrobek, ne Béďa, toho by ve světě nechtěli). Znovu mu vysvětluju, že nikam dneska přicházet nehodlám, pokud pro mne nemá kritickou a nepředpokládanou závadu. A tak se ptám, co ten maník, kterej měl přijít na odpoledne s foťákem? Jo, ten ho neměl doma nebo co. Kterak malému robátku mu opakuji, že jediné, co pro něj dnes mohu udělat, že mu půjčím foťák svůj. Když ale neměl nikdo čas jít třicet metrů, je to potom těžký, jelikož teď už bude muset jít za mnou na ouřad, kde budu tak za hodinu. Béďa se ohromně diví, jakejch třicet metrů, když jsem mluvil cosi o Čáře. V krátkosti mu vysvětluju, že pokud mu něco povídám, je dobrý mě občas poslouchat, nejen hlas, ale i obsah sdělení. A domlouváme se, že mi za hodinu zavolá.

15:11 - volá mi untršéf Béďa, právě podle něj uplynula hodina, že se pro foťák staví obratem mládě logistik Kulich. Ještě Béďu upozorňuju, že foťák budu do pěti hodin potřebovat zpátky, tak ať na to pamatuje.

16:30 - zrovna se chystám untršéfovi Béďovi po návratu z obchodu a trafiky napsat mail, že tedy považuju věc vyhnívací metodou za samovyřešenou, když tu klika cvakla, dvéře letí, mládě logistik Kulich vchází do dveří. Pro foťák. O nějakým vracení do pěti hodin nic neví, ale zeptá se na to.

16:57 - volá mi untršéf Béďa, úžasnej obráběnej výrobek jest nafocen, ať vydržím, že mládě logistik Kulich mi nese foťák.

17:10 - mládě logistik Kulich mi vrací foťák a konečně táhne do hajzlu.

Mezitím:

V 11:00 mi přišel jakejsi šulda vod jakési výzkumnické firmy, provádí výzkum pro společnost Minolta, na mne dostal kontakt od společnosti Minolta, jak jsme jako spokojení se službama společnosti Minolta a s výrobkama společnosti Minolta. Je trochu zmatenej z toho, že ač máme plnej barák kopírek značky Minolta, žádný služby společnosti Minolta jsme nikdy nevyužili, všechno nakupujem a servis zařizujem od partnerské distribuční a servisní firmy Copy Servis. Nakonec usuzuje, že jelikož je firma Copy Servis autorizovaným partnerem společnosti Minolta, tak se spokojí s vylíčením vztahů s touto. Snad mu to jeho výzkum moc nezkreslí. Tedy se do toho s chutí pouštíme a já mu líčím vztahy s firmou Copy Servis. Vzhledem k tomu, že od nich znám jenom čendu zvanýho Ládíček Kopíráček, což jest správnej servisní šílenec, líčím mu vztahy s Ládíčkem Kopíráčkem, kterak je rychlej a spolehlivej a šikovnej a vždycky hned přijede, jelikož má tuze rád džus a na sextretariátu pro něho maj dycky celou krabicu. Též na otázku, jak jsme spokojeni s vystupováním servisních techniků, odpovídám, že jsme spokojeni velmi, anžto Ládíček Kopíráček má furt blbý kecy a chodí voháknutej jak vagabund, čili se mnou a se Žufim je prakticky identickej a my jsme na sebe hrdí. A tak.

Pak mi v 15:13 posílá KTZ (někdy mylně nazývanou jako SMS) Ťapinka, ať někde koupím chleba k večeři. Spouštím si ICQ a vida, Ťapinka online. Tak s ní dávám "řeč" na téma chleba k večeři. Postupně se dozvídám, že ona už je několik hodin doma, deníček si napsala, s fotkama si hraje, po webu brouzdá, já mám jít koupit chleba. Na otázku, proč ho nekoupila cestou domů a proč pro chleba mám jít ausgerechnet já po deseti hodinách práce, Ťapinka praví, že cestou domů ještě nevěděla, že chleba nemáme. Na otázku druhou, proč tedy nekoupila chleba cestou s psama na procházku a proč mám tedy jít pro chleba ausgerechnet já po deseti hodinách práce, to odpovídá něco ve smyslu, že neví. Uzavírám diskusi, že se na chleba můžu tak zvysoka vysrat.

V 16:20 jdu do trafiky pro cigára a cestou kupuju chleba.

Z chleba ve 20:00 Ťapinka udělala vaječný topinky. Došla hořčice. Ťapinka prý nevěděla. Jde spát, jelikož je ještě zpitomělá ze včerejší pařby s vobludama. Já se chcu podívat na jakejsi válečnej film v televizi.

Ve 20:15 se natahuju na gauč a čumím na monitor se spuštěnou televizí.

Ve 20:45 tam jakejsi Francouz začal střílet nějaký esesáky.

Ve 23:30 se budím, jdu venčit psy a píšu tyhle voloviny.

V reakci na včerejší Romanův mail mi poslal Bobeš, jak u tech nablblejch čajopíčů v Anglii, kde si hraje na konzultanta (česky kibic), jak zase jejich firewall vyhodnocuje moje stránky. Angláni jsou narozdíl vod Helmutů decentní a nepíšou tam nic vo žádnej pornografii. Jenom se suše omezují na konstatování ve smyslu, že Egi je moc moc restricted. Ale že kdyby Bobeš chtěl a potřeboval moje stránky pracovně a obšírně to zdůvodnil, třeba by mu je odblokovali. Kokoti. Je to banda motherfuckerů.

Mimochodem má Bobeš v deníčku tuze sqělou historku s réžožrótkó na poště.

Úterý, 01.04.2003

Ráno mě zase řve telefon, když ještě spím. Pravda, v osm jsem už spát neměl, ale na apríla všichni trapasí s blbejma fórkama, přijít včas do práce by byl přesně taky jeden pitomej vtip, tak jsem radši zaspal, aby se o mně nedalo říct, že su blbec, jak ti všichni vostatní. Moc krkolomná konstrukce? Dobrá, tak jsem zachrápal jenom tak. Apríl neapríl. Není to tak romantický, ale o to pravdivější. No a právě v těch osm mi volá od EFXka untršéf Béďa, že nemá místo. Na disku. Na počítaču, kam chodí zatím všechna pošta, než jim zprovozním (dneska odpoledne) mailserver. Na disku, kde se ta pošta ukládá, tam prostě není vůbec žádný místo, lidi mu volají, jestli četl poštu a von ju nečetl, protože tam to místo není a tak. Ať to přijdu spravit. A jestli bych nemohl hned. To už jsem začínal zrovna vnímat. Pravil jsem, že hned, to bych teda nemohl, navíc nevím, jak se jim podařilo zasrat disk, kterej má osm gigabajtů tak, aby z toho nedokázali aspoň něco smazat. To zas untršéf Béďa nevěděl. Tak jsem aspoň zavolal projektantovi Drakovi vulgo Krabovi a navedl ho, co má zahubit, aby to do odpoledne počkalo.

V práci jsem byl už před devátou. A asi do dvou. Vcelku nic moc důležitýho nebo zajímavýho. Jsem se tam tak nějak ploužil, vždycky jsem něco začal a pak někdo zavolal s nějakou tupounovinou, tak jsem nechal toho něčeho a myslel na tupounovinu a k tomu něčemu se už nevrátil, stejně to asi nebylo tak důležitý, zase jsem šáhl na něco jinýho a tupoun na drátě. A tak furt dokola.

Ovšem odpoledne nastalo pokračování veselé historky u EFXka. Že se dám do mailovýho serveru. Nejdřív se mi mašina zhroutila. Taky dobrý. Aspoň jsem věděl, na čem jsem. Po několika hodinách se mi ji podařilo přivést k životu, nebo jí aspoň prodloužit agónii. Stejně bude chtít sakumprásk znova nainstalovat. Já jim říkal, ať do toho nejebou. Ale do mailserveru jsem se mohl směle pustit. V nedělu jsem jim vytvořil poštovní schránky, tak hurá na to. Přišel šéf Bóďa a začal lamentovat, kdy jim bude ten Internet fungovat? Jako vždy jsem na něj chvílu vyvaleně čuměl, co to zase mele, retardant, pak jsem opatrně opáčil, že Internet funguje, teda zatím těm, co ho potřebují, takže zhruba všem, kromě něho. Ale von myslel, že budou ty mailový schránky jako. Povídám, že mailový schránky jsou, teď se to musí nastavit tak, aby to server vyzvedával a posílal na správný počítače. Bóďa na to, že je se mnou těžká komunikace, že mu taky nic nepovím. A já zase, že mu to povídám už tejden, naposledy právě teď. Nakonec jsem šel tu poštu nastavit i jemu. A tak se zase ptal, jestli má teda ten počítač už vpořádku, očividně ho ještě nezapnul. Vysvětlil jsem mu, že teď jsem mu zprovoznil poštu. O tom, že by byl počítač vpořádku, o tom nebyla řeč. Na nějaký sjednocování verzí programů a čištění od bordelu jsem rezignoval, jelikož se na to Bóďa vykašlal. Jak to? Dohodli jsme se takhle 11.02.2003, přesně, po několikahodinové diskusi, že při dělání pořádku:

- Bóďa donutí ke spolupráci projektanta Mistra Tomíka, kterej klade odpor a nechce mi jako správci sítě vydat správcovský heslo do svýho počítača (do svýho - firemního)

- já vytvořím nějakej protokol a Bóďa ho vodsouhlasí, převezme si na vlastní zodpovědnost mašinu projektanta Draka, ve které je největší bordel, když už zatím nedokáže zorganizovat nápravu, POTOM stejný protokoly dám podepsat i ostatním, bude tam napsaný, že jak si v tom nadělaj sami hokej, budou za to penalizovaní na platu.

- Bóďa stanoví z pozice ředitele finanční sankce za porušování pravidel.

My o projektantu Mistru Tomíkovi a hele, co jsem měl ke svačině ... Bóďa neudělal nic. Donesl jsem mu protokol. Čtrnáct dní jsem mu to připomínal. Nestalo se nic. A bylo po dělání pořádku. To všechno jsem mu dneska vyjmenoval. Pravil, že je se mnou těžká komunikace. Co furt mám s tím protokolem? Pokrčil jsem rameny a šel si po svým. Pak jsem mu sdělil, že to teda funguje už všem, vyjma logistika Rosomáka, kterej má celej počítač v hajzlu, a vyjma projektanta Mistra Tomíka, kterýmu nemůžu do počítača, jelikož neznám jako správce síťě správcovský heslo. Šéf Bóďa se čílil, že to takhle není možný, že jestli mám instalační protokol od projektanta Mistra Tomíka a od projektanta Draka? Chvíli jsem to považoval za apríla. Nebyl to apríl. Ptal se naprosto vážně. Znovu jsem mu vyjmenoval, kterak a na kom to uvázlo. Přišel za mnou za chvíli a chtěl vědět, jestli už jsou teda všechny počítače vpořádku a jestli na to mám ty protokoly, to že je hrozně důležitý, že jsme o tom už mluvili kdysi, s óbršéfem Bossem. Zeptal jsem se ho, jestli si ze mně dělá prdel, nebo jestli je navedenej? Řek', že je se mnou špatná komunikace. Asi jo.

Šel jsem do hospody za známým kvartetem Bača, Pepé, Tetka Králička a její poslední manžel Jirka. Bylo skoro deset večer a s těma byla domluva jako se šéfem Bóďou. Jenže ti to měli aspoň z chlastu, stihli se napařit dřív, než jsem přišel.

A domů jsem dorazil něco po jedenácté. Ťapina přišla po půlnoci. Nadrnděná. Byla pařit s vobludama. To se tak někdo má.

Jenom tak jako perlička, jsem se dočetl v Mladé Frontě, redaktórka Janička Ustohalová zase excelovala, zas takovej dobře polovičatej článek. Prej "Seriál o zajímavých lidech našeho kraje", na apríla se tam Milan Štefanec hodí. To je můj bejvalej skoroparťák z oddílu, teda dřív než mu jeblo v kuli a založili si to hnutí "Nesehnutí", takoví malí teroristi.

Jenom jedno jsem z toho tak úplně nepochopil. Dozvěděl jsem se spoustu věcí, co Štefík nedělá, co odmítá, proti čemu jako protestuje. Ale není tam nic vo tom, co teda dělá, co neodmítá a s čím souhlasí, hlavně jde o to dělání, jestli něco dělá, nebo jako správnej aktivista aktivistuje za sociální dávky. Asi se ho budu muset jít přeptat. A vůbec, teď mají nějakou párty, tak že bych se tam zašel podívat? To jsem zjistil na jejich stránkách, ty jsou vůbec celý k popukání, to budu muset eště proštudovat.

A na úplnej závěr jsem dostal tuze zajímavej mail od kamaráda Romana, kterej otročí pro nějaký Helmuty ve Skopčákově, pozoruhodné, moje stránka se štěňatama byla jejich systémem vyhodnocena jako pornografie. Hmm, pokud je to teda systémem. Nebo mají správce nějakýho zoofila, kterej psy považuje za sexuální objekt. To možná spíš.

Pondělí, 31.03.2003

Tak jsem se o víkendu vcelku dobře vyspal. Co taky chcete dělat v lese, kde je v sedm tma jako v pytlu? V osm zalehnout a před devátou, než je trochu teplo, nevylejzat. Ani jsem nezaspal. Ale nějak jsem se zamyslel, nechal si ujet autobus. Von jel krátkej místo dlouhýho, tak kdo to má tušit, že jo?

Přišel jsem do práce ve svejch oblíbenejch osm deset. Už v autobusu jsem potkal kolegyni Fištu. Taky jela stejně pozdě jak já. No bóže, jsme v práci, né na dostizích. Ale na sextretariátu seděla jak žába na prameni naša šéfová - tasemnice - a jedna sextretářka, Oloušek. To bylo z celýho slavnýho "úseku tasemnice" všecko. Já to měl dobrý, já si ležérně došel pro bronzovou medaili, ale všichni po mně (v minutovejch intervalech) dostali pojeb, takovej ten jenom jako, pro formu. Jak Fišta, tak Žufi, tak druhá sextretářka Milaska. Hehé, Egi z teho zase vybruslil, ačkoli dohromady vo nic nešlo. Koneckonců, když jsem přišel, šéfová se zrovna nadechovala, že mně pochválí, na mně je to eště brzo.

No a pak už jsem jenom nesmyslně pracoval a vůbec.

Až doma jsem sednul k čopítaču a udělal všechno, co jsem slíbil:

Vávu v Brně (viz sekce ostatní)

Sraz Xchatu (netradičně ve srazech Xchatu)

z návštěvy u Kachněte udělal samostatnou stránku (taky v ostatních)

a napsal první část povídání o tomto víkendu (v cestách).

Tak. To su pašák, co?