Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?



Další Egiho balast na Internetu:


 

Pipni.cz

 

EGIHO DENÍK
Květen 2003
eMerite

Nejedu v tom sám a nejsu jedinej, kdo takovýhle kecy trousí kolem sebe:

Ťapinčin antideník - to nečtěte buď vůbec, nebo až po mém, abyste viděli, jak si potvora vymejšlí.

Bobešovy tlachy - nejhorší pomluvy a nejnudnější zážitky, co kdo na web napsal. Samá lež a blábol.

Howadoor a jeho zápisník - šílený cestovatel, šílený programátor, neúnavně záporný hrdina

Chocho a Chochoviny - další cestovatel, též šílený, takřka na hranici snesitelnosti


Sobota, 31.05.2003

Po čtvrté ráno jsem vzbudil Ťapinku. Ne, to nekecám, to se mi nezdálo, prostě jsem nešel spát, co je na tom, však taky zatmění Slunce není každej den, navíc, když je to tak hezky - v sobotu.

Vzali jsme psy, teda Ťapinka rozhodla, že vezmem psy, že se s nima aspoň nebude muset pak ráno, a šli jsme kamsi na kraj lesné, podívat se, jak vyjde to zatměný Slunce. A vyšlo. Kvapem. A my jsme to viděli a nám se to líbilo. Našli jsme si flíček nad zahrádkama, sice tam ve výhledu trošku zavazel jakejsi drát vysokýho napětí, ale to zas nebylo tak moc. Trochu to ještě ozvláštnilo nějaký asi létadlo, co si tam předtím přeletělo a nechalo tam kondenzační páry. Tak jsme postupně koukali, jak vylezla jedna tečička, pak víc a víc, to se nezdá, celej slavnej východ Slunce trvá asi tři nebo pět minut, navíc tentokrát to Slunce nebylo vůbec celý, nýbrž bylo pěkně vykousnutý. A to vykousnutí se po něm ještě šibovalo, hezky se přesunulo od pravého okraje až doleva. Paráda.

Co už taková paráda nebyla, to se týká cesty domů. Přes rokli jsme ještě pustili psy, jdeme a zahejbáme nahóru, už pomalu k baráku, já Ťapině povídám: "Hele, nechceš si ty čokly chytit?" a vona na to: "I kdepak, to my takhle tady dycky chodíme a voni hezky poslouchaj a už vůbec nikam nezdrhaj." Po deseti krocích jsem se teda pro pořádek zeptal, zda si všimla, že už má u nohy psa jenom jednoho? Anďák našel nějakej fujtajxl a běhal tam s ním a nechtěl zpátky. Bodejť, asi si vzpomněl, co si tam zažil se scíplou veverkou. Původně jsem si říkal, že je na čase říct Ťapince "pá pá" a jít chrápat, ať si čokla loví sama, když nedala na dobrou radu, jenže jak tam poletovala a hystericky na něj ječela, radši jsem tam zůstal, aby nevzbouřila půl sídlišťa. A to mi ještě na orosené trávě ujela noha a hodil jsem krovky jak kráva.

Nakonec jsem se do postele dostal, právě tak jsem se trochu vyspal, už zas volal Bobeš. Nakonec jsme se sešli jenom na chvílu ve městě.

A večer jsem chtěl jít fotit další ohňostroj na Prygl (ano, Vávo, to je brněnská přehrada). Vlastně jsem tam i šel, leč vyfotil jsem tak hrubé hovno, navíc jsem zmokl jak blbec a vůbec. Fuj.


Pátek, 30.05.2003

Pátek je malá sobota, to se tak říká. Třeba polovina lidí fláká prácu, kór moc se nehoní, na vojně by se tomu řeklo "ojebává". Jo, to tak na mne, já su echt úderník, zrovna na dnešek jsem si domluvil pišišvory z veselé firmy, ať nám přijdou mocně upgrejdovat informační systém. Pro stavební partu z ouřadu. A divný, zrovna ti se ksichtili, jak kdybych jim ukradl vláček. Cože? V pátek pracovat? Do tří? Do čtyř? Hrůůůůza. Nakonec stejně šli ve dvě, já se tam s tím do pěti mořil sám. Ale furt si připadali děsně vošizení, v pátek na ouřadě je to úderem poledne "do vrabců jako když střelí".

Na večír jsem měl jinou srandu. Šel jsem fotit ohňostroj. Dneska začínaly brněnský slavnosti, kde je dycky ohňostrojů tuze moc, každej druhej den, někdy i častěji, celý Brno je z teho auf a všici jsou z toho naměkko a radujou se, že můžou bydlet ve městě uprostřed Evropy.

Fotit z balkónu mě už omrzelo, to je takový monotematický. Tak jsem začal koumat. Kdosi mi poradil, že kus vod Zvonařky, autobusovýho nádraží, by měl bejt zajímavej výhled na Špilas, kde byl ten dnešní bengál. A tak jsem dumal, koukal, nakonec mě napadla věc - co takhle vetřít se rovnou na střechu toho autobusáku? Tam je veliký parkoviště a heliport a taky to má zídku a rantlíky a z jednoho místa je tam průhled uličkou geráde na ten Špilas a na Petrov zaráz. Tak jsem to zkusil jak ta slípka, když, blbá, zkoušela zachraňovat teho nenažranýho hamižnýho kohúta. Nejdřív jsem si vyčíhl dva nějaký řidiče, co si vodtam shora štrádovali. Ti mně poradili - když půjdu tam nahóru, tam jak je ten zákaz vstupu, tak nahóře je hlídač, s tím ať se domluvím. Hlídač tam byl, počkal jsem, až dotelefonuje, von se pak chvílu škrábal na palici, přemejšlel, prej by to snad šlo, když to teda dovolí dispečer. Vydal jsem se zas dólu do budovy, zazvonil na dispečera a celý mu to vysvětlil, ten řek, že teda jo, nejlepší by bylo, kdybych zaplatil půl kila, to se tam platí za parkování nebo co, navíc když to schválí ňákej óbrdispečer. Moc se mi nechtělo, ale jo, neplatím za focení až tak často, jednou si to můžu dovolit. Byl aktivní a zavolal óbrdispečerovi sám. Jo, dovolí. Ať se teda jdu domluvit s tím hlídačem, von že mu zavolá. Zavolal, závoročuč už na mě nahóře čekal a poslal mě zas dólu za druhým, kterej měl příjmový bločky. A tak jsem to hravě vyřídil, dal si kafe z automatu a počkal, než to začne. Nevím, jestli to bylo úplně nejlepší, uvidíme.

Po bengálu jsem si dal sraz s manželatama Bobešem a Překližkou a taktéž se zabijákem Fabiakem, ti se tam poflakovali okolo a taky čučeli na vohňostroj. S těma všema jsme pak šli na kafe do kafárny, Fabiak se pak odporoučel a my vyrazili ještě do druhýho pajzlu, do KáDvojky na Veveří. Dobře nám tam bylo. Mysleli jsme, že maj votevřeno jenom do dvou, serevírka nám ale prozradila sladký tajemství - je pátek (ač už dvě hodiny byla sobota) - to se zavírá až ve tři. No špica, to se nám líbilo. Už míň se nám líbilo, když se pak skoro vzápětí přiřítila se šrajtoflou, že se bude cosi počítat. Hodinky ukazovaly 2:28. Říkám, že to je nějaký divný, před chvílou říkala cosi vo třech hodinách, já bych si kupříkladu dal ještě další Kofolu, Bobeš určitě eště škopek zmákne a Překližka do sebe eště jedno vajno taky naklopí. Serevírka, svině jedna líná, začala mekotat cosi: "Ale já už si to obvykle o půl kasíruju." A chtěla zas cosi počítat. Trochu jsem jí zalichotil: "Jste štíhlá a určitě mrštná, když sebou hodíte, máte eště do půl celý dvě minuty, to zmáknete, pak si klíďo můžete začít kasírovat." No, ksicht měla, jak kdybych ju vytáhl z pětilitrovky vokurek, ale šla a donesla. A zkasírovala. A byla spokojenost na obou stranách. Částečná. A o půl čtvrté jsem byl doma a zrovna bude zatmění slunka vo pěti, tak jdu vzbudit Ťapinu a jdem hodit voko zas na zatmění.



Čtvrtek, 29.05.2003 - Dále z přísloví

Včera jsme probírali téma "Není všechno zlato, co se třpytí". Doufám, že jsem ho rozvedl dostatečně a srozumitelně. Dokonce jsem dnes dostal několik pozitivních ohlasů, kupříkladu:

Krasny zapisek, to by me zajimalo,pod jakym vlivem to pises. Ja ti to
asi vydam knizne a necham to i ilustrovat :o)

Alena (Howadooří kamarádka a knihovnice, a ta má panečku nějak načteno).

Pro některé to bylo srozumitelné méně:

Mistre, prave procitam asi po x-te Tvuj vcerejsi silencuv zapisek - to ma
jako bejt co? Resp., popr. co to bejt nema?? :o)

Misch (můj kamarád a Kachněcí přítul).

(Oba příspěvky redakčně - tedy mnou - kráceny).

Čili abych včerejší poznatek shrnul, někteří můj zápisek aspoň přiměřeně pochopili (ačkoli se tomu sám divím), jiní nikoli (těm prodlužuju limit).

Pročež pro dnešek vám jenom objasním podstatu hesla: "Není každej den posvícení."

...

...

...

Chápete aspoň tohle?


Středa, 28.05.2003 - Pepé webmasterem

Není všechno zlato, co se třpytí. To mě napadlo jenom tak, abych měl aspoň o řádek víc.

Rozhodně to nemá s dneškem žádnou souvislost. Dneska jsem kupříkladu neobdržel žádné zlato. To také není nic divného, žádné zlato jsem neobdržel ani včera, ba dokonce ani předevčírem. Vlastně jsem snad nikdy neobdržel žádné zlato, tedy se nelze divit, že ani dneska. Jediné moje zlato je ta má Ťapinka, fakt, zlato, jenom ji vykopat. Též se dneska nikde nic netřpytilo. Nebo se možná někde něco třpytilo, ale já jsem to neviděl. Případně lze připustit i variantu, že se kdesi cosi třpytilo, já to i viděl, ale tak nějak jsem to ignoroval. Co je mi po nějakém třpytu?

Proč bych se měl hergot zajímat, jestli se někde něco třpytí? Jedině, že by to bylo nějaké to volně ložené zlato, které bych mohl uzmout, zpeněžit a potom daný obnos prohýřit. Jenom bych obnos ze zlata volně loženého, následně uzmutého a zpeněženého musel utajit před zlatem Ťapinkou, ta by se jinak k části spojené s prohýřením chtěla přidat, to už by pak nebylo žádné hýření, leč prokrmování Ťapinek. Jenže co naplat, žádné zlato vhodné k uzmutí nikde neleželo a netřpytilo se.

Třpyt zajímá pouze dva okruhy subjektů, dá-li se to tak říct. Prvně jsou to ryby. Ty mají tuze rády něco třpytivého, kupříkladu třpytku. Jdou a na třpytku se chytnou. No, ony vlastně ani tak nejdou, ale pro vyjádření dramatičnosti se toto sloveso dá použít. Kdybych napsal, že plavou, je to sice správnější, jenže ryby plavou víceméně pořád, některé více, některé méně, lepší je napsat, že jdou. Jdou a na třpytku se chytnou. Jenže ke třpytce je na spagátě přidělaná udice, k udici je přidělaný rybář, rybář vytáhne rybu, třpytku jí beztak odebere a jediný, kdo pak někam jde, je už jenom ten rybář. Jde, rybu zabije a sní. A ryba už neplave. Ani více, ani méně. Pokud ji rybář nezapije pivem, to se pak tak říká, že ryba plave, ale ve skutečnosti plavou jen její natrávené pozůstatky. Ryba byla, třpyt viděla, už není. Ta ryba pochopitelně. Čili třpyt je v tomto případě veskrze negativní jev.

Druzí, které může zajímat třpyt, jsou řidiči. Řidič jede, vidí třpyt. V dáli vidí třpyt. Jenže do té dáli náš řidič právě jede. V dáli proti němu jede Tatra-815 naložená štěrkem. A třpytí se jí přední sklo ve slunci. Řidič jede, Tatra jede. V Tatře je taky řidič, jenže ten nás nemusí zajímat. Ten vidí svit. Svit slunce. Svit slunce, které mu svítí do předního skla. Jenže řidič Tatry není blb a sklopí si stínítko. Protijedoucí řidič, ten, který nás zajímá, ten naopak blb je a nic si nesklopí, pozoruje třpyt v předním skle Tatry. Ani neví jak, kde byl ten bod zlomu, kdy třpyt přešel v oslnění. A už se to ani nedozví. Tatra nezná bratra. Řidič byl, třpyt viděl, už není. Ten řidič pochopitelně. I v tomto případě jde o třpyt, jakožto negativní záležitost. Dalo by se říci, že se jedná zde o třpyt kontinuální, jelikož hrobník právě maluje řidiči na náhrobek třpytivou zlatou barvou "Zde leží Franta Vopička, řidič, tragicky zahynul." Jak se říká - o mrtvých jen dobře, proto si hrobník nechá pokračování "jelikož byl hňup a napral to do Tatrovky se štěrkem" od cesty. Třpytí se tam na náhrobku jenom ten Franta Vopička a to zahynutí. Hňup se netřpytí.

A třpyt Franty Vopičky a zahynutí je taky jenom barva, žádné pravé zlato ryzí, čili není všechno zlato, co se třpytí, to dá rozum. Kdo by taky házel hloupým rybám třpytky z pravýho zlata? Ale to by třeba i ještě šlo. Ovšem dělat ze zlata přední skla Tatrovek, to už je logicky čirý nesmysl. A přitom se obojí tak pěkně třpytilo.

Druhou stranou mince, a tady už nechávám stranou, je-li mince zlatá a třpytí-li se, ta mince je pro nás momentálně irelevantní a slouží zase jenom jako záminka, abych měl o kus textu více, tak touto druhou stranou mince (Vidíte? Stačí se trochu dramaticky opakovat a text utěšeně kyne.), přesně tou druhou stranou mince (Já vím, už to přeháním, ale někde to nasyslit musím) jsou věci, které se netřpytí, zato jsou pravé zlato. Ano, zní to podivně, ale je to tak. Jsou i takové.

Tak třeba Pepého nový web. To je Pepého nový web, protože je skutečně nový, jinak řečeno též první.

Jsou lidé, nechci jmenovat, ale takové jako Záškodník nebo Marck uvést zkrátka musím, kteří mají také web. A také byl kdysi nový. To by se i dalo přehlédnout, že se netřpytí, stačilo by, kdyby na něm bylo nějaké to zlato, tedy aspoň nějaký obsah. Jenže jejich weby, těch lidí, pochopitelně, nemám na mysli jen Záškodníka a Marcka, weby těchto lidí jsou staré. A jak jsou staré, tak staré je na nich hovno. Na blití. Fuj.

Kdežto Pepé nelenil a už se mu zelení. Grafika strašná, ale není žádný grafik. Čeština strašná, ale není žádný učitel. Popravdě - Pepé je učitel, jenže učitel hudby. Vlastně umělec. Těm se drobné nedostatky promíjí. Ale třeba jeho líčení výpravy do matičky Prahy, to mě naprosto uchvátilo. Uchvátilo mne jednak proto, že je to Pepého, jak již bylo řečeno první web, druhak také z toho důvodu, že si živě dokáži představit, kterak to tam vypadalo. Pravda, personální obsazení tohoto partu bylo trochu obměněno (Pepé, Bača a dva přidružení členové), v zásadě však obsahuje vše, co se sluší a patří. Vypadali jako tlupa homelessáků při stěhování, Pepé spadl z hajzlu, zakufrovali, vlezli do blbého vagónu a svorně se ožrali. Přesně vím, jak to vypadalo. Naposled, když jsem byl s Bačou v Práglu, zpumprdlíkoval se tam za pravého poledne a pak před hlavním nádražím prozpěvoval střídavě k bezdomovcům vpravo a k procházející policejní hlídce vlevo: "Čórli mi kolááááá, aj stěěěračéééé ...".

Co jsem tím chtěl vlastně říct? Hehe, vůbec nic. Ale je to nic hezky dlouhé, ne?


Úterý, 27.05.2003

Hrne se to na mně ze všech stran.

Včera vypadl proud. U EFXka. Když jsem se pokoušel untršéfovi Béďovi spravit mail. Jenže to znamená několik věcí, například to, že ten proud vypadl i u nás na ouřadě, což je asi tři ulice. Což o to, prošel jsem se ještě ten včerejší podvečer na ouřad, nespoléhal se, jestli to zločinci z JME zapnou nebo ne, jestli si s tím záložní zdroj poradí, prostě jsem došel, shodil servery a šel zase do pryč. Však nemaj kolegové chodit ráno do práce tak brzo, ne?

Žufi přišel v osm a servery zapnul. Já přiťapkal o půl deváté a zjistil, že třetina ouřadu nešlape, jelikož se nám v rozvaděči neprobral jeden rozbočovač čili HUB. Ten už to udělal po minulým výpadku, asi je ňákej nakopnutej. No co už, chvílu jsem s tím zázračil, párkrát to vypnul a zapnul a vono se to chytilo. Pak jsem obešel ty kolegáčky, kteří opět nepochopili, že počítač musí ještě restartovat. Pro ilustraci podotýkám, že to nepochopili z mé věty: "Ještě to musíte restartovat." Výjimku tvoří mzdová účetní Hejkal, která sice pochopila tu záležitost s restartem, ale pak se překlepla v hesle a stejně jí to nefungovalo.

Tak jsem si říkal, že problémy mám pro dnešní den za sebou. Omyl. Jeden výpadek proudu a co to nadělá. Nejen, že u EFXka se untršéfovi Béďovi nepodařilo ten mejl rozdejchat, navíc se to podobným způsobem sesypalo šéfovi Bóďovi. Tedy jsem to začal opravovat nejdřív Béďovi. Von sice néni ten úplnej direktór, ale jaksi, abych pravdu řekl, aspoň umí s tím mejlem zacházet natolik, aby si uměl přečíst přílohu nebo na zprávu odpovědět. Většinou. Bóďa chodil za mnou v pravidelných intervalech a ptal se: "Už mu to funguje?" a přitom zíral na obrazovce na nápis typu "Hotovo 25%". Poté, co jsem se ani nenamáhal mu odpovědět, přestalo ho to bavit. Asi si myslel, že si budem povídat, až to přijdu přeinstalovat jemu. Jenže myslet znamená hovno vědět, já se k tomu dneska nedostal, jak to říct, abych ho neurazil, prostě nemá prioritu.

Tak. Teď už bych to mohl mít na dnešek vyžraný.

Chachá, fakt? I kdeže. Ani jsem nedošel od EFXka na šalinu, volá mi pro změnu máti. Prej mám zavolat strejcovi Bobovi, ať von zase zavolá jí. Nějak jsem to nepochopil:

"Proč mu nezavoláš sama?"

"Ono to nejde."

"Jak to nejde?"

"Já ho nemám v seznamu v mobilu."

"Aha, to je chyba, ale já taky ne, tudíž se žádnýmu strejcovi Bobovi beztak nedovolám."

Dle matinky je to řešitelný, ona má číslo napsaný na papíře.

"Vida, tak jsme zpátky u původní otázky, proč mu, hergot, nezavoláš sama?"

"Ono to nejde."

"Co ti proboha nejde? Vyťukat číslo a stisknout tlačítko, u kterýho je napsaný 'volat'?"

"Já nevím, co je to Menu 2 a v těch zprávách se mi to neukáže a žádný 'volat' tam nemám."

"Vafix, proboha, co s tím zase děláš? Naťukáš číslo a stiskneš to jediný obrovský tlačítko, co je na něm zelenej pruh, když tam budeš mít už naklovaný to číslo, u toho velkýho tlačítka se ti nápis 'volat' objeví. Co do toho pleteš jaký menu a jaký zprávy?"

Ne. Nad její síly. Matinka zapomněla telefonovat. Musel jsem se stavit a znova jí to vysvětlit. Pochopitelně jsem nebyl zrovna milej. To jsem si zas něco vyslechl - tak to nikdy nedělala. Ani na starým telefonu, ani na tomhle telefonu. Ne. Nikdy. Já jí lžu. Nakonec pravila, že mi hlavně ihned musí doplést svetr, protože ju zákonitě ze mne a z telefonu musí jebnout, tak aby byl ten svetr hotovej, vona z toho dozajista umře, tak abych měl svetr.

Úplně navečer to polevilo. Ťapinka s jejím cinkavým šátkem a studený párky k večeři, to je slabej odvárek proti předchozím zážitkům dne.

Teď Ťapina už chrní, zašpéroval jsem ju v ložnici, psy jsem zamčel v předsíni, zabarikádoval se v obýváku a propočítávám, co všechno za pohromy mě může ještě potkat, než půjdu spát. Tady asi nic, tady jsou jenom hodný (=mnou ošetřovaný) počítače, všechny nebezpečný předměty jsem odstranil. Ale pokud si neustelu tady na kobercu, dozajista uklouznu ve vaně, uhodím se o pračku a pukne mi lebka, propadne se bytový jádro, přijde uragán a vzniklým podtlakem mě z ložnice vytáhne pootevřenou ventilačkou. Možností je spousta.

Nebo to bude jinak, teď katastrofy trochu poleví, aby se projevily v plné síle později. To asi bude ono, tomu nasvědčuje i fakt, že Petruša z Práglu alias PraPetra vyhrožuje, že příští tejden přijede na návštěvu. Ajajaj, Egi prázdnin nedožije.


Pche, a ostatní ať si stěžujou. Třeba ta jmenovaná Ťapina, ta furt v deníčku bečí, že na ňu všechno vykvákám. Jí dá kůň hlavičku, vona tejden jenom sedí, tahá se za pysk, nic nenapíše a já mám mlčet?

Bobeš. Bobeša zas manžetka Překližka nutila vstávat, že jí slíbil kamsi odvézt na nákup. Bobeš si tak může stěžovat, stejně to prej nakonec vyřešili kompromisem - Bobeš vstal a Překližku na nákup odvezl. Z toho dělá kovbojku. Že se nestydí. No, nestydí.

To už je na tom nejlíp blahoslavený chudý duchem Chocho, toho se běžné pozemské trable netýkají, ten žije v jiné realitě. Soudím tak aspoň z toho, že v té jeho realitě se hraje hokej s dvouma bruslama na jedné noze:

"... dále je nutno pořídit si touš neboli puk A také hokejovou obuv, kterou opatříme noži. Nože namontujeme na hokejovou obuv a získáme tím takzvané brusle. Brusli uchopíme a nasadíme na konec nohy. Poté uchopíme druhou brusli a učiníme s ní totéž, co s první. Nyní už ..."

No, nyní už má Chocho právě ty dvě brusle na jedné noze a je mu hej.


Pondělí, 26.05.2003

Jsem nějak blbě spal. Nebo spíš nespal. Lehnout jsem si šel ve dvě (né jak Ťapinka - ve dvě odpoledne, já hezky ve dvě v noci), tak si tak ležím a jestli su nějakej přespanej nebo co? Před třetí jsem nasraně vylezl a šel si zapálit a chvílu číst. Další pokus jsem učinil o půl čtvrté, ještě si pamatuju na budíku 4:08, pak jsem teda asi usnul. O to míň se mi chtělo z postele, pochopitelně.

Ráno to pokračovalo. Hned cestou do práce jsem málem přizabil jakýhosi skrčka, ten vystoupil za mnou z autobusu a asi měl nějakej kvalt, chtěl mě oběhnout mezi mnou a zábradlím. Jenže nad zábradlím byl keř, kterýmu v rozporu s předpisama o ochraně slepejšů spadaly větve nad chodník, maník, ač byl vo hlavu menší než já, se musel sehnout a chtěl kolem mne prosvištět v předklonu, bohužel si vybral blbou dobu. Zrovna jsem si sahal do kapsičky u opasku pro cigáro. Výsledek byl asi ten, že se mi zarazil čelem o protijdoucí loket, chvílu blekotal cosi vo hvězdičkách, pak si pro jistotu ten kalup rozmyslel a odploužil se vrávoravě kamsi do pryč.

Byl jsem z toho tak konsternovanej, že jsem si zapálil tím pádem později a dokuřoval jsem eště před ouřadem, přitom jsem brejlil do novin, ve kterejch jsem si chtěl dočíst článek, to zas šla kolem hlavního vchodu po chodbě tasemnice a halekala na mně cosi vo tom, že je osm deset, ať si nečtu a nevykuřuju před barákem a peláším pracovat a že mě jednou zabije. Není nad teplé lidské slovo po ránu.

Též není nad teplé kafe po ránu, jenže máme vymalovanej kancl a ještě ráno tam byly akorát stoly, skříňky a židle. Myšlenku vypít plný šufle kafe jsem zavrhl, hlavně proto, že bych nějaký to šufle musel vyprázdnit, jinak by mi chřoupaly CéDéčka mezi zubama. Takhle ne. Vydal jsem se hledat Žufiho, abych se ho zeptal, kde mám hrnek, toho jsem našel (Žufiho, né hrnka) na stavebním ouřadě, jak zrovna zapojuje počítače. Děl, že hrnek je v kuchyňce, jestli né tam, kde by měl bejt, tak někde hned vedle, ale bejt tam musí. Babizny stavební blekotaly cosi vo tom, že vony taky eště kafe neměly, udělal jsem jim krátkou přednášku na téma "strůjci svého štěstí" a "lenění vs. zelenění", kafe si uvařil, naše dva počítače zapojil a pak usilovně pracoval.

A až do večera bylo všechno v trapu, jelikož práce nad hlavu, referendum, jakýsi organizační změny, každej tupan si zrovna na dnešek musí něco vzpomenout. Když říkám "každej tupan", nemůžu vynechat untršéfa Béďu vod EFXka. Ten mi volá už vod včerejška, že mu nejde mail. To mi volá v nedělu ráno a nedovolá se, jelikož mám v nedělu ráno vypnutej telefon. Já s ním mluvit nechcu, tak si počkám, jestli ho to nepřejde. Nepřešlo, volal znova, měl jsem vypnutej telefon. To jsem byl zase chvílu na nákupu. Pak po nákupu. To už se dovolal a začal mi děsně vyčítat, že su tuze drahej zaměstnanec a mám tuze nevypočitatelnou dobu přítomnosti u EFXka a hlavně na něho seru a jemu nefunguje mail. Nezbylo mi, než souhlasit, mail mu nefunguje a já na něho seru. Má to jisté opodstatnění, třeba taky proto, že jsem mu několikrát opakoval fakt, že jestli si tam bude dostatečně dlouho schraňovat dvacetimegový a padesátimegový přílohy, tak se mu to holt sesype, von ten Outlook Express na to nejni stavěnej. A von si tam dostatečně dlouho schraňoval dvacetimegový a padesátimegový přílohy, von ten Outlook Express na to nejni stavěnej, vono se mu to sesypalo. Jenže jak jsem říkal, já jsem mu to říkal, proto na něj seru, jelikož nejde o nepředvídanou náhlou závadu. A untršéf Béďa volá i v nedělu v jedenáct večer, to už se zase nedovolá, protože vytrvale mačkám na telefonu červený tlačítko, než ho to přestane bavit.

Tak to Béďa zkouší zase v pondělí. V devět. V deset. V jedenáct. Furt. Zkusil jsem mu to oživit, po obědě jsem si odskočil. Zase se to sesypalo. Je to úplně v kopru a Béďa je střídavě smutnej a hysterickej.

Stavil jsem se tam ještě večír, znova jsem se v tom rejpal, když už jsem to měl skoro hotový, vypnuli proud snad v půlce Brna. Pochopitelně šel celej Béďův mail kam? Ano, má to cosi s anatomií. A Béďa měl malej kyblik, nadával jak špaček, běhal po dvoře EFXka s dvouma mobilníma telefónama a nastřídačku nadával dvoum různejm lidem z elektrárny. Pravda, byl jedinej, kterýho to nějak vzalo, já už jsem po celým dnu rezignoval a hejrupáci stáli na dvoře, chlámali se, pokuřovali a ani ze slušnosti se netvářili zkroušeně, že jim nefachčej obráběcí stroje. To je loajalita.

Co už tam? Šel jsem domů. Po asi dvou hodinách proud zapli a Béďovi nefunguje mail a volá a volá. Až do půl jedenácté vydržel, což nic nemění na faktu, že mu mail furt nefunguje a teda ho uvidím zejtra znova, jak mail, tak Béďu, jak se říká - "lajf". No to mám radost už teď.


Neděle, 25.05.2003

Nic jsem neudělal, nic jsem nestihl. Ale furt su na tom líp, než Ťapinka. Ta po té noční službě přišla domů, lehla a spala. Vstala, během půlhodinky osmažila filé, najedli jsme se, lehla, spala. Vstala, šli jsme na návštěvu k máti, přišli jsme zpátky, lehla, spala. Já jsem nestihl jenom pokročit ve vyprávění o Třeboňsku. Trochu jsem to vzal na přeskáčku a radši jsem operativně zařadil Růžovic svatbu rozepsanou trochu dopodrobna.

Kachně s Mišem, nezuřte, já to někdy dodělám, ale sami uznáte, že taková událost, jako že Růžovi hrklo v bedně a oženil se a že Pavle hrklo v bedně a vzala si Ládínka, to přece vyžaduje jistou prioritu.

Jo, ale slíbil jsem vám muchu, tak tady je, tu jsem fotil včéra:


Sobota, 24.05.2003 - Růža se žení, Pavla se vdává. Dokonce naráz. A spolu.

Nová doba, svatební oznámení se posílaj mejlem.Vonehdá mi přišel takovej divnej mejl. S přílohou. V příloze obrázek. Z obrázku Ládínek s Pavlou se ksichtí. Což vo to, voni se ksichtí vcelku furt, zvlášť Ládínek alias Růža alias Lávička alias Kovboj, ten má to, čemu se u ostatních říká "grimasy", ten to má za normální výraz. Ale tentokrát se z té fotky tlemili tak nějak blaženě, to jsem si musel přečíst, vo co teda jde. A jak kdybych to netušil - holt je nová doba, svatební oznámení se posílají mejlem. Že se jako rozhodli společně vykročit do života a takový ty srandy. Teda tě péro. Už i voni, no nazdar.

Obratem jsem to pustil z hlavy, vzpomněl jsem si na to až včera. Že bych se na tu taškařici šel podívat? Vlastně proč ne? Jediný, co by mi v tom mohlo bránit, je absence slušnýho vohozu ve skříni. Abych nekecal úplně, nějakej sačmen by se našel, ale na co si dělat násilí? Žením se snad já? Nežením. To zrovna, Růža vymejšlí ptákoviny a já se budu pařit v sačmenu nebo neřkuli v šólně. Pche, zrovna. Černý džíny a tričko s límečkem by mohlo tak akorát stačit. Ještě jde o to, jestli se probudím, má to bejt už ve dvě odpoledne. Tady platí teze s násilím taky. Ale rozhodl jsem se, že to zkusím. A taky jsem na to obratem zapomněl, přesně v duchu tradice.

Ráno jsem vylezl z postele už o půl jedné odpoledne. Ťapinka zírala. Uvařila mi kafe a učila se. Já jsem se vyvalil na gauč, pokuřoval a četl si Sorry, to je takovej časopis. Né, fakt to nejni Story. Takovej vůl zas nejsu. No a nevím, jak se to stalo, snad tam byla někde zmínka, že se kdosi kdesi s kýmsi voženil či co, ale nějak mi tím vytanula v mysli myšlenka (co jinýho by taky v mysli mělo tanout, že?) na Růžovic svatbu. Bylo něco po čtvrt na dvě. Přesněji deset minut po čtvrt na dvě. To je v dnešní době skoro půl druhé. Ťapinka už notnou dobu okupovala hajzlík, to by byl dobrej trik, rychle se zdejchnout, jenže potvora, asi čula, že hodlám vzít dráhu, spláchla, ze záchoda vylezla a kam si to prej štráduju? Já na to, že vo nic nejde, jenom se otočím ve městě, taková nepodstatná věc, Lávička se jenom vožení a na oběd su zpátky. Jó, to byl kvikot, na svatbu? Bez Ťapinky? Ťapinka chce taky. Zatím jenom jít se podívat. Tomu jsem se chtěl vyhnout, moc dobře jsem tušil, že to nezůstane bez následků. Že mi začne dělat, románově řečeno, návrhy k sňatku. Ale kupodivu, dlouho ne a ne, teda, dlouho, no, prostě začala až v šalině.

Stihli jsme to akorát. Přesně ve dvě jsme stáli u Svatýho Jakuba, to je zase takovej kostel, jak je na něm přibitej ten andělíček, co vystrkuje tu prdel. Zrovna se tam rojili, Růža tam stál jak puchejř, v kvádru, to jsem taky v životě neviděl a už taky asi v životě neuvidím. Ovšem to byl taky jeden z mála, zdaleka jsem tam nebyl nejhůř voháklej člobrd, někteří tam byli i v kraťasech. Bejvalejch kolegů tam bylo jak psů. Půlka z nich zrovna vypadali jak houmlesáci. Zrovna přijelo auto, něco jako spediční služba, a přivezlo Růžovi nevěstu, tedy Pavlu. Ještě, že po Ládínkovi nechtěli potvrdit převzetí. Vlastně chtěli, ale až později. A jenom písemně, žádný snímání čárovýho kódu a jiný věci, co k spedičním službám patří. Chabárna.

Všichni se nahrnuli do kostela, Růža si to hasil jako ženich první, pak všici vostatní, jenom tu Pavlu zas nechali stát venku, že ju tam musí patrně tatík slavnostně dovést. Takovej tatínkovskej dobrej zvyk, dovede dcéru k oltářu, mumlá cosi, že je to jeho jediná (případně nejmilejší, pečlivě vychovaná a takový ty marketingový kecy) a že ji jako ženichovi odevzdává, následkem čehož tatík pro nezasvěcené vypadá jako štědrej geroj. Ve skutečnosti si myslí cosi o táhnutí kamsi a doma má spadeno na dcéřin pokojík, že si z něho udělá dílnu a trucovnu. To jenom tak na okraj.

Pak začala vlastní taškařice. Ženský dojetím slzely, ty vdaný vzpomínaly, jak se kdysi taky takhle na kohosi přisály, a k nim přináležející chlapi měli vobrácený voči v sloup, ať si to ten moula na poslední chvílu ještě rozmyslí. Zadaný, leč nevokróžkovaný ženský zase potichu syčely: "Vidíš? Sleduješ? Bereš si příklad?" a k nim přináležející chlapi měli vobrácený voči taktéž v sloup: "Vidím. Sleduju. To zrovna."

Ale jinak to bylo pěkný a tuze dojemný. Zvlášť ten moderátor byl Boží. Doslovně. Jinak se mu teda říká farář, ale to je sluha Boží a celou tu taškařici moderoval. Pavla ani nedutala, aby snad Lávičku eště něčím nenakrkla a von nezahnul kramle, ten se zas střídavě tvářil děsně vážně, jak kdyby na to zahejbání těch kramlí právě myslel, a střídavě se imbecilně pohihňával - to určitě znáte z filmů, když je hrdina v prdeli, směje se jak šílenec. A to je zrovna Láďův případ. Začal křížovej výslech, jestli se jako berou dobrovolně, nafurt, z lásky a podobně. Odpovídali střídavě: "Ano", že jako jistě, jednoznačně a rozhodně. Pak si i s farářem plácli takovým tím stylem: "Jelito - kopyto - platí to", vokróžkovali se navzájem, podškrábli tuze moc stohů papírů, pan farář jim ustřihl rohy vobčanskejch průkazů, aby hned na úvod se proběhli po úřadech a mohli se správně našňupnout. Všichni jim gratulovali, jak je to skvělý, super a dokonalý, zase to byly vlastně dva tábory, ženatí si mysleli: "Tak, už jste na tom bledě jak my," kdežto svobodní se uculovali: "Eště, že taková pohroma nepostihla mne." Nejlíp to vyjádřila jedna bejvalá kolegyně, která Pavle hodně nahlas, aby to všichni slyšeli, pošeptala: "Tak, teď už to máš v suchu."

Venku na ně ještě podle jakýhosi blbýho zvyku házeli rejžu, to je nějakej symbol nebo co, zvlášť pokud se trefíte jedním zrnkem přesně do voka, to si bude postiženej ten symbol velice dobře pamatovat. A protože trefit se jedním zrnkem do voka není nic lehkýho, jakejsi diverzant jebnul po Růžovi celej pytlík. Ten čuměl (ten Růža, pytlík samosebou nečuměl).

A svatebčané šli pak někam glgat. Zatímco my s Ťapinkou jsme šli na oběd do Legendy. Teda původně měl bejt oběd doma, ale bylo pozdě a Ťapince by se určitě nechtělo vařit, né, to nedělám granda, to taky napadlo ju. Ale pro mne to byla vítaná příležitost, jak umlčet její sňatkuchtivé choutky - buď meditovat nad svatbou, nebo oběd. Asi to zatím nebude tak akutní, vybrala si oběd.

Lávička s Pavlou hledí k zejtřkům. K zejtřkům mylně nazejvanejm "společnejm" a zároveň "světlejm". Buď budou světlý nebo společný, to dá rozum. Taky je zajímavý, že každej ty zejtřky vidí někde jinde.
Boží moderátor.
Jelito, kopyto, platí to.

A večer mazala Ťapinka do prd..., eh, do prác..., no, měla v noci praxi ve škole u koní. Tak mám veget. Jenom do mě furt hučí po ICQ, ať něco napíšu, že koni chrápou a vona chudinka nemá co číst.


Zejtra bude mucha ...


Pátek, 23.05.2003

Nic. Lautr nic.

Celej den sedím doma, čučím do počítača.

Jenom jsem vyběhl k EFXku cosi přemístit, untršéf Béďa byl naštěstí v čudeli, óbršéf Boss byl naštěstí v čudeli, jenom šéf Bóďa se tam poflakoval, ale jak mě uviděl, radši vzal dráhu taky.

A stavil jsem se do práce za Fišlou, cosi jí updatnout na pracovním webu. Taky na skok, ani mě nestihla našňupnout.

A zase domů za psama, tyto vyvenčit.

Ha, stop. Mám to. Prdnu sem dvě fotky a je vyřešeno. Cestou s čoklama jsem si totiž fotil pampelišky, tak těma vám zaplácnu hubu. Né teda tak doslovně, taky znáte z dětství ten fórek, jak někomu řeknete: "Zavři oči a otevři hubu" a pak mu tam vrazíte vodkvetlou pampelišku? Dobrý, né? Ale to se na dálku dělá těžko, myslel jsem jenom, že sem picnu jednu tu fotku, abyste nekafrali, že to dneska za nic nestojí. Vono to za nic nestojí tak jako tak, ale to můžu říkat jenom já, kdyby to řek někdo jinej, tak můžu argumentovat: "A co jako ta pampeliška? He?"

A touže cestou s těma samejma čoklama jsem se stavil na golfík, kde zrovna probíhala přeměna areálu na multifunkční zařízení. Že je tam hřiště a hospoda, to je vcelku pochopitelný. Teď se k tomu přidává ještě kadeřnický salón. Pivouka tam totiž jakejsi cipísek právě šmidlal zastřihávacím strojkem. To už tak Pivouk dělá, že se každej rok nechá vostříhat "na skejna", na jaře, vono mu to vydrží do dalšího jara, von těch vlasů má beztak málo. A vono mu to taky krásy nepřidá, ale v jeho případě už ani neubere.



Čtvrtek, 22.05.2003

Dopoledne jsem byl na jakýmsi velice učeným semenáři. Jmenovalo se to nějak jako "Automatizace oběhu dokumentů ve veřejné správě" a v praxi to obnášelo asi tolik, že se v celé veřejné správě nakoupí digitální kopírky a systémy spisové služby, všecky dokumenty se nascannují a budou v sítích jednotlivejch ouřadů obíhat už samy. Co v sítích, i mezi ouřadama, taková žádost o stavební povolení se třeba zaběhne podívat na nějaký ministerstvo, jestli má vůbec šanci bejt schválená, vrátí se poslušně zpátky, po drátech vyběhne do patra na stavební ouřad, připojí k sobě potvrzení o schválení a už si to pošupajdí na katastrální. Na každým ouřadě bude jedna vylosovaná nešťastnice, která bude hladovou kopírku krmit dalšíma a dalšíma papírama a ostatní ouředníci si budou medit, chodit po chodbách a spolu rozprávět, chlastat kafe a nebudou už dělat vůbec nic (né, že by to byl oproti dnešku velkej rozdíl). Celý se to konalo a bylo to demonstrovaný u motejla Motejla. Abych pravdu řekl, tohle už mám v plánu dlouhou dobu, jenom hamižná šéfová - tasemnice mi nechce dát love na kopírku a systém a server a pár pracovních stanic a něco aktivních prvků, víc jak kolem milionu by to snad ani nedělalo. Vona asi ví proč. Vona asi ví, že u nás na podatelně trůní drahá Dráha a s tou je nějakej systém předem odsouzenej k sabotáži. To motejl Motejl je jinej pašák, ten tam má mladý kočky (ač dle prezentace rozumu mírně mdlého, no co, státní úřednice), navíc na všechny všechno ví a voni mu sypou prachy, aby si vybavil ouřad a držel hubu. A nemá tam drahou Dráhu, to je jeho hlavní vítězství.

Zaspal jsem ráno jenom trochu. Aspoň jsem si dík tomu nechal ujít marketingový kecy pořádajících dodavatelskejch firem na úvod.

Jo, odpoledne, to bylo něco jinýho. U EFXka, v druhé práci. Hlavní plán pro tento den - reinstalovat untršéfovi Béďovi počítač. Untršéf Béďa na zhroucení systému pracoval necelýho půl roku, untršéf Béďa je nesmírně vynalézavej, pokud jde o způsobování závad. Připravil jsem si všechno, co jsem mohl potřebovat, instalační CD, startovací disketu, zazálohoval jsem si celej obsah disku, že ho přeformátuju, všecko šupem nainstaluju a bude. Už jsem měl i na příkazovým řádku napsáno FOR, jako začátek od FORMAT, když tu se Béďa přiřítil, děsně vystresovanej, že musí něco dodělat. Pak jsem mohl zálohovat půlku věcí znova. A fofrem jsem celej obsah toho disku tím formátováním zahubil, aby ho třeba nenapadlo si ten fórek zopakovat. To přišel zas ten druhej, šéf Bóďa, a začal prudit, že se mnou potřebuje něco probrat, jestli můžu jít za ním. Tak jsem se stavil, ale varoval jsem ho, že budu muset odbíhat, vedle mi běží reinstalace a Béďa potřebuje pracovat. Bóďa vyletěl jak píchnutej vosou, že jak vodbíhat, co je mu po Béďovi, že mě žádnej Béďa neplatí a von se mnou potřebuje zkontrolovat plnění úkolů, to si mu eště nedovolil nikdo říct, že by potřeboval někam odbíhat. Upozornil jsem ho, že teď už si to právě někdo dovolil a když se mu nelíbí moje odbíhání, může jít probírat plnění úkolů taky za mnou vedle, to si měl vzpomenout včas, že si chce povídat, nebo může počkat, jestli to stihnu nějak rozumně a pak bych si za ním přišel pokecat. Bóďa mi (zcela netradičně) pravil, že je se mnou špatná komunikace, že se asi budeme muset rozejít, že von na nic čekat nebude a potom už chodit nemusím. Známá písnička. Ale to poslední znělo vcelku přijatelně - potom jsem už za ním nešel. Navíc se tam zjevil ten třetí pitomec, óbršéf Boss, to už by bylo úplně zabitý, naštěstí zase za hodinku a půl vyprejsknul. Tak podle onoho příměru o Mohamedovi a hoře přišel Bóďa za mnou. A ptal se, co dělám? Jako ohromnou novinku jsem mu vcelku popravdě řekl, že reinstaluju počítač untršéfa Bédi. A Bóďa to zkusil z druhýho konca, začal mrmlat cosi o tom, že se mnou potřebuje projít moje úkoly, který neplním. Vsunul jsem pomalu další CD do mechaniky, pomalu se otočil a zařval: "Kdo tady neplní jaký úkoly ?!?" Bóďa se dal na ústup, brblaje si báchorky o špatné komunikaci, dramatickém rozchodu a ještě jsem zaslechl, že zatím si nikdo nedovolil na něj zvýšit hlas. Byl dneska nějakej drzej.

Stejně jsem se s tím paplal do půl desáté večer, do toho mi ještě spadlo slavný internetový ADSL a tak. Domů jsem přišel děsně pozdě. Ťapinka kupodivu ani nebyla moc nakrknutá, jednak se učila, jednak měla svejch starostí dost.

Znáte tu písničku od skupiny Klíč - Kopyta a hříva? Jak se tam zpívá:

Jsou kopyta a hříva a čabraky a šporny,
skrz ně kůň se na svět dívá a smíchy chtěl by ržát.
Když v sedle stařík zpívá, že vede život vzorný,
kůň moudře hlavou kývá a čeledín je mlád ...

Tuze pěkná písnička to je. A právě na to, jak ten kůň moudře tou hlavou kývá, jsem si vzpomněl v souvislosti s Ťapinkou. Té to určitě nepřišlo nijak extra moudrý, když na jejich praxi jeden kůň kýval hlavou směrem k ní. Směrem k ní z těsné blízkosti. Vlastně Ťapince napálil svou koňskou palicí do držky. Ťapinka má prokousnutej pysk, pořádně jíst nemůže, nadávat mi nemůže, tváří se nakvašeně. Ovšem mně žádnej kůň do huby nepraštil, já se smát můžu.


Středa, 21.05.2003

Je to hrůza, jak zaměstnanci mrhají pracovní dobou. Někteří teda. To do pochopitelně nepočítám, že jsem přišel o čtvrt na devět, to jsou malý věci. Třeba já se Žufim jsme toho měli dneska dost.

Nejdřív mi Žufi uvařil kafe, já mu pak vysvětlil, co má dělat, a odebral se na poradu. Já se odebral, nikoli Žufi. Ten mezitím dělal to, co jsem mu vysvětlil. A já bych mu to nevysvětloval a on by to nedělal, kdyby Pánbůh dopustil a hrom do DrDol spustil. DrDol přiletěla totiž s ohromným kvikotem, že jéje, referendum o EU bude, skoro jako volby to bude, děsně náročný a důležitý to bude, takovejch zásadních informací na nás vyblila asi padesát, načež z ní vylezlo, že je třeba udělat jakýsi seznamy volebních komisí. My jsme moudře pokejvali hlavama, že to známe, že to je určitě potřeba, že je to záslužné, že takový referendum bude, skoro jako volby bude, tak, když jsou ty seznamy potřeba udělat, my jí to schvalujeme, ať si je udělá. Chvílu se dívala z jednoho na druhýho, než jí zašrotovaly kolečka a došlo jí to, pak pravila, že Mára tady není. To měla DrDol taky vcelku pravdu. Mára tam nebyl. A co? Mára je další ouřadovej poskok a hlídá hřiště, na to, aby referendum zmařil, na to nevypadá. Co s ním teda má bejt? Aha, my nevíme? Paní tasemnice nám měla zavolat. Matně jsem si vzpomněl, že jsem ohledně toho s tasemnicí mluvil, jo, prej jim s tím máme pomoct, referendum totiž bude, skoro jako volby to bude, děsně náročný a důležitý to bude, DrDol je neschopná, její parta je taky neschopná. Proto si DrDol pozjišťovala, co všechno je potřeba udělat, teď chodí po ouřadě a špekuluje, kdo by to za ňu a tu její hvězdnou sestavu asi tak udělal. Aha, proto ta záhadná informace "Mára tady není". Mára tady není, aby za ně udělal jejich seznamy, máme je udělat za ně my. A tasemnice, šéfová proradná, jí to vodkejvala, že uděláme, co bude v našich silách. Přesněji řečeno ONA (tasemnice) vodkejvala, že MY (já a Žufi) uděláme. Tomu se říká dělba práce. Ale nakonec to nebylo tak žhavý, udělá to prostě Žufi a já půjdu na poradu. Ještě byla ve hře druhá varianta, jako že já půjdu na tu poradu, z toho jsem sice nebyl nijak vodvázanej, ale taky jsem se z toho nemohl vyvlíknout, že já budu zkrátka na poradě, DrDol a její partu v tom necháme podusit a Žufi jim bude moudře radit. No, blbá varianta, trvalo by to némlich stejně dlouho a von by musel jim sedět za prdelí celou dobu a koukat na ně. To by ho jeblo. Ne ne, udělal to sám. Po mém vysvětlení, takže mám taky zásluhu. A bez obav, my se ve vhodnou dobu připomeneme.

Tak tohle zatím furt plýtvání pracovní dobou nebylo. Plýtvání pracovní dobou nebylo ani to, jak potom volal kolega zvaný Hubátor, že jim netiskne tiskárna. Taková ta svině, Canon BJC-250, děsnej drek. Nalízne papír, kus ho zmuchlá a to je celý. Kdyby chtěli likvidovat papíry, půjčej si skartovačku, to dá rozum, když mají tiskárnu, je patrně z jejich strany zájem, aby na ty papíry něco tiskla a aby ty papíry pak byly použitelný. A protože se Hubátor tvářil velice smutně, to von už tak umí - dělat bernardýna v posledním tažení, tiskárnu jsem se mu vydal spravit. Po chvíli snažení jsem ji rozebral, ani jsem nic moc neulomil, všema hejblátkama zahejblal a zase to složil. Zbyl mi jeden takovej kus umělý hmoty, očividně fragment podavače, divně tvarovanej plát asi 20x10x8 cm. Že mi něco zbyde, to jsem věděl dopředu, ale původně jsem tipoval tak dva šroubky a jedno kolečko, né na takovej kravskej kus. Ale co už, hlavní je, že to bez něj tiskne a papíry nemuchlá.

To všechno je v pořádku. To není žádná ztráta času a žádný mrhání. Mrhání je něco úplně jinýho, třeba to, když si sextretářka Milaska vždycky dá pauzičku, šup a už visí na Herně na Centrumu a mastí poker. I to by samo o sobě nebylo tak tragický, nejhorší na tom je, když se tam "zajdu" podívat taky, vona má straight, přihazuje jak zběsilá, myslí si, že blufuju, jenže já mám flush, voškubu ju jak psa a vona mi to pak vyčítá. Tomu se pak teprve říká vyhozenej čas.


Úterý, 20.05.2003

Egi umí sliby dodržet. Třeba včera jsem slíbil, že v dohledné době nepřijdu znova tak brzo do práce, a tak jsem taky nepřišel. V noci jsem ještě chvílu pracoval, ráno jsem spinkal. Šéfová se pak držela za hlavu: "Proboha, jak můžeš v deset hodin ještě chrápat, kdo to kdy viděl?" Zabrblal jsem cosi, že já jsem to teda neviděl, protože když v deset chrápu, tak mám zavřený voči a když nechrápu, tak to zase nevidím, páč není co. A navíc jsem v těch deset už byl v práci. Ale fakt jsem si to mrmlal potichu, abych taky ještě nějakou nechytil.

Ona Soňa, ana účinkuje v Bitvě o Ořechov jakožto zdravotnice Rudé Armády.Podkova pro štěstí, štěstí vyměnit za CD s fotkama, to je dobrej kauf.Zajímavej bod dne byl oběd. Né tak, jak každej den, to je oběd taky žůžo, to je jasný, ale dnes obzvlášť. Jsem tam měl spicha s jednou velice super dívčinou, nějakou Soňou, které se zalíbily moje fotky z Bitvy o Ořechov, zvlášť jelikož tam také účinkuje a je to její velký koníček, skoro kůň, skoro takovej koníček, jak jsou koníčci, což je její druhej koníček. Tak tadydlenc té Soni se ty mý fotky tak zalíbily, že je chtěla i na CD vypálit a dali jsme si spicha dneska na obědě a já jsem jí to CD přinesl. Ona mi na oplátku přinesla oťapanou rezavou podkovu, podkova sama o sobě prej nosí štěstí, ale takový ty ze stánku, to je jenom šméčko na prachatý tůristy, kdežto tudle nosil skutečnej takřka bojovej uň na noze, chránila mu kopejtko tak dlouho, až byla dočista ochozená a už by mu to kopejtko nechránila, to ju Soňa vzala slavnostně mi ji předala v hospodě, že teď bude chránit třeba mne, třeba před šéfovou, kdybysem zase přišel tuze pozdě, to bych pak mohl podkovu vzít a šéfovou s ňou majznout do čela. S takovou podkovou se daj vůbec podnikat věci. Taky bysem si ju mohl přibít na zeď, třeba hnedle v kanclu, v pátek se náš kancl maluje, to bych ju tam mohl v pondělí přibušit. Jenže to má háček, to by se mohla přijít podívat šéfová, zrzavá podkova na nově vymalované zdi by její zrak dozajista upoutala a pak vysvětlujte tasemnici ouřadu, že mi to má nosit štěstí. A to bych se ani nemohl bránit, jelikož podkova by dlela na zdi a čím bych pak tu šéfovou majznul, že jo? No, co s podkovou, to si ještě rozmyslím, ale su rád, že ju mám, podkova nosí štěstí a basta fidli. A Soňa je tuze akční děvčica, protože je správně švihlá, když má zálibu v uních a ve vojenské historii, čili děvče zdravě militantní, což je rozhodně větší přínos, než pseudohumanistický bejložravý spečenovlasý "demošky" z různejch hnutí a nehnutí.

Odpoledne jsem šel do FotoLabu, kde jsem měl fotky k vyzvednutí. Hmm, baba si mě nějak zkoumavě prohlížela, asi si mě od doby reklamace foťáku pamatuje.

Povídám: "Brej den, měl bysem tady mít fotky," a dal jsem jí vytištěnej mejl, kde bylo napsaný, že je tam dneska budu mít.

Baba: "Jo, tady jsou, dneska přišly."

Já: "No, to je dobře, že dneska přišly. A protože měly přijít už včera, předem děkuji za deset procent slevy."

Baba: "Jak včera? Voni v tom maj bordel, to jo ..."

Já (chachá, po několika konfliktech jsem si to naštudoval): "Na zpracování zakázky jsou tři pracovní dny, přičemž den podání se do doby nezapočítává. Potom je nutno připočíst až dvacet čtyři hodin k dopravě na zvolenou sběrnu. Tak hovoří vaše Všeobecné podmínky, pokud je náhodou neznáte, preventivně je tady mám vytištěný. A já to podával v úterý."

Baba: "Tak to úterý se nepočítá, pak tři dny. To máme středa, čtvrtek, pátek a pak pondělí na dodání."

Já: "Vidíte, vychází Vám to úplně stejně. A jelikož se to zpozdilo pouze o jeden den, mám nárok na deset procent slevu, tak hovoří váš Reklamační řád, pokud ho náhodou neznáte, opět ho mám preventivně vytištěný."

Baba: "Maj v tom bordel. Oni na Internetu píšou tři dny a my na to máme pět dní a já vám to teda dám do jinýho sáčku a slevu vám teda odečtu."

No vida, není nad dobrou přípravu. A to jsem v tom měl ještě deset snímků grátis, jak mi zmastili cosi s poslední zakázkou. Jo, zdražovat a přitom služby zhoršovat, to umí každej vůl. A to tak na mne.

Pak jsem šel do jedné hospody s Janou.Tleskacovou, Ka-Dvojkou, L3996 a Newa-Keem, prostě se sociopatama a deprivantama z XChatu, posléze do druhé hospody s tradičníma slepejšama, ovšem dneska jenom s Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou, Pepé s Bačou táhli do světa. Pro Tetku a Jirku jsem měl koupenej foťák (ten jsem jim sehnal už včera, ne dneska u baby, tu už by asi vomejvali). Musel jsem jim ho s velkou slávou předat, takovej ten bakelitovej výlisek s čočkou a motórkem, to je tuze jednoduchý na vovládání, to se jim to bude fotit. Při té příležitosti jsem se v obou hospodách nezapomněl fotkama pochlubit, když na webu ještě nejsou.

Třeba takovýma bejkama, ti jsou naprosto super, ti byli u vesničky Nový York poblíž Suchdola nad Lužnicí, tam se pásli, mladí bejci, vypadali jako hašišáci nebo punkeři nebo podobná verbež. Prostě ostří hoši od pohledu, ještě že mezi náma a nima byl ohradník.

Bejci pankáči ...

A pak si přijdu s fotkama domů, ukazuju je Ťapince, kterak se mi povedly, zvlášť ti bejci, ty chtěla vyfotit špeciálně vona, veterinářka tělem i duší i o víkendu, no první, čeho si všimla, bylo, že za nima je ještě jeden bejk, sice trošku už rozmáznutej, ale zřetelně má zvednutou nohu a líže si koule. To je celá Ťapinka. Moji historku, kterak se snažím uchránit moje peníze (ona tomu bůhvíproč říká "naše peníze") do mého rozpočtu (ze stejně nepochopitelného důvodu to Ťapinka nazývá "rodinným rozpočtem"), tu moji historku poslouchá tak s bídou na půl ucha, ale bejka, co si líže koule, toho má hned, to je celá vona.

... a bejk kulolízavý.


Také jsem vysvětloval něco o digitální fotografii kamarádovi Romanovi alias Prófovi, děsnou mejlovou výměnu jsme rozpoutali, už si, kruci, připadám jak nějakej věrozvěst, přitom o tom sám vcelku prdlajs vím, nebo aspoň mně to tak připadá. Ale takoví jsou vlastně taky důležití, že jo? Jenom Roman to nakonec uzavřel:

... stejne nemas co delat, tak uz se tesim, ajk se na me neznalosti popases v deniku a budes vydavat za slozitou a odpbronou konzultaci :)

Roman

Cha cha, prdlajs leda. Nic se vydávat nebude a nikdo se pomlouvat nebude.

Ani Bobeša pomlouvat nebudu. Bobeš totiž taky dneska (proti očekávání) dodržel slovo a vyplajzl svůj Bobšotlach za poslední tejden, kdy byl furt mimo-drát, jak říkáme my, odborníci, byl off-line. Bobeša pomlouvat nebudu, protože to celý eště nemám dočtený, zatím su u toho, jak se zase v Anglii ožral a udělal mezinárodní ostudu, jelikož chlastal se samejma cizincama (vzhledem k Anglii), navíc povýšil, už je tam i za šaška, tak si to dočtu a pak se do něj obuju. Jenže to nejni žádná hra, když už je za šaška i bez mýho přičinění ...


Tak mi to nakonec nedalo a obsáhlý týdenní Bobšotlach jsem si dočetl, ač je už hluboká noc. Chuďulka malej ("malej, ale širokej", to je z nějaké pohádky, ne?), Bobeš ubohej, jak voni ho v té Anglii trápí. Ubytujou ho v prapodivným hotelu. To není nic zvláštního, všechny hotely jsou dle Bobeše prapodivný, Bobeš totiž ještě nespal třeba v hotelu v městečku Svaljava na Ukrajině. To by mu to tak nepřišlo. Ale tenhle byl děsně divnej, ošidili stařenku, ehm, vlastně Bobeša, nedali mu šlauch k televizi a do lampičky žárovku. Bobeš už očividně zapomněl na svoje časy servisního technika. A mimochodem, mám v živé paměti, jak se smál, až se za svůj obrovský břuch popadal, když si kdysi loni četl historku, kterak jsem uvedl v úžas rakouskýho celňasa, že s sebou jenom tak pro strejčka Příhodu vozím klubko drátu. Bobši, Bobši, kdybys to dělal jako já, mohls čumět na bednu.


Pondělí, 19.05.2003

Zajímavé ráno. Vono se nám totiž blíží to slavný referendum, tak už ouředníci u nás na ouřadě začínaj vyblbovat. A kdyby jenom ti. Tak třeba mi v pátek volala Lotosový Květ ze Statistiky, že se u nás už dneska musí nainstalovat jejich počítač, jestli bysme tam nemohli bejt se Žufim dneska dřívějc. A v pátek jí tam připravit telefonní linky. No jo, co bysme nemohli? Můžem. Jistě. To stačí, kdybych napsal ještě "rádi", to už bych kecal moc.

Tak tedy už v pátek jsem poslal Žufiho natáhnout tam z vedlejší místnosti, ze sextretariátu do kanclu malýho šéfa Adolfa, ty linky. Von je totiž inžinýr. Ten Žufi. Byly dvě. Ty linky. Jedna datová a jedna hlasová. Tak jsem mu namaloval plánek, "tady to povedeš za skříňou, tady pode dveřma, tady za stolem a tady to bude končit. Datovou, tohlencto číslo, necháš šlauch viset v luftě, hlasovou, todlencto druhý číslo, tu píchneš do toho telefónu, kterej se tam někde válí. Hlavně to neprohoď, proto ti ty čísla píšu." Prohodil to. Von je totiž inžinýr.

Na dnešek jsem Žufimu naordinoval speciální ranní úkol - jak vyleze z pelechu, vezme telefon a vytáhne z pelechu mne. To se mu i povedlo. A tak se stalo, že jsem přišel na ouřad vo půl osmé. Tlustej vratočuč Gauner z toho měl málem smrt, což mě utvrdilo v přesvědčení, že už to v dohledné době nebudu opakovat. Také mne v tom utvrdil fakt, že kokoti ze Statistiky přijeli s počítačem až po půl deváté. Zmrdi. A já kvůli nim tak brzo vstával. Letos už víckrát ne. To jsem zase sežral hada.

Ale Lotosový Květ si počítač odzkoušela, linky jsme uvedli do správnýho stavu, malýmu šéfovi Ádovi jsme vysvětlili, že jeho kancl je prima a nám se líbí a von ať si najde ňákej džob někde v terénu. Dneska, v době dalších testů, při referendu a nejlépe i tak tejden po něm. Jeho předchůdce, bejvalej malej šéf, ten to měl moc rád, tomu dělalo problém si vůbec vzpomenout, kam má do té práce jít, tak to měl jednodušší, to byly volby, my jsme ho vykopli a von se měsíc neukázal. No, uvidíme, jak se s tím smíří Dolfa.

Ovšem když už to vypadalo, že je to v cajku a zbytek dne nebude žádný drama, vstoupila do toho Zdenička. Ano, přesně ta moje favoritka: "Píše mi to, ať stisknu <F10>, co mám dělat?" Vony tam dneska byly jenom dvě, ona moje tajná láska Zdenička, ta je děsně chytrá a šikovná, asi jako hojdacie kreslo, furt ze sebe ty svý moudra sype a dává tak svůj intelekt patřičně najevo. A s ní tam byla ještě Formička, vo té nevím nic, protože ta tam jenom sedí a cosi si mektá a huhlá. Třetí, Sonička, ta byla v prdeli, to jsou ty dvě vždycky tuze namydlený, protože Sonička taky není žádnej výkvět oduševnělosti, ale je o stupínek nad nima. Asi jako otočná židle. A ať nežeru, jako otočná židle s opěrkama na ruce.

Sonička asi v pátek nějak blbě sestřelila počítač, no a jak to tak už někdy Window$ dělaj, na Zdeničku ráno na Soniččiné mašině vybafl ScanDisk. Zdenička, voči metr před sebou jak šnek, se pro mne dořítila a začala mi to barvitě popisovat. No co, stejně jsem měl cestu kolem, tak jsem jí zašel načudlíkat tam něco jako "Opravit" -> "Pokračovat" -> "Konec". Pro ně to byl nepřekonatelnej problém, vony tam totiž neměly myš. Ztratila se. Utekla. Snažil jsem se jim vysvětlit, že ve ScanDisku ta myš prostě není nikdy, že to musí šipkama. Stejně to asi nepochopily. Začaly se startovat Windows a tím jsem servisní zásah považoval za završenej.

Jo, proč se v tom ty dvě nány vůbec hrabaly - k tomu počítaču je totiž připojená tiskárna a aby mohly tisknout, musí bejt zapnutej. Taky po přihlášení tam kvůli tomu vybafne takový okno, který se musí minimalizovat a nechat na liště, pak už se dělá normálně. Tak je to několik let. Pokaždý.

Tak si dojdu do kanclu a volá Zdenička: "Vono je to zas."

Já: "Co je zas?"

Zdenička: "No ta modrá obrazovka."

Já: "Aha, ScanDisk, a jaký tam máte možnosti?"

Zdenička: "Program ScanDisk opravil chyby na disku ..."

To já znám, toho je asi půl obrazovky, to než by mi přeslabikovala, to by na mé vybělené kostře pavouci natahovali sítě: "Ptám se na možnosti, máte tam pod tím něco jako 'Pokračovat', 'Konec' nebo něco takovýho?"

Zdenička: "Já su u vedlejšího telefonu."

Zdenička na Formičku: "Co je tam napsaný?"

Formička v pozadí: "Program ScanDisk opravil chyby na disku ..."

Zdenička na Formičku: "Ptám se na možnosti. Co je tam pod tím?"

Formička: "To já nepřečtu, počkej, já se jdu podívat. Aha. 'Zobrazit protokol' nebo 'Konec' "

Zdenička: " 'Zobrazit protokol' nebo 'Konec' "

Já: "Vyberte 'Konec' "

Zdenička: "Vyber 'Konec' "

Formička: "To nejde, tady není myš."

Zdenička: "To nejde, tam není myš."

Já (co jsem vám asi vy krávy před chvílou říkal?): "Šipkou doprava najeďte doprava na 'Konec' a stiskněte <Enter>"

Zdenička: "Šipkou doprava najeď doprava na 'Konec' a stiskni <Enter>"

Formička: "To nejde. Aha. Doprava. Konec. Enter. Jo, už."

Zatímco si počítač tak vesele znova startuje, začalo mi vrtat hlavou, proč to vlastně vypínaly. A když už, proč rovnou vypínačem nebo proč mačkaly přímo Reset. Blbec su. Tady to mohlo skončit.

Já: "A proč jste to znova vypnuly nebo znova restartovaly?"

Zdenička: "My jsme s tím nic nedělaly."

Já: "Když jsem odcházel, počítač byl spuštěnej."

Zdenička: "My jsme s tím nic nedělaly. Ono to nic nedělalo."

Já: "Jak nic? Objevilo se tam přihlášení do sítě?"

Zdenička: "Ono to nic nedělalo. My jsme s tím nic nedělaly."

Já: "Tak objevilo nebo ne?"

Zdenička: "Ono to nedělalo nic."

Já: "Tak jste to teda restartovaly?"

Zdenička: "Ono to nic nedělalo. My jsme s tím nic nedělaly."

No jo, to jsou důležitý informace. V pozadí klapání kláves.

Formička: "Už. Jo. Co je zase tohle?"

Zdenička: "To je tam vždycky."

Formička: "To tam nikdy nebylo." klik - klik.

Aha, zlatíčka přišly na okno s tiskovou správou.

Zdenička: "Teď to tam máš dvakrát."

Formička: "Co tam mám dvakrát?"

Zdenička: "Teď to tam máš dvakrát." (holky si vystačí samy, poznámka - správa tiskové fronty nejde spustit dvakrát)

Formička: "A co s tím mám dělat?"

Zdenička má nad Formičkou navrch: "To musíš MINIMALIZOVAT."

Radši jsem bez řečí potichu zavěsil. A nedivte se, že po tomto zážitku jsem měl dost až do večera.


Neděle, 18.05.2003

Úklid.

To by mohlo stačit, nebo ne?

Doma už nebylo k hnutí, neuklízím já, neuklízí Ťapinka, psi už vůbec neuklízí. Ale když už není kam postavit hrnek s kafem, to je na pováženou. Povážil jsem to a vzal to do svých rukou. Proč a jak bych to bral do cizích rukou, to jest mi záhadou, ale říká se to - vzít něco do svých rukou. Možná bych to mohl vzít do Ťapirukou, přikázat úklid a zdejchnout se. Leč to by byl výsledek značně nejistý, jednak by se na to Ťapinka třeba mohla taky krajc vajc (ačkoli bych ji po zásluze ztrestal), taky by to mohla Ťapinka vzít vážně a uklidit, leč podle svýho. Takovej Ťapiúklid už známe, cokoli Egíčkovo se vyhodí a cokoli Ťapinčino se nacpe někam, kde to není vidět. Třeba kartáč na boty mezi vánoční ozdoby, to celý do truhlíku a to celý do komory. Jo, to už tu bylo. Takhle tedy ne. Jest třeba systém. Nejdřív uvolnit aspoň část skladovacích prostor ve skříňkách a tam pak nacpat věci, co si myslím, že je budu někdy potřebovat. Ono až pak proběhne několik podobných úklidů, postupně toho vyházuju víc a víc, dokonce i věci, který dneska důkladně ukrývám.

Ale na druhou stranu, objevil jsem věci netušené - několik různých počítačů, rozebraných rádií, foťáků, několik set slovenských korun, několik desítek tisíc rumunských lei, několik totálně kaput mobilních telefonů, počítačový časopisy od roku 1990, manuál k T602 a spoustu velmi starejch a velmi nekvalitních fotek.

Tak třeba tohle je nynější untršéf Béďa od EFXka, kterak asi před deseti rokama brodí říčku Oslavku a tváří se velice nešťastně. Nešťastně se tváří hlavně proto, že Egi na břehu, ač má dávno fotoaparát Smena zaostřený, dělá, že fotoaparát Smena zaostřený nemá, tudíž Béďovi mrznou nohy. Nebo třeba tohle, tohle je Egiho oblíbený způsob výchovy dětí. Jelikož Egi žádné děti dosud nemá, musí k nácviku výchovy dětí používat děti cizí, nebo nejlépe svoji tehdejší švagrovou. Zas je to zhruba deset let. Tehdejší švagrová, Milena, se též tváří nešťastně, protože visí na laně nad jeskyní Švédův stůl a pod ní je ohromná lochna do země. Určitě víc, jak pět metrů. A nakonec třeba tohle, dneska ti Micro$ofti s těma ikspéčkama nadělají, pche, už v PC Worldu 5/1991 byl článek o počítači IBM XP, to bylo aspoň dělo. Taky stál kolem patnácti tisíc dolarů, tedy kolem půl milionu.

Tak se taky stalo, že "cestopisu" z Třeboňska jsem napísal jenom kousínek, ale už už na tom dělám, aby mě Kachně a Miš nepomluvili.

A v bytě se dá pohnout, tedy můžu směle znova zaneřáďovat. Chudáci popeláři ovšem budou na ten vyhozenej vybranej počítač koukat asi trochu divně.


Sobota, 17.05.2003

Vida, hned je líp. Stačí se jednou vyspat. Šel jsem spát už o půlnoci. Pravda, Ťapinka měla jako vždy tendence mi to překazit, že po mně bude zase skákat a já se naseru a vylezu. Ale hnal jsem ju s takovým řevem, že se dala na ústup. A spal jsem a spal a spal. Patnáct hodin jsem spal. Žůžo.

Pak to zkusila znova, to zkusila druhej systém lákání Egiho z pelechu - žrádlo. "Ohřívám polívku, dělám oběd, vstávéééééj."

Opáčil jsem ze spaní: "Chceš do držky?"

Ťapinka se vztekla, zhasla plamen na sporáku a uraženě šla venčit psy.

Chvíli jsem si ještě poležel a pak přece jenom vylezl, to už byly ty tři odpoledne. Ťap se po chvíli vrátila a syčela cosi o tom, že si asi představuju, že mi bude dělat služku. Přibrzdil jsem ji prohlášením, že já si momentálně představuju třeba kafe a služka, která by si nebyla schopná za tři roky zapamatovat, že pán, když vstává, chce vždycky kafe, taková služka by dostala dávno výpověď, tudíž Ťapinka je na tom v porovnání s onou fiktivní služkou ještě velice dobře, tedy nechť přestane pyskovat a valí to kafe uvařit. Byla tak zpitomělá, že přestala pyskovat a valila to kafe uvařit.


Zbytek dne se hrabu ve fotkách, abych z nich zejtra zase něco splácal.

Hergot, venku zase svítá a řvou ftáci, tak jdu spát.


Pátek, 16.05.2003

Do kopru taky pořád s takovým pátkem, pátek má prej bejt malá sobota, nenechte se vysmát. Blbárna to je. Určitě zas nějaká bolševická fligna, tenhle pátek. Já to moc dobře znám. Už jsem byl z celýho tejdna tak zpitomělej, že jsem i do práce přišel včas. Tak je to divnej den, nebo ne?

Na ouřadě se maluje. Postupně, vždycky třeba dvě patra. Tentokrát přišla řada na spodní dvě v naší budově. Tak hned na úvod tam ženský lítaly s přepravkama šanonů a se stohama papírů, strkaly to do temných koutů, aby jim to někdo nevočóroval. A hlavně to vozily výtahem nahóru a dólu, vždycky jich vlezlo asi milion do výtahu, každá plnou náruč blbejch papírů, jezdily po budově, vždycky jedna vylezla a zkoušela do nějaké tajné skrýše ještě dvě hrsti formulářů narvat. A parchanty svoje si na to pozvaly. Jeden takovej zmetek se mi přimotal do cesty, nevím, čí vůbec byl. Jaruš z kasy ho doprovázela a pravila ke mně, že budu muset po schodech. Na ta slova se spratek pokusil přelepit papírkem fotobuňku vod dveří vejtahu, aby se nemohly zavřít. No, to zrovna. Směrem k Jaruš jsem si poklepal na čelo, na šmejda malýho zasyčel: "ZZZkusss to, jen to zzzkusss !!!", parchant ucuknul, já vlezl do vejtahu a vodjel do třetího patra, kde jsem zjistil, že dobytci malíři nám zaskládali dveře stolama tak důmyslně, že i já, abych se protáhl, musím zatáhnout břuch a jít bokem. No, aspoň nepřijde třeba šéfová, vida, každý zlo je k něčemu dobrý. Ale děsím se, že příští tejden to čeká nás.

Měli se za mnou stavit dva lidi. Vobchodník Koloušek vod NetBoxu, toho jsem potřeboval, a Howadoor, kterej se měl stavit soukromě. Stavil se Ládíček Kopíráček, kterej se vůbec stavit neměl a kterýho jsem vůbec nepotřeboval, zato Koloušek se na to vysral. Howadoor se stavil. Chudák, von tak nesnáší ty ouřady a za mnou musí přímo do jámy lvové. Ale z té lepší stránky - pohádal se tam jenom s jedním člověkem. Víc jich nestihl potkat. Ten jeden člověk byla stejně vratočučka, na tu se nehraje. A jenom ju seřval, že jí je prd po ňákejch Howadoorech, co jí v neouřední dny lezou do ouřadu. A zdrhnul jí. A vona volala, zděšená, že za náma jde nějaká návštěva, že to musí bejt za náma, protože je to děsně podezřelá návštěva, že takový návštěvy choděj jenom za náma. To byla velice aktuální informace vzhledem k faktu, že Howa mezitím už u nás seděl. Jestli mě z té baby jednou nejebne, tak už z nikoho. To už je lepší tlustej vratočuč Gauner, ten si tam sedí, v jednom kuse žere a do ničeho se nemontuje.

A vodpoledne jsem šel k EFXku. Strávil jsem tam asi čtyři hodiny, načež jsem se na odchodu zastavil za šéfem Bóďou. Ten mě uvítal, jako vždy, dotazem na to nejpodstatnější:

"Už máš ty nový instalační protokoly?"

"Nemám, teprve mám přepracovanej vzor."

"Ale já jsem myslel, že už to budeš mít."

"To jste myslel blbě, leželo vám to tady od ledna, dal jste mi to před třema tejdnama, to jsem na to neměl čas."

"Proč?"

"Třeba proto, že jsem rušil ty služby u těch zločinců z Globe."

"To jsem myslel, že to je přece dávno zrušený."

"To jste myslel zase blbě, to mělo bejt zrušený, kdybyste minulej měsíc neprošvihl termín."

"Já jsem ho prošvihl? Vždyť to jsem chtěl připravit po tobě."

"Já jsem vám to taky připravil, poslal mailem a jenom to chtělo ověřenej podpis a odfaxovat. Ale jo, máte pravdu, připomínal jsem vám to jenom šestkrát."

"Michale, s tebou je špatná komunikace."

Asi je, vždycky, když Bóďa prosere nějakej termín, tak mi řekne, že je se mnou špatná komunikace. Já už tomu začínám i věřit. Ale už to tu dlouho nebylo, snad čtrnáct dní. Možná to bude tím, že jsem čtrnáct dní po Bóďovi nic nechtěl.

Aspoň, že jsem k večeru nad Ťapinkou (tradičně) vyhrál v golfíku.


Čtvrtek, 15.05.2003

Byl jsem mrzce obelstěn. Bel5 alias Belino měl narozeniny. Což není až tak divné, narozeniny má vcelku každý, u většiny populace se opakují i každý rok. A taky na většinu populace a jejich narozeniny vesele kašlu. Pamatuju si tak Ťapinku a máti. A i na to jsem schopen zapomenout. Vcelku trapné je, když mi to někdo připomene. I na svoje narozeniny jsem schopen zapomenout. To když mi někdo připomene, to je o poznání milejší, ale že bych z toho dělal loužičky, to zase ne.

Na Belinovy narozeniny jsem též zapomněl. Svinský program ICQ mi to sice poctivě sdělil, ještě mi dával na výběr, jestli mu třeba nechci poslat virtuální pohlednici, mail, zprávu. To se ví, že jsem nechtěl. Proč bych mu něco takovýho posílal? Lidově řečeno jsem se na to vysral.

Bel se ovšem důrazně připomněl: "Mám narozeniny. Přijď do hospody. A můžeš mi přinést flašku."

Pravil jsem svoje v poslední době oblíbené: "Hmm" a považoval věc za vyřízenou. Leč trubka Belino si moje "Hmm" zase vyložil špatně, tedy jako "Hmm, už se ženu a su z toho celej nadšenej", a všem roztroubil, že už se ženu a su z toho celej nadšenej. Tak jsem se tam teda došoural a i tu flašku mu přinesl. Aby neřekl. Von stejně řekne, že Fernet nechtěl, že chtěl whisky a určitě mě pomluví. Von je sviňa. Svinutá.

Ovšem teda když už jsem tam byl, tak jsem pobyl. Původně jsem chtěl jít obratem domů, ale byla tam kromě mne spousta skoro tak úžasných lidí, jako jsem já, třeba L3996 a Ka-Dvojka, to vyžadovalo nějakou dobu přítomnosti. Nejdřív se sedělo u nich na firmě, když to hrozilo demolicí a likvidací firemních prostor, šlo se do hospody. Zcela netradičně do Legendy. Jo, to jsem tam byl tento týden teprve potřetí. Tam odpadly slabší nátury jako třeba Speedee (on byl načnutej už z té firmy). A na závěr Bela popadla opilecká pýcha, že je třeba se ještě na firmu vrátit a vypít tam všechny zbytky, čímž se zahladí stopy. To by se snad i podařilo, kdyby k likvidaci zbytků si nepustili hudbu a nezačali tancovat a převracet regály. No, tak bledě na tom nebyli, aby se neudrželi na nohách, ale důvod byl ten, že nájemníkům v domě se nelíbila hudba, chodili vypínat pojistky a pár poliček vzalo za své při Belových pokusech o obnovu dodávek elektrické energie do aparatury, aby mohla řvát zase hudba a dalo se tančit a nájemníci mohli jít zase vypínat.

Velký to bylo, akorát jsem se vrátil ukrutně pozdě a ráno se mi nebude chtít vstávat. Pro příště to musíme zjednodušit. Hezky Bel přijde ke mně, řekne: "Mám narozky, dej sem flašku," já mu dám flašku a skopnu ho se schodů. A nebude se mi chtít spát. To je nápad. Nebo mu nedám nic, když se žádné oslavy účastnit nebudu. Prostě přijde, řekne, že má narozeniny, já ho skopnu se schodů a bude vyřešeno. Jo, tak to bude.

Kytičky, co jsem si fotil po cestě na Špilas ...
Kytičky, co jsem si fotil po cestě na Špilas ...
Kytičky, co jsem si fotil po cestě na Špilas ...
Ka-Dvojce už nestačí jedno pivo, fakt dělala "multitasking" a nahejbala si střídavě z obou.
Oslavenec. Chlebíčky mu sežrali, musel se krmit v hospodě.
Speedeeho ďábelský drink s uraženým půllitrem a plovoucím vajglem. Speedee je king.


Středa, 14.05.2003

To jsem zase dopadl. Já to říkám furt, že mi to ranní vstávání nedělá dobře. Když přijdu včas do práce, nebo teda osm nula pět, to se mnou pak nic není. Fuj.

Celej den su jak lisknutej po tlamě. Taky jsem se do ničeho nehrnul. Spíš jsem tak vocmrndával a čekal, jestli někde nebude nějakej průser. Né, že bysem neměl co dělat, ale to známe, já se pustím do něčeho většího, nemyslí mi to, zmastím to. Pravda, to bych hned měl ten průser, vo kterým jsem mluvil, jenže je rozdíl mezi průserem mnou zaviněným, za nějž můžu dostat v nejhorším případě pojeb, a mezi průserem někoho jinýho, za kterej se mu můžu jednak vychechtat a druhak můžu chodit a říkat, jakej je to blbec (nebo blbka, aby byly spokojený i kolegyně), když produkuje takový průsery. Ne ne, dneska to zkrátka nešlo.

K večeru jsem doma pojal geniální nápad. Chvílu se natáhnu a pak zase vstanu a bude mi hej a něco dostanu tuze dobrou inspiraci a něco tuze moudrýho tady napíšu. Ťapina se šla taky natáhnout, přece nemůžu já mít něco lepšího, to dá rozum. To bylo tak sedm hodin. A místo za hodinu jsme se vzbudili o půl jedné v noci.

Ťap: "Chceš ještě teda vstávat?"

Egi: "Hmm." ("Hmm" jako "jo".)

Ťap: "Ale je půl jedné."

Egi: "Hmm." ("Hmm" jako "a sakra").

Ťap: "Aspoň psy by měl někdo vyvenčit."

Egi: "Hmm." ("Hmm" jako "to bys mohla ty").

Ťap: "To seš hodnej, že je vyvenčíš."

Egi "Hmm." ("Hmm" jako "a kurva, že já raději nedělal, jak tvrdě spím")

Ale uznávám, byl jsem na řadě, vstal jsem, psy vyvenčil, něco korespondence vyřídil. Teď nebudu moct usnout a ráno nebudu moct vstát. A bude to nanovo. Já už to vidím v živejch barvách.


Úterý, 13.05.2003 - Jupí jupí ...

Zaspal jsem. Trošku. Ale nikomu jsem nechyběl, jelikož jsem měl na ráno napsánu cestu na Magorát. A když už jsem tak hezky nikomu nechyběl, řekl jsem si, že bych mohl nikomu nechybět eště ňákou tu chvílu, stavil jsem se za bejvalou (a na Magorát katapultovanou) kolegyní Harmony, stavil jsem se za Branďulkou na kafe, tuhle pokecal, tamhle popovídal a hups, v poledne jsem byl v práci. Až do tří. A jupí jupí pryč.

Stavil jsem se u EFXka, Béďa, Bóďa i Boss byli kdesi v čudeli. A prej je třináctýho nešťastnej den. Trochu jsem se tam pro formu povrtal v serveru a zmizel taky. Jupííííí.

Zmizel jsem, protože jsem se musel vypravit do Líšně. Do knihovny. Tam otevřeli úplně, docela a zcela fungl novou pobočku, kde mají taky CéDéčka, co víc, JoeHlav, kterej mi je v té hlavní vyžírá před nosem, ten se to ještě asi nedomákl, navíc Líšeň je vošklivý panelový sídliště na kraju Brna, kde rostou všelijací pouliční povaleči, gangy mladistvých a jiná verbež, kriminalitu to akorát tropí, po diskotékách to lozí, do knihovny to ani nepáchne. A když už tam náhodou nějakej zbloudilec strčí šňupák (podle vzoru "šňupat koks"), tak si určitě nepůjčuje country a podobné příbuzné šílenosti. A to já zase jo. Líšeň je zlatej důl. Jupí.

Celý to totiž vzniklo proto, že jsem včera v noci konečně mocně zahledal na Interfernetu a vypátral, kdo zpívá tu písničku, co mě tak zaujala vonehdá, tu, která začíná slovy: "Zdálo se mi, že jsem houmlesák." Je to Petr Spálený. No vida. A mám to. A je to super. Jupí.

Trošku jsem cestou zmoknul, ale přece si tím nenechám kazit kultůrní zážitek. A protože jsem byl v dobrém rozmaru, nechal jsem si bábou na rohu na Čáře vnutit kytičku pro Ťapičku. Babka tam stála a voňavé konvalinky prodávala. Strašnej smrad. Ale chtěl jsem bejt za romantika, to se musí něco vydržet. Ťapince uděláme buď radost, nebo, pokud mě zase něčím nasere, tak jí z toho uvaříme výbornej čaj. A bude po ftákách. Teda po Ťapinkách. Jupí.

A šel jsem do hospody za Pepém, Bačou a Tetkou Králičkou tentokráte bez jejího posledního manžela Jirky. Jelikož jsem měl dobrou náladu, jelikož je úterý a jelikož Ťapinka někde tančí to svoje hula-hula. Jupí.

Ovšem pak mi Ťapina volá, jestli se nechci stavit ještě za nima do druhé hospody. Pod pojmem "za nima" si tentokrát můžete představit Ťapinku, Vérru a Žufiho. Ťapina to sice říkala jakýmsi takovým tónem: "To se ti asi NEBUDE chtít, že ne?", jenže mě hrubě podcenila, nějak zapomněla, že je to úterý a tudíž už dvě hodiny jsem nikoli doma, nýbrž v knajpě hned za rohem. A byl jsem tam dřív než ona, tak pak čuměla jak vejr. Jenže vyzuňk jsem jednu Kofolu a šel domů, Ťapinku i s jedovatou kytkou tam zanechav. A ještě chvílu jsem pracoval pro jednu práci a ještě chvílu pro druhou práci a poslouchal, jak se panu Spálenému zdálo, že je houmlesák, a teď si užívám klidu, zatímco Ťap ešče s nima někde chlastá. Jupííííí.


Cheche, Ťapinka přišla před půlnocí a začala dělat ještě něco k jídlu. Špagety. To jsem neprotestoval. Já zatím zajdu s psama.

Dovedete si představit, jaký kardinální dilema prožívá pes, když u dveří stojí páníček s vodítkem znamenajícím procházku a v kuchyni operuje panička se salámkem?

"Probůh, co kdyby něco v kuchyni upadlo dobrýho a my byli zrovna venku? Nebo co kdybysme čuměli v kuchyni a páníček si to rozmyslel? Nebo šel sám a nás tady nechal?"

Dostali kus salámu na cestu a šli jsme. A to byla spokojenost tuze obrovská.


Pondělí, 12.05.2003

Ach jo, spát se mi chce, jako ostatně furt, nachlazenej su jak kráva, nikdo na to ohledy nebere. Obzvlášť moji milovaní kolegové a především kolegyně. To je teď tak v módě, psát "kolegové a kolegyně", aby si snad kolegyně nemyslely, že je opomíjím. A zase nemůžu napsat jenom o kolegyních, protože by mě obvinily z nějakého šovinismu nebo čeho to. A to i přesto, že kolegové se poslední dobou pod mou hromovládou krčí někde v koutku, zatímco kolegyně vymejšlejí horší a horší způsoby, jak mi brnkat na nervy. Ale to napsat zase nemůžu, to by byl zase šovinismus. A to můžu bejt eště rád, že mě nechtěj nabonzovat za nějaký sexuální obtěžování. To je druhá taková móda, když někdo někoho nakrkne v hokně. No, moje kolegyně jsou alespoň natolik sebekritické, že při pohledu do zrcadla ví, že by jim to nežrala ani taková pseudosoudkyně, jako třeba Radomíra Veselá. A že ta je nějak blbá. Ale to jsem odbočil jaksi. Hlavní je, že mi tedy kolegyně (a ti nezbytní kolegové) užírají z mejch ubohejch nervů a vůbec neberou ohledy na mou těžkou nemoc, jako je třeba momentální nachlazení.

Třeba taková DrDol, ta si zase dneska "šplhla". Přišla jí mailem tabulka v jakýmsi Excelu, že ji má opravit, co opraví, to má červeně podbarvit, a celý to poslat tomu šuldovi z TeleComu zpátky. A to tak na chudinku DrDol. Otevřela si to cvičně hned třikrát, vždycky někde něco přepsala, uložila, pak to zas v jiné kopii neměla, no groteska. Zkoušel jsem ji trochu umravnit, všechno jsem jí to pozavíral, vysvětlil jí, jak se udělá červená buňka. A DrDol lamentovala, to že snad bude dělat u každé? Zvlášť když se tam pořád opakuje to stejný?

Egi: "Ale né, tak si opravte jednu, vybarvěte ju červeně, <Ctrl>+<C> zkopírujete a <Ctrl>+<V> vložíte tam, kde má bejt to stejný. To je elementární ovládání Windows."

DrDol: "No jo, vy máte na všechno nějakou fintu, jak já to mám vědět?"

Egi: "Že <Ctrl>+<C> zkopírujete a <Ctrl>+<V> vložíte? To je elementární ovládání Windows."

DrDol: "Ale když já s těma tabulkama tak často nedělám."

Egi: "Se nebavím o tabulkách. Že <Ctrl>+<C> zkopírujete a <Ctrl>+<V> vložíte, to je elementární ovládání Windows."

Přimotala se tam ještě druhá můra, TaTarka, ta se na mne jenom útrpně podívala a jakoby mimoděk zabručela: "Hmm, můj milý deníčku ..."

No jo, tak jsem jí teda všech těch asi deset buněk té tabulky opravil a šuldovi telekomunistickýmu poslal.

A vona to chtěla vytisknout. Na jejich lejzrovce. To jako lejzrové tiskárně, pochopitelně klasické, tedy černobílé. A zas bečela, kde má to červený? A jestli to šuldovi vytiskne červený? A nakonec má DrDol pomalej počítač a tím to všechno je. Tak jsem jí to vodsouhlasil. Tím to všechno je. Tím, že má pomalej počítač. Přece jí furt nebudu opakovat, že závada je mezi židlí a klávesnicí?

Ale pak se nedivte, že fňukám.


Středa - Neděle, 07. - 11.05.2003

Trochu se to seběhlo rychleji, než jsem původně čekal.

Ťapinka odjela v úterý mazat si jakýsi sračky po rypáčku, prej kurs líčení nebo co, zas s těma Ženama, co jsou In. Pizdovina je to všechno. A že přespí u Vávy a ráno ve středu přijede. Ještě větší pizdovina. Čuchal jsem nějakou flignu, a vona taky přišla.

Jak známo, 1 Vava jest jednotka dezorganizace.

Vycházíme-li ze staré dobré a známé teorie vědeckého fekalismu, kde je definováno, že:

1 průser vytvoří 1 blb za 1 hodinu své činorodé práce,

Váva, která produkuje průsery v řádu milisekund, nechce se mi to ani psát, ale Váva je podle této teorie MegaBlbka, či přesně 1 Váva = 3,6 MegaBlba.

Věci se měly asi takto - chtěl jsem si vzít v pátek dovolenou a odjet na ohromně dobrodružnou výpravu už ve středu večer. Díky Ťapimalování po Ťapirypáku jsem slevil na čtvrtek, holt protentokrát oželíme projížďku JHMD. Leč ve středu před desátou mi volala Ťapina do práce, že se jí to v Práglu "nějak" protálo a ona tam musí "nějak" zůstat a přijede až "nějak" večer a já mám "nějak" vyvenčit psy.

Skutečnost byla asi následovná - Váva prý nedostane na středu v práci volno. Proč by ho taky měla dostávat, když má Ťapina jet do Brna. Jenže krysa Váva zavětřila a vcelku správně vydedukovala, že když se nějak uleje, udělá tím nepříjemnosti dostatečnýmu počtu lidí. Tedy zašla do práce a naklavírovala Hardvérovi-Softvérovi (to je takovej jejich vedoucí) do štrycle, že tuze urgentně musí pryč, sebrala se a šla. S Ťapinou na Vyšehrad. Ta zase přece "nemůže" jet do Brna, když si Váva "kvůli ní" udělala volno. Jo, prdy a bubliny. A já mám jít venčit psy a pak zpátky do práce a bez oběda. Chachá.

Vyřešil jsem to podobně. Bleskurychle jsem se se šéfovou domluvil, že si právě teď beru náhradní volno, co mám naddělaný, doma vyvenčil psy, sbalil krosnu a zmizel. A jel se projet JHMD. A dva dny se courat sám po lesích a všichni mě mohli tak škrábat na prdeli.

Pak teda přijela Ťapina s Kachnětem a Mišem, to už jsem se uklidnil, zmoknul, hospod pár obešel, prostě samý dobrý věci jsem do té doby dělal. Třeba jsem taky poznal odvrácenou tvář lidové slovesnosti a v praxi si ověřil platnost přísloví, že kdo se moc ptá, moc se dozví. Pochopitelně jsem se taky projel JHMD a zjistil, že jezdit do Blažejova není žádný terno. A viděl jsem Tři Facky. A vůbec.

A v ohromně dobrodružné výpravě jsme pokračovali až do neděle. Jenže o tom napíšu obšírnější pojednání v průběhu doby, jako ostatně vždy.

Tímto jsem chtěl jenom shrnout neplánovaný a předem neavizovaný výpadek v deníku.


Úterý, 06.05.2003

Ráno jsem vyletěl z postele. Zase pozdě. Jak já to jenom dělám? Naházel jsem na sebe hadry a jenom cestou poklusem na šalinu jsem poslal do práce KTZ (někdy mylně nazývanou SMS): "Nebudete mi to věřit, ale jde o omyl. Devítka na budíku vypadá úplně stejně, jako sedmička." No, nevěřili mi. Ale i tak se jako vždy vcelku prdlajs stalo. A po zbytek dne byla relativní pohoda.

Teď večer si sedím doma a vlčím. Ťapinka totiž odjela. Vyhrála na Ženě-in skvělou cenu, něco jako kurs líčení. Zdarma, když je to výhra, to dá rozum. Rozum už nedá to, že je to v Práglu. A vona tam fakt jela. To dojede do Práglu, tam nacvičí na kurs, kde ji naučí patlat si sračky na obličej. A prej - aby se mně líbila. Zlatý voči. Doufám, že než se zejtra vrátí, že si tu hubu aspoň umyje a všechno to cestou zapomene. Beztak tam jela jenom proto, aby se mohla sčuchnout se Záškodníkem a Vávou a vlčej tam teď zase voni. Jedinej rozdíl je, že já jsem v tom nevinně a vyfasoval jsem na starost psy, Ťapina je v tom vinně (teď už i ve víně) a jediní psi, který tam potká, jsou ti Vávini - zrůdička Bestík a dobrman od slova "dobrý" - Dituna. Jenže to má zase Váva vykoumaný, ta má doma holotu, dvě odrostlý haranťata, kterejm hodí čokly taky na krk a jdou si vlčit. Psí život. A to mi ještě pak vyvolávaj, jak byli v báru, jak tam nasávali a teď sedí u Vávy a ta jim dělá bifťoury.

No nic, já si jdu vzít rohlík, nalejt psům vodu a chrápat.


Psí život. Koupil jsem si v pekárně čtyři jakýsi hodněhrubozrnný rohlíky, nebo co je to zač. Vzal jsem sejra a salám. Každýmu psovi jsem dal kolečko salámu, jako povinnej desátek. Pak mi upadla skoro půlka trojúhelníčku sejra. Anďák to považoval za pokračování a sejra slupnul. Tak jsem druhou skoropůlku trojúhelníčku musel dát Mášeně, aby jí to nebylo líto. Tak jsem měl jeden rohlík skoro suchej, protože ani ten salám na něho nezbyl.


Pondělí, 05.05.2003

Jsem se musel vybrečet hned po ránu v návštěvní knize:

Fujtajbl, byli jsme se Zufim nuceni pracovat.
Ledva jsme vstrcili rypec do prace, uz nas zahaltovali na sextretariatu, kde je cerstve vymalovano, a nutili nas tahat krabice s papirama a kopirky a skartovacky sibovat tam a zpatky a Zufi jeste tahal pocitace. Na to ja jsem se vykaslal. Uz tak je toho dost.
Tasemnice pro jistotu zalezla na poradu a sextretarky jsou pry nezna a etericka stvoreni, ktera tahat bedny se sanony nemohou. Pritom je to kazda herdekbaba, ktera by pohlazenim porazila vola.
Brrrr, to mi dalo. To si musim postezovat hned.

Takto jsem naříkal. Plyne z toho zhruba to, že jsem pracoval, a to tak, že manuálně. Tedy pěkná kulišárna.

Zbytek doby v práci mi vyplňoval kolega Žufi tím, že dělal zbytečnosti a voloviny, kupodivu větší než obvykle. Kupříkladu kdesi našel možnost registrace domény .TK, což je skoro tak úžasná doména, jako třeba .CZ, .COM nebo .NET. Až na to, že tato doména (furt je řeč o .TK) je vyhrazena pro nějakej úžasnej atol kdesi uprostřed úžasně pustýho Pacifiku, vymyslíte-li si dostatečně blbej název, u kterýho se nedá předpokládat, že by vo to měl ještě někdo zájem, tak je to dokonce i zdarma a slouží to jenom pro přesměrování na vaše stránky jinde. Tak tedy - máte-li blbou adresu na nějakým serveru v Česku, zaregistrujete si ještě blbější na ostrově Tokelau v Polynésii, když to někdo nalistuje, přesměruje ho to na tu původní pitomou adresu v Česku a má to jednodušší o to, že musí navíc pozavírat hafo oken s reklamama, který na něho cestou z hlubin oceánu vyskáčou. A Žufi nelenil, hned si tam zaregistroval něco jako www.svetlomrtvychoci.TK a teď je nadšenej, jak na to polynéský krásky budou valit voči, pozvou ho tam a budou kolem něj tančit hula-hula a věšet na něj květinový věnce.

Plete se, hošan, jedinej, kdo tady dostane věnec, to budu tak maximálně já, anžto mi z něho brzo škrábne a už mě čeká kutálka a prkennej penál. To jo, píčovinky dělat, ale jak se mělo jít na oběd, to byl rázem v trapu. A já na něj čekal, dokonce jsem se ho i na sextretariát hledat vydal, jenže to se přede mnou ukryl velkýmu šéfovi Kvakinovi pod stůl, tam si ležel a přitloukal kamsi jakýsi kábly, já ho nenašel. Tak jsem šel na oběd sám a on byl hlady. Ačkoli zase ne tak dlouho. Vyhnal jsem ho dneska už před třetí, aby mohl z reklamace vyzvednout do kuchyňky jeho pomalovarnou konvičku. No to bude zase nádhera, už nebudeme vařit hrnek kafe tři minuty v mikrovlnce, ale tři minuty pro změnu v ŽPK - Žufiho Pomalovarné Konvici.

Ostrov Tokelau se Žufiho úžasnou doménou - mapa obšlahnuta z Kapesního atlasu světa z roku 1983


Sobota - neděle, 03. - 04.05.2003

Sedím doma, střídavě čumím do manuálu PHP a střídavě dopisuju resty. Třeba o výletu na Loučku. Nebo o bitvě u Ořechova. A o štěněti. A pár fotek kytiček. Takže co číst máte, pokud vás to ovšem zajímá.

To už toho člověk moc jiného nestihne.

A tak si vypomůžu, jak to dělají Bobeš s Howadoorem (ten už mimochodem zase spisuje zápisník, je výkonnej, už ho má až do středy) - dle jejich vzoru vzniklé místo zaplácnu receptem:

Egiho jednoduché zapékané brambory:

Suroviny: několik nakrájených brambor, klobása - též nakrájená, cibule - nakrájená, česnek - znovu nakrájený a slanina - bingo, také nakrájená.

Výrobní postup: celé je to potřeba zamíchat, zabalit do alobalu a vrazit do trouby, tam to nechat půl hodinky bez dozoru péct a následně sežrat.

Egiho postup: předchozí dva odstavce vysvětlíme Ťapince a angažujeme se až u toho žraní.


Pátek, 02.05.2003

Ráno zvoní telefon. To už se tak stává, když si člověk vezme jeden den dovolené a uvolí se, že si telefon nechá zapnutej někde poblíž, kdyby přece jenom hořelo. On ten telefon vlastně ani nezvoní, kupříkladu mně vyhrává Kaťušu, ale to se tak říká, že telefon zvoní, jako nostalgická vzpomínka na doby, kdy telefony zvonily a byly přikurtovaný ke zdi šňůrama a neměl je každej hňup, jako třeba untršéf Béďa od EFXka. Každopádně to zvonění, co, jak jsme si vysvětlili, není zvoněním v pravém slova smyslu, tak tudlencto zvonění nezvonění je v každém případě neslučitelné se spánkem. Jak začne zvonění, končí spánek.

Nejdřív jsem zkusil, nakolik to Béďa myslí vážně, cvičně jsem mu první hovor odmítl. Volal znova, aha, tak aspoň trochu vážně to očividně myslel. Nakolik? Jak to na dálku poznat? Odmítl jsem mu to podruhý. Zavolal potřetí. Aha, tak to fakt asi něco potřebuje. Tak jsem teda ten hovor přijal, cvičně zavrčel, že je po deváté, což je sice lepší než Béďova oblíbená sedmá ranní, ale že slušní lidi mají volno a že doufám, že ten problém bude skutečně stát za to. Stál. Béďa zkoušel opravovat počítač. Systém. Windows. Ono mu to napsalo něco, že kdesi cosi způsobilo chybu, taky o paměti tam bylo cosi napsanýho, tak Béďa pojal podezření, že by třeba mohl mít málo místa na disku (má 16 GB, z toho 14 volných), zamyslel se a něco tam pomazal, podle toho, co líčil, tak by to nemuselo mít zas tak katastrofální následky. Ale vono si to s poštou už ani neškrtne. A von je z toho teď děsně zkroušenej a taky musí si s poštou škrtnout, jelikož na tom stojí zakázky a ohromný peníze a ... tradiční Béďova odrhovačka. Pravil jsem, ať mi zavolá tak za hodinu (marná naděje, že by se problémek mohl zase vyřešit sám), já se pokusím eště chvílu usnout, pak na něho snad budu mít náladu. Jenže za domem řvali jacísi parchantíci na golfíku už takhle po ránu a dělali tam ohromnej virvál a já už jsem neusnul. Se zasakrováním jsem vylezl z postele, usoudil, že stejně mi nezbyde, než se za tím Béděm stavit, jenom byl trochu problém - jak? Šalinkartu jsem dal včera Ťapině, že já nevystrčím čenich z baráku, ať mi koupí známku na příští měsíc. Ťapina se vrátí po poledni, to by Béďovi už hráli. Drobný na jízdenku nemám a bába v trafice už bude mít zavřeno. Z honění se s revizorama jsem už vyrostl. Mno, kdybych jel bez šalinkarty, zase bych maximálně zaplatil třicet korun jakejsi manipulační poplatek, kdybych byl načapán. Ale to bych s tím musel kamsi na Dopravní podnik, to by se mi taky nelíbilo. Jedině, že by se pro mě Bedříšek stavil autem a zase mě hodil dom, hmm, zas ty jeho kecy ... A tu ve mně uzrál nápad. Vždyť mám kolo. Od loňska, kdy jsem maximálně objel jednou sídliště, ale furt si říkám, že bych měl na tom začít zase jezdit, sice na tom vypadám dle Ťapiny jako "vopice na brusu", ale dopravní prostředek to je, i když jsem na něm patnáct let pořádně neseděl. A venku je hezky. A já pojedu na kole.

Kolo jsem teda dopumpoval, sedl na něho a jel. První etapa ušla. Z Lesné, z kopečka ke stadionu to bylo dobrý. Horší byl ten pohled do kopce, kterej byl přede mnou. Ale nějak jsem se tam dokodrcal. A Béďovi kolo opravil a jel zase zpátky. Teda vyrazil zpátky. Jenom jsem po cestě dostal nápad, že už se od toho loňska vymlouvám na to, že nemám klíč, kterým bych dotáhl přední kolo. A proto nemůžu na kole jezditi. Jenomže teď na kole jedu a přední kolo nemám dotažený a nemám ten klíč. Zato na rohu mám domácí potřeby, kde klíč mít budou.

Úžasný klíč 10 / 13

A nelenil jsem a vlezl do domácích potřeb. Jelikož jsem nevěděl, jakej to klíč je, jenom jsem zkusmo přišel na to, že třináctka je malá, sedmnáctka velká, vzal jsem si kolo s sebou jako vzor (čímž jsem vyřešil i problém, aby mi ho hned na první cestě někdo nešlohl). Ukázal jsem bábě na přední vidlici a povídám:

Ještě úžasnější klíč 14 / 15"Potřeboval bych takovejhle klíč."

"A kolikátka to je?" babizna na to.

"To já nevím, proto vám to ukazuju, vy jste tady odborníci, vy mi poradíte."

A úplně nejúžasnější klíč univerzálníBaba vzdychla a podala mi třináctku. Abych jí udělal radost, aspoň jsem to vyzkoušel. Pochopitelně malá, matka se za zimu očividně nesrazila. Tak mi dala čtrnáctkopatnáctku a vida, patnáctka klíč byl ten pravej. K němu jsem přibral ještě desítkotřináctku, to jsem věděl, že ty menší matky na brzdách a tak, to jsou desítky. A pak mi padl zrak ještě na klíč univerzální, polohovatelnej. Tak říkám, že bych si vzal eště ten, kdyby tam někde byla záludně nějaká úplně jiná matka, navíc se takovej univerzální a polohovatelnej klíč může vždycky hodit. Baba prohrabala asi pět šuplat a povídá:

"Ten nemáme."

"Já jeden vidím," a koukal jsem se významně na ten vystavenej až kdesi nad regálem.

"Ten je vystavenej."

"Aha, asi proto vidím, že ho máte."

"Ten já vám dát nemůžu, ale podívám se do skladu, jestli není ještě jeden tam."

Udělala dva kroky ke skladu a potkala se s druhou, té se zeptala, jestli támdlencten klíč ve skladu je, zřetelně to pro ni byla dlouhá štreka, jenže ta druhá vydra jí opáčila, že tam žádnej takovej není. Moje babizna chvílu koukala, jestli si to teda nechci rozmyslet, já zase upřeně hypnotizoval klíč a nehodlal se hnout. Vzdychla a vytáhla jakousi bedničku, že si na ni teda vyleze a klíč mi sundá a prodá. Ta druhá vražda zatím doobsluhovala druhýho zákazníka, podívala se na babu, na bedničku, na mně a na klíč, šáhla do šuplete, který ta moje baba prohrabala už dvakrát, vytáhla klíč, hodila ho na pult a šla kamsi. Moje baba cosi zamrčela, já jsem zaplatil a šel i s klíčama taky kamsi. A ujel jsem půl ulice a spadnul mi řetěz, jelikož se mi povolilo kolečko od přehazovačky. Vytáhl jsem úžasné nové klíče a celý to spravil.

A domů jsem dojel tralala v pohodě. Ťapinka čuměla jak zjara, jakýho má doma cyklistu. Jenom (vcelku správně) podotkla, že kdyby mě chytili fízli na takovým kole na silnici, že by mě to stálo asi mnohem víc, než těch třicet korun, kdybych neměl u sebe tu šalinkartu v MěHroDu.

Ještě, že mám ty klíče, budu si ještě muset poštelovat sedátko, nějak mě to tlačilo na koule. Nebo to tak má bejt?


Čtvrtek, 01.05.2003 - Svátek práce

Ačkoli je práce věc sice proklínaná (těma, co pracovat musí), je to věc (bráno nezaujatě) vcelku přínosná. Ale "Svátek práce" jest volovina už vod pohledu. Jednak slovo "svátek" pochází tuším od toho, že se slaví nějakej svatej, a svatou Práci já teda neznám. Navíc je to jako památka na nějaký protestující hejrupáky kdesi snad v Emerice, po hejrupákách, eště protestujících, po těch je mi taky prd. A dost dobře to zprofanovali bolševici, kteří si ten svátek prostě ukradli, jako ostatně všechno.

Co je na Svátku práce nejhezčí? Že se nepracuje. Že je to volno, kdy se jenom leží a hloubá, jaká je ta práce úžasná. Nebo zas za těch bolševíků, to se muselo povinně (povinně, nikoli po víně) do jakési fingované veselice. A protože jsem byl eště malej a blbej, tak jsem tam i vobčas chodil, dvojky z chování jsem už tak jak tak, na co další problémy, že ano? Pamatuju si tak s bídou na čtyři poslední. V šesté třídě jsme si řekli, že to nějak nemá grády, tak jsme se sčuchli tuším se spolužákama Butrusem a Putňochem, já jim vylezl na ramena a začali jsme skandovat: "Ať žije KSČ!" a soudružka učitelka Luzarová nás radši vyhodila. V sedmé a osmé jsme si řekli, že by to zase mohlo skončit fiaskem a zdejchli jsme se hned po srazu. A eště v prváku na gymplu, to jsme si přišli taky jenom pro vodškrtnutí na sraz a zároveň jsme toho využili jako fakt srazu na jednodenní výpravu kamsi na jeskyně, přece si nebudeme dávat extra sraz kdesi jinde, když je všude lidí a fízlů jak sraček. Tříďas si nás odfajfkoval a byli jsme zase v čudeli.

Tak dneska jsem si chtěl jít vyfotit právě ty bolševíky, voni se eště furt slejzaj a meditujou, jak by to bylo fajn, kdyby zase byli ta vládnoucí třída, že by nám jako ukázali, co je to ten socialismus. Bohužel, propásli jsme šanci a nerozvěšeli je po kandelábrech hned. Ačkoli ani dodatečně by to nemusela bejt blbá zábava. Ale tak jsem si je chtěl jít vyfotit a něco jim vošklivýho provést. I budíky jsem si nařídil a dokonce jsem se o půl deváté i probudil. No, a to bylo taky všechno. Postelomilný pud ve mně převládl, usoudil jsem, že jim provedu někdy něco jinýho, a zase jsem spokojeně usnul až do jedné odpoledne.

A bylo po průvodu.


Egi

Je vám to málo?

Ještě vám z toho nehrabe?

Chcete víc?

Ale ono se nic novějšího stát nemohlo, jedině na starší bludy se můžete vrhnout:

04 / 2003

03 / 2003

02 / 2003

01 / 2003

12 / 2002

11 / 2002

10 / 2002

09 / 2002

08 / 2002