Egiho stranky

Ťapinčin antideník - to nečtěte buď vůbec, nebo až po mém, abyste viděli, jak si potvora vymejšlí.

Bobešovy tlachy - nejhorší pomluvy a nejnudnější zážitky, co kdo na web napsal. Samá lež a blábol.

Howadoor a jeho zápisník - šílený cestovatel, šílený programátor, neúnavně záporný hrdina

Chocho a Chochoviny - další cestovatel, též šílený, takřka na hranici snesitelnosti

Pondělí, 30.06.2003

Ráno jsem usilovně pracoval. Pln elánu jsem se dořítil včas do práce a vrhl se na konfiguraci jakéhosi počítače. Do toho mi neustále zvonil telefon, pořád mi něco chtěl připomínat, měl jsem tam jakousi poznámku v kalendáři, vono to furt pískalo a já se toho nemohl zbavit. Nejzajímavější na tom všem bylo, že k nám do práce znovu nastoupila jako mzdová účetní Babí Štefanová, se kterou jsem už pracoval u slepejšů na Hlinkách. Místo Hejkala nastoupila. Člověk vytáhne paty na jeden pracovní den a hned takový změny. Taky pokročily stavební úpravy na ouřadě. To by jeden neřekl, co ti lidi za jeden den stihnou, když na ně nikdo nekouká.

Trochu mě, pravda, zarazilo, že ty práce pokročily až moc. Budova byla jakási jiná. Hlavně už nebyla betonová, ale dřevěná, takovej ten snad "likusák" se tomu říká. Úplně stejná bouda, jako měli kdysi v Synthesii Pardubice. Ale šéfová nic neříkala, taky právnička JiJi se tvářila, že je všechno v nejlepším pořádku, tak jsem tomu nevěnoval pozornost a vesele se rejpal furt v tom počítaču.

Jenom ten telefon kdyby dal už pokoj. A taky by mě ta Babí Štefanová nemusela furt tahat zezadu za límec u trika a cosi mi radit, já vím, co s tím křápem mám dělat ...

... no jo, nebyla to žádná Babí Štefanová, nýbrž Ťapina, ve spolupráci s budíkem se mě pokoušela přesvědčit, že mám vstávat, anžto je půl deváté.

Hmm, to bylo zase radosti. V tom snu se mi pracovalo tuze dobře, s nadšením, v reálu to už tak horký nebylo. A asi si tu hodinu ani nemůžu napsat do výkazu práce. Chjo.

Vlastně jsem se pak celej den nějak extra nehonil, de facto jsem ani nemohl, mám z Howadooří výpravy namožený nohy a chodím jak kačenka.

Je půl šesté ráno, právě jsem doplácal jakousi šílenou tabulku do práce, se kterou se tady mořím celou noc, jdu si aspoň do poledne lehnout.

Ale udělal jsem aspoň další kolo fotokvízu ...

Pátek - Neděle, 27.-29.06.2003

Psáno v neděli večer.

Vrátil jsem se. Což znamená zhruba to, že jsem přežil. Už to je umění. Třeba o tom i někdy něco někam napíšu. Třeba i sem. Ačkoli i tak už mám skluz.

A to teď ještě musím vyhodnotit svou úžasnou fotosoutěž.

Čtvrtek, 26.06.2003

V pátek mám jet s Howadoorem a JoeHlavem do Tater. To jsem si zase naběhl. To to zase dopadne.

A to mi ještě do práce kolem půl druhé volá Ťapinka. Z cizího mobilu. A jéje, to bude zase něco velkýho. A takyže jo. Zabouchla si klíče. To tu dlouho nebylo.

"Uííí, já sů ná gólfů, tvójé mátí néní dhómá, có mhám dělát?"

"Přijeď si pro klíče."

"Hdýž já nhémám ání bhótý, ání šálínkhártů, hůůů."

"Tak seď na prdeli v hospodě. Já se domů dostanu tak kolem čtvrté."

"Bůůů, có tádý bhůdů dělát? Tó já thádý nhébůdů."

"Tak nebuď."

Vyřešeno. Sakra, jak je to dlouho, co si klíče doma zabouchla máti, když šla kamsi trajdat pro noviny? Tejden? Aha, tejden a dva dny. To aby furt člověk čekal, co mu která z těch dvou provede.

Po práci jsem vlítnul k EFXku a šéfovi Bóďovi hbitě překopal celej počítač. Všecko přeinstaloval. Hrubě, drsně, natvrdo. Von to stejně jednak nepozná, jednak i když pozná, já budu v Tatrách. Ještě jsem po něm chtěl podepsat instalační protokol, to je takový lejstro, jako že jsem mu tam nainstaloval to a to, když tam bude mít něco jinýho a nějak mu to zahapruje, je to jeho problém. Jo, to ovšem bylo nad Bóďovy silečky zas. To von si prej musí přečíst. Hmm, zajímavý. Co si na tom zas chce číst, moula? Vždyť vzor toho papíru jsme dávali dohromady spolu? Nebo lépe řečeno, já jsem mu něco dodal a on mi to poupravil a schválil, to už to četl čtvrt roku, přesně tak dlouho mu to trvalo, ale chápu, je to už dva měsíce, to si nemůže ty dva řádky textu pamatovat. Bóďa ne. Ovšem tentokrát se to hodilo. Velkodušně jsem mu přikývl, že to je tuze důležitý si to tuze podrobně přečíst - a byl jsem v trapu. Chachá.

Ťapinku jsem si vyzvedl na golfíku, byla skutečně jen v pantoflích a táhl z ní rum. Podívaná pro bohy. Z domova v bačkorách do hospody. Notorka.

Radši jsem se sbalil a vyrazil.

Středa, 25.06.2003

Po práci legraci, já to říkám furt. Třeba jít na Kofolu s Ká-Dvojkou. To je teda ta část "po práci", s Ká-Dvojkou jít na Kofolu, to nemůžu říkat, že je to nějaká legrace, jelikož ju furt voblbuju (tu Ká-Dvojku), že je moje veliká tajná láska. To vona by mi to potom nežrala.

Ta pravá legrace nastala teprvá potom. To jsem si koupil mapu těch Západních Tater, kam jedu s Howadoorem, a rovnou i novou speciálku Slovenskýho Ráje, kamžto máme namířeno o prázdninách. Pak jsem šel za Ťapinou, Žufim a spol. (tedy Vérra, Lenka a Muf) do další hospody. Putyka u Mika se ten pajzl jmenuje, na Římským náměstí. Ťapina, Žufi i ten spol. mě přivítali a hned mi podali informaci, že je to tam mizérie, že tam nosí podmíráky jak sviňa, prej to má pěnu a dojde to, jenže vono to nikdy nedojde, a schválně, jestli i Kofču dostanu spíš malou, než velkou. Jo, centimetr pod rysku. Jak jsem furt držel v ruce tu mapu Slovenskýho Ráje, vzpomněl jsem si na historku.

To jsme tam kdysi dávno pradávno byli s kámošem, se Soukupáčem, došli jsme do dědiny jménem Stratená, zapadli jsme do hospody, měli jsme asi dvacet minut. A že si dáme dvě piva. Číšník to přinesl a my protestovali, že jsme chtěli dvě velký piva, nikoli dvě malý. A von: "To dojde," a my: "Ne, vy nám to dotočíte," a von zas: "Veď hovorím, to má penu, to dojde." Tak jo. Vypili jsme. Řekl si o čtrnáct korun, tehdy stálo pivo sedm. Dali jsme mu dohromady deset a chlácholili ho: "To dojde." No, ještě když jsme zacházeli za zatáčku, stál vo dveriach a reval za nami, až sa Dobšinská ľadová jaskyňa v základoch otriasala.

Todlenc jsem jim v té Putyce u Mika (určitě už poněkolikátý) vyprávěl. Žufi pravil temně: "Na to asi taky dojde." A došlo. Přišel pingl, my, že budem platit. Žufi měl platit stodva korun. Dal mu kilo a zahučel: "To dojde."

A bylo. Voni jsou vám ti pikolíci na todle ňácí hákliví, dělaj, jak kdyby na tu větu měli copyright, tendle se taky ptal, jak to myslí a co si to myslí a co si to dovoluje? A pak začal řvát, že si nás bude pamatovat, což jsme mu ostatně chtěli doporučit sami, jenom, ať si nás pamatuje, mrzák krpatej. Pravda, pozdrav "Na shledanou" by byl v té chvíli asi trochu nepatřičný, asi se s náma moc shledávat znova netoužil. Hajzl zlodějská.

Úterý, 24.06.2003

Nějakej výpadek či co. Doplním a omlouvám se.

Vono se to teda má tak, že stránky mi poslední dobou jaksi sabotují. Není to stránkama, to zní jako bych to snad zavinil já. To zase nee. To jenom hoši z Pipni.cz, kde je mám uložený, se snažili o ňáký překopání serveru a vono jim to nějak Netanjahu. No co, znáte to s tím mistrem tesařem a tím utnutím. Je to grandiózní hosting zadarmo, tak člověk nemůže moc držkovat.

Ten výpadek v písání ale samozřejmě nebyl kvůli výpadku serveru. To mělo úplně jiný pozadí sahající daleko do historie. Asi tak tejden.

Minulej tejden jsem jednou přišel k EFXku, to je ta má slavná druhá práce. A obšírně jsem hovořil se šéfem Bóďou. Což už samo o sobě byl výkon. S ním hovořit víc než pozdrav, to je o duševní zdraví. Tentokrát přišel s inovací, kromě obligátního konstatování, že je se mnou špatná komunikace, vytáhl na mne s děsným moudrem, že to nějak bude muset vymyslet, že mu zabírám místo. Oni by chtěli zůstat jako malá firma, do pětadvaceti lidí, a von zas musí přijmou ňákýho novýho hejrupáka, já nechcu pracovat na živnostenskej list a kladu mu ve všem odpor. To už je taková naše hra, von sere mne, já seru jeho (avšak i na něho), čekáme, kdo dýl vydrží. V půlce května držel podobnej proslov, to prej bude rád, když spolu vydržíme do konce měsíce, toho května teda, což o to, to slýchám při každé návštěvě, ale tentokrát se vzchopil a podal si inzerát. Přišel prej jeden maník, rozhlídl se a zdrhl. Čert ví. Třeba mu někdo proflákl, že můj předchůdce z EFXka skončil v šaškecu, ruplo mu v bedně.

Tak tentokrát Bóďa chtěl řešit. Prej: "Já to rozhodnu do příštího tejdne." Odvětil jsem mu na to květnaté: "Hmm" a sdělil mu, že potřebuju koupit cédéčka, že nemám na co zálohovat. Hrozí to průserem. Bóďa na to: "Já to rozhodnu do příštího tejdne." Upozornil jsem ho, že už se bavíme o něčem jiným. Tvrdil, že si všiml. Tak jo, pan ředitel řekl, to musí bejt svatá pravda. Zeptal jsem se, jestli už došla jedna instalační disketa? Pro jistotu jsem mu to zopakoval, disketa, instalační, to je taková, na které je instalace nějakýho programu, ta disketa, ta instalační, ta je objednaná, přijít měla, disketa, poštou. Přišla? A Bóďa mi odvětil: "Já to rozhodnu do příštího tejdne." Aha.

Jelikož tohle všechno se odehrálo minulej tejden, myslel jsem si, že tento tejden je od minulýho tejdne příští tejden, že bych se mohl zkusit v pondělí poptat aspoň po těch CD, trochu mu katastroficky vylíčit, jak to dopadá s firmama, který nemají zálohy dat. A fakt, poté, co jsem mu vysvětlil jaký CD, proč je chcu, na co je chcu, kolik to bude stát, celý znova eště jednou, tak konečně z něj vypadla magická věta: "Tak to kup," a přídavkem i instalační disketa. Ta, co jsem se po ní ptal. Čímž ovšem vyčerpal svoje rozhodovací schopnosti pro zbytek tejdne.

V úterý jsem CD zakoupil, zazálohoval strašnou spoustu bordelu a z instalační diskety program nainstaloval. To zblejskl untršéf Béďa a začal brečet, že už mi taky mockrát říkal, že tam chce nainstalovat taky jeden program. Poopravil jsem ho, že "mockrát" není to samý, co "jednou a v deset večer", a upozornil ho, že to je blbost instalovat na počítač, kterej řídí úžasný obráběcí stroje, navíc za provozu. Untršéf Béďa nedal jinak. To je prej beztak skvělá ukázková verze programu pro úžasnej obráběcí stroj, je to potřeba nainstalovat teď, hned, je to tuze nutný, šupito presto pronto. Podobně se vyjadřovali i hejrupáci, co s tím mají pracovat. No, podobně, tak trochu podobně, vlastně trochu zkráceně, a taky trochu jinak, doslova říkali: "pičovina". Ale untršéf Béďa je untršéf Béďa, dobrá, jde se instalovat. Pochopitelně. Pochopitelně to taky šlo celý do hajzlu.

A tedy se mi to znovu do provozu podařilo uvést v deset večír. Jenomže bylo furt to úterý, v úterý je taky nutno jít za Pepém a přidruženejma členama Radkem a Martinem do hospody. Bača, Tetka Králička a její poslední manžel Jirka naštěstí tentokrát škodili jinde.

Domů jsem se dopracoval po půlnoci. A doma vobluda. A Ťapinka. A psi. Psi mě vítali, ti jsou nadšení, ať přijdu kdykoli. Ťapinka spala. A vobluda spala. Vobluda Vérra spala. Spala v obýváku. V tom stejným obýváku, kde mám počítač.

A proto jsem včera nemohl napsat deníček.

Jenom jsem napůl vzbudil Ťapinku, popřál jí štěstí na ráno ke zkoušce, oznámil jí, že ve čtvrtek v noci odjíždím s Howadoorem do Tater a šel taky spát.

Pondělí, 23.06.2003

No vida. Občan Howadoor vyslepičil. To je krásný slovo. To je skoro jako "vytapetoval".

Pro ty, kteří neví, "občan Howadoor", to je vlastně normální Howadoor, leč zajímající se o věci občanské. Je to s podivem, ale i takový Howadoor má ještě občanská práva, tomu se tak říká, ve skutečnosti má prdlajs, ale když se řekne, že má občanská práva, dá se to vyložit tak, že se ještě nesešla komis, která by mu dala štempl, že je fakt mešuge. Odborně se to zove "zbavení občanských práv" nebo taky "nazývání Howadoorů pravými jmény". Ten štempl by taky komis nedala až tak úplně jemu, vono dávat někomu štempl, že ho právě seznávám ouředním blbem, to je docela kontraproduktivní (česky se to řekne "na hovno"), jelikož takovej seznanej člověk nemůže do ničeho kafrat, páč je právě seznanej. Třeba volby a takový ty povyražení. A všichni na něj koukaj a říkaj: "No jó, to je ten seznanej, chudinka malej." Jemu, teda tomu seznanýmu, daj štemplík jenom takovej malej, do takovýho malýho papírku, jednak aby mu to nebylo líto, že nedostal lautr nic, jednak taky proto, že když takovej seznanej a práv zbavenej dá někomu kupříkladu do držky, aby se vědělo, že je to jedinec práv zbavenej ouředně a ten někdo si měl dávat majzla, s kým se pere.

Tak tohle všechno Howadoor nemá. Proto je pořád eště občan, jakkoli je to s podivem. A s tím zajímáním se to má následovně. On onen občan se na mě obrátil. Pro jiné už samo o sobě hrůzný zážitek. Trochu to mírnil fakt, že se na mě obrátil nikoli jako na státního ouředníka, nýbrž jako na podobně postiženého, však dlejícího a tlejícího na ouřadě. Že když už tam jsem, určitě bysem mohl vyčenichat spoustu užitečnejch věcí. Třeba jestli by občan Howadoor nemohl dostat nějakej metál a nějaký peníze. To si docela troufá, když uvážím, jak to má s těma právama nahnutý. Ale zatím, opět zdůrazňuju ono zatím, zatím se ptát může, však oni mu to "přičtou k dobru".

To se ví, on by si ještě vymejšlel, místo aby byl rád. Takoví jsou všichni dneska. On by chtěl řád a peníze, jemu nestačí jako každýmu normálnímu dekorovanýmu jenom ten řád, on, neřád by chtěl obojí. Hned se ptá, co musí velikého vykonat, aby dostal řád a prachy, nebo aspoň za kolik by se následně dal řád řádně zpeněžit. Že on by se třeba i nabídl, né ten řád, Howadoor by se nabídl, rozumějte k hrdinskému skutku. Kupříkladu takovej Vitásek si hodlá jít zaplavat, nebo na kajaku zajezdit, či jaksi jinak se v živlech na Pryglu vyživlovávat, a hrdinný Howadoor by číhal na břehu, jakmile by se Vitásek začal topit, a to on by se topit zase začal, to už se dá posichrovat, tak Howadoor hups a řítil by se ho zachránit. Kdyby za to následně dostal ten metál a prachy. Jenže ať jsme špekulovali, jak jsme špekulovali, vo žádnejch prachách v zákoně ani zmínka. Dostal by řád a šel by dom. Jediný peníze, vo kterejch se tam psalo, byly ty, který by musela Howadooří žena Blable zaplatit, kdyby si třeba omylem na nákup půjčila Howadooří bundu i s řádem a tak se dopustila neoprávněného užití státního vyznamenání.

To se Howadooru pranic nelíbilo, takový řády, peníze k nim nedávaj, nestojí to za vrhání do vln a zachraňování Vitásků. To radši Howadoor půjde na pivo a Vitáska nechá utopit.

Tady by mohl být konec, to jsem vám sliboval, že vám občan Howadoor vyslepičí, jak jsme ve čtvrtek hledali řád. Občan Howadoor šel radši na pivo a až vystřízlivěl (pravda, po čtyřech dnech), přehlednou historku o tom na neděli sepsal.

Ale konec to není. On doň přeci jen pronikl. Do Howadoora. Duch hrdinství. Zřejmě si postěžoval Vitáskovi, že je mizera, tedy ten Vitásek, že ani za prachy státu nestojí, který by ten stát přibalil k vyznamenání, kdyby ho Howadoor, což je další mizera, zachránil. A onen Vitásek zanevřel na funkci figuranta, který se má nechat zachraňovat, kdykoli se státu zamane rozdávat Howadoorům vyznamenání bez peněz, to že on dělat nebude, na to se může jako občan a daňovej poplatník taky krajc-vajc, začal naslouchat volání. Ten Vitásek. Začal naslouchat volání zdravého rozumu. Začal naslouchat volání zdravého rozumu svého a k tomu pokračoval v naslouchání rozumům Howadoořím, že plovati a plouti kamkoli a jakkoli na Pryglu jest blbost, to člověk může lehce se místo plování nebo plutí topit, a kdo by ho pak, nebožáka, z vody tahal ven, když se za to ani prachy nerozdávají, to dá rozum, rozum Vitáskův i rozumy Howadooří, že to je celý blbost, to Vitásek udělá líp, když půjde rovnou na pivo s Howadoorem, tekutina v tom hraje roli taky, ale nemusí šplouchat okolo, v žaludku to postačí, taky na maják jim z toho může šplouchat a vůbec to bude "oukej", jak by řekl latiník.

A Vitásek se sebral a šel na pivo s Howadoorem a nebylo ho potřeba zachraňovat, jelikož od utonutí byl zachráněn už preventivně, vhodným přemístěním do bezpečné vzdálenosti od vodních toků.

Čili Howadoor je hrdina.

Zachránil Vitáska preventivním přemístěním.

Je to svého druhu hrdinství, ale řády se za něj nerozdávají, jelikož hrdinství vykonaný za cenu propagace alkoholismu a jiných toxikomanií je taková ta kategorie, co je něco pro a něco proti a nula vod nuly pojde. A nic na tom nezmění, že Vitásek nepošel.

Howadoor je hrdina a Vitásek žije dál.

No vida. Vyslepičil. Vyslepičil. To je sakra geniální a všestranné slovo. Wérra k nám přijela. Zejtra jdou s Ťapinou na zkoušku. To je pravá příležitost oblažit mě tady jejich společným kvokáním. Sedí a slepičí: "To bylo v těch skriptech, ty antibiotika a ty terapie, úplně mě dojímá ta otázka s tou etikou, tím to hasne, etický aspekty, to máš něco navrhnout, když ti dovedou starýho psa ...", nevím, co říká která, nechápu, o čem se mi tu za zády baví, kadence slov stodvacet za minutu, slepičí a slepičí. Já to tady asi vyslepičím. Jdu hledat mačetu.

Neděle, 22.06.2003

Naši psi žerou banán. Já se z nich fakt picnu.

Ťapinka připravuje oběd. Rybu. Ptám se: "Zase ryba?" Ťapinka: "Jo, ryba je zdravá." Mně to tak nepřijde, jelikož ryba je očividně mrtvá.

Odpoledne jdu s psama ven. Vytáhnu starý, děsně orvaný kraťasy. Tričko nemám. Aspoň ne takový to vobyčejný. Ve skříni. Tak si jdu postěžovat Ťapině, že nemám vobyčejný tričko ve skříni. A ona se mě zeptá, jestli nemůžu nosit džíny nevyžehlený. No tak asi tak.

Tak to šlo celej den.

A protože to bylo celej den jak u blbejch, radši jsem šáhl do osvědčenejch starejch fotek, kde je zaznamenaný, jak to bylo sice taky jak u blbejch, ale kdysi dávno. Vzhledem k teplýmu počasí jsem vybral jednu sportovní, pro vyváženost zimní. Jak jsme dělali idioty v zimě na zamrzlým rybníku ve Skleném nad Oslavou a hráli zahnutejma klackama, lopatama a prknama hokej. Což je skoro stejná pitomost, jako hrát ve sněhu lakros. Ale to si nechám na příště. Ta tragická postavička ve vánici je kamarád Cowley. Není to dramatickej záběr?

Sobota, 21.06.2003 - Jak se na půl dne zbavit přítulkyně

Pozvěte ji na oběd.

Né, nedělám si prdel. Jenom musíte dodržet několikero drobnejch pravidel.

Třeba je třeba znát Frantu. Ale né ledasjakýho. I já znám Frantů několik, jeden větší jetel než druhej, ale musíte znát toho správnýho Frantu. Frantu, kterej má picériji. Co se v ní peče pica. Samozřejmou podmínkou je, že ta vaše přítulkyně musí picu ráda mít. Po pice se užrat musí. To jsou dva výchozí požadavky.

Pak je taky nutný, aby Franta měl v picériji počítač (kterej jste mu tam diverzně propašovali už dřív), aby měl aspoň "střídavě oblačno" fungující internetové objednávání a taky aby tomu všemu dohromady prdlajs rozuměl.

Tak tohle všechno já jsem měl připraveno. Frantu i s jeho picérijí a počítačem, kterýmu prdlajs rozumí. Čemu ale rozumí dobře, to jsou prachy, na jejich šustění Franta slyší velice dobře a vůbec se mu nelíbí, když mu ňácí telekomunisti z jeho těžce vypicovanejch penízků užírají.

Dva měsíce předem je potřeba Fanóša nahecovat, že jediný, co potřebuje, je hypersupermoderní technologie ADSL. Pak se na to můžete vykašlat a nechat všechno uležet.

Zničehonic vám Franta zavolá (ač jste na to už dávno zapomněli), že teda tam má nataženou tu ADSL linku a kdy mu to teda přijdete jako zprovoznit? Telekomáři to totiž dělají tak, že vám tam natáhnou jenom šlauch a trochu kosmetiky vokolo, dají vám místo dvou cédéček jenom jedno a eště blbý a zbytek nechaj na vás. Teda na Frantovi. A vzhledem k jeho znalostem na úrovni prdlajsu to na vás nechá von.

A právě teď je ta správná chvíle, kdy nastává přítulkyňoŤapinkozbavovací fáze. Vezmete pro Frantu síťovou kartu, Ťapince nakukáte, že se jde do picérije na voběd, ale ať si s sebou vezme učení, že si tam úplně mimochodem chviličku pohrajete s počítačem, Ťapinku usadíte, objednáte jí picu a na tři a půl hodiny zmizíte v kuchyni. Ona zbodne milovanou picu, učí se, nalejvá se minerálkou a džůsem a neremcá.

Pátek, 20.06.2003

Cestou do práce jsem potkal v autobuse kolegyni Ivéétku. Zkrátka Fištu.

Ona jela pozdě (vidíte, jak hezky se dá zamlčet, že já taky?). Jenže jí to bylo blbý (kdybych vám byl řekl, že já jel taky pozdě, tak jsem teď mohl napsat, že mně to blbý nebylo). Proto zatoužila mi to vysvětlit. Ivéétčiny neuvěřitelné historky. Ivéétčiny neuvěřitelné historky jsou něco jako Egiho neuvěřitelné historky, s jedním drobným rozdílem, jí je nikdo fakt nevěří. Ačkoli tato vypadala velmi přesvědčivě.

Milovaná Fišta se ráno oblékla. To ještě není ta neuvěřitelná historka, to vona se oblíct musí, taky namalovat, učesat a všelijak podobně, aby nezpůsobila pozdvižení. Aby nezpůsobila pozdvižení, že mutanti z vesmíru zaútočili na planetu Zemi. Tedy se oblékla. A zjistila, že má zmuchlané džíny. Tomu bych také věřil - podle toho, jak občas líčí chod jejich domácnosti. Jenže, kvůli těm mutantům a tomu hrozícímu pozdvižení ji napadlo, že by si je měla vyžehlit. Postavila na ně žehličku (nejdřív si je teda zase sundala), nechala ji nahřívat a šla si dát peněženku do kabelky. Prý ji v tom pokoji něco zaujalo (co tak člověka může zaujmout po ránu v pokoji, kde v tom bytě žije už deset let? To může napadnout jenom Ivéétku.), vrátila se a v gatích lochna jak do mamutí prdele (to je moje formulace). A synátor prej na to koukal (říkala ona) a hrozně ho zajímalo, jak se z toho kouří (říkala ona), a je to debil (říkala taky ona). Asi je po mamince.

A to je vlastně celý.

A to vlastně není celý. Nahecoval jsem sextretářku Olouška, aby Ivéétce pochválila, jak má krásný džíny. Ne ty s dírou, alespoň natolik je soudná, že si vzala jiný. Výjimečně nepropálený. Tak Oloušek jí to pochválila a Ivéétka se našňupla a pravila, že jsem debil taky.

Všichni jsou debilové a Ivéétka má propálený gatě.

Občan Howadoor vám nic nenapsal, ale já mu prodlužuju termín, on totiž poctivě se snažil vystřízlivět, ze žádné Prahy se nevracel, ovšem nebylo to jeho konečné rozhodnutí, nýbrž Vitáskovo, páč Vitásek je lenochod.

A udělal jsem takovej pokus, takovej "Egiho Fotokvíz". Co vy na to?

Čtvrtek, 19.06.2003

To zrovna. Já se vám tady včera rozepisuju, kterak jsem byl v kině, na Matrixu, koukat, do dvou do rána se tady s tím šmudlám, do práce díky tomu přijdu až v deset a výsledek?

Hrome, jakej byl vlastně výsledek? Žufi říkal, že se mu Matrix líbil. Vlastík Plastík mi napsal, že on má Matrix na CD, jemu se líbil, kdybych ho teda chtěl vidět ještě jednou (Matrix, ne Vlastíka), vypálí mi ho. Taky dostal padáka (pro změnu Vlastík a ne Matrix), asi za to, že si v pracovní době dopisuje se mnou a vypaluje Matrix. Nebo byl vyhodnocen jako nejslabší. On tomu každopádně říká "reorganizace". Spousta lidí (cca další dva, a to si ani nepamatuju kteří) mi říkali, jestli se jim Matrix líbil nebo nelíbil. Jelikož nevím, kdo konkrétně to byl, nevím ani, jestli se mu Matrix líbil nebo nelíbil.

Čestnou výjimku tvoří Fabiak, kterej ví jako obvykle prdlajs a ptal se mě, jestli se mi teda ten Matrix líbil nebo ne. Počkal si, až mu emotivně vylíčím své dojmy, a pak pravil, že takhle to četl v recenzích.

A tak to šlo celej den.

Co jsem dělal jinak, to vám beztak vyslepičí občan Howadoor, záleží na tom, jestli vystřízliví nebo se vrátí z Prahy, to dle jeho konečného rozhodnutí, tak já vám to dneska nenapíšu, páč pak by to nebylo žádné překvápko. Takhle budete vyvalení jak pařez. A když občan Howadoor ani nevystřízliví ani se nevrátí z Prahy, to dle jeho konečného rozhodnutí, tak vám to vyslepičím já a aspoň budu mít zejtra co psát.

Středa, 18.06.2003

Cestou z oběda jsem nastoupil do šaliny, jak mám ve zvyku - v mírném předklonu, narovnal jsem se až vevnitř. Jenže jsem to blbě vodhadl, nebo tam měli ty tyče nějak atypicky, prostě jsem se postavil, dostal jsem od horního madla pecku do palice, zatmělo se mi před vočima a zase jsem se ruče nahrbil. Tím jsem vzbudil ohromné veselí u nasedadlechsedící mládeže. Pronesl jsem kratší, leč navzdory ráně do škeble vcelku souvislý monolog na adresu výrobců tramvají a dopravních podniků, které takové zrůdnosti nebezpečné provozují. Tím jsem vzbudil veselí ještě větší. Teď, v teple, bezpečí a pod třímetrovým stropem si to rekapituluju a zjišťuju, že bych se sám sobě taky smál, kdybych se viděl, kterak lezu do šaliny v předklonu, narovnám se jenom, abych se třísknul vo tyč, prohlásím: "Kurva, zmrdi zasraní" (to byl ten monolog) a o zastávku dál zase vystoupím.

Leč to nebyl pro dnešek můj poslední zážitek s brněnským dopravním podnikem. Cestou z práce jsem viděl ženštinu, která požírala nanuka. Dostal jsem chuť. Na nanuka, né na ženštinu. Vlastně na ženštinu jsem se ani nedíval, mne hypnotizoval ten nanuk. Kouknu na jízdní neřád, 17:29, zrovna má jet autobus. No nevadí, pojede další. Zašel jsem si koupit jednoho tvarohovýho jmenovce (dle občanského jména, nanuk Egi se asi nevyrábí, aspoň k mé velké lítosti ne u nás). Jenom jsem vyšel z obchodu, v 17:33, autobus mě míjel. Ale co? Stejně jsem počítal s tím dalším. Však uspokojení chuťových buněk je někdy přednější.

Ten další. Hmm. Nějak dlouho nejel. Má jezdit po deseti minutách. Nakonec si to s velkou slávou přihasil ve čtyřicet sedm a na další zastávce přišel revizór. Po ledňákovi, s uspokojenejma těma buňkama, jsem měl dobrou náladu, nezačal jsem se s ním hádat hned, ale nejdřív jsem mu způsobně ukázal šalinkartu a pak jenom, abych zachoval dekórum a upozornil černý pasažéry na sedadlech přede mnou, jsem poznamenal:

"To musíte mít v sobě ohromnou odvahu nebo drzost, kontrolovat jízdenky v osm minut zpožděným autobuse, kterej má mít desetiminutovej interval."

"Jó pane, to já nevím, že je něco zpožděnýho."

Kdyby aspoň držel hubu, šmejd jeden, takhle mě vysloveně nutil to rozpitvávat: "Normálnímu člověkovi k tomuto zjištění stačí letmej pohled na jízdní řád a na hodinky."

"To ten minulej jel možná dřív."

"I kdepak, já jsem u toho byl, minulej měl jet v devětadvacet a jel ve třiatřicet a tento měl dle řádu odjíždět devětatřicet a přihasil si to s velkou slávou až v sedmačtyřicet, teď je osmačtyřicet, tak máme bejt někde tak v Kéniku u nádraží."

A von se do toho, tupan, začal montovat i řidič: "Pane, abych vás doplnil, dvě nehody tam byly, dvě nehody!"

To už jsme na sebe pokřikovali vesele přes celej autobus, jenom jsem dodal, že to sice porušení smluvních přepravních podmínek ze strany DPmB vysvětluje, leč neomlouvá, pak se začali hádat lidi mezi sebou, nadávat střídavě revizorovi a řidičovi, černí pasažéři vystoupili, mně si nikdo nevšímal a mohl jsem si v klidu číst noviny. Na kravál při čtení su zvyklej, doma jak vezmu noviny do ruky, je to pro Ťapinku signál k verbálnímu průjmu.

Večer jsme vyrazili za kultůrou. Já, Ťapina a Žufi, do kina, na Matrix Reloaded. Do kina takovýho toho "multi-kulti", co tam těch kin je vlastně hned několik.

U pokladny zas nic jednoduchýho. Na obrazovce svítila informace, že na požadovaný představení je 297 míst volnejch. Jak to tam tak znám, řek bych, že to je prakticky celej sál. Tak povídám: "Jeden studentskej a dva dospělý, někam zhruba doprostřed - doprostřed." A cácorka za pokladnou začala blekotat, že to nejde, že to je všechno vobsazený, jedině řada "G" na kraj. Nu což? Zakoupili jsme řadu "G" - na kraj. Sedadla deset, jedenáct a dvanáct. Informační systém mají tuze dokonalej, 297 volnejch míst se zakoupením našich tří vstupenek zvýšilo na 299, čili, jestli tomu dobře rozumím, koupili jsme tři lístky, čímž jsme dvě sedadla uvolnili. Řada "G" se ukázala bejt uprostřed, sedadla 10 - 12 byla uprostřed. Prdka za pokladnou byla asi retardovaná. Tomu by nasvědčoval i fakt, že přes její kecy o všem vyprodaným se nás tam krčilo dohromady tak čtyřicet. My tři plus sedmatřicet popkornožroutů.

Vida, s tím popkornem, taky tam maj tabuli, u té pokladny, tu si tam asi vyvěsila ta švihlá blbka, že konzumace jakýhokoli vobčerstvení zakoupenýho jinde, než u nich, je v kinosálech zakázána. Jo, za stoštyřicet vočí a s takovouhle arogancí na nás? Zrovna. Už z principu si příště donesu, ač by mě to jinak ani nenapadlo, vobčerstvení svoje, i kdybych si měl vzít z domu chleba se sádlem. Hajzlové nabubřelí. A eště mně někdo prozraďte, jak se může člověk bránit, aby do něj za jeho peníze nervali čtvrt hodiny jakejchsi tupounskejch reklam? Platím snad za to, aby mi tam pouštěli takový píčoviny? Hajzlové, zloději peněz a času, svině svinutý a smrdi smrdutý. Huf.

Ale film se mi líbil. Ať si kecá, kdo chce, co chce. Něco si mohli vodpustit, některý pasáže byly neúnosně dlouhý, taky je jasný, že prvním dílem je to limitovaný a moc překvápek už člověk nezažije, ale ušlo to. Když si to ještě seženu na CD a tak dvakrát se na to podívám doma, bude všechno vpořádku.

Úterý, 17.06.2003 - Něco není vpořádku

Jdu si takhle do práce. Ráno. V úterý. Včas. Už to je podezřelý. A ještě si říkám, kterak potom půjdu do druhé práce a do hospody. Starost o máti s operovanou nohou přenechám pro dnešek na Ťapinku, máti už jakž takž po bytě chodí, možná jí něco nakoupit leda tak. Ještě jsem si u výtahu vzpomněl, jestli bych teda doma neměl nechat o máti klíče, ale co už, přece se nebudu těch devět schodů vracet, však si mamina nechala vyrobit pro tyto příležitosti klíče "házecí", by je mohla po návštěvách házet z okna. V devět mi Ťapina volá. Už to nevěští nic dobrýho. A taky ne.

Nevím, jestli jsem se o tom zmiňoval, mamina má operovanou nohu, jaksi jí prsty předělávali, počet jí víceméně nechali stejnej, ale trochu jí je snad přeházeli či co. Je to už asi tři tejdny, víceméně by o nic moc nešlo, už i hopká po bytě, já jí akorát prakticky denně (až na pár výjimek, jako třeba dneska) zajdu něco nakoupit, s něčím pomoct. Zezačátku jsem jí ještě vyzvedával noviny ze schránky, jenže to vona byla nedočkavá, tak sotva jí okřály hnidy, už pro noviny pajdá sama. Stejně tak dneska. Vydala se pro noviny, zabouchla za sebou a pak tupě vejrala na klíče od sklepa, který držela v ruce. To se sice občas tak stane, člověk drží klíče od sklepa, na tom by nebylo furt nic divnýho, kdyby si ten člověk teda původně do té ruky nechtěl vzít klíče od bytu.

Tedy máti trochu stresovala po baráku, leč jediný číslo si nepamatuje, i jaksi se došourala ty dvě ulice k nám.

A to mi právě volá ta Ťapina. Máti si zabouchla klíče. A zpovzdálí z telefonu slyším dramatické maminčino skučení: "Když já nemám kam jííííít," takovým tím hlasem, kterým hovoří na TV Nova ve zprávách lidé, kterým právě povodeň sebrala barák. Směsice hořkosti, žalu, bolesti, zhroucení hodnot. Na to, že právě seděla u nás v obejváku, na to to byl vcelku přesvědčivej hereckej výkon. Vyštval jsem Ťapinku z baráku, sešli jsme se na půl cestě u nádraží v Kéniku, předal jsem jí klíče, ta je doručila máti a ta se zase vodbelhala domů. To je celý.

Zpátky do práce jsem se vracel v autobuse a lidi se na mně dívali jak na idiota, jak jsem se nablble usmíval.

Večer, tedy v dnešní večer, vlastně úplně přesně - v dnešní úterní večer, ano, správně, opět do hospody s Pepém, Bačou, Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou. Dva další slepejši, Radek a Marťas už patří taky ke stálicím úterních posezení, dnes jsme se obohatili ještě o Kachně, které se na tu sbírku přišlo podívat. A Kachně vidělo a Kachně bylo konsternováno. Dle předpokladu.

Pepé přišel pozdě a hned na úvod varoval, že dnes nebude žádné: "Na Plzeň, Bačo, na Plzeň". Co to? Že by Pepému přestala chutnat dvanáctka? Nebo je nemocnej? Se divím, že si ještě se mnou nedá Kofolu.

Skutečnost byla prozaičtější. Pepé jel včera na kole, "podjížděl" zprava šňůru aut stojící u semaforu, no a jeden měl holt trochu větší zrcátko. A nebylo sklapovací. Pepé mu ho urval. Chlap prej vyletěl z auta, sundal Pepého z kola, jal se mu velmi lát a spílat, trošku ho přiškrtil a nakonec Pepého zkásnul vo patnáct kil. Jinak že zavolá fízly. Což by se Pepému asi tuze nelíbilo. Což o to, dneska sakroval jak špaček, že z ubohýho důchodce tolik peněz syčák jakejsi vyrazil, ale jak by to posoudili ti kliftóni? Důchodce, pro upřesnění - invalidní důchodce, nebo zcela přesně - nevidomý invalidní důchodce, který jede na kole, určitě ne za střízliva, tak jsem Pepého ještě neviděl, a ještě uráží autům zrcátka, to by se jim asi pranic nelíbilo. A asi by ho to stálo víc. Takhle musel zavolat svojí staré manželce Marušce, ta mu dovezla peníze a bylo.

Cestou domů, těsně po desáté, jsem potkal celou sestavu z golfíku, jak se velkým fofrem klidí z hospody. Anžto jsem dlel v hospodě jiné, nevěděl jsem, co tomu předcházelo, ale ten úprk mě trochu zarazil. Že bych zase o něco přišel? Normálně se táhnou jak smrad, jako by se jim nechtělo. Ono se jim taky normálně nechce. Jenže tentokrát letěl v předním odřadu Méďa Béďa a Šóší, doprovázení jakousi podivnou ženštinou, vypadali spíš, jak kdyby hodlali zdrhnout před ní. Vzadu na chodníku jsem viděl plešatýho Vejťu, jak se divně kymácí, podpírá se vo Žábinu a chvílama se chytá kandelábrů. Že by tak přebral?

Méďa Béďa se Šóším fakt zdrhali před tou ženskou, ta hopsala za nimi a cosi švitořila. Oni přidali, aby nešvitořila, ona přidala, aby jim stačila a přidala co se týče kadence slov. Až došli ke mně a zastavili se. Vejťa a Žábina se zastavili v uctivé vzdálenosti a jenom natahovali krky a špicovali uši. Proč mám vod rána dojem, že něco není vpořádku?

Ženština usoudila, jelikož mě ti dva vepředu pozdravili, že budu patrně další ochotný posluchač, a zádumčivým hlasem pravila jako nejnovější aktualitu: "Zemřel Petr Lébl." Odvětil jsem jí cosi ve smyslu, že je mi ho líto, ačkoli jsem ho neznal, ale musel to bejt úžasnej člověk, načež jsem měl v úmyslu pokračovat preventivně v cestě. Úmysly mi zhatila, když stejně dramatickým tónem pokračovala: "Vy se tomu smějete, ale ...". No, smát se jsem neměl v úmyslu, aspoň přesně do této chvíle. Čili jsem se dozvěděl, že ňákej Petr Lébl zemřel, což znamená, že předtím žil, dokonce se "obecně" vědělo, že žije, jelikož to byl velikej divadelní režisér. Nějak se mi ji podařilo přerušit, nakukal jsem jí, že mi je ho fakt líto (což vlastně i je), že určitě narežíroval mnoho (pouhá spekulace) velkých (pouhá spekulace) divadelních her (co jinýho by divadelní režisér režíroval?), že teda je česká divadelní scéna velmi ochuzena (což patrně je, leč mám divnej pocit, že zrovna tohle je mi jaksi fuk).

Vyrval jsem se zvěstovačce smrti Petra Lébla, nechal ji odskotačit v závěsu za už zase skoro běžícími Méďou Béďou a Šóším a od druhé skupinky, plešatýho Vejti a Žábiny se mi dostalo vysvětlení, že je to baba jakási pomatená, na golfíku se vzala kdovíjak, ale krmila je tam takovejma hlodama celej večír. Třeba Vejťu považovala za ředitele jakýhosi rádia. Vejťa je sice podivné individuum, ale jestliže ho považovala za ředitele čehokoli, musela bejt fakt mešuge. Hmm, tak přece jen jsem o něco přišel. Nevadí, třeba se tam ještě někdy staví.

Jméno Petr Lébl jsem si zapamatoval a doma se kouknul po Netu, co je to za žhavou novinku. A fakt. Nekecala. Petr Lébl žil. Petr Lébl byl divadelní režisér. A Petr Lébl zemřel. V roce 1999. Oběsil se na pracovišti. Zoufalec si hodil mašli, tak ho na jevišti našli. Škoda, podle posledního vystoupení to vypadá, že to moh bejt dobrej komedoš.

Pondělí, 16.06.2003

Je dobře, když člověk umí naslouchat a dokáže si zapamatovat rady starších a moudřejších. Takto já jsem si třeba zapamatoval radu šéfové, ať nechodíme dneska do práce moc brzo, jelikož ona hodlá seřvávati DrDol a její partu za to, jak v sobotu zdrhly. Přišel jsem si hezky v deset, už bylo po kraválu, tasemnice na mne vyvalila voči a jenom tiše syčela. Vida, jak se vyplatí respektovat pokyny nadřízených.

Zajel jsem na nákup do TS Bohemie, zase pro nějaký krámy kolem počítačů. A Jaruš z kasy byla tuze zvědavá, co že to je, kam že to přijde, a při té příležitosti si vzpomněla, že už dlouho (asi půl roku) od nás neslyšela nic o žádných přesunech inventáře, což jí (vcelku správně) připadlo divný, jelikož Jaruš neustále zevluje někde po chodbách a vždycky nás natrapíruje, jak se jí diverzně snažíme potichoučku polehoučku tu techniku zamíchat.

A prej jak to přijde, že třeba Mirajs má počítač? Kde ho vzal? To je novej? Kdepak, to není novej, novej má Milaska, ale Mirajs má na druhou stranu i tiskárnu, tak mu nic nechybí. Tiskárnu? Jakou zas tiskárnu. Inu, od nás, vypočítavých techniků. Aha, takže my tiskárnu už nemáme? Ale jo, máme, tu od Zdeničky. To není možný, vždyť Jaruš sedí dvoje dveře vedle Zdeničky, ta přece tiskárnu má? No jo, to má, ale z kulturáku. A tam teda nemají? Mají, to je zrovna ta nová. A co počítač po kolegyni Harmony, která odešla? Kam ten přišel? A její tiskárna? No, po Harmony tiskárnu má Milaska. Její zdědila zase Hrubka, která si ju vzala s sebou a teď sedí i se svým počítačem a tou poděděnou tiskárnou v bejvalým kanclu Harmony. Počítač po Harmony schlamstla DrDol, ten její zdědila Pišta, Pištin jsme trochu repasovali a dali ho Renátce a ten její šrot je připravenej na vyřazení. Zcela jasné, ne? Přibyla jedna tiskárna a jeden počítač, ubyl jeden člobrd a jedna kraksna půjde na náhradní díly, já nevím, co na tom Jaruš nechápe.

Chachá, Bobeš se zase vytáhl. A dokonce se tím chlubí na svých zbrusu nově předělaných stránkách. Ovšem nevytáhl se tím předěláním stránek, podstata tkví někde jinde.

Zase mě chtěl trumfnout a mít něco většího, tedy dle jeho mrzkého mínění i lepšího. Jenže se Bobš přepočítal, situaci překalkuloval, nad vejdělkem zapláče. Bobšovi se báglu zachtělo, jelikož se svojí ženou Překližkou hodlají s námi jet na velkou a dobrodružnou výpravu na Slovensko. Mezi skály, kamzíky, Cikány a jiné elementy divoké přírody. Po několika hodinách vlídné rozpravy (také se říká "dul jsem do něho jak do bolavé nohy") jsem Bobeše víceméně přesvědčil (chvílema vypadal přesvědčeně více, chvílema méně), že jest třeba zakoupiti řádný batoh, jeho moderní a estetický kufr na kolečkách není do kopců to pravé, sice do kapes se také vejde věcí spousta, leč se spacákem už je to horší (ačkoli to je jenom moje spekulace, nevím, jakej má ten mameluk spacák), zkrátka bágl je naprostá nezbytnost. V jeho případě tak Gemma Travel 75 (aby se mu tam, tlusťochovi, vlezl všecek bordel), pro Překližku dejme tomu tak Turist pětašedesátku. Vzal to grandiózněji a zakoupil cosi pod velice tajuplným názvem Husky Mamut 75 / 85. Dle těch čísel je to asi větší, než mám já, což i Bobš po střízlivém zhodnocení (v krátké zmínce o obrovské krávě) přiznává. Jelikož s sebou nebudeme (snad) mít ani naše undergatery, natož pak nějakého huskyho, o mamutovi nemluvě, plyne z toho jednoduchá kalkulace - Bobeš bude mít ohromně ohromnej a obrovsky obrovskej batoh, do kterýho mu my ostatní (já a Ťapina) narveme spoustu společnýho proviantu.

Aspoň zhubne. Bobeš. Né bágl.

Neděle, 15.06.2003

Odpočíval jsem tak usilovně, že jdu spát o půl čtvrté ráno.

Ale s vervou jsem se pustil do tvorby atlasu Pobaltí, tak se pokochejte aspoň tím, ať zas neřeknete, že jsem neudělal vůbec nic:

http://pobalti.unas.cz

Sobota, 14.06.2003

"Půjdem spolu do Evropy, šrumaj šrumaj šrumajdá ..."

Už mi z toho hrabalo dneska vcelku fest. Večer jsem padl jak podťatej, ráno jsem měl co dělat, abych se do té práce doštrachal. To lituju ostatní, kteří tam museli bejt v sedm. My se Žufim jsme pravili, že se ukážem velkodušně tak kolem desáté nebo jedenácté, mně se povedlo spíš to druhý.

Zase klídek po pěšině a zase vedro. Brrrr.

Celá estráda proběhla bez našeho většího angažmá, nakonec, až po vyhodnocení, šel Žufi aspoň pomoct přeskládat tam jakýsi krabice, na mně nic nezbylo, tak jsem se tam aspoň párkrát prošel po chodbě, děsně moudře a důležitě jsem se tvářil, aby bylo vidět, jak mi průběh zpracování výsledků leží na srdci.

Až do odchodu byl teda klid. Jenom jsme šli šéfové víceméně oznámit, že teda jdem, páč máme své úkoly splněny, taky už přemejšlela, že to zapíchne, jenom si DrDol a její parta přeberou výsledky a jde se. No jo, jenže to by tam musela nějaká DrDol a její parta eště bejt. Statistici, co tam na to zpracování dohlíželi, se zrovna přišli zeptat, komu to teda maj předat, když DrDol už prej odešla. A jéje.

V tu chvílu do šéfové jako když bodne. Udělala bleskovou inventuru osob a zjistila, že kromě ní a mančaftu ze Statistiky se tam poflakujem akorát já se Žufim a dole se nudí upečenej tlustej vratočuč Gauner. Že zapisovatelky z komisí uklidily a šly, to bylo jasný. Ale kde jsou všichni, co se měli starat o provoz? V tu ránu začal řev: "Kde jsou všichni? My se tady sami bojíme. Všechno sééééém." Šéfová popadla telefon a řvala jak tygr. Ještě sehnala řidiča Mirajza, sice nevypadal moc přesvědčeně, že to vracení se na ouřad měl původně v plánu, leč hrdinně se tvářil, že už jede, pak vyčenichala kolegu Šimiho, kterej suploval druhýho řidiča a taky byl zrovna na cestě zpátky a to bylo zase všechno. Vony baby zkrátka vzaly dráhu a pro sichr si i telefony povypínaly.

Pozitivní na tom bylo, že nás tasemnice varovala, ať radši v pondělí nechodíme do práce moc brzo, že to tam možná bude pěkně lítat. Výborně, to jsem si vzal k srdci.

Cestou domů jsem pojal myšlenku stavit se na chvílu na golfíku. Ťapina beztak taky chlastá s těma nablblejma ženama-in kdesi v krčmě, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, a kdo do tebe kamenem, ty do něho holí. Hupky dupky do hospody.

V zatáčce mezi tenisovejma kurtama a hospodou jsem našel ptáče, malýho drozda asi. Teda našli ho jacísi lidi, ale čuměli na něho jak vejři a nevěděli, co dělat. Přidal jsem se k nim, taky jsem čuměl jak vejr, ale aspoň jsem dostal nápad - Ťapinu od žejdlíku telefonem vyrušit a co s ptáčkem se jí zeptat. Pravila, že buď ho dát zpátky do hnízda (to nešlo, bylo kdesi tuze vysoko), nebo ho odchovat doma. Né ovšem u nás doma, jelikož psy by z toho jeblo.

Hodil jsem teda voko na ten golf, zeptal se, kdo má doma klec, z přihlášivsích se jsem eliminoval Méďu Béďu jakožto nespolehlivýho elementa a zbyl tam jeden bořík, kterej se uvolil ptáčka zpěváčka se ujmout. Harpagon Spojka přestal točit pívo a začal vyrábět dočasnou ptačí budku z papundeklové krabice. S maníkem jsme zašli pro ftáka za roh, jak ho opatrně nesl zpátky, jakási holčička k tomu poznamenala: "Hele, mamí, ten pán má ptáka."

Uvidíme, jak to s ftákem dopadne. Čert ví, co takovej malej drozd vůbec žere a jestli i přes krmení nechcípne. Ale dostal aspoň šanci, kdyby ho zblejskl ten černej toulavej kocúr, co žije na kurtech, ftáčkova životnost by se počítala na vteřiny. Třeba to u maníka rozdejchá, sám su zvědavej.

Pátek, 13.06.2003

Pátek třináctýho, vedro jak kráva a referendum. No potěš ventil.

Pro nás to vypadalo na brnkačku. Co, vypadalo, ona by to i brnkačka byla, referendum jedno, ovšem právě kdyby nebyl takovej hic. Celá ta šuldovina probíhala stejně jako volby, akorát bez techniky ve volebních místnostech. Čili jsme připravili tři pracoviště na ouřadě pro Statistiku a zbytek doby jsme tam jenom tak vocmrndávali, jestli někde něco neklekne, třeba i s počítačama nesouvisející, jenom aby byla nějaká psina.

Původně jsem si říkal, kolik toho udělám, že výjimečně si budu v práci plácat něco na web, dopíšu si vejlety a tak. Ani rana. Napsal jsem dva řádky a málem se mi zavařila palice. Tudy by to nešlo. Nakonec jediný, na co jsem se zmohl, byla čistka na disku. Měl jsem tam připravenou hromadu záloh a jinýho bordelu, tak jsem jenom lifroval prázdný CD do vypalovačky a pekl to, abych si tam udělal nějakej ten pořádek a místo.

Jedinej převratnej nápad za celej den měl kolega Mirajz, náš řidič a bezpečák v jedné osobě. To neznamená, že by dělal dvě věci naráz, to von hezky jezdí a vozí lidi, kam potřebujou, a když zrovna nejezdí, sedí v kanclu, brouzdá po Internetu a špekuluje, jak by nám vylepšil Bezpečnost a Ochranu Zdraví při Práci. A občas přijde na něco geniálního - třeba dneska vzhledem k počasí vcelku správně usoudil, že je ta pravá chvíle hrábnout šéfové do úspor a vyvalit sudy. Nebo aspoň několik balíků minerálek a Kofoly. A to se z nás rázem stali milovníci BOZP a velicí příznivci §5 nařízení vlády 178/2001, kde se mluví o ochranných nápojích a lili jsme to do sebe pod tlakem. Tak se to dalo jakž takž přežít.

Čtvrtek, 12.06.2003

Volali mi od EFXka, že šéf Bóďa rozesílá viry, nechce tomu věřit a furt dokola bluduje, že tam má antivira AVG a ten ho ochrání. To jsem mu nakukal já, to přiznávám. Nakukal jsem mu, že ho antivir ochrání, sám se aktualizuje, prostě je to úplnej zázrak. Taky byl. Taky byl, než Bóďa začal brouzdat po pornoserverech (vida, a na mail odpovědět neumí), postahoval odtam jakýsi píčoviny (takřka doslovně) a vono se mu to s antivirem popralo a vyřadilo ho to z provozu (antivira, nikoli Bóďu, ten je mimo provoz a mimo realitu furt). To jsem zjistil (s tím antivirem, né s tím, že Bóďa je mimo realitu, to vím dávno), až jsem se tam cestou z oběda stavil.

Pak mi Bóďa volal ještě jednou, že tam má zas nějakýho vira, ať se stavím znova. Hmm, dle popisu tam měl někde eště schovanýho jednoho, vcelku neškodnýho, tak jsem mu řekl, nechť vydrží, že se stavím, ale až k večeru nebo zejtra ráno.

K večeru mi to pochopitelně nevyšlo. Měl jsem příjemnější věci na práci - třeba jít do hospody. Psal mi jeden z těch dobrodruhů ze skvělé firmy HiPro, že dělaj jakejsi mejdan v jakejsi hospodě na Pryglu u Kozí Horky. Takový neoficiální posezení. Tak co by ne? Dokonce jsem zjistil, že je to přímo jeho hospoda. On tam měl chatičku, jenom ho štvalo, že hospoda opodál zavírá brzo. Jak se tam na zahrádce celej den rejpal v hlíně a vyráběl si žízeň, vždycky nakonec málem utřel hubu, ještě k tomu tam měli blbý připomínky typu: "Když se vám to nelíbí, otevřete si vlastní hospodu" a von se nakrk a votevřel. A bylo. Tak tam jsme seděli.

Do toho mi volal untršéf Béďa vod EFXka, v deset večer, právě s velkou pompou zjistil, že Bóďa tam má eště jednoho vira. Prej jestli bych se nemohl stavit. No, nemohl.

Poté, co jsem jim tam vychlemtal zásobu Kofoly na půl sezóny, byl čas zvednout kotvy a vyrazit zase k domovu. Nechtělo se mi čekat na jakejsi noční autobus, lodní doprava už taky nejezdila (či spíše neplula), udělal jsem si procházku kolem půl přehrady. Zase - co by ne? Teplo bylo, příjemně bylo, měsíček svítil, voda šplouchala, mně v břuchu šplouchalo, souložící dvojice, na kterou jsem málem šlápnul při zkratce přes trávu ... aha, ti nešplouchali, ti měli blbý kecy, že je nenechám ani zašukat. Jenom tu romantiku trochu kazil jakejsi srandovní parníček, kterej křižoval hladinu a na něm probíhala nějaká diskotéka či co. To se furt píše o ochraně před hlukem, vynálezů je na to spousta, špunty do uší, izolační materiály a kdovíjaký udělátory, jenže kde koupit torpédo?

V šalině si přede mne sedl houmlesák a smrděl. Kdyby jenom smrděl, tam byl i přes otevřený okýnka skoro nehybnej vzduch, dalo se naklonit tak, že to nebylo moc cejtit, jenže von se furt musel vrtět a svoje pachy rozdmýchávat. Už jsem mu chtěl říct, ať sebou furt nemele, nebo mu nějakej pach přidám, jelikož mu nableju za krk, jenže von vypadal tak sešle, že mi ho až líto přišlo, navíc to už bylo jenom dvě zastávky, tak jsem ho velkoryse nechal vrtět a smrdět.

Musel jsem ještě kus autobusem, to už se mi pěšky nechtělo, opřel jsem se čtvrt hodinky na lavičku, koukal a čekal. Přišla tam jakási partyja, dvě jakýsi děvčice a dva asi jejich nabíječi, jedna byla děsně zcestovalá a určitě hrozně inteligentní a celou čtvrthodinu a pak eště deset minut v busu všem líčila, jak je to děsný, vona že se vrátila z Austrálie, kde hlídala jakýsi parchanty nebo co, všem by tuze ráda objasnila, jaký to v Austrálii je, jenže nikdo neumí naslouchat a nikoho to nezajímá. Ostatní moudře přikyvovali, že to je pravda, u toho si četli jízdní řád, bavili se o čemsi jiným nebo později ve vozidle koukali z okna. Asi jedinej, kdo ju fakt poslouchal, jsem byl já, jelikož mi nic jinýho nezbejvalo, měla hlas jak Viktorka a byla s tím děsně votravná. Eště zastávku a rozskočila by se mi z ní hlava. Zajímavý, za celou tu dobu o té Austrálii vlastně nic neřekla, jenom skuhrala, jak ju nikdo (a já se nedivím) nechce poslouchat.

Středa, 11.06.2003

Včera jsem v návalu rozvášnění nad Egiho Matrixem opomenul jednu důležitou věc (neopomenul, vykašlal jsem se na ni).

Egi byl nakupovat.

Ale ne zase žrádlo a počítače a foťáky a jiný životní nezbytnosti. Egi byl nakupovat ošacení. To dělám se železnou pravidelností každý asi tři roky, když mě chytne zápal. Takovej ten "nemám co na sebe". Ženský to chytá dle nátury - každý tři týdny až každý tři dny.

Já jsem pojal nápad - koupit si sandály alias kristusky a asi nějaký džíny, nový, abych z nějakejch starejch mohl udělat delší kraťasy, pod kolenama je prostě urvat. U těch džínů bylo variant víc. Třeba jsem si mohl koupit levnější starší džíny někde ze secondhandu, jenže to zrovna, já si udělám ze starších džínů ze sekáče bermudy a pak se mi rozpadnou i ty normální, ty už na to maj náběh. Též šlo koupit rovnou hotový, jenže já chcu ty džínový, su na to tak jaksi zvyklej. Což o to, bermudy prodává každej pablb na každým stánku, někteří maj i džínový, ale zas takový všelijak záměrně vošoupaný a votrhaný a jakožešpinavý, fujtajbl. Nene, zůstanem u původního plánu - koupit kristusky a rifle nový.

Sandály jsem zvolil z normálního obchodu. Přece jenom by mohly vydržet o chloupek víc. Ale voni žebráci měli všude za přijatelnou cenu akorát s gumou pod nohou. Třeba na Svoboďáku, povídám bábě, že chcu sandály, takový normální, do práce. Začala mi vnucovat právě ty gumovky. "To si děláte srandu, ne?" pro jistotu se ptám. "To máte, abyste s tím mohl i do vody," babizna na to. Radši jsem šel pryč. Se ženskou, podle jejíhož mínění vypadám jako plavčík, s tou je blbá domluva. Pravda, taky měli všude další typ, s příjemnou kůží na povrchu, leč s nepříjemnou cenou. Asi v pěti obchodech. No co? Mám to při cestě, mrknu se do podchodu k pingpongům po džínách hodím voko do Tesca.

Asi u třetího stánku jsem narazil na správný jeansy. Tradiční, klasický, černý i modrý, bez pičovinek. Koupil jsem si rovnou troje, dvoje černý a jedny modrý. To zas na nějakou dobu vydrží.

A hupky dupky do toho Tesca. Vida. Kristusky tam měli správný, s kůží pod kůži, za asi šest nebo sedm kil. Přijatelné. Ponožky, černý, tak patery. A nakonec jsem narazil na stojan s těma tričkama s límečkama, co se jim říká "polokošile". Asi po stopadesáti korunách. Nevím, jestli je to jako moc nebo jako málo, ale byly po ruce, vypadaly obstojně, neměly na sobě žádný tupounský reklamy. Tak jsem jim to taky decentně probral. Z věšáku jsem stáhl takřka všechny s označením XL (bylo to dost velký XL, skoro jako normální XXL), dvě khaki, dvě černý a dvě šedý, fajn, hurá, máme zas na několik let pokoj. Snad tenisky se mi můžou rozpadnout nebo zimní boty, ještě kanady budu muset koupit, na to jsem už ale morálně připravenej.

A ještě večer jsem urval nohavice jedněm starejm džínám.

Dnes ráno jsem čile vyrazil do práce v novejch delších kraťasech a v sandálech. Hnedle to vedro nebylo tak úmorný. A taky abych nevyrazil čile, když jsem se vzbudil v devět.

Kolega Liška Podšitej si stěžoval, jaký je mu horko a jak je zpocenej. Jenom jsem se mu chlámal. Chtěl mi, svině jedna, zkazit radost a začal blekotat cosi o tom, že slyšel v rádiu, jak si v Práglu ňákej občan tuze stěžoval, že byl jednat na jakýmsi ouřadě a ouředník byl nedůstojně oděn v kraťasech a v sandálech naboso. Pche, jednak to bylo v Práglu, kde jsou divní všichni, jednak ať si vobčan jedná se zapařeným Liškou Podšitým, já su vypočítavej technik a za mnou nemá jakej vobčan co lízt.

Naproti tomu jsem četl v novinách, že snad v Británii se ňákej maník soudil (a úspěšně) se zaměstnavatelem, kterej chtěl nařídit v rámci firmy jakejsi "ústrojní předpis", asi to byl bejvalej lampión. Maník soud vyhrál, jelikož šlo o zjevnou diskriminaci na základě pohlaví - to tak, chlapi se budou pařit v dlouhejch gatích, košilích a kravatách a ženský si budou lebedit v minisukních a halenkách s obrovským výstřihem a mrňavejma rukávama.

Nicméně ouředník by asi fakt neměl vypadat jak ouplnej vagabund, to si u nás na ouřadě můžem dovolit jenom já a Žufi. A taky si to dovolujem.

A vrátila se mi Ťapinka z Plzně. První její dotaz byl, co bude k večeři? Pravil jsem, že nic a byla vyvalená, jak je to možný. Chvílu jsem ju v tom nechal vydusit, aby viděla, jaký to je, pak jsem jí prozradil ty nakoupený párky, rohlíky, rajčata, okurky, ovocnej kefír a hrášek. Byla vyvalená ještě víc.

Úterý, 10.06.2003 - Egiho Matrix

Den už divně začal. Přišel jsem do práce včas. Plus mínus nějaká ta minutka. Spíš plus. Možná plus dvě. Ale to je irelevantní.

Zase jsem se motal kolem jakýhosi školení na jakýsi podatelny a administrativy a stavební ouřady a tak, Žufi jako vždy dělal práci za DrDol a její partu. Budem asi muset nějak taktně připomenout šéfové, naší drahé tasemnici, až se budou za referendum rozdělovat odměny, ať si na nás vzpomene, pak, až dojde popořadě k DrDol a její partě, ať si je škrtne a vzpomene si zase na nás.

Kolem poledne ohromnej kvikot - nesrovnalosti ve volebních seznamech, všechno špatně, krize, to, co jsem včera místo DrDol a její party hodinu generoval a po zbytek dne se Žufiho pomocí a s občasnými zpestřujícími sabotážemi ze strany DrDol a její party tisknul, všecko je to na levačku.

Příčina? Všude je spousta nesvéprávnejch. No a co? To víme přece dávno. Jenže oni jsou tam prej za nesvéprávný označení i všelijací tací, kteří normálně volit chodí. Sice mi nebylo jasný, proč by jim nemohlo zkrátka jebnout, ale stejně jsem se na to podíval. A bylo to ještě zajímavější. Jednak tam byli ti správně nesvéprávní, všelijací mešuge, myšáci a pobóchanci, ovšem taky několikero jedinců, jež tam byli napsaní dvakrát, stejný jméno, stejný příjmení, stejný bydliště a stejný datum narození, jenom u jednoho řádku poznámka "neoprávněný občan" nebo jak.

Ty naše vystřílený pušky už měly zase malej kyblik. Co s tím? Chyba v programu. Výsledky to zkreslí. Referendum a světlé zítřky ohrozí. Začali jsme popořadě - když je tam někdo dvakrát a jednou z toho napsanej jako pošuk, nic se zkreslovat nebude, takovýhle elementy jako magory a ty, co si vyzvedli voličskej průkaz, prostě všechny, u kterejch je ňáká poznámka, ty má volební komis vyškrknout a odpočítat od celkovýho stavu, pak připočítat ty, kteří se tam s průkazem přisrali odjinud. To vím i já, a to jsem byl na školení ohledně voleb jednou, asi půl hodiny a ještě k tomu víceméně omylem. Tady bych zradu nehledal. Spíš jak to vzniklo?

Provedl jsem analýzu. Né, neprovedl jsem ani žádnou Annu ani Lízu, to tak, jedné ženské se na tři dny zbavím a budu si začínat s nějakou jinou, navíc s takovým pitomým jménem? To se tak říká, "analýza", to jako mám zjistit, kde je jaká zrada. A zjistil. Byli to ti, kterým se někdy měnilo rodný číslo. To se tak může stát, obvykle je to u narozenejch ve dvacátejch letech, v tom byl největší Saigon, třeba mělo několik lidí číslo stejný, tak jim pár let zpátky přidělili nový, aby měl každej svoje. A teď - mně přijde na CD registr ohlašovny trvalýho pobytu. Naráz tam ten člobrd s původním rodným číslem není. Umřel? Neumřel. Odstěhoval se? Neodstěhoval. Co na to chuďulka počítač? Proč už tam člobrd teda, hýml, není? Úžasnej systém Radní usoudí, že v tom má zase bordel ta vyžraná baba s divným jménem Ida na Magorátě. Tentokrát to na ňu svaluje omylem, ale zvyk je zvyk. Něco s tím zmizelým člověkem provést musí. A jelikož jako každej slušnej občan neumřel nebo se neodstěhoval, pro sichr z něho udělá aspoň retardu. To pak takovej nemůže nic dělat a i kdyby furt existoval, bude se muset dotlačit osobně a nějak se to vyřeší. A najednou počítač kouká, že tam je eště jinej pišišvor, nový rodný číslo, hele ho, holomka. Je v ohlašovně trvalýho pobytu? Je. Tak ho počítač zavede jako novýho. Že se jmenuje ouplně stejně a má stejný bydliště i datum narození? To počítač nemůže posoudit, jestli jde vo toho stejnýho chlapa nebo babu. Máš jiný rodný číslo? Máš. Tak seš jinej člobrd. Aspoň pro systém na tuty.

A už tu jsou dva člověci, sice stejně vypadající, ale pro počítač rozdílní. jeden volit může, jeden nemůže. Vypadá to divně. Já vím. Jenže v tom má zase prsty teroristická parta ÚOOÚ. Podle těch nesmí ve volebních seznamech bejt rodný číslo, jelikož je to "údaj vedoucí k jednoznačné identifikaci občana". Malá drobnost, že já toho vobčana u těch voleb potřebuju jednoznačně identifikovat, to už konkrétně tuhle bandu kreténů nezajímá. Nějak svou mrzkou existenci zdůvodnit musí. Sic by to výsledek stejně nezměnilo, ale bejt tam rodný číslo, může si komis vzít od přišedšího vobčana vobčanku (průkaz, ne jeho starou) a kouknout. Jestli tam má nový rodný číslo, tak se nemá co čertit, von je tam správně a ten nad ním, ten nesvéprávnej, to přece je někdo úplně jinej, aspoň rodný číslo má jiný. A kdyby měl v té vobčance to starý, tak asi nesvéprávnej fakt je, když si to nevyřídil. Tak co?

Svejm babám jsem to tam takto vysvětlil, ony se furt držely za hlavy (každá za svou, aspoň, že ne navzájem) a lamentovaly, jak to asi budou ty komise těm lidem vysvětlovat? To už jsem pravil, že mně je po tom prdlajs, koneckonců do toho nemaj nechat ty lidi čumět a pak nebudou muset nic vysvětlovat. Databázový záznamy mi seděj, tak co se s tím budu srát? Ona taková dobře vedená diktatura má taky něco do sebe.

Cestou v šalině se mi to rozleželo v palici. Pche. To se furt píšou jakýsi elaboráty vo lidským přístupu ouředníků a kdesi a cosi. To si můžou dovolit tam ti naši ingósti. Ne tak já. Já su "vypočítavej technik" a ti lidi mě vlastně vůbec nezajímaj. Vlastně to pro mně nejsou žádný lidi, ale jenom databázový ZÁZNAMY. Mě absolutně žíly nerve, jestli takovej záznam má kde bydlet, jestli bere sociální dávky, jestli je ženatej (u ženskejch záznamů to v jistejch situacích trochu zajímavý je), kolik má takovej záznam malejch záznamů a jestli ti maj co žrát. Co je mi po tom? Pro mě je důležitý, aby byl záznam pevně usazenej v mejch databázích, správně zatříděnej, rychle vyhledatelnej, dobře indexovanej. Posloupnost znaků s danou strukturou. Nic víc a nic míň.

Vlastně celej tento svět se skládá jenom ze záznamů. Záznamy ze mzdové databáze našeho ouřadu ouřadujou nad záznamama z databáze občanů. Též mezi sebou si šéfují. Nade mnou třeba stojí záznam tasemnice a velkýho šéfa Kvakina. A co se státu tejče, nahóře je databáze zvaná "vláda", to jsou ti, co jsou jednotlivejma záznamama z databází občanů zvolení a privilegovaní, pak už nikoho nezajímá, jestli by takovej vládní záznam neměl mít taky změněnej příznak svéprávnosti.

Když mám v naší mzdové databázi záznam a nemám odpovídající záznam v databázi poplatníků na berňáku, jeden z těch, co maj na tom berňáku záznam v jejich mzdové databázi, ten to nabonzuje a udělá mi záznam v evidenci Policie, ti mě seberou a udělaj mi záznam do databáze trestního rejstříku. Tohotéž dosáhnu, když nějakýmu jinýmu prostýmu záznamu, kterýho potkám na ulici, rozbiju hubu. Naopak toho jde využít - sice nemám záznam v databázi koncesionářskejch poplatků za televizi, leč též nikde nemám záznam v databázi kupujících televizory. Sic doma televizor mám, ale na ten mám záznam o zapůjčení z dávno zkrachovalýho vědeckotechnickýho klubu, ti o tom televizoru měli záznam v databázi evidence majetku, tedy to není televizor můj a na poplatky se já, jakožto pouhej záznam, můžu opět vysrat. Jenom nemám komu televizor vrátit, jelikož podle databáze organizací už záznam s popisem "VědeckoTechnickej Klub" neexistuje. Kdyby to ovšem bylo tak, že bych záznam v databázi koupených televizorů měl, opět by mě mohl čekat záznam v rejstříku trestů.

Celý to vlastně začíná narozením. Člověk je člověkem pár minut, než si nějaká porodní bába umeje pracky a učiní mu záznam do databáze narozených. Od té chvíle se člověk stává záznamem. Tak se protlouká jako záznam žáků základní školy, je-li lempl, tedy má-li v databázi školních výsledků záznamy příliš vysoké hodnoty, může být převeden jako záznam do databáze žáků školy zvláštní, v opačném případě (my, odborníci tomu říkáme "IF ... THEN ... ELSE", to může dotáhnout až po záznam v databázi úspěšných absolventů škol vysokých. Pak se člověk tak plácá životem jako záznam v různejch mzdovejch databázích různejch podniků (až na toho lempla, ten má spíš častěji záznam v databázi úřadu práce), pokud se mu nahromadí více záznamů v databázi Policie, může si náš milej záznam odpočinout jako záznam v databázi chovanců nápravnýho ústavu, což ale není příliš častej jev, tak se tím prokousává, až se z něho stane záznam v databázi důchodců a nakonec je z něj jenom pouhopouhej záznam v databázi zemřelých a záznam v databázi hřbitova.

Úžasný.

Tak si jedu šalinou a nad tímhle dumám. Hele, támhle vzadu stojí tři pěkný prsatý záznamy. Hmm, ty vypadaj pěkně. A pak na ulici - nějaká blonďatá záznam se snaží voblbnout bankomat, jenže bankomat jí nic nedá, nemá v něm záznam o uložení peněz (což nemusí bejt až tak pravda, taková záznam Kachně by vám o záznamech České spořitelny mohlo povídat).

Hele, támhle záznam tlačí kočárek s malým záznamem.

Onde záznam v černomodré uniformě drátuje jakýhosi přičmoudlýho záznama, ten se asi snažil vočórovat toho třetího záznama, kterej tam s nima stojí a děsně nadává.

No, musím domů, doma mě čekají dva záznamy z evidence psů a půjdu s nima na procházku.

Pondělí, 09.06.2003

Alou do práce, jenom ať mi nikdo neříká, že by práce měla šlechtit. To nežeru. Spíš tak by mohla ta práce naučit člověka sprostě mluvit, já už pracuju nějakých dvanáct let, já už to umím obstojně. Pracovat. I nadávat.

Na dnešek bylo domluvený školení na tu podatelnu, že se všecko bude zapisovat a v informačním systému předávat, evidovat a zpracovávat, všichni vždycky budou vědět, kde se kterej papír po ouřadě fláká. Znamená to v zásadě několik věcí:

1) bude to víc byrokracie, ale bude v tom aspoň pořádek
2) když v tom bude pořádek, občani budou moct dobře jebat naše ingósty, protože se tím zmenší počet možnejch výmluv, proč něco není vyřízený
3) hrůza nastane pro mne, jelikož nebudu moct většinu pošty lifrovat rovnou do skartovačky, ale budu to snad muset číst a evidovat
4) záhy mě z toho hrábne
5) co mě utěšuje, že dřív hrábne drahou Dráhu na podatelně

Taky na té firmě, co ten srandovní celoměstskej systém už hafo let plácá (kdysi jsme tomu říkali "databázoví lepiči"), tam jsou nějací divní, tohle už bylo podruhý, co se dovalili někoho školit v osm ráno. Tentokrát jsem o tom ani nevěděl. Ale asi jsem měl nějakou tu předtuchu, jelikož jsem sám od sebe přišel jenom s asi desetiminutovým zpožděním (nemohl jsem najít telefon, nemohl jsem najít doklady, nemohl jsem najít peněženku, vzal mi kramle autobus). Stejně jsem o nic nepřišel, anžto slavnej školič tam seděl jak oukropeček, zíral do monitoru a dumal, jak je možný, že jejich úžasnej systém drahou Dráhu nezná. Bodejť by znal, když ona na to v životě radši nešáhla. Musel jsem mu předvést, jak se v jejich systému zakládá novej uživatel. Ten zíral.

Nechal jsem je se školit a šel dělat něco důležitějšího, třeba práci DrDol a její party. Jelikož bude to slavný referendum, jestli se z nás Evropa posere nebo ne, tak k tomu bylo potřeba vytisknout volební seznamy, ač se to nesmí vůbec jmenovat volební seznamy, ale nějak úplně jinak. A je toho stejně asi dva a půl kilostran. A proč že jsem to tiskl já? Jednoduchá matematika:

1) někdo musel pořád dokola mačkat přesnou posloupnost kláves <Enter><F2><F2><F7><Esc>
2) někdo musel doplňovat papíry po padesáti do tiskárny
3) někdo musel vytištěný papíry zase po padesátce odebírat
4) někdo musel hlídat, jestli nedošel toner, případně ho vyměnit.

A jelikož drahá Dráha, TaTarka a Pišta se školily, z DrDol a její party tam zbyly tři, což by na čtyři úkony nestačilo. Musel nastoupit odborník, tedy já. Já jsem zvládl vždycky pomačkat pět kláves v daném pořadí, doplňovat papíry do tiskárny a odebírat je, koukat jestli nedochází toner a když došel, i jsem ho vyměnil. Pravda, snažily se mi s tím pomoct, jednou mi tam přidala papír kolegyně Jarka Dečka, papír z jedné strany potištěnej jakousi mapou, tedy jsem tu stranu musel tisknout znova, podruhý jí FanFan chtěla ukázat, jak se to dělá a narvala tam stovku čistejch listů. Jenom se netrefila do podavače, tiskárnu ucpala a musel jsem znova tisknout deset stran. Nakonec jsem k tomu postavil Žufiho, tomu to stačilo vysvětlit (kupodivu jednou), nechal se slyšet, že není blbej a že to zmákne, ukázalo se, že až tak blbej fakt není, protože to fakt zvládnul. Inu - inžinýr.

Do toho tam lamentovala drahá Dráha, ta evidentně oscilovala mezi euforií a skepsí, chvílu juchala, jak se jí to líbí, chvílu naříkala, jak to bude náročný. Kdybyste nevěděli, že se právě školila na systém podatelny, řekli byste, že ji zrovna chytá maniodepresivní psychóza. Budem ju muset chlácholit ještě intenzivněji, aby neskončila v šaškecu.

A odpoledne až večer? Ťapinka se zdekovala do Plzně a pochopitelně mi nechala psy na krku. Naštěstí jsou psi scíplí ještě po včerejšku.

S Romanem čili Prófou jsme zašli koupit k Tlusťochovi jeho úžasnej počítač. Ten, co by měl bejt šrot i na podmínky bazáru. Taky byl, Tlusťoch kupodivu u transakce tentokrát ani neusnul, jenom nám prodal základní desku, která si ani neškrtla. Prófa mu to zejtra zajde vomlátit vo hubu. Vyhrabal jsem železnou zásobu jinýho šrotu a vrtal jsem se s tím celej večer. Eště štěstí, že Ťapina je v čudeli, jelikož jsem tady udělal děsnej brajgl. Před chvílou jsem šlápl na paměťovej trámeček zákeřně volně loženej na kobercu a zarazil jsem si ho do nohy - ten trámeček, né ten koberec, pochopitelně.

Sobota - Neděle, 07. - 08.06.2003

Byl jsem s Kachnětem na vejletě. S Kachnětem a se psama. Ťapinku jsme nechali doma, aby se učila. V okolí Studence. V okolí Studence jsme byli teda na tom vejletě, abyste to pochopili, ne, že bych nechal Ťapinku se učit v okolí Studence, to by byla blbost.

Třeba o tom něco taky napíšu. O tom, jak jsem byl s Kachnětem na vejletě v okolí Studence, samozřejmě nebudu psát o tom, jak se Ťapina učila. O tom si napíše sama.

Beztak to nebude pravda. Sakra, zase dvojznačně. Nebude pravda to, co napíše Ťapina o tom, jak se učila, nevím, proč by neměla bejt pravda, co napíšu o vejletě s Kachnětem v okolí Studence. To pravda bude. Taky bude pravda, že to někdy napíšu. Možná to bude pravda. Jestli se mi podaří dopsat třeba tu minulou výpravu. Někdy. Vím já?

Takhle vypadá veget podle mejch představ ...

Ale proč tady cosi plácám, tím celým jsem chtěl hlavně říct, že Ťapina píše kydy. Třeba o tom, že jsem si pozval na celej tejden PraPetru a pak se jí nevěnoval. PraPetře. Vlastně ani Ťapině. Pravda, nevěnoval jsem se jí. PraPetře. Vlastně ani Ťapině. Ale to všechno bylo v plánech. Jak v dlouhodobých, tak v krátkodobých. V dlouhodobých plánech bylo, že budu chodit a ohňostroje si fotit a nebudu se věnovat Ťapině. Pak mi mile oznámila PraPetra, že přijede na tejden do Brna na ohňostroje. Pravil jsem jí, ať si klidně přijede, jenom já se jí nebudu moct věnovat, protože budu chodit a ohňostroje si fotit. To byl ten krátkodobý plán. A slovo jsem dodržel - chodil jsem a ohňostroje si fotil a PraPetře se nevěnoval. Tak kde je problém?

Pátek, 06.06.2003 - Víři se šíří ...

Ještě v noci jsem si četl o virech. Nemyslím tím nějaký takový ty, jak můžete chytit všeliskde možně, kapelníka, ajdu, teďkom nově sráč a takovýhle roztomilý potvůrky, mám na mysli viry počítačové, nejnovější miláček je Bugbear.B. Ten už byl jednou v oběhu, v původní verzi, celkem pěkný průsery nadělal loni někdy loni, takovej untršéf Béďa vod EFXka by mohl vyprávět.

Čvachtající nádraží ... Ráno bylo domluvený, že přijdou z té veselé firmy vod toho veselýho ouřadovýho systému na školení. Teda jako že voni budou školit tam ty moje ouřadový kumpány. Já jsem jim sice tvrdil, že školení v osm ráno je blbost, že, ač se budu snažit, co budu moct, s mojí účastí je to jakýsi vachrlatý. Nedali si to vymluvit, ale prej mě nepotřebujou, tak co už s nima? Však jsem taky přihopkal s úsměvem na rtu v devět a to jsem byl ještě rád.

To už se mezitím školilo, fakt se po mně nikdo nesháněl, měl jsem klid na to, abych koukal, jaký kvanta virů mi tam chodí a snažil se to nějak udržet na uzdě. Zatím byl v hajzlu Magorát i s celým svým odborem informatiky, spousta firem měla poštu v trapu a my furt nic, já jsem rozesílal výhrůžný maily, ať boha jeho se mi nikdo nevopovažuje votevřít nějakou divnou přílohu, ať si dávaj majzla, protože tento virus je skoro smrtelnej - jak si zavirujou počítače, já je zabiju. To jsem ještě v mezičase konverzoval s Grynym, jedním z bejvalejch ouřadovejch poskoků, ten dělá taky kdesi správce sítě a brečel, že jemu si tam každou chvílu ňákej trubelík ňákej virajs natáhne, sice to má taky automatizovaný, jenže vono to chvílu trvá, než si ty počítače ten novej dezinfekční prográmek vyčenichaj. A já jsem se mu smál, až jsem se za klávesnicu popadal, jaký von to má nedisciplinovaný uživatele, takovou verbež, s těma já bych zacvičil. Smál jsem se přesně do tý doby, než mi začal velkej Bugbear chodit zevnitř našeho baráku. Kdo to? Co to? Mrknu do zavirovanýho mailu, rozeberu si, kudy si to ťapkal a ejhle, ohnisko nákazy je zřejmý - DrDol a její parta. Teda vlastně přímo DrDol, velitelka té jejich kumpanyje. A hned na ňu. Tu málem trefil šlak nebo chytil psotník, nakonec jsem ju musel eště uklidňovat, že se tak moc nestalo. Jinýho musí člověk zkartáčovat kdovíjak, tahle z toho má žaludeční neurózu na tejden dopředu a já nemusím ani zvýšit hlas a eště su za hodnýho, jak krásně ju chlácholím. Příště si daj holky pozor.

Vodpoledne jsem se stavil za máti s nákupem, vona má nějakou rozřezanou nohu. Felčarem rozřezanou. A sešitou. A obvázanou. A pajdavou. A já vo ňu pečuju. Vo tu máti, né vo tu nohu. Ačkoli to přeneseně taky. Hergot, to snad chápete, ne? Tak teda jsem se stavil s tím nákupem a mamina si vymyslela, že jí mám hodit dva dopejsky na poštu, takový ty normální, papírový, jak se na to musí lepit známka. To bylo zas radosti, já sice s postiženejma vycházím, ale s těma mentálně postiženejma, co je zaměstnává Česká pošta (prakticky výhradně), s těma je to velice těžký. Ale co už naplat, vony ty Boženky a jak se ty všechny mátiznámý jmenujou, vony nějak se nekamarádijou s mailem.

Stavil jsem se na chvílu na srazu XChatu, nic jsem tam tentokrát ani nefotil, jenom na votočku se se všema pozdravit a hajdy zase zpátky do města, fotit poslední ohňostroj. A poslat cestou máti ty dopejsky.

Čvachtající nádraží ... Jenom jsem přijel do města, průtrž mračen jak sviňa. Pohroma, cholera, mor, bouře, slejvák, plískanice, blýskanice. Fuj. Naštěstí jsem byl u nádraží, schoval jsem se tam a čekal, až to přejde, brrr, lilo jak pitomý. Nádraží tak trošku plavalo. Po peróně tekla voda, do chodby tekla voda, lidi v tom srandovně čvachtali, no prča pohledět. Sranda by to byla, kdybych vodtam nemusel ven. Což jsem musel. Trochu to přešlo, takže směr hlavní pošta - kupředu levá. A po pěti krocích ze dveří nádraží - hňáp do kaluže. Po kotníky. Tam byl trochu sníženej chodník, nějakej kanál to nestíhal brát, brr, hned jsem měl v teniskách jezírka. No toto? To mi ještě čerti dlužili. Hajzlové, taky mi to museli vracet ausgerechnet teď.

Dopejsky jsem poslal, pršet jakž takž přestalo, ohňostroj se naštěstí zpozdil, nemusel jsem teda spěchat. Vybral jsem si místo. To byl taky kauf - v bahně, ve vodě, až nakonec jsem si všiml, že jsem si popošel moc dopředu a na půlce fotek mi tam vyčuhuje kus nádraží (zezadu). Vcelku ty fotky stojí za prd. Že já se na to nevykašlal.

Radši bych se tím nechlubil, ale ty fotky jsou k nahlédnutí tady ...

Čtvrtek, 05.06.2003 - Štěstí na tuky

Mám dnes štěstí na tuky. Nemyslím tím na takový ty jako Hera, Lukana a Rama, nýbrž na jedince lidské, leč obézní.

Třeba hned ráno, cestou z Magorátu. Kámoš Roman alias Prófa už delší dobu brečí, že chce počítač. Pro jakousi ségru nebo jakou havěť. Jenže, Prófa by se mohl jmenovat spíš Škudlil, jelikož chce za co nejmíň peněz co nejvíc muziky. A to je ten kámen úrazu. Tak jsem se dneska ráno při cestě stavil v bazáru "U Tlusťocha". O tom jsem už písal kdysi, to je na Leitnerce, v baráku je jakási velice podivná nálevna, pak projdete prochcaným průchodem a úplně vzádu je bazar a tam sedí mohutnej tlusťoch a prodává ojetý počítače. Ten tam poklimbává celou dobu, jenže dneska mi usnul uprostřed rozhovoru. Přišel jsem, řekl mu co chci, tlusťoch pravil: "Jak bysme to udělali?" a byl v limbu. Probral se asi za tři minutky, když jsem si začal podupávat, ale zachoval dekórum, jakoby polohlasně si zopakoval můj požadavek, jestli něco nezaspal. Když jsem neprotestoval, vyčaroval odkudsi požadované zgarby, odložil mi je bokem a v pondělí se pro to máme s Prófou stavit. Nutno podotknout, že je to odpadní šrot i na podmínky bazáru.

Navečer jsem měl jít do hospody s osazenstvem z "Anete, Anete, kam se na nás hrabete?" Pravda, vloudily se mi mezi to ještě nepodstatný detaily jako návštěva ve dvou pracích. A to ještě pak Pepé aktivizoval, že je třeba moje účast v úplně jiné hospodě, kde bude Pepé produkovat. Teda hudbu jako bude produkovat. Vezme si varhany a bude tam vyhrávat na celou ulicu a bude u toho děsně veselo. No jo, tak jsem podlehl nátlaku, jelikož Pepé si tam sezval klasicky Baču, svoji starou manželku Marušku, PraPetra i Ťapinka slíbily účast, i Radek a Martin, přidružení členové slepejšskejch úterních sedánků. Fajn, přišel jsem, počkal, až se všichni slezou, mezitím jsem potkal v hospodě hafo známejch, no a jak jich tam už bylo jak škaredejch psů, sebral jsem se a šel jsem pryč. Podobně jako v úterý. Už si z toho zakládám tradici.

S máti jsem se operativně domluvil, že přijdu až zejtra, tak mi zbejvalo vyřídit jenom jedno. Brácha má narozeniny, že mu zavolám a popřeju. Zavolal jsem a nedovolal se, což u mojeho bratra není nic divnýho. Jenže ještě kdosi měl mít dneska narozeniny. Ale hýml kdo? Jo, už vím, tvrdilo mě to ICQ a tipnul bych si na ZuzulkuB. Ale fakt je to vona? Jak to zjistit? Původně jsem měl v plánu se přece stavit za tou máti, po cestě se doma podívat do svého moudrého počítače. Taky jsem se, blbec, mohl podívat v práci. Nebo u EFXka. Všude mám milijóny počítačů s internetovým připojením, ale co uprostřed města? A nepopřát? Nelze. No, lze, ale takhle si aspoň připíšu bod, že jsem si vzpomněl na asi čtvrté něčí narozeniny za rok. Internetová kavárna, to je nápad. Vlastně jsem ani nevěděl, jak to v Česku v takové internetové kavárně chodí, v Česku jsem tam nikdy nebyl. Byl jsem v internetce na Slovensku, v Rumunsku, na Ukrajině, i v Estonsku jsem tam aspoň nakouknul, z veřejnýho terminálu na Varšavským nádraží jsem posílal mail, je na čase zkusit domovinu. A zašel jsem do internetové kavárny a za dvacet korun zjistil, že narozeniny má skutečně ZuzulkaB, zavolal jí, popřál a to bylo celý. Mohl jsem jít do hospody za Aneťákama.

Mohl jsem jít zase do nejhorší hospody v širokým okolí za Aneťákama. Takový pajzly vymejšlí klustej Vašek. Von je má vobšláplý, čím horší - tím lepší. Dřiv to bejvala Černohorská na Masaryčce, snad jediná hospoda s hajzlbábou (útěchou budiž, že snad nikdo z nás jí nikdy nic nezaplatil). Jelikož ta očividně zkrachovala (ta hospoda, né ta hajzlbába, ačkoli i to je vlastně důsledek), vyhlídl si spekúň Vašek taktéž Černou Horu, ale na Svoboďáku. Tam zas obsluhujou jacísi učni, no, napotřetí obvykle objednávku pochopí, zavírá se tam obvykle o hodinu dřív, než je na dveřích napísáno, děs. Naštěstí prej už krachují taky. Tak tedy jsem do té špeluňky přišel a už tam seděla sice tentokrát skromná, ale pro dnešek celá sestava - Péťa Hromádka, Kachně, klustej Vašek a Pitrísci. A všichni glgali jak protržení a byla to pohoda. Jenom ta zavíračka, klasicky v deset (asi používaj jinej čas, 23:00 mi jako deset nepřipadá). Co dál? Můžem to zkusit do Elektry. A taky jsme zkusili. Přišli jsme, sedli si ke stolu a zjistili, že nás je jenom půlka. Já, Kachně a Pitrísek Ondra. Někde jsme potratili zbytek. Ondra šel pro ně. My s Kachnětem si objednali. A nikde nikdo. Pět minut na to volá Péťa Hromádka, že sedí v hospodě přes ulicu, kde maj lepší pivo. Což si mysleli podle značky. Pche, sice to poslední dobou nepiju, ale mám v živé paměti, že v Elektře maj sice Starobrno, leč vždycky chlazený. Voni naproti lemtali svoje teplý Krušovice. Dobře jim tak. Zrovna jsme dopili s Kachnětem svoji Kofolu, když se v čele s klusťochem Vaškem přiřítili, že takhle by to nešlo a oni chcou pivo a to se musí jít okamžitě najít. Zcela logicky to Vašek zkusil urychlit tím, že nám zmuchlal účtenku. Prostě pošuk. Zaparkovali jsme u stánku na Svoboďáku, před dávno zašpérovaným černohorským pajzlem, měli tam buřty a pivo, zcela netradičně. Václav se vyvalil mezi ostatní boveráky na lavičku a jal se všechny přesvědčovat, že je třeba jít do Pegasu na pivo. Pitrísek Ondra přitakal, že jo, že teda půjdeme do Pegasu na pivo. Načež Vašek pravil, že do Pegasu v žádným případě nepude, jelikož tam mají hnusný pivo. A tak furt dokola. Rozdělili jsme se nakonec na několik skupin o jednom až třech lidech - Kachně šlo dom, já s Péťem Hromádkem jsme šli taky dom (u nás chrápal, přesně řečeno teď zrovna vytuhl na gauči), ano, to už je kromě PraPetry druhej nocležník, no a Pitrísek Ondra, Pitrísková Kamča a klustej Vašek dožvejkali svoje buřty vod stánku a dali se na cestu do té další hospody. Jenom jsem na závěr viděl, jak Václav vzdalující se od nás ukazuje na hlídkujícího policistu a varuje Pitrísky: "Hele, támhle stojí šulin."

Uvidíme, jestli bude Vašek zejtra v práci.

Středa, 04.06.2003

Uhoněnej su jak blbec a vlastně ani nevím co jsem dělal. Teda, vím to poslední, byl jsem zase na jednom ohňostroju a udělal jsem tam moře fotek a všechny jsou skoro stejný a taky jsem to obratem narval na web, abyste se mohli taky pokoukat.

Su vyřízenej a jdu chrnět a vůbec.

Úterý, 03.06.2003

Musel jsem být včas v práci (což se mi jakýmsi zázrakem podařilo), na poradě vedení. Já teda nejsu přímo vedení, jenom jsem jim musel rozdat úkoly. Třeba jsem si vymyslel, že se ouřadování aspoň částečně zefektivní a zdigitalizuje. To máte tak, přece jenom - jsme ouřad a na ouřadě se ouřaduje, čili je tam lejster a papírů a jinýho krmiva pro skartovačku habaděj. Jenže se to prej do skartovačky rvát nesmí, ne všechno a ne hned. To je potřeba, aby to drahá Dráha na podatelně zapísala do jedné knihy, že to dostala, do druhé knihy, že to dala někomu dál, ten si to zapíše zas do své knihy a tak furt jak u blbejch. A celý to jde vošulit jedním podprográmkem z taškářskýho systému Radní, vona to ta drahá Dráha zapísá jenom jednou, a to do počítača, pak už sice papír bude kolovat, ale ostatní to nebudou furt dokola vypisovat kamsi jak hňupi, nýbrž si to v počítaču jenom jakože převezmou, pohledají, kterej skutečnej papír k tomu záznamu patří, zjistí, že je to ten, do kterýho si zrovna zabalili svačinu a tak to označí jako zamítnutou žádost. Asi tak.

Kámen úrazu představuje drahá Dráha. To je pořád: "Ale přítelíčku, já tady mám moc práce, musím všechno tady zapisovat ...", tak jsem ji začal nenápadně připravovat na to, co se na ňu chystá. A kupodivu ani moc neprotestovala. Jenom jí já nemůžu dát befel, já si takhle přijdu na poradu, na svoje blbý nápady nahecuju všecky vedoucí, ti do toho zase navrtaj tasemnicu a ve finále to dá rozkazem Dráze právě vona tasemnice, no a já su za hodnýho, jak jsem to Dráze pěkně vyslepičil dopředu, že na ňu šijou habaďůru.

A až do odpoledne jsme se rejpali v tem programu s jedním čičmundem ze zločinné firmy, která ten veselej program vyprodukovala.

Na večír jsem byl domluvenej tradičně s Pepém, Bačou, Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou do hospody. Tak jsem to pojal trochu grandiózněji - naklavíroval jsem PraPetře, že i vona se chce určitě vidět s Pepém a Bačou, též Ťapinka by prej tentokráte do hospody šla, jenom si zajde zatančit svoje hula-hula a dozajista přijde, jelikož se potřebuje před zkouškou odreagovat.

Já jsem odpoledne zašel k EFXku. Jenom šéfovi Bóďovi spravit mejl. Ano, ten, co jsem mu už několikrát spravoval a taktéž mu několikrát opakoval, že pokud si to nebude mazat, že se mu to sesype. Šéf Bóďa si to nemazal a vono se mu to sesypalo. To jsem vcelku předpokládal. Ale jak jsem se tam s tím mořil, začal bejt zas zvědavej a vyptávat se. Třeba jak jsme na tom s legálním softwérem. Na blbou otázku blbá odpověď - blbě. Třeba dóle na jednom počítaču visí jeden projektantskej program. Načerno. A Bóďa začal zase vyskakovat, že o tom už jsme mluvili. V klidu jsem mu to odkejval. Mockrát jsme o tom mluvili. Ale nikdy jsme to nedomluvili. Nejdřív dělal machra untršéf Béďa, že takovej srandovní prográmek se klíďo může koupit, že stojí nějakejch pitomejch šest tisíc. Machra přestal dělat v okamžiku, kdy zjistil, že jde o částku v dolarech. Tak celou dobu do mně Bóďa hučí, ať ten program smažu, Béďa řve jak postřelená krysa, ať mě ani nenapadne ho mazat, a projektanti se chechtaj a čekaj, jak to dopadne, protože když ho smažu, nebudou moct pořádně projektovati. A jak byl dneska Bóďa hustej a používal takový slova jako "legalizovat" a "urgentně", tak jsem mu ten stav urgentně zlegalizoval. Všecko, co tam nemělo co dělat, jsem vypral ven. Bez náhrady. Už teď slyším ten zítřejší řev.

Do toho se mi ještě složil počítač Slováka Japonca, děsně důležitej počítač, kterej řídí úžasný vobráběcí stroje. Když vobráběcí stroje nevobrábí, je to špatný. Když se složí počítač, kterej vobráběcím strojům říká, kterak maj vobrábět, tak je jasný, že vobráběcí stroje nevobrábí, páč neví jak. Stejně, mrvil jsem se tam s tím do večera, než jsem to spravil, teď Slovákovi Japoncovi počítač funguje, vobráběcím strojům říká, kterak maj vobrábět, ty vobráběcí stroje teda vobrábí. Což bude mít přesně tak dlouhý trvání, dokud nedojdou programy, který jsou připravený, jelikož jsem jim právě zahubil program, kterej krmí ten počítač, aby ten mohl vobráběcím strojům říkat, kterak maj vobrábět, když nebude program, počítač nebude vobráběcím strojům říkat nic a vobráběcí stroje zas nebudou vobrábět a bude to děsná sranda. Už se na to těším.

Tak jsem se tam s tím sral až do půl desáté. Bača v hospodě, Pepé v hospodě, Tetka Králička s jejím posledním manželem Jirkou taktéž v hospodě, PraPetra v hospodě a i Ťapina v hospodě. Sebral jsem se a šel dom, měl jsem tady svatej klid.

Pondělí, 02.06.2003 - Ohňostroj a PraPetra

Máme tu na návštěvě PraPetru. A byl ohňostroj. To vyplývá už z nadpisu.

Jedno větší pohroma než to druhý.

Dnes jsem se na ohňostroj náležitě vyzbrojil. Tak třeba jsem zašel do obchodu a koupil sobě úžasný stativ Velbon CX-560. No, von zas tak úžasnej není, viděl jsem už i úžasnější statívy, ovšem co na něm úžasnýho je, to je ta cena, jelikož u podvodníků z BaumFoto ho měli za 1090,- Kč, přitom to je ta zločinecká firma, co mi chtěla prodat foťák za třicet tisíc a ještě mi vnucovali, že takový vánoce jsem prej ještě neměl. Tehdy jsem odtušil, že ani mít nehodlám a šel si ho koupit do velkoobchodu za jednadvacet. Ale dneska si šplhli.

Též jsem se vyzbrojil deštníkem. Fakt. Nekecám. Já vím, že to mnozí z vás ještě v životě neviděli, Egiho s deštníkem, ale je to tak, přece jenom su už ten starší pán, tak coby ne? Hlavně, po zkušenostech ze soboty, ačkoli má člověk stativ, když nemá v dešti deštník, je mu stativ, aspoň co se focení týče, na prdlajs, takovýmu člověkovi zmokne foťák a vyfotí guvno. Tedy jsem jak puchejř šel se stativem a s deštníkem.

A jenom jsem vyšel z baráku, přiřítila se PraPetra, že jako na tu návštěvu, týdenní, jenže už nebyl čas, aby si hodila věci nahoru, rovnou jsem ju bafnul za flígr a táhnul ju s sebou jakožto třetí doplněk.

A nepršelo. Díky deštníku mě to skoro přišlo až líto.

Leč fotky se mi povedly, ačkoli teda nepršelo. Ale to až zas někdy jindy.

Neděle, 01.06.2003

Aha, von je novej měsíc, to bych měl tady asi vyčistit. Ale dneska ne.

Co se dneska dělo? Dohromady nic. Venku prší. To sem nemusím psát, to je vidět z okna. Nebo pokud to z okna nevidíte, bydlíte jinde a tam neprší. Nebo tohle čtete později a už neprší ani tady. Já nevím. Někde prší, někde neprší. To je různý.

Odpoledne jsem šel s psama. A samozřejmě hupky dupky na Kofolu na golfík. I s čoklama. Přišla tam nějaká překolorovaná nanynka s dvouma lizpičama, teda jórkšírákama. Takovej ten pes kalibru větší morče. Naši nejsou žádní obři, ba dokonce se dá říct, že to jsou hodně malí psi, ale proti tomuhle jsou to velký šelmy.

Nanynka přišla s liz..., teda s těma jórkšírama, a ti začali kolem těch mejch pobíhat. Mášena vypadala, že jim brzo natrhne jorkšírprdel, i Anďák se nějak ošíval a potichoučku si začínal vrčet, tak mu mile domlouvám: "Fuj, Andy, nech veverku."

A kravka se na mne podívala a domejšlivě se zeptala: "A jak byste charakterizoval ty vaše psy?"

"Undergater," povídám na to.

"Vy si nějak věříte," zasyčela zmalovaná slečna a šla i s těma svejma liz..., teda, s těma svejma křečkama na terasu.

To vyvolalo veselí i u osazenstva, třeba Méďa Béďa se nechal slyšet, že vona asi neumí anglicky, to je pravda, asi rozuměla anglicky hůř, než Méďa Béďa, protože ten zná celý jedno slovo - právě ono "undergater". Spojka se zamyslel, zakroutil hlavou a pravil: "S tou bych taky chtěl mít dvojdomek."

Hmm, tak veselý to zas nebylo.

Aspoň jsem dopísal jeden den toho výletu na Třeboňsko.

Sobota, 31.05.2003 - Zatmění slunce (více viz archiv)