Do konce měsíce

to jsme na dovolené, to je jiná kapitola ...

Pátek, 25.07.2003

Vidíte, poslední den před dovolenou v práci a já jsem ani nezaspal. Zase se mi totiž zdál sen. Zdál se mi sen, že jsem zaspal, což mě tak vyplašilo, že zas dostanu od šéfové do držky, že jsem radši vstal a ono bylo sedm hodin. Tím ovšem neříkám, že bych do práce přišel včas. Pěkně osm nula dva a pohoda.

A pracoval jsem a kupoval tkaničky do kanad a taky na kanady krém a též jsem byl v baňce prachy vyměnit a všichni furt votravovali, protože se nějak rozkřiklo, že Egi by chtěl dovolenou, kamsi odjet, no toto nemůže projít tak hladce, to si všichni vzpomněli, že něco tuze nutně potřebujou a takovejch lidí jsem do prdele neposlal už hodně dlouho.

Jelikož budeme dlouho pryč, napadlo mě, že bysme se měli taky stavit za máti. Zavolal jsem jí, že přijdem na kafe, dneska, protože zejtra to rozhodně nestihnem. Byl jsem za debila, protože jí předtím volala Ťapina, že přijdem na kafe, zejtra, protože dneska to rozhodně nestihnem. Ale byl jsem za debila jenom chvílu, páč jsem demokraticky rozhodl, že v případě nejasností a protichůdnejch názorů platí ten můj, jdem za máti dneska a za debilku je Ťapinka.

Večer jsem volal kamarádce pIvě, že jenom v krátkosti prohodíme pár slov, jenže jsem jí to zapomněl říct, že to má bejt v krátkosti a mobil už mi řval hlady, batérka kaput, tak to pIvě říkám, že mi batérka chcípne a vona na to: "Mám ti zavolat zpátky?" A to prosím není ani blondýna, ani to nemá z přepracování, jelikož se právě vrátila z dovolené. Aha, tím se to vysvětluje, to je eště roztržitá z toho šoku po návratu a já pak, až se vrátíme, budu taky tejden valit zmaty a na dovolenou to budu svádět.

Bobeš prej už taky balí, dokonce Překližce koupili větší bágl, teda větší, koupili jí pětačtyřicítku, což je takový lepší žebradlo, tak to původně snad chtěla jet s kabelkou nebo co? Tak jsem Bobešovi poradil už jenom pár nepodstatnejch maličkostí, co by si moh vzít s sebou, jako třeba nůž a votvírák na konzervy a pojedeme tradadá.

A držím sliby, abyste se tu moc nenudili, připravil jsem vám na tu dobu další fotokvíz, jestli teda chcete ...

Ráno se stalo hádejte co? Ano. Zaspal jsem. Rekord tejdne, v devět jsem se hrabal z pelechu. On se mi totiž zdál sen. Asi tuze zajímavej, protože jsem si chtěl počkat, jak to dopadne. Nebo se mi jenom zdál sen, že se mi zdá sen a já si chcu počkat, jak to dopadne. Každopádně jsem to zapomněl. Ale poslal jsem šéfové KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), že se mi zdál sen a já si chtěl počkat, jak to dopadne. Přišel jsem do práce už před desátou a od šéfové dostal dva pohlavky, jo, to vona tak mydlí zaměstnance, kteří chodí do práce, jak se jim zachce. Tedy mydlí mně. Mydlila by i Fištu, to je druhá taková, ale mejch kvalit zdaleka nedosahuje a taky je to ženská a ty se nebijou. Dostal jsem dneska pohlavky dva, jelikož jsem přišel pozdě a ten druhej za to, že jsem ten sen zapomněl a tasemnice na něho byla tuze zvědavá.

Odpoledne byla velká sláva - porada vypočítavejch techniků na Magorátu. Mělo to bejt už v úterý, přeloženo na dnešek na jednu. O třičtvrtě v zasedačce ani noha. Vratočuč nevěděl, jestli je to fakt v zasedačce. Na informacích nevěděli, jestli je to fakt v zasedačce. Hydry v kanclu vedle zasedačky nevěděly, jestli je to fakt v zasedačce. No, řekl jsem si, počkáme, ono se to nějak vyvrbí. Dal jsem si venku cigáro a kafe z automatu a šel kolem Hrstič - databázový drtič a povídal, že je to fakt v zasedačce. Dyť to říkám furt, celej ten barák můžou zrušit, primerosa nebo jak se jmenuje ten kokotík navrchu, toho můžou poslat škodit do Práglu, všecky ty příživníky vyházet a nechat tam jenom Hrstiča, ten ví vždycky a všechno. Obsloužil by to sám.

Porada vypočítavejch techniků. To si nás tam všecky takhle vždycky svolaj, přijdou Magorátní vypočítavci, Hrstič - databázový drtič, Aguréc a jejich big boss Muflon a hustěj nám do palic, jak se budeme mít, až Magoráti začnou pracovat. Jak se zařídí celoměstskej informační systém a všechny ouřady se propojej a bude to děsně rychlý a všichni budou mít přístup do databází a vobčani nebudou muset lítat jak trotli po celým štatlu. Muflon tam seděl a barvitě nám to líčil a furt na mně dělal takový to: "Pšt", když už jsem se lochčil moc nahlas, jelikož to stejný poslouchám už tři roky a v plánu je to od roku 1998 a nestalo se nic. Pak taky povídal, že veškerej softvér musí bejt legální a koupenej a to je hrozná priorita a zas na mně dělal: "Pšt", preventivně, proti čemuž jsem se musel důrazně vohradit, jelikož jsme jenom dva ouřady, který to maj fakt legální všecko sakumprásk, Magoráti to rozhodně nejsou. A taky nám Muflon líčil, kterak Ministerstvo informatiky tvoří děsně úžasnej portál pro veřejnou správu, Vláďa Indoš Mlynář dělá, až se z něho kouří, bude to něco podobnýho, jako je Centrální adresa, ale eště mnohem důmyslnější a vobčani budou juchat, protože všecko vyřídí, ani prdel vod počítača nezvednou, prej už to bude co nevidět a jestli k tomu někdo má co říct? Já jsem k tomu řekl jenom to, že to s tím portálem nebude tak žhavý, protože to už měl udělat ten předchozí zmrďoch, Kája Plemeník Březina, do konca roku 2001 to mělo bejt hotový, takže když srovnáme rozsah městskýho systému a jeho zpoždění a portálu veřejné správy a jeho zpoždění, do roku 2015 se nemusíme nijak děsit, a Muflon na mně zas valil voči, abych mu tam nerozkládal morálku, dělal na mě: "Pšt" a pak se šlo domů.

Už se na další poradu těším, to se zase dozvíme, jakej budeme mít dokonalej městskej systém informační a taky veřejnosprávní portál a bude to cobydup.

Né, to jsem nechyt kapavku čili kapelníka, to bych se tak nechlubil.

Kape ale všechno. Kape ze mne, pot. Když teda nekape z oblohy. Když kape z oblohy, většinou su někde venku a pak ze mne kape voda. To je stejně na prdlajs jak to první. Kapou mi z toho nervy. A kape mi z toho na maják.

Především však kapou počítače. Kapou. Od slovesa ... hergot, jak vono se to vlastně píše? Když něco funguje a naráz je to kaput? "Zkapat" nebo "skapat"? "Zkapat" jako změna stavu? Nebo "skapat" podle vzoru scípnout? Skapal jak potkan. To zní asi líp.

Tak v pondělí skapal počítač Fanóšovi v picérii. Nedávno projektantovi Drakovi od EFXka. Ještě jednomu kámošovi. A dneska se definitivně odporoučel u EFXka proxy server. Kaput. Skapal. Je po něm.

Nejdřív to vypadalo, že mu odkráčel jenom disk, nebo lépe řečeno, zbytek jsem neměl jak otestovat. Vybrabčil jsem ten disk, zkusil jsem ho jinde, byl tuhej jak žádnej druhej. Zakoupil jsem novej disk. Šéf Bóďa už zas lamentoval. Přišel jsem s novým diskem a vrznul ho do počítače. Furt stejný. Šel jsem krok po kroku a nakonec jsem se dobral toho, že je ten počítač v čoudu celej. Komplet. Finýto. Šlus.

A tak jsem napsal KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) projektantovi Drakovi, kterej si to tak nějak iniciativně vzal na starost: "Chces slyset neco srandovniho? Ta masina je v hajzlu cela. A chces slyset neco jeste srandovnejsiho? Ta masina je po zaruce."

I zašel jsem za šéfem Bóďou a pravil mu: "Chcete slyšet špatnou zprávu? Ta mašina je v hajzlu celá. A chcete slyšet nějakou ještě horší? Ta mašina je po záruce." Ještě jsem mu povídal, že to je tím vedrem, přetopenou kanceláří, grafitovým prachem z brusírny ve vzduchu atd. A Bóďa začal zas naříkat, že jak je to možný, že to přece musí něco vydržet, že to jsou naprosto normální podmínky, že ten černej prach, kterej je jenom v jejich baráku, to není žádnej grafit a už vůbec to není vodivý a že je se mnou špatná komunikace. Zkoušel jsem mu to vysvětlit, ale byl pevnej, nedal se. Vytrval. Tak co. Půjčil jsem jim jeden svůj starej procesor, vyhrabal tam nějakou polofunkční desku a vono to trochu funguje. Vrátím se z dovolené a buď Bóďa vyvalí prachy, nebo si procesor vezmu a má utrum. Na to, jak mizernou maj platební morálku, tak jsou celkem otravní. Naštěstí aspoň untršéf Béďa dneska uznal, že nákup je potřeba a zavázal se, že bude do Bódi hučet. Tak su zvědavej.

Furt hic jak u vopic, až se mi z toho nechce nic.

Do práce jsem přišel v poledne, teda na pravidelné pracoviště, kde nepravidelně bývám, ráno jsem byl ještě ve městě a na Magorátu a tak. Zalezl jsem do kanclu jako krt a cosi tam tropil, ven jsem šňupák radši nevystrkoval, snad s výjimkou přísunu žrádla.

Chtěl jsem ještě koupit jízdenky na Slovensko. Před osmou večer začal v práci tlustej vratočuč Gauner držkovat, že už bych se taky mohl sebrat a táhnout, že by celej ouřad zašpéroval a šel taky dom, jenomže zrovna začalo pršet. Řek jsem sobě, že na jízdenky se patří vykašlat, v takovým lijáku přece nikam nepůjdu, sedl jsem na bubus a jel domů. Během tří zastávek bylo zase po bouřce, tak jsem vylez a pro ty jízdenky šel. A koupil.

Tuze moc peněz to stálo, ale zas to máme i s místenkama. Ať si Ťapina s Překližkou držkují, velitel výpravy (tedy já) i jeho zástupce (tedy Bobeš) jsme rozhodli, že sedět se bude v kuřáku a to je třeba si posichrovat. Už nám nic nebrání. My doma ubytujem vobludu Vérru, která se nám bude starat vo čokly (to abyste nás třeba nechtěli přijít vykrást) a v sobotu jedem jako s medem.

A vůbec.

Nestěžujte si, že se dneska nijak nerozepisuju, beztak jste v tom počasí taky lezli jak lemry, to já moc dobře vím. A včera jsem vám vyhodnotil soutěž a dopsal taky vejlet s XChatem a mám toho akorát tak plný brejle.

Eště musím vyvenčit psy a zavolat do baňky a tam podat několik důležitejch platebních příkazů, je pomalu půlnoc, to je na volání do baňky a podávání platebních příkazů akorát tak čas.

Pondělí, 21.07.2003 - Egi na duchovní cestě

Filozofična se mi zachtělo. To je dnes tuze moderní. V dnešní konzumní společnosti všichni konzumují, v takovém hicu zvlášťě, o duchovno se nikdo nestará. Tedy skoro nikdo. Kdo se stará? Jak se stará?

To ano, sem tam se někdo takový najde, že tvrdí, kdovíjaký je duchovní velikán, leč bývá to jen pozlátko, nátěr a falešná fasáda, dokonce i vzhledem k místu původu mé materiální dočasné schránky bych si troufl tvrdit, že je to jenom takový "šméčko na lidi". Ve výsledku většinou vidíme jenom snahu "být v" - překlad módního "být in" (abyste si nemysleli, že jde třeba o "být v prdeli", ačkoli příliš daleko od pravdy to také není). To není to pravé, ryzí, krystalicky čisté duchovno - obvykle jde o fráze, otřepaná klišé, hnus. Vnucovat národům procházejícím vývojovým stadiem zvaným genocida jídlo místo zbraní, nejlépe ještě vegetariánské, vytahovat kravičky, kuřátka jakož i jinou žoužel z hamburgerů a sendvičů a doufat v jejich resuscitaci nebo chtít zabránit jadernému reaktoru v jaderných reakcích? Ano, na mírové a vegetariánské řečičky se dobře balí nevědomé pubescentky, pro jiné může být protest proti jaderné energii poslední šancí, jak zase sbalit chlapa. Ale to je právě to matení, mámení, šálení a klam.

Duch se nám vypustil. Teď si uvědomuji, vlastně jde o vypuštění tzv. zástupného čili materiálního ducha, no chraň nás končetina Buddhova, víte, jaký mrzký puch dokáže ve vegetariánových střevech vyprodukovat luštěnina? Jak dokáže s jihočeskou kotlinou zacvičit vypuštění ducha, jenom takového malého pšouku, z jaderného reaktoru? Takoví šumaři a pseudointelektuálové by měli být drženi v kleci, v izolaci, pěkně pod zámkem.

Ale zpět k tématu. I řekl jsem si - budeš zenbuddhistou. To je ta pravá cesta, Howadoor tak pravil.

I dal jsem se jím vést. Howadoor - můj guru. Každý musí mít svého učitele, no dobrá, tak každý tedy ne, ale je dobré ho mít, jenom tak pro jistotu. Pro jistotu ve svých krocích, on vaši pouť vede, tu moudro utrousí, tam radu dá. Též by se dalo říci, že individualisté sice táhnou, ovšem také nezřídka špatně končí. Sólisty nemá nikdo rád. Sic pak polovina slávy filozofovy rozmělní se mezi jeho učitele a vodiče, však on, ten filozof, je tím, kdo syntetizoval myšlenky. A nakonec, kdyby ho filozofování přece jen přestalo bavit, má na koho to svést - jak by bylo ejchuchů Janu Husovi, kdyby měl učitele? Kdyby stál před koncilem a oni na něj spílali: "Jane, jsi kacíř, odvolej," a Jendovi by došla trpělivost a opáčil: "Jak já? Howadoor mi to nakukal," což už by bylo zase přízemní a světské, domnívám se však, že mnohem příjemnější, než hranice.

Tedy, můj guru Howadoor pravil v jedné své stati, že mysl je třeba zastavit, poodstoupit a skutečnost vnímat zvenku, celistvě, nevidět jednotlivé stromy, nýbrž celý les. V souvislostech. S důsledky. Sám to, jak už to mívají guruové a senseiové a jiní duchovní učitelé ve zvyku, ilustruje na názorném příkladu z vlastního mládí, kdy ani on, velký Howadoor, nebyl zenbuddhistou, pročež při metání drnů proti vozidlům jedoucím neviděl les, nýbrž stromy, což zapříčinilo, že řidič zašlajfoval a dal Howadoorovi po čuni. Nezralý byl. Howadoor, ne ten řidič. Mám takový pocit, že řidič spíše než na duchovno myslel na drn, jenž se mu právě, Howadooří ještě nezenbuddhistickou rukou mrštěn, rozpleskl o přední sklo.

Začal jsem pěkně od podlahy. Je nutno vždy vidět souvislost, ne kupříkladu jen tramvaj a koleje a hnusnou bábu, která tu šalinu řídí. Vůdčí myšlenka je někam tím prostředkem se přepraviti. Na tomto bodě zastavte svoji mysl. Ne tak nohy, když zároveň zastavíte nohy, můžete myslet usilovně jak chcete, s odstupem nebo bez, budete tam stát jak tvrdý "Y". Zastavil jsem mysl a rozkmital nohy, dobíhal jsem. Leč bába za tyčkou, co má šalina místo volantu, neměla pro moje zenbuddhistické začátky pochopení, zavřela mi před nosem, ačkoli jsem dobíhal takřka zepředu a jistojistě mě viděla, zavřela a najela do křižovatky. Ha. To byla její osudová chyba. Také jí její učitel nevysvětlil, že má koukat s odstupem, třeba by si všimla, že před ní stojí třináctka, která bude odbočovat, navíc jsou tam i dva semafory a na nich červená.

No toto? Když jsem se dal na duchovní cestu tak intenzivně, že jsem byl schopen po několika týdnech i tramvaj dobíhat, přece to teď kvůli takovému drobnému neúspěchu nevzdám? Třináctka, přesněji odbočující třináctka, dva semafory a na obou červená? Neustrnul jsem. Duchovně ani v poklusu. Doběhl jsem si ji na další zastávce. Plavným skokem jsem nastoupil a stále s vizí cestování jsem blahosklonně, tak, jak to my, zenbuddhisté umíme, jemně a přesto důrazně poklepal řidičce na kabinku, aby věděla, že jsem tu. Jemně to mohlo vypadat zvenku, to musíte správně vytočit pěst, aby krátký, leč důrazný švih nebyl pro netrénované oko postřehnutelný. Důrazně - v uzavřeném prostoru kabinky řidiče se to pak rozléhá jako hlas shůry.

Ano, poklepal jsem. Poklepal a vlídně k držitelce průkazu opravňujícího k řízení drážních vozidel takto prohovořil, abych ji na správnou cestu navedl: "Vafix, čert aby tě sebral, čarodějnice odporná." A ona, jelikož očividně o zenbuddhismu neměla ani ponětí, počla mrzce blekotat cosi o jedenáctce, která jede hned za ní, prdlajs leda, dobře jsem viděl, že se tam jenom jedna zkušební jízda plouží.

To by mohl být konec pro běžného smrtelníka. Doběhl, babu seřval, mohl se cítit jako morální vítěz, nebo přijejmenším nasrat aspoň někoho, když celý den je s tím sraním v pozici toho sraného. Ovšem já nepolevil. Původní myšlenka přece byla - tramvají cestovat. Dopravit svou nedokonalou tělesnou schránku na jiné místo, za poznáním. Pročež jsem hromovým hlasem zahřímal: "Sklapni, zavři a jeď, krávo posvátná." Kráva posvátná sklapla, zavřela a jela. A tak jsem se dozajista stal zenbuddhistou. Óm.

Tak jsme teda zase doma. Ani není poznat, že jsme tady nebyli, co? Já to teda poznám, protože se mi blbě píše na klávesnici, to by jeden neřekl, jakým fofrem si prsty odvyknou. Ale co už, vony si zase zvyknou. Nechám je do zejtřka odležet a ono se to spraví. Tak.

Ale abyste neřekli (stejně to řeknete), že jsem to ojebal (beztak jsem to ojebal) ...

Tak jinak. Jsem velkodušný ...

Eště jinak. Prostě sem prdnu jednu fotku a basta. Třeba tuhle. Tohle je západ slunce nad cestou. Je tam les. Nad lesem mraky. Mezi mrakama a lesem slunko. To, který zrovna zapadá. Pod tím vším je cesta. Cesta do zatáčky. Vedle cesty vlevo pole. Vedle cesty vpravo taky pole. Na cestě kaluže. Mezi kalužema, mezi poli, zatáčkou k lesu jdeme my. Za náma vesnice Hostákov, před náma ten les. A ten les, to je náš nocleh.

Pátek, 18.07.2003 - Dovolená nedovolena

Asi jsem dovolenou dostatečně nezdůraznil. Měl jsem pocit, že to říkám dost jasně a srozumitelně, že jenom idiot by to nepochopil. Ale asi to skutečně nestačilo. Od EFXka šéf Bóďa a untršéf Bóďa to nepochopili. Přece nejsou idioti. Ne ne, chyba bude ve mně.

Začalo to ten minulej čtvrtek, kdy chtěli zapojovat novej úžasnej obráběcí stroj. Ve dvanáct. V pravý poledne. High noon. Určitě to bude. Nachystaný. Nabeton. Na betonu.

Zlatý woči. Jediný, co to mělo společnýho s betonem, že tam eště zedníci betonovali podlahu. Eště ve dvě. Jo jo. Montéři úžasnej obráběcí stroj montovali. Odborník to přijde zapojit v pátek. Tedy ten minulej pátek. To už se tak dělá, když si koupíte úžasně složitej úžasnej obráběcí stroj za úžasný milióny, přijde odborník a zapojí vám to. Většinou. Pokud je těch miliónů míň, pošlou vám aspoň podrobnej návod na nastavení. Většinou. Pokud to koupíte někde v zastavárně, akorát vám naserou. Většinou. Začínám mít pocit, že tohle je přesně ten případ.

Kde jsem to skončil? Jo, minulej čtvrtek. Nastavil jsem síťový záležitosti, nechal jim tam kabel a odešel, v pátek přece přijde odborník a zapojí to. Kdyby bylo nejhůř, mohl bych se tam dopoledne na hodinku stavit.

Je minulej pátek, jedna hodina odpoledne. Volá mi untršéf Béďa, kdy teda jako přijdu? Aha, asi jsem se špatně vyjádřil. Musel jsem ho trochu poopravit - nemám v nejmenším úmyslu v tuto dobu někam přicházet, naopak, chystám se odejít z práce, nakoupit a odjet do Plzně. Všechno je nachystaný, má přijít odborník.

Béďa mi volá do šaliny. Béďa mi volá do obchodu. Béďa mi volá na nádraží. Béďa mi volá do vlaku. Před Náměští. U Třebíče. V Jihlavě. Furt. Co jsem mohl, to jsem mu nadiktoval. IP adresu. Název serveru. Komunikační adresář. Že ho musí vytvořit. Nasdílet. To celý eště jednou. Odborník tam není? Odborník tam je. Odborník si neví rady. Odborník je takovej odborník, že jde zapojovat a nastavovat stroj, kterej v životě neviděl. Vysvětluju Béďovi, že to si mohl ušetřit nervy, to mohl vyběhnout na ulici a požádat prvního kolemjdoucího, aby mu to šel nastavit. Vsadím boty, že onen první kolemjdoucí to v životě neviděl taky. Takovejch lidí, kteří ten stroj v životě neviděli, bude asi celkem dost.

Za Budějovicema se untršéf Béďa už neozval. Tím jsem aspoń pro víkend považoval věc za zakončenou. Kdyby něco, pošle mi mail nebo KTZ (občas mylně nazývanou SMS). Neozval se ani v sobotu, ani v neděli. Myslel jsem, že úžasnej obráběcí stroj jede a úžasně obrábí. Volal jsem z cest i k EFXku, projektantům, konkrétně Drakovi, ti o tom maj většinou aspoň jakejs takejs přehled. V pondělí. Ve středu. Taky si mysleli, že úžasnej obráběcí stroj jede a úžasně obrábí. Kdyby něco, pošlou mi mail nebo KTZ (občas mylně nazývanou SMS).

Ve středu večer jsem se vrátil. Ve čtvtek po "ránu", tedy asi ve tři jdu na záchod. Volá mi šéf Bóďa a naříká, že úžasnej obráběcí stroj nejede a úžasně neobrábí. Jestli prej přijdu? Třeba hned? Aha. Zase ten informační šum. Ne, skutečně nemám v úmyslu kamkoli přicházet, teda kromě hospody s Péťou Hromádkojc, Kachnětem a Bačou. Ne, ani k EFXku. Jestli jejich úžasnej obráběcí stroj nejede a úžasně neobrábí, měli mi poslat mail nebo KTZ (občas mylně nazývanou SMS). Neposlali. Jdu do hospody.

Ale, blbec, jsem se uvolil, že se tam teda stavím dneska. A jak slíbil, tak dodržel. Přišel, viděl, nic nenadělal, odešel. Podrobněji - přišel jsem, viděl jsem, že úžasnej obráběcí stroj nejede a úžasně neobrábí. Zkusil jsem, co na to počítač, ano, počítač na stroj "vidí" a stroj mu odpovídá. Můj úsek je vpořádku. Untršéf Béďa byl někde v čudeli. Šéfa Bóďu jsem neviděl, pravda, taky jsem se po něm nijak intenzívně nedíval. Zato se tam vyrojil óbršéf Boss, ten třetí z těch opičáků, jak jsou vždycky zpodobňovaní v těch soškách. Ona je to drobná modifikace, ty sošky znamenaj, že "nevidím, neslyším, nemluvím", u nich to znamená "nevidím, neslyším, vím howno, ale žvaním jak blbej". A právě po mně začal óbršéf Boss tak nějak pošilhávat, že by si se mnou třeba tak dvě hodinky zase dal pokec, proč onen úžasnej obráběcí stroj nejede a úžasně neobrábí.

Zbaběle jsem vzal kramle, došel domů, tohle všechno jim popsal v mailu. Že u mne je vše vpořádku, ať si seženou odborníka, jestli teda můžu doporučit, tak takovýho, kterej někdy ten stroj už někdy viděl a umí ho zapojit.

Prověřil jsem, jestli se už Bača exhumoval, Ťapina jestli už kuchá posledního psa, chvíli se natáhnu, pak se sbalím a jedem. Někam do lesa, kde není šéf Bóďa, untršéf Béďa, óbršéf Boss ani žádný úžasný obráběcí stroje.

Úkolem dne bylo dojít do hospody s Péťou Hromádkovic.

Vlastně úkolem tohoto týdne bylo dojít dnes do hospody. S Péťou Hromádkovic. Proto jsem se včera vracel.

Podružným úkolem bylo dnes se vyspat. Dlouho. Moc dlouho. Vlastně je to jedinej den pořádné dovolené. No jo, to bych chtěl asi moc. Ve snu se mi zjevila hydra. Hydra měla kýbl a hadr a štafle. To byste neřekli, jakej randál v tom snu dokáže hydra tropit, když má štafle, kýbl a hadr a se štaflema hrká a vodou šplouchá a říká tomu umejvání voken. No a nakonec mi došlo, že to vlastně už není sen, že hydra rovná se Ťapina a se štaflema hrká a vodou šplouchá a říká tomu umejvání voken. To jí asi v životě nevysvětlím, že umejvání voken je blbost už z principu, natož pak, když já mám jedinej den dovolené a chci se vyspat.

To všechno dohromady mě donutilo už o půl druhé vstát, najíst se, vyvenčit šakaly a jít do té hospody.

Mimochodem, zejtra jedem zase kamsi na mocnej vejlet, tentokrát s Bačou. Což bude zase o nervy, viz třeba naše jarní výprava, kde si Ťapinka hrála na meteór. Nebo vonehdá, to jak Bača přišel na drsňáckou vejpravu v kraťasech, kristuskách, se šnuptychlem s uzlíkama na palici. Vlastně nic užitečnýho neměl. Přes rameno měl sotůrek a v něm deštník a diktafon. No, tentokrát jsem se uvolil pučit mu aspoň bágl.

Což už jsem časově nestihl, musel jsem se taky stavit k holičovi nechat si vostříhat hubu.

A tak jsem došel do hospody, sešel se s Péťou Hromádkovic. Bača že se tam pro ten bágl zastaví. Zastaví se, vezme bágl a potáhne. Tak jsem si to představoval. Tak mylně jsem si to představoval. To takhle s Péťou Hromádkovic sedíme, popíjíme, Péťa si dal i něco k jídlu. Já jsem mu doporučoval Kouzelníkovu směs, on si dal jakousi pikantní směs v brmboráku, že se nic neděje, že kdyžtak si teho Kúzolníka dá eště potom. A nechápal, proč se tak potutelně chechtám. Pochopil. Pochopil, když to žvejkal asi půl hodiny a nemoh to sežrat a pak funěl jak puk. No, dělaj tam trochu větší porce.

A jak tak Péťa funí a funí, klika cvakla, dvéře letí, Bača vchází do dveří. I s doprovodem. Už s docela slušnou vopičkou za krkem. Ajaj, to si dá ještě tři čtyři pivka a bude zase "Hej, pikolíku, nalej", to bysme eště tak potřebovali. Přikolíbalo se i Kachně, to už jenom koukalo. No a Bača si dal eště tři čtyři pivka, čímž to dotáhl na celkem dvoucifernou sumu, začal povykovat "Hej, pikolíku, nalej", pak chtěl zpívat a nakonec tančit. Sám tančit.

Měli jsme co dělat, abysme ho dostali ven. A to chtěl jít eště někam, což jsme zavrhli. Před čtyřma rokama dostal v hospodě po hubě, před dvouma ztratil telefón. Tak teď je zase v periodě dostat někde po čuni. To je dobrý držet se stranou.

Ale Kachněti i Péťovi se ohromně líbil, budu jim ho muset předvést častěji.

Neděle - Středa, 13. - 16.07.2003 - Pojízdný inteligent a jiné historky

V neděli jsem sbalil saky a taky paky, rozloučil se s Ťapoušema, Ťapinu naboxoval do vlaku směr Brno, přesvědčil se, že odjela, sám jsem diverzně vlezl do spoje na Klatovy a jel si užívat dovolené. Abych to neměl tak jednoduchý, narazil jsem na slepýho nebo sklerotickýho ščíplístka. Poprvé přišel, ščípnul mi lístek. Podruhé až počtvrté, ano, na těch čtyřiceti kilometrech tam kmital jak motorová myš, to vždycky jen tak prošel, zamrčel: "Přistoupil?", já mu na to řek: "Nee" a von šel zas dál. Ale u mně se zastavil vždycky, asi jsem mu byl podezřelej. Projeli jsme Švihov. To už by to mělo bejt za chvílu. Uvázal jsem si šátek na palici, aby mi netekl potom po ceste pot do vočí, ščíplístek přišel zas a zas se ptal, jestli jsem třeba nepřistoupil. A já furt, že né. Dvakrát si mě prohlídl a prej: "Vám jsem lístek nabeton nekontroloval." Odtušil jsem, že na betónu fakt ne, že až ve vlaku, ať se vsadí. Nechtěl srabík. Ale když jsem mu ho ukázal znova (furt je řeč o tom lístku), připustil, že bych byl vyhrál.

A kamže jsem to vlastně jel? Inu, to je taková vesnička. Jmenuje se Partoltice. Schválně si ji najděte sami, pokud najdete, máte docela podrobnou mapu. Nejhezčí na celé vsi (plus několika okolních) je to, že tam nic není. Nebo skoro nic. Jenom lidi, i těch je málo, konkrétně v Partolticích asi 54, ale o to lepší jsou. Skutečné originály.

My tam jezdíme už notnou dobu na tábory, já sám jsem tam jezdil deset let jako vedoucí a jelikož je tam jinejch přespolních exotů nedostatek, vcelku si mě tam pamatujou.

Na to všecko jsem myslel, když jsem vystoupil z vlaku a vydal se na cestu. Ono je to asi patnáct kilometrů, ale po chvíli jsem stopnul nějakýho maníka ve škodovce. Jak jsem si to vykračoval do kopce, hezky vycházkovým tempem, napadlo mě rčení "Konečně doma", tak je tam nádherně. Honem jsem tu myšlenku zaplašil, protože toto úsloví s oblibou používá kamarádka PraPetra, když se nám hodlá nakvindovat do baráku na návštěvu. Na Partoltice si budu muset vymyslet něco lepšího. Radši. Netřeba neštěstí přivolávat.

Jako vždy jsem nejdřív zamířil do hospody "U Radů". To je jediná hospoda. "U Radů" se jmenuje proto, že je u Radů. Dřív to byla Jednota, n.p. nebo co, pan Rada tam dělal zodpovědnýho vedoucího. Prostě nesmrtelní. Taky je panu Radovi asi pětasedmdesát, paní Radové jakbysmet, ale patří to ke stabilnímu ostrůvku v tomto nestabilním světě. Víte, že když přijdete, sednete si nikoli do výčepu, ale k Radům do kuchyně, paní Radová tam u stolu obírá nějaký bylinky a pan Rada chrní na kanapi. Po chvíli se vzbudí, řekne: "Bábo, podívej, kdopa to k nám přijel, chlapcí z Brna. Já jenom zajdu nakrmit králící a hned jsem tu." Donese vám něco k pití, zajde nakrmit ti králící a zase si lehne a usne.

Jednou, to jsem přijel asi po dvou letech, měl jsem nějakou pauzu, přišel jsem do kuchyně, pozdravil, paní Radová jenom tak koukla a zaradovala se: "To jsem ráda, Egi, že jdeš, já tě tady mám takovou těžkou křížovku, ty mi určitě poradíš." Jako kdybych byl pryč dvě hodiny a né dva roky. A já jsem jí poradil a byl jsem za hrdinu.

Tak jsem se mocně s Radovýma přivítal, vyposlechl si, co je u nich novýho, dozvěděl se, že když teda chodím se študentkou veteriny z Plzně, tak to určitě bude znát Mirku z Radachov, to je sousední vesnice, ty Radachovy teda, ta Mirka, to je právě taky študentka veteriny taky v Brně. Mocně jsem si to zapamatoval, abych se mohl přeptat, dal jsem si dvě jakýsi žbluně a šel si vítací ceremoniál zopáknout do tábora za kámošama. Večer mě lákali do hospody ještě jednou, ale to se mi nechtělo, tak mi po návratu aspoň referovali, že v hospodě byl konflikt. Přišel tam František Karpíšek, další místní figurka, na kterou se těším, až ho uvidím, tak ten přišel nadrnděnej už vodkudsi a začal rozprávět, hořel touhou sdělit všem, kdo je jakej idiot. To von už tak umí. A pan Rada se vzteknul a Frantu vyliskal ven. To von umí taky. Druhej den se vo tom neví.

Třeba já na to ten druhej den už taky zapomněl. Vyspal jsem se v táboře, trošku jsem jim svým poledním vstáváním rozvrátil morálku, najedl jsem se a vydal se na procházku. Mlýnské Struhadlo, Neurazy, Klikařov, Vojovice. Tam jsem myslel, že si dám v hospodě něco na pití a půjdu ještě kouknout do Žinkov. Jenže ...

Jenže v té hospodě ve Vojovicích seděl právě František Karpíšek, bumbal asi třetí pivo. Jak mě zmerčil, taky to vzal tak, že jsme se vlastně neviděli jenom chvílu, o dvou letech nemohla bejt ani řeč, zblejsknul mě a povídá: "To je dobře, že tě vidim. Nedávej si pivo, já tu mám techniku, viď, že mě odvezeš do Partoltic?" a dal mi klíče od auta. Teda od své staré stovky. Pokejval jsem hlavou, dal si dvě žbluně a dvě kafe, Fanda do sebe natlačil další čtyři pivka a odvezl jsem ho do Partoltic, až do jeho stavební buňky za vsí, kterou teď obývá. Co by člověk neudělal pro kamaráda.

Ještě mě požádal, abych se druhej den zastavil, že bych mu mohl pomoct vypsat jakýsi lejstro pro pojišťovnu: "To víš, já na to prd vidím a ty tomu rozumíš líp." Nevím, kde to vzal, ale budiž. Co by člověk neudělal pro kamaráda? Aha, to už jsem říkal.

Brr, ráno mě vzbudili už před polednem. Jéje, děs a hrůza. V sobotu a takový dramata.

Leč mělo to svoje opodstatnění, jeli jsme totiž do Šťáhlav, minigolf si zahrát. Minigolf, kdybyste nevěděli, to je z těch malejch ten větší. Ten, co nebejvá tak často k vidění. Jenže já už jsem ho viděl a proto jsem taky vyhrál. Zcela netradičně.

Oběd a pak se stavit za Joem_40, trochu se mu v počítaču porejpat. A taky do hospody.

Večer tradiční karty s Ťapoušama. Kočku. Tak se jmenuje ta hra. Taková správňácká. Asi jsem je to naučil dobře, když jim to dneska tak šlo. A bodejť by ne. Sice všichni tři, tedy kromě mě, hrajou jak ponocný, ale mě znervózňuje kocúr, kočíček, kterej se po mně sápe zpoza gauče, je ňákej voprsklej. My máme spolu takovou dohodu - von si mě nebude moc všímat a já z něj neudělám ledviňák. To je snad férová nabídka.

Občas se kočíček zapomene a zkouší na mě všelijaký fligny, jestli bych se třeba přece jenom nedal ulovit, drápem seknout a tak. Já ho majznu polštářem, zatluču ho zpátky za sedačku a je zase chvílu příměří.

Můžem pokračovat ve hře. Mamina Ťapina rozdává. Tomu dala, tomu dala, tomu přála, toho vynechala. Ve finále má každej šest až deset karet, povyměňujeme si to mezi sebou. Díky tomu prohraju. Jindy rozdává Ťaťouš Ťapouš. Ten vždycky vezme dvě karty, všem ukáže, že jde o dvě esa, a dá je mně. Nevím proč, ale u téhle hry ty esa jsou pěkně na prd, když člověk toho má posbírat co nejmíň. A Ťapina? Ta mi to dělá naschvál. Sleduje, jak levě rodičové rozdávaj a pak mi nasází hezky všechno, jen ať si to poberu. Mám plnou ruku žaludů a plonkovní srdcový eso. Začne, pochopitelně, žaludama. Zabil bych ju. To jsem eště ustál, teď už by to nemusel bejt problém, na to, aby vyjela srdcama, na to je moc zbabělá. Teda to jsem si myslel, než mi tam prdla srdcovou sedmu. A mám to zas za plnej počet. Ach jo. Nakonec se mi to horko těžko podařilo ukejvat na druhý místo. Inu, když je štěstí unavený, i na Ťapinu sedne.

V černočerné depresi jsem si řek, že potřebuju něco sladkýho, abych si uklidnil nerva, třeba můj oblíbenej večerní půlkilovej jogurt. Otevřu si ho a chcu vyhodit víčko. Ale to se prej nesmí, to se musí dát volízat kočíčkovi. No jo, to zrovna, tak na ksicht mu to naplesknout, aby byl vod něho chvílu pokoj. "To se pak nediv, že tě nemá rád." Jo, tůhle, ti vostatní jsou tak podrápaní, že je rád jako má? Tak to si, miláčkové, kliďánko nechám ujít. Ujišťuju se, že s Kočíčkem platí naše dohoda, von bude kolem mě chodit vobloukem a já ho třeba neubezduším a neudělám z něho předložku k posteli. A Kočíček chodí vobloukem a úkosem se dívá, jestli na něho neberu polštář. Vyrovnaný síly se tomu říká. Ty máš drápy, já mám polštář.

Pátek, 11.07.2003

Tak jsme zase v Plzni. Na návštěvě. U Ťapoušů.

Tentokrát jsme měli drobné zpestření, museli jsme někomu vnutit na hlídání psiska, jelikož moje máti furt eště nemůže pořádně chodit a Ťapouší byt furt eště okupuje Kočíček, čili kocůr v Brně odchycený a do Plzně odvezený.

Právě jsem dumal nad tím, kdo mě v poslední době něčím nakrknul a já bych mu tedy jako důkaz přátelství mohl vnutit pejsánky na víkend. Jako pomstu. Horcí favorité byli Plešatej Vejťa a Harpagon Spojka z golfíku. Další varianta ve hře byla výmluva, není kam dát psíky, nemůžu se sedm hodin trmácet do Plzně, děsně mě to, miláčku, mrzí, ale budeš muset sama. Též lákavé.

Situace se však vyřešila vcelku sama, moji kolegové mívají obvykle grandiózně pitomé nápady, z čehož se však nezřídka dá něco i vytěžit. Jako tentokrát. Kolegyně Milaska si vzpomněla, že by jí mohlo na chatě bejt smutno, že by si třeba půjčila pejsky a pohlídala nám je a na chatu je odvezla a tam je venčila v lese a zahrnovala péčí a láskou. Jo, to je přesně ten pitomej nápad, vo kterým jsem mluvil. Ale kdo chce kam, pomozme mu tam, že ano. Trochu čáru přes rozpočet Milasce vygenerovala ještě ňáká známá, která jí přivezla okurky na zavaření, Milaska se tedy operativně přizpůsobila - dnes se bude se Šukíny seznamovat, u toho zavaří okurky, zejtra pojedou na chajdu. Jak prosté, milý Watsone.

Ráno jsem bafnul čokly a odvezl je do Blekfildu, Milasce dom. No, pod tím ránem si můžete představit moje ráno, všichni slušní lidi jako třeba Milaska byli už tak hodinku v práci. Leč přece nebudu Milasčino mládě tahat z postele tak brzo, že jo? Předal jsem psy i s proviantem a šel se ještě jako slušnej kluk taky ukázat do práce. Mezitím už mládě volalo, že jsou děsně super a hrozně přítulní a žraví a dobejvaj se do zašpérovanýho vobejváku, jelikož tuší, že by tam mohlo bejt taky něco k jídlu, na hraní, na trhání, nebo jenom prostě jinak zajímavýho, když se to před nima zamyká.

Další telefonát v průběhu dopoledne objasnil, že skutečně na piškotky pejsci reagují podle popisu. Jsou po nich blažení a ještě přítulnější. Jenom kdyby neštěkali na dveře a furt se nedobejvali do teho vobejváku. Milaska se zasmušila, že mládě krmí miláčky piškotkama, jelikož to mělo bejt její seznamovadlo a její úplatek, až přijde domů, dokonce měla strach, aby ji do bytu vůbec pustili. Poučil jsem ji, že piškotků není nikdy dost, žádný strachy, jenom ať si je vezme do hrsti a uvidí, jak se hlídači umí během několika málo sekund proměnit ve vítače.

A odjeli jsme. Opět známým rychlíkem R664 přes Jihlavu a Budějovice, prašivej vlak, dlouhej, pomalej, bez kuřáku. Zas tam těch ajznboňáků bylo jak much, takovejch těch odpornejch dotěrnejch much, jak taková odporná dotěrná mucha sedí na výkalech, poulí na vás ty velký hnusný voči a je to vůbec fujtajbl zvíře. Tak tady chodí po vlaku vopičák s kleštičkama, taky na vás poulí ty hnusný velký voči a je to vůbec fujtajbl zvíře.

Jenom průvodčí se za cestu vystřídali tři, to bych se vsadil, že tam byl eště někde nalezlej další příživník - vlakvedoucí. A ta první dylina tam měla jakýhosi pomocníka, takovýho vořežpruta, debila navlečenýho v tričku a zimních maskáčích. Kde takový hňupy berou?

Kdyby jednoho z nich vyhodili, ušetřili by rázem na popelníky do vlaku. Šmejdi.

A Ťapouši nás vřele přivítali a mamina Ťapina nám dala vybrat, jakou chceme večeři, že má připravenou i teplou i studenou, tak jsem si dal obě, abych ocenil její kuchařské kvality.

A zavolal jsem Milasce a ta chválila pejsánky a jenom ty okurky prej nezavařila, protože je musí furt hladit, teda ty pejsánky, né ty vokurky, to dá rozum, voni ti psi za ní chodí jak psi, ale jsou strašně milí a furt jenom by piškotky žrali a taky do koupelny za ní choděj a u kamarádky byli a ta byla taky nadšená ... Hmm, to se nám zase vrátěj pěkný koule.

Večer jsme si zahráli karty a já zcela netradičně vyhrál.