Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?



Další Egiho balast na Internetu:



 

Pipni.cz

 

 

EGIHO DENÍK
Prosinec 2003
eMerite

Jelikož mi to furt bylo líto, že tady s těma odkazama su na štíru, furt mi tady někdo z oblíbenců chyběl, založil jsem takovou malou sólo galerii mých zdrojů nazvanou "Gdo Eště?", všelijaké deníčky a stránky, které stojí za to přečíst, dokonce i mně, tedy už jó musí bejt vo co stát, pak taky bláboly, kterejm se máte vyhnout a kdoví co tam všechno naperu.

Tady jenom pro názornost uvádím krátký výtah (těch přečteníhodných), oč jde, to si můžete přečíst právě v tom přehledu:



Středa, 31.12.2003

Co takhle na Silvestra budem dělat? Toť otázka. Už jsem zažil Silvestry při povalování doma, alkoholické akce na chatách a chalupách, v závějích v horách a různé jiné dobrodružné i nedobrodružné. Tentokrát si vzpomněl Mischakow, že bysme s Ťapinkou mohli jít s nima do hospody na Prygl, že tam je to tuze prima a bezvadná silvestrovská zábava a karneval a tak. Karneval? To jsem si tak akorát poklepal na čelo. Ale né, tak hrozný to zase prej nebude, původní plán snad byl, že by všichni měli jít v převleku za nějaký slavný dvojice nebo co, ale jelikož se na to tváří kysele všichni (bodejť by ne), můžem se na to směle vykašlat. Tento návrh se mi zamlouval už víc.

Ne, néni to rozklikávací a zvětšovací, neměl jsem s sebou foťák, focený je to telefonem a navíc za mizerného světla. Musíte si počkat, až budou fotky od ostatních účasntíků.Šlo o hospodu "U Kotvy", to je přesně ta, ve které se mezi svátkama ohřívali utopenci. Misch nám poslal dokonce mailem jakési zmatené propozice, že bude Silvestr, že máme bejt v hospodě, že bude Silvestr a že máme bejt v hospodě. Ne, to mi nejeblo, to byly ve skutečnosti dva maily a jediné, co jsem z nich pochopil, bylo toto opakování. Kde třeba hospoda přesně je, to už ani tak moc nepsal. Že prej od čeho už máme ty mobilní telefóny, když třikrát objedu přehradu a nenajdu to, ať zavolám, že mi poradí, beztak je to tuze složitý a ani sám neví, jak by mi to popsal. No, to zrovna. Kdesi jsem vyčetl, že to má bejt mezi Kozí Horkou a Roklí, čili na pravým břehu. Minuli jsme Kozí Horku, uviděli ceduli "Hospoda U Kotvy", zaparkovali Všiváčka a bylo. Já mu dám, že telefóny.

Jo, večer to byl tuze příjemnej, kromě Mische tam totiž byli i jiní lidi. Jenom nějakej dobrák vymyslel, že když už to s tím maskováním obecně všech účastníků nebylo tak žhavý, že by mohli vybrat jednoho "dobrovolníka" a udělat pitomce z něj - nejlépe ho převléct za arabského teroristu. Asi nikdo nepotřebuje nápovědu přítele na telefonu, aby mu došlo, kdo byl oním vybraným dobrovolníkem. No, jedno pozitivum to mělo, dal jsem si závazek, že budu celej večer tichej až nenápadnej, tohle mi nahrálo do noty, jelikož jsem mohl celej slovník omezit na: "Alláhu akbar" a jinak dělat, jakože něpanimáju.


Zbytek pondělí - úterý, 29. - 30.12.2003

Dosť bolo válení, činnost je potřeba vyvinout. Aspoň malou. Nebo se aspoň přesunout válet někam jinam. Ale kam, takhle uprostřed volna a zimy?

Jasně, k Bobešům na Kladno. Bobeši, tzn. Bobeš a jeho manžetka Překližka, nás už dávno zvali, že se máme přijet podívat. Čili jsme jim vytřeli zrak a fakt přijeli. Hmm, skoro bych řekl, že z toho byli docela vyvalení až možná konsternovaní. Ale aby zachovali dekórum, tvářili se, jakože je všechno vpořádku, ano, máme ohromnou radost, že jste tady, nějaké zbytky jídla se možná najdou, no, koneckonců můžete spát na zemi, však jste otrlí zálesáci. To víte, máme tu skromné podmínky ...

Kecám, sice házeli takový ty formální omluvy, že maj malej byt a v něm velkej bordel, ale my jsme jim to rozhodně nepřijeli uklízet (nad čímž viditelně posmutněli). Začínám mít podezření, že ten bordel je všudypřítomnej ve všech bytech lidí kolem počítačů, už mám taky nápad, jak si to ověřím. Jednou se vetřu v nějaké novostavbě na chvílu do nějakýho novýho bytu, tam na zem pohodím pár CéDéček, nějaký ty počítačový střeva a několikero jiného harampádí, určitě to vyvolá ten stejný dojem. Náhodou mají Bobeši byteček jako klícku - zvlášť silně ten pocit evokují ty mříže na oknech, jelikož se jedná o byt v přízemí a v Kladně, což je nejlepší kombinace, jak být bez mříží vykraden. Pravda, už jsem viděl i bytečky větší (třeba náš současný), kde si nemusí domácí u jídla sedat na zem, aby se mohla najíst návštěva seďa na sedačce, ovšem jsem viděl zase i bytečky menší (kupříkladu můj bývalý), kde nebyla pro domácí(ho) zvlášť ložnice, čili chtěla-li návštěva přespat, musela být zásadně ženského pohlaví, jelikož spala s panem domácím (tzn. se mnou) v posteli, což ovšem skýtalo jisté výhody ... co to plácám, chtěl jsem říct, že u Bobšů je kde spát, je kde jíst, maj tam teplo (pokud se zavře okno), střechu, hajzlík, jakož i jiné vymoženosti, což je podstatné k fungování domácnosti. Taktéž mají (měli) plnou ledničku, což je nesporné plus. Po zbytku je mi pendrek.

Večer jsme strávili hraním karet, ó jak netradiční, povalováním se a požíráním Bobešových kulinářských výtvorů.

Bobeš kulinaří ...
Pravda, trochu stísněnější prostor ...
Elišce manželovy výtvory očividně chutnají (v pozadí prázdné lahve od piva v kuchyni, t.j. na druhém konci bytu)
Bobešovi je to fuk, co to je, jenom když je toho dost ...

Pochopitelně idyla nemohla být stoprocentní. I toto obydlí je vybaveno černým kocourem, čili černým kocourem útočným. Až mě napadá inovace pro křížovkáře - "Kocour nářečně = kot. Černý kocour nářečně = kokot." Drápance a škrábance jsou na denním pořádku. Zkusil jsem na něj svoji metódu - jak jsme přijeli, vzal jsem z gauče polštářek, vrazil ho kocourovi pod čenich a záhrobním hlasem pravil: "A zkus mě kousnout nebo drápnout." Nezkusil. Když po mně začal divně pokukovat, asi dvakrát jsem ho preventivně majznul a od té doby platilo totéž, co v Plzni. Kocouři nejsou až tak blbí, jednoduchá pravidla vcelku obstojně chápou.

Kocour černý nářečně - kokot. Strašně nerad se fotí, mhouří u toho oči proti blesku. V pozadí kábly od notebooku na druhém konci bytu.
Kocour černý nářečně - kokot. Zde kokot jako vánoční dekorace.
Ale když on je chudáček postiženej, on má jenom jeden takovej ten čnějící zub.

Ráno jsme se posbírali, něco pojedli a vypadli. Byla mlha a poprchalo. Ťapinka nakrčila nos a pravila, ať prý už jsme doma. Tak fajn, zařídil jsem se dle jejího přání.

"Jak to jedeš, hovado?"

"Vždyť jsi chtěla bejt brzo doma."

"Ale nechtěla jsem se zabít."

"Však ses nezabila, řídím já, tak tě maximálně tak zabiju já. Případně zastavím a zabiju tě bez současné likvidace auta, to se mi zamlouvá ještě víc. Co zas máš?"

"Jedeš moc rychle."

"Jedu podle předpisů."

"Tupane, v žádným předpisu neříkají, že v mlze, dešti a sněžení musíš jet těch sto třicet, i když je to povolený. Všiml sis, ty ťulpase, že nás ještě nikdo nepředjel?"

"Protože jsou to měkkejši. A vůbec, buď mlč, nebo si řiď sama."

"Jo, to zrovna, v mlze, dešti a sněžení. Tůdle. Hezky řiď. A ať jsme brzo doma a přitom jeď pomalu."

Pak si vyberte.

V Brně jsme si vyzvedli od Pepého psy. Aha, trochu zvláštní, co? Předali jsme psiska Mischakowovi a vyzvedáváme je od Pepého? Jak je to možné? Jednoduše. Misch je taky tukan, hlídání slíbil, pak na to zapomněl, čili jsme velice složitě domluvili postupné předávání - my Mischovi, Misch Pepému a Pepé zpátky nám. Náhodou, psi byli spokojení, protože takto mohli zcela beztrestně vyžrat hned dvě domácnosti a zbavit je železných zásob piškotků jakož i jiných dobrůtek. Příště zkusíme, co to udělá, když si je za víkend předá tak pět lidí.


Pátek - začátek pondělí, 26. - 29.12.2003

Nasedat, jedeme na rodinný výlet.

Ťapinka rozhodla - jede se do Plzně, jelikož v Plzni mají spoustu zajímavých věcí - namátkou bych jmenoval pivovar, likérku a tuze velikej kriminál. To jsou ovšem věci přízemní, nehodné naší pozornosti. My jedeme za Ťapoušama, čili Ťapirodiči, na rodinnou návštěvu. My, tedy já a Ťapinka. Můj argument, že na rodinnou návštěvu by Ťapinka úplně stačila, byl zavrhnut. Je potřeba u Ťapoušů strávit osm člověkodnů. Ani poslední možná výmluva - nechť jede opět Ťapinka individi, ale stráví tam osm dnů, že to co do počtu člověkodnů vyjde nastejno, ani tahle neprošla.

A jak tak byla Ťapinka v rozhodovací ráži, napadla ji ještě jedna dokonalá inovace - pojedeme autem, však na co jsme ho kupovali? Je to pohodlnější, operativnější, samá pozitiva a klady. Hergot, jak se tomu může člověk bránit? Ženské zkrátka nevysvětlíte, že pohodlnější se to může zdát především ze sedadla spolujezdce a množné číslo u toho nakupování taky nějak není namístě. No jo, ano miláčku, jistě miláčku, už běžím, miláčku.

Šlo to. Naboxovali jsme věci do auta, psy odvezli Mischovi a vyrazili. Cestou nás čekaly dvě zastávky.

První byla hned kousek za Brnem, ještě před VelMezem, v dědině zvané Ruda. Tam totiž bydlí hojné a četné příbuzenstvo od Tetky Králičky, teda vlastně od Jejího Posledního Manžela Jirky. Těm jsem totiž asi před čtvrt rokem složitou operací prodal počítač - té TK a JPMJ. Ti ho kupovali právě pro to četné přibuzenstvo v tej Rudě. Na Vánoce jim počítač s velkou slávou přivezli a ejhle - nefungoval. Problém. Vlastně počítač fungoval, počítač počítal, na disky zapisoval, z disků četl, klávesnice klávesnicovala, myš myšovala, monitor monitoroval. Jenom to bylo nějak potichu. Zkoušeli jsme to řešit po telefonu, navrhoval jsem různé postupy, jako zapojit reproduktory jednou šňůrou do zásuvky a druhou do počítače, reproduktory zapnout, dát nahlas. Nic. Vida, jak se hodilo, že jedeme Všiváčkem okolo. Zastavili jsme se v Rudě u četného příbuzenstva, já zapojil reproduktory jednou šňůrou do zásuvky a druhou do počítače, reproduktory jsem zapnul, dal nahlas a počítač zvučel jako vo život. Dostali jsme za to podnůsek cukroví na cestu (velice prozíravé, cukroví v zatáčkách tak roztomile poletuje po vozidle) a jeli dál. Až k Táboru, kde jsme se zastavili u kamarádky Evunďulíka - trochu jim snížit nasyslené zásoby kafe a mírně připovyžrat špajz.

Jinak cesta uběhla celkem v pohodě a klidu, jelikož trasu znám a za poslední čtyři roky, co jsem tamtudy nejel, mi stihli postavit do cesty jen dva nové obchvaty, přičemž špatně jsem odbočil jenom na jednom.

U Ťapoušů jsme se měli jak ta pověstná prasata v tom pověstném žitě. Naše několikadenní návštěva sestávala především z lenošení, požírání děsných kvant jídla, čtení knih, koukání na televizi a hraní karet. Jako bonus jsme dostali nějaké vánoční dary, předali nějaké vánoční dary a úplně navíc jsem jim trochu pošteloval počítač, aby jim rychleji šlapal a jim se tady tenhlenc deníček lépe četl.

Aby se nedalo říct, že jenom ležíme a kyneme, ačkoli třeba mně to šlo velmi dobře, dokázal jsem se hned po ránu válet až do poledne a ani mi to nějak extra moc nevadilo, jako takové nepatrné sportovní vyžití jsem se domluvil s Joem_40, že se stavíme za ním na kuželky. Ono se to má tak, že Joe_40 je kuželkovny správec, měl tam zrovna volno, tak jsme si dvakrát skočili zahrát. Jednou jsem vyhrál já, podruhé Ťapinka - chybou počítacího zařízení. A Joe_40 se nám do toho radši nemontoval, jelikož by vyhrál von a to by nebylo to pravý, von to totiž narozdíl od nás umí. Maximálně mimo soutěž předvedl nějakou tu technickou ukázku, čímž na dva hody zboural tolik kuželek, co my na pět, nic takovýho, hezky jsme pokejvali hlavama, že to jako umí, ale je jiná kategorie.

Joe nám vykládal, že to je potřeba klidně, jenom tak zlehka zamířit a úplně mírně hodit ...
No, máme se ještě co učit ...
No, máme se ještě co učit ...

Samostatnou kapitolou v Plzni je Kočíček, čili kocúr potvorný, v Brně nalezený, do Plzně redislokovaný, tam u Ťapoušů chovaný. Je to takovej černej vetřelec, asi jak byl malej a musel přežívat v drsné divočině brněnského sídliště se všemi jeho nástrahami, naučil se být neustále ve střehu a dávat najevo, že on není jenom tak jednoduše k sežrání. V praxi to vypadá asi tak, že sedíte na gauči, načež zpoza něj vyskočí černý stín, sekne vás drápem do krku a zas za gaučem zmizí. Jako variace je možný útok zpod skříně či z boku křesla. Tomu se taky říká "domácí mazlíček". Jo, a nedej bože usnout a nechat nohu vystrčenou zpod peřiny, díra v palci je docela nepříjemná věc. Kocúrovi to prochází. Prochází u všech mimo mne. Já jsem si s ním hned zpočátku vyjasnil pojmy a teritoria - jenom uvidím vystrčenej dráp, vezmu ho polštářem po palici. Tak to funguje a diplomaticky řečeno se s kocúrem respektujeme. Čili já na něho kašlu a on mne obchází obloukem.

Ovšem jinak je to kocúr vítací, když někdo přichází, sedí za dveřma (ten kocúr, né ten, kdo přichází, to by nepřicházel, nýbrž seděl za dveřma) na opěradle křesla a nechává se drbat. Případně když vycítí, že se někdo odněkud vrací, patroluje už na okně.

Kocúr na okně patrolující ....
Kocúr na okně patrolující ....


Čtvrtek, 25.12.2003

Ale dneska jsme už fakt, čestný slovo, na mou duši na psí uši, dělali úplný prd.

Spravoval jsem Frantův počítač, kterej jsem nedospravoval, přičemž mi volali příbuzní od Tetky Králičky či hlavně od jejího posledního manžela Jirky, že jim zas počítač, kterej jsem jim prodal, cosi dělá, tedy nedělá, teda vlastně dělá něco jinýho, než by měl. To jsem taky po telefonu nedořešil, zejtra se tam cestou stavíme.

Cestou do Plzně se tam stavíme.

Hodíme Myšakowovi na krk psy a jedeme totiž do Plzně k Ťapoušům.

Tak.


Středa, 24.12.2003

Ráno jsem Ťapince postavil strom do podstavce a šel s máti na hřbitov. Tak už jsme si to rozvrhli loni. Loni jsme kupovali stromek u Alberta, musel jsem to hovado (stromek, né Alberta) trochu přitesat, čemuž za oběť padlo prkénko na krájení masa, holt se maso v domácnosti nekrájí mačetou, tedy jsem jí ho loni postavil, odešel, stromek spadl. Letos jsem postavil, odešel, přišel, stromek spadl až potom. Ale jenom trochu. Stačilo ho podložit dvěma gramofony a novým prkýnkem a stojí, ani jsme nemuseli další skobu do zdi namlátit.

S máti na hřbitov. To se zase ukázala moje prozíravost - koupit auto před vánocema. Žádný táhnutí se šalinou, mrznutí na zastávkách, pak lidí jako psů, prodírat se těmi davy na krchově, kdepak.

Sedli jsme do Všiváčka a jeli. Mámina, poučena, že za jízdy na mne nemá mluvit, mi jenom sdělila, že to je dobře, že Všiváčka máme, že su hrozně hodnej, že s ní jedu, to že budem za chvílu zpátky a je to pohodlnější a jestli vidím, jak na mne vůbec nemluví? To že ona nevěděla, že na mne nemá mluvit, že naopak tatík vždycky vyžadoval, aby mu všechno hlásila, proto si myslela, že já chci hlásit všechno taky, kdežto já su divnej individualista, ale jí to nepřísluší posuzovat, je to můj zvyk a ona to respektuje ... opravdu, už za kasárnama v Černejch Polích domluvila a nepípla až ke krchovu.

S tím tatíkem - nepamatuju si z jeho strany žádný vyžadování hlášení čehokoli, ale popřít to taky vlastně nemůžu, čili je potřeba to brát tak, že máti si to nevymyslela a on to skutečně chtěl. Tatík to už taky dementovat nemůže, protože zrovna k jeho hrobu jsme se jeli na ten hřbitov podívat. Je to fuk, hlavně ať mně v autě všichni mlčí a daj mi pokoj.

Večer jsme s Ťapinkou znovu zašli za máti, snědli kapra a salát, rozdali si navzájem nějaký ty dárky a šli zas domů. Domů se za námi stavilo Kachně, opět jsme si rozdali navzájem nějaký ty dárky a tím byl Štědrej den u konce.


Úterý, 23.12.2003

Za tři dny pojedeme do Plzně. Mišakow nám slíbil pohlídat psy. Jak to nemám ve zvyku, snad ty Vánoce to způsobily, že jsem vzal telefón a napsal mu žertovnou KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) ve smyslu, jestli se těší na pejsky, teda že to není až tak podstatný, důležitý totiž je, že pejsci se těší na něho.

Ten magor už pochopitelně dávno o ničem nevěděl. A začal hořekovat a lamentovat a kvílet a naříkat, že možná sice slíbil, slíbil, ale je blb a zapomněl, zapomněl, osmadvacátýho odjíždí. Souhlasit se dalo tak s tou sebekritickou pasáží ohledně blba. To jo.

Co teď? Začali jsme horečně vymejšlet oba dva, Mišakow už dokonce i koketoval s myšlenkou, že psům od osmadvacátýho zaplatí psí hotel, když to tak zvoslil, nakonec se situace vyřešila - Pepé a jeho stará manželka Maruška se kdysi holedbali, že pejsky milerádi kdykoli pohlídají. Vida, zrovna chtěl Pepé trochu poštelovat počítač? Tak jo, počítač bude, ale tumáš čerte kropáč ... teda tumáš Pepé psy. Pepé s Maruškou jsou sice zase předtím kdesi v trapu, ale to je maličkost, prostě čokly vrazíme Mischovi a ten je pak redislokuje k Pepéům.

Možná to bylo vcelku štěstí nebo ňáký vnuknutí, že jsem mu tu KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) napsal. Taky bysme mohli stát s psama šestadvacátýho u Miše před barákem a čumět na sebe jak idioti.

Zajel jsem koupit ještě drobný zbyteček dárků a znovu do Baumaxu, jelikož se pikolík včera holedbal, že kdyby mi ventily - kuželky do vodovodu nepasovaly, což je tak možnost jedna ku miliónu, že mi je klíďo píďo vyměnijou. Asi jsem děsný šťastlivec a měl bych začít sázet Sportku, jelikož mi tam nepasovaly.

To se lehce řekne, jenže já ještě nikdy v takovým Baumaxu nic neměnil. Copak o reklamace, v reklamacích já su starej matador, to přinesete vadný zboží, prvnímu nešťastníkovi to hodíte na palici, preventivně ho k tomu trochu seřvete, dostanete od toho papír a vyřešeno. Při příští návštěvě vyměníte zase papír za zboží. To je celý. Dokonce obvykle na to mívají zvláštní okýnko někde bokem, aby se jim nasraní reklamanti neflákali po prodejně a nebudili pohoršení. Ale co s tím, když jdu vyměnit funkční zboží za jiné, rovněž funkční? Navíc - já s tím vlezu do obchodu a voni si pak budou myslet, že jsem to šlohnul, že jo, paragon sice mám, ale to by bylo moc jednoduchý - mít v kapse paragon a každej den si chodit pro dva kohoutky, že jsem je jako koupil už kdysi. To asi bude chtít někomu oznámit.

Hned za vstupním turniketem byl pultík s informační službou. Vida, já zrovna informaci potřebuju ...

"Dobrý den, čím vám můžu pomoct?" slečna na mne pěkně.

"Víte, jsem tady včera koupil tydlenc udělátory, mi to tam nepasovalo, ten kolega v těch vodovodních záležitostech řikal ..." taky jsem se pokoušel být předvánočně milý, navíc jsem nešel reklamovat, leč slušně zkonzultovat případně vybrat jiné zboží.

"Ale to je maličkost, máte od toho paragon? Výborně, tak já vám to tady potvrdím, zaškrtnu, že jste přišel se dvěma ventily, aby to po vás někdo nechtěl znovu platit, vy si zajdete za kolegou do vodovodních potřeb a určitě to spolu vyřešíte."

Vida, zrovna tak jsem to ňák myslel. Dostal jsem štempl a vyhledal maníka vodovodníka, kterýmu jsem vylíčil svůj problém.

"Hmm, nepasuje, říkáte? Krátký? Tak moment, ono by to mohlo bejt jinak, ony by tam měly pasovat tydlencty."

"Aha, hned ty vedle, jo, máte pravdu, když je takhle poměřím, tak vypadají pravděpodobněji. Su vůl, promiňte."

"Jestli na tom, že jste vůl, trváte, vyvracet vám to nebudu, jenom včera jsme je neměli, tak jste si toho nemohl všimnout."

"Dobrá, omezím se na konstatování, že už to chápu. A co teď, půjde to teda vyměnit?"

"Ajajaj, to bude možná problém ..." a už je to tady "... to byste musel mít s sebou paragon ..."

"Ale ten já mám."

"... a hned za vchodem jste si ho měl nechat potvrdit na informacích ..."

"Jsem si nechal. Potvrdit."

"Opravdu? Ale pak je všechno v nejlepším pořádku. Dejte sem ty špatné, ták, tady si vemte tyhle a jděte zpátky na ty informace, tam to s váma slečna vybaví."

Kruci. To mi přijde nějak podezřele jednoduchý.

To je, prosím, nová kuželka, vyšší a pasující, jenom když se teda vyhodí to těsnění nad závitem a nahradí dvěma fibrovými kroužky rozměru 21 x 25 x 1,5Slečna na informacích se podívala, na původním paragonu ty dvě položky definitivně škrtla, vrátila mi část peněz, jelikož ty dnešní byly levnější, vytiskla mi na ně novej paragon a poslala mne k pokladně:

"A tam to paní pokladní jenom ukážete a to je všechno. Kdyžtak poproste lidi, že jenom proběhnete, abyste nemusel stát ve frontě."

No nemohu pověřit. Teď nevím, jestli je to těma Vánocema nebo tím, že se nejedná o reklamaci, ale celkem mi to přišlo jako dobrej přístup. Už jsem se jenom přimotal ke kase:

"Jestli dovolíte, bych jenom proběhl," zamumlal jsem k frontě a postavil se za člověka, kterej zrovna platil, aby si to mohl dokončit, přičemž jsem třímal v ruce oba paragony a dva kohoutky.

"To je podvod, vy nijak neprobíháte, vy jdete normálně platit," zaječel jakejsi chlap.

"To nejni pravda. Jsem byl něco vyměnit a jenom tuhlenc paní ukážu paragón a tydle dva krámy a zas jdu. Fakt. Čestný slovo."

Lidi to nějak vzali na vědomí, jenom ten jeden chlap furt pokřikoval, že "podvod", "neprobíhám", "platit". Člobrd přede mnou dokončil transakci, já jsem jenom tuhlenc paní ukázal paragón a tydle dva krámy a zas jsem šel. Chlap byl za prudiča.

Musím říct, že mě jednání Baumaxu v této záležitosti mile překvapilo.

Trochu méně mile mne překvapil fakt, že "kuželky" mi zase nepasovaly. Vony tam zapadly nějak moc hluboko, když se na to nasadil ten vlastní plastovej kohoutek, tak to jaksi drhlo. Ale to už byla maličkost. Egi hodil myslivnu, vytahal ze spousty tajných skrýší spoustu vodoinstalačního materiálu, položil si na stůl vedle sebe kuželku novou, funkční, leč hluboko zapadající, a starou, vadnou, leč hluboko nezapadající. Chvíli jsem srovnával, načež jsem na to přišel - bylo třeba tam odstranit jakýsi tupounský těsnění a nahradit ho dvěma fibrovými kroužky rozměru 21 x 25 x 1,5 (to v tom nejsu tak vzdělanej, to jsem si přečetl na obalu od těch kroužků).

Sedlo. Těsní. Voda jde pustit. Voda jde zastavit.


Pondělí, 22.12.2003

Řek jsem si, že je třeba dokoupiti pár dárků. Aspoň já se kvůli tomu moc nehoním, takový to typický vánoční bláznění jde přece jen mimo mne, dokonce až averzi k tomu pomalu chytám. Jak vidím někde vyžranýho Santa Clause importovanýho z marketingu Coca-Coly, mám chuť mu rozpárat břuch a podívat se do něj jak do matrjošky, jestli v něm nejni eště jeden hubenější. Nebo když slyším podesátý za den z rádia "Ježíšku, panáčka, já se budu kolébati ...", regulérně se mi zvedá kufr. No ale přece jenom dárky k vánocům patří, je třeba to však brát s nadhledem. Půlku doby člověk leží na gauči v rozjímací pozici "HK", na dosah od stolu se žrádlem, pak se zčistajasna zvedne, zajde sem tam něco koupit a zas si dá voraz.

Tak třeba já. Pravdou je, že koupit si auto před Vánocema, to je docela dobrej zjednodušovací tah. Vůbec teď bude možná následovat série dnů á la "Óda na Všiváčka".

Jsem si tak zašel do garáže ... Teda vyšel jsem směrem do garáže. V půlce cesty mi volá kolega Liška Podšitej, kterej si zrovna ausgerechnet teď vzpomněl, že si u mne má vyzvednout jakýsi CD, co jsem mu slíbil. Vrátil jsem se, počkal na něj, CéDéčko mu předal a naopak se nechal Liškou Podšitým ke garáži zavézt, jelikož su shnilej a přece kvůlivá němu nepůjdu ty dvě ulice ještě jednou.

Pro pondělek jsem zvolil strategii - něco málo už nakoupenýho mám, dneska se stavím do velkýho Tesca nakúpiť majoritní část věcí a na zejtřek si nechám drobnosti. Tak nějak. Čili jsem na druhej pokus vytáhnul Všiváčka z garáže (ten první pokus byl ten kvůli Liškovi Podšitýmu nedokonanej, né, že by se mi to na poprvý nepovedlo) a vydal se na cestu. V Tescu jsem se ležérně zavěsil do vozejku a sledoval davy neuroticky rejdící a pobíhající po obchodě a hystericky si rvoucí do svejch vozejků naprosto neuvěřitelný megakvanta nesmyslnejch krámů. Pche. Já jsem si lážo plážo projel obchod jednou, našel jsem zhruba přesně to, co jsem měl namyšlený, a už jsem byl zas za pokladnou, na parkovišti a na odjezdu.

Měl jsem ještě jeden nápad, proto jsem se taky táhl tak daleko. Cestou zpátky že se stavím do autoservisu. Ten je od velkýho Tesca vzdálenej vzdušnou čarou asi půl kiláku, prostě přes jeden dálniční nájezd, jednu křižovatku a jednu benzínku. Jenže se děly neuvěřitelné věci. On je právě za tou křižovatkou takovej další ten hypersupermegagigamarket a davy těch nakupujících vystresovanců se plynule přelejvaly z jednoho do druhýho. No, spíš přelejvaly, o plynulosti moc řeč bejt nemohla. Dokázali to tam ucpat tak dokonale, že jsem toho půl kilometru pohopkával čtyřicet minut. Ale zatímco se ostatní čílili, já jsem si trochu pohodlněji sklopil sedadlo, dal si víc nahlas rádio a klídek, však máme volno a nebudem se stresovat.

To se hezky řekne, hůř udělá. Když stresují všichni okolo, musí se člověk hodně snažit, aby zůstal klidnej. Zvlášť když nějakýho blba napadlo, že odstavnej pruh se dá skvěle využít k předjetí šňůry stojících vozidel - to tak zkusí jeden a strhne tím celou lavinu. Copak od všelijakejch zatoulanejch vesničanů, to člobrd může i tolerovat, holt na tej Vysočině takovej provoz nemají a teď se nestačí divit, do jaké skrumáže se to dostali, dva takový jsem klíďo píďo pustil do pruhu, voni za to nemůžou, že jsou z hor, ale vod plnotučnýho Brňáka je to prachsprostá vychcanost. A to teda tydýt.

Zrovna jednoho takovýho jsem viděl nejdřív v zrcátku, posléze vedle sebe. Úplnej miláček. Má to černou Mercedes (věděli jste, že Mercedes je ženský jméno?), je to takovej ten ublízanej nagelovanej zmrd, vedle sebe druhýho vodbarvenýho buzíka a na zadní sicně dvě kurvičky diskotékovýho typu. A hokaidó přede mne, chachá, se nechal zmást mou ještě stále Vsetínskou SPZ. No pojď, pojď, jestli si to chceš fakt odřít, si schválně ještě těch pět centimetrů popojeď. Nepopojel, srovnal. Počkal až se dodávka přede mnou pohne a zkusil to znova. Zase neuspěl. Asi po třech čtyřech pokusech to vzdal a zařadil se za mne. Byl z toho chlapec trochu nervózní, skákal na sedadle jak šimpán, bušil pěstí do volantu a dělal překrásný grimasy. Už už jsem čekal, že vyběhne z auta a přijde mi slintat do vokýnka, přemejšlel jsem, čím ho vezmu po tlamě, šlauch vylitej olovem pro takovýhle příležitosti tam eště nemám, ale situace se vyřešila sama, žduchl do něho ten zezadu, tak sice z auta vyletěl, ale ze zadního auta se vysoukal takovej ohromnej Rambo, čili zmrdík jenom schlípl uši a chvíli se trochu dohadovali a očumovali nárazník. Nic moc, mohla bejt větší sranda. Asi jako těch pár aut přede mnou, kde snad taky kdosi do kohosi žduchl nebo co, načež ten kohosi vystartoval ze svojeho střepa, toho kdosiho si z jeho střepa vytáhl a začal ho regulérně tepat pěstí po rypáku. Jelikož byli stejné váhové kategorie, skončilo to vcelku nerozhodnou avšak esteticky pěknou rvačkou. Jenže se pohnula kolona, ještě si dali posledních pár facek a šli pokračovat v popojíždění, aby je někdo nepředběhl.

Fajn, dostal jsem se až k servisu. Tam jsem potřeboval, jestli by mi nespravili to zapínání bezpečnostního pásu u spolujezdce. Pás tam je, jenom nějak není do čeho zapnout, pročež svoji funkci jaksi neplní. Jenomže nějak neměli onen zapínací mechanismus - novej mi ještě nestihli objednat a jinak jsou toho dva typy, oni tam měli několik Felicií připravenejch do šrotu, ale všechny měly jak na sviňu zrovna ten druhej typ. Pak maníka ještě napadlo vybrabčit to z jakýhosi navalenýho Favorita, což byl zase problém, protože Favouš má takovou tu tyč na to rovnou, kdežto Felda zahnutou. Ale prej ať si dám kafe nebo jdu na hodinku někam zevlovat, že se mechanik pokusí to vzít párkrát kladivem a třeba to trochu přizpůsobí.

Dát si kafe nebo jít zevlovat? Udělal jsem oboje, nejdřív jsem vyloudil kafe z kafomatu a pak se odebral lemplovat naproti do Baumaxu, jestli bych tam neuviděl něco zajímavýho. Uviděl. Jednak skvělou pracovní bundu a druhak mne napadlo, že konečně doopravím doma ten vodovod. Já už jsem se s tím onehdá jednou šmudlil, dokonce se mi to i víceméně (v kuchyni více, v koupelně méně) povedlo, čili těsnění jsem sice vyměnil a těsnění těsní, ale v koupelně by to chtělo vyměnit celé ty vlastní ventily - odborně se to jmenuje "kuželka" - ono to jde hodně ztuha, jak je to už opotřebovaný. To je sice hezký, že je tam těsnění, ale když to musíte rvát silou, je to docela na prd.

Našel jsem regál s podobnejma vodovodníma nesmyslama. Byl jsem předem poučen - jsou jenom dva typy 1/2 a 3/8 (snad v coulech nebo v jaké divné jednotce), "tříosmičky" mají vevnitř čtyřhran a ty "půlky" maj "tisícihran" (to je taková ta hvězdička s moc zoubkama). Ještě jsem pro sichr sehnal tam toho pikolíka a ptal se ho, jestli je to tak fakt? Nabeton? Dostalo se mi ujištění, že ale jistě, ano, jestli tam mám ten tisícihran, tak samozřejmě jsou ty tydlencty "půlky", tyhle a žádný jiný, musí mi to pasovat a kdyby náhodou nepasovalo, tak nic nemám zoufat, mám si schovat paragon a krabičku a oni mi to rádi a ochotně jakkoli vymění.

Koupil jsem "půlky" a šel zpátky do autoservisu, kde jsem se dozvěděl, že mechanik se to pokusil vzít párkrát kladivem a trochu to přizpůsobit, leč se mu to celý rozpadlo, čili se to jako přizpůsobené nedá moc použít, jako funkční taky ne. Objednají radši originál. No nic, cestou do Plzně nesmím moc prudce brzdit, aby se mi Ťapinka nezahryzla do palubní desky.

A doma jsem zkusil vyměnit kouhoutky. Fakt přesně pasovaly, jenom byly ty středy tak o centimetr kratší, čili na ty "kuželky" nebylo jak přidělat ten vlastní kohoutek.


Znova Pátek - Neděle, 19. - 21.12.2003

Gut. Tak ste mně to nesežrali. Vono to dá rozum, že jsem asi tak ouplně na tři nebo štyři dny nevysublimoval. Dobrá. Tak popořadě.

Eště ke čtvrtku - to jsem tak ňák služebně popojížděl po Brně, tam a zpátky a dokolečka dokola. Uprostřed toho popojíždění jsem se votáčel na ouřadě a koukám, že zas někdo štrejchnul teho elektrickýho patníka, co už jsem ho jednou (mimo mnoha jinejch) nabořil i já. Tak tentokrát to byl Malej Šéf Áda, mně to přišlo hnedka divný, že eště ráno byl rovně (ten sloupek, né Áda), naráz je zas pod úhlem dobrejch pětačtyřiceti stupňů. Sám Áda se zrovna vometal kolem vratočučovny a hrdě na mne přes prosklený dvéře gestikuloval jako: "To já !!!" Mno, já jsem tentokrát nic nesejmul, autíčko šlapalo jak švejcarský raky, no špica. Eště mě sextretářka Oloušek prosila, jestli bych Velkýho Šéfa Kvakina nehodil druhej den na Magorát, když tam stejně budu mít cestu.

To měl bejt pátek, to s tím Velkým Šéfem Kvakinem. Jenomže osud - i to auto se vzprčilo, se mnou den předtím drandilo jako bejk, v pátek si ani neškytlo. Čili to dopadlo tak, že Velkej Šéf Kvakin vezl naopak svým autem na Magorát mne. A celou cestu mudroval, jakej je to šlendrián, jak se řidič Mirajz vo ty auta blbě stará, to je jasný, to je baterkou, ta bude ouplně suchá, kdepak, von je Kvakin na tohle vodborník. No, pro sichr jsem to zkontroloval, vona už s tím Fišle jednou zůstala někde viset, ale to bylo startérem. Teďkom to vypadalo, že to bude asi závada kombinovaná - startér v trapu a někde šlusnutej drát, kterej vyžvejkl baterii - v té to krásně čvachtalo, jak byla hezky plná elektrolytu. Jenomže Kvakin má jasno - Mirajz je vinen.

K dokonání všeho měla ještě Fišta narozeniny, čili bylo nutno dát jí nějaký hodnotný dar. Nelenil jsem a vrátil jí fotku Terminátora. Ne tak úplně, to byl nesmírně milý a cenný a hlavně mnou oceněný dárek, ten z ruky nedám, ale aby jí to nechybělo v rodinném albu, milou fotku jsem bafnul, nascannoval a nechal jí ji zhotovit taky do rámečku, mírně zvětšenou. Fišle málem udělala loužičku a začala všecky obcházet, fotku v rámečku jim cpát pod rypáky a líčit, kterak jsem si s ní vyhrál ve svém milém deníčku. Což o to, publicity nejni nikdy dost, jenom ve mně zatrnulo, když došla k Ádovi a Kvakinovi. No, Áda se tvářil jak Ťunťa, eště furt mu asi harašilo z faux pas s kandelábříkem, a Kvakina vzala u huby se slovy: "Ale vy neznáte pozadí, vám to nic neřekne." Huf. Ale vona to Fišta beztak jednou někde vykdáká, já jí pak urvu hlavu, čímž si sice velice ulevím, ale přijdu o jednu ze svých oblíbených postav. A taky o místo, páč Kvakin pak urve palici mně.

Eště jednu věc jsem byl nucen spáchat cestou z práce - hamižná Ťapinka zatoužila též po novém telefounu. Se ví, že když jsou ty Vánoce a takový ty řečičky naší tetičky. No co? Vyvalím prachy a ať si ho jde koupit, co jí brání? Prej neumí. Ať jdu já. Himl, jenže na to potřebuju buď celou Ťapinku nebo aspoň plnou moc, což je ouředně prověřený a vověřený lejstvo, což mi přijde jako trotlovina. Tak že půjde se mnou. Čili jsme zašli do prodejny ErrorTelu, kde jsem rutinérsky prohlásil: "Jednu Nokii 3510i jako Mobil+ na číslo 609 112 777 a na jméno Ťapinka." Vyvalil jsem prachy, Ťapinka se podepsala a šli jsme zase pryč. Ťapinka nemít uši, měla by hubu kolem celé hlavy: "Když to víš, to dovedeš ty - kupovat takový důležitý věci jako housky na krámě." Není nad ocenění.

To se jako štelujou ke skupinovej fotce, jenom jim eště fotograf neřekl, že se maj usmívat, tak se zatím tváří normálně ...Dobrá. Sobota, sobota, co se dělo v sobotu? Aha. To jsem byl na svatbě. A zas ten Malej Šéf Áda. Vona se totiž vdávala bejvalá kolegyň, Renátka alias Mrazivá Vášeň. Dík jakési reorganizaci je katapultovali z našeho slavnýho ouřadu do světa, škodit jinam, ale to Mrazivé Vášni nezabránilo, aby si svatbu nenechala uspořádat pod taktovkou naší zločinné organizace. Jo, vida, na svatbu taky musej bejt dva. Teda si brala takovýho jednoho nešťastníka, toho znám taky, ten už se kolem ní vometal, když eště seděla u nás na patře, teď za mnou furt chodí pro moudra a nemůže si zapamatovat, jakou značku cigaret kouřím - echtovní právník. Nic to neví a ve všem to dělá akorát bordel a furt mi to tahá Marlborka. Čili celá svatba vypadala asi tak, jako když se náš ouřad sejde v hospodě, byla tam tak půlka našich lidí, voddával je Malej Šéf Áda a Laťka vodnaproti z kanclu to důležitě zapisovala do moudrejch knih. Jenom Áda byl ňákej nesvůj, asi kvůli tomu vohnutýmu svítivcovi, vzal to tak zkrátka, jeho proslov spočíval asi v následujícím: "Milí snoubenci, se chcete vzít, no, rozmlouvat vám to nebudu, su placenej vod oddání, jste si to měli rozmyslet dřív, ale holt ste to napsali do formuláře, tak řeknite, že jako jo, však to znáte, jak to tady chodí, tak co se s tím budem zdržovat." No dobře, tak si to nepamatuju doslova, možná tam měl víc přívlastků a tu pasáž s tím chtěním možná vynechal. Ale princip byl stejnej - Áda takhle zamekotal, voni řekli, že jo, Laťka to zapsala a šlo se dom. Co už se s tím paplat. Ani jsem nic moc nevyfotil, to nebylo jak na Růžovic mejdanu v kostele, kde se Boží Moderátor vykecával do halelujá a taky prostorově byl ten kostel větší, kdepak, tohle byla mrňavoučká obřadní síň a do té už si narvali tři "profesionální" fotografy. Profesionální neznamená, že by měli lepčí vobrázky, ale že jim za to už beztak (narozdíl ode mne) zaplatili, tak kam bysem se cpal?

Druhej úkol dne - když jsem koupil to auto, je třeba zajet s máti do obrovskýho obchodu, takovýho toho hyper-super, vona si tam chce koupit kafe (plus pár dalších drobností, aby se neřeklo). Já chci koupit mikrovlnku, tak to spřáhnem, ať to sviští po kluzišti. Sedli, dojeli. Navrhl jsem, že bysme si mohli každej jít po svým, "pak se sejdem tady u toho sloupu, snad s tím nebude žádnej problém, kdyby měl někdo zdržení, však, mami, máš s sebou telefon, že jo?" No, ne. Nepočítala. Netušila. Nepředvídala. Aha, tak jsem jí pro uklidnění vrazil do ruky jeden svůj a poslal ji do háje pro kafe. Sám jsem koupil mikrovlnku a novou hifi-věž, to abych si měl na čem nahrávat do nového auta nové kazety. To jsem taky s Ťapinkou předem konzultoval, pamatuju si přesně, že jsem říkal: "Kúpím vežu," načež se mi dostalo středně dlouhé přednášky o mé marnotratnosti a rozhazovačnosti. Naštěstí Ťapiproslov končil obligátním: "Si dělej, co chceš." Tak dělal, co jsem chtěl, šel jsem a kúpil vežu. No jasně, to jsem měl odložený peňažky, co kdyby ta Ťapi tu myčku nevysoutěžila, aby nekňučela, jenže vona ji, potvora, vysoutěžila, tak co já s penězama? A kazety do auta jsou potřeba, jelikož musím občas odněkud někam odvézt maminu, která za léta nepochopí, že v autě se nemluví s řidičem, proto musím mít něco, co ji spolehlivě přeřve. Jako třeba zrovna v tu sobotu. Vyjeli jsme z parkoviště a začala mluvit. Zprvu se snažila kazetu překřičet, později rezignovala a jenom si huhňala do proudu hudby. Kousek od domu jsem v jedné tišší pasáži z intonace (máti, ne hudby) vytušil, že se domáhá odpovědi, to jsem drobet zaprotestoval: "Mami, já tě vážně neposlouchám, soustředím se na řízení motorového vozidla." Načež se mi dostalo lamentace po zbytek cesty, že to je právě vono, že ji vůbec nikdy neposlouchám a to je tím. Co je tím, to mi zůstalo skryto, ten začátek jsem neslyšel. Asi to, že zapomněla koupit to kafe. Jo, jo, kazet do auta je tuze třeba.

Jsem to pak radši zapích a šel se Zuzulkou do hospody, to mi přišlo jako daleko pozitivnější a produktivnější, sice jsme nic moc nevyprodukovali a jenom tak jsme klábosili, jenže narozdíl vod toho svatebního klábosení a mámina klábosení jsme u toho mohli sedět a cpát se, jelikož jsme vod toho jsme v tej krčmě byli. Tak.

Takhle děsně moc jsem uklidil, aha, vy asi nevíte, že tam byl strašnej bordel. Tak mi to prostě musíte věřit. Jo, a prostředku vévodí nová veža.A neděle? To bylo z valné části dne uklízení. Nejprve jsem si musel svoji skvělou novou hifi vežu zabudovat v obejváku do soustavy skříněk, díky čemuž bylo nutno redislokovat původní soustavu do komory do regálu, pročež jsem musel kupříkladu vyhoditi tři ze čtyř nefunkčních gramofónů a i jiných pokladů několikero. Vyloženě černej den.

Ani tomu nepomohlo moje drobné vítězství nad Ťapinkou při kupování stromečku. To bylo tak - v okolí jsou dva bigbigkšefty - Billa a Albert. Loni jsme byli pro stromek u Alberta, to je ten, co se dřív jmenoval Mana, Euronova a ještě úplně původně Lesanka, to tak vždycky spěje od desíti k pěti, pak to zkrachuje, koupí to někdo jinej a cyklus se začne opakovat. To je vedlejší. Tak tam jsme byli loni - mizerný stromky, líná obsluha, eště dědka s čibukem jsme potkali. Fujtajbl. Nic pro mne.

Letos jsem zavelel, že se jde pro stromek k Bille. Ťapinka naoko souhlasila, pak však začala kolem mne cestou poskakovat a pronášet moudra typu: "A kdyby tam žádnej pěknej neměli, tak můžem k tomu Albertovi." nebo "U Alberta jsou stromky vyhlášený, tam i XY, veliká Žena-in, která bydlí až v Blekfildu, tam si jezdí pro stromek, že tam maj dobrý." popřípadě "Však uvidíš sám."

Uviděl jsem. Přišli jsme k Bille, vyhlídli první stromek, řekl jsem fousatýmu dědulovi: "Tento", dědula stromek protáhl takovým tím balicím udělátorem, jak do toho z jedné strany nacpete celej košatej strom a von vám z druhé strany vypadne zachumlanej do síťoviny (ten strom, né dědula), zaplatili, dědula popřál hezký Vánoce, hodil jsem stromek na rameno a ležérně jsme došli domů.


Pátek - Neděle, 19. - 21.12.2003

Nikde jsem nebyl a nic jsem tam nedělal.

Takhle si představuju Vánoce.


Čtvrtek, 18.12.2003

Cestou domů z práce se ke mně přimotaly jakýsi dvě dívčiny na zastávce s otázkou: "Dobrý den," (no, to jste si brzo vzpomněly) "nechtěl byste" (až taková veřejná nabídka?) "přispět" (aha, to je ta zrada, určitě tím nemyslí, že by přispívaly ony mně, na houmlesáka snad nevypadám a ta bunda je furt zánovní) "na občanské ..." - jo, tak to zrovna. Abych to zopakoval hezky vcelku: "Dobrý den, nechtěl byste přispět na občanské ...?" Očividně a ušoslyšně to byla otázka, ale za hen ty "občanské" se už sličná slečna nedostala. Jak slyším o čemkoli "občanským", naskakuje mi vyrážka. Eště tak před Vánocema bych pochopil ňákou tu Armádu spásy, ale tohle? V šest večer na zastávce pod Lesnou?

Dostalo se jim ode mne sice úsměvu, ale vcelku výmluvného: "Mm-mm", takového toho ve smyslu jako: "Ne-e". Pak mi to začalo vrtat hlavou, na co se dá, probůh, vobčanskýho přispívat? Skoro jsem chtěl z autobusu vystoupit a jet se jich zpátky zeptat, jenomže by mi to bylo asi trošku trapný, takhle jsem měl aspoň nad čím dumat, to zrovna, já se vrátím, ony mi řeknou, co nechci slyšet, já jim znova naseru a eště tím budu ztrácet čas?

Ale fakt, na co vobčanskýho, na jakou zas vobčanskou všivárnu se dá takhle přispívat? První, co mně napadlo, byl vobčanskej průkaz - to je první taková fíčkovina, všem normálním člověkům by stačil pas, maximálně se štemplem "řidičák má / nemá". Průkaz, akorát tak na prd. Sám jsem bez něho vesele existoval asi pět let, než mě v jakési zločinné bance donutili si ho vyřídit.

Ať to promejšlím z kterékoliv strany, co má v názvu "občanský / -á / -é" a jiné zhovadilé varianty kupříkladu "národní" a "lidový", tím se zaštiťuje zase jiná verbež a svoloč, to je vždycky pěkná sviňárna. Myslím, že jako občan mám splněno, když víceméně (někdy více a někdy méně) pracuju, zaplatím nějaký ty daně sem tam (někdy sem a někdy tam), občas utrousím i poplatek za některýho ze psů. Tím by mohla moje úloha končit.

Vzpomeňte si na "Občanský Fórum", to byla přehlídka vyvrhelů - bolševiků a StBáků, někteří se zkušenostmi snad ještě z NSDAP a GeStaPa. Kdepak, z toho nekoukalo nic dobrýho. Když takovej vobčan není "občanskej aktivista" a tím pádem nejde protestovat proti MMF, rozbíjet výklady u MekDonaldů a metat dlažky po fízlech, nepotřebuje pak ani "Občanské právní hlídky", které vobčansky protiprávně dohlídávaj, aby zabásnutýmu vobčanovi (co rozbíjel ty výklady a metal ty dlažky) fízlové taky jednu nezaprotestovali po čuni.

Ještě tak "občanské svobody" by mně napadly, na ty se zas asi nepřispívá takovejm nanynkám s divným kukučem. O vobčanský svobody se taky normální vobčan nemusí bát, normální vobčan si na ně přispěje sám, koupí si na vobhájení svejch vobčanskejch svobod bejzbólovou pálku, útočnej nůž nebo Glocka či Walthera ráže .45 a má svobod až až.

Ksakru, co to teda zas bylo za sviňárnu?

Né, že bych před Vánocama nebyl jaksi soucitně naladěnej, ale kór dneska jsem už za cestu z práce se ocitnul v autobusu na prostřední plošině eště s jedním takovým postarším mladíkem (tedy taky něco přes třicet), shodou okolností tím samým spojem se rozhodli cestovat pajdavej děda s těžkou taškou na kolečkách, mamina s kočárkem a vozejčkář (pochopitelně s vozejčkem), ty všechny jsem pomáhal naložit a vyložit, a jelikož autobus v půlce cesty u nádraží v Kéniku dodejchal, tak celej ten cirkus přeložit do náhradního vozidla. To bych moh mít s dobrejma skutkama dneska utrum, no né?

Tak dobře, tak jsem eště jakýmusi mladýmu párku na parkovišťu věnoval eště půl hodiny platnej parkovací lístek. To už by mohlo fakt stačit, na co eště příspěvky na nějaký obskurní občanský cosi, co ani nevím, co to vlastně je.


Středa, 17.12.2003

Jupí, Egi si vybrečel židli, fakt, takovou tu managorskou, koženou, s obrovským vopěradlem a hlavně - houpací. Jéje, Egi se bude mít, to se mu bude zamejšlet se nad správou sítě.

Ovšem to byl tak úhrnem jedinej úspěch dne.

Kolem jedenácté mi volala Ťapinka, že jí maj přivézt tu její slavnou vysoutěženou myčku, jestli třeba nehodlám mít polední pauzu, to bych mohl zajet domů a důležitě u přivážení myčky vočumovat. Kdepak, polední pauzu sice mám, ale určenou na oběd. Ne, že by se nedalo domluvit a na hodinku a půl vzít kramle, kteréžto kramle pochopitelně následně nadpracovat, obvykle to jde, leč zrovna dnes ne. Jednak jsem měl naplánovanou práci společně s dalšíma lidma (tedy s řidičem Mirajzem zajet pro tu židli), druhak jsem něco po desáté přišel a ulejvat se kvůli myčce by mně samotnýmu přišlo krapet blbý. Holt musela Ťapinka u přivážení myčky důležitě vočumovat sama.


Zkoušel jsem k večeru sehnat na svoje dva nové úžasné telefouny obaly. Snad nejsu moc náročnej, když chci jenom aby to splňovalo pár základních parametrů - ne takovej ten prezervativ nebo ten gumovo-koženkovej s vikslajvantem na čumák, to je tak na pendrek, klasickou taštičku, s popruhem vzadu na opasek, vertikální. Jenomže voni zločinci maj všelijaký divný, s blbým klipsem vzadu místo popruhoviny, to aby vám to někdo leda tak šluknul, případně jste to potratili samovolně. Horizontálních mají všude tři prdele, jenže zas by se mi to na řemeň nevešlo. Když už je všecko ólrajt, tak je to zas voranžový, řvavozelený nebo žlutý, jak pro kanára. Případně multiaplikabilní, tedy si to můžete dát za opasek, do kapsy, na baťoh, na krk, na kroužek v nose nebo si to strčit třeba do prdele, jenže to zas musí mít anténku, abyste to eště dostali ven. Je to taky v takovejch těch veselejch frikulínskejch barvách a má to asi dvacet různejch karabinek. Standardní heterosexuální běloch by s tím vypadal jak magor. Jo, a pokuď už maj něco, co splňuje požadavky, maj to v počtu jednoho kusu, čili to abych chodil s dvouma různejma futrálkama? Teď, když su ten starej fořt? Ani náhodou.

No, nic jsem nekoupil, ale aspoň jsem dostal avízo na jakejsi distribuční velkosklad, tam se mrknu zejtra.


Prekérní situace nastala v okamžiku shánění, kdy si tak šlapu po ulici a zrovna mluvím telefounem s Ťapinkou, ta mi volala, že se nemám v hospodě dlouho dnes s Pepém, Bačou a spol. zdržovati, jelikož myčkou je nutno šoupati. Kokotek od rozvozu sice ji dopravil do určeného bytu, byl tak laskav, že ji i do správné místnosti nažduchal, ale tím jeho práce skončila, čili slavná myčka nyní stojí uprostřed kuchyně, blokuje přístup do špajzu, čímž je ohrožena moje večeře - Ťapinka ví, jakých argumentů použít.

Takhle s Ťapinkou telefonicky rozmlouváme, přičemž se v kolemjdoucím davu zjeví kamarádka Zuzu, která, rozradostněná náhlým setkáním, usoudila, že mne musí přátelsky obejmout. Jinak řečeno - s pokřikem: "Ahóóój Egííí" se mi vrhla kolem krku.

Paradoxní situace - ženskou, kterou mám obvykle na krku, tu mám nyní na drátě, tu druhou, co ji mám obvykle na drátě, tu mám na krku. A komunikujte teď s vobouma naráz. Mám takovej pocit, že jsem Ťapince slíbil, že jí ještě do Vánoc zavolám, přičemž Zuzu odešla s příslibem, že jí budu večer šoupat. Tou myčkou teda. Asi z toho nebyla moudrá ani jedna.


Hlavolam z Bačovy manufaktury ...S Bačou, Pepém, Tetkou Králičkou, jejím posledním manželem Jirkou, Marťanem, Mišakowem a Kachnětem jsem se tentokrát skutečně dlouho nezdržel. Pouze Bača si doma zahájil velkovýrobu hlavolamů, na což spotřeboval několik plechovek hřebíků, všechny dnes zúčastněné tím počastoval a pak tedy všichni dnes zúčastnění seděli v hospodě a kroutili hřebíkama za účelem dostat je od sebe - toto všichni dnes zúčastnění prováděli nesmírně soustředěně, tedy díky tomu vypadali jako idioti.

A šel jsem domů a šoupal jsem myčkou.

 


Úterý, 16.12.2003

Včera jsem byl v práci v šest, práci čest, to ani nepočítám, že jsem vlastně pracoval od tří od rána doma. To by, dle mého skromného soudu, mohlo pro tento tejden s včasnejma příchodama stačit. Budík byl taky pro, stačilo mu jednu švihnout, hnedle přestal ječet. Tak se stalo, že mne budil tradičně před půl desátou telefónem Žufi s oním obligátním: "Co je, vole? Sněhová kalamita?"

I beztak, však jsem si splnil. Objednávky a jiné byrokratické nesmysly ze mne jenom fičely.

Na ouřadě byl dneska mejdan, to už se tak na ouřadech v neouřední dny dělává, pokud to někdo neví. V jednu v zasedačce, předvánoční mecheche. Třikrát se mi tomu podařilo vyhnout, vždycky jenom "ze slušnosti" přijít pozdravit, ukořistit nějaký žrádlo a zase zahnout kramle. Tentokrát měly bejt kuřecí řízky, sextretářky mi ještě navrhovaly, ať nechodím na voběd, že bysem se třebas přežral a co pak? Jo, zlatý voči. Já a přežrat se? Na voběd jsem si normálka zašel, dobrá zeleninová poblífčička a taktéž šnycl, sekanej se sejrem, holandskej se tomu říká, k tomu brmbory. Na ouřadový mejdlo jsem se důležitě přiloudal ve dvě, aby se neřeklo, že su hamižnej, ale protože hamižnej su, hned jsem si narval jednoho řízka do huby a šel zas pryč. Po chvíli jsem se vrátil jako by nic, nedalo mi to, chvílu jsem tam poseděl, při té příležitosti sežral eště jednoho, navrch platíčko vanilkovejch rohlíků a misku kešu voříšků. Jo, to bych si dal líbit.

A šel jsem zase pracovat, přesněji - vyrazil jsem na nákupy. Nakrknul jsem se a vydyndal si novej služební mobilní tydlifén, přičemž jsem zároveň chtěl "upgradovat" i ten svůj. Ony oba ještě trochu fungují, teda telefonují, jenom na tom starým služebáku nebylo vidět nic moc na displeju, volat někomu a nevědět komu, to mi přijde jako docela blbost, pochopitelně taky nemůže člověk odmítat hovory od lidí, se kterejma nemá valnej zájem hovořit, co se týče mýho původního, v tom to občas vydávalo divný škrčivý zvuky, jelikož jsem s ním jednou štrejchnul při vystupování o dveře autobusu a nalomil mu anténku. Minimálně ten můj je eště opravitelnej nebo jako záložní si ho taky můžu nechat.

Čili jsem přišel do Eurotelecí líhně, zrovna tam bylo vcelku prázdno, ačkoli bylo půl páté, jedna paní si šla koupit akorát kupoun, počkal jsem asi dvě minuty, usedl před pikolíka a zapředl hovor:

"Brej den, bude toho víc. Chcu několik geniálních telefounů za úžasně levný ceny."

Todle slyšeli dva Ukrajinci za mnou a slušně se zeptali, jestli by mně mohli předběhnout, že "my jenom čislo chtejam". Jo, asi GO kartu, klidně si poslužte, byste se načekali. Nakonec to bylo pět GO karet, ale ne nijak postupně - maník šáhl do skříně, Úkáčko zařval "Peť ih berjem", položil peníze na pultík a místo pozdravu ve dveřích na prodavačovo: "Moment, pánové, musím vám přece dát účet," reagoval "Ni. Nemusiš." a byli pryč.

Vrátil jsem se k tématu, dobrej skutek, že jsem někoho pustil ve frontě, mě hřál a zopáknul jsem úvodní požadavek.

Jeden úžasnej telefoun ..."Jasně, maličkost, poradíme, posloužíme, předvedeme (a prodáme, nafakturujeme, vyúčtujeme). Má pan zákazník hrubou představu, copak by asi tak chtěl?"

Jo, pan zákazník hrubou představu má, tady tendle Nokia 7250i a krutě levně.

Začal na mně po vojensku, takový řeči už jsem někde slyšel:

"Podle rozkazu NL-ZV drží ROTE ZPR VA po splnění PTZP nepřetržitě DROŠT pro případ BOPO."

nebo

"ZNŠ ZPR vyhlašuje kontrolu IPCHOJ, tedy jmenovitě OM-10 a JP-15, pro všechny VZS, provedena pod dohledem VR a VČ za součinnosti DVT."

Hošan si to teda krapátek modifikoval - "Hmm, pan zákazník si vybral dobře, tenhle model má GPRS, SMS, MMS, HSCSD, SRPŠ, KSČ a BFLMPSVZ."

"Jo, kecy v kleci. Mně vcelku stačí, že je malej a má infraport. Dá se z toho telefonovat?"

"Ale ovšem, i fotoaparát to má integrovaný, tuze důležitá věc, to je na ty MMS, PUKFUK a BUZULUK."

Jéje, že já se vždycky tak trefím. Ha, zkusím to po jeho - "Fotoaparát? Lepší než C-2100 UZ nebo C-750 UZ?"

Sklapnul a účtoval. Moje slovo "levně" nebral na lehkou váhu, ani nemohl, když jsem mu soustavně podsouval různý papírky, který hovořily tu o menší, tu o větší slevě, nakonec to bylo něco málo přes půlku té dotované. Čímž vytvořil frontu až ven, přes hodinu se s tím mordoval, náš ouřad je totiž atyp, kterej má desetimístný ÍČO (hele, zas jakási tupanská zkratka), to mu v tem pičítaču dělalo největší bordel.

Druhej úžasnej telefoun ...Nakonec si utřel pot z čela, dal mi podepsat asi milión papírů a začal pošilhávat po ostatních zákaznících, jestli už drží dlažební kostky v rukách. Zbylej druhej pikolík jich zatím obsloužil asi deset, za mnou byla fronta jako kráva, jakejsi strejda už tam podusával dobrejch čtyřicet minut. Omluvně jsem se na podusávajícího strejdu usmál, obrátil se zpět k prodavači a opáčil:

"A teď k mýmu číslu ten druhej - jednu Nokii 3100."

Vo dědka vzadu se pokoušel srdeční záchvat. Jenom bzučení namáhaného kardiostimulátoru jsem zaslechl. Nakonec to zachránilo to, že požadovanou "třijednanulanulku" neměli. Sice v kompjůtru byla, ve skříňce ne. Dozvěděl jsem se cosi o naskladňování a vyskladňování, dnešních, včerejších a zítřejších transakcích, požadavkových datových tocích a nádavkem kdesi a cosi.

"Čili máte telefon jenom tak jakože, tak nějak virtuálně? Ve skutečnosti máte hrubý kulový, chápu to dobře?"

Jo, chápal jsem to dobře. Dědek povokřál, prodavač taky, rozloučil jsem se a šel si druhej telefon koupit za roh do jejich druhé prodejny.

Teď mám dva telefóny, maj všelijaký hejbavý vobrázky, úžasně hrajou a maj děsně moc funkcí, jeden dokonce svítí. Musím přijít na to, jak jim všecky tydle vopičky zatrhnout a zejtra vyzkoušet, jestli se z nich fakt dá i telefonovat.


Pondělí, 15.12.2003

Jak jsem už psal ve včerejších komentářích komusi, nejdřív jsem se vyspal do zásoby, trochu jsem se nalemtal víc kafe, než by bylo záhodno, k tomu nějaký starosti, víři se šíří, kolegáčci mi ve všem bordel dělají, no, lehl jsem si asi ve dvě, ve tři jsem zase vstal a začal pracovat. V půl šesté mě to přestalo bavit doma, tak jsem se přesunul pokračovat do práce. Tlustej Vratočuč Gauner byl hezky vyvalenej, když se teprve šinul vodemknout ouřad a já už jsem tam stál vopřenej vo sloup a kúřil. To eště nežral, chlapec. Do osmi jsem udělal prakticky celou práci naplánovanou na den a začal jsem pošilhávat po hodinkách, že bych šel zas jako dom chrápat.


Jsem tak hezky zevloval v práci a dumal, esli někde něco neklekne, a do toho jsem si brouzdal mimo jiné po zpravodajských serverech, abych věděl, co že se děje novýho. Nevím, jestli to bylo způsobeno zvýšenou citlivostí kvůli dlouhému bdění, to se pak člověk dostane do takové povznesené nálady a všechno pozoruje jako kdyby z jinýho světa, ale definitivně mi přišlo, že všem trošinku hrabe.

Třeba tam psali, že summit EU zkrachoval a Evropě hrozí rozdělení. To mi přijde divný, jsem si říkal, že to celý zkrachuje, až tam budem, to by tak zapadalo do matice historické zkušenosti, a voni hned že dřív? Německo a Francie jsou jestli snad konzervativní či co, což bych u Skopčáků chápal, ordnung in Europe muss sein, Heil Hitler und Reich, Žabožrouti se taky nikdy do ničeho nehnali - radši hodili na všecko kakáč (včetně maličkostí jako mezinárodních smluv a tak), Pšonci a Toreadoři jim v tom dělaj bordel a jsou "bojovně naladění", to zas jo, Poláci sú bitkári, sice pak obvykle dostanou po čuni, leč jsou na to už vcelku zvyklí. U Španělů to nechápu, maj horkou krev, to jo, ale ty jejich seňority a vínko, to by jim mohlo trochu zastřihnout drápky. Však prej to náš vstup neohrozí, takže se to zatím takňák vachrlatě vikle a až Česko tomu má dát ránu z milosti. Jo, přeci jenom tradice.

Ilustrační foto jsem jednoduše lohnul z Lidovek, však co, ti to zase šlukli vod AP ...Dál kupříkladu Američané dopadli Saddáma Husajna. To byla událost neděle. Ukázali ho hezky v televizi, trošku ho nechali prohlídnout felčarem a šup s ním do basy. A už byl kvikot jako svině - válečný zajatec se v televizi nesmí ukazovat, to už je jak s nahatým Kájínkem, když toho tehdy čapli, děs běs. Mno, asi to není tak úplně "košer" - exhibovat s lapeným zloduchem v TýVý, ale přece jenom mi přijde trochu rozdíl ukázat zbytkům guerillových fanatiků chyceného diktátora, jak ho prohlíží ranhojič, jestli je mu dobře po tělíčku, zoubky slouží (nehodlá sežrat kyanid) a nemá-li v kožíšku breberky, oproti Saddámovejma poskokama kdysi vysílaným záběrům zajatých pilotů po mučení, jak zlomení čtou připravený proslov zavrhující vrahy z Wall Streetu.

Ilustrační foto jsem jednoduše lohnul z Lidovek, však co, ti to zase šlukli vod AP ...Jo, to je taky zajímavá věc s tím válečným zajatcem. Jestli jsem to správně pochopil, chňapli ho za prdel, ukázali světu a pak teprve začali dumat, co s ním. Až pak snad kejsi rozumbrada vymyslel, že by třeba mu mohli přiznat statut válečného zajatce, ačkoli k tomu nebyl na základě Ženevských úmluv až tak úplně plnohodnotný důvod. Jenže na to jsou geniální myslitelé v novinách, aby dokázali Ženevské (a Haagskou) konvenci přesně vysvětlit. Jestli o tom má někdo z vás aspoň trochu ánung, víte, o čem mluvím. Saddám může bejt rád, jestli mu toto postavení bylo přiklepnuto.

A hned začali se špekulacema, co s ním a kam s ním. Vyrojila se tuším na Lidovkách zpráva, že Austrálie, ač nemá trest smrti, pro Sáďu by ho podpořila. Jenom se zapomněli zmínit, kdo se jich na to ptal. Postupem dne zpráva zmizela, bylo to takový štěknutí do prázdna, něco jak když mluví naše vláda.

No jo, Irák. A u nás přitom mrzne a sněží. Kupodivu, kdo by to čekal? V půlce prosince? Zas jsem našel a pak už znovu nenašel srdceryvný článek, kterak se silničáři drží za hlavu, rozepsáno po krajích, tuhle, tamhle a onde. Tedy tuhle silničáři "upozorňují", támhle "varují" a onde "důrazně apelují", to všechno směrem k řidičům. Jenom ke konci byla malá zmínka o tom, že na karlovarsku taky pracují. Máme-li čtrnáct krajů, vychází mi z toho 7.14 % pracujících silničářů, ostatní se omezují na to "upozorňování", "varování" a "důrazné apelování".

Ve finále jsem si v tištěné Mladé Frontě přečet, že v HavloBrodě měli na nějaké "dýze" soutěž v maskách Satan Clause, přičemž jednomu z nich blafly z vaty vyrobený fousy na rypáku (údajně mu držku někdo zapálil) a von jim trochu vohořel (ten zapálenej pochopitelně). Skončil ve špitále a nimraj se v tom fízlové. Operační důstojník havlíčkobrodské policie konstatoval včera, že "se nepodařilo prokázat ani vyloučit cizí zavinění". Četl jsem to třikrát, než jsem došel ke stoprocentní jistotě, že operační důstojník havlíčkobrodské policie tím chtěl skutečně říct, že ví lautr hovno.

To už jsem toho měl akorát tak dost. Fakt jsem byl přecitlivělej, nebo všem jeblo?


Po obědě jsem to na ouřadě zapích a šel domů. Ještě drobnou oklikou - stavil jsem se u EFXka. Ano, vím, pořád zdůrazňuju, že je to moje bejvalá vedlejška a že se jich chcu zbavit. Jenom se mi to pořád nějak nedaří.

To mi volal kdysi minulej tejden šéf Bóďa, že mu nefunguje mail a jestli bych jim mohl zas nějak zazálohovat data.

Dneska mi naříkal na rameni, že ten mail, to je fakt důležitá věc, by to tuze moc potřeboval. Kouknul jsem a vidím - složka došlé pošty velká 485 MB. Přičemž se mu to stalo už jednou a já mu říkal jasně - jak mu to přeleze dvěstě mega, je reálná šance, že to půjde na rypák, neptejte se proč, prostě ve Windows 98 se to děje, vysvětloval jsem mu, ať si přečtenou poštu třeba uloží, hlavně z té složky ať ji smaže. Přetáhl to dvakrát, prej mazal, no, asi málo, kolečko se mu polámalo. Navrhl jsem, že to smažu a založím mu novou. Ajajaj, to né, tam má pár tuze důležitejch věcí, na který eště nestihl odpovědět.

Zželelo se mi ho. Jeho poštu jsem si otevřel na počítači s Windows 2000 a koukal - nasraný tam maily od 2.4.2003 (to mu to padlo na držku posledně). Čili jsem mu to trochu umáz a nechal mu tam velkodušně dva poslední měsíce, přičemž z těch jsem ještě vypráskal to, co bylo větší jak 1 MB. Šéfovi Bóďovi jsem vysvětlil, že to mu musí stačit, komu neodpověděl na dva měsíce starej mail, ten už to beztak neočekává, navíc, jelikož má v odeslané poště úhrnem za toho třičtvrtě roku čtyři zprávy, přičemž jedna byla moje, testovací, tak asi stejně odpovídá dosti střídmě a šetří slovy, jo jo, od října a jenom menší maily, to mu musí stačit. Slíbil, že bude všecko mazat a bude si v tom dělat pořádek. Fajn, to o tomhle problému uslyším až tak v květnu.

A co teda já na to zálohování? Jestli by to šlo? No - nešlo. Není kam. Michale, jak je to možný? No - jednoduše. Disky jsou zasraný starýma zálohama. Nejde to pročistit? Ale ovšemže jde. Však taky untršéf Béďa na tom usilovně pracuje, už v září se tím zabýval a konstatoval, že na zálohování a pálení starých dat na CD nemusí platit drahýho Egiho, nýbrž najme cvičenou opici, tedy, jelikož není u sebe v kanclu, asi ji honí někde po džungli, případně z žalu nad zaplácanými disky se někde opíjí a snaží se ulovit opici tímto způsobem.

Mimochodem, na oplátku jsem se zeptal já, jak to bude s tím novým serverem? To přece v říjnu nebo listopadu chtěli hned teď včíl urgentně do pondělka analýzu, že další tejden server bude? No bude, dá rozum, už se na tom pracuje, zrovínka nedávno se tam stavoval jakejsi petrolín a untršéfovi Béďovi nakukal převratnou věc - pořídit si jako systém na server Linux. Jelikož je takřka zadarmo, je to prej perfiš řešení geráde pro EFXko.

Že to tam nikdo neumí a ani se neví, jestli jim na tom poběží projektantský softwéry a takový detaily? Maličkost.

Hmm, bezva, Linux je príma věc, sem tam něco v něm zazázračit taky umím, pokuď by to byl jenom datový server, můžu se jim o to i postarat. Jenže to se mi jaksi nechce - což by se možná dalo změnit přiměřeným obnosem, jsem děvka prodejná a názor měním podle plateb na účtu, vida, to mi připomnělo, že už mám zas odpracováno tak za dva litry u EFXka, čili by z nich mohlo něco vypadnout, šéf Bóďa očividně posmutněl, dotkl jsem se jeho citlivé struny.

A nebo to skončí s Linuxem tak, že se o to bude přímo z kmenovejch zaměstnanců starat třeba projektant Mistr Tomík. On je takovej šikovnej, když si vezme dovolenou na školení, trochu se s tím naučí, bude chodit do práce i v sobotu, ale zase za to dostane menší plat, to by dle firemní politiky mohlo bejt přímo pro něho na míru ušitý.

Paráda. Plán hodný génia. Nebo aspoň šéfa Bódi. Pokud jim to teda neblafne celý eště dřív. Ale když už na tom tak usilovně makaj ... no, nechme to. Popřál jsem šéfovi Bóďovi bohatýho Jéžu a petardu na Silvéra, třikrát ho ujistil, že skutečně nemám v úmyslu v dohledné době se tam zase ukázat, minimálně do doby, než uvidím jejich číslo účtu na bankovním výpise ve sloupečku "Kredit" se čtyřcifernou částkou začínající číslicí "2", slíbil jsem projektantům nějaký filmy - slib vždycky potěší a můžou se pro ně stavit, no a odebral jsem se domů, lehnul a spal až do večera.


Neděle, 14.12.2003

Chyt mě rapl. A chytla mě chuť. Vražedná kombinace.

Kafe hnusné, leč do překapávače akorát vhodné ... 1 balíček = 3,90 Kč = 1 konev kafe ...Totiž takto - dostal jsem chuť na překapávaný kafe. Což se tak často nestává, jestli su těhotnej bo co? Ale proč ne? Má to jednu ohromnou výhodu, to se takhle koupí šedesáti- nebo sedmdesátigramovej balíček nemletýho kafe za 3,90 Kč, doma se to naláduje do kafemlejnku, pomele, nasype do udělátoru, nalije se tam konev vody a je zásoba kafe na celý vodpoledne. Vono to není žádný "Yellow label - selected quality", popravdě jsou to takový plevy jakýsi, ale pro tento účel akorát jako stvořený.

Támhle máme na ledničce kávovar, překapávač, už tam stojí pěknejch pár let bez povšimnutí, Ťapinka ho chtěla už několikrát vyhodit, musel jsem jí vysvětlovat, že jsou spolu svázaní, ona vyhodí kávovar, já vyhodím Ťapinku, žádný takový, překafovač hezky zůstane, kde je. Teda až doteď. Teďkom jsem ho redislokoval z ledničky na linku, částečně zbavil letitých nánosů prachu, aspoň uvnitř, nahóře mi to nevadí. Pomlel jsem ono prapodivné kafe, co jsem zakoupil cestou s čoklama, našel nasyslené filtry, co se přede mnou Ťapinka marně snažila ukrýt, celý to naládoval a do nádržky nalil 1,5 litrů vody. A ještě jsem to chtěl kousek posunout. Chytil jsem to za nádržku a ... a naráz jsem měl prsty vevnitř. V nádržčce, která byla celá jakási zpuchřelá, teda prsty vevnitř, litr a půl vody všude okolo, ponejvíce na podlaze a na nohách.

No nic, udělal jsem si kafé obyč, klasickýho turka.

Egiho promáčknutý zteřelý překapávač ...Večer jsem vzal autíčko Všiváčka, že sjedu pro Ťapinu na nádraží, do telefónu mi líčila, jak je nachlazená a vůbec celá špatná. Cestou jsem se ještě stavil na hodinku za máti, přičemž jsem se nezapomněl pochlubit, co se mi s kaféudělátorem povedlo. Máma mě politovala a ... a věnovala mi jiný kávovar, který se nerozpadá, ale jí doma překáží a ona ho nepoužívá.

Ťapinku jsem tedy na nádraží vyzvedl, pravda, já jsem čekal na peróně, ona pochopitelně zdrhla jiným podchodem do vestibulu, to by nebyla ona, aby s ní nebyl zádrhel hned po příjezdu, ale však máme ty mobilní telefóny, čili mne našla. Posadil jsem ji do Všiváčka a cestou jí líčil svůj ohromný zážitek, Ťapinka se radovala, že je můj slavnej kávovar kaput a ona si bude mít kam naskládat svoje knihy kuchařské a jiné bejkoviny, že juhahá, tralalá, zas jsme se jednoho krámu zbavili, no, juchala přesně do chvíle, než jsem ukázal palcem za sedadlo, to znejistěla a když jsem tu tašku s novým kafovačem vytáhl, málem jsem si vykoledoval pár facek.

Ale hned ještě večer jsem si uvařil kýbl překapávanýho a bylo tuze žůžový.


Sobota, 13.12.2003

Z postele se mi nechtělo, s psama do deště se mi nechtělo. Nic jinýho se mi taky nechtělo. Jako ostatně vždy. Ale když je nouze nejvyšší, až se ucho utrhne, tak se hajný ozývá. Ozval se nikoli hajný, nýbrž telefon, volala Žábina, skoromanželka vod Plešatýho Vejti, jestli může s vodlitkem Sosňou přijít, šakaly si půjčit a jít s nima skotačit do deště. No jéje, co by nemohly? Dobrá, někdy držkuju, ale tentokrát mě ani nenapadlo pípnout, jasně, ano, samozřejmě, tu máte pejsky, vyberte si i vodítka, prosím, služebníček.

Později jsem se dokejval k pičítači, že bych mohl třeba s nějakejma fotkama trochu zazázračit, už se mi to tu zase hromadilo jaksi.

Jenomže jsem se nejdřív tak letem světem porozhlídl po zpravodajství a tak, po diskusních fórech a jinejch užitečnejch i neužitečnejch věcech. A při té příležitosti jsem se snad přes nějakou reklamu dostal na jakousi seznamku. Jo, vím, docela nápaditej banner jakejsi to byl, tak jsem se mrknul. A tím jsem taky pro sobotu s Internetem skončil.

Párkrát jsem kliknul, jakýpak ženský tam dneska nabízej, co je na skladě, čistě pro podívání, ne, že by mi ten cirkus a zvěřinec doma nestačil, ale co jsem našel, to mi vyrazilo dech. Teda jedna mě upoutala. Eště jinak, fotka jedné ženské mě upoutala - z takovýho zájmu poloprofesionálního nebo lepšího amatéra. Fotka nascannovaná z jakýhosi dokladu, čert ví, co to bylo, prostě klasickej pasovej snímek na čemsi nalepenej. Ale to provedení - neoříznutý, rozhozenej kontrast, barvy vyblitý, celý do modra. To se tak stane, když máte blbej scanner, že vám z toho něco takovýho vyleze, to si to pak člověk vezme v grafickým editoru a trochu to pošteluje, žádný drama.

Říkám si, že trdlo baba, s takovouhle fotkou se prezentovat, kdo to kdy viděl? Jsou různý typy lidí, co se týče barvy pleti, běloši, černoši, asiaté, hispánci. Pak jejich rozličné mišmaše a odstíny. Eště tak ve sci-fi, tam může bejt ňákej ufoun třeba zelenej, ale modrej?

Ale co už, no tak to buď se scannerem neuměla nebo jí to scannoval jakejsi pitoma, žádnej učenej z nebe nespadl, zato blbce jako kdyby shazovali. Taky to nebyla žádná topmodélka, nikdo není dokonalej, psala, že je jí asi devětadvacet, s dvanáctiletým synkem, normální mamina a tak.

Měli tam jednu na seznamku zvláštní věc - něco jako komentáře, fórum s možností anonymních příspěvků. A to byl kámen úrazu. Když jsem se tam dočetl příspěvky typu:

"Že se nestydíš s tím rypákem se chlubit na netu."

a

"Ty máš syna? Kdo je otec? Stevie Wonder?"

tak tohle mi vzalo docela chuť na jakoukoli práci na této síti. Osobně se domnívám, že su dost sprostý hovado a ohromnej cynik, sám si na tom zakládám a takovejhle image si pěstuju, leč tohle bylo i na mne příliš.

Nechápu. Že jsou lidi zlí, to je známá věc. Ale proč se, kurva, serou do toho, po čem je jim úplný hovno? Jasně, je to trochu (možná trochu hodně) chyba koncepce takové seznamky, ale i tak - tady hledá jakási holčina (můžu machrovat, když jí je devětadvacet a mně už přes třicet) seznámení, no tak není nějak moc extra hezká, ale může být fajn povahově nebo v domácnosti nebo v posteli nebo kombinace všeho uvedenýho plus něco navíc. Vím já? Nebo nemusí, co je mi po tom? Zkrátka, když se s ní nechci seznamovat, co bych se do toho sral? Proč bych tam měl, do prdele, psát nějaký svoje zcestný imbecilní názory?

Opravdu se mi z toho udělalo zle - a to je co říct. Znechuceně jsem vypnul počítač, natáhnul se na gauč a vzal si dárek od Ťapinky, další dedektývku od McBaina, a celou jsem ji za den přečetl.

Což o to, vztek mě vcelku záhy přešel, ale smutno mi z toho bylo až do večera. Nejsu asi eště na takový věci zvyklej.


Pátek, 12.12.2003

Oukej, odhalili jste mne, vzdávám se, přečtěte mi práva ...

Dobrá, měl jsem narozeniny. Dokonce třicátý. Všichni kolem vyšilovali, že jubileum a kdesi cosi, já jsem si to spočítal a došel k nezvratnému závěru - mládí definitivně v hajzlu a do důchodu sakra daleko. To se to jubileuje, když těch třicet není vám.

Kdybych na to snad ráčil zapomenout ... ale ne, to je fakt možný. Se mi to stalo dokonce několikrát, třeba jak jsem takhle vyrazil na víkend na čundr s Béďou, nynějším untršéfem od EFXka, teda já vyrazil a Béďa měl dorazit na srub někdy k večeru. Šlapu si zimní krajinou z Rapotic do Ketkovic, povídám si: "Kruci, dvanáctýho prosince a tolik sněhu. Dvanáctýho prosince? Co mi to datum sakra říká?" No, po asi dvou kilometrech jsem si na to tenkrát vzpomněl. Došel jsem do hospody v Ketkovicích, dal si na oslavu kafe a šel dál na srub, nadělat trochu dřeva, abysme v noci nezmrzli. Béďa nevím jak dlouho nad tím koumal, ale jak došel, asi v pět odpoledne, to už se mi po celodenním snažení podařilo tu chajdu drnovou s děravejma stěnama jakž takž vytopit (teplem, ne vodou), otevřely se dveře, vstoupila flaška rumu, za ní Béďa s proslovem: "Hele, vole, Pudl, vole, všecko nejlepší, vole." Jo, ten Pudl, to byla jedna z mejch mnoha přezdívek. Jenomže tohle celý je tak osm až dvanáct let zpátky.

Tak teda kdybych hodlal na svoje slavný třicátiny zapomenout, ostatní by mi to připomněli. Jednak Ťapinka s mojí máti už ve čtvrtek, taktéž kolegyně v práci, které jsem musel trochu přiopít, no prostě tentokrát jsem si to pamatoval a byl jsem taky jaksepatří připravenej. Ani jsem moc nesakroval, když mi úderem půlnoci začalo chodit asi milión KTZ (někdy mylně nazývaných SMS), do dvou do rána, a pak od šesti dál nonstop. Nepočítal jsem je, ale čtyřikrát jsem musel promazat telefon - taky mi to ráno dělalo takovej virvál, že jsem kvůli tomu zaspal. A mailů taky neurekom.

Dostal jsem strašnou spoustu rozličnejch dárků, některý jsem si vydyndal sám (třeba CD od Nadi Urbánkové, nechechtejte se, mně se to fakt líbí), knihy, žrádlo a tak.

Ovšem bacha, asi nejsvéráznější - čímž se nechci dotknout nikoho jiného, mně se líbilo fakt všechno, já už su takovej - ale doopravdy nejoriginálnější byly dva:

- jeden od Jany Tleskačové alias Blanche, vobyčejnej hrnéček, ale s geniálním mottem: "Dobrá nálada nevyřeší všechny vaše problémy, ale nasere tolik lidí, že stojí za to si ji udržet." Jo, přesně tohle dělám většinu doby.

- druhej od kolegyně Fišty. Zarámovanou fotku malé Fišle s tatíkem čili Terminátorem, jo, přesně tu, kvůli které se minulej tejden tak čílila, jak jsem ji tu v neděli pomluvil. Tohle jsem skutečně nečekal a až mne to dojalo, výjimečně mluvím vážně, už jsem v životě dostal ledacos, snad až na venerické choroby všechno, dárky chtěné, nechtěné, avizované, překvápka, pro radost, praktické a jiné, ale tohle? Originál fotografie z cizího rodinného alba, jenom proto, že jsem si z ní dělal prdel a že se mi tuze líbila? Tak to jsem ještě nežral. Aspoň tejden budu muset bejt na Fištu hodnej a milej. I když mě bude jako vždy pít krev. A na foto musím najít nějaké čestné místo, zatím je vedle počítače (nejdůležitějšího přístroje) na poličce s CéDéčkama (nejdůležitějšíma - instalačkama OS).

No a co s načatým večerem? Ťapinka odjela do teho Plzňa, spolu jsme už udělali takový soumecheche s narozeninama a oslavou státnice dohromady ve čtvrtek, já jsem se teda večer sbalil a šel na sraz XChatu.

A basta, bylo po ptákách a po třicetinách.


Čtvrtek, 11.12.2003

Běžný smrtelník by řekl - k nevíře. Běžný smrtelník ovšem nežije u nás doma. To by se nedivil. Ťapinka totiž vyhrála. Řečeno celé - klikala a klikala a psala nablblé komentáře k nablblým článkům na nablblém serveru, tak důsledně a zoufale, až cenu se vší pravděpodobností dostane. Se nedivím, myš je celá oteklá a z kabelového modemu se kouří ještě teď - aha, sorry, to mám vedle popelník, no, chtěl jsem tím říct, že jí asi dají myčku.

Aby bylo rozuměno - myčka je taková ta skříňka, co se kamsi do kuchyně postaví, natáhne se k ní šlauch s voltama (kterejch sežere za velký peníze děsně moc) a šlauch s vodou (které sežere za velký peníze taky děsně moc). Do této myčky se nastrká špinavé nádobí, nasype děsně drahej chemickej toxickej jakejsi prášek, bedna zavrčí, zapáří a vypadne vám z ní nadobí čistý, třetím šlauchem odhrčí drahé volty, drahá voda a drahej přípravek, smíchaný dohromady v odpornou břečku, zase kamsi do odpadu. To se platí taky, jenom navím jak. No, vono to nádobí až tak úplně nevypadne, musíte ho vyndat ručně a hyperaktivnější jedinci ho můžou i uklidit. My, kteří jíme, ho tam rovnou necháme a budem to brát přímo z myčky na stůl, tak to vidím já.

Tedy to stojí čtyřikrát moc peněz, ale má to jakejsi velice milej efekt - nádobí se nemusí umejvat, šmudlat se s tím pod vodou, houbička, "bívé obváčky" (pamatujete si eště někdo toho retardovanýho haranta z té reklamy?), plísně a hnilobu po čtrnácti dnech z talířů odstraňovat, fakt, po dvou tejdnech se ze dřezu line puch jak vod ropuch, to můžu potvrdit.

Tohle všechno s myčkou Ťapince odpadne. Když na tejden potáhne do čudele, možná i já se s pristrojem operovat naučím a pak ji mile překvapím, nádobí umytý, eště kdyby to tak za mne krabice od pizzy vyneslo.

Teď jenom přemejšlím, jak to zaonačit. V současné době to bude doména Ťapinky, ale es kommt der tag, zjevně se blíží doba, kdy Ťapině ve škole řeknou, že jim bylo potěšením a velikou ctí poskytnouti jí kvalitní vzdělání, leč nechť se přesune škodit někam jinam, nejlépe do práce. To pak bude možná i nějakou almužnu vydělávat a bude třeba se o domácí práce dělit.

Jak to jenom navlíknout, aby při té dělbě na mne zbylo mytí nádobí?


Středa, 10.12.2003

Všecko mě to zmáhá. Hele, když si sem jenom napíšu, že nic nenapíšu, platí to taky?

Zmatky, únava, nevyspání, spín, chandra, tundra, vydra, krysa, myš. Šedivá. Co to melu?

Jsem měl po obědě zajet do velkoobchodu. V jednu jsem si napsal auto - zajedu, nakoupím, vrátím se. Auto bylo volný, jenom snad dopoledne s ním Fišta kdesi asi byla.

Nápad dobrej. Tasemnice prej, jestli bych ji někam nezavez, řidič Mirajz má dovolenou, si dovolil takhle, lumpák jeden, tak že když půl hodinky počkám, budu vědět, jestli kamsi do Bystrca potřebuje nebo ne. I co bych na šéfovou nepočkal, že jo.

Do toho Velkej Šéf Kvakin - že potřebuje dát auto do servisu, jelikož mu nebrzdí, třeba si ho tam nechaj (to auto, né toho Kvakina), tak to jestli bych ho nevyzved, když má ten Mirajz dovolenou. Že velkoobchod počká, paní Tasemnice taky počká, já taky prej ať počkám, von zajede do toho servisu, tam mu řeknou, podle toho se uvidí.

Se vidělo. Další půl hodiny čekám jak trotl, Kvakin volá, že je to dobrý, nikam nemusím, voni mu tam jenom nalili brzdovou kapalinu a vono to začlo brzdit. Prej díkes.

Co ta Tasemnice? Jo, hned to zjistí. Zjistila, hned, hned za další půl hodiny, jestli to někdo eště furt počítá, tak bylo už ke třetí. Zjistila, konkrétně to, že nikam nemusí.

Chyba byla, že se k tomu přichomejtla Fišle. Ta údajně to dopoledne kamsi jet nestihla, tak teď šlukla klíče a zmizela i s autem. Zmije. Radš jsem ju nechal, pomalu vydejchává toho Terminátora (viz neděle), tak co už s ňou. Hádat se nebudu, jelikož bych ji musel rovnou terminovat. Eliminovat. Prostě jí minimálně jednu praštit.

Nakonec jsem jel na nákupy kdysi ve čtyři, vrátil jsem se v šest, měl jsem co dělat, abych stihl v sedm hospodu s Pepém a Jeho Starou Manželkou Maruškou, s Bačou, Mišem, Tetkou Králičkou a Jejím Posledním Manželem Jirkou.

Do toho mi furt někdo volá, píše, majluje, ICQuje, jak je to s tou Ťapinou, jestli je fakt jako najódlovaná či co, co já už s tím teď, beztak, ať řeknu to nebo ono, stejně mi nikdo nevěří ani jedno, ačkoli minimálně v padesáti procentech případů mluvím pravdu.

Vždyť jsem to říkal hned na úvod, berte to, jako bych dneska nic nenapsal.


Úterý, 09.12.2003

Dnešek by byl v zásadě klidnej a příjemnej den. Ani nepočítám, že jsem si přispal do osmi, to už patří k úternímu standardu. Ale sice telefóny zvonily, to zase áno, většina však neprošla mým filtrem zvaným Žufi, ten poctivě sluchátko zvedal a drobrné problémy, které nejsou natolik důstojné, abych se jimi musel zabývat konkrétně já, ty rovnou řešil:

"Ano, jistě, my vám věříme, že to začalo zlobit ono samo, jistě, ani jste na to nešáhla, restartujte to. Pomohlo? Však máte zač děkovat. Jistěže nás těšilo, čím dýl o vás neuslyšíme, tím nás bude těšit víc. Vy nám taky."

Navíc se našla dneska strašná spousta lidí, která se za mnou dostavila a cpala mi peníze, buď mi něco dlužili, nebo mi chtěli něco dát, zaplatit, proplatit, refundovat. Tuze moc peněz jsem dneska inkasoval. Jenže to přerostlo v to, že začali chodit druzí a chtít po mně práci, že jo, zaplatí taky, proplatí, dají a refundují, jenom to vyžaduje takovou maličkost - něco by za to chtěli. To už se mi líbí o poznání míň.

A do toho mi počaly chodit zprávy mailem a debilní KTZ (někdy mylně nazývané SMS), jako že mi všichni gratulují k malému Egíčkovi, teda budoucímu, jsem na to čuměl jak zjara. Nebylo mi známo nic o tom, že by Ťapinka byla březí či jak se to nazývá. To je tím, jak pořád sedí, do Ženy-In hledí, telefony nebere. Člověk se po podrobnostech nepídí a pak nestačí valit voči.

Jsou to divné věci na vyjasňování mailem. Ale zas aspoň stylové, ne?

No nic, jdu si zapálit. Na balkón.


Pondělí, 08.12.2003

Všechno zlé jest ku něčemu dobré - opakuju to furt.

Třeba to, že mi Ťapina okupuje počítač, to je zlé, to nemůžu pořádně nic dělat, deníky psát, s fotkama si hrát - s těma mám obzvláštní skluz.

No co, do středečního poledne, kdy její nablblá soutěž na ještě nablblejším serveru končí, to vydržím, pak, jelikož s velkou pravděpodobností ničeho nevysoutěží, označím celou slavnou Ženu-In za kontraproduktivní záležitost a s definitivní platností jí tam zatrhnu přístup.

Tak například dneska - přijdu domů kolem sedmé večer. Odcházel jsem kolem sedmé ráno. Ťapinka sedí, zírá do Ženy-In a soutěží. Po pár výhrůžkách se neochotně zvedá a jde připravit večeři. Ležím na gauči a snažím se popadnout dech po náročném dni, z této pozice se, pravda, trochu špatně vysvětluje prostý fakt, že když už do té kuchyně jde, může tam vzít po sobě špinavé nádobí a zároveň vysypat popelník.

"Stokrát jsem ti říkala, že po tobě popelník vysypávat nebudu."

"Po sto prvé ti říkám, že udržování pořádku je tvoje sféra činnosti, nevysypanej popelník rovná se nepořádek, cesta do kuchyně rovná se vítaná příležitost k nápravě nepořádku."

"Na Ženě-In zrovna teď psali ..."

"A už jeď jak motorová myš !!!"

Vzala popelník (mimo jiné) a šla ho cestou vysypat, mrmlaje si cosi o otřepaných frázích ohledně motorových myší. Ví, že to stejně musí udělat, ale držkovat je tam učí, to je jádro pudla. Z počítačové sítě domácí, mnou spravované, se takové nešvary šířit nebudou.

Ale do středy ještě budiž. Zase je to časový prostor na spoustu jiných věcí.

Kupříkladu od pátku čtu už druhou knihu, fakticky, takovou tu normální - papírovou.

Nebo jinak, Ťapinka ať si tady kliká, právě teď je 21:45, to mám ve 22:00 vyvenčené psy, pak sprcha, ještě jednu kapitolku a ve 22:30 klížím voči.


Neděle, 07.12.2003 - Plagiát, plagiát

Takovej hezkej film to moh' bejt, a voni ho nablblí Američani takhle zprasej ...

Celý Terminátor je podfuk. To zjistil investigativní žurnalista Egi.

Takovej hezkej film to moh' bejt, a voni ho nablblí Američani takhle zprasej ...Takovej hezkej film to moh' bejt, a voni ho nablblí Američani takhle zprasej ...Pche, stroj na zabíjení, jednou hodný, jednou zlý, podle toho jaký má zrovna program. Z budoucnosti. John Connor a záchrana lidstva. Nenechte se vysmát. To vám Američani věšej bulíky na nos.

Nic takovýho. Celej nápad je ukradenej z Česka a už pěkně starej.

Tak jak to teda bylo?

Původní zápletka byla úplně jiná, Terminátor byl takovej tuze hodnej pán, kterej chránil jednu malou holčičku a nemilosrdně zlikvidoval každého, kdo by jí chtěl ať už ubližovat, nebo jen dát z výchovných důvodů po papuli. A to se ukázalo jako fatální chyba v softwaru s neméně negativními důsledky.

Takhle měla vypadat originální varianta filmu s původním hereckým obsazením ...Jak roky běžely (strašně moc roků), z malinkaté holčičky vyrostla Fišta, ženština, která pila krev všem okolo, vloudila se do zaměstnání na do té doby poklidný ouřad, tam způsobovala problémy kde se jen dalo, obzvláště potom vypočítavému technikovi Egimu. Původní tatínek - Terminátor nezpůsobil žádnou světovou katastrofu, nýbrž umřel.

A to je konec původního příběhu. Jelikož tatínek Fišťák už není mezi námi, nemůže sám sebe přeprogramovat a své chráněnkyni urazit palici, v dohledné době to za něj bude muset udělat někdo jiný. Třeba zase já, kde všichni selžou, musím se chopit otěží.

Na celou záležitost jsem přišel víceméně náhodou, a sice když jsem Fišli scannoval jakési fotky z rodinného alba. Jde o fotku tuze starou, jak jsem říkal, táta Fišťák - Terminátor je již umřelej, sama Fišle útočí na přetočení tachometru, vlastně ani nevím, kolik jí je let, tipoval bych věk nějak plus mínus hnědý uhlí.

Leč kdovíjak to dříve vyčenichali hamburgerožrouti zpoza velké kaluže, celej příběh ukradli, zmastili na něm, co se dalo, ještě si speciálně kvůli tomu dovezli z Rakouska takovýho podobnýho hranatýho svalovce (dovážet lidi, na to jsou tam specialisti, viz polovina černé populace a komplet celá NHL), nasadili mu podobný sluneční brejle a nechali ho za hafo strašně moc miliónů dělat na filmovým plátně velký čóromóro a jako výraz uznání ho zvolili guvernérem. Takoví už jsou oni.

Dlouho jsem z Fišle loudil svolení k vylíčení tého historky a publikování oné zapomenuté fotografie s holčičkou a Terminátorem - tátou Fišťákem, nakonec souhlasila pod podmínkou: "Tak si to tam dej a napiš, že seš otravnej hajzl, strašnej hajzl, to ať všichni, co ty tvoje nesmysly čtou, ať ví, s jakým hajzlem maj co do činění." Čili doslovným přepisem považuji dostání autorským právům za splněné.


Sobota, 06.12.2003 - Jak jsem zase naletěl

To je pořád řečí, jak člověk nesmí na nikoho spoléhat a nikomu bezmezně důvěřovat, všechno si dvakrát promyslet a neponechat nic na zodpovědnosti někoho onakého, sic onaký člověkovi udělá přes rozpočet čáru.

I takový odborník na výše zmíněné, jako jsem při vší skromnosti já, se občas utne a nepřítele podcení.

Ťapinka mi celý víkend okupuje můj rychlý počítač, brouzdá po Ženě-In a v jakési nablblé soutěži se zase snaží vysoutěžit jakousi ohromnou cenu, přičemž princip soutěže spočívá v tom, že prolejzá jeden článek po druhým, rve si do palice megatuny zbytečných informací a musí se k nim vyjadřovat. Jak moc se jádří, tolik bodů dostane. V pauzách se učí, čímž si v hlavě dělá galimatyáš. Já to vidím tak, že ve středu neudělá státnici a beztak vyhraje hrubé hovno, jak by řekla od máti sousedka, stará Jandovka. Ťapina to pochopitelně vidí přesně obráceně.

Čili ona si kliká, soutěží a ve volných chvílích se učí, já kmitám jak motorová myš - venčím psy a snažím se sem tam někde si uzmout něco k jídlu. Třeba na nákupu.

Na nákup jsem poprvé vyrazil úžasným naším novým vozidlem Všiváčkem a právě přitom jsem se začal spoléhat. Ne, nejde o dopravní nehodu, ani mi Všiváčka nenechavci před superhypermegamarketem nešlukli, nic takového, vcelku šlo o to, že předtím při odchodu se psama jsem nakázal Ťapině připravit mi nějaké tašky. Měl jsem za to, že jde o děvče oplývající na ženu mírně nadprůměrnou inteligencí, čili pár stupínků nad pokojovým kaktusem a kousek za mlejnkem na maso, ale snad by jí mohlo dojít, kolik tašek igelitových má připravit, jestliže doposud naše nákupy vykazovaly objem jedné plné krosny plus čtyř igelitek.

Spletl jsem se. Ano, blb jsem, tupé hovado, tuto zásadní věc jsem po ní nekontroloval.

Tašky nosím s sebou opakovaně, nekupuju při každé návštěvě obchodu nové, tak se snažím alespoň minimálně šetřit a též produkovat minimum odpadu nepříliš životnímu prostředí příznivému. Na druhou stranu - když je potřeba, holt se koupí, to problém není. To však musíte vědět včas.

V okamžiku, kdy se spolehnete na Ťapi-Žena-In-Úvahu, jste po průchodu pokladnou a zaplacení v koncích, jakmile vytáhnete z kapsy složené pouhé tři tašky. To se v jednom člověkovi blbě vrací do prodejny. A tak jsem to pobalil, jak to jenom šlo, rozmístil do auta a jel.

Ač v hodně pomalé a šetrné jízdě, neumíte si představit, jakou dráhu vám v kabině vozidla urazí taková půlka volně loženého chleba.

A Ťapina? Otázka, kterou jsem přesně (bohužel pozdě) předpokládal:

"Na co tolik tašek? Vždyť máš auto."


Pátek, 05.12.2003 - Z úvah sexisty a šovinisty.

Tuhle jsem se zase zakecal na jakémsi diskusním fóru, kde to bylo, to je vcelku irelevantní. Šlo o jména, konkrétně o to, které jméno komu připadá nejpitomější. To je takové vděčné téma, když už lidi neví, o čem by mohli tlachat, přijdou jména na přetřes. Vyjmenují spoustu divnejch konkrétních jmen, jejich tvarů a patvarů, nakonec se všichni shodnou na tom, jaký mají štěstí, že se jmenují normálně, všelijací Fridolíni, Izidorové a Milivojové se v těchto debatách drží stranou, aby se nedostali do záře reflektorů, celá diskuse jde časem do vytracena. Mimochodem, třeba takovej Bobeš, jemuž onehdá zase témata došla, se tímto problémem už v Bobšotlachu zabýval také.

Jenomže tentokrát to nabralo naprosto jiný rozměr. Jedna taková diskutérka přišla se jménem Sáva, to se setkalo s bouřlivým ohlasem, ano, prý dostatečně divné jméno, aby stálo za zaznamenání. Potíž nastala, když jsem napsal, že JEDNOHO Sávu též znám, nomen omen, jak blbý jméno, tak blbej jeho nositel. Teprve potom zjistila ona původní přispěvatelka, že jde o jméno mužské, na což jsem podotkl, že ano, ale klidně by to mohlo být jméno typu "unisex", ostatně tam onen Sáva je dostatečně blbej na to, aby měl ženskej mozek.

Ha, kámen úrazu. Původně to bylo už ze zaměření fórum spíš humorně laděné, jenže tímto to skončilo. Druhá stálá přispěvatelka okamžitě přispěchala s příspěvkem, jestli je toto možné, jak to můžu myslet vážně? Bez toho, aby mi poskytla prostor k uchlácholení, že to vážně nemyslím, se do mě pustila, ať se odstěhuju někam do Dolní Lhoty a tam si takhle notuju v zaplivané krčmě s obecním pasákem, dlouho už prý nepotkala nikoho, kdo by takhle veřejně útočil na ženy a jejich mozky nebo kýho šlaka, to se nenosí, to je úplně passé a že jsem sexistické hovado. (To celé ve slovenštině, tuze malebně napsáno.)

Pěkné, ozaj, len čo je pravda. Ještě po několika výměnách míče jsem to vzdal, ale trochu jsem se nad tím zamyslel.

Vcelku má holčina pravdu, vtípky tohoto druhu už nejsou zrovna z kategorie "free", "cool" a "in", čili se musím smířit s faktem, že na tomto poli se ze mne vysněný "Frikulín" zase nestane. Ale kdo je pořád udržuje při životě? Nejsou to náhodou takovéto fašistické militantní feministky? Nebo jinak - neposkytují takovýmto vtípkům a rozepřím svým jednáním ideální živnou půdu?

Asi jsem fakt staromódní, ale tyhle řečičky zkrátka nežeru. Netvrdím hned, že ženská patří výhradně k plotně a jakmile přijde do obejváku k televizi, je třeba navštívit kuchyň a zkrátit jí řetěz, ale jestli vony to ty holky s tím rovnostářstvím už nepřeháněj? "Rovnoprávnost", hezký slovo, ale kde je k němu "rovnopovinnost" a "rovnodispozičnost"?

Pominu takový ty kecy, že ženy menstruují, že rodí (to asi nebude výhradní vina chlapů) a blablabla. To jsou slaboduché ptákoviny.

Za poslední dobu si vydupaly spoustu ústupků a práv. Říká se, že dokud nejde o život, jde o hovno, no, tady to semtam pár životů stálo, například tuším v Austrálii, kde se nejdřív nacpaly do hasičských sborů, pak si vybrečely zmírnění fyzických testů (unést šedesátikilovou postavu), ono pár lidí uhořelo, ale to lze klasifikovat jako oběti na oltář svobody a demokracie, že ano?

Chlapi zas většinou argumentují vojnou, no, to je toho, přece ženy už taky slouží v armádě. Slouží, slouží, ale dobrovolně. Zajímavé, je to shoda okolností nebo v západním světě roste boj za ženská práva vždycky jakousi shodou okolností právě v době, kdy se ruší povinná branná povinnost? To se to vojáčkuje, tuhle je jedna pilotka stíhaček, kdysi výsostně mužská záležitost, sem tam se najde i nějaká ta zbloudilá duše, která se dá k pozemnímu vojsku nebo i výsadkovým jednotkám, musí přece těm chlapům ukázat, že i bez penisu to zvládne. Pak se sice občas při útoku rozbrečí a začne se modlit, je zajata, s velkou pompou útočným komandem (chlapů) s ohromnou palebnou silou (a s penisy) zase vysvobozena (za cenu demolice a vystřílení civilní nemocnice), ovšem dokud neotevře hubu (a po několika měsících pokorně nepřizná, jak to vlastně bylo), slouží všem bojovnicím (v armádě i za práva) jako vzor. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nenašel jsem nikde ani zmínku o příslušnicích kupříkladu ženijních jednotek a pyrotechničkách, žádné likvidace minových polí a zaminovaných měst (s úmrtností cca 1 člověk/den), nikde nic o řidičkách obrněných transportérů či tanků, ačkoli je to zajisté také krásná a zcela jistě rovnoprávná smrt uhořet v tunách oceli, dokonce ani takové takřka nenáročné a vcelku proti jiným zaměřením bezpečné srandičky, jako příslušnice dělostřelectva a raketových vojsk. Asi to není tak mediálně přitažlivé.

Dalším paradoxem jsou různé žaloby proti diskriminaci. Baba je u soudu s diskriminací furt, v Česku to není ještě tak rozsáhlá zábava, ale nebojte, ono to přijde. Má menší plat, jelikož se na vesnické zábavě nechala oplodnit neznámým zábavy chtivým vesničanem, tedy místo práce do úmoru od nevidím do nevidím musí ona ubohá diskriminovaná vlastní-blbostí-samoživitelka každý den časně odpoledne pro dítě do jeslí? Soud a příkaz zaměstnavateli - ženě zvýšit plat, do důsledku vzato - úleva. Onehdá si kdesi stěžovali pánové z jakési firmy, že je nutí zaměstnavatel chodit do práce s kravatou a pařit se v obleku, kdežto zaměstnankyň se toto nařízení netýká. Očividná diskriminace, ale kdepak, neskončilo to přitvrzením k ženám a též nařízením kravaty a saka, nýbrž opět úlevou, stejně tak jakýsi policejní sbor snad v Kanadě či kde, chlapi si naříkali, že oni musí mít předpisový účes - nakrátko strižený, policajtky ne. Zase soud rozhodl o oprávněnosti požadavku a krátký zástřih zrušil i pro muže, jenže v konečném důsledku šlo zase o úlevu pro ženy. I v naší armádě v řádech Zákl-1, Zákl-2, Všeob-1 a Všeob-P1-Práv se můžete dočíst krásné příklady, třeba náušnice nesmí nosit příslušník ozbrojených sil s výjimkou vojákyň. A bojovnice mlčí.

To s nimi tak máte pořád, že zákon ženám zakazuje výkon povolání horníka na hlubinném dole, to je ticho po pěšině. Bodejť by ne, když se tam nehrnou. Kdesi pod zemí se rejpat v uhlí, koho by to bavilo? Jenom ať si to dělaj chlapi, když jim na tom tak záleží.

Ale to není zdaleka všechno. Dost klípků a vtípků bývá na téma ženských za volantem a jejich orientačního smyslu. A to je vždycky kvikotu. Ženy jezdí bezpečněji, mají nižší podíl na nehodovosti, kdesi, cosi a ještě kýbl sraček k tomu. Kecy leda.

Za prvé - statistiky jsou blbost. Drtivá většina nositelek vagíny má řidičský průkaz, ač i to je malý zázrak, když si vzpomenu na spolužačku, která v autě při jízdě přes kaluž zvedala nohy, aby se nepošplíchala. To možná nebylo jejím zcestným myšlením, možná jenom měli doma vozidlo s děravou podlahou. Jenže taková nanynka si udělá řidičák, tzv. "co kdyby", a od té doby ji naštěstí většinou ani nenapadne si za volant sednout. Polovina z nich po několika letech neumí auto ani rozjet, druhé polovině je radno se na silnicích vyhýbat. Při dnešní dopravní situaci člověk čelí kolizním momentům prakticky několikrát denně, za posledních čtrnáct dní mě ze silnice několikrát málem sestřelila nějaká "neřízená střela". Na to, že je řidiček oproti řidičům tak pět až deset procent, způsobují padesát procent problémů. Jenže to je statistika reálná, v těch oficiálních se mluví o "řidičkách" jako o všech držitelkách řidičského oprávnění, pak jim vychází taková krásná čísílka, ač skutečně několik milionů "řidiček" třeba dvacet let neřídilo.

Osobně znám žen, které si sednou za volant a odněkud někam (neříkám odkud kam) suverénně dojedou, zhruba počet, který se dá spočítat na prstech. Obou rukou, ať nežeru. Viz náš slovutný ouřad - řidičák a referentské zkoušky mají takřka všichni, poměr mužů vs. žen je cca 13:33 a přitom autem jsem z chlapů, pravda, za volantem ještě neviděl Buchtičku, Hubátora, Štěka a Bernardýna (ten je tam krátce), čili jich řídí běžně devět = 69%. V soukromém vozidle jsem neviděl jedinou ženštinu, služební referentské si půjčuje maximálně Ťápina (neplést s Ťapinou) a Fišta - 6%, ostatní vozí řidič Mirajz či jiný dobrovolník. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Tak co ty statistiky? Jo, ale když vezmeme "strouhnutí" patníku před ouřadem za jeden tejden, kdy jsme ho "vzali" já i Ťápina (neplést s Ťapinou), je nehodovost následná:

- reálná (dle skutečně řídících): 11% muži vs. 50% ženy
- oficiální (dle držitelů oprávnění): 8% muži vs. 3% ženy

přičemž ještě nezohledňuji jejich skutečný počet, ale hned to jinak vypadá, co?

A ona navigace? Z těch dvou, z Ťápiny (neplést s Ťapinou) a Fišle, minimálně ta druhá jmenovaná se musí občas nechat navigovat, sám jsem ji svého času naváděl do Slatiny, což byl pro ni nadFišlí úkol.

Běda, jak ženské postavíte do cesty jednosměrku, jež tam dřív nebyla.

Ani se nezmiňuju už o rovném zastoupení v jiných profesích s automobilismem souvisejících, všimli jste si někdo, kolik ženských má jenom tak preventivně řidičák na náklaďák a pro sichr i na autobus? Neznám jedinou. Z mužů tak každej třetí, na autobus každej pátej. Co kdyby se někdy hodilo, že ano? Výjimku tvoří řidičky tramvají, což je dle definice "kolejové vozidlo", kde nemusíte řadit a hlavně zatáčet, plus většinou k tomu máte přednost. A pro úplnost - viděl jsem asi dvě řidičky trolejbusu, což byla asi učiněná elita. To je sice také prý kolejové vozidlo, ač má volant a mnohem větší manévrovací schopnosti, ale jakmile tam baba něco zprasí, ono jí to od těch drátů neodjede. Autobus jsem neviděl řídit jedinou, náklaďák nebo kamion taktéž ne.

Takhle můžete pokračovat donekonečna. Celý ženský práva jsou jeden velkej humbuk. Skutečnost je taková, že práva mají dneska na všechno, povinnosti skoro žádné, přirozené a nutné věci dávají na odiv, chlapy peskují za jejich přirozené věci (viz do mrtva omílané zvednuté prkénko na WC), serou se, kam nemají, občas to skončí nějakou tou menší tragédií, ovšem cpou se jenom tam, kde je to pro ně zrovna výhodné a kde mohou falešně dokazovat, jaké jsou kabrňačky. Jestliže rozšíříte záběr, lehce dojdete ke zjištění, že hubu maj nejvíc plnou práv vždycky ti, kteří chtějí nejmíň povinností - ženy, Cikáni, odsouzení kriminálníci a podobní.

Nikomu neupírám rovnoprávnost, ale jak se říká "vocamcaď pocamcaď". Jenže to bohužel dneska spousta lidí nechápe, jsou zaslepení lživými řečmi typu "politická korektnost" a "rovné příležitosti", to jsou další takové lži.

Na blití to je.


Naštěstí existují oázy klidu. Třeba u nás doma. Ťapině jsem hned od začátku vtloukl do hlavy základní axiom - rovnoprávnost začíná až po povinnostech. Neberu v potaz drobnosti s prkýnkem, někdo ho potřebuje nahoře, někdo dole, oba máme ruce, dokážeme si polohu záchodového vybavení přizpůsobit. Navíc jsem Ťapince slíbil pár facek, jak o tom ještě jednou uslyším.

Ale obecně - dělba práce s umýváním nádobí bude následovat až po dělbě nákladů na byt (v němž se to nádobí umývá), na vodu (jíž se to nádobí umývá) a na jídlo (kterým se nádobí ušpiní). Též je možno mluvit o rovnoprávnosti v praní prádla, která bude následovat hned po refundaci zmíněných nákladů na praní (voda plus prášek) a pořizovací hodnoty pračky z Ťapinčiné strany, též se budeme muset vhodně podělit o údržbu pračky samotné, rozvodů vody a elektroinstalace (čili mi to tak hned nehrozí, anžto Ťap se elektrónů bojí).

Též budu milerád obstarávat každodenní nákupy rohlíků, jen co mi na ně jednak dá peníze, druhak hned poté, co každej tejden přitáhne dvacetikikovej velkej nákup. To bude žůžo.

Do té doby bude makať a šlapať brázdu, sic s ní vyběhnu jak s malým Ťapátkem.


Čtvrtek, 04.12.2003

To tendle tejden nějak moc žeru, ale na povyražení mi nezbejvá čas. Furt někdo chodí za náma do kanclu, volá, mailuje, chce pracovat, z takovejch lidí by se jeden podělal. Mně by třeba vůbec nevadilo se v práci flákat. Bejt já řadovej ouřada a pokazit se mi počítač, ani by mě nenapadlo, abych si zavolal, vida, to je blbost, když bych já byl ten ouřada, tak bych nevolal sobě ale úplně jinýmu správcovi sítě. Kdepak, ani by mě nehlo. Hezky bych se natáhl do křesílka a dal si šlofíka.

Jéje, co teprve potom, kdyby mi někdo nastěhoval do kanclu kanapíčko, jedno, maličký by stačilo. Když já su ale takovej moula, že všecky ouřadový prachy, co kde vybrečím, narvu do techniky a pak takhle. Máme tam dvě rozvrzaný židle kancl. obyč., já dokonce bez vopěrek na ruce. Žufiho židle sice opěrkama oplývá, zato nedrží nahóře, to von si ju takdle dycky zvedne až navrch, sedne si a židla začne dělat takový: "Ufufufuf" a sjede s ním během dvaceti minut dolů. Na tom se chrápat nedá.

Každej mameluk má skvělou židlu a my nic. Chjo.

Eh, co jsem to vlastně chtěl?

Jo, už vím, že jsem dneska usilovně pracoval a vůbec nikde nepospával, pokuď nepočítám ten čas do čtvrt na devět doma. Čestný slovo, makal jsem jak Bulhar (to je takový paradoxní úsloví, v Bulharsku jsem byl něurekomkrát a nikdy jsem tam nikoho neviděl se předřít), babral se s tím grafickým prográmkem, aby si ingósti mohli tisknout mapy. Zas - aby voni mohli, co já? Kde já mám židlu?

Jo, a vykoumal jsem, jak na bytovej vodbor. To jsou taky takoví kašpárci - těm si počítač upšoukne a hned volaj. Ale co, že volaj, to dá rozum, že jeden zavolá, jenže to zavolá jeden, pak zavolá totéž druhej, třetí, no dohromady je jich tam jak škaredejch psů. Berou to takovým tím stylem, že tisíckrát nic umořilo vola, jenže bejt tím volem se mi v tomto případě vůbec nelíbí, čili jsem stanovil postup - zavolá první, třeba Vormík, že mu nefunguje kupříkladu tiskárna. Vlídně s ním prohovořím, vezmu na vědomí, slíbím, že se na to časem (=až budu mít náladu) podívám, prozatím mu doporučím, ať si nafasuje pastelky a maluje si. Pak volá další, třeba Kadlík Štěk, jenomže chachá, my máme v kanclu úžasně chytrej telefón a vidíme, kdo nás to zase vyrušuje. Zvedne to Žufi a povídá: "Vy voláte kvůli té tiskárně? Egi už o tom ví. Ano. Jistě. Ne, netuším kdy bude mít čas (=náladu). Ne, nemůžu to urychlit. Nikoli, tak daleko moje znalosti nesahají (sahají, ale co ti to budu vykládat). Spolehněte se. Pápá." A volá Cihlička, pak jejich novej šéf Bernardýn, Žufiho nekonečná smyčka se každýmu zopakuje a je to. Na to von je machr, inžinýr. A zkrátka až já mám čas, jdu a tiskárnu jim vopravím, případně tam pošlu Žufiho a aby se tak moc nedivili, že to naráz umí, nahraju mu do záznamníku hlášení: "Von mi to Egi zatím dopodrobna vysvětlil."

To bylo dnešní veliké pozitivum.

Pak jsem odpoledne spravil kolegovi Božskému Šimimu počítač a šel s partyjou vod "Kam se na nás hrabete?" do hospody, jenže to byla taková rutina, Šimimu vyměnit disk a reinstalovat, s ex-kolegáčkama žádný dramata a převraty, nikdo těhotnej, nikdo mrtvej, nenáročné posezení.

Ouplně večer jsem si pustil televizi, to mám zase tento měsíc napůl vybráno, ale když von tam byl Schimanski, což je tuze správňáckej hrdina, kterej vypadá jak vágus, je půl epizody přivožralej a vůbec je takovej "nekonvenční", můj idol.

Si aspoň poznamenám jeden rozhovor z toho, jak mu jakejsi policajt praví:

"Poznej svého nepřítele a poznáš sám sebe - to říkají Číňané."

"Taky bych vedl takový přiblblý řeči, kdybych se musel celej život cpát rejží."

No není sladkej?

Kurňa, já chcu do kanclu kanapíčko nebo aspoň pořádnou židlu.


Středa, 03.12.2003

Všímaví jste, všímaví. Se ví, že jsem vás jenom tak zkoušel s těma datumama, prostě jsem zkopíroval listopad, vymazal obsah, přepsal jenom datum a den tam nechal. Hmm, nenechali jste se napálit jak ti Babyloňané v tom oblíbeném historickém průvodci ...

No jo, vidíte, to jsem taky zjistil, že zdaleka ne všichni znají, teda zjistil jsem to, když jsem seděl s Pepém, Bačou, Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou, s Mišakowem, Marťanem a Pepého starou manželkou Maruškou v hospodě jménem Eržika. Jo, dneska nás tam bylo jak škaredejch psů.

Taky tohle zjištění je jediná zvláštnost tam za dnešek, vcelku se hovor točil kolem stejných problémů - jestli, když už mám to auto, jestli je budu rozvážet z hospody, že si Pepé dojebal počítač, jestli mu ho přijdu opravit, Bača, že si dojebal počítač, jestli mu ho přijdu opravit, a Tetka Králička s jejím posledním manželem Jirkou si dojebali počítač, jestli jim ho přijdu opravit? Odpověď byla ve všech případech stejná, slušně řečeno - záporná.

A vůbec, se dneska nic nestalo, přečtěte si průvodce, ačkoli to koluje po Internetu už notnou dobu, všichni to jak mantáci přepisujou a kopírujou s těma stejnejma chybama, já vím minimálně o třech vcelku zásadních. A vy?

Stručný historický průvodce ...

A basta.


Pondělí, 02.12.2003

A fajn, tady se chybička taky vloudila a přetrvala, samozřejmě šlo o úterý, to jsem vás jenom tak zkoušel ...

Jak jsem dneska špacíroval po ouřadě a zkoušel ouředníkům nainstalovat novej program na grafiku a katastrální mapy, seděl jsem u FanFan v kanclu a přišel tam jeden vysoce postavenej pan popelář cosi domluvit - jako kde zamést ulice a tak. Při řeči pak pravil, že tendle podzim je brnkačka, sranda a téměř až nuda, listí opadalo všecko naráz, žádný sněhový přeháňky, jenom takový lážo plážo.

To loni, to byl prej jinej fofr. Listí si padalo hezky postupně, každou ulic museli dělat naněkolikrát, kdepak, to si mákli. A do toho jim vobčani eště kladli překážky rafinovaný. Třeba hen ta ženská s tím psem.

Malej pes, velikostí něco přes morče, prej tuze drahej šampión. Oni jak tam popeláři jezdili s tím listocucem (vypadá to jak hovnocuc, ale vysává se tím nad zemí listí a jiné svinstvo), psík přiběhl a chtěl jim zakousnout hadici. To už tak někteří psi dělávají, že se perou s vysavačem a jinýma zařízeníma. Tenhle měl asi vysokou sebedůvěru, vybral si váhově zcela nevyhovujícího partnera.

Paničku několikrát varovali, že ať si ho lapí, neb čokl k úhoně přijde. Jenže paní se jenom smála, vždyť on si tak pěkně hraje, nebojte, páni popeláři, on vám to auto nesežere, tak eště osobák možná, ale takový velký? To nee. No, smála se, smála, přesně do chvíle, než se ozvalo ohromující: "Vcuc!!!" a pes zmizel. Pak se smáli zase popeláři.

Kdepak, psa to neubezdušilo, vypnuli pristroj a šli se podívat z druhé strany. Psík stál na korbě vyvalenej jak jetel, špinavej, celej volepenej bordelem, voda z něho crčela a mírně se klepal. Dlužno říct, že to vyvalení a klepání mu prej už zůstalo, holt na výstavy si panička musí asi pořídit jinýho.

Pche, to jsou ty přešlechtěný rasy, se proletěl pět metrů šlauchem a už z toho má neurózu, chudáček. Tobogán v Akvaparku v Liberci na něho.


Neděle, 01.12.2003 - Zas votravný auto, zas votravný počítače a zas votravnej Béďa ...

No dobrá, tak jste to prokoukli, tohle bylo pondělí ...

Hned v časném skoro včasném ránu (08:02) mě v práci přivítal Tlustej Vratočuč Gauner s dotazem, jestli umím zavírat okna? Chvílu jsem na něho zíral, nepřipadal jsem si už tak moc rozespalej, ale toto? Nakonec jsem naznal, že chudáček sedí v té kukani už vod šesti, za tu dobu jistě zkonzumoval necelou jednu tašku žrádla, to von dozajista kecá z hladu. Prej ne. Vyjevil v okamžiku, kdy jsem si poklepal na čelo a měl se k odchodu do útrob ouřadu.

Se ona věc měla tak - přes víkend zůstalo služební autí otevřený, přičemž já jsem s ním jel poslední. Nejenom odemčený, ale fakt s otevřeným okýnkem u spolujezdce, napršelo dovnitř. Což je první věc. Druhá - zjistil to Velkej Šéf Kvakin, kterej se o víkendu lajdal a poflakoval kolem ouřadu, čert ví, co hledal u toho parkovacího místa, když prej nebyl v budově, hmm, asi po trávníku brouzdal ranní rosou nebo tančil v dešti. Každopádně natrapíroval ono vozidlo s otevřeným okýnkem a vodemčenejma dveřama, kdepak, to né, že by vokýnko zavřel, dveře otevřel, zamčel a zabouchl, to von zburcoval půl ouřadu, načež Tlustej Vratočuč Gauner to musel jet zamčít.

A hle - už su zase za tukana. Himl, jenomže já si nejsem ničeho vědom. V ten pátek, to jsem jel do servisu, vezl jsem tam monitór. Při té příležitosti, anžto jsem to měl po cestě, vzal jsem kolegyni Milasku domů. Nemám ten pocit, že by otvírala okýnko. Nemám rád otevřený okýnka kromě střešního ani v létě, natož v zimě. Též já netuším, z jakého důvodu bych otvíral okýnko v dešti, navíc u spolujezdce. Do třetice - nakonec jsem se šel podívat právě na pravou stranu, kterak jsem sejmul toho elektrickýho hydranta, jestli jsem to ňák moc neškrábl, snad bysem si vokýnka všim. A auto odemčený taky průbežně nenechávám. Čert ví, zas kdo by tam co loupil, když jsem všechno poctivě odnesl? Hmm, Akta X.

Těžko můžu říkat: "Já nabeton nee," skutečně jsem měl poslední jízdu, navíc to sám nemůžu na sto procent vyloučit. A právě proto ze mne mají moji nablblí kolegové bžundu nesmírnou, Velkej Šéf Kvakin mě s dobráckým úsměvem (normálně vypadá jak ryba, tentokrát jak votlemená ryba) vysvětloval, jak se parkuje, vyjíždí, odemyká a zamyká vozidlo. Největší prču z toho měla Ťápina (neplést s Ťapinou), jelikož jednak povaleným svítícím šulinem se mírně zamlžil její tentýž počin z tohotéž týdne, druhak sedadlo nestihlo vyschnout, ona v tom kohosi vezla a ten si namočil prdel.

Psí život. Pěšky chodit. Tak na to.


Pokoušel jsem se dopoledne rozchodit jednu věc. V našem úžasným ouřadovým informačním systému Radní jsou takový ty parcelní či katastrální mapy, na to je tam prohlížeč jakejsi prastarej, když třeba bába má vydat rozhodnutí o překopání silnice, koukne do kopjůtru a hned ví, vo kterou silnic jde, kolik obchodů tím odřízne od zásobování a kolik okolobydlících gerontů jí do výkopu popadá (na to je tam třebas evidence obyvatel). Jenže ten prohlížeč na některejch novějších počítačích nefunguje, někdy tiskne, někdy netiskne, sám výrobce - veselá firma HiPro - neví, podle jakého klíče.

I obdržel jsem z Hipra a z Magorátu verzi prohlížeče novou, lepší, veselejší a Wokenní - už z toho posledního plyne, že to někdy fungovat bude, někdy ne, někdy tisknout, občas netisknout. Ale prý to má větší pravděpodobnost, že to teda fungovat spíš bude.

První zádrhel - musí na to být správce licencí. Což je program, takovej jakože regulovčík, kterej hlídá, jestli si to nespouští víc lidí, než je licencí koupenejch. Drobnej zádrhel, že slavnej licencovej server běhá taky jenom na M$ Windous, to se dalo vyřešit. Správně by to mělo fungovat na serveru, ale když máte jeden server se systémem Novell a druhej na Linuxu, těžko Anežko. Přebejvala mi tam jedna licence Windows NT, se Žufim jsme prolezli sklad, poskládali z odpadu jeden sčot a mohl jsem postupovat dále podle návodu - ten jsem obdržel taktéž, přesnej a podrobnej, nutno pünktlich dodržovat, pak se to rozběhne samo.

Nu což, pro sichr jsem měl celou zálohu, co bych se do toho nepustil? Licenční server běží, nakopírujeme soubory.

V tom okamžiku šel celej Radní do hajzlu. Kdo ho měl už odpředtím spuštěnýho, byl king, tomu to fungovalo dál, kdo z toho omylem vylezl bo co, už si ani neškrtl.

Telefón začal zvonit jak ďas. Žufiho jsem instruoval: "Jestli jim nefunguje Radní, víme vo tom, opravujeme to." Žufi zvonící telefon zvedal a říkal: "Jestli vám nefunguje Radní, Egi vo tom ví, Egi to vopravuje." No, když člověk ví, jaký hlášení do Žufiho nahrát, to je pak jednoduchý. Nedávno to bylo, co jsem mu zadal: "Ať táhnou do prdele," a on skutečně přesně vyřizoval: "Egi povídal, že máte táhnout do prdele." Jó, specifikace - základ úspěchu.

Obratem jsem zjistil, že mi tam jakási dávka cosi pomazala, páč byla blbě napsaná. Pomazaný věci jsem vrátil ze zálohy, ingóstům ten taškářskej systém šel spustit, dávku jsem si opravil a dumal dál.

Hezký, teď už se to pokoušelo o správnou činnost, tedy spustit novej prohlížeč, jenom mi to vždycky dvakrát napsalo, že jsem překročil počet licencí (ano, skutečně se dle jeho názoru dá neomezený počet licencí při prvním spuštění překročit), že takhle né a nic se zobrazovat nebude. Zavolal jsem na firmu, poradili - přepsat jenom tři nastavení ve třech souborech, vono to není v tom postupu, ale takhle to bude lepší. Bylo, chybu to psalo už jenom jednou. Znovu telefon - aha, takhle, hmm, tak v těch třech souborech to přepsat eště úplně jinak, no, ono to v tom psaným postupu není, ale už by to fakt mělo bejt oukej.

Před obědem se mi podařilo to zprovoznit tak, že už mi to nic nezobrazovalo. Tedy sice žádnou mapu, ale taky žádnou chybu, což byl znatelný pokrok. Pak už jenom dvě hodinky práce a přepisování nějakých nastavení - ejhle, novej prohlížeč mi už na jednom počítači prohlíží, teda on zobrazuje, prohlížím pochopitelně já.

Fajn, teď si vzpomenout, jak jsem to celý vyzázračil pro tu jednu stanici, cvičně vyzkoušet na druhé a udělat skutečnej a funkční postup pro Žufiho, aby to metodou cvičené opice udělal pro dalších padesát.

Nuda, co? Dyť to řikám - psí život.


Ve finále mi volal untršéf Béďa vod EFXka, to je ta moje bejvalá vedlejška, co se jich furt nemůžu zbavit.

Vytahali zpod stolu hromadu věcí, který vypadaj jako pozůstatky nějakejch počítačů, aspoň když se z toho opráší ta několikamilimetrová vrstva grafitovýho prachu, prej co s tím?

Zeptal jsem se, jestli mají vyvezený popelnice? Jestli jo, tak ať to tam narvou. Jedná se skutečně o pozůstatky, jež jsem syslil volně pohozené pod stolem vždycky v okamžiku, kdy byly popelnice po vrch plné.

Aha, to se ale Béďovi nezdálo. Kdy bych měl čas se na to stavit podívat?

Abych odpověděl na položenou otázku, odvětil jsem, že trochu času bych mohl mít zítra, sice nevím, proč bych se na to měl dívat, vím přesně, co tam je (bordel), též vím přesně, co s tím (vyházet), ale jestli má Béďa nutkavou potřebu platit mi několik set korun za každou hodinu zírání do hromady harampádí, mile rád si tak tři hodinky vyhradím.

"Hmm, tak dneska přijď, podíváš se na to a uvidíme."

"Eh, Béďo, asi máš špatnej signál, já jsem říkal zítra."

"To nevadí, přijď dneska, třeba v polední pauze."

"V polední pauze mám důležitější věci na práci, kupříkladu obědvat, nemám pocit, že vytahaný haraburdí zpod stolu se dá definovat jako neodkladná provoz ohrožující závada."

"Ty to zvládneš."

"Se ví, co bych nezvládnul, zítra to zvládnu levou zadní. A neděkuj mi, já tě znám, poděkuješ a nezaplatíš."

"Dobře, tak se budu dneska odpoledne těšit."

Jestli se fakt těšil, to mi není známo. Zejtra, až se tam stavím, se ho na to budu muset přeptat.

Vždyť to řikám furt - psí život.


Egi

Je vám to málo?

Ještě vám z toho nehrabe?

Chcete víc?

Ale ono se nic novějšího stát nemohlo, jedině na starší bludy se můžete vrhnout:

11 / 2003

10 / 2003

09 / 2003

08 / 2003

07 / 2003

06 / 2003

05 / 2003

04 / 2003

03 / 2003

02 / 2003

01 / 2003

12 / 2002

11 / 2002

10 / 2002

09 / 2002

08 / 2002