Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Leden 2006

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Úterý, 31.01.2006 ... Vidím, že nic nevidím ...

Furt jenom chodím po doktorech celej poslední rok. Co si pamatuju, byl jsem na ušním (jak mi spadla jakási ta špóna do ucha), na kožním a na chirurgii (odparoubkování čili řezání vzdutého pupence) a dokonce několikrát u zubaře. A to nepočítám transfúzku.

Dneska jsem k tomu všemu vyrazil ještě na oční. Furt jsem špekuloval, proč su tak strašně unavenej. I když třeba chodím spát relativně brzo. Vopravdu už skutečně jedině vod těch vočí. V jednom kuse čučím do počítače, avšak ještě co chvíla do jinýho. Mezi tím řídím a tak vůbec, samý na zrak náročný věci. A začal jsem se, jako správnej hypochondr, pozorovat. Zaparkuju před domem a nepřečtu na baráku na cedulce název ulice. Já vím, co je tam napsaný, dyť tady bydlím, ale musím vylézt asi dva kroky před auto, abych mohl zodpovědně říct, že to vidím, nikoli že si to domejšlím. Šikmo přes křižovatku u stadionu nepřečtu značku protijedoucího auta. Jo, ona je to relativně velká křižovatka, ale i tak. Dopravní značky poznám, ty jsou velký, dodatkový tabulky si kdyžtak přečtu, až přijedu blíž. V noci mi dělaj špatně na voči protijedoucí auta, a nemůžou mít všichni blbě seřízený světla. To může bejt tím, že ten paprsek nedopadá na sítnici v jednom bodě, ale rozptýlenej, dráždí větší plochu. S tím monitorem - zase vidím všechno, ale nejsu si jistej, jestli ty voči trochu moc nenamáhám. U šaliny taky vím, že tady jezdí devítka a jedenáctka a jaksi je od sebe poznám i relativně na dálku, ale ...

"Dobrý den. Už jste u nás byl?"

"Dobrej. No, nevím, tady jsem byl, ale to tady byl eště ten pan doktor, co už je takovejch patnáct let v důchodu. To mi dělaj všici doktoři. A pak jsem tady eště jednou prokmitnul koncem devadesátejch let, takže bych hledal zas v nějakým šupleti 'nezvěstní, pravděpodobně zemřelí'."

"Á, tak to bude někde dole, vzadu ... vida, tady to máme. No jo, byl jste tady v roce 98."

"Tak nedávno? Vopravdu?"

"Já vám dám, nedávno. Hmm, hmm, jednu a půl dioptrie máte ..."

"Ehm, jednu a třičtvrtě."

"Jednu a půl, tady je to napsaný."

"Jednu a třičtvrtě, tady to mám na nose."

"A kde jste k nim přišel?"

"Jsem si to, s dovolením, svýho času trochu přiordinoval. Já vo té ofthalmologii s prominutím taky něco maloučko vím a voptik si dá nakukat ledacos, ten je rád, dyž má prachy."

"Jste nemožnej. A pořád je vám to málo? Schválně, sundejte si brýle, přečtěte mi tendle řádek."

"Ha ha."

"A tendle?"

"Nechám se poddat."

"A vidíte aspoň ten horní?"

"Jo, tam je trojka. Nebo aspoň byla, když jsem šel dovnitř. Esli mi to za zádama někdo nevyměnil."

Nechala mne to sestra přečíst eště s brejlema, to jsem jí přelouskal i většinu druhýho řádku vodspod. Napsala jakousi poznámku na papírek (povážlivě to vypadalo jako 'simulant' a poslala mne za doktorkou. Ta mi strčila ksicht do jakýhosi aparátku, chvíli mi promítala hvězdičky, pak v udělátoru zahučelo a vypliv kartičku, kterou se felčarka pokoušela rychle stopit. Ale všim jsem si čísla -2,0. No dyť jsem to říkal.

Zas mne posadila před světelnou tabuli. Bez brejlí úplný hovno, s těma pokusnejma brejlama jsem jí vodrecitoval i ty nejmenší brabence. Ovšem se svejma taky.

"Vždyť vy to vidíte. To je visus šest ze šesti. Víc vidět nemůžete."

"Protože tam toho víc není, že? Vidim, to vidim, že vidim, ale koukejte, jak u toho musim mhouřit voči. Ha? Vidíte to? A s těma vašima to přečtu aj bez mhouření."

Schválně jsem si ty silnější pučil a zašel si zas vedle za sestrou, kde jsem přerecitoval i ten úplně nejspodnější řádek, kterej mi na tamté tabuli předtím ani se neodvážila ukázat. Jo, to bylo vono.

Nechal jsem si napsat recepis, rozloučil se, slíbil, že se do roku 2020 určitě objevím, a šel si po svým.

Šel si po svým k optikovi. Měl jsem cestu s Ťapinkou do její úžasné nové ordinace vrtat poličky do zdi, pročež jsme se stavili v mé oblíbené optice na náměstí Republiky. Tam mi byli schopní brejle i na počkání svýho času udělat. Původní záměr byl, že si nechám do původních dát jenom nový skla a ty původní si přebrousit někdy časem do nějakejch záložních vobrouček, či lépe řečeno - že já si na fleku vyberu ty záložní, voni mi do večera daj do těch mejch nový skla a s tamtěma ať si pak hrajou dle libosti.

"Takovýdle nějaký vobroučky, nejlíp levný, s roztahovacíma nóžičkama a pořádně bytelný."

"Měli bysme tady takový ..."

"Pani, ty podmínky maj platit všecky dohromady, dyť todle jsou takový srandovní drátky."

"Ale ocelový."

"Jo jo, povídali. Na ty svoje jsem si i sedl, trochu jsem je pak kombinačkama porovnal a bez ztráty kytičky. Nechcu vidět, jak by dopadly tydle."

"A tyhle?"

"Moc mi neseděj na rypáku."

"Ale slušej vám."

"Za to si toho koupím. Víte, co dokáže voda pod jezem?"

"No dobrá, ale snad šňůrka ..."

"Jo, šňůrku mám taky, ale přece jenom bych radši, kdyby mi i pořádně držely samy vod sebe. Co tam máte dál? Hmm, úzký, úzký, úzký ... kruci, to tam nemáte nějaký pořádný brejle, abych tady dole neměl takovou lochnu?"

"Když ony jsou teď ty užší v módě, ale vy jste asi trochu konzervativnější."

"Přesněji řečeno - na módu já seru."

"Ano, to je právě konzervativnější přístup."

Nakonec jsem si jedny vybral. Nejširší z těch úzkejch a bez hejbacích nóžiček. Ale sednou mi zatím jak ulitý. Že to jako zkusím. Snad si na ten fuk dole zvyknu. Ťapinka prej bude mít aspoň chvílu pocit, že má jinýho chlapa. Zkoušel jsem navrhnout, že jestli se jí moje původní brejle nelíbily, může si klidně sbalit svejch vosumnáct igelitek a jít si za jiným chlapem rovnou. To cukla.

A nějak se to zamotalo tak, že jsem si ty nový nechal udělat jako prioritní a ty původní si nechám jako záložní. Stejně mi je udělali ještě dneska, to jsem si nějak neuvědomil, že když tam ty původní rovnou nenechám, nemusej tak kvaltovat. Dva tři dny bych to eště v pohodičce přežil. Ale aspoň nevyjdou ze cviku. Egi rovná se brejle na počkání. A včíl se uvidí, jestli se uvidí. Tak.

Zvláštní poznatek z polikliniky - je docela blbost dávat cedulku "Neklepat" jak na dveře psychiatrické ambulance, jelikož neurotici jsou patrně puzeni, tak na oční oddělení. A proč asi, že? Vopravdu, všude ticho jako v hrobě, jenom do těchdle dvojich dveří furt někdo mlátil jak hluchej do vrat. To už trumfla jenom sestra na ušním, která se tvrdošíjně vyptávala dědka, jestli je objednanej, a odmítala mu to radš napsat.

Pondělí, 30.01.2006 ... Tradiční hodnocení ...

Pokud přijde ÚD (tím zatím nemyslím Velkýho Šéfa Kvakina, nýbrž Úřední Den), zaskakuje kolegyň Číča na sextretariátu za už docela dlouhodobě nemocnou sextretářku Olouška.

Onehdy byla zabořená hlavou do skříně kdesi u dna, kdežto hledala jakési obálky či jiný kancelářský sajrajt. Tedy skříň, ze které čouhá Číčí prdel.

I přišel právě v onen moment do dveří Velkej Šéf Kvakin (už je na scéně) a na vystavený exponát dlouze zíral.

Takto líčila situaci právnička Irma.

Číča, místo aby ho obratem běžela naprášit za to sexuální vočumování, či jak se ten dnes moderní delikt jmenuje, se jenom zapýřila a pravila, že to von se asi chtěl pokochat, je mu přáno a dokazuje to cosi o přitažlivosti.

To je neuvěřitelný, jak jsou ty ženský nad hrobem čím dál domýšlivější.

Spíš jsem nahlas tipoval, že si Kvakin někde zapomněl brejle a tak vyvaleně čučel, zda náhodou nejde o nějaký produkt roztržitosti a pokračující senility, že do kotelny asi namířeno neměl.

Kolegyň Číča se nechala slyšet, že jsem debil.

Pátek - neděle, 27.-29.01.2006 ... Taky nudná část - avšak rodinná ...

Vzpomněla si na mne po nějaké době sestřenice Jarda. Nejde jí prý připojit nová tiskárna, což je dle jejího mínění docela dobrý důvod mi po dvaceti letech zavolat. To jí tetička naprášila, že bych si s tím moh možná poradit. Vida, jakej mám falešnej imič. Přece jenom, když jsem Jardu viděl naposledy, no, né že bysem se v počítačích nehrabal, ale přeci jenom jsem proháněl tak s bídou Sinclair ZX Spectrum, hit tehdejší techniky, a omezoval se maximálně tak na hry (jo, bejvávalo) a sem tam nějaký ty první krůčky v BASICu.

Nicméně - to bylo v pátek - přislíbil jsem, že se v nedělu zastavím, tiskárně se podívám na zoubek a dáme kafe a řeč.

Což jsem taky splnil.

Pravda, nejdřív jsem musel zjistit, kam že to mám vlastně nacvičit:

"Problém a čas bysme měli, teď eště souřadnice. Máte nějakou adresu?"

"No, ty bydlíš eště furt na Lesné? Tak to já bych jela asi přes město ..."

"Jo, to já taky. Jaká je ta adresa?"

"Hele, já ti to radši vysvětlím. Vono je to moc složitý. Přijedeš asi od města, takže přes most, první né, ta je slepá, ale hned druhou doprava, ta směřuje jako k takovýmu paneláku, ale dělá tam zatáčku eště víc doprava, tak tam doprava už nepojedeš, dáš se takovou úzkou doleva, tam se to pak stáčí zase doleva ..."

"Už vím zas pendrek. Můžeš mi vopravdu říct radš tu adresu?"

Povedlo se. Adresu sdělila. Uživatel, no. Mám trénink z práce, tam mi taky uživatelé rádi odpovídají hezky, ale na jiný otázky.

Tedy jsem v neděli kouk na mapu, usedl do auta a napoprvé správně trefil, pravda, jednou jsem si úmyslně v jakémsi tom (dle mapy i sestřenice) zlomovém bodě nadjel asi deset metrů, abych viděl na ceduli, couvnul a odbočil správně.

Sestřenice Jarda mne přivítala a hned ve dveřích se nechala slyšet, že vypadám dobře a furt stejně, ovšem až na ty fousy. Chtěl jsem říct něco ve smyslu: "Nápodobně," ovšem aby zase nedošlo k mejlce a aby si to blbě nevyložila, radši jsem zůstal u zprofanovaného: "Hm".

Tiskárnu jsem zprovoznil (jó, multifunkční Epsón, Windous iKSPé Houm a ÚeSBé, tradiční dobrota), jako bonus eště přisíťoval jeden novej noutbuk.

Kromě toho jsem touhle zdvořilostní návštěvou zjistil (slyšel jsem, ale nikdy neviděl live), že mám dvě ... no, dcery vod sestřenice, asi pro to néni žádnej až tak špeciální výraz, ale Jarda ten vztah definovala jako "neteř přes koleno". Dívčiny patnáct a šestnáct let, na jednu zdvořilostní návštěvu a krátkej hovor docela sympatické. Zajímavá věc. Navíc touto déledobější taktickou odmlkou v rodinnejch vztazích jsem přišel o jejich epizodu dětství, což, popravdě, mi na ně aspoň nezkresluje pohled. Teď přemejšlím, jak toho využít? Né, fakt jsem tím zas nechtěl říct nic se sexem. Ale tak špekuluju - třeba na vodu bejvá dycky zoufalej nedostatek háčků. Selžou-li opět kádrové zásoby, možná by šlo hrábnout do rodinnejch rezerv. Promyslím.

Pátek - neděle, 27.-29.01.2006 ... Nudná část - pracovní ...

V pátek v práci jsem se mohl po delší době opět věnovat svému oblíbenému "monitoringu systémů". Ve čtvrtek do večera jsem tam ještě po epizodě s Milaskou zaktualizoval všecky databáze, pročež za pátek jsem tam jenom tak zevloval a čekal, esli něco neklekne. Víceméně. Dopoledne jsem zevloval více, odpoledne méně. To jsem i knihu vytáh, pak se sebral a šel prostě do ..., ehm, domů. Nee, do hospody a pak domů. Tak.

V sobotu jsem se od božího rána (13:24, první údaj, kterej jsem zaregistroval na budíku) koukal do počítače a pokoušel se splácat jakousi databázi v MajSQL s ňákým rozumným ksichtem. Podařilo se mi přes ÓDéBéCé k datům připojit částečně (17:00), přes JéDéBéCé eště vo něco líp (20:00), abych pak úderem půlnoci zjistil, že v původně zamejšleným OupnOfisu to ne a ne a nenabastlím, pročež jsem se na to krajc vajc a pokračování příště. OupnOfis je sice pro běžnýho smrtelníka na dvě stránky textu a malou tabulku dobrá alternatíva, tedy spíš ta alternatíva než ta dobrá, ale ať machrujou, jak machrujou, že natrhnou Majkrosoftu s jejich Eksessem prdel, na prácu s databázama je OupnOfis leda tak na piču.

A v nedělu, dyž mi po ránu spadla hromada knih na šišku, jal jsem se nejdřív po asi zas dvou měsícách vytáhnout kytáru a drnkal jsem si, než mě palice přestala bolet, nato jsem se zvrhnul ku knihovničce a udělal v ní průvan a čistku. Tak jsem přišel po přeskládání a kategorizaci například na fakt, že Kingů tady máme dobrej metr a McBainů metr a půl. Haileyho, Doyla a Pratchetta po třiceti centimetrech a zbylý tři knihovničky jsou "různé". Samá hodnotná literatůra. Ačkoli jsem vytřídil k založení do sklepa pár duplicitních slovníků a technické relikvie jako "Stereofonie v praxi" nebo "Od krystalky k modelům s tranzistory", porád se to tam nevleze. Možná proto, že půl jedné přihrádky zabírají fotky a mapy. Tedy budu muset něco vyházet z fotografické skříňky a technické skříňky, tím si tam uprázdním flek ... ále, že se na to nevyseru. Teď mi to na hlavu už nepadá, tak vyčkám. Vono se to namnoží.

Čímž mne napadá - nepučoval jsem vám někomu od McBaina "Knihu Špekouna Ollieho"?

Čtvrtek, 26.01.2006 ... Nucení sekretářky ...

Pravila kolegyň sextretářka Milaska, že jsem trapič a otravný element, taktéž něco o baziliškovi jsem, tuším, zaslechl. To při té příležitosti, kdy se hrabala ve svých osobních dokladech ve snaze najít občanský průkaz, z nějž by vyčetla číslo popisné svého trvalého bydliště, abych jej mohl doplnit do její žádosti o kvalifikovaný zaměstnanecký certifikát.

Jak prý k tomu ona, stará osoba, půl roku před důchodem přijde? K čemu jí bude certifikát? Nikdy nic takového nepotřebovala, ani za časů Národního Výboru, ani dříve, vždy vystačila s podpisem, razítkem a klotovými rukávy.

Jo, časy se mění. Jednak je tu zákon o elektronickém podpisu, druhak nový správní řád a třeťak všelijaký ty rovný příležitosti a antidiskriminace. Všechno souvisí se vším a takňák dohromady to praví, že má-li stará dobrá Milaska nad hrobem ještě půl roku bdít nad vyřizováním jakýchsi administrativních žvástů v elektronické formě, pomaže si pro certifikát jak motorová myš. Ať si stár nebo mlád, budeš míti certifikát ...

Koneckonců i tvůrci oněch předpisů museli při vší své omezenosti předem vědět, s kým mají co do činění a jaké staré - jinde už nezaměstnatelné a nevyužitelné - struktůry se jim ve státním aparátu houfují. Tedy kromě mne. Já nejsem struktůra, já jsem vypočítavý technik.

Ostatně nechápu, jak může někdo neznat u svýho trvalýho bydliště číslo popisné? Dneska to po vás vyžaduje každá svoloč. Namátkou bych uvedl UPC a Pražáky, ti jsou po číslech popisných jako diví.

Další kámen úrazu nastal u pracovního zařazení, což je taková kolonka a doplňující údaj pro ty zaměstnanecký certifikáty. Zase - jak může někdo neznat svoje pracovní zařazení? Já ho aktuálně věděl vždycky, a to i u "Kamsenanáshrabete?", kde se mi oficiální název funkce měnil po půl roce (se stejnou náplní). Třeba teď - pro laiky jsem "takovej nějakej vod počítačů", oficiálně ovšem "informatik", po čemž jsem vždycky toužil a kterýžto termín hrdě a jenom trochu ironicky často používám, snad s výjimkou hovorů s různými podezřelými existencemi z prostředí podsvětí. Tam se omezuji na "správce sítě" nebo zase prostě "toho nějakýho vod počítačů", "informatika" si v těchto případech nechávám pro sebe, aby si moje povolání dotyčný mylně neinterpretoval jako "bonzák". Naopak při hovorech s rybáři a námořníky zase zásadně nepoužívám ani "správce sítě", ni "správce LAN". Tož tak.

Milaska je prakticky sextretářka, avšak na části lejster bývá uváděna jakožto "tajemnice zastupitelstva", což je dle její vlastní terminologie "... takový voznačení na hovno a nikdo neví, co to vlastně říká". Pročež jsme se shodli na univerzálním "referent". Tím eště nikdo nic nepokazil. Referent může bejt každej vůl. I já jím sem tam byl.

Teď su jenom ukrutně zvědavej, když si Milaska certifikát v pondělí vyběhá (kdo by taky vybíhal jaký certifikáty v pátek, že?), zda ho alespoň jednou před důchodem použije, či zda kvůli tomu bude nadsluhovat.

Středa, 25.01.2006 ... Únavový syndrom?

Už zase se mi chce tak akorát chrápat.

To se tak někdy ve dvě ráno stává ...

Úterý, 24.01.2006 ... Částečně vážně ...

Viděl jsem se dneska po delší době se svojí bejvalou manželkou. Po delší době, tzn. přibližně po dvanácti letech, což je dvanáctkrát dýl, než jsme byli ti manželé. Možná i o víc je to víc. Vono to bylo 359 dní a to je na dělení ukrutně blbý číslo. Teda pominu-li velkoryse tu epizodu, jak jsme se potkali před asi dvouma rokama kdesi na ulici. A jak jsme si od té doby pravidelně (každýho třičtvrtě roku) volali a domlouvali se na kafe. Furt na to jedno - dnešní, na hodinku, přes poledne, cestou z Magorátu.

Má se dobře, holka. No, holka, vono už jí je taky přes třicet, takže oproti mně vlastně stará baba. Ale má se dobře, ačkoli je stará. Se ví, že napsaný by vypadalo daleko líp, kdybych teď líčil, jak se má ukrutně špatně a jak prohloupila, že se mne nedržela, ehm, za ten pomyslnej rukáv. Jenže nic takovýho.

Zkrátka žije kdesi na vsi, má dva vodlitky, psa, kočku, tuším rybičky a nějaký hlodavce. A taky manžela jakýhosi, kterej je snad řidič nebo co. Z té vesnice. Dávám si bacha na formulace, neboť fakt nechci, aby to tentokrát vyznělo jakkoli pejorativně, a to ani nemyslím, že by se to kdy měla domáknout. Konstatování faktu. A dodělává si školu, to jako ta exmanželka, nikoli manžel oné exmanželky. Ten možná taky, ale o tom nic nevím.

Aniž by to výslovně takto formulovala, působí dojmem, že jí to plně vyhovuje a že je spokojená. Což jí ze srdce přeju, jakkoli to může znít paradoxně. Prostě přeju. Nic víc, nic míň.

Dobrá, jsem ochoten připustit, že mne docela těší, že v tom nemusím figurovat.

A ponaučení? Rád ji zase někdy uvidím, ostatně tímto tempem bychom kolem roku 2017 mohli zajít i na oběd. A na Ťapinku budu muset zvýšit tlak při drezúře, aby ji nezačaly chytat podobné touhy a manýry - co se mne týče, zatrh bych jí vesnici, děti, kočku a manžela.

Jo, oběd, na oběd jsem šel až potom, o něco později. Potkal jsem tam spolužáka Chlastíka.

Chtěl jsem mu říct tematický chtip na počasí:

"Hele, to znáš, jak volá ten Američan tomu kámošovi do Ruska?"

"Jo, znám, to už jsem četl ráno."

"Četl? Kde? ... A jo ... Blbe."

To je tak s nima furt.

Ťapinka se též vytáhla, spolužáka Butruse konečně nahnala na stavbu příčky do nové skvělé ordinace. Smluvila se s ním na půl devátou ráno, by mohla o čtvrt zjistit, že nenastartuje Skrčka, a honit mne od ranní kávy a cigarety, abych si pohnul, chopil se kabelů a něco s tím zas udělal.

Mimochodem - nevíte někdo, neprodává se někde škrabka na okna auta - zevnitř? Když vám přes noc zamrzne ta vnitřní, zakřivením konkávní strana?

Navečer jsem si oběh tři z mých oblíbených uživatelů - taxikáře Jiříčka Ovečku, Harpagona Spojku a Tomína, jimž jsem vyřešil drobné problémy s počítači. Dobrá, tak pokud to vezmu tak, že uživatel ze své podstaty nemůže být oblíben, patří tihle tři přinejmenším do té sympatičtější skupiny - platících zákazníků.

I tak doufám, že o nich tak do půlky února neuslyším.

Mám toho dosti, jdu brát koupel ...

Pondělí, 23.01.2006 ... Zimní pokus ...

Nevím, zda to bylo způsobeno tím, že jsem se na daný experiment snad nějak podvědomě těšil, každopádně jsem se vzbudil přiměřeně tak, abych byl v práci ... no, dobrá, tak něco málo po osmé.

V kuchyni jsem letmo kouk na teploměr, kterej zamrz kousek pod mínus dvacítkou, z druhý strany baráku jsem znechuceně zřel na vomrzlý auto. Šalinou, rozhod jsem.

Navlík jsem na sebe postupně středně festovní bavlněnej rolák, svetr, vopravdu ty teplý dlouhý podvlíkačky, ponožky, džíny, džíny jsem zase sundal, navlík eště vlněný ponožky, znova voblík džíny. Pro informaci - trencle bombarďáky jsem měl už z ložnice, nikoli teda, že by na nich bylo něco až tak zajímavýho, ale aby mne někdo zas nechytal za ... ehm, že jsem jako šel bez trenek. Završil jsem bundou, rukavicema a - dovopravdy pro město asi poprvé od vojny - kulichem.

Taková kosa neskýtá prostor pro hrdinství. Leč takto vybavenýmu se mi i líbí.

A vydal jsem se podívat, co tomu říkaj ostatní pracující, tedy jmenovitě dělníci, rolníci, či naopak inteligence. Uznávám, rolníků se přes centrum Brna po ránu asi až tak mnoho nepohybuje.

Mno, moc toho nenakecali, proletáři všech zemí. U šaliny bylo ticho jak v kostele, jednotlivci tam stáli jak zaražený prdy, řídké hloučky polohlasem nadávaly na mráz. Na co jinýho taky? A u toho nadávání skřípali - buď zubama, ztuhlým čelistním kloubem nebo měli prostě dík nadávání zaděláno na angínu. Nepídil jsem se.

Každopádně extra nadšení nejeví po ránu moc nikdo, ale partu TAKHLE nasranejch ksichtů, to už jsem dlouho neviděl. Nevím, možná jsem k tomu taky trochu přilil, jak jsem se tam špacíroval s vtipně pod džínama ukrytejma jégrhóznama a asi jako jedinej se spokojeně tlemil.

Jinak teda nic až tak extra převratnýho, žádný hromadný umrzání chodců, žádnej v zatáčce přelomenej jezevčík. A to jsem si kvůlivá zážitkům vybral tu nejkomplikovanější trasu s dvouma přestupama, chm.

Snad jedině ta šalina ... jak přijela tuším trojka, s takovou tou automatickou informační cedulí. Na té byl ovšem napsanej opačnej směr, směr, ze kterýho se právě přiřítila. Do toho vyletěl z budky řidič a začal odrazovat a odhánět ty, kteří chtěli nastupovat:

"Prosím vás, já vodbočuju, já su dvanáctka, slyšíte? Lidi, já su dvanáctka, já vodbočuju, já su dvanáctka. Slyšeli to všichni? Já su dvanáctka."

Zalez zpátky do kukaně, rozjel se a odbočil. Byl dvanáctka.

No asi předtím jezdil nějakou dobu trojku a ten krám s těma barevnejma čudlíkama mu zamrz.

Kolegyně chválily můj kulich a chlubily se svejma vlněnejma ponožkama. Řek jsem jim, že to už jim krásy neubere. Což jsem myslel jako lichotku, nevím, proč se tvářily takdle ...

A kolega Liška Podšitej přišel taky v roláku. Ačkoli jsem mu zrovna nedávno říkal, že s tou jeho holou hlavou to vypadá tak nějak ... ehm ... řekněme pro ženy eroticky.

Původní myšlenku, že se dočasně zašpéruju v kanclu, přebytečný svršky a spodky odložím a chopím se jich zase až na cestu domů, tu jsem rychle zavrh. Zas takovej hic tam nebyl. Až jsem se aklimatizoval, nemělo to už do oběda cenu. Pak jsem přišel zase vychlazenej. A nakonec jsem si neprozřetelně vyvětral, abych viděl z jednoho konce místnosti na druhej. Což mi beztak nepomohlo. Hlavní závada tkvěla ve špinavejch brejlích.

K.ate vulgo Ťulík mi dneska připomněla takovej tematickej vtip, prej jsem jí ho mimochodem kdysi před lety vyprávěl, což nemohu potvrdit ani vyvrátit. Znám ho, akorát jsem ho dlouho neslyšel, nepoužil, prostě jsem ho pustil z hlavy ...

To jak volá ten Američan nějakýmu kámošovi Rusovi kamsi do Irkutska:

"Zdar, Voloďo Ivánoviči, poslouchej, u vás prej máte mínus čtyřicet?"

"To je blbost, Jamesi, kdo ti to nakukal? Tak mínus deset, mínus patnáct možná."

"Né, fakt, na CNN hlásili, že mínus čtyřicet."

"Jo, počkej, moment, tak to voni možná mysleli venku ..."

A ještě doplnění k věci, vzpomněl jsem si na tuto stupnici zimy ...

Neděle, 22.01.2006 ... O čepicích a tak ...

Venku je kosa jako sviň. To konstatuju, ani nijak nenadávám, jak bejvá dobrým zvykem. To už se tak občas stane - inu, v zimě je občas zima.

Ani to tak ze startu nevypadalo - když jsem koukal z balkónu, jak Dědek Zamykač vod nás z baráku nemůže nejdřív nastartovat svou úžasnou zelenou Schade Hundertzwanzig, následně pak po ledě vycouvat z parkoviště. Ostatně tomu to patří. Na balkón svítilo slunko, tak to s tou zimou nevypadalo tak dramaticky. O kousek dál ve stínu už ovšem kdosi startoval přes kabely.

Polovinu dne jsem prouklízel, ano, šel jsem třeba vyhodit separovaný papír nebo jakýsi sklo v krátkejch rukávech (teda já v krátkejch rukávech, nikoli to sklo), ale to bylo tak patnáct metrů ke kontošu a patnáct zpátky a furt na tom sluníčku.

Původně jsem se domníval, že Ťapinka trochu simuluje, když se vrátila z venčení psisek zmrzlá jak sobolí hovno.

Přešlo mne to v okamžiku, kdy jsem šel večer navštívit máti a trochu jí zkrátit zásobu kafe.

Hmm, moc fajn. Rus někde vod Irkutska by mínil, že je docela příjemně, pan Groula by si jistě v kraťasech lebedil. No nic naplat, mně ty uši prostě málem vodmrzly. Tfuj. Ťapinčin teploměr v kuchyni za voknem ukazuje mínus dvacet, a to mu vcelku výjimečně i věřím, protože je tma.

Aby bylo jasno - mně ta zima až tak nevadí, zimu mám třeba i rád, jenom na ni musím bejt náležitě vybavenej.

Jenže se právě zaobírám úvahou - jak mám jít zejtra, krucinál, do práce?

Zrovna jsem tak koketoval s myšlenkou, že nemám nic mimo ouřad naplánovanýho, bych se zas po čase moh projet MěHroDem, i pranic se mi nelíbí myšlenka voškrabávání skel vod auta v takovým sviňským mraze, v šalině člověk tak lelkuje a krom semo tamo potyček se spolucestujícími se nemusí o nic moc starat. Ale zas ta cesta na zastávku a případné čekání na nejedoucí spoj, navzdory liteře jízdního neřádu ... Už jsem to letos jednou zkusil a furt to mám v živé paměti.

To mám jít do práce v jégrovkách a v kulichu?

Jak já čepice nerad. To byla kupříkladu věc, co mne nebetyčně srala na vojně - člověk vylez z jakékoli budovy a pác ho - už musel mít na hlavě cosi: baret, kšiltovku nebo aj beranicu. To mi eště paradoxně tak nejrozumnější připadal ten blembák železnej, přilba ochranná protistřepinová, při výcviku, to aspoň evokovalo jakejsi smysl.

Čepice beru právě jenom v případech, kdy teplota klesne pod mínus patnáct, což bejvá obvykle jenom na různejch zimních výpravách. Ve městě málokdy, a i pokud, nemusím se v tom obvykle nijak zdržovat.

To jsem sám teda žádostiv. Teď to asi beztak nerozlousknu, počkám, kdy se mi podaří probudit se, podle toho se beztak jako vždy rozhodne.

No nic, dost úvah, Ťapinka si tady hraje jakousi vyblblou hru, právě jí na obrazovce kostlivec buší mečem jak hluchej do vrat - do vrat. Pokouší se vratama prokutat, by moh bejt sežrán drakem. Ťapinka je fascinována.

Jdu si radši eště chvilku číst. Jo, o armageddonu. Ano, Dobrá znamení. Samozřejmě - už zas. Eště furt to neznám zpaměti jako třeba Saturnina nebo Hlavu XXII.

Sobota, 21.01.2006 ... Sportovní lepšení ...

Je obecně dobře, když člověk nemluví jen tak do větru a jeho slova si lidé pamatují.

Pravda, z mých tezí o zimní turistice si Ťapinka nemusela vybrat za hlavní krédo zrovna tu pasáž: "... a hlavně se nepřetrénovat", ale v zásadě se zdá, že jí matně utkvěly i některé jiné útržky, jako třeba že zrovna ona to potřebuje jak ono pověstné prase ono pověstné drbání. Pročež mne páčila o půl jedenácté z postele, že jest nám nutno na běžky vyrazit.

Level 2 - tak teď už jsi jakž takž pochopila princip, jak se na tom stojí a šourá kupředu, proto drž klapačku a hybaj do kopce.

Zase jsme si vybrali takový kratší kolečko, ačkoli asi dvojnásobek toho minula, pokud budu brát, že to placatění před tejdnem mohly bejt fakt čtyři kilometry. No, jistej si tím nejsu. Tentokrát sedm dobrejch, osm možná, na mokrým sněhu, skrz les, kopec dolů a kopec nahoru.

Do Ketkovic, odtam přes pole na vyhlídku na Panoramu, okruhem po cestě dolů na zříceninu (Ketkovický hrad alias Ketkovák nebo též Levnov) a zpátky přímo do kopce. Ano, pro ty, jež to znají - dovopravdy skrz tu zapomenutou školku, jak je to strašná cesta i pěšky za vlahého letního podvečera.

Dobře, tak se Ťapinka párkrát vyválela, i já si při podjíždění větve jednou vyhodil kopejtka do luftu, ale ona už se na dobrejch 75% umí zvedat bez odepínání lyží, nestojí furt někde v roští jak pika, nahoru ten kopec vyfuněla a chcípla až zas nahoře na poli. Přesněji vyhlídka na konec trápení Ťapinek ji zmohla tak, že u kravína na posledních dvěstě metrů skrz největší návěje sakumprásk lyže sundala.

Prostě - šlo to. Do konce zimy se to snad naučí. Jenom nevím, k čemu jí to bude v létě. Aby vona to zas nezapomněla.

Začátek je těžký tak nějak pokaždé.	Panorama. Tak se jmenuje ta vyhlídka.	Já.	To už je lepší, Ťapinka si sviští po úbočí.
Typický výhled z Ketkováku - chajda dole u řeky a most.	A v pozadí jaderná elektrárna Dukovany.	Happy čuba.	Sněžné psí zápasy.
	Happy Ťapinka. Sedí (dobrovolně a záměrně) a má čaj.	To vypadá na snímku tak nanicovatě, ale skutečnou rychlost si můžete odvodit od trtajících čoklů.

Pátek, 20.01.2006 ... Důležitost na nule ...

Když mně v paměti neuvízlo nic natolik zajímavého či závažného, abych si to chtěl zapsat a v budoucnu připomenout, nějak nemůžu z toho vypátrat, co by tak asi mohlo zajímat vás ...

Čtvrtek, 19.01.2006 ... Hrombach ryloudyd a dva divní ...

Ťapinka byla v Hrombachu reklamovat panty od skříněk. Celkem dva byly nějaký vadný. Od šesti skříněk po dvojich dvoupantových dvířkách. Hmm, dá se říct, že to ani není tak moc. Dva vadný ze čtyřiadvaceti. Na druhou stranu - když se to napíše jako 8,3 %, vypadá to zase jinak. Hrombach za to asi ani tak nemůže, je to věc dodavatele. Ano, asi by si měl dodavatele i ohlídat, ale co zas chtít od obyč levnejch skříněk? Dobře, dá se říct, že se to u takovýho šajsdreku i stane.

Zkrátka Ťapinka namakala do zločinné prodejny a ženštině u reklamací vyvalila dva pantíky na pult. Ta bez držkování a křivejch pysků napsala papírek a poslala ji ... ne, do prdele ne ... k těm skříňkám do oddělení kuchyní či čeho. Tam v duchu tradice nikdo nebyl, ale stačilo prý si střihnout jedno mazácký kolečko kolem regálu a vzápětí pikolíka natrapírovala zevlovat někde poblíž. Ten se ani nepokusil ukrejvat, ani zdrhat, kousat, prskat či škrábat, prostě tam stál jak hydrant, kouk na papírek a vyvalil z fleku dva pantíky nový.

"To tam asi byla nějaká jiná směna," mínila značně konsternovaná Ťapinka.

Hovno leda. Hornbaši si to tady přečetli, nějaká svině jim to naprášila, a vod té doby visí moje i Ťapinčina fotka vocaď šluknutá někde u nich na nástěnce. Před každou šichtou ji tam študujou v rámci svodky. Kategorie: "Wanted - prudič".

Nebo jsem zas příliš domejšlivej?

Pes, kterej žere kyselý zelí, je přinejmenším divnej. Pes, kterej žere česnek a obecně před česnekem preventivně necouvá, ten je taky divnej. Ba dalo by se říct, že česnekožravej pes divnější psa zeložravýho.

Máme psy žeroucí placky z kyselýho zelí s česnekem.

Jdu spát a i večerní venčení nechám na Ťapince. S dvouma divnejma psama si při svým oboru dozajista poradí.

Středa, 18.01.2006 ... O šalině a ... ještě o šalině ...

Ve včerejším rozhořčení nad mrzkým Hrombachem jsem dočista zapomněl na další pikantní událost dne, a sice každoroční školení řidičů (sakra, teď jsem málem napsal "skolení řidičů").

Kromě ozřejmení novinek chystaných od půlky roku nám pověřený autoškolník samozřejmě rekapituloval i normy a předpisy stávající, třeba neustále omílanou, leč zdůrazněníhodnou problematiku chodců. Že si jako máme na ně dávat na přechodech pozor, že se nesměj přejíždět a že takový chodec je jako ozdoba kapoty nevhodný a neestetický. Též na nás apeloval, že pokud se octneme v roli chodců, abychom si uvědomili, že nám sice maj vozidla motorový i nemotorový (plus tuším útvar chodců, jezdec na zvířeti a průvodce hnaných zvířat) dát přednost, ovšem s výjimkou tramvaje. A i tak ať nejsme blbí, že chodec se nesmí svéhlavě vrhat přímo pod kola, je třeba zvážit rychlost přijíždějícího vozidla, viditelnost, povětrnostní podmínky a stav vozovky. A tak.

To všechno mi říkat nikdo nemusí, todle všecko vím a tím se řídím, šalinu chápu zcela, je to kolejový drážní vozidlo, váží ukrutně moc tun a tím kovem o kov se tomu blbě šlajfuje. Taktéž si nebudu vynucovat přednost na Tatrovce se štěrkem, neboť Tatra nezná bratra. Vlastně s čímkoliv silnějším než cyklista nehodlám zápolit. A jsa občas stižen záchvatem benevolence, i tomu osamělýmu cyklistovi radš u přechodu mávnu, ať jede do prdele, však se nepřerazím a přejdu klíďo píďo až za ním.

Ale s tou tramvají, ta je v zákoně jasně vyjmenována, ale zabýval se někdo otázkou, jak je to s tou "absolutní předností chodců", když prostředkem ulice přes přechod jede třeba vlak?

Když jsme u těch tramvají ...

Po čase mne opět dnes v práci navštívila svlečna Eržika, tedy moje dvorní donašečka tonerů, inkoustů a vůbec všelijakejch barvících sraček. Je po novým roce, čili s velkou pompou se přihnala vyrazit ze mne nějakou tu objednávku a zkásnout ouřad zas vo nějaký prachy. Asi zas nemaj na vejplaty ...

Též jsem se jí v rámci dobrých vztahů s dodavatelskou firmou (a hlavně v pracovní době) pohrabal - né, nemyslete zas na sex - v noutbuku. V soukromým. Potřeboval trochu protáhnout a osvižnit.

A splnil jsem svůj slib, vytáhl ji na oběd a ... a svezl ji tou slíbenou šalinou.

Mno, ono to není až tak docela přesný, lístek si koupila sama a oběd taky ostatně platila, neboť prý to mám za tu práci s tím noutbukem. Docela milé.

Avšak já byl původcem myšlenky a tvrdošíjným propagátorem oné cesty tramvají. A to se třikrát tázala, zda to myslím vážně? Skoro to vypadalo, jako že se bojí. Ačkoli v případě DPmB bych se ani tomu nedivil, taková "Never-Come-Back Transport Company".

Leč hrdinně se dala zlákat, po zvědavém dotazu, zda se musí to čudlítko u dveří zmáčknout, i do vozidla nastoupila, vesele švitořila a všechno ji ukrutně zajímalo: jak se cpe ten lístek do značkovače, zda je dobrý se za jízdy opravdu držet, jestli tyče nebo navzájem, jestli z teho amplijónu mluví paní řidička nebo plechová huba?

Na druhou stranu - až zklamaně vypadala, když jsme o dvě zastávky dál vystupovali:

"A to bylo fakt všechno?"

"No - jo."

Hmm, tak nevím, jestli jsem se až tak zavděčil. Ale slovo jsem dodržel. A ten oběd na její účet byl fakt dobrej. Může ten noutbuk do příště rozbít zas. Tipuju, že tak v půlce února budu mi dojdou kazety do tiskáren 6L a 2100.

Jo, doplnění: Ťapinka má šlic na rypáčku. Mohlo by se zdát, že jsem se konečně vzteknul a skrzevá její úžasnou novou ordinaci jí dal po čuni.

Vězte, není tomu tak.

Aktivně si montovala své úžasné nové skříňky z Hrombachu a jednu si hodila na palici. Též nechápu, jak se jí to mohlo povést, jelikož se jednalo o ty skříňky spodní, přízemní, jež i dle stručného soudu nepříliš zručného kutila netřeba při montáži či kdykoli jindy vyhazovat do luftu. Ale asi na to má z Ženy-in nějaký ten "S.O.S." specifický postup.

Úterý, 17.01.2006 ... Hrom do Hrombachu ...

Ťapinka zatoužila po skříňkách a pracovní desce. Vše z oddělení kuchyní. Dohromady to dává krásnou kuchyňskou linku. Umístí-li tuto do své nové úžasné ordinace, jednak tím zaplácne přebytečný prostor, druhak bude mít kde připravovat uhynulé pacienty k rožnění. Neznat ji, hned bych se k ní hrnul se psem na léčbu - přindu k veterinářovi a tento stojí s dranžírákem u linky ...

Ku nezdaru věci bylo, že si vybrala ausgerechnet Hrombach, vše pro kutily, vrtačky, dláta, pily, bo jak to maj v tem reklamním (čímž pádem lživém) popěvku či které slátanině. Ano, tam mají skříňky odpovídající představám, přičemž v tomto případě odpovídá představám každá bílá, navíc ještě levné, což je poslední dobou z relativně pochopitelných důvodů Ťapinčina mantra.

Levné. To dá taky rozum. Kdyby tam měli takovou odpudivou obsluhu a ještě skříňky drahé, nikdo by k nim nechodil, reklama nereklama.

Mazec.

Ťapinka tam byla už jednou na obhlídce, zkoukla skříňky a načapala pikolíka pod cedulí "Návrhy kuchyňských sestav", an se nestihl zavčasu ukrýt. Na dotaz, zda jí tedy "navrhne kuchyňskou sestavu" či případně alespoň objasní, co se v útrobách skříněk skrývá (zda polička, zadní stěna, poklad, nasráno nebo podobně), odvětil, že to oni nedělají. Tedy nikoli že by do skříněk nedávali poličky, zadní stěny, poklady či obvykle hovno, avšak žádné kuchyňské sestavy nenavrhují a co se ve skříňkách ukrývá a děje, to oni netuší. Kdyby tušili, stejně neřeknou. Počkal, až Ťapinka vyvrátí oči v sloup a tiše mimo její zorný úhel zdrhnul. Pročež Ťapinka se uchýlila ke lsti a povolala mne.

Ukázala vysněnou řadu skříněk a nakázala: "Sežeň pikolíka."

Jo, to byl přesně ten úkol pro muže-lovce. Voni to v tem Hrombachu maj důsledně promakaný - úhybný manévry, úprky, liščí stezičky. V případě polapení se brání. Když je zákazník silnější, alespoň dezinformují v rámci zachování druhu.

No fakt - jednak nosej místo jasnýho firemního označení jakýsi ohavný montérky jenom s maličkým logem. Takto lze prodavače zaměnit třeba s nakupujícím lakýrníkem. Pakliže se proti vám blíží omontérkovaná postava a vy upřeným zrakem identifikujete maličké logo, zaregistruje tento váš pohled a jakoby ledabyle tři metry před vámi odbočí kamsi mezi regály, kde však po vašem doběhnutí už není. Asi podlez do vedlejší uličky.

Lstí jsem dopadl jednu ohavu u pultíku - štrádoval jsem si to prostředkem a pokukoval jakoby po žárovkách vlevo, načež jsem přímo před ní udělal naslepo vpravo vbok a přiskočil rovnou před ni. Neměla úniku:

"Dobrý den, sháním někoho od kuchyní."

"Tady jsou barvy a laky."

"To vidím, ale nevíte, jak se dá dotyčný nalézt?"

"On tam není?"

"Kdyby tam byl, nehledám ho tady."

"Musí tam být."

"Není. Nemohla byste ho nějakým komunikátorem odhalit a lokalizovat?"

"Musí tam být."

"Není."

"Někde tam být musí."

Zjevně se stáhla do obranné pozice a zacyklila se. Trochu jako ježek a klubko.

Vrátil jsem se ke kuchyním a vyčkával. Zarputile jsem si prohlížel na protější hromadě kufříky na nářadí. A skutečně, po chvíli se plaše přiloudal jeden, co mířil ke kuchyňovému pultíku. Hbitě jsem se otočil a skočil mu do cesty. Vyjekl a očividně přemýšlel, zda mě má napadnout zuby nebo nehty či se pokusit o útěk. Dal jsem ruce v takovém tom výhrůžném úhlu cca 15 stupňů od těla, aby měl jistotu, že jak se otočí a bude zdrhat, popadnu ho zezadu a nemilosrdně s ním zacvičím, taktéž prskat, kousat a škrábat, že by se mu nemuselo vyplatit, přeci jenom byl o hlavu menší. Poznal, že prohrál.

"Co je ve skříňce?" zařval jsem na něho.

"V jaké?"

"Támhle v té," ukázal jsem do oné čtyřmetrové výšky (taky chytrej tah, jak odradit zákazníky, hehe).

Počítal jsem, že se bude chtít vypařit a shánět někde žebřík, ale rezignoval, už byl ochočenej. Přistoupil k regálu a jako vopice začal šplhat nahoru, skříňky prohlížet a požadované informace lakonicky sdělovat. Ťapinka se s čímsi obrátila na mne, já jí věnoval asi dvě vteřiny pozornosti ... a pišišvor už byl v tu ránu v prdeli.

A tak to tam jde furt.

U přířezu desek tři lemplující paraziti, čtvrthodinové čekání, pak vám ještě řekne, ať mu s tím jdete pomoct.

Celé panoptikum končí němou pokladní. Papouch v těsné klícce.

Vlastně ne, byl tam jeden ...

Krom skříněk a pracovní desky požadovala Ťapinka pár drobností - rohožku, fólii, háčky, držáček na mejdlo.

Jeden neutíkal. Možná měl vzteklinu. Nebo byl nějakej domestikovanej.

"Dobrý den, mám dotaz."

"Dobrý den, samozřejmě, ptejte se."

"nějakej držáček na mejdlo, kterej by se nemusel přišroubovávat?"

"Pojďte, tady se podívejte, tento a tento, na přísavku, to je jediné, co vám mohu nabídnout. Vlastně jediné samodržící řešení, co máme momentálně na skladě. Všechna ostatní jsou na vruty - tato sekce, nebo na šrouby - tady. Samozřejmě leckteré byste si mohli přizpůsobit, ale to asi nebude účelem - pracné, neefektivní a s nejistým výsledkem. Takže se ještě jednou omlouvám, ale skutečně pouze tyto dva modely vám mohu nabídnout. Snad vás to, pokud jej nehodláte připevňovat na porézní materiál, uspokojí."

Uspokojilo.

Takhle bych si představoval prodavače (a nezřídka se s nima jinde v podobnejch stavebnickejch megakrámech potkávám), ku smůle Hrombachu - tento tam očividně nepatřil.

Pondělí, 16.01.2006 ... Osvětou proti obezitě ...

Zlákal mne v práci Tlustej Vratočuč Gauner, bych mu cestou z oběda udělal krátké školení - úvod do problematiky internetového bankovnictví. Když už tam má v kukani ten počítač a musí na něm dozírat na internetuchtivou veřejnost ve veřejném internetovém kutlochu, proč toho nevyužít, aspoň si bude hrát a dá chvíli pokoj.

Pročež jsem se mu vetřel do kamrdlíku a pod záminkou, že se nasytí vědomostí, jsem mu pozřel jeho tlačenku. Jeho smůla, že si vybere den, kdy mám v hospodě jenom zelňačku a dva smažený hermelíny.

Též jsem se byl podívat zase na hokeji.

Kometa vyhrála nad Hradcem Králové pouze 3:1, což je mrzuté, neboť dala čtyři góly.

Neděle, 15.01.2006 ... Sportem k trvalé invaliditě ...

Běžky došly. V pátek. Ostatní propriety jsme dokoupili už v průběhu doby. Pročež jsem zavelel k pohybové aktivitě a zimním sportům. To bylo zase radosti v chudé chaloupce.

Uvařil jsem thérmosku thé, Ťapinka připravila svačinové rohlíky (které jsem ovšem zapomněl doma), navlíkli jsme se jak na točnu, vzali lyže, boty, pséky a auto a vyrazili. Do Drásova. To je taková díra kdesi za Kuřimem, matně si pamatuju z dob skotačení opodál ve VVP Malhostovice, že by tam v okolí nemusely bejt až takový ukrutný kopce.

Vcelku sranda - já na tom nestál dobrejch dvanáct let, jestli se nepletu, Ťapinka nikdy, v jejím případě stejně jako na jakejchkoliv jinejch lyžích. Dík tomu jsem byl aspoň ten příslovečnej jednovokej.

Tak takhle, takhle nějak si představuju, že jde tomu pověstnýmu psovi ta pověstná pastva.

Zpočátku běžky byly spíš v režimu "chodky", vopatrně a nerozbít si rypák hned zkraje.

Posléze se snad dá říct, že jsme do toho i jakž takž pronikli. Někdo víc (já), někdo míň (Ťapinka).

Dobře, tak jsme se placatili v takovým menším vokolí, snad dva kilometříky tam, dva zpátky, kousek nahóru a kousek zase dólu, hlavně se nepřetrénovat a zkusit získat ten grif. Zbytek přijde sám.

Ťapinku nutno pochválit, ke konci už se na tech bazmekách pohybovala i vcelku soustavně vpřed a hlavně nedržkovala a nevypadala, že by ji to mělo hned napoprvé odradit. Snad jenom by mohla nějakým samostudiem urychlit to vstřebávání techniky zatáčení, brždění a hlavně vstávání, ono to souvisí jedno s druhým - pokusí se zatočit nebo zabrzdit, kecne si a kvůli prd..., ehm, tělesné konstituci pak hrabe nožičkama a lyžičkama v luftě a nemůže se postavit. A já jí to můžu zlatě svatě vysvětlovat, ba i předvádět - sednu do sněhu, vstanu, sednu, vstanu, Ťapinka se válí, dostane se stěží do dřepu, metr se sklouzne, zas se válí a nanovo. Ale to se taky poddá.

Každopádně jako utahávadlo psů funguje tato aktivita naprosto bezvadně.

Ťapinka jede.	Ťapinka nejede. Složitá epizoda.
Pséci jsou ovšem ve svém živlu.	Každý ve svém.
Ťapinka už zase jede.	A možná ji to ani hned ze startu neodradí.

Sobota, 14.01.2006 ... Operace Váha ...

Tak jsem se domníval, že pro nejbližší dobu mne nemůže nic horšího, než stěhování skříně, potkat. Mylně jsem se domníval. Domníval jsem se takto mylně přesně do doby, než Ťapinka přišla s požadavkem na stěhování váhy.

Že musí mít ve své úžasné nové ordinaci váhu, to bych i pochopil. Ale proč takovou ludru ukrutnou? Ono je to asi nejrozumnější - váha pošťáckého nebo zelinářského typu, s rafikou a velkou plošinou. To dá rozum. Na decimálce nebude čokl stát čtvrt hodiny, zatímco doktorka tam bude skotačit se závažíčkama, na malou se zas nevejde třeba doga, a že jí tam nějaká přijde, kdyby to měla bejt jediná. Prostě pořádná, hovadská, s rozměrným platem dole, s ručičkou a do metráku. Na tom lze zvážit všechno. Snad na takový ty pokojový "psy" a všelijaký morčata a myši si bude muset pořídit jednu menší, to se uvidí.

Ťapinka našla váhu na inzerát.

Váhu použitou, tedy levnou, právě s tou plošinou a rafikou. Toť pozitiva.

Váhu o vlastní váze tří metráků a kdesi v prdeli ve Stodu, až za Plzňou. Ejhle, drobná negativa.

I byl jsem obuzen v nekřesťanských sedm hodin ráno, sedm hodin je nekřesťanských kdykoli, v sobotu tím víc, a vyhnán váhu Ťapince ze Stoda do Brna do ordinace převézt. Moc fajn.

Půjčil jsem si v půjčovně přívěsnej vozeyk o patřičné nosnosti a mohli jsme vyrazit. Takovej vozeyk je radost sama pro sebe. Ploužit se s tím člověk musí jak lemra, dávat bacha, aby s tím někoho nesejmul, brzdit děsně vopatrně, aby nebyl vozejkem předjet a hlavně to couvání ... Já vím, jak se někteří budou lochčit, ano, stejně blbě jako podle zrcátek couvám i s přívěsem. Ostatně - dělal jsem to naposledy snad někdy v autoškole, od té doby jsem neměl příležitost ani potřebu, snad jednou, dvakrát. Jo, dvakrát jsem s ním patřičně nacouval na místo určené, ale byl to boj.

Cesta tam - mizérie. Dálnice sice prázdná, ale skoro celou cestu mlha. Skoro celou cestu - krom jednoho úseku, tam bylo naproti tomu prudký slunko. Dobře, nebudu kecat, že jsem se coural předepsanejch vosumdesát s prázdným přívěsem, víc jak sto ne, ale tak nějak přiměřeně. Zvlášť už před Prahou a pak do Plzně jsem toho už měl plný zuby, na to, že šlo teprv o jízdu tam, to asi celkem brzo, začínalo se projevovat nevyspání, musel jsem sem tam zastavit a oddychnout. Z těch všech důvodů nám cesta skousla ukázkový čtyři hodinky.

Následovalo hlavní (a asi jediný) pozitivum dne - návštěva u Ťapoušů. To se ukazuje výhoda, mít rozmístěné příbuzenstvo a známé po celé republice, zvláště pak v místech, kam člověk běžně jezdí pro váhy. Oběd byl ukrutně dobrej a výživnej.

Do Stoda jsme dojeli jakž takž kolem slíbeného termínu. Zde se opět projevil Ťapinčin prudký intelekt. Jelikož jí chlap slíbil, že nás bude čekat, nevzala si s sebou telefonní číslo. Nečekal. Nebo čekal, ale někde doma. Co bude zevlovat kdesi po dvoře jakéhosi skladu? Někde v paměti telefonu však vylovila číslo na jeho tchána, tomu se asi napopáté dovolala, ten zetě zorganizoval, no, nečekali jsme ani třičtvrtě hodiny. Přijel i s pomocníkem, otevřel vrata a ... a tu jsem ji uviděl.

Cože? Tohle mám táhnout zpátky? To někomu jeblo, ne?

Ve třech jsme to tak tak naložili, bylo to vlastně jenom ze závratí, upevnili soustavou popruhů, lan a karabin. Ťapinka zaplatila a vyrazili jsme zpátky.

No, vyrazili ...

Teď už jsem musel jet předpisovejch osumdesát. Né, že bych nechtěl víc, ale ono to zkrátka víc nejelo. Ta plocha byla zhruba metr krát dva, zkuste si přidělat takovej železnej plát na auto, ale ne jako spojler, nýbrž naplocho. Kurva, to je vynález.

Aspoň jsem cestou pochopil:

- čemu říkal Jim Lovell (v podání Toma Hankse) v Apollu 13 "tančit s mrtvým slonem na zádech".
- jak se asi cítí pilot stíhačky při přistání na letadlové lodi, když brzdí padákem
- jaká to může bejt zábava - vléct za autem handgranát na špagátku za vočko u pojistky
- jak hezky drncá D1 při rychlostech pod 120 km/h - takhle nějak to bylo, když se pode mnou jednou splašila hajtra.

A ještě jedna nová zkušenost - jak by řekl latiník - ikspíryjenc: nikdy jsem doposud na dálnici nejel v pruhu pro pomalá vozidla.

Ale jo, šlo to. Muselo. Sice zas mlha celou cestu, u Shellky na Barrandově jsem si umyl zrcátka jakousi námrazotvornou sračkou, čímž jsem dozadu viděl stejný kulový jak dopředu, vozidlo líný, co chvíla zastavovat a kontrolovat to přikurtování, mno paráda. Už mi chybělo jenom vyzkoušet prudký zabrždění, aby mi ten šajsdrek proletěl do kabiny. Zas jsem si poflirtoval světlama s kamioňákama (kteří mne předjížděli), zkrátka dojeli jsme, ale měl jsem toho tak akorát plný brejle.

V Brně jsme vytáhli z brlohů všechny schopné jedince (pakliže jste nebyli vytaženi, nebyli jste asi seznáni za dostatečně schopné), část hned po cestě (Misch), část svezla Ťapinka z okolních kopců druhým vozidlem (Kachně, Zadek, Marťan). V této sestavě jsme váhu z přívěsu sundali a po kratším nerovném boji ji i na patřičné místo usadili.

Přičemž jsme zjistili, že se z ní cestou na rozbitých panelech dé-jedničky vydrncala závaží. Dík straně a vládě za dálnici ...

Ale co, to by snad mělo jít opravit, i s opravou by to mělo být mnohonásobně levnější, než váha nová.

Avšak zatím si váha nové majitelky neváží. Jelikož neváží.

V jednom z mála bezmlžných úseků.	Zvlášť komický musel být pohled pro řidiče zezadu.	Tolik lidí bylo zapotřebí, aby s tím hovadem šlo vůbec manipulovat.

Pátek, 13.01.2006 ... Opakuji: pátek a eště třináctýho ...

To se hodí i zaspat. V pátek třináctýho mne přinutit vstávat v sedm, to by si vokolí koledovalo vo průser.

Před devátou je to rozumnější.

Už už stojím voblečenej u dveří, Ťapinka taky, jde zároveň se mnou venčit hafíky, zvoní zvonek. Pošťák, prej má pro mne velkou dobírku. Nevím, jestli tím chtěl říct velkou rozměrově nebo finančně, vobojí byla jakž takž pravda. Smýkal tam přes dva metry krabici a chtěl po mně tři litry. Jenže já věděl, oč kráčí, a nijak mne to neznepokojovalo. Ba jsem byl rád, že jsme na sebe takto natrefili. Pravda, jejich slogan: "Dnes podáte, zítra dodáme," se na případ od úterka do pátku až tak nehodí, ale dle mých plánů to stihli dobře a eště mne natrapírovali doma. Fajn.

"Kde to mám podepsat? Tady? Jo, díky ... jéžiš, těch šest korun nehledejte, to je dobrý. Táák, podepsáno, díkec, juchuchů, hned máme zábavu na víkend."

"Ehm, směl bych se zeptat, co v tom proboha je, že je to tak velký?"

"Lyže, poštovní panáčku. Lyže, běžky, samochodky, samy jedou, samy řídí ..."

Dobře, kecám, omezil jsem se na lakonické: "Lyže."

I tak jsem si vykoledoval zpytavý pohled na moji sportovní postavu a v hlavě poštovního panáčka letmý výpočet zvýšené spotřeby sádry pro tento víkend.

Ale co, kampak na nás malověrní ...

V práci pakárna furt pryč.

Mzdová oučetní Hejkal si dokázala (ani já ani ona nevíme jak) vygenerovat na disku při ukládání dokumentu skoro dvougigový soubor HTML. Nechápu zhola nic. Tím si letmo zaplácla většinu disku a dá rozum, že počítač následně nepočítal. Nicméně oprava na pět minut - dvě restart, dvě vyhledání a odstranění příčiny, zbývající minuta výhrůžek Hejkalovi, ať si dává bacha a, do prdele, nešahá na nic, čemu nerozumí.

Chlastička se pídí po nové verzi programu na evidenci kolchozníků. To mám v patrnosti, ta už o tom mluví delší dobu a tlačí jí termín, tu je potřeba upřednostnit.

Drahá Dráha z podatelny má problém s podáníma.

Na vrátnici mi vzdoruje tiskárna pro veřejnost.

Z evidence trávníků a psích hoven se táží, kdy budou mít opravenou tiskárnu? Na rovinu jim říkám, že tiskárna je opravená a leží u mne v kanclu, leč vyměnit jim ji nemohu, neboť naráz zápolím Drahé Dráze s podáníma, s tiskárnou na vrátnici a Chlastičce s kolchozníkama. Však maj pučenou tiskárnu moji, tak ať si nevymejšlej. Leda by si to sami vyměnili. Což nechtěj.

A eště další tiskárna - TaTarka naříká, že tiskárna jí po čtyřech letech provozu náhle zhebla. Od včerejška je na expresní opravě. Ba dokonce je i opravená, avšak já se pro ni nedostanu a koho bych tam poslal, taky nemám. Z protějšího kanclu mi volá Pišta a držkuje, že nemůže tisknout, neb tiskárna jim byla společná a já jí - což přiznávám - nenastavil záložní tisk pro případ poruchy vedle přes chodbu. V krátkosti rekapituluji, že jinou tiskárnu nemám, neb svoji jsem zapůjčil na evidenci trávníků a psích hoven, ta jejich jest sice opravená, leč leží u mne v kaclu, neboť jim ji vyměnit nemohu, anžto naráz zápolím Drahé Dráze s podáníma, s tiskárnou na vrátnici a Chlastičce s kolchozníkama. Tedy může Pišta buď vyměnit tiskárnu na evidenci trávníků a psích hoven a následně si půjčit moji, či případně nazout tretry a vyrazit si pro tu svou kamsi na druhej konec štatlu. Nejschůdnější možnost bude, když mi políbí prdel, zapojí invenci a nějak si poradí.

Načež mi volá Tasemnice a žádá mne, zda bych neodevzdal vypracovanou inventarizaci. Souhlasím. Neodevzdal. Jelikož to počkalo dva nebo tři měsíce na sextretariátu a já to dostal do ruky tento týden, kdy po mně Chlastička poptává upgrade databáze kolchozníků, drahá Dráha z podatelny podání, též Velkej Šéf Kvakin bude mít brzy starost, kdy bude tisknout tiskárna pro veřejnost u Tlustého Vratočuče Gaunera. Do toho mne prudí evidence trávníků a psích hoven s jednou tiskárnou, TaTarka a Pišťucha s druhou, když připočtu ty zamýšlené tři od Zdechničky a spol ze včerejška, je to už docela síla. To ani nehovořím o faktu, že bych měl stále dále laborovat se spisovým řádem a elektronickou podatelnou. Pročež, nechť se šéfová nezlobí, ale její nablblá inventarizace pro mne leží na vertikální ose priorit někde mezi suterénem a přízemím, přičemž moje pracoviště sídlí ve třetím patře. Si nevyvalím bok. Nadřízená se - netuším proč - směje. Ujišťuji ji, že si na inventarizaci si počátkem týdne vzpomenu, přičemž výhledově do konce měsíce bych na ni mohl i sáhnout (na tu inventarizaci, nikoli na Tasemnici).

Poté vypínám telefon, díky kterémužto strategickému tahu jsem aspoň následně spláchnul tu Chlastičku, Dráhu a Gaunera.

S Ťapinkou stěhujeme do její úžasné nové ordinace úžasnou starou ledničku, na inzerát od úžasně staré babičky úžasně levně zakoupenou. Babča líčí přednosti ledničky tak sugestivně, až mám chvílema pocit, že tak skvělou ledničku by si dle všech pravidel logiky měla nechat.

Jímá mne obava, zda bába nepojala inzerát jako vhodnou příležitost, jak se zbavit staré nefunkční ledničky a ještě na tom pětikilo vydělat.

Leč lednička po zapojení v ordinaci alespoň vrčí a svítí, tedy svítí jenom uvnitř, a to zpravidla po otevření dveří. Snad.

Na závěr osazujeme Všiváčka znovu sedadly, neboť zítra nebudeme nic stěhovat v kufru.

Zítra budeme stěhovat na přívěsným vozejku.

Váhu.

Váhu o váze tří metráků.

Už se moc těším.

Vůbec mne ta ordinace vopravdu začíná pěkně srát.

Nejen, že si Ťapinka nedá vysvětlit základní fakt: Když ona dle svých slov lítá kvůli ordinaci každý den - celý den, je to pořád menší zásluha, než když já lítám taktéž kvůli ordinaci každý den několik hodin. Ona totiž běhá kvůli její ordinaci. Já taky kvůli její ordinaci.

Pak přijdu domů a zjistím: Ťapinka malovala ordinaci. Za tímto účelem si půjčila od máti žebř. Následně umývala ordinaci. Nyní koupe žebř.

Kurva drát, a to my se jako mejt nebudem? K čemu potom ordinace, když ohnijem a umřem?

Čtvrtek, 12.01.2006 ... Byl pozdní večer ...

... dvanáctý leden ... havranův zval ku spaní hlas ...

Nějak na to dneska nemám. Ozvu se zejtra.

Se mi zas zdá, že situace začíná gradovat. Jak se do mne jednou pustěj moji voblíbenci, nebejvá to žádný na chvílu.

Už to ani nijak extra neregistruju, zavolaj, pošlu je do prdele, zapomenu.

Snad nejpikantnější bylo ovšem trio Zdechnička, Radunka a Kačénka ze sociálky. To mi nějak utkvělo. Dlouho, dlouho jsem o nich neslyšel, o oblíbenkyních mojich.

Plešatej šulin inžinýr - tvůrce jejich SW - jim zas cosi nakukal ... Já nevím, kde se to v tom vemeni bere. Von už se mi i vyhejbá, vždycky se zjeví kdesi vod těch jeho Moravskejch Budějic, něco jim tam dopastí v tom svým slavným programu v PC FANDu a radš vymizí dřív, než ho stihnu vyhmátnout. Ostatně dobře dělá, mám už drahnou dobu chuť mu rozbít držku, stačí mi vo něm slyšet ...

Tentokrát, nevím, co se to v něm zase vzalo, jim naklavíroval, že by měla mít každá vlastní tiskárnu. A nejlíp rovnou lejzrovku. Že prej by cosi potřeboval "sjednotit" a kdesi a cosi. Prostě neumí ty zvratky v sestavách posílat na síťovou tiskárnu. Dyť to říkám - piča jak zvon.

Ale ty tři grácie se toho hned chytly. Jim to už dlouhou dobu dělá problémy, když si jedna pošle něco na tisk, pak si pro to musí jít, případně jí to ta druhá musí podat. Hrůza. To nikdy nikdo nikde neviděl, takovou práci. Ach ach, jak je to zatěžuje. Takový dyliny aby jeden pohledal.

Každá vlastní tiskárnu prej, chachá, kde to kurva sme? Na začátku devadesátejch let? Aj bych těch třicet tisíc skousnul, ale kdo by v tom do zblbnutí furt měnil tonéry? Navíc - tři tiskárny místo jedné, to se rovná trojnásobku závad. A že tyhle jich dokážou vyprodukovat, jak jsou vynalézavý.

Normální je jedna tiskárna na patro. Tendle ouřad je děsně blbě architektonicky řešenej, navíc tam leze veřejnost a nemůže začasté někdo něco vytisknout, nechat kokoťáka čekat a jít si kamsi pro papír, zvlášť né na sociálce, to dá rozum, tiskáren máme hustší síť, po nějakejch takovejch skupinkách, támhle matrikářka má sólo pro sebe nasyslenou, přestupky, podatelna, životní prostředí. Ale třeba sextretariát - tam tiskne sedm lidí ze šesti kanclů na jednu, snad jenom právnička Irma má jednu na hlavičkový papíry a příruční elaboráty. Stavební ouřad - celý patro jednu lejzrdžetku čtyřlitr. A že ti hroutí nějakejch papírů. Majetkovej vodpor totéž.

Tydle tři maškary maj jednu pro svůj kancl. A bude jim to dělat problémy? Eště bych to tak pochopil u Zdechničky, to je taková asimetrická maškara (asi metr na výšku, asi metr na šířku, asi metrák váží), vostatním to nežeru. Chápu, budou nový typy vobálek, možná jim budem muset vodlehčit a vyjít vstříc, já bych jejich džob s těma "klientama" nebral ani náhodou, ovšem propracovaly se tam vlastníma "schopnostma", když už byly jinde neupotřebitelný. Můžou dostat jednu výkonnější s několika různejma podavačema, třeba. Ale třeba si taky přeskládaj stoly, aby k tomu každá došáhla.

A hlavně - jak eště jednou uslyším vo čase, bude zase peklo. Dlouho jsem jim dal všem pokoj, ale na tenhle popud jsem zase kouk do internetovejch statistik ... Dobře, chápu, zkusit to na mne musely, říká se: do ní nebo po ní, ale eště jednou nekerá ta pitcha békne, dojde na to druhý - zaříznu jim přístup na net a hned bude mít každá dvě hodiny za den navíc. Co chodit si pro tisky, aj kankán si tam budou moct střihnout.

Kurva, to sem se zas nasral. A tak to šlo, nekecám, celej den.

Večer jsem se přesunul do hospody s Kamsenanáshrabeťákama.

Přijdu, slezu po schodech kamsi dolů k výčepu, kejvnu na pozdrav, kejvnu eště jednou, když se serevírka ptá, esli mi má přinýst Kofolu.

Jakási skrumáž tam. Pravda, měl jsem trochu zamlžený brejle, ale působilo to na mne dojmem, že tam dělá u pípy špunt jakási stará šedivá notně odpudivá baba, říkám si, co se tam budu cpát, voběhnu si to dokola, to je takovej průchoďák ...

Stará šedivá notně odpudivá baba jest udivena a táže se, jestli se k ní jako neznám nebo co? Ona je to totiž ex-kolegyň Mlhuna, jež právě ostatním objednává platíčko panáků, neb má narozeniny. Čtyřicet tři let.

Po odmlžení brejlí jsem tedy musel korigovat: stará, notně odpudivá baba, s melírem.

A to jsem velkoryse pominul i tu ranní epizodu, kdy jsem pučil Ťapince Všiváčka, neb si potřebovala odvízt jakýsi stolky do své úžasné nové ordinace, opovrhl jsem jejím Skrčkem a vyrazil do práce MěHroDem. Poprvé letos.

Grandiózní.

Čtvrt hodiny navzdory liteře jízdního neřádu nejelo lautr nic.

Když připočtu cestu na zastávku, vyšplhal se tím DPmB na skvostnou průměrnou přepravní rychlost 7 km/h. To je moje rychlejší chůze.

A dík tomuto jsme ani nemohli vzít z hospody Péťu Hromádkojc, neb si mne tam Ťapinka za cenu večeře sic vyzvedla, avšak sedadla nechala doma, neboť zítra hodláme transportovat ledničku.

Středa, 11.01.2006 ... Slabší povahy ...

Ťapinka se snesla na zasedání slepejšpárty s prohlášením, že byla skrz svoji novou budoucí ordinaci několik hodin na rozličných ouřadech, pročež se musí podnapít. Takto poručila sobě rum coby terapii.

Tak se pozná chabrus na nervy.

Já byl na ouřadě celej den, všecky svoje favority jsem si pilně oběh, jako by se proti mně spikli, většinu těchto jednání pouze komentuju lakonickým heslem: "... a pak nechlastej a nekuř," přičemž skutečně po jenom některých vybraných hovorech musím vykouřit i několik cigaret. Avšak večer jsem si hravě vystačil se žlutou brčou - Kombajnérkou.

Snad abych trochu napravil včerejší jízlivost ohledně rozměrů ošacení - ano, také by mne ještě včera nenapadlo, že budu potřebovat běžkařské boty - dle Botasácké velikosti - číslo 48.

Úterý, 10.01.2006 ... Východní filozofie ...

Pod záminkou pořádání zimních sportovně-rekreačních vycházek nadirigoval jsem Ťapinku do prodejny k jedněm svým oblíbeným Pingpongům za účelem zakoupení zateplených kalhot a polosportovní bundy s fleecovou vložkou. Pro mne samozřejmě taky, ale já to mám jednoduché: u oděvů s unifikovanými velikostmi prostě přijdu, vezmu to největší a zase jdu. Poslední dobou to bývá čím dál častěji XXXL. Co se šířky týče, vypadám v tom "nedbale elegantně", čili jako hastroš, ale aspoň mi rukávy dosahují někam k zápěstí a nohavice plus mínus do oblasti kotníků. My, pavouci, to máme těžký.

Né tak Ťapinka - pan Vietnamec jí podává kalhoty, že ty jí akorát padnou, Ťapinka vyčká, až se otočí a začne prskat:

"Cóóó? Já a XL? Nikdy. Toho bohdá nebude."

Za prodavačovými zády tiše propašuje gatě zpět na stojan, lapne velikost L a zmizí v kabince, odkud se pak notnou dobu ozývá lítý boj, narážení do překližkového ostění a praskání švů. Souboj hmoty a ... hmoty. Zpočátku to vypadá na plichtu, neboť není jasné, zda dřív exploduje Ťapinka nebo kalhoty, kalhoty nakonec vítězí. Ťapinka je rezignovaně svléká a posílá mne pro ty: "... o kapánek větší".

"Pani mós malá?"

"Nee, paní moc velká či spíš tak trochu široká, hehe."

"Ale kalchota pani mós malá?"

"A jo, to jo."

"Nó, to el, já chnét šíkal iť-el. Kášdý félikost já chnet fídim."

"Vy říkal, já říkal, ale paní si pořád myslí, jak je hrozně hubená."

"Kášdý paní tak myslí ..."

Na tom něco bude. Ale kdepak XL na Ťapinku, to jenom tentokrát, s tou zateplenou vložkou.

Pondělí, 09.01.2006 ... A to jako vopravdu?

To fakt eště není pátek?

Já mám dočista pocit, že už by bejt měl.

Neděle, 08.01.2006 ... Cikánský butik ...

Neboť Ťapinka neustále maluje ordinaci, byl jsem kromě péče o psy pověřen nákupem, by mohla Ťapinka prací zmožená dostat do huby. Tedy večeři. Jakože večer.

U Blberta na parkovišti jsem viděl výjev, kterak Cikánka na první pohled cosi mocně ládovala do kontejneru s ošacením pro charitu. Na druhý pohled jsem zjistil i co - malého Cigoše. Původně jsem se domníval, že hurá, jedna z těch asimilovaných, co se sžila s většinovou kultůrou a chce se o svoje přebytky obnošeného ošacení podělit s potřebnými, jenom zápolí s ovládacím mechanismem. Ona tam místo toho láduje malýho Dezidera, drží ho za nohy a tento Dežo tam v akrobatické pozici loví v útrobách kontejneru, přičemž vybrané použitelné kusy artistickým výkonem lifruje Eržice ven. Erža ho drží za hnátu, aby jí tam nespad celej. Copak o to, to ona by si promptně vyrobila novýho, dyk se množej jak kobylky, pro jednoho spratka by asi moc lítosti nebylo, však takový morče taky až tak neprotestuje, když jeho potomky krmí terarista hady, ale tohoto by asi byla škoda, neb je už pracně k pychu vycvičen. Či to mají Cikáni jaksi už tak nějak od přirození?

Ostatně moje chyba, takový přílišný ranní optimismus. Když vidím Cigoše, nemám předpokládat nic dobrýho, má se mi vodevřít kudla v kapse a mozek přepnout na vyšší stupeň pohotovosti. Však to je ta jejich "odlišná mentalita", gádžo Darwin by o nižších vývojových druzích doved barvitě vyprávět.

Na druhou stranu - je to právě pro sociálně potřebné? Je. Tak se prostě obsloužili. To je pořád v novinách psáno, kde a jak u humanitární pomoci selhal distribuční mechanismus, vida, a takhle Cigoši dokážou tento chybný článek řetězu svépomocí eliminovat. Vlastně k dokonalosti dovedeno. Co nepotřebujete a mohlo by ještě někomu posloužit, nechte prostě někde na patřičném místě, ona to nějaká Cikánská tlupa objeví a zužitkuje.

Škoda, neměl jsem u sebe foťák a na "focení" telefonem to bylo moc daleko, zrovna s lupem končili. Však k čemu taky? Maximálně jako ilustrace sem. Zavolat na ně fízly? Se svou reakční rychlostí by se tam doloudali tak navečer, a i kdyby, však jde vlastně o odpad, tak jaký zas s tím velký sraní, uznávám. Sice jsou to hadry původním určením pro houmlesy, kteřížto jsou mi pořád o třídu sympatičtější než tahle svoloč, ale účetní hodnota patrně nula nula nic, co s takovou veteší? Ani kdyby byl policajt co k čemu, s tímhle by asi nic nesved. Brát takovýho Cikána rovnou u kontejneru brokama, to taky nemůžete, ani ostatní zvířata se nesměj střílet u krmelců.

Prostě hnus ...

Sobota, 07.01.2006 ... Hokejové okénko ...

Mezi kompletací jednoho počítače, instalací jednoho počítače a předáním jednoho počítače jsem už ale vážně potřeboval pauzu. Ťapince se zastesklo po malování (však taky poslední rok malovala jen jednou - od června do prosince) a vyrazila si aktivně sama vymalovat svoji novou ordinaci, čili jsem vyvenčil pséky, uchopil telefon a takto skrz něj ku panu Strakapoudovi hovořil:

"Zdar ptáku, co takhle se jít podívat na hokej?"

"Jo. Du. Původně sem chtěl jít, ale samotnýmu se mi nechtělo. Kdy a kde?"

"Vo třičtvrtě na pět, tam, co minule."

"Budu tam."

Trochu strategická chyba s tím místem a hlavně časem, uznávám, Kometa proti Ústí, to chtělo vidět jaksi moc lidí, fronta až na zastávku eště při začátku utkání, byli jsme rádi, že jsme se dostali dovnitř v půlce první třetiny. A to eště na jakýsi mizerný místo dole skoro u mantinelu, vidět odtam bylo blbě, fotit se odtam nedalo vůbec ... pročež jsme se o přestávkách posouvali vejš a vejš. Což ovšem zas nebylo až tak jednoduché, natrefit tam vůbec na jakýkoliv místečko, skutečně tam skotačilo přes šest tisíc lidí, hmm.

Hokej, jak by řekl pan pseudohokejista a irský gastarbeiter Chocho, to je taková víceméně slabomyslná hra:

Většinou se dvě party barevnejch panďuláků jenom tak za takovým gumovým kolečkem honěj po ledě,	válej po ledě,	dávaj si do držky, vošahávaj se a vosekávaj se baldičkama,

někteří se více úspěšně	a někteří méně úspěšně pokoušej to kolečko chytit.	Ti, co chytají víc úspěšně, maj vobčas čas se i uprostřed hry nudit.

Pěkné to bylo, na podívání, pokud jsem se tam nemusel honit po tom ledě já. Mně tak obecně stačí led na parkovišti a už su vzteklej jako pes. Natož to ještě vyhledávat.

Kometa Brno vyhrála nad HC Slovan Ústečtí Lvi krásných 5:2.

Každého Brňana to musí potěšit. Třeba mne to potěšilo. A ani mi nevadilo, že jsem si z dobrého rozmaru mírně nepatrioticky a nekolegiálně vsadil na Ústí - sympatie jsou sympatie, byznys je byznys, v tomto případě - nutno připustit - pěkně na piču byznys. Ale co by jeden Kometě neodpustil, že? Hlavně, že vyhráli, no ne?

Taková obsáhlejší fotopokusogalerie ...

Pátek, 06.01.2006 ... Rozpačitě ...

Ani tak nějak nevím ...

Makám furt jak voteklej, doháním ten přesvánoční skluz, chce se mi spát.

Na dotazy typu: "Jak se máš?" avšak stále odpovídám, že dobře.

Aspoň tím naseru eště pár lidí.

Čtvrtek, 05.01.2006 ... Ťapinka snáší ...

Ano, snáší rozličné propriety do své úžasné budoucí nové ordinace. Tedy "snáší" ve smyslu "nosí ze širokého okolí", nikoli po slepičím. Ač třeba by i na to intelektuálně měla, musím se jí zastat, takovou prdelí zase nedisponuje, aby jí to prošlo. Tak třeba kupříkladu dneska si vymyslela skříň, skříň šatní, docela malou, na inzerát, považ, za pouhý dvě stovky. Čím míň dá taková Ťapinka za skříň, tím víc bude moct investovat do všelijakejch těch zvířatomučících hejblat. Hmm.

To mi hlásila už dopředu, že po sedmé večer bude potřebovat větší auto a nejlépe i se mnou - řidičem a nosičem, ona ta skříň je sice docela malá, chabej metr nebo metr deset krát metr šedesát, ale přece jenom s Favoritem by to asi nebylo ono (a kdo jí říkal, ať si koupí větší auto? ha?), jest třeba na to Všiváčka s jeho ohromným kufrem. Takto jsem to vzal na vědomí: po sedmé, malá skříň, větší auto.

Až při samotném aktu mne napadlo si ten kufr a hlavně díru do toho kufru přeměřit. Výška by mne až tak nebrala, metr šedesát by se měl bez sedadel vlézt, kdyžtak to nechám votevřený, ale ty zbylý rozměry ...

"Eeh? Říkala jsi metr deset plus mínus něco? Třeba metr dvacet?"

"No, nějak tak, ale spíš jenom ten metr."

"Jo, to je specifikace. Metr s bídou, metr deset za hlasitého modlení a jenom možná. Hloubka?"

"Já nevím, snad šedesát?"

"Aha. A furt trváš na tom, že je to 'malá' skříň? Dočista malušenká? Já si tím nejsu jistej, tady jak to jde tak zešikma, ty vzpruhy zadních dveří a támhle přes oblouky blatníků. Hmm, hmm, já to vidím spíš tak na střešní nosič."

"A ten máš kde? V garáži, co?"

"Jo. A?"

"No, to sis vzpomněl brzo. Už jsme tam měli bejt."

"Jak - měli bejt? Měli jsme tam bejt po sedmé, je sedm, tak co křečuješ? Já žil v domnění, že povezu malou skříň."

Se ví, ženská ženské nabízí skříň, tak metr nebo metr deset širokou. Ha ha. To může bejt klíďo taky metr dvacet nebo i třicet, pokud to měřila vytahaným krejčovským sviňovacím hadrometrem. Že si nedokážou vyjasnit rozdíl mezi "v sedm" a "po sedmé", to už není můj problém, jak jsem Ťapinku taky ubezpečil, navíc jsem musel ještě natankovat a, mám-li to táhnout na střeše, také se stavit v práci pro další gumicuky, který jsem tam kdysi nechal, jelikož jsem střešní transport ničeho v dohledné době nepředpokládal.

V sedm čtyřicet jsme byli s přehledem na místě. Po sedmé. Co má bejt?

Moc fajn. Třetí patro. To za prvé. Rodinka jak z grotesky a skříň jak hebedo - z poctivejch fošen k tomu. Chlapík mi to aspoň pomoh dosmýkat dolů a hodit na střechu Všivejše. Já to přikurtoval gumicukama - dost srandovně, dlužno podotknout - a jali jsme se ujíždět ku ordinaci. No, ujíždět, pomaloučku polehoučku se sunout. Hezky třicet, v pravým pruhu, chraň pánbůh toho chodce, kerej by se mi dneska vodvážil hópnót do cesty a nechat mne otestovat brzdy. Skončil by mi na haubně a přimáčknutej víc jak půlmetrákovou skříní. Mne se i okolní řidiči báli předjet a poslušně se tou třicítkou vlekli za mnou, ač jsem pravým kolem drhnul vobrubník. Zcela samozřejmě jsem zamítl jet Husovickým tunelem, pokud se mi to sesype, bude to průser, pokud by mi to slítlo v tunelu, je to vo kejhák.

Neslítlo nic, jel jsem fakt jak s hnojem (ahoj Ťapi) a přeci jenom jsem to asi přivázal minimálně přiměřeně. Navíc jsme to měli celou dobu pod kontrolou a nakloněnejma špíglama jsme furt kontrolovali případnej pohyb.

O to zvědavější jsem byl na závěr, kterak to budu jenom s Ťapinou páčit dolů. Furt se holedbá, jak za rok praxe mimo jiné i u krav a jinejch dobytků posílila. Mno, teď ji ta jistota začala hbitě přecházet. Bejt bůkmejkr, moh jsem vypsat kurs na sázku: zlikviduje mi tím dveře nebo blatník? Nebo jenom urve zrcátko? Moc fajn představa - skříň za dvě kila a dva litry škoda na karoserii.

Nakonec to odnes jenom takovej menší šrám přes dveře, pět minut jsem držel skříň v luftě jednou rukou a ramenem a jenom Ťapince ukazoval, kam se má postavit, jak to má kde uchopit a co budem dělat potom. Zvedneme, uděláme úkrok stranou, tuhle stranu položíme, skříň vztyčíme. Pošoupla a jala se spouštět bokem skříně přes lak dveří v místech u sloupku:

"Kurva, zvedni to a di s tym vod teho auta."

Zvedla a šla. Jak prosté. Proto jenom ten malej šrám. Že jsem si ten monolog předtím nevodpustil a jenom na ni prostě nezařval.

Mno jo, postavili jsme tu krávu (teď mluvím už zas o skříni) na zem, trochu se k tomu líp postavili a spojeným úsilím to naněkolikrát dopravili na místo určení.

To byla zase věc.

Malá skříň.

No ano, už jsem často viděl i hovadštější (ačkoli pro potřeby transportu obvykle rozložitelné), hmm, tak třeba Allora s Bobšem mají hned čtyři, nebo taky ... ále, to je jedno. Prostě hovadštější skříně existují. Takže na tom nejsem zas až tak blbě.

Středa, 04.01.2006 ... Zaříkávač koní a cedulka ...

Včera jsem u Kachněte viděl zase novinku - procesor, kterej přežil teplotu takřka sto stupňů. A to oním "takřka sto" nemyslím třeba pětasedmdesát, nýbrž krásnejch 98.5°C. Funguje doteď. Pěkné.

Dnes u Fandy z pičérie zase krásnou sbírku trojskejch hřebečků. Prej si koupil novej modem pro eurotelecí připojení, jenom nějakou chvilku brouzdal sem tam po internetu, nějakej ten mail, sázkový kanceláře, dvě odpoledne porno a ... a už to nefunguje. To jsem si zas připadal jak ten zaříkávač koní, takovou stáj Šemíků odtam vyhnat, to dá fušku - s tím lemroidním modemem na čtyři hodiny.

Obojí zkušenost bych si byl i odpustil. To Kachně spolklo taky pět hodinek, ba i víc, když to počítám i se čtyřicetiminutovou cestou z Líšně na Lesnou skrz závěje. Na té cestě jsem potkal všehovšudy dva odvážný řidiče, jednu zbloudilou dodávku, couvající noční autobus (ač kolama točil dopředu), dva traktory s pluhem a dva sypače. Tfuj.

Takhle se platí za klidný a nerušený Vánoce. Kurva drát.

Dneska jsem taky pro letošek poprvé viděl svoji šéfovou Tasemnici. Se ví, že mimo jiné přišel na přetřes "protikuřáckej zákon".

Jestli jsem to správně pochopil, tak to celý vážně zajímá dvě zanedbatelný skupinky - militantní nekuřáci se nespokojej s předpisem, ječej jak postřelený krysy a volaj po tvrdé represi. Co jsem čet ve zprávách, mnozí z nich oprášili bonzácké zkušenosti, ba dokonce i někteří koukaj z vokna triedrem na nejbližší zastávku a zjištěné delikty za tepla hlásej na fízlárnu. Naproti tomu militantní kuřáci špekulujou, jak je přechcat, vymejšlej milión stupidit, kterak není zastávka přesně definovaná, jak se na to budou vymlouvat a jak za odměnu budou těm prvním festovněji bafat do ksichtu k vobědu v hospodě. Vylízaní jedni jak druzí.

Normální kuřáky i nekuřáky to valně nezajímá a jenom dumaj, jak z toho ven, aby se koza nažrala a vlk zůstal celej.

Stejně tak tasemnice mínila, že se nejdřív poptá dneska při nějaké pochůzce na Magorátě a na dalším takovým ouřadě, pak se uvidí, zda z toho máme dělat kovbojku, nebo to nechat vyšumět do ztracena.

Volala mi následně do města - taky jsem štrádoval kdesi po čertech a ďáblech, že tam všude to berou ohromně vážně a všude mají předpisově na dveřích vylepený varovný tabulky, ty, nad kterejma jsme se právě zamejšleli. K dostání jsou prej kdesi, jenom neví kde, neboť odpovědná osoba jí sdělila, že je koupili na "třídě Říjnové revoluce", což si nikdo z nás nepamatoval, která ulic se tak za bolševika menovala. Odpovědná osoba na onom ouřadě zas neví, jak se ulic má menovat dneska - mně je to teď už jasný, že jde o Milady Horákové, jenže ve městě jsem to neměl moc jak zjistit. Aspoň je vidět, jaký struktůry kde pracujou.

No co, zpátky u nás v kuchyňce jsme dali hlavy dohromady - tedy já, Tasemnice, sextretářka Milaska a právnička Irma. Paradoxně čtyři z pěti nejskalnějších sádrovejch ježků (latinsky echinus gypsus) na ouřadě, do party už nám chyběl jenom Malej Šéf Jůhelák, ostatně taky tam chvilku vočumoval. Nekuřáka by to ani nenapadlo. Vymysleli jsme kompromis. Na jednom ouřadě mají tabulky prefabrikovaný, dokonce červeným písmem - což je ovšem proti zákonu. Na druhým maj tabulky s černým písmem, ale zase bez piktogramu. To je taky proti zákonu.

Já tedy vyrobil tabulku velikosti A4 s černými písmeny a piktogramem, ovšem písmena jsou pouze 3,5 cm vysoká a piktogram černobílej, ač v nařízení vlády je jasně barevnej. Tedy taktéž tabulka proti zákonu. Ale co? Prostě se to teď prdne na vchodový dvéře a pak ať se s tím popere Mirajz, řidičo-údržbářo-bezpečák. Ten v tom umí chodit.

Mimochodem - kterýho debila u takovéhle fíčoviny napadlo taxativně stanovit velikost písma - na pět centimetrů? Dyk to se na normální á-čtyřku nastojato nevleze, naležato tam zas nedostanu nějak rozumně ten vobrázek. To si mám na dveře vyvěsit plachtu vod trambusu? Už takhle je to dvakrát větší a výraznější než voznačení ouřadu, vo ostatních informacích ani nemluvím. Zdravej rozum říká, že je na piču vědět, že se v budově nesmí kouřit, když díky takovýmu nápisu si pořádně nevšimnete, do jakýho baráku že to lezete a vodkdy dokdy tam jsou. A su ohromně zvědavej, kdy se to vobjeví na každé té pověstné zastávce, jinak dopravní podnik přece porušuje zákon. To jsem dlouho nežral.

Ale pobavili jsme se u toho skvěle. Nejvíc se řezal smíchy Tlustej Vratočuč Gauner, když mne popadla iniciativa, jelikož šlo o nesmírně závažnej a vodpovědnej úkol, a šel jsem to na vchodový dvéře vylepit vosobně, ausgerechnet já.

A jak trefně pravila Irma:

"Vyráběje cedulku 'Zákaz kouření', vyhulili jsme kuchyňku do modra."

Úterý, 03.01.2006 ... Zapad jsem jak vlastenec ...

... je čtvrt na dvě ráno, právě se mi skrz závěje podařilo probojovat dom. Ani mejt se nejdu. Maximálně tak si vyčistím rejče.

Pondělí, 02.01.2006 ... Vesele, vesele ...

... do továrny dělník jde ... vesele si poskočí, když se soustruh roztočí ...

No, nebylo to s tou rachotou až tak žhavý. A já z toho měl i málem nerva a malej kyblik. Pche. Znovu podotýkám - málem ...

Ač to může znít jakkoli neuvěřitelně, byl jsem v práci v naprosto abnormálních 7:50 - tipuju, že tento rok taky naposledy. To jsem byl puzen jakousi zodpovědností, hned ze startu jsem musel asi do devíti vykonat několikero závažných nastavení pro nový rok, by mohli ingósti pro letošek otevřít stavidla své invenci pro komplikování věcí veřejných.

Pak jsem se mohl zabývat dašími tématy na pořadu dne.

Vstoupily s patřičným mediálním humbukem k prvnímu první v platnost dva zásadní elaboráty, jež se mne bezprostředně týkají:

1) Jistej novej "Správní řád", čili takovej ve své podstatě harmonogram, kterak a v jakých časových horizontech bude vobčan na ouřadě pruzen, pakliže bude tak blbej a vejde s ouřadama v styk. To by mne až tak nebralo, z hlediska osobního se ouřadům vyhejbám jak čert křížu. Pracovně pak o tom musím získat jakejs takejs přehled, několikero agend tomuto přizpůsobit a následně to postupně klíďo píďo pustit z hlavy.

2) Zákon číslo 379 / 2005 Sb., jenž hovoří mj. "o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky" a dalších podobných zmatech. To je zákon a chca nechca se jím jakožto vobčan a státní skoroouředník k tomu musím řídit. Po bedlivějším studiu tohoto spisku jsem naznal, že to s ním taktéž nebude tak žhavý a též se na to mohu po pár drobných úpravách do budoucnosti s ledovým klidem vysrat.

Zapálil jsem si cigáro a dal se do pídění po podrobnostech.

Správním řádem se všichni zaklínají jak mantrou už vod začátku listopadu. Zajímavé, že mi ještě nikdo nedokázal specifikovat, co budou chtít po mně. Má fungovat elektronická podatelna nějakým, řekněme, propracovanějším způsobem? Má. To vím i já, coby byrokratická lama. Ovšem jak? Ví Bůh. A DrDol a Tasemnice, leč DrDol ještě někde střízliví po Silvestru, Tasemnice vzdor poslední ofenzívě ministerstva zdravotnictví skotačí někde po felčarech. Chlastička, takto zástupkyň DrDol, to má za pár do důchodu a na ten měsíc se onýma skopičinama nehodlá zalamovat, šéffinancová Léňa, zástupkyně Tasemnice, se rekreuje. Velkýho a malejch šéfů se na to nemá smysl ani ptát. Ti tam vod toho nejsou. A taky tam nejsou. Tak co? Já si nevyvalím bok. Mně ostatně nevadí, když mi nová elektronická podatelna bude ještě chvíli ležet v koutě v instantní podobě. Aspoň se mi v těch místech nepráší na koberec. A dokážete si představit, jakou plochu koberce takový na prvočinitele rozložený písíčko dokáže vochránit.

Ostatně jakmile se nějaká relevantní osoba zjeví, nechám si v prvé řadě dle §8 odst. 3) zákona 379/2005 Sb. označit pracovnu uvnitř "Prostor vyhrazený pro kouření", pro sichr pokud možno doplněno zvenčí o "Zákaz vstupu". Pak budu mít na špekulování o správních řádech a nesprávných neřádech klid a nebudu neustále obtěžován nesvéprávnými neřády - vobčany - s jejich tupým: "Mhé, brý den, paní matrikářka dneska nematrikuje?" No tak se šla vychcat, boha jeho, kvůli tomu nemusíte burcovat vypočítavýho technika, ne?

Podtrženo a sečteno - obojí pro nejbližší dobu není hodno zřetele.

Čili jsem se mohl věnovat svým problémům. Pověřila mne kupříkladu Ťapina, abych kontaktoval kolegyň Ťápinu (neplést s Ťapinou), od této zvěděl náležitosti k nové ordinaci a nechal Ťapinu nasměrovat k nějaké Ťápinině (neplést s Ťapinou) známé na spřáteleném ouřadě, v jehož působnosti bude se Ťapinina ordinace nacházet.

Kdepak, žádná protekce, klientelismus, korupce. Pouze prostá přátelská výpomoc - já Ťápině (neplést s Ťapinou) vylíčím po svém, cože se bude za mocné úpravy v budoucí ordinaci dít: "A tam je takovej na piču plac, je potřeba to hen nejako rozjebat na takovou nudlu menší a nudlu větší, já, páč vo tem hovno vim, tam pošlu spolužáka Butrusa a ten tam namrdá nějakou šprajcku z takové té sádrové sračky." Ťápina (neplést s Ťapinou) to přeloží do té jejich ouřední kódované řeči, kde se to hemží samejma "stavebníma úpravama", "demontovatelnejma příčkama", "změnama užívání" a kdovíjakejma odpornejma termitama, případně víceméně viribus unitis sesmolíme potřebný lejstra (někdo více, někdo méně), takto posléze Ťápina (neplést s Ťapinou) onu informaci přetlumočí jí spřátelené duši z cizího ouřadu, za kteroužto pak namaká Ťapina s dopředu vybavenejma lejstrama a případný dotazy jí jenom to vodkejve jak houpací kobyla. Aby někde nedošlo k mejlce a Ťapina nebyla následně popotahována. Teda tak si to aspoň představuju já. Či přinejmenším doufám.

Ťápině (neplést s Ťapinou) jsem tedy dnes přednesl první část podkladů a nechal ji v tom podusit. Jako bonus jsem z ní vyrazil dva reklamní nerezový hrnky. Ano, správně, to nemá žádnou souvislost. Jen prostě Ťápina (neplést s Ťapinou) měla dva reklamní nerezový hrnky, jejichž možnost využití pro ni byla chabá, z kteréhožto důvodu v návalu jakéhosi nezvyklého altruismu mi jeden věnovala s nadějí, že mi bude stejně na piču jako jí. Odtušil jsem s mnoha díky, že se moc plete, takovej nerezovej hrnek je ukrutně skvělá věc kupříkladu na čundr, kde si bude moci do něj Ťapina odlejvat moje (bohužel moje) kafe a rvát si do něj ten svůj cukr. Uvařím ešus, Ťapině odleju, ta si osladí a bude kynout. Hrnek ku Ťapinině kynutí dobrá věc. Ťápina (neplést s Ťapinou) se zadumala, načež mi věnovala i hrnek zbejvající, neboť prý nebudu prase a nebudu lemtat kafe z ešusu, ač jsem ji několikrát ujišťoval, že tak mi to vyhovuje (bejt prase i lemtat kafe z ešusu).

Suma sumárum - správní řád nula bodov, "protikuřáckej" zákon nula bodov, na lejstrech k vordinaci se pracuje, máme dva nerezový hrnky, já nebudu za prase a Ťapina bude kynout.

Moc fajn. Teď abych Ťapině jako kompenzaci cukru v kafi v hrnku koupil běžky.