Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Červenec 2006

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Pondělí, 31.07.2006 ... "A vy nevíte, ...

... že po návratu z dovolenky se máte hlásit velícímu důstojníkovi?" (zastupující velící důstojník M.A.S.H. 4077 mjr. Frank Burns)

"Jsem doma, zlato." (kpt. Hawkeye Pierce)

Tedy - co se týče Sázavy - jsem doma, zlato.

Z vody jsme se postupně pozvraceli víceméně všichni, tedy zatím více, méně ještě někde bloumá. Z pozvrátivších se někteří dorazili domů předčasně (1), dle plánu (1), o něco později (drtivá většina). Jeden člen se dle mých informací zaběh.

Jsme víceméně celí. Tedy každý je více celý než méně. Úplně celý není nikdo, úplně necelý také ne.

Krátká rekapitulace:

- Vyřazený policejní svetr v kempu může byť i nechtěně obstarat jistý respekt

- Rozšmelcované koleno a díra v boku člověka nenasere tak, jak zprohýbanej nerezovej řemínek vod hodinek

- Mám rozšířený slovník zakázaných slov, např. nad jezem je mi kategoricky zapovězen výraz: "To je jenom takovej 'laláček'."

- Vyměnit v lodi neurotika za debila není žádná výhra.

- V peřejích ser na lidi, zachraňuj čubku (opravdu hovořím o psici, nikoli o Ťapince)

- Čubka se ti odvděčí.

- Dlouhá předlouhá léta jsem si vystačil s vyhrožováním a reálně nemusel vztáhnout na háčka pádlo. Leč všeho dočasu a dost bylo planých proklamací.

Čtvrtek, 20.07.2006 ... Zpravodajská kompilace a vedro ...

Z teho hicu všici pomalu blbnou a mám takovej nejasnej pocit, že ze všeho nejvíc novináři.

Policejní prezident načapanej při hodně naddimenzovaně svižné jízdě dobrovolně za přestupek odevzdává řidičák a eště prachy na sirotky (nebo kýho čerta). Což třeba já kvituju od fízlovskýho papaláše jako dobré gesto sebekritiky a krok správným směrem, jiní lační po drastičtějším postihu. Pisálkovi to nestačí a nezapomene si ve své tuposti přisadit, že vraj by smrtelník za to dostal aj třináct bodů. A nic mu, hňupovi, nevadí, že nikdo a za nic nemůže dostat víc než sedm bodů najednou. Inu, vypadá to takto dramatičtěji ...

Arabáči chtěj zas po čase zahnat Židy do moře a tito se jim chystají pro připomenutí opětovně nakopat prdel. Vlastně už kopou. Chválím a tleskám. Velkoryse pomíjím drobné detaily, jako třeba kdo si tentokrát (znovu) začal a kdo nesplnil část dohody "my vám pustíme váš jižní Libanon, vy si doma odzbrojíte Hizballáh". Mne spíš zaráží formulace, že Izrael výhradně "útočí", "bombarduje" a "ostřeluje", kdežto Hizballáh jenom "vysílá rakety". No eště že nenapíšou "mírumilovně". Mi to připomíná ten vtip o ruským traktoru napadeným dvěma čínskými tanky ...

A to už se vůbec nezaobírám sérií článků na téma "V létě je horko".

Rozumnej počin mezi tím vším blbnutím je:

KOMBAJNOVA PETICE NA PODPORU SILNIČNÍHO ZÁKONA (jinak viz http://kombajn.bloguje.cz)

Abych pravdu řekl, to všechno jsou malý věci. Chuj s tym a sere pes. Mne momentálně nejvíc děsí jiný zpravodajství ...

V tuto chvíli má Sázava bídnejch 9 cm nad splavnost na vodočtu v Nespekách a klesá.

Jo, teplíčko je teplíčko, ale všeho moc taky škodí. Mohlo by sprchnout. Copak mohlo, já na to sázím a spoléhám.

Středa, 19.07.2006 ... Obšírné zhodnocení ...

... náročné mnohadenní přípravy nadcházející krkolomné a dobrodružné vodácké výpravy:

JO, TO PUDE !!

Úterý, 18.07.2006 ... Pomoc, dítě ...

Po delším čase zašel jsem za spolužákem Butrusem, šáhnout mu na noutbuk, převést účetnictví na novou verzi, vyžrat jim meruňky a angrešt.

K mému mírnému zděšení se mne za těch už X návštěv přestalo bát tamější dítě. Tvrdošíjně mne oslovuje "strejdo", jak kdybych se s ním chtěl nějak kamarádit, snáší mi z celého bytu rozličné mrtvé zvířectvo (tedy neživé - plastové, plyšové a dřevěné), obkládá tím klábosnici noutbuku a objasňuje, co je co. Pravda, u některých výrobků hračkářského průmyslu bylo takové vysvětlení zapotřebí.

"Nesmíš na strejdu pořád mluvit, on potřebuje něco udělat ..."

"Cože? Já?"

"Chtěl jsem říct, že strejda něco dělá, tak ho nemůžeš pořád rušit, víš? Ukážeš mu zvířátka potom. Ačkoli, já mu do toho taky furt kecám ..."

"Klídek, chlapče, to je v pohodě, já vás s přehledem zvládnu ignorovat voba ..."

Aspoň tak, že si piškot nechal nakukat, že to pruhovaný není žádná zebra. Žádný zebry nejsou, to ví každej, to si jenom vymejšlej hloupí rodiče, aby z děcek mohli dělat blbce, působit jim v tom maglajs a potom se na ně vytahovat. No schválně, když to porovná s tím jednorožcem a vodmyslí si ten roh - dyk ta jakože zebra, to je vobyčejnej kůň, jenom má na sobě pyžamo.

Hehe, a teď ať s tím vyrukuje na učitelku ve školce.

Každopádně poučení - nechodit na návštěvu ke známejm se šklebákama tejden po holení.

Pondělí, 17.07.2006 ... Se to rýsuje ...

Ráno odvezla Ťapinka PraPetru na autobus.

V devět třicet mi volá PraPetra, že, cituji - "ten zkurvenej autobus" má poruchu na pátým kilometru. Naštěstí na pátým kilometru před Prahou. Uf.

Vyjevil se pan Strakapoud.

V pátek pravil, že o vodní expedici už delší dobu vážně uvažuje. Stručně jsem jej seznámil s fakty - odjezd, příjezd, vybavení, a že uvažovat je potřeba tak, aby o tom taky někdo věděl.

Dnes potvrdil účast, neboť mu byla odsouhlasena dovolená.

Jupí. Voda bude.

Sice je nás málo, ale hlavně sudej počet. Vlastně lichej - ona ta PraPetra to zas nevzdala až tak docela, nýbrž sama přišla s vnuknutím, že bude fungovat jako doprovodné vozidlo. Ale sudý počet lidí do dvoumístných lodí.

Už to vypadá dobře.

Lodi rezervované, lidi jasní, prachy vybírám, doprovodné vozidlo máme, labila jak loni snad žádného, stany by měly sedět na počet lidí taky.

Geniální.

Koupil jsem i "házečku" čili záchranný pytlík házecí. Další takovej krám, kterej v okamžiku, kdy ho máte, nebudete nikdy potřebovat. Ale znáte to - jistota je kulomet.

Neděle, 16.07.2006 ... Na hradě Veveří světla už nehoří ...

Ťapinka někde vyčetla, že existuje "pojízdná vstupenka" na hrad Veveří, tzn. lístek na parník tam a zpět a ještě v tom integrovanej lupeň do hradu.

Nuž dobrá, já vlastně na tem čórtovo hrádu eště nikdy nebyl, a když už nám to strkaj takhle až pod nos ...

Zase ovšem ono "jenže" ...

Ačkoli mne Ťapinka s PraPetrou obudily obudily, slepičky jarabé, už někdy kol jedenácté, ať jsem to počítal, jak jsem to počítal, pořád mi to nevycházelo.

Prý v jednu jede příhodnej parník.

To máme ve dvě pod hradem výstup z lodi, dál je to něco přes kilometr, avšak minimálně závěrečná etapa do hrubého kopce (to beztak jízlivě namyslela Ťapina jako pastičku na PraPetru), to je další hodina, to jsou už tři odpoledne, do čtyř na hradě, v pět zase u parníku a hodina zpátky. PraPetra má na šestou lístek na autobus od Grandu, ale ať počítám, jak počítám, já su furt eště na přístavišťu v Bystcu. A to chtěla vidět ještě minimálně vláčky a případně i modernizovanej objekt plynáren, architektůra, vyčetla to v nějakým časopisu.

Dobře, tak vláčky a plynárnu může oželet, když se vykašleme ještě i na ten hrad a jenom se projedem parníkem ...

A tak to kurva zase ne. Eště jsem s tím byl takto srozuměnej cestou z domu, PraPetra si vyvláčela tašku s věcima do auta, ale tam mne popad amok. Jak jsem to tak sledoval - včera fiasko, dneska ze tří věcí jenom půlka jedné, to by nám jako za víkend, do prdele zasranýho, nemělo vyjít lautr nic? A tak to teda tydýt.

PraPetra hodila myslivnu, naznala, že do rána zůstat může (ano, sebekriticky uznávám, já byl původcem myšlenky), ráno pojede do Práglu a půjde rovnou do práce. Jenom vrátit či vyměnit jízdenku na žlutobus.

Zádrhel. Zas.

V Práglu jim ve žlutobusím vokýnku nešel proud. Aby se PraPetra vůbec dostala s těmadle zločincema do Brna, musela si to koupit přímo v centrálním předprodeji na Florenci, tedy jízdenku na StudenAgency, ale zakoupenou u ČSAD. Maškara v okýnku u Grandu zase smýšlela, že u ní se to tím pádem pozvracet nedá, že to jedině ve Vaňkovce, kde je patrně sídlo žluťáků, ale takový nějaký pevnější. Lokální headquarters. Schválně ještě jednou se šly PraPetra s Ťapinkou přeptat, zda baba opravdu má na mysli Vaňkovku a nikoli třeba Zvonařku. Jistě, do Vaňkovkýýýýý ...

No richtik. Se ví, že z Vaňkovky je poslali na Zvonařku. Proč mám furt takovej pocit, že kam se podívám, tam se kření nějakej debil?

Krom drobné komplikace s hospodou u přístaviště jsme se avšak dostali i ku hradu. Ačkoli PraPetra šlapala do kopce nezvykle statečně, nutno zdůraznit a pochválit, Ťapinku držely roupy, že je to na ni moc pomalu, ona by si to klidně vyběhla, jenom tam není nikdo, kdo by běžel s ní a sama se ztrapňovat nebude. Navrhl jsem závod. On je to - nezaujatě vzato - opravdu krátkej a srandovní kopeček, pro mne to byl lehčí klus, navíc jsem musel dvakrát zastavovat a přemlouvat kolabující Ťapinku, že pokud bude pokračovat a doplazí se až na vrchol náznakem běhu, že ji opravdu nechám vyhrát. A opravdu, předvedla mocný finiš, já se pro jistotu pár metrů před cílem takřka zastavil, nechal jsem ji slavně zvítězit, poplácal ji po rameni, ponechal ji jejímu kolapsu a vrátil se zpátky dolů sebrat tu druhou mátohu.

Tedy ku hradu blíže, do hradu a zas od hradu dále.

Tohle nám celkem vyšlo.

Jediné, co nechápu, jsou rodiče, nevím, co je k tomu pudí, kteří tahají na parník okočárkované haranty. Takový harantě sedí a vřeští. To není zaujetí proti dětem obecně, pro ty větší (od dvou tří let) je to skvělý výlet, taky takovej piškot tam lítá po palubě a dělá rodeo, ale to ať si přiměřeně dělá, aspoň neječí soustředěně furt zaaretovaný na jednom místě a něco z toho má. Parchant v kočáku ne. Padesát minut řve a řve a řve. Bylo jich tam dobrejch pět, kvíleli furt všichni ...

"Podívej, lodička ..."

"Uáááááááíííííéééééhůůůůů."

"To je tady vodičky, že?"

"Uáááááááíííííéééééhůůůůů."

"Jak to houpe s lodičkou, houpy houpy."

"Uáááááááíííííéééééhůůůůů."

A tak furt. A že jsem nepřistoupil k občanské sebeobraně, za to vděčí jenom tomu, že jsem se zabýval matematickým modelem jejich vyloučení z přepravy - jak s nejmenší námahou je dostat všecky raus. Řekl bych, že by stačilo vytahat ty spratky z kočárků a najebat je do vody. Dle mejch propočtů by tam matky naskákaly samy, otci tak padesát na padesát. Prvním padesáti procentům případů by bylo třeba pomoct ráhnem, zbytek by přišel poděkovat.

Příště, jeden takovej mrňavej řvoucí hajzl a vyzkouším to ...

Parník. Proč má brněnský parník (minimálně parník Veveří) domovský přístav Přerov (a kolikrát už tam byl), to netuším.	Čórtův hrád alias Veveří. Běžte se tam podívat. A pak hledejte voliče komunistů a bijte je a bijte a bijte.	PraPetří autoportrét (z natažené ruky) na parníku. V jedné brejli já, v druhé Ťapina. Kdyby chtěla, tak se jí to takto nepodaří.

Sobota, 15.07.2006 ... Akce "PTP" ...

Jak již vyplynulo z předchozího, teta PraPetra se opět pozvala na návštěvu. To už před časem:

"Ahojky. Co kdybych první víkend v červenci přijela do Brna?"

"Jasně, bezva, přijeď. To nebudu doma ..."

No nic, přijela druhý víkend. Ona je nesmírně operativní. Ku její cti budiž řečeno, že dle pokynu vskutku přijela se zpáteční jízdenkou, a sice už na neděli, opravdu na šestou večerní.

Jenomže ...

Jenomže se situace zkomplikovala.

Nebudeme si to zastírat, byl jsem v nouzi kvůli vodě. A furt mi tam lítal jeden člověk. Já už se ptal každýho ... a tedy i PraPetry. Asi neprozradím žádné velké tajemství, že je PraPetra mírně korpulentní ... ehm, řekněme, že kvůli vyvážení by se hodila tak možná k Marťanovi do lodi. Takže vlastně zas tak kór pulentní není. On takovej Marťan mohl skákat i v tandemu s padákem, maximální povolenou hmotnost přesahoval jenom maloučko. Zas by s takovou PraPetrou v lodi mohla bejt bžunda. S odstupem času tragédie vyblednou a i takovej Titanic má přídech veselé historky.

Potíž tkví v tom, že PraPetra nijak zvlášť nemiluje pohyb. Ale zase - od nádraží ke kempu, to by mohla zmáknout, z kempu k řece, dejme tomu padesát metrů, taky, občas od vody k hospodě a zpět k lodi. Ve vlastní lodi vlastně jenom tak sedí, plácá pádýlkem do vody ... A při případném zvrhnutí (plavidla) ji voda nese, však bychom ji v nejhorším nějak o kus dál po proudu zakotvili. Nosnost kánoe typu Vydra je dostatečná, plavidlo je to prakticky nezničitelné, opravdu s nějakým pořádným (pupkatým) chlapem, tzn. Bačou nebo Marťanem, by to mohlo jít.

Takto jsem jí to i líčil, Ťapinkou podporován. PraPetra se ovšem zachovala nedůvěřivě. Prý má vždycky ode mne málo informací, což pro ni končívá zhusta nějakou menší či větší katastrofou.

Nelenila, vytiskla si z internetu ilustrační obrázek a vydala se na výzvědy. Už v týdnu našla v Práglu známého s patřičnou lodí, tento ji vyvláčel na Vltavu (tu loď) a jali se testovat.

Výsledek - na jedno nastoupení pět pádů do vody. Po mnoha nezdařených pokusech jeden povedený, deset minut pobytu na klidné hladině, doživotní trauma.

PraPetří známý byl asi špatný pedagog. To přece není možný.

Pročež jsem na sobotu odpoledne (dopoledne jsem strávil s máti na krchově, a s PraPetrou, jež si tam fotila hroby, pak kdo je tady morbidní) naplánoval akci "PTP" alias "PraPetry Test Plovací".

Kde vzít v Brně a okolí kánoj? Co vím, na Pryglu snad byla jakási půjčovna, ale téměř výhradně se šlapadlama a pramicema, a ani její umístění vlastně neznám. S radou přispěchal Bača - prý Jedovnice. V Jedovnicích rybníček, v tom rybníčku vodička, voli ji vypili ... Ehm, u rybníčku půjčovna. A kánoe tam svýho času i viděl.

Naložil jsem odpoledne Ťapinku, PraPetru, pséky a Baču (v tomto pořadí) do Všiváčka a celej ten cirkus odvez do Jedovnic. Beztak Marťan zrovna onehdá loboval, že tam má chajdu a někdy bychom tam mohli vyrazit. Tak to tam aspoň očíhnem.

V první půjčovně, u kempu, kánoe neměli. Prej ještě loni ano, ale kde jsou teď, to maník neví, navíc je tam první den. Zaostřil jsem svůj ostříží zrak přes rybník ku druhé půjčovně, ty nový brejle jsou fakt super, opravdu, jedna potvora se tam na břehu evidentně vyjímala. I popojeli jsme tam. Tak to bychom měli - prej Surf Bar s přilehlou půjčovnou. Kánoe přivázaná řeťazem ke stromu, hospoda zašpérovaná, cedule "Dnes otevřeno od 19:00". Bylo s bídou půl páté. Ale co, dyť nás nikdo nehoní - a evidentně nijak jinak experiment už neprovedem.

PraPetra a plovající vulpes. Dobrá, tak to není sice přímo výuka kanoistiky, ale aspoň způsob, jak si ukrátit čekání na lulana z půjčovny.

Vykoupali jsme se. Někteří dobrovolně (většina), jiní byli svlaženi v trpném rodě (pes Anďák). PraPetra a Bača předváděli ve vodě skotačení hjochů.

Do jiné krčmy jsme zašli na občerstvení, i hranolky na hlad si Ťapinka dala.

Za pět sedum jsme stepovali opět před půjčovnou.

A taky v sedm, o čtvrt na osm, i o půl.

Kurva.

Mezitím se tam vystřídalo několikero skupinek, tu dva, tu šest, tu čtrnáct lidí. Někteří, kteří nás tam viděli už před tou pátou. Prej máme výdrž. No, a co máme asi tak dělat? My to holt zkusit potřebujem. Jakási babča taky z nějaké chajdy opodál nám mezitím objasnila, že hospodskej se jmenuje snad Jindra, že je špatnej podnikatel (to jsme ostatně i viděli), že třeba někdy se mu nechce otvírat kvůli čtyřem lidem. Teď mu jich za tu dobu uteklo dobrejch padesát nebo šedesát, jež mířili jen a pouze k němu. Pak se babí vydala na výzvědy a zjistila, že on má kdesi nějakou oslavu, že se tam asi rozchlastal. Pičus. Zmrd svinskej zkurvenej. Tak ať si tam příště napíše, lulan, že "z provozních důvodů" je někde v prdeli, nebudou tam lidi šoupat botky a nebudou kvůli tomu tvrdnout ve svinskejch Jedovnicích. Pokud by někdo z laskavých čtenářů měl zhovadilé nutkání navštívit Surf Bar v Jedovnicích (a nedal si to vymluvit), ať dá laskavě za mne tomu chujovi do držky. Megačurákovi.

Ťapinku a PraPetru utěšovala vyhlídka - u parkoviště byl ještě jeden stánek s občerstvením, u něj gril, na grilu krkovička. Cca pět kousků. Na něž čekaly dva stoly po deseti lidech.

Dle obsluhy - za půl hodiny.

Nasrat.

To už jsem nevydržel, začal řvát jak pominutej, nejen, že mne nasraly celý Jedovnice a v dohledné době alespoň deseti let mne v té piči nikdo neuvidí, ještě mi byla kosa, jak jsem byl v mokrejch kraťasech, nasrat, nasrat, nasrat.

Nahnal jsem všecky do auta a bylo po krkovičkách, po Surf Barech i po celejch z piči Jedovnicách.

Jenom furt hovno víme jak se chovají PraPetra a loď ve vzájemné interakci.

Pátek, 14.07.2006 ... Začátek konce ...

Ťapinka mne ráno budila, to ano, ještě vím, že jsem odpovídal, že ne, nikoli, rozhodně nevstávám ...

Pak se ve mně hnulo svědomí, naznal jsem, že ještě deset minut. Přesně. Takto posunu budíka.

Vší mocí, jaké jsem byl schopen, soustředil jsem se na štelování jednoho z mobilů - deset minut, ani o vteřinu víc.

A tak jsem prostě vstával v 10:00.

A to byl teprv začátek. Co pak ty konce ...

Ty konce ... večer přijela PraPetra. Na krátkou návštěvu.

"Jdu si koupit jízdenku, pak ti dám vědět přesnej čas příjezdu."

"Jasně, v pořádku, jenom - známe svoje lidi - hlavně si kup rovnou ZPÁTEČNÍ jízdenku, ať mimo jiné znáš taky nějakej přiměřeně rozumnej čas ODJEZDU."

Milé. Je neděle, půlnoc, PraPetra trůní na gauči a zírá mi pod prsty.

Pokud se mi ji se vší láskou povede zítra vystrnadit, doplním zbytek. Možná i s fotkama, pokud se mi podaří jí je šlohnout z foťáku dřív, než začnu strnadit.

Čtvrtek, 13.07.2006 ... Hrdinný zachránce zasypaných slečen ...

Nákup ve velkoprodejně bylo třeba nám učinit. Ve špajzu dlela s nesmírným komfortem už pomalu jenom lékárnička a pár vskutku historických zavařenin, možná k tomu cibule. Ku konzumaci nevhodné. V ledničce jenom zima.

Ťapinka byla vyhladovělá a zesláblá dokonce natolik, že, aby vůbec nákupní anabázi zvládla, musela si ihned odskotačit k pultíku pro kus žvance operativního, tuším pizzu.

S máti prozatím zevlovali jsme u vchodu a očekávali návrat zasycené Ťap.

Tam počala se rozkládat slečna, tedy nikoli přímo, jak to rády dělávají mrtvoly po smrti, na to byla ještě vcelku živá, nýbrž slečna začala rozkládat propriety ku výkonu povolání - povolání reklamní vnucovačky. Odborně "terénní marketingová specialistka". To jsou ty, co o ně zakopáváte u vchodu, u východu (pokud leží jinde než vchod, pokud ne, přizabijete se o tu stejnou maškaru dvakrát), narážíte do nich mezi regály a vůbec vám, už tak samo o sobě dosti nechutné nakupování, všelijak komplikují a znepříjemňují. Jejich poslání spočívá v tom, že se vám snaží nacpat buď do chřtánu kvantitativně naprosto nedostatečnou ochutnávku nějaké (zhusta nepoživatelné) potraviny, jakože aby se vidělo, co to s váma v praxi udělá. Případně se vás snaží přesvědčit, že je nesmírně výhodné si od nich koupit jen za mnoho tisíc jakýsi udělátor na vymetání pavučin z rohu, že v takovém případě od nich dostanete plakát a k udělátoru ozdobnou mašličku. Zdarma !! Mám tyhle dárečky rád jak osinu v prdeli.

Ale zase - je to sice méně kvalitní, ale přece jenom člověk, a pokud se tento octne v nesnázích a ohrožení života ...

Asi jako ta dnešní, jež si na fórovej lagricovej stoleček o nosnosti několika málo dekagramů (asi tak platíčko jednohubek k vykrmení jednoho nepříliš hladového hypermarketového váguse) naskládala množství beden s reklamními pitchovinami. Odhadem tak třicet kilo - čili víc, jak polovinu vlastní hmotnosti.

A pak - to už zpod hromady - koukala jak vejr, když se jí kolečko polámalo, stoleček dosednul rožečkem na dlaždičku, nárazem se rozložil na prvočinitele a celá krabicová konstrukce se jí - jak se snažila majetek chlebodárce uchránit od tvrdého dopadu - snesla na palici. Stála v troskách stolečku a zoufale se snažila škatule udržet, leč škatule, škatule hejbaly se a zlomyslně snažily se ji zavalit a rozmačkat k smrti smrťoucí.

No co už? Ťapina furt nikde, z máti zrovna zcela netradičně nic kloudnýho nevypadlo, času habaděj, inu popošel jsem ty tři kroky a ještě s nějakým opodál zevlujícím údržbářem jal se marketingovou specialistku zachraňovat zpod jejího břímě.

Méně poeticky řečeno - podepřeli jsme trosky stolečku, podepřeli jsme hroutící se slečnu a sarkofág z krabic s reklamním herberkem jsme postupně rozložili a naskládali na zem. Máti jí zatím sebrala (ve smyslu sesbírala a předala, nikoli šlohla) lehčí propagační materiály volně rozsypané v okolí několika metrů.

Za tento výkon jsme byli slečnou vnucovačkou, ledva se otřepala a okřály jí hnidy, obdařeni nesmírně důmyslným zařízením, a sice šejkrem na jakési frapé, či kýho výra.

Přesně to potvrzuje moji teorii - za záchranu života mrzké propagistky obdržíte udělátor, do nějž vsoukáte několik už samo o sobě buď úplně nesmyslných ingrediencí (instantní pseudokáva, pseudosmetana do pseudokávy), případně ingrediencí samostatně neškodných či prospěšných, jež však tímto zbavíte jejich primárního účelu - a sice poživatelnosti (např. cukr nebo led). Protřepete. A ...

Mno, hajzl nám teď po poslední opravě splachuje docela dobře. Záleží jen na nátuře - já bych, pokud už bych v pominutí smyslů hodlal zhovadilou míchanici fujtajblů a náhražek zhotovit, já bych to vylil rovnou. Leč Ťapinka, jež se právě přiloudala od občerstvovacího pultíku, zatlačila si palcem poslední sousto pizzy do chřtánu a mínila, že to je skvělá věc. Tedy pouze k tomu přikoupíme instantní pseudokávu a pseudosmetanu do pseudokávy, cukr a led by se asi našel, Ťapinka si smísí ... no, splachuje nám ten hajzl dobře. Tak ať si mísí, uvidíme u mísy.

Ještě pozdě navečer byl jsem panu Harpagonu Spojkovi, velkorestauratérovi z golfíku odborně šáhnout na počítač. Foťák odborně připojit, tiskárnu odborně zapojit.

K připojování kabelů k počítači natlačenému u stěny je kolem půlnoci zapotřebí světlo. K nezdechnutí odborného zapojovatele je třeba otevřené okno.

Takto se přihodilo, že zanedlouho kromě mne a počítače obýval ložnici i početný kontingent létavého hmyzu.

Což by až tak nevadilo, nebýt toho, že veleduch synek Otík na to upozornil Harpagonovu Velemilovanou Manželku (to je takový to, co má glejt, že to nesmíte ze společného obydlí vyhnat bičem).

Harpagonova Velemilovaná Manželka spustila ohromný povyk, k čemuž přispěl ještě jednou veleduch Otík, když s erudicí entomologa, kandidáta věd, upřel zrak ku lustru a neomylně usoudil: "A to jsou samí komáři." Nezaujatě - já tam napočítal čtyři můry, několik hrstí všelijakých muchniček a tak s bídou dva nedomrlé komáry.

Což ovšem můžete tak vysvětlovat HVM. Ta to zcela neomylně vyhodnotila coby třetí stupeň ohrožení a po menším odborném výkladu, že komár jí vypije krev (dle jejího panického stavu patrně všechnu), na kousnutí komárem může i umřít, taky klíště je nebezpečný, s tím se musí k doktorovi, sousedce doktorka vytahovala klíště a zatrhla jí tam hlavičku, atakdále atakdále, nakonec sbalila deku a odebrala se spát k dětem do pokoje.

"Vidíš," děl Harpagon Spojka, "a teď tady budu spát sám. To se řekne - prej komáři. Komáři. Takový malý zvířátko a kolik radosti dokáže udělat."

Středa, 12.07.2006 ... Je půlnoc ...

Tady se spí.

Úterý, 11.07.2006 ... 2x Mlčeti zlato ...

U oběda ...

Na jídelním lístku stálo:

"Kuř stehno pečené na způsob kačeny."

Přišlo mi to jako evidentní chyba.

Ne to s tím kouřením, tam se dá ta tečka, jež vzala za své díky moderní kopírovací technice, vytušit. Asi těžko někdo bude chtít, abyste si nacpali stehno do fajfky a vyšlukovali. Dá to rozum, že šlo o kuřecí (zkráceně "kuř.") stehno, jak se posléze i potvrdilo.

Spíš mne zaujala ta "kačena". Domníval jsem se, že spisovný název onoho ftáka jest "kachna". A aspoň v noblesním psaném projevu by takto měl figurovat - tím nemyslím každý obskurní (kupříkladu svůj) psaný text, já si můžu tu mít aj dvě kačeny, ale psaný elaborát pro širokou veřejnost? Třeba jídelní lístek? Tam by rozhodně měla se zjeviti "kachna", nějaká "kačena", to je jak v putyce čtvrté cenové skupiny ...

Chtěl jsem se na to i zeptat.

Pak mi došlo, že jsem v putyce čtvrté cenové skupiny.

Tak jsem radši držel hubu.

Už se mi něco podobného přihodilo poněkolikáté ... uvádím jako varování ...

Pokud hovoříte s nějakou - dejme tomu - vedoucí úseku a nastiňujete jí své vize ohledně rozvoje jejich výpočetní techniky pro příští období, dávejte si pozor na hubu.

Zvlášť, když spolu rozjímáte na chodbě, vy přitom neurčitě ilustračně mácháte rukou kamsi do náhodné kanceláře, směrem, kde matně tušíte zastaralou a relikviózní tiskárnu, s laickým vysvětlením:

"Já bych začal tím, že bych tyhle starý svině všecky vyházel."

V takovém případě dbejte periferním zrakem na to, aby se vám v onen moment před onen prst nepřimotala zevnitř zpoza dveří některá jiná kolegyně.

Zvláště starší ročníky dokáží bejt v tomto případě značně vztahovačné.

Pondělí, 10.07.2006 ... Ať počítám, jak počítám ...

Krom menších přestávek (cesta do a z práce a pauza na oběd) se prakticky celý den snažím dopočítat se lidí na vodu. Spousta těch napsaných (s otazníkem i bez) dle očekávání odřekla, někteří stále neví, jiní nemají prachy nebo dovolenou, a to to ještě vydávají málem za moji chybu.

Jako ostatně vždy a před každou akcí.

To čert vem, víceméně jsem už rozhlásil, ať mne tím přestanou obtěžovat a laskavě do středy vyplivnou až finální stav. "Ano" a "ne" jsou odpovědi. Zbytek jsou balast a sračka, které mne opravdu nezajímají.

I tak mám svůj nelehký úkol - z již známých lidí musím nakombinovat posádky lodí, tedy smísit a následně rozpárovat jedince slepé, blbé, nezkušené, nemotorné a jinak neschopné, přičemž každý (mne nevyjímaje) spadá obvykle do dvou až tří kategorií současně, jež by se ovšem neměly vzájemně prolínat. A to zatím velkoryse pomíjím hmotnostní pod- a nadlimity.

Ptám se i touto cestou - byl by snad případně někdo, kdo by jevil touhu se přidat?

Zvýhodňující atributy (v tomto pořadí):

- fyzická i psychická vyrovnanost
- dívka
- útlá
- mladá
- pohledná

Diskvalifikační prvek:

- psychická labilita či stále rezervované místo v psychiatrické léčebně

Zjednodušeně řečeno dle priorit - klidně beru i škaredýho, starýho, tlustýho chlapa, jen když nebude mešuge, nebude ohrožovat sebe ani ostatní a po návratu neskončí obratem na hospitalizaci v šaškecu (či díky němu třeba já).

A druhá věc - neválí se někomu doma přebytečnej starej vyřazenej batoh? Z něčeho umělýho, obsah tak 40-50 litrů, nejlépe bez zádové konstrukce (či případně s touto odnímatelnou)?

To by bylo asi tak vše, co mi dneska leží na srdci.

Za poslední dobu, 05.-09.07.2006 ... Zásadní otázka ...

Pochopím, že vlak ujede 300 km za fantastických a střelhbitých 6 hodin, však je to takřka kosmická rychlost okolo 50 km/h. Co by za to jiní dali?

Dobrá, dále dokonce i pochopím, že na té trase nabere třičtvrtě hodiny zpoždění. Ale co, vždyť na tu dobu je to jenom něco málo přes 10%.

Čemu už rozumím méně - proč tím ještě pořád jezdím? Zvlášť, když "Čekej & Doufej" vymýtily většinu kuřáckejch kupíček? Ale asi mi to eště pořád stojí za to pohodlí s baťohem při ruce (či přesněji nad hlavou) a s možností se projít a natáhnout si nohy. A z některejch destinací je zkrátka i tato doprava pořád tou nejrychlejší a hlavně nejjednodušší. A na týhle trati ostatně nebyl kuřák, co vím, nikdy; hřešej na to, že se v Budějicích a v Jihlavě přepřahá a platící cestující si zapálej venku. Se aspoň projdou.

Co ale nechápu - proč tomu cirkusu, kurvafix, tvrdošíjně říkaj RYCHLÍK?

Úterý, 04.07.2006 ... Odcházím ...

Jdu na pár dní na procházku.

Beru si stan, spacák, vařič, kafe, mapu. Boty, svetr a nějaký čistý ponožky.

Béřu si i knihu.

Ale ne třeba foťák. Teda možná jo, ale když už, tak rozhodně né digiťák. Se mi nechce.

Mějte se. Koncem tejdne su nazpět.

Pondělí, 03.07.2006 ... Divné, divné, divné ...

Ráno jsem se vzbudil sám od sebe a bez větších protestů v sedm hodin, teprv asi v polovině koncertu mé budíkové kaskády. Už to mi mohlo bejt podezřelé.

Vykočíroval jsem jednostopa z garáže a zamířil k benzínce dofouknout si pneumatiky. Já neívm, čím to je, ale u těch dušovejch pneumatik se to musí co dva tři tejdny kontrolovat a dohušťovat. Nikdy jsem moc nepochopil, jak je to možný.

Eště jsem si říkal - brachu, měl bys do toho zas chrstnout nějakou tu zavařovačku šťávy. Já vím, už jsem letos tankoval, ale zas Zelenýho Sršně proháním docela dost, na jednu nádrž mi to zatím ukazovalo bratru 400 kilometrů, plus mínus něco, jak jsem si toho stavu tachometru vůbec všim, a s tím popojížděním ... Ále co, furt to jede, to počká do odpoledne.

Benzín mi došel pod Lesnou. Tedy začal se motor dusit, zašmátral jsem pod nádrží a přepnul na rezervu. Však k čemu tam je? Pff, na to by to mělo ujet - a teď nevím: 30 nebo 60 kiláků. Do odpoledne každopádně.

No - ne.

Teda do odpoledne jo, vesele do práce, potom v oblaku dýmu odjezd z ouřadu ... a tak tak na kopec. Tam mi to zheblo znova. Scheisse. Kde udělali soudruzi z NDR chybu? Von je tam u nádrže novej ventil od loňska, tak by to mohlo bejt tím, že má ty hladiny nějak jinak nastavený.

Ono se zase až tak kór moc neděje, aj když vám na tomto slovutném stroji dojde i rezerva, pořád eště, jak je ta nádrž přepůlená, tam tak velkej panák zbejvá. No možná jenom malej. Každopádně je potřeba pouze motorku položit na bok a zatřepat. Možná jsem tím trochu pochroumal stupačku, ale nijak fatálně. Zkrátka jsem tam přelil eště toho půl deci a zamířil k nejbližší pumpě.

ÖMV - taková ta typicky echt česká modrozelená čerpačka.

Nejdřív jsem zašel kouknout dovnitř do regálu a najít motorovej olej, jestli ho vůbec maj, abych si zas ňák nenaběh. Měli. A dokonce i s tuze různejma ryskama i s 1:40 a též 1:50.

"A včíl mně řeknite, co do toho mám nalejt?"

"Jak nalejt? Dyť máte - olej." Ženská.

"To jo, ale na samotnej volej to nejede. Eště nějakej benzín by to chtělo."

"No - a?"

"A páč koukám na ty vaše stojany a nejsu z toho moudrej, žádám o radu."

"A co tankujete obvykle?" Co by se tak asi mohlo tankovat do dvoutaktu, babo?

"Speciál mix. A jelikož ten se už nikde nevyskytuje, tak normální špeciál, ten mix si z toho udělám s tím volejem. Ručně. Šejkr. Jenomže co je u vás asi tak nejpodobnější Speciálu? Volovnatej, nevolovnatej, naturál, denaturál?"

"Jo, pane, tak to já vám nepovím. To mně nikdo neřekl." To je ta vobchodní politika, kdy tam postavíte místo znalého vošklivéno pumpaře hezkou blbou slečnu.

Vono je to u Simsóna víceméně asi i jedno, jet by to mělo na všechno. Ale domníval jsem se, že pryč jsou ty doby, kdy Putňoch, spolužák ze základky, brázdil krajinu po silnicích na svým Mustangovi poháněným směsí ředidla a stolního oleje.

No nic, no. Ke všemu, co zní jako "Bio", "Natural" nebo nějak podobně, nemám extra důvěru, tak jsem do toho narval jejich Super. Až pozděj jsem si všimnul oktanovýho čísla - 100. Stovoktanovej benzín do Sršňa, esli se z toho neposeru? Mno, subjektivně hodnoceno - jede to. Kerosin to není a ředidlo taky né. Benzín. Radš to pro teď nechám a příště nebudu línej včas navštívit nějakou noname pumpu, eště aby se mi ten motor neutrh a neutek mi po vlastní ose někam do dáli.

Budu to muset sledovat, jak to štandopéde bzučí krajinou, abych eště nebyl načapán a nebyl vo bod kratší, ehm, teda delší. Na Simsounovi by to byla docela trapárna.

Vůbec - jak božsky se dneska po městě jezdilo. Všichni jsou už v Mexiku, ehm, tedy v Chorvatsku, přinejmenším půlka národa, druhá půlka je vysrabená a šinou se jak slimejši, žádnej kvalt, u semaforů vylejzaj z vozidel a zkouší si chodit vokolo, aby věděli, jak to bude, až budou chodit pěšky. Však vono je to naučí. Tak to má bejt. My, šprti, co jsme se jezdit vopatrně, pomalu a podle předpisů naučili individuálně už s předstihem, máme výhodu a nemusíme bejt po škole, che che.

O víkendu, středou počínaje, hodlám si jet provětrat šunky do Partoltic a okolí. Usmyslel jsem si za tím účelem zakoupit mapu. Tedy ne, že bych ji obecně na tamten kraj potřeboval, když už ne každej, tak ze tří šutrů tam aspoň dva znám a o jednom jsem slyšel, ale taková mapa se vždycky hodí. Co kdybych hodlal improvizovat?

Takže mapu, a sice mapu od KČT+VKÚ, po rozhodně ne po nedávných neblahých zkušenostech žádnej Šok-kart.

Už jsem si zvykl, že na každej špacír musím koupit mapy dvě. Však některý dámy v kartografii se už hihňaj do šnuptychla, sotva vodevřu hubu: "Bych prosil mapu, ehm, nebo radši dvě."

Znám to, byť bych měl jít někam pět kiláků, dva budou na jedné mapě, tři na druhé. Já už i ty Klubáky Český Turisťáky podezírám, že to dělaj schválně - maj to našlápnutý a prochozený, proto republiku rozlinkovali tak, aby se někde v koutě na předělu vždycky krčilo něco zajímavýho a uprostřed byla nudná vata - nezáživná rovina, měsíční krajina, ohavný vesnice bez hospod a s hnusnejma lidma. Pokud chcete vidět něco pěknýho, musíte chodit po kraji map.

Ale dneska mne dostali. Potřeboval bych mapy - tři. Na bídnejch pětadvacet kiláků z bodu A do bodu C (ač s několikadenním placatěním se v prostoru B) by vycházely fakt tři mapy.

Bod A - Nepomuk (nádraží, příjezd) - je na jedné, prostor kolem Žinkov, Partoltic, Radachov je na druhé a konečně Plánice u Klatov (autobus do Horažďovic na cestu zpátky) je na třetí.

Původně jsem se chtěl zabejčit, po prodavačce všechny mapy jednoduše jebnout a jít pryč, na mapu rezignovat. Pak jsem si vzal přece jenom ty Žinkovy a okolí. Z Nepomuka trefím aj poslepu, na to se můžu krajc vajc natuty. Ale nakonec jsem přihodil i tu Plánici, ne zas, že bych do Plánice lala nedošel, ale ta se může hodit v dohledné době, to jde až po Šukačku a Onen Svět.