Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Srpen 2006

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Čtvrtek, 31.08.2006 ... Roztoč ...

Prázdniny v prdeli. Ani jsem si pořádně nevšim, že nějaký byly.

Ale jak tak koukám na výplatní pásce na kolonku zbejvající dovolené (něco přes měsíc), asi to budu muset k podzimku pořádně roztočit.

Kdybych se zničehožnic dlouhodoběji neozval, tak právě asi točím ...

Proč se tomu vlastně pořád říká "výplatní páska", když už to dávno není páska? Ještě občas je tak k vidění výplatní lístek, ale třeba z novýho systému lezou mzdové účetní Hejkalovi solidní mzdový A5ky. Ačkoli to bude asi stejnej archaismus, jako ten vlastní pojem "dovolená" či plným názvem "dovolená na zotavenou". Mně nikdo nic nedovoluje. Zorganizuju si čas, zabezpečím na dobu nepřítomnosti chod ouřadu a jednoduše oznámím a vypadnu. A že bysem se vracel nějak zotavenej, to jsem si taky nevšim. Ba možná naopak - do práce chodím proto, že jsem v kanclu sám a můžu si po takové dovolené v ústraní lízat šrámy.

No, to je vlastně jedno. Budu točit.

Vodkaz nafurt

Středa, 30.08.2006 ... Neveselo, truchlivo ...

... a hlavně zas ospalo a v důsledku toho mírně přednasráno.

Vopravdu je tento tejden nějakej ubíjející a sere mne všechno tak nějak krystaličtěji, jasněji, barvitěji a jásavěji. Kurva fix.

Když už mi z toho dneska jednu chvíli mrdalo moc, dal jsem pálit na DVD zálohy dat a věnoval se poznávání sudoku - vlastně jsem to pořádně viděl - a vůbec četl zadání - poprvé. Jenom abych takňák byl v obraze, o čem nejeden lecjaký pseudointeligent básní, kterak je to úžasňácká věc.

Mno, proti gustu žádnej dišputát. Mne osobně to nijak moc extra za hercnu nechytlo, ale ku své chvále musím alespoň přiznat, že princip jsem pochopil a v té online verzi jich i několikero vyluštil. Pravda, obtížnost "lehká", čas půl hodiny.

Inu, zdokonalovat se ... asi nebudu. Zas taková sláva převratná to není.

Vodkaz nafurt

Úterý, 29.08.2006 ... Zdroje už nejsou ...

Já nevím, co na tom ouřadě zase běhá ve stěnách, ale dějou se mi tam opět ukrutný věci.

Tejden zpátky chcípnul zdroj kolegyni Ťápině (neplést s Ťapinou), jen tak, tiše si scípnul. Vyměnil jsem.

Dneska mi píše KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) kolegyň TaTarka, že prej jí nejde zapnout počítač. Že jestli bysem byl tak laskavej, až přijdu do práce, abych se za ňou stavil. Což jsem něco před desátou učinil. Zdroj. Vyměnil jsem.

Cestou z oběda slyším mocnej jekot až před budovu. Mzdová oučetní Hejkal od nás z patra, to poznám bezpečně. Běhaly tam i s Hrubkou (co sedí naproti ní) v dýmu jak apačské squaw, neboť se Hejkalovi ... tramtadadá ... odporoučel zdroj, tentokráte i s patřičnou kouřovou kulisou, možná proto, že to měla zapnutý skrz přepěťovou ochranu. No co už? Hráb jsem do regálu a ... zdroj vyměnil.

Smutně koukám do šifonéru a začínám přehodnocovat moje (a soudruha Špidly) oblíbené: "Zdroje tu jsou."

Minulej tejden ještě taková kohorta, dneska odpoledne se tam krčí mezi myšma jeden oukropeček.

Chápu, všechny tři byly cca z roku 2001, ale i tak - viděl jsem už délefungující zdroje.

(Pozn.: Minimálně ve dvou z nich byla pojistka v pořádku, ač půlka tištěného spoje byla sežehnutá.)

A to nepočítám ten od kolegyně Laťky domácí, neboť se to stalo jinde. Stejně tak byl za mnou relativně nedávno diagnostikovat jeden stroj Bobeš - ano, vadný zdroj.


A do toho ještě takoví všelijací odborníci ...

Piveta s Kadlem, taková dvojka z golfu, zdědili starej počítač od Harpagona Spojky. Já jim ho promazal, vyčistil, nainstaloval. Osm nebo deset hodin jsem se s tím sral (a to ještě urgentně a na termín), za což jsem obdržel krabičku cigaret, neboť Piveta si mylně vyložila moje: "Neděkuj, kouřím červený Red & White." To jsou kšefty. Za takovej svinskej džob je jedna krabička cigaret výsměch, a ne že projev uznání.

To i z Bobše jsem za prostou diagnostiku vyrazil aspoň oběd. Pravda, následně zjistil, že nemá na zakoupení toho nového zdroje a musel jsem od něj odkoupit za stovku osmdesátikorunovou stravenku, ale ta vůle a naznačení vděku tam byly.

Nemusím zas vydělávat na všech a za všech okolností, ale za zabitý dvě komplet odpoledne by se nad měrnou jednotkou mohla taková Piveta hlouběji zamyslet.

A nebo si aspoň při čištění disku nesmazat systém a nechodit mi s tím schessdreckem znovu na oči ...

Nuže dnes namakal na značku s počítačem Kadel, systém jsem prohnal obšírnou opravou instalace. Ač to bylo dnes sice perné přesvědčování Windows 95 ke spolupráci, ale všehovšudy tak na hodinku, vzato kolem a kolem, do trafiky se mi pro nejbližsí tejden nechce. Chytrému napověz ...

Napověděl jsem. Jsem já to ale svině.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 28.08.2006 ... Je mi z toho zas už na blití ...

Dnem jsem se vesměs pronudil a rozpustil ho v přibližně, ale opravdu jen odhadem a zhruba, čtyřech stech padesáti osmi maličkostech.

Při tom zevlování, kde co lítá, jsem zas po čase narazil na zajímavej článek:

Pražskýho polopolicajta vykopli od hrdinné ozbrojené pěsti tamního Magorátu, neboť byl demonstrovat "proti válce" v Libanonu (ta válka je v Libanonu, nebyl tam on protestovat) před izraelskou ambasádou.

Na první pohled sympatické. Já v této hře na "ulov si svou hnědou opici s ručníkem" fandím Izraeli.

A co se týče vztahu k policii II. jakosti, nemám - striktně oproštěno od jízlivosti - nijak extra vyhraněný názor, dle mých zkušeností se podíl jednání s úplnými idioty oproti těm schopným vyřešit alespoň jednodušší problém pohybuje cca 40:60, možná 35:65. Řekněme, že se v jejich činnosti a organizaci dají najít jisté rezervy. Mno, kdyby byli šmahem nahnáni do výroby, asi by se to tady s bezpečnostní situací už taky nijak výrazně nezbláznilo, ale když už je máme ...

Jak jsem z článku pochopil, sestával (řádně ohlášený) hlouček převážně z jakýchsi pomatených plešatých nácíčků, někteří dokonce žádali oficiální cestou prezidenta republiky o povolení služby v zahraniční armádě, že by se jako přidali k arabákům a bojovali spolu proti "židovskému zlu". I to je, v našem pojetí, bohužel jejich právo.

Někteří měli u sebe dokonce zbraně - jmenovitě plynové pistole, nože a boxery. Teď z hlavy nevím přesně, jak je to se skrytě nošenou plynovou pistolí a demonstrací, avšak mám ten pocit, že na takové akce je zakázáno tahat s sebou výhradně zbraně "plnotučné", a to ještě kdoví jestli ještě pořád. Absolutně neznám zákon, který by zakazoval mít v kapse kudlu nebo boxera. Naopak - kdo chodí po městě neozbrojen, je bohapustý hazardér.

Ale zpět k jádru věci - za co konkrétně dostal onen fízl padáka? Může mi to někdo vysvětlit?

Že byl:

Divné, kurva divné.

Já sice tvrdím, že na to multikulti jednou dojedeme, ale zatím jsou pravidla nastavena tak, jak jsou, tedy by se měla dodržovat. A ve všech informacích jsem nenašel zmínku, čeho protiprávního by se inkriminovaný poblouzněný polopoliš dopustil.

Jeden přijde za tohle o práci, zatímco druhá, notoricky známá paní "Jaujau", poté, co byla narušovat cizí demonstraci (avšak na té "správné" straně), oprávněně proti ní bylo zakročeno a svým hysterákem si vykoledovala nášup, sedí dneska v parlamentu. Hnus fialový. Ehm, tedy zelený.

Vodkaz nafurt

Neděle, 27.08.2006 ... Film jak z vtipu ...

Vstávám opět něco před půl druhou. Milé.

Přesně k obědu - smaženice. Též milé.

Doma nám cosi smrdí. Jako něčí nohy. Očucháváme si nohy, tedy každej svoje, nikoli navzájem. Jenže to nikdo z nás nevyluzuje. Po usilovném pátrání identifikujeme koberec v obýváku. Teď ještě zjistit, kdo byl u nás za poslední dobu na návštěvě. Co si pamatuju, tak Marťan, Nepejš, Váva a PraPetra. Pachateli můžou bejt všichni. Co s kobercem, kterej smrdí jako nohy?

Večer ještě před tradiční rodinnou návštěvou vzal jsem si za úkol (po několikatýdenním naléhání, pravda) vyměnit máti to rozbité světlo v koupelně, co se mi relativně nedávno (ale fakt to není víc, jak půl roku) rozletělo v ruce. No co, co, tak jsem chtěl vyměnit původně jenom žárovku, ale stejně už bylo ošklivé.

Já na štaflích zázračím s dráty pod napětím a příklepovou vrtačkou, máti sedí v obýváku, soustředěně zírá na válečný film na Primě, povídá si s obrazovkou, ale urputně se tváří, jako že chápe, oč tam běží. Hmm, to je ovšem asi jediná ...

Máti tvrdila, že by se mi ten film býval moh líbit. Nevím, nevím ...

Na Primě nebejvá zhusta nic jinýho, než béčkový propadáky.

Prej mělo jít o nějaký jakože volný pokračování filmu "Tucet špinavců". Následná kontrola na CSFD moje tušení nezklamala.

Viděl jsem asi pět minut (pět kousků po jedné minutě), na hrubé pochopení mi to stačilo ...

Jakási parta americkejch vojáků (za druhé světové) má provést nějakou výsadkovou misi uprostřed Třetí Říše. Za tímto účelem se nahastroší do německejch uniforem (ač toto bylo spíš koníčkem SS-Sturmbannführera Otto Skorzenyho "and His Melody Brothers"), proháněj se uprostřed Rajchu v typickým americkým školním autobusu (avšak v kamuflážních barvách) a nějak se střílej s těma vopravdovejma Němcema, kteří jim flignu kupodivu nesežrali.

Snad si ti Amíci neměli brát k uniformám SS hodnostní označení a výstrojní doplňky Wehrmachtu. Ale to by ještě asi nebylo až tak fatální, dle dostupných historických pramenů koncem války už měl každej pes (voják) jinou ves (výstroj a výzbroj), co kde našel a co se mohlo hodit. Z toho by asi až taková aféra nebyla.

Možná spíš měli nechat doma toho černocha ...

Vodkaz nafurt

Sobota, 26.08.2006 ... Domácí práce ...

Mám v plánu dělat pořádek, především tak, abych se neumazal - probírka starých účtů a paragonů, popis CD a DVD a třeba úklid na disku v počítači - ryzí, čistá a takřka radostná práce.

Vstanu, pustím Zákrutu ...

Tedy ne tak doslovně, ale to se tak říkávalo. Sobota v Brně - vítaná příležitost si po čase přispat do jedné odpoledne. Běží ještě pořád v rádiu pořad "Zákruta"? Někdy bych to měl zjistit.

Ťapinka, aby nerušila, sebrala pséky a vyrazila na procházku do lesa na houby.

Což byla prima příležitost vyměnit úklid za výrobu anténky k vysílačce.

Ťapinka donesla houby.

Až šla spát, hovořím PMR vysílačkou s brůdrem od spolužáka Valdaufa, z Lesné do Heršpic. Hehe, prej maximální dosah 3 km.

Vodkaz nafurt

Pátek, 25.08.2006 ... Jistota je kulomet ...

... jak říkával náš pan podporučík.

V každém elektrickém a elektronickém zařízení či okruhu je třeba míti pojistku coby ochranu, to ví každé malé dítě, lze-li za malé dítě považovat fakana bratru v sedmé třídě základní školy, kdy se toto, tuším, ve fyzice učí. Možná v osmé.

Pojistka to jistí, pojistka je jistota. Chrání. Ochraňuje. Před přepětím, před následným shořením, před negativními vlivy.

Tak jako v počítači kolegyně Laťky (se kterým se seru půl dne). Shořel po přepětí zdroj, od něj následně shořela základní deska. Shořel díky těmto negativním vlivům i pevný disk. Se všemi daty, pochopitelně.

Jenom pojistka je stálá jistota. Pojistka ve vyhořelém zbytku zdroje jistí, chrání, ochraňuje.

Kdo by v dnešní době taky nechránil v prvé řadě svůj zadek?

Pan Murphy se chechtá ...

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 24.08.2006 ... Koloběh ...

Po několika urgencích a konstatování, že pokud jsou v servisu takoví debilové, že nedokážou sehnat jednu hadici, klidně si ji v hypermarketu koupím sám, dnes opravdu přišel čičmunda, chvíli se hrabal v myčce, hadici vyměnil a drze si řekl o devět kil. Hajzl nenažranej.

Já jsem za dobu, kdy byl čičmunda zabořenej do útrob myčky diagnostikoval závadu a následně spravil kolegyni Laťce počítač. Též si řeknu o devět kil. Jo, život je svině.

Vodkaz nafurt

Středa, 23.08.2006 ... Bez práce nejsou doláče ...

Kolegyni Laťce zhebnul počítač, či přesněji její holotě pod rukama. Počítač, kterej jsem jí kdysi skládal, teď už mimo záruku, snad tři (ne-li čtyři) roky to je. Přesto mne vcelku logicky žádá o opravu, byť hrazenou, neboť mne má při ruce a nikoho jinýho takhle šikovnýho nezná.

Včera přismýkala počítač v ohromné sportovní tašce do práce na ouřad.

Dostal jsem se k němu dnes. Domníval jsem se dle popisovaných příznaků, že půjde o vadný zdroj, zkusím nějakej, co mám nasyslenej v kanclu, pokud to bude tím, vyběhnu někam za roh nějakej koupit. Nebylo to zdrojem.

Další varianta - základní deska. Jednu takovou desku mám od kohosi doma na prodej, aspoň soudím, že by měla být podobná, je i ze zhruba stejnýho období, na procesory AMD do modelu Athlon XP 2000+ s jádrem Palomino ... ále, to je momentálně irelevantní. Zkrátka v práci se s tím momentálně mrdat nemůžu, doma se k tomu dohrabu spíš a líp.

I uchopil jsem ohromnou sportovní tašku s počítačem a šel.

Tlustej Vratočuč Gauner odložil právě žvýkaný chléb se salámem, změřil si mne pohledem a otázal se, zda mám k odnášenému počítači nějaké doklady.

Asi tím chtěl zvědět, zda nerozkrádám majetek v asociálnědemokratickém státosprávním vlastnictví, zda mám k vynášenému přístroji skutečně dispoziční právo.

Chvályhodné.

Patrně největší páně Gaunerův majetkově-ochranný výkon za posledních šest let, co pamatuju (kurva, to už je taky pěkná doba). Třeba i pozdě, ale přece.

Každopádně jsem ho poslal do prdele, neboť jsem zrovna dneska neměl na jeho blbé šoufky náladu.


V golfu jsem nechal vyhrát Ťapinku a to mi taky nikdo nevěří.

Vodkaz nafurt

Pondělí až úterý, 21.-22.08.2006 ... Únava z víkendu ...

V pondělí naprosto nula od nuly pošla. Ale jo, zlobil mne v práci mailserver, na to konto jsem si vybrečel prachy nejen na jeho repas, ale i něco navíc na další technické hračky a vymoženosti, uživatelé mne srali ...

Jenže se mne to nějak moc nedotýkalo.

Přibelhal jsem se domů a něco málo po vosmé tiše chcípnul.

V úterý prakticky totéž, snad vyjma toho chcípnutí.

Pod dojmem víkendových zážitků jsem konečně znovu zprovoznil domácí CB radiostanici a začal laborovat zase s malejma vysílačkama. Budu se do toho muset pohroužit a trochu možná na testování rozšířit svoji "stáj" ...

Vodkaz nafurt

Ještě neděle, 20.08.2006 ... Policijééé ...

Když už jsme se tak "brzo" vrátili z Mimoňa, zavolal jsem Harpagonovi Spojkovi, jestli nechce hodit po práci domů. On mu zase tejden nejezdil taxikář Ovéčka Jižíček, jestli byl zas chorej nebo co, zkrátka Spojkovi jsem dělal spojku já, když už bydlím za rohem vod jeho golfu a hospody.

Odvézt, pochopitelně, ještě ten den chtěl.

Cestou kolem (bejvalé?) Královopolské vidím policejní hlídku.

"Aha, to abych si nachystal doklady, ty budu cestou zpátky zajímat."

"Tak se na to vykašli a jeď druhou stranou, ne?"

"To nemá smysl, Brno je policajtama vobšancovaný ..."

To jsem věděl, však jsem durch celý Brno před chvílou jel. Jednak končila Velká Cena, druhak zrovna dobíhal (ostatně za rohem vod Spojkovýho baráku) fotbal. Nepřišlo mi účelné se v tom motat znova skoro přes centrum. Ale klidně jsem se se Spojkou vsadil, či spíš tak teoreticky pronesl: "To se klidně vsaď." Tam je ta hlídka taková dycky zapomenutá, nudí se a kontroluje jedno auto za druhým, což při frekvenci jednoho vozidla za deset minut není asi až taková námaha.

A richtik.

Kupodivu, už tam měli zastavenýho jednoho, to asi jak skončil ten čutec, tak tam vznikl takovej frmol.

Policajt se už už motal k obrubníku, dalo se jasně vytušit, že kouká na mne a šteluje si to směrem k vozovce.

Tak jsem zapnul blinkr dřív než on baterku a začal brzdit, když on teprve zvedal ruku. Hehehe.

"Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola, předložte prosím ..."

"Já vím, já vím, tadyhle to mám všechno už deset minut připravený na palubovce."

"Připravený?"

"Se ví. Možná mně to nebudete věřit, ale já díky vám vyhrál sázku."

"Sázku?" a teď nevěděl, jestli se má hnát po alkoholtesteru hned, nebo až po formální kontrole dokladů.

"No jasně, já jak jsem jel před těma deseti minutama na druhou stranu, vez jsem kámoše domů, tak jsem se s ním vsadil, že vás budu ohromně zajímat. Tady to máte, vobčanka, řidičák ..."

"Moment, já vás předám tady kolegovi ..." zamumlal a šel zastavovat třetího nešťastníka. Vopravdu tam byl jakejsi nával. Ještě jsem zaslech mručení: "To je dneska materiál, se budou eště sázet ..."

Aha, ten první byl specialista na ovládání baterky, ten druhej byl ten, kterej z hlídky umí číst. Třetí zevloval opodál, ten asi uměl psát, tak čekal na svoji příležitost. "Čtenář" chvíli koukal do papírů, pak mi je podal zpátky ...

"V pořádku, ať dobře dojedete ..."

"Pche, tady na Lesnou už snad dojedu dobře, to nemám ani tak starost, když mě nemrdlo z té cesty z Mimoně ..."

"Počkat, vy jste jel z Mimoně?"

"Jo. Proč?"

"No, já pocházím kousek odtam, z Rumburka, nad Českou Lípou."

"Tak to tam doma máte docela pěkně."

"Díky. Mějte se."

A tak proběhla moje třetí dopravní kontrola za poslední léta. Stejná jako ta druhá, stejný místo, stejnej čas, stejnej účel jízdy.

Vodkaz nafurt

Sobota až neděle, 19.-20.08.2006 ... Mimoň podrobněji ...

Co my jsme to v tem Mimoňu vlastně dělali? A jo ... nic moc, ale přece ...

Přijeli jsme. Obratem jsme zvěděli, že na místě už, kromě našich dvou, není jeden pes, jak bylo slibováno Vávou dopředu, nejsou tam ani dva, jak doplnila později, leč neplánovaně se tam nalézají už tři psi, tedy přesněji jeden pes, jeden "pes" a jedna fena. Všichni černí, aby se to nepletlo a aby byli zvlášť v noci dobře rozeznatelní. Se nám taky hned vyřítili v ústrety. "Pes" Bestík okamžitě podle svého zvyku vyrazil vošukat Anďáka na uvítanou. Čuba Daisy alias Vyjolína se přihrnula, avšak obratem byla zpražena a vyštěkána Mášenou, ať se jí nesere do manžela, stačí, že už mu zadní nohu vojíždí ten malej opičí buzík. A na závěr se k tomu přidal i pes-kňourač jménem také Andy, kterému se vůbec nelíbilo, že mu další dva (ti naši) čokli lezou na dvorek, tedy se Andy s Andym do sebe pustili. Souboj skončil plichtou na psí straně, jen si tak porafali zubama před ksichtama, vyštěkali si z mordy do mordy, preventivně prokousli Vávě ruku, nohu a kostelový tepláky a skončili každej pro tento den v separaci.

Ve čtyřech psech se to dalo skamarádit a v sobotu na vejletě na "neutrální půdě" k sobě našli jakž takž cestu i Andy a Andy. Jen je bylo třeba rozlišit. Náš je sice původně Undy jako zkratka z "the Undergater", ovšem to na výslovnost nemá valnej vliv a na Undyho po česku by asi špatně poslouchal. Zato však slyší na alternativní střední rod "Anďo", kdežto od Vávy kňourač se je schopen vcítit do "Anduly". Oni ti její psi to maj vůbec nějaký pomotaný.

To by byli psi.

Co se lidí týče, brněnskou část expedice jsem už jmenoval - já, Ťapinka, Cane a Marťan. Na chajdě nás čekaly Váva s PraPetrou, později v pátek v noci dorazili Jirka se Soňou, taktéž z Prahé. To jsou ti původně známí od Marťana, u nich na chajdě na Sázavě jsme končili vodáckou výpravu.

Poseděli jsme večer venku, pojedli, popili ...

Zajímavé, co pamatuju, naposledy jsem si přivodil mozoly kdysi na stavěcí četě před táborem, kdy jsem si dobrovolně vzal kopání latrín. Pak na lesní brigádě při sázení několika set stromů. Možná ještě při řezání dřeva. A naposledy patrně na vojně v přijímači při zázračení s feldšpachtlí a hloubení okopu pro ležícího střelce. Tím jsem se domníval, že mám s manuální prací vystaráno a mé intelektuálně založené ruce nebudou takto namáhány.

Já vůl si udělám regulérní mozoly od kytary. No jo, no. Jsem si za poslední dobu nezvyklé prsty načal už na té vodě, pak jsem na dva tejdny polevil a znovu zabral. Nepochopitelné. A ještě nepochopitelnější je, že se pořád najdou "hluši" ochotní to poslouchat, ba přímo moji exhibici vyžadující. Ostatně dobře jim taky tak. Já si čas od času zaexhibuji rád.

Ráno v sobotu jsem byl nechutně probuzen a vytažen na kopec.

Na Ralsko. Prakticky celodenní výlet, ačkoli Vávy chajda drnová se nachází přímo na úpatí, nikoli, že bychom museli ještě jak ten Mohamed k hoře. Mátoha PraPetra se z dvorku zahleděla vzhůru k prvním stromům, výpravu odpískala rovnou s tím, že bude hlídat přebytečné psy. Marťan chvíli lavíroval a vymlouval se na svoji taktéž korpulentnější postavu, nakonec se však zabejčil a pravil, že to vyleze, v čemž jsme ho svorně (lživě) utvrzovali. Pro něj se kopeček ukázal bejt největším utrpením, jak v šeru v lese hovno vidí na cestu a ještě musí zápasit s obezitou, šlo mu to mizerně nahoru i následně dolů. Takovejch pičí a kurev se od někoho (mimo mne) hned tak neslyší, ačkoli nakonec večer v bezpečí údolí na půl huby připustil, že je rád, že se tam vydrápal.

Ke slovu přišly vysílačky, moje krátkodosahové stříkačky PMR Cobra MT 725. Dosah 1 až 3 km dle terénu a zástavby (ačkoli prý není problém se za přímé viditelnosti dovolat třeba 15 km z kopce na kopec). Ideální pro náš případ - na komunikaci kopec versus chaloupka pod kopcem, ačkoli seshora už byl příjem místy vypadávající a zašuměný, skrz skály má signál trochu problém. Zkrátka bylo třeba PraPetře kupříkladu sdělit, že jsme na první vyhlídce viditelné zezdola, ať laskavě hejbne prdelí k plotu a vyfotí si nás tam, případně že má ve stanovenou dobu vyndat na večer maso z ledničky. Aby zase nemyslela, že tam bude mít až takovej lébung.

Chvíli jsem si s vysílačkama pak hrál někde těsně pod vrcholem, část byla vepředu, já kdesi uprostřed, neb jsem se zdržel fotografováním bejlí a ještěrky, Marťan v doprovodu Jirky a Soni funěl zase kdesi za mnou. Osamocen jsem si laboroval s pojítkem, zkoušel projít kanály, jestli něco nechytím, načež jsem zaslechl "výzvu na kanále". Tedy jsem se slušně ohlásil a tázal se, s kým a kde mám tu čest? Abych obratem zjistil, že hovořím s Romanem Modřany, toho času kdesi na kopci u Mirošovic. Což je bratru 85 kilometrů, dálniční sjezd od Prahy na Benešov. Pěkně, kurva, pěkně.

Ještěr kdesi cestou na Ralsko ...
Spojení Mimoň - Mirošovice ...
Ještěr kdesi cestou na Ralsko ...
Spojení Mimoň - Mirošovice ...

Následně po Ralsku jsme si zašli ještě do hospody ve vesnici famózního jména "Noviny pod Ralskem" a nakonec na Průrvu Ploučnice (taktéž v Novinách), to je taková díra ve skále asi padesát metrů dlouhá, skrz kterou teče řeka. Dá se tím i projít, jak si Jirka s Canem i vyzkoušeli a vyráchali se pod ústím. To už se k nám přidala i motorizovaná PraPetra, neboť pséci vyčerpaní jejím hlídáním usnuli a ona dostala žížeň.

Dál toho dne už nic moc. Přinesli jsme pár spadlých stromů z lesa, udělali ohníček. Opékání, grilování, jídlo, pití, kytara. Do tří do rána zas. Svinská práce.

Ráno zase budíček. Ťapina neuspěla, tu jsem coby první sled s řevem vyhodil. Nastoupilo na mne komando Mátoha plus psi. Zpočátku jsem měl dojem, že je na mne poštvala všechny, že jich po mně rajtuje pět, ne-li víc. Oni ve skutečnosti byli pouze dva, a to ti dva naši, leč PraPetra vydumala zlepšovák ku zvýšení intenzity psího dupání - mávala nade mnou kolečkem salámu. Nechci být příliš sprostý adresně a osobně. Nevím ale, kurva do piči, co všecky pudí k tomu mne, byť bezdůvodně, budit? Nikam se ten den už nešlo, povalovali jsme se kolem chalupy, takovej Cane si vesele vstával o půl jedné, mne, dyliny, vzbudily v deset, ačkoli mne čekalo řízení do Brna. Opravdu mne dál nenapadá nic slušného.

Jak jsem už předeslal - víceméně jsme se flákali a bavili se psím skotačením a sexuálním dováděním. Anďo a Andula už se nežrali navzájem, sice se nijak extra nevyhledávali, ale snesli se. Ten Andula, už starší psí pán, důstojně obcházel kolem a koukal. Mášena si hrála s klacíkem, vrážela jím lidem do lýtek a dožadovala se spolupráce. Nebo seděla jen tak někomu pod židlí a myslela si své.

Zato náš Anďo se pokoušel neustále piglovat Daisy, zatímco opička Bestík mu zezadu ojížděl nohu. Taková jakože hromadná soulož. A i když jim Vyjolína na chvíli zdrhla, vystačili si ti dva i sami - malej velkýho, velkej malýho, jako vždy.

Psí švédská trojka ...
Psí švédská trojka ...

Následně jsme se nakonec s hodinovým zpožděním ve čtyři odpoledne (plán byl ve tři) rozloučili a vydali se zpátky do Brna, abychom se cestou přesvědčili, že Prahajzli jsou fakt kokoti a jsou schopní se srazit na zúžení dálnice avizovaným dva kilometry předem, nicméně i s tímto cca půlhodinovým zdržením, sjezdem a opětovnou zkratkou přes část Práglu, dojeli jsme bez úhony před devátou.

V další hlubší kontakt s mimoni Mimoňany jsme nevešli. Akorát mám takovej pocit, že jsou tam všichni takoví hrozně slušní a až nezvykle milí. Každej pozdraví nejenom při cestě přes vesnici, ale i třeba příchozí do hospody nejdřív pozdraví stůl od stolu všechny venku na zahrádce, prostě taková pohoda.

Vodkaz nafurt

Pátek, 18.08.2006 ... Tak jsme byli v Mimoni ...

... u Vávy na chajdě, jako taková symbolická tečka za letní vodáckou posázavskou expedicí.

Pravda, to jsem se musel podruhé za posledních několik let podívat do mapy, abych zjistil, kde přesně vlastně taková Mimoň leží (poprvé to bylo Ťapinčino pracoviště blahé paměti - Lanškroun).

Už aspoň vím, proč je "mimoň" mimo jiné synonymem pro ducha mdlého.

Cesta celá relativně dobrá, naše část expedice (já, Ťapinka, Marťan, Cane, pséci 2 ks) jsme se vypravili po dálnici, na Prágl byla celkem volná, sjíždělo se všechno naopak do Brna - lemtat pivo a sledovat kroužení motocyklů po okruhu. PraPetra nás imaginárně varovala před průtahem Prahou - Jižní Spojkou, ta prej bejvá často ucpaná.

To vím taky, v době dopravních špiček to není nic divnýho, v době cest do práce, v době cest z práce, no ale proč by měla bejt ucpaná ausgerechnet v pátek v šest večer? To už je každej správnej Prahajzl vylepenej na své chatě u Sázavy či v jiném "zapraženém" kdysi malebném koutě, co by kdo hledal na Jižní Spojce?

No richtik - zápcha. A jaká.

Oni totiž asi Pražáci nejsou schopní se sžít se tříproudou komunikací a musí se tam srazit zkrátka už z podstaty svého bytí. Blbci.

Čili jsem zvolil zkratku - tradičně delší, ale o to horší cestu, ale furt lepší blbě jet než dobře stát. Jaksi přes Strašnice až na Olšany, po paměti dolů do Vysočan a Libně, Vysočanům, Libni, zdaleka se vyhni, no richtik, ti, co nebyli na Sázavě či v jiném "zapraženém" kdysi malebném koutě, vyrazili na nákup do soustavy hypermarketů na Černej Most a bác ho, kilometr dopředu je značená práce na silnici a zúžení průjezdu, no voni se tam srazej zas. Debili.

Ale jinak to šlo až do teho Mimoňa.

Odtam jsem měl PraPetrou přeposlaný podrobný itinerář ve smyslu:

"... tam bude směrová šipka, odbočíš, po dalších 400 metrech je další směrová šipka, zase odbočíš a jak přijedeš do vesnice, najdeš velkou lípu, to už pak jen Vávě prozvoníš telefon a ona vyleze. Nevím, jestli Váva nebo ta lípa."

Potud v pořádku, jen se projevila mimoňská stránka Váviny osobnosti, kdy vše probíhalo hladce, až po tu pasáž s druhou směrovou šipkou. Nebyla. Nebyla po třech stech metrech, nebyla po čtyřech, nebyla až na konec Mimoně.

Pročež nás jmula nutnost otázat se Mimoňanů.

První dvojice Mimoňanů se ochotně ujala zbloudilých poutníků: "Co? Kam? To už jste dneska několikátí, to tam máte nějakej slet?" (Aha, PraPetra asi taky skočila Vávě na špek s druhou směrovou šipkou). "No dobrá, vidíte tam ty červený vrata? Tudy to projedete k nim, u nich se dáte doleva, pojedete až na křižovatku, tam doprava, kousek rovně, doleva, doprava, pak kolem takovýho velkýho hezkýho domu, doprava a doprava a to nemůžete nenajít."

Což by byl vcelku vyčerpávající popis (ač zapamatovatelný zhruba do jedné třetiny), kdyby se záhy neukázalo hned u těch vrat, že takový průměrný Mimoňan je obvykle mimoň, vyznačuje se za prvé poruchou laterality - odbočit vlevo je hezká idea, pokud tam není slepá ulice, garáže a nějaký rumiště.

Zkusili jsme to doprava, tam to šlo, ještě další dvě doleva vs. doprava jsme si obrátili ... a dál jsme jeli už víceméně (spíš více, než méně) podle intuice, než riskovat zas nějakého mimoně Mimoňana.

Našli jsme správnou ves, v ní lípu, zavolali Vávě a ona vylezla. Kupodivu Váva, nikoli lípa.

Zbytek později.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 17.08.2006 ... "34" ...

Děkuji Fabiakovi za peřináč. Fabiak se bude (prý) stěhovat, tento díl nábytku mu přebyl, velkoryse mi ho věnoval. Vlastně s ním prudil tak dlouho, až jsem si ho radš odvez. Ale to nikterak nesnižuje jeho zásluhu, tak se s nábytkem na mne musí. Když nad tím tak přemejšlím - vlastně poslední dobou (asi deset let) su tak shnilej, že krom dvou židlí získávám další nábytkové vybavení snad výhradně tehdy, když se někdo stěhuje. Ne, kecám, eště ta knihovnička na CD.

Při té příležitosti Fabiak zbořil další mýtus - ten, že nikde nebydlí.

Očividně přinejmenším s předsíní jakéhosi bytu má dispoziční právo.

Takže už nevěřím prozatím jen na jeho psa, řidičák a přítelkyni.

Až se odstěhuje, budu moct zase nevěřit ani na byt. To je jak s tím foťákem, co už ho zas nemá.

Jo, mimochodem, v peřináči byl nějaký kinofilm, já si hned říkal, že takto v prázdném peřináči nemůže štěrchat prach nebo uvolněný šroubek. Neboť peřináč se obvykle vyskytuje v ložnici a jako úkryt kompromitujícího materiálu funguje ve všech detektivních románech, bude asi zajímavé nechat kinofilm vyvolat.


Stručně: miniaturgolf - osobní rekord:

34

tzn. cca 1.89 úderu na dráhu.

To mám zase výzvu na několik let.

Vodkaz nafurt

Středa, 16.08.2006 ... Su ouředník na baterky ...

Pracuju na ouřadě, měl bych to mít v merku. Ale nemám.

Potřebuju si vypsat formulář, sám pro sebe, soukromá záležitost, válí se to u podatelny, takový růžový s bílejma chlívkama. Tak si jeden nabídnu a zavleču do kutlochu.

Zmastím první kolonku a šourám se tři patra pro novej.

A to se jinak eště považuju za inteligenta, neboť tam bylo napsaný: "Vyplňte BÍLE orámovaná políčka ...", přičemž jsem pochopil, že to ve skutetečnosti tím chtěl básník (resp. jinej ouředník) říct, že se maj vyplnit ty políčka v bílým rámečku vobyčejnou propiskou, nikoli všechny políčka bílou pastelkou.

Bílou pastelku ostatně taky nemám. Jakož ani sešívačku, ni děrovačku. Razítko mám schovaný radš u jiné kolegyně v kanclu, bych ho někde neprochlastal. Avšak už jsem ho letos i použil.

Kdepak, plnotučnej ingóst ze mne asi hned tak nebude ...

Vodkaz nafurt

Úterý, 15.08.2006 ... To se ví, že jsem vošahával ...

Onehdá Ťapinka projevila přání mít "takovou bundu, jak mám já". Myšleno fleecovou nebo flaušovou či jak se oný nesmyslný materiál z PET flašek jmenuje. Zkrátka dekovku.

Což o to, ona jednu má, jenže jestli je nějaká krátkosrstá nebo naopak moc dlouhosrstá, zkrátka se na ni chytá kdejaký bordel, navíc je ještě černá, tedy je onen kdejaký bordel tuze dobře vidět. Při dvou psech v domácnosti, žádná sláva.

To bylo asi v neděli.

Dneska jsem šel kolem obchodu, ejhle, nemohli by tam mít "takovou bundu, jako mám já"? Pro Ťapinku?

Měli.

Zakoupil jsem a doma ladně pohodil Ťapince na postel. Přinejmenším jsem to vytřep z teho pytliku.

"Co to je?"

"Bunda jako mám já."

"A tahle je čí?" (asi milenka zapomněla bundu až v ložnici, ne?)

"Tvoje."

"Aha? Tak? Tos jako koupil?"

"Ne, kurva, snesl."

"A jak víš, že mi bude?"

"Vím."

"Tys tam zase vošahával prodavačky ...!!!"

No ... vošahával. To dá rozum. Nejdřív si vošahám prodavačky, nutno podotknout, že ne všechny, ale až vizuálně zúženej výběr na ty postavou podobný a mladší, pak na nich otestuju určený svršek. Nějak to vyzkoušet musím a metóda je to už osvědčená. A jak Ťapince bunda padne a sluší.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 14.08.2006 ... Další Fabiakova fabulace ...

Fabiak s krátkým ... zase nula bodov. Čímž nemyslím něco s webem, tam si vyhlásil (jeho plné právo) prázdniny, ale ...

Ono totiž tak: svého času Fabiak shlédnul veledílo české kinematografie - film Rafťáci. Nebo nejdřív o něm slyšel samá negativa, aby se pak mohl na něj podívat a v myšlence se utvrdit. Dobrá, ve většině bodů by se dalo i souhlasit, je to snímek slaboduchý, sem tam laciný vtip, nic, na co by jeden za třicet let netrpělivě čekal v pamětnickém cyklu. I já jsem shlédl, taktéž s předpřipraveným názorem, za účelem veskrze studijním.

Na tom by nebylo ještě stále nic až tak divného.

Fabiak však tvrdí, že film je plný skryté reklamy, moderně řečeno "prodakt plejsmentu". A třeba i ano. Každý jsme nějak úchylný, já si u filmů stopuju "čas do totální destrukce budovy" nebo se pídím po SPZ vozidla před výbuchem a po něm. A jiné nesrovnalosti. Fab hltá, co kde leží na stole (myšleno na plátně) či co za krám kdo drží v ruce, aby to moh prohlásit za skrytou reklamu a tím film odsoudit k zatracení, i kdyby odsouzen nebyl už sepsáním scénáře.

Uznávám, že ta scéna s tou čtyřkolkou (Kentoya?) tam byla nalepená dost houževnatě, dle Fabiaka očividně jako úlitba sponzorovi, já bych věřil i variantě, že potřebovali zkrátka dalších pět minut čehokoliv. Ale o toto se nepřu.

Nicméně tvrdím, že nikde ve filmu nezazněla doslovně věta "máš ještě Kinder Bueno?", ačkoli mám nejasnej pocit, že si tam jakousi oranžovobílou čokoládou pohazovali. Stejně tak jsem po celou dobu nenalezl repliku "Sprite, to dobrý pití", kterou si byl Fabiak neochvějně jist dřív, než film viděl. Jo, jakýmusi harantovi tam měli hlavní hrdinové narvat prášky do nápoje, přičemž fotr, tuším, podává jednomu z těch buzíků (ani už nevím, koho byl harant brácha) neoznačenou čutoru a povídá něco ve smyslu: "Dej mu to do Spritu, ten neplive."

Mno, umístění výrobků tam dozajista bylo, doslovné "hlášky" ve Fabiačím podání nikoli. Na druhou stranu - asi někdo může těžko dneska na haranta machrovat s indiferentním malinovým sirupem nebo žrát čokoládu zabalenou v novinách, ne? A i tak by to někdo byl schopen označit za reklamu na Rudé Právo, či jak se komunistická hlásná trouba dnes jmenuje.

Dost na tom, že se mi (snad) povedlo vyhnat Fabiakovi z hlavy další takovou jeho spekulaci, a sice "tu strašnou reklamu na Gumotex", jež spočívala v tom, že buci měli na žlutým raftu vobrovskej modrej nápis "Gumotex". To jsem se mu snažil zdokladovat na jiných případech, že takovej nápis tam zkrátka je, na tomto typu obzvláště vyniká, narozdíl třeba od modelu Colorado, kde je modrý logo částečně utopený v olivové barvě. Jak moc to pochopil, nevím.

"Snad to mohli nějak pro ten film odstranit, ne?"

"Viděls někdy raft?"

"Viděl, ve Špalíčku ho měli vystavenej." (Špalíček - takový velkokino v Brně - pro neznalé)

A vykládejte něco takovýmu materiálu ...

Hmm, odstranit. Jak by chtěl z gumotextilie, která musí udržet několik atmosfér tlaku, odstraňovat natištěný (a snad i tepelně zalisovaný) nápis, to už nevěděl. Šmirglpapírem? Ředidlem? Ještě by to možná šlo vystřihnout. Ale všechny tři případy mají jedno společné - takto poupravený "politicky korektní" raft potom relativně blbě plave.

Pro ilustraci:

Raft se značkou ...
Raft s mnohem větší značkou ...
Šlohnuto ze stránek výrobce nebo některého z prodejců, raft se značkou přes polovinu šikmé náběžné hrany ...
Snímek ukradenej ze stránek filmu, raft se značkou přes polovinu šikmé náběžné hrany. Skrytá reklama, prodakt pléjsment ...

Jelikož jsem řekl Fabiakovi, že jako vždy kecá, slíbil jako důkaz a podporu svého tvrzení zaslat přesnou minutáž, minimálně ohledně dvou inkriminovaných vět s čokoládou a sodovkou. Před měsícem slíbil, že přesně dneska.

A - jako vždy - nic.

Inu, náš Fabulák ...


Ťapinka nechápe elementární pokyny.

Když jí například jasně specifikuji: "Vem to a dej to tam."

Normální člověk by chápal, že má vzít doklad a návod od myčky a uklidit ho k ostatním účtům a návodům.

Ještě přesněji - potřeboval jsem zjistit přesné typové označení myčky (pořád ta tekoucí provizorně spravená hadice), i vytáhnul jsem účet a návod, poznamenal si z toho potřebné, odložil na gauč. Následně jsem měl plné ruce, požádal jsem Ťapinku o součinnost:

"Vem to ..."

... kouká ...

... ukážu prstem ...

... dovtípí se, uchopí štůsek papírů ...

"... a dej to tam."

"Kam?"

Kurva, kam asi? Do skříně mezi čistý košile, ne?

Aspoň elementární spolupráce by byla potřeba.

Zrovna jsem o tom četl takový hezký článek, jak když je někdo s někým dlouho, ať je to partner nebo třeba kolega, pochopí i z náznaků, ovšem vyžaduje to přinejmenším minimální namáhání mozku, pakliže dotyčný něčím takovým disponuje. A obzvláště že si v tom libují (či libovali) vojáci. Což zpětně mohu potvrdit.

Obzvláštní specialista na to byl jistý četař S., který, jak nám zpočátku připadalo, znal mimo oficiální komunikaci (při níž hovořil víceméně souvisle) pouze jedno sloveso, a sice: "Vyjebať" (byl to Šlonzák řízlej Slovenskem), což dle kontextu mohlo znamenat "vysouložit", "vynadat", "odejít", "odnést", "vyparkovat vozidlo" a mnoho jiných. Z podstatných jmen pak toliko "bazmek" a "kunda", přičemž obojí mohlo být naprosto cokoli, od propisky, přes tričko až po bajonet.

Zkrátka nutno předpokládat, co dotyčný může asi tak požadovat, a podle toho si vhodně dosadit.

Vodkaz nafurt

Neděle, 13.08.2006 ... Se z toho asi brzo ...

Konečně jsem se dobabral aspoň částečně k těm fotkám a pracovním věcem.

Tedy jsem se jim mohl věnovat skoro celý den, kromě vyzvednutí opraveného Ťapinčina vozidla ze servisu a kromě doby, kdy jsme byli navštívit máti.

Tato mi musela jen tak mimochodem předložit několik velemoudrých lékařských knih s pojednáním o příušnicích, neboť má starost o moje zdraví a o moji plodnost.

Buď budu muset zabít máti, sebe, nebo opravdu vyrazit k nějakýmu felčarovi a máti předhodit následně potvrzený očkovací průkaz, jinak mi nedá pokoj, jelikož má utkvělou ideu. Minimálně pro tento tejden se mi nelíbí ani jedna z uvedených variant.

Ale ty fotky z vody jsou tady, aspoň ta moje část:

http://egicz.cz/cesty/velke/sazava200607/foto.htm

Kdesi pod jezem jakož i jiné romantické fotografie ...

Vodkaz nafurt

Sobota, 12.08.2006 ... Můj klidný víkend ...

Vymínil jsem si na víkend klid, abych mohl zpracovat fotografie z vodácké výpravy na Sázavu a chvíli i o víkendu pracovat pro svého chlebodárce, neb se něco málo neodkladné práce nakupilo a jest třeba s ní pohnout, abych si v pracovním týdnu mohl zase vorazit.

Ťapince bylo navíc trochu špatně, což by bylo příznivé, kdybych nemusel díky tomu v dešti s psama na procházku.

Leč v průběhu procházky se jí udělalo o něco lépe, alespoň natolik, aby bylo možno zajet nakoupit nějaké poživatiny a abych si zároveň poslechl divné zvuky, jež se jí posledních několik dní ozývají z útrob jejího vozidla od zadního kola.

Neboť jsem si poslechl divné zvuky, jež se jí posledních několik dní ozývají z útrob jejího vozidla od zadního kola, bylo ještě třeba zajet s vozidlem do servisu, neboť takové prasklé péro a hnuté tlumiče mohou způsobit pramálo příjemné důsledky, jako například zablokování kola, havárii a rozbití vozidla i Ťapinčina rypáčku.

K tomu všemu měla Ťapinka i svátek čili jmeniny, pročež jsem hned po splnění těchto elementárních úkolů (psi, nákup, servis a pár dalších drobností) mohl sáhnout do šuplete, předat Ťapince knihu a bonboniéru a poblahopřát jí: "Prosím tě, všechno nejlepší a takový ty kecy vokolo, tohle si strč do prdele a už mi dej chvilku pokoj, je kurva půl deváté večer, eště jsem se nezastavil ..."

Když to hodnotím zpětně, já dokážu bejt tak milej ...

Vodkaz nafurt

Pátek, 11.08.2006 ... O pohlaví a propisce ...

To je furt řečí o rovnosti pohlaví, zákony, kvóty, keců milion. Latiník by řekl: "Bulšit".

Chlapi se od ženských liší a je to jasně vidět ve výsledcích jejich konání.

Asi takhle - statisticky nejčastější příčina zničení klávesnice je prý polití kafem. Nemám ověřeno, jen jsem kdesi četl. Já nikdy žádnou klávesnici, co vím, nezničil, snad na jednu kdesi u zákazníka na mnou spravované instalaci při drobných úpravách interiéru kanceláře padla cihla, ale to jsem byl zrovna 300 km daleko a nenesu na tom žádnou vinu. Pravda, jedna klávesnice měla namále, když jsem do ní nalil ... ano, kafe. Jenže to nebyla žádná taková hej počkej za dvě stovky, nýbrž za poctivejch šest nebo osm tisíc, se snímačem magnetických karet ... No, vyrval jsem ji z mašiny, pod vodovod, šikovně propláchnout vlažnou vodou, tejden nechat na vlažném radiátoru vysychat - a jak u zákazníka několik let fungovala. Váva z Práglu by mohla vyprávět.

Nevím přesně, co je nejčastější příčinou zničení optických (CD a DVD) mechanik. Ze své praxe znám dva případy, a sice buď to chcípne samo - zaprášená optika či jiný podobně zhovadilý důvod, nebo to nějaký idiot(ka) nechá vysunuté a nějaký idiot(ka) - obvykle ten samý - při cestě kolem stolu to ukopne.

A zde se dostávám k tomu pohlaví ...

Kolega Božský Šimí má dcérečku, sedmnáctiletou éterickou bytost. Vysunula mechaniku, vstala od stolu, odešla, přišla, načutla to kolenem a jezdec byl ze stáje venku.

Ale na opravu mi stačilo cca patnáct minut na rozborku a sborku, mechanika mechanikuje, čte, funguje.

Bejt to chlap, vyrve to ven sakumprásk, možná to i přes čtyři šroubky vytrhne ze šachty. Případně se pro zpestření ještě nasere a rozkope to celý.


Máti zatoužila též mít doma funkční věci, pročež vyrazila do papírnictví na roh ulice k Dandejsovi Jandejsovi zakoupit několikero náplní do propisek a tyto v doposud nepíšících propiskách rovnou vyměnit.

Dandejs Jandejs je sice zručný papírník typu poradíme-posloužíme, ale jedna z asi tří propisovaček byla nad jeho úsilí, nepomohl žádný grif, zaklínání, ani přiměřeně hrubá síla. Nepomohla ani máti, ba ani narychlo přivolaná Stará Jandovka, jež sice nemá papírnickou erudici ni praxi, neboť je prodavačka nití, jehel a gum do trenclí, avšak je s Dandejsem Jandejsem jedna rodina, jedna ruka, jedna firma. Nic. Stará Jandovka též chvíli bádala nad tužkou, přehrála svůj obvyklý komentář ohledně kurev a hajzlů, nakonec to všichni tři uzavřeli s podezřením, že jde o propisku jednorázovou, k výměně náplně nevhodnou.

Podezíravá máti si však přeci jen náplň náhradní koupila.

Propiska má v přední části jednoduchý uzávěr bajonetového typu, lidově řečeno dva ťuplíky, který je potřeba stisknout palcem a ukazováčkem, špici sejmout, pružinku sejmout a uschovat, vypsanou náplň vyjmout a někam jebnout, novou náplň vložit, pružinku na ni nasadit, špici s uzávěrem bajonetového typu za opětovného stisknutí dvou výstupků nasadit a zaaretovat. Funguje, píše.

Takto jsem předvedl při páteční návštěvě. Otázka deseti nebo patnácti sekund.

Máti zírala, jako bych jí místo výměny náplně v propisce předvedl nějaké kouzlo.

Projevila přání též umět takto vyměnit náplň v tomto modelu propisky, neboť potom by mohla přijít za Dandejsem Jandejsem, grif mu předvést, udělat z něj blbce a povyšovat se nad něj. Ke své smůle nebyla schopna ani na čtyři nebo pět demonstračních pokusů princip pochopit, naučila se sice propisku rozebrat, po dvojím vysypání komplet celého mechanismu do útrob koberce se naučila i druhý stupeň - rozebrat a udržet všechny komponenty pohromadě, ale jednoduchý dvojhmat na opětovné složení do funkčního stavu byl nad její technické síly.

Pročež máti sice ví, že daná propiska je znovunaplnitelná, Dandejs Jandejs i Stará Jandovka však zůstanou v tmářském bludu, že šlo o jednorázový drek. Dobře jim tak.

Máti mne za odměnu zahrnula novými poznatky a výstřižky ohledně příušnic, neboť na snování plánů měla celý týden. Že příušnice v následujícím týdnu dostanu, to je podle ní víceméně hotová věc.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 10.08.2006 ... V zásadě se daří ...

Ráno mne probudily dva z mé kohorty čtyř budíků (toto konkrétně byly telefony), na obou bylo jasně 7:00. Nějak jsem tu myšlenku nedokázal zpracovat a nebyl jsem schopen si ujasnit, co taková informace znamená. Musel jsem se probudit a probrat, chvíli jsem na ty sedmičky a nuly ještě tupě zíral, pak mi došlo, že to je aktuální čas, kdy bych měl vstávat do práce. A tak jsem vstal, no, co už? Se mi jednou za čas zase podaří takhle vzbudit, přičemž to musí být omylem. Zajímavé.

Dík tomu jsem valnou část pracovní doby proklimbal. To maj za to.

Stih jsem se otočit v druhé takové jakože práci, nic tam po mně nechtěli, ukázal jsem se spíš jenom ze zdvořilosti, abych moh vykázat aktivitu.

Následně jsem se stavil na golfíku, původně jenom prohodit pár slov s Harpagonem Spojkou. Momentálně se mu tam jakejsi manuál vrtal v pípě, dík tomu netekla ani kofola. Hejrupák pročistil trubky, následně odešlo chlazení nebo kýho šlaka. Zkrátka byla jenom plastolahvová, a to ještě s tím citrónovým sračkoidním přídechem. Mi to Spojka přes pult podal, že mám bejt jako spokojenej. Otázal jsem se zdvořile (tzn. zatím bez vulgárních nadávek), jestli si už dělá prdel? Když budu chtít lemtat kofolu z umělohmotné butylky, si ji koupím v sámošce, na to nemusím chodit do hospody. S velkým mrmláním jsem tedy obdržel aspoň sklenici. Na to, že mu tam eště někde v obložení stěn nebo kdesi za regálem chcípla myš bo nějaká taková sviň a v celé pidiputyce je puch jak v kafilérii, je hospodskej poslední dobou docela drzej.

Jak jsem už uvedl - chtěl jsem jen svlažit volátko, předat Harpýšovi nějaký informace a zas si jít po svým, sousedovi Vyhlídkovi kouknout na bebínko, tedy jeho počítači konkrétně.

Jenže se tam nějakou záhadou vyskyt jeden bejvalej krátkodobej kolega od "Kamsenanáshrabete", zlákal mne na hru, na což jsem přistoupil, neboť jsem si po včerejšku potřeboval spravit reputaci. 38:38 je relativně slušnej výsledek a s dobrým protivníkem.

Mezitím soustava poskoků spravila výčepní zařízení, dal jsem si ještě jednu malou, že se konečně v klidu napiju a půjdu za tím Vyhlídkou. Kdo zas nestojí ve dveřích? Soused Vyhlídka. Nevím, jestli vyčenichal mne nebo pivo, každopádně to vypadalo, jako by si pro mne do krčmy došel. Horší jak manželka.

Nicméně jsem se k němu nakonec dohrabal, na počítač letmo sáhnul, v zásadě tentokrát o nic moc nešlo, spíš jsem byl jenom jako morální potvora.

Doma jsem zaujal pozici ležícího střelce na gauči a vyčkal příchodu Ťapinky a pséků.

Jelikož tito hodlali okupovat obejvák, přesunul jsem se vyčkat do večeře v ložnici.

A tak nějak furt.

Nuda, co?

Vodkaz nafurt

Středa, 09.08.2006 ... Já su tak gramlavé ...

To jsem to dopracoval ... no jo, zas golfík se slepejšama.

Jakejsi Roman, přijde si, pořádně nevidí, drží to v ruce poprvý v životě, naklepe to za 42 a je vyřešeno.

Ťapinka podala nejlepší výkon sezóny, 44, a taky by byla vcelku spokojená, nebejt toho Romana.

Marťan prožil sérii orgasmů, neboť si trhnul osobní rekord a taktéž nejlepší výkon svého dosavadního mrzkého života, 48, což je třetí místo. Třetí až čtvrté, nutno podotknout, neboť shodně jsem měl i já, neboť su nějakej levej.

Zbytek v rozpalu od něco přes padesát po něco pod sedmdesát už je jenom závěr pelotonu.

A to mi eště Harpagon Spojka provedl po delší době mezisoučet mého tamějšího hospodského kreditního účtu, aby zjistil, že se vlastně už ani tak nejedná o účet kreditní, nýbrž debetní, s notně nakousnutým kontokorentem. Nepokrytě se těší, jak mu budu celou zimu štelovat počítač a vůbec mu všemožně posluhovat. Pro začátek bych mu mohl ještě teď v létě poslat nějakého toho vira.

Kurva, to je zas den.

Jdu plnit heslo: "Golf jsem prosrál, ale dobře sa vyspál ..."

Vodkaz nafurt

Úterý, 08.08.2006 ... Třeba být obětavý a hledat pozitiva ...

V prostoru místnosti zvané podatelna jest telefonní ústředna. K ústředně je třeba natáhnout ze sklepa nový optický kabel. Ráno naběhli maníci s vrtačkou, sbíječkou a jinými zhovadilými manuálními nástroji a chtěli takto činit.

Drahá Dráha, referentka podatelny, ačkoli byla v tomto smyslu včera instruována, však dnes obdržela menstruační potíže (jako ostatně každých zhruba deset dní), nepříliš přesvědčivě předstírá nervové hroucení, mózuje po baráku a všem afektovaně vypráví, že "takto to nejde, vždyť podatelna je frekventované a vytížené pracoviště".

Dlužno podotknout, že v případě zástupu (ať z vlastních řad nebo externích brigádnic) v době nemoci Drahé Dráhy (cca týden z každého měsíce) bývá denní příděl příchozí a odchozí pošty zpracován ležérně něco málo po poledni, následně tam dotyčná nešťastnice zbytek pracovní doby sedí, dloube se v nose a vyčkává, zda nepřijde zbloudilý občan s podáním. Drahá Dráha zpracovává průběžně to samé obvykle do půl třetí až do půl čtvrté, a to za cenu nesmírného vypětí a přepracování. Není to tak dávno, co mi (před volbama, kdy jsem dělal průběžně tři a více věcí naráz) pravila: "Můj čas je drahý."

Pročež ji opět jal malej kyblik a hnala celou tlupu manuálů od drátů raus. Ať přijdou odpoledne, neboť ona už to dále nesnese.

Než by se s ní hádali, radš vyprejskli s tím, že přijdou odpoledne.

Nevím proč, ale tak nějak mlčky se to celý považuje za moji práci. Čistě teoreticky má telefony na starost Jaruš z pokladny a bourání zdí a tahání drátů správce budovy, tedy opět Jaruš z pokladny. Ale to nevysvětlím. Jasně, ústředna, spousta drátů, elektróni, mnoho tlačítek a ovládací program. Jasnej můj rank. Ani se nijak moc nešprajcuju, jenom tak čistě formálně, semo tamo zdůraznit, kdyby z toho někdy kynuly třeba nějaký prémie.

Kupříkladu dneska - manuálové přijdou s drátama zase odpoledne. Kdo tam s nima bude?

Mno, ona to sice není až tak úplně moje práce, ale když jinak nedáte, v rámci zachování klidu na ouřadě se obětuju. Pravda, musím sice zařídit spoustu věcí na mnoha různých místech (melouch na druhým konci Brna, venčení psů a videopůjčovna), ale no tak z toho nebudeme dělat drama, půjčím si služební vozidlo, objedu si to a vrátím se zpátky za hejrupákama se podívat, jak jsou na tom.

Když jsem se vrátil, byli na tom výborně. Byli na tom tak výborně, že už byli v prdeli. Pročež jsem mohl přesednout do svojeho vozidla a spokojeně se odebrat zpět domů.


Jo, k té Sázavě ...

Já se k tomu nemůžu momentálně dostat, nejdřív jsem neměl fotky, pak jsem neměl náladu, ještě později jsem měl psy, teď mám práci a navíc se mi chce spát.

A všici hučej jak piliňáky ...

A nejvíc zpočátku hučela PraPetra. Tak jsem jí řek, ať si to napíše sama. Tak si to napsala. A už hučí zas.

No tak dobře, tady máte zatím aspoň (zalkněte se) pohled z pozice motospojky a doprovodného vozidla. Pravda, je to sice tendenční, jednostranné a zhola málo pravdivé, ale aspoň vám tím snad do víkendu zaplácnu hub..., ehm, čtenářské choutky:

http://www.egicz.cz/cesty/velke/sazava200607/index.htm

Vodkaz nafurt

Pondělí, 07.08.2006 ... Chvála předvídavosti a deštníků ...

Říkám to furt - věci se mají plánovat dopředu, předvídat, připravovat možné katastrofické scénáře. O poznání nižší rozdíl mezi úmrtím a narozením mívaj na hřbitovech obvykle optimisté. Předvídavý pesimista / realista nebývá tak zhusta zaskočen.

Kupříkladu kupovat deštník (až) v dešti je pičovina jednoho z nejhorších kalibrů.

Copak o to, pokud někdo nemá deštník a jde si ho až za deště kupovat, je to jeho problém. Ať si zvlhne, kokot.

Horší je, pokud osoba A nemá deštník a osoba B je nucena vypravit se jí ho shánět.

Matně si vybavuju, že svého času Ťapinka (osoba A) deštník mívala, ale nepídím se raději po podrobnostech, neboť, budu-li ve vybavování pokračovat, mám jisté tušení, že v jakémsi jeho neslavném konci jsem hrál i jistou roli. Ale na sto procent to říct nemůžu.

Každopádně jsem byl vyvolen, abych deštník zakoupil, ať už proto, že jsem šikovnější, že je to hrdinská chlapská práce - kupovat deštníky v dešti, že jsem měl cestu do města, nebo že jsem to já, kdo z nás dvou má poslední dobou aspoň nějaké prachy.

Vsadil jsem na dva obchody. Oba zklamaly. S jedním jsem se netrefil vůbec, v druhém sice deštník měli, avšak čtvercový, za 79,- Kč. Nejsem odborník, ale snad jsem se moc nespletl, když jsem nevyslovil čtvercovému deštníku za 79,- Kč důvěru.

Jelikož jsem byl už mokrej jak myš, copak o to, já jsem svůj deštník měl, ale ono od kolen nebo od půlky stehen dolů je to po pár metrech v hustém dešti tak nějak jedno, nakonec jsem naznal, že takhle to nejde, a potupně se zeptal protřelých a světa znalých kolegyň, kde se tak běžně kupují deštníky?

Takto jsem odhalil "deštníkárnu" v jednom nákupním centru. Tramtadadá - ano, v Kradefurtu / Tescu ze včerejší historky. Jeden z tamtěch malejch krámků.

Jenže zase - problém - zadání znělo: aby byl nějak přiměřeně hezkej, lehkej, skládací nebo neskládací dle mé zkušenosti (tzn. ať donesu, co donesu, bude to špatně), kvalitní a těžko pokazitelnej. Za sebe jsem skromně přidal parametr - aby se pokud možno vešel do trojciferné sumy.

A teď bych měl začít lamentovat, jak se parametry vzájemně vylučují. Kulový - takovejch tam měli plnej regál. Čert aby se v tom vyznal. Včil babo raď - skládací jsou skladnější, zas je člověk tahá nakonec furt a nesmí je odložit, neboť by okamžitě začalo pršet, neskládací permanentně ztopořené jsou zas takové elegantnější, jenže ne každýmu se s tím chce tahat. Nakonec jsem zavolal Ťapince, beztak právě končila s koukáním do psí držky a kočičí prdele, ať se sbalí a přijede si vybrat sama. No nenechám se zjebat zase já.

Ještě jsem nakouknul přímo do supermarketu, kdyby Ťapinka to chtěla udělat tak jak já - mám deštník kvalitnější, ten si beru, když už prší nebo je víceméně jasný, že pršet bude. A pak mám deštníček provizoráček, skládací, právě z jakýhosi supermarketu nebo od pingpongů, levnej a fórovej, na nenáročné a krátkodobé použití. Ten nosím, když je hezky (teda někde složenej v tašce nebo baťůžku, né rozdělanej), neboť jistota je kulomet, jak říkával náš pan podporučík.

Proto jsem jenom tak proplul kolem toho hlídacího podržtašky tam a zase zpátky, očíhnout možnosti, kdyby Ťapinka zatoužila po této samé variantě.

"Našel?" ptal se sekuriťák, když jsem kolem něj šel zpátky.

"No - nenašel," což mohl ostatně poznat, že se vracím zas s prázdnejma rukama, "nebo aspoň zatím ne, nechám to na cílové zákaznici."

"Já vám nechci radit, ale nevím, jestli bych si tady deštník koupil. Moje kamarádka si tady koupila deštník za devadesát devět předevčírem a včera se jí rozpad."

Buď jsou v tem Kradefurtu všichni nějací upřímní, nebo na zaměstnavatele docela dobře serou. Ujistil jsem chlapíka, že s velkou pravděpodobností tam beztak nehodlám kupovat žádnej deštník, tím méně pak za devadesát devět (ač je to přesně model mého deštníku provizoráčku pro slunečné dny), poněvadž nejasně tuším, že mne přítulkyně pošle s vizí dvou deštníků do prdele.

A taky že jo.

Každopádně se Ťapinka dostavila a v deštníkárně jsme jí zakoupili deštník tuze pěkný, leč ve své podstatě obyčejný, dámský, elegantní, modrý, neskládací. S tím by se i doktorka mohla špacírovat. Aha, vlastně ona je doktorka. No vida, jak patřičný deštník jsme vybrali.

To je celý.

Snad jenom - až zas přijde s nářkem, že zmokla, neboť to ráno vypadalo, že pršet nebude, pročež si deštník nevzala ... nakopu jí řiť. Doktorce. S deštníkem.

Vodkaz nafurt

Neděle, 06.08.2006 ... Loajalita zaměstnanců ...

Vyspal jsem se do poledne, vyzved pséky u máti, sežral jí oběd, psy vyvenčil a šel si záhy zase lehnout.

Později odpoledne jsem něco málo vypral, uklidil tři batohy z expedic za poslední dva měsíce a částečně vyluxoval.

Tak jsem se mohl vydat pro Ťapinku na nádraží, ana měla přijet z Plzně.

Ještě cestou že koupím něco k jídlu.

Zastavil jsem se v novým Tescu, bejvalým zkrachovalým Kradefurtu. Mno, zatím žádná výhra, furt se nemůžou toho Kradefurťáckýho aušusu zbavit a nový zboží se jim tam jaksi nemůže vlízt ...

"Koukám," konverzuju s pokladní, "že tady máte snad eště hůř vykradeno, než za dob Kradefurtu."

"Jak - vykradeno?"

"Že tady máte lautr kulový."

"Aha, no, já ani nevím, já tady nenakupuju ..." Taky odpověď, která hovoří za své.

"To se snad spraví, řek bych, až se to konsoliduje a Tesco to celý přebere. Mimochodem - jak to máte s otvírací dobou?"

"Zatím furt stejně."

"Zatím stejně? A neuvažuje se třeba o nonstop provozu?"

"Bohužel ano."

"Proč - bohužel?"

"Mně by se nelíbilo chodit na noční."

No vida, tak obměnit to zboží a zbavit se neloajálních zaměstnanců a budem mít asi přímo pod Lesnou nonstop vobchod.

Vodkaz nafurt

Sobota, 05.08.2006 ... Jak vyjet vstříc kolegyni ...

Jak jsem nakousl už v pátečním pojednání o obnově MPZ - měl jsem se dnes otočit ve Vídni. A proč?

Kolegyně Milaska byla na dovolené. Přičemž pro návrat měla letenku na letiště do Vídně. Na večer, přílet po půl desáté. A poslední autobus přímo ze Schwechat Flughafen do Brna odjížděl snad hodinu předtím. Kodrcat se někam na vlak bylo nad její síly a cestovatelské schopnosti, dál už se nabízel jen autobus přes Bratislavu s přestupem tamtéž. Zbytečně složité.

I Milaska ještě před odjezdem dumala a achichala na ouřadě v kuchyňce, kdo že ji z letiště odveze? Sestra je kdesi v prdeli, dceři jestli nejezdí auto, bejvalýmu manželovi říkat nechtěla.

"Ty naděláš, tak já tě tam vyzvednu. Pochopitelně za předpokladu, že mi tu cestu zaplatíš."

"No s tím samozřejmě počítám, že to zaplatím, ale ses zbláznil? Ty bys pro mne jel kamsi do Vídně?"

"Dyť je to tady za rohem. Copak jsem tě málokrát vezl domů?"

"No jo, vole, ale né z Vídně."

Dobrá, uznávám, že když Milasku beru při cestě z práce domů, je to poněkud blíže, ale i tak mi to nepřišlo jako velkej problém. Prostě s takovouto eventualitou vůbec nepočítala a vůbec ji to nenapadlo. Ale mně samotnýmu to zase nepřijde jako nějaká extra oběť. Když to není každej tejden teda. Jednoduše Milaska zatáhne benzín a takovou tu kosmetiku vokolo, já se rád projedu, mne to baví. Udělám si vejlet, zkusím, jestli nebude mít čas brůdr, že bysme zašli na kafe, nebo se jenom tak někde pošpacíruju a pročistím si hlavu.

Věděl jsem o tom víc jak čtrnáct dní dopředu, takže naprostá pohodička.

Jo, ona sice pak Ťapinka přišla s ideou cesty do Plzně, ale tam vyrazila nakonec sama, však Ťapouši tady byli nedávno, ještě asi v září pojedeme zase my tam, nemusím tam vočumovat taky pokaždý. Většinu víkendu budu doma, postarám se o pséky, jenom ze sobotního odpoledne do neděle do rána je vrznu máti a projedu se pro Milasku. Fajn plán.

S brůdrem Pekkou jsem se vopravdu domluvil, že si dáme sraz ve dvě odpoledne na Jižním nádraží, tam jemu přijíždí příměstskej vláček vod nich z Badenu, já tam s přehledem trefím, je to situovaný od centra směrem k letišti a mělo by se poblíž dát zaparkovat. Urobíme špacír.

V pátek mi ještě Milaska poslala prosebnou KTZ (někdy mylně nazývanou SMS): "Kdyz servis, tak se vsim vsudy. Vem mi prosim nejakou mikinu na pujceni, v Cesku je pry ukrutna kosa, ja mam jenom kratke rukavy."

V sobotu jsem tedy vzal mikinu, po desáté jsem šoup pséky máti, v jedenáct vyrazil.

S přehledem na Südbahnhof trefím, to jo. Ale z centra, kurva. Ještě jsem měl matné ponětí, že jak sjedu z Brünerstrasse na skrzvídeňskou dálnici, mám se dát tuším po A22 směrem na Budapešť, jako k tomu letišti, a rozhlížet se po čtvrti Simmering. Tam někde sjet, přejet Dunaj, na obchvat a dál to musím najít tak jak tak. No, a nebo taky ne. Když von ten Simmering tam má z dálnice sjezdy dva. A tak jsem tam sice sjel, nějak podle slunka nabral kurs zpátky na jihozápad, jak jsem si promítl v hlavě plánek Vídně, jenže pak se zatáhlo a byl jsem kde? No, někde na Simmeringu. Chvíli jsem ještě udržoval jakž takž jakejsi přibližovací směr, ale jistoty ubývalo. Jo, na letiště tam šipky jsou, na centrum a na velký města taky, ale nelze dost dobře předpokládat, že v každé ulici po celé Vídni budou směrovky na všech snad pět nádraží, co jich tam mají.

Už jsem uvažoval i o variantě, že sjedu právě do toho centra, až uvidím vnitřní okruh, tak odtam už zas se najdu. Dokolečka dokola, až k soše teho hraběte na tem šimlovi a od něho je to jasný, kolem Belvedéru a navrch. Jenomže to se mi zas už nechtělo, ačkoli čas i do srazu s brůdrem jsem měl.

Nuž nic - potupně jsem si u benzínky koupil mapu. Abych zjistil, že jsem asi dva bloky od danýho nádru. Ach jo.

S brůdrem jsme se nádherně sešli (měl jenom 25 minut zpoždění, což je u něj v mezích normy, ještě jsem mu ani netelefonoval) a vyrazili na jen tak procházku. Bez nějakého konkrétního cíle jsme si prošli skrz celý střed města, jen na pokec a sem tam kafe.

U nás si budou řidiči stěžovat, že maj na silnicích moc značek? A že je to zavádějící a že to nechápou a nestíhají sledovat? Ha ha. Tak ať se každej takovej jouda vyjede podívat do Rakouska, do Vídně obzvlášť.

Velkoryse pomíjím omezení rychlosti, který platí až po příslušný ukončení, takže takový zóny-nezóny, nehodlám se ani zabývat znova zhovadilým systémem značení obcí a umístění směrových navigačních tabulí, který jsou vedle silnice po levé nebo pravé straně, z boku, na protilehlé straně křižovatky, nebo kde bylo prostě právě místo. Člověku to aspoň bystří smysly, připadá si trochu jako stíhač, který se musí rozhlížet do všech směrů.

Ale přinejmenším ze zákazů zastavení by tam jednoho jeblo.

Jenom v té ulici, kde jsem parkoval, jich bylo aspoň pět. To ovšem neznamená, že tam nemůžete zastavit nebo stát. Tam je zákaz zastavení s dodatkovou tabulkou, že jde o začátek úseku, a sice pro vozidla nad tři tuny. Pak zase zákaz zastavení, který je ovšem ve skutečnosti koncem, kde dodatková tabulka končí úsek pro vozidla nad tři tuny, pod touto dvojicí je ještě jeden zákaz zastavení, u něj tabulka hovoří o tom, že to platí pro teď pro všechny, kteří nezaplatí poplatek, a to konkrétně v pondělí až pátek. Pak zákaz zastavení a tabulka konec. Ovšem opět na témž sloupku další zákaz zastavení, tentokrát pro všechny, kteří by tam chtěli stát déle jak dvě a půl hodiny. A tak furt dokola, co dvacet až padesát metrů. Někdy vražedné kombinace. A za jízdy číst dodatkové tabulky s německýma složeninama přes dva řádky, to už chce náturu. Mně to dělá potíže i přeslabikovat.

Extrém jsme našli v jedné ulici právě na spojnici od Jižního nádraží k centru, hned v tom úseku vedle zámečku Belvedere.

Vlastně jsem si toho všim zezadu, když byl vidět jenom les zadních stran značek. A to je, kurva, co?

Chápu, jinej kraj, jinej mrav. V Rakousku nemaj extra značku pro vyhrazené parkoviště a ani pro konec zákazu (nebo mají, ale nepoužívají), jednoduše všude rvou univerzálně zákaz zastavení s dodatkovejma tabulkama "Začátek" a "Konec". Plus dalšíma dodatkovejma tabulkama, na koho všechno se to momentálně vztahuje.

V současnosti hojně diskutovaný vyhrazený parkoviště pro invalidy tam vypadá tak, že máte značku "Zákaz zastavení", cedulku "Začátek" a druhou cedulku "Kromě invalidy s vozidlem W123456". Následuje místo na jedno auto, další železná tyč a úplně stejnej "Zákaz zastavení", "Kromě invalidy s vozidlem W123456", ovšem tentokrát doplněno o "Konec". Moc prima.

A když v jednom baráku (snad od OSN) sídlí skoro deset diplomatických misí, z nichž každá má jedno vyhrazený parkovací stání, pak to dopadá takto ...

Bejt to u nás, řeknete si, že hochům od dopravního značení jeblo ...
Bejt to u nás, řeknete si, že hochům od dopravního značení jeblo ...

(Záměrně jsem si nevzal pořádnej foťák, neb jsem chtěl s bratrem přátelsky procházkovat a né furt něco fotit jako kokot.)

Bejt to u nás, řeknete si, že hochům od dopravního značení jeblo. Ale tam je to prostě tak zvykem. Zákaz zastavení tady začíná a platí pro všechny, kromě jednoho vozidla diplomatické mise Malajsie. Na další tyči končí zákaz zastavení pro všechny kromě jednoho vozidla diplomatické mise Malajsie, ovšem začíná tam další zákaz zastavení pro všechny, jenom tedy kromě jednoho vozidla diplomatické mise Burkiny Faso. A další tři metry vepředu končí ten univerzální zákaz zastavení kromě jednoho vozidla diplomatické mise Burkiny Faso, avšak začíná tam zákaz zastavení ...

Jestli jsem to dobře počítal, je tam těch párů devět. Tzn. osmnáct značek. U jednoho baráku. A to jsou jenom tyhle konkretizovaný, sem tam tam máte ještě nějakou nadřazenou.

Ale místní se v tom celým (z našeho pohledu zhovadilým) systému vyznají a dokážou podle něho jezdit.

Ovšem pak ať někdo u nás skuhrá a žádá "čisté silnice". Hehehehehe.

Ale abych jenom zas ze všech nedělal blbce, copak vo to, to já si do celýho Rakouska rejpnu rád, mně to tak připadá, že jsou to takoví ťunťové a přímo k tomu vybízej, ale zase když budu uznalej ...

Minule jsem měl buď pech a ve všech vídeňskejch pověstnejch kavárnách nenašel pořádný kafe, nebo si tady výtku přečetli a poučili se.

Měli jsme s brůdrem za tu dobu cestou dvě kafe, ve dvou různejch kavárnách, obě vynikající. Tak to má být. Ve Vídni jedině dobrý kafe v malebné kavárně, ale né něco, co my si představujem jako "vídeňskou" kávu (se šlehačkou, tfuj), ačkoli to tam pochopitelně dělají taky pod jiným názvem a konkrétně třeba brůdr to lemtá s oblibou a ve velkým, ale klasický gróse braune, mňam, pošmákl jsem si.

To už ovšem ve 20:02 psala Milaska KTZ (někdy mylně nazývanou SMS): "Tak jsem ve Frankfurtu a za chvili mam letet do Vidne."

"Haha," povídá brůdr, "kolikrát já už byl ve Frankfurtu a měl jsem za chvíli letět do Vídně, ovšem pak jsem neletěl, neletěl a neletěl."

Až další čas ukázal, jakou měl pravdu.

Nicméně jsme se svezli šalinou zpátky k nádraží, já mu předal cosi, co mu posílala máti, on si šel po svým a já zamířil na letiště. Však jsme proprocházkovali a proklábosili bez nějaké větší námahy asi šest hodin.

Dlužno podotknout, že na letiště jsem trefil bez zvláštních událostí, ačkoli jsem tam nikdy nebyl. Ono asi není kam a jak zabloudit. Parkovací místo jsem si vyhlíd hned vedle dveří od příletové haly. Milé.

Měl jsem tak půl hodinky fóra. Ostatně některý lety taky přilítaly o nějakou chvíli předčasně. Ne ovšem ten Milasčin. Už když jsem přijel, bylo tam hlášený zpoždění čtvrt hoďky, brůdr věděl, o čem mluvil.

Procoural jsem příletovou i odletovou halu, záhy mne to tam přestalo bavit. Šel jsem si ven zapálit a pak ve mně začal boj - buď si sklopit v autě sedadlo a poslouchat rádio, nebo si zajít na kafe a koukat na jakýsi lidi vokolo. Tak pozor - dyť já mám v autě s kafem termosku. Pro sichr jsem si udělal zásobu, musím se pochválit, jak prozíravě, kdybych si potřeboval dát pauzu někde na parkovišti nebo tak, zkrátka trampská minulost se nezapře. Čas mi docela příjemně ubíhal.

Letadlo nakonec přiletělo jen s pětadvacetiminutovým zpožděním. Plus asi dva další lety zhruba v ten samý čas.

Z odbavovací haly začali proudit lidi. A proudili, proudili, až doproudili. Jenom Milaska nevyproudila.

Chvilkama jsem ji skrz automaticky otvíraný dvéře zahlíd, jak se tam motá mezi dopravníkama se zavazadlama a očividně něco hledá. A nenachází.

Když už tam zbyla jenom s jedním nešťastným Japoncem, přišla si pro mne, já prolez skrz zákaz vstupu, domluvil se s maníkem od ostrahy, ten nás pustil dovnitř a šli jsme pátrat - pochopitelně po ztraceným kufru.

Maník za přepážkou Austrian Airlines mne vyslech, vyžádal si Milasčiny údaje, letenku a kufřenku, chvíli koukal do počítače a následně pravil, že už přesně ví, kde Milasčin kufr je. Konkrétně ve Frankfurtu. Přičemž se tvářil vítězoslavně, že vlastně by měla bejt ráda, že není třeba v Manile nebo Kuala Lumpuru. Ale podle místních zpráv je mu ve Frankfurtu dobře a nic mu nechybí. Inu, Milaska měla na přestup dvacet minut, ona to na pohodu stihla, zvlášť, když měli čtvrt hodiny tu sekeru už při odletu. Ne tak kufr, kterej nemá nóžičky a místo toho, aby spořádaně nastoupil také do patřičného letadla, musel čekat, až ho přeložej. Což se nestalo.

Nuže nic, sepsali jsme o tom protokol, čenda si vyžádal ještě telefonní číslo, prý zavolají a kufr dovezou až do domu. Z Vídně do Brna. Už chápu, proč jsou ty letenky tak drahý.

Dík tomuto jsme vyjížděli ze Schwechatu až někdy těsně před jedenáctou a těsně po jedné jsme byli doma. Až se divím, že to šlo tak hladce, s Milaskou ... Ona má vůbec takový štěstí - ze tří dovolených jí kufr ztratili jenom podruhý, ovšem zase když ji tentokrát jinej známej vezl k autobusu cestou tam, kleklo mu auto v půli cesty (z Merhautky ke Grandu, chcíplo v Bronxu).

Ale ano, dorazili jsme a aspoň jsme se nemuseli s kufrem vláčet. Taky dobře. Vopravdu prima vejlet.

Mikina na půjčení pro Milasku nebyla potřeba - dík mému skvělému parkování přímo vedle haly.

P.S.: Následně jsem zjistil, že jsem s sebou jeden relativně pořádnější foťák měl, neb jsem jej zapomněl vyhodit z batůžku. Ale po dobu procházky dlel tento i s batůžkem v kufru vozidla.

Vodkaz nafurt

Pátek, 04.08.2006 ... Devalachizace ...

Svého času zakoupil jsem ojeté vozidlo Schade Felicia s dlouhou prdelí a pojmenoval jej "Všiváček". Snad původně tu přezdívku Ťapinka vymyslela, neb jí přišlo k smíchu, že automobil importovaný ze Vsetína a okolí oplývá poznávací značkou VSI.

Vsetínskou SPZ jsem záhy při registraci vyměnil za jihomoravskou RZ s "Béčkem", přezdívka však zůstala. A ještě něco ...

Je chvályhodné, že každý křupan si označkuje svůj vůz samolepkou hlásající, ze které prdele pochází. Počínaje městskou částí Prahy nebo Brna, poslední Horní Dolní konče. Snad jenom Odřepsy nebo Vlkov pod Oškobrhem jsem ještě neviděl.

Nějakou výhodu to má - ostatní ví, s kým mají tu čest. Zvlášť teď s těma novýma (zpíčenýma) RZ podle krajů a v případě služebních aut s RZ jinou, než je domovská příslušnost řidiče zaměstnance. Klasicky: "A" na značce a na kufru nálepka "Já nésu z Prahééé, já su ze Štatlu". Pak víte, že je to sice jakejsi divnej zmrd, ale v Brně na křižovatkách s ním problém asi mít nebudete. Zato třeba při cestě po Práglu potkáte taky Ochcávku s pražskou RZ, ale s nápisem typu "Banik, pyčo", pak víte, že si máte dávat bacha.

Potíž nastává v okamžiku, kdy dotyčný kokoťák si zamane káru prodat a s odstraněním samolepky z jeho Prdelákova si už hlavu neláme.

Takto já jezdil několik let vesele s nálepkou "Valašské království". Lenost dlouhodobě vedla nad averzí k takovýmto rádobyvtipným projevům.

Až teď do pátku.

Mám v sobotu jet na otočku do zahraničí, tedy do Vídně, přičemž mám už notně ohlodanou a zteřelou MPZ (to jest klasická "CZ" oválná nálepka), ona je tam asi celou dobu provozu vozidla, tedy bratru přes deset let, zteřelá, odrbaná, vypadá to hnusně, čitelný je to jenom s notnou dávkou fantazie. Tedy odstraníme zničenou MPZ, vylepíme novou a při té příležitosti zlikvidujeme i to zhovadilé "Valašské království".

Se lehčeji řekne, než udělá.

Ona taková samolepka na plechové kastli auta (slunko, sníh, déšť a tak furt dokola) po několika letech značně změní své vlastnosti.

Ta valašská šla ještě jakž takž na dvakrát nebo na třikrát, zůstal pod ní jen flek roztečeného lepidla, ale ta CZ ... Ta se drolila, loupal jsem to po milimetrech čtverečních, nehty se bořil do rozsračkovaného lepidla a zuřil, zuřil a zuřil. Bože, jak já se s tím namrdal. Už jsem měl několikrát cukání se na to vysrat a ten zbytek tou novou prostě přelepit, beztak je narezlej kufr, jak už to u Felicií bývá, záhy se jednou probořím palcem skrz a bude třeba s tím něco dělat, takže tahle nálepka určitě nebude mít až takovou desetiletou životnost, ale pak zase zvítězila trpělivost a já škrábal nehtíčkem dál.

Nehty vorvaný, půl litra technickýho benzínu jsem na to vyplácal a hadr z půlky staré košile.

Zvítězil jsem.

Su dobrej.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 03.08.2006 ... Zuby, elektrošoky a příušnice ...

Vnitřní telefonní linka mne láká na zubní ...

Zubař sídlí ve stejném soubudoví jako ouřad a takhle se projevuje - zhusta netřeba se k němu objednávat, jednoduše, když mu vypadne pacient, uchopí seznam ouřadu, diktátorským způsobem zabodne náhodně prst a zavolá si pacienta. Oboustranně výhodné, on nemá prostoje, labilnější povahy se nestresují čtrnáct dní dopředu.

Probrali jsme záležitosti okolo vody, pan doktor je též vodák, pod oknem nám k tomu naše prezidentka uděluje tresty smrti. To je taková místní mešuge. Nakonec se dostáváme k jádru věci.

"Co že jsme to chtěli?"

"Já nic, vy jste si mne pozval. Ale minule byla řeč vo kontrole, maximálně tak vo cánštajnu."

"Aha, aha, na šutr se podíváme, když vám v té hubě teče druhá Punkva, máte tam zas pěknej kamenolom. Ale tady jsou nějaký malý počínající kazíky, nevrtnem jeden? Třeba tady na té osmičce?"

"Vrtat se nic nebude."

"To by nebolelo, maličkost, pár minut ..."

"Ale já mám hlad jak vobleženej Leningraďan, je jedenáct hodin, akorát čas na žrádlo. Kdybych to věděl dřív, najed bych se. Takhle bych zas dvě hodinky nesměl a to se mi pranic nelíbí, kdepak, vrtat se nebude a basta."

Čili mi vorval zubní kameň, mám v hubě docela slušnej průvan. Zubní kámen, to je prevít. Ale mám snad chroupat Kalgon?

Kvůli "malejm počínajícím kazíkům" si zavolá felčar eště jednou holt, to bude zas radosti, a asi to nebude ani dlouho trvat, dle svejch slov mne "nebude pouštět ze zřetele".


Minulej tejden, na Sázavě, nějak kolem středy jsme ráno stáli jak za první republiky kolem společného radiopřijímače (tedy kolem doprovodného PraPetřího vozidla s namontovaným autorádiem) a poslouchali zprávy. Prý se na značné části území ČR složila dominovým efektem rozvodná síť elektrické energie. Blíže nespecifikováno.

To už jsme vod Američanů vodkoukali asi aj ty jejich "blekouty".

I jsem zavolal na ouřad, jak na tom bylo Brno, jestli taky neměli nějakej výpadek a nevodsraly to třebas servery. Ne, že bych si kvůli tomu nějak rušil dovolenou, ale mohl bych aspoň třeba přispět radou. Na každý pád tak jak tak je dobré projevit nepatrný zájem, člověka to nic nestojí a lépe se pak z nadřízených páčí prémie.

Tentokrát se výpadek Brnu vyhnul.

V pondělí po návratu mne ve složce s papírovou korespondencí čekal papír od pojišťovny, že tato má smlouvu s elektrárnama a přiznávaj nám úhradu škody po minulým případu čáryfukování s rozvodama, kdy nám při obnovení dodávky vlivem přepětí blafly dvě mašiny. Úhrada v plné výši vykázaných škod, cca čtrnáct prutů. Milé.

Načež obratem ve čtvrtek odpoledne ňákej jouda šlusne rozvodnu kdesi v prdeli u Třebíča, vyrazí tím pojistky až v Dukovanech a tramtadadááá ... prakticky celá jižní Morava dostane několik pulsů.

Zatuhlý switche, všelikým způsobem zamrzlá část počítačů, výpadek připojení k internetu ...

Že já, kokot, neodešel o pět minut dřív, už jsem měl i boty obutý. Takhle jsem se s tím sral s nápravou až někdy do šesti do večera.

Začínám E.ONany milovat čím dál víc.


Máme už nějakou chvíli novou sousedku. Když to vezmu zpětně - první mne průběžně tak jednou za dva roky vytopila (a plus tak tři patra pode mnou). Následní nájemníci sice odhalili zfušovanou závadu v odtoku vody, opravili, zato tam měli lizpiče, kterej vydržel ňafat celej den v kuse.

Teď je další inovace - harant. Harant buď vřeští nebo dupe. Když se konečně unaví a na chvíli zhyne, matka celá uspokojená nazná, že je čas na vyřízení několika telefonátů, ale tak, aby šklebáka zase neexcitovala. A tak tedy - jak z parchantího vřískotu nemám pražádnou radost, leč dá se pochopit, víceméně ječí každej piškot (některej více, některej méně) a je reálná naděje, že ho to časem přejde, když chodí pitchomatka telefonovat na balkón a vydrží tam půl hodiny do přístroje vyřvávat s jinejma takovejma ludrama o kojení, to mne už dovopravdy sere.

Zatím se od počítače (vedle balkonovejch - v létě otevřenejch - dveří) omezuju na kritické hlasité poznámky a doplňování, vlastně takovej konferenční hovor. Z čehož si maškara dost pramálo dělá, řekl bych, že je tak zaujatá těmi svými veletématy, že rušivé elementy ani nevnímá.

Pokud ji to záhy nepřejde, uvažuju o dalším levelu - co takhle slznej plyn? Zahnal by ji zpátky dovnitř?

A to si mne ještě na chodbě odlovila Zamykačovic famílije, že jim nejdou odesílat z jednoho počítače maily, jestli bych na to nekouk, neb nejmladší Zamykač je někde v prdeli a oni jsou bezradní.

No mám je shodit ze schodů?

Kouk jsem na maily. A taky na nefunkčního antivýra, hlášení o nelegálních Window$, pár dalších maličkostí a ... a přes hodinu.

Jo, příště je z těch schodů shodím.

A jelikož neštěstí nechodí nikdy samo, do toho mi ještě opakovaně volá máti, zase někde vyčetla, že v Česku řádí pandemie příušnic (cca jeden nemocný na milion obyvatel), což může mít za následek, že onemocním a pokud neumřu, dostanu zánět kulek a budu neplodný. Takto to uktvěle máti vidí.

Což sice, jak tak slyším z bytu nad náma, není až tak neradostná vyhlídka, někteří by měli být infikovaní příušnicema povinně, avšak mám obavu, že s tím bude máti vypruzovat tak dlouho, dokud se opravdu nedostavím na očkování a nedonesu zpětně označkovanej očkovací průkaz. Jestli o tom povídali na Nově, pak jí to nevymluvím.

Ach jo.

Vodkaz nafurt

Středa, 02.08.2006 ... Golf a foto, to by mi šlo ...

Pozitivum dne - srovnal jsem si rekord v golfíku.

Negativum dne - nebejt té jedné čtyřky, moh jsem si ho vylepšit.

Já se pod těch 35 prostě už několik let ne a ne dostat.

Nicméně šedesátková Ťapinka tvrdila, že jsme dnes měli blbej míček. Samou závistí mne polila Kofolou, naštěstí svojí, naneštěstí plnou. Že lze mít něčeho (obzvláště tekutiny) tzv. plné kecky, to jsem už slyšel. Ode dneška vím, že Kofoly lze mít i plné kristusky.


Konečně jsem se dostal ke svejm fotkám z vody (tedy Marťan mi přinesl na golfík moji paměťovou kartu), což ovšem - jedním dechem dodávám - neznamená, že s nima vokamžitě začnu něco dělat a nějak je obratem publikovat nebo distribuovat. To eště počká, mám ten podovolenkovej syndrom.

Ale jsou snesitelný, zvlášť ty předtím, než mi čuba nalila vodu do foťáku, jakž takž ujdou i ty z doby, kdy následně aparát částečně vyschnul.

Třeba neohrožený Egi na singlu na provaleném jezu ...
Třeba neohrožený, ehm, já - na singlu na provaleném jezu kdesi u Krhanic ...

Vodkaz nafurt

Úterý, 01.08.2006 ... Mlýny se hnuly ...

Znovu jsem se (jako ostatně každý den) utvrdil v tom, že nejlepší metodou řešení problémů je dát jim čas. Aspoň chvilku. Nikdy se na nic bezhlavě nevrhat.

Volá kolegyně s problémem. Vyslechnu, vstřebám klíčové informace. Přiřadím si pro sebe prioritu. A podle té pak stanovím čas řešení - nikdy okamžitě. Limit je od pěti minut na nejzávažnější průsery, přes dopití kafe, obligátní "dopoledne na to kouknu" až po "se někdy příští tejden připomeňte".

Ale alespoň malý odklad musí bejt, s patřičným zdůvodněním - např. "jen si tady dopíšu pár řádků do důležitýho mailu" nebo "vteřinku, musím dokončit jedno extrémně důležitý nastavení". To každý pochopí a nebude se moc šprajcovat.

Tímto mu taktně dávám čas na znovuzamyšlení nad problémem a pokus o jeho individuální řešení - nezřídka úspěšné (obvykle postačí vypnout a zapnout počítač).

Kupříkladu dneska mi stihlo vyhnít a samo se vyřešit 50% ze šesti konkrétních požadavků.

Slušný skóre.


Jako obvykle přibližně každé dva měsíce jsem slevil z ostražitosti, otupěla má pozornost a šel jsem si koupit svačinku a cigára do Blberta. Víceméně i se zvědavostí, co tam nového.

Zkráceně - dle všeho opravdu vyházeli část těch pomalých mátoh prodavaček. A nabrali ještě pomalejší. Nevím, kde na takovej materiál pořád chodí.

Patnáct deka šunky, syra kus, čtyři housky, cigarety.

V Blbertu na Lesné záležitost bez pár minut na půl hodiny.

Babizna u salámů a buřtů má tři váhy. Z nich dvě nefungují. Ale ona to přeci jenom s každým balíčkem vždy extra zkusí, jestli se třeba náhodou ty dvě vadné neprobraly.

Fronty u pokladen i v poloprázdným krámu.

Cigarety jen u krajní pokladny, u té, co je všude jinde jako "rychlopokladna", dejme tomu pro nákupy do pěti položek. Tady je to ta nejpomalejší, "pomalopokladna". Možná právě proto, že kdo chce cigára nebo dražší alkohol, štosuje se právě tam, i s plným vozejkem. Nic jinýho mu nezbejvá.

Když do toho odulé vysloužilkyni dojdou drobné a musí si o ně obšírně telefonovat vedoucí, to se dá snad při troše fantazie ještě pochopit.

Proč tam ovšem musej balit u toho stejnýho pultíku i bonboniéry a odkládat a vydávat tašky?

Samozřejmě si jakási maškara přede mnou vyvzpomněla na balení právě té bonboniéry.

Copak já, já to pozoroval po dalších deseti minutách i se smíchem, zas tak jsem nekvaltoval a vcelku mne to i začínalo bavit. Ještě jsem hlemýždí pokladní chtěl pomoct a poradit, že tu mašličku má křivě, jestli by ji to nechtělo o půl centimetru posunout? Dvě šmajdavé postižené dívčiny - obě o berlích - za mnou ve frontě to třeba tak s humorem nebraly. Sucharky.

Můj následný dotaz, kdeže je ta skrytá kamera, pokladní při vší snaze nepochopila.

Ještě mi na závěr drze řekla: "Nashledanou."

No, doufám, že to s tím shledáváním zas pár měsíců nebude tak žhavý. V tomto smyslu jsem ji i informoval. Opět dle jejího tupého výrazu toto sdělení nedokázala vyhodnotit.


Přišlo mi vyjádření VZP ku kauze zlodějského MUDra Dezorienta (převzetí na poště kupodivu poněkolikáté bez sebemenších problémů - vybráno pro dnešek patrně v tom Blbertu).

Odpověď od VZP. Sice trochu na jinou otázku, ale aspoň se případ pohnul.

V krátkosti mi tam - zjednodušeně řečeno - sdělují, že MUDr nebyl zas až taková piča, aby svoje švindly vykázal pouze do formuláře pro pojišťovnu, nýbrž prozíravě odpovídající záznamy doplnil i do zdravotní dokumentace.

Obecně vzato, je to odpověď hezká, ale trochu na jinou otázku. Pokud tvrdím, že se několik vyšetření prostě neuskutečnilo, je mi vcelku hovno po tom, co za perly se skví v nějaké podělané padělané kartě.

Jenže jsem na ně byl asi moc hrrr, přece jenom to zkoumal taky doktor, vyřizuje doktorka, podepsán magistr Nobilis. Samí vysokoškolsky vzdělaní lidé.

Pokud s nimi budu mít trpělivost, napodruhé až napotřetí by to zadání úlohy při troše snahy mohli i pochopit.

Já říkal, že s tím bude ještě veselo.


Film "Noc na Karlštejně" jsem viděl už několikrát, nikdy jsem však neposlouchal texty písní tak pozorně, abych si všiml, že kromě notoricky známých "tetřevů hlušců" existují alespoň dle tohoto hudebně-filmového díla jistí "tetřevi honzlovci".

Konkrétně figurují v části "Kdypak tetřevi honzlovci prohrají, když tokají, když tokají ...".

Ťapince za biologický postřeh díky.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002