Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Květen 2005

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Úterý, 31.05.2005 ... Kde nic není ...

... ani smrt nebere. Jenom Egi.

Šel jsem kolem vobchodu, napadlo mne, že si koupím plavky.

Plavky neměli. Aspoň ne patřičný.

Koupil jsem si reflexní vestu.

Taky dobrý ...

Vodkaz nafurt

Pondělí, 30.05.2005 ... Vlhkej celej den ...

Rosničkáři od rána proklamovali hic jak u vopic a následně večer prudkou bouřku a šokový skokový vochlazení ze třiceti na patnást stupňů Celestýna. Že si jako kardiaci zobnou a přijdou na svý. S tím hicem jim to teda vyšlo, ačkoli na to nemusím bejt metorológ, abych něco takovýho vydedukoval - bylo dva dny fest hezky a mraky nikde. Co by tak asi mohlo nastat?

S tím vedrem se to osvědčilo zejména v práci, tam jsem dostal horkou vlnou po čuni, jenom jsem vodevřel dvéře. Přes celej horkej víkend zašpérovanej kancl a tři puštěný sálající počítače v něm. Moc fajn. A to nepočítám, že vonemocněl někdy nedávno řidič-bezpečák-údržbář-topič Mirajz a nechal puštěný vytápění v celé budově, hehe. To pištěli zejména vostatní, mně to v kanclu pořádně netopí v zimě, proč by mělo v létě, že jo?

Aj tak jsem měl dost. Nebejt toho, že jsem chtěl večer na hovňostroj, vykvák bych se na hoknu a zmizel v dálavách. Mám fakt kancl v nejblběji položeným místě, začne tam pražit slunko až to odpolední, to už je pak nějaký větrání na pendrek, člověk by zhebnul tak jak tak. Jenže mi zas přišlo jako blbost se někam dekovat a pak jet stejně zas přes celý Brno na Prygl. Seděl jsem, koukal na film a trpěl. Nic jinýho se dělat nedalo.

V průběhu odpoledne začaly na zpravodajskejch sérevérech a v rádijách chodit zprávy, že Práglem se kolem třetí prohnala mocná bouřka, krupobití, opravdu to trvalo asi nějakejch deset minut a pak se ochladilo a zas pohoda. Za dvě hodiny že to má bejt v Brně - zas meteorolozi machrovali. Hovno leda. Sic se postupně vochlazovalo, ale bouřka furt nikde. Dvě hodiny, tři, pět ... kdepak. Ta pražská se zarazila až někdy večer vo Jihlavu a utrum.

Srazil jsem se s Fabiakem s krátkým tradičně u přístaviště kolem osmé, vyhlídli jsme si na můj popud zase jinej flek, abych to měl vyfocený pokaždý vodjinud. Ulágrovali jsme se a vyčkávali.

Začalo se blejskat. Avšak dočista jiná bouřka, kterou prej poslali diverzně Rakušáci vod Vídňa. To je zajímavý, co ti už si nevymyslej. To určitě udělali Anglánům schválně, aby si vylepšili svou sobotní pozici v hovňostrojné soutěži, chacha, já do nich vidím, seděj v Alpách na stráni, popásaj filajový krávy, válej si Mózartovy koule a posílaj na konkurenty hromy a blesky, šmejdi.

Průběžně volali postupně jednotliví lidi, kteří měli ještě přijít za náma, že u nich už prší, vysrabili a nikam nejdou. Nad přehradou lítaly blesky, ale porád nic. Až pak ...

No richtik, taky to nemohlo eště chvílu vydržet? Deset minut před vohňostrojem a začlo chcát jak po slovenským pívu. "Kdo je připraven - není překvapen", říkával nám jeden pan podporučík. Což cením obzvlášť já jako starej paranoik. Vytáh jsem pláštěnku JP-75 aka "atombordel", pod ní si poskládal výbavičku, jo jo, "Plyn - postřik !", jeden by neřek, kdy se mu taková praxe bude takhle hodit. A na závěr jsem vytáh deštník. Pláštěnka je dokonalá, ale na člověka, nad stativem s foťákem je potřeba držet něco jinýho. Dík tomu mi napršelo do kapuce, tak jsem pak šel s tím deštníkem už furt. A co? Eště jsem si pod to moh natáhnou neoprén. Zas tak strašný to se mnou není.

Zvlášť dobrá byla pak ta cesta zpátky - plná šalina zavlhlejch člověků, nejdřív zpotit, pak zmoknout a nakonec se namačkat do tramvaje. Většina byla pochopitelně promoklá durch, jelikož neměli patřičné vybavení. Moc dobrý.

Co se fotek týče, vzhledem k okolnostem jsou takový, jaký jsou. Takhle by to řek tiskovej mluvčí. Sic jsem nad stativem s foťákem držel deštník, ale jak foukal vítr, stejně mi to sem tam šplíchlo na objektiv, já ho průbežně šudlil utěrkou, beztak jsou tam někdy fleky. A dík dešti se tam držel dým jak v ucpaným komíně. Někdy to zas udělalo zajímavou kombinaci. No co, si to přeberte ...

Vodkaz nafurt

Neděle, 29.05.2005 ... Malování a okno ...

Kupříkladu jsem dodnes nevěděl, že k dráhovému golfu je třeba deštník.V nějakou naprosto neuvěřitelnou dobu, jako třeba kolem desáté, se mi prej pokoušel volat Harpagon Spojka ze golfíku. Jestliže říkám, že se pokoušel, je z tohoto vyjádření asi jasné, jak moc se mu to povedlo. Nula bodov. Před jednou to zkusil přes Ťapinku, to už byl úspěšnější.

Prej tam na golfíku má porád eště ten turnaj a jestli bych mu to nezašel vyfotit. Ano, vím, sám jsem mu kupoval digitální fotoaparát, jenže zapomenout ho doma, to mu asi přišlo jako dobrej nápad, aspoň nebude za neumětela. No co, já se přiučil, jak to hrají odborníci. Kupříkladu jsem dodnes nevěděl, že k dráhovému golfu je třeba deštník.

Ťapinka naznala, že potřebuje záclonku a taky sociální a kultůrní vyžití, pročež nám jest třeba zajet do hypermarketu. Pošilhnul jsem, jestli jí jako už definitivně nemrdlo? Ne, to byla opět tradiční fligna. Záclonku jo, do auta, na boční sklo, aby na psa nepražilo slunko. Mášena si zabrala jako oblíbený sedadlo za řidičem, na Anďáka zbylo teda zadní pravý. Jenomže když jedou v pátek večer do Brna, na něho tam svítí a von, puchejř, než aby si kousek popolez, bude tam celou dobu kňučet a dělat ublíženýho. A samozřejmě to neměl bejt jedinej nákup, Ťapinka ví, že kvůli záclonce za třicet korun bych jí tak prokop prdel a né že bych někam sólo jezdil na nákup, to vona tak jenom kamuflovala pravý účel - už zase chce malovat. Tedy už zase chce, nikoli už zase malovat.

Vím, že s tím přišla poprvé asi před čtyřma rokama, to když si ještě mylně myslela, že jsem si ji nasadil do bytu proto, aby mi ho celej překopala a já jenom mlčky souhlasil. Tehdá jsem učinil strategické odmítavé gesto rukou po vzoru latinskoamerických diktátorů a pravil: "Možná tak k promoci." Což se pro pár nejbližších let ukázalo jako vhodný odklad. Navíc si Ťapinka promoci pro velký úspěch zopakovala loni na podzim a v podzimních plískanicích malovat je přece blbost, že jo? Jenže teď bída přišla na Kozáka ...

No jo, musel jsem, podívat se na barvy, udělat předběžnej rozpočet, vymyslet odstíny, ředění, potřebné nářadí a další pomůcky, pochopitelně též koupit záclonku. Krom té epizody se záclonkou vím furt stejný hovno. Jen mám stále pocit, že jde o málo radostnou vyhlídku.

Nemůže mi některej z laskavejch čtenářů poskytnout krátkej manuál na malování bytu?


Večer jsme se stavili za máti, poklábosili s máti, dali kávu s máti a odešli od máti.

V deset večer mi volá - máti. Nejde jí totiž zavřít vokno. Ráda by, abych se ještě jednou zastavil a vokno jí zavřel. Se ví, nemám na neděli na půl jedenáctou večer nic lepšího na práci. Proč jí nejde zavřít? Protože ho otevřela. Chtěla ho mít votevřený, tak ho má, co je na tom zase divnýho? Tak ať ho nechá votevřený, jelikož je léto, ne?

Jenomže to bych se prej zase musel stavit zejtra, byl-li bych tak laskav, protože léto neléto, dva dny votevřený vokno bejt nemůže. To je jasná věc. Aha, tak to se zase radši proběhnu eště dneska dvě ulice, než zejtra dvakrát přes celý město. To bych si jináč zas něco vyslech.

Skutečnost je prozaická - máti jsem na podzim nalepil do voken těsnění, aby mohly bejt zavřený, tehdá to tak chtěla. Těsnění těsní a vokno je zavřený. Jenomže to se máti zase už nelíbí a musí vokno votevírat, načež se diví, že ho má votevřený, jenomže pokud ho chce zavřít, těsnění je těsný a tak furt dokola.

Asi se to teplem nějak hnulo, vím já?

Vokno jsem jí zavřel a řek, ať votvírá jiný, případně se jde ochladit radš na balkón. Tak.

Vodkaz nafurt

Sobota, 28.05.2005 ... Ťapinčino kultůrní vyžití ...

Ťapinka prý potřebuje sociální vyžití, jelikož je celej tejden kdesi v lesi u LunchCrowna odstrčená mezi kozy. A aj jiná zvířata. Tak jsem nějak vyrozuměl z jejího nesouvislého projevu, když mi brzo ráno kolem jedné odpoledne skákala mezi lopatkama. Hmm, byl jsem toho názoru, že včerejší večerní sledování třetí epizody Hvězdnejch válek by jí mohlo na nějakou omezenou dobu stačit, večer měla slíbenej eště vohňostroj, proč mám teda vstávat? No jo, no.

Mimo jiné Misch se Žábi a eště s kámoškou Levou si vyvzpomněli odvetu v golfíku, copak Miš, ale Žábi evidentně neunesla minulotejdenní prohru, celej tejden v Pejřímově trénovala a těšila se, kterak mi natrhne prdel. Což se jí ostatně podařilo. Vono totiž tak - dobabrali se na Lesnou a jali se ulágrovat na golfu. Avšak záměr sportovního vyžití jim překazil Harpagon Spojka, jenž diverzně vyhlásil na tento tejden oficiální turnaj pro profíky golfíky a žabaři a amatéři jako my jsme měli po ftákách. Mrzuté.

Do toho zas začala vyplašovat Ťapina, že má hlad. Vstávala totiž o půl osmé (kdo ji nutil?) a celou dobu chudinka hladověla a vůbec nic nejedla (mimo rohlíků se sejrem a salámem, jak jsem zjistil večer, až jsem se po nich naivně pídil), tedy má nárok na jídlo lehké, letní a především takové, aby nevyžadovalo (její) vaření. Podtrženo a sečteno rovná se - zajdem do regulérní hospody o dvě ulice níž, ona si dá zelný salát a já si můžu v její velkodušnosti tedy taky něco malého objednat, když už to platím. Vyvenčíme přitom zároveň psy a tak vůbec. Samý pozitiva a sociální jistoty. Lákali jsme trio Miš + Žábi & Leva ke spoluúčasti, byli jsme avšak zapuzeni, oni prý chtěj bejti na sluníčku, proto vytrvají na golfíku u kofoly a piva, za půlhodinu baj vočko se sejdem a naznáme, co dál.

Za slabou hodinku jsme se opravdu sešli, já po kuřecí sekané s brmborama a poblífkou, Ťapi po svým vytouženým sekaným bejlí, oni třé připečení jak podsvinčata. No chtěli slunko, tak ho měli, pche.

Přesunuli jsme se na jinej golfík, na Kounicovu, tam je taky osmnáctidráhový hřiště, golfík jak golfík, mysleli jsme si. Jo, ouha - úplně jinak křivý dráhy a dočista nezvyk s míčkama. Tradičně jsem začínal a netradičně jsem to prosral. Jo jo, už to chápu, já jim dycky ukázal, kterým míčkem se to hrát nemá, voni si rozebrali ty zbylý a to se to potom machruje. Jak to bylo? Žábi snad za 49 (vopravdu měla dobrou trefu), já nějakejch mrzkejch 56 a zbytek mezi šedesátkou a sedmdesátkou? Tak nějak. Fiasko.

Miš, Leva a Žábi se rozhodli jít zapít/zajíst žal/radost do Legendy, já zkoušel zaječí úmysly, však jsme před chvílí jedli a pili, bysme měli jít za pejskama ... Kdepak, rozhodla rezolutně Ťapinka. Ona totiž vstávala o půl osmé a celou dobu chudinka hladověla a vůbec nic nejedla a nepila, snad vyjma toho nepatrnýho zeleninovýho salátku, dvou kofol a ledovýho čaje. Ke všemu zeleninovej salát vlastně podporuje trávení a člověk (tedy ona) po něm má hned hlad, vyčítala mi, jako bych ji snad já to bejlí nutil žrát. Navíc návštěva dalšího pohostinství patří do kategorie společenského vyžití a jdeme a basta a eště pípnu, můžu nějakou slíznout.

Všichni si vobjednali jídlo, já vlastně měl plnohodnotnej voběd před chvílou, dal jsem si jenom zmrzlinovej pohár "Horká láska", to jako zmrzlina s horkejma malinama. Spálil jsem si hubu. Nekecám. A strategicky jsem vyčkal, co zbyde. Ony tamější porce nepatří k nejmenším, sám mívám problém to sežrat. Už vlastně ani nevím, co si kdo dal, ve finále měli všichni tak nějak všechno, kromě Ťapinky, která sežrala svoje jak kyselina a eště se pustila do cizích. Dveřma ven šla pak naštorc, páč přes břuch nemohla připažit.

Celá operace trvala asi hodinu a půl, taky fajn zjištění, že všichni jsou jenom lidi, ten mladej pikolík tam byl zmatenej jak žirafa před sníženou trolejí, všechno nosil naněkolikrát, zapomínal a placení jsme mu z vrozené slušnosti připomínali třikrát. Tož tak.

Pak už byl akorát tak čas se odporoučet domů, vyvenčit psiska a obrátit se zpátky na Prygl na hovňostroj. Ve vosum, aktivizoval Fabiak s krátkým, přesně ve vosum je sraz na mostě nad šalinama zase, kdo přijde pozdě, stihne ho hrozný trest a muka pekelná. Jati strachem byli jsme tam asi za deset vosum. Fabiak s krátkým v osum deset. A Bumble-Bee před půl devátou, čímž se udály dvě věci - my s Ťapinou si tam jak idioti postáli romantické třičtvrtě hodiny a BamblBý nám všem třem získal právo zaplatit nějakou tu kofolu plus hlavně vystát tu frontu.

VohňostrojéééééTentokrát jsme dali na Fabiaka s krátkým a šli s něma na Sokal, byli jsme tam s dostatečným předstihem, zabrali si místečka na betonovým rantlu kraje mola a měli výhled skvostný. Ano, vyjadřuji tímto Fabovi pochvalu před nastoupenými čtenáři, to měl zase svoji světlejší amplitudu.

Hovňostroj byl pěknej. Rakouská ohňostrojná skupina prej. V doprovodným zvukovým programu hráli k tomu taky jakousi takovou fidlikací srandovní písničku, dík čemuž jsem zjistil, že Rakousko má taky hymnu. To jsem dodneška netušil, k čemu by ji měli. Ve sportu nikdy nic nevyhráli, tam jsem to slyšet nemoh. Snad jenom jak jsem se teď dočet, má to Rakousko jako takovej národní sport komplet celý - s hymnou na rtech se vrhnou do války, tam jim někdo nakope prdel a voni si pak složitě vymejšlej hymnu novou. Aha. Tu aktuální jim složila nějaká Chorvatka a tajemnej chlap, vo kterým nikdo nic neví. Asi krom oného jediného šlágru taky nevykonal nic zajímavého. Jo, ale vodpalování rachejtlí nad Pryglem, to by jim šlo, to se musí nechat. Až se divím, že jim to ti jejich národní ekoteroristi dovolej. Trošku jsem si zaexperimentoval s časama, taky to bylo naprosto jinak daleko, pročež některý fotky vyšly líp, jiný hůř, jednoduše to ňák dopadlo. Zvlášť se mi tam povedly dvě vohnivý srdíčka - teda jim vybouchnout a mně vyfotit.

Cestou zpátky Ťapinka už zase začala pošilhávat kamsi úkosem a brebentit cosi o kultůrním a sociálním vyžití. Cože? A to jí bylo málo? Sto padesát tisíc lidí, to mi přijde jako dost sociální, no ne? Jenže vona myslela tentokrát kolotoč. A jéje, to jsme to ale zvolili blbou trasu. No jo, vždyť už minule v Plzňu fňukala, že by chtěla na šoukle, dneska už jí to asi nevymluvím. Nejlepší obrana je útok, naznal jsem, a milou Ťapinku našprtal na kolotoč. Ale jakej. Vona by chtěla tak řetízkáč, chachá, to je pro parchanty, se ví, řetízkáč ji nezdeptá a bude si vymejšlet dál, když už - tak už. Zahaltoval jsem Fabiaka s krátkým a BamblBýho, vověsil je foťákem, stativem a po zralé úvaze aj brejlama a Ťapinku usadil na takovou mocnou odstředivku. I se mnou, pochopitelně. Hahá, my, co jsme v Rusku absolvovali v jakýmsi lunaparku aj stojací centrifugu jakou údajně používali na Bajkonuru pro kosmonauty, nás něco nerozhází. Zato Ťap vypadala po asi dvaceti vteřinách, že už má namále. Namohla si ruce od zoufalýho držení a po zbytek večera se pohybovala takovým zvláštním způsobem - něco mezi motáním a námořnickým krokem. Mám takovej pocit, že pro nejbližší dobu nebude chtít o kolotočování ani slyšet, hehe.

Ťapinka chtěla kolotoč ...
Ťapinka má kolotoč ...
Ťapinka vypadá, jako by se jí kolotoč pomalu přestával líbit, heheeee ...
Vodkaz nafurt

Pátek, 27.05.2005 ... Ouřední čistka ...

Jelikož jsem šel lehnout až za světla v pět ráno, naordinoval jsem si dvě věci - jednak vstávání nejdřív v osm, druhak dva biologický budíky, když mne tahali do rána po hospodách, ať si mne hezky Fabiak a Issaga vzbuděj telefónama. Musím je voba pochválit, vzbudili naprosto dle propozic. Dík jim.

Tak jak tak jsem se připloužil do práce jako lemra, jedním vokem jsem zkontroloval, jestli něco neshořelo, uvařil si kafe a jal se podřimovat ve své úžasné managerské kožené houpací židli. Zevloval jsem, co kde lítá, do ničeho se mi nechtělo, bloumal jsem po internetu a přemejšlel, čeho se chytit.

Přišlo to víceméně samo. Naráz error error, chybový hlášení a intérnet v hajzlu. Taková desetiminutová vodmlka, nic dramatickýho, pár vobejdů si zavolalo, já pravil, že to zase přejde a tak. Však jo, za chvilku se to chytlo, zrovna jsem chlácholil Velkýho Šéfa Kvakina, přesně v ten moment se ti elektróni u poskytovatele připojení probrali a začli zase šlapat po drátech a lítat luftem, Kvakin eště bečel, že si poslal cosi z jednoho mailu na druhej a vono né a né mu to dojít, tak jsem mu útrpně vysvětloval, že se to cosi někde loudá, ale ať chvílu vytrvá, že vono se to přiloudá až na místo určení.

Což by moh bejt konec epizody, nicméně vzepnul jsem se k heroickému výkonu a zkontroloval na serveru jednotlivá síťová připojení. Richtik, u mailu se mi tam motalo počítadlo jak na zaseknutým čerpadle, dvě mega, tři mega, pět mega, sakra, co si to tam ten Kvakin poslal? Sedm mega, osm mega, finished. Pomyslel jsem si něco o nepoučitelnejch debilech, ale přesto jsem kouk do výpisu z mailserveru, jestli to fakt byl ten Kvakin, jestli mu to vodešlo a tudíž existuje nějaká reálná naděje, že mu to na ten druhej mejl přijde, von už nebude s pitchovinama vysírat a já budu moct dál podřimovat.

Jsem málem spad ze židle.

Nebyl to vodchozí mejl vod Kvakina, nýbrž příchozí pro Číču. Dle adresy vod Starýho Číčáka a jako předmět "Hehehe, veselé video na pátek" bo něco podobně inteligentního. To s těma nepoučitelnejma debilama teda zůstává v platnosti, jenom subjekt bych změnil, omlouval jsem se protentokrát v duchu Kvakinovi. A Číči jsem napsal krátkou zprávu, nechť ji laskavě ani nenapadne právě obdrženej zhovadilej mail přeposílat zas nějakejm dalším dylinám a má-li si ještě co povědět s držitelem adresy starej.cicak@kdesicosi.cz, že na to má unikátní příležitost ještě v řádu minut.

Měl jsem pak dvě důležité pochůzky po budově. Tak třeba jsem musel skrz jakousi maličkost k Tasemnici, tedy šéfové. Krom jiného jsem jí pověděl, že mám takovej nechutnej pocit, že si ze mne někteří kolegové dělaj prdel, že jsem na ně byl moc benevolentní posledního čtvrt roku a budu muset udělat krapet čistku zase. Takový rozesílače hodněmegovejch píčovin trochu přiškrtit a pak taky pár nežádoucích sérverů. Sakra pes, když nemaj co na prácu, ať se na něco vymluvěj, táhnou tiše dom a nevypruzujou v práci a nebrouzdaj po nesmyslech, no ne? Tasemnice blahosklonně pokynula rukou, ať jim teda zarazím, co vyčenichám a co uznám za vhodný - porno, superstáry, pičovinky, bulvár. A kdyby někdo měl remcy, ať si přinde stěžovat jí. A hlavně ať už nevotravuju.

Jenže pak jsem musel za Fištou, co sedí s Číčou v kanclu. Fiště jsem zabral počítač a jal se něco dělat, zatímco Číča ke mně takto vlídně hovořila:

"A to si jako myslíš co? Že nám budeš blokovat korespondenci?"

"To si jako myslím, že nebudete zahlcovat mailserver desetimegovejma píčovinama."

"Jak nám můžeš číst poštu?"

"Já vám ju nečtu, mně stačí výpis - odesílatel, adresát, velikost, předmět. Mně je po vašich poštách prd."

"To si myslíš, že ty sám jako rozhodneš, co nám zakážeš? Jakým právem?"

"Ano, právem tzv. osoby pověřené dle směrnice tajemnice pro používání počítačové sítě. Tu moc dobře znám, protože jsem ji sám psal."

"A co vostatní? Kteří tady seděj celej den, nic nedělaj, jenom si brouzdaj po internetu?"

"Nejde o to, kdo všechno ještě, nýbrž o fakt, že i ty. Svůj nešvar nesmeteš poukazováním na cizí. Mimochodem mám pocit, že dokážeš o práci taky víc mluvit, než ji vykonávat."

A tak eště chvílu dokola. Číča chvilku zhluboka dejchala a pak přešla ke zbraním většího kalibru, v její mysli to muselo bejt hromadné ničení. Za mé přítomnosti zavolala Starýmu Číčákovi a začala mektat:

"Už mi nic neposílej, už to vůbec nemá cenu, informatik, hajzl, nám to zakázal, to von takhle dělá, svévolně, když má blbou náladu a chce si ji na někom vylejt ..."

"Ehm, nerad tě ruším při telefonování, ale zapomněl jsem ti říct, že jde o čistku konzultovanou s tajemnicí úřadu, pokud bys s tím nesouhlasila, máš si stěžovat u ní, možná bych doporučil písemně. Případně můžete zase i petici sepsat, hehe."

Číča chvílu vypadala, že pro ňu zase bude muset přijet RZPčko, jak dyž ju chyt hysterák naposledy. Dál nevím, jsem se odporoučel, neboť s Fištiným počítačem jsem byl hotov.

To mne samozřejmě ještě povzbudilo, místo aby sklapla a tiše šoupala nohama, bude předvádět takový scénky, ne? To tak na mne. Zbytek doby jsem strávil prolejzáním logů, vždycky jsem si vzal nějakej ten Top Ten, sjel si, po čem brouzdali a zakazoval a zakazoval, padni komu padni. Bulvár, cestovky, kokotiny. Erotiku se mi podařilo asi takřka vymýtit v minulém kole. Zajímavý, že ač v hluchejch dnech intérnetu dávám taky docela pokouřit, až na dvě výjimky jsem se na čelních deseti šprajclích žebříčku za poslední měsíc neumístil. To bysme měli web. V pondělí jdu na poštu. To bude zase řevu. Ale co, voni si najdou zase další zdroje, vo to žádná, ale aspoň chvílu budou třeba hodní a budou přinejmenším předstírat prácu. A nezaškodí, pokud budou ouředníci vědět, že já vím a že i Tasemnice může vědět jmenovitě, pokud mne naserou. Su já to ale svině.


Vodpoledne jsem šel dom chrápat.

Pak přijela Ťapinka a psi.

Víkend na krku a celej zvěřinec doma. Nebo víkend doma a celej zvěřinec na krku. Tak nějak.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 26.05.2005 ... Vohňostroj na Pryglu ...

Se čtyřdenním zpožděním už z vohňostroje asi nemůžu dělat moc překvápko, hmm.

Co se, k sakru, dělo přes den? Nemám tucha. To je to - co si nenapíšu, to nevim. Šajze.

Pamatuju si vopravdu až ten vohňostroj. Zabiják s krátkým furt trval na tom, že se pude grupoidně kamsi na Sokal (pro mimobrněnské - Sokolské koupaliště), vodtam že je bezva výhled. Já se na to tvářil tak nějak neurčitě, že se mi tam kamsi do gébiša moc ani nechce, sice přímej výhled a málo lidí, ale zas dost velká vzdálenost, mimo jiné mám v živé paměti, jak jsem při jednom takovým jeho nápadu stál dík Fabiakovi s krátkým po kotníky a první zarážku na stativu v bahně, mno, nic moc. To von má takový výkyvy, jednou mi zařídí lupeň na VIP tribunu, podruhý zas plížení křovím.

Fab se nechtěl dát vodbejt a zkoušel na mne různá lákadla a zaklínadla, že jako přijede aj Issaga, ta co je střídavě z Práglu a z Holomóca, ta by mne chtěla vidět, i další jiné skrčky na mně flignil. Že ve 20:30 sraz u Pryglu na mostě nad šalinama, pak se uvidí. Odtušil jsem, že se uvidí, jestli se uvidí, pokud se tam ukážu, pak mne uvidí, jinak uvidí, že mne neuvidí. Asi tak. Si dělejte, co chcete, já buď přijdu nebo né.

Něco ukrutně ukrutnýho jsem měl na prácu, jelikož jsem to nějak nemoh stihnout, jo, už vím, vodpoledne se stavovala máti na kafe, sdělit mi zážitky z lázní. Jelikož hbitě doběhla až k nám na kopec jako laňka (to je takovej řečnickej obrat, nemyslím tím poskokama po čtyřech), asi jí lázně vážně pomohly. A jo, pak jsem se eště stavoval na půl hodinky za bejvalejma kolegama "Kamsenanáshrabeťákama" do hospody. Jenomže pak už jsem měl málo času, aspoň na stěžejní kus cesty jsem si musel vzít auto, fikaně jsem ho zaparkoval u práce u ouřadu. Není nad to při takové příležitosti mít v zásobě vyhrazený parkoviště za závorou na chodníku před fízlárnou. Tam by mi Všiváčka nikdo šluknout nemusel. Zbytek že dojedu šalinou.

Hovňostrojná stránka ...Srazu s Fabiakem s krátkým a s Issagou a s vostatníma jsem už udělal v duchu "pápá". Mi ovšem vzápětí kolem třičtvrtě na devět Fab volal, kde vězím? Že na mne čekaj. Vězím v šalině. Kdy tam budu? Tak za vosum až deset minut. A byl jsem. Počkali na mne hezky. Se všema jsem se uctivě pozdravil a vodtušil, že jdu jinam. Tak.

A nechal jsem je šoupat botky na Sokal, zatímco já si vyhlíd místo v čelní zátoce, kousek vod tribuny, dostatečně včas - tudíž v první brázdě. Stativ málem jednou packou ve vodě, pro sichr, aby se přede mne už nemoh nikdo nakvindovat. Se mnou tam ještě po jistej čas vokouněl PetaLuz a jedna ze Zuzí konkrétně SiKoZ, s tím, že pak maj voba s někým dalším sraz, každej s jiným někým tedy. Nejdřív zahla kramle Zuza, že jde hledat druhou Zuzu, už se neukázala, ale ze spolehlivejch pramenů jsem zaslech, že se prej ty dvě hledaly, až se našly. PetaLuz vytrvával. Táh s sebou stativ, leč fotografovati nehodlal, poněvadž jest tím již zhnusen. Jo, se ani nedivím, poté, co předloni fotil v dešti barevné vohňostroje promoklej jak puk, aby až ve fotolabu zjistil, že si ve foťáku zapomněl černobílej film. Stativ táhnul, aby ho moh pučit dalšímu exotovi, Elvisovi. Ten je zasejc takovej fotograf, hmm, no, řekněme slušně, že od PetaLuze si pučuje stativ, ode mne má pučenej už notnou dobu blesk, foťák netuším od kterýho nešťastníka, ale vypadá to dle všeho, že z fotografickejch potřeb vlastní akorát pracky a voko. Pokud to rozvede do absurdna a na vohňostroj mezi 150.000 lidí přijde pět minut před produkcí a s donašečem stativu se pochopitelně nedokáže v tom davu potkat, obrázek fotografa Elvise je na světě.

Jo, s tím PetaLuzem, seděli jsme u vody, já mu velkoryse přenechal i rybářskou stoličku a seděl jsem na šutru, byl jsem rád, že mám s kým tu hodinu a půl klábosit. Já ho lákal vo prázdninách na Ukrajinu, von prej nemůže, páč jede durch Pobaltí kamsik do Finska, tak jsem mu eště dával nějaký tipy, kde by moh v Litvě, Lotyšsku a Estonsku spočnout a co by tam moh vidět. Vedle na druhým balvanu seděl takovej obstarožní strejda, taky s aparátem a stativem, jak slyšel vo Ukrajině, dal se s náma do řeči, prej tam jede taky, sic s cestovkou, ale jako malej zájezd, co je tam zajímavýho a co by tam stálo za vidění? To už jsme byli tři, co si vzájemně vyměňovali nápady na cesty na příštích pět let, Ukrajina, Pobaltí, Itálie, Francie, Rumunsko ... za náma seděl v tu chvílu už čtvrtej dědek, ten tomu nasadil korunu, páč jak ten první byl mírně v realitě, tendle cejtil touhu nám zvěstovat cenový relace na cestování po Rumunsku před pětadvaceti rokama a tak. No plodná hodinka. S tím rozumnějším strejdou se možná aj na Uhraině potkáme, máme tam namířeno do stejnejch míst v zhruba stejnej termín, toho druhýho doufám v dohledné době na další vycházku nepustěj.

PetaLuz šel následně hledat Elvise a ani netuším, kde skončil (ni jeden ni druhej), já vytrval a fotil. Jak to dopadlo, to už jste asi viděli.

Následně jsem se opět srazil se Zabijákem s krátkým a s Issagou a jejíma kumpánama vod ajznbónu, zapluli jsme do hospody, kde jsme vytrvali do dvou do rána.

S fotkama jsem se mrd..., ehm, jeb..., safra, ehm, s fotkama jsem se tady souložil do pěti ráno.

Vodkaz nafurt

Středa, 25.05.2005 ... Antidopingový zákon ...

Psali dneska v novinách, že doping jest svinstvo, tedy ve sportu. Nejen že néni ni fair ni play, nýbrž i zdraví dopingujících sportsmenů a sportswumenů může poškodit, což sice sport sám o sobě taktéž a i mnohem účinněji, avšak to nebylo předmětem tématu. Kupříkladu steroidy, sic podporují růst svalů, leč mohou způsobit zvýšený krevní tlak nebo dokonce i hypertenzi. Fakt až tak. K tomu mají antidopingisté určitě dedekční pristroj, jenž signalizuje přítomnost takovýho steroida pomocí svítivých LED diod.

Kterak z dopingem vykoledovaného vysokého tlaka nebo snad i hypertenze panu Howadooru mrdlo, to je všeobecně známá věc.

Každopádně se nad tím pohoršovali novinářové na dvou nebo třech stránkách. Dokonce zákonem hodlaj dopingování utnout, bať.

Tfuj, takový svinstvo, hypertenze. To je třeba důvod, proč nedopinguju. Preventivně ani rači nesportuju.

Zrovna dneska - bylo venku nádherně, ba přímo krásno. Ťapinčin teploměr za oknem na černé římse ukazoval před osmou ráno nějakých 42 stupňů Celestýna, akorát tak na romantické cesty do práce na jednostopém vozidle, zastavil jsem se, zadumal, pohlédl na kolo (tedy bicykl, nikoli třeba plovací) a naznal - že bude konečně potřeba vyrazit se Simsonem na STK.

Asociační typ myšlení, to je mi věc ...

Vodkaz nafurt

Úterý, 24.05.2005 ... Prodloužený oběd ...

Dokončil jsem v práci konečně upgrade svého pracovního počítače, čímž jsem získal mimo jiné:

To se bude zálohovat jak malina, hehe.

Chvílu jsem se tam ještě mrcasil vokolo, Jaruš z kasy furt kňourala poslední tejden, ať si přijdu vyzvednout žravenky, jenže já furt neměl prachy (se to u nás platí v hotovosti, špecialita ouřadu). Podojil jsem tankomat a zase pendrek, dnes jsem neměl Jaruš. Vzala si den volna a zmizela kdesi v dálavách.

Též jsem u cigára pravil Tasemnici, helejte, šéfová, trocha si protáhnu voběd, potřebuju se někde votočit, po třetí su zpátky, na štvrtou mám domluvenou ukrutně důležitou schůzku.

Sebral jsem se v jedenást a místo voběda si zajel do Ostravy. Vyzvednout máti a tu její exspolužákyň Štryclu z lázní. Dokonce i byly kupodivu sbalený, nekladly odpor, nesabotovaly a za jízdy moc nekdákaly. Pohoda.

Paradoxně první, koho jsem v lázňách u Ostravy potkal, byla Jaruš z kasy. Žravenky mi nevydala. Divné.

Nevím, proč Tasemnice nad mým prodlouženým obědem tak kroutila hlavou. Vrátil jsem se jak jsem slíbil, půl čtvrté, i s rezervou. A nebejt toho, že eště furt nikdo nezatrhl "modrejm postrachům" (Avia Turbo, Avia Bezturbo, Avia Masturbo a jiná zhovadilá vozidla) motat se po dálnici, moh jsem to stihnout i dřív. Jak dycky machruju, že jezdím podle předpisů, plus mínus ňákejch deset stupínků, přes Libavou skrz vojenskej újezd to prostě nejde, tam jsem si popustil uzdu. Jedinej radar byl taky až v Brně na Lesné, tam, co dycky.

Ukrutně důležitou schůzku jsem stihl. To si z mého nového úžasného diskového prostoru přišel pan Žufi odčerpat měsíční dávku filmů a porna.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 23.05.2005 ... Sním či bdím? ...

Taková pondělní tradice - přes tejden jsem nasbíral únavu na pokraj kolapsu, o víkendu jsem sklapnul jak kudla, spal, spal, až jsem se dočista přespal. Pročež jsem v noci čumákoval, lehnul, nemoh usnout, kolem druhé na mne přišel hlad, tak jsem zase vylez, bylo dusno, hnusno, tfuj, další pokus o spaní, už už jsem málem zabral, když venku začala bouřka. Nejdřív jenom blejsknutí. To jsem měl zavřený voči, ale to se někdy stává, aspoň mně, při usínání nějakej takovej divnej zkrat na sítnici nebo v palici, že se mi zdá, jako by mi něco blejsklo do ksichtu. Jenže obvykle jenom jednou. Todlenc bylo za chvílu zas. A eště. A po třetím pokusu se k tomu začaly hromy přidávat. Usínám, usínám, blik, kurva, zase začnu zabírat a rump, hrom, do prdele, to nevíte, že tady jsou pracující lidi? Jestli jsem fakt usnul, tak s bídou kolem půl páté, to jsem se ještě koukal na budíka. Ačkoli to se mi už taky mohlo zdát.

Vůbec mne pak honily divný sny, takový horečnatý výjevy, buď jak při těžké chřipce nebo po několikadenní opici, pro představivost záleží na tom, k čemu jste víc náchylní.

Strašný sny, o práci. Buzení telefonem, prej průšvih, nic nefunguje, vypnutý servery, remirror disků, zabržděnej systém a tak. Chodil jsem po budově, lidi na mne mluvili, já jim nerozuměl, co po mně chtěj, když jsem na oplátku říkal někomu něco já, koukal na mne jak na idiota, elementární věci a já si přitom připadal, jak bych mluvil čínsky. Jenže to by nebylo tak nejhorší, s trochou fantazie tohle zažívám i v realitě.

Pak jsem ovšem jakože vyrazil na oběd, šalinou ty dvě stanice. Na zastávce stála malá skrčená babice potměšilým hlasem cosi povídající. Spíš sama sobě, jelikož tam nikdo jinej nebyl a v okamžiku, kdy já jsem přišel, ona už byla v půlce monologu. Též mluvila cizím jazykem, nerozuměl jsem jí ani slovo, jen jsem slyšel, jak za mnou pořád něco huhňá. Při letmých ohlédnutích mi ze všeho nejvíc připomínala Billyho z filmu Flatliners - Hráči se smrtí, ač neměla ani tenisky, ani mikinu s kapucí. Hrdinně jsem k ní stál zády, kampak na mne běsi, ale beztak jsem pořád čekal, kdy odněkud vyčaruje hokejku a přerazí mi ji o hřbet.

Přijela tramvaj, nastoupil jsem, babice se záhadně rozplynula, vystřídal ji jiný obraz - nijak extra lepší. Mladej chlapík na sedadle, v ruce roli toaletního papíru, vždycky si kus odtrhl a vysmrkal se do něho. Zmuchlal a strčil do kapsy. Asi měl ten papír nějakou špatnou absorpci, sníženou savost, zanechával stopy nebo co, maník se vždycky po úkonu oblíznul až pod nosem, znalecky zamlaskal, naznal, že to pořád ještě není ono, utrhl další kus ... Osmkrát za dvě zastávky.

U oběda zase proti mně seděla další obstarožní maškara, mladší, než ta Billymu podobná před ouřadem na refýži, ale taky už s notně jetým tachometrem, no, taktně řečeno, jelikož na sobě měla kostýmek tak na třicetiletou děvu, mohla si ve svém věku vzít rovnou dva. Zářivě rudá rtěnka jak z ruskýho filmu ze sedmdesátejch let, možná si tehdá nakoupila zásobu, co já vím? A hlavně sluneční brejle. V šeré místnosti. Evidentně se situovala do pozice lejdy z vyšší společnosti, což v tom pajzlu převážně mezi solvinama působilo značně rozporuplně. Kdyby u štamgaststolu seděl ufon, asi by mne to tak neudivilo. A furt zírala na mne, přinejmenším to s těma okulárama tak vypadalo, jako by nestačily v každé hospodě tři čtyři týnejdžerské melírované diskofilní bukvice s kšiltovkama, už z těch se mi obvykle zvedá kufr, teď eště budou špacírovat po putykách duchny se slunečníma brejlama. Skelnej nebo spíš skleněnej pohled. A takováto příšera si sedne k protějšímu stolu. Abych jí nekřivdil, třeba měla zánět spojivek nebo jí starej naliskal, každopádně už po polívce jsem se musel hodně držet, abych nevstal a nevyťal jí jednu do ksichtu, aspoň by k těm brejlám měla tuty nějakej důvod.

Vodkaď se takoví lidi berou? A připadám aspoň stejně vodpudivej i já jim? Brr.

Když to takhle trvalo už notnou dobu, začínal jsem pochybovat, zda jde vůbec o sen. Podle mejch hodinek už je večer a já furt spím. Pořád se nemůžu z toho nějak dostat.

Sním či bdím?

Pan Strakapoud nejstrakapoudovatější mi dodal titulky ke starému filmu "Den Poté" (z roku 1983), tedy "The Day After" alias "Der Tag Danach", nikoli ta loňská slátanina podobného a v češtině shodného názvu. Hned teď si to pustím, jenže ani to nerozhodne, jestli jsem nebo nejsem vzhůru. Ten film si pamatuju natolik živě, že se mi o něm může i klíďo zdát - jak ten doktor na konci vyhání cizí rodinu z rumiště a nadává: "Raus aus meinem Haus." Si klidně vysním i anglickej překlad a český titulky, když na věc přijde.

Tak jak? Dopíšu tady tohle a eFTýPkem to uploadnu na web. A až se probudím, podívám se, jestli to tam je. Ale co když se mi bude jenom zdát, že jsem se vzbudil a čtu to, o čem se mi před tím zdálo, že jsem to napsal?

To jsou mi stavy. Ztracen navěky v divném snovém světě plném příšer.

Mizernej konec.

Vodkaz nafurt

Neděle, 22.05.2005 ... Sportovní odpoledne ...

V sobotu jsem se operativně domluvil s Mischem a Žábi na golfík. Pročež jsem byl nucen vstávat už v poledne. Neuvěřitelné. Nechutné.

Někdo vodkoukal v televizi aspoň držení golfové hole, někdo to drží jako ono pověstné prase onu pověstnou kost. Hádejte, kterej je kterej. Voboum je to zhruba stejně platný.

Výsledky taktně prozrazovat nebudu, aby to nevypadalo, že se zasejc vychloubám. Snad můžu naznačit, že druhá etapa sportovního vodpoledne jim šla vo poznání líp.

Musel jsem si po takovým vypětí chvilku zdřímnout. A dojíst Kachní guláš. A zmrzlinu. A skunk-pao.

A vůbec.

Jenom koukám kolem sebe, že ten úklid má trochu rezervy. Budu na to muset přes tejden eště asi hrábnout.

Vodkaz nafurt

Sobota, 21.05.2005 ... Úklid ...

Nejel jsem na víkend do LunchCrowna za Ťapinkou, jelikož jsem dostal za úkol uklízet, zatímco ona si odbyla ranní práci a pak zevlovala s psama kdesi v lesi. Ano, uznávám, krapet na ten úklid zahrát bylo nezbytné, je pravda, že pokud si ukopnu nohu o první počítač už v předsíni, je to moc aj na moje nervy.

Tedy jsem v časném odpoledni (cca půl třetí) vstal a pro začátek několik hodin pral (obsluhoval pračku) a žehlil (to už je doslovná práce). Nechlámejte se tak blbě. Musel jsem od toho začít, přece nebudu vysávat, když mám prádlo na židli, to bych ho eště zaprášil a tak vůbec. Beztak se kolem té hromady už nedalo pořádně projít.

Večer jsem byl na vážkách, jestli jít na hovňostroj na okruh, loni to stálo za velký kulový, eště je to hen kdesi v prdeli, kdo se tam má táhnout? Po delším váhání jsem se na to vysr..., ehm, rezignoval. Nemusím bejt taky všude. Napřu svůj um do těch na Pryglu a na Špéně příští a přespříští tejden, takhle bych se trmácel kamsi přes celý Brno, zabil bych tím celej večer a kulový z toho.

Pročež jsem se sebral a šel na kafe k Mischovi a Žábi, přes celý Brno, čímž jsem zabil celej večer a kulový z toho.

Ba ne, viděl jsem konečně jejich pičomyši, bo jak se to menuje. Taková ta menší krysa s chlupatým vocasem. Vilém, Hynek a Jarmila. Né, vlastně maj jenom dvě. Ale menujou se taky nějak tak divně. Jo, Marta a Tena.


Vzpomněl jsem si v pondělí na pana Denta, jak mu někdo svýho času furt faxoval na mobil. V novinách vo tom bylo, takový jako vysvětlení, vobrázek.

Jenže jak tam zároveň psali obšírný oslavný ódy na téma "mistři, mistři", všude, kde se Mladá Fronta válela, někdo ji šluknul a já ji zapomněl koupit.

Až v pátek jsem ji vyrazil z Fabiaka s krátkým, za což mu tímto dík. Poslat si ho pro noviny je rozhodně plodnější, než s ním chodit třeba do muzea.

A pro toho Arthura - už to chápeš?

Dilbert z MF Dnes 16.05.2005

Vodkaz nafurt

Pátek, 20.05.2005 ... Do muzea v noci ...

Fabiak s krátkým.Pravil Fabiak s krátkým, že jest nutno jít na "Brněnskou muzejní noc", což má být prý ukrutně kultůrní záležitost, novej hit všech kultůrních a kultůromilných jedinců. Popravdě, viděl jsem na to jakejsi letáček, aj zmínku v našem pracovním ouředním vobšťastníku, leč nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, chodit do muzea v noci (když tam nechodím ani ve dne) mi přišlo jako docela kokotina a rovnou jsem to pustil z hlavy.

Né tak Fabiak s krátkým. Toho taky de nalákat na všecko. Jako jeho plus se dá považovat fakt, že čím větší debilovina, tím víc podobnejch nešťastníků zbuntuje. Stejně tak dneska, pročež jsem naznal, že když už nic, může bejt aspoň psina. Což se možná částečně podařilo.

Sestava krom mne a Fabiaka s krátkým: Kuhly, BumbleBee, Lioness a její šťouch..., ehm, přítel Horáček plus Horáčkovi dva divní kumpáni, k tomu všemu nějaká indiferentní Fabiáčí Marta, do té doby pro ostatní neznámá, od nynějška už Marta, co ji zná celá parta. Né, nejde vo žádnej sex, Fabiak s krátkým nás jednoduše představil.

Fabiak s krátkým naznal, že největší bžunda bude, pokud se necháme vyvézt na Špilberk autobusem - zvláštní noční linky rozvážející kultůrymilné a kultůrychtivé jedince po muzejích. Fajn nápad. Prej na Špilas chodí pěšky každej idiot, v tom je třeba mu dát za pravdu, sám jsem tam šel mockrát, ale kolikrát se tam člověk sveze busem, že jo? Potíž byla v tom, že nejenže podobnej nápad mělo dalších sto čtyřicet šest lidí na jedno přistavené vozidlo, tomu by se ještě dalo říct oslava hromadné dopravy, ale další zádrhel nastal, když autobusáka napadlo vzít to ulicí Gorazdovou, s bídou za normálních okolností průjezdnou vosobákem. Popravdě vono to moc jinady nende, ale to bylo právě asi to zpestření této hry. Dole u semaforu čučelo asi sedm naštosovaných aut, to tam taky v životě nebylo, čtyři vesničani (značky BO nebo rámečky na SPZ s nápisy Vyškov a Břeclav), ti vůbec nepochopili kombinaci objíždění zaparkovaných vozidel versus semafor, po kratší nesouvislé hádce je řidič poslal do prdele, kam kupodivu celkem s chutí a hbitě vyrazili, zbylí tři se zachovali teoreticky správně a nikam do protisměru se nesrali, což bylo paradoxně k jejich újmě, neb drak autobusák se do té úzké uličky narval a troubením je vyhnal vycouvat až někam do půlky Pellicové. Nestát celou dobu na jedné noze na schodech a neviset mi na zádech tři další lidi, přišlo by mi to i jako srandovní. Jo, bylo to příjemné zpestření, sice to bylo jenom o něco časově delší, ale zato o to více nepohodlné.

Mno, tak to bysme měli. Co na hradě? Prej oživené kasematy, dobové stráže a kdovíjaký fíkoviny psali v letáčku. Realita - lidí jak sraček, jeden stánek s pivem, dva s CéDéčkama či jakým bazmekem, v kasematech fronta a smrad z marihuany. Dost dobrý. Pravda, přidali tam pár panďuláků, ale voživenej tam byl tak jeden, kterej s hýkaním prostrkoval ruky mřížama a evidentně chtěl chytit Lioness za kozy. Což se mu při vší šikovnosti nepovedlo, drapnul Bumbla, ten se lek, čičmunda dostal stativem a bylo po voživení. Stylové občerstvení se buď nekonalo, nebo neumíme hledat.

Ti nejsou voživení, to sou panďuláci.
Marta, Fabiak s krátkým a Lioness.
Příkop. Lidi.
Dobovej strážnej. Sjetej jak bela.
Příkop. Lidi. To je právě ta závada.
Trochu to vystřílet a hned by to bylo lepší.

Dále tam seděl jeden jakože strážnej a předstíral, že si čte. Jelikož byl očividně nafetovanej jak jetel, byl to pouze herecký výkon. Jo, a na nádvoří se motala na pódiu tlupa jakejchsi vochotníků. Nevím, jestli to byl dramatický záměr, ale i po pěti minutách sledování mi přišlo, že se bavěj mezi sebou. V prostorách hradu měl šmidlat nějakej škrhola, prej koncert, tak to už jsme vopravdu nevydrželi.

Hmm, propříště by to chtělo vzít si s sebou rotační kulomet a z té zdi u příkopu to nejdřív trocha pročistit a pak si to volně projít. Nebo se na to vysrat rovnou v zárodku, jo, to mi přijde jako úplně nejlepší nápad.

Další etapa - dolů (pro sichr pěšky, už aj Fabiak s krátkým vyměk) a do hospody. Jelikož byla už hluboká noc, většina normálních hospod pomalu zavírala, což tak slušnější hospody dělaj. V jedné na Pekandě jsme se jenom tak zastavili, abysme se konsolidovali, obratem zavřeli, pak pivec na Mendláku, tam už jsem nebyl hafo let, o nic jsem očividně nepřišel, tam zavírali za necelou hodinku. Mrzuté. A nikde neměli nic vod jídla. Jsme museli vzít zavděk na Mendláku hladovým vokýnkem.

Vokýnko, jídlo.
Horáček a Lioness, ti vypadaj hepy, jako by snad čekali na překvápko, co vyhrajou v tombole bo co.
Lionessin svérázný systém požírání hamburgru - vytáhnout a schlamstnout sejra zevnitř a pak sežvejkat zbylou housku.
Ruda, Horáčkův kámoš. Ten je nejspokojenější aj bez jídla.
Fabiak s krátkým. Jestli vám ta fotka přijde povědomá, nenechte se zmást, takhle vyvalený voči a naběhlý žíly na čele má vždycky, když se dostane ke žrádlu.
Ale nikdo nebyl z jídla nadšenější, než BamBlbý. To mi nikdo nevymluví.

Jo, na závěr jsme zaparkovali v nonstopu Peklo na Křížové a bylo vymalováno. Docela příjemná špeluňka, že širokejch dalekejch nočních bárů můžu jenom doporučit. Jakto, že jsem to neznal? Vida, největší přínos celýho večera.

Bambl zádumčivý, Horáček též zádumčivý. Co taky už ke druhé ráno, že?
Horáček zádumčivý, Lioness neutrální a Fabiak s krátkým se tváří jako idiot. Ani na tomto snímku není nic zvláštního.
Kuhly zádumčivý. Končí mu opuch.
Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 19.05.2005 ... Kachní mejdlo ...

Jsem byl na takovém menším mejdánku, ehm, přátelské návštěvě u Kachněte - tedy Kachně, Kachní nabíječ Zadek, Péťa Hromádkojc a tajemná VB Verun. Alespoň po dobu mojí služby se to do sexu nezvrhlo, co taky s takovým materiálem?

Verun, co se pití týče, začala jako správná alkoholička teoretička mlíkem. Normální mlíko, takový to bílý, ve flašce, však má-li se poblejt, ať to vezme rovnou zkrátka, pravda pravdoucí. Mlíko jí přišlo nějaký divný, pročež nutila všechny okolo, by ochutnali, néni-li zkažený. Zlanařila jenom Kachně coby vrchní pořadatelku, jako reprezentativní vzorek jsme to naznali dostačující. Mlíko bylo jejich komisí naznáno za nezkažené. Z reprezentativního vzorku se vzápětí posralo jen padesát procent, tedy Kachně, avšak když jsem k půlnoci odcházel, Verun se už štelovala k hajzlu taky. Tak nevím, kombinace zaručeně nezkaženýho mlíka a kalvadosu je asi projímavá.

Poznámka - pán Ježíš měnil prej vodu na víno, pche, amatér. Já jim dones víno a vodnes jsem si guláš, kdo je na tom líp?

Vodkaz nafurt

Středa, 18.05.2005 ... Terezín a jiné koncentráky ...

Viděl jsem na obědě v novinách (MFD) takovou hezkou fotku - zas jsem je zapomněl posléze koupit nebo šluknout v práci, takže si to budete muset představit: kancléř Gerhard Schröder a premiér soudruh Jiří Paroubek, kráčí spolu skrz průjezd, žlutá zeď, brána a nápis "Arbeit macht frei".

Ježiš, to ve mně hrklo - sakra, už to začalo, Velkej Helmut dostal z centrály EU pokyn využít jejich národních zkušeností a začali koncentrovat socany za účelem likvidace. Sakra, to by bylo terno. Možná bych aj o kolaboraci začal uvažovat.

Hmm, mrzuté, později jsem se pod vobrázkem dočet, že kdepak, to von tam Gerda zase jenom přijel do Terezína masturbovat na téma: "Já uš bejt chódná Skopčák und kajn óbrmenš. Žádná Juden und Pémišhund nehubit." Jo, to je vod něj pěkný, dokaď si sám drží ty Stoibery a Posselty za koule, jest třeba mu důvěřovat a prověřovat, ačkoli beztak si myslím, že by se to dalo nějak zmánkout - vyhubení socanů a bolševiků se přece nedá považovat za etnickou čistku? My máme eště funkční nebo přinejmenším zachovalej koncentrák, Helmuti maj praxi, nuděj se, co kdybysme to dali dohromady a financovali to z programu na integraci? Nebo pro rozvoj Evropy?


Pepé vymyslel fantastickou věc - biologickou sekačku na trávu. Kdesi dostal dva králíky na zahradu. Co von s králíkama? Maso je maso, ale to je až finální stav, až je králík zralej. V mezičase se to musí jenom krmit a průběžnej užitek žádnej. Takoví skoro darmožrouti. Pepé se zadumal.

Následně zkonstruoval pro králíky kotec mírně atypické konstrukce: čtverec o délce strany metr padesát, z prkýnek a pletiva, jenže bez dna. Zato se střechou, prej aby jim nekapalo na karbid. Takoví králíci se položej na trávník a touto obrácenou bedničkou se zadeklují. Budou samostatně spásat trávu, tím se budou krmit, netřeba jim tedy nosit žrádlo zvlášť. Jakmile jim začne tráva ubejvat, přijde Pepé a bedničku načutne, čímž ji poposune o metr a půl dál. Králík se nažere a Pepé získá metr a půl krát metr a půl posečenýho trávníku. Až dožduchá králíky k plotu, dostanou za uši a pudou do trouby.

Vlastně taky koncentrák svýho druhu, králíci musej makat za mřížema, několik transportů smrti a nakonec jim to draka pomůže, přijde na řadu konečné řešení - poprava a krematorium.

Jako chovatelský nápad však velkolepé. Takřka samočinný a soběstačný chov králíků. Pokud se ovšem neprojeví nějaká vada.

Tetky Králičky (podobnost čistě náhodná) Poslední Manžel Jirka mínil, že v takovým případě ale vyžerou jenom to nejlepší a budou čekat transport, trávu horší jakosti nechaj. Tomu se dá předejít, stačí je nechat chvilku vydusit nebo jim to politicky vysvětlit, hrozí však riziko, že dostatečně svéhlavej králík sice horší trávu spase, leč až nebude zbytí a bude mu hrozit bídný zhyn hlady. Pak půjde o souboj nervů, buď vyměkne Pepé, králíky poposune a zbytky si sežere sám, či bude trvat na svém, pak bude mít sic anglický pažit, ale za mřížema dva ušaté zakrslé chrty. Se uvidí, kdo z koho.

Větší úskalí bych viděl v možnosti, že se nastavená situace nebude králíkům zamlouvat. Pepého chovatelské úsilí můžou sabotovat hned několika způsoby. Třeba zdrhnout. Když si dokáže králík vyhrabat noru, může se i pod vohrádkou podhrabat, a né, že né. Nebo by stačila ta nora, dostatečně hluboká pověstná králičí nora. Obrázek Pepého, jak šlauchem pumpuje do nory vodu a snaží se králíka vypudit, to bych si i vyfotit šel, ačkoli zahradu má děsně na kopcu. Nehledě k tomu, že hrdinný králík by se moh radš utopit, než se nechat potupně sežrat. Jasně, Pepé argumentuje, že nory hrabou králíci divocí, ale čím se může bavit takovej králík bez dozoru? Divočit. Tipnul bych, že za takový dva tejdny budou dostatečně divocí, aby zahrábli a byli v prdeli.

Ještě větší bžunda bude, až mu fakt zdrhnou a sežerou mu zbytek mrzké úrody. Copak mrkev, tu Pepé oželí, ta se nedá přepálit na lihovinu, ale jakmile se mu pustěj do švestek, to bude teprv bžunda. A rozvedeno do extrému - pokud to bude zpočátku fungovat a podobně se zařídí i okolní zahrádkáři, máme brzo na Monte Bů druhou Austrálii.

Vodkaz nafurt

Úterý, 17.05.2005 ... Vzácná sebekritika ...

Na rohu Kotlářské a Konečného náměstí stál na chodníku před domem pán. Naproti trolejbusové zastávce. No, on tam až tak moc nestál, spíš pobíhal, ale jenom v půlkruhu před prostorem domovních dveří, dle hokejové terminologie bych řekl, že "držel brankoviště". Vždycky poodběhl zvěstovat nějakou informaci okolí, kolemjdoucím, okolostojícím a celé ulici, ano, měl velmi silný hlas, pak se zase natlačil do dveří, párkrát do nich cvičně kopnul, uhodil dvakrát třikrát pěstí do zvonků a cyklus se mohl opakovat.

Halasně se dožadoval přivolání policie, jelikož jeho výzvy byly neadresné, nebylo jasné, zda to patří okolí či interkomu, nikdo se do toho nijak extra nehrnul, též se mu nedělo žádné přímé příkoří či ohrožení, které by mu bránilo policii si zavolat sám.

Pauzy věnoval vykřikování svých myšlenek, a to především že:

Netuším, zda šlo o výčet nebo pouze trojí odlišné vyjádření téhož, každopádně dle jeho soudu jich tam muselo být docela velké kvantum.

Též mínil, že ony kurvy cikánské, zkurvené Cikány a nejzkurvenější cikánské kurvy, co jich kdy ze všech zkurvených cikánských kurev za svůj bídný život viděl, že by ona policie je měla jednou provždy pozavírat, jak si zaslouží, že by jim to patřilo a byl by od nich pokoj.

Už chyběla jenom přímá výzva ke genocidě.

Nejkomičtěji na těchto proklamacích působil fakt, že pán byl taktéž Cikán a ony na věky věků zavřeníhodné kurvy cikánské, zkurvení Cikáni a nezjkurvenější cikánské kurvy, co jich kdy ze všech zkurvených cikánských kurev za svůj bídný život viděl, to byla dle jeho slov jeho vlastní rodina, jež ho vyhodila z baráku (trochu zavádějícně ho nazýval též "vlastním") poté, co prochlastal zálohy na sociální dávky.

Teď nevím, v mnohém měl pan ožralý Cikán pravdu, ale nebude to trestný čin, když si s ním ve stěžejních bodech a pasážích o těch kurvách a zavírání dovolím souhlasit?

Vodkaz nafurt

Pondělí, 16.05.2005 ... Ale vlastně ještě k neděli ...

Cestou z vobludího sletu bylo nám třeba nakoupit dvě základní životní potřeby - autobaterii a budík. Ne, souvislost nemají. Autobaterii do mého Všiváčka, budíka Ťapince, jelikož původní budík odporný tikavý odvezla si do práce do Lanškróna, tedy bylo nutno zakoupit nový budík odporný tikavý, nechť by mi ho mohla zanechat v ložnici za účelem mého vzteku.

Do cesty z Nového Města se nám postavil nejprve GloGloGlóbus, teda né až tak sám, voni ho postavili původně jacísi zedníci, ale to se tak říká. Zkrátka je tam, u silnice.

Autobaterie měli. Jakýsi divný a drahý jak sviň. Osmnáct kil a víc, kolem toho letáčky a úderná hesla, že lepší ceny nenajdete. A to bysme se na to podívali.

Ťapinka kdovíkde vzala myšlenku, že budíky prodávají ve stavebním oddělení, když tam můžou mít autopříslušenství, budou tam aj budíků mít haldu. Pročež prolezli jsme několikrát kolem regálů s obkládačkama, hajzlprkýnkama, lustrama, lištama, spojovacím materiálem a zahradníma hompačkama. Ale byla asi po víkendu nějaká zkroušená, protože si dala říct už po dvaceti minutách a nechala se zatáhnout nahoru do hodinářství, kde měli sice budíků tři prdele, ale žádnej, kterej by se jí zamlouval. Moc potichu tikaly.

Vysadili jsme dvě spolutransportované vobludy postupně ve městě a na nádraží (tam i tam po jedné) a zajeli do Bauminimaxu, tam jsem kupoval už jednu baterku, mělo by to bejt lepší. A bylo. Ta samá sviň jak do Ťapího Skrčka, 55 Ah - úžasné síly zdroj, třináct set vočí. Abych nebyl za nelidu, sice se skeptickým výrazem, ale absolvoval jsem ještě jednou s Ťapinkou hledání budíka ve stavebním vobchodě. Neúspěšně, pochopitelně. Takhle garnýž kdyby potřebovala, vodovod nebo akuvrtačku ...

No nic, rozhod jsem, za rohem je IKEA, tam kdysi měli budíky naházený v takovejch kýblech po trase jako nějaký akční zboží, tedy to snad nebyla jednorázová věc a nějakých pár typů by tam mít mohli - čtyři nebo pět. A tam si prostě nějakýho vybere a basta. Žišmarja, dyť ho potřebuje na jednu noc každej druhej tejden.

Ťapinčin budík nevyslovitelného jména.Měli. Dokonce snad osm nebo devět typů. Mimo jiné ty kdysi snad akční za nějakejch neuvěřitelnejch 29,- KáČé. Jenomže ten se Ťapince nezamlouval, jelikož měl vypínání čudlíkem zezadu, tedy nebyl takovej ten majzací, též měl dle ní ukrutně strašlivý pípání, tikal mocně nahlas a vůbec byl celej divnej. Tedy si vybrala jinýho, strašlivě dražšího (39,-), ten má vypínání čudlíkem zezadu a má némlich stejný ukrutně strašlivý pípání, tiká jako svině a je beztak celej divnej. Majzací, digitální, netikavej a s variabilním (dokonce i nahrávatelným vlastním) jsem tam objevil taky, i jsem jí ho vnucoval, leč Ťapinka děla, že je moc drahej. Jo, tři stovky, ale platil jsem to tak jak tak já, že jako Ťapince pro radost, jenže vím, co se jí na něm nelíbilo - netikal, málo by mě tím nasrala.

Vzali jsme budíka divnýho, tikavýho, zadočudlíkovýho, divněpípavýho. Ještě baterie. Zpičená práce, proč v takovým kšeftě nemaj nějaký normální balení? Jo, chápu, že 79 peněz za deset alkalických tužkových monočlánků je cena dobrá, jenom by mě zajímalo, co s nima budu dělat? Ale odmítal jsem už jakoukoli jinou zastávku za účelem nákupu debilních baterek, byť by to mělo u benzínky bejt, nic takovýho, Kachně na nás čekala s psama a měl jsem s vobchodama vybráno zas na hezkejch pár dní dopředu, rohlíky v pidisámošce U Starýho Růžičky pro příští tejden budou jedinej můj možnej nákup.

Tak přišla Ťapinka ke svému budíku i k dvakrát dražším bateriím, jichž má ovšem takto zásobu na příštích asi osmnáct let.


Přesouváme se takhle vod IKEJE ke Kachněti a na Hněvkovského, tam je to jakýsi rozkopaný, šinul se provoz pomalu, koukal jsem krabicoidnímu autu přede mnou na nárazník a brzdový světla, abych mu v případě náhlého jeho zabrždění nevjel do kufru, vidím jakejsi pohyb uvnitř vozidla. Vypadalo to, jako by na mne mával jakejsi spratek, jak už to tak šklebáci někdy dělávaj. A druhá postavička a též mává, větší, a jo, matka asi, "udělej hezky pápá na autíčko", tak nějak mutry dycky na haranťata šišlaj. To jsem zrovna potřeboval na té vyfrézované vozovce.

No nic, blik jsem na něj dálkovejma, to harantě obvykle uspokojí a začne prudit zas někoho jinýho, jenže todle né. Furt tam třepou hnátama jak mentální lajdáčci. To už mne začínalo zajímat, ujistil jsem se, že mám dostatečný odstup, a podíval se pořádně.

Aha. Nešlo o indiferentního spratka a neurčitou jeblou matku, nýbrž o Alloru a jejího vodlitka Tygra. Proto ta vytrvalost. Tedy za volantem jsem vytušil Bobše.

Prej vypadám při řízení komicky. Bodejť by ne, asi to musí působit vesele, pozorovat, jak si myslím, že mám před sebou neznámé idioty, a posléze dojdu k překvapivému zjištění, že jde o známé. Zvlášť legračně musela asi působit moje gestikulační etuda na téma: "Zajeďte ke krajnici nebo za roh a zastavte." Bavili se u toho očividně skvěle, škoda, že význam jim unikal. Hnáni jakousi vyšší silou.

Zkusil jsem na semaforu najet vedle nich a vysvětlit jim to orálně, ehm, tedy verbálně. Stáh jsem okýnko, taktéž teta Allora vytlemila se ze dveří a zaječela:

"Jestli máte čas, pojeďte s náma na kafe do Vaňkovkýýýýý ..."

"Hele, do Vaňkovky teď určitě ne ...," chtěl jsem v rychlosti vysvětlit, ať zastaví někde za rohem, že se nějak domluvíme, my teď musíme vyzvednout pesany, ale potom ...

Nedostal jsem se ovšem ani k té pasáži o zastavení.

Na semaforu padla zelená, Bobeš puzen onou magickou přitažlivostí dupnul na plyn a armaturou votuněné Alloří vozidlo maďarské provenience zmizelo za řevu vysokých otáček v dáli vstříc frikulínskému ráji, jenom ozvěnou se neslo: "Do Vaňkovkýýýýý ..."

Zmrdí kultůra už je beze zbytku pohltila, takovej magnetismus se hned tak nevidí. Hnus.

Ještě jsem jim od Kachněte pak zkoušel zavolat, ani jeden nepřijímal hovory, řek bych, že s vyvalenejma vočima hltali krásy a inhalovali vzduch spolufrikulínské kliky. Pravda, teta Allora se pak ještě ozvala, že musej koupit Bobšovi boty, pak, pokud to stihnou, zavolaj a případně se i staví, ale to byl evidentně poslední záchvat normálnosti. Už jsme o nich neslyšeli.

Kdo chce kam, pomozme mu tam.

Nemám nic konkrétního proti Vaňkovce ani ostatním zmrdím chrámům, dokud se od nich můžu držet na dištanc. Do takové Olympie nebo do Špalíčku každý rok zajdu do kina, konkrétně ve Vaňkovce jsem nikdy nebyl, nějak mne ještě nenapadlo, co bych tam měl pohledávat, stačí se podívat na vobrázek a je mi jasný, s čím že mám tu čest. Možná někdy - konkrétní typ bot, přesně danej model džínů, nevím, zatím jsem se s tak konkrétním požadavkem nesetkal. Snad ještě tak si tam koupit něco k večeři v tom Špáru, či co je to tam za kšeft, když budu mít někdy cestu kolem nebo zastávku poblíž.

Zajímavý je sledovat, co každý nový takovýto zařítení dělá i s lidma, jež se donedávna snažili tvářit jako normální a přiměřeně inteligentní.

Allora tvrdila, že jedině tam sehnala cosi. Pak že to byla vyzvednout. A ještě a ještě. Pak už to i jí přišlo blbé, čtrnáct snubních prstýnků nikdo nepotřebuje, to dá rozum. Tak už jen ukapává slinu a hýká: "Do Vaňkovkýýýýý ..."

Infekce. Mor.

Jenže jak to vyhubit? Čet jsem nápad - kdosi navrhoval nechat věcem volnej průběh, jakoby nic, pohodička ichtylové, račte dále, pak zničehonic areál uzavřít a na galerie vytáhnout rotační kulomety. Jo, hezká myšlenka. Ale jestli to není plejtvání střelivem? Co takhle vyřadit z provozu klimatizaci a zaplynovat to Cyklonem-B?

Vodkaz nafurt

Víkend, 13.-15.05.2005 ... Zdlouženě ...

Byli jsme na vobludím srazu, tedy na srazu voblud, byvších Ťapinčiných spolužákyň. Takovej trochu jako šabat, a tím nemyslím originální židovskej svátek.

Sraz v penziónu ve Vlachovicích u Novýho Města na Moravě, u ukrutně mastňáckém penziónu s topením, tekoucí vodou a televizí.

Už úvodní organizace a Ťapinčino vnášení invence stály za to - v osum, rozumíš, přesně v osum musíme bejt v Novým Městě u autobusovýho nádraží a vyzvednout tam případný čekající. Pročež se přiřítila z práce v LunchCrowně něco málo po sedmé. Sic mi předala řízení, ale zapomněla přihodit stroj hodný mého talentu - třeba tryskáč. Ne, s balením, nakládáním, se zajížďkou ke Kachněti odevzdat psy do vyhnanství, opravdu jsem se nezmotal na víc, než ve dvacet nula nula trapně projíždět teprvá přes Tišnov. Vobludy na autobusovým nádraží budou muset počkat. Přišel čas na mobilní telefóny. Krapet jsem si ještě zajel přes Vír a v deset minut před devátou stojíme v Novým Městě před nádražím vlakovým, není to prej tak dramatický, máme vyzvednout jenom jednu, která přijede vlakem. To nám ještě ze základny poslali další vozidlo i s posádkou. Jednu babu vyzvedávaj čtyři lidi ve dvou autech. 20:57 přijíždí vlak od Tišnova. Z nádraží vylejzá akorát trampík s krosnou, jako veterinářka nevypadá ani v matném světle pouličního osvětlení a ani s přivřenejma vočima a bez brejlí. Deset minut čekání, mobilní telefóny znovu nažhavit. Inkriminovaná příšera nepřijímá. Základna o ní nic neví. Další čtvrthodinka zevlování, jestli třeba nespadne z nebe. No nic, necháme ji napospas osudu, když nepřijela. Přece jen se ještě zastavujem na autobusáku, no richtik, že tam sedí na vodpadkovým košu. Místo aby prošla nádražní budovou, vzala to po kolejích a přes přejezd kdesi mimo naše zorné pole. Telefón měla prozíravě v baťohu. Vysokoškolsky študovanej člověk se nezapře.

A tak furt.

Osm nebo deset (proměnlivej stav) veterinářek a já. Né že by žádná jiná krom Ťapiny chlapa neměla (ač ani to by nebyl div), leč mají je obvykle doma či ukecaly nějakého moulu v místě působení, tudíž jich maj plné zuby. Jen Ťapinka mne má prázdné zuby, poněvadž, jakmile se promočila, byla katapultována na totaleinsatz do Landes Krone, čímž mi způsobila božskej klid a prázdnej kvartýr, tedy jest puzena na takovouto akci mne táhnout jako kačera na špagátku, abychom byli spólu, spólu.

Spousta historek se společným jmenovatelem - práce. Shrnuto: všechny mají málo peněz, ukrutně blbé pracovní podmínky a obecně jsou podhodnoceny a nedoceněny. Já si naopak myslím, poté, co jsem vyslechl, kde a co jim všechno dokázalo na operačních stolech pochcípat, že je div, pokud jim vůbec někdo za něco je ochotnej zaplatit. To jak kdybych já přines do servisu počítač na výměnu hlučnýho větráčku, oni mi ho tam shodili se schodů a ještě se domáhali platby. Abych byl objektivní - cca ve třech případech (z osmdesáti) jsem zaslech o vyléčeným pacientovi.

V sobotu vejlet po okolí, soustředěné hledání v mapě, plánování trasy a složité sestavování itineráře výpravy, rozkreslování možných křižovatek a měření jednotlivých úseků, osvěžení práce s buzolou, mravenci a lišejníkem, poctivé studování turistického průvodce a údajů o místním terénu z obecních kronik. Nakonec zjistily, že ví beztak hovno, a šlo se víceméně podle mne, jelikož i bez mapy tam znám každej šutr.

Večer menší ohníček na zahradě - tak zněl plán. MVDrky se zase vytáhly s přípravou. Upravily ohniště. Připravily špekuně a chleba, ba aj klacky vopejkáčky. Nachystaly dokonce i dřevo. Všechno, co je k takovému ohni potřeba, vyjma jedné maličkosti, a sice sirek. Přichomejt jsem se k tomu právě ve chvíli, kdy propadaly malomyslnosti a hledaly v příručce mladého sviště, kterak rozdělat oheň třením dřev či lupou. Našel jsem trochu chrastí a vytasil se se svým trumfem - zapalovačem.

Vohník jsem jim zapálil a zdejch se do útrob penziónu koukat na hokej, výsledky čehož jsem jim hlásil z verandy a požadoval za to desátky ve formě buřtů. Pokud jsem přidal i perličku, dostal jsem i chleba. Třeba jak Šlégr přizabil pukem Jágra, či jak se tuším Čajánek trefil tímž pukem sám sobě do ksichtu. Varietní kousky dobré, pro hokejový zápas slabší, vyvraždit si vlastní mančaft, to mi nepřijde jako nejlepší strategie. Aj tak Češi natrhli Švédům prdel a já za to dostal kus brzdy s donosem až do prvního patra pod rypák.

V závěru večera se všechny mírně ubezvědomily a bylo po ftákách.

Neděle už jen úklid, moje vstávání, kafe a odjezd, přesně v tomto pořadí.

Vodkaz nafurt

Víkend, 13.-15.05.2005 ... Zkráceně ...

MISTŘI !!!

... to zas bude v álejích nablíto. Ale vo tom bude teď beztak rozumbradovat každej. Já mám pro letošek pasivně vodsportováno a su spokojenej. Tak.

Toto je víkendový brabenec - kdesi v lesi na Vysočině:

Brabenec - kdesi v lesi na Vysočině.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 12.05.2005 ... Laplink, Literární okénko a Tísnění ...

Zrovna jsem potřeboval něco přetáhnout mezi dvouma počítačma, hezky postaru přes laplinkovej kabel, měl jsem po ruce šlauchy dokonce dva, sériovej a paralelní, když vtom na mne počalo promlouvat z nočního stolku rádio, krátký ranní zprávy, kabely jsem kdesi odložil a poslouchal, svodka událostí, mimo jiné kdovíkde vyšťáraná informace, že jak hraje ČR vpodvečer hokej proti USA, kdyby tam zas jak loni došlo na penalty, nemaj mít čeští fanoušci strach, neboť Andy Roach, kterej to při loňským čtvrfinále rozhod, ten je penaltově neroztrénovanej, neboť hrál celej rok ve Švajcu a tam se na samostatný nájezdy nehraje bo co. Ohromně zajímavá zpráva.

Rádio jsem típnul, šel zapnout fofrkonev na ranní kafe a na záchod.

Kam jsem ty šlauchy ale dal? Naposled jsem je držel v ložnici. Na židlu ani na stolek ne, tam nebyly, hmm, to vony mi zas kamsi zapadly. Pod postel? Za postel? Mezi matrace? Jo, i tam jsem se podíval ... než mi došlo, že jsem debil a až po to zapnutí radiobudíku se mi to s tím laplinkem zdálo.


Dík tomu jsem byl aspoň relativně včas v práci, něco málo po osmé, jak na sviňu zrovna v den, kdy nebylo do čeho urgentního píchnout a nic malýho se mi začínat nechtělo po té pakárně v minulejch několika dnech. Uvařil jsem další kafe, pohodlně se vyvalil v židli a převážnou většinu dne se věnoval zaslouženému "monitoringu systémů".

Mimo jiné jsem konečně dočet tu knihu vod McBaina, co jsem ji měl rozečtenou už snad dva nebo tři tejdny, přitom byla celkem napínavá, ale nemoh jsem se k tomu nějako dostat. Vopravdu mám McBainovy knihy rád, pokud jako minule netvrdí píčoviny, kupříkladu že zločinec svíral AK-47, tedy poloautomatickou nebezpečnou pušku, ze které se dá vystřelit až šedesát ran bez nabíjení. Moh by si Ed zjistit, že zkratka AK znamená "Avtomat Kalašnikova", tedy vo nějaké semi-auto nemůže bejt vůbec řeč, do třicetinábojovýho zásobníku šedesát patron taktéž nenarve, ani mocnou silou a dokonce ani v Americe. Vůbec má s tím AK sedmačtyřicítkou pech, v jiné knize zase stálo, že jde o zbraň vyvinutou Sověty za Velké vlastenecké války. A to ročníkový označení 47 je tam asi proč? Tohle by se možná ale dalo svést na překladatele, ti bejvaj vobčas takoví hyperaktivní a snažej se trochu přiohnout předlohu tak, aby jí český čtenář dle jejich tupých mozečků lépe rozuměl.

V tomto románu nazvaném "Prachy, prachy, prachy" sice Avtomat Kalašnikova Sorok Sěm figuruje taktéž, avšak bez zbytečných dezinformací. Jako další plus bych uved defilé mých oblíbených detektivních hrdinů z 87. okrsku - Steve Carella, Bert Kling, Meyer Meyer a poručík Byrnes. Jelikož případ zasahuje i na území revíru 88, montuje se do toho jako ostatně často i tamější detektiv Oliver Wendel Weeks aka Špekoun Ollie, odpudivá, leč nakonec obvykle sympatická figurka, dá-li se figurkou nazvat takovej klusťoch.

Asi o pět minut později zazvonil telefon na stole Ollieho Weekse.

"Weeks," ozval se.

"Vy máte na starosti tu vraždu, co se stala tuhle v noci?" ptal se mužský hlas.

"Která by to měla být?" zajímal se Ollie.

V osmaosmdesátém revíru připadalo na každý den v roce průměrně 10,247 vraždy.

Aha, tak i tady. Deset vražd a nějaký drobný na každej den? Ať počítám, jak počítám, vychází mi z toho 3740 vražd na nepřestupnej rok. Na jeden okrsek. I kdyby 88 byl okrsek poslední a byl v celým souměstí (Isola - Riverhead - Bethtown - Majesta) nejhorší, průměr by činil dejme tomu kolem dvou tisíc, je to každej rok vyvražděnejch skoro 180.000 občanů, no, mít takových aglomerací ve Spojenejch státech tak deset, je to docela slušná genocida.

Aj tak je to pěkná a čtivá kniha, detailisti a hnidopiši jako já jsou mor.


Z práce jsem jako všichni ostatní vypad v jednu hodinu. Oprava vodovodu někdy nemusí bejt špatná věc, hygienické normy jsou boží.


Hokej - jo, to byl, kurva, zase nervák, to mi cukalo u prdele, že jsem málem natrh potah na gauči.

Přesně votočený loňský čtvrtfinále, kde nás Američani poslali k ... no, k ledu asi ne, spíš od ledu, tehdá Češi vedli 2:0, Amíci srovnali na 2:2 a nakonec vyhráli na penaltový střílení.

Dnes to bylo navopak a začátek vypadal svinsky bledě, až na nesmrtelné komentátory. Ti si už od minulýho zápasu našli nový gagy, jež vopakujou furt dokola:

"Přihrávka mu trochu nesedla." (=vůbec netrefil puk)

"Přihrávka mu vůbec nesedla." (=ani se vo to nesnažil či se při tom ještě rozplác)

"Zákrok na hranici pravidel." (=sejmul ho jak psa, ale pruhovanej to neviděl)

a novej hit:

"Byl tam trochu tísněn." (to používají v situaci, kdy náš čičmunda jede jak namydlenej slepejš a napere to rypákem přímo do hloučku tří soupeřovejch vobránců, kteří stojí uprostřed ledu jak rampouchy - stalagmity a jenom čučí, proč se vo ně ten náš matlák zarazil)

Po dvou třetinách 0:2 proti nám a žalostnej stav pro českou reprezentaci. Pak tuším Šlégr nakřáp americkýmu gólmanovi náhubek, ten si vzal cizí a šup, už to bylo 1:2. Za chvílu 2:2 a děsnej nervák. Rozhodčí se nakrkli, začali to vyhazovat ve velkým, rakouskej strejda nechtěl pustit Džegra z trestné lavice a vykoledoval si po držce. Taky psina.

Prodloužení - zas nic.

A fakt ty samostatný nájezdy. To už jsem moh zadnicí štípat šestku drát. Leč Ručinský se trefil hned v první sérii, Fokoun chytal jako drak a Roach fakt nedal, voni v těch zprávách nekecali.


K večeři jsem měl pizzu. Uhodne někdo, co jsem dělal mezi prací na ouřadě a hokejem?


A vůbec - jdu spát. Jdu spát ještě za světla, to se mi už dlouho nepovedlo.

Pro kazisvěty - vypínám si telefony.

Vodkaz nafurt

Středa, 11.05.2005 ... Hit vodácké sezóny ...

No jak dybych to neříkal. Velkýmu Šéfovi Kvakinovi ráno novej počítač zamrz, ten tam lítal po sextretariátu, dělal děsný peklo a jebal všechny na potkání. Alespoň mne v tomto smyslu informovala Tasemnice, šéfová má drahá, když mne ráno o čtvrt na deset budila telefonem. Považoval jsem to za natolik zajímavé, že jsem se i do práce vypravil. K přání dobrého rána ještě podotkla, že mne bude muset zabít. Vyhlídka chmurná, nevalná, bejt zabitej eště před polednem, jako by nestačilo, že po mně chtěj, abych vstával? Kdo by tam pak spěchal, že?

Tak už fakt nevím, co s Kvakinem. Dle výpisu z proxy mi za včerejšek nelez po ničem divným na internetu, tak proč mu ten krám hergot furt mrzne? Zkusím si ještě udělat čistou instalaci Woken a ten jeho včerejší seznam si proklikat, ale moc na to nesázím, slušně a spořádaně upustil od porna, browzdá po stránkách dokařskejch společností a hledá jachtu. Dle názvů jako "yachtshop", "yachtforsale" nebo "boatrent" chce nějakou sobě zakoupit, zn.: Barbados a přilehlé okolí. Coby ne, jakožto Velkej Šéf ouřadu obvodního formátu a v civilu velkopodnikatel a správce části zahraničního obchodního řetězce (pozn.: Vietnam, obchodní název "Vše za 39,-") si to svojí pílí jistě zaslouží.

Voč líp dopad Liška Podšitej, kterej si zasral počítač regulérně pornem, já mu vobnovil registry, vodmáz pár škodlivejch souborů a bylo vyřešeno. Eště vděčnej mi byl.

Já vím, už su s tím votravnej ... ale voni taky.


V hospodě se slepejšama jsem zamrz jaksi do dlouha, jel jsem domů až rozjezdem v jedenáct, to už se mi dlouho nestalo. Kdy já byl naposledy takhle dlouho v hospodě? To už budou jistě dva nebo tři tejdny. A rozjezdem? Kdy byl Všiváček naposled nepojízdnej přes noc? Jo, furt je ještě kaput, přes všechny dobré rady jsem na to zatím nešáh.

Při průběžné inventůře mančaftu na vodu jsme došli k zajímavým výsledkům - zatím jsme betonoví čtyři. Pepé, Marťan, Roman a já. Samí lepší. Bobeš se vycukává už teď, že jako nic neslíbil a ať s ním radš nepočítáme, že je dost reálný, že bude chtít pích..., ehm, prý soukromou dovolenou s novomanželkou Allorou, ta zas s cizejma (jako třeba se mnou) nepojede, navíc by se Bobšovi v singlu blbě pích..., tedy bylo by mu na soukromé dovolené smutno. Čímž je ohroženo i doprovodné vozidlo. Ťapina ví furt překvapivě kulový, Jola je nezvěstná. Misch má vo kolečko v hlavě víc a vo cévku v hlavě míň, nesmí se pohybovat hlavou dolů, což se nešikovným vodákům občas stává. Jeho Žábi se bojí vody, lesa, brouků, tmy a zimy. A nemaj na povltavskejch lukách dostatečně reprezentativní hypermarkety. Kachně nemá prachy, její Zadek nemá dovolenou. Nebo navopak. Nebo vobojí.

Zbytek potenciálních účastníků je nejistej, když tak na tu sestavu koukají (ti, kteří vidí) nebo si o té sestavě nechávají vyprávět (ti vostatní).

Musím vymyslet strategii a propagaci.

Nechcete někdo jet se slepejšama na vodu? Štíhlý ženský vítaný - kupodivu nejde vo sex, nýbrž vo párování hmotností a účel a poslání jednotlivých členů posádek na lodích.

Koho jsem zapomněl vyjmenovat? Jo, aha, Bača ...

Bača je spolehlivej jak hodinky. Jak hodinky z Kvakinova řetězce. Hodinky za ťiťapaděťat, fodotjesný a móč doblá batélka. Jediná možnost je Baču motivovat. Vypadá to, že se zadařilo.

Bača je náhradník. Pokud bude lichý počet vodáků, Bača srazí podpatky a pojede, v tom se mu zase věřit dá, alespoň za předpokladu, pokud mu po cestě obstaráme vhodný sexuální objekt (kde se dá poblíž Vltavy najít zhýralá babička 70+?).

Nadchnul se však dnes myšlenkou a tajně doufá, že ostatních bude sudý počet a lichej bude von. Pojede taky. Singl. Na vlastním plavidle.

Loni si koupil v akci v supermarketu stan á 290,- Kč. Stan do "nenáročných klimatických podmínek". Jediný Bača nepochopil, že "nenáročné klimatické podmínky" dle výrobce tohoto typu stanů jsou v našich zeměpisných šířkách maximálně tak ve stodole, pročež jako jediný měl po bouřce soukromý bazén. Letos viděl loď. V akci. V supermarketu. Nafukovací. Loď do nenáročných vodáckých podmínek, předpokládám. Sám jsem jako malej takovou měl, sedával jsem na ní doma v pokoji, rozvalovalo a četlo se v ní rozhodně líp, než na dřevěné židli. Dokonce i dvě takřka námořní expedice na dravou vodu přežila, ehm, tedy konkrétně Balaton, cca 200 metrů od břehu. Brněnská přehrada však byla její záhuba.

Bača tedy viděl loď. Dva metry dlouhou, nafukovací. Když se trochu vyztuží pevnou tkaninou proti protrhnutí vo první šutr, přidá se pojistka ve formě nafukovací matrace, konstrukce z nosníků a dva nafukovací plováky z rozpůlených duší od traktoru, mohlo by to i držet na vodě. Pro pohyb mu bude sloužit pádlo. A plachta. A hlavně volný tok řeky.

Nechal si poradit a do batohu přibalí cosi jako záložní padák - další dušu a hustilku. Co kdyby.

Bača si postaví katamaran. A já tomu věřím, už jsme s jeho konstruktérskými výtvory zažili své, obvykle to i půlku určené doby fungovalo.

Bača si postaví katamaran. Dle plánu o víkendu započne, příští víkend asi podnikne první zátěžové testy.

Kdo chce vidět Baču a katamaran dřív, než se obé utopí, nechť se vypráví příští víkend do Milonic na náves k požární nádrži.

Vodkaz nafurt

Úterý, 10.05.2005 ... Po dobu mojí služby ...

... se nic zvláštního nestalo.

Konečně jsem repasoval Velkýmu Šéfovi Kvakinovi počítač, aby si nemoh stěžovat, že mu furt zamrzá. Bude si muset vyprodukovat novou závadu.

Dík prioritnějšímu (dle mého mínění) úkolu pro Kvakina jsem nechal vydusit Lišku Podšitýho, jenž si čerstvě (minulej tejden) čistě reinstalovanej počítač stihl zasrat tak, že ten odmítá jakoukoli práci. Prej měl chvíli pauzu, tak zkusil kouknout, co jsem jim ještě na internetu nezaříz. To zkroušeně přiznal. Aspoň tak. Takoví uživatelé jsou ohromně vynalejzaví. Zajímavý, že takovýho jedince pak obvykle ani nenapadne nějak se snažit mne honit a urgovat, spíš se tak plouží okolo a tiše škemrá, hehe.

Zjebal jsem ho jak Alíka a mám to v plánu na zejtřek, jestli tuším správně, udělal jsem si zálohu, čímž by se mi práce notně zjednodušila. Tím se ovšem chlubit nebudu zase já.

Ukázka práce státního úředníka v krátké pauze ...
Ukázka práce státního úředníka v krátké pauze ...

Na každej pád došel Liška Podšitej preventivně rovnou s dvouma kartónama cigaret, jeden za opravu větráčku do domácího počítače z nedávna, druhej jen tak z principu, jo, ještě jsem se odpoledne zastavil u něj doma pomazlit se s jeho DVD vypalovačkou (kaput), DVD přehrávačem (upgrade firmware) a psem (děsně milej pitbull).

Náš (platící) zákazník - náš pán.

V zásadě nic dramatickýho.

Na západní frontě klid ...

Vodkaz nafurt

Pondělí, 09.05.2005 ... Výchova techniky a Howadoor má fotoaparát ...

S tím autem - dík za podnětné rady. Dnes jsem na to nešáh, ale mám několik tipů. Aspoň se ctění čtenářové měli čím bavit, jistě i vzájemně ku prospěchu jim samotným.

Zase se mi potvrdila teorie, že technika je trochu jako psi nebo děti. Většinou šlape tak, jak je naučená. Sem tam má bolístku, občas se vzteká a stávkuje. Občas se dá dokonce i cvičit a vychovávat. Když slouží, je třeba se s ní mazlit a piplat, při závadě ošetřovat a opečovávat.

Potíž nastává, jakmile si techniku - dítě - psa rozmazlíte. Začne stávkovat a dělat naschvály. Psa nebo dítě pomůže načutnout, dle vzrůstu, menšího psa naboso nebo teniskou, na větší dítě je třeba nazout kanadu, pár dobře mířenejch přiměřenejch ran nebo kopanců, zjistí, kdo tady tomu šéfuje. I se zařízeními je to podobně, nezřídka lze odpor zlomit decentní peckou do správné mechanické části - od televize či počítače po automobil.

A pokud ani výprask nezabere, nastává poslední štace - výhrůžky.

Harantě postrašit klekánicí nebo "tetou speciálkou". Určitě se dá za menší bakšiš překecat nějaká státem hubeně placená vychovatelka, by je naoko teatrálně zavlekla do útrob nedaleké polepšovny čili pasťáku, odkud jej rodič ještě na poslední chvíli jakoby zachrání - ale naposled, to ti povídám, spratku nezvedený.

S čoklem zas můžete při procházce "čirou náhodou" zabrousit k útulku a "při té příležitosti" mu významně ukázat kotce: "Vidíš, kde končej zlobiví pejsci?" Von si dá zas na pár měsíců majzla. Zvlášť pokud už si útulkem prošel, a to ať už v mládí, či se zaběh, byl odlapen a na psí záchytku strčen místním polopolicajtem. V případě absence blízkého útulku jako odstrašující příklad poslouží kafilérie nebo čínské bistro.

U technických vynálezů je tomu nejinak. Mám stoprocentně ověřeno, že i počítač s občas chybující základní deskou dokáže fungovat bez náznaku problémů ... pokud v dohledu od monitoru leží pětikilové kladivo. Fakt.

Přejdu též na psychický teror. Jestliže se mi podaří Všiváčka nastartovat, při nejbližší cestě (byť do servisu) s ním zajedu do Blekfildu (pro mimobrněnské - Černá Pole) a ukážu mu ulici Venhudovu. Takovej prudkej padák dolů zakončenej bytelným domem.

"Já jenom zastavuju, abys viděl, co čeká zlobivý autíčka. Odbrzdit a ..." a dramatická pauza a zadrhnutí hlasu.


Stavil se za mnou v práci pan Howadoor. To je ten, co kdysi zápisník si psal. Teď nepíše. A nepíše čím dál tím víc. Když už napíše, napíše, že nenapíše. Řekne maximálně, že nemá, co by chtěl říct.

Nepíše a aj obrázky si maluje do šuplíku.

Pan Howadoor fotí. Kdosi mu nakukal, že fotografie je to pravé umění začátku 21. století. Nuže, onen kdosi pravdu děl. Každý začne odjinud. Já začal fotit a skončil u psaní tupanovin, pan Howadoor začal spisovat tup..., ehm, literární ztvárnění svých historek, teprve nyní však dosáhl toho pravého osvícení. Zakoupil sobě digitální fotoaparát. A paměťové karty. A akumulátory. A hadřík na objektiv, brašničku a stativ.

Místo mrzkého a lukrativního porna fotí nerentabilní všední život. Tak to dělají ti největší géniové, aby měli klid a slávy došli až po smrti. Pan Howadoor je totiž sociopat. Avšak jelikož je zároveň dobrodruh a horošlap (to je kombinace horolezce, co šlape pěšky, takový darmošlap na horách), ani já se svým věšteckým nadáním si netroufám odhadnout, jak brzy tedy ta sláva v jeho případě přijde.

Šel jsem mu uvařit kafe.

Ledva jsem se pozvracel, stál pan Howadoor v rohu mojí pracovny se ztopořeným stativem a děl, že takovýto bordel je nesmírně inspirativní pro umělce jeho formátu, procvičí si na tom kompozici. Velkomyslně mi navečer snímek mailem věnoval.

Pche, prej bordel.

Vždyť jsem nedávno dva půldny uklízel.

1) Dočista pracovní pořádek, ta hromádečka je ani ne dva metry široká a přesně tuším, co se kde nachází.
3) No absolutní pořádek. Plocha skoro dva krát dva metry, to je pomalu taneční parket. Dle odložených bot tam můžu chodit i bos. Ten největší chaos působí Howadoorem do středu místnosti vytrčená židle s jeho brašničkou. Asi vylepšení kompozice, umělcem ovlivněná realita.
2) Dočista pracovní pořádek, jen pár telefonů navíc a vzadu drobná hromádečka médií. I Howadooří kafe (vlevo) je kam postavit.
Vodkaz nafurt

Víkend, 06.-08.05.2005 ... Pneu, drny, hokej a baterka ...

V ten pátek jsem ještě musel zastavit se do pneuservisu pro polámaný kolečko, tím myslím pneumatiku, co jsem minulej víkend píchnul, né tragač. Jenže mizerná zpráva, než jsem zjistil defekt, trochu jsem tu pneu pocuchal, taky je to lagric, nic to nevydrží, chvíle jízdy kilem po dálničním nájezdu bez luftu, už je guma v hajzlu. Fajn, tak co s tím? Jet bez rezervy někam se mi nechce, znám svoje štěstí, pích jsem po asi osmi nebo deseti letech, to můžu klíďo píchnout za tejden zas.

"To asi budou potřeba nový."

"A rovnou dvě, co? Nepletu se? Musej bejt na nápravě stejný, že?"

"To máte pravdu."

"Bezva, kde takhle z fleku vzít a nekrást?"

"Někde pravděpodobně koupit. Třeba nějaký levnější protektory."

"A co takhle u vás, našly by se levnější protektory?"

"Našly."

"Jéžiš, nebyl jste někdy můj kolega a nechyt jste takový vodpovídání vode mně? Vidíte, že už sedim, tak řeknete mi kolik stojej?"

Nebylo to zase až tak tragický, dvanáct nebo třináct kil i se složitým přehazováním. Já přišel o levou zadní. Ty zadní už měly beztak dost, tak maximálně sezónu, tak jak tak jsem jim už moc nevěřil. Tedy rezervu sundat a nechat zase jako rezervu, místo obou zadních dát ty přední, na přední nápravu ty nový protektory. A tu jednu přebytečnou mám zezadu mám navíc.

Ještě jsem si ulehčil práci - půjčil jsem si cestou prachy vod Harpagona Spojky z golfíku, abych nemusel někam běhat k automatu, vozidlo jsem zas operativně nechal v pneuservisu. Ten bližší tankomat u Billy nevím jistě, jestli už žere karty mýho typu, ten vzdálenější je zas moc daleko, to by stálo fůru času, proběh bych se, případně bych si vyzved Všiváčka vod mišelinů a musel se projet tam a s penězma zas zpátky, zas bych žádnej čas neušetřil. Spojku jsem měl po cestě. Vyvalil litr nějak nezvykle ochotně, von je sice dobrá duša, ale dokud nejde vo prachy. Buď bude něco chtít nebo těžím ze svého takřka výsadního postavení pravidelně platícího zákazníka. Su Spojkovi zavázán a pevně doufám v to druhý. Ačkoli ani s tím pravidelně platícím zákazníkem to nebude tak žhavý, naše finanční vztahy probíhají na té bázi, že já mu přes zimu piplám počítač a v létě chodím na golf nasávat, von jenom skřípe zubama a vodmazává si de facto svůj dluh. Je to brouček. V neděli vrácení půjčky budou vlastně letos první peníze, co mu budu předávat, hehe.

Dobře, tak Všiváčka jsem měl přezutýho, moh jsem vyrazit za Ťapinkou do Lanškróna, zas má pracovní víkend, já se tam ulágruju, vobsadím jí počítač, jenž jsem konečně dokopal do provozuschopného stavu, a budu se dál šmrdolit s fotkama z Ořechova.

Vyjel jsem z Brna, předjel jsem drna. Zajímavej úkaz - vesničan v líně se vlekoucím Favoritu s ještě klasickou poznávačkou UO, s vozejkem s hlínou. Von takovej Škoda Hovorit může bejt za normálních okolností docela živý vozítko, jako příklad třeba ten Ťapinčin, pokud tedy v něm jede sama Ťapinka. Případně pokud jsem druhým členem posádky tak já, já su taky jak reklama na Mauthausen. Jenže né, když v takovým vpodstatě mrňavým a už starším autíčku sedí pět rozložitejch a vyžranejch bodrejch křupanů. No mazec, to byste museli vidět, jak škrkal vejfukem vo asfalt, akorát ty jiskry, jak bejvaj v akčních filmech, u toho chyběly. Lážo plážo po silnici první třídy v pátek odpoledne, závratnejch pětašedesát až sedmdesát kilometrů v hodině.

A ad vozejk - může mi někdo vysvětlit, nač táhnul plnej vozejk hlíny? Je v okolí Ústí nad Orlicí snad hlíny nedostatek? Chápu lidi, co si vozej kompost nebo hnůj na zahrádku, tohle, co mu z toho na každé nerovnosti lítalo a bombardovalo mi přední sklo, vypadalo vopravdu jako normální sypká hlína. Možná to byl jedinej zbytek jeho gruntu, vo zbytek přišel v exekuci.

Takže vidláka ještě před Lipůvkou radši předjet, jinak bych se za ním moh vztekat až za Lažany, přece jen mám auto jakž takž umytý, dyť několik dní pršelo, nemusím to mít jak záhon.

A pak to hnát svižně dostatečně dlouhou dobu až do Letovic. Dávat si tam u benzínky bagetu a opět dostatečně dlouhou dobu ji žvejkat, to nebyl z tohoto pohledu strategickej nápad. Měl jsem před sebou toho hlínošpeditéra až za Skrchov. A tak furt.

Předjet drna.

Vzít stopařku.

Předjet drna.

Přibrat stopaře.

Předjet drna.

Vysadit stopařku.

A dost. Zas už byl přede mnou. Naštěstí si to kdesi v Rudolticích rozmyslel a odbočil někam do drnové (drnovy) chýše kdesi v podhůří Orlických hor. Někdy trefí člověk na takovýho týpka, že až valí voči. Kde, kurva, ti lidi na ty nápady choděj?

Jak řekl, tak udělal. Ulágroval jsem se u Ťapinky v Landes Krone (zdravím pana Huhlu) a krom občasných procházek se psama a na oběd se nimral fotkama. Stěžejní část (minimálně vlastní bitva) hotova jest. Ještě mne k tomu hnal jistej pocit zodpovědnosti - továrišč načálnikovi Boďovi jsem slíbil, že to snad stihnu přes víkend. On křivácky napsal na oficiální web, že to přes víkend jednoduše stihnu. Dobrá fligna, hehe, skoro jako moje.

Ťapinku jsem naučil koukat na hokej. Evidentně ji to zaujalo, při derby Česko - Slovensko spokojeně usnula až po čtvrt hodině, to jinak vydrží maximálně u čtyřoskarovejch filmů. Jinak je v limbu už po deseti minutách.

Zpestření na závěr - Všiváček mi odmítl startovat, jenom tak srandovně kňoural a cvakal startérem. Baterka. Jak mi může, do prdele, vodejít baterka na jaře? Co je to zas za křivárny? Celou zimu mi v třicetistupňových mrazech chytal na první votočení klíčkem, byl jsem jak pojízdná elektrárna a ještě rozdával. A teď tohle. Nastartoval jsem si přes kabely z Ťapinčina Skrčka, ta se ještě smála, že není nad to mít pořádnou baterii. Jako bych nevěděl, jakou baterii tam má.

Čím to je, to nevím. Tak daleko mý znalosti nesahaj. Napadaj mne dvě možnosti - jen tak, nebo se Všiváčkovi po těch servisech, hajzlíkovi, zalíbilo, jak tam vo něho všichni pečujou. Teď jenom otázka - jak mu to z té zavšivené palice (nebo řídící jednotky bo čeho) vyhnat?

Prachy jsem Spojkovi nevrátil. Diverzně zavřel už před devátou, kdy jsem mu je šel v přestávce utkání Česko - Rusko vrátit.

Vodkaz nafurt

Pátek, 06.05.2005 ... Obědový bonus ...

Málem jsem si na vobědě vylomil kelcnu.

Co je to, kurva, za nápady přidávat do polífky grimle?

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 05.05.2005 ... Kazachstánci táhnou (na branku) ...

Prej jakýsi magický datum, 05.05.05, a já makám celej den jak idiot, nejdřív u nás na ouřadě, pak na ouřadě kdesi v lesi na Vystrkově, to jsem to dopracoval. No, naštěstí jsem v pět odpoledne i dopracoval.

Stavil jsem se do pneuservisu zdvořile je požádat o servis pneu, nedělní defekt, kolečko se mi polámalo, jasně, pokaváď by mě nechytli Kryšoti, mohlo by to i ňákou dobu počkat, však jsem pích po asi osmi letech, jenomže z praxe vypočítavýho technika vím, co je to Murphyho zákon. Kdepak. Bez rezervy ani ťuk. Jistota je kulomet.

Zahlíd jsem tak nějak zbytek hokeje, akorát poslední třetinu, popravdě od tradičního utkání Česko - Kazachstán jsem si sliboval větší bžundu. Každý vítězství se cení, ale výsledek 1:0 zrovna proti Kazachstánu tak nějak napovídá, že se buď některej mančaft svinsky zlepšil nebo druhej dramaticky zhoršil, teď jde jenom vo to, identifikovat, kterej případ to je.

Zas jsem si aspoň díky jako vždy senzačním komentátorům České Televize rozšířil obzory, to je asi to vzdělávací poslání ČT 2. Tak jsem kupříkladu zvěděl, že za Kazachstán hrají v drtivé většině Kazachstánci. Tak buď jsou Kazaši jednoduše shnilí a ekonomicky už tak na výši, že si jako gastarbeitery najali jakýsi indiferentní zahraniční Kazachstánce (je to dle pravidel mezinárodních utkání vůbec přípustný?), nebo já jsem chabej v zeměpise a Kazachstánci jsou kromě Kazachů v Kazachstánu nějaká národnostní menšina. Něco jako by za ČR hráli Cikáni, vobčanství stejný, národnost jiná (pokud se k ní hlásí i mimo termíny výplaty sociálních dávek). Případně je to úplně jinak a stejně jako s těma Cigošema, kteří u nás zmutovali na Rómy, už vyhynuli Kazaši a místo nich jsou v Kazachstánu teď Kazachstánci. V budoucnu by Polsko mohli tedy obejvat Polskoci, Rusko Ruskoci, Kuvajt Kuvajtci a USA UŠÁci.

Jako nejpravděpodobnější varianta mi připadá, že komentátoři jsou prostě debilové a neuměj mluvit, ač se tomu zdráhám uvěřit, jelikož za to mluvení jsou vzdělávací inťošskou ČT placení, a to z kapes těch nešťastníků, co ve slabé chvilce či v opilecké pýše přiznali, že maj doma televizór, domnívám se. Je to tak? Jsou tihle skvostní matláci ti, za který by ČT chtěla tahat z lidí prachy?

Dobře to dopadlo, máleňkije rýby, tóže rýby, 1:0 je taky vítězství a to se počítá.

Zajímavý, kdykoli vidím sportovní přenos z Rakouska, vždycky ta stejná písnička. Alte pémiš koledajlíd "Kde domov můj" už začíná připomínat nějakej letní hitparádovej vobjev, jenž jim vokupuje jejich "Top Ten" nebo "Höchste Zehn" či jakej šajsdrek to tam mají.

Jenom aby to vydrželo.

Vodkaz nafurt

Středa, 04.05.2005 ... Zas už ...

Si začínám připadat jak zaseknutej gramofón ...

Ranní telefonát, opět sextretářka Milaska:

"Ahoj, kde seš?"

"No kde bych byl? Dyť je chabejch devět hodin, řekněme, že na cestě. Prozatím teda na začátku cesty. Přesněji v předsíni. Proč?"

"Pan Velkej Šéf Kvakin má zase problém s počítačem a já taky. Jemu se zasek, mně nejde zapnout."

"Ty vydržíš, Kvakin asi taky. Pokud potřebuje urgentní řešení problému, ať si pro tentokrát do toho tlačítka Reset píchne sám."

Kvakin se zařídil podle rady, chytrej kluk. Milasce blafnul v počítaču zdroj, tentokrát pouze zdroj, naštěstí. Co naštve - zdroj koupenej 21.03.2003. S dvouletou zárukou, pochopitelně. Jde z hlediska celýho ouřadu o malichernost, kolik takovej zdroj stojí? Tři kila? Beztak jsem jí tam dal použitej z nějaké vyřazené mašiny, ale z principu to nasere. Měsíc a půl po záruce.

Po obědě zas to samý, pro změnu sextretářka Oloušek:

"Pan Velkej Šéf Kvakin má problém s počítačem."

"Jakej?"

"Já nevím, nemoh bys přijít?"

"Nemoh. Proto se ptám, jakýho rázu je ten problém?"

"Aha," mhum, mhum, brbly brb, "tak prej mu zase zamrzl."

"Tak to je jeho problém. Můj je ten, že mám zrovna zaražený pracky po lokty do tiskárny, na kterou čeká šest lidí ve čtyřech kanclech. Jemu stačí zase jeden restart, mne čeká rozborka a sborka, kdo je na tom líp?"

To už je jak s děckama. Jak jsem zjistil později - von se mi tím trubka Kvakin eště pochlubil - tisknul ukrutně důležitej dokument, a sice životopis jakýmusi příbuznýmu, nekecal, fakt to musel bejt příbuznej, podle těch dvou řádků, jež jsem prolít vokem, némlich stejnej podvodník, jo, a při tom mu zamrz počítač. A hergot, co já s tím mám dělat? Má slíbenej novej počítač? Má. Kdy bude celej den v prdeli? V úterý. Tak v úterý popadnu jeho mašinu a komplet mu ju repasuju. Do té doby nechť skřípe zubama.

Nejhorší je, že von, tukan, žije v přesvědčení, že je ředitel zeměkoule, kdepak von by zavolal jako každej průměrnej heterosexuální běloch a vylíčil symptomy závady, to von hezky vodchytí sextretářku a nakáže jí: "Nefunguje mi počítač, sežeňte Egiho." Takovýdle lovy pořádá na každýho. Dlužno podotknout, že každej jak ta vovca vokamžitě namaká. Teda skoro každej, hehe. Ale beztak, jestli mě nejebne z něho, tak už z nikoho.

Přiznávám, že měl ještě jednu závadu do třetice, zase stejnej postup. Telefonát, nemůžu, Kvakin se záhy chápe sluchátka a líčí mi příznaky, vyhodnocuju jako hodno zřetele v řádu desítek minut. Dokončím v poklidu jakousi úpravu mzdovýho programu a jdu se mu na to podívat. Kvakin už je v čudeli, nechal mi to rozpracovaný, jak slíbil. Aha, moje chybička v nastavení, opravil jsem a dokonce mu napsal vzkaz, voč kráčelo. Když je štěstí unavený, aj na Kvakina sedne. Nebo jak.

Kromě posledního případu je to fakt jak v Krotitelích Duchů. Svinsky mě to ubíjí, ale za prase nevím, co s tím. Začínám mít podezření na nějaký rozvody, furt všechno tuhne na jednom patře v jedné budově. Neříkám, každej počítač (a s Window$ama zvlášť) si vobčas zamrzne, jednou za tejden, dvakrát. Ale tohodle je vopravdicky moc. A dva vyhořelý krámy za tejden nebo jak dlouho, jeden komplet, druhej sic jenom zdroj, může to bejt shoda náhod, ale taky nemusí.

Ach jo. Já vím, je to takový nudný ... ale kdybyste viděli, jak mě to sere ...

Vodkaz nafurt

Úterý, 03.05.2005 ... Kolapsy všude okolo ...

Už o půl desáté, zrovna jsem naznal, že je čas taky se ukázat v práci, volala mi sextretářka Milaska, že Velkýmu Šéfovi Kvakinovi zase zkolaboval počítač. Brzo zkolabuju z toho i já. Byl jsem zrovna na cestě, během pěti minut dorazil, píchnul mu tužkou do resetu a slíbil mu do PC novej pajšl. Na Kvakina už to asi nesvedu, na závadu mezi židlí a klávesnicí, počítač je nově nainstalovanej, votestovanej, objektivně mu nic nejni. Subjektivně furt chcípá. Už jsem byl i přímým svědkem. Počítač jako by nic, nic spuštěnýho, žádný viry a spájwéry, nic škodlivýho. Kvakin drbne do myši a kompjůtr lehne. Dobrá, však jsem s ním nechal Kvakina vysmažit až na doraz.

Jinak celkem pohoda, kolegyň Laťka měla narozeniny, sežral jsem pár chlebíčků a sociopaticky se vymluvil na aktualizaci dat v systému, přece jen se toho účastnila i mzdová oučetní Hejkal a poslouchat ju dýl jak půl hodinky ani při vší snaze nevydržím, v klídku jsem si laboroval s datama, čet si u toho a tak.

Fandovi v pičérii už zas zaměstnanci dodrbali voba počítače tak, že ten hlavní hrabe tak s bídou kopejtkem, ten pohlavní už chcípnul dočista, taky nevím, jak to dělaj. Na to, že jsou to vpodstatě kuchaři, pikolíci a řidiči, jsou ohromně vynalézaví. Nějaký tři hodinky jsem do toho koukal, uved to do provizorně stabilního stavu a šel do hospody. Kdybyste si během pár dní potřebovali vobjednat pizzu, doporučuju vosobně nebo telefonicky.

V hospodě jsem si romanticky počkal pětadvacet minut na ředěnou kofolu, účast bídná, Lowec, co chtěl machrovat s jakejmasi fotkama, je beztak zapomněl doma, to jsem tam ani nemusel chodit, akorát jsem na těch pětadvaceti metrech vod pičérie k autu a deseti z parkoviště do hospody zmoknul. Celej den hic jak u vopic a pak takovej slejvák.

Přesunul jsem se znaveně domů dodívat se na zbytek hokeje. To jsou střeva, ti hokejisti, furt samá klička, smyčka, zatáčka a nakonec velký hovno. Skopčáci se bránili jak v Berlíně před šedesáti járama, dva góly s bídou, aspoň tak. A když už nemohli dát Cajzlům góla, aspoň Džegrovi přerazili pazouru, že to má jako za to.

"Výborný, Čajánek, výborný Čajánek, Martinec, Bárta, Růžička vystrčil ze střídačky vašíčka (nebo Vašíčka?) a nakonec Benda ... a postavení mimo hru."

A včíl poznejte, kterej je Cajzl a kterej Skopčák.

"Dvořák ve střelecké pozici, ale v poslední chvíli se mu naneštěstí postavil ... do střely se mu postavil ... obránce Ehrhoff."

"Začala předposlední minuta zápasu, ale pozor, výborně Vokoun, to byl doufám poslední zákrok brankáře Vokouna, přihrávka, rozehrávka, Vokoun ..."

Nemít ty komentátory, tak by to ani k smíchu nebylo.

A eště mi při tom slejváku zmoklo prádlo na balkóně. Sám si vařím, sám si peru, tím nedělám hrdinu, ale nemám to na koho svést. Jenom tomu ptáčkovi, zpěváčkovi maličkému, ňuňu-ťuťu, hajzlovi, co mi posral na šňůře zavlhlý (leč stále ještě vypraný) tričko, hned bych mu z fleku volátkem zakroutil, kurvě opeřené uřvané.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 02.05.2005 ... Že by? ...

Vypadá to, že by mohlo bejt konečně líp. Nemyslím tím politicko-ekonomickou situaci, to jsem si ráno sjel zprávy a zas jsem se akorát nasral - bolševici, nácci, anarchisti ... eště Cikáni jak se daj do demonstrací, bude na čase žádat armádu o reaktivaci. Vydejte nám zbraně, dali jsme vám na ně.

S tím lípem mluvím o mém pracovním nasazení, či v tomto případě konečně zase po čase nenasazení. Moh by po té pakárně v minulejch dvou třech tejdnech bejt trocha klid. Však je hezky, kdo by se nějak extra dřel? I moji drazí uživatelé produkují míň problémů se stoupající teplotou. Budu to sledovat a pokud se moje teorie potvrdí, zašpéruju jim vokna a budu jim přitápět celej rok.

Dokonce to zašlo tak daleko, že jsem se mohl hodinku a půl věnovat "monitoringu systémů", přečet jsem asi padesát stránek z McBaina a šel na voběd. Po jídle jsem chtěl monitorovat dál, jenže jsem se zhoupnul v té mé famózní managerské kožené houpací židli nějak víc a na půl hodinky jsem usnul. I se mi něco zdálo.

Pak už byl čas jenom vytočit do běla moji favoritku Zdechničku, ta si vykopla napájecí káblik z tiskárny a nemohla se dostat za stůl, páč je klustá. No a co? Polezu tam snad já? Já se tam taky nevejdu, já su zase dlouhej. Příště ať s ňou rači nehejbe, nebo ať si zavolá nějakýho bystrozrakýho hubenýho skrčka.

No a už jenom kabelová metoda přenosu dat z Magorátu (vezmu cédéčko do kabele a jdu) a domů.

Vydařenej a plodnej pracovní den.

Uf, to jsem se nadřel. Vida, je devět hodin, to je v hospodě ještě otevřeno ...

Vodkaz nafurt

Víkend, 29.04. - 01.05.2005 ... Opožděnej raport o výsadku do Plzně ...

V pátek jsem tady měl zase četaře GaPa v záloze a navíc jako bonus i svobodníka FruFru t.č. vyřazeného z evidence. Se nedivte, že na deníček nedošlo. Beztak by to nikomu nic neřeklo, snad možná fakt, že jsem GaPovi v podvečer natrh prdel v golfíku skóretem 40:49. To jen tak pro informaci. Spal u nás a do noci jsem ho lámal na prázdniny na Ukrajinu a vykresloval mu tuto případnou dovolenou v nejčernějších barvách. Cigarety "těrmonukleárnyje", na pití "chlíbnaja gorílka" a v mezidobí moje zkratky. Je vám asi jasný, jak se cukal.


Sobota ráno - asi nějakej dozvuk večerního vzpomínání s GaPem. Budí mne Ťapinka:

"Vstávej. Jedem do Plzně."

"Uděláme to jinak. Vstaň ty a já ti pak vydám další instrukce."

"Jaký zas instrukce?"

"Abys vypadla !!!"

Při obraně pelechu dokážu bejt i ze spaní nesmírně vynalejzavej.


V Plzni celkem pohoda džez, dle slibu jsem zalez do koutka, vybalil si vlastní počítač v instantním stavu (taková hromada divnejch krabiček a deštiček volně pospojovanejch drátkama) a plácal se s další várkou fotek z Ořechova, přece jenom - dorazit to na Vánoce, to už bych asi nebyl pochválenej před nastoupenou jednotkou.

Z koutka jsem vylejzal tak maximálně na cigáro, na žrádlo a na karty s Ťapoušama. Divná věc, jak můžu já v kartách vyhrát a Ťapinka to prosrat? Ona má dle logiky přísloví v lásce štěstí a já pech?


Kolem půlnoci mi začaly chodit divný KTZ (někdy mylně nazývaný SMS), prej "novomanželé Bobšovi" a tak. Že pan Bobeš poslední dobou pigl..., ehm, dvoří se tetě Alloře, to už je veřejná informace. Též že se chtěli v září brát, to jsem věděl a v písemné formě zatím nijak extra nerozmazával, jelikož jsem netušil, kolikero lidí je do takového zločinného spolčení zavlečeno a jestli se jim takový neščestí nedá eště nějako rozmluvit. Třeba nakukat Bobšovi, ať se radš vožere, na to by moh slyšet - vyjde ho to levněji, to probuzení je sice stejně strašný, ale kocovina narozdíl od manželství v průběhu dne přejde.

Kdepak, ruplo jim ve štryclách a vzali se diverzně už teď. Bobeš se vožení vždycky takhle natajno. U Allory nevím. Kdo chce kam, pomozme mu tam, každý cizí fiasko pobaví. Dobře vám tak, já jsem vám to říkal.


Pravil jsem, že si potřebuju koupit na léto u pingpongů plátěný kapsovitý gatě, pročež jsem byl zavlečen na pouť do obce Nebílovy. Zajímavý, dodneška jsem myslel, že pouť znamená buď kostelový báby a farářa nebo chlastačku a šoukle, případně vobojí, popořadě nebo i naráz. Netušil jsem, že poutě dneska obsadil Vietkong se stánkama. Gatě jsem koupil, špinavě zelený, ačkoli jsem chtěl černý. Ty asi tuhle sezónu nemaj ani v běžnejch vobchodech, ani u rákosníků. Ach jo.

Ťapinka furt střečkovala, že chce na kolotoč, leč komedoše to zatím přestalo bavit, šoukle vypnuli a bylo po ftákách. Nahecoval jsem ji na houpačky, že to by mohlo stačit jako kompenzace. Nestačilo, ač jí z toho bylo dostatečně blivno a já si hejbnul rukou. Vona by chtěla aj houpačku aj kolotoč. To jsem si zas vyslech keců.

U prvního stánku jsem uviděl černý kapsovatý gatě. Tak jsem si je z trucu koupil taky. Už si s Ťapinou připadám jak ženská. Vždycky mě něčím nakrkne, já si koupím něco na sebe.

Aspoň jsem jí vystřelil pár růží z papíru, čímž jsem svou vinu (svou vinu, že kolotočáři jsou líný prasata) částečně kompenzoval. Nebudu se přece deklasovat sebekritikou, že tři růže na osm ran jsou žalostnej výsledek, ty vo milimetr hnutý mířidla na Slavii 630 jsou znát. Ale přece jim to tam nebudu rekalibrovat. Dvě rány do plechu, vyměnit zbraň za druhou s míň vychýleným hledím a radš s oporou. Aj tak jsem stoupnul snad krapet v ceně, přede mnou měla štěstí vždycky na nějakýho ťunťu, co nebyl schopnej na dva metry trefit středně vzrostlýho slona.


Cestou domů jsme na dálnici píchli. Opravdu to nemá nic společnýho se sexem za volantem, mluvím o pneumatice. Pročež se nám cesta z Plzně protáhla na tři hodiny deset minut, oproti dvoum čtyřiceti v sobotu tam, a to, pěkně prosím, jakž takž podle předpisů, snažil jsem se rychlost nepřelejzat. Prostě kilo třicet tahem, jenom pres Prágl trochu zpomalit.

Aj tak to byla klika - v sobotu dopoledne byli všici už tam, kde měli bejt, a nemotali se po dálnici. Nádherná prázdná cesta, jedno zúžení kdesi u Bíteše, jinak pohoda. A v tu nedělu zas první půlku doby všici čučeli doma na hokej a vylezli ze svejch brlohů až po něm, my už fičeli z Práglu na Brno, zatímco Prahajzli se stahovali jak švábi v opačným směru. Ten byl zasekanej jak jetel, u nás zase volno.

Pak eště vyzvednout psy v hospodě a zas bylo hodin jak na kostele.


Přepad mne cestou fest hlad. Dohodli jsme se pro každýho na dvou čízburgrech vod Mekdonalda u Měřína.

"Dobrej den," snif snif, "kurva, co je to tady za smrad? Vám tady něco zdechlo?"

"To je naše čistička."

"A to jako něco čistí?"

"Čistí."

"Tak to bych nechtěl cejtit ten štyngec, kdybyste to nechali špinavý."

Puch jak vod ropuch. Schválně jsem nahecoval Fabiáka, ať si tam zejtra zajede čuchnout, má cestu kolem, může vám to pak potvrdit.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002