Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Únor 2007

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Středa, 28.02.2007 ... Furt jak u blbejch ...

Znovu a na prakticky stejném místě jako minulej tejden, jenom o pár metrů výš, tak, aby vozidlo stálo přední nápravou ještě na explicitně vyšrafovaném zákazu stání, aby to bylo se vší parádou. Dvojnásobnej zákaz stání? Chuj s tym.

Polopolicajti jsou zkrátka hvězdy.

Ne, u řezníka jenom pro svačinku nebyl. Přiřítil se odkudsi s růžovou igelitkou, vsadil bych na nedalekou drogerii Jasmín, ta má firemní růžový barvy.

Vlastně možná nic až tak zásadního neporušil, pokud by dokázal ukecat, že nakupoval staré vložky - řečeno slovy zákona - "neprodleně". Pak by šlo o pouhé zastavení. Že je takovej půlfízl piča a negativní příklad, to ovšem nevyloučí ani rychlé vložky, byť by se za nima z toho fofru kouřilo.

Kdyby si, kokot, aspoň formálně nechal zapnutý výstražný světla ...

Ale vono je to teď asi tuze moderní, že největší sajrajt na silnicích jsou policajti napříč všema jejich typama, druhama a vodrůdama.

Jo, měl jsem s sebou i pořádnej foťák, jenomže na oběd ho netahám.

A stejně mi pak na hokeji zkolaboval. Napsal cosi o chybě karty a pak se minimálně pro tento večer odporoučel úplně. Doufám, že to bude opravdu jenom ta chyba té karty, aby mi zůstal jako pracovní a záložní.

Tak jak tak je asi fakt načase koupit ten novej. Mám? Nemám? Sakra práce ...

A takovej to byl dneska hezkej zápas - Kometa vs. Dukla Jihlava - 5:3. Ach jo.

Pokud bych měl ještě jednou cukání něco organizovat pro slepejše, řeknite mně, že su debil.

Naposledy organizuju výpravu v neděli do Györu. Máme jedno až dvě místa volný, chce se někdo z Brňáků (a okolí) přidat?

Úterý, 27.02.2007 ... Krátká upřímnost ...

Celej den kmitám jak motorová myš.

Seru na vás, jdu spát.

A zejtra nevím, nevím, jestli to bude lepší ...

Pátek 23. a Pondělí 26.02.2007 ... Neverending story ...

Natolik jsem se včera soustředil na víkendovou akci, že jsem zapomněl na události všední ...

Už od pátku ...

Nutno mi bylo nakoupit nějaké poživatiny v Blille. U pokladny přede mnou stojí ženská, smýká kočárek, v kočárku naložený nákup, pod nákupem jedno ďýýýtě, kolem skotačí druhé ďýýýtě. Vyskládá (ženská, nikoli ďýýýtě) nákup (nikoli ďýýýtě) na pás.

"Vy to ovoce nemáte zvážené."

"Já jsem nic nevážila, já jsem myslela ..."

Doteď nejsem schopen identifikovat, jestli tam v ten moment vzniklo nějaké vzedmutí hluku, měl jsem výpadek sluchu, pootočila se ode mne, nebo zda zkrátka bylo to sdělení celé. Žádné další slovo jsem neslyšel. Nevážila, myslela. U mne to o ledasčem vypovídá, jen bych chtěl vědět, zda už je to takto bráno univerzálně? Myslela = je dylina? Mnoho by to vysvětlovalo.

Velkoryse pomíjím všechna ta íkvéčka, co vylezla z brlohů a jala se cestovat coby účastníci silničního provozu. To se tak někdy semele. Někde dostanou vycházku nebo co, naráz je jich plné město. Jednou pohoda, jindy jeden debil vedle druhého.

Ovšem babizna s kočárkem na parkovišti ...

Bába má kočárek, v kočárku patrně ... ano, správně - ďýýýtě.

Nevím to s určitostí, dovnitř jsem neviděl, lze si jen domýšlet.

Každopádně kočárkem rytmicky pohupuje a popochází dva metry dopředu a dva metry dozadu, přesně ve vjezdu na parkoviště.

Najedu tam předkem auta a čekám. Čekám. Čekám, až ji to přestane bavit. Nejprve s nohama na pedálech a zařazenou rychlostí, posléze zatáhnu ruční brzdu, vyřadím, opřu se o dveře a jenom to dílo pozoruju. Dvě minuty. Tři minuty.

Babice po mně kouká, poulí oči a furt chodí - sem a tam, sem a tam. Drndy drndy.

Ideální místo pro uspávání harantěte - jediný vjezd na parkoviště. Přičemž podotýkám pro ty, kteří to tu neznají - o deset metrů vedle má dětské hřiště. Celou ulici s chodníkem, coby obytnou zónu. Trávníky za domem. Lesopark o několika hektarech. Kdepak, vjezd na parkoviště je patrně the best.

Na znamení, že mi to již jako představení pomalu stačilo, po těch třech minutách prudce šlápnu na plyn a vysokými otáčkami motoru projevím nadšení.

Soudě dle jejích vyčítavých gest a jakéhosi velmi rychlého proslovu, nemít ku jejímu štěstí zavřená okna a puštěné CD v přehrávači, asi bych dneska už neseděl u počítače, nýbrž ve vazbě.

Jsem zase divný já?

A je to tady, Ťapinka si nosí práci domů.

Kdepak čekat v ordinaci, až se kocour dostatečně probere z narkózy a chovatelka si pro něj přijde, daleko lepší nápad je vzít kocoura v přepravce domů, však chovatelce je to jedno, na Lesnou jak do Židenic.

Jak jednou přijdu domů a v mé posteli bude rozvalená rodinka osmáků degu nebo z vany na mne bude koukat nějaká anakonda, může si Ťapinka rovnou balit svých osmnáct igelitek.

Ještě v ten pátek po mně požadovala kolegyně sextretářka Milaska, abych jí znovuzprovoznil starou dobrou modrou T602, muzeální textový editor. Má v něm nějaké do zblbnutí přepisované štítky. Ačkoli jsem jí několik let opakoval, ať si to udělá, jak uzná za vhodné (případně s mojí podporou), jenom ať to z té T602 zmizí, neboť takový relikt půjde brzo do prdele.

Prý se k tomu nikdy nedostala. Aha.

Téšestsetdvojku jsem jí zprovoznil, na serveru se ještě povalovala. Tedy kromě konfiguračního souboru, to se nějak dá nastavit, aby to vždycky naběhlo kupříkladu s nastavením patřičné tiskárny, já si ovšem to nepamatuju a upřímně - nebudu se s tím kdovíjak dlouho mrdat, aby si Milaska mohla jednou za dva měsíce vytisknout jeden arch samolepicích štítků. Přinejmenším v tuto dobu na to není ten správný čas.

Jen jsem to v pátek vyzkoušel a vydal pokyn, aby, než z toho bude cokoli tisknout, mne k tomu povolala, že jí vysvětlím, kterak na to - jak zvolit správný soubor s instrukcemi pro tiskárnu. Že bez toho to tisknout nebude, přinejmenším ne korektně.

A dneska?

"Je sice hezký, žes mi tady vytáh ikonku T602 na plochu, ale já jsem z toho dala tisk a tiskne to nesmysly."

"Hmm, a pamatuješ, jak jsem ti kladl na srdce, abys mne k tomu prvnímu tisku zavolala, že je to potřeba nastavit?"

"Já jsem myslela ..."

"No, schválně, cos myslela tentokrát?"

"Že už to bude normálně tisknout."

"Navzdory tomu, že jsem ti výslovně říkal, že to tisknout nebude?"

"Já jsem myslela ..."

To je fakt, kurva, nějaký nový zaklínadlo? Nebo moderní forma sebekritiky? Nebo co tím chtějí všichni říct?

Mám pocit, že někdy už to snad hrají.

Jdu si pro svačinu do malinkaté samoobsluhy vedle ouřadu.

Opravdu skromné poměry. U dveří je regál s ovocem a zeleninou. Pak jedna ulička mezi dvěma regály.

Pult s masnými výrobky napříč. U pultu obsluha. Na pultu cedule: "OVOCE A ZELENINU VÁŽÍME ZDE". Velkým písmem, červeně, suverénně největší nápis v celém obchodě.

Pak ulička z druhé strany regálů zpět ke dveřím, nakonec už jen pokladna.

U pokladny ženská s nákupním košíkem, v košíku šest sáčků s ovocem a zeleninou.

Nic zváženého.

Radši jdu o několik kroků dozadu.

Já už ten rozhovor mezi ní a pokladní ani nechci slyšet.

Kamarád Tomíno, Tomíno Taškář má problém. S počítačem dodaným ode mne. Tedy potenciálně mám i já problém, může být.

Počítač nestartuje. Zapne, rozvítí se monitor, provede self-test, místo startu operačního systému Windows XP na černou obrazovku vypíše systémovým fontem: "NTLDR is missing". Což je tak přibližně vše.

Ano, pokud tam soubor NTLDR a taky NTDETECT.COM a BOOT.INI nejsou, zkrátka nejsou na disku, nelze je pak ani najít, čímž se dají dostatečně dobře považovat za "missing". Počítač nelže. Přinejmenším ne v tomto případě.

"Cos s tím dělal? Dyť ty soubory tady zkrátka nejsou?"

"Já jsem něco mazal."

"Aha. A asi moc nevíš, co to bylo, že? K čemu asi tak může být soubor BOOT.INI?"

"No - nevím."

"INI - inicializační a konfigurační soubor. Pro co? BOOT? Bootování, tedy start? Spuštění? Nic?"

"Ééé ..."

"Ne, nic mi radši neříkej, darmo bych se zas nasral."

Než jemu dojde formulace, já už vím, jak bude znít. Myslel. Samozřejmě. Prostě chtěl udělat pořádek, tak smazal to, o čem nevěděl, k čemu to je. Když neví, k čemu to je, asi to není potřeba, darmo to tam překáží a v kořenovém adresáři disku to vypadá patrně ošklivě. Pídit se, proč na opakované upozornění (soubor systémový, soubor pouze pro čtení, skutečně smazat?) nedbal a klikal "Ano", "Ano", "Yes", "Yes".

Tomíno Taškář je naštěstí (především na jeho štěstí) buď dostatečně sebekritický či dostatečně bystrý pozorovatel, aby viděl a rozpoznal můj krajně nesouhlasný výraz.

A umí přinejmenším plnit pokyny a postarat se o týlové zabezpečení pro technika.

Nehodlám v takovým brajglu šahat do systémových záležitostí disku.

Postupně nechávám vykázat z obývacího pokoje v tomto pořadí:

1) Psa, který mi chce šukat nohu a který je se svým sexuálním apetitem ještě o level nad naším Anďákem v době jeho nejhorečnější aktivity, jakkoli mu od té doby polovina Lesné přezdívá Šukin. Čokl jest zašpérován v kuchyni.

2) Ďýýýtě menší, jež stojí u skříňky u dveří, dívá se na mne a vytrvale řve.

3) Ďýýýtě větší, které drandí po pokoji po parketách na umělohmotném modelu nákladního vozidla, ano, i tohle znám z víkendu.

4) Manželku, která si do toho všeho zvládá povídat s televizí a jako jedna ze dvou se smát "vtipům" páně Novotného. Druhý je ten Novotný.

5) Vykazuju i Novotného a kážu vypnout televizor.

Opravuju počítač, odcházím.

A včíl mi někdo řekněte - může to bejt tou prudkou změnou počasí? Nebo mi to vopravdu už dělají naschvál?

Víkend, 23.-25.02.2007 ... Herodes, to býl král ...

Takovej sraz se spolužákama, to je mocná věc. Cizí neštěstí vždycky potěší.

Tentokrát šlo o delší - víkendovou - akci v obci Krásensko, kde dva z našich (Meďour s Meďourovou, jeden z třídních párů) vedou jakousi ekologickou výchovnou instituci. Jelikož je to v této epizodě irelevantní, báze nám sloužila výhradně za zázemí a byli jsme ušetřeni v zásadě jakékoli nucené propagandy, zdržím se jízlivých komentářů a názorů, o něž v této hře vůbec nešlo. Coby ubytovna vedená prostě spolužáky je to objekt pro daný účel až vskutku luxusní.

Trochu smutnější ze soukromého úhlu pohledu byl fakt, kdy v propozicích stálo, že - vzhledem k zaměření možná mírně paradoxně - ze psích návštěvníků nejsou nijak na větvi, avšak "ty slušné tolerujeme". Pročež Ťapinka pravila, že na todle se může leda tak vysrat, že nemá zapotřebí bejt s psama někde tolerovaná, když beztak všechny moje spolužáky, co za to stojí, už zná a vídá se s nima mimo režim. Ale to je obecný princip - je výsostné právo organizátora každé akce určit si vlastní pravidla, ovšem je stejně nezadatelným právem každého potenciálního účastníka je neakceptovat a na záležitost o vlastní vůli rezignovat.

A ostatně dobře tak - Ťapinka měla opušťák minulej tejden, tento víkend jsem si vzal opucha já, sebral baťoh a zmizel.

Jak byli psi vyhodnoceni jako zavrženíhodný element, o to větší důraz byl v propozicích kladen na atribut "ďýýýtě".

Ďýýýtě jest třeba přibalit pokud možno v množství větším, než malém. Čím víc, tím líp. A že dle mých kusých informací se někteří zvládají množit jako morčata. Ajajaj.

Což byl koneckonců jeden z popudů, proč jsme s Chlastíkem vyrazili s dostatečným předstihem, abychom jako méněcenní s potupným označením "singles" dokázali alespoň částečně obhájit své zájmy před zájmy chovatelů ďýýýtě ("ďýýýtě" je nesklonné). Mimo jiné se mi splnil sen - viděl jsem Chlastíka řídit. A ještě dlužno podotknout, že s roční praxí a řidičákem na starý kolena jsem už viděl mnoho horších řidičů.

Tímto prozíravým tahem jsme ovšem dorazili jako dočista první. A obratem zabrali jediný dvojlůžkový pokoj, který skýtal jakous takous záruku, že do něj nebude moci přímo infiltrovat žádné ďýýýtě. Rozhodnutí uhájit tento před nájezdy zdivočelých hord za každou cenu, na množství nehleďme.

Zbytek dne proběhl v relativním klídku - při rekreačním a konverzačním pingpongu (hrát rekreačně pingpong a u toho konverzovat).

Tedy až do doby, než po večerníčku a době nezbytné na cestu přirazil Mireček aka Hymrus. S manželkou a prvními třemi exempláři ďýýýtě. To už byl ztopořený prst boží. Ale ještě nebylo nejhůř. I tak tři ks ďýýýtě se daly jaksi uspat a pro pátek nijak významněji neškodily.

Horší stránka věci se ukázala v sobotu ráno. Ďýýýtě se probudily a ty dvě, co již byly mobilní po vlastní ose, nám začaly zpestřovat pobyt. Kupříkladu pobíhat po dřevem obložené chodbě a dorozumívat se řevem na metrovou vzdálenost. Dup-dup-dup, "Uááááá", dup-dup-dup, "Uááááá". Při každém třetím kolečku zabubnovat na nádoby na odpad. Na separovaný odpad. Šest nádob na separovaný odpad. Každou rukou jedna rána. Dvě ďýýýtě, každé v průměru zhruba dvě ruce. Bum, bum, bum ... dvacet čtyři úhozů. A nanovo: dup-dup-dup, "Uááááá", dup-dup-dup, "Uááááá". Moc fajn, takovej šklebák si jde v osm večer lehnout, pak dělá v osm ráno takovejhle bordel. Ani já jsem nevydržel vzdorovat dýl, než do desíti. A to měly ďýýýtě štěstí, že měly zrovna vydejchávací pauzu a sbíraly kdesi za bukem síly na další brajgl, pročež jsem mohl opustit obytnou část zadním schodištěm ke kuchyni a fofrkonvi, bez použití fyzického násilí.

Teprve k polednímu se to začalo sbírat. Což o to, vcelku snesitelný a relativně reprezentativní vzorek naší třídní populace: Zuzana čili Myš, Petr vulgo Lesan, Robert aka Kobla s manžetkou, Marčello Heidelák taky s příslušenstvím, Filip Opičák Křópelka plus zbytek, do toho ten Michal Meďour a Veronika Meďourová, již od včerejška Míra Hymrus též s žínkou (tím myslím babu, né ten hadr na mytí řiti), Citrónová Gabra, Malá Káča. To všechno by bylo fajn. Zase jenom kdyby na každýho jmenovanýho nepřipadalo jedno až několik ďýýýtě. V průměru byly ďýýýtě v přesile, jakkoli nám s Chlastíkem skóre vylepšoval René Godot, Dana Brontosaurus a Dana Nebrontosaurus.

Dále pak byla zrušena exkurze na nedaleký vysílač Kojál, poněvadž o ni projevilo zájem příliš málo lidí, zhusta ze zanedbatelné kategorie "singles", zatímco jako praktičtější se jevila výprava kamsi do prdele za hajtrama, protože to by mohly ocenit ďýýýtě. Kurva.

Nu vot, ničevó, Chlastík sednul na za tím účelem prozíravě v kufru auta přismýkané kolo a vyrazil na obhlídku terénu, já s Godotem jsme pojali do kapes vysílačky PMR a šli si s nima hráti ku Kojálu na kopec. Kde jsme chytili leda tak rýmu. Svinská věc.

Poté, aby se neřeklo, že máme na ďýýýtě nějakou tu fóbiji (ačkoli máme), jsme se i tak přesunuli za ostatníma podívat se na zuby temu šimlovi.

Večer jsme si výsadek na kopec zopákli a při večerním tlaku a stavu atmosféry (a po z pátečního flámu vystřízlivění radioamatérů v okruhu pár desítek kilometrů) byl výsledek o něco přeci jen lepší. Není každej den posvícení, možná nám dělal do toho paseku ten megavysílač za hřbetem, ale spojení Kojál - Přerov (vzdušnou čarou kolem 46 km) nebo Kojál - Holice (cca 42 km) se dá považovat za jistý úspěch, obzvláště u vysílaček s deklarovaným dosahem 1-3 km.

Radioamatéři Egi a Godot, dvojka do jazzu ...	Vysílač Kojál - dominanta krajiny.	Skupinka divných lidí a mnoho exemplářů ďýýýtě. A to je jenom zlomek. Relativně nejnormálnější je tam tak ten kůň.

Ostatním, chtělo by se říct nebohým, ale každý svého štěstí strůjcem, se zatím podařilo ucasnovat většinu ďýýýtě, která nakopali do postelí a zabouchli za nimi dvéře. Pročež nastal čas pro volnou zábavu, prohlížení fotografií a promítání filmů z posledního zvonění a maturitního večírku (pokolikáté už? ale vždycky to stejně pobaví).

Při té příležitosti jsem se už poněkolikáté (a podruhé v krátkém časovém sledu) zařekl, že v dohledné době - ve velmi dohledné době - nechám přepsat 8mm film z celuloidu na DVD. Film z hor z prváku. Možná zčásti taky proto, že už je to od prváku skoro dvacet let a ještě ten film nikdo nikdy neviděl. Maximálně já a Marčello Heidelák, a to jenom na prohlížčce ve velmi obskurní kvalitě. No, přinejmenším mám už dneska kontakt na studio v Blansku, kde to dělají za přiměřený peníz, navíc tak, abych jim při tom mohl sedět za prdelí a kafrat do toho.

Ve tři hodiny ráno spát.

Co nás čekalo při rozbřesku? Ano, správně, ďýýýtě. Řev, ryk, Hirošima. Já fakt nevím, co ty parchantéros pudí k tomu, když maj k dispozici barák jak šlechtický sídlo (a že to dřív bylo šlechtický sídlo) o dvou křídlech po dvou patrech, hrát si, kurva, chamraď, na schovávanou s checkpointem zrovna v té némlich nejužší chodbičce? V obytné chodbičce? S tou pičolou bo jak se to stanoviště menuje ausgerechnet před naším pokojem?

Nepochopitelné. Vyměkl jsem v 9:30. Zabíjet to - málo. Herodes, to býl král, jak pravíval Zdeněk Galuška.

Zajímavej nápad měl Marčello - prej když bude potřebovat s výchovou, obrátí se s důvěrou na mne. Tedy pod podmínkou, že beze zbraní. A to by si představoval asi jak?

Ptal jsem se, proč na takové ďýýýtě nejsou nějaký lovecký lístky nebo tak? Prej je mají rádi. Hmm, nikdy mi nepřišlo jako dostatečně pádnej argument pro deratizaci, že má jeden škůdce rád druhýho.

Nadlábli jsme se a táhli všichni do prdele, co už taky?

Vpodstatě by se ale dalo říct, že to byl příjemný víkend, kterému nic nechybělo. Možná maximálně přebejvalo. Ďýýýtě.

Čtvrtek, 22.02.2007 ... Sysel ...

Tohle je zase takovej exemplární příklad ...

Onehdá mezi řečí napsal Roman aus München, že ulomil pacičku u takovýho toho bazmeku na chladič na základní desce.

Dneska jsem měl - poté, co jsem se do devíti vyspal - naplánovanou cestu k našemu dvornímu dodavateli výpočetní techniky. A tak jsem se stavil na servis a reklamace:

"Heleďte, jeden z dotazů - kámoš ulomil kus takovýho toho sráče, co na něm drží chladič na desce od P4. Otázka zní - jdou všechny stejný a unifikovaný? Tedy nejenom to rozhraní pro ten chladič, ale i ta část, co drží na desce? Nejsou třeba dva nebo tři typy, abych mu neporadil nějakej drek?"

"U Pé-čtyřek je to všechno shodný a jednotný. Máte asi na mysli tohle, ne?"

Zalovil ve skříňce a plastovej rámeček mi podal, že tímhle považuje tento dotaz za vyřešenej. Tak.

Tím má Roman u mne připravenej ten ksindl a zbejvá dořešit dodání do Germánie. Tím ovšem nevychvaluju, výjimečně, své schopnosti, ale obecný syslí pud.

Jednoduché - mají zničenou základní desku k likvidaci, proč z toho ale neurvat nepoškozený "retenční modul", že?

I já k tomu tak přistupuju: tuhle z nějaké likvidované mašiny zbyde funkční disk. Nebo jde celej počítač do stoupy, ale paměti se ještě můžou hodit. Či je jedinou částí, která přežila havárii disketová mechanika - sem s ní. Ze shořelých zdrojů si vybrabčím větráčky, vypínače, i ze základních desek vočešu jumpery, baterku, někdy i BIOS a - jsem-li v dobrém rozmaru - i nějakej kondenzádor vodpájím.

A další a další záležitosti, jak doma pro mé soukromé přátele a "zákazníky", tak ještě ve větší míře v práci.

Dodneška mám v živé paměti, jak mi jeden známý kdysi naříkal, že mu odkráčela jeho 486ka, že bude muset koupit asi celý počítač. To byl už v té době taky přežitek, ale pro něj na psaní v T602 ještě na pár let dostačující. Šáhnu do šuplete, vytáhnu procesor, konec epizody. Nebo došla Kachně, prej mrtvej počítač od rodičů. No jasně, to samý. Měl jsem nahrabošenej i procesor Pentium 200 MMX? Samozřejmě, měl.

Něco někdo potřebuje? Zalovím v análu. Nebo se přeptám podobně postiženého sysla.

Pravda, i já jdu občas do sebe a zrovna onehdá jsem nekompromisně vyházel paměťové moduly z vývojové řady počítačů 386. K tomu už se i já odmítám vracet.

Ale obecně - nechápu, proč třeba taková Ťapinka nesdílí moje nadšení pro syslí politiku? Chápu, že se jednou o mně bude psát v černé kronice jako o tom typu důchodce, co skonal v bytě zaneseném do úrovně půldruhého metru odpadky. Avšak pouze zdánlivými a domnělými odpadky. I už teď, když se tak rozhlížím kolem sebe, viděl jsem už prázdnější bytové prostory, kde se nepovalují všelijaká počítačová hejblátka a udělátory od předsíně po žehlicí prkno. Ale když to jsou samé důležité a potřebné věci.

A říkejte si, co chcete, má to i svoje kouzlo. Tak.

Mimochodem, můj oblíbený maník z reklamací se zmínil (ještě s jedním prodejcem), že mění místo.

"Copak, byli jste vyhodnocení jako nejslabší a dostali jste padáka?"

"Ani ne, spíš jsme provedli takové samohodnocení ..."

No jo, škoda. Už jsem si na ně zvykl. Chápu, že není třeba až tak na místě rozplývat se nad dobrými vztahy zrovna na reklamačním oddělení, ale je potřeba to brát z lidského hlediska.

A teď si budu muset vychovávat novýho.

Středa, 21.02.2007 ... Nějak dneska nezvládám ...

A proč?

Inu, byl jsem zase za vysokou kultůrou.

Ťapinka se podruhé v životě s náma vypravila na hokej - Kometa vs. Mladá Boleslav.

Dokonce to vypadalo tak nadějně, že uvidí vítězství domácích (když už je několik let ta Brňanda) a mocnou děkovačku a vůbec davové nadšení.

Od první třetiny totiž vedla Kometa 3:0.

Pak dlouho dlouho nic, až ve třetí třetině ... si joudové nechali dát tři góly. Tedy 3:3.

Až v prodloužení se domácí pochlapili a spravili to na 4:3.

Ťapinka ovšem viděla zas leda tak hovno, protože jí v průběhu té neutrální druhé třetiny volali k případu k pacientovi. Takže se Ťapinka namísto stadionové euforie podívala na kocoura, řekla, že to je dobrý, shrábla dvě a půl kila a šla do hospody.

Stejně jako já pak s Marťanem.

Marťan na hokeji projevil nebývalou velkorysost, když nabízel rozhodčímu, že mu půjčí takovej ten svůj kůkr, že jako slepej i bez zvětšovadla ty fauly vidí líp.

Úterý, 20.02.2007 ... Mrtví občané a Růžová zahrada ...

Kolegyně Fišta, kterážto je naší nezodpovědnou redaktorkou a úřednicí pověřenou stykem, se nechala slyšet, že nenávidí občany, jež se odstěhovali, umřeli, či podobně pitomým způsobem přispěli k uvolnění obecních bytů.

Možná proto, že takový občan si pouze tiše chcípne a zbytek je mu celkem šum a fuk, zatímco byrokratický moloch se teprve v ten moment dá do pohybu a musí jeho smrt náležitě zúřadovat. Přinejmenším na závěr musí Fišta patřičnými dostupnými prostředky zveřejnit záměr ouřadu takto uvolněný byt znovu pronajmout.

Což se sice (webová část) týká částečně i mne, avšak já to narozdíl od Fišty mám mnohem jednodušší.

Já prostě rovnostářsky nenávidím všechny občany bez ohledu na jejich jakýkoliv aktuální status.

Snad lze jako jistou další výhodu chápat, že možná právě proto nemám jako jeden z mála (asi ze dvou) ouředníků jakoukoli interakci s občanstvem v popisu práce, není mi doporučena, mimo záznam je mi až zakazována.

A to je dobře.

Vcelku ne až tak úplně záměrně jsem v rámci jedné návštěvy shlédnul celou jednu část dalšího převratného veledíla české kinematografie - seriálu "Ordinace v růžové zahradě".

Celý díl se točil okolo toho, že většina hlavních protagonistů (jsou tam výhradně hlavní protagonisté, v seriálech o osmi stech a více epizodách není na vedlejší role místo) chce dítě, tedy přesněji několik dětí, pokud možno každý nějaké, jeden ks na plus mínus dva oné protagonisty. Menšina protagonistů nechce děti žádné. Netroufám si po jednom fragmentu kategoricky hodnotit obsazení rolí, ale tato dětiodmítající menšina patří - alespoň na první pohled - do skupiny zápornějších hrdinů. Pokud protagonisty spárujeme (rozhodně nikoli spáříme - viz dále), pak nám vychází zásadně dvojice, z nichž žádné dítě pojít nemůže: on chce dítě a ona ne, ona chce dítě a on ne, on i ona chtějí dítě, avšak v tom případě je buď on impotent či ona neplodná. Je-li třeba dodat zásadní dějový zlom, jsou impotent i neplodka zahuštěni do dvojice jediné. Zbylý impotent a neplodná jsou vysláni škodit jinam.

Což je vše podkladem pro univerzální situaci, která je rozvláčně všemi zúčastněnými (všemi navzájem) probíráno a konzultováno. V obzvláště důležitých a emočně vyhrocených pasážích dialogy pak přechází z plynulé konverzace do jakéhosi rádiového provozu: pečlivě vyumělkovaná věta prvního - dvě vteřiny pauza - pečlivě vyprecizovaná replika druhého - dvě vteřiny pauza. Opakování cyklu. Asi kdyby se chtěl do relace přihlásit někdo neviditelný například ze zákulisí coby "Break". Už jim tam chybí jen obligátní "Příjem", "Over" nebo aspoň zprofanované "Přepínám". Avšak uznávám, že nějak prostě tvůrci vatu mezi pro dílo klíčovými momenty - a sice reklamními bloky - vyplnit musí.

Ve finále, pochopitelně, nikdo k žádnému novému dítěti nepřišel. Možná zčásti proto, že díky dlouhodobé, všeprostupující a duchaplné konverzaci ... prostě zapomněli šukat.

Nevím, jestli je tohle hlavní dějová linie celého seriálu či jen jedné epizody. A popravdě, nemám nejmenší zájem toto jakkoli zjišťovat.

Zarážející je totální aseptičnost prostředí - aby nebyli zase nařknutí z "predakt plejsmentu", chybí prakticky v celém snímku jakýkoliv nápis, název, značka či logo. Maximálně lze zahlédnout tričko s nicneříkajícím, neutrálním a výhradně dekorativní funkci plnícím nápisem jako "Jaro", "Láska" nebo "Barvy", i to, pochopitelně, v některém z cizích jazyků, pokud možno nepříliš známých. I z lednice v kuchyni je identifikátor výrobce pečlivě odloupnutý.

Co je ještě překvapujícnější, že v seriálu (alespoň momentálně) nevystupuje žádný Cikán, ubohý frustrovaný nezaměstnaný ani buzna, přinejmenším ne bukvice v roli, jak v soukromém životě těchto komediantů, ehm, pardon, celebrit, to absolutně netuším. To je až neuvěřitelné, že takový produkt prošel multikulti cenzurou. Bez Cigoše, bez asociála a bez buka? Něco nepochopitelného. Buď je tam do pěti dílů dosadí, nebo si tvůrčí štáb koleduje o popotahování. Takový šlendrián plný pracujících heterosexuálně orientovaných bělochů (ačkoli momentálně skrz konverzační vytíženost přinejmenším dočasně asexuálních), to přece nemůže jakási ta televizní rada trpět?

Dobrá, dodneška jsem byl ryze bez jakéhokoliv reálného základu jen spekulativně přesvědčen, že to asi bude tak trochu pěkná pičovina.

Uznávám, mýlil jsem se.

Je to velmi škaredá pičovina.

Podobný hen oný kultůrní zážitek nehodlám v brzké době opakovat.

Pondělí, 19.02.2007 ... Hlavně působit pozitivně ...

Vždycky jsem trpěl jakousi utkvělou myšlenkou, že je přes den zakázáno stání vozidel tam, kde by nezůstal mezi vozidlem a nejbližší tramvajovou kolejnicí volný jízdní pruh široký nejméně 3,5 metru. V jakémsi obskurním spisku jsem to původně četl.

Jo, už vím, "Sbírka zákonů" se to jmenovalo (konkrétně zák. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, §27, odst. 3). Cosi se mi plete v tom smyslu, že se pak jedná o nebezpečnou překážku, působící obzvláštní série orgasmů cyklistům a motocyklistům, o něco méně bouřlivá vyvrcholení pak ostatním, zejména řidičům ostatních motorových vozidel a tramvají.

A taky jsem se svého času čílil, proč s tím naše hrdinné hluchavky od PČR nebo ozbrojená pěst Magorátu Statutárního města Brna něco nedělají?

Tím ovšem nemyslím špacírovat po ulici a strkat lístečky za stěrače v mylném dojmu, že umístěním kouzelné cedulky nebezpečná překážka zmizí. Asi jako harantě, když zavře oči a předpokládá, že tím zaplaší bubáka. Nebo takovej exemplární pštros. Kdepak - existuje velmi jednoduchá meducína: to se takovej vehikl naloží a odveze kamsi do prdele za Brno na sběrný parkoviště (jak je dobrým zvykem, ti jsou zas placení od kilometru).

Dokonce jsem to zkoušel napsat jako podnět té mluvkopičce od polopolicajtů, když se v hen těch médijách holedbala, jak maj ty nový pravomoci, tak že by bylo vod vobčanů jako milý, kdyby sami nabonzovali, kde by bylo nejlepčí měřit rychlost, aby co nejvíc pokut vybrali do obecní kasy a aby bylo z čeho živit naše Cikány. Zkusil jsem se jenom letmo otázat, jestli by machrování s novejma hračkama nebylo na pořadu dne třeba až v ten moment, kdy si polopolicajti zvládnou plnit staré povinnosti podle starých předpisů.

Ani hovno. Už se nedivím, že mi nepřišla ani formální odpověď.

Kdepak, z toho nebude asi nic. Kde by pak policajti nebo polopolicajti parkovali, že? Vrána vráně oči nevyklove.

Chránit, sloužit, jít příkladem ... ale když tady u řezníka maj tak dobrý jitrničky ...

Neděle, 18.02.2007 ... Zpožděníčko, zpoždění ...

Krom jiných domácích prací chystám Ťapince na uvítanou večeři. Čímž chci říci, že Ťapince chystám na uvítanou večeři, nikoly ony jiné domácí práce. Ony jiné domácí práce vykonávám společně s přípravou večeře Ťapince na uvítanou. Asi takhle podáno by to mohlo být vcelku pochopitelné.

Pochopitelně nejde o večeři výhradně pro Ťapinku na uvítanou, avšak, jakmile uvítám Ťapinku, budu jí mít čím zaplácnout hubu. Též sobě. A jak ukáže historie, dají se tím vcelku úspěšně zaplácávat huby Ťapince, mně a i máti (to jako odplata za dnešní oběd) po několik následujících dní. Tedy aspoň do pondělka.

Jde o takzvanou "Fašírku á la EvaKavan" a účelem není až tak ani ono vítání či strava na neděli a pondělí, nýbrž jsem při čtení na to dostal prachsprostou a zcela prozaickou mlsnou. Dlužno říct, že se mi to vcelku povedlo, alespoň v rámci mých kritérií. Jsem prostě hvězda. Tak.

Plán je jasný, dokončím klohnění žrádla a ty ostatní opruzoidní záležitosti, vyzvednu Ťapinku ve 20:15 na nádru, kam má přijet společně s Marťanem. Marťan byl na víkend v Práglu glgat, takže aspoň páteční etapu Brno-Praha a dnešní Praha-Brno absolvovali společně. Což při použití Marťanovy zmrzačenky vyjde i ÉCéčkem levně. A ještě do toho plete Ťapinka nějakou PraPetru, až na několikerý výslovný dotaz z ní plyne, že Ťapinka hodlá navštívit PraPetru v Práglu, nikoli ji zase už dosmýkat k nám. Maximálně od ní cosi přivézt. Ajajaj. Ale aspoň tak.

Vyzvednu Ťapinku ve 20:15, o půl deváté jsme doma. Požerem sekanou, pak mám už pouze tak halabala tři čtyři hodinky práce.

Tak to by byl ten plán.

Realita: Závada na lokomotivě, jak píše Ťapinka v KTZ (někdy mylně nazývané SMS), zpoždění 30 minut a stále narůstá.

Později je to 45 minut.

Ve finále udávaných 70 minut.

V mezičase střídavě vypínám a zapínám počítač, jak čas průběžně kolísá či se natahuje. Stejně nic neudělám.

Až konečně něco po deváté béřu klíče od Všiváčka a jedu na to nádraží. Stojím jak hydrant na peróně. Vlak reálně přijíždí se zpožděním krásných 80 minut. Hned za ním doráží od Práglu další šnelcuk, co vyjel z Prahéé o hodinu a půl později. Jak to říkal ten hlavní šulin z ČD? Že 96% vlaků jezdí načas? Tak to bych si měl vsadit Sportku, páč při mým štěstí, kdy jsem na takovej několik let nenatrefil, bych jistojistě vyhrál oný džekpot.

Stojím mezi (jedinými) dvěma schodišti, i tak mne Ťapinka s Marťanem dokážou minout. Až poté, co si žertovně proběhnu celé ajznboňácké doupě, Ťapinka mi milostivě volá, že stojí v ČD Centru a pokoušejí se reklamovat "příplatek za vlak vyšší kvality".

To je tak - jestli EC nebo IC nabere 60 a víc minut zpoždění, máte dle SPPO (odst. 306) nárok na vrácení příplatku (60,- Kč) v plné výši, neboť už i nějaký šéfpíčus z téhle zločinecké organizace naznal, že vlak, kterej na dvou stech kilometrech dokáže mít hodinu sekeru, není až tak "vyšší kvalita".

Ve 21:40 se šťastně setkávám s Ťapinkou a Marťanem v ČD Centru, přičemž Ťapi hrdě třímá očíslovaný pořadový lísteček na informace a reklamace. Dále je na něm drobnějším písmem napsáno, že tyto agendy vyřizují přepážky 1, 5 a 6.

Což jsou paradoxně ty zavřené.

Ťapinka loudí z vyvolávacího automatu další nahodile zvolenou kartičku, která ovšem má ten klad, že připadá na tři okýnka v provozu. Na tři - do 21:45. Pak už jenom na dvě. Na dalších pět minut. Ve 21:50 vyvěsí maškara na přepážce číslo 3 transparent "Zavřeno" a ještě hrdě zabučí do početného davu cosi ve smyslu: "... fakt nevím, jestli se na vás na všechny dostane, protože tady se v deset zavírá," za což sklidí nemalé, leč nepříliš pozitivně laděné, ovace. Samozřejmě, v deset se zavírá ČD Centrum, ale kundu ani nenapadne, že by mohla do těch desíti taky pracovat, když tam má hrozen nasranejch lidí.

Hrozně pěknej je v takové situaci regál s propagačníma materiálama, na kterých se ze snímků zubí všelijací frikulíni, jež jsou děsně hepy, že se můžou svézt mašinkou. Zmrdi.

Marťan stále věří, že peníze dostane nazpět, prej jakejsi princip. Já znám ajznbón - co dráha jednou schvátí, to už nenavrátí. Ale nechci mu kazit jeho radost.

Úderem desáté i poslední piča za přepážkou prostě vyhodí cedulku a jde do prdele. Žádný sraní s tím. Vyklízení ČD Centra hlídá Policie. Policie České Republiky asistuje jakési akciové společnosti při výkonu jejího podnikání. Taky fajn. Nebo možná je to prevence, bo tam byla opravdu reálná šance, že někdo dá kterési té modře uniformované kurvičce do držky.

Kdosi z koloťuků pouští do éteru fámu, že další epizoda by měla proběhnout v podchodu v noční pokladně. Béřeme se tam. Ta má ovšem, přesně v duchu přístupu ČD k zákazníkům zavřeno. Podle nápisu na dveřích otvírá až ve 23:00. Odpadají další malověrní. Marťan s Ťapinkou (a se mnou, kurva) si absolvují ještě jedno kolečko k ČD Centru a zpět, aby se dozvěděli, že ano, ono je to napsáno na dveřích, ale ve skutečnosti se otevírá hned v deset. Tedy v deset deset, abych vystihl reálný stav věcí. A ovšem, informaci o této změně mají, ale až uvnitř, za do té doby zamčenýma dveřma. To odradí další skupinu zoufalců a zůstávají pouze skalní fans.

Dvě študentky, které prodělávají celou tu anabázi, aby si mohly koupit šalinkartu s platností od pondělka (tak bych se chtěl taky mít). A pak už před náma jenom dvojice s tím samým problémem. Možná zpestřeným o to, že chlapec platil jízdenku kartou. Ale už má zase vyplněnou bumážku. Megapiča za přepážkou už nemá kam couvnout. Avšak zkouší to houževnatě:

"Mám to tady vypsaný, po vás to chci jenom potvrdit a poslat na GŘ."

"Já to mám někam posílat? To si musíte poslat vy."

"Kdepak, tady to máte - na vašem formuláři - napsáno: odešle cestující nebo zaměstnanec ČD, u něhož je reklamace uplatňována. A vy jste ten zaměstnanec, u něhož uplatňuju reklamaci, a chci to po vás jenom odeslat."

"Ale vy jste to platil kartou."

"Ano, platil."

"To já vám nemůžu dát v hotovosti."

"Však to po vás ani nechci, já bych jenom rád, abyste k tomu přiložila tu jízdenku - vracet mi ji nemusíte - a odeslala to na GŘ, oni mi to už zpátky na účet karty připíšou, už jsem to tímto postupem reklamoval. A ne jednou."

"Tu kartu mi teda musíte ukázat a napsat číslo."

"To za prvé nemusím a za druhé ani nemůžu, to je virtuální karta, ta ve fyzické podobě ani neexistuje. To číslo vám můžu nadiktovat, ovšem to je takovej poměrně dost citlivej údaj, takže z toho nebude asi taky nic. Ale nebojte se, odešlete to, oni už to mají v systému zaevidovaný a připíšou mi to tam, věřte mi, asi se v tom vyznám víc než vy."

"No, jediné, co pro vás teď můžu udělat, že to celý i s jízdenkou teda odešlu na GŘ."

Na nádražačku nadmíru bystrá, pochopila to už napočtvrté.

Maník si tak polohlasem spíš směrem k nám v mezičase meditoval nad tím, proč zkrátka přinejmenším u jízdenek placených kartou tento úkon není automatizovanej - vstupní data by byla: evidence vydaných jízdenek a účtů, z nichž byla ta která jízdenka zaplacena, a v systému zaznamenaný zpoždění. Vlak přijede o hodinu později, systém sám vrátí na účty patřičné sumy.

Jo, chlapec byl ještě mladej a naivní.

Nicméně jsme přišli na řadu my tři s (pravda jedinou) Marťanovou jízdenkou. Baba vzala a, jelikož patrně celou dobu poslouchala naše notně bojovné glosy, sama vypsala patřičné elaboráty, vyplázla Marťanovi šedesát kachlí, nechala si podepsat chlíveček a ... to bylo celý.

Bez boje, bez krve, bez fyzického násilí. Ne-u-vě-ři-tel-né !!!

V jedenáct jsme byli doma a už i po večeři a do tří do rána jsem se - vlastně díky skvělým službám akciové společnosti Časem Dojedeš - jebal s prací. Moc fajn.

P.S.:

Málem bych zapomněl jednu skoroklíčovou záležitost: Kam PraPetra nemůže, nastrčí aspoň nějakou píčovinu.

Já si hned říkal, že tak ohromnou tašku by Ťapinka do Plzně netahala. Ťapouši jsou sic štědří, ale že by ji nechali vláčet jakýsi herberk vlakem? Nejsou švihlí, by si počkali, až přijedem autem.

Ťapinka se stavila za PraPetrou a dovezla tři věci:

1) Krev. Krev od kočky. V ampulce.
2) Krev. Svoji. Též od kočky. Na všech a celejch rukách.
3) Párkovač. Párkovač, o němž se už kdysi nepříliš pochvalně zmiňoval pan Howadoor. Z neznalosti literatury PraPetra naznala, že přesně ten párkovač nám doma ještě chybí. Ano, to nám opravdu scházelo. Jsme velice vděční a děkujeme. Kdo ví, jestli to není ten samej - typ i kus.

Sobota, 17.02.2007 ... Bída přišla na Zamykače ...

Ťapinka nelenila, sbalila si saky a paky a odjela si do Plzně, k Ťapoušům a na glgačku se spolužákama z gymplu (s jejíma spolužákama z jejího gymplu).

Nás s psékama ponechala doma vlčit, pokud tedy budeme na vlčení mít čas.

Vlastně nemám nic moc do čeho píchnout, kromě práce asi na půl dne, venčení psů v pravidelných intervalech (a v mezičasech drbání, krmení, odevzdávání desátků). Zajet s máti na nákup. Ťapinka projevila pouze přání, jestli bych jí vypral několik praček prádla, aby měla v čem jít v pondělí do práce. Pod pojmem "vypral" rozumí se jaksi mimochodem i "vyžehlil".

Zkrátka pokaždé cestou kolem zrcadla se jenom koukám, jestli mi nerostou kozy.

Potěšitelná zpráva dne - dementi od nás z domu po letech věčnýho verglování konečně ztrhli zámek na vchodových dveřích. Čili kromě dvou cedulek "Zamykejte" přibylo po baráku několik vtipných dalších "Nezamykejte". Neboť zámek funguje pouze na poloviční úvazek, tzn. zvenku. A když někdo zvenku zamkne a některý z gerontů se rozhodne zevlovat v sobotním sluníčku po sídlišti, bude mít tak leda po piči.

Jsem asi blbej, ale ani letité příkoří s věčným zamykáním neoplácím zlým. Ačkoli mne původně napadlo zvenku zašpérovat a pak v sedě na zídce se jim blbě lochčit do těch tupejch ksichtů.

Už se těším, až vykradou Dědka Zamykače. Podle jeho proklamovaných hlubokých myšlének je to otázka několika hodin. Zajisté sedí doma a brousí kudlu na loupežníka.

Jo, to je přesně ten Dědek Zamykač, co mi dělával sáhodlouhé přednášky, že jakmile někdo není doma a zároveň nejsou na dva západy zarýglované vchodové dveře, okamžitě přijde zloduch a vykrade ho. Tedy toho, kdo není doma, nikoli Dědka Zamykače, poněvadž vzhledem k tomu, že jich bydlelo ve třípokojovém bytě asi šest (nepočítám zvířectvo), z principu pravděpodobnosti a teorie chaosu nemohla nastat taková situace, aby všichni odešli naráz. Ani odjet na dovolenou všichni v jeden čas nemohli - neboť měli toliko pětimístnou Schade Hundertzwanzig. Paradoxně, když šel Prostřední Zamykač navátej z putyky, nechal klidně ve dvě ráno dokořán. Pravda, teď se ten nejnormálnější odstěhoval a vozový park se jim rozrostl na dvojnásobek. Čili riziko je pro ně značně reálné. A nezmění na tom nic ani fakt, že máme stálou dohledovou službu v podobě Báby Rozvědky, ana stabilně šmíruje z vokna.

Už to úplně cejtím, už slyším, jak Zamykačovu starou almaru (tím myslím skříň, nikoli zákonnou životní partnerku) neznámý pachatel smýká po schodoch, po schodoch ...

Pátek, 16.02.2007 ... Půjč zaměstnavateli vlastní HDD ...

Velmi chytře, jen co je pravda, jsem si na páteční odpoledne naordinoval menší přestavbu podatelny. Přece v pátek odpoledne, žádný frmol, kdo by tam co podával? Snad tam sedí nějaký zapomenutý ouřada, kterému se nechce domů, a vyčkává, jestli se přeci jenom propagandou TV Noha nějaký zpitomělý obejda nedošine. Potřeba počítače nulová.

Hlavní úkol - vyměnit tiskárnu. Tam byla několik let tiskárna inkoustová, snad bylo kdysi v plánu, že se tam budou tisknout obálky od jakési agendy, tahle byla přímo optimalizovaná pro tisk obálek. Až na to, že se na podatelně ve finále nikdy žádné obálky netiskly. A tiskárna při tisku obyčejných zhovadilých papírů chlastala drahej inkoust. Chlastala a chlastala.

Teď mi kdesi zbyla tiskárna laserová, relativně nenáročná, svižná, s levnějším provozem.

A s připojením na USB.

Na USB, který nikdy nebyl pro účely podatelny potřebný a pro jistotu vůbec ani povolený, tím méně pak nainstalovaný. A taky možná proto, že tam byla v počítači jakási obskurní základní deska. Co já to tehdy koupil? To je snad z nějaké potopené lodi? To už jsem musel bejt hodně ve finanční nouzi. Já vím, tenkrát tam tuším počítač chcípnul, když jsem měl přiděleny peníze na nákup dvou nových urgentních a musel jsem obratem jen s minimálním navýšením z prostředků na dva poskládat tři.

Ovladač USB stažený od výrobce, pochopitelně, nefungoval. Instalační CD zahrabané někde ve sklepě. Mocný souboj na mnoho desítek minut, ona ta mašina taky nebyla z nejrychlejších.

Možná ji hodně brzdil starý a pomalý disk. A taky hlučel. Až když jsem tam seděl přes hodinu, uvědomil jsem si, jakej se z toho line pekelnej kravál. Už se nedivím, že Drahá Dráha z podatelny má občas nerva a malej kyblik.

Jo, ten disk ...

On to byl totiž můj soukromej disk z domu, ze staršího počítače. To zas ještě před tím celým repasem toho PC na podatelně se s tím původním nějak nechtěl bavit větší disk, který jsem tam zakoupil, aby se na něj vlezla ještě data z ústředny. Z neznámých příčin tam onehdá nechtěl šlapat, ale muselo to v krátké době fungovat, tak jsem se zkrátka nasral a narval tam svůj. Dočasně. Asi na pět let. Šlapalo to. Celá podatelna, spisová služba, konfigurace ústředny a tarifikace, to všechno na mém starém 3 GB disku. Já si zase půjčil ten nový 10 nebo 20 GB, mně doma chodil bez problémů. Ale ten už jsem dávno vrátil a snad i zlikvidoval, přičemž můj disk na podatelně přetrvával. I po shoření a urgentním repasu celého počítače jsem ho tam radši nechal, nebyl už čas ho měnit a přetahovat data jak kočka koťata. Že to se může udělat kdykoliv. Na to je několik i let čas. A že to šlape trochu pomaleji? To se pozná až při náročnější práci, jež ovšem není výsadou běžné náplně na podatelně. A já už ten disk nepotřeboval, co taky s 3 GB diskem dneska, že? A to dokonce nevím, jestli to není ten samý disk, na kterém ve své době závisel i provoz TAT pro Vojenskou Akademii a přidružené útvary v oblasti Brna. Ale tím si nejsem jist, to byl možná ještě nějaký jeho 1,2 GB předchůdce a tenhle pochází asi z mašiny, kterou jsem kupoval na jaře 1998 těsně po propuštění z armády.

Čili - disk už má svý léta za sebou, píská, chrastí mu hlavičky, je přeci jenom pomalejšího provedení. A ten nový mi už leží pečlivě nasyslenej v kanclu několik let, teď je vítaná příležitost s nima zacvičit. Nový je o poznání tišší, o poznání větší, o poznání rychlejší.

Vezmu nový disk, na zkoušku připojím. Začne pískat, vrčet, chrčet, chrastit, odmítne spolupráci. Aha? Že by utrpěl škodu věkem? Si ani nejsem jist, jestli mi tam neležel ladem přes celou tříletou záruku. Naštěstí mám v poličce ještě jeden, prakticky stejný, ani nevím, kde a z jaké obměny a machinace jsem k němu zas přišel. Zkusím ten - to samé. Aha.

Takže - mám dva disky, jeden nový, druhý coby funkční a praxí odzkoušený vypreparovaný z nějaké mašiny. Že by byly oba špatné, to se mi nechce věřit. Ale po pouhém připojení k napájení vydávají hrůzostrašné zvuky a odmítají spolupráci.

Vyměníme napájení, zdroje tu jsou, jak by řekl asociální demokrat Špidla. Disky fungují. Oba. Cpu tam ten za tím účelem rezervovaný nový, překlonuju sakumprásk data, odpojím starý soukromý. Počítač se citelně zrychlil a ztišil. Jenže se ztišil tak o polovinu.

Větráček na chladiči procesoru? Áno.

Mám náhradní? Áno. Sice v bedně s jakýmasi mrtvolama, ale větráček je v pořádku.

No co může na tomhle selhat?

Samozřejmě, ten větráček se má přichytit čtyřma šroubkama. Pasují mi tam ty šroubky? Ne-e.

V pět hodin se nasírám, beru kombinačky, notně deformuju chladič a větráček tam rvu poměrně značným násilím.

Počítač na podatelně funguje. S laserovou tiskárnou, tichý, rychlý, s novým velkým diskem a zánovním zdrojem. Jsem zvědav, jak dlouho.

To jen tak abyste věděli ...

Ťapinka mezitím nelenila, sbalila si saky a paky a odjela si do Plzně, k Ťapoušům a na glgačku se spolužákama z gymplu (s jejíma spolužákama z jejího gymplu).

Čtvrtek, 15.02.2007 ... Věštec II, Bůh a Japonsko ...

Dobře, začínám tomu přicházet na kloub.

Předevčírem jsem si prozpěvoval o slunku a žáru skal, kam psa bys nevyhnal. Včera bylo na únor obzvláště teplo a slunečno.

Včera se jeden známý chlubil novým řidičákem. Po zbytek dne jsem se tedy ustálil na popěvcích z řidičské oblasti, především pak přišla na přetřes zas ta německá kutálka Western Union a jejich famózní hit "Auf der Autobahn":

Auf der Autobahn,
wir sind wieder auf der Autobahn,
der weiße Mittelstreifen glänzt im fahlen Licht.
Der Regen nimmt uns fast die ganze Sicht.

Co se tam tedy, když odhlédnu od té dálnice, děje? Chčije. A co se děje celý den, když vyhlédnu z okna? Ano, bingo, chčije. Velkolepé.

Funguje to? Nefunguje?

Dneska od rána mi zní v hlavě písnička "Třicet vteřin nad Tokiem".

Tokio, Tokio ...

Nečetl jsem náhodou v novinách, že je tam na návštěvě Václav Klaus? Včera nebo předevčírem to tam určitě bylo. Ano, podle prezidentské kanceláře je tam do 17. února. Tak to by vodtam měl honem rychle mazat, si tak říkám, než ho postihne něco moc nepěknýho ...

Stačí pak odpoledne kouknout do zpravodajství Japonsko ... letadlo ... Tokio ... Václav Klaus nám nelétá. Což při stavu vládních aerolinek není až tak nečekaná záležitost, ti jsou tím pověstní, že si z toho i v zahraničí dělaj prdel, viz onehdá například pověstná ne tak docela zamýšlená návštěva Cyrdy Hurvajse Svobody v Mauritánii.

Tak, mám to brát za dostatečně prokázanou záležitost, nebo si mám "Třicet vteřin nad Tokiem" zazpívat ještě jednou a teho Klausa fakt nechat přistát kdesi v bejvalým Mandžusku nebo v Číně nebo kde, aby to bylo přesně podle tehdejšího vzoru plukovníka Doolittlea?

Mimochodem, když už jsem tak u toho tisku, v té prapůvodní zprávě se hovořilo o přijetí Václava Klause císařem Akihitem. Podle protokolu pouze jako zdvořilostní návštěva, protože Klaus je pouhý prezident, kdežto japonský císař je ztělesněním Boha na zemi a Synem nebes. Ne nějakej mrzkej hej počkej politik.

Pokud je takovej japonskej císař v dobrém rozmaru, cizího prezidenta přijme a přátelsky s ním pobeseduje, ovšem běžné pozemské záležitosti nechá nižší šarži, svému premiérovi nebo podobnému poskokovi.

To bych chápal. Když je císař ten Syn nebes.

U všech ostatních.

Ale proč i v případě Václava Klause?

Neříkalo se náhodou jako vtip - jakej je rozdíl mezi Václavem Klausem a Bohem?

... že Bůh si nemyslí, že je Václav Klaus?

Středa, 14.02.2007 ... Slunce, cigára a Thajsko ...

Už vím, jak poručit větru a dešti.

Stačí si dostatečně dlouho (cca jeden předchozí den) prozpěvovat, že: "Slunce pálí jak ďas a za krátkej čas vzdáš hold suché švestce ..."

... a viděli jste to dneska, ne? Chachá.

Přiznávám, že jakkoli jsem nepřítelem her, nechal jsem se zase zviklat k instalaci a laborování se dvěma kousky, co kladly odpor. Šéfová Tasemnice přišla s velmi naléhavou prosbou - koupila vnukovi dvě hry a ony nechtěly fungovat.

Ano, lze uznat, že nejlepší podpůrný prostředek k mému zviklávání je cartridge cigaret.

Ovšem uspěl jsem. Nejsu zas tak blbej. Tak mám aspoň na tejden co kouřit.

Pozvracel se nám Harpagon Spojka z dovolené v Thajsku. Ukrutně sršící nadšením.

Prý prakticky všechno super.

Teplo, památky, moře, kuře, stavení. Usměvaví Thajci a především usměvavé Thajky (to voni maj tak rostlou hubu), proti kterým byl čahounem i Harpi se svými 163 cm v kohoutku. Dále pak na každém rohu asijské bistro, snesitelně dobré pivo, smažení brouci a velmi pohledné prostitutky. Samý lepší věci.

Operativně jsme se slepejšama v hospodě začali zvažovat, že bychom tam příští zimu vypravili větší kontingent.

Marťan hlasoval především pro to pivo. I Spojka by si to zopakoval, neboť teď trpce lituje, že vešel v kontakt se vším jmenovaným, ovšem pouze po ty brouky. Měl to napsat do mailu, já bych mu fotku jeho staré klidně poslal, pokud byl na rozpacích, jaké atrakce ještě okusit. Co se mne týče, klidně bych oželel pivo i brouky.

Snad pouze Ťapinka bude muset makat v ordinaci a budovat si renomé. To už je úděl kapitalistů. Ale co taky ona s broukama a prostitutkama, že? Takové věci ji nezajímají. Pouze budu muset uspořádat kratší sólo dovolenou pro ni. Pracovně mne zatím napadá Křivoklát.

Úterý, 13.02.2007 ... Uživatel Bača ...

Bača má zánovní počítač a nové připojení k internetu. A zároveň problém s jakýmsi obskurním zařízením v zánovním počítači, pročež táže se mne po ICQ na možné řešení. Nemám tady záznam přímo z historie, ale pokusím se o pokud možno přesný přepis:

Egi:
Podle dostupných informací by to měla bejt chyba, která už byla v nové verzi opravená.
Stáhni si novou verzi třeba tady:
http://www.kdesicosi.com/novyprogram.zip
Nejprve kompletně odinstaluj tu starou verzi, když se tě bude ptát, jestli chceš z ní něco zachovat, vnuť mu, že ne a vymlať to komplet.
Restartuj počítač.
Nainstaluj verzi novou, a pokud by zas píčoval, že už něco má, jestli to chceš zachovat, řekni mu že ne a donuť ho k přepsání.

Bača:
A tu původní verzi mám napřed odinstalovat, nebo to přeplácnout přes ni?

Egi:
Kterou část věty: "Nejprve kompletně odinstaluj tu starou verzi ..." jsi přesně nepochopil?

Bača:
Aha, já to nečetl do konce.

Tak. Nečetl to do konce. Tak proč se, kurva, ptá a proč já mu, kurva, vodpovídám, když se to ani pak nenamáhá přečíst? Jsou věci, které prostě nechápu a nechápu.

Jediné štěstí Bača má, že je BFU Level 2, tedy sice stále BFU, ale mnoha lety (praxe, nadávek a násilí) už vycvičený občas připustit vlastní chybu. Standardní BFU by trval na tom, že za to, že on si to nepřečetl, můžu nejlépe já.

Tedy na následnou přímou otázku, kdo z nás dvou je tedy piča, Bača uznal (byť nepříliš ochotně), že on. A ani se dneska nepokoušel argumentovat tím, že "myslel". To jsou pokroky za patnáct let práce s PC.

Že mu nová verze programu nepomohla, to už je jiná část hry. Možná proto, že Bačův zánovní počítač je volaaký šajsdrek.

Pondělí, 12.02.2007 ... Ve špatnou dobu na špatném místě ...

Dostal jsem v práci pojeb.

Rozhodně ne za příchod po půl desáté - do takové míry si mne tam už delší dobu nikdo nevšímá - a už vůbec ne od nadřízené - Tasemnice.

Od občanů, přesněji řečeno od občanek. Dvě ošklivé ženské s harantem.

Jsme totiž naprosto neschopný, kompletně prohnilý, veskrze negativní a zavrženíhodný ouřad, nic na něm není dobrého, počínaje (a to především) personálem a konče výtahem, který má místo tlačítka pro přízemí tlačítko desátého patra, ačkoli budova je pouze pětiposchoďová.

Nezbývá, než souhlasit.

To tlačítko tam opravdu je. Vohnoutům - hejrupákům - od servisní firmy nezbylo jiné s "P" nebo "0", pročež tam namísto původního vadného namontovali čudlítko s nápisem "10" a jedničku přelepili samolepicím štítkem. Ten byl za poslední roky sic několikrát obnovován, avšak jiný neznámý uvědomělý občan skrytou jedničku neustále svévolně obnažuje.

Dotyčné dámy pak patrně nedovedly správně vyhodnotit číselnou řadu (odspodu):

S - 10 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5

Chápu, nakolik je takový šlendrián provozovaný za jejich jistě horentní daňové odvody (jedna v důchodu, druhá na mateřské) mohl rozrušit.

Hlavně v kombinaci s těma nerudnýma úřednicema.

Normální standardní delikvent při návštěvě referátu přestupků, kde byl s velkou pravděpodobností s ním řešen jeho nedávný prohřešek proti občanskému soužití nebo čemu, by ze strany personálu a zainteresovaných byrokratů jistě čekal vlídnější a nadšenější zacházení, nejlépe s chlebíčky a kávou.

Takto mi byly vyčteny všechny uvedené nedostatky, neboť jsem se s oněmi pravděpodobnými pachatelkami octnul ve zdviži čirou náhodou, tak jen preventivně, neboť z mého vzezření (bez bundy, v pantoflích a s papírem v ruce) bylo zcela nepochybné, že patřím k tomu komplotu proti jejich osobám.

Pro příště by si mohly zjistit, kdo je v budově zodpovědný za všechna elektrická zařízení ovládaná více jak dvěma tlačítky a podat na mne s plnou parádou oficiální stížnost, to bych si plným právem zasloužil.

Sobota a neděle, 10.-11.02.2007 ... Víkend, kultůra a sport ...

Neděle ani nestojí za řeč. Omezím se proto pouze na sobotu ...

Bylo nám (prý) třeba jít na mezinárodní výstavu psů, tak hovořila Ťapinka. Bude tam prý i Ťapispolužačka Šavla a v neposlední řadě prej nějací psi. Samý dobrý důvod.

S tímto jsem byl vytažen v sobotu v nekřesťanských deset ráno z postele.

Neb mé vozidlo Všiváček dlí přes noc v servisu, pojedeme prý Ťapinčiným Skrčkem, avšak řídit budu já, poněvadž okolí výstaviště jest pro Ťapinku známé pouze jako bílá skvrna na mapě s lakonickým "hic sunt leones".

Takto si to Ťapinka růžově malovala do doby, než jsme vyšli před dům k autu.

Ono by to bylo i bez problémů klaplo, kdyby měl v tu dobu Skrček všechna kola, tedy všechna kola provozuschopná.

V momentě, kdy auto leží levou přední na zemi, je něco špatně.

I chopil jsem se heveru, klíče na šrouby kol a rezervy a jal se montovat. Při té příležitosti jsem v Ťapím kufru objevil své pracovní rukavice, jež jsem už od podzimu (aha, přezouvání) postrádal. Vida, jak všechno zlé může být k něčemu dobré.

Příčina byla vcelku jasná hned po demontáži kola z osy - alespoň mám ten pocit, že ten vrut do dřeva v té pneumatice z výroby původně nebyl. Ono kdovíjak dlouho s tím už i jezdila, ale teď to na každý pád stálo přímo na tom šroubu zapíchnutým ve vzorku celou noc, tím to muselo ujít na doraz, i kdyby to prostě nechtělo. Co už, namontoval jsem rezervu a v pondělí se s tím staví Ťapinka v pneuservisu, teď ještě, co jí řeknou na ten disk namáčknutej od nějakýho obrubníku? Pro ty, jimž by se zdálo, že pořád píšu o autě v servisu - tohle je JINÉ auto a JINÝ servis než včera.

Ačkoli Ťapinka zastávala názor, že klidně můžem zastavit na placeném parkovišti, že to klidně zaplatíme (rozuměj - že já to klidně zaplatím), tomuto příkře odporovaly dvě hlavní věci - moje nechuť k placení čehokoliv a hlavně fakt, že ta placená parkoviště, která byla v provozu, byla zase pro změnu obsazena.

Chtěl jsem původně nějak romanticky obkroužit a vrátit se do nějaké boční uličky. Což se mi ostatně i povedlo, jenom to obkroužení bylo krapet větší. Nějak jsem si blbě najel a už nebylo moc kde se otáčet. Nakonec se zadařilo, pravda, málo kdo jezdí z Lesné na Výstaviště přes Pisárky a dále Žabovřesky, Masarykovu čtvrt a Žlutý kopec. Zastavil jsem kdesi v uličce nad vozovnou tramvají, což mělo důvod v tom, že především Ťapinka propagovala, že výstava bude s velkou pravděpodobností v pavilonu Z. Jednak už tam byla jakási minulá, na které jsme před několika lety byli, za druhé to dá přece rozum - "Z" jako Zvířata.

No, nedalo.

Výstava byla v pavilonech C a E, abychom takto mohli zjistit, že Hlinky jsou rozkopané opravdu od pivovaru až po vodárnu a všechny brány na té straně mimo provoz. Kurva. Brodit se na mezinárodní výstavu psů přes staveniště bahnem, to taky není sobota podle mého gusta.

Ale zadařilo se i tohle.

Ťapinka už od hlavní brány opakovaně volala Šavle, kde ji lze nalézt? Prý v pavilonu C u šarpejů. Trochu nepříjemné bylo, že v pavilonu C bylo dobrých čtyřicet plemen psů. Jediné, co tam chybělo, byli právě tihle zmuchlanci. Aha, tak znova - to už i Šavle došlo, že je třeba se zamyslet a ne se podívat z okna, co je napsáno na protějším pavilonu. Takže změna - jsou v pavilonu E. Nahoře, u německejch ovčáků. Fajn. Které plemeno nebylo vystavováno v horním patře pavilonu E? Ano, správně, německý ovčák. Třetí telefonát - samozřejmě, šlo o nedorozumění. V Šavlím pojetí "nahoře" neznamená "v horním patře", nýbrž "nikoli ve spodním patře". Aha, takže něco mezi. Skutečně, na čtvrtý telefonát jsme Šavlu s přítelem Zázračným Milanem objevili v prvním poschodí pavilonu E. Bezva.

A proč? Aby se holky mohly dohodnout, že se sejdou na večeři. V pizzerii. Na Lesné !!!

Nechci být přílišným kritikem ženských postupů, ano, ti pséci na té výstavě byli i pěkní, ale jen za svou osobu uvádím, že příště se na čokly podívám radši na internetu a večeři sto metrů od domu jim domluvím jedním telefonátem ze svého telefonu na svoje náklady. Přijde mi to o hodně jednodušší a s méně útrapami.

Vyzvedl jsem si v servisu Všiváčka.

Jak jsem se dozvěděl - na nic nepřišli. Dobili baterii, zašmátrali v drátech a pojistkové skříni (bez nějaké kloudné opravy) a auto startuje. Což ovšem může být stejně dobře tím, že byl někde špatný kontakt, se kterým zaverglovali, jako klidně i tím, že už je zase sucho.

Formálně jsem zaplatil aspoň stovku za dobití, aby mohli zlikvidovat "opravu" v účetním systému.

A už se těším, až naprší.

Pak, až uschne, je docela pravděpodobné, že tam pojedu zas, ne-li opět na laně.

Ale pořád se držím jedné z hypotéz - že to přece jenom bylo tím vypínačem, ale že jsem už těmi pokusy dal baterce tak na prdel, že to pak už prostě nemělo sílu nastartovat. Uvidíme.

Abych nešel domů úplně s prázdnou, koupil jsem tam Ťapince náhradní disk ke kolu, kdyby tam ten namáčknutý nešel vyklepnout.

A vpodvečer jsem se šel odreagovat na hokej, že si zase pohraju s foťákem. Z čehož nebylo nic. Z foťáku, hokej se pochopitelně konal (Kometa vs. Prostějov).

Jen jsem se nějak zdržel a nechytil jsem už pořádné místo. Se na to taky můžu vysrat.

Naopak jsem tam potkal hned u pokladny pana Newa-Keeho, tedy jsme se dali dohromady, ulágrovali se ve třetí řadě a aspoň to měli z první ruky. Možná bylo jenom smutné, že ze sedmi gólů jich bylo šest do odlehlejší a ne tak dobře viditelné branky.

V rámci objektivity dlužno dodat, že ty dvě prostějovské z první třetiny, jakkoli se mohly brněnským fanouškům nelíbit, neměly chybu - v oslabení dokázat (ještě coby hostující) sebrat puk na modré a po úniku přes celé hřiště dát gól, to je solidní umění. Udělat to dvakrát za třetinu, to je na potlesk.

Zato jsme viděli pekelně zblízka ten hlavní - v poslední minutě vítězný gól Komety. Se poved. To maj za to.

Prostějovských fanoušků tam bylo s bídou na dva autobusy, ale v pětiapůltisícové návštěvě nezanikli, zkrátka Prostějov asi vyslal své největší křiklouny.

Z čeho jsem málem spadl ze sedadla (kdyby tedy bylo kam spadnout), bylo to, že v okamžiku, kdy prostějovští spustili své oblíbené: "Brnó, Brnó, bůzerantů plnó ...", odpověděl jim brněnský kotel místo dalších nadávek a invektiv svorně nacvičeným: "Táák jsme teplí, no a cóó, no a cóó, no a cóó-ó-ó?"

Jediné, co doteď nechápu, je vítání soupeře nesouhlasným pískotem už při úvodním příchodu ze šaten. Může mi to někdo vysvětlit? Já měl vždycky za to, že bez nich by to tak nějak jakože nešlo ...

Pátek, 09.02.2007 ... Řidič, ten tvrdej chleba má ...

... aneb ...

"... v případě nouze vlíct auto na tyči a uhejbat, když jedou hasiči." praví se ve staré moudré písni.

Takto jsem děl i Ťapince, neb ona chce býti zdatnou řidičkou, přičemž moje vozidlo Všiváček stále prodělávalo svoji klinickou smrt. Trojúhelník za zadní sklo, vocelový voko do čumáku (chromému autíčku, né Ťapince), lano za tažný zařízení a tradá, ať to sviští ... do AutoĎASu.

Samozřejmě, ještě předtím teoretické školení mužstva - při očekávaném brždění že mi má cvičně prošlápnout brzdovej pedál a tím zamrkat brzdovým světlem, abych se morálně připravil na další brždění bez posilovače brzd. Nesetkalo se s pochopením. Rozjíždět se plynule - teoreticky pochopila, prakticky jak kdy. Uvědomovat si, že má tunovej vehikl přivázanej za prdelí. To Ťapinka chápe moc dobře. A že se má občas podívat, JESTLI tam ten vehikl má. No, doufejme. Pro jistotu jsem jí ještě nakázal pohodit si někam na doslech zapnutou PMR vysílačku.

Počátek byl dobrej, plynulej pomaloučkej rozjezd, Ťapinka zvolna našponovala lano a dál se rozjížděla a hezky a ladně uvedla celou soupravu do pohybu. Při výjezdu na hlavní si vyčkala natolik, až měla jistotu, že s celým molochem se bezpečně vřadí, kam potřebuje.

A tak to šlo dál, až ... až tady pod Lesnou.

Na oné "mnohými" opěvované za 37 MKč "opravené" křižovatce, pochopitelně - jak kurva jinak, červená. Přičemž jsme potřebovali jet rovně ku plaveckýmu stadionu, tedy dle dopravních inžinýrů vlastně odbočit vlevo.

Stojí Ťapinka, stojím i já. Rozsvítí se zelený signál "Volno", Ťapinka zahrabe, zakouří se od gum, odletí pár fragmentů asfaltu. Ťapinka ve Skrčku vystřelí kupředu, lano se napne, ozve se rána a ... a Ťapinka s bílým vocasem a s praporkem mizí v dáli.

Ano, byl to starý typ lana, které má (mělo) dřevěný aretovací kolík. Jenže ten doposud vždycky vydržel. I já pořád tvrdím, že ten Ťapinčin Skrček je na Favorita nadmíru živej, ale to je třeba praktikovat za situace bez vlečeného druhého vozidla. Žádný stesky na blbej dřevěnej kolík se neuznávaj. Spojka, miláčku, spojka. Jemná práce se spojkou.

Nuže nic, s píčováním a za nadšeného troubení ostatních účastníků silničního provozu pohroužil jsem se do kufru, vybral patřičný šroubovák a tím zašprajcoval to lano o smyčku. Mohli jsme pokračovat.

Mohli ...

Kdybych nebyl kokot a nezapomněl si klíče v kapse. Já opravdu nemívám ve zvyku uprostřed odtahu vystupovat z vozidla a odemykat kufr, navíc takový odtah není zas tak běžná záležitost, jak se může zdát pravidelným čtenářům.

Dobře, tak jsem ten kokot. Ale věřte, že když se vám uprostřed křižovatky zamkne volant ...

Nicméně to už Ťapinka zareagovala na klakson, poslušně zastavila a počkala, až si uvedu řízení do provozuschopného stavu.

Pak už jen incident u Židenických kasáren s přískoky vpřed - trochu hbitěji jsme zastavili na dalších světlech, tedy se prověsilo lano. Ťapinka opět opakovaně vyzkoušela, jestli by to fakt nešlo rozjíždět se rychleji? No - nešlo. Rozjela, napnulo se lano, pohodilo mne katapultoidně metr dopředu. Ťapinka se lekla a zastavila. Já zastavil s vočima na předním skle. A nanovo. A pak ještě čtyřikrát. Bnnýýý - pňňňňň. Bnnýýý - pňňňňň. Bnnýýý - pňňňňň.

Ve finále začalo znova pršet. Bohužel přesně v okamžiku, kdy mi vlivem kompletní vyžvejknutosti baterie přestávaly stírat stěrače. Taky dobrota.

Avšak podtrženo a sečteno - do AutoĎASu jsme se dostali, Ťapinka se to od Staré Osady dále i naučila a příště (bude-li, jak ovšem nedoufám, nějaké příště) už by jí to mělo jít o čtyři stupně líp.

Čtvrtek, 08.02.2007 ... Šlusátor ...

Včera mi bylo až trapné zmiňovat, že mi zase nejede Všiváček. Zkrátka jsem ráno přišel (neb jsem o slabé dvě hodinky zaspal, auto by se bývalo bylo hodilo), hrdě usednul za volant, otočil klíčkem ... a ... a nic. Baterie dodává šalinu, startér se taky točí, ale to je zhruba tak všechno. Přičemž pod kapotou dráty vedou vizuálně odněkud někam, nikde nic evidentně nechybí ani nepřebejvá a nádrž jsem tankoval taky plnou. Hmm. Takže jsem jel do práce MěHroDem.

To nemělo smysl o tom ani psát, taková historka pomalu tradiční, nanicovatá, bez pointy.

Už jsem pomalu v duchu zase viděl cestu na laně, jak mne přítel Kraťas tuhle táhnul předloni dvakrát za měsíc do servisu (ku cti automobilky Schade nutno dodat, že pokaždý s jiným porouchaným vehiklem). "Jižíček? Máš čas? A máš lano?" Tak takhle tedy ne.

Závada značně připomínala tu první epizodu s Ťapinčiným Skrčkem. Baterka baterkuje, startér se točí, ale jako by do toho netekla žádná šťáva. To už tu bylo.

Mám (a Ťapinka tehdá též měla) ve vozidle namontovanej tajnej vypínač. To je takovej bazmek, vopravdu vypínač, co přerušuje šlauch vod elektrickýho napájení benzínovýho čerpadla. Jeho kouzlo tkví v tom, že by neměl bejt na první pohled nalezitelnej a případnému lapkovi ztížit zcizení auta. Jenže Ťapince se tenkrát vypínač spálil, čímž se přepnul do polohy "Trvale vypnuto". A už jsem jel s Kraťasem jak kačer na špagátě. Tož tak.

Neboť symptomy byly podobné, zalovil jsem v paměti a opět použil jeden nápad z dílny pana Kraťase - pojal jsem dvě svorky a kus pevnějšího měděnýho drátu, co mi zbyl po konstrukci antény k vysílačce, a vyrobil jsem šlusátor.

To je on - dokonalý univerzální nástroj: ŠLUSÁTOR ...

Dneska, pravda, až odpoledne a na druhý pokus, jsem demontoval tajný vypínač a přiložil šlusátor (tedy spínač přemostil, vyzkratoval čili "šlusnul").

Na první votočení klíčkem motor chytil. Urááááá.

Teď co teď?

Tajnej vypínač v piči ...

Chvíli jsem koketoval s myšlénkou používat šlusátor jako standardní doplněk klíčů, tedy jako imobilizér. Frajersky přijdu, zasunu klíč do spínací skříňky, zalovím kdesi v útrobách palubní desky a na volné konce spínače aplikuju šlusátor ...

No jo, jenomže je to takový trochu komplikovaný, když člověk někam spěchá.

A tak jsem pomocí kleští štípacích odstranil tajný vypínač dočasně trvale, zaplácnul to čokoládou (pro blbé - propojil svorkovnicí) a jsem ... jsem ... jsem zkrátka bez vypínače.

Ale Všiváček jazdí ako šarkán ...

Středa, 07.02.2007 ... FotoDuch ...

Byl jsem zase - tentokrát kolegyni Číči - fotit nemohoucí, nechodící babičku. Ne, to není opakování jako s hokejem, ani si nefotím nemohoucí a nechodící babičky jen tak pro zábavu či jako kuriozitu. Sofistikovanějších kuriozit mám kolem dost a dost.

V principu jde o to, že už poněkolikáté po mně někdo chce zhotovení aktuální dokladové fotky rodinného příslušníka (tedy obvykle rodinné babičky), kterou zase nějaký třeba zhovadilý úřad chce po dotyčném (tu fotku, ne tu babičku). Ouřad si usmyslí, že potřebuje podobenku, co ale s babčou, která stěží šmatlá vo berlách, případně se omezuje rovnou na drandění po kvartýře na kriplkáře? Fotoateliérů je všude jak sraček, samý tyhlencty Polarojdy a kdovíco, jenže nikde jsem neviděl - pravda, taky jsem se extra nedíval - jak se řeší případ, že se tam rodinná babička jednoduše nedobelhá?

Nebo běžnej středně mladej člověk se zlomenou nohou?

A nebo ... dělal jsem fotku svojí máti tuším na pas, ta sice po repasu nohy už chodit může, ale prostě se jí nechce.

Přitom na tom nic není, žádný velký umění. Na stěnu připíchnete nebo přes dveře hodíte jednobarevnej hadr, ne bílej, ne černej, prostě nejlépe bleděmodrý nebo světlezelený prostěradlo. Objekta si nadirigujete před hadr a vyfotíte. Na to vám stačí jakejkoliv digitální kompakt s vestavěným bleskem.

V editóru otevřete snímek, voříznete to na hlavu plus nějaký vokolí. Maximálně rozmáznete to pozadí, aby tam nebyly vidět překlady látky, barevný prostěradla mívaj obvykle v domácnostech poskládaný ve skříni. Samotnej vobličej bejt retušovanej nijak nesmí, přinejhorším popotáhnete kontrast a barvy a spravíte červený voči tak, aby na to nikdo nepřišel. Celý to zmenšíte na 3.5 x 4.5 cm, plácnete čtyři tyhle zmenšeniny na formát 8.9 x 12.7. Jedinej důležitej rozměr je snad milimetr nebo dva nahoře a po stranách a 1.3 cm od kořene nosu po bradu. Má-li (a zhusta má) babička brad několik, vyberete si tu nejviditelnější a nejzřetelnější.

Celý to pošlete do fotolabu - třebas v několika provedeních - a po piči. Za třicet korun má objednavatel 16 fotek ve čtyřech různých variantách. Tedy přesněji vás to stojí třicet korun. Vy si samozřejmě cvičně a jen pro formu přirazíte tu stovku, tu půlkilovku kafe. Aj dvě stovky by s přehledem dali - než se s babčou na vozeyku kodrcat přes půl města trolejbusem.

Což mi připadá, že bych si na to pomalu mohl zařídit živnost. Pokud jsem těma čtyřma nebo pěti exemplářema nevyplácal zásobu fotopotřebných důchodek v Brně. Kolik může bejt takovejch případů na takový město?

Mohl bych si firmu pojmenovat třeba FotoDuch ...

Úterý, 06.02.2007 ... Svlékání žen ...

"Jak si to zas sundáváš tu košilu, copak takhle se sundávají košile?" lká přítulkyně Ťapinka, když si sáhnu rukama za hlavu, uchopím košili za prostředek zádového dílu a v zapnutém stavu - pouze s rozhalenkou na dva knoflíky - si ji v nezměněné podobě přetáhnu přes hlavu (tu košili, né tu Ťapinku).

Ona totiž zastává názor, že je třeba košili sundávat ve stavu rozepnutém rukáv po rukávu, kdežto trička a polokošile (tzn. tričko s límečkem a knoflíkama) se vysvlékají sice přetažením přes hlavu, avšak po uchopení za spodní lem zkříženýma rukama. Pravda, leckdy se u toho některé komponenty (rukáv nebo celé tričko) převrátí naruby, ovšem to lze několika dalšími ležérními pohyby uvést do původního stavu. A netrvá to ani dvakrát tak dlouho.

Rozhodně je z estetického hlediska nepřípustné odkládat svršky mým stylem úchopu za prostředek zad.

Na tom Ťapinka trvá přesně do chvíle, než ladným pohybem vezme polokošili za spodní okraj, přetáhne si ji přes hlavu a ... zarazí si knoflík do nosu.

Pondělí, 05.02.2007 ... Admin míní ...

To je tak, když chce udělat člověk něco jednoduše, přehledně a pochopitelně. Tak, aby to jednodušší, přehlednější a pochopitelnější už nemohlo bejt.

Dám na odloučený pracoviště čtyři nový počítače - tedy dva sakumprásk nový, dva velmi snesitelný reinstalovaný na Windows XP. Nemaj to prozatím zapojený do žádné sítě, čtyři nezávislý stroje.

Jelikož mají též novej systém, čuchám čuchám, že s nima budu mít ještě co do činění. Proto jim tam nenastavím rovnou automatický přihlášení, nýbrž nechám slavnou úvodní přihlašovací obrazovku Windows XP. Tam jsou dva uživatelé - můj "Admin" a jejich univerzální, na všech počítačích shodný a bez hesla - řekněme třeba "Úřednice".

Poučím je, výslovně, že jenom zapnou počítač, přihlásej se jedním kliknutím jako obecná "Úřednice" a mohou začít pracovat.

Domníváte se, že je opravdu normální, aby mi jedna po druhé volaly, dožadovaly se hesla na mého usera "Admin" a tušily v tom před nima zlovolně ukrytou nějakou administrativu?

Víkend, 02.-04.02.2007 ... Rekonvalescence ...

Od pátku polehávám doma a prodělávám ... co já to vlastně prodělávám?

Nemocenská to nejni, nemám neschopenku.

Dovolená taky ne, tu mi Tasemnice odmítla udělit, ať si ju prej strčím do prdele (tu dovolenou, nikoli Tasemnici).

Asi prodělávám rekonvalescenci.

A že se mi i daří.

V pátek jsem si ukousl rekonvalescence nadměrnou část, čímž se mi tak zvedla hladina zdraví nad únosnou mez, že jsem se musel jít v sobotu přibrzdit. A kde brzdit prudkou rekonvalescenci po chřipce a nachlazení? Nejlépe v davu lidí s epidemií nad ledovou plochou. Na hokeji.

Což se mi povedlo. V neděli jsem opět pozalehl a pokračoval v rekonvalescenci dál.

Jo, a ten hokej? Fajn. Kometa vs. Beroun, 5:1, slušná hra. To si člověk rád zaplatí, aby se za něj honili jiní.

Tohle je teda zrovna ten "1", aby Berouňané neřekli.

Čtvrtek, 01.02.2007 ... Choroba ...

Viděl jsem tuhle v komentářích, že jste si zas vystačili sami, aniž bych vám do toho kecal. Tak to má bejt.

V úterý jsem vstal a tak nějak cejtil, že to není dočista vono. Že už bylo i líp. Že by jako počínající chřipka.

A to jsem vstal sám a dobrovolně a před sedmou. Tím pádem jsem i v práci byl včas. Už podruhý letos.

"Nejseš nemocnej?" tázal se taky, celkem oprávněně, Tlustej Vratočuč Gauner.

"Sem. Tak na mně nemluvte, nebo budu mluvit já na vás a budete nemocnej taky. Grrr."

Ještě předtím cestou do práce jsem vykoupil místní lékárnu, pročež jsem se zavřel do kanceláře, chroupal Paralen a Celaskon a nasraně se angažoval jen v naprosto nezbytných výpadech.

Odpoledne jsem se stavil ještě za nedávno znovuobjevenou sestřenicí Jardou a jednou ze skoroneteří M&M, tentokrát pracovně, odvirovat počítač. Taky nevím, jak tohle všichni dělaj. Já neměl virusa v počítaču snad několik let. Mezitím si Jarda ještě odběhla za Ťapinkou do ordinace s kočkou, odevzdat tam další peníze na jiné frontě. Tomu se říká rodinná spolupráce, hehe.

Cestou domů koukám z auta a na semaforu si říkám, hele, to je hezkej čokl, skoro jak ten undergater, co maj ti noví lidi vod nás z baráku. Tak se podívám od vodítka navrch a ... von je ten čokl tentýž čokl a s ním ti noví lidi vod nás z baráku. Tedy jsem udělal ještě dobrej skutek.

Doma jsem si změřil teplotu, krásných 37,8° C, takže je to přece jenom chytnutý vod Ťapinky, přesně tolik měla v sobotu večer ona.

Zalez jsem a spal.

Středa ... hmm, tu si pro jistotu ani nějak moc nepamatuju.

Furt se nacpávám Paralenem a vitamínem C, né, že by to nějak pomáhalo.

Do práce jsem přišel po desáté, v jednu se omluvil a zahnul kramle. Že jako nebudu roznášet bacíly po pracovišťu.

Odpolední teplota navzdory všemu léčení: 37,9.

Leh jsem a spal jsem, dohromady s občasnejma přetržkama asi 21 hodin. To by se mi i líbilo, nebejt mi tak blbě.

Vždycky jsem se jenom vyplazil, dal si cigáro, šlehnul si jitrocelovej sirup a zase padl.

Jenom kdysi večer při posledním měření mi teploměr ukázal 38,7. Taky fajn.

Ráno ve čtvrtek (cca v 11 hodin) jsem si opět změřil teplotu. 35,6 Celestýna. Aha? Považoval jsem to za chybu teploměru, ale ani na druhé měření se nic nezměnilo. Taky zajímavé. Až po kafi a cigaretě se nechal přístroj přemluvit na aspoň 36,1°, což už se dalo považovat nikoli za mrtvolný stav, nýbrž za jakous takous provozní teplotu, čímž jsem mohl opět vyrazit směle na otočku do práce.

Pravda, z otočky bylo nakonec několik hodin.

Stihl jsem si vyslechnout od sextretářky Číči, že budu muset (stejně jako ostatní) chtě nechtě alespoň po tři měsíce vyplňovat výkaz docházky (byť s částečně nahodilými hodnotami) kvůli čemusi, co jsem tak úplně nepochopil. Aby se z těch hodnot spočítalo cosi jiného pro něco úplně odlišného. Ještě se nad tím zamyslím.

Dále jsem podepsal jakýsi nový "Pracovní řád", kde jsem se zavázal mimo jiné ke "slušnému chování", jež však není nikde v příloze nijak blíže specifikováno. Domnívám se, že když neříkám "kurva" a "do piči" před občany, lze to považovat za chování dostatečně slušné.

Uvedl jsem do života novou verzi mzdového programu.

A trochu zase hrábnul do systému sociálních dávek, čímž se mi podařil historický úspěch - prvnímu místnímu asociálovi vyplatit 400,- Kč. Tedy vygenerovat příkaz k platbě. Bankovní systém příkaz k platbě akceptoval a připravil ke zpracování. Že Finanční Odpor pyskuje, neb nový systém nepočítá s jejich byrokratickými zvyklostmi a netiskne k tomu průvodku o třech kopiích s místem na čtyři podpisy a dvě razítka, to už nějak není moje starost.

Sdělil jsem šéfové Tasemnici, že tímto moje úloha pro tento týden končí, na zítřek si beru dovolenou a jdu se domarodit. Na to mi opáčila, jestli jsem nespad z jahody? Že beztak su tam poslední dobou jaksi furt a ať z toho nedělám dramata, kvůli pátku se to nezblázní, ať jednoduše zůstanu doma a basta. I bez dovolené. Milé. Pro jistotu jsem přikejv a vycouval, neboť o těch výkazech docházky už byla dneska jednou řeč a mohlo by se moc lehce přijít na to, že svůj OdprD.xls už přes rok a půl důsledně sabotuju.

Jen chci vidět, jak se bude Tasemnice zase tvářit, až si nechá od mzdové účetní Hejkala jednou vyjet přehled dovolených a zjistí, že mám spolu s tou loňskou nevybranou nárok na úhrnem dva měsíce. To zas bude keců.

"Zejtra seš tady?" ptala se ještě na rozloučenou Radunka z Asociálního Odporu. Vždycky se takhle ptá. Ačkoli ví, že kdykoli se takhle zeptá, vždy tam následující den jsem.

"Ne."

"To je dobře ... Co? Ne?"

"Ne."

"Jak - ne?"

"No - ne."

Dlouho jsem neviděl takhle vyvalenej výraz. Když tak přemejšlím nad tou dovolenou, budu jim to chtě nechtě muset dělat častěji.