Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Březen 2010

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Středa, 31.03.2010 ... Ne, to fakt takdle nepude ...

Závěrečná porada v hospodě ... nebo spíš ne ani tak porada, jako schůzka. Co kdyby nás ještě něco napadlo. S Canem i Petrem.

Pro jistotu ještě dvakrát opakuji svoji vizi potkávacího modelu. Posléze odchází Cane.

"No, snad aspoň ty to chápeš," dím k Petrovi.

"Jasně, ty tam budeš o den dřív, ale v jiným městě. My přiletíme až v neděli ... a máme teda za tebou vyrazit do toho druhýho města?"

Kurva, já se na to letiště musím dostat, jinak se s inžinýrama nikdy nemáme nejmenší šanci už v životě potkat.


Vodkaz nafurt

Úterý, 30.03.2010 ... Divný individua ...

Ráno cestou na Magorát jsem na chvíli zaparkoval ve Vlhké. Ulici, volové.

Na štokrdleti tam seděla stará Cikánka tak šikovně, že jsem ji nemoh minout.

Pochopitelně, že se dala do somrování - prý "pánko najdrachší", že potřebuje peníze na jídlo, že se za mne bude modlit a Bůh mne bude chránit. A že mi taky po dobu mojí nepřítomnosti pohlídá auto. Zkusil jsem formálně odporovat, že Bůh se na mne vysere, když budu mít takového přímluvce a orodéra. Ale nějak jsem o tom nebyl vnitřně přesvědčen. Já nevím, asi mi měkne mozek, ale byl jsem jaksi tak v dobrém rozmaru za poslední dobu, že jsem jí dvacku dal (no, popravdě, chtěl jsem jí původně dát deset, ale v tu ránu vypadala, jak kdyby ji vytáh z pětilitrovky vokurek).

Spořádaně fakt obejdovala (přes hodinu) ulicí a při návratu mi hlásila, že auto mám támhle - tedy tam, kde jsem ho zaparkoval. Neuvěřitelné.

Přičemž se usmívala všema dvěma zuby.

Asi jsem udělal ten dobrej skutek nebo co.


Při večerním venčení se k nám přidala čubka boxerka. Mladá. Dovádivá.

Anďák asi taky stárne, ani ji nechtěl hned vošukat. Jé, kde jsou ty doby, kdy mu půlka Lesné pro jeho věčný apetýt přezdívala Šukin? Ba naopak, že chce vošukat vypadala spíš ta boxérka.

Mášena nic, to je nerudná baba, ta si tiše brblala pod fousy, ale čubka boxérka se chvíli kočkovala s Anďákem, jak vodítko dovolilo, šermovali se packama, prostě dva potkaní psi (myšleno setkavší se, ne šmrncnutí potkánem).

Pak teda povídám:

"Tak už dobrý, di už za paničkou, mazej," a ukazuju rukou k paničce pod lampou.

Panička stojí pod lampou, připitoměle se usmívá a povídá čoklovi mužským hlasem: "So, Daisy, komm. Komm, aber jetzt."

Tak nevím. Buď to byla fakt panička s mužským hlasem, nebo páneček vypadající jako panička. Každopádně Helmut. Nebo měl/a čokla z Dojčlandu a nedokázal/a ho přeučit na češtinu. To jsou takoví votrlí pséci a neschopní/é páníčci/ky.

Jak v té historce, jak ti pohraničníci na Slovensku dostali za starého zcepenělého náhradou nového služebního psa a bylo jim divný, že má bejt vycvičenej, ale čumí, jak kdyby ničemu nerozuměl. Až se dopátrali toho, že ho vlastně cvičil maďarskej psovod. Pročež pak veleli psovi maďarsky podle papírku.

Ale holt na Lesné se občas taky potkaj divný tydlencty individua.



Paní Cigoška se za mne modlí a hlídá mi auto (či možná všechna v ulici, podle toho, kolik řidičů se jí podařilo zkasírovat). Ach jo. To jsou mi věci.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 29.03.2010 ... Buzola ...

Už několik lidí nezávisle na sobě na webu radilo, že z mediny v arabském městě je za určitých okolností nejjednodušší dostat se prostě s pomocí kompasu. Může se taky stát, že slunko nevidíte, třikrát vlezete do uličky, která za třemi rohy končí, dvakrát se vrátíte, touhle odbočkou jste určitě nepřišli ... Zkrátka podle kompasu určíte hlavní směr a toho se držíte.

Upřímně - nevím. Já byl zatím jenom v tom Tangeru a tam to bylo docela jednoduchý - furt dolů s kopca. Až to nešlo dolů, byli jste dole. Před sebou vodu. Tak doprava a vylezli jste u přístavu. Na tom nebylo co zkazit. Ale nějak jsem se prostě nahlodal ...

Svýho času jsem nosil na čundrech i malej kompas. Nepamatuju, že bych ho kdy kloudně použil. Prostě jdu podle nosu - a zpravidla dojdu tam, kam potřebuju, a to ještě nikterak velkou oklikou. Ne, nemají pravdu zlí jazykové. I v tom Malborku ta cesta v mapě byla, což mi bylo zbytkem výpravy odsouhlaseno. Že se potom ztratila a rozplizla v milionu traktorových odboček, za to já už nemůžu. I tehdy jsem ukázal na horizont a pravil, že se domnívám, že tam ta nejasná skvrna na obzoru je vesnice, do které chceme. A byla to ona (ač jsem se na to pro jistotu přeptal té babky, která byla stejně tak překvapena, jako když z toho samého pole onehdá přišel Wehrmacht).

Jako starší a výdělečně činný jsem si na jakousi výpravu pořídil i buzolu. Ještě několikrát jsem ji pak s sebou měl. Opět si nejsem vědom, že bych s ní někdy pořádně určoval cestu. Možná jednou? Dvakrát? Asi ani to ne. Spíš tak pro jistotu. Kdyby něco, mám buzolu. Nakonec jsem rezignoval a buzola zapadla někam na dno jedné z krabic s mapami.

Při stěhování jsem ji našel. Zcela jasně si vzpomínám, jak jsem byl rád, že ji zase mám. Vážně - takový to: jé, hele, moje buzola. To je dobře, tu si zase někdy někam vezmu (i s tím vědomím, že mi bude ale lautr na hovno). Opravdu jsem z toho měl radost.

No, a buzola už je zase v piči.

Ach jo.

Zašel jsem cestou na oběd do armyšopu a zakoupil si za stovku buzolu další. Takže buzolu ve finále mám. Vím kde. Do Maroka si ji, zblblý propagandou, vezmu. Pokud ji nezapomenu. Ačkoli zas nevím proč. Ale asi pro ten pocit. Effendi vélká tůrist, effendi mít buzola.

Vlastně mám tím pádem buzoly dvě. Dokud tuhle někde nezaložím. Pak nebudu mít dvě. Nebo budu nemít dvě. Ne, a třetí si fakt kupovat snad už nepůjdu ...


Zašel jsem ku holičce (takové pohlavní) kdesi na Grohové, už jsem tam párkrát byl, je to tam o něco lepší s parkováním než Svoboďák, cesta nevede kolem tolika antikvariátů. Už jsem zas vypadal jak Usama s fusama. Nechal jsem si tedy rázně přistřihnout vlasy i vousy.

Ano, splynout s místním obyvatelstvem je pro cestovatele věc pěkná, ale taková přepážka "EU only" na letišťu při návratu má taky cosi do sebe. Minule jsem se vetřel k tomu karabiníkovi a s brbláním "Jak - dyškriminácija? Šengen, strýcu, Šengen" jsem se nechal odbavit mezi Makaróny.

Nerad bych tedy byl zatříděn zpět ke dvěma pomalým přepážkám mezi Marokány.


Cestou od holičky jsem se zastavil na ulici (Gorkého), chvílu šátral v klokanovi a vytáhnul buzolu. Provedeme experiment.

Změřil jsem azimut ulice. Něco mezi 275 a 280 stupni. Takovejch 276 nebo 277 nejspíš. Proč ty levný dreky nemaj střední rysku a číselník na přímo na kraji toho motáku, to nechápu. Pracovat se s tím dá a na účely trefení odněkud někam to stačí. U na stupeň přesné hodnoty se člověk akorát trochu vztekne, funguje to samozřejmě taky.

Doma jsem udělal snímek z online mapy a v grafickém editoru odměřil úhel - 83°. Jo, takže to fakt sedí (měřil jsem samozřejmě ten nižší úhel, jako bych bejval stál čelem na druhou stranu, že mne to taky nenapadlo).

Buzola funguje.

U Ťapinky geokačeny jsem sklidil opět sérii obdivných pohledů a prohlášení: "Hmm, fffmmm, tak v tomhle já bych se teda nevyznala."

Pche. To je mládež. GéPéeSky, pičoviny a bigbít. Jako malí parchanti jsme s tím běhali azimuťáky ...


Několikrát jsem minulý týden Caneovi opakoval scénář setkání v Maroku. Já budu o den dřív v Tangeru, projedu se vláčkem čmouďáčkem do Fézu. Tam je buď počkám přímo na letišťu při jejich příletu po jedné odpoledne (pro sichr), nebo, pokud bych to nestihl, potkáme se před vchodem tamějšího hlavního vlakového nádraží - sraz v každou celou lichou hodinu. Se může stát, že se zatoulám nebo něco.

Dneska:

"Tak snad se stihnu dostat za váma na to letiště. Kdyby ne, pamatuj si ten autobus číslo 16, ten vám jede přímo k tomu nádraží."

"To asi ani nemusíš, však se potkáme na tom nádraží."

"Každopádně to zkusím, ale jak říkáš - kdyžtak na nádraží. Víš kdy a kde?"

"No na nádraží, pod hodinama. Ve dvě."

"Cane, ve dvě to nemáte šanci stihnout."

"Dobře, tak o půl třetí. Pod hodinama."

"Cane, co konkrétně bylo nepochopitelného na formulaci: 'V každou celou lichou hodinu před hlavním vchodem'?"

Arciinžinýr. Já už to vidím fakt zas v živejch barvách.

No co, aspoň budu mít buzolu.


Vodkaz nafurt

Neděle, 28.03.2010


Kamil Brabenec a Radek Bělohlav ... aneb ...
HC Kometa Brno vs. HC GEUS Okna Kladno - 5:4sn
Více foto zde ...


Ale hlavně: Sasu Hovimu byla managementem představena a nabídnuta nová smlouva na příští sezónu.
Sasu Hovi podepsal !!!

Vodkaz nafurt

Sobota, 27.03.2010 ... Stromolez ...

Byl jsem opět vytažen Ťapinkou na odlov několika geopíčovin v Bílovicích nad Svitavou. Tentokrát nikoli coby kupříkladu radista, nýbrž jakožto "geokibic - stromový vysazovač". Tím nemyslím pobíhání po pasece se špichovákem a sazeničkama, ale s vysazováním ženy-geokačeny na strom.

Jedna z finálových geopíčovin měla být umístěna na stromě, ve výšce nějakých pěti nebo šesti metrů? Tak nějak. Že Ťapinku vysadím do první rozsedliny, kam by se blbě drápala (jak už poznamenávali předchozí lovčí), ona si k ní vyleze.

No ... myšlénka dobrá. Udělal jsem stoličku, nechal Ťapinku postavit se mi na ramena, na chvíli i na hlavu, načež se ještě chvíli drápala vzhůru a záhy byla v první vidlici. Kde taky skončila. Neboť má krátké ručičky, krátké nožičky, chabé silečky a závratě. Chytla právě onu závrať, díky slabým okončetinám chytla Elvise, měl jsem co dělat, abych ji dostal dolů bezpečně a v jednom kuse, poněvadž dole být chtěla, ale cesta dolů ji značně děsila.

Takže jinak.

Nejdřív pejsek pověsil kočičku, pak kočička slezla a pověsila pejska.

Přichýlili jsme ještě jakousi štěbetající georodinku, která se "nenápadně" potloukala opodál a prolézala střídavě soukromé pozemky stavební firmy a jakéhosi kovošrotu, neb měli asi špatné koordináty. I tak jsem byl za lezce delegován já.

Ťapince dlužno k dobru připočíst, že zase natolik je dlouholetým soužitím a dlouhoměsíčním kačeřením zocelená, že jsem se po ní mohl do té první rozsedliny vyškrábat, aniž by se podlomila, či aniž bych ji zašlapal do země. A odtam už to bylo tak ještě jednou na moji vejšku, pak kousek nahoru a natáhnout ruce.

Hodil jsem jim krabku dolů, oni se tam všichni zapsali, já poposlezl, tatínek štěbetající rodinky (užívající geokačerskou přezdívku Sandokan) mi piksličku vyhodil zpátky, já povylez, prdnul ji curyk do úkrytu a slez jsem a seskočil dolů. Celé.

"To jsem taky celejch deset let nevěděla, že umíš lozit po stromech," pravila mírně obdivně Ťapinka.

No, nevěděla, nevěděla, hmm ...

"Žes mi to totiž nikdy neřek. Ani jsem tě neviděla ..."

Zkrátka a dobře jsem za posledních deset let neměl potřebu ani důvod lozit na strom. Proč bych to jako taky dělal, ne? Jenom tak se seberu a polezu na strom, abych se poholedbal před přítulkyní a pozdější manžetkou? Nebo pravda, za svých mladých let jsem samyc dokázal oblbovat ledajakýma kecama, ale že bych si přisedl v kavárně a začal rvát svlečně do hlavy: "Víte, já umím totiž vylézt na strom ..."?

Ano, jsem zkrátka hrdina čili hero, jak praví latiník, jenž i na strom vyleze (ten hrdina čili hero, nikoli latiník).


Cestou zpátky jsme ještě na kraji Bílovic navštívili tam bydlícího kapelníka Davyho od Kaskadérů.

Pravda, byl jsem líný a nevzal jsem si telefon. No co? Však zkusíme zazvonit, buď doma budou, nebo doma nebudou. Co už?

Zkusili jsme. Doma byli. Leč nekomunikovali. Zvonek vesele bimbal v předsíni, ovšem uzavřený, aby od pochrupkávání nerušil malého čerstvého vodlitka. Otevřeným střešním oknem se linul zvuk rádia nebo televize. Psék Romanka štěkal za plotem. Což bylo tak vše.

Ťapinka s sebou měla telefonní přístroje dva, nikoli však telefonní číslo. Davy je sice její klient a Romulka její pacientka, ale zpravidla felčar nemá ve zvyku obvolávat pacoše, oni si zavolaj sami, až něco chcou. Avšak - moderní doba ...!!

Už na odchodu mne napadlo: Ťapinka má internetové připojení v telefonu. Na internetu lze s mírnýma obtížema najít stránku kapely. Na stránkách kapely je kontakt na kapelníka-managera. A to je právě Davy, že?

Číslo opsat do druhého přístroje a zavolat. Tramtadadá ... na druhý pokus se i zdařilo, hned, jakmile Davy vylezl ze sprchy.

Tedy jsme jim ještě vypili zásobu kávy a vyžrali pišingr. Tak to má byť.



Stejně mám celý život pocit, když kouknu na ten potok v Bílovicách, že ten Standa Kostka musel jet v nějakejch psychotropních svinstvech.

Vodkaz nafurt

Pátek, 26.03.2010

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 25.03.2010 ... Hovno šaman, Ježíš ...

Drahá Dráha z podatelny mne haltuje na chodbě v okamžiku, kdy jsem nebyl dostatečně hbitý a nestihl se rychle ukrýt. Prý jí počítač vydává nepřiměřeně rušivé vrčivé zvuky.

Vztáhnul a přiložil jsem na něj ruku.

A bylo vyřešeno.

Prd, že šaman, Ježíš jsem. Ne nadarmo mi tak říkali u EFXka neblahé paměti.

No vopravdu, nekecám, stačilo na ten křáp ruku položit, ne do toho mrdnout pěstí. Jak jsem ostatně kdysi konsternoval kolegyni Mírku, která plakala, že už dva měsíce nemůže v pracovně vydržet díky hučícímu ventilátorku. To si vzpomněla taky brzo, že? Tak jsem prostě patřičnou silou do patřičného místa pod patřičným úhlem vysadil počítači granát, přičemž tento zmlknul a pracoval ve vší tichosti od té chvíle až do konce své životnosti. (Pro úplnost - což se počítalo v řádu měsíců, ne-li let, volové, ne že by to bylo pár následujících minut.)

Zkrátka Drahé Dráze se počítač stojící na koberci dostal do nějaké té čtvrtmilimetrové mezipolohy, že mu rotací větráčků rezonovala nějaká ta stěna, záslepka či jaký bazmek. A fakt stačilo na to šáhnout. Pokud se to nebude opakovat, lze směle považovat za vyřešené.


Přišla mi poštou nová baterie do Ťapinčina Slíďáka.

Ta baterie, jak mi ji za 2200 Kč nedokázali v AlfaCompu sehnat za dva měsíce. Nebo jak by mi ji dodali během čtrnácti dnů přímo od dovozce, za 2300.

Pročež jsem se nasral, objednal ji na eBayi za nějakých necelých devět kil a stihla mi z Nevady dorazit za týden.

Čeští obchodníci jsou monstrkokoti.


Vodkaz nafurt

Středa, 24.03.2010 ... Vyteklý velkopapírník ...

"Nefunguje mi systém XY, nezobrazuje se mi ani ten disk Fň." Jaruš.

"A zkusila jste to vypnout a zapnout?"

"To mi nikdo neřekl."

"Cože? Chcete říct, že jsem vám to za celejch deset let neřekl? Že první věc je vystoupit a nastoupit a teprve, když to pořád nejede, pak mi teprv bečet na rameni, pak teprv pište, volejte, faxujte?"

"To řekl. Ale dneska neřekl."

Některý věci holt nevysvětlíš. Ještě jsem viděl, jak se chápe myši a naklikává 'Restartovat', už jsem o ní pak neslyšel. Nesmírně šikovná.


Ťapinka neváhá po příchodu domů zapnout počítač, aby mne mohla po ICQ informovat o dvou zásadních věcech: Jandejsovi nám prokapávají do koupelny, jak je jejich dobrým každoročním zvykem, za druhé opět ztratila z auta přední SPZ. Čili samé takové zásadní informace, jež jsou mi v dané chvíli platné jak praseti rifle.

"A co kdybys na ty Jandejsovy zašla zazvonit?"

"Aha."

Pár minut pauza.

"Nejsou doma. Špatný, tuze špatný."

"Šmarjá, dyť velkopapírník Dandejs Jandejs má krámek na rohu ulice, paní Stará Jandovka velkogalanterii v byvší kočárkárně o dva vchody ještě blíž."

"Aha."

K SPZ jsem jí poradil konkrétní policajtárnu, kde má ztrátu hlásit. S tím, že nikoli, já tam opravdu, ale opravdu dneska nepůjdu. Já mám doposud na každém autě jednu značku, zhola stačí, když jsem tam kvůli Ťapince byl už jednou. Inu zkrátka zkrátí čas hledání geopíčovin a půjde si to tam nahlásit sama, jako každý bělošský heteroxesuální motorista.


Vodkaz nafurt

Úterý, 23.03.2010 ... Bombardování Egiho dědka ...

Čtu si knihu o Hitlerjugend. A ne, fakt si nepřipadám jak nějakej ten síghajl, ani když u toho nosím bundu kamuflážního vzoru Wehrmachtu, ba dokonce ani za chmurnějšího počasí, když k tomu přiberu kanady. Chmurnější počasí ostatně teď není, kanady jsou taky poctivý AČR vz. 90. A knihu mám v malé polní vz. 60 od ČSLA. Tak.

Vůbec se mi teď dostala taková kolekce do ruk - za poslední tak půlrok mám zhltnutou vzpomínku malýho židovskýho kluka adoptovanýho SS, britskou výsadkovou operaci Bruneval ve Francii, jednoho americkýho výsadkáře od 101. výsadkové, teď jsem nedávno dorazil vzpomínky ukrajinského partyzána v Bělorusku, no a teď ten Hitlerjugenďák. Možná byl dokonce kamarád Papa Ratziho.

Dneska jsem s tím začal, do stránky tak 65 se nic extra neděje, píše se rok 1940, až na přepadení Holandska vcelku nuda v Porúří. Parchantíci skotačej v rámci Jungvolku (obdoba komunistických Jisker), za městečkem zakopaná protiletadlová baterie, největší válečnou událostí je sestřelenej bombardér spadlej na město a jedni vybombardovaní sousedi zasažení místo železniční trati. Až o nějakých dvacet stránek dál dostane taky svůj příděl malá potravinářská továrnička v jejich ulici.

Ale tak nějak jsem si vzpomněl díky tomu na svýho dědka, jak byl za války taky bombardovanej.

Nepamatuju si to přesně, dědek je bohužel už nebožtík, stejně jako bábička a tatík. Z pamětníků zbejvá akorát stréc Pavel, toho jsem zaplaťpánbůh takovejch patnáct let neviděl. Střízlivýho jsem ho neviděl ani nepamatuju (a to mám obvykle sakra dobrou paměť), z toho bych kloudnou informaci taky nedostal. Ale co si tak vybavuju ...

Dědek byl kapitalista, v Ivanovicách na Hané měl takovou malou textilku (dnes OP Prostějov), kde pro něj několik málo (snad dvacet?) dělnic šilo košile. Teda né jako přímo pro něj, co by dělal s tolika košilama, že jo, ale jako pro jeho vykořisťovatelské pudy. On košile prodal, dělnicím dal jenom plat a o zbytek se s nikým nechtěl dělit, což mu následně soudruzi v TNP museli pár let vysvětlovat, že takdle je to jako špatně.

Ale za tej války ...

Nevím, co to bylo za nálet, jestli odbočka nějaké větší akce, nebo sólovka jednoho bombardéru třeba. Ani vlastně si nepamatuju, z které strany, mám pocit, že o Američanech šla řeč, ale stejně tak to mohli bejt Rusáci. Fakt netuším. Prostě někteří ze spojenců se domákli, že v téhle prdeli kdesi na Hané je malej závod, kterej přímo či nepřímo produkuje nějaký výrobky pro Říši. Paničky až od Vyškova si tam kupují sukně, z čehož místní fabrikant odvádí daně Hitlerovi. Strategický objekt. Přinejmenším v části dědkových nemovitostí byli ukvartýrovaní Skopčáci, to je fakt. Ale ti se taky zabydleli, kdekoli byl volnej flek (případně si ho rovnou zjednali), o ty při náletech zpravidla nešlo, nebylo-li to nějaké důležité velení. Což v Ivanovicích na Hané, při vší úctě, u dědka nebydlelo. Šlo o ten tovární objekt zkrátka.

Pročež se jeden z bombardérů snesl nad Ivanovice na Hané, vyhledal jedinou plochou střechu v městečku a - jak by se řeklo dneska - chirurgicky přesným řezem ji jedinou pumou zasáhl. Přímý zásah.

A tak dědek přišel o svoji stodolu.

Buržoust mazanej měl totiž továrničku ukrytou v běžné budově se střechou lomenou taškovou, aby se mu pod sněhem neprovalila do pláten a dělnicím nekapalo za deště na karbid.

Což je vpodstatě celá historka o bombardování Ivanovic a o tom, kterak dědek o stodolu přišel. Alespoň dle toho, co si pamatuju.



Konečně jsem letos na ulici natrapíroval sněženky, jenomže než jsem se otočil o dva vchody vedle doma pro pořádnej foťák, zalezlo mi slunko.
Pročež je výsledek poměrně žalostný.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 22.03.2010

Vodkaz nafurt

Neděle, 21.03.2010

Vodkaz nafurt

Sobota, 20.03.2010 ... Březen, do koupelny vlezem ...

Včera před hokejem jsem se při jakési pojížďce zastavil na Mendláku ve fotopotřebách, neb jsem byl shnilej harcovat se do centra k Jakubovi. Povídám temu mládežníkovi:

"Potřebuju fotopapíry, vosumnást na štyriadvacet."

"A pro jakej typ tiskárny?"

Lisknout po celé hubě. Nicméně až jsem mu přeslabikoval, že chci fo-to-pa-pí-ry, nikoli papíry pro tisk fotografií, vcelku pochopil a kdesi na dně posledního šuplete ve zcela zadním regálu hned za zaprášenou výstavkou relikvií cosi takového našel.

Tohle byl jenom jednorázovej překlep (ač příště půjdu zas radš k tomu Jakubovi, tam maj lepší výběr a erudované ženské za pultem), ale obecně už dneska spousta především parchantíků považuje fotky na papíře jako jakýsi doochodcovský přežitek, přičemž když jim řeknete, že je to potřeba dělat v temné komoře, že se to máchá v jakejchsi svinstvech chemickejch, film se navíjí do tanku potmě na hajzlu a tak vůbec, jsou z toho úplní mimoni. Jedné kamarádce nižšího ročníku jsem po ICQ napsal, že peru fotky, z čehož byla konsternovaná pro zbytek večera. Prát fotky? Nad její chápání. Proč by někdo vytáhl fotku z tiskárny a dal ji prát? Nedávno v jedné hospodě u kafe mi chlap říkal, že prej: "Vy si fotky sám vyvoláváte? To jako klasicky? Zvětšovák, vývojka a tak? Takovýho člověka jsem neviděl dobrejch dvacet let."

Ke zmírnění dehonestace výše jmenovaných dlužno podotknout, že ani v době základní školy, kdy snímky na papíře byly ještě veskrze běžně k vidění, nechápali například spolužáci, proč s Butrusem a Putňochem chodíme do fotokroužku a trávíme slunečná odpoledne ve fotokomoře, když socialistická společnost dávno vynalezla fotolaby. Inu, tak.

Pročež v době, kdy Ťapinka trajdá kdesi po krabičkách, já trávím převážnou část soboty v koupelně.

Takto jsem dnes experimentálně například ověřil, že levné kinofilmy z HongKongu jsou pro běžné hokuspokusy zcela bez výhrad použitelné.

A kromě běžných malých fotek (než mi v půlce filmu došly 10x15 papíry, neb jsem tak trochu dylina) jsem si z pár starších exemplářů udělal třeba právě zvětšeniny na zeď (abych následně zjistil, že nemám klipy, o jejichž existenci doma jsem byl skálopevně přesvědčen).

No jo, sobota, no.



Kinofilm od pingponga z HongKongu. Cena cca 40,- Kč i s poštovným.


Právě starší záležitost z prvního lednového filmu z darované Leicy (mizerný scan malého pozitivu).

Vodkaz nafurt

Pátek, 19.03.2010 ... Šimi jde koukat na sport ...

Na hockey se mnou tentokráte vyrazil kolega Božský Šimi, jeden z těch (cca třiceti) okolních lidí, co se mne celou sezónu vždycky po zápase ptají: "Tak co včera ta Kometa?" a následuje další škála otázek dle momentálního výsledku - proč prohráli, proč vyhráli, proč nehraje ten, proč hraje onen, jestli se udrží atakdále atakdále. Otepluje se, sezóna končí, i Božský Šimi jde na hokej.

Já mu říkal, že jest vhodné (neb měl lístek na stání na tribunu F) být tam už tak na rozbruslení. Ale to bylo furt cigárko, kafíčko ... já nakonec to rozbruslení taky skrečoval a postával tam s ním, karlovaranů mám celou sbírku portrétek do rozhovorů, ostatně mi psavci vždycky při zápase pošlou KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), koho že to budou chtít na ohlasy. Božský se směle vydal do útrob stadionu patnáct minut před utkáním, aby tam pak stál první třetinu i s Malým Šéfem Šlapadlem (ten dorazil ještě později a jeho přítomnost jsem si z protější strany ověřil jen díky teleobjektivu) kdesi u žbrdlení, než si proklestil cestu na lepší post. Hrdobec.

Nicméně podařilo se nám zlomit prokletí. Měl jsem hustohustou obavu, že po šňůře výher přijde debakl, neboť Šimi doposud fungoval obdobně jako Ťapinka - antimaskot. Snad nikdy v historii neviděl Kometu vyhrát. Ale jak říkám - podařilo se jej sesadit z funkce záporného diváka a Kometa utrpěla vítězství nad energetiky z KarloVarlí 2:1.


Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 18.03.2010 ... Nimra na vizitě ...

Byl jsem se vpodvečer porýpat kolegovi Havlajsovi v počítači domácím. Pěkně dlouho už jsem o něm neslyšel. O počítači, nikoli o Havlajsovi.

Nádherně jsem to měl namyšleno - chvíli šmrdlat myší, pak se córnót eště někde štatlem a konečně objevit něco úžasňáckého a dofotit ty poslední asi čtyři snímky na hongkongském kinofilmu v Leice.

Člověk míní ...

Volá mi Nimra, právník a vůbec obecně pochybná severočeská existence, že má cestu přes Šalingrad, že by se pozval na kávu. Taková milá návštěva se těžko odmítá, neboť se mu tento návyk snažím vštípit už po několik let - dyž už jedeš přes Brno, šmejde, tak se, kurva, zastav. Tedy si operativně domlouváme sraz U Šušňa. Tam bych se nakonec zastavil tak jak tak na kavku, včera jsem tam zůstal dlužnej za oběd (zapomněl jsem redislokovat stravenky z herberku na stole do šrajtofle). A dneska jsme s Fiškusem měli práci na našem kultůrním zařízení (tím myslím odloučené pracoviště, nikoli hampýz), kde jsme také zašli na oběd. Tedy musím putykáři Petrovi odnést za včerejšek žravenku a kačáky.

Kolega Havlajs stále podle hesla "Přáteli buďme, Egimu za každou kokotinu plaťme" se mi snaží vštípit jakýsi bakšiš, pravda, zcela správně, jen já ho odmítám, neb je uživatel mravný a po mnoho let již nenáročný, pročež minulý týden u nich vyžraný špajz by mi jako odměna mohl stačit. Občas bývám až takto velkorysý. Nakonec přitakám a blahosklonně mu dovoluji koupit mi zítra zedvoje cigarety, abych před víkendem nemusel do trafiky. Ačkoli do trafiky budu muset tak jak tak, jak si pak uvědomuju, neboť jsem dneska nebyl na obědě U Šušňa a tudíž jsem nestihl koupit Reflex. A Reflex se dá koupit ledaskdy a ledaskde, jenomže to by jim v trafice pro mne zůstal odložený, což by se sic nic nestalo, ale udělal bych v tom paním bordel. Vnášení invence je vždycky ke škodě. Léta si je cvičím, které časopejsky mi mají odkládat, tak jim v tom nebudu dělat chaos. Navíc to musím přinést do víkendu, bychom si s Ťapinkou měli co číst na hajzlu.

Tak tedy se přesouvám do báru, kde houstne dým, ku kávě a po chvíli čekání přichází Nimra.

Po chvíli s Nimrou přichází kolega Havlajs a nese mi tři krabičky cigaret. Takhle vypadá uživatel s grácií, a ne, jak vy ostatní, dacani, kterejm můžu eště nejlíp ke svojí práci donýst flašku.

S Nimrou pojímáme nápad a přesouváme se s načatým večerem k nám domů.

Takovej jsem já, jak by řekl pan Groula. Ač veskrze zlidovělý opečbuřtsong od Taxmenů praví, že: "... na právníka vytáh ráži pětačtyřicet," což je asi nejlepší nápad, já kvůli právníkovi honím novou manželku Ťapinku pro čerstvou večeři a nechávám mu podstrojovat šunčičku. Pravda, ona píseň taky dále hovoří cosi o pušce značky Winchester, což mi připomíná, že jsem už dávno tomu již pošilhával po opakovačce typu "winčestrovka" na ráži .38 Special, jenže kde mám furt brát prachy na takový hračky? A nestíhám dofotit jeden kinofilm a na střelnici jsem nebyl ani nepamatuju. Ach jo, to je psí život.

Nicméně jsme pojedli, požvanili, popili další kávu, Nimra poprvé viděl Ťapinku (tedy live), Ťapinka poprvé viděla Nimru a právníka plnotučného (hele, vole, fakt právník v kvádru a s aktovkou). Prý teď v blízké době bude mít Nimra cestu častěji. Se ví, ta šunčička ...


Vodkaz nafurt

Středa, 17.03.2010 ... Tetička baží po hrobě ...

Tak nám ještě ke všemu vyloupili v budově baňku. Normálně přišel loupežník, vytáh pištol, zašermoval pokladní pod knírem, lapl love a šel do prdele.

Zajímavé.

Za rohem od polopolicajtárny.

My se těch televizních kamer nezbavíme. Naštěstí tohle nikoho nenapadlo dávat do souvislosti s bejvalým Velkým Šéfem Kvakinem, nebo alespoň nebyl žádný žurnálista natolik investigativní, aby se podíval na adresu. Přinejmenším ze zločinného spolčení České televize tam byl jiný kamerista (nějaký neznámý, zatímco při proudící kauze Kvakin do mne málem nabořil autem Jura, manžel od ex-kolegyně Mlhuny).

Zkrátka holt adresa poslední dobou exponovaná, hehe.


Píše mi tetička Alena, že prý co s hrobem dědečka a bábičky? Že se o to starala dřív máti, jestli ona není na řadě?

Když jí volám, vysvětluje, že nemyslela "na řadě" jako s údržbou a správou, nýbrž jako s umřením.

Zkrátka právě nyní pojala jasnou vizi, že záhy umře a potřebuje hrob. Do telefonu avšak zní vcelku zdravě, živě a až nezvykle dobře naladěně. Že asi nejlepší by bylo, kdybych na ni smlouvu na pronájem hrobu převedl. Mně je to vcelku jedno, na mne přešly oba hroby (děda s babi a tatík teď s máti), já dorovnal nájem na jakýsi to mocný období dopředu, nechal tam máti vyrejpat jméno. Co je mi po tom, na koho bude psaná smlouva na ten jeden konkrétní od prarodičů? O starost míň. Ba tetička dokonce machruje, že by mi přinejmenším část vynaložené sumy refundovala, jak kdyby měla z čeho a jak kdybych o to asi stál.

Že prostě, vysvětluje mi nadále svoje myšlénky, ona chce ležet v přesně tomhle hrobě. Já jí vysvětluju, ať nemá péči, že ji někde zakopem, když si řekne, že tady, pak tady. A prý kdyby byla smlouva psaná na někoho jiného, než na ni, bylo by to administrativně složitější. Na čemž jí zcela jistě hluboce záleží, když bude mrtvá.

Vysvětlujte staré tetičce něco. Chytila fixní ideu a nedá si to vymluvit.

Ale musím se za ní minimálně zastavit, už jí to taky slibuju přes půl roku, sakra. Hrob sem, hrob tam, ale na kafe si čas musím najít a basta.


Vodkaz nafurt

Úterý, 16.03.2010

Vodkaz nafurt

Pondělí, 15.03.2010 ... Šamanské tance ...

Kolegyň DrDol štká, neb ku nesmírně důležitému jednání jí nefunguje počítač.

Přijde šaman, před technikou poklekne, dvakrát udeří čelem o zem, voilá, výkřik techniky je v provozu.

Jinak řečeno: přijdu já, zkusím. Nic. K počítači zakleknu, pak takřka zalehnu, abych dosáhl až dozadu za roh ke zdroji. Natáhnu se, poprvé mrdnu čelem o zem, vypojím napájecí kabel. Oddechnu. Podruhé se natáhnu, podruhé mrdnu čelem o zem, zapojím napájecí kabel.

Vystoupit, nastoupit ...

Ale objasněte to uživatelkám.


Vodkaz nafurt

Neděle, 14.03.2010


HC Kometa Brno vs. HC GEUS Okna Kladno - 3:1. Více foto zde ...

Vodkaz nafurt

Sobota, 13.03.2010 ... Kulky ze starých mrtvých myší ...

Ťapinka v Plzňu u Ťapoušů, já držím psí hlídku. Pročež s psma vlčím a přizývám si k tomu kumpány rozličné.

Např. v pátek, zcela mimochodem, dal jsem krátkou řeč s HyHinem. Neb pro něj mám kulky. Či pro jeho synka Boríska mám kulky, jež on sbírá. Kulky ze starých mrtvých myší. Co s nimi činí, jest ryze jeho věc. Přičemž piškoti už se prý ostatně ptali, kdy zase přijde na vizitu "strejda Čert". Tak jsme se domluvili naopak - přijdou oni, vyvenčíme šakecy, projdem po lese. Dáme kávičku, čaj a pišingr, předáme Borískovi kulky ze starých mrtvých myší.

Jak řekli, tak udělali. Vodlitci viděli strejdu Čerta, pséky. Vyráchali se v rybníčkách, neb mlátit klackama do ledu při počínající oblevě, to každému harantěti přijde jako nejúžasnější nápad. Na můj přímý dotaz mínil HyHin, Daliborko môj drahý (kurva, kdybyste tak věděli, jak se ta stříška nad "o" blbě dělá), že ano, i my jsme byli takoví idioti. Asi má pravdu. Na ráchání se v polozamrzlém rybníčku se nepamatuji, mně zase přišlo jako geniální počin skákat v hromadách škváry.

Vyprali a usušili jsme doma pséky, usušili děti. Prát se budou až později, ještě je čeká cesta domů, aby to nebyla zbytečná práce.

Prej příště zas. A když je půjdu navštívit na Mikuláša, mám si sundat rohy a říct, že su to já.

Na večerní posezení jsem ještě nalákal z Milenky bejvalého sóseda Vyhlídku. Páč kvůli mrzkému stěhování přece "naše staré kamarády nehodíme do smetí". A nemusím furt trčet já u něho a vyžírat mu sušénky, jen ať se taky jednou došourá on. Asi tři hodiny jsme tady prokdákali, aniž bychom měli něco konkrétního na srdci, krom šelestů. Tak to má byť, kazeň je to hlavni, jak říkal npor. Mazurek v Černých baronech.

(Mimochodem - na dnešek chtěla Verunka Berunka, zda někdo z fotografů nemá čas na taktéž jakási Komeťácká haranťata. Neb jsem už fotil jednu portrétku a na druhou jí půjčil přesně seřízený fotoaparát, přičemž tyto dvě musím ještě zpracovat, poslal jsem jí namísto odpovědi pouze lakonický odkaz na můj oblíbený citát. Řekne víc, než osm řádků v mailu. Z čehož se Verunka Berunka málem vyvrátila. A tak jsem byl v jakémsi takovém rozpoložení, že jsem si po letech celý film pustil.)

Jo, a jediné, nač tedy za celou sobotu nedošlo, byly Borískovy kulky. Prý taky příště. Jak na to ovšem šlápnu a rozbiju si čuňu, povalí to velkým obloukem.



Piškoti nípající do vody. A cákající na sebe. A bahnící se. Taková vycházka je nejlepší antikoncepce.


Mírnění následků výletu. Foto: Daliborko môj drahý.

Vodkaz nafurt

Pátek, 12.03.2010 ... Daniel 5 ...

  1. Král Belšasar vystrojil velikou hostinu svým tisíci hodnostářům a před těmito tisíci pil víno.
  2. Při popíjení vína poručil Belšasar přinést zlaté a stříbrné nádoby, které odnesl Nebúkadnesar, jeho otec, z jeruzalémského chrámu, aby z nich pili král i jeho hodnostáři, jeho ženy i ženiny.
  3. Hned tedy přinesli zlaté nádoby odnesené z chrámu, to je z Božího domu v Jeruzalémě, a pili z nich král i jeho hodnostáři, jeho ženy i ženiny.
  4. Pili víno a chválili bohy zlaté a stříbrné, bronzové, železné, dřevěné a kamenné.
  5. V tu hodinu se ukázaly prsty lidské ruky a něco psaly na omítku zdi královského paláce naproti svícnu. Král viděl zápěstí ruky, která psala.
  6. Tu se barva králova obličeje změnila a myšlenky ho naplnily hrůzou, poklesl v kyčlích a kolena mu tloukla o sebe.
  7. Král mocně zvolal, aby přivedli zaklínače, hvězdopravce a planetáře. Babylónským mudrcům král řekl: „Kdokoli přečte toto písmo a sdělí mi výklad, bude oblečen do purpuru, na krk mu bude dán zlatý řetěz a bude mít v království moc jako třetí po mně.“
  8. Všichni královští mudrci tedy vstoupili, ale nebyli schopni písmo přečíst a oznámit králi výklad.
  9. Král Belšasar byl pln hrůzy a barva jeho obličeje se změnila. I hodnostáři byli zmateni.
  10. Po slovech krále a hodnostářů vešla do domu, kde hodovali, královna a řekla: „Králi, navěky buď živ! Nechť tě tvé myšlenky neplní hrůzou a barva tvého obličeje ať se nemění.
  11. Je ve tvém království muž, v němž je duch svatých bohů. Za dnů tvého otce bylo shledáno, že je osvícený a zběhlý v moudrosti, která je jako moudrost bohů. Král Nebúkadnesar, tvůj otec, ho ustanovil nejvyšším z věštců, zaklínačů, hvězdopravců a planetářů, ano , tvůj otec, králi,
  12. neboť bylo shledáno, že Daniel, jemuž král dal jméno Beltšasar, má mimořádného ducha a poznání a že je zběhlý ve vykládání snů, řešení záhad a vysvětlování věcí nesnadných. Nechť je Daniel nyní zavolán a sdělí výklad.“
  13. Daniel byl hned přiveden ke králi. Král se Daniela otázal: „Ty jsi Daniel z judských přesídlenců, kterého přivedl král, můj otec, z Judska?
  14. Slyšel jsem o tobě, že je v tobě duch bohů a že bylo shledáno, že jsi osvícený a zběhlý v mimořádné moudrosti.
  15. Byli ke mně přivedeni mudrci, zaklínači, aby mi přečetli toto písmo a oznámili mi jeho výklad, ale nejsou schopni výklad té věci sdělit.
  16. O tobě jsem slyšel, že dokážeš podat výklad a vysvětlit nesnadné. Nyní tedy, dokážeš-li to písmo přečíst a výklad mi oznámit, budeš oblečen do purpuru, na krk ti bude dán zlatý řetěz a budeš mít v království moc jako třetí.“
  17. Daniel na to králi odpověděl: „Své dary si ponech a své odměny dej jinému. To písmo však králi přečtu a výklad mu oznámím.
  18. Slyš, králi! Bůh nejvyšší dal Nebúkadnesarovi, tvému otci, království a velikost, slávu a důstojnost.
  19. Pro velikost, kterou mu dal, se před ním třásli všichni lidé různých národností a jazyků a obávali se ho. Koho chtěl, zabil, koho chtěl, nechal žít, koho chtěl, povýšil, koho chtěl, ponížil.
  20. Když se jeho srdce povýšilo a jeho duch se stal náramně zpupný, byl svržen ze svého královského stolce a jeho sláva mu byla odňata.
  21. Byl vyhnán pryč od lidí, jeho srdce se stalo podobné zvířecímu, bydlel s divokými osly, za pokrm mu dávali rostliny jako dobytku a jeho tělo bylo skrápěno nebeskou rosou, dokud nepoznal, že Bůh nejvyšší má moc nad lidským královstvím a že nad ním ustanovuje, koho chce.
  22. Ani ty, jeho synu Belšasare, jsi neponížil své srdce, ačkoli jsi o tom všem věděl,
  23. ale povýšil ses nad Pána nebes. Přinesli před tebe nádoby z jeho domu a pil jsi z nich víno ty i tvoji hodnostáři, tvé ženy i ženiny, a chválil jsi bohy stříbrné a zlaté, bronzové, železné, dřevěné a kamenné, kteří nic nevidí, neslyší ani nevědí. Boha, v jehož rukou je tvůj dech a všechny tvé cesty, jsi však nevelebil.
  24. Proto bylo od něho posláno zápěstí ruky a napsáno toto písmo.
  25. Toto pak je písmo, které bylo napsáno: ‚Mené, mené, tekel ú-parsín ‘.
  26. Toto je výklad těch slov: Mené – Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je.
  27. Tekel – byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký.
  28. Peres – tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům.“
  29. Belšasar hned poručil, aby Daniela oblékli do purpuru, na krk mu dali zlatý řetěz a rozhlásili o něm, že má v království moc jako třetí.
  30. Ještě té noci byl kaldejský král Belšasar zabit.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 11.03.2010

Vodkaz nafurt

Středa, 10.03.2010

Vodkaz nafurt

Úterý, 09.03.2010 ... Ozbrojený vyučený pekař v žoldu města ...

"Pánové, vy tady něco měříte nebo pácháte sebevraždu?" táže se nás zvídavě cizí hlas za zády.

Ale abych zas nezačínal od konce ...

Vypravili jsme se s Fiškusem na čumendu na jeden obdobný ouřad, kde mají jakýsi program pro stavební inžinýry a inžinýry architekty, zkrátka očíhnout, jak jim to tam funguje, jestli bychom podobné řešení nemohli použít a hodit do hajzlu ten hypermoderní bastl z první poloviny devadesátých let.

Shodou okolností tamější hlavní stavebnice jest ta paní, která kdysi dělala externí stavebnici pro ouřad Vystrkov. Ta, co tam jezdila po tom komediantským štýlu (na vědomost se dává, že dnes přijede stavební ouřad) sociálkou, se spisama pod paží. A taky ta samá, která tam šla na záchod a přinesla hada v ruce. Živýho. Teda ještěrku, abych byl úplně přesnej, slepejše (myšleno tu žoužel, né zrakáče postižáka). Nicméně od té doby tvrdím, že na Vystrkově lezou po ouřadě hadi.

Avšak dost možná, že to nebylo až tak Vystrkovem jako takovým. Paní asi takové čarodějnické propriety přitahuje. Hadi. Havrani (mohu zodpovědně prohlásit, že nad jejich ouřadem dnes kroužili). Černou kočku jsme též viděli (akorát pravda, na druhým konci Brna, veskrze zažehlenou do dělící čáry na vozovce, ale bylo to cestou k ní). A ohlodané ptačí pařáty na jejich ouředním dvorku ...

Nepídím se hloub, vím, co čarodějnice dokážou.


A právě cestou zpátky jsem zavelel: "Hele, Fiškus, pauza. Tady je krásnej přejezd, tady si udělám hokuspokus s foťákem."

Já s ním chtěl udělat už hokuspokusů několik za tu cestu, dokonce jsem měl vyhlídnutejch několik objektů. Jen jsem si neuvědomil, že to, co vypadá skvostně v zapadajícím slunci (když jsem tam byl loni naposled) a jistě by se vyjímalo i na černobílém filmu, za ranního slunka v zádech má zcela jiný výhled. Jo, ta socha by byla fajn (Jenda Nepomuckej nebo nějakej takovej pikolík), ale nasvícená zezadu vypadá jako Svatej Negr.

Tak aspoň glajze. Nikterak originální studii sbíhajících se kolejí, šroubů, pražců a bordelu mezi tím vším jsem si chtěl otestovat na Leice. Tam je zas světlo takový ošidný, že bych sáhl radš po expozimetru nebo si to zkalibroval digiťákem. Rozhod jsem se pro to druhé. Eště Fiškusovi povídám:

"Hele, čum, žádná pinda líná tady nejezdí, ale dávej bacha, esli nejde ňákej ajznboňák."

Shejbnu se ke koleji, přiložím aparát, asi dvakrát cvaknu. Za náma slyším zabrždění auta a pak tu původní otázku.

"Pánové, vy tady něco měříte nebo pácháte sebevraždu?" Polopolicajt. Ozbrojená pěst Magorátu.

"Fotografujeme." Vysvětlovat mu, že zatím měříme, že měříme světlo, navážno budeme fotografovat až za minutu, to by mohlo být složité. Co kdyby chtěl vidět ten metr na to měření.

"Ale tady jezdí vlaky." Hmm, kdo by to čekal, na kolejích ...

"Ano, však si na ně dáme pozor."

"Ale ony tady jezdí sedmdesátkou," považte, "to není žádná sranda."

"My si taky neděláme srandu. Ale i takovej vlak jedoucí sedmdesátkou slyšíme. Vidíme. Přejezd taky začne zvonit."

"Takový už jsem viděl. Dva. Na nádraží. Namáznutý na nárazníku. Přejezd nezvonil." Na ty přejezdy dneska taky není spolehnutí.

"Dobrá, díky, dáme si pozor."

"Ale tady jezdí vlaky. Sedmdesátkou ..."

A cyklus se začal opakovat obohacený o to, že tam nemůžeme bejt, že máme odejít. Mít na něj nervy, dalo by se to udělat i tak, že by si za jeho kolovrátkování člověk v klidu dohrál a pápá odešel. Jenže on byl takový ten otrapa, co mu nestačí, když může žvanit a posluchač jen občas zamručí, on vyžadoval pozornost. Jinými slovy - rušil. Jak mu vysvětlit, že když vidím 400 metrů na jednu stranu a hrubo přes kilometr na druhou, že mne opravdu vlak ženoucí se závratnou sedmdesátkou (ačkoli to musí být nějaký ČD Šikanzen, neboť rychlíky jezdí 50 km/h, tedy alespoň to, čemu ČD drze "rychlík" říkají) s velkou pravděpodobností ani pramálo neohrozí? Začít mu to tam počítat? Původní profesí zedníkovi? Nebo automechanikovi? Zbytečné.

Co já se s pochopem budu handrkovat? Ani se mi do toho nechtělo. Zkrátka jsem cosi zamručel, pokejval hlavou, strčil všechny foťáky do patřičných kapes a šli jsme do prdele ...

... aby se ještě za námi ozývalo, kdybychom nevěděli: "Tady jezdí vlaky. Sedmdesátkou."

Můžu si to zkusit kdykoli a kdekoli. Ačkoli dnes jsme na to měli takhle uprostřed práce právě ten nejlepší čas, no. Ale zase jsem došel k názoru, že stejně bude lepší si k tomu lehnout, tedy vzít si nějaký zasvinitelný svršek. Hlavně pozor na zákeřné vlaky zcela proti očekávání jezdící po kolejích. A sedmdesátkou.

A jak jsme šli k autu (cca 50 metrů a patnáct za roh), už nás polopolicejní auto míjelo, ještě jsem měl pocit, jako bychom z okénka od spolujezdce slyšeli: "Vlaky. Tady. Jezdí. Sedmdesátkou ..."

Fiškus nadhodil, jestli se teda nevrátíme. Seru na to, už mne kvůli potratovi přešla ta správná nálada, ne, že by mi náladu celkovou zkazil, ale prostě se mi už nechtělo. A richtik - do protivky jelo polopolicajtský auto s jiným fízlem ... a ten se rozhlížel kolem tak nějak pátravěji, než by koukal po přijíždějícím vlaku ... Jé, Váňo, koukni na ty bambuly, to budou asi komici ...

Jenom škoda, že v tom starým vtipu to bylo naopak:

"Tady mi nemůžete chodit po trati."

"My nejsme potrati, my jsme od SNB."


Vodkaz nafurt

Pondělí, 08.03.2010


No nemám, kurva, nemám ...

Vodkaz nafurt

Neděle, 07.03.2010 ... Vzpomienka na Krtka ...

Urobil jsem leda tak kulové. Potloukám se od ničeho k ničemu, občas si od toho zajdu odpočinout. Maximálně ještě tak zakouřit. Asi si půjdu i lehnout a číst. Prostě tak.

Ale zas v mezičase mezi tím šťáráním v uchu jsem aspoň se vzepjal k výkonu a dal na web první část fotek ze Slovenského Ráje s Krtkom loni na pozdim. Zbytek mám připravenej, ale i tak se tam ty scenérie dost opakují a nechce se mi to probírat, tak abysem vás zas nezahltil ...

http://www.egicz.cz/cesty/male/slovenskyraj200910/index.htm


Vodkaz nafurt

Sobota, 06.03.2010 ... Já na bráchu, brácha na mne ...

Nabil jsem Caneovi autobaterii, očistil kontakty, v sobotu brzy ráno po poledni jsme ji druhým Caneovým scheissewagenem odvezli na parkoviště na Vídeňskou, já očistil i svorky, baterii namontoval. Caneův primární Cirtoën jede jako ... no, přinejmenším jako Citroën.

Tedy ve sbírce pojízdných relikvií naší partičky už tento tejden chybí jen, aby někde zdechl Ilicz (tedy jeho auto) a u poruchy mu asistoval Cane (ač nemám ponětí, jak by to v případě arciinžinýra mělo jakože vypadat). Nechci samozřejmě pranic zlého přivolávat. Jen by se tím trojúhelník skvostně uzavřel.


Vodkaz nafurt

Pátek, 05.03.2010 ... Malé bezvýznamné plus pro počťáky ...

Nemožné se stalo skutkem. Česká Pošta zapracovala. Ještě v devět se stopovací systém zásilek tvářil, že zásilka jde z Plzně do Brna. Patrně pěšky nebo co. O půl desáté taktéž. Aj vo třičtvrtě. V deset naskočily dva nové řádky, a sice přijato balíkovou poštou v Brně a štandopéde expedováno na doručení zákazníkovi. A před jedenáctou se zjevil pikolík a Tlustýmu Vratočučovi Gaunerovi proti spoustě kačáků (jež jsem mu prozíravě nechal za tímto účelem) vrazil do ruky benzínem vonící balíček - palivové čerpadlo pro Oslíka.

Na půl huby nutno poštovské panáčky pochválit (na půl huby, aby zase nezpychli a nenalili mi kompot do sportovních potřeb, případně nerozbili nerozbitnou váhu apod.). Trasa Brno-Plzeň a zpět funguje.

Odpoledne jsem se nechal Fiškusem odvézt do AutoĎASu, kde jsem pumpu předal k dalšímu řešení, pěšky zašel za roh za Kraťasem na kafé a pak šel na Kometu, kterážto v utkání s Varany rupla 1:2. Navíc nepohledné, rozlítané, fanouši se po zákazu vnášení občerstvení do hlediště (by to nemohli házet po sobě navzájem, na hráče a na fotografy) místo fandění zaobírali pokřiky "My chceme pivo" a "Žížeň, ajajajaj, žížeň", zkrátka zážitek jako svině. A kosa jak v ruským filmu. Neboť jsem jezdil potupákem, ani jsem s sebou celej den netahal baťůžek s termoskou na čaj. A chudý extraligový klub s nedostatkem personálu nám za celou sezónu, pochopitelně, navzdory závěrům několika porad, nedokázal zajistit přísun teplých nápojů, vyjma toho ojedinělého incidentu s kafem. Tak mrznem jak kokoti. Podtrženo a sečteno - stálo to dneska pěkně za piču.

A nakonec ještě v tom mraze MěHroDem pro auto. Kterému ještě opakovaným startováním a testováním a kosou vůkol zdechla baterka - musel přijít čičmunda s boosterem a štýlem "nabíjím - pálíme" mi Oslíka defibrilovat.



Sasu Hovi kontroluje z voleje lapený puk. Nicméně dva další (z čehož jeden hodně blbej) prosvištěly kolem něho.
Narozdíl od Lukáše Mensatora, jenž nedošáh na jedinej. Inu, osud.
Kometa - KarloVarle ... 1:2. Více foto zde ...

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 04.03.2010 ... Furt ve střehu ...

Dopoledne mi volal maník zez Plzně (ano, já vím, že to žádnej Plzeňan neříká), že čerpadlo jest mi posláno. Trochu mne zaráželo, že ještě kolem páté odpolední stále vesele leželo na podací poště v Plzňu. Nicméně v deset večer už je prý na cestě k dodací poště. Já su napnutej jak malý gatě.

Jinak furt ve střehu - znovu se mi potvrdilo: nespoléhejte na to, že z vámi zvolené zastávky vám pojede autobus MěHroDu domů, ačkoli tam mnoho let jezdil a jezdil tam i naposled, když jste tento konkrétní před dvěma lety potřebovali. Ta linka měla totiž svoji logiku.

Pročež tamtudy už nejezdí. Ne, že tamtudy, zrušena bez náhrady.

Až se divím, že tak dlouho unikala pozornosti při všech "optimalizacích".

Ale stávkovali by, kurvy, to voni zase jo ...


Vodkaz nafurt

Středa, 03.03.2010 ... Vyčůraná technika ...

Volali mi svého času z transfúzního oddělení, jestli jsem na ně nezanevřel jakože ouplně? To mohlo bejt tak září. Možná říjen. Inu, nezanevřel. Jenže se kroutili svýho času jak zmije, dyž je bacíte klackem, že mám málo železa. Zkusil jsem to ještě jednou - prej furt málo. Pro sebe dost, to jo, ale né na rozdávání. Já už s tím jednou takhle zázračil. Tak jsem si dva roky dal voraz, strouhal si lešenářský trubky do kafe a u práce žužlal podkovu (nebudete mi věřit, ale fakt mám v psacím stole v práci koňskou podkovu).

Asi říjen to byl, jak mi volali. Jak jsem byl furt v prdeli. V listopadu a začátkem prosinca nehrozilo, že bych se z práce hl. Sami říkali, že třeba v lednu. To jsem byl furt zas na huntě a nascípané z hokeja. Tak jsem se musel omluvit. V únoru jsem volal, domluvili jsme se teď na středu.

Tak jsem s hrdým čelem, jak říkal soudruh Nezval ... proč vlastně s hrdým čelem? Jak vypadá takový hrdý čelo? Mi to tam jaksi pasuje, ale nedovedu si ho moc dobře vybavit. To hrdý čelo, né Nezvala. Nezval, to je ten, co o hrdým čele psal. A taky "ať věčně mladý je soudruh Stalin". Kterýžto si to nevzal ku srdci a tři roky po Nezvalově rýmovačce o hrdém čele drze zcepeněl.

No ale prostě jsem s hrdým čelem vyrazil k upírům.

Ještě jsem si medil, buď mne zase vyhoděj a pojdu do práce, nebo mne podojej, já zamířím domů. Budu si hrát tajdlenc s deníčkem, možná aj na nějaký starší fotky šáhnu. Nebo tak. Zavolám Ťapince, že vyvenčím šakecy, ta bude ráda, že nemusí vprostřed dne na Lesnou. To je potřeba si vzít zákonné volno, páč to néni jak za Tasemnice blahé paměti, kdy jsem šel klíďo z odběru do rachoty a pak tam nelez třeba v pátek. Poté, co se mzdové oučetní Hejkalovi podařilo Pyjavici vůbec vysvětlit, že dárci krve (už jsme asi tři) maj prostě zákonnej nárok na placené volno, ať si skočí třeba do zdi (Pyjavice, nikoli dárci), takováhle konstrukce by na ni byla privela. Však tam má Fiškusa, odborník, absolvent "střední školy správců sítě".

Takhle hezky jsem to teda měl nalajnovaný ... až do půlky cesty.

Na Úvozu Oslík škytnul, motor zhasnul, červený kontrolky se rožly ... a tím jsem pro ten moment skončil. Kaputo. Finýto. Startuje, startuje, nenastartuje. Ehm. Zejtra stávka dopraváků. Ten šmejd to asi tušil.

Naštěstí to bylo v tom úseku s kopce, čili čumákem dólu. Vyčíh jsem si moment, kdy do protisměru nic nejelo, pustil to samospádem, vytroubil chodce z přechodu, zahnul na Gorkého a došinul se na parkovací místo volne, deset metrů od křižovatky. The end. Parkovací místo deset metrů od křižovatky volné, protože vyhrazené. Dětský domov, zásobování kuchyně. Hodil jsem výstražný trojúhelník za okno, zazvonil na kuchařky a vysvětlil jim, že: "Holky sorry, ale vono to Netanjahu." Prej už žádný zásobování nečekaj, tak houby zle.

K upírům jsem dojel potupákem. Tam samozřejmě zas měli pindy kolem dvou dní v Maroku, co jsem jim prásknul do dotazníku, žílu mi nemohli najít už u odběru vzorku, taková ta vlasatá sestra, co už je tam sto let (to musí bejt ohromně zábavná práce, dennodenně sedět za stolkem a odebírat každému po zkumavce krve jak v Kolbence), poklepávala na loketní jamku, škrtila (paži), skřípla mi kožu do škrtidla, pak že možná ze zápěstí, tam žílu našla, ale to prej bych nemoh tam mít hodinky. V tu chvíli jsem se šprajc - hodinky nosím od školky, zas tak dobročinnej nejsu. Našla žílu vždycky, nande i dneska. A to už jsem si brblal a brblal, to zas vyhodnotila jako stěžování, tak že: "Ale dyť vám ještě nic nedělám," povídá, "No jo, ale budete," já na to, "to je mi jasný, píchat do mne budete, támhle máte už připravenou jehlu, já ju móc dobře vidim." Se ví, že nakonec našla tu žílu, co dycky, odebrala, bez problému. Stejně tak klasickej odběr. Železa tak akorát, tlak jak diťátko prej (zas už hovno vím kolik). Ale žrát železo a vitamíny. Chm.

Doklábosil jsem s paní šatnářkou, to je máti od kamarádky Kate, co od nás maj jedno z myšat. Šak až pudete někdo cedit, všimnite si, že tam paní má hrnek s čoklem (na fotce, né vevnitř), to je náš potomek. A zase trajfem jsem zamířil zpátky na Gorkého.

Ve volné chvíli v mezičase jsem se domluvil s Iliczem na tradiční: "Woe, máš čas? A máš lano?" Ten byl dokonce natolik akční, že namísto podvečera se kvůli tomu sám vzdal oběda.

Dobrá, chápu, občas se projedu na laně (pravda, pokaždý s jiným autem), ale proč nemůžu někdy jet s někým třeba dvakrát? Ilicz zas poprvé: "Peúúú" - "Beúúú". To jsou takový ty charakteristický zvuky, jak dělá lano, když vlečné vozidlo škubne, lano se napne, katapultuje vlečené vozidlo švihem metr dopředu. Řidič vlečeného vozidla s vočima vyvalenejma zabrzdí (neb mu bez motoru nefunguje posilovač brzd), aby nenakouřil vlečnému vozidlu do kufru. Avšak řidič vlečného vozidla to vyhodnotí jako vlečené vozidlo již v pohybu a znovu se, o to svižněji, rozjede. "Peúúú" - "Beúúú". Hrozná zábava. Ilicz se ovšem v půlce města hbitě naučil, díky moderním technologiím jsem mu mohl našeptávat vysílačkou. A aspoň mne neuškub jak někteří, že, Ťapi?

Auto jsem předal do AutoĎASu, k mýmu štěstí tam byl ten nejlepší bigboss, sice se taky ošíval, ale mechanik (ten, co nejsu nasranej, jenom ho vidím) v rozporu s jeho příkazem nechal auto do dílny natlačit hned a obratem alespoň zjistil závadu - vadné palivové čerpadlo. Prý zkusí koupit a zavolají. Haha, tomu tak věřím. Což jsem i nahlas řekl, aspoň jsem nemusel podevětatřicáté diktovat telefonní číslo. Zavolám večer sám a uvidí se.

Ilicz se svým vozidlem odvezl do práce, hodil mi klíčky a doklady, ukázal pár ovládacích prvků a s: "Však klíče od bytu jako pan domácí máš, zaparkuj mi před barákem, klíče mi hoď do předsíně," se odebral do práce. Stačilo se jej ještě dodatečně telefonicky otázat, jak se tam řadí zpátečka a moh jsem směle vyrazit. Hrdé čelo mírně polevilo a nakrabatilo se.

S Iliczovým dovolením jsem to vzal ještě přes oběd U Šušňa a když už jsem byl tam, zkoukl jsem ouřad, abych zjistil, že Fiškus ze dvou úkolů dne zkurvil pouhé dva. Jeden Pyjavici pod rukama pod bedlivým dohledem jakési žurnálistky, jež přišla investigovat možné dřívější machinace dnes sedícího Kvakina. Inu, taky dobře.

Iliczův vágen jsem zaparkoval. Klíče a doklady umístil do bytku do šuplete, kočku v předsíni pomazlil.

Už už jsem se pak z domova (vlastního) hodlal odebrat šalinou do hospody, když mi k mému velkému údivu volá bigboss z AutoĎASu. Špatný, tuze špatný. Benzínový čerpadla maj všude jenom značkový, nounejm nebo použitý nemůžou takhle rychle sehnat. Todle origoš stojí čtyři litry. Bez dépéhá. Takže pět. Což je tak čtvrtina hodnoty vozidla. To, kurva, ani omylem ...

Během několika málo desítek minut jsem po ICQ sehnal funkční čerpadlo ojeté od toho maníka zez Plzně, co už jsem od něj kdysi jakýsi podobně nešvarný náhradní díl kupoval. Pošle. Zejtra. Což by mohlo v pátek dojít. Nebo taky nemuselo. Ale do pondělka takřka sichr, nevnese-li do toho Česká pošta invenci převelikou. A takto jsem instruoval i AutoĎAS. Přinejhorším vydržím do pondělka nebo úterka jezdit potupákem. To nebyla marnotratnost, že jsem zakoupil tu předraženou šalinkartu nedávno, to byla snad prozřetelnost (jo, a cestou od upírů už mne kontrolovala revizorka - hnusná jak noc, jak se na revizorku patří). Čuráci naštěstí plánovanou stávku zrušili, neboť zjistili, že si prachsprostě koledují. Což se potvrdilo hned vzápětí, neboť dva ze tří spojů jely jindy, jeden jinam, třetí uvízl na staveništi. Za tohle by chtěli ještě nějaký bonus, zmrdi, ne?

Ledva jsme se zvedali ku odchodu, přišel do hospody Cane - o čtvrt na devět (sraz je v šest). A ihned začal plakat, neboť jezdí taktéž MěHroDem, anžto u vozidla ze své flotily polovraků, které si vybral dneska k dopravě, zapomněl půl dne rozsvícená světla. Prý mi to i po ICQ psal, což já ovšem se nedíval. Spustil, přihlásil, sehnal čerpadlo, vypnul. Takže Cane stojí kdesi za rohem na Vídeňské, auto nejede.

Tam jsme se odebrali všichni Ťapinčiným vozidlem. Zkusili ho za stálého popostrkování vpřed a vzad (pokaždé, když někdo potřeboval vjet na parkoviště, nebo když jsme naopak potřebovali přístup do motorového prostoru, obojí naráz nešlo) zkusili nastartovat přes kabely. Caneovy kabely z Tesca se rozpadly při pokusu nasadit je na baterii. Ani Ťapinčiny ovšem neuspěly. Baterka kaput, kontakty držely spíš formálně, mráz a tma a všechno píčou ke zdi.

Domluvili jsme se, že baterii demontujeme, odvezeme domů, já mu ji nabiju a o víkendu to zprovozníme. Mimochodem, baterii demontujeme ... máte-li k dispozici v jednom autě ženskou, které víte, že jste sadu klíčů kupovali, avšak ona o jejich existenci nemá zcela upřímně ani tušení. Druhé auto arciinžinýra (to, které si svojí erudicí nechal zhebnout), jenž nejen, že netuší zhola nic o existenci výbavy nářadí v daném vozidle, nýbrž netuší ani, co znamená klíč č. 10, ba nemá zcela z hloubi srdce nejmenší ponětí, co to po něm, kurva, chete. Zkusili jste si někdy takovou hříčku?

Inu, zdařilo se.

Ještě odvézt Harpagona Spojku, jenž se celou dobu opodál velmi dobře bavil, a odebrat se chcípnout. Se nedivte, že jsem byl strhanej jak revoluční leták ...



Do hospody potupákem ...


... z hospody ... ále, darmo mluvit.

Vodkaz nafurt

Úterý, 02.03.2010

Vodkaz nafurt

Pondělí, 01.03.2010 ... Komu se nelení ...

Nesložil jsem ruce v klín a lenilo se mi jen velmi skrovně. Ba - vydedukoval-li jsem celkovou bilanci dubnových výprav a výletů, celkově mi po započtení všech plusů a mínusů vyšlo, že prozatím jsem zhruba tak v piči.

A jal jsem se ještě jednou poohlédnout po alternativě ku cestě s Canem a Ichtylem do Maroka. A hledal. A našel. Ono by se toho našlo, ale za tejdenní jen tak čumerákovací vejlet nedám pět nebo deset tyček jen za dopravu, to dá rozum, ne? Tak po tom zas nebažím. Ale levnější, přijatelnou, alternativu jsem vykoumal.

V pondělí ráno jsem (po příchodu dle směrnice v 8:15, psáno 8:00) hned po nezbytných ranních kontrolách chodu systémů (kontrolu chodu systémů nezaměňovat s monitoringem systémů) nacvičil za Pyjavicí s tím, že bych si úvodem dubna tedy dovybral loňskou dovolenou. Souhlasila. Moment, kdy ječela, jak kdyby měla zanícenou čurynu, že vše nutno vybrat do konce března, ten jí v paměti nevyvstal. Nebo možná vyvstal, ale má stažíno, hehe.

Čili: hopsa hejsa do Afriky.

Jo, má to několik drobných a nepodstatných úskalí, avšak nic, co by nebylo ležérně řešitelného.

Cane s Petrem vyrazí o den dřív. Do Španělska. Kde se budou tři dny dloubat v nose, pak až s nosy čistými do Maroka.

Já vyletím až o den po nich přes Itálii (Bergamo, káva u Giorgia možná), nicméně v Maroku budu o den dřív. Pravda, hoši ve Fezu, já v Tangeru. Což je ale prakticky za rohem, hubených 200 km vzdušnou čarou a snad 300 km po trati, potrati. Dám mátový čaj u Dejvida a Fatimy a projedu se vláčkem kolejáčkem indivindi. Nemám strach, že bysme se ve Fezu nenašli. Hlavní nádraží, třetí kiosek s občerstvením, to se nemůžem minout.

A pak už budu za týden muset akorát zahnout kramle o půlden dřív, páč chlapci se vracej stejnou cestou přes Alicante (tedy možná, mají tam jen hoďku a půl na přestup), já vyrazím už navečír do Pisy a pak nad ránem "Dobré ráno, Bratislavo". Akorát vprostřed noci ani tu křivó vežu asi neuvidím. No, uvidím.

Tedy samý malý věci.

Sice pravda, už odpoledne mi to přestává připadat jako tak dočista dobrej nápad, ale to pude. Jak mám malej kyblik měsíc dopředu, tak to dycky nakonec skvostně dopadne.

Tedy komu se nelení, ten se projede vláčkem čmouďáčkem po Maroku.



U Šušňa je, co tam nedělá Gazela, takovej božskej klid ... už tam nechodí ani ta kohorta štamgastů, co se jak chvost táhla za ňou.
Uvař kafe, nalej Mattonku, podej popelník, ztlum rádio ... a běž se koukat dozadu na fotbal. A vím, že mne nikdo u čtení nebude rušit.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002