Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Prosinec 2005

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Silvestr až Novej rok, 31.12.2005 - 01.01.2006 ... Krátká rekapitulace ...

Suma sumárum jsem se něco přes tejden vesměs flákal - a nebylo to vůbec špatný. Takovýdle Vánoce už jsem neměl pěkně dlouho. Jak tak na to koukám, ani jsem nevyprodukoval nějaké hromadné přáníčko ... ále co, seru na to. Svátky klidu, a já se budu v ňákým FotoŠopu jebat s přáníčkem? Pfff ...

Za to ostatně může ta Bobší kočka (tím myslím tu čtyřnohou ze třiadvacátýho, aby nedošlo k mejlce). Já se znám, jak su ukecanej, eště bysem něco prásk. A viníka je nutno odhalit a pojmenovat ...

Ve skutečnosti jsem se neválel až tak docela - co si vzpomínám, asi pětkrát jsem byl nucenej vstát: navštívit máti, vyvenčit Ťapouše, k Pinďovi a pak k Paná.Čkovi na mejdan, koupat slepejše. A taky jsem byl jednou u souseda Vyhlídky kouknout se mu na počítač a říct mu asi tři věty.

Naproti tomu Ťapinka vyvinula nesmírné úsilí a nyní již má podepsanou smlouvu na pronájem prostor pro svoji ukrutnou veterinární kliniku (s mojí patřičnou gaučovou konzultací) a nyní shání vybavení. Kupřikladu dnes ráno (cca 13:30) dosmýkala domů mikroskop a jala se mne páčit z postele pod záminkou předvedení mikroskopovaného psího chlupu. A já, trouba, i vstal, neboť mikroskopovaný psí chlup jsem viděl naposledy tak před patnácti letama v biologickejch praktikách. Nutno připustit, že se za tu dobu až tak nezměnil.

Silvéra jsme proflákali doma s Kachnětem a Zadkem. V jakémsi telefonickém rozhovoru přiznali, že mají v úmyslu nudit se doma, taktéž jsme na tom byli my, pročež jsme je zlákali, by se přišli nudit k nám. Ve čtyřech se to lépe táhne. Výběr místa byl vcelku jednoduchý - oni coby chovatelé oplývají pouze veverkou, jež přes noc vykazuje nedostatek nároků na údržbu, my máme dva pséky, jež nějakou tu péči vyžadují. Zdařilé. Pohodlně konverzační a konzumační večer.

A Novej rok jsem strávil na gauči opět tak nějak "HK".

Jak na Novej rok, tak po celej rok.

Začínám se děsit zejtřka.

Vodkaz nafurt

Pátek, 30.12.2005 ... Nákup ...

Jedeme na nákup. Jedeme Ťapinčiným Skrčkem, neboť skrz noc opět připadlo a Ťapinka ve Skrččích útrobách stále okupuje můj smetáček. Jednodušší a logičtější postup jest omést auto blíže smetáčku, než vylovit z jednoho vozidla smetáček a pak se brodit skrz závěj ometat jiné. Navíc já hlasuju též pro Skrčka, poněvadž se takto ometání vyhnu.

Ťapinka omete a couvá z parkoviště:

"Couv, couv, couv ... drc," a pak ještě s trochou plynu navíc "škrrrt," jestli by to jako fakt nešlo?

Nešlo.

Zákon o neprostupnosti hmot garantuje mj. neprůchodnost Favorita skrze Felicii.

"No není to idiot? Řekni," durdí se Ťapinka, "je snad normální nechat zaparkovaný bílý auto ve sněhu?"

Důležité je najít a pojmenovat viníka. Nehledě k tomu, že momentálně byla všechna auta kolem bílá.

(Poznámka pro možné rejpaly: Opravdu si škrtla pouze nárazníkem o nárazník (jiné stopy jsme nenašli), nezrušila komplet celé zadní dveře a nemusela pak měsíc čekat, než jí z Maďarska pošlou nové. Rejpalové vědí, o kom je řeč).


Ťapinka už od svátků klohní podle nové kuchařky. Pokud to není už zvyk, mohu připustit, že se kvalita krmě o něco zlepšila.

"Ten brgul dej, než pudeš chrápat, do ledničky. Kam taky jinam, že? Jestli se tam teda eště vleze. Od té doby, co tak dobře vařím, nějak se nám tady to jídlo hromadí."

"Ééé ..."

"... a kecy vo tom, že dybych dobře vařila, tak se to nehromadí, si nech vod cesty."

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 29.12.2005 ... Koupání ...

Ve 12:01 mi volá Paná.Ček. Pídí se po podrobnostech. Jeho poslední vzpomínka se datuje k: "A teď si musím dát panáka." Tedy potřebuje ozřejmit dění v jeho bytě od takových cca půl jedné ráno.

Stručně ho seznamuju s dalším průběhem "večera", končím u svého odchodu, tedy pokud pominu onu epizodu, kterak si mne Paná.Ček v opilecké pýše poslal ještě na otočku pro další zásoby. Ano, chytat balanc na sněhovém poprašku i pod střechou u čerpací stanice, vrávorat takto ve tři ráno k autu s lahví Ferneta v každé ruce, a sice přímo před zraky policejní hlídky, to jednomu přijde jako velmi vtipná tečka.

Paná.Ček mi děkuje za krátkou svodku, omlouvá se mi za způsobené příkoří a jde hledat ony dvě flašky. Zjevně hodlá setrvat ve stavu až do Silvestra. Lépe starou opici levně přikrmovati ...


Odpoledne jedeme koupat slepejše.

Tedy konkrétně do termálů v Laa an der Thaya.

Ťapinka si půjčuje můj smetáček, aby vyhrabala Skrčka ze závěje. Jelikož od rána nesněžilo, jsem se Všiváčkem této kratochvíle zproštěn. Po včerejšku to beru jako zadostiučinění.

Sraz 16:30 v Eržice. V 16:20 jsem tam první. Osazenstvo se trousí jak slepejši na pivo až do za pět pět.

Tentokrát jest to nesmírně silná výprava, opravdu na dvě vozidla: Bača s Bačovou a jejich vodlitkem Brďou, Marťan, mamá Marťanka a Pepé a Jeho Stará Manželka MáHruška. Plus já a Ťapina jako řidiči. Aspoň, že takřka každej z nich má přenosnou cedulku šmajdavce a Ťapinka si nemusí kupovat dálniční známku.

Ťapinka vyfasovala Bača's Family, já ten zbytek panoptika. Brďa a MáHruška jsou postav sporých, čili jak čerstvě puštěné z Buchenwaldu, ovšem ten ostatek ... Auto mi jde šejdrem na stranu, ať je přeskládávám jakkoli, Ťapina je na tom nejinak.

Cestu zpestřuje sníh. Copak po tom dálničním úseku, tam to šlo ještě i stovkou, vono by to s tím hroším nákladem stejně víc nejelo, ale za Pohořelicema místy vozovka mizí a stává se homogenní s okolními lány. Čtyřicet až šedesát a plížením vpřed. Ťapina vzadu vidí vod mejch koncovejch světel rudě, já vidím úplný hovno, neboť mi celou dobu zblízka pere světlama do zrcátek. Vozovka na hranici sjízdnosti, humus.

Nejkomičtější byli ti dva cyklisti. To je asi nějakej novej extrémní sport - noční cyklistika v závějích. Chtěl jsem si na ně posvítit dálkovejma, abych viděl, co je to za cvoky, avšak od nápadu jsem upustil - nikoli, že by mi nějak apriorně vadilo poškádlit bicyklistu dálkovkama, ovšem lehce bych moh uzřít spolužáka Chlastíka či pana Howadoora, darmo bych musel zastavit a s nima se zakecat. Jinej takovej cvok snad na jižní Moravě není.

Leč koupání dále proběhlo příjemně a vesele, a to se ani nikdo neutopil.

Vodkaz nafurt

Středa, 28.12.2005 ... Že se na to nevyseru ...

Celej den (co jsem byl po poledni probuzen) chumelí jako sviň. Bejt po mým, nevylez bych z baráku. Leč slíbil jsem bejt na třech místech, naštěstí postupně.

Odmetám megatuny sněhu z auta. Už vím, co chtěl kdysi básník říct těma "bílejma sračkama".

Třeba takovej kolega Havlajs vzdor svým proklamacím není doma. Což - vynechání pracovní epizody - mi sic nijak extrémně nevadí, ovšem prohlubuje mou meditaci, proč jenom jsem se na to nevysral?

Navštěvuji Pinďu.

Odmetám sníh z auta.

Účastním se (patrně jako pozorovatel a zapisovatel) extrémně alkoholického večírku u Paná.Čka. Kupodivu kromě mne vydrží ještě asi dvě další osoby komunikaceschopné do pozdních nočních hodin. Organizátor - tradičně - mezi nimi není. Obydlí přežilo.

Odmetám sníh z auta.

Cesta z Bystrce na Lesnou mi trvá veselých pětačtyřicet minut.

No vopravdu - že já se na to nevykašlu ...

Vodkaz nafurt

Úterý, 27.12.2005 ... Měknu ...

Kolem desáté se mi, marně, pokouší dovolat kolega Havlajs. Nemá šanci. Proti buzení telefonem se dají udělat opatření.

Ne tak proti buzení Ťapinou. Uvažuji, že na ložnici přidělám z předsíně místo kliky takovou tu hrušku a přístup na denně měněný číselný kód. Jak ráno vypadne s psama, už se nedostane zpátky. Ta teorie by stálo za úvahu a propracování.

Z nějakého návalu zmatečné slušnosti volám Havlajsovi zpátky. Předně se těším na to, jak po mně bude něco chtít a já ho s tím pošlu do prdele.

"Zdravím, máte se?"

"Mám se. Kvůli tomu jste mne ale nesháněl."

"To ne. Jste v Brně?"

"Su. Kvůli tomu jste mne taky nesháněl."

"Ale porád taky ... A když se máte a jste v Brně, jste ochoten i pracovat?"

A je to venku, hehe. Říkám si, že ho nechám vykecat, synátor si prý "svévolně přeinstaloval počítač", vida, moje terminologie, jak hezky ji pan kolega ovládá, když má průser, vono synátorovi všechno funguje, ale ten internet nee.

Aha, moment, tak to je jiná. Takovoudle historku už znám, tam vlastně potřebuje jenom nastavit IP adresu a nějaký přihlašovací čičmundoviny do Utlouku nebo TundrFtáka nebo čeho, chtě nechtě, instalace, to jo, to zvládne i houpací kůň, dyž ho správně nasměrujete nad klávesu <Enter>, ale todle je už léta operace nad chápání celé rodiny, pročež jsem v jejich středu považován za šamana.

Záležitost na deset minut, hmm, hmm, Havlajs se dušuje, že budou celej den doma, panímáma Havlajsová dělá docela dobrý kafe, aniž bych si musel jako na ostatních návštěvách vodsypat do hrnka sám, beztak zejtra mám cestu vokolo (čímž se chlubit nebudu), mám navštívit bejvalýho voddílovýho spolupracovníka Pinďu a zúčastnit se nějakého výročního Paná.Čkova mejdanu, nu což, stavím se i k Havlajsovi a vyrazím z něho nějaký prachy.

Vida, už mi ta dovolená začíná lízt na mozek, takdle jednoduše se nechat ukecat.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 26.12.2005 ... Odjeli Ťapouši ...

Odjeli Ťapouši.

Na oplátku jsme jim nabalili též něco různých zbytečností, aby se měli s čím vléci od nádraží ku domu.

Cestou si s autobusem na dálnici cvičně zadriblovali mezi svodidlama, pročež mají jednak cestovatelský zážitek, druhak ponaučení, že prachy i dary příště můžou poslat poštou.

Zbytek dne si opět ležérně válím koule.

Vodkaz nafurt

Neděle, 25.12.2005 ... Přijeli Ťapouši ...

Přijeli Ťapouši (tedy rodičové od Ťapinky).

Přivezli (krom sebe) dary, a sice finanční, potravinové i hmotné. Milé. Tak například Ťapinka vyfasovala kuchařku, dle níž výtvory mne hodlá oblažovat. Ťapouši jsou hodní a vyslyšeli moje nářky po pořádným žrádle.

Za odměnu jsme je vzali na delší procházku s psama přes několikero (dva - jeden dolů a jeden nahoru) kopců, pročež s nimi do večera nebyla moc řeč.

Večeřeli jsme v pičériji. Přece jenom Ťapinka naznala, že dle kuchařky se nejprve ztrapní jenom přede mnou.

Vodkaz nafurt

Sobota, 24.12.2005 ... Štědrý den ...

Nejprve jsem tradičně v poledne zajel s máti na krchov. Před domem nás soused Lulánek varoval, že oni se odtamtud vrací, všude je strašná zácpa, oni sami zoufale kroužili okolo, aby nakonec zaparkovali až kdesi u Špáru na křižovatce Vídeňské a Renneské a zbytek jeli šalinou.

Poděkovali jsme jim, usedli do Všiváčka a na zelenou vlnu projeli za patnáct minut ležérně až ku hřbitovu, kde jsme na první pokus zaparkovali přímo před bránou. Asi věc načasování.

Zbytek dne jsem tak zevloval kolem a kolem, abych navečer mohl přitáhnout máti k nám a strávili jsme sváteční večer v kruhu cosi jako rodinném.

Zahrnuli jsme se navzájem spoustou rozličných darů, já kupříkladu vyfasoval ukrutně skvělou takovou tu "jakodžínovou" košili, máti dostala "externí paměť" - diář - a na Ťapinku jsem moh zamachrovat s voranžovým (dle ní broskvovým) županem, pod záminkou kteréhož koupě jsem mohl v Kradefurtu osahávat slečny za účelem odzkoušení. Pro sichr ho zkoušely tři.

Vodkaz nafurt

Pátek, 23.12.2005 ... Válení koulí a kočka ...

Jelikož mám dovolenou, válel jsem si většinu dne koule. Po čase konečně dovolená dle mého gusta.

Z této bohulibé činnosti mne nijak extrémně nedokázala vytrhnout ani Allora, jež nás oblažila návštěvou, jelikož s Ťapinkou se vypravily koupit obtloustlému Bobšovi pod stromeček neméně obtloustlou kočku - tedy jako další divnou havěť do baráku, nikoli místo kapra.

Což byla věc, o níž Bobeš nesměl vědět, pročež jsem to vzal jako záminku pro sichr týden nic nepsat.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 22.12.2005 ... Tak stromek by byl ...

Ťapinka vydala specifikaci, kteraký stromek mám zakoupit:

1) menší
2) rovnou
3) pěknou
4) borovičku

Snažil jsem se zařídit, ač se mi ukrutně nechtělo, lemtat předtím kafe s Kraťasem a Petrušou a vyrušovat je tak z pracovního procesu, v němž jako správní kapitalističtí zabržděnci ještě dleli, bylo rozhodně přívětivější.

Nakonec jsem se vybičoval k výkonu a jakés koště zakoupil.

Splnil jsem 3/4 požadavků, to nebyla ani tak neschopnost, spíš tak aby si Ťapinka moc nevymejšlela. Preventivní drobná sabotáž. Dole je borovička sic mírně vychýlená z osy (aka klika vod polepšovny), jinak však v té tmě v matném osvětlení od pouličních lamp vypadala celkem snesitelně.

"Máte pravdu, jde dole trochu šejdrem, ale jestli jste krapet manuálně zručnější, to si s tím lehce poradíte," hrál na mne prodavač habaďůru. Prej trochu šejdrem, hehe.

"Milej pane, já su vod počítačů, kdybych byl manuálně zručnej, moh bysem se živit poctivě," stejně předvánočně falešně na něj já. Ve skutečnosti vezmu mačetu a pravej úhel si vyrobím několika máchnutíma. Dyžtak to vo jedno patro větví zkrátím, no co.

A úplně přinejhorším si zhasnem. Dyk povidám - potmě ten stromek vypadal hezky.

Vodkaz nafurt

Středa, 21.12.2005 ... Pro letošek s hoknou endešlůs ...

"Zdrávas, šéfová, vomlouvám se, že volám tak pozdě," děl jsem o půl deváté večer Tasemnici, "dyž já jsem vás dneska v práci nějako nepotkal ..."

"To možná proto, že jsem tam nebyla."

"... no, nijak extra usilovně jsem se ani nepídil, dyž jsem přišel zas na devátou ..."

"Ale zejtra budu, tak se stav. Mimochodem za tu devátou máš u mne pohlavek."

"Mno, to bych právě nerad, teda pohlavek si schovte, já pak budu dělat, jakože si ho hrozně beru k srdci, ale nerad bysem se tak nějak obecně stavoval ..."

... načež jsem ji stručně seznámil s faktem, že jsem až dnes letmo zabrousil vočíčkem do kalendáře a zjistil, že v pondělí je svátek, mám-li tedy dovybrat šest dní dovolené, už abysem se tam neukazoval.

Pročež jsem odpoledne rozeslal kolegům mail s pár pokyny až do druhého ledna zakončený ve smyslu: "... a pevně věřím, že o vás už tento rok neuslyším."

Čímž mám dle svého mínění pro letošek odpracováno.

Šéfová děla, že mám vlastně pravdu, ať se na to už vykašlu.

Když nad tím tak přemejšlím, já se na tom ouřadě vlastně zas nemám až tak špatně ... fuj, to je jakási předvánoční euforie, to musím zas rychle rozchodit.

Vodkaz nafurt

Úterý, 20.12.2005 ... Úřední mejdan ...

Já už na tom ouřadě trčím pět let. Až se toho zjištění vždycky sám leknu. A že už jsem tam toho zažil. Třeba každej rok vánoční mejdan ...

První rok se mi, zaplaťpánbůh, sesypalo diskové pole. Ono takové sesypané diskové pole není nic moc obdivuhodnýho, ale zase jako záminka pro zdrhnutí z této atrakce funguje docela spolehlivě.

Tuším, že hned následující rok mi klek preventivně celej server.

Nebo naopak, já fakt už nevím. Každopádně jsem měl první dva roky jakous takous věrohodnou výmluvenku, následně jsem zjistil, že mne tam nikdo tak jak tak nepostrádá, pročež ze slušnosti se tam vždycky zajdu podívat, seberu nějaký žrádlo a pití a zase obratem tiše vyšumím do vytracena.

Stejně tak dneska - to jsem své účinkování vypiloval o další stupeň: necpal jsem se ani do zasedačky, vyplenil jsem rovnou kuchyňku, s pár spřátelenějšíma dušema prohodil několik slov rovnou tam, nechal si k tomu udělat protekční kafe - turka, sežral jsem, co jsem kde našel, a vzal štandopéde kramle.

Na ty ostatní ksichty se přece jenom nemusím dívat víc, než mi nezbytně nařizuje zákoník práce.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 19.12.2005 ... Smrdutý zákazník, smrdutý občan ...

Vyšel, vychází, má vyjít nebo vyjde takovej ukrutně stupidní pamflet, jenž slyne názvem "Správní řád". Zhruba se v něm pojednává o tom, kterak řádně spravovat záležitosti vobčanů na ouřadě. Takto to chápu já. O moc víc to nechápe nikdo, avšak všichni se tím zaklínají jako mantrou. A maj malej kyblik. I nový systém elektronického oběhu dokumentů má ona vymoženost zahrnovat. Taktéž mi nikdo není schopen sdělit, kterak to fungovat bude, pouze že to má fungovat od prvního ledna.

No nic, počkáme, uvidíme. Začátkem února se tím budem zabývat.

Leč kdo je připraven, není překvapen, nejlepší obrana je útok, pročež jsem zakoupil elektronickou podatelnu a spisový systém v instantní podobě, sestávající z počítačových komponent o objemu několika obrovitánských krabic a igelitových tašek. Tím jsem si vtipně zredukoval prostor pracovny na 30 cm širokou cestičku ode dveří ke stolu. Ale kdyby se někdo ptal, kde ten šajsdrek mám, ukážu rukou všude kolem sebe a moudře odvětím, že je v testovacím provozu.

Kvůli tomu jsem si musel i vystát ukrutně dlouhou frontu v obchodě za ukrutně klustým a ukrutně smrdutým týnejdžrem. Jak někdo může chodin nakupovat a u toho tak šeredně páchnout? Peníze prej nesmrdí, což ovšem nemusí platit o jejich držitelích. Bejt velkoobchodem, zakomponuju do nákupního řádu ustanovení, že kdo má potíže s osobní hygienou, nechť je mu znemožněn osobní odběr zboží a musí si připlatit za spediční firmu. Nebo si koupit mejdlo. To druhý by mu vyšlo asi levněji.

Taktéž bych podobný paragraf propašoval do onoho správního řádu, aby nám schoři nechtěli lízt třeba na ouřad. Už takdle jsou to útrapy muset po některejch vobčanech použít výtah. Není to asi náhodou, že sociální odbor bývá zpravidla v přízemí.

Vobčane, zákazníku, když lezeš na ouřad nebo do vobchodu - nesmrď.

Viléme, Hynku, Jarmilo ...


Jinak - D.aemon po pátku konečně vystřízlivěl a poslal fotky umírajícího Lowce z pátečního srazu - pro ty, které by to ještě zajímalo. Učiněné leporelo:

Lowcovy opilecké kreace ...
Lowcovy opilecké kreace ...
Lowcovy opilecké kreace ...
Klesající Býk ...
... Umakartový Čelo ...
... a Betonové Pes.

Fakt chybí už jenom ta "Tokající Žlůva" na začátku.

A já jsem udělal takovou jednoduchou galerii z té noční předvánoční Vídně.

Vodkaz nafurt

Neděle, 18.12.2005 ... Jak nekoupit stromeček ...

"Vstávej."

"Nevstávám, dyk néni eště ani poledne."

"To je kurvárna, co?" Ano, takhle opravdu mluví Ťapinka. Autentický přepis. "Vstávej, já jsem to trochu nedomyslela."

"Že tys zase něco nedomyslela, to ještě neznamená, že já kvůli tomu budu vstávat."

"Musíme zajet na nákup, protože tady není nic k obědu. A při té příležitosti můžeme koupit i stromeček."

"Ti jeblo?" podepřel jsem se na loktech. "Kupovat stromeček? Teď? Před obědem?"


A tak jsme stromeček toho dne nekoupili.

Ťapinka se pochopitelně honem běžela vybrečet na Ženu-in, jakýho má doma nemožnýho chlapa. Žena-in má u mne jedno malé bezvýznamné plus, neboť kterási jiná megapitcha jí tam v diskusi objasnila, že správný gentleman rozhodně stromeček před pátou odpoledne nekupuje.

Vodkaz nafurt

Sobota, 17.12.2005 ... A je vymalováno ...

Vymalovali jsme za sobotu odpoledne podruhý koupelnu a záchod a i nová světla jsem tam přidělal.

Tím je snad ona nechutná epizoda ohledně malování bytu po půl roce za námi.

Doteď (neděle večer) mám barevný fleky na hůře dostupných částech těla - tím myslím třeba lokty zezadu, pitomci. Inu, omyvatelná barva.

Opravdu, místo dalšího malování si zas radši koupím novej byt.

Egiho malířský úbor.
Egiho slušivý malířský úbor á la beduín. V pozadí zakrejvací igelit čučící z koupelny.

Vodkaz nafurt

Pátek, 16.12.2005 ... Páteční vejlet ...

To je zase jednou přesný - události se začnou dát přesně v okamžiku, kdy si poznamenám, že "po dobu mojej služby sa nič zvláštne nestálo", lehnu a chci spát.

Ono tak - ten avizovanej vejlet má bejt ve skutečnosti transport máti za brůdrem, by on se s ní taky někdy nějakou dobu potěšil. Při té příležitosti provětráme i Ťapinku, máti dovezem tam, ulágrujem brůdrovi na krk, chvíli s nima dáme řeč a cestou zpátky se pocouráme po večerní vánoční Vídni. Ještě večer jsem se k máti stavoval, zkontrolovat připravenost. Stěžovala si, že to vůbec, ale vůbec nestíhá. To se ví, je to akce narychlo naplánovaná, ví to jenom měsíc. Pročež do noci před odjezdem peče cukroví, aby brůdr, chuďátko podvyživené, měl něco dobrého a domácího. A to ještě bude vstávat v pět ráno.

"V pět? Dyť jedem vo půl vosmé."

"Ale já musím balit. Dyť mám prázdnej kufr."

"Chápu, sundával jsem ti ho z regálu jenom před tejdnem. Tos nemohla stihnout do něj něco dát."

"Něco málo jsem do něj náhodou dala."

"Jo, náhodou. Takže von neni vlastně tak dočista prázdnej?"

"Nóó, ééé, tohle ..."

"A jo, tys tam to něco dala už předevčírem, takže si kulový pamatuješ, co to vlastně bylo, co? To je jak dybys tam nedala nic. Už rozumím. No, dělej, co je potřeba, s proviantem to nepřeháněj, vopravdu jedeš jen na víkend. V půl vosmý tě vyzvedáváme."

Čímž jsem považoval věc za vyřešenou. Byl jsem ukrutně vochrápanej, na pátek slibovali rosničkáři psoty, sloty, nárazovej vítr, náledí a ba i "ledovku" (kokoti), jakož i jiné dobroty. Pročež jsem aktivně v jedenáct večer (snad poprvé za poslední měsíc) zahučel do betle a jal se usínat, bych byl na cestu vyspanej.

Jal jsem se usínat přesně do 23:42, kdy mi zvoní telefon. Já blbec si ten krám nevypnul, co kdyby se něco událo, máti něco ráno potřebovala nebo tak. Čili mi takto před půlnocí volá brůdr a informuje mne, že právě hovořil s máti a ta ještě balí a řeší závažné věci, jako že mu chce přivézt knihu, kde se píše o válce, tak jestli s ní nebude problém na hranicích. Ona je holt vydrezůrovaná bolševikem. Zábavné, leč netuším, čím mi tato informace měla být před půlnocí prospěšná. Každopádně ještě dodal, ať si dálniční známku pro sichr koupím, že neví přesně, jak je to s tím zpoplatněním dálnic skrz Vídeň, rozloučil se, pravil, že se na nás těší, a zavěsil. Famózní. Hlavní důsledek hovoru byl ten, že jsem měl po spaní a do čtvrt na tři jsem čumákoval a monitoroval funkci budíka. Ohromné.


V důsledku nočního telefonického extempore jsem ráno měl tradičně problémy se vstáváním, už z Lesné jsme vyjížděli se čtvrthodinovým zpožděním, a to jsme ještě museli uplacírovat psiska u Kachněte, jelikož jsme se hodlali vracet pozdě. Prý to je ostatně jenom dobře, když jim pséky necháme aspoň do sedmi, to potěší navečer Báru, Zadkova vodlitka.

Dál už cesta probíhala relativně normálně, tedy jako vždycky - jak mateřská školka na výletě.

Zastavím u benzínky na záchod a na kafe.

Dálniční známky tam nemaj, tedy zastavím u další benzínky, koupím rakouskou desetidenní dálniční známku.

Zamířím k hranici.

Načež si máti vyvzpomene, že chtěla brůdrovi koupit noviny. Ano, v osmdesátých letech neměl jiný přístup k čerstvému zpravodajství. Než to poslouchat až do Vídňa, zastavím u další - už třetí - benzínky a pošlu Ťapinku koupit noviny. Opět zamířím k hranici.

Ťapinka zmožená nákupem novin chce opět na záchod.

A tak furt dokola. Aspoň že těm rosničkářům se to hned vod rána nepovedlo. Zima, zataženo, místy deštík, ale žádnej konec světa.

Průjezd Vídní by vydal na další samostatnou kapitolu. Pravda, většinou jsem tam neřídil, obvykle jsem byl vozen, ale i z místa spolujezdce jsem získal jakejs takejs dojem, že Vídeň je vzor průjezdnosti za všech okolností. Soustava výpadovek, přivaděčů a dálničních spojek. K tomu vnitřní (Ring) a vnější (Gürtel) okruh kolem celýho štatlu a synchronizovaný semafory. Co víc si přát?

Radní si asi řekli, že je čas na vylepšení, pročež semafory na Gürtelu přesynchronizovali - tentokrát na červenou. Taky zajímavý. Člověk se aspoň pokochá. Brünnerstrasse - 30 minut, okruh přes půl Gürtelu - další hodina. Moc fajn.

Ke všemu jsem se ještě, tupan, těsně před odbočkou z okruhu směrem na výpadovku na Baden (bratrovo doupě) zařadil do špatnýho pruhu, vypad z kolečka moc brzo a už jsem si to svištěl kamsi naprosto do řiti (né, že by to byl takovej rozdíl). Zorientoval jsem se podle jakejchsi trčících věžáků, který by dle mýho soudu měly stát na kopečku nad Triesterstrasse (voni tam tomu říkaj nějak jako Berg) a jal se aproximační metodou prokousávat odhadnutým směrem. To se nezdálo Ťapince, ta všechno ví líp, pročež mi vyházela celou palubní přihrádku, až našla mapu Evropy a podle té po důsledném studiu usoudila, že jedem dobře - to se ví, když jsem přesně v tu chvíli vypad ve Vösendorfu zase zpátky na hlavní. No jo, no.

S notným zpoždním, jinak však už bez zvláštních událostí, kolem poledního doplácali jsme se do Badenu.

Pekó už nás čekal. To jako brůdr. Von se teda menuje Petr, od doby, co opovrhl socialistickým zřízením a drze emigroval za kopečky, píše si to Peter, po jejich, aby se to místním líp pamatovalo, von by asi byl vopruz každýmu říkat, že je Peter, avšak bez toho druhýho "e". A Rakousko néni Amerika, kde se každej ichtyl menuje úplně jináč a půl času tam nedělaj nic jinýho, než že hláskujou, co tím chtěl básník říci. Takže holt Petr. Ovšem dyž jsem byl eště tuze malej a neuměl říct "ť", místo "Peťo" vyslovoval jsem "Pekó", čemuž on se smál, že to je jak nějakej finskej skokan na lyžích jménem Pekka, díky čemuž už mu to zůstalo. Brůdrovi, né finskýmu skokanovi. Tomu možná taky, avšak po tom je mi tak vcelku pendrek.

Brůdr nás tedy očekával. Máti jsme pro sichr ulágrovali v hotelu, Petr má prej doma neuvěřitelnej pracovní chlívek, proti němuž je náš vobejvák nebo moje pracovna vysmejčená kaplička. Vzledem k rodinným dispozicím bych tomu i věřil. Navíc tam bude mít máti z vokna výhled na vosvícený kasíno, čímž bude ukrutně spokojená.

My s Ťapinkou v mezičase popojeli s autem za roh, všude v centru Badenu je totiž jakási všivá krátkoparkovací zóna, eště k tomu placená. Jelikož jsme hodlali parkovat relativně dlouho a do placení se mi obecně nikdy nechce, šoupli jsme vozidlo asi o tři ulice dál. Tam si můžem stát, jak dlouho chceme, odpadá tím i to placení. Tak to má bejt.

Jelikož venku bylo sychravo, zbytek odpoledne jsme ležérně proflákali, projedli, propili a proklábosili po kavárnách a hospodách, abychom vylezli z poslední putyky ven přesně v okamžiku, kdy se ono sychravo změnilo na krupobití. Moc fajn. Vono jako by to těm rosničkářům začalo vycházet.

Vyfotil jsem si od máti z pokoje vosvětlený noční kasíno, rozloučili jsme se, nechali máť Pékovi na krku a s Ťapinkou se měli k odjezdu.

"A najdete to auto?" strachovala se máti.

Kdybysme ho neměli najít, moc by mne zajímalo, jak by nám zrovna ona mohla být prospěšná, když ve chvíli, kdy jsem vozidlo přeparkovával, šaškovala v hotelu. Hmm.

S rodinnejma fotkama nebudu nijak extra machrovat, většinou když se jednotlivé snad ještě jakž takž přijatelné osoby poskládají dohromady, výsledek notně připomíná Addams Family, tak snad jenom:

Kroupy.
Já s brůdrem.
Kasíno.
To bílý, to jsou fakt ty kroupy. Dle mýho se i blejskalo, kdosi mi zas pak tvrdil, že to v zimě je vyloučený.
Já s brůdrem, to je ten vlevo, to chuďátko podvyživený, co potřebuje domácí cukroví. Že jsme si podobní jak vejce vejci? Jeden natvrdo a druhej volský voko. Můžem si i sami vybrat, kterej je kterej.
Noční kasino v Badenu.


V plánu jsme měli ještě malej špacír po vánočně vyzdobené Vídni. Dojel jsem frajersky do centra až k Opeře, kde jsem zaparkoval v podzemních garážích. Jo, placených, pochopitelně, vono to néni tak, jak by mohlo vyplývat z minulé historky z Badenu, že bych měl k placení parkovnýho nějakej až tak zásadní vodpor. Pokud se tomu můžu vyhnout bez velkých nesnází, pochopitelně se tomu vyhnu, někdy je naopak placený parkoviště výhodnější a pohodlnější. Tři ulice dojít mne nezabije, blbnout kdesi uprostřed Vídně potmě a v kose jako sviň, to je trochu jiná situace. To jen tak na vysvětlenou.

Opera má strategickou pozici - vodtam je krásná taková menší procházka přes Kärtner strasse na Stephansplatz, pak kolem Burgu k radnici a kolem parlamentu po Ringu zpátky. S mejma věčnejma vopičkama s foťákem a stativem přesně na dvě hodinky.

Vopravdu nádhera - všude světla, stánky s horkým punčem a okolo nich se kolébající hrozny nalitejch Rakušáků - těch je sic nejvíc, ale asi ne proto, že by byli největší zpiťaři, nýbrž že jsou tam doma, dále pak v těsném závěsu Čechů, Slováků, Maďarů, Poláků a dalších divných existencí. Mimo bejvalý Rakousko-Uhersko má největší zastoupení kontingent Japonska. Napumelení všici bez rozdílu pohlaví, rasy, vyznání a národnosti.

Prošli jsme si to tam a zpátky, Ťapinku třeba pochválit, jelikož nijak vehementně nepyskovala a neprotestovala, hopkala vedle mne a tu a tam mi na přání přidržela stativ či aparát, za což byla odměněna před Rathausem horkým punčem. Já si dal na zahřá teda taky, nealko, "Alkoholfrei Punsch" alias jak měli výstižněji napsaný rovnou na tem čuramedánu - "Kinderpunsch". To jsem byl schválně zvědavej, jak se dá punč udělat nealko. Kdo se moc ptá, moc se dozví. Ve skutečnosti horká voda se sirupem. Dvě ojro, nekupte to. Na druhou stranu - účel to splnilo. Tak co?

Burg.
Ťapinka s punčem.
Radnice.
Parlament.
Burg.
Ťapinka sosající horkej punč ...
... u Rathausu.

Parlament.

To je jen tak pro ilustraci. Zbytek doplním posléze.


Cesta zpátky byla stran průjezdnosti už mnohem lepší a plynulejší. Jenom zase já, blbec, jsem nevěděl, na které vodbočce vypadnout z centra, vyjel jsem pozdě a po chvíli cesty koukal na ruský kolo v Prateru. Sic jinde, ale už jsem aspoň matně věděl, kde to jsem. Když nepočítám jedno mazácký kolečko kolem jakýhosi náměstí, trefil jsem jako vždy na pohodu, ba i tu dálniční známku jsem ocenil, voni tam maj asi fakt zpoplatněný i ty dálniční zkratky durch město.

Avšak začaly poryvy bočního větru, konečně si meteorolozi mohli zamnout ruce a počít vymejšlet další katastrofy. Skákal jsem při každým poryvu půl metru doleva, půl metru doprava, no hnus.

Ťapinku jsem varoval už ve Vídni, že by mohla jít preventivně zase lulat. To nechtěla. Pročež u první benzínky, kam jsem zaplul koupit bagety, zjistila, jak strategická chyba to byla - hajzl zašpérovanej. U druhé právě zavírali celou stanici. Tak se kvindovala do auta, že jako zastavíme u třetí. Vyhodil jsem ji do větru (čímž myslím do vichrna ven), že jestli chce čůrat, tak měla možnost ve Vídni, teď kvůli ní nebudu zastavovat na každým kilometru. Buď jim tam zadřepne někde za keř a vochčí jim tam záhonek, to maj za to, že zavíraj, nebo holt se jí až tak nechce a vydrží to do Brna. Chvilku rozmejšlela, pak si vybrala keř. Tímto zdravím Benzinu u Mikulova.

Pséky jsme od Kachněte vyzvedávali v jedenáct. No co, chtěli potěšit vodlitka Báru a mít tam psiska aspoň do sedmi? Jedenáct je taky aspoň do sedmi, ne?


Pravda, ve vodhadu jsem se docela mejlil. Tvrdil jsem, že na sraz Xka přijdu, až se pozvracím z Rakouska. Tak na osmou nebo devátou, že bysem to předběžně viděl.

Přišel jsem, hned jak jsem se pozvracel z Rakouska. O čtvrt na dvanáct. Great. To se chodí do hospody?

Věru jsem si s některejma příliš nepokecal. Takovej Mahamotti mi pravil hned na uvítanou, že mne, taktně řečeno, osouloží. Asi to mělo znamenat, že mne rád vidí. A to byl ještě ten lepší, ten aspoň komunikoval, sice zcestně, ale mluvil a stál jakž takž na svejch, za pomocí tak dvou osob. Takovej Lowec regulérně četl ubrus. Škoda, že nemám fotku (tedy že někteří neposlali, že, D.aemone?).

Ale jo, se zbytkem se dalo vydržet až skoro do tří do rána.

Pak už jsem jenom zkouknul cestou domů vozidlo u kasáren v BlekFildu vtipně zaparkovaný skrz obrubník a zábradlí na tramvajové zastávce a to by bylo ve zkratce asi tak všechno.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 15.12.2005 ... Kde nic není ...

... ani smrt nebere.

Dělal jsem furt něco, ale nic z toho jaksi nestojí za zmínku. Zas budu muset počkat, co se z toho vyvrbí.

Beru si na zejtřek volno - což jsem šéfové vtipně oznámil formou žertovné KTZ (někdy mylně nazývané SMS), jedu na vejlet.

Se mám, co?

Vodkaz nafurt

Středa, 14.12.2005 ... Cesty do pekel bývají prý lemovány ...

... dobrými úmysly. Třeba takové další kolo akce "Daruj krev s Českým rozhlasem", to je taky pěkná sviňárna, zvlášť, když o ní člověk neví a chce tak nějak darovat krev bez Českého rozhlasu a davů jeho mrzkých posluchačů.

Ale popořadě.

Jo, na dnešek jsem byl původně domluvenej na odběr krve, že půjdu společně s takovejma divnejma postavičkama z XChatu a Xka, kdysi nechvalně známejma pod přezdívkama jako Ilicz, Wrauu nebo Templář. Domluvenej jsem byl přesně do doby, než mi včera Ilicz oznámil, že "tak teda v sedm na transfúzce". Jo, zlatý voči. Dobročinnosti vocaď pocaď. Já, kterýmu dělá problémy přijít do práce na vosmou (a někdy i k desáté), némlich já se zrovna poženu kamsi do prdele přes celý Brno (uznávám, že to objektivně vzato nemusí bejt až tak daleko) a na sedmou. Tak to zrovna.

Plán mi ovšem zůstal, jenom u toho oželím to varietní trio. No, žíly mi to asi nerozerve. Aspoň né víc, než ti upíři tam.

Včéra jsem nechal překopat celej systém na ouřadě, jmenovitě především agendy "Matrika", "Administratíva" a "Stavební ouřad", posed mne záchvat zodpovědnosti, že to hned po ránu (kolem té vosmé) skočím vočíhnout, jak a jestli vůbec to funguje, pak se lážo plážo vypravím cedit tu krev.

Vzbudil jsem se už v 8:02. Drobné ranní zpestření mi připravil některej z psů, ti včera dostali kosti z vepřovejch kolen, přežrali se jak zvířata a bylo jim šoufl jak psům. Jeden na mne i jakousi nevábnou nástrahu v předsíni nachystal. Leč tím jsem už opravdu neměl čas se zabejvat, ta zvědavost na funkci systému mne zkrátka pudila, už tak jsem měl tradiční sekeru, pročež jsem exhumoval Ťapinku a na dotaz, co se děje a proč ji budím, pravil jsem jí, že jde o hovno. Tedy o ono hovno, jež se rozkládá v předsíni, psi chtěj urgentně ven a já musím ale vopravdu urgentně do hokny. Brblala, ale vylezla. Až pak jsem zvěděl, že než absolvovala okruh přes koupelnu, stihli jí cvičně předsíň ještě poblejt. To aby sebou příště víc hodila.

V práci mne kupodivu nikdo nesháněl, všechno fungovalo, jestě jsem si aktivně obešel dotyčné ouředníky, všichni svorně tvrdili, že jest všecko oukej.

Dožahnul jsem kafe a vyrazil nechat si pouštět žilou. Zaparkoval jsem v deset hodin před špitálem, vyp si telefóny, před vchodem típ vajgla, hrdě vkročil na trasfuzní oddělení ... a málem mě mrdlo hned mezi dveřma, jakejch tam bylo lidí. Kde se to tam, kurva, vzalo? Co je to za fóry? Normálně tam nebejvá po desáté ani čapa.

Jen tak mimochodem jsem tam natrefil na zbloudilýho Templáře, kterej tam trčel fakt vod toho rána. No potěš ventil. Ti dva zbejvající mu prej zdrhli tak před dvaceti minutama. Estli to takdle pude dál, mám se na co těšit.

A taky že jo. Hodinu a půl jsem tam šaškoval, než jsem se vůbec dostal na vodběr vzorku, naštěstí jsem tam na tu dobu uzmul erární noviny, jinak bych se asi vztek a šel pali. Až tam mi sestra prozradila to hnusné tajemství, že už několik dnů běžej upoutávky v rádiu, "Daruj krev s českým rozhlasem", pročež se v každým cosi hlo, jestliže takovej posluchač neplatí koncesionářský poplatky, jde se aspoň nechat podojit, aby uchlácholil svědomí, že to jako uhraje na nulu pošlou vod nuly či tak ňák. A já, ignorant, vím zas kulový.

Poučení pro příště - tři dny předem poslouchat rozhlas, jak zas vyhlásej nějakou takovoudle diverzní akci, tak abych šel jinam.

Pak eště mazácký kolečko přes vyšetřovnu, kde mi byl na druhej pokus změřen i tlak, poprvé pristroj zkrátka nezabral a drze tvrdil, že jsem vypustil duši, pročež vůbec žádnej tlak nemám.

No a v poledne už jsem si vesele lebedil na odběrovým sále s nabodenou žílou. Nějak se mi to zdálo nepříjemný ...

"Heleďte, pani, už tady ležim dobrý tři a půl minuty a mám v pytliku s bídou deci."

"Ukažte? Hmm, hmm."

"Hlavně nezkoušejte zas ty fligny, že jsem málo včera pil. Nalejval jsem se jak pupenec, tím to nebude. Taky se mi tady na předloktí dělá jakási boule, bysem řek, že to teče, ale jaksi jinudy, spíš tak jako dovnitř než ven do sáčku."

"To máte asi jenom moc zaškrcený, počkejte, já vám to povolím. Lepší?"

"Kulový, zkuste tam tou jehlou trochu zašmátrat, se mi zdálo, že mi to brnká vo stěnu žíly na druhé straně."

No richtik, dala se přemluvit, jehlu povytáhla a vrrrrrrr, počítadlo na váze se začalo přesejpat jak na stojanu u čerpací stanice s mým uchlastaným autem Všiváčkem, do předepsanýho vosmiminutovýho limitu jsem dorazil tradiční půllitřík a zavládla spokojenost. Asi na starý kolena holt vyžaduju nějakej individuální přístup.

Čímž jsem si ovšem vykoledoval pozornost až moc. Baba se nevzdávala. Prej ať ležím, držím žílu, že mi to vobváže, dyž už mi to provalila durch. Mno, to by ani nemuselo bejt, mínil jsem, ale ukecat se nedala, co pokazila, to že taky napraví, naplácala na to jakejsi protivotokovej sliz, zakryla kusem vikslajvantu a vomotala vobvazem kolem dokola. To by bylo taky pěkný, kdyby mi to ten loket nedrželo tak fest, že jsem pak zbytek dne tu ruku nemoh pokrčit směrem ke ksichtu. Že se jim na to nevyseru ... No, nevyseru. Ale su zvědavej, co přijde příště.

Hned vzápětí venku mi došlo, jak jsem byl tímto zákeřným tahem omezen. No schválně, zkuste si jednou rukou kouřit a zároveň telefonovat. To dost dobře nejde, minimálně na chodníku ne. Ale však se to nezblázní, nejdřív jsem si cestou na parkoviště v klidu dokouřil a pak, přesvědčen o tom, že jenom na dálku zkontroluju stav v práci a vyrazím na oběd, vytáhl jsem teprv telefon. Abych obratem zvěděl, že se projevila chybička. Jedna na každej subsystém. Postupně během mé nepřítomnosti popadaly "Matrika", "Administratíva" i "Stavební ouřad". Takže z voběda zas pendrek.

S programátorem vod slovutné dodavatelské firmy jsme se s tím mrcasili až do půl páté večer, kruci, já měl hlad, následně jsem musel vyzvednout ve městě támhle něco, tuhle cosi jinýho, kdesi cosi koupit a eště něco dočista jinýho zařídit, no, na koryto mi vyšel čas snad vo šesti.

A co teď? V tem fofru jsem si nestih ani tu pazouru vodfačovat, dyk já se příborem nenažeru, vodmotávat si vobvaz z ruky uprostřed náměstí, to by mi přišlo taky blbý, stejně jako v hospodě ... aha, nápad, zaplul jsem do MekDonalda, šak já mám kvalt a to je fástfůd, přičemž ten jejich polystyren do sebe nakopu i jednou rukou. I levou. Prima.

"Bysem prosil velký hranolky, malou kolu a dva čízburgry bez vokurku ..."

"Bez čeho?"

"Bez vokurku. Takový zelený, kyselý, zelenina to je ..."

"To ano, ale bez jakýho vokurku?"

Ježíši, to jsem měl zas šťastnou ruku, to jsem zas natrefil na tu nejzabržděnější kozenku za celým pultem. Kolik se asi tak dává vokurků do jejich čízburgru? Jeden plátek rvou do každýho, jak dyby jim vo to někdo stál. Jak jí to nejjednodušeji vysvětlit tak, aby to pochopila pokud možno hbitě a já jí před vočama nescíp hlady?

"Bez všech vokurků. Velký hranolky, malou kolu, dva čízburgry, nikde nebude žádnej vokurek. Děkuji. Tlumočte, prosím, šéfkuchaři."

No vida, pochopila. A napoprvé. Tak jsem byl zachován při životě pro potěchu pokolení příštích.

Čili že se už jenom stavím cestou pro něco na zub na večer, maj se stavit Kachně se Zadkem na návštěvu, velkoryse jsem se předtím nabíd Ťapince, že ingredience na vobložený chlebejky zařídím, anžto jedu vozidlem a mám Blberta při cestě.

Salám, pomazánku, syra kus, veku ... krucinál, voni v Blbertovi nemaj veku. To zas eště budu muset k nějakejm dalším podvodníkům, už aby ten Blbert zas zkrachoval, už to má zas periodu, jak se to přemenuje, tak budou zas pár měsíců fungovat vo něco líp.

A to mi eště baba u kasy velkomyslně pravila: "Dobrý den."

To už mi přišlo fakt jak výsměch a koleda vo po čuni - no schálně: zaspání, posraná předsíň, davy rádiofilů na transfúzce, probodená žíla, polouškrcená hnáta, celej den hlad, průser v práci, mozkově nedostatečná MekDonald-lejdy s vokurkem a na závěr mi babice v Blbertovi, kde nemaj veku, bude dělat přednášky vo dobrým dňu?

Někdy mám vopravdu pocit, že se ti lidi domluvili a dělaj si ze mne cíleně prdel. To jinak néni možný. Eště pár takovejch a už by mi hráli.

Aspoň Kachně se Zadkem se vytáhli. Přišli včas, vypadli včas a hlavně v mezičase Kachně s Ťapinčinou asistencí vylemtalo tu vodku, která čtvrt roku překážela v ledničce a bránila uložení většího množství potravin.

Vodkaz nafurt

Úterý, 13.12.2005 ... Denní zásluhy ...

Jsem znaven. Ale stálo mi to za to - chytrým tahem jsem nasral komplet všechny drahé státoouřední kolegy, neb jsem jim nechal upgradovat ukrutně chytrý informační systém, zavedení spousty změn, překopaná celá organizace práce s lejstrama. Přičemž jsem je ještě na celej den vodříz vod hokny, tudíž budou mít zejtra co dohánět.

To se maj.

Jelikož při následném školení tvrdili, že všemu rozuměj, já můžu jít zejtra v klidu na transfúzku.


Sedím doma, požírám "Krufky", jež jsem dostal od Ťapinky.

Uklízím. Dle Ťapinky se o úklid nejedná, neb si hraju s nůžtičkama a s papírkama, dle jejího mentálního potenciálu se při úklidu musí člověk ohánět kyblikem s vodou a rejžákem, či přinejmenším brát nesouvislé hromady věcí a snášet je do komory, kde je pak nahodile uskladňovat, tzn. rvát ledabyle do polic, v nichž je zrovna místo. Co je mokrý, to je čistý, co není vidět, to je uklizený.

Pche. Podle mého soudu je kategorizace a popis CD a DVD daleko užitečnější. Na ládování krámů do komory mám přece Ťapinku. Pokud by náhle ochořela, stejnou práci zastane Ukrajinec s hráběma.

Krówka alias dle pana White Doga "Krufka". Ukrutně dobrá Krufka. Pod záminkou narozenin jsem z Ťapinky vyrazil pytlik :o))

Vodkaz nafurt

Pondělí, 12.12.2005 ... Tiskárna, ouředníci, večeře, narozeniny ...

"Máme takový problém s tiskárnou - tiskne nám křivě."

"Chybná kalibrace? Kostrbatý písmenka a tak?"

"Né, to né, jenom občas, každej několikátej papír je natištěnej tak, že všechny řádky jdou šikmo nahoru nebo dolů."

"A určitě tam máte ten papír správně vloženej a usazenej?"

"Máme. V tom podavači, vloženej, usa..., no, prostě měl by tam být správně."

"Měl by. Aha. No, já mám cestu okolo, stavím se na to podívat."

Jo jo, měl by. Usa. Haha. Když já vím, je to složitý. Ta tiskárna má úhrnem dvě součástky, které je nutno mechanicky ovládat. Zvednout deklík a po vložení papíru pod něj zaaretovat stavitelnou pacičkou. Z boku, aby se tam papír nevaklal a netisklo to křivě.

Což je ovšem nad úsilí státních ouředníků od DrDol a její party. K jejich obraně budiž řečeno, že tihle dva jsou tam jenom půl a čtvrt roku, avšak pečlivě si je DrDol do party vybrala, aby tam zapadli. Pro ilustraci - oba 24 let, inžinýrka Kačénka a ten druhej Mlha. Podobní jak vejce vejci - jeden natvrdo a druhej volský voko.

A to jsem jim, prosím, zakázal šahat na vypínač, ať radš tiskárnu nechávaj furt zapnutou. Tak nadělaj míň problémů.

Zved jsem deklík, z boku pošoup pacičku, udělal významný ksicht. Jenom jsem pokejval hlavou. Opravdu jsem měl cestu kolem, muset kvůli tomu jít schválně dvě patra dolů a dvě nahoru, asi bych výrazivem neskrblil.


Slepejši Pepé a Jeho Stará Manželka MáHruška, Marťan a Bača mne jakožto výraz poděkování za mé angažmá při akci "Motorový slepejš" pozvali na večeři. I s Ťapinkou. Vlastně ona jakožto veterinářka má o zdárný průběh také zásluhu coby zdravotnice.

Milé.

Načase začít promýšlet akci "Létající slepejš" čili "Slepejš paradesantní". Na žrádlo já vždycky slyším.


Mimochodem úderem dneška je mi třicet dva let. Tedy 32 dekadicky. Krásných 20 hex, 40 oct nebo 100000 bin.

Rozdíl oproti jiným věkům nepozoruji. Možná zítra.

Každopádně až začnu stárnout a především moudřet, dám vám zavčasu vědět.

Vodkaz nafurt

Neděle, 11.12.2005 ... Malování kuchyně, časový rozpis, den druhý ...

13:20 - zdají se mi ještě nějaké krásné sny. Akorát už nevím, zda erotického obsahu nebo o žrádle nebo prostě o spaní. Každopádně to byl sen libý a docela se mi zamlouval.

13:30 - vstupuje mi do snu Číňan a praví, že vymalováno jest. Něco ve smyslu: "Hasta la vista, baby." Asi bych neměl do noci koukat na Terminátora. Jelikož se Číňan nedá odbýt a nenechá si vysvětlit, že v tomto snu nemá žádný Číňan co dělat, nemá to co dělat s rasismem, ale zkrátka takoví Číňani nezapadají do snů o žrádle ani o prsatejch povolnejch svlečnách, jelikož nehodlá z mého snu vypadnout a neustále něco mumlá, jsem nucen zjistit, že už jsem vzhůru. Onen Číňan je ve skutečnosti Ťapinka, zasraná žlutou barvou až za ušama, ta replika o vymalování nebyl Terminátoří citát, nýbrž konstatování holé skutečnosti. Ah tak.

13:35 - zjišťuji, že je skutečně kuchyň vymalovaná, avšak lednička i s celým nákupem jest neprodyšně obleptána fólií zakrejvací. Stejně tak špajz a kredenc se zásobou Tatranek. A hlavně fofrkonev, hrnky, žličky, kafe. To je zas ráno zasráno. Ach jo. Ťapinka však neprodleně odkrývá alespoň tyto nejnezbytnější propriety, pročež se nemusím nořit do čundrovní krosny a pídit se po plynovém vařiči a ešusu, ačkoli jeden balíček kafe mám pro všechny případy v pracovním baťůžku. Jeden nikdy neví ...

Do 15:30 uklízíme, tedy především Ťapinka. Drhne, meje, smýčí. Šoupeme kuchyňským inventářem, propracováváme se k jídlu.

16:00 - jdu venčit psy do Čertovy Rokle. Sluníčko zapadá, stmívá se. Volá mi Plešatej Vejťa, jenž dlí u Dědka Zamykače a jeho famílije a snaží se zprovoznit router, který se ovšem brání. V Rokli mu z hlavy diktuju nastavení TCP/IP protokolu, hážu psékům klacík a přeju Vejťovi příjemnou zábavu. Jsem já to ale svině.

16:30 - Ťapinka si žádá montážní lampu. Dále drhne, meje, smýčí.

17:30 - hrubý úklid je hotov. Nastupuju já na jemnou práci se šroubováčkem, soustavou drátků, svorkovnic a kleštiček.

18:00 - vrtám do panelu. Toto sice nezapadá do mé představy o jemné práci, ovšem pro dobro sousedů a klidný nedělní večer udělám maximum. Navíc Ťapinku bych s příklepovou vrtačkou do blízkosti odizolovaných drátů pod napětím stejně nedostal.

19:00 - endešlůs.

Máme ukrutnou tenisákově žlutou kuchyň. Ťapinka se vyřádila a "realizovala", nemluvě o tom, jak dlouho s tím teď bude machrovat. Jenom podotýkám - ta jedovatá barvička byl můj nápad. Když chtěla barevný zdi - béžovou předsíň, modrou ložnic a voranžovej vobejvák, vymínil jsem si já tenisákovou kuchyň. Vypadá to skvěle. Jak u blbejch.

A v lustříku nad stolem je konečně aspoň při té příležitosti úsporná žárovka. Z toho mám největší radost. Nejde až tak vo prachy, kilowatthodinka sem, kilowatthodinka tam, dost šaliny si polkne pračka, lednička, mikrovlnka, fofrkonev, o soustavě počítačů si nedělám iluze. Ale svýho času jsem nahradil všechny žárovky v bytě za úsporný - jednak vopravdu míň spotřebujou, dyž necháváme furt někde rožnutý, jsou tím šetrnější k životnímu prostředí (prej), ale hlavně furt nepraskaj. Tedy vyměnil všechny - až na tu jednu. I ve světle v kuchyni na stěně. Ale tady v tem malým lustru je ten úzkej závit E14, na to se vždycky zapomnělo, nebo měli jenom slabý, nebo předražený nebo zkrátka dycky něco. Ale kdybyste viděli, jak mne už z principu sralo, že takovejdle malej nanicovatej pazgřivec žere - co se osvětlení týče - víc, než celej zbytek bytu. Tak teď konečně s tím má utrum.

Vodkaz nafurt

Sobota, 10.12.2005 ... Malování kuchyně, časový rozpis, den první ...

Malovat kuchyň. Hmm. Znám i lepší zábavy na sobotu, ale co už ...

V neuvěřitelných 11:00 vstávám a leju do sebe kafe.

11:30 - jedem s Ťapinkou a máti na týdenní nákup poživatin a jiných zbytečností. Mimo jiné kupuju zakrejvací fólie, náhradní váleček za jeden v létě odrovnanej, jednu úspornou žárovku a hlavně montážní lampu. Ťapinka se směje, že to vymalujem za světla, tedy denního, bez lampy. Vlastně vlastní činnost malování bude páchat výhradně ona, neb se potřebuje realizovat. Umanutě tvrdím, že montážní lampa je skvělé a důležité zařízení, přinejmenším osvětlovací tělesa budu montovat až večer, montážní lampa se využije a i pokud ne, bude se mi hodit do garáže (to bych v reálu hrozně rád viděl).

13:00 - odjíždíme z velkomegamarketu, vysazujeme máti doma.

13:30 - snídáme.

14:00 - šoupem kuchyňským inventářem, nosím ze sklepa propriety k malování, demontuju svítidla a vypínač.

15:00 - Ťapinka počíná balit kuchyň do fólie.

16:00 - jdu venčit psy. Sluníčko zapadá. Ťapinka stále věří, že "to za světla zmáknem".

16:30 - Ťapinka vykukuje z potemnělé kuchyně a pídí se po montážní lampě.

17:00 - kuchyň je připravena k malování. Tma jak v prdeli. Lampa nelampa. Ťapinka, ač nerada, přiznává, že časový rozvrh poněkud přecenila. Činí rozhodnutí odložit vlastní malování na zítřek.

19:00 - jdeme do pičérie na večeři, neb lednička i s celým nákupem jest neprodyšně obleptána fólií zakrejvací. Stejně tak špajz a kredenc se zásobou Tatranek. Mrzuté.

24:00 - kvílím hlady, neb lednička i s celým nákupem jest neprodyšně obleptána fólií zakrejvací. Stejně tak špajz a kredenc se zásobou Tatranek. Kurva drát.

Do 03:00 se rozhoduju, zda skutečně vykutat z báglu plynový vařič a záchovnou konzervovou dávku. Nakonec na to rezignuju a jdu spát dle hesla: "Kdo spí, ten jí." Jenom abych se nepřežral.

Vodkaz nafurt

Pátek, 09.12.2005 ... Zákazníci a resty ...

Vyřešil jsem za včerejšek a dnešek prakticky všechny nedodělky u různých kolegů a známých s jejich počítačema. Ale že to dalo fušku.

Kolegovi Božskému Šimímu jsem nakonec koupil jinou grafickou kartu. Tam s tou si to prostě ne a ne a nerozumělo. Bez zjevné příčiny, teoretická kompatibilita stokrát zkontrolována. Krotitele duchů na to.

Tamtu grafickou kartu jsem obratem se slevou střelil kolegovi Havlajsovi pro vodlitka, fungovala naprosto spolehlivě a napoprvé. Aniž bych tomu předem věřil.

Taxikářovi Jiříčkovi jsem jen tak podrbal počítač pod bradičkou, načechral ovárek, nic extra, vlastně jenom taková konzultace.

A zbejvá mi snad Aderovi vyměnit disk a možná jedna mašina pro ňákou známou od Poděsky.

Dál nechcu vo žádným "melouchu" slyšet přinejmenším do doby, kdy bude datum končit na šestku (čímž myslím rok 2006, nikoli šestnáctýho, to bych si kulový pomoh).


Snad poslední věc - vyslyšel jsem volání Plešatýho Vejti. To jako Plešatej Vejťa mi volal a já ho neposlal do prdele, nýbrž mu večer zašel pustit moudro.

Měl dva počítače, měl internetový připojení, měl router. Nevěděl, jak zaonačit, aby mu z routeru čumělo internetový připojení do dvouch počítačů. To je hned, když neví ani, co to router je.

Nic těžkýho, nastavení na tři minuty, Plešatej Vejťa byl spokojenej, já z něho cvičně vyrazil pár DVD a všici hepy.

Von totiž Plešatej Vejťa si to potřeboval akorát nacvičit, vo víkendu byl povolán jít to zapojit svýmu známýmu, tedy jednomu členovi rozvětvené tlupy vod Dědka Zamykače vod nás z baráku. Hehe, tomu jsem to vysvětloval já, co a jak, a navrhoval jsem mu, že mu routřík koupím a celej udělátor zapojím, za cenu materiálu plus cartridge cigaret. Jenže celá jejich famílije je ukrutně lakotná, pak to takhle dopadá.

No nic, Vejťa je kámoš, tomu dám pár kliknutí myšou zdarma a s Dědkem Zamykačem a jeho partou ať se při vlastní instalaci potěší sám.


Ťapinka mi s úsměvem pravila, že si dáváme závazek za víkend konečně vymalovat tu kuchyň.

Vopravdu, takhle mluvila, ve množným čísle.

A kurva.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 08.12.2005 ... Jak potěšit Slovenku?

Svezete ji tramvají.

To je celý.

Né, to nemá bejt vtip. Ač to tak vypadá, jak takovej ten:

"Jak vzrušíte Slovenku? 15-tiletou? Šáhnete jí na kozy. 25-tiletou? Šáhnete jí na pipku. 65-tiletou? Šáhnete jí na Mečiara."

Ale nechtěl jsem si dělat pro dnešek nějak moc kozy, a to ani z východních bratrů, ač jinak k tomu sváděj, bejvalí slovenští kolegové by mohli vyprávět. To se dneska mělo totiž tak ...

Stavila se za mnou do práce brzy po ránu - kolem jedenácté, zrovna jsem přišel - svlečna Eržika od jednoho našeho dodavatele barviček do tiskáren. Tentokrát né s barvičkama, nýbrž jenom s tričkem. Tím nemyslím, že jenom v tričku, volové, aby zas někdo neměl hemzy, co to na ouřadě v neouřední den pořádáme za orgie. Dovezla místo piksliček s tonérama tričko. Reklamní. A tužku a smrďátko do auta. To jako že si jejich slovutná (hehe) firma vzpomněla před Vánocema na slovutnýho zákazníka (hehehehe), prezentem mu děkuje za přízeň a doufá, že z něj v příštím roce zas vypadnou ňáký prachy.

Ona svlečna Eržika je Slovenka, tedy etnicky, nemáme zahraničného dodávateľa z cudziny, firma je ryze česká, ona totiž svlečna Eržika je tady tak nějak naturalizovaná, něco jako usazenej gastarbeiter. Kruci, kdybyste mne zabili, tak si nevzpomenu vodkaď, ačkoli mi to říkala. Asi jako všichni - z Hlohovce, tam je přece SlovakoFarma. Ale né, říkal jsem, že né psinu, prostě je původem ze Slovenska, bydlí a pracuje tady a basta. To je jenom konstatování faktu, srandu si z toho dělat vopravdu nemám v úmyslu, naopak ji mám v oblibě, je příjemná, docela milá a relativně pohledná (jémine, teď mne zase zdupe Ťapina za takový řeči), no rozhodně příjemnější spolupráce, než kdyby mi patrony do tlačiarní vozil vošklivej chlap. Asi tak. Hlavně mluví krásně československy, asi jako major Haluška čili Terazky. Nebo jako Gustáv Husák. Nebo jako bejvalej kolega Jožka Kokoška.

Zkrátka mi vrazila pytlik s tričkem, propiskou a tím smrdutým bazmekem, dali jsme si kafe, cigáro, ona měla cestu k dalšímu zákazníkovi, já na oběd. Přeci jenom to kafe zabralo hodinu a to už byl čas k jídlu.

Ptám se, kam na tu další štaci jede, že by mne tam mohla hodit, k hospodě. Prej dneska na druhou stranu, ale že mne ten kousek popoveze, to že nejni problém. A já zas, že né, že ty dvě zastávky klidně šalinou dojedu, však když mám ještě tu šalinkartu ...

Svlečna Eržika se hluboce zamyslela, načež pravila, že je to sice zajímavý, ale v životě šalinou nejela. A na můj dotaz upřesnila, že áno, že tím rozumí komplet všechny tramvaje, nikoli tedy pouze v Brně, ale zkrátka ještě nikdy nikde nejela tramvají. Tak to je dobrý.

Uznávám, taky jsem nikdy nikam neletěl a v dohledné době krom paravýcviku to nemám v plánu, dobrá, na jaře asi tedy budu v letadle v době startu. Start i přistání budou muset ještě nějakou chvíli počkat. Neletěl jsem ani balónem. Neplul jsem na zaoceánské lodi ni v ponorce. Dokonce ani v tanku, ač v OT a BVP jo. Nejel jsem stopem s hasičama. Ani na slonovi - ni stopem, ni na pravidelné lince. A ani tym jebnutým Pendolínem jsem se eště nesvez, a to už tady jezdí snad tejden.

Zkrátka mám v dopravních prostředcích ještě notný rezervy.

Ale nejet tramvají ve třiadvaceti letech v rámci bejvalýho Československa, to přijde jako silná slabost i mně. Chápu, nejni šalina v každým vokrese, zrovna u Eržiky - tam na Vysočině, kde teď žije a pracuje, tam krom vlaku néni jediná glajza tak sto kiláků vokolo, u nich doma přímo v jejich městě (v tom, na který si nemůžu vzpomenout) asi taky ne, pracovně jezdí autem ... Ale sakra, to se jí to vopravdu nepovedlo ani nikde v cudzom meste na návšteve? No, asi né.

Takže vona do mne tričkem, já do ní jízdenkou. Prostě jí příště kópím lupeň a svezu ju šalinó. Extra zážitek to asi nebude, ale třeba jí to udělá radost.

Vodkaz nafurt

Středa, 07.12.2005 ... Méně je někdy více ...

Jsou dvě hodiny ráno, doteď jsem pracoval na ouředním vobšťastníku, tedy na jeho webové verzi. Je takřka perfektní. Občané budou spokojeni, že si ty zhovadilosti budou moct číst i na intérnetu.

Méně je někdy více.

Z toho plynou dvě věci:

1) Příště se na vobšťastník vyseru, čímž ho učiním ještě mnohem zajímavějším a hlavně napínavějším. Vobčan bude tři hodiny pátrat, načež sezná, že žádnej vobšťastník není. Ale žádné zprávy - dobré zprávy, občan bude spokojen, jelikož díky obšťastníkově neexistenci bude mít výhradně dobré zprávy. Egi bude posel dobrých zpráv.

2) Ze zkušenosti (mj. včerejší) vím, že čím méně vám toho řeknu, tím větší prostor pro smyšlénky, špekulace a fabulace, tím pestřejší mám podle vás život. Čili se na mrzký popis ubíjejícího pracovního dne můžu krajc vajc a jdu rovnou spát. Tímto chytrým tahem postoupím na čtenářově škále do pozice extrémního dobrodruha. Prosté, milý Watsone, hehe.

Vodkaz nafurt

Úterý, 06.12.2005 ... Bacha ...

Včera jsem byl za čerta.

Dneska se čerti žení.

To je čas někam zalézt, moc se neukazovat a nepřipomínat, aby si jeden eště něco vošklivýho nevykoledoval ...

P.S.: Když jsme u těch svateb (zlé pryč a pánbůh s námi), jen na okraj - Mrtvá Nevěsta je fakt skvělej film.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 05.12.2005 ... Egiho životní role ...

Přišel onehdá Žufi, můj bejvalej "asistent", s převratnou myšlenkou - takdle začátkem prosinca je prej svátek teho svatýho Mikyho, čili je třeba pro parchantéros udělat nějakou šou. Což jsem kvitoval jako chvályhodný záměr. Avšak jsem netušil, že Žufi se na stará kolena dal naverbovat jako trenér plavání. Opravdu až v poslední době, mně přišlo hned divný, že za celou tu dobu, co na ouřadě civilně sloužil, o nějakým trénování haranťat nepadlo ani slovo. Vlastně jsem ani netušil, zda Žufi sám umí plavat, nějak se nevyskytla vhodná příležitost a důvod se ho na to ptát. Tak tedy plavat patrně umí a trénuje v tem vomladinu. A to byl taky ten důvod, proč vůbec se mnou na toto téma zapředl hovor - jeho největším přínosem pro harantí voslavu svatýho Mikuláša byl v tom, že mne delegoval za čerta. Mně to víceméně jen stroze oznámil. Spíš více, než méně. Aspoň něco mu civilka dala - oznamovací formulace už zvládá docela dobře.

Report z Mikuláše ... kecy vo tom, že vypadám jak debil, si laskavě vodpusťte ... :o))Gut. Tak to bysme měli. Já a čert. Copak vo to, vodjakživa mi všici říkaj, že bych moh z fleku čerta dělat, ani bych se nemusel moc maškařit. Kupodivu jsem tak do dnešního dne nečinil. Se mi to vždycky nějak vyhnulo. Ale proč ostatně ne?

Slovo dalo slovo, se Sani - hlavní trenérkou - jsme si prošli pár detailů, ta pochopitelně přibrala do party eště nezbytnýho anděla a hlavně teho Mikuláša, prej čert je čert, ale bez tych dvouch by to nebylo vono. V tom měla ostatně asi i pravdu. A šaškovat sám v kožuchu kolem bazénu, to bych vypadal spíš zralej na šaškec, než jak vyslanec pekel.

Byl jsem instruován, že se jedná o sviště šesti- až sedmileté, nikoli šesťáky až sedmáky, jak jsem se původně obával, ti by museli bejt buď retardovaní, aby to žrali, nebo by to pro ně byla pouhá psina, a v takovým případě bych musel zvolit typ čerta mírně modernizovanýho a kromě řetězu si vzít aspoň tonfu. A možná porádnou kudlu, kdyby slo do tuhýho. Né, ve skutečnosti šlo vopravdu vo šklebáky relativně malý, ty - pokáď už takovoudle flignu budou mít prokouknutou, aspoň nebudou klást moc velkej vodpor.

To je taky kámen úrazu, voni jsou dneska šklebáci docela háklivky, drobet labilní, to je furt samej psychickej šok a následné porušení vývoje, majznout dotěrnýho spratka řeťazem taky nemůžete, to je hned týrání svěřenej vosoby. K tomu nutno připočítat, že vobčas se dá ňákej ten vodlitek do breku, stačí mu mne potkat, byť v civilu, nemusím mít ani kožuch, kopejtko a ksich namazanej šůviksem. Aby z teho nechytli eště ňáký trauma. No co nad tím meditovat dopředu, počkáme a uvidíme.

Smluvili jsme si sraz před bazénem, Sani se Žufim domluvili s provozní sólo odstrčenou šatnu, plavčíka nahecovali, aby nám nechal vodevřený patřičný dvéře ...

Právě jsem se našel. Lidi, já vám byl boží čert.

Moc práce to vopravdu nedalo, rohy - jenom tak aby se neřeklo - někde na koleně spíchla Sani, černý plandavý gatě a tričko vod pingpongů jsem si zajistil sám, kožuch s dvouma mrtvejma jakejmasi krysama kolem krku mi dodali, kus jakýhosi řeťaza taky. Vocas, vocas jsem neměl. By jeden neřek, jak je těžký sehnat plonkovní kus patřičnýho lana. Ale k tomu, aby mne někdo zkoumal takto podrobně, k tomu beztak nemělo dojít. Teda triko, kalhoty, kožuch a hlavně kamuflážní krém M-97 (snad z výstroje Bundeswehru), tím prosím nešetřit ...

Patrně největší úspěch jsme zaregistrovali hned na chodbě, kdy nás nečekaně potkal jakejsi mládežník (šestnáct až vosumnáct let), ten se lek tak, že uskočil metr dozadu. K jeho velké chybě na schodišti. Měl, hošan, co dělat, aby se neskutálel.

Jako úvod to vypadalo nadmíru dobře.

Nakráčeli jsme k bazénu.

Jedna holčina se dala do breku, stačilo jí nás (řek bych mne, ale abych si zas nepřipisoval veškerý zásluhy) vidět na několikametrovou vzdálenost. Křečovitě se chytla trenérky, bulela a vodmítala vylezt. Ajaj. Až po mocném přesvědčování se ji Mikulášovi podařilo zpoza Sani dostat, nějakou básničku vykoktala, furt po mně tak bázlivě pokukovala a vypadala, že buď se dá zase do breku, nebo zdrhne. Až jsem k ní musel zadřepnout a polohlasem jí nakukat, že su vlastně docela hodnej čert a pokáď nebude zlobit, možná si ju ani nevodnesu, že jsou tam na řadě eště jinší dacani ...

Vopravdu, sígři se prej holedbali, že jednoho čerta už měli ve škole, pokropili ho vodou a vůbec z něho všemožně udělali debila. Prej ať trenéři zavolaj na ňákou tu nebeskou linku a vobjednaj dalšího čerta, zmáknou ho jak malinu. Dle všeho by čertova koupel měla bejt tím nejmenším.

Hahá, zjihli, beránci, zjihli. Vono něco jinýho je jakejsi školní vochotník a trochu jinej případ nastává, když na plac nacvičí čert vo půldruha hlavy větší než jejich trenérka, tato v mrzkém dosavadním piškotově životě jedna z nejvyšších autorit. To končí holedbání. Né teda že by zrovna jektali zubama, ale při mým třepání žgraňama, plazení jazyka a koulení vočmama s nezbytným: "Bl-bl-bl-bl" jenom tak pokradmu nasucho polykali.

A to jsem ani neměl pytel, do kterýho bysem je narval. Stačilo si tak trochu významně pošvihávat vo dlaň řeťázkem, vobčas zablblat, sem tam si nějakýho řetězem krapet přidržet. Radš vykoktal básničku, svatej Miki mne jakože zahnal berlou mrazilkou a šklebák byl rád, že to má z krku. Slabší nátury se přesto schovávaly za anděla nebo některýho z trenérů. Drželi si vodstup. Asi pro sichr.

Jenom Žufiho mi povolili trochu si přiškrtit, to jsem zas nemoh moc, budu ho potřebovat jako jednoho z informatiků na volby. Vcelku škoda.

Ale jinak to bylo snad vydařený.

Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...
Svatej Miki v plné polní.
To zrovna klidním teho prvního piškota, co se hned ze startu rozbrečel. Už aspoň komunikuje.
Hošana nějak přešly velký slova.
Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...
U výslechu před Mikulášem. Taky se nějak vytratily velký proklamace o mučení čertů, hehe.
Vono něco jinýho je jakejsi školní vochotník a trochu jinej případ nastává, když na plac nacvičí čert vo půldruha hlavy větší než jejich trenérka, tato v mrzkém dosavadním piškotově životě jedna z nejvyšších autorit.
Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...
Galerie kladných postav - zprava: Mikuláš, anděl, plavčík.
Ta druhá várka už to bere o poznání sportovněji, ačkoli moje "Blblblbl" na ně platí jakbysmet.
Report z Mikuláše ...
Vcelku spokojenej anděl.
Vodkaz nafurt

Neděle, 04.12.2005 ... Revoluce v domácí IT ...

Brzy ráno, úderem poledne, Ťapinka nechává žehlení a jde mne vzbudit, aby mi sdělila, že odchází.

Což nechápu, proč bych kvůlivá takové maličkosti měl vstávat.

Prý však neodchází natrvalo, nýbrž jen na odpoledne, vyvenčit psy a Jolu, tedy bejvalou spoluštudentku.

Nu dobrá, nemusí pršet, stačí, když kape. Ale furt mi není jasný, co s tím mám společnýho já a proč bych měl - zvlášť v takovém mrzkém případě - lézt z postele?

Ale co už? Ranní ptáče dál doskáče. Na ranní ptáče v mém podání je půl jedné takovej základní čas, se skákáním se musí vopatrně, ukvapený skákání je tak vo infarkt.

Vydrápu se přece jenom z ložnice, cestou jsem sbalil ze zvyku telefóny a odložil si je ve vobejváku ... na to žehlicí prkno.

Ajajaj, to jsem si zas něco vyslech. Prej sotva člověk (tedy Ťapinka) přestane žehlit, už pojmu žehlicí prkno jako vhodnou horizontální plochu k zaneřádění tím svým bordelem, je to se mnou strašný, jsem jak jakási améba z nějaké počítačové hry o Hafíkovi (to mi to toho říká) a vůbec s tím herberkem všude okolo se bude muset něco udělat. Naštěstí hola, hola, Jola volá, nemohla mi Ťapinka držet dále přednášku proti mým schranitelským pudům a musela vyprejsknout.

Mno, něco by se s tím udělat mělo, v něčem má třeba i pravdu.

Jat náhlým návalem pořádkumilovnosti předrátoval jsem za večer celé naše domácí výpočetní středisko, čímž jsem to jednak přeskládal do nějaké momentálně použitelnější konfigurace pro dvě osoby, druhak jsem objevil asi pět kabelů, které vedly odnikud nikam, odněkud nikam či odnikud někam.

Zbylé jsem aspoň smotal a tak nějak "učesal", čímž nejenom že vše znovu funguje, ale i mám jakýs takýs přehled, co je k čemu připojeno a kudy to kam vede.

Teď jenom co s těma ušetřenejma šlauchama? Přece nevyhodím třeba pět metrů koaxiálu, ten se může hodit ...

Vodkaz nafurt

Sobota, 03.12.2005 ... Fišty sobotní starost o Kundu ...

Celej den i s Ťapinkou chytáme lelky.

Pohoda, veget. Tak, jak to má v sobotu bejt.

Navečer, snad v nějakejch devět hodin - telefon. Kolegyň Fišta.

Co ta mi může chtít? Že by byla tak pilná a i v sobotu v noci "vyšívala" na ouředním obšťastníku? To je blbost. Ojebává to i v pracovní době, tak co pak teprv v sobotu. Možná domácí počítač si zas postavil hlavu a pan Fišťák potřebuje urgentně nějakou svoji práci udělat? To by mohlo bejt, ale na tom střepu starým už mu nemá moc co neplánovaně chcípnout. Třeba jde vo bohapustej vomyl.

"Zdar, co ty mi chceš?"

"Mhé, Egí, co je v kundě?"

Eeh? A jak némlich já to mám vědět? Podle opileckého hlasu a nepříliš jasné artikulace tuším naprosto přesně, co nebo kdo je v prdeli, a sice Fišta, avšak smysl otázky mi zůstává utajen ...

"Co to?"

"Nóó, v tom městě, jaks byl tam kdesi v tom Pobaltí, v Kundě," aha, už mi začíná svítat, vono jde vo město, nikoli o genitálie, "je tam cementárna nebo elektrárna? My se totiž tady s Fišťákem nemůžem shodnout a vsadili jsme se."

Bóže, to má někdo starosti na sobotní večer.

"Cementárna. Tam je cementárna, přístav a pak už lautr hovno."

"Díky, vyhrála jsem, tralala ..."

No, a pak že neudělám z křesla dobrej skutek.

Vodkaz nafurt

Pátek, 02.12.2005 ... Čiň známému dobře ...

S kolegou Božským Šimím mám furt problémy, tedy přesněji řečeno s jeho počítačem. Zlobí a zlobí. Počítač, nikoli Božský Šimí. Ten naopak vaří kafe, zahrnuje mne přízní a vůbec o mne všemožně pečuje, přičemž sám si připadá v centru mé péče. Bodejť by ne, když u nich trávím mrzký zbytek mládí. A počítač to né a né pochopit.

Grafická karta se tváří bejt v pořádku (a ta je otestovaná i v servisu a v jinejch strojích), počítač se tváří bejt v pořádku, s jinejma grafickejma kartama bez problémů spolupracuje (dlužno podotknout, že staršíma), jak do toho v pořádku počítača dám tu jeho v pořádku grafickou kartu, jde mi to okamžitě do hajzlu.

Ach jo.

Já vím, néni to nic zajímavýho, ale už se s tím trápím asi dva tejdny.

Možná kdybych mu byl býval neříkal, že na tom něco zlobí, dal mu tam prostě jinou grafiku, zadekloval to, všici by byli spokojení. Z faktur a dodacích listů Božský stejnak hovno pozná, prostě bych to někdy pod nějakou průhlednou záminkou drobně poškodil, pravil, že to vyžaduje servisní zásah, na dva dny to sbalil pod klepeto a překopal, nikdo by neřek ani ono pověstný "Ň". Ale když to je tak nějako pod mou úroveň.

Dobrá, pro začátek by mi možná stačilo, kdyby mi celá famílije furt dokola neděkovala ...

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 01.12.2005 ... Únavový syndrom či kýho čerta ...

Spím. Celej den spím. Ráno spím, k večeru jsem musel chvíli zdřímnout, teď si jdu zas už lehnout.

A co hůř, já vlastně celej den prakticky spím, ačkoli jsem vzhůru.

Takto jsem absolvoval i onu předvánoční návštěvu u Kachněte s bejvalejma kolegama a jinou havětí, prostě celej den su takovej nějakej nedomrlej.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002