Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Říjen 2012

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Středa, 31.10.2012

Úterý, 30.10.2012

Pondělí 29.10.2012

Neděle, 28.10.2012 ... Jedeme, teda rádi bysme ...

V noci znovu zapršelo, tentokrát ještě s obměnou: k dešti mrzlo. Kél malér.

Ráno otřepáváme se stanů ledovou krustu a zmrzlejma prackama balíme. To eště unde, to známe. Poměrně dobrý nápad na moje lamenty, kde to budu zase sušit, má Marcel, ani mají v domě či ve firmě nevyužitou místnost, která je coby sušárna stanů jako stvořená. Pročež Marcel na ten kousek béře stan do ruky, já ho nemusím cpát mokrý do batohu, samá pozitiva. Jo, odbočím ke dnům minulým - děkuji Marcelovi, že si vyžádal, aby mohl celou dobu nosit pro nás dva pohotovnostní batůžek s vodou, čikuládou, voplatkama, příležitostně jsem mu do něj vpašovával nebo z něj zase kostil rozličné fotozáležitosti, především pak záložní Smenu 8M, kupříkladu jsem ji ukládal do batohu, když chytat balanc s brašnou a třema fotoaparátama na krku už bylo nad moje síly. Nemusel jsem se s tím mordovat. Díkec.

Jo, takže máme zabaleno a jdeme na autobus, tramtadá, na rázcestie Betlanovce nedaleko Hrabušic. Odtud to má před desátou jet. Odtud to taky jede. Neuvěřitelné.

Poněkud horší situace nastává ve Spiškej Novej Vsi na vlakovém nádraží. My jsme tam krátce před jedenáctou. Vlaky taky. Řeklo by se - a co je na tom špatného? Nádraží, vlaky i cestující, všechno pohromadě. Kde ten rejpal zase vidí křeč? Inu, my jsme tam před jedenáctou, vlaky, které měly jet před sedmou, též. Neprůjezdný je úsek mezi Spišskou, Popradem, Liptulášem, možná to zasahuje až po Ružomberok. Náš vlak, expres Košičan, který měl jet v 11:40, ten později v poledne ještě nevyjel z Košic.

Paní v pokladně se opatrně ptá, jestli opravdu chceme místenky na Košičan v Košicích? No, co nám zbejvá? Ten jede nejlepší trasou do Hranic, odtam už se nějak dokopem. Nebo z Třebové. Nebo nějak.

Před nádražím nějaká místní zmija naříká do telefonu, že za hodinu nebo dvě má bejt na check-inu na Košickém letišti a její vlak stojí zase pro změnu na opačné straně Tater. Ta nakonec bere taxíka a drožkou jede do Košíc.

Situace se podle útržkovitých informací má asi takto: zamrzlo. Mrznoucí déšť celou noc. A ještě se měnil čas. Z čehož plyne, že v tu kritickou noční hodinu, kdy nejvíc pršelo a nejvíc to mrzlo, po dané trati neprojel žádný vlak, všechny zastavily v poslední stanici a spořádaně tu hodinu čekaly, až rafičky na hodinách doběhnou jízdní řád. Úhelný kámen problému.

Cestující mají zhusta nerva a spílají všemu a všem. Nejsem nádražák, ale objektivně vzato je dost možné, že tahle kombinace prostě nikoho napadnout nemohla.

My si z toho robíme prdel a mám pocit, že tím postupně nakažujem i okolí.

Což je zase další takový zádrhel. Lokální žurnálistka jde pro krvežíznivé čtenáře zmapovat rozsah katastrofy a brousí si rýče na pěkně šťavnatý článek na účet neschopných nádražáků. Přičemž ji upoutá hlouček, který se řehtá jak tlupa nadopovanejch šemíků a má z toho celýho akorát tak čurynu. Což jest popudem, že se jde zeptat koho? Jasně, toho nejvyřehtanějšího, kterej tam dělá největší rodeo. A aj vyfotit si mne chce. Co jí mám povídat? Že všude dobře, v Popradu taky? Co z toho dělat problémy? My jsme v pohodě. Já mám bejt v osm ráno na houmopice u počítača. Káča robí ve škole, té stačí taky osmá. Jirka taky přikyvuje na osmou a Marcel jakbysmet. Nezaměstnaný Cane se nám zatoulal. Tak voč ide?

Poobědváme a 13:48 opravdu přijíždí náš vlak (s pravidelným odjezdem 11:40). Aby následně ještě půlhodinku s námi na palubě postál.

Poprvé zdechne u Vydrníku. Pokazíl sa rušeň.

Podruhé u Gánovců, ještě před Popradem. Asi zase trakční vedení. To vedle nás zkolabuje i druhá souprava. Někteří opravují svoje sázkové tipy a přestupují z vlaku do vlaku.

Místní Cikáni z Gánovců neunesli dlouhé napětí, kdy jim umřely dva vlaky zrovna napříč vyšlapanou stezkou, kudy stěhují otop z lesního pychu. Pročež po nějaké době započnou šíbovat nakradené dřevo pod vlakem a skrz soupravu.

Do třetice nastřádáme čtyřicet minut před nádražím ve Svitu.

Dobrá. Nás to fakt netlačí. My máme nasyslené jídlo (a jsme po tom obědě), máme pití, čtivo. Nic nám nechybí. Horší to mají ti, kteří se vypravili na hodinovou nebo dvouhodinovou jízdu a cestují šest nebo sedm hodin.

Z nedostatku podnětů začínám dráždit vlakový personál všetečnými otázkami, kdy se tedy začne servírovat káva na účet slovenského ajznbónu? Aspoň? Průvodčí se omlouvá, že ze slovenské dráhy vyrazíme možná tak akorát dech (což při už tak vysokém zpoždění je na pováženou). Při třetím dotazu zve na kávu separátně mne. To je ale přece nespravedlivé. Při návrhu na kávu pro celou pětici už se ošívá a v duchu kalkuluje. Ne, klidníme ji, nechceme kávu od ní, chceme od zločinecké organizace ŽSSK.

Zas nezaujatě vzato: o kolik by stoupl koloťukům kredit, kdyby co? Kdyby třeba v Žilině vyvalili vozejčky a na každýho cestujícího nabablali jednu bagetu, malou minerálku a to kafe? Kolik nasranejch lidí by trochu uchlácholili? Jenže to vykládejte absolventům železničních učilišť.

Podle pozdějšího zpravodajství by možná byly rezervy i přímo na místě činu: "Riaditeľ reštauráku hovorí, že Wagon Slovakia ide na propán butan, nie na elektrinu a za problémy železníc nezodpovedá. Podľa jeho názoru sme pri Gánovciach a tu sa neoplatí volať taxík, lebo tu taxikári nechodia, lebo tu je veľa cigánov. Zásoby odhaduje na: propán týždeň, chľast 12 hodín, jedlo 6 hodín. Elektrinu už vypli."

První, kdo mi volá: "Hele, vole, seš ve slovenskejch novinách," je brácha. Z Rakouska. Cesty internetu jsou nevyzpytatelné. Do večera stihne článek proletět Fejcbůkem a díky čemuž i firmou. Aspoň vijou, s jakým exhibicionistou maj tu čest.

http://poprad.korzar.sme.sk/c/6584316/vlaky-na-hlavnej-trati-uz-jazdia-v-tatrach-nie.html

(Pro sichr záloha článku v PDF ...)

Před Hranicemi, kde máme kol Vsetína přes 3.5 hodiny zpoždění, už český průvodčí volá na stanici do Hranic, aby pět minut podrželi nejbližší vlak. Ten má, zaplaťpánbůh, nikdy bych si nemyslel, že tohle řeknu, taky čtvrt hodiny zpoždění. Díky tomu sice nestíháme koupit místenky a vlak je po chodbičky plný, ale tu hodinku a půl, to dáme aj s bajonetem v prdeli.

Najde se jedna sklopná sedačka na chodbičce pro Káťu. Moment, neměli vlastně sedět nejdřív nejstarší? Hm, nebo to je taky vona?

Žádný sraní, doma jsme sice místo půl šesté někdy před desátou, ale na tu bídu, šak nikdy není tak zle, aby nemohlo bejt hůř, právda?

Nádraží, okresní město Spišská Nová Ves.

Cikánský trainspotting, tuším u Gánovců.

Pozdní večer v Hranicích.

Sobota, 27.10.2012 ... Mokrá Suchá Belá ...

Od rána prší. Vlastně už od noci prší. Co od noci - už od večera prší. Prostě chčije. Furt.

Díky včerejšku (a předevčírku) máme odloženej budíček, zkrátka vstanem, až vstanem. Což je kupříkladu v mém případě, jestli se tak úplně nepletu, něco po desáté. Mhmhh. Super.

Postupně se přesunujem bivakovat ne recepci, anšlusujem tamní kuchyňku a mžouráme do chcanca. Konejšíme se tradičním: Jedenáctá rozhodne. Pak taky může rozhodovat dvanáctá? A proč někdy nenechat rozhodnout třeba jednu odpoledne, že? Recepční nám kouká do satelitních snímků, kde to už už vypadá na konec deště, ale znáte to s tou realitou versus internetem na Spiši. Nějak si to scací počasí zapomnělo přečíst, že už má jako přestat. Možno šéf povedal ...

Krátce před druhou odpolední skutečně na chvíli přestává pršet. Už jenom poprchá. Usouzeno - idem. Suchou Belou máme za barákem, to i s mým otravným focením vyběhneme za chvílu, aj kdyby nás to v půlce zase chytlo (prorocká myšlenka), tak to dolezem třeba mokří. Dva předchozí dny byly super, máme všichni ještě zásobu suchýho teplýho oblečení, jde se na věc. Tedy jde se, kromě Marcela. Ten nejde se. Ten se jde sociopatit s knihou do hospody. Neříká přímo, že by mu vadila námaha, déšť, případně že by nás měl dost. Zkrátka chce to takto. Chce to? Má to mít, pch. Inšpirácia Krtkom Marťanom očividně. Ale tak co už. Čtyři blbci jsou až dost.

Mží. Mží až po Misové vodopády. Pod Okienkovým vodopádom začíná zas poprchat. Nad Okienkovým vodopádom se i poprchání mění zase v regulérní chcance, blbý je, že zas to tradičně přichází až ve chvíli, kdy je člověk stejně mokrej. Se můžete pak rozhodnout. Vzít pláštěnku? Zapařit se pod ní, nakonec stejně promoknout a mít ještě mokrou pláštěnku? Nebo to prostě ignorovat, mít o věc k sušení míň a odpustit si to zapaření?

Jeden po druhém postupně rezignujeme na přeskakování po kamenech. Vpodstatě už souvisle jdeme vodou. Jak postupně ubývají kameny, ono to ani jinak moc nejde. Důsledek noci se projevuje. Mít stativ a nepršet, to by sa to fotilo.

Zcela nefér, nečestně a nesportovně kus pod pramenem a pod vrcholem uhejbáme po neznámé (ale mnohokrát pozorované) svážnici doprava. Někam to vést musí. Dolů to nevede, nahoru taky vím, že to nevede. Jediný, kam to může ústit, je ta asfaltka, která neméně nečestně a nesportovně vede ze závěru dolů do kempu, využili jsme jí jednou i loni za tmy, je to sice chabá náhražka kodrcání se po grimlech a kořenech Glacké cesty, ale přiznávám, že to může semo tamo býti prospěchářské.

Jelikož si myslíme (a jak říkal jeden náš pan podporučík: "Vojáci, myslet znamená hovno vědět"), že už nic moc extra neuvidíme, šouráme se v roztahaném pelotonu, hlavy v promoklých kapucích vražené mezi ramena a promoklé límce ...

Najednou slyším za sebou Katčino: "Egííí, pocééém, salamandrrrrr !!!"

A fakt že jo. Byl tam. Takovej malej. Stál na šutru v póze krokóša z rathauzu, stál, ani se nehl. Jestli byl mladej a vyplašenej a/nebo zmoklej a nasranej a/nebo exhibicionista a/nebo zmrzlej jaksviňa, Bůh suď. Každopádně pózoval jak hérečka. Kdyby nebyla tma jak v piči, já nebyl durch mokrej a neměl zmoklej foťák, byl bysem asi eště víc ščastné. Nicméně pár jaksi taksi snímků mloka mám. Lepčí, než drátem do voka.

Svážnice fakt na asfaltku ústila, po ní jsme štandopéde seběhli dolů ke kempu a mazali za Marčéllem do putyky, jíst, pít, hodovat, karbanit a sušit se. Cane opět otravuje se šachama. I já jsem se dal jednou zlákat. Svojí blbostí přišel o dámu a bejval bych byl i vyhrál, kdybych nebyl kokotí hlava a nepostavil mu svoji vedle střelca, přičemž jsem nedomyslel, že střelec může aj dozadu. Kurva.

Aj Káči jsem přislíbil panáka za salamandra. Ta ho má ještě u mne. Nechcela momentálně, asi aby nečinila vostudu. Marcel izmeníl panáka za dvojku vajna. Dluh na Marcelovi si škrkám.

No a tramtadá, dobrou noc.

Tradiční Misový vodopád.

Tradiční Okienkový vodopád.

Tradiční Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra).

Pátek, 26.10.2012 ... Přes hory a hory na Československo ...

Když tradice, tak tradice. I s tím nechutným vstáváním v pátek hrubo před sedmou ráno. Do psí prdele, to jsem si zase něco vymyslel. Po sedmé má rovnou od kempu jet autobus směrem na Spišskou Novou Ves, tím že se necháme popovézt. Jaj, dobrej nápad relativně.

Stojíme s dostatečným předstihem na zastávce. Kolemjdoucí směrem od Hrabušic na nás koukají - co tam prý děláme? Tam žádný autobus nepojede. Jak nepojede? Je napísaný, tož musí jet. Teda pravda, na tabuli je jakýmsi lakem na nehty zamáznutej, ale ve všech papírovejch a internetovejch jízdních řádech figuruje. No, jet nemusí. Na Spiši ne. On měl původně dojet ze Spišské, dojet až za kemp na Pílu, tam se otočit a jet zpátky. Tihle tam měli taky namířeno - mezi kemp a Pílu, na Majer. Jenže řidič to zahákoval už na rázcestiu a odbočil na Betlanovce (kam měl zajíždět až cestou zpátky). Na Podlesok, Majer a Pílu prej sere pes. Kurva.

Improvizace - tím pádem mu tam vznikne prostoj, to my ho ještě dojdem, znova musí jet přes to rázcestie od Betlanovců. A taky jo.

Vodič ty vysvětluje prozaicky - šéf mu takto povedal. Prima. A proč že je to v tých cestovných poriadkoch? Prej co se divíme? Spiš, Slovensko. Pěkně, pičo, pěkně. Osobně to vidím tak, že tím ušetří za tejden tak kanystr nafty, kterej si šéf zpeněží. Cestou posloucháme řidičovy historky (které valí do hlavy cestujícím studentkám), co všechno lidi dokážou zapomenout v autobuse (jedna původně hledala ztracený mobil, jestli jí tam minule nevypadl), že zvlášť taký Miško, ten tam jednou zabúdne aj hlavu, vodič vždycky po něm musí speciálně projít autobus a zavolat mu, co všechno tam nechal.

Nemáme s sebou Ichtyla, pročež nedráždíme Cikány hloupými inženýrskými proklamacemi zbůhdarma, bělma ze tmy za námi loupou jenom tak ze zvědavosti. Tentokrát díky studentkám taky nejsme jediní běloši v autobuse.

Vystupujem u rozcestí na Arnutovce, procházíme skrz Spišské Tomášovce - oproti předloňsku tvrdá klika na hospodě. Prej už na to serou, prej je to nuda pracovat.

Drápeme se nahoru na Tomášovský výhľad. To je takovej kopec jako svině. Se skálou jako prase. Tam slyšíme (ovšem nevidíme, možná se mezi větvemi mihne stín) lidi. První a poslední tento den.

Pak se hezky sepšlháme až dolů k Hornádu, abychom podél Bieleho potoka šli přes hodinku do ústí Sokolí doliny. A jak je tak hezky před polednem, můžeme si teprve začít pořádně stoupat hlavní tiesňavou dne.

Si tam fotím cestou jakousi žabu. Dyž néni mlok, aj žabou vemu zavděk. Já jim už od včerejška říkám, že chcu vidět (nende jasně až tak vo vidění, jako vo focení) mloka. Mlok skvrnitý. Salamandra salamandra. Kdo mi nande salamandra, má u mne panáka. Jenže narážím na bariéry skepse. Tady mloci teď už prej nebudou. Jasný. Kde by tak kurva asi byli? Odletěli do Afriky nebo co? Opakuju svoje požadavky na mloky co půldruha hodiny, bez výsledku ... Až pak najednou ...

Nad jedním žebříkem počne Marcel křepčit, jak kdyby ho popadlo sněžné šílenství, jen ten sníh mu chybí: "Uhahááá, Egíííí, honéém, pocéém, žejetodletentvůjsalámandrrr?".

Na richtik. Mlok skvrnitý, mlok skvrnitý neposedný. Vo kus dál druhej, eště neposednější. Prej že zima, prej že do Afriky vodletěli. Je hic jak u vopic, jinak by takhle neběhali. Mrchy. Ale jo, tak něco mám, třeba eště nejakej přinde.

Pak je už před náma ten nejkurevštější zlom hore kopcom, aby, když už to vypadá, že to polevuje, přišla sedmdesátimetrová soustava žebříků Závojového vodopádu. Zvlášť ta první část - pod úhlem, hompací, sichr aspoň patnáct metrů, to mají mazlíčci rádi.

Nad tím kus jenom tak normálně do kopca, pak eště jeden kurevskej kopec, abysme pak mohli jít jenom trochu nahoru ...

Na Polaně jsme o půl třetí, ve tři nad Suchou Belou, šórem Glackou cestou důle.

Dostali jsme ještě jedno ponaučení - vono na druhou stranu vod kempu, jako směrem k Hornádu, tam je eště jedna hospoda. No, ony jsou tam na třech stech metrech tři. Rumanka má žrádlo z mikrovlnky a endešlůs vo šesti. To je tak na polívku. Pak je tam ta Koliba nebo co za paskvil, jak tam měli hnusný žrádlo vodjakživa, hnusný pivo vodjakživa, teď mají i radši zavřeno. Ale za tím je jakejsi novej ranč. Hospoda prej. Vyzkúšáme.

A jo. To by šlo. Z hotovek už jenom svíčková, ovšem pozor, s jelením masem. S bonusovejma knedlíkama je to žrádlo pro favority.

A hlavně? Hlavně tam mají na televizi ČT4. Z čehož plyne co? Z čehož plyne možnost sledovat utkání Kometa versus Třinec. "Hele," díme k personálu putyky, "hlavně fandite tym modrobílejm, páč to je Československo. Proti Polsku.

Kometa Československo vyhrává 5:3.

Fajn večer.

Já si nemůžu pomoct, já se vždycky hrozně nasměju, když si vzpomenu, jak jsem tady kdysi potkal toho zdrchaného cyklistu
(s kolem přes rameno), jak se mne tázal, jak dlouho to takhle ještě půjde. Vraj kamarát mu nahovoril ...
No, panáček to má k nejbližší normální cestě bratru sedm až deset kilometrů. Takovejchdle.

Čtvrtek, 25.10.2012 ... Když vám vymizej hospodu ...

Ráno nás (prý) budí babice průvodčí. Neregistruju. Probouzí mne až, jak se tam chrují Marcel s Káčou. Babu registruju až v momentě, kdy si přijde aktivně pro ručníky - očividně dle ní vypadáme, že bychom jí je mohli šlohnout. Chápal bych to cestou zpátky, až budeme takoví vopotřebovaní a vágusovější ... ale zas jsem šel v poslední době kolem zrcadla, no, část pravdy maškara otylá může mít. Že by si zasloužila mokrým hadrem přes čuňu taky už vod pohledu, na tom se od půlnoci nic nemění.

V Popradu popíjíme kafe z automatu, kupujeme lístky do Vydrníku.

Ve Vlaku do Vydrníku přichází na přetřes otázka, kam asi tak půjdem? Já původně dumal, aby se to všem nějak moc neopakovalo. Nekonečná zásoba roklin tam zase není a každej to má procouraný jinak. Což vo to, já když si dám Suchou Belou bratru každej rok, nijak mne to nerozhodí. Ale v globálu ... tenhle byl támhle, nebyl ale tutady, tamten onen ...

Situace se řeší vpodstatě sama.

Jirka nebyl ani na Pieckách, ani na Sokoliej dolině. Marcel sice jo, ale ten je rád, když to uvidí znova. Caneovi je to jedno, hlavně, když se projde. A Káča to tam nezná vůbec. No masakr. Takže když si zopákneme předloňskej itinerář jedna ku jedné, tak vono se nakonec nic nestane? Super, zaplať pánbůh za takové spolutuláky.

Ve Vydrníku se tradičně rozhodujem: počkat hodinu na autobus nebo za tu hodinu dojít do kempu? Toť dilema. Jelikož je však poměrně teplo a ne taková svinská kosa jak poslední dva roky, jsme líní a na autobus čekáme. Není nic lepšího na úvod dovolené, než se v sedm ráno projet cikánským expresem.

A v kempu máme ještě jednu modifikaci. Káča si vymrčela chatku vykurovanú. Že prý má revma a ústřel, pročež namísto opodeldoku volí radiátor. Ty dnešní čtyřicátnice nic nevydrží. Dlužno podotknout, že mrčela už předem a tahle záškodní činnost byla kuta s mým vědomím. Taky asi stárnu nebo co, dřív bych na diverzanta vzal hůl. Tím se nám ovšem otevírá možnost úschovny některých cennějších věcí. Neradno však jásat, nebo za tři roky budem v budníku všici? Jest to zavrženíhodné jednání a našoupání části proviantu Kateřině do pelechu je jenom slabou náplastí.

Opakujeme si jako první roklinu Piecky.

Jsme tak na hraně se scenérií. Loni jsme stihli krásné barvy podzimní, předloni bylo všechno už opadané a nahoře dokonce sníh. Teď jsme tak někde mezi. Ještě asi akorát.

Letos už ani nikdo nepořádá dramatické scénické výstupy na témata jako: "Žebřík? Uááá. Mám závratě, bojim bojim, nerad vejšky, nevrátíme se radši?"

Však taky o nic nejde, ten "Veľký vodopád" navzdory svému jménu má chabých 12 metrů, to je teda kolik? Tři patra na jeden žebřík? Čtyři snad už ani ne, ne?

A pak už to jde pořád dál a dál - stúpačky, rebríky, reťaze. Co chvíli zastavuju celou družinu a fotografuju, abych zakryl, že už nemůžu, hehe.

Nahoře potkáváme mlhu. A Němce. Asi čtyři. Jinak jsme za celou tiesňavu neviděli živou duši - a vo to jde. Boží klid.

Jenže jsme tam nějak brzo, o půl druhé snad. Když teď půjdeme zase dolů, co z toho budeme mít? Co tam budeme dělat? A tak provádíme modifikaci. Ušetřili jsme nohy z Vydrníku, můžeme se projít ještě na Kokotisko, ehm, tedy Kláštorisko. To je s bídou hoďka zacházka tam, ani ne hoďka zacházka zpátky. Když teda půjdem dostatečně pomalu. Ostatně jsme se tam stejně chtěli někdy dostat a jenom nevěděli kdy a jak.

No, Kokotisko ... mají tam z poražených stromů udělané nové sochy. A zavřenou hospodu. To už asi loni ustanovili takovou jakousi ohavnou tradici.

Ale zas si aspoň, a to asi poprvé, prohlížíme vlastní ruiny kláštera. Kupodivu tam ani nikdo nechce žádný prachy. Zjevně tam nikdo nehodlal klepat kosu (je docela snesitelně, ale že by se v tom dlouhodobě fajn sedělo, to zase ne) kvůli pěti zevlům celej den.

No a míříme po příčné svážnici a následně pak Glackou cestou dolů. V kempu Katka oceňuje svoji chatičku a vyvozuje poučení pro příště: nezapomenout zapnout radiátor.

A moc se těšíme, jak půjdeme do tradiční hospody, kde pikolíkoval pan Milan, ten, co tak rád s hostama chlastá borovičku. Jestli tam teda ještě bude? Předloni a předpředloni ho braly deprese decentně, loni už měl zcela jasně zafixováno, kterak se zhompne na nejbližším stromě. Tak jenom doufáme, že ještě čeká na tu několikaroční vejplatu od chatára, než se fakt definitivně voběsí.

Situace je daleko komplikovanější. Není tam ani Milan ... ani hospoda. Vzplála jasným plamenem. Prý loni na Vánoce. Ne z deprézí, ale z izolace komína. A pak už je to jednoduchý, když je to celodřevěná stavba, nicht wahr? Takže tam vidíme jen ohořelé trosky. Bejt to šutr, je to druhé Kláštorisko. Milanovi se prej nic nestalo, údajně ho snad viděli prodávat někde na tržišti v Popradu, jak nám říká putykář v další hospodě Slovenský Ráj, která je o kousek dál. Tam parkujeme, tam jíme. Nebejt toho, že jsme se těšili na konkrétní krčmu, aj by to tam bylo snesitelné. Ale jo, ušlo to.

A dojdem si zpátky do kempu, uložíme se do stanů (drsnější část výpravy), pouze měkkejši do chajdy (Káťa).

Marcel s sebou vláčel jakési měřidlo pochodu, možná sem připílí s přesným údajem, ale mám pocit, že takovou dobrou dvacku jsme si dali na rozehřátí. Když připočtu několik předchozích nocí, kdy jsem toho obecně moc nenaspal, prostě se zakutám do spacáku a je po mně jak po žabě. Noc je klidná, příjemná, nějak kolem nuly, možná bídné jeden dva dva stupínky pod ní. Pohoda.

Středa, 24.10.2012 ... Hokaidó Slovakia ...

Práce se mi zatím líbí, ba možno říci, že zatím líbí čím dál víc, přinejmenším v některých aspektech. Že totiž kupříkladu pracujeme na směny, dopolední vs. odpolední, přičemž odpolední z domu (neboť člověk míní, Windows mění, odpolední se může velmi bryskně změnit v noční), to bylo řečeno už zpočátku. Může to být výhoda aj nevýhoda, to se ví, v odpoledním týdnu se kromě půlnočních kafí moc společenského života nezúčastníte. Zato kupříkladu, nepřepadá-li mi nějaký úkol do nočního režimu, typicky v deset večer zavřu noutbuk ... a Ťapinka jde spát. Když spí, nemůže se mejt. Mám koupelnu pro sebe do čtyř do rána (byť na nijak intenzivní mytí taky obvykle nedojde), ve čtyři jdu spát, v poledne vstanu, dám si kafe, o půl druhé zapnu noutbuk ...

Toto jest avšak ozvláštněno od nynějšího měsíce tím, že nastoupilo několikero nových lidí a ukázal se poměrně prozaický problém: došly stoly. Pročež se na velevysokých úrovních chvíli koumalo, až se na velevysokých úrovních došlo k rozhodnutí: tak ať si administrátoři seděj doma i dopoledne, kdo se má na ty jejich sociopatický rypáky taky furt dívat. Z čehož plyne, že kancelář navštěvuju tak nějak sporadicky.

Jakkoli se bráním rutinnímu používání anglicismů (s několika výjimkami, kdy výraz přešel v terminusa technicusa), zase lze s jistým uspokojením konstatovat, že mnohdy ta zparchantělá hatmatilka vede zpět k obdivuhodným staročeským pojmům. A tak si od zítřka, ve zkušební době, jak jsem avizoval už při prvním pohovoru, béřu zkrátka vakace a pila pali.

Blbé je, že ještě při zaklapnutí noutbuku v 16:30 mám sbalené pouze mapy, jízdenky, tři filmy a akumulátor do foťáku, což mi i při veškeré dostupné skromnosti přijde jako bídné vybavení na několikadenní stanování v podhůří Slovenského Ráje na konci října (ne, ani stan sbalený nemám).

Čiže se zvrhám do útrob skříně, odkudžto tahám přeukrutná množství vybavení, abych tam dvě třetiny zase zpětně chvatně zvracel, tak pořád dokola, však to každý známe. Nakonec se mi podaří ustanovit batoh snesitelný, vším potřebným a ničím přemírně zbytečným oplývající.

Tak se tedy můžu vypravit opět po roce do Ráje (a ano, vím, k tomu loňskému líčení jsem se pořád ještě nedostal, snad, možná, se uvidí ...).

Kdo to?

Spolužák Marcel, spolužákyň Káča, Cane a Jirka zvaný Bob. A já.

Jak to?

Jak už jsem líčil onehdá - díky zkurevsynům a zkurevdcerám z Čekej a Doufej hezky přes hory a doly kdejaké prdele: šnelcukem do Přerova, córákem do Holomóca, odtam teprve o půl jedné ráno lůžkáčem do Popradu.

V lůžkovém voze je coby poskok tentokrát nepříjemná klustá baba, když se slušně zeptám, jestli bude ráno kafe, ještě mi zduřelina málem vynadá, že ještě neležím a už se starám o to, co bude ráno. Takovou jednu semetriku jsme měli kdysi ve školce. Kdy bych se o to měl starat? Na peróně v Popradu je to jaksi pozdě. Pročež když omylem smetu batohem kelímek s pitnou vodou na čištění zubů, nechám to vsáknout do erárního ručníku a připadám si jako ten typ vítěze, co neoblíbenému sousedovi chodí srát na rohožku. Kecám. Že je baba piča, to jsem jí neřekl, protože mi za to nestála. Ať si kafe strčí do prdele, to jakbysmet. Nemám náladu se za ty nehorázný prachy ještě kdysi v noci otravovat s takovou vzducholodí. Ručníku to neublíží a nic příhodnějšího jsem po ruce neměl.

Jdem spát.

Pachatel vyrušen při loupeži.
Nebo jinak řečeno: ne, takhle blbě vořech na zábradlí z košíku položeného na stoličce nikdo z nás nedal.

Takhle se uprostřed noci máme v Olomouci.

Úterý, 23.10.2012

Pondělí, 22.10.2012

Neděle, 21.10.2012

Sobota, 20.10.2012

Doprava dřeva z horní zahrady do dvorního traktu hodmo a po soustavě páně Majorových skluzavek. Účinné.

Vrchní hašiš Zdeněk. Přišel a za pět minut žhavení opravil pant u branky, který pantem opravoval od května.
To von bude asi něco chtít brzo.

Pátek, 19.10.2012

Strejda Major našel zdroj tematického čtiva.
Ano, mám solidně zásobenou knihovničku.

Čtvrtek, 18.10.2012

Středa, 17.10.2012

Úterý, 16.10.2012

Pondělí, 15.10.2012

Neděle, 14.10.2012 ... Caffenol "Extrem" ...

Pamatujete na moje jarní pokusy s Caffenolem? S vývojkou z instantního kafe, celaskonu a prací sody? Zkusil jsem ještě větší hardcore. Vyšel jsem z toho, že když to funguje z instantního, bude to fungovat z jakýhokoliv.

Látka podobná hydrochinonu (snad cosi z fenolů, neptejte se mne přesně), tedy vyvíjecí činidlo, je v té kávě. Není to tajná přísada do té sračky rozpustné. Co je vlastně Nescafé? Druhák. Uvařený kafe vysušený. Takže urobíme co? Urobíme pořádnýho druháka. Vyvoláme film odpadem.

Nafotil jsem si cvičně odstřiženej kus filmu Ilford P4. Jmenovitá citlivost 400 ASA (čili jakož ISO), fotil jsem to ale, jako by to bylo 1600, jelikož jsem měl čas jenom na noční pokusy. Poslední snímky dneska v noci, včera večer, když jsem šel pro lístky, pak ještě dneska nad ránem noční rozjezd MěHroDu (samozřejmě - přijel jsem autem, vyfotil potupák, sedl do auta a odjel, aby si někdo nemyslel ...). A měl jsem pokusný materiál.

Sušil jsem na radiátoru v krabici vystlané novinama lógr. Celej víkend. Tři moje smrtelné turky a asi šest zbytků z pressovače. Z kafe na ten nejsilnější program. Vlastně devět mamutích, avšak použitých dávek. Instantního jsem tam dával osm lžiček, to je na čtyři kafe. Tak tady bysme to měli zhruba odpovídající. To celé jsem dvě tři minutky povařil v 0,6 litru vody. Potřeboval jsem na jeden kinofilm tři deci, ale byl jsem rád, že jsem z toho vycedil čtyři aspoň. Zbytek se vcucnul. Co dál? Dvě nebo tři polévkové lžíce prací sody. Alkálie holt, trochu to tomu přikouří. Celaskon už ne. To je další vyvíjecí složka, sice to zjemní, ale já chci jenom to kafe. Tak.

Nechal jsem zchládnout zpátky na pokojovou teplotu, přecedil přes starý kapesník (nebo spíš propasíroval, ucpalo to póry v té látce). A narval to do vývojnice. Na jak dlouho? Ten původní jsem tam měl 15-20 minut. Tady nemám vitamín C, jenom tu kávu. Normálně by vám 30 nebo 40 minut mělo stačit. Já to ovšem potřeboval trochu zvednout (znovu: měl jsem film 400, se kterým jsem fotil, jako by to byla 1600, to znamená, že čas je třeba vynásobit asi x1,6 a ještě jednou x1,6). Zkrátka jsem to v tom ráchal asi hodinu a půl. Ještě jednou opakuju - na normálně nafocenej film musí stačit půlhodina. Možná něco přes.

A?

Trochu mi to zazlobilo s ustalovačem a musel jsem to v něm druhý den přemáchnout ještě jednou (možná můžu obecně doporučit - kašlete na výrobce, ustalujte 20 minut). Ale výsledek? Výsledek vidíte zde.

Je to trochu drsný, ale zase je to nejekologičtější vývojka. Trocha sody a kafe z odpadu. Instantní je sice odpad "by design" a do ničeho jinýho než do vývojky se nehodí, ale vím, že někteří ho opravdu pijí. Tohle je ten odpad, co normálně sypete do koše nebo do hajzlu. A přitom přírodní. A díky svým vlastnostem - zrnitosti a kontrastu - "kreativní" ze své podstaty. A vlastně i nejekonomičtější. Jasný, s homeopatickým ředěním Rodinalu 1+100 se dostanete na 2.50 Kč/kinofilm, s domácím mícháním třeba i pod korunu. Tady jste za dvě tři žličky sody na dvaceti halířích. No prostě to stojí za vyzkoušení. A možná i někdy za dne ...

Sobota, 13.10.2012 ... This is the road to hell ...

"Fakt s vama už ale kurva jedem naposledy ...," láteřím na pokladně überpodniku Čekej&Doufej.

Člověk je tvor přizpůsobivej.

Ano, pamatuju si na incident s Pannonií. To bejval takovej špinavej šnelcuk Praha-Bukurešť, plnej kuriózních zjevů z celého Balkánu, zpravidla s hodinovým zpožděním ve směru do Práglu (nabralo na přechodu Curtici-Lökösháza a drželo celou cestu, kamarád chodil z nočních chlastaček v Brně na Pannonku suverénně o hodinu později, nikdy mu neujela). V okamžiku, kdy se z tohoto vlaku podařilo udělat čistý, vytopený a včas jezdící spoj, dráhy ho bez náhrady zrušily. Noční spojení Brno-Praha je v piči.

Že se nedostanete z Novýho Města na Moravě v neděli večer po sedmé do Brna? 80 km? Jo, fajn.

Jak jsem zjistil před měsícem, nedojedete ani v pátek v pět odpoledne do 150 kilometrů vzdálenejch Slavonic. Teda dojedete, v sobotu, za předpokladu, že někde cestou přespíte.

A teď?

Roky jsme jezdili na Slovensko nočním vlakem. Jeden lůžkový vagón jel Brno-Poprad v devět večer, vlak do Bohumína, v Bohumíně vás přepřáhli spící za jinej trén a mazali jste via Slovač. Ten vůz byl snad každej den plnej. Lístky se kupovaly dva tři čtyři tejdny dopředu. Až jsem měl obavu, jestli takhle pozdě (první pokus jsem podnikl ve středu) ještě dokážu sehnat. No, nedokázal. Ale, piča, proč? Protože ti čuráci ten přímej vůz zrušili. Chápete to? Ten, kterej byl v danej čas na dané trase nejvyhledávanější a jedinej použitelnej. O půl šesté ráno jste byli vyspaní v Popradu, o půl sedmé na pomezí Slovenského Ráje ve Vydrníku. Celej den před váma. Včíl hovno.

Jaké máme alternativy? Jet přes Bratislavu, tam dvě hodiny čumět, pak se zajížďkou do Spišské Nové Vsi. Celkově delší (a dražší) o víc jak 100 km. Budete ve Vydrníku ve čtyři ráno, trochu polámaní. Ale do prdele zasranýho - co tam ve čtyři? Alternativně můžem vystoupit ještě v Popradu a civět další dvě hodiny do tmy tam.

Jiná varianta je dojet na sedáka to toho Bohumína, tam zevlit uprostřed noci tři (!!) hodiny a pak si zaplatit tři stovky za lůžko v té noční Slovakii (za kterou se brněnskej vagon připřahával), aby se člověk tři hodiny vyspal do Popradu? To už je srovnatelný se středně kvalitním hotelem. Možná pak jede ještě normální vlak na sezení nebo s lehátky. Nemlich stejně na piču. Jenom bysme seděli v nočním Bohumíně ještě dýl.

Nakonec při jitření mozků kdosi z nás vymyslel, že se dá jet sedákem do Přerova, vodtam córákem zajížďku do Holomóca a nastoupit do lůžka do Slovakie už tam. Získáme aspoň pět hodin spánku.

Ale můžete mi říct, proč bysme to, kurva, měli jako dělat? Jo, tentokrát eště jo, ale příští rok?

Kdysi jsem byl schopnej i na služební cesty třeba jezdit vlakem. Nebo do Plzně za Ťapoušama jsme jezdili. To všechno vodnés čas.

ČD postupně eliminovaly pobídky jako ČD-Net, SONE+, eLiška, všechny použitelné relační slevy a cenové výhody. Že chcou víc. Otázkou je, kdo jim to bude platit? Máme jet s Ťapinou do Plzně za 800 Kč (včetně místenek, už s předplacenou kartou "nechcislevuzadarmo"), pět hodin, když tam můžeme být za obdobnou cenu autem za tři? Kdy my chceme? Od domu k domu? Mně se líbí vozit se vláčkama, ale řízení auta mne také poměrně baví.

Jo, jezdím vlakem, když mám spoustu času a peněz a mám na ně náladu. Když jsem rozhazovačný. Ale opravdu je vlak jen pro bohaté a rozmařilé a chudina má chodit pěšky? Já měl zato, že za poslední století se cestování druhou vozovou třídou mělo rozšířit jakožto ekonomický model pro masy. Asi ne nebo co.

Nebo zpět k našemu příkladu:

Jestli byl ten vagón plnej každej den, je to přinejmenším 30 cestujících krát tři kila. To je 9000 za den, 3.285.000 za rok. Uznávám, že to pokryje třeba jen náklady na toho stewarda tam, na lůžkoviny a manipulaci s celým vozem. Fajn. Ale každej ten člověk zaplatí tisícovku za jízdné tam a zpátky (když nás beru jako etalon). To už je přes 14 milionů. A když ti lidi nepojedou tam, protože se nebudou mít kde vyspat, nepojedou ani zpátky ... a čtrnáct mega kde? No v piči, Halík. A když ti lidi zjistijou, že s ajznbónem se dostanou leda tak do prdele, příště se na to vyserou rovnou.

A dobře udělají.

Dovedete mi vysvětlit, proč bysme třeba my měli za nepohodlnou nasírací cestu v pěti lidech platit 6.000, když do Popradu a zpátky to autem vyjde za necelý čtyři, aj s mým ohnívákem, kterej žere aj trávu u silnice a zapíjí to litrama voleja? Pár korun za parkování auta v kempu a jedna noc po padesátce nebo po kolika navíc? Furt to máme skoro o pětikilo na člobrda levnější. Vyjedem odpoledne místo večer, zajdem do hospody, přespíme.

Takže takhle spílám u pokladny, přičemž se v každém sudém odstavci proslovu omlouvám, že nenadávám té konkrétní pokladní, ta za to nemůže. Ale pak přichází ta lichá pasáž, že bych rád dostal do ruky toho čuráka, co zase tohle vymyslel.

Obecně - vagón se přece nezruší sám od sebe. Musí být někdo konkrétní (jednotlivec nebo skupina), který na poradě nad novým jízdním řádem prohlásí: "Tak tenhle vagón se nám nelíbí, s tím jezdit nebudeme. Deset nebo čtrnáct milionů ročně nám za to nestojí, darmo nás to jenom sere." Ušetřit v přepravě osob tím, že z ní vyženu lidi ... jo, je to varianta, ale jaksi kontraproduktivní mi přijde.

Poraďte - jak takovýho píčusa vypátrat a utrhnout mu šulina?

Milé České Dráhy, jděte už laskavě do prdele. Zavřite to, propusťte se a nechte místo jinejm, který v osobní dopravě nebudou srát lidi, co chtěj někam jezdit.

Pátek, 12.10.2012

Čtvrtek, 11.10.2012 ... Trafopájka nad servis ...

Započato včera, dnes úspěšně doraženo.

Ten monitor už mne sral. Klepal se mu obraz po zapnutí nebo probrání ze spánku, do jakéhosi rozehřátí. Horší bylo, že se rozehříval, dědek, furt dýl a dýl.

Tak jsem si moh vybrat. 40 peněz a 2 časové jednotky a cizí práce nebo 20 peněz a 2 časové jednotky a vlastní práce.

Potíž byla v tom, že zatímco v prvním případě se jednalo o 40 Europeněz a dva tejdny a servis, ve druhém to bylo 20 českejch kocourkokreditů a dvě hodiny vlastního kutání. Ba aj pro zábavu ještě nakonec. Kdybych si, kokot, při demontáži neurval jeden drátek ... od reproduktorků ... který stejně nepoužívám ... a nemusel ho tam pak pájet zpátky, mohlo to bejt i rychleji. Doteď se divím, proč jsem ho tam, kurva, vlastně rval zpátky? Perfekcionista blbej.

A vlastně i ta cena ... reálně to bylo 22 Kč, ovšem za deset kondenzátorů, zatímco ve skutečnosti jsem jich potřeboval jenom sedm. Jenže jsem si pro ně poslal novou manželku Ťapinku, tak mi bylo blbý kromě 330 mikroFaradů, 16 Voltů a 105 Celsiů jí ještě vysvětlovat, že jich potřebuju sedm, když vím, jak se v prodejně elektronických součástek cítí nesvá. Tak jsem jí naordinoval "Vem tak deset, prostě hrst."

Monitor funguje a po zapnutí nevlní. V případě opakování závady je na řešení za litr času dycky dost.

Tedy potisící zásadní poznatek: Jaké zařízení neopraví trafopájka, to si prostě opravu nezasloužilo.

Ťapinčino doplnění:

"Já se tam náhodou necítím nesvá. Dokonce jsem i psala, jak se tam cítím dobře, cituji:
Miluju, když si mě Egi pošle na nákup elektrosoučástek do GES electronic (to jako opravdu, ne ironicky). Přijdu tam, oddeklamuju z papírku nějaké šílené zaklínadlo, (dneska to byly kondenzátory 330 mikrofarad, 16 voltů, 105 stupňů, například), prodavač sáhne do jednoho z milionu mrňavých neoznačených šuflíčků za sebou a podá mi NĚCO, o čemž teda já mu věřím, že to je to, co jsem chtěla, zaplatím něco kolem 30 korun za 10 kusů hentých a jdu, úžasnej obchod :o) Takhle si my, co nás až tolik nefascinujou lékárny a latinské recepty, kompenzujeme okouzlení starýma apatykama ..."

Středa, 10.10.2012

Úterý, 09.10.2012

Pondělí, 08.10.2012

Blokové čištění je sice tuze voser, ale zase člověk vidí, jak ta ulice vlastně vypadá.

Neděle, 07.10.2012

Sobota, 06.10.2012

Pátek, 05.10.2012

Čtvrtek, 04.10.2012

Středa, 03.10.2012

Poštovní schránka na rohu ulice uprostřed noci ... znáte to.

Úterý, 02.10.2012

Kometa - Plzeň, 4:3sn

Já jsem věděl, proč si plzeňsko/amerického Ryana Hollwega (ten vlevo, co vypadá jak pornoherec z 80. let)
vyfotit už při rozbruslení. V půlce první třetiny se popral a šel do sprch.
V tu dobu tam krkovička Dvořák mazal brněnského o hlavu menšího a třináct kilo hubenějšího Holce,
o epizodu později za to dostal do držky od Koreise a rázem bylo na střídačkách místa habakuk.

Radek "Čudla" Dlouhý, finální nájezd.

Pondělí, 01.10.2012