Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Duben 2008

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Já vím, že už mne proklínáte a stránku vyhazujete z RSS čteček a tak vůbec ...

Ale fakt to teď nende ...

Furt, kurva, něco ...

Třeba zrovna teď (pondělí, 12.05., 22:42) mám tak namožený ruce z dračích lodí, že mám problém je udržet na klávesnici.

Kdo je nervák, ať de do prdele. Ostatní laskavé čtenáře prosím o strpení.

Středa, 30.04.2008 ... Na ptáky sme krátký ...

Týden se mořím s jednou závadou - na odloučeném pracovišti v kulturním domě "vlní" monitor. Třepe se na něm obraz.

To znám, to mi dělá doma taky, když je zapnutá myčka. Ponaučení - bít Ťapinku, jestliže se pokouší zapnout myčku, když sedím u počítače. Ale to je vina našich domácích elektrorozvodů zfušovaných socialistickým stavitelstvím. Na kulturáku jsem na žádnou myčku nenarazil.

Počítač je to nový, včetně monitoru, tak stát se může. Zkusíme jiný monitor stejného typu.

Vlní furt.

Aha?

Kdyby to aspoň nebylo tři ulice kdesi v prdeli. Není to ani pořádně daleko, aby mi stálo za to brát si na to služební auto a podnikat tam velké servisní výpravy, není to zas tak blízko, aby se mi tam chtělo chodit. Takže vždy při nějaké cestě z oběda ...

Kde jsme to přestali? Monitorem to není, když vlní i druhej, že?

Tak zkusíme to, co dodává do monitoru signál - grafickou kartu.

Vlní porád.

Sakra.

Co by do něj ještě mohlo pouštět nějaké chvění? Zdroj? Vyměnil jsem zdroj, nic. Ještě je tam mechanickej větrák na procesoru - cívka v elektromotorku, tonoucí se stébla chytá. Zas nic.

To už byla několikátá návštěva.

Rezignovaně vypínám počítač ...

... a jelikož jsem tam tentokráte sám s uklízečem/biletářem, který do mne přestal furt kecat a konečně šel kamsi do prdele, sedím ve ztichlé místnosti ...

... a slyším takové: "Húú-ú-úú-ú-úú-ú ..."

Kolísavé hučení.

Na to nemusím mít žádný měřicí přístroj, abych poznal, že se to kolísání přesně shoduje s tím, jak jedou vlny přes obraz.

Za zdí sousedící s kanceláří je bar. V baru je chladicí box nebo jakýsi podobný vehement. A hučí. Nepravidelně. Nějak mu asi šmatlá motor. Či tam mají stejně na piču rozvody, jako u nás v domě. Ostatně ten kulturák pochází ze stejné epochy. Aha, takže uděláme poslední pokus ...

Přepojil jsem počítač do jiné zásuvky na druhém konci kanceláře. Fungovalo. Nevlnilo. Odešel jsem.

Kurva, a já se s tím mrdám tejden.

Získal jsem další důkaz, jak jsou ouředníci zhovadilí a líní, kterak se nehodlají zabývat ani zásadními stížnostmi od občanů.

Občanka: "Tam u toho nákupního střediska kálejí holubi."

Úřednice: "Aha?"

Občanka: "A pak je to tam od nich pokálené. Je jich tam moc, lítají tam a kálejí."

Úřednice: "Já vám rozumím. Ale co s tím máme dělat my?"

Občanka: "Oni tam ti holubi kálejí."

Úřednice: "Já vím, paní. To oni tak dělají." (Viz známý výrok stran systému od firmy KamSeNaNásHrabete: "To není chyba, to je vlastnost.")

Občanka: "Tam, jak jsou ty vozíky od toho obchodu, tam taky kálejí. A my v tom pak musíme šlapat."

Úřednice: "Jenom pořád nechápu, co s tím máme dělat my? Uklízet plochu pronajatou obchodem nemůžeme. Můžeme jim to maximálně nařídit a pak to kontrolovat. Střílet holuby taky nemůžeme, protože životní prostředí. Kulturní památka ten barák není. Na částech, kde to bylo možné přimontovat, jsou zábrany, aby tam holubi nesedali. Konkrétního majitele, předpokládám, taky nemají. Zkrátka si tak poletují a občas upustí. Máte nějaký konkrétní návrh řešení?"

Občanka: "Problém je v tom, že tam ti holubi kálejí."

Paní mluvila trochu jako Felix Holzmann a celý rozhovor byl na dobrých 10 nebo 15 minut. Paní byla očividně na prahu zhroucení.

Kdežto zhovadilá úřednice, mrcha shnilá, namísto okamžitého řešení a razantního zásahu proti kálejícím holubům jí, aniž by se zvedla od stolu (a šla třeba plašit) stále dokola vysvětlovala, že na ptáky sme krátký.

Babička, která leží v nemocnici na stejném pokoji na vedlejší posteli od máti, si stěžuje dědovi, který za ní přišel na návštěvu, že na ni zírá bubák.

Pochopitelné - babka má zhruba stejný problém, jako moje máti: demence říznutá mrtvicí.

"Ale ten strašák na mne furt čučí."

"Nečučí, babičko," snaží se jí vysvětlit děd, "tady žádnej strašák není."

"Čučí. Strašák čučí. Na mne," trvá si na svém babka.

Což mi přijde jako vcelku veselá historka, dokud si neuvědomím, že bába si stěžuje přesně v momentech, kdy se po ní podívám já.

Pondělí - Úterý, 28.-29.04.2008 ... Egiho radiopřijímač ...

Nevím, co mne to popadlo a napadlo, ale zevloval a študoval jsem po internetu, objednal si a zakoupil kvanta součástek a dal se do výroby rádií.

Fakt.

Dobrá, v elektronice mé znalosti končí někde za diodou nebo tyristorem, ještě tak s bídou chápu princip tranzistoru a k výpočtům a návrhům vlastních konstrukcí jsem se nikdy už nedohrabal (zde je možno vysledovat jistý přínos jisté části inženýrů). Ale když někde naleznu pěkné a nenáročné "šéma", zhusta podle něj dokážu příslušný udělátor vyrobit. Nebo to tak aspoň bejvávalo ... pročež je pravý čas prověřit aktuální stav věcí.

Kolegové od "KamSeNaNásHrabete?" by mohli vyprávět, jak jsem se za poslední roky měl vždycky k pájení jak lačnej k sraní. Bo se mi nedostávalo cviku, raději jsem to přenechával povolanějším. A najednou toto ...

Inu, cesty Páně jsou nevyzpytatelné.

Neboť jsem podobně "složitý" přístroj nekonstruoval dobrých dvacet let (naposledy ještě na Stanici Mladých Techniků blahé paměti), pro první pokus jsem zvolil stavebnici - žádná velká kouzla: prefabrikovaný tištěný spoj, dva integrované obvody, jeden tranzistor, dvě diody, dvě cívečky, tlumivka, kolem dvacítky kondenzátorů, odporů a jiných vehementů.

Když jsem takhle vysypal z pytliku tu hrst mrňavejch bazmeků, tvářila se Ťapinka velmi, ale opravdu velmi skepticky až pochybovačně.

Avšak dva hluboké večery zlobení se s trafopájkou (přepájet jsem musel pouhé tři součástky, které jsem špatně osadil), obohatit o devítivoltovou baterii a repráček z PC a ... tramtadadáááá ...

"Es ist dreiundzwazig Uhr. Radio Wien - Nachrichten ..."

Vopravdu, až tak ...

Rádio ze stavebnice - úžasná hračka. Zespoda ze strany pájených spojů to raději ovšem ukazovat nebudu ...

Přitom normálně rádio neposlouchám a díky tomuto faktu v rámci občanské neposlušnosti neplatím ani výpalné Českému Rozhlasu. Nicméně teď mi tu ten šeptáček vrní už týden, jsem z kombinace velechytré elektroniky a své šikonvnosti přenesmírně nadšem, ba dokonce budu muset uvážit, že svůj přístup snad i přehodnotím. A nebo taky ne ... Dám tomu měsíc ochrannou lhůtu a pak se rozhodne.

Pátek až sobota, 25.-26.04.2008 ... Bitva o Ořechov ...

Úterý, 15.04.2008 ... Doktorka Šála ...

No jo, Vojenská Nemocnice ...

Už mi to zase přechází do krve.

Snad málem s nostalgií vzpomínám, kterak jakýsi plukovník MUDr. Hrubeš (nebo jak) na otázku, zda je teda plukovník nebo doktor, rozšafně odvětil: "Pro civilní pacienty doktor, pro vás plukovník."

Nebo kterak úderem šesté ranní museli pacienti všech oddělení na rozcvičku, zproštěni byli jenom ti v sádře nebo v bezvědomí. Čas sledování televize se řídil rozkazem a kvůli finále Nagana (kdysi v pět ráno) musel náčelník nemocnice vydat zvláštní denní rozkaz k posunutí budíčku a povolení sledování TV ve stanovených hodinách mimo běžný denní řád. Mazec.

Dneska si jenom tak přijdu, už mne odchytí vrátná ...

"Dobrý den. Vy jste přijel autem?"

"Dobrej. No - jo. Proč?"

"Tak bych prosila deset korun."

"Až tak? To jako za co?"

"Za parkování. Tady tohle je placené parkoviště."

"No moment, vo tom nebyla řeč, já parkuju za rohem u kláštera na Lazaretní ..."

U oddělení zrovna vidím, jak dovnitř vchází jakási ženština v bílým plášti.

"Dobrej den, můžu proběhnout dovnitř zároveň s váma?" snažím se s dobrým úmyslem, abych ušetřil sestře práci, že bych musel zvonit a ona mi bzučákem otvírat.

"A kam jdete?"

"Na návštěvu za máti, paní Egerová," tohle mám už nacvičený.

"Tak to já se musím zeptat sestřiček," a přibouchla mi před nosem.

Za těmi vstupními dveřmi se zrovna šněrovala do takového toho pláště pro návštěvy a do návleků na boty dcera od paní, co je s máti na pokoji. Už jsme se několikrát viděli. Dceři je odhadem kolem padesátky, žije ve Stuttgartu, na návštěvách se střídá se svým bratrem a z Vojenské Nemocnice nevychází z údivu. Ta mi dveře znovu otevřela s tím, že z toho zase dělaj nějakou moc kovbojku, že co je na tom divnýho, když tam chodím každej den? Zase já to tam už přece jenom znám (viz třeba minulou středu). Pročež jsem tam sice už uvnitř za dveřma okouněl, ale čekal na svolení, abych zas jejich řády nedráždil bezdůvodně. Rozkaz zněl jasně - setrvat na pozici do udělení povolení sestrou.

"Dobrý den, vemte si návleky na boty támhle z té krabice a hoďte přes sebe ten plášť z věšáku a pojďte," vykoukla zpoza rohu sestra.

"Jasně, jasně, já to znám, to jenom vaše kolegyně z toho byla jakási zmatená."

Kolegyně ovšem číhala za rohem a vyletěla jak čert ze škatulky:

"Já jsem doktorka Šalé a jdu přebírat službu*. Kdyby vás to zajímalo."

"No a? Já vám to neberu."

"Vypadalo to, jako byste o tom pochyboval."

"Nepochybuju ani v nejmenším. Ale máte pravdu - ani mne to nezajímá."

Taky dobrá. Já jsem doktorka Šalé. Kdyby vás to zajímalo. To si musím zapamatovat. Hehe. A zajímavý - přitom narozdíl od jiných oddělení zrovna tady na té neurologii není ani jeden stávající lampión. To jim asi vypršely závazky a zůstali tam jako "ózetka". A nebo je to prostě nakažlivý.

*) Srovnej se: "Já jsem hajnej Béda a seru tady."

Pondělí, 14.04.2008 ... Jarní dírkobednění ...

Zas vylezlo slunko, zas na mne přišla perioda.

I oprášil jsem opět dírkobedničku a při pochůzkách po Brně pořídil pár snímků.

Tu jsou:

Minská, Žabovřesky. Kaplička v pozadí.	Kaplička, Burianovo náměstí, Žabovřesky.

Divadlo Reduta, Zelný trh.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, při Vojenské nemocnici, ulice Lazaretní, Zábrdovice.	Zátiší s Petrovem z ulice Biskupské.

Mně samotnýmu se líbí a přijdou mi všechny použitelné. Tzn. pět z pěti. To je docela úspěch. Ba dokonce jsem si je poslal i do fotolabu na nechal si udělat alespoň 15x24 zvětšeniny. Pěkné.

Drobné detaily pomíjím - jako třeba starou bolest, že neumím odhadnout šířku záběru a úhel tak, aby se mi tam vždy ideálně vešla každá stavba. Bez hledáčku to jde blbě a podle hrany krabice - no, chtěl bych vidět vás.

Stejně tak fakt, že u zábrdovického kostela je roztřesené popředí. Ano. Že se při průjezdu tramvaje třepe celý most, z jehož zábradlí jsem fotografoval, to jsem bohužel zjistil pozdě. Nebo šmouha na druhém snímku s větší kapličkou. Ano, vyčíhl jsem si čas, kdy tramvaj nejela. Že se přišourá rychlostí 20 km/h kamion, přede mnou zastaví, pak se v křižovatce otočí a stejnou "rychlostí" odfuní zase do kopce, za to už fakt nemůžu.

Ale při hlubší analýze jsem si všiml tří jiných zajímavých detailů:

Na snímku s Redutou mi (aniž bych si toho byl všiml, a i tak bych nic nenadělal) v průběhu osvitu přijelo nebo odjelo jedno auto před vchodem.
Na první fotce Minské před kapličkou kopou dva Cikáni malý výkop. Tedy jeden kope jak motorová myš (z toho je tam vlevo jenom šmouha), druhý vpravo stojí jak hydrant a nehnutě na něj zírá. Když říkám nehnutě, myslím tím nehnutě. Za celou dobu expozice (cca 3,5 minuty) se ani nehl. Zůstat stát tak jak Lotova žena, že ho lze vyfotit i dírkovou komorou, to už vyžaduje notnou averzi k práci.
A na posledním snímku Petrova mi zkrátka nesedí ty hodiny. Vím nabeton, že já jsem tam byl v rozmezí 18:47 až 18:54 (zapadající slunko a už trochu delší expozice). Nicméně na hodinách je podle všeho něco po třičtvrtě na 8. Jestli dobře vidím, tak na obojich. To tam mají co? Nějakej "superletní" čas? Nebudete mít někdo ze zdepřítomných Brňáků cestu přes centrum, abyste se od Biskupské (ze Šilingráku zadem kolem Husy na Zelňák) mrkli, jak tam ty hodiny ukazují?

Neděle, 13.04.2008 ... Házená ...

Pro velký úspěch při fotografování hokeje jsem byl kolegou hokejovým fotografem Darkem a kolegou hokejovým redaktorem Cartmanem požádán, zdali bych byl tak hodný a zaskočil v neděli při fotografování ...

... házené.

Proč by ne, že?

Od svěřeného úkolu mne přece neodradí mrzké detaily, jako že vůbec nemám ponětí, jaká jsou u toho třeba pravidla. Nebo to, že jsem házenou už sice viděl, ale odhadem tak před 25 lety. V televizi.

V zásadě chápu, že se něco někam hází, z oné výše zmíněné zkušenosti i vím, že jde o míč do branky. Pokud možno ne do brankáře. A cílem hry je dát o jeden gól víc než soupeř.

Což prý by mi mělo pro začátek stačit.

Prý utkání prvoligové utkání v tzv. "Národní házené" (což je ještě údajně cosi jiného, než ta normální házená) mezi domácím týmem 1. NH Brno versus TJ Stará Ves nad Ondřejnicí. Aspoň vím, že v ČR existuje tok zvaný Ondřejnice a na jeho břehu leží Stará Ves. Vida. Je to hnedle u Brušperka. Tam jsem taky nebyl.

Jak myslej, byl to jejich nápad ...

Více ve fotogalerii na webu 1. NH Brno ...

Pátek, 11.04.2008 ... Na břehu řeky Svratky ...

Kolegyň Fišta odletěla na dovolenou. Do Keni. Sama. Prej nějak podloudně přišla k jednomu zájezdu a pojala to jako vítanou příležitost prozkoumat, jak jsou na tom ti černoši s pohlavní výbavou. Údajně se traduje, že co negr, to péro až málem po kolena. Antropologové shodně se sexuology tvrdí, že jde o fámu, nicméně Fišta teď bloumá po Keni a nahání černochy za účelem soulože. Budiž jí přáno.

Co je horší, že je třeba za ni kromě jiného dát dohromady ouřední obšťastník, aby bylo čím zasrat občanům schránky a aby tito měli co rvát do sběru.

Obšťastníkem po dobu nepřítomnosti nezodpovědné redaktory Fišty je pověřena kolegyně Číča. Tato pojala funkci nesmírně zodpovědně a požadovala po mně zase jednou po čase foto na titulní stranu. Ano, ouřad platí i dvorního "fotografa", ale ten by dost pravděpodobně pod pojmem "kvetoucí ulice" donesl snímek kmene smrku, popelnice a rezavého plotu. Doteď jsem ani v nejmenším nepochopil, za co vlastně dostává jaké prachy.

Číča svěřila tento zodpovědný úkol mně. Ale toužila stanovit mi jasné mantinely: kvetoucí sakura. A nic jiného. A ne jenom detail květu jako minule. Hezky sakuru v ulici.

Hm.

Společnými silami jsme našli tři - jednu u výkopu, obstavenou právě těma popelnicema a dopravníma značkama, druhou uprostřed parkoviště a třetí takovýho chcípáka tak blbě vedle třináctipatrovýho paneláku, že z toho ani žádná rozumná kompozice nešla vytřískat.

Sakura zavržena.

Velkej Šéf Kvakin neměl nic lepšího za nápad, než začít úvodník cintátem, že "Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil ...".

Což byla voda na Číči mlejn. Řeku Svratku. Ať si zajedu třeba na začátek Jundrova, tam prej je takovej most, z toho je krásnej pohled na okolní rozkvetlé břehy. A ani tam nemusí být ten rozrazil. A nebo ten dočasnej a záložní most v Pisoárkách, tam taky - krásnej pohled na řeku. To je přece jasný, to se mi musí podařit, ne? Když mi to tak politicky a do nejmenšího detailu naplánovala ...

Dobrá, žádost podpořila klíčky od ouřadové Ochcáfky, svítilo sluníčko, co bych si neudělal vejlet, že?

Tak na úvod - z mostu od Jundrova je výhled leda na piču. Široká řeka a kde nic, tu nic. Nekvete tam ani ono pověstné "Ň". Široká hnusná řeka se suchým roštím na krajích, jeden rybář a ošklivé zahrádky. Na titulní stranu čehokoliv nevhodné, byť by to měl bejt náš ouřední obšťastník. Později jsem zjistil, že zhruba totéž je to od toho mostku z Pisoárek - jen tam chyběl ten rybář, zato prostředkem výhledu vedl silný ocelový elektrický drát, kterého se nedalo ze záběru nijak zbavit.

Takže takhle ne.

Jak jsem tak špacíroval po břehu, hledal jsem nějakej jinej aspoň trochu hezkej pohled na tu Svratku. Abych z toho alespoň PhotoShopem něco vykouzlil.

A při zevlování kolem zahrádek jsem se spíš formálně zeptal dvou babek zahrádkářek:

"Dobrej den, helejte, pani, kde tady kvete ten rozrazil?"

Nevěděla. Prý báseň, samosebou, slyšela, ale jak vypadá rozrazil, to neví. Ani další dvě přizvané. Ovšem to pojímají jako svůj úkol a věc prestiže - zprostředkovat věhlasnému fotografovi z ouřadu rozrazil. Jen kde vzít?

Vysvětluju jim, že rozrazil, aspoň konkrétně rozrazil rezekvítek, že to je takový malý bejlí, takovej nanicovatej půl centimetru velkej modrej kvítek. A jedním dechem dodávám, že jsem to myslel spíš jako doplněk pozdravu a částečnej vtip, že mne vůbec nenapadlo reálně se na to vyptávat. Samozřejmě, koukám, kdybych čirou náhodou narazil cestou na rozrazilovou plantáž, ale bezpodmínečně nutný to ani v nejmenším není a vezmu zavděk blatouchem či pampeliškou.

Rozjeté soukolí už ovšem nejde zastavit. Jedna tvrdí, že modrej malej kvítek tam kdesi viděla a urputně pobíhá po břehu.

Druhá mne mezitím smýká kamsi k molu, že i tudlenctu vrbu si musím vyfotit, tohle zátiší, to ony svorně tam milují, tady je cosi a támhle taky.

Nakonec najdou i ten modrej kvítek. Tedy kvítky. Slovy čtyři. Na břehu řeky Svratky. Vida - rozrazil. Podle mne je to rozrazil jako prase. Jedna babča je však skeptická a houževnatě oponuje, že to nejni žádnej rozrazil, tomuhle se říká "pánbíčkovy vočíčka". Na dotaz, jakej mají "pánbíčkovy vočíčka" botanickej název, neví. Další dvě neví vůbec a maj to prostě za modrý kvítko. Poslední toho roste ještě brázda hned o tři metry dál v zahradě, ta jasně deklaruje, že "jde prostě o plevel" a demonstrativně dvě hrsti uškubne a hodí na kompost. Důchodka "pánbíčkovy vočíčka" se rozvzpomíná, že rozrazil přece vypadá úplně jinak. Neví ovšem jak. O nějakou chvíli později donese ilustrovaný časopis z roku 1974, kde je černobílá kresba rozrazilu lékařského. Ano, ten vypadá opravdu jinak.

Já to mám pořád za rozrazil rezekvítek.

Mocně se snažím v pozici ležmo vyfotografovat bejlí tak, aby tam bylo vidět i ono i řeka a břeh. Což se u půlcentimetrovýho květu bez nějaké šikovné předsádky dělá ale opravdu fest pičózně. Navíc je tam do země natlučenej jakejsi trám, kterej mi překáží.

Rezignuju a vydávám se na další cestu, děkuju babičkám a odcházím s tím, že přece není možný, aby na celým břehu řeky Svratky kvetly všehovšudy čtyři umolousaný rozrazily. Tady musí bejt někde opravdu celý lán.

No - není. Na dalších dvou a půl kilometrech nic.

Potupně se vracím s mocným nápadem.

Když to babka rvala jako plevel a házela do hnoje, diverzně si tam uškubnu z jejího záhonku, kde jí rozrazil překáží, několik rostlinek, které si narafičím o pár metrů dál na o něco příhodnější místo. Cha. Však nejde o reportáž a naprostou faktickou věrnost, ale o umění, ne?

Takže Fišta se válí někde v Keni a nechá se obšťastňovat negrama s velkejma čurákama, zatímco já jako ten největší čurák se válím kdesi v hlíně u řeky a fotím do jejího obšťastníku pičovskej rozrazil.

Inu tak.

Poznámka: Podle mého následného zkoumání nakonec pravděpodobně pouze nešlo o rozrazil rezekvítek, nýbrž o rozrazil lesklý. A jako autorkský honorář a náhrada za způsobené příkoří a zasrané džíny vypadla z Tasemnice i odměna. Fišta si může s čurákama v Keni klidně zůstat.

Středa, 09.04.2008 ... Zahlaste se ...

Konečně se mi podařilo dostat se za máti do Vojenské Nemocnice před třetí hodinou odpolední, kdy je možno odchytit si některého lékaře a vyloudit z něj jakousi ucelenější informaci o zdravotním stavu příslušného pacienta.

Takto jsem byl vpuštěn k máti na pokoj a po chvíli mi byl vyvolený mastičkář sestrou přiveden:

"Tady je syn od paní Egerové na návštěvě. Rád by slyšel, jak se jí vede."

"Dobrý den, jsem doktor XY a jsem zde lékař.*" (Konkrétní jméno jsem bohužel zapomněl.)

"Dobrý den."

"Já se vám představil a vy mně ne."

"E-eh? Já jsem syn od paní Egerové a jsem zde na návštěvě. Rád bych slyšel, jak se jí vede."

"Aha. Takže s maminkou se to má tak ..."

Když já zapomněl, že jsem ve VN a musím se zahlašovat.

*) Srovnej se: "Jsem doktor Zelí a vy jste moji žáci. Opakujte to po mně."

Úterý, 08.04.2008 ... Uliční výbor ...

Poprvé v historii jsem se zúčastnil schůze Společenství Vlastníků Bytových Jednotek, nebo jak se ta kokoťárna u nás na ulici jmenuje.

Do konce loňského roku jsem v klidu setrvával pod ochrannými křídly bytového družstva. Nejsem Hujer, abych se musel hlásit o převod bytu do osobního vlastnictví, pokud mne k tomu nic nenutí. Nějak jsem nepřišel zatím na výhodu ani jedné ze zmiňovaných vlastnických forem - mně je upřímně jedno, jestli vlastním byt nebo vlastním členský podíl v družstvu o hodnotě toho samého bytu. Ale jelikož už jsem byl zase jeden z posledních (cca čtyř nebo pěti) na ulici, absolvoval jsem i já loni byrokratické kolečko s převodem.

Proto jsem byl i nucen se jít podívat na tu estrádu.

A zrovna jakou ...

Část - cca 40% - vlastníků vyhlásilo nespokojenost s činností výboru a svolalo mimořádnou schůzi s programem na odvolání výboru stávajícího a volbu výboru nového. Neboť stanovy připouští schůzi mimořádnou, avšak musí být vždy řízena výborem, vyrukoval stávající výbor s vlastní pozvánkou, kde ovšem své odvolání zahrnul až do položky "různé" na konec jednání.

Pročež se první hodina a čtvrt nesla v duchu stanovení programu: nejprve bylo potřeba ujasnit, na které schůzi vlastně jsme, hlasovat o tom, zda chceme připustit změnu návrhu programu, jestli následně odsouhlasíme tuto změnu návrhu programu. Což se stalo.

Takto bylo možno přikročit k odvolání výboru. Jakkoli poprvé účasten, mám jisté ponětí o dosavadní činnosti - nedokázat zařídit elementární renovaci paneláku za dvanáct let, to už vyžaduje talent. Ovšem opět dle stanov nelze odvolat celou tu pakáž jedním šmahem, nýbrž je třeba hlasovat o každém výborníkovi zvlášť, a to ještě na pětkrát, podle váhy hlasů dle velikosti té které bytové jednotky. Přičemž schůze je usnášeníschopná, když je přítomna, tuším, nadpoloviční většina vlastníků, avšak veškeré tyto volby se provádí nadpoloviční většinou za celou ulici (tzn. i za nepřítomné). Naštěstí někteří malověrní, když viděli náladu v sále, raději složili funkce dobrovolně, zbylé se odvolat těsně podařilo.

Tím však vypršel kritický čas a nemalá část gerontů se odšmajdala domů krmit prášky, sledovat zprávy na televizním kanálu a nějaké ty přidružené Rodinné oudy, vaši denní dávku nemocí.

Čímž sice zůstala schůze usnášeníschopnou, nebyla však schopna zvolit nový výbor.

Máme ulic bez vejboru. Ó, my se máme.

Takovýto stav však nepřipouští snad dokonce už zákon, pročež bude třeba si celý tento tyjátr do dvou měsíců zopakovat.

Už teď se těším.

Pondělí, 07.04.2008 a dál ... Tak to máme další špitál ...

Volali mi časně odpoledne ze šaškecu, že mi máti pro velké úspěchy a oblíbenost v kolektivu katapultovali do Vojenské Nemocnice, ať se s ní potěší taky tam.

Prej mozková příhoda.

Vcelku obratem jsem tam mírně vyděšen (jak se později ukázalo - odůvodněně) nacvičil.

Zcela v duchu tamních tradic na vrátnici nic nevěděli. Pro tentokrát snad omluvitelně - jak baba z blázince hovořila do telefonu, nabyl jsem z toho pocitu, že jde o událost někdy z rána. Přičemž reálně dovezli máti do té VN asi půl hodinky před mým příchodem.

Nicméně mi na té vrátnici poradili, že jestli z PL mluvili o interně, ať zkusím patřičnou budovu, patro 4, tam že je interní oddělení A. Ve skutečnosti byla ve 3. patře na interně B. Nebo naopak. Avšak jsem našel.

Mno ...

Máti leží. Má otevřený oči do stropu, ovšem nevnímá. Tečou jí slzy a naříká.

Když říkám naříká, myslím tím opravdu ten plnohodnotný a hluboký nářek - kdy se stěží srozumitelně dovolává maminky (tedy svojí), která je odhadem padesát let mrtvá. To není, jak když Marťan na vodě píčuje, že po převrácení lodi pod jezem se zase jebnul o šutr do kolena. Tohle je o dva řády jinde. A já tam stojím, držím ji za ruku a je mi to co? Je mi to hovno platný, protože pro ni můžu udělat ale lautr hovno.

Jak se furt píše v románech o tom "pocitu bezmoci", tak začínám zhruba chápat, oč kráčí. S něčím takovým jsem se setkal s bídou potřetí v životě a není moc oč stát.

Obratem za pár minut pak přišli dva poskoci, bafli máti i s postelí a štandopéde ji odvezli na CéTéčko.

Čili jsem se pro ten den měl k odchodu ...

Před tím však ještě přihopkala taková malá srandovní sestra s pokyny, že mám máti donést hygienické potřeby, pyžamo a pantofle a pleny.

Hygienické potřeby bych ještě chápal. To už jsem jí do šaškárny táhnul dvě nebo snad tři sady. Vždycky jí to vydrželo jen po omezený čas. Tam se to dá pochopit - tam to fungovalo zhruba tak, že tam veškeré věci pacientky tak jaksi "sdílely", která co momentálně kde popadla, to bylo pro danou dobu její. Když jednu přestěhovali z jenoho pokoje na jiný, ta si ještě nějaký čas nosila trpělivě svůj majeteček ke své bývalé posteli, než to jakoby přepnutím zapomněla. Nová obyvatelka postele se zničehonic zaradovala, poněvadž se jí ve stolku vylíhnul třeba zubní kartáček, aniž by měla potuchy o způsobu jeho vzniku. Nebo naopak - některé si svůj pokoj nezapamatovaly vůbec (a to mám pocit, že sem patřila i máti), přičemž kupříkladu mýdlo a ručník odnesly vždy tam, kam jim to tak nějak přišlo jakože vhodné. Ač nerozumím tomu, jak z uzavřeného oddělení mohly tyto hygienické potřeby mizet docela (přece se tam musely někde hromadit), v okamžiku, kdy počet kartáčků a hřebenů poklesl pod kritickou mez, vydala sestra namátkou někomu pokyn, aby "své" pacientce náležitosti doplnil. Takto jsem byl s hygienickými potřebami srozuměn i do té Vojenské, však ostatně v tom mám už praxi.

Pyžamo a pantofle jsem chápal už míň, nějak mi nešlo na rozum, kam by měla máti chodit, nevypadala, že by se hodlala v nejbližších týdnech vůbec postavit.

Ovšem pleny - znovu rozumím tomu, že je potřeba, pokud pacient nemůže vstát a není ve stavu, kdy by byl schopen používat třeba bažanta, postarat se o to, aby laicky řečeno neležel na mokrým.

Sestra však výslovně tvrdila, že pleny musí předepsat obvodní lékař a já bych je tam měl přinést. Do nemocnice. Ona to prý moc dobře ví, neboť měla manžela též v nemocnici a též mu nosila pleny. Na svůj obvyklý vyjadřovací styl a své momentální rozpoložení jsem se jí otázal, domnívám se, velmi slušně, jestli třeba nespadla z jahody?

Ano, jsem velmi nadšen, že znám její rodinnou anamnézu, ale pořád to nevysvětluje princip, proč bych měl nosit zdravotnický materiál do špitálu. A jestliže je třeba předepsat, tak co s tím má společnýho obvodní felčarka, která máti viděla naposledy v lednu ještě před internací v pakárně, když tam sami maj MUDrů tři prdele a za každým rohem cení zuby jeden?

Leč - za obvodní mastičkářkou jsem se stavil. Ani ne tak proto, abych ji lámal, aby mi přece jen pleny pro máti předepsala, to by mne asi ani nenapadlo, ale abych se v tomto případě ujistil, že si ze mne sestra fakt dělala prdel a že to nemohla myslet vážně. Dle předpokladu obvoďačka málem spadla ze židle.

"To je mi líto, že jste vážil cestu až sem ..."

"V pohodě, paní doktorko, já tady naproti u Shellky stejně potřebuju natankovat a chtěl jsem mít sichr, že jim tam z toho můžu udělat kůlničku na dříví." Což by vzhledem k probíhající rekonstrukci půlky patra neměl být valný problém.

A aspoň si mohla ona obvoďačka udělat poznámky, co se s máti za poslední měsíce vlastně děje.

Ještě jsem si totéž ověřil v úterý na příslušné zdravotní pojišťovně - tam maník na hotline taky málem zhltnul sluchátko.

Takto jsem se utvrdil v tom, že z tohodlenc nebude nic. Jestli je máti ve stavu, kdy potřebuje pleny, nechť je bez píčování nafasuje na místě (a v blázincu je, myslím, taky občas obdržela). Pokud je třeba recepis, ať vyvolí patřičného MUDra a vrazej mu do ruky náležitou propisku a razítko. Když budou chtít na to nějaký prachy na doplatek, ať si laskavě řeknou. Rozhodně nemám v úmyslu to někde shánět a kupovat já a nosit do špitálu. A kdo békne něco jinýho, dostane pěstí.

Náležitě vyzbrojen informacemi ohledně plen (a hygienickými potřebami, pyžamem a papučema v igelitce) jsem nakráčel na internu, abych tam zvěděl, že máti už dlí na neurologické JIP.

Tam žádné pleny (a pro současnou chvíli asi ani nic z dalších propriet) nepotřebuje, neboť vede soustava hadiček do ní, soustava hadiček z ní a koloběh tekutin a živin zajišťuje soustava veledůmyslných přístrojů propletených dráty mezi sebou navzájem i končících v elektrodách přímo na máti. Zevrubně mi to připomínalo "Vojáka v bílém" z Hlavy XXII.

Následující cca dva dny byla máti furt v limbu, neboť pod práškama.

Jak jsem zjistil po konzultaci s místním primerosem, prodělala opravdu "mozkovou příhodu", tedy konkrétně jakési krvácení a hematom jí nyní tlačí na mozek. Což ji pochopitelně bolí jako sviň, pročež je nafetlá lékama proti bolesti.

Že hematom se může vstřebat. Ale taky nemusí. Pravděpodobnost se odhadnout nedá. Víceméně se prostě ukáže.

Dál mi ještě několikero podrobností ozřejmila druhá doktorka - za prvé, že operace na odstranění hematomu po poradě s neurochirurgy alespoň pro tuto dobu nepřipadá moc v úvahu, neboť by máti spíš mohla uškodit. Když si vzpomenu, jak dopadla s narkózou při poslední operaci kyčle, nutno doktorce prozatím dát za pravdu.

A ještě jsem od ní zvěděl, že právě Alzheimeři a podobní dementi často inklinují právě k takovým mozkovým cévním příhodám nebo k infarktům. Prý prozaické - jak jsou imrvére dezorientovaní a neví, kdo jsou, kde jsou a co mají kdy a kde dělat, pudí je to k horečné mozkové námaze, žijí v permanentním stresu, to mimo jiné zvyšuje tlak a podobně. Od takovýchto stavů je k infarktu nebo ke klepnutí Pepkou krůček nevelký. Ačkoli nevím, jestli je to podloženo nějakým výzkumem nebo je to jenom doktorčina zkušenost, zní to logicky a popravdě mne nikdy nenapadlo o tom z tohoto úhlu přemýšlet.

V takový čtvrtek, pátek a sobotu už byla máti jakž takž při vědomí, koukala na mne a zkoušela i mluvit. To jí zas moc nejde, má vyschlo v puse, šlauch skrz nos do krku, ztěžklej jazyk od sedativ. Čert ví, co z toho kterou chvíli převažuje. Občas z ní vypadne sice z kontextu vytržená a svým podáním třeba nepravdivá, ale celá věta: podmět, přísudek a nějaká ta vomáčka vokolo. Jinak to moc smysl nedává.

A čert se vyznej v tom, čeho je to důsledek - léků, předchozího stavu, nynějšího stavu? Nebo čeho?

Prognóza nejistá a obecně nic moc.

Navíc na JIP pravděpodobně nepustí žádný máti kamarádky a spol., pročež tam oxiduju denně já.

Dokud byla máti jenom mešuge, bylo to očividně ještě dobrý.

Pátek a sobota, 04.-05.04.2008 ... Pinďa mechanik ...

Po minulém dlouhodobém boji s nevalným výsledkem jsem naordinoval vozidlu Všiváčkovi na víkend další část léčebné kůry v AutoĎASu.

Stručná rekapitulace:

Celkově jsem si stěžoval na dvě zásadní závady a několik menších až marginálních. Rozdělení se může různit dle úhlu pohledu.

Zásadní:

- znovu mi prohořela páčka od blinkrů a při sepnutí směrovky rozverně spustí i dálková světla, k radosti okolních řidičů
- cuká motor v nízkých otáčkách při zátěži, tzn. např. při mojí oblíbené jízdě do kopce 40 km/h na 5. rychlostní stupeň

Zásadní dle servisu, nezajímavé podle mne:

- vůle v usazení zadní nápravy, silentbloky, nedrží stopu (no a? si do zatáčky přibrzdím)
- rezavé prahy (rezavé je to celé, proč bych se měl srát kvůli prahům?)

Menší, ale nasírací:

- velmi špatně jde otevřít kufr
- velmi špatně jde otevřít kapota
- špatné těsnění střešního okna - ve vyšších rychlostech píská, když tam narvu pomocné těsnění, při větším dešti kape dovnitř, kurva
- nevidím na kontrolky od světel - vyčistit nebo dát lepší žárovky nebo kýho šlaka.

Minule mi s velkou slávou vyměnili páčku od blinkrů (třikrát hurá) a prý se dívali na to kuckání motoru. Hmm. Škoda, že to ještě nezkusili i spravit. Vlastně prý zkusili, ale nějak se jim to nepovedlo asi. Cuká furt.

K dobru třeba připočítat fakt, že jedno zkusmé otevření kapoty bylo kladné a dva přístupy do kufru se obešly též bez většího zápasu.

Po zbytek takřka týdne (avšak nutno odečíst dobu, po kterou od vozidla neměli klíče, s nimiž jsem jim prozíravě odkráčel) patrně nad žalostným stavem Všiváčka meditovali.

Cena opravy - 1400,- Kč.

Jelikož už ze zkušenosti vím, že páčka od blinkrů včetně výměny (cca 30 minut) stojí šest stovek, na promazání a seřízení dvou zámků a nep(r)ovedenou opravu škytajícího motoru padlo 800.

Pro tentokrát se pohroužili opravdu do toho motorového ústrojí a za půlden až den snažení se jim zadařilo negativní záchvěvy eliminovat. Celková cena za několikanásobnou práci 200,- Kč.

Pochopitelně s nezbytnou soustavou nejapných průpovídek, kterak uvažují nad tím, že než toto, to že už by mi raději pomalu z vlastních fondů koupili nové auto. Příště jim řeknu, jaký typ bych si představoval.

Zvláště aktivní v negativistických řečích je technik malý vzrůstem (mně tak po prsa) tam řečený Pinďa, ten obrací oči v sloup už při spatření Všiváčka před bránou firmy a teorie o "opravě výměnou" rozvíjí ze všech rozumbradů nejpřičinlivěji. Do budoucna bude třeba mu znovu důrazně vysvětlit, že nápis "Servis" nad vchodem by se dal volně vysvětlit jako "Opravovat - nepíčovat".

Onen Pinďa mi hrdě hlásil, že kromě jiného vyměnil i ty žárovky v palubovce.

Bohužel - jiné.

Já chápu, že u podsvícení ukazatelů byly dvě spálené.

Nicméně "nedostatečně viditelné kontrolky od světel" mi přijde přeci jen jako poněkud odlišná specifikace od "spálené žárovky podsvícení".

Takto se díky Pinďovi sice stále chodím dívat ven, zda mám rozsvícená potkávací světla, avšak zcela jasně vidím v noci na tachometr v rozmezí rychlostí 160-200 km/h. Doteď nevím, jak jsem bez toho mohl žít.

Pátek, 04.04.2008 ... Gauner pistolníkem ...

Celou dobu jsem se domníval, že Tlustej Vratočuč Gauner ve své kukani jenom tak sedí a krmí se.

To ano, sedí a krmí se, to je známá věc. Šestkrát za den jdu kolem něj, šestkrát se láduje jak Prajz. Však už jsem mu několikrát prorokoval, že se tam jednou nafutruje tak, že neproleze dveřma ven a bude tam muset zůstat přinejmenším přes víkend, než zas splaskne, bubřina.

Pravda, občas ku tápajícímu občanovi utrousí víceméně moudrou radu - někdy více moudrou, někdy méně. Méně více.

Že má odznak s vyrytým "Bezpečnostní služba", to jsem bral jenom jako dekórum. Obuch - tonfu - má zašprajcnutou za topení a věší si na ni bundu.

Proti případnému temperamentnímu stěžovateli napadajícímu úředníky by mohl zasahovat tak olbřímím pupkem silou osobnosti, což už ostatně za ty roky dvakrát nebo třikrát předvedl.

Proto mne mírně udivilo, když takhle zašmátral pod vestou a vyrukoval na mne s pětiranným revolverem Smith & Wesson v ráži .38 Special. Malej, dvoupalcová hlaveň, odlehčený model, stříbrný povrch.

Ejhle Gaunera ...

Původně jsem mu chtěl na oplátku předložit svůj Steyr s Krokodýlo-Dundeeovským: "TOHLE je zbraň ...", ale nakonec jsem pochopil, že se chce zkrátka jenom pochlubit. Kdo ví, třeba to tahá fakt celý ty roky, nebo třeba jenom od Vánoc. Avšak ještě nenašel patrně nikoho, kdo by jeho miláššška ocenil.

Pročež jsem si revolver potěžkal, zkusil si cvičně zamířit do tzv. bezpečného prostoru (rack s aktivními prvky počítačové sítě), říkal jsem: "Óóó" a "Jéé" a vubec jsem mu tu pištolku (zdrobnělina od malý revolver) převelmi chválil, pročež jsem mu způsobil potěšení.