Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Leden 2004

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Sobota, 31.01.2004

Nic. Lautr nic. Ležím a chrápu, později sedím a nadávám, lepší by bylo, kdybych zůstal chrápat.

Vrtám se v pičítaču Fandy z pizzérie, furt mu to opravuju, furt mi to nejde. No děs.

Pokud by to někoho zajímalo, tak mu odešla deska i s procesórem. Procesor mám. Athlon XP 2000+. Desku jsem reklamoval, vyreklamoval, mám tím pádem novou, podporuje procesory Athlon XP, včetně modelu 2000+. Jenomže já mám procesor s jádrem Thoroughbred, deska umí pracovat s CPU s jádry Palomino.

A tak.

To se nemám, co?

Vodkaz nafurt

Pátek, 30.01.2004 - Tradiční posezení se spolužákama v hospodě.

Dalo by se říct i "periodické posezení", ovšem pod pojmem "periodické" si musí člověk představit něco, co se opakuje po pevně dané periodě, čili po určitém intervalu, my se slejzáme obvykle taky tak nějak po intervalu, který však není pevný, tak nějak "až nazraje čas". Ne ne, žádná perioda to není, mít takovou periodu ženská, furt vyskakuje, že má na šklebáka zaděláno. Kdepak, to jsem střelil vedle. Jsme se sešli v hospodě, páč se nám už zas chtělo, to je optimální definice.

Dokonce tentokrát v plné sestavě, ač jsme se trousili jak švábi na pivo. Hmm, zas blbě. Ti, co šli na pivo, ti se trousili, kteří přišli na Kofolu, byli tam většinou včas, ovšem až na Ťapinku, která sic se na Kofolu dotlačila, ale suverénně nejpozději.

Hmm, nějak mi to vybroušené vyjadřování dneska holt nejde.

Každopádně jsme z té sestavy byli všichni. Nejdřív já. Pak se přihnal Valdauf se Šavlou, voči vytřeštěný, prej: "Co tady děláš?"
"Co bych, sedím a čekám na vás," na to já, "neviš, že tady máme dneska spicha?"
"No, to jo, ale dyťs mi volal do šaliny, že budeš mít dvacet minut zpoždění."
"Tys už někde chlastal?"
"Né, fakt, někdo mi volal, jsem myslel, že seš to ty, prej že dvacet minut sekera."
"Tak to ti asi volal někdo dočista jinej."
"Asi jo. Aha, tak to byl asi Chlastík."
"Ehm, je tady o mně řeč?" ptá se Chlastík, kterej mezitím dorazil i s Íí čili Mráketou, stojí Valdaufovi za zádama a funí mu za krk.
"Přiznej se. Tys mi volal. Dvacet minut. Zpoždění. Nezapírej." Valdauf vypadá, že se vo něj mrákoty pokoušej, to buď, nebo že dá někomu do držky, se to na něm někdy nedá poznat.
"Klídek, Romane, kdoví kdo kdoví komu volal. Třeba to byl jenom ňákej vomyl."
"Vomyl? Vomyl? Si teď děláte prdel, co? Srandičky. Si myslíte, že budu za blbca, he?"
"Hele, a co Godot?"
"René? Aha, na toho jsme zapomněli, jo jo, to je vono, Godot volal, nabeton, kucí, promiňte, že jsem vás křivě vobvinil. Ale jestli mně má někdo za vola, tak dostane pecku."
Pro sichr nikdo nepřiznává veřejně, že by ho za vola měl. Ač má.

Se řekne, dvacet minut, po hodině se dostavila Godotova přítulkyně Jarka alias Zrzka. To už jsme skoro komplet, až na Ťapinu, která je v ordinaci, hrabe se ňákýmu psovi sondou v držce a Romanovi tuty nevolala, jelikož na něho nemá telefón.

Klasika - čekání na Godota.

René se láduje čímsi předkrmem. Rendí, vezmi si keksík ... (foto Roman)Godot, teda, ehm, Renda přichází s hodinu a půl zpožděním: "Jasně, vole, že sem volal já, kdo jinej? Šak to eště není dvacet minut, né?" hlásí hned mezi dveřmáma, sedá si a hrouží se do jídelního lístku. Prolítne to vočima, při tom schroustá ošatku rohlíků, jež jsou tam nachystaný pro někoho úplně jinýho jako předkrm, Rendí, vezmi si keksík, zapíchne prst do jídelního lístku a pohotově servírce hlásí, že by si dal henty kuřecí křidýlka.

Henty kuřecí křidýlka si dal. Dostal. Šest, na prkýnku. Kousnul. Sněd dvě.

"Co to je?"
"Kuřecí křidýlka, chlapče, sám sis to objednal."
"No jo, ale je to ňáký mastný a pálí z toho držka."
"A co?"
"To tam nebylo napsaný, že to bude pálit a bude to mastný."
"Tak to běž reklamovat, trubče."
"A to je dobrej nápad. Slečno! Hej, slečno, sou ty křidýlka pečený nebo smažený?"
Slečna, jako by věděla, že o ní bude řeč, zase stojí nadohled: "Kdyby byly smažený, tak jsou v trojobalu, ve strouhance."
"Ale já jsem chtěl pečený."
"Jsou smažený? Nejsou."
"Mně přijde, že jsou nasáklý tukem z friťáku."
"To je možný, ale smažený nejsou, to by byly v trojobalu."
Nevím jak koho, ale mne se zmocňuje pocit, že se jeden baví o tom pověstném voze, druhý o pověstné koze.
"Já vám povídám, že pečený nejsou. Reklamace se říká tomu, co teď tady předvádím."
"Smažený nejsou, byly by v trojobalu."
"Ale vy jste mě podvedli, já si vobjednal pečený, vy jste mi donesli z friťáku, mastný to je, držka z toho pálí."
"Víte co? Já se zeptám kuchaře," zakončila etapu svlečna servírka a odběhla. Rendí zhltnul preventivně třetí křidýlko, jestli třeba nebude jiný. Nebylo.

V tu ránu byla roznašečka nápojů zpáky: "Tak kuchař taky povídal, že smažený nejsou, poněvadž kdyby byly, byly by ve strouhance, v trojobalu."
"A fritovaný taky nejsou?"
"No, to jo."
"Takže né pečený."
"Né smažený."
"Ale vy tomu nerozumíte, já jsem chtěl pečený, jsou pečený?"
"Nejsou smažený."
"Ale přiznáváte, že jsou fritovaný."
"To ano."
"Teď jsem vás načapal. Já chtěl pečený, vy na mně s fritovanejma. Tak tohle ne. To si hezky odneste."
"Vždyť jste toho půlku sežral?" (Říkala "snědl", ale zní to líp, tak nějak dramatičtěji. Navíc je skutečně sežral.)
"Nebo jedině, že byste mi dali slevu."
"To by asi nešlo, ale víte co? Zavolám pana majitele, on se s váma domluví," chňapla Godotovi křidýlka a zdejchla se.

René se rozvalil jak generál: "To víte, by člověka, tedy mne, chtěli ošidit. Zrůdy. Hamouni. Se schválně podívejte, tady je napsáno, že to sou pečený křidýlka, o žádným pálení v tlamě ani friťáku tady nejni ani slovo."
"Víš, chlapče, jediný, o čem tady nejni ani slovo, to je to pečení. Tady je napsáno - Křidýlka kuřecí pikantní 6 ks."
"Kurva, fakt?"
"No jo, černý, na bílým, ve fólii, v deskách."
"A kurva. Kurva. Co, kurva teď? Servírka pryč, křidýlka pryč. Majitel přijde. On mě určitě zabije, to bude nějakej halama obrovskej, pořízek, rampa, no jo, je to tak, už su vlastně mrtvej."

No, jediný, vo čem tam nebylo ani slovo, bylo (tedy nebylo) vo nějakým pečení ...

Vrátila se pikolice: "Tak, pan majitel už je tady, prý za ním máte jít na bar."
"Vidíte? Už je to tady. Né, slečno, já jsem to tak nemyslel."
"Ale on už si pro vás přišel."
"Jéje, a nemůžete ho nějak zabavit? Třeba mu dát kus syrovýho masa, pikantní křidýlka, něco, aby se nasytil, to tak šelmy dělávají."
"No, prý kdybyste se zdráhal ..."
René se začíná křižovat.
"... tak vám mám nabídnout něco jinýho, náš zákazník, ač divný zákazník, náš pán, ačkoli z toho radost nemáme. Při představě, že ausgerechnet vy byste měl být náš zákazník, tudíž, co horšího, náš pán, se mi dělá mírně nevolno. Ale co už. Nechcete třeba toust? Nebo topinku?"
"Jen to ne. Skutečně, je to v pořádku, všechno zaplatím, jenom mě nebijte."
"Ten toust si dáte."
"Děkuji, ale přešel mne hlad."
"Když pan majitel řekl, že si toust dáte ... nebo za ním chcete jít na bar?"
"Už jsem zase hlad dostal, ano ano, dám si toust, jen ať si majitel zůstane, kde je, všechno platím, toust si dám, nebo topinku si dám, jak poručíte."

Už dočista zblblému mu přinesli topinku s jakousi masovou směsí. Pálivou a mastnou. Renďa ji slupnul jako malinu, ani nekvikl.

Nakonec přišla Ťapinka, najedli jsme se, poseděli skoro až do zavíračky, pohoda. Program na víkend jsme vymysleli a spoustu užitečných věcí jsme probrali.

Při loučení povídá Roman: "Tak teda, příště dem do toho Indiana Jonese, že?" to je další takovej bar, "maj tam velkýho papoucha a leguána."

Všichni nadšeně souhlasili, jenom Godot se hluboce zamyslel a pohostinství opouštěl s mumláním: "Hmm, pečenej leguán, to zní taky zajímavě."

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 29.01.2004

Tohle jsem ustál. Pravda, pár scének bylo, šéfová volala, že do hodiny, to znamená šedesát minut, bude moct podívat se na zpravodajství. Slíbil jsem, že jim zatnu pouze bulvár, porno, seznamky, reality a teď takhle? Stačilo ji uklidnit, nechat vydejchat, klidně vysvětlit, že webové adresy se píšou zpravidla bez diakritiky a klídek.

Jo, akorát ty reality, no, chm, když ona "Chlastička si chtěla koupit chatičku". Chlastička holt narazila na osud.

A ne, fakt, když nějaká stránka nefunguje, opravdu v tom nemusím mít prsty nabeton já.

A tak.

Navíc mne už z čučení do monitóru bolí palice. Su ňákej přetaženej bo co. Asi díky intenzívnímu študování virovejch infekcí, tendle tejden je na to fakt výživnej.

To jim zejtra chcu zarazit soukromý maily. Jéje, to bude zas řev. Jsem jim sice napsal, ať si nechaj posílat kopie na služební, podrobnej postup pro několik největších serverů, prostě jenom aby mi to šlo přes dvě antivirový kontroly, ale zas budu za pomstychtivou krvelačnou bestii, známe, už to tu bylo. Beztak to půlka lidí z mýho návodu nepochopí. A Velkej Šéf Kvakin, to bude největší drama, ten se ho už přes rok nechce vzdát. Se moc těším.


Máti mi darovala k Vánocům trencle, leč byly mně malý. Ona má vůbec křivý voči, už odmalička se mne vždycky pokoušela nasoukat do všeho o číslo menšího - v tomto traumatu z mládí asi pramení moje záliba ve vytahanejch svetrech, plandavejch košilích a volnejch (občas mírně natrhanejch) džínách, prostě ten můj vágusácký styl oblékání.

Tedy trencle šla vyměnit, dotáhla jinej model, naprosto úžasný a skvělý, černý měkkoučký boxerky.

Jsem se nad tím tak zamejšlel, bejt básníkem, řeknu, že mám koule jako v bavlnce. Potíž je ve dvou věcech, jednak básníkem nejsem, druhak ty koule v té bavlnce fakt mám, tudíž to ztrácí pointu. Tak vám neřeknu radši nic.

Vodkaz nafurt

Středa, 28.01.2004 - Egi v zákopové válce ...

Tak jsem si po včerejšku myslel, že mne už nic dramatičtějšího nemůže v práci potkat, a vesele jsem se, jako ostatně celý týden, věnoval lovu na nové viry. Což ovšem byla kardinální mejlka.

Zavolala si mne opět šéfová na kobereček - a né sama, to bylo jednání na nejvyšší úrovni, i šéfové zástupička a ouřadová právnička. Prej to vypadá blbě, když jsem se takhle šeredně pomstil a zatrhnul jim všecky jejich oblíbený stránky, to se nedělá a tak. Drobet jsem to uvedl na pravou míru - nejsu pomstychtivej, jenomže mne donutili hrábnout do restrikcí, tak jsem to spláchl všechno šmahem, spoustu škodlivejch stránek, který mne tam sraly už dlouho, tak kde je křeč? Že tam do včerejška mohly, to byla jenom moje benevolence a vrozená lenost. Beztak by na to asi díky virovejm atakům došlo tak jak tak, co je zakázaný, je holt zakázaný, další budou následovat.

Jenže prej za tasemnicí byl vejbor a argumentovaly (to ypsilon je namístě) právem na informace, přece jako státní ouřednice musej k informacím mít přístup. Toto je cenzura a kdesi a cosi.

A aby toho nebylo málo, donesly jí na to PETICI.

Fakt. Nekecám. Taky jsem si myslel, že si dělá prdel. Nedělala.

Skutečně donesly petici, v níž požadují znovuumožnění přístupu na www.blesk.cz.

Todle může napadnout jenom státního úředníka, abych byl úplně přesnej - státní úřednici. Přijít s peticí, machrovat právem na informace a domáhat se přístupu na bulvární plátek v pracovní době, s využitím pracovní výpočetní techniky a pracovní sítě.

To zas prej nemám furt argumentovat pracovní dobou, však si můžou číst třeba v polední pauze, no ne? No - ne. Když už si začaly s těma právama, tak dle zákoníku práce maj v polední pauze opustiti pracoviště.

A vůbec, já zodpovídám za chod sítě, já zodpovídám za bezpečnost sítě. Práva jim nikdo neomezuje, je-li libo, můžou si jít Blesk přečíst v polední pauze do internetové kavárny, to ani nemluvím o možnosti koupit si tištěnou formu. Dále, informací, jež mají alespoň minimální hodnotu pro služební záležitosti, mají na zbytku Internetu dost a dost. A pokud jim omylem zarazím něco, co by mohly potřebovat, nechť mi to rozumnou formou zdůvodní a já učiním zpětné opatření. Poznámka na okraj - petici bez argumentů a názorného příkladu za rozumnou formu nepovažuju.

A ten Blesk mně prostě sral už dlouhou dobu. Čím nulovější využitelnost, tím víc megabajtů mi po drátech tahaj. Tak co?

Zůstalo to zatím po mojem.

Ale skutečně, tohle jsem ještě nežral. Petice. To už jim fakt asi jeblo, to nejde jinak vysvětlit.

Zas na druhou stranu - jsem o zážitek bohatší. Zažil jsem toho v různých zaměstnáních dost. Neshody s kolegy, výtky od nadřízených, hádky se zákazníky. Ale tohle je novinka, petice proti mému stylu správy sítě ještě nikdo nepsal.

Vodkaz nafurt

Úterý, 27.01.2003 - Egi v ilegalitě !!!

Přišel jsem do práce. V poledne. I tázal jsem se, zda jsem o něco přišel, když jsem takhle pozdě přišel. Prej jo, kromě novejch virů, který chodí v děsnejch kvantech, mám štandopéde nacvičit za tasemnicí. Takže viry průser, u šéfové taky průser? Dle všeho to tak vypadalo.

S virama jsem zacvičil a šel si nechat umejt hlavu.

Prej kdy se chodí do práce?

Povídám, že to je různý, kupříkladu já jsem se do půlnoci plácal s tím návrhem nového serveru, muselo to bejt dodneška, tak jsem si trochu přispal, však co už? Hlásil jsem to předem, hodin mám jak na kostele a eště jsem to pro sichr psal mailem. Kde je křeč?

Křeč je v tom, že jsem zmeškal poradu.

To mi nějak nedochází - zatím jsem zmeškal všechny porady, co bylo na této tak zvláštního?

Deníček. Můj.

Ajta. No aspoň se nenudili, ne?

Věc se má tak - jedna velmi reálná kolegyně můj deníček vyčenichala, resp. jí to nějaká sfiňe sfinutá nabonzovala. Pochopitelně v pracovní době a za použití služební výpočetní techniky. Jenže tato velmi reálná kolegyně si to nějak špatně vyložila, mylně se ztotožnila s jednou postavou ze včerejšího zápisku, pochopitelně úplně smyšlenou, a ve své nabubřelé pýše šla žalovat, že o ní (domněle) nepěkné věci (domněle) píšu na Internetu.

Šéfová se prej u toho docela bavila, no tak, kde je teda problém? Problém je ten, že ona velmi reálná kolegyně se cítí uražena. Snažil jsem se vysvětlit, že jde o omyl, si taky můžu vzít libovolnej článek, vcítit se do jakékoli postavy a pak dělat drama, to umí každej.

Ne, nezlehčovat. Vzniklou situaci je potřeba řešit. Co takhle přestat deníček psát? To se mi ale vůbec nelíbilo. Nebo ať si to aspoň přesunu jinam, kde to nikdo nenajde. No, to jistě, platím tady hafo mega moc peněz za doménu a kvůli jedné vztahovačné paranoidní velmi reálné kolegyni budu něco stěhovat. To by taky nešlo. Ať prej si to udělám jak chcu, ale zejtra ať to tam ona velmi reálná kolegyň ani šéfová nenajdou.

Bingo. Tohle jsem mohl splnit beze zbytku.

Sednul jsem a trochu přehodnotil svůj přístup ke správě sítě. Ze správce benevolentního jsem konvertoval na správce restriktivního.

Na celej svůj deníček jsem jim šmahem zarazil přístup. Pak všechny možný blogy. Plus taky na Blesk. Seznamky, reality, několik cestovek a porno, který mi tam zase některé kolegyně začaly studovat, fakt, baby brouzdaj po pornoserverech, což je logické, jelikož bejvalej Malej Šéf Chlípnej Kokeš a další dva takoví experti byli vyhodnoceni jako nejslabší a dostali padáka, tak kdo by asi po tej erotice měl asi tak slídit? Někdo to v pracovní době dělat musí. Vlastně musel. Už ne. Chaty a soukromý maily budou následovat. Pracovat se bude, kdyby jim z celýho slavnýho Internetu měla zbejt jenom sbírka zákonů a obchodní rejstřík, aspoň je přejdou roupy a budou se věnovat vobčanům. Teda jestli z toho budou ti vobčani nadšení. Ale to už nejni můj problém.

A vyřešeno. To je tak, když zevlují, kde nemají, a pak chodí brečet na špatnej hrob. Taková Pišta, Fišta, Číča a jiné elementky, které todlenc už znaly předem, byly občas taky trochu nervajs, ale vždycky si došláply přímo na mne, načež já jsem je uchlácholil tak, že ani na pár facek nedošlo. Jenže žalobníček žaloval ... :o))

Vodkaz nafurt

Pondělí, 26.01.2004 - Sexuální harašení už i u nás na ouřadě a návrat finančních dokladů.

No tak jsem si trochu přispal už v pondělí, na druhou stranu - osm třicet nejni žádný zpoždění.

Šéfová, tasemnice, mne ani neseřvala, obvykle to nemá ve zvyku. Ani mi nelištila jednu po čuni, což naopak ve zvyku obvykle má. Přišla, plácla mne po prdeli a pravila, že když já můžu porušovat zákoník práce a chodit pozdě, ona může harašit. Šéfová nám na starý kolena úchylní. Radš jsem odtušil, že jestli tam něco haraší, pak jedině jí v bedně a fofrem jsem vzal kramle, bych po té čuni neschytal eště dodatečně.


Vizitka čili navštívenka je dobrá věc. To máte na takové škartičce napsaný svoje jméno, telefonní číslo, mejlový adresy a jiné zhovadilosti, abyste každýmu vomrďákovi nemuseli to furt dokolečka dokola diktovat. Zvlášť když je vomrďák polohluchej dyslektik, to vám takovej pitomej papírek ušetří spoustu nervů.

Horší je, jakmile vizitky dojdou. Naštěstí u nás na ouřadě na to máme člobrda, Ivéétku čili Fišli, ta je tam pro styk a takovéto věci spadají do její kompetence. I požádal jsem Ivéétku o dodání navštívenek nových. Tasemnice vodkejvala, Fišle do výroby zadala.

Dneska mi volá, že paní vod tiskaře donesla natiskařovaný škartičky a chce to zaplatit. Což by takovej problém nebyl, to se koneckonců dalo i očekávat, ale ona to chce zaplatit v hotovosti. Ani to by vlastně ten problém nebyl, operativní hotovost na pokladně vždycky je. Onen problém tkví v tom, že na pokladně kromě operativní hotovosti trůní ještě Jaruš, která ji obhospodařuje (hotovost, né Fišli), sedí na ní jak ropucha (přičemž slovo "jak" je možno vypustit) a dělá dusno, že nět bumážky, nět děněg. A kdo prej na to vypíše to kvantum oučetních dokladů? Pravil jsem, že to je mi šum a fuk a švihnul s telefónem.

Fišta sedí v kanclu hned vedle Jaruš, proto si tu informaci asi předaly sofort prégo pronto štandopéde, a hned mi zase volá Jaruš, že todle teda né, doklady musej bejt vypsaný, baba tam čeká s vizitkama, chce love a takhle by to nešlo.

"Kdo to objednal?"

"Ivéétka."

"Ale pro vás."

"Přiznávám se."

"Tak kdo to bude vypisovat?"

"Mno, to tak úplně přesně nevím. Jestli vám to bude stačit, můžu vám jenom říct, kdo to vypisovat nebude, ehm, tedy já."

A už zas řvala jak postřelená krysa. Jak je to možný? Všici vypisujou, já musím taky. I prd, velebnosti, ať si konečně finanční odpor začne pořádně dělat svoji práci a neprudí. Navíc - kde stojí baba? U Jaruš. Tak ať se stará, já ju taky nevotravuju, aby za mne instalovala počítače. Konec hovoru.

Se mi to však rozleželo v palici a šel jsem se podívat, kterak bude Jaruš revať a skákať. A takyže jo. Než jsem se tam doloudal, už volala tasemnici a žalovala. Načež mi vrazila sluchátko do ruky a absolvoval jsem to celý znova:

"Proč jí to nechceš vypsat?"

"Páč jednak nevím, co je to tam za tajný šifry - dodavatel, odběratel, příkazce, částka, účet. Takovejm věcem nerozumím a rozumět nechcu. Druhak to není moje práce."

"Prosím tě, vem ty papíry a přijď sem, nebo ta se tam z toho pomine."

Vzal jsem papíry a šel tam.

"Ukaž to. Co na tom nechápeš?"

"Nic. Princip, důvod, provedení."

"Ale to není její výmysl, na to je zákon, novej zákon o účetnictví."

"Vím. Ale nějak jsem v něm nenašel, že by takový kokotiny měl ausgerechnet Egi vypisovat."

"Všici vypisujou. Já vypisuju, sextretářky vypisujou, Velkej Šéf Kvakin taky vypisuje."

"Když je to baví ..."

"Nebaví, krucitýrkn, ale ty doklady musí bejt."

"Moment, si furt nerozumíme. Doklady bejt musí. Kdo je chce? Finanční odpor. Tak ať si je taky napíše. To je jejich práce, jejich problém a jejich starost. Chtěj - vypíšou - předloží k podpisu."

"A ty si myslíš, že na to mají čas?"

Vcelku štěstí, že při poslední otázce zrovna šéfová před mejma zrakama papír sama dovypisovala a nepožadovala na ten dotaz odpověď.

Skončilo to plichtou. Já na to z principu nešáhnul (když nepočítám přenesení prázdného papíru k tasemnici a vypsaného zpátky), Jaruš to vypsaný měla, dalo by se říct, že všici byli spokojení, kromě teda toho, že Jaruš se tvářila, jak kdybych ju vytáh z pětilitrovky vokurek.

A ať se mne někdo schválně eště jednou zeptá na pracovní dobu paní pokladní. Nejsu svině, ale jednou, jak mě s těma elaborátama fakt naserou, vzteknu se a pár kliknutíma myši jí ten čas zdvojnásobím, stačí málo - zarazit jí Intérnet, odinstalovat hry a nasadit jí do mašiny prográmek sledující využití. Pak bude mít možnost vypisovat svoje debilní doklady pro celej ouřad a eště si půlku doby bude ohryzávat nehty nudou.

A já taková kurwa fakt budu, jenom ať dočkaj času a eště chvílu testujou moju trpělivost.


No a pak už jsem se od oběda až do večera babral s ňákým návrhem serveru, což je eště míň záživná věc, než todle.

Vodkaz nafurt

Neděle, 25.01.2004 - Na výletě s Poděskou

Oteplilo se natolik, že ráno nebylo víc, než nějakých příjemných mínus patnáct stupňů, i vzal jsem sebe, psy, kamarádku Jaňuli alias Poděsku ve funkci psí držky, foťák, stativ a několik nezbytných propriet, jako třeba úžasnou novou termosku a roční šalinkartu, a vyrazili jsme na fotografickou vycházku.

Pravda, nebylo to tak úplně jednoduché. Ale jo, vstal jsem včas, do termosky kafe ukávovaroval, psy stihnul vyvenčit a ještě čekal na konečné na šalinu, že se tam nějaké babce na ulici udělalo šoufl, sanitka zatarasila koleje (ač měla všude kolem prostoru dost a dost) a málem nám ujel vlak, to byl teprve začátek.

Rozhodli jsme se otestovat geniální nový Intežrovaný systém dopravy. V zásadě chápu, jak by to mělo fungovat, teď šlo o to, co na to praxe. U pokladny jsem dal jasný požadavek:

"Dva lidi a dva psi, Dolní Loučky, zpáteční. Ale na tarifní pásma 100 a 101 máme předplatní jízdenky vulgo šalinkarty."

"100 a 101? To je tak do Židenic, né?"

"I prd, paní, to je na celý Brno, po glajzách minimálně do Řečkovic."

Prodejkyň jízdenek koukla do šémátku:

"No fakt, vy máte pravdu, tak já vám to dám zpáteční z Řečkovic do Louček, zbytek vám platí ty šalinkarty. Ale co ti psi? Jak s těma to je?"

"Krom toho, že byste to měla vědět spíš vy, já vám můžu jenom prozradit, že v MHD má držitel předplatní jízdenky s platným kupónem dopravné psa zdarma."

"Jo, taky jsem si to myslela, ale tady? Asi jo, asi bude pes taky zdarma. Tak psům dáme taky zpáteční z Řečkovic do Louček."

Vlak jsme tedy stihli, tak tak, ale přece. Přišel ščíplístek, kouká na nás, na psy, na jízdenky pro lidi, na jízdenky pro psy, na šalinkarty.

"Ale ti psi, ti asi by to měli mít z Hlavního, řekl bych."

"No, to byste řekl vy, paní v pokladně říkala z Řečkovic."

"Já to přesně nevím, ale můžu se podívat."

"To můžete, ale my beztak máme jenom tydle lístky, co držíte v ruce."

Dolní Loučky, výchozí bod ...Poděska se přidala a spustila na něho jak kulomet: "Náhodou, my jezdíme strašně moc často s psama, furt s nima někam cestujeme, to je v šalině zdarma, v trolejbuse zdarma, v autobuse taky zdarma, teda to všecko jenom, když máte šalinkartu, to přece není možný, aby to ve vlaku v tom novým systému bylo úplně jinak, když je to celý integrovaný, pane, integrovaný znamená totiž sjednocený ..."

Přičemž se k nám přidala vedle sedící paní: "Jestli dovolíte, já bych si to taky ráda poslechla, mně by to taky tuze zajímalo."

To mám tak nejradši, když někoho tuze zajímají moje problémy.

Průvodčí odkvačil, zmizel a po chvíli se zase vynořil s vytištěným plným zněním tarifních předpisů, chvíli do toho moudře brejlil a nakonec jsme společnými silami vyčenichali, že psi jeli z Hlaváku do Řečkovic načerno, jelikož na vlaky se dané ustanovení o šalinkartě a psovi grátis nevztahuje. Fakt, jenom klasický MHD, tedy trotlobus, autobus a šmirgl, v pásmech 100 a 101, a to celý eště jenom linky v intervalu 1 až 99. A jéje, to už jsem někde zažil, že mi prodali lístek jaksi nekompletní, jenže tehdy byla s průvodčí o hodně horší domluva, především proto, že mluvila polsky. Dokonce nás tehdy chtěla vysadit, jenže ne někde u Tišnova, nýbrž v Katowicích. Tenhle jenom pokrčil ramenama, pravil: "To jenom propříště, abyste věděli," a nechal nás bejt. Sami v tom maj hokej, tak musej počkat, až se to nějak vykrystalizuje.

Tráva namrzlá ....... jakož i jiná tráva namrzlá ...Zbytek cesty jsem Jaňoušovi líčil, jaká to bude srandovní cesta, ona totiž předem odmítala jít moc do kopce, moc z kopce, moc po rovině a vůbec moc, víc jak pět kiláků určo nee. Čili jsem jí popisoval, kterak nás čekají jenom dva úplně srandovní kopečky, jeden takovej sešoupek a lážo plážo kousíčková procházka.

O to divněji koukala na ten hang nad nádražím. Ujistila se, jestli nechci rovnou v Loučkách zůstat třeba v hospodě, správně však předpokládala zápornou odpověď. No, on ten kopeček byl troška prudší, ale jenom tak kilometřík, maximálně jeden a půl. Jo, a pak to celý dolů. Sedla si na pérdel jenom jednou, a to taky poprvé a naposledy. Čokli lítali jak puštění z řeťazu. Oni taky byli puštění z řeťazu.

Přešli jsme tedy kopec jménem Mírová, prošli vesničkou Chytálky, co pár set metrů jsme se zastavili a já si fotil scenérii. Až na rozcestí za Chytálkami jsme si dali pauzu delší na jídlo.

Tam jsem se rozvzpomněl na strašnou historku. Ono se to mělo tak - Poděska jedla rohlík se salámem, psi si nárokovali psí daň, já chtěl Andyho odlákat na Tatranku a zavolal jsem na něho: "Andí ...". Přičemž mi právě vytanula ona příhoda. Nevím už, o co šlo, je to příhoda doslechová, od Blanche aka Jany.Tleskačové z její dovolené, pamatuju si jen, že tam figurovalo duo kejchsi maníků Čendí a Rendí, sušenky a Čendího babička, jak volala: "Rendí, vezmi si keksík." Pičovina jako zvon, ale od té chvíle mi to znělo v uších a ne a ne se toho zbavit.Rendí, vezmi si keksík ...

... i jablko na stromě namrzlé.Za zatáčkou jsme viděli chaty, Jana se tázala, cože to je za osadu. Coby? Dolní Loučky přece. Jsme je obešli takovým obloučkem. Přes ten kopečíček. Ale do Dolních Louček samozřejmě nejdem, to bysme tam byli bývali mohli jít rovnou z nádraží, kdepak, my jdem tadydlenc do toho druhýho kopečka (co nemá sklon ani pětačtyřicet stupňů), směrem na Úsuší.

Poděsce se trošku zadíral motórek, ale zas jsem tu zastavoval i tam zastavoval a lebedu si fotil a cestu si fotil, tak se vždycky stihla vydejchat. Nahóře jsem jí dal chvílu voraz. Pravda, trochu mi pak dělalo problém najít cestu, měla tam být taková divná zatáčka lesem, jenže na lese v horizontální poloze (česky na kládách) jsme právě seděli, to se to pak blbě vzpomíná, kudy to střihnout přes tu paseku. Před patnácti rokama tam ale fakt byl vzrostlej les. A i před dvouma, kdy jsem tama hnal Ťapinu. Nu což, našli jsme.

Jeden z kopců směrem nahóru ...     ... a nahóře nad Úsuším.

Popošli jsme kousek dál na vyhlídku, už to bylo do kopce jenom trochu, taky nebyl celej delší než nějakýho toho půldruha, maximálně dva kilometříčky. Na vyhlídce byl, vcelku logicky, docela pěknej rozhled. Ačkoli patnáct let zpátky byl eště hezčí, než ta paseka tak zarostla, musel jsem se tama trochu hrabat, než jsem našel aspoň trochu volnej průhled na panorama. Stativ beztak nebylo kam postavit, fotil jsem to z ruky. Poděska se zase ptala, co je to tam dóle za ves, že ten kostelík je jí ňák povědomej, že už ho určitě někdy viděla. Jo, naposledy ráno od vlaku, byly to Dolní Loučky. Nepřál bych vám slyšet to výrazivo. Snažil jsem se ji uchlácholit: "Rendí, vezmi si keksík," ale málem jsem ještě nějakou schytal. Vyžehlil jsem to až příslibem další cesty, kdepak, kdyžtak nějaká terénní vlnka, ale souvislej kopec nahóru už ne, dolů jenom úplně pozvolně, pravda, kromě toho suťovýho pole a následnýho takovýho sešupovýho úvozu, ale to je brnkačka. Cože? Suťový pole? Ale co tě nemá, vlastně jenom takový políčko a sem tam kamínek.

Pes jak puštěnej ze řeťazu.     Čuba jak puštěná ze řeťazu.

Další dva kilometry, zatáčka a před náma ves.

Ukazuju: "Hele, to jsou ..."

"Já vím, Dolní Loučky."

"Ale né, samosebou, že to jsou Dolní Loučky, ale to nad nima, to jsou Horní Loučky."

"Jak nápadité."

"Rendí, vezmi si keksík."

Řev jak sviňa.

Pod námi, zcela netradičně, Dolní Loučky, to je to vpravo dole. Vlevo nahoře jsou pak Horní Loučky.     Pauza a kafe z termosky, Egi dokonce v čepici, to se vidí tak jednou za rok.

Egiho zkratka. Tudy je to sice dál, ale o to horší cesta.Ale pak už se blížil můj vrcholný kousek. Suťové pole nad tunelem, moje chlouba. Egiho zkratka. Tudy je to sice dál, ale o to horší cesta. Poděska se poděsila. A začala zkoumat. Nešlo by to tudy? Kdepak, tam to končí skálou do vody. A tudy? Nee, tam leda tak spadnout z vrchu tunelu na koleje. Nakonec mě ukecala, zašel jsem se podívat ještě za jeden zákrut. A vida ho, oni za posledních patnáct let odstřelili kus skály a protáhli tam lesní cestu kamsi k nějaké chatě. Kudlibabka. Kupodivu namrzlá.Vidina obejítí suťového pole Jaňuli rozdráždila natolik, že bez protestů vylezla ještě kus do kopce, pak jsme sestupovali takovou úžlabinou, pořádnej šutr nikde, na volnej pád to taky nebylo, fádní procházka. Až k onomu vyústění tunelu, pak takovej padák dolů a hups, byli jsme pod druhým Loučkovským mostem, vlastně v Mezihoří, což je vlastně pár chalup předsunutých, zcela netradičně, z Dolních Louček.

"Půjdem do toho Tišnova? Je to ňákejch pět kiláčků."

"Já ti nevím, cos říkal, že je tohle?"

"De facto Dolní Loučky."

"Tě zabiju."

"Ale fakt, když půjdem přes řeku a dva kilometry po tamté cestě, tak jsme přímo v Dolních Loučkách na návsi."

"Seš mrtvej. Ale jo, dva je furt míň než pět. Kde je ta cesta?"

"Támhle."

"Počkej, ty myslíš tu kozí stezičku?"

"Jo, to je náhodou regulérní cesta, s turistickou značkou."

"A do toho Tišnova?"

"Ta samá, jenom na druhou stranu."

"Tě zabiju."

"Rendí, vezmi si keksík."

Kačénky na začátku Dolních Louček. Kačer dělá machra, jak umí hezky plavat. Kachna na něj valí voči, jelikož se to dá obejít suchou nohou po ledě.Poděska jakožto psí držka v akci.Bez problémů jsme do Dolních Louček došli. Ale těch keců, co jsem si vyslechl. A přitom jsme ušli všeho všudy nějakých osm či deset kiláků, i se všema zacházkama. Víc nabeton ne. A ani rychle jsme nešli, snad dva nebo dvaapůl za hodinu, díky mýmu focení a tak. Co si stěžuje? No jo, může to bejt trochu trapně vypadající - skončit po celém dni chůze tam, kde jsme začali, ale záměrně, to se nepočítá. Rendí, vezmi si keksík ...

Našli jsme hospodu, otázali se, zda můžeme dovnitř s pesama. Prej jo. Dokonce se na nás i usmívali a velice milí byli a pozorní a ochotní, přesně do té chvíle, než mi donesli kafe a k němu - keksík. To pak sličná slečna servírka už jenom koukala, co je to za vola, kterej na kafe reaguje pádem pod stůl a záchvatem hysterického smíchu.

Důstojný závěr v hospodě.     A nádraží, na které jsme ráno přijeli.

To nejlepší nakonec - cesta na nádraží. Poděska málem nedošla. Prej jsem jí neřekl, že je tam nádraží na takovým kopcu. Ale vždyť to mohla vidět ráno, když jsme vysoko nad vesnicí, je jasný, že vesnice je hluboko pod nádražím. Kdybychom šli z nádraží do vesnice, šli bychom dolů, jenže my jdeme z vesnice na nádraží, tudíž musíme nahoru. To dá rozum. Ale zvolnili jsme, přece jenom Poděska není Ťapina, kterou potřebuju vycepovat a minule jsem ji tam hnal jak nadmutou kozu.

Pravda, ještě trochu estrádu jsem způsobil u vokýnka, kde jsem požadoval jenom lístek pro dva psy z Brna - Řečkovic do Brna - Králova Pole, což je jedna zastávka, ale paní tam měla naštěstí přepážku, takže jí ty voči nevyběhly z kukaně úplně, jak je na mne vyvalila.

Jízdenka psí z Brna - Řečkovic do Brna - Králova Pole, vydaná v Dolních Loučkách ...

Jo, a ten průvodčí už se určitě taky vzpamatoval, poté, co dostal do ruky naráz sedm dokladů s vysvětlením:

"Tadydlenc je slečnina jízdenka do Řečkovic a její šalinkarta, na kterou pojede z Řečkovic na Hlavák, pak máte tady dvě psí jízdenky do Řečkovic, moji jízdenku do Řečkovic, moji šalinkartu, která platí na úseku Řečkovice - Královo Pole a todlenc je doplatek pro psy, aby nemuseli z Řečkovic do KrPole utíkat za vlakem."

A malá mapka na závěr.

Fotek mám plno, stativ jsem táhnul zbytečně. Aspoň jsem měl nějakou zátěž. Hendikep.

Rendí, vezmi si keksík ...

Vodkaz nafurt

Sobota, 24.01.2004 - Škandální odhalení

Ťapina v Plzni, dohled žádnej, je třeba vyraziti do světa. Do lesa s Poděskou až zejtra, dneska jsem zůstal v Brně.

Nejdřív jsem se stavil za Aderovým tatíkem grafíkem, doopravit mu pičítač.

Pak jsem měl dvě hodinky čas, i sjel jsem za Kachnětem nemocinkatým, Kachně nemocinkaté potěšiti a zjistiti, jestli by se přece jenom nedalo vyhnati do lesa. No, nedalo.

A pak přišla ta grandiózní věc.

Měl jsem sraz s Allorou. To je taková jedna blblogérka. Taková dobrá blblogérka, se kterou si dopejskuju po ICQ.

Tak tadlenc Allora vymyslela, že bychme měli zajít na kafe, že je vhodná příležitost, jelikož veze Tygra a Slůně do kina. Tygr a Slůně, to jsou takoví dva šklebáci, jeden dočista její a druhej dočista cizí. Čili vymyslela plán - sejdeme se v Olympii, ať se mi to líbí nebo ne. Teda ta Olympia, ať se mi líbí či nelíbí, na to, jestli se mi líbí to kafe nebo nelíbí to kafe nebo líbí Allora nebo nelíbí Allora, na to se mne nikdo neptal. Zkráceně - sejdem se ve Olympii, ona strčí haranťata do kina a my si půjdem prolejt volátko kofeínem.

První etapa ušla, po několika telefonátech jsme se i našli. Krom drobného zádrhelu, že třeba nebylo kde zaparkovat, že tam bylo lidí jak škaredejch psů a skrz ty davy to člověk musel brát málem kraulem. To je taky nápad, vyrazit do komplexu multikina s několika hypersupermegamarketama v sobotu odpoledne.

Hošanům film vyprodali. Leč Allora nelenila a bez diskuse je šoupla na naprosto a dočista jiný představení. No co, šklebáci buď nejsou znalci umění a je jim dočista buřt, jakej že to film vlastně uvidí, nebo to vzali pragmaticky a byli rádi, že uvidí vůbec něco, kdyby se šprajcovali, mohla je taky vypohlavkovat před multimegagigakino a neměli by z toho nic. To mi přijde jako varianta pravděpodobnější. Na ten původní ju ohnou příští tejden, když budou dostatečně intenzívně kníkat.

Jo, a na cože je to teda nakonec uvrtala? Na Kameňák 2. Bylo tam kolem toho veliký šou. Zničehonic se tam vyrojil kejsi mamlásek s mikrofónem a začal vyřvávat, že začíná autogramiáda. Kolem něj se v tu chvíli seběhlo asi stopadesát zevlounů a jali se zevlovat. Pikolík ječel do mikrofónu: "Na co jste přišli?" A nic. Furt nic. Po čtvrt minutě trapného ticha zařval: "Anóóó, sprááávně, přišli jste na Kameňááák. A kdo už viděl první díl?" Zas nic. "Kdo už viděl první díl, ať zvedne ruku a zařve, že von." Nesměle se zvedlo asi pět ruk a ozvalo se dvojí kvíknutí: "Já." A borec z toho udělal málem loužičku, furt hýkal, jaký je to skvělý publikum, že když jsou všici tak dokonalí, tak on jim přivezl ouplně největší hvězdy šoubyznysu a tady sou, koukejte, všeci se vám chcou podepsat. Přičemž, aby řeč nestála, je všechny několikrát vyjmenoval.

No hrozná prdel. Jelikož mi ty jména vcelku nic neříkaly, kromě Heleny Vondráčkové, ta je vcelku profláknutá, ještě teda ten čmoula zmiňoval Helenu Růžičkovou, in memoriam, ale to bylo asi tak všechno, schválně jsem se na ty hvězdy šoubyznysu šel cestou z hajzlu podívat, co mi zase uteklo, zajímavý, jak jsem neznal ty jména, neznal jsem ani rypáky. Chmm, asi su hrozně zaostalej, ale všichni moji oblíbenci tam jaksi chyběli.

Autogramiáda ...
Autogramiáda ...
Autogramiáda ...
Je tam dobře vidět ten blbeček s tím mikrofónem, jinak jsem poznal akorát Helenu Vondráčkovou, tu už ukazujou všude v nezměněné podobě asi pětašedesát let, ale ostatní ksichti mi fakt neříkají ani "Ň".

Měli jsme toho s Allorou právě tak dost, přesunuli jsme se do jiné kavárny, kde mikrofonní ječitel nebyl tolik slyšet. A tam jsme skejsli a klábosili a klábosili až do chvíle, kdy se nebezpečně přiblížila možnost, že budou vodlitci z projekce zase vypuštěni, čili byl čas se zdejchnout. Především mě taky čekali psi.

Ještě jsme se zašli podívat navzájem na svoje autíčka. Allora obdivovala mojeho Všiváčka a především taky mne, jak s takovým dlouhatánským autem dokážu jezdit (připomínám, že jde o Felicii Kombi), já jí zase chválil jejího nového Ignáce (nástupce nedávno v závěji zhynulého Swiště), i jsem jí ho zkusil projet, přičemž jsem málem způsobil zahryznutí Allory do palubní desky - inu na moji humpoláckou nohu moc citlivý brzdy. Fakt, je to miláček (teď mluvím o Ignácovi, ovšem né že by Allora nebyla), posilovače na úplně všecko, jemný řazení, červeně svítící budíky. Až se Allora nad mojí chválou pýřila, jestli jsem teda dobře viděl v matných světlech lamp a pokud to nebyl odlesk od těch tachometrů.

Jenom se nechtěla nechat vyfotit. Prý nemůže bejt nikde zveřejněná, to by se to určitě všici domákli, pak by se na ni koukali a určitě by vystopovali její stránku, načež by ji vyhodili z rachoty, Ignáce dali do bazáru a Tygra do pasťáku, jakož i jiné nepříjemnosti by jí to způsobilo. Ne. Nefotit. A nebo jenom tak, aby tam nebyla poznat.

Ejhle, to jsem zbystřil. A obratem jí to hbitě slíbil. Když slíbíš, vždycky potěšíš. Jenže protože su stará svině, hezky prd sem s originálem, tady máte Allorku v celé její kráse:

Pokud by vám to přišlo, že je nějaká posmutnělá, tak to je jenom zdání, usmívá se, seč může.
Pokud by vám to přišlo, že je nějaká posmutnělá, tak to je jenom zdání, usmívá se, seč může.
Vodkaz nafurt

Pátek, 23.01.2004 - Shánění psí držky

Ráno jsem měl jít něco nainstalovat na jedno odloučený pracoviště. Su koumák, na ouřadě jsem rozhlásil, že jsem tam, tam jsem jim to zapomněl říct. Pochopitelně jsem, jasně, je pátek, zaspal asi do devíti, čili jsem tam vůbec nešel. Na tom vzdáleným je to nebolelo, anžto mě vůbec nečekali, v práci mne nepostrádali, páč si mysleli, že usilovně pracuju jinde. Sic jsem to pak hrdě přiznal, aby záviděli, ale to už bylo všem plat prdný, jelikož to už jsem byl dorůžovoučka vyspinkanej a všici měli pifku.

Na odpoledne po mně toužilo několik lidí. Třeba u EFXka, tam že jim hrčí a chrčí tiskárna u oučetního Severáka. Slíbil jsem jim, že se stavím, pokud mi to vyjde. Nevyšlo. Poslal jsem jim mail, že s mechanicky poškozenou tiskárnou bych prd nadělal, ať si ji daj do servisu. Já vím, moh jsem přijít, kouknout a taktéž jim říct do očí, že s mechanicky poškozenou tiskárnou prd nadělám, ať si ji daj do servisu, a navíc je rovnou zkásnout o pár kil za odbornou konzultaci, ale já nejsu hamižnej a na šéfa Bóďu a untršéfa Béďu jsem při pátečním odpoledni zoufale neměl náladu, čili jsem jim to poslal písemně, ostatním zájemcům o mé výkony taky, všem jsem napísal jak hrozně mám moc práce a šel jsem do hospody.

Šel jsem do hospody s kamarádkou Poděskou čili Janičkou, jelikož jsem si ji vybral na neděli jako držku. Né družku, držku. To je Ťapivýraz, ona je taky držka. Původně měla být v neděli držkou Kachně, ale Kachně zklamalo a drze se kdesi nastudilo, čímž se z funkce držky diskvalifikovalo. Dokonce se jedná konkrétně o psí držku.

V čem taková funkce psí držky spočívá? Vyrazíte s foťákem, se psama a s držkou do lesa. Uvidíte pěkný výjev, předáte vodítko, držka drží psy a člověk může fotit.

Poděska mi skočila na špek a souhlasila, že se mnou pojede. Jenom nesmíme jít moc do kopce. Ani moc z kopce. Ani moc po rovině. Tak pět kilometrů mírňoučce zvlněným terénem. Vybral jsem Dolní Loučky za Tišnovem, to celkem splňuje kritéria. Víc jak patnáct kiláků to do Tišnova mojí oklikou není a kopce nemají ani pětačtyřicet stupňů.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 22.01.2004

Vrátili jsme se z kina tuze pozdě, tak jenom telegraficky pár bodů:

Bez kliknutí není pointa ...Ťapinka dnes dělala zkoušku. Zase nervovala: "Když já to nhéúdělám, voní měě výhóděěj." Takový estrády slýchám pětkrát za semestr, to nejni žádná novinka. Vždycky jenom prohodím: "Co by tě, símtě, vyhazovali? To uděláš, seš chytrá Ťapinka." Už jsem se propracoval k takovému stereotypu, že ji to vždycky uchlácholí, že si ani nedávám nějak extra záležet, aby to znělo dvakrát moc přesvědčivě. Proto mne trocha zarazilo, když si tentokrát troufla oponovat: "Ale tahle je extra tuze moc hnusná, dyž voni vyhazujou i chytrý."

Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na přiloženej vtip od Pavla Kantorka.

Ťapinka zkoušku pochopitelně udělala, za dvě (to je známka, né jako za dvě osoby).


Cestou z práce v autobusu proti mně seděla babizna. Asimetrická. Asi metr na výšku, asi metr na šířku, asi metrák váží. Něco kolem šedesátky, zlatý náušnice rozměru záchrannýho kola, na ksichtě vrstvu ochrannýho laku a zlitá buď děsně levným nebo děsně drahým parfémem. Puch jak vod ropuch. A to celý dílo zabalený do prapodivnýho kožichu. Jo, vím, jak to připodobnit, takhle bejvaj ve filmech vždycky zobrazovaný bordelmamá méně úspěšných nevěstinců.

Nejhorší bylo, že celou dobu soustředěně žvejkala žvejkačku. S votvíráním huby. Přežvýkavec. Taková ovarová hlava a přežvykuje jak na pastvě. Už asi vím, co na tom učitele na základní škole tak sralo. Mně se z toho taky zvedal kufr.

Ale jak si pomoct? Při soustředěném vpravo-hleď z okýnka začne za chvílu bolet za krkem, přes uličku na dvojsedadle seděla matka se šklebákem. Šklebák požíral jakejsi hamburger bo co. S plnou tlamou musel celou dobu vykládat, jak mu úžasně nechutná. Při tom si na něj ještě úžasněji slintal. V půlce cesty mu ho matka sebrala a se slovy "Dyť je celkem dobrej" tu voslintanou půlku dojedla. Pak mu z tašky vykouzlila limonádičku, chlapeček si nabryndal za bundu.

Hmm, taky nic moc ke koukání. Otočím hlavu a tam zas ta prasnice.

A ani jedna sestava né a né vystoupit. Ač je to okružní linka a já jsem jí jel neúměrně dlouhou cestu, skoro celej okruh, oni tam byli dřív než já a dýl než já. Se očividně vozili dokola.

Odkud se tyhle typy berou? Na ulici to nepotkáte, zato MěHroD je jich plnej.

Očividně tráví v těch prostředcích celej život. I podle toho dnešního cestování. Fakt, mám na to takovou teorii. Ve fabrice, v Karose, si je pěstují, maj tam na ně takovou líheň. A když jejich zoolog zmastí výpočet, nechá je moc šukat mezi sebou, pak jsou z toho takoví degeni.

Vyrobí se novej autobus, oni jich tam tak patnáct až dvacet nasadí a pustí to do světa. Degeneři stráví celou životnost autobusu v jeho útrobách, aby znepříjemňovali běžným cestujícím život. Pak, až jde autobus do šrotu, stojí tam na rampě nějakej novej Mengele, kterej zaloví v autobuse, vytáhne ty, co nejsou moc vokoukaní, a ty pošle s novým busem na další cyklus. Ti nejzprofanovanější maj smůlu, jdou pod lis i s vozidlem.


Byli jsme na Pánovi Prstenů, třetí díl, Král zvrací ... eh, nee, to mám furt v hlavě tu babici. Návrat krále se to jmenovalo.

Dobrý. Hezký. Povedený. Někdo pěje oslavné ódy, hnidopiši srovnávají tu s prvním, tu s druhým dílem či s knižní předlohou. Blbost. Mně se to líbilo tak, jak to bylo. A basta.

Se ví, to se to dělaj masový bitevní scény, to se to vyrábí tisícihlavý armády pár kliknutíma myší po obrazovce. Ale povedlo se jim to.

Taky je u této trilogie nesporná výhoda, že měli knižní předlohu hotovou dopředu, celý napsaný, to se pak těžko hledá skulinka, jak lavírovat a natočit takovej paskvil, jak obvykle bejvaj druhý až n-tý díly.

Ale hnidopíchnu si - jak je možný, že v celejch třech dílech nebyl nikdo močit? Ani srát? Jo, je to říše plná fantazie, ale nějaký tělesný pochody (že třeba semtam někdo zhebnul) jsem tam zaregistroval. Tak přece chcát a kálet taky museli, no ne?


Navečer jsem šel s psama. Ťapinka mne nabádala, ať mi zas někde nezdrhnou.

Co by zdrhali? Pravda, naposledy mi vzal Anďák dráhu předevčírem, kdy musel nutně prozkoumat cosi za domem.

Ťapinka mínila, že já je nemám vycvičený, poskytuju jim příliš benevolence a pak to takhle dopadá. U ní je to jinak: "Mně stačí po něm vrhnout škaredej pohled a už mně ťapká u nohy jak beránek."

No, v tomhle konkrétním případě Anďoš uviděl kamaráda Fíčka, rozběhl se k němu, ale asi na něho jenom po psím zasyčel: "Kdyby se tě někdo ptal, tak mě zatluč," prosvištěl kolem něho a fuk, už byl za barákem.

A mohl jsem mu do prdele koukat upřeně dle libosti, bylo mi to platný, jak tomu pověstnýmu praseti ty pověstný rifle.

Vodkaz nafurt

Středa, 21.01.2004

Pár posledních dní si dopisuju s kamarádem Cowleym. Vzpomněl si na mne. Bohužel s nevyžádanou poštou. Totiž věc se má tak. Kdesi v Jeseníku napadla trojice jakýchsi nablblíků Cikánskou rodinu. Dali jim docela festovní nakládačku (tím myslím buchec, né druh vokurky). Byli souzeni a odsouzeni. Jenomže vyfásli jenom podmínku.

Čili se rozjela mocná kampaň, do které se mne právě pokusil Cowley infiltrovat. Všichni si navzájem rozesílají srdceryvný text o zhůvěřilosti naší justice, tento je potřeba rozeslat všem známým ze své databáze kontaktů a v neposlední řadě jej jakožto protest poslat i na podatelnu onoho zlotřilého soudu. Ještě onen spisek obsahuje ujištění o tom, že se nejedná o SPAM, přičemž rozdíl mezi spamem, hoaxem a jinými neřádstvy prapůvodnímu autorovi evidentně uniká. Spam (nevyžádaný mail) to totiž je, plnotučný, protože si nepamatuju, že bych kdykoli o podobnou zprávu žádal.

Napsal jsem obratem Cowleymu, že je to od něj pěkné, ale ať si takovéto věci strčí do řiti, načež on zase reagoval slovy, že rozeslal toto lidem, o nichž si myslel, že jsou proti toleranci rasismu.

A to zase prr, tím snad chtěl nepřímo mne označit za rasistu?

Tak se mezi náma rozvinula docela pěkná polemika.

Věc se má asi následovně - rasismus ve své podstatě rád nemám, ačkoli většinu romského etnika miluju taktéž zhruba tolik, co osinu v prdeli. Jakmile zmerčím Cikána, přepínám mysl na stupeň "oranžový poplach", zkrátka velmi zbystřená pozornost. Zkušenosti. Avšak dokud se mi vyhýbají, nemám zájem na daném stavu cokoli měnit.

Též uznávám, že mydlit najódlovanou Cikorku dlažební kostkou po čuni je asi krapet proti evropskému stylu chápání společnosti, zvláště pak v její domácnosti. No, hrabat se mi na ulici v kapse nebo v kabeli, dostane tou dlažkou taky a může jenom děkovat, že jsem momentálně neměl u sebe pádnější zbraň, stejně tak ovšem inkasuje i člen kapsářského gangu Marťanů, jak je vidět, nehraje pro mne barva pleti v tomto případě valnou roli (ačkoli o zelených, modrých nebo puntíkatých kapsářích operujících na území jihomoravské metropole jsem dosud neslyšel). To je ale trochu odklon od tématu.

Jádro pudla leží jinde. Lze vycítit, že pokud se celá věc seběhla tak, jak byla popisována v novinách (nebo i v různých televizích, nesleduji, nemohu sloužit), patrně je podmínka dost nízký trest. Cowley tomu říká, že "reálie síly útoku je dostatečně mediálně známa". Mohu zodpovědně prohlásit, že je mi známo tak hrubé hovno. A celé to popisování se mi zdá prapodivné. Mladíci přišli, prohlásili se za policisty, trochu jim to tam proklepli a vzali kramle. No, mám dojem, že policista se občas vyznačuje uniformou, případně služebním průkazem takřka vždy. Přičemž v noci, pokud nedisponuje příkazem k bezodkladné domovní prohlídce, ho vůbec nepouštím do bytu a otvírám jen s mačetou v ruce. Ale to furt není onen hlavní pes zakopaný.

Celá nátlaková akce byla směrována proti prokurátorovi, kterej byl s podmínkama spokojenej a uvažoval, že se nebude odvolávat. Čili korespondenční smršt měla za cíl ho k odvolání přinutit a požadovat po soudu pro obviněné vyšší tresty. A to je právě to.

Se furt řeční o nezávislosti soudů. Soudci si odkejvou vyšší platy a hned se všichni čertí, aby se z té své nezávislosti náhodou neposrali. A tohle má bejt co?

Vím, vypadá to trochu paradoxně, když třeba taková soudkyně Radomíra Veselá láká fotra Grebeníčka k soudu léta a léta, ten vytrvale její nadbíhání odmítá a nakonec dřív zhebne, než se u soudu ukáže (soudruh Lojza Grebeníček, bohužel nikoli i Veselá). Hehe, ten vlastně nebyl odsouzen, tedy podle (zatím ještě stále občas platné) presumpce neviny je třeba na něj hledět jako na neviňátko, ačkoli by zasloužil provaz jenom za to, že zplodil takovýho hajzla zločineckýho, otevřeně se hlásícího k bolševicko-fašistické ideologii. Ale nepsal jsem k soudu nátlakové maily tehdy, nehodlám je psát ani teď.

Jo, snad takhle nějaká ta organizácija, Člověk v plísni nebo Nevohnutí, kteří tyhle činnosti detailně monitorují, aby mohli prudit, třeba. Nebo někdo, kdo ten soud viděl, byl přítomen čtení žaloby, přednesení důkazů, slyšel rozsudek a zná vyšetřovací spis, fajn, pak pochopím, když se do toho montuje. Ale jiní, co to znají jenom z novin nebo z televizních zpráv?

Hmm, taky znám jenom z četby a doslechu jednu takovou historku, jak se posílaly k soudům petice. Taková Dr. Milada Horáková by o tom mohla barvitě vyprávět. Jenže už nemůže, jelikož mimo jiné kvůli těm podpisovým akcím se zhoupla za krček (o čemž by mohl zas vyprávět soudruh Grebeníček, kdyby teda eště mohl).

Ne, sice je mi z těch kusých zpráv na blití, ale buď jsou zprávy zkreslené a celá situace je vpořádku, nebo je někde zádrhel a ať se s tím sere někdo, kdo to má v náplni práce (placené či neplacené). Já se žádným Cowleym nenechám vmanipulovat do řvaní o něčem, o čem na sto procent nemůžu říct, že bych do toho viděl.


Dneska ráno bylo v novinách, že teda to celý s tou podmínkou teda né a bude se soudit znova a jinde. A večer zase nová zpráva, a sice ta, že pro sichr zas jacísi nácci dali těm stejnejm Rómům (myšleno pár z těch stejných pár padesátičlenných rodin) znova hašte.

Mizérie je to celý. Všude.


Proč se tady vlastně tak zamejšlím a radši nepopisuju, co jsem celej den tropil a jaký veselý historky mi zase nachystali kolegáčci a jiné obludy při práci a podobných nejapných kratochvílích?

Možná právě proto, že nejnejapnějším počinem dneška byl jeden tah mojí milované šéfové, která mi diverzně domluvila schůzku už na devět hodin ráno. Já nevím, kde ta ženská na tak pitomý nápady pořád chodí. Díky tomu jsem musel už potřetí v řadě dojít do práce před půl devátou, díky čemuž jsem celej zbytek dne nepoužitelnej a omezenej, teda omezenej pouze na nejnutnější pracovní úkony. Snad kromě jednoho vzepětí k mimořádnému výkonu, a sice návštěvě pohostinství za účelem oběda.

Situace po obědě - Žufi prachsprostě chatuje ...
... zatímco Egi v potu tváře provádí ve své skvělé nové houpací kožené managerské židli ono tolik opěvované "monitorování a dozorování funkce systémů".
Situace po obědě - Žufi prachsprostě chatuje ...
... zatímco Egi v potu tváře provádí ve své skvělé nové houpací kožené managerské židli ono tolik opěvované "monitorování a dozorování funkce systémů".
Vodkaz nafurt

Úterý, 20.01.2004

Na DrDol, jednu z mých oblíbených uživatelek, přišla závada v informačním systému. To se tak občas stane, závady přichází a odchází, řeší se, nechávají se vyhnít. Jak kdy. Dle závažnosti, urgentnosti a nálady vypočítavého technika.

DrDol začala myslet. A to je vždycky problém, jak vám uživatel začne myslet. To pak dokáže vyprodukovat neuvěřitelné skvosty. Princip problému spočíval v tom - DrDol je šéfová její party, čili podřízenejm přiděluje úkoly v bláhové naději, že ony je budou snad plnit. To už je vlastně irelevantní, to je jiná kapitola. Každopádně úkolem DrDol je další úkoly přidělovat, což by činila s nesmírnou radostí a plán na sto pět procent plnila, jenže v tom to zrovna bylo - TaTarka nikde. Když si otevřela seznam svejch ordonancí, něměla tam kolegyni TuTarku uvedenou. Čili všechny její úkoly musela směrovat na osobu funkčně nejbližší - na Pištu. Mohly vzniknout dvě situace - buď by seděly dvě u jednoho počítače a klovaly si vzájemně do svých agend, nebo, a to spíš, by postupem času TaTarka seděla s prstem v nose, zatímco Pišta by to musela všechno vyřizovat sama, pročež by záhy DrDol něco nepěkného vyhlásila. Lepší případ by byl urážka nadřízeného či stávka, horší džihád, fatwa, omerta, neboj jak jiné podobné chutnosti nazývají.

DrDol si usmyslela, že ani jedna z uvedených variant by neprospěla hladkému chodu ouřadu či přímo jejímu zdraví, a dále pak že z kategorizace "závažnost, urgentnost a nálada vypočítavého technika" eliminuje onen poslední element, tedy mne. Závažnost jí přišla dostatečná. Urgentnost taky. U obého jde sice o věc názoru, ale názor měla k dispozici pouze svůj, tedy v otázkách chodu informačních systémů leckdy notně zkreslený.

Jala se řešit stylem partyzánským, zavolat přímo na firmu dodavatelskou. Tam se jí dostalo vlídného pokývání sluchátkem, avšak problém - z Magorátu jim nikdo žádnou závadu na našem ouřadě nehlásil, tudíž firma s tím nemůže nic dělat, štábní kultura muší bejt. I DrDol se rozvzpomněla na dětskou pohádku o kohoutkovi a slepičce, jesliže anabázi absolvovala i legendární slepička, zvládne to ona taky. A už měla na drátě Magorát, přesněji Hrstiče, databázového drtiče, jemuž líčila - systém nefunguje, TaTarka v seznamu nikde, studánka dá vody, až dostane šátek. Hrstič, databázový drtič se zadíval do monitoru a opáčil v duchu příběhu, že od informatika alias vypočítavého technika nemá žádnou závadu hlášenou, čili je nad jeho pravomoci jakkoli se angažovat a zasahovat.

A tu se DrDol dostala ke mně. Na telefon. Naříkala, hořekovala, jak šeredně s ní zacházeli, ani jsem neměl to srdce jí říct, že si za to vlastně může sama. Fakt, dokonce jsem nenadával, nýbrž jí vyšel vstříc, helejte se, vy mi to napište a pošlite mejlem, já na to kouknu, kdyžtak opravím slovíčko a pustím to služebním postupem dál. Moc moudrej jsem z toho taky nebyl, co to vlastně chce. Jéje, to je problém (už je to tady), jak ona napsat? To musí bejt vodborně. Jo, na Magorát to už půjde vodborně, vona mi jenom popíše, kde je problém, abych se v tom vůbec vyznal, převod z její do odborné terminologie si beru za své já. A skutečně to nemůžu rovnou napsat? Ne. Konstatování faktu.

Pět minut a DrDol stála u nás ve dveřích, vítězoslavně třímala papír s dvouma napsanejma řádkama, že už to teda jako má. Mea culpa, se nedivím, že dělá takový pitominy, když jí dávám tak nepřesně definované pokyny. Papír, dopis, doručit, poslat, to je vlastně "mail", kdybych to chtěl fakt mailem v dnešním slova smyslu, měl jsem jí říct "e-mail".

Nu vot, ničevó. Přečet jsem si ty dva řádky tam a zase zpátky, zkusil si to v systému a ejhle, mně to fungovalo. Úkol přidělit (to já můžu), komu, DrDol a její partě, jmenovitě, tuhle nám figuruje TaTarka. Divná věc. Že by nějaká závada v přístupových právech? Kdepak. Brejlily tam do toho tři a ani jednu nenapadlo, že ty ordonance jsou v seznamu podle abecedy, všecky myslely (bože, už zas), že když je DrDol vedoucí, musí bejt navrchu. A vono prd, velebnosti, TaTarka je v abecedě dřív (vypadá to divně, ale bavím se o občanských jménech), čili je nad šéfovou v seznamu. Skoro mile jsem se na ně usmál (pověstný Egiho škleb), uklidnil Magoráty i programátory, utišil rozbouřené vlny, papír zmuchlal a hodil do koše.

Největší výkon dne.


Večer se stavil Kraťas s Kachnětem kouknout na dlouho slibovaného Gladiátora. A jelikož si nedávno Fabiák stěžoval, že je tady poslední dobou málo fotek (ano, u něj na webu je fotek dost - vesměs jenom fotek, hihi), nějak jsme při řeči s Kachnětem a Kraťasem došli na moji krásnou, ač starší, fotku klokana s kulema. Proto, aby Fabiák neřek, že su žgrd, přikládám (špeciálně pro Fabiáka) moji krásnou, ač starší, fotku klokana s kulema :o)

Klokan s kulema, plzeňská ZOO ...
Vodkaz nafurt

Pondělí, 19.01.2004

Hlavní dopolední náplní pro mne byl "monitoring systémů", čili poflakování se, koukání do monitoru, čtení prapodivných webů, chatování a čekání, jestli se něco nestane. Jelikož poflakování se, koukání do monitoru, čtení prapodivných webů, chatování a čekání, jestli se něco nestane má středně líný technik dost po dvou hodinách a hodně líný technik (čili já) zhruba po půl dni, po pauze na oběd jsem se začal věnovat dumání.

Dumal jsem dlouze, široce i hluboce, jenže nápad ne a ne přijít. Už už se zdálo, že dočista na nic kloudného nepřijdu a mrzce v práci ve své nové houpací managorské židli opět usnu, když tu se udály dvě zásadní věci:

1) vypukla virová epidemie
2) dostal jsem grandiózní nápad.

Bohužel to šlo v tomto sledu a znáte to, jak začnete úkoly a problémy brát napřeskáčku, máte v tom pak maglajs. Čili nejdřív se bylo nutno vyrovnat s virovou nákazou. Což o to, na serveru o virech o ní psali už včera v noci, jsem to poctivě čet, ale nová verze antiviru, kterou na ouřadě používáme, přišla až časně odpoledne. Stáhnout, rozinstalovat, zabezpečit. Všichni byli spokojení, žádná DrDol ani její parta nestihly vira na ouřad zavléct včas. Tedy, no, všichni, to zas ne, kolegyně Číča, která už i s Fištou notnou dobu brečí o novou tiskárnu, se ozvala mailem s připomínkou:

Jako hlavní zástupce školství a pravá i levá ruka ministrině Buzkové si žádám osobního strážce, protože slogan typu "AVG Vás hlídá" mě neuspokojuje.
U případných adeptů na tyto strážce prosím foto - do úvahy přichází typ Costner, Connery apod.
V téhle chvíli se mi to jeví důležitější než tiskárna, tak prosím o urychlené jednání.

Možná se budou zdát nároky mírně přehnané, ale tak je to u všech uživatelů. Nejdřív chtějí Pentium 4 na třech gigahertzech, nakonec se spokojí s Celeronem 700. Čili necháme Číču chvíli vydusit a pak jí pořídíme nějakého Quasimoda. Čímž jí na chvíli zavřeme nějaký orgán (kupříkladu ústa), tiskárna tak počká do dalšího kvartálu.

Pokud se někdo hlásí na jmenované místo a ve funkci osobního strážce by chtěl uspokojovat kolegyni Číču, nechť se ozve mně, já jeho žádost postoupím služebním postupem dále.

Jo, a teď k onomu grandióznímu nápadu. Původně mne napadlo dokoupit si ponožky, poté, co jsem jich včera balík vyházel, nějak mi prořídly zásoby. Ale ponožky, to pořád není ono, chm, ponožky kupuje každej vometák.

Ha. Mám to. Ponožky hřejí. Teplo. Teploučko. Jo, to je vono. Koupím si termosku a spodní prádlo typu Jäger, o víkendu vezmu foťák, navleču spodní prádlo, naplním termosku plnou kafe a půjdu si vyfotit les. Jenom tak. Když bude sníh, bude to les zimní, pakliže sníh nebude, bude to les zimní - nezasněžený. Co by mi to mohlo zkazit? Tuším, že mám něco v plánu, ale to bude nějaká nezajímavá drobnost.

I po práci jsem vyrazil do hypersupermegagiga vobchodu. Nejdřív jsem zakoupil ponožky, cvičně, troje, stejný (pro případné doplňování), přece jenom mne na nápad přivedly, bylo by to ode mne macešské (či otčímovské?) nakonec je nekoupit.

Termoska při zátěžovém testu na balkóně. Uvnitř původně horký čaj, teplota okolního vzduchu na bodu mrazu. Vpravo schůdek do bytu, vlevo nahoře Ťapinčin pytlík na kolíky. Test v plném proudu.Našel jsem v regále termosky. Za sedmdesát pět korun, vypadalo to něco mezi kyblíčkem na pískoviště a džbánem na pivo, ne ne, to není ten správný model. Aha, támhle, kovová, za šest set. Značková. Super hyper turist ideál. Pche. Vedle byla stejná za dvě kila. Bing ho. Možná nebude tak úplně super hyper, ale na tři výpravy za rok by to mohlo postačovat. Jenom co ty spoďáry? Měli tam úhrnem jeden typ ve dvou barvách, sleva, výprodej, dvěstěpadesát korun. To bych pochopil u nějakejch špeciálů, ale u vobyčejnejch podvlíkaček? Jenže co já vím, kde se eště daj koupit? Ale jo, vím. Vím, vím, tralala. Hrrr do řemeslnickejch potřeb a dvoje spodky sem. Dvoje spodky á 70,- Kč, do termosky nalejt kafe a hupky dupky do lesejčka. Jenom, sakra, co já to mám vo tom víkendu jenom dělat?

Doma jsem si na to vzpomněl - stačilo votevřít dvéře a podívat se na Ťapinu. A jéje, vona chce jet na víkend k Ťapoušům do Plzňa. To budu mít na krku šariky. To teda moc nevím, co bude z focení. Ale do lesa snad vyrazíme, pak se uvidí.

Termosku jsem podrobil zátěžovému testu - uvařil jsem do ní ve 20:00 litr čaje a vrazil ji na balkón, je tam kolem nuly. Zdálo se mi jenom, že trochu kape - nebo přesněji - se studenou vodou, když s ní pořádně zaštěrchám, tak trochu kape. Nevím, je to u těchhle termosek (s víčkem s ventilem) normální? Ťapina tvrdí, že jo, vobluda Šavla měla stejnou a ta kapala taky. Mně to zase přijde, že ačkoli za dvě kila, třeba neudrží teplo tak dlouho, ale kapat by ani za dvě stovky nemusela. Zas když jsem do ní narval horkej čaj tak nekapala. Prase aby se v tom vyznalo. Teď je termoska chudinka odstrčená venku a testuje se.

Kajícné přiznání: Sexuálně jsem obtěžoval kolegyni Fišli, a sice jsem jí podržel dveře, čímž jsem ji dozajista urazil, potupil, dával najevo nadřazenost a požadoval soulož. Fišle sic jest gramlavá, hnáty si kdesi pochroumala a hopká vo berli, jenže pro takový evidentní harassment není invalidita objektu dozajista žádnou polehčující okolností. Ach jo, to jsem si naběh.

Průběžný výsledek testu č. 1: ve 23:00 termoska omrzlá, nekape, čaj horký na hranici pitelnosti.

Průběžný výsledek testu č. 2: v 08:00 termoska opět omrzlá, nekape, čaj mírně teplejší než vlažný, což je pro mé potřeby uspokojující. Ano, jde o subjektivní dojem, ale přesnější měření není potřeba, taktéž k němu nemám prostředky - pokud tedy nehodlám měřit teplotu čaje teploměrem, jímž Ťapina měří rektální teplotu psům.

Vodkaz nafurt

Neděle, 18.01.2004

Už to vím, už to mám. Pořád jsem si říkal, jak může podle novin vzniknout každej druhej požár od vadné elektroinstalace. To by museli bejt všichni elektrikáři magoři a neumětelové. No což o to, se občas ňákej taky najde, ale tolik? A porád jsem si myslel, že když někdo neví, proč ta která bouda blafla, že se to prostě svede na elektrické rozvody.

Omyl. Není to až tak složité. A není k tomu vůbec potřeba elektrikář, stačí takovej kupříkladu obkladač. Nebo jinej hejrupák s voltama vůbec nesouvisející.

Máti mne prosila, jestli bych jí přišrouboval skleněnou gulu v koupelně na světlo, jí tam prdla žárovka, dolů to dostala, žárovku vyměnila, jenom to sklo ať tam dám zpátky, ať tam nemusí dělat šimpána na žebřu se svou bolavou nohou.

Jasně. Co by ne?

Jenom mi bylo divný, že ta žárovka visí v luftě, jenom na drátech a to ještě tak vcelku fórově, že z toho srší jiskry a dělá to i různé jiné věci, co slušně vychované žárovky a svítidla nedělají.

Mamina se divila a říkala, že tak je to přece celou dobu, odjakživa, čili oddomopostava, kdepak, na tom nic divnýho není.

I prd. Jasný a zřetelný. Co jí dělali ti vertikální dlaždiči obkladačky v koupelně, museli světlo odmontovat, obkachlíčkovat, pak našroubovat zpátky a obpatlat jakousi sračkou, co se jí vymatlávaj ty spáry mezi kachlama. Už to měli hoši asi vymatlaný i v palicích, jelikož svítidlo sic přišroubovali, dráty středem protáhli, ale to bylo asi tak všechno.

Objímka žárovky visela jenom na těch drátech, nebyla zasazená a šroubkem přitažená do vlastního svítidla, navíc vlastně visela jenom na jednom drátu, druhej byl pod kontakt jenom nastrčenej, nepřitáhnutej, vesele se tam viklal a jiskřil. Kokoti.

Aby měl člověk fakt oči všude, pozvete si maníka na obložení koupelny, on vám vrtne do světla a vy vyhoříte. Osud. Buď nad lemplem stát s kusem lešenářské trubky a výhrůžným pohledem ho odradit od jakéhokoli ojebávání práce, nebo si potom pozvat revizního technika a dlaždičům to strhnout ze sjednané odměny.

Nu což, vzal jsem soustavu šroubováků a kleští, vylezl na štafle a s baterkou v hubě tam s tím trochu zazázračil, doufám, že teď máti nevyhoří. Aspoň ne kvůli tomu jednomu světlu.

Vodkaz nafurt

Sobota, 17.01.2004

Nic, nic, nic ...

Nic jsem celej den nedělal. Fakt ne. Válel jsem se a válel, četl si (aniž jsem se něco zajímavého dočetl), večer koukal na televizi a celej den přemejšlel, jestli vo tom něco napíšu. Dospěl jsem k přesvědčení, že nikoli. Byla by záchranná varianta - vyplodit nějakou smyšlenku, esej, úvahu, jenže ani jedno z toho se neslučuje s válením se na gauči a nicneděláním, takže ...

... nic a nic a nic.

Jenomže ...


Jenomže až teď, v neděli, kdy jsem kvůli tomu sednul k počítači, vytanula mi na mysli událost, která celý tento image jednodenního gaučového povaleče ničí. Likviduje. Kosí. Trhá na cáry, trhá na cimpr, trhá na campr.

Uklízel jsem v nočním stolku. Činnost, na kterou jsem se chystal už několik let.

Noční stolek má čtyři šuplata, z toho v horních dvou jsem měl prádlo - a ty praskaly ve švech (šuplata, né prádlo), kdežto dolní dvě byly zaneseny různým balastem, část tam přebývala i dvanáct let, od té doby, co mi noční stolek dodali z obchodu a já jej smontoval. Vždycky jsem něco vyhodil a něco přidal, v těch dvou zásuvkách byly naakumulovány poklady nevyhoditelné (doteď) vlastně hned ze dvou stejných nočních stolků.

A tak to ne. Je třeba vyházet nepoužitelné prádlo a vyklidit dvě spodní zásuvky, prádlo do nich rozvrstvit tak, aby se daly otvírat a opětovně zavírat, pokud možno bez použití velkého násilí.

Ono to bylo už zapotřebí - součástí obsahu prádelních šuplat bylo kupříkladu asi deset párů ponožek umělinových, hnusných, ze kterých pálí nohy, o odéru ani nemluvě. Též různé slipy prehistorické, malé, oného škrtící, se zteřelou gumou a i jinak defektní.

A v neposlední řadě ponožky typu síť - možná to někdo zná, takové ty bavlněné, avšak oprané a ošlapané, ještě v nich není díra, ale místy je jejich průhlednost velmi velmi zvýšená. To je problém, člověk sundá brumfetylky, jde se osprchovat, pak vezme špinavé prádlo a jde do ložnice. V ložnici už Ťapinka chrápe. Rožnout? Blbost, probudí se a bude mít kecy, co tam svítím. Tak přemítám nad košem se špinavým prádlem s ponožkama v ruce. Byly na vyhození? Nebo tyhle ne? Mám se jít podívat na světlo? To znamená zase dvoje klapnutí dveří, to už jsem si mohl rovnou rožnout. Nakonec hodím inkriminované do koše, jestli je to na vyhození, Ťapinka po praní odchytí a eliminuje. Ťapinka po praní drží v ruce brumfetylky typu síť a přemítá: proč je nevyhodil? To musí mít nějaký důvod. To k nim musí mít nějaký zvláštní citový vztah. A šup mi vyprané sítě do šuplíku. A já ráno chňap potmě sítě. Všimnu si toho až v práci a vypadám jak houmlesák.

Pryč. Pryč s tím vším balastem.

Čili nejdřív ona dobře známá paradoxní fáze úklidu - vytahat ze spodního dvoušuflí všechen inventář. A že ho tam bylo. Nakonec se mi ho podařilo minimalizovat na objem jedné igelitky a umístit do skříně k dalším podobným. Něco jsem musel oželet - dvacet let starou papírovou masku čerta, fotopapíry s prošlou dobou spotřeby mezi lety 1964 až 1992, fixky vyschlé ještě s etiketou "národní podnik" a "maloobchodní cena" uváděná v Kčs a zlomené rýsovací pero.

Naproti tomu ke schování byly určeny pochopitelně fotografie rozličného stáří, výběr z korespondence za posledních dvacet let, vojenská známka (moje) z wolframové oceli s vyraženým ČSFR, průkazka z knihovny z roku 1985, šalinkarta ještě ze školky a dopis na rozloučenou od manželky.

Ano, to se jedná o tu epizodu, kdy jsem byl před dvanácti lety třistapadesátdevět dní ženatej.

V dopise moje drahá tehdejší choť píše kupříkladu:

"Asi bude nejlepší, když teď odejdu." - ano, to jsem jí, ač jinými slovy, několik hodin před psaním onoho dopejsku doporučoval.

"Doufám, že ne navždy." - to byl zrovna omyl, já navrhoval časový úsek zvaný "jeden furt" a jako vždy na moje slova došlo.

"Uznávám, taky jsem dělala chyby." - velmi eufemistický a opisný tvar, příliš mnoho slov na vyjádření výstižnějšího a lapidárnějšího "kurva".

No prostě k uřehtání, celkové vyznění v takovém tom stylu, jak jsem jednou slyšel povítat ožralého hejrupáka - "poslal jsem mistra do prdele a dal jsem na hodinu výpověď".

To jsem si prostě do archivu schovat musel.


Mimochodem - onen v textu pro ponožky užitý výraz "brumfetylky", to není můj výmysl, to používal svého času kamarád Žeňa aka Čemodan, vždy s náležitým vysvětlením:

- "ylky" - přípona množného čísla
- "fet" - jako že z nich jde (z Čemodanových, ne z mojich)
- hmm, no, a to "brum", já nevím, to k tomu tak nějak sedí.

Vodkaz nafurt

Pátek, 16.01.2004

Impresivní zážitek hned ráno cestou do práce (no dobrá, něco před devátou).

Potkal jsem místní pomatenou babici, bydlí ulici pod náma. Zrovna držela jeden ze svých skvělých proslovů. Ukazovala holí na jakousi dívčinu, studentku dle všeho, a zádumčivě k ní hovořila:

"Už tady dlouho nebudete.
Už jel prezident Klaus na Slovensko.
A všichni se tam budete vracet !!"

dodala vítězoslavně, nastoupila do tramvaje a odjela, vyvalenou dívčinu nechala stát na zastávce.


Do šaliny mi volal Žufi, poskok, ehm, tedy asistent můj drahý, že mi šéfová vzkazuje, jestli vím, že v devět mám chrchly chrchly. Porucha signálu. Měl jsem za to, že se jedná o schůzku, kterou mám na devátou domluvenou, že pitomeček přišel dřív a mocně se po mně shání. Přitakal jsem, že všechno vím.

Drobný omyl. Sice jsem byl v devět na schůzce, ale onen telefonát se týkal něčeho jiného. O půl deváté si tasemnice usmyslela, že uspořádá poradu na téma: "Docházka, včasná docházka a eliminace pozdních příchodů".

Pak se mne taky vyptávala:

"Proč jsi nebyl na poradě?"

"Pracoval jsem. Měl jsem na devátou domluvenýho toho pikolíka na ten program. Přišel jsem o něco?"

"Zrovna jsem měla takovou plamennou řeč, jak se má zlepšit docházka a její včasnost."

"Aha, tak to jsem nepřišel o nic zajímavýho, beztak, takový porady dělat už v devět? V takovou nekřesťanskou hodinu? Když všichni ti, jichž se to týká, tedy jmenovitě já, eště chrápou? Probůh, šéfová, takový porady maj smysl tak vo půl jedenácté, ale v devět?"

Jenom dubovej stůl a její tlouš..., ehm, plnoštíhlost jí zabránily v pardálím skoku s cílem eliminace nikoli pozdních příchodů, nýbrž celého Egiho.

Nechápu to. Řekl jsem něco špatně?

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 15.01.2004

Ráno jsem si zase mírňoučce přispal. Fakt jenom trošinku, v devět jsem byl v práci. Ostatní tím pádem seděli na tom "periodickém školení řidičů referentských vozidel" jenom půl hodiny. To jsem o moc nepřišel. Navíc - pamatuju už tři různá znění silničního předpisu, dvakrát z toho to byla vyhláška, jednou zákon, plus asi dvě novely hodné zřetele, letos nebyla žádná dramatická změna, tak kam bych se hnal, že? Ale vůbec, kterej zločinec může vypsat jakýkoli školení na takovou nekřesťanskou hodinu? Já, protože se znám, domlouvám si nejdřívější schůzky na desátou. Šéfová mě zná taky, mohla by se podle toho zařídit.

Odpoledne to bylo klidnější. To jsem měl na práci jenom dvě věci. Ještě na ouřadě se podívat té nové ženštině o patro nad náma na počítač. Von jí vrčí. Dost vrčí. Vlastně jsem si toho všiml sám. Ta stará si nestěžovala, ta to do důchodu doklepala i s vrčivým, beztak ho zapínala jenom v nejnutnějších případech, kdy nebylo jiného zbytí. Tahle, při představě, že u toho bude sedět ještě několik let, sama mi to připomněla. Dobře udělala, já jsem konstatoval, že počítač hučí a budu se na něj muset někdy podívat, přičemž jsem to obratem pustil z hlavy. Tak tedy připomněla, dobrá, šel jsem na to mrknout.

Baba byla v čudeli, seděl tam jenom kolega Buchtička. Hezky jsem ho od dveří pozdravil: "Zdravíčko, pane kolego." Až posléze jsem identifikoval jeho útrpný pohled, no jo, halekat na někoho "Zdravíčko", na někoho, kdo právě dva měsíce marodil se salmonellou, to je vcelku blbost. Ale co už.

Předběžně jsem to odhadoval na některý větřáček, to ony už tak dělávaj, jak se jim porouchá ložisko, uměj dělat pěknej kravál. A vlastně jsou u toho PC všechny díly v záruce, tak zbejvá jenom to rozebrat, určit, kterej z těch dvou větřáčků tam vrčí, a ten jít reklamovat. No jo, jenže já to rozebral a vono to nevrčelo. Složil. Vrčelo. Nějak jsem to ošahával, aha, on tam asi rezonuje nějakej plech, ale kruci kterej? Rozebral jsem to ještě jednou včetně plechů. Buchtička stál nade mnou a koukal mi škodolibě přes rameno, povídám:

"A teď mi, pane kolego, řekněte, kterej ten svinskej plech tam vrčí?"

"Víš co, budem si tykat. Já su Petr."

"Fajn, já su Michal nebo Egi, tak mi, Petře, řekni, kterej ten svinskej plech tam vrčí?"

"Hmm, to ti neřeknu, já su architekt."

A měl jsem zdravíčko zpátky a radu nikde. Pořádně jsem tomu podotahoval šroubky, bylo to lepší. Ale už mi z toho vrčelo i v hlavě. Snad to bude hodnější, necháme to chvílu na pozorování. A kdyžtak tam pak pošlem Žufiho, vida, ten není žádnej architekt, ten je inžinýr, tak dostane kudlu, někde čmajzne kus starýho koberca a tím to nějak vyvložkuje. A bude po vrčení. Mechanika, ne? Ale fakt si tam občas připadám jak krotitel duchů. GhostBuster.

Pak už jsem se jenom stavil u EFXka na cosi jim tam hrábnout, to se však obešlo bez jakékoli zajímavé historky, především pak proto, že se neukázal ani šéf Bóďa, ani untršéf Béďa. Prostě jsem přišel, dvě grafické karty ve dvou počítačích vyměnil, odešel. To jsem tam snad ještě nezažil.

Ale už byl nejvyšší čas jít do hospody s bandou vod "Kam se na nás hrabete?". Čili na šalinu a hurá tam. V šalině revizoři. Asi tři. Já mám pocit, že revizóři maj nějakej kurs, kde je učí, jak revizórovat. Skutečně jsem za poslední dobu potkal několik revizorů, kteří přijdou, ukážou vám placičku, někdy rovnou i s průkazkou, a zřetelně praví: "Dobrý den, revize jízdenek, prosil bych vaše jízdenky." To se z nich nedá ani dělat psina, nijak je moc podusit, nic. Nula bodov. Dobrá, má to rezervy, nevím kupříkladu, proč bych mu měl dávat jízdenku, ačkoli o ni prosí, ale když je takovejdle, tak ho netrápím, šalinkartu ukážu a basta. Naposledy předevčírem jsem takovýho potkal. To ani za zaznamenání nestojí.

Ne tak ten dnešní, co jsem spadal do jeho kompetence. Na toho ještě asi nedošla v kursu řada, houpal se tam na tyči jak šimpán, ginglal si placičkou jak perpentyklem a krákoral jenom:

"Jízdenkýýý. Jízdenkýýý."

"Děkuju, nechci, už jednu mám."

Vyvalil voči a ptal se, co tím myslím? Čili jsem mohl začít svoji oblíbenou přednášku, že prodává sice hezky, ale v tramvaji, kde je plno cestujících, kteří dozajista jízdenku mají, nemá moc šancí na úspěch, jestli chce něco prodat, ať to zkusí někde jinde. Chvíli převaloval na jazyku nějakou peprnou nadávku, načež ji radši polkl a jenom se omezil na konstatování: "Já su revize." A tak jsem mohl pokračovat ve výkladu dál, že to je tuze pěkné, ale pokud vím, měl by se představit, prokázat a vyzvat mne k předložení jízdenky, normální člověk by k tomu přidal i pozdrav a případné "prosím", ale to není v předpisu, čili se to nedá vyžadovat. To už vystoupilo několik lidí, kteří náš rozhovor slyšeli, revizór mne vyzval, já mu ukázal a bylo. Z černejch pasažérů tam zůstal jeden, ten zarytě koukal do blba a na postupné dotazy ohledně jízdenky, peněz a občanského průkazu jenom flegmaticky a znuděně odpovídal: "Nemám. Nemám. Nemám." Revizór ho nechal sedět až na Českou, kde si stoupl nad onoho neplatiče a vybafl na něj: "Tak. Tady si vystoupíme." "Jak kdo, já to třeba nemám vůbec v úmyslu," opáčil onen. Revizór tam chvílu pobíhal, načež ho napadlo: "Tak odstavíme tramvaj. Frantóóó, řekni mu, ať stojí," to ječel na toho druhýho vpředu u řidiče a třetího vpředu na chodníku. Řidič vykoukl z budky a pro svoji lepší informovanost se udiveně zeptal: "A vy jste spadli z višně nebo co?" Zadní, tedy náš, revizór se s ním šel dohadovat, načež bořík bezjízdenkový vstal, pronesl: "Změnil jsem názor," klidně vystoupil a odešel.

Vodkaz nafurt

Středa, 14.07.2003 - boha jeho, už až takovou volovinu jsem napsal? Pochopitelně bylo 14.01.2004, ale jak se mi to povedlo, to je mi skutečně záhadou.

Dnes jsem po práci svištěl s Ráďou Grázlíkem, zetěm od mojí šéfové - tasemnice, k němu domů, novej počítač mu troška ponastavovat. Starej, kterej jsem mu ještě s Jardou Retardou, bejvalým poskokem, dával dohromady (tím myslím ten počítač z několika původně nezávislých dílů, jasně že jsem necpal Retardu do bedny vedle CD-ROMky), ten sic ještě fungoval (ten starej počítač, nikoli Jarda), ale Grázlík si umanul novej, sám si ho koupil, jenom pár věcí chtěl nastavit. Že mne odpoledne vyzvedne, odveze k sobě domů, já udělám, on zas dopraví zpět.

Právě ten minulej s ním na místě instaloval Petarda, vlastně jsem nevěděl, kde bydlí. Jsme takhle jeli třeba přes Jundrov, to je taková klidná čtvrť u řeky. Ale tam jsme nezastavili. Ani v Lískovci, tuším, že to je ten Novej Lískovec, ten, co je starší než ten Starej, kterej je novej. Taky nic. Pak zahnul kolem nemocnice, za kriminálem, aha, to budou Bohunice. Kdepak. A ani Heršpice Dolní, Heršpice Horní. Minuli jsme ceduli referující o konci obce Brno, tak to bude něco za městem. Modřice? Želešice? Pravda, za Rajhradem mi to začlo bejt divný, Židlochovice, hmm, jsem si nevzal pas a v tej unii eště nejsme. Nakonec to byly Žabčice. Kdesi třicet kilometrů v polích.

Ale to je tak jedinej zajímavej moment z celýho snažení. Byl přivezen, nainstaloval, sežral, kde co mohl, vychlastal kafe a byl zas odvezen. Zpátky do Brna - do hospody za slepejšama, tedy Bačou, Pepém, Pepého Starou Manželkou Maruškou, Tetkou Králičkou, Jejím Posledním Manželem Jirkou a Marťanem.

Mělo se večer Kachně stavit, už skoro tradičně jak do biografu, ale Kachně hlava rozbolela, volala, že z kina u nás doma nebude nic, Gladiátor bude muset počkat. Dokonce se Kachně zašprajcovalo a nedalo ani na mé léčitelské rady, že má vší silou kopnout bosou nohou do zdi, to by ho hlava hned přešla.


Jistá Allora, alias též Brita, měla auto, Swiště (a krásnou zápisníkovou rubriku po Swišti pojmenovanou). Bohužel vzal Swišť zasvé, doswištěl před tejdnem, za pomocí krátkého (ač intenzivního) držení řidičáku a zimních propriet jako jsou sníh, mráz, náledí a dovolenou si vybírající silničáři z něj byl vyroben krásný vrak a spousta materiálu pro výrobu plechových cingrlátek.

Allora nelenila, koupila si nové vozidlo a má z něj patřičnou radost, adekvátně k tomu byla schlíplá před tejdnem. Jsem se ji snažil po ICQ utěšovat, jako že je dobře, že jí se nic nestalo, čert vem plechy a takový ty kecy, pak mně napadlo, že nejlepší chláchol je vylíčení podobných historek:

Komplikovanej život. Ale zase to máš odbytý, většina lidí v prvním roce nabourá, pravda, ne tak grandiózně jak ty, možná, ale přece. Ja jsem nakosil tehdejšího Drakouše do škarpy.

Drakouš byl vozidlo znacky Žiguli, takovej ten vydlabanej ingot ...

Nestalo se nikomu nic. Bylo to na táboře a jel jsem na táborovej nákup, nějaký prase tam u výjezdu z pole natahalo traktorem bahno, tak jsem prostě projel zatáčku rovně. Tejden na to jel s Drakoušem někam táborovej zdravotník, ten jinou zatačku prostě nezvládl a skončil taky v příkopě, ten to měl horší, ruka mu vyletěla z otevřenýho okýnka a auto mu dopadlo na ni - rozdrcený zápěstí :o))

Ale to celý nemá na jednoho kámoše z té doby, to je ale delší historie.

No, to byl nějakej Jirka Prokeš zvanej Dylina. Von byl taková dylina totiž.

V patnácti měl, zároveň se mnou, dostat řidičák na malou motorku. Ve středu, tuším. V pondělí ho chytli bez něj. Tak litr pokuta a tři měsíce odklad na řidičák - narozdíl ode mne.
To pak jel se mnou jako spolujezdec. Jsem měl novýho Simsouna, tehdy za 6512,- Kčs. Dal jsem ho na garanční prohlídku (Simsouna, né Dylinu) a voni mi udělali všechno, co měli, to zapsali do servisní knížky, navíc, jako bonus mi seřídili přední brzdu.

To jenom tak pro srandu nezapsali nikam.

Já jsem ji měl tak fest vyšroubovanou, že když jsem jel se spolujezdcem, stačilo mi brnknout dvouma prstama a stál jsem na fleku. Tak si jedu s Dylinou, po vedlejší, vidím auto, brnknu dvouma prstama a prd. Dylina seskočil a natrh si prdel. Mně trochu smejkl jeden projíždějící Škoda, odstrčil mě na písek, já si počkal, až přejede, to mi bylo jasný, že musím vidět jeho SPZ, pak teprve můžu spadnout. Viděl jsem před sebou SPZ a hodil jsem tlamu.

Odneslo to jenom koleno, zápěstí, stupačka, zrcátko a světlo. Plus ta Prokešova natržená prdel.

Pak jel v říjnu na bramborovou brigádu a těšil se, že jak se vrátí, konečně dostane ten řidičák.

Jenomže tejden před koncem brigády ho přejel traktor.

Teda přesněji - jenom vlečka s bramborama a lidma, nějakejch sedm tun to vážilo maximálně.

Von naskakoval z boku, traktorista ho neviděl, myslel, že už jsou tam všichni, tak se rozjel a Jura sklouzl pod to. Vzalo ho to přes celý tělo, ruka rozdrcená, druhá zlomená, noha rozdrcená, druhá třikrát zlomená, žebra zapíchaný do plic, těžkej otřes mozku. Vono bylo trochu po dešti, tak ho to jak ve "Vesničce mé střediskové" zatlačilo trochu do hlíny, jinak by byl kaput na místě.

Si pobyl deset dní v bezvědomí, pak vrtulníkem do Brna, pár operací, sešroubovanej celej platinou.

Půl roku v lázních Darkov na rehabilitacích.

Vrátil se z lázní, dostal vytouženej řidičák a jeli jsme zase na tábor. Tam si půjčil mýho Simsona, že jede s druhým maníkem něco zařídit. To se muselo projet takovým mlejnem starým, slyšíme zavytí motoru a Jura tlačí Simsouna zpátky. Jel na jedničku, najel na šutr, jak to cuklo, tak nechtě otočil plynem, postavil to na zadní, ten spolujezdec spadl, obligátně si zas natrhl prdel plus spálil hnátu vod vejfuku a Jura měl šrám v koleně jak svině.

Hnisalo mu to a tejden pajdal.

Když dopajdal, pučil si kolo, že jedou se Žerykem na nákup do Plánice. My ostatní se vrátíme z bojovky a Dylina zas ruku na pásce.

Od té doby se mu myslím nic vážnýho nestalo :o))

Vodkaz nafurt

Úterý, 13.01.2004

Aha, vono bylo třináctýho, to jsem si všiml až teď, ale mnohé to vysvětluje. Si celej den připadám tak nějak podivně. A nejenom já, i mnozí ostatní mi připadají, že jim to dneska myslí na trochu jinou notičku.

Vezmu to stručně.

Vstal jsem včas, v sedm. O půl osmé mě vyzvedl kolega Liška Podšitej i se včera pořízenou fotodokumentací. Tak jsme byli domluvení. Ráno a něco včas? Neuvěřitelné.

Dopoledne se měli stavit jacísi dva vomrďáci vod jakési telekomunikační firmy. Takhle - oni tam byli už včera. Zrovna když jsme s Liškou Podšitým tam cosi laborovali, přiřítil se bez vohlášení jakejsi vometák s jakousi vometajdou a prej že jsou od úžasné telekomunikační firmy, alternativní operátor, jdou nám nabídnout levnější volání. Pravil jsem, že to je hezký, ať navalí kontakt, že neco takovýho beztak máme v plánu, tak si to zařadím k ostatním a uděláme na to výběr, až nastane vhodná doba. To prý není třeba, oni už si naše odloučený pracoviště obšlápli, maj připravenou smlouvu, jenom ju podepíšem a už to bude všechno. Aha, tak to jsem na ně musel rozvláčněji - nic se podepisovat nebude, ale můžou si vybrat, buď je vyhodím rovnou, nebo si jako slušní lidi domluví se mnou schůzku, kde jsem ochoten si je poslechnout. Ale to sfouknem rychle, to nezabere víc jak deset minut, jenom to podepsat. Znovu - nehodlám vůbec nic podepisovat. Nemám ani těch deset minut. Jak vidíte, jsme v jedné malé kanceláři tři a soustředěně zíráme do monitorů, z čehož se dá usoudit, že se asi zabýváme nějakou činností. Přijdete jindy?

Nakonec vyměkli. Dohodli jsme se na dnešek mezi desátou a jedenáctou. I zasedačku jsem si na to zarezervoval. Vomrďáci nepřišli. Škoda, až jsem se na ně těšil, vypadali docela imbecilně, s takovejma je vždycky největší zábava (a nejúdernější historky). Cestou na oběd, před půl dvanáctou, jsme ještě pro jistotu, mohli se přece někde zdržet, upozornili Tlustýho Vratočuča Gaunera, že se tam ti dva matláci třeba objeví, ale jelikož propásli příležitost, může je maximálně právě Gauner uvítat s otevřenou náručí. Žufi princip otevřené náruče ještě rozvedl - v jedné ruce obucha a v druhé elektrickej paralyzér.

Neukázali se.

Po obědě jsem se pohodlně usadil ve své skvělé pracovní houpací kožené managerské židli ... a usnul. Fakt. To je vám tak geniální židle. Pravda, asi na deset minut, pak mně s lekem probudil telefon a dle Žufiho jsem ani nechrápal, ale takhle by to nešlo. Spát deset minut v práci? To ne. Příště musím vypnout ten telefon.

Odpoledne jsem se stavil u EFXka. Klasika. Já se jich fakt nezbavím. Šlo o drobnosti - zazázračit s mailem zas novýmu maníkovi a prej po mně touží Obraběč Slovák Japonec, nějakej problém má. Zrovna tam zevloval untršéf Béďa, tak jsem se ho zeptal, jaká je situace s novým serverem? Jestli bude? Kdy bude? Přece v říjnu a listopadu byla nutná urgentní specifikace? No, byla. Ale vono to prej nehoří, vono to všechno funguje. Hmm, až shoří, bude pozdě. To ovšem Béďa nechápe. A kdo se z toho potom vopupínkuje? Já, jelikož šéfovi Bóďovi sice údajně stojí už od září pod oknem ta fronta zájemců o místo správce sítě, ale Bóďa je nechává v nejistotě, pod tím oknem, na dešti a mrazu. Všechno funguje, nač server nebo správce sítě? Zeptal jsem se Obraběče Slováka Japonce, co by jako rád? Nefunguje mu síť, neustále ho to vyhazuje ze serveru. Fakt nekecám - to jsou názory dvou lidí z jedné firmy.

Doma jsem se natáhl, chvílu se vyspal, pak se nechal vzbudit a jelikož mě Ťapinka jenom štvala a beztak se hodlala učit, šel jsem radši do hospody, to se mi nepodaří každý den. Suma sumárum, když nepočítám obědy, tak se do hospody tento týden dostanu už jenom zítra a pozítří.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 12.01.2004 - Liška Podšitej Reloaded & Ouředníci na střechách plus něco bulváru jako bonus

"Co je, vole, máš jarní prázdniny?"

Jsem se ale dočkal vděku, já si ho tam piplám a von na mne takhle. No jasně, Žufi, poskok, asistent můj milovaný. Pochopitelně, že se opičí i v ranních probuzeních, to bylo původně moje jízlivé úsloví. A von to na mně vybalí takhle, když mě o půl desáté volá. Do postele. A přitom jsem ve tři ráno, když jsem dodělával na webu náš ouřední obšťastník, to jsem pak posílal mail do práce, že přijdu, až se vyspím. Jasně, si každej hned řekne, proč jsem to nedělal třeba dřív? Co jsem spadl z jahody? Přes zbytek víkendu jsem měl taky zajímavější věci na prácu. No, a pak mně vzbudí jeden telefón, sotva ho bez přijetí hovoru umlčím, už vyřvává znova a von tam Žufi s takovejma nejapnejma otázkama, beztak ten první hovor byl taky von. Ho znám, lumpa. Ale jelikož jsem to nabeton nevěděl a mezi prvním a druhým hovorem už jsem dal jednu nohu z postele, moh jsem mu hrdě tvrdit do uší, že už jsem vstal.

Do práce jsem se přikolíbal něco málo po desáté, to je takovej optimální ranní příchod při pondělku. Zkontroloval jsem chod systémů, přečetl si poštu, usadil se s nohama na stole a přemejšlel. Pochopitelně o funkčnosti sítě, o čem jiném se taky dá v novém skvělém managerském křesle v práci taky přemýšlet, že ano?

Z toho mě vyrušil až zas ten Žufi, když se po jedenácté začal domáhat oběda. To byla ještě ta pozitivnější část vyrušení. Zároveň s jeho barvitým líčením kručení v břuchu (mi to musí ještě popisovat, nestačí, že to slyším a ruší mě to při poslechu hudby) nakráčel nám do pracovny kolega Liška Podšitej s prohlášením, že má průser. Svorně jsme odtušili, že to je nám líto, že Líška pajébala balalájku a ať ty dvéře eště chvilku podrží, páč jdeme právě papať. Leč nehodlal nás nikam pustit bez toho, aby nám příčinu svého průseru ozřejmil.

Průser sestával z jednoduché věci - vobčanům teklo do baráků a padaly s nima balkóny, ze spár mezi panelama jim křovíčka rostly a různé jiné neřádstvo. To není ten samotnej průser, to už je čas minulej. Domy se totiž opravily. Čili jsou v pořádku. Ouřad na to dostal z ministerstva peníze. Z ministerstva má přijet kontrola. Aha, prochlastali? I kdepak. Vše oukej, výběrové řízení, správná firma, všecko kvalitně udělaný, rozpočet nepřešvihnutej, faktůry proplacený, šecko v ólrajtu. O Žufiho už se pokoušely hladové mdloby. Lišakov se právě dostával k jádru, tedy k jádru průseru. Oni z teho ministerstva chtěj baráky vidět. A co? Však je to od ouřadu dvě ulice, tak ať se na ně zajdou podívat a nás už krucinálfixhimlhergot pustí Liškin na voběd. Je nám ho líto, ale my máme hlad. Ven. Pozor, teď přijde to nejdůležitější, jsme spadli z jahody bo co? Jak - jít se na ně podívat? Od toho musí bejt fotodokumentace! Gut. Staň se, nechť je fotodokumentace. Už jsem tušil čertovinu a tušil jsem ji správně - fotodokumentaci mám pořídit já, a to tak že hned, kdybysem byl tak děsně moc hodnej.

Poslal jsem Lišku Podšitýho - ne, fakt ne do prdele - za šéfovou s velkorysou nabídkou, že si zajdu na oběd a po-o si mě Liška půjčí na půl dne a já mu půjdu fotodokumentaci pořizovat. Zas lepší, než sedět na ouřadě, zvedat telefony a radit - ale jistě, ano, to tak Windows dělají, jasně, to sice není dobře, že padají, ale asi s tím prd naděláte, restartujte počítač. Na to je tam Žufi postačující. Jo, půjdu s Liškou Podšitým fotodokumentovati domy opravené, jenom ať to cvičně ohlásí té tasemnici, s mírnou zmínkou, že pokud budu mluvit o nějaké odměně, tak aby věděla za co. A jestli se bavíme o odměně čtyřciferné, budu se na něho při fotodokumentování i usmívat.

Záhy po žrádle si mě Liška Podšitej vyzvednul, vozil mě jak cvičenýho medvěda od domu k domu a dirigoval - tu balkón, tady fasádu, schodiště, nájezd, okno a i jiné zajímavé fotografie. Nakonec mě vyhnal na střechu vyfotit takovýho srandovního šulinka, kterýmu říkal odvětrávací komínek, nový povrch střechy a světlík. Co jsem kamzík? Kdo to kdy viděl, aby vypočítavý technik lezl po střechách? Ale zas se budu moct zmínit té šéfové o té odměně, a taktéž kolegyni Číči vytřu zrak, ta se vždycky chlubí zásluhama, jak ji po střechách honí, i do kanálů se musí spouštět. Tak už su zpola tak dobrej jako vona. Jenom ten kanál mi chybí. Abych pravdu řekl - kanalizaci přenechám milerád na fotodokumentaci jí. Nemusím bejt ve všem nejlepší. Nebo si to rozdělíme, já na střechu, Číča do kanálu. Jo, to by mohlo bejt vono.

Okno, do nějž nezatéká ...
... balkón, jenž s nájemníky nepadá a křoví z něj neroste ...
... a zlatý hřeb večera - střešní krytina a "šulinek", tj. odvětrávací komínek.
Okno, do nějž nezatéká ...
... balkón, jenž s nájemníky nepadá a křoví z něj neroste ...
... a zlatý hřeb večera - střešní krytina a "šulinek", tj. odvětrávací komínek.
Takové, jakož i jiné důležité fotografie jsme celé odpoledne pořizovali.

Kolega Liška Podšitej pobíhá po střeše a nadšeně haleká: "Polez, srabe, tady je nutno takovýho šulinka vyfotit."
Kolega Liška Podšitej pobíhá po střeše a nadšeně haleká: "Polez, srabe, tady je nutno takovýho šulinka vyfotit."

No, nafotil jsem asi sto padesát fotek, z těch jsme vybrali pár nejlepších - tedy cca něco přes pade, hurá s tím do fofr-fotolabu, tam jsou fakt úžasní, padesát fotek za osm minut. To celý nalepit do dokumentace a eště by bylo potřeba kopii opatřit. Barevnou. Ať si to ministrova poskočice narve třebas do chřtánu.

To už Liška Podšitej měl zas malej kyblik, že by měl bejt doma, žena doma pláče, dcery doma pláčí, čuba doma pláče, to je tak, když nechová chlapy, takovej hysterickej babinec si taky nastěhovat dom, to jsou mi nápady. Ale jo, já budu takovej grand, že se mu to stavím i cestou ofotit, beztak si jdu nechat zastřihnout porost na držce, tak co bysem pro kolegáčka neudělal? Teda já vím, příplatek je příplatek, ale můžu se tvářit velkoryse, ne? Jenom zase nemůžu zaručit, že tam s tím budu na tu osmou ráno, se znám. Ale i to se dá vyřešit, já mu to zajdu okopírovat a on se pro mne staví ráno autem, vzbudí mne a odveze. To je férovej nápad, se mi zdá.


Cestou domů v šalině jsem se v Týdnu dočetl ohromující informaci:

"Žárlí. Snažíme se mu všemožně dávat najevo, že ho máme pořád rádi," vypráví Barbara Nesvadbová o vztahu svého zlatého retrívra Garpa k dceři. Garpovi prý například založila fotoalbum, stejné jako miminku.

Kardinální, zásadní a veledůležitá informace (Týdnu budiž ke cti, že jde o poznámku zařazenou na poslední stránce mezi ostatními mediálními nesmysly). Tak ona patrně existuje nějaká Barbara Nesvadbová, která bude podle všeho pěkná trubka. A má psa a harantě. Hmm, někdy, ať děláte, co děláte, takovouhle cypovinu z hlavy nevygumujete.

Hloubal jsem nad tím celou cestu, beztak mi připadalo, že jsem to jméno už někde slyšel (Barbara Nesvadbová mám na mysli, o kýmsi Garpovi nevím nabeton zhola nic).

Stavovali jsme se s Ťapinkou u máti, to byla vhodná příležitost prošetřit to, jak se věci mají:

"Hele, vy dvě drbny, máte některá tucha, kdo je nějaká Barbara Nesvadbová?"

"Jo, spisovatelka."

"Aha, a co napsala?"

"Těžko říct, ale má dítě s Březinou." (Vida, to už jsem skoro doma).

"S tím bejvalým ministrem? Von ju naprcal? Aha, tak to je ta jeho bejvalá sekretářka, pak souložnice a teď spisovatelka?"

"Nee, ta je spisovatelka furt."

"Jsem měl mlhavej dojem, že naprcal jednu nebo víc sekretářek."

"To sice jo, ale tohle je jiná, dokonce snad manželka."

"A Železný taky to dítě prej mít nebude."

"A co ten s tím má společnýho?"

"Ten nic. Ale je to fakt."

"No, zní to logicky, už podle toho mužskýho příjmení, že on mít dítě nebude."

"Furt nebuď hnidopich, jeho manželka mít dítě nebude, se na to přece sázky uzavíraly."

"Aha. A co z toho plyne?"

"Že se asi oženil jenom tak."

"On se oženil? Jsem myslel, že je tak třicet let ženatej, přece na manželku převáděl nějaký ty domy, aby mu je mezinárodní arbitráž neschlamstla."

"No, tak to je jiná manželka. S tou se rozvedl. Jinou si vzal."

"A která nebude mít to dítě?"

"Ani jedna."

No vida, co se člověk všecko nedozví. To je tak, když máti furt hltá každý slovo od prsaté Huliny a podobnejch komedošskejch existencí a Ťapině to zas rvou do palice na Ženě-In. Teď si to tady napíšu a zejtra s tím budu machrovat v práci, až za Laťkou do protějšího kanclu přijde Hejkal na drby, určitě je tím obě ohromím, jakej su v životě celebrit vzdělanej. Teď jenom nějak zařídit, abych to zas po expirační době zapomněl.

Vodkaz nafurt

Neděle, 11.01.2004

Vstal jsem opět o půl druhé odpoledne. Zapálil jsem si, vypil kafe a šel - ne za sousedem, nýbrž do koupelny. To se tak ráno dělá. Mám v hubě kartáček a zvoní zvonek. Na zvonek zvoní soused, že slyšel nahoře nějakej pohyb, tak že bych už moh prej bejt vzhůru a určitě bych byl tak hodnej a až si kartáček z huby vyndám, šel bych se mu podívat na počítač. Internet mu přestal fungovat, vůbec to nejde přes modem připojit.

Vyndal jsem si kartáček z huby a šel. Vidím - zapnutej počítač, vypnutej modem. Vypnul jsem počítač, zapnul modem, zapnul počítač. Fungovalo.

Znovu jsem vysvětlil sousedovi, že je třeba modem zapnout ještě před počítačem, poněvadž si počítač modem inicializuje alias ošahává při startu. To není chyba, to je vlastnost. Uznávám, že pěkně blbá vlastnost, ale zkrátka to tak někdy je.

Koukal, jako by to slyšel poprvé. Asi si s ním eště užiju srandy.

Večer se stavilo Kachně. Naproti tomu Ťapinka odkráčela do jakéhosi hula-hop (zase jakejsi érobik bo co) a s Kachnětem nás napadlo, že se podíváme na Černýho jestřába sestřelenýho, což je skvělej film, kterej Kachně eště nevidělo a ohromně po tom dozajista toužilo, no, přinejmenším se mi válel na stole.

Kachně se odvrací od obrazovky, klepe se a ptá se psa: "Se taky tak bojiš?" Pes se však neboji, pes klimbá.Jenom si to Kachně nebylo tak docela jistý, zda to bude ten pravý večerní film pro křehkou dívku, zvlášť, když jsem jí líčil v kostce základ děje a některé podrobnosti, třeba tu pěknou scénu, jak jeden z těch vojáků klečí u jakési stěny a najde tu ustřelenou ruku, i s hodinkama, tak ji trochu opráší, vidí, že ruka je bílá, čímž myslím bělošská, a jelikož se uprostřed Mogadiša v Somálsku jenom tak běžně nepovalují ustřelené ruce bělochů, schová si ji do kapsy, že po návratu na základnu se určitě někomu bude hodit, když už né celá ruka, jelikož není jisté, že to její původní majitel rozdejchá, tak hodinky aspoň určitě přijdou pozůstalejm vhod.

Navíc momentálně není žádná křehká dívka přítomná, Kachně se nepočítá, Kachně je dívka pěkně drsná, courající sama po bunkrech a opevnění, střílející z pětačtyřicítky, jakož i jiné skvělé dobrodružné věci provádějící, tudíž je otrlá, má pro strach uděláno a jde se na film.

Kachněti se film tuze líbil, jenom po té scéně s tou ustřelenou rukou pravila, že asi nebude spát, nýbrž bude se bát, asi jako když spala sama v horách u bunkru a opodál se v křoví procházelo cosi, co klidně mohl být medvěd, pokud teda jsou v Orlických horách medvědi, nebo ještě něco hroznějšího, pakliže v Orlických horách medvědi nejsou. Kachně potřebuje ještě trochu posílit nervy.

Vodkaz nafurt

Sobota, 10.01.2004

Vstal jsem o půl druhé odpoledne a šel za sousedem, odnést mu jeho nový skvělý počítač s Windows XP. On totiž soused na Windows XP trval, jelikož tuze nutně potřeboval rychlejší počítač s Windows XP, aby mu jely ty hry, co fungujou u mladejch a u něho na tom původním né.

Má u toho blbej monitor, je to příliš dobrej počítač na příliš starej monitor, abych byl přesnej. Já jsem mu to říkal. Ale eště je možnost prodat ten původní i s monitórem tak za čtyři litry a koupit monitór novej, to ať už se snaží.

Ačkoli jsem nevytáhl paty z baráku, naběhal jsem se jak divej - patro nahoru, patro dolů, patro nahoru, patro dolů. Tenhle to má eště lepší než ti druzí sousedi, tenhle bydlí přímo pode mnou, jak mu něco začne sabotovat, stačí mu mlátit smetákem do stropu.

Všechno jsem mu vypiplal "eňo ňuňo", naprosto dokonale a žůžově, vysvětlil, kde se co dělá, jak co funguje. Že třeba musí zapnout modem dřív než počítač, jelikož ten si ho potřebuje při startu ošahat.

A ty hry? Ty mu tam fungují. Teda ty, který mu nefungovaly. Jenom mu nefungují ty, který mu fungovaly. Ale to není žádná chyba, to je vlastnost.

Vodkaz nafurt

Pátek, 09.01.2004

Ráno jsem v práci dorazil počítač pro kumpána od kolegy Lišky Podšitýho, pro toho, co bejvá kdesi v lesi u Lanškrouna (ten kumpán, nikoli Liška Podšitej, ten bejvá v Brně, z Lanškrouna by to měl dost z ruky do práce). CD-ROMku a disketovou mechaniku jsem mu nechal ze staré šunky, zbytek byl novej, aby mu na tom šlapaly ty XPčka. Hodil jsem to Liškovi Podšitýmu na palicu, ať si to odveze do lesa k Lanškrounu, že o něm a jeho nápadech zas nechcu ňákou dobu slyšet.

Věnoval jsem se práci na onom odloučeným pracovišťu u hodné paní vedoucí EviMaši, kde byla včera taková ta sranda s tou ústřednou a zmrzlou babicí přede dveřmama. Co jsem tam dělal? Novej počítač, pochopitelně. Což byla kardinální chyba. Jeden z jejich řidičů, Bob, mě tam zblejsknul a hned jestli bych nemohl k nim domů, taky se mu v pičítači porejpat. No, se mi nechtělo, to je pravda, ale zas jsem předpokládal, že když se ho zbavím dneska, budu mít klid příští tejden, to by znělo slibně. Fajn, ať si dodělá svou prácu, já si zajdu na oběd, jenom co tady paní naučím u novýho pičítače zacházet s myšou, Bob mě vyzvedne v jednu hodinu v hospodě po obědě. To je tak akorát čas, abych stihl bejt ve tři na Lesné, kam mě pochopitelně odveze.

Začalo sněžit. Víc a víc.

Sedím v hospodě, po obědě jsem už tak dlouho, že začínám mít znova hlad. O půl druhé volá Bob, že to nestihl. Prej je u nás na ouřadě, co budeme dělat? Asi tolik - já si dám eště něco na pití a on mě vyzvedne, co bysme asi tak dělali? Vyzvedl. Před druhou. Bylo půl třetí, když jsme se dostali k nim dom - to s tou třetí na Lesné vypadalo dost bledě, když jsem eště s tím jeho krámem nezačal a byl jsem v Bystrcu, což je přesně druhá strana města.

Zahubil jsem u Bobů doma pár virů, počítač uvedl do aspoň trochu použitelnýho stavu s tím, že zbytek chvílu počká, eště o tom uslyším, ale ne zrovna dneska. Dneska se mi to nehodí, jelikož je půl páté a já jsem měl bejt ve tři na Lesné. Nakonec jsem se tam dostal - v pět.

Na Lesné, na bejvalé firmě "Kam se na nás hrabete?" totiž právě probíhala mohutná akce - kolega se rozmnožil. Teda né von sám, pochopitelně, manžetku si na to přibral, ve dvou se to lépe množí. Šlo o Dalibora (to je ten kolega, manželka néni Dalibor), o Dalibora zvaného někdy též familiérně HyHin, případně úplně nejčastěji ze všeho "Daliborko moj drahý", tak mu říkali na Ministerstvu Obrany SR, to jsme byli silná dvojka - "Daliborko moj drahý a Miško fajčiar". Tak teda Daliborko má už druhého vodlitka, tentokrát spíš vodlitčicu, a takového vodlitka čili vodlitčicu je potřeba řádně zapít. Minulej, ten první, ten byl zapitej tak důsledně, že po tom na firmě zbyl poblitej hajzl (jako fakt záchod, né žádnej z pracovníků) s urvaným prkýnkem (tím to eště zdůrazňuju, pracovníci žádný urvatelný prkýnka nemaj). A tak tedy jsem se měl zúčastnit tohoto všeobecného veselí a pouštění žilou Daliborově peněžence.

Přivítal mě bujarý řev už na chodbě a vzápětí bujarý novopečený otec Daliborko moj drahý, už hezky kousnutej, s prohlášením, že to je dobrý, že tentokrát můžem zasedačku klíďo píďo zlikvidovat, páč se příští tejden beztak dělá nová. Onen řev pak pocházel od kytary, kterou držel ve spárech jinej obejda, Emu, další takovej exot. Do toho ještě další tři lidi dělali randál s různejma chrastítkama a bubínkama, každej vyluzoval jinej rytmus, vykřikoval jiná slova v jiné melodii, ale všichni společně zírali do jednoho zpěvníku, což nechápu.

Závěr byl důstojný a jestli dítě bude tak zdravé, jak se všichni na jeho počest ožhrali, může si už teď zažádat o zápis do Guinessovy knihy rekordů skrzevá dlouhověkost. A to chtěj jít eště příští tejden do hospody, už né kvůlivá Daliborkovu vodlitkovi, nýbrž jen tak, z principu. No jéje.

Trochu mi estetický zážitek kazil kolega Liška Podšitej neustálejma telefonátama, že jim kdesi v lesi poblíž Lanškrouna novej počítač nefunguje, že asi "Líška pajébala balalájku" a Windows XP se se starým monitorem nekamarádí. Označil jsem to za vlastnost, nikoli za chybu, a přinutil ho někde vyštrachat monitór jinej, čímž se problém vyřešil.

Stejně tak i na sousedův počítač jsem ani nevzdechl - však jsem mu taky říkal, že s počítačem budu zázračit, pokud mi to vyjde. Nevyšlo. Zalít šklebáka je věc důležitější. Zvlášť když je šklebák cizí, to se to pak slaví.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 08.01.2004

Starší lidé to mají těžké v dnešním přetechnizovaném světě ...

To bylo tak - kutil jsem cosi na jednom z našich odloučenejch pracovišť. Maj tam vcelku opravenou budovu, celej barák, okna, dvéře, rohožky, rozvody silnoproudu i slaboproudu a taky telefonní ústřednu. Takovou tu vcelku novou, chytrou, žádnej předpotopní vergl. A dneska už je to běžný, leč všichni to neznaj, aby se nemusely tahat další dráty po baráku, otvírání dveří se udělá na normální telefón. Zmáčknete zvonek a spojí vás to s klasickým telefónem na stole, pakliže vás chcou pustit dovnitř, zmáčknou na něm čudl (na tom telefónu, ne na stole).

Problém je, když si neuvědomí telefonující, že danej člobrd stojí přede dveřmáma. Ono to zvoní trochu jinak, jenomže toho si né vždycky každej všimne. Mám-li mluvit za sebe, já mám kvůlivá programování ústředny dokonce manažerskej telefón, s displejem, jednak se mi tam zobrazuje číslo nebo zevnitř budovy jméno volajícího, za druhý to má eště taky to odlišný zvonění, když volá někdo po vnitřní lince, dělá takový: "Tydlidlidlidlidli" a zvenku: "Tydlidli-Tydlidli". Někdy po tom ale i tak chňapnu úplně bezmyšlenkovitě a stejně vím prdlajs, aspoň je to pak překvapení, ačkoli většinou nemilé, jelikož beztak s nikým mluvit nechcu.

Ale to byla vlastně podstata dnešního výstupu - jakási vobčanka šla na to detašovaný pracoviště cosi vyřídit. Zazvonila, čili ji pristroj spojil s požadovanou kanceláří a babizna zahuhlala, co by jako ráda. No a tamější zaměstnankyň jí popravdě řekla, že kolegyně tam není, ať si zavolá později - právě proto, že si neuvědomila, že baba stojí venku - a ta jí to pochopitelně neřekla.

Čili suma sumárum - vobčanka se dobejvá na ouřad, načež se z reproduktoru u vchodu dozví, že má volat jindy, přičemž ju nechaj stát na mrazu.

Si to samože nenechala pro sebe, hned se šla vybečet svýmu manželovi na rameno, ten začal vyvolávat ako besný pes na všechny strany, a že si pude stěžovat za samotným Velkým Šéfem Kvakinem, kterak s jeho babicí bylo ze strany arogantních státních ouředníků nevlídně zacházeno.

Nakonec to nějak vytelefónovali, povomlouvali se navzájem a byl klid, ale při mé obrazotvornosti mi hned vytanula před vočima scénka, jak nabubřelá ouřednice si sedí u kamen, hřeje se a zádumčivě kouká ven do vánice a chumelenice, fujavice a metelice, kde se zkroušená vobčanka marně domáhá vstupu, pěstičkou buší na zaryglovaný dveře ouřadu, mrzne a nakonec schoulená v koutku u vchodu bídně hyne.

Námět na kreslenej seriál jak noha, škoda, že neumím kreslit.


Dodatek:

Už od začátku tejdne makám jak divej, jak jsem všechny posílal před Vánocama do čudele, že nemám čas kvůli pracovním věcem, teď se na mne shrkli všichni se svejma počítačma domácíma, jeden skučí přes druhýho - shořel disk, shořela paměť, nový připojení, celej novej počítač.

Třeba jeden ze sousedů v baráku - ten furt chtěl "ikspéčka", že bez nich nemůže žít. Jenže na to musel mít celej počítač novej, bez monitóru teda. To stejný kolega Liška Podšitej, zas pro kýhosi kumpána na chalupě kdesi v lesi u Lanškrouna, tam by taky chtěli "ikspéčka" a taky to ta jejich šunka nezvládne - jenom ten monitór, ten prej nechat. Oboum dvoum jsem z pár použitelnejch zbytků a hromady nakoupenejch komponentů poskládal prakticky nový počítače.

Večer soused nebyl doma. Nechal jsem mu za dvéřma cedulku, že když se vrátí do 23:00, ať na mne zazvoní, že potřebuju vědět, jak chce rozdělit disk.

Vrátil se. Ve 22:50, z krčmy, natroubenej jak jetel. No, mírně. Tak akorát, abych mu každou větu dvakrát zopakoval, beztak mi není jasný, co si z toho zapamatuje. Ale hlavně že mi všechno odkejval.

Slíbil jsem mu, že jestli to stihnu, tak mu eště v pátek celej ten krám nastěhuju domů.

Vodkaz nafurt

Středa, 07.01.2004

Máme na ouřadě novou uklízečku. Ta stará byla opět eliminována, prej uklízela špatně. Hmm, věc názoru. Podle mne byla aktivní někdy až moc. Zvlášť když člověk potřeboval rychle udělat práci a u toho se pekelně soustředit, vždycky se přisrala s "mechanickým košťátkem" a přesně to byl ten okamžik, kdy tam s ním jevila největší touhu manipulovat. Ale obvykle se mi ji podařilo vyhnat, aniž bych musel přejít do nadávacího režimu.

Tedy nová uklízečka, ta má určitě nové koště a to dobře mete. Ovšem na koberce se to jeví jako nástroj naprosto nevhodný. Proto u nás v pátek neuklidila. Mno, to tam možná ještě nebyla. V pondělí neuklidila taktéž. Včera rovněž, navíc zážitek zpestřila faktem, že nezamkla kanceláře - naši a matriku naproti. A včera odpoledne jsem potkal Drahou Dráhu, jež má kromě podatelny a skladu propisek na starosti i uklízečky a jiné podezřelé elementy. Drahá Dráha mi tajuplně sdělila, že nová paní kosmetička podlahových krytin je z našeho pracoviště konsternována a neví, jak tam má uklízet. Odtušil jsem něco ve smyslu, že účelem snažení uklízečky není její konsternace, nýbrž především úklid, a uklízet má přibližně tak, aby po ní zůstalo uklizeno. Tak to chápu i já se svým mrzkým a takřka zanedbatelným vzděláním.

Dneska jsem tam byl dýl a na babu si počkal. Hned zas spustila, jak bysme si to představovali? Ona že neví, že si nechá poradit, aby něco nepopsula. Začal jsem od konce, decentně a se snahou o příjemný tón - když odchází, je dobré za sebou zamčít, pokud tedy bylo zamčeno už předtím, pokud bylo odemčeno a někdo je vevnitř, povinnost zamykání odpadá. Ona? Ona nechala odemčeno? To přece není možný. No - je to možný, nebudem dělat kovbojku, jenom ať si na to dává majzla. Ale přece na ostatních odborech mají taky odemčeno. Jo, to je právě to, co se jí snažím vysvětlit - kde je odemčeno, nechat odemčeno, kde odemčeno není, odemčeno nenechat.

A to vlastní provedení? No, záleží na okolnostech - jestliže tam nikdo není a zároveň je na podlaze prostor aspoň metr krát metr, může to tam pošmrdlat tím vysavačem. Přiměřeně, žádný velký zalamování s tím, nám tam nechoděj žádní vobčani a podobné hnusné kreatury, tudíž tam ve dvou lidech moc bordelu nenaděláme. Jinak v každém případě jenom vysypat koš, vysypat popelník, umejt hrnky a zmizet. To je všechno, co se po ní chce, na čím méně věcí jinak šáhne, tím větší plus pro ni.

Se nám baba zamyslela: "Hrnky umejt? No, to já nevím, jestli to mám v pracovní náplni."

Boha jeho, já sám jsem viděl svoji pracovní náplň po třech letech a víceméně náhodou, beztak už zas nevím, co tam bylo napsaný. Asi cosi, že když su správce sítě a počítačů, abych spravoval síť a počítače, tak, aby síťovaly a počítaly, a pokud se pod mojí správou porouchají, abych je zase - zcela netradičně - spravoval (teď v tom druhém slova smyslu). Jo, svoje pracovní náplně obvykle nejlíp znají uklízečky, vratočuč a údržbáři (má-li firma jaké - my třeba ne). Ještě na mne mohla vyrukovat s oním: "Od toho já tady nejsem," to by se zastavila až na vrátnici.

Zrovna jsem jí chtěl navrhnout, že to sice nevím, má-li to v náplni, ale můžu to zjistit a v případě, že by to tam chybělo, zasadit se o doplnění. Naštěstí si sama meditovala dál:

"Já to ještě všechno nevím, ale mám pocit, že mám jenom vysypávat odpadky, luxovat, utírat prach na skříních a na spisech, umývat okna, záchody a umývadla, prahy, dveře a leštit stoly a povrchy polic. No, ale že jste to vy, tak vám ty hrnky budu umývat."

No jéje, čím jsme si zasloužili takovou milou pozornost?

Vodkaz nafurt

Úterý, 06.01.2004

Mi tohle mailem přišlo:

Vážený pane Egere,

výraz "cyp" jsme nalezli v publikaci Sochová, Z.: Lašská slovní zásoba
(Academia, Praha 2001) ve významu "mužský pohlavní úd". Odtud mohlo být na
hornické učně přeneseno, ale podrobnější zjištění, zejména o původu slova,
bohužel nemůžeme nabídnout.
Co se týče slov "Škoda" a "Mercedes", rozhodujícím vlivem pro rodové
zařazení tu patrně bude hláskové zakončení obou tvarů. "Škoda" s
koncovkou -a se přiřadila k systémově silnější skupině jmen ženského rodu
vzor "žena" a "Mercedes" s nulovou koncovkou zase ke jménům mužským vzoru
"hrad".

S pozdravem
Martin Prošek, jazyková poradna

A víme zas prd, co? Ne, vlastně víme, že "cyp" je fakt s tvrdym, mám pocit, soudě podle komentářů k předevčírku, že čtenáři Egiovin jsou vzdělanější než celý jazykisti. Ale dík jim za to.

U těch aut - jsem do dneška netušil, že si podstatné jméno jenom tak mírnyx týrnyx může samo umanout a přiřadit se k systémově silnější skupině jmen jiného rodu. Teď už to vím a zásadně budu používat jména jako "ten Nikol" nebo "ta Honza".

Vodkaz nafurt

Pondělí, 05.01.2004

Jsem ani nemohl dospat, jak jsem se těšil do práce. No, vlastně dospat jsem mohl, ale nedospal. Šel jsem si lehnout něco po půlnoci. Pak se mi zdálo, že Ťapinka se též do ložnice štrachá a dělá při tom pekelnej bordel, že jí nadávám, ať mne nebudí. Ale to byl jen sen. Vzbudil jsem se, Ťapinka se neštrachala do ložnice, nýbrž tam už byla, podle zvuků, při nichž rezonovaly okenní tabulky, tak už patrně delší dobu. Tak nemůže chrápat normální člověk, natožpak ženská.

"Chrrrrr - Chrrrrr."

"Mlask, mlask, mlask, mlask."

"Chrrrrr - Chrrrrr."

Kop, kop.

"Chrrrrr, co jé? Có děěláš?"

"Nechrap."

"Vždyť já nechrápů, jsem ještě ani neusnulá. Chrrrrr, chrrrrr, chrrrrrrrrrrrrrrrr."

Na budíku se zračilo ohromujících 02:35. No fajn. Poslouchal jsem to "concerto grosso" do tří. Šel jsem si zapálit. Pak do čtyř. Šel jsem se najíst. Do pěti. Se sakrováním jsem šel do prdele, tedy jako z ložnice ven.

Cvičně jsem mrknul z okna, jestli se už nesvítí u "Kam se na nás hrabete?", to už je takovej zvyk asi osm let, z dob, kdy jsem tam pracoval, ačkoli tehdy to bylo z prostého důvodu - kouknul jsem, přepočítal rozsvícená okna, na servisu tma? To může Egi ještě spát. Teď jsem spíš házel voko, jestli tam už třeba nestraší takovej Péťa Hromádkojc, ten je cvok a chodí do práce v takovéto prapodivné doby. Dneska ne. Všude tma, jenom snížek poletoval vzduchem.

Ale ledva jsem zapnul počítač, už mi Péťa Hromádkojc blikal na ICQ: "Sním či bdím? Nešálí mne zrak? Nezapomněls vypnout počítač nebo tak něco? Nebo se chystáš teprve spát?"

Odpověděl jsem mu několika nereprodukovatelnými výrazy, ale operativně jsme domluvili geniální věc - stavím se tam takhle po ránu na kafe, jenom co dopiju to jedno doma. Beztak jsem po něm chtěl vyloudit i něco do práce, budu mít aspoň zásluhu.

Když jsem se vyploužil z baráku, všude bylo bílo. Dítě, básník, politik a jiné prapodivné postavy na nižších stupních mentálního vývoje by svorně řekli: "Jako v pohádce." Což by ovšem byla taky jejich poslední věta, s nasraným chlapem ozbrojeným radlicí na sníh se bojuje špatně, takové železné shrnovadlo vás přesekne vejpůl jako nic. Některé domovníky, údržbáře a jiné elementy jsem cestou sledoval, cestou tam, pak z okna a i cestou zpátky, fakt ty bílý sračky odhrnovali za hodinu a půl třikrát.

Ale zpátky ke "Kam se na nás hrabete?" Tam jsem byl přesně v šest. Když jsem tam pracoval, nepamatuji se, že bych tam kdy přišel takhle brzo. Dali jsme kafe a zapředli jsme s Péťou Hromádkojc řeč, v čemž jsme vytrvali až skoro do půl osmé, kdy se začalo trousit ostatní osazenstvo, jelikož byl prakticky první pracovní den novýho roku, někteří se živě zajímali o to, jestli tam od prvního zase nedělám? Hnusná představa, pro ně i pro mne. Pravda, že už se mi něco podobného několikrát ve snu zjevilo, to jsem se vždycky vzbudil oblitý (od slovesa "lít", nikoli "blít") potem, brrr, hroznej sen a hrozná představa.

Radši jsem vyrazil s předstihem do práce. To mi však nezabránilo přijít o dvacet minut pozdě. Silničáři se prý snažili, seč mohli, no, dle intervalů mezi spoji MěHroDu asi nemohli dostatečně. V 7:32 jsem stál na zastávce autobusu a přemejšlel - mám počkat na ten bus nebo jet šalinou? No, bus může mít nějakou sekeru, ale snad ne velkou, je jinak o dost rychlejší, tak na něj počkám. A to jsem si teda počkal. Dvě šaliny mezitím odjely a právě ve chvíli, kdy jsem začal definitivně koketovat s myšlenkou nasednutí do další (šaliny, né myšlenky), konečně se autobusy dostavily. Tři v každém směru. Naráz. Ani jsem z těch mých tří nepoznal, kterej měl bejt ten v těch 7:34, kterej v 7:40 a kterej v 7:48. Ale možná jsem nakonec dobře udělal, jelikož jsem cestou viděl na několika místech břečkou a ledem ucpané výhybky, kterak se je zoufale snažili dopraváci jakýmsi udělátorem rozmrazit, tam i tam naštosovaný tramvaje a v jednom místě jako bonus stržená trolej.

Docela štěstí, že si nedovolil přijít nějakej revizór. Docela štěstí pro něj. Asi bych mu svoji novou krásnou šalinkartu zatajil a rovnou ho beze slova inzultoval.

Vodkaz nafurt

Sobota - Neděle, 03. - 04.01.2004 - Jazykovědný rozhovor především o blití

Při rozhovoru po ICQ s jistou Britou, to je přezdívka, nikoli národnost, to by pak byla Britka, s tou bych si ovšem moc nepokecal, aspoň ne teda o tom, o čem jsem hovořil s tou jistou Britou. Aha, já jsem eště furt nenapsal, o čem že to bylo.

Jo, tak řešili jsme "cypa" a "cypoviny". Nikoli, rozhodně jsme se tímto netitulovali, ačkoli celý rozhovor by se za cypovinu vcelku považovat dal. Šlo o otázku jinou - píše se slovo "cyp" potažmo pak "cypovina" s měkkým nebo s tvrdým "i"/"y"? Je to oblíbené slovo z ostravského regionu, používá se snad v každé druhé větě a se spoustou významů:

- expresívní zdůraznění čehokoli ("Je to dobre jak cyp.")
- případně jako nadávka se širokou škálou možných vysvětlení ("Si cyp.")

Navíc jsem se kdesi dočetl, že původně jde o "slangový hanlivý výraz pro nedoučeného horníka", což ovšem neřeší náš problém. Já jsem zastánce "cypa s tvrdym", Brita vidí "cypa s měkkym". A víme zase prdlajs.

Vím, mohl jsem prostě položit otázku tady svým věrným čtenářům, ale mám takovej pocit, že bych se dozvěděl tak leda pěkné cypoviny, které by mi byly capa starého platné, navíc cap je úplně jiná záležitost, cap je diametrálně odlišný od cypa a navíc nemá ani "i", ani "y". To by byla blbost.

Teď mi tady kouká Ťapina přes rameno a tvrdí, že "cyp" se píše natuty s měkkým, jelikož jí to říkala Vérra, která je odtamtaď, Vérra to musí přece vědět, je to jen ve výslovnosti, píše se s měkkým, ale vyslovuje s tvrdým, taky se na Ostravsku říká ženským genitáliím "pyča" a píše se to s měkkým, jelikož jde o prostou "piču", jak ji známe my, jižní civilizovaní spoluobčané. Osobně zastávám názor ten, že Vérra neví obvykle ani kolik je hodin a věřit se jí nedá ani pozdrav, už to, že studuje šestým rokem vysokou školu, už to ji musí v očích slušných lidí diskvalifikovat, nic nepomůže ani fakt, že jde o šestiletý obor a za šest let je už v šestém ročníku. Kdepak, mám neblahý pocit, že Vérra zkrátka ví prd a jenom tak mlží.

Ale co s tím? Dostal jsem jednoduchý nápad a napsal dotaz na poradnu Ústavu pro Jazyk Český, tam jsou placení od toho, aby nad podobnými cypovinami bádali a takovejm cypům, jako jsem třeba já, na ně odpovídali. Uvidíme, jak se pochlapí.

Díky tomu, že byly asi dvě ráno (ještě stále jsem u toho rozhovoru s onou Britou nikoli Britkou), počali jsme (tím myslím jako "začali", s "početím" to nemá nic společného) hloubat nad úskalími českého jazyka hlouběji a hlouběji. Napadlo mne, že když už jsem psal na tu poradnu, moh jsem jim tam taky připsat dotaz, který mi vrtá už delší dobu hlavou. Leč nepřipsal. Vlastně připsal, ale až do dalšího dotazu. Hergot - zkrátka jsem napsal eště jeden mail, jsou, vědátoři, z daní placení, tak ať si taky trochu máknou a vykážou ňákou tu činnost:

- proč se o vozidlech tovární značky Škoda mluví obvykle v ženském rodu, když jsou pojmenována podle jistého pana Škody?
- proč se o vozidlech tovární značky Mercedes mluví obvykle v rodu mužském, když jsou pojmenována podle Mercedes, dcery vídeňského obchodníka Jelineka?

Prostě správně by měl být "ten Škoda" a "ta Mercedes", ovšem, když jsem to několikrát zkusil použít v běžném hovoru, byl jsem za idiota. Ale je to správně, a je a je.

To vím, na takové problémy jsem expert. Rád se jimi zabývám a rád se v nich šťourám. A nejenom já, třeba i taková Ťapinka - ta prakticky skoro sama, tedy za mé drobné asistence (spočívající především v citoslovcích "Hmm" a "Mhmm") vydedukovala původ oné mystifikace o třech protagonistech, tedy psovi, trávě a dešti. To, jak se říká, že když pes žere trávu, bude pršet.

Lež jako věž. Kdepak ty věci. Pes, když žere trávu, hodlá zvracet. Má v žaludku něco, co se mu tam pranic nelíbí, a jelikož takovej pes neslyne prsty (to jako neoplývá, se slinami a sliněním to nemá nic společného, pes sice sliní a slintá, ovšem když nemá ty prsty, nemůže slintat na ně, jelikož jimi neslyne, chápete?), čili jelikož takovej pes neslyne prsty, které by si mohl vrazit do krku za účelem dávení, chce-li tedy pes vrhnout, musí žrát trávu. Nažere se trávy a hodí tyčku, jak prosté, milý Watsone. A v době národního obrození patrně nějaký nahluchlý buditel bloumal po venkově, to oni už měli tak ve zvyku, i potkal vesničana, jehož pes žral trávu. Tento se podíval na buditele (ten vesničan, nikoli ten pes) a pronesl (furt vesničan a furt né pes): "Pes žere trávu, bude blejt." Jenomže náš milý buditel s mírnou sluchovou dysfunkcí zaslechl jenom: "... bude lejt," čehož se mylně chytil a zanesl to do análů (nikoli do análu, to je zase něco jinýho) jakožto lidové moudro, ačkoli je to úplná blbost.

Vidíte, jeden pes, jedna tráva a takovejch zmatků. To jsem ani nezačal rozpitvávat to, co jsem výše nakousl, a sice, že pes může vrhnout jenom jedním směrem, a to z tlamy dopředu, kdežto psice alias fena čili čuba může vrhnout dvěma směry, když vrhne ve smyslu zvracení - vrhne stejně jako pes, t.j. z tlamy vpřed, kdežto hodlá-li povít ona štěňata, vrhne je směrem vzad, pokud tedy můžeme užít slovesa "povít" v opisném tvaru, jelikož pes neslyne prsty, fena je přísně zoologicky vzato také pes, tudíž také neslyne prsty, nemůže tedy štěňata povít doslovně, tak, jak se povíjí štěňata lidská čili šklebáci, haranti nebo též děti.

Jo, pak ještě můžeme užít zvratného tvaru od slovesa "vrhnout", přičemž zvratný nemá se zvracením nic společného, jde pouze o výraz "vrhnout se", pokud zůstaneme u našich ilustračních psů, tedy psa a čuby (aby mi feministky nevynadaly), tak to je potom naprosto jiná situace, směry se nám notně rozšiřují, takový pes se vrhne kam chce, čuba na koho chce, a pak se o tom píše v novinách a matky nepouští děti, haranty ani šklebáky na pískoviště, jelikož mají všechny psy za krvelačné bestie, ty matky, pochopitelně.

To už jsou moje vývody s tím vrháním a zvracením, Ťapinka si může na jazykovědném poli připsat bod jenom za to rozřešení s tím blitím.

Což byl poslední bod mé noční diskuse s Britou - blití. Teda ne někdo z nás, žišmarja, co zas máte? Nee. Jenom jsme dumali, jak mohlo vzniknout sloveso "blít". Už už jsme mysleli, že jde o původní české sloveso, na nic jsme nemohli přijít. Jenomže Cajzli jsou líní od přirození, proč by pro jednu takovou nechutnou činnost vymýšleli více sloves? Kdepak, nakonec to blití rozhrábla Brita - u nich se totiž nářečně říká "blut". A jsme zase doma.

Ono to pochází ještě z období Rakouska-Uherska, c.k. mocnářství. To právě někde na hodně jižní Moravě se takhle poflakoval jeden německy mluvící rakousko-uherský občan, který byl svědkem události - nějakému buditeli prasknul žaludeční vřed a tento (buditel, ne vřed) začal zvracet krev. A jakej byl i s buzením. Jižní Morava byla z valné části německy mluvící, to se pak takovej buditel těžko dovolává pomoci květnatou mateřštinou. Už měl namále, když tu ho spatřil právě onen opodál lemplující německy mluvící rakousko-uherský občan, viděl, kterak buditel zvrací tu krev a počal shánět pomoc - "Krev, krev" volal, čili "Blut, Blut". Buditele zachránili a ten si opět už škrábal do notýsku: "Jižní Morava - zvracet = blut". Pak od toho jenom vykoumal spisovný tvar "blít" a sloveso bylo na světě.

Kdoví, jestli to nebyl ten stejnej pitoma jak s tím psem, trávou a deštěm.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 02.01.2004 - Vzhůru do práce, konec lenošení ...

Přiměřeně, pochopitelně. Brnkačka to dneska bude, to jsem si sliboval hned po ránu, kdy jsem před sedmou vstával. Fakt. Nebejt soustavy čtyř budíků, dalo by se skoro říct i "sám vod sebe". To už je takovej ouděl nás, vypočítavejch techniků, my musíme do práce nikoli podle nějakejch debilních ouředních dnů, ale tehdy, kdy je potřeba. Uznávám, obvykle potřebu vidím mezi devátou a jedenáctou, ale první pracovní den v roce je to na jiné koleji, to je potřeba všem poslat výhružnej mejl, ať proboha na nic nešahají, dokuď jim neřeknu, pak se relativně včas dovalit do práce, tam ponastavovat spoustu důležitejch údajů pro novej rok, uvařit si kafe, dát si nohy na stůl a blahosklonně ostatním dovolit, že teď už je to vono, teď už má pan správec sítě vodpracováno, čili oni se můžou po zbytek roku pustit do díla.

To byl plán. Sice jsem fakt v 7:40 stál na ouřadě před vrátnicí, bohužel, před vrátnicí zamčenou, podotýkám zamčenou na klíč. Moje doupě o pár pater vejš bylo též zamčeno na klíč, s tím zpestřením, že můj klíč od zámku od doupěte visel na háčku ve vratočučovně, kdežto klíč od zamčené vratočučovny se povaloval Tlustýmu Vratočučovi Gaunerovi v kapse, přičemž celá kapsa i s Tlustým Vratočučem Gaunerem se poflakovala někde ve sklepě, kde se všichni dohromady snažili přemluvit tepelnou soustavu budovy ke spolupráci.

Pro ty, kteří moje opisné šroubování nechápou - přišel jsem sice hezky včas, ale bylo mi to na howno, jelikož Tlustej Vratočuč Gauner zašpéroval kukaň i s mým klíčem a šel si do sklepa hrát s kotlem. Tak. To je jednodušší a výstižnější.

Počkal jsem si na něj, že ho pěkně vyplísním, ale stačilo se podívat do těch jeho tupých očí a na votlemenou hubu, tomu přece nemůžete ublížit. Zamrmlal jsem jenom něco v tom smyslu, že jsem myslel, že se konečně někde přežral, odkutálel se z kopce a dole rupnul, vzal jsem klíč, šel a nastavil číselné řady na nový rok. Spolu s kontrolou pár drobností to bylo pro dnešek všechno, v deset nebylo co řešit, nikdo z asi osmi zmatenejch ouředníků, kteří se dneska přišli flákat spolu se mnou, nejevil o moji další spolupráci valný zájem - mnou kvitováno s povděkem.

Stavila se ještě na kafe K.ate, která si u mne vyzvedávala jakési CD s fotkama, ona totiž chytila jakousi vlnu aktivity a snaží se vytvořit sumární web o své psici. Aha, co to má za souvislost? Že ta K.atina psice vzešla z našich hyen a taky zpočátku přebejvala u nás (psice, nikoli K.ate). Tak ty fotky maličké čubičky na CD jsem jí vypálil (K.ate, nikoli psici), ona se pro ně zastavila, dali jsme kafe a řeč a něco po poledni jsem vypad. Měl jsem ještě tuze moc práce.

Jednak bylo potřeba si pořídit fotky svého obličeje, ano, je to plýtvání drahým fotografickým materiálem, ale platím si to já a voni to na různý průkazky vyžadují, tak co už nadělám, že ano. Pak se stavit k Pepému v počítači se mu porejpat a zakoupiti novou šalinkartu.

První bod jsem zvládl na sto procent bez ztráty kytičky. Zajít k fotografovi, ukázat si na tlamu a říct: "Čtyři průkazový, hned," to taky umí každej mamlas. Odtam to bylo k Pepému za rohem. Pepému bylo třeba počítač poštelovat, jelikož nastal čas. Čas nastane vždycky jednou za čas. V mezičase mezi časy Pepého pošlu párkrát do prdele, pak mu to párkrát v hospodě vysvětlím, napíšu, nakreslím, von si to celý rozvrtá, pak se staví za mnou doma nebo do práce, já mu to ukážu, napíšu eště jednou, von si to pokunďaví eště víc a zkrátka se jednou za měsíc stavím a celý mu to předělám. A právě teď nastal ten čas, protože nám Pepé a Jeho Stará Manželka Maruška hlídali pejsky přes část svátků a ačkoli ještě nenastala normální perioda mé návštěvy, vono mi pak to s tou prdelí nějak nelezlo z huby. Divná věc.

Sedím si takhle u Pepého, šťourám se mu v počítaču a začne vyřvávat telefon - volá mi Tasemnice, moje šéfová, že jestli bych nemoh zavolat Velkýmu Šéfovi Kvakinovi, jelikož jemu též nefunguje počítač a prosí mne o pomoc. Hmm, prosí? V tom bude nějaká fligna. Vlastně ani Tasemnice ani Kvakin dneska nebyli v práci, co je to zas za srandu? Tak co, mohl bych mu zavolat? No - nemohl. Nemám jeho číslo. Tasemnice ho má, ale jenom v telefónu, stejně jako moje, najít ho při probíhajícím hovoru neumí. Tak to uděláme takhle - zavěsíme, ona si najde Kvakinovo číslo v seznamu, znova mi zavolá a nadiktuje mi ho. Jo, bezva, postup je dobrej, jenom eště bych to trochu modifikoval, a sice že bysme to udělali navopak - zavěsíme, ona si najde moje číslo v seznamu a nadiktuje ho Kvakinovi, však něco chce von, ať si zavolá, přece jenom to skýtá jakous takous šanci, že ho to do té doby přešlo. Dohodnuto. Ukončili jsme hovor. Za pět minut ječí telefoun znova, zase Tasemnice, ať jí, sakra, to moje číslo nadiktuju, že jí to beztak nějak nejde "vyvolat".

O dalších pět minut později volá konečně Velkej Šéf Kvakin - fakt potřebuje, prosím prosím, pomoct, von totiž na svým počítaču cosi domastil, dokolečka opakuje výrazy "účetní program", "nefunguje", "nedostatečná kapacita", "reinstalovat", "pomoc". Účetní program? U Kvakina? Jo takhle, von svým počítačem fakt myslí svůj počítač v ouplně jiné kanceláři, von je totiž kromě Velkýho Šéfa a volenýho zástupce lidu eště taky pan velkopodnikatel, musí mít ňáký útočiště, až přijdou volby a celá ta jejich teroristická buňka potáhne do pekel, jak minule Chlípnej Kokeš a jeho socanská squadra azurra. Už jsem doma, obrazně, jako že to chápu, v kanclu ve své druhé práci cos pojebal, neumí vysvětlit co konkrétně, dobrá, příležitostně bych se na to moh mrknout. Jéje, to se Kvakin zaradoval, co takhle za hodinu? Hodilo by se to? Kdekoli mne vyzvedne a kamkoli mě odveze, cokoli k dispozici a tak vůbec, jenom ať si diktuju. Klídek, pane načálnik, nebudem to dramatizovat, beztak mám tím směrem cestu, jo, za hodinu su tam.

Za hodinu jsem tam byl a zjišťoval - jaksi mu přestal fungovat Intérnet na slavné Telekomunistické ISDN lince, to je takový to, jak na to sou furt reklamy v televizi, takový to, co bylo ve zbytku světa zastaralý už v okamžiku, kdy to Telekomáři s velkým humbukem začali zavádět do provozu. Jo, to jsem už asi dvakrát třikrát někde viděl, pokaždý to mělo jiný zařízení pověšený na koncu drátu, takový "co telečumáckej dům dal", pokaždý se to chovalo jinak a pokaždý se s tím narábalo jinak. Stejně tak teď. Metodou pokus-omyl jsem mu to uvedl do provozu. Koukal na mne jak na šamana, ale jinak byl rád, že je rád, kafíčko uvařil, pohoda vánek. Když už jsem tam byl, udělal jsem mu tam pár drobnejch úprav, jako třeba zahubil sedm virů - ono je potřeba aktualizovat antivirovej program trochu častěji, než jednou za rok, to jsem mu taky doporučil. Jako bonus jsem mu zahubil pár škodlivejch prográmků, dialerů a jinejch zhovadilostí, doporučil jsem mu, ať na pracovním počítači omezí brouzdání po pornoserverech, že mu to určitě bude zlobit o poznání míň. Nakonec jsem ho cvičně zkásnul vo pětikilo, to je taková akorát přiměřená částka za dvě a půl hodiny - buď se mu to bude zdát přiměřený a příště bez řečí zaplatí zas, nebo se mu to pro příště bude zdát moc a dá pokoj. Obojí má něco do sebe.

Poslední úkol dne - koupit novou šalinkartu. Ouha. Ono se řekne - zajdu, koupím, jdu pryč. Jenže lehce řekne, hůř udělá. Chtěl jsem koupit hned roční, na tom člověk docela ušetří (víc už ušetří jenom nemluvně, do kteréžto věkové kategorie nespadám, invalida, jenž to má zadarmo, protože je chabej na tělo, poslanec, totéž co invalida, jenom to má na hlavu, nebo takovej pan Chocho, kterej se s takovejma hovadinama nezdržuje a jezdí si načerno). Navíc na to můžu o víkendech s sebou vozit i návštěvy a jiné rozvratné živly, až v počtu jednoho dospěláka a tří šklebáků. Stojí to asi tři a půl litru, tak by bylo dobrý zaplatit to kartou, čili mne napadlo stavit se do brlohu DéPéeMBáků, přímo do centrálního prodeje. Jo jo, geniální nápad, škoda, že ho pojalo za svůj i několik tisíc dalších lidí, vono to je i logický, když tady vod prvního zavedli ten novej Intežrovanej systém.

Hajzlíci, teď prodávají tudlenctu kartičku (bez toho nalepenýho ksichtu, pochopitelně) za šest kachlí, zatímco prezervativ k tomu dávaj zdarma.Další zrada - já jsem se tak připravoval na mohutnou hádku. Voni totiž vždycky v Brně prodávali šalinkarty za danou cenu, ale člověkovi k tomu nutili obal za 6,- Kč, že prej je "nedílnou součástí prdplatní jízdenky" či jaký kecy. Už minule jsem jim tam stropil scénu, že mi je po tom pendrek, že absolutně nemám v úmyslu od nich kupovat jakejkoli vobal za jakoukoli cenu, tím míň pak za 6,- Kč, když jeho reálná velkoobchodní cena je Kč 0.80, že takdlenc teda né, jestli je něco nedílnou součástí, ať navalí šalinkartu a já si to vrznu do jiné nedílné součásti, kterých mám za ty léta plný šuple. Ani nevím, jestli jsem to nakonec vyhádal, ale řešil jsem to i s ňákým nadřízeným pikolíkem tam. A tentokrát? Naučil jsem se i úžasný citace ze zákona, jak nelze podmiňovat koupi jednoho zboží koupí jiného, to tam někde fakt napsaný je, dokonce i důležitě znějící čísla paragrafů jsem si k tomu vymyslel, anžto jsem byl línej to hledat. A voni, svině jedny, dávaj teďkom obal zadarmo, přičemž šest korun stojí ta vlastní průkazka, což už člověk asi moc nevokecá, tu k tomu tak nějak potřebuje.

To by bylo celý pěkný, kdyby se tam ten člověk taky dokázal proboxovat. Nešlo. Ale díky novýmu "Intežrovanýmu systému", do kterýho spadaj i vlaky, tam měli napísáno na dveřách, že se šalinkarty nově prodávají i na nádraží. A hele, to znělo eště líp, s "Časem dojedeš" byla vždycky psina, to musím vidět na vlastní voči.

Vypravil jsem se na nádraží a tam zamířil do ČD Centra, kde jsem tušil možnost zaplatit kartou. Výbornej tah, přede mnou byli jenom dva lidi. Bohužel, ten první měl stejný nápad, co já, aspoň s tím placením, dal bábě kartu, ta chvílu onanovala s terminálem, načež jí to začalo hlásit strašně moc chyb, jsem jí to viděl na tom monitóru, vona tam furt klofala "poslat transakci", "poslat transakci", "poslat transakci" a počítač se jí ptal, jestli si je jistá, že chce znovu poslat stejnou transakci, babizna se tvářila moudře, ťukala "Áno", "Áno", "Áno", když to nebralo konce, zavřela vokýnko a šla zavolat na nějakou podporu, jak z toho ven, a taky do bankovního centra, kolikrát to tam už poslala a kolikrát tomu chudákovi těch 640,- korun strhli. No, tipoval bych to tak kolem pěti tisíc.

Jelikož šlo o jediný platební terminál na Hlavním nádraží v Brně a též zde byla reálná šance, že se k němu vrátí ta stejná pošukyně, zalovil jsem v kapse, ujistil se, že mám dost hotovosti, a přemístil se k jiné přepážce. Tam mi druhá sdělila, že "šalinkarty, to ano, to tady koupíte, ale né přímo tady, to musíte na normální pokladnu do vestibulu, tam na to mají počítače". Sice měla před sebou také počítač a to okýnko ve vestibulu je vlastně ze stejné místnosti, jak seděla, akorát ty pokladní "běžné" sedí k pokladním "neběžným odborným ČD centráckým" zády, ale co, sranda musí bejt.

Vystál jsem si další krátkou frontu, přede mnou bylo lidí tentokrát pět, přičemž přišli zhruba se stejným požadavkem jako já, jenom všichni chtěli šalinkarty jenom měsíční nebo čtvrtletní. Rozhovor probíhal zhruba takto:

"Šalinkartu jenom na brněnský pásma 100 a 101, prosím, měsíční (čtvrtletní)."

"Vnitrobrněnský na pásma 100 a 101 máme jenom roční."

"Na Dopravním podniku psali, že máte celý shodný sortiment předplatních jízdenek." (můžu potvrdit, psali).

Tady se odpověď pokladního různila, používal variace, aby to nebylo tak nudný: "To není možný!", "Obelhali vás!", "Si už všichni děláte prdel?"

Byl jsem na řadě, přistoupil jsem k okýnku a pravil:

"Šalinkartu jenom na brněnský pásma 100 a 101, prosím, roční."

"Vnitrobrněnský na pásma 100 a 101 máme jenom roční."

"Jste mimořádně bystrý, přesně o tu mám zájem, nebylo-li to patrné z mé předchozí věty."

Pokladník vyvalil voči, evidentně to slyšel poprvé - jak to s tou bystostí, tak to, že by mohl někdo chtít fakt roční šalinkartu. Chvílu si hrál s počítačem, vobčanku po mně chtěl, tiskárna na něj vychrlila čtyři papíry, pak eště čtyři a nakonec jiný čtyři. Ty poslední mi dal. Ocenil jsem, že platím v hotovosti, jinak by mi je určitě naúčtoval všechny.

A jak to vypadá? Šalinkartu vám sice dají, ale nemají k tomu takový ty lepicí kupouny, co se lepí na druhou stranu, místo toho vám daji čtyři vytištěný jízdenky, na každý čtvrtletí jednu, kterou si máte složit a nosit spolu s tím v tom obalu, kterej je teď zdarma. No nářez jako svině.

Geniální, nalepovací kupoun tam dokáže mít každej idiot, ale tohle? To hned tak každej nemá ... :o)

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 01.01.2004 - Nový rok

Na Nový rok o slepičí krok. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Jak se Nový rok zelená, kombajn valí doubravou. A i jiná moudra se k Novému roku vážou.

Ve skutečnosti je to taková fligna, pche, prej státní svátek. Prdy a bubliny leda. Je volno, to uznávám, ale jenom z toho důvodu, že polovina lidí by slušně vyspávala kocovinu a do práce vůbec nepřišla, zatímco druhá půlka by se tam hyperaktivně dostavila a nadělala tam víc škody než užitku. Jenom pár profesí, jako pokladní v hypermarketech, policajti, koloťuci (i transformovaní na ministra vnitra) a podobní slabomyslní elementi do práce musí, což je jejich problém, měli se líp učit. Navíc jejich zaměstnavatelé z toho taky nejsou extra na haluzi, jelikož jim tam stejně přijde polovina mančaftu napískaná, ale takovej zaměstnavatel jim musí zaplatit eště tučnej příplatek za práci ve svátek, že se vůbec dostavili. Výjimka jsou silničáři - taky jich přijde jenom půlka a to eště natroubená, čili shrábnou příplatek a neudělaj nic. Ne ne, je lepší nechat slušný lidi doma.

Jako třeba nás.

Jako třeba nás, kteří jsme se vrátili ve dvě ráno z hospody a vstávali jsme ve dvě odpoledne, tedy fyzicky myslím to s tím vstáváním, psychicky jsme hajali až do pozdních večerních hodin, kdy jsme si šli zase lehnout a tak. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Ach jo.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

05 / 2013, 04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002