Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Září 2005

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Pátek a dál ...

Asistoval jsem při píchání králíka a jiné chamradě, skoro jsem nespal, vstával jsem celej víkend za tmy a vůbec dělal divné věci.

Zachovejte přízeň a zápisku vyčkejte ...

Vodkaz nafurt
Čtvrtek, 29.09.2005 ... Náprava chrupu a vývoj dětí ...

Přes svátek zas vypnutej proud ve správní budově na ouřadě, včetně serverovny pochopitelně. Hoši vod energetiky se s tím neserou a evidentně svoje vtípky stupňují. Ranní zábava.

Opět jsem byl - za poslední čtvrtrok cca počtvrté - u zubaře. Znovu jsem mu opakoval, že mne vobčas bolí a v mezičase mám takovej divnej pocit na trojce vlevo nahoře, ač je to diskutabilní, já poté, co jsem jako malej padnul jednou rypákem na stůl, mám to tam nějaký pochroumaný a nemám tam dvojku, zato tam mám dvě trojky nebo tak nějak, každopádně špejchám jazykem do třetího zubu vlevo nahoře vodprostředka. Při prvních dvou návštěvách mi vydloubal pětku a šestku s odůvodněním, že tam byly kazy a mohlo to i vystřelovat až dál. Dobrá. Pětku a šestku vlevo nahoře mám spravenou, divnej pocit na té "trojce" mám furt. Minule mi přeplomboval tuším pětku vpravo dole. To asi kvůli nějakejm diagonálám. A dneska mi kompletně vodvrtal a zrekonstruoval šestku vpravo nahoře. Von je vodborník, ale jak mne ten zub nalevo nahóře zas chytne na nějakým předvánočním mejdanu před podáváním lososa, tak už se vážně naseru.

Kupodivu mne tentokrát docela únosně vopíchal, takže ač jsem měl pocit, že mi těma svejma aparátama natrhne hubu až po ucho, aspoň jsem nenadskakoval a následkem toho se nedávil a nedusil.

Máte naprostou pravdu. Tohle je jiný zub.
Chvilku vydržte. Já se tady s kolegou vsadil, že se vám tam ještě vejde tenisák.
Dva zubařský vtipy šluknutý od Pavla Kantorka.

Spolužákovi Butrusovi jsem konečně zprovoznil tisk na noutbuku s Window$ XP z DOSovskýho oučetnictví. Minule jsem skutečně opomněl jednu maličkost. Tedy, ehm, dneska mu to už tiskne, jenom ne česky. Drobnej detail, ale postupnej krok ku lepšímu. To máte jako s dítětem, nejdřív leží jak Lazar, pak se batolí, pak teprv se naučí chodit. Nejprve má jenom dva operační módy - je zticha nebo řve, následně ... jak se to kurva řekne - žbleptá? žvatlá? tak nějak, nakonec se naučí mluvit. Tak tiskárna nejdřív nic, pak tiskla z Woken, teď tiskne i z DOSu, jenom krapet jakoby šišlá. I parchantéros musej vobčas k logopédovi. To se poddá. Vývoj se nedá zastavit. Ty Butrusovy krásný děti taky - jedno se batolí po kvartýru a rve kábly, který mu přijdou pod ruku, druhý leží a ječí. Rozumnýho z nich nevypadne nic. Technika je o krok napřed, tiskne šišlavě, ale už za dva tejdny.

Vodkaz nafurt
Středa, 28.09.2005 ... Prej svátek ...

... zlatý voči.

Ráno si mne za příplatek vzbudil Ader už v deset, aby si odtáhnul poskládanej počítač. Což také udělal.

Ledva za ním zaklaply dveře, využila mého jakž takž bdělého stavu Ťapinka, zatarasila mi dvéře zpátky do ložnice a začala mluvit. Taky nic moc.

Podařilo se mi ji vyhnat s psama, že aspoň něco uklidím, vrátila se asi za čtvrt hodiny, prej zima, a ještě se podivovala, že žádnej úklid není viditelnej.

Domníval jsem se, že se slepejšema na hospodu jsme se dohodli na sedmou, pročež jsem rozhodl, že v šest ještě před slepejškrčmapárty navštívíme máti. Taky žádná výhra, co se duchaplnejch řečí týče, a to měl ještě dohru ten mail z pondělka:

"Ten obrázek mi nejde vytisknout. Píše to tam cosi divnýho."

"Co - divnýho?"

"Hieroglyfy."

"Chceš říct, že při pokusu o tisk ti to píše něco záhadnýho jiným písmem než latinkou?"

"To nevím, ale není to česky ani německy."

"Aha, hmm, hmm, německy to není, to je docela divný u českoanglickýho systému, že ano? Jinak - proč to vůbec potřebuješ tisknout?"

"Abych to mohla poslat Božence."

"Boženka to poslala tobě, to jí to vytiskneš a pošleš zpátky? To je trochu blbost, nezdá se ti?"

"Teda Marii."

"Marii? Marie nemá mail?"

"No - má."

"Tak znovu, když to chceš poslat Marii mailem, proč to potřebuješ tisknout?"

"No aby jako viděla, co jí z toho vyleze."

"To jí to pošleš mailem, pak jí to vytiskneš a pošleš poštou, aby si to mohla porovnat?"

Máti pravila, že su blbej. A ať se na to někdy podívám, protože pičovskej obrázek je nutný mít vytištěnej, přes což nejede vlak.

A též, že potkala mého spolužáka Butruse, kterej má krásný dítě. Jo, vo tom bych tak něco věděl - dokonce vo vobouch, starší piškot v jednom kuse skotačí v kuchyni a motá se mi do káblů, když se pokouším Butrusův ohavný nový noutbuk přinutit ke spolupráci s tiskárnou a modemem, čerstvej šklebák leží zabalenej jak kvér do vikslajvantu a dělá k tomu zvukovou kulisu. Krásnýho na takovejch vodlitcích minimálně z pracovního pohledu nevidím nic.

Do hospody za slepejšama jsme vyrazili Ťapinčiným Skrčkem, protože v okolí putyky Eržiky se tuze blbě parkuje a Skrček je menší než můj Všiváček, to je ocenitelné obzvláště při parkování podélném.

Ťapinka trvala na řízení, abych jí zase nepřešteloval sedadlo.

Kupodivu jsme na první pokus našli stání příčné, já si vystoupil, aby se mohla pravým bokem natlačit k popelnicím a u řidiče jí zbylo místo. Ťapinka si to vyložila po svém a zastavila tak šikovně, že patnácticentimetrovou škvírou lezla přes střechu jak z tanku, zatímco popelnice měly metrový taneční parket, patrně kdyby se - škatule - zatoužily hejbat.

Po chvíli okukování mi byly svěřeny klíče, bych se mohl pohroužit pravou stranou znovu do útrob vozidla, přeštelovat si sedadlo a zaparkovat jí jako člověk.

Díky tomu, že jsme se dovalili kolem půl osmé, přičemž reálně jsme byli (oproti mým tuchám) domluveni na šestou, dobrovolně jsem Pepému, Bačovi a Marťanovi zaplatil pivo, abych jím něčím zacpal hubu.

Zpátky jsem řídil já, neboť Ťapinka si nehodlala seřizovat sedadlo zpátky na svoje krátký nóžičky, jelikož v pět ráno - až bude odjíždět do LunchCrowna - na to bude příhodnější doba.

Vodkaz nafurt
Úterý, 27.09.2005 ... Protiohlašovací metóda ...

Přispal jsem si hezky do devíti, aniž bych byl tušil, že jest na ouřadě cosi se serverem a ouředníci nemohou ouřadovat. Ono tedy popravdě nějaké tušení by mne od dalšího spaní s velkou pravděpodobností neodradilo, abych byl upřímnej.

Se závadami se to má tak - jakmile něco všem nefunguje, volají jeden po druhým a na závadu se snaží upozornit. Prvnímu i poděkuju, třeba jsem si toho sám ani nevšimnul. Druhýho a třetího volajícího beru jako potvrzení rozsahu poruchy. Čtvrtýmu a pátýmu odseknu, že to přece vím a nehodlám se kvůli tomu posrat, šestej až pětapadesátej dostanou prachsprostej pojeb. Od doby, co nemám poskoka, kterej by fungoval jako telefonní filtr a tyto zprávy rovnou bez dalšího zpracování likvidoval, je to na infarkt - místo vlastní práce na odstranění problému jenom zvedám telefon a opakuju: vím, vím, vím ...

Díky mé vypilované nerudnosti přecházejí ingósti poslední dobou na takzvanej "silent mode", pro sichr mi nezavolá nikdo. Každej se domnívá, že už mi to někdo hlásil. Přece si nenechá zbůhdarma nadávat?

Takto se mi dneska ozvala první dobrá odvážná duše někdy o půl jedenácté, to už jsem byl hezky na cestě, stál jsem zrovna na červenou:

"Ahoj, prosím tě, nezlob se, kde jsi?"

"V autě."

"Aha. Dostaneš se někdy na úřad?"

"Asi jo, co se děje?"

"Nikdo se nemůžeme přihlásit do sítě."

"Hmm, to je blbý. Heleď, já su tady u budovy Magorátu, budu tam za pět minut, dobrá?"

Já neříkal, že jsem byl na Magorátu třeba na jednání, já si jenom nemoh vzpomnět, jak se ta blbá ulic menuje. Ale zjistil jsem, že to takto vypadá tak skvěle, jako bych byl už dávno v pilné práci. Dobrá křivárna.

No nic - přijel jsem, uvařil si kafe, pomačkal pár čudlítek a bylo vystaráno.


Moh jsem se věnovat výběru počítače pro Adera, to je takovej čičmunda, co furt dokola chce, abych mu počítač poskládal, to mi zaplatí, pak ho zase nechce, tak mne nutí, abych ho někomu zas prodal, to mi taky zaplatí, takdle porád dokola.

Dneska došel do chcací fáze. Potíž je, že se dycky splaší a všecko loudí hned. Tak je nutno ho nechat vydusit, ať aspoň přidá na marži.

Má ho u mne nachystanej.

To su zvědavej, jak dlouho ho novej počítač bude bavit tentokrát.


Večer přijela Ťapinka.

Mimo jiné líčila, jak jakási ta jedna konkrétní Žena-In je dočista jebnutá, poněvadž na webu popisovala, kterak dnes nakráčela do práce v každé botě jiné.

Což jest od Ťapinky, jež při vyprávění historky chodí (jako ostatně celej den) v jedné ponožce bílé a jedné šedé, docela trefná kritika.

Vodkaz nafurt
Pondělí, 26.09.2005 ... Systémová chyba ...

Přišoural se na ouřad vobčan-geront, vyzkoušet si ten veřejnej intérnet, co jsme jim tam podstrojili.

Stěžoval si - intérnet má patrně závadu. Kterejsi kokot mu nakukal, že prej tam stačí napsat datum narození a vypadne mu z toho horoskop. Nepadal a nepadal. Domovská stránka www.brno.cz se k dědkovi prostě neznala.

Chtěl po mně, ať mu intérnet spravím a horoskop vyloudím.

Lze něco nepochopit na formulaci "Samoobslužné pracoviště - bez odborné pomoci"?

Nemáte někdo piktogram ve smyslu přeškrtnutýho debila, že bych to tam plácnul na dveře vedle samolepky s kamerovým dohledem?


Malej Šéf Áda mi přeposlal mail s poznámkou, že tohle mu přišlo od kamaráda z Prahy:

Prosím, buďte zvláště opatrní při používání e-mailů jako jsou Yahoo, Hotmail, AOL a další. Tato informace přišla dnes ráno jak od Microsoftu tak od Nortona. Prosím, pošlete to každému, kdo má přístup k internetu Můžete dostat na první pohled neškodný e-mail s prezentazí v Power Point nazvanou "Life is beautiful". Pokud jej obdržíte, za žádnou cenu prezentaci NEOTVÍREJTE a okamžitě ji vymažte. Pokud ji otevřete, na vaší obrazovce se ukáže zpráva "It is too late now, your life is no longer beautiful." Následně ZTRATÍTE VŠE ve vašem PC a osoba, která vám toto zaslala získá přístup k vašemu jménu, emailu a heslu. Toto je nový virus, který vstoupil do oběhu v sobotu odpoledne. AOL již potvrdil, že je to vážné a že antivirové programy nejsou schopné tento virus zničit. Virus byl vyroben hackerem, který si říká "life owner". Prosím, přepošlete tuto zprávu všem vašim přátelům a požádejte je, aby ji co nejrychleji předali dál.

Prej jsem odborník kovanej a študovanej, dozajista o tom už vím, ale co kdyby náhodou ...

A co já jako na to?

Já na to jako to, že mi stačí letmý pohled na www.hoax.cz a vím. Inu, jakožto študovanýmu odborníkovi je mi to jasný, mám-li bejt slušnej, dvé faktů "Ádův kamarád" a eště k tomu "z Prahy" že vysvětluje mnohé.

Malej Šéf Áda po mně po zbytek dne pošilhával takovým divným úkosem, jakoby ukřivděně a ušlápnutě. Budu mu muset zvednout trochu sebevědomí a třeba ho pochválit, že to byla sice hňupovina, ale zachoval se správně, před zbrklým rozesíláním (a děláním ze sebe debila) to dal napřed ke schválení mně.

Nejprve však mrknu do statistik, jestli to diverzně nepřeposlal všem známejm v druhým mejlu. Známe svoje Ády.


"Hele, až budeš mít čas, nějak do Vánoc, měl bych na tebe takovou prosbu," započal svůj monolog kolega Božský Šimi. "Potřeboval bych už asi vopravdu inovovat ten svůj domácí počítač a taky něco podělat s internetovým připojením. Přes tu telefonní linku už to nějak nemá vert, drahý je to, pomalý je to - jak počítač, tak linka, končí to tím, že cérečka mne furt honí, abych jí materiály do školy hledal tady, ty pak nadskakuješ, že tady děláme píčoviny a mně osobně to taky leze na nervy."

Zhluboka vzdychl a zatápal v paměti.

"Jo, zrovna teď jsem jí hledal cosi o jakejchsi opicích. Přestav si, že na jednom jediným břehu Konga žije jistej trpasličí šimpanz, bonobo se jmenuje. Je nesmírně inteligentní a hrozí mu vyhynutí. Což je zajisté zajímavá informace, avšak padesát let jsem se bez ní klidně obešel a s tou svojí slepičárnou tady na odboru a s klienty z řad občanstva mám jinší starosti, než se zabývat šimpanzí populací v Kongu. Budeš to moct pro mne udělat?"

Ale jo, Božský, to víš, že s tím něco uděláme. Mimochodem - kouřím červený Red & White.


Butrusovi stále netiskne nový noutbuk ze starého programu. Inu - Windows XP Home versus účetnictví v DOSu aneb DOSovskej program a USB tiskárna. Stará známá koleda koleda ...

Kdybych já vůl si tak vzpomněl na starý známý řešení ...

Zkoušel jsem to tradičně: tiskárnu si jakoby nasdílet do sítě a sám sobě zachytit a přesměrovat na tuto domněle síťovou frontu LPT port.

Wokna se však tvrdošíjně brání a na pokyn:

net use lpt1 \\butruspc\hp /persistent:yes

mi lakonicky odvecí, že prý:

Došlo k systémové chybě 1231.

Hmm. To toho zas vím. Dělám něco blbě já nebo má něco domrvenýho v těch Windousech? Čert aby to spral. Systémová chyba 1231 - co to, kurva, zase je?

Zkusil jsem se namátkou zeptat Gůglu, ten se mi snažil vnutit výsledek, že systémová chyba 1231 je Václav Klaus.

Taky dobrý. Systémová chyba 1 - Pablbek. Systémová chyba 2 - Bublifuk. Systémové chyby 3 až 1230 - zbytek bolševicko-socanské kliky, dvanáctsetjednatřicet je Venca Klaun. Následuje další plejáda napříč politickým spektrem až po magickou hranici 65535, čímž končí encyklopedie "Who Is Who".

To je avšak z oblasti politologie, můj problém s Butrusovou tiskárnou to neřeší. Budu hledat dál, dokonce začínám být zvědav, čeho se ještě dopátrám.

Pozn.: pokáď by si to gůgl rozmyslel a přeindexoval, v dnešní den výsledek vyhledávání vypadal takto:

Systémová chyba - Václav Klaus


Máti též došel mejl. Jakási ta Boženka nebo Marie nebo Alča nebo která to konkrétní příšera jí poslala jakejsi ukrutně vtipnej "testík", s přílohou - s vobrázkem.

Máti neumí z Utlouku přílohu otevřít - to tvrdí s takovou jistotou, že by jí to jeden i věřil. Bohužel ve výsledku je to vlastně i pravda.

Ono se jí to ptá, jestli si to chce "nahrát na kazetu". Aha.

Chápu, už dobře týden jí žádná maškara žádnou přílohu neposlala, což je vhodná příležitost přeptat se na celou proceduru otvírání příloh znovu (popatnácté? podvacáté?), obvinit mne, že jsem jí o této zapeklitosti nikdy neřekl (letos osmkrát), ostatně tlačítko "OK" vidí prý taky poprvé.

Zato však dokáže barvitě drahnou dobu líčit, která píča je která ve VyVoslenejch a v Rodinnejch Oudech.

Trpasličí šimpanz bonobo jí zatím - zaplaťpánbůh - zůstal utajen.


Víte, co je největší SYSTÉMOVÁ CHYBA?

Že všichni shorauvedení aktéři (paradoxně doposud včetně mne) jsou úředně vedení jako svéprávní.

Vodkaz nafurt
Víkend, 24.-25.09.2005 ... Byl jsem v Lanškrouně ...

... za Ťapinkou a psékama.

Co by mne tak ještě mohlo nasrat?

Jen pro doplnění galérie stopařů z okolí Lanškrouna a Svitav:

- obstarožní "hérečka" (45 let, dle jejího striptérka, dle mého prostitutka, realita bude někde uprostřed)
- mumlavej (o to hovornější) chlap
- koktavej (o to hovornější) maník
- dva frikulíni na diskotéku

Jedinej, co působil normálnějším dojmem, byl študentík v pátek pozdě večer ve Svitavách. Jenže zas chtěl do Třebové, tak jsem ho tam po asi pětiminutovém oboustranném zvažování a konzultaci nechal, radš než ho vysadit v devět hodin kdesi v lesi na křižovatce za Opatovem.

Tož tak.

Vodkaz nafurt
Pátek, 23.09.2005 ... Proč se ženský krášlí a voní?

Starý vtip dí - protože jsou hnusný a smrdí.

Podobně smýšlela v práci patrně i kolegyň Fišta. Po delším systematickém ohledávání sama sebe naznala, že s tím prvním operativně nic moc nenadělá - odřít a udělat znova z druhé strany, to vyžaduje specializované pracoviště a né kancelář státního ouřadu - rozhodla se zatočit alespoň s druhou polovinou, s puchem, jenž se z ní linul.

Popadla první dostupný aerosol z poličky - domnělý pičfuk - a jala se hustě pšouknout sobě v podpaždí. Že ve skutečnosti drží lak na vlasy El'Orál silně tužící, zjistila až po notné chvíli, ventilovala, sušila ... a naráz nemohla připažit.

U toho jsem nebyl, avšak operativně mi to práskla její spolusedící Číča na můj dotaz, jestli Fišli definitivně jeblo a krouží po ouřadě, považujíc se za éro, nebo jestli to má bejt nějakej alegorickej obraz - Jéža, kterýmu někdo šluknul ten kříž? Já zřel až následky - obzvláště na sebe Fišta upoutávala pozornost v okamžicích, kdy chtěla projít dveřma a zapomněla se natočit bokem. Takto málem vyvalila troje futra.

Jak to s ní nakonec dopadlo, netuším, zda byla odeslána se omýt domů či vyžádala si od řidiče-bezpečáka-údržbáře Mirajze nějaké to ředidlo. Každopádně před polednem už byla zase ólrajt (s připažením) a mohla se věnovat své funkci ouřednice pro styk.

Vodkaz nafurt
Čtvrtek, 22.09.2005 ... Samý lepší ...

Dopadlo to snad dobře. Velkej Šéf Kvakin dostal svoji šou, konferenci, prezentaci, pocamral se kutlochem. Sežral jsem dva chlebíčky, řek asi tři věty a nechal se pod stolem vokopad vod Tasemnice, mojí drahé šéfové, abych se nechechtal Kvakinovi a tomu vometákovi z Odporu Městskejch Počítadel (nebo jak se ta zločinecká buňka jmenuje) přímo do ksichtu, přinejmenším před novinářama.

Dokonce si pisálci zatoužili i vyzkoušet veřejné internetové místo. Kurva, žádnej "Generál Failure" ani "Kernel Panic", ty počítače fungovaly dýl jak hodinu bez dozoru a nepadly na tlamu. Neuvěřitelné.

Přišla jedna taková sličná svlečna reportérka, drbla do myši, napsala adresu.

"Nefunguje."

"Zkuste si smazat tu mezeru za tou tečkou. Adresy webových stránek se píšou zásadně bez mezer." Čtvrtá a pátá věta. Já byl dneska ukecanej.

"A jo. Aha. Už to funguje."

Což bylo celý.

A já už myslel, že to bude nejhorší zážitek dne. Takovejch divnejch lidí a já se musím tvářit důležitě a nemůžu si z nich ani trochu utahovat. Ach jo.

Zubař to hravě trumfnul.

Prej mám vypadlou plombu na pětce vpravo dole. Zajímavý, dokud jsem o tom nevěděl, nijak mne to neštvalo. Vyvrtal, zacementoval, zaplomboval. Teď to bolí. A to byl ten menší ze dvou zákroků, tak jsem to po něm žádal, že dneska mám málo času. Příště bude ten větší, ten zub, co mne občasně pobolívá delší dobu už teď. Už mi kvůli němu vyvrtal dva vedlejší, než si dal říct, že nic jinýho než ta čtyřka vlevo nahoře už to fakt bejt nemůže. Tak to su na to příště ukrutně zvědavej.

Vodkaz nafurt
Středa, 21.09.2005 ... Tumpach ...

... aneb kterak se dobrat přepracovanosti už před polednem.

Velkej Šéf Kvakin opravdu zařídil zápůjčku stolů a počítačů pro svou vizi. Pravda, trvalo mu to dva dny, i mne to stálo asi deset telefonních hovorů, šest konektorů a jeden síťový kabel. Jinak se krom termínů jeho dodavatelé vytáhli. Jenom týden zpoždění. Ale musel jsem ho pochválit, že když mi ještě naznačí, kde mám vzít židle, nebude to mít chybu.

Nevyvrátil se, nařídil přenést židle ze zasedačky. A vobraz a zarámovanou mapu, aby místnost nebyla taková strohá. Židle jsem si přenes já, na transport mapy a vobrazu nahnal sextretářku Milasku a šéfovou Tasemnici. A řidiče Mirajze s kladívkem a hřebíčkem. To byl zase od Kvakina geniální nápad. Vpředu hypermoderní technika, za zády mapa Brna, třeba kdyby si vobčan na internetu vyhledal spoj, aby už nemusel klikat a mohl se podívat na klasickou mapu, kam tím spojem pojede. Akorát taková trochu retro-mapa. Třída Obránců míru, Budovatelská, Gottwaldova a místo Vinohrad les. Nu což - vobčan má internet a tištěnou mapu, internet vobčanovi tištěnou mapu přeloží.

Na první pohled to vypadá esteticky, na druhej humorně. Hned se pozná, že náš ouřad je samá veselá kopa. Kvakin je toho náčelníkem.


Cestou na oběd si mne vyhlédl na ouřadě zbloudilý občan - asi jsem mu zase v černých džínách, černé polokošili, černých botách a s několika pouzdry u pasu připadal jako vratočuč. Trpně vyčkal, až dohovořím s kolegou, poté se tázal, kde je v budově výtah. Ukázal jsem mu dveře. Od výtahu. Stáli jsme před nimi. Je na nich napsáno: "Výtah".


Koupil jsem si k jídlu časopis (tedy na čtení při obědě, aby zas nevznik omyl). Jako vždy jsem si ho v trafice preventivně prolistoval, nikdy si nepamatuju, který jsem kupoval poslední, tak si ho prohlídnu, jestli mi nepřijde povědomý. Nepřišel. Vlastně přišel, ale až po zaplacení, u jídla, zhruba u čtvrtého článku. Tak teď mám časopisy dva. U obou jsem tak v půlce.


Zkoušel jsem po obědě vnutit servírce peníze. Nechtěla je. Prý si je mám pro dnešek nechat. Že jsou rádi, že mají takového stálého zákazníka. Bylo jim potěšením mne nakrmit. A hlavně jsem prý před chvílí platil kolegovi.

Až po důkladné revizi peněženky jsem uvěřil, že mi nějaké peníze ubyly - ty, co mi vracela baba v trafice, když jsem kupoval časopis. Takže asi jo. To jsou věci.


Zpátky na ouřadě stál jsem za jiným vobčanem před dveřma od výtahu, na kterých je napsáno: "Výtah". Po asi dvouminutovém čekání jsem se odhodlal, dovolil se a stiskl přivolávací tlačítko. Občan byl udiven, domníval se, že stačí, když svítí ten displej. Stačí, pokud tedy člověk netouží po tom, aby výtah také jel. Svítí-li na displeji lakonicky "4", stačí to tak na to, aby výtah stál ve čtvrtém patře.

Po nastoupení jsem jej po očku sledoval (vobčana, né displej), uvnitř už tlačítko dokázal stisknout samostatně. Velkolepé. Dál jsem se tím nezabýval.

Dál jsem se tím nezabýval, což byla právě ta chyba. Měl jsem si k tomu stisknout ještě i svoje tlačítko. Takto jsem vyjel s občanem o patro výš, hrdě nakráčel do kanceláře kolegyni, která sedí nade mnou, čímž jsem byl notně udiven, kde se tam vzala (ta kolegyně, né ta kancelář - ačkoli mi přišla nějaká podivně uklizená - ta kancelář, né ta kolegyně), jestli jsem snad zapomněl zamknout? Ještě jsem se jí naivně otázal, zda čeká dlouho?


Asi jsem dneska nějakej přepracovanej a tumpachovej.

Ale zejtřejší prezentace Kvakinovy vize bude. Tedy nejen vize, veřejně přístupné místo s internetem pro vobčany jakž takž funguje, trochu takovej oční výtěr, ale aspoň částečně to šlape.

Jo, a doma se konečně topí. Kdybych nezapomněl ve vobejváku zapnout radiátor, bylo by tu i teplo.

Vodkaz nafurt
Úterý, 20.09.2005 ... Je ti teplo, děvče? ...

Ráno mi začala při zprávách z radiobudíku jásat jakási dylina, že konečně začala topná sezóna, peklo, peklo, peklíčko, bude teplo, teplíčko. Jo, kulový leda tak. "Nekúria, zasratý," jak by řekla jedna nejmenovaná bývalá kolegyně (paní Trubka) od KamSeNaNásHrabete. Stačilo mi vylézt zpod deky - kosa jak v ruským filmu a na radiátoru málem střechéle. Kde na tom ta pitcha v tem rádiu byla? Inu, jakási nablblá pražská rozhlasová stanice ...

Von bolševik to měl jasný - vytápění s bídou vod půlky října, a to eště jenom v případě, že soudruzi havíři a soudruzi trestanci narubali dostatek uhlí, jež jsme ještě velkoryse nesměli v mezičase darovat v rámci socialistické výpomoci třeba Albánii. Teďkom je na to nějakej ukrutně složitej algoritmus. Výsledek - Prahajzli se tetelí hicem, k nám na venkov to eště nedorazilo. A to, prosím, dycky machruju, jak se přes zimu špacíruju po kéru v plážovejch kraťasech a triku, zatímco návštěvy ve dvou svetrech bídně hynou na celkový přehřátí organismu. Jenom ale někdo musí probudit lemploidy ve výměníku, nebo kdo to, kurva, zařizuje.

To stejný v bleděmodrým v hokně. Ani moje tři počítače kancl nevytopily (myšleno teplem, nikoli vodou), narozdíl od léta, kdy mi tam hezky do třicítkovejch venkovních teplot přihřejvaj. Ach jo.

Ke všemu mzdová oučetní Hejkal inteligentně šlukla hned po ránu fofrkonev a nalila do ní vocet, pak, chca mne vokouzlit svejma chemickejma znalostma a péčí o mé blaho, obhajovala se tvrzením, že v konvi byl už zase "sanytr". Jo, sanytr. A ten by se tam vzal jako kde? Sanytrník ho dones, ne? Kdo takto suterénně používá cizí termity, tomu se to jednou vrátí jako buzerant.

Každopádně ukrejvání a voctem prolejvání fofrkonve za chladnýho počasí by měl bejt trestnej čin. Nebo bych moh dát Hejkalovi příště aspoň po čuni. Nebo psychickej teror - vona si děsně ráda vyvolává v pracovní době (a pochopitelně za peníze daňovejch poplatníků) s jakejmasi dalšíma slepicema, tak jí to trochu vořezat na ústředně. Něco vymyslim.

V tomto duchu to šlo až do večera. Vodporné.

Jdu se nahřát do sprchy.

A nesmím si přinejmenším zapomenout přeladit radiobuzíka na nějakou lokální stanici, abych se zas po ránu takdle nenasral.

Vodkaz nafurt
Pondělí, 19.09.2005 ... Dočkej času ...

Všechno má svůj čas, všechno má mít své načasování. Pak to šlape. Jedině pak to šlape a nikdo u toho nevypadá jako idiot.

Kupříkladu se těžko někdo bude objednávat na kontrolu na STK dřív, než si koupí auto. To dá rozum. I kdyby tomu tak původně nebylo a dotyčný stihl vozidlo sobě obstarati, buď bude nové a nebude na něm co kontrolovat, nebo to bude sázka do loterie ojetin a nejdřív si to daný kupec nechá prohnat servisem. Nebude utrácet, když si nebude jistej, jestli to místo STK nemá přistavit rovnou na vrakoviště. Takhle uvažuje rozumně myslící tvor. Nebo aspoň třeba já - dlužno podotknout, že je to jenom příměr a s mým Všiváčkem to nemá vůbec co do činění. Navíc ten všema kontrolama hrdě a s rezervou projde. Až se tomu divím. Ale to je fakt jiná kapitola.

Tak třeba taková počítačová firma. Běžně prodává funkční, odladěné a stabilní systémy s jasně definovanými funkcemi. Snad s výjimkou Microsoftu a mé bejvalé domovské firmy KamSeNaNásHrabete. Ti to brali podle hesla: když slíbíš - vždycky potěšíš. Paradoxní situace nastávaly obvykle až v závěrečné fázi realizace zakázky, nejlépe při předvádění a školení, kdy se zákazník dožadoval zaplacených funkcí a nastavení neexistujících a nenakonfigurovatelných. Ke vší smůle smlouvy uzavíral "menežment" - zvyčejně šéfmajitel Lesejk a šéfobchodník Osika. Šéfmajitel Lesejk už řádku let vůbec netušil, co ten systém umí a jak pracuje, šéfobchodník Osika byl bejvalej socialistickej lampión a vůbec podloudník hrubého zrna - zákazníky zván "tlustej kořala" a "slizoň prolhaná". I toto se dalo však vyřešit - na tejden jsem se ulágroval v hotelu, s noutbukem pod paží osciloval mezi pokojem a hotelovou putykou a zákazníkovi na fleku požadované funkce dobastlil zhruba tak, že to na místě samém celou dobu fungovalo. Že to po mém odchodu musel Klustej Vašek dva měsíce dešifrovat, to už nebyla moje vina. Co mi taky zbejvalo, než to namastit jako databázovej lepič, když tam nikoho jinýho už ani nechtěli pustit? Osikovi preventivně zakázali přístup do areálu a Jožku Kokošku (nynějšího dyrektóra) i s celou jeho tehdejší slavnou realizační skupinou hnali aus svinským krokem málem za pomocí ochranky. Takhle by to bejt nemělo, ale dalo se to zachránit.

Teďkom má na ouřadě Velkej Šéf Kvakin vizi - má vizi, což neznamená, že je to jeho původní vize, prostě někdo vymyslel vizi a teď má vizi Kvakin. Přičemž původního vizionáře oblafli, vizi mu sebrali, nic mu nedali. To už se tak stává, dá-li se vizionář do party se všemi mastmi mazanými politiky. Já to nebyl, proboha, aby nedošlo k mejlce. Ale co původního vizionáře poslali do prdele, udržuju Kvakina v tom, že je to vize nesmírně skvělá, smělá, potřebná a obecně v superlativech hodnocená. A především jeho - tím se vyhnu případné perzekuci v případě fiaska i odporu ostatních státních ouředníků a jiných elementů, kterým tím možná bude aspoň částečně naplněna doposud prolemplovaná část pracovní doby.

Vpodstatě jde o maličkost. Vyházet z jednoho kumbálu nepotřebný herberk, naaranžovat do něj (do kumbálu, nikoli do herberku) tři stoly a na ně postavit tré obstarožních počítačů. Tyto připojit k internetu a s patřičnou pompou blahosklonně dovolit občanům, by si zdarma chodili na ouřad internetovat. Bez podpory, bez restrikcí. Kdo by jim radil, to netuším, vím jenom, kdo na takový kokotiny nemá čas. Já. A taky jim narozdíl od svejch uživatelů nemůžu cenzurovat, co tam maj hledat a jak přidělenej čas trávit, není to pracovní výkon, pokud nějakej vobčan bude chtít sjíždět porno a půl hodiny tam onanovat pod bedlivým dozorem kamery (potažmo Tlustého Vratočuče Gaunera), je to jen a jen jeho věc.

Stoly přislíbil dodat Magorát - nejpozději minulou středu odpoledne - jmenovitě pak vedoucí Odporu Městskejch Počítačů, bo jak se ta sbírka kuleválošů jmenuje. To jsou ti, co dokázali za posledních deset let neudělat nic. Vedoucí jde příkladem. I to je umění. Další původní nápad byl, že počítače já bych sestavil z nějakýho šrotu, mám toho plnej kancl a sklad, na browzdání po internetu by to stačilo, dyby to někdo šluknul, pendrek by mě to bolelo. Bych se toho aspoň zbavil. Kvakin vyjednal zápůjčku od jisté (jemu a jeho politické buňce) spřátelené počítačové firmy renomované v oblasti Brna a Běloruska. To do minulýho pátku. Tím eště líp. Žádná práce je eště lepší, než málo práce. Nadávat nebudu.

Byl jsem svojí šéfovou Tasemnicí instruován, že poněvadž pominuly dva týdny na realizaci, mám se připravit na čtvrtek na slavnostní zahájení provozu. Velkej Šéf Kvakin svolal tiskovou konferenci, obrovskou prezentaci, novináři, televize, poslanci a kdovíkolik dalších parazitů. Inu - proč ne? Pokud po mně jmenovitě nebude nikdo nic chtít - kurvy, chlast a chlebíčky, to si dám vždycky líbit. I to poslední bych oželel. Pokud po mně jmenovitě nebude nikdo nic chtít ... Hmm ...

Dovolil jsem si otázat se přímo Velkého Šéfa Kvakina, zdali po mně jmenovitě nebude nic chtít. Prý ne, maximálně tak nějaké to moudro našeptat.

Děl jsem, že to jsem opravdu nesmírně rád, obzvláště pak obdivuji jeho přizpůsobivost a ochotu vyrovnat se s faktem drobných nedostatků. Jako třeba s faktem drobného nedostatku stolů a počítačů. Ale taková malichernost, jako tři nedostávající se obstarožní počítače na třech nedostávajících se obstarožních stolech, to snad nestojí ani za řeč. Říkal jsem někde o kousek vejš, že měly bejt celkem tři, ne? No tak, kampak na nás s detaily. To se nějak zakamufluje.

Viděl jsem Kvakina se odbarvit. Jako bych mu do palce u nohy vrazil ventil a jedním mocným otočením kohoutku z něho vypustil krev.

Avšak důležitá je vize. A zase máme hezky ozdobným písmem vytištěnej provozní řád.

Na tu prezentaci a tiskovou konferenci se začínám těšit čím dál víc.

Vodkaz nafurt
Víkend, 16.-18.09.2005 ... Se mi dnes ...

... ukrutně nechce.

Byli jsme na čundru, zmokli jsme, vymrzli jsme, pséci se vyváleli v smrdutejch hnusech a vůbec to bylo celý prima.

Jdu spát. Zejtra budu sdílnější. Možná ...

Houba. Víkendová.
Ilustrační foto - houba. Vochomůrka.

Vodkaz nafurt
Čtvtek, 15.09.2005 ... Máti v provozu ...

Ráno mne vzbudila Ťapinka telefonem. Záměrně. Tedy ne jako naschvál, z mé strany šlo o záměr, poslední dobou ji používám jako telebudíka, proč už jinak bych si ju pěstoval a držel jí tady v bytě rezervovaný místo, když je furt někde v prdeli? Jo, tedy vzbudila mne Ťapinka, něco po sedmé. I jsem vstal, dokonce i do koupelny došel, abych zjistil, že "to teda nepude". Pohled do zrcadla mne v tom jenom utvrdil.

Znovu jsem zaleh a vesele spal skoro do desíti. To už bylo o poznání lepší.

Jenom mi díky tomu zbejvalo ukrutně málo času. Jeden by neřek, jak takový tři hodinky dokážou v rozvrhu scházet. Dokonce jsem velkoryse vynechal i polední pauzu.

Až odpoledne ve městě jsem měl vteřinku. Už už jsem mířil k vietkongům na skunkpao, když mne zlákala kartografická prodejna. Místo oběda jsem si koupil mapu. To už tak my, cestovatelé, děláme. Tedy ne, že by mi na jídlo nezbyly prachy, ale vždyť to povidám - měl jsem vteřinku. A tu jsem promrhal v té kartografii. Furt hladovej, ale s mapou.


Byl jsem si s panem Nepejšem zahrát golfík. Vyhrál jsem. Ale vidíte? Žádné "pochopitelně jsem vyhrál" nebo "slavně jsem vyhrál". Mrzké - 45:46, to není takový terno, abych z toho dělal dramata. Nebejt toho, že von zvoslil poslední dráhu, byl by mi natrh prdel potřetí v řadě.

Letos su beztak nějakej levej. Moc tomu nedávám.


Večer jsem si krásně popovídal s máti. Měla pro mne historku.

Onehdá skotačila kdesi přes silnici. Z polikliniky, na polikliniku nebo z polikliniky na polikliniku. Tak nějak. Přes silnici mimo přechod, přechod je pochopitelně v daném místě jenom jeden, a sice asi deset metrů daleko. Což se máti zdálo moc. Jelo tam jenom jedno auto, tak se pustila hrdě do přecházení.

Vozidlo zastavilo. Za volantem seděl nějaký mladík, máti se domnívala, že se hodlá třeba tázat na cestu, ještě se pokoušela vyloudit cosi jako úsměv.

K jejímu úžasu jí do té doby relativně sympatický mladík začal spílat a dělat kázání, přičemž jí (dlužno podotknout, že pachatelce přestupku) ještě drze tykal. Když se proti tykání ohradila a argumentovala svým prakticky trojnásobným věkem, ještě jí sprostě vynadal. No, sprostě, asi takovým slovníkem, jako když po mně chce někdo po ránu práci. V invektivách hodlal pokračovat, avšak nějaká jeho snoubenka, či co to bylo za maškaru, s ním cloumala a přemluvila ho, aby toho nechal.

Toto mi máti vypověděla a evidentně očekávala, kterak ji začnu litovat, jakého že hulváta to potkala.

Včíl su za nevděčnýho syna, jelikož jsem maníkovi dal za pravdu. Plus jako bonus jsem ještě dodal, že bejt to já, jakožto řidič, kterej musí jak ten vůl brzdit u každýho přechodu, kuželky si lezou beztak kudy se jim zachce, když zastaví kvůli neukázněné duchně, která se mu eště drze tlemí do ksichtu (v tomhle byla máti nevinně, vona se na něj asi fakt usmívala, už už se připravovala mu vysvětlovat cestu a těšila se, jak on to ocení), tak když jí vynadám a snažím se ji konečně vystrnadit z vozovky, tykal bych jí taky a nadával jak špaček hned ze startu. Vobčas su tak napruženej, že jenom by békla, už by ju měla, ani tři píchačky by mne v autě neudržely.

Druzí nejzhovadilejší chodcové jsou vysokoškoláci, obzvláště pak právníci. Jezdím občas kolem právnické fakulty a to je jak na safari. Takovej vysokoškolák právník, to je jedinec, kterýmu nikdy moc nešla fyzika a takový ty věci, o setrvačnosti a neprostupnosti hmot nemá moc ponětí, na pořádnou školu ho nevzali. Avšak snobští rodiče v něm vidí Mgra nebo Dra, pročež je onen blahoslavený chudý duchem nucenej celej den šprtat paragrafy (to je na mechanickou paměť, tam se mdlý intelekt schová) a holt zákon o provozu na pozemních komunikacích eště nebrali, tak se ze školních škamen vyhrne rovnou pod kola. Rovnou mně pod kola. Tihle jsou naštěstí ještě ve většině exemplářů mladí, hbití a ví, že potřebují ještě dost a dost času, aby mohli na tomto světě dostatečně škodit, čili obvykle reagují na klakson, maximálně výhrůžné zakvílení pneumatikama.

Ale kdo měl někdy interakci s chodcem-důchodcem, ten už ví ...

Vodkaz nafurt
Středa, 14.09.2005 ... Tak to bysme zase měli ...

Dumali jsme s Ťapinkou, co s v neděli polapenou a ošetřovanou vlaštovkou. Máme o víkendu kamsi jet, jak to zařídit, aby měla komfort, jestli by se o ni někdo dokázal postarat, nebo raději máme zůstat doma? A kde třeba půjčit klec? Přece nemůže bejt furt v krabici.

Vlašťule to rozřešila za nás.

Hned ráno mi do telefonu Ťapinka hlásí v té jejich odborné veterinářské hantýrce, že vlaštovka "natáhla brka". Ťapinka ví, že ač sem tam tápu, obecně jsem z jejich názvosloví už ledacos pochytil, avšak aby nedošlo k mejlce, abych se třeba nedomníval, že jde o nějakou poúrazovou rehabilitaci po zlomenině křídla - protahování peří, přidala další terminus technicus, a sice lapidární a výstižné:"Je tuhá."

No jo, no.

Máme s tím zachraňovaným ptactvem holt nějakej pech - na jaře se máti posebevraždili ti kosáci-kamikadze, teď zas todlencto. Už máme zas po ftákách.

Je mi vlaštovky líto, já su holt v takovejchdle případech takovej outlocitnej.

Na druhou stranu - šanci dostala. Jak říkaj vždycky doktoři ve filmech, když jim taky chcípne pacient: "Dělali jsme, co jsme mohli."

Vodkaz nafurt
Úterý, 13.09.2005 ... Ivan a Butrus ...

A znáte ten vtip, jak dřevorubec Ivan kdesi za Uralem dostane novou motorovou pilu, se kterou je možno dle propagačního letáku jednoduše pokácet sto stromů za den?

Ivan vezme nafasovanou pilu, jde ráno do lesa. Porube deset stromů. Když to k večeru hlásí nadřízenému, ten jenom kroutí hlavou, že Ivan se musí prostě na nový nástroj zaučit. Příští den Ivan pokácí a naporcuje dvacet stromů, ale už je z toho pěkně sedřenej. Furt málo, dá rozum. Třetí den se vydatně nasnídá, zmizí v lese, vrátí se až za tmy strhanej jak pes. Vyřízenej. Dočista paf. Třicet.

V kolchozu dají hlavy dohromady, dojdou k závěru, že moderní aparát je asi vadnej, vybaví Ivana záručním listem a jízdenkou na BAM. Ten dojede i s pilou do Moskvy, nacvičí si to do záručního servisu zastoupení Black & Decker, ať mu pilu prohlídnou a případně vopravěj.

Maník na příjmu ji tak vočíhne zleva, zprava, chytne za tu startovací šňůru a škubne ... Wrauuuum ...

Ivan vyvalí voči: "Jaj, što éto?"


Tak zhruba tak se sžívá spolužák Butrus s novým počítačem, přesněji řečeno notebookem.

Si vybrečel novej noutbuk, měl stolní počítač jakousi už notně obstarožní plečku, navíc maj novýho měsíčního piškota, kterej chrápe v postýlce tam, jak má Butrus psací stůl, Butrus se tedy pro noutbuka rozhod, že bude špacírovat po bytě, vyvalí se někde na gauču, noutbuk si hodí na pupek a bude si dělat účetnictví třebas ve vobejváku.

Ani jsem mu to nijak extra nevymlouval, sice z něj za pořízení, oživení a základní instruktáž nevyrazím takový prachy jak za montovaný stolní PC, ale zas v případě závady či nesrovnalosti v poměru technika vs. uživatel (a jak to tak sleduju, asi jich v dohledné době pár bude) můžu nezřídka přejít od mého neoblíbeného: "Ach jo, tak já se na to teda stavím podívat," na sice taky mrzuté, ale přeci jen snesitelnější: "Kurva, tak ten šajsdrek dones ukázat."

Včera jsme notýska vyzvedli, já mu ho tak trochu nainstaloval, zkusil, jestli na něm funguje aspoň něco. Zas tak moc času nebylo, tak aby si trochu zlidštil přechod z klasiky s Win98 na noťásek s touchpadem a s WinXP, navrh jsem mu:

"Hele, vidíš, dývídýčka na tom jedou, tak ať si to vošaháš a naučíš se to zapnout a vypnout, pusť si na tom večer nějaký DVD, zahraj si ňákou hru a tak."

To furt eště ke včerejšku.

Dneska jsem se musel stavit beztak já eště k nim, vypreparovat disky z toho starýho střepa, abych mu je moh zazálohovat a nějak to pak do novýho aparátoše nakrmit.

Butrus kruhy pod vočima:

"Hele, já se s tím trápil do půl dvanácté v noci, nehrálo mi ani CD, ani DVD. Otevřel jsem tu mechaniku, vložil tam disk, dělalo to akorát divný zvuky."

"Počkej, dyť včera to šlo, vrazíš tam dývídko, vono si to chvílu tiše chroustá a vyplivne to na tebe tabulku, esli chceš film přehrát, ne?"

"Právě - chroustá to nahlas a tabulka nikde. Moh jsem na tomdle udělat něco blbě?"

"To snad ani ne, dej to sem, zkusíme to ..."

Znají laskaví čtenáři, doufám, notebookové CD / DVD mechaniky.

Pootevřu dvířka, vysunu ručně, vložím disk, namáčknu na ten střed ... cvak ...

"Počkej, co to bylo za zvuk?"

"No nacvak jsem to na ten střed."

"Aha, tak to je asi po problému, jak to tak vidím. Hlavně si to nepiš do toho tvýho deníčku."

Dyž von tomu, brouček, nechtěl ublížit ...

Vodkaz nafurt
Pondělí, 12.09.2005 ... Slovní úloha ...

... z oblasti kooperace v rámci EU.

Zadání:

Rakouský novinář potřebuje předat snímky z digitálního fotoaparátu německému novináři. Rakouský novinář umí odesílat fotografie mailem. Německý novinář umí pracovat s obrázky na CD. Rakouský novinář neumí vypálit soubory s fotografiemi na CD.

Kritéria:

Je víkend. Všichni rakouští počítačoví odborníci, jež by mohli pomoci rakouskému novináři s převodem snímků na CD, souloží, chlastají, spí a vůbec páší jiné prospěšné činnosti, jako ostatně všichni počítačoví odborníci v EU o víkendu. Všichni němečtí počítačoví odborníci, jež by mohli pomoci německému novináři s převodem snímků z mailu, souloží, chlastají, spí a vůbec páší jiné prospěšné činnosti, jako ostatně všichni počítačoví odborníci v EU o víkendu. Rakouský novinář béře se brzy po víkendu na cesty. Němečtí počítačoví odborníci na německého novináře serou jak je tejden dlouhej.

Otázka:

Jak dostane rakouský novinář své snímky k německému novináři?

Pomůcka:

Rakouský novinář zná českého Egiho, jelikož je shodou okolností jeho brůdr ...


Dobrá, nebudeme z toho dělat pakáreň, kdo by bratru nepomoh s takovou prkotinou? Brácha potřebuje dodat kolegovi fotky, vypalovačku nemá, vypalovat beztak neumí, však to taky ke dreku potřebuje, za normálních vokolností ňákýho toho technika dycky splaší. Jenom vo víkendu mu s tím takhle nahonem nikdo nehelfne, ale jelikož německýmu kolegovi to z jakýhosi důvodu vyhovuje víc na CD, je třeba využít rodinných konexí.

V zásadě maličkost - cestou o víkendu ve Svitavách koupím bublákovou obálku, brůdr pošle vosumdesát mega snímků, já je trochu přetřídím a přejmenuju, upeču na CD, vrazím do vobálky. Napíšu adresu adresáta, napíšu adresu odesílatele ... hergot, a to je jako kdo? No asi brach, šak jsou to jeho data.

Zalepím a hned v pondělí ráno cestou hodím na poštu.

Nebejt té poslední pasáže s tou poštou, mohlo jít vskutku o trivialitku.


"Dobrý den, potřebuju tohle odeslat levně a rychle."

"Aha. Do Německa, hmm, hmm. A chcete to levně nebo rychle?"

"Obojí nejde? Aha, já zapomněl ... Dobrá, tak jinak - jaké jsou možnosti a poměr cena / výkon?"

"Tak můžeme to poslat jako EMS."

"To je ta expresní služba, co jsem vo ní čet? Kolik to stojí?"

"Za tuto zásilku ... moment, já to zvážím ... sedmset korun."

"Sedum stovek? To si to tam pomalu můžu vodvízt sám. Na motorce tutově. Jiná možnost je jaká?"

"Obyčejně nebo doporučeně. Doporučeně za osmdesát korun."

"To už zní přijatelněji. Aspoň doporučeně by to putovat mělo. Za jak dlouho lze očekávat doručení?"

"Asi tak čtyři dny."

"Asi tak?"

"Nóó, může to tam být rychleji."

"Nóó, ale může to tam být i pomaleji, že ano?"

"Snad ne, obvykle to chodí tak akorát. Pak už jedině ta EMS."

"Já vím, o tom jsem četl na internetu, tam máte u Německa napsaných až šest dní. Dobrá fligna. Vo půlku dýl a devětkrát dráž, je hezký, že se balíček projede, ale mám takovej neblahej pocit, že ať EMS nebo vobyč doporuč, že to spolu pojede v jednom pytlu, což?"

"Hihihi."

"Fajn, taky mi to přijde jako směšná služba. No nic, pošlem to doporučeně za vosumdesát vočí a basta, se to holt neposere."

"To si musíte vypsat podací lístek."

A jo, no jo, to mi taky mohlo bejt jasný. Dala mi podací škartičku a já začal ... valit voči. Jak mám híml dostat adresu typu:

Herrn
Bernhard Mühlbacher
Welt Im Bild Zeitschrift
Am Sportplatz 123
D-48055 Düsseldorf
Deutschland

na čtyři řádky, némlich eště s chlívečkama na český PSČ? Škrt jsem teho "Herrna" a beztak se mi tam "Dójčland" nevlez. Neřku-li dybych to měl psát podle obálky, tam jsem to měl pro sichr jako "Německo - Deutschland", víme, s kým máme co do činění, ti jsou schopní doručit vánoční přání ze Šumperka babičce do Tálína těsně před velikonocama, zato s razítkem "Eesti - Tallinn" (skutečnej případ). Kdepak, jistota je kulomet.

Naproti tomu dostat cosi jako:

Peter Egibruder
Mariengasse 9
A-2500 Baden, Österreich

takdle vodčárkovaný a trochu zdrclý na tři řádečky, to už jsem zvládl jako zkušenej rutinér.

A jelikož jsem byl na té poště (mimo personál) sám, kdo by tam taky lezl a ještě v osm ráno, moh jsem nerušeně zpátky k vokýnku.

"Aha. Ten odesílatel - to jste vy?"

"Nee. Odesílatel je odesílatel. Já jsem jen donašeč."

"Ale to je rakouská adresa." (nadmíru bystrá)

"No - je. A?"

"Já nevím ..."

"Nevíte. Tak já vám to povím - já nejsem vlastník této zásilky, pokud by se měla z nějakého důvodu vracet, nevidím důvod, proč by se vracela mně. Já ji spletitým řízením osudu zabalil, nadepsal a dones sem a už ji v životě nechci vidět. Jestliže s ní Česká Pošta netrefí na německé hranice a uvízne třeba v plzeňským pívováru, má beztak zaplaceno za dodání do zahraničí, v tom případě nevidím problém v tom, proč by ji nemohla odvézt vrátit do Rakouska. To je taková srandovní zemička, když vylezu tady před budovu, je to chabejch padesát kiláků na jih a tam už se pak tamější pošťák doptá. A jestliže bude v Německu adresát z jakéhokoli důvodu nedostupný, jim je ostatně jedno, jestli dopejsek odvezou zpátky za hranice do Česka nebo do Rakouska, páč je to za rohem, sousední stát tak jak tak a ostatně - jedna velká Evropská Únije. Může to tak bejt nebo je ještě nějakej problém? Nee? Tak jsem si to představoval. Díky a pěknej den."

To su ohromně zvědavej, kdy a kam to dojde. Fakt - vidět tohle Andrew Jackskon, bude mu jeho drobná blamáž u New Orleans připadat jako diletantská epizodka.

Vodkaz nafurt
Víkend, 10.-11.09.2005 ... Chvála kouření ...

Kuřáci prospívají přírodě. Dneska experimentálně dokázáno.

Stojím v LunchCrowně na dvorku, lemtám kafe a vypaluju si zobák, venčím u toho pséky. Ťapince se na vozidle - Skrčkovi - nějak hejbe přední kolo. Na zaparkovaným vozidle? Divný, ne? Že by vobživ ventilek, to se mi nějak nezdálo, variantu s přebujelým Brownovým pohybem částic v pneumatice jsem zavrh taky. Vyčistil jsem si brejle a - aha - von kolem kola poskakuje fták. No co by? Drzej vrabec nebo tak něco. Du se podívat blíž a von fták nic, žádný ulítávání a jiný srandy, zahopkal si za kolo, vykukuje a do lítání se mu nijak nechce. Buď nechce, nebo nemůže.

To by se dalo vověřit pomocí psů, jenomže to by byl dost jednosměrnej pokus: dyby byl jenom lenivej, asi by se fofrem naučil, ale kdyby nemoh, tak už by nemoh, kdyby nestih, tak už by taky nemoh. To by taky mohlo bejt po ftákách ajn cvaj. Zkusil jsem se vžít do ptačí kůže a musím přiznat, že by se mi takový rychlokursy taky pranic nelíbily.

Pséci naštěstí se hemžili naproti u plotu a předváděli zase sousedům hereckou etudu na téma "ubozí citově strádající pejsci" - nic jim nevadí, že je neděla a já je vod pátku dlachním a hladím až na pokraj vyhlazení, páč jsou mi jenom takdle na víkendy vzácní, spí se mnou na gauči záhořáku a cpou se mi i pod deku, jak maj možnost a zmerčí sousedy, už jsou narafičení u plotu a nechávaj se drbat zas. Zrovna dneska povídala sousedka, že nebejt toho, jaký maj hebký kožíšky a jak nás furt vidí čokly dlachnit na zápraží, zavolala by na nás Kubišovou. Aj se Srstkou.

Nuže nic - sousedce jsem se omluvil, že jí beru hračky, psiska jsem zahnal obloukem do baráku a na ptáka povolal Ťapinku, tedy MVDr. Ťapinku, tento aspekt je důležitej, tak to máme rozdělený. Kdyby našla vona na dvoře porouchanej počítač, asi by to taky nechala na mne.

Já nadehnal, Ťapi ftáka popadla a jala se jej zkoumat.

Po bližším ohledání a prohmatání z ní vyplynulo, že se jedná o vlaštovku, a sice o vlaštovku asi mladou čili letošní, navíc pravděpodobně se zlomeným křídlem.

To bysme měli jako diagnostiku, teď co s vlaštovkou asi mladou čili letošní se zlomeným křídlem?

Křídlo zabandážovat a nechat srůst. Po dobu srůstání vlaštovku piplat až ke srostení a vypiplání, následně takto srostlou a vypiplanou vlaštovku nejspíš zase vypustit do volné přírody.

Hmm, vypadá to jednoduše. Jenže taková vlaštovka, zvláště pak asi mladá čili letošní, to je takovej ukrutně malej ftáček, myšlenka na docela malinkou sádřičku a piditrojcípej pidišáteček na pidizávěs je sice humorná, avšak mírně nereálná. Vlaštovku je dle veterinární lékařky nutno obvázat prakticky celou. Pak lze piplat. Jenomže i po onom vypiplání to s takovým vypouštěním není až taková sranda. Vona taková vlaštovka může srůstat prej klíďo i měsíc, to máme skoro půlku října, to sebou bude muset hodit, aby stihla vodlet. Letenku do teplejch krajin jí platit nebudu a sic je hezký mít vlaštofku jakožto papoucha přes zimu, jenomže to vona by mohla zlenivět a už by se jí nechtělo. Naštěstí ornitolozi v manuálu tvrděj, že nemáme mít malej kyblik, za normálních vokolností sroste cobydup a prej je lepší vyexpedovat z baráku eště začátkem října, že vona už si poradí. Tak sa hukáže. Pokáď Ťapince nechcípne hned, třeba to rozdejchá.

Ťapííí, zachraň vlašťofkůůů ...
Ťapííí, zachraň vlašťofkůůů ...

Ale zpět do přítomnosti - Ťapinka lapla vlašťuli a narvala ji komplet do takové té hadrové roury, pruban se tomu říká. Vystřihla jí tam díry na nóžičky a zdravý křídlo a začla jí shánět něco k snědku. Jenže na ptáky sme krátký. Kde taky tak z fleku vzít nějaký pikantní a chutný muchy, že? Tedy vlaštofka dostala ze stříkačky do zobáčku glukózu s trochu vody, že to by jí mělo z nejhoršího vyhrabat.

Bumbá, beruška ...
Bumbá, beruška ...

"Hele, neškrtí vono ju to?"

"Myslíš?"

"Já nemám co myslet, ty seš tady doktorka, ale nějak furt votvírá zobák a moc se nehejbe."

"Třeba je jenom zesláblá."

"Jo, a samou slabostí začíná valit voči, že?"

"Mno, asi to néni to nejlepší, uděláme to jinak."

Pracně do roury nastrkanou vlaštovku zas vypreparovala a vystříhala ven, popadla leukoplast a dvakrát celýho ftáka vomotala. To by prej mělo taky stačit, na takovýho potvoráka malýho.

Vobvázaná, ale jako by se jí to ňák nelíbilo ...
Takže ještě převaz a finální podoba ...

Dali jsme vlašťofku do bedničky a je to. Zdálo se, že krapet povokřála. Jenom aby ji to vokřávání nepřestalo bavit.

Pokáď nechcípne, tak to třeba přežije. Železná logika. Sám su ukrutně zvědavej.

Co nadělat, Ťapinka je veterinářka, né šaman, jakmile se vlaštovka rozhodne chcípnout, tak taky chcípne a nikdo s tím nic nenadělá. Ale šanci dostala, aspoň to. Stejně mi vrtá hlavou - jak vona ta vlaštovka trefila ausgerechnet na dvorek veterinární ambulance? Pitomá asi nebude.

Jo, a proč jsem říkal, že kuřáci prospívaj přírodě? Páč kdybych bejval nešel kouřit, postarala by se o vlaštovku noční směna - nějaká toulavá kočka. A bylo by to. Kdepak, kuřák kouří, kuřák bdí.

Vodkaz nafurt
Pátek, 09.09.2005 ... A bude hůř ...

Dycky, dyž už si cestou do Lanškróna myslím, že horší už to bejt nemůže, vono to příště horší je.

Jednou chytnu před sebe hovnocuc, podruhý drna s drnama na vozejku (řidič drn, na vozejku drny), potřetí na koncu toho nejhoršího stoupáku za Březovou nad Svitavou kamión s kontejnerem do kafilerie. Divný stopaře - jeblou babu, břišní tanečnici a bezdomovce. Jedno lepší než druhý.

Tentokrát obzvláště vypečené. Přes dvě a půl hodiny.

Hned v Kéniku (Brno - Královo Pole, pokud by někdo nevěděl) zúženka, silnice pro motorová vozidla stažená do jednoho pruhu. Jasně, máme přece pravidlo zipu. Jenže je to zrovna v místě, kde je dvojitej připojovací pruh, ten taky zipuje do jednoho, a u toho celýho je značka, že se maj auta z toho připojovacího zipem pustit do toho hlavního, právě se také zipujícího.

Výsledkem je neuvěřitelnej chaos. Pravda, jak jsem to sledoval, tentokrát se všici snažili bejt vohleduplní, vono jim ani nic moc jinýho nezbejvalo, jenže ta spleť byla příliš složitá. Projede jedno vozidlo z prostředního pruhu, to je ten průběžnej na té motorovce. Tam je to jasný. Další čeká a pouští toho zleva nebo toho zprava. Ti jsou na stejné úrovni, takže se pořádně nevidijou navzájem, začnou se šinout doprostřed a všimnou si jeden druhýho, až se pusinkujou zrcátkama. Tak vobá zas vodskočí jak špatně votočený magnetky, zastavěj všici a koukaj na sebe, kdo bude nejvodvážnější? Domluvěj se rukami, nohami aj ušami (jak by řek bejvalej kolega Jožka Kokoška), jeden zipne, druhej zipne, projede jedno vozidlo z prostředního pruhu. Cyklus se může opakovat. Kolona jako sviň a pohyb chromého hlemejždě. Do teho pere slunko, veškerý volný skulinky vlevo i vpravo jsou ucpaný uvařenejma Schade Hundertfünf, Hundertzwanzig, Škoda Hovorit, dále pak tam postávaj ti, co jim došel benzín, nervy, nebo jenom jednoduše voddělali spojku.

No skvělé. Cesta z Lesné do Řečkovic cca 40 minut.

Rok rozkopaný Letovice.

A na závěr potulný dřevorubec - tradiční čičmunda eště s obligátní značkou UO a s vozejkem. Na vozejku dřevo. A cirkulárka. A rychlost 50 km/h - to teda mimo obec. V obci třicet. Dědek si jede řezat dřevo. Dřevo skáče, pila skáče, já skáču vzteky, páč jsem ho lapnul za Letovicama a táh se za ním zas až do Březové.

Může mi někdo vysvětlit, proč si to, imbecil, veze všecko? Když mám, kurva, na jednom místě pilu i dřevo, pořežu to a dřevo vodvezu. Nebo mám dřevo a pilu jinde, pak přivezu cirkulu ke dřevu nebo dřevo k cirkulárce, naporcuju a zase vezu jenom jedno. Na každej pád si to fest přivážu a - do prdele - netáhnu se v pátek vodpoledne v nejhustším provozu po silnici první třídy jak smrad.

Ne, vopravdu, existuje pro takovýto počínání nějaký rozumný vysvětlení?

Vodkaz nafurt
Čtvrtek, 08.09.2005 ... Tasemnice a skartace dat ...

Splnil jsem si předsevzetí. Splnil a překonal. Naordinoval jsem si přispání, přinejmenším do osmi ... no a přispal jsem si do desíti. Jelikož jsem předem hlásil cestu na nákup, nikoho ani nenapadlo mne hledat. Inteligentní řešení. Napíšu si asi ranní nákupy na celej příští tejden.

"Šéfová, mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou," pravil jsem včera Tasemnici. "Začnu tou dobrou - diagnostikoval jsem závadu na vašem počítaču. Ta horší je, že to shořelo prakticky sakumprásk celý."

"Bezva, další jobovku nemáš?"

"Mno, při vašem vlažném a obezřetném přístupu k technice, dovolím si otázku - víte, jak jste tam na pracovní ploše měla ikonku s názvem 'Zálohování'?"

"Ikonku? Zálohování?"

"Jo, dle předpokladu - nevíte. Takže ta záloha vašich dokumentů a pošty, co mám z června loňskýho roku, ta bude asi poslední."

Prej si nemám dělat hlavu. Jestli je něco důležitýho, má kopii sextretářka Milaska. Co se pošty týče - to, co přečetla, to lze považovat za vyřešený, odpověděla nebo předala dál, co nečetla, na to by už stejně nikdy nešáhla. Rozumnej přístup. I takto lze občas vyčistit data.

Koupil jsem tedy dnes šéfové nový střeva do počítače a pilně jí ho skládal. Hned od té půl dvanácté, co jsem přišel se střevama do práce. Teda kromě těch dvou hodin, co jsem si potřeboval zajet něco vyřídit.


Večer po delším čase hospoda s ex-kolegama od "Kam se na nás hrabete?".

Nic extra převratnýho. Namátkou:

Kachně se Zadkem maj veverku, to né jako delírko z chlastu, fakt maj doma živou veverku (k čemu by jim taky byla mrtvá, že?) a pokoušej se ji vochočit. Vcelku se jim to i daří, alespoň v momentech, kdy se veverka jejich chočícím pokusům nebrání s příliš velkou vervou - kupříkladu zubama.

Klustej Vašek je furt stejně vošklivej, nerudnej a žížnivej, jako dycky byl, je a bude.

RoboCopovi jsem konečně vysvětlil a objasnil jeho opileckou etudu někdy z půlky května.

Špagin a Špaginová - neustále lační po mých cestovatelských historkách, kterým se z nepochopitelných důvodů smějí. Shání psa. Jednoho jsem jim doporučil. Teď se budu smát já.

Péťa Hromádkojc seděl na svém obvyklém místě, vše sledoval se svým vyrovnaným výrazem sněžné sůvy. I tak dokázal přinutit opít spoustu lidí.

S Lávičkovou Růženou jsem promluvil celé dvě věty - úvodní a závěrečný pozdrav. S Lávičkou samotným ani jednu. Možná proto, že poslal jenom manželku a sám nepřišel.

Jakejsi novej týpek, kerýho jsem v životě neviděl, mne chvíli pozoroval, načež konstatoval, že musím bejt ten Egi. Ach ta mizerná pověst. Svoje ctěné jméno nesdělil, beztak bych ho darmo zapomněl. Ale na hajzlu si zpívá s takovým nadšením, že je to slyšet až k baru. Do kolektivu jistě zapadne.

Atakdále atakdále.

S potěšením lze konstatovat, že po čase jakési smyšlené zaneprázdněnosti se opět přidala i Vhééndulka čili Hanička Sluníčko alias Stará Hudcovka. Kdybych byl přišel dřív či by se udržela v komunikaceschopném stavu dýl, jak do devatenácti hodin, jistě bych si s ní rád popovídal. Ale ve světlejší chvilce v opilecké pýše přislíbila účast i napříště, tedy můžem drobný zádrhel napravit ...

Vodkaz nafurt
Středa, 07.09.2005 ... Telefonní úskalí ...

Bolí mne ucho. Vlastně uši. Obě. Z pikantní příčiny - otlačené.

Valnou většinu dne jsem dokázal telefonovat, nikoli svým zaviněním, pochopitelně. Začalo to v 8:01, kdy mi zavolal zhovadilý spolužák Butrus. Omlouvá jej, že jsem ho patnáct let pořádně neviděl a nemám ho vycvičeného, byl poučen, že před desátou příště nee. Pro další dva diverzanty, jež to stihli ještě před 8:30, kdy jsem se konečně přes všechny ty telefonáty probojoval do práce, pro ty už omluva není. Budou pykat.

V zaměstnání jsem zjistil zajímavou věc - tři telefonní přístroje najednou jsou nad rámec fyzických (o psychických ani nemluvím) možností běžného jedince, přinejmenším pak běžného Egiho. Dokázal jsem pracovat v takovéto teoretické rovině téměř nepřetržitě - s výjimkou oběda, kdy jsem aparáty nemilosrdně utíp - do půl čtvrté odpoledne, teprve pak jsem se konečně mohl začít věnovat praktické práci.

Podtrženo a sečteno - ještě teď mi z toho vrčí v palici (pro informaci - je po půl jedné ráno).

Co to mělo bejt? To všem jako dneska hrklo?

Co je na hovorech se mnou tak zajímavého?

Kupříkladu když někdy hovořím sám k sobě, nepřijde mi na tom nic, kvůli čemu bych tento rozhovor vyhledával. V takových případech samozřejmě nemám na výběr, jelikož jakožto zároveň i jediný posluchač nedokážu odejít, avšak že bych se nějak extra toužil poslouchat, to tedy rozhodně ne.

Už vůbec mi nepřijde na mysl, že bych si měl telefonovat a hovory se sebou takto provokovat.

Tak kruci, co k tomu ty ostatní pudí?

Vodkaz nafurt
Úterý, 06.09.2005 ... Na zlámaná žebra ...

... jedině sluneční brýle !!

Já vím, že to zní jak z filmu "U pokladny stál" - ten si taky moc nepamatuju, ale, co vím, jde tam v zásadě o to, že Vlasta Burian v roli pacienta jde dělat ordnung na jakousi zdravotní pojišťovnu, či co to má být. On totiž trpí reumatismem, lékařem mu bylo předepsáno bahno, zatímco z pojišťovny mu poslali zuby. Až se složitým postupem prokouše za nějakým revizním doktorem nebo jakým óbrbyrokratem o několik pater vejš, v rozmíšce mu (snad nechtě) přiskřípne kamsi jakejsi prst, načež na to chvíli kouká a lakonicky děje: "To je v pořádku, s tím si skočte dolů. Oni vám na to dají brejle."

Teď proč to zmiňuju?

Pan Dufalík pracuje u jisté v rámci Brna a Běloruska docela renomované počítačové firmy. Lukrativní džob. Jenže pan Dufalík jest nenasytný a milenky stojí ho ukrutně mnoho peněz, pročež pan Dufalík jakožto nejjednodušší způsob přivýdělku zvolil si provoz taxislužby. Vyřídil si licenci a počal taxíkařiti - mimo jiné vozí denně velkokapitalistu Harpagona Spojku z hospody. Tedy vozí denně velkokapitalistu Harpagona Spojku z hospody na golfíku, kde tento pracuje, domů, kam Spojka spěchá a ukrutně se těší za rodinou. Provozovat hospodu na golfíku a muset koukat celej den na ksichty typu Pivouka, Šóšího, Škaredáka nebo mne, taky bych odtama kvaltoval. Ačkoli při vzpomínce na Spojkovu rodinu bych asi rychle brzdil. Jo, to je momentálně fuk ...

Někdy předminulej tejden si pan Dufalík tak intenzívně přivydělával, až to jeho auto nepřežilo a málem nepřežil ani pan Dufalík. Vystrkoval čumák z vedlejší silnice a - jak už to tak bývá - byl mu uražen. Dufi to chyt ze strany a o vnitřek dveří sobě narazil bok. Chvíli si jej nechali na pozorování v nemocnici, načež zkonstatovali, že do útrob mu tělní tekutiny neunikají, má pouze naštípnuté žebro, což není důvodem k další hospitalizaci. Dělat se s tím nedá nic moc kloudnýho, pročež z něj nelze vyrýžovat více bodů a bakšiše od pojišťovny, je třeba ho tudíž vylifrovat svinským krokem aus. Darmo by nemocniční stravu prožíral. A jestli něco naše zdravotnictví nepotřebuje, je to darmožravý Dufalík. I s žebrem.

Pan Dufalík pozvracel se do pracovního procesu a smluvil si se mnou "pracovní oběd", by si mohl postěžovat. Zvlášť teď je příhodná doba - jejich slovutná firma cosi připravuje pro náš ouřad a ouřady spřízněné, dá se tedy oběd a následné "jednání" u kávy natáhnout i na dvě a čtvrt hodiny, kdyby se někdo ptal. K mé veliké lítosti se o mé takto chytře vymyšlené spekulace nikoho ani nenapadne zajímat.

Vyzvedl mne tedy pan Dufalík před ouřadem - jejich služebním vozidlem - a mohli jsme jet. Byl veselý, usmíval se, dokonce i nějaký ten optimismus dal by se u něj vypátrat.

Toto mu vydrželo přesně na první světelnou křižovatku. Tam zastavil na červenou a snad za to mohla kombinace ventilátoru v autě, prachu z ulice a benzínových výparů z prostoru křižovatky, každopádně jako spouštěč zafungoval odraz sluníčka od zadního skla vozidla před námi. Paprsek. Záblesk.

Ten ho donutil - kýchnout.

Tím sluneční svit obohatil Dufalíkův obsáhlý slovník (50% sestává z "piča" a "vole") o další položku, avšak dočasně potlačil všechna ostatní slova a obraty krom citoslovcí: "Piča vole, kurva, áááá, piča, kurva, úúúú, kurva piča, vole."

Po zbylé dvě hodiny předváděl Dufalík skvělou hereckou etudu na téma zauzlovaný slepýš.

Nesmírné utrpení.

Proto znovu opakuji - vězte, až si dolámete žebra jako pan Dufalík, nikdo vám na to nic nedá. Obvázat se to pořádně nedá, zasádrovat se to nedá, nic. Lautr nic. Avšak bolestem útrpným můžete předejít, budete-li si chránit zrak - slunečníma brejlema.

Vodkaz nafurt
Pondělí, 05.09.2005 ... Do procesu hrdě zpět ...

Zas je školní rok, parchantéros vyrazili za vzděláním. Ty, kteří se vzpouzí, vozej rodičové autama, asi aby měli jistotu, že za nima ta mříž pro zbytek dne zapadla. Holt jiná doba, my jsme ty dvě ulice chodili tehdá pěšky. Dneska tu boudu mám přímo na rohu (já se v mezičase vo ty dvě ulice přestěhoval).

Zrovna ráno - divnej chlap na koncu chodníku vožužlává holčičku. Pedofil nebo příliš citlivej votec. Nebo vobojí.

Což by mne nedokázalo nadzvednout, každému, co jeho chtíč ráčí, ale kdyby si tak, idiot, zaparkoval ten svůj vehikl někam jinam. Asi to byl fakt ouchyl, dyť to řikám furt - copak si vobyčejnej heterosexuální běloch může koupit Citroën?

Pak, jakmile zazvoní a matláci mají jakejs takejs sichr, že jejich haranti jsou uvěznění ve škole až do večera, vrhnou se všichni ku práci (matláci, nikoli haranti, ti jsou v té škole) a dokážou zacpat i čtyřproudou třídu Gen. Píky vod kasína až po ten křivej barák, zmrdi.

A já abych to kvůli takovejm vobjížděl přes Kénik.

A to mám pak budovat nějaký veřejný internetí přístupový místo pro vobčany a tvářit se mile na svoje drahý kolegy - státní ouředníky? Přinejmenším to druhý po mně nikdo nechce, ale i tak - nasrat. V půlce tejdna možná. S bídou.


No abych toho neměl málo, ležením pod stolem v práci jsem si zničil pantofle. Přesněji jsem je rozerval v okamžiku, kdy jsem se snažil zpod toho stolu vydrápat zas ven.

Zašel jsem si koupit pantofle, takový jednorázovky, něco jako vod pingpongů.

Koupil jsem si i trencle. Červený a modrý, dohromady patery. Kdyby to teda někoho zajímalo.

Ani černý bombarďáky neměli, hadrníci. Kurva.

Vodkaz nafurt
Víkend, 02.-04.09.2005 ... Tělo si žádá své ...

Vždycky tvrdím, že nějaký ty vědy a pavědy o zdravé výživě jsou blbost. Snůška hovadin. Jednou se má žrát maso, podruhý se nemá žrát maso, hypovitaminóza stíhá hypervitaminózu, zelenina je ukrutně zdravá a plná dusičnanů, cholesterol číhá za každým bukem, avšak bez něj je taky krušno. A kdesi a cosi. Řečičky naší tetičky.

Ostatně zkusíte-li si zkombinovat všechny směry výživologií, chcípnete hlady a žížňou. Přinejlepším vám tam zbyde voda, avšak ta nesmí mít ani moc minerálů, ani málo, to stejný s baktériema a kdovíčím. Na destilku dojedete taky.

Já vodjakživa tvrdím, že tělo si řekne, pokáď něco potřebuje. Jenom ho musí člověk poslouchat. Dyž si řekne vo rajče, nevochčijete ho ňákým multivitamínem. Rajče je rajče, dvě rajčata pro sichr jsou eště lepší.

Nijak se nevomezovat, tím si jenom rozhodíte metabolismus a pak už se v dietách plácáte vode zdi ke zdi.

Potíž je v tom, že moje tělo hovoří jaksi čím dál častěji.

No schválně, za tendle víkend si tělo dokázalo říct vo:

Nepočítám drobnosti jako několikero různejch kafí a sem tam něčeho žďobíček.

S takdle ukecaným tělem si ale budu muset brzo zase shánět nějakou vedlejšku.

Jo, mimochodem, byl jsem za Ťapinkou a psékama v Lanškrouně.

Vodkaz nafurt
Čtvrtek, 01.09.2005 ... Soukromý zápisek ...

Občas drze a sobecky používám tento zvrácený deníček k ryze soukromým účelům. Onehdá jsem chtěl vědět, kdy jsem to zapadl do ukrutné vánice na D1, teď nedávno jsem hledal, kdyže jsme to malovali. Neocenitelným pomocníkem je tato stránka při vyplňování výkazu OdprD.xls (čiže taková ta nechutnost - výkaz Odpracované Doby). Když přijdu do práce tak do půl deváté, hrdě se jdu pod nějakou tou záminkou ukázat šéfové, při pozdějším příchodu se už takňák nenamáhám, pročež, měl-li bych čerpat jenom z knihy docházky na sextretariátu, jsem v práci tak dvakrát do měsíce. Tady mám u spousty dnů poznamenané příchody a odchody dokážu vydedukovat ze zbylých alotrií. Šéfová sem má zakázanej přístup a, ač tuší, v té hromadě lejster vždy po konci měsíce to už nějak zapadne.

Dneska se nic zvláštního neudálo, alespoň nic, co by mohlo zajímat takové vouyery a šmíráky, z nichž se rekrutuje spousta mých milých čtenářů - schválně píšu pouze o spoustě, nikoli o všech, outlocitnější povahy si můžou myslet, že ausgerechnet na ně to nebylo. He-he.

Popil jsem kávu se spoustou víceméně (kupodivu spíš více než méně) milých lidí a zbytek dne bohapustě proflákal. Podotýkám, že eště furt, ačkoli už su s tím určitě otravnej, mám tu dovolenou.

Tedy, milí vouy..., ehm, milí čtenářové, tento zápisek není primárně určen vám.

To je poznámka pro mne, až budu za půl roku hledat ten poslední den, kdy nikdo mne a já nikoho nenasral.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002