Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Leden 2011

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Pondělí, 31.01.2011 ... Vadný brejle, vadný auto ...

Mám poškrábané brejle a závadu na vozidle. Byť to zní s podivem, ale oba jevy spolu úzce souvisí, ačkoli třeba ne v příčinně-důsledkovém vztahu ...

Řek jsem sobě, že si brejle nechám repasovat, nasadit do nich nový čočky (těžko říkat skla, když jde o plasťáky). Čert ví, jak dlouho už je mám, pět let možná? Hledat se mi to nechce. Poškrábaný, ale tak blbě, že mi to vadí třeba večer u počítače. Háže to odlesky, což je při zpracování kupříkladu fotek namáhavé na oči. Mám ten pocit, že dost jim dala pokóřit třeba ta písečná smršť svýho času v Tangeru. Jinak jim nic moc nelze vytknout, jsou sem tam škrábnutý i obroučky, ale v mezích normy.

A nebo, byly-li by, bych si mohl nechat vyrobit fungl nový, nebyly-li by tuze drahý.

Ony se mne teď vůbec všecky brejle drží docela dlouho, ani nepamatuju, kdy jsem nějaký rozbil nebo ztratil. Že bych si zopakoval kuriózní variantu a přejel si je znovu autem, to už pak vůbec ne.

Inu jsem se vypravil do optiky ...

Když odhlédnu od této epizody, trápí mne ještě jedna drobnost. Svítí mi divná kontrolka v autě. Už někdy od Vánoc.

Tedy ona nesvítí jakože furt, ona se občas rožne. Zpravidla až při teplým motoru. A jenom v případě, že stojím tak minutu až dvě třeba na semaforu na volnoběh. Rozsvítí se kontrolka a už nezhasne. Leda bych chcípnul (motor) a znova nastartoval. Přičemž nevím proč, ale měl jsem zafixovaný, že je to kontrolka od posilovače. K čemu a co by měla indikovat, to nemám šajna. Svítí, všechno ale funguje. Si říkám, že je to tou zimou.

Jednou mi to ještě udělalo takovej výpek, že při mínus patnácti motor zničehonic vyletěl do hroznejch otáček. Cestou do práce. Pak to zase odpoledne přešlo. Naznal jsem, že jsem snad měl někde přimrzlý trochu plynový lanko nebo kýho čerta. Pak to přešlo. Takže sere pes. Chuj s tym. Jenom ta kontrolka, jenom ta kontrolka ...

U optika jsem si vyhlíd brejle. Takový hodně podobný, ne-li úplně stejný, jako ty minulý. Obroučky teda. Jenom stříbrný, ty minulý byly tónovaný dohněda. Ale zase stříbrný jsem neměl jak dlouho? Pravda, právě teď jo, páč včera do Laa jsem si vzal jedny starší, ale však co? Koupím jednou zase stříbrný. Vypadaj prakticky fakt stejně, nožičky maj pérovací, jen se mi trochu jakoby zdá, jako bych měl větší mezeru dole, že bych si třeba při močení neviděl na péro. Ono na tom nic moc k vidění není a jsou tací, co, nemít zrcadlo, neviděli by ho po mnoho let. Tím výjimečně kvůli kloušťce nemyslím Marťana. Ten ho nevidí skrz pupek sice taky, ale tomu by nepomohlo, ani kdyby byl hubenej.

Možná je to u tych obrouček jenom vytvarováním paciček u nosu. Zahnutím nožiček nebo něco.

Prostě jsem se domluvil, že si nejlépe zejtra vezmu ty tamty a přijdu si je oměřit. Pokud to klapne, koupím tydle jako nový komplet, původní škráblý nechám jako záložky. Na čundry, na vodu a tak.

Tak jsem mínil. V optice na Palackýho.

Za rohem na Poděbradové už jsem věděl, že přinejmenším zejtra to neklapne.

Nastartoval jsem, moje oblíbená kontrolka se rožla hned, otáčky vyletěly na volnoběh na nějakejch pět nebo kolik tisíc. Motor řval, za mnou kouzelné kouřové efekty. A volnoběh měl furt sílu jako svině (řekl bych "jako kůň", ale to by bylo zavádějící, protože to mělo sílu jako nějakejch dobrejch čtyřicet či kolik koní, a to aniž bych šláp na pedál).

A stejně tak to táhlo, když jsem zařadil rychlost. Jen to tak neječelo naprázdno. Takže dokud jsem jel, bylo to z toho špatnýho pořád ještě ta lepší část.

Ono to mělo i své dobré momenty - například cestou domů (na tom kousku jsem pro jistotu dvakrát zastavoval a zkoušel zázračit se startováním). Pod Lesnou jsem prostě zařadil trojku a svižně mne to pěkně vytáhlo do kopce, ba jsem i přibržďovat musel. Che. Fakt blbej byl jenom ten volnoběh, kdy to řvalo jak cirkulárka a dělalo kouřovou clonu.

Nu což.

Nažhavil jsem doma internet a popátral. A zjistil. Kontrolka znamená něco ve smyslu: Závada motoru, navštivte servis. Aha. Jak jsem vyčetl, je to právě chyba třeba vstřikování, špatné emise, zblblá nebo vadná lambda sonda. Zkrátka do motoru nebo z něj jde něco špatně. Řídící jednotka to pak blbě vyhodnocuje a hlásí error takovej. Chm. Kde jsem přišel na ten posilovač, to je mi fakt záhadou.

Takže ještě hezky večerní cesta do AutoĎASu. S Ťapinkou za zadkem jako pojistkou, kdyby mi to cestou vzplálo jasným plamenem nebo naopak zheblo sakumprásk. A abych nemusel zpátky potupákem.

Prý se na to podívají. Šajnují to na škrticí klapku, to by tak nejvíc odpovídalo. A jenom doufat, že bude stačit ona a všechno kolem vyčistit a seřídit, páč nová je pekelno drahá.


Vodkaz nafurt

Neděle, 30.01.2011 ... Nedělní koupání ...

Je správné se aspoň jednou tejdně umejt. Nejlépe teplou vodou.

Po čase jsme se vydali na krátkou vyjížďku do termálních lázní Laa an der Thaya. Pouze ve čtyřech, do vytížení jednoho vozidla, s Ťapinkou, Vlastíkem a Marťanem.

Slepejši obecně nějak poslední dobou Laačkem zhrdají, že jim to moc drahé přijde, mají-li platit z invalidní duchny. No, jak se to vezme - oč dražší vlez, tím levnější cesta. Tak se tam člověk neráchá pět hodin, ale třeba ty minimální tři. Na odpolední vejlet je to tak akorát. Zvlášť v neděli vpodvečer - málo lidí, klídek, muzika v bazénu (čímž myslím hudbu, ne kapavku) ...

Tentokrát mi to přišlo opravdu extra pohodové. Žádná synchronizace několika vozidel, žádné dirigování obrovské výpravy. Přišli, tři hodiny se placatili takřka furt ve vodě, odjeli.

Cestou Ťapinka s Chlastíkem aj jednu pičovinu ulovili. A cestou zpátky jsme se kdesi v Hrušovanech nebo kde v pičériji dobře navečeřali.

A tak to má bejt ...


Vodkaz nafurt

Sobota, 29.01.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - Kočkování (duben až červen 2010) ...

Pyjavice s Irmou mi tedy v půlce loňského března vyhlásily válku. Ačkoli to možná nevěděly a ani tak nezamýšlely. Podobně postižených už bylo (a v následující době přibylo) několikero, někteří sklopili uši, jiní se omezili na hloupé bezúčelné dopisování (asi jako dopisovat si s jakýmkoli jiným zlodějem), pouze část na to šla přes právníky. Nicméně, pokud vím, nejdál jsem to zatím dotáhl já.

Také jsem to původně zkusil ještě po dobrým. Počkal jsem si, jestli to myslej vážně. Myslely a část prachů za březen jsem nedostal. Pak jsem na to nějak neměl čas a náladu, pročež jsem až tak někdy v květnu sestrojil líbezbrýf: že mi nebyla vyplacena část platu, na který mám oprávněný nárok, že tomu se v právnickým hantecu říká "bezdůvodné obohacení" a ať to koukaj navalit. Argument ve výtce, že mám opakované pozdní příchody, je lživý. Evidovaný tam mám jeden. Jednou mi tam zápis chybí úplně. Což ovšem není pozdní příchod, he? A že abych předešel zas nějakýmu diškutování, Pyjavice a kdovíčí malůvky v knize docházky jsou naprosto irelevantní, neb jsem si našel jakýsi šmírák jakéhosi toho jejího slintu, kde se praví, že "Každý zaměstnanec je povinen uvádět denně příchod do zaměstnání a odchod ze zaměstnání do knihy docházek ...". Nic lepšího jsem neviděl. Nikdo mi neříká, že tam musím skotačit hned ráno, dívat se na jejich mrzké obličeje a kazit si tak den. Zapíšu, až je čas, nálada a cesta okolo.

Především pak Zákoník práce, konkrétně §13, odst. 2), písm. f) hovoří tak, že "Zaměstnavatel nesmí zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající mu z pracovněprávního vztahu ukládat peněžní postihy ani je od něho požadovat ...". Pokud mám ve smlouvě nebo její součásti napsáno, kolik mám dostat, tak to prostě chcu.

Záhy jsem se dočkal odpovědi ve smyslu, volně přeloženo, že nasrat. Můžete mít něco desetkrát smluvně garantováno, zákonem podepřeno a všechny trumfy v rukách, Pyjavice s Irmou jsou něco jako žolíci - přebijí všechno. Jokér pyčo.

Ono je to zase na několik stran, ale vpodstatě z toho vyplývá trojí:

1) Mám tam evidovaný pozdní příchod. Pak tvrdí, že ještě jeden (možná jsem opravdu přehlédl). Jednou mi tam fakt chybí řádek sakumprásk a pak asi v deseti případech vynálezy jako "zapsáno dodatečně" nebo "chybí zapsaný odchod". No a jako co? Když tam už nikdo není v okamžiku, kdy já odcházím, možná tak uklízečky a na vrátnici Gauner, tak to prostě nezapíšu a nezapíšu. Skrz zamčené dveře. Někdy si příští den vzpomenu, někdy ne. Co má bejt? A polední záznamy už jsem vysvětloval. To celý je asi jako vata, aby spisek nebyl tak hubenej, páč s případem to nemá pražádnou souvislost - já měl sebrány kačáky za pozdní příchody, ne za nezapsané odchody. Možná to má být jako dodatečné vymýšlení dalších důvodů?

2) Zajímavý poznatek - prý se "odejímání" osobních příplatků řídí dalším takovým pamfletem jménem "Vnitřní platový předpis". Ozaj pekné. Co to, kurva, zase je? Údajně zase slovutná směrnice. A prý tou se to celé řídí. Cha, tak jo. K tomu se vrátím, protože to je jedna z perel tohoto případu.

3) Skutečnost, že jsem i ve dnech zapsaných někdy později nebyl včas na pracovišti byla zjištěna i fyzickou kontrolou. A moje pozdní příchody do zaměstnání a tím i skutečnost, že nejsem včas na pracovišti, způsobuje nedostatky v chodu celého úřadu v závislosti na funkčnosti počítačové sítě, kterou mám na starosti. (vpodstatě citát)

Plus jako bonus ještě zajímavý postřeh, že: "... dodržování stanovené pracovní doby je nejzákladnější povinností zaměstnance vyplývající z pracovně právních předpisů." Jakých? Kterých? Čích? Já měl vždycky, asi mylně, jaksi zafixováno, že základní povinností je pracovat, pokud možno pracovat dobře. Který předpis se zaobírá tímto, to netuším. Nicméně netřeba se tím hlouběji zabývat, podle mého to jsou jenom mokré sny Pyjavice.

Tak nejdřív by mne zajímala ta forma fyzické kontroly přítomnosti na pracovišti, jež sestává z pěti budov v okruhu cca kilometru. Rojnice? Kdo kontroloval? Jak kontroloval? Proč nikoho nenapadlo mi třeba zavolat, kde se nacházím? Chápu, moderní technologie nejsou přítelem státních úřednic, ale s telefonem (byť bezdrátovým) už se do jisté míry sžily. Nic, nula bodov, výmysl. Jakýkoliv výkyv ve funkčnosti počítačové sítě v daném období nebyl zaznamenán, tedy ani nedostatek v chodu celého ouřadu. A coby support tam snad byl přítomen pučmidrát, ne? Ten je jakožto vesničan zvyklej vstávat na kohoutí impuls.

Směrnice "Vnitřní platový předpis" se údajně dá najít ve sdílené složce na serveru. A opravdu, jakýsi takový soubor tam je. Že v obskurním formátu WPD, to velkoryse pomíjím, pro účely této hry to nemá valný význam, to jenom Irma má k deseti letům kapacitní problém vstřebat v textovém editoru všechna (asi čtyři) pole v dialogovém okně "Uložit jako". V dokumentu se praví, že osobní příplatek lze odebrat, pokud nebude zaměstnancem plněn další takový el-aborát, "Pracovní řád". V "Pracovním řádu" znovu stojí, že je třeba zapisovat se do knihy docházky. A rozvržení pracovní doby je stanoveno "Příkazem Pyjavice".

Nejzajímavější na celém tomto elektronickém hajzlpapíru není ani tak fakt, že zas a znovu není v žádné závazné formě, není elektronický podpis, není zaručena nezměnitelnost. To už je folklór. Ba možná dokonce účel, aby bylo možno s dokumenty pro řízení volně manipulovat. Ale tady se to ukazuje v plné své kráse. Já podal svůj přípis 26.05.2010. Vnitřní platový předpis nese systémové datum 27.05.2010. Čili vytvořeno nebo modifikováno až po mojí stížnosti. Pěkně, pičo, pěkně.

Od čeho si teda živíme právníky? Tedy proč je vykrmujeme vepřovým na ředkvi a učíme je slaňovat? Ano, opravdu existují právníci (asi tři), s nimaž jsem ochoten se bavit zcela dobrovolně a na které se nevztahuje můj oblíbený popěvek "Greg se přitom neovlád, fakticky se splet, na právníka vytáh ráži pětačtyřicet".

Předal jsem celou záležitost strejčkovi Nimrovi, ať je roznese na kopytech, kopyto.

Ten prvně taky zkusil s nima po dobrém. Shrnul jim to hezky ještě jednou, zaobalil do právnických odporných termitů. To všechno už je výše vpodstatě popsáno, snad možná perlička - když jim napsal, že některé jejich slátaniny byly vytvořeny či modifikovány až poté, co jsem jim psal já, ony mu odpoví, že tvrzení, že by všechny byly vytvořeny zpětně, se nezakládá na pravdě. Tak buď jsem Tatar já, nebo Pyjavice s Irmou. A osobní kontrolu fyzické přítomnosti prý prováděla Pyjavice sama veliká, pročež by mne zajímalo, jak dokázala obsáhnout pět budov o dvou až pěti podlažích. Krom toho, že lže, jak když Rudé Právo tiskne (jaká je vlastně dneska hlásná trouba ODS), je to docela směšné, nicht wahr?

Fajn, tak ještě jednou k tomu platovému předpisu, příkazu Pyjavice o docházce a k pracovní smlouvě ...

Ano, je jistě pravdou, že zaměstnavatel si může vydat vnitřní předpis, jímž upravuje platové podmínky zaměstnanců. Přesně o tom hovoří Zákoník práce, §305.

Nicméně také se tam píše mimo jiné v odstavci 4), že: "Zaměstnavatel je povinen zaměstnance seznámit s vydáním, změnou nebo zrušením vnitřního předpisu nejpozději do 15 dnů." Byla-li ta jejich krávovina sesmolená v listopadu 2009 a měla-li bejt platná k 01.01.2010 (zanedbávám květnové čachry a ryze hypoteticky připustím, že by se tak bývalo stalo), očekával bych jakési seznámení tak v půlce prosince 09, přinejhorším v půlce ledna 2010. Nestalo se. Já o tom fakt slyšel poprvé na přelomu května a června, a ani tehdy nedošlo k jakémusi seznámení. Seznámení bych si představoval, že někdo přijde a řekne: "Hele, byl vydán takovýhle vnitřní platový předpis ...". Možná napíše mailem (a vyžádá si potvrzení o přečtení) a rozešle v příloze. Nebo aspoň takovým mailem odkáže na nějaké závazné znění. Hovno leda. Byť se Pyjavice může ještě v předjaří 2011 posrat, opravdu fráze "vnitřní platový předpis" nezazněla ani na žádné poradě.

O kousek jinde, v odstavci 2), tentýž paragraf pojednává v tom znění, že "Vnitřní předpis musí být vydán písemně, nesmí být v rozporu s právními předpisy ani být vydán se zpětnou účinností, jinak je zcela nebo v dotčené části neplatný."

Jestliže tedy právní předpis (Zákoník práce) jasně říká, že s předpisem musí být zaměstnanec seznámen, ten seznámen není, prostou logikou se dostáváme k faktu, že vnitřní předpis byl vydán v rozporu s právním předpisem, pročež je neplatný.

Jediné účelné využití je tedy vytisknout a vycpat si tím mokré špice u bot.

Další taková veselá historka je ten "Příkaz Pyjavice" ohledně rozvržení pracovní doby. §37 Zákoníku práce, odst. 1) zní: "Neobsahuje-li pracovní smlouva údaje o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, je zaměstnavatel povinen zaměstnance o nich písemně informovat, a to nejpozději do 1 měsíce od vzniku pracovního poměru; to platí i o změnách těchto údajů. Informace musí obsahovat" a pak je v bodě e) konkrétně uvedeno "údaj o týdenní pracovní době a jejím rozvržení".

Tak a nejinak.

Prostě i v případě úpravy a změny týdenního rozvhru pracovní doby je zaměstnavatel zaměstnance povinen informovat písemně. Tečka. Žádná jiná alternativa tam není; byť by vymýšlení oněm dámám zabralo pěknejch pár litříků vínka z reprefondu, nemají moc co vydumat.

Ale to je až potud jenom vyvrácení jejich nesmyslů.

Podstata problému tkví někde docela jinde ...

Mzdu nebo plat můžete mít stanoveny rozličnými způsoby.

U nás je to tzv. "Platový výměr". V něm je pak napsáno, kolik činí měsíčně základní plat, osobní příplatek, případné jiné příplatky, kdy a jakým způsobem bude plat vyplácen. To je vcelku běžná praxe.

Ve smlouvě pak může být napsáno jenom něco v tom smyslu, že "Plat je určen platovým výměrem".

Potom nelze nic namítat. Když vám chce zaměstněvatel plat zvýšit nebo snížit, prostě vám dá jiný platový výměr a basta. Od příštího měsíce bereš tolik a tolik. A je to ryze na jeho rozhodnutí. Platový výměr jednostranný. Tam nic neokecáte.

Ovšem zase to má svoje "ale" ...

Ona existuje i jiná varianta, a sice, když máte v té pracovní smlouvě magickou formulku "Součástí této pracovní smlouvy je platový výměr." Vypadá to prakticky stejně, což? Ale není to stejné.

Pokud je platový výměr součástí smlouvy, lze jej upravovat pouze za souhlasu obou stran, stejně jako jakékoliv jiné ustanovení pracovní smlouvy. Tak jest ve smlouvě napsáno. Není naprosto přípustné, aby smlouvu měnila pouze jedna smluvní strana o své vůli. To za prvé.

Za druhé - to uvádím jen jako předzvěst do budoucna. Co je ještě zajímavější - já u tohoto incidentu žádný změněný platový výměr ani nedostal, snaží se o podvrhy potom v pozdějších dobách a u jiných ořezávaných zaměstnanců, ale při tomto skutečně bylo pouze ono "Sim-sala-bim, odejímám." Přičemž v nedílné součásti smlouvy je jasně napsáno, kolik a kdy mám dostat. A já dostal o deset míň. To je ten hlavní problém tohoto levelu.

Dá se to ještě z lidského hlediska pochopit u Pyjavice. Tedy ne, že by se s tím dalo souhlasit, ale pokud člověk uzná, že ona je koncentrované zlo a je k takovémuto jednání puzena svojí bytostnou podstatou, pak se dá přijmout fakt, že to bude zkoušet všemi prostředky. Pokud je ještě jata utkvělou představou, že řídí vesmír. S jejím fofrvzděláním v oboru výchovy Cikánů, s podle všeho padělanou diplomkou, tam nemůžete čekat nějakou hlubší znalost problematiky, logiku, jednání v souladu se stanovenými podmínkami.

Tristní stav je, pokud jí s tímto vším aktivně pomáhá Irma, honosící se titulem právničky a týmž pracovním zařazením. Tam stojí za zhodnocení kompetentnost.

Takže jsme přešli do fáze oťukávání zcela vážného. Podívám se jim na zoubek, jakmile nasbírám dostatek informací. Dořešení tohoto detailu nechám na povolaných.

Inu, povolané jsem povolal - mocně jsem pokýval hlavou a pravil páně Nimrovi: "Vem si je. Před stolici súdní s nima." Přičemž pojem stolice třeba vykládat opravdu jakožto instituci, přinejhorším jako lavici žalovaných v nábytkářském slova smyslu. Rozhodně si pod tím v tomto případě nelze představit hovno.


Svého času se Těžký Paranoik pídil po demonstraci slušivého Anďáčikova protichladového baloňáku pro starší pány.
Nuže, zde jest:

Vodkaz nafurt

Pátek, 28.01.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - První delikt (březen 2010) ...

K politováníhodnému incidentu došlo někdy v dobách přeškolení bejvalého Velkého Šéfa Kvakina v hudebním oboru. On byl prý kdysi obstojný kytarista, načež z něj tak ne zcela po jeho vůli a v jeho režii udělali basistu.

V řadách ODS zavládla tenkrát hustohustá paranoia. Nevím, jestli na to bylo sestaveno nějaké speciální úderné kyber-komando, ale přinejmenším mně se značně zvýšila návštěvnost na webu.

A jeden takový zmrd z ODS se o čtenářské pojmy podělil s členskou základnou ...

Což o to, literární věhlas v apatyce nekoupíš. Horší je, když se vám někdo zas začne identifikovat s postavami tutěch povídek. Nebylo to u mne poprvé.

Dětská četba ...Pokud jde o postavy kladné, je to dobré. Každý by chtěl být jako Egi. To je neoddiskutovatelný fakt, neboť jde o ryzí zjev. Někteří se spokojí třeba se Strakapoudem (intelektuálové), Marťanem (korpulentní a pomalejší), případně Canem (korpulentní a pomalejší intelektuálové); ti hloupější pak vezmou zavděk třeba Fabiakem s krátkým (podle vzoru "Démone, ty už seš hloupej jak ten Fabiák."). Naše a starší generace znala třeba Foglarovky. Pokud byl někdo tázán, byl to samej Mirek Dušín. Zajímavý, tady byl ten atyp dycky já, páč mně vo kousek sympatičtější třebas Jarka Metelka. Nebo při akčnějších dětských - chlapeckých - zábavách, dnes patrně zavrhovaných coby rasistické a militaristické, bejvalo občas víc Olčetrhendů, než takovejch Tanguů, náčelníků zrádnejch Kiowů. Občas byl Tanguů takovej nedostatek, že se Olčetrhendi vystříleli mezi sebou. No jo, taky pravda, já tenkrát dostal od dědka komiksovou kovbojku, knižní vydání. Jmenovalo se to Bessy a byl tam moc sympatickej kovboj. Takovej úplnej skoro jak Olčetrhend, spravedlivej, děsnej klaďas. Akorát neměl henryovku a Nedvědobijku, nýbrž winčestrovku a kolťák, jež při střelbě vydávaly ukrutné "Päng-päng", neboť, jak se na každý správný western sluší, šlo o germánskou provenienci. A jelikož jsem byl sečtělej už tenkrát, hltal jsem to v originále. Bessy byl čokl. Kólie. Kovboj se menoval, pokud vím, Andy. A taky nenosil klobouk, stejně jako ten Old Šuterhand, což na něm bylo sympatické, neboť klobouk zavile nosil můj tatík. Ne, že bych zas měl jakýsi komplex, co by se při něm nenáviděl otec. Ale tatík v něm fakt vypadal jak puchejř. Ostatně kdo v klobouku nevypadá z dnešního pohledu jak jeliman? Možná zase akorát já, bohužel zas já nemám ten klobouk, neb mi loni na Lužnici uplaval. Tristní. No a ovšem jsem to měl těžké, neboť skvělého kovboje Andyho nikdo z mého okolí též neznal, Putňoch byl osel, Butrus dyslektik, kam na něho s německým komiksem, Broubis rostl už tehdy pro kriminál a Melín je trubka taky od přirození. Abych netrhal partu, byl jsem také Old Shatterhand a hubil jsem konkurenty po celejch četách.

Jo, to jsem zase jaksi zběh ...

Každý má holt nějaké knižní vzory. Záleží na tom, jak moc se to na něm podepíše. Někdo rozezná hranici mezi realitou a fikcí, někdo ne. Z těch druhých pak jsou Spidermanů plné šaškecy (těch, co je aspoň okolí včas rozeznalo) a hřbitovy (těch zbylých).

Horší je, když se vám čtenář vcítí do postavy zkažené a negativní. A nakonec to dává za vinu vám.

Nepopírám jistou volnou inspiraci v realitě. Takového Romana aus München, praví někteří, kdybychom neměli, museli bychom si ho vymyslet. Já bych to ještě poopravil - vymysleli jsme si přeukrutného Romana aus München. A přesto se najdou tací, co se jako on dokáží podepsat. Nebo Těžký Paranoik. Mankote.

Prostě některé reálné kolegyně nabyly dojmu, že mi stojí. Tedy jako modelem. A taky chodí. A hlavně jednají. Bez ohledu na to, že tady mají kdesi po disclaimerech napsáno, že jde o čisté smyšlénky a jakákoli podobnost s reálnými postavami je jejich problém. Uznávám, pokud se někdo chová ošklivě podobně jako daná postava, může s tím mít docela problém. Pokud bude někdo nedomrdlý rakouský čalouník, kaprál, který rozpoutá válku a nechá vyvraždit pár desítek milionů lidí, asi mu nebudou po chuti autoři válečných filmů. To už tak bývá. Samozřejmě, jestliže tvrdím, že je celé tohle jedna velká fikce, dostávám se tímto odstavcem do bludné definice, neboť i reálné kolegyně jsou pouze smyšlené. Ale to už je zase takový tradiční rozpor utopií.

Jestli to někdo chce tak žrát, je to jeho ryzí problém.

Jak říká pan D-Fens na stránkách také věnovaných z nemalé části zmrdům: Pokud se vám to nelíbí, nečtěte to. Já bych ještě rozšířil o: Pokud cítíte, že by vám to mohlo učinit trauma, nečtěte to tuplem.

Ale zpátky k "Žíly býly ..." ...

Prostě žil byl jeden takový zmrd z ODS, který nelenil poslat odkaz na můj slovutný deníček Pyjavici, právničce Irmě a sextretářce Číči. Té tenkrát ještě trojici, která dělala zbytku osazenstva ze života peklo. V rámci utužování vztahů byla Číča dávno z velké trojky vyobcována a degradována o patro níž. Zajímavé, že se začíná vracet do normálu. Asi nějaké ty zóny nebo co.

Na každý pád z toho počtení ty tři chytly nerva (zajímavé, že nikdo jiný). Já už si zase prd pamatuju, komu to ten ODS výškrab přímo posílal, ba jsem věděl i jeho jméno svého času a co je to zač, poněvadž kterási tam s vytištěným mailem běhala po budově a vehementně všem vnucovala: "Podívej se schválně, jak o nás píše. A hlavně mu to neříkej." Hehe. Dávno jsem to pustil z hlavy. Potrata přece nepůjdu bít. Není to formát, který by stál za konfrontaci.

Zajímavé, a to mi vlastně došlo až teď, jediná se k tomu postavila otevřeně Irma (byť dočasný jev). Ta mi vyspílala do očí, čehož si lze do jisté míry i cenit. Že mi pak po nocích psala výhrůžné KTZ (někdy mylně nazývané SMS), to už je jenom taková drobnost. To už některé chemické substance způsobují. Té jsem se i omluvil, že jsem její oblíbenou hrdinku počastoval jakýmsi jí nelibým výrazem, který od té doby schválně nepoužívám (ve vztahu k hrdince).

Na přímý dotaz, jestli jí není kupříkladu blbé zasouvat anální sondu Pyjavici a podrážet lidi, kteří jí věřili (což já ze zkušenosti už nebyl, ale věděl jsem, na čem jsem, pročež mi to nebránilo s ní čile spolupracovat za cenu jisté ostražitosti), odvětila památnou větu: "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej."

S tím mám do jisté míry problém odjakživa.

Pokud momentálně jím něčí chleba, tak je to chleba ouřadu, nikoli Pyjavice. Píseň ouřadu do kroku a skoku je jasně daná, pročež se vylučuje s rytmem udávaným Pyjavicí, byť by měla kouzelnou taktovku. A už vůbec se nemůžu ztotožnit s tím, abych zpíval podle přání Pyjavice, když by z toho kolegy mohly bolet uši.

Slabší jedinci mohou otvírat hubu naprázdno, přinejhorším, je-li na ně moc tlačeno na pokřivený rytmus, dát dva tři takty, než se pozornost obrátí jinam.

Naproti tomu Irma zpívá s nadšením. I když je píseň falešná, dirigentka neposlouchá, nikdo jiný ji nechce slyšet. Irma pěje s nadšením a nezkrotnou touhou se zavděčit, iniciativně a přidává si i vlastní sloky.

Takový chleba by mi asi zhořkl do té míry, že bych si ublinkl při pohledu do zrcadla.

Každopádně jsem mohl čekat - a čekal - odvetu.

A dočkal jsem se. Přesně v odhadovaném stylu.

Najednou se v knize docházky začaly objevovat jakési vodorovné čáry, škrtance, tajuplné značky. Prý kvůli mně. Akorát aby mi to nikdo neříkal. Ponechám na úvaze laskavého čtenáře, jak to teda vím.

Pokud jde o knihu docházky ...

Kdysi dávno jsem se tam vždycky zapisoval, ba dokonce se odevzdával měsíční výkaz odpracované doby, měl jsem na to skvělou tabulku ODPRD.XLS. Tehdejší sextretářka Oloušek to měla na starosti. A vždycky požadovala: "Mišíku, docházku." Zpravidla do dvou týdnů ji i obdržela. Oloušek pak bohužel dlouhodobě onemocněla a nakonec i umřela. Celou tu dobu to po mně nikdo nechtěl. Chvíli jsem to ještě iniciativně vyhotovoval, pak jsem přestal. Nakonec jsem se přestal i zapisovat. Každej ví, že tam obvykle jsem. Pokud nejsem, jsem na telefonu. V případě extra průseru můžu bejt do dvaceti minut. Kdybych neměl bejt jakože úplně, nahlásím. A minimálně Tasemnice (ta jediná a pravá) a sextretariát budou vědět, že jsem celý den někde třeba na školení. Jinak přijdu, dřív nebo později. Měl jsem stanoveno přijít pokud možno aspoň do devíti, v opačném případě zavolat. Prostě normálka.

Ono to má jistou logiku. Existuje směrnice, ve které se píše, že mám na starost mimo jiné údržbu počítačové sítě, aktualizace dat a podobně, činnosti, které se výslovně provádí, pokud možno, mimo běžnou pracovní dobu. Na spoustu věcí je potřeba "rádiový klid". A já? Já jsem placen za jednu pracovní dobu. Nemůžu tam sedět po pracovní době a ještě stejnou pracovní dobu jako všichni ostatní. To by mi z toho mrdlo.

Pyjavice sice vymejšlela pořád nějaké takové manýry, že všichni se musí hlásit v 8:00 nejpozději, údržba a veškeré související činnosti se musí provádět v pracovní době, byť to znamená shodit padesáti lidem třeba síť pod rukama. A prý: "Výjimky plodí výjimky." (Tohle stojí za zapamatování, sám jsem to pak s oblibou v odboji používal.) Nicméně jsem se s tím tak zcela neztotožnil. Já mám jednu platnou směrnici, sám jsem ji psal, tou se řídím, ona mi nic závazného kromě tlachů nedala. Ostatně to byl jeden z důvodů, proč jsem třeba bojoval o pučmidráta Fiškuse. Skvěle to šlapalo třeba v tandemu se Žufim, kdy jeden tam byl od osmi, ne-li dřív, jako podpora, druhej mohl přijít později a trčet tam dýl a hrabat se v systémovejch věcech. Takhle tam patrně máme sedět od osmi jak čuráci dva, načež stejně všechny uprostřed pracovní doby vyházet ze sítě. Logické?

Paradoxně jsem nakonec vyměkl a začal nějak od začátku února chodit na tu osmou. Tuším druhýho jsem se konkrétně nasral. Mám já to furt poslouchat? Však po volbách musí jít do prdele, tak hovořilo veřejné mínění. Nikdo soudnej si to tam nenechá. Co se budu furt handrkovat, měl jsem jiný věci na práci. A též jsem si tam každej den zapsal účast. Zevrubně jsem si i prolétl šmírák té její normy ohledně docházky, který nám byl pohozen na server.

Přesně jsem tušil, odkud vítr vane, jen jsem ještě vyčkával na konkretizaci a zhmotnění.

Došlo.

Jednoho krásného dne (tady si trochu vymýšlím, bo piču vím, jak bylo) mi Pyjavice předala glejt, kde dramaticky popisuje, jak jsem byl měsíce opakovaně upozorňován. Kterak jsem v měsících únoru a březnu "... opakovaně nepřišel do zaměstnání včas, a to bez řádné omluvy (viz kniha docházky)". Tedy jsem se provinil proti zejména zákoníku práce, dále pak například proti příkazu Pyjavice o úpravě pracovní doby.

Končí patetickým: "... proto odejímám osobní ohodnocení na dobu jednoho měsíce."

Ať jsem počítal, jak jsem počítal, za uvedené období jsem tam našel pozdní příchod asi úhrnem jeden. Viz kniha docházky. Plus snad jednou jsem tam nebyl zapsanej vůbec, tuším, že den poté, co sbalili Kvakina. Na tom nic nezmění ani zapsání do knihy až někdy cestou na oběd. Nikde není řečeno, že jest třeba se běhat zapsat hned po ránu a kazit si den pohledem na jejich obličeje.

A už vůbec na tom nic nezmění moje báchorky v deníčku, jak si Pyjavice neopomene hodiny a hodiny (z pracovní doby, pochopitelně) číst, kde ještě chvíli držím dekórum uplynulých let a velkohubě si tlachám, že jsem stejně přišel na pracoviště až o půl deváté. On je třeba rozdíl mezi příchodem do zaměstnání a na pracoviště. Svého času jsem měl rekord, že jsem se na pracoviště prokousal až před obědem, abych si aspoň odložil tašku, ačkoli v zaměstnání jsem byl od rána. V neposlední řadě je rozdíl mezi realitou a fikcí. Prostě - latiník by řekl "bulšit".

Nicméně počkal jsem si, jestli to myslí vážně. Ono pravda, nemám to osobní ohodnocení nejnižší na ouřadě. Svého času jsem měl snad dokonce jedno z nejvyšších. Každopádně jde o pěticifernou částku. Myslely to vážně.

Jenomže ona to není taková prdel, která se obejde jednoduchým "Sim-sala-bim, odejímám." To možná může tak ředitel zeměkoule, kterým se Pyjavice sice asi cítí, ale - při vší úctě - není tomu až docela tak.

Nuže, chtěly boj, maj ho mít.

Aspoň jsem si konečně ujasnil své postavení, konkrétně v čelní skupince pelotonu černé listiny.


Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 27.01.2011

Vodkaz nafurt

Středa, 26.01.2011 ... Automobilový loupežník ...

Ohraná již historka, já vím, ale nová verze ...

Jak jsem si tak večer přijel s hezky vytopeným (hovořím o teple, nikoli o vodě) autem a do rána proběhla menší vánice, ráno se dobývám do hroudy sněhu a ledu.

Špejchám klíčem do zámku, rejpu, vergluju, přičemž v duchu se už vidím, jak nakonec jedu do práce holotou.

Ještě mi tak před atakou trudnomyslnosti přijde vhodná idea odzkoušet ostatní odemykatelné a otevíratelné karoserní součásti. Kupříkladu pravé dveře. To by byla pořád ještě milejší varianta, než kufr. Ačkoli, pochopitelně, bych vzal nakonec zavděk i tím.

A zcela mimoděk cestou kolem předku auta oškrábnu špičkou boty registrační značku.

Aha.

No dobře, tak to bylo podlouhlý a na místech, kde částečně u země prosvítal lak, se to jevilo jako tmavé, no. Tak jsem se zase jednou po roce dobýval do cizího auta. Se stane, ne?

Pochopitelně nikoli, že bych znal svoji RZ (dříve označovanou jakožto SPZ). Ale, jak by řekl starý přítel starý Pepé, na milijón procent třeba vím, že na ní žádným způsobem nefiguruje Jihlava.


Vodkaz nafurt

Úterý, 25.01.2011

Vodkaz nafurt

Pondělí, 24.01.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - Intro ...

Postupně se z nedostatku jiných vhodných témat dostávám k historickému románu na pokračování s komplikovaným pracovním názvem "Cos shnilého v lidosprávě".

Kde to vůbec začalo?

Jak se dá dostat od funkčního, spokojeného a do jisté míry vzorového orgánu státní správy (byť některým to může znít jako protimluv) do trosek a destrukce? Vzít ODS, zlo, neschopnost, zločin, odfiltrovat případné zbytky etiky, protřepat, nemíchat.

Přesný bod zlomu těžko odhadnout. Bejvalej Velkej Šéf Kvakin vykejval s Tasemnicí, pod kteroužto, jakožto ředitelkou ouřadu, ouřad vcelku pohodově fungoval ku vší spokojenosti ovčanů. Samozřejmě, najde se prudič a těžko se zavděčit pacientovi, který si načerno postaví dům, načež je vydáno rozhodnutí o odstranění stavby a barák je mu demoliční četou zbourán pod prdelí. Toho uchlácholíte těžko. Ale běžného stěžovatele a kverulanta, nepomohly-li ouřední postupy, Tasemnice zkrátka zatáhla do kanceláře, opařila mu čuňu kafem a maminkovským způsobem mu za několik půlhodin jeho roupy vymluvila z hlavy. Nezaznamenal jsem ani z drbů vážnější konflikty. Ostatní podobné spřátelené ouřady si k nám nezřídka chodily pro radu.

Bejvalému Velkému Šéfovi Kvakinovi se podařilo přes odpor nadřízené složky na druhý pokus do téže funkce protlačit Pyjavici z ODS Kobylince, bývalou spolupracovnici jeho údajného komplice.

A započal terror.

Od prvopočátku vyhryzávání zdrojů ouřadu, byť tenkrát ještě po drobných soustech. Zaměstnávání nových pracovníků, jejichž kvalifikace zpravidla takřka výhradně sestávala z přízně k ODS, ke Kobylinci nebo k Pyjavici samotné. Nesmyslné úkoly a postupy a jejich ubíjející opakování podle momentálních nápadů. A později zahlcování zcestnými poradami a jednáními a vydáváním kvant jakýchsi "směrnic", které navzájem popíraly jedna druhou, na čemž nic nezmění ani fakt, že veskrze neměly závaznost veškerou žádnou. Ku všemu se ještě vrátím.

Paradoxně loyalita ve smyslu patolízalství se u většiny nově přijatých a skrz prsty sledovaných pracovníků záhy otupila a klesla někam pod úroveň měřitelných hodnot, zbylá menšina se nám vyprofiluje až někde v dobách hodně pozdnějších. Veřejně se omlouvám panu KreKovi, jenž se ve světle tehdejší doby zdál najat na krytí Kvakinových machinací. Pravda, že za účelem uvolnění místa pro něj bylo vymrdáno s paní Polohrubou tak nepěkným způsobem, že ji potkala mozková příhoda s trvalými následky. Ale jelikož ji klepla pepka až po nějakém časovém intervalu (a teď už nevím, zda v řádu dnů nebo týdnů), patrně, narozdíl od jiných, nemá ve zdravotní dokumentaci uvedeno poškození zdraví v důsledku stresu na pracovišti. Nevím. Nicméně na provedení tohoto hnusu nemohl v danou dobu mít KreK žádný vliv a vinu na tom nenese. Jestliže byl původně angažován na retuš Kvakinových leváren, pak se dle mého skromného soudu pranic neosvědčil.

Ale tak se to nějako pořád plácalo.

Na to, nač by normálnímu člověku stačily dva řádky mailem nebo krátký telefonát, na to musely být vypracovány elaboráty na hlavičkovém papíře, s číslem jednacím a zaslány do datové schránky. Chceme se na něco zeptat Odporu Městské Informatiky na Magorátě? Že si chceme něco koupit, do čehož sice nemají oni co mluvit, ale jestli třeba nemají v plánu nějaké centrální řešení, abychom nevyhazovali peníze? Já bych zavolal či dal ty dva řádky do Utlouk Exprase. Nyní je třeba sesmolit oficiální dopis vedoucímu. Pyjavice dvakrát poškrtá, přeháže slova a čárky ve větách. Smysl a správnost se v nejmenším nezmění, ale jí se to takto líbí víc. Záleží na tom, je-li momentálně střízlivá, což nebývá pravidlem. Ba se podle momentální intoxikace mohou verze přelévat tam a zase zpátky do původní podoby. Je to sice vždycky oprava na pár minut, ale jde třeba o dny čekání, musíte se k tomu neustále vracet na úkor jiné práce. A držet to v hlavě. Konečně pak máte finální znění. Pošlete Pyjavici a zas několik dní počkáte, než to dokáže elektronicky podepsat a vrátit. Případně několikrát připomenete. Konečně máte po týdnu až dvou finální elaborát. Vloží se do spisové služby a odešle. Těm taky chvíli trvá, než to narozdíl od mailu probublá k pravému adresátovi, poté než ku své velké radosti vypracují oficiální odpověď ve smyslu: "Dělejte si, co chcete. My vám na to prachy nedáme a nic lepšího nás nenapadá." Dojde, podatelna přidělí, zkouknete ve spisové službě. Za tři týdny máte vyřešeno to, co lze u normálních organizací mít za minuty nebo maximálně hodiny. Chtělo by se klepnout na "Vyřízeno bez bližšího rozlišení". Avšak za dva dny se vám objeví vytištěná kopie s Pyjavicí připsaným: "Vypracovat odpověď !!". To pak nikdy nevíte, jestli se vám to zdá nebo jak? Dyť tohle je odpověď. Já položil dotaz, oni odpověděli. Víc k tomu není co dodávat. Vyserete se na to a můžete jen doufat, že si na to třeba nevzpomene.

Horší stav pak nastává, když potřebujete vypovědět nějakou službu. Je u ní ve VOP dané firmy stanovena výpovědní lhůta, na obchodním oddělení vám tvrdí, že výpověď stačí obyč mailem a počítá se od dne doručení. Pyjavice trvá na oficiálním přípisu do datové schránky a zcela nezvratně si je jista, že výpovědní lhůta běží od prvního dne následujícího kalendářního měsíce. Zařídíte po jejím, pro jistotu pošlete ještě kopii téhož mailem. Na něj vám přijde odpověď, že berou na vědomí dle dohody a výpovědní lhůta běží odvčíl. Že to diskutováním zabralo dva týdny ... No co, daňový poplatník se taky neposere, od čeho ho holíme, ne? Pořád jsou to škody v řádech stovek korun, tak oč kráčí?

To jsou takové krátké ilustračky pouhé. Jenom prostý vopruz a atmoška na piču.

A pokud se někdo nelíbil? Buzerace a postih. Zas vymýšlení práce pro práci, pokud to dotyčný nevystihl přesně dle začasté vágně konkretizované myšlénky, pak penalizace. Výtky, osobní ohodnocení pryč. A pokud to vystihl? Tak mu zpětně změníme zadání. Pche.

S tím souvisí ta směrniční a zápisová obsese. Směrnice na směrnice a o každém usrání si musí být vyhotoven zápis. My jsme ovšem ouřad progresivní, pročež to všechno povedeme elektronicky. Avšak ...

Pyjavice vymyslela, že uděláme sdílený adresář na serveru, kam budou sextretářky a právnička Irma hrnout všechny tyhle tlachy. Což by byl krok, řekněme, i rozumný. Kdyby ... Kdyby třeba tam měly právo soubor pouze vytvořit (umístit hotový a finální), jakž jsem to taky původně udělal. Jenže to bylo špatně. Ony musí mít možnost i modifikovat, případně smazat. A vysvětlit, že ve formátu DOC nebo podobné prašivině, co si může tam každá ořežtužka měnit dle libosti, že to je ku hovnu s platností, to už pak nejde. Jo, bylo by to k něčemu, kdyby tam vždycky prdly až finální verzi, dejme tomu v PDF, s elektronickým podpisem. Což zaručí, že ten, kdo to podepsal, to taky schválil a ručí za to. Vyjde-li změna, přibude tam nová verze stejným způsobem. Máte archiv, odkdy dokdy to platilo v jaké podobě, zaručenu nezměněnost a podepsáno. Tím se pak lze ohánět z jedné i z druhé strany.

Jo, že by s těma pamfletama měl horácké sprostáky někdo třeba seznámit, pokud se jich to týká? Pche, nasrat. Průběžně se tam občas podívejte. Možná ti chytřejší poznáte, že se to změnilo, kde a jakým způsobem, po tom vám nic není.

No a verze dle Pyjavice? Máme prostor, kde jsou jakési vyzvracené hampýznosti v DOC. Inkoust, svině jedna, provede činnost přesně dle zadání. Čímž přijde o pár tisíc na pár měsíců, protože v danou dobu už zní zadání jinak. Některým prozíravým se podařilo stav "před" a "po" vytisknout. K čemu jim to je? Dost ku hovnu. Do očí zapřou. Ouředník nedokáže, že původní zadání znělo třeba jinak. Ony sice taky neprokáží, že zadání obdržel v poslední "vyvěšené" podobě, ale ingóst nemá prachy a to je jediný hmatatelný fakt.

I takto se dá "řídit" státní instituce.

Mne se to v danou dobu třeba ještě netýkalo. Ani jsem neměl ujasněno, zda jsem už na blacklistu (jakkoli to bylo pravděpodobnější) nebo se teprve pohybuju v šedé zóně. Mohl jsem postiženým tak chabou radou přispět, ale to bylo tak všechno.

Jenomže budoucnost mohla vypadat slibně. Kvakin měl nakročíno do parlamentu. Slovy jednoho kolaborantského zdroje zevnitř ODS: "Pomohl podrazit Zvenclíky, vysloužil si trafiku." Kvakina si vezme sněmovna, přijde jinej Velkej Šéf, ten s tímhle vyrazí dveře. To byl ten důvod, proč nedošlo k hromadnému exodu.

Jo, houby.

Kvakina nevzala sněmovna ani čert, Kvakina vzala protikorupční policie. A Pyjavice nám prosmrděla na ouřadě.

Moje světla reflektorů měla přijít už zanedlouho.


Vodkaz nafurt

Neděle, 23.01.2011 ... Jak jsem přebral v Píčoslavi ...

A zas už jsem to tady nakous ...

Koupil jsem chudou chaloupku. V Píčoslavi.

Jak k tomu došlo?

Jasně, to bylo jak jsem tam házel těma půlmilijónama a milijónama. Ale tak nějak jakože obecně?

Nedá mi to, ale pro děj to zčásti význam mít bude, pročež začnu, s laskavým dovolením (naserte si) trochu obšírněji. Asi tak od první republiky.

Dědek měl fabriku. Textilku. Takovou dočista malou, vykořisťoval hrstku švadlen, jež mu tam šily košile nebo ké čerty. To celé v Ivanovicích na Hané. Proto se u nás odjakživa bramborám říká "erteple". Prostě mám půl famílije z Hané. Dokonce jsem kdysi slyšel rozhlasovou hru z hanáckého prostředí, kde jedna z protagonistek říkala: "Tohle sem byla u Egera a kópila sem si tam dvě halenke."

Fabriku komouši pochopitelně dědkovi sebrali, takto n.p. OP Prostějov získal jeden ze závodů. A páč ten chodil po dědině (dědek, nikoli závod) a píčoval, neboť to byl vyhlášenej záporák, jehož hlavním životním krédem předávaným z děda na vnuka, bylo: "Mišo, kam se podiváš, tam je to samej hajzl, kurva nebo ludra," šoupli ho eště na pár let do Tábora Nucených Prací. Nedá se říct "odsoudili", neboť na to žádnej soud nebyl. Tříčlenná komis rozhodla. Pak si eště nějakou dobu, co vím, pobyl v normálním krimu (a snad dokonce bručel na vedlejším bloku, co Gustáv Husák), nakonec se zcela regulérně oženil s Rakušankou původem od Rousínova a legálně se vystěhoval do Esterajchu. Jestli jsem to dobře pochopil, byli tady soudruzi i rádi, že se ho zbavili.

V Rakousích si dědek vybudoval novou živnost - samoobsluhu. Kaufhaus. Až si jeho dcera Hana (vpodstatě moje teta) dotáhla kdesi od Zell am See Alberta, dědek zjistil, že Albert je chudej jak kostelní myš, že nemá ani švindling, klepla ho pepka (dědka, nikoli Alberta).

Neboť dědek už byl v době restitucí maukez, získali nějaké ty vrácené finance tři synové: tatík, stréc Pavel a ten třetí, co mu nemůžu přijít na jméno, možná taky proto, že jsem se o jeho existenci dozvěděl jmenovitě já až na dědkově pohřbu. Jo, Vašek se jmenuje ten třetí brácha. Levoboček. To je zas tak u nás v rodině - každej rozvedenej a poněkolikátý ženatej, ze sourozenců mají shodný oba rodiče jenom dvojčata (a to kdoví jestli).

Tatíkův podíl po jeho smrti zdědila máti, poté, co umřela i ta, tak po vyrovnání se starým brachem já. Z toho byly průběžně financovány všelijaké rodinné machinace, tak to zas taková darda není.

Ještě v mezidobí, kdy jsem pracoval u "KamSeNaNásHrabete?", byla ovšem příjemná epizoda, kdy OP Prostějov byl zákazníkem firmy a já měl aspoň dobrý důvod jim spílat, když mi vždycky v 6:02 ráno volali, že jim nejde udělat uzávěrka.

Čili jsem přišel k nějakejm kačákům, co mi momentálně přebejvaly a nenesly užitek. Taková darda, abych koupil barák v Brně, to to zase nebyla.

Usmyslel jsem si koupit chalupu. Zimní základnu. Mráz v okna duje, u kamen Egi ... čte si knihu a lemtá kafe, prase jedno. My už jednu měli u Třebíča kdysi. Jenomže ... Rodičovstvo bavilo se tam furt v nečem répat, upravovat, pak se rozhodli přistavět druhou půlku. Skála se kvůli tomu odstřelovala, no, ta naše střecha se stejně musela taky předělat. A ta sousedova šla pak opravit. Přístavba se i vcelku zdařila, co se hrubé stavby týče, jenže to nikdy nedodělali. Tatík byl nemocnej a pak umřel, já byl tehdy furt nekde v prdeli, máti přišlo zbytečný to držet, tak jsme to prodali. Byla to její chajda ostatně, byť z těch financí byl z velké části zaplacenej můj tehdejší byt. Dneska je mi to třeba i líto, ale takovej je život. Inu což, teď máme, prikúpime, chleba to nežere.

Co jinýho chcete dělat? Střelit to můžu dycky.

A tak jsem vymyslel: nejlépe Vysočina a tak někde okolo, zkrátka lesy, přiměřený kopce. 60-100 km od Brna, aby to nebylo moc blízko (dodneška nechápu třeba bejvalýho spolužáka Česílka alias Držku, co měli chatu na Pryglu a jezdili tam na víkendy). Ale zas samozřejmě ani moc daleko. Nějaká klidná dědina. Nebo samota třeba. 1000 m2 zahrada. Plus mínus. "Co tam budeš pěstovat?" "Hovno," odpovídal jsem. Prostě ať se maj kde venčit pséci. S nima nebudu na chalupě eště chodit na procházky, ne? Vykopnu je ze dveří a serte mrchy. Co eště? Klasický topení. Tuhá paliva se tomu říká. Kamna, no. Nebo krb. Nebo obojí. Pokud možno v dosahu vlaku, abych se tam nemusel vždy a zásadně štrachat autem. Když to bude kolem milionu, bude to ažůr. To bylo ze zadání asi tak všechno ... A jsem ochoten z něčeho slevit, pokud mne ostatní parametry osloví.

A neboť Egi všude známé má, zadal Alloře, velkorealitní velkomakléřce, úkol. Sežeň.

Teta Allora se pohroužila do svěřeného zadání pohroužila svědomitě a začala mne zahrnovat všemožnými lukrativními nabídkami ...

"... romantická zahrádka 20 m2."

Cože? Kurva, dyť takovou mám předsíň. Ano, jsem ochoten slevit, jak jsem říkal. Když ta zahrada nebude 1000, nýbrž 500 ... ale né do piči dvacet.

Jedna se jí i povedla. Fakt krásná. I ten název zněl romanticky, ba mi byl i povědomej. Jasně, hlavní kamionovej tah na Hradec. Chm.

Mezitím jsme našli jeden tip sami. Allora navázala plodnou spolupráci s konkurenční realitkou. Jo, tak tam padali červi ze stropu, z toho se nestřílí. Ti by se dali asi i vyhubit. Ale tam to ztroskotalo na jejich makléřce, neboť to byla monstrózní prolhaná piča. Chápu, a k tomu se dostanu, realitní velkoobchodníci mají nějaké zkreslené pojmy a dojmy o čase, ale "zavolám ve čtvrtek" se podle mého prostě ani s přimhouřením obou očí nedá brát jako totéž, co "zavolám přespříští týden v pátek". Tak tam z toho sešlo. Nasrat jim.

Nakonec Al-Roura zadala inzerát. Poptávku. "Hledáme pro svého klienta ... rekreační ... v dobrém stavu ...". Vpodstatě výstižná specifikace. Vypadlo jí z toho pár drobných maličkostí. Třeba lokalita, že by to mělo být podle přání klienta na jihozápad, západ až sever od Brna. Prostě od půl osmé do dvanácté na mapě. Hm.

Proto jsem se třeba tak divil, když mi psala ...

Co? Jaká Píčoslav? Kde to sakra je? Co bych dělal v takové prdeli? Vyškov? Jakej Vyškov? Mrdá ti?

Koukám do mapy. Dobrá, dneska po x měsících probíhající transakce už vím, že jsou to Pačlavice, žádná Píčoslav. I když ... "Prvním majitelem obce Pačlavice byl Pačeslav ... V roce 1288 se objevuje zmínka o Sulislavovi z Pačlavic ...". Jo jo, Pačeslav a Sulislav, máte je vidět. Píčoslav a Šulislav a nijak jinak, to je jen do politicky korektní verze historické přepsáno. Pěčín se taky jmenovával Pičín. Tam budou asi dobří kujóni. No, je to bídnejch deset kiláků od Ivanovic na Hané, odtam byl i dědek ...

Když tak do té mapy koukám dýl a dýl, zjišťuju, že u Lhoty u Pačlavic, kde se objekt přímo nachází, je flák lesa jak kráva. Na jednu stranu roviny na běžky, na druhou les. A kousek vodtam Křiby. Ty glajze tam nevedou. Vedly, trať zvaná Morkovička, Nezamyslice - Morkovice-Slížany. Jenže na trati byl ukončen provoz, dokonce v částech vytrhali koleje, že na tom tělese povede cyklostezka. Na což nezbyly prachy. Tak není ani železnice, ani kolomrdi. Na, gut, to už je druhá věc, ze které slevuju. Ale je to deset kiláků od tych Ivanovic, to eště ujde snad. A dobrý spojení busem místní, aj přímo z Brna. A ta Lhota je koncovka - tam vede silnic jenom tam. Žádnej tranzit. Kdo nejede do Lhoty, ten tam nejede vůbec. Hospoda v místě.

Čučel jsem do toho tak dlouho, až jsem se dal hecnout, že se tam zajedem podívat.

A viděli jsme ...

Bydlí tam šestičlenná rodina s nemluvnětem a bábičkou. Je to normální dům, ne taková ta štýlová chalupa s tyma klenutejma voknama. A co? Má to přední zahradu, zadní zahradu, uzavřenej dvůr, dílnu, tři kůlny, udírnu, gril. Elektrický topení, ale i komíny (nutno opravit, ale to je asi to nejmenší). Jinak tomu nechybí snad nic. 6+1. Čtyři pokoje dole, kuchyň. Jeden menší nahoře a jeden takovej ... ehm ... on má snad 50 metrů čtverečních, ale se sníženým stropem a bez vytápění. Tak na kulábr. Nebo hromadná letní noclehárna. Průjezd, půda ještě nevyužitá. Za pět let bude potřeba předělat střechu. Cena? 1 MKč a ňáký drobný.

A hlavně ...

Ťapinka kejvla. "No tak si to třeba kup, pro mne za mne ..."

Tak jsem si to teda koupil. I pro ni, i za ni. A bude se jí tam líbit, kdybych jí měl prdel nakopat.

Sice chvílema brblala, že: "... si uvědom, že to má šest lidí na bydlení. Protože nemaj nic jinýho, chápeš? A my si to jako koupíme jenom tak z dlouhé chvíle, protože prostě máme moc peněz?"

Jo. Přesně tak. Pochopila to vcelku správně.

Samozřejmě Allora s Bobšem jsou, velkošéfové velkorealitní velkokanceláře. Jakožto výkonný čičmunda nám byl přidělen pan Rucháček nebo jak. Každopádně výkonnější než ta jitrnica od těch červů. Ale zas ... Volá zásadně ve 12:01. Obědvám. Ale vyřídím. Když volá za tři dny znovu ve 12:01 a je děsně vyvalenej, že obědvám fakt každej den, nevrle ho požádám, ať zavolá za 30 minut. Zavolá. Za 130. Až mám jednání. Rucháček. Ruší. Furt. Něco jako Alois Brudík. A podává ruku takovým tím chlapáckým štýlem, že má jeden chuť ho kopnout do holeně, aby ho už pustil. Nevím, kde na to ti lidi choděj.

Ale nemožno Rucháčka moc pomlouvat, neboť jest také ozbrojenec, ovšem nevím, jak rychle a jak dobře střílí.

Což je zase problém, poněvadž prvně prolezl celou chatrč a už u branky při první prohlídce hlásil, že na půdě za trámama nejsou žádný zbraně. To je mi jasný, teď už ne, když tam pustili Rucháčka. Chjo.

Ale ne, jinak fakt dobrý. OK, chtěl jsem sice něco jinýho, někde jinde. A tak. Ale když jsem tak na to furt koukal, mně se to prostě zalíbilo. Taky se budu muset naučit mít to jakože úplně rád, není to takový to, co vás chytne za hercnu na první pohled (abyste po roce zjistili, že se tam udřete, a po třech letech vás to začlo srát tak, že to radši zapálíte), ale prostě ... jo, to pude.

Plácli jsme si. Všichni. Takňák postupně dokola - já s Rucháčkem, ten s bábičkou, bábička se mnou. Všici hepy.

Platby proběhly trochu chaoticky, ale nakonec všechny včas.

A dneska jsme si to měli převzít.

Podmínka byla vyklizení nemovitosti. Nebude vyklizeno, běží prodávajícím penále a zadržený lóve, až nakonec se naseru a nechám to za jejich prachy vyklidit. Nejvíc mne děsily asi tři pračky v průjezdu. Jasný, když tam zůstane něco užitečnýho z nábytku třeba, budiž. Nebo něco, co se dá prohnat komínem, až bude ten komín opravenej. Ale tři pračky? Ty mne budily i ze spaní. Dlouze to pan Rucháček s notářkou do smluv formulovali, dlouze. A dneska? Pračky pryč.

Jó, herberku tam zbylo ...

Ale ta lavice bude hořet taky. Na druhou stranu třeba sekačka ...

K čemu sekačka?

No, upřímně? Asi tak leda na dvorek, bo ta zadní zahrada má sto metrů na dýlku a sekačka je elektrická. Zadní zahradu ... hmm ...

Na zadní zahradě jsou stromy. Vovocný. Sice se eště neví moc přesně s jakým vovocem, jaro s létem ukážou, ale ... pes na sraní potřebuje anglický pažit. No dobře, tak né anglický pažit, ale aby mu aspoň uši z lebedy lezly. Tedy dvakrát třikrát do roka pokosit. Kdo to udělá? Marťan. Ne, že by byl do kosení tak žhavej (a von, vůl, eště furt žije snad v představě, že mu koupím traktůrek nebo co), jenomže říkám - ovocný stromy. Z ovocných stromů je ovoce, ovoce se dá zkapalnit. Už se laskavý čtenář chytá? Marťan rád. A že třeba jabka? Marťan Pražákom prodá cokoliv.

Podepsal jsem předávací protokoly, převzal klíče, nasypal sůl do umejvadel a do hajzlu.

Ode dneška máme letní sídlo.

Ťapinka si píše na slepičárnu, že se dobře vdala.

My máme Píčoslav, kdo má víc?



Dnešní foto dne od Ťapinky pochází, byť na moje zadání ...
Semo tamo ještě něco k vidění zde ...

Vodkaz nafurt

Sobota, 22.01.2011 ... Operní foto pod dozorem ...

Vyjeli jsme si s Ťapinkou na vídeňskou kávu. Tím zcela samozřejmě nemyslím to, čemu se v Česku říká "vídeňská káva", byť podle těch, jež tu sračku se šlehačkou pijí, je to vcelku chutné. Ale to už je takové české špecifikum, že máme vídeňskou kávu, kterou ve Vídni neviděli, plus tureckou kávu, již sic miluju já, ale Turek by z ní dostal psotník, nádchu a ujímání. Když říkám na vídeňskou kávu, prozaicky tím hovořím o kávě uvařené a zkonzumované ve Vídni, ničeho více, ničeho méně. Svého času jsem si, pamětníci vzpomenou, stěžoval, co všichni na oněch pověstných vídeňských kavárnách mají, když tam dobrý kafe neuměj udělat. Ale to bylo jen na úvodní nasrání. Zkrátka jsem měl několikrát po sobě peška. A jak ten vořech jsem jim dával furt a furt další šance, až se chytli a od té doby si nemůžu stěžovat.

Původně už to vypadalo, že pojedu zase jednou po čase sám a budu mít klid, nakonec jela i Ťapinka. Že si ledva semo tamo nějakou geopíčovinku odloví, skromně, při cestě ...

Jako vždy jsem zaparkoval u Jižního nádraží, tedy tam, kde bývalo Jižní nádraží, když tam ještě bývalo Jižní nádraží. Nyní je budova pryč, glajze končej v luftě a místo celýho nádru tam maj lochnu osm metrů do hloubky. Takové kratochvíle známe v Brně taky. Padající vnitřky budov, dvacet let chybějící celá budova na hlavním náměstí, lochna jak sviňa v chodníku, kde si kémo jenom trochu dupnu, jak praví moudrá lokální píseň. Vídeňanům ovšem věřím, že si nádraží zbourali záměrně a nové postaví.

Což jsem, tradičně, uhnul ve třetím odstavci podruhé zásadně od děje ...

Tedy jsem zaparkoval u Jižního nád..., sakra, prostě tam v tych končinách. U Belvederu zrovínka že má Ťapinka takovou tu chujovinu. Hned vedle toho zámeckého parku. Cestou seberem.

Ehm, ono na mapě že je to jakože hned za zdí, reálně sice kousek dál, ale jenom čtyřista metrů. Vzdušnou čarou. Na opačnou stranu než Opera, kde jsme měli sraz s brůdrem Pékou.

Prima, proběhli jsme se v součtu jenom dva a půl kilometru. Pokud Petr popřel všechny svoje tradice a přišel na sraz jenom o deset minut později, my, samozřejmě, musíme mít sekeru pětatřicet, jakkoli by se to mně jindy za poslední roky prakticky nestalo. Rodové zatížení. To umí každej debil sejít se ve stanovenej čas na stanoveným místě.

První počin samozřejmě je oblíbená a prověřená kavárna na Ringu kousek od Opery. To jsme svého času dobře objevili. Taková jakože základna. Dvě hodinky? Tak nějak.

Následně se vydáváme na špacír. Že se projdem, kdákat se dá i za chůze, Ťapinka si cestou píčoviny odloví. I kavárenští povaleči musí sem tam protáhnout nohy. Já si cestou něco vyfotím ...

Nedá mi to, zas odbočím.

Teď jsme na to narazili v komentářích ... Znovu se mi rozrostla zásoba starých fotoaparátů. Dobrá, stále ještě při dvou skříňkách se tomu nedá plnoprávně říkat "sběratel". Ale už jsem to líčil několikrát. Nějaké mám svoje ještě "echt", jak by řekl latiník, sám sobě koupené, jiné darované. Za darovaný foťák Paranoikovi na zuby nekoukej.

Když někdo vyhrabe nějakého veterána, ev. veterány, samotnému mu překáží či pro něj nemá využití, přičemž se mu ovšem nechce ho prodávat, ať už kvůli nízkému výtěžku, námaze nebo z citových pohnutek, občas mi jej nebo je daruje. Já pak vždycky vytáhnu nějakého nešťastníka z klobouku (to už se bavím o konkrétním přístroji, nikoli dárci) ...

Rekordmanka v tomto počínání je stále Poděska. K Leice od ní se vracím periodicky. Dobrá, ten Pentax mi ve Slovenském Ráji zamrzl a bude asi potřebovat údržbu. A měchové středoformátové Voigtländer Bessa a Moskva 2 čekaly napřed na objektiv ke zvětšováku, poté na film, teď na vhodnou šanci. Jednu ze dvou Smen 8M jsem vyhodnotil na vodu. Právě proto, že mám dvě, jednu jsem dostal jako bonus k nějakému nákupu z Aukra, nemám k ní citové pouto a nebude mi vadit, když ji utopím. Pro solidní snímky bez experimentů beru Prakticu, tu jsem ovšem svého času za dlouhé peníze sám koupil od Bobša ještě v analogových časech. Vilija, již mi poslala redaktorka Věrka, Věrka ze Šumperka, je připravena při ruce na první jarní výpravu (Vilija ze Šumperka, nikoli Věrka ze Šumperka). Jakž bych mohl pokračovat.

Posledním přispěvatelem, teď se dostávám k jádru pudla, byl Těžký Paranoik, který mi před pár dny poslal takovej ten fofr-Polaroid. To ani nevím, jestli jsem měl někdy v ruce. Ale pro tuto chvíli hlavně Ljubitěl 166B na svitkový film. Jó, to byly časy ve fotokroužku. Co se středních formátů týkalo, měl Ljubitěl Putňoch, blahé paměti, zatímco já si půjčoval od rodičů Flexaret (nutno uznat, že dle mého je Flexaret VI pořád nad Ljubitělem, ač je notně starší). Hardcore fotograf byl Butrus s Corinou. Dneska lomografové složitě objevují technologicky vadné fotoaparáty, on jej měl už tenkrát (ač svým pozdějším jakýmsi zděděným bakelitovým Pionýrem jsem ho taky trumfnul). Já vlastně kdysi za stovku taky jeden 166B už koupil, ten páně Paranoikův je ovšem v lepším stavu. Díky, T.P.

Aha, zas jsem od jádra pudla kdesi v prdeli ...

No co? Špacírujem klasickou vejletní trasou kolem Hofburgu, parlamentu, radnice. Ťapinka tuhle vyloví krabičku z útrob semaforu na frekventované křižovatce, zatímco my s Petrem děláme křoví (při Petrově geometricky souměrné - kulovité - postavě on samozřejmě v této činnosti zcela zřetelně vede), onde dělají křoví oni dva (tam je už vítězí Pekó pouze o prsa, doslovně i přeneseně), kdežto já se drápu za sokl pod nohama sochy na tůristy obdivované budově. Pro geokačerskou činnost jest výhoda mínus deset stupňů, neboť tůristé zajisté nemózujó kolkolem nijak přeintenzivně.

A do toho všeho já sem tam udělám jeden snímeček Ljubitělem. To jsem tím vším chtěl říct.

Pak ještě káva a něco k snědku (kupříkladu zcela nestylový vínršnycl), zas kus procházky, geopíčoviny. A tak furt dokola.

Výhoda dvanáctisnímkového filmu 6x6 je mimo jiné často právě nízký počet políček, ač i v tomto případě se v dřívějších dobách našli rodinní fotografové, jež dokázali mít na jednom negativovém pásu dvoje Vánoce. Mně teda nedělá problém v temné ... hmm, eh ... na hajzlu ustřihnout ani kinofilm, vyvolat půlku a druhou potom použít třebas i v jiném aparátu. Ale na takový krátký špacír má dvanáctka cosi do sebe.

Zpět u Opery, když už čekáme na šalinu, která by nás odvezla zpátky k zaparkovanému autu, ne, už to, kurva, nendu podruhý dneska pěšky, mi zbejvá právě tak akorát první snímek. Oukej, tak nepočítám to, že jsem první omylem odmotal, protože čínský film zaslaný z Jižní Koreje má trochu jiné značky na krycím pásu.

Co s tym? Ideální nápad - udělám si noční fotečku právě té Opery.

Pročež zanechám starého bracha se svojí novou manželkou na refýži, proběhnu podchodem na protější stranu ulice.

Avšak ouha. Stativ s sebou samozřejmě nevláčím. Příhodná zídka, květináč, nějaký sokl nebo lavička, nikde nic. Hm, no tak ze země, no.

Což o to, jak jsem se tak rozhlížel, viděl jsem, že tam místní žandáři perlustrují nějaké místní Turky. A že ti uměj bejt votravní (přinejmenším ti žandáři), to si pamatuju to extempore s tím temelínským tričkem. Ale co je mi po nich? Vidím, zabejvaj se Turkama a Turkyněma, vpodstatě jsem to akorát mimoděk vzal na vědomí a věnoval se svýmu.

Najdu si patřičnej úhel, postavím foťák na obrubník. Zadřepnu a ještě se nahrbím, abych viděl shora do hledáčku. Ještě si to vypodložím krytkou objektivu od digiťáku pro správný sklon. Jo, tohle je zase jistá nezanedbatelná výhoda dvouokých zrcadlovek (pro laiky: "Kefalín, prečo máte oný bazmek hen tuná na vajciach?"). Přesné měření expozice ... přimhouřím voči ... jo, deset vteřin tomu dáme. Stisknu spoušť a držím ... jednadvacet, dvaadvacet, pracky mrznou, čtyřiadvacet ... osmadvacet, svinská kosa, hotovo.

Pustím spoušť. Zavřu hledáček. Na to aby byl jeden taky chobotnice. Zlatej Flexaret. Čtyři plechy křížem přes sebe, každej na separátní pérko. Zkuste si to bez cviku a zmrzlejma rukama.

Konečně zvednu oči doposud fixované na přístroj ...

... a přes každý rameno mi v předklonu nakukuje jeden chlupatej. Přes každý rameno jeden chlupatej zvící gorily. Ale tak naducanou bundu mám taky.

Ale vopravdu - čučí s vážným zájmem. Stojej mi těsně za zády, naklonění přese mne. Asi došli Turci nebo co? Dobrá, lze uznat, že když jsem nebyl měsíc u holiče s fousama, na krku mám shemagh z Maroka a kutím cosi s divnou pikslou (a to to ani není popsaný azbukou) před jednou z nejdůležitějších vídeňských budov, že to může zaujmout i fotoamatéra z řad četnictva.

Pomalu narovnám chladem ztuhlé klouby, otočím se k nim a zvučně rakousky pravím: "He?"

Ten vpravo se podívá na mne, na foťák, na mne, na foťák. Pak unisono pronesou: "Schönen Abend!" a jdou do prdele.

Milí kluci. Možná trochu stydliví nebo co.

Předáme Petrovi vánoční cukroví (mražák je fakt vynikající vynález), rozloučíme se a béřeme se ku domovu.

Cestou tam Ťapinka machrovala: "Jó, když to takhle budu sledovat v GPS, aspoň konečně vím, kudy jedem."

Chm. Normální člověk by to sledoval třeba z okna. Ale prej, když cestou zpátky zkusíme vyzvednout nějakou krabičku, tak dokáže najít i cestu. Ulice tam má, silnice tam má, všecko. Kefalín, to už sú terazky hen také oné mašiny? Zastavíme pro jednu píčovinu, pravda, řítíme se tím do spleti jednosměrek.

"Tady zahni doprava," dí posléze Ťapinka.

"Fajn. A teď?"

"Teď? Co teď?"

"No kam mám, do prdele, jet teď?"

"Když zahneš ještě tady a pak možná ... nebo ... zkrátka eště chvílu ..."

"Kam se tudy, kurva, dostanu? Eště chvílu a co?"

"A budeme tam, odkud jsme odbočili."

"Ale já nejedu tam, odkud jsme odbočili. Já ti říkal, že chci směrem na Prater. Kde je Prater?"

"To nevím. Já tě vedu tam, odkud jsme odbočili."

"A to je kde?"

"No, už někde asi tady. Možná. Nebo blízko."

"Tak najdi něco jinýho. Mexikoplatz, tam na Handelskai. Co? Floridsdorf. Brünnerstrasse."

"To nejde. To je moc dlouhý."

Jé, to vám byla jízda. Kdy my jsme se cestou naposledy takhle hezky pohádali? Tipuju Veronu, prázdniny 2005. No, nakonec jsem z pozice síly a řidiče rozkázal chytrého sráče vypnout a trefili jsme. Jako vždy.

P.S.: Já se o ostatních sice nezmiňoval, to však důvtipnému čtenáři jistě pranic nevadí, aby neuhodl, která jediná fotografie na filmu byla rozmazaná ...



Ťapinka a rakouské prase. Ťapinka vpravo.


Počkat, teď abych nesplet titulek ... Ťapinka vlevo.


Takhle nějak měla vypadat skoro (ačkoli více odspodu) i ta verze na celuloidu.
Nebo přesněji takhle zhruba ...

Vodkaz nafurt

Pátek, 21.01.2011

Kometa vs. Gottwaldov - 2:4.
Ne, oni prostě nemůžou vyhrát, prohrát, vyhrát, prohrát. Oni nejdřív hvězdnej nástup a pak vžůůům, ohnivej ocas a průlet tabulkou dolů. Ach jo.


Foto ze zápasu zde ...

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 20.01.2011

Aktuálně (07.03., vím, furt skluz jako sviň, ale už trochu lepčí, ne?) jsem po návratu z nucené dovolené ve stavu "správce počítačové sítě bez přístupu k počítačové síti". Ostatně jako k čemukoliv na elektřinu o více jak dvou tlačítkách, snad vyjma výtahu. Uvidíme jak dlouho. Jak dlouho vyjma výtahu.

Naproti tomu se brodím v poznámkách jako "pozdrav od policejního inšpektora" a "Pyjavici přebírá kriminálka". To je ovšem až ta hard verze čtení. Začít musíme pochopitelně od soft. Zároveň to dává ještě některým postavám možnost se vyprofilovat od přizdisráčů po heroické role.

Musím ovšem dorazit tady plochou historku okresního formátu ze soboty - mezi Turky ve Vídni se sovětským pekelným strojem.

Mám pocit, že nějakou chvíli nebudu vysedávat po večerech v práci (rozvrh hospod na tento týden ovšem ještě nemám definitivní).


Vodkaz nafurt

Středa, 19.01.2011

Vodkaz nafurt

Úterý, 18.01.2011

Vodkaz nafurt

Pondělí, 17.01.2011

Vodkaz nafurt

Neděle, 16.01.2011

Kometa vs. Mladá Bolehlav - 1:2.
Kometa pevně sedí na sestupné straně.


Foto ze zápasu zde ...

Vodkaz nafurt

Sobota, 15.01.2011 ... Bytová etuda ...

Ťapinka vymizela kamsi do Práglu, žvýkat mrtvé ryby s PraPetrou. Mrtvé ryby ve slevě. Tedy ne, že by živé byly dražší, ty by se každopádně zle žvýkaly, ale mrtvé ryby jsou v akci. Asi nejdou na odbyt. A jak je něco v akci a ve slevě, musí to PraPetra mít, ať to stojí, co to stojí. Toliko tedy k Ťapinčině nepřítomnosti. Vyvenčila pséky a vypadla.

Já vstávám ve 12:00. I budík na to mám narafičený. Mám velké plány, co všechno bych doma mohl podělat.

Na chvíli se jenom natáhnu na gauč, abych se dostal do pohody a odlehčil zádům ...

... vezmu knihu ...

... přečtu 390 stran ...

... a ve dvě ráno jdu zase spát.

Opět povedená Šulcovina, vcelku ucházející sobota.


Ze sobotního čtenářského rozjímání se musím toliko několikrát excitovat kvůli detailům typu venčení psů nebo připravení si krmě.

Z letargie mne probírá pak vpodvečer ponejvíce zvonek ...

Baba z pouličního vejboru mi jde sdělit, že nemám zaplacenej nájem (nebo zálohy na služby nebo jak se tomu u osobního vlastnictví říká). Dva měsíce prej. A kýho čerta, jaká náhoda, vona je to stará vod toho lulana, co tady voxidoval pár tejdnů zpátky kvůli té garáži, jak mě tahal z postele s běžkama v ruce a povídal mi takové báchorky.

"Pane, to už je nad deset tisíc, to my normálně dáváme k soudu."

"To mi jako vyhrožujete? Kurva, a kdo je to my? Jaký my? Mluvte konkrétně."

Vydra rázem přepíná do smířlivějšího tónu. Věci se mají tak, jak obratem zjišťuju: Nájem je placen inkasem SIPO, jež zařizovala ještě máti (mne by taková zhůvěřilá služba nenapadla). Měsíčně přijde účet, je na něm napsáno NEPLAŤTE. Tak neplatím. A radš to ani nečtu. Funguje to roky. Ano, zas ještě někdy v nějakým říjnu nebo kdy jsem cosi přepisoval na tom správcovským družstvu. Nemám ponětí, jestli to do toho nějak nezasáhlo. Nestuduju to. Pokud někomu něco chybí, ozve se, ne? Když to léta páně šlape, co bych do toho zíral jak kokot? Takovejch lejster mi chodí tři prdele každej metr.

Tak jako co? Stát se může a stalo se. Kolik teda dlužím? A na jakej účet to mám poslat? A s jakou identifikací? He?

Baba neví.

Co tady teda pohledává?

Ona mi to přišla zvěstovat.

Já tomu fakt nerozumím. Mám na takovýdle agenty poslední měsíc fakt abnormální "štěstí", nebo se proti mně spikli? Ví hovno, ale bude mudrovat, že "oni" mne dají k soudu? Mám ji shodit se schodů, šediny a zmuchlanej ksicht, nešediny a nezmuchlanej ksicht? Jako příklad - co byste piči na tohle řekli?

Nedělám to schválně, ale občas se mi takové věci stanou. Slušná firma slušně napíše: "Doposud jsme neobdrželi vaši platbu. Buďte tak laskav, prověřte, zda již proběhla. Pokud ne, prosíme, uhraďte na účet č. .... VS ..... atdatd. Jestliže platba již proběhla, omlouváme se a nepořádek je na naší straně." Nebo něco v tom smyslu. Oni chtěj prachy. Já chci jejich zboží či služby. Prachy jim v případě nedopatření milerád pošlu. Ale znova - musím vědět kolik a kam. A ne, že mi pošlou s vyprávěnkama takovouhle mekotu bez jediné kloudné informace. Ještě aby mi pouliční vejbor mnou vyživovanej vyhrožoval soudem.

Až se slzou v oku vzpomínám na Milenku, ulici mou bejvalou, kde taky jsem třeba měl kdysi nepořádek v platbách. Nezaregistroval jsem zvýšení, při jakési změně jsem přeskočil měsíc. Převáděl byt do vlastnictví. Převáděl byt ze svýho vlastnictví do brůdrova vlastnictví. A co? Jedna z těch dvou tamějších bab nebo pan Hugo zavolali, stavil jsem se do kanclu, přišli jsme nad papírama na to, kde je případná chyba, na papír jsem si poznamenal řešení. Nebo jsme zjistili, že chyba třeba taky není. Nýčko je hrdým majitelem bytu i s Iliczem můj drahý bratr, jehož tam nikdy nikdo neviděl, starám se o to já, s drobnostma je posílám rovnou za nájemníkem Iliczem. Občas si jedna nebo druhá strana půlminutově zapíčuje, ale nikdy se nestalo, že by se něco nevyřešilo. A hlavně nikdy se nestalo, že by někdo chtěl něco, přičemž by nevěděl co a kam.

Budu si muset na ty zdejší kokoťáky asi posvítit.


Vodkaz nafurt

Pátek, 14.01.2011

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 13.01.2011

Vodkaz nafurt

Středa, 12.01.2011

Vodkaz nafurt

Úterý, 11.01.2011 ... Družstevní etuda ...

Jak jsem si naběhl na tvrdou kliku na družstvu koncem prosince, vypravil jsem se tam dnes osobně. "Se svou suitou" by znělo lépe, nicméně suita se nekonala. Což mi připomíná, že si potřebuju pohovořit v dohledné době s pár dlužníky, pročež suitu budu muset nějakou angažovat z řad fotbalo-hokejových rowdies, hololebců typu pana Grouly nebo podobně. Ale družstvu jsem dneska dal ještě šanci.

Dopředu jsem si vytelefonoval a absolvoval již pomalu obvyklé: psali jste, nedošlo; ano, máti umřela; však tam máte napsáno, že jsem novým vlastníkem, že máte komunikovat se mnou; ano, je hezké, že píšete doporučeně, ale kurva mrtvému adresátovi; ne, prostě kdo umřel, ten si to za žádných okolností nepřevezme. To vám po čase přijde, jak když to vysvětlujete debilovi.

Už domluva byly obštrukce jako svině. Oni mají úřední dny. ÚD. Ale když oni mají ÚD, já mám taky ÚD. A já mám za prdelí vyžírku z ODS Kobylince a platí totéž, co s tou bankou - ó nikoli, nemůžu si chodit po družstvech, když oni mají ÚD. Ano, už jsem si jednou kvůli tomu vzal dovolenou a rozbil si rypák vo zašpérovaný dveře. Nebudu to riskovat podruhé. Prostě mne milostivě přijmou mimo svůj dlouhý ÚD.

Tak nějak hned po tom telefonu vám přijde, že je něco špatně. Nevím, jestli se družstevní tety považují za nějaký nadřazený orgán či co? To není úřad, kam by byl ovčan povinně předvoláván, jemuž by činili milost svojí laskavou spoluprací. Je to, kurva, družstvo. Což znamená, že, pokud mám družstevní garáž, já jsem spoluvlastníkem družstva. Spoluvlastníkem objektu. Ty rašple tam jsou jenom najaty a z přízně družstevníků placeny k tomu, aby se jim staraly o majetek. Opravte mne, jestli se pletu. Nevidím důvod, proč bych měl živit někoho, kdo se mě má snažit nasrat.

Což se jim daří každým počinem.

Lejstra - vyplnit. Rodinný stav? Rodné číslo manželky? Co je vám jako po tom? Prý společné členství v družstvu. Kurva, co? Já jsem zdědil členský podíl v družstvu o objemu jednoho garážového stání. Co to má společného s manželkou? Prej to tak má bejt.

Říkám si - buď trpělivej, buď klidnej. Však je ti jedno, jestli Ťapinka bude vlastnit půl členského podílu o objemu jednoho garážového stání.

Na rozum mi to nejde.

Vyplnil jsem jim všechno, co chtěly. Z půl garáže se nestřílí (i když by mne ty jejich vývody - myšlenkové pochopitelně - zajímaly), hlavně, abych je měl s krku. I jsem se díval na jejich ksichty zamrzlé ještě od sedmdesátých let ve stejné kanceláři, aniž bych jim je přestavěl.

Ale začínám na takové inštituce mít jistou alergii. Už i na družstvu na Lesné, které provádí správu a údržbu na naší aktuální ulici, pochopili stav věcí a z jejich jednání čiší pochopení vztahu mezi dvěma obchodními partnery. Tady jsou ještě někde možná za Brežněva, to na vás dejchne už na chodbě.

Nemám je rád, a to jsem je viděl poprvé.


Vodkaz nafurt

Pondělí, 10.01.2011

Vodkaz nafurt

Neděle, 09.01.2011

Vodkaz nafurt

Sobota, 08.01.2011

Vodkaz nafurt

Pátek, 07.01.2011

Kometa vs. Kladno - 1:3.


Foto ze zápasu zde ...

Vodkaz nafurt

Čtvtek, 06.01.2011

Vodkaz nafurt

Středa, 05.01.2011 ... Prachy došly, hned je pošli ...

Došly mi prachy. Třikrát hurá. Pro blbé - došly jako došly, né došly jako došly.

Zpuchlině z Rajfajzénky se konečně podařilo zařídit, že mi bylo zúřadováno dědictví účtu, jen s drobným několikadenním zpožděním oproti nezasšímu možnému termínu dle jejich všeobecných podmínek. V pondělí slíbila, že už se po dvou týdnech u nich v ústavu konečně ví, kde má klient půl milionu, že zítra, tj. včera, mi budou kačáky odeslány. A fakt, dneska je mám na účtu. Ale pro jistotu opakuju - až budete hledat spolehlivou a solidní banku inspirovanou klienty, tak Rajfajzénce se zdáli vyhněte.

Když to stihnu ještě dneska odeslat, vpodstatě tím dostojím smlouvě. Tam stojí, že do dneška to mám zaplatit. Pokud to ještě dnes odejde, dá se považovat za splněno snad. Byť tenhle termín byl původně brán jako jenom plácnutí s ohromnou rezervou. Ostatně paní prodávající jsem snad vyšel vstříc dostatečně, když jsem jí předem zatáhl dvěstě litrů, aby si mohla pořídit jiný byt. Tak z toho nebudem dělat kovbojku.

Co se doplatků týče, v pondělí jsem poslal předposledních 200.000 (jo, s CitiBank se raději taky nepaktujte přespříliš), dnes ten finální zbytek ...

A nebo ne?

520.000 kreditů. Odeslat.

"Úááá, překročen denní limit !!! Úááá, překročen týdenní limit !!!"

Kurva, cože?

Já že si nemůžu poslat půl milionu denně a necelýho třičtvrtě za tejden? Už i ČSOB?

Volám na helpdesk. Jo, limit. Kdy a kdo ho zadal? Nevijou. Kokoti.

Dobrá, dokážou aspoň poradit. Kdy a kdo to tam zadal, jestli to bylo od začátku nebo v rámci zas nějakého zkvalitnění služeb zákazníkům, to nevím doteď a v papírech mnoho let zpátky po tom pátrat nebudu. Existenci limitu jsem vzal na vědomí (a znovu si ji připomenu zas až při příští nějaké takové obrovské platbě, znám se). Nicméně to jde obejít přímým zadáním platebního příkazu do banky.

To se taky lehce řekne, hůř udělá. Za současného teroru na ouřadě se nedá jen tak se sebrat "potřebuju si vypadnout do banky, zejtra zůstanu dýl". To by se saně posraly. To néni podle směrnice. Jo, s tou směrnicí taky ... ále, nebudeme zatím prozrazovat. Jen ať si naběhnou.

Avšak ... není třeba chvátat až do domovské pobočky, nýbrž lze navštívit kteroukoliv pobočku. Pročež stačí expozitura nejbližší. Když sebou hodím (a platební blanket vypíšu už napotřetí), stíhám i oběd U Šušňa. Takovej jsem já.

Večer už zas žádný prachy nemám.

To je taky dobře.

Tím se vpodstatě, jen co lejstra zúřadování dojdou, stávám velkomajitelem velkorealit, konkrétně chudé chaloupky v Pičoslavi. 6+1, dvě zahrady, 2700 m2, kůlna, dílna, udírna, gril a uzavřený dvůr s amplionem od rádia v ceně. Nastěhuju si tam knihy a budu mít trucovnu. Tak.


Vodkaz nafurt

Úterý, 04.01.2011


Pro neznalé (a hlavně na žádost bratra rodného): ulice Jana Uhra, kde přebývá jistě spousta nezajímavých lidí, ale hlavně také naše společná tetička.
Společná s bratrem takřka rodným, nikoli s neznalými.
Měl jsem cos do činění tady za rohem na policajtárně, pročež jsem se stavil upít jí ze skrovných zásob kafé, jako spořádaný synovec.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 03.01.2011

Vodkaz nafurt

Neděle, 02.01.2011 ... PerníkHof - Oupn Ér Gejm ...

Dlouho očekávaná akce a atrakce - hokejové utkání pod širým nebem. Pardubky versus Kometa. Plochodrážní stadion Svítkov.

Kapacita až pro 25000 diváků, zvláštní vlaky, i pravidelné spoje Ex a EC zastavující mimořádně v zastávce ve Svítkově, kdesi v polích. Nevymetám v sezóně každou díru po granátu a každý srandamač, ale tohle si třeba nemůžu nechat ujít.

V neděli vstávám ráno, já, před šestou. Chápete to? Ne? Já taky ne.

Za hluboké noci nakládám do auta Darka, Marťana a dva dopočetní čičmundy (Rudyarda - pitomka od Pivety - a Zdenála, další sbírkový exemplář z golfu, to jen tak pro úplnost) a svítáním se řítíme na Severozápad, tam daleko za horama kdes. Proč tak brzo?

Ano, vlastní ostře sledovaný zápas začíná až ve 12:30. Jenže od 10:00 startuje doprovodný program utkáním veteránů-legend. To bychom měli být už na značkách. Do té doby třeba nám si vyzvednout akreditace. Či lépe - Dark si musí vyzvednout akreditaci v tiskovém centru ČEZ arény v centru Pardubic. Ten ji má tentokrát zařizovanou sólo. Mně ji vyzvedl už šéfredaktor Čé. Tedy musíme k aréně, poté do Svítkova, sehnat Čéa, jednu visačku moji mu uzmout.

První komplikace - vjezd u stadionu. Můžem vjet s autem dovnitř? Ne-e. To je jen pro VIP hosty a akreditované novináře. Akreditovaní novináři jsme, ale nemáme to jak dokázat. Moji kartu má někde v hostelu či jaké peleši lotrovské Čé, Dark má svoji uvnitř. Pročež parkujeme venku a jdem mámit Darkovo lejstro. Tak se i zadaří. Pokud s tím zase zajdu k bráně, mohu vjet i do areálu. Geniální systém. Sice u plochodrážního areálu by mělo být parkování dost (a na akreditace přímo vyhrazené), po zralé úvaze tam auto necháváme odpočívat a jedeme raději kyvadlovkou. V jednoduchosti je síra.

Je to v pořádku, na místě jsme před desátou. Tedy je to skoro v pořádku. My jsme na místě. Ne tak Čé s mým lejstrem na špagátku. Čé se štrachá snad někde od vlaku. A má o poznání čerstvější zlomeninu, než stále ještě kulhavý Marťan. S ortézou a berlou mrazilkou se někde štrachá závějí (Čé, nikoli Marťan). Nakonec vysílá rychlou spojku redaktora Čendu (Čé, nikoli Marťan). Poučení pro příště - pokud Čéa zase popadne záchvat vstřícnosti a ochoty, přerazit mu místo jedné nohy raději dvě ruce. Nebo kromě nohy. Závěr známý též pod formulací: aktivní blbec je horší, než třídní nepřítel.

Přes několik různých pokusů proniknout bránou ("Tudy ne, musíte tamhletudy.") se dostáváme až do dalšího - místního - tiskového centra. Kde se bere, tu se bere, i naše fotografická trojka Kocór.

A tak se dozvídáme podrobnosti.

Můžeme si chodit a fotit, kde chceme snad kromě hajzlů hráčů. Tedy hajzly hráče si samozřejmě fotit můžeme, hovořím o hajzlech hráčů. Ostatně i hajzly hráčů bychom si fotit klidně směli, k čemu by nám to však bylo bez hajzlů hráčů? No abych to zkrátil - já se toaletám vyhnu a konflikt s močícím stokilovým trénovaným hokejovým obráncem nechám případným jiným zájemcům.

Fotit si tedy můžeme, kde chceme a co chceme, pokud nejde o hokej. Ouha.

Na vlastní hlavní utkání platí režim, že každý akreditovaný fotograf může pičmundovat kolem ledové plochy jenom jednu třetinu. Což je vzhledem k zájmu kohorty mediálních mrdek pochopitelné, avšak zrovna pro redakci jednoho ze dvou zúčastněných týmů docela hloupé. My jsme ale kluci vychytralí (a hlavně je nás jak škaredejch psů). Vzdělaný čtenář alespoň matně tuší, že hokejové utkání sestává ze třetin všehovšudy tří. Pročež se nepouštíme ani zde do konfrontace a v klidu se vypisuje Kocór na třetinu první, já na druhou a Ivošák na třetí. Ten je tam pro jiný server, ale při dostatečně rychlém focení a intenzívním kvákání závěrky dokáže vyprodukovat snímků po kokot, i pro Kometu. Pche. Příště však třeba opět přijmout opatření.

Po dobu, kdy nejsme uložení k ledu, máme samozřejmě vyhrazený sektor hned vedle VIP tribuny, případně si můžeme zvolit tribunu na stání nebo vrchní část protější sedací, v tiskových řadách nahoře. Nuž dobrá.

Když se prokoušeme k ledu teď, kdy ještě nezuří hlavní utkání, už se na ledě vesele prohánějí veteráni obou měst. Nevídaná podívaná pro ty, jež jsou s dostatečným předstihem už v hledišti. Ať už jde o legendárního Pepka Černého, Lubomíra Oslizla, Lubomíra Hrstku nebo Míru Baruse v dresech ZKL Brno, Vladimíra "Náču" Nadrchala jako trenéra, nebo třeba Šajbu, Martince či Ladislava Lubinu v dresu pardubické Tesly, jakkoli je poslední jmenovaný aktuálně trenérem brněnské Komety.

"Přidej prosím tě!!" ... "Co já? Von je vo dvacet let mladší." nese se nad ledovou plochou.

Utkání na 3x15 minut hrubého času končí zaslouženou gentlemanskou remízou 3:3.

A po kávě může začít vlastní zápas "Z".

Kocór si jde fotit první třetinu, my s Darkem zkoušíme náš sektor vedle VIP. No, na to, že tam lístky stály kolem pěti tisíc, je odtam dost hovno s vodpuštěním vidět. Jdeme na stání na obrovskou montovanou tribunu.

Rozhodně nechci, aby cokoli vyznělo jako kritika organizátorů. Na to, že v našich podmínkách dělali něco takového poprvé, to měli zmáknuté dobře. Přes 17.000 dorazivších diváků spokojeně kvitujících průběh, to hovoří za vše.

Jenom mi třeba přišlo, že kolem je spousta chytrých pánů s vysílačkama, ale každej jako by měl naladěnej jinej kanál. Občas to bylo co pět minut, to jiný pokyny.

Uprostřed stojací tribuny byla "demilitarizovaná zóna", jedno pole obehnané páskama a se zákazem vstupu fanoušů kteréhokoliv týmu. Akorát pro nás, ne?

"Hele, můžem si tady udělat improvizovanej fotopost?" ptáme se prvního ochránce.

"Klíďo, celý je to vaše," dí tento. Takže máme nejluxusnější flek z celého tohoto monstra. Ještě se k nám přidává jakási kočenka z kteréhosi boulevardního plátku.

Dobrá, co nám předem prozradit mohli předem v tiskovém, byl průlet dvou Gripenů. Jelikož je to NADzvuková stíhačka a slyšíte ji, až když je pryč, snímky dvou zadků letadel ve vánici jsou docela ku ničemu.

Na konci třetiny pak přibíhá jiný ochrankář a nekompromisně káže, že tady nesmí nikdo stát. Ani fotograf. Proč? No co kdyby po sobě fanoušci dvou opačných týmů začali něco házet? Ačkoli na to nevypadají, ačkoli bychom byli jediní, kteří by tím volným polem dokázali jednoduše uhnout z dosahu. Máme mu vysvětlovat, že kolem nás lítávaly zcela normálně kelímky s pivem z jedné strany, dodneška jsme zvyklí uhýbat pukům, hokejkám a jinému odpadu vystřelovanému ze hřiště, včetně přebytečných hráčů? Já tam doma nejsem a hádat se s ním taky nebudu.

Druhou třetinu fotím zblízka já.

Zas takový velechytrý pán tvrdí, že mezi střídačkama má přednost kameraman televize, já mu mám uhejbat nebo bejt nejlíp úplně někde jinde. To už se na něj dívám škaredě a pomalu otvírám hubu. Situaci zachraňuje právě ten kameraman, který míní, že jsme se zatím vždycky vešli, tak žádná křeč. Ve druhé třetině druhé třetiny se nicméně vydávám kolem dokola pro rozličné úhly, zas tam střečkuje další petrolín, že vokolo se chodit nesmí. Tak kurva, kde mám bejt? Já na ně seru a třetina končí, ale eště jeden by to zkusil a asi by to už bylo na nepěkný výstup.

Třetí třetinu fotí Ivoš a já ji trávím na té sedací tribuně nahoře mezi psavci.

Ne, fakt to uvádím jenom jako historky a nechci kritizovat, opičáky si vycvičit trvá drahnou dobu i ve stabilní hale, natož napoporvé na ojedinělé akci a kdovíkde nabrané.

Celkový dojem prostě pozitivní.

Na věci nic nemění fakt, že naši debaklisti dokázali tradičně vést napřed 0:2 a nakonec 3:2 prohrát. Jak říkal jeden kamarád při fiasku 4:1 v Hradci blahé paměti: "Hoši, je to sport. A že jsme tady za čuráky? Někdo to bejt musí."

Natřískanou kyvadlovkou jsme se dokodrcali zpátky k aréně a natřískaným Oslíkem zpátky do Brna.

Pěkná neděle.



Josef Černý, kapitán brněnských legend, sedminásobný mistr ligy, 71 let.


Petr Hubáček starší (otec Petra Hubáčka, současného hráče Komety a mistra světa) jako veterán Zetoru a Ladislav Lubina, aktuální trenér Komety a legenda Tesly Pardubice.


Atmosféra I. třetiny.


Boj s mrazem dle vkusu každého soudruha. Zatímco například Marek Kvapil má outfit vpodstatě á-la Wehrmacht, zde Radek "Čudla" Dlouhý v samodomo ušance a nákrčníku.

Ostatně jako vždy - komplet fotogalerie například zde ...

Vodkaz nafurt

Sobota, 01.01.2011 ... Rekapitulace a udržování napětí ...

Starý rok, nový rok, Nový rok i ostatně podobná "zlomová data" (na tomto je nejzlomovější to, že je to konkrétně konečně sobota) vedou vždycky k bilancování a mezisoučtům.

Co uplynulý rok dal a vzal?

Nervy, nervy, nervy. Srážka s mafií ODS. Jestli u mne kupříkladu stály hodně za piču roky jako 1993, 1997 nebo 2000, tenhle posunul kvalitativní značku "rok na hovno" hodně po ose směrem k záporu.

Já vím, furt naznačuju, naznačuju a prd z toho. Jenomže situace na bojišti se mění každým dnem. A to píšu při plném vědomí na nucené dovolené na přelomu února a března. Nejdřív bylo třeba mlčet a syslit informace. Později počkat, jestli bez velkého humbuku se situace nevyřeší sama. Nevyřešila. Pak by bylo hloupé odkrývat karty. A teď nechci vykecat něco, co by třeba zkomplikovalo práci kriminálce, napovědělo advokátní kanceláři najaté na mne klikou z ODS nebo pustilo ze řetězu žurnálisty v nevhodný moment. Vyděržajtě, pioněri. Laskavý čtenář nezůstane ochuzen o nic - a mám toho na krásný detektivní seriál.

Jediné, co obdivuju už zcela nepokrytě - jak se někdo dokáže snažit takhle soustavně nasrat ozbrojeného člověka. Inu, lidé jsou různí.

Jinak co? Jinak nic. Sobota.


Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002