Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Říjen 2010

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Neděle, 31.10.2010 ... Vyhnaní z Ráje, pome Žilina ...

Budíček je tentokrát nekompromisní - sedm hodin ráno. Neboť se měnil čas a je, jak pravívala reklama na Deli Super "den, který trvá dvacet pět hodin", je to o chloupek méně palčivé. Ale o půl jedenácté z Vydrníku dupe vlak, kterým to stihneme do Brna tak nějak velmi pěkně před šestou hodinou, jinak bychom buď zázračili s jízdenkama, který máme natvrdo přes Čadcu a Bohumín, museli bychom to nějak překalkulovávat a doplácet, nebo na místě smrdět do dvou a vrátit se domů k půlnoci. Obojí je stejná blbost. Desátej vlak musí bejt náš. A máme to hodinu cesty.

Dvě hodinky na sbalení. To je vždycky ta největší pakárna šněrovat stan pokrytej ledovou krustou. A nasnídat a nakafovat (tentokrát v polní variantě). Stan tentokrát neboxuju do báglu, ale hrdě jej přenechám Marcelovi, ať se taky pronese, aspoň bude mít zásluhu. Stíháme s přehledem.

V Popradu máme necelou hodinu. Ale máme taky úkol - koupit ty známky na ty pohledy. Horší je, že nemají v trafice. Ani v turistickém centru (kombinovaném s úschovnou) nebo kdekoli jinde, kde prodávají samotné pohlednice. Pohledy jo, známky ne. Turistů jak namrdanejch a takovýhle služby?

"Když něco nevíš, zeptej se příslušníka SNB," dím a jdu se přeptat policajta. Prej na poště. Jo, to nás napadlo taky. Jenže ta je zavřená.

Autobusové nádraží. Nic. Stánek. Nic. Canea napadá recepce nějakého hotelu. Jeden u nádraží je zrušený. Děláme si takovou příjemnou okružní cestu přes Poprad. Několik hotelů, několik trafik.

"Známky? Na pošte," s bohorovným klidem radí ochotně každý Čobolo.

"Hm, ale ta je zatvorená, že jo?"

"No, to hej ..."

To i v Marrákeši bylo jednodušší sehnat známky. Tam je měl i speciální překupník.

Cesta do Žiliny ubíhá docela dobře, jen s námi v kupé sedí opilec dosti zoufalého vzezření a kupém se line docela nepříjemný puch. Ovšem je-li tohle to nejhorší, co nás mohlo potkat za cestu, to jsme to ještě celkem vyhráli.

Když tak ale pozorujeme houstnoucí přistupující skupiny cestujících, vracíme se ke včera nastíněné myšlence - na vlaky ze Žiliny do Bohumína a z Bohumína do Brna si koupíme místenky. Jistota je kulomet. Pročež se v Žilině dělíme: Marcel s Petrem hlídají bágly. Já sháním místenky. Sehnal. Cane shání známky. Nesehnal. Ale stejně mám ze všech barevnejch nejradši Slováky.

Už ve šnelcuku na Bohumín to sice není ještě kritické, ale možná jen proto, že místenky máme a jsme v coupé dostatečně včas. Vlak je docela solidně plný. Opilec dosti zoufalého vzezření s námi v kupé nesedí, docela nepříjemný puch se line kupém i tak. Nechci očichávat zbytek výpravy, ale ve stanu to nebylo a Cane se, jak je jeho novým koníčkem, několikrát sprchoval. Prstem bych neukazoval. Ale příště Petr dostane místenku do jiného vagónu.

V Bohumíně mají známky v prvním novinovým vokýnku.

A naproti nádraží večerku.

Dochází i na to, že vyháníme z kupé jednoho študentíka (ač by stačilo tam posadit Petra, on by opustil pozici sám).

Přečtu za cestu takřka celou knihu.

Cane se loučí ve Vyškově, ostatní dorážíme do Brna. Spokojenost. Jak už jsem předeslal přinejmenším v souvislosti s panáčkovým Milanem, asi se tam budeme muset napřesrok stavit ještě jednou.

Nechcu kecat, ale mám pocit, že při vytřepávání stanu na balkóně z něho ještě lítá ledová tříšť.



Ráno, studená námraza, teplé kafe.


Vydrník.


Kolonáda s kanónem, Poprad.

Vodkaz nafurt

Sobota, 30.10.2010 ... Třetí den v Ráji, Suchá Belá ...

Ráno tedy má být budíček dle okolností, kolem deváté, možná ještě lépe kolem desáté. Marcel spořádaně vstává něco po osmé, já jako druhý o čtvrt na dvanáct. Ajta.

Marcel celou dobu sedí na recepci, přečetl minulý Reflex, jenž má s sebou, od úvodníku po tiráž. Kouká na místní televizi na slovenskou mutaci kreslených pohádek a rozmejšlí, jestli proti nám zbylým spáčům něco podniknout, nebo ještě vyluštit křížovku, což je poslední, co mu z časopisu zbejvá. Ohříváme vodu ve fofrkonvi, dáváme kávu, následně budíme Petra a Canea. Snídáme a rovnou vpodstatě i obědváme. Stále platí, že nás nic nehoní, ale přesto před půl druhou jdeme do lesa.

Suchou Belou považuju pořád za asi nejhezčí tiesňavu téhle části (a vlastně asi i celého) Slovenského Ráje, přičemž bez tůristů je to ještě o tři řády lepší. Letos spadlo listí o nějakej ten tejden dřív, nemá to už ty podzimní barvy, i tak je to ale bezvadné. Je sobota, ale zase ti, kteří se o víkendu přicourali, ti jsou dávno tomu už v prdeli. Ano, tentokrát potkáme ne jednu nebo dvě menší skupinky a hloučky, ale asi celé tři. Proti létu pořád nebe a dudy.

První větší prvek jsou Misové vodopády. A hned přímo tam máme záchranářskou epizodu s jedním takovým rodinným hloučkem, kdy táta aktivně vyrazil s mámou a asi pětiletou dcerkou na túru. Máma se v půlce šikmého žebříku stále ještě plazí statečně vpřed, harantě ovšem zalehne na šprušle, spustí vřískot a na turistiku rezignuje. Pomáhám jim snést fotobatoh, otec přidržuje děcko, dole ho přebírá Marcel. Omlouvají se za přecenění vlastních sil. O nic nejde, nakonec dobře, že to rozpoznali už tady a ne někde v půlce kaňonu. Odtam by cesta nahoru nebo dolů byla mnohem horší.

My si fotíme, šplháme, šplháme, fotíme. K tomu se ani nedá moc víc říct. Lážoplážová procházka. Pravda, někteří toho mají relativně dost ještě od včerejška a chvílema se táhnou jako smrad, ale my vždycky po kousku počkáme a Cane nás dojde. Prý taky natrénuje. Nicméně nad desetimetrovým žebříkem už se nikdo ani nepozastaví.

Misové vodopády, Okienkový vodopád, Korytový vodopád. Kus hore kopcom a Suchá Belá - záver. Nasvačit a Glackou cestou dolů. K tomu se nedá ani nic moc víc popsat, to se musí vidět.

Kláštorisko díky rannímu přispání vynecháváme. Dolů docházíme za šera tentokrát.

Kupujeme nějaké pohledy pro nejbližší rodinu a maximálně tak pochroumaného Klusťocha, jehož mrzelo, že letos nemohl. Známky na recepci nemají. No co, budou mít zítra v Popradu na nádraží v trafice. Dáváme si kafe v té hospůdce Rumanka naproti.

Teprve potom jdeme do Koliby.

Jeden z dílčích cílů je třeba zúčtovat vespolek. Celou dobu jsme prakticky všechno platili já nebo Marcel, od všeho máme účty (tady díky Bohu za slovenské registračné pokladnice, neb takřka od všeho je podrobný paragon), sčítáme, krátíme vzájemné dluhy proti sobě, vybíráme od Canea a Petra. Nechci se plést, ale mám pocit, že nás čtyřdenní výprava vyšla každýho kolem 40 E, v čemž počítána místní doprava, kemp, většina stravování po hospodách a večerní regenerační mejdany. To unde.

Navíc to ještě účtujeme tak, aby kromě běžného (nebo většího než běžného) spropitného vyšlo tím způsobem, že Marcel jménem delegace předává servírce bankocetli asi desetieurovou, že to je doplatek za ten minulý den aspoň takový nějaký rámcový, že šlo patrně o dílčí chybičku. Nicméně z dnešních několika koleček není zas na účtu ani slza. Prej na Milana. Tak to ale fofrem spravíme hned, jak se Milan objeví. To máte jako s džinem z láhve, v tu ránu je tam i s láhví.

Ještě je prej potřeba zapanáčkovat.

"Dobře, ale na nás. A posledního," kategoricky rozhoduje Marcel jako mluvčí panákové sekce.

"Nemožeš hovoriť takto, akože poslednýkrát," napomíná Milan a Marcel kouká.

"To je jasný," povídám, "horolezci mívají vždycky zásadně předposlední slanění. Lyžaři před odjezdem předposlední sjezd. Nikdy nesmíš říkat, že je to poslední, aby to nebylo fakt naposledy. Kapiš? Tohle je teda předposlední."

"Pozeráš," ščuří se spokojeně Milan, "aj vegetarián to zná. Predposledný, takže ešte raz." A už to nalejvá.

Následně předvádí jakési obšírné kouzlo s prstama ("To máš ako tak - koľko napočítáš prstov?") - přepočítá si inventář na obou rukách tam i zpět, odprostředka i pozpátku. A aniž by došel k nějaké pointě či rozuzlení příběhu, plynule na tomto dokazuje, že je potřeba ještě jednou dokola (ne-li dvakrát). Jediné, co by mne na tom ozaj zajímalo, jestli aspoň on měl jakés takés ponětí, co ten prstový příběh měl vlastně značit.

Oukej, takže když to tak stručně zmatematikuju: Od chvíle, co jsme se rozhodli se Milanovi revanšovat (teda co já do toho kluky navez, abych se toho pak neúčastnil), padla v rychlém sledu další půllitrovka pálenky, aniž by nám bylo dovoleno cokoliv sebemenšího zaplatit. A pak nechlastej a nekuř.

Chlapci tedy aspoň slibují Milanovi nějaké dvě flašky lokálních brněnských a moravských specialit na příští podzim. Když už nic, plyne z toho přinejmenším, že tímto je definitivně založena tradice a příští rok tam jedem zase.



Misové vodopády.


Egi a okienkový vodopád.


Korytový vodopád.

Vodkaz nafurt

Pátek, 29.10.2010 ... Druhý den v Ráji, Tomášovský výhľad a Sokolia dolina ...

Vstáváme opravdu v kýžených osm hodin ráno. No, teda, vzato doslovně ... Marcel se budí. Já s tím, paradoxně, taky nemám až takovej problém, za hlavou mi vyřvává budík nouzového telefonu (pičovské Nokií: "Je čas vstávat, ééééchrrrr, je osm hodin, je čas vstávat, ééééchrrrr."), vedle hlavy mi vyřvává Marcel něco v podobném duchu. Budíme Petra a Canea. Šeptáním, škrabkáním na stanovou plachtu, hovorem, halasem, dupotem. Exhumuje se Petr, Cane bručí, že vraj "už idu".

Využíváme pohostinnosti kempové recepce. Jako každý rok - uhodí mrazy, zašpérují v kempu hajzly (myšleno toalety, nikoli hosty). Jeden retych a jedna sprcha pro těch bratru deset návštěvníků stačí. Vyhřejvaný. K tomu přídavkem jako bonus možno využít kuchyňku, netřeba vařit venku na plyňáku. Co by ne? Poté, co dramaticky zázračíme s ešusem na plotýnce, zalejeme kýžený nápoj, můj Turek a Marcelův druhák, všimneme si, že za zády máme i k dispozici fofrkonev. Dobrá, tak zejtra. Sedneme ke stolu, posnídáme, kávičkou se nabudíme. Sotvaže se hotovíme k odchodu, přichází rozespalý Cane, pasáček hlemýžďů, a teprve požaduje kávu. No jo, no.

Ledabyle docházíme na autobus na zastávku "Hrabušice, rázcestie Betlanovce", tento i kupodivu jede. Kupujem si lístky na další rázcestie u Arnutovců.

Sedíme hezky vzadu, máme celé vozidlo jako na dlani.

Ichtyl Petr cestou líčí historku ze života: "... jsem se jednou ptal svojeho ukrajinského zaměstnance, jestli jako není na Ukrajině nebezpečno? Prej - co na Ukrajině? Ale na Slovensku, tam jsou Cikáni ...".

Dobrá, možná v cikánském autobuse to nebylo slohové cvičení na až tak nejlepší téma.

Jak Cikáni pohlcují světlo, v šerém interiéru omšelého linkového busu vidíme jenom nepříliš přátelsky se blýskající bělma.

Pokouším se mírnit dopad inteligentova proslovu - no jo, to zrovna, tady se ti nic špatnýho nestane. Jestli jsem se někde setkal třeba s kapsářským gangem, tak to bylo právě na té Ukrajině. Nevím, jestli jsem tomu moc pomohl. Nicméně dokončuji v tom smyslu, že vlastně i Ukrajina je jinak v pohodě, tamější kapsáři jsou totiž ducha mdlého a kradou ve vlaku v tak nevýhodném postavení, že se sami připraví o únikovou cestu. Ač jsou pak v početní převaze, průměrně trénovaný jedinec dokáže nepříliš namáhavým fyzickým násilím získat své hmotné statky nazpět. Snad to pomohlo, bělma se otáčejí zpět po směru jízdy a zkoušet s námi, takto podanými, šarvátku nemá nikdo pro nejbližší dobu zájem. Informaci, že šlo o kapsářský gang dětský a že jsem oba ty zasraný desetiletý parchanty prostě zbil jak psy, to si strategicky nechávám raději pro sebe.

Nikdo s námi nevystupuje. Pokud Cigoši nežhavěj telefonu a v Tomášovcích na nás nečeká uvítací výbor, možná to protentokrát dobře dopadlo. Ichtyl se omlouvá s tím, že mu nedošlo, že mu tady rozumí. Inžinýr.

Urazíme ohromnou štrapáci (cca 2 km), na Canea jde sraní. Pročež je třeba jít do hospody na další kávu. Hospodský se trochu brání, že v jedenáct zavírá (je něco po půl), chystá akci. Ujišťujeme ho, že ledva zalievanú kávu vypijeme a arciinžinýr Cane se vysere, hned jsme pryč. Tzn. před půl dvanáctou opravdu odcházíme.

Co se místních Cikánů týče, ještě se zamýšlíme, jestli by všechna ta Cikáňata, co se potloukají v tlupičkách všude okolo, neměla bejt třeba ve škole? Svátek žádnej nemají, včerejší se jich netýkal, ostatně výročí Martinské deklarace je až zejtra. Ale třeba mají odpolední vyučování. Pouze. Nebo jenom čtyřdenní výukové cykly. Nebo tak. Abychme jim nekřivdili.

Na výhľadu jsme o půl jedné. Slunečno. Praštělo. Hehe.

Děláme foto prosté, foto panoramatické, foto individuální i foto skupinové. A řečníme s dalšími putovateli. Brňáky. Kdo jinej by byl takovej debil, aby tam v tuhle dobu taky lez, že?

Sbíháme dolů až na úroveň Hornádu a pokračujeme podél Bieleho potoka, kolem ústí Kyseľa, až k ústí Sokolí doliny.

Jde to místy docela blbě. Horizontální stupačky nad vodou jsou namrzlé, stejně jako všechno okolo. Tentokrát i já vyndávám ruce z kapes, jdeme rukama po stěně, jednou nohou po skále, jak to jenom lze. Hodit tlamu do vasru se nikomu nechce. Jde to blbě, pomalu, ale jde to. Jenom se nám začíná trochu zadírat Cane. Želví víc, než je jeho běžným zvykem. Ale to je dycky někdo. Sám si pamatuju, jak mne jiní chtěli uhnat. Počkáme, zpomalíme. Je potřeba jediné - abychom nejpozději za soumraku stihli horní hrdlo doliny.

14:45 stojíme při ústí Sokoliej doliny. Nahoru hodina a čtvrt podle rozcestníku. S naším tempem prokládaným ještě mým focením je to na dvě (a plus mínus tři minuty to byl odhad správný). Vzhůru vzhůru.

To je ta rokle, jak je tam ten Závojový vodopád. Co jsem Marťanovi kecal, že je tam soustava žebříků osmdesát metrů. Je to jenom bídných sedmdesát. Ty nejlepší, co asi v dané lokalitě jsou. Jo, zejtra Suchá Belá a tam ty prolejzačky budou mít taky něco do sebe, ale zdejší dlouhý šikmý a spousta krátkejch nad nima, to je iné kafé.

Mám pocit, že moje onanie se stativem je kvitována snad i s povděkem. Chlapáci si vylezou na první žebř, přejdou lávku ve spodní třetině vodopádu, tam si zalezou za skálu a svačí. A já mrznu dole a fotím. Pak je doženu, chvíli ještě odpočíváme, svačím já. Ale pouštím je dopředu, abych si je mohl vyfotit na dalších žebřících. A nahoře zas oddechují a čekají na mne. Tím sice ztratíme čas a blížíme se na ony dvě hodiny, ale nikdo nás nehoní, nejsme chrti, nejsou tam davy dalších lačných tůristů, členové částečně mimo nejlepší kondici mají prostor na regeneraci. Lezem ještě Vyšný vodopád, pár epizodních bubláčků, nad ústím doliny to jde do kopce na Biskupské chyžky, pak už jenom trochu nahoru a jsme na Glaci, Malej Poľane. Pár minut a před námi Suchá Belá - záver. Tam dáme ještě něco k jídlu (moje svačina do té doby sestávala jen z čokolády), už je sice skoro tma, ale před námi je široká Glacká cesta dolů. Tu už známe.

Zkratky přepečlivě vynecháváme a docházíme za světla baterek.

Míříme prakticky přímo do Koliby.

Jídlo, halušky, pirožky, čaj do půllitru a karty.

A panáky ...

Milan očividně naznal, že kluci jsou další správné oběti. Jelikož včera to s tím účtováním bylo nějaký prapodivný, na počet rund naší skupinou dokola poručených nějak málo rund naší skupinou placených, tentokrát má jít o odvetu. Hostíme převážně my jeho. No, nebo si to alespoň myslíme.

Jakmile dojde na placení, Milan se vytratí jak ona pověstná pára nad oním pověstným hrncem.

To lze pochopit v situaci, kdy by nám chtěl hodin na krk něco k zaplacení navíc. Ale divnější je to v momentě, kdy na našem účtu se třepou hloupá čtyři štamprdlata za večer. A Milan v prdeli. Což my v tento moment ovšem nevíme (tedy že je v prdeli, to vidíme, že zmizel; účet nekontrolujem, když jsme říkali "na nás", předpokládáme, že to tam taky bude).

Zítra nás nečeká nic závratného, můžeme si pořádně přispat. Jo, ta moje oblíbená devátá. Nebo možno aj desátá. Dnes jsme si dali hodně, zítra roklina Suchá Belá začíná za kempem, jde sice stejné převýšení, ale žádné kilometry navíc. Jo, to bude vono. Desátá rozhodne.

Petr ještě bloumá kempem, už včera si půjčil jedny moje nadbytečné jégrovky a Marcelovu mikinu a ponožky, dneska mezi všemi stany v kempu (což jsou ty naše dva, pořádně zásobený jen jeden) loudí další bundu a ještě jedny fusky. To se to pak jezdí s poloprázdným batohem.



Tomášovský výhľad.


Závojový vodopád. Začíná tím žebříkem vpravo, končí nahoře, kde prosvítá světlo.
Teda skoro. Ne skoro prosvítá, ale skoro tam končí. Jakože reálně končí eště vejš.


Glac - Malá Poľana.
Když vidíte tuto překrásnou scenérii, znamená to, že jste pěkně v piči a dolů budete klopýtat při baterce.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 28.10.2010 ... První den v Ráji, Stredné Piecky ...

Po páté hodině ráno nás kdesi mezi Liptulášem a Štrbou budí takovej ten lůžkovej ščíplístek, steward nebo jak. Půl hodiny do Popradu. Marcel tvrdí, že se vůbec nevyspal, ba že ani pořádně nezabral špónu. Nemůžu soudit, já byl tuhej jak biftek. Nevím, nakolik jde o pouhou domněnku: asi všichni znáte ten stav, kdy stoprocentně víte, že jste ani na chvíli neusnuli, zatímco patnáct lidí okolo vás slyšelo chrápat nahlas. Netuším. Pro jistotu ho naoko lituju. Petr s Canem už jsou taky vzhůru, pomalu si sbíráme věci. Ano, ranní káva je ve slovenských lůžkových vlacích stále v ceně, jak jsme se prozíravě informovali už při nástupu, pikolík se k tomu má jak lačnej k sraní, ale nakonec po několika popoháňkách se nám z něj daří kafe vyzískat.

Po nějakejch čtyřiceti minutách nám klasicky navazuje courák za půl eura do Vydrníku.

"Pozor, šmýka sa," varuje nás průvodčí před vylejzáním z vagónu na vydrnickém nádraží. A richtik. Kaluže jak sklo, jak je právě vidět v prvních ranních paprscích.

"Jasno," dím znaleckým okem.

"Až praštělo," dodává Marcel a zkouší, dají-li se nacpat ruce do kapes až po lokty.

Cestou do Hrabušic seznamuju kluky s návrhem itineráře: dneska zaparkujem v kempu, postavíme stany a projdem si Stredné Piecky. To je takový ani ryba, ani rak, není to trasa nejkratší, ani nejnáročnější. Jelikož jsme takhle brzo vzhůru, mohlo by to bejt akorát. Zejtra bysme mohli dát to nejdelší a asi nejnáročnější - Sokoliu dolinu přes Tomášovský výhľad. Ozaj pekné. Ale je to osmnáct kiláků. Z Tomášovců. Což je ještě nějakejch šest z Hrabušic, sedm nebo osm z kempu. Mohli bychom to ovšem ošulit. Když dneska večer nepříliš pozdě lehnem, ráno nějak brzo vstanem, jakkoli to vypadá jako kámen úrazu. Dobrá, autobus před osmou hodinou od kempu zavrhujem rovnou, na to se ani neptám, ale před desátou jede z rozcestí od Betlanovců do Arnutovců. Pár kiláků tím umoříme, vynde to na dvacku sakumprásk. Tam je ještě jedno úskalí - nejdřív se z Tomášovců musíme vydrápat na ten Tomášovský Výhľad, solidní kopec, pak slézt dolů až k Hornádu, dvě hodiny pochodem k ústí Sokolí doliny a odtam teprve nahoru, dokonce o pár desítek metrů vejš, než je běžnej závěr nad Suchou Belou. Zobnem si, ale zas nic, co by se nedalo zvládnout. No a třetí den prej bejvá kritickej, takže se dosytosti vyspíme a vyběhnem si jenom Suchou Belou. Ta je tuze hezká. A nejkratší, ačkoli tím pádem taky nejstrmější. Avšak zase nic dramatickýho. Bude-li čas a zájem, můžem tenhle den při návratu odbočit na Kláštorisko - vykopávky, hospoda. Ale nemusíme.

"Teda to je jenom návrh, samozřejmě kdybyste to chtěli jakkoli jinak, mně je to jedno," končím velkoryse a hřeším na to, že oni absolutně netuší, jak to tady vypadá, pročež ani nemeknou. Nemekli.

Dojdeme do kempu, zaplatíme nocležné i vzdušné (dohromady s pojistným), postavíme stany v jinovatce. Uvaříme kávu, vypijeme kávu. Přebalíme se. A nalehko (čili oni nalehko, já s batohem, fotobrašnou a stativem) jdeme na tu první túru. Nejprve údolím Velkej Bielej vody, místy po stupačkách, místy po namrzlých stupačkách (pro úplnost - většinu doby po normální rovné zemi) na Pílu. Což je taková osada, místní část. Cestou kousek po silnici míjíme místo, kde jsme kdysi v bouřce jak sviňa mokli pod stromama, zatímco blesky praly do protější stráně. To byla druhá nejhorší bouřka v mým životě. Ta první byla, když jsem v tom samým ležel a blesky mlátily kolem mne.

Na Píle u příjezdu je budka. V bude dědek. Dědek vybírá prachy. Aktivní. Touhle roční dobou už tam nikdy nikde nikdo nebejval. Možná u příchodu ke kempu, ale na toho se mohl člověk vykašlat. Tomuhle bylo asi doma smutno, tak šel do služby. Ale páč jsme spořádaní výletníci, relativně ochotně platíme. Se nezblázníme vo pajcku. A je to jak s tym dědkem pohádkovým: vy do něho buchtama, von do vás kouzlama. Tady tedy my do něho eurama, von do nás haluškama. Nebo tedy aspoň poradil, kde je hospoda, tvářící se zavřeně, ale napráskal, že zrovna viděl přicházet kuchaře. No vida.

V hospodě dáváme převážně brynzové pirohy s kyselou smetanou a škvarkama. A čaj, rum, bum.

Voni maj teď na Slovensku zákaz kouření v hospodách. A kupříkladu tady to béře nějak vážně (narozdíl od jiných, nebudu později jmenovat).

Jak tak jdu ven, a hledám ještě u dveří po kapsách zapalovač, všimnu si požárních a poplachových směrnic.

Požiarna hliadka. Vedúci: Baran. Člen: Zajac.

Hospodář mi nechce prozradit, či je Baran alebo Zajac, ani jak dlouho mu trvalo, než našel toho druhýho do party. Na moji letku ovšem stejně nemá.

Odbočujem ze silnice do lesa a hroužíme se do rokliny Stredné Piecky. Občas zastavíme na vyfocení (někoho, něčeho). Při prvním pokusu o černobílý klasický snímek se mi sekne zrcátko v Pentaxu. Opakovanými pokusy zkurvím bratru sedm osm snímků, zrcátko sice dokážu sklopit, ale fotit s tím asi moc nejde. Šajze. Takže jsem nebral Prakticu nebo třeba Smenu, jelikož s nima bych nic nevyfotil, mám k nim objektivy s příliš úzkým polem záběru. No a s tímhle, jak vidno, nevyfotím taky nic. Jestli je to mrazem nebo čím? Zpiči práce. Tak mám aspoň pro dnešek povinnou zátěž navíc. Darovanému koni nebudu na zuby koukat, zkusím v Brně, co na to řeknou v servisu. Měla by stačit rozborka-sborka s drobným seřízením a promáznutím. No jo, no.

Jelikož jde zpočátku o nepříliš prudké stoupání (jen některé horizontální žebříčky na překonání nevelkých korejtek někteří malověrní berou po čtyřech), kocháme se krajinou, vesele si povídáme ...

... až pod první zajímavější vodopád.

No dobře, tak je to Veľký vodopád.

Prameny (informací, né vody) se trochu rozchází ve výšce, asi odkud kam to měří, ale obecně se shodují kolem 14 metrů. Nic extra, řekl by člověk.

Nicméně právě teď vtipně zjišťuji, že mám s sebou tři společníky, jejichž vztah k výškám a žebříkům lze zařadit na škále od "nepříliš vřelý" přes "docela odmítavý" až po "regulérní strach". Pěkně, pičo, pěkně.

Zas ku jejich cti třeba říct, že všichni tři spadají do kategorie, kdy si dole zapíčují (a jak si hezky notují, když jsou tři), obšírně proberou, jak se v těchto situacích špatně cítí, jak jim to nedělá dobře. A nakonec to stejně vylezou. (A později si možná i jakž takž zvyknou.) Tady si tedy absolvujeme složitější morální přípravu, já jim jdu příkladem ("Von si, blbec, na to neveme ani rukavice.") Stojím nahoře, fotím a dělám morální podporu.

Jinak dobrý. Pak následuje zase dlouhý meziskalní úsek horizontálních šplhaček, více či méně stoupavých, tady už je tepleji a nenamrzá to.

Až v horní čtvrtině rokliny, kde se už skály otevřou, dostáváme se do už zasněženého pásma. Svačíme. Cane zádumčivě se sněhovým panoramatem v zádech žužlá banán.

Chvíli si odpočineme u budníku na rozcestí Suchá Belá - Záver, abychom mohli zahájit sestup Glackou cestou zpět ke kempu. Ano, to je ta, kterou se při vycházkách ze severní strany vracíte prakticky vždycky. Jdete-li ji pošesté za rok, už vás začne i trochu srát. Teď je to poprvé, takže snesitelné. A neb je ještě vcelku vidět, můžeme to brát značenýma zkratkama. S houstnoucím šerem v zádech jsme dole.

Do cesty se nám staví hospoda Rumanka přímo u kempu, kamžto (do hospody, nikoli do kempu) zapadnem jak Němci do krytu. Dáme polívku, dáme kávičku.

A neb Rumanka s velkolepou obchodní prozíravostí v šest hodin večer zavírá, suneme se o lokál dál. Kam? Vyzkoušeno loni - do Koliby (půl kiláku po silnici směrem od Hrabušic pryč), tam, co se loni Marťan proborovičkoval až k družbě s číšníkem Milanem. Tomuto vyřizujeme od Marťana pozdravy, leč ten výpravu kvůli stále pochroumané tlapě vzdal. Milan sice nevypadá zcela jistě, že mne dokáže se stoprocentní určitostí zařadit, pozdravy však přijímá.

Večeříme. Berem karty, hrajem kočku. Užíváme si.

Po chvíli přichází Milan s platíčkem štamprdlat. Vraj keď nepřišiel Krtko, je treba sa naňho napiť. Nebo takovou nějakou průhlednou záminku. Já se zdržuju hlasování, pročež jsem od té chvíle zván střídavě vegetariánem a cukrovkářem, nicméně při několikáté rundě už se se mnou naštěstí nepočítá, jinak by se asi Marcel z "mých" panáků pěkně ožral.

S Milanovou pomocí pak objevujem (pravda, kratší a příjemnější) cestu spodem do kempu.

A natahujem budíky na osmou ranní. Je pravda, že jsme vymetli dvě hospody a strávili v nich několik hodin, ale při sestupu kolem páté to není žádné umění. Desátá odbíjí a my už jsme ve spacácích. To by nás ten budíček o osmi nemusel úplně zlikvidovat.



Cestou ke kempu mezi namrzlými poli. Východ slunce nebývá zrovna častým námětem mých fotografií.


Veľký vodopád.


Stredné Piecky. Kdesi.

Vodkaz nafurt

Středa, 27.10.2010 ... Na Poprad, Vávro, na Poprad ...

Člověk by neřekl, jak se může v práci, kde to poslední rok stojí za vyližprdel, čas vléct, když je před člověkem vize čtyř dnů kdesi v sakrech.

Celej den se koukám na hodinky. Eště dvanáct hodin a hokaidó Poprad. Eště devět hodin a hokaidó Poprad. Eště sedm hodin ...

Částečně jsem si sbalil krámy už včera. Stan, foťák zrcadlovku digitální s dvouma šajze objektivama. Kdyby mi to seskákalo po rebríkoch, abych nebyl tak moc nasranej. A taky jsou ty "seťáky" znatelně lehčí. A menší. A vůbec. A taky jsem dvoustovku pořádnou půjčil Darkovi, aby po dobu mé nepřítomnosti mohl zázračit na hokeji, neb jeho se rozložil na prvočinitele. Ostatně to není blbá varianta, mít na dva lidi jeden objektiv - když tam nejsem, ať si klidně hraje. Až se vrátím, tak mu ho seberu a on tam, tlusťoch, nebude překážet. Aj tak je nás tamo často jak škaredejch psů. Jo, ale to jsem odbočil ...

Vzal jsem stan, foťák digitální. Spacák Husky Annapurna, karimatku, vařič, ešus, kafe. Jégrovky navíc. Má bejt sice kosa, ale jinak hezky, nic moc jsem s sebou netáh. Aj tak to bylo kvůli stanu Husky Bizon 4 (tzn. vejdou se na nocleh čtyři bizoni) jak menší skříň. Jo a k digiťáku jsem si přibalil ještě jeden foťák klasickej. Jakej? To jsem tak dumal ...

Smena je křápík a moc parády bych tam s ňou nenadělal. Leica taky nemá cveka. Kuriozity typu dvouokých zrcadlovek škrtám rovnou. Prakticu dejme tomu, ale s padesátkou objektivem to zas néni vono. Vyhrabal jsem z nějakejch poděděnejch jednoho obstarožního Pentaxe. Vcelku se tvářil, že funguje. A hlavně - je k němu objektiv 35 mm. Rybí oko to néni, ale lepčí, než drátem do voka. To ví každý malý dítě, že do tiesňav je potřeba širší úhel záběru. A dálkový spouště, drátěný spouště, filtry, stativ. A tak.

Neboť jsem si tedy vzal "aj-aj", do digi paměťovou kartu na tři dny mám, eště nějaký ty kinofilmy. Lucky SHD 100 odkudsi ze Singapuru tady mám ještě nějaké, tři, čtyři, vida, zase bych měl objednat, ale jak už název napovídá, je to citlivost ISO/ASA 100. A v tych roklích je dycky tma jak v prdeli, ačkoli všude jinde svítí slunko. Ba ne, to chce aspoň čtyřstovku.

Ještě jsem si tedy po páté sjel štandopéde do města pro dva kinofilmy aspoň.

Domů, dobalit.

Nechat si milovanou novou manželkou Ťapinkou uvařit civilizovanou večeři. A toutéž se nechat odvézt na nádraží (Ťapinkou, nikoli večeří).

Sraz máme "u mapy". To je v takovým tem vinglu mezi vestibulem a tím proskleným hajzlem. Zvenku. Turistická mapa přibouchaná na zdi. Vonehdá jsem tam měl sraz s jedním člobrdem, takto barvitě jsem mu to popisoval, abych záhy zjistil, že tam žádná mapa není. Odstraněná. Demontovaná. Dočista v prdeli. Ale fakt tam tenkrát ještě tři dny předtím byla. Ale víte jak je to s těma známejma místama. Masarykova, Hitlerova nebo Gottwaldova ulice, ta pošta tam bude prostě furt (a když ne, všichni stejně budou vědět, že tam bejvala). Tak stejně je to s mapou. Já vím, kde je to "u mapy", Canea a Petra jsem to už naučil. Marcel mrčí, že si to nepamatuje. Vysvětlil jsem mu to náležitě barvitě i s tím, že akorát tam ta mapa teda už není.

Nechám se teda přivýzt na nádr, pac a pusu Ťapince, vysmýkám bágl. Marcel už tam je. A ejhle - mapa taky. Nová. Funglovka. To jsou teda móresy. Záhy přibývá Cane. Snad dokonce i včas. Máme mapu, máme Canea, nemáme Petra. Ještěže máme ty mobilní telefóny, že? Petr je prý u Ronda. Ponechávám stranou, k čemu je nám tato informace, když má bejt u mapy. Je kokot. Ale dobrá, nakonec stíhá.

Vsedáme do vlaku.

To taky néni docela přesný. Jedeme lůžkovým vozem. I tam by se za jistých okolností - třeba sklopená (vlastně do horní polohy, takže vlastně spíš vztyčená) lůžka - dalo i sedět. Leč sklopená (vlastně do horní polohy, takže vlastně spíš vztyčená) lůžka ... nejsou. Jak už jsem psal v pojednání o jízdenkách a lehátkových lístcích, máme dvě a dvě místa vždycky s nějakým dopočťákem. My s Marcelem máme v kupé študého chudenta, který jede až do okresního města Spišské Nové Vsi. Všechna tři lůžka jsou v poloze lehací.

Tedy do vlaku vcházíme, ve vlaku stojíme, poté rovnou ležíme. Sedání se nekoná. Měl-li by být člověk přesný, šlo by asi použít formulaci "vleháme do vlaku".

Chvíli si zkouším ještě číst. Prokoušu se s bídou v knize přes úvodní kapitolu. Zastavení ve Vyskově ještě vnímám, o Nezamyslicích už nevím. Mlhavě při otáčení z boku na bok zaslechnu vprostřed noci cosi o Přerovu. A někdy ve tři si svítím lampičkou, abych se podíval na hodinky.

Víc jsem se cestou nepokochal.



Konečně cestou pro kinofilmy vidím na opraveném náměstí před správním soudem novou světoznámou brněnskou sochu:
"Exekutor zabavující bidet" alias "Zloděj nápojových automatů".


Vleháme do vlaku ...

Vodkaz nafurt

Úterý, 26.10.2010

Vodkaz nafurt

Pondělí, 25.10.2010

Vodkaz nafurt

Neděle, 24.10.2010

Kometa - Bolehlav

1:0 pro Kometu, utrápeně, vydřeně, ale za 3 body. Dívat se na to moc nedá, záznam do tabulky se počítá.


Jedna momentka před Schwarzovou brankou.


Druhá momentka před Schwarzovou brankou.

Více foto ze zápasu zde ...

Vodkaz nafurt

Sobota, 23.10.2010 ... Krchov, lupeně a tak ...

Vytáhl jsem Ťapinku na hřbitov. Že to se tak dělává, že se tam jednou za půl roku zajde. Neptejte se proč, to je jedna z činností, pro které nemám příliš konkrétní vysvětlení. Zkrátka jdu, uhrábnu, zapálím. Svíčku tedy.

Cestou zpátky jsem zastavil u nádraží. Že nakoupím lístky na vlak na příští tejden. Původně jsem to měl v úmyslu až zítra cestou na hokej.

Ó, jak já byl zase prozíravý.

Klasicky z mocných "předběžně uvažujících" zástupů vykrystalizovali čtyři účastníci už pomalu tradiční podzimní expedice do Slovenského Ráje: já, Cane, Petr (Ichtyl) a Marcel (spolužák Heidelák). Ostatní furt něco mají nebo naopak nemají: nemají vybavení, mají rýmičku, nemají prachy, mají zlámané hnáty. Eventuálně kombinace vícero, popřípadě všeho. Však čtyři je dobrej počet. To sice není klid v jednom, ale není to ani ponorka ve dvou. Zas žádnej zástup. Jsou to dva stany. A jelikož je brzo navečer tma jak v prdeli, je třeba jít do hospody. A čtyři, to je ideální počet na karetní hru "kočka". Betelné.

Tudíž jsem si od nich nechal předem naposílat prachy a teď tedy stojím před tím nádražím ...

Noční vlak z Brna do Popradu má jeden pouhopouhý přímý lůžkový vůz. A v tom je posledních šest volných míst.

Čtyři z nich máme.

Ó, my se máme.

Co se máme, my se teprvá budem mít ...



Krchov.


Německé hroby, ruské vlaštovky.


Odpad. Tím myslím ten plechovej budník. Ne, že by hroby obsahovaly z materiálního hlediska něco tuze odlišného,
ale z tradiční piety bych to takhle kategoricky nenazýval. Vyhozenou psí hlavu jsem nepochopil doteď.
Hřbitovní bába je docela cizí hřbitovní bába. O té v tom pasáži o odpadu řeč ani tak nebyla. Tu neposuzuju vůbec.

Vodkaz nafurt

Pátek, 22.10.2010


Zase jeden běžkař při podzimní přípravě ...

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 21.10.2010

Vodkaz nafurt

Středa, 20.10.2010 ... Vendelín ...

Pravil ráno v rádiu kterýsi El-Kokotéro a mediální mrdka, že prý: "Svátek má Vendelín, což je zkrácenina jména Václav."

Zkrácenina?

Václav
Vendelín

Nevím proč, ale začínám mít poslední dobou pocit, že jsem snad debil já. Přece jinak není možný, aby bylo kolem tolik idiotů.

Nicméně, jakmile potkám kteréhokoliv Václava, poctivě mu vysvětlím, že je zkrátka Vendelín. Neb to říkali v rozhlasovém kanále. Jsem velmi zvědav, s jakou se potážu.


Vodkaz nafurt

Úterý, 19.10.2010

Kometa - Slavia

Naši debaklisti prohráli, ovšem až na nájezdy. 1:2sn.


Tomáš Protivný a jakýsi protivný seshit.


Petr Hubáček, typická póza, typický výraz.


I na pěstičky mezi Jožkom Balejom a Petrem Kadlecem došlo.
Více foto ze zápasu zde ...

Vodkaz nafurt

Pondělí, 18.10.2010 ... Šalina na papíře ...

Neboť již nějaký ten pátek jezdím na oběd potupákem, jelikož jsem shilý někde v dopravně katastrofálním okolí putyky U Šušňa parkovat, uzmul jsem takhle v šalině časopis. Časopis Šalina. Vrcholně zajímavý to plátek.

Vydává Dopravní Podnik města Brna. Zločinecká to organizace už sama o sobě.

Obšťastník čítá 12 stran. Jedna je reklama na šalinkartu. Jednu zabírá výčet výluk, kdy, kde a co zase nepojede. Další stížnosti šťastných cestujících, kdy, kde a co zase nejezdí nebo nejelo. A k tomu lamenty Dopravního Podniku, že to máte, pasažéři, holt těžký ...

Zajímavé a ne pouhopouze propagační články asi tři.

Zajímavé je, že na dvanácti stranách se skví 8x brněnský primeros Roman "Hokejová Hala" Onderka. Tedy pokud nepočítám dvakrát reprodukci jeho sochy (celostránkový PR článek) a jeden obrázek kašpárka prostého. Pokud si nejste jistí, kterej z těch dvou černejch čuráků na náměstí je primeros, tak je to ten menší. Zajímavé promo pro toho, jenž za žádnou cenu nechtěl připustit zdražení jízdného (ve volebním programu), aby záhy cena vzrostla o 100% na nejdražší v republice (ve volebním období).

Šalinářský obšťastník ...
Šalinářský obšťastník ...
Slabším náturám se může zvednout kufr už nad titulní stranou.
Kvíz: Najdi na stránce alespoň pětkrát svého primerose ...

Nechápu jen a pouze jediné.

Proč to má pod nadpisem uvedeno: "Měsíčník pro příjemné cestování městskou dopravou"?


Vodkaz nafurt

Neděle, 17.10.2010 ... Jakožedrakiáda ...

Idem póščet teho draka.

Po mnoha hodinách teoretizování, úvahách a velkých plánech se nás nakonec sešlo - obrazně řečeno - pět a půl. Reálně řečeno: osm a půl. Z toho čtyři drakoaviatici s pěti draky, ostatek podržšpagátů a čumeráků prostých. Tristní. To jsem myslel, že mám soubor jinak akčních čtenářů, kteří by se dokázali blýsknout polétavými konstrukcemi. Blýskalo se tudíž v míře komornější, o to však údernější.

Osoby a obsazení: já, Ťapinka, Žufi, Žufiová, Žufátko, Ilicz, Iliczová. Draci: já, Ťapinka, Žufi, Ilicz. Kohortu uzavíral Vlastík, bez draka, s bicyklem. Nelétal. Ani bicykl, ani Vlastík.

Ostatně nelétalo toho víc, k tomu se ovšem dostanu.

Já měl kupříkladu draky dva - šestiúhelníkového prostého a krabičáka s křidýlkama. Toho druhého jsem dolepoval po volbách ještě ve čtyři ráno. Šesťáka jsme konstruovali spolu s Ťapinkou, ta měla shodného. Šestiúhelníci lítali na první "nabrnknutí". Stačilo podržet proti větru a odvíjet.

Žufi je inžinýr. Bohužel (pro tuto akci) nikoli inžinýr letecký, nýbrž stavební, specializovaný na stavby továren. Továrny, jak známo, dlí převážně na zemi. Což byl možná ten důvod, proč se ani Žufiho krabicovému drakovi do vzduchu příliš nechtělo. Moc těžký. Při mocných sportovních výkonech a extra rychlém běhu se Žufiho drak sice vznesl a byl i moment, kdy vydržel jistou chvíli ve větru plápolat sám (drak, nikoli Žufi). Nedlouho, ale přece.

Velice skličujícího výsledku dosáhl ovšem Ilicz, IT specialista (leč opravdový IT specialista, nikoli jako třeba Fabiak s krátkým, jenž byl při volbách vpašován na kandidátní listinu ODS coby jakýsi specialista informačních technologií či kýho čerta, aniž by bylo komu známo, v čem jeho specialističnost spočívá; inu, ODS lže už na seznamech; to však odbočuju). IT specialista Ilicz se vyprsil taktéž s drakem krabicovým. Sedmdesát čísel na výšku, cenťák na cenťák hranoly. Ze všeho nejvíc připomínaly bytelné dubové laťky. Prý první drak v životě. Dobrá, v dalších letech bude mít třeba příležitost postavit i nějakého následného, který by třeba i létal. O této (pro účely pouštění draků poměrně klíčové) schopnosti jeho letošního výtvoru jsem zapochyboval hned u auta. Pokud nepřijde orkán, tohle do vzduchu nedostane. A taky nedostal. Tak rychle (knižně řečeno: s větrem o závod) běhat neumí. Po několika pádech (draka, nikoli Ilicze) se mu krabičák vlivem vlastní (nemalé) hmotnosti rozhložil na prvočinitele. Hehe.

Jelikož to po chvíli začínala být nuda, můj i Ťapinčin drak dlel v sedmdesátimetrové výšce a nejevili žádné smysly pro nějaká zpestření, odebral jsem se pro svého okřídleného krabicoida. Spolu s Iliczem, jenž šel odložit do kufru vozidla své trosky, patrně pro pozdější zkoumání příčin nehody (ačkoli já mu je říkal ještě před nehodou). Hujer Ilicz že mi podrží. Tedy že mi podrží krabčáka, abych k němu mohl přivázat špagátek. Pod touto průhlednou záminkou mi zlomil jednu klíčovou výztuž kostry. Závistivec. Nicméně ze svých trosek poskytl aspoň dlahu.

I tak jsem svého druhého výtvora nedostal příliš stabilně do luftu ani já. Vznesl se, třepotal se ukázkově ve vzduchu, zničehonic se obrátil a narval hlavou do země. Netuším proč. Nepomohlo předělání vah, nepomohla zátěž na ocas, nic. Ten minulý ve vichřici na Žuráni byl zcela bez diskuse lepší. Příště urobím stejného. Dvacet metrů v jednom případě. Výš jsem nešel.

Opravdu nejspolehlivější tedy byli naši šestiúhelníci. Ti trčeli ve vzduchu tak urputně, že největší námahu dalo je dostat dolů.

Příští rok to musíme zopakovat. Možná v hojnější účasti, na každý pád však je potřeba létající papíráky vypilovat. Začátečníci přejít k jednodušším konstrukcím.

Fotogalerie pro sichr na separátní stránce ...


Vodkaz nafurt

Sobota, 16.10.2010 ... Škodlivost KSČ i po smrti ...

"Mrtvý komunista - dobrý komunista," praví zlidovělé moudro (kdo to vlastně řekl jako první?), se kterým nezbývá, než se bezvýhradně ztotožnit.

Pravda je ovšem taková, že mnozí z nich škodí i po smrti.

"Hele, že umřel kandidát a bejvalej zastupitel XY, to víš, že jo?"

"Vím. Byla jsem mu na pohřbu."

"Vidíš to. A přesto může dostávat platné hlasy."

"Cože?"

"Nestáhl kandidaturu, nebyl partajním šéfem místní buňky staženej z kandidátky."

"Ale my tady máme na nástěnce napsaný, že je mrtvej."

"To máte a to je taky pravda. Nicméně přes to všechno kandiduje dál a jím obdržené hlasy jsou platné." (Bohužel si je nevezme s sebou do hrobu, nýbrž je získá další komunista na dalším řádku.)

To je tak, jestliže s ptákama pořádáme spanilou jízdu po volebních okrscích (otestovat počítače, zkontrolovat datum, čas a tiskárny, dovézt jim papíry do tiskáren) a mimo jiné máme připomenout zapisovatelkám nějaký ten špek. Na školení to měly, ale pro sichr. Začínám chvílema chápat Ťapinčiny výhrady k mému oblíbenému: "Když už tam jdeš ...".

Stejně by to byla sranda, kdyby ten mrtvej vyhrál. Jeden zavřenej, druhej mrtvej ...

Před půlnocí jsme byli doma. Fakt až nuda a vopruz. Sčítání trvalo dýl, oboustranná A2 s 55ti křížkama (ano, i já jsem k radosti volební komise na Lesné vyplnil hodně poctivě) něco zabere. Ale nic nelehlo. Dva okrsky končily se sčítáním až v devět nebo kdy. Ne, že by něco dopastily, oni počítali v klidu a pomalu. To je ta lepší varianta, než bejt honem honem a zkurvit to. Několika se zmuchlal papír. To jim můžete říkat třeba zlatě, popřípadě i svatě, že to maj hlídat, že v tomdle ty tiskárny stojej za pendrek. A vona vám spustí tisk a jde mózovat kamsi k počítajícím komisařům. A pak se diví, že tam má papír namotanej dokola a tiskne se nekonečná smyčka. Jedné nové kočénce z Píčovatelské služby došel inkoust. Nemoh jí dojít jako dojít, ale spíš blbá cartridge. Se taky stane. Jedna z 50 nebo 75. Ovšem taky se to nemůže stát nějaké ostřílené matadorce - Fiště, Ťápině (neplést s Ťapinou), babám z finančky nebo ze sociálky. To dá rozum. To se musí přihodit někomu, kdo je tam poprvé. Klasika.


Vodkaz nafurt

Pátek, 15.10.2010 ... Volební právo ...

Ty volby jsou už až trochu nuda. Rutina. Ptačí letka plus Fiškus úřaduje. Tentokrát zpestřeno druhým průletem přes okrsky s aktualizovanou verzí vyhodnocovacího programu, na druhou stranu technika je nějaká zářně mravná, nescíplo vůbec nic a není tudíž potřeba separátně opečovávat jeden okrsek se zdechlým počítačem.

Se stěžejní činností končíme, pravda, trochu později než obvykle, ale zase nijak dramaticky.

Vyčkáváme. Variace na monitoring systémů.

Tentokrát volíme drobnou obměnu a nehrajeme karty, nýbrž koukáme na hokej Plzeň versus Kometa.

"Mohl byste přijít na sekretariát?" dí mi telefonní sluchátko.

"Ajaj, hoši, já už to poznám podle hlasu - chybí jim výměník nebo školka. Vsaďte se. Připište mi to na tiket."

Klasická věc - vždycky někdo vydivočí, že nemůže najít ve voličských seznamech nějakou budovu. Chybí tam číslo v řadě třeba. V jednom okrsku je snad dokonce explicitně uveden - je tam ulice Taková, lichá čísla ulice Makové a navíc uveden jeden konkrétní dům: Onaká 3. A Onakou číslo 3 nemají na papíře. Protože je to trafostanice. Třeba. V popisu okrsků (snad podle zákona) být uvedena musí. Nikdo v ní ovšem nemá trvalý pobyt (hlášený, bezďáky nepočítám), natož volič. Jenže tím pádem to nevytiskne lejstro. A problém je hned. Jednou to komusi nedalo, vyhledal si hned tři takový nemovitosti a objeli si je autem. Všechny byly firmy, výměníky, skladiště kupříkladu. Neříkám, že v programu nemůže bejt chyba. Ale tohle je už známá etuda. Každý, fakt každý volby s tím na mne někdo přijde. A fakt to poznám už podle intonace.

"Hele, Egi, chybí nám v seznamech Hornodolní 37."

"No a? Tak tam nikdo nebydlí. Dyť už to znáte - výměník, školka, výtopna. Co má bejt?"

"Paní tam bydlí. A nemůže volit."

"Blbost. Pusť mne k pičítaču."

Vyhledám si seznam voličů na adrese Hornodolní 37. Noubády. "Seznam neobsahuje žádná data," vrčí systém. Tak seznam nevoličů. Třeba je paní z ruty-šuty Ukrajina-Donbas. A nemá vyřízený papíry. Taky nic. Kdyby byla miky-piky, objevila by se už v seznamu voličů s poznámkou "překážka výkonu volebního práva" (kdyby se jako jednou spravila a už nebyla mišuge).

"Ne, prostě na adrese Hornodolní 37 nikdo není hlášenej k trvalýmu pobytu, aspoň podle dat z ohlašovny. Proto na seznamu není."

"Ááá, už je to v pořádku," dí kolegyně, která si mumlá s telefonním sluchátkem. "Paní bydlí v domě číslo 39. Špatně se podívala."

"Počkej, jak - v pořádku? Paní se musí DÍVAT, kde bydlí, ale přitom MŮŽE VOLIT ?!?"

Já bych to volební právo fakt začal očesávat, nemůžu si pomoct. Jdu se dívat zpátky na hokej. Kometa vítězí 0:3. Vpodstatě povedenej den.



Typizované školní schodiště ...


... v typizované škole. Mně dycky až přeběhne mráz po zádech, když tu pakárenskou budovu vidím.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 14.10.2010


Hérečka. Přímo před barákem. Klidně si i počkala, než si dojdu pro druhý foťák.
Jak jsem tak klečel na ulici u zídky, asi tři kolemjdoucí se na mne tak divně koukali.
"No co? Kobylka," odtušil jsem. Jeden zkoumal, dva fotili taky.

Vodkaz nafurt

Středa, 13.10.2010

Vodkaz nafurt

Úterý, 12.10.2010 ... Hejkalovy růsty ...

Celej den se mi chce zase chrápat, aniž bych věděl proč. To už je chronické. Naštěstí se po mně mnoho nechce - probíhá plošná zátěžová zkouška sítě Statistiky pro volby, v kanceláři Malýho Šéfa Šlapadla sedí paní inžinýrka bývalá Lososový Květ, vymejšlí si výsledky a posílá je na centrální server. Z toho (ponechám na laskavém čtenáři, které části předchozí věty se chytne) se dá vysledovat, jak by se choval vyhodnocovací systém, kdyby do toho voliči a okrskové volební komise nevnášely svoje nápady.

Já odpoledne sedím a monitoruji systémy. Čekám, kdyby paní inžinýrce došlo k nějaké zásadní závadě. Jako třeba, že by jí došlo kafe.

Ale spal bych tak jak tak.

Jsem-li v průběhu dne při zívání hahaha vtipně tázán, co jsem zase vyváděl v noci, žehrám na mrzký chybějící kondenzátor 330 pF.

Takto zjišťuji, že moji známí se dělí na dvě skupiny - jedni neví, co je to pikoFarad. Druzí neví, co je to kondenzátor.

Ať jdou taky do prdele.


Nakupuji v sámošce na rohu večeři.

Na zastávce potupáku stojí bejvalá (nyní externí) mzdová oučetní Hejkal.

Vyptává se po našem jídelníčku. Zcela popravdě dím, že včera jsem vařil já, nic moc, nudle s mákem, ale tuze dobrý. A dneska to asi skončí podobně. Neboť mám chuť jak sviň na míchaný vajíčka, přičemž u nás doma a v přilehlé střední Evropě (jak charakterizovala PraPetra) dělám nejlepší míchaná vajíčka já. Všechno je jenom otázka preciznosti.

"No jo," zamejšlí se Hejkal, "když voni dneska tvrdí, že je to nezdravý."

"Je to nezdravý. Dávaj do toho tydlencty cholesteróly. Jenomže mně cholesteróly náhodou chutnaj. Míchaný vajíčka mám rád. Když nebudu takový voloviny číst, nebude mne to trápit."

"No mně to nepovídejte, já jsem na tom vyrostla."

Teď nevím, jestli na volovinách, na cholesterólech nebo (asi nejpravděpodobněji) na těch míchanejch vajíčkách.

Na každý pád je to od Hejkala při jejích 153 cm výšky docela odvážné tvrzení.

Neboť jí jede MěHroD, loučím se a jdu k vajíčkům a rohlíkům přikoupit kondenzátor 330 pF.



Znalí vědí, že tady mně za prdelí se prodávají kondenzátory 330 pikoFarad.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 11.10.2010 ... 330 k vzteku ...

Zase lempluju a hraju si s nějakejma blbounovinama. Elektronika. Rádio a tak. Jak tomu prd rozumím, tak mne to baví.

Horší je, když takhle před půlnocí zjistíte, že vám schází kondenzátor 330 pF.

Třeba tychdle ruskejch 33 nano mám hrst. Ale 330 pikoFarad - ani ono pověstné Ň. Ani novej, ani v žádným z vraků při ruce.

No nenasralo by vás to?


Vodkaz nafurt

Neděle, 10.10.2010 ... Vranovský špacír ...

Magický datum - 10.10.10. Geokačeři maj sraz. Voni tomu říkaj "event". 10.10.10 10:10, kdo přinde včas, má 10 minut na to, aby kamsi naškrábal svoji přezdívku. Dostane bod. Že né rovnou 10? Jsou to makeši. Ale naráz jim dochvilnost jde.

Mne se to, naštěstí, netýká, o víkendu takhle uprostřed noci nevstávám. Ještě dospávám páteční hokej.

Odpoledne jsem ovšem do kačenění zatažen, neboť jdeme na rodinnou procházku na Babí lom. To je taková hromada šutrů na pitomým kopcu mezi Vranovem a Lelekovicema. Nahóře v tych šutrech je, zcela logicky, geopičovina (krabička, cache - záleží na vkusu každé soudružky).

Cestou stojí za povšimnutí tzv. "Lelkovadlo", neboli past na lelky. Zbavovadlo lelků. Lelekovičtí mají asi své zkušenosti a své lelky tam střásají, zatímco tůristé sedí opodál a lelky chytají.

Lelkovadlo neboli též past na lelky.
Lelkovadlo neboli též past na lelky.
Lelkovadlo neboli též past na lelky.
Lelkující tůristé vpravo. Lelkovadlo vlevo.
Návod na použití lelkovadla.
Výsledek mého pobytu v lelkovadle.

Drápem se nahoru na skály. Aby si pséci nenabili hubu, nechávám Ťapinku jít si pro krabičku samotnou. Ta si hubu nenabije. A když, patří jí to. Z půlky cesty, kde už je to pro malé tlapky obtížně schůdné se vracím na rozcestí pod odbočkou, posléze pak až k Lelkovadlu. Paradoxně jediný, kdo si málem nabil hubu, jsem byl já - když je tam strom klonící se ke skále a já málo přidřepnu ... Jakou já jsem dostal pecku do obou ramen, no fuj.

Nad Vranovem ...
Ťapinka pod stromem nad Vranovem. Leden. Leica klasik.
Nad Vranovem ...
Ťapinka pod stromem nad Vranovem. Říjen. Panasonic digi.

Cestou zpátky v protisměru potkáváme spoustu cyklistů. Tedy my je potkávali i cestou tam, ale ti nejsou pro momentální epizodu podstatní. Ať si jedou. Jeden z těch potkaných cestou zpátky v protisměru zbystří a zpod helmičky zaburácí: "Čau Egi!" a zmizí zase v prachu ... no, ona je tam asfaltka bez prachu, no prostě je v prachu. Hm. Odvětím, že teda "Ahoj", tak, aby to ještě před prachem zaslechl, a dalších padesát metrů mi šrotují ozubená kolečka, kterej lojza to zas asi tak byl. Asi Radim Polymorf, jeden z bejvalejch ojebů z ouřadu. Řek bysem.


Zastavujeme se ještě něco očíhnout na Vystrkově.

Ledva si to tak štrádujeme po hlavní ulici (což je ta patrně jediná, kterou se dá na Vystrkově dojet skutečně odněkud někam), ozve se charakteristická kombinace kraválu pneumatik bicyklu a přehazovaček.

Další dva šlapálisti. "Ahoj Egi."

Tentokrát přiostřím (pomůže mi, že oni si přibrzděj), vím aj obratem, kdo to je. Synové od paní Božky z místního ouřadu. Eště musím chvílu podumat, kterej je kterej. I do toho záhy proniknu. Můj spolubojovník Pepa z Automobilní Roty, naše číslo, a jeho brácha. Takto taky představuju Ťapince: "Pepa a Jirka od paní Božky. Víš které, ne? Paní Božka - malej mopslík." Hm, divná formulace. Ale veterinářka ví. To je jak ono okřídlené: "Pane doktore, čeká na vás to slepý střevo."

Nějak se dáváme do řeči o stěžejních směrech našich kročejů za poslední období, šmátrám v paměťových závitech, šmátrám na paměťové kartě a ukazuju Pepátorovi aspoň na malém pitomém displeji snímky z VVP Malhostovice. Jó, tam jsme si tenkrát užili svoje.

Považuju za splněno: za dvouhodinovou procházku jsem potkal tři známé.

"No fakt," vece Ťapinka. "Tři známí a samí pumpičkáři. Jak ty to děláš?"

Vím já? Prostě přitahuju všelijaké zvrácené živly.


Ještě odbočujeme do Blilly pro něco k večeři.

Mezi regály stojí zase vnucovačka s kouskama margarínem namazanýho chleba. Na to musej mít nějaký školení, že se tam dycky zapikolují tak, aby se jim nedalo vyhnout.

"Dobrý den, znáte Floru?" mává nám čtverečkem chleba v ústrety.

"Hm."

"Pak asi víte, že je to dobrý na srdíčko ..."

"... ale na jídlo, pani, na jídlo to dobrý není."

(Což je Ťapinkou vyhodnoceno jako jakýmsi způsobem ukrutně vtipná - dle mne odbývací prostá - hláška, za což po několik následujících dní sbírám na jakési jejich internetové slepičárně hrsti kladných bodů.)

Nicméně abych ukázal, že nediskriminuji rostliny na úkor živočichů, po chvíli odbočce pro sušenky se ještě vracím a beru dýlerce Flory před očima z regálu ... Ramu.


Vodkaz nafurt

Sobota, 09.10.2010


S nadhledem ...
U Svatýho Antoníčka při odpoledním venčení pséků.
Tam je takovej zbytek čehosi, na což jsem se vydrápal a málem jsem hodil rypák.
Já snad budu mít na starý kolena eště závratě nebo co ...

Vodkaz nafurt

Pátek, 08.10.2010

Kometa - Vítkovice

Velkolepé vítězství domácích 4:1.
A sice příliš rychlej a pramálo fotogenickej, ale asi nejlepší hokej, co jsem tady za poslední roky viděl.
Kometa v první půlce ligové tabulky.


Ivan Huml a druhý gól do sítě Vítkovic.


Tomáš Protivný a Viktor Ujčík.


Sasu Hovi a clonící Tomáš Malec.
Více foto ze zápasu zde ...

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 07.10.2010 ... Gauner myšobijec ...

Tlustej Vratočuč Gauner má jakési myšky. Ve vratočučkukani. Možná né myšky, ale potkána. Potkal Gauner potkana, pod kamenem, pod kamenem.

Což je vcelku problém, neboť z malého kumbálu bez oken potkán nepláchne. Nemá kam, nemá jak. Dovnitř se dostal odněkud zvenčí, zabydlel se, ani se mu odtamtud nechce. Pokud by byl hodný, ať si tam podle mého klidně je. Jenže to by musel po sobě uklízet a žrát jen přidělené živiny. Což nečiní. Možná proto, že mu tam syrakus nikdo nepředložil. Hlodá dveře, sesli, koberec, Gaunerovy osobní potřeby. To ho asi sere nejvíc (Gaunera, nikoli potkána). Plus je ještě to riziko, že by se mu pustil do žrádla (potkán Gaunerovi, nikoli Gauner potkánovi, ačkoli ani to zcela vyloučit nelze).

A nehledě k tomu, že na vrátnici je velmi prozíravě (ano, projektoval ten barák asi debil, jak se pozná už z kruhového půdorysu hlavní budovy) umístěn rack se všemi aktivními prvky, v něm teplíčko a spousta chutných kabelů.

Gauner míní, že s potkánem musí být po zásluze zatočeno.

Jenže jak? Nasypat mu otráveného zrna, to je tak dobrý akorát na to, aby zalez někam do nepřístupného místa a tam scípnul. A rozložil se a oblažil svojí vůní celé soubudoví. Slepejš Marťan by ze své praxe ve svém kumbálu mohl vyprávět.

Gauner nastražil past - potkán vyžral mls a past poškodil.

Radím mu, aby se zařídil jak Havermeyer v Hlavě XXII - cukrovou tyčinku a baterku. Sedět ve tmě a čekat. Až přijde potkán a začne chroupat, oslnit ho baterkou. Než se vzpamatuje, prohnat mu hlavou (resp. dvěma třetinami celého potkána) projektil z pětačtyřicítky. No, pokud jde jen o to, netřeba shánět zrovna pětašťouru, taková .38 Special udělá svoji práci taky. Gauner míní, že s trochou smůly a několika fikanými odrazy ve stísněném prostoru by při troše štěstí s potkánem odkrágloval i sebe. Nicméně o tom usilovně přemýšlí, avšak nakonec zavrhuje.

Pročež byl na potkána podniknut lov - vynošen z pidikukaně veškerý materiál (krabice se sběrem pod nohy apod.), židle, sedačka. Nakonec byl potkán lokalizován uhnízděný za televizorem. Na to s ním byl podniknut blíže nespecifikovaný nedlouhý proces, díky čemuž se Gauner ovšem po zbytek dne pro jistotu vyhýbá pracovníkům referátu životního prostředí, trávníků a psích hoven.


Měl jsem ještě sraz se svojí bejvalou manželkou Fildou. A se Svobodníkem (přezdívka, jinak modroknížkař).

Ona to byla zas trochu zamotanější historie.

Na jakémsi hokeji se ke mně Svobodník, náš společný kamarád, tuze hlásil. Bohužel si vybral moment, kdy jsem musel fotit. Zabrán do dění jsem se jej nějak rychle zbavil, pak jsem měl až výčitky, jestli ne příliš promptně. Aby to nevyznělo, že se s ním nechci bavit, tak to bejt nemělo. Jen jsem v daný moment nemohl. A za střídačkama stát v průchodu nemůže a pak už jsem ho nenašel. Stačil mi právě tak říct, že s Fildou telefonoval.

Už jsem si usmyslel, že zavolám právě Fildě, abych se se Svobodníkem nějak zkontaktoval. Aby z toho neměl blbej pocit. Vodpálkoval jsem ho fakt bez rozloučení a hlavně bez myšlení, to já nerad. Naštěstí jsem ho potkal na té autogramiádě ve Vaňkovce. Tedy jsem se mu omlouval, on říkal, že vůbec není za co, zas se omlouval on, že si vybral blbej moment. A tak všelijak. Vzal jsem si na něj telefon, že mu zavolám a ještě před volbama zajdem někam na kafé.

Záhy mi však volala Filda, že se Svobodníkem mluvila, že esli nejsme proti, že by nám to kafé zorganizovala. Teda co se scházet po skupinkách, když můžem jít do putyky skupinově. Na tom něco bylo. Čili jsem jí organizaci v klidu přenechal, ať udá čas a souřadnice.

Čas jo, souřadnice ne. Ona je včíl (posledních patnáct let) z dědiny, Svobodník bydlí taky kdesi na lontě, nikam po hospodách po Brně už nechoděj, čas jsme domluvili, hospodu mám vybrat a sdělit.

Ajajaj.

Dyž to je těžký. Dobře - aby to nebyl moc pajzl (u Harpagona Spojky na golfíku), aby tam nebyl tuze kravál, ale zas ani kostel, kde by nám každej čuměl do huby. Složitá věc. Všude se buď nevaří. Kde nýčko klepe Gazela, tam se nekouří. Aj U Šušňa si z toho vedoucí udělal nekuřácký lokál, což je asi poslední hřebíček do jeho velkorestauratérské dráhy, zástupy nekuřáckérestauracechtivých nekuřáků se nekonají. Kdo chce kam ... No každopádně my všici fókáme jak sádroví ježci. Já teda jenom jako takovej malej nedomrdlej sádrovej ježek, když jdu jen tak na kafe, třeba nekuřáckou i přežiju (za cenu dobrýho kafe), ostatní ale fókajó fest. A s partyjou chodit kouřit ven je pičovina.

Nakonec jsem skončil u takového osvícení - ta Kometa Pub. Tam se kouří, něco malýho k jídlu tam maj taky, pivo, limo, ani moc kravál, ale taky ani žádnej tichej klub. Jo, dáme. Tak tam jsem zarezervoval stůl.

Neb se těm dvěma podařilo sehnat ještě další staré známé, sešli jsme se postupně já, Svobodník i s ženštinou, dále pak Honza Dolejzal a Ogurec. Jo, říkali jsme, že se těch ostatních poptáme, na koho kdo máme kontakt. Ale dobrý by bylo to říct třeba před rezervací stolu. Ale kam se vejdou čtyři se vším komfortem, vejde se i šest trochu tělo na tělo.

Vlastně zatím pět. Jedinej, kdo nám chyběl (dá-li se to tak říct), byla Filda. Jež to vlastně celý zorganizovala.

V sedm jsme měli sraz, o půl osmé volala, že se snaží zaparkovat. Což se jí povedlo v 19:55. Aby nemohla najít vchod. Jedni lidi ju poslali kamsi (myšleno směrově, nikoli do prdele), druzí kamsi onam, nakonec vylezla z křoví někde za hospodou. Zajímavé.

Prý stojí někde ve dvoře. Snad to patří k hospodě.

Vím já?

No byli tam nějací chlapi a říkali, že tam zaparkovat může.

No tak. Tak co?

Jenom že kdyby jí tam to auto zavřeli, tak je namydlená. Páč v něm má zboží. A do Znojma daleko, žárlivej starej by to nepřežil. Vymluvila se na práci nebo na co. Tohle já sice nechápu, ale není jediná, kdo to má tak divně zařízený. Prakticky nemůže jít veřejně s někým na kafe, natožpak notabene se mnou. Smutný příběh.

Večer se vpodstatě vydařil.

Svobodníkovi měli zaječí úmysly na poslední příměstský integrovaný autobus, neb hlídání vodlitka mají pouze do 23:00. Filda jim slíbila, že je odveze. Co budou zdrhat předčasně a trmácet se kamsi potupákem? Ať si daj do volátek. A to obzvláště Svobodník jo.

Trochu jsme to protáhli, odcházeli jsme o třičtvrtě na jedenáct. Akorát tak čas štandopéde odvézt Svobodníky. Kdyby ...

... kdyby ten dvůr nebyl třeba fakt zamachlovanej. Brána, závora. Nikde ani živáčka. Endešlůs.

Kurva.

Vydali jsme se štrádovat podle plotu (a zdí a budov a vlastně celého bloku, potom dovnitř bloku a vůbec). Našli jsme několik dalších bran a vjezdů, některé možná související, daleko častěji však s objektem nesouvisejících. Každopádně všech zašpérovaných.

To už jsme spřádali katastrofické plány. Já, Ogurec a Honza Dolejzal jsme v pohodě. My to máme akorát po Štatlu. Hlídání Svobodníkojc parchanťat nějak dopadne. Co už s nima? Dovolat se nikomu k nim nedalo. Tak je kamarádka hlídačka snad nenechá zhynout. Do dědiny kamsi za Brno je kdyžtak odvezu nakonec já, když to vezmem přes Lesnou a vyvenčím pséky. Slíbil jsem Ťapině a ta už chrápe. Ale co s Fildou? Ke Znojmu nejedu. Navíc káru s herberkem tady stejně nechat nemůže.

Tak může spát u nás. Vytáhnem Ťapinu z pelechu, aspoň je seznámím, hehe. Helejte, holky, tohle je moje bejvalá, tohle je moje stávající, když budete hodný, příště vám přivedu ukázat i tu budoucí. Kdyby se vymyslela nějaká vhodná skrčka na Fildy starýho ... Ale co budem kombinovat? Dyť tady má přece eště máti. Problém manžela to ale pořád neřeší. No, maj to prostě tak zařízený. Ale sakra, co s tím autem?

Hned vedle hospody byla otevřená branka. Kolem miniaturgolfu, směrem k (bejvalýmu?) letňáku. Jakýsi schody. A auto. Dobře, u auta bysme byli, ale to jsme si moc nepomohli. Eště nás tady může někdo zamčít a polezem přes plot.

Když je nouze nejvyšší ...

V jakési firmě tam svítilo slabý světýlko. Dalo to práci jen pár minut bouchání na okno.

Vylezl jakejsi maník, vysvětlovali jsme mu naši situaci, lomil rukama. To už jsme prej za poslední dobu několikátí. Co my? My ne. Ona. No, on nás pustí ... a hergot, nepustí. Za bránu, když se nakonec zabralo, zjistili jsme, že vlastně vůbec zamčená není, jen jde špatně otvírat. Jenomže závora. Závora má ovládání elektronický, chlapík má auto v servisu a pípátko od brány na klíčích od auta. Klíče jsou, pochopitelně, v servisu s autem. Kurva. Ledaže? Ledaže by našel klíče od brány spodní. Jedné z těch, co jsme kolem nich šli. Ta je zamčená sichr, ale klíče by možná mohl mít. Musí vyzkoušet. Tak tam s náma, chudák, šlapal vprostřed noci areálem a pak zkoušel u brány klíče.

Vyšlo to. Jeden z nich byl fakt von.

Ještě ukazoval ceduli se zákazem vjezdu na bráně - takováhle značka je i na té horní. Pomíjím velkoryse fakt, že to není ani platná značka, ani vlastně vůbec značka. Kus vikslajvantu s něčím vzdáleně připomínajícím značku. A přibouchaný na té bráně, což značka taky nesmí bejt. Na druhou stranu - když to je na oploceným soukromým objektu, znamená to, že si asi majitel nepřeje, aby se tam vjíždělo. Tam ti chlapi říkali ...

No jo, no, pusťte vesničanku do města.

Dobře to dopadlo.

Až jsem šel zpátky nahoru venkem kol té brány původní, zjistil jsem, že tam ta cedule není. Prostě není. Někdo ji urval nebo tak něco. Což vysvětluje mnohé. Třeba Fildu ve dvoře, kterej bez cedule fakt vypadá, jako by k baráku patřil. Jakož ostatně i těch několik předchozích delikventů před náma tenhle měsíc.

To máte holt těžký.


Vodkaz nafurt

Středa, 06.10.2010

Vodkaz nafurt

Úterý, 05.10.2010 ... Pan K., co tomu rozumí ...

Pláče mi na golfu zoufalý Viktor. Viktor, zas jeden takový místní zoufalec. Zoufalý zoufalec Viktor. Na golfu. Pláče. Mi.

Koupil si noutbuk, že si ho připojí k internetu bez drátů, milý Marconi, by s ním mohl špacírovat po bytě. Sic netuším, co k tomu lidi pořád pudí, ale budiž. Jeho boj (Viktorův, nikoli Marconiho blahé paměti). K tomuto si tedy zakoupil router. S wifi. Chvíli blábolí a mektá ty své nesmysly, po čtvrthodině se mi z něj podaří vypáčit, jak to teda vlastně je:

Do bytku mu vede šlauch. V šlauchu internet. K šlauchu připojený růtr. Růtr maká. Počítač stolní připojený šlauškem k růtru maká taky. Noutbuk jako takový maká, o routeru ví, síť nabízí, nedokáže se k ní připojit. Toliko svodka událostí.

Tohle všechno se dálo tedy někdy minulej tejden nebo kdy. Poslal jsem Viktora do prdele, ať to zkusí napřed svépomocí. Harpagon Spojka do toho ještě kvokal, že to stejně dopadne jako u nich - zkoušeli svépomocí, zkoušeli za pomocí spolužáků Veleducha Otíka z pomocné školy ("... ale oni tomu rozumí ..."), nula bodov, přijel jsem, přečetl si heslo napsané na štítku naspod routeru, nakonfiguroval, odjel za deset minut. A u toho, že si Viktor vyslechne spoustu mého píčování. No, abych nepředbíhal ...

Viktor bezradný. Zkoušel svépomocí, zkoušel za pomocí odborníka. Pán, jenž se mu o celé internetové připojení stará. On tam kdysi bydlel. A "... on tomu rozumí ...".

A jéje.

Přijdu. Vidím.

V prvé řadě vidím, že heslo. Heslo, které Viktor nezná. Viktor volá pánovi, co tomu rozumí. Jenž mu tam nastavil heslo, které Viktor nezná.

Chvíli jen tak nezávazně kafrají ...

Viktor pána, co tomu rozumí, tituluje jako pan K. Pan K., který bydlel o pár pater níž svého času. A prý: "Já si vás dám nahlas, abyste se mohl domluvit i tady s kamarádem ...".

Hmm, s kamarádem. My jsme s panem K., co tomu rozumí, kamarádi? Asi jo ...

"Zdar, vole, Hymrus," povídám panu K., co tomu rozumí. Neboť pan K., co tomu rozumí, není nikdo jiný, než můj spolužák Mireček.

Tedy se táži, co je za problém? Prý neví. Ukrutná zapeklitost. Režimy kompatibility u síťové karty, to bude asi ono. Už to jednou viděl a po drahné době experimentů slavně zvítězil. Ale jenom proto, že on je ten, co tomu rozumí. Hm.

Nechám Hymruse na dálku zrušit heslo v routeru.

Nastavím stejné parametry u zabezpečení wifi jak na routeru, tak na notebooku. Především třeba šifrování. Těžko připojovat, když je na každém zařízení natvrdo nastavené jiné, že? Uložím konfigurace, restartuju, funguje, odcházím.

Já se tak nerad furt chválím, ale co mám s takovým materiálem, kurva, jinýho dělat?


Vodkaz nafurt

Pondělí, 04.10.2010 ... Nejarogantnější redaktor v hospodě ...

Redakce Komety posiluje. Sháněli jsme jednoho až dva nové píšící redaktory. Psavce.

Byla vypsána nějaká poptávka na webu. Ozvali se lidi. Ti byli proškrtaní na minulé poradě. Vybíralo se z toho hodně pečlivě. Já ne, já se omezil na to, že jsem pomáhal při první selekci - vyházet ty, kteří odepisují na inzerát na práci a z jejich odpovědi plyne, že hledají někoho, kdo jim bude platit. Hehe. To nějak nepochopili zadání. A možná jsem ještě zrušil zedva takové, co napíšou jako motivaci dva nebo tři řádky, přičemž v tom udělají tři nebo čtyři pravopisné chyby. Neříkám překlep (ačkoli, když se ucházím o práci redaktora, měl bych si po sobě ten mail přečíst), ale fakt chyba ve shodě podmětu s přísudkem. A tak. Zbyli někteří, kteří by stáli za osobní pohovor. A ti byli sezvaní právě na dnešek.

Na to přijel z Prahéé (resp. z Liberca) i Áda, jeden ze šéfů té kumpanie, která celou tady tu sebranku sportovních redakcí a webů zaštiťuje. Že pro nějakou Horní Dolní by bral cokoli, co udrží tužku (resp. umí to psát na klávesnici). I některé zdánlivě renomované kluby jako taková pražská "S" jsou celkem jedno, fanoušků hrstka, příliš do hloubky to nikdo nečte. Jenom u výběru redaktora Komety musí bejt a dohlídnout na to, protože fanoušci (a ostatně i vedení) Komety jsou příliš agilní. Ostatně, pokud se nepletu, svého času jsem zaslechl, že Kometa spotřebuje 40% systémových zdrojů serveru, na kterém běží celá hokejová extraliga i první liga.

Áda se divil, jak je možný, že na výběr je ze třinácti tak kvalitních lidí. Prozradili jsme mu, že to jsou ti, co prošli škrtacím kolem. Původně jich bylo snad přes čtyřicet. Hm, na Spartu se svého času přihlásilo osm, ani jeden nestál za nic.

Dál jsem se do toho taky příliš neangažoval. To není můj problém. Vlastně jsme se sešli jako vedlejší produkt. Tak dlouho jsme diskutovali, jestli to spojíme i s poradou, až jsme se na závazném závěru neusnesli. Bude? Nebude?

Schůzka byla v Kometa Pubu, tak je mi vlastně jedno, jestli si dám odpolední kafe tam, doma, U Šušňa nebo kde jinde. Čili jsem se tam zašel podívat.

Stejně jako kolega fotograf Dark a psavec Zajíc. Šéfredaktor Čé a garant Áda tam byli z principu a už od časného odpůledne.

Já v té putyce byl asi potřetí? Počtvrté? Tak nějak. Povinně fotit na slavnostní otevření. Asi dvakrát (nebo jen jednou?) na jídlo při cestě, meníčka tam dělaj fakt dobrý. A teď.

Tak sedíme v Komeťácké hospodě. Jmenuje se to Kometa, spolupracuje to s Kometou, patří to pod Kometu. Máme na stole ceduli "Redakce Kometa". A stejně mi přinesou hnusný kafe.

"Poslyšte, je tohle možný? Chcu extra silnýho turka, dostanu hruškovku. Místo bublavé minerálky nebublavou. Budiž, nad tím jsem mávnul rukou. Ale proč Zajíc dostal čaj do konvičky a já do takové nanicovaté skleničky?"

"Já měl taky do konvičky," bonzuje Čé.

"No, vidíte to. Proč voni do konvičky a já do nanicovaté skleničky?"

"My to nijak nerozlišujeme, to je prostě náhoda."

"Náhoda. A voni maj konvičku. A já ne."

"Tak si příště řekněte, dostanete taky konvičku."

"Voni si právě taky nic neříkali. Řeknou čaj, dostanou konvičku. Já nanicovatou skleničku. Přijde vám to normální? Pak se někdo diví, že mne čtenáři titulují jako nejarogantnějšího redaktora. Jenže to není příčina, to je důsledek. Jak se mne každej dycky snaží naštvat. Jestli někdo dostane hnusný kafe, su to já. Jedinej, kdo nedostane konvičku, to su taky já. Kdo by pak nebyl nejarogantnější?"



Speciální fotka pro mojeho brůdra. Teda né ty kontyše v popředí, ale ta bóda za tym ...

Vodkaz nafurt

Neděle, 03.10.2010 ... Vojaci, střilatě moc potichu ...

Ráno jsem se vzbudil už po desáté. Tam celou dobu nešla ani noha. Kdo by taky lozil na Trmačov, ne? Možná zbloudilej geokačer. Kterej se žádnej takovej nenašel. A pak teda já.

Uvařil jsem si perfektní kávičku.

A zas šel, no. Šel a šel, až k partyzánskému památníku u Skaličky, kde za války působila 3. úderná rota generála Luži. Taky tuze pěkný místo. To říkám já, předpokládám, že partyzáni si to podle krajiny nevybírali. Nebo teda vybírali, asi jim vyhovovaly ty hvozdy, jaký se líběj mně.

Došel jsem do vsi Skalička, tam jsem chvíli zevloval na lavičce pod lípou (kde by to bylo krásné na fotkách, kdyby si tam místní křupani nezaparkovali svoje ohníváky a rozpadlou Avii masTurbo), něco pojedl a pokračoval hore kopcom nad Lipůvku. Za tou Skaličkou se klubáci od českých turistů s těma značkama taky vyřádili. Ale to byste museli vidět.

Nad Lipůvkou je rozcestí Nad Lipůvkou.

A odtam jsem směřoval ke svému druhému cíli: bývalý VVP Malhostovice. Tam, co jsme si hráli na vojáky. Pojem "zrychlený přesun" mi ježí chlupy na prdeli ještě teď.

Ono to patřilo pod Vojenskou Akademii, stejně jako my, záklaďáci od zabezpečovacího praporu. A právě v tomto výcvikáču jsme se oddávali bojovému výcviku. Dneska je to zrušený a - jak hlásá cedule už u silnice - chovaj se tam kozy a ovce (ony se tam chovaly ostatně předtím, než to armáda zkonfiskovala, taky). A před bratru dvouma rokama jsem zrovna četl, že nad Malhostovicema udělali novou rozhlednu - a ejhle, ona to řídící věž ve VVP. Drahnou dobu plánuju, že se tam zajdu podívat. Vyšlo mi to až teď.

Dobrá trefa: ta cesta od toho kopce nad Lipůvkou, panelovka, to je totiž právě ta, po které nás tenkrát honili. Já celou dobu nevěděl (a možná nikdo ze zúčastněných Brňáků a Okolobrňáků), odkud jsme tam vůbec směřovali. Za šera nás vyhodili u silnice, nakšírovali jsme se do plné polní (zlí jazykové tvrdili, že to mělo 50 kg, přičemž reálně to nebylo asi ani čtyřicet) a mazali poklusem ve tvaru na základnu. Ono to není ani těch proklamovanejch pět kilometrů, tři snad, zas když si k tomu připočtete tu bagáž, plnou ústroj, zbraň a kdovíco, žádná až taková prdel. Vyhrál jsem to při jednom přesunu zpátky (teď nevím, při kterém), kdy jsem měl teplotu a ploužil jsem se v půlce cesty někde na chvostu tvaru, pročež jsem byl raději odvezen štábní P-V3S. Od té doby na teploty do 38°C nijak dvakrát nenadávám.

Jo, a protože ta cesta byla kratší o ty dva kiláky, než by měla bejt, snažili se nám to velitelé trochu zpestřit. Plyn. Dělostřelecký útok zleva. Napadení zprava. K zemi, vztyk. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

V jednom takovém mírně stoupajícím úseku jsme dostali povel: "Rojnici rozvinout a na zteč." Pochopitelně tomu předcházel: "Plyn," samotná rojnice a zteč by byla asi příliš fádní. A teď už si samozřejmě nepamatuju, jak došlo k diskusi, který šťoural (ne, já to tentokrát fakt nebyl) se to zas blbě vyptával, ale mám ten dojem, že to bylo nějak takhle:

"Pane četaři, vojín XY, dovolte mi promluvit."

"XY, co chcetě?"

"Při školení jsme probírali, že při zteči se voják kryje palbou."

"No, dobre. No a?"

"My nemáme čím pálit a krýt se." Dá rozum, bysme si eště ublížili, to nám i slepáky dávali jen pod kontrolou.

"Však XY, je to metodicky nacvik, imitujtě palbu. Dělajtě 'ta-ta-ta-ta-ta'."

A my jsme jak ti kokoti mazali v rojnici po tom rozbahněným oranišťu do kopca, s báglama jak svině, přilbama, plynovejma maskama na ksichtě, šermovali jsme před sebou samopalama a pod maskama volali: "Ta-ta-ta-ta-ta."

Přičemž četař S. si poklusával po té betonové cestě podél nás a řval: "Ja vas něslyšim. Vojáci, střilatě moc potichu. Ja vas, kurva, něslyšim. Střilajtě nahlas, vic nahlas musitě střilať."

To byly, kurva, časy ...

Došel jsem až do prostoru tábora. My to vlastně taky až moc neprolejzali. Spali jsme ve srubech, byli jsme rádi, že jsme rádi, že večer můžem sedět na zápraží a pucovat kvéry, většinu času jsme strávili zakopáváním, nějaká bojovka v zákopech, topografie, trocha toho střílení slepákama pak později. Tam jsem při nějakém plížení zahučel po hubě do okopu, štrejchnul blembákem o výdřevu a urval si z něj ty kožený řemínky. Nafasoval jsem nový, "řemení přídržné přilby ochranné protistřepinové", z těch strženejch jsem si pak kdysi po večerech vyřezal náramek, kterej nosím furt (ačkoli dneska už je to druhá replika). Jinak je tam kus pontonu odnikud nikam (asi pro cvičení útoku na most), nějaký hangáry, v nichž bejvaly kdysi ÓTéčka a kdovíco, z jídelny udělaná hospoda, otevřeno každou sobotu a neděli.

V hospodě útulno. A třeba chlapík odněkud odtam, kterej kupříkladu znal i toho maníka, co ho jeden ten náš vojcl zapíchl. Vlastně to byl jeho spolužák. To bylo chvílu poté, co jsem byl z armády pryč. V těch Malhostovicích a na střelnici v Moravských Knínicích bylo na každé lokalitě jedno odloučený družstvo. Hlídali, topili, udržovali. V zásadě prd dělali a furt se flákali někde po putykách. Jednou se vypravili z VVP na zábavu do Drásova, tam se strhla rvačka a jeden z těch idiotů vytáhl na civila kudlu. Ne-li dokonce bajonet, jak tvrdil ten maník v té hospodě, ale to dost pochybuju. Na každý pád já se pak stavoval v kasárnách, docházel jsem jim tam ještě udržovat nějaký program jako externista, tam kmitali policajti státní i vojenští, načež mi tam jeden lampión hlásí: "Ty vole, měli jsme tady už kdeco. Feťáky, krádeže, rvačky. To jsou malý věci. Ale že bysme vraždili civilisty, to tady eště nebylo." No jo, no. Zabezpečovací rota. To byl lidskej odpad i na poměry ZPR VA.

Vydal jsem se na tu rozhlednu udělanou z řídící věže. Vrchol kopce Zlobice. Hezký. Jdete přímo kolem ovcí přes pastvinu. Z rozhledny je vidět krásně Kuřim i Malhostovice.

Jenom mi borec vysvětloval cestu, že musím u věže zahnout doprava. Do Kuřima, kam jdu, musím doprava. Po úbočí, kolem pár protitankovejch zátarasů, dřevěnej přelez přes plot na cyklopěšostezku, tam se dát doleva na Kuřim.

Ale ten začátek? Fakt doprava? Dyť Kuřim je vlevo. Ještě jsem (poprvé) vytáhl tu mapu. A buzolu. A mapu zaseveroval. A fakt Kuřim byla vlevo. Malhostovice vpravo. Jenže mi to ukazoval i na nějaké fotce na zdi, taky šermoval rukou doprava. Důvěřoval jsem a nekecal. Ba neměl ani poruchu laterality. Cestovní paradox, no. Kus doprava, aby se člověk dostal na cestu a po ní šel doleva. Jasný, ne?

Tak jsem šel. A šel. A podíval jsem se konečně na jízdní řád. A tak jsem šel rychleji. No co, ono to jezdí co hodinu, možná i nějakej šnelcuk mezi tím, ale takovej hezkej příhodnej spoj mi tam koukal. Nakonec jsem šel i rychle. Až hodně rychle.

Na nádraží jsem se přiřítil dvě minuty před odjezdem vlaku. V pokladně sedí paní. A stojí Ilicz. Paní je Iliczova maminka. Dřív prodávala lístky v Dolní Lhotě, teď v Kuřimu. Asi je to ta, co jsem po ní kdysi chtěl dva lístky pro psy z Řečkovic do Králova Pole. Ilicz přišel na návštěvu. Ještě jsem se ptal, jestli nejede už domů, prej ne. Tak jsem si koupil lístek s tím, že s Iliczem se stejně uvidím ve středu v hospodě, a mazal na perón (já, nikoli Ilicz).

Abych toho neměl málo, potkal jsem ještě na peróně Markétu s Klárkou, přičemž Klárka je pes. Taková jedna cvičitelka slepejščoklů.

Což bysme teda jako měli.



Zřícenina Trmačov. Ano, to je celé.


Partyzánský pomník u Skaličky.


Bejvalý VVP Malhostovice. Most odnikud nikam. Hospoda (dřívější jídelna) v pozadí.


Bejvalý VVP Malhostovice, bejvalá řídící věž na kopci Zlobice. Dnes rozhledna. Na kopci furt stejném.

Vodkaz nafurt

Sobota, 02.10.2010 ... Trmácení na Trmačov ...

Pořádně jsem se vyspal. To za prvé. Sice jsem vstával ještě před polednem, ale i tak to stálo za to.

Naházel jsem nejdůležitější věci do batohu. Našel jsem svoji oblíbenou buzolu, ano, tu druhou. Tu první pořád ještě nevím, kde ji mám.

Jediné, co je nezvěstné, je mapa sektoru mezi Blanskem a Tišnovem. To vám je divný. Držel jsem v ruce ledacos - Tatry, Pieniny, Šumavu, Orlické hory. Oděssu, Malbork i Benátky. Tu krabatou promoklou z prázdnin od Stálkova, stejně jako Pelhřimovsko z roku 1983. A prd. Blanensko a Tišnovsko nejsou. Vím sichr, že jsme ji měli v zimě na běžkách u Debilína nad Tišnovem. No néni, no. Tam ale není kam zabloudit. V historické sekci oddělení map jsem vyštrachal "Okolí Brna - západ". Ve třech nebo čtyřech provedeních - všech stejně salátových. Ty se rozpadaly snad i s nadšením. Ještě ta "stovková" edice. Z rozmezí osmdesátých a devadesátých let. Tak jsem to rozložil po koberci a šoupal s tím puzzloidním stylem tak dlouho, až jsem na jedné kupce měl odhadem všechny části. Jen jsem vyhodil dvoje přebytečné Ivančice. No co, ono se tam nemělo moc co změnit. Když jsem se díval na online www.mapy.cz, jsou tam v mé zamýšlené trase asi dvě odchylky ve značkách, to si zapamatuu.

Vlak prima. Do Dolní Lhoty jenom slabých osm minut zpoždění, to je mrzkých 25%. Jako nic. Víte, jak to vždycky říkám: vláčky jsou hrozně super, když máte spoustu času a peněz a nejste závislí na tom, kdy kde budete.

Vydrápal jsem se nahoru ze Lhoty na Jedli. To je takovej kopec jak bejk. Stejně jsem to bral asi někudy jinudy a ve spleti cest a rozcestí jsem někde špatně odbočil. Což se zase nic nestalo, neboť to se musí furt nahoru. Jenom mi tam chyběla studánka, co u té cesty, na kterou jsem byl zvyklej, stála. Teda studánka samozřejmě nestála, studánka je lochna v zemi, stála nad ní boudička, abych byl úplně přesnej.

Lesácká chata na kopci Jedle v dnešní době ...
Lesácká chata na kopci Jedle v dnešní době ...
Takto vypadá lesácká chata na Jedli dneska. Můžete srovnat se včera uvedenou fotkou ...

Zašel jsem si k té lesácké chatě, jak o ní byla řeč včera. Pěkné. Bejvala vidět od cesty. Celej ten kopec byl vykácenej. Teď je tam lesejk. Hm.

Ještě jsem se otočil u druhé chaty - Nepustilky - v témž sektoru, spíš až nad Hořicema.

A odtam šlapal přes polomy, jak se tam onehdá prohnala nějaká vichřice, dolů na Milonice. Přímo na cestě a kolem cesty rostla spousta václavek. Jenže co s nima? Těžko sbírat václavky, když hodlám někde skotačit dva dny. Nakonec jsem vyhrabal z batohu nouzový telefon a poslal Ťapince KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) s udáním místa. Kdyby něměla co dělat, může vzít kosu a jít na václavky, onehdá bečela, že by na ně měla chuť.

Seběh jsem (seběh jsem  S  kopce, kdyby to někoho zajímalo) dolů do Milonic. Tam mají tetku Bačovi. Občas tam jezděj na víkendy. Zkusil jsem párkrát kopnout do vrat, jestli tam třeba nejsou. No, byli i nebyli. Nebyl tam Bača, byla tam tetka, byla tam Bačová a manžel a vodlitek vod mladé Bačové. Nicméně jsem je pumpnul o kafe. Tedy kafe mi bylo uvařeno samovolně, vlastně jsem ho původně ani tak úplně nechtěl. Ale zas jsem byl rád, že ho mám.

Dumal jsem ostatně, kam půjdu navečer do hospody. Jak už to tak občas dělávám na podzim sám na čundru. Stmívá se, zajdu do hospody, dám si něco dobrýho, čtu si, pak teprve se vydám někam do lesa chrápat. Ve hře byli dva favorité: Újezd u Černé Hory. To byl první. To už je od Milonic kousek. Ale to bych měl pak zejtra zbytečně daleko. Nicméně hospoda tam je, a to tak, že tuty. Pak Hluboké Dvory: odtam bych mohl na noc popolézt na zříceninu Trmačov. Vyšlo by mi to tak, jak jsem plánoval. Jenže hospodu jsem při přípravě na internetu nedohledal. Tetka Bačová tvrdila, že tam je. Prej nějaká novější a pěkná. Čert věř tetce Bačové, ale jako jistá indicie to posloužit mohlo.

V tom Újezdě jsem se pro sichr ještě přeptal nějaké paní s kočárkem.

"Prosím vás, v těch Hlubokejch Dvorech, nevíte, je tam hospoda?"

"Jo, je. Jestli otevřená, to nevím, ale je tam zcela určitě."

"Tak kdy jindy už by měla bejt otevřená, když ne v sobotu večer, že jo."

"A to tam jdete pěšky?"

"No ... jo."

"A cestu znáte?"

"Že bych přímo znal, to ne. Ale mám takovou hrubou představu. Vede tam turistická značka, tak co už ..."

"Jo, to tam možná vede ..."

"Ne, to jste nepochopila. Vede tam turistická značka. To je oznamovací věta. Žádný strachy, paní, to já se zase neztratím."

Nevypadala, že by příliš chápala, co si to ti měšťáci zase vymejšlej. No uznejte - chodit do Hlubokejch Dvorů? Pěšky? Co je toto za nápady?

Pravda je, že proč se to jmenuje zrovna Hluboké Dvory, to mi zůstává skryto doposud. Z Újezda dolů do údolí k potoku (tam je taky jakejsi výletní hostinec) a pak do kopca jako kráva. Až jste patřičně nahoře, projdete mezi polama a jste ve Dvorech. Nic Hlubokýho na nich není. Veskrze je to pár stavení, prošel jsem všechny dvě větší ulice, hospoda nikde. Kecaly? Nekecaly? Z jedneho domku tam vylez takovej chlap, tak jsem se ho zeptal.

"Jo, je tady hospoda. To musíš k rybníku a tam doleva."

"Eh. On je tady kromě hospody i rybník?"

Zajímavý, to bude asi to, co na mapě, kterou nemám, je značený jako koupaliště. Na té současné, co ji mám pro jistotu (a pro jistotu jsem ji ještě ani nevytáh), není radš zhola nic. Každopádně to je tak na vesnici. Zeptáte se na cestu a vesničan vám odpoví stylem: "To musíš kolem Frantovýho a pak doleva, jak bydlel Lojza, než si vzal Jiřinu." Zpravidla i po takové odpovědi víte lautr hovno a musíte ve výslechu pokračovat. Opatrně a rafinovaně. Tak mi bylo lze zjistit, kudy tudy do putyky.

A fakt. Nekecaly. Hospoda jak z růže květ, jestli se to tak říká.

Dovopravdy se mi tam líbilo. Lidí asi deset, kamna, především žádný televize nebo podobný zhovadilosti. Sednete si, koukáte do knihy. Dal jsem si čaj, dal jsem si kafe, obojí jsem chválil. Akorát jídlo, no, hmm ...

Napadlo mne, že bych si teda dal něco k snědku. Sic jsem měl zásoby, ale taky hlad. Že bych si vytáh Tatranku, to by mi bylo asi blbý. Tak povídám panu hospodářovi, takovej starší chlapík, že teda jídlo. A aby nemusel běhat s nějakým lístkem, maj-li jakej, hned jsem si vymyslel: smaženýho syrakus, hranolky, tatarka. Dáme hubě smažáček.

No, moc dobře to nedopadlo. Konzistence divná, netáhlo se to, nelepilo to, chuti mdlé a nevalné. Prostě divný. Jak taková ta hnusná náhražka. Ale tak jsem to snědl, nehádal jsem se, jinak tam bylo fajn, tak co.

Horší bylo, že se mne maník přišel zeptat, co já tam na to a jak se mi tam líbí. A já su takovej vůl upřímnej ...

"Bezvadný, pane, fakt bezvadný. To kafe a čaj, to jsem vám chválil, hospoda výtečná, moc se mi tu líbí, ten sejr stál teda sice za prd, ale to je drobnej detail ..."

"Vám to nechutnalo?"

"No baže. Dyť to je jakási atrapa. To tak vyházet na hnůj, "Eidam alternativ", "Lidový smažák" nebo co to bylo. Nikam jinam to nepatří, hlavně to, proboha, nedávejte lidem na jídlo. Z čeho to, proboha, vlastně bylo?"

"To byl ovčí sýr."

Hm. To jsem si zas naběh. A von vypadal tak zkroušeně. Mocně jsem se omlouval, že jsem ho považoval za šizuňka. Ale že na faktu, že to pranic dobrý nebylo, trvat musím. Celkově hospoda perfektní, to musím ještě jednou zdůraznit. A někdy se tam ještě musím zastavit, když jsem stréca tak rozesmutnil. Jenom si dávat bacha, co člověk si poroučí. Možná si příště ten jídelní lístek nechám fakt radš donýst, tam by to snad mohlo bejt napsaný.

Dotrmácel jsem se na zříceninu hradu Trmačov. No, ono to zas až takový trmácení nebylo, je to s bídou kilák, možná ani ne. A "zřícenina", jak už to u tohoto typu zřícenin bejvá, je taky trochu nadnesený slovo. Je to takovej jeden kamennej vingl, snad zbytek věže, dva krát dva metry roh zdi, čtyři metry na vejšku. Kolem dokola lochna. Asi příkop. To je celý.

Našel jsem si nejpříhodnější místo na spaní. Což neznamená, že jsem furt nesjížděl po prdeli po karimatce a nebál se celou noc, že se zapomenu, dvakrát se votočím na stejnou stranu a skutálím se do té škarpy. Ale jinak se mi spalo výtečně.



Hydroelektrárna Dolní Lhota ...


Krásná procházka nad Milonicema, no ne?


Noční Hluboké Dvory ...

Vodkaz nafurt

Pátek, 01.10.2010 ... Zas historie jedné fotky ...

Zas trapně jeden z těch dní, kdy jsem se nedostal pořádně k ničemu. Ani abych udělal nějakou tematickou denní fotku. Stane se tak občas.

Avšak ...

Zejtra hodlám jít se vyvenčit. Když nevypadnu na procházku teď, nedostanu se k tomu do konce října asi. Tak jsem si to naplánoval, že se podívám třeba na hřeben kopců nad Blanskem a Dolní Lhotou, na kopec Jedle, kam jsme jezdívali kdysi s parchantíkama na lesní brigády. Dvacet let tomu, plus mínus.

A někdy později (patnáct šestnáct let zpátky) jsme se tam ještě několikrát stavili při nějakých výletech. Kdybych si tak vzpomněl, kdy to bylo. S haranťatama, zimní výprava, spali jsme snad ve škole v Blansku. Jedna ze stěžejních akcí výpravy byla postavit sněhuláka většího než Egi. Což se nepovedlo.

Zrovna nedávno jsem držel v ruce fotku, jak si harantě Káťa nějak v závěji zvrtla nohu, sedí na žebříku u lesácké chaty, kde jsme při brigádách spávali, Béďa (viz Untršéf od EFXka, zápisky zde před pár roky), zdravotník naší skupinky (léčit moc neuměl, vyhrožovat simulantům mnohem lépe), nohu zkoumá, druhý instruktor Žeryk stojí a kibicuje. Foceno bakelitovým výliskem z NDR, na už tenkrát deset let prošlý film, vyvoláváno na už tenkrát dvacet let prošlý fotopapír. To bylo nějak ještě předtím, než se nám vypařila fotokomora. Ale to je dočista jiná historka.

Nevím proč, tuhle fotku mám prostě rád, možná proto, že z těch divnejch let jich moc jiných nemám. Nebo že sice nevím kdo, ale kdosi, když ji viděl, pravil, že naše oddílové fotky jsou jak zpravodajství z války v Bosně.

Tož se půjdu podívat, jak to tam vypajdá včíl.


Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002