Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Srpen 2004

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Úterý, 31.08.2004

Ťapina zejtra skládá zkoušku. Tu úplně nejdůležitější, poslední. Já vím, to už jsem říkal, to už tu jednou bylo, jenomže vona si to pro velkej úspěch zamanula zvopakovat. Pročež sedím doma a dělám jí "morální potvoru". Hysterčí, nervačí a dělá dramata. Sedím, kejvám hlavou a vyluzuju takové neutrální: "Hmm, hmm." De facto by to zvládnul i houpací kůň. Jenže ač různým herberkem byt zcela zaplněn, koňa houpacího nemám.

"Myslíš, že to udělám?"

"Ty to musíš udělat."

"No jo, jinak mne tu máš na výkrm další rok."

"Tos nějak nepochopila, opakuji, ty to musíš udělat. Jinak tě místo výkrmu pošlu na jatka. Nikoli v bílým plášťu, na pás."

"Bůůůůů ..."

Prej se na to musí jít najíst, hladové jí to nejde do hlavy.

"Hele, ty párky prej obsahují hovězí maso, věděls to? Dostaneme BSE."

"Vida, kontrolní otázka, co napadá BSE?"

"Mozek. Vidíš, jak to umím?"

"Jo. Co se BSE tejče, můžeš bejt tím pádem beze strachu."

"Úúúúíííí, a s takovým sebevědomím mám jít zítra na zkoušku?"

"Co? Vodkdy ty máš nějaký sebevědomí?"

"Ááááúúúúíííí ..."

Pondělí, 30.08.2004

A ne, a neodpustím si to. Zase jsem se nepoučil, tak su jakejsi rozladěnej, ale mám o čem tady blábolit.

Kam se dneska hnu, odtam na mne kejvá rozmašírovanej Cikán. Divné jenom na první pohled. Už včera se vyrojily na zpravodajských serverech články typu "Šest lidí zahynulo při nehodě u Svitav", "V autě zemřely dvě rodiny. Přežil jen hoch." a jiné zvratky. Nevěnoval jsem tomu valnou pozornost. Celej včerejšek. Až dneska mne to zaujalo, jak se o takové věci pořád píše, nový a nový články, rozbory, analýzy, rádobymoudré tlachy. A koupil jsem si k obědu noviny, abych si měl co číst. To je ona opakovaná kardinální chyba. Rozpitváno na dvě stránky. Tak jsem se našňup a podíval se, o co vážně šlo. To jsem se zas nasral.

V kostce - výběrové části dvou rodin (drtivou většinu nechali doma) Cikánů si vyrazily dvěma auty na dovolenou. Na spojnici Litomyšl - Moravská Třebová u obce Gajer jim vjela do protisměru dodávka s opilým řidičem (dlouho nejasné, teď už potvrzeno), načež první z vozidel se s dodávkou čelně střetlo. Ožralý řidič dodávky lehká zranění, v osobáku šest mrtvých, přežilo jenom jedno dítě.

Tak. Na první pohled masakr. Na vině je zcela jasně řidič dodávky. Pod vlivem alkoholu, vyjel do protisměru. Někteří tvrdí, že předjížděl, svědci z druhého auta stejné party oponují - jiné vozidlo tam nebylo. Ať tak či onak, nemá co naprat do protijedoucího vozidla, ani při předjíždění, ani nikdy jindy. Do protisměru můžu jenom za předpokladu, že tím nikoho neohrozím, možná ho snad v některejch případech můžu omezit, řečeno terminologií zákona. Viníka bychom tedy měli.

Ale. Zas to ale. Zas mi po tom ovšem zůstává taková jakási pachuť.

Když píšu o rodinách Cikánů, nejde tentokrát snad ani o jejich etnický původ. Ačkoli ... ačkoli vysvětlil někdo řidiči Aladáru Kurucovi, že je rozdíl mezi autem a maringotkou?

Může mi někdo vysvětlit, jak to toho řidiče napadlo - narvat do pětimístného vozidla sedm osob? Na prstech se to dá spočítat. Pět sedadel, pět lidí. Jednoduché, ne? Osmiměsíční Patrik nehodu přežil. Paradoxně mu kejhák zachránilo to, že "spal zabalený do dek v zadní části vozidla", jiné zdroje zadní část vozidla ještě lépe specifikují - v kufru. Jasně, Renault Nevada je velkej kombík, ale i tak tam bylo osob nějak nadpočet, nemluvně v kufru ani nepočítám. De facto si nepočínal až tak úplně proti zákonu, pokud bychom si z něj vypíchli jenom jednu část - §48 odst. 1 silničního zákona totiž praví, že "Řidič nesmí připustit, aby počet přepravovaných osob starších 12 let překročil počet povolených míst určených k přepravě osob". Dál se píše cosi o přípustné užitečné hmotnosti a celkově to vyznívá, že dospělejch tam může bejt tolik jako sedadel, harantama si můžu nacpat auto až tak, kolik uveze. Jenomže to není jedinej předpis, víme?

Ono je to tak trochu proti zdravému rozumu. Jedna z hlavních povinností ukládá řidiči zajistit bezpečnost přepravovaných osob. Jak, když jich tam má jak psů?

Třeba tak, že bych je připoutal. Nemyslím tím policejníma želízkama k radiátoru, mám na mysli použití bezpečnostních pásů. "Řidič motorového vozidla je ... povinen ... připoutat se za jízdy bezpečnostním pásem na sedadle, které je povinně vybaveno bezpečnostním pásem ..." Řidič je povinen se připoutat za jízdy. Trochu neobratná formulace svádící k výmluvám, v zásadě ale většině lidí pochopitelná. Sednu za volant a připoutám se. Nevím jak kdo, já to tak dělám, dokonce se mi blbě řídí, když bezpečnostní pás necejtím přes brucho, su tak zvyklej, koneckonců je to moje plus. Taktéž se dále v předpisu píše, že "Přepravovaná osoba je povinna ... připoutat se za jízdy na sedadle bezpečnostním pásem, je-li jím sedadlo vybaveno." A máme to. V dnešní době by na zadních sedadlech snad už měly být pásy všude, Renault Nevada nevyjímaje. Tedy na každým místě má být osoba připoutaná, dokonce je to její vlastní povinnost, nezávislá na vůli řidiče, tento však zas má dbát o jejich bezpečnost, tedy jim to má přikázat a ad absurdum rozvedeno, neměl by nastartovat, dokud ho neposlechnou. Však je může taky vysadit. Ale pořád nám tam jedno dítě přebývá, sedadlo nemá, pás nemá, tak co tam má co dělat? Zas se nezabývám tím škvrnětem v kufru, není mi jasné, jak by měl bejt asi uvázanej, snad gumovým pavoukem na náklad?

A i kdyby vzadu pás nezbyl, proč nebyl, dá-li se věřit novinám, připoutanej nikdo? Nikdo? Ani řidič, ani spolujezdec na předním sedadle? Zvlášť, když před půl měsícem se zabil Ivan Hlinka, hokejovej trenér, takovej ten, co blahé paměti kvůli němu vypínali na českejch střídačkách mikrofon, jak krásnej měl slovník. Dlouho dlouho se v tisku přetřásalo, jestli byl přikurtovanej nebo ne, nakonec se to asi ani nezjistilo, ale obecně se má za to, že ne. A dále se přetřásalo, jestli by ho zachránilo, kdyby bejval byl. Hmm. Kam takovej řidič Aladár chodil močit? Jo, vypadá to na nesouvisející otázku, ale za právě oněch čtrnáct dní jsem viděl snad na každým veřejným hajzlu letáček "Smrt se nepoutá" doplněnej o podrobnou statistiku šancí na přežití. O ničem z toho neslyšel, nic nečetl, nic nevěděl? Asi patřil k chcáčům podle DFense ...

Úplně z cesty jsou pak bláboly v některejch článcích, kde se zdůrazňuje: "Ani dívky neseděly v dětských autosedačkách." No - ne. A proč by měly? Sice by jim to možná zase trochu prodloužilo život, dejme tomu o takovejch osmdesát let, ale kdo k tomu Aladára nutil? On si totiž počínal v souladu s předpisy. O autosedačkách toho bylo hodně napsáno a nablekotáno, avšak podle stávající právní úpravy je to předpis na hovno. Zádržný systém. Skvělá věc. Škoda, že ho řidiče nenutí nikdo používat. Ano, pokud vezu šklebáka na místě vedle řidiče, to pak ano, ale vzadu? Kdepak. Tam se musí používat jenom na dálnici nebo silnici pro motorová vozidla. Tedy tam, kde je pendrek platnej. Na dálnici (jak velí logika a tvrdili i experti) dochází k minimu havárií, kde zádržný systém najde uplatnění, v drtivé většině případů jde o boční střety, případně o náraz zezadu do vozidla jedoucího pomaleji přede mnou, tedy s výslednou rychlostí rovnající se zhruba rozdílu rychlostí obou vozidel. Kromě uzavírek a oprav tam jedou všechna vozidla povětšinou tak nějak jedním směrem. Tam, kde může dojít k čelnímu, nejnebezpečnějšímu střetu jako v tomto případě, čili všude s výjimkou právě těch dálnic, tam se zádržné systémy a autosedačky používat nemusí. Ve městě, na okreskách ani na státovkách (zase jako zde).

Proč? Dal jsem si tu práci a našel si to. V původním návrhu zákona se nad tím nikdo nijak blíže nezamejšlel - zkrátka sedíš vzadu? Je ti míň jak 18 let a máš pod 150 centimetrů míru? Tak seď v sedačce a drž hubu. Platilo tam významně to "a", samozřejmě, nebude nikdo nutit osmnáctiletýho dvoumetrovýho puboša sedět v dětské autosedačce, jak povyroste nad 150 cm, může sedět volně a pásat se normálně, jako každej dospělák. Jenomže pak přišel čurák. Konkrétně poslanec Ing. Bc. Tomáš Kvapil od pánbíčkářů (aka KDU-ČSL) a vpašoval tam demagogickej pozměňovací návrh o dálnicích s jakýmsi stupidním zdůvodněním. Některý věci je dobrý nezapomínat. Prý se zastával sociálně slabých či kýho čerta. Připsal bych mu tydle dvě mrtvý děti na vroubek. Vzato kolem a kolem - pokud by byla povinnost vozit dítě na zadním sedadle výhradně v autosedačce (viz původní parametry) a fízlové by měli za povinnost to při všech jejich buzeračních Kryšotech kontrolovat, co by udělal Aladár? Namontoval by si dozadu tři sedačky. Ačkoli kdo ví, když je (vlastně byl) schopnej vozit spratka v kufru? Přesto, berme to jako ideální variantu - vzadu tři sedačky, v nich tři děcka. Kam by se pak vlezla družka Eva a švagrová Albína Gažiová? Inu nikam, musely by vzít zavděk jiným vozidlem, případně, dle zkurvysyna poslance Kvapila jet vlakem za nějaký zvýhodněný rodinný jízdný. Tak by se nehodě vyhnuli úplně. A v případě těch sedaček by měl Aladár v autě o dva rušivý elementy míň, moh se soustředit na řízení.

Soustředil se? Nesoustředil? S daným přístupem asi těžko. Shodou okolností tu silnici znám. Není až tak pravda, že jde o jakýsi nepřehledný úsek a kdesi a cosi. Možná až naopak. Široká rovná stráda s dostatečnou rezervou na obou krajnicích. Bez problémů se tam vejdou čtyři auta vedle sebe - vyzkoušeno. Na snímku je to taky vidět - ten malej jsem šluknul z iDnes, větší (po kliknutí) jsem nascannoval z tištěnejch novin, možná je to líp viditelný, tam vpravo v pozadí stojí celý osobní auto na krajnici, širokánskej pruh (na další auto a půl) je celej volnej, to samý v protisměru. Kdy řidič Aladár uviděl dodávku? A proč ne dřív? I to hovado ožralý si nakonec všimlo, že jede do protivky a posledních čtyřicet metrů šlajfovalo, že nechalo na silnici gumy (na snímku ještě obtažený křídou). Pak je tam vidět místo střetu a za ním, z druhé strany, brzdná dráha nepřichází? Divné. Na téhle silnici se sice v té rychlosti dost horko těžko, ale přece jenom dá vyhnout. Stačilo by trochu strhnout volant a nedostat to přímo na čumák. Jinak je tam pole. Cokoli je lepší než čelní střet. Ale pozdě vykládat. Možná to opravdu nešlo, avšak jaksi se mi tomu nechce věřit. Zas když k tomu připočtu dvacet let starý přetížený vozidlo a v něm takovej rumraj, kdo už ví?

Jako úplná trapárna nebo snad zamýšlená groteska působí loudění emocí z pozůstalých, však na straně A3 té dnešní Mladé Fronty o tom byl obsáhlej článek, jmenoval se "Už je neuvidíme, pláčou příbuzní", už tohle zní jako dobrej gag. V podobným duchu se nese celá stať:

"Byla to jejich první dovolená po patnácti letech." - To jako patnáct let byli nezaměstnaní? Tomu se říká pech. Nebo naopak tak vytížení? Tomu nevěřím, i u Kam se na nás hrabete? nebo u EFXka bylo pracovní tempo vražedný, ale aspoň jednou za dva roky šla dovolená zařídit. A nebo prostě seděli zbylý léta doma? Pročež se vydali na vandr v této konstalaci? Měli na promyšlení dopravy dost času, mohla je napadnout lepší varianta ...

Pro pláč nejdříve nemohla mluvit. "Nikdy jsme nikomu nic neudělali," hlesla mladá žena - jakou to má proboha souvislost?

Takovýhle články už jsou úplně na blití. Vrchol nechutnosti. Snůška žvástů, citů a plků na jedné hromadě. Vypovídací hodnota - nula.

Z toho se chce blejt i mně.

Ale sečteno a podtrženo - tvrdím a za tím si stojím, že následky té nehody šly při troše štěstí zmírnit. Opilce zavřou a má to, ale takovej masakr to bejt nemusel, stačilo by se věnovat řízení a dodržovat elementární pravidla i na straně postižených. A pak se mi někdo divte, že su v autě furt přidrátovanej vším, co jde zapnout, s nikým se nebavím, pustím si rádio tak, aby přeřvalo všechny spolujezdce a mám voči vyvalený až na předním skle jak šnek.

Jinak jsme byli s Ťapinkou v kině. To se má tak. Od Fabiáka jsem dostal dva volný lístky do takovýho toho hodněsálovýho hodněkina. Bez obav, není to z jeho hlavy, taky je někde získal jakýmsi podloudným způsobem. Platnost do konce měsíce, on by to nestih využít, tak ať prej jdu třeba s nějakou ženskou, nebo ať to vnutím komukoli dál, jenom je blbost, nechat to propadnout. Což mi při mé vrozené šetrnosti a skromnosti přišlo jako dobrá idea.

Na návštěvu kina jsem se ze začátku tvářil dost skepticky, přece jenom už jsem tam letos byl a nějak extra jsem netoužil tuhle epizodu v nejbližších měsících opakovat, spíš se mi zamlouvala varianta někoho najít a vstupenky mu vnutit dál. Jenže jsem to jaksi prolátl právě před Ťapinou, ó jé, to je grandiózní nápad, ona se tuze od učení potřebuje odreagovat. Ach jo. Kdyby tam tak aspoň hráli něco, co by trošku zrovna stálo za vidění.

Nakonec jsme vybrali - Můj soused zabiják 2. První díl jsme viděli doma a vcelku se nám zamlouval. Tenhle nezůstává pozadu. Žádný moc velký umění, ale prča jak zvon. Za sebe - můžu doporučit.

A dokonce poznatek - jak to bylo zadarmo, ani jsem se tak nenasral jako vždycky. Jednak tam nebylo (asi náhodou) až tolik tupých popcornožroutů a telefonistů, nebo jsem to přes ten řehot v sále aspoň extra nevnímal, ale člověk se hned jinak dívá na spoustu maličkostí. Třeba úvodní blok reklam, to mne může vždycky čert sebrat, když za dva zatáhnu skoro tři kila a pak tam jak imbecil musím dvacet minut čumět na něco, co nechci. Takhle? Neplatím to, tak ať se tím, zmrdi, třeba zalknou.

Aspoň jsem si vyčíh pár filmů, který možná bude stát za to sehnat k domácímu shlédnutí.

Avšak na věci to nic nemění - do příštího léta mám odbiografováno.

Neděle, 29.08.2004

CD. Compact Disc, Kompaktní Disk, CéDéčko. Známá a v poslední době hojně používaná věc. Je to takovej malej stříbrnej kotouček v plastové krabičce, každej to už snad někdy viděl. Nevidomí to aspoň drželi v ruce, abych byl ve výčtu kompletní.

I já cédéčka hojně používám. Několik let. Zvlášť ve spolupráci s počítačem to dokáže hotové zázraky. Ačkoli novější DVD se taky činí. Ale DéVéDéčko, to je vlastně takový chytřejší a větší CD, tím se nebudu zaobírat, vypadá to úplně stejně, včetně té krabičky.

A tak se za těch pár let stalo, že se mi tu pár CD doma sešlo. No, pár. Tak trochu víc. Ze sedě na židli koukám kolem sebe: ve stole - cédéčka. Na stole - cédéčka. Na stole vzadu - pořadač na cédéčka. Na pořadači na cédéčka - cédéčka. Nad pořadačem na cédéčka s cédéčky nahoře - police a na ní dvě řady cédéček. Na těch dvou řadách nastojato čtyři komínky cédéček naležato. Teda jsou to řady naležato cédéček nastojato a nad tím komínky nastojato cédéček naležato. Tak nějak.

Vlevo na skříňce je veža hudební, u ní hudební cédéčka. Sem tam se nějaký válí i na konferenčním stolku. Na křesle. Stovku jich mám zašitých ve skříni.

A tak furt dokola - data, instalačky, hudba, filmy. Moc. Ukrutně. Nepředstavitelně.

Do schránky nám nějakej diverzant hodil katalog IKEA. Z dlouhé chvíle jsem se do něj jednou podíval a naznal, že čas nazrál. Něco s tím musím udělat. Jenomže co? Stojany jsou ukrutně drahý, na to, kolik se jich tam vleze. Ačkoli zrovna v tom katalogu měli jeden takovej dostatečnej - na 104 kusů, za šest stovek. Jenomže už teď by jich to chtělo tak pět. Mrzuté.

Další varianta jsou různé závěsné zrůdnosti. Taky tam mají jednu takovou exemplární. Pojme 84 CD, dá se volně spojovat, za tři kila. Na zeď. Čtyřiaosmdesát za tři kila, dejme tomu krát šest. Nebo tím pro jistotu obehnat hned včil celej pokoj kolem dokola, u stropu, jenomže těch děr to panelu, to bych se z toho zvencnul. Kdepak.

Nějakou speciální knihovničku koupíme. Už mi to bylo jedno, když to nebude stát víc jak takový dva, dva a půl litru, nějak se to dneska musí vyřešit. Stejně jedem na velkej nákup, proč nezajet tam? Kouknem v Tescu, jestli nemaj něco podobnýho, a když ne, hurá na IKEU.

Nastala varianta "když ne". Něco by bylo, ale furt ne to správný. Málo polic, moc drahý, velký, malý.

Limit je jasnej - osmdesát centimetrů, plus mínus nějakejch deset, mezi Ťapinčin stůl a gauč, tam je taková proluka, kde mám akorát hozenou kytaru a na zemi nějakej bordel, aby byl po ruce z gauče a nebyl vidět od dveří (bezúčelné zbytky estetického cítění). Tak, co nám může IKEA nabídnout?

Zhruba desetinásobek. Desetinásobek toho, co se nám nehodí. Málo polic, moc drahý, velký, malý.

Po eliminaci všeho, co se nehodí, zbyli dva favoriti. Jeden regálek byl takovej docela moc pěknej, moderní, zajímavej. Na výběr ze dvou barev. Patnáct kil by šlo. Malej zádrhel - dvakrát širší.

"Prosim vás, tady ten křáp, nedělá se to třeba v poloviční šířce?"

"Bohužel, litujeme, tohle je jediný model."

"Hmm, Ťapi, co říkáš? Se s tím nebudu srát, vezmu pilku, fiknu to napůl, ne? Přesně se to tam vejde, stosedmdesát šířka, půlka je pětaosmdesát, to je úplně akorát, tím získám dvojnásobek polic, ty narvu na ty volný místa, hele, přesně se tam to cédéčko vleze."

"Mně se to nějak nezdá, dodělávat doma, vořezaný to budeš mít ..."

"No šak tím uřízlým k tvýmu stolu, tam to nebude vidět ..."

"Jak nebude? Já to tam budu vidět."

"Dobře, tak já na to koupím tu nažehlovací švindldýhu, takovej ten vikslajvant, co?"

"Hele, pojď se podívat ještě dál."

Měla pravdu. Našli jsme. Unikátní řešení pro vaše CD. Skvělé. Něco jako knihovnička, šířka 67 cm, výška 194. Světlá imitace jakýhosi dřeva, nic moc, ale beztak máme doma každýho psa z jiné vsi, a to teď nemluvím vo těch živejch. Jo, má to málo polic. Nedaj se dokoupit sólo? Mrzuté, nedaj. Na jakousi jinou prej ano. Jenomže na tu já se neptám. Tak. Vymyslet řešení.

Egi myslel až vymyslel. Egi koupil knihovničky DVĚ. Pche, řezat, 1490 korun. Kdepak ty věci. Tahle, to je stejně srandovní jako tamta, ale zas stojí necelejch sedm kil. Čili když vezmem dvě, je to 1398, z té druhé spotřebujem jenom poličky a je vyřešeno.

A taky že jo. Koupil jsem dvě knihovničky, v deset večer jsem do toho ještě kutal kladívkem sousedovi nad hlavou, dozajista musel mít ohromnou radost. Ale stojí. Ještě, že je k tomu zas takovej famózní návod. Získal jsem tím osm ložných ploch a něco se vejde jenom tak volně ložený. No dokonalé.

Ještě zbylo. Vlastně celá druhá skříň, jenom bez poliček. Dumám, co s ní podniknu. Asi z ní udělám postupem času ještě jednu, nižší. Uříznu vršek, smontuju. A z toho uříznutýho budu mít další poličky. Při troše šikovnosti to napasuju až ke stropu. Nebo z toho udělám stejnou, ale užší, kousek by se tam ještě namáčk. Já už to nějak vyšpekuluju. Kutil Egi.

Slavná vítězná knihovnička, ehm, tedy cédéčkovnička. Počet poliček si po mém zásahu laskavě vynásobte dvěma.	A idiotenfest návod k tomu bazmeku. Jedna drobná odchylka - Ťapinka se uložila k učení a pozorovala mne z ložnice z postele, hmoždil jsem se sám.

Sobota, 28.08.2004

Vstávám v (na víkend) neuvěřitelných devět hodin ráno. Sháním propriety na cyklistický výlet, tak kupříkladu jízdní kolo. Shazuju z něj, jakožto z improvizovaného sušáku, něco málo prádla, vyplétám ze zadního kola nabíječku od mobilu, kterou jsem tam zrovna měl tak krásně v pohotovostní poloze připravenou. Též jsem nalezl pumpičku a v potu tváře bi cykly nahustil, bych nejel po ráfkách.

Jedu vyzvednout Vlastíka, z Lesné dolů by to ještě i šlo, za jízdy pokuřuju a snažím se neunavit se moc předčasně. Ale ouha, vzápětí dlouhá táhlá rovinka kolem Královopolské Strojírny (jestli se to tak ještě jmenuje), tam už to samo nejede. A co teprve Malátova? Kolem fízlárny nahoru? Uf. U Vlastíka před domem toho mám právě tak dost. Ten ale už patroluje dole v takové té srandovní výbavě - hyper super kolo, co snad jede samo, takový ty srandovní kalhotky, v kterejch každej kolista vypadá jak buzna, a na hlavě kokosák. No mazec.

"Zdar ty magore, mám toho plný zuby už teď. A to chceš ještě někam jet?"

"Nebude tak zle, hele, tady přes kopec ..."

"Jo, přes KOPEC. Slyšíš, jak výhrůžně to zní? KOPEC. Fuj. Že se na to nevyseru."

"... pak už to bude paráda. Přes Bystrc a jsme v lese."

"Jakej Bystrc? Jakej les? Tobě už vážně haraší. Víš, co je v Bystrcu? KOPEC. A vo jakým lese to mluvíš? Chtěls jet na srub, vodkdy se do Rapotic jede po lese, boha jeho? Podél vody, jasně, Lískovec, tam se stoupání nevyhneme, ale přes Rosice, Zastávku a tama."

"Ale dá se jet i přes les, žádný auta, stromy, ptáčci, Kývalka ..."

"Kývalka? Myslíš tím ten největší kopec v okolí, jak i po dálnici tam auto na pětku nechce jet?"

"To bude asi von. Jiná Kývalka tu není. O půl jedné máme sraz s bráchou a jeho přítelkyní v Oslavanech. Je deset, tak máme co dělat."

"Oslavany? Kýho zas Oslavany? Dyť to je úplně jinde. Do Rapotic, pak Ketkovice, srub a zpátky. O žádnejch Oslavanech nebyla řeč."

"To je jenom z druhé strany."

"Z druhé strany, ano, na tu druhou stranu musíme taky DOJET, soudě dle tvé zvrácené logiky. Je ti jasný, že jsem takovouhle vzdálenost nikdy neujel? Ani jsem neměl tu potřebu. A když říkám nikdy, nemyslím tím poslední týden, ani poslední měsíc, ani poslední rok, myslím tím NIKDY. Máš pocit, že je normální vytáhnout kolo po roce a střihnout si ňákejch sedmdesát kilometrů nebo eště víc? Bez tréninku?"

"Jak bez tréninku? Tohle je zrovna von. A dost řečí, jedem."

Nezvratná logika. Ale to se přepočítal, chlapec. Teda, jel jsem, přinejmenším pro tuto dobu, ale řečí jsem měl, co si pamatuju, jak vopice blech. Dá-li se řečma nazvat souvislej proud brblání, nadávek a skřípání zubama v pauzách na nádech. Jo, přes Žabiny, pod Komínem a tak, to ještě jakž takž šlo. Jenomže Bystrc, Bystrc za rohem. Hang jak kráva. Mlel jsem z posledního, a to jsme ještě nebyli venku z Brna. Chlastíka moudře napadlo, že mne nebude znervózňovat a pojede napřed, počká na kopci, beztak jsem mu to chtěl sám navrhnout. Tam mu zas byla dlouhá chvíle, zdálo se mu, že nějak dlouho nejedu, zase sjel do půlky, s uspokojením konstatoval, že na tu bídu jsem přece jenom pokročil, dvakrát mne objel dokolečka a zase zmizel nahoře. Jéžiš.

Za Žebětínem zavelel - do lesa a po žluté. Malej problém, žádná žlutá v Žebětíně nebyla. Možná byla, ale jinde, než my. Preventivně jsme se přešplhali přes nejvyšší kopec, abychom ji našli - skoro v údolí, těsně před opětovným stoupáním na Kývalku. Fuj.

V půlce cesty do Rosic nám na jakési asfaltce jakákoli značka zmizela úplně. Plastík chvíli zázračil s mapou, študoval, pak mávnul rukou a řknul, že beztak je hodin jak sviňa, vzal to ďas, jedem po silnici. Ještě dokázal odjet kus dopředu a při čekání načudlíkat KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) bratrovi, že možná budem mít chvíli zpoždění.

Ani jsme moc neměli. Jo, z Tetčic je to nahoru do Neslovic, z Neslovic zas do kopca, ale pak se terén zlomí a jede to zas skoro samo, dokonce jsem musel brzdit, aby mi v tom větru nevyhořela celá cigareta, aniž bych si z ní potáh. Padouchov, Oslavany, most, autobusové nádraží. Brácha Lukáš a jeho děva Klára. Celí nabuzení, jelikož na nás půl hodiny čekali. Naštěstí souhlasili s poradou v hospodě.

"Tak, cvoku, co tam máš za překvápko dál?"

"Jaký překvápko? Nic nemám, tady normálně po zelené a jsme skoro na srubu."

"A jo. Já se už lekl. Normálně po zelené, tos mě uklidnil. Máš ánung, jak ta zelená vypadá, že jo? Jestli ne, tak já jo."

"Vidíš, lážo plážo, ne?"

"Hmm, ještě bych se ujistil, zelená je přes Čučice, že? Takový to, jak se drápeš kamsi na hřeben nad řekou, pak zpátky až k vodě a ty Čučice jsou zas na kopcu, co? Na tom strmým, že ano?"

"No, tak trochu. Ale krásná cesta, samá vyhlídka."

"Ano, dvakrát na kopec, samá vyhlídka, jedna z nich se jmenuje Panorama, paráda. To je hned za těma Čučicama. Možná bude znít trochu divně fakt, že jestli jsou Čučice na kopcu, tak z nich na Panoramu je to pořád nahoru, co? Jémine, já se picnu."

Ale na druhou stranu, začínalo mi svítat. Lukáš s Klárou prý chtěli jet někde lesem, po lesních cestách, příroda a takový ty řečičky, co jsem předtím slyšel od Chlastíka. Takže nejsu sám, kdo si takhle naběh. Sice vyhlídka další trasy byla neradostná, avšak já měl aspoň představu, co to bude zač. Ještě pak musíme k tomu srubu. Dokonce mi to začlo připadat veselé.

Do Čučic to šlo, horko těžko, v jednom místě pěšky (já a Klára), s pádem (Lukáš) a posléze taky pěšky, ale šlo.

Čučice - další občerstvovna. Mne začalo píchat v koleni. Že by to byl onen signál, jak zahnout kramle? Ještě ne. To jsem ještě rozhejbal. I spadlej řetěz jsem nahodil a pokračoval, pozor, teď teprve začne bejt veselo.

Lukáš: "Řetěz, dobrý?"

Já: "Jo, zatím neupad definitivně, jeďte, ať vám nepřekážím, já s tím možná budu eště zázračit, Vlastík povede, já na Panoramu trefím jak malina." a šteluju se jet rovně na pole nad Ketkovicema a pak odbočit k vyhlídce.

Lukáš: "Ale značka vede doleva. Mám o tvé malině pochybovat?"

Chci začít něco vysvětlovat, leč Vlastík zatáčí doleva. Aha? Tak takhle? Tak konečně. I Vlastík se přepočítal. Šli jsme tam kdysi, tuším i spolu. Od té doby to eště zarostlo. Pěšinka strmě do kopce, tak pro pěšího, i ten se musí prodírat. Paráda. Průjezd šípkovým houštím, tuze pěkná věc. Vlastík se škrábe na hlavě, Lukáš visí napíchnutej na akátovým křoví, Klára začíná nepokrytě nadávat. Mne to paradoxně začíná konečně bavit.

Konečně jsme na vyhlídce a kocháme se.

Ač uznávám, že Vlastík je vedoucí výpravy a touží jet dál po zelené, diverzně polohlasem při pohledu na ošrámovanou druhou půlku výpravy vypouštím informaci, že zajedeme-li si tady sto metrů, jedem po široké lesní cestě a další ostružiní minem. Bude nám stačit ten průjezd zarostlou školkou a skalnatá cesta dolů, však si ještě pak níž u mlejna užijem zábavy dost. Přijato.

U mlejna jsme si skutečně užili. Odtam necelej kilák podél vody, pak přes bodlákový pole a brodit řeku. S Vlastíkem to známe, však jsme taky jediní, kdo nenadávají. Luk se tváří, jako by nikdy nic o přírodních cestách nepovídal, Klára nadává jak špaček, já se chechtám a Vlastík mlčky a trpně přenáší Kláře, jakožto dámě, kolo přes vodu. Pročež zase já musím čekat uprostřed vody, až si aspoň mne vyfotí, abysme měli tu dokumentaci. Já se s foťákem netáhnul. Vody bylo málo, tak co? Bejvá tam tak dvakrát tolik, třeba při jarním tání, kdy do toho plavou ještě kry.

Srub. Srub vypadá dost zbídačeně, evidentně se momentálně rozpadly všechny party, co o to ve volným čase tak nějak souběžně průběžně pečovaly. Mrzuté. Možná by to chtělo se zase příští rok zaktivizovat a pár víkendů tam strávit, stojí ta bouda snad čtyřicet let, tak zas by to stálo za menší opravu.

Ale dost štkaní, ještě nás čeká cesta zpátky. Nebo aspoň kus, někam do civilizace. Vlastík mi šeptá, že když to tak vidí, jestli by nebylo vhodný jim prozradit, že se dá jet ze Senorad i po silnici. Necháme to a počkáme. Bolí mne ruce od řídítek, bolí mne prdel, bolí mne koule. Asi ty srandovní kalhotky budou mít něco do sebe. Leč zrovna teď se mi to líbí, ačkoli vím, jak vypadá ta žlutá značka od Malé Skály do Oslavan, to je cesta pro vraha i pěšky, možná tak pro Chlastíka ...

Situace se řeší takňák sama. Z pohodlné svážnice odbočuje značka. Hned ze startu to vypadá na cestu smrti. A to ještě nejsou vidět ani ty skály ani ten jez a další libůstky. Klára sesedá z kola a vynucuje si mapu, ať si jedem, když jsme cvoci, po téhle lesňačce se přece musí dát dojet někam k silnici, tam pojede ona. Jenže mapa je jenom jedna. Abych zachránil, co se dá, volím šalamounskou variantu - debi..., eh, teda sportovci, konkrétně Luke s Plastíkem si nechaj mapu a pojedou po žluté, já se obětuju a pojedu s Klárou po silnici. To je řešení. Sejdem se v Oslavanech v hospodě.

Loučíme se a odpojujem. Lesňačka záhy přechází v polňačku, jsme v Senoradech, kousek rovinky a pak pořád dolů, skoro bez šlapání, Nová Ves, kousíček stoupání, ale pak odměna ve formě padáku až do Oslavan. Hospodu neminem. Kdybychom nestačili zabrzdit, však bysme se přímo před ní rozplácli o zábradlí. Tak má vypadat správnej vejlet na kolech.

Celkem jsme se loudali, pročež sedíme ani ne dvacet minut, ti dva jsou tady taky. Vlastík znuděn, Lukáš mírně uřícen. Ale jsou. Hodin je jak na kostele, však čert nám kázal drát se předtím kdesi křovím. Uznávám, jsem brzda, ale zas ne taková. To zpoždění má i vyšší důvody.

Vlastík pošilhává ke mně a zapřádá hovor na téma vlak. Naznávám, že to konečně není tak blbej nápad. Cejtím, že toho mám plný zuby, prdel na dvě půlky až ke krku. Opatrně vyzvídám na Vlastíkovi, zda skutečně chce se svým odporem k jízdě po silnici jet po silnici, notabene potmě? Taky se mu to moc nelíbí. Kupodivu ani varianta, aby jel teď, ještě za šera, já že bych se podíval po železničním spoji. Mudruje cosi o tom, že stejně myslel, že zhebnu dřív, takhle by to mohlo stačit. Jeho tachometr ukazuje rovnou šedesátku, když připočtu z domu k němu a to, co budu muset ujet z nádraží, vychází mi rovnejch sedmdesát. Do toho nahrává i fakt, že vlak přímo z Oslavan jede za třináct minut.

Loučíme se s Lukem a Klárou, ti to maj domů kus kamsi jinam, my nasedáme do vlaku a jedem.

Na nádraží v Brně se loučíme, já se doštrachám domů, navečeřím a je po mně jak po žabě.

Tohle měl být odstrašující záběr. Ta zelená slizká hmota, to je luční koník, který si vesele skákal do doby, než se potkal s řadicí soustavou mého bicyklu, tzv. přezazovačkou. Tak přišel o nohy, o vnitřnosti i o tykadla, namísto hopkání se jal volně stékat po kovu. Bohužel, Vlastíkův fotoaparát vykazuje jisté závady v makrofotografii, pročež si můžete alespoň detailně prohlédnout zrenovovanou dlažbu v Čučicích na návsi. I tak lze ale tento odstrašující fakt brát jako důkaz negativního dopadu cyklistiky na životní prostředí.

Pátek, 27.08.2004

Haleká na mne po ICQ Vlastík, prej má nápad. Ojoj. To to zase blbě skončí. Znám Vlastíkovy nápady - vytáhnout mne na kolo a zničit. Monotematické a průhledné. A takyže jo.

"Pojeď na vejlet v sobotu."

"Kam půjdem?"

"Pojedem. Na kolech. Na srub." A jo, srub, na Oslavce ...

"Odkud?"

"Jak to myslíš, odkud?"

"No, z Rapotic? Nebo až z Náměště?"

"Ti šiblo? Z Brna."

A jéje. Já to tušil. Věc se má tak - srub leží nedaleko (7 km) Rapotic. Do Rapotic je to 33 km, a sice z Brna, Hlavního nádraží. Plus něco málo, tak dalších pět, z domu. Podotýkám, že se člověk musí dostat ještě nějak zpátky. Verbálně, tedy písemně, se chvíli snažím vyzařovat chmury. Nic platné. Nemůžu si nějak vzpomenout, jestli něco na sobotu nemám v plánu, ať dumám, jak dumám, nic se mi nevybavuje. Volám preventivně Ťapině, čím bych se tak z toho moh vyvlíknout. Prej jenom ať táhnu, musí se učit, aspoň tak bude mít klid. Mrzuté. Vlastík furt agituje:

"Pojeď. To bych pak moh vzít i bráchu."

"Eh? A proč si nevezmeš JENOM bráchu?"

To prej nejde a kdesi a cosi. A výmluva furt žádná v zásobě. Nakonec váhavě souhlasím. Defétisticky a alibisticky varuju předem - jakmile mi dojde pára, sedám na vlak a beru roha. Vlaků jezdí habaděj, skoro každej má v jízdním neřádu ikonku kolečka, čiže kolečka šlapacího, takovýho bicyklíčku, což znamená přeprava jízdních kol zjednodušená. Kdepak, někde potupně zhynu.

Pro rekapitulaci - měl jsem kdysi kolo po bráchovi. Eska. S vlaštovkovitejma řidítkama a pevným převodem. To kolo možná ještě někde hnije u máti v kočárkárně, prodělalo už několik poločasů rozpadu, ačkoli se mi plete, že tvrdila, že ho snad věnovala komusi ze sousedů. Tak jak tak, bylo dobré na ježdění po sídlišti a provádění lotrovin. Obzvlášť v paměti mám jednu jízdu a následnou havárii s Bobešem. To jsme takhle jeli k jeho bábičce a dědovi z Lesné do Šanghaje (pro mimobrněnské - Divišova čtvrť). Jeli - oba dva na jednom kole. Na tom mým kostitřasu. Bobš se vezl a seděl, já stál a šlapal. Taková férovka. Ani napotřetí si nedal říct, že se mne nemá držet za ramena, nýbrž kolem pasu nebo za pas. Nějak. Jenom ne za ramena. Holt už tenkrát natvrdlej. Jenomže jak se mne držel za ramena a furt mnou cloumal, nemoh jsem ani zabrzdit, abych slez a dal mu třeba pár facek. Nic. Čili se držel dál a dál a cloumal a cloumal, až kolo nabralo z teho kopca pěknej švunk. Dávno jsme měli odbočit, jenže já nemoh brzdit. To se Rob ještě začal bát, pročež sice přestal cloumat, avšak zas mne tlačil dopředu. Suma sumárum - valíme děsným fofrem z kopca, dole už na vratech od garáže rozeznávám šroubky na pantech, takovej zvěřinec, já vykloněnej jak žirafa přes vlaštovky, vůl mne tlačí dopředu, rozmáznem se jak broučci o tu garáž, to vidím ostře jak rys. Na vteřinku povolil, zvolil jsem cestu nejmenšího zla, položil jsem to na trávník. Však jsem dopad na otylého Bobša, to měl za to. A takový já mám zkušenosti s cyklistikou.

V patnácti letech jsem se přihlásil do autoškoly, tuto absolvoval, obdržel řidičský průkaz tehdejší skupiny M a rodičové mí drazí mi koupili Simson Enduro, v dané době za 6.512,- Kčs. Čímž jsem považoval svůj vztah s jednostopým vozidlům za vyřešený. Motorka, sic malá, je pořád ještě motorka.

A teď todlenc. Kdesi jsem dostal kolo. Ke každému počítači horské kolo zdarma. Už to vypovídá o něm dost. Za loňskej rok, když to spočítám, dvakrát jsem dojel do města a zpátky, párkrát na operativní nákup, dvě útrpné vyjížďky právě s Vlastíkem - jednou kousek za Soběšice, podruhé Bílovice a Adamov. Nic moc. A letos pořád pršelo, nebo nebyl čas, nebo jsem měl vždy při ruce lepší způsob, jak si ublížit na zdraví.

To ani nepočítám, že Vlastík je cyklista závodní. No potěš.

Mám se na co těšit.

Cestou domů jsem se stavil za Pepém, už delší dobu brečel, že má několik problémů s počítačem a nikdo mu nepomůže je vyřešit. Ani jsem se neptal, proč si je nevyřeší sám, odpovědi, kterak je to složité a jak to neumí, to poslouchám už dvanáct let. No co, Pepého si zavážeme, v příhodný okamžik bude nám hlídat psy. Reciproce. Barter.

Abych byl konkrétní - má na počítači dva oddělené systémy, v jednom z nich mu nefunguje připojení na Internet. To znamená opsat si údaje (telefonní číslo, jméno, heslo a pár drobností) z toho druhého a v tom prvním to nastavit. Maličkost.

Další závada je zajímavější - počítač se mu občas sám od sebe restartuje. Nic to nenapíše, nic to neřekne, najednou bác a reset. Hmm, divné. V obou systémech stejné symptomy. Pepému v pokoji už několik měsíců nesvítí světlo, lustr. Rozvody snad ještě z první republiky. Má na to přijít elektrikář, ale nikdo neví, kdy. Virem to není, nikde se nic nepřehřívá, chyby nehlásí. Počítač po HW i SW stránce naprosto v pořádku. Jenom je mi divný, že při každým tom restartu zabliká i lampa a zasrší jiskry ze zásuvky. Že by to mělo souvislost s tou elektroinstalací? Radím Pepému, ať elektrikáře popožene, tohle evidentně není problém stvořenej pro moji specializaci.

A do třetice - blbne mu televize. Čímž má na mysli nikoli televizor, ten je v obejváku a funguje eňo ňuňo, jedna báseň. Jde o televizní kartu v PC. Někdy šlape bez problémů, jindy jenom zrní a škrčí. Čím to? Kontroluju nastavení, ovladače. Vše se tváří správně. A zase - problémy to ve stejný čas dělá v obou instalacích. Nic, co by se dalo svést na počítač, zase nevidím. Tak co takhle kabel? Jeden konektor v pracovně - vpořádku. Druhej konektor v obejváku - vpořádku.

"Hele, Pepé, a nemáš to někde skřípnutý nebo nějak přešmiknutý? Kudy ti to vlastně vede?"

"To né, to rozhodně né. Tady skrz zdi až do ložnice, vidíš, jak je to vrtaný? Tam pod postel a v obýváku za skříněma."

"A z ložnice do obýváku?"

"Dveřma."

Aha. Jdu se na to podívat. Kabel placatej, přiskřípnutej do dveří. Otevřel jsem a prstama vytvaroval zpátky do kulata. Obraz i zvuk jedna báseň.

Čili připojení k Internetu jsem mu nastavil, na restarty počítače ať si zavolá elektrikáře a když se bude chtít koukat na televizi, nechť si otevře dveře z ložnice do pokoje. A basta.

Čtvrtek, 26.08.2004

Přišel za mnou takhle kolega Havlajz se studií. Né, že by mne chtěl zkoumat, studii třímal v ruce. Jacísi architekti odkudsi poslali na CD vizualizaci, teda hejbavej obrázek ve formě filmu, jak by podle projektu měla vypadat kterási nová úžasná budova, již postaví náš ouřad pro vobčany. Zkrátka film a basta. A teď - jestli by prý bylo teoreticky možné, aby si Velkej Šéf Kvakin to nechal přehrát, vybral si některý záběry a ty jestli by mu šly vytisknout? Barevně? Pro informovanost zbytku té teroristické buňky, rada, zastupitelstvo nebo jak se ta banda jmenuje?

Blbec. Idiot jsem. Jak tak Havlajz mluvil v oné třetí osobě, "on by si to Kvakin vybral", "on by se ten záběr zastavil", "ono by se to vytisklo", byl jsem nějakej zamyšlenej, neprohlédl jsem jeho lest, a místo nacvičené fráze typu "naprosto nemožné" či "absolutně vyloučeno" přiznal, popravdě, avšak s absencí jakékoli taktiky a strategie, že "při troše dobré vůle a šikovnosti ano". Ouha. Já tupé hovado si neuvědomil, že onu dobrou vůli a šikovnost budu, logicky, nucen vyvíjet já. Což je mi proti srsti a přesvědčení. Samozřejmě, v optimálním případě by si to s mou teoretickou radou vyprodukoval Kvakin sám, leč ani kopec dobré vůle v tomto případě nenahradí chybějící šikovnost, nehledě k faktu, že na tom střepu, co jsem mu přidělil pro práci, si to ani neškytne.

Ještě jsem dostal časový údaj - dneska po deváté se o tom budou radit, Havlajz s Kvakinem, čili poté zřejmě bude Kvakin nucen nacvičit do mého doupěte a tam vybírat záběry. Ojojoj. Ten se bude divit. On vlastně v mojem kutlochu v životě nebyl, ale mám v živé paměti, jak mne onehdá (taky po několika letech poprvé) potřeboval navštívit Malej Šéf Áda a byl docela, slušně řečeno, konsternován. Dokonce jsem chvíli uvažoval, jestli si nemám něco málo uklidit, třeba aspoň další židli, když na jedné sedím a na druhé mám nohy, případně hned po ránu nezadýmit kancl do neprůhledna. To jsem po zralé úvaze zavrhl, no co, si nedám nohu za krk. Je mu pendrek po mým bordelu. Ale asi už stárnu nebo co, stačí mi říct, že je potřeba takovádle zhovadilost, a já už hezky před devátou, necelou hodinku po začátku regulérní pracovní doby, stepuju v práci. Budu se nad sebou muset zamyslet. S takovýmdle přístupem si je nevychovám.

Nakonec žádné drama navíc ani nebylo. Kvakin to hodil za hrb Havlajzovi, toho můj mrďas na pracovišti nemůže rozházet už vůbec. Nakonec jsem vypátral, že na CD jsou připáleny už i konkrétní záběry ve formě obrázků, stačilo vybrat z těch a poslat to na tiskárnu. Práce nic.

Jenom té zodpovědnosti se budu muset nějak zbavit, nevím, co mě to posedlo, jestli vono to néni nějaká infekce? Jenomže zas - kde bych to moh chytit? Ze známejch vod nikoho a proti zodpovědnostním bacilům v práci už su imunní. Radš chřipku než zodpovědnost. Si na to eště okolí zvykne a co pak já?

Středa, 25.08.2004

Historie se opakuje, v kruzích, ve spirálách nebo třeba v šišoidech, to vem čert, ale říká se to tak. V praxi to znamená zhuba tolik, že jakmile jeden kokotek něco zmrví, druhej to zkusí eště jednou, jestli jemu by se to třeba nepovedlo. Obvykle to zkurví ještě daleko víc, odborně se tomu říká, že problém graduje, eskaluje či nakonec kulminuje. To nemusí hned jít o nějaký světový války a diktatury, to si dokáže zařídit každej čalouník, stolař nebo teď moderně koloťuk. Blbost. I v menším měřítku se dají najít paralely.

Kupříkladu včera. Epizodka, která nestála ani za zmínku do deníčku, dneska vygrádovaná druhým exotem. To se mi stává celkem často. Včera, to jsem byl u kolegyně Laťky doma, mladýmu Laťákovi zlobil počítač, kterej jsem mu kdysi skládal, mrznul, tuhnul a byl celej nějakej zabržděnej (počítač, ne mladej Laťák). No richtig, dle předpokladu, zapomněl si aktualizovat antivira, měl tam za skoro rok docela slušnou sbírku havěti, bodejť by taky počítač šlapal, když byl prakticky vytíženej jenom množením virů. Dle mejch zkušeností šlo o většinu získaných ze zavirovanejch mailů. A já furt dumám, vodkaď to té Laťce do práce chodí. Nu což, přišel jsem, viděl jsem. Odviroval jsem. Dalších pár škodlivejch prográmků jsem zahubil, tuhle něco nastavil, támhle pošteloval. Sežral jsem jim večeři, mávl rukou, že to nestojí ani za zmínku (ta práce, ne ta večeře), však Laťka mne furt zásobuje tunami kafe, které dostává jako úplatky od občanů. Jo, nějakou drobnost hardwarové povahy jsem si nechal na příští tejden, zas jdu v úterý do hospody a musím něco večeřet. Ale jinak fakt trivialita.

Dneska se dovalil sám Velkej Šéf Kvakin, přinesl z domu svůj počítač a prej "jestli bych nebyl tak hodnej a nemrknul se na to". Podle slovního popisu némlich ty samé symptomy. Našel jsem si chvílu času, však taky koho by bavilo celou pracovní dobu se houpat v židli a číst dedektývku? Maslostroj jsem zapojil a opravdu - to stejné. Snad jenom drobné odchylky. Příměr - pustit se uprostřed fronty na zteč ozbrojen jenom polní lopatkou, tomu se říká "odvaha" nebo též "hrdinství", mám tedy na mysli frontu válečnou, bojovou, nikoli třeba frontu u pokladny v Bille. Tam by se hodil spíš obrat "konečně efektivní řešení", ona taková ze strany přibroušená feldšpachtle dokáže prudící duchnu s karfiólem docela slušně vykostit. Ale existuje nějaký podobný termín pro jednání, kdy uživatel připojí k internetu počítač kompletně bez antiviru, bez firewallu a jiných ochranných prvků a vrhne se na porno? Zrovna jsem kdesi (za prase nevím kde) četl, že podle testů takovej počítač přežije do prvního napadení maximálně dvacet minut. Tož tak. Kvakin tam měl dohromady osmnáct virů a trojských uňů, několikero dialerů a všelijakejch data minerů a jinejch srágor pár dalších desítek. Tož tak. Večeři neuvařil. Bude platit.

Jenom se děsně těším, jak mu to budu zejtra vysvětlovat, to von je zase zvídavej a rád se vyptá, kde měl mraveneček bolístku. S pravdou nejdál dojdu, to je moje heslo. Obvykle zabírá. Magická věta: "Šéfe, to furt nesmíte brózdat po tych pornoservrech", tu už ode mne slyšelo uživatelů a uživatelů. Drtivá většina se dušuje, že oni nic, kdepak, náhoda a omyl. Už jsem vyrost z toho, abych jim něco dokazoval. Jejich problém. Informaci mají, ať se podle ní zařídí. Každej po svým. Tak polovina poslechne a přestane. Druhá brouzdá dál, znova si to zasviní, znova přinesou, znova zaplatí, znova oni nic. Výjimku tvoří ti, co uznají chybu. Ano, brouzdali, zasvinili. Zatváří se zkroušeně, PC si odnesou, jdou ... a zaserou to zas. Snad jenom párkrát jsem se setkal s těma inteligentníma, co opáčí: "No co? Taky furt stahuješ někde porno a nic takovýho se ti nepřihodí, tak poraď." To je mrzuté. Poradím, ale díky tomu už z nich v dohledné době žádný prachy nevypadnou. Do této kategorie naštěstí Velkej Šéf Kvakin (snad) nespadá.

Beztak s ním s velikou pravděpodobností budu mít zejtra eště jednu služební interakci, tak se těším o to víc. To bude zase psiny kopec.

Jinak jsme byli s Ťapinou v hospodě, klasická středa, tedy se slepejšama. Konkrétně se zúčastnili jenom Pepé a Marťan, po delší době taky Misch. Ostatní jsou někde v trapu.

Nového je snad jenom to, že Pepé má pakostnici čili dnu. To jak si na té Vltavě rozšvih tu nohu. Původně to vypadalo na cizí těleso v ráně, jenže rentgén žádný neukázal. A noha Pepého bolela a bolela, felčaři a mastičkáři ho zkoumali a zkoumali, až mu odhalili právě dnu. Což o to, s nohou to mělo draka souvislost, nakonec mu tam našli i to těleso, vyřízli a Pepé, co se nohy tejče, běhá jak kafka. Avšak pakostnice mu už zůstala. Běhá jak kafka s pakostnicí. A žere na to prášky, pročež nesmí chlastat, díky tomu jsem ho po dvanácti letech viděl střízlivýho. Zajímavej úkaz. Tak nevrlýho ho nepamatuju. A drží disciplínu, víc jak dvě piva si snad ani nedal.

Úterý, 24.08.2004

Dum-dum. To je citoslovce od dumat. A já ať dumám, jak dumám, vydumám leda prd.

Furt jakýsi olympiády a kýho čerta, nikdo o ničem jiným nemluví, přičemž ve své podstatě je to důmyslná soutěž k mrzačení lidí. Hnus. Kam se jeden hne, tam mrká z každého kouta televize a všelijak se pitvořící a kroutící postavičky. Však se jich tam už taky zhmoždilo. A dobře jim tak. Maj sedět na prdeli jako já, odpovídat na oslovské dotazy debilních uživatelů, nic tak hroznýho by se jim nestalo. Otlak na prdeli mi přijde mnohem lepší, než natržená šlacha.

Též jsme dumali, s Robem, na Slovensku. Dumám nad tím vlastně ještě teď. Slovenskej Ráj a Pieniny, to je tuze velká nádhera. V létě. Vodopády, tráva, kopce. Sluníčko ... a jo, to už su u vlivů negativních. Slunko pálí jako prase, hic jak sviňa, člověk se plouží jak lemra, Bobeš v Haligovských skalách obzvlášť. Mizérie. Všude turistů jako sviní, kde se to naráz vzalo, to teda čert suď. Nejhorší je potkat někde polskej zájezd. Polskej zájezd rovná se osmdesát lidí (dva autobusy) plus dvě jebtišky či jeden kněz. To je takovej kurs, dvě na jednoho. Narazíte-li v ústí doliny pouze na čtyřicet Poláků s jednou jebtiškou, netančete hula-hula, taková výhra to není. Druhá půlka čeká nahoře, a to je ještě ten lepší případ. V horším je potkáte uprostřed. A máte po srandě, no pasaran, přes ty neprojdete.

Na dum-dumání jsme měli času dost. Mohli bysme si to zopáknout ještě jednou na podzim, tak půlka října by šikla, to je hezky chladněji, les hýří barvama, myslím tím barvama lesa a ne barvama větrovek debilních turistů. Jediní debilní turisté široko daleko bysme byli my. Famózní nápad.

Mohli bychom vzít i ty, kteří tentokrát nemohli, Ťapinu, Lioness, Fabiáka. Třeba. Bobš dokonce rozvíjel teorii, kterak jim tam uspořádat menší koncentrační tábůrek. Blbost. Vycházka prostá, jednoduchá, lehká. Obtížnost na nule. Zhebnou jenom tlusťoši, pročež Fabiáka a samotného Bobše klidně oželíme a zakopeme poblíž Kežmarku.

Tak. Nápad by byl. Co Ťapina, to se ještě neví, když ona je ten nedouk a čeká ji reparát z poslední státnice. Pokud se vynasnaží a státnici složí, nebude už mít školu. Nýbrž bude makat kdesi v lesi v Lanškrouně aj s psama a s dovolenou to u ní asik nebude valný. Leč co není, může být. Necháme se překvapit.

Ostatním jsem plán zkusil předestřít v hospodě. Prej jo. Zamlouvá se. Aspoň Lioness. Půlka října daleko, dovolenou si tedy může s předstihem naplánovat, žádný zmatkování se šéfem na poslední chvíli. To je slovo do pranice, obrazně.

Fabiáka též zaujal. Ano. I on by jel. Přece v horách vyrostl, kolikrát se v mládí šplhal v Jeseníkách na Petrovy Kameny. Pomíjím velkoryse fakt, že na Petrovy Kameny vyjede i Praga V3S, zkrátka je zkušený horal. A i on by se zúčastnil. Vytáhl telefon, chvíli do něj brejlil a nadhodil dokonce i konkrétní termín. Jenom by prej se přimlouval, aby se nejelo kamsi na vysoký skály Pienin a Slovenskýho Ráje, nýbrž na Oravu. Tam se dá jet autem a kdysi tam viděl stádo ovcí. Bude za svůj návrh prý lobbovat.

Pondělí, 23.08.2004

Den v práci a su z toho jakési zheblé. Takový věci by se po dovolené neměly dělat. Hnus.

Co mohlo zhebnout, paradoxně fungovalo. S čím jsem problémy nepředpokládal, to bylo v kopru. Ale však na hovno je státním ouředníkům internet, tejden to bez něj, jak se ukázalo, bez problémů přežili. Museli. Zkoušeli mi volat, ale já byl tak prozíravej, že jsem si s sebou nevzal telefon, aspoň žádný číslo, který by mohli znát. Che che. Též zkoušeli obtěžovat bejvalého poskoka Žufiho, ten na to preventivně hodil vosram, domák se, že to bude asi z ouřadu a telefon jim jednoduše nezved. Nevím, jestli je na tom vidět moje škola, nebo jestli to uměl sám vod přirození. Ale tak na ně.

Pravda, chodit po dovolené do práce v 8:02, to je taky blbost. V půl deváté jsem toho měl akorát tak dost, to mi zrovna volal asi dvacátej člověk, jestli se mi už doneslo, že nešlape internet a mejl. Poslal jsem je do hajzlu a vyvěsil telefon. A moh jsem to konečně spravit.

Konečně nadešel oběd, pravda, musel jsem si od Laťky pučit peníze, jelikož z čundru mi zbyl jenom dvoulitr vcelku, to vyvalit na pikolíka, eště se stravenkou, dá mi do čuně.

A tak. Zas se mi ouředníci pohemžili, jedna bába byla vyhodnocena jako nejslabší a dostala padáka, dík tomu tam zas zůstala kolegyň Íťa, která tam původně byla jen na záskok a měla jít do hajzlu z principu. Škoda, že jsem ji, jakožto uživatele, před dovolenou pracně vypráskal ze sítě pryč. Ale jo, kvůli Íti si tu práci dám, Íťa je tuze fajn.

Jinak tak nějak únavno. Hmm.

Chtělo by to nějakou dovolenou.

I ti psi, co jsem byl pryč, někde chytli blechy. Divná věc, veterinářce přímo před nosem.

Neděle, 22.08.2004

Robeš mne budí už něco po poledni:

"Furt taky nechrápej, včera byls aktivní jak uhlík a dneska ležíš jak lemra."

"Šak jo, máš snad připravenej herberk zvící jednoho auta? Tedy plnou předsíň?"

"To né, ale de mně to blbě, když ty furt chrápeš."

"Jakej to má vliv?"

"Ohromnej. Kupříkladu musíme sbalit matraci."

"Tuhle přece neberem, berem tu druhou, ze sklepa."

"To jo. Ale uznej, že nemůžu brát matraci ze sklepa, když tě vidím, jak na druhé ležíš."

Nevyvratitelný argument. Aspoň to kafe že uvařil.

Ať dělal, co dělal, na auto to nevydalo. Jakože už vůbec. Půlka s bídou. Vlezlo by se, jenom by muselo bejt co. Zas radši neremcat, aby si to třeba s tou pračkou nerozmyslel. Druhá skříň, dvoumetrovej stojan na CéDéčka, dvoumetrová stojací lampa, konferenční stolek se skleněnou deskou. Tři přepravky drobnýho bordelu, ta s křehkejma modelama autíček nahoru. Po zralé úvaze jsem přestal dělat machra a lampu se skleněným vrchem jsme rozšroubovali, svázali špagátkem a postavili před sedadlo spolujezdce, takto Robovi mezi nohy. No jo, tak to bysme měli. Sice to nejni plný vozidlo, ale zas aspoň vidím dozadu vnitřním zrcátkem, to má taky cosik do sebe.

"Hele, vole, jeď pomaleji."

"Proč? Dyť jedu předpisově."

"Předpis nepředpis, nezapomeň, že tady mám tu lampu. Znám lepší věci, kterejma proletět v případě nehody."

"Jaké nehody, vo čem to meleš? Maximálně si o to urazíš vajca, když rychlej zašlajfuju, ale žádný prolítávání nebude, máš bezpečnostní pás, vyzkoušenej, muehehe. Spíš se votoč a mrkni, co za dva kretény se to za náma furt honí, ten červenej a žlutej, voni mně vždycky nějak zmizej."

"Debile, ti říkám, ať zpomalíš, to se za náma nikdo nežene, to ti nadskakujou do zornýho pole zrcátka ty modely z té bedny navrchu, jak si to sereš přes ty výmoly. Aspoň vidíš, jak jsou věrně vyvedený."

Uznávám, nakonec jsem zpomalil. Na kočičích hlavách v Dejvicích bych prolítl střechou i já. Střepy ze střešního okýnka za krkem, to znám, to nejni nic milýho.

Vyskládali jsme věci v novém příbytku. A prej jedem kouknout po tom stolku. Hnedle tady za asi patnácti rohama je Europa Mébl, tam maj stolků pod počítač tři prdele. Měli. Hnusný a minimálně první tři ergonomicky nevyhovující. Další jsme nezjišťovali. Oni totiž taky ve čtyři odpoledne (jak logické) zavírali. Jelikož jsme přijeli v 15:55, ať si stolky nechaj.

Však kousek dál (asi 10 km) je Sconto dobytek, tam, tam bude stolek k pohledání. No, z těch asi třiceti byl jeden použitelnej. Sice asi dvakrát dražší než všude jinde a takovej jakejsi nedůvěryhodnej, ale pro omezenou dobu snad částečně funkční. Byl u něho lísteček - obraťte se na našeho poradce. Jo, to tam byla taková klustá bába, eště před pár minutama. Teď už ne. Hmm. Ale támhle je takovej vykuk u ložnic, jdem na něho. Zrovna z něj tahala jakási ženština rozumy, když mu zazvonil telefon:

"... hmm, ano, tady dokončím jednání, hned jsem tam."

"To jste na omylu, dvě jednání dokončíte."

"Eh ... mhm, žvejk, samožřejmě, račte si tedy přát?"

"Tady píšou, že se na poradce máme obrátit."

"Ale to máte z vedlejšího oddělení."

"Ano. A?"

"Proč se nezeptáte tam?"

"Páč jste nám zaprvé sympatickej, zadruhý na nás vaše výmluvy neúčinkujou a zatřetí tam babizna zdrhla. Tak co stolek, máte?"

Drobná maličkost - není skladem. Ale bude. Už za měsíc. Naznali jsme, ať si takovej stolek strčej do prdele, to jsme prodejci také sdělili, za měsíc si ho Rob z prken dokáže i lupínkovou pilkou a pilníčkem na nehty zhotovit sám. S židlí to tam dopadlo némlich stejně.

A tak jsme jeli zase zpátky do Tesca do Letňan. Hrr přes půl Práglu. Avšak úspěch. Teda, sice zase u nábytku nikdo nebyl. Jak tradiční. Ale maj na to fígl - stačí podusit husičku v informacích, ona pikolíka sežene.

Pak to, kupodivu, šlo ráz na ráz. Najednou zmizel Bobeš i s vozejkem. Vrátil se a žduchal nákupní vehikl obtěžkanej stolem a židlí v instantním stavu. Tak to bysme měli. Ještě přidat pár drobností jako třeba žehlicí prkno, sušák na prádlo, lavórek, odkapávač na nádobí, několikakilovej pytel pracího prášku a hlavně popelník. Do nového bytu novej popelník. To je taková lidová tradic.

Všecko jsme to pomocí Všiváčka kombíka odtransportovali do nového příbytku - nábytku - dobytku, zavez jsem Bobše na Kladno, kde jsem jej vyměnil zpátky za zadní sedadla. Furt jsou míň ukecaný než von. A pomalu jsem se sbíral k odjezdu.

"Sakra, kudy mám teď jet? Řekni. Až dolů po Evropské, přes Dejvice a lízanec Holešovic se mi nechce, po obchvatu? To je zas dost daleko."

"Jo, to by sis zajel a to centrum bude dočista úplně ucpaný. Hele, mineš Evropskou, najedeš na obchvat. Ale hned na dalším sjezdu uhneš, tam tě to samo svede jako na Bílou Horu a už frčíš až ke Strahovskýmu tunelu, dyť to znáš, i v pátek jsme tama jeli, to seš hned dole na Smíchově, vypadneš až daleko pod Barrandovem a kousek Jižní Spojky a seš na dálnici, jasný jak facka."

"Mno, hmm, se mi to ňák nezdá, ten tunel, v pátek..."

"Jo, to tam bylo jenom omezení, svedený do jedné půlky. Ale jinak v pohodě. První sjezd za Evropskou, samo, dočista samo tě to svede na Bílou Horu, pak až Strahovskej tunel a seš tam cobydup."

Rozloučil jsem se a vyrazil. V osm večer. Dle všeho to už vypadalo, že to minimálně k máti na kafe nestihnu. Vyjel jsem z Kladna, za Lidicema najel na dálnici. Na obchvat. Poslušně jsem minul sjezd na Evropské, obchvat jsem opustil hned na tom dalším. Fakt mne to svedlo dočista samo. Potud Robert nekecal. Svedlo mne to přímo a neomylně. Do Hostivic. A už jsem si vesele svištěl na Karlovy Vary. Zajímavé, po otočce ve vesnici a cestě opačným směrem se to dá projet. Fakt. Řepy. Bílá Hora. Strahovskej tunel. Uzavřenej. Aha, já už vím, co se mi na té pasáži o tunelu nepozdávalo, ono to v ten pátek bylo svedený jaksi do ouzka, ale jenom v jednom směru. Já si hned říkal, proč do protivky nic nejezdí. Čili dál, Letenskej tunel je mi na houby, když je celý nábřeží vzhůru dlažkama, tak pak až dolů k Holešovicím. Jenom nevím, proč jsem ho, blba, poslouchal, z těch Dejvic jsem tam už moh dávno bejt. V devět jsem teprve se motal kdesi u PaKulu, díky čemuž jsem dojel do Brna až o půl dvanácté.

Ťapina hbitě využila mé nepřítomnosti, obsadila můj počítač a koukala na horror.

Tak jsem šel chrápat. Tak.

Sobota, 21.08.2004

Vzbudil jsem se, sám od sebe, o půl jedenácté. Cestou na hajzl jsem pootevřenýma dveřma do Bobší ložnice zahlídl, jak ještě čile chrápe. Dle všeho mu zpod peřiny koukala prdel, opodál seděl kocour a soustředěně se ho snaži do řiti klofnout drápkem. Ale co já vím? Neměl jsem brejle a vůbec, koukat do cizí ložnice je neslušné, pročež jsem výjev ignoroval.

Rob vstal asi hodinu a půl po mně a hned jsem dostal kartágo, proč jsem ho nevzbudil dřív? Takhle ho musel excitovat až kocour, an ho drápal do nohy. Kecal (Bobeš, né kocour), pochopitelně, prej do nohy, na Slovensku chodil v kraťasech a tak chlupatý nohy nemá. A proč bych ho budil? Chci po něm snad něco já?

Vybrblal se, uklohnil cosi k snídani a zas začal teoretizovat:

"Tak co vezmem na první otočku? Asi ten počítač, né?"

"A dál?"

"Co dál? To je ti málo? Vždyť ten monitor je velkej jako bejk."

"To vím, sám sis ho vybral. Ale máme kombíka, jeden počítač, to je tak na zatížení kufru, aby mi tam neklechtal hever."

"Hmm, tak snad eště ten scanner, ten je takovej plochej ..."

Skočil jsem na parkoviště pro auto, vypreparoval z něj zadní sedadla a předvedl Robovi, k čemu mi v mládí bylo skládání hlavolamů. Postupně jsem do auta nacpal onen počítač, několik přepravek, to vše utěsnit několika stodvacetilitrovými pytli oblečení, samozřejmě scanner a na závěr skříň a ještě dvě deky. Jenom tak pro základ.

To proto, že su línej. Ono se řekne - Kladno. Kousek za Práglem. Jenomže kousek za druhým koncem Práglu, než kam jsme to všechno potřebovali odtransportovat. Jedna otočka = osmdesát kilometrů. To se na to můžu tak krajc vajc, abych tam lítal jak kokotek, to ten herberk radš narvu i do vejfuku.

A znova.

"Tam už se nic nemůže vejít."

"Pche. Podej dvě bedny."

Dup dup, chvíle brblání. Táhne bedny, vaky, saky a paky. Knihy. Ukrutně hovadské množství knih. Bobeš je sečtělý. A hudbomilný. HiFi veža Sony Koloseum s obrovskou hrombednou a pěti hovadskejma reprákama hovoří za své.

"Jo, to je vono, co tady čumíš? Makej pro další."

"Já už jsem zamčel."

"Tak zas vodemkneš, boha jeho. Co je tam dál?"

"Připravenýho už nic."

"Tak kurva něco připrav."

"Seš dycky tak hnusně aktivní, pokaždý, když se stěhuju."

"Nemáš se stěhovat taky každej půlrok. Už plav nebo eště nějakou chytneš."

Druhá otočka. Po deváté večer, ale valná většina materiálu na místě. Mrzuté, na další fůru už tam fakt nic nevyhrabem, pokud nebudem chtít jezdit do tří do rána.

"Co dál? Šak vymysli něco, organizuj, stěhuješ se ty, přece tě nebudu furt popohánět, lenochu. Cos to eště vymejšlel? Stolek koupit? Tak jedem, tady máš klíče, kupodivu vod rána ses k pivu nedostal, tak jeď."

"Nemám doklady."

"A jéje, zase měl někdo pocit, že se nevlezou, co? Tak naviguj, kam jedem?"

"Snad do Tesca do Letňan, tam mají otevřeno nonstop a vždycky spoustu bezvadnejch stolků ..."

Měli. Stolků tři prdele. A taky otevřeno. Nonstop. Až na ty stolky. Stolky se prodávají jenom od osmi do osmi. Od osmi ráno do osmi večer. V deset prej už ne. Holt nonstop. Ale prej nemaj ani polední přestávku. Kokoti. Ale aspoň nám to dává na neděli perspektivní možnost kouknout se do normálních obchodů s nábytkem.

Vrátili jsme se na Kladno a šli chrápat.

Pátek, 20.08.2004

S Bobšem jsme se vrátili ze Slovenska. Už. Krapet později odjeli, krapet dřív se pozvraceli. Obé mělo důvod - Bobeše. Či přesněji jeho sehnaný úžasný nový byt. On má byt. V něm bordel. Pak má druhej byt. Bordel potřebuje přesunout do druhýho bytu. Ne celej, jenom část, bordel je v tomto případě látkové podstatné jméno. Máme mouku tam. Přesunem část mouky onam. Máme mouku tam i onde. A stejně tak s jeho brajglem. Bude mít dva byty, svinčík v obou. On má dva byty, v obou bordel. Já mám díky tomu bordel v dovolené. Férovka.

Jak lze pochopit, před odjezdem ten byt sehnal. Aspoň že tak. Přinejmenším dobře mu tak, pak se musel hezky celou dobu vláčet s nájemní smlouvou, spoustou dokumentů a několika svazkama klíčů. Přežil. Kupodivu. A zatoužil využít závěrečného víkendu své dovolené k onomu šíbování. A k onomu šíbování využít též mne. To je ten problém.

Dojeli jsme v noci ze čtvrtka na pátek, zhltli Ťapinou za tím účelem přihotoveného krákoše a umyli se. Nezvyk. Vyspali se. V posteli. S peřinama. Každej v jiné. Né jak ve stanu, kopaje jeden druhýho do prdele. Nezvyk.

Čili jsme brzo ráno už kolem poledne vstali a počli meditovat. Já si přečet asi deset výhružných zpráv z práce, kterak tam nic nefunguje, nepracuje, Netanjahu, zavolal a sdělil, že pomoc se blíží, pro dnešek ať eště založej ruce na pupku a dělaj "némelem, némelem", v pondělí budu mít možná i náladu se tím zabejvat. Čímž jsem si vyhradil limit na Bobša. Rámcově jsme to měli vyšpekulovaný. Vezmem mojeho Všiváčka, to je kombík, vleze se toho do něj ukrutně víc, von má jenom krátkou Feldu. Dojedem na Kladno. Já se budu nudit a Rob bude skládat haraburdí. Pak to všechno odvozíme do Práglu a já zas vodjedu. Jasný jak facka.

Oboum se nám v tom nelíbila ta etapa "Egi - nudit se". Nudit se můžu i tak, na to nemusím jezdit do Kladna. Jenomže zas je blbost, aby se Rob táh vlakem a já pak sólo. Jenomže co zas v mezidobí? Copak vo to, já už zažil několik Bobších stěhování, dodneška si živě vzpomínám na jeho úchvatnou pračku, jak se mi ten podstavec mile zařezával do pracek, jenomže to von pokaždý bydlel sám nebo měl aspoň na svůj herberk vyhrazenej jakejs takejs prostor. Jsme naběhli a brali všechno jak černá smrt, co přišlo pod ruku, letělo do pytle nebo přepravky, následně do auta a hokaidó. Avšak tentokrát se dekuje vod manžetky Překližky a je třeba jí doma něco nechat. Naštěstí i tu debilní pračku a ještě debilnější ledničku. Jinak vzít zhruba vod všeho půlku. Nebo takňák. Do čehož já se moc srát nemůžu, to zrovna, já někam šáhnu a něco mne kousne. Pch.

Bobšu se zas nezamlouvalo už ta myšlenka - von kmitat jak motomyš a já sedět a kinklat nohama. Prej mi něco vymyslí.

"Moh bys ... hmm, to nevíš, kde je ... nebo ... ále, to je taky blbost ... jedině, že bys byl tak akční a poskládal mi ten počítač ... to zase nejde, na to nemáš."

"Nemám co? Akčnost nebo prachy nebo jak to myslíš?"

"Akčnost. Prachy mám já."

"Hahá, holoubek se přepočítal, naval prachy, počítač bude."

Zajeli jsme do baňky. Rob si tam vyzved love, já si nechal vostříhat držku. Za rohem, né v té baňce, pochopitelně. Další etapa - velkoobchod. To už jsem tam měl zboží zarezervovaný a připravený. Hromada hejblátek, krabiček a jinejch udělátek. A navrch devatenáctipalcovej monitor. Velkej jako svině.

Doma jsme zhltli druhou půlku Ťapikuřete, dali kafe a úderem šesté večerní vyjeli směr Prágl a Kladno.

"Tak jo, dneska to teda vodřídíš, pak si dáš voraz, já zatím nabalím nějaký krámy, zejtra tak nějak v mezičase to asi poskládáš, ne?"

"Ti jeblo? V deset už si na tom pouštím DéVéDéčka, kapiš?"

Nevěřil. A dobře udělal. To jsem fakt nezvlád. Nejdřív bylo nutné dát si další kávu a DéVéDéčka jsem si na tom pouštěl až ve třičtvrtě na jedenáct. Zato do půl páté ráno.

Úterý, 10.08.2004

Jo, jo. Tak Lioness taky nic. Šéf nepustil. Mrzuté. Mrzuté mít šéfa, kterýho se musím ptát. Já kupříkladu šéfové oznamuju. Je to jednodušší. Zuza na nás prej bude myslet. To je sice pěkné, ale neměla myslet, měla bejt jako hejčkanej nárazník, abychom se s Robem nepozabíjeli, a místo myšlení měla vařit kafe. No nic. Bobeš taky dobrej kávovar.

Aspoň že ten Bobeš se zkonsolidoval a toudle dobou už je podle všeho na cestě do Brna.

Jenom nemáme ten lehátkovej lístek. Všude maj psanej lehátkovej vůz, na tabuli řazení vlaků maj lehátkovej vůz, šulistek v ČD Centru brejlí do knihy a tvrdí, že ve skutečnosti je tam jenom lůžkovej. Chmury. Ten je drahej jako luder milion a tak máme místenky do kuřáku. Třeba zase vyženeme Cikány bez místenek a vyspíme se.

No jo, sbalenej su, mám takovej neblahej pocit, že zas jedu v přestrojení za stěhovák. To je tím, jak je všechno prádlo vyprané dočista dočista, nadýchané a heboučké jak obláčky. Bleee. Pár dní a vono se to v tom báglu setřepe.

Tak pomalu se sbírám.

Zdar za dva tejdny.

Pondělí, 09.08.2004

Ráno mám v mailu vzkaz od Zuzy aka Lioness. Vrátil se jí šéf. Nastoupila na něj se zdvořilou žádostí o dovolenou. Šéfovi se rozjasnila líc a souhlasil - ať si vezme dovolenou za čtrnáct dní, to on bude na další služební cestě. Po chvíli vysvětlování uznal, že to je nepoužitelné, zamyslel se, poškrábal se na hlavě a pravil, že jestli Zuza o to moc stojí, nějak se to vyřeší. A pro zbytek dne zmizel. Tím pádem ví Lioness furt stejný houbelec. Jedině, že by to vzala drsným stylem, jeho neurčité vyjádření vzala jako příslib, jednoduše se sbalila a zmizela. Uvidíme.

Rob se asi taky zamyslel. Dnes z něj vypadlo, že v úterý se půjde podívat na byt rovnou s báglem, když to aspoň trochu půjde, rovnou pojede na Slovensko. Ať mu koupím lehátkovej lístek, v nejhorším propadne a on si pak koupí novej. Sto dvacet korun na vrub jeho zmatkům, to se prý dá snést. Je mi to celé jakési povědomé, ale Bobeš to tvrdošíjně vydává za svůj nápad.

Dopsal další díl o expedici Polsko. To se mu to dopisuje. Já na to, co jsem si předsevzal, ani nešáh. Neměl jsem náladu, neměl jsem invenci, furt jsem kalkuloval, jestli teda někdo někam pojede nebo kýho čerta.

Ťapinka se zamilovala do hajzlového pavouka Franty. Bere ho jako veliký experiment.

Kupříkladu zjistila, že hladovej pavouk je průhlednej. Když mu ale přinese mouchu, Franta ji hned celou sežere a zčerná mu prdel. To jak tam má tu muchu. Až vytráví, zase zprůhlední. Takovej indikátor. Což znamená, že je třeba mu další mouchu chytit a přinést.

Až zas nebude hotovej oběd, sednu si protestně do kouta na hajzl.

Bobeš má inovaci. Zavolala mu zas jiná realitylejdy a vnutila mu byt. Už dneska. Což ovšem na situaci až tak mnoho nemění. Zítra ve čtyři odpoledne má jít podepsat smlouvu.

Ale jo. Mění to něco. Je smířenej s faktem, že s sebou povleče bágl. Ve čtyři podškrábne lejstro a pak má akorát tak čas, aby chytil autobus 18:00 nebo 18:30 z Florence do Brna. Tím pádem by měl stihnout vlak. Jak se říká, s velikou pravděpodobností.

Teď ještě co ta Zuzule a její šéf a zejtra můžem jet.

Neděle, 08.08.2004

Mám všeho organizování a dezorganizování akorát tak dost. Nechávám Ťapinku doma se učit, beru auto, do kufru Ťapinčin batoh na půjčení pro Fabiáka a jedu se Zuzou & Zuzou alias SikoZ a Lioness na vejlet. Původně to byl jejich nápad, kultůra, historie, zámek v Buchlovicích a hrad Buchlov. Jak jsem tak přes konec tejdne naříkal, že v neděli pojedu tak do prdele a né na Slovensko, přišly s tím, ať jedu s nima. Byl jsem pro. Aby z toho taky něco měly, trochu jsem jim to zreorganizoval - prej v osm ráno autobusem, vlakový spojení tam stojí za starou Belu. Jenže do autobusu já se nevlezu, sedím tam vždycky zkroucenej jak paragraf a jsou to děsný útrapy, nadhodil jsem problém. Ale hned jsem ho obratem vyřešil - beru auto. Snad se tak moc nestalo. To jenom Bobšo furt tvrdí, že su mistr v řešení problémů, který sám způsobím. Pche.

Tralala, jede se na výlet. Správnej mastňáckej. Autem pěkně až k zámku, pak na hrad, proběhnout zámky, očíhnout stánky a nakonec piknik. Piknik, takovej ten vopravdickej, s dekou, žrádlem a jinejma dobrejma věcima. Vzal jsem si za úkol uvařit kafe, bych moh vyzkoušet novej vařič.

Čili nejprve zámek. Měli tam ukrutně moc pávů, jelikož bejvalí majitelé na ně byli zatížení. Pávi je kdysi vzbudili, když jim šli Turci vyloupit hrad. Pak tam měli park, kytičky, srandičky a děsně vychechtanou mladou průvodkyň. Dozvěděli jsme se všechno ohledně zámku v Buchlovicích i hradu Buchlova, jelikož to spolu, jak již názvy napovídají, souvisí. Patřilo to celý stejnejm rodům, postupně, jak si to prodávali, a ti se stěhovali dolů do zámku, když jim nahoře byla kosa a naopak. Kterýhosi hradního pána pichli kdesi v lesi na lovu, druhýho hradního pána brácha zemřel na mozkovou obrnu, jinej (hradní pán, né brácha) se zúčastnil maďarskýho povstání, měl bejt pověšenej, ale jeho manžetka, údajně velmi krásná, usomrovala císaře, kterej mu změnil trest na doživotní domácí vězení. Musel bejt doma, tedy na svém panství, čili v okruhu pár desítek kilometrů. A na krku musel nosit oprátku, asi aby si to pamatoval. Jeden sexuální styk a hned je amnestie na světě, hehe. Dlužno podotknout, že ona manžetka byla skutečně jediná, která na vobrazu vypadala přiměřeně jako člověk. Ti ostatní byli takoví, no, středověcí, holt divní. To z toho, jak se furt šukali mezi sebou.

Hrad byl slabší odvárek. Jako průvodkyň na nás vyšla stará babice, evidentní bejvalá učitelka. "Všechny místnosti zamykám, neexistuje, abyste se mi někdo někde zapomněl. Seřaďte se do dvojic." Brr. Ani smysl pro detaily neměla:

"... a jeho bratr zemřel na infekční chorobu."

"Na mozkovou obrnu, že ano?" zkoušel jsem jí pomoct.

Jenom čučela jak kakabus. Hnus.

Beztak jsme toho už většinu věděli ze zámku, tak jsme ji poslouchali tak na půl ucha.

Nejvyšší čas vzít roha. Z věže jsme viděli, že se notně zatahuje, tam, vodkaď jsme přijeli, Buchlovice a dál, tam už regulérně lilo. Vsadili jsme na to, že to kopce zadrží. Zadržely. Výběr místa na oddych stejně děvy nechaly na mně, vydal jsem se z kopců dolů, pak kus doleva (anžto pršelo z tohoto pohledu na druhé straně), k lesu, na polňačku, na louku. Rozhodili jsme deky a piknikovali. Velmi příjemné. Až na živočichy místní. Že jsem šlápl do mraveniště, to byla moje blbost, ale vosa, která se pět minut máchá jedné Zuze ve víně, pak jí vyleze na ruku a v opici na nás začne dělat blbé grimasy, tomu se neříká úcta k pocestným.

Cestou zpátky jsme se jenom zastavili na Žuráni, podívat se, tam, jak stál ten malej tajtrdlík a řídil tu bitvu, kdy dali Francouzi na prdel Rusákům a Rakušanům, což jim zvedlo sebevědomí (těm žabožroutům), vydali se dál a pomrzli až kdesi u Moskvy.

To by bylo asi tak všechno. Dívčiny jsem rozvezl a bylo po vejletě. Přínosná akce. Kultůra, histórie, žrádlo, tuze milá společnost a hlavně nikdo z těch zmetků, co by mě mohli nasrat.

Záhy se to změnilo. Ještě u Lioness před domem jsem zapnul telefon a zkusil zavolat Fabiákovi, kam mu mám teda dovézt ten batoh? Nikdy jsem u něj nebyl, nevím, kde přesně bydlí, znám jenom část města. Nic. Nedostupný. Další hodinu. Furt. Dal jsem si v hospodě aspoň kofolu, ohromné, budu stát kdesi jak trubka.

Kde Fabiák bydlí, to nevím doteď. Jel jsem domů. Ozval se za další hodinu. Prý je mu to líto, ale šéf se vrátil ze zahraničí a dřívější odjezd ze školení mu zatrhl. Ve středu maj prej poradu, kde tuze nutně musí bejt (Fabiák, né jeho šéf). Osobně jsem se domníval, že kdo má dovolenou, na porady nechodí, tak to aspoň fungovalo ve všech firmách, kde jsem dělal, ale tohle byl asi jinej případ, dovolenou mu jednoduše nedovolili. Mrzuté.

Ale i tak Fabiákovi nutno přiznat, že byl první, ze kterýho vypadla kloudná informace. Sice vyznění záporného, leč alespoň něco na jistotu.

Ozval se i Kuhly. Nemůže jet. Dítě má nemocný. Mělo teplotku. Paradoxní - dítě má teplotku a Kuhly má bejt doma. Asi nějaká přenesená léčba bo co. Stručně řečeno - Kuhly dostal od paní Kuhlyové po kuhlkách, že když má padesátiprocentní podíl (čistě teoreticky) na vzniku dítěte, bude taky v noci vstávat a rvát do šklebáka aspirín. Druhá jasná informace.

Přijdu domů, Ťapina skáče po stole a loví mouchu. Bez plácačky, bez pantofle v ruce, jenom tak. Chytá ji, nechce ji majznout.

"Co blbneš? Prašť ji a je pokoj."

"Nee, já ji potřebuju živou. Pro Frantu."

"A jo. A co s ní Franta bude dělat?" marně tápu v paměti, vo kterýho Frantu se jedná. Snad toho z pičérie?

"Co by s ní dělal, jíst ji bude."

A jo. Já zapomněl. Franta bude jíst mouchu. Ten bude rád.

Teď nevím, jeblo mně nebo Ťapině?

Postupem času, pomocí vhodně zvolených otázek, se dozvídám, že "Franta" jsem pojmenoval včera z polospánku toho hajzlovýho pavouka. Jo takhle. Sice nevím, jak jsem na to přišel, ale nějakej smysl to mít asi bude. Třeba jsem si vzpomněl fakt na Frantu z pičérie a jeho ohromnou lásku k pavoukům ...

Sobota, 07.08.2004

Ráno se mnou už ve 14:00 cloumá Ťapina, jak prej pojmenujem toho pavouka na hajzlu? Cosi brblu a bráním se proti buzení (to zní dost divně, co?). Ale Ťapina trvá nekompromisně na svém - ať už táhnu z té ložnice, jelikož ona se tam chce učit, v obejváku je děsný horko, mám si jít tam. No díky. V obejváku je taky kafe. Taky horký. Ale aspoň tak.

Zapínám počítač a zkouším zjišťovat, kdo, co jak a tak vůbec se Slovenskem.

Bobeš ještě piluje chaos - ono vůbec není jisté, jestli pojede i v to úterý. S úterkem už se smiřuju, ale todlenc? Prej možná ve středu nebo ve čtvrtek. Neví. Jako vždy. Neví. Každopádně má v úterý v jednu odpoledne prohlídku dalšího bytu.

"No a?"

"Já mám jenom jedny nervy a nehodlám je napínat ještě víc."

"Vod tebe to sedí."

"Nebudu vám v tom chaosit."

"Už chaosíš."

"Dejte mi všichni pokoj. Jeďte sami. Já přijedu. Nebo pojedu rovnou s váma. Nebo nějak. Nevím. Nic nevím. Chci byt."

"To se furt nevylučuje. V jednu se podíváš na byt, nebude se ti líbit, jedeš do Brna a na Slovensko."

"A co když se mi líbit bude?"

"Tomu bych moc nevěřil, už se ti nelíbily tři."

"Tenhle je prej super."

"To byly tamty taky."

"A co když se mi líbit přece jenom bude? Kdy podepíšu s majitelem smlouvu? He?"

"Třeba na fleku. Nebo za ty dva tejdny, až se vrátíš. Ber to takhle - že se ti byt bude líbit, už to je nízká pravděpodobnost. Tak 25%, řekl bych. Ale i kdyby, furt ti to nebrání v to úterý odjet. Nebo s tím aspoň počítat. Takhle - vezmeš batoh, jdeš se podívat na byt. Budeš vypadat jako vážnej zájemce, celej domov na zádech, třeba ti ještě sleví. Ale zpátky k tématu - vezmeš batoh, jdeš kouknout na byt. Byt se ti nelíbí. Jdeš na nádraží a jedeš na Slovensko. Případně se ti líbí, majitel je dosažitelný, podepíšeš s ním smlouvu a jedeš na Slovensko. Či do třetice - byt se ti líbí a majitel počká ty necelý dva tejdny. Předdomluvíte se, srovnáš si batoh na zádech a jedeš na Slovensko. Jen v tom jenom, nepatrným případě, jedna ku čtyřem z pětadvaceti procent, to je pravděpodobnost 6.25%, že by se ti byt líbil a majitel by měl čas ve středu či kdy, otočíš se i s batohem, půjdeš zatím domů a přijedeš později. Chápeš? Jenomže se šestiprocentní pravděpodobností bych si hlavu nelámal, pročež ti koupím lehátkovej lístek, kdyžtak ti propadne a koupíš si novej. Kilo dvacet jako daň za tvoje zmaty, to mi nepřijde tak moc."

Bobeš se nakrknul a odmlčel.

Fabiák praví, že pokud šéf dopustí, on se spustí a firemní školení předčasně opustí. Výhoda - ze školení bude prchat stejným vlakem, kterým my potom pokračujeme na Slovač. Preventivně si sbalí tašku a poprosí svoji maminku, aby mu ji dovlekla k vlaku, tam jí předá věci ze služebky, vezme tašku a pojedeme.

"Eee? Jakou tašku? Co s taškou? Ti to dosmejká v igelitce a ty to pak překrmíš do báglu?"

"No, ne. Tašku. Přes rameno. Sportovní. Firemní. S logem ..."

"Ti jeblo? Přes jaký rameno, ty cype? To chceš někde slítnout do Hornádu?"

"Pche, já jsem v horách vyrostl. Vezmu do tašky spacák a vůbec všechno a jde se."

Ukazuju mu fotky Prielomu Hornádu. Stúpačky, rebríky, reťaze. Po čtvrt hodince se Fab ozývá znova:

"Víš, mne tak napadlo, já bych si mohl koupit bágl. Viděl jsem dobrej, pětašedesátilitrovej, za tři stovky, v Tescu, asi máš pravdu, já mám trochu problémy se zádama ..."

"Problémy se zádama? Bágl? Z Tesca? Za tři kila? Ten se dá brát jako improvizovanej, nouzovka, na jedno použití."

"No dyť. Však to bude - jednou."

"Si vem radši trakač. Dobrá pětašedesátka nestojí tři kila, ale tři litry. Na bolavý záda nemůžeš mít improvizovanej srandovní baťůžek z Tesca. Víš ty co? Já mám zejtra beztak cestu kolem, půjčíš si Ťapinčinu Gemmu, já ti ji hodím. Teď mi jenom řekni, co stan?"

"Stan? Jakej stan? Chachá, já jsem v horách vyrostl, já žádnej stan nepotřebuju."

"Dobrá, píšu si, Fabiák leží na dešti."

"Naděláš. Já jsem předloni spal venku, vůbec mi nebyla zima ..."

"Pršelo?"

"Ne, dvě noci jsem tam spal ..."

"Odpovídáš hezky, ale na jinou otázku. Pršelo?"

"To ne."

"Víš, že nebude pršet?"

"To ne. Sice jsem v horách vyrostl, ale tak mne napadá, chajda by nebyla?"

"Ne, chajda by nebyla."

"Hmm, hmm. Tak já to vyřeším. Koupím si stan. Viděl jsem bezvadnej v Tescu za tři kila ..."

Vysvětluju mu, jak se věci mají. Já mám stan pro dva. Bobeš má stan pro dva. Další stan pro dva můžu půjčit od Kachněte. Kuhly machruje, že má stan pro jednoho, ale dobrej. Pročež se nám, dle momentálního stavu, rozpadá situace na čtyři varianty, pokud prozatím kalkuluju, že si to zařídí Lioness, Kuhly i sám Fabiák.

Varianta 1 - Bobeš to nestihne.

Subarianta 1a - Fabiák nepohrdne stanem. Vezmu svoje dvojče, Káčino dvojče. Jsme čtyři, vejdeme se.

Subvarianta 1b - Fabiák chce zmoknout. Beru svoje dvojče, Kuhly svůj singl, to je dohromady pro tři, Fabiák leží mezi stanama pod širým nebem.

Varianta 2 - Bobeš to stihne.

Subvarianta 2a - Fabiák sází na jistotu a chce do stanu. Já beru svůj pro dva, Bobeš svůj pro dva, Kuhly pro jednoho. To je pět míst ve stanech a pět lidí. Na každýho se dostane.

Subvarianta 2b - Fabiák furt trotluje a chce mermomocí bejt za hrdinu nebo za trotla, záleží na úhlu pohledu. Tedy já beru svůj, Bobeš také. Jsme čtyři a máme čtyři místa. Fabiák leží v louži.

Tak. Všechny vyjmenované postupy jsou možné a kdykoli v průběhu obměnitelné. Záleží jen na jeho vyjádření.

Čtvrt hodiny nic.

Pak se Fabiák ozve.

"Tak já bych teda do stanu."

Kuhly je pro jistotu nedostupnej. Jediná Lioness nevnáší do ničeho zmatek a trpělivě čeká, co jí v pondělí řekne šéf.

Večer jsem se stavil v - tramtadá, změna - Interšpáru a koupil vařič. Z fleku, bez dumání nad přísunem zboží a tak. Stejnej, pochopitelně. O kilo pade levněji. Měli jich plnej regál, proto asi v Tescu nejsou. I bombičky měli levnější.

Pátek, 06.08.2004

Jsem tady za celej víkend zalkal (nikoli zalhal) jenom toliko, že nevím zhola nic. Měl jsem z toho všeho budku v kýblu a jenom mi v ní vrčelo. Rozjasňuje se. Jak to teda všechno bylo?

Máme jet na Slovensko. S Bobešem, na dva tejdny. To už se ví dostatečně dlouho a nevypadalo to na komplikace. Avšak za poslední tejden začali všichni uvažovat. Slovensko? Lákavé. Zajímavé. Co takhle se na poslední chvíli zkusit přidat? Jenom na částečnou dobu třeba. Třeba od úterního večera, vyjet, ve středu ráno na Spiši, dva nebo tři dny se tam s náma poflakovat a pak se zase odpoutat a jet zpátky do práce.

Začal s tím Kuhly. Má na udanou dobu volno v práci. Jenomže doma má manželku. A to je ten problém. Zkusí v sobotu domluvit.

Fabiák. Má na udanou dobu volno doma. Jenomže má šéfa. V zahraničí. A to je ten problém. Zkusí v neděli domluvit.

Lioness. Má na udanou dobu volno taktéž doma. Jenomže má taktéž šéfa. Taktéž v zahraničí. A to je ten problém. Zkusí domluvit v pondělí. Komplikovaný to má tím, že jí zabřezla kolegyň, čili nemaj určenej zástup. To má z těch pohlavních styků, teda kolegyň, nikoli Lioness. Šukat před létem, kdo to kdy viděl?

To by bylo všechno jasný, pojedem s Bobešem v neděli, možná někdo ve středu ráno přijede se za náma podívat. To by bylo jasný, kdyby ne Bobeš.

Ten zas dostal další ze svejch pověstnejch nápadů. Shání novej byt. A na to je nejlepší doba před odjezdem na dovolenou. Podal si inzerát do několika realitních kanceláří, obchází byty a odmítá je. Jenomže střečkuje, že když ne teď, tak kdy už? Možná se díky tomu o den nebo dva zpozdí jeho odjezd. A jo. Takže možná v neděli pojedu nakonec sám. Nebo se domluvíme na fest na úterý. I tak možná pojedu pro začátek sám. Nějak není jistej zhola nikdo.

Práci jsem zahákoval už v poledne a šel s D.aemonem a Fabiákem na pracovní oběd. Poté jsem měl v úmyslu se stavit do Tesca. Su už starej vůl a zasloužím si nějakej ten komfort. V Tescu bych proto zakoupil plynovej vařič, bych si mohl pohodlněji kávu na čundrech přihotovovat, tam ho mají asi za šest a půl kila, pokud ho teda mají. Včera ho kupříkladu neměli, leč dnes by měli mít nový zboží. Možná. Snad. Není jisté. To už jsem někde slyšel. Jo, a taky koupím alumatku, čili jak to zove Jola - "kožu z ufona". To když už budu mít ten vařič, abych se mohl válet v ranní rose před stanem a popíjet kávu vleže. Teda v ranní rose před stanem se můžu válet i tak, jenomže bez kože z ufona budu mokrej.

D.aemonovi jsem navrhl, že ho cestou hodím zpátky do práce, jedu autem, mám to po trase. Daemon se zaradoval - ó, to on se staví do Tesca se mnou, ohromně se mu to hodí, koupí si pytlik do vysavače. Fabiáka chytla zachtivá. Též pojede do Tesca pro pytlik. Kdo chce kam, pomožme mu do Tesca.

Vařič, pochopitelně, neměli. Prej snad v sobotu. To jim zase dovezou další zboží. Ale bůh suď, co v něm bude. A jo, já vždycky měl za to, že to zboží objednávaj a né že jim chodí překvápka.

Koupil jsem kožu z ufona, Daemon koupil pytliky. Fabiák koupil prd. Prej má divnej vysavač.

Máme na hajzlu pavouka. Už delší dobu, ale teprv dneska se mu podařilo zamotat celej popelník do pavučin tak, že když si při sraní zapálím cigáro a odklepnu popel, zůstane viset nad popelníkem. Pavouk pak nakrknutě vylejzá a popel shazuje dolů.

Čtvrtek, 05.08.2004

Máti začal opět protékat hajzl, hajzl. Tím myslím volný průtok vody z rezervoáru skrz mísu do odpadu, zaplať Pán Bůh a Komunistická strana Československa, kdyby jí to teklo ven, asi by to bylo zajímavější. Pasovala mne do role instalatéra a nakázala, ať se na to urgentně přijdu podívat. Poradil jsem nejdřív telefonicky, nemůžu tam namakat hned, jak si vzpomene, tak nechť prozatím uzavře přívod vody a pak se uvidí. To bylo v úterý. Včera jsem byl svinsky utahanej, to se mi opravdu nechtělo tam plahočit, ač je to mrzký dvě ulice. I opět jsem mámě zatelefonoval a toto jí sdělil. Začala štkát, že ale ať se snažím, ona má veliký problémy, nemůže umývat nádobí, prát ...

Něco mi uniklo? Vždycky tam bejval dřez a pračka, vodkdy meje nádobí a pere prádlo v hajzlu? No jo, vona si zatáhla vodu, dokonce i studenou, tak daleko sahá její technické nadání, jenomže do celýho kvartýru. Rozvinul jsem svoji provizorní teorii a vysvětlil jí, že má záchod separátní kohoutek. Pročež byla ochotna posečkat do dneška. Dnes jsem přišel, plovák demontoval, zkontroloval těsnění a tak, nač moje chabé dovednosti stačí. Nevím, nakolik to pomohlo. Kdyžtak bude muset zavolat instalatéra dovopravdickýho.

Vrátila se Ťapinka z Lanškrouna. To bylo radosti. Už dopředu jsem ji varoval, že jsem tady způsobil tak krapet nepořádek, sice jenom maličkej, ale sešlo se mi tu několik počítačů na opravu, tak ne ať ji napadne držkovat. No jo, budu asi muset o víkendu, než odjedu zase něco uklidit.

Což mi připomnělo - Arthur Dent na svých stránkách vypsal soutěž o největší bordel na pracovním stole. Mrzce se u toho inspiroval mojí fotkou. A tvrdí, že má větší. Ne fotku. Bordel. Na stole. Mrzuté, já si nedávno stůl jakž takž uklidil, ale po dobu Ťapinčiny nepřítomnosti jsem delegoval do funkce pracovního stolu oba pracovní stoly, též konferenční stolek, žehlicí prkno, sedací soupravu, zbylé horizontální plochy a i podlahu. Tedy prakticky celý pokoj. Asi budu diskvalifikován, ale zkusit se zúčastnit můžu, zvlášť než se Ťapina probudí, začne ječet a já budu nucenej přes víkend uklízet. Sám trapně uznávám, že asi mi toho bude třeba. Tak tedy:

     
Vlevo Ťapinčin stůl, tedy její počítač. Dále moje - další počítač ve stádiu opravy, volně ložená CD-ROMka, na žehlicím prkně sice obligátní žehlička a ponožky, leč také paměťový modul, pár disket a instalačních CD. Vpravo pak můj koutek za balkonovými dveřmi - čtyři počítače na náhradní díly, dvě základní desky, jedna klávesnice, krabice disket a v ní myš.

     
Aha, knihovničky. Jo. Na té vlevo je věž a k ní patřící kazety a CD. Jenomže půlka CD je k počítači, nemluvě o krabici od USB flash disku (možná i s ním), časopisu Chip a zase pár nezbytných disketách. Vpravo, pominu-li, že základna je ze dvou nepotřebných televizorů, pak se tam kromě knih, jež tam patří, povaluje USB panel, zásoba médií, dvě zvukové karty mezi knihama a fotoarchiv na CD.

     
Odtam už je jenom krok k sedačce. Začnu nejdřív tím herberkem u knihovničky, tam vidím zase Chipy, CD, DVD, dvě síťové karty, jakási grafická karta v pytlíku s pár paměťovejma trámečkama a CD-ROMka jako těžítko. Křeslo s trochou prádla a tašek, zpod toho všeho vykukuje síťový kabel, nahoře grafická karta zatížená hodinkama, balík DVD a uprostřed taška s foťákem. Vložky do bot jsou tam omylem. A ten AT zdroj vedle křesla beztak není vidět. Na gauči už je jenom to, co mi za ten tejden odpadlo od ruky a neměl jsem to kam jinam pohodit. Trička, kraťasy, bunda. Ale taky zase Chip, PC World, deštník, flaška s vodou, zásoba cigaret a nabíječka akumulátorů do foťáku.

Jo, konferenční stolek. Velkoryse pomíjím svíčku, cukřenku, nádobí, budík a část jakési korespondence. Pak tam máme pár CD a DVD, knihy, vodáckého průvodce, pět telefonů, krabici instalačních CD, hromadu účtenek, drobné a jízdenky ještě z Polska, foťák, manuál od základní desky a pytlik baterií a paměťových karet.

          
A na závěr ten můj stůl. No jo. Po částech i komplet. Tak při pohledu z dáli - vedle stolu odpadiště: jeden PC vykuchaný, tři klávesnice a zásoba starých základních desek. Pod nohama jako podložka starý scanner. Na stole pak jeden počítač v bedně, jeden jenom tak, CD s filmama, mapa polska, zásoba médií, foťák (se kterým teď ovšem fotím), stativek, pár disků. Dvě krabičky od cigaret, šroubky, teplovodivá pasta, psací potřeby a popelník. Nahoře scanner. Na scanneru knihy, CD, DVD (jak jinak?), pár plánků, vedle tiskárna, chladič CPU a zase něco literatury. A to si všímám jenom něčeho.

Tak co? Vyhrál jsem něco? Rychle, než budu přinucenej o víkendu s tím něco dělat. A jestli si na to vzpomenu, vyfotím zejtra svoji kancelář.

Bobeš zase stresuje, že dost možná mu vytane nějaké zařizování a na Slovensko pojedem až v pondělí nebo úterý. Jenže to ještě neví. S ním plánovat dovolenou, to je jedna radost. Klustej dezorganizátor.

Zlepšil jsem si osobní rekord v golfíku. 35. To jsou necelý dva údery na dráhu. A včil mudrujte.

Středa, 04.08.2004

Ráno jsem ani nějak nezaspal, teda přispal jsem si, to jo, do osmi, ale to zcela plánovaně. Brnk jsem ouřední paní na ten Vystrkov, jak jsem byl minulej čtvrtek, něco jsem jí tam ještě slíbil dodělat. Byla tam, měla čas, potřebovala to, zajel jsem jim to tam dorazit.

Dle předpokladu z nich vypadla aspoň fórová dohoda na nějakou odměnu. To já tuze rád, projíždím se kdesi po kotárech, dělám chytrýho a ještě za to beru vlastně dva platy souběžně. Jen častěji.

Ve finále, abych nebyl za darmožrouta, jsem jim tam udělal ještě trochu cvičnej pořádek v počítači, zahubil nějaký dialery a jiný škodlivý hnusy, cvičně zkartáčoval místního Velkýho Šéfa Krakoše, ať furt nebrouzdá po tom pornu, nezasviňuje tím mašinu a dělá něco užitečnýho. No když mám dohodu, tak su vlastně kolega, ne?

Docela málo, co? Ale pak už jsem fakt dribloval jak kybernetická myška a nebylo na tom pranic zajímavýho. Tak jsem aspoň doplodil popisy k dalším fotkám z Polska, abyste věděli, co tam je, a další fotky jsem doplnil.

Úterý, 03.08.2004

Říkal jsem, že zaspím? Říkal. Zaspal jsem? Zaspal. Já jsem vám to říkal.

Kolem čtvrt na deset telefon. Skrytý číslo, GSM brána, někdo z ouřadu. Jo, někdo - sám Velkej Šéf Kvakin. Ajajaj. Prej: "Moh byste se za mnou na chvíli zastavit? Mně tady něco nejde otevřít." Hmm, blbý. Zvlášť pokud ještě ležím doma v posteli. Pak mi to došlo - von vlastně vůbec neví, že mi volá do postele, hehe, přesměrování na ústředně je mocná zbraň. Pročež jsem krapet zamlžil: "Teď se mi to nějak nehodí, potřebuju něco urgentně dořešit, se za váma dostanu nejdřív tak za čtvrt nebo půl hodinky, schválně, co máte? Nedáme to dohromady po telefonu?" Vida, dali jsme. A ani jsem mu nemusel nějak extra rvát klíny do palice - nehodí se mi to, cosi řeším. Řeším problém. Problém vstávání, ale tím se, pokud nejsem tázán, chlubit nebudu. A za půl hodinky jsem to hravě stihl, autem, i s vyčištěnejma zubama.

Ovšem chyt jsem tím svinský zpoždění, tedy jsem zbytek dne lítal jak utrženej vagón.

Nemoh jsem se taky vyvalovat v práci jak na pláži, večer jsem musel s Xkařema do hospody, předtím jsem však untršéfovi Béďovi vod EFXka musel reinstalovat počítač. Druhá práce. Tomu jsem slíbil, že přijdu mezi druhou a třetí, tak ať tam kouká nebejt. Ještě by mi do toho kecal, dá rozum. Nebyl tam. Zvlášť, když jsem přišel o půl čtvrté. Ale vzápětí jsem litoval, že jsem ho poslal pryč, já bych ho, to hovado, zabil. No viděli jste soudnýho člověka, kterej má v mailu 5 GB? A tvrdí, že všechno potřebuje? Jasně, když tam má nepřečtený zprávy z půlky ledna, to bude ohromně potřebovat. Dvě hodiny jsem mu to, dobytkovi, jenom zálohoval.

Nebudu se rozčilovat. Reinstaloval jsem mu to a zasvé vzal jenom adresář kontaktů. Brečel. Béďa, né adresář. Ale to má za to. Tak.

Pondělí, 02.08.2004

Se mi zas zdál sen, to bylo žrádlo. Že jsem ztratil hlavu. Teda to né, to já mám hlavu kdesi v kýblu furt, ale že mě jako zamordovali. Hmm, to chápu, to je snem mnoha lidí, proč by se to mělo zdát eště aji mně, co? Popravili, jo, to je ten správnej výraz. Ale jak ...

Vono to má člověk (v tomto případě já) z toho, jak moc kouká na televizi. Byli jsme v Plzni. U Ťapoušů. A tam je televize zapnutá furt. Dokonce dvě, někdy simultánně, někdy na každé jinej program. Nonstop. Jo, i bez polední pauzy. A já, zvyklej na televizi jednou za měsíc, si takhle několikanásobně přetočím limit a pak to takhle dopadá. To tam zrovna celej víkend běžela upoutávka na jakejsi nablblej film o cestování časem. Zhovadilost. Jenže mně to asi ňák utkvělo ...

Jednoduše se dalo cestovat časem. A já, blbec, místo abych se držel svýho zašíváckýho místečka na ouřadě, jsem se dal k jakejsi agentůře, která posílala do minulosti všelijaký výzkumníky a takovou všelijakou verbež. Jo, já jsem byl ten výzkumník. To si takhle kdosi zamanul, že je potřeba cosi vyšpekulovat ve středověku a že jsou na to potřeba čtyři maníci. Jenomže přišel ňákej óbršéf a držel delší nesouvislou řeč ohledně snižování nákladů, to šéfové rádi takto melou z cesty, fajn, Čendo, potřebuješ tam čtyři maníky, tak si tam pošli tohodlenc (to jako mne) ve čtyřech kopiích, kde je křeč?

I byl jsem kdesi v prdeli ve středověku, a to hnedka čtyřikrát. Neptejte se, jak je to možný. Ale ani mi to nepřišlo divný.

Další epizodu si trochu nepamatuju. Ještě ráno jsem vo tom měl jakejs takejs přehled, v autobusu, cestou do práce, možná proto, že jsem vlastně eště furt přichrapoval. Jak jsem v kanclu začal lemtat kafe, obraz snu blednul a blednul.

Jedno je jistý. V každým správným středověku musí bejt panovník. Ňákej. Neurčitej. Něco jako pan král, ale né takovej ten z těch pohádek, tendlencten byl takovej indiferentní, neurčitej, vyšší síla jenom taková. Vlastně jsem s ním asi ani osobně nemluvil, spíš jsem měl o něm jenom matný povědomí. Ale něčím nasrat jsem ho musel pěkně. Měl na mne docela slušnou pifku a rozhod, že budu o hlavu kratší. Já, tedy všecky moje kopie. Hezky jeden po druhým. Zajímavé.

Což byl ovšem krapet problém. Nepohodlnýmu maníkovi můžete ufiknout kebuli, to není nic tak náročnýho, na to stačí jeden zakuklenej dobře placenej prďola se sekyrkou, ale čtyři hlavy naráz, to se nedělá ani v pohádkách, aji tam drakům sekaj princové hlavy hezky jednu po druhej, v high-tech povídačkách mezi tím stíhaj eště dramatický zápletky, jako třeba vopíchat, ehm, tedy políbit ruku princezně. A tak.

Se mnou to teda bylo vcelku bledý, ale zas si vzpomínám, že mě to ani tak nesralo. Kdo ví, třeba jsem byl furt hezky v teple v práci a to byly jenom čtyři jakýsi kopie, klony, kdo ví? Matrice, předloha mohla zůstat v přítomnosti. Nebo mne to zkrátka netankovalo, jelikož už su takovej. Osud. Co se nad takovou drobností budu rozčilovat, že jo?

Jenom jsem měl ukrutnou chuť na cigáro, a to je přece slušnost - odsouzenci před popravou dopřát cigaretu, no ne? Tak jsem to hezky politicky vysvětlil tomu katovi, že snad mám nárok. Ležérně souhlasil. Asi byl placenej vod hodiny, nebo byl stejnej lenochod jak já, třeba byl taky kuřák. Čert ví. Takže poslední cigareta, ale hezky zas každýmu zvlášť, no přece každej má svou tlamu, která mu už jde šejdrem. Tak cigáro, palici na špalek, svíííst, sekera zahučela luftem a bylo po jednom Egim. A další pán na holení a tak dále. Čtyřikrát dokola.

Vzbudil jsem se. Bylo osm hodin. Toudle dobou už jsem měl sedět v práci. Ale víte, kolik času zabere vykouřit čtyři cigára?

No jo, to jsou sny. A pak mám jezdit do Plzně s nadšením bo co.

A taky v té televizi byla upoutávka na další film, jenom jeden obraz, takovej mrk, prej RoboCop bude někdy. A to hned dneska, jak jsem zjistil při letmém brouzdnutí po internetu. Já vůl se na to koukal. Kdepak ty věci, RoboCop, ten původní z roku 1987, tohle byla jakási mizerná napodobenina, slátanina non plus ultra. Hnus. Tím jsem si nechutně vyplácal měsíční limit koukání na televizi a ještě jsem se nakrk jak pes. Na blití.

Čímž jsem se úspěšně prokousal do půl druhé po půlnoci a ráno určitě zaspím do práce.