Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Listopad 2006

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Jen výmluva ...

Vrátil jsem se z Maďarska ukrutně pozdě večer, tedy se na zapisování momentálně nedostane.

Ale doplním.

Jenomže celej víkend byl nějakej nabitej, tak to nejde tak hopem.

Vrták Gauner, vysoká kultůra, slovenský způsob uzavírání čerpacích stanic a Marťan navigátorem-radistou. No jo, no.

Čtvrtek, 30.11.2006 ... Máti, voko a historický exkurs ...

Máti dneska řezali voko - ne teda vejpůl nebo ufíknout a zahodit, ale jenom nějakej menší ambulantní repas. Jsem ji tam ráno vez.

Nemůžu se ubránit pocitu, že máti se na starý kolena dala na sci-fi. Jak má ten kloub jak cyborg a půlku dalších komponent aspoň v tuningu. Originálních dílů už na ní bude poskrovnu.

Ještě jsem jí velkoryse nabíd, že pokud by měla problém se dostat domů, odvezu ji i zpátky. A za hodinku mi volá, že dokonáno jest, voko bolí jenom snesitelně, zato má problémy s motorikou a vypadá jak Žižka. Tak jsem vyprejsk z práce, zpátky k felčarovi - opravdu, máti vypadala némlich jak ten Žižka na staré dvacetikoruně, ovšem až na ten knír. Ten měl Žižka menší.

Zato aspoň vím, jak chodil Žižka, než si zvykl na jednooký režim a na poruchu prostorovýho vnímání. Soudě dle máti - něco mezi tučňákem, kačénkou a námořníkem.

Středa, 29.11.2006 ... Bídné školení ...

Ťapinka maká jak barevná. Ráno odvolána k pohotovostnímu případu (díky čemuž jsem zaspal), večer odvolána k pohotovostnímu případu (díky čemuž je bez večeře).

Když jsem se přiměřeně dosyta vyspinkal, vyrazil jsem se vzdělávat na školení ohledně nového systému asociálních dávek. No co co, v deset už jsem byl tam, možná 10:10 s parkováním a dvěma mazáckýma kolečkama kolem Mendláku. Jelikož humbuk začínal v 9:15, do té doby to byly beztak obecné tlachy.

Zajímavé je pozorovat, jak se člověkům tříbí názory. Zatímco zpočátku z toho byli jako vždy ostatní správci LAN jaksi vydivočení, na to, že systém má fungovat od začátku ledna a na většině brněnských lokalit čumí tak maximálně dráty ze zdi (pokud vůbec), kolegové přechází pomalu do klidu. Z té party hochů, co spolu mluvíme, jeden ležérně přebral moji oblíbenou frázi: "Si nevyvalím bok," druhej: "Nejhorší smrt je z vyděšení," a další dva: "Sere pes."

Perlička v novém úžasném systému: každý uživatel musí být unikátní. A to až do té míry, že správce nemůže změnit ani jeho osobní údaje. Na můj přímý dotaz, co dělat, když se mi tam ženský průběžně přejmenovávaj a jedna ani neví, jak se jmenuje, bylo mi odpovězeno, že jest nutno napsat na ministerstvo a nechat si pro takový jedince založit uživatele nové. K čemu mají potom jednoznačný identifikátor, to nechápu. A prdel to není. Mně se uživatelky přejmenovávaj a množej jak morčata. Byla tam jistá Katchenka, mladá dívčina, za rok po nástupu změna příjmení a po dalším půlroce už má naštěkáno do boudy. Třetí březí jenom za letošek. Teď je tam další. Némlich stejná. Dávám jí tak rok. Další - kolegyně Zdechnička - furt všude píše, že se jmenuje Zdena. V telefonním seznamu je jako Zdena. Seznam uživatelů kontrolovala a podepisovala ještě Tasemnice, i tam figurovala jakožto Zdena. Odešlu seznam na ministerstvo ... a pak čirou náhodou obratem zjistím v jiném systému, že baba se ve skutečnosti reálně jmenuje Zdeňka. To by se jeden posral. Proč kvůli takové prkotině mám nechat zavádět novou osobu do systému (eště přes jakejsi jinej orgán), když je to fyzicky ten stejnej člověk (to zní hrdě) a má jednoznačnej identifikátor? Jó, ministerstvo ...

Ale jinak - školení bídný, chlebíčků poskrovnu, kafe slabý, oběd hubenej. Nebylo nějak moc oč stát.

Ve čtyři jsem musel ještě do práce, k velkému pobavení publika a obzvláště Tlustého Vratočuče Gaunera, jenž se jízlivě tázal, zda už to s těma svejma příchodama nepřeháním? Debil.

Zmonitoroval jsem chod systémů (doopravdy), vypil kafe, sežral náhradní chlebíčky - překvapivě - od asociálního odboru. Ony si mne teď, krásky, předcházej, neboť cítěj, že beze mne budou s novým systémem v prdeli. A já se na ně snažím bejt milej, poněvadž tuším, že budou v prdeli i se mnou, hehe.

Tedy jsem se najed a napil a šel za slepejšama do hospody.

A musel jsem se ještě pro cosi cestou stavit ve městě, motal se tam v uličce jakejsi jeliman v autě jak praštěnej, jelikož byl v kopci nade mnou, furt mi svítil do ksichtu, jak jsem na něj dával úpornýho majzla, co mi provede před čumákem, přehlíd jsem zákaz vjezdu mimo dopravní obsluhy a hrdě si najel až na parkoviště k Petrovu. No co, nikdo mne nechyt a prásknout se nepůjdu, jenom že nikdo není neomylnej a já, ačkoli takový věci nemám ve zvyku, taky můžu bejt někdy za blbce.

Vida, a s Ťapinkou máme jakési "výročí", kdy jsem si ji v roce '99 v hospodě sundal se stolu a přitáh si ji blíže ... Čehož si nikdo z nás nevšim, dokud jsem tady nepsal datum.

Úterý, 28.11.2006 ... Nad dopisy čtenářů ...

Co zas?

Plodit, to se lehce řekne, ale za dnešek se nedostává.

Účastnil jsem se pouze několika zásadních věcí, přičemž o kamarádových problémech hovořit nechci (aspoň zatím, abych něco neprolátnul předčasně), o máti a její další změně telefonní linky také ne (nemůžu si z máti furt dělat prdel, také aspoň prozatím, nechám to ještě vykrystalizovat) a pracovní záležitosti jsou sice obsáhlé, leč příšerně nudné. A to se s nima trápím zas do půlnoci.

Nechme historky uležet.

Aspoň mám možnost (při koukání do druhého počítače s prací) zabrousit do rubriky "Nad dopisy čtenářů" ...

Epizoda první - páteční dopravní značka ...

Neváhal jsem a napsal jsem známému - dopravnímu policajtovi - prosbu o vysvětlení a názor. Zde je:

Ahoj Egi,

no zapeklitá situace, něco lehčího bys neměl?

Čím větší zmatek, tím je to bezpečnější, protože když si někdo není jistý, že je na hlavní, tak tu přednost raději dá :-) Raději ať dávají přednost všichni než nikdo.

Ale vážně - ... pár objasnění o tom, že je teď nějakou dobu mimo Brno ..., abych se ti zeptal přímo zainteresovaného dopravního inženýra.

Nevím přesně, jak to tam momentálně vypadá, ale tipoval bych podle dodatkové tabulky (toho čudlíku pod silnou hlavní zatáčkou), že možná měla být lehce pod úhlem jakoby k výjezdu z té menší komunikace vpravo. To by zde zahrál roli lidský faktor a nějaký aktivista si asi myslel, že má být ta značka rovně. Podle ní by pak byla hlavní zatáčka z Malátovy k Mojmírovu náměstí, jak by se o své "částečně" přednosti dozvěděla vozidla od Mojmírova nám. nevím. Je možné se ta značka Vedlejší s dodatkou týká opravdu vozidel od Mojmírova náměstí, ale zda se to oficielně dá užít v této kombinaci se musím přiznat, že nevím. Až tak moc se nemění, protože vpravo stejně nemůžu a zprava - od "úplně hlavní" dát přednost stejně musím, takže by se tato má přednost týkala zbývajících komunikací.

Asi nejpravděpodobnější je, že jen na dodatkové tabulce malíř přesně netrefil tvar křižovatky aby bylo jasnější, že jedu od silné čáry - tzn. od hlavní a básník chtěl trojúhelníkem-vedlejší zdůraznit, aby byla dána přednost zprava od ul.Malátovy. Myslím, že v tomto duchu budou zřejmě i značky z ostatních směrů.

Osobně jako závěr bych jel jakoby po hlavní do zatáčky tzn. dám přednost zprava a ostatní dávají přednost mě. I normálně jezdím tak, že si radši kontroluji i vozidla z vedlejší a tady asi dvakrát tak bacha. Myslím, že jediná otázka by byla jestli se dá úžít značka "Dej přednost v jízdě" v kombinaci s dodatkovou tabulkou ukazující, že jedu od hlavní. Pokud ale bude v souladu značení ze všech ostatních směrů, tak nebylo až tak na závadu, kdyby se pár řidičů spletlo a omylem dalo přednost třeba před odbočením vlevo protijedoucímu. Ta značka Dej přednost je aspoň upozorní, na změnu, aby nejeli po paměti, jako pan poslanec, který nezaregistroval změnu jednosměrky a stejně tak někdo, kdyby viděl hlavní, tak by vzledem k původnímu značení jel stereotypně bez ohledu na dodatkovou tabulku. Řekl bych, že je to takhle možná bezpečnější.

No jestli bys to jóóó nutně potřeboval, tak můžu zavolat dotyčnýmu inženýrovi nebo se zeptat krajskýho inženýra co on na to. Hned tak by to asi nebylo, protože abych mu k tomu dal komentář proč to potřebuju, tak to bylo nejlepší osobně.

Zatím ahoj ... bla bla bla atakdále (vynechány osobní pasáže).

Zjednodušeně řečeno: z vyobrazení není z profesního hlediska moudrej ani dopravní policajt. Osobně jako zkušený řidič radí dávat si u takovýchhle magořin extra bacha. Za chaotické provedení může s největší pravděpodobností - jak netradičně - inžinýr.

Tím se znovu se potvrzuje, že obligátní: "To musel vymejšlet snad inženýr," je v drtivé většině problémů (zvlášť v dopravě) zcela na místě. Poprosím kamaráda, ať se inžinýra zeptá. Ač ulice i přináležející značení už je v původním stavu, problém mne stále zajímá.

Epizoda druhá - znovu MUDr. Dezorient ...

Tohle už mi přišlo před nějakou dobou, jen jsem si teď dík mailu od kamaráda poliše uvědomil, že jsem to nechal nějak vyhnít. Takže zpětně už za říjen:

Předmět: 8794-06
Datum: Mon, 16 Oct 2006 10:22:51 +0200
Od: Petráková Jitka (Ústředí) <jitka.petrakova@vzp.cz>
Komu: Eger Michal <michal.eger@centrum.cz>

V Praze dne 16.10.2006
č.j. 8794-06

Vážený pane Egere,

k níže zaslanému mailu sdělujeme, že ÚP VZP Brno (OŘZNP) provedlo revizi zdravotnické dokumentace a neshledalo závady ve vykazování Mudr.Dezortem.
Protože OŘZNP nemá další prostředky k prověření Vašeho tvrzení, byla záležitost předána jejímu právnímu oddělení k postoupení orgánům činným v trestním řízení ke zjištění oprávněnosti účtování poskytnuté zdravotní péče MUDr. Dezortem.

S přátelskými pozdravy

Píšová S.
vedoucí oddělení informací a asistence VZP ČR

Vyřizuje: Hladíková L.

Tedy opět srozumitelněji: dle všeho hbitě již napotřetí (jestli dobře počítám) ve VZP pochopili, že svoje "rozporování výkazu hrazené píče" myslím vážně, nesežeru jim obecné lži a výmluvy a přestat prudit v dohledné době taktéž nehodlám. Pročež se dámy Petráková, Píšová a Hladíková sesedly do kroužku, sepsaly další pětiřádkový elaborát ... a přehodily svůj horký brambor na někoho jiného. Nebo možná neseděly takto kurnikoidně ve slepičím spolku, ale jedna umí ouředně hovořit, druhá psát a třetí posílat maily. Vím já?

To jsem žádostiv, co bude dál. Kam inžinýr a MUDr. nemůžou, nastrčí právníka.

Pondělí, 27.11.2006 ... Špagety CarbonAir a Borat ...

Zas jsem se motal hodinu po budově v bundě jak kokoťák a ne a ne se dostat ven. To ne, že bych byl vožralej a nemoh najít dvéře, zkrátka mne někdo dycky zahaltoval a nějakou chujovinu chtěl.

Bohužel tu kritickou hodinu kolem oběda.

Tím pádem mi v mé oblíbené putyce dvojciferné cenové skupiny už manuálové a hejrupáci zajisté všechno chutné vyžrali a mně nezbylo, než jít vo kus dál až do hospody U Šušňa na oběd za Gazelou.

Na tabuli bylo napsáno: "Špagety CarbonAir".

Ze všeho nejvíc mi to evokovalo ten uhelnej luft v těžebních jámách.

A přitom to byly takový vobyčejný dlouhý tenký nudle s vomáčkou a masem a nejvíc ze všeho to chutnalo jako sprostý Špagety Carbonara.

Jo, byl jsem letos potřetí v kině, z toho podruhý s Ťapinkou. Co se mne týče, mám tím o 200% překročenej limit a vybráno tak do roku 2008. Včetně.

Avšak tentokrát to bylo z mojeho popudu.

Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu

O tom už toho bylo napsáno za poslední dobu dost a dost a mně nezbejvá, než to opravdu doporučit. Dlouho jsem nezažil film, kde bych se lochčil prakticky celou projekci, konkrétně od úvodních do závěrečnejch titulků, tedy vyjma reklam před filmem a asi tří nádechovejch pauz, kdy jsem se radš přestal dívat na plátno.

Schválně se podívejte aspoň na trailer s titulkama (nedovedu si představit, co s tím udělá dabing). A v tomto případě není upoutávka jako u jiných filmů sestřih těch jediných osmi kvalitních scén, tady je to spíš ještě ta slabší část.

Jenom by divák neměl bejt Cikán, Žid, bukvice, chabrus na žaludek, lingvista, černoch, běloch, asiat, Východoevropan, Západoevropan, Afričan, především pak Američan, dále feministka, puritán, postižený na jakýkoli způsob, věřící napříč spektrem vyznání, ochránce zvířat či přírody, nacionalista ani multikulti.

Nebo to přinejmenším brát s nadhledem.

Pak by člověka nemělo v zásadě nic moc dotknout či mu způsobit nějakou morální újmu.

"Hasta la pizda, Žide!"

Sobota až neděle, 25.-26.11.2006 ... Tak nějak jakože víkend ...

Nainstaloval jsem si na auto konečně místo roztěračů stěrače. Pravda, jakési nounejm od benzínky, jsem zvědav, jak dlouho vydrží. Ale na první pokus skutečně stírají a nevržou. Škoda jenom, že neprší, abych jim mohl dát zátěžový test - přeci jen setřít těch pár kapek z ostřikovače umí každej krám. Ale to je zase jeden z důvodů celé operace - měnit stěrače až při několikadenním dešti může jedině blbec. I já to jednou dělal.

Navštívili jsme v sobotu Alloru s Bobšem za účelem podívání se na kocourka. Též bezejmenného, prý prozatím.

Samozřejmě, už jsem viděl kocourky i blíž než sto kilometrů, ale co už s nima, když trvali na okukování ausgerechnet jejich kocourka?

Já se díval a kocourka obdivoval, Ťapinka do něj píchala jehlou.

Veterinářky už jsou takové.

Celou neděli se snažím něco dělat a kupodivu nemám prakticky nic hotového. A ani vlastně nevím, cože jsem to přesně dělal. Ani proč. Je to se mnou den ode dne trapnější.

Pátek, 24.11.2006 ... Výchova k pozornosti a hygieně ...

Jako velmi starostlivá a pečlivá matka se dá jistě ohodnotit ta, jež potomka nabádá:

"A pozor, ať do něčeho nešlápneš."

Tedy když spratka posílá na ulici chcát za keř.

Čtvrtek, 23.11.2006 ... Jak jsem podlehl ...

Tak jsem podlehl módním trendům. Na Ťapinčino doporučení jsem se zajel podívat na ohromně zajímavou dopravní značku. Jenže, poněvadž jsem kokot a tradičně jsem zapomněl doma fotoaparát, pokusil jsem se "vyfotografovat" mobilním telefonem a poslat si do mailu MMS. To je prej kůl a trendy (hovorově trenýrky).

V nouzi jsem to takto udělal už několikrát, jenže to byl ještě Eurotel Euroteletem. Jak jsem to i tenkrát považoval za píčovinu, teď to pod taktovkou O2 Kyslík Telefónika vypilovali - nejen, že je to drahé, nekvalitní, pomalé a obecně pro běžného smrtelníka a heterosexuálního bělocha vopruzoidní, teď po novu to pro sichr vůbec nefunguje.

Po hodině laborování s debilním mobilním telefonem, browzdání po webu a manuálech Error/Kyslíků a půlhodinovém mrdání jednotlivých operátorek na několika zákaznických linkách, dozvěděl jsem se nakonec, že konají jakési úpravy na nastavení služeb. Patrně v tom smyslu, aby služby - jak je jejich nativním posláním - sloužily. Prý zítra už by to snad mělo fungovat, ač to je mi docela ku hovnu. A údajně se mi mohou maximálně tak omluvit, víc s tím nenadělají. Jelikož na návrh, že by mi mohli ještě taky políbit prdel, reagovala operátorka veskrze záporně, asi je ta omluva opravdové maximum. Leda bych si na ně došláp, avšak na to to zas není až tak důležité.

Čili obrázky nic. Smutná historka.

Za trest vám dnes neřeknu (a neukážu) už nic nového o ohromně zajímavé dopravní značce, ať z toho taky něco máte.

Dopsáno ve 22:24 ...

Aktualizováno ve 22:26 ...

No vida, a stačilo se zdravě nasrat a trochu zaštěrchat telefónním přístrojem, rázem to jde.

Situace: ulice Malátova s vyhlášenou fízlárnou, normálně jednosměrná nahoru, kvůli opravě Palackého třídy změna místního uspořádání a jednosměrka otočena. Ano, to je tam, jak se tam prohání poslanci ODS ožralí jak Kato - v protisměru, tedy v momentálním protisměru, hehe.

A dole od Mojmírova náměstí přechodné dopravní značení:

Konec Mojmírova náměstí, vpravo ulice Malátova (vyjíždí z ní autobus). Takto - dle toho autobusu - průjezdná nyní (chápou to všichni, krom vylitejch poslanců ODS), za normálních okolností právě naopak. Dík tomu přechodně zrušená hlavní silnice a následuje přenosná dopravní značka: "Pozor, změna přednosti v jízdě." Za ní je opět přenosná značka, která ukazuje, jak tedy má nyní ta přednost být:

A včíl hádanka - jste ve skutečnosti na hlavní nebo nejste?

Středa, 22.11.2006 ... A jedeme dál ...

... a přesně ve včerejším duchu. To fakt musí bejt tím počasím a tlakem, jinak si to vysvětlit neumím.

Přispím si, však jdu na odběr krve, ze zákona celej den volno. Hahá, ač vím, že odpoledne budu do práce muset, už ráno Fišta na drátě, prej cosi, co jsem pokládal za nedůležitý a včera to vytřídil jako nižší prioritu, prej děsně hoří, nutno udělat hned, strašnej průser, děsně důležitý (ač z hlediska vyprodukování už zpožděný - možná právě proto) sdělení na ouřední web. Stavuju se cestou u jedné firmy, tam okupuju technikovi počítač, místím tlachy na ÚD (Úřední Deska). Ach jo.

Chčije, parkoviště před špitálem plný, stojím až málem kdesi v roští. No, když je to pro nás dárce zadarmo ... stejně by z toho jednoho mrdlo.

V čekárně hned za mnou tři natěšený mladý samičky - prvodárkyně. Jako že dávají poprvé, tu krev. Dobročinnost jim leze i ušima. Jedna je vytříděna hned u evidence, druhá se probojovala až do třetího levelu na vyšetřovnu, též odeslána k dozrání domů. Prošla všehovšudy jedna. Pak nemá bejt nedostatek tej krve.

Mně na odběru vzorku sestra dlouze hladí po ruce a furt špekuluje nad dvouma žílama.

"Co je? Vždycky pícháte do té z vašeho pohledu pravé."

"Hmm, dneska se mi víc zamlouvá ta levá, jenže tohle je žíla a hned pod ní cítím šlachu, no, no ... ale to půjde ..."

... a jeb mě jehlou do té šlachy. Kurva fix.

Všichni jak zabrždění, už než jsem se prohrabal skrz všechno to papírování a vyšetření, třičtvrtě hodiny v prdeli. Ještě doktorka jen tak pobroukávala, že železa by to zas chtělo krapet přitlačit a vitamíny že mám žrát. Se lehce řekne, kdybych to měl naplánovaný, naperu se za poslední tejden pořádně játrama, rybama, aj jabko zhltnu. Ale když zavolaj jeden den odpoledne, že mám zejtra namakat, už s tím mnoho nenadělám.

Tak si tak stojím mezi dveřma přímo odběrovýho sálu, sestra od poslední registrace šla zrovna kamsi se vzorkama. A přitom je tam skoro volno, dva maníci zrovna odcházej, na odběru prosté krve leží už jenom jedna samička z kategorie tam těch tří z čekárny.

Od pohledu mírně alternativní intelektuálka. Očividně taky celá Hujer do dobročinnosti a s naprostou absencí soudnosti ke své fyzické konstituci.

Má vstát, nemá vstát? Bledá jak zeď. Sestra jí zvedá nohy do výšky a doporučuje, ať si, holka, eště chvílu poleží. Pak jí sestra dává chladivej mokrej hadr na hlavu.

Dívčina hadr nehadr jde pomalu do mdlob.

A to teprv začíná cvrkot - druhá sestra, třetí sestra, doktorka, tlak, tep, dech. Infuze.

A holčičku k tomu eště chytá regulérní hysterák, moc veselý.

Když to takhle trvá už k dobré půlhodině, nás už čeká na odběr pět, jenže všichni kmitají kolem kolabující samičky, nás nemá kdo obsloužit. Mimo jiné je v hloučku adeptů i ta jedna prvosamička zas z té původní skupiny, ta, co prošla tím Mengeleho sítem.

"Ještě chvilku strpení, slečna to trochu nezvládla, je tady poprvé ...," šeptá nám spiklenecky jedna ze sester.

"A taky naposledy," hádám.

Postupně se odbarvuje i ta "prvnička" v té naší skupince.

Což vo to, taky jsem si tam jednou musel nechat vyhodit kopejtka do vejšky, byl jsem tam nějak vodpoledne, hladovej, nevyspanej, taky mi přišlo trochu slabo. Viděl jsem takovejch už notně povícero, tu se někomu udělá šoufl, támhle někdo lehne. Ale většinou mu stačí pár facek (takovejch těch něžnejch, zdravotnickejch) a je v cajku, že by někdo skončil na kapačkách, to jsem eště nežral.

Kočenku pomalu pouští hysterickej výstup, dostává druhou baňku infuze, začíná se vetit.

Konečně přišla řada na nás, s nějakým chlapíkem ležíme přímo proti ní. Ta po nás jenom tak pokukuje, přijde sestra, vopíchá jednoho, vopíchá druhýho, desetkrát se zeptá, jestli nám není blbě. No hergot, když není, tak není. Já mám tak zelenej ksicht vod přirození. Po osmi minutách není co řešit, chlap si jde eště chvílu sednout do rehabilitačního křesla, já na to poctivě seru a peláším, musím eště zdvořilostně pokecat s paní v šatně, což je maminka od kamarádky K.ate, co maj jednoho toho našeho čoklího potomka. A se ví, že když vyhrála nedávno nějaký závody na cvičáku (ta čubička, nikoli K.ate, tím méně pak maminka), že to je potřeba probrat, paní maminka se musí pochlubit. Pochopitelné. Vždycky tam s ní klábosím.

Tedy si držím žílu a mažu, eště vyrazit z automatu tyčinku Delissu a kafe ...

Hodím žeton, zmáčknu 6B ... a chrrrrst ... gejzír krve jako sviň, přes celou podlahu před automatem. Teče mi to po prackách, krvavou hnátou šmátrám ve výdejové sekci automatu.

"Honem si s tím běžte zpátky na sál, ať vám to ošetří," volá na mne přes okýnko sestřička od evidence.

"No jo, no jo, ale tyčinku tady nenechám, deci sem, deci tam, to už mne, kurva, nevytrhne."

"Tyčinku vám pohlídáme, běžte ..."

"Hovno leda, tyčinku nenechám z dohledu, z toho nebude nic."

S tyčinkou v zakrvácené pracce od lokte až po dlaň si to mažu zpátky, za mnou se táhne krvavá stopa:

"Hej, lejdýs, tak su tady zase. Se vomlouvám, ale nějak to neklaplo."

"Jéžiš, takovej zkušenej dárce? Jak jste to držel?"

"No jak bych to držel, druhou rukou, fest zmáčklý, jako dycky. Stane se, no. Su holt čuně."

"To ste. Sedněte, držte, až to přestane téct, zajděte se umejt, pak to přelepíme."

Svlečna na kapačce jde málem zase do limbu, ta druhá prvnička eště furt leží na odběru, hryže si ret a zoufale se snaží nekoukat na můj krvavý pařát. Což jde docela blbě, když stojím a posléze sedím přímo před ní, hehehe.

No Hirošima.

Ale furt jim tam tvrdošíjně píšu do dotazníku, že odběry snáším dobře, hehe.

Pakárna pokračuje až do hrubého odpoledne.

Ťapinka má dneska narozeniny, stará vydra. Narozeniny každej rok a rok od roku starší. Jak ta to dělá?

Se musím pochlubit svojí operativností. Už jak mne Ťapinka křivě obvinila na Marťanovejch třicátinách, že prý "kvůli mně" ona neumí hrát na kytaru, neb jí nevěnuju dostatečné pedagogické úsilí (a jak asi, když to sám pořádně neumím?), jakmile vystřízlivěla, vrazil jsem jí ráno do pazoury kytaru: "Tak hraj."

Však jsem jí už před dobrým půlrokem nakreslil pár základních akordů. Co jinýho? Nejdřív ať se naučí dva tři chytnout tak, aby jí to znělo, bez toho nic nenadělám. Potom je možno utrousit nějakou radu, dělej to takhle, tohle dělej jinak. Půl roku jsem od ní neslyšel dotaz.

Teprve teď z ní vylezlo, že nedosáhne. Zkusil jsem jí tam trochu poštelovat ruku - no fakt. Normální kytara je na ni moc velká, tedy široká. Když vona má tu malou tlapičku. (A víte vy, že odtud pochází Ťapinčina přezdívka?). Když to srovnám s mejma, má prostředník kratší než já malíček, při přiložení dlaní mi konce jejích prstů dosahují někam za první článek. Aha.

Pročež jsem nelenil a po onom víkendu obratem zakoupil Ťapince kytaru vlastní, tříčtvrtkovou. Menší, užší hmatník. A dal jsem jí ji předčasně, dokud je na to nabuzená. Ťapinka si po odpolednách chodí drnčet tiše do ložnice. Jo, to pude.

Ale k dnešku - dál pro ni mám v práci ulitou knihu, boty z minulýho tejdne se sice třeba nepočítaj, ale jako zásluha se zmínit nenápadně dají. Ovšem ještě by to chtělo cestou prikúpit nějakou tu dejme tomu bonboniérku.

Vběh jsem do jakejchsi potravin, seru na vozejk, seru na košík, prohlíd jsem regál, vybral patřičnou krabici a spořádaně se postavil na konec frontičky u pokladny. Asi pět lidí a jenom jedna pokladní. Dvě další ženštiny se tam rejpaly ve zboží, jedna u regálu, druhá šmátrala v chladicím boxu.

"Aha, že vy to budete chtít zabalit?" kouká na mne ta od mražáku.

"Hm, nijak kategoricky na tom netrvám," už zase cejtím nějakou křivárnu, drží se mne to celej den od včerejšího pneuservisu.

"Ale jo, já vám to zabalím."

"No ... no dobře, nijak kategoricky na tom ale fakt nebazíruju."

"Však v pořádku, ukažte to sem."

Lapila bonboniéru a zmizela, zbystřila ta druhá:

"A to máte jenom to? Tak to pojďte zaplatit ke mně."

A fakt si sedla do pokladny, namarkovala jednu bonboniéru, já jí zaplatil a čekal na tu zabalenou, ona se šla zase pinožit k regálu. Tak to jsem eště nežral.

Jsem z toho byl patřičně vykulenej, načež jsem jim poděkoval, v hrubých obrysech vylíčil svoje epizodky za posledních čtyřiadvacet hodin, dvakrát je pochválil, znovu poděkoval a vypadnul. Ty tam málem roztály.

Pravda, se slepejšama v hospodě to zase pokračovalo. Že si k těm Ťapinčiným narozeninám my dva dáme i něco k jídlu.

"Já bych si dal tady ty špagety Carbonara a s tím parmezánem, jak je tudle napsanej."

"Ano, akorát nevím, jestli tam ten parmezán je."

"Napsanej je."

"Ale v kuchyni nevím, jestli je."

"Tak to je jedno, zkrátka to nějakým sejrem posypat."

Donesla špagety, Carbonára, viditelně bez sejra.

"A kde je ten parmezán nebo jinej sejr?"

"Jé, to já nevím, jak to kuchař dělal, třeba to dal do té omáčky?"

"To je trochu divný, ne?"

"No, možná trochu jo, zkuste to ochutnat. Tak co? Je tam?"

"Není. Ať vochutnávám, jak vochutnávám, žádnýho sejra necejtím."

"Tak to je mi líto."

"Aha. A co takhle to zkusit zjistit, jak to s tím sejrem je?"

"Jak zjistit?"

"Zeptat se toho kuchaře?"

"Aha, tak já se ho zeptám."

Po chvíli přišla s výtečným sdělením:

"Tak kuchař lituje, ale on to dělá podle lístku."

Nepochopil jsem to doteď.

Chápu, měli na jednom řádku napsaný špagety, na druhým sejra. Objednal jsem si špagety a sejra. Dostal jsem špagety. Pochopím, kdyby měli vysejřeno, zkrátka by nebyl žádnej sejr. Ale co s tím lístkem? Suše předpokládám, že se jedná o lístek jídelní a ne třeba tiket Sportky nebo jízdenku na MěHroD. Pokud by kuchař dělal jídla podle lístku, uznám, že mi do toho ani na přání nenasype třeba kandovaný datle. Ale z tohoto pohledu jsem si objednal dvě položky, obdržel jsem jednu. Mně by vůbec nevadilo, kdybych tu druhou - opět podle lístku na sólo řádku - dostal extra.

Je fakt nějaká zásadní chyba v mé komunikaci?

Úterý, 21.11.2006 ... Aby to nešlo ...

Ráno jsem cestou do práce potkal Spolehlivého Marcela. To už se nám tak občas stává, když jezdíme oba do práce plus mínus na devátou, jak nám to komu kdy vyjde. Poznat se je relativně snadné - ono z Třískalovy ulice moc Jeepů Cherokee nevyjíždí, a pokud ano, je to Spolehlivej Marcel. Ten v ten moment zase musí koukat na hlavní a mého Všiváčka lze taky docela spolehlivě identifikovat podle přídavných dálkových světlometů.

Horší je pak komunikace.

Schválně si zkuste při souběžné jízdě v 70 km/h rychlosti na čtyřproudé třídě Generála Píky domluvit se za šera (aspoň dnes bylo šero i v těch devět) gestikulací z auta do auta (každého jinak vysokého), že si zavoláme, kdo komu a v kolik.

Jenže my jsme kluci šikovní a máme v tom už praxi a grif.

Odpoledne mi volali upíři z transfúzky, že prej potřebují krev. A sice jmenovitě moji, k mé ohromné radosti.

Tak se paní do telefonu tvářila tak ohromně úlisně, že to znělo, jako ať nepíčuju a zejtra namakám.

No jo, no. Co už s nima? Když já su furt taková ovca.

Jinak, já si nemůžu pomoct, ale zas mi pro zbytek dne připadalo, že všichni ostatní dělají všechno pro to, aby to nešlo.

Přijedu do pneuservisu, přezutí gum, s trochou invence - čtyři zimní pneu jsou v kufru plus jedna rezerva. Demontovat všechna čtyři kola. Nejzachovalejší - patrně levý přední - nechat jako rezervu, zbytek přezout, včetně té dosavadní, vadné rezervy z toho kufru. Ten poškozený plášť protektoru z dosavadní "rezervy" je na reklamaci, zbytek přijde zlikvidovat. Zbylý disk osadit poslední zimní pneu a namontovat na osu. Prosté.

Potíž je, že jsem od té poškozené gumy nenašel paragon. No a co? Však mám zákaznickou kartu, moje nákupy a mně poskytnuté služby mají jmenovitě evidované, ne? Maník koukne do chytré mašinky ...

"Nee, nee. To musíte mít ten paragon."

"Proč? Vždyť to máte v systému."

"Paragon je zároveň daňový a záruční doklad."

"To se nevylučuje. Vy jste mi doklad dali, ale taky ho máte ještě evidovaný. Ale jo, zkusím ho ještě pohledat ..." (a pak si to pro případ neúspěchu zkusím vykorespondovat s tvým šéfem, joudo)

Hádat se s ním nebudu, aspoň ne v tomto momentě.

Dále i chápu, proč se následně nemohl dopočítat služeb a potřeboval nápovědu přítele, ehm, dvou přátel, jednoho před pultíkem, druhýho za pultíkem. Opravdu, jakkoli to vypadalo složitě, byly to pouze demontáže čtyř kol, přezutí čtyř kol, vyvážení a nahuštění čtyř kol a zpětné osazení čtyř kol. Od ničeho tam nebyly ani tři kusy, tím méně pak pět. Jediný úkon navíc byl vzít jeden komplet z kufru a jiný tam umístit. Na to naštěstí ve fakturačním lejstru nemá kolonku.

Vycouv jsem si z dílny a šel zaplatit.

"Tak jsem eště hledal, jestli ten váš slavnej paragon nemám rok pohozenej v palubovce. A nemám."

"Jasně, však jak jsme říkali, zkuste ho ještě pohledat."

"Nechápu to, ale zkusím."

"Co na tom nechápete? Na reklamaci musíte mít vždycky paragon."

"Ale kdepak. Chápu, třeba v supermarketu rozhodně ano. Ale ne u jednotlivých firem na jmenovitý a registrovaný nákupy."

"To bych se divil."

"Čemu přesně? Já vám takových firem můžu ukázat několik. Přijdu, podívají se na výrobní číslo, pokud to nějaké má, najdou. Když to výrobní číslo nemá, zkontrolují jenom typ podle prosté položky v mých nákupech, maximálně se zeptají, kdy jsem to zhruba kupoval, pro upřesnění. Když reklamuju jinde, třeba v autorizovaným servisu, vůbec se nenamáhám s vyhledáváním záručního listu z účetnictví, prostě si ze systému prodejce vytisknu jenom informativní kopii. A basta."

"Jenomže po nás to chce dodavatel k tomu přiložit." (jo pozor, přecházíme k pohádkám)

"Aha, čas na báchorky? Proč by dodavatel měl chtít váš doklad o prodeji?"

"Jestli jste to opravdu koupil a jestli to není něco jinýho."

"Jenže to vy vidíte v tom počítači. Navíc, já od vás kupoval dva protektory pouze jedenkrát, a sice 06.05.2006. Jestli je na nich nějaký číslo série nebo šarže, uvidíte to v počítači. Pokud ne, je stejně jedno, jakou vám dotáhnu plus mínus podobnou ojetou gumu, a je jedno, jestli s paragonem nebo bez."

"Ale my v tom programu nemůžeme do uzavřených položek jenom tak vstupovat." (vot těchnika, teď přijde výmluva na počítač)

"Však do nich nemáte vstupovat, pouze vytisknout kopii, popřípadě jen odkontrolovat. Vy se nemůžete podívat na třeba včerejší prodeje? Třeba jmenovitě na mne?"

"To ano."

"A na minulý měsíc?"

"To taky."

"A na minulý rok?"

"Ale to všechno ano ..."

"Tak kde je problém?"

"Že nemáte ten paragon."

A jo. To jsem ho jenom tak zkoušel, vlastně se začal ptát on. Zkrátka pověstný pomocný dělník z Mišelinky. Místo "Obnova, n.p." jsou teď jakejsi "Pneubox", lidskej materiál furt stejnej. Vlastně ne, genderově vyházeli všechny ženský z provozoven. Jinak vše při starým. Rozhled od regálu gumy po poličku s ventilkama. Nenaděláte nic.

Další stage - mentálně postižení. Balíček, knihy, dobírka.

Po několika zase lepších zkušenostech s Českou Poštou jsem to zkusil, vidím jakousi čtečku ...

"Berete už normální karty?" (to i v tom Pneuboxu berou)

"Podle toho jaký?"

"No, jaký, platební nebo kreditní. Visa Electron nebo MasterCard. Nejnormálnější z nejnormálnějších."

"Bereme karty Poštovní Spořitelny."

"Aha, takže odpověď na původní otázku zní - ne."

"Bereme karty Poštovní Spořitelny."

"Já vím, to už jste říkala, ale já se ptal na normální."

"No, my ..."

"Ále nic, to je v pořádku ..."

Radš jsem jí tam rovnou štandopéde vysypal prachy, sic bych se byl ještě dozvěděl, že berou karty Poštovní Spořitelny. Bál jsem se, abych takovou informační zátěž unesl.

Kávové posezení se Spolehlivým Marcelem u Gazely bylo z té lepší sorty zážitků. Ač jsme si místo kávy dali kofolu.

Pondělí, 20.11.2006 ... To musí bejt tím počasím ...

Už vím, co je horšího, než potkat na silnici řidiče v klobouku. A sice potkat řidiče v klobouku vezoucího spolujezdce v klobouku. Připočtu-li babici vzadu, úhrnný věk posádky se pohyboval odhadem něco přes 200 let. To se pak může celá fronta čílit, když si dědek usmyslí na přikázaným směru jízdy rovně odbočovat doleva, tak tam prostě odbočí a nevymluví mu to ani kakofonie pěti klaksonů. Vlevo je zkrátka poliklinika, což jest alfa a omega řidičova konání.

Též je hrozně dobrej nápad od technika anténních systémů chodit cosi spravovat na střechu v dešti s noutbukem a bez deštníku.

Ale jaký drama? Já jsem mu jeden nad noutbuk půjčil, sám jsem na něj koukal z tepla zevnitř ... no a kokotek vlhnul. Jeho "na otočku" se ležérně protáhlo na hodinku a půl, což jsem mu přinejmenším nezáviděl.

Jako zlepšovák jsem mu navrh, ať požaduje ochranné pracovní pomůcky, třeba pláštěnku JP-75. Ačkoli to není moje starost, ostatně třeba je vlhkomilnej, ale radou přispěju rád.

Vůbec mi zas dneska všichni přijdou nějací pošahaní.

Jdu hledat chybu v sobě.

Neděle, 19.11.2006 ... Údržba ...

Nechal jsem Ťapinku odpoledne schrupnout, neb ona makala prakticky celej prodlouženej víkend jak barevná. Dva pohotovostní případy (pátek a sobota) přejetýho čokla a eště čehosi, vyžehlila hromadu prádla, uvařila chutnej oběd. Ani jsem si nezapyskoval a šel s psama bez větších protestů.

Až k večeru jsem ji zlomil aspoň na stříhání - tedy mého vlasového porostu.

Pro uklidnění mi Ťapinka při stříhání vyprávěla ten - už poněkud obstarožní, leč dobrý - vtip, jak sedí ten chlapík u holiče, holič nějak nemá svůj den, už třikrát chlapa řízne, tak zkouší zapříst hovor, aby odvedl pozornost:

"A vy jste mi nějak povědomý, vy už jste u nás byl?"

"Ne, o tu ruku jsem přišel ve válce."

Načež Ťapinka nějak nezkoordinovala svůj pohyb a majzla mne pěstí do oka s následným prohlášením, že mám bejt eště rád, že to nebylo nůžkama. Hmm.

I to stříhání nakonec dopadlo jakž takž dobře, sice s takovým materiálem nelze kouzlit, ale přinejmenším tentokrát nejsem ploskoleb.

Pátek až sobota, 17.-18.11.2006 ... Leháro a tak ...

Spím, jím a tak. Nic zajímavýho a nijak extra zaznamenáníhodnýho ani na státní svátek. Když už jsme nenechali tehdy bolševiky zhompnout na kandelábrech, člověk se aspoň může vyspat. Už jsem zažil blbější "státní svátky".

Přišlo mi - a tím předávám dále - poděkování páně Těžkého Paranoika za síťovou kartu, tedy pro ty, jež hledali, zvláště pak pro pana Jímku, který i našel.

Na přiloženém snímku piškot Matyáš laboruje s "novou" učební pomůckou. Snad mu to bude jaksi k užitku. A aspoň k něčemu je tudlencta tupanská stránka. Mimochodem, to rozebrané rádio není šrot nebo náhrada za podstavec pod skříň, to inkriminovaný čičmunda sám spravuje. Takže přece jenom takový haranťata navzdory době eště nevymřely.

Čtvrtek, 16.11.2006 ... Biograf ...

Byl jsem pozván do kina. A sice nikoli nějakou sličnou svlečnou, nýbrž ošklivým Fabiakem s krátkým. Ale co už ... Lepší Fabiak v hrsti, nežli svlečna na střeše. Dokonce jsem ho prakticky po měsíci i rád viděl.

Jak je jeho dobrým podloudnickým zvykem, někoho pumpnul o dva lístky na premiéru nové Bondovky, Fab to hrozně žere, já přinejmenším nepohrdnu.

Prý to mám brát jako revanš za Fabiakovo zaangažování do voleb - coby jednoho z mé kohorty "techniků". Je to od něj na každý pád milé. Sice jsem původně neměl v úmyslu vymáhání nějakých desátků, ale když nad tím tak přemejšlím, není to zase až tak blbej nápad, hehe.

Film opravdu dobrý, jak trefně poznamenali kdesi v recenzi v Reflexu: "... míň promiskuitního Supermana, víc Bodieho a Doyla".

Reklamy "jen" 25 minut, obzvláštní úspěch měl klip nabádájící k nekopírování filmů, kde k pobavení platícího (aspoň většiny) publika zadavatel spotu na úkor času diváků tvrdí něco v tom smyslu, že v obecenstvu sedí zloději.

Středa, 15.11.2006 ... Boj s byrokracií ...

Zas nějakej nával práce. Kolegyň Číča neustále prudí, že potřebuje jakousi barvící sračku do faxu. Že "až budu mít cestu". Měsíc jí nemůžu vysvětlit, že cestu jmenovitě pro sračku do faxu v nejbližší době mít nehodlám. Avšak dneska si potřebuju vyzvednout fotky, tedy si béřu auto, zajedu si pro ně a na oběd, cestou teda Číči vezmu ten ksindl, avšak pouze v tom případě, vypíše-li za to veškeré nezbytné papíry jak k vozidlu, tak na nákup. Prej jo.

A údajně to auto nikdo nepotřebuje, snad až někdy odpoledne, až bude mít nějakej řidič z Píčovatelské služby čas, doslovně takto uvedeno, má se s vozidlem otočit v blíže nespecifikovaným servisu.

Pročež mne telefonem šéfřidič Bob tahá od zákusku, protože "někdy odpoledne, až bude mít někdo čas" ve skutečnosti znamenalo 12:00. A servis byl ve skutečnosti pneuservis.

Tedy se ještě účastním přezouvání služebního draka.

Mimochodem - ještě nikdy jsem neviděl v "pneuservisu" podkládat zdvihnuté vozidlo starým nočním stolkem.

Nefunguje mi asi pět věcí naráz, některé zadávám k řešení zodpovědným dodavatelům, jiné s vypětím všech sil (a se skluzem dík pneuservisu) látám sám. Zase jako hasič - šplíchám tam, kde zrovna nejvíc hoří.

Když mi volá kolega Božský Šimí, jestli dokážu zjistit z ústředny telefonní číslo příchozího hovoru, neb jest to dost možná otázka života a smrti, posílám ho do prdele, že na jeho shánění milenek nemám momentálně čas. A beztak nevím, jak bych to z ústředny moh vyrazit.

Avšak Božskému nejde až tak o nahánění kurev, nýbrž jim nějakej ztroskotanec celýmu Sociálnímu Odporu opakovaně půl odpoledne vyhrožuje fyzickou likvidací. Asi nějakému asociálovi nedali dostatečný obolus na chlast.

Tedy ne, že bych s asociálem vnitřně nesouhlasil, možná by to byla vhodná metoda, jak potírat nabubřelou byrokracii, takový pan Howadoor by se svojí láskou ku státní správě a samosprávě mohl vyprávět, avšak při představě, že mi asociál skutečně vystřílí celý odbor a já pak budu muset měnit uživatele ve všech tamních systémech, jímá mne s nepříliš milovanými kolegyněmi z Božského kurníku soucit.

Ozbrojený doprovod prý nechce, nejvíce ohroženou (tu, co má daného asociála úředně na starost) sám Božský Šimí odveze domů. Jinak jej odkazuji na kvalitní služby PČR a O2 & company, pokud někdo dokáže prudiče vystopovat (lokalizovat, zneškodnit), mohli by to být právě oni. Ten podmiňovací způsob uvádím záměrně. Sám nějakému přehnanému nasazení operátorů ani hrdinné policie nevěřím.

Ale už jen němě zírám, s čím vším dokáže někdo přijít na nebohého správce LAN.

Onehdá v pátek cestou ku holiči jsem potkal po mnoha letech dávného kumpána ing. D.M. zvaného pro svoji svého času příslovečnou žravost a permanentní žízeň Jímka. Prohodili jsme pár slov a dohodli se na valném zasedání v hospodě v nejbližším měsíci, jakmile se Jímkovi podaří navábit ještě dalšího inga Blažkeho.

Jen jsem Jímkovi dal odkaz na deníček, nechť si prolistuje pár měsíců zpátky a neptá se mne pak do zblbnutí, co pořád dělám.

Jako vždy - dál jsem historku pokládal za natolik triviální, že jsem se o ní ani nezmiňoval, čekal jsem spíš, že nějakou údernou stať vyrazím až z následné návštěvy pohostinství.

Inu, Jímka zabrousil v deníček, přečet si můj "inzerát" a obratem z tajných rezerv vyhrabal relikviózní síťovou kartu pro onoho invalidního piškota, známého od věrného čtenáře Těžkého Paranoika.

To jsou mi vztahy.

Jímkovi avšak patří můj, páně Paranoikův i piškotův dík. Tedy pravděpodobně, minimálně za snahu.

"Poslyšte, jak moc vážně to myslíte s tím vaším 'Dnes podáte - zítra dodáme'?" ptám se mentálně postižené - tedy pracovnice České Pošty - za přepážkou a cpu jí balíček s kartou pro piškota od Ť.P.

"No, nejlepší to bude poslat jako EMS, espresní službou."

"A jo, to je ta, jak jsem svýho času posílal cosi do Německa - buď za pět dní obyčejně za stovku, nebo za pět dní EMS za sedum set?"

"Ne ne, po Česku to stojí stočtyři koruny a opravdu by to tam mělo zítra být, jenom když si vypíšete tenhle lístek."

"Mno, to su moc zvědavej, sice mám teď s váma několik pozitivních zážitků, ale jistá obezřetnost je rozhodně na místě. Tohle je až do jakýhosi N., jelikož ani pořádně nevím, kde to vlastně je, značí to, že asi docela kdesi v prdeli."

"Ale kdeže, N., to máte ani ne sto kilometrů od druhýho konce republiky."

"No právě."

"Dyť říkám - to jsem tedy žádostiv."

"Co máte z toho, my taky. Máte to pořádně zabalený?"

"O to nemějte péči, je to sice kousek techniky ..."

"Tím spíš."

"... samo by to mělo přežít pád z několika metrů při cílovým přetížení snad až 3 G, avšak po minulých zkušenostech, kdy jste přítulkyni dokázali ležérně rozbít nerozbitnou váhu, balím všechno tak, že to s rezervou přežije i nukleární výbuch. Tedy dost pravděpodobně - pří troše štěstí - i laskavé zacházení ze strany České Pošty."

Vypsal jsem papírek, podal balíček. Jak už jsem předeslal - jsem ukrutně zvědav.

Úterý, 14.11.2006 ... Retro ...

Dneškem jsem se tak vcelku úspěšně prozíval - vstával jsem po půl desáté, v práci celkem nuda, aj kolegyni Fiště jsem pomoh bez velkýho remcání. Vyzvednout jakýsi historický fotky ve FotoStaru, podělit jima máti a sestřenici Jardu. Pak jsem s čímsi laboroval doma a jaksi se do toho zabral ...

Snad historka ze včerejška, na kterou jsem si ještě vyvzpomněl ...

Dostal jsem za úkol (formou zdvořilé prosby) natankovat služební vozidlo. Máme dvě: referentskou Felicii a pak ještě Ochcávku. Tu první si půjčuje, kdo zrovna potřebuje, s tou druhou normálně jezdí řidič Mirajz, v případě nutnosti si ji může vzít ještě akorát tak Velkej Šéf Kvakin a ... já. Se poznaj zásluhy.

Jenže teď tomu dal Kvakin trochu pokouřit a - není Mirajz (marod), není šťáva. Tak mne kolegyň mimo jiné dispečerka Číča poprosila ...

A to já zase jo, beztak jsem si potřeboval něco zařídit.

Jen jedna věc mi nedošla ...

Já jsem do Ochcávky vlastně eště v životě benzín nelil. A vono to má nějakej přechytralej deklik na nádrži. Vodklopit to normálně nende, nikde fikaně zmáčknout nepomůže, zvenčí ani zevnitř poblíž žádná rozumná páčka není. Páčit to nejakým šperhákem mi už od pohledu přišlo jako blbost. Tak jsem kolem toho chvílu skotačil a nakonec jsem se potupně musel jako blondýna zeptat opodál se potloukajícího mechanika, jestli neví, jak se to votvírá. Věděl. No jo, no.

Tak jsem do toho šplouch cosi paliva a zajel si do města.

Ve služebních vozidlech je výjimka pro vjezd do centra - do té střední zóny s omezením vjezdu. Ne do pěší. Já si vesele zaparkoval na Zelňáku, vyřídil si, co jsem potřeboval, jenže jak jsem koukal už předtím - Radnická je rozkopaná, kudy teď ven?

Jsem byl zrovna na ústí Kapucínskýho náměstí do Masarykovy, tak jsem si řek, že trochu vyprudím dvě právě tady zevlující polopolicajtky. Beztak se tam očividně akorát špacírovaly nebo škodily. A už od rána jsem měl na ně pifku, protože díky jejich nečinnosti (obecně, ne těch konkrétních dvou) jsem málem viděl přejetý dítě a šalinu zaparkovanou ve Favoritu. To je tak, když někdo lempluje po ulicích a na u přechodů zaparkovaný auta sere. V důchodu bych se chtěl mít jak oni v práci.

"Zdrávas, lejdýs. Ve škole nás dycky učili, že když něco nevím, mám se zeptat příslušníka SNB. Máte potuchy, jak se dostanu ze Zelňáku, když mám povolení k vjezdu jenom do té omezené zóny a Radnická je rozkopaná a uzavřená?"

"No třeba tudy. Přes Kapucíňák."

"To je ale už pěší zóna, sem čistě teoreticky nesmím."

"Hmm, a kudy jste tam přijel? Po Biskupské?"

"Jo, kolem Petrova."

"Tak tama zase zpátky?"

"To nepude, to je zas pro změnu jednosměrka."

"Po Starobrněnské?"

"To je zas pěší zóna."

"Není."

"Je."

"Není."

"A je a je a je. Je tam značka a takový ty železný šulíny."

"Aha, možná máte pravdu, ta spodní část asi je. Hmm, tak já nevím."

"No, já taky ne, proto se vás ptám. Tohle zas musel vymyslet nějakej inžinýr. To mám na tom trhu laskavě počkat, až se páni asfaltéři vyskotačí na té Radnické?"

"To by bylo asi blbý."

"Si taky říkám."

"Tak pojeďte tudy."

"Výslovný pokyn?"

"Výslovný pokyn."

"Tak dík."

Bylo celkem chladno, aspoň si zahřály hlavičky.

Přijdu k Ochcávce, uložím věci, sednu, nastartuju, rožnu světla. Vycouvám, připoutám se, rozjedu se, projedu přes to Kapucínský náměstí ... a tam ty dvě maškary a s plácačkou v ruce a ukazuje mi ke kraji vozovky.

Tak zastavím, po chvíli najdu systém, jakým se otevírá okýnko, spustím ho a koukám na ni.

"Aha, to jste zase vy? Tak jeďte."

A já jsem tam to zklamání slyšel. Ony tam byly od toho, aby podobný nešťastníky lapaly a nemilosrdně pokutovaly. Teď už to vím.

Domejšlím se, o kolik jsem moh bejt lehčí, nebo kolik času by mne stálo handrkování kdesi na dopravním odboru, kdybych bejval na ně neměl už vod rána náser a pro povyražení se jich cvičně nezeptal.

Poslyšte, lidi, fakt nemáte někdo někde pohozenou tu v záhlaví už dva tejdny inzerovanou PICMICku?

Dva lidi (pánové Altair a Arthur Dent) hledali, cosi našli, po bližším ohledání však vyloučili jako neodpovídající parametrům v zadání.

A třetí - pan Roman aus München - má prý jakousi v München, avšak jeho mail funguje jako svého druhu datová žumpa.

Romane? Ostatní? Hledáte?

Pondělí, 13.11.2006 ... Sen s chybou ...

Někdy před tak dvěma tejdnama jsem si koupil baterku čelovku. Úplně obyčejnou. Vlastně jsem tak učinil mimo jiné na popud páně Grouly, kterej tento vynález furt opěvuje.

Zas původně taková nanicovatá událost - tak jsem si mimo jiné koupil za snad ani ne dvě kila čelovku. No a? Ani jsem neměl důvod se o tom zmiňovat. Koupil, vybalil, nakrmil baterkama, hodil do batohu. A na Groulí akci nad Berounem taky vyzkoušel - dlužno podotknout, že s uspokojivým výsledkem. Ale dál jsem to nehodlal rozmazávat.

Což o to, už jsem kdysi čelovku měl. Ba dokonce dvě. Jednu prefabrikovanou - takovej komunistickej šajsdrek - ta byla na hovno úplně. A pak druhou, tu jsme vyráběli kdysi v oddíle. To se vzala normální dvoubuřtová umělohmotná baterka a pilkou na železo se ufikla kousek za zrcadlovou částí. Propájela se do toho díra, narval se tam páčkovej nebo tlačítkovej vypínač, propájelo se to drátkama. Ze starých kšand se udělal postroj na palici, ke kterýmu se to zepředu přinýtovalo. Drátky se ovšem vyvedly dozadu, tam se stejně vtipně umístila krabička na mejdlo a do ní baterie. Plochá. Bylo to aspoň vyvážený. A svítilo to jak drak. Tak to byla moje druhá baterka čelovka, taky už ju dávno pradávno čert vzal.

Tak teď mám třetí. Takovou dnešní, s LED (čili svítivejma diodama). Obyčejná, použitelná. Nasadím na hlavu, zapnu, svítí. Vypnu, nesvítí. Zhruba to, co by jeden od baterky přibližně očekával.

A mně se dneska zdál ten sen ...

Byl jsem na balkóně a lakoval dveře. Snad od toho balkónu, snad jiný. Vím já? Neptejte se po původu a po důvodu. Kdybych byl vzhůru, nikdy by mne taková kokotina nenapadla. Zkrátka to berte jako fakt - stojím jak magor na balkóně, na dvou nějakejch špalkách mám položený dvéře, v ruce pikslu s barvou, v druhé štětec, lakuju.

Jenomže už byl večer, setmělo se. Pro další tvůrčí a servisní činnost značně nevhodné.

Ani nevím, zda i ostatní nájemníci na balkóně ve stejnou dobu lakovali dveře (pitomí jsou na to dost) a kvůli tmě odložili na zítřek to, co mohli udělat ještě příslovečně dnes, nebo jenom Ťapinka měla blbé kecy ve smyslu: "Prosimtě, už toho nech, dyť už na to prd vidíš," či jestli jsem si jenom já dal za osobní výzvu to zkrátka dorazit tma netma.

Každopádně - po vzoru pana Grouly - jsem "lyšácky vytáhnul čelovku" a vesele si za jejího svitu lakoval dál.

Tolik sen.

Že pan Groula jest inžinýr chemik a na pravopis si pendrek potrpí, to už jsem si zvyk. Že z něj občas a sporadicky vypadne relativně snesitelný nápad (koupit čelovku nebo jít do Berouna), to se taky dá uznat. Ale že se mně budou zdát sny i s jeho pravopisnejma chybama a s tvrdým "Y" v "lyšácky", tak to jsem nečekal.

Sobota a neděle, 11.-12.11.2006 ... Resty a tak ...

Ťapinka v sobotu na jakýmsi kurzu se Ženama-in, v neděli na odborném semináři.

Já dlím doma, uklízím, starám se o pséky, udílím návštěvní hodiny (Allora s příslušenstvím) a chodím po návštěvách (k máti).

Též pracuju - spravuju Ťapince počítač a rejpu se v několika webovejch stránkách. Viditelný výsledek nula. Ale zas jsem se celkem vyspal.

Pátek, 10.11.2006 ... Marťan třicátník ...

Pod dojmem včerejšího setkání s panem Cikánem zašel jsem na každoměsíční návštěvu k holiči a nechal si zastřihnout fousy. Čili zas na nějakej ten tejden vypadám o deset let mladší a je mi zima na držku. A jako vždy jsem neodolal, cestou zpátky kouk do antikvariátu, zakoupil dva McBainy (ten chlap byl grafoman) a Ťapinka mi nakope prdel, až si to tady přečte.

Slepejš Marťan slavil třicátiny. K čemuž si pozval ukrutné množství podivných lidí - počínaje jeho šéfovou Bubu, přes Pražáky Soňu s Jirkou, Lotuse, Zdenála a celou tu bandu z putyky z tržnice, Lucii s Martinem, co s náma byli loni na vodě, Harpagona Spojku a konče až náma. Sbírka jako sviň. Takovouhle skvadru potkat někde v lese, položím peněženku na pařez a zdrhám.

Ťapinka vybrala Marťanovi dar - štěkacího pejska na baterky. Von Marťan před asi dvouma rokama o pséka přišel, museli ho utratit, byl ukrutně nemocnej a trápil se. Je to oblíbená (ač smutná a morbidní) Marťanova historka, kterak měl chuďátko Punťa vykopanej hrob, ačkoli eště žil.

Takže taková připomínka, že teď už je Marťan velkej třicetiletej chlap a má nárok si pořídit dalšího čokla. A esli né, dovlečem mu nějakej přebytek z Ťapinčiny ordinace.

Takto Ťapinka narafičila hračku do papundeklové krabice s dírama, vyvedla si spodem dálkový ovládání a při předávání nechala bedničku párkrát ňafnout. Eště teď vidím Marťana, jak zoufale šermuje rukama: "Ježišmarjá, to je ňáký zvíře, to nechcu, bojim ..."

Já mu vyrobil přáníčko-obraz a vesele jsme na oslavě vydrželi takřka do půlnoci, přesněji jsem musel použít své autority a kategorických příkazů (jeden stupeň pod fyzickým násilím), abych odtam Ťapinku dostal.

P.S.: Děkuji panu Kombajnovi za fotku ústředního motivu, ta jeho se mi do montáže hodila nejlíp.

Čtvrtek, 09.11.2006 ... Blbej zákazník ...

Cestou na oběd mezi šalinou a hospodou se ke mně přitočil Cikán. Asi znáte takový ty cikánský prodejce obskurního zboží neznámého původu, jak se potloukaj po ulicích a restauracích a snaží se někomu něco vnutit. Můžu se jenom domýšlet, že jde o čórku, ale těžko se vyplácí sociální dávky v osmi dalekohledech, tašce balíčků ponožek a třech fénech. To nežeru.

Tenhle dnešní se mnou srovnal krok - ačkoli já následně zbrzdil a skoro zastavil - a docela slušně, akorát s tím strašným cigošským přízvukem povídá:

"Né, páné, nézlobté sé, žé vás ruším, alé mám tady na pródéj kvalitní holicí strójek, nékolik kousků, néchceté?"

"Co to? To jste spadl z jahody? Vypadám snad, že používám holicí strojek?" pomíjím fakt, že obzvlášť právě teď vypadám, že bych ho docela urgentně potřeboval.

"Dhé, tak třeba pro tatu."

"Hm, můj tata je deset let mrtvej, nemám ten pocit, že by zrovna ocenil holicí strojek."

"Tak to promiňté, ale třeba pro bráchy."

"Brácha žije v Rakousku, taky nemám informace o tom, že by tam měli nedostatek holicích strojků. Pokud by cokoli potřeboval, rád mu to koupím, ale o holicím strojku nějak mezi náma nebyla řeč posledních dvacet let."

"Dhé, a to fakt nemáte nikohó, kdó by potřéboval holicí strojék? Tak to pardón. A nézlobté sé."

Se mnou maj dýleři fakt špatný kšefty.

Středa, 08.11.2006 ... Hvězdou navždy ...

Ač "seriál" již skončil, Ťapinka se stále hřeje na výsluní své televizní popularity.

Na Slepejšpárty přinesli Pepé s Bačou Ťapince dárkově provedené DýVíDý se všemi epizodami.

Pepého Stará Manželka MáHruška má Ťapinku za svůj idol, sama se do AZ Kvízu přihlásila a z Ťapinky vyzvídala moudra.

K dovršení všeho došel Ťapince dopis přeposlaný z ČT - věrná divačka paní Vlasta z Prahy se oblíbené veterinářky z televizní soutěže táže na jakýsi problém s kočičkou. Známku na odpověď přikládá. Takoví už jsou Pražáci. A důchodci. A především důchodci z Prahééé.

Doporučil jsem Ťapince odpověď pečlivě stylizovat a přiložit ... složenku.

Naproti tomu já si v roli nevolníka odpracovávám dluhy za rozmarné léto. Přivézt Harpagona Spojku do hospody, napojit Harpagona Spojku v hospodě, odvézt Harpagona Spojku z hospody.

Jak jsem tak viděl ten účet na konci sezóny, asi si tuhle zimu máknu. A to jsem na golfu nijak extrémně nevysedával. To Ťapinka tam do sebe na můj otevřený účet lámala rumy ve velkým.

A Péťa Spojka se s počítačem tak nějak sžívá, nevolá mne (a neplatí mi - či nepíše kladné přírůstky) za každou kravinu.

To je zase férovka. Rumové pralince Ťapince - (ko)mediální hvězdě - píšou nadšené důchodky z Prahééé, a já abych zase dřel a za těch pár mrzkých Kofol a nemnoho krabiček cigaret v létě obletoval hospodáře celou zimu.

Úterý, 07.11.2006 ... Nefungující tričko ...

Že se mi dneska posralo, co mohlo, to bych pochopil.

Shodím server, vypnu server, otevřu server. Přidám do serveru paměť a vyměním baterii na základní desce. Zavřu server. Zapnu server.

Server tvrdí, že nemá síťovou kartu.

Shodím server, vypnu server, otevřu server. Aha - síťová karta povysunutá ze slotu. To jak jsem s tím šiboval po zemi, asi jsem zabral za nějakej kábl. Usadím síťovou kartu. Zavřu server. Zapnu server.

Server tvrdí, že má síťové karty tři.

Aha, to bylo tím, jak jsem se tam mrdal s tou baterkou. On má ještě dvě na základní desce a naráz si na ně vzpomněl, měl je zakázané, ale odebráním baterie toto nastavení zapomněl.

Shodím server, přenastavím server, zapnu server ...

No a zase jiná chyba a tak furt.

Několik let jsem nemusel zamykat budovu a zapínat alarm. Ale Tlustej Vratočuč Gauner tam kvůli mně do devíti do večera nebude.

A to jsem si na takové práce vzal dneska své oblíbené a štěstí přinášející bílé tričko. Možná jsem si neměl brát tu novou zelenou mikinu, co pouští chlupy. Když je oblíbené a štěstí přinášející bílé tričko vpodstatě zelené, asi neúčinkuje.

Kurva.

P.S.: Máte doplněný sem tam nějaký zápisek ze soboty a neděle ...

Pondělí, 06.11.2006 ... Veselá pondělní historka ...

Bylo mi až blbě z hladu.

Dal jsem si prejt.

Je to mnohem lepší.

Teď je mi blbě z prejtu.

P.S.: Ťapinka je v tom vážně nevinně, ten prejt byl hnusnej sám vod sebe. A poslední dva díly AZ Kvízu si snad dokážete v archivu ČT najít taky sami.

Neděle, 05.11.2006 ... Cesta z Berouna ...

V deset hodin mne v útrobách rozhledny budí zvuky. Zespoda od Berouna přibíhá běžec. To už musí jednoho bavit, běhat po takových kurevských kopcích. Eště furt si myslím, že spím. Tápu po brejlích, ty mne studěj na nose, takže se mi to fakt nezdá. Na to si musím zapálit. Běžec zastavuje přímo před rozhlednou a cvičí. Já ležím ve spacáku, kouřím a koukám na něho. Jeden z nás je asi cvok. Běžec běží zase dolů. Já ten cvok nebudu.

Přichází jakýsi tatínek s holčičkou. To už vypadá jako by tam mělo za chvíli dorazit procesí. Pro jistotu se drápu ze spacáku a prohazuji s tatínkem pár slov.

Ještě než se sbalím, zjeví se tam další dva běžci. Až následně zjišťuju, že je to celý "Běžecký areál". Na takovým hangu. Berouňané mají asi nějaký divný žebříček hodnot.

Lážo plážo si to štráduju s kopce do Berouna, na náměstí a dál na nádraží. Jestli jsem to dobře spočítal, bylo to celý za dnešek asi šest kilometrů.

Před půl jednou jsem na nádraží, vlak mi jede ve 13:07. Do Prahy. Odtam rychlíkem Šohaj do Kolína a pak teprve EC Vindobonou do Brna.

Dávám si u stánku kafe a jakýsi škvarkový placky, vypisuju si Kilometrickou Banku a - jelikož už ji mám skoro vyčerpanou - jdu si pro doplatkovej lístek k pokladně. A pro místenku aspoň na tu dvouhodinovou cestu Vindobonou. Prej to nemá kuřák, jestli tedy chci do nekuřáku? Ale sere pes, madam, dejte to sem. Vono to nadrcnutý nebude, ale jistota je kulomet, říkával vždycky náš pan nadporučík.

Praha a Kolín by ušly. Vlak, kafe, cigáro, vlak, kafe, cigáro. Všechno s přehledem a včas (tzn. plus mínus deset minut, na ČD solidní výkon).

Vindobona. Už vím, proč to nemá kuřák - to jsou ty německý nablblý velkokapacitní dobytčáky. No, to mám zase radost jako svině.

Ale vlak je narvanej jak ludra. Aha? Tak to jsem to s tou místenkou snad i udělal dobře.

Nastoupím do patřičnýho vagónu. Žádný volný místo. Tak tedy bohužel ...

Jdu ke "svýmu" sedadlu. Tam sedí nějakej párek tak čtyřicátníků, chlapík a vošklivá ženská.

"Dobrej den, nerad vás obtěžuju, ale mám takovej pocit, že zrovna na jedno z těchdle dvou sedadel mám místenku."

Pohled na mne, žádná reakce, dál čumí před sebe. Asi jako - to bude nějakej vobejda (dlužno přiznat, že tak nějak mírně špinavě a rozcuchaně asi i vypadám), my mu nerozumíme, když si ho nebudem všímat, třeba dá pokoj.

"Rozumíte česky?" ptám se pro jistotu, normálním tázacím tónem, eště ne takovým tím výhrůžným.

Zas nic, pohled na mne, pohled na sebe navzájem, pokrčení rameny. Reakce veskrze žádná.

"Dů jů spík ingliš?"

"Mhum hmm uughh."

"Aha, asi taky ne. A co takhle dojč? Šprechn zí dojč?"

Vzdali to. Nějakej jazyk by nakonec stejně přiznat museli. Němí seděj v poštovním voze. Nebo to jsou zase vozejčkáři? Každopádně mi to mohlo dojít hned, že když to jede z Německa do Rakouska, mohli by to bejt Němci. Ale tak vošklivá ta Gertruda zase není - a čte si v novinách přílohu Wien. Takže Rakušáci. Nuž dobrá.

Fakt zjišťuju, že su s tou němčinou na štíru a jak umím blbě jedno jak druhý, tak eště při pokusech o němčinu plavně přeskakuju do angličtiny a vůbec v tom dělám všelijaký zmaty. Ale volně přeložen by moh následující hovor vypadat asi takto:

"Promiňte, ale já tady mám místenku - sedadlo 73."

"Tady? To je sedadlo 73?"

"Ano."

"Ale tady máte napsáno 173."

"173 je číslo celýho cuku. Podívejte: obrázek, mašinka. 173. To je vlak. 259 a obrázek vagónku. To je vagón. A tady je sedadlo - 73. A to je tohle sedadlo."

"A je to opravdu vagón 259?"

"Ano, je to vagón 259. Je to zvenku napsáno. Můžete se jít podívat, hehe."

"A jiné místo tady není?"

"Není."

Holt se maník nakonec zvednul a šel si spořádaně sednout na ty trubkový držáky na kola v nákladové části vozu. Nechtěl, chlapec, nechtěl. Ale musel. Když mně je to vždycky až trapný někoho pořád vyhazovat. Ale proč si každej takovej troglodyt nekoupí místenku - zvlášť tenhle, když jede přes půl Evropy?

Zkrátka já sedím, čtu si kovbojku a rakouskýho maníka můžu maximálně tak litovat. Vsadil na prázdnej vlak - a prohrál.

Ošklivá Gertruda byla stále neposedná a nesvá. Za náma bylo volné místo - tedy s rozloženejma věcma, ale nikdo tam neseděl. Prý jestli bych se mohl zeptat té slečny vedle, je-li místo skutečně obsazeno? Zeptal jsem se. Bylo. Prý tam sedí nějaká další slečna. Gertruda dále míní, že tam žádnou další slečnu neviděla. Jestli bych se teda nemoh zeptat té sedící slečny, kde ta další slečna je? Vzdychnu, odložím kovbojku, zeptám se. Prý také neví, snad možná v jídelňáku. Tak do třetice - jestli by si "mein Hubert" nemoh tam sednout aspoň dočasně, než se další slečna vrátí? Sedící slečně je to vcelku jedno, jenom upozorňuje, že další slečna není její známá, zato tam má rozložené věci. Jestli jí na to chce Gertruda a "mein Hubert" sahat, je to jejich problém. Trudi to konečně vzdává.

Po chvíli se dává do řevu harandě na vedlejším dvojsedadle - tam s ním sedí zas nějaký dvě ženštiny. Chvílu ho ukonejší, po chvíli řve zas. Ach jo, to bude cesta. Ticho, řev, ticho, řev. Stevardka, co roznáší nápoje, se s ženštinama nějak vybavuje ... a jak tak špicuju uši, jestli výsledkem jejich domluv bude třeba ticho, nějak mi připadá, že jim to moc nejde. Stevardka mluví pochopitelně pouze německy, ty dvě každá jinak - ze všeho nejvíc mi to připomíná jakousi směs polštiny a ukrajinštiny u jedné a snad slovinštinu nebo kdovíjakou hatmatilku u druhé.

Domluva se stevardkou je na nule, zato začínají zas pošilhávat po mně. No jéje, to jsem zas někam vlez. Ale jestli se do toho vložím a získám tím jakejs takejs klid ...

"Czy mówi pani po polsky?"

Prej nee. Nebo aspoň moc nee.

"I po ruski? Govoritě po ruski?"

Taky né úplně, ale jakž takž.

Fajn. Jak jsem pochopil, potřebuje teplou obyčejnou vodu nejlépe nebo v horším případě teplej čaj. Jestli jsem tomu správně porozuměl, potřebuje to ženská nalejt do sebe, nějak to přetransformovat na mlíko a harantě nakojit. Leč úplně jistej jsem si tím nebyl, tedy jsem stevardce vysvětlil jenom tu pasáž o typu nápoje.

A pomohlo. Ticho, klid. Jenom Gertruda a "mein Hubert" se po půlhodinkách střídali na jednom sedadle a jednom držáku na kola.

Byl jsem velkorysý a kdesi za Adamovem jsem se už sebral a pustil "mein Huberta" sednout. Beztak už mne bolela prdel.

To zas byla cesta.

Sobota, 04.11.2006 ... Pochod do Berouna ...

Jedu se podívat na zoubek páně Groulovi za ty vtipy na Brňáky a v neposlední řadě se taktéž zúčastnit adrenalinové akce "Výroční pochod do Berouna", tedy myšleno z Kladna do Berouna.

Přišel jsem ze srazu spolužáků, vzal batoh a expediční výbavu a zkontroloval vlak ... a kurva, Panonia má 27 minut zpoždění a to je s bídou v Malackách. Jenomže to ještě nemusí nic znamenat. A taky neznamená. To nabere vždycky zpoždění jako svině na přechodu Curtici-Lököshaza, jenže pak to má spoustu prostojů kdesi snad v Lanžhotě a v Břeclavi, tak to může ještě stáhnout.

Jsem málem chcípnul na zimu cestou na nádr. To to pěkně začíná. A ještě ke všemu je uzavřenej vestibul, jenom houmlesáci se povalují na schodišti před mříží, aby na ně šlo aspoň trochu tepla.

Tak jdu rovnou na nástupiště. Panonia přijíždí možná dokonce o minutu dřív. Já to říkal. A krásně prázdnej a vytopenej vlak. Vyberu si kupé, vyzuju boty, však mám eště čistý ponožky. Natáhnu se na sedadlo, kabát pod hlavu. 02:29 odjezd - přesně dle jízdního neřádu. Naštěstí přichází hned vzápětí štíplístek, podepisuje se mi do knížky (Kilometrická Banka), přeje mi šťastnou cestu. Tišnov si už nepamatuju. Budí mne až ten samej průvodčí, prej mne nechce honit, ale už jsme v Práglu, tak jestli se nechci projet do depa, možná by nebylo od věci si vystoupit.

Dál pokračuju jakýmsi kodrcákem a kostitřasem do Kladna, kde následně stojím v nádražní budově něco před půl osmou.

Chystám se Groulu alespoň formálně zprcat skrzevá ty fórky, do karet mi hraje moment překvapení, neboť jsem mu, pochopitelně, svůj záměr nedal vědět (ač bych jel i tak, kdyby si blbé chtípky odpustil). Nic takového nepožadoval, zkrátka napsal něco ve smyslu: "Sraz mezi osmou a devátou na nádraží v Kladně ... přijďte." Nějaké hlášení dopředu jsem tedy považoval za zbytečnou námahu a nadpočetnou informaci.

Studuju automat na kafe, na němž je napsáno na kusu papíru, že prý krade. Nechám to odzkoušet dva lidi. Oba za svoje prachy dostali něco přiměřeně podobného požadovanému nápoji. Rvu tedy též peníze do automatu, volím extra silnou černou kávu s cukrem. V mašině zahrčí ... a vyplivne mi do kelímku extra silnou černou kávu s cukrem. Ti Kladeňáci asi krádeží rozumí obyčejné placení (to máš za to).

V osm přichází do vestibulu mírně divnej maník v autdůrové bundě, s trekovejma křuskama na haksnách a s baťohem, sedá si na vedlejší lavičku. Vzápětí pak druhej takovej, též mírně divnej, též v podobné konfiguraci, jenom bez baťohu. Což by mohli bejt účastníci zájezdu. Dávaj spolu hovor, nijak extra jim nevěnuju pozornost, dokud nezaslechnu klíčové slovo "Groula". Takže jsem se zase nesplet. Tak zjišťuju, že jde o pověstné pány Honzína a Boba C.

Doráží v průběhu hodiny dalších několik divných lidí.

V 8:59 přichází Groula vlečen ženskou a psem. Groulu znám, v psovi relativně neomylně identifikuju "Pséka Rustyho" a v psékovi příslušné ženštině Otylého Bratra Vojtyše Ženu Věrulili.

Groula se všehovšudy zmáhá na úzkostné: "No to mě poser. Egi."

Za tu zmatenou grimasu mu odpouštím i blbé vtipy, jen orálně verbálně mu mírně vyčiním a nechávám jej naživu.

Ještě jsem zpětně schopen identifikovat pana Kubátora, u o němž pojednávající historky jsem se onehdá málem posral:

... Kubátor lišácky narukoval do Bavorského SIEMENSU, by jej mohl rozvrátit zevnitř. Tato jeho disidentská a kolaboratorní činnost jest nesmírně důležitá, složitá a nebezpečná. Leč odvážný inženýr Kubátor neváhá na rozložení bavorskýho kolchozu vynaložit veškerý svůj um, což dokazuje zejména tím, že 8.5. vytahuje z pracovního stolu vlajku naší republiky, vesele pobíhá po kanceláři, hledí do zmatených německých obličejů a na závěr akce se zeptá:"a proč vy jako neslavíte den osvobození..."

Ostatní prominou. Někdo nemá paměť na jména, někdo na obličeje. Já ani na jedno. A největší průser je spojení patřičnýho jména s dotyčným ksichtem. Většinou to řeším tím, že si nějak postupem času matně zafixuju charakteristické rysy ksichtu a člověkovi jednoduše vymyslím jméno. Jenže na to jsme spolu byli zase příliš krátce ...

Ku mé lítosti chybí svlečna Ivet, o níž jsem již mnoho četl a byl jsem zvědav, co to může být za divnou osobu, sdílející s inžinýrem Groulou byt, lože, jakož i jiné propriety. Údajně leží Ivet ve špitále. Tímto se utvrzuju v přesvědčení, že jde zase o jednu virtuální milenku.

Ale tedy dál. Vydáváme se z nádraží směrem po modré turistické značce na Nižbor, odkud se pak máme stočit přes vrch Děd a rozhlednu Děd ku Berounu. Do Nižbora 21 km, dál se názory různí - i od jednoho člověka v průběhu doby. Dle mého odhadu to může být na Děd kolem třicítky možná necelé, až do Berouna pak bratru pětatřicet.

Procházka má však jedno úskalí - neb je to zcela nepokrytě akce ryze chlastací. A osazenstvo vesměs pražské, kladenské a okolní. Jako abstinent z Brna jsem tam docela coby rozkladný element.

Výletním krokem kousek jdeme.

Zastávka na panáka.

Sněží.

Výletním krokem kousek jdeme.

Zastávka na panáka.

Sněží nebo mírně poprchá.

Groula to celé kvituje svojí mantrou: "Šak na to máme CELEJ DEN."

Jenom desetiměsíční Psék Rusty skotačí okolo, nedá se zastavit a všichni s napětím čekají, kdy padne.

V zásadě docela pohodový výšlápek. Snad větší zátěž nese akorát zcela netradičně Groula, neboť má většinu tekutých zásob pro celou smečku, a pak tedy já, protože se hodlám v příhodný moment někde diverzně odpojit a přespat tam. Čím později a dál, tím líp, pochopitelně.

Na asi osmým kilometru se přidává další člobrd, jestli si dobře vzpomínám, tak další Honza, s ukrutným zlepšovákem - panák s ve dně skleničky integrovanou LED hrací kostkou. Tedy panákem jebnete o stůl (pařez, batoh, koleno), bazmek zapíská a zabliká na vás diodami, kolik štamprlat máte vypít. Když si taková útlá, tintítkoidní a nanicovatá Věrulili vytočí šestku a pětku ...

Do Nižbora těch dvacet kilometrů jdeme lážo plážo devět hodin. Tam má být dokonce hospoda. A taky je. Jenom do ní nesmí psi. Prej si to "pan majitel" nepřeje. Asi taky pěknej kokot. Nechat psa venku? Ani ze srandy.

"Hele, ale já si musím dát aspoň kafe," kategoricky prohlašuju, neboť už jsem chvílema viděl skrz mžitky dvě cesty, a to jsem narozdíl od ostatních nic nepil.

Honzín a Další Honza se přidávájí s jídlem, já tedy taky něco k jídlu ke kafi. Ostatním je to vcelku jedno, sedí před hospodou, mlátí elektronickým panákem o stůl a likvidují vlastní zásoby. Však dobře takové hospodě tak. Krpatci mrzáčtí.

Posilněni každej po svém vycházíme dál směrem ku Berounu, pár kiláků podél řeky a pak několik dalších svinským kopcem nahoru na Zdejcinu a na Děd.

Začínám zjišťovat, že přežrat se pod kopcem jako hovado nebyl až tak nejlepší nápad. Upřímně - zhruba stejně blbej, jako stavět rozhledny na kopci. I díky jinak fantastickému kabátu vz. 95 se zateplenou vložkou s chlupem dovnitř funím jako prase, mizerná fyzička se podepisuje a zatímco ostatní žene vpřed opilecká pýcha a zkonzumovaný ethanol, já se ležérně propadám na chvost pelotonu. Možná taky proto, že jako jeden z mála mám furt plnej a stejně těžkej bágl (spacák se zkrátka vychlastat nedá). Ve finálním stoupáku se musím aj dvakrát vydejchat. Hnus.

Jenomže rozhledna na kopci Děd je tedy tady. Sesedáme se do kruhu, banda si dá pár koleček blikavých panáků. A po půlhodince - tedy kolem půl desáté - pokračují na závěrečnou etapu do Berouna.

Kdežto já se s nimi loučím, sestup si nechávám na ráno a zabivakuju se přímo v sice otevřeném, leč zastřešeném prostoru na spodku rozhledny. Nebývalý luxus.

Rozhodím karimatku, spacák, z celty si zrobím polní prezervativ. Vezmu čisté tričko a ponožky, vrtám se do útrob spacáku Husky Exile. Moje nejoblíbenější část dne.

Pátek, 03.11.2006 ... Značkové zimní oblečení ...

Ráno mám vstávat v osm, abych byl na devátou s přehledem u našeho velkododavatele HW. Když mnou Ťapinka cloumá, kouknu z okna - ejhle vánice jako sviň. Lehám a spím do devíti. Však on tam velkododavatel HW bude i o půl desáté.

V souvislosti s počasím jsem se v polední pauze jal opět mrzce utrácet za značkové zimní oblečení.

Takto jsem navštívil svůj oblíbený ArmyShop, přiklonil se ke své oblíbené a renomované značce AČR a zakoupil sobě za drahné peníze inovovanou verzi kabátu vz. 95 s vložkou s chlupem dovnitř (tedy tzv. "úkáčkem").

Zorganizoval jsem "Neorganizovaný sraz spolužáků". Což tkví v tom: upéct nápad s Marčellem Heidelákem, nechat si potvrdit Valdaufem a Chlastíkem (abysme v nejhorším případě byli aspoň čtyři), rozeslat pozvánky a počkat, kolik lidí se do konce září ozve mailem.

Někteří nepochopili, že se mají ozvat do konce září, jiní nepochopili, že se mají ozvat mailem, další pak nepochopili, že se mají ozvat vůbec. Inu, třída programátorů.

V půlce října se stav konsolidoval něco přes dvacítku, do hospody "U Šušňa" (která byla jednou z prvních takřka domáckých alternativ) bychom se už prakticky nevlezli, Heidelák dodal jinou - a vcelku povedenou - vinárničku, s odrušenými signály všech mobilních operátorů, já tam zamluvil cosijakosalónek ... a to bylo všechno, co jsem pro věc taky udělal. Děj se vůle boží a starejte se dál každej vo sebe.

Tak se také zadařilo. Přinejmenším moje očekávání akce splnila. Přišel jsem, prohodil pár veskrze přátelských slov s těma několika lidma, kteří za to stojí, najedl jsem se, napil jsem se a šel se kolem půlnoci věnovat vlastním starostem s polní lopatkou. Tedy jakože s polní lopatkou jsem se šel věnovat těm vlastním starostem, nikoli že bych měl starosti přímo s polní lopatkou a ...

Ono je to takhle, když má člověk za kamaráda a spolužáka troglodyta Chlastíka. Tento neváhal a po deseti letech mi vrátil moji polní lopatku. Už ani pořádně nevím, jak se k němu dostala. Cosi se mi plete s čundrem a se srubem, leč s určitostí to nepovím. Já měl svého času zase několik let doma Chlastíkovu pilu. Jednou při jakési návštěvě si Chlastík pilu odnesl. A tentokrát naznal, že je na čase vrátit mi polní lopatku a takový třídní sraz je ideální příležitostí.

Jedním slovem - geniální. Už dlouho jsem si nepřipadal tak intenzivně jako magor, jak když jsem odcházel z vinárny s polní lopatkou. Avšak pro ten pocit jsem zavrhl i velkorysý nápad spolužáka Mirečka, jenž bydlí na stejné ulici a nabízel mi odvoz autem. Tak jsem mohl zůstat o dvacet minut dýl a vychutnat si jízdu nočním rozjezdem s polní lopatkou. Ačkoli uznávám, že v tom autobuse byli tak divní lidé, že jsem nijak extra nevyčníval.

Zvláště povedený byl čísi (snad zrovna zase Marčellův) podiv při mém odchodu s polní lopatkou z putyky: "Ééé - klíče od bytu?"

K půl jedné ráno mi došla (dík absenci signálu zpožděná) KTZ od Chlastíka, že mi do hospody přinese - polní lopatku. To je dobře, že to vím.

Původně se mi rýsovala vcelku reálná šance, že přijdu na sraz spolužáků stylově tak, jak jsem obvykle stíhal začátek školního roku - v maskáčích, kanadách a s báglem na zádech. Nakonec jsem našel jiný příhodnější spoj.

S polní lopatkou jsem se otočil doma, tuto odložil, vzal batoh, maskáče (včetně ráno zakoupeného skvostného kabátu vz. 95 s vložkou s chlupem dovnitř) a kanady.

A jelikož se pan Groula ve svém posledním zvráceném deníčku jaksi ohavně rozepisoval ve svých zcestně popletených vtipech o Brňácích, vsed jsem ve 02:29 na šnelcuk Panonia a jel se ho zeptat, co tím chtěl básník ... ehm Groula ... říci?

Čtvrtek, 02.11.2006 ... Snad fór?

Já bych snad moh bejt věštec nebo co. Kdy jsem to mluvil o tom sněhu? Předevčírem?

Povzbudivý ranní pohled z okna ... a co teprve pak zblízka ...

Je to jenom takovej záchvěv, kterej zase záhy přejde. To známe.

Už jednou jsem tady kdesi uváděl svoji oblíbenou historku z dob svého nedlouhého působení v armádě coby "já voják ozbrojených sil", tak jenom ocituju sám sebe:

Na pár dnů se ochladilo, tedy nám na praporním nástupu bylo mimo jiné řečeno, že "... z rozkazu náčelníka štábu, vzhledem k nadcházejícímu zimnímu období, nařizuje se příslušníkům praporu v rámci ústrojního předpisu používání zimních doplňků." Tak nějak. Co na tom, že zadul vítr, přišla změna počasí a záhy bylo zase příjemnejch dvanáct stupňů? Zima vyšla v rozkaze, tak je zkrátka rozhodnutím náčelníka štábu zima. A zima bude, dokud náčelník štábu nerozhodne, že je zase třeba jaro. Pročež jsme v tom hicu stáli na sluníčku na buzeráku v beranicích, rukavicích a s šálama kolem krku. Fantastické.

Tak a nejinak to bude i letos.

Pro teď jsem sice přezbrojil na zimní doplňky - vágusácká khaki bunda armádního střihu s kožešinovým límcem a rukavice - avšak po neděli můžu kdykoli odložit rukavice a vrátit se k lehčí podzimní variantě bundy MA-1 "Bomber", aniž bych k tomu potřeboval úlevy stanovené velitelem roty.

Nic to ovšem nemění na faktu, že dnešní cesta do práce byla veselá, hraničící až s pověstným popukáním. Třeba taková Ťapinka suverénně vítězící (či se železnou pravidelností bývající alespoň na prvních dvou medailových pozicích) v televizních soutěžích se v praktickém životě mimo dosah kamer a světel ramp ukázala opět jako vynalézavý a inovativní. Zatímco my ostatní jsme se alespoň v rámci mezí drželi na silnici, Ťapinka nelenila a uspořádala si vyhlídkovou jízdu v zatáčce přes trávník mezi keři (k velkému štěstí bez poškození vozidla, Ťapinky, trávníku i keře). To jenom pro ilustraci, že není všechno zlato, co se třpytí.

Ale na druhou stranu - v dnešním pokračování tohototýdenního seriálu jí to docela slušelo, ne?

Středa, 01.11.2006 ... Ťapinkománie ...

Celej den se nese ve znamení ód na Ťapinku.

Lezu z baráku - volá mi Brůdr z Esterajchu, že prej Ťapinka je skvělá.

Přijdu na Magorát - Milan Databázový Drtič kouká na Ťapinku. Pochopitelně v pracovní době, inu - státní ouředník.

Dá se České televizi soustředěným koukáním na záznam AZ Kvízu s Ťapinkou strhnout webovej server?

Fabiak s krátkým operativně soudí, že teď už bychom si mohli koupit tu televizi, když Ťapinka vyhrává v televizních soutěžích. To se jako domnívá, že nemáme televizor kvůli materiálnímu nedostatku? Že jako Ťapinka jednou vyhraje nějakou almužnu a já sofort poběžím koupit bednu? Prej ne, ale doteď že jsem argumentoval tím, že není na co se tam koukat. Pche, za prvé, už tam bude jenom několikrát, kvůli pár dvacetiminutovejm pořadům mi nestojí za to vstávat z křesla. A za druhé - kvůli koukání na Ťapinku si přece nebudu kupovat televizi, to bych musel koukat snad na dvě (na dvě Ťapinky, nikoli televize). Já ji mám doma na živo.

Chodí mi blahopřejné KTZ (někdy mylně nazývané SMS) ... pro Ťapinku. A taky mejly, třeba od souseda Vyhlídky od nás z baráku - inu, moderní doba, sousedská soudržnost se vyjadřuje mailem, hehe.

A k večeru se stavuju u známejch trochu se jim porejpat v počítaču, tam v televizi ... tramtadadá ... Sejmour a ten druhej buk a Užofka 11. Ale spořádaně si přepnou na Ťapinku, na dnešní další pokračování.

Naposledy zase v domě na schodech - sousedka jdoucí z venčení lizpiče opěvuje ... no? Ano, kdo hádal Ťapinku, ten uhodl.

Ťapinka - (ko)mediální hvězda ...

No, a přitom taková Ťapinka vůbec neumí prohrávat.

Už dva večery ji učím kanastu, sám taky koukám do pravidel, nehrál jsem to dobrejch osmnáct let.

Dvakrát mi zavře před nosem, ačkoli moc dobře ví, že dlachním v ruce pikovou trojku a vůbec ohavné vysoké karty, které budu muset díky tomuto zhovadilému kroku odepsat.

Já jí to jednou vrátím, zavřu z ruky a už je oheň na střeše. Ťapinka zahazuje karty, naráz ji hrozně bolí záda a hned se musí jít natáhnout. Chm.

V novinách zase vyhrožujou fízlové dopravně-bezpečnostníma akcema Kryšotama.

No, možná by bylo načase rozdat sem tam ňákej bodík. Někteří jezdí jak šimpanzi.

Každopádně bych ovšem nechtěl bejt v kůži toho strejdy, co to ráno na Rooseveltové nakóříl jedněm policajtům do kufru, hehe. Eště jsem si říkal, co se asi zase děje, když mne předjížděla s houkáním nehodovka?

A pak je vidím o dvě ulice dál - hlídkovej vůz a nehodová dodávka s rožnutejma majákama, inkriminovanej druhej hlídkovej vůz zastavenej před přechodem pro chodce, v něm zezadu zabořený jiný auto, šest hromotluckejch kliftonů v reflexních vestách a mezi nima takovej srandovní, malej, přicmrndlej, šedivej a fousatej strejda, nešťastnej jak šafářův dvoreček.

Jo, co neubrzdíš - neukecáš ...