Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Prosinec 2006

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Do konce roku 2006 ... Zvláštní - souhrnné - vydání ...

Kde začít? Patrně s největší pravděpodobností tam, kde jsem skončil.

Jestli já to s tou komplexností té dovolené drobátko nepřehnal?


Pátek až sobota, 22.-23.12.2006

Nic zvláštního a zaznamenáníhodného.

Koupil jsem některej z těchto dní stromeček. Mno, stromeček ...

Když já na tu vejšku nějak nemám ten vodhad. Ale vypadal pěkně. Proto ho měl možná prodavač zazděnej kdesi v rohu a mně se snažil vnutit jakýsi křivý košťata. Nechtěl dát, nechtěl ...

Ale musel.

Neděle, 24.12.2006

Ťapinka nějak nemá pochopení pro moji organizaci práce. To se ví, že musím vstát v deset, hodinu pít kafe a čistit si hřeben, no ne?

Ano, ten strom ...

No můžu já za to, že jsem se o chabýho půl metru netrefil, musel trochu přizalomit špičku a půl hodiny pižlat spodek a zkracovat? Poučení pro příští rok - zakoupit jinou, než modelářskou pilku na dřevo. Možná už proto, že tato letěla spolu s odřezky.

Když koupím, omylem, větší stromek, potřebuje, pochopitelně, trochu víc světýlek.

Kdyby Ťapinka nebyla zbrklá a nenavěšela na to těch dvacet pidisvíčiček bez předchozí konzultace, ani by to pak nemusela předělávat. Ale těch sto šedesát blikavejch se na tom vyjímá rozhodně mnohem líp. Uznávám, přidělat jim elektrickou vidlici o den dřív by taky bylo jisté vylepšení, zase bychom přišli o krásnou vánoční improvizaci.

Za to, že svíčičky (160 blikavejch) Ťapinka nejdřív napíchá do koberce, pak sobě do nohy a nakonec si to zaknudlá do vlasů, za to nemůžu už vůbec.

Jinak příjemný Štědrý Den. Máti, ryba, salát a jiné žrádlo. Dali jsme vám, kamarádíčkové, dary. A tak.

Pondělí, 25.12.2006

Jedeme na návštěvu k Ťapoušům do Plzně. To by jeden neřekl, jak o svátcích může být krásně prázdná dálnice.

Tatík Ťapík líčí srdceryvnou historku, kterak se nám minule nezdály zvuky od jeho zadní nápravy (přesněji od zadní nápravy na jeho voze), čímž jsme jej přivedli na stopu závady - museli mu vyměnit všechny čtyři tlumiče (tedy tomu vozidlu).

Já si naproti tomu pochvaluji, kterak mi teď Všiváček spolehlivě jezdí. Ano, bude muset do servisu, výměna oleje, při té příležitosti kontrola všech možných kapalin, baterie a taková ta kosmetika vokolo. Jsou věci, co se nedají moc ošidit, to by se mohlo vymstít.

Již chodím s Ťapinkou patrně dostatečně dlouhou dobu, neboť jsem byl vyhodnocen jako potenciální ženich, a jako takovému mi bylo uděleno privilegium kouřit v kuchyni při otevřeném okně. Možná taky s přihlédnutím k mému silnému nachlazení. A já si za těch sedm let venku tak zvyknul ...

Úterý, 26.12.2006

Stále dlíme v Plzni, máti hlídá pséky. Dnes ovšem má jít do divadla, pročež ji už notnou dobu straší v hlavě (ve smyslu "nedává spát"), že chudáčci pejsci budou doma tak dlouho - od pěti do osmi odpoledne - sami. Přičemž pod pojmem "notnou dobu" se opravdu rozumí cca od října.

Ťapinka s PraPetrou upekly záchrannou misi - PraPetra byla přes Vánoce na návštěvě kdesi v lesi u Hodonína, teď v úterý dojela, vyzvedla psy od máti a za použití už dříve přidělených klíčů se ulágrovala u nás.

Operativně nechala zmrzačit čubu Mášu, ana uklouzla na schodech. Máša, nikoli PraPetra.

Středa, 27.12.2006

Se slzou v oku končíme návštěvu u Ťapoušů a béřeme se ku domovu. Ťapinka má vizi zástupů pohotovostních případů přežraných psů a hodlá si na nich v ordinaci mírně vylepšit nepříznivou prosincovou finanční bilanci.

Vezeme kočku. Prostě tak. Byla v Plzni kočka, která potřebovala odvézt do Brna. Čímž se vyrovnává skóre, neboť svého času zase dosmýkala Ťapinka jiného toulavého Kočíčka z Brna k Ťapoušům. Diverzifikace genofondu. Kočce se cesta buď ukrutně líbí nebo ukrutně nelíbí, já si pro příští takovou akci budu muset každopádně pořídit silnější rádio.

Cestou vymejšlím, jak to zaonačit ještě teď mezi zbytkem volna s tím servisem ohledně toho oleje a tak. Co taky má člověk dělat v mlze, že?

Možná si auto mohlo odpustit ten vtípek s vysranou poloosou.

Zas se PraPetra aspoň projela mlžným Brnem a viděla rovnou ještě v podvečer "můj" servis.

Máša na naraženou nohu stále kulhá.

Čtvrtek, 28.12.2006

Zjištění - pokud vám do telefonu ze servisu říkají cenu za opravu, je nejenže nutno sedět, ale především sedět jinde, než za volantem jiného vozidla. Každopádně nejlépe sedět, a to kdekoli jinde, než za volantem PraPetřina vozidla.

Inu co, dostal jsem za všechny ty průserovky v prosinci pět tisíc odměny, takže jsem prakticky na nule, pominu-li velkoryse fakt, že odměnu mi stát zdaní a rozdíl si musím přidat. Jó, poloosa ...

Jdeme s Fabiakem opět do kina, všichni, i s Ťapinkou a PraPetrou. Čímž mám za letošek vybráno nikoli do roku 2008, nýbrž až do 2009. Včetně.

Ten šprým se sněhovou nadílkou byl taky fajn. Pravda, s mejma Debica Frigo Directional, kde ostatní končí, já teprve začínám. Navíc mám tu opravenou poloosu. Ovšem taková PraPetra s univerzálníma gumama, ta vzpomíná na cestu z města na Lesnou doteď.

Ťapinka mne večer srala a srala a srala, až jsem jí musel dát přes hubu. Tedy ona mne kopla do břicha, já se lek a jen se tak formálně ohnal. Nemá mi tam to čelo strkat, neměla by bouli. A že si o mne následně obrazila nohu při dalších pokusech, to už je jiná epizoda.

Pátek, 29.12.2006

S Ťapinkou navštěvujeme sestřenici Jardu. Ta se hned ve dveřích chlubí novou kočkou. V pořadí pátou. Dva psy nezmiňuju.

Kočku si Jarda nadělila pod stromeček, neboť kdesi (což jsem již zapomněl kde, avšak pro příběh to není podstatné) žily byly dvě koťata, do chvíle, než jedno na silnici u popelnic někdo přejel. A tohle tam chodilo tesknit. Načež Jarda vcelku logicky naznala, že s takovou tam dlouho truchlit nebude, a milou kočku přichýlila. Kde se nají zvířat šest, nají se i sedmé. Ťapinka, domácí veterinářka, plesá.

Ale Jarda má ostatně pravdu, slabou půlhodinku před touto historkou jsem si, než jsme vyjeli, dočítal zprávy ...

... třeba tu, kterak se policajti v Rakousku motali po trati (opravdu je tam mezera) při vyšetřování sebevraždy tak šikovně, až je přejel vlak.

Jo, chápu, je to tragédie, ani si tentokrát nechci pro udržení formy hloupě rejpnout do Rakouska jako takového ... ale nemůžu si pomoct, já se při čtení té zprávy málem posral.

Když jedou čtyři policajti na loďce a ta se s nima převrátí, víte, kolik policajtů se utopí?

Máša střídavě kulhá na různé zadní nohy. Jelikož kulhá na tu naraženou, neb ji bolí, namůže si tu druhou. Tak kulhá chvíli zas na ni. Pak si znaveně lehne a některou si přeleží. A tak pořád dokola. Jo, PraPetře svěřit zvířátko na hlídání ...

Sobota, 30.12.2006

Tak nám pověsili Saddáma ...

A aby pozitiv dne nebylo málo, odjela PraPetra.

Neděle, 31.12.2006

Zašli jsme večer za máti, později přišel Kraťas s Petrušou a s nima jsme se prolelkovali Silvestrem až k půlnoci.

Dokonce jsem kvůli určení přibližně přesného času oživil televizi v PC, ve třičtvrtě na dvanáct, zombie už se chystaly.

Na jednom programu Helča Vondráčkojc, na druhým Kadel Gott. Ten, co jsem si tak všiml, tam dokonce simuloval i zpěv, s jakejmasi dalšíma kreaturama, prej z nějakýho SuperStáru. Asi to mělo patřit k těm žertovnejm scénkám, jak se, chudák stará, nemoh trefit do toho playbacku.


Mno jo, tak to by bylo za ten rok 2006 asi tak všecko.

Vodkaz nafurt

Středa až čtvrtek, 20.-21.12.2006 ... Výhodné pojištění a zubař ...

Okolnostmi a končící platností kreditky jsem byl donucen po čase se zastavit do baňky, přičemž jsem lavíroval mezi možnostma: poslat je s kreditkou do prdele či neposlat? Dilema. Nakonec jsem se nad nima eště na rok ustrnul.

Krůta, jak viděla, že jsem jaksi naměkko, zavětřila příležitost a hned se mi pokoušela vnutit jejich "další výhodné produkty". A když už né extra super termínovanej vklad s úrokem 1 % per sedm až osm let, zahrála to na pojištění. Super hyper, extra na míru ušité, odpovědnost k rodině a jistota v okamžiku krušných problémů.

Nebyl jsem na ni ani hnusnej. Prostě jsem si potřetí experimentálně potvrdil trik, kterýho se vodteď budu držet.

Jestli jim "rekreační kanoistika" způsobuje jenom menší svalové záškuby, tak takovej "rekreační parašutismus" na pojišťováky bezvadně funguje a zabírá. Lepčí než repelent ...


A taky jsem byl u zubaře, tentokrát ne tím jeho Mengeleho způsobem s vnitřním telefonním seznamem ouřadu, ale normálně na objednávku předem.

Prej jenom "takovej malej a zatím neškodnej kazík", nutno podchytit včas, aby neměl možnost se rozvinout a počít působit trable (a aby měl mastičkář na dárky, pochopitelně).

Pravda je, že mne zatím ani nebolel - ten kazík, nikoli mastičkář.

Byl podchycen. Stále kazík a ne mastičkář.

Eště večer mě bolí půl držky. Příště si podchytím mastičkáře.

Vodkaz nafurt

Úterý, 19.12.2006 ... Laťka, deset a kulturní okénko ...

Mi řekněte, že todle není už dovopravdy hraný ...

Kolegyň Laťka včera žádá, jestli bych se jim nepřišel domů podívat na počítač. Už jsme se na to i předběžně domlouvali - na dnešní večer. Líčím jí ještě jenou historku s Irmou a jejími telefonáty v 10:01, pravím, ať mi teda dnes zavolá, pochopitelně zas až po desáté.

Jestliže jde o domluvu na večer, tak tím, kurva, nemyslím HNED po desáté.


Mimochodem, když jsme tak u těch časů - viděli jste film "11:14" alias v českém podání "Zkurvená noc"? Moc přesně nevím, kde ti čeští překladatelé na ty názvy choděj, proč se to česky nemůže jmenovat taky "11:14", ačkoli ta noc, o níž snímek pojednává, byla opravdu pěkně zkurvená. Mohu ale vřele doporučit. Takovou konstrukci jsem dlouho neviděl. To by nevymysleli ani moji státní ouředníci se všema jejich spřízněnejma podvratnejma elementama.

Což mi připomíná, že na Vánoce si budu muset zase pustit tematický film "Bad Santa". Skutečně nechápu ani tady, proč se to po překladu jmenuje "Santa je úchyl". Ale asi mi není souzeno. Úchylné je leda tak celé dílo, nikoli hlavní hrdina. Vyšinutý závislák možná, úchyl těžko. Taky, kdo neznáte, máte možnost ještě sehnat.


A kdo radši dokumentární, tady máte jeden skvělý populárně naučný z oblasti agronomie ...

Vodkaz nafurt

Pondělí, 18.12.2006 ... Jó, dovolená ...

Velkoryse jsem, vědom si nepříliš přesvědčivého stavu některých systémů a uživatelů, kolegům slíbil, že si sice o dovolené na noc vždycky vypnu telefon, ale nastavím ho tak, aby se mi v deset zase probral a fungoval, abych mohl po telefonu utrousit moudrou radu.

Pročež mi dovolená vydržela přesně do 10:01, kdy volala první vlaštovka (nadnesený výraz, možná bych mohl použít něco z ornitologie ohledně domácího hospodářství). Právnička Irma - nemůže po reinstalaci počítače najít svoje dokumenty, tzn. špatnej program. Samozřejmě - ve skutečnosti závada mezi židlí a klávesnicí. Obšírné vysvětlování, že z výroby se s jmenovitě jejími dokumenty nějak nekalkuluje, tedy postupně: Soubor, Otevřít ... A takovíhle lidi si píšou do životopisu "znalost práce s PC".

Tuhý WiFi kolem úřadu, nefunkční podatelna, bankovní klienti, grafický subsystém a antivirová kontrola v celé vnitřní budově - to už nebylo na "rozdej pokyny a vyčkej", to chtělo osobní návštěvu. Jsem ukrutně zvědav, jak se šéfová Tasemnice k tomu při výpočtu mezd za prosinec postaví čelem.

No jo, on ten sobotní výpadek proudu byl asi trochu rozsáhlejší a razantnější.

Máti shořela lednička, na ouřadě naštěstí nic, jenom to bylo všecko nějak divně povypínaný a zamrzlý.

Ale jinak to ujde, za první den dovolené strávit v práci jenom tři hodiny, to zas není žádnej extra výkon. Jak jsem to nedávno vzpomínal na to EFXko?

Vodkaz nafurt

Neděle, 17.12.2006 ... Pracovní finiš ...

Ocmrndávám doma a snažím se dohonit ještě pár restů, abych od zítřka skutečně mohl mít tu dovolenou.

Přičemž pevně věřím, že nebudu muset do práce víc než třikrát.

Máti už evidentně přiměřeně pochopila systém svých aktuálních telefonních linek. Teď už spřádá katastrofické vize na čtrnáct dní vzdálenou budoucnost, kdy pojedem na otočku k Ťapoušům do Plzně a ona bude hlídat psy. A jeden večer jde do divadla od pěti do osmi, tak co s nima, aby jim, chudáčkům, nebylo smutno? To jí straší ve věži už měsíc. Taktéž měsíc už jí vysvětluju, že za tři hodiny steskem neumřou, pokud budou štěkat od pěti do osmi, není to noční klid a ať se třeba zalknou. Jedinej, kdo to při poloze bytu může slyšet, je sousedka Stará Jandovka, která si to jenom zaslouží.

Ne, opravdu jsem jí zavrhl i nápad, že by na ty tři hodiny odvedla psy k nám, že tam jsou jakože doma, třeba by jim bylo smutno míň.

Poté jsme ještě obdrželi malé kulturní školení, neboť máti viděla v televizi pořad, kde mluvil nějakej chlap, co žil už za války. Možná i potom, ale teď už asi ne, protože tam měl napsáno i datum úmrtí. Moc zajímavě mluvil. Máti sice neví o čem, tedy nám to nemohla sdělit, ale prej to bylo pěkné. A poučné. I si z těch jeho řečí něco zapsala, aby si to pamatovala. Jenom si nepamatuje, kam si to zapsané dala. Ale neměl bych prý být barbar a taky se na to někdy podívat.

Informace jak ... jak od mé máti.

Vodkaz nafurt

Sobota, 16.12.2006 ... Ťapinčin velký den ...

Ťapinka má dnes vystoupení, před plným sálem bude kroutit břuchem hula-hula.

Proto také třeba redukuje oběd na pouhou polévku a jako druhý chod bude "siněconajdi".

Jelikož se nikomu pořád nedaří se dostat k předvánočnímu úklidu, odhrne Ťapinka základní vrstvu herberku na stole, což ovšem já netuším, že je to kvůli jídlu, pročež zajásám nad vzniklým volným místem a odložím si tam vesele cigarety.

"Ježišmarjá, když ty každou volnou horizontální plochu musíš hned něčím zasrat, já tady pak stojím s hrnkým horcem ..."

Tu větu už nedořekla, začala vibrovat a měla co dělat, aby se polívkou z "hrnkýho horce" neopařila.


Na hula-hula jsme se (ano, Fabiakovi to může opět připadat paradoxní), šli podívat se slepejšama. Marťan, Tetka Králička a Její Poslední Manžel Jirka, plus ještě já a moje máti - u té byla účast však ohrožena, neboť cca v jednu odpoledne byl na celé Lesné výpadek v dodávce elektrického proudu, pročež se máti strachovala a telefonovala, že kdyby nešel proud ještě večer, to ona by nikam nemohla jít, protože by se potmě nemohla vypravit. Naštěstí ji hoši z eONanu vyslyšeli a dodávku energie ještě za světla obnovili.

Jinak vystoupení pěkné. Dost pěkné.

Já si s sebou vzal i foťák, pravda, zrovna Ťapinčina skupina se nějak přeskládala na poslední chvíli tak nešikovně, že Ťapi byla z mého pohledu zastrčená kdesi vzadu za oponou.

Neboť ovšem vyznávám pravidlo, že "co nezmůže osobní kouzlo, zmůže osobní drzost", vesele jsem si napochodoval přímo před pódium a udělal si pár fotek - pravda, dost nepovedených - přímo odtam. Ale aspoň nějakou Ťapinku mám vyfocenou a vystoupení jsem viděl zblízka. Není to ostatně nic těžkého, prohlásit se za fotografa, jenom se u toho musíte tvářit dostatečně sebevědomě.

Ťapinka tančí hula-hula. Ťapinka tančí hula-hula.

Na druhou půlku už jsem se nerozpakoval a prostě si nechal přidělit momentálně neobsazenou kabinu osvětlovače. To už jsou fotografické výsledky o poznání přijatelnější, zase ovšem už bez Ťapinky, to si jeden nevybere.

Břišní tanečnice.
Břišní tanečnice.
Břišní tanečnice.

Každopádně jako kulturní zážitek velmi pěkné. Komu by se taky nelíbilo koukat celej večer na polonahý tančící ženský, že?

A to prej bude za nějakýho půl roku repete. Mhmm ...

Vodkaz nafurt

Ještě úterý až pátek, 12.-15.12.2006 ... Galeje ...

Znovu děkuju za všechna blahopřání, kterými jste mne vydrželi pilně zásobovat až do neděle. Ne, opravdu jsem to nemyslel tak, že nebudu psát, dokud z vás nevyrazím dostatek gratulací ...

Ještě v to úterý - on se souběžně s mejma narozeninama konal tradiční ouřadovej předvánoční mejdan. Od jedné odpoledne. Inu, neúřední den. Já tohle alespoň v tomto zaměstnání nějak nevyhledávám. Nevím proč a znova a znova se na to pokouším přijít. S takovejma "KamSeNaNásHrabeťákama" chodím do hospody eště po šesti letech. A chodil jsem i tehdy. Ačkoli zase ty organizované sedánky jsem taky poslední roky sabotoval i tam. Na ouřadě tuplem. S některejma si dobře rozumím, s většinou ostatních přinejmenším po pracovní stránce vyjdu. Ale když se sleze celá ta sbírka komplet ... no, znova říkám, že se na to nemusím koukat víc, než mi nezbytně ukládá zákoník práce.

Tentokrát mi nahrála do karet ta kompletní změna systému asociálních dávek. Tam jsem byl pečlivě zalezlej a instaloval a instaloval, občas jsem jenom udělal rychlý překvapivý výpad pro něco ke žrádlu, aby se neřeklo, že su nespolečenskej. Pravda, udělat jsem to musel tak jako tak, kdybych toužil po účasti na večírku, asi by mne to pěkně nasralo. Takhle díky za to.

Nakonec jsem se tam kolem půl páté přiloudal podívat. To už taková Drahá Dráha z podatelny oslovovala kolegu Havlajse místo obvyklého "pane architekte" méně konvenčně jako "tý voléé". Když ji posedla světlejší chvilka, zjistila, že ještě nemá odnesenou poštu. A pokud s vypětím sil zaostřila i zrak, došlo na to, že jsem tam momentálně jedinej střízlivej řidič. No, fajn. Ale co bych indisponované kolegyni nepomoh? Já si beztak potřeboval cosik poslat, takhle jsem si na to vzal služební auto. Každej zápor má i svůj klad. A tohle budu mít hodně dlouho u Dráhy.

Jakási svině škaredá jim mezitím prolátla, že mám ty narozky, tedy přišly na řadu gratulace a s přibývající hladinou alkoholu mne postupně chtěly zde přítomné kolegyně oblíbávat. Od některých mne zachránilo jen to, že jim už dělala problém koordinace. Havlajs mne líbat nechtěl.

Nakonec vyrazili pod Havlajsovou taktovkou ještě kamsi na trasu, to už jsem se taktně zdekoval. Možná spíš vyrazily "s tvrdym", tedy kolega Havlajs a kohorta bab v různém stádiu rozkladu - celkového i okamžitého.

Pišta: "Ale já mám vybitej mobil, nemůžu ani říct manželovi, že du s vama eště do putyky."

Kdosi: "To je právě vono. Šak mu to neříkej."

A tak.


Ve středu Ťapinka luxovala. Netuším jak, ale podařilo se jí při tom vyrazit pojistky. Kolik může mít příkon takovej vysavač?

Každopádně od té doby jsem byl off-line.

Dle všeho to odesral router a začal hlásit nějakou smyšlenou MAC adresu.

Poté, co jsem se v noci dvacet minut snažil dovolat na technickou podporu, až to telefon vzdal a chcípnul, aniž bych s někým hovořil, poslal jsem jim z druhého mobilu mail pomocí té hustomediální KTZ a šel spát.


Kupodivu mi z technického dohledu sami zavolali už ve čtvrtek nějak docela brzo ráno (hned po tom, co jsem přišel do práce, takže něco před půl desátou). Dohodli jsme se na nějakém postupu řešení.

U oběda jsem potkal Cvrkiho od EFXka, z nástrojárny a brusírny grafitu, jak jsem jim tam kdysi dělal správce sítě. Brrr. Teda brrr vzpomínka na EFXko, nikoli brrr Cvrki.

Cvrki mi líčil poslední epizodu Bódi, teď už bejvalého šéfa (dva měsíce v důchodu). Jak Bóďa najímal nového pracovníka. Ten se hlásil od jiné firmy, kvůli rodině už nemohl dojíždět, tak se ucházel o práci právě u EFXka. Jak se všichni v té branži znají navzájem, Bóďa naznal, že si chlapa prověří, zavolal svému známému u tamté firmy, nějaký pan Parník, a počal z něj loudit informace:

"Parníku, zdravím tě, Parníku. Poslouchej, ten maník, co od vás odchází, co bys mi o něm řekl? Jo, jo, hmm, heleď, Parníku, nepovídej mi, jak je starej, starej je dobře. Hele, Parníku, mám ho vzít? Pověz mi, Parníku, není to čurák? Aha," s úsměvem se otočil uprostřed hovoru na Cvrkiho, "tak Cvrki, můžem ho vzít, Parník povidá, že to néni čurák. Tak to je dobrý. Tak ti díky, Parníku. Ahoj, zdravím tě, Parníku."

Chlap se už neukázal. Asi si pan Parník pustil hubu na špacír.

Dalšího přijímal už tehdejší untršéf Béďa:

"Máme tady samozřejmě taky zaměstnanecké výhody, třeba čtyři týdny dovolené ..."

"No, moment," zarazil se adept, "čtyři týdny, to je snad ze zákona, ne?"

"Cožééé? Ze zákona? Čtyři tejdny? Tolik? To je trochu přehnaný, nemyslíte? Ale každopádně u nás mají zaměstnanci tu zaměstnaneckou výhodu, že tohle dodržujeme ..."

To je zkrátka nepřekonatelná firma. Pochopitelně mu Béďa taktně zamlčel, že s tou dovolenou je to zhruba tak, že pod pojmem "dovolená" se rozumí například stav, kdy zaměstnanec má přes den dovolenou a chodí výhradně na noční. Nebo pokud přijde až na sedmou ráno a domů jde už před šestou večer, že to je další půlden.

Postup řešení na domácí internet zabral částečně. Dostal jsem z DHCP serveru adresu, nedostal jsem se nikam ven. Na druhou stranu - božskej klid.


V pátek mocně finišuju s prací, neboť mám taky v úmyslu vzít si od pondělka dovolenou.

Podruhý za tejden mi monteráčci předělávají telefonní ústřednu, tu, co omylem vydává zvuky. Drahá Dráha z toho už má malej kyblik a po třech dnech už se to nedá ani svést na kocovinu z úterka.

Večer musím kolegyni Milasce dodat domů počítač, co se mi pro ni už tejden válí doma.

A vydivočil jsem poskytovatele internetového připojení napříč jejich firemním spektrem tak, že mi z technické podpory opět sami volají, ještě co jsem v autě na parkovišti. Odkládám hovor o pět minut, docházím domů, chlapík znovu telefonuje, za necelých dvacet minut, když už to vypadá, že mi budou muset poslat technika, víceméně omylem opraveno. Zajímavá záhada a závada.

Od pátku jsem opět onlajn. Tedy než bude Ťapinka znovu luxovat.

Vodkaz nafurt

Úterý, 12.12.2006 ... Kristovy léta ...

Kristova noho ...

Děkuji všem za přání a projevenou soustrast. Pravda, zpočátku mi telefonáty chvilkama i v několikaminutových intervalech přišly přehnané, zavírat dobře patnáct oken vyblitých na mne systémem hned po spuštění ICQ, jednomu by to mohlo připadat až přehnané. Ale jak říkám - v tomto pokročilém věku to už i mně přijde milé.

Pokud se všem, co mi dnes blahopřáli, nebudu revanšovat, nezlobte se na mne.

Já si, bohužel, pamatuju narozeniny tak s bídou pěti lidí - z toho tři proto, že jsou taky dneska. A i to mi občas ráno musí někdo připomenout. Se mnou už to lepší nebude.

Dort.
Dort.
Od Ťapinky jsem i dort dostal. Lesejčkovej. S dvojbarevnou čokoládovou hlínou třiatřiceti marcipánovejma stromečkama. Jsem dojat.
Vodkaz nafurt

Pondělí, 11.12.2006 ... Omylem ...

Na místním hřbitově se pak v plné své šíři projevoval černý humor obyvatel městečka v nápisech na náhrobcích, jako: "Otrava olovem" nebo "Omylem oběšen".

Tak nějak to stálo v jakési kovbojce, co jsem četl začátkem devadesátých let.

Podařilo se mi zprovoznit dva ze čtyř počítačů pro nový systém sociálních dávek. Ano, počítače nám dodali, tiskárny, datovou komunikační linku do sítě WAN Ministerstva Výkrmu Cikánů, pravda - linku zatím nehotovou. Jenom našemu ouřadu zapomněli zřídit do toho systému přístup. Prý OMYLEM. Pro někoho omyl, pro někoho patnáct set nasraných asociálů druhýho ledna přede dveřma ... Nebo že by to byla ona reforma?

Též se mi s velkou pompou přihnali čičmundové na přepojení telefonní ústředny. V březnu jsme si to objednali, v dubnu podepsali smlouvu. V červenci hnědočeši vykopali strouhu a bílí inžinýři do ní položili optický kabel. V září pak kutali do domečku a pokoušeli se probourat optickou trasu skrz naše stěny z litého betonu a žulové podlahy až na podatelnu k ústředně. A dnes - hbitě - došlo na realizaci: výpověď linek Telekomunistům a jejich přeložení k těmhle alternativcům.

Překládka všech linek, až ... až na jednu. Starou dobrou HTS pro fax a zároveň tísňovou linku Civilní Obrany. Na tu se vůbec nesmělo sahat. Ve formuláři pro výpověď nebyla zatržená ani podepsaná, naopak jasně červeně škrtnutá. Pochopitelně je mrtvá jako první. Prý OMYLEM.

O něco později mi Jaruš z kasy, jež má telekomunikace po administrativní stránce na starosti (ta Jaruš, nikoli ta kasa), předává líbezbríf od Telekominíků - prý přijímají naši výpověď na starou dobrou HTS pro fax a zároveň tísňovou linku Civilní Obrany, avšak si váží každého zákazníka, pročež nám dávají lhůtu na zrušení požadavku na zrušení, kdybychom si tu výpověď chtěli ještě rozmyslet. Když velkoryse pominu fakt, že nikdo odpovědný žádnou výpověd nepodával ni požadavek na zrušení nekladl, byl by tento elaborát jistá záchytná možnost, pokud by jej Telecom/Kyslík místo k nám neposlali na Magorát. Budu hádat - OMYLEM.

Na Magorát dorazil přípis 21.11., proběhl si tam byrokratickým kolečkem, dopátrali se reálného stavu věcí a přeposlali k nám. Razítko naší podatelny z minulého čtvrtka. V pátek přiděleno Finančnímu Odporu, odtam dnes delegováno na Jaruš. Přesně čtyři hodiny po odpojení inkriminované linky.

Prý lze vyřídit na obligátním bezplatném univerzálním čísle 800 123 456. Už mírně nasraně se chápu telefonu a vytáčím, prokousávám se pět minut soustavou plechové huby, nakonec se dovolávám operátora. Ten mi dává číslo na jinou bezplatnou linku, kde tohle mají na starost. Další telefonát, další plechová huba, další operátor, další bezplatná linka. Tak ještě jednou ...

"Tohle má na starost naše místní obchodní oddělení, jestli dovolíte, já bych vám na ně dala číslo ..."

"Hmm, to už jsem dneska slyšel dvakrát. A tak to ne. Nedovolím. Je to vaše chyba, tak co kdybychom se domluvili tak, že vy seženete vaše místní obchodní oddělení a oni mi zavolají? He?"

"Ale to je bezplatná linka."

"Ano, jenže můj čas je drahý. Já už se tady s váma na všemožných bezplatných linkách domlouvám asi půl hodiny, bez valného výsledku. Na dopise bylo psáno kontaktní číslo, dvě navíc jsem volal jako bonus. Zařídíte to nebo ne?"

"Dobrá, i tak lze."

"Výborně," diktuju ženštině číslo.

"Ale jestli dovolíte, já bych vám to číslo přeci jenom dala, kdyby došlo k nějakému OMYLU a nikdo se vám neozval."

"Nedovolím. Ani OMYLEM. K OMYLU už došlo, a to k OMYLU z vaší strany. Já vám pevně věřím. Pokud si dobře pamatuju, tenhle rozhovor je v rámci zkvalitňování služeb monitorován, že ano?"

"To ano."

"Takže já mám jakous takous jistotu, že to nezvrtáte, protože je to na vás - osobně. A kdyby ano, přijdu na vaše obchodní oddělení zítra osobně já a ať si tam nepřejí vidět ten világoš."

Pochopitelně mi do konce pracovní doby nikdo nevolal. Dávám jim čas do zejtra. Jinak to OMYLEM cestou z práce vezmu kolem jejich doupěte a transformuju jim to tam z ústředny v kůlničku na dříví.

Maník dokončil přepojení ústředny. Jen s takovým drobným zádrhelem. Ten řídící bazmek se mu nevešel do za tím účelem namontované skříně. Samozřejmě, OMYLEM tam dodali jiný typ. Tedy aparát leží na skříni a hučí. Bzučí. Piští. Asi jako hodně hlučný počítač. Asi jako několikanásobně zesílený hodně hlučný počítač. Drahá Dráha z podatelny je mírně labilní od přírody, měla malej kyblik už z těch chlapů, že jí tam furt dělaj bordel a kecaj. Jenomže když vypadli a ona se osaměle zaposlouchala do hučení toho krámu, rázem byla zralá tak na kyslíkovej stan. Zašel jsem si to také poslechnout - a ani se jí nedivím.

Chlapovi znovu volám. Nechává se slyšet, že "oni" dodali jiný typ (čili jakoby ne přímo oni, nýbrž jacísi dočista jiní "oni"), "ono se to mělo zvážit v projektu", "ono se to bude muset dořešit".

Ať v tom není bordel, dávám mu také ultimátum - zítra to ještě Drahá Dráha přežije, pozítří to nepřežije v první řadě jejich udělátor, vzápětí on jako fyzická osoba. Sám se o to postarám. Nechť se to "ono dořeší", když to "ono nebylo zváženo v projektu".

Na závěr jde na záskok na podatelnu Pišta. Ta je zralá na šaškec z toho pištění po třiceti minutách. Přičemž má pro mne další zpestření - OMYLEM si vymazala jakýsi tuze důležitý, leč soukromý mail. Ono se jí to na cosi zeptalo a ona na počítači potvrdila, že ano. A jestli bych jí to nemohl někde ze serveru zase obnovit?

Tak to, kurva, ani OMYLEM ...

Vodkaz nafurt

Pátek až neděle, 08.-10.12.2006 ... Mišmaš z instalačního víkendu ...

V pátek ráno mne na parkovišti před domem haltuje Dědek Zamykač, prý mu nějak zlobí počítač, jestli bych prý se mu na to nepodíval? Odkazuju ho někdy na víkend, ať se některej den odpoledne připomene.


Stále tvrdím, že chodím na obědy relativně daleko od ouřadu, dvě zastávky šalinou, neboť tam snesitelně vařej, přinejmenším se tam z toho ještě nikdo nepoblil a neposral. A nemusím se na ksichty některých kolegů koukat víc, než mi ukládá zákoník práce. Též se v této putyce kouří i u oběda. A opravdu jsem tam neměl nikdy nic, co by mi dočista nechutnalo nebo se nedalo žrát.

Přesně do dneška.

Něco jako byste nakrájeli žlutou houbičku na mytí nádobí, nechali nacucat olejem, ohřáli a servírovali. Prej knedle s vajcama. Aha.

Sežral jsem tedy napřed polívku, pak otestoval tuhle bídu, huba mi šla šejdrem, vyzobal jsem okurky po stranách talíře a nechal to serevírku odnést. Docela divně koukala, taky se nestane často, že bych něco nedojedl, natož abych to nechal prakticky celé. Jenže z toho fakt tekl olej na letmé zmáčknutí vidličkou.

Poradil jsem jí, ať to v kuchyni vyždímaj a můžou na tom osmažit ještě něco.

Ale nechtěl jsem dělat drama, opravdu, poprvé za asi šest let (dostanu se tam, řekněme, čtyřikrát tejdně), byl jsem připravenej to zaplatit.

Tak prý ne. Z kuchyně se mi omlouvají, zaplatit mám jenom bublavou vodu k pití. Tedy nakonec jsem měl poblifku zdarma.

Ponaučení - příště nechodit na oběd s Fabiakem.


V úterý jsem mj. máti nechal zařídit novou telefonní přípojku přes kabelovou televizi. Zároveň vypověděla službu Telekomunistům. Teď má čtyři telefonní přístroje na tři telefonní linky. Čtyřikrát jsem se jí pokoušel vysvětlit, jak se zachází s novým bezdrátovým přístrojem k nové lince, že nová linka slouží pro odchozí hovory na pevné linky (na volání na mobily má mobil), a to pokud možno mimo špičku, neb tam to má zdarma. Původní linka ještě půl roku bude fungovat pro hovory výhradně příchozí.

Máti mi volá a tvrdí, že nechápe, jak se s novým bezdrátovým přístrojem pracuje, neboť oproti starému bezdrátovému přístroji má povícero tlačítek. Znovu jí opakuji, nechť si nadbytečných tlačítek nevšímá. V případě potřeby nadatluje číslo, stiskne tlačítko s obrázkem zeleného sluchátka. Hovoří. Až dohovoří, stiskne tlačítko s obrázkem červeného sluchátka.

Paradoxní je na tom fakt, že mi z toho přístroje právě telefonuje. Pochopitelně ve špičce a na mobil. Stále je však přesvědčena o tom, že ušetří.


Spravuju známému emajlového klienta. Jelikož mu už týden nefunguje internetové připojení, pracuju tak nějak naslepo. Až se jejich providerovi podaří opravit připojení, může si to známý vyzkoušet. Buď mu to bude fungovat, nebo se u něj budu muset stavit ještě jednou. Pochopitelně ho v takovém případě ještě jednou zkasíruju.


Kolegyň sextretářka Milaska jde zanedlouho do důchodu. Již nyní se připravuje, kupříkladu si ode mne objednala počítač, by mohla na zaslouženém odpočinku browzdat po internetu a korespondovat si toutéž cestou s dcerou v zahraničí a s ostatními důchodkami.

Jdu vyzvednout počítač v instantní podobě (tedy hromadu herberku) a jako vždy prosím prodejce, ať jenom tak vizuálně sjede objednávku, zda jsem se nepřekliknul a neobjednal kterousi pičovinu nekompatibilní se zbytkem či na nějakou prkotinu nezapomněl (moje oblíbené výpadky - audio kablík k CD-ROMce a podložka pod myš).

"Já jenom nevím, jestli nebudete potřebovat napájecí redukci k tomu disku - z klasickýho konektoru na SATA. Možná je u toho zdroje, možná ne."

"A disk?"

"Jestli nemá oba konektory? Bojím se, že ne. Western-Digital je mívá, ale Seagate obvykle, tuším, nee."

"Počkejte, já jsem Seagate kupoval onehdá domů a redukci jsem nepotřeboval, měl klasickej konektor ... kokot jsem, vždyť to nebyl disk SATA, ale IDE. Jasně, redukci tam přihoďte, pro sichr."

"Právě, lepší mít za pár korun redukci navíc, než ji o víkendu někde shánět."

Vida, takže Seagati to tam nedávaj běžně. Dobře, že to vím. Teď už budu mít tři základní sledované položky - káblik, podložku a redukci.

Každopádně komponenty mám, Milaska bude v důchodu moci komunikovat. Emajlovou korespondenci zvládá, to má v pracovní náplni. Též umí napsat text v editoru. Nad tento rámec se naučila nenáročně lozit po internetu. Tím její znalosti vpodstatě končí, snad možná ještě tak tabulka, ale už to je pro ni značný problém. Ano, vypalovačku jsem jí do počítače naordinoval, ale spíš pro servisní účely, nepředpokládám, že by v dohledné době byla schopna pirátsky pálit autorská díla. I takto však díky nové vyhlášce o výpalném zaplatila na "náhradních odměnách" nějakému Standovi Hložkovi 70,- Kč. Kdo by to komediantům nepřál?


Stavuju se za máti a znova jí vysvětluju, pošesté, jak se ovládá nový bezdrátový telefonní přístroj.

Číslo, zelenej čudlik, mluvit, červenej čudlik.

Při příchozím hovoru jenom zelenej čudlik, mluvit, červenej čudlik.

Máti mi vyčítá, že já tomu rozumím, kdežto ona ne, tak že s ní mám mít trpělivost (pravda, tu jsem začal ztrácet někdy při třetím pokusu).

Taktně poukazuji na fakt, že je to úplně stejné jak u toho starého. Máti žehrá, že červené a zelené čudlítko jsou na obou přístrojích prohozená, přičemž ten nový má tlačítek o několik víc. A v návodu je navíc šipka, kterou nemůže na přístroji najít. Jako debil zas a znova opakuji, ať nadbytečná ignoruje, u známých pak že nezáleží na pozici, nýbrž na barvě. Zelená fungovat, červená dát pokoj. Jak na semaforu. Šipka v návodu značí další krok.

Máti si to kreslí. Modře.


V sobotu vstávám v brzkém poledni, začínám skládat počítač pro kolegyň Milasku.

"Chlape mizerná, kde mám tu redukci?" burácím už o půlhodinku později na prodejce. Zaplaťpánbůh za předvánoční sobotní odpolední prodej.

"E-éé-e? Jakou redukci?"

"Tu, o které jsme se tady včera složitě dohadovali, napájecí redukci na SATA disky. Ráčej si vzpomnět, padouchu, byl jsem tady ještě i po zavíračce."

"No, ale tu jsem vám tam dával."

"Dával, dával, ale nedal."

"Že by ne?" zoufale klofe do počítače, což jde mírně ztuha, pokud se při tom zároveň pokouší schovat pod stůl, "aha, jo, už vím. Víte, kde byla chyba? Já to odeslal na pokladnu dřív, než jsem tam tu redukci zaúčtoval."

Milé to vědět, když už se člověk kvůli čtyřem drátkům a dvěma konektorům projede v sobotu z Lesné do Husovic. Lotr chlap.


Objednává se ke mně na urgentní návštěvu kolega Liška Podšitej, neb onen si zaviroval počítač a druhým - podobně vtipným - trikem si vyřadil z činnosti zvukovou kartu.

Odkládám počítač pro Milasku a věnuji se tomuto ožehavějšímu problému.

Liška Podšitej bez mučení sám od sebe přiznává, že se sice původně omylem dostal na nějaký pornostránky, ale při té příležitosti si zamanul něco málo zkouknout. A vir byl na světě, ehm, tedy v počítači. A řešit je třeba takto urgentně, aby na to nepřišla manželka nebo dcéry, ani ne tak kvůli faktu, že taťka skotačí po pornu, ale poněvadž on sám je před tím důrazně varuje, zakazuje, vyhrožuje ... a teď tohle. Hehe. Vaše neštěstí, můj příjem.


Píše mi kolem šesté KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) bejvalej parťák z oddílu Šurda, kde jsem? Prý bych měl být v hospodě. Heh?

Pátrám. Ano, jest touto dobou 40. výročí založení naší Pionýrské Skupiny, to vím. Došla mi pozvánka na jakousi výstavku, že bližší info na webu. Prošel jsem si webové stránky, obšírněji, zabředl jsem do popisů výletů a táborů, mj. našel informaci o tom, že na jaře by touto dobou měla být ku stejné příležitosti třídenní výprava, pročež jsem se rozhodl na výstavku nereflektovat a zúčastnit se až jarní akce. Co už taky s výstavkou? Takovou podobnou jsem viděl už před pěti a deseti rokama za "aktivní služby".

Jenže tím, jak jsem se nepídil po podrobnostech ohledně výstavky, nezjistil jsem ani informaci o na ni navázaném posezení v knajpě. A to je taky tradiční věc, též mi to mohlo dojít.

Vzal jsem si tedy operativně z domova krátkodobé volno k opuštění posádky a vydal se tam, jsa přesvědčen o tom, že se obratem tak do půl deváté vrátím.

No, přišel, pozdravil. Tu přisedl, tam prohodil pár slov. Čímž jsem považoval věc za vyřešenou a s dostatečným předstihem se začal brát k odchodu.

Jenže ještě s tímhle jsem nemluvil. S tamtím. Tenhle chtěl na cosi zavzpomínat. S Tomajszem a s Nahy, s Tomem, Starším Šurdou, Táňou, Hadem, Pepíčkem, Kájíčkem, zjistil jsem, kdo je věrný můj a Alloří čtenář a komentátor Mikin (ano, aniž bych věděl, že tento Mikin je onen Mikin, oba Mikini tentýž jsou). A vůbec, nevím, s kým jsem hovořil "před" a "po".

Propracoval jsem se skutečně až ven, jenomže zrovna se přihrnul ještě nejstarší ze Smečky Bratří Soukupů a skupinka "mejch" "děcek", tedy Kula (nynější skupinový šéf), Cowley a Malej Cvek (ono mu táhne na třicítku, ale je to furt Malej Cvek, neboť existuje ještě Velkej Cvek).

Ne, to se odejít nedalo.

Jak to nedělám často ani rád, vytáhl jsem s povděkem z kapsy mobilní telefon, odložil nedůležité věci (ačkoli všechny byly z kategorie "to stejně nespěchá"), Ťapince vydal pokyn k venčení pséků ...

... a zůstal tam až do závěrečné.

Příjemná akce. Snad až na jednoho těžce namotaného jakéhosi místního obejdu. Ten tam mírně nemístně obtěžoval, ale jako štamgasta jsme ho jakž takž tolerovali. Zhruba do chvíle, než se začal srát do radikálnějšího křídla a byl Starším Křendou vynesen skrz dvoje (zavřené) dveře. Jinak vcelku pohoda.

A, jakkoli to ode mne - sociopata - může znít paradoxně, milé všechny vidět.

O to víc se těším na jarní výsadek.


V neděli vstávám už ve dvě odpoledne, zvoní soused Vyhlídka, nejede mu internet.

Instaloval hru.

Laboruju s tím dobrou hodinu a půl, včetně několika telefonátů na technickou podporu, rozborky a sborky počítače a přeinstalace ovladačů. Nakonec zabírá až návrat k bodu obnovení.

Zajímavé, když já něco instaluju, obvykle to (ač někdy s nesmírným nasazením) končí funkčním celkem.

Když instaluje soused Vyhlídka, končí to povoláním odborníka, hehe.

Ale jak už jsem říkal u epizody s Liškou Podšitým - jen tak dále, přátelé. Vánoce jsou finančně náročná záležitost.


Měním Mišovi paměti. Snažím se jej i s Žábi zlákat na nějakou společnou činnost. Kladou houževnatý odpor. Padák není nic pro Žábi, Miš má dojebaný ty cévky v hlavě. Běžky zavrhují oba svorně, prej zima není jejich oblíbenou kratochvílí.

Já na ně ale něco vymyslím.

Paměti fungují.


Máti mne obviňuje, že jsem jí zakázal přijímat příchozí hovory. Též mohu za to, že neumí zacházet se všemi telefonními přístroji a neví, kdy, kam, z čeho a komu volat.

Vysvětluji posedmé.

Velmi zábavná činnost.


Jako jedinej na mne zapomněl Dědek Zamykač.


Ťapinka dostala jako reklamní předmět blikátka na psí obojky. Pročež máme vánoční psy. Choděj a blikaj. A je vidět, v kterém křoví zrovna pijí kukle.

Tedy právě teď jdu rožnout psy a posvítit si s nima do roští.

Pak mne ještě čeká hrubopopůlnoční demontáž a montáž sprchy, již se Ťapince podařilo uškubnout.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 07.12.2006 ... Vopožděnej ...

Rok se s rokem sešel a já vyrazil opět dělat čerta. Ne, nejeblo mi, ačkoli pochopitelně vím, že čerti chodili ponejvíce už předevčírem. Jenomže tohle bylo zase pro ty piškoty z plaveckýho oddílu od Sani a Žufiho (plus eště Saní sestry), když voni maj tréninky jenom ve čtvrtek, co dělat? Jo, připadal jsem si drobátko vopožděnej ...

A to jsem se vždycky vysmíval tomu Mikulášovi s čertem, co se motali po ulici kousek od ouřadu mezi soustavou nonstop barů eště vosmýho. Pravda, ti tam byli echt zabrždění.

Jo, ale ten dnešek teda ...

Tomu se podřizovalo vše od příchodu v deset do práce až do odpoledne, ve dvě jsem vyrazil z ouřadu, vyvenčil pséky (tzv. "psí hlídka"), narval si propriety do tašky a vyrazil k plaveckýmu stadionu.

Ono těch propriet až tak moc zas nebylo, s mým ksichtem mi opravdu stačí černý dlouhorukávý tričko, černý kalhoty a tubička kamuflážního krému M-97. Kožuch, kus řeťazu a rohy měla v merku Sani.

Já měl trénink už vod loňska, s ostatníma to bylo drobet horší. Loňskej Mikuláš je nějako mimo provoz, anděl se zasekl při práci na fuckultě, tedy jsem dostal jenom Mikuláša, avšak jinýho. Ten na to neměl nějak ten správnej grif nebo co, zkrátka tam jenom tak stál a přicmrndával, žádný: "Hohó, robátka, jestlipak jste byla hodná?", žádný máchání ke mně berlou mrazilkou: "Odstup, sílo pekelná." Prostě žádnej extra souboj dobra se zlem, spíš maník tak do počtu a na exhibici jenom já, tzn. zlo, přičemž jenom na mně záleželo, jak moc to zlo bude koncentrované. Taky dobrý.

Zas se to nesmí přehánět. Todle byli eště menší šklebáci než minule, aby neměli kór moc újmu. Ve finále se mi z asi devíti rozbrečeli všehovšudy tři.

Jeden se sice zaklínal mantrou: "Já jsem byl hodnej, fakt jsem byl hodnej," ale preventivně couval, couval, asi neměl čisté svědomí, spadl do bazénu, byl vyloven, dal se do breku a dostal jenom úplně maloučký nervový šok, zimnici, musel být zavinut do ručníku a uložen na lavici.

Dva přiznali menší zlobení (přičemž přiškrtit řetězem jsem z nich musel jenom jednoho), ale jenom tak drobátko prý, co by se za nehýtek vešlo. Inu, přiznání je polehčující okolnost, stejně dostali pišingr.

"Hele, kluci, na tohodle bacha," špitla Sani, "von má trochu poruchu řeči."

"Jo ták, já jsem někde slyšel, že máš, halamo, furt moc řečí ..." kvitoval to konečně správně hromským hlasem Mikuláš. Vono je skrz tu vatu přes uši asi docela blbě slyšet. Tak to se sešli dva - jeden nemluví, druhej neslyší.

Nakonec jsem i z tohodlenc básničku vyrazil, pravda, musel jsem se cvičně na chvíli přešaltrovat na "jinak docela hodnýho čerta" a napovídat mu, pak z něj cosi ve smyslu, že "Miku-, Miku-, Mikuláš, šel na guláš, šel na guláš" vypadlo. Čert logoped. Hmm.

Ostatně tudle říkanku už jsem znal, páč to tam blekotal jak jouda každej druhej. Dle jejich mínění se Mikuláš cpe výhradně gulášem, bo takňák. Co je dneska v té škole učej? My jsme v jejich věku znali básniček, pche ... o Sovětském svazu, o Leninovi, o těžkém dětství soudruha Gottwalda ...

A voni Mikuláš na guláš ...

To je úroveň.

Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...
Report z Mikuláše ...

(foto Žufi)

P.S.: Sprchoval jsem se jednou přímo tam a pak se ještě musel doma vykoupat. Ten šůviks na ksichtě drží jak helvítská víra. Zatracení Helvíti. Nepamatujete si někdo z armády, jak se ta sračka dostává dolů?

Vodkaz nafurt

Pondělí až středa, 04.-06.12.2006 ... Mrzutosti ...

Jelikož jsem se pořádně nevyspal, ani nepamatuju, su furt nějakej unavenej. A mám pořád nějak moc práce. Ubíjející, nezáživné.

Snad jenom v úterý jsem byl s Deponym na kafi, to už se tady, tuším, mihlo někde v komentářích. A sice ani ne tak za to, že nám pomoh sehnat a zajistit ty lístky do divadla, tedy myšleno nikoli jako odměna, jako spíš to byla vítaná příležitost ho na to kafe pozvat. Beztak jsem si říkal, že jsem ho dlouho neviděl. Prostě zašli na kafe, příjemně popožívali a poklábosili, pomluvili známé. To je zase celý.

Ve středu pak tradiční hospoda. Harpagon Spojka se vrátil z Egypta. Nějaký zločinný Egypťan Sinuhet mu v hotelu při úklidu vyhodil pytlik se solnejma krystalama z Mrtvýho moře. To je tak, když si hotelovej host nechává neidentifikovatelnej herberk na balkóně od pokoje.

Jinak fakt nic.

Vodkaz nafurt

Neděle, 03.12.2006 ... Koupání, koupání, neduhy zahání ...

Slepejši si zas vymysleli inovaci. Koupat se do termálů sice jó, ale pěkně do blízkýho Laa, to voni zase né. Prej do Györu. Hezky přes dvěstě kilometrů. Sice je to pekelně daleko, ale zase oč dráž vyjde cesta, tolik ušetří člověk na vstupným. Takže bití jsou na tom jenom řidiči, a to se dle mínění některých (tedy jmenovitě neřidičů) dá přežít. Navíc tam mají celkem snad jedenáct bazénů, z kteréhožto faktu Pepé vysloveně uchcává, jenom si na to vzpomene.

Dvě auta, osm lidí - já s Ťapinkou, Pepé, Marťan, Bača a jeho manžetka Lída, Tetka Králička a Její Poslední Manžel Jirka.

Eště s těma penězma - je třeba si koupit slovenskou dálniční nálepku, pokud se nechcete kodrcat přes nějaké Mačkohôlky. My to máme samozřejmě zmáknutý - se slepejšama po Česku jezdíme vesele klíďo bez známky, neboť v českým provedení ten vobrázek s kriplkárou alias "šmajdavec" známku plně nahrazuje. No, na Slovensku prej taky. Jenomže ... Česká organizace zrakáčů tvrdí, že taktéž bez problémů, že jest to ustanovení internacionální po celé Evropě. Slovenské sdružení slepejšů míní, že sice ano, ale že to slovenská Kobra 11 jenom tak toleruje. Česká liga vozejčkářů je zas názoru, že sice to na Slovensku platí, ale zas jenom pro Slováky. Stejně tak se dozvíte i na hranicích - celník tvrdí, že to na Slovensku neplatí vůbec, ale pokutu nám za to nikdo nedá, v jedné prodejně kupónů vám řeknou, že ano, v druhé, že ne. Já se s nikým handrkovat nebudu, takovej záhoráckej fízl se špatně vyspí a hned bude problém. Kdepak. Já hlasoval pro známky. A nikdo si nebyl tak jistej v kramflekách, aby si vzal na svý triko případnou pokutu za dvě vozidla, hehe.

Ale jinak cesta pohodová ...

Nejdelší jízda za volantem v Ťapinčině dosavadním mrzkém životě, navíc poprvé v zahraničí (pokud nepočítám ty dva kilometry od hraničního přechodu v Laa k tamějším lázním), a sice hned tři státy, plus jedno hlavní město. Ťapinka si extra užila.

Dlužno podotknout, že kde jsou ty časy, kdy to byla taková ňouma, co se vleče při pravým okraji jak smrádek a zakufruje kdykoli, má-li k dispozici víc jak jednu cestu. Ještě v létě cestou do Prostějova se mi dokázala ztratit hned za první křižovatkou. A dneska? Skoro ani to pověstné "Ň". Jestli jsem na jednotlivých bratru třeba osmdesátikilometrových etapách měl náskok dvě, tři, nejvíc snad pět minut.

Jo, ztratila se, ztratila, ale v tom není až tak úplně na vině ...

Sraz v Bratislavě - u druhé benzínky. Chápeš? První mineš a u druhé se sejdem. Tam už vlastně končí dálnice a před tou benzínkou je vidět semafor. To nemůžeš minout. Tak tam.

Já bych pochopil, kdyby čerpací stanice měla za poslední dobu jinýho provozovatele, vlastně si značku ani nepamatuju. Dokonce bych i přežil, kdyby ji uzavřeli dočista. I tak by se tam někde dalo snad zastavit.

Ale že na to půjdou bratia Slováci tak zhurta, že benzínku prostě zboří, vybagrují a odstraní z povrchu zemského? Všechno zkrátka předpokládat nemůžu ani já.

Prozíravě jsem vzal s sebou vysílačky. Zastavil jsem dál na prvním možném místě, zavysílal Marťanovi - Ťapímu navigátorovi - a stanovil jsem jim další itinerář: "Benzínka tam není, kurva, neptej se proč, prostě tam není. Pokračujte dál furt rovně, neodbočujte na Györ, rovně, pořád rovně. Po asi třech semaforech nás vpravo uvidíte u silnice. Hned za náma je sjezd s té hlavní k nám na parkoviště. Tam zastavte."

Mezitím k nám dojelo jiné, cizí auto. S italskou značkou. Ve směru do centra Bratislavy. Z okna se vyklání Polák a ptá se, kudy se jede na Brno? Jakožto jediní tři Brňáci v Bratislav mu pravdivě radíme, že právě jede od Brna, že se musí otočit a mazat zpátky, že sice tohle je silnice na Brno, ale vopačnej směr.

Polákoital poděkuje, oddělí se, odjede. Mihne se kolem Ťapinka a míří též dál k Dunaji. Sakra fix. A můžem stát u kraje silnice a mávat jak kokoti.

"Kurva, co je?"

"Vona Ťapinka nestihla vodbočit." (prej nepochopila, že jí ukazuju metr za sebe na tu odbočku)

"A dokážete se vrátit?"

"Asi néééé ..."

A to bylo v těchto místech naposledy, co jsme o nich slyšeli. Ony ty vysílačky jsou šikovná věc, pokud s jednou z nich Ťapinka neodjede za kopec do džungle husté betonové zástavby. Nu vot, ničevó. Vrátit se očividně nehodlali. Při průjezdu Bratislavou jsem je zkoušel volat - taky nic. Snad budou tak prozíraví a vydají se po nějaké době na maďarské hranice, tam se sejdeme ...

Sešli.

Pokračujem na Györ. Bača má na klíně kameru, občas ho žádám, aby mi nafilmoval nějaký ukazatel, že si pak doma v klidu přečtu, co tam bylo napsanýho. Mosonmagyróvár je asi tak nejsrozumitelnější.

Nakonec jsme do Györu trefili, i tamější termálfürdö jsme našli. A ještě jsme dostali slevu na slepejší zmrzačenky.

Převlíkli jsme se a šli se rochnit.

Pravda, prostoru o poznání víc, než v Laa. Ovšem zase voda ryze přírodní, takže taková minerálně nahnědlá. Ale především teplá. A soustava vířivek a podobných atrakcí, jeden poloprůhledný tobogán venku (takže vidíte v něm se plácající postavičku), jeden malý dětský uvnitř, plus ještě ke všemu soustava barů a občerstvení.

Ani bar na každém kroku však neeliminuje paštikáře - Čechy. Viděl jsem tam asi tři rodinky nacpávající se šnyclama v alobalu. Všichni mluvili česky. Nějaká ta národní špecialita. Ale když někomu nepřijde divný sednout si mezi dva bary a vytáhnout si vlastní žrádlo ... asi voliči sociální demokracie.

"Jò napot kivánok," povídám servírce v baru a vzápětí ji musím utnout hned po několika větách, neboť se opět v praxi osvědčilo, že není dobré začínat konverzaci domorodou větou, pokud znáte všehovšudy tři.

"Hele, ať ze sebe nedělám blbca - nehovoríte po slovensky?"

"Iba nie veľa."

"A jo, tak bitte einmal Kaffee grosse braune and once this chocolate ... jakou že to chceš? Jo, Hasselnuss. Köszönöm."

A pak čumím jak puk, poněvadž Ťapinka sice přesně specifikovala, narozdíl ode mne však věděla, že na lístku pro změnu zas italsky "Caldo" jest čokoláda horká, já předpokládal, že dostane něco studenýho. Ťapinka evidentně věděla, proč se letos hlásí do té italštiny, to ona určitě předpokládala, že pojedeme do Maďarska.

Na lakonické: "Pivo," od přišedšího Marťana však slečna serevírka reaguje bez zaváhání. Jako většina Maďarek má i slečna serevírka knír.

To bylo u baru na suchu. Jinak však Marťan s Pepém hustě preferují bar přímo v bazénu, jak tam sedíte na stoličce prdelí ve vodě a můžete rovnou glgat. Pepé to dokonce vypiloval až tak k dokonalosti, že jak jsme měli lehátka v prvním patře, než by se šoural po schodoch, po schodoch, radš si vyčíh volnej moment a sjel si přímo k baru po tom dětským tobogánu. Mazec.

Soumrak nás zastihl v jednom z venkovních bazénů.

"Hele, bublák, dem na masáž, ne?" povídám, když vedle mne se zrovna zapnula nějaká perličková koupel - plotna asi pro osm lidí.

"Jasně, bublák, dem na to," dí Marťan a hned se drápe nahoru, bohužel na jediný obsazený místo.

"Počkej, sápeš se na nějakou paní."

"Aha, pardon."

"To je dobrý, já to vydržím," paní se cítí skoro dotčená, že jsem Marťana zkorigoval.

"Vidíš? Teda nevidíš, ale paní po tobě prej touží."

"Ale já chcu bublák a né paní," kategoricky trvá na svém Marťan. Paní je evidentně zklamaná.

Tak si necháváme bublinkama masírovat záda. Jedinej Bača tvrdošíjně setrvává na břiše s odůvodněním, že "perličková koupel" se to menuje proto, že mu to má masírovat péro. Inu, holt Bača.

A to by bylo asi tak všecko. Pět hodin jsme se tam cákali, pak jsme se usušili, nasedli do konvoje a zas se vrátili domů. Vlastně skoro nuda.

Vodkaz nafurt

Sobota, 02.12.2006 ... Kulturní Egi ...

Před tejdnem na návštěvě u Bobšů vyvstala vážně míněná debata, že bychom měli podniknout něco ohromně kultůrního. Třeba zajít do divadla. Tedy Bobeš, Allora, Ťapinka a i já, ač jsem byl v divadle relativně nedávno, ani ne před deseti lety. Ale ani jsem se nijak význačně nešprajcoval.

Operativně jsme nažhavili Bobší noutbuk a postupně eliminovali všechny termíny a hry, kdy nemoh ten nebo onen, já se na divadlo dva dny před Vánocama můžu taky vysrat, zas tak po tom neprahnu, dále všeliké hypermoderní intelektuální veleduchá extradíla, jež slibovala být nad naši kultůrní úroveň (tzn. polovina dnešního repertoáru), po pečlivém vyškrtání možností zbyla jedna varianta - Divadlo Husa na provázku (co se za Husáka jmenovalo jen "Divadlo Na provázku"), autor N.V. Gogol, hra "Revizor". Termín - sobota 02.12.2006. Na provázku jsem už byl (právě před těma deseti rokama), Revizora jsem taky viděl (na gymplu v Divadle Bří Mrštíků). Tedy mám zhruba ponětí, co od čeho čekat. Už zbyl jen jeden háček, a sice na tento večer vyprodáno.

Ono by to taky počkalo zas na leden, neposralo se to za ty roky ... Ale když už jsme se jednou rozkejvali ...?

Přišel čas na plán B, tedy intriky a protekci.

Ne nadarmo se znám s panem Deponym, brigádním prodavačem lístků v onom divadle. Pročež byl tento zaúkolován, nechť - ve zkratce - nemudruje a kouká čtyři kusy navalit. Pravda, vypisoval jsem mu k tomu sáhodlouhé elaboráty, jak se přerazit rozhodně nemusí, nikterak na tom nebazírujeme a není nám třeba žádných špinavostí, avšak pochopil to, chlapec, vcelku správně. Možná má ještě v paměti jedno z mých hesel: "Mladý voják, hotový kouzelník."

Depony zcela správně zmobilizoval všechny své síly, seškrtal několika snobům zepár rezervací a tramtadadá - lístky byly na světě. To jsem vyzvedával v tu středu, jak jsem kroužil s autem skrz zákaz vjezdu. Ještě mne seřval, že při troše snažení jsem si moh na druhé pokladní i studentskou slevu vydyndat - což by, buďme zase soudní, s mým plnovousem a obstarožní Allorou bylo ovšem asi krapet těžší obhájit. Nicméně panu Deponymu jest třeba poděkovat.

Allora se těšila, kterak mne uvidí v kvádru. Ha ha. To měla dopředu mírně nepřesné informace stran provedení tohoto tyjátru. Jestli si pamatuju dobře, naposledy jsem tam byl v džínách a flanelové košili "earlovce", přičemž jsem do publika přesně zapadal. Dnes už jsem starší a důstojnější pán, pravda, tedy jsem sáhnul po svém univerzálním slušnějším oblečení - zachovalejší černé džíny a černý rolák. Dokonce tak důstojně v tom vypadám, že při postávání u nějakých - víceméně jakýchkoli vnitřních či vnějších - dveří si mne lidé pletou s ochrankou. Ti, co mají másla na hlavě méně, chovají se ku mně velmi uctivě, zbytek se dává rovnou na útěk.

Tak Revizora jsme viděli.

Mno - to minulé pojetí u Mrštíků bylo takové mírně "tradičnější", přeci jen švindlrevizor Chlestakov v koženkové bundě nevypadal až tak jako vyděděnec z Petěrburgu, jako spíš vyhozenej otrapa z diskotéky. A nepříčetně mne tam srala jakási afektovaná herka, jejíž výstup a roli jsem vůbec nepochopil. Ale na maníka se dalo zvyknout i s bundou a ta příšera se tam mihla jenom dvakrát.

Hlavně - ducha a koncepci hry komedianti vystihli, snažili se a za sebe se domnívám, že se jim to i povedlo. Mně se to líbilo. Fakt jo.

Nebyl to až tak blbej nápad s tím tyjátrem.

Vodkaz nafurt

Pátek, 01.12.2006 ... Gauner vrtákem ...

Nedávno proběhla na Asociálním Odporu menší kosmetická úprava mobiliáře, a sice přestavba stolů tak, aby se z (nez)odpovědných referentek staly ty správné, nabubřelé a od občanů správně přepážkou oddělené úřednice. Donedávna to fungovalo v celým ouřadě s výjimkou podatelny (vokýnko) a pokladny (pultík) tak, že vobčan-klient přišel, přised si k ouředníkovi a záležitost vyřizoval víceméně formou besedy.

Pak si od těla oddělila TaTarka delikventy na přestupcích jedním stolem naštorc. To je ještě pochopitelné, těžko může zločince kárat a udělovat mu tresty, přičemž tento jí čumí do hrnku s kafem a dejchá za krk. Následovala matrika a vobčanské průkazy, kdy si sami lidi stěžovali, že vostatní můžou zevlovat i do jinejch spisů. Pak přišel na řadu Všeobecný Odpor, což jsem nepochopil, ale voni už jsou takoví. Inu na vydávání rybářských lístků a udílení povolení k umístění reklamních poutačů na chodník je třeba odstup.

A teď ten Asociální Odpor. S přihlédnutím k faktu, že jednání s jejich případy je někdy o smyslové buňky a zvlášť po nedávných výhrůžkách fyzickým násilím si dámy přešíbovaly stoly tak, aby mezi nima a žadatelem byl aspoň nižší psací stoleček. Ani asi ne proto, aby se na sociála dívaly nějak svrchu a z pozice moci, ale kdyby se tento po nich skutečně sápal, by jej mohly pravítkem nebo pícháním propiskou zahnat zpátky na jeho stranu barikády. Bejt tam já, stoly bych nechal a na šuplíkovej kontejner bych si nainstaloval gumovej šlauch. Já jsem naštěstí na jiném pracovním zařazení.

Po této úpravě jim zbyly dva stolečky trojhranné dvounohé. To se těžko popisuje, je to vlastně pravoúhlý trojúhelník s deskovejma nožičkama jen na odvěsnách, přepona je volná. Za normálních okolností je to přišroubováno k bokům stolů obyčejných, čímž vzniká další menší prostor o vizuálně zajímavém tvaru.

Leč tyto kousky přebyly. Furt nechápu, jak je to možné, že když přeskládáte v místnosti nábytek, všechno je na svém místě, místnost je stále stejně plná, ale dva kusy nábytku vám zbydou. Ale je to tak, asi jako v tom Murphyho zákoně s tou plechovkou červů.

Stolky byly operativně vyšoupnuty na chodbu a jen tak připlácnuty ke zdi, do budoucna se tam s nimi počítalo nastálo, čekající budou mít možnost si na tom lejstro vyplnit, svačinu odložit, lokýtek si opřít. Leč skutečně až tehdy, až se najde někdo, kdo stolky trojhranné dvounohé přichytí ke stěně, neb takto osamoceně jsou značně labilní (původně držely šroubama u těch psacích stolů, jak už jsem předeslal). Onen "někdo" by mohl být za normálních okolností řidič-údržbář Mirajz, pokud by tento ovšem opět nekrempíroval. Jelikož však několika joudům z řad zaměstnanců už se stolečky zhroutily na haksny při letmém opření (ačkoli nechápu, co koho pudí opírat se na vlastní chodbě o stolek, potažmo o cokoli), kdosi v návalu intelektuální výše umístil sem A4 cedulky: "Neopírat se, nedrží."

Cedulky však opět popudily Velkýho Šéfa Kvakina, neb se mu zdály nedostatečně estetické. Jal se tedy vyslýchat sextretářky a Tasemnici, proč že tam cedulky jsou? Ačkoli mu bylo vysvětleno, že na stolečcích cedulky: "Neopírat se, nedrží" jsou jako varování, aby se o stolečky kolemjdoucí neopíral, neboť tyto nedrží, neb není k dispozici momentálně nikdo natolik schopný, kdo by mohl zařídit řešení držení stolečků, Velkej Šéf Kvakin se s tímto vysvětlením nedokázal spokojit a vydal pokyn o vysoké prioritě, tak ať se, u všech hromů, někdo tak schopný najde. Čímž, pochopitelně, z okruhu schopných elegantně překvapivě eliminoval sebe.

Hned tedy konkrétně v pátek ráno mne na chodbě zastavila Tasemnice, situaci mi vylíčila a tázala se, zdali nemám ve svém inventáři vrtačku? Nemám. Mám doma, čímž se ovšem chlubit nebudu. To bych se mohl hbitě změnit z držitele vrtačky v osobu pověřenou přišroubováním stolečků, a zde by nešlo ani tak o ochotu, ale mám v živé paměti neblahé zkušenosti s vrtáním v rámci pracovní náplně servisního technika u "Kamsenanáshrabete?". Kolegové Kraťas a Jožka Kokoška, jež po mně nejednu stěnu sádrovali by mohli vyprávět.

K naší rozpravě s Tasemnicí se přichomýt Tlustej Vratočuč Gauner: "A proč neřeknete třeba mně? Já vrtačku mám."

Hujer.

Dle předpokladu - byl pověřen.

Avšak si pokyn nějak mylně vyložil zhruba ve smyslu: až bude čas a nálada.

Za hodinku se s velkou pompou přihnal Velkej Šéf Kvakin, zřel cedulky, vyzvěděl o páně Gaunerově pověření ...

... a zmrdal ho jak psa, jaktože to eště není?

Takhle dopadaj aktivní dobrovolníci.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002