Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Říjen 2009

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Sobota, 31.10.2009 ... Krtko ...

Marťan vytrval a ani dnes nikam nešel. Tedy nikam na kopec. Do hospody, to zas jo.

Původně aspoň koketoval s myšlénkou vydrápat se po svážnici na Kláštorisko (aka Kokotisko, jak pravíval Bobeš). Následně však přišel na to, že bližší košile než kabát a především bližší hospoda kilometr v údolí než pět kilometrů na kopci. Chm.

Já se vypravil skrz Prielom Hornádu na Kláštorskú roklinu. Tu jsem šel vlastně taky jenom jednou. Původně jsem uvažoval nad Sokoliou a Tomášovským výhľadom, ale tam jsem nenašel autobus, kterej by mne přiblížil, pěšky zabijete strašnou spoustu času. Takže Kláštorská.

Vysápal jsem se na Kláštorisko a zašel do hospody na poblifku. Tam seděla parta Slováků z jedné té vykurované chatky v kempu.

"Hore zdar. A kde je kolega Krtko?"

"Aký Krtko?"

"No, ten tvoj kamarát."

"Jo, Marťan? Krtko? Já mu kdyžtak říkám Hroch. Prečo Krtko?"

"Ráno, keď išiel zo stanu, vyzeral ako krtko, keď vychádza z kopky ..."

Jsem se málem posral. To byste totiž Marťana museli vidět, jak se sápe z toho kupkoidního stanu, celej v černým, černý rifle, černá mikina, černej kulich. A jak kolem sebe tápe jak krtek. Zčásti proto, že vidí bídně tak jak tak, zčásti, protože je rozespalej, a do třetice má toho kulicha naraženýho až přes voči.

Jo, to se jim teda příměr a přezdívka povedly. Sto bodů.

Pak jsem si dal ještě Malý Kyseľ. Velký už taky znám, malý má bejt prej taky super. Mno, upřímně, čekal jsem od toho trochu víc. Stejnou roklu najdu tady u Soběšic. Ale procházka pěkná. Čímž jsem zase vypadl nahoře nad pramenem Suché Belé a znova (potřetí za tři dny) mazal Glackou cestou dolů. Samozřejmě jsem zatměl. A jenom jsem vzpomínal na to "Medvědi nevědí ...". Dolů jsem dorazil až za hutné tmy.

A aby to nebylo fádní a monotematické, zašli jsme do té včerejší hospody na halušky.


Vodkaz nafurt

Pátek, 30.10.2009 ... Marťan leh ...

Vyspali jsme se jak nemluvňata - 13 (slovy třináct) hodin. Taky co chcete dělat? Večer brzo tma, v ne zrovna útulné hospodě taky nic moc, ráno tma a my navíc rádi spíme. Dlužno připočíst cestu ve vlaku, kde se spalo sice dobře, ale cestovný poriadok nám nastrčil Poprad pod kola příliš brzo. Jsme si vynahradili.

Přišel taký ujo a vravil, že zazimoval hajzly a je třeba chodit konat potřebu na recepci. Tedy přesněji na tamější WC. Což bylo sice dál a jenom jeden hajzlík pro všech deset lidí v kempu, zato ale útulně vytopenej na nadnulovou teplotu.

A kam že dneska půjdeme?

Na Marťanovi je dobrý, že néni žádná slibotechna. Když prohlásí, že někam pojede, tak tam taky jede.

Na Marťanovi je horší, že néni žádná slibotechna. Když se zabéčí, že druhej den nikam nepude, tak nikam taky nende.

Prohodil několikero stížností na téma "namožené nohy" a odmítl si byť jenom zavázat kanady. No tak co, něco se vydrápal, dneska ať si zevluje v údolí. Prej to tak chce. Já se sbalil a vydal se na Stredné Piecky.

Jestli jsem za celej den potkal nějakejch pět lidí, tak je to moc. I tak mi tam přišlo hrozně přelidněno.

Marťan se půl dne válel a ještě pochrápával v kempu, následně se vydal směrem od vesnice, kde nám na recepci tvrdili, že by měla bejt další - a snesitelnější - krčma. A fakt, že jo. Já si pamatoval jednu, co by měla bejt takovej jako nóblovější podnik. Tahle sice taky nebyla žádná špeluňka, ale byla celkem pro běžné tůristy (pokud nepřijede zájezd Vepřů). Vopravdová pohoda. Marťan tam lópnul několik Šarišů a pár Spišských boroviček, pak šel ještě hodit polohu ležícího střelce do kempu, tam počkal na mne. A večer jsme tam zašli spolu.

Hospoda je veskrze nekuřácká a kouří se tam jenom s číšníkem Milanem.

Mimo jiné došla při klábosení řeč i na politiku, kde maník zase spustil (už dorazili s Marťanem asi druhou lampu jehličí) lamenty: "Oj, to aj vtedy za federácie, to bolo také čudné. Veď sa to menovalo Československo. Aj tam bolo to Česko ako prvé."

"No a co byste jako, kurva, chtěli? Šak jste se přidali až o dva dny později. Nejdřív bylo Česko, od třicátýho října, až jste naklusali do party, pak Československo. Martinská deklarace. Třicátýho října. Dyť dneska je výročí ..."

Ale fakt, dobrá putyka. Kdybyste tam měli někdo cestu, tak od Podlesku nechoďte do Hrabušic, ale na silnici zahnite doleva, jako směrem od Hrabušic na Pílu. Od rozcestí to může bejt tak půl kiláku. Víc jak kilák určitě ne. Po levé straně, velkej barák, bacha - vchod ze strany odvrácené od silnice. Za dne se tam dá i někudy spodem.

Ještě cestou tam jsme viděli v kempu dva Poláky, jak si staví stan. To už teda druhej v kempu. A meditují nad tím, jestli není jakože "Zimno". Tak jim povídám, že kdepak zimno, počasí naprosto akorát, pravda "... tylko dla takich twardych chlopakow". Druhej den byli radš v prdeli.


Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 29.10.2009 ... Hore kopcom ...

V Popradu jsme přestoupili na osobák do Vydrníku a odtam šórem do Hrabušic a na kemp Podlesok. Humus. Sedm ráno nebo kolik. To se přece nedělá.

Oni to tam mají asi ve zvyku považovat za vrchol odvahy spaní ve stanu v říjnu. Jako minule: tentokrát pár zoufalců v chatkách, jeden stan. Náš. Kempařovo tradiční: "Ste hociaký odvážný." Později jsme to slyšeli od různých ještě mnohokrát.

Postavili jsme stan. Abychom měli pohodlíčko, vzal jsem ten velký kempový. Bizona. Táhnout ho někde po kotárech na hřbetě by se mi zoufale nechtělo, stačilo mi od toho nádraží. Ale jako několikadenní základna je to k nezaplacení. Tedy postavili, naházely baťohy dovnitř, dali si pořádný kafe, vzali si jen svačiny (nebo třeba čokoládu na motivaci Marťana) do žracáků a ... a mohli vyrazit směle vzhůru do kopců.

Hned za kempem začíná údolí říčky Suchá Belá. Dle mého jedna z nejhezčích tiesňav celého Ráje. Na začátek akorát tak. Jinak ať jdete, kudy jdete, stejně skončíte na jejím vrcholu a musíte Glackou cestou dolů. V tomhle případě jenom na nástup do rokliny nemusíte nikam daleko.

Ještě hned za kempem nás chvíli obskakovala liška. Fakt liška, živá. Držela se tak zčásti na dištanc, ale zase se jí od nás nechtělo. Přišla na dva metry, poodběhla, k nám, pryč. Furt dokola. Místní ji znaj. Prej není vzteklá, jenom holt napůl domestikovaná. Chodí bufetit do kempu. Jo, a mně bude někdo ještě tvrdit, že mi plechovky zpod tropika minule vytahaly myši - na vzdálenost několika metrů. Já říkal liška. A vida, to je ona.

První potíž nastala po několika stovkách metrů. Marťan prej nevidí. Což vo to, že vidí pendrek, to víme furt. Jenže kámen úrazu byly bílý šutry pod nohama. Bílý kamení a hnědý kořeny na hnědé hlíně. Na střídačku. Ale však nikam nespěcháme. Tak jsme se tak pomalu ploužili, přičemž Marťan si musel nohou šmátrat na každej krok. Důležitější věci jsem mu hlásil. Po pár stech metrech jsme vždycky dali pauzu. Druhou krizí se ukázaly vodorovné lávkové žebřiny. Hm. To máte od kraje skála, pak chvilku nic, stupačkovej chodníček, zase chvilku nic a zase skála. Pod těma chvilkunicama je třeba lochna čtyři metry dolů a pod tím řeka a grymle. Přidržet se kvůli balancu není čeho. Copak já, já jdu s rukama v kapsách, ale to se dělá blbě tomu, kdo nevidí na ty špryncliky pod nohama. Testovat každej krok a u toho držet rovnováhu svých sto třinácti kilo, to je taky na piču. Zkusil jsem Marťanovi navrhnout, jestli by mu to nešlo jak Ťapince kdysi: po čtyřech. Hrdinně a urputně přelezl asi dvacet metrů. Jenže jednak s mokrejma kolenama to taky nejni tak dočista vono, za druhý to de děsně pomalu, to bysme tam mohli slavit Vánoce, páč takovejch horizontálek je tam tři prdele. Nakonec jsme to vyřešili jednoduše - on fakt nepotřeboval fest oporu, ale jenom jemný přidržení. Takže se mne vždycky chyt za rameno, za pásek nebo rovnou za ruku. Jo, kdyby chytil vakl, asi letíme voba, znáte to - když se něčeho (někoho) přidržujete a ztratíte balanc, reflexivně stisknete. Ale šlo to. Sice jo, jakási protijdoucí skupina Čoboláků se na nás chvílu dívala jak na buzíky, ale co je nám po inteligentech, kteří jdou roklí v zakázaným směru, že?

Paradoxně tím pádem nejmenší problém byly žebříky. Aj vysoký. A stupačky s řetězem na stěně. To je fuk. Ale na ty není potřeba vidět. Tam byl Marťan jak opice. Pravda, trochu otylá a nepříliš mrštná, ale to se mu lezlo nejlíp.

O první bojkot se pokusil někde za Misovými vodopády, nad Okienkovým vodopádom sednul a vyhlásil štrajk.

Zajímavé, jeden z mých tradičních táborových sabotérů byl taky Martin. Pročež jsme na takové eventuality připravení.

"Už nemůžu."

"Marťan, tak vodteď, vodteď budeš muset."

Přičemž jsem letmým prohrábnutím žebradla zjistil, že jsem v kempu zapomněl tu popoháněcí čokoládu, tedy jsem mu nemoh ani vylíčit skvostnou pobídku, jakou by mohl požírat po každé etapě.

K Marťanové cti třeba říct, že to vylez. Sice vypadal na umření a už od půlky cesty békal, že zejtra, jakož ni pozejtří nikam nende, ale nahoru vylezl. Ano, místo dvou hodin něco přes pět. Ale s tím se počítalo. Glackou cestou už jsme se dolů dostali bez vážnějších zádrhelů, jenom jsme museli vynechat takové ty zkratky přes kořenové cestičky.

Večer jsme zamířili do hospody. Znám tam asi čtyři. Jedna cikánská dost strašná. Jedna ještě strašnější, ovšem bez Cikánů. Ale taky bez topení a bez obsluhy. Třetí je sice pěkná, avšak jsem ji ještě neviděl otevřenou. A ta poslední byla u jakéhosi penzionku, seděli jsme tam kdysi s Ťapinkou, Bobšem a jeho tehdejší manželkou Překližkou. Venku. V dešti. Prostě humus napříč dědinou. Šli jsme do té druhé jmenované, jenom za odměnu Marťanovi.


Vodkaz nafurt

Středa, 28.10.2009 ... Lôžkový vozeň ...

Já už vlastně ani nevím, jak to tak připadlo, někdy o prázdninách vzešla z pléna (možná jsem ji trochu popích) myšlénka, že by bylo ještě vhodno před koncem roku někam vyrazit. Třeba takový Slovenský Ráj, tam jsem už jednou byl takhle hezky na podzim, sám, málo lidí, krásné barvy, žůžo dobrodrůžo nenáročná vejpravička.

Za své to v mírně podroušeném stavu pojal zejména Marťan, jeho momentálně přítomná šéfová mu v mírně podroušeném stavu přislíbila dovolenou. Kdo ví, jak se to v Marťanově v daný moment pravděpodobně pomatené mysli vylíhlo. Opilecká pýcha asi. Prý by rád někam na čundr. Že s námi na žádném "plnotučném" ještě vlastně nebyl. A že by ho teda zajímalo, jak to tam vypadá. Ovšem to prej uchodil, abysme ho neuhnali ...

Neuhnali, neuhnali. Co bysme ho uháněli? Co by neměl uchodit? Tam nic nenaspěcháte, obzvláště ne na podzim. Vylezete roklinou nahoru, sejdete dolů. Za chvílu je tma. Druhou s bídou stihnete. Ale zase je dost času na tu první, tam zas rezervu máte. Jak hrom. Dyž Marťan blbě vidí a eště je klusťoch, tak se pude pomalu. Je udávanej střední čas výstupu dvě hodiny, tak my půjdem čtyři. Nebo pět. Se neposerem, né?

Postupně vysrabili všichni ostatní pod různými průhlednými záminkami.

A tak večer u příležitosti státního svátku usedáme (lépe řečeno uleháme) sami dva s Marťanem do vlaku a míříme do Slovenského Ráje, kam cesta příjemná je. Cesta příjemná fakt je. Slovenský lôžkový vozeň nepříliš moderního typu, nicméně čistý, v rámci možností skoro i pohodlný. Skříňka se skleničkama, ručníky, mejdlíčka. Oplateček (miniaturní, ale příjemná pozornost). A dva kelímky jak vod jogurtu - vraj voda na ústnu hygienu.

Hlavně: třikrát díky a halelůja za ten Šengen. To bejvalo hodně na piču spaní, když se tam střídali celníci a pohraničníci jak panďuláci na vorloju. Když vás čtyřikrát vzbudí, je to na přesdržku. A moc toho nenaspíte. To jsou pak vyhozený prachy.

Dneska se vydrápete na postel, já nevím, jak vy, ale já v lůžkovým/lehátkovým voze funguju jak mrkací panenka - lehnu, zavřu voči a je po mně. Až půlhodinku před Popradem přišel oný steward nás obudit. A přines nám kávičku. Žádná extra finest quality, dá rozum, prostě taková normální cestovní. Ale v ceně lůžkového lístku. Za tři kila pustěj chlup a udělaj dojem. Fakt mi to tentokrát přišlo příjemné.


Vodkaz nafurt

Úterý, 27.10.2009 ... Zvídavá státní úřednice ...

Vždycky, když se vám už zdá, že jste o nějaké problematice relativně dostatečně poučeni a žádný blbec vás nemůže svým dotazem zaskočit, jeden takový se zcela jistě najde. Jak praví pan Murphy - blbci jsou ohromně vynalézaví.

Takto kolegyně Pišta přišla se zcela vážně míněným dotazem, jak se za pět let budou dokumenty doručené do datové schránky skartovat? Chvíli jsem čekal, kdy přijde pointa fóru. Že pukne ve smích, bude slzet a plácat se do kolen. A vono nic.

Jelikož veškeré skartační lhůty jsou přinejmenším pět let, odkázal jsem ji shodně vážně na 26.04.2014, ať se přijde přeptat. Bude mít ještě půl roku na přípravu.

Pak jí důvtipně prozradím, tipuji, že má použít klávesu "Delete".


 

Vodkaz nafurt

Pondělí, 26.10.2009 ... Napětí kulminuje ...

Datové schránky, už je mi zcela jasné, jak to bude celý vypadat a fungovat.

Pro zasvěcené: DOSovská aplikace ve FoxPRO spouštěná z Novell serveru bude volat Javovský prográmek, který z datové schránky po internetu stáhne oný balast a to celé uloží na Windows 2003 server. Móc pěkný lepenec.

Potřeba je vystavit 19 uživatelům (v první vlně) elektronický podpis. Tedy vygenerovat jim žádosti a poslat je na poštu, tam jim vystavěj certifikáty. Ano, dělám to pro všechny já, neboť jednak jsem osoba pověřená, druhak je to nad síly běžného státního úředníka.

Bóchám dvanáctky, a to je teprv příprava.

Paní asistentka přišla s tím, že do konce týdne (a to je středa svátek a čtvrtek+pátek mám dovolenou, poslední příležitost) jest třeba udělat inventarizaci, podklady mám ve složce s poštou. Jsem jí ani neřekl, že je piča. Jenom jsem se prostě zasmál a odkráčel.

Aby to bylo jednodušší, shořel na odloučeném pracovišti ADSL modem. Hodně prehistorického typu (Annex A). Tedy prolézt dvě tuny webových stránek a poshánět po bazarech, tam poslat čičmundu z toho kulturáku a do večera se kostlivce snažit rozdejchat.

Ráno v rádiu v astrologické relaci tvrdili, že jakožto střelec si mám udělat čas na své přátele a nejlépe je pozvat na nějakou dobrou večeři. Jsem ozaj žádostiv, jestli takový vtip někdo trumfne.


Jo, a to jsem byl ještě koupit hrubo večer cestou z práce (asi o půl deváté) jízdenku na šnelcuk. Kurva.

Za vokýnkem taková jitrnica vyžraná, už vod pohledu ... no prostě nádražačka. Mám pocit, že s touhle už jsem taky jakejsi konflikt svýho času měl.

Tak povídám, že potřebuju tímdle vlakem (cpu jí papír) jízdenky a lůžka do Popradu, jeden ZTP/P s průvodcem. A vona, že potřebuje tu kriplkartu vidět. Já, že nač? Prej číslo se tam píše. Říkám, že jí číslo seženu, v tom bych problém neviděl, na to nepotřebuje celou zmrzačenku, ne? Prej jo. Že ju musí zkontrolovat. Piča, jak zkontrolovat? Když budu organizovat výpravu pro celou partu postižáků, to si tady tejden předem udělaj sjezd kriplkár nebo co?

Tak su debil já nebo kdo? Co je zcestnýho na mé myšlence, že pokladní má prodávat a nepíčovat, kontrolovat oprávněnost má až průvodčí? U vnitrostátních už to skoro chápou, u mezinárodních budou zase srát? Když si jdu s kanystrem pro benzín, taky mi bude čerpadlář kontrolovat řidičák nebo co? A ještě notabene u lůžkovejch vozů, kde je přímo sólo ščíplístek, kterej čumí na jízdenky už ve dveřích.

Kamarád Marťan byl naštěstí někde ve městě, tak jsme se sešli na tom nádraží. Mezitím tam byla druhá taková vzducholoď zpuchlá. Ale podobná jak rodná sestra. Oni na ně maj asi nějakou šablonu. Nebo to holt byla rodná sestra, vím já?

Tak jí dám ten papír, že tímdle, lůžko, Poprad. A vona zas, že lůžko nedá, že to musíme až u vlakvedoucího, jestli bude volno. Prej, že když vlak už jede ...

Taktně jsem ji upozornil na tučně vytištěný první nápis - 28.10.

Jestli ten vlak už jede, tak to jede někde z Nižního Novgorodu leda tak. Pizdy zvyjebený.

A za to všechno si řeknou 1200 korun. Pro dva z Brna do Popradu. Za to bysme autem byli skoro i zpátky. Jo, s lůžkem. Ale taky se zmrzačenkou. Kolik by stál plnej lístek, to si ani netroufám odhadnout.

Chápu, že je strašně štve, že jim ti otravní lidi furt lezou do těch vlaků a vozej se odkudsi kamsi. Ale až takdle?


Vodkaz nafurt

Neděle, 25.10.2009 ... Exkluzivní káva ...

V neděli zas takovej hokej jeden ... jasně, naši zas prohráli, ale až smutně. 4:5. Přitom vedli 4:2 a o třídu lepší Vítkovice první dvě třetiny vodili po ledě jak medvědy. Takovejdlenc hokej jsem v Brně za posledních dvacet let neviděl. Aspoň remízu si zasloužili.

Ale něco jinýho ...

Já jsem furt žehral, že se tam nedá nikde koupit kafe. Při opravě stadionu zrušili dva vnitřní stánky, kde byli schopní z fofrkonve zalejt turka do kemílku, plus nějakej veleduch nechal odstranit všechny kafomaty. Fakt - stadec pro 7200 lidí a jenom pivo-limo, možná grog nebo svařák. Jak navedení. Tak jsem to připomínal při každé příležitosti na sekretariátu klubu ...

Pak mi dívčina tvrdila, že prej už u jednoho stánku venku kafe snad mají. Schválně jsem si teda doma už nevařil, že si dám mezi rozbruslením a zápasem.

Nalili mi z takové té várnice s kohoutkem. Za dvacku. Tak na to koukám, a povídám, že:

"To je nějaký bílý ..."
"To už je jako tři v jednom, se smetanou a cukrem."
"Neříkal jsem, že chcu něco takovýho. Říkal jsem kafe."
"Ale to my tak děláme."
"To vy tak děláte, ale to já tak nepiju, humus jakejsi. To si hezky nalijte do toho čuramedánu zpátky, navalte dvacku a radši už na mne nemluvte ..."

A dívčině jsem napsal KTZ ... no, já sem tu zprávu radš nebudu psát celou, protože význačný podíl textu bylo "piča, kurva a zmrdi", dále pak ještě pár podobných výrazů. Že jsem jí prostě zas sežral hada, že z teho scípnu a příště se na takovou prácu můžu vysrat. O něco květnatěji.

Ve druhé přestávce jsem koukal kamsi do hlediště a naráz slyším za sebou takovej pištivej hlásek:

"Pane fotografe, pane fotografe ..."

Harantě, jak jsou tam dvě takový, co uklízí led nebo na bruslích přivezou něco, když je potřeba, tak mi veze kelímek kafe. Hezky od trestnejch lavic přes celý hřiště napříč až ke střídačkám. Že:

"Pane fotografe, tohle vám posílá slečna z vedení ..."

Okolní sedačky i zatleskaly ...

Chachá, měl jsem jediný kafe v celé aréně.

Jenom mne až pak napadlo, kdyby sebou ten nešťastník pleštil (na čerstvě upraveným ledu), že by ho rolbař s největší pravděpodobností asi přinejmenším zabil.

Nicméně už jsem svlečnu náležitě opěvoval a vyslovil domněnku, že bude-li to takto každý mnou fotografovaný zápas, budu pracovat i víceméně s nadšením ...



To už v ELH člověk aspoň potkává legendy. Třeba tu s Jirkou Trvajem a Romanem von Dráčkem vlevo Václav Varaďa. Následně má být obratem poslán do Brna na hostování do konce sezóny.


Zaplešti si svého brankáře. Roman Erat.

 

Vodkaz nafurt

Sobota, 24.10.2009

Vodkaz nafurt

Pátek, 23.10.2009 ... Nehořlavá buzivestička ...

Nemožné se stalo skutkem, poprvé v letošní sezóně jsem viděl Kometu vyhrát. Chachá. Kometa vs. České Budějovice - 3:1.

Fotoreport zde ...


Avšak čili ale ... to by prostě nebylo ono, aby to nemělo nějaký háček.

Střídavě jsme se celá léta smáli a střídavě spílali všelijakým osobám motajícím se kolem ledu v reflexních vestách. To je samý "Hlavní pořadatel", "Zástupce hlavního pořadatele", "Požární hlídka". Smáli jsme se jim, že vypadají jak ... ehm ... no prostě tak nějak divně. A láli, neboť na každém druhém snímku je za plexisklem nějaký ten moták. Modrobílý dres, červenočerný dres ... a do toho strejda požárník v lízátkově zelené. Ano, někdy to udělá zajímavý efekt, ale většinou je to jen ke škodě a k nasrání nezřídka.

A včíl došla bída i na Kozáka ... tedy na fotografy.

Vyfasovali jsme homosexuální vestičky taky, v našem případě kanárkové. S logem extraligy na zádech, jakési požárně-preventivní zločinné firmy na kozách a hlavně s velkým nápisem "FOTO". My tři s Darkem a s Kocórem stabilní a přidělené na celou sezónu, ostatní fotografové dostávají vždy na ten který zápas proti podpisu. Očíslované, pochopitelně. Já jsem fotograf číslo 211. Čert ví, proč.

Kdo nebude mít buzivestičku, nemůže stát u ledu (není-li součást týmu na střídačce). Někteří už fakt neví, čím by nás nasrali.

Pídil jsem se, proč to? Všech možných přítomných - právě pořadatelů, zástupců klubu, později odborníků na BOZP a podobně.

Prý požární (či možná lépe řečeno protipožární) nařízení. To říkali hned ze startu.

Dobrá. Ale proč? K čemu?

Nehořlavý to není, při požáru či před požárem mne to nijak neochrání.

"Aby bylo poznat, že seš fotograf."

To je poznat podle foťáku a že stojím v sektoru "Press - foto", ne?

"Aby bylo poznat, že seš oprávněnej fotograf."

Nás tři všichni znají, kdyby se ptal někdo cizej, ukážu mu průkazku snad.

"Kdyby hořelo ..."

Tak? Tak co? Tady na tom zatím všichni skončili. Kdyby hořelo, zdrhám. Co bysem asi dělal jinýho? Přes šatny nejlépe. Dyž bude hořet v šatnách, pak přes tribunu, jako všichni ostatní. Mám to nejblíž přes led na druhou stranu haly. Já mám vlastně nejvíc a nejjednodušeji dostupných ústupových cest, přičemž znám - k mojí výhodě - i útroby stadionu. Mám snad sloužit jako maják, aby mohli diváci za mnou? To s bídou. Maj tam zábradlí. A v požárním řádu by museli mít napsaný "berte kramle za fotografama". Což nemaj. A já budu v případě opravdovýho ohrožení (tzn. pokud nebude hořet dostatečně daleko a já si to nebudu fotografovat) v prdeli, než se kdo rozkouká.

Chápu označkování, ačkoli stejně by podle mého, když nejsme přímo ve válečné zóně, posloužila visačka na kapsu. Rozumím tomu, že když natáhnu vestičku, nikdo se mne už neptá vůbec na nic. Mám takový tajný tip, že v tom má přímo či nepřímo prsty Evropská Únije, za tu se sková všecko.

Ale jde mimo moje chápání, co s tím maj společnýho ty požáry ...



Foto: Martin "Kocór" Kocourek.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 22.10.2009

Vodkaz nafurt

Středa, 21.10.2009

Vodkaz nafurt

Úterý, 20.10.2009

Vodkaz nafurt

Pondělí, 19.10.2009 ... Pekelná hračka ...

Konečně po třičtvrtě roce jsem se relativně nedávno dokousal k tomu, abych si na stole udělal 20x20 cm místa a do takto vzniklého prostoru si osadil loni na Vánoce dostaté a záhy ze stavebnice vykutané digitronové hodiny. Načež mi za nějaké tři dny zůstala svítit jedna z číslic. Vcelku správně jsem to odhadnul (sám a bez nápovědy, heč) na proražený jeden tranzistor.

Pročež pod rouškou jednoho dne dovolené pro sichr navíc (kdyby mi nevyšla cesta z Tangeru a prokousával jsem se někudy přes Paříž a Krakow) jsem se otočil "U Mamuta" pro hrst náhradních. Co kdyby ...

Až na fakt, že jsem při opravě poškodil tištěný spoj a jednu cestu musel nahradit drátkem, hodiny hodinují.


Vodkaz nafurt

Neděle, 18.10.2009 ... Expedice Bergamo-Tanger, den 5. ...

Mrazivé přijetí na Slovensku aneb dobré ráno Bratislavo. Suma sumárum a vlastně toť vše.

Více zde ...


Vodkaz nafurt

Sobota, 17.10.2009 ... Expedice Bergamo-Tanger, den 4. ...

Poctivá marocká kontrola, poctivá italská kontrola, znovu ve šlépějích italského kavárenského povaleče.

Více zde ...


Vodkaz nafurt

Pátek, 16.10.2009 ... Expedice Bergamo-Tanger, den 3. ...

Tanger, už se omezuju především jen na ty kavárny, hic.

Více zde ...


Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 15.10.2009 ... Expedice Bergamo-Tanger, den 2. ...

Tanger, památky, kavárny, moře a hic.

Více zde ...


Vodkaz nafurt

Středa, 14.10.2009 ... Expedice Bergamo-Tanger, den 1. ...

Poprvé letím dopravním létadlem, poprvé jsem v létadle i při přistání.

Špacíruju po italském Bergamu, čumím po békovinách, chlastám kafe a čekám na přípoj do Afriky ...

Více zde ...


Vodkaz nafurt

Úterý, 13.10.2009 ... Na co se v nejbližší době těším ...

Absolvoval jsem obšírné školení v oblasti datových schránek.

Přednášející z České pošty, velký odborník (což myslím výjimečně zcela upřímně) přinejmenším na oblast datových schránek, hned na úvod na "prolomení ledů" pravil, že nejdotěrnější a nejzapeklitější otázky mívají právníci a především "lidé z oblasti IT".

Starostové, tajemníci a jiní elementové se mnou v sále seděli, nedutali, hltali každé slovo vypuštěné datoschránkovým mágem. A snažili se předstírat, že mají ponětí, o čem je řeč. Já měl narozdíl od nich opravdu ponětí, o čem je řeč (ačkoli v praxi jsem to viděl poprvé), pročež jsem dutal.

Po pátém dotazu za prvních třicet minut se přednášející důvtipně zeptal: "Pán je z IT, nepletu se?"

Popravdě - takřka i největší křivárny zodpověděl a volat specialistům jsem jej donutil pouze dvakrát.

Jo, to bude ale mocná pičovina.


Tím spíš jsem večer zabalil batoh, řekl si, že je čas vypadnout, a poprvé v životě jsem zamířil dopravním letadlem vzhůru a pak i dolů a to celé na jih a do Afriky.

Jak už jsem zčásti zatepla naprášil v "cestopisu" ...

Pravda, pro tento den zatím pouze dálkovým potupákem do Bratislavy.


Vodkaz nafurt

Pondělí, 12.10.2009 ... Marketing v praxi ...

Víte, jak je ta stupnice lží, ne?

1) Lež.
2) Velká lež.
3) Statistika.
4) Marketing.

Už jsem se tady o to několikrát otřel, takže nevyžvaním nějakou pointu něčeho budoucího ...

Z rozličných příčin jsem za poslední dobu občas pošilhával po letenkách. Nebo spíše jsem už nějaké i zakoupil, ale sem tam mi zrak stáhla třeba reklama. Už ondyno jsem narazil na takovou zajímavou od Click4Sky ... Chtěl jsem o tom napsat hahaha veselou krátkou historku. Později jsem se na to vysral. Co z toho, ne?

Jenže dneska jsem narazil od stejné sebranky na další takovou. Tedy jsem ten starý skrýnšot vyhrabal (a máte jej, protože vizuálně nejlíp vypadá, dneska místo fotky) ...


Pro ty méně důvtipné - s nápovědou zde ...

Hezké, ne? Zřejmě vtipná partička. Ale to se může stát, to ještě může být opomenutí nebo akční nabídka pro Supermany.

Ovšem toto dnešní?

Prej do 36 zemí v Evropě. A přiložená mapka, kde si z těch 36 zemí jako můžete vybrat. Teď nevím, jestli nejsem trotl já, ale letmým odškrtáváním jsem jich napočítal 26 (plus mínus možná nějaká ta jedna, přepočítejte si to). Nebo, jestli má někdo čas, můžete to porovnat podle těch vypsaných destinací?

Nechci kecat, ale mám takovej pocit, že 36 států v Evropě, který by měly vlastní letiště, snad ani není. Kupříkladu v takovým San Marinu dle mých informací žádný nemaj. Vatikán asi jakbysmet, ačkoli ten velkej plac, jak tam vždycky Papa Ratzi ukazuje z vokna pobožnejm "Bratři ... Kalousci ... jste jedničky ...", ten by se s trochou fantazie dal využít, avšak létaly-li by Click4Sky tak s letadélkem Kánětem. Chápu, zlí jazykové (třeba Wikipedia) tvrdí, že při troše dobré vůle patří do Evropy i kupříkladu Kazachstán ... ale já bych přece jen raději vycházel z té mapky na tom obrázku.


Poznámka 09.12.2009 - Cane smutní. Než se se svojí příslovečnou rychlostí rozhodl, kam v nejbližší době poletí, prolhané aerolinie mu zkrachovaly.

Vodkaz nafurt

Neděle, 11.10.2009 ... Kdo maže ...


... ten jede.

Vodkaz nafurt

Sobota, 10.10.2009

Vodkaz nafurt

Pátek, 09.10.2009 ... Pošta Praha ...

... Jindřišská 16, tři jedničky padesát. Nad dopisy diváků.

Mám na poště zásilku, podací pošta Praha.

Ajajaj. To bude zas nějaká levárna. To znám. Z Prahééé nikdy nic dobrýho nepošlo. To jsou maximálně tak daňový ouřady nebo jiná pakáž. Kdo by mi psal nebo posílal co z Prahééé? A doporučeně? Objednanýho odtam nic nemám. PraPetra by mi to napráskala zatepla, Vávu jsme tu měli nakvartýrovanou nedávno. Čuchám, čuchám, nějakou skrčku zas nejspíš.

Dojdu na poštu, baba mi dá balíček.

Koukám - podací pošta Peking.

Jasně, tomu rozumím. Onehdá jsem našel zas na internetu jakousi úžasnost, kterou bysem chtěl někdy za dlouhých zimních večerů (tedy relativně zanedlouho) pomocí trafopájky a pár hloupých součástek spáchat. Jakýsi integrovaný obvod špeciální jednoúčelový v tom šématu byl. Prodávat jsem ho nikde nenašel, čím ho nahradit, to jsem moc nebádal. Prostě jsem se rozhlíd po eBayi a našel ho akorát u jakýhosi Číňana jménem Zhang Sheng nebo jak. Beztak to šluknul někde ve fabrice.

Inu jsem si od réžožróta objednal. Dva kusy, pět nebo sedm dolarů včetně poštovného. Však taky je to takový malý pitomec (integrovaný obvod, né ten Číňan), vypadá to jak tranzistor, čtyři milimetry plastu, tři nóžičky. Ty dva u sebe zamotaný do alobalu, do fólie, do bubláku, do papíru, do obálky a do krabičky - aby z toho vyšel aspoň minimální rozměr, jakej se dá vůbec poslat poštou. Že jim to nezapadne do škvíry mezi parketama.

"Můžete mi říct, jak jste došli na tu Prahu?"

"Na jakou Prahu?"

"Tady na papírku je napsaný - Podací pošta: Praha."

"No, ano. A co je špatně?"

"Že tady na krabičce čtu - Podací pošta: Beijing. China."

"Nám to došlo z Prahy z Celního úřadu."

"Chápu, Celní úřad si to chvíli zastavil, zkontroloval, poslal dál. Ale pořád to jde z Pekingu, ne z Prahy. Děsíte lidi a píšete tam nesmysly."

"Ale nám to došlo opravdu z Prahy."

No, jim aby tak něco došlo. Holt Česká pošta měla zase světlej den. Když vám přijde zásilka s podací poštou Rapotice, vězte, že to může být původně třeba ze Srí Lanky. Jenom holt v Rapoticích zastavil vlak na semaforu, už se nerozjel a museli poštovní pytel přeložit (což je v případě České pošty pořád ještě ten lepší případ).


Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 08.10.2009 ... Slizouni nenažraní šoustaví ...

Ťapince se zas rozmnožili slizouni. Furt jenom žerou, co jim kdo podstrčí, a kopulují. Každej s každým.

Trochu v tom připomínají Afričany.

Malí používaj velký jako transportéry ku žrádlu.


Vodkaz nafurt

Středa, 07.10.2009 ... Reklamace ...

Kolik já už zažil reklamací ... Reklamoval jsem už kdeco. Výrobky i práci. Soukromé i služební. Harddisk, kde reklamační technik nechápal, co to znamená "obratem", do chvíle, než jsem na něj poslal nadřízeného. Pseudofotoaparát alias "to je problém", aneb "ano, váš problém". Boty od vietconga, historka známá jako "Ale vy zavazoval". Se špatně provedenou opravou auta jsem schopen do AutoĎASu se vrátit jako bumerang.

Reklamoval jste někdo práci zubaře? "Cože? Já, že vám špatně spravil zuby? Že vás huba nebolí ..."

Fakt. Na dnešek jsem byl objednán opět ku zubatému. Nicméně nebylo co příliš zásadního dělat, všechny větší problémy jsme vyřešili při operativních návštěvách ...

Teď nevím, jestli jsem tady vysvětloval - máme zubýše přímo v budově. Nové pacienty nebere, má svejch dost. Ale z ouřadu, to je něco jinýho. Ty on má rád. Páč když mu normální "civilní" pacoš nepřijde, MUDr se upřeně zahledí do interního seznamu ouřadu a po vnitřní lince zavolá náhodně vybranému nešťastníkovi: "Přijďte, podíváme se na tu šestku vpravo dole ..." Zvlášť oceňují slabší nátury - sice jsou to jednorázové šoky do palice, ale zas se nátura nestresuje dva měsíce předem.

Dnes jsem měl ovšem návštěvu plánovanou.

Měl jsem nějakou vypadlou plombu a cosi ještě takového, na dnešek dík těm jeho fašistickým metódám žádný převratný úkol nezbyl. Problém by byl - prej zeslabený krčky na jedné straně na jedné sanici, trochu to mám přecitlivělý na výkyvy teplot. Ale na to mi nakukal jakousi špeciál pastu minule, že je jako hrozně šetrná, když to spojím s jemným kartáčkem, mohlo by se to nějak zčásti spravit. Ano, taky nemuselo. Pak bychom to prej překryli slabou plombičkou z boku. Ale zas tak mne to nesere, můžem tomu dát chvílu času a votestovat.

Jo, mimochodem - všimli jste si někdo, kdo má častější problémy se zubama, těch módních vln? Jemná pasta, snad švejcarská. Na citlivé zuby. Donedávna to byly doporučovaný všelijaký ty "mikrogranule" a aj mi jednou vnutili jakousi pastu, co fungovala jak šmirglpapír (až pak jsem zjistil, že snad od AmWaye či kýho šlaka). A prej ty krčky mám vobroušený dost možná od příliš abrazivních past. Kurva. A jemnej kartáček používat (vysral jsem se na to a zůstal hezky u svýho médium). Není to tak dlouho, co byly propagovaný kartáčky tvrdý, hezky to masíruje a posiluje dásně, pak nehrozí bolest krčků. Nevím, jestli za to můžou sami zubatí a jejich vědátoři, nebo v tom maj prsty nějaký marketingový mrdky, ale je to na liskanec. Jen, co pro něj najdu správnýho adresáta. Teď leštím šetrnou pastou a su moc žádostivej.

Tak pro dnešek prej aspoň po čase vymlátíme ten kamenolom. Jo, to já mám tak furt. Si můžu rejče (podle té reklamy "rýč - to nejlepší na zuby") drhnout furt a jak chcu, stejně tam mám šutr vobratem za chvílu zas. Spím z vodevřenou hubou holt a asi mám nějaký minerálně bohatý žgryndy či kýho šlaka. Čištění nepomůže.

Tak mi tym ultrazvukem udělal průvan v držce.

Ale sestra si to pyskování o drhnutí zubů nevodpustila:

"To musíte pět minut při každým čištění."

"A že ne rovnou čtvrt hodiny? Nebo půl? Nedávno to byly tři minuty, kupodivu ještě později paradoxně jenom dvě. Dneska pět. A to nemluvím o tom, že zuby se čistí zpravidla tak dlouho, až jsou čistý."

"Jo, ale čistý je nemáte hned. To musíte dostatečně dlouho."

"Dáme vám přesejpací hodiny," přidal se doktor, "malý přesejpací hodiny, podle nich si to budete čistit, hehe."

"Jo, dobrej vtip, ale to už jste říkali minule, žádný hodiny z vás nevypadly. Co?"

Kupodivu zmizel kdesi v kumbálu a pak přišel - nekecal, fakt s mrňavejma přesejpacíma hodinama. Takovejma jako hodinkama. Že když si po dobu přesejpání budu čistit zuby, budu je mít jak perličky. Pche.

Ale vida, žádnejch pět minut, ani dvě, ani tři. 2:53 přesně. Tak su ukrutně zvědav. Přinejhorším to může bejt dobrý na vaření vajec naměkko, ne?

Nicméně jsem přišel s hodinkama do kanclu, začal zase pracovat. Tak si rejdím jazykem v hubě, furt mi tam něco vadí. Zkouším prstem, zkouším šroubovákem - ejhle, takovej jako otřep. Ulomenej kousek zahnsteinu s ostrou hranou mi tam zbyl.

Tak zase zpátky za zubařem, helejte se, doktore, špatně jste opravil. Tady mě to řeže do jazyka.

Zarejdil mi tam dvakrát šperhákem.

Za půl hodiny jsem našel další.

A znovu na křeslo. Tentokrát už koukal velmi pozorně, dočišťoval vlevo, dočišťoval vpravo, znovu přeleštil, zrcátkem porejdil až po mandle. Kdyby to udělal hned, nemusel jsem se dvakrát vracet. Ano, tak tohle byla i na mne reklamace z kategorie těch kurióznějších.



Večerní kratochvíle na golfu - vypouštění čínského lampionu. Kokotinu zas Marťan odkudsi dotáhl a pro místní opilce a zoufalce takto Ilicz, coby pyrotechnik-amatér, uspořádal show.

Vodkaz nafurt

Úterý, 06.10.2009

Vodkaz nafurt

Pondělí, 05.10.2009 ... Marathon ...

Zakoupil jsem sobě nový batoh, příruční, menší.

Né, že bysme doma měli málo báglů. Velké Gemmy, našla by se i obstarožní krosna. Batohy ála Tesco na vodu. Nic to nevydrží (minimálně Ťapinčin je po několika použitích docela rozpadlý), ne příliš pohodlně se to nese, ale stojí to pár stovek a nevadí, když to zplesniví. Případně se to vyhodí (například ten Ťapinčin). Pak by se našlo ještě nespočet baťůžků běžných malých v různém stupni opotřebení.

Ale takový, jaký jsem potřeboval, kvalitní a stanovených rozměrů, takový doma chyběl.

Zavrh jsem experimentování a laboraci s "inovovanými konstrukcemi" a sáhnul po osvědčené značce - prikúpil jsem čtyřicetilitrový batoh Gemma Marathon.

Po čtvrthodince zkoumání, obracení, převracení a šmátrání v kapsách (toho batohu, ne mejch) jsem zaplatil ukrutných skoro 1600 KáČé a mohl se mít k odchodu.

"To je tržba, co? Kdybyste neměli tak kvalitní zboží, moh by u vás člověk nakupovat i častěji. Ačkoli to by byl zase blbej, nakupovat u vás častěji, kdybyste prodávali šunty, žáno?"

Jak říkám - jeden jakožto zásadní čundrovní batoh téhle značky už mám: Gemma Travel 75. Deset roků. Možná jenom devět. Ano, zrovna jsem se tam domluvil na servis - po těch letech má, považte, jeden natržený popruh. Taková malá díra tam je. Asi pět let. A trochu srovnat konstrukci, jak s tím dycky někde mrdnu, tak je zespodu už trochu zdeformovaná asi.

Jinak žádná závada. A co já jsem s ním už všechno prolezl a jaké objemy a hmotnosti jsem v něm tahal.

Ne, můžou si všici všecky hypersuperautdůr značky prozatím strčit do prdele, já su s Gemmou navýsost spokojen.


Vodkaz nafurt

Neděle, 04.10.2009


Jako vždy: krajně důležité je se na vlastní augle přesvědčit, jestli je Váva skutečně a zcela jistě v prdeli,
zda nám nezůstala někde za bukem.

Vodkaz nafurt

Sobota, 03.10.2009 ... Váva, Landa, tyjátr ...

Přijela nám Váva. Po letech. Našla se, exhumovala se, doharcovala se. Asi ani tak né, že by tak ukrutně chtěla vidět nás, jako Dandu Landu, neboť jeho divadelní hru hrají akorát v brněnským tyjátru. Mahenovým čiže národním. V Práglu z teho byli nejací posraní.

Tedy Vladěna nás do divadla pozvala, zakoupila lístky do první brázdy, sbalila pod klepeto Janinu alias AGJ (ano, to je ta paní učitelka, kterou jsme potkali při čundru kdesi uprostřed Lotyšska) a s velkou slávou se dostavily na víkendovou návštěvu a čumerákovat do divadla.

To je až nemožné, jak my jsme kultůrní rodina - v divadle každejch pět let.

Nevím, jak komu, mně se ta komedaj docela líbila. Jo, klasika, Landa ... poselství, morální apel, zlí jazykové tvrdí, že mesiášský komplex. Když se nad tím člověk zamyslí, takovej morální apel není dycky úplně na škodu v tomhle marastu vůkol. A kdyby nic a kdyby tohle laskavého diváka moc sralo, bylo to aspoň místy říznuté vtipem a zajímavé zpěvy a tance. Tož tak.

Před představením tam z ampliónu hlásaj upozornění, že zakázáno jest pořizovat audiovizuální záznamy. To za mejch mladejch let (ano, svýho času jsem byl i tyjátru abonent) nebejvalo.

V divadle jsem potkal pouze tři známé - jednu dávnou xchatařku, redaktorku Lucii z redakce Komety a nutno započítat i kulisáka od nás z ulice.

Splníno.

Návštěva Vávy - pohroma nad Brnem ... Návštěva Vávy - pohroma nad Brnem ... Návštěva Vávy - pohroma nad Brnem ...
Cestou do hospody.
Nádherný zádumčivý výhled z hospody. Oceníme my, hospodští a kavárenští povalečové.
To není opička, to je naše rodinná přítelkyně Váva.



Jana, AGJ zvaná. Paňčelka. Dříve souška. Hned bych tohle chtěl mít za třídní, když se to tváří takhle při takové trivialitě, jako je golfík.
Historicky poprvé jsem dostal při obejdování za síťkou míčkem. Naštěstí do ruky (zaháknuté za zadní ochrannou síť), nikoli do objektývu.

Vodkaz nafurt

Pátek, 02.10.2009

Já se omlouvám, ale jakási pracovní nicneříkající fotka rozbité a opravené čelovky měla asi patřit sem.

U konce září jsem se nepodíval (nebo špatně podíval) na 29.09.2009 a 30.09.2009, kde jsem měl v jiné (hokejové) složce u patřičných datumů zápas a doprovodnou akci, kdežto v nepopsaných pracovních byly tyhle dvě (týká se teď i 06.10.) byly tyhle na prvním místě.

Teď už zjistím kulový, neb jsem to nepokládal za tak důležité a originály asi zahubil. Šajze.

Ale kam jinam by to mohlo bejt, když mi teď ty dvě přebejvaj a tady u těch dvou dnů mi chybí?


Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 01.10.2009 ... Rychlé zhodnocení ...

Jestli se nepletu, tohle mohla bejt (plus mínus čtrnáct dní) ta návštěva pro večeři v Blbertu, kdy přede mnou ve frontě u pokladny stál tatínek s ďýýýtě (ďýýýtě je nesklonné).

Jakmile zaplatili a poodešli, otecko hrabal ve vozejku a snažil se nákupu dát jakýs takýs řád či neřád, ďýýýtě zavaleno přemírou volného času se otočilo, zkoumavě hledělo do prodejny. Až zaparkovalo pohledem na mně a tiše (tak, že to všichni kolem slyšeli, jak už to haranti uměj) ku otci pravilo:

"Hmm, ten pán ale vypadá ..."

No jo, no. Zas mám asi periodu, kdy bych měl zajít k holiči.


Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002