Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Září 2006

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Sobota a neděle, 30.09.-01.10.2006 ... Furt neco ...

Sobota valně nestála ani za psí štěk. Nákup, další úklid, práce. Večer hospoda na golfu - retro probírka fotografií z (zatím) posledního seskoku, byla účastna Jaňulka, to je taková vděčná posluchačka, jinak řečeno ji nadchne taky každá kokotina. Aha, tu galerii z toho a taky z leteckýho dne bych měl asi vyprodukovat. No, vidím to zas tak příležitostně, esi vůbec.

A v noci zase práce.

Mimochodem k nákupu jsem přibral mocnou sadu háčků a zavěsil několikero včera expres zhotovených fotografií z poslední doby.

Už visí motejl (hmyzák makro, nikoli ocucman), jeden noční Petrov a makak. To je taková opice. Vlastně tu byla z minulýho víkendu. Tak ta opice zvětšená na 20x30 cm. Fotka, nikoli přímo opice.

Trochu jsem se zapracoval a následně ještě začetl, spát jsem šel o půl čtvrté, do čtyř jsem ještě nad čímsi dumal a čumákoval do tmy, v sedum se vzbudila přespaná Ťapinka, počala (ve smyslu začala, nikoli byla oplodněna) šustit knihou, čímž mi dělala na nasrání zvukovou kulisu proti spaní.

Vstával jsem o půl deváté na houby. Na houby.

Chlastík měl pravdu, stávaj se z nás mastňáci. Kdo kdy viděl jezdit na vejlet autem. Jenomže pravdu má částečně Ťapinka v tom, že na houby se běžně autem jezdí. Poslení výprava s Kraťasama nás o tom přesvědčila. Kdo táhnul jak kokot deset kilometrů dva košíky hub, ví, o čem mluvím.

Naložili jsme Chlastíka a jeli do Senorad. Tam to známe, tam by houby mohly bejt, kdyby byly. Chlastík prý slyšel v rádiu meteorologicky-mykologickou předpověď, že za ňákej čas bude ňákej čas pršet, tedy by houby měly opět růst. Z toho logicky vydedukoval, že teď je sucho a asi moc nerostou. Mno, asi moc daleko od pravdy nebyl. Ale s tím jsme byli smíření dopředu.

Jacísi tři tůristé-špacírníci se také tázali, kamže my s košíkem, když je sucho? Na houby? A myslíte, že rostou? My na to, že sice víme, že asi ne, ale co kdyby, co my by pak bez košíka? Košík je jistota, kdo je připraven, není překvapen, kdo nemá košík s náma, má košík proti nám.

Opravdu jsme po asi kilometru zevlování po lese našli několik malých pejchavek. Tak hrst. Zhruba Ťapinčinu hrst.

"Já budu sbírat až hříbky," tvrdil ještě v tu dobu Chlastík, což předznamenalo, že šel nakonec domů s prázdnou, neboť sice našel několik malých babek (asi pět, tak na jeho hrst), což mu však nestálo za to s nimi něco podnikat. Pravda. Tedy celý úlovek - malá hrst pýchavek, větší hrst babek, tři nepříliš valné docela malé bedly.

Ale procházka hezká. Les křížem krážem až ke srubu (někteří ví, o čem mluvím), pak na jeden skalní výběžek, kde jsem za patnáct let, co do těch končin občas zabloudím, nebyl, nahoru na Malou Skálu (největší v okolí) a zpátky.

Chlastík se dal zlákat aspoň na Ťapinčinu buchtu, které sice zbylo poskrovnu (ač jsem se domníval, že je jí tam tak půl plechu), avšak tvářil se spokojeně. On je takovej skromnej.

Tož tak, no.

Aktualizace:

Ha, přeci jenom veselá historka na závěr.

Dopsal jsem, šel vyvenčit pséky. Je bez pěti minut půlnoc, kradmá mlha, zádumčivá noc, pséci beztak vyvenčení před třema hodinama cestou od máti a vyběhaní ze špacíru. Tak ani neskopičili, nedělali vylomeniny.

Až na roh ulice, jak jsme vylezli zpoza domu.

Přijela dvě auta v rozestupu asi půl ulice. Prakticky krokem. Je to tady celý rozkopaný. Ten první ještě navíc hledal místo k zaparkování. Našel, přímo před naším vchodem.

V tu chvíli Mášu tradičně popad třas, rozklepala se po celém těle, jak to ona dělává, když se těší, že se někam poveze autem. To ona ráda. Už nejednou se nám stalo, že přijel autem naprosto cizí chlap, zaparkoval, neprozřetelně otevřel dveře ... a fuk, měl Mášuli v autě. A pak to přesvědčování: "Čubko blbá, mažeš ven? To není naše autíčko." Řidič obvykle čumí jak vejr. Naštěstí se tyhle kynologicky nezmáknuté epizodky zatím vždycky odehrály za sucha, že psice pitomá nikomu nezahňápala třebas potahy.

Tentokrát to mám ovšem v merku a průběžně Mášuchu přesvědčuju, že nikoliv, nepojede nikam, néni to naše auto, stůj bestie, pocem a hlavně z té silnice. Mášena nepříliš ochotně vždycky udělá dva kroky zpátky, pak ji pud přemůže, zas dva kroky dopředu, tak tam tancuje uprostřed vozovky. A Anďák aby se nepřidal ... Ten se vozí nerad, neřád, ale když jde o alotria ...

Chlap se leze z auta, já se snažím vystrnadit dva čokly z prostředka ulice, poskakuju tam taky, ale nijak se neženu, psi ví, že já vím, to už se mu dovnitř nenahrnou a to druhý auto zatím čeká. Však ať si počká, já se vo půlnoci nepřerazím, nejsu svině, ale aspoň jednou se ta obytná zóna hodí. Nechcu ho zdržovat úmyslně, ale nevyvalím si kvůli tomu bok. Musím dávat bacha, kam šlapu, beztak je to tady celý rozkopaný.

A posádka druhého vozidla moje právo tancujícího chodce plně respektuje, neboť jde o Městskou Policii, tedy ví, co se sluší a patří.

Jenom zas před těma by neměli pséci lítat na volno, né? Však i v tom šeru vidím, jak polopolicajtům lezou voči zpod čepic. Ale se neposeru, je noc, jak říkám - celý vokolí rozbombardovaný, jak tady dělaj nový vosvětlení a opravu chodníků, su rád, že sám stojím a nezlámu si hnáty.

Však taky u polopolicajtů vítězí tradiční přístup, seděj v autě v teple, počkaj, až se s cizím chlapem dosmějeme, mácháním nohou vyženu psy z vozovky směrem ke vchodovejm dveřím, pak zařadí rychlost a lážo plážo si projedou skrz zákaz vjezdu, patrolovat jízdou po chodníku kolem golfu a tenisové haly, jestli se tam nedějí nekalosti. Tedy jestli třeba zas někdo nevykrádá Harpagonovi Spojkovi hospodu a nedělá si u toho nějaký světelný ohňostrojný efekty, který by byly vidět zevnitř po chodníku jedoucího vozidla.

Hned mám lepší náladu a pocit bezpečí jak s ólvejskou.

Pátek, 29.09.2006 ... Dovolená ...

Dovolená. Vlastně taky takovej malej svátek. Zvláště, pokud se pod pojmem svátek myslí jmeniny. Svatej Michal, ten je mi o poznání sympatičtější, než ten Vašek včera.

Ovšem pokračuju v montáži skříní, dále musím vyzvednout zvětšeniny na zeď do zakoupených rámečků.

Střídavě onanuji se skříněma, střídavě pracuju.

Volá mi spolužák Chlastík a převelice opatrně se ptá, zda neplánuju teda nějakej ten vejlet? Aha, vida, o něčem takovým jsme mluvili, že pokud by se zadařilo ... jenomže ono se nezadařilo, neboť mám práce nad hlavu a ty skříně. On Chlastík není na tom o moc líp. Zatímco naši vrstevníci si dělají pilotní průkazy, Chlastík relativně nedávno na stará kolena absolvoval autoškolu a získal řidičské oprávnění, pročež v sobotu musí beztak dělat přítelkyni Maryši taxíkáře. No co už? Operativně se domlouváme aspoň na neděli na houby, na takovou vycházku, ty houby ostatně nejsou až tak nejdůležitější atribut.

Stojí mi i druhá skříň, velmi malá část nepořádku zmizela v jejich útrobách, další skupinu "zatím někam daných" hromádek věcí jsem probral a nemalou část vyházel.

Čtvrtek, 28.09.2006 ... Skříně ...

Ráno vstanu hezky k polednímu, je státní svátek ku počesti toho svatýho Vency, co platil Skopčákům výpalné a nechal se zapíchnout od vlastního brudera. Svátečně naladěn usednu eště v trenclách a spacím tričku v obejváku, srknu si kafe, zapálím cigáro, konečně rozlepím voči ...

To jsem asi neměl dělat.

Ten bordel tady je už neúnosnej.

On tady nebyl nikdy nijak extra pořádek, znám důležitější věci k životu, ale postupné hromadění harampádí dvou osob tomu nijak nepřispívá. A uklízet - přebírat, třídit, vyhazovat a důležitější věci schovávat - nemá kdo. A schovávat především není ani kam.

Naplno to kulminovalo loni při malování, kdy se heslem této akce stalo: "Zatím to někam dej." Tak jsme odpozorovali, že máme všechno a furt "zatím někam daný", že jsme v "zatím někam dání čehokoli" dosáhli prakticky mistrovství.

Šáh jsem po katalogu IKEA. Není to žádná slabost pro konkrétní obchoďák, zkrátka maj zmáklej oný marketing, katalog jest distribuován do domácností a jako jediný katalog nábytku u nás v domácnosti i uchováván, co kdyby byla potřeba nějaká drobnost (jako že čas od času nějaká drobnost potřeba je). A zcela samozřejmě je katalog v domácnosti, v duchu tradice, "zatím někam danej". Tedy na povrchu a při ruce.

Prolistoval jsem, ještě v těch trenclách a spacím tričku, oblíkl se, zkulturnil, znovu prohlídl v tištěné brožuře i na webu. Zavelel jsem k nákupu skříní.

Pokud se přemístí ten můj psací stůl do protějšího rohu (jak už rok plánujeme, na dočasném místě je jenom "zatím někam danej"), uvolní se naprosto nelogicky zablokovanej prostor, dvěma monstrózníma skříněma (teda třema, jednou skříní a jednou dvouskříní) se prodlouží řada rádobyobývákové sestavy knihovniček. Vznikne mohutný úložný prostor. Poličky, přes většinu dvoumetrové výšky dveře, vrchní dva fochy otevřený zas na knihy.

Dle internetovýho evidenčního programu mělo být všechno skladem. V expozici měli u jednoskříně napsáno, že litují, ale momentálně není. Ve skladu oproti tomu byla, avšak nebyla ta dvojitá, která měla být. Avšak na dotaz pikolík vyslal druhýho s vysokozdvižnou ještěrkou, ten požadovanou dvojitou snesl (tedy z výškového patra regálu, nikoli po slepičím). Skříně tedy byly, dvéře byly. Otvírátka byly.

K tomu všemu jsem si vymrčel za dvacku jednoduchej svícen. Bude zima, místo větrání budu pálit svíčky, mít svíčku v extra popelníku je sice funkční, leč neestetické.

Dále Ťapinka prosadila rámečky (obyč klipy 30x40) na doplnění výzdoby.

A nakonec jsem se nasral a prikupil křeslo. Tuze dobré kožené kancelářské houpací křeslo. Nákupní maniakyně Allora (jé, už slyším těch keců) by řekla: "Ultramega křeslo." Já už nad tím bádal delší dobu, coby nad náhradou té (ač zánovní) židle zničené faktem, že se na ní Ťapinka zřítila mezi stůl a gauč. Cena dva litry není na tento typ tak moc, houpe se na moji váhu přiměřeně, především nemá urvaného kus opěradla, ulomenou půlku podprdele a dík tomu viklavou područku. Moc fajn křesílko, v tom se bude spisovat ...

Jo, ale abych neodbočil od skříní, křeslo je fajn, ale ne hlavní účel.

Celé jsme to dosmýkali domů. Ťapinka mi zaasistovala při přesunu stolu. Předtím jsem pochopitelně musel odklidit technický herberk, rok (!!) "zatím někam daný" volně ložený za gaučem. Kurva, my jsme domácnost. Mimochodem mi, aniž bych počítačové sestavy nějak rozebíral, zbyly dva kabely, co nikde nechybí. Pěkné.

Následně jsem se dal do montáže první skříně, té větší.

V mezičase jsem totiž musel několikrát překydat několikero hromad "zatím někam daných" věcí ze strany na stranu. Ťapinka využila času, a - aby se mi nepletla pod rukama, pod nohama a nemusela poslouchat moje lání a nadávky - upekla aspoň velice skvostnou buchtu.

V deset večer stála i s dvéřama.

Tedy jsem se konečně dostal k nějaké práci, co jsem měl původně naplánovanou na celej den.

Středa, 27.09.2006 ... Ani nevím ...

Ať zpětně vzpomínám, jak zpětně vzpomínám (je neděle večer), vychází mi z toho furt akorát jakési moc práce a pakárna vlevo i vpravo.

Vzal jsem si dovolenou i na pátek, přičemž a čímž jsem šéfovou taktně upozornil na fakt, že mám zbývající eště snad víc jak měsíc, momentálně si to nemám kdy vybrat. Prej mi to nařídí, holedbala se. Holedbala se přesně do doby, než jsem jí začal vypočítávat, jak má v takovým případě konfigurovat router pro novou podsíť MPSV. Holedbat se přestala, plynule přešla ke svému oblíbenému tématu - že mne stejně jednou zapleští. No, vono to nějak dopadne. Teď aspoň ten pátek.

V golfu večer se slepejšama jsem vyhrál. Ale se skóretem 47 se už zas ani nedá říct, že bych byl nejlepší. Spíš nejmíň špatnej.

To byl zase den. Vzhledem k výkonům v golfíku jsem nicméně rád, že jsem v tom nebyl sám.

Úterý, 26.09.2006 ... Polo-VolksWagen a vejlet do Práglu ...

Nafasoval jsem od pana JoeHlava, mého dočasného kolegy (ne-li dokonce, chraň pánbůh, nadřízeného) vozidlo a obchodníka a vydal se na cestu. Obchodníka Kadla, vozidlo Polo-VolksWagen.

Popravdě - měl jsem možná malej kyblik trochu zbytečně. On takovej Polo-VolksWagen je sice takovej malinkej šmejd připomínající kosmetickou taštičku (a nezřídka tak i sloužící), já se do toho skládám jak do tanku, ale když už se do toho vecpu a podaří se mi dupnout na plyn tak, že mi to nechcípne, kupodivu to i jede. Ono to má sice motor jen o něco málo silnější jak PIKO-vláček z NDR, ale je to velikosti a hmotnosti (ač se obávám, že i pevnosti) většího vlašskýho vořecha, tudíž nula od nuly pojde, čili ve finále to pojede. Pravda, občas za cenu plynu na podlaze, otáčkoměru v červeným pásmu, motoru v sopránu a rezonance všech dílů ("to není chyba, to je vlastnost"), ale kupředu tak, jak to stav D1 dovolí. Zajímavé.

Dálnice mravná, uzavírek pomálu, kupodivu žádnej karambol. Za hodinu a půl jsme s přehledem dojeli před Prágl na exit Jesenice, další hodinu a čtvrt nám pak trvalo patnáct kilometrů do té Prdele nad Vltavou, místa určení. Kamiony, kamiony, uzavírka, spadlá skála, kolona.

Zákazník chce míň vymejšleností, než jsme se předem domnívali. Též potěší.

Zákazníka jsme jako revanš za naše zpoždění hodili domů, Kadla jsem odvez do Práglu do centra, kde měl auto, konkrétně na Florenc, neb tam parkoval, když ráno odjížděl busem do Brna.

Z Florence jest to pár bloků k čuráku, kde bydlí PraPetra, tedy jsem jí dovezl na půjčení paměťové karty do foťáku, spravil jim dálkové ovládání k televizi, vyžral večeři a zas se obratem odporoučel.

Musím pochválit Pražáky, aby to nevypadalo, že na ně furt jenom nadávám. Asi ve dvou případech jsem viděl i v Práglu funkční "zipování" u zúžení, ačkoli v jednom z těch případů to od toho šikmo za mnou byla taková trochu z nouze ctnost - tedy v zájmu zachování integrity jeho předních plechů. Dva mne pustili při odbočování z vedlejší. Svévolně zablokovanou křižovatku uvolnil další jenom na zablikání, nemusel jsem troubit, ani do něj narážet. Možná to všechno taky proto, že onen Polo-VolksWagen měl ke všemu ještě SPZ Brno-venkov, hehe.

Suma sumárum - odjezd z centra Brna 14:00, příjezd 23:00, v tom hodinový zdržení v koloně u Prdele nad Vltavou, jednání se zákazníkem, odvoz zákazníka domů do jakési Lhoty u Prdele nad Vltavou, odvoz Kadla na Florenc, návštěva a první večeře u PraPetry, dvě kafe (osvědčená Melikana tam a Pávov benzínka zpátky) a čtvrthodinový bádání doma před barákem, jak se tomu, kurva drát, zamyká ta zpátečka.

Ne, že bych odteď Polo-VolksWagenem v JoeHlavových službách potřeboval jezdit nějak abnormálně častěji, ale přežít se to relativně slušně bez větší újmy dá.

Mimochodem - byl jsem v průběhu dne tázán kolegyněmi, co mám v plánu na odpoledne a večer, tedy mimo jiné, proč už od božího rána avizuji, že se musím zdejchnout nejpozději ve dvě?

Odpověď: "Ále, beru kámošovo auto a potřebuju se otočit v Práglu" uváděla mnoho z nich do rozpaků, nezřídka mne i litovaly.

Chápu, že mnoho z nich není zvyklých na takovéto vejlety, do Prahy se dostanou tak jednou za dva roky, přičemž to plánují několik měsíců dopředu. Víkendy tráví na chatě za Tišnovem a jednou za rok je na dovolenou odveze cestovka, následně je přistaví zpět až ku domu (pokud je tedy nevyzvedávám já na letišti ve Vídni).

Mít hodinovou otočku v Praze za normální, to je nad jejich chápání.

Jdu na druhou večeři, Ťapinka (momentálně již ležící-spící) prý vyplodila úžasný václavkový guláš. Václavky jsem včera vyměnil s Bačou za ventilátorek ke grafické kartě.

Pondělí, 25.09.2006 ... Pomalu nekonečný příběh ...

Splnil jsem si další rest a napsal (a odeslal) další pokračování ságy o zlodějském MUDrovi ...

Předmět: Reklamace výsledku šetření reklamace úhrady zdravotní péče
Datum: Mon, 25 Sep 2006 17:14:27 +0200
Od: Eger Michal <michal.eger@centrum.cz>
Komu: <info@vzp.cz>

Zpráva pro Mgr. Lubomíra Nobilise,
vedoucího oddělení řízení nákladů zdravotní péče,
ÚP VZP ČR Brno-město


Vážený pane magistře Nobilisi,

reaguji tímto na Vámi podepsaný dopis z pera, klávesnice a razítkovací podušky Vaší - předpokládám - podřízené Dr. Hoffmannové, a sice na dopis, evidovaný u Vás pod značkou ZP/06/RL/3660 (kopii pro jistotu přikládám).

Na úvod krátká rekapitulace:

1) Loňského roku, konkrétně 13.04.2005 ve středu, přestal jsem po ránu slyšet na levé ucho, zřejmě jako následek vniknutí neidentifikovaného cizího tělíska při úklidu garáže den předtím. Tento za normálních okolností nevelký zdravotní problém jsem však byl nucen přesunout do kategorie závažných až nebezpečných, když jsem se ujistil, že je stav zároveň, přirozeně, spojen s poruchou prostorového vnímání zvuku, že při řízení automobilu např. slyším, že někde houká vozidlo s právem přednosti v jízdě, avšak nemám ponětí odkud (aby se mi vzápětí přehnalo metr před kapotou). Po vyčerpání dostupných metod samoléčby (špejchání tampónem dovnitř ucha za současného prolévání a prokapávání lihem) rozhodl jsem se vyhledat lékařskou pomoc.

2) Na internetu jsem vyhledal kontakt na prvního dostupného ORL lékaře - MUDr. Dezorta, telefonicky si s ním smluvil urgentní schůzku a navštívil jej. Jmenovaný MUDr. mi pohlédl do ucha, rýpnul do útrob sluchového orgánu pinzetou a jakýmsi drátem, jehož přesné typové označení neznám, následně mi propláchnul ucho proudem teplé vody z velké klystýrové stříkačky, otázal se, zda již slyším, a po mém přitakání jsme se rozešli každý svojí cestou.

3) Někdy koncem roku 2005 nebo začátkem 2006 jsem ze zvědavosti prohlížel webové stránky Vaší/naší pojišťovny. Bylo to zhruba v době, kdy asociální demokrat Rath nechal uvalit na Vaši/naši pojišťovnu nucenou správu, aniž by vzal v potaz jistě příznivé výsledky dozajista hospodárného hospodaření, kterak se ukáže následně. Chtěl jsem se jen při té příležitosti ujistit, zda ještě trvá velkorysá nabídka ze strany VZP, jež v předchozích letech poskytovala bezpříspěvkovým dárcům krve bezúplatné cestovní zdravotní pojištění. Ani nevím, jak moje bádání v tomto ohledu tehdy dopadlo, nicméně našel jsem zmínku, že je možno požádat o výpis hrazené péče. A neboť jsem svině zvědavá, chtěl jsem vědět, jak u vzorného pacienta mého formátu může takovýto výpis vypadat, obratem jsem o něj mailem zažádal.

4) Následně mi přišel přípis, že zajisté, výpis mi bude poskytnut hned po doúčtování loňského roku, čili vzhledem k vysoké nemocnosti populace a laxnímu přístupu úhradypožadujících lékařů tak s bídou v únoru, úplně přinejhorším v březnu 2006.

5) A skutečně, již v půlce dubna 2006 mi výpis skutečně doporučeným dopisem do vlastních rukou došel - výňatek opět přikládám. Z něj jsem záhy zjistil, že dle mínění MUDr. Dezorta jsem u něj byl na dalších vyšetřeních a léčebných zákrocích: 27.07.2005, 02.08.2005, 08.08.2005 a konečně 07.10.2005. Což mu, kterak jsem pochopil, mým jménem pojišťovna bez protestu proplatila. Prapůvodní a reálný výkon ze 13.04. má uveden jako 14.04.2005, to lze i pochopit, neboť jsem u něj toho dne byl později odpoledne, snad byl i na odchodu domů a výkon zaúčtoval až následujícího dne. Sice přesně netuším, co si mám přesně představit pod pojmem "Vyšetření impedance středoušní a středoušních reflexů" a jakou má takové vyšetření impedance souvislost s průplachem pomocí koňské stříkačky, ale právě proto, neboť nejsem v daném oboru vzdělán, nehádám se o dubnové vyšetření. Zarazil mne však výčet následných - smyšlených - návštěv, jež se v reálu nikdy neuskutečnily.

6) Se zpožděním z mé strany - až 30.06.2006 - navštívil jsem Vaši pobočku v Brně, po menší pátrací akci vyhledal příslušnou referentku, jíž jsem nesrovnalost zadal k řešení, dle Vaší terminologie jsem uvedené okrádací výkazy "rozporoval". Při té příležitosti jsem byl upozorněn na nadcházející prázdniny, léto, sluníčko, dovolené a jiné objektivní příčiny, kvůli nimž může došetření trvat klidně měsíc a půl, ba snad i dva měsíce. Chápu, též se v létě nikdy nemám v úmyslu přerazit.

7) Již na přelomu července a srpna 2006 mi přišel inkriminovaný - Dr. Hoffmannovou vyřizovaný a Vámi osobně podepsaný - elaborát, kde mi barvitě srdceryvně líčíte, kterak jakýsi nejmenovaný revizní lékař mnou "rozporovaný" Přehled úhrad přezkoumal, načež došel k závěru, že vykázaná zdravotní péče odpovídá záznamům ve zdravotnické dokumentaci. Jo takhle ...

8) Trpělivě jsem čekal na další postup, výše uvedený pamflet jsem považoval pouze za pomyslný první krok v rozjeté mašinérii ku polapení a usvědčení zlodějny MUDra Dezorta, jeho veřejnému zpranýřování a navrácení neoprávněného obohacení z kapsy jeho bílého pláště zpět do pokladny mé drahé pojišťovny. Avšak s přibývajícím časem jsem dospěl k názoru, že to bylo opravdu všechno, co jste mi chtěli říci. Další postup že prozatím nebude. Aha.

Toliko k anamnéze incidentu.

A nyní se, vážený magistře Nobilisi, ptám - opravdu se domníváte, že jste vyčerpali všechny dostupné možnosti ke zjištění reálného stavu věcí?

Jste i s Dr. Hoffmannovou a zajisté i s oním blíže nespecifikovaným revizním lékařem všichni tři vysokoškolsky vzdělaní lidé, pročež předpokládám, že napodruhé až napotřetí by Vám nemělo činit problém společnými silami pochopit elementární stížnost: JÁ TOHO DĚDKA ZLODĚJSKÉHO VIDĚL JEN A POUZE JEDNOU. Je to takto v jednoduché větě a velkými písmeny dostatečně srozumitelné?

Pravda, po měsíci zkoumání jste došli k závěru, že chmatácký MUDr. padělal nejen výkaz, jímž z Vás vyloudil Vámi spravované moje peníze, nýbrž jako protřelý lapka dopsal identické záznamy tam, kam jeho pařát dosáhl - v tomto případě do karty pacienta. Jak prosté, milý Watsone.

Kurňa, Nobilis, uvažujte politicky ... zkuste se vcítit do uvažování podvodníka, jistě Vám to nebude činit problém, určitě jste jich za dobu výkonu funkce vedoucího oddělení řízení nákladů zdravotní péče nemálo rozkryl a znáte jejich triky a uvažování. Ačkoli podle prozatím podaného výkonu ... ale abych neodbočil ...

Zatím je to v úrovni tvrzení proti tvrzení.

Jinak to však vypadá po zvážení faktu, že hned v termínu první vyfabulované návštěvy, tzn. 27.07.2005, dlel jsem s vodáckou výpravou kdesi na toku Vltavy, hrubým odhadem 300 km od Brna a zdejších MUDrů. Ilustrační fota opět přikládám (ten v klobouku jsem já). A není možné opět ani o den zpětné zaúčtování, byl jsem v jižních Čechách celý týden, od neděle do soboty, jako víceméně vedoucí a hlavní organizátor dvanáctičlenné výpravy jsem se nemohl vzdálit na takovou dobu, abych stihnul navštívit MUDr. Dezorta a nechat se od něj vyšetřovat mikroskopem. Tzn. mám na to jedenáct svědků. Jak nyní vypadá Dezortova věrohodnost? Nepochybuji, že při intenzivním pátrání bych v poznámkách, mailech a výpisech z telefonní ústředny stejným způsobem vyloučil i ostatní smyšlénky.

Pravda, jako nezkušený poplatník jsem pídění po takovýchto informacích původně očekával od Vás, vedoucí oddělení řízení nákladů zdravotní péče je přeci jen vedoucí oddělení řízení nákladů zdravotní péče, ale přidržme se - prozatím - toho, že i chytrému je třeba občas napovědět ...

Jaký tedy bude Váš další postup k nápravě pokřiveného stavu v platbách z mého pomyslného konta do kapsy MUDra Dezorta?

Michal Eger, Brno
Váš oddaný poplatník 731212/3973

Pátek až neděle, 22.-24.09.2006 ... Plzeň a tak ...

Neustále nechápu, co vidí ti Pražáci a Středočeši na těch neustálých haváriích?

To je na dálnici naráz značka "Pozor, práce na silnici - 2000 metrů". Pak ještě jednou "Pozor, práce na silnici - 1000 metrů" a "Nebezpečí výskytu kolon". Následuje v rychlém sledu "Maximální povolená rychlost 100 km/h", "Maximální povolená rychlost 80 km/h", "Pozor, práce na silnici - 600 metrů", "Maximální povolená rychlost 60 km/h" a ...

... a přijde zúžení a voni, piče, se tam srazej. A zhusta tam figurují výhradně RZky "A" a "S" (byť by to bylo u Olomouce) a k tomu nějaká ta blondýna. To už musí bavit.

V pátek večer mi píše laškovnou KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) velkodrak Groula, inžinýr z Kladna. Prý tuší, že nerad odpovídám na KTZ, ale kdybych se ustrnul, že on je v Brně kdesi u velkýho Tesca u dálnice a pije kávu. Co mám na programu a nedalo-li by se to skloubit?

Opravdu se ustrnuji a velkoryse odpovídám, že sice ležím na gauči a relaxuji, avšak z kloubení nebude nic, neb gauč i se mnou nalézá se v Plzni.

Při příležitosti rodinné návštěvy u Ťapoušů v Plzni jsme se skoro už tradičně vypravili do místní ZOO.

Asi posté (leč stále se zájmem) si fotografuji všechny svoje favority - šimpána, makaka, lemura, klokana, čutňáka, krokóša, šptrosa emua, jakož i několik fóglů rozličných velikostí a zbarvení a dokonce i blbou rybu v akvárku, jež se jmenuje klaun (ryba, nikoli akvárko).

Přítel exhibicionista makak, ...	... šptros, co mi málem klof do vobjektivu, ...
... blbá ryba v akvárku, co se jmenuje klaun (ta ryba a ne akvárko) ...	... a konečně lemur, kterej je z toho na větvi.

Při té příležitosti jsme dále vyžrali několik plzeňských hospod, Ťapoušům zásoby na dva tejdny dopředu, za což jsem jim drobátko opravil počítač, či aspoň jsem zdrh dřív, než jsem moh zjistit, že počítač zlobí dál.

Cestou zpátky jsme si dali operativně sraz na kafe v hospodě u dálnice s oním panem Groulou, a sice v "Restaurantu U vlka", na exitu 66 (Loket). To byla jedna ze dvou (druhá je Pávov), o kterých bezpečně vím, že se tam dá pohodlně dojet z obou směrů.

Vynikající zkušenost.

Až se budete chtít na dálnici zastavit na kafe ... hlavně jděte někam jinam.

Tak hnusný kafe si už dlouho nedovolil mi nikdo přinýst.

Poučení - ne každá krčma vydrží deset let skvělá.

Došlo i na ono obligátní:

"Nashledanou."

"Nestrašte."

Čtvrtek, 21.09.2006 ... Dolej olej ...

Už od včerejška na mne v autě významně mžouralo "hladový voko", čiže kontrolka nízkého stavu zbývajícího paliva v nádrži. Všiváček by chtěl bumbat. S tím se tak nějak dá počítat.

Po delší době jsem se však pozastavil nad faktem, že benzín je prakticky to jediný, co do toho několik měsíců leju. Otevřel jsem kapotu, hele, kapalina do ostřikovačů - eště půl nádržky, letos nějak nestříkám, po tom parným létě jsou i ti brouci takoví jacísi vysušení a po chvíli z předního skla vopadaj sami. A olej? Aha? Když se mi ani naponěkolikáté nepodařilo měrkou našmátrat byť stopu po oleji, možná nadešel čas doplnit. Dolej olej.

Já tomu moc nedávám, študovat půl hodiny regál volejů u benzínky, nebejt z toho moudrej a nakonec koupit nějakou sračku z řepky s nápisem Kastról, to nějak není nic pro mne. A na oleje typu litr za tři kila, natolik zas Všiváček rozmařilý vozidlo néni.

Leju do toho průběžně - takový to postupem času přilejvání úbytků - Mogul Super, taková vobyč jistota, to se vyrábělo ve stejným složení snad už za bolševika. Normální. Nic excelentního, maže, nezadře. Zhruba tak.

Nejsem zas až tak zastáncem (nebo jsem dodneška nebyl) nějakejch akčních výhodnejch nákupů, ale kupuju to po supermarketech, neboť prostě ho maj dycky. A nemusím nad tím přemejšlet.

Takhle se mi dnes do cesty postavilo Tesco, bejvalej zkrachovalej Kradefurt.

Když jsem odpoledne mluvil s Ťapinkou, prej taky olej nekontrolovala, ani nepamatuje. Tak vezmem ňáký tři flašky, to by mělo pro dvě auta stačit. Ani cenovku u toho správnou neměli. Měli tam cedulku s nějakejma šestnácti korunama asi za cosi jinýho.

"Pätdesiat jedna korún," pravila mi pokladní.

"Moment, to se mi ňák nezdá."

"Ako že nie? Trikrát olej po šestnásť deväťdesiat."

"No dobře, ale litr motorovýho oleje přece nestojí šestnáct devadesát?"

"Keď sa vám to zdá veľa, tu máte informácie, chodte sa spýtať tam."

Ani dál jsem z ní nic kloudnýho nedostal, zkrátka jsem zaplatil padesát korun a ... a šel sa spýtať na tie informácie. Když já nějak vždycky přiznám renonc, i když bych na tom moh vydělat. Přece jenom - co kdyby to třeba musela zaplatit pak ta pokladní? Jede si do zahraničí přivydělat a takhle by ju voškubali, gastarbeiterku?

"Dobrej den, poslouchejte, jste nezvratně přesvědčení, že litr motorovýho voleja Mogul Super stojí sedmnáct ká?"

"Počkejte, to vám můžu zjistit, ukažte mi z toho kód," posvítila si ženština čtečkou. "No ano, šestnáct devadesát."

"Hele, já nechcu bejt dotěrnej, ale nemáte v tom nějakou botu?"

"A zdá se vám to moc nebo málo?"

"Možná su pitomej, ale zdá se mi to ňák svinsky málo. To je tak na stolní Lukanu a eště prošlou. Taková charita zas néni ani Tesco, aby to byla akce."

"Kolik byste si myslel, že by měl stát?"

"No, vo třídu horší stojí 89, vo třídu lepší 109. Tohodle čtyřlitrovka stojí necelý čtyři kila, takže bych ho šajnoval tak na 99 plus mínus. Vona tam byla cenovka s těma necelejma sedmnácti, ale jsem měl pocit, že je to nějaká zatoulaná, tak jsem ju ignoroval."

"Vy to budete mít každopádně za tu cenu, ale já to schválně zjistím."

I jala se telefonovat na všechny strany, vedoucí pokladní, vedoucí úseku, několika dalším vedoucím. Resumé znělo, že od autopříslušenství tam momentálně nikdo není, ceny dělá Praha, co je psáno, to je dáno, oni s tím nic nenadělaj, minimálně ne pro tuto dobu.

"Tak vidíte, hehe, si běžte koupit ještě, dokud je to za levno."

"Když mně to pro teď stačí a bylo by mi to asi i blbý. Nebo - počkejte, abych si to ujasnil: Vy tvrdošíjně trváte na tom, že cena 16,90 za litr je správná, zjišťovala jste to na všech momentálně dostupných místech, pro případ pochybností nehodláte hned teď činit nějaká opatření? A ještě mne posíláte, abych si koupil i další, ačkoli oba s velkou pravděpodobností tušíme, že jde o chybnou cenu?"

"No, nějak tak."

"Mno, vzato z druhé strany, to už mi to zas tak amorální nepřijde. Blbý by mi to bylo, kdybych se tam plížil a chtěl vás o něco pumpnout díky omylu nebo nevědomosti, ale takhle ..."

Pokrčil jsem rameny. Poděkoval. Hodil nákup do auta a vydal se pro dalších pět litrovek.

Nejsu zas extra křeček, abych kvůli desetikoruně musel doma skladovat něčeho paletu - a úspora je úspora jenom do té doby, než se o nasyslený materiál škudlil doma přerazí. Ovšem hrubým odhadem, jak jsem tahal tou měrkou ty pavouky z olejové nádrže, hned včíl si každý auto fakt cucne tak litr, ne-li litr a půl. Nesleduju to a nepíšu si to do kalendářa, ale jsou to starší Schodofky, nedělám si iluze, že si každá může říct vo lahvinku bratru za půl roku. Takže na příští rok máme vystaráno a ropnej volej néni jogurt, aby do listopadu zkysnul. Sedm kil, to mám prakticky na další seskok. Pche.

Každopádně milé.

Dále Ťapinka dnes exhibovala na natáčení AZ kvízu. Výsledek neprozradím (Nepejši, ticho tam), až to bude v televizi (a to bude za hodně dlouho, jak je to předtáčený), doufám, že dám vědět dost dopředu.

Tak dlouho jsem si ráno nadával, že jsem si zapomněl opižlat nehty, až jsem si vzpomněl, že mám v kanclu stříhátko. No, to jsem taky eště nedělal - stříhat si nehty v práci a sypat je do úřední obálky od voleb.

Středa, 20.09.2006 ... To jsou kšefty ...

Obrátil se na mne přítel JoeHlav se žádostí o výpomoc, službu, obchůdek nebo frikulínsky řečený byznys. Zkrátka drobná práce za drobnou úplatu.

Jakýsi hypotetický zákazník má nedostatek serverů se systémem No-Well. I obrací se na JoeHlavovu firmu, zda by jim nainstalovali ještě jeden. JoeHlavova firma ochotně přislíbí, ačkoli sama neoplývá dostatkem techniků zvládajících instalaci systému No-Well, přesněji nemá ani jednoho, pročež pátrá v řadách externích spolupracovníků, tedy se vyptává známejch. Ale když slíbíš, vždycky potěšíš.

Já splňuji kritéria. Jsem známý pana JoeHlava, umím nainstalovat server No-Well. Pravda, starší verzi, než požaduje zákazník, ale platí to rčení o krátkozrakejch mezi slepejšama. Neco si z teho pamatuju, neco vyčtu na internetu, též nafasuju manuál. Moudrá kniha povídá tuhletěmi řádky ... A jak jsem si onehdá poradil s rekonfigurací MacOS serveru, který jsem taky v životě neviděl ...

Zkrátka já dodám jakous takous znalost, firma dodá kavku, kterou je třeba oškubat.

To je zatím zhola normální a nic, nad čím by bylo třeba se pozastavovat.

Kavka, ehm, tedy zákazník, však musí špecifikovat přesně, co že to vlastně chce. Za tím účelem jest třeba zákazníka navštívit.

A drobná potíž tkví v tom, že zákazník hnízdí kdesi v Prdeli nad Vltavou. Čímž výjimečně nemyslím přímo Prágl, nýbrž jakousi díru po granátu na jih vod Prahééé, tam je všecko "nad Vltavou". A teď jak se mnou?

Abysem tam jel vlastním vozidlem na cesťák (tzn. 3,80 Kč/km + PHM), to už by bylo škubání kav... zákazníka přespříliš, když jde jenom vo pokec na dvě hodinky. To uznávám sám.

Varianta by byla, kdybych dojel do Práglu nějakým veřejným prostředkem, kolega z pražské pobočky už by mne tam svezl a následně přistavil zpět na nádraží. Myšlenku na autobus jsem zapudil ihned, s tou ať vůbec nekoketují, to jsem si z hloupého rozmaru letos zkusil a na pár let mi to zas stačilo. Jedině mezinárodní šnelcuk nebo přímo ÉCéčko, zkrátka vlak, ve kterým je kuřák. Byť v den D můžu vypadnout z ouřadu tak ve dvě, záhy jede Hungárka, v Práglu bysem byl kolem půl šesté. Jenomže poslední rozumnej vlak jede zas z Prahééé po vosmé (sice Vysočina bez kuřáku, ale se skřípěním zubů bych to skous), to jsou tak dvě hodinky, to mám takovej reálnej pocit, že bychom to nemuseli až tak stihnout.

Dobrá, a co kdyby mne tam kolega z pražské pobočky hodil rovnou z Brna, beztak tady jeden bude? Jo, to je vo kousek lepčí, ale jedna zácpa na dálnici ...

"Hele, dyž teda nescem zákazníka moc šponovat s cesťákem, co kdybych jel vaším firemním autem?" napadlo mne nakonec.

JoeHlav zajásal, též jsem zajásal. On měl radost, já měl radost, že on má radost. JoeHlav jásal přesně do doby, než zjistil, že za jejich firemní vozidlo se u nich ve firmě považuje jeho vozidlo. I já jsem jásal přesně do doby, než jsem zjistil, že za jejich firemní vozidlo se u nich ve firmě považuje jeho vozidlo.

Ehm, je-li to to stejné JoeHlavovo vozidlo, kterým jsme svého času jeli z Popradu či z Liptuláše do Brna deset hodin, přičemž vychlastalo spořádaně třicet litrů benzínu a padesát litrů vody, už se na to těším teď.

Ale byl to koneckonců můj (jakkoli blbej) nápad, tedy je třeba se k tomu postavit čelem. Vidím to tak, že příští tejden bude vo čem psát.

Úterý, 19.09.2006 ... A včíl ...

A pro dnešek, pro dnešek na to taky seru.

Jdu v devět spát.

Pondělí, 18.09.2006 ... Líno ...

Jak normálně nemám extra averzi k pondělkům a považuju je za normálně blbej pracovní den, tak dneska mi to nejde přímo zoufale.

Jediné, co se mi pořádně povedlo, bylo chrápat do devíti, což ovšem není z pracovního hlediska až tak optimální, mohu-li odhadnout názor zaměstnavatele, pokud by to ovšem u zaměstnavatele někoho vůbec zajímalo. Avšak správně, dle předpokladu, mne nikdo před desátou beztak nehledal.

A mně to prospělo.

Čili všichni nakonec spokojení.

Já si vlastně ani nestěžuju.

Neděle, 17.09.2006 ... Plán dne - sport ...

Ano, po včerejší pracovní sobotě jsem si naordinoval sportovní neděli. Mé dva oblíbené sporty (tzn. takové, u kterých se nezapotím) - parašutismus a dráhový golf.

A pochopitelně, nebyl bych to já, kdybych s sebou nevláčel div ne celý cirkus ...

Slepejši a ... no a jiní, nebudu vyjmenovávat všechna postižení, odchylky a zmrzačenky, zkrátka mi to přijde, že jsem tam byl nejnormálnější. Možná s přimhouřením očí ještě tak s Poděskou. Což mne až děsí.

Tentokrát nás byl docela solidní kontingent - deset lidí, konvoj tří vozidel. A prý nějak před devátou máme bejt na letišti v Prostějově.

Relativně bez protestů jsem vstal na budíka v sedm hodin. A sebekriticky jsem poznamenal ku ještě spící Ťapince: "Vidíš ho, hajzla, jak ochotně vstává, když to néni do práce?"

Po složitém vyzvedávacím a svozovém itineráři jsme se sešli na parkovišti na Vinohradech v plné síle. Tedy já a Kombajn na individuální seskoky, Marťan, Tetka Králička, Roman, Harpagon Spojka a Poděska na tandemový skoky, PraPetra jako čumerák a Ťapinka a Tetky Králičky Poslední Manžel Jirka coby řidiči.

Cestou, v 8:40 kdesi za Vyškovem nahání mne telefonem milovaný instruktor Honzík: "No kde jste? Snažte se to popohnat, tankuje vám Turbolet, za dvacet minut jdou první tandemy do vzduchu."

A kurva. Snad chyba v komunikaci? Že by? A co já teď za jízdy s tím? Jirka tvrdošíjně odmítá jet rychleji než 110. No co, však to néni linkovej Jumbo-Jet, šak chvilku počká. Za deset devět jsme stáli na letišti. Dle domluvy - nějak před devátou.

"Honem, honem, ty a ty, svlíkat, kombinézu voblíkat, jedem, támhle vám už zkoušej motory."

Ani nevím jak, za deset minut byli Poděska a Marťan v letadle a mířili k oblakům, aniž by se stačili rozkoukat. My ostatní prej máme půlhodinku nebo hodinku čas. Poprosil jsem Spojku, aby mi přines kafe, když už je ten hospodskej a má v tom praxi, v poklídečku jsem si začal laborovat s foťákem ...

"Hej, změna, Egi, rychle bundu, pro padák a do letadla ..."

Eh? Cože? A nějaký poučení, zopakování teorie? Asi ne, no. Tedy jsem vysypal obsah kapes do batohu, foťák hodil Ťapince, za pochodu na sebe navlík blůzu. To už jsem do volné ruky fasoval přilbu s vysílačkou, zkouška spojení, padák, zápis do knihy, kontrola ustrojení a už jsem seděl s Honzíkem v Antonovu. Mladý voják - hotový kouzelník.

Musím přiznat - a Spojka a Marťan tvrdili posléze totéž - že už to zdaleka není to, co poprvé.

Tentokrát jsem byl klidnej, sice jsem si dle metodiky opakoval a v duchu promítal pořadí úkonů a činností, ale nějak mne to nebralo až tak moc. Spíš jsem se mohl soustředit a celé si to užívat. Rozjezd, vzlet, stoupání, kdosi skáče z nižší výšky, ještě dvěstě metrů nahoru, výškoměr ukazuje jeden kilometr, Honzík kouká z otevřených dveří letadla a odhaduje pozici pro výsadek. Pokyn prstem, jdu ke dveřím, předávám výtažnou šňůru, poslední kontrola, palec nahoru ...

Odraz, skok do prázdna.

Ale ano, není to ještě zdaleka zvyk a rutina, ale už jsem věděl, do čeho jdu, žádný koktejl pocitů a hormonů, relativně chladná hlava. Skok, náraz větru, nad sebou slyším "vžůůům", letadlo pryč. Svist při prudkém pádu. Odpočítat tři vteřiny, dneska už mi to taky šlo, očekávám - a také přichází - zhoupnutí, pohled nahoru, padák otevřený. Rozmotám pár závitů na popruzích. Prohlédnu si vrchlík ještě jednou a pečlivěji, tentokrát mám celý oranžový, poškození či problém žádný. Beru řídící šňůry, odbrzdím, třikrát zapumpuju. A už je ticho, jenom šumění větru. Nikde nikdo, do koho bych mohl narazit, támhle je letiště, letím ...

"Chrchchrch ... slyšíš ... chrrr ... vžžž ... zakop ...blblblchrch," vysílačka ku mně praví. Bezva.

"Chrrr ... píp ... opakuji - jestli mne slyšíš, zakopej nohama."

Aha, neslyšel jsem akorát volačku, má to bejt na mne? Zkusmo zakopu nohama.

"V pořádku."

Tak to asi bylo na mne. Nebo kopali naráz nohama všichni, hehe.

A další pokyn nic? Nic. Hmm, taky prima. Ale aspoň mi do toho nebude nikdo kafrat. Vyzkoušíme takhle ... houp ... a nýčko tuhle zatáčku ... houpajdá ... kde jsme teď?

Drobný problém, nevím, jestli jsem měl trochu míň dotažené stehenní popruhy bo kýho čerta, zkrátka seděl jsem níž, prsní popruh jsem měl povytaženej a výškoměr zapasovanej až pod bradou. Čili na druhé straně ksichtu, než mám voči. Takže při každým zjišťování výšky: přitáhnout šňůry a přibrzdit, chytit do jedné ruky, druhou stáhnout výškoměr níž, zabrejlit na něho, eště dobrý, pustit výškoměr, povolit šňůry. A tak furt dokola.

Copak ze začátku, to to ještě šlo. Když si může člověk jenom tak poletovat a hrát si s padákem. Ale v pěti stech metrech už bych na to potřeboval vidět nějak stabilněji a začít přibližovací manévr. A vysílačka furt mlčí, si řekli, že však neskáče, moula, poprvé (se ví, "už" podruhé), tak ať se ukáže. Ale taky dobře, však jsem sice minule byl za vynikající navádění vděčnej, ale zas mne mrzelo, že jsem si to nemohl podle nabiflovaných postupů zkusit sám. No, teď mám možnost. Že já nedržel hubu ... no, já ji držel, ale někdo to musel vycejtit.

Takže klikatým pohybem ku letištní budově.

300 metrů. Otáčím se a letím po větru, nějak plus mínus přelétávám místo, kde bych chtěl skončil. Plus mínus nějakejch sto metrů. Dejme tomu.

Takže po větru, tramtadadá, aha, já už jsem až za vzletovou dráhou, no nevadí, držím se pokynů. 200 - otáčím bokem na vítr. Jenom ... tamhle to letadlo jde fakt na přistání? Chápu to dobře, že mu "stojím" (tedy visím) v cestě? Ajajajaj, a kurva, rychle do prdele vocaď ...

Točím proti větru, zas onanie s výškoměrem, moc nevím, kde jsem, kus bokem možná, ale přede mnou je volno, prostě jsem si zkrátil jednu zatáčku, lepší, než bejt namotanej na vrtuli, teď to budu držet rovně a v nejhorším se trochu projdu. Paraturistika, to patří k věci.

"Dobře, odbrzdi si a nech plný klouzání ..." povídá mi pod přilbou vysílačka.

Aha? Je to na mne? To si asi vzpomněli, že se jim eště třepe jeden maník v luftě? Odbržďuju. Ale zase - bylo to fakt moje? Jsem pod sto metrama a měl bych podle naučené šablony mít staženo na 50%. Pokyny pozemní kontroly ovšem mají prioritu, pokud jsou skutečně moje. Zkusmo přibrzdím.

"Ne, odbrzdi si, pořád to nech klouzat, táááák," už mám zas ruce nahoře, "dobře to děláš, nech to na plný klouzání, pořád, pořád ..."

Jenomže už rozeznávám jednotlivý trsy a pomalu i stébla trávy. Nejsu si jistej, kontrola daleko, zem blízko, kdo to vidí líp? Brzdím na půlku, odhaduju dva metry a stahuju šňůry až dolů a ... a dopad. No, nic moc teda, minule jsem jenom tak zapružil, tentokrát to bylo jako skok. Řekněme jako skok ze židle. Paráda. Skončil jsem sice nějakejch 50 metrů (možná víc, možná míň) kdesi v louce, ale jinak dobrý.

Takže jo, to bychom měli.

Odevzdal jsem výstroj a šel se pídit po ostatních. Poděska sedí, kouká.

"Tak co? Jaký to bylo?" ptám se.

"Dobrý."

"Aha? Dobrý je za tři. To je celý?"

"Ne, ne za tři, líbilo se mi to."

A teď už je to evidentně vážně celý. Chápu, už si taky zkusila ledacos, ale tvářit se až takřka znuděně, jako kdyby vo nic nešlo, to jsem ještě žádnýho tandemovýho pasažéra neviděl. Asi jsem tam opravdu nejnormálnější výhradně já.

Další parta do tandemů - Spojka a Tetka Králička. Aspoň Tetka jeví patřičné nadšení.

Ku vší smůle se pak zvednul zase vítr a sólový seskoky byly pozastavený a posléze úplně zrušený. Ach jéje. Já si chtěl skočit ještě jednou, ale to bych i oželel, ale takovej Kombajn se nedostal k lizu vůbec. Sice se celou dobu i v autě ošíval, že ani neví, jestli se mu vůbec chce, ale když tady rozhodla příroda za něho, bylo mi ho líto. A to rosničkáři tvrdili, jak jsem to včera furt študoval, že má bejt zataženo a slabej vítr. Tak bylo slunečno a vítr silnej. To je jak u blbejch.

Tandemy ještě pokračovaly, z našich poslední - Roman. Ten z toho byl ne že nadšenej, ten z toho byl u vytržení. Pro doplnění místa byla (za patřičný nízký obnos, pochopitelně) do letadla posazena i PraPetra, ta taky ještě prý neletěla letadlem, tak má alespoň zážitek též. Že tam nebyla jenom na čumendu.

Tak až na toho Kombajna to bylo snad vydařený.

I pamětní glejty tentokrát tandemisti dostali, však jsem to taky Honzíkovi kladl na srdce a do omrzení opakoval. Já dostal, pochopitelně, zas hovno.

Cestou k autu, jen jsme opustili ten přímo letištní prostor, Romanovi se naráz rozsvítilo. Padl na kolena, chytil se za hlavu, zařval: "Já jsem skočíííííl, jupí, skóóóčíííííl jsééém," a začal výt. Teprve po chvíli nám došlo, že to je opožděný projev nadšení a nikoli nějaký záchvat. Od té chvíle s ním nebylo k vydržení.

"Hele," koukám do zpětnýho zrcátka v autě, "proč mě ta dylina v tom Audi nepředjede a tak blbě se mne drží?"

"Protože sme paragáni, vole," měl v tom jasno Roman.

A tak furt.

Naproti tomu Tetka Králička mínila, že oni skákali ze čtyř tisíc metrů (resp. byli vyskočeni), kdežto já jenom z tisíce. Tak jestli nejsu jenom jakože menší parašutista. Třeba poloviční. Hahá, to bych se na to podíval. Já jsem skákal z menší výšky, to je pravda, ale kurva, to jsou hodně velkohubý proklamace od Tetky, která, vzato kolem a kolem, neměla v životě padák na zádech. Ta měla na zádech chlapa a vezla se jak plyšovej medvídek. Kdepak, za dnešek jsem tam jedinej opravdovej parašutista (ač v žákovské kategorii) já. Tak. Pche.

A golf jsem teda prosral. Ani nevím, kolik lidí mi natrhlo prdel, ale byl jsem někde tak v půlce pelotonu, ne-li za ní.

PraPetra dovopravdy vodjela.

Sobota, 16.09.2006 ... Pracovní sobota ...

Vyhnal jsem PraPetru a Ťapinku na golf. Sportu je jim třeba, prasatům jak drbání. Nebo tak nějak ten slovosled má bejt.

Sedím doma a pracuju.

Pečlivě si přitom celý den kontroluju větry. Hraničí to až s nějakou obsesí.

Vzpomínám na to, že za komunistů bylo pracovních sobot míň.

Mimochodem - chtěl jsem si krapet přiupravit vous. Při té příležitosti jsem zjistil, že Jola mi vyrabovala z poličky moji žiletku a holila si s ní ... no, já vlastně nevím, co si s ní holila. Jelikož jsem hoch mravný, předpokládám, že nohy. Každopádně jsem ji preventivně hodil do hajzlu (tedy do koše, tu žiletku, nikoli Jolu). Takže jsem musel vytáhnout novou, poslední, co mám. Snad mi ještě do příštího roku vydrží, přece nebudu kupovat balíček žiletek dvakrát za deset let.

Pátek, 15.09.2006 ... Kdo šetří, má o mechaniku víc ...

U testovacího počítače mi nefungovala disketová mechanika. Ano, mohl jsem se pohroužit do svého syslího regálu a vzít si jednoduše novou nebo mírně ojetou ze zásob.

Jenomže on to byl už na omak vadný jenom napájecí konektor, triviální závada, viklal se pod rukou a dával tušit pod sebou ukrytý studený spoj.

I demontoval jsem mechaniku, rozebral na prvnočinitele a hrábnul do ní trafopájkou.

Ano, viděl jsem už i lépe propájené spoje, ale šajsdrek funguje. Ušetřil jsem daňovým poplatníkům 159,- Kč.

Přijela na víkend PraPetra.

Ta už je sice vycvičená a mravná návštěva, ale po minulých nelibých zkušenostech s Jolou byla přeci jen i PraPetra připuštěna do bytu až po předložení zpáteční jízdenky. Jistota je kulomet ...

Čtvrtek, 14.09.2006 ... Krysí aféra ...

U nás na patře na ouřadě objevil se prý na dvou místech letáček. Na hajzlu a v kuchyňce. Letáček varoval před tím, že údajně stoupačkami (či podél nich) lezou potkani a byla tam na ně políčena nástraha. Podepsána jakási smyšlená 3D (dezinfekce-dezinsekce-deratizace) firma.

Hned ráno (cca o čtvrt na deset) se mne na to ptal Tlustej Vratočuč Gauner. Já dělal, že o ničem nevím.

Já jsem pochopitelně věděl, neb vylepitel letáčku mi to na sebe včera ještě zatepla ve výtahu naprášil, neb se pídil po případných ohlasech. Ale chráním své zdroje. A obratem jsem to pustil z hlavy.

Věc se měla tak - jistý kolega, říkejme mu pro konspiraci pan X, toto považoval za ohromný vtípek, sami se takovými navzájem u nich na odboru častují, občas je prý rozšiřují na kolegyně Hrubku a Laťku z našeho poschodí. Já o tom nic nevím a je mi to docela egal. Ale takto jsem o tom byl zpraven.

Avšak Laťka na dovolené, paní Polohrubá pro středu kdesi na školení, třetí grácie - mzdová oučetní Hejkal marod. Já na ten hajzlík prakticky nelezu, snad možná někdy po večerech, to mne zas odnaučila jedna bejvalá kolegyň, jež trpěla jakousi chcací permanencí či jak se choroba jmenuje a dokázala tam strávit i půl pracovní doby. Si radš zajdu cestou kolem vrátnice, tam je pisoár a močení je tak jednodušší a příjemnější. A srát chodím na hajzlík vedení, neboť je prostornější a můžu si tam kolem mísy rozložit své pavoučí nohy. Ale to jsem odbočil ... Zkrátka ten den na patře kromě mne ani čapa, já na tamten hajzlík nezavítal a v kuchyňce jsem si vařil kafe taky naposledy dopoledne, odpoledne jsem si lil do hlavy erární na sextretariátu.

Tak se stalo, že tento inkriminovaný letáček jako první vyslídila zastupující uklízečka. Jo, i normální uklízečka je na dovolené. A tahlencta dočasná nemá nic lepšího na prácu, než mózovat po baráku a bejt zvědavá, asi.

Zastupující uklízečka o potkánech lezoucích ze stoupaček bryskně informovala Tlustého Vratočuče Gaunera.

A ten zas o tom, už dneska ráno, vesele zpravil mzdovou oučetní Hejkala, jež se právě šinula z kontroly od lékaře s potvrzením o uschopnění od příštího tejdne.

Hejkala chyt hysterickej amok, ztropila ohromnou srdceryvnou scénu, že s myšma v jednem baráku nebude, co kdyby vylez z hajzlu potkan a kous ju do prdele, žáno? Poté se rozklepala jak osika a odešla si patrně rovnou pro další neschopenku, tentokrát ovšem na nerva.

Dík těmto nelibým událostem začala příhoda zajímat Tasemnici, možná taky proto, že polovina Hejkalovy scény se za ohromného jeku odehrávala v její kanceláři. I začala se Tasemnice pídit.

Pochopitelně jsem byl prvním podezřelým, avšak na přímý dotaz jsem nařčení hravě vyvrátil, neboť takto ryze amatérský a zhovadile ošklivě provedený text já bych vůbec neposlal na tiskárnu - celý kapitálkama, extrémní nesoulad mezi velikostma písma v jednotlivejch pasážích a vůbec celý odstavce nezarovnaný do bloku. Fuj. To Tasemnice uznala jako fakt, pana X jsem samozřejmě neprozradil, tento se ovšem hrdě přihlásil sám a jako trest byl Tasemnicí veřejně označen za blbce. Což je taky ostatně pravda.

Čímž to celé skončilo, snad s výjimkou toho, že jsem pro zbytek dne zdravil na sextretariátu otázkou: "Jak vám dupou potkáni?"

Teď jen zbejvá vyčkat, až se z otřesu zbráborá Hejkal, ale budiž jí přáno, do doby počítání vejplat má času na vydejchání incidentu relativně dost.

Jediné, co by na tomto ještě dokázalo zaujmout, kdyby snad Hejkal přišla do práce, zašla se vyvenčit, z hajzlu by vylez potkán a kósnul ju do prdele.

Středa, 13.09.2006 ... Pracuju ...

Pracuju. Pracuju v práci, pracuju i doma.

Tedy přinejmenším od 20:45, kdy se mi podařilo vystrnadit Jolu.

Co už taky chtít třináctýho?

Úterý, 12.09.2006 ... Ach jo ...

Zdálo se mi tuhle o ručně balených cigaretách z atypického tabáku.

Pročež jsem zakoupil atypický tabák, jakýsi jemně parfémovaný do vanilkova, malý balíček, jen tak na chuť. Dále pak jsem k tomu přibral dutinky. Balicí mašinku doma mám, už notnou dobu mi tam leží ladem. Přeci jen hrotit to s ručním balením, na nějž grif jsem nikdy beztak neuměl, to se mi už nechtělo. Stačí, že jsem zapomněl ten grif na aparátek.

Nabalil jsem si dvacítku cigaret na večer a střídám je s normálníma.

Chutná.

Světlejší stránka dne.

Mimochodem - Jola je stále zde. Tedy v zájmu zachování osobní (fyzické) integrity raději ne přímo zde.

Na otázku, zda by mi vadilo, kdyby tady zůstala ještě do zítřka, si moji odpověď: "Ano. Zkus to zkonzultovat s Ťapinou, ale mně už to vadí." vyložila tak, že je třeba sbalit Ťapinu a někam se ve dvou raději zdejchnout.

Bohužel tu obě mají věci, tedy reálně hrozí, že se někdy vrátí.

Neutěšuje mne ani fakt, že Jola se dušuje, že opravdu už zítra odjede.

To už postupně po dnech tvrdí od neděle.

A pak nechlastej a nekuř.

Pondělí, 11.09.2006 ... Jola studentkou bola ...

Jak jsem zjistil cca v neděli večer, nemám mít pokoje, když už ne až k hrobu, tak přinejmenším do úterka.

Jola sice má odevzdanou diplomovou práci a (na mém počítači při okupaci mého bytu za čtyři dny) připravenou prezentaci k její obhajobě, avšak tím mé trápení zdaleka nekončí. Mám u toho i osobně asistovat. Znovu podotýkám - Jola je především a v prvé řadě Ťapinčina kamarádka. Ale "bo já tomu rozumím" ...

Jak to chápu - odevzdala diplomovou práci, přičemž dnes má kdesi v místnosti na fakultě zasednout jakási komis, kterou bude Jola přesvědčovat pomocí prezentace, že do diplomové práce nenapsala úplné pičoviny. K tomu je v místnosti dislokován počítač a projektor, přičemž obé je třeba odborně obsluhovat. Odbornou obsluhu počítače a projektoru si má nebohá diplomantka sehnat sama. Eh, špatně napsáno ... Nebohou odbornou obsluhu počítače a projektoru si má diplomantka sehnat sama. Tak je to lepší.

Nebohá odborná obsluha počítače a projektoru mám být já.

Mno, viděl jsem letos PraPetřinu maturitu, zvládnu ještě jedno takové fiasko.

Obhajoba diplomové práce má započít ve 14:00, Jola žádá, abych si s ní dal sraz v poledne, oproti mé navrhované třinácté hodině. Po urputném boji se mi daří usmlouvat na tři čtvrti na jednu.

Ve 12:45 stojím před areálem univerzity.

Ve 12:50 mi Jola volá, že hola hola, už jede z Lesné.

Při zevlování před univerzitou potkávám známou - paní z pneuservisu. Já čekám na známou, ona čeká na známou.

Přijíždí bílá Fabia se slezskou registrační značkou a ladně se dvěma skoky ve dvacetikilometrové rychlosti přehoupává přes obrubník.

"Hrome, to by byl zákazník," dí známá - paní z pneuservisu.

Podotýkám, že to při troše štěstí může být ještě dnes, neboť vozidlo řídí Jola.

Ve zhruba 13:10 stojíme před určenou učebnou, kde se dozvídáme, že ještě zde probíhá nějaké výběrové řízení, jest třeba vyčkat přibližně do půl druhé. Ve skutečnosti do 13:50. Hlavně být tam včas.

Zprovozním počítač a projektor, připravím Jolí prezentaci.

Jola vyčká, až se sejde takřka celá komis, načež se omluví, že musí ještě na záchod (pro docenty), ve skutečnosti si zapálit ("bo má nerva").

Komis po chvíli čekání začíná s úvodem raději bez ní. Relativně sympatičtí vědátoři, evidentně jsou ovlivněni tou pozitivní energií od léčitelky, nebo přinejmenším se chystají tu práci Jole při sebemenší vhodné konstelaci uznat, aby se jí zbavili.

Přichází Jola a ujímá se slova. A tak se stalo, že jsem poprvé (a asi i naposledy) v životě slyšel od 14:10 do 14:30 hovořit Jolu smysluplně, inteligentně a oduševněle. Dokonce i já jakožto bývalý zdravotník a po delším soužití s veterinářkou chápu, o čem to tam vlastně mluví. Osteosarkom a tak, maličkosti.

Já po tuto dobu funguji stále jako odborník - na Joly kývnutí hlavou zmáčknu mezerník. Pouze pokud Jola vehementně přikyvuje nějaké poznámce, musím si protikývnutím vyžádat další jednoznačné kývnutí, neboť, chytal-li bych se každého, moh bych přelistovat několikero slidů, ani bych nemrk. Zlé jazyky by mohly tvrdit, že by to zvládl i houpací kůň, ale to jsou pusté smyšlénky - v místnosti plné Joly, doktorů, docentů a profesorů jsem byl skutečně patrně jediný k tomuto erudovaný a způsobilý. Nehledě na to, že předseda smečky mne vytrvale tituluje jako "plénum" a kalkuluje se mnou pro závěrečnou diskusi.

Oponent k závěru Joliné přednášky přestal poklimbávat, leč nijak vehementně neoponuje, jak by z titulu jeho funkce vyplývalo. Spíš se ptá na věci, které jsou z úvodního slova jasné, že je bude Jola vědět. Jiný vědátor se chytá drobnosti a konstatuje, že ze vzorku 32 psů nemůže činit jeden rozhodně 3,23%, že s takovou matematikou by si diplomantka nenakoupila ani v Globusu. Následně se celé vědecké fórum dohádá o metodologii výpočtu procent ze vzorku, vědátor se omlouvá, že si neuvědomil, že jde o 100:32, domníval se, že musí dělit 32:100. On takový jeden pes ze 32-členného vzorku je sice 3,125%, ale to ví v místnosti jenom plénum, které si to v ústraní spočítalo na kalkulačce mobilního telefonu.

Ještě následuje další krátká debata, jelikož po ní nemá už nikdo z odborníků z komise (tím méně pak plénum) žádnou doplňující otázku, je diplomantka i s plénem (tedy se mnou) vykázána za dveře, neboť komis se bude neveřejně radit, aby zachovala dekórum (ta komis, nikoli diplomantka, tím méně pak plénum).

Samozřejmě - obhájila.

Hurá. Třikrát hurá.

Zítra se sbalí a od nás vypadne.

Příští čtvrtek dostane diplom a bude z ní doktorka. No potěš pánbůh ...

Do neděle, 10.09.2006 ... Jola v domě, trubte na poplach ...

Máme doma všelijaké a rozličné divné věci. Za poslední dobu především Jolu. Jolu vobludu, tzn. veterinářku, spolužačku od Ťapinky.

Jola se takto usilovně snaží počátkem devátého roku dokončit školu, tedy původně šestiletý obor. Bo ona měla to studium takové těžké. Ano, stále trvám na tom, že jde o Ťapinčinu spolužačku, alespoň svého času chodily do stejného ročníku. A to i přesto, že Ťapinka ke dnešnímu dni byla už rok zaměstnaná v LunchCrowně a nyní půl roku vyšívá ve vlastní ordinaci. To všechno se navzájem nevylučuje.

Jola vytváří prezentaci k obhajobě diplomové práce. Jola vytváří prezentaci k obhajobě diplomové práce na mém počítači. Za první den už má pojmenovaný a uložený prázdný soubor. Jinak se musela uklidnit a vyspat, ale vážně bude pracovat celou noc.

A to jsme o víkendu měli jet na čundr. Původně na dlouhý, v ohromné sestavě - s obouma Péťama Hromádkojc, s Kachnětem a Zadkem a s Kraťasem a Petruší. Postupně se vymluvili oba Péťové Hromádkojc na montáž nových oken, Kachně na Zadkovu nemoc, Kachně na svoji nemoc, pak, když zjistila, že se jí výmluvy už nějak pletou, konstatovala, že se vlastně všechno domlouvalo "jen tak předběžně" (ač byla Kachně hlavní organizátorka a nahecovala na to všechny ostatní). Kraťas s Petruší by jeli, ale až v sobotu, neboť Petruše má brigádu, zatímco Ťapinka by jela jenom v sobotu na houby, neboť máme doma Jolu, přičemž mít doma dva dny Jolu bez dozoru znamená dost pravděpodobně nemít žádné doma.

Inu, jedeme jenom s Ťapinkou, Kraťasem a Petruší na jeden den na houby.

Jola sice celou noc spala, "bo z toho měla depresi", avšak celý den, co my budeme pryč, zajisté bude pracovat na prezentaci.

Houby jsme našli. Propříště je si třeba zapamatovat, že je debilovina posbírat dva větší koše hub hned po výstupu z autobusu a pak se s nimi dvanáct kilometrů vláčet.

Máti, jež nám zapůjčila koše, jsme přidělili desátek z nalezených hub, ovšem až po probírce. Máti je starší paní, značně konzervativní a na muchomůrky by se asi tvářila značně skepticky. Byť šlo o muchomůrky růžovky, jedlé a velmi chutné, jak praví mykologický atlas. Pravda, ta jedna, kterou jsem po delší konzultaci nakonec přeci jen nechal v lese, byla podle všeho muchomůrka panterová, ale vypadala hezky. Máti jsme tedy odsypali něco babek, praváků a klouzků, zbytek rozličných hřibovitých, muchomůrky a dutonožky jsme sežrali sami. (V pondělí večer stále žijeme.)

Jola má hotovou alespoň osnovu prezentace a neustále se ptá, kolik je hodin. Hodiny na zdi jsou omotané jejím pyžamem, "bo jí to tikání lezlo na nerva". Avšak pokud bude pracovat celou noc, zajisté prezentaci dohotoví.

Jen tak mimochodem zavolala v sobotu odpoledne jednomu nedůležitému docentovi (který má vést oponenturu její diplomové práce) a velice se divila, že tento dlí též na rodinném výletě a hovory s Jolou chce nechat až na pondělí, prý se na ni obzvláště těší.

Neboť mi za mé nepřítomnosti vyhulila krabičku červených Red&White cigaret a vypila všechno nealko pivo, razí Jola před devátou večer na nákup a hrozně se diví, že Blbert už má zavřeno. Zkouší štěstí v Lidlu, tam ji udivuje, že se tam nedá platit kartou. Ale od "takeho fajneho chlopa" si půjčila deset korun a přivlekla pivo alko i nealko a mně jakýsi tamější tabákový humus, "bo jsou podobné". Ano, také mají červenobílou krabičku, kouřit se to moc nedá.

Postupem času Jola ještě přikrývá lustr šátkem, "bo se jí zdá, že je tu moc světla". Následně tahá odkudsi moji starou lampičku, "bo se jí zdá, že je tu málo světla".

Celou noc pochopitelně nepracuje, "bo to stejně nemá cenu". Ano, to by bylo vskutku zářné gesto, přijít po osmi a půl letech na obhajobu diplomové práce, říct komisi: "Ale, já se vám na to můžu taky vysrat," a jít zas domů.

Ráno Jola rozbije skleničku. Ťapinka po ní sbírá střepy a vytírá podlahu v kuchyni, společnými silami pak narafičí Jolino pivo za židli tak, že přijdu, pohnu židlí, jedna lahev se převrátí a víceméně exploduje. Sbírám střepy a vytírám podlahu v kuchyni.

Jola přeci jen zapíná počítač a snaží se vyplodit prezentaci k obhajobě diplomové práce.

Před zešílením a vzájemným povražděním nás zachraňuje Marťan, který volá, že by si šel zahrát golf. Vida, při té příležitosti by si tam mohl vyzvednout igelitku, v níž mu Ťapinka ve středu donesla inseminátorské rukavice a již tam ve středu zapomněl (tu igelitku, nikoli Ťapinku). Inseminátorské rukavice Marťan potřebuje, neb se jako údržbář občas hrabe v hajzlu.

"Copak, copak," diví se Ťapinka, "že by u nich někdo pracoval v neděli a volal Marťanovi, že je ucpanej hajzl?"

"Nebudete mi to věřit," leze nakonec z Marťana, "ale Bubu (šéfová) je v neděli v práci a volala mi, že je ucpanej hajzl."

Béře si igelitku s inseminátorskými rukavicemi a těší se na pondělí do práce. Tedy Marťan, nikoli Bubu.

Jola volá léčitelce, které diktuje osobní údaje členů komise, aby je ovlivnila pozitivní energií (ta léčitelka). Též naši adresu, neboť zde Jola právě dlí a potřebuje energii taky. A taky moje údaje, poněvadž, jak díky tomu právě zjišťuji, mám v této grotesce figurovat i nadále a budu energii též potřebovat. Podotýkám Jole, že je nutno takové léčitelce zdůraznit, že jsem ozbrojený a značně nevrlý, pokud se chce nějaká baba s energií chodit na mne dívat osobně.

Kupodivu má Jola ve dvacet-nula-nula prezentaci ku obhajobě diplomové práce hotovu natolik, že žádá o součinnost při vkládání ilustračních rentgenogramů.

V neděli v deset večer prezentace prakticky hotova, sem tam dopilování, o půlnoci jdu spát.

Od neděle do středy, 03.-06.09.2006 ... Čiň čertu dobře ...

Tak asi takhle ...

Celej tejden mám pakárnu jako svině. V sobotu po CIAFu jsem byl odsmýkán do Žďáru "ensáz", neboť tam Šavla pořádala vobludí slet (tzn. sraz veterinářek). Co s tím mám společného já, to netuším.

Tamo jsme dleli až do neděle. Návrat v nějakou křesťanskou hodinu mi byl zavržen. Prý procházka s vobludama na houby je důležitější. No dobrá, spánek mám sice radši, ale houby taky nebyly k zahození.

Pondělí makám jak barevnej, abych mohl v úterý na školení ohledně SS. Nikoli tedy party zvané Schutzstaffel, v našich zeměpisných šířkách a délkách nechvalně známé ze světové války, nýbrž školení týkající se tzv. Sociálních Služeb a Hmotné Nouze, což má být nová agenda, kterou má náš ouřad zpracovávat. Jenom se ještě neví kdo, kdy, jak a jestli vůbec. Každopádně se na to buduje nová síť vod ministerstva.

Ano, dík školení su výjimečně o něco chytřejší. Sice otázky kdo, kdy, jak a jestli vůbec to neřeší, ovšem v případě, že mi bude vydán pokyn, budu aspoň rámcově vědět, co se chce konkrétně po mně. Taky plus.

Školení bylo kdesi v prdeli v Hradci Králové, tedy je k němu třeba připočítat mocné cesty tam a zpátky. Aspoň jsem měl na tři dny služební vozidlo Zeleného Draka. Jedno se budu muset zeptat při nejbližším školení řidičů ... jestliže se řidič služebního vozidla při bezpečnostní přestávce je povinen věnovat jiné činnosti, dá se za jinou činnost považovat i řízení motokár? Když já nikdy v tom Vysokým Mýtě neodolám.

A tak to jde už celou dobu.

Když mám chvilku volnou, chce Ťapinka koukat na film. Nebo chce Ťapinka do hospody. Případně chce Ťapinka něco jiného. Jo, jenom abych neměl chvíli klid.

Dnes jsem udělal dobrý skutek, abych prolomil ten celotýdenní pech. Od autobusové zastávky jsem pomohl vetché stařence z našeho vchodu s těžkou taškou.

Načež mi Ťapinka sdělila, že se nám tady do konce víkendu ulágruje Jola. Ano, TA Jola. Ouvej ouvej.

Ale bo ona prý už nemá podnájem a závisí na tom, jestli po devíti letech dostuduje. Milé. Opět pouze nechápu, proč v tom mám figurovat já?

Podařilo se mi to usmlouvat na zítřek.

Jola pravila, že o ní skoro nebudu vědět, že celou dobu bude jenom klofat do počítače a dopisovat diplomku. Dále a hlouběji jsem se raději nepídil, ale mám zase neodbytný pocit, že se jedná o MŮJ počítač.

Vidím to bledě. Jak s deníčkem, tak s fotkama z leteckýho dne. A ostatně i s mojí duševní integritou.

Pokud o mně neuslyšíte do pondělka, patrně jsem někde v emigraci. To je ta lepší varianta. Odmlka na úterý a dál už znamená hospitalizaci. Moji. Nebo hospitalizaci všech okolo a můj pobyt ve vazební věznici.

Teď si před Joly působením musím ještě zazálohovat data a zejtra, abych to měl jednodušší, jdu cedit krev.

Sobota, 02.09.2006 ... CIAF aneb Jen to letadélko Káně chybělo ...

Je pondělí, pozdě v noci, zejtra se jedu kamsi vzdělávat, takže zatím:

Opět švédská trojka ... ehm, pardon, švédské srdíčko ...
(švédská akrobatická skupina Team 60)

Pátek, 01.09.2006 ... Porozumění psanému textu ...

Všichni spolužáci ze "speciální třídy", které jsem měl tu čest potkat za poslední dobu, hovoří o srazu. Tedy kromě Plastíka. Ten nehovoří o srazu, ten obvykle nehovoří vůbec. Ne, že by byl němý, jemu to prostě nestojí za to. Ale ostatní o srazu obvykle hovoří. Že by ho Někdo mohl zorganizovat. Zajímavé. Ať procházím jakékoli školní materiály, vůbec si nejsem schopen vybavit, kdo je ten Někdo, ani jak vypadá. Dokonce ani v seznamu spolužáků nefiguruje.

Nakonec jsem se toho ujal radši sám, neboť jsem organizační hvězda. To je tak vždycky - Někdo se fláká a já to vodseru. Akci jsem pro jistotu pojmenoval "Neoficiální a neorganizovaný sraz třídy", kdyby mne to náhodou uprostřed procesu přestalo bavit.

Ale v tomto smyslu jsem rozeslal hromadný mail a u něj zatrhnul požadavek na potvrzení o přečtení.

Nepoužívám tuto fíčuru často a nijak jsem to nikdy hlouběji neštudoval. Zkrátka mi za nějakou dobu dojde (nebo nedojde) jakýsi potvrzení od každýho adresáta, podle toho laicky můžu usoudit, zda to vzal na vědomí nebo ne.

Ovšem ono to není tak jednoduché.

Takto, evidentně, uvažujeme pouze my, primitivové, pro které je maturita (pro některé ještě opožděná) z tohoto ústavu nejvyšší vzdělanostní metou. Přijde mi mail, přečtu, pokusím se pochopit, co tím básník (odesílatel) chtěl říci, s nabytou informací pak naložím tak, jak uznám za vhodné. Proto třeba ode mně podobných individuí chodí notifikace typu:

Your message ... blablabla ... was read on Fri, 1 Sep 2006 09:31:15 +0200.

- Chlastík, středoškolák, programátor
- Valdauf, středoškolák, správce sítě

Jiní to už mají náročnější a vyhýbavější:

Toto je potvrzení vámi odeslané zprávy ... blablabla. Toto potvrzení ověřuje, že zpráva byla zobrazena na počítači příjemce v 1.9.2006 15:30.

- Opičák, JUDr. Ph.D., právník

A končí to až takovými specialitami:

Toto je potvrzeni o precteni ke zprave, kterou jste poslali pro ... blablabla.
Poznamka: Potvrzeni o prijeti znamena pouze to, ze se zprava zobrazila na pocitaci adresata. Neni ale zaruceno, ze adresat zpravu cetl a porozumel jejimu obsahu.

- Mireček, Ing., domovní důvěrník a velkopodnikatel v oblasti obskurních tiskáren
- Michal, středoškolák, avšak policista.

Zajímavé, a pak že počítače jsou jen tupá hromada šrotu. Kdepak, tady je krásně vidět, jak i takovej křemíkovej potvorák dokáže každého odhadnout. Není zaručeno, že adresát zprávu četl a porozuměl jejímu obsahu, no kdo by to byl řekl?