Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Listopad 2009

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Pondělí, 30.11.2009 ... Gauner likvidátor ...

Kurva, já bych moh bejt věštec, já to říkám furt ...

Ve čtvrtek byla dokončena instalace kamerového systému na našem odloučeném pracovišti. Jinak řečeno: venku na kandelábru je kamera, Tlustej Vratočuč Gauner sedí, do monitoru hledí, pokud zrovna nekombinuje sázkové tikety, může šmírovat kulturní dům nebo celý náměstí. Tu kameru si prostě ovládá. Díky tomu taky dostal před časem novej počítač. Fungl novej počítač. Vrátnej. Já se poseru.

Ale ve čtvrtek se nám to konečně podařilo zprovoznit - trasu od toho kůltůráku až na óřad přes několikero routerů a různých sítí, Gaunerovi nainstalovali maníci od dodavatelské firmy softvér, naučili ho s tím zacházet.

"Hele, Jiří," mu tak povídám, "co je to na té střeše? Přibliž to."

Ne, to nebylo zkoušení jak ve škole. Na střeše byly opravdu dvě postavy. Gauner zalovil v paměti, myšnul na příslušná čudlítka na obrazovce ... a fakt, dva chlapi se tam hrabou v čemsi. Vida, vida.

Bohužel si kamera nepřipsala na první nabrnknutí odhalení dvou zlodějských "magnetů", nýbrž po krátkém telefonátu byli rozkryti jakožto hejrupáci, ani tam spravují anténu. Škoda.

No a já jsem si ještě pro všechny případy zazálohoval instalačku toho prográmku. Nehodlám Gaunerovi PC znovu v dohledné době rozhodně měnit, on je relativně mravný, nestahuje porno, sedí, čte si na internetu noviny a sází. Nepokurvil starý počítač víc jak jednou, je reálná šance, že moc nepokurví ani nový. Ale jeden jistě nikdy neví a jistota je kulomet, jak říkával náš pan nadporučík.

Kurva, já bych moh bejt věštec ... dneska mu počítač už nenastartoval, neb mu umřel disk.


Vodkaz nafurt

Neděle, 29.11.2009

Vodkaz nafurt

Sobota, 28.11.2009

Vodkaz nafurt

Pátek, 27.11.2009

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 26.11.2009 ... Jak jsem bez boršče byl ...

Furt chodím do práce od tmy do tmy jak solvina do Kolbenky (nebo aspoň do tmy, je jasné, že se vstáváním před osmou tomu moc nedám), už mi chybí jenom ta bandaska s polívkou, jak v prvorepublikovejch filmech.

A tak abych to měl komplet ...

Neb jsem si svého času velice pochvaloval boršč od Tety Světlanky (takto Gazeliny spolubydlící), přinesla mi Gazela - už poněkolikáté - záchovnou dávku na mls. V zavařovačce. V pytlíku. Tedy boršč, kolem něj zavařovací sklenice, kolem zavařovací sklenice pytlik. Igelitovej.

Zvesela jsem si přinesl boršč domů a, neboť jsem jej hodlal konzumovat až v pozdnějších hodinách, umístil jej vtipně do lednice na kraj svrchní poličky. A tak jsem se na něj těšil, kterak ho spořádám, coby druhou večeři ...

Bohužel osud tomu nebyl příznivě nakloněn a seslal mi překážku pojídání boršče v podobě Ťapinky, jež nutně potřebovala k přípravě hlavní večeře vejce, transportně zabalená v platíčku (ta vejce, nikoli Ťapinka), v lednici, v první poličce, za borščem.

Co udělá chlap, když potřebuje vejce z platíčka z lednice z poličky za borščem? Uchopí sklenici s borščem, postaví někam bokem na bezpečné místo. Znovu sáhne do lednice, vyndá krabičku vajec, otevře, odpočítá potřebná vejce, tato uloží na jiné podobné bezpečné místo. Zavře platíčko, vrátí zpět do lednice. Vezme boršč a dá jej tamtéž. Ano, zabere to o cca šest sekund více.

Co udělá ženská? Prostrčí útlou ručku do zadních partií police a sevře krabičku s vejci. Vyzkouší, jestli by nešla vymanévrovat. Nešla-li by, škubne ...


Vodkaz nafurt

Středa, 25.11.2009

Vodkaz nafurt

Úterý, 24.11.2009


Kometa versus Plzeň - 2:4. Více foto zde ...

Vodkaz nafurt

Pondělí, 23.11.2009 ... SŠSS ...

Pyjavice zhrdla nabízeným HyHinem.

Tedy ... zhrdla ... to není tak docela výstižné. Pro ni by to prostě nebyl žádný přínos. Z toho nekoukal ani úplatek, ani zavázanost někoho, z koho by se jindy dal vyrazit úplatek. Neboť Daliborovi slíbila (ač docela přesvědčivě hraje nad touto informací udivenou), že se mu telefonicky ozve a sdělí mu výsledek, volá mu a vysvětluje, že rada jí sice schválila vytvoření pracovního místa, ale obsazení pouhým středoškolákem. Dle tabulek by inžinýra prý nezaplatila.

Daliborko môj drahý se poté při hovoru se mnou podivuje, když to věděla, proč jej tedy k pohovoru vůbec tahala? Až později chápe, že Pyjavice prostě lže. Jak jinak? Samozřejmě že místa informatiků jsou plánována na vysokoškolské vzdělání a mimochodem já jsem byl drahná léta zařazen v jedenácté platové třídě z dvanácti. Až jsem se prostě nedokolébal k tomu, abych projevil byť jen snahu o srovnání vzdělání s obsazenou třídou, byl jsem degradován do "středoškolské" devítky. Což mi bylo kompenzováno navýšením osobního ohodnocení, pročež nemohu například nyní být zahrnut do platových statistik, neboť kontrolní program u mé osoby na položku osobního ohodnocení vytrvale hlásí, že jde o nepřípustně vysokou hodnotu. Che.

Jo, ale ... no tak tohle prostě nevyšlo, ale za pokus to, domnívám se, stálo. A přinejmenším Pyjavice poodkryla další dimenzi svého vyžírkovství.

Taktéž mne tedy podrobně informovala o výsledku tohoto výběru: nový kolega se jmenuje Martin a má vystudovanou "střední školu správců sítě". Takhle doslova. Fakt. Asi nějaká slovutná SŠSS. My nevzdělatelní v tom máme prostě mezery. Proč bychom se nezasmáli, když nám pánbůh Piču dal.

Může prý nastoupit "již" od začátku ledna (nejvíc za poslední roky potřeba byl v listopadu), avšak počátkem prosince se přijde představit.

Mzdová oučetní Hejkal mi pouští zákulisní informaci, že Martin s vystudovanou "střední školou správců sítě" v současnosti prodává rádia v jakémsi hypermarketu.

Opět chvíli zvažuji demisi, že já přec nemám zapotřebí jedno takové "překvápko" za druhým.

Avšak obratem pak naznávám, že když se hodím do klidu, můžu se tomu vlastně jenom smát. Nesnesitelné to není. Začíná to bejt ta správná státní správa. Hůř na tom snad nebudu - dyž to bude píčus, můžu jich všeckých včetně Džamily poslat do prdele kdykoliv. Prostě vzato kolem a kolem - dyk mně to může bejt jedno. Dokud to bude takovádle čuryna a pořád ještě k vydržení, dyť já se tím můžu vlastně jenom bavit. Což je asi ten poslední moment, kdy si pro nejbližší dobu s takovejmadle záležitostma přestávám lámat hlavu, neb toho mi není zapotřebí.


Vodkaz nafurt

Neděle, 22.11.2009 ... Mluv, červe ...

Ťapinka má sic dneska třicátiny, ale kdo by tvrdnul doma se starou novou manželkou, když na stadionu se hraje hokej, že? (Reálně - prostě kdo by dělal mejdlo v neděli?)

KarloVarle, loňský vítěz extraligy, dávaly Kometě co proto a ke konci poslední třetiny stále vedly 1:2.

Dvě minuty před koncem zastupující hlavní trenér Pazourek stále s uspokojením pozoruje hru, půlka sedacích tribun stojí a zuřivě gestikuluje, že si snad vezme oddechový čas, no ne? No, ne. Nakonec nevydržel asistent Trličík a o oddechový čas požádal. A ... zas nic. Pazi stojí, kouká ... Z jednoho úhlu pohledu je to logické, normálně trénuje mládež, co má vykládat takovému Dopitovi a celé té sebrance prošlé NHL a kdovíčím? Ačkoli nějaký návrh strategie by mít mohl, to zas jo. Hráči se domlouvají mezi sebou. Zpoza střídačky se ozývá zoufalý hlas: "Tak kurva, povidé jim neco ..."

Nicméně oddechový čas a porada hráčů přinesla své, při následné power-play 21 sekund před koncem dává Václav Varaďa (teď už v dresu Brna) vyrovnávací gól.

Posléze na nájezdy opět rozhoduje vítěznou brankou Kamil Brabenec.

Při ohlasech zpovídaný brněnský brankář (československy hovořící Fin Sasu Hovi) praví v přímém přenosu se svým nevinným úsměvem na kameru a mikrofon: "... aj diváci už na nás kričali: Kurva, hoši gól ...".

Co už v záběru není, jak ten plešatý matlafa z ČT polyká naprázdno, vědom si toho, že naživo to vypípat prostě nepůjde a to si zas vyslechne kecy.



Kometa vs. KarloVarle - 3:2sn. Více foto zde ...

Vodkaz nafurt

Sobota, 21.11.2009 ... Ťapimejdan ...

Nepříliš velká a vcelku zdařilá oslava Ťapinčiných zítřejších třicátin.

Pokud se moc nepletu, dort "Patlajda" byl přijat veskrze pozitivně. A je to asi jako vždycky - jak jsem to dvacet nebo kolik let neměl, přišlo mi to, že je to prakticky přesně ono.

Nikdo ani nepozvracel schody. Ani Marťan.


Vodkaz nafurt

Pátek, 20.11.2009 ... Vařila myšička dortíček ...

... aneb jak Ilíczek s Egíčkem vařili dort.

Ne, fakt v tom není chyba a fakt mi nemrdlo. Ale abych nepředbíhal ...


Stala se mi věc takřka nemožná - z České Pošty mi zavolali a omluvili se. Iniciativně, sami od sebe.

Pomocí jejich certifikační autority jsem potřeboval vyřídit hromadně devatenácti ingóstům elektronický podpis. Z toho jich asi osm zmrdali (těch podpisů, nikoli ingóstů) nebo s nimi způsobili nějaký problém. Štěstí měli povětšinou ti, jež šli na poštu blíže ouřadu. Zprvu tam nad tím trochu bádali a jeden kus jim trval k hodině, posléze získali jistou rutinu - narozdíl od jiných pošt, kde takovou věc viděli poprvé a produkovali neuvěřitelné věci.

Povětšinou, říkám ...

Pochopitelně třeba i zde odmítli vystavit certifikát Pyjavici. Neboť prý tam figuruje v několika organizacích. Ano, před časem ji vyhodili z jiného obdobného ouřadu a tamější osoba pověřená (vypočítavý technik) ji nenechal vyškrtnout ze seznamu. No a? Já tam mám taky asi tři různé podpisy na základě tří různých seznamů pod třemi různými hlavičkami. Pyjavice se tvářila, že je to snad moje chyba. Tohle ještě napravili - zavolal jsem na místo vyšší, odtam zjebali místo nižší, na druhý pokus se i jí zadařilo.

Cihličce tam zase napsali "Ing.", ač je "ÚB" (Úplnej Blbec) jako třeba já. Aby z toho nebyla zas nějaká aféra jak s právama z Plzně, začal jsem se pídit. Já žádnou ing do seznamu nepsal, v žádosti o certifikát žádná ing nebyla. Na papíře k certifikátu taky ne. V certifikátu jo.

Po chabém jednom dni přišli na to, že jde o chybu. Hmm, velkolepé. A že chybu udělala asi jejich pracovnice (překvapivě), neboť těsně před Cihličkou byla u stejné přepážky naše Ťápina (neplést s Ťapinou), ta ing je. Nu a poštovská panenka byla asi shnilá otevřít si nový formulář a celý ho znovu vypisovat.

Řešení je zcela jednoduché - Cihličce vygenerujeme novou žádost o vystavení certifikátu, vybavíme ji flaškou (myšleno USB přenosná paměť), Cihlička se znovu, neb má příliš času, proběhne na počtu, tam jí vystaví podpis nový a ten starý zneplatní. Ale považte - zdarma !!

(Osobně nevím, jak jinak by si to asi tak představovali.)

Díky tomu mi vyšší poštolka telefonovala a za způsobená traumata se omlouvala. Až by jeden zjih.


Poprvé od spuštění datových schránek odcházím z práce za světla.

No, za světla ... zkrátka nebyla ještě úplná tma, tak by se to dalo říct.

V 16:30 jsem byl na Lesné na poště například ...


V 16:30 jsem byl na Lesné na poště například, kde pro mne neměli balíček z Libouchce od Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida.

Tak jsem se těšil na nové dvě detektivky a ono hovno.

Chápu, na tom papírku to bejvá i napsaný, "... si můžete vyzvednout dnes 17:00-18:00, v následující pracovní dny pak ...". Ve velkém shonu jsem si to neuvědomil. A v 17:00 už jsem měl bejt někde zcela jinde. Ještě to prej nemají v počítači. Tyhle výmluvy prostě žeru. Lulani. Mně je ryze jedno, v čem to mají nebo nemají.

Jeden by nad pošťáckou omluvou až zjih ... než si při prvním kontaktu uvědomí, jaké jsou to kurvy zkurvené.


Neb moje nová manželka Ťapinka bude o víkendu již stará třicet let, smluvili jsme s (jak jsem kdesi četl) "tvrdým hardcore jádrem" malou oslavu na sobotu.

Tetu Gazelu jsme pověřili cateringem, Kraťase logistikou (dovézt Gazelu se žrádlem), já s Iliczem se postaráme o dort. Vlastnoručně vyrobený. Tedy taková byla idea. Nakoupili jsme komponenty a jako hrdobci se pustili urputně do kuchtění. Přičemž klíče od auta jsme preventivně neukládali nikam daleko, neb akce mohla též skončit rychlým výsadkem do hypermarketu pro dort prefabrikovaný.

Dort ... no, nesmíte si vždycky představovat takové to kulaté, co víceméně (někdy více, někdy méně) drží na tácu svůj zpravidla válcovitý tvar. Existují i jiné ...

Třeba tenhle. To jde o starý rodinný recept.

Krátce po poslední válce (myslím tím poslední na českém území, II. světovou, ne nějaký Afghánistán či Irák) byla část brněnských dětí odeslána díky chronické podvýživě na jakýsi "výkrm". To by se nafouknutí černoušci v Africe nasmáli, tohle slyšet. Tak zle na tom parchantéros z Brna asi nebyli, nicméně do standardů měr a vah měli taky daleko. Víc o tom nevím, zkrátka se to týkalo mj. mojí máti blahé paměti - a po zbytek života tvrdila, že tento ozdravný pobyt položil solidní a neotřesitelný základ k její pozdější obezitě. Možné to je.

V jakési té ozdravovně do nich rvali kde co, především pak všechno, po čem se rychle přibírá. Na což máti později žehrala, že naopak se pak několik let na sladké nemohla moc ani podívat. S jednou výjimkou.

Že mimo jiné jim podstrojovali jakýsi sladký, ovšem velmi lahodný kyt. Krém, cosi rozmašírovanýho, kakao, ovoce, šlehačka. Takovou jakousi srajdamajdu.

Nevěděla, oč se jednalo, a jako děcko se po tom taky nijak speciálně nepídila. Vzpomněla si na to až s pozdějším věkem a při jakémsi hovoru jí kterási jiná baba řkla: "Jo, to znám, to je Patlajda." Už ten název zní ... no, neznat to vodmalička, asi bych to nežral. I při pohledu ... Zkrátka baba dala máti recepis a snad to bylo buď přímo ono, nebo skoro přímo ono. Nebo si to už za ty roky nepamatovala a přišlo jí to jako přímo ono, ačkoli to bylo jenom skoro přímo ono.

U nás v širší rodině se slavily pravidelně jedny narozeniny, a to moje, coby nejmladšího z dané generace - brácha starší, sestřenice Jarda starší (a o moc), sestřenice dvojčata Ciglošky (neplést s Cigoškama) taky starší, byť jenom o půl roku. Z druhé strany čtyři bráchanci od stréca Pavla taky starší až o moc starší a hlavně v Holomóco. Tam bylo po nich pendrek. Brněnská frakce vyhlásila moje narozeniny za prima záminku na mejdan, všichni se slezli u nás, oblažili mne nějakým tím darem a hlavně sežrali, co se kde našlo. A především máti vždycky vytvořila velkou mísu "patlajdy" (piča, to je fakt strašnej název), na což se ostatní nepokrytě těšili - to nekecám, bez ironie i nadsázky. V pozdější době zkoušela plagiát třeba teta, nikdy se jí však nepovedla taková, jako máti.

Potíž je v tom, že máti to měla v hlavě a těžko říct, zda i na papíře. Pokud ano, zatím jsem nenalezl. Avšak pomohla ona plagiující tetička, která měla kulinářské úspěchy nižší, nicméně recepis na papíře. Z toho by se dalo vyjít, jestliže se nám podaří zjistit, co obnáší například taková příprava žloutkového krému ve vodní lázni (ingredience byly psány, postup mně a Iliczovi zůstával utajen, ač rámcová představa by byla).

Proč zrovna s Iliczem? Strategická poloha. Ilicz obývá náš bývalý byt dvě ulice nad námi. Když jsem mu nedávno krmil kočičku Sazi, prošmejdil jsem kuchyň (samozřejmě s nájemníkovým svolením) a provedl inspekci vybavení. Dokážu se k němu zdejchnout pod jakoukoliv průhlednou záminkou - například, že mu jakožto pan domácí musím pomoci opravit záchod. To ano, to nebyla žádná nepravda. Záchod jsme opravdu opravili (vyčistili těsnění během čtvrtka). A též v Glóbusu nakoupili komponenty (na dort, ne na hajzl). "Paní, dovolte, abych se vás zeptal jako muž ženy: dokážete mi říct, kolik té pitomé šlehačky dostanu z týdle blbý krabičky? No, dyž my potřebujem vrstvu dva centimetry ve válci o průměru osmadvacet centimetrů." No jo, už zas nevím, kolik blbejch krabiček té pitomé šlehačky jsme tam vlastně nakonec narvali.

A v pátek jsem použil mlžící výmluvu: "My tady ještě zázračíme s Iliczem, s tím hajzlem." Vyložit se to dá dvěma způsoby. Dle předpokladu to Ťapinka pochopila tím lepším, leč nesprávným. Já to myslel tím horším. Čímž se Iliczovi zčásti omlouvám. Ne, že by až tak úplně nebyl hajzl ... No, hele, já se do toho radš motat nebudu. Jednoduše jsem zamlžil a měli jsme volné pole pro experimentování.

Takto jsme kladli ingredience do misky a jakéhosi vandlingu (jenž Ilicz beztak používá na očistu nohou), zalejvali směsma, prokládali jinýma ingrediencema a klohnili žloutkový krém. Vidět nás erudovaná kuchařka, ta by se asi posrala. Zajímavé - jednotlivé dílčí výsledné celky byly chuťově ucházející. Jaký bude ale výsledný konglomerát, to byla vize tak na křišťálovou gulu.

Na závěr jsme nechali mírně zchládnout na balkóně, přičemž jsme tetičkou psaný recept uložili na kredenc, aby jej nedostala do drápků kočička Saze (recetp, ne ten kredenc). Následně jsme to celý (zatím bez jahod navrchu, na té šlehačce, co se měla šlehat samozřejmě až na místě) to narvali do ledničky.

Děj se vůle boží.

P.S.: Zatímco jsme chladili dort na balkóně, kočička Saze vylezla na kredenc a udělala z receptu zajímavé puzzle.



Ilicz míchá žloutkový krém. Ano, ta kočka mu tam po čarodějnickém způsobu opravdu seděla.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 19.11.2009


Aspoň že někdo ty obecní vývěsky čte ... (Lesná u pošty)

Vodkaz nafurt

Středa, 18.11.2009

Vodkaz nafurt

Úterý, 17.11.2009

Vodkaz nafurt

Pondělí, 16.11.2009 ... Dravá zvěř ...

Ilicz jest kdesi v prdeli, pročež žádá nás, jakožto domácí (oplývající klíčema), abychom mu opečovali kočičku.

Úkol připadá nakonec na mne.

Kočičku nakrmit, chvíli tam s ní pobejt a pohrát si s ní prej.

Někdo tomu říká pohrát si, mně to připadá, že ta šelma prostě jde po mně. Si nemůžu pomoct.


Vodkaz nafurt

Neděle, 15.11.2009 ... To není žádná závada ...

Letos v noci kupodivu nesněží. Chápu, že to zní divně "letos v noci", ale tím nemyslím, že by letos nesněžilo žádnou noc, nýbrž že nesněží tuto konkrétní noc. Letos. To je snad zcela jasné. No, kdyby bylo, tak to takhle neopisuju a nevysvětluju. Ale teď už snad ano. Tedy ne, že by "ano" teď už letos v noci sněžilo, ale že ano, teď už je to snad jasné.

Ráno se budím vcelku včas a balím. Do toho zase na kopec Děd pobíhají sportovci běžci. To je tam asi nějaká místní ouchylka. Mám pocit, že někteří už jsou mi i povědomí, ač nemůžu zapomenout, jak jsem kdysi na toho prvního zíral.

Mám v plánu do Brna dojet co možná nejdříve a vpodvečer ještě fotit zápas Komety proti Bolehlavi. Připadlo to na mne, neboť Dark je taktéž nekde v prdeli a já jsem ten, kdo se snad dokáže do Brna dohrabat spíš. Varianty mám různé, až po krajní scénáře, jako že bych dojel na poslední chvíli, Ťapinka mi do města dovezla civilní bundu a boty a v pohotovosti doma sbalenou fotobrášňu, přičemž by mi hodila domů bágl. A jistota je kulomet, jak říkával náš pan nadporučík, mám v záloze připravenou ještě naši fotografickou "trojku" Kocóra, aby mi kryl záda, kdybych byl moc v hajzlu.

Jak relativně zavčasu vyrážím, říkám si, že vlak o půl jedenácté mi sice ujede, ale dám si v klidu kávičku a pojedu někdy o čtvrt na dvanáct. To by mohlo bejt akurát. Kterak se však blížím ku Berounu, s kopce přidávám do kroku, začíná se i vlak o půl jedenácté rýsovat trochu reálněji. Ulicemi Berouna jdu už svižnější chůzí, od náměstí i běžím. Že já se těm běžcům tak smál, kokot.

Čičmunda v pokladně projevuje nesmírnou hbitost a vydává mi jízdenku na kartu "Nechci slevu zadarmo" plus dvě požadované místenky s platbou kartou během dvou minut. Asi se minul povoláním.

Zpocený jak kůň (neb se pro všechny případy ještě razantně oteplilo a já neměl čas odkládat či preparovat kabát vz. 95 s vložkou s chlupem dovnitř) vlak stíhám. Poloprázdný. Volné kupé akorát s jednou sličnou slečnou.

"Ehm, neublíží nějak vašemu outlocitu, když si vezmu čistý a suchý tričko," se ptám, když popadnu dech.

"No - asi ani ne. Proč?"

"Abyste pak nevykládala, že máte trauma, jak si k vám do kupé přised ňákej Průša a začal se tam obnažovat."

Na pohodu stíhám i v Práglu na Hlaváku kávičku a zapečenou bagetu se salámem a sejrem, akce za 35,- káčé.

Kocór mne skrz KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) informuje, že má patrně chřipajznu, horečku jak sviň, kašel, rýmu, bolení; a jemu samotnýmu prej taky není nijak dobře. Ať jsem té dobroty a podám mu hlášení, jestli stíhám, nebo se má nadopovat léčivy a na stadion vyrazit prskat bacily na střídačku hostí. Chlácholím jej, že jsem naprosto v limitu, ba i před ním, nádherná práce a skoro tři hodiny rezerva, kterou snad ani ČD při vší své píli nedokáží zhatit.

Takto se holedbám ve šnelcuku někde kousek za Prahou. Přesně až do momentu, než se začne soupravou šířit dým a charakteristický zápach pálících se plastů a elektrické izolace.

Ve Velimi stojíme, nádražní personál pobíhá okolo. Pět minut, deset ... Některé začíná jímat slabší nervozita, především pak ty, kteří mají někde přestupovat a jsou tak pitomí, že i v pokročilém věku hópnó na každou kravinu, jako třeba jízdní řád. Kupříkladu já.

"Poslyšte, myslíte, že by bylo možné, aby tady mimořádně zastavila Hungárka, která jede za náma, na kterou jsem měl teoreticky za deset minut v Kolíně přestupovat."

"Pane, to není tak jednoduchý, mimořádný zastavení vlaku."

"Nedávno jste se v jakémsi článku holedbali, že v případě mimořádných okolností je to snadné řešení."

"No, mimořádných okolností, to ano. Vidíte tady snad mimořádné okolnosti?"

"Chm, já se laicky domníval, že když vlak hoří ..."

"Pane, tady nic nehoří," konstatuje rozšafně výpravčí a zálibně zírá na chuchvalce kouře valící se zpod dvou vagónů. "To pojede."

Nakonec měl ovšem pravdu a já zbytečně malej kyblik. Stačí vypnout topení a klimatizaci v inkriminovaných dvou vozech, trochu to uhasit a cesta může pokračovat. Navíc Hungaria má ke dvaceti minutám sekery, což mi sice nerozhodí itinerář nijak extrémně, nýbrž alespoň pohodlně přestup v Kolíně i z mírně očouzeného vlaku stíhám.

Takto jsem mohl sjet potupákem na Lesnou, najíst se, přebalit (o zavazadlech a svršcích hovořím) a vypravit se na hokej lážo-plážo, přičemž Dark mohl dále vesele harcovat po světě a Kocór tiše churavět. Kometa vyhrála 1:2 na samostatné nájezdy.



Rozhodující úspěšný nájezd Kamila Brabence ...

Vodkaz nafurt

Sobota, 14.11.2009 ... a on v Berouně prohlásí - Beroun ...

Každoroční pochod do Berouna jest opět tu.

Akce začala tím, že vyhryzové z Čekej & Doufej zrušili vlak. Panonii, kterou jsem tam léta jezdil. Poté, co se po několika desítkách let ze špinavého, smrdutého a věčně zpožděného spoje plného ožralých nebo zločineckých Rumunů podařil vybudovat včasný (pokud není v zimě zima), čistý, příjemně vytopený, jakož i jinak použitelný jediný noční šnelcuk do Práglu, raději ho bez náhrady zruší. Zanedlouho zase budou somrovat o dotace.

Čili jsem si mohl vybrat například spoj po půlnoci, s hodinu a půl tvrdnutím v Holešovicách, abych to následně vzal závlekem přes Kralupy nad tým potokom. Nebo kdysi nad ránem s přestupem v Perníkhofu a šórem v Práglu z Hlaváku na Masaryčku. Potěš ventil. Zmrdi modrý.

Jináč mnohem komornější akce tentokrát. Groulova Virtuálka Ivet doma laktuje s Malým Groulou, takřka veškeré osvědčené samice vyhlásily bojkokot, účasti se zřekli i někteří osvědčení samci.

Jestli nás byla desítka celkem? Nesmrtelný Kubátor, Honzín a spol., Dušan, co se sice jmenuje úplně jinak, ale vypadá jak Dušan (proč mi to něco připomíná?), Whoever s bratrem, novým GPS pristrojem přidělaným na retázku, aby mu v opici zas nespad do potoka a neodplul do Baltu, a s nabíječkou (tedy ženou, nikoli příslušenstvím ke GPS), Strýček Nimra se přidal až v půli cesty poté, co vyspal kocovinu a následnou sračku či co.

Alkoholici alkoholují a pak v opilosti v cizí sýpce zkouší metat kozelce do hromady zrní, aby poslední plevy vysypávali z trenek ještě večer ve vlaku. My normální se kocháme a případně si hrajeme s vysílačkami, abychom kdesi u Kyšice zas po roce prohodili pár slov s panem Belmondem Unhošť. A tak.

Noha nějak trochu zvrtnutá před dvěma tejdny ve Slovenským Ráju už nebolí, na ucho poté, co si do něj od středy šplíšu tu sračku, už slyším aj bez permoníka.

Akce povedená.

Na noc jde tlupa opět do ... ehm ... do Berouna, já zůstávám tradičně na rozhledně.



Lihem zmožený Groula ve svém ... živlu ... i oblíbeném prostředí ...

Vodkaz nafurt

Pátek, 13.11.2009

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 12.11.2009

Vodkaz nafurt

Středa, 11.11.2009 ... Tep v uchu velkoměsta ...

Rumpluje mi ... ne, ne hercna ... v uchu.

Normálně mi v něm buší. Co chvíla. Jak po extrémní fyzické zátěži. Problém je v tom, že se tak s bídó šórám po štatlu, sedím, pracuju, semo tamo aj spím.

Jo, při jakýmkoliv napětí se to samozřejmě zhoršuje - stačí opravdu trochu zrychlený tep (skutečně deset schodů, změna teploty nebo jenom hlubší zamyšlení), v pravým uchu permoník. A jak u blbejch - urputně se nad něčím zamyslíte, začne tepat v lopuchu. Tím se vám nedaří soustředění, tím se víc snažíte, tím víc to tepe. A tak jak s debilem. Tfuj tajksl, to je zase vymejšlenost. Snad to nebude nějaká neuróza? Ač bych tomu i věřil.

Mám ten pravej aparát nějakej náchylnej asi. Esli tam mám nějakou prudší zatáčku nebo co? Už jednou jsem s tím měl problém, kdy se mi kamsi do závitů dostal při čištění garáže nějakej bordel. Pamatujete? To byla pakáreň, kdy jsem na jedno ucho neslyšel a neměl prostorovej vjem zvuku - čímž mne docela vyděsila třeba projíždějící sanitka, neb jsem veskrze dobře slyšel, že houká, ale zaboha jsem nemohl přijít na to, odkud. Následně jsem navštívil ušatce, který mi uch proplách. Na problém tento zdravotní to pomohlo, nicméně zlodějský MUDr. si na mne nadále po dobu takřka roku připisoval výkony, zákroky, jakož i jiné smyšlénky, čímž ukradl více jak polovinu úhrad za moji zdravotní péči. Dědek Dezorient je v důchodu a eráru se jen tiše směje, zdravotní pojišťovna se směje poplatníkům.

Takto tedy ne.

Nicméně na šarlatánských fórech se dočítám, že opravdu by to mohl být zase nějaký svinčík zachycený někde v uchu. Ne, fakt si občas uši umeju, ale může nastat případ, kdy to nepomůže. A co s tím? Takovou tou špejlí s vatou si to tam akorát upěchujete s velkou pravděpodobností.

Pročež jsem vyhledal lékárnu a zakoupil čistící sprej.

Pravda, ani to ne bez zpestření - když měli stejný sprej ve dvou cenových relacích. Ten jeden byl levnější čili tzv. v "akci", neboť měl pomuchlanou krabičku. Jenže se prý zase nedá zaplatit kartou, neboť jejich pitomý program neumožňuje snad jeden kus od stejného výrobku ocenit jinou částkou. A to jsem už z principu chtěl - nevím, proč bych měl platit o půl kila víc (beztak je to snad jenom nějaká mořská voda v piksličce) za sračku v nepomačkané krabičce, jenom proto, že mají debilní program? Nakonec lekárnice vyšpekulovala, že lze mi prodat v rovné krabičce za cenu toho zmuchlaného. Jednorázovou slevu může udělit. Hehe.

Zachoval jsem se natolik velkoryse, že jsem zakoupil zlevněný spray v nepoškozeném obalu, zaplatil kartou. Po zkontrolování totožnosti šarže jsem jim dobrodušně tu krabičku vyměnil, ať můžou o tu plnou cenu natáhnout někoho jiného a nebečej.

Tak sedím doma s ručníkem na rameni a šplíchám si do ucha.


Vodkaz nafurt

Úterý, 10.11.2009

Vodkaz nafurt

Pondělí, 09.11.2009 ... Pyjavice výběr ...

Trochu mne na celé operaci "Vypočítavý technik 2" zaráží, že třeba Pyjavice nevyžaduje žádnou součinnost při výběru. Na to, že neumí přiložit přílohu k mailu (vlastně možná již umí, už jsem jí to ukázal), zdá se mi podivné, když dle svého neskromného mínění dokáže vybrat informatika splňujícího požadavky a znalého potřebných záležitostí.

Jako bych začínal čuchat čuchat levárnu.

Jednou se tedy zeptala: "Na čem my tady pracujeme?"

Poté, co otázku na moji žádost, neb jsem ji tak zcela nepochopil, cca třikrát přeformulovala, pochopil jsem, že se táže na používané systémy.

"Normálka - obyč Windows XP zpravidla na stanicích, servery Novell Netware, Windows 2003 server, Linux aspoň okrajově. Přístupy do WAN sítí jako MPSV a podobně ..."

"Ale ty Windows, to by jako stačilo, ne?"

"Jak - stačilo? Triviálně řečeno - první, na co se vás počítač ptá po zapnutí, je přihlášení do sítě Novell. Ty Windows, to by jako nestačilo, pokud se takto oklikou ptáte na znalosti nového informatika."

Jenže to bylo asi tak všechno.

Uznávám princip subordinace a rozhodně netrvám na tom, že bych v tom měl mít jakési hlavní slovo. I když "Když kamarádíček, proč ne můj?" má něco do sebe, ale trvat na tom nijak extra nemůžu a ani nehodlám. Nicméně poradní hlas ...

I Mlhoš od "KamSeNaNásHrabete?" nám po neblahých zkušenostech, kdy si vybral jakéhosi lulana, jehož jediným zapamatovatelným počinem byla krádež počítače, předhazoval nové kolegy ke schválení. A to Mlhoš alespoň rámcově používaným systémům a nárokům kladeným na uchazeče rozuměl. Žufiho na ouřad jsem si třeba dotáhl přímo sám. Ba i v armádě, kde to nebylo rozhodně zvykem, se nám coby "low-level" podařily jisté personální úpravy v rámci kolektivu. Přece nenechám GaPa s těma lopatama na strážní rotě, ne?

No, jsem zvědav. Každopádně Daliborka môjho drahého jsem jí alespoň vpašíroval do okruhu zájemců a podstrčil na pohovor.

Jsem žádostiv.


Vodkaz nafurt

Neděle, 08.11.2009


Jo jo, tak to dopadá, když někdo chce udělat čtenářům radost, něco napsat na web a pak si, kokot, několika kliknutíma myšítkem zahubí celodenní práci.
A ani po několika hodinách se mu ji nepovede obnovit.

Vodkaz nafurt

Sobota, 07.11.2009

Vodkaz nafurt

Pátek, 06.11.2009

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 05.11.2009 ... Kvakinův věčný trabl ...

Velkej Šéf Kvakin má potřebu odeslat cosi skrz datové schránky. Přičemž zjišťuji, že nemá platný elektronický podpis.

Eh? Vždyť jsem mu ho vyřizoval snad někdy letos? Svýho času ho měl, pak jednou prodlouženej. Nikdy ho k ničemu nepoužil, certifikát expiroval, dva roky mu nechyběl. Jestli se nepletu, tak letos na jaře se po něm s velkým humbukem pídil a snažil se mne přesvědčit, že když jemu dojdou snad tři upozornění o nutnosti prodloužení, on mi o nich neřekne a nechá si podpis propadnout, je to snad moje chyba nebo co.

Vygeneroval jsem mu novou žádost o nový certifikát a poslal ho ... ne, tam ne ... na certifikační autoritu. Až to bude mít, ať se ozve, já mu ho importuju do počítače.

Čímž jsem to pustil z hlavy. Však si řekne.

Asi očividně neřekl. On tam totiž vůbec nedošel.

Takže mu vystavuju žádost potřetí. Tentokrát už stačí jenom na poštu zajít. Vysvětluju mu, že ne, paní asistentku tam za sebe poslat nemůže, ačkoli se cítí býti ředitelem zeměkoule. Skutečně jde o podpis vázaný na osobu. Když se bude snažit, možná to zvládne.


Určitě ne, že bych chtěl někoho honit. Ale taky už znám AutoĎAS.

V pondělí hejrupáci slíbili, že nutnost objednávky náhradního dílu tlumočí. V úterý jsem zatelefonoval a zařídil si to sám. Znovu si potisící napsali číslo a prý zavolají, až to bude zařízeno. Chachá, to by se jeden nasmál. Času, aby můj požadavek vstřebali, jsem jim dal dost, no a v současné chvíli bych to teda už potřeboval. Jezdit s vejfukem přivázaným kusem drátu sice lze, ale kdo na to má furt myslet a vyhejbat se každýmu kanálu? Čili volám opět já (jak jinak?) ...

"Jak to vypadá s tou objímkou na ten véfuk?"

"Ééé, nóó, uhm ... mají ji skladem."

"Kdo? Nějací oni?"

"U dodavatele."

"Aha, takže oni. To je vynikající. Jenomže já už čtyři dny čekám, až ji budete mít skladem vy. Mně je dost málo platný, že ji maj jacísi tajuplní oni u jakýhosi indiferentního dodavatele. Tam je mi k užitku jak onomu pověstnýmu mrtvýmu jak onen pověstnej zimník. Montovat ji budete vy a s objímkou u dodavatele se vám to bude dělat, bych řekl, blbě. Kdy ji budete mít skladem vy?"

Prej můžu přijet tak ve čtyři odpoledne nebo kdykoli později.

Přijel jsem v pět. Možná chvíli po.

"Samozřejmě, všechno připraveno, jenom se chviličku posaďte, chlapi na dílně jenom něco dodělají a já tady musím vyřídit jeden velice urgentní účet ..."

... a jenom koutkem oka jsem zahlédl místního nákupčího, jak se plíží druhým východem, obezřetně a tiše s klíčkama v ruce se krade k autu (AutoĎASáckýmu) a se zhasnutýma světlama odjíždí kvapně kamsi do tmy ...


Vodkaz nafurt

Středa, 04.11.2009 ... Dostanu poskoka ...

... jde jen o to, kdy.

Svého času jsem zkusil navočkovat Pyjavici, že jestli chce bejt užitečná, ať zařídí rozmnožení řad vypočítavých techniků na óřadě. Tedy na počet vyšší, než je jeden.

Dávno již tomu, co jsem měl aspoň poskoky - civilkáře. Pravda, Jarda Retarda byl spíš k trápení, až jsem ho nakonec poslal radši hlídat hřiště. Vydávat medicinbaly, to mu šlo jistě s větším elánem, než práce pomocného informatika. Ale i s ním se dalo vyjít a občas i něco s mírným zpožděním udělal. Na Žufiho jsem si (krom jeho prvního samostatného úkolu - nákup fofrkonve) nemohl stěžovat. Sice byl inžinýr, ale to byla asi jediná jeho charakterová vada. A naštěstí inžinýr něčeho jinýho, takže svoje invence nemohl tahat mně do kanceláře. Po nějaké relativně krátké době zaučení zvládal běžné práce s naprostým přehledem, ničím větším zas na ten rok a půl nebylo potřeba ho zatěžovat. On měnil tonery a spálené zdroje, já se hrabal v serveru. Ve volných chvílích jsme se společně drápali v prdeli. Nepiďte se po vysvětlení rčení.

To všechno bylo v dobách, kdy na ouřadě byla napřed zhruba třetina, pak polovina, nakonec skoro stávající stav techniky. Ale tak čtvrtina, třetina, polovina používaných agend.

Jakmile dosloužil Žufi, zrušili povinnou vojenskou/civilní službu, pročež jsem dalšího "ojeba" nedostal.

Občas jsem musel nějakou drobnost odložit. Pak jsem přestal mít čas na "monitoring systémů" (kdy jsem seděl, četl si McBaina z papírové knihy, sledoval chod systémů a jenom čekal, jestli se někde něco neposere). Pak bylo času míň a míň a věci ne kriticky důležité jsem už takřka nedělal. V posledním roce už jsem si jenom připadal jak hasič - kterej šplíchá jenom tam, kde zrovna hoří.

Jo, ba dokonce bych měl i tajnej tip.

Mnohý laskavý čtenář jistě se slzou v oku vzpomene na několikero historek o bývalém kolegovi Daliborovi alias HyHinovi od "KamSeNaNásHrabete?". Laskavý čtenář Dalibor alias HyHin nebude píčovat. Na mnoha instalacích proslavená servisní dvojka (slovy paní P. ze slovenského ministerstva obrany) "Daliborko môj drahý" a "Miško fajčiar".

Dalibor měl jednu částečnou nevýhodu z mého úhlu pohledu: byl móňala. Jinak řečeno třeba: perfekcionista. Já se vždycky vyžíval v havarijních stavech extrémně průserových záležitostech a na takové jsem byl nezřídka nasazován. Přijet, uvést do funkčního stavu za každou cenu, drobnosti nechat na jindy. HyHina, když jste poslali: "Hele, běž na místo AB, udělej operace X, Y a Z a nacvič zpátky, že už to máš," pak jste ho hodinu neviděli. Když jste ho konečně iniciativně našli, právě si rovnal ikonky na ploše nebo se hrabal mašině v BIOSu. "Vole, takhle neznělo zadání." "No jo, ale když takhle je to jakože systémové ..."

Pravdu měl. Jenom vždycky nevhodné načasování.

Jenomže takováhle nevýhoda by na óřadě mohla bejt taky výhodou. Co bysme mohli potřebovat, to přinejmenším v obecných rysech zná. Zbytek pochopí. Sice je taky inžinýr, ale fakt mu většinu věcí stačí říct třikrát a napsat jednou. V tom bych obavu neměl. Umí chodit včas. Ale má taky manžetku a dvě ďýýýtě (ďýýýtě je nesklonné), pročež tam nebude vysírat do noci a blbě se pohihňávat, jak Petarda. Rád exhibuje, nejlépe v sačmenu a s krávatou, trpělivě uživateli vysvětlí všechno třeba desetkrát. A nikdy jsem neslyšel, že by poslal uživatel do piči. A hejbat si s ikonkama, pilovat zálohování a dávat do pořádku spoustu restů svým puntičkářským způsobem, to by mohl do zblbnutí. Přičemž po půl roce zaučení (atypické agendy, se kterýma se jinde nesetkáte) by to mohl být rovnocenný parťák.

A hlavně ho znám a vím, co od něj čekat, ne? Lepší starý známý nepřítel, než neznámý přítel. No, to rčení trochu kulhá, ale po tu pasáž "známý" by se dalo použít.

Tak jsem pojal nápad, že si nasadím veš do kožichu. Ehm. Že teda zkusím Dalibora jakože navrhnout.

Což jsem zkoušel už koncem října. Prý až po odsouhlasení zastupitelstvem a radou - ačkoli bych tady druhého čičmundu zoufale potřeboval tenhle tejden. Takže odsouhlasení bysme měli, teď su zvědavej, co Pyjavice.



Voni ti ručníkáři nésó zas dycky až tak blbí a sem tam se jim něco i povede.
Ukázkovým příkladem by moh bejt třeba právě šátek shemag (alias utěrka), kterej jsem si dovezl z Tangeru a používám ho s velkým nadšením jako krční kryt za sychravého podzimního počasí. Nerad opouštím staré věci pro nové a čas starýho puntíkatýho šátku se ještě najde. Ale kol toho mi vždycky stejně na krk táhlo. Tohle má výměru jak autoplachta.

Vodkaz nafurt

Úterý, 03.11.2009 ... Spolehněte se ...

Ráno je po kotníky sněhu.

Ťapinka má cestou do práce "Rallye letní gumy".

Volám do AutoĎASu, jestli ti dva čuráci vyřídili ten fakt, že mi bude potřeba koupit objímku na výfuk.

"No, ano, já vím, objímku, na výfuk, já o tom něco slyšel."

"Vy jste neměl něco slyšet, oni vám to měli vyřídit přesně a jasně. Dvakrát jsem se jich ptal, jestli jsou takového úkolu schopni."

"Ona tady ta směna už není. Co že to máte za auto? Volkswagen?"

"Opel."

"Aha. Omega?"

"Ne, Astra. Combi."

"Z jakýho roku?"

"1993."

Velkoryse pomíjím i fakt, že tohle všechno mají v počítači. Stejně jako můj telefon, který si ode mne nechal cca potřicáté nadiktovat. Prý ano, spolehněte se, objímku objednají a zavolají.

Večer konečně Ťapince přezouvám auto. Zároveň s přicházející oblevou.


Vodkaz nafurt

Pondělí, 02.11.2009 ... Den, kdy ...

Ani dospat nemůžu, v práci jsem kvůli datovým schránkám v 8:02.

Paní asistentka Číča si jde konečně vyzvednout přístupové údaje zaslané jí do vlastních rukou (před dvěma týdny). Vrací se za hodinu s milionem řečí, kterak na poště byli úplně neschopní, zahlcení, nefungoval jim systém ... a s plnou igelitkou z drogerie. Prý to bylo při cestě. Nicméně na datové schránky prý dopoledne nemá čas.

Po ránu mají všichni kromě Drahé Dráhy z podatelny přísný zákaz používání informačního systému ouřadu. Vyháním i Drahou Dráhu. Po pěti minutách znovu vyháním ze systému i Drahou Dráhu. Napodruhé pochopila. Provádím rekonfiguraci na ostrý provoz a všechny informuji mailem, že mohou v IS pracovat. Včetně Drahé Dráhy, jíž jsem to výslovně slíbil.

Za hodinu a půl jdu omylem kolem podatelny (asi na hajzl či co) a Drahá Dráha na pomezí pláče a hysterického záchvatu mne obviňuje, že jsem ji neinformoval mailem o znovuspuštění systému. Otvírám jí mailového klienta a ukazuju, jak se třídí přijaté zprávy podle data. Ejhle, hodinu a půl starý mail tam je. Drahá Dráha se šťastně vrhá na zpracování papírové pošty (především proto, že papír nemá nic společného s datovou schránkou).

Pro mne za mne to může klidně fungovat. Jediní, kdo nejsou ani formálně připraveni (tedy nemají například vyřízený kvalifikovaný certifikát), jsou jeden z Malejch Šéfů a Pyjavice. Příklady táhnou.

Číča míní, že jim budu muset vše dopodrobna vysvětlit. Dneska tím vtipem až jiskří. Odkazuji ji na načerpané znalosti na školení minulé úterý. Že tam o své újmě - a v rozporu s příkazem Pyjavice - nebyla (stejně jako Pyjavice sama), to opravdu není můj problém. Prý by to nepochopila, přednášející to vysvětloval moc složitě. Ano, kdyby neodešla hned po třech minutách, měla možnost zjistit, že jsem po každém bloku přebíral slovo a překládal to ingóstům do jim srozumitelných blábolů. V tom případě jí doporučuji přečíst manuál a konzultovat až jednotlivé konkrétní problémy. Che.

Vše završuje prozíravým dotazem, jak se budou podepisovat do dokumentů Velkej Šéf Kvakin, Pyjavice a Malí Šéfové. Inu, jak? Otevřou dokument, zkonvertují do PDF a připojí svůj elektronický podpis. Á jé, to prý bude problém. Velký problém. Hmm, ovšem nikoli MŮJ problém. Já nejsem asistentka. Cheché. S tímto konstatováním uzavírám tuto humornou epizodu.

Při zevlování a dělání chytrého na jednom z odporů, kde je mj. velechytrý systém CzechPOINT, přihrnul se tam pan Altair, známý programátor a žurnálista, který píše o datových schránkách. Dalo by se říci - perverzák. Nedávno tu o něm byla řeč. Požaduje po CzechPOINTu zneplatnit přístupové údaje k datové schránce a vystavit nové. Prý si to potřeboval vyzkoušet, že mu lidi říkali, že je to děsně složité. Neb to kolegyně Íťa dělala poprvé, trvalo to skoro pět minut. IČO své firmy sice neznal, zato, když mu ukazovala důležité odstavce na důležitém papíře, halasně se ohrazoval, že číst umí, neb absolvoval základní školu (o dalších nehovořil, neznámo, zda proto, že to momentálně nebylo důležité, nebo že žádné další nebyly). Vypadal uspokojen, jak jen Altair dokáže vypadat. Pro jistotu jsem jej poprosil, ať ostatní testy podniká na obdobném ouřadě, který nemáme rádi.

DrDol a její parta vypisují hromadu pošty pro Magorát, lepí do obálek a snáší na podatelnu, že to na ten Magorát řidič Mirajz odveze a osobně předá na podatelně. Osobní předání má přeci přednost před datovou schránkou. Nicméně si po nějakém čase dají vysvětlit, že toto osobní předání není, ač je to vlastní "kurýr" případně "autopošta". Osobně znamená do ruky přímo adresátovi a bez obálky. Nějakou dobu ještě mudrují, jestli jim to pro dnešek neprojde? Snad jako výjimka ze zákona, nebo jak to mají namyšlený. Nakonec měknou, otevírají obálky a začínají se seznamovat se systémem datových schránek na vlastní kůži.

Za den se podařilo (možná) odeslat cca pět datových zpráv. Nicméně někteří ouřadové se tváří, že napotřetí i zčásti chápou alespoň holý princip.

Jak je to proti mému zvyku, 17:00 (abych nekecal, tak v 17:20) seru na práci a jdu se podívat na hřbitov. Památka zesnulých alias Dušičky, či jak se ta volovina menuje. Zkrátka je to takovej zvyk. Moje modifikace - za tmy a při baterce (lepší varianta než světlo mobilu).

Cestou na hřbitov míjím známý pneuservis a ubezpečuju se v duchu, že ano, jestli mi to dneska vyjde, ještě ze hřbitova sjedu do garáže a přehodím kola na zimní. Zajedu domů, vyměním auto a přehodím i ty.

Při té příležitosti se mi přímo u pneuservisu začíná ozývat divné klepání od zadního kola. Jako napřed "chrast" a potom "dng-dng-dng-dng". Jak o pár set metrů dál zjišťuji, naštěstí je to jen upadený a volně o kolo bimbající výfuk. Pár kiláků (na hřbitov a případně do servisu) s tím dojedu.

Na hřbitově si jdu půjčit hrábě. Jako ostatně vždy.

"Teď? Půjčit hrábě?" dědek vypadá nesmírně udiveně.

"Ano."

"Pane, to nemyslíte vážně."

"Myslím. Proč bych nemyslel?"

"Je třičtvrtě na šest."

"No právě. Dnes je hřbitov otevřen do 19:00 a nářadí se půjčuje ještě hodinu před uzavřením. Pečlivě jsem si to našel na internetu."

"To už je všechno uklizený, my tady máme jinou práci."

"Což ovšem není můj problém. Správa hřbitova stanovuje jasná pravidla."

"Včera jsem takhle o dvoje hrábě přišel."

"To taky není můj problém."

"To si klidně běžte stěžovat, že jsem vám o třičtvrtě na šest nechtěl půjčit hrábě."

"To pochopitelně půjdu, myslel jste si snad něco jiného? Včera jsem se vrátil ze Slovenska, dneska se málem vyvrátil v práci, sem se ženu na hranici termínu s bolavou nohou, abyste mi asi mohl dělat v rozporu s provozním řádem problémy, ne? Co si asi tak představujete, že bych měl dělat onačího, bez hrábí, než si na vás stěžovat?"

"No ... moment, počkejte, na jak dlouho ty hrábě potřebujete?"

"Dvacet minut, maximálně třicet. Každopádně dýl, jak do devatenácti-nula-nula, určitě né."

"Tak ledaže byste mi tu nechal padesát korun zálohu, že mi je jako vrátíte."

No vida, jak jsme se hezky domluvili. Sice je to trochu atypické (a hrábě za 50,- Kč by mně, cenové politiky zahradního nářadí neznalému, stále přišly jako přijatelné), ale já mám hrábě. Dědkovi jsem dal dvě kila, neb jsem pajcku neměl. Neb jsem se tam s někým zrovna asi minul tak o hodinku až dvě, soudě dle stavu hořících svíček, uhráb jsem jenom formálně tu trochu listí napadaného za poslední dobu. Někdo mne trapně předešel. Hrábě jsem vracel hajzlovi za 25 minut. Přesně.

Dojel jsem do AutoĎASu s vejfukem. Ať se podívaj - dle mého upadlá objímka, která drží koncový díl. A nebude-li na skladě, tak aspoň na den dva přidrátují. Pochopitelně tam jsem musel narazit zas na takovýho plešatýho ludráka, co mne sere už od pohledu.

"Podle mne by to měla bejt maličkost."

"Upadlej vejfuk není maličkost."

"Upadlej vejfuk je větší maličkost, než upadlý kolo. Však se koukněte na zvedáku a uvidíte."

"Co bysme viděli? Bude to shnilý jako svině, to je jasný."

"To je jasný? Kurva, měnili jste jeden díl vejfuku. Pak jinej díl vejfuku - mimochodem tenhle. Pak ještě jednou, když se ty díly od sebe rozpadly, páč jste je blbě smontovali. A naposledy jste to měli nahoře před prázdninama, když jste hned vedle toho opravovali tlumiče. Vy - osobně. To jste celou dobu neviděli, že je ta objímka 'shnilá jako svině'? Že vás to třeba nenapadlo? Že vás to pudilo to tou jako svině shnilou objímkou zase znova přidělat? Nebo ona shnila jako svině za tři měsíce?"

Piča, to je taky jeden takovej zmrd, kterýho bych liskal na potkání. Asi za to můžu já, že voni do toho čumí jak čuráci a nejsou stavu myslet hlavou, byť plešatou a hnusnou.

Přidrátovali. Objímku prej objednaj. Mezitím odešel chlápek z kanceláře. Dvakrát se ujišťuju u toho ufona a jakéhosi druhého neznámého mechanika, jestli ví přesně, co objednat. A jestli opravdu vědí, že to mají tlumočit. Prej jo. Na sto procent.

Kokoti.

Díky této humorné vložce jsem s bídou stihl vyměnit kola na jednom autě, na mém, ve kterém jsem zrovna jel. Ale to je beztak jenom takovej pitomej zvyk, ne? Naučil mne to ex-kolega a dlouholetý kamarád Péťa Hromádkojc, já to přijal za své: bez ohledu na jiné vlivy, je-li možno, snažím se měnit kola na Dušičky a na Velikonoce, bo se to dobře pamatuje. A je to takové hluché místo, kdy obvykle je dost jedno, na jakých pneu právě jezdíte. Máte to i s časovou rezervou. Ťapince to teda holt vyměním zejtra, no. Přece den po Dušičkách nemůže sněžit, ne?

A večer si zapomene doma Ilicz klíče a chce půjčit náhradní.

Takto volá ve 21:30. Že tak za hodinu by se stavil, jestli nebudu spát?

V 00:30 se začínám zajímat, jestli teda kurva chce jít domů nebo ne?

Prý mu nejede o půl rozjezd, tak přijede až po jedné hodině ráno. Pičus. Jestli prý nebudu spát?

Pane Bože, mám já dneska štěstí na bandu vohrndírů ...

Prostě takto vypadá den, kdy se vás všichni snažej soustředěně nasrat.


Vodkaz nafurt

Neděle, 01.11.2009 ... Mráz, odjezd, bowling ...

Se nám na noc trochu ochladilo jakoby. Ve vsi bylo mínus 5, tady mohlo bejt tak mínus 8. Celestýna.

To je nekonečné labůžo, když se takhle sápete ze stanu do jinovatky. Kosa, že mi voda na kafe nechtěla vřít. A pak ještě balit ten ojíněný stan. A těma zmrzlejma rukama pak všechno včetně stanu ládovat do báglu. Brrr. Člověk to vždycky přežije, ale k umilování to není. Tfuj tajksl.

Rozloučili jsme se s kempem, docela svižným tempem došli do Vydrníku na nádraží, popojeli do Popradu a odtam přes Bratislavu do Brna. Nevím, jestli v případě Marťanovy ZTP/P jsme neprohloupili, když jsme si koupili Poprad-Blava obyč slovenskou jízdenku, páč na českou zmrzačenku na vnitrostátních jízdách nemaj žádnou slevu. Bratislava-Brno nás stála dohromady asi čtyři eura. Co by taky chtěli - na stojáka a s víc jak půlhodinovou sekerou, ne?

Cestou mi od kolegy fotografa Darka chodily KTZ (někdy mylně nazývané SMS) s průběžnými hokejovými výsledky. To my si tak děláváme navzájem, když jeden z nás na hokej nemůže. A tak jsme už někde u Malacek věděli, že Kometa porazila Perníkhof.

V Brně na peróně stál takovej schlíplej hlouček fanoušků Pardubic, by mohli nastoupit do toho našeho EC. Marťan do skupinky pode dveřma asi třikrát zařval: "S dovolením," načež se oprávněně (leč mylně) domníval, že tedy slyšeli a uhnuli. A vykročil. Toho nejbližšího vpodstatě srazil na batohu přivázanou karimatkou pod vlak (ten stojící, krev nečekejte), s ostatníma udělal takovej bowlingovej "strike". Jo, těm se tady muselo hodně nelíbit ten den.


Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002