Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Listopad 2005

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Středa, 30.11.2005 ... MěHroD vs. automobil ...

Tak jsem se kdesi dočet, že v Brně zas hodlaj zdražit MěHroD. Roční šalinkarta ke čtyrem litrům, skládaný po měsícách až pět. Což mne přivedlo ku zamyšlení, jestli bych si to třeba nemoh i vodpustit?

Na soukromý auto si člověk zvykne rychle. Když to zhodnotím zpětně ty dva roky - původně jsem vozidlo pořizoval spíš tak pro uklidnění, máti tehdá fest blbě chodila, teď je z ní sic kyborg a šmatle vo poznání líp, ale přece jenom to nejni furt vono, je to starší paní, občas je potřeba ji zavézt někam na nákup, na krchov, zařídit to nebo ono. Ostatně i naše nákupy jsou takto pohodlnější, v mým věku už taky nebudu chodit pro žrádlo s krosnou (základní potraviny pro mne na tejden).

Účel tedy splňuje.

Jenže sem tam člověk zaspí. A když už to auto má ...

Nebo mám odpoledne nějaké vyřizování. Tak sjedu do práce taky autem.

Dobrá, ve finále stíhám ukrutnou spoustu věcí a "bokovek", na který bych se bez toho ovšem s klidem vykašlal. Moji "zákazníci" byli naučení, že když po mně něco chtějí, dovezou si mne a následně odvezou. Ti nemotorizovaní zaplatěj taxíka. S mojí vlastní dopravou si připlatěj.

Jenom ten klid furt nějak postrádám, ale to je asi špatnou organizací.

Suma sumárum - auto je věc užitečná a na svůj provoz si vydělá.

Proč ale potom mám platit nějakou šalinkartu? Abych musel chodit někam na zastávku, tam kdovíjak dlouho čekat, dopravovat se několikanásobně dýl a mnohem větší oklikou a mačkat se u toho s různejma ohavnejma existencema jako idiot?

Ano, jezdím sice občas do práce MěHroDem, jenomže v současné chvíli spíš tak proto, že už tu roční jízdenku ze setrvačnosti mám. Obvykle to skončí fiaskem a tluču se pak do hlavy, sesypou se průšvihy, šaliny někde zkolabují a já su namydlenej.

Přemejšlím, kdy jsem naposledy opravdu potřeboval jet tramvají nebo autobusem? Někdy před měsícem do Kéniku na nádraží a zpátky, když jsem šel na fotovejšlap do lesa.

Takže jestli se vozím do práce svým vozidlem v průměru třikrát za tejden, když nebudu platit šalinkartu, nýbrž jezdit takto denně, vyjde mi to úplně nastejno. Běžně autem, v létě semo tamo na Simsounovi "Green Hornet".

Jediný, co mi do propočtů nesedí, jsou obědy. Prakticky každej den se projedu dvě zastávky do takovýho mýho voblíbenýho pajzlu na gábl. Dvě tam a dvě zpátky. Na jízdenky je to dvacet vočí, ani nemrknu. Motorizovaně už by to byla extra zhovadilost. Plus dvojí parkování, hmm, to nebude vono. Pěšky ani náhodou, jednak je to do ukrutnýho kopca, druhak už tak mi to zabere obvykle víc, než by mělo. Eště to šmatlat pěšky. Jenomže co s tím? Dobře, tak můžu jít do té putyky naproti ouřadu, jenom přes glajze, i si risknu to, že už se z toho dva vodbory přivotrávily a několik lidí regulérně poblilo, ale muset se koukat na některé drahé kolegy i u jídla? Dodneška mám v živé paměti, jak si ke mně přisedla kolegyň Zdechnička. Brr, hned jsem měl po chuti.

A čistě matematicky? V té protější hospodě maj menu asi vo deset korun dražší. Pokáď v tom není pití (což nevím), přijde mi už rozumnější si dalších deset připlatit, to už je dvacet - a to můžu jezdit tam, co dneska, a nemusím u žrádla čučet na ty rypáky.

Tak su furt z toho jelen.

Rozhodně bych díky tomu přišel vo zážitky, vo který néni při použití MěHroDu nouze. Avšak taky se bez nich člověk vobejde, a to velice lehce.

Zrovna dneska, zrovna cestou na voběd ...

Do šaliny nastupuje dědula. Takovej malej, sraženej, mně tak maximálně po prsa. Vo hůlčičce.

Kouk jsem, proč furt stojíme, děda se drápe do schodů. To nemyslím nijak ve zlým, nevěnoval jsem tomu ani pozornost. Je sice ukrutně "in" na geronty v MHD nadávat, ale nebylo to ani v dopravní špičce, tak co už s dědkem? Nějak se přepravovat taky musí. Zkrátka starším a pokročilejm to trvá někdy dýl.

Trvalo to dýl než dýl.

Vohlíd jsem se přes rameno znova. Furt balancoval na tom prvním schodku, nebylo jasný, jestli se překotí dopředu nebo hodí krovky zpátky na refýž, baldičku chyt do takovýho toho operativního ponosu a začal ji používat jako cepín, chvilku kolem sebe bezmocně máchal, následně se madlem hole zachyt za nejbližší tyč a jal se přitahovat coby horolezec. Síly však chabé.

Co nazbyt? Dva jsme mu chcačky nechcačky vyrazili na pomoc, dokud ho nedostanem dovnitř nebo ven, na voběd se prostě nepojede.

Dědu jsme podepřeli a pomohli mu, ve finále přeci jenom dovnitř, ačkoli strčit do něj plochou dlaní by bylo jistě snazší, ovšem vychování (pro mladší - takovej divnej výběhovej typ chování) dělá přeci jenom svoje.

Dědka jsme usadili až na sedadlo, aby si to ještě nerozmyslel a nedošel na to, že skotačení na schodech se mu nakonec líbilo a ještě chvilku by si to užil. Děkoval a naříkal, že ty dvéře jsou takový vobrovský a schody ukrutně vysokánský.

Nechávám stranou, že si moh počkat na nízkopodlažní tramvaj, jak už jsem říkal, třeba opravdu potřeboval jet právě tímto spojem, ale v jednom nemůžu souhlasit.

Vobrovský dvéře? Vysokánský schody? Věc názoru.

Jak schody, tak dveře jsou dělané na "normálního člověka". Myšleno postavou. Třeba schody, na něž se děd nemoh vydrápat, považuju já za konečně hodné mých pavoučích noh, normální schodiště beru po dvou. Né že bych spěchal, mně dělá problémy dělat takový malý krůčky. Zato ony vobrovský dvéře, který jemu svojí rozlohou nemohly způsobit prvotní problém, ty jsou pro mne zdrojem neustálých útrap. Buď si, zapomenu-li se patřičně nahrbit, urazím palici už vo tu tyčku nad schodama, kde tyčka není, jebnu se přímo do rypáka vo ten kastlík.

Měla přijet Ťapinka z LunchCrowna. Finálně. Lanškrounskou epizodu zdárně dokončila, stěhovala se zpátky do Brna. Naznal jsem, že ještě trochu uklidím, pročež jsem přesně v 17:00 vyprejsknul z ouřadu a bral se k domovu.

Já vím, že bych to neměl psát, to bude zas blbejch keců, ale v rámci objektivity ...

Zdálo se mi, že nějak málo fučí větrák na vokýnka, že se mi furt mlžej. Zadní sklo se ne a ne rozmrazit. I kontrolky na mne nějak divně mžouraly, zkusil jsem bliknout dálkovejma světlama, abych viděl rozdíl, jestli vůbec svítím ... a to bylo taky to poslední. Motor chcíp a finýto.

Postupným laborováním jsem došel k tomu, že mám v hajzlu dobíjení.

Já vím, že to vypadá divně, že su furt s něčím v servisu, ale uvědomte si, že to je jednou pneuservis, autoservis, motoservis, dohromady se třema různejma vozidlama. Tendle můj Všiváček byl v AutoĎASu asi před měsícem a půl na nějaký seřízení elektriky (v tom bych taky viděl příčinu), to byla spíš prevence než závada, předtím naposled zjara, když mi Ťapina urazila brzdu.

Jo, ale co s nepojízdným Všivejšem? Potmě, v zimě?

Počkat, to tu bylo nedávno, ačkoli se Skrčkem Ťapinčiným. Co já jsem to onehdá dělal?

"Jižíček, zdarec, máš dobrou náladu? A máš čas? A máš lano?"

Hehé, Kraťas se sice chvilku ošíval, že vopakovanej vtip néni vtipem, ale vodtáh, vodtáh. A šlo mu to mnohem líp než minule, to ho musím pochválit.

Takže jsem zase sledoval hopkajícího koníka ... tedy žirafku ... akorát v noci a s namrzajícím předním sklem:

Opět ilustrační fotomontáž - takto vypadá průhled Kraťasovým vozidlem při vlečení na laně v noci ...

Co pořád nechápu, jak se můžou množit předměty?

Zatímco Ťapinka před rokem odjížděla pracovat do LunchCrowna jenom tak lá-lá s baťůžkem, odvez jsem jí já o víkendu gauč a noční stolek, ke zbytku jsem máchnul rukou a naznal to jako počítač a pár drobností, který už nějak pobere.

Drobnosti dnes vyhřezly.

Kde, kruci, krom počítača pobrala dva psí pelechy? A vosumnáct (!) různejch igelitek a pytlíčků s krámama? A topinkovač, lampu, žehličku a pantofle? A palmu? A to už znova nezmiňuju ten gauč a stolek a dývídý přehrávač, kterej dovalila už před časem?

A co s tím vším tady teď jako budem dělat?

Původně jsem chtěl včera k těm požadavkům na fotografa souhrnně napsat, aby to nebylo něco jako Fabiak s krátkým.

Mlčeti zlato.

Fabiak to sice (teď už to můžu říct - zaplaťpánbůh) néni, ale sehnal jakýhosi dobrovolníka.

Pravil, že za to mu musím zveřejnit zlatým písmem poděkování. Přesnej kód barvičky neposlal. Vzato dle heraldické palety by to mohlo bejt nějak takto:

Fabiakovi s krátkým třikrát dík !

Úterý, 29.11.2005 ... Hledám fotografa na výpomoc ...

Jsem totiž debil.

Heleďte, ve zkratce - neumí z vás náhodou někdo fotografovat alespoň tak, jako já? I ve ztížených světelných podmínkách? Třeba na koncertě? Což znamená - aby dokázal vyfotografovat oný koncert: především postavy, jež hrají a zpívají, nikoli nějaké šmouhy a "atmošku"?

Má ten případný někdo ve čtvrtek odpoledne (od cca 14:00) a večer (do cca 21:00) čas? A má k dispozici nějaký přiměřeně kvalitní digitální fotoaparát?

A je z Brna, Olomouce nebo jednomu či druhému blízkého okolí?

A vytrh by mi trn z paty?

Podrobnosti vysvětlím později - během dopoledne.

Mno, ono možná není až tak moc co dál vysvětlovat.

Ač se mi to poslední dobou nestává až tak často, ano, přiznávám, navykl jsem si i psát klíčové schůzky, termíny a upomínky do telefonu, tentokrát jsem si jednu poznamenat zapomněl a slíbil jsem být na dvou místech v jeden čas. Kdyby aspoň v rámci jednoho města ...

Zároveň jsem přislíbil účast na jakýmsi drobným předvánočním posezení s bejvalejma kolegama, v Brně, pochopitelně, druhak vyfotit Dejvimu z Kaskadérů jakejsi charitativní koncert v Olomouci. Postižené dětičky a tak, klasika.

Tak teď nevim, jak z toho ven.

U jedněch nebo u druhejch budu za blbce, dokonce si můžu i vybrat. Nějak mi ta možnost volby nepřipadá ulehčující.

Kumpánům jsem to slíbil první, navíc jsem se domníval, že by se moh zdatnější fotoamatér najít.

Byl by nebo nebyl by?

Pondělí, 28.11.2005 ... Oskar - budete mít tolik volných minut ...

... že vám nebude vadit nám pár hodin obětovat, abychom z vás mohli dělat debila.

Pozor, extrémně dlouhý a nudný zápisek.

Volala mi paní od jednoho zákazníka bejvalé firmy "Kam se na nás hrabete?". Já měl za to, že je to přešlo už před takovejma dvouma rokama, kdy vyhodili z jedné instalace monitor, na jehož plastovým okraji měli červenou lihovou fixou napsaný moje číslo a u toho velký "Servis" a eště vykřičník.

Vida, na chvilku se Kamsenanáshrabeťákům odmlčí web a aj na starý vizitky dojde. By mne zajímalo, kde všude eště koluju a vodkaď na mne těsně před důchodem vybafne někdo s požadavkem na hotline.

Paní jsem si poslechl, omluvil se, že bude muset absolvovat ještě jeden hovor, předal jí dvě telefonní čísla na bejvalýho šéfa Mlhoša a servisáka Lávičku, že ti jí dozajista pomůžou. Že už tam úhrnem pět let nedělám jsem jí prozradil až potom, kdy se začla pídit po jakýchsi podrobnostech.

Ale dekórum jsem zachoval ku spokojenosti všech.

Ovšem už to mi mělo bejt podezřelý, že to s tím dneškem nebude tak docela v pořádku, že něco divnýho visí v luftě a věci nepudou tak jednoduše ...

Máme na ouřadě telefonní ústřednu. To nejni nic divnýho. Digitální ústředna s LCR (čili Low Cost Routing alias Cesta Nejmenšího Odporu, ehm, pardon, Cesta Nejmenších Nákladů), že si to samo vyčenichá dle zadaných kritérií nejlevnější cestičku a tak.

Vypadá to složitě, ale až tak moc zázračnej udělátor to néni, maj to všude, jenom si to tiše vrní někde ve skříni a moc vo tom nikdo neví. Kromě místního nebohého odborníka na všechna elektrická zařízení o dvou a více tlačítkách. V našem případě tedy kromě mne. Taktéž žádná velká starost, dyž si někdo stěžuje, že dle jeho názoru se telefonáty neuskutečňují tak, jak by měly, přijdu, vytáhnu z té kisně napájecí kábl, strčím ho zpátky, ti, co právě hovořili, si zavolaj znova a závada je obvykle vyřešena.

Zkrátka jak tak ouředníci ouřadujou, potřebujou vobčas s někým hovořit. Tu se stavebníkem, jenž žádal o stavební povolení a jest třeba ho dohnat na ouřad s dalším lejstrem, zde delikventa skrz spáchaný přestupek předvolat, onde na dálku dirigovat úklidovou firmu při pometání prostranství, telefonátů a telefonátů jak sraček. A v dnešní době podle posledních trendů víc a víc na mobilní telefóny. Extra klienti sociálního odboru, ti už ve valné většině pevnou linkou vůbec nedisponují.

Z historickejch dob tam mám dvě GSM brány, Eurotelecí a TDebiláckou, to je takovej jakože skoro mobilní telefón, strčí se do toho SIM karta mobilního operátora, připojí anténa, avšak nikam se s takovou bránou nechodí, nýbrž se připíchne šlauchem do útrob ústředny. Potřebuje-li ingóst volat někomu do sítě Eurotel, zvedne na stole telefon, vytočí číslo, ústředna ho sama pustí přes bránu Eurotelu, nejlevnější volání je vždycky v rámci jedné sítě. Pouze pokud by byla obsazená, pak přes T-Mobile, to je sice o něco málo dražší, ale pořád lepší než přes státní lajnu. Stejně tak při volání na T-Mobile: nejdřív přes T-Mobile bránu, přinejhorším přes Eurotelecí. V případě Oskara je to jedno, jde to přes kteroukoliv volnou. Jsou-li obě obsazeny, má ouřada smůlu a počká si. Výjimku - možnost volání na mobilní telefon přes státní linku při obsazených bránách - má udělenou akorát Velkej Šéf Kvakin, a to zcela záměrně a na můj pokyn. Pokud by byl ňákej třeba živelnej průser, je přeci jenom Velkej Šéf a musí to celý dirigovat, ačkoli nepředpokládám, že by si z toho povodeň, kdykoli jí nějakej Kvakin zavolá, něco dělala. Jo, pak mám při vší skromnosti výjimku taky já. A sakra, nenastavil jsem ji v záchvatu nějaké velkorysosti i Tasemnici? To už si fakt nepamatuju, bych se musel kouknout do konfigurace.

Brány jsou tedy dvě. A není to dáno ani mým veskrze negativním náhledem na Oskara a jeho partu, jako spíš rozložením operátorů na cílové skupiny, přeci jenom tolika retardovaným Oskaromilným existencím zase z našeho ouřadu nevoláme, ErrorTel a TyDebile zatím vedly, ten Oskar se v tom nějak rozpustil. Avšak rovnocenný nárůst všech tří skupin zvedl náklady nad kritickou mez - čili tak, že jsem si toho jednou při podepisování papírů k proplacení všimnul - a naznal jsem, že je třeba telefonní náklady snížit, aby z ušetřené částky z kapes daňových poplatníků zbylo na mé IT hračky a případnou odměnu za skvělé řešení.

Objednal jsem GSM bránu, pravil jsem sobě - zajdeš, hochu, chcačky nechcačky k Oskarovi, SIM kartu do brány zakoupíš, smlouvu uzavřeš, vhodný tarif zvolíš.

Napsal jsem si obsáhlou plnou moc a podšoupnul ji Velkýmu Šéfovi Kvakinovi ku podpisu. Ten pomalu (je načase) začíná fungovat tak, jak má, jako automat na podpisy, vlastně taková chytřejší kopírka, z jedné strany strkáte papíry, z druhé padaj podepsaný. Tohle vypadalo moc učeně, pročež se stavil pro ujištění za Tasemnicí, zda to podepsat může, byv ujištěn, podškrábl mi to a zmizel. Zbylými papíry a razítky jsem se vybavil sám a vydal se na cesty.

Člověku se postupně předchozí negativní zážitky utlumí, omelou, otupí, zbyde jen takové neurčito. Já vím, měl jsem s nima špatnou zkušenost, ale třeba se polepšili. Teď se spojili s tím Vodofónem nebo kterejma to zakuklenejma telekomunistama, nesmím jednat na základě předsudků ... Přeci jenom existují i lidi, co je chválí, hmm, znám asi jednoho, dobře, tak teda nechválí, ale aspoň nenadávají tak moc ...

Třeba budu příjemně překvapenej.

Já debil.

No richtik, zas ta stejná provozovna jako kdysi. Dejá vu.

Vypadá to tam jak někde v bufáči na nádraží, výhradně na stojáka, i kdybyste potřebovali hodinový jednání. Lidi - na první pohled Oskarovi zákazníci - se motaj sem a tam, rozdělení podle problematiky žádný, fronta žádná, ti "za výčepem" si namátkou vybíraj ty, který zrovna budou obsluhovat.

Většina čekajících se mlsně shlíží v reklamních plakátech s rozjásanýma, votlemenýma, nagelovanýma bukvicema, který jsou děsně hepy, že maj telefón ausgerechnet vod Oskara tarify jako "Vodepiš", "Naser si" a "Liž mi prdel naplno".

Nějak na mne časem vyšla řada, dav mne dostrkal před jakousi maškaru, jež zrovna přivedla k orgasmu dělníka tím, že mu prodala celou OsKartu. Ukáp slinu a odešel.

Ženština - odhadem věk 30, vizáž 40+, měla dokonce firemní jmenovku: tuším "Zuzana". Jo, fakt, to je celý. Takdle se představují i ti slizoni na hotline. Jak, do piči, Zuzana? To je nějaká kultura - Zuzana? Né, to nenadávám na Zuzany obecně, aby si to zas některá mylně nevyložila, naopak pro Kláry a Zuzany jsem měl dycky slabost, ale menuje se někdo jenom tak Zuzana? A nic víc? Nebo nechce říct? Ani při styku? Tedy myslím tím při styku se zákazníkem? Kde to, kurva, jsme? Nás vždycky učili, že člověka zdvořile oslovujeme příjmením (ano, já vím, v pátém pádě), při výčtu uvádíme třeba i jméno, ale opět hlavně příjmení. Jako bonus titul, u ozbrojených sborů pak navíc hodnost. Křestním jménem se představujeme a oslovujeme s přáteli a vrstevníky, být to na venkově, tak zhruba s touž skupinou, s níž jsem husy pás. Já se s nima, s ludrama zlodějskejma, nechcu přátelit, mně je eklhaft s nima vůbec jednat, tak ať mě neserou se Zuzanama.

Ale furt jsem eště držel lajnu, že to zkusim po dobrým:

"Dobrý den."

"Mhé. Čím vám mohu pomoci." (pane Bože, dej, ať jí jednu nevytnu)

"Jsem tady z jednoho ouřadu a potřeboval bych od vás zařídit jednu vaši SIM kartu s nějakým rozumným tarifem do GSM brány."

"Na co?" (na hovno, ty pičo)

"Na telefonování. Výhradně, prakticky pouze odchozí hovory do vaší sítě."

"Ale to vás musím upozornit, že to je proti pravidlům."

"Proti komu čemu?"

"Proti Oskarovým všeobecným podmínkám."

"Eeh, moment, abych se ujistil, že jsem tu správně - poskytuje vaše společnost telekomunikační služby? Hlasové telefonické hovory? A tak podobně?"

"Ano."

"Ale telefonovat jako váš účastník ve vaší síti je proti všeobecným podmínkám?"

"To ne."

"Tak co to melete?" (čert vem předsevzetí)

"Já vás jenom upozorňuju na fakt, že pokud použijete kartu v rozporu s těmito," mávala mi zavřenou knížečkou před nosem, "s těmito podmínkami, dojde k tomu, že vám ji může Oskar bez náhrady a bez udání důvodu zrušit a zablokovat." Jeden by až věřil, že ten Oskar je nějaká metafyzická vyšší substance. Ostatně ona tomu asi očividně i věří.

"Počkejte, co tak hrůzostrašného v těch podmínkách je? Vezmu kartu, vrazím do GSM brány, telefonuju. Co to na mne zas jedete za levárny?"

Naštěstí se tam přiloudal nějakej druhej vometák, kus toho duchaplnýho rozhovoru slyšel, vložil se do něj a postupně vysvětlil mně, že tam měli případy s nějakým pirátským zařízením, který na jeden impuls uskutečnilo několik hovorů, a té ohyzdné Zuzaně, že ono zařízení není totéž, co GSM brána. Ujistil jsem maníka, že jde o homologovanou obyč GSM bránu k běžné ústředně Siemens HiCom koliksi, počkal, až mu i pizda přikývne, že tuto etapu máme zdárně za sebou, a mohli jsme pokračovat.

"To víte, já tady nejsem dva roky," děla ona. Aha, teď přijde omluva za omyl začátečníka? "Já jsem tady totiž pět let."

"A? Co já s tím?"

"Jsem. Pět let. Takže vím svoje."

"To vás lituju. Když tedy víte svoje a teď ještě i co je to GSM brána, tak bysme snad mohli pokračovat ..."

Stručně jsem jí nastínil svoji představu - já mám tadyhle plnou moc k uzavření smlouvy, ona mi dá SIM kartu. Já odejdu, namontuju SIM kartu do GSM brány, úřad bude telefonovat, vždycky jednou za měsíc přijde faktura, tu úřad zaplatí a já už ji v životě neuvidím. Zuzanu, nikoli fakturu.

"Jaký tarif byste si tak přestavoval?"

"Podle mojí kalkulace provoláme do sítě Oskar tak čtyři sta až šest set minut měsíčně."

"Já bych vám doporučovala tarif 'Naplno-300' nebo 'Naplno-500', kde máte u jednoho tři sta a u druhého pět set volných minut."

"Jenomže další volání od tří korun nahoru, to je moc, mně se spíš líbil tam jinej tarif, jenom si nepamatuju, jak se v té vaší terminologii jmenoval. 'Na pilno'? 'Na hovno'? 'Na cosi jinýho'? Paušál dvěstěpade, odstupňovanej podle provolaných minut, po dvěstěpadesáté minutě v síti Oskar, což je pro mne důležitý, koruna za minutu."

"Takovej já tady nevidím. Ten už asi standardně nenabízíme."

"Ještě tak dvě hodiny zpátky jste ho standardně nabízeli."

"Já ho tady nemám. Vy jste se možná díval na internet."

"Díval. A co? To tam máte neplatné údaje?"

"Já se dívám na naše interní materiály. Jedině potom tarif 'Na zisk'."

"To je on. Na zisk. Blbý jméno, ale je to von."

"Ale v tom nemáte žádný volný minuty."

"Vím."

"Nula volných minut za paušál dvěstěpadesát korun."

"Vím. Vím i to, že k tomu bych musel mít minimálně dvě karty a dvě čísla, i tak mi to vyjde levněji."

"Ovšem to byste musel být firemní zákazník."

"Ano, to po vás celou dobu ke své velké nelibosti chci. Stát se firemním zákazníkem. Nechci vaše služby pro svoje použití, ani z legrace, reprezentuji úřad a z jeho pověření mám s vámi uzavřít smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb a stát se firemním zákazníkem."

"To ale nejde."

"Pročpak?"

"To tady neděláme."

"Aha, a kde to tedy dělají?"

"V Praze."

"To mám jet do Prahy?"

"Stačí zavolat si Oskar Byznys Kontakt."

"Jsem na autorizované pobočce?"

"Ano."

"Firemním zákazníkem se tu nestanu?"

"Ne. Musíte zavolat Byznys Kontakt." (šmarjá, já takový snad přitahuju)

"Dobrá, řekněme, že bychom uzavřeli smlouvu na nějaký z těch vámi nabízených tarifů a potom bych někdy provedl patřičné změny v součinnosti s Prahou a přešel na ten mnou požadovaný tarif za jistých doplnění, to by šlo?"

"To by šlo. Který by to měl být?"

"Třeba ten s těma třema stama minutama. To je momentálně z tohohle úhlu pohledu i jedno. První měsíc budou ty náklady asi vyšší, během té doby to vyřídíme papírově a bude to tak, jak jsme chtěli."

"Dobrá, takže paušál je tisíc korun a máte v tom třista volných minut. Další minuty voláte potom za cenu tři padesát, obojí ceny jsou bez dépéhá. Esemesky do všech sítí ..."

"Nepotřebuju."

"Dobře, ale i do sítě Oskar jsou za stejnou cenu."

"Nepotřebuju žádný esemesky ani jiný nesmysly, říkám vám, že ta karta bude v GSM bráně, tam žádný esemesky a jiný zrůdnosti nepřipadají v úvahu."

"Aha. Takže voláte další minuty za tři padesát bez dépéhá až do výše jistiny."

"Do výše koho?"

"Jistiny. Musíte složit tisíc korun jistinu na služby."

"To jako vám? Teď? Tady? Na to zapomeňte."

"Ale to musíte, bez toho já vám tu kartu nemůžu vydat."

"Jak to, že ne? Nehodlám platit nic v hotovosti. Pokud vyžadujete nějakou zálohu předem, ač o tom nebyla nikde na webu řeč, jedině na proforma fakturu nebo něco takovýho. Žádnou zálohu hotově neplatím, to je ryze interní záležitost, já to nebudu vyúčtovávat."

"Neplatíte zálohu, ale jistinu."

"Jakej je v tom rozdíl? K čemu to vůbec je?"

"Voláte až do výše jistiny."

"Co to znamená?"

"Že nemůžete provolat víc."

"Moment, abych si to ujasnil, v okamžiku kdy u tohoto úžasného tarifu provolám volné minuty a v dalších minutách pak tisíc korun, už si nezavolám?"

"Musel byste zvýšit jistinu."

"Takže třeba když bude větší nápor, řekněme volby, kolem takovýho šestnáctýho v měsíci na mě udělá ten váš Oskar dlouhej nos a bude po telefonování? Tomu říkám chytrá služba. Oskarovy chytré tarify."

"Tam vám ale zavčasu chodí upozorňující esemesky."

"To už si děláte prdel? Několikrát jsem vám opakoval, že ta karta je určená do GSM brány, shodli jsme se na tom, co to taková GSM brána je, vysvětloval jsem vám, že z ní si žádný vaše esemesky nepřečtu."

"Jinak to bohužel nejde. Ta karta je hned aktivní."

"A co?"

"Že můžete hned volat."

"No a?"

"Že musíte složit jistinu."

"Do prdele, a proč? Volám, přijde mi faktura, uhradím fakturu, volám a tak pořád dokolečka."

"To byste musel mít uzavřenou smlouvu."

"No vždyť o to mi jde celou dobu."

"To tady neděláme. Musíte si zavolat Byznys Kontakt."

Sebral jsem si svoje lejstra a odešel.

V pekařství neměli vobyčejný koblihy. Jenom nugátovo-lískooříškový.

No je toto normální?

Byl jsem pevně přesvědčenej zavolat ten Byznys Kontakt ještě zejtra a jestli s nima bude podobně debilní domluva jak s onou Zuzanou, omluvit se dodavateli ústředny, zrušit závaznou objednávku na GSM bránu včetně případné penalizace a na celý špórování se vysrat.

Eště tak hezky napruženej jsem přišel domů, vzal telefon ...

Vytočil 800 77 77 00 ...

Po chvíli se mi ozval jakejsi ichtyl. I vylíčil jsem mu své trápení se Zuzanou. Pohihňával se jak debil, ale poslouchal. Na můj dotaz, co s tím tedy udělá, pravil, že asi nic, že si musím zavolat ... tramtadadá ... Byznys Kontakt.

"A kam asi tak volám?"

"Na Oskarovu Linku."

"Nezlobte se, ale já opravdu volám Byznys Kontakt, 800 77 77 00."

"Nhé, voláte osm set a šest sedmiček."

"Kurva, přestaňte ze mne dělat debila, mám to číslo tady na displeji, tak mě neserte a do piči už s tím koukejte něco dělat."

Dělal. A docela urgentně. Na asi popátý se mu to podařilo i přepojit. Jestli takhle fungují všechny služby, su zvědavej, kolik ušetříme, když se každej cvičně párkrát dovolá jinam. Zmrdi.

A pak jsem nestačil zírat.

Zvedla telefon ženština.

Představila se jako každej průměrnej heterosexuální běloch celým jménem - to bylo první, co jsem zaregistroval.

Dobrá, hovořili jsme trochu dýl, šestatřicet minut, ale za tu dobu jsem jí vylíčil všechny požadavky, vyloučil možnost jakékoli platby hotově, ano, ani na dobírku to nehodlám akceptovat a už vůbec ne jako obchodní balík, abych pro to musel jet kamsi do prdele přes půl Brna, smlouvu klidně podepíšu předem a včetně všech příloh nafaxuju zpátky. Na oplátku mi popřeházela ty tarify tak, že asi za třičtvrtě roku to budu muset zase přeordinovat, ale do té doby ušetříme dle mýho odhadu kolem deseti tisíc jenom tím, jaký čáry máry tam s tím udělala.

Znovu zopakovala celé jméno, přidala mail a telefon přímo na ni a během pěti minut poslala návrh smlouvy.

Takhle by měla fungovat telekomunikační firma.

Je mi líto běžných uživatelů. Z jednání všech ostatních vyjma poslední jmenované se mi už zase chce blejt.

Ještě předtím cestou domů potkal jsem spolužáka Butruse, an s vodlitkem sáňkoval. Velmi se smál mým zážitkům, ale ať si z toho nic nedělám. On má soukromý Eurotel, já mám soukromý Eurotel, co si budem my dva povídat. Jeho manžetka má Oskara a taky s ní zachází jak se zlodějem. Prý se všema.

Jak jsem se s ním zakecal, zapomněl jsem si U Starýho Růžičky koupit cigára.

Kouřím z Ukrajiny ve fotobrašně zapomenuté "Sigareti Vatra".

Moc velká dobrota aspoň takhle na večer.

"Sigareti Vatra", pokouření pro otrlé Oskarovy zákazníky ...

Víkend, 25.-27.11.2005 ... II. díl - Od Bobeše kondom ...

... jsem nafasoval, takovou tu slizovou smršťovací fólii na balení předmětů při šoupání, by se zabránilo poškození - tedy těch předmětů. Jim zbyly dvě role oné prezervativoviny od stěhování, já hodlal - pranic tím nadšen - šoupat gaučem, a sice z Lanškrouna do Brna.

I v zimě přeukrutné vyraboval jsem z vozidla Všiváčka zadní sedadla, tato na hřbetě odvláčel domů (je pondělí večer, ještě tu jsou) a odebral se směrem "kdesi v lesi". Naposled. Tralala.

Cestou jsem byl nucen nakoupit, jelikož abysme s Ťapinkou o víkendu dočista hlady nepošli, neboť jsem měl zpoždění. Je to jasný? To neva ...

Hypernóva Svitavy:

Hned za vchodem mátoha jakási postává u pultíko-pokladno-informací, drápe se v prdeli, neví, co nudou dělat.

"Dobrej den, mohla byste mi, prosím vás, rozměnit dvacku, abych měl na vozejk?"

"Můžu vám prodat žeton."

"Co to?"

"Žeton, takový to umělohmotný kolečko do vozíku."

"Vím, co je žeton, nerozuměl jsem přesně té pasáži o prodávání."

"Za pět korun, prodám, žeton."

"A já po nákupu zase přijdu a prodám vám ho zpátky? To funguje jako záloha?"

"To né. Prodám ..."

"Dobře, začínám tomu rozumět, kdybych měl zájem o koupi žetonu, tak mi ho prodáte. Což ovšem nemám, potřebuju rozměnit dvacet korun tak, abych měl desetikorunu či pětikorunu. K čemu by mi asi tak byl takovej žeton?"

"Až přijdete příště."

"Paní, já sem nikdy příště přijít nehodlám, neberte si to osobně, já se ale v nejbližší pětiletce nehodlám vyskytovat nikde v okolí padesáti kilometrů."

"Takovej žeton použijete všude. Ten je univerzální."

"Ale já ho nechci používat všude, nechci ho používat ani tady, nikdy, nikde. Kdekoli jinde mám s sebou obvykle pětikorunu či desetikorunu, přinejhorším zajdu k první pokladně, slušně poprosím a paní pokladní mi rozmění. Ba i napsaný to tam mívají. Už tak mám kapsy jak klokanice v šestinedělí, vověšenej externíma kapsičkama su jak krtek, eště další bazmek tahat?"

"Tahat bazmek nemusíte. Já vám rozměnit nemůžu. Můžu vám prodat žeton."

"Kurva, tak to jsem eště nežral. Strč si žeton do prdele, pičo škaredá," takto stále ještě relativně vlídně k ní hovoříc (opravdu jsem neřekl 'zasraná') prosmýkl jsem se kolem, popad nákupní košík a zmizel v útrobách vobchoďáku. Eště jsem měl tolik sebekontroly, že jsem jí nevohnul ten turniket až u země. A že jsem měl chuť. Ovšem přeci jenom turniket za to nemůže, miluji věci, mlčenlivé soudruhy.

Ani to s ňou, jak jsem zaregistroval periferním viděním, nijak extra nepohlo. Evidentně jsem nebyl první, kdo lákavé nabídce odolal. Von taky ten pultík slouží mimo jiné i jako reklamace, na reklamačních postech bývají takové inertní brzdy.

Vona mi vopravdu chtěla ten reklamní hajzl kulatej prodat. Za pět ká. Co všecko dneska dokážou myslet lidi vážně?

No nic, nabral jsem nákup, ani moc to z toho košíku nepřepadávalo, možná dík tomu, že balík minerálek jsem držel prozíravě v druhé ruce a nesnažil se to narvat dohromady. Při jedné otočce jsem jim tam nechca přerovnal jenom takový docela maličký platíčko jogurtů, ale což, sami si o to koledovali.

Navalil jsem všecek ten herberk na pás, přidal igelitovou tašku, pokladní napípala, já podal kartu a v mezičasech se snažil nacpat nákup do tašky tak, aby nepřišel k úhoně. Podepsal jsem, schoval účtenku, šrajtofli zas narval do kapsy, pokladní už aktivně začala markovat další nákup a hrnout mi ho na moji hromádku. Jakýsi nanuky nebo co. Záhy zjistila, že přes hradbu minerálek a umně poskládanou barikádu z brambor a plechovky ananasu do dost dobře nepude. No pasaran.

Upřeně počla študýrovat cosi na stropě.

"... mrmly mrmly ... takovej nákup ... blblblbrbl ... moh vzít vozejk."

"Cože? Co máte, kurva, za problém?!?!?" to už jsem zařval tak, že nadskočila celá fronta a pokladní se pokusila vlézt pod stolek s kasou.

"Já jenom - proč jste si na takovej větší nákup nevzal vozík," pípla, zajímavý, jaksi za poslední čtvrt minuty ztratila hlas, "byste to měl jako pohodlnější."

"Jako? Jak jako? Co je to, do piči - jako pohodlnější? Si ze mě už děláte prdel nebo co? Víte, proč jsem si nevzal ten zkurvenej vozejk? Kvůli támhleté opuchlé zrzavé kundě, protože mi, čubka zasraná, odmítla rozměnit drobný a furt mi vnucovala jakejsi pičovskej žeton, ludra."

Vida, ona ta konverzace při draní peří kdysi mělo cosi do sebe, člověku se hned tak nějak líp pracuje - balí nákup, když při tom může prohodit s někým teplé lidské slovo.

Samý pozitivum, pokladní si přikrčováním rozhejbala svalstvo, fronta svorně uskočila a přestala se mačkat v úzké uličce před pokladnou, já se fantasticky uklidnil a svině s žetónama se to ani netklo. Všici spokojení.

Nebuďte skrblíci jak já, nakupujte HyperVýhodně - kupte si žetón za pět korun nebo si zdarma v rámci péče o plíce zákazníků zhluboka zařvěte.

LunchCrown - mno, postupně za jeden víkend přestala odtékat dvě umejvadla (prej v důsledku mé příliš silné kávy), venku kosa jak v Mrazíkovi, až jsem při procházce s pesama zalitoval, že jsem si nevzal kulicha, no hnus jako dycky.

Eště že už je to naposled ...

Ťapinka fakt prázdně nemachrovala, opravdu roční péčí o telata posílila a gauč se mnou do Bobšího prezervativu zakokonovala a na dvůr k autu donesla. Tedy taktéž se mnou. Myslím ve spolupráci se mnou, nikoli tak, že já bych ležel na zakokonovaném gauči a Ťapinka jej se mnou na dvůr k autu donesla.

Když vezmu v úvahu, že po roce práce s telaty Ťapinka uzdvihne půl gauče, aby unesla celý gauč i se mnou, musela by aspoň čtyři roky pracovat u jalovic.

O cestě už jsem psal, vykládat gauč u máti mi pomáhal stopař. Ten, co jsem ho vez už několikrát. Von už to vlastně posledních pár cest nebyl ani stopař, já mu dycky zavolal, ať počká ve Svitavách pod viaduktem, že tam budu za dvacet nebo pětadvacet minut.

No, tahle trapná epizodka s LunchCrownem by snad byla za námi. Jenom se děsím, co přijde příště?

Mimochodem - hajzlpapír "Grand Finale", to je taky nějaké speciálni emise pro Lanškroun, nebo se to prodává i normálním lidem?

Hajzlpapír 'Grand Finale', LunchCrown Edition ...

Víkend, 25.-27.11.2005 ... I. díl - Chvála silničářům ...

Jenom tak narychlo poslední dojmy z víkendu:

Vrátil jsem se z LunchCrowna. Díkybohu snad naposledy. Bylo tam pěkně, ale zas nemusím mít všechno - přinejmenším v nejbližší pětiletce krom snad občasného tranzitu nehodlám se v oněch končinách nějak nadnormativně zdržovat.

Jízda by to byla nadmíru romantická, kdybych seděl kdekoliv jinde, jenom né za volantem. Až mi bylo líto, že s sebou nemám foťák, ačkoli beztak zastavit tam kdesi v lesi jenom tak a fotit, to bych si asi darmo koledoval vo průser.

Jo, cesta mi trvala asi dvě a půl hodiny, ano, jel jsem 50 až 70 km/h a připadal si u toho jak vrah, že jsem dokonce dvě auta předjel, opravdu, takových moc nebylo, pamatuju si tak s bídou na tři, a sice (včetně mne) ještě v místech, kde se do prudkýho stoupání silnic vo pruh rozlejzá. Ano, uznávám, že strejda se Žigulem přede mnou vyjel horko těžko na kopec za Lanškrón, na křižovatce se votočil a zmijím pohybem mazal radš zase zpátky do bezpečí, chvilkama jsem měl voči vyvalený až na předním skle a doteď mi brnkaj vo brejle zevnitř, místama se automobil samočinně přepínal do režimu "sáňky".

I tak bych chtěl silničářům za jejich práci poděkovat. A nemyslím to zase jako nějakou jízlivost nebo ironii. Na to bóži dopuščéni, co tam se dělo celej víkend, se hoši snažili. Silnic byla aspoň prohrábnutá a posypaná. Vono to zase asi nejde tak, aby na každej úsek byl jeden pluh a sypač a ten tam kmital furt dokola, to musí proházet hlavní tahy, pak ty vedlejší, zas hlavní, ty úplně zapadlý a tak porád dokolečka do zblbnutí.

No jo, zní to divně, je to jejich práce, tak nač jim děkovat, že? To je jako děkovat trafikantce, že mi velkoryse prodala noviny. Jenomže té stejnak dycky poděkuju. Silničářům všichni akorát nadávaj, dyž zaspí, ale jakmile jednou udělaj všecko jak by měli, nikoho ani nenapadne se vo tom zmínit. Tak mne teda jo.

Znova opakuju a za tím si stojím - nejsou kouzelníci a ten sníh nevodčarujou hnedle, ale reakce byla, snaha byla a při troše vopatrnosti a šikovnosti byly vozovky na mé cestě sjízdný, ač při pohledu z vokna v LunchCrowně jsem tomu předem moc nevěřil. Takže "Ď". Hoši, děkujem, hoši, děkujem ...

Musel jsem teď večer eště zařídit pár věcí, přes všechny ódy mi cesta trvala dlouho, za máti jsem byl, nějakej čas taky sebeúdržbou jsem musel strávit - nakrmit, nabumbat, vykoupat, zasypat prdýlku ...

Zbytek později.

Čtvrtek, 24.11.2005 ... Mlčenliví a vycvičené ...

Hospoda se spolužákama, v oné "extended" sestavě, konkrétně tradičně já, Plastík a Valdauf, navíc Marčélo aka Heidelák a Évička.

Zajímavý poznatek - ženatí a dětnatí se stávají v hospodě komunikativnějšími. Asi nějaká kompenzace. Copak Vlastík, ten odjakživa řekne tak pět až šest vět za večer, pokud v to počítám i úvodní: "Nazdar" a dvě objednávky něčeho k pití. Avšak proti výšeuvedeným si i já připadám jako zakřiknutý nemluva.

To ovšem platí pouze u mužské části. Že se ženský obvykle nedostanou ke slovu, toho jsem si všim. Ale že to platí i pro ženský a zároveň taktéž spolužačky, to je nóvum. Doteď jsem myslel, že jenom pro všelijaké přítulkyně, manželky a podobnou svoloč. Leč Évička - ač posledních pár let blondýna - trumfla Chlastíka tak s bídou o jednu větu (něco jako: "Hmm, byli jsme lyžovat."), což se rozhodně nedá považovat za přehnaně vysoké skóre. Chlastíka překecá (co do kvantity) každej. Snad s výjimkou němých. A hluchoněmých. A možná tak nějakých nemocničních pacientů s čerstvě opařeným jazykem, ačkoli u těch už bych si nebyl tak jistej.

V hospodě mi zvoní telefon. Kachně. To jako že mi ona Kachně volá, nikoli že mně, kachně, by zvonil telefon. Prostě Kachně na drátě. Zas ne jako ten kačer na špagátku, co ho za sebou tahaj parchanti a von dělá do bubínku bum-bum-bum. To se tak říká u telefonu, na drátě, ačkoli můj telefon žádnej drát nemá. Von vlastně ani tak zrovna nezvoní ... Ále, to je jedno ...

Jednoduše se mi v hospodě pokouší dovolat Kachně.

Hovor odmítnu. Nechce se mi přeskakovat několikero lidí a sápat se někam do ústraní taktně telefonát vyřídit, též nebudu halekat u stolu: "Ajaj, Káčo, jak se máš? To su ale rád, že tě slyším." Nic. Típ a je to. Vono Kachně ví.

Čtvero udivenejch pohledů.

"No, co, co? Teď s ňou nechcu mluvit, no."

"Ale ta ona s tebou asi jo."

"Myslíte?"

"Ne, děláme si srandu, volá ti jenom proto, aby na tebe významně mlčela."

A co? I takový bysme znali. Ale abych ostatní ukonejšil, demonstrativně - a to nekecám - píšu Káči něco jako vysvětlující či odkládací KTZ (někdy mylně nazývanou SMS): "Pozdeji."

Kachně hbitě následnou KTZ odpovídá: "Neni to nijak extra dulezity, iniciativne si dobrovolne naseru."

Mám já to ale skvěle vycvičené kamarádky ...

Středa, 23.11.2005 ... Egi míní, kuře a bacil mění ...

Takže jsem zas jednou šel leda tak do prdele, a né že cedit krev.

Sežral jsem k večeři jakés kuře, toto se odmítlo vstřebat, pročež jsem strávil půlku noci seďa na hajzlu. A to byla eště ta lepší část. Zbytek doby jsem dlel tamtéž, ale - outlocitný čtenář promine - v pokleku. Ble, tfuj. Krákoš jednoduše expandoval div ne aj ušima.

Ráno mi furt bylo jaksi divně, chvílu vedro, chvílu zima. Zkontroloval jsem utěsnění oken a funkci radiátorů, zda se mi nepokouší "Podnik Tepelného Zásobování" o nějaké zpestření, jelikož jsem žádnou závadu neodhalil, jal jsem se hledat chybu v sobě. Vylovil jsem odkudsi teploměr a letmo překontroloval svoji tělesnou teplotu. Dospěl jsem k výsledku třicet sedum Celestýna, což nejni ňák na umření, Kefalín, já som mal na frontě aj dvacaťsedem, a tak sme tych bolševikov hnali, ovšem upíři na TS jsou křiváci nedůvěřiví a s velkou pravděpodobností by teplótku odhalili a hnali mne aus. Ovšem až poté, co by mi rozpíchali pracky a odebrali ukrutné množství ampulí vzorků, což jsem si tímto strategickým tahem mohl odpustit.

Jen jsem se tak vochomejt v práci, řek šéfové, že se na to můžu vykašlat (řek bych vysrat, ale po té noci už jsem nějak neměl co) a odebral se zpátky do brlohu tiše hynout, v čemž úspěšně pokračuji až do pozdních večerních hodin.

Mno, nadopnul jsem se ňákým tym Paralénem a prochrápal celý vodpoledne, z čehož plyne, že teď budu zas čumákovat do tří do rána, ach jo. Vemu McBaina, třeba mne hodnotná četba uspí.

Jenom netuším, co byla příčina a co důsledek, jestli jsem chyt bacila a dík tomu mi bylo aj šoufl, nebo zda bylo kurča jakés jeté a usilovným celonočním blitím jsem si uhnal teplotu jakožto reakci. Avšak jelikož na výsledku takovéto poznání nic zpětně nezmění, nemá smysl asi po tom nějak moc pátrat.

Zejtra mám hrubo moc práce a naplánovanou hospodu se spolužákama, tak se jdu vyležet.

Úterý, 22.11.2005 ... Relaxace ...

Su furt nějakej zabržděnej.

Na ráno jsem nahlásil, že mám nějaké pochůzky po městě, Magorát a tak, pročež mne dopoledne nikdo ani nějak extra nesháněl. Ani je to nenapadlo. To se to spalo, jéje.

Pravda, pochůzky jsem následně musel kapku zredukovat, abych vůbec někoho v práci na ouřadě ještě potkal. I tak jsem tam tomu moc nedal. A zejtra to nebude lepší.

Hodlám jít konečně zas cedit tu krev, pročež se zbytek dne potloukám tak vod ničeho k ničemu, relaxuju a nalejvám se megatunama tekutin jak pupenec, aby mi tam zas nějaká ta vrchní píchačka nedala kartágo.

O dalším dění budu informovat.

Pondělí, 21.11.2005 ... Doznání ...

Půl večera jsem koukal na televizi.

Pche, co na televizi, na NaValený !! Nebo teď podle novýho VyHozený? VyHoštěný? VyKostěný? VyKleštěný?

Chobot na ně přišel s dlouhým nosem, sebral jim sekeru. Včetně celé kůlny s nářadím, k té však patří přece i barák, no k čemu je kůlna bez domu? A na něčem to taky musí stát ... Zhruba takový střídmý rozvodový řízení. Ošidili stařenku.

Doteď jsem viděl tak všehovšudy třikrát půl dílu a jeden u Mische a Žábi (to jsou ti, co si pozvou návštěvu k televizi) celej, tak na půl huby (oka? ucha?). Ale nenechte se mejlit, furt su ve vobraze a můžu o tom až zasvěceně diskutovat. Dyk se to VyValí skoro vodevšad, jako dycky - až má člověk strach vodevřít pytlik s instantní polívkou. A když k tomu připočtu "feminizaci státní správy a samosprávy" alias tu slepičárnu na ouřadě ... Kdyby mi to nepřišlo slaboduchý celý už z principu, tohle by mi to zhnusilo tutově.

Na druhou stranu - světlou chvilku lze implementovat do čehokoli, abych nebyl furt za škarohlída. A todle srandu slibovalo.

Dobře, bejt to po mým, nechal bych je v tem vydusit. Žádný domluvy, když né vrtulník, tak aspoň autobus se zakrytejma voknama, kdepak uvítání a šou vokolo teho, pásky přes voči, rádiovej klid, tajnej výsadek ... a vypustit až v té přečerpávací komoře, nebo co to tam maj. Dite a nějak se tam porovnejte. To by byli teprv tumpachoví, takový to: "A teď jsme jako, kurva, kde?" Ale dobrá, copa já sem ňákej dramaturg.

Zaplaťpánbůh, že aspoň tym Čobolákům to nepráskli.

Přesně ty tři čtyři vteřiny, jak tam na sebe čuměli jedni jak VyValení a druzí jak VyVoraní na dvorku s vodevřenejma hubama, to stálo za to.

Jak kdosi kník: "Veď to sú Česi," a: "Vladko je tuná."

To mi přesně splnilo vočekávání.

Eště jsem zhlt Písmejkra s Jirkou Klůnym, relativně koukatelnej snímek, slušně natočenej, dyž si jeden vodmyslí ty sračky furt s tyma teroristama, tak řekněme takový B+. Možná A-.

Následná reklama na jakejsi vitamínovej blivajz, co vobsahuje šecko samý zdravý vod Á až po Železo a nově taky "prvek(!) lutein" pro vaše voči (partně velký voči), ta reklama mne utvrdila v tom, že bysem měl jít spát. Přece jenom už su starší pán. Paměť už mi neslouží, zapomínám.

Ať to melu z kterékoliv strany, "Běžela Magda Caňónem, Srážela Banány Rádiem", kde je ten Lutejín v té Mendělejevově tabulce, to si ne a ne a nevybavím.

S lutejínem na mne. Pche.

Myslím, že mám zas tak do Vánoc vodtelevizováno.

Sobota až neděle, 19.-20.11.2005 ... Co víkend nedal ...

Ať to počítám, z které chci strany, furt mi z toho vychází, že jsem měl čtyři dny volna.

To je divný ...

Volna? Vopravdu?

Tak pak mi nejde na rozum, proč su zbitej a ucasnovanej jak po čtrnáctidenní pracovní šňůře. Ob den dvanáctky. A dvě noci tahem. Bez přestávek na oběd, pochopitelně.

Jémine, jak já se těším zejtra do práce ...

Pátek, 18.11.2005 ... Koník na silnici v městským provozu?

Jenom pro informaci - kterakou dohru měla epizoda s umrlým Ťapinčiným Skrčkem:

Trochu jsem přehodnotil denní program - záležitost mrzutější o to, že jsem měl dovolenou, projel jsem se šalinou zpátky na parkoviště k Mischovu obydlišti a zkusil znovu nastartovat. No - ne. Šéfe, já autům moc nerozumět, ale řekl bych, že Stříbrná Sršeň potřebovat servis.

Čili dle mých úvah bysme to mohli urobit takto - večír se vrátí Ťapinka s mým Všiváčkem, tedy ať si to taky užije, aspoň bude mít příležitost naučiti se "... v případě nouze vlíct auto na tyči a uhejbat, když jedou hasiči ...". Avšak večír - to už budou servisáčci v AutoĎASu shánět případnej potřebnej náhradní díl dost blbě. Sic spoléhám na jejich haldy komponent z rozličných vraků, ale jistota je kulomet - dobře bude, pokud jej přistavím dříve.

To však vyžaduje jiné vlečné vozidlo osazené řidičem:

"Ahoj, Jižíček," úlisně povídám do telefónu Kraťasovi, "vzpomínáš si na všechno, co jsem pro tebe za poslední dobu udělal? A že toho bylo! Namátkou bych jmenoval, ehm, třeba, například ... ále, hovor má být stručný a výstižný, tak ať to neprodlužujem - máš lano?"

"Jaký lano? Co to zas meleš?"

"No - lano. Takovej dlouhej, klustej, kroucenej špagát."

"To je blbý, čoveče, kus jakýhosi divnýho se tady někde válí, ale obecně nějak ti nevím ..."

"Áááá, počkej, tak lano mám já. Zeptám se teda jinak - auto máš, to vím, čas máš, to ti říkám, potřebuju vodtáhnout Ťapinčinýho Skrčka tam k vám do servisu. Jo, votázku jsem ti slíbil - máš radost?"

"Počkej, počkej, vodtáhnout, to jako na tom laně?"

"Né, na žvejkačce asi, to lano byla jenom kontrolní votázka. Jasan, že na laně, na čem jiným vyjma tyče se dá tak auto táhnout? A když jsem se ptal na lano, myslím tím na laně."

"A proč vlastně?"

"Proč? Proč? Abych šetřil benzín. Ty máš zase den."

"Šetř...? Nedělej si ze mne prdel."

"Dóbroš, zkusím to stručně a výstižně - autíčko nejede, je třeba odvláčet ho k panu doktorovi, do toho servisu, co je tam u vaší hokny za rohem."

"Prosím, prosím, řekni, že aspoň zatáčí a brzdí."

"Ale jó, no, brzdí, bez motóru bos, narazil si nos - bez posilovača. Brzdí mi brzdí, ale málo."

"No jéžiš."

"Kdyby mi chyt motór, brzdilo by to líp, ale to bych zas nepotřeboval vodnikaď nikam tahať."

"To zní logicky, hele, a kdeže ty vlastně seš?"

"Kousek vod tebe, v Žabinách, u kamoša před barákem," krátce jsem mu vysvětlil svoji polohu.

"Boha jeho, dyk to je přes celý Brno."

"Zas to nenafukuj, řekněme ze západního okraje na jižní, vlastně taková sečna, sečna, kuželosečka."

"Kurva, Egošu, ty mě sereš, vyčkej, za dvacet minut su tam."

A byl. Von je takový zlatíčko. Jenom nechápu, proč se porád tvářil tak vyvaleně a nedůvěřivě. Třeba při tom spojování soupravy ... No, uznávám, že jsem mohl svého času koupit Ťapince lano i s nějakejma závlačkama na uchycení, vzít si s sebou z domu karabiny či každopádně to pojmout nějakým sofistikovanějším způsobem, avšak Kraťas je zasloužilý člen naší poslední vodácké výpravy (zasloužilý = přežil a nebyl ani hospitalizován na psychiatrii), pročež by už mohl mít v mé námořnické uzly jakous takous důvěru, pche.

Dobrej tahoun, takovej Kraťas s Fóbií ...

Eště tak nějakou tu prax, kdyby pobral. Chápu, ne každej tahá někoho na laně ob den, ale zas jsem ho měl za starýho mazáka a praktika, nechtěl jsem mu vysvětlovat elementární věci ...

... že třeba když brzdí motórem, že o tom já vzadu nevím. Ať buď jede, nebo brzdí, případně aspoň brnkne vo brzdovej pedál, abych věděl, že přijde zpomalení. Vždycky jenom sundal nohu z plynu, čehož jsem si všiml, až se mi lano začalo před šňupákem prověšovat. Abych to srovnal, přibrzdil jsem. Když Kraťas naznal, že je třeba zase přidat, sešlápl plyn, lano se postupně narovnalo, natáhlo, našpónovalo a vystřelilo mne kupředu katapultovou metódou na jeho kufr. Čímž se zasejc prověsilo, pročež jsem musel přibrzdit ... a situace se opakovala. Připadal jsem si jak blecha na špagátě.

Ku Kraťasově cti budiž řečeno, že se to někde tak za Pisoárkama naučil a přes Oltec a Moskytov už jsem se na čtyřproudovkách mohl jenom kochat. Vlastně i to tomu pomohlo - široká silnic a na páteční odpoledne ještě nezvykle relativně slabej provoz, jedu si to na špagátku jak kačer, čumím skrz Kráťovo vozidlo dopředu, abych případný zádrhel zaregistroval s přestihem.

Před Kraťasovým autem kousek volna, pak nějaký osobáky, v levým pruhu se chystá odbočovat kamión, mezi tím si poskakuje koník ...

Kurva, co to? Co to tam hopká?

Jéžiš, já se tak lek. A přitom to nebyl koník, nýbrž žirafa.

No vida. To už zní rozhodně líp. Zkrátka se mi v zorným poli mrcasila taková ta malá plyšová vobluda, co ji má Kraťas pověšenou na zrcátku. Jelikož jsem musel tuze bedlivě sledovat veškeré dění okolo a hlavně případná brzdová světla, nevšim jsem si zprvu toho řeťázku (aj tak je z té dálky blbě vidět) a vyděsil jsem se jak blbej. Uf, to byla zase věc. A od té doby, co jsem potvoru žirafu zaregistroval poprvé, srala mne v tom výhledu už celou dobu až do servisu.

Jo, to je přesně vona, z dálky auta plus lana vypadá dočista jako koník ...	... tak se, prosím, nedivte, že jsem se lek, když jsem uviděl zhruba takovouhle scenérii, jak na ilustrační fotomontáži.

Čtvrtek, 17.11.2005 ... Od chytání lelků k boji o holý život ...

Co to je? Co se mi to v obejváku kolem hlavy motá? Co mne to vyrušuje od rozjímání na gauči?

Ššššm, ššššm, zní to jako ptačí křídla. Otevřu oči - vopravdu pták. Pták? Tady? Ale ano, zřím ptáka zřetelně.

Až jsem se lek - vždyť to je lelek! Čistokrevnej, nefalšovanej lelek.

Já ti dám, rušit mne od nicnedělání, chňap, chyt jsem lelka. Lepší lelek v hrsti, nežli práce na obzoru. Támhle je další, kdepak, brácho, honit se za tebou nebudu, přileť si hezky blíž a blíže, chňap, už mám lelky dva.

A další a další, odevšad hrnou se davy lelků, zpod gauče, dveřma, ventilací, celá hejna, nestačím je chytat, ještě štěstí, že lelek je pták dobromyslný a pro chytnutí si vždycky přiletí či přijde blíž. Snad tu mám lelčí rychlolíheň.

Megatuny lelků jsem za půl dne pochytal.

Příjemné odpoledne.

Dosti chytání lelků. Co s lelkem? K jídlu nejni, nic rozumného se nedá s lelkem podniknout. Ni s lelky, můžete si nachytat lelků zásobu, stejně s nimi nic kloudného neprovedete.

Jen si běžte, lelci, lelkovat jinam.

Mám taky - ač nerad - nějakou práci.

Slíbil jsem Mischovi a Žábi, že jim přijdu vyžrat špajz a reinstalovat a umravnit počítač.

To první se mi i povedlo, ta druhá část hry má jisté rezervy. Budu tam muset - opět k mé velké radosti - ještě jednou. Doufám, že zbylo něco toho dobrýho hranatýho salámu.

Když jsem nad ránem pochopil, že zvukovou kartu v dohledné době ke spolupráci nepřinutím, vyhlásil jsem ve dvě ráno stop-stav a bral se k domovu. Pokračování příště.

No, to ubírání ku domovu, hmm ...

Došel jsem tak na parkoviště, kde jsem zanechal vyčkávat Ťapinčina Skrčka. Kosa jak v ruským filmu, namrzlý vokýnka. Ajaj, to bude zas při startování veselo.

Trápil jsem ten startér, co se dalo, k velké radosti obyvatel spodních pater přilehlých paneláků. Těsně před tím bodem, kdy by jim mohla akorát tak dojít trpělivost a počli by po mně metat z balkónů vražedné předměty, dal jsem pauzu a věnoval se pět minut oškrabování oken. Pak další startovací etuda. Nic. Cvičně jsem otevřel kapotu, ani sám nevím, proč to, co bych tam moh asi tak - navíc potmě - vidět? Hmm, hezký pokoukáníčko. Ale zas třeba okolobydlící upadli do mrákot. Tedy ještě jedna startovací symfonie. Nula bodov. Hezky česky - lautr hovno.

Jelikož i kontrolky už začínaly spíš tam mžourat než svítit, nechal jsem toho, s mocným sakrováním vylez, zabouch dvéře, obyvatelům na rozloučenou mocně zakníkal alarmem a šel do hajzlu. Ach jo.

Vymrz jsem u toho jak drozd. Nebo jako lelek. Prostě jak pták. Ta zima to asi začíná myslet vážně.

V nedalekým nonstop báru jsem si dal na rozmražení kafe - relativně dobrýho "Turka" za deset ká. Zhruba tak by to mělo vypadat.

Zavolal jsem taxikářku Ivanku a nechal se vodvízt domů. Původně jsem koketoval s myšlenkou, že to sjedu nočním autobusem, jenže když jsem vodcházel vod Mische, byly dvě, v nonstopu jsem byl něco po čtvrt na tři, bus jel až před celou a to bych si eště udělal okružní jízdu přes celej štatl - no dobrou hodinu by to eště spolklo. Chtěl jsem Ťapince iniciativně koupit kapalinu do ostřikovačů. Takhle jí tak leda naseru, kilo jsem dal za taxíka a k čemu taky ostřikovače, když ten krám nejezdí, že? Nejezdit může i se špinavým sklem. Tak.

Ponaučení - když jdete někomu reinstalovat počítač, vezměte si zimní boty.

Středa, 16.11.2005 ... Kávový paradox ...

Večír v jakýmsi pajzlu:

"Co si dáte?"

"Kafe. Turka."

"Turka nemáme."

"Aha, další takoví ... Dobře, tak jiný kafe," jsem byl dneska extrémně benevolentní, "jednoduše to nejsilnější kafe, jaký máte."

Hmm, prima, eště štěstí, že jsem mu to řek. Radš bysem nechtěl vidět, co bych obdržel na požadavek: "Prosil bych kávu, ale slabou." Tfuj, to bylo zas dílo.

Ale co mi nejde na rozum, jak můžou někde "nemít Turka"? To je ňáká kampaň proti vstupu Turecka do EU? Se to rozmáhá jak plíživej mor. Dobře, eště to pochopím kdesi v báru, kde maj jenom takovej ten přechytralej kafomat a retardovanou serevírku, jež z teho neumí vyrazit jenom horkou vodu, ale tady jsem viděl pikolíka s grogem, tak musel horkou vodu mít. Vemu kafe, nasypu do hrnka, zaleju horkou vodou, co je na tom těžkýho?

Avšak čert to vem v takovédle špeluňce. Ještě zarážejícnější je, když turecký kafe (nebo to, co se pod tím rozumí v Čechách) nedělaj ani v kavárně. V kavárně (!) nemaj nejobyčejnější kafe? Pletu se, když si představuju, že v kavárně by měli mít Turka, presso, Vídeň, rozpustný, kapaný, Alžír, irský, ledovou, pičollo a jako bonus kterýkoliv z nich s rumem, cukr a smetana samozřejmostí? Tedy jaksi v základní a elementární nabídce? Vůbec jako podmínku pro umístění toho nápisu nad dveře? Jakýsi kavárenský ISO?

Jak jsem předeslal - byl jsem extra benevolentní a na tu hruškovou vodu neřek ani: "ň". Zapláz jsem za to patnáct vočí a šel jsem.

Šel jsem opět konzultovat problematiku startování s Ťapinčiným Skrčkem. Jestli mne nejebne z kavárníků a kávovarníků, tak z toho jejího hypervozidla určitě. Fakt, dycky je s tím průser, jak ho mám na dýl. Buď se na Skrčkovi projeví nějaká fatální vada, nebo mi Ťapina aspoň ve volné chvíli zramuje Všiváčka.

Už jsem za toho půl tejdne aspoň pochopil, dle jakýho klíče teda (ne)startuje:

- za tepla naprosto v pořádku, krásně na brnknutí vo klíček.
- ráno - po noci - na sedmý nebo osmý pořádný potrápení startéru
- odpoledne - po celým dni stání - tak na třetí, asi je přes den přece jenom tepleji.

Úterý, 15.11.2005 ... Návody k použití ...

Zapaloval jsem si svíčku. Né na hrob, volové, ve vobejváku, by mi tradičně lapala cigaretovej čoud, což mi ostatně nikdo z ctěných čtenářů-chemiků doposud nevysvětlil jak, nicméně to funguje.

Bral jsem svíčku z onoho velkobalení (frikulín řekl by "megapack") koupeného při Bobším stěhování v IKEA ... tedy né, Bobši se nestěhovali přímo v IKEA coby v tem baráku, že by ho jako obsadili coby squat, Bobši se stěhovali dočista jinde z jinýho bytu do jinýho domu, ačkoli v IKEA jistá nákupní epizoda taktéž probíhala, avšak právě při této pasáži krom několika metráků Bobších skříní jsem tam svíčky zakoupil, abych byl přesný - nikoli, že bych já zakupoval Bobší skříně, několikero metráků, ony Bobší skříně zakupoval Bobeš, zatímco já je tlačil na vozejku, já zakupoval svíčky o hmotnosti několika desítek dekagramů, jež nesl hrdě Bobeš. Takto to bylo a domnívám se, že nýčko už je to srozumitelné.

Tedy béřu svíčku z paklíku a koukám - von je na té krabici návod. Fakt. Návod k použití svíček. No jestli já se z toho neposeru?

Inu, pomyslel jsem si cosi o praštěnejch Švédech, beztak takový manýry pochytil ten IKEA-otec-zakladatel kdesi v té jejich Hitlerjugend, bo kterej to ten obskurní zájmovej kroužek tehdá navštěvoval.

Zasmál jsem se, zakroutil hlavou a ...

... a mimoděk šáhl po českejch svíčkách - no, českejch, z LunchCrowna, jak jsem ke svému nemalému údivu zjistil. Tak tam nemaj lautr hovno, nýbrž lautr hovno a taky výrobnu svíček. A - a to mne podržte - taktéž s návodem:

Pravda, návod poněkud střídmější a prolhanější, zrovna tuhle svíčku bych chtěl vidět hořet 4-5 hodin, hehe, tak tři s bídou, ačkoli v tom LunchCrowně je takové drsnější a chladnější podnebí, třeba to tam hoří pomalejc, vím já? A můžete mi v tom plným znění někdo objasnit, jak se do složení svíčky implementuje taková "zhasínací pojistka"? Co to je zas za kulišárnu? Chápu, občas nejdou zapálit a párkrát zhasnou, ale to má bejt účel? To je takovejch věcí, kterejm nerozumím, až se sám divím ... a to na blbejch svíčkách.

Ale jo, návody k použití jsou tuze a ukrutně dobrá věc - většinou přinejmenším jako poslední řešení. Selhaly-li všechny pokusy, je načase přečíst návod, praví známé Murphyho pravidlo.

Neodsuzoval bych je nijak šmahem. Takovej návod k použití může bejt i užitečnej.

Tak třeba - čistil jsem eště večír odpady u umejvadla, vany a dřezu Krtkem, prakticky pouhopouhej louh, naleju horkou vodu, nasypu Krtka, ozve se divoká reakce a ze sifonu vypění i voda z předloňskýho nádobí. Jasný jak facka, ale přesto - jde vo žíravinu, návod jsem si i tentokrát dvakrát pečlivě přečetl.

Na druhou stranu jsem si i tak poleptal pracky. Tak nevím ...

Pondělí, 14.11.2005 ... Pochmurno ...

... a nejenom podle počasí. Mně to vstávání nedělá dobře už vod přírody, notabene eště v pondělí.

Mám ráno přistavit Ťapinčinýho Skrčka do pneuservisu a jet do práce MěHroDem. Jo, už je to tu zas, vzteklej su jak pes, zvlášť proto, že Ťapina byla vonehdá vprostřed tejdna doma a mohla si to zařídit sama, nemusel jsem zas kmitat jak vometák. Inu, někdo má v televizi výměny manželek, kdo nemá manželku ani televizi, mění si vozidla. Jen zas čekám, kolik můj Všiváček za týden drandění pod Ťapiprdelí utrpí šrámů. Skrček před mým sakrováním strachy přestal startovat. Nakonec teda dycky chytne, ale moc se mu do toho nechce.

Jo, s tím pneuservisem ...

Sám vod sebe vstanu jakousi záhadnou metódou už vo sedmi, pročež do 7:50 zevluju doma, jsa přesvědčen, že gumomechanici ouřadujou vod vosmi. Proklínám se, že jsem se na zodpovědnost nevykašlal a nespal dál. Než vstanu, uvařím kafe, vopláchnu si ksicht, trochu si pudlometem pohoním ohlaví (neplést s "ohoním pohlaví"), najdu relativně čistý voblečení, je tak něco mezi čtvrt a půl. Hmm. To néni ani na smysluplnou práci, ani na zírání z vokna, takovej psí časovej úsek.

Z nudy jsem si i zprávy přečet už doma místo v pracovní době v práci.

V 7:58 parkuju před pneuservisem. Tam už čilej provoz, žádný vo minutku dřív votevření a eště rozespalý ksichty. Hezky plnej fofr.

Sakra, voni tam byli už vod sedmi, to jsem tam moh jet hned a pak si spokojeně doklimbat v rachotě. Ach jo. Jsem zas myslel, no, já vím ...

Ozvala se mi kolegyň Ťápina (neplést s Ťapinou), že od čtvrteční reinstalace počítače jí jeden program tiskne jiným typem písma a ouřední lejstra vypadají ohavně. Odhlédnu-li od faktu, že každé ouřední lejstro je ohavné už z podstaty, po krátké ukázce několika papírů jsem jí musel dát za pravdu.

Krapet jsem jí přenastavil tiskárnu a tohle bylo v pořádku.

Avšak vzpomněla si na ještě jednu záležitost, považovala za potřebné připomenout mi - a sice od reinstalace už potřetí (čtvrtek, pátek plus dneska) - že jí nejdou otvírat jakési tupanoviny, kterými ji mailem zahrnuje nějaká megapitcha odkudsi zvenčí. No bodejť, PowerPointový prezentace jakýsi všivý, a co?

No - nejde? Tak nejde. Uznávám, předtím tam asi měla z nějakýho historickýho důvodu aspoň prohlížeč. Teď nemá. Ale co má bejt? Potřebuje to? Nepotřebuje. Tak ať si nevymrčuje.

Za prvé - z PowerPointu se regulérně blbne. Dále jí nemá kdo a proč takový zmrdstvo posílat, pokud už by jí v tom sráči přišel nějaký domněle přečteníhodný pseudodokument (za což se ni při nejlepší vůli nedá považovat "Fw: Fw: Fw: Zasměj se taky v pracovní den ..."), zvláště ministerstva a podobné zmrdilíhně si v takovýchto obskurnostech libují, stačí jim napsat, ať to pošlou v nějakém normálnějším formátu jako každý heterosexuální běloch. Buď pošlou, nebo to ve skutečnosti tak důležitý nebylo. Takto jsem jí to trpělivě vysvětloval ve čtvrtek a v pátek s podotekem, že jestli mne ještě s tím bude srát, maximálně mne donutí zase jednou po čase si na ty odesílatele posvítit. Naprosto jednoduché - když jim zatrhnu jí to posílat, nebude ji bolet, že to neotevře, no ne? Vlastně docela dlouho jsem jim dal pokoj a nedělal v ničem čistku, tak ať se raději moc nepřipomíná.

Dneska si vyvzpomněla zase, leč nějak jsem dík tomu rannímu vstávání neměl náladu ani trpělivost na nějaké diskuse, prostě jsem tam stál, myslel na něco úplně jinýho a nechal ji mluvit. Až mne to přestalo bavit a dle intonace jsem usoudil, že se blíží k orgasmu jednoho rétorického bloku, vyčkal jsem až do oné verbální ejakulace:

"... to nechápu. To nechápu. To teda fakt nechápu."

přičemž jsem sice netušil, co že to přesně nechápe, avšak zcela v souladu s mým přesvědčením a hlavně se "Směrnicí tajemnice pro používání počítačové sítě" jsem odtušil, ať si hledí práce dle funkčního zařazení, od chápání že tam není a až se po ní bude chtít, aby něco chápala, že jí dám včas vědět.

Načež jsem odešel, tudíž o dalším vývoji nemám sebemenší ponětí. A ani mne to nijak netíží.

Podnikl jsem jisté nezajímavé kroky ke snížení telefonních nákladů ouřadu - objednání třetí GSM brány a jakousi úpravu tarifů, o čemž jsem se při jakési cestě na sextretariát vydal zpravit i šéfovou.

"Vidíš, když už tě tady mám a když o tom tak mluvíme ...," zadumala se Tasemnice, až mi zatrnulo, to to začínalo, skoro jako by po mně chtěla nějakou práci.

Ne. Prej se rozhodla koupit vnukovi mobil a já jsem ten odborník na všecko, obzvláště pak na technická zařízení o více než dvou tlačítkách, čili jsem jako tento volán ke konzultaci. Vnukovi už je totiž devět let a doposud žádnej mobilní telefon nemá, tak jakej by asi tak byl vhodnej - jednoduchej, levnej, účelnej? Přitom významně pošilhávala po své Nokii 3310.

Mno, což o to, přístroj je to fantastickej a jeden z mejch voblíbenejch typů pro nepříliš technicky založené jedince - máti jsem jeden takovej vnutil, tetičce, jedné ze sextretářek a mám dojem, že i ta šéfová ho má na mou přímluvu, ačkoli tím si už teď zpětně nejsu tak úplně jistej. Každopádně to nemyslím nijak pejorativně nebo jinak ve zlým - dovopravdy jednoduchej aparát: lze s ním docela skvěle telefonovat, semo tamo i tu nablblou KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) napsat, má to budíka a kalkulačku. Jelikož narozdíl od předchozích zaměstnání nepotřebuju žádnej hi-tech, sám bych si takovej i koupil, kdybych zas ovšem nebyl nucenej tahat dva. Von je trochu větší a dva by se mi do kapsy nevlezly, pročež jsem svýho času koupil dva takový žebráky menší. Ačkoli se musím přiznat - zvyk jsem si díky tomu používat v telefonu kalendář na upomínky. Přece jenom stárnu a už si pamatuju eště kulovější (tzn. eště větší kulový), než dřív.

Jo, ale zpátky k vodlitkovi ...

Což vo to, pristroj pěkněj, ale co jsem tak pochytil v éteru, asi by si piškot s takovým obstarožním modelem vykoledoval spíš nelichotivé hodnocení - namátkou mne napadají označení jako v nejlepším případě "aut", spíše však "socka" a "lůzr". To už je v dnešní době lepčí, když žádnej nemá, to může svést na úplně nemožný rodiče (a bábu teda) s nějakejma zvrácenejma názorama.

Domněnku mi potvrdily další dvě nachomejtnuvší se kolegyně - dneska harant není hodnocenej mezi vrstevníkama podle osobnosti, ale podle "značkovejch hader" a mobila.

Něco krapet zvrácenýho.

Nač takovej parchant potřebuje vůbec telefon? A némlich eště mobilní? Zaslech jsem - když jde ze školy, aby moh zavolat. Proč? Nač? Že jde ze školy? Domů? A kam by asi tak jinak šel? Snad rodiče ví, v kolik mu končí vyučování. Až přinde dom, tak si toho všimnou. Když nepřinde, všimnou si toho pravděpodobně taky. Dyž ho bude chtít cestou v houští vopíchat ňákej méďa-péďa, asi mu nedovolí předtím žhavit drát či bezdrát.

Aby se rodiče mohli čílit, že šklebák zase pročudlíkal během dvou dní celej na měsíc přidelenej kredit? Aby nebyli za "lůzry" voni, dyby jejich pitomek telefón jako jedinej ze třídy neměl?

Vím, už o tom bylo napsanýho spousta materiálu, ale dycky mne znova při takovéto přímé konfrontaci udiví ta zrůdnost.

No nic, nebyl jsem v tomto případě tázanej na názor, kdo chce kam, pomozme mu tam, vnuk asi nejlíp tuší, jakej křáp mu nejlíp vybuduje jeho devítiletou imidž, ať Tasemnice vezme katalog, vyškube a pro sichr prožene skartovačkou stránky s typama, který jsou nad cenovým limitem, a dá spratkovi vybrat. Budu z vobliga já, bude z vobliga vona. Na hovno kloudnýho to mladej potřebuje, ale asi dostatečně dobře (narozdíl ode mne) ví, kerej aparát (podotýkám - telefonní aparát) má nejlepší "gamesy", "kůl tapety" a "melódyje" a kerý to další bazmeky.

Nevím, co by tak stálo za zaznamenání.

Jasně, byla tu na víkend Ťapina, přišla Kachně se Zadkovým vodlitkem Bárou a šli jsme společně venčit naše "šariky", Harpagonovi Spojkovi doléčit krysu svrabatou a počítač zasvraný, v nedělu Misch a Žábi na návštěvu, pak já s Ťapi ještě k máti.

Tak, stručný výčet, to aby mne zas někdo nenapad, že jsem napsal "nic" a do toho "nicu" zahrnul i jeho.

Jediná zaznamenáníhodná záležitost víkendu je ta, že jsem za víkend nenadělal nic zaznamenáníhodného (eště si na tom zasukuju prsty).

Maximálně jsem tak uklidil stůl ve vobejváku. Jenže to nikdo nevocení (a taky nevocenil), že jsem tady seděl jak Popelka a přebíral chuchvalec drobnejch bankovek a mincí z pěti měn několika různejch emisí, třídil, sortýroval, načež narval do vobálek nadepsanejch EU, SK, PL a UA, zbylejch českejch pět padesát do peněženky a to je jakože celý. Chm. Mám teď sice roztříděný drobný (nic převratnýho, tak na kafe nebo na záchod) celé Evropy, ale že bych se tím zrovna musel chlubit? Uznávám sám, asi ne. Jedině že bych eště teď vytahal z piksliček od filmů ty od Rumunska po Estonsko? Naobálkoval, popsal  ... no nic, asi taky ne. Bída.

Nemůžu se nějak na příští tejden dopočítat dnů - ve čtvrtek je jakýsi to volno na památku oné krušné doby, kdy nebyli pověšeni bolševici, takdle v pátek si vzít den dovolené a ve středu preventivně vyrazit k upírům, hmm, to by byl grandiózní víkend.

Jenomže v úterý jdu zase ke zubýšovi, ten se mi bude rejpat v držce, brousit mi zahnstein, to pudu ve středu tak do prdele a né že na transfúzku, to mne tam nebudou chtít tak tejden, čili ani příští pondělí, aby to mělo nějakej smysl. Tedy středa a pondělí v kopru, tak nač si brát volno v pátek, žáno?

Jak to tak vidim, budu zase dělat čulibrka v práci, to nepovzbudí.

Si aspoň dám interně takovej závazek, že se nepředřu. Při trošce šikovného plánování by se mi to mohlo i podařit.

Bývám dost často u některých lidí považován za univerzálního vševědce, odborníka na všechno. Nebo aspoň za člověka študýrovaného, se všeobecným rozhledem. Pokud nejsem v nějakém oboru přímo odborník, pak přinejmenším solidně poučený laik. Nic z toho, pochopitelně, nezakládá se na pravdě, vesměs jsem lama a ignorant, ale na mnoho jedinců tak prostě působím, a to dokonce aniž je k tomu nemusím nijak extra popichovat a budovat si pracně nějaký ten imidž.

Tak třeba Franta z pičérie - po delším čase nalákal mne, abych přijel k němu domů na opravu počítače. Ano, to je moje parketa. Ne, že bych byl až tak ukrutný počítačový mág, nicméně několik mnoho let relativně úspěšně předstírám, že počítačům rozumím, zaměstnavatelé předstírají, že mne za to platí, vesměs k částečné spokojenosti obou stran.

Inu, přijel jsem. Vozidlo, cesta, doprava, tady si troufám říct, že se považuji za lehce nadprůměrného řidiče. Též vím, o čem hovořím.

Fanda má doma dítě. O tom taky něco vím. Tedy ne, že bych v tom měl prsty či jiné orgány, zlé pryč a pánbůh s námi, ale z jakéhosi divného rozmaru jsem se svého času zabýval pedagogikou, a sice pedagogikou speciální. Do jisté doby, tedy přesně do té, než mne tehdá napadlo přečíst si výplatní lístek až do konce, kde se skvěla cifra "k výplatě". Tato zkušenost mne vypudila ze školství a k čemu pak studium pedagogiky, že ano? Tedy jsem speciální pedagog - nedouk, avšak přiměřeně znalý problematiky. To je třeba důvod, proč zatím odmítám dítě si domů pořídit. Jako ostatně další podobná neřádstva: výbušniny, zbraně hromadného ničení, televize, jiné živelné pohromy, počítače Apple, plíčka na smetaně a had - o všem vím dost natolik, abych to doma mít nemusel. Leč i při případné krátkodobé konfrontaci například s dítětem nebo trhavinou dokážu zachovat dekórum a odborně se dotyčného problému šetrně zbavit, například onoho dítěte pomocí oné trhaviny.

Však Franta číhal se záludnou otázkou: co žere taková pouštní želva?

A byl jsem se svou pansofií v prdeli jak Baťa s dřevákama.

Nepomohly ani upřesňující otázky - kdy si třeba hodlá želvu pořizovati? (Že bych ho taktně přesměroval na psa a s krmením mu poradil). Chyba, želvu už má. Aha. Kdy ji hodlá spařit a polévku z ní připraviti? (Chvíli bych želvu zkoumal a naznal, že už je zralá, ať vaří teď nebo nikdy, krmit už netřeba). Prý nehodlá, přinejmenším ne v dohledné době.

Kapituloval jsem a předal mu číslo na Ťapinku - veterinářku. Aspoň tak.

Jelikož jsem tímto takticky zametl problém krmení želvy pod koberec, mohl jsem se alespoň pídit, kde takovej Franta k takové pouštní želvě přišel?

Koupil ji prý dítěti jako domácího mazlíčka. Aha. Prý taková želva je pro edukaci potomka a jeho rozvoj lásky k přírodě jedinečný tvor - je živá, ale prakticky nerozbitná, nikam hned tak neuteče, nenadělá nepořádek ni chlupy, nemusí se venčit a jak je vidno - zatím ani krmit. Názor dítěte se mi nepodařilo úplně přesně zjistit, jelikož ještě neumí mluvit, jak už to u nemluvňat bývá. Též to bývá podobné u retardovaných a i u retardovaných nemluvňat, což jako speciální pegagog - nedouk vím, avšak jelikož Frantovu piškotovi je necelý rok, dá se rozumně předpokládat, že třeba nebude (odborně řečeno) jebnutej, nýbrž že zatím nemá vzhledem k nízkému věku patřičně rozvinutou slovní zásobu. Laicky řečeno, šklebákův proslov ohledně želvy: "Hůůůííí, blabla, ňa ňa, gluf," se nedá interpretovat ani jako jednoznačné plus ani mínus této želví výchovné metody.

Zhruba si však dovedu představit Františka, kterak domácího živočicha nejvhodnějšího pro dítě pečlivě vybíral: postavil se doprostřed Zverimexu a neurčitě máchnul rukou k náhodně vybranému regálu: "Todle zvíře mi dejte." Oč vlastně kráčí zjistil až zpětně při podrobném čtení paragonu.

Teď se tedy táže, co taková pouštní želva žere? A jak já to mám jako vědět? Ne, opravdu nejsem odborníkem na všechno. A ani nevím přesně proč, ale někdy mne to ani tak nějak nemrzí.

Spadla žlička do kafíčka, udělala bác. Nebo žbluňk. Případně čvacht. Zkrátka vydala jakýsi ohavný zvuk. Tak praví dětské rozpočítdadlo. Nebo písnička. Či básnička. Nebo co to vlastně, do prdele, je.

To je však momentálně irelevantní.

Důležité je se podobného konání vyvarovat v případě práce s výpočetní technikou.

Spadne žlička do kafíčka, udělá - aha, teď mne napadá, že bác udělá taková žlička padající do kafíčka asi těžko, hmm, tak zkrátka udělá čvacht nebo žbluňk a jako reakci na upuštění vám vyšplouchne část kafíčka zpětně do klávesnice. Celkem reálný model.

Kdesi jsem kdysi četl, že nalití kafe do klávesnice je snad statisticky nejčastější příčinou jejího zničení. Nemůžu posoudit, nemám k dispozici dostatečně velký statistický vzorek. Já osobně zničil (tedy tzv. crash, nikoli sešlost věkem či elektrická porucha) klávesnici zatím jednu, ač druhá byla ve velmi reálném ohrožení právě tím kafetem. A to nebyla taková ta srandovní za dvě nebo tři kila, nýbrž klávesnice ukrutně drahá - bratru za osm tisíc, s integrovaným snímačem magnetických karet. To byl fofr - obratem klávesnicu vyrvat z počítača, důsledně propláchnout pod vlažnou vodou, vyloupat z ní všechna čudlítka, ještě jednou propláchnout a pak nechat zvolna vysychat na jemně temperovaném radiátoru cca čtrnáct dní. A jak pěkně u zákazníka fungovala. Čili reálně jsem zlikvidoval jenom tu prošlápnutou.

Až se tomu - při své pověstné šikovnosti a při konzumaci oněch kvant svého pověstného kafe - divím.

Ovšem uznávám, že v kancelářských provozech se jeví jako pravděpodobnější ta varianta s kávou, než klávesnice omylem volně ložená v ložnici a maskovaná vrstvou špinavých triček. Dokonce i uznám-li existenci vrstvy špinavých triček v kancelářských provozech, málokde tam však (i k mé nelibosti) mívají ložnici.

Dnes jsem v práci čistil klávesnici, nikoli však od kafe, nýbrž od napadaného herberku. Zdálo se mi podivné, že mi klávesy pod prsty tak zvláštně vržou. Počal jsem šroubovákem vylupovat z levé strany jednotlivá tlačítka a nestačil jsem zírat, kolik se do ní vleze tabáku a drobků, ač to mi ještě přišlo nejnormálnější. I ty vlasy, chápu, že když si před monitorem neustále dík svým uživatelkám rvu čupřinu, někam se podít musí. Avšak co třeba cukr? Dyť já přece nesladím. Chm.

Jak jsem rozkrýval další a další ložiska, nejdřív jsem vypáčil klávesy <Ctrl>, <Win> a <Alt>, následovala část řady <Shift>, <Z>, <X>, <C> a ledva jsem vyloup <Caps Lock> a podebral <A>, toto se ztopořilo, vymrštilo a obloukem přistálo v hrnku. Kurva drát, má tam plochy a plochy vokolo, musí si vybrat zrovna tak blbě?

Přehnaná aktivita a pořádkumilovnost je vždycky na závadu ...	Na druhou stranu je s podivem, jak obratně se dokáže taková klávesa <A> do zbytku kávy zarýt jako do bažiny.

No nic, pokročil jsem ještě v demontáži o další kus, postupným sklepáváním pak na levou stranu vysypal jsem z útrob tak dvě hrsti sajrajtu. Klávesnice stále píše, nevrže a neskřípe pod rukama.

Rada - před čištěním klávesnice se odhlašte z ICQ a podobných komunikačních záležitostí. Dle zákona schválnosti si přesně po vyďoubání půlky písmen s váma začnou chtít tři nebo čtyři lidi povídat. Vypadá to divně, když jim omluvy posíláte jako rébus nebo doplňovačku (a to jsem z hromádky vyhrabal a nacvak zpátky aspoň <C>, abysem moh napsat "pica"):

"Promin, t-- n-mu-u, ci-tim kl-v--nicu."

nebo

"Kurv-, co -- lochci-, co j- n- tom t-k -ivnyho? U- mi t- -vin- -koro n-ps-l-."

či

"-o pici, mi -p--lo pi-m-nko -o k-f-, -o pr--l-, -- j--m -- n- to n-vy-r-l."

Tázaly se kolegyně Fišta a Číča, zda jsem nečet "Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě"? A pokud ano, jak to zase chodím oblíkanej? Co to tričko?

Uklidnil jsem je, že nic takovýho jsem rozhodně nečet, kde by se psalo, že někomu vadí moje tričko.

Prej to svýho času četli všichni, teda očividně kromě mne, všichni to dostali vytištěný a na nejhyperaktivnějších odborech to museli i na zvláštní arch podepisovat. Fišle se matně rozvzpomněla, že na úseku tasemnice byl jeden exemplář zmiňovaného pamfletu každému přidělen do složky s poštou. Tak tomu pak rozumím. Jestliže nebyl spisek přibalen rovnou k Chipu, Computeru nebo PC Worldu, skončil v mém případě ve skartovačce, jako ostatně každý takový pokus o spam.

I Fišta se zanořila do útrob svého stolu, načež jeden takový výtisk po chvíli hledání nalezla.

Jsem uklidněn. Nic o mých oblíbených tričkách se tam nepíše. Ani o dnešním maskáčovém kamuflážního vzoru "metro", ani o tričku s nápisem "Pyrotechnik", ni o tom "Mně to stačí říct třikrát".

Hned mi to bylo podivné, na všelijaké ústrojní předpisy a podobné úchylky su za poslední léta háklivej. Né teda, že by mne nějak trápily, ale aspoň je zaregistruju, abych věděl, cože přesně to ignoruju.

Ostatně kdyby sociální demokrati přestali rozkrádat veřejný majetek a paktovat se s bolševikama a ušetřenou energii vrhli na estetiku a regulaci vzezření státních zaměstnanců, poznalo by se to asi velmi rychle - hned po vládě (taková jakože samodestrukce) by šly od válu právě Fišta s Číčou. A nějaký havelok by v tom nehrál ani epizodní roli.

Vzpoura strojů. A uživatelů.

Babice na ouřadě dokáže protlačit trojskýho šimla přes dva antiviry. Že já nechápu jak, to je vedlejší. Na sociálním odboru jsou k tomuto ukrutně kvalifikovaný síly.

Hyperaktivní Harpagon Spojka si nechal domů zavést intérnet vod kábelovky a zkoušel vyprudit jůpísáka, co mu přišel natáhnout dráty, ať mu tam eště pošteluje něco s programama. Rejpali do toho tak dlouho a vytrvale, až stroj umrtvili docela.

Naproti tomu počítač pro kolegu Božského Šimího domů, co mu skládám (ten počítač, né ten dům), soustavně klade odpor a padá na hubu (furt ten počítač, nikoli Božský Šimí). Ach jo.

Kdy já budu mít ty dlouhý klidný podzimní večery, to netuším ...

Věc s Ťapinčinou ordinací se má takto:

Barák pěknej, dokonce jeden z těch, na který jsem se byl už iniciativně kouknout, sebekriticky uznávám, že podle mírně zmatečného a zavádějícího popisu realitní kanceláře jsem napoprvé vyfotil dočista jinej dům o půl ulice vedle.

Baba vod realit relativně vošklivá, ale na dojem vcelku seriózní - v rámci mezí, jak jí její podloudný obor dovoluje.

Pan majitel vochotnej, sympatickej. Dle ohledání takovej dobromyslnej lehce zmatenej ťunťa.

Dyž vona se mu tam fakt cpe jakási "stavební firma", o které nikdo nic neví, na dvě smluvený prohlídky nepřišli, pak se zničehonic zjevili, bez účasti báby z realit mu vnutili jako zálohu nájem za první měsíc a tiše vyšuměli do nezvěstna. Ještě se pídili, zda by tam mohl někdo "dočasně" a "občas" přespat a zaznělo do toho magické slůvko. Nikoli "prosím", nýbrž "Ukrajina".

Panu majitelovi se to zdá podivný, ale zas si nehodlá nějakým zbrklým odmítnutím popudit gang nějakejch úkáček a chce na to jít nějak po dobrym a takticky. Ťapina by se mu fakt zamlouvala prej víc, jelikož spí přímo nad zamýšlenou vordinacou a má lehký spaní, dokonce machroval, že snad ani alarm by tam mít nemusela. S ukrajinským mejdanem pod zadnicí má asi po spaní. To dá rozum.

Holt se uvidí, bude - bude, nebude - něposerem sa. Jasná věc, že já ho vočkoval pro nás, realitní baba taky:

"Pane, to je nějaký jednání? Nejde o to, že my bychom přišli o provizi (chachá, a o co asi teda jde?), ale takhle nejedná slušná firma, že hned na úvod obchází realitní kancelář a domlouvá se přímo s majitelem. To jsou podvodníci, pane, aby ten první nájem nebyl taky rovnou poslední, kterej od nich uvidíte. Takhle, pane, takhle vypadá slušnej zákazník," šermovala prstem zhruba v mém směru a tak zvláštně u toho mžourala, jak už to my, krátkozrací, děláme, dyž si někde zapomenem brejle.

No psina ... Vono to ňák dopadne ...

Takto jsem to líčil i máti, k níž jsem se odebral posléze na kafé.

Prej Židenice? Juliánov? Jéje, tam vona to zná, tam bydleli před válkou. Ne, opravdu není řeč o válce v Jugoslávii ani v Perským zálivu. Ani o Vietnamu, Koreji či podobně takřka aktuální záležitosti. Před druhou světovou tím míněno a pak chvílu po ní.

A zrovna vo ulicu vedle od Ťapinčiné vysněné ordinace, tam bydlela zase její máti, tedy moje bábička, kterou už jsem nepoznal, plus jejích cca devět sourozenců, ještě plus zase jejich máti, tedy hrubým vodhadem kolem jedenácti lidí. Jeden pokoj měli a jednu kuchyň. To bylo celý. Lehávali dle jakéhosi šíleného algoritmu na přeskáčku hlavama k sobě, aby do sebe zapadli jako zip a ušetřili tak místo. Když parchantéros (tedy včetně mojí bábičky) matku (čili prabábu) něčím nasrali, jala se na ně pořádat hon, což musela bejt v jedenácti lidech v jednom pokoji záležitost ne nepodobná fotbalové rozcvičce v šatně. Nakonec nalezli všichni pod postel, krom té matky, pochopitelně, a ta je odtam vyšťouchávala smetákem. To bych chtěl vidět. Hlavně tu výměru té postele.

Za dlouhých letních večerů občas přišel harmonikář, začal preludovat na dvoře a lidi mu házeli drobný z pavlače, patrně aby už zas přestal a táhnul dělat brajgl vo dům dál. Nebo lépe vo dva až tři.

To byly prej časy, jenom ať si to představím. Tak pravila rodička.

Dovedu si představit.

Sic netuším, co to má společnýho s ordinací, ale jako krátký exkurs do historie byla historka nadmíru poučná, a sice v tom smyslu, že dle mé představy to byly časy, u kterých není oč stát.

No schválně, to by mne ohromně bavilo - bejt doma za sardinku a ještě muset imrvére zírat na celou rozvětvenou famílii. I v mejch skromnejch současnejch podmínkách mi u některejch kandidátů stačí jedno setkání za pět let. U jinejch i za deset.

A když už by to v létě vypadalo na jakž takž zdánlivou pohodu aspoň na pavlači, přijde na dvůr řvát nějakej jouda s harmonikou.

Taky bych mu asi něco hodil. Jako nejpravděpodobnější se mi jeví handgranát.

Ťapinku započalo v LunchCrowně pálit dobré bydlo. Ťapinku započalo v LunchCrowně pálit dobré bydlo zhruba tak letos v lednu, čili tak měsíc poté, co tam loňského prosince s velkou pompou nastoupila do svého historicky prvního regulérního zaměstnání. Popravdě se jí ani až tak ukrutně moc nedivím - já tam jezdím delat jí čulibrka občas na víkend a už to mne dokáže nasrat na dalších čtrnáct dní. Jakmile nasrání opadne, jedu do LunchCrowna. Celoroční hra.

Ťapinka se chvíli pídila po vhodném zaměstnání v Brně. Výsledek neuspokojivý. Ono v Brně je veterinářů - zaokrouhleno - jak sraček. To dá taky rozum, když je tady jediná veterinární škola v republice. A každá pipka se tady za dob studií ulágruje, narazí si nějakého moulu (třeba mne) a co s ní pak, že?

Ťapinka chvíli dumala a nakonec naznala, že "schopný člověk místo nehledá, nýbrž vytváří". To nemá ze své hlavy, já tuším, odkud vítr vane.

Ale budiž. Je jich tady jak škaredejch psů, na druhou stranu - uživí-li se veterinářů čtyřicet, uživí se i čtyřicátá první. Zas jsou Brňáci aspoň zvyklí na vyšší ceny.

Tedy představa je jednoduchá - najdou se vhodné prostory ve vhodné lokalitě, kde má síť pokrytí veterinárních ordinací na jednoho obyvatele a psa menší trhlinu, ty se pronajmou, koupí se vybavení a Ťapinka stane se velkopodnikatelkou, soukromou veterinářkou. Netřeba podotýkat, že zvratné zájmeno "se" má krom té pasáže o Ťapince a velkopodnikatelce jistý skrytý přídech ve smyslu "Egi".

Ba dokonce pozor - i tu lokalitu si našla na doporučení pipin z "Ženy In" iniciativně sama, a sice okolí místa příznačně zvaného Bílá Hora. Skvělá adresa. Až se vzmůže a bude zakládat filiálky, budu muset pohledat, máme-li v Brně i Chlumec, Sarajevo a Mnichov.

Tedy lokalitu a elán už by měla, čímž mi velkoryse odlehčila a nechala mne starat se jen o nepodstatné detaily, jako vyřizování pronájmu a zanedbatelnou maličkost - financování. Já se mám.

Smluvil jsem se s dámou z realitní kanceláře, že prohlédnu znaleckým okem vhodnost jistých nabízených prostor - vhodná poloha, vhodná rozloha i rozvržení, vybavení, snad i přijatelná cena. Potřebuju na to jenom soustavu plných mocí a jiných rozličných bumážek, pár kKč na případnou zálohu a znalost problematiky.

Paní mi pak ještě volala jednou, prý pan majitel tam už má zájemce, nějakou začínající stavební firmu. Jenomže to von by radši tu veterinářku, přijde mu to dlouhodobější a klidnější. Pan majitel bude asi pěknej fiškus.

Buď je to starej chlívák, kterej ucejtil možnost, že mu někdo podstrčí relativně mladou a relativně pohlednou veterinářku až do baráku, známe ty filmy o sexuálně obtěžovaných podnájemnicích a vilných domácích, mno, kdyby něco připlatil a chtěl si ji nechat ... ále, nebudu spekulovat nad tak nejistým výsledkem. Nebo je to vobyčejnej flibustýr a chce z nás vyrazit prachy rychleji nebo víc. Což bysme s ním co? Což bysme s ním se vší pravděpodobností vyběhli. Ale taky je docela reálně možný, že je to pan majitel - klidumil (možná i lidumil). Ešče sem ho neviděl, tak abysem mu nekřivdil.

Každopádně se mu sjedu mrknout na zoubek. Tuhle bude potřeba nabušit příčku, támhle pár děr do zdi, vymlátit tady ty pitomý koberce a včíl sa ukaž, majitel, jak je to s tím tvým odporem k začínajícím stavebním firmám.

Víkend, 04.-06.11.2005 ... Ještě k té dopravě ...

Jsem dlouho přemejšlel, jestli zase nějak mimoděk píchnout do vosího hnízda, načež jsem došel k závěru, že když už píchat, tak záměrně ...

Docela mne pobavilo, jak se tady vážení čtenářové dokázali pohádat nad prostým konstatováním faktů, víceméně sami (někdy více, někdy méně, sem tam bylo třeba trochu popíchnout).

Já se v těch ranních dopravních ministatistikách opravdu nesnažil o nějaké až tak hodnocení. Prostě mi pitcha z Práglu skoro každé ráno předvedla nějakou tu epizodku na téma "Jak se nemá říditi", já to stroze přepsal a hned byl důvod k hádce.

Ale řekli jste si o to sami ...

Je pravda, že - a to rozhodně nejsem sám - rozlišuju řidiče podle SPZ nebo těch nových vymrdaných RZ (i tam se dá občas něco vyčíst podle různých nálepek okolo). Ale starý okresy byly uchvancancující vodítko.

Nevím, jak na Brno (ba dokonce jsem kdesi četl ódu na brněnské SPZ), ale třeba jsem neslyšel, že by někdo nadával na řidiče z Plzně, z Liberce, ani nijak extra z Ostravy. Zato na Prahajzly a na vesničany ze všech možnejch koutů laje spousta lidí. A proč? Určitě bezdůvodně, jeden vedle druhýho, chachá.

Osobně, když vidím značky jako Šumperk, Bruntál nebo Jeseník, bystřím pozornost a snažím se urgentně vybrat si jinou trasu. Z bližších pak třeba Vyškov nebo Žďár nad Sázavou. A vím, proč tak činím. Pamatuju doby, kdy na celej okres Žďár byl jeden, a ten ještě nefunkční, semafor. Nebo v Nový Městě na Moravě jeden hrdě svítil? Možná, abych někomu nekřivdil. I tak mi to přijde pro výcvik v autoškolách zoufale málo.

Od jisté doby koukám ze zadní plošiny tramvaje, když mám vystupovat, jestli za šalinou nejede Břeclavák. Zase empirická zkušenost - co mne jeden málem smejknul, prosvištěl kolem celé tramvaje s otevřenejma dveřma, pak zastavil někde na úrovni kabiny řidiče a vyvaleně zíral (očividně v reálu viděl tramvaj poprvé), dávám si holt bacha. Vůbec s Břeclaví jsem měl onehdá před nějakým časem co do činění a to je žůžo poježděníčko: všichni jedou po městě (ano, úředně je to město) předpisových padesát a drží si ty bezpečnostní rozestupy. Bezpečnostní rozestupy tak na kilo čtyřicet - auto, meeeeezera, auto, meeeeezera, jenomže ty meeeeezery jsou příliš krátký na to, aby se jima dalo třeba z vedlejší vyjet. Vozidla nejedou za sebou, ale s takovejma nějakejma nedefinovatelnejma a bezpříčinnejma prodlevama. Krutě endemickej styl, jinde jsem to neviděl.

Doplňte si, co chcete, dle nejbližších vám nejbližších míst - stejně tak může ve výčtu figurovat v jistých oblastech pověstná Česká Lípa, Mělník, Strakonice, aj se Slovákama bejvala sranda, hmm, takový Veľký Krtíš potkat na silnici, to bejvala lahůdka.

To všecko ale označuju souhrnnými (jenom dočista maloučko pejorativními) výrazy jako "drni", "vidláci" a "křupani". Spíš mile. Už se ani nevztekám, když je potkám. Ba naopak se je snažím tolerovat. Když můžu, zdejchnu se radš já. Není ani tak otázkou, ZDA mi něco nevyvedou, ale účelem hry je dostatečně dopředu odhadnout, CO to bude tentokrát a KDY to pro dnešek přijde. Nemůžou za to, na vině jsou jejich domovské podmínky. Provoz poloviční oproti větším městům, nedostatek komplikovaných křižovatek (nechte křováka ze Svitav nebo Ústí nad Orlicí najet na křižovatku v Praze U Bulhara a běžte radši pěšky), o absenci a vůbec chápání světelných signálů, dálnice, tramvají nebo i trolejbusů radši ani nemluvím. Kam by jezdili po dálnici? Z Kroměříža do Vsetína asi těžko, že? A že jim ta šalina neuhne? Ale mohla by při troše dobré vůle, né? Ten trolejbus se těch drátů taky drží jenom vesničanovi navztek. U nich se jezdí spíš na intuici (či lépe momentální nápad) a pud sebezáchovy, do toho jim kličkují cyklisti model "stealth" z okolních kravínů (v každé prdeli maj nula semaforů, leč hustohustou síť cyklostezek), no prostě je na vsi letos veselo.

Navíc se obvykle vyskytují mimo svoje známé teritorium, z čehož logicky vyplývá neznalost místopisu. Neví, kam jede, a ani kdyby to věděl, tak to neumí. Fantazie.

Ovšem znovu podotýkám - dokud není situace extrémně kolizní, jsem tolerantní. Zbystřím a snažím se předvídat. Nadávám, až jde vo průser. Abych na něho troubil a opotřebovával si klakson? Tím si vykoleduju možná tak jedno varietní číslo navíc - zazmatkuje a nacouvá mi do chladiče. Snad jenom v případě, kdy drn stojí na světlech už druhý kolo a buď jednoduše usnul, nebo čeká, jestli nebude ještě jiná barvička, zkusím opatrně zatroubit a upozornit, že ta zelená už zelenější nebude, též modrá že mu ne a ne a nepadne. Není to kaleidoskop.

Totéž se týká v jisté míře i cizinců, ačkoli u těch se dá jakž takž předpokládat, že když dojeli přiměřeně vcelku až sem, nebude to s jejich uměním až tak strašné a občasný chaos působí jenom cizí prostředí. Když potkám na kruhovým objezdu Makaróna v protisměru, jenom s úsměvem pokrčím rameny - dneska už vím proč.

Avšak diametrálně jiná kategorie jsou Pražáci. Jezdit umí, jinak by v pražském provozu nepřežili pár minut, avšak jejich pokřivené zkurvené povahy jim nedovolují jezdit slušně, snaží se - mimo jiné i v silničním provozu svým jednáním získat neoprávněnou výhodu pro sebe bez ohledu na ostatní. Teď nemluvím o těch slušných, ukázněných a málokdy viditelných jedincích, jejichž největším životním škraloupem je "A" na eSPéZetce. Řeč je o té nejzřetelnější skupině - "Já jsem z Prahé, víď?" Uvážím-li, že Praha je Mekkou zmrdů a všelijakých zparchantělých existencí, jež se tam slejzaj jak vosy na karamel, je to pouze logickej výsledek. Kdejakej zmetek a ztroskotanec se v poslední životní šanci zdejchne do Prahy, kde splyne s davem. Arogantní nabubřelé hovado z vidlákova blíže Třebíče byl, teď je z něj arogantní nabubřelé motorizované hovado s "áčkem" na značce. Popraženec horší Pražáka. Nativní Prahajzli se zase těmto kočovníkům brání ještě zvýšenou agresivitou a spirála pokračuje.

Jestli má někdo jinou zkušenost, budiž mu přáno. A že jsem se svýho času po Práglu něco najezdil.

Znova tvrdím - Pražák nemůže zůstat trčet v křižovatce, aniž by to udělal schválně. To se může stát panu kloboukovi někde od Kotěhůlek. Člověk zvyklej na městskej provoz to dokáže odhadnout - vidím křižovatku, počkám, až je za ní (a případným přechodem) místo alespoň na jedno vozidlo, pak teprve jedu. A nehraje roli, jestli je to v městě domovském nebo jiném. Křižovatka je křižovatka, pruh asfaltu sem, pruh asfaltu tam, sem tam bílá čára. Šlus.

Kdosi zmiňoval, že ti nejhorší jsou něco jako Prahajzli - externisti. Regionální hulibrci "na pražskejch značkách", kurva, už z takovýhodle výrazu se mi dělá šoufl. Ale pravda to asi i je, může bejt něco horšího, než mamrd, kterej ráno přijede z Adamova nebo Dolní Lhoty u Blanska vlakem, na centrále nafasuje služební bourák a vodteď je z něj "Helé, borec, co maká pro pražskou fermů? Víď?"

A chlapi versus ženský za volantem, to už je samostatná kapitola, ostatně na to téma bylo už zpracováno tři prdele výzkumů všelikých vědců i pavědců. Ano, znám několik ženskejch, který umí řídit dobře až výborně. Asi tři - jmenovitě bejvalý kolegyně Mlhuna a Kachně. Tu třetí si momentálně nemůžu vzpomenout, to jsem si nechal jako rezervu. Jakž takž Allora a PraPetra. Ještě o něco víc, pokud do toho s mírným předstihem počítám i Ťapinu, která k slušnému řízení postupně spěje. Výčet můžu završit třebas Hankou od stabilního komentátora Romana, tou, co opravdu nemá knír (jenom takovou slušivou bradku, hehe) - sic za jedinou s ní absolvovanou jízdu udělala menší zmatek na dvou křižovatkách, ale v Německu se prej holt jezdí jinak, třeba před semaforem přes plnou čáru je tam údajně normálka.

Já nevím, tam je těch příčin asi několik - ženský třeba nemaj k technice až takovej vztah, ať už v tom hrají roli vrozené dispozice nebo výchova. Chlap, že je za volant nepustí - bodejť by jo, když jako živitel rodiny vydělal na auto, si ho nenechá rozbít, ne? A blabla, takovejch důvodů se daj najít tři prdele. Pravdou zůstává, že když už se ženská řídit naučí, řídí většinou jakž takž dobře, je prostě opatrnější a ohleduplnější. Ona je samice třeba opatrnější a ohleduplnější vod přírody, to řízení jí musí snížit práh na únosnou mez - ani málo, ani moc. Když je moc opatrná a ohleduplná, je to husa za volantem, když je málo opatrná a ohleduplná, je to chlap. Vím já?

Musí ji k tomu něco dotlačit - třeba Ťapina furt střečkovala, bránila se. Argumentovala, že ji stresuju - už svou přítomností. Já jí zase asi těžko půjčím vozidlo, když se za mé přítomnosti nepřesvědčím, že ho někde neopře o první kandelábr. Jednou jsem ji donutil na dálnici, tam se při troše šikovnosti nemůže nic stát. Vyhysterčila po deseti kilometrech, tak tak trefila do odstavnýho pruhu a dala se do usedavého pláče, co já su to za hajzla a jak ji mučím a neustále deprimuju. A to já strachy ani nepíp, když v závratné rychlosti 90 km/h málem vzala bokem - nás předjíždějící - kamion. Pak přišel zlom. Sehnala si práci v LunchCrowně, dovez jsem ji do HavlBrodu, tam jsme koupili pro ni auto a musela jet. Hned z fleku do Brna. A pak tam a zpátky a tam a zpátky, Brno - Lanškroun do zblbnutí. Asi napočtvrté se chlubila, že už i Avii předjela. A jak jí to dneska jde - opravdu, už se ani nedržím a když couvá, ohlížím se jenom tak pokradmu.

Pravda je, že celý tohle pojednání je o těch řidičích (a řidičkách, no jo furt), kterých jsem si všiml. Těžko budu študovat každou poznávací značku, kterou na silnici uvidím. To bych se pak nemohl "v plné míře věnovat řízení vozidla". Ale když do mne někdo málem napálí, podívám se. Jakmile někdo ucpe křižovatku - podívám se. Když mne, coby chodce, někdo málem přejede, zase se mu na značku podívám. Už to snad i vycítím, neptejte se jak, dokážu to vytušit. Podle stylu pohybu vozidla? Podle výrazu řidiče, když na něj vidím? Čórty znájut.

Houževnatě rozvažuju, zda dopísat tady ten skluz, nebo si jít umejt hlavu.

Ťapinka se zhlédla ve vizi býti velkopodnikatelkou v oblasti civění do psí držky a do kočičí prdele, od toho se pro tuto dobu odvíjí veškeré naše konání. Ona má vizi, já konám jak idiot.

Ňák na to eště teď večír nemám nerva. Jdu si mejt tu palici.

Zejtra budu odpočívat v práci, tak to snad nějak doplácám.

Doplnění pondělní dopravní statistiky pro zachování objektivity:

Křižovatka mezi "rohlíkem" a MZK opět ucpaná, avšak v křižovatce stojí dva Brňáci (či jiní Jihomoravané dle systému nových RZ). Zajímavé.

Typická ranní kunda z Prahé předvedla svoji etudu už o dvě křižovatky dřív při pokusu o odbočení z Kotlářské na Kounicovu. Chápu, že je to kopec prudkej jako sviň, ale chcípnout jí to, píči, sedmkrát - přes dva cykly semaforu?

Oběd: "Naháč z Vysočiny s bramborovou kaší". Fakt, takhle doslovně.

Ptal jsem se, jestli je tím myšlenej takovej ten bezsrstej čokl, jestli jich maj na Vysočině přebytek? Nějaká špecialitka? Dny vietnamské kuchyně nebo tak něco?

Servírka tvrdila, že prý ne.

Zpětně jsem jí musel dát za pravdu. Rozhodně to nebylo z naháče. Našel jsem v tom chlup.

A ... a pak už vlastně nic.

Odešel jsem z práce a šel si něco vydělat.

Posléze na návštěvu - k Ivě a jejímu přítuli Colombovi. Dostal jsem večeři a druhou porci s sebou do piksličky. To už vypadám tak mizerně? Asi jo.

A pak zase domů pod rouškou noci produkovat další práci pro zaměstnavatele a chlebodárce. Čímž jsem si vysloužil přinejmenším možnost ráno si přispat.

Středa, 02.11.2005 ... Prevence proti ptačí chřipce ...

To je furt keců v médiích, kdykoli si kdesi nějakej papouch či strakapoud upšíkne ...

I slepejši Pepé s Bačou se prej bojej ptačí chřipky. Bodejť by ne, když jsou to ptáci, ač to může znít jako drobný zoologický paradox. Přinejmenším to tvrdí a lejou do sebe pivo coby vakcínu s tím, že je to jistější než nějaký očkování. Beztak jim očkování "ti mladí" údajně vykoupili a na ně, důchodce, se nedostane. Tak prostě naznali, aniž by se podrobně rozhovořili o okolnostech, za nichž k tomuto poznatku došli. Neslyšel jsem z jejich strany srdceryvné líčení stran pídění se po lékárnách. Možná si to přečetli v novinách a přešli na pivo preventivně. A ze zvyku. Vlastně si posilují imunitu už několik desetiletí, aniž by kdo tehdá o jaké ftačí chřipajzně slyšel.

Marťan se sic holedbá, že kampak na něj s ptačí chřipkou? To by muselo bejt nějakejch virů, aby jeho sto dvacet kilo živé váhy dokázali skolit. Tedy sto dvacet kilo živé váhy, pokud ten den nesnídal. Avšak pivem se očkuje pro sichr taky. Jeden nikdy neví, že?

Já to mám asi spočítaný. Na běhání po felčarech seru, už jsem tam letos byl. Pivo nějak poslední dobou nějak nelemtám, takže to mám vlastně "za pár". Ale moment, já přece nejsu pták, no ne? Tak jakýpak strachy.

Po delší odmlce jsem se kouknul zase na jeden díl Profesionálů.

Opravdu skvělej, nezapomenutelnej a nezaměnitelnej seriál. Ač existuje jistě mnoho skvělých seriálů, tenhle je prostě charakteristickej a jedinečnej - ačkoli neříkám, že jedinej můj oblíbenej. Prostě je pár takovejch vyhraněnejch typů.

Nemůžu si pomoct, ale už notnou dobu mi v hlavě zní jeden famózní dialog z jednoho staršího (lépe řečeno dříve shlédnutého) dílu:

"Cowley, jste vpořádku?"

"Doyle, pro tebe PAN Cowley."

"Aha, takže jste vpořádku."

Kozy reloaded, tentokrát jako wallpaper ...

Na četná přání - úhrnem jednoho člověka, a sice pana Nimry, nabízím k volnému použití vólpejpr s kozama, kdo má zájem, račte stáhnout v požadované velikosti:

- 1600 x 1200 (cca 320 kB)

- 1024 x 768 (cca 160 kB)

- 800 x 600 (cca 120 kB)

Kdo zájem nemá, nechť si nasere.

Úterý, 01.11.2005 ... Jazykově-hudební okénko ...

Svýho času jsem zaslech v Litvě písničku. Takovej letní litevskej popík. Pochopitelně v litevštině. Čili jsem prdlajs věděl, oč tam kráčí, ale melodie chytlavá.

Slyšel jsem ji pak v Česku i anglicky, to už bylo sympatičtější, že jsem tak částečně chápal, co tím chtěl básník říci, zas to není tak úplně vono, ač uznávám, že je to originál a předloha, ba dokonce relativně stará věc, ač v několika novějších modifikacích. Ale vždycky jsem to pochyt někde třeba v hospodě nebo v autě, pak jsem to načas pustil z hlavy, až jsem si na to za půlden (nejdřív) vzpomněl u počítače, prohodil jsem někde zedvě slova z těch útržků, co jsem si zapamatoval, Gůgl mne s tím poslal do prdele a bylo zas vymalováno.

Až teď minulej tejden při tom Allořím a Bobším stěhování - jedu si takhle v Bobším autě, vezu hromadu Allořích krámů a pana Strakapouda. Mám puštěný rádio ...

"Hele, nevíš čirou náhodou, co je todle za písničku?"

"Ale jo, je to známý, takhle z fleku si nejsu jistej, ale mám pocit, že se to jmenuje 'Those Were The Days', zbytek si nepamatuju přesně, ale kouknu po netu a dám ti vědět," zcela samozřejmě odvětil pan Strakapoud.

A narozdíl ode mne to nepustil zas obratem z hlavy, nýbrž dneska mi hlásil po ICQ, že skutečně se song jmenuje 'Those Were The Days' a v originále ho nazpívala kdysi jakási Mary Hopkin (někdy též patrně chybně uváděná jako Hopkins). Zbytek že si jistě iniciativně najdu sám. A to já zase jo. Vida ho, Strakapouda.

Našel jsem:

• anglickej originál
• několik různejch anglickejch remaků
• ruskej text
• anglicky nazpívanou verzi Rusama

Dle Ťapinky prej existuje i česká verze, ale na to už nemám nerva.

Ale včíl mi někdo poraďte - kde to, híml, seženu v té litevštině? Dokáže to někdo vypátrat? To je nad moje úsilí a schopnosti.

Teď mne tak napadá - a zrovna dneska o tom byla s Ťapi řeč - je něco divnýho na tom, že poslouchám převážně písničky, jimž aspoň zčásti rozumím?

Ta minulá epizoda, jak sháním cosi litevsky, ač snad kromě 'geležinkelio stotis' neumím ani blafnout, to je spíš taková rarita. Ale za normálních okolností (tedy v řekněme obecně známějších jazycích) zpravidla alespoň tuším, oč tam jde. Né že bysem jako idiot nechal z CD vyřvávat nějakou svoji oblíbenou kapelu, všem to vnucoval a na dotaz, co tím chtěl básník říci, odpovídal jako mnozí: "Nevim. Ale je to boží, né?"

Na druhou stranu je to důvod, proč si posledních pár let u práce, u níž se potřebuju soustředit, jen sporadicky pouštím třeba rádio. Ještě tak CD s klasikou nebo nějakýma inštrumentálkama, ale jak se tam začne zpívat, obvykle se zaposlouchám a po práci je kulové. Česky, slovensky. Anglicky, rusky, německy, polsky. Nevýhoda nás, "polyglotů".

Ťapinka třeba nadskakuje u němčiny - jak někdo může zpívat jazykem, kterej se nedá ani pořádně vyslovit?

Dobře, uznávám, že je dost trapácká záležitost třeba do němčiny doslovný překlad notoricky známé písně "Tancuj, tancuj, vykrůcaj", jak nás učili kdysi ve škole. No, si to schválně zkuste, melodii určitě znáte, to bylo ňák takdle:

Tanze, tanze, dreh dich fein, dreh dich fein,
stürz nur nich den Ofen ein, Ofen ein,
den er wärmt in Winter nett, Winter nett,
jeder hat kein Federbett, Federbett ...

... a pak to Trálalala, trálalala a tak dále a tak dále.

Někdy je ten jejich zlomjazykovej chrčák naopak výhodou. Nemusí to bejt ani žádnej hymnus z dílny SS, Panzerlied nebo jiná pro Německo typická pecka.

Ten konkrétní dnešní případ ... Rammstein - Ohne Dich: zkrátka tvrdím, že obrat "... und die Vögel singen nicht mehr," tam sedí jako prdel na hrnec a opisovat česky, že "... ptáci více nezpívají," (či ptáci ztichli nebo tak nějak), případně jak jsem kdesi našel: "už ani vtáky nespievajú", to je jednoduše na zblití.

Nebo třeba skupina Wolfsheim, takový jejich "Kein Zurück".

A vzpomene si ještě někdo (kromě Bobša) na takovou tu trotloskupinu "E.A.V." čili "Erste Allgemeine Verunsicherung"? A hitůvky typu "Küss Die Hand, Schöne Frau", "Fata Morgana", "Bank Überfall"?

Mimochodem - po čase jsem mimoděk nakouk zase do statistik, co všechno se na těchdle tupanskejch stránkách dá z vyhledávače najít.

Zvlášť ty náhodný tak od poloviny níž stojej vobčas za to:

Fráze z vyhledávačů