Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Březen 2005

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Čtvrtek, 31.03.2005 ... Výmluva ...

Sorry, dneska to nejde. Už tak jsem se vrátil po půlnoci, chrápat se mi chce celej den a ve slabé chvilce jsem Velkýmu Šéfovi Kvakinovi nasliboval, že s ním budu zejtra se hned po ránu zaobírat jakýmsi zapeklitým problémem, přičemž jsem si neuvědomil, že jeho ráno je sice dosti odlišné od rána obyčejnejch ingoustů, avšak pořád ještě krapet dříve na časové ose, než většina rán mojich. Čili by byla ode mne slušnost tam bejt aspoň do desíti. Chvílu počká, ale přece jenom je to Velkej Šéf, tedy kdyby proletěl stropem, zbyla by po něm taky velká díra. A opravu by museli platit daňoví poplatníci ...


Jak to teda bylo?

Zas jsem měl jít do hospody, tentokrát se spolužákama. Do eště k ouřadu bližší hospody, než ve středu, pročež jsem si udělal ještě větší zajížďku, a sice na ouřad na Vystrkově. Že jako sjedu vrrrr přes celý město na Vystrkov, pak zase vrrrr z Vystrkova přes celý město zpátky, abych zaparkoval v krčmě ňákejch třista metrů daleko, U Šušňa, tam, jak serevírkuje Gazela. Aj na obědě jsem tam byl.

Tedy vystartoval jsem z našeho ouřadu, zajel na Vystrkov, tam všechno podělal ke své spokojenosti i ke spokojenosti místní paní N. a tamějšího Velkýho Šéfa Krakoše, načež jsem se pozvracel - přímo na ouřad. Hlavně, že jsem to měl na papírku napsaný, co si mám vzít:

- inštalační CD pro Vystrkov
- inštalační číslo pro Vystrkov

- a fotky do hospody pro Valdaufa a pro Chlastíka

No richtik, že jsem tam nechal ty fotky. Jenže jsem tam ke všemu zapomněl i telefon, pročež jsem vytrhl z poklimbávání Tlustýho Vratočuče Gaunera, vyjel výtahem do kanclu, bafnul Bellův pristroj kapesní a zase zmizel. Fotky zůstaly. Jsem blb.

Napad mne nápad - koupit sobě večeři. Sraz jsme měli na půl sedmou, se znám, to v hospodě eště hlad mít nebudu, nakonec přijdu dom a sežral bych cokoli, kdyby tam avšak cokoli bylo. Právě proto jsem si hodlal cokoli zakoupit v jakýmsi malým krámku:

"Brej den, máte eště ňáký pečivo? Třeba rohlíky?"

"Třeba rohlíky máme."

"Kolik?"

"Kolik chcete."

"A jo, omlouvám se, už mi dneska z toho fofru šibe, to jste se měla zeptat asi vy."

"Aha, já zas myslela, že máte nějakej speciální požadavek, třeba tunu. Tak teda kolik."

"Pět."

"Sedm padesát."

"Díky."

"Není zač."

"Nashle."

"Prosím."

"???" (to jako tázavý pohled)

"Pardon, chtěla jsem říct taky nashledanou nebo ať přijdete zas. Vono je to vaše šibání asi nakažlivý."

He he.

V krčmě se tentokrát sešla mírně pozměněná sestava - s Romanem aka Valdaufem jsem se srazil hned ve dveřích, jediní dva včas. Jinak ze známých dam dorazila jenom Chlastíkova Maryša. Já mám Ťapinu přes tejden na těch kotárech, Šavlu Valdauf voplodnil, o tom už jsem se asi zmiňoval, a té se nechce s břuchem tahat kamsi do knajpy. Pročež příštích pár zasedání bych viděl u Valdaufů doma, vařit přece jenom může. A když si to spískali, my to za ně vyžerem. Jejich špajz, pro přesnost. Takoví jsme kamarádi. Chlastík zapomněl kdy má přijít, Godot René zapomněl kam. Eště, že jsem si vyzved ten telefon.

"Já vím, mám kdesi bejt, ale nevim kde."

"V hospodě. S náma."

"Ale v které?"

"U Šušňa, tam, jak jsme udělali tu vostudu. A jo, to je každá ... ehm, ta, jak jsi tam udělal scénu ty. Jo, to je eště furt každá druhá, no v té s těma křidýlkama."

"Jo, už vim, to je tam u toho kina, spolehněte se, za ghhhrchrchchret minut su tam."

"Co řikal?" tázal se Roman.

"Že je za chvílu tady, i nějaký minuty udával, končilo to na 'et', jenže jsem mu moc dobře nerozuměl, mohlo to bejt pět nebo taky štyrycet."

"Hmm, nebo v Rendího případě taky vosumset," jako by ho znal odtušil Vlastík.

Godot opravdu přišel, asi za hodinu. Jelikož ta číslovka v telefonátu byla dle jeho slov opravdu "pět", bylo to ještě v limitu. Dle jeho dalších slov za večer mu definitivně jeblo. Tedy taky nic novýho.

A ke všemu nás poctil svojí návštěvou Marcel alias Heidelák, kterej má už druhý dítě. Si přišel postěžovat. Dokonce musel v půlce zasedání odjet pomoct s koupáním. Jelikož první potomek je dle jeho líčení hyperaktivní, asi ho musí při koupání toho novýho někdo silnej držet na řeťazu. To znám. "Hyperaktivní", to je takovej politicky korektní výraz pro budoucího grázla. Sám jsem byl hyperaktivní.

Fotky jsme nechali na příště, sic jsem to měl za rohem, ale podruhý vytrhnout Tlustýho Vratočuče Gaunera z letargie, to by mne už asi bacil. Též jsme se nějak rozseděli, dal jsem si večeři přímo tam. No nic, aspoň zbydou rohlíky na zejtřejší svačinu.

Jenom cigára, že si ještě koupím u benzínky, a do Ťapinčina Skrčka cvičně cáknu deset litrů benzínu, který jsem tak nějak plus mínus projezdil, aby chudá veterinářka nebyla škodná:

"Dobrý večer, vlastně už dobrý ráno, benzín u trojky stojanu a k tomu bych prosil kartón červených Red & White."

"Kartón?"

"Jo, to je takovejch deset krabiček zabalenejch do jedné větší."

"Ale já nevím, jestli máme."

"Vždycky máte, támhle v tom regálu, z boku ..."

"A jo, fakt jsou tady," ... píp na pokladně ... "jéje, kód odmítnut, kde to může mít ten správnej? Nezlobte se, já su tady dneska první den."

"Se nezlobim, žádnej učenej z nebe nespadl, blbce jako dyby shazovali, ale normálně to slečna dělá tak, že si pučí támhle jednu krabičku, pípne na ňu tím snímačem a pak tam načudliká, že to je desetkrát."

"Aha, funguje to, děkuju, tak třistadevadesátpět korun, zase jsem chytřejší, aspoň jste mne něco přiučil."

"A to mám ten benzín jako zadarmo? Za to učení? To je príma, sem budu jezdit častěji, já takovejch triků znám spoustu ..."

Vodkaz nafurt

Středa, 30.03.2005 ... PTLP ...

Oteplilo se. Nastal zase čas na PTLP. To je vojensky a znamená to "Přechod Techniky na Letní Provoz". Izmeňájem pňeumátiku.

Což v našem podání vypadá následovně:

Máme garáž, v sedmým podlaží po úzkejch pravoúhlejch rampách, dvě ukrutně dlouhý ulice od domu. V garáži lze přechovávat jedno auto, jednu motorku, no dobře, tak teda Simsóna, a pak taky dvě sady pneumatik, v létě zimní a v zimě letní. Ve stejné budově je z boku i pneuservis.

Ťapinka jednoho krásného dne mrkne na teploměr, nazná, že je čas. Nato mi šlukne mojeho Všiváčka (s plnou nádržou) a nechá mi tu Skrčka (významně pomrkávajícího hladovým vokem). Páč je pro mne blbý harcovat se kamsi na konkrétní hodinu s objednáním, nechám jim tam auto přes celej den, ať si to udělaj, kdy maj čas. Tentokrát ještě to celý zpestřený blokovým čištěním, kdy jsem si nemoh nechat Skrčka aspoň před barákem, neboť by mi ho vodtáhli a já mám tak zrovna čas a náladu šmejdit kdesi ve Slatině a pracně ho vykupovat, pche.

Tedy konkrétně - včera večer dojet Skrčkem do garáže, vyjet do sedmýho patra po úzkejch pravoúhlejch rampách, zaparkovat. Proběhnout se dvě ukrutně dlouhý ulice domů. Ráno si přivstat, opětovně se proběhnout dvě ukrutně dlouhý ulice, naložit do Skrčka čtyři letní gumy, ještě u toho rozespalejma vočama pátrat v tom garážním pološeru, který to tam vlastně, krucifix, patřej. Sjet po úzkejch pravoúhlejch rampách sedm pater dolů, zašlajfovat před pneuservisem, předat klíče.

Vyrazit MěHroDem do práce. Je to divný, ale dneska mi ta hodina zpoždění, jež jsem nabral ranní operací, opravdu chyběla. Celej den jsem něco doháněl, kmital jak kybernetická myška, abych v pět dočista dočista uštvanej vyprejsknul z ouřadu a moh se MěHroDem dokodrcat zase přes celý Brno na Lesnou zpátky.

V pneuservisu Skrčka převzít, vyjet sedm podlaží po úzkejch pravoúhlejch rampách ke garážnímu boxu, vyložit a uskladnit čtyři zimní gumy, opět sedm úzkejch pravoúhlejch ramp dolů.

Akorát tak čas stihnout dojet tím autem do hospody se slepejšama. Do hospody, kam bych to měl jinak z ouřadu pět minut lážo plážo.

Do psích kulí a do kočičí prdele.

A to přijede Ťapina, praví, že su "táááák šikovnej", pročež si se mnou vozidlo zasejc vymění, abych si to moh pro velkej úspěch zopakovat příští tejden se Všiváčkem.

Ale co si stěžuju? Dyť jsem na vojně seděl na štábu logistiky, na plánování provozu. Skoro to byl můj takzvaný "chlebíček". Akorát já jsem to tehdy jenom vymejšlel, na to, aby kolem toho skutečně běhali jak matláci, na to tam byla Automobilní Rota a Rota Oprav TEchniky.

Kde se dá sehnat taková rota?

Vodkaz nafurt

Úterý, 29.03.2005 ... Reálná škodlivost kouření ...

To je furt nějakejch keců vo škodlivosti kouření, na každé krabičce to píšou ohyzdným písmem, "I pasívní kouření škodí spermatu nenarozeného plodu vašeho lékárníka" a tak všelijak podobně. Zajímavé, že třebas na každou desátou krabičku hrdě nenapíšou, kterak si nenažranej erár z každé ukousne momentálně, tuším, přes dvacet korun. A pak si nějaká unda socanská může zase vymyslet, že kuřáci by si měli na případnou léčbu připlácet ...

Jo, ale já jsem dneska přišel na reálnou škodlivost kouření - nedopalek.

Jasně, to dojde každýmu, že když ho sežere, asi mu bude šoufl, též hyzdí ulice a ještě hořící se nemaj odkládat do duchen.

Ale když vám takovej vajgl volně upadne ...

Do rukávu ...

Do rukávu u bundy s umělou podšívkou ...

Chvílu jsem s tou mávající prackou holt vypadal jako poskakující komín.

Dobře, říkal jsem, že je to bunda přesně mého štýlu - ač nová, vypadá jak z armádního výprodeje, prostě taková mňam vágusácká. Ale propálit bysem si ju nemusel, zas tak boveráckou imič nepotřebuju. Naštěstí to vodnesla jenom opravdu vevnitř ta podšívka někde v půlce předloktí, kde to absolutně nevadí.

Ovšem jako varování je to skvělý - "Nekuřte, chcete-li užít dlouho svojí bundy. Bližší informace vám podá váš krejčí."

No nejsu já šikovnej?

Vodkaz nafurt

Pondělí, 28.03.2005 ... Dosť bolo ...

Ťapinka sabotovala, že už ji ukrutně bolejí nóžičky a že už dneska nikam nepude. Ostatně ani mně nebylo až tak extra proti srsti se jednou za prodlouženej víkend pořádně vyspat. Voni takoví meteorolozi se svejma zmatečnejma předpověďma zase nejsou vždycky tak k zahození. Bejt někde na tři dny, nemohli bysme si takhle vymrčovat.

Později odpoledne vyvstal problém. Večer, až Ťapina vyprejskne, potřeboval bysem si vyžehlit džíny, abych měl jít v čem třeba do práce.

To však je potřeba uvolnit žehlicí prkno, na němž je ovšem všeliký brajgl od Ťapinčina úchvatného nového počítače, který ovšem stále nefunguje, anžto je v hajzlu základní deska a Egi bude reklamovat.

Tak tedy uklidit pozůstatky po prvním pokusu o montáž počítače, to znamená naskládat to všechno k jeho torzu pod stůl, avšak tam se rozvaluje nářadí, jež by zase patřilo do komory, kam se ovšem nevejde ...

A dost.

Tedy dosti bylo benevolence. Dobrejch pět let už v komoře Ťapinka hospodaří.

"Uklidila jsem," praví, načež já vím, že všechno, co kde leželo, popadla a odnesla do komory, kam to narvala do jakýhokoli volnýho místa.

Naběh jsem s vervou a odhodláním a všechno to vyházel postupně ven. Jasně, já vím, že když potřebuju kartáč, můžu šáhnout do kterékoliv poličky a vždycky tam nějakej bude. Též tkaničky, hadr, barva na vlasy. Svíčky vedle trafopájky a žárovka navrch, hned vedle šampónu. Laik by řekl - bordel.

Jal jsem se to vše postupně odkrývat, pro ilustraci dále uvádím - kdysi balicí papír v roli (dneska placatej), na tom truhlík. V truhlíku dva deštníky, hajzlpapír (novej), ešus a hubice od vysavače. Voňavka, psí kost, pytel nikdy nepoužitejch natáček a popruh od kytary, to vše v jednom propletenci.

Tři tašky nepoužitelnýho harampádí letěly aus. Tím jsem si uvolnil místo na nářadí, když už jsem držel vrtačku, pověsil jsem i Ťapině poličku v kuchyni, nářadí uklidil, čímž mi vznikl prostor na odložení počítačovejch komponent doposud okupujících žehlicí prkno.

Večer jsem si vyžehlil džíny.

Sebekriticky uvádím, že jeden koutek neidentifikovatelného bordelu byl i můj. Zajímavé, tyhle věci nemám ponětí, že bych byl v životě už viděl. Ale jelikož po paní, co tady bydlela přede mnou, v komoře zbylo jen pár náhradních kachliček do koupelny, musel jsem si ten herberk přitáhnout ještě z předchozího bytu po bábičce, ta mohla podobný harampádí syslit, pro což by hovořil i fakt, že většina těch neidentifikovatelných tub a krabiček měla na sobě ještě nápisy jako "MC", "n.p." a "Kčs". Stejně mi jejich účel zůstal utajen. Pročež jsem to vyházel pro sichr všechno.

Pokud někdo víte, co něco z toho bylo, můžete mi to aspoň zpětně prozradit.

Co je zase tohle? Co je zase tohle? Co je zase tohle?
Co je zase tohle? Co je zase tohle?
Vodkaz nafurt

Neděle, 27.03.2005 ... Hon na kňoura ...

Po včerejším vzoru jsme vyrazili kamsi za Veverskou Bítýšku, asi dvacet kilometříků pohodlným tempem podél potoka a následně říčky Bítýšky. Zkratkou jsme šli jenom jednou. Dle mapy jsme měli potok přejít a na okraji lesa narazit na cestu, která záhy bude dále pokračovat po druhém břehu. Potok jsme přešli. Vydrápali se na kopec na okraj lesa, po průchodu několika houštinami našli cestu. Tato pokračovala po druhém břehu.

Přesně do okamžiku, než zatočila a vrátila se k tomu brodu.

O sto metrů dál byl most.

Zajímavé, obvykle bývá v mapě věcí víc, než ve skutečnosti. Tentokrát to bylo naopak.

Ťapinka brodí rozbouřenou bystřinu.
Ale ten most v té mapě fakt nebyl, čestný slovo.

Sedíme na kládách, požíráme Tatranky, popíjíme z termosky čaj s příchutí včerejšího kafe.

"Co tam ten čokl má?" ptá se Ťapinka, neboť Andy se už zase hrbí, ježí a upřeně kouká kamsi přes potok.

"Co asi? Divočáka, ne? A kurva, fakt, že jo, prase, divoký, Andýýý, zůstáááň."

To je jak kdybych mu rovnou řek, ať jde pryč. Pilu přes vodu, skrz roští a hajdy za divočákem. A Máša samozřejmě za ním, ta aby někde chyběla. Sice neví proč, ale když štěká Anďák a řítí se kamsi do křoví, musí vona samozřejmě taky, čubka hloupá.

Aha, omyl. Nebyl tam divočák.

Byli tam divočáci tři.

A co napadne psa? Honit je. Honit je kam? Na nás. Asi aby se pochlubil, trubka.

Vono takový prase je sice prase, eště k tomu divoký, ale k našemu štěstí néni až tak úplně blbý. Za sebou štěkající psy, dobře, uznávám, trochu blbý takový prase je, protože kdyby se zamyslelo, tak takovejm pitomům malejm zvalchuje hřbet a odkráčí hrdě středem, ale když už se nechalo nachytat a dalo se do běhu, za sebou teda dva řvoucí psy a před ním se za křovím vyloupnou dvě postavy vřeštící na ony psy, prase zvolí prozíravou metódu - rozprchne se. Všechny tři prasata, každý na jinou stranu. K našemu štěstí všechny strany mířily jinam, než na nás. Kňouři vyrazili do různejch směrů do stráně, psi zašlajfovali na fleku a čuměli jak vejři. S touhle eventualitou nepočítali. Divný, co?

Uf, tak takhle zblízka jsem divočáka asi eště neviděl. Sakra, sakra.

Ani hrábnout do kapsy pro foťák jsem nestih, jakej to byl fofr.

Navíc - vidět to hajnej, přinejmenším by nám vzal sekeru. Případně by nás vzal sekerou. Takovýmu hajnýmu nevysvětlíte, že pes je pitomeček, dělá hogo fogo, štěká a honí každý blbý zvíře, ale snad s výjimkou myši nikdy nic nechytne. Tak chcíplou veverku možná, a i ta mu musí ležet před čumákem.

Jednou z toho eště může bejt průser.

Čuba lišácky se tlemící.
Čokl čumící.

No - a pak už nic. Pak už jsme jenom šli a šli a šli, až do Veverské Bítýšky zpátky jsme došli. Ťapinka celej zbytek cesty mudrovala, že dojde do hospody a dá si zmrzlinovej pohár, neboť si to, dle její mylné jakési teorie, zaslouží. Avšak posledních pár kilometrů se jí ukrutně nechtělo, vlekla se jak lemra líná, pořád chtěla zastavovat, takž se stalo, že v hospodě poháry už neměli, neboť kuchař odešel domů. Lempl.

Viděli jsme jarní kytku.

Jarní kytka jakási.

Vodkaz nafurt

Sobota, 26.03.2005 ... První jarní výprava ...

Původní záměr zněl - pojedeme na čundr. Jarní, rozehřívací. Avšak rosničkáři vytrvale tvrdili, že záhy začne pršet. Poprvé s tím strašili, tuším, ve středu. Pak předpovídali na čtvrtek, což upravili na pátek. Jelikož i v pátek svítilo navzdory jejich předpovědím zatracené nevyzpytatelné sluníčko, meteorolozi přesunuli déšť operativně na sobotu. To už jim vyšlo. Když dostatečně dlouho budete tvrdit, že začne pršet, vono jednou začne. Během měsíce nejpozději. Obvykle.

Ráno mlha. Nebyla vidět ani vedlejší ulice. Pak se mlha zvedla, ulice se objevila, leč mokrá, anžto ze zvedlé mlhy utvořil se mrak, z nějž začalo lejti. Tak to né, naznali jsme, vymoknout a vymrznout první volnej rozumnej víkend z jara, to by se nám ukrutně nelíbilo. A jelikož na nás nikdo nezávisel, anžto Péťovi Hromádkojc ochořela značná část rodiny, vychcípala drůbež a barák lehnul popelem či co, změnili jsme jednu třídenní výpravu na tři jednodenní. Beztak si Ťapinka prozíravě zapomněla v Landes Krone karitaťku.

Po vzoru drsného Grouly povýšil jsem Všiváčka na expediční vozidlo. Někam dojedem, odtam hromdopravou někam popojedem, zpět k vozítku dojdeme.

První den - z Řikonína do Tišnova. Tam už jsem nebyl ukrutnejch let.

U Čebína bouračka jak sviň. Maník v jakýmsi (teď už) neidentifikovatelným vozidle vjel do protisměru a zastavil se o protijedoucí Schade Hundertzwanzig jakejchsi jeskyňářů, jimž tímto též upravil karoserii na formát buldoček. Sám před jízdou opovrhl bezpečnostními pásy, pročež krom toho, že si srazil motor na třetinu původní délky, ještě si hlavou rozbil přední sklo. Kdyby byl sklo prodal, měl by teď aspoň na koloběžku. Takto seděl, odkapávala z něj krev a asi zpytoval svědomí, protože moc nemluvil, to, co řekl, by pro útlocitné povahy beztak bylo nereprodukovatelné. Řidič - jeskyňář, ač sám zraněn (rádio mu rozbilo koleno) naznal, že kdo do tebe kamenem, ty do něho obinadlem, jal se zraněného fačovat s tím, že na pěsti možná dojde posléze. Přijely shodou okolností hned dvě sanitky, tedy dalšího zevlování nebylo potřeba, mohli jsme pokračovat ve výpravě.

Ťapinka plazící se po čtyřech do srandovního kopečku. Egiho zkratka.Dojeli jsme do Tišnova, popojeli vláčkem do Řikonína. Vydali se na cestu po zelené značce.

Kterou jsme asi po kilometru ztratili.

Nastal čas pro první letošní Egiho zkratku.

"Úúúíííí, hýýýý, nhééémám se čeho zachytííííít ...," haleká Ťapinka a předvádí první jarní hysterický záchvat.

Na svahu, kterej má tak šedesát stupňů v nejkritičtějším místě.

No fantazie. To bysme pro letošek měli.

Nejen, že dál už nezapršelo, nýbrž i mraky se rozešly. Sluníčko svítilo. Kdepak věřit rosničkářům.

Ťapinka zádumčivě a podezřívavě koukající do kafe. Kdesi v lesi pod Úsuším.

Jinak se, poslušně hlásím, nic zvláštního nestalo.

Vodkaz nafurt

Pátek, 25.03.2005 ... Bylo? Nebylo ...

Měla se konat v Brně před výstecem ohromná demonstrace za odvolání Standy fón Ajznbón. Socani se sem zblízka i zdáli sjeli na sjezd, taky sem může každá svoloč. Snad by nebylo od věci obnovit starej zvyk a usvědčenejm kurvám zakázat pobyt v obcích dejme tomu nad 10.000 obyvatel. S tím usvědčováním by pro začátek stačilo sjet členské seznamy ...

Jo, aha, ta demonstrace ...

Původně jsem na to chtěl hodit kakáč, takový demonstrace nejsou nic pro mne. To já jsem kdyžtak provokatér individualista či demonstrant solitér, davový akce nesnáším od listopadu 1989, kdy jsem mezi tím cinkáním klíčema a jinejma neúčinejma píčovinama pár okolostojícím zkoušel navrhnout, že když se blížej ty vánoce, rozvěsit pár bolševíků po kandelábrech coby vánoční výzdobu, že by to nebyl zas tak blbej nápad. Málem jsem dostal do huby s odůvodněním, že jacísi indiferentní "my" prej "nejsme jako oni". Blbost. Já bych takovej klíďo byl. Jenže mi bylo šestnáct a nechal jsem se zblbnout falešnou propagandou.

Jenže zas ten koloťuk ...

Když už jsem podepsal tu petic za jeho odvolání, možná bych jim tam moh jít chvílu udělat dalšího statistu do davu, aby ta masa lidí vypadala ještě o jednoho pompézněji a tak vůbec. Moc nevěřím, že by nějaký hejkání s naší vládní verbeží něco zmohlo, ale na druhou stranu, proč nepohnout prdelí? Teoretická možnost by tu byla. A každej sympatizant se v těchdle případech může hodit a každá rána socanům pod pás dobrá. Přinejmenším bych si tam moh něco vyfotit, co já vím?

Celou akci svolávali jacísi študenti. Na poledne. Už to byla první pitomost. Copak se může každej státní ouředník zdejchnout jenom tak z práce a jít kamsi demonštrovat? To by to tady nevypadalo vo moc líp. Leč domníval jsem se, že je takový demonštrování bude nějakou tu chvílu bavit, přece se neslezou jenom na pár minut, to by bylo mrhání potenciálem. Když přijdu později, nic moc se snad nestane, hodinku tam budu voxidovat a pak se zase piánko zdejchnu, to by přece neměl bejt takovej problém.

Nebyl. Nebyl problém, nebyla demonštrace. Když se mi tam podařilo se kolem jedné přikodrcat, nebyla tam ani čapa. Postával před bránou výstaviště hlouček jakejchsi divnejch obstarožních pánů, dle sak vzoru dělnická třída a odpudivých obličejů vypadali spíš na ony čerstvě sjeté socany. Jinak tam sral pes. Doslovně. Na trávníku. Vlčák. S chlapem o berlích. Ten nesral, ten byl páneček.

Tak jsem šel zas domů. Měl mi přijet celej ten můj cirkus a chtěli jsme jet někam na čundr.

Ale zkusím se zeptat ještě jednou - nebyl by čas přejít od slov k činům a od neúčinnýho mektání někde na ulici k sice méně tzv. demokratickým, avšak účinnějším metódám? Strojvedoucí-nedouk dobrovolně do prdele očividně táhnout nehodlá. Na zápalnou láhev by možná slyšel ...

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 24.03.2005 ... Pusťte mu žilou ...

Ráno jsem přišel dočista včas (fakt, 7:50) do práce. Sebral jsem služební auto a obratem zmizel až do časného odpoledne. Naplánoval jsem si ukrutně moc popojížděk, najel jsem asi padesát kilometrů po městě a vyřídil všechno, co jsem za dva tejdny potřeboval.

I zbyl mi tam chvilku plánovaný prostoj s tím, že na oběd se beztak dneska nedostanu, maximálně pozřu u pingpongů nějakýho Bóbika. Což jsem taky později učinil. Ale prostoj - při cestě přes Bohunice, kolem krematoria a kriminálu, nemocnice, hupky dupky na transfúzku. To Zabiják mi, jak popisoval, kterak se kácel u felčara při vodběru, nedávno vnuknul, že bych se tam moh zas votočit. Jsem tam nebyl už pár let. Nejdřív jsem měl prej málo železa, ačkoli jsem si strouhal lešenářský trubky poctivě do kafe, nic nepomohlo. Nechtěli. Kromě jednoho případu, kdy potřebovali krýv přímo pro nějakýho pacienta, to asi naznali, že trochu míň železitej pacient je furt lepší, než pacient studenej.

Dal jsem si nějakou pauzu, pak se transfúzka přestěhovala, neměl jsem čas to kdesi hledat ...

Porád jsem se zaříkal, že tam začnu zase chodit a dám vopravit tu "motorku" (jo, přiznávám, je to Simson, ale pro účely zákona je to holt motocykl a bez toho by ta včerejší pointa tak nevyzněla).

Tedy "motorka" je připravena do servisu, já stál u upírů a dožadoval se podojení. Jak jsem tam v tom novým eště nebyl, pobíhal jsem tam chvilkama trochu dezorientovaně jako Goro před Tokiem, až jsem se prokousal do těch správnejch dvéří, byl uložen na lehátko a nabodnut. Ale jak. Levá ruka. Jeden pokus, druhej, třetí. Jehla vod lokte málem zapíchlá až do krku a v pytliku (tím myslím ten plastikovej šourek na krev) sucho jak na Sahaře.

"Jau."

"Bolí vás to?"

"Se ví, když mi tam s tim kvedláte."

"Vono mi to neteče."

"Co vám, ale mně to neteče."

"Sám si za to můžete," no vona snad zjebe eště mne, ne? "Přišel jste na odběr nepřipraven, včera jste se asi málo napil."

"Mno, a kdybyste to zkusila vo dva milimetry vedle, tam, jak mám tu žílu?"

"No jo, porád, ale beztak musíte den před odběrem vypít aspoň tři litry tekutin."

To zrovna, tři litry. A rupnu, ne? Teklo, teklo, pomalu jak sviň, deci a dost.

"Nenapitej jste přišel, povídám vám to furt, ukažte druhou ruku."

Pích. Do pravé, kde už jsem měl nějakej ten vbod od odběru vzorku. Jauvajs. Kurva, jsem já snad ňákej hrdina?

Jo, to šlo hned líp, já jí dám - nenapitej. Tss. Dobrá, příště na to budu myslet, kdo si to má taky takovou dobu pamatovat, ale s třema litrama ať se baba rovnou rozloučí, taky v těch manuálech píšou, že mám přijít vodpočatej. Vylemtat tři litry, tak se věru moc nevyspím. Teď už to teda teklo, zato furt. I tehdy, když už dávno nemělo. Vůbec buď divnej personál, nebo jednoduše špatnej den - jedna baba tam málem lehla, druhej chlap přišel s krvavým celým rukávem, no prdel prostě.

Konečně jsem byl venku, tak vyzvednout bundu v šatně, nechat si dát štempl na parkovací lístek, dárci maj parkování v areálu zdarma. Aspoň něco. Kurva, ty rozpíchaný pracky mne začínaly bolet. A jeden ten tampón mi furt prosakoval.

"Moment, vy máte dostat plaketu."

"Jakýho plaketu? K čemu plaketu? Já už jsem měl bejt dávno v prdeli, pumpovali to tam ze mne dobré čtvrt hodiny místo pěti minut, vy na mne eště s plaketou, co je to zas za kulišárnu?"

"Bronzová Jánského plaketa, támhle se posaďte a chvilku počkejte."

A jo, zas nějakej vodznáček. Teď jsem si to teprv přečet, prej desátej odběr, že mne pumpli už o pět litrů celkem. Jenom? To mám beztak zas pocit, že mi strouhli ňákej bonus, jak jsem ztratil nebo zničil průkazku, nebo že mi tam nezapočítali nějakej ten nadnormativní huráodběr na telefon, vím já? Třeba se pletu a jednoduše jsem to flákal, je mi to buřt, nesledoval jsem to a chodil jsem si tam nepravidelně jak do holubníku, zas abych jim nekřivdil.

Tak chvilku, dobrejch pět minut a nic. Daj-li mi tu medajli, či medajli mi nedaj-li? Do prdele, tak s tímdle už jsem nepočítal, teď už začínám mít nefalšovanej skluz jak sviň. Ruce rozpíchaný jak starej fetoš, zmatek ve všech papírech, teď ešče i v itineráři, už už jsem začínal pošilhávat po dveřách, že bych jim jako zdrh, co mi můžou? Buď mi medajli schovaj na příště, nebo se bez ní taky neposeru, no ne?

Naščestí se pani za počítačem probrala, všimla si, jak koukám šejdrem na kliku, kudy vzít dráhu, zahalekala moje méno, vrazila mi piksličku s vodznáčkem a škartičku, že je to jako můj metál. Třeba kdybych si ji chtěl připnout na oblíbený tričko s nápisem "Pyrotechnik", aby mne někdo nevobvinil, že jsem ji někde šluknul. A taky mocnej přípis pro zaměstnavatele, takovej jako diplóm, aby voni věděli, že já coby zaměstnanec jevím hlubokej lidskej přístup. To asi nebudou mí pravidelní čtenáři, hehe. Že to mám jako dát šéfové a ta jistě už najde způsob, jak mne ocenit. Jo, už to vidim v živejch barvách. Celá nakřivo. Taky je to hezky vychcaný, jak s těma KTZ (někdy mylně nazývanejma SMS), krev cedím upírům ale cenit mne má ouřad. Ale vlastně vobojí jde ze státního rozpočtu. Schválně s tím zejtra na šéfovou vyrukuju, ať je nějaká psina.

Nějakejch cavyků pro blbejch pět litrů krve. Tak jsem holt dekorovanej. To mě poserte ...

Medajle, kterou si můžu strčit třeba, ehm, na klopu ...
... a diplóm, kde o mně píšou všelijaký vošklivý věci.
Medajle, kterou si můžu strčit třeba, ehm, na klopu ...
... a diplóm, kde o mně píšou všelijaký vošklivý věci.
Vodkaz nafurt

Středa, 23.03.2005 ... Divní synové ...

Zachraňoval jsem prd..., ehm, tedy mzdová data naší oučetní Hejkalovi, která si jich část omylem smazala. Páčil jsem to ze záloh, což pro ni byl nejvhodnější moment k vyložení mi celé jejich rodinné ságy a všemožných aktualit, abych se asi při práci, u níž se mi takřka kouřilo z hlavy, nenudil.

Už jsem se naučil v takovejch situacích vypínat uši, já vím, já vím, s ušima mejch rozměrů je to umění, ale berte to třeba tak, že jsem umělec.

Pamatuju si závěr: její syn je dočista nemožnej. Ať si to jenom představím - voni maj s jeho ženskou dvě auta, pro takovou tu běžnou dopravu, pokud si chtěj jen tak vyjet, tak mají dvě horský kola, ale von, pitoma, si na starý kolena (je o dva roky mladší než já) koupil k temu všemu eště motorku. No je tohle vůbec normální? Kdo to kdy viděl?

Chápavě jsem pokejval hlavou, fofrem doopravil ještě dvě sestavy a vymajznul, vnukla mi totiž myšlenku, potřeboval jsem si zavolat, abych na to nezapomněl.

Ne, nešlo o nic důležitýho, to jenom s těma dopravníma prostředkama mne tak napadlo ... auta máme obě vpořádku, moje kolo je též v cajku a jarní údržbu nepotřebuje, na Ťapinčiným jsem šteloval řidítka včéra. Ale motorka, motorka bude chtít servis ...

Vodkaz nafurt

Úterý, 22.03.2005 ... KTZ noch einmal - vyšší level ...

No jestli jsem vo tom zrovna včéra nemluvil. A dneska zas a znovu.

Píše mi KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) Zuza aka SikoZ. Prej nepřijde do hospody a jestli něco nepodniknem na Velikonoční pondělí? Fakt, takhle, s otazníkem na konci.

Ehm, k té hospodě, to jsem s ní mluvil tuším v neděli, kdy mi zvěstovala radostnou novinu, že dneska se hodlá U Kolečka otočit, tedy stavit, posedět. Pravil jsem, že dokud neuvidím, neuvěřím. To je ten typ lidí, co vám vždycky aktivně slíbí všechno, ani to po nich nemusíte chtít, takhle sami od sebe. To se na to můžete rovnou vysrat. Jak kdyby nic neříkali. Jedinci postižení v dospívání prudkým rozmachem mobilních telefonů. Chvíli to obvykle trvá, než takovýho člověka identifikujete a do skupiny zařadíte. Třeba konkrétně SikoZ - něco potřebuje, domluvíme, čekaj na ni dva lidi. Jde si s druhou Zuzanou (čili Lioness) půjčovat šaty. A tak furt. Jasně, sice jste si oba kvůli ní přeorganizovali svůj čas, ale jí se to zrovna teď nehodí. Stane se jednou, stane se podruhý. Nepřijde, nevyjde, nehodí se, škrtněte. Popátý to už ani neberete vážně. Když si daného člověka takto zatřídíte, už vás to nemůže rozhodit. Pak už může jenom mile překvapit. A to nedělají jenom ženský, stejně tak činí spousta lidí, třeba jistej kámoš Qačud, toho jsem neviděl už dobrý tři roky. Vždycky mu jednou tak za půl roku hrábne, zavolá, že se staví večer na kafe a ještě předtím cinkne. Už se ani nenamáhám být doma.

Jo, ale zpátky k tématu - tedy KTZ s otazníkem. Zrovna jsem během asi půl hodinky měl chvíli prostoj, zasedl jsem k počítači (tedy normální klávesnice) a stručně a výstižně jí i odepsal:

1) Odřeknutí hospody mne nikterak nepřekvapilo, nečekal jsem nic jiného.
2) Na Velikonoční pondělí podniknem leda hovno.
3) Ať už se laskavě naučí telefon používat k telefonování a přestane mne srát blbejma zprávama.

V tu ránu jsem ji měl na drátě s ohromným kvikotem, co to jako mělo znamenat? Jak podniknem hovno? A jestli vím, kolik ji stojí hovor oproti zprávě?

Inu, znamenat to mělo zhruba tolik, že na Velikonoce jsme s Ťapinou na čundru, avšak může se přidat, budem jenom rádi. Nebo v to pondělí někam dorazit, leč v jejím případě na ni odmítám kdekoli čekat. Udám souřadnice. Bude - bude, nebude - nebude. Už zvyk.

Nejvíc mne zaujala ta pasáž o té ceně. Kolik ji stojí hovor? A kolik zpráva? To fakt nevím. Ani sám nevím, kolik stojí mne. Provolám zhruba šest kil měsíčně ze služebního a šest kil ze svojeho, jaký jsou aktuální ceny, to opravdu netuším. Dokonce už ty dva ani nerozlišuju, beztak mi volají služební kontakty na soukromej a naopak, já telefonuju z toho, kterej se mi podaří první vyštrachat z kapsy, ve vobou mám pro sichr stejný čísla, jednou je ten kterej člověk služební, podruhý soukromej, sem tam některej přístroj někde zapomenu, myslím, že to vychází v dlouhodobým horizontu zhruba fifty-fifty.

Pak mi to došlo v plné kráse.

Jak jsem tady včera kartáčoval nebohou Alloru, ještě jsme se o tom skoro pohádali večer po ICQ, ona neustále argumentovala jakousi svojí slušností, raději lidem píše, aby je nerušila, já zas se oháněl všeobecně známým faktem, že mne KTZ prostě serou. Tedy by mohla svoji slušnost použít tak, aby mne srala co možná nejméně, konkrétně jsem se vyjádřil postupně asi takto:

nevim, co ti mam na tom vysvetlovat. kdyz mi nekdo neco chce, at mi laskave zavola. telefon slouzi k telefonovani, od dopisovani je dopisni papir. kdykoli si nejaka pica (nebo ty - pozor, rikam "nebo") vzpomene, ze se chce na neco zeptat, napise mi zpravu? a ja jak kokot budu klovat do toho srandovniho telefonu, abych na to odpovedel? pomijim fakt, ze bych za to mel snad i platit.

ty:
"budu v brne, chces neco?"
ja:
"jo, jit na kafe, kdy tu budes?"
ty:
"asi kolem pate, pujdem do legendy?"
ja:
"sel bych ke gazele, dela lepsi kafe."

a tak dale furt dokola jak u debilu. vyslednej efekt - to, co se da domluvit za minutu hovoru, s tim se mrdaj oba lidi dobrejch sedm minut, je to pet vyruseni a nepomerne vyssi cena.

uplne na kokot.

nasrat.

tvrdim to odjakziva a u mne to vetsina lidi pochopila, nebudu s tim zazracit a nebudu se s tim srat. nesnasim zmrdovske textove zpravy, jsem schopen je maximalne tolerovat jako neurgentni oznameni.

psza krew.

To snad vysvětluje všechno. Nikoli, že bych nikdy nereagoval na textovou zprávu, např. když mi napíše kupříkladu Fabiák, byť strohé oznámení, už z principu mu odpovím, že je tukan a že to zase bledě dopadne. A vono taky jo. Obvykle. Ale vymáhat po mně odpověď?

A jo, už to mám. Ještě včera jsem tvrdil, že velkoryse pomíjím fakt, že za odpověď musím platit já. A tak jsem to i cítil, jednoduše mne opravdu sralo jenom to, že někdo kvůli vlastnímu pohodlí mne nutí klovat do té srandovní malé blbé klávesničky a věnovat tomu nepoměrně víc času, než je nezbytné. Ale teď už to chápu, jasně, že třeba taková Zuza (a i jiní, pochopitelně) používají radši pitomé zprávy, když půlku nákladů na konverzaci přesunou na mne. Tedy nikoli třeba jako Alloří přebujelá slušnost, nýbrž čirá vypočítavost?

Tak to teda kurevsky tydýt. To mi přijde jako docela hnus.

O důvod víc, proč na to nehraju.

Pokud mi něco chcete, zavolejte. Nebojte, rušit nebudete. Když vám to nepřijmu či rovnou odmítnu, holt není vhodná doba, zkuste to laskavě později.


Zajímavý, vypadalo to jako maličkost, ale nasralo mne to pro zbytek dne. Jeden by až neřekl, kolik jsem nárazově udělal práce, jak jsem byl v ráži, hehe.

Až večer mne uklidnil Kraťas, an mne přišel navštívit. Kraťas je správný venkovan, ví, co se sluší a patří, tedy dovalil hezky kus domácího uzenýho, aby Egi nestrádal. Může přijít častěji, kafe a oplatků na oplátku mám dost.


Pustil jsem se do kompletace Ťapinčina počítače, na koleně, doslova. Nějak jsou pracovní stoly, konferenční stolek, jakož i ostatní horizontální plochy v bytě pokryty, ehm, nezbytnostmi. S osazením základní desky jsem se ještě vešel, montáž do piksle už jsem musel dělat na klíně.

Též mi došlo, kterak Ťapince objasnit úžasnost jejího nového stroje. Zkoušel jsem to všelijak:

"Základní deska ti asi moc neřekne, ale procesor tam budeš mít Sempron 2400, půl giga čtyřstovky RAMky, vosumdesátku disk s osmimegovým bufferem."

"No, mně ani ten zbytek nějak nic neříká."

"Tak jinak, srovnání s mým počítačem, ten znáš, páč ledva vytáhnu paty z baráku, už mi u něj trůníš jak ropucha. Tedy procesor rychlejší, než mám já. Paměť stejně velkou, ale rychlejší. Disk stejně velkej, rychlejší. Grafickou kartu výkonnější, se čtyřnásobkem paměti. Vypalovačku rychlejší. Klávesnici s víc zbytečnejma tlačítkama. Optickou myšu. Víc USB portů, všechny ty rychlejší."

"Ani tak z toho až tak moudrá nejsu."

"Hmm. Bude černostříbrnej. Černej kov, stříbrnej předek. I disketovka je stříbrná a CD mechanika černá."

"Jééé, to je aspoň informace, ten bude úžasnej, ten se mi bude strašně líbit."

No vida, že já na to nepřišel hned? I auto si vybírala tak, aby se vešla do ceny a bylo modrý.

"Tak vidíš, já ti říkal, že to bude úchvatnej počítač. Černostříbrnej. Už mi šlape, právě na něm probíhá instalace systému ..."

"To znám, to se instaluje samo, že? Nějakou chvíli to teď bude pracovat. Takže máš vlastně čas a moh bys mi povolit ty řidítka u kola, abych si je o víkendu mohla na jaro seřídit."

Ťapinka dokáže bejt fakt nenáročná.


Systém jsem doinstaloval, řídítka povolil. Uspokojen jsem šel do hospody Ke Kolečkovi se odměnit, tam jsem se opět akorát nasral a šel zas domů.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 21.03.2005 ... Ženy a i jiná havěť ...

Pravil jsem Ťapince, že mám doma ukrutnej bordel. Hned začala s přednáškama, že je mi třeba jarního úklidu. Dle všeho jí k mému údivu není jedno, kterak mám (ne)naklizeno ve svém bytě, zatímco ona dlí na vopičích horách kdesi v lesi v Lanškróně. Dále se tázala, ký herberk jsem si to zas do vobejváku nastěhoval? Inu, počítač v instantním stavu, t.j. rozloženej zatím na prvočinitele. Nemám pocit, že by ji nějak moc uklidnilo a o nezbytnosti pracovního nepořádku přesvědčilo, že jde vlastně o její budoucí počítač.


Chtěl jsem bejt za dobráka. To tak občas dělám, že když jedu z práce autem v nějaký únosný čas směrem domů, svezu kolegyň Laťku, jež bydlí při cestě. Navíc to má domů blbě mezi všema zastávkama, musí šoupat botky pěknej kus. Kolegyň Milaska je na tom podobně. Pokud si cestou domů ještě jedu koupit nějaké hračky, vezmu případně i ji. Tedy už je spíš namístě používat minulý čas. Jestliže si někdo napodesátý nezapamatuje, že nemám rád, když mi ve vozidle neustále kváká, zaslouží si chodit pěšky a provětrat si mozeček. Demonstrativně si ztlumím rádio, zaradují se a kecají dál. Zkusím ho naopak dát nahlas. Ani mé nové úžasné rádio nemá na to, aby ten klepnostroj přeřvalo. Přidaj samy sobě na volume a žvaní a žvaní a žvaní. Tak nic. Snaha byla. Maximálně ještě můžu zkusit, pokud bude někdy šéfová v moc dobrým rozmaru, poprosit ji, ať těm dvěma dá nějakej příplatek na pořádný turistický boty.


Teta Allora jela odpoledne do Brna, o čemž mne údajně žertovně informovala KTZ (někdy mylně nazývanou SMS):

"Jedu do Brna, chces neco?"

Mno, býval bych chtěl, třeba zajít na kafe. Avšak pokud není stavu jako každej průměrnej heterosexuální běloch na deset opakování pochopit, že telefon jest přístroj k telefonování ...

Je tady ještě někdo, kdo nechápe, že na přiblblý textový zprávy končící otazníkem (či tázací vůbec) jednoduše neodpovídám? Lze to vysvětlit ještě srozumitelněji?

Skous jsem to, vytrval a nešel nikam. Večer se na ICQ drze hájila tím, že prý "myslela". Ach jo.

To už pochopil i ten hloupej Fabiák ...


Jo, toho hloupýho Fabiáka dneska jedna neřízená střela bohužel málem přejela ("bohužel" se vztahuje k "málem"), druhá mu zas málem narvala tlupu šklebáků pod auto. Obojí málem, krev žádná, avšak o mnohém to vypovídá.


Hele, dlouho jsem se nezasmál, přijďte zas někdo s nějakejma kecama vo rovnoprávnosti ...

Vodkaz nafurt

Sobota až Neděle, 19.-20.03.2005 ... Resty, resty, resty ...

Svýho času (něco málo po prázdninách) jsem se holedbal, že povídání o dobrodružné výpravě s Bobešem na Slovensko dopíšu záhy. Pak jsem termín trochu zkorigoval, že, ehm, no trochu později, nakonec jsem stanovil, že za dlouhých zimních večerů.

Abych pravdu řekl, za dlouhých zimních večerů jsem měl buď jiný věci na práci, nebo mne držel svinskej kopr. A jelikož tady byly poslední dva dlouhé zimní večery, rozhod jsem se na tom trochu zabrat.

Podobnejch restů jsem měl víc a dost a hodně, i rezignoval jsem na nějaký ježdění za Ťapinou do LunchCrowna, zakutal se doma a makal a makal. Prát, žehlit, objednat Ťapině komponenty na novej počítač. Zajít vyžrat máti ledničku, napsat několik ukrutně důležitejch mailů. Zalejt Ťapině lebedu. Kouknout na nějakej nasyslenej film. Mezi tím vším se pochopitelně dosytosti vyspat.

A jinak sedět u počítače a hrabat se ve fotkách a tunách fotek a megatunách fotek.

Tak. Slovenska jsem dopsal dva dny. Kterak jsou tamější Cikáni na úrovni řekněme tak Kromaňonců či Neandrtálců, živí se sběrem lesních plodů a lovem drobných živočichů, ti domestikovanější kradou brambory a k nim i psy. Přece to nebudou žrát samotný. A jak Bobeš potkal ufona a kterak jsme dbali nařízení v "prírodnej rezervácii". Fotky mám upravený i pro ten zbytek, no tak to holt bude za časnejch jarních večerů, ne? Si nedám nohu za krk.

Dále pak jsem musel upravit tomu Hansovi fotky babičky, co jsem mu ji tuším ve středu fotil. Ona jedna věc je ji v improvizovaných domácích podmínkách vyfotit, druhá pak narafičit tu fotku tak, aby ji na průkaz ouřad schlamstl. A to néni žádná prdel. Babča sedí na vozejku tak trochu šejdrem, tedy narovnat. Oříznout. Ani to néni tak jednoduchý. Na to jsou definovaný přesný rozměry, oříznout jo, ale ne s kusem hlavy. Jenže babička má takový, ehm, bohatší účes, no, s trochou fantazie by z dálky vypadala jak zrzavej mikrofón. Čili se musí zvolit vhodnej poměr, ale zase dbát na to, že obličej na snímku musí mít od kořene nosu po bradu minimálně 13 mm. Ajaj, jenomže co když má babička, při vší úctě, těch brad několik?

A dědeček. Teda né Hansův, nýbrž kolegyně Číči. Ta zas přišla s nápadem, jestli bych jí nevyretušoval fotku dědečka s koňama, který jim bolševici sebrali? A vytáhla takovou ukrutně potrhanou, zašlou a vůbec omšelou fotku. Děda byl asi kulak a místo fotky manželky (domnívám se, že nějakou měl, když z toho postupným křížením vznikla Číča) tahal v portmonce fotky gruntu. Sebe, šimlů a bryčky. Číča po tom tak moc toužila, že i na dočasnou dobu změnila rétoriku, žádnej "vypočítavej technik", "ohavnej uzurpátor", "idiot" a podobné nechutné narážky na mou funkci a restrikce pro ostatní z ní vyplývající, to jsem byl poslední tejden "hodnej Egíček", "brouček" a vůbec výkvět všeho pozitivního. Hehe. Falešná jak její zuby. Pohroužil jsem se do dědkovy fotky a retušoval a retušoval, sem tam jsem si musel normálně vymejšlet, cožpak vo takový tašky na střeše, těch, když vám půl centimetru chybí, naklonujete to odjinud, beztak jsou rozmáznutý a jedna jak druhá, ale co když koňovi chybí půlka rypáku? Takže tady vzít postroj, tady kus srsti, jéžiš, vona ta hajtra má naráz štyri voči, toho jsem si při velkým zvětšení nevšiml. Tak znova, vrátit se o sedmnáct kroků zpátky atakdále atakdále.

No, měl jsem si s čím hrát. Nevím, co řekne Číča, já mám pocit, že v danejch podmínkách jsem udělal maximum.

Číčin děda, co má ty koně, vraný koně ... teda měl, než mu na ně bolševíci přišli.
Číčin děda, co má ty koně, vraný koně ... teda měl, než mu na ně bolševíci přišli.
Takhle děda po mým zásahu dopad.
Až dodatečně mne napadlo zkusit sem naprat i originál.
Vodkaz nafurt

Pátek, 18.03.2005 ... Jarní údržba ...

Konečně jsem se dokopal k tomu, abych navštívil potulné hadrníky a zakoupil sobě balík letních triček. Několikero bílých, tmavomodrých, jakož i příšerně brčálově zelené. Čímž můžu vytřídit zase pár starých, všelijak sepraných, natržených a i jinak poškozených, bych je mohl v létě čerpat jako trička vyhazovací. To jsou ta, která si vezmu na čundr nebo na vodu a jednoduše už je netáhnu zpátky, nýbrž někde cestou spálím či vyhodím.

Obratem mne zjebala Ťapinka, pročpak netuším, že ona má při výkonu veterinární praxe ukrutnou spotřebu triček bílých, a ať praskám okamžitě zpátky a též jí balík přikoupím. V Lanškróně prej úzkoprofilový zboží. Za trest jsem jí k tomu koupil jedno děsně vošklivý hnědý. A má to.

Ostříhán, oholen a s novým tričkem, jarní údržba ...Cestou domů jsem navštívil holičství, už mi zase po měsícu lezly fousy do huby, nejvyšší čas. Ale ne tam, kam chodím běžně, nechtělo se mi do města, hledat tam místo k parkování a tak, prostě jsem jel autem a koukal po domech okolo, neuvidím-li holiče. Uviděl. Měli tam napsaný něco jako "Družstvo Služba", takovej emblém jsem vídával snad ještě v osmdesátejch letech. Aspoň to měli postaru (a nutno připustit, že logicky) rozdělaný na "Holičství" pro pány a "Kadeřnictví" pro dámy. I vevnitř to vypadalo, že se tam čas zastavil. Jedna znuděná spící krasavice se žvejkačkou v hubě a nůžkama v ruce, zářivky, socialistický světla, jeden hadr kolem krku pro všechny, takový ty propagační snímky těch děsnejch ksichtů také z období končícího komunismu, no super. U takovýhodle holiče jsem byl naposledy v Plánici u Klatov tak v roce '90 nebo '91, nepočítám-li toho střihače ovcí na vojně.

"Musíte si počkat," pravila holička a ukázala na asi čtyři čekající maníky. Dva kluci asi dvanáct let a dva dědci nad hrobem.

No, musím, hehe, tím bych si nebyl tak jistej. Když jsem to viděl, původně jsem hodlal spíš odtušit: "Nemusím, ne-mu-sííííím," a fofrem zahnout kramle, pak jsem si to rozmyslel, však nikam nespěchám a tak strašný to taky snad nebude, ti dědci tam evidentně choděj tak čtyřicet let a ty mláďata taky nevypadaly, že by se jim tam dělo nějaké příkoří.

Ba naopak jsem svůj požadavek rozšířil - oholit a i ostříhat. Žádný sraní s tím, je jaro, tak pořádně zabrat.

Výsledek posuďte sami. Že su svinsky ušatej, vypadám jak idiot a podobné nesmyslnné a nekonstruktivní informace si laskavě ponechte pro sebe.

Ne jako pan Záškodník, kterej se mne vyptával, jestli znám adresu. Ta prej je potřeba při podání žaloby ...

P.S.: Oprava - Takto blbě se mne neptal pan Záškodník, nýbrž pan Joe_40, takto další takovej podivnej kumpán z chatu, z velmi blízkýho okruhu. Co se týče Zaškodníka, ptal by se stejně přiblble, kdyby shodou okolností neměl plnou hubu (a klávesnici) výhrůžek, jak přijede do Brna. Asi aby se moh pitomě ptát osobně. Naštěstí nebudu doma. Jo, tak se nedivte, že k té vší radosti jsem si ty dva poplet, jeden za vosumnáct, druhej bez dvou za dvacet.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 17.03.2005 ... Windows a čajovna ...

Někdy hnedle po ránu volal mi zas jeden takovej kumpán, a sice Newa-Kee. Prej má problém. Přišly mu jakýsi Windowsy a k nim nějaká smlouva vod Micro$oftu, teď po něm, jakožto po IT specialistovi, chce ekonomické oddělení zdůvodnění, pročže je společnost Micro$oft jediným dodavatelem systému Windows. Písemné zdůvodnění. Tak to jsem eště nežral. Pro neznalé - je to něco jako by po správci autoparku chtěl někdo vědět, z jakého důvodu je jejich jediným dodavatelem Koktávek firma Škoda?

No jo, vona je to vohromná sranda, pokud to chtěj po někom jiným. Co bych jim tam napsal asi tak já? Jízlivě, ať si přečtou celej název - Microsoft Windows (podle vzoru Škoda Octavia), že při troše invence by jim to mohlo dojít? A co když ne? No dobře, já bych je poslal do prdele, jenom by přede mnou někdo vyslovil slovo "písemně".

Vona u nich na ekonomickým oddělení sedí slečna. Aha, začínám tušit, odkud vítr vane. Ale ať nečiním mylné závěry - vona slečna je Mgr. Fajn, další mínus. Když připočtu, že ve své podstatě je to státní ouřednice, ke všemu u polopolicajtů, je mi všechno jasný. Jenom blondýna prej není, čili má na blbost pouhé čtyři hvězdičky z pěti.

No, popřál jsem Newovi hodně zdaru, prej kdybych měl večer čas, mám se stavit v jakési čajovně, kde bude dlít s Iliczem a poví mi, kterak dopad. Následně jsem šel na sextretariát a poděkoval šéfové. Čuměla jak vrana. Zkusil jsem jí to vysvětlit, za co že jí to děkuju, že po mně nechce žádný písemný zdůvodnění ničeho, odtušila, že těm mejm blbejm kecům nerozumí ani z mé huby, tím míň na papíře, a s tímto mne vyhodila z kanclu.


Večer jsem se mimo jiné musel stavit za Harpagonem Spojkou, hospodářem (= provozovatel hospody) z golfíku, jupí, druhýho dubna votvírá, cestou zas od něj jsem si chvílu našel a do čajovny zamířil.

Taková čajovna, to je kapitola sama pro sebe. Tuším pan Čočo na to onehdá lál. Smrad z vonných tyčinek se mísí se smradem z nohou divnejch vyzutejch hostí, do toho se proplejtá divnej personál a roznáší divnej smrdutej čaj. No hnus. Ukrutně intelektuální.

Nevím, jestli to néni nakažlivý, duchovno, intelektuálno, spirituálno, preventivně jsem se zastavil cestou u MekDonalda a narval do sebe dva čízburgry, abych to duchhovno nechyt.

Newa byl pochopitelně v řiti, jelikož se mu na ňákým ukrutně důležitým počítaču v práci sesypaly Windowsy. Hlavně, že má smlouvu a písemný zdůvodnění. Takhle mi to tlumočil Ilicz, jenž tam intelektuálně seděl, smrděl si nohama pod nos a voblboval noutbukem nějaký intelektuální Nanynky a jednoho divnýho chlapa.

Prima. Tak na to mám tak zrovna náladu.

Šel jsem dom, uvařil si čaj. Vzpomněl si na čajovnu a preventivně si umyl nohy.

Vodkaz nafurt

Středa, 16.03.2005 ... Babiččin fotograf ...

Byl jsem onému Hansovi, jak mi minulej tejden volal, vyfotit bábičku.

"Nebojte se, ona vás nekousne," ujišťovala mne Hansova máti. Eh?

A rozlíceně mrká svým vokem jediným a páchne, řve a krká a z tlamy pouští dým ... :o))Tak jsem zjistil, že mají i psa. Jozefčíka. Nevím, kde berou všichni péskaři to nezvratný přesvědčení, že zrovna ausgerechnet ten jejich nekousne. Sami máme dva, něco vo tom vím. Pes, kterej štěká, taky kouše. A ten, kterej neštěká, kouše eště víc a zákeřněji. Koušou všichni, jenom k tomu musí mít podmínky.

Hahá, vzpomínám si jasně, jak jsem byl taky vochotnej vodpřisáhnout, že naše Mášenka rozhodně nekouše. Než natrhla serevírce nohavicu a jakési nevěstě ten bílej hábit.

Kdepak. Jak mi tahle Hansovic beštie šla po lejtkách, tss. Aspoň než pochopila, že do toho bytu fakt půjdu a že mne nevyštěká ven, že taky umím vrčet a cenit zuby. Aj z huby mi smrdí stejně jak jí. Pak, tradičně, přešaltrovala ze psa hlídacího na psa vítacího. A vyřešeno. Prověřovat, s důvěrou nepřehánět.

S babičkou byla o poznání lepší spolupráce. Nechala se i s vozejkem nadirigovat ke dveřám, přes dvéře jsme hodili modrou deku, babču vyfotili a fertig. Neštěkala, nekousala.

Vodkaz nafurt

Úterý, 15.03.2005 ... Jarní vejlet a tak ...

Tradiční ranní nerovný boj - Egi versus čtyři budíky. V 6:45 zahubit prvního a s ním preventivně i toho, co by se ozval v 6:55. Stačí mobily v 6:50 a 7:00. Pak přesvědčování o "eštěchvilce" a jejich posouvání po deseti minutách - 7:10, 7:20, 7:30, 8:40. Ajaj.


No svítíčko slunilo, paráda, krásné předjarní ráno. Dokonce jsem i "přezbrojil" na jarnější oblečení. Černý džíny, černý tričko, černej svetr. K tomu černý boty, pochopitelně v nich černý ponožky. Jo, i trenýrky černý. Na černým opasku tři až čtyři černý brašničky, sumky a pouzdra, volitelně černý rukavice v černým batůžku. Já mám i obroučky brejlí černý. Černýho kulicha jsem zavrh.

A k tomu ta fantastická zelená bunda, co jsem se nad ňou tak rozplýval v prosincu, fungl nová a přitom vypadá jak z vojenskýho výprodeje. Možná už senilním, ale já z ní mám fakt radost.

Jo, byl jsem v pokušení vytáhnout rovnou taktéž novou a na jaro připravenou MA-1 "Bomber", a sice černou, ale kdepak, večer mi dal za pravdu, že ten pseudokožešinovej límec se eště může krapet hodit.


Fabiákovi jsem z nedávné sázky ohledně mé výdrže s Užofkou 11 přiznal velkodušně výhru, on, rozradostněn, vsadil se se mnou včera večer zas. A sice, že mi měsíc nepošle po ICQ žádnej link. Normálně jeho každá druhá věta začíná http://www.blablabla...., prase aby se v tom vyznalo. Pokud nemáte čas to študovat, nemáte ani možnost pochopit, co po vás, ichtyl, zasejc chce. Pokud čas máte, ani tak není pochopení zaručeno. Už mne to nebaví, rozhod jsem se pro převýchovu. Nechť se vyjadřuje slovy. Svými pokud možno. Už vidím ty moudra, co mi sype z rukávu.

Ve 23:03 jsme se vsadili. Vydržel to přes čtrnáct hodin, přesně do 13:37, kdy jsme zasvěceně ICQovali o fotbale a já mu líčil asi poslední výjev, kterej si z tohoto sportu pamatuju, z doby, kdy mne ještě zajímal, anžto jsem byl malej a blbej. A sice jak proměnil v roce 1980 na ME v Itálii v utkání se samotnejma Makarónama o třetí místo Antonín Panenka jednu z mnoha rozstřelových penalt proti Dino Zoffovi. Fabiák nelenil, pravil, že o tom četl, a poslal mi odkaz na stránku s fotkou z roku 1976 z Jugoslávie, kde se v brance kácí Sepp Maier. Inu, Fabiák. K jeho cti budiž řečeno, že on ani ten osmdesátej rok pamatovat prostě nemůže.

Nikoli, nepropukl jsem v halasný jásot a ani jsem okamžitě nežádal výhru. V duchu sportovních tradic jsem mu udělil jenom žlutou kartu a napomenutí. Má šanci napravit si reputaci a zbytek měsíce vydržet. Mně to za ten klid stojí.


Rozhod jsem se navštívit nemocinkatou starou tetu Alloru, sklátila ji nejprve chřipka, následně zubař. Vrátit jí DVD, případně nějaký přidat, každopádně potěšit svojí návštěvou. Ano, váhala, vzala si po telefonátu čas na rozmyšlenou, leč následně nejistě v KTZ (někdy mylně nazývané SMS) připustila, že tak teda jo, že se na mne i těší.

Zbejvalo dořešit, jak se dostat na jejich Maloměsto. Jednoduché, sluníčko, krásný počasí, sednu na "ššš-ššš-hůů" vláček motoráček a udělám si pěknej vodpolední vejlet. Copak s autem. Navíc jsem seděl celou dobu naproti pěkné svlečně, přiznávám, no kam jsem měl taky koukat? Naproti se vocucávala jakási buchta s kolchozníkem vod pohledu, z druhé strany mi pražilo slunko do rypáku a čumět celou cestu na dveře, když mám pěknou svlečnu v zorným poli, to by mi přišlo jako blbost. Jo, mimochodem jsem si mezi tím vočumováním přečet noviny.

Telefonát do vlaku:

"Tak kdy?"

"Vo půl."

"Mám tě počkat na nádraží?"

"Nemusíš, šak seš nemocná."

"Ale já tě počkám."

"Neblbni, se rád projdu."

"Počkám."

"Nečekej."

A tak furt.

Vo půl jsem byl v Maloměstě. Vyloudám se před nádraží - nic. Allora nikde. Zpoždění? Dal jsem si cigáro, furt nic. Allora nic, její vobrněnec taky nikde. Chytrá holka, dala na mou radu, vykašlala se na zevlování po nádraží, zůstala doma. Nebo usnula bo tak něco.

S neustávající dobrou náladou jsem se vydal procházkou k Allořímu brlohu. Vono to tam není vodnikud nikam moc daleko, holt větší ďoura po granátu, pár minut líným krokem. A hele, fakt že jo, její čerstvě votuněnej Ignác - pancéřák stojí vedle domu. Jsem ho jenom vokouk, moc mu to sluší, to se hned pozná maďarskej výrobek a český přídavný trubky.

OT-Allora
OT-Allora
OT-Allora

Zvoním, zvoním. Nic. Aha, von je votevřenej barák, tak ať se holka nemusí štrachat dolů. Zvoním, zvoním i navrchu. Začíná to bejt podezřelý. Žádnej ohlas, ba dokonce ani pes Plyšák neštěká, přitom se All dušovala, že už štěkat umí. Ne jak ta buznička před pár měsícama. Možná je to chytrej pes a kašle na zvonek? Už ho vidim, chytrej pes, kterej kašle na zvonek a přitom žere parkety, ne, to je taky blbost.

A tak přichází zas na řadu mobilní telefon. To už bylo tak za deset celá.

"Zdar, simtě, kaj si?"

"No kde by? Na nádraží. Máte nějaký zpoždění?"

"Jaký zpoždění? Já ti buším na dveře u vás v baráku."

To jsem si zas něco vyslech. Jak jsem si moh myslet a kdesi cosi. Prej říkala, že přijde, byla tam i s Plyšákem sice minutu po vlaku, ale nikoho tam neviděla, to jsem tam rozhodně nemoh zevlovat uprostřed dveří pět minut. A čeká tam na lavičce doteď. Leda by mne přehlídla. Ja richtik, já su zrovna uprostřed nádražních vrat ten nejpřehlídnutelnější a nejtuctovější tvor. A že jako poslední mluvila vona (to poslední "Přijdu"), to jsem si vykládal jako jednoduše poslední slovo každé ženské. Kdybych měl brát každý vážně ...

Jo, nakonec jsme se sešli. Allora se zdraví, Plyšák už fakt néni žádnej kníkač, nýbrž dovopravdickej pes. Dali jsme kafe a Allora si mi jako první věc postěžovala na Bobše, kterak od nich naposled vodjížděl, nacpal se do kupé k nějaké sličné svlečně a chtěl ji vočumovat. Tato však byla divná a jakmile naznala, že jde o kuřák, sbalila se a zdrhla. Chachá, já věděl, kdy mám jet courákem bez kuřáku.

Jinak nic. Jsme jenom tak klábosili, já seč mi moje vrozená málomluvnost dovolila, Allora tak, jak jí umožnil zredukovanej počet zubů v hubě.

Pak mne ještě odvezla na nádraží. Kdepak, žádný takový, že je to auto s traverzou vepředu nebezpečný pro chodce. Každej si dá majzla, jenom tu trubku vidí (mluvím stále o rámu). Uskakovali jak jeleni. Čilí a hbití vesničané. V Brně jsem večer viděl eště dva. Vobrněný Ignáce, nikoli čilý a hbitý vesničany.


Jak jsem slíbil, pokud někdo chce, tady máte Egiho Máší VólPejpr:

- 800 x 600 (cca 150 kB)

- 1024 x 768 (cca 250 kB)

 

Vodkaz nafurt

Pondělí, 14.03.2005 ... Hlavně střídmě ...

Blbě jsem zas začal. Vstal jsem nějak s rozbřeskem ... ehm, kdy se včíl vlastně břeská? No, vstal jsem po sedmé. Asi tak. Do práce jsem došel podezřele brzo. Kolegyň tvrdila, že už před vosmou, mně to připadalo, že něco málo po vosmé. Hmm, ranní rychlokafe, cigáro, najít čistý džíny a tričko, v 7:40 jsem se motal někde kolem konečné šaliny. Šklebáci maj volno, že by prázdninovej MěHroD byl tak rychlej? Zas jsem posledních pár zastávek jel s kolegyní Laťkou, ta pozdě nechodí. Nevím. Pro další etapu to néni důležitý.

V nějaké nepochopitelné pýše jsem se zašel mrknout na sextretariát, bych se mohl pošklebovat Tasemnici, mojí šéfové, která přišla později. Inu - Velkej Šéf Kvakin je v čudeli, myši ouřednický maj pré. Nepočítám do toho sebe, jednak nejsu ouředník, druhak si chodím, jak se mi zlíbí, celou dobu. Kvakin Nekvakin.

Avšak jaká neprozřetelnost. Na sextretariátu na mne číhala mimo jiné sextretářka Oloušek, jež okamžitě (zase) spustila lamenty, že já jí zahubil psa. Pro vysvětlení - už někdy minulej tejden vzala jí za své ve Woknech tapeta na pracovní ploše. Jo jo, "Systém Active Desktop šel do piči - odeslat hlášení o chybách?". Měla tam obrázek jakýhosi štěněte. Mívala, přesněji řečeno. Šmarjá, co je mi po tom? Kterej normální člověk a standardrní heterosexuální běloch takovýdle fíkoviny používá? Uznávám, doma mám pozadí z jakési svojí fotky (tedy mnou pořízené, nikoli já že bych byl motivem), kytička s broučkem. To se mi podařilo nějakým omylem asi tam nakliknout "Setni tudlenc fotku jako vólpejpr". A v kanclu mám tam jakýsi modrý čmáranice, co mi tam kdysi nastavila Zuza - Lioness blahé paměti. Ve své podstatě taky uživatelka. Přišla na návštěvu, zasedla mi počítač a nastavila mi pozadí. Teda na monitór. Ve vobou případech su prostě línej to zahubit. Já vím, je to pár kliknutí myšou, ale kdo se s tím má drbat? Když to tam je, ať si to tam je. Stejně, jako když to tam néni. Ačkoli kdybych teď místo toho složitýho vypisování pitchovin ...

Jo, k té Olouškovi. Pro uživatelku je to kardinální otázka. Bez vobrázku na pozadí nelze pracovat. Píčovskej řvavej a nepřehlednej vobrázek přes celej monitór, avšak běžného usera nikterak nerušící, jelikož textovej a tabulkovej editór spouští beztak přes menu a naopak toho zástupce na karty vytaženýho někam na plochu, to dycky najde. Nic jinýho nedělá. I proto mi Oloušek už tejden lála a spílala, pes zmizel, kdo má koukat na tu zelenou vobrazovku? Moje vysvětlení, že holt "sabáka ubižála", zelená uklidňuje a vůbec, ať mne s tím nesere, jako bych vůbec z huby nevypustil. Naprosto se míjelo účinkem. Prudila s tím se železnou pravidelností, čiže vždycky, když mne někde natrapírovala. Ach jo. Dneska ráno jsem vyměk a uvolil se jí po zatoulaným psovi podívat. Přece jenom by si mohla vzpomnět, že jsem jí ještě neodevzdal docházku za leden.

Pes byl fakt v trapu. Já ho v tem počítaču prostě nenašel. Kde je ten pes? Číňan ho sežral. Kde je ten Číňan? Vyrábí další zločinné počítače.

Tak to ne. To já nebudu poslouchat další měsíce a roky. Vona Olouš na takový resty a zlořády má nechutnou paměť. I tu docházku si jistě pamatuje, jen si to šetří jako eso, až zas bude něco chtít. Čili - měla na monitóru psa. Zrzavýho. Na zeleným podkladu. Kde vzít psa zrzavýho na zeleným podkladu? Moment - kde my jsme to tehdá byli? To byl Adamov. S psama. Srpen 2002. Simsalabim - a zrzavej čokl se zeleniskem vokolo na Olouščin monitór je na světě, a ať mi dokáže, že to néni ausgerechnet von:

Ideální vzor tapety pro sextretářku Olouška ...

Eště jsem jí musel ten výřez trochu předělat, aby si našla tu ikonku na ty karty ...

Chce někdo tapetu? Egiho vólpejpr?


Večer cestou v sámošce U Starýho Růžičky:

"Tři koblihy dneska jenom?"

"Jo, musím se stravovat střídmě."

"Počkejte, když střídmě, tak jste si měl vzít jenom jeden. Tři koblihy, to mi nepřijde jako moc střídmá večeře."

"To ani nemusí, vona je to střídmá svačinka. K obědu jsem si dal jenom gulášovou polívku a pouhý čtyři knedle s roštěnkou, na večeři mám něco ovoce a mléčnejch výrobků."

"Něco?"

"Mno, pár banánů, čtvrt pekáče tvarohové buchty a půlkilovej jogurt."

"Aha, hlavně střídmě."

"No vidíte, jak jste k tomu sama došla, já vám to říkám od začátku."


Stavil jsem se opět u máti, zprovoznit jí její nový úžasný DVD přehrávač. Vono to má drobnou chybičku, je nějakej moc silnej. Ačkoli ho vypnu do spacího (Stand-by) režimu, furt jako by do tý televize nějak kafral. Zkrátka dokud néni vypnutej úplně, nejde na televizi normální televizní obraz. Což by sice výchovný účinek splnilo, avšak máti by asi umřela žalem po televizních estrádách. Ano, sem tam hodnotný film jí vnutit můžu, leč dočista jí brát Hulinu a Rodinné štěstí, to kdepak.

Čert ví, čím to může bejt. Přehrávačem? Šlauchem? Televizorem z "Oravskej Televíznej Fabriky"? Draka tomu taky rozumím. Popátrám, ale až bude krapet čas. Zatím by to chtělo provizórní řešení. Jo, von sice takovej přehrávač má úplnej vypínač, ale zezadu. Další problém. Jelikož jsem celej ten bazmek vtipně zabudoval do podtelevizního stolečku, je takovej vypínač zezadu utopenej kdesi vevnitř, asi půl metru nad zemí, půl metru ve skříňce hluboko. Tam mamina nemá při nejlepší vůli šanci došáhnout. Při svým věku, své postavě a nově při svém novém kloubu se asi nebude plazit po kobercu a šmátrat kdesi v útrobách nábytku. To bych viděl bledě. Pak se ještě naskýtá možnost to vždycky vyrvat ze zásuvky. Nesystémové.

Já říkal hned, že ten starej nefunkční fén nemám hned vyhazovat. Štípačky, ucviknout napájecí šlauch, jedna koncovečka pro maminku, lampičkovej vypínač a elegantní prozatímní řešení je na světě.

Teď ještě politické školení mužstva - otevřít, zavřít, pustit. Zastavit. O kus dopředu, o kus dozadu. Ach jo. Jasně, nadmíru složitý pro starší a pokročilé, ale híml, dyť ty vobrázky jsou furt stejný. Šipečka po směru čtení znamená dopředu. Ta druhá dozadu. "Open/Close" bejvalo napsaný i na některejch víčkách zavařovacích sklenic, no a že "Play" znamená "hrát", to už by si máti za těch dvacet let od prvního kazeťáku mohla taky zapamatovat. Kdepak. To je třeba si vždycky pečlivě vobkreslit a napsat na papírek. Papírek někam založit. Napsat do bloku. Pak eště do druhýho.

A stejně - jakmile dojde k neočekávané události, je namydlená. Jako třeba dneska. Přestala hrát veža. Přesněji přestala přehrávat CD.

"Kdys to naposledy pouštěla?"

"Furt to pouštím. Různý stanice."

"Ale kdy sis naposledy pouštěla cédéčko?"

"No, nedávno."

"No, nedávno, mám pocit, že tohle jsi dostala vod Jéžiška, teda jako vode mne k Jéžiškovi, loňský nebo předloňský vánoce. A moc bych za to nedal, že jsem ho do té veže dával já."

"Tak nějak by to mohlo asi bejt."

Fajn, rok vežu nepustí, ale zrovna dneska si vzpomene, že by chtěla slyšet teho Šoupéna, co dostala mimo jiné k narozeninám. A tvářila se tak zkroušeně, jak kdyby tu věž sama pokazila. Přitom to bude asi jenom zaprášená čočka, jak ten krám nebyl v provozu a dělali jim tam nový balkóny, to se do takovýho pristroje nalapá prach raz dva.

Chtěl jsem máti udělat radost a ukázal jsem jí, že když vrazí vobyčejný CéDéčko do DVD přehrávače, hraje to taky. Šoupén i Mózart.

Já tupé hovado. Já hňup. Jakej já jsem jí v tom musel tím udělat hokej?

Hele, mami, až si to tady dočteš, schválně si běž zkusit pustit některej ten film. A pak dej vědět. Nezapomeň, že musíš otevřít ty skleněný dvířka vod skříňky, aby ses dostala s tím diskem dovnitř.

Nepodceňovat. Důvěřuj, ale prověřuj. Su sám zvědavej. Schválně mi pak povíš, vo čem to bylo.

Vodkaz nafurt

Víkend, 11.-13.03.2005 ... Eště jednou ...

Jak vono to bylo s tím bolehlavem a jinýma nechutnostma?

Pátek si ani nějak nepamatuju. Potácel jsem se celej den v polospánku, ani netuším, kde jsem se moh tak příšerně unavit. Každopádně jsem si hodil doma na gauči na hodinku šlofíka, vono to na chvilku pomohlo. Za onu chvilku přijel celej ten můj cirkus a bylo zase po elánu. V jedenáct večer jsem sklapnul jak kudla a bylo zas po mně. Fakt netuším, ale řek bych, že jsem toho za celej den nějak moc smysluplnýho neudělal. Jo, vim, stavil jsem se k Pepému a zprovoznil mu na počítači televizi. Ve svejch letech (asi šedesáti) a po těch rokách s počítačema (machroval, jak už v osmdesátejch letech žhavil Sharp MZ-800) by už moh vědět, že když půl hodiny zírá na tlačítko "Automaticky vyhledat stanice" a vono to nic nedělá, že by na to čudlítko moh taky kliknout. Zvuk mu beztak nějak zlobil. Poradil jsem mu, ať si koupí prodlužovací šlauch, když ten starej někde prochlastal, že to píchnem do jinýho vstupu.

V sobotu jsem se vzbudil už po čtrnácti hodinách, to jest brzo ráno v jednu odpoledne. Brzo ráno vstanu a pustím Zákrutu. Nějak mne pobolívala hlava, asi z té hyperúnavy a pak šokovýho přespání. Dokonce jsem aj k vodpoledni ňákej Ibuprofén zhlt. To vždycky tak čtyřikrát do roka asi, poslední dobou, už holt nejsu nejmladší.

K večeru jsme se měli stavit u Mische a Žábi. Cestou jsme to vzali přes Pepého, an volal, že už má onu prodlužovací šňůru mezi zvukovou a TV kartu. S prodlužovací šňůrou zvukovou to hrálo ještě hůř. I obraz se mu od včerejška nějak zhoršil. Šlauch jsem opět z okruhu vyřadil, trochu kopnul do toho kluba drátů vzadu a ejhle, zvuk i obraz jako víno. Ale jistota je kulomet, prodlužovací kabel leží na dohled vod počítače, aby si tento moc nevyskakoval.

S Mischem a Žábi bylo nutno stanovit plán. Vona Ťapinka už mi nějakou dobu (cca pět let) lká na rameni, že ještě neviděla Benátky a Itálii vůbec, já jí oponuju, že není voč stát, avšak abych měl pokoj, jedním dechem jí slibuju, že se tam někdy sjedem mrknout. Na votočku. Když slíbíš, vždycky potěšíš. Jenže jsme to nějak neprozřetelně prolátli před těma dvouma, voni se toho ještě neprozřetelněji chytili, postupně z toho při minulé návštěvě vyplynula hotová věc. Ále jo, dobrá, však to může bejt psina. Ťapina uvidí smrduté Benátky, Misch se tváří, že si nějakou zábavu už najde, a sice třeba Žábi postupně, polehoučku a poznenáhla zvykati na improvizované výpravy - bez kulmy, fénu a s redukovanou kosmetickou taštičkou. Vida, taky metóda, já měl vždycky zato, že třeba jest hned z úvodu člověka zdeptat, vydrží pouze silné nátury a s těma se už pak dá něco podnikat. Ač nelze vyloučit, že to tak nedopadne. A co já? Já si to celý vodřídím. To si nestěžuju, to beru jako pozitivum. Ano, zavrhli jsme jakoukoli hromadnou dopravu, béřem s největší pravděpodobností mého Všiváčka. Operativně si to trochu protáhnem. Padova, Verona, možná Pisa, tam jsem ještě nebyl ani já. Chvilku zalágrovat u Lago di Garda a možná se kouknout do Brixenu a krapet pošpacírovat po nějakejch nenáročnejch kopečkách. Ke Žábiny úlevě jsme slavnostně smrťosmrťoucně odpřisáhli, že z rámce nenáročnejch kopečků škrkáme Grossglockner a jemu podobné, ačkoli je tůze lákavě při cestě. Si myslim, že bude stačit spaní pod širákem na pláži bo tak ňák. Zato jsme ženské půlce přislíbili semo tamo nějakej kemp a možná i tak jeden penzión. Den válení u móřa a den u jezera. Se uvidí. A to celý někdy v létě. Tož fajn. Až se Žábi začla ke konci tvářit hrdinně - nebude Grossglockner, přežije všechno. Ťapina vypadala nadmíru spokojeně.

Hlava mne přestala bolet, avšak též se mi přestalo chtít spát. Nějak jsem si počkal, až Ťap zařízne špónu, potichoučku se vyplížil zpátky do vobejváku, znova zapnul počítač a jal se študovat. Né, že by to ňák spěchalo, ale když už to mám v hlavě ... Nebyl jsem v těch končinách snad deset let a naprosto nemám ánung, jak je to teď s těma dálničníma známkama, placením tunelů a mýtnýho. Naposled si pamatuju, jak se v Itálii rvaly čerpadlovým stojanům u samovobslužnejch benzínek do chřtánu tlustý fascikly bankovek s moc nulama. Liry se to menovalo. První kloudná informace, co jsem našel - u Makarónů od novýho roku a v Esterajchu asi vod května musí mít řidič (i soukromýho vozidla) pro případ nouzovýho zastavení reflexní vestu. Moc fajn, ešče nikam nejedem a já už mám kupovat jakýsi krámy. Ale na druhou stranu - proč ne? Kolikrát už jsem si říkal, že si jednu svou pořídím na focení při pejntbólu, aby do mne jakožto do fotografa nějakej magor furt nestřílel.

Neděli jsem úspěšně proflákal, tedy přinejmenším ty tři hodiny mezi tím, co jsem vstal, a čtvrtou odpoledne, kdy jsme šli k máti. Jakože eště jednou oficiálně pogratulovat k těm sedmdesátinám, s kytkou, DVD přehrávačem, žrádlem, hromadou dalších krámů, jakož i s tetičkou. Ťapinka si šla lala s psama, já táh zbytek herberku, eště že aspoň tetička se přišourala po vlastní ose. Touto návštěvou jsme hravě vyplnili zbytek podvečera.

Ťapinka se pak nějak neměla k odcestování do Lanškróna, ba dokonce mi to ani nevadilo, kupodivu mne nestihla za víkend ani namíchnout, nic neprovedla, semo tamo něco malýho uklohnila (jinak jsme vyžrali Miše s Žábi a druhej den máti), ba ke všemu mi prádlo vyžehlila, ačkoli to od doby, co přispívá na nájem, není její povinností. Vzato kolem a kolem to byl příjemnej víkend i s Ťapinou. Zajímavé. Rezignoval jsem na Užofku, radš jsme si pustili ňákej normální film. Ani nevím, jestli jsme se s Fabiákem nakonec jakože o tu dvoulitrovku Kofoly vsadili, jestli to dřív přestane bavit Užofkofilmaře nebo mne? Jsme to, se mi zdá, nějak nedořešili. Dostane litr a bude. Koupím flašku, půlku vypiju. A basta.

Ťap nakonec odharcovala, já sed k počítaču a hlava začla bolet nanovo. Jenže tak nějak jinak. Ne vevnitř jako včera, ale kteraksi od krku, zjistil jsem. Připadal jsem si jak ňákej robot při self-testu. Kroucení hlavou, sledování, prověřování obvodů. Aha - asi jak mne včera palice bolela a moc jsem s ní nehejbal, ztuh mi krk. Nebo jak furt sedím doma vyvalenej u počítača, spisuju všelijaký nablblý deníčky a nemám takový to fajn managerský kožený houpací křeslo s opěrkou za hlavou, takový jako v práci. Hmm, to by se mohlo vopakovat. Asi koupím křeslo. A nebo bude jaro, vona krosna řádně usazená na zádech to spraví, dyť já vlastně celou zimu sedím za kamnama. A nebo úplně nejlepší řešení - voboje. Koupím křeslo a aj pojedu na čundr. Tak.

Na věci mé rozhodnutí nic nezměnilo, bylo mi nepříjemně, vykvák jsem se na deníček, vosprchoval se, uložil se ve svém skvělém novém županu na gauč, podíval se na jeden díl Profesionálů a šel zas chrápat.

Vodkaz nafurt

Víkend, 11.-13.03.2005 ... Ošuleno ...

Bolí mne hlava a na Užofku jsem se beztak nedíval.

Se pro teď vomlouvám ...

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 10.03.2005 ... O fotografování babiček a o barevné rodině ...

Aby nevznikl mylný dojem, že se furt jenom flákám a pak machruju. Včera jsem se věnoval "monitoringu systémů" pouhou snad hodinku a půl, moment, čtvrt hodiny jedna křížovka, hodinu kafe s Mischem, čtvrt hodiny druhá křížovka. Zas tolik křížovek nemám, abych moh "monitorovat" celej den. To je tak, když nebohý vypočítavý technik přijde do práce, hned se na něj sesypou uživatelé jak vosy, furt po něm něco chcou, až ho dočista ucasnujou. Hoďka a půl prostoje, později jsem měl ještě nějaké jednání, nic velkýho se nehodilo začínat, do ničeho malýho se mi nechtělo. Nepopírám, že za příznivé konstalace hvězd a erekcí na slunci dokážu provádět "monitoring" klíďo celej den, buď je netradičně takovej klid, případně mám blbej den a cejtím, že pokud bych šáhnul na něco víc, než musím, skončilo by to větší katastrofou, než když to nechám shořet samo vod sebe.

Ne, včéra jsem si náhodou dost zapracoval a vzal jsem si i prácu dom. Kolegyň Fišta vyplodila webovej ouřadovej vobšťastník, na mně bylo dosázet tam fotky a krapet si pohrát s úpravou.

Mezitím jsem se musel stavit na tradiční středeční slepejšpárty do hospody a pak taky za máti, měla ty svý narozeniny. Půjdem tam ještě v neděli s Ťapinou a s tetičkou na takovej oficiální potlach, avšak cosi mi našeptávalo, že když se jedná vo sedmdesátiny, moh bych se tam aspoň neformálně votočit, že by z toho, když už nic, mohlo vypadnout něco k jídlu. Což jsem odhad správně.

Doma jsem se pohroužil do vobšťastníku, Fišta tentokráte vyprodukovala materiály, že mi z toho mohlo hrábnót. Jedna chyba vedle druhé, nefungující odkazy, část fotek mi chyběla, rovněž tak článků. Hnus. Navztekal jsem se u toho a vyhrál si s tím, jen co je pravda. O půl třetí jsem to měl hotový, poslal jsem Fišli výhrůžnej mail, že sic jsem její anatomii zatím nijak podrobně nezkoumal, jelikož mi nepřišlo, že by bylo oč stát, avšak pevně doufám, že má koule, abych ji měl do čeho ráno nakopat. S tím jsem uzavřel tuto epizodu a šel spát.

Ráno jsem pomlátil tu svoji čtyřčlennou kohortu budíků, jež začala z nepochopitelných důvodů řvát už v deset, spal, spal, vzbudil mne až před jedenáctou telefónem kámoš Hans, anžto si na mne prý vzpomněl. Poděkoval jsem mu, pomyslel si cosi o idiotech a chtěl chrnět ještě dál. To však nebylo celý, ten jeho proslov. Aha. Volá mi nejen kvůli vzpomenutí, ale má na mne prosbu - mám mu vyfotit babičku. Tak to už jsem byl dočista vzhůru. Jemu fakt hráblo? Co to mele? Takový šoky takhle po ránu. Se z něho stal na starý kolena gerontofil? Jakou babičku? Nebo nějakýho Babičku?

Skutečnost byla, pochopitelně, prozaičtější, než mi horečné přemítání v rozespalé hlavě původně vykouzlilo. Hans má babičku. Na tom nic divnýho néni. Každej má nějakou tu babičku, i já jich svýho času pár měl. No a co? Babička je stará. To se tak u babiček stává. Málokomu se poštěstí mít za babičku nějakou sexy sedmnáctku, ač minimálně v případě nevlastních babiček to není technicky nerealizovatelné. Ne, Hans má normální starou babičku, avšak tak starou, že je nemohoucí, sedí si na kriplkáře a vozí se po bytě, aby si ukrátila dlouhou chvíli. Babičku je mu třeba vyfotit, jelikož babičce propadl občasný průkaz, občasný průkaz jest nutno doložit k jakémusi jinému lejstru, by Hans mohl přebírat mrzký babiččin důchod, a to nikoli za účelem světáckého prohýření s kurvama, nýbrž z důvodu nudného a nenápaditého živení babičky. A na nový občasný průkaz vyžadují nabubřelí státní úředníci babiččinu aktuální fotografii. Nemít jich v práci plnej barák (těch státních úředníků, nikoli babiček či jejich snímků), nevěřil bych, jaké to dokáží být hyeny. Babča se do vyjížďky k fotografovi při svém stavu nikterak nehrne, Hansovi se do toho taky moc nechce. Přece jenom žduchat bábi na vozejku přes půl města, to je práce pro bejka, přičemž Hans je jak reklama na Mauthausen. Tedy si na mne vyvzpomněl, já oplývám digitálním fotoaparátem, stavím se příští tejden na kafe, Hans mi přistaví babičku i s vozejkem ke zdi (kvůli pozadí na fotografii, střílet ji údajně nechce), já ji sejmu (udělám snímek), Hans už si to zpracuje dál.

Příští tejden. A kvůli tomu mne budí vo třištvrtě na jedenást. Vrah.

No, tak jsem se alespoň vyhrabal z pelechu a šel lážo plážo do práce. Evidentně jsem nebyl eště dočista vyspalej, nechyt jsem klíče. Snad poprvé. Tlustej Vratočuč Gauner jak je furt přežranej, nechce se mu vylejzat z kukaně, sedí, funí a klíče mí hází přes půl chodby, páč su prej mladej a sportovec. Kde na tom byl, to nechápu.

Kouknul jsem na mail, zjistil, že mi nikdo nic chytrýho nepíše, tak jsem šel zas na voběd.

A tak vůbec. Naráz bylo vodpoledne, hurará, padla. Pravda, čtyři vodpoledne a byl jsem v baráku vyjma Gaunera poslední.

Měl jsem krom jiného na večer jeden úkol. Někdo má doma kulichožrouta, mně se vylíh tričkožrout. Sežral mi všechny černý a všechny bílý trička. Mám tam hromadu šedejch, dvě žlutý. Ale černejch a bílejch učiněně poskrovnu. I zamířil jsem do kšeftu "Hraboška", nevím, proč tomu furt říkám "U Hraboše", pamatuju si ten název vždycky s bídou tak tejden. Tam mívaj obvykle takovýho herberku dostatek, v principu je to jak pingpongáckej vobchod říznutej s takovým tím "vše za 25" nebo tak nějak. Avšak dneska - kulový. Ani černý trička, ani bílý trička. Pročež jsem zakoupil jako mrzkou duševní náplast tři maskáčový černo-bílý kamuflážního vzoru "Metro". Aspoň tak. Nakonec, já si před vobčanama na slušňáka hrát nemusím, proč bych jako správce sítě nemoh chodit na svá utkání s uživatelama na ouřad v maskáčovým tričku pro boj v betonové zástavbě? Je to boj? Je. Je ten barák z betonu? Je. Tak.

Večer jsme měli sraz s ex-kolegama od "Kam se na nás hrabete?". Po čase přišel i Ondra Pitrýsek, ten, co se mi onehdá podřezal na chatě, zvěstovat nám dle svého mylného soudu onu radostnou novinu, že se rozmnožil. Nikoli sám, řízkováním nebo jako nějakej prvok, kdepak, on už svýho času oplodnil svoji manželku a zbytek námahy s populační explozí nechal na ní. A Kamila prej teď konečně vydala onoho "Zeleného Vetřelce" a pojmenovali ho Jakub Jeremiáš, aby z toho v životě taky něco měl. Pitrýsek tvrdil, že je naprosto spokojen, dal si zelenej zeleninovej salát, jednu zelenou a šel zas domů. Vzorný otec. Na to, že má žínku Kamilu eště pořád v porodnici i s vodlitkem, je možná trochu moc vystresovanej. Jinej na jeho místě by si užíval, než se mu ten cirkus vrátí dom.

Ondra Zelený.
Jakub Červený.
Kamila Žlutá.
Ukázková barevná rodinka. Ondra je poslední dobou zelený. On je navíc i Zelený.
Naproti tomu Jakub Jeremiáš je červený, možná s nádechem do modra, ač dle dokumentace je taktéž Zelený. Původně jsem si říkal, že snad ani nemůže být jeho, ale při bližším zkoumání je skutečně vošklivej po tatínkovi.
A s těma barvama - co má bejt? Kamila je sice Zelená, ale přitom zároveň žlutá. Nepamatujete si někdo, jak vony se ty barvy vlastně míchaj? Vlastně když si udělaj třípatrovou postel, můžou si hrát na semafor.

Mjo, jinak se sešla, samozřejmě, opět vybraná společnost - Miminko Majkl s Alénkou, Kovboj Lávička Růža i s Šavlou Růžovou, Klustej Vašek, RoboCop. To z těch stávajících. Z odpadlíků potom já, Mára Špagin, kulometčík Kachně s nabíječem Radkem, kruci, víc si při nejlepší vůli nemůžu vzpomenout. Trochu jsme okruh rozšířili, takže kromě aktuálních a bejvalých zaměstnanců už zveme i ty, kteří se o džob v té divné partě pouze ucházeli - různé spřátelené podivné existence. Takhle nás tentokrát navštívila i Zuza aka SikoZ. Jo, a hlavně hlavní organizátor Péťa Hromádkojc vulgo Petrák.

Posledně jmenovanej sice dělal machra, že na noc pojede domů, avšak s přibývajícím časem ho elán opouštěl. Přesunovací úmysly nakonec vzdal a odebral se "na základnu", čili k nám. Logicky, mně by taky přišlo pohodlnější mít to ráno po hospodě do práce 900 kroků místo 30 kilometrů. V současné době mi spí za zády na gauči zdravým spánkem opilce. Před pěti minutama začal i chrápat.

Jak s tím původně nepočítal, nevybavil se ani spacím tričkem. Spí v tom, ve kterém byl v hospodě. Do práce jsem mu věnoval jedno nové maskáčové tričko kamuflážního vzoru "Metro". A pak že jsem blbě nakoupil.

Vodkaz nafurt

Středa, 09.03.2005 ... Administrátor se má ...

Postoupil jsem na další level ve vypilovávání mé oblíbené pracovní činnosti, tedy tzv. "monitoringu systémů".

Ona se v kanceláři dá místo práce nejen číst kniha. To taky jednoho furt nebaví.

Začal jsem luštit křížovky. Na svoji obranu uvádím, že z odborných časopisů.

Výsledek jsem ještě drze poslal do soutěže. Třeba něco vyhraju.

Vodkaz nafurt

Úterý, 08.03.2005 ... Já to auto nemít ...

Cestou v neděli z Lanškróna mi Všiváček začal emitovat divnej zvuk - něco jako motorový vůz M-262, když brzdí se zablokovanejma kolama po glajzách. Až na to, že já nemusel ani brzdit. Vydávalo to zvuky furt. Též na mne začala pomrkávat taková záhadná kontrolka s vykřičníkem. Jako ostřílenej matador jsem se to zpočátku snažil ignorovat. Na palubovku beztak nekoukám, tam se nic pěknýho obvykle člověk nedočte. Moc hodin, vysoká rychlost, prázdná nádrž. Maximálně eště tak olej v prdeli, dobíjení v prdeli. A teď "závada brzd". Takovýdle informace si rád nechám ujít. A ty zvuky šly taky přeřvat rádiem.

Leč je to celý asi nějak ukrutně chytře provázaný, nedbal-li jsem výstražnejch znamení přímo od předních kol, počalo mne varovat i rádio. Což o to, von to nikdy nebyl žádnej hajtech, lapalo to kdesi jakousi indukci, při změně otáček to vyluzovalo zvuky startujícího Mig-21, chrčelo a vůbec to předvádělo cokoli jinýho, než to, co by na kazetě ve skutečnosti mělo bejt. Ale zas jsem to takhle koupil. Už jsem na to měl grify - kdy je třeba kvůlivá reproduktorům třísknout pravejma dveřma, kdy kopnout do levejch, kdy nahřát panel na topení u předního skla a kdy do toho prostě majznout pěstí. Fréza. Už vím, co mi připomínaly ty derniérový skřeky - teď si to eště začlo hrát na frézu.

Jako bonus - že vobčas nešla vodemknout zpátečka, to jsem ještě skousnul. Při troše trpělivosti a hraní se to dycky nějako povedlo. Teď nešla ani zamknout. Ešče by mi toho střepa někdo ukrad, ne?

Shrnuto a sečteno - randál venku, randál vevnitř, asi nejhorší bylo, že ty brzdy opravdu přestávaly brzdit. Sice hogofogo vždycky tvrdím, že mně v zásadě stačí, když auto jede. No jo, ale co když jede furt? Jak pravil kdysi žlutý šimpán Kato v Růžovým Panterovi: "Šéfe, já autům moc nerozumět, ale řekl bych, že Stříbrná Sršeň potřebovat servis."

Pracovní dobu jsem plodně strávil hledáním vhodnýho autorádia (dík Fabiákovi za rady, když se tradičně trochu seškrtaly ...). Vyhlíd, zarezervoval, vobjednal se na výměnu. Funkční rádio je fajn věc, jak jsem říkal, dokážete tím přeřvat spoustu jiných závad. Nebo aspoň svědomí.

A též jsem se objednal do mého oblíbeného zločinného autoservisu AutoĎasu. Prej mi to třeba vopravěj na počkání. Ty brzdy, zámek zpátečky a ještě jsem si vyvzpomněl, že mám prasklý a všelijak poslepovaný skla u předních mlhovek, vono to svítí, ale před STK mi to radš zadeklovali, aby to nebylo moc vidět. Skla mám svoje náhradní, jenom mi ty starý vodtam bez většího násilí nešly urvat, čert ví, třeba je v tom nějakej grif, pro mechanika je to záležitost pěti minut. Já se s tím srát nebudu.

Na počkání, to jo. Jenom nějak neřekli, jak dlouho by si představovali, že budu čekat. Přijel jsem ve dvě. První hodinku jsem strávil s jedním ze šéfů v plodném rozhovoru o 36. divizi SS, von je bejvalej lampión a dneska fanda vojenské historie. Pak přišel mechanik, že to teda má. Že to teda má - rozebraný. Dle očekávání byly v trapu deštičky. Jenže taky brzdový kotouče. Jo, vo tom byla řeč už při té technické kontrole, že takováhle doba může nastat. A eště takovej ten bazmek, co deštičky vod kotouče v klidovým stavu vodtlačuje. Vony drhly vesměs furt, to byl jeden z hlavních pilířů závady. Skladem maj tak s bídou ty deštičky, ale chtělo by to povyměňovat celý. Ceny mi může říct druhej vedoucí, kterej si zcela v duchu logiky právě odjel kamsi pro svačinu. Ale za chvíli se určitě vrátí, maximálně za trochu delší chvílu, pak pro to může nákupčí zajet ...

Jo, na počkání. Já su na půl pátou vobjednanej kvůlivá tomu rádiu do Bohunic. Ve čtyři plus mínus nějaká chvilka potřebuju vypadnout. Domluvil jsem se s ním, ať to opraví prozatímně z použitejch dílů z vraků. Brzdit to bude, měsíc to v pohodě vydrží. Šmitec. Pak se můžem domluvit na kompletní opravě.

Druhej vedoucí se vrátil i se svačinkou. Výsledek své domluvy s technikem jsem mu víceméně oznámil. Pokejval hlavou, že sám by to nevymyslel líp.

Pásy. Na psy. Teda ty přezky budou na psí pásy."Takže vám zavolám, jenom mi musíte přesně říct, co vám mám nadiktovat, že máte koupit."

"To ani nemusíte, já si to tady napíšu a koupíme to sami."

"To bych vás nesměl znát."

"Proč myslíte?"

"Páč takový zapínání k pásům z vás páčím už rok. Psali jste si to čtyřikrát. Možná pětkrát."

"Opravdu?"

"Opravdu. Vy sám jste si to psal minimálně dvakrát. Jednou i s telefonním číslem, podruhý jsem vám dával vizitku."

"Hmm, a oč že to přesně šlo?"

"Potřebuju dvě přezky k pásům do Favorita, jenom ty samce, ty s tím výřezem. Mladá má pásy na psy, ale jsou na nich ty druhý přezky. Z nějakýho vraku s přeříznutejma pásama, jste slíbili ..."

Panel od rádia. Novýho.No vida. A hned mám dvoje komplet pásy. Přezky z nich ufiknu, takovej popruh se vždycky hodí. Teda jestli to budou vony. Vony ty přezky s tím výřezem ještě zase můžou bejt dvojího typu. Ach jo.

"Takže to máte provizorně hotový, pak si, jak jsme se domluvili, teda přece jenom radši zavolejte. Samozřejmě udělal jenom ty brzdy, protože potřebujete odjet, tak se na tu zpátečku ani na ty mlhovky nedíval."

"Mno, odjet potřebuju v 16:00, je 15:50, to má eště deset minut na hraní se zpátečkou, ne? Když mi někdo za ten měsíc ukradne celý auto, přijdete o kšeft, uznávám, ne příliš lukrativní, ale malý ryby - taky ryby."

Fajn. V 16:00 jsem odjížděl i se seštelovaným zamykáním zpátečky. Jak říkám - fajn šikovní chlapi. Jenom jim člověk musí trochu skákat po krku. Já si s nima výborně rozumím. Sám su, co se práce týče, némlich stejnej.

S rádiem to dopadlo dle očekávání, tedy bledě. Vlastně ve finále dobře, ale jak jsem tak nějak předpokládal, ač jsem se tomu poznání bránil, nemělo to za sebou jenom rádio. I reproduktory byly jaksi za horizontem životnosti. Proto jsem musel vždycky říznout dveřma, když tam byly v kopru membrány. Po zralé úvaze jsem se nechal ukecat na reproduktory o čtyři stovky dražší, než jsem měl pro tuto variantu vyhlídnutý. Holt jsem si to musel poslechnout. A eště celý předrátovat, ach jo, to bylo peněz jak dobrejch. Ale hraje. A jak. Však na to ten monteráček byl náležitě pyšnej:

"Slyšíte ten zvuk? To je panečku, dobře jste si vybral, to se nám povedlo. Tak heleďte - panel je odnímací, tady na něj máte pouzdro. Tady se to zapíná, hlasitost, předvolby. Stanice, ladění, přepínání displeje, sem dáte CD, MP3 to bere podle pořadí ..."

"Mno, díky, já bych vás s dovolením přerušil, bojím se, že víc si toho stejně nezapamatuju, zbytek si budu muset beztak vyčíst z návodu."

Tak jo.

To byla zase volovina.

Poučení pro příští koupi autorádia - nechat ho dojít až k pasáži: "... a takhle se to zase vypíná," případně jak se oddělává ten panel. Študujte to kdesi potmě na parkovišťu.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 07.03.2005 ... Celodenní obžerství a Užofka Highlights ...

Mám pocit, že dneska celej den žeru. Už v noci jsem se probudil jako rozpolcená osobnost. Nějak jsem se večer přelemtal čaje, vzbudilo mne nutkání k močení, cestou na záchod mne přepad hlad. Při mém obžerství žádnej div. Cestou z hajzlu však zvítězila druhá neřest, a sice lenost. Pročež jsem chuť na jídlo dočasně potlačil a bouchnul sebou zpátky do postele. A to jsem měl Tatranky přímo na botníku v předsíni. Su kabrňák.

Náladu mi spravil až oběd.

A večeře.

A druhá večeře.

Jenom to tady dopíšu a vezmu si ještě něco k jídlu.


Abyste neřekli - tady jsou ze včerejška "Užofka Highlights":

Jede kurva po dálnici. Pod pojmem kurva si v tomto případě staromódně představuju ženu hampejznou, tedy prostitutku, ač jsem si vědom, že došlo už dávno k významovému posunu. Jde o jednocestnou lingvistickou logiku, zatímco prostitutka je obvykle bezvýhradně kurva, nemusí bejt každá kurva zrovna prostitutkou v pravém slova smyslu. Stačí se podívat na panoptikum české vlády. Dokonce dnes to nemusí být ani žena, ba ani nemusí jít přímo o člověka z KDU-ČSL. Uznávám, lidovci pořád přetrvávají, ale jinak žen poskrovnu. Buzíková s kozama vypadala jako vošklivá ženská, bez koz vypadá jak vošklivej hermafrodit. Ta maškara na ministerstvu Acylpyrinů taky připomíná spíš doktora Mengeleho činy a výsledky doktora Franknštajna zjevem. Žen pomálu, kurev plná Strakovka.

Ale uvažujme v tradičních souvislostech - kurva jede po dálnici. Zatím nevíme, že jde o kurvu, na záběru je indiferentní blondýna, což má však zřejmě evokovat mdlého ducha, jenž se také hned v následujícím momentě projeví. Začne do ní (vozidlem) píchat padouch. Normální člověk by to po prvním, nejpozději po druhém nárazu smýknul do odstavného pruhu, zastavil a opustil vozidlo, chopil se přinejmenším montérpáky a očekával věcí příštích. Případně zdrhnul. Zvlášť, je-li si vědom, že sedí ve vikslajvantovém vozidle německé provenience, jež při první vhodné příležitosti skáče jak blecha do vzduchu, následně, pochopitelně, letí do povětří. Nikoli tak naše hérečka. Ta se snaží ujet, ujet, ujet, končí, jak z logiky seriálu vyplývá, střetem s přívěsným vozíkem, výskokem přes tři metry do vzduchu, několika kotrmelci a explozí.

Život jí zachrání fakt, že je z auta pohotově vyvlečena Sejmourem a Žankem, jimž došel opodál benzín. Kun(d)a jim prý prožrala hadičku od nádrže. Zrovna tam stojí v onom odstavným pruhu, vejraj pod kapotu a vtipkují. Dokonce byli tak benevolentní, že umístili na vozovku výstražný trojúhelník. Úžasných asi šest metrů za auto, tedy dvanáct Sejmourových kroků, což při jeho postavě zakrslého šimpanze a chůzi jedince stiženého vlkem (opruzeninou řiti) může tak nějak vycházet. Neznám německý dopravní předpisy, ale můžem se od nich ledacos naučit, mně těch našich předepsanejch sto metrů na dálnici taky připadá jako pěkná buzerace a vopruz.

Předpisové umístění výstražného trojúhelníku. Inu, policisté jdou příkladem.
Předpisové umístění výstražného trojúhelníku. Inu, policisté jdou příkladem.

Tedy kurva proletí střechou dolů kolem nich a vozidlo začne hořet. Ti dva ji vytáhnou těsně před explozí. Pachatel zmizí. Mno, jak tak nad tím přemejšlím, pro snížení nehodovosti by možná stačilo odstranit ty dva z dosahu pozemních komunikací, maj nějakej negativní vliv, všechny nehody se stávají v jejich blízkosti. Prostitutku transportují do nemocnice, čímž by za normálních okolností (nejít o německej seriál) úloha dopraváků alias hluchavek končila.

Další vyšetřování ukáže, že šlo skutečně o kurvu. Teda ona byla původně tanečnice či hérečka, ale k prostituci ji přinutili. Jo, chachá, to je taková tradiční kurví výmluva. Jelikož ve valné většině států jde stále z nepochopitelných důvodů o činnost trestnou, ač třeba tolerovanou, žádná zadržená se nebude chlubit dobrovolně a promyšleně spáchaným trestným činem. Vždycky ji "oni" přinutili. Osobně si dovedu představit, že k prostituci se dá jednorázově či možná opakovaně přinutit nějaká šmudla zamčená kdesi ve sklepě, připoutaná k radiátoru. Těžko se dá proti své vůli nutit k prostituci někdo, kdo se volně špacíruje po městě, vyhledává návštěvy barů a spřátelených kurev, má vlastní vozidlo i doklady. To celé po dobu několika let. Leč Sejmour a spol to sežrali i s navijákem. Kurvu jim vzápětí ve špitále kdosi vodkrágluje, a to tak, že spustí požární alarm, zdravotníci zdrhnou, nechaj pacienty pacientama a pachatel může klíďo naposled šlapku vopíchat, a sice pomocí stříkačky se smrtelnou dávkou léků.

Ve hře jsou dva pasáci, pardon, majitelé agentůr. Jeden z toho je Sejmourův a Žankův a vůbec celýho voddělení kamarád. Ač všechny důkazy ukazují na něj, trpí ti dva vymaštěnci utkvělou myšlenkou, že tenhle to nebyl. Taktéž podle toho jednají. Nechají ho volně sedět na stanici s příkazem: "Hlavně nikam nechoď," druhej fízl mu přinese klíče od auta a praví: "Tohle dej Sejmourovi, to je od jeho novýho BMW. Kdyby to nebylo jasný, tak parkuje dole před budovou." Klientelismus, přítelíčkování, korupce.

Pasák nelení a zahne kramle, přičemž se takřka po zbytek dílu všichni baví tím, že ho honí. Najdou ho s dvěma padouchama od konkurenčního pasáka v domě jakýhosi fotografa, kde se všechno to nucení k prostituci odehrávalo. Též při tom byli klienti kamerováni. Momentálně sedí pasák připoutanej k židli se zalepenou hubou (ten pasák, né ta židle), obligátní puštěnej plyn, na šporhéltě z nějakýho nepochopitelnýho důvodu běží záhadnej vteřinovej odpočet. Čert ví k čemu. Sejmour se Žankem se se zločinci začnou kočkovat, perou se tam asi minutu čtyřicet, zatímco na stopkách u šporáku uběhne bídnejch devětatřicet vteřin. Je to nějaký rozhašený. Chtělo by to seřídit. Pak jsou lumpové pobiti a Žanek countdown zastaví, čímž se divák definitivně nedozví, oč šlo. Když kámoše pasáka takto dramaticky znovu dopadnou, začne se do toho navážet ňákej prokurátor a mylně tvrdí, že oni dopraváci sraním se do případu vraždy překračují svoje pravo- i levomoce, což by vypadalo i reálně, nejít avšak o Kobru 11. Takhle dostane pojeb ta jejich šéfová (Anna Engelhardtová, Bundespolizei Autobahnverkehrsabteilungleiterin, to muset vypisovat do ňákýho dotazníku, tak mne taky mrdne), příkaz, ať kámoše pasáka převezou štandopéde do vazby, ale jinak sere pes. Dle mínění tvůrců tím jenom prokurátor dokazuje, že něco néni v pořádku.

Baže. Ve vybuchlým kurvím autě se našla shořelá videokazeta, ze které se tomu, co v minulým díle hrál automechanika, podařilo zachránit několik snímků. Asi šest. To si scénáristi představujou patrně jako osmimilimetrovej film. Na záběru jest vidět několik šmouh a nahoře v rohu maličká postava. Onen automechanik, v této epizodě ovšem počítačový mág, tvrdí, že z osoby dostane přijatelný snímek, leč tak za dva dny. Ze záhadného důvodu ho při tom nechali, ač stejně mohli svěřit tuto práci Andree, té, co ji píchá Sejmour, která podobný úlohy řeší několika kliknutíma myši a tramtadá, už jí padaj vostrý fotky z tiskárny. Jenže kdyby to udělala hned na začátku, vo čem by pak díl byl, že?

Takhle vypadalo těch několik snímků z videokazety.
Takhle vypadalo těch několik snímků z videokazety. Nahoře prakticky uprostřed jsou dveře a v nich tajemná postava.

Toho pasáka, přítelíčka, převážej ty dvě uniformovaný obstarožní bukvice do vazby. Maj naspěch, jeden má jít večer do televize soutěžit do "Milionáře", až se mu z toho vyrazily na rypáku ohromný černý strupy, přičemž se mylně domnívá, že jde o vyrážku z nervozity, avšak má plané neštovice. Jo, podezřelého z vraždy převážejí bez pout. Pročež je hračkou nahecovat ho, jak jim má šluknout služební zbraň a jakože je přinutit vydat mu auto a opětovně zdrhnout, což tento hbitě učiní. Ten strupatej má dík neštovicám beztak po milijónech.

Na scénu přichází automechanik - počítačový expert s perfektním snímkem ... onoho prokurátora. Čímž se ukázalo, že tento se pelešil s kurvama a následně mařil vyšetřování. Prapůvodní blonďatou kurvu nechal zamordovat pasák konkurenční. Tento je následně dopaden, za mříže je vsazen taktéž prokurátor. Pasák kamarád je osvobozen, pročež uspořádá pro fízly mocnou párty v jakémsi bordelu. Spirála korupce se dále roztáčí.

Výsledek výřezu pro běžného smrtelníka.
Filmový výsledek zvětšeniny.
Uvážím-li, že plnohodnotný PAL má rozlišení 640x576 bodů a já to mám prakticky rovněž tak, běžný smrtelník by ze snímku dostal asi tak toto, možná o fous lepší.
Leč už vím, co na tom tomu šuldovi trvalo dva dny. Von si to kompletně přemaloval znova a ejhle, usvědčující snímek je na světě. Pan vošoust prokurátor.

Závěrečná scéna fotografování obstarožním telefonem (prý Siemensem) s bleskem, to už je jenom taková perlička.

Řekněte hezky: "Der Käse!"
Fotečka pro Andreu.
Řekněte hezky: "Der Käse!" Mám telefon s bleskem.
Fotečka pro Andreu (tu sekretářku, co ji Sejmour píchá), tedy Sejmour v obležení pasáka, chlastu a kurev.

Fakt slátanina nejtěžšího kalibru. Nestálo to včera večer za námahu. Už aby byl ten konec seriálu.

Vodkaz nafurt

Pátek až neděle, 04.-06.03.2005 ... Už vím proč ...

Pravil mi v pátek v práci kolega Liška Podšitej, že prý jsem blb. A to náš hovor ani s prací nesouvisel. Bodejť, naše pracovní interakce probíhá čistě v rovině výpočetní techniky, kde může bejt za blba tak maximálně on. Nee, šlo o mimopracovní, víkendoplánovací hovor. On totiž Liška Podšitej má kdesi v lesi u Lanškróna chalupu, pročež soudil, že jsem blb, když jezdím na Lanškrón až přes Svitavy. To on uhne v Letovicích a drandí přes tamější Kotěhůlky. Jemu se to kecá, když má ofrouta na takovýhle počasí. A taky manželku, pitbula a dvé haranťat, jež viribus unitis taťku s ofroutem ze závěje vytáhnou, když by na nejhorší přišlo. To už je nějaká tažná síla. Dokonce se mi to pokoušel ukázat na mapě. Pravda, na mapě Ministerstva Národní Obrany, kterou vyhrál na vojně (dnes je mu něco mezi padesátkou a smrtí) za účast v topografické soutěži o pohár kapitána Jaroše, s vlastnoručním podpisem velitele pluku, a taky ještě bez dálnice D1 a Zlína, zato bohatší o Gottwaldov. No, na věci to nic nemění, přinejmenším ne tam v těch končinách.

Každopádně - překlepal jsem práci v práci a jel do LunchCrowna za Ťapinkou. Liškovi Podšitýmu jsem pěkně poděkoval, jeho pohostinnosti využiju mile rád v jarních a letních měsících. V takovéhle kose jsem zpohodlněl. Taktéž jsem zavrhl cestu vlakem, kodrcat se na nádraží, Ťapina by mne musela vyzvedávat v Třebové, kdepak. Co bych nemoh bejt rozmazlenej, udělat si radost a jet autem? A hezky přes Svitavy. Však dík bejvalé firmě a jejímu stabilnímu systému mám cestu na Svitavy a dál na Hradec a jiné zažitou za všech okolností. V létě, v zimě, ve dne, v noci, za sucha i plískanic. Pche, tama můžu jet poslepu a kochat se. Viadukt u Sebranic, Skrchov, Stvolová a Stvolovská Rychta, osamocenej nápis "Zbrojovka Brno", takovej předchůdce dnešních bilbórdů, zapomenutej u lesa kdesi za Březovou. Radar na začátku Svitav. Jako bych se vracel domů.

Třeba vezmu stopaře a udělám dobrej skutek. Stopaře jsem nevzal, žádnej magor, co by v tomto počasí stopoval, se nenaskytl. To my jsme bejvali jinačí kabrňáci. Ať si trhnou.

Ale co už, nakoupil jsem ve Svitavách žrádla vak a mohli jsme víkend proválet, proskotačit s psama v závějích, všelijak jinak proondit. Ťapinka vždy po ránu zmizela očkovat telata do kravína, já se převalil na druhej bok. Však si mne po návratu vzbudila.

Dokonce jsem tuto zimu poprvé vytáh odstřelovačskýho kulicha.

No, jak jsem jel zpátky, stavil jsem se opět v Hypernóvě ve Svitavách a zakoupil sobě nový pantofle a župan. Fantastickej župan. Zelenej. Pravda, kupovat župan némlich stejné barvy ve svetru vz. 95 vypadá možná na první pohled zajímavě, jak kdybych to chtěl k tomu svetru, ale snad taková divná dedukce nikoho nenapadla. Mám župan. Skvělej. Zelenej. Však ho eště dneska vyzkouším.

A vůbec, jdu na to ...

Fakt, takovej župan je prima věc. Tušil jsem to. Jenže jsem se posledních několik let nemoh dokopat k tomu, abych si jeden takovej koupil. Maximálně tak při sporadickejch krátkodobejch pobytech v nemocnici, to jest za posledních dvacet let dvakrát, z toho ještě jednou ve vojenské. Jo. Teď mám župan domácí, svůj, a je mi v něm ukrutně fajn. Pche. Můžete leda tak závidět.

Kde jsem to skončil? Aha, ve Svitavách, cestou domů.

Konečně jsem přišel na to, proč nemám rád lyžaře. Že je nemám v lásce, to jsem věděl furt. Jenomže jsem tomu nepřikládal žádnej význam. No co, takovej povinnej lyžařskej výcvik se školou, to má něco do sebe. Každá dovednost se hodí, nehledě k faktu, že na podobných výcvikových akcích nebývá nouze o alkohol, sex a jiné zimní radovánky. K čemu? Teda nikoli k čemu sex nebo alkohol, bez obojího lze se jednoduše obejít, nýbrž k čemu jezdit na lyžích, chci se zeptat? V případě nějakýho nebezpečí na horské chatě dojet pro pomoc, aniž by tu pomoc potřeboval následně sám onen dojížďák, no, to je asi tak všecko. Nebavím se o běžkách. Běžky jsou veskrze věc praktická pro zimní přepravu odněkud někam. Dojet z chaty pro nákup. Zimní výprava na nějaké vzdálené místo. Sněžnice jsou věc dobrá, ale pomalá. Nebo prozaické venčení psů, když jsou všude závěje. Pes se potřebuje proběhnout, běžky na pánečkových nohou mu to umožní. Běžky cením. Dokonce uvažuju, že po delším čase na příští rok zakoupím.

Ale normální lyže? Jako sjezdovky? Nikdy mi nepřišlo nijak extra moudrý nechat se ukrutným strojem vysmýkat na kopec, abych mohl jet zase dolů. Když se chci nalézat pod kopcem, pak tam rovnou zůstanu a extempore s kolečkem nahóru a dólu si odpustím. A jako sport pro udržení kondice? V tomhle případě ono známé "Sportem k trvalé invaliditě" platí měrou dvojnásobnou. Sport pro sport, volovina. Praktické využití nula nula nic, snad vyjma té hrstky členů Horské Služby, ačkoli ti potřebují lyžování z drtivé většiny k zachraňování dalších lyžařů, jež se při svém skotačení dobrovolně všelijak zkriplovali. Takový jako perpetuum mobile. Schválně - kolik jste viděli těžce zraněných jiných sportovců? Z mé sféry zájmu - střelba? Nebo judo? Karate? Dobrá, jedno prolomený koleno, jeden krapet promáčklej hrtan a drobet nastřelený koleno trenéra, a to ještě jenom ze vzduchovky a moh si za to sám. Jinak maximálně sem tam pár naraženin a podlitin. A přitom jde o sporty veskrze praktické. Z lyží je zmrzačenej každej druhej. Ku hovnu.

Že mám lyžaře za blbce, to ještě nevysvětluje, proč je nemám rád. Za blbce mám spoustu lidí a se všema jsem se naučil nějak koexistovat. A ještě víc nemám rád, když nevím, proč někoho nemám rád.

Třeba hadi. Vod malička jsem k nim neměl nijak vřelej vztah, anžto máti trpěla herpetofobií a pořád je pomlouvala. Ale byli mi jinak vcelku buřt. Dokonce na lesní brigádě při spalování klestí jsme mezi větvama našli hada. Prej zmija, tvrdil jakejsi chytrolín. Egi, dělej něco, zachraň hada. A já, blbec, jak v té pohádce jsem si to nechal nakukat. Prej zmiju chytit těsně za hlavou, to mi nepřišlo jako dobrej nápad, znám se, jak su levej, nebo za vocas. Taková zmija je nemotorná, když ju budu držet daleko vod těla, nemá se jak zvednout a kousnout. Hmm, dobrej skutek, zachráníme zvířátko. Jenže vona to byla nějaká dočista jiná beštia, která se lážo plážo zvedla a kousla mě. Nejedovatá. To mi nikdo neřek, že koušou taky. Jsem, vůl, myslel, že buď je jedovatej a kouše, nebo jedovatej nejni a škrtí. A von, sviňa, takdle. A co? Hezky jsem si počkal, až pustí, jebnul jsem zachráněným žvížátkem do křa a vod té doby se do hadů neseru. Když se v nich nevyznám, ať si jdou po svým. Nikdo mne nedonutí vzít hada do ruky, snad pod metodickým vedením ňákýho ale skutečně erudovanýho hadologa čiže herpetologa. A muselo by to mít ukrutně dobrej důvod. Bohužel (či bohudík?) se za poslední dobu v mé blízkosti důvody braní hadů, stejně jako hadologové a herpetologové erudovaní nevyskytujou.

Nebo Cikáni. Poprvé mi cosi Cigoš šluknul asi v deseti letech. Jestli dvacet korun. Což pro mne byla tenkrát dostatečná částka, abych na ně měl pifku. Jenže jsem byl trouba a jako každej vymatlanec jsem tvrdil, že nemůžou bejt všici stejní a nelze je posuzovat pouze podle etnické příslušnosti. Další procitnutí už mě stálo pár šrámů, k mé cti budiž řečeno, že míň šrámů než onoho věrozvěsta. Když nad tím tak přemejšlím, jedinej Cikán, se kterým se dalo vyjít, byl nějakej Imrich na vojně, byl tam jedinej v celým kasínu, na vedlejší rotě. Jakej byl v civilu, netuším. Aj tak, jeden neutrální ku pár desítkám negativních zážitků. Když vidím Morgoša, zkontroluju preventivně, jestli mám zapnutý kapsy a cejtím peněženku na stehně. Za snížené viditelnosti šahám po zbrani. Radš bejt v pohotovosti vo jednou víc, než vo jednou míň. Jo, vonehdá jsem se s jedním na Spiši dal i do řeči. Měli jsme společnou cestu do vsi. Nakonec ze mne i prachy po dobrým vyrazil. Ale kudlu na straně odvrácené od něho si prostě odjistím. A basta.

Obojí obezřetný přístup na základě předchozích negativních zkušeností. Jenže co ti lyžaři?

Nejintenzívnější (a to uznávám, že i tak dost chabý) styk s lyžaři jsem měl na vojně. Vojenské akademii patří chata v Jeseníkách a k ní přináleží snad dvě sjezdovky. A co udělá zelený mozek, když nechá na sjezdovkách vyřezat kosodřevinu? Požádá o vyčištění spřátelený útvar někde poblíž? Kdepak. Nasadí do autobusu čtyřicet maníků záklaďáků ze zabezpečovacího praporu a odveze je na gumchatu až z Brna, by mu tam haluze postahovali. Měli jsme je za idioty, ač zas nutno podotknout, že omylem dvakrát proplacená strava a takováto výprava byly milým zpestřením přijímače. Tak kde je ten problém?

Až dnes jsem na to kápnul. Ryze náhodou. Průměrnej lyžař je převlečenej klobouk a vajíčkář.

Kde jsou přes léto? Na chatě někde v zahrádkové kolonii. Hnípou se tam v hlíně, staří tvrdí, že je to relaxace, mladí, že je to vopruz. Hnípou se furt. Maximální vzrušení jim způsobí hajnej, když jede kolem na motocyklu Pionýr a píchne obstarožní pneu. V zimě jim však hlína zapadá sněhem, chatka z ve fabrice nakradené dřevotřísky se stane neobyvatelnou, hlínopich bere lyže věhlasné značky (zakoupené z financí stržených za letní výpěstky) a jme se harcovat přes celou republiku na víkend lyžovat. Rázem není vohnout a solvina případně mladý neperspektivní diskofil, nýbrž je z něj frikulín, pán sjezdovky, snouborďák, Krakonoš nebo lyžník, teď si tu pohádku o těch dvojich posledně jmenovaných nedokážu přesně vybavit, kdo byl kdo. Asi spíš ten lyžník.

Lyžník - chatař se za lyžováním přesunuje. A to je právě ten kámen úrazu. Protože takový lyžník chatař se jen tak kvůli ročnímu období nezbaví svých řidičských návyků.

Pochopím ještě jakž takž vesnického strejdu v Schade HundertZwanzig, an si to sere přes sněhové jazyky a návěje, seč mu letní gumy a výkon vozidla dovolí, tedy předek osmdesát, zadek devadesát, ta zadní část si přebytek rychlosti kompenzuje povláváním ze strany na stranu. Asi sa jim doma prčí koza. Vod takovýho dědka vím, co čekat (nic dobrýho), držím si odstup, případně se ho při vhodné příležitosti obezřetně zbavím. Obezřetně, tzn. nesmím se přitom střetnout s vozem plným lyžníků, kterej mne na tomhle povrchu, na okresce, ještě k tomu za silnýho bočního větru a ve vánici předjíždí dobrejch kilo dvacet.

Pozná se takový vemeno lehce. Plný auto divnejch lidí a krámů. Až po střechu. Jenom místo letního klobouku má řidič na palici kulicha (i ve vyhřátém vozidle) s nějakým free-cool-in nápisem jako "Ski", "Snow" nebo "TJ Harrachov", místo několika plat vajec za zadním sklem pak lyžáky, které mu poskakují do rytmu výmolů. Konkrétně cestou přes Opatov klapou bugatti-step. Vozidlo každopádně neprůhledné a řítící se nevypočitatelně kamsi. Ti nejexemplárnější jako model stealth - žlutý lyžařský brejle na vočích a bez světel. Kupodivu takovýdle hovado nikdy neskončí v závěji. Zato dvě protijedoucí dodávky měly namále.

Zvláštní, avšak logický, poznávací znak tvoří střešní nosič a na něm upevněný rozmanitý počet lyží. Obvykle na pět pasažérů tak dva páry. Každopádně méně, než by vyplývalo z počtu lidí. Nikdy jsem do tohoto bratrstva nijak nepronikl, ani se o to nesnažil, ale oni si je nějak půjčují? A podle jakého klíče? Ti nejexemplárnější pak mají na střeše takovou tu truhlu. V létě v ní vozí hnůj k jahodám, v zimě lyže. Možná jenom ten hnůj. Jezdit na hory s truhlou ještě přece nemusí znamenat mít lyže.

Tedy v nejextrémnějších podmínkách se lyžník - jahodář - klobouk řítí sebevražedným stylem vpřed a stále rychleji, jelikož mu povrch vozovky připomíná sjezdovku. Možná do toho vevnitř řve takový to "uvolněte stopu, jedůůůů". Elán ho opustí přesně ve chvíli, kdy narazí na suchý úsek vozovky. Tam to neklouže, dotyčný to bere jako šlepr. Pominuly všechny důvody pro obezřetnost a opatrnou jízdu, teprve teď tedy přibrzdí na sedmdesát kilometrů v hodině a těch se zoufale drží. Paradoxně i v obci. Snad vyjma prudkého stoupání s dvěma pruhy. Tam spořádaně uhne doprava a - zrychlí na sto deset.

A když za Letovicema narazíte na takovejch mamrdů kolonu, máte po piči až do Brna. Tfuj.

I ta Užofka stála tak za hovno, že to až bolí.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 03.03.2005 ... Deja vu ...

Máti bude mít záhy narozeniny, a to tak, že sedmdesátý. Teda, nepletu-li se. Moment: Havel pošestý prezidentem, převrat, Gorbačov, ruská okup..., ehm, tedy internacionální pomoc, Únor, válka, hnědý uhlí, ne, to už su moc daleko. Ale jenom vo pár let. Holt sedmdesát to bude.

Co s takovejma narozeninama a co k takovejm narozeninám? Bonboniéru a nějaký bejlí do vázy, to mi přijde takový chabý, dyž je to s tou nulou na koncu. Nějakou přímo vázu s vybroušenou sedmdesátkou? Jo, to zrovna, aby na to furt zírala, mudrovala, že je stará (její vlastní slova) a nakonec mi rozbila vázu o hlavu, hlavu o vázu nebo jinak vzájemně? To mi přijde jako škoda druhotnejch surovin.

A co ryze praktickýho? V zásadě nic nepotřebuje, sedí doma, čumí na televizu. Co má taky jako kyborg nebo Terminátor s půlkou železné nohy dělat, že jo? Tančit balet nebo hrát tenis asi těžko. Až bude chodit líp, může zevlovat po světě, teda pokud si vyřídí bumážku vod felčara, aby ju na letišti pustili dedektórem. A pokud nebude zrovna v televizi nějakej stěžejní díl Rodinnýho štěstí nebo Hulina Obrowská.

A-ha. Nápad.

Televizi máti má, jakož i dostatek jinejch krámů k ní příslušejících. Co jí chybí? DVD přehrávač.

Na Ťapině jsem si to vyzkoušel, značka a model se osvědčily, koupím máti DVD přehrávač. Pro nezúčastněnýho pozorovatele by to nevypadalo jako přílišná změna, bude sedět a vejrat do vobrazovky furt pryč, ale třeba jí aspoň vobčas vnutím místo těch sraček nějakej hodnotnej film. Nebo taky ne, to už je sázka do loterie. Každopádně si tím na sebe upletu bič, jelikož takovej DVD přehrávač rovná se vlastně vlastní DVD přehrávač a jako bonus dálkovej ovladač. Když na to tak koukám - čtyřicet dva tlačítek. Ajajaj. To si zase zobnu. Ale co už, však má narozeniny, tak jí to další tři roky budu klidně vysvětlovat.

Jo, nelenil jsem, sednul jsem a vobjednal jsem jí ten stejnej přehrávač od té stejné firmy. Zaplatil tou stejnou kartou. Přivezla mi to ta stejná dopravní služba, ba dokonce ten stejnej řidič. Volal mi z toho stejnýho telefonu. S jedním rozdílem - minule jsem u toho usilovně pracoval, tentokrát jsem u toho stejně usilovně močil. Dobrá zábava, když vám při chcaní na hajzlu začne skákat telefon v kapse.

"Dobrej den, haha, to jsem zase já. Zase vám vezu balíček, vypadá to, že dokonce ten stejnej, zase z Francie a vy zase nejste doma. Mám zase zazvonit na toho stejnýho souseda? Kterej to byl, pan Vyhlídka, nepletu-li se?"

"Jo, zazvoňte, určitě bude mít ohromnou radost. Tak mu, prosím vás, zase vyřiďte vzkaz, že se zase večer stavím a - pozor, drobná změna - při té příležitosti se mu zase podívám na ten počítač. Pro mne to změna teda není, pro vás ve vzkazu jo. Díky. Mějte se."

No jo, a takhle nějak jsem si vykoledoval večerní zábavu u souseda Vyhlídky. Instalace novýho antivíra, odvirování, odčervení, pár drobností.

Ale všichni spokojení.

Vodkaz nafurt

Středa, 02.03.2005 ... Vltava na dohled ...

Budí mne už několikátej den ... A ne, to je blbost. Dneska třeba mne budil telefonem Newa-Kee (jeden takovej divnej člověk) s dotazem, jak se registruje doména? Na vedoucího IT oddělení docela divnej dotaz. Ale zase nutno uvážit, že jde o jednu nejmenovanou ozbrojenou složku, obecně považovanou za synonimum ducha mdlého. To by ho i omluvilo. Avšak ve třičtvrtě na devět, tomu se říká troufalost.

Jo, tak teda po ránu už několikátej den slýchám zvuky. Nemyslím tím Newu a další telefonující zločince, mám na mysli takový jako kníkání, něco jako křeček s trochu voroštovaným volume. Ja, richtik, už vim. Se tady kdosi o víkendu stěhoval a já jsem dole na chodbě cosi nechtě načut, ajajaj. A sice čistě biologicky šlo vo psa. Vodstěhovala se ta milá rodinka s parchantětem, co jsem kdysi páčil z vejtahu, který Ťapině sypalo do truhlíků z balkónu bordel, rodinka, co mne občas mírně vyplavila a vůbec s nima bylo veselo. Místo nich se přistěhovala jakási maškara se psem. No, se psem, lizpič, jorkšír, takovej ten jeden druh veverky, je to vo něco větší než morče, chytrý a vlastně i jinak podobný upadlé štětce vod hajzlu a furt to tak srandovně ňafá.

Dobře, nedá se až tak říct, že by mne to rušilo. Ať si tam škytá, jak je libo. Ale dovedu si docela představit, jak to bude vypadat, až přijede Ťapina na některej víkend s těma našima dvouma. Jak jim bude furt ječet nad palicou, určitě si to nenechaj jenom tak líbit. A jestli se do toho přidá vo patro níž Šedivák, maj sousedi vo zábavu postaráno. Vo psinu. Doslovně. Pche, kdysi se pozastavovali nad tím, že ti naši občas zaštěkaj na výtah. Chachá, teď to budou mít furt.

Zbytek dne uběh tak nějak piánko. Odpočinkově jsem strávil plodné dopoledne štelováním jedné tiskárny na finančce, anžto kolegyň Čumča dostala od výrobce programu novou sestavu. Sestava se vyznačuje tím, že má 97 řádků na stránku, což je potřeba vytisknout v textovém režimu na prastaré jehličkové tiskárně Epson FX-1050. Nenáročná, leč výživná zábava, kdy se metodou pokus-omyl musím trefit s těma blechoidníma písmenkama tak nějak přiměřeně, přičemž řádkování se udává v jednotce n/216 palce. Tedy kupříkladu 24 dvěstěšestnáctin ze 2.54 centimetru. Na laborování dobrý. Vykoledoval jsem si úžas pozorovatelek a obdivné achichání, pročež jsem byl nucen je upozornit, že achichají hezky, ale aby ono mělo správný finanční efekt, musí jít achichat směrem nahoru.

Akorát čas jít s Dufalíkem na oběd a následně zpět na kávu. Vrátili jsme se hnedle něco po dvanácté, když jsem šel zapnout fofrkonev, zahlídla kolegyň Laťka Dufalíka votevřenejma dvéřma a pravila: "Hele, pošli toho chlapa do prdele," v domnění, že chlap jest úplně cizej a dobejvá se k ní do kanclu, zatímco ona má polední přestávku. "Vzkazuje ti paní matrikářka, že máš jít do prdele," pravil jsem žoviálně Dufalíkovi, čímž jsem si následně vykoledoval Laťčin proslov, že když říká, abych někoho jejím jménem poslal do prdele, nemám ho hned poslat do prdele a už vůbec né jejím jménem. Ženská a úřednická logika asi.

Ještě jsem se uvolil odvést sextretářku Olouška do města za účelem nákupu chlebíčků obyčejných pro zasedání jakési komise, plus několika chlebíčků špeciál s debrecínkou pro mne. K tomu mi po návratu uvařila kafe a byl akorát tak čas jít do hospody.

Se slepejšama, jmenovitě s Pepém a s Marťanem, víc nás dneska nebylo, jsme se jali spřádat plány na vodu. Pravda, v okamžiku, kdy je venku mínus deset, jediná voda, která v okolí kde teče, je v hospodě na hajzlu (a ani u té jsem nezaregistroval, že by někoho z místních opilců a ztroskotanců extra nadchla), vypadá to jako unáhlená činnost. Ale kdepak. Loňskýho roku toudle dobou už jsme se pracně teoreticky připravovali a ani tak to nebylo dost. Kupříkladu nějak tímhle časem nás toho minulýho roku Pepé instruoval, kterak vyčet v moudrém vodáckém průvodci, že do lodi je třeba si vzít alespoň sandály. Aby si následně vzal pantofle, ty mu mohly uplavat a von si moh rozšvihnout nohu. Hlavní věc, že teoreticky měl všechno v merku. Kdepak, plánování je základ úspěchu. Spěch je s úspěchem neslučitelný. Spěch následuje pech. Ech.

Když nad tím tak přemejšlím, s jorkšírským ňafavým lizpičem a další divnou sousedkou jsme ještě dopadli dobře. Mohlo bejt hůř. Jak v tom vtipu:

Co nejhoršího můžete slyšet od Cikána?

"Dobré ráno - sousede."

Vodkaz nafurt

Úterý, 01.03.2005 ... Tak nějak nenáročně ...

Dík včerejšímu relativně brzkému ulehnutí jsem byl záhy po ránu na nohách a už už to vypadalo, že bych moh bejt v práci dokonce snad i včas. A to je prvního, hmm, ne ne, nevypadalo by to dobře. To by ovšem venku nesměla bejt kosa jak v ruským filmu. Sednu do auta, nastartuju si na první votočení klíčkem a eště si hraju s rádiem, přičemž poslouchám trápení prázdných baterií a neochotný škytání vozidel okolo. Chachá. Kabely a pojízdná elektrárna Egi je vám k dispozici, holoubkové. Takovej dobrovolnej dárce voltů. A vida, dobrá půl devátá.


Stavil se za mnou v práci pan Howadoor. Zejtra letí do Nepálu, tak mi ještě něco přines. Vidí, že si pálím DVD a ptá se, jestli neruší? Fakt tu dovolenou potřebuje. To se ví, že při pálení DVD ruší. Každej při pálení DVD ruší. Uživatelé by si mi ani zavolat netroufli.

Pročež jsme udělali kompromis - šli na oběd.


Odpoledne jsem musel na Magorát a pak s jedním nedůležitým polomozkem za jedním důležitým polopolicajtem. Estráda zas hned na vrátnici:

"Vaše jméno?"

"Eger."

"A aspoň datum narození?"

"Dvanáct - dvanáct - jedna-devět-sedm-tři."

Nad fízlovo úsilí. Ty dvě dvanáctky ještě zmáknul, letopočet po číslovkách byl na něj moc, musel jsem mu to přeložit a to ještě chvíli váhal.

Z důležitýho pana polopolicajta vypadlo ovšem kvantum zajímavých a zužitkovatelných informací.


Zamířil jsem si k Fandovi do pičérie povrtat se v počítaču. Že jim tam nějak sabotoval proud, dostalo to nějakou šlehu a intérnet nějak Netanjahu. Což je prej pro pičérii s internetovým objednáváním z jakýhosi důvodu mírně nemilé. Byl se na to mrnkout vometák vod Telekomunistů a pravil, že pravděpodobně odešla síťová karta.

Leč Fanda mi klad na srdce, nechť vometákovi slepě nevěřím, nýbrž stav prověřím, jestli je to vůbec pravda.

Nebyla. Vodešly jim síťový karty dvě.


Odpoledne jsem se natáh a dočet knihu. Probudil jsem se hrubo za tmy, zjistil jsem, že jsem zaspal i do hospody. Podíval jsem se do knihy, jestli jsem ju fakt dočet, nebo se mi to jen zdálo. Nezdálo. Šel jsem do hospody. Tam bylo tradičně plno divnejch lidí, hnusný pití a vopičí řev z reproduktorů, tak jsem šel zase zpátky.


Až úplně navečer mne nejlíp za celej den pobavil opět Fabiák. Odmlčel se z ICQ a posléze mi poslal KTZ (někdy mylně nazývanou SMS):

"Koukni na www.hbo.cz. Prave bezi dost dobrej film, jestli ho nemas, tak si ho stahni, stoji zato."

Nějak jsem si neuvědomil, že mi píše milovník Snouborďáků, Kameňáků a jinejch vomrďáků a mrknul jsem. Zrovna jsem předtím v hospodě vysvětloval svoje krédo a machroval, že na KTZ se zásadně neodepisuje. Ale tohle mi vážně nedalo, navíc jsem seděl u počítače a nemusel se čudlíkat s tou nesmyslnou mrňavou klávesničkou na telefonu:

"Eeh, vony tam jako bezi filmy DVA? Ja tam vidim jenom nejakej B-ckovej odpad se Segalem."

Fabiák se nedal:

"Aha, odpad, tak to jo :o) Moc ty recenze zeres, ten film je dobrej, az ho uvidis, posoudis sam."

A tak jsme si korespondovali eště chvílu. Jak mu mám vysvětlit, že ten film prostě neuvidím? Hehe, prej stáhni si ho. To nestojí ani za zapnutí počítače. Nejsu nějakej zarytej žrout filmovejch kritik a už vůbec ne zastánce čistého umění, ale myslím, že sedmdesát diváků je na posouzení docela reprezentativní vzorek a tahle stránka obvykle nelže. Čili mne zejtra čeká ještě "Fabiákova obhajoba skvělého filmu".

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002