Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Srpen 2012

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Pátek, 31.08.2012


Jo, samože jsem si to hned první den projel hezky aji tam a aji zpátky.
Bejvaly doby, kdy jsem na to čekal drahný roky a vono hovno.
Ale radš pozdě, než vůbec. Užitečná ďůra.

Vodkaz nafurt   

Čtvrtek, 30.08.2012

Vodkaz nafurt   

Středa, 29.08.2012


Pan Ilicz nakukující skrze stůl.
To on má takové podivné záliby občas.
S jizvou po odraženém projektilu nebo vyhozené nábojnici (měl na ksichtě dvě, nevím, která je která).
To on má takové podivné záliby občas.


Strejda Major dokumentující si, jaké dobré kafé jsme za ty roky naučili dělat Harpagona Spojku.
Harpagonovi Spojkovi za jeho pohostinství třikrát nazdar! Zdar, soudruhu Majore.


Prostě kafe, ve kterým nestojí žlička, to néni žádný kafe.
A ne nadarmo se tomu říká "Egiho kafe".
To je divný. Proč asi, že?

Vodkaz nafurt   

Úterý, 28.08.2012

Vodkaz nafurt   

Pondělí, 27.08.2012

Vodkaz nafurt   

Neděle, 26.08.2012

Kometa - Kärpät Oulu ... 2:3sn.



(Tentokrát jsem si nějak nemoh vybrat, tak jsem sem dal teda čtyři, no.
Zbytek foto ze zápasu zde ...)

Vodkaz nafurt   

Sobota, 25.08.2012 ... Kopání v Lanžhotě ...

My, už dva tejdny zaměstnaní, můžeme hrdě říkat: "Prázdniny, to mají jenom študáci, vyžírky líný ...". Ale já mám pořád ještě v živé paměti svoji roční nezaměstnanost a nezaměstnatelnost, to jednak, za druhé prostě prázdniny jsou prázdniny a červenec a srpen jsou takový obzvláštní měsíce i pro nás, pracující. A na konci obzvláštních měsíců bejvá co? Bejvá sraz sportovních redakcí. A jelikož já jsem kdo? Jelikož já jsem sportovní redaktor, béřu batoh a jedu se družit se Sparťany, Slávisty, jakož i všemi jinými vyvrhely napříč sportovní mapou republiky.

Já to tady shrnuju do jednoho záznamu, ale vězte, že akce "A" začíná už pátkem ...

My, tzn. redakce Komety, to máme trochu komplikovanější faktem, že v pátek i v neděli hraje Kometa zápas v rámci European Trophy. Ale zase máme aspoň poměrně jednoduchou organizaci scuka před odjezdem. I když ...

Kdo třeba bude fotit? Je nás jak škaredejch psů, ale všichni soutěží o titul "furt f prdeli". Dark má geokačerský mejdlo kdesi v lesi u Mejdlova, taky jsem tam kdysi byl se ženou geokačenou. Já a Markeros jedem na sraz. Takže víc hlav víc ví a černého Petra si tahá pan Kocór, který na sraz nemíří, pročež může nejenom páteční utkání vyfotit, ale i snímky zpracovat. Ostatní počkáme, až psavci dopíšou své zbleby na tyhlencty internety, kterak si Kometa nechala dát nářez od jakejchsi švédskejch luleů z Lulea 2:6, vezmem batohy, obsadíme páně Markerosovu dodávku a nasrat. Éééhm, tedy na sraz.

Vše shorauvedené má za následek to, že ačkoli je letos sraz na Moravě nejmoravovitější (po loňských Sudetech u Lovosic například), konkrétně tedy v Lanžhotě, přijíždíme prakticky jako poslední, i když to máme ze zúčastněných asi nejblíž. My už jsme holt takoví.

Obratem tvoříme integrální partu s redakcí čutálistické Flinty, neboť jejich skupina obsahuje naše důvěrně známé kamarády, dříve otročící u nás.

Pátek jsme jaksi vtipně zabili tou pozdní cestou, pročež se účastníme jenom závěrečné denní hitparády, kdy všichni chlastají a dělají výtržnosti. No, kdyby jenom chlastali. Někteří s sebou vláčí i jiné rekreační zakázané substance, v množství sice menším než malém, leč zásadně nevybaveni. Pročež se několikráte opakuje historka: "Pane Egi, máte cigaretový papírek?". Čtvrtýho nebo pátýho fetoše už ženu svinským krokem. Což mám snad v kapse Harmanecké Papírny? Co bych pak měl na balení cigaret já? Hašišáci pitomí ...

Zatímco jiné drží na nohách (trochu nadsázka) ethanolové nápoje, na mne chvíli před rozedněním padne naprosto extrémní únava, dopotácím se do pokoje, padnu a jsem okamžitě tuhej jak žádnej druhej, vůbec nevím, kdy došel třeba Markeros, čtrnáctidenní zaměstnanecká šňůra mi působí spánek podobný spíš mdlobám.

Z druhé strany vzato: ráno sice registruju jakési události kolem, ale mrákoty mne drží ve spárech, otočím se na druhý bok a mám jich šeckých na háku. Čímž přicházím o dopolední edukační etudy typu: "Budeme pracovat v rámci sportovní žurnalistiky lépe a radostněji". Inu, dovzdělám se po nocích sám asi.

Nevím proč má někdo za stále nepřípustné, abychom se jedno odpoledne jen tak váleli. Co proti tomu kdo furt má? Já bych se válel zcela klidně. Zlí redaktoři (převážně z jiných redakcí) nám toho však nehodlají dopřát a již půl roku dopředu spřádají plány na fotbalový turnaj. Utrpení, kromě samozřejmě obligátní dvojice bída a svrab. A jelikož čert sere vždycky na větší hromadu, tak kupříkladu nám nasral pod pomyslný stromeček (já vím, furt je srpen) parťáky z té Zbrojovky plus Mártyho z Třespíče, kteří všichni nejenom, že fotbal poměrně hrát umí, ale snad je to dokonce i baví. A třetí rána morová: v rámci turnaje nehodlají dát naši kůži prý lacino, zatímco, kdyby se mělo hlasovat, já bych naši kůži klidně dal i zadarmo, ba bych i připlatil, kdyby si ji někdo vzal a šel s ní do prdele. A ne, pod pojmem "naši kůži" tentokrát fakt nemyslím Lucii.

Dokonce se v našem hloučku rodí i jakýsi náznak strategických porad ...

"Egi, voni už asi zjistili, že štěkáš, ale nekoušeš ..." a prý mám jít do sebe. Jenže dyž vona je jich půlka jak ty kudly za groš, to mám fakt kopat kolem sebe hlava nehlava? (Ano, svoji tradiční fotbalovou obuv - kanady - tentokrát zase prozřetelně mám.) Pravda, chvíli koketuji s myšlenkou vybrat si nějakého nešťastníka a prostě ho uzemnit, nechat si dát červenou kartu a dištanc na bratru deset zápasů, což by do značné míry řešilo můj problém někdy do půlky příštího ročníku.

A druhé strategické dogma je: když povedem (aniž by někdo byl schopen definovat, jak by toho chtěl docílit), budem zakopávat míče a zdržovat. To už mi zní povědoměji.

Pročež když se dostanu do prvního kontaktu s balónem, mocnou mrdou jej pošlu za betonovou zeď kamsi do koňského výběhu.

Zač avšak chválen asi nejsem, jelikož prý zrovna prohráváme. Kdo by něco takového mohl předpokládat?

Do hry se konečně po letech zapojuje i Hromi Lucie, poté, co tedy překoná ostych a vyrovná se s faktem, že když jí předám žezlo pro nejneužitečnějšího hráče a jdu si na střídačku zapálit, diváci začnou skandovat "Egi, Egi". Avšak nenechá se tím rozhodně zahanbit, několikrát skutečně vejde v kontakt s míčem a dokonce obkoukala i grif, jak kopat někde v úrovni hlavy, což jí ovšem prochází, neboť její hlava jest nevysoko nad břuchy běžných hráčů, čili jí tento trik paradoxně prochází.

Zatímco na mne se kdekdo kouká zaraženě, když mu odkopnu letící míč nad jeho hlavou.

Divné.

Ačkoli jsem se snažil, zapracovala u mne jakási vnitřní pojistka a zase jsem byl jako beránek. Jestli jsem někoho kopl do obličeje, tak to bylo ryze nechtěně, jenom jednou a ještě ke všemu pouhým lýtkem, protože měl metr osumdesát aj s kramflekama. A ty dvě nebo tři drobná pohlazení kanadou přes stehýnko nebo kolínko mi nikdo nijak dramaticky nevyčítal.

A za to jedno pivo, které jsem obranným odkopem přes celé hřiště dokázal divákovi Ferdinandovi vyrazit z ruky, aniž by se míč té ruky dotkl, prostě jsem mu ho z ruky ustřelil, za to se na mne ani on příliš nezlobil.

Naopak - nejkomediálnější scénku předvedl jeden z našich brankářů, Kuře Davčánek. Brankář soupeře mocně odkopnul míč (ačkoli znalí brankáři si pod pojmem "odkop" představují něco diametrálně odlišného, než já, viz Ferda a pivo, brankář poučený kope ne kamkoli do hajzlu, nýbrž směrem k soupeřově brance), jeden náš spoluhráč promáchnul uprostřed, druhý promáchnul na hranici takovýho teho vobdélníka, Kuře si povyběhl z brány a ukrutnou bombou napálil protihráče, od nějž se, dle zákonů logiky a hlavně fyziky, balón prudce odrazil ... zpět za Davčánkova záda. Tam je taková síť a znamená to gól. Poslední, kdo se aktivně dotkl míče ze strany soupeřů, byl tedy brankář. Jestli mu gól i připsali, to netuším.

Záhadným způsobem jsme se vyšplhali kamsi do středu tabulky, hlavně díky výkonu fotbaluznalých posil, abychom pak v okamžiku, kdy si jeden způsobil vymknutí kotníku a druhý frakturu nártní kůstky (vždy v útoku vepředu, já nic, já zevlil hezky na svém postu před naším brankářem, fakt), zahájili průlet tabulkou ála Kometa, tedy vohnivej vocas a sešupem dolů. Čili jsme skončili na šestém místě z osmi. Pravda, ten zápas o páté místo už jsme jaksi vypustili, když jsme se nebyli schopni zkoncentrovat a všimnout si tří pronikajících protivníků dřív, než dva metry před brankou. Ale i tak je to záhadným způsobem o dvě místa výše, než bychom si zasloužili. A teď si představte, že by ti dva lojzové měli pořádný boty (třeba jako já) a nezlámali si hnáty. To by byly divy.

No jo, tak jsme se zasmáli, a teď zpátky do práce ...

Vona už vlastně žádná nic moc nezbyla. Večer už pak jenom tradiční udílení cen ...

Celkově jsme byli vyhodnoceni jako druhá nejlepší redakce po jakýchsi zase zavšivených čutálistech někde od hranic s Germánií. Na první místo jsme asi moc z Brna. Ale v rámci hokejových redakcí jsme tedy za loňský rok nejlepší. Tak.

Ještě posbírali nějaké ceny individuálové (jako jeden z pěti nejlepších šéfredaktorů, jakési nejlepší články, Zajac coby člen síně tradic a tak), pro fotografy je jenom jedna cena na celou republiku, což nám, lemrám líným a věčně píčujícím, leda tak nasrat.

No á ...

Co eště?

Večer zase holaj duša - děvky, chlast a chlebíčky, přičemž to poslední jsme ani nevypátrali, spát, nenechat se pozvracet opilými Sparťany a Slávisty ...

V neděli se sbalit a nechat se odvézt do Brna a podívat se, jak Kometa prohraje s Kärpät Oulu 2:3 na nájezdy.

Pěkný sraz.


Samozřejmě je to jeden z těch mála dnů v roce, kdy nemůžu fotit "Foto dne", neboť na něm musím účinkovat.
Pročež první foto dne je tentokrát od Standy Horáka vod Hradišča (dosud nepublikováno),
spodní dvě od pana Markerose z našeho týmu (už propráno na FejcBůkách).
Díky jim voboum.


Kdyby měl ještě někdo zájem podívat se na mírně atypický fotbal v podání pana Markerose,
ehm, tedy v podání našem, na snímcích páně Markerose,
nechť učiní zde (nemělo by to chtít přihlášení prej).

Vodkaz nafurt   

Pátek, 24.08.2012

Kometa - Lulea ... 2:6.


(Jenom ilustračky, víc nemám.)

Vodkaz nafurt   

Čtvrtek, 23.08.2012


Chcete se na hodinku zašít v hospodě, kam nikdy nikdo nechodí.
I tam si vás ty Kačeny vyhmátnou, byť ryzí náhodou.

Vodkaz nafurt   

Středa, 22.08.2012


Cestou pro svačinu k nesmrtelnému řezníkovi (narozdíl od smrtelných knihoven, čistíren a hračkářství, ačkoli tam zase nevedli svačiny).
O těch dvou betonových soklech by vám Harpagon Spojka mohl vykládat, jak vydělal svůj první deseticent.
Půlka osmdesátých let, trička s autoemailem nastříkanými údernými hesly jako "Break-dance".
Dneska je z něj velkopodnikatel na golfu. Ehm ...
Zajděte se na ten golf podívat, on vám o tričkách jistě rád povypráví ...

Vodkaz nafurt   

Úterý, 21.08.2012


Řidič, ten tvrdý chleba má ...

Vodkaz nafurt   

Pondělí, 20.08.2012 ... Staromilci vůkolní ...

Sedím o půl jedenácté večer na balkóně a kouřím a z okna někde nad sebou slyším ... psací stroj.

Rychlost odhaduju tak na poučené čtyři prsty, zřetelně se z toho vymyká po třech řádcích staccato podtrhávání nebo vytečkovávání.

A pak, že já jsem nostalgik ...

Tedy předpokládám, že to někdo ze sousedů nemá nahráno v MP3, aby si to pouštěl před spaním ...


Vodkaz nafurt   

Neděle, 19.08.2012 ... Na JHMD železnici dějou se věci ...

Už od včerejška operuju s nezvratným tvrzením, že když jsme tedy na Landštejně dočista na kopci (pchá, ještě dokonce NAD Landštejnem!!), musí to do údolí s vlakem být s kopce.

Tak by velela logika laikovi. Nebo sklerotikovi, který zapomene na "tatranský paradox", kdy aby člověk mohl klesat, musí se nejdřív vydrápat na jeden až dva kopce navíc. Nebo naopak - aby mohl jít nahoru, musí dříve prolézt dvě tři hluboká údolí. Takto tedy sestupujeme do nížiny, než se terén zhoupne a před námi kopec jak kráva. Vymlouvám se, že jsem tu trasu z Landštejna na Albeř nikdy vlastně nešel. Že jsem to mohl vyčíst v mapě, to nenápadně přecházím a doufám, že si takovou zapeklitost Bajů neuvědomí.

Zajímavý je, že rosničkářům vyjde předpověď zpravidla jenom v případě, že vám tím způsobí nějaké příkoří. Když se můžou rozhodnout mezi nevadícím májovým deštíkem a polojasnem, to voni zase né. To plácaj pátý přes devátý. Ale když to vypadá na záplavy nebo hic na zdechnutí, to voni dokážou docela přesně odhadnout. Zas ani mráček, vedro jak v prd..., ehm, jižních Čechách, na chcípnutí.

Už jsme na silnici a vlečem se směrem k vlakové zastávce úzkorozchodky Albeř.

Nic zajímavýho na tomhle asfaltovým úseku nás už asi moc nečeká, možná tak ten klášter nad vesnicí ... Klášter, ale jak se tak dívám na společnici, asi by si dala i klášter ujít. V ostrůvcích stínu pod stromy vždycky viditelně zpomaluje a lapá ten dvoustupňový teplotní rozdíl.

A tak když se proplétáme mezi prvními domky a jede první auto, natáhnu cvičně ruku ...

"Ále, tady je to blbý místo, tady nemá kde zastavit, navíc je jich tam jak dobrejch ...," glosuju si situaci pro sebe.

Což zaslechne děda s vnukem nebo synem, prostě starej a mladej, z nedalekého baráku, kteří právě jdou k autu:

"Jedete do Bystřice?" ptají se sami od sebe.

"No, na Albeř, ale Bystřicí ... hm, asi bysme nepohrdli."

"Tak sedejte."

Šteluju si tam opatrně krosnu na klín:

"Abysme vám to tady nezasvinili ..."

"To je dobrý. Jste aspoň zpocení pořádně?"

"Snad ne až tolik, včera bylo hůř, na dnešek jsme si i čistý trička uškudlili ..."

"Čundrák, kterej nesmrdí i z fotky, je podezřelej," komentuje to děda.

Docela příjemně se bavíme. Dobří lidi zjevně ještě tu a tam fungují. Jest nám třeba děkovat i opakovaně. Albeř míjíme, ale když sami navrhli Bystřici, necháme se odvézt až do Bystřice. Tam můžem koukat na vláčky a kochat se a sedět posléze ve stínu u kafe a kofoly a vůbec je to prostě stanice, nikoli zastávka. Se všema výhodama z toho plynoucíma. Třeba jízdenkama kartónkama. Jupí.

Fotím si motoráček úzkorozchoďáček při příjezdu z Jindřicháča, při přepřahání, kolem dokola. Pak sedáme a jedem a máme spoustu místa, protože jedem až z Bystřice. Ze všech těch Albeří, Kaprunů, Kunžaků a dalších, ti už jsou na tom hůř (ale seděj všichni). Fotím si míjený druhý vláček v Lomech nebo kde. A nefotím si míjený parní vláček v Blažejově, páč piča jsem o tom nevěděl a tak daleko v jízdním neřádu nehledal, abych zjistil, že jezdí každý den o prázdninách. Achich achich. Kokotí hlava jsem. Důvod se tam napřesrok vypravit zas, hehe.

V Hradci sedíme hodinu před nádražím. O dvě lavičky dál posedává vysloužilý penzionovaný ajznboňák, který si pořád chce povídat. Snažím se tomu vyhýbat zpočátku. Že třeba jako budu fotografovat, třeba toho nechá. Nebo si najde jinou oběť.

"To máš Prakticu?" zcela neomylně kouká na dobrejch deset metrů, ze slunka do stínu, přes opěradlo lavičky a ještě mu to cloní moje rameno.

Aha?

Ona s ním pak veskrze nebyla až tak hloupá řeč.

V "rychlíku" za Třespíčí přistupuje pirát. Tedy jako člen pirátské strany. Kterýho od vidění znám.

To je taky taková parta, co mi kdysi vymýšlela a slibovala v mé kauze Egi vs. mafie ODS všemožnou podporu. Ti dokázali mít nápadů. Ale limit je samozřejmě přechod od mletí papulou v putyce nebo kdákání na internetu k reálné práci, jež by měla hlavu a patu.

Pročež jsem o Pirátské straně od té doby už neslyšel.

Ne, že bych od někoho pomoc vyžadoval. Ale sleduju, jak kdo drží to, co sám navrhne a naslibuje. Moc teda těch kvalitních není.

Pan Pirát se neuvěřitelně nadře, aby mne dokázal přímo uprostřed svého zorného pole napřed čtyřicet minut nevidět. A pak aby se mi dokázal vyhnout ... v rámci jedné půlky vagónu, cheche. Jsem velkorysý a nechávám ho potupně prchnout druhýma vzdálenějšíma a o hromadu lidí obleženějšíma dveřma.


Vodkaz nafurt   

Sobota, 18.08.2012 ... Zadřeli, zadřeli ...

Pamatuje si někdo tu historku, jíž jsem vyvrátil tvrzení okolí, že by mne nevzbudilo, kdyby mi pod oknem začali střílet? Jak mi na Ořechově pod oknem začali sřílet a mne to dočista normálně vzbudilo? No dobrá, ať nemachruju, tady už jsme teda vzbuzení, když nám začnou střílet kousek za stanem. Bác-bác.

"Hm," přemejšlím si, "že by tady byl nějakej hon? A jak voni si to ti myslivci vlastně honěj? I po lese? Nebo kterak?"

On takovej myslivec by měl mít jasnou identifikaci, po čem střílí. Ovšem kdyby měli identifikaci, neměli by takovou úmrtnost, že áno? Trochu se nechá unýst a praží po všem, co se hejbe. Nebo co se mu líbí. Nebo ještě lépe nelíbí. A co se mu může nejvíc nelíbit? Stanující čundráci v lese? Hm?

Bum-bum. Bác-bác.

No, jde to po dvou ranách, a pořád vpodstatě ze stejnýho směru. To by mohla být spíš střelnice, broková střelba. To by byla ještě ta lepší varianta, kdybychom ovšem měli jistotu, že se nemotáme nikde kolem palebného pole, že? Chlácholíme se tím, že ve směru, odkud jde zvuk palby, matně tušíme silnici. A přes silnici snad nikdo nestřílí. Možná tedy.

Po ranní kávě se sbalíme a jdeme zpátky na nádraží (a Bajů má lepší odhad toho, jak jsme se večer zamotali a na lesní cestu nás směruje mnohem jistěji, než já, který spíš koukal pod nohy a hledal místo na chrápání). A počkáme na lokálku a jedem do Mutišova.

Proč že zrovna do Mutišova?

Já si pamatuju z roku 1983, jak byla o prázdninách ta velká vichřice s polomy a vývraty, o jakých by dneska TV Hovn@ dokázala referovat čtrnáct dní (to bylo v době prvního turnusu tábora, který museli evakuovat, z toho by dneska žurnálista ejakuloval, já byl až na druhém), to jsem byl na tom táboře v Dolním Bulíkově. Tehdy jsme měli jednu "stage" pokladu u takovýho odstrčenýho kostela kdesi v lesi. Montserrat se to jmenovalo. A mně to utkvělo, jako kdejaká pičovina, a třicet let jsem se tam nedostal, vždycky z toho nějak sešlo a jaksi pitomě jsem se tomu vyhnul. Tak dneska.Tehdy jsem měl jazyk na vestě po mnohaamnohakilometrovým pochodu, malej piškot, jenom mne to prostě strašně zaujalo. Takový tajemný při západu slunce. Dneska už vím, že kostel byl založen císařským plukovníkem Bartolomějem Tannazoll-Zillem, pánem na Bulíkově, přičemž za bílýho dne na tom nic tajemnýho není. Možná v noci? Tak dlouho jsme tam zase čekat nemohli.

To bysme měli Montserrat. Zajeďte se tam podívat. Je to hezký.

Tentýž tábor vyprodukoval další moji okřídlenou historku. Stezka odvahy. Ta tenkrát vedla na židovský hřbitov (tenkrát to bylo značeno jenom jako hřbitov, Žid byl třídní nepřítel), pobořený, s poházenými náhrobky, vykopanými některými hroby. U hrobů lebka, lampa nebo svíčka či co, papír na podpis. My jsme věděli, kam máme jít. Horší bylo, že jsme tu cestu šli předtím všehovšudy jednou a za světla. Víte, jak to je ošidný pak v noci bez baterky. Nás jako ty skoro nejmenší pancharty nikdo nestrašil, ba jsme i věděli, že podél cesty jsou vedoucí, ale to pro případ, abysme se někde nezaběhli. Tak jsem šel. Jsem si ještě polohlasem brblal a zjištěné skutečnosti (kopřivy, potok, bahno, jiná příkoří) si pro sebe komentoval, abych se nebál. Až jsem došel na rozcestí, kde jsem se otáčel jak korouhvička a hezky si hlasitě dumal:

"A teď jako kudy?"

Načež se ozvalo asi metr a půl vedle mne:

"Zkus to doleva."

Donutil je se svejma plytkejma historkama o Frantovi Kocourkovi ("Jak se ti šlape?") babral okresního formátu. Nicméně lebka na vykopaném hrobě mi po této epizodě pak už připadla jako docela veselá historka.

Tak na tenhle hřbitov se podívat ...

Je už hrubo po poledni, to nás zdržel ten dojezd vlakem, slunko peče, dusno k zalknutí, poslední kilometry (většinu) jsme šli po silnici nebo mezi polama. Bessie vypadá, že toho má právě dost, ačkoli jsme vpodstatě pořád na začátku dnešní etapy.

Na hřbitově vorážíme ve stínu pod informační tabulí, kterou si před odchodem i přečtu ...

... abych se vzápětí z ní dozvěděl, že v době židovskejch svátků je hřbitov uzavřen. A že mezi svátky patří i každej šabat, tedy veskrze celá sobota. A že nám děkují, že to respektujeme a na hřbitov v sobotu-šabat zevlit nelezeme. A to si, prosím, napíšou dovnitř a do kouta. Prozíravé. Tak jako sorry, kámoši, no.

Příští zastávka: Grasselova sluj. Kde se podle pověsti (ale asi jenom pověsti) skrýval loupežník Georg Grassel, dle nějž se v češtině říká "grázl". Už to tu taky někde na webu mám, v posledním desetiletí jsem tam sichr byl.

"Bajů, uvidíš Grázlovu jeskyň, máš radost?"

"Ohromnou."

Nepřesvědčivé.

Ale jo, tohle ještě zvládáme. Tam se hezky vpodvečer naobědváme, já študuju mapu a slevuju.

Vlastně na tábořiště Dvojky, kam jsem jezdil v pozdějších letech, nemusíme. Já tam byl dva nebo kolik roků zpátky na ohni, teď tam nic zajímavýho nebude, Bajů by to nic neřeklo. Jde o celkovou krajinu a ducha téhle oblasti, tedy České Kanady. Netřeba ten konkrétní plac, ač já bych třeba rád. Ale to bysme si zase zašli a vona by mi zašla. Pitomost. Musíme se dodrápat co nejblíž k Landštejnu (že až za něj, té myšlenky už jsem se taky vzdal), abychom to rozumně zvládali zítra. Tím spíš si budeme moct přispat.

Takže to bereme přes archeologické středověké naleziště Pfaffenschlag. Odtam geráde marš směr Staré Město pod Landštejnem.

Pořád se otáčím, abych vždycky slyšel:

"Dyk idu."

"No jo, ale málo," já na to.

Plyšáček se mi zadírá.

Za soumraku jsme ve Starém Městě. Výkon. Ale prý se ještě na Landštejn cítí. Jestli dva kiláky pod něj nebo tři až na něj, to už třeba nebude takový rozdíl. A jelikož jsme zase zatměli (dali jsme si aspoň Kofolu a dobrali vodu, kdyby ne, stejně zatmíme v půlce kopce), ani časově už nás to nevytrhne.

Druhá noc, druhé hledání místa na spaní s baterkou.

Drobný dílčí problém: hledejte místo na spaní na největším kurevským kopcu široko daleko. A potmě. Všude buď neprůchodný nízký stromky. Nebo sráz. Kousek před Landštejnem by to šlo, ale zas na dohled od silnice. Tedy přímo jakože patnáct dvacet metrů. Bez stanu nás někdo vočóruje, se stanem bude někdo píčovat. To je blbost.

Takhle dojdem až k tomu čórtovo hrádu, tam je zase minivesnička a soustava hospod a penziónů. Takže si ještě zacházíme kilometřík odbočkou. Začít klesat, to bysme taky mohli někam do strže, kde by rovnýho místečka nebylo. Tohle ještě kousek stoupá, minimálně na zlomu musí bejt rovnější plácek. Zas nejsme v Himalájích. A taky jo. Ze silničky, když se to střihne tak jaksi šejdrem, je tam místo tak na stan. Sice taky u cesty, ale lesní. Takže zase rozděláváme stan, abysme se tam neváleli jenom tak jak lemry, když je to takhle u cesty. Škoda, že nedojde na oheň a třeba buřty, ale je sucho jak sviňa a to si nelajsnu ani já, a to je co říct.

Jdem rovnou lehnout. Ráno se Bára hádá, že určitě ještě aspoň pět minut vydržela vzhůru. Pičovina. Pět minut si bundu pod hlavou nerovnám, to bych ji musel snad i přešít. A to už byla tvrdá jak štolverk. Zadřeli Barunku.


Vodkaz nafurt   

Pátek, 17.08.2012 ... Konečné by se vám zachtělo ...

Kurvadrát, všichni jsou v Mexiku nebo naopak přikurtovaní v Brně, po všeckých je pendrek. A já mám zrovna tak napilno někam vyrazit ...

To je prostě asi klasika: dokud jsem byl rok nezaměstnanej, nevykejval jsem se až na výjimky pořádně nikam. Furt na všecko času habakuk, se to vono neposere, dyž to bude za tři čtyři tejdny. Sotva se začalo schylovat k práci, mám víkendy rozlítaný do půlky září. No je toto normální? Když máte nějakej režim, podřizujete volnej čas plánům, ať jde o soboty a neděle a nebo o větší dovolenou. Jestli vám na tom nezáleží a máte čas furt, nedonutíte se.

Inu tedy beru Báru a mažu na čundr. Když to tak počítám, tak asi třetí za rok. Ale tu JHMD si slibuju už přeukrutně dlouho, přičemž naposledy na to na Stálkově nedošlo.

Komplikovanější je to právě o tu práci, kdy 16:30 mizím, abych přejel přes půl Brna, někde na dochod od nádraží zaparkoval, převlíkl se z relativně slušnýho oblečení do relativně neslušnýho, došel, sešel, lístky zakoupili, 17:15 stáli u vlaku s odjezdem v 17:20, a stáli, a stáli ("... bude opožděn z důvodu obratu soupravy"), pak vlak stál, my seděli a i s vlakem stáli a mezi 17:35 a 17:40 se konečně rozjeli.

Kamže v první řadě?

To je složitý.

Namyslel jsem si začít kousek od Slavonic, směřovat k Landštejnu, za Landštejn a v neděli na tu jindřichohradeckou lokálku. Jenže trampík míní, Časem Dojedeš mění.

Tak ponovu kupříkladu není možné v pátek v pět hodin odpoledne dojet s Českejma Dráhama celých 167 kilometrů (a to aj když použijete ten jejich "rychlík" o zářné rychlosti 50 km/h). Prostě ne. Z Brna do Slavonic v pátek odpoledne piču leda. S bídou se doharcujete do Kostelce u Jihlavy, odtam jede poslední couráček, ale jenom do Telče. A to my chtěli aspoň do Mutišova, kousek před Slavonice.

Takto dokážeme i v onom posledním motoráčku vyvést z míry ščíplístka:

"A to vy ... vy ... vy jedete do Mutišova? Ale tam my nejedem." (divím se, že se nezakoktal aj u toho my ... my ... my)

"Vidíte, tak to my asi taky ne, že?"

"To ... to ... to ..."

"Klídek, šéfe, my to víme, máme spoustu času a peněz, proto se vozíme s váma. Jo, pamatuju časy, kdy poslední vlaky jezdily ne v devět, ale v jedenáct, a to až do konečné stanice."

"No jo, to ale už dávno seškrtali, šetří se, kde se dá."

Poměrně blbej způsob šetření - třeba v případě vlaku z něj vyhnat cestující. Já to zmiňuju už poxté - někdo na ajznbónech by byl asi nejradši, kdyby se zbavil všech cestujících mizerných a mohli si jezdit s vláčkama jenom tak pro radost. Kdybych potřeboval bejt v těch Slavonicích (nebo třeba Mutišově), tradičně bych se na železnici vysral a jel autem. Teď je to ten případ, kdy je nám to jedno. Ale čím dál víc prostě člověk musí nahrazovat hromadnou dopravu individuální, i kdyby nechtěl, protože hromadná doprava jezdí tehdy, kdy onen člověk s ní jet nechce nebo nemůže. Hm.

A tak jak jsem se onehdá na JHMD špatně podíval a místo v Nové Bystřici skončil na noc v Blažejově, tentokrát je naše páteční konečná v Sedlejově. Neříkal bych sice zrovna "plánovaně", ale aspoň "vědomě". To jižní pohraničí je nějaký zakletý.

Výhoda moderní doby, kdy si může člověk takovýto (ne)plánovaný nocleh rozhodnout předem: podívat se na ortofotomapu. Takto vím, kde je les s několika loukami (člověk si může naběhnout, páč na fotomapě plot obory neuvidí, nás nic takového naštěstí nepotkává), po nějakém půl kilometru nacházíme sice ne ideální louku (vysoká tráva), ale za pásem poloprůchodného hustníku příjemný les. Stačí při baterce odházet cca 16 šišek ... na decimetr čtvereční ... na KAŽDÝ decimetr čtvereční, pak už je tam jehličnaté podloží. Sice by se dal stan i eliminovat, ale ze zvyku (a minulými výkony rosničkářů poučen) jej s sebou vláčím, pročež jej nakonec i stavíme.

Leháme. Spíme. Budíka na ranní vlak. Dobrou noc strýčku Fido.


Vodkaz nafurt   

Čtvrtek, 16.08.2012

Vodkaz nafurt   

Středa, 15.08.2012

Vodkaz nafurt   

Úterý. 14.08.2012

HC Kometa Brno - HC Vítkovice Steel, 8:5


(Více foto ze zápasu zde ...)

Vodkaz nafurt   

Pondělí, 13.08.2012 ... Nový hřiště, starý šrámy ...

Dlouhodobě uznávám, že práce je sice poměrně blbej, ale přece jenom jakejsi (přiměřeně legální) způsob, jak přijít k penězům.

Nicméně nutno dodat, že nutit člověka chodit po roce do práce, notabene před polednem, by mělo být tvrdě sankcionovaným trestným činem.


Vodkaz nafurt   

Neděle, 12.08.2012

Vodkaz nafurt   

Sobota, 11.08.2012


Když se už octnete v krušných podmínkách,
musíte mít aspoň za zády nenápadného výkonného anděla strážného.

Vodkaz nafurt   

Pátek, 10.08.2012 ... Kde je kmotr?

Nasedat, jedeme na rodinný výlet ...

To byla jakási nablblá reklama kdysi na cosi. Nevím, oč šlo, jenom tuším, že tam měl hlavní roli Filipovský. Asi na nějaký "velký" auto to bylo. Škoda Hovorit nebo tak něco. Jako že se do toho měl vejít Filipovský. A asi ještě někdo. Řidič. A pak ještě nějací mafiáni, ale nevím jistě, jestli bylo v reklamě vyobrazeno, že se tam skutečně vešli. Spíš ne. Šmé.

Není to malá práce, narvat do sice poměrně prostorného Oslíka, ale celej ten cirkus, včetně autosedačky s obsahem Alfíkem, dvou pséků, Ťapiny, kočárku a hlavně neopomenutelného na prvočinitele rozloženého botníku.

Chtěli jste to? Máte to mít. (Ač minimálně půlka psů, ta, co nerada jezdí autem, by protestovala, že nic takovýho nechtěla.)

Pročež béřu rodinu do pracovního z dvou rodinných šajzewágnů a jedem se vyvenčit na chudou chaloupku.

Jelikož se Marťan vysral na své alkoholorobné experimenty a v Pičoslavi se pořádně letos ještě neukázal, jest anektována "Marťanovna" (a s takovým přístupem bude brzy i zbavena svého názvu), a je testována Alikova odolnost vůči nepříznivým podmínkám (zima, vedro, déšť, slunko).

Obstál.


Vodkaz nafurt   

Čtvrtek, 09.08.2012

Vodkaz nafurt   

Středa, 08.08.2012

Vodkaz nafurt   

Úterý, 07.08.2012


Chápu, že se včera prohnala Brnem velká bouřka.
Viděl jsem strouhy bahna i s asfaltem v Rokli. Slyšel jsem o zatopených sklepech. I podchodech.
Ne tak úplně rozumím povodni v šestém patře.

Vodkaz nafurt   

Pondělí, 06.08.2012 ... Do prdele kolek vrazit ...

Při pochůzkách po štatlu se krom jiného stavuju na policajtárně pošimrat ouřadního šemíka kvůli novejm notám. Jsa poučen, nesa s sebou kolky. Které tam už, jak jsem zmiňoval, od jisté doby neprodávají (dodneška mi nikdo nevysvětlil, k čemu ty kolky teda, kurva, jsou).

Ne tak všichni. Někteří mají bezkolkovou návštěvu (vyzvednout něco a tak). Nadpoloviční většina odchází nakupovat kolky na poštu. Ti šťastnější hned po příchodu. Jiní až od přepážky, kde často tím pádem se pak na ně čeká, než se z pošty vrátí asi. Jo, oni to lidi třeba budou vědět časem. Ale ne vždycky si to uvědomí. Nebo se prostě jenom těch drobných položek nedopočítají. Nebo se změní sazebník ...

Taky přitom zjišťuju, proč že je tam vlastně už nevedou. Na nástěnce je to napsaný ...

Z patřičnýho zákona byla totiž vypuštěna povinnost, pročež byl prodej ukončen. Fízl prostě jinými slovy říká: my to dělat povinně a ze zákona nemusíme, tak vás mrdáme do ucha. Že každej druhej teda šoupe botky jak ta piča přes kus Bronxu na poštu? Slečna za přepážkou už se prej jenom směje, kolik lidí jí tam chodí s puškama.

Ještě jsem se ptal té uniformované berušky za pultíkem: "Koho by se dalo třeba pourgovat a poslat mu zepár žádostí, abyste kolky zase začali prodávat?"

"To myslíte jako takovej nadstandard, jo?" zcela nefalšovaný údiv.

Mimochodem: Není náhodou brněnskej zbraňovej inšpektorát největší v republice? Stará se, co vím, o Brno-město (okres 350.000+ obyvatel, druhé největší město) a zároveň o okres Brno-venkov. Jedině Prágl by to moh trumfnout, avšak ti mají po jakýchsi obvodech nebo skupinách obvodů. Přitom dle jakési novinové statistiky má Jižní Morava největší "promořenost" zbraněmi.

Takže ještě jednou: má někdo nějaký nápad, kterému óbrfízlovi poslat pár (či pár desítek) žádostí, jestli by byli tak laskavi, chytli se za chobot a zkusili jednou udělat něco, co jim nepřikazuje sice přímo paragraf, ale zkusili by tím nenasrat několik tisíc ozbrojených občanů? Že by to bylo jako z té kategorie "pomáhat" třeba, co se chránění týče, o to se, jak to tak sleduju, raději postaráme sobě sami.


Vodkaz nafurt   

Neděle, 05.08.2012 ... Beru ...

Beru. Beru si KVOP z rodinných povinností, beru odpoledne kramle. Balím si svoji oblíbenou Prakticu, barevné filtry (ano milé děti, i na černobílou fotografii se používají barevné filtry) a po delším čase na fotovýpravu Barunku, tohle všechno beru a s tímto vším mizím po obědě kdesi v lesi. Mise typu: se zeleným filtrem a mezikroužkem vyrazit z kapradiny, co se dá.

Zas jenom takové Loučkovsko, tentokrát severně. Já už tu trasu kdysi šel, pokud si pamatuju, tak s Držkou Česílkem a Dušanem (to je ženská) z České. Akorát jsme snad vycházeli z Borače, ukázali směr jako "hen azimut" a vyrazili do toho nejkurevštějšího kopce. Jelikož jsme se octli ve vesnici Kaly (už nevím, nakolik plánovaně), podle mapy jsme pak se usnesli, že jsme taky někdy šli přes kopec Babylon. Teď jsem zjistil, že jsou tam všude samo rozhledny. Aj kačeři vo nich furt básnijó. Dneska jsme si to namířili ze Štěpánovic, rozhledna Křivoš a pak Babylon.

Inu ...

Ve Štěpánovicích na sloupu u putyky velká barevná šipka "Výstava". Tady? Co to tady může bejt za výstavu? A vona v putyce výstava fotek, něco jako "Naše vesnice", reálně snímků našich vesničanů. Se vsí to má sem tam něco společného, ale taky ryze nemusí. Ještě nějakou blíže nespecifikovanou dobu to tam bude. Intelektuální umělec možná ohrne nos, mně se líbila výstavka jako taková a několik snímků obzvlášť. Jestli budete mít tak do konce prázdnin cestu (nebo to berte jako tip na cestu), zajděte si tam. Je to kousek. Kdyby to už měli sbalený, putyka a rozhledny nad ní samozřejmě zůstávají.

Lozit od údolí řeky na rozhledny na kopci je samozřejmě pičovina už jako taková. V tomhle vedru obzvláště. Ony jsou i rozhledny pod kopcem, zrovna nedávno o tom psali v novinách, kolik takových rozhleden nově ve všelijakých křovích v údolích za peníze z evropských fondů máme, tyhle dvě nejsou ovšem ten případ. Ty jsou na svinských kopcích jako kráva.

Ano, když z té první je ještě jakž takž něco vidět, z té druhé už je to bída, kopec nekopec. Ale zase se na té druhé dobře odpočívá. Ona je tam sice taková nepohodlná lavice, zato o to pohodlnější a poměrně čistá prkenná podlaha. To si tak lehnete na záda, dáte si batoh pod hlavu, jste narozdíl od široširého okolí ve stínu, aj pod zádama vám to profukuje ... já spal pár hodin, Báře daly ty kopce, další vůl, co by se tam v tomhle vedře drápal se nenašel, aby tam dělal rachot ... ale víc jak čtyřicet minut mi na časové ose nechybí. Odpolední spánek prej posiluje.

Dále pak při slídění po úžasných výjevech kolem rozpadlého JZD na kraji Kalů zjišťuju, že tam jsem byl vlastně relativně nedávno - pár let tomu. Když jsem cestou ke exkolegyni Mlhuně špatně odbočil a projel jakousi roklí a tak vůbec. Hmhm.

Za Újezdem se k nám přidává kotě. Jo, krásný, jak reklama na Whiskas. Stoupáme do kopce k trati na Řikonín. Když už jsme kilometr od vesnice a u kolejí a blbá kočka jde furt za náma, nechávám Bajů v lese s batohama a s ohromným klením smýkám kočku zpátky dolů do údolí. Paní z domu, odkud kočka za náma prchla, je sice ráda, ale prej se jí asi líbím a moh bych si ji klidně i nechat. Beztak je to přivandrovalec (aha, to šel někdo zas odněkud odjinud). Aj ještě jednu bych moh dostat. S díky musím odmítat. Mám asi doma malej zvěřinec, aj když nám nedávno chcípli dva šneci, ne?

No a to je asi tak celý.

Kapradiny dobrý, všelijaký "JZD industriály" taky někde asi použiju, ale nejvíc mne nakonec zaujaly jen tak od pasu (reálně ten odpadkový koš místo stativu byl trochu pod úrovní pasu) cvaknuté dva snímky z nádraží v Řikoníně, kde kromě nás jediný pumpičkář čeká na poslední flamendrák (ano, dneska díky stupidní pračurácké politice Čekej&Doufej jezdí poslední flamendrák něco po deváté). To už tak občas bejvá.


Vodkaz nafurt   

Sobota, 04.08.2012 ... Reklamní holota ...

Fakt tenkrát tři tejdny zpátky v tem rozmnožovacím lazaretu žádali, abych jim dodal fotku Alfíka, že je to skutečně reklamní šklíbáček. Konečně jsem se v tejdnu kromě fotek třeba Vltavy z června dostal i k těmto, pročež jsem dneska ještě jednou rozlil (do misek, ne po koupelně) chémii a jim udělal jednu takovou zvětšeninu propagačního dítěte. Aj s logem.

Teď eště aby se mi, kterak slíbila, ozvala porodnice (MUDra, ne barák) Mikádo Ťápina (neplést s Ťápinou (neplést s Ťapinou)) a vobrázka si vyzvedla, než začne Ťapinu srát na žehlicím prkně (furt mluvím o té podobence, vobrázek myšleno skutečně vobrázek). Ono to tam zpravidla tak tejden vydrží, ale ...


Vodkaz nafurt   

Pátek, 03.08.2012 ... Cukrovinky a vražedné nástroje ...

Mám milovanou tetičku. Milovaná tetička má osmdesát let, botník a problém. Aha, to zase vypadá jako bych uváděl přímou souvislost. Což uvádím. Ale nemusí to být každému zcela jasné. Tak znovu a popořadě ...

Milovaná tetička disponuje botníkem, jenž je zároveň zdrojem jejího problému. Botník stál drahnou dobu na balkóně. Roky a léta letoucí. Což o to, on stojí pořád na stejném místě, avšak balkón v rámci zateplení budovy prodělal tranformaci v zasklenou lodžii, díky botníku nejde otevřít nově zbudované okno a vedrat větry. Tedy větrat vedro. I slíbil jsem tedy před chabým měsícem, že zhruba v tomto časovém horizontu vezmu nějaký mocný úhozný nástroj, v botník několikrát mocně jebnu, čímž jej rozložím na soustavu prkýnek. Tu potom naložím do auta a pak se uvidí. Bude-li mi přespříliš zavazet, vyklopím to někde v ekodvoře, vydrží-li však třeba tak týden, odvezu do Pičoslavi uskladním v kůlně a s přicházejícím podzimem proženu komínem.

Takť zněl plán.

Neboť milovaná tetička ve středu skutečně oslavila osmdesátiny, popřál jsem jí onoho dne jenom telefonicky s dodatkem, že se pozvu na návštěvu na dnešek a spláchnem to naráz.

Zakoupil jsem tedy přeukrutnou bonboniéru a šel blahopřát a splachovat naráz.

Chápu, leckomu může připadat divné zvonit na osmdesátiletou milovanou tetičku v činžovním domě s bonboniérou v jedné ruce a se sekerou v druhé.

Ale taková už je naše famílije. Jak by řekl pan Groula: Takovej jsem já.



Se ještě odpoledne stavila teta Allora nechat si předvést naše dítě,
nám předvést své dítě a svému dítěti předvést našeho pséka.
Asi všici spokojení.

Vodkaz nafurt   

Čtvrtek, 02.08.2012 ... Pytel na klíně na veřejnosti ...

Ti lidi si zkrátka nedaj říct a furt budou strkat hlavy do chomoutů, jakož i jiných voprátek, případně do ostatních protivenství všeobecně. Inu, kdo chce kam, pomožme mu tam. A v tom je právě zakopanej pes ...

Jest jeden takový pan kamarád vod Darka, jenž hodlá strkat hlavu do chomoutů a ostatních protivenství všeobecně, namísto aby spořádaně jenom strkal ... no, nic příhodného mne nenapadá, zkrátka pan kamarád vod Darka chce se ženit (alespoň to všelijak proklamuje) a za tímto účelem vyžaduje ono pomožení mu tam. Kupříkladu pan kamarád vod Darka vyžadoval vod Darka zfotodokumentování tohoto aktu (nemyslím tím snímek odhaleného lepého těla nevěsty, nýbrž události, tedy ne snímek odhaleného lepého těla události, ale vyfotografování sňatkové události jako takové), přičemž byl vod Darka poslán do prdele, či lépe řečeno za mnou. Ivošák se šprajcuje fotit svatby kamarádům, že dyby to blbě dopadlo, ať není von ten, kterej bude kopnutej do prdele. Asi traumata z dětství, případně z předchozích etud, každopádně pragmatický přístup. A taky aby mohl kalit a nemusel se zabývat mrzkou prací. Nelze opominout. Já na to kejv, z pokusů o případné kopání do prdele si draka budu dělat.

Pročež dnes, s takřka měsíčním předstihem, provádíme s panem kamarádem vod Darka rekognoskaci na místě, tj. na Špéně (pro mimobrněnské - brněnský hrad Špilberk, kde krom jiných elementálů bručel třeba Babinskej, starej lotr mexickej). Neboť svatbovat se má zhruba za měsíc právě tam. Ano, nejsme debilové a nemózujem po Špilasu, aby se pak brali kupříkladu v Chrchlicích, žáno.

Já odvezl Ťapouše k autobusu, udělal jim pápá ... a zjistil, že mám hodinu času do plánovaného srazu. S čímž jsem ovšem počítal a vybavil jsem se za tímto účelem díky slunečnému počasí dírkobedničkou a příslušenstvím, do něhož nově přibyl dar od pana věrného čtenáře Jardy, co ho ubec neznám, fotorukáv. To je takovej vehement hadrovej, uvnitř pogumovanej, důmyslně zapínací a gumičkama na ruky navlíkací, to celé za tím účelem, aby si fotograf narval dovnitř fotocitlivý materiál a mohl tam s ním operovat ve tmě i na světle. Chápete?

To by pro mne byl převratný inštrument. Už jsem o tom delší dobu uvažoval, ba jeden obstarší doma i mám, ještě jsem se nedostal k praktickým testům. Jestliže by to šlapalo, nebyl bych už natolik odkázán na rozličné po místě vtipně rozmístěné hajzly (myšleno místnosti v různých pohostinstvích a spřátelených firmách a u známých, nikoli konkrétní osoby) na výměnu fotocitlivého materiálu.

Pročež sedím tu na lavičce, onde na obrubníku, alespoň zčásti ve stínu, na klíně černý pytel jakožto štucel čili rukávník, v tom zabořené pracky a záhadně tam s čímsi onanuji, čímž uvádím v údiv germánské tůristy převelice. Už chybí jenom ono známé: "Schau mal, Trudi, ein Kunstfotograf."

Abych potom prováděl různé testovací expozice, kupříkladu ze zídky nad příkopem u kasemat, kde právě snaživý průvodce vysvětluje výpravě cajzlovských učitelek pověst o zazděném čertovi: "... hlavu čerta uvidíte tímto směrem na hradbách ...", a zcela neomylně ukáže přímo na mne. Pročež prodloužím expozici o tři vteřiny, jež strávím vysvětlujícím gestikulováním k učitelkám, že "Já ne, souško, to až na venkovní hradbě je ten kamennej ksicht."

Po večerním vyvolání jest výsledek ...

Ano, lze s trochou šikovnosti měnit fotopapíry tak, aniž by byly osvíceny nechcačky. Avšak, panují-li vůkol třicítky hice, pičovsky se v tem potěj pracky a zanechávaj úžasný výukový materiál pro daktylology.

Na což bude zapotřebí vymyslet nejakó flignu, případně s tym laborovat za chladnějšího počasí. Tak.



Vodkaz nafurt   

Středa, 01.08.2012 ... Úřednice a Zabíjení ...

"Co byste potřeboval?" táže se mne slečna u přepážky 'Příjem žádostí o vystavení nových občanských průkazů'.

Co jí mám říct? Že kotoučovou pilu?

"Já nic. Vy jako Matrix potřebujete, abych já měl nový občanský průkaz."

"Aha. A starou občanku máte s sebou?"

"Moje stará občanka sedí doma a pije s návštěvou kávu."

Slečna se pranic netvářila nadšeně nad mým ostrovtipem, spíše jakoby méně chápavě. Inu, jsem na státní úřednice poměrně zvyklý a vím, že občas je třeba jim něco třikrát až čtyřikrát vysvětlit. Poučení pro příště: chci-li, aby se státní úřednice chytily na mé žertovné průpovídky, nesmím za a) vypadat tak, jak vypadám, a především si pak za b) nesmím na pultík po bezmála tříhodinovém čekání odložit knihu s velkým titulkem 'Zabíjení'.


Vodkaz nafurt   

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002