Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Únor 2004

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Neděle, 29.02.2004

Normální člověk sedí spořádaně doma a rozjímá nad přestupným rokem, zvlášť v neděli. Ne tak já.

Včera jsem se dohrabal k jakž takž zdárnému konci se všema počítačma a teď bylo potřeba je rozvézt. Kdybych si je tady všecky zase nechal trčet, moje snaha o zkulturnění pokoje by vcelku ztratila pointu.

Domluva zněla jasně - nejdřív se stavím za Frantou z pičérie v té jejich vesničce střediskové, vyměním mu tam disk, převedu data, trochu se v tom povrtám a zmizím. Dle tohoto plánu by mi měl zbejt čas na nákup nových zásob léčebného Coldrexu v hypegigaultramarketu po cestě, načež bych se odebral za tím druhým vobejdou, Zdeňkem, tomu bych křápnul taktéž kompjůtrem vo stůl, párkrát kliknul skrzevá pár nastavení, čímž by bylo hotovo. Celej den bysme zakončili u máti na kafíčku.

Volám Frantošovi, jestli domluva platí. Pochopitelně neplatí. Musel na nákup surovin na pizzu, bez kterejch se prej pizzérie neobejde. Sice mu nevěřím ani slovo, ale nadělám prd. No nic, prohodíme pořadí, však se to nezblázní.

Naházel jsem všechny výpočetní krámy do Všiváčka a vyjel. Nejprv tedy za taxikářem Zdenálem. Ten pochopitelně taky nebyl doma, ale nechal mi doma dítě. Myslím, že to bylo dítě. Asi dcera. Teda bylo to děvče, soudě podle sekundárních znaků, jako třeba obličeje. Já se v těch jeho ženskejch nevyznám. Má minimálně jednu manželku, neurčitej a průběžně se měnící počet dcer a jiné havěti a taktéž při každé návštěvě rozličnej počet psů, vlastně obvykle jsou to teda nikoli psi, nýbrž čuby. No zkrátka zvěřinec. Nemám ani tucha, jestli je to všechno jeho, nebo má některý půjčený. Zkráceně - nechal mi k dispozici jedno harantě, který umí vařit kafe a jakž takž se s počítačem domluví. Tak. Dítě uvařilo kafe, já mu na oplátku vysvětlil, co jsem s tím jejich střepem provedl, udělal pár nastavení (střepa, né dítěte), sebral jsem prachy (za tím účelem nachystaný) a zmizel. Za Fanóšem.

Fanóš doma pochopitelně ještě nebyl. Jak bych to taky mohl předpokládat. Su prozíravej a než vylezu z vyhřátýho auta do vánice, která se mezitím zase spustila, pro sichr mu zavolám. Ať prej si sednu do hospody, on už jede, dorazí tak za dvacet minut. Zvonky jim nefungujou a není si jistej, jestli některej ze smečky jeho bratrů bude doma. Hospoda je sázka na jistotu.

Dobře jsem udělal. Celá smečka jeho bratrů byla pochopitelně v hospodě. I Franta dorazil, už za pětatřicet minut. Dokonce jsem se zachoval velkoryse a nechal ho svlažit hrdlo, však žádnej kvalt, pět hodin, to hravě stihnem.

Aspoň jsem si to ještě stále myslel. To nemůžu tušit, že disk, který jsem mu půjčil byl vadný, čímž vzala zasvé část programů, a že zbytek dokázal dojebat vlastním přičiněním. Vložil jsem nový disk, převedl to, co zbylo ze systému. Spadlo na tlamu. Opravil jsem zavádění systému, slítl zbytek. Podařilo se mi zbytek uvést do provozu, počítač vesele zamrkal a odporoučelo se to celý. Príma.

Nu což, důležitá data, jako třeba fotky, zůstala na původním, zapůjčeném disku, novej disk jsem celej přeformátoval a začal znovu. Rozdělit. Jeden systém nainstalovat na seriózní práci. Druhej systém nainstalovat na hry. Zařídit to tak, aby se mezi nima dalo přepínat. Převést data. Připojit novou tiskárnu a novou vypalovačku.

To už jsem viděl, kterak to tak žhavý nebude. A nebylo. Copak Ťapinka, ta už to zná, té jsem jenom napsal hloupou KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) ve znění: "Instaluju" a hned věděla, která bije, že přijdu někdy nad ránem. Horší to bylo s Frantovou březí manžetkou Gábi, ta se přišla zeptat minimálně osmkrát, jak to s náma vypadá, jestli už to nějak vypadá a hlavně kdy vypadnu, než se nám ji podařilo umořit a padla.

A my instalovali. A instalovali.

V mezičase jsme podnikali kuřácké výpady na schodiště. Abych nebyl zkroušenej, že jsem nestih návštěvu u máti a koupit Coldrex, snažil se mě Frantí všemožně rozptýlit, třeba mi ukazoval díru do omítky:

"Vidíš to?"

"Vidim, co to má bejt?"

"Díra do zdi."

"No, to je právě to, co vidim. Proč máš ovšem díru do zdi?"

"Snažil jsem se pověsit poličku."

"Jestli dobře hádám, taks ji nepověsil."

"Hehé, nepověsil, to není žádná sranda něco pověsit, to vyžaduje zručnost, chá, zeď v prdeli, polička nevisí, budu si na to muset pozvat odborníka, moc peněz mě to bude stát ..."

No, Ťapina chce doma taktéž cosi pověsit, už teď se těším. Při příští cigaretě jsme zase našli pavouka na zdi. Takovýho milýho, krásnýho, velkýho jak dvacetník. Tělem velkýho jak dvacetník. I s nohama měl dobrejch pět centimetrů rozpětí.

"Kurva drát, co dělá pavouk v mojem baráku? Mám ho vzít lopatou?"

"Neblbni, co bys ho bral lopatou, pavouk nosí štěstí, ti tady vadí?"

"Jo. Bude spřádat svoje sítě."

"A co? Děláš, jak kdybys doma uklízel ty. A beztak je to tady eště furt staveniště s dírama ve zdech místo poliček, nějaká pavučina se ztratí."

"Právě naopak, každá pavučina eště zvyšuje negativní dojem. Navíc Gábi je březí, nemůže skákat po štaflích a vymetat pavučiny z rohů. Přikáže mi, abych ho vzal lopatou, tak mu to můžu urychlit."

"Blbost, nic se urychlovat nebude, pavouky já rád, aspoň takovýhle, který ani nejsou přes celou dlaň. Zachráníme ho."

"Jak, ty ťulpase? Ho chceš hodit do sněhu? To už to bude mít lepší tou lopatou. Brr, potupná smrt, zmrznout na Frantovic dvorku."

"Nekecej, že tady nemáte tichej teplej kout, kde by pokoutník moh pokoutně své sítě snout."

"Mnó, počkej, by se něco našlo, hodíme ho otcovi do skleníku, to je nápad. Tam mu nemá co sežrat a bordelu je tam dost, tam si může pavučinovat, jak je ctěná libost."

A vypravili jsme se na další ze záchranných misí, tentokrát za cílem přesunout pavouka do skleníku, pokud možno bez úrazu. Přesněji řečeno bez úrazu pavouka i nás, takovýmu pavoukovi při troše neopatrné manipulace urvete nohu jak malinu, spadnout s pavoukem v hrsti z nedostavěnýho schodiště bez zábradlí, to taky není žádný umění. František svítil a otvíral, já jsem opatrně bafnul pavúka a postrkoval ho ke skleníku. Postrkoval říkám schválně, protože v zájmu zachování plného počtu jeho nohou jsem ho při jeho velikosti radši moc nedlachnil, nechal jsem si ho lézt po ruce. A takovej pavouk, to je úžasně blbý zvíře, místo aby byl rád, jak to s ním myslíme dobře, furt mi skákal na zem a snažil se zkoušet, jestli si to nerozmyslíme a nenecháme ho přeci jenom vevnitř. A to my zase ne. Lepší to bylo venku, na spojnici mezi dveřma od domu a od skleníku, to mi spadnul jenom dvakrát. Po zralé úvaze jsem ho nesebral hned, nechal jsem ho trochu namrazit, aby už neblbnul. Výsledek se dostavil, pavúk mi seděl na dlani, ani se nehnul, ani nedutal. Doufám, že to rozchodí bez velké rýmy, ale furt lepší ve skleníku s rýmou, než na zdi u schodiště ve formě integrální součásti omítky. V nejhorším si dá Coldrex.

Tak jo. V půl jedenácté jsem se definitivně rozloučil s vidinou léčebné kůry nebo rodinné návštěvy, do čtvrt na dvanáct jsem všecko doinstaloval a nastavil a měl se nenápadně k odchodu. To nejhorší ale mělo teprv přijít. Fanny se začal vyptávat ...

"A Egi, co teda, když budu chtít něco vytisknout?"

No jo, dyť on vlastně v životě neměl v drápech tiskárnu. Tak půlhodinová přednáška.

"A Egi, jak teda dostanu ty fotky na to CéDéčko?"

No jo, dyť on vlastně v životě neviděl vypalovačku. Tak zas půlhodinová přednáška.

"A co když budu chtít do toho druhýho systému a kam mám instalovat ty hry?"

Jéžišikriste ...

Domů jsem se doštrachal o půl druhé, do postele ve dvě a byl jsem tuze žádostiv, jak budu ráno vstávat v sedm do práce.

Vodkaz nafurt

Sobota, 28.02.2004

Je mi o trochu líp. Snažím se zbavit se části práce, která se mi tu nakupila. Nějak se mi tu nahromadily počítače (víc než obvykle) a vypadá to tu jako v nějakým výpočetním středisku. Pro neznalé podotýkám, že řeč je stále ještě o domově.

Počítače, počítače. Ťapince udělat ze dvou počítačů nefunkčních aspoň jeden funkční. Taxikáři Zdenálovi reinstalovat počítač. Na svém počítači připravit zítřejší reinstalaci Frantova počítače. K tomu hromada několika rozebraných a zrušených počítačů. To je dílo.

Postupně se mi z toho dělá hůř a hůř. Sázím na poslední Coldrex tiše nasyslený ve špajzu mezi lékama.

Přijde Ťapinka, že je jí taky špatně, nachlazení je tuze nakažlivá věc. Poslední Coldrex mi diverzně před rypákem vychlastala. Gentlemouni to maj těžký.

Ťapinka nic nedbala všech možných rad všech možných lidových léčitelů ohledně sexu a sklapla jak kudla. No bodejť, když tu mám rozebrané čtyři počítače a ona si to nemá kde přečíst.

Vydržel jsem si s tím vším harampádím hrát do čtyř do rána. Zákazníci platící jsou zákazníci platící. Dobře mi tak. Ale zase furt lepší, než kdyby se změnili v zákazníky platící někomu jinýmu.

Vodkaz nafurt

Pátek, 27.02.2004

Do práce jsem dorazil hyperaktivně jenom něco málo po osmé, díky prozíravé léčebné kůře. Nadopoval jsem se paracetamolem, acidem ascorbicem a dalšími dobrotami, což mi umožnilo koukat přiměřeně rovně, vnímat přitom, co vlastně vidím, občas dejchat, něco málo slyšet a částečně mluvit se sníženou hladinou huhňání.

Pochlubil jsem se panu Howadoorovi, že už jsem taky velkej feťák, skoro jako on, když žeru takový svinstva. Zvěděl jsem na oplátku, že jsem leda tak blb, protože ti správní, plnotuční narkomani se krmí především látkama na jakejsi černej listině, kdepak, to není žádné feťáctví rvát do sebe Paralen nebo Coldrex. Za to eště nikoho nezavřeli. Možná. Taky bych moh bejt průkopník, ne?

Zkusil jsem to vychrlit ještě na několik lidí, jestli bych třeba svou počínající narkomanií někomu nezaimponoval, avšak se mi dostalo poveskrze taktéž hodnocení, kterak jsem blb, a jako bonus spousta rad, co bych to měl vlastně užívat, kupříkladu:

- česnek a sex
- cibuli a sex
- rum a sex
- mrkev a sex
- citrón a sex
- med a sex
- čaj a sex

plus další kombinace typu:

- med, česnek a sex

Též mi k tomu všemu kdosi doporučoval doktorku. Na ten sex.

Konzultovali to snad i mezi sebou a došli k názoru, že ideální by bylo naprat to do sebe všechno naráz. Tedy, abych to shrnul, buď bych z toho zhebl hned a měl bych pokoj, nebo bych první požírací fázi všech těch léčebných prostředků přežil a následně bych se ušukal k smrti. Tak nevím, pořád se mi na tom něco nezdá. Si radši scípnu bez trápení, jenom na nemoc.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 26.02.2004

Je mi zle jak sviňa. Dejchat nemůžu, ucpanej chobot mám, když už se mi povede cyklus nádech - výdech, funím u toho jak buldoček.

Utahanej su furt jak kotě.

Asi je to tím, jak jako vůl lezu ve vánici po střechách jenom v kraťasech a tričku, osel, a snažím se vyprostit jakýsi harantě z výtahu.

Dobře mi tak, tukanovi.

Vlastně bych se moh vydávat za celej zvěřinec a eště na tom trhnout nějaký love  ...

Vodkaz nafurt

Středa, 25.02.2004 - Výročí vítězného února ...

... ani nevím jak, ale ňák se tam psaly velký písmenka bo co, ne? Jenže není jak slavit. Časy strany jsou zaplaťpánbu za náma, aspoň tamté strany, na oslavu si jenom tak pro radost pověsit pár bolševíků na kandelábry, to se prej v tej demogracii nesmí, voni prej maj, hajzlové, taky ňáký práva, nezbejvá, než oslavovat prací. Takovou oslavu mi byl čert dlužnej.

Ale co naříkat? Aspoň jsem v práci ukořistil jeden materiál na Reparátu životního prostředí. To jsou vynálezy, nač na všecko ti ekologisti dneska nepřijdou, likvidovat bioodpad v kancelářích za pomocí žížal. Ještě štěstí, že konkrétně v naší kanceláři se žádnej biologicky rozložitelnej odpad nenajde, snad s výjimkou lógru v hrnkách od kafe, jenže ten je spíš taky toxickej a likviduje ho kosmetička podlahových krytin prostým spláchnutím do hajzlu. Tak jak tak, zavolat na tu infolinku by stálo za úvahu ...

Likvidace biologického odpadu v kancelářích pomocí žížal?


K večeru jsem se musel zase stavit u EFXka, čili v druhé práci, kde už sice půl nejsem řádným zaměstnancem (byť na kratší úvazek), jak to bylo předtím, leč stále pro ně dělám a kupodivu mi za to platí v poměru k odpracované době víc a pravidelněji.

Tentokrát zase zádrhel. Šéf Bóďa nemůže tisknout na tiskárnu u oučetního Severáka. No bodejť, zadání znělo, že na Severákův novej počítač nemá bejt po síti vůbec vidět, by se nikdo nemoh hrabat v oučetnictví. Specifikaci jsem splnil. Že ani na tu tiskárnu proto nevidí ani Bóďa, to je smutnej vedlejší produkt.

Dosáhl jsem vrcholu důležitosti - šéf Bóďa tuze ukrutně tisknout potřeboval, pročež ani nereptal, že je se mnou špatná komunikace, poslal jsem si ho pro svačinu (kterou mi fakt donesl - ředitel) a dal jsem se do díla, přesměroval jsem mu tisk na tiskárnu dole u projektantů. Sice to má takovejch dvacet schodů, ale tiskne. No, krapet se proběhne, aspoň si rozmyslí tisknout zbytečnosti a pokusný papíry. Pár koleček a uvidí se, jak je to s tím tiskem ve skutečnosti žhavý.

Dojedl jsem sváču a dal se na ústup, sice tam bylo tentokrát relativně poklidno, untršéf Béďa měl dovolenou, pročež se Bóďa snažil tvářit nenápadně, aby po něm někdo něco nechtěl rozhodnout nebo poradit, nechtěl jsem si zkazit dojem, zahnul jsem kramle hnedka, jak se dostavil ten další pitomec, óbršéf Boss. I můj pozdrav slyšel jenom tak na půl ucha, přece mu nedám možnost na mne promluvit, to on by jistě využil a něco by po mně mohl chtít.


Šel jsem tradičně do hospody za Bačou, Pepém a jeho starou manželkou Maruškou, Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou a dneska šla s náma zase i Ťapinka. Z "aspolu" se dále dostavil Marťan následovaný kamarádem Alešem, kterej skoro nikoho z nás eště neznal, ale tuze se mu naše sešlost zalíbila.

Též se nechal v mezičase slyšet, že moje přítulkyně (ano, mluvil o Ťapince) je tuze pěkná, že mám štěstí a ať si jí vážím.

Naproti tomu Ťapinka zase žehrala, že to jí sice z této party řeklo už několik lidí, ale ona neví, jak moc je to honosná pochvala, když jsou všichni zrakově postižení.

Někomu se nezavděčíte.


Když to je těžký, bych měl eště jednu historku, ale tu si sem prej nesmím napsat. To jsme takhle byli s Dufalíkem na obědě a mezi jídlem přišla řeč na jakejsi film, načež Dufi povídá:

"Nevím jak tobě, ale mně ten vtip přišel filmnej."

"Vtip. Filmnej. Tak to jo."

"No no, děláš, jako by ses nikdy nepřeřek."

"Přeřek."

"Vidíš. Tohle je eště sranda, rozumíš, ale měl jsem horší přebrebty. Jednou jsem svojí ženské řekl, že jsem viděl film s tutilkama, vona se začla děsně lochčit a pak mně říkala Tutilku. Copak vo to, jako přezdívku bych to eště skousnul, ale v posteli to bylo nesnesitelný. Prej Tutilku. Hele, debile, co si to poznamenáváš do toho telefonu? Ti jeblo? Né, že si to zase napíšeš do toho nablblýho deníku."

A tak z této historky asi nebude nic. Tutilek zakázal.

Vodkaz nafurt

Úterý, 24.02.2004 - Mrtvoly, to by vás tak zajímalo ...

To je jasný, mrtvoly táhnou. Ale s výtahama je větší sranda. Třeba jak jsem se tuhle utrhl.

Mrtvolu si nechám v zásobě, vydržela tam přes půl roku, však nikam nespěchá, hezky ji nechám vyhnít, až budu zas někdy v zážitkové nouzi, jako třeba dnes.

Tak s tím utržením ...

Jo, já možná ani tak v nouzi nejsem. Ale je noc a moc mi to nemyslí.

... jak jsme se utrhli ...

No, kdybych se nevrátil pozdě z hospody, třeba by nebyla tak hluboká noc a i by mi to myslelo.

... ten výtah ...

Taky jsem se tady šmudlil s nějakým RSS, beztak mi to nefunguje. A je jedna ráno.

Už teda jdu na to utržení. Výtahu. Kdysi.

To bylo eště u jedné z bejvalejch firem, "Kam se na nás hrabete?" se jmenovala. Nebo takňák. Ta sídlila v budově, jak už to občas firmy dělávaj. Zvlášť počítačový firmy. Dá rozum, kdyby sídlila počítačová firma na dvoře, záhy by jí do počítačů napršelo a měla by po počítačích. Byla by to firma bez počítačů, a tedy už by to nebyla počítačová firma. Leda by neměla počítače hned od začátku, to by však byla tuze podivná počítačová firma. To už se spíš dá pochopit ta s těma mokrejma, to by některý společnosti kupříkladu z Karlína mohly po předloňsku vyprávět.

Firma sídlila v budově, jak jsem právě konstatoval a logickou konstrukcí podpořil. Taková budova mívá i několik vchodů, čímž je myšlena díra do zdi. Pokud se nejedná o okno. A pokud tam byla taková díra od začátku, případně majitelem dodělána. Paneláky v Chánově nejsou multivchodový, nýbrž Cikány k jejich obrazu bydlení upravený. Taky dělat dva vchody v šestým patře naproti sobě tak, aby bylo vidět skrz, to by byla vcelku blbost. Ani by to už nebyl vchod, jelikož hlavní funkcí vchodu je vcházení, druhou pak vycházení, ačkoli uznávám, že vycházet se v tom Chánově dá i z onoho šestého patra. A třetí funkcí je doprava předmětů oběma směry.

A o to právě šlo.

Budova měla tedy vchody dva, přední, kde seděl vratočuč zvaný Kokot Šedívy, a zadní, kde kokot neseděl, nýbrž tam byl nákladní výtah. Nákladní výtah pro šest osob a o nosnosti snad třičtvrtě tuny. K tomuto vchodu a nákladnímu výtahu nám čičmundi z jakési obskurní firmy dovezli zboží. A jelikož firma (naše, nikoli čičmundí) neslynula funkcí skladník či po novu logistik, museli jsme si to natahat nahoru sami, každej, kdo měl ruce, nohy a penis, kterýžto je sic k transportu zboží neuzpůsobený, ale čímž chci taktně naznačit, že ženy jsme z těžké manuální práce obvykle vynechávali, tehdy se ten feminismus eště tak nenosil. Dneska by dostala hezky na hřbet devatenáctku monitor a ťahaj mula.

Už nevím, kdo všechno tam momentálně byl přítomen a splňoval kritéria ruce - nohy - penis, mám pocit, že složení bylo zhruba toto: já, Kraťas, Jožka Kokoška, Lišák a snad Péťa Hromádkojc? Čert ví. Každopádně to bylo pět maníků klasických, takřka konfekčních, žádní extra břichýši. Jenže to nám jeden chyběl, výtah byl, jak už jsem předeslal, pro šest osob. A nám jedna chyběla. Kdoví, kterýho pitomce napadlo přizvat ke spolupráci Klustýho Vaška. Ten sám váží zhruba jako větší automobil nebo menší tank, čili za jeho přispění jsme překročili onu magickou hranici nosnosti, výtah se rozjel, pak se ozvalo mocné: "Ruuup !!", podlaha pod náma o půl metru prosedla a kabina, mírně zdeformovaná a krapet zešikma, zůstala viset na pomocných lanech.

Dole stepovali notně nervózní pikolíci a bezmocně krčili rameny nad špalíry osmatřiceti monitorů a osmatřiceti počítačů, bušili do dveří a halekali, že už měli bejt kdesi jinde, jestli nemůžem nechat těch pitominek a jít si to převzít. Anžto jsme si tak romanticky viseli mezi dvěma patry, moc jsme se do toho z principu nehnali.

Holt si maníci museli počkat asi hodinku, než nás kdosi vyprostil, drobnou útěchou jim mohlo být, že jsme to pak jak magoři museli tahat skrz celej barák k předním výtahům osobním, a těma to na etapy vozit nahoru. Klustýho Vaška jsme radši nechali tam ty hromady hlídat a pak ho poslali pěšky po schodech.

To je celý. Není to lepší, než ňáká mrtvola?


Když jsem šel dneska ráno do práce, bába Rozvědka stála na schodech a každýmu na potkání vykládala o mém včerejším hrdinství s výtahem a o dramatu, jež prožila. Mohla si to dovolit, vzhledem k tomu, že to za drama považovala asi jako jediná. Kdo ví, jestli tam nestála už od večera, ta je toho schopná.

K její cti budiž přičteno, že mne svého vyprávění ušetřila. Klepna je klepna, ale sklerotická klepna by byla ještě horší.


Jak jsem tam kdesi o pár odstavců vejš nakous ty Cikány, sranda je prej teď na východním Slovensku. Chtěj jim strouhnout sociální dávky a jejich organizace vyzývají k protestům, což se projevuje především rabováním obchodů s lihovinami, jelikož malá východoslovenská Cikáňata nemaj prej co jíst.

Vcelku mne zaujala zpráva, jak nezaměstnaní Rómové vyhlásili stávkovou pohotovost a prý na protest chtějí udělat nějaké změny ve školní docházce jejich dětí. Představuju si to tak, jak to kdysi probíhalo na jakýmsi úřadě, kde stávkovali formou usilovné práce a byrokratického dodržování všech zbytečností. Čili naši (vlastně jejich) milí Rómové asi na protest půjdou výjimečně do práce a děti z trucu pošlou pro jednou do školy, tak nějak by to mohlo vypadat.

A druhá zpráva byla neméně zajímavá - kterak po rabování uspořádali demonštráciu a metali po policistech prázdné láhve. Volaaké špecifikum alebo čo. Vlastně ne, sice na všech ostatních demonstracích se při střetu s ozbrojenými silami házejí spíše lahve zápalné, ale ty jsou potřeba naplnit látkou na bázi napalmu, přičemž k tomuto je potřeba minimálně benzín, pár dalších propriet a hlavně znalosti chemie alespoň na úrovni osmé třídy základní školy. Kdežto po vyluxování pár obchodů s chlastem je prázdnejch flašek habaděj.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 23.02.2004 - Pro záchranu bližního se div neposeru ...

Sedím si takhle na hajzlíku a přemítám. Co jsem to dneska dělal? Do práce, z práce, psi, nákup. Hmm, nic moc. Už by to zase chtělo nějakou zajímavost do deníku. Napadanej rozbředlej sníh, tuna břečky, silničáři to opět nevystihli, otřepané. Psí pohotovost, to jako jak jedu do práce autem a čekám, jestli se Ťapinka stihne vrátit od koní na venčení Šukínů. Což obvykle nestihne, ale dramatičnost tato historka ztratila už dávno. V práci nuda a rutina, žádný vzrůšo. Psy jsem teda vyvenčil, koupil si cestou syrečky a koblejžky na svačinu, teď sedím na hajzlu a dumám, jak má literát faktu těžkej život. Jak to psala Ťapina? "Egimu, tomu je hej, ten když nemá téma, vyrobí si problém. Pak hrdě popisuje, jak ho vyřešil." No jo, brachu, ale to sis měl vzpomenout dřív. Teďkom howno vyprodukuješ, čímž myslím ten problém, nikoli doslovně.

Vlastně tohle všechno mi ve zkratce proletělo hlavou, jenom jsem dosed. Ani s tou produkcí (teď už doslovnou) jsem nestačil začít.

Vtom slyším volání. Abych se vyjádřil přesně, šlo o volání o pomoc. Ne, nechlastal jsem. Neusnul jsem. Tak co to je?

"Pómóóóc."

Dětskej hlásek. Co by u nás doma dělalo dítě? Když jsem přišel ze psí procházky, žádný tady nebylo. Odkaď to zní?

"Pómóóóc. Pomožte mi něěěkdóóó."

To je jako z kuchyně. Pravda, přišel jsem, hodil vodítko na věšák, svačinu (i se syrečkama) na vedlejší - Ťapinčin), shodil bundu, boty a zbytek svršků, natáh kraťasy a triko a šel sráti, kuchyň jsem nezkoumal. Ale kde by se tam, híml, parchantě vzalo? To je divný.

"Pómóóóc. Děěěléééjtééé próóósííím něěěkdóóó něěěcóóó."

Se lehce řekne, zrovna jsem se chystal howno dělat (furt to doslovný) a teď tohle. Taky by to nemuselo jít z kuchyně, ale někde z chodby, od výtahu, za pravou stěnou jsou elektroměry (pochybuju, že by tam nějakej úchyl tlačil dítě), ale pak je tam schodiště a výtah.

Šklebák tam řve už dobrejch patnáct vteřin, to asi fakt něco chce. Ach jo, buď ho někdo vraždí, to by si pomoc asi zasloužilo, já půjdu, pomůžu mu a budu za hrdinu, nebo se zaseklo ve výtahu, já půjdu, pomůžu mu a následně mu nafackuju, co mě ruší od sraní. No jo, to bude teda muset počkat.

"Pómóóóc, já sů ve výtahůůů a vono se to zastavilóóó. Pomožte mi něěěkdóóó."

Dobrá, bude to tedy ona varianta s fackama, aspoň mi odpadá desetivteřinová prodleva s hledáním vhodné zbraně proti násilníkovi. Beztak, střílet na chodbě je o uši, mačeta dělá strašnej svinčík a s útočným nožem je moc práce. Zas je to takhle lepší. Ale vo co teda jde?

Lapnul jsem pantofle a vyřítil se na chodbu.

Děcko bylo zaseklý ve výtahu, přesně mezi dvouma patrama, tak blbě, že na něho ani jedním okýnkem nebylo ani trochu vidět. Zachovat klid a uklidnit oběť.

"Klídek prcku, už si tě někdo všímá, zachovej chladnou hlavu, něco s tebou provedeme." Kapitolu o fackách jsem si pro tuto chvíli taktně nechal pro sebe, zato jsem pár chlácholivejma otázkama zjistil rozsah škod - bejby si oklepávalo sníh z boty, bota mu spadla, šprajcla se v nejblbějším místě o dveře, čímž vyřadila z provozu pojistku dveří, výtah se zasekl, bota nejde vytáhnout, tudíž se do pohybu sám nedá (část informací od děcka, část moje dedukce technika). Je to holčička ukrutně velká, už ve třetí třídě, když si jí někdo všim, tak už se nebojí a nic jí není, bota spadla, nestrčila tam celou nohu. Aspoň tak. Světlo jí tam svítí, nějakýma strachama z malejch výtahů netrpí. Klíďo počká, hlavně, že o tom někdo ví.

Tak to bysme měli první etapu. Co teď? Sraní mne přešlo, hlad nejni tak strašnej, asi se zasadím o vyproštění šklebáka ven, už kvůlivá těm pár fackám.

Chm, někdo by tady v domě měl mít výtah na starost. Domovník třeba. Ten byl první, kterýho jsem vytáh z brlohu. Bohužel věděl prd. Tak bejvalej domovník? Ten zas nebyl doma. Předbejvalej domovník taky ne, předpředbejvalej taktéž nikoli. Zato byla doma jeho skrčená stařena Trpaslice, která se začala angažovat. Kámen úrazu. A zbuntovala k tomu i tu druhou čarodějnici - bábu Rozvědku. Dva kameny úrazu. Mít tak dva kameny obyčajné, bylo by po kamenech úrazu, ovšem na panelákové chodbě bejvá obvykle kamenů obyčajných nedostatek, tudíž jsem se musel smířit s faktem, že ony dvě katastrofy jsou do případu nezvratně zaangažovány. Né, že by si to teda samy vyřešily, to hezky, ač normálně se plouží jako lemry a stěžují si na nemoci, v tomto případě se proměnily na čupr stařenky, hopkaly po schodech jak sokolky a mlely a mlely.

Jedinej jejich efekt byl, že se v pravidelných intervalech jaly bušit na dveře výtahu a ujišťovat uvězněné děcko, že už se na tom pracuje, čímž hrozilo, že buď přivedou do amoku jeho a to tam zcvokne, bo přivedou do amoku mne, zcvoknu a na pár facek dojde mnohem dřív. Nakonec je napadlo zkusit se ještě poptat ve vedlejších vchodech, když se vrátily s nepořízenou, aspoň přestaly s mlácením do dveří a ječením na dítě, jaly se regulovat dopravu, tzn. hrůzostrašně a se strašidelnýma ksichtama, ještě strašidelnějšíma než obvykle, vysvětlovat vzniklou situaci kolemjdoucím. A mně do akce žvanit, to pochopitelně nepřestaly.

Tak, teď už jsem toho měl dost. Jestli to urychleně nějak nezorganizuju, budu je dovopravdicky muset zabít.

Chvíli jsem uvažoval o rozebrání kliky a dveřního mechanismu, prozatím jsem to ale vyloučil. Od toho máme odborníky, ačkoli na chvíli nejsou po ruce. Nejvyšší čas je sehnat. Po vyčerpání lokálních zdrojů přichází na řadu nejjednodušší externí metoda - zavolat výtahovou vyprošťovací službu. Však tam maj nalepený - "O váš výtah pečuje firma ..., volejte NON-STOP". I telefonní číslo tam je. Jenom evidentně zapomněli podotknout, že volat NON-STOP sice můžete, což však neznamená, že se dovoláte. No, ještě přesněji - dovoláte se - na záznamník. Volejte NON-STOP, pokud možno v pracovní době, a eště bacha, ať se netrefíte do přestávky na oběd. Pro danou chvíli vcelku na howno. Jéžiš, jak mně se chtělo už zas srát.

Další nápad - strojovna a nouzové spuštění výtahu. To se tak prej dělá. Nejsu sice osoba povolaná a proškolená, ale s návodem čili manuálem by se to mohlo zadařit. Teoreticky by to měla dokázat i podprůměrně cvičená opice. Žebřík v nejhornějším poschodí byl. S trochou šikovnosti se mi ho podařilo přemístit k průlezu na střechu, aniž bych cokoli rozbil. Poklop byl zajištěný jenom vytáhnutelným řetízkem. Klíč od strojovny byl rovněž na háčku pod stropem. Moc se mi do té vánice v pantoflích, kraťasech a tričku, pravda, nechtělo, ale co už? Dokonce mě to i začínalo bavit. Kdy jsem to pořádal poslední záchrannou misi? Třináctýho tuším, když jsem lovil vobludy na Pryglu. Kdepak, záchranné akce, to bylo vždycky moje. A tak si stojím na střeše ve strojovně výtahu, venku zuří vánice, já si vevnitř rožnul (pro Pražáky - rozsvítil), zavřel za sebou dvéře a študoval oný manuál. Barvitě tam popisovali, jak je při uvíznutí osob třeba vypnouti hlavní jistič, nasaditi kliku a kterak přes jakousi pojistku kabinu spustiti do nejnižší stanice, tu za asistence jedné, onde za asistence dvou osob, dle typu výtahu. To mi nepřišlo jako podstatné. Hlavní na tom byla ta klika, lépe řečeno její absence. Absence čehokoli, co by kliku připomínalo. Proto jsem se po konstrukčních podrobnostech výtahu ani nijak silně nepídil a spíš dumal, co teda udělat. Myšlenka prolejzání ostatních strojoven na střeše za cílem půjčení kliky mi už tak lákavá nepřišla, on ten klíč nebude univerzální, čili bych musel vždycky do vchodu, tam onanovat s tím těžkým žebříkem, ještě bych se u toho něco navysvětloval. Tak takovej hyperaktivec zase nejsu.

Zkusíme to jinak, já su vypočítavej technik, na řešení takovejchto situací máme odborníky, něco jako v naší branži všelijaký hotlajny. I vzal jsem opět telefón mobilní a zavolal Městskou policii. Stručné a rychlé - popis problému, jméno, souřadnice, ano, posíláme hlídku. Jak elegantní.

Klep klep na dveře: "Prcku, žiješ?"

"Ano prosím."

"Budeš slavná, budou tě z výtahu páčit páni strážníci, máš radost?"

"No, ani nějak moc ne."

"To neva, bude aspoň sranda, ne?"

"No, snad."

"Vydržíš eště?"

"Ale jo."

Za deset minut byla hlídka na fleku. Dva maníci, vcelku inteligentně (až mě to zarazilo) vypadající i jednající. Kruci, tak jsem se už dlouho po schodech nenaběhal. Ale aspoň jsem jim cestou popsal situaci. Ne, opravdu tady není nikdo, kdo by tomu rozuměl. Ne, opravdu to nikdo na té vyprošťovací lince nebere. Klikou si nejsu jistej, ale nic takovýho jsem tam nenašel. Zeptali se mrněte, jestli mu teda dovopravdy nic nejni a přes kejhání báby Trpaslice a báby Rozvědky, které čuly vzrůšo a zase se na nás nalepily, se snažili vysílačkou prověřit tu divnou výtahovou společnost a pak zajistit jinou výtahovou společnost. V mezičase si zapsali moje údaje, aby mohli vykázat činnost, a největší starost měli, čí je vlastně ten celej barák, čehož se nemohli dopídit.

Ani tahle ani jiná výtahová společnost se nekonala. Společným přemejšlením nás napadlo zavolat hasiče, taková další inštance, a v mezičase se pokusit přece jenom rozebrat ten dveřní mechanismus, tam musí být takej onej pneumatickej šulinek, kterej kdyby se zamáčk, mělo by to jít otevřít. Jenže by to chtělo lepší vercajk. Dírka na zamačkávání pneumatickýho šulinka tam je, což by potřebovalo jakejsi šperhák, když to celý rozšroubujem, nejni jistý, že to zas dáme dohromady. Zkusili jsme to tak fórově, nevypadalo to, že by to bylo moc k užitku. Ať si s tím radš pohrajou hasiči, přece jenom už určitě tahali z vejtahů lidí víc, třeba na to maj ňákej grif, potažmo ten šperhákovej udělátor.

"Prcku, máš se?"

"Moc dobře ne, ale jsem, pěkně prosím, v pořádku."

"Strážníky tady už máš, víš, kdo se na tebe eště přijede podívat?"

"Prosím, nevím."

"Hasiči."

"No jéje."

Hasiči, hned trojlístek, přijeli za dalších deset nebo patnáct minut, chvílu moudře koukali, pak jeden vytáh takovej drátěnej udělátor, něco jako paklíč, zalovil tím v díře na dveřích a bylo otevřeno. Není nad zkušenýho rutinéra.

Jeden vlezl dovnitř, vypáčil odtam vejpůl rozervanou botu podal ven holčinu a bylo vyřešeno. Jo, sám taky vylezl. To už se i domovník přikolíbal podívat, co je to tam za brajgl.

Na děvče se sesypala Trpaslice s Rozvědkou a začly s výslechem:

"Nejseš zraněná?"

"Nejsem."

"Ha, tak proč kulháš?!?"

"Prosím, nemám botu."

"To mi nepovídej, musíš bejt zraněná. Podívej, jak bolestí křivíš prsty !!!"

"Prosím, nemám botu a ona mne ta zem studí do nožičky."

To už bylo moc i na fízly, udělali cosi jako kordón, vlastně si tam tak stoupli, že šťouchli obě babice ze schodů a vyptávali se holčičiny o hodně příjemněji, jako jak se teda jmenuje, kde pracuje maminka, kam se jí dá zavolat a za jak dlouho může přijet, páč děvčici jí musej předat, na to je ňákej předpis - když poldové gábí haranta z vejtahu, musí ho pak asi vrátit rodičům proti podpisu. Hasiči se pro jistotu potichu zdejchli.

Zavolali matinku a čekalo se. Já jsem se teda šel nasvačit. Nabízel jsem občerstvení i zúčastněným, nechtěli. Ať si trhnou, sám mám málo, jako by přidali.

Pak jsem se šel na ně eště mrknout, jestli třeba nezmění názor, když uvidí můj spokojenej výraz. Do toho se přimotala dcera od Rozvědky. To je taková divná ženská, taky už asi stoletá, oni to maj v rodině, ta dcera, za šest let jsem ji viděl tak šestkrát, ta mi pořád někoho připomíná. Ze všeho nejvíc pomatence Derneta z Foglarovy Chaty v Jezerní kotlině, nebo v modernějším pojetí Earla z RedMeatu. Dcera odvolala Rozvědku k večeři, ta odcházela celá nešťastná, že může o něco přijít. Ta by snad nespala. Ujistili jsme ji, že nebudeme nic závažného projednávat.

A nic závažného jsme také neprojednávali. Jenom cajti chvílu hučeli do domovníka, že takhle to asi nejni úplně vpořádku a chtělo by to s tím něco dělat, jde přeci o bezpečnost! Zkusil jsem jim navrhnout názor páně Howadoora a DFense, kterak zaklínati se mantrou bezpečnosti je lenost, pohodlnost a vohnoutství, daleko zajímavější je přiměřený risk a zdravé riziko. Nezdálo se, že by tím byli nadšení.

"Co kdyby bylo dítě zraněné?"

"Pak bych se nesral s ňákou klikou a vyprostil je efektivněji." (Jéžiš, mně už to sraní fakt přešlo. To asi tím mrazem na střeše.)

"A to jak? Si myslíte, že byste to otevřel rychleji?"

"Ano, pětikilovou sekeru považuju na takový fórový dvéře za celkem rychlej votvírák."

"No dobrá, v takovým případě asi jo. Ale beztak, platíte tady nějakou pohotovost, tak by měli bejt v dosahu fakt nonstop."

"Platíme taky vás."

"Vcelku pravda. Ale ty prodlevy. Co kdyby bylo dítě zraněné?"

"Sekera."

"Aha, to jo. Ale něco by s tím tady pan domovník udělat měl."

S tím nezbejvalo, než se ztotožnit, pan domovník nechť něco udělá.

Jelikož se furt eště čekalo na matinku, až si přijde šklebáka vyzvednout, dole klaply dvéře, což neklamně značilo, že bába Rozvědka je po večeři, zeptal jsem se ještě jednou, jestli něco nepotřebují, a po záporné odpovědi se dal fofrem na ústup. Doma jsem se hodil do polohy ležmo na gauč. Během deseti minut přišla Ťapinka a hlásí:

"Ty se tady taky furt jenom vyvaluješ na gauču, čumíš do knihy, přitom tady snad někoho vykradli nebo co. V mezipatře stojí policajti s bábou rozvědkou a tváří se děsně důležitě."

"Kdo se tváří důležitě? Bába Rozvědka nebo fízli?"

"Bába Rozvědka. Policajti spíš nešťastně."

"Napadá mne jistá souvislost, proč se takoví policajti můžou tvářit nešťastně, když se v jejich blízkosti ve stejnou dobu bába Rozvědka tváří důležitě."

"To nic nemění na věci, že tady se něco událo a ty o tom vůbec nic nevíš."

Ťapinka dokáže bejt ohromná.


Sraní na mne znovu přišlo až v deset večer, dočista jsem na to zapomněl.


Vidíte, pak že se na hajzlíku nedá zažít drama.

Jenom mě tak napadá - kdy já jsem naposledy volal Městskou policii? Státní vím, to v tem Práglu, jak nám s Laťkou vykradli to auto, ale měšťáky?

Hmm, snad loni v létě, to jak jsem našel před domem tu mrtvolu. Ale to je jiná kapitola, beztak jsem o tom ani nepsal ...

Vodkaz nafurt

Neděle, 22.02.2004

Víte, jak popisuje Zdeněk Jirotka v Saturninovi chování člověka nocujícího v cizím bytě, když ho zničehonic probudí zvonek? To bych ještě dovedl pochopit.

Co pochopit nedovedu, je Ťapina, která si jde odpoledne na chvílu lehnout, pak vstane, dojde do kuchyně, připraví si cos k pití a cestou zpátky do pokoje se přerazí o křeslo.

"Blbý křeslo, vidíš, co děláš?"

"Kromě smíchu na sobě žádnou větší činnost nepozoruji."

"Za to můžeš ty."

"Až tak?"

"Jo, postavíš sem křeslo, já su rozespalá, nevidím ho a zakopnu vo něho."

"Dovol, drahá, abych to mírně rozvinul - uznávám, křeslo jsem sem postavil. Dlužno podotknout, že několik let před tvým příchodem. Od té doby prakticky nezměnilo pozici, čili bys mu mohla i poslepu vyhnout."

"Seš zas nějakej chytrej. To nevíš, co se mnou dělá rozespání."

"Vím, zakopáváš vo křeslo."

"A to je to, co se ti pořád snažím vysvětlit. Já jdu rozespalá na záchod, ty necháš prkýnko nahoře, šplouch a já mám mokrou celou prdel."

Mno, při představě Ťapiny zaklíněné v hajzlu jsem se rozesmál ještě víc a radši se nepokoušel potisící komentovat, že ono prkýnko je dvoupolohové, přičemž závisí na každém, jak si ho pro použití uzpůsobí, ani ve světle nových skutečností jsem se nesnažil argumentovat tím, že taktéž je tam dostatečně dlouho na to, aby se dalo zakalkulovat do plánu i ve stavu rozespalém.


Večer jsme se stavili za máti na kafe. Tedy nejprv já s psama, Ťapina až později, byla zas v jakýmsi tom hula-hop.

Tedy jsem byl u máti jako první, což byla pro ni vítaná příležitost, aby mi pověděla veškeré zajímavosti posledního týdne, třeba co kdesi řekla manželka herce Ivana Vyskočila. Odtušil jsem, že to jsem slyšel už včera, jenom nechápu, jestli je teda debilní nebo cizinka (ta manželka, nikoli Vyskočil nebo máti). Prej cizinka a já su šílenej křupan, když to nevím. A nemusím hned bejt nevrlej, když mi něco povídá dvakrát, aspoň si to zapamatuju. Hmm, to je zase výhra. Po ničem jiným jsem netoužil.

Ona si totiž máti myslela, že tohle mi včera nepovídala, že mi povídala o cenách TýTý. A jestli teda ne, tak mi o nich musela hned zatepla poreferovat. Povedl se mi heroický kousek - sice už matně tuším, co to taková cena TýTý je, ale z matinčiny obšírné zprávy o letošním předávání nevím vůbec nic. A to je dobře. Jednak si tím nezabírám místo v hlavě jakožto další naprosto nepotřebnou informací (stačí mi ta cizokrajná manželka tuzemskýho Vyskočila), druhak mi to bude moct popovídat ještě příští týden jako horkou novinku.

Vodkaz nafurt

Sobota, 21.02.2004

Nemožné se stalo skutkem. Ťapina mne nechala spát, dokud jsem sám od sebe neuznal za vhodné se z pelechu vyhrabat. To už tady dlouho nebylo. Sice měla malej kyblik, že se přespím a budu o to nevrlejší a nepříjemnější, což jsem na sobě avšak nepozoroval.

Tedy ... tedy aspoň ne doma. Doma bych byl vrlej a příjemnej, leč nebylo mi dopřáno. Bejt vrlej a příjemnej a chcípnout hlady, to taky nejni žádný terno. Z čehož plyne program následujících několika hodin, to jest nákup. Pro dnešek měl posloužit jako dramatická zápletka. Pravda, nemusel bych se té estrády až tak účastnit, bohužel jsem v této a několika přilehlých domácnostech jediný, kdo je schopen se dostat motorovým vozidlem tam a zpátky se zachováním patřičných výrobcem zamýšlených tvarů onoho vozidla, taktéž jakožto nosič a plnič platební karty jsem se prý osvědčil, proto je má účast přes mé hlasité protesty třeba.

Slíbil jsem Ťapině a máti, že uděláme nákup větší, tedy ještě větší než velký, že sjedeme do děsně úžasně velikýho supergigateramarketu Glóbusu a tam jim to všecko vykoupíme, abysme tam zas následujícího půl roku nemuseli.

Počkal jsem, až Ťupinka vyvenčí trotlopsy, zavolal máti, že my jdem pro Všiváčka do garáže, ať se narychtuje, že za chvíli se pro ni stavíme a jede se. Mno, nevypadala podle hlasu, že by se jí to moc dotklo. A takyže ne. Ačkoli nám to zabralo dvacet minut, ve chvíli, kdy jsem zaparkoval před jejím domem a zazvonil, začala do domovního telefonu halasně povykovat, že to je super, už se chystá, už si oblíká kalhoty. Zapomněla dodat, že to je asi první součást oblečení. Nicméně (já vím, je to blbý slovo, ale sem mi jaksi pasuje) během deseti minut se skutečně vykolíbala z bytu, pak už jenom pět minut musela prohovořit se sousedkou u dveří, ale na dvě upozornění klaksonem zareagovala hbitě, ještě dopověděla asi deset vět (dle gestikulace) a už už se měla k nám. A můžu za to zdržení já, nechal jsem si vyměnit poznávačky, ona tedy nepoznala naše auto, pročež tam klidně kdákala. Sice si mohla vymyslet lepší výmluvu, ale budiž. Těžko jí sežrat to, že značku přečte a člověka nevidí.

Spouštěcí mechanismus zafungoval jako vždy perfektně (usednout do vozidla rovná se okamžitě spustit klapačku na nejvyšší obrátky), zvěděl jsem spoustu nových věcí (aniž by mne jedna z nich zajímala) a musel jsem notně potrápit zesilovač rádia, než se mi ji podařilo přeřvat. Příklad? Ivan Vyskočil a jeho manželka. Ivana Vyskočila náhodou znám, to je takovej sympatickej herec, hraje takový impozantní slizký záporáky, nebo aspoň jednoho, kdysi v jakýmsi seriálu. Jo, měl tam ukrutně blbý jméno a kladnýmu hrdinovi píchal manželku. Že má manželku i v reálu, to jsem dodneška nevěděl a kupodivu to můj život nijak negativně neovlivnilo, stejně tak to, že mu prý (dle jakéhosi článku či pořadu v televizi) řekla cosi jako: "Ivan, já tebe vidět s nejaka cizi ženska tak ja tebe zabit jako prašivej pes." (Nepřesná citace, ale takhle nějak to znělo.) Logická dedukce - Ivan Vyskočil manželku dle všeho má a ta je buď debilní nebo cizinka. Všechny skutečnosti a varianty jsou jeho věc. Jo, a pak už jsem tedy osolil to rádio na hlasitostní stupeň 26 a paradoxně bylo ticho.

V Glóbusu lidí jak sraček. To je taky nápad, jet tam v sobotu. Fakt to není kec, že někteří to berou jako rodinnou celodenní zábavu. Hnus a hnus a hnus. Na co tam ti lidi, do čerta, tahaj ty parchanty? Jenom to tam pobíhá a dělá bordel, užitečnost na nule. Pochopím, kdyby jim chtěli koupit třeba nějaký oblečení. Což ovšem většinou nechtějí. Proč, kurvafix, haranty nenechaj doma? Dokonce tam maj pro ně takový zvláštní nákupní vozejky, vypadá to jako autíčko, do toho narvete dítě a jedete mezi regály. Dítě je z toho na haluzi, páč z toho bazmeku nevidí už vůbec nic, vzniklou situaci řeší tak, že z vozejku vlaje po straně, což může mít dvě varianty: za á) blíže k regálu, to pak ze spodních polic shrnuje nejrůznější věci na podlahu, či za bé) na stranu do uličky, což je ještě horší, anžto pro šklebáka je to takový adrenalinový sport, povlává do prostoru a máchá rukama, před protijedoucími vozejky se snaží stáhnout se jako šnek do ulity. Dítě je malé, po rodičích blbé, a narozdíl od šneka nemá oči výsuvné a dozadu směrovatelné, málem jsem několika takovým retardantům tu zavšivenou palici urazil zezadu. A je-li trotlodítě dostatečně znuděné sezením, matka ho vyloví jak králíka z klobouku a nechá ho skotačit po svejch. Tím situaci ještě zhorší. Jedno jsem nakop hned po příchodu, to jsem to ještě ani neměl v úmyslu.

A do toho všeho se vám motá vlastní máti a vlastní Ťapina a neustále mají touhu vám něco sdělovat. Načasování bylo perfektní, podařilo se mi jim zarazit další nakupování asi dvě minuty před okamžikem, kdy bych okolo zevlující křupany začal vraždit.

I tak si stihly nasyslit každá spoustu tašek nesmyslů, několik květináčů a navrch pár pytlů hlíny. To prej na jaro, kytičky sázet. Je únor. Dobře tak. Sice to vypadá divně, ale ať to počítám, jak to počítám, do takovýho června mě do takhle velkýho vobchodu nikdo nedostane. To už to Tesco a Billa se daj snýst líp.

Večer mi volal drahý brach a měl ohromnou a dojemnou péči, zdali už sázím pelargónie. Vždycky jsem si myslel, jaká nevýhoda je, že bydlí tak daleko. Změnil jsem názor. Že bydlí tak daleko, to je jediný důvod, proč mám eště furt bratra.

Vodkaz nafurt

Pátek, 20.02.2004

Rozvedl jsem odpočinkové tempo do maximálních rozměrů. Nedělal jsem nic.

Vstal, přesunul se na pracoviště. Zevloval a čekal, jestli mi něco nevybouchne pod rukama. Měl jsem takovou náladu, že i počítače si rozmyslely pokoušet se mne nakrknout.

Domů, vyvenčit psy, lehnout.

Vstát, podívat se na dva filmy, spát.

Jednoduché.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 19.02.2004

V práci jsem si při "monitoringu systémů" a dělání pořádku (kdepak v kanclu, na disku pouze, holt jsem pálil na DVD veškerej ten bordel, co se mi tam nasbíral) vesele dočetl celou dedektývku. Pojednávala zhruba o tom, jak advokát osouložil zpěvačku, kterou vzápětí někdo zabil. Dceru unesl. Posléze dceři udělal kudlou otvor na krku, přičemž o tracheotomii však nešlo. Advokát byl vcelku málo podezřelej, jelikož je to hrdina několika dalších knížek. Zato osouložil ještě další advokátku, se kterou pak píchá dobrý čtyři díly. Ale aspoň jsem pochopil, kde k ní vlastně přišel. A je to tuze pěkně napsaný, jak už to od Eda McBaina bejvá.

Seděl jsem tím pádem zašitej v kanclu, četl, pálil zálohy a ani nedutal, teda kromě jednoho jednání, co jsem měl domluvený, tam jsem dutat musel. Jo, takhle by mi to vyhovovalo.

Cestou z práce jsem zašel do levnoknihkupectví a zakoupil do série dalších šest dedektývek, z toho čtyři od Eda McBaina. Zakoupil jsem, přestože jsem tušil, že doma dostanu pojeb, co zas tahám za krámy do baráku.

Doma Ťapina zírala z okna. Prej je to nádhera. Je divná, zírat z okna, když je tma. Což jsem jí taky sdělil.

Vynadala mi. Nevšiml jsem si, že jsou okna umytý. Nevšiml. Byla tma. Kdyby nebyla, stejně bych si nevšiml. Vidím-li přes okno ven, je mi jedno, jestli je umytý nebo ne. Nevidím-li, pak si to okno otevřu.

Zvěděl jsem, že jsem barbar. Umytá okna se mají opěvovat.

Čímž jsem odvedl Ťapipozornost od oken, zaakomodovala (tedy zaostřila) na mou tašku s dedektývkama a dostal jsem pojeb, co zas tahám krámy do baráku.

Vodkaz nafurt

Středa, 18.02.2004

No jo, no jo, to je furt povyku pro trochu rozsypanejch písmenek. Naděláte ...

Dovolil bych si parafrázovat pana (nového) Chocha: "Když už je mi z mejch uživatelek blbě, zajdu si k EFXku. Pak je mi eště blběji ...".

Už ani ten můj pracovní "monitoring systémů" není to, co bejval. Třebas dneska, já už su tak přeunavenej, že jsem v devět přišel do práce, zkontroloval zálohování, antiviry a jiné každodenní rutinní záležitosti, pak jsem teda opravil ty včerejší klikyháky a až na drobnou zaznamenání nehodnou epizodku s Liškou Podšitým jsem seděl ve své skvělé kožené houpací židli a četl si dedektývku. Od Eda McBaina. Papírovou. Tomu se říká kniha, jak se v tom musí otáčet ty listy.

Volal untršéf Béďa od EFXka, že oučetnímu Severákovi nefunguje počítač. Což o to, to je záležitost stará několik tejdnů, jenže oni mu koupili novej. Jenom jemu. Takovej oučetní, to je děsně důležitá osoba, ten počítá vejplaty a jiné zajímavé věci, přesněji řečeno nepočítá, když sedí s prackama složenýma na pupku a čtrnáct dní dělá "nemelem, nemelem". Tak proto se ledy pohnuly, počítač je zralej do šrotu dávno, fest zlobit začal v listopadu a definitivně se odporoučel do křemíkového nebíčka asi před dvouma tejdnama.

Pravda, jsem vnucoval Béďovi myšlenku, že by bylo třebas dobrý zároveň koupit stejnej novej počítač oPičákovi, jejich dohlížitelovi a dozorcovi nad hejrupákama, dva stejný počítače = lehčí údržba, lepší testování, když něco nefunguje, a tak. A tak koupili jenom jeden s tím, že ten druhej firma repasuje, použije, co se dá, a oPičákovi přistaví k používání. Zrovna tam byl od oné firmy, od EFXáckého dodavatele hardvéru, maník, říkejme mu pan K., von má takový jméno, zas byste tvrdili, že su sprostej, tendlenc pan K. zapojoval oučetnímu Severákovi počítač, untršéf Béďa a šéf Bóďa stáli nad ním jak dva svatí a kafrali mu do toho. Pan K. jim všechno odkejval, "ano, jistě, odvezeme, použijeme, co se dá, samozřejmě, abyste to měli co možná nejlevnější."

To jsem ani netušil, že umím tak nádherně gestikulovat. Zrovna jsem mu, Béďovi a Bóďovi za zády, pantomimicky naznačoval: "Šmarjá, jste se pomát, člověče, to je blbost, zasraný je to celý grafitovým prachem, vyhoďte to celý a vůbec jim neříkejte takový ptákoviny," pan K. měl ovšem asi taky blbej den na chápání, uprostřed mojí scénky se na mne podíval a otázal se: "Myslíte, že je to blbost? Že je to tím grafitovým prachem zasraný celý tak, že by bylo lepší to vyhodit celý a takový ptákoviny vůbec neslibovat?" Já ho miluju.

Untršéf Béďa vyskočil jak čert ze škatulky a jal se počítač bránit: "Co vyhodit? Jak vyhodit? Dyť to je dobrej počítač, to je Pentium DVĚ !!!"

"Ano, Béďo, máš, abych tak řekl, pravdu, jenom mírně vychýlenou po časové ose. Sám jsem si domů kupoval počítač s Pentiem II."

"Tak vidíš, tak vidíš, mám pravdu, co pak meleš takový zmaty?"

"Psal se rok 1998. Jaro. Brzké jaro."

"Tady pan K. to nějak zařídí, že ano?"

Pan K. to zařídí, tomu věřím. Že to pak obratem zase zhebne a já se z toho opupínkuju, to už je druhá věc. Myslím, že repasovaný počítač pro oPičáka bude zdrojem další legrace a nemalým zdrojem příjmů do mé kapsy, až to pak budu zachraňovat. Kdyby to jenom nestálo tolik času.


Nemám na nic náladu. Únavou. V hospodě s Bačou, Pepém a jeho starou manželkou Maruškou, Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou jsem sice byl, ale dneska jenom proto, že chtěla jít i Ťapina, tak aby zas neměla kecy. A nalákal jsem tam Fabiáka, něco po mně potřeboval (tradičně), tak abych to vyřídil jedním vrzem.

Cestou domů jsem Ťapinka vyzvídala, proč su tak schlíplej, i dal jsem Ťapince velký slib:

"Miláčku, o víkendu, o víkendu, jestli mě vzbudíš, tak tě zkrátka zabiju."

Snad jsem se vyjádřil dostatečně srozumitelně. Ne, nechci vzbudit až v jednu odpoledne, nechci vzbudit ani až ve dvě, ani k obědu, ani k večeři, ani k ničemu jinému. Nechci vzbudit. Chci spát.

Vodkaz nafurt

ňterů, 17.02.2004

Zjistil jsem dalä’ stŢ’pek do mozaiky, pro‹ mž spousta lid’ (a pŢedevä’m můch uěivateló a jeätž pŢedevä’mžjcnžji uěivatelek) nem‡ r‡da. To je tou mou pravdomluvnost’. Ob‹as to maskuj’ za ěovi‡ln’ vyj‡dŢen’ "drěka nevym‡chan‡", ale vžtäina jich na mne m‡ prostž pifku, p‡r dóvodó bych znal, ale poއd objevuju novŽ a novŽ. Pravda, s tou drěkou to m‡ ob‹as cosi do sebe, tŢeba kdyě nžkterŽ poälu do prdele, rozdejch‡vaj to äpatnž a tžěce to nesou, ale kam je m‡m poslat? A ěe "myslet znamen‡ hovno vždžt", to uě by si mohli za ta lŽta taky zvyknout a takovů prachsprostů hovadiny, jakoěe mysleli, mi netvrdit.

Le‹ ‹lovžk móěe i kulantnž a decentnž mluvit, beztak je mu to platnů jak tomu povžstnůmu mrtvůmu ten povžstnej zimn’k. TŢeba klasickŽ: "Co jste s t’m džlala? Nic? Fakt jste s t’m nic nedžlala? Tak pro‹ jste to potom zap’nala?", to uě zn‡me.

Ale dneska variace, vol‡ mi kolegyË TaTarka: "Egi, vzniknul mi tu problŽm."

Tak nev’m, pro‹ se tv‡Ţila pak tak nakrknutž, po vyslechnut’ kratä’ pŢedn‡äky ve smyslu, ěe problŽmy jen tak nevznikaj’, ěe problŽmy nžkdo nebo nžco pósob’. No a jelikoě se mi podaŢilo eliminovat vžtäinu kategorie "nžco" - z‡sahy vyää’ moci, problŽmy HW, problŽmy SW - nezvratnž mi z toho vyäel z‡drhel mezi ěidl’ a kl‡vesnic’, taktŽě jsem hr‡bl do historie pŢ’kazó a TaTarce v’tžzoslavnž dok‡zal, ěe kdepak, ěe by problŽm vznikl, problŽm zpósobila ona. To tak, blbce ze mne džlat, prej problŽm vznikl, s‡m, chach‡, zlatů vo‹i.

A zas jsem byl za äpatnůho.

Ps’ ěivot.

Eätž ätžst’, ěe si z toho takovů veliků prdlajs džl‡m, jinej by je uě musel pozab’jet.


Tak znovu ...

Úterý, 17.02.2004

Zjistil jsem další střípek do mozaiky, proč mě spousta lidí (a především mých uživatelů a ještě předevšímějcněji uživatelek) nemá ráda. To je tou mou pravdomluvností. Občas to maskují za žoviální vyjádření "držka nevymáchaná", ale většina jich na mne má prostě pifku, pár důvodů bych znal, ale pořád objevuju nové a nové. Pravda, s tou držkou to má občas cosi do sebe, třeba když některé pošlu do prdele, rozdejchávaj to špatně a těžce to nesou, ale kam je mám poslat? A že "myslet znamená hovno vědět", to už by si mohli za ta léta taky zvyknout a takový prachsprostý hovadiny, jakože mysleli, mi netvrdit.

Leč člověk může i kulantně a decentně mluvit, beztak je mu to platný jak tomu pověstnýmu mrtvýmu ten pověstnej zimník. Třeba klasické: "Co jste s tím dělala? Nic? Fakt jste s tím nic nedělala? Tak proč jste to potom zapínala?", to už známe.

Ale dneska variace, volá mi kolegyň TaTarka: "Egi, vzniknul mi tu problém."

Tak nevím, proč se tvářila pak tak nakrknutě, po vyslechnutí kratší přednášky ve smyslu, že problémy jen tak nevznikají, že problémy někdo nebo něco působí. No a jelikož se mi podařilo eliminovat většinu kategorie "něco" - zásahy vyšší moci, problémy HW, problémy SW - nezvratně mi z toho vyšel zádrhel mezi židlí a klávesnicí, taktéž jsem hrábl do historie příkazů a TaTarce vítězoslavně dokázal, že kdepak, že by problém vznikl, problém způsobila ona. To tak, blbce ze mne dělat, prej problém vznikl, sám, chachá, zlatý voči.

A zas jsem byl za špatnýho.

Psí život.

Eště štěstí, že si z toho takový veliký prdlajs dělám, jinej by je už musel pozabíjet.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 16.02.2004 - Kterak na pečení trpajzlíka nedošlo ...

Včerejší deníček nevyšel v řádném termínu. Důvod je víceméně (spíš více než méně) konstantní - PraPetra na návštěvě.

Chtěla tak vcelku na včerejšek dvě majoritní věci: upéct na CD z televize natočenýho Červenýho Trpajzlíka a poradit, jakej foťák "pro chudý a blbý", tedy pro PraPetru, koupit. S fotoaparátem jsem se popasoval vcelku statečně už o víkendu, zabrblal jsem "Olympus Camedia C-220 Zoom", dodal, že stojí už pod čtyři litry (kde jsou ty časy, kdy jsem ho kupoval jako kapesní hračku za deset, to už je víc jak rok) a že nikde skladem není, ať si ho někde v Práglu objedná.

Přes den jsem pochopitelně pracoval, zas takový špásování s oučetníma a ouředníma systémama, nic zajímavýho, jenom jsem z toho byl jak scíplé pes. Jak někdo může z tak jasné specifikace nepochopit strukturu ABO formátu KB, tomu vážně nerozumím. Ale díky tomu nám naši opilci, povaleči a ostatní sociálně chabí málem zůstali bez podpor, jeden takovej plešatej ušatej inžinýr to dojebal a já to pak opravoval jak blbec. To je tuze nutné, jelikož takřka každý sociálně slabý občan musí mít bankovní účet, kam je mu podpora posílána. Posílání podpor a sociálních dávek souloženkami se neosvědčilo, poniváč pak chodili zase jiní sociálně slabí občané po okolí, šperhákem tahali souloženky těm původním sociálně slabým občanům ze schránek, tiskli si vobčasné průkazy a chodili si to na poštu vyzvedávat, v důsledku čehož z toho byl děsněj průser, páč nám málem oni původní sociálně slabí občané málem zhebli hlady. To jenom tak na okraj.

Ale na doma jsme byli domluvení tak jaksi následovně - ráno půjdou Ťapina s PraPetrou na nákupy, i Baču k tomu přiberou, aby jim dělal obveselovníka, to se musí, obchodníci by kromě obvyklých prodeji prospěšných období (jako jsou jakési nezajímavé Vánoce, zimní a letní výprodej a posledních pár let hen ten Svatej Terpentýn) měli ještě zavést speciální akci - PraPetra v Brně, na tuto dobu vyhrnout ze skladu veškeré mladé ležáky a staré žebráky (aha, to je jiné přísloví), ona jim to spokojeně vykoupí a všichni jsou spokojení. Já taky, protože se bezpečně ukryt za pracovním stolem těchto loupeživých nájezdů nemusím účastnit.

Tedy - si nakoupí, někde si daj smažený tvargle, po kterejch PraPetra eminentně toužila a honila ji mlsná, večer se vyvalíme doma, poklábosíme a případně si pustíme nějakej tukanskej film bo co, nalejem si do palice hektolitry kafe a i jiné ohavné věci budeme tropit.

Kdepak. Na syrečky nedošlo. Aspoň ne potud, co já jsem makal jak Bulhar. Prej na večeři. Na večeři vyrazíme. Přes den nemohly, to dá rozum, to musely na oběd, kde po smrdutým sejru pochopitelně ani nevzdechly, též musely na horkou čokoládu a na kafe a do cukrárny, abych měl radost, hezky půjdem na večeři do Legendy na Jiráskovu. Co půjdem, kdepak půjdem, já je tam zavezu. No jéje, to už jsem si radostí málem cvrk.

Jenom poznámka na okraj - dlouhodobý trénink udělá svoje. Ťapinu už mám na roli spolujezdce vycvičenou a vůbec všechny (naposledy jsem drezůroval minulej tejden kolegyň Laťku), PraPetra se ovšem nějak zapomněla, sedla do auta a, jak to působí na většinu ženských, byl to pro ni spouštěč k zdvojnásobení kadence mluvení. Stačilo ovšem zavrčet: "Příští slovo - Jiráskova, tarifní zóna 101". Sklapla uprostřed věty jak kudla a pokračovala na Jiráskové - zkrátka dokončila větu.

A celou dobu v hospodě spřádaly plány - jo, jo, jenom se vrátíme, uvaříme ty hektolitry kafe a tak.

Vrátili jsme se. Poprosil jsem Ťapinu, aby místo mne skočila s pesama na večerní procházku, když už se pak budem nalejvat kafetem jak pupenci v dubenci a případně koukat na jakejsik film či co, mně se chtělo děsně na záchod, tak abych si tam moh posedět. Ťapina odkvačila s psama. Já na hajzl.

V tu chvíli PraPetra zůstala bez dozoru, což byla kardinální chyba. Rozvalila se na židli (nikoli rozvalila židli, židle to přežila, umím vybírat kvalitní zboží) u mojeho počítače a jala se do něj zírat. V tu chvíli jí bylo naprosto jedno, co se kolem děje. To si takhle pročetla všelijaké deníky, pak mail a nakonec studovala ty foťáky. Po hodině zkoumání došla k převratnému zjištění - koupí si Olympus Camedia C-220 Zoom, jenom nikde není skladem, tak si ho bude muset v Práglu někde objednat. Úžasný postřeh.

Aspoň byl klid, vzato nezaujatě - taková návštěva se hodí, vleze si k počítači a dá pokoj. Teda kdyby mi fungovaly oba, nedalo by se tomu už nic vytknout. Takhle jsem měl trochu obavu se ozvat, jasně, já se budu hlásit o počítač a dík tomu se PraPetra začne domáhat pozornosti, to zrovna.

Ťapina klimbala, já si dočetl kapitolu dedektývky od Eda McBaina. Už už jsem myslel, že PraPetra je tam docela inertní. Ovšem v okamžiku, kdy mne to o půl dvanácté přestalo bavit, vyčistil jsem si zuby a bral pomalu do zaječích směr ložnice, najednou se excitovala a zaječela:

"Jéé, Egi, čas na upečení toho trpaslíka ..."

"... ano, prosralas."

Vyřešeno.

No dobrá, tak to tady musím doplácávat až ráno, proti svému zvyku z práce, ještě mne u toho ruší s jakejmasi poradama, ale zas ten večerní klid stál za to.

Vodkaz nafurt

Neděle, 15.02.2004

Nevím, existují ještě sčítací lístky? Takový ty na dráze. Jak když jsme jeli třeba s haranťaty na tábor, byla to nějaká dramatická skupinová sleva, vedoucí přepravy měl vždycky ohromnou plachtu, na ní napsaný všecky šklebáky, přičemž parchantík dostal vždycky jenom tzv. sčítací lístek, aby si nepřipadal tak vodstrčenej. Pak se takový dítě mohlo klíďo špacírovat po vlaku, jsa natrapírováno a zkontrolováno ščíplístkem či ščíplíščicí strčilo jí pod nos bumážku a osoba průvodčí už věděla, že z haranta víc nevyrazí, maximálně tak dech, že musí zapojit svoji investigativitu a vedoucího s plachtou, na níž je špacírující se šklebák napísán, že si musí najít sama.

Pravda, my jsme dětem nikdy nedali nic, zašpérovali je v kupé a bylo po ftákách, ono to z nich pak dostat v nezničeném stavu a nalepit do účetní knihy bylo takřka nemožné, ačkoli sčítací lístky se musely pozvracet všechny, jelikož samotný sčítací lístek stával za bolševika tuším padesát haléřů, což pro vedoucího přepravy šedesáti dětí představovalo třicet KáČéeS, jinak řečeno dvanáct piv, tedy nikoli zanedbatelnou položku.

No, budu to muset prozkoumat. O těchto sčítacích lístcích se mi totiž dneska zdálo.

Jedu si tak kamsi vlakem a přijde ščíplíščica:

"Jízdenku."

"Nemám vlastní, já su součást výpravy."

"A kde máte nějakýho vedoucího? Ten by vám měl dát aspoň sčítací lístek."

"Nevím, někde se tady poflakuje."

"Tak si ho běžte najít, beztak se vám celý tohle zdá, tak se hezky probuďte a jděte, přijďte mi ho pak ukázat."

Ani jsem se neptal, koho nebo co mám přijít ukázat, zda toho vedoucího nebo zda bude stačit onen lístek, hezky jsem orgán poslechnul, probudil se, vstal a vydal se hledat.

Došlo mi to až u dveří od ložnice, když jsem marně přemejšlel, kde máme doma nějaký kupé.


Takový sny obvykle znamenají katastrofu. A taky že jo. Přijela PraPetra na návštěvu. Zas to teda nejni tak špatný, nejdřív se mi je s Ťapinou podařilo vyšpejchat z baráku s čoklama a jít si lehnout s odůvodněním, že jsem PraPetru vyzvedával v nedělní dopoledne už v 10:45 autem u Grandu, dík čemuž su teďkom nesmírně unavenej, a odpolední venčení je ryze ženská záležitost, nyní si sedím doma a spisuju békoviny, zatímco ty dvě vyrazily do hospody na večeři, jíž jsem se já velkomyslně vzdal.

Dobrá, kecy o katastrofě si zatím nechám v rezervě, ještě nic neprovedla (ačkoli chtěla, chtěla na cestu do hospody půjčit Všiváčka, čemuž jsem ovšem prozíravě předešel), nic nezničila, nikomu nevymluvila do hlavy díru. Budu shovívavej a hodnocení nechám na potom.

Ačkoli - zas mi pověsila jakousi houpací plyšovou žoužel v autě na okýnko a vybrečela si dočasný přístup k mému počítači, tak už má zaděláno.

Ne, budu shovívavej a budu a budu. Zatím se katastrofa nedostavila v plné síle. Tak.

Vodkaz nafurt

Sobota, 14.02.2004

Celej den jsem nic nedělal a nakonec jsem měl ruce v hajzlu. Paradox?

Jen na první pohled.

Den jsem úspěšně proflákal bojkotem jakékoli aktivity až po večerní návštěvu máti.

Máti protékal záchod. Nádržčka.

I udělal jsem jí (té nádržce, nikoli máti) rozborku a sborku, očistil od počínajících usazenin vodního kamene a záchod neprotékal, alespoň než jsme odešli.

Do nedělního večera nevolala. Buď hajzl fakt neteče, nebo se utopila.

Vodkaz nafurt

Egiho nejgeniálnější nápad dne ...Pátek, 13.02.2004

Pátek třináctýho, to snad ani nebudu rozmazávat.

Dobře, nebyl jsem tak docela zalezlej jako krt, ovšem jsem se ani nikam nehrnul. Kdo umí, ten umí, a jelikož já umím, zorganizoval jsem si práci tak, že jsem mohl z domova páchat ouřední obšťastník. Po osmé vstanu, dám si kafe, sednu ke kompjůtru, pochopitelně ho zapnu, chvílu se v něm hrabu a ejhle, něco po poledni mám odpracováno. Jenom jsem tím ušetřil cestu do práce a zpátky, při které by mne mohlo něco nemilého potkat. Nikoli, to není žádná pověrčivost, já to znám, mě potká vždycky něco úžasně negativního.

Ušetřený čas jsem vyplnil svojí nejoblíbenější činností - spaním.

A večer si šla Ťapina kamsi vrtat vejce, zatímco já vyrazil jako každej slušnej člověk v páteční podvečer do hospody. S bandou z XKa. Zde se totiž též sešlo pár individuí pověrčivých a usoudilo, že skutečně tento magický večer bude nejjistější přečkat v koutku suterénní nálevny, volbou tohoto strategického místa se dá eliminovat všechny možné negativní vlivy od chladu a deště až po slabý jaderný útok.

Beztak po mně ale bylo jaksi prd. Ani mne to tentokrát nějak extrémně nebavilo, jednak nebyl k dispozici žádný ozvláštňující prvek jako třeba minulou sobotu, kdy SikoZ ztratila hlas a byla s ní či potažmo z ní tím pádem ohromná bžunda, jak se neustále snažila nám cosi sdělit stylem ochraptělého kapra, případně Magorka tentýž den, kdy jí spadl vajgl za dřevěné obložení radiátorů a ona se jej v opilecké pýše pokoušela vydolovat ven, přičemž si ohoblovala ruku až po rameno.

Hmm, snad jsem byl jakejsi unavenej bo co, asi tím celým tejdnem. No jo, ta středa byla obzvlášť výživná a pak eště ve čtvrtek ouřední styk, to se není ani čemu divit. Že jsem tam vydržel až do pozdních nočních hodin lze přičítat pouze tomu, že jsem byl línej i odejít.

A jestli snad stárnu nebo kýho čerta, ale tentokrát mi tam ten kravál lezl na nervy nějak extrémně. Je to hodně blbej zvyk pouštět v hospodě hudbu nahlas. Hodně blbej, leč jako každej blbej nápad se hodně blbě rozlejzá. Všude kravál, obrovský reproduktory, řevu jako prase, do toho tam eště šprtec a boxovací automat, pak se nedá divit, že se lidi navzájem neslyšej (ačkoli SikoZ stihla část svýho hlasu během tejdne vcelku najít), tedy se všelijak přeřvávaj, čímž zase ruší obsluze poslech a ta reprosoustavu na oplátku zesiluje. Čímž se daná situace stupňuje tak, že zákonitě mi z toho musí jednou explodovat hlava.

Už jsem několikrát přemejšlel, kterak toto eliminovat, napadly mne dvě jednoduché varianty:

- ustřelit reproduktor brokovnicí - narozdíl od pistole zlikviduje celou bednu, takový běžný reproduktor po čistém průstřelu celoplášťovou střelou totiž hraje vesele dál, maximálně do toho k tomu všemu chrčí. Drobnou nevýhodou je absence brokovnice v mojí domácí kutilské dílně a pak taky nežádoucí pozornost personálu, kterou střelba z brokovnice v lokálu obvykle přitáhne.

- přeštípnout přívodní kabel - jednodušší a při troše šikovnosti velmi elegantní, multifunkční kleště nosím obvykle na opasku, v případě nouze lze nahradit i nožem. Záporem této metody je fakt, že stíněný vodič je v případě hospod často nahrazen obyčejnou dvojlinkou, neklade se důraz na čistotu, nýbrž na odporný výkon. Dvojlinky se všude povaluje dost a dost, takový středně inteligentní pikolík s elementární znalostí elektroniky přecvaknutý šlauch velmi jednoduše objeví, s trochou šikovnosti je schopen jej obratem nahradit a v produkci kraválu pokračovat ještě tentýž večer.

Kterak jsem tak seděl a bloumal, napadlo mne řešení mnohem jednodušší, efektivní a elegantní.

Vzít si do hospody s sebou kapesní kancelářskou sešívačku a v nestřeženém okamžiku narvat do dvojlinky svorku. Prosté a účelné. Elementary, dear Watson. Pouhým okem se v temných koutech hledá mnohem hůře, vzniklý zkrat vyřadí z provozu minimálně nejbližší reproduktor, při troše štěstí rovnou celou aparaturu. Přitom to nevyžaduje nijak extrémní zručnost - umístíte sešívacího koňa šikmo přes drát a majznete do toho, přebytečně dlouhé fousy svorky zmizí v omítce.

Jo, teď jsem na to kápl. A hned jsem si doma udělal drobný pokus.

Pravda, přece jen to trochu cviku vyžaduje, ale kde chybí kvalita, jest možno nahradit kvantitou. Ono takové žrádlo do koňa je v podstatě haléřová záležitost, nezapomenete-li doma doplnit, máte ho plný zásobník. Co vám brání napchat tam ty svorky třeba tři?

Dvě tři svorky do drátků a ticho po pěšince ...

Po prvním pokusu stále ještě vodič vykazoval odpor 5,41 Ohmů, což jest sice ohromující, ale znáte to, jistota je kulomet. Při zasazení druhé svorky hodnota odporu klesla až na 0,82 Ohmu, a to se již dá s klidným svědomím považovat za zkrat čili kraťas alias šlus.

A vezmu si s sebou kapesní svorkovačku či v tomto případě kapesní šlusátor do kapsy (jak nápadité) a budu cvakat a vytoužené ticho se dostaví.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 12.02.2004

Nejdůležitější úkoly dne byly tři:

- dopsat včerejší deník ... splněno

- jít s Aneťákama do hospody ... za chvílu

- zaregistrovat Všiváčka

Vzal jsem si hodinu pauzu a vydal se na Dopravní Odpor Magorátu. Tam jsem odevzdal staré "Státní poznávací" a dostal nové "Registrační" značky.

Jediná potíž nastala (na jakýmkoli ouřadě logicky) s papírama:

"Vy už to máte vyplněný?"

"Jo, já su nesmírně iniciativní."

"Asi vás zklamu, ale ten formulář má být formátu A3."

"A to jako proč, když obsahuje dvě strany textu A4 ?"

"No, to se totiž takhle přehne, do toho se pak vkládaj ostatní papíry a celý to slouží jako karta vozidla."

"Jsem si to stáhl z vašeho webu, nevím, jestli tam cosi o formátech bylo (jo, je to tam, což jsem zjistil zpětně), ale byly to dvě stránky A4, za dost prozíravýho se považuju už v momentě, kdy jsem to tiskl, všiml si na druhé straně nápisu 'Druhá strana' a vytiskl to na druhou stranu, nikoli na sólo papír. Snad to nebudete chtít přepisovat?"

Babice předvedla pantomimu - nejdřív chvílu bezmocně krčila ramenama, pak rukama rozhazovala, nakonec mávla, vzala svůj slavnej přeloženej formulář, na horní stranu napsala "Viz uvnitř", můj vypsanej elaborát založila doprostřed, a jala se kontrolovat ostatní dokundamenty.

"A jéje, vy eště máte popsanej celej techničák."

"Což je moje chyba? Já ho nepopsal."

"Ale to né, jenom se bude muset vystavit celej novej."

"Tak nechť se vystaví."

Vystavila.

Oštemplovala, malou bumážku zatavila, zkásla mě prostřednictvím druhé takové hamižné babajzny v pokladně o tři kila, hodila po mně zase celou slohu, dvě značky i s návodem a bylo.

Tím je Všiváček definitivně registrovanej a tváří se na parkovišťu tuze spokojeně, asi z jeho votlemených světel už chápu, o co pořád jde těm homosexuálům. Ta registrace musí bejt tuze slastnej stav.

Akorát už nemá to VSI, ale co už s tím, Všiváček už mu zůstane. Kdybych mu měl dávat furt nový přezdívky, nakonec bych sám nevěděl, čím to vlastně jezdím. Navíc u téhle vím jen to, že má na druhém místě "B" a vokolo strašnou spoustu čísel, přičemž ani dvě z nich nejsou stejný. Jestli si to kdy zapamatuju, tak su machr.

To je pokrok, už i k SPZ, vlastně k RZ, se dává návod ...
To je pokrok, už i k SPZ, vlastně k RZ, se dává návod ...

Vodkaz nafurt

Středa, 11.02.2004 - Tuze dlouhej zápis o tuze krátkým školení a doprovodnejch jevech ...

Tak se pro dnešek omezím jen na to, že napíšu, že nic nenapíšu. Teda napíšu, ale zejtra. A najust z práce. Možná. Nebo až večer. Fakt nevím.

Jenom - kdyby zase JoeHlav tvrdil, že jel dneska večer po D1 z Práglu, přes Vysočinu a v pohodě osmdesát, nevěřte mu ani slovo, dělá si z vás špumprnágle ...

Jdu chrápat, su úúúplně vyřízenej.


Služební cesta. Školení. Pracovní zasedání. Čert ví, jak se ta fíčovina vlastně jmenovala.

Šlo v podstatě o to, že vyšel zákon. Na tom by nebylo eště nic tak divnýho. Dokonce ani na tom, že zákon je kejsi zmaštěnej. Má se věc tak - každej ouřad našeho typu má takový divný voddělení, tam chodí zemřelí a narození nechat se zapsat. Pravda, nezřídka se nechávaj zastupovat, sami chodí málokdy, jsou holt shnilí (někdy i doslovně). Celý se to jmenuje matrika.

Henten zákon (301/2000 Sb., §6, odst. 2) praví, že jest třeba v každé díře po granátu matriku vésti a sice takto:

"Matriční události, matriční skutečnosti, změny a opravy se souběžně vedou pomocí výpočetní techniky."

Čili tím chtěl básník říci, že se to kromě papíru MUSÍ datlovat eště do pičítače. Což je sice záměr chvályhodný, leč dokud taková Horní Dolní k výtisku sbírky zákonů nedostane od vomrďáků z vlády eště šek na love na novej kompjůtr místo stávající třiosmšestky, je v praxi celkem blbě realizovatelnej. Nuže byla připravená novela, která měla do textu vpašovat jedno slovíčko, a sice aby ne prozatím, na tři roky, než se i Kotěhůlky zmotají na novou strojovnu, tak aby se po tu dobu matriky souběžně na prostředcích výpočetní techniky vésti MOHLY, a nikoli ono MUSELY. Novela se nedostala na pořad jednání. Osud. Vytížení zákonodárci. Navíc to spadá celej ten cirkus pod ministerstvo koloťuka Grosse, kterej furt akorát čučí do špíglu, jak mu raší jebáky popularity, případně honí fízly do dešťa kontrolovat lékárničky, po večerech místo přesčasů a starosti o podřízené chodí šukat kamsi do Nuslí bo co, jo, Nusle, k tomu se taky dostanu, co jsem to chtěl, jo, koloťuk, ten na to taky háže kakáč a tak je z toho problém.

A na problémy bejvaj školení a pracovní zasedání.

A jelikož náš ouřad jest také povinen, byla spíchnuta delegace ve složení:
- Egi coby vypočítavý technik
- a Laťka, která má ten blbinec s mrtvolama a nemluvněma na starosti.

Eště jsem se Laťky ptal: "Fakt tam chceš jet? Já to vidím tak, že se budou všici furt zaklínat zákonem jak nejakým voodoo, mlet to nekolik hodin dokolečka a výsledek bude usnesení, že to kdosi zmastil a my to teďkom vodserem, takhle ti to můžu říct už teď, na to nemusím jezdit do Práglu."

Prej je to nutné. I tak jo. Když mám vejlet rozkazem, tak co bych se šprajcoval.

Vyfasoval jsem služební referentský vozidlo alias zelenýho draka, řidič Mirajz mi ho eště dolil benzínem a blivajzem do vostřikovačů: "Máš nádrž až po hrdlo, to by ti mělo stačit. No, popravdě, já jsem tuhle stál celý dvě hodiny v koloně, týjo, kdyby se vám stalo něco tak strašnýho a museli jste topit, tak v nejhorším dober za hotový." Ujistil jsem Mirajze, že kdepak, žádný stání v koloně nemám naprosto v úmyslu, hopem do Prahy, poslechnout si kecy, hopem z Prahy a kaňéc filmá. Bafnul jsem klíče, doklady, panel vod rádia a příkaz k jízdě a tradá ...

V šest ráno jsem vyzved Laťku doma a mohlo se jet. Pravda, rosničkáři hlásili sněžení a vánice a takový všelijaký zábavný věci, však ale to určitě slyšeli i silničáři, tak jaképak copak. Cesta ubíhala svižně, trochu břečky bylo, ale jet se dalo, jenom mezi Jihlavou a Humpolcem jsem musel razantně zpomalit, tak na sto dvacet, tam to bylo krapet horší. Kafe na Melikaně a pokračujem. Čistýho času hodina a půl (ten dálniční úsek - 189 km), vidíte, jak jezdím slušně? Mi to vychází na dokonalou průměrnou rychlost 126 km/h. Skutečně se snažím a rychleji, než se smí, nejezdím. No, abych nekecal, když vidím nevypočitatelnýho blbečka - to je tak půlka vozidel na dálnici, troufnu si i na sto čtyřicet, abych v zájmu bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemní komunikaci byl hodně rychle z dosahu. Ale víc fakt ne. I tak Laťka dělala všelijaký ksichty jakože bojim bojim a počítala auta, kolik nás jich předjelo. Jelikož byly aspoň dvě, tak to potvrzuje moji výše uvedenou zpověď.

Se mi nechtělo eště se motat po centru a navíc parkovat na nehlídaným, leč přesto placeným, parkovišťu, beztak by to šlo z kapes daňových poplatníků, naprosto zbytečně. Fajn, to placení z kapes daňových poplatníků by mě tak neštvalo, no, o to motání šlo především. Zlenivěl jsem za ta léta. Sjel jsem hned u Pankráce, zastavil na Budějovické a dohrnuli jsme krtkem, dokonce, páč nám zbyl čas, jsme se prošli z Florence po Poříčí pěšky až ke Kotvě. Dál ne, tam už bylo to školení.

Úchvatné zátiší v budově patřící k MVČR. Očividně je zákaz kouření nejdůležitějším krokem v nahnuté reformě státní správy ...
Úchvatné zátiší v budově patřící k MVČR. Očividně je zákaz kouření nejdůležitějším krokem v nahnuté reformě státní správy ...

Byla to budova jakési Statistiky nebo čeho, každopádně to spadalo pod Ministerstvo vnitřností, takovej hezkej barák zvenku, uvnitř na vás dejchnul krásnej socialismus. Nejdůležitější úkol byl najít tam kuřárnu. Což se mi však hravě povedlo.

Vlastní školení proběhlo hladce, dozvěděli jsme se v zásadě, že to kdosi zmastil a my to teďkom vodserem, všici se furt zaklínali zákonem jak nejakým voodoo a mleli to několik hodin dokolečka. Jako bonus jsme zjistili, že když to Laťka na počítaču datluje byť v kýmsi prehistorickým softwéru, tak jsme vlastně z obliga a můžem zas jet dom.

Chvílu jsme se rozprchli na něco k snědku, já osobně bleskově odchytil kamarádku PraPetru, aby mi u něčeho k snědku dělala čulibrka, opět jsme se srazili a štelovali se k odjezdu. Už se nám nic nechtělo, nikam jsme nemuseli, Laťka dokonce uvažovala strategicky:

"... a jsou dvě hodiny, když teď vyrazíme, se nám pojede pohodlněji, nebudem se kodrcat v úplné špičce."

"Jo, pokaváď nám někdo nešlukne auto, to by byla prdel, co?"

"Nesejčkuj, to bysme museli vlakem, je hnusně, já tě asi bacím, esli budeš mít takovýdle kecy."

"Už su zticha, ale vcelku, pokáď nám ho fakt někdo nevočóruje, tak se to hodí, já mám bejt v sedm na Konečníku v hospodě s Pepém, Bačou, Tetkou Králičkou a spol."

Upravený zámek u vozidla po dojemné péči jakýhosi zlodějskýho hajzla Cajzla ...
Upravený zámek u vozidla po dojemné péči jakýhosi zlodějskýho hajzla Cajzla ...

V takto družném hovoru jsme dohrnuli krtkem zpátky na Budějovickou, vylezli z podzemí a došli k autu na parkovišťu. Pípnul jsem dálkovým ovladačem, auto zablikalo na pozdrav. Sice jsem neslyšel to cvaknutí při odemykání, ale tomu jsem nevěnoval pozornost, byl tam randál, to přeslechnete raz dva. Jenom Laťka trochu úkosem patřila na auto, na mne, na auto, na mne a nejistě se zeptala: "Poslyš, tys nechal otevřenou tu přihrádku na palubovce?" Kruci, se ví, že nenechal, tu nemám nejmenší důvod otvírat. Až při bližším pohledu jsem si všiml vylomenýho zámku. A kruci. Teď horečný přemejšlení - bylo tam něco? Hmm, našeho nabeton nic, panel od rádia mám v kapse, doklady v tašce, Laťka má svoju kabelu taky přes rameno, bundy máme na sobě. Vytáh jsem telefón a zavolal tu radostnou novinu Mirajzovi, taky o ničem, co by bylo v palubovce, nevěděl, snad možná sada žárovek. Ale shodli jsme se, že asi fízly zavolat by bylo záhodno, třeba by to mohlo bejt víc pocuchaný vevnitř, ten zámek, prd víme, mohlo by něco vypadnout z pojišťovny.

Zrovna jsem zahlíd dva opodál lemplující cajty. Tak jsem k nim doskotačil a povídám:

"Brej den, chlapáci, támhle mám auto s vylomeným zámkem, co vy na to?"

"To vám ho asi někdo vykrad."

"Jo, taky mě to napadlo, to by to s tím chtělo něco dělat, ne?"

"Máte naprostou pravdu, to musíte nahlásit."

"Šak vám to právě hlásím."

Jéje, tím jsem ho vyděsil. Dostalo se mi bleskového ujištění, že oni jsou docela jiná skupina a pro dnešek maj rozkaz kontrolovat odstup pneumatik zaparkovaných vozidel od obrubníku nebo cosi hodně podobně důležitého. Ať si zavolám stoosmapadesát. A bleskem vzali do zaječích.

Zase jsem vytáhl telefón a věc nahlásil na linku 158. Vcelku vstřícné a stručné jednání: "... ano, rozumím, zelená Škoda Felicia, poznávací značka Bž Fň Fň jedna dva tři čtyři, před Budějovickou koliksi moc. Pošleme tam hlídku, vyčkejte, prosím, na místě."

I vyčkávali jsme. Zblblí dedektývkama jsme v té kose podupávali venku, abysme třeba s něčím nehnuli, nezničili ňákou stopu bo tak něco.

Přišmajdala k nám ňáká babička o berli a povídá: "To je vaše autíčko? To ho máte vykradený, co? Já to, mladej pane, viděla. Tady je to tuze nebezpečný, támhle Frantovi už dvakrát auto vykradli, Pepíkovi ukradli celý a našemu Ládíkovi se do něj taky dobejvali, jo jo, já to znám, však taky Láďovi pořád povídám - 'dávej si na to pozor, tam máš ty tvoje všelijaký nahrávky a tak'. Tak koukám z okna a viděla jsem ho, takovej mladej, vysokej, asi pětadvacet let, černovlasej, on tady obcházel s jakýmsi železem a rozhlížel se. To vaše se mu asi líbilo nejvíc, no jo, dyť vy tady máte napsaný 'Nový vůz', aha, to je reklama? No to víte, já tomu nerozumím. Tak jsem viděla, jak on se do toho vlámal, otevřela jsem okno a hned jsem na něj spustila bandurskou, von se zalek a utek. Támle utíkal."

Taková bába rozvědka, co furt čučí z vokna a šmíruje lidi. Ale vcelku milá. A jak je vidět, někdy maj i báby rozvědky svoje opodstatnění a slaví své úspěchy. Babičce jsem poděkoval, zeptal se jí na jméno, adresu jsem věděl, šermovala berlí ke svýmu oknu, babí si šla po nákupech a Laťku jsem poslal do nedalekého bistra, ať se trochu zahřeje.

Po chvilce - dohromady to bylo asi půl hodinky - přijelo policejní auto. Zaradoval jsem se:

"Vy jste tady kvůli vykradenýmu autu?"

"Mno, částečně, já jedu omluvit kolegu, že má chvílu zdržení, a taky se podívat, jestli vás to eště nepřestalo bavit. No, bohužel nepřestalo, tak eště počkejte, on za nějakou dobu přijede."

"Co tak rozumíte pod pojmem 'nějaká doba'? Přesnější reálnej odhad by nebyl?"

"Nechci slibovat, ale tak čtvrt až půl hodinky. A klíďo si do toho sedněte a nastartujte si, ať si zatopíte, né, nebojte, z toho stejně nic nezjistíme."

Aspoň tak. Zařídil jsem se dle jeho rady. Přitom jsem zjistil skutečný rozsah "krádeže" - skutečně a originál nula nula nic. I pár mých kazet zůstalo v kapse u dveří a ani sada žárovek loupežníka zjevně nijak neoslnila, nýbrž se krčila v koutku otevřené palubní schránky. Za nějakej okamžik se vrátila Laťka, to už bylo v autíčku jak v sauně, do půl hodiny skutečně přijel mladej ušatej poliš. Auto si vyfotil - nejdřív celý, pak zámek a do třetice otevřenou palubovku a poprosil nás, ať nasednem a držíme se mu za zadkem, sjedem na oddělení do Nuslí (už je to tady), tam to sepíšem. Poprosil jsem ho, ať jede slušně, už jsem jednou tohle zažil, takovej policajt si sedne do auta, pustí maják a řekne: "Jeďte za mnou." Jeho pak každej pustí, ale co ten chudák za ním? To už nikoho nezajímá, že od něj má přikázaný směr a další okolnosti jízdy, na toho v závěsu hodí každej vosram a někde ho přibije uprostřed křižovatky. Fízlík slíbil, že pojede slušně. A taky jel. Jenom mu nefungovaly půlku cesty blinkry, musel jsem jeho počínání tak trochu odhadovat, a na červenou jsem za ním taky projel jenom jednu křižovatku.

Na fízlárně nás posadil do čekárny a nechal chvílu vydusit. Další půlhodinku. Mezitím přišla jakási ženština, zaklepala a dozorčí policistce sdělila, že ruší oznámení na vykradení auta. Taky jí vylomili zámek, jenže nemá tolik času tam čekat, prej zjistila, že jí to pojišťovna stejně neproplatí, tak když už tam nikdo nepřijel dvě hodiny, ať tam ani nejezdí, ona už musí i s vozidlem pryč. Teď mi došlo, jak to myslel ten první přijedší policajt s tím "jestli vás to nepřestalo bavit". Asi jsme měli ňákou protekci, tamta čekala dýl.

Jak říkám, seděli jsme asi půl hodinky, načež vylezl náš ušatej - chlupatej (vizáž - povolání) a jal se hořekovat, prý se děsně omlouvá, ale teď nemá kde to s náma sepsat, maj tam několik zadržených, hmm, mrzí ho to, kruci, kdybysme tak prej si mohli jít něco zařídit, ať se tam nemusíme tak nudit, a pak přijít tak za dvě hodiny. Pohledem zkontroloval, jak se nám návrh líbí. Pohled mu prozradil, že dost málo. Napadlo ho:

"Nebo jinak, helejte, dovnitř vás teď vzít nemůžu, ale sám tam pracovat jo, tady mi to nadiktujte, časy, okolnosti, nechte mi tu občanku a techničák, já to sepíšu a vy si pak pro to přijdete, tak třičtvrtě hodinky, maximálně jedna celá, to už by šlo?"

"Jo, to už by šlo, co naděláme? A co takhle hospodu s jídlem, máte tu někde?"

"Ale jistě," viditelně pookřál a dostal se na svoji parketu, "hned tady naproti jsou dvě, doporučuju tu víc vpravo, pozor, ceny budou možná vyšší než v Brně, jsem v Brně nedávno byl, tak vím, hehe."

Nejlepší z celé hospody - cedulka nad pisoárem ...
Nejlepší z celé hospody - cedulka nad pisoárem ...

Nevím, možná si spletl Brno s Bruntálem bo tak něco, ceny byly únosné, jídlo vynikající, vrchní divnej a Laťka už docela nervajs.

Lážo plážo jsme se vrátili na šilcárnu, vytáhli si ušatce, ten mi předhodil hromadu protokolů a papírů, kde se pravilo zhruba:

"Dne 11.02.2004 jsem v 8:00 zaparkoval svěřené vozidlo BFF-12-34 v obci Praha na ulici Budějovické před číslem koliksi moc. Po návratu k vozidlu, ve 14:30 hodin, zjistil jsem, že do vozidla se vloupal neznámý pachatel, dle předběžného vyjádření nic nezcizil. Předběžný odhad škody činí 3000,- Kč. Podezření na konkrétní osobu nemám, víc k věci nemohu uvést."

Babku rozvědku jsme po oboustranné dohodě z protokolu vynechali, beztak nevyčenichají nic, zbytečně by ji honili kdesi po služebnách.

Poděkovali jsme, rozloučili se a vyjeli. V 17:30. Tři hodiny jsme tím strávili. Tou dobou jsme už mohli bejt doma. No jo, no. Vzal jsem to zkratkou přes Nusle, Michli a Krč na Jižní spojku a o šesti jsme byli na dálnici.

Laťka už se uklidnila, jelo se pěkně, stotřicítečkou, mokro, ale neklouzavo, asi fakt meteorolozi promluvili cestářům do duše, ač to zní divně, všecko tomu nasvědčovalo.

"Ale jo, dobrý, buď rád, že nám to neukradli celý, to by byl jinačí průser. Takhle jsme z toho vyšli eště dobře. Průser by to byl a eště bysme se v té kose kdesi drndali vlakem, brrr."

"Dyť to řikám, hele, je ti teplo? Nebo není ti horko? A nejedu moc rychle? Nebojiš nebojiš?"

"Né, to sem si dělala srandu, jedeš pěkně."

"Šak je taky únosnej provoz, co naděláme, já musím eště do té hospody, tak sice budu mít chvílu zpoždění, ale když si dáme na Pávově kafe, tak jsme v osm na místě."

A tak si to tak praskám hezky na pětku, tramtadá, eště machruju, jak tu dálnicu znám, "Hele, Laťko, koukej, za tou zatáčkou je zhoupák, hop, vidíš? A támhle je hnusná změna povrchu, klouz, cítilas to? To su frajer ...". Mirošovice, Kácov, Vlašim, Loket, Koberovice, jeb ho, kolona jak sviňa. Před náma hráz aut a lajna sněhu, jak když namaluješ čáru. No jéje, to je zase radosti. Stojíme v zácpě. Sněží. Nevíme, co se děje. Nehoda? Ale kde? Snad jenom na chvílu, za moment to bude zase průjezdný. Delší jak kilometřík to bejt nemůže.

Omyl. Bylo. Bylo to neprůjezdný až po Humpolec. V tomhle místě je to vo držku nezřídka, takovej pan Dubček by vo tom moh něco povídat, kdyby teda moh, ale todlenc byl nářez. Devět kilometrů krokem s občasným stáním. Hodina. To jsme to zas vyhráli. Kamion to tam zatarasil, snad s následnou řeťezovkou, a mezitím tam napadalo hafo sněhu, kterej ve stojícím štrůdlu neměl kdo rozjíždět. Dál se to šinulo krapet svižněji, ale ne zas tak o moc.

To nám čerti dlužili. Kdyby to bylo jenom kvůli několika nehodám, vem to ďas, to člověk sjede, vezme to kus po nějaké vedlejší a je vystaráno. Ale když je to kvůli kalamitě, jste v prdeli. Dálnice je obvykle nejsjízdnější. A jak vezme zasvý, maj všici smůlu. Do toho začali Laťce volat všelicí lidi a tuze starostlivě ji upozorňovat, že jsme pěkně v hajzlu. Jo, při pohledu z okýnek jsme si všimli taky.

Dobrá, tedy za Humpolcem se to rozjelo. Chvílema i čtyřicítkou. Až ... až po Větrný Jeníkov. To je za kopcem. Tam další zácpa, další kolona a další jízda další hodinu krokem až na onen Pávov. Občas to stálo třeba deset minut na fleku, to jsem i vylezl, pokuřoval a klábosil s okolníma řidičama. Někteří sakrovali, někteří (jako třeba já) z toho měli bžundu. Moc jinejch možností nezbejvalo. Do toho tam zkolabovaly mobilní sítě, jak se všici snažili podat hlášení dom.

Na Pávově jsme si dali kafíčko. Už se tam u benzínky konečně zase kouří, to je žůžo, tak to tam bylo vždycky. Pro sichr jsem natankoval za pětikilo benzín, už jsme ho dost vypálili tím popojížděním, bylo mínus koliksi, nebylo by dobrý, kdyby došel. Přitom se mi chytnul mobil, tak jsem preventivně poslal Mirajzovi KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), ať mi schválně eště někdy zkusí vyprávět o dvou hodinách stání. Jednak se nesluší o takové nicotné chvilce ani mluvit, druhak mu za takový blbý kecy příště jednu vlepím, koňovi.

A jedeme dál. V průměru patnáct až dvacet kilometrů v hodině, místy stání, jeden rychlostní rekord - asi třista metrů jsme jeli osmačtyřicítkou. Další převrácenej kamion a několik nehod, většinou drobných, ale otravných, protože zabíraly prostor. Zrovna, když se mi jednou podařilo zvednout ručičku tachometru zase na třicítku a začal jsem si recitovat "Jedem jedem jako s medem", fuk a přede mne vlítl o tři kilometry v hodině nižší rychlostí šulin s dodávkou s nápisem "MED - výroba a distribuce". Kokot zasranej, eště s přívěsem, jsem měl co dělat, abych to do něj nenapasoval, měl jsem na brždění jenom asi padesát metrů, což bylo v tomto případě hrubě nedostatečné.

Velký Beranov, ano, opět další snad hodinka, opět dalších devět kilometrů úspěšně za náma. Já už vytlemenej, že nemít uši, tak mám hubu kolem celé hlavy, Laťka zralá na kyslíkovej stan:

"Kurva, to nám to fakt měli rovnou ukrást celý, vlakem už bysme byli dávno doma, do prdele."

Ne, to není žádná moje nadsázka, obvykle slušná a vychovaná Laťka zkrátka přešaltrovala režim.

Ale jo, za Měřínem se to konečně rozjelo a zas jak když utne - po sněhu ani památky. Tak ten zbytek už by se snad dal zvládnout docela rozumně. Zpestření byla šňůra kamiónů odstavená v protisměru, začínala za Velkou Bíteší, prozatím končila v půli mezi Domašovem a Ostrovačicemi. Kolik to je? Deset kilometrů? Dvanáct? Tak takováhle řada. Policajti tam ty náklaďáky lifrovali do odstavňáku, prostě by to na Prágl neprojely. Dokonce prý na hranicích je ani nepouštěli dál.

Jak se Laťka ráno divila, proč s sebou táhnu pět kazet, teď se zase ukázala prozíravost tohoto tahu. Před Brnem došlo i na Elvíka. Love me tender, love me sweet, never let me go.

"Víš, Egi, jak jsem říkala, že se ve skutečnosti nebojím? Tak, aby mi to vydrželo, mohl bys prosím přestat kličkovat do rytmu rock-n-rollu ve sto třiceti po středové čáře?"

No jo, tak jsem si trochu hrál, no.

V jedenáct jsme byli doma jak na koňu. Pět a půl hodiny, to jsem eště nežral.


Kdyby měl někdo eminentní zájem a neměl toho mýho tlachání dost, tak tady je o tom eště pár článečků:

Jeden a Druhej, to je dohromady ten pár, víc se mi hledat nechce. To jenom tak namátkou.

A někdo mi řekněte, nejsu já fakt dítě štěstěny?

Vodkaz nafurt

Úterý, 10.02.2004

Musel jsem se Všiváčkem (to je ten můj slavnej vehikl) na STK, na takzvanou "evidenční prohlídku". Aby si mohli na ouřadě zapsat, že Všiváček je fakt můj a dali mi k němu novou značku, což je dle mého na prd, ale hlavně aby mi při nějaké kontrole fízlové nedali pokutu právě za to, že Všiváček zapsanej nejni a značku mám starou. To by se mi pranic nelíbilo. Auto v takovým případě musej prohlídnout vodbordelníci, na státních ouřednících to nejde nechat, se ví proč, já bych o tom mohl ságy povídat.

Jenže ouvej, dík včerejší vánici jsem nechal Všiváčka kdesi zaparkovanýho a smutnícího v Kéniku. Čili tam bylo třeba se dopraviti MěHroDem.

Vlezu do trajfu. Na další zastávce přistoupí chlap s čoklem, strakatým undergaterem jak z praku.

O stanici dál se ozvalo z ampliónu předmluvený hlášení: "Prosíme cestující se psem bez náhubku, aby opustili vozidlo. Jde o bezpečnost ostatních." - dokresleno mírně přiblble vejrajícím řidičem ze své budky, kde sedí sám, sedí sám, ubožáčku, co je ti, že nemůžeš skákati. Chvílu zíral, pak se otočil, zaharašil s chytrou mašinkou a reproduktor zopakoval: "Prosíme cestující se psem bez náhubku, aby opustili vozidlo. Jde o bezpečnost ostatních." Šofér stále civěl, hypnotizoval dědka a akomodoval na psa. Načež usoudil, že již poskytl dostatek času všem cestujícím se psem bez náhubku, aby opustili vozidlo, zaujal klasickou polohu (tedy ksichtem dopředu), zavřel dveře a jelo se dál. Dědkem, tím méně pak jeho psem, to ani nehnulo. No bodejť, když pes košík měl. Pravda, na hnědočerným čoklovi se hnědej náhubek s černou přezkou hledá blbě.

Spíš mě zaujalo, že to maj v tem aparátu předtočený. Kolik asi tak jezdí cestujících se psem bez košíku? To musej bejt úplný davy. Nebo je to v dané lokalitě nějaká specialita? Že by ausgerechnet na oné zastávce vždycky nastoupila skupinka cestujících se psem bez náhubku? A oni na to nahóře přišli, hlášení nechali babu předkvákat, teď to na tej zastávce dycky pouští a s dědkem to nemělo nic společnýho? Chm, tuze zajímavá věc. Taky by mne zajímalo, jestli ten šofec nakonec onen psí antikousník uviděl, nebo si jenom řekl, že to zkrátka nevyšlo, tak se na to vykašlal? Co by třeba dělal, kdyby přistoupil neslyšící se psem bez náhubku? A proč je tam to množné číslo? To jako přijdu se psem bez náhubku do prostředku, skřípavej chrchlák mě vykáže a se mnou musí vystoupit ještě někdo? Nevede náhodou psa vždycky jenom jeden člobrd?

Tuze inspirativní. Že bych napsal na DPmB, aby mi to vysvětlili?

Mno, ale Všiváček už mne čekal na parkovišti, silnice byly rozježděný (teda ten sníh na nich, né samotnej asfalt), dokodrcal jsem se na to eSTéKáčko, tam jsem zaparkoval, vešel do přijímací místnosti a odevzdal děvě do okýnka velkej techničák. Pan technik si nás zavolá a půjde se s náma na to podívat.

Příslušnej pan technik se dostavil asi za deset minut, řekl moje jméno a ještě jméno ňákýho jinýho chlapa, my vyskočili, ano prosím, to jsme my, pan technik něco zahuhlal a zabouch za sebou dveře. Instinktivně jsme s chlapem shodně pochopili, že máme počkat u vozidel, dyť i děva povídala o panu technikovi jdoucím s náma. Stojíme si takhle u aut, každej u toho svýho, pochopitelně, ještě vidíme pana technika, jak za oknem (to jest uvnitř kontrolní haly) rozhazuje rukama, nad čímsi se čílí, kroutí hlavou. Posléze vyšel za náma a hrozně se divil, pročpak čekáme venku, vždyť nám jasně řekl, ať najedem dovnitř. Vypadalo to, jako bych byl s chlapem domluvenej, oba jsme mu svorně tvrdili, že o "jasným řečení" máme jiný představy. No nic, pan technik zavzdychal, nechal nás otevřít kapoty a moudře brejlil do motóru. Řek, že se "to" nedá přečíst. Prd vím "co". Jelikož se nikdo z nás nehejbal, nabral pan technik hrst sněhu a začal tam šmudlat jakýsi ukrutně zasraný číslo vyražený na jakýmsi bazmeku. Bylo mi ho líto, měl pracky po chvíli docela promrzlý s vcelku nulovým výsledkem. Půjčil jsem mu hadr, svůj si evidentně nechal v hale. To už bylo lepší. Kouk na číslo, do papírů, na číslo, do papírů, řek: "Jo. To by bylo," poslal nás zpátky a pak nám z pičítače vytiskl jakejsi dojemnej papír, že to, co viděl, se aspoň přibližně shoduje s tím, co je v tem techničáku napísaný. Nejsu si jistej, ale je to asi dobře.

Beztak Všiváčka doma nemám, nechal jsem ho zaparkovanýho u ouřadu a sebral si auto služební, zejtra totiž jedu s kolegyní Laťkou do Práglu na školení.

Laťka se na to nesmírně těší a je z toho celá vydivočená. Chvílu se strachuje, jestli vyjedem, jestli včas vyjedem, jestli pojedem, jestli dojedem, jestli zaparkujem, jestli budeme školeni a jestli budeme i vyškoleni. Pak zas blábolí, že to bude děsně chlípňácká akce, a dělá všelijaký narážky na úrovni sexuálního harašení, takový ty smyslný a dvojsmyslný, občas až nesmyslný.

Tak nebo tak, očividně je to pro ni největší zážitek za posledních pár let pracovního poměru.

Mně to žíly nerve, sice jsem už vcelku odvyknul, kde jsou ty doby, kdy jsem u "Kam se na nás hrabete?" považoval za zázrak den, kdy jsem naopak na služební cestě nebyl?

Já osobně mám strach jenom ze dvou věcí. Jeden ze strachů máme společnej s Laťkou, a sice, abych se vzbudil. To druhý bude horší. Laťku jsem si už vyzkoušel (jako spolujezdkyň, pochopitelně), jednou jsem ji při cestě cvičně hodil domů. Nemám rád ukecaný spolujezdce. A pro ni je usednutí do vozidla něco jako spouštěč. Buď ji dokážu rádiem přeřvat, nebo se, holka, zkrátka od Devíti Křížů docela projde.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 09.02.2004 - Egiho nočníček?

Jsem slyšel názor, že bych si to tady měl přemenovat na nočníček, páč to beztak furt plácám v noci. No a kdy taky jindy? Jo, eště to tak, budu to dělat v práci, zas někomu rupne v kuli, opět bude proti mně sepisovat petici a do toho umně zamíchá, že kdesi cosi. Nic takovýho. Ale píšu obvykle o dnech, proto z ňákýho přemenovávání nebude asik nic.

O dnech, o dnech, na každým dnu se něco najde, když se nenajde, tak se vymyslí, přibarví, vytáhne stará historka a dovedně zakomponuje. To je obvyklý návod. Ne tak dneska. Dnešek, ať to přemílám z kterékoli strany, mi přišel jako jedno velký škrábání (ne Fabiáku, ne v prdeli) skel.

Se to má tak - mám psí pohotovost. Což nejni žádná ambulance či jiný zvěrotrapičský institut, nýbrž pohotovost ve smyslu připravenosti k zásahu. Ťapina se už drahnou dobu zašívá kdesi na praxi u uňů, s uním veterinářem obráží okolní dědiny, pomáhá mu svěřené uně opečovávat a tím se vzdělává. Ano, i čvachtání se v hnoji a zírání koni do řiti a i jinam lze v některých divných oborech považovat za vzdělání.

Čiže se vozím do práce Všiváčkem (híml, to byl zase geniální nápad to chrochtadlo koupit), tam tak nějak přiměřeně pracuju a furt mám jednu ruku v kapse na klíčích ... aha, a druhou na mobilu, to toho asi moc nenapracuju s takhle barvitým líčením, zkrátka su ve střehu, když Ťapina zavolá, že jsou tři hodiny na krku a ona se rejpe koňovi v mordě kdesi u Ivančic, upustím myš, opustím pracoviště, klapky, forsáž a jupajdá venčit šakaly.

I proto jsem si třeba nechal večír Všiváčka zaparkovanýho před domem, se přece nebudu ráno štrachat do garáže. Poslední tejden bylo hezky, teplo, včéra se to sic zkazilo, kolem Vranova i semo tamo vločka luftem prosvištěla, ale nebylo to až tak fujtajblový.

Ráno vstanu a všude bílo. Nasněženo, namrzlo, uježděno. Vzal jsem škrabku a jal se škrábat okna na vozidle. Úžasná cesta do práce, silničáři si opět hodili veget, jelikož sněžilo jenom od desíti večer, do rána stihli posypat s bídou každou třetí hlavní silnici, vozidla občas měnily směr naprosto nezávisle na vůli řidičů, taškařice jako vždycky. Uvízlá tramvaj uprostřed Konečníku vulgo Konečného náměstí (trojkřižovatka mnohaproudovek, suma sumárum snad třicet devět jízdních pruhů, přičemž nepočítám dvoje glajze a vyústění Jiráskové opodál), přičemž řezník - dodavatel do blízké samoobsluhy toto vyhodnotil jako optimální čas pro závoz masa, ucpal jeden z možných pruhů pro objetí chcíplé šaliny a jal se vykládat kýtu. Ale papírově je svéprávnej, to je hrozně zajímavý.

Do oběda vše roztálo a uschlo. Pražilo sluníčko, krása nesmírná. Jenom zavolala ŤapŤap, ať sjedu za pesanama, že je v Tetčicích, v tu ránu chumelenice a okamžitě přimrzající ke sklům. Vozovky se to netklo, jenom povrchů aut. Čiže škrabku a nanovo. Ale jo, furt je to dobrý.

Vyvenčil jsem psíky a dal se do odpoledního programu - měl jsem na starosti dva svoje milované soukromé uživatele - Lišku Podšitýho a Harpagona Spojku. U obou práce tak na hodinku, s rezervou na kafe a na pokec musím bejt v osm doma. Tutáč.

Sjel jsem k Lišakovovi. Furt sucho. Hodina instalace nové DVD vypalovačky, pohled z okna. Kurwa, to je snad fór, ne? Za hodiny dobrý tři centimetry sněhu. I znovu jsem omatlal Všiváččí průhledy a lážo plážo čtyřicet minut klouzal ze Žabin do Kéniku. Přes jeden kopec. Naposledy jsem se na dvojku rozjel na křižovatce s Hradeckou a na spodku Slovaňáku jsem měl co dělat, abych neprojel činžákem. Labůžo. Voči vypleštěný až na předním skle, zatajenej dech, adrenalinovej sport.

U Sojkýše jsem se taky zdržel hodinku. Volá mi Liškin, tak jsme byli domluvení, jestli eště přijedu? Jasňačka, jenom otázka, on je mezitím venku, dítě vyzvedává ze sportovního vyžití, se ptám, je-li už to trochu sjízdný? Prej jo. Za deset minut, zrovna jsem se začal sbírat, znova hovor:

"No, víš, tě nechcu nějak ovlivňovat, ale z které strany okna se na to díváš?"

"Zatím zevnitř, proč?" na to já.

"Mno, když jsem jel sem, tak to šlo vo poznání líp. Nevím nevím, abys kvůli tomu mýmu počítaču nerozbil eště auto. Sedni u toho kámoše na prdel, já vysadím mládě doma a radši pro tebe sjedu."

Dobrá, proti sezení nic nemám. Sedneme, trochu eště Spojkům začoudíme kvartýr a vyčkáme příjezdu Lišky Podšitého. Ono totiž tak, Liška Podšitej je maník vnějšími symptomy spadající do DFensovy kategorie ofroutů. To jsou takoví, co se o nich psycholozi porád přou, maj-li ego nedomrlý či přerostlý, zda si kompenzují komplexy či sexuální nedostatečnost, zkrátka dle odborného posudku by měl bejt Lišakov prototypem arogantního hňupa. Buď výjimka potvrzuje pravidlo nebo mých pár semestrů specped a příbuzných oborů na to nestačí, ale až na ty externí znaky, čili ofrouta a pitbulla, mi přijde vcelku normální. Možná proto, že takový to velký terénní auto (snad Isuzu) vlastní, anžto k němu má coby příslušenství chajdu kdesi v lesi u Lanškrouna, kde je to většinu roku sjízdné jako dneska v Brně, a pitbulla proto, jelikož je to mazel. Se furt píše o magorech psech po magorech pánech, kteří koušou dětem palice (ti psi, né ti páni), mno, kupříkladu tendlenc bojovej zabiják má dvě polohy - lísající se k noze a žádající drbání na zádech, případně vyvalenej na hřbetě a žádající totéž na druhém pólu trupu.

Zkrátka Podšitcovo ego a intelekt mi přijde v mezích normy, po jeho sexuální výkonnosti je mi ostatně prd, co už, hlavně že tu velkou kraksnu s terénníma gumama a náhonem na všecky štyry má, čili mně moh vyzvednout a odvézt zpátky k sobě do Žabin, kde jsem mu eště dodělal práci. Pak mě tím pro jistotu přiblížil domů, to už se sice údržbáři komunikací jaksi probudili, evidentně si všimli, že ačkoli je už začátek února, tak přesto několik hodin vytrvale sněží, vytahali z hospod několik těch relativně nejstřízlivějších a opět částečně protáhli sem tam silničku. Všiváčka jsem ale skutečně zanechal radš u Spojkova bydliště, zejtra si ho tam vyzvednu.

Nechtěl bych dopadnout jako jeden z asi deseti řidičů, který jsme cestou potkali - dva sypače za sebou (asi kdyby ten jeden zapadnul), čtyři trolejbusy, jedna tramvaj a tři osobáky, a právě jeden z těch osobních hrdě vyjel se Škodou Tisíc Malých Bolestí, pak koukal jak vejr, když mu byla zase čtyřproudá stráda úzká.

Fujtajbl.

Vodkaz nafurt

Neděle, 08.02.2004

Můj den sestával z několika bodů. Tak kupříkladu jsem vstal, či lépe řečeno - byl vstanut. Bránil jsem se zuby nehty i jinými orgány, nebylo mi to nic platné. Ťapinka (což jest s podivem) ještě zblblá včerejším extemporátkem uposlechla mého pokynu a z postele mne vydolovala.

Chvíli jsem vejral do monitóru a stahoval odporná kvanta všelikých prográmků ze všelikých odporných a nepřehledných stránek pro Frantu, co má tu pičérii, abych mu mohl konečně doinstalovat a rozchodit na tom jeho počítaču takovej ten přes mobil Eurotel Internet Furt, bo jak se ten drek menuje.

Doštrachal jsem se k Frantovi do oných Lelekovic, či jak se ta jejich malebná ves jmenuje.

Fanouš mě vřele přivítal: "Kde seš tak dlouho? Už máš na tom makat, za co myslíš, že tě platím?" Dlužno podotknout, že mě za to fakt platí. Proto jsem mu jenom odvětil cosi o blbejch počítačích, ještě blbějším mobilu, pitomé vesnici a do toho všeho akorát pasujícím Fandovi, sedl jsem a dal se do díla.

František se usadil za mne na koberec, zvědavě mi nakukoval pod ramenem a občas utrousil uštěpačnou poznámku typu: "Prosím tě, teď děláš co?" "Nemůžu ti to nějak jednoduše vysvětlit, víš, Fanny, je to tuze složitý, počkej si a uvidíš," což jinými slovy znamenalo, že jsem věděl taktéž hovno.

Nefungovalo a kladlo odpor.

Při dotazech na zákaznické lince Errortelat mi chytře poradili maximálně tak z mobilu vyndat a opět zandat SIM kartu, to je asi jejich všelék.

Franta - asistent. No co, aspoň mi do toho nekecá ...Po pátém telefonátu už jsem na to měl takovej grif, že mírně slabozrakému by moje operace s mobilem mohla lehce připomínat masturbaci, no nic, vzdal jsem tyto pokusy, přece jen onanovat se SIMkou jak blbec s nulovým výsledkem, to mi přišlo jako volovina, radši jsem se pustil do přeinstalace celého systému.

Ze strany Franty jaksi utichly dotazy. Napadly mne dvě možnosti - buď se za tu dobu a neustálé rutinní opakování jednotlivých pokusů počítačově vzdělal natolik, že to již chápe, nebo je z ticha preventivně, aby mě nepřivedl do varu a nějakou nechytl. Cé bylo správně. Fanoš zkrátka usnul. No co, je mu přáno, přinejmenším mi do toho přestal kafrat. To chrápání, jež později začal vyluzovat, bylo přece jenom snesitelnější.

Ale jo, za necelých pět hodin jsem odpor zlomil a InFernet mu tam rozdejchal. Což ovšem nemůže popřít úvodní teze - blbej počítač, ještě blbější mobil, pitomá vesnica a do toho všeho akorát pasujícím Fanda. To aby si moc nemyslel.

Vodkaz nafurt

Sobota, 07.02.2004

Teď, přesně teď by to chtělo nějakou pozitivní poznámku. To je žůžovej den.

Chrápal jsem včera odpoledne od dvou do sedmi. Pak se, zatímco jsem v režimu "Egi je už vzhůru" jenom tak zevloval po bytě, se dotlačila Ťapinka ze stáže od koní, zašvitořila, že druhej den (to jest dneska) jede s druhou vobludou, Jolou, podívat se na koně (asi jich má málo, tudíž jsou jí vzácní), chvilku se povalovala na gauči a pozorovala, jak já se flákám, načež zalehla.

Já jsem se tady pinožil asi do tří do rána, ICQoval si s Allorou a chatařil s PraPetrou a Tullií, až zase i na mne přišlo spaní a switchnul jsem se opět do polohy ležícího střelce a do režimu "Egiho oflajn".

Úúúf, to bylo probuzení. Třináct nula nula, venku sluníčko, doma nezvyklý ticho. Co je? Sobota? Aha, richtig, sobota. Ale co takovej klid? Normální sobotní vstávání provází úporná bitka s Ťapinou (to když se nudí a chce, abych vstával) nebo její bušení do klávesnice na Ženě-In (to když tam vykdákává s podobně postiženejma a nechce, abych vstával), sotva se pohnu, pséci škrábou na dveře, dneska nic? A jo, vona se dneska koná ta kůní výprava s Jolou ... jé, supééér.

Čili si tady lebedím, chvílama poslouchám ticho, až mne to přestane bavit, pustím si nějaký pěkný country, pak zas navopak a tak.

K obědu jsem tu měl zbytek včerejší nepříliš jedlé večeře (no co co? sama přiznala, že se jí to ňák nepovedlo), trochu jsem si to polidštil. Šlo o vepře s omáčkou, neohříval jsem to na plynu, nýbrž šup s tím do mikrovlnky, ony ty mikrovlny s tím masem tak nějak zatřepou zevnitř a je to poživatelné, knedlík konzistence řezáku na sklo jsem zavrhl úplně a celé to doplnil radši škvarkovým chlebem.

No a teď tady sedím, popíjím džůs s ledem a kafe, pokuřuju si cigárko a je mi tak nějak dobře. I nad doutníčkem jsem se zamejšlel, ale nee, tu myšlenku sice neopouštím, ale ten si vezmu s sebou až do hospody, kam ostatně za chvíli mířím, se Zabijákem a spol.

A jak se mi někdo pokusí tu růžovou náladu zkazit, velice šeredně se se zlou potáže, bacím ho Ťapiknedlíkem mezi reflektóry ...


No, jestli já, vůl, jsem to s tím optimismem nepřehnal. Čili že tak - šteluju se jít do hopsody. Zabiják Fabiák plus několik sympatických slečen a několikero už sice o poznání méně sympatických, leč snesitelných chlapů. Ten Fabiák je tam vypíchnutej jenom jako pachatel, jinak patří k těm posledně jmenovanejm. Možná bych u něho i tu snesitelnost škrtnul, sbírám se z křesla, zvoní telefón. No jistě. Zabiják. Že by ňáká změna plánu? Nee, jenom jestli bych mu nemoh přinýst jeden prográmek, kterej nabeton někde mám zašitej. On to totiž ví, jelikož jsem s nim onehdá machroval. Avšak jsem ho (ten prográmek, nikoli Fabiáka) po tom machrování někam důmyslně zašil, převrátil jsem celou svoji instalačkotéku vzhůru nohama, naruby a pak ještě dokolečka, nenašel jsem. No nic, však na tom nějak nelpěl, prej jenom kdyby náhodou. Náhoda se holt nekonala.

Tak, a jde se na šalinu. Vlezu do ní a přemejšlím - tuná čtyři zastávky, pak přelezu na tykadláč, cestou si vypnu telefon, aby nějakýho vola nenapadlo mne rušit. Čiže teoreticky jsem to měl zmáknuté, praxe byla poněkud odlišná. Kde jsem to skončil? Jo, aha, vlezu do šaliny. Vtom zase telefon, jo, eště nevypnutej. Mírně připovyhysterčená Ťapinka volá, kde jsem. Kde bych byl? Jedu do té hospody za Fabem a spolem, co má bejt?

Kdo se moc ptá, moc se dozví. Tedy jsem se dozvěděl delší nesouvislé líčení ohledně výpravy s Jolou. Končilo to jako vždy katastroficky, jeden nebo více psů ve vodě, jedna nebo více ženskejch ve vodě, jeden nebo více vymknutejch kotníků, fraktur, zápalů plic, celkových podchlazení, úmrtí a úhynů, sice mi nebylo jasné, co má kdo, ale na tom ostatně ani tak nezáleželo. Prej mám splašit Všiváčka (myšleno auto) a odlovit je někde za hradem Veveří na parkovišťu. Bezva, záchranné výpravy, to bylo vždycky moje. Jenom si samozřejmě nemohly vzpomenout o deset minut dřív, kdy jsem byl ještě doma a měl jsem třeba klíče od auta a od garáže v kapse, právě jsem je záměrně vyndal, bych se s nima nemusel tahat.

Ze začátku se o mne pokoušely mdloby, pak mi to teprve do sebe zapadlo - copak hospoda, hospodáři tam budou eště ňákou dobu sedět, ale Ťapina s Jolou mi to udělaly vlastně k dobru, když mám takovej príma den, tak abych měl eště ňákou srandu jako bonus.

Vystoupil jsem z tramvaje a sestavil si plán. Stejně bych asi domů musel. Ještě jsem v telefonátu zaslechnul cosi o zabahnění (plus ony mokré osoby a zvířata), stupeň poškození jednotlivých aktérů mi nebyl znám, Ťapinka mi jej specifikovat nedokázala, no jo, nebyla na vojně, copak takhle se žádá o Med-Evac? To se hučí do vysílačky: "Bůůů, jsme spadlýýý do vodýýý, hůůů, přijéď pro nás, jsme kdesííí v lesííí."? Jsem koneckonců moh bejt rád, že jsem z ní ty souřadnice vyloudil. Tak jsem doma shrábnul klíče, přístupovou kartu do garáže, do baťohu narval dvojmo nějaký neutrální kalhoty, tričko, svetr, teplý ponožky, bombarďáky z Ťapinočníhostolku, doplnil to celtou, prostěradlem a soustavou ručníků a vyrazil na záchrannou misi.

Tomu se prosím lidově říká zmoklé slepice ...Jen jsem Fabiákovi poslal KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), ano, skutečně já, že se minimálně hodinu zpozdím, on mi odpověděl, ať to CD nehledám tak dlouho, debil (on debil, né já debil), slíbil jsem si, že mu nafackuju až potom (což dá ostatně rozum), prokličkoval jsem Brnem, zahnul u přehrady, proserpentýnoval se okolo hradu Veveří, zatočil na první následující parkoviště a zastavil u skupinky pěti zmoklých dvou- a čtyřnohých bahnem obalených postaviček. Též tam stálo jakési auto, z nějž na mne nevrle zírala jakási šukáníchtivá dvojice, se ví, ve své nadrženosti si asi toho zmoklého zvěřince nevšimli, ale moje přídavné dálkové světlomety je už jemně trkly, že teda tydýt, teď evakuace a šukejte si až potom, až budem pryč.

Nechal jsem ženštiny zbavit se horního nánosu bahna, vystlal jsem auto hromadou hadrů, dokonce i pod sebou, poniváč za cestu kolem vozidla ke kufru a zpátky jsem měl boty jak kosmonaut, naskládal je tam a odvezl domů. Beztak je Všiváček zasranej jak jetel.

Však ona si to nakonec Ťap taky do deníčku naplácala ...


Řek jsem si, že mám odpracováno, povyražení aktivního bylo dost, teď se jdu povyrážet pasívně, pokud na to dojde, moh bych eště Fabiákovi povyrážet zuby za ty pitomý KTZky. Ale co, nechal jsem ho dejchat, ten pohled do té jeho tupé zvířecí tváře mě vždycky odzbrojí.

A v hospodě se sešel opravdový výkvět a setrvali jsme tam až do tří do rána, jenomže o tom až zase jindy ...

Vodkaz nafurt

Pátek, 06.02.2004

To se to nechutně vstává, když je ta středa. Šmarjá pando, jak mně se nechtělo. A což teprve, když jsem zjistil, že je pátek. Fakt mi prostě několik dní chybělo, jakej byl tento tejden kalup.

Ale přece to musí už přestat. Takovýhle magorování nemůže trvat věčně.

No vida, přestalo, netrvalo. Průšvihy jsme jakž takž vyžehlili, zamlžili, případně přesunuli na neurčito, nadešel čas "monitorování systémů", jinak řečeno - vyvalil jsem se do svého managerského houpacího křesla a nehodlal se hnout. A když já něco nehodlám, obvykle se mi podaří tomu něčemu vzdorovat. Taktéž si to řídím tak, abych nehodlal, když je reálná naděje, že nebudu muset. Dá rozum ...

Jsem se dneska trefil. Přes tejden jsme si kmitli, dneska je teda ten pátek, drtivá většina lidí se v pátky nepředře, tím míň pak státní ouředníci, kdepak, ti na prácu nešáhnou, a pokud, tak jenom tak maloučko. Cosijakokolega Žufi udělal kafe a přepnul se do režimu "telefonní filtr" čili "odpálkovávač", poctivě (a iniciativně a s potutelným úsměvem) vysvětloval těm několika nezmarům, kteří nepochopili naši siestu, pokoušeli se pracovat a něco si na počítači dojebali, že to je jejich vina, ke mně propustil snad jeden hovor, kdy jsem komusi musel vysvětlit, že je debil, osobně.

Dokonce to zašlo tak daleko, že se mi podařilo opustit pracoviště v rozumnou dobu, t.j. v jednu jsem zahnul kramle, přesunul se domů, vyvenčil psiska a hodil si šlofíka. Původně jsem chtěl za hodinku vstát, což jsem si ovšem záhy rozmyslel. Jednoduše jsem chrápal až do večera. Mám nárok.

Beztak byla Ťapinka někde s Ženama-In, sice jsem chvíli špekuloval nad variantou jít do hospody s ňákejma chlapama-out, ale ne. Spal jsem a nešel jsem nikam.

Nebylo to zase tak špatný.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 05.02.2004

Kmitám furt jak debžon, už mi z toho pomalu šibe.

A to si zase děvy z finančního odporu vyvzpomněly s těma jejich papírama. Tentokrát nikoli průvodku k faktuře, nýbrž objednávku. Fakturu maj, průvodku si vypsaly, též mají dodací list a zboží dodané. Chybí jim objednávka. Trochu pozdě, ne?

"Kde mám k té faktuře objednávku?"

"Vím já? Napsala jste si ji?"

"Jste se zbláznil, proč já bych měla psát nějakou objednávku? Vy chcete tiskárnu."

"Omyl, nechci. Tiskárna je pro Číču a Fištu, přítomný čas též není na místě, jelikož celá záležitost proběhla v minulosti, tiskárnu chtěly, strážkyně rozpočtu schválila, tasemnice schválila, já tiskárnu koupil, nainstaloval, rozchodil, Číča s Fištou tisknou jak divoký, kde je křeč?"

"Jak můžou mít tiskárnu bez objednávky?"

"Jsou drzý, co?"

"Tiskárna bez objednávky bejt nemůže, to je nařízení."

"Škoda, že ho ta tiskárna nečetla."

"Furt musíte mít něco extra."

Nakonec jsem jim vytiskl jakejsi cár papíru z objednávacího systému, abych je uchlácholil. To je skutečně psina, počítače maj zjednodušovat práci a odbourávat papírování (pokud náhodou fungují), zatímco nad počítačema bdí všudypřítomnej bjurokrat, kterej celý snažení neguje.


Do toho mi zas přišla dvojice zmrdů od jakési telekomunikační firmy, jo, ti už tam jednou byli, vyhodil jsem je, že na ně nemám čas takhle bez domluvy, ať přijdou druhej den. No, přišli. Za měsíc. Prej jdou jenom ty papíry podepsat. Já nevím, jestli jsou ti lidi tak tupí, že když jim jednou řeknu, že se nic podepisovat nebude, tak proč to krucinál nepochopí?

"Nic se podepisovat nebude, nevím ani, jakou firmu reprezentujete, co jste vlastně za sebranku?"

"No, spolupracujeme s Českým Telecomem."

"Tak otázka nezněla."

"Jde o to, že vlastně můžete ušetřit na nákladech, my jsme si to už obšlápli, zjistili jsme vše potřebné a jenom to tady podepíšeme ..."

A tak furt dokola jak u blbejch.

"Nebo když vy nemůžete, tak kdo nám to může podepsat?"

"Paní tajemnice ..."

"Výborně."

"... až jí to schválím a doporučím."

"To tady máte takovým zajímavým systémem delegované pravomoci?"

"To tady máme jako obranu proti takovým, jako jste vy."

Vzal jsem si od nich papíry a zase s nima vyrazil dveře, co už s nima, když jsou to takoví podloudníci?


Nejjednodušší zásah jsem měl dneska u EFXka - ano, stále ještě mi nedají pokoj. Včera mi volal jejich šéf Bóďa, že oučetního Severáka počítač je jaksi v hajzlu, jestli bych se na to mohl přijít podívat. Nedal jinak.

Přišel jsem a podíval se. Konstatoval jsem, že počítač je skutečně jaksi v hajzlu a že to maj za dvě kila za podívání. Kdyby to chtěli opravit, bylo by to dražší.


Ještě jsem se otočil u Fandy z pičérie na vsi a musel jsem praskat zpátky, abych stihl návštěvu. Se totiž dotlačila drahá tetka Allora s kumpánkou Rosou. Dobře, tak to nebylo za účelem přátelského posezení, nýbrž ze zištných důvodů, jelikož jsem jí vyzvedával kdesi hands-free sadu do nového vozidla Ignáce, to má tak, když rozbíjí auta, musí furt kupovat nový hendsfríčka.

Však taky celou dobu dávala jasně najevo, za jakým účelem se laskavě a velkomožně dostavila, no budiž, když na tom s Ťapinou tak trváme, tak si to kafe s náma dá. Ale tím máme pro letošek vybráno.

Se slzou v oku jsem se s ní loučil, když v devět večer odjížděly, achich achich, to mi bude ale smutno, když už v dohledné době nehodlá přijet. Smutnil jsem přesně do desíti, kdy jsem si všiml, že na stole leží foťák. Digitální. To by sice v našem bytku nebylo tak zvláštní, kdyby to ovšem nebyla značka Casio. Aha, tak ona dělá hérečku a skrytě po mně touží, foťák si tu nechala dozajista schválně, aby měla důvod se zase zastavit ...

Vodkaz nafurt

Středa, 04.02.2004

Byl jsem na dnešek domluvenej s Fanóšem z pičérie, že bych mu mohl konečně hodit na palici ten počítač, co jsem mu už docela dlouhou dobu spravoval. Pro sichr jsem mu včera zavolal, že už to skoro mám, pak ještě jednou, když se "skoro" změnilo na "úplně". To byla taky moje poslední komunikační aktivita. On se ráno staví a pičítač si vyzvedne.

Ráno o čtvrt na osm mi podle domluvy telofónuje, prej už razí z domu, abysem byl připravenej, za čtvrt hodinky je u nás pro křápa.

Pak mi znovu volá za slíbené čtvrt hodinky, stojí před barákem a nepamatuje si, který je to patro. Normální lidi na to používaj zvonek. Kachně a Franta řeší věc po mobilu.

Následně jsme se domluvili následovně - z práce se dneska dřív neurvu, kdyby náhodou ano, pípnu mu. Fanny zatím dořeší následující - koupí si pořádnej telefón, propojovací šlauch a zařídí si u ErrorTelu takový to internetový připojení nafurt, ať to můžem večer zprovoznit. Taky pokud chce připojit foťák, tak ať si hlavně nezapomene ty krámy od něho v práci.

V devět mi Franta volá, že má ten telefón, jakej k temu teda má bejt ten šlauch? A vím já? V autoškole by řekli "určený výrobcem pro daný typ vozidla", mírně to parafrázuju a snažím se mu vysvětlit, že takovej, jakej k tomu pasuje. František nechápe. Dobře, tak jakej je to telefon? Neví, podívá se, ozve se.

Richtig, ozejvá se vzápětí, aby mne informoval, že jde o Motorolu T-712i nebo jakej drek, skvělý, obratně mu vysvětluju, ať si koupí propojovací kábl pro Motorolu T-712i.

Půl hodiny nato - haló haló, a jakej má bejt ten kábl pro Motorolu T-712i? Je úplně blbej? Nee, to se ptá, jestli sériovej nebo USB. Hmm, to je fuk, kterej bude chtít.

Znovu mi Franta volá kolem desáté, omlouvám se, mám jednání, ozvu se obratem.

Ozejvám se obratem, Fanda nebere telefon.

Fanda telefonuje za dvě hodiny, proč jsem se neozval? Povídám, že jsem se ozejval, jenom von to nebral, ale musel tam mít zmeškanej hovor. No jo, možná prej měl, to von neví, von je to ten novej telefon a von to s ním eště takňák neumí. A co že to chtěl? Aha, v kolik teda můžu? Stav konstantní, dřív jak v pět to nevidím.

Dlouho jsme se neslyšeli, další dvě hodiny, čili do dvou odpoledne. To už mne zase vyvolává jak ducha a ptá se, co jsem potřeboval? Co to? Aha, Franta našel zmeškaný hovory ...

Ve čtyři - už můžeš? Ne, nemůžu, o pěti.

Pak už jsem pouze jednou já telefonoval Františkovi, když jsem stál na kraji jejich vesnice a ptal se, v které šopě ho to najdu.

Našel jsem. Zprovoznil jsem. Část. Franta totiž krámy od foťáku zapomněl v práci a internetový připojení bude mít aktivní od půlnoci. Co se čílíš? To doděláme zejtra, né? Já ho fakt jednou zabiju.

Volá mi - chachá, teď jsem vás dostal, kdepak Fanoš, ten stojí vedle mne (ač nic divného by to od něj nebylo), nee, volá mi Ťapinka, je sedm večer, ona je v hospodě a já tam nejsem. Bodejť bych byl, když su v Lelekovicách. Však jsem říkal - po sedmé, tak nějak k půl osmé spíš. Tak kde je křeč? Možná už je tam Bača, Pepé, Tetka Králička či její poslední manžel Jirka nebo jinej exot, ne?

"No, když já su už tady. Tady je plná hospoda, ale nikdo tady není."

Hmm, to su z toho o hodně moudřejší.

Nakonec jsem se do hospody doštrachal tak nějak přiměřeně, Ťapinku mezitím odlovil Bača, posadil ji ke stolu a chlácholil ji, že už se našla, už není zaběhnutá. Pravda, Ťapina to zas prezentovala tak, že ona zblejskla příchozího Baču, přisála se na něj jako klíště a už se nepustila. Teď nevím, komu mám věřit. Jak se Ťapinka umí na někoho přilepit, to znám tak nějak, ehm, z vlastní zkušenosti. Ovšem při jejích organizačních schopnostech (viz plná hospoda, kde nikdo není) bych zase věřil spíš variantě, kterak ji našel skoro nevidomý Bača. Čórty znájut ...

Vodkaz nafurt

Úterý, 03.02.2004

Hnusno je venku, taková ani zima, ani jaro, zataženo, zamlženo, poprchá. I lidi jsou buď nasraní, smutní nebo nemocní, ti hyperaktivnější z nich zvládají i kombinace. Blé. Fuj.

Člověk (dám-li se tak nazvat) kmitá z práce do práce, maká jak barevnej a tak nějak prd.

Zejtřejší dopoledne bude obzvlášť pikantní, to musím bejt na čtyřech místech naráz, už se ohromně těším. A že by mi v práci půjčili auto přes noc? Kdepak, jedině bych mohl jet vyřídit půlku věcí dneska odpoledne, pak zaparkovat služebního zelenýho draka před v noci zamčeným a opuštěným ouřadem, na ráno ho mít zase zarezervovanýho a přijít si ho vyzvednout. To se na to můžu krajc vajc. Radši zase provětrám Všiváčka svojeho a pak se s tím ve vhodnou chvíli budu významně připomínat.

Navíc - odpoledne jsem se přesunul radši domů, když už nebylo to auto, mám občas na krku pesany, Ťapina se poflakuje někde kolem koní na praxi a semo tamo mi přenechá odpolední venčení. Semo tamo nastalo kupříkladu dneska. Hezky jsem šel s pejsky, povídám jim: "Hele, tady to vezmem mezi stromama, sice je napršeno a roztáto, ale jsou na tom větve, pohoda," se ví, že i pejsánci nápad jít po napadaných větvích mezi stromama ocenili. Až na poslední dva metry k chodníku to fakt byla pohoda. Poslední dva metry dělá takovej brdek, že jsem stoupnul a jel po blatě i s větvama. Člověk má někdy obdivuhodné reakce. Třeba já, jak jsem padal, v těch dvou setinách vteřiny, jsem si vzpomněl na pády z judo, hezky dopadnout, částečně vykrýt a přejít do kotoulu. Když říkám "vzpomněl", neznamená to, že jsem takový voloviny i dělal. "Vzpomenutí" byla první setina. V druhé jsem ten blbej nápad okamžitě zavrhnul a vzápětí jsem hodil tygra ukázkového, zaryl jsem se všema čtyřma do bahna. Tak šikovnej jsem byl, že to odnesly jenom zasviněný boty a ruce. Ale ti psi, se říká vždycky "psí oči", pche, já jsem v těch očích viděl smích. Nekecám.

A zas začalo pršet.

Do toho vám napíše mail kamarád Čumáček z Mexika: "Celkem se nám taky ochladilo, takovou děsnou zimu tady nepamatuju. Normálně musím přes den (!) nosit kalhoty a na noc dokonce vypínáme ventilátory. Fuj !!!"

No nezabili byste ho?

Večer v hospodě jsem přišel na důležitou věc - pochopil jsem princip srovnávacího testu. To je jako když se Sikoz (to je taková sličná svlečna) podívá na Daemona (takovej vošklivej chlap) a vlídně k němu prohovoří: "Daemone, Daemone, ty už seš blbej jak ten Fabiák." (to je druhej takovej vošklivej chlap). Pročež jsem zjistil, že celé slavné a s velkým humbukem v časopisech vždy na obálce avizované srovnávací testy jsou blbost. Voba jsou blbí stejně.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 02.02.2004

Se mi nic nedařilo. Mrzkej den.

V pátek se odporoučel kolega Štěk do důchodu. To jsem se zaradoval, teda né, že bysem se tak rád zbavil Štěka, ovšem po něm zbyl jeden náhradní počítač, beztak už poskládaný z náhradních dílů, taková záložka, no. Teď může ňákej kancelářskej klíďo zhebnout, prostě přijdu a dám tam na dobu opravy tady ten po-Štěčí.

Do dnešního rána mi zhebly počítače dva. Ani jeden klasickej kancelářskej. Konkrétně můj s dvouma obrovskýma diskama na zálohování a na vzdáleným pracovišťu proxy server. Zkrátka takový dva, který se nedaj jenom tak lehce nahradit kus za kus, dva špeciály, co umí něco navíc.

Jsem se s tím celej den nípal a neměl ani čas se zabejvat něčím pořádným.

Část budu muset dokoupit a část reklamovat.

Co mě trošilinku škodolibě potěšilo, že i Ťapinka bude muset svůj nedávný úžasný a halasně proklamovaný nákup reklamovat, jelikož vykazuje jistou vadu. A sice o nové příbory se jedná. Po měsíci. Zrezly. Což je u nerezových příborů vada nikoli nepodstatná, řekl bych. Ťapinka sama svoje nákupní štěstí charakterizovala tak, že kdyby si koupila trpaslíka, při její smůle jí dozajista vyroste.

Vodkaz nafurt

Neděle, 01.02.2004

V pátek na skoropravidelnědvouměsíčním zasedání se spolužákama padnul návrh na venčení psů. Mno, ono na tom není nic udivujícího, takovej pes se zpravidla venčí několikrát denně, teda né, že by se von venčil, ale je třeba venčit a ve své podstatě je pes venčen. Pro účely tohoto vysvětlení považuji i čubu za psa, to jenom tak na vysvětlenou pro hnidopichy, skutečně, venčí se v našem případě dva psi, což je nepřesné vyjádření faktu, že jsou dva psi venčeni, přičemž pes je jeden a psice taky jedna.

Tedy bych takovou trivialitu nezmiňoval, kdybych nechtěl do nedělního venčení zaháčkovat ještě někoho, v tomto případě Plastíka. Plastík totiž slyne též jedním psem, který jím bývá taktéž venčen, jenže "pojď s námi, bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic (obzvláště proto, že ty máš jakýhosi vlkodava)". Čili jsme se pokoušeli ohnout Vlastíka, by šel s námi i s Donem, což jest právě ten jeho "středoasijský pastevecký pes", von to ve skutečnosti vlkodav nejni, ale vypadá tak halamácky, vlka by určo nejen zadávil, nýbrž i sežral a vůbec to tak nějak líp zní. Vlastík s vlkodavem. Vlastík se středoasijským pasteveckým psem. Hmm, skutečně. Když budu mluvit o vlkodavovi, tak ve Vlastíkovým případě jde o SPP. To je sice kratší, ale zkratka je zas trotlovina.

A vůbec, když budu každou křupovinu tady takhle rozebírat, k ničemu se nedoberu. Tedy zkráceně.

Chlastík začal dělat kožíšky, prej bude škaredě, prej má moc práce, ani se mu nechce a tak dokolečka dokola.

Zato se toho kupodivu chytnul Godot René, no jasně, to je nápad, venčit psy půjdem, do lesa, pěšky. Geniální. On měl Godot nedávno auto v servisu, čili po dlouhé době byl nucen chodit ňákej čásek po svejch, povídal, že by si nikdy nebyl pomyslel, jaká že je to famózní věc. Jo, to on se přidá.

A přidal. A Chlastík teda taky, sic až v neděli, ale bylo mu blbý vymlouvat se na škaredý počasí, když už druhej den pražilo slunko jak vo život.

Čili jsme se sešli v hojném počtu čtyř lidí - já s sebou pochopitelně táhnul i Ťapinku, abych měl ten zvěřinec kompletní. Renďa chvílu valil voči na naše dva trotlopsy, pak na Vlastíkovýho velikýho vobluďáka Dona, pro sichr se ubezpečil, že je to eště velkej pes a né už malej medvěd, a teda dem.

Vlastík pravil: "Chtěls venčit? Tak venči," a dovedným námořnickým uzlem připoutal Godota k vlkoušovi. Ten sice chabě protestoval, lébrž mu šlo o vlastní akt chození, jenže chodit se dá i připoutanej k psovi kalibru středního telete, žáno. Chodit, chodit, chvílama to připomínalo jízdu na lyžích, ačkoli se scénka odehrávala na asfaltu. To jsou však jen drobné dílčí odlišnosti. Rendí, vezmi si keksík ...

Byli jsme komplet, měli jsme psů, kolik komu bylo záhodno, vydali jsme se do nedalekého lesíka k rybníčkům.

Dopadlo to vcelku podle předpokladu. My, lidi, jsme se prošli, psi se vyvenčili a i jinak se zabavili. Né nadarmo půlka Lesné našemu Anďákovi přezdívá Šukin.

To jsme my. Vlevo Ronny vláčen Vlastíkovým Donem, uprostřed Ťapina vláčena Andym a Mášou a vpravo Vlastík nevláčen nikým.
Anďák bavící se dle své přezdívky ...
... pro jeho sexuální hyperaktivitu mu půlka Lesné přezdívá Šukin.
To jsme my. Vlevo Ronny vláčen Vlastíkovým Donem, uprostřed Ťapina vláčena Andym a Mášou a vpravo Vlastík nevláčen nikým.
Anďák bavící se dle své přezdívky ...
... pro jeho sexuální hyperaktivitu mu půlka Lesné přezdívá Šukin.
Vlastík s Donem právě za křovím vyděsili jakési pidipsy, myslím jenom dva vlčáky, pitbulla a boxera, nebo takové nějaké zanedbatelné raťafáky. Však se Don taky tváří náramně spokojeně.
Zas jedna dynamická čuba. Když vona je pro tyto záběry jak dělaná, žádnej jinej pes nelítá takhle jak rapl a nedělá u toho tak fantastický ksichty.
A aby se neřeklo, že mne zajímaj furt jenom psi šukající a jiné mrzké ouchylnosti, zde je kupříkladu lyrika - šípek přemrzlý, blbě vyfocený.
Vlastík s Donem právě za křovím vyděsili jakési pidipsy, myslím jenom dva vlčáky, pitbulla a boxera, nebo takové nějaké zanedbatelné raťafáky. Však se Don taky tváří náramně spokojeně.
Zas jedna dynamická čuba. Když vona je pro tyto záběry jak dělaná, žádnej jinej pes nelítá takhle jak rapl a nedělá u toho tak fantastický ksichty.
A aby se neřeklo, že mne zajímaj furt jenom psi šukající a jiné mrzké ouchylnosti, zde je kupříkladu lyrika - šípek přemrzlý, blbě vyfocený.
Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002