Egiho mily denicek

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Celej den v práci kmitám jak motorová myš, kvůlivá volbám se dovalily statističky, to nejni zdrobnělina od matematického oboru, to jsou fakt zaměstnankyně Statistického ouřadu, bo jak se ta cypovina vlastně menuje, ti, co vorganizovali to sčítání národa a pak jim výsledky uplavaly při povodních. Konkrétně k nám se zase nakvindovala naše stará známá Lotosový Květ ještě s jednou takovou makovou, už předem vzkázaly Malýmu Šéfovi Ádovi, ať si dá voraz, ať si sbalí fidlátka a vyprejskne z kanclu (jeho pochopitelně), páč tam budou vony statistikovat.

Po mně chtěly takový drobnosti jako počítač a tiskárnu, a to tiskárnu lejzrovou, jak kdybysem jich měl celou haldu. Ale jo, jedna by se našla, jednu mám už tak dva metry pohozenou u dvou babic na sociálním odporu, furt nemám čas jim ji vyměnit za jejich rozhrkanou inkoustovku, pročež se dnes zaradovaly, když jsem se zjevil ve dveřích se šroubovákem v ruce. Též jsem se na ně mile usmál a tiskárnu jim nezapojil, nýbrž ji sbalil pod klepeto a zase s ňou vodkráčel. Dobře, tak jsem jim musel slíbit, že hned šupito presto po volbách už jim ju fakt vyměním, ale znáte to, když slíbíš, vždycky potěšíš ...

Jako poslední věc po mně začly poptávat telefóny, prej tam maj mít zřízený dvě linky, datovou a hlasovou, každou fungl novou a sólo. Jo, vo tom bych něco věděl. Prej už tam byl jakejsi pikolík od Telekomunistů, jenomže nějak mne k tomu zapomněli přizvat. Jak jsou celý slavný volby záležitostí DrDol a její party, ty obvykle nehnou prstem, nic neví, ničemu nerozumí. Ale jak jde vo telefony, hned je DrDol v první brázdě, chytrá jak rádio, všechno podepíše, všechno vodsouhlasí. Asi po tom telekomárovi jede, to bude vono, úchylná je. Po chvíli se mi z ní přece jenom podařilo vyrazit aspoň telefonní přístroj. Jenže co takhle šlauch? Šlauch by nebyl? To nejni mobil, aby to fungovalo bez drátů. Cože? Jakej šlauch? To vona netušila, že k tomu má bejt nějakej šlauch. Myslela, že to je jako celý. Hmm, netušila. Myslela. Kurva, už je to tady zase, zas myslela, já se z toho poseru.

Nu co, vzal jsem aparát, pohodil ho Lotosovému Květu na stůl a pravil: "Tady máte ten telefon, a kdybyste z něj chtěly i telefonovat, jděte si za DrDol, ona je spojová odbornice, jistě vám ráda bude honit elekróny tady luftem."

Chvílu jsem se popásl na jejich bezradnosti, pak zalovil ve sklepě a desetimetrovej šlauch dotáhl. A byl jsem aspoň zas za hvězdu.

Večír máme jít zase se Zabijákem fotiti další ohňostroj. Včera, cestou z okruhu, toužil se se mnou závazně domlouvat v autě. Snažil jsem se ho odbýt:

"Co bysme se domlouvali zejtra? Se poď domluvit rovnou. Vosumnáct štyrycet pět na Pryglu."

A von, sviňa, schválně né. Jak kuřák, když se snaží dokázat, že si půl dne nezapálí. A nezavolal a nezavolal. To by v každém jiném případě bylo jistě vobrovský pozitivum, jenomže já vo tom byl tak skálopevně přesvědčenej, že jsem ho ani nějak extra neposlouchal.

Jéje, to jste měli slyšet ten chlámot, když jsem mu dneska zkroušeně volal já, na kdy že jsme to domluvení? Ten málem sežral ten telofón, jak se řehtal. Snažil jsem se trapně vymlouvat, že jsem se včera soustředil na řízení motorového vozidla a jemu nevěnoval dostatečnou pozornost, mimochodem - nemá mluvit za jízdy s řidičem, že jo, beztak si tam tu nálepku od PraPetry musím eště nalepit, tak jak tak mi na to nehópnul a eště to budu mít dlouhou dobu na talířu.

A ke všemu jsem viděl včera večer u máti předpověď počasí, jakejsi zmrdík vod rosničkářů se tam natřásal před kamerou a dělal machra, jak bude dneska hic a hezky a samý pozitiva kolem.

Další víkendový den ve Fabiáčí režii. Tentokrát vymyslel automobilový závody na závodním okruhu, tedy sledovat, jako diváci, Fabiák vymyslel, zrežíroval, vstup nám zajistil, staral se o nás skoro jak o vlastní. No, tak úplně bych jeho vlastní bejt nechtěl, ale tohle se mu třeba povedlo.

Né, že by to všechny až tak zajímalo z toho správnýho hlediska, kupříkladu já o automobilovým závodění nevím ani onoho pověstného zbla, ale něco mi tak říkalo, že tam budou se vší pravděpodobností asi auta, a jelikož jde o závod, mohly by se pohybovat i rychle. Což je ovšem vítaná příležitost pocvičit se ve focení rychle a dynamicky se pohybujících cílů. Fabiák sice tvrdí, že jsem to úplně blbě pochopil, ale já mu nikterak nevěřím, protože auta tam byly, rychle jezdily a já se ve focení pocvičil. Prej to byly jakýsi Ferrari a Porsche a vůbec ukrutně drahý a rychlý svišti, avšak mně to ze všeho nejvíc připomínalo trochu načančanýho a počmáranýho mýho Všiváčka, no.

V praxi to vypadalo asi takhle - po včerejším návratu z hospody jsme šli spát ve tři. Fab tvrdil, že je hrozně důležité být na okruhu v deset hodin, poněvadž to startuje ten nejlepší a úplně divácky nejpopulárnější závod. Když se slezem dostatečně včas, stihnem autobus, kterej tam jezdí jednou za hodinu a půl. Tu jsem mu zasáhl do organizace a navrhl využít právě onoho Všiváčka, Ťapina mne vzbudí, já je všecky naložím, na okruh odvezu. V 9:30 Fabiák bude čekat na Konečníku u zastávky, v 9:45 X.ko a Lioness v Komíně. Ostatní zúčastnění se dopraví po vlastní ose.

Vzbudila mne v 8:30. Pak ještě jednou v 8:50. Ptám se: "Už mám to kafe?" Ťapina se na mne podívala, jako by mne viděla poprvé v životě: "Kafe? Kdepak. Ale já jsem se vykoupala." Asi měla pocit, že její koupání bude mít nějakej pozitivní vliv na moji koncentraci při řízení.

S velmi velmi neslušnými výrazy na rtech jsem si uvařil kafe sám, počkal chvíli, až sedne lógr, narval do toho čtyři kostky ledu a opět s velmi velmi neslušnými výrazy na rtech vypil. Se skřípěním zubů, dalo by se říct. Se skřípěním lógru, jenž nestihl sednout dokonale, mezi zuby, bylo by to úplně přesné. Ale i tak jsme byli v 9:15 připraveni na cestu, musím ještě natankovat, to je pět minut k benzínce, pět minut tankování, pět minut na Konečník pro Faba. Nejvyšší čas na odchod rovná se problém pro PraPetru. Ona totiž PraPetra měla dneska sbalit dekle a jelikož se žádnej hovňostroj nekoná, dle původního hormonogramu měla jet navštívit tetu Alloru, by se tato s ní taktéž potěšila. Výprava se nerealizovala, odsunula na později, předomluvily se. PraPetra nás sice nadále ujišťuje, že za Allorou odjede, leč jedním dechem dodává, že se zase vrátí a pobude u nás o to dýl, aby nám to nebylo líto. Nám by to líto až tak nebylo, ale vysvětlujte to PraPetře. Ale zpět k tématu - suma sumárum PraPetra dnes měla trčet doma a spisovat si cosi do školy. Na mém počítači, jak jinak. A v oněch 9:15 ji napadlo, že část má už hotovou, uloženou u Ťapiny, jak ona se k tomu chudinka dostane? A v čem to vůbec bude psát? Poradil jsem jí, že v tuto dobu, v tuto hodinu a minutu, to bude nejlepší napsat znova a ve WordPadu. Nepřijdu na sraz pozdě kvůli nějaké škole.

Stihli jsme. Stihli jsme v 9:30 Fabiáka na Konečníku. Ten, chuďátko, vlekl nůši harampádí. Včera totiž ještě objevil v Tescu rybářské stoličky za cca 60,- Kč, hnedle si ji zakoupil na ohňostroj, a ač si na ni nesedl, poněvadž by z ní viděl tak pendrek a né že ohňostroj, usoudil, že rybářskými stoličkami á 60,- Kč musíme být vybaveni všichni, jelikož taková rybářská stolička je tuze důmyslná a užitečná věc. Na tomto místě bych chtěl poznamenat, že i tzv. povinná či handicapová zátěž ve své podstatě do kategorie důmyslných a užitečných věcí spadá. Pro to všechno si Fabiák přivstal, ráno navštívil Tesco, rybářských stoliček á 60,- Kč nakoupil celý vak, jenž na sraz táhl přes rameno s tím, že nám je bude prodávat, bez marže, takovej on je kamarád. Rybářské stoličky jsme naházeli do kufru, Fabiáka na sedadlo, dojeli do Komína v 9:40, abychom si do 9:50 počkali na X.ka a Lioness, přibrali je do party a kolem půl jedenácté byli na okruhu.

Sice onen Fabem vychvalovaný závod buď ještě nezačal nebo naopak už skončil, ale právě se chystal jiný, o němž Fabiák operativně začal horovat, že zrovna tenhle je ten úžasný, dokonalý a divácky nejvděčnější. Patrně je to vždy asi ten, na který se zrovna trefíte. Ale nelenili jsme, rybářské stoličky pohodili bokem a usadili se na trávu, jelikož to bylo ve svahu, sednout si na rybářskou stoličku by nevyhnutelně vedlo k pádu na rypák, následnému kutululů a zastavení se až o pletivo u trati. Nápad to však byl dobrej se stoličkama, zejtra si ji beru s sebou opět na Prygl, když už nic, tak minimálně mi pěkně vyvažuje stativ na druhém rameni.

Ale k věci - sedli jsme si na trávu a čučeli na tříhodinový závod, při kterém jezdila grupa aut pořád dokolečka a ten nejrychlejší prej vyhrál.

Ťapina si u toho od slunka spálila čenich. A nohy. A ruce. A ramena. A ve výstřihu. A vůbec všude. Červená je jak vopařený prase, maže se panthenolovou mastí a kňučí.

A já jsem se pocvičil ve focení rychle jezdících aut a su spokojenej, no není to dokonalá neděle?

Nic, nic, nic a pak ohňostroj. Po tom, jak jsem se včera hnusně sáhodlouze rozepsal, by to snad mohlo stačit, ne? Ale nestačí, mně ne. Já to hezky vylíčím popořadě.

Dlí u nás na ohňostroje PraPetra, o tom už jsem se zmiňoval. Ranní situace by se dala spíš charakterizovat tak, že PraPetra okupuje obejvák. Spí a nesmí se budit. To si myslí aspoň Ťapinka. Myslela, abych byl úplně přesnej. Myslela, než ...

Jedinej, kdo se totiž nesměl v sobotní ráno budit, jsem byl já. Ukrutánsky unavenej, potřebující se ukrutánsky dospat. Jenomže když vona je Ťapinka taková tolerantní. Ráno vstala, vyvenčila pejsky. Nechtěla PraPetru excitovat čili obudit, obudit, jak kohútek jarabý, usoudila, že já mám spaní tvrdší, pročež u mne je menší pravděpodobnost, že se vzbudím a nafackuju jí. Omyl. To by totiž nesměla se vplížit zpátky do ložnice, pozvat si tam ještě pejsáčky chudáčky, aby nebyli sami v předsíni, šustit učením a mlaskat, krmíc se snídaní. Tichej zvuk k tichýmu zvuku a je z toho pekelnej kravál, věřte nebo ne. Nevyhnutelně to vedlo k tomu, že jsem se opravdu probudil. Ale jak. Votevřu voči, a vidím ... teda spíš nevidím. Vidím zrzavo. Mám rypák zabořenej v čuby zrzavým kožichu. Jen jsem se pohnul, psi mi začali rajtovat po hlavě, Ťapina se málem zalkla chlebem. Voči měla vyvalený až na dece. Ale k její obhajobě musím uvést, že měla skutečně bleskovej start, jakým fofrem jsem celej ten zvěřinec hnal raus.

Druhej pokus byl lepší, to jsem se vzbudil o půl čtvrté odpoledne a takřka bez dopomoci.

Ťapina pravila, že je potřeba zajít na nákup. Mínil jsem, ať SE zajde, co je mi po tom? Evidentně jsem to špatně pochopil, "mělo by se" v Ťapím slangu již několik let znamená "vem kreditku a jdem". Nee. Zašprajcoval jsem se a odmítl. Však kam bych se honil? Chce jít nakupovat Ťapina a PraPetra. Ťapina zná směr, PraPetra má auto, Ťapina má kreditku, PraPetra má kreditku. K čemu by potřebovaly mne? Jasan, já to tady finančně táhnu a Ťapi má jenom operativní hotovost, ale jsme k sakru přece moderní domácnost? Jsme. Tak valdauf, nakoupit, zaplatit ze svýho, předložit Egimu paragon, Egi vyškrtá Ťapidobrůtky a zbytek Ťapince poukáže na účet, jak prosté, milý Watsone.

Šli jsme večer na hovňostroj na Prygl, pro Cajzly a jiné neznalé elementy - na brněnskou přehradu. Všichni. Tedy zatím jsme u fáze, kdy jít teprve chceme, abych to vzal nějak chronologicky a popořadě. S Fabiákem a ostatníma jsme byli ze včerejška domluvení na mostě u přístaviště ve 21:00, Fab mi v průběhu dne poslal KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), jejíž pomocí sraz posunul na 21:15. Kouknul jsem kolem půl osmé do IDOSu a zjistil, že optimální šalina nám jede ve 20:28. Příšery to považovaly za pokyn. Nikoli však pokyn k oblékání a odchodu, nýbrž Ťapina začala péct sejrový buchtičky a PraPetra šudlit jakejsi salát z tresky. No potěš ventil.

20:10 - hlásím "Za deset minut odcházíme". Ťapina se nechala zviklat a šla se převléct, PraPetra to bere jako výzvu k zázračení s majonézou.

20:20 - stojím u dveří. Ťapina vybíhá z ložnice, sice bosa, ale zbytek jakž takž komplet. PraPetra pobíhá (mírně nadnesený výraz) po bytě a zuřivě máchá svrškama. Svršky drží v ruce.

20:22 - konečně jdeme loudavě na tramvaj. Pobízím PraPetru: "Asi bysme měli jít rychle." PraPetra s vyplazeným jazykem tvrdí: "Ale já už jdu rychle". Ach jo.

PraPetra se táže, jestli to není pozdě, ona je s Bačou domluvená na devátou u přístaviště, není si jistá, jestli to stihnem. Co zase s Bačou? Kdo, co a s jakým, kterým, čím Bačou? Co do toho zase tahá Baču? Já o Bačovi nic nevím, sraz je 21:15. PraPetra mne obviňuje, že jsem jí změnu zatajil. Nezatajil, neptala se. Po jejích plánech s Bačou je mi vcelku hrubé hovno. Však počká. Kdo si počká, PraPetry se dočká. A taky že jo. Bača patroluje u zastávky.

Přenechávám mu radši vobě vobludy, ať si táhnou spánembohem k čertu, pokud se půjde pak do hospody, domluvíme po telefonech, pro teď jsme my s Xkaři domluvení jasně a srozumitelně. No, aspoň já. Ne všichni to pochopili tak docela a úplně, a i z těch, jež to docela a úplně pochopili, to všichni stihli. Avšak nakonec jsme se sešli v počtu vcelku hojném, tedy namátkou já, Fabiák, D.aemon, SiKoz, X.ko, Bumble-Bee, Kuhly i s manžetkou, Jizva, PetaLuz a z Cajzlova přijedší Pierce a Issaga. Jestli jsem na někoho zapomněl, tak nerad.

Jenom taková náhodně vybraná upoutávka ...

Fabiák pravil, že VIP tribuna je pro blbečky, že má vyhlídnutej skvělej plácek o kus dál v zátoce. Jenom aby to nebyla ta zátoka, jak jsem tam loni zmoknul jak hovado a fotit se tam stejně nedalo, poněvadž tam bylo křoví jak v pralese. Fabiák udal směr a vyrazili jsme. Fabiák nás dovedl na vyhlídnutej skvělej plácek o kus dál v zátoce. Shodou okolností to byla ta zátoka, jak jsem tam loni zmoknul jak hovado a fotit se tam stejně nedalo, poněvadž tam bylo křoví jak v pralese. Osud.

Abych Fabovi nekřivdil, našli jsme místečko. Sice tam roští trochu clonilo, ale ve finále, když jsme se s Issagou k sobě přitulili (aspoň stativama), pár fotek použitelných z toho vyšlo a to křovisko dělalo po krajích aspoň dobrou dekoraci.

Cestou zpátky nás čekalo to, co vždycky na této akci. Jedinečná zločinecká organizace DPMB se jednou za rok pochlapí a něco jedinečně zločinecky zorganizuje tak, že to skutečně funguje - tím mám na mysli dopravu z ohňostrojů. To se takhle seberou všechny pojízdné šaliny z Brna, naštosují se až někde z Komína (ne-li ještě dál) do Bystrce a odtam pak jezdí asi v minutových intervalech všechny myslitelné i nemyslitelné linky do všech stran, na zastávkách stojí dispičeři a revizoři v roli pomocných dispičerů, hlídaj hladkej průjezd, fízlové odkláněj dopravu, jede to obvykle plynule a řádně se to rozptyluje po zbytku města.

Pravda, občas se vyskytne zádrhel, když nějakej moula s autem se kupříkladu vyrojí odněkud z lesa, najede na glajze a tam mu kraksna scípne. Dřív, než ho odtam fízli vykopou, utvoří se za ním nádherná a grandiózní šňůra tramvají. Tak to bylo i dneska - asi na pět minut celý ten cirkus uvízl na mrtvém bodě, přičemž se opět projevila jasnozřivost a duchaplnost Dopravního Prdniku, když se z šalinního tlampače ozvalo: "Prosíme pozor, trať je neprůjezdná." Fajn, to jsme si všimli. A dál: "Děkujeme cestujícím za strpení." To se to cestujícím děkuje, když je šalinář beztak nepustí ven, musí stát a trpět. Jenom nevím, jestli místo "strpení" by nebylo na místě slovo "utrpení". Ale to je jenom lingvistická drobnost.

Vylezli jsme v Komíně a pod D.aemonovým vedením našli hospodu, D.aemonovo vedení oproti vedení Fabiákovu bylo kratší a jeho výsledkem nebylo křoví, nýbrž pizzérie.

Jak jsem slíbil - udal jsem souřadnice Ťapině a PraPetře, kdyby se už rozžehnaly s Bačou a chtěly se k nám přidat, dvě místa, aha, PraPetra, oprava, tři místa by se našly, když ona PraPetra je taková krapet korpulentnější. Spíš "kór" než "půlentnější". Vskutku, s Bačou se rozžehnaly, přivlekly za sebou jak kačera na provázku ovšem Marťana a hrozně se divily, že pět míst se skutečně nenajde, on je totiž Marťan taky z kategorie těch plnoštíhlých. Taky spíš "plno" než "štíhlý". Jednoduše si musely sednout vedle, počkat, až společnost trochu prořídne, což muselo nevyhnutelně přijít, jelikož Pierce s Issagou mířili nočním vlakem do Práglu a tak. Nakonec jsme se tedy k jednomu stolu něco před druhou sesedli, načež nás z hospody vyhodili, že prej zavíraj. Už ve dvě ráno, šmejdi.

Když já tak strašně rád fotím lidi u jídla, to jsem si nemoh nechat ujít, voni všichni dělaj děsný vopičky, že né, nefotit, voni přece před objektivem žrát nebudou, ale pak v nich hamižnost zvítězí a místo než by si nechali krmi vystydnout, neochotně ale nevyhnutelně mi takto pózují:

Ještě jsem teda dělal něco, ale to počkám, s čím se vytasí druhá strana ...

Učinil jsem objev - když volá kolegyň s problémem, stačí ji nechat chvíli vydusit, ona si přijde na řešení sama, de facto nejde o víc, než říct do sluchátka "Hmm", možná ani to ne, pak ho třeba odložit na stůl, ona se vykecá, záležitost si sama opraví a ještě poděkuje. Dnes mi to předvedla kupříkladu Fišta:

"Hele, Egi, já mám problém, sedím na sextretariátu u Olouškovýho počítače a nejde mi tisknout. Počítač normálně jede, ten u Milasky, co je k němu ta tiskárna připojená, ten funguje taky, nějakým káblem to nebude, páč to eště před chvílí šlo, to přestalo až pak, ta tiskárna je teda zapojená, kontrolka svítí, aha, von v tom není papír, no to mě podrž, tak dík a čau."

Famózní. V dalším stupni ji odnaučíme vůbec volat a do třetice to musím zaonačit tak, aby si všechno udělala sama, mne nerušila, ale abych za to dostal odměnu. Grandiózní.

Zbytek proběh v takovým jakýmsi kalupu, dodělat to, co dodělat třeba jest, pak se odebrat na školení ohledně voleb. Sice to nebylo pro mne až tak důležité, ale poslechnout si, co tam která unda z krajského ouřadu mekotá, to nemůže bejt na škodu, aby si pak člověk nějak nenaběh.

Do toho se připletla Jola, vobluda, Ťapinina spoluštudentka. Tu jsem jako nenápadný vzdor a sabotáž protlačil do volební komise, dokonce ji za předsedkyň zvolili, kdo chce kam, pomozme mu tam, ucho se utrhne. Jola jako předsedkyň na školení bejt měla. Pro jistotu o tom ale vůbec nevěděla, jak jinak? Ptala se mne, jestli bych nešel na oběd. Vylíčil jsem jí situaci, pak-li má hlad, nechť během dvaceti minut nacvičí do bistra u pingpongů, tam se sejdem, něco urgentně zhltnem a postrkem ji dožďuchám na školení. Jelikož se k réžožrótům dostavila už za minut pětatřicet, měli jsme jenom čtvrthodinové zpoždění.

Mám dobrej skutek - zařídil jsem Jolí proškolení. Aspoň mne při tom fiasku jejich komise u voleb nikdo nebude podezírat ze záměru, budu za dobráka, chachá. Vlastní volebně-vzdělávací akt byl skutečně pro moji osobu a pro můj technický úsek naprosto na hovno. Snad jen vím, co jim ta vrana nakukala do palic, třeba jedno z mouder bylo: "... no, budete tam sice mít počítače, ale znáte to, třeba se vám zasekne tiskárna, tak, pokud můžu mluvit za sebe, to je lepší nechat počítač počítačem a vypsat ten protokol ručně." Chtěl jsem se v diskusi přihlásit a zeptat se, jestli, pokud můžu mluvit za sebe, by za takový kecy nechtěla natrhnout řiť? Se jí to tlachá, zmrdce, ona tam sedět nebude, boha jeho, co jim to vlastně ta zkurvydcera zkoušela nakukat? Když se zasekne tiskárna, ať to nechaj bejt, nabrousí si tužku a napíšou šedesát osm stran ručně?

Měl jsem ale přece jenom co důležitějšího na práci, než se s píčou dohadovat, zaskřípal jsem zubama, pomyslel si, že to svejm babám budu muset vytlouct z palic, a byl jsem rád, že je konec. Jak budou ty moje nádhery mít cukání psát něco ručně, urvu kebuli jim. Tak.

Byl jsem domluvenej s kolegou Havlajsem, že mu přijdu domů cosi s počítačem povrtat, ale předtím mne čekala důležitější věc - Rob aka Bobeš měl dneska třicetiny. To se sluší a patří, popřát mu vše nejlepší, zmetkovi starýmu.

Ale jak? Toť jádro problému. KTZ (někdy mylně nazývanou SMS)? Fuj, brr, blé, to by mi musela pracka upadnout. Emilem? To zní už líp, tam toho může člověk nablábolit, ale taky to nejni to pravé. Stejně jsem vyloučil i dopis, fax a telefon. Neoriginální, nevkusné, nevhodné.

Pročež jsem se MěHroDem přesunul na poštu poblíž Havlajsova doupěte, bych to poté neměl daleko, nakráčel jsem k přepážce, kde se v koutku krčil zpola zakrytý nápis "Telegraf" a rezolutně pravil:

Poštovnice pobledla. Zatvářila se kysele. "Telegram? Ale to je čtyřiadvacet hodin na doručení." Chabá obrana. To se mi začínalo líbit. Za chvíli funění a hrabání v hromadách papírů vytáhla jeden nepříliš pomuchlaný formulář, podšoupla mi ho pod přepážkou a když myslela, že ji nevidím, tiše lomila rukama. Bylo jí jasné, že si to asi rozmyslet nechci, že mne ještě u vokýnka uvidí. A viděla. Třeba hned poté, co jsem obešel všechny nástěnky a nenašel vzorník ozdobných blanketů. Po dalších třech minutách krtkování nalezla i ten. Dal jsem si cvičně ještě jedno mazácké kolečko, nebyl na vývěskách ani ceník. Zato na formuláři bylo napsáno: "O cenách žádejte informace na vaší pobočce pošty." Už jsem u ní byl potřetí. Začínala ze mne být regulérně nešťastná. A to mne ty ceny vlastně ani tak nezajímaly, beztak jsem to nepochopil.

Stoupl jsem si k pultíku a sesmolil elaborát, že mu jako přeju, že teda vše nejlepší, nostalgie a relikvie, takový ty kecy vokolo.

Počtvrté jsem zavítal k telegrafistce s vyplněným předtištěným lejstrem a dotázal se, kolik stojí ta služba "Telegrafické potvrzení o době doručení"? Prej skoro devadesát vočí. To si dělaj psinu, né? Při ceně 3,50 za slovo jsem bafnul zpátky telegram, dopsal tam: "Potvrd mi KTZ, kdy ti tenhle canc dosel", vybral ozdobný papír - takovej hezkej, s černým lemováním, černou růží a děsně elegantním černým závojem, a bylo vyřešeno.

Geniální potvrzení na telegram, stosedmdesátvosum kachlí, neuvěřitelné ...

"Tak hele, pan adresát má telefonů několik, mailů má tři prdele, kdybych hodlal využít telefon nebo mail, prostě mu zavolám nebo napíšu. Při vašich cenách bych se mohl do nejbližší internetové kavárny projet i taxíkem a furt by mi to vyšlo levněji. Kdepak ty věci, vám nejde o urychlení, nýbrž o ojebání, ulehčení, a z toho, musím vás zklamat, nebude nic. Hezky vezmete, pošlete, u pana adresáta na poště vytisknou a dovezou mu to hezky až domů. Vy mi dáte pochopitelně potvrzení a když jsme u toho urychlování, tak předpokládám, že na něj taky napíšete čas, kdy byl telegram podán, co?"

Se ví, čtyřiadvacet hodin na dodání, jen aby, Česká pošta, největší, takřka výhradní, zaměstnavadel mentálně postižených, běda jim, jak to bude za dvacet čtyři hodin a jednu minutu. Telegram jsem ještě nereklamoval. Potvrzení jsem dostal, bez času, ale s vědomím, že babizna si mne dozajista zapamatuje, podělí se o to s ostatními retardy a nebudou s doručením otálet.

Sraz s Fabiákem a zbytkem bandy z Xka na hovňostroj jsme měli v 18:30 na Mendláku. Mělo to však jeden zádrhel - PraPetru. PraPetra se pozvala k nám na ohňostroje. A pochopitelně měla zpoždění, logicky, jak jinak? Původní informaci (ačkoli zprostředkovanou a tím i zkreslenou skrzevá Ťapinu) jsem měl tu, že dopoledne má v Práglu jakési zkoušky, čili se dovalí v raném odpoledni. Poprvé mi po telefonu hrdě volala v pět, že je u Tesca. Měl jsem plán - PraPetra se dožduchá na Lesnou, tam si odloží svoje krámy, Ťapina jí pověsí na krk můj stativ a foťák a skopne ji z kopce dolů zpátky do města. Už takhle to vypadalo, že se to bude blbě stíhat.

Hmm, ano, splnila do puntíku, příště musím pokyny líp formulovat. Nakonec se to vyřešilo, sice sraz nestíhala, ale koneckonců mi to bylo jenom k dobru, u kolegy Havlajse jsem se na čemsi zasek, tedy jsem PraPetru nechal docestovat na Mendlovo náměstí, nanavigoval ji do hospody, Fabovi dal vědět, že dorazíme později, a nemusel jsem se honit. S Petrou jsme se setkali, dali si jakousi topinku, ještě něco na pití a vydali se hledat ostatní na ten autodrom, kde měl bejt ten ohňostroj.

Asi takhle - v tejdnu jsem měl hlavu kdesi v kýblu, nestíhal jsem pomalu ani myslet. Pročež jsem si pouze zafixoval, že o víkendu nás čeká mnoho a mnoho rozličných akcí, všechno organizuje Zabiják, tedy se zařídím dle jeho pokynů, bez uvažování, bez remcání, bez ptaní.

I vlezli jsme s PraPetrou do posilového spoje na ten okruh a jeli. PraPetra mi cestu zpříjemňovala zvídavými dotazy, jako:

A basta. Co nad tím budu uvažovat? Je světlo? Tak počkáme, pak bude tma. Proč jdem tak brzo? Protože když budem čekat na tu tmu, tak už bude později. Jednoduché.

Ne však jediným zpestřením byla cestou PraPetra. O zbytek se postaral Dopravní Podnik. Autobus se sunul k Velké Ceně, z ampliónu se ozvalo na první pohled mírně nelogické hlášení: "Prosíme pozor, vůz jede pouze do zastávky Start.", na světelných panelech naskočil nápis: "Start, konečná stanice" a jedinej, kdo to naprosto ignoroval, byl řidič. Projel vesele kolem odbočky na okruh a vesele pokračoval směr Rosice. Následně si to na křižovatce rozmyslel a namířil si to na dálnici na Prahu. Úžasné. Asi nějaká nová zkratka. Když šofér viděl před sebou tu dálniční značku, teprve mu to očividně došlo, zašlajfoval a teprve začal dumat, jak z toho ven. Zkráceně řečeno - poprvé jsem viděl kloubový městský autobus vycouvávat z dálničního přivaděče. Zážitek pro bohy. Napodruhé autobusák trefil tu správnou odbočku, konečně nadešla kýžená "Start, konečná stanice", pak už jenom málem urval kloubem zábradlí a byli jsme na místě.

Ostatní jsme našli vcelku bez úhony, vylezli za nima (i přes PraPetřiny protesty) na tribunu, která nás dokonce (k PraPetřinu údivu) i udržela. Před náma na trati probíhal jakejsi program, kterejsi zmrdík z nějakýho obskurního rádia tam furt mudroval do mikrofónu, že jsme se jako sešli, to že je vod nás báječný, že je to skvělá nálada a tak. Všici na něj srali a jedinej pocit, kterej tam kdo měl, byla kosa. Píčus halekal do aparatůry, že vystoupí Jana Kiršner, to je ta zpěvačka, co neumí zpívat, to vím i já, pořád kafral, že už to jako bude, se schyluje, my ji přivítáme, ona už přijde a tak. Ze všeho nejvíc to po chvíli vypadalo, že jedinej, kdo neví, že Jana Kiršner vystoupí, byla právě Jana Kiršner. Nakonec ji v jakési maringotce vyhrabali, ona se pokusila zazpívat, jako vždy jí to nešlo, to bylo celý. Ještě tam onanovaly mažoretky, které se taky nesetkaly s ohlasem, jelikož se setmělo a nebyly vidět. Hnus jak víno.

Jelikož tribuna se nezřítila ani tehdy, když sebou PraPetra zavrtěla, to je jestě poctivá socialistická práce (tribuna, né PraPetra, i když ta taky), řek jsem si, že tady už žádná sranda nebude, a vydal se hledat místo na focení, ještě jsem Fabiákovi svěřil do hlídání baťůžek a šel (já, né baťůžek).

Tribuna nás unesla i s PraPetrou a šklebícím se tlustým D.aemonem ...

Jsem myslel, že se mi napoprve ten snímek nepoved, koukal jsem na displej a říkám si, že je to ňáký deformovaný. A přitom to byla jenom D.aemonova mimika. Nu vot, ničevó, tak ouplně navrchu trčí X.ko a PetaLuz, pak mírně vysunutí Lioness s Fabiákem a v té spodnější brázdě to začíná PraPetrou, pokračuje SiKoz, D.amonem a ukrytej je tam Bumble-Bee.

Vlastní ohňostroj, na okruhu, i s autíčkama ...

Nahoře, trochu bokem, byla dřevěná konstrukce. Taková minitribuna. U ní stál ještě jeden maník se stativem. Povídám: "To je tvoje?" A von, že né, že jestli moje taky né, tak tam nejni napsáno, čí by to mohlo bejt, tedy jsme šťastní nálezci a vylezem si navrch a třeba nás nikdo nevyžene. Dobrej nápad. Po čase se to vyjasnilo. Lešeníčko si tam postavili hošové z pořádající reklamní agentůry, aby odtam mohli kamerovat hovňostroj. Akorát to zapomněli někomu říct, někam to napsat či k tomu nějakého pikolíka postavit, by odháněl dotěry, jako jsem byl třeba já nebo ten druhej čičmunda. Přihnali se s kamerou, chvílu čučeli na nás, my na ně, tak furt dokola, pak vylezli nahoru a vida - vešli jsme se všichni tři. Tak to má bejt, když lešeníčko, tak s rezervou.

Inu - nafotili jsme si ohňostroj, já byl zmrzlej jak drozd, sešel jsem se s vostatníma (kupodivu ani PraPetru nikde neztratili) a vydali jsme se k domovu. Dav se hezky plynule sunul kupředu, na "Start - konečné stanici" měly čekat posilové busy. Pohoda. Pohoda by to byla, kdyby tam nebyl ten tunel pod tratí. Vlastně ani ten tunel by nevadil, kdyby tam nějakej moula neudělal špunt. Nebyl jsem vepředu, já to viděl až následně v té tlačenici, ale mám takový podezření - žduchali tam i jednoho vozejčkáře, a to nebyl jedinej, kterýho jsem tam zmerčil. Tedy se vší pravděpodobností tam v jednu chvíli žďuchli několik čičmundů na kriplkárách, tím to zbrzdili na chvílu, a pak už se projevil lavinovej efekt. Pro klaustrofobiky jak dělané. A ani nevím, proč se na mne lidi dívali tak divně, že jim eště blejskám do rypáků. Vždyť to bylo tak ukrutně zajímavé.

Úžasná tlačenice v podchodu, na prvním snímku maník na vozejku, ten je z toho evidentně nadšenej. Jinak by to byla lahůdka pro klaustrofobiky a skutečnej bonbónek pro froteury. Výstup z tunelu pak vypadá jako úprk po sarinovém útoku sekty Óm-Šinrikjó.

PraPetra se svěřila, že ze všech jmen si kromě Fabiáka nepamatuje nikoho. Jenom snad ten Debil. Tím myslela D.aemona.

Něco po půlnoci KTZkoval Bobeš, že telegram došel. Už na něj čekal ve schránce. Telegram na Bobeše, nikoli Bobeš na telegram. A napsáno tam bylo 19:25. Pro mentýše z pošty malé bezvýznamné plus.

Já už fakt nevím, kde ti lidi na ty nápady chodí. Když mi soustavně nevolá Fabiák, volá mi Allora. Furt.

Pravdou je, že Fabiák svoji volavkovou tendenci mírně omezil, za poslední dva dny mi telefonoval sotva třikrát, to jest jenom třikrát kvůli jedné otázce. Buď je nemocnej, nebo si našel jinou oběť.

První hovor v půl deváté, no, za ten jí vcelku i dík, to mne aspoň vzbudila, ale pochopitelně to mělo svůj rub, stinnou stránku čili háček - prej shání noutbuk. Ona je děsná fanynka do moderních trendů, dneska všichni pracovně mobilní lidi musej mít noutbuk, pročež Allora pochopitelně taky, často pracovně cestuje, takřka denně, do práce a z práce, to jsou dokonce dvě cesty za den. A také je nesmírná výhoda, když teď má nový byt, mít do něj noutbuk a stěhovat ho z rohu do rohu. Když to bude stíhat dostatečně rychle, v neznalé návštěvě může vyvolat dokonce iluzi, že má noutbuků několik. Proto mi volá v půl deváté ráno do postele a noutbuk požaduje. Do dvaceti tisíc. Dneska. Jinak je prý skromná.

Dokonce jsem si na to v práci i vzpomněl, ve volné chvilce prolezl nabídky několika bazarů, nejlepší, co momentálně kde měli skladem a zároveň na webu, to byl nějakej Celeron 450 MHz, taková vcelku plečka, ale co už za ty peníze a tak nahonem? Ještě jsem zkusil cvičně zavolat kámošovi do bazáru, z toho vypadla překvapivá informace - za šestnáct litrů osmistovka. To bylo skutečně to nej nej, v rámci daných mezí.

Zavolal jsem Alloře tentokrát já, sdělil jí značku, rychlost procesoru, paměť, vstupy a výstupy a další relevantní parametry. Zeptala se, jaká je rychlost procesoru? Zopakoval jsem jí to, ano, ty Hertze, to je zrovna ono. Cože? Osm set? To je ňák málo, né? Za dvacet tisíc korun musí bejt Hertzů aspoň dvanáct set. No jo, možná na inzerát, těžko v bazaru se servisem a zárukou. Však je mi po tom prd, chce nebo nechce, nikdo jí nic nenutí. Aha, a jak velký to prej má čudlítka na klávesnici? Pravda, to jsem nevěděl. Radš jsem jí dal číslo na onoho maníka, ať se s ní taky potěší.

Volala asi za půl hodiny - tak to mám pustit z hlavy. Vymlátila z nějakýho známýho onu dvanáctistovku, prej jí na to taky dává záruku a pche, se mnou jsou kšefty. To jako mizerný. A pohihňávala se další tři hovory, kdy mi postupně sdělovala:

- že si večer jede pro noutbuk
- že mi možná vezme i těch několik měsíců slibovanou knihu
- že to ovšem nebude tak jednoduchý.

Obrázek blikavého a hopkavého telefónu šluknutý ze stránek Errortelu ...

Ta druhá příšera, její kámoška Rosa, té hrklo v kuli némlich stejně. Pro změnu s telefónem. Musí mít Nokii 3100, tu svíťavou, hopsavou a blikavou, jo, tu, co mám já a co s ní vypadám jak buzik. To je tím, že já jsem mrzce kombinoval parametry cena / výkon, zatímco Rosa to chce na imidž. Tedy zpět k problému, nemusím nic moc dělat, Rosa si telefón vyhledala na webu, zamluvila. Jenže ony jedou do Brna až někdy ukrutně pozdě večer, to na ně nikdo s telefónem čekat nebude, dá rozum. Já ho mám proto jenom vyzvednout. A jenom zaplatit. Jenom čtyři tisíce.

Kde vzít a nekrást? Měl jsem s bídou tři. Abych měl pokoj, přislíbil jsem, že si někde vyzvednu nebo zkásnu nějakýho dlužníka, zkrátka to zařídím, ať se nestará. Jenom teda jakáže je to firma? Jéje, to Allora neví, ale je to v IBC Centru (taky jazykovej paradox - něco jako Lidová Demokracie nebo IPB Banka). Kurwa drát, má vůbec ponětí, kolik je tam firem? Samosebou, nemá, proč se tak blbě ptám. Dobrá, tak ať mi pošle pomocí KTZ (někdy mylně nazývané SMS) název firmy a ostatní nezbytné informace a už dá proboha pokoj. Já to zajistím.

- pod stolem, kde jsem se vrtal v počítači
- krátká porada
- jednání se šéfem velkoobchodu

Zkásnul jsem kolegu Havlajse, kterej mi visel patnáct kil za router, jenž jsem mu koupil a ještě nenamontoval. Ale prachy navalil, nemusel jsem do tankomatu. Časově se to dalo - měl jsem takový dvě hluchý hodiny, nějak jsem je využít musel, za normálních okolností bych se válel v kanclu a četl si knihu, ale teď je to trochu napnutý, flákání si tydle dva dny nemůžu dovolit. Vymyslel jsem to operativně - tak jak tak jsem chtěl zajet do onoho velkoobchodu, potřeboval jsem tam něco nakoupit, sice jsem to měl původně v plánu na zejtřek, ale ne bezpodmínečně. Jo, moh jsem to tam časově napasovat. Nebylo služební auto, mrzuté, musel jsem svým, i z toho jsem dokázal vytřískat výhodu, budu to dávat na odiv jakožto oběť, pálit soukromý benzín pro zaměstnavatele.

Se nelze pak divit, že když se mne Allora v posledním hovoru při jednání ptá, kdy tam pojedu, že už jsem řek velkému obchodníkovi: "Promiňte." a jí: "Kurva, co zas do prdele chceš?" Pochopila to hbitě: "Ty už jsi na ňa nasratý?" "Jo." a vypnul jsem telefon. Ať se ozve až ten večer. Slyšel jsem v oné krátkosti v pozadí hluk motoru, ale to snad ne, že by mne hnaly přes celý Brno kamsi do Bronxu mezi Cikány, aby se pak vzprčily a vyrazily už odpoledne?

Už jo. To je na kopnutí do holeně. Ale mobil jsem jim u firmy vyfoukl, byl jsem tam dřív, ať se taky projedou po městě, když už to spískaly. To mělo pochopitelně za následek tři další hovory:

- kde jsem a kde budu za půl hodiny?
- kde je ten ouřad?
- když už maj ouřad, jak se dostanou dovnitř?

Na potlamě. Všem okolo. Těm dvěma pochopitelně, plus eště líné vratočučce, která zašpérovala ouřad, zalezla do kukaně a čuměla na televizi, dvě směšné postavičky (Allora a Rosa) škrábající na okýnko ignorovala.

Pozval jsem je na cigáro nahoru, aspoň trochu to zpestřily - Allora šlukla vratočučce ten klíč, nejdřív s ním pochopitelně nezapomněla otočit, aby se nikdo nedostal ani do budovy, ani ven, by to měla hydra lenošná trochu pestřejší a vod televize ji nebolely augle.

Však neuvěřitelné, Allora mi po dvou měsících přivezla slíbenou knihu, kterou jsem si vyhlédl u nich na vsi ve webovém antikvariátu a poslal si ji pro ni. To jsou dodací lhůty. Já mobil za dvě hodiny, ona mně knihu za dva metry. Musím tam zas někdy na stránky toho knihkupectví nakouknout a poslat si ji ještě pro něco. Abych ji odnaučil to telefonování kolem. Ale ke knize přihodila jeden foťák, jenž mi tímto věnovala, dokonalou a jedinečnou Smenu 8-M. Čímž se obratem změnila z proklínané ježibaby zase v miloučkou pusinku. Ťuťu-Ňuňu.

Večer jsme měli sraz se spolužákama zas po čase. Čili já, Roman aka Valdauf, Chlastík a Godot. Plus Ťapina moje a Zrzka Godotova, ostatní dvě polovičky sabotovaly, Chlastíkova Íí se někde flákala jinde a Valdaufovu Šavlu bolel zub. Nic nepomohlo přemlouvání, že vodkou by zub vyléčila natotata.

Godot alias René zavelel, že dosť bolo mizerných hospod, které pořád vybíráme, Za divadlem špatný, v Legendě špatný a U Šušňa, kde mu minule podsunuli ty špatný křidýlka, to byla prej úplná katastrofa. Kdepak. Tentokrát vybírá hospodu on. A vybral. U Korzára na Minské, mimochodem oblíbená hospoda Bobešova. Nebyl jsem tam dobrý čtyři roky, ale mocně se to tam změnilo. Zvlášť obsluha byla zajímavá.

Měl jsem chvílu fóra, asi čtvrt hodinky jsem tam seděl sám a četl si, přišel pikolík, objednal jsem si Tonic. Dorazila část ostatních. Místo pikolíka přišla jakási zmatená tlustá maškara a civěla na flašku Toníka, jak kdyby to byl nějakej artefakt. Ale objednávku zbytku lidí vyřídila. Hbitě. Což byl poslední rychlý pohyb, jenž jsme od ní za večer viděli. Zmizela na půl hodiny a pak se ještě tvářila nechápavě, když za tu dobu u našeho stolu někdo i přibyl. Neuvěřitelné, že? Jak se ti lidi můžou takhle do hospody courat? Rezignovala na obsluhu našeho stolu a do dané lokality vůbec nezabrousila.

Kdybychom chtěli samoobsluhu, mohli jsme jít kamsi do bufáče. Ale tuším snad Roman, který už po drahné době celkem žíznil, vypravil se na zvědy, odnesl prázdné sklo a u baru u borca objednal další pití. Ten chlap tam měl patrně větší slovo, kozu obézní shnilou zdrbal jak psa. Z čehož si, k její cti nutno podotknout, úplně hovno dělala.

A tak to šlo furt. Když jsme chtěli napít, museli jsme si zajít. Rendímu rybu k jídlu donesli. Romanovi kuřecí steak na česneku s Nivou a chřestem taky. Jenom bez chřestu, bez Nivy a z prasete. Valdauf se však nedal a bojoval, se ví, když si dá o třetinu dražší jídlo s tím chřestem právě kvůli tomu chřestu, není to tak nepochopitelné, že se o chřest hlásí. Naštěstí odlovil zase pikolíka, ten pokýval hlavou a pravil, že se omlouvá a zjedná nápravu. Náprava byla zjednána dřív, než byla vyřízena naše předchozí objednávka. Tedy zjednodušeně - já s Ťapinou jsme hladověli, dokud Romanovi neuvařili žrádlo náhradní, sice opět bez Nivy, ale už skutečně kuřecí steak s chřestem opravdu z kuřete a naprosto neuvěřitelně - s chřestem.

Nejlepší gag ovšem ze sebe vypravila maškara, když se znovu Valdauf chtěl zvednout a odejít o něco dřív: "Platit? A platit budete jenom vy? Tak si zajděte k pultu." Mazec.

Tak známe další hospodu, kam už příště nepůjdem, navíc se René může přestat furt tak nablble tlemit nám. To je asi tím, jak jsme pohromadě, každýmu samotnýmu se nikdy nic takovýho nestane, inu, Rendí, vezmi si keksík.

Středa, 26.05.2004 - Flaška po ránu, spoutaný prudič a návštěva vědmy ...

Jaké to blaho jít po několika takřka až nudných dnech zase do práce. Až jsem se skoro těšil. A to jsem měl zas na co.

Hned u šaliny jsem potkal Flašku, spolužákyň ze základky. To jsem se i podivil, ze všeho nejvíc mi to připadalo, že mi jdou blbě hodinky. Ona Flaška běžně jezdí dřív, občas se takhle setkáme, obvykle ovšem když buď vůbec nejdu spát nebo se spletu.

"No jo, máš pravdu, mám zpoždění jako hrom, ale když zůstanu v práci dýl a nepůjdu na oběd ..."

"Co? Nejít na oběd kvůli nějakýmu zpoždění? To bych se na to mohl pěkně vysrat."

"Né, já nebudu úplně hlady, víš, my máme pod kanceláří v přízemí takovej obchod s bagetama ..."

"Kvůli rannímu zaspání žrát bagety? To bych se na to mohl už tuplem vysrat. Z toho jsem fest dávno vyrost."

"Hovno mám, klouzavý neklouzavý, kde na to všichni chodíte? Zrovna včera se mě na to kámoš ptal. Jsem normálně zachrápal, pravda, podle předepsané docházky právě teď sedím čtyři minuty v kanclu a usilovně pracuju, ale přece se neposeru, ne?"

"Hmm. Já se zdržela, protože jsem musela ještě něco do angličtiny dodělat, víš, já teď studuju při práci angličtinu. Dokonce čtu i Velkého Gatsbyho v originále, hele, takhle si tam kroužkuju výrazy, kterým nerozumím."

"Co to tam máš? 'Rear'? Rear je zadní. Aha, rear window, zadní vokno, jasná věc. Jezdí Velký Gatsby autem? Tam by zadní vokno moh mít. A hele, to děláš ze srandy nebo to máš do práce?"

"Ach tak. Pracovní. Kurs. Kvůli pracovnímu kursu ses zdržela, tak zůstaneš v práci dýl a budeš žrát bagety. Rozumím tomu správně? A co takhle k panu doktorovi zajít?"

Dal jsem si kafe, upravil cosi v jakýmsi systému a šel do zasedačky, přes přízemí, kolem vchodu. Před ouřadem šrumec, dvě fízlovský auta, že by mi něco ušlo?

Každej správnej ouřad má svýho místního prudiče. Čím víc, tím větší důležitost ouřadu. My jich máme tak pět nebo sedm.

Tendle je z nich nejaktivnější. Furt se chce soudit, dělá naschvály, desetkrát dokola chodí s tím samým papírem, neustále něco požaduje a rozvěšuje pomlouvačné transparenty po širokým vokolí. Protestuje proti všemu, pořádá petice. Když se má na vánoce rozsvěcet strom, nahlásí si na stejný místo a čas demonstraci. Magor. Ale asi má dost času a je placenej z rozpočtu té zločinecké organizace, v jejímž jménu momentálně jedná. Takovej náš fan klub o jednom členovi.

Fakt balancovat umí, aby se o něm vědělo, třeba sbírá podpisy pod svůj poslední pamflet ve vchodu do ouřadu. Na vykázání nereaguje. Vyvedou ho městští fízlové, označej to jako přestupek, prudič je rád, nějakou tu stovku zaplatí (beztak mu ji někdo refunduje, řek bych), má důvod aspoň bloumat po ouřadě a pít kukle. A když dojde inšpirace, jde si stěžovat na jinej ouřad, že u nás ho šikanujeme.

Ale dodneška se držel na uzdě, vždycky balancuje tak tak na hraně, že se s ním ještě musí jednat slušně. Nezvýší hlas natolik, aby moh bejt skopnutej ze schodů, aby na někoho vztáhl ruku, která by mu mohla bejt obratem zlomena, to ani náhodou. Teda až dodneška.

Dneska se nakvindoval k šéfové do kanclu a nějak se dostal do varu. Asi jí chtěl rozčísnout pěšinku, jenže tasemnice je postavou herdekbaba, tak si netrouf, jenom jí tam trochu přestavěl nábytek, urval lampičku, chvíli s ní žongloval a trochu to vodnes telefon. Nakonec zavolali Tlustýho Vratočuče Gaunera, kterej prudiče mírně přizemnil a podržel ho až do příjezdu fízlů.

Beztak ho zas pustěj, možná takhle teplou, studenou a do klece, to by snad šlo, ale na basu to není. Bude zase psina.

A to je eště furt sranda, s pár takovejma exotama se dá počítat dopředu, ty my už známe, zaplaťpánbůh za polohu našeho ouřadu. Jinde, v oblastech s vyšší cikánskou koncentrací, tam se choděj státní ouředníci fackovat jako povyražení mezi dvouma vejplatama sociálních dávek. To by se dozajista tuze líbilo panu Howadoorovi, ten má ty státní ouředníky tak rád.

Náhodou naši ouředníci jsou pracovití a pilní. Kupříkladu dneska přivezli jacísi tři čičmundové zase dodávku tiskopisů k volbám, tři palety papírů, pár tun to bejt mohlo. Hned ze startu zase urazili před budovou toho světelnýho šulina uprostřed cesty, kterýho jsem už jednou strouhnul aji já. Hlavně, že tam kolem toho couvání poskakovali čtyři lidi, krom řidiče zbylí dva vod té dodávky, Tlustej Vratočuč Gauner a Malej Šéf Áda, ten už ten bazmek vlastně taky jednou urval, a všichni hrdě ukazovali: "Dobrý, dobrý, ještě můžeš." Hehehe.

S dodávkou tedy nacouvali k bočnímu vchodu a bylo potřeba dopravit tiskopisy do prvního patra do zasedačky, kde se to všechno chystá. To je práce DrDol a její party, pročež, pochopitelně, na tom makaj všichni, kdo maj dvě zdravý ruce a nohy. Jaruš z pokladny i jednoruč, druhou má ovázanou. V pondělí se mi tomu podařilo vyhnout, minulej čtvrtek jsem měl preventivně domluvenou schůzku. Dneska jsem zaváhal. Nějak jsem nevytušil nebezpečí, zvednul telefon a dokonce i velkodušně připustil, že bych chvíli mohl mít i čas. Blbec. To jsem zas sežral hada.

Vlastně né, s hadem se teprv začínalo. Transport tiskopisů probíhá tak, že se postaví řada čtyřiceti ouředníků na schody a podávaj si balíky bumážek jako cihly na stavbě. Jeden, druhej, sto osmdesátej, druhá paleta, kurevskejch papírů a papírů. Ano, skutečně řada, pan Howadoor by se asi pídil po kulometu.

Mezi tím vším se proplétaj hlídky a hlásí, na koho zrovna (anžto byl ouřední den) čeká nějakej vobčan před kanceláří, dotyčnej vystřelí z řady, hlídka nastoupí na jeho místo a ouředník, až vyřídí vobčana, pokračuje v hlídkové funkci. Famózní organizace.

Kuriózní byl dotaz jednoho vobčana, když viděl ten shluk: "Jéje, to zase stávkujete?"

Ichtyl. Jako by neviděl, že zrovna všichni makaj jak barevní. Ba dokonce od některejch to byla první práce, kterou jsem u nich zaregistroval.

Ještě ke všemu u mne byla vědma. Věštkyň, fakt, vopravdická. V kanceláři.

Kdo by si však představoval moderní věštkyň jako ohyzdnou babici, dobrá, uznávám, v tomhle bodě by se trefil, i s tou bradavicí možná, dokonce i klasická jedová chýše v podobě mojí pracovny se konala, ale jinak - žádnej černej kocour, lebka se svíčkou, lektvary a křišťálová koule. Kdepak, už se nevěští ani z kávové sedliny, a to by si u mne v mé hrnkové baterii zrovna tak zobla.

Ne ne, moderní věštkyň už není věštkyň, nýbrž astroložka a numeroložka. Asi jako hasič nejni hasič, alébrž požárník. A nečumí do oné koule, ale vláčí přes rameno noutbuk, což byl právě ten kámen, tedy kámen úrazu, nikoli mudrců. Dokonce to byla sestra bejvalej kolegyně Dečky.

Chachá, já to říkám vodjakživa, podfuk je to, tunel, fligna a habaďůra. Žádný pořádný věštění. Maj na to program, softwér, ke všemu už vám to nedá naskřípaný husím brkem na pergamen. Se mne dokonce ptala, jakou si má koupit přenosnou tiskárnu.

Ale proč se tak chechtám - no schválně, kdo z vás by věřil vědmě její plácání a bláboly ohledně bohatejch ženichů, hmotnejch statků a pevného zdraví až do smrti, když si ani neumí vyvěštit, kdy se jí sesype ten věštící program?

Nebo že by u Micro$oftu byli mágové vyšších stupňů, na jejichž kouzla nemá?

Asi to bude dost dobře možný, protože po pádu Woken se už věštící softwér nevzpamatoval a všechny její proroctví vzal s sebou ausgerechnet do datovýho nebíčka. Nezbylo, než ho celej přeinstalovat a včíl ať dumá, vědma. Ukázal jsem jí, že i já jsem nadán k těmto úkonům, zahleděl jsem se hluboce do LCD displeje a vyčetl tam, že pro nejbližší budoucnost mi navalí dvě kila a zavře zvenčí. A moje předpověď se splnila.

Když tak nad tím dumám, mám to vůbec divný zákazníky - kundoložka, parta slepejšů, všichni ti mantáci od EFXka a teď eště vědma. No, hlavně když platí.

Jo, EFXko, když jsem ho zmínil, také jsem tam musel, dát do pořádku šéfovi Bóďovi počítač.

Ten už musel bejt pěkně v prdeli, teda Bóďu myslím, počítač byl v prdeli docela prokazatalně, to jsem věděl dopředu, ale Bóďa musel bejt pěkně vodpískanej, když mi ani neřek, jak je se mnou špatná komunikace, naopak mi říkal "Míšo" a zaslechl jsem i huhňavé "prosím".

A v závěru jsem šel za slepejšama do hospody do Tržálu. Jelikož jsem se s Bóďovým počítačem jaksi zasek, přišel jsem ukrutně pozdě, už se tam třepotal jenom Pepé a Marťan, plus teda Ťapinka, se kterou jsem si tam dal sraz.

Avšak méně někdy znamená více. Vymysleli sjezd. Nikoli však sjezd party ZTPáků, nýbrž sjezd opravdový, parta ZTPáků sjede řeku. Se mnou. A s Ťapinou. A nejni to jenom takový pivní tlachání, to byl prej Pepého celoživotní sen, a jelikož mu šedesátka klepe na lysinu, má nejvyšší čas, dokud udrží moč a meč. Nebo moč a pádlo. Nebo aspoň to pádlo. Tak Pepé nelenil, nalezl kontakt, zarezervoval lodě někdy na půlku června a ostatním to víceméně (spíš více, než méně) oznámil.

Na druhou stranu - naštěstí vzhledem k pokročilé hodině už byli přinejmenším v tak podroušeném stavu, že se mi bez nutnosti úplatku podařilo vymínit si podmínku, že Ťapinu vnutím do lodě Marťanovi. Ať se s ní potěší. Já si seženu jinej, výkonnější motůrek. Kupříkladu Pepého, ten je zvyklej na rytí zahrádky, posadím ho na hák a pojede jak motorová myš, chtěl sny, má je mít.

Jedno z možných rozdělení počítačových sítí je podle jejich velikosti, rozsahu. Tak se můžeme setkat se sítí místní zvanou LAN (Local Area Network), typicky domácí, firemní apod. Velké sítě, nejzářnějším příkladem je sám Internet, se nazývají obvykle WAN (Wide Area Network). Existují i různé variace, kupříkladu lze zaslechnout pojem MAN (Metropolitan Area Network), čili síť městská, propojení ouřadů a inštitucí, pro bližší ozřejmění - to je to, co v Brně neexistuje (síť konkrétně, ouřadů máme tři prdele - od byťáku po ocucmana), protože na Magorátě prožrali prachy, doslovně.

Málo kdo ovšem tuší, že existuje velmi specifický případ - BAN (Balíkov Area Network), tedy přes dvě půdy do vedlejší chalupy k sousedovi. To celý na vidlákově. A takovouto síť jsem prosím dneska realizoval, u Omana, kolegy, na jejich vesničce střediskové.

Něco jsem musel doma dodělat a odpoledne vyvenčit psy. Do toho mi neustále volal Oman, jestli už přijedu, a i jiní elementi s podobně nejapnejma dotazama. Poprvé mě Oman vzbudil. V jedenáct. To normálního člověka nenapadne. Poslal jsem ho do prdele s tím, že přijedu, ale nejdřív ve tři odpoledne. Následně volal šéf Bóďa od EFXka, jestli přijedu k nim, jemu opravit počítač pojebaný. Poslal jsem ho do prdele taky. Sice jsem mu návštěvu slíbil, ale na středu. Prý je se mnou špatná komunikace. Aha.

Znovu telefon. Už jsem si připravoval nechutně peprné výrazy, "prdel" měla bejt jenom na úvod. Ovšem pozor, změna, on to byl zkroušený Péťa Hromádkojc, kterej eště furt od včerejška hledal ty brejle. Jo jo, druhé pravidlo opthalmologie o tom praví: "Brejle bez brejlí se blbě hledaj." Fakt jsem vysypal celou tašku, co jsem měl včera s sebou, ostatně ležela pod televizí a Péťa hledá brejle televizní, nebylo by ani tak divu, kdyby mu tam ze stolečku upadly. Ale nebyly. Aspoň v něčem prsty nemám. Možná Ťapina? Zeptám se jí.

Telefon. Kurevskej přístroj. A zase Oman - jak to se mnou prý vypadá? Výborně, aspoň jsem využil všechno výrazivo nastřádané u minulého hovoru s Péťou, chachá, nic nepřijde vniveč, proč mi, kurva, volá o půl třetí, když jsem mu jasně říkal, že nejdřív po třetí? To je jak u debilů. No hádejte, kam jsem ho poslal?

Nakonec jsem se do toho doma tak zamotal, že jsem se po venčení psů i Ťapiny dočkal. Ještě jsem na ni měl pifku od včerejška, pročež jsem jen zavrčel, ať se nepokouší mne znovu nasrat, odcházím, přijdu někdy v noci, jak se setkám s některou z těch tisíce maličkostí, kterými denně testuje mou trpělivost a nervovou odolnost, že uvidí ten világoš.

Sednul jsem do Všiváčka a jel za Omanem. On měl totiž auto rozebraný, spravoval brzdy, proto jsem musel svým. Však taky mne uvítal s prackama od šmíru, zrovna pod tím ležel, vypadal jak invertovanej černoch - ti maj naopak obvykle dlaně bílý, tak on to měl přesně obráceně. Jenom po černochovejch prackách na kapotě nezůstávaj bílý fleky.

Měl jsem to z domu vyzkoušený, router zapojit, router nakonfigurovat, změnit IP adresy na počítači. Komunikovalo. Totéž s počítačem druhým, to byla maličkost a hračka. Komunikoval. I provrtat rám okna, urvat žaluzii a jiné drobnosti, s tím vším se dá lehce vypořádat. Oman mi zdatně asistoval a nakukoval přes rameno, hlavně mne nabádal, ať mu všechny ty konfigurační parametry napíšu. Odtušil jsem, že jo, až nakonec ovšem. V opravě auta zatím pokračoval synátor.

Zlom nastal u souseda. Tam komunikace uvázla. Teda né ta počítačová, copak o to, IP adresa, nastavit todlenc a todlenc, semdle píchnout tendle kábl a komunikuje. To je brnkačka. Oman se však rozradostnil, že to máme hotový. To byl ten pravej zlom. Pravil sousedovi: "Nalej." Což nemělo bejt. Buď má soused šeredně silnou slivovici, nebo Oman pekelně rychlou smrt. Samozřejmě, každou komponentu je třeba otestovat opakovaně, pár panáků a Oman už jenom brumlal. Hlavně, že se držel dvou základních myšlenek, "Napiš mi ty konfigurační parametry" používal jako refrén (ač je v danou chvíli už měl dávno napsaný) a "Nalej" uměl opakovat moc pěkně procítěně a houževnatě.

Ve finále pravil sousedovi "Nalej" a šel zkontrolovat situaci s routerem, jestli bliká. Přitom ho udivilo, co mu synek dělá s autem. Brzdy? Jaký brzdy? Co je s brzdama? A znovu. "Napiš mi ty konfigurační parametry." "Máš je napsaný." "Fakt?" "Jo." "Nalej." Brzdy? Jaký brzdy?

Radši jsem zkásnul souseda vo prachy a zmizel, jelikož situace nezvratně mířila do bodu, kdy přijde finální "Nalej" a pak místo "Brzdy?" bude následovat "A ty seš kterej?"

Radš jsem šel do hospody. Byl jsem tam nějak nechutně brzo, ale co, prozíravě jsem si s sebou vzal knihu, aspoň jsem si zase kus přečet.

Mezitím mi psal Péťa Hromádkojc, že našel brejle. Ve sklepě, kam šel pro marmeládu na perník.

Péťa Hromádkojc se válí doma s neschopenkou (všimli jste si někdy, že "neschopenka" se německy čte "nešoupenka"?). Zlá choroba ho sklátila. Proto jsme se rozhodli pro návštěvu Hromádčího doupěte, za účelem vyvolání v Péťovi mylného dojmu, že nám na něm záleží. Důležitějším faktorem byl perník s marmeládovou polevou přislíbený Péťovou manžetkou Íťou. A dále cesta autem přes kotáry do Blanska skýtala možnost potrénovat Ťapinku v řízení.

Ťapinka tedy prý bude řídit zpět, cestou tam se jí zdálo, že dostává teplotku. Cestou zpátky bych teplotku pochopil, mohla chytit baktérii, takhle mi to přišlo jako výmluva. Ale co, však jedna jízda jí bude stačit, aspoň si prověřím, jak si ty zatáčky pamatuju. No, mizérie. Z Lesné do Blanska za 22 minut, to je ukrutně špatnej čas, snad to bylo těma dvouma brzdičama před námi.

Perník nás u Hromádků skutečně čekal, dokonce jeden a půl plechu, poněvadž Íťa upekla a nestihla schovat před šklebáky, jež půlku prvního pekáče sežrali. Dokonce jsme byli tak vychovaní, že jsme jim pár kousků nechali.

Jinak zdvořilostní návštěva probíhala dle tradičních regulí - kafe, žrádlo, Péťa s Íťou do sebe rvali i whisky, řka cosi o dezinfekci, zavirovaná domácnost. Jako bonus jsme haranťatům pomohli s domácíma úkolama z geometrie, pravda, že všichni dohromady. Asi je ta látka pro nižší ročníky škol středních dost těžká, když to musej počítač čtyři lidi.

Došlo na onu "cestu zpátky". Ťapině se za volant nechtělo, prý možná až pak, kousek dál, za městem. Nebo radši ani to ne. Ať jedu já. Sice se mi mezitím udělalo taky blbě, ale to v danou chvíli nikoho nezajímalo. Ťapince je mírně blboučko - řídím já. Mně je šoufl - řídím já. A do toho mi ještě rvala klíny do palice, že ona se necítí, ono ji deptá, když vedle ní sedí někdo, kdo to umí. Ona dokud neovládá něco perfektně, tak se jí to špatně prezentuje. Příště. Až to bude umět. Kdy to má jako bejt, to jsem z ní nedostal a ani nepochopil, jelikož jí auto k samostatnému řízení nepůjčím právě do doby, než to ovládat bude. A potřebovala by to jak prase drbání - končí školu, bude makat, těžko se obchází kravíny pěšky, čumět kravám do prdele.

Vypnul jsem tělesné pocity, zařval na Ťapinu, nechť drží hubu, a jel. Ani mi radost neudělalo, že cestu zpátky jsem zvládl za sedmnáct minut, jak jsem byl zas nasranej.

Ale to nejlepší mělo teprve přijít. Chtěl jsem se podívat na jeden film zase za měsíc, "Zachraňte vojína Ryana", můj oblíbenej. A to kdepak. Ťapinka si potřebuje urgentně dopsat práci do školy a máme rozvrtanou domácí síť, trochu jsem to předělával, tak si snad i myslela, že by to mohla psát na mojem počítači. Pak vyblbovala, ať jí to někam pošlu, pak zas ať nepošlu, sotva jsem si pustil film, už se divila, že jsem jí to nakonec opravdu neposlal. A půlku doby mi do toho klovala u sebe na klávesnici. Jo, to je děsně nutný, hlavně, že celý odpoledne píčovala na Ženě-In, já jí ten namrdanej server fakt zarazím.

Ani Péťovi Hromádkojc jsem neodpověděl na zdvořilý dotaz. Ještě v noci mi psal KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), končící otazníkem, jestli náhodou nevím o jeho brejlích, co v nich koukává na televizu? Nikde je prej nemůže najít. Ruku na srdce - kdybych nasranej nebyl, neodpověděl bych mu stejně, běžnej heterosexuální běloch, pokud něco chce, zavolá. Nepoužívá KTZ v tázacím tónu.

Při minulém nákupu, čili minulej víkend, mi padla do voka kedlubna (obrazně, né doslova), pro Cazly - ten kedluben, jinak též kelráb alias brukev. Víte snad, vo čem je řeč. Zelenina, no. Narval jsem jich do vozejku takovej decentní pytlík. Ťapinka se tázala:

A vida, tahle eventualita mne nenapadla. Přihodil jsem ještě kousek k přímé konzumaci.

Doma se Ťapinka pídila po tom, kdy začneme s výukou? Třeba hned. Uchopil jsem kuchařku (knihu, nikoli osobu), otevřel rejstřík, našel požadovanou kapitolu, otevřel na straně 419:

"Tady to máš. Brukvové zelí. K tomu knedle a kus prasete. To celý příští víkend. Kdyby ti nebylo něco jasnýho, přijď se zeptat, rád ti to najdu."

Onu nadpočetnou kedlubnu jsem sežral někdy v tejdnu. V sobotu nadešel čas na kedlubnové zelí - jelikož od minulého víkendu příští víkend je tento víkend, to dá rozum. Ťapince se tuze povedlo a bylo to tuze dobré, i ostatní komponenty byly vynikající. Mám to skvělé nápady, to se mi líbí, takováto dělba práce, já vymyslím (zaplatím, dovezu, donesu), někdo za mne pouze uvaří, já zase sežeru. Dokonce nějaká nezpracovaná lebeda zbyla. Ťapi si dá prej někdy na svačinu.

Zbytek víkendu jsem se poflakoval doma. Snad kromě venčení psů. Venčení psů pochopitelně večerní a jelikož jde o již zmíněnej víkend, tak i jedno odpolední. Dal jsem Ťapince na výběr - odpoledne s nima mám jít v sobotu nebo v neděli? Dá rozum, že zbylej den půjde ona. Určila pro mne sobotu. Můžu snad já za to, že je v neděli chytlo krupobití?

Většinu času jsem strávil ležmo na gauči, knihu jsem vytáhl, po delší době jsem dostal náladu na Haileyho, tedy jsem se vyvalil bruchom hore ve vojenskejch teplákách a vojenskejch pantoflích na gauč (vlastně ty pantofle jsem si možná sundal) a užíval si. A to mám před sebou ještě dva dny volna, tralala. Menšinu času jsem teda něco málo pracoval, ale jenom tak, co by se za nehet vešlo. Abych nezlenivěl.

A v neděli v noci jsem sežral zbylou brukev. Kdo pozdě chodí, ehm, kdo brzo spát chodí ...

Pojal jsem grandiózní nápad - vzít si náhradní volno. Trčí mi tam několik dní už notnou dobu. Jak náhradní volno? Já vím, normální člověk stihne svoji práci za běžnou pracovní dobu, kdo ne, je ve většině případů flákač. Však já taky (zvládnu, né flákač), jenomže se mi naskejtaj situace, kdy si hezky přidrncám nějak přiměřeně do práce, s hodinkovým zpožděním maximálně, ovšem pak na mne číhá nějaká záludnost (třeba aktualizace dat v systému celýho ouřadu), která je nutná dělat jaksi mimo provoz, až všichni táhnou k čertu. Pak tam trčím do večera.

Za normálních okolností si spočítám docházku zavčasu, abych věděl, jak na tom jsem. Pak udělám pár protikatastrofických opatření a s milým úsměvem pravím tasemnici: "Helejte se, šéfová, je sedmadvacátýho, čtvrtek, právě mi běží druhá hodina přesčas tento měsíc, musel jsem dělat todlenc a todlenc po večerech, přesčasy mi nezatáhnete, takže jestli nemáte kromě šelestů nic zajímavýho na srdci, viděl bych další setkání tak na příští úterý, maucta," a rychle vymajznu, dřív, než proletí stropem jak Faust. Což se však nepovede vždycky - teď myslím to počítání s předstihem, nikoli šéfové proskok střešní krytinou. Buď jsem línej nebo zapomenu nebo mám odpor, přece jen můj soubor hrdě pojmenovaný ODPRD.XLS (alias ODPRacovaná Doba) je chtě nechtě tabulka, tedy velice nechutně připomíná ňákej byrokratickej nesmysl, na to, abych to vyplňoval, to už musím bejt koncem měsíca dost apatickej.

Nebo třeba mi to prostě nevyjde, což se stává docela pravidelně, zrovna, právě a jedinečně poslední dva dny se děje něco ukrutně důležitýho, u čeho bych třebas neměl chybět, i takovejto prozaickej důvod se může namanout.

Pak to všelijak fixluju, jeden den si napíšu, že jsem tam nebyl, abych to moh nahradit příští měsíc a nebejt tam, zatímco do ODPRDu si podle knihy docházky napíšu ten den, kdy jsem tam nebyl, jako ten den, kdy jsem tam byl a napsal jsem, že jsem tam nebyl. Složitě se to pokouším vysvětlovat šéfové a sextretářce Olouškovi, na všelijakejch pomocnejch kopiích jim to barevně namalovat, ty na mne stejně obvykle nemaj trpělivost, vždycky mne pošlou do prdele a pomocný papíry do skartovačky. Jenom já su takovej poctivej.

Nic naplat - dva dny mi tam trčely snad z března, oznámil jsem, že odcházím a ve středu se těším na další spolupráci.

Večer jsem venčil trotlopsy, už bylo hodně pozdě, kolem jedenácté, šli jsme kolem trávníku za domem, nikde ani noha, nikde ani ruka. To se musí projít pod stromama, mezi keřama, tma jak v pytlu. V jednom místě není za oblačné noci vidět vůbec nic, je to na spojnici tří chodníků, nad nimaž je dokonalá klenba větví, první lampa je až o kus dál, na dalším rozcestí, takže to vypadá jak tunel. Zaslech jsem divnej zvuk, znělo to jako kolo, čímž myslím kolo šlapací, velocipéd, někdy též bicykl. A to ještě ke všemu buď jeden svinsky rozhrkanej, nebo více rozhrkaných méně.

Slyším je, blíž a blíž. Za křovím, pod listnatou klenbou. To je to, slyším a nevidím. Já s čoklama už jsme byli za onou lampou, na odbočce k domu, zvuk přicházel z cesty, kterou jsme přišli (tedy směrem od kurtů) a která, pokud se nezahne k nám, pokračuje prudkým sešupem do Rokle.

Aha. Tak tedy buď jeden cyklista na nějakým kostitřasu (to by mohlo mnohé vypovídat i o jeho schopnostech) či exemplářů více, každopádně bez světel, tak jak tak bych musel aspoň záblesk mezi listím vidět. Kurwa, co může vést člověka k tomu, aby jezdil v noci, potmě, po chodníku na kole? S největší pravděpodobností budou tedy ještě přivožralí.

Bylo po dešti, chodník byl jemně namoklý, tráva mokrá jak hnůj, to bylo něco pro Mášenu, ta zrovna neměla nic lepšího na práci, než se válet v mokrém jetelu a pokoušet se zadávit několikero odkvetlých pampelišek, však toho taky měla plnou hubu. Máša mimo hru. Horší Anďák, ten stál uprostřed chodníku kus za mnou a čuměl po původu těch zvuků. Zareagoval jako dokonale vycvičený pes - na příkaz "Vole uhni" skutečně uhnul, stoupnul si ke kraji pod větev, ale čuměl dál.

Připravil jsem se na setkání s nočními jezdci, to znamená postavit se mírně rozkročmo, s jednou nohou trochu vzadu a decentně pokrčenými koleny (asi tolik, aby člověk pevně stál, v kolenou mírně pružil a nevypadal při tom jak idiot nebo jako na hajzlu). Tak můžete v okamžiku bleskově vystřelit pravou ruku a cyklistu z kola elegantně sundat, to pro případ, že by vám přejel i uhnutého psa či si na vás dovolil na chodníku zazvonit, též je možno jednoduchým úkrokem se vyhnout přímé srážce, kdyby mířil na vás, tedy úkrok a pak to s tou pravou rukou. S úkrokem nebo bez, končí to stejně, cyklista se válí v prachu (či mokru) zatímco kolo pokračuje v trajektorii a skončí svoji krasojízdu nechutným karambolem o kus dál. Jenom pozor, nesmíte ho napálit pěstí, mohl by vám setrvačností vykloubit rameno, to ne, ruku pěkně ohnutou v lokti a zasáhnout ho tím ohybem pěkně pod krk, v nejhorším se klepne hlavou o asfalt a aspoň nebude tak držkovat, v nejhorším se neklepne, držkovat bude a je na vás, abyste mu hlavou o asfalt klepli vy v druhé fázi. Pak je taky možnost, že vám psa nepřejede, netroufne si zvonit, ani dokonce nenapere do vás, budiž, pro tentokrát je možno zhovadilce nechat naživu.

A k mé velké lítosti to bylo jako v posledně jmenovaném případě skoro i tentokrát. Zpoza křoví se vynořili šlapálisti hned tři, pochopitelně bez světel, a hodlali pokračovat oním rovným směrem kamsi snad přes rokli nebo zkrátka jinam. Avšak i tak jsem si částečně na své přišel.

Andy stál celou dobu tak, jak jsem ho předtím okřikl, tedy na kraji, u obrubníku, pod keřem, z jejich pohledu mu musela bejt vidět jenom hlava, ani do cesty jim nelezla. Ještě jsem si povšiml, že tou hlavou míhal za projíždějícími postavami jako třeba při rallye.

První zařval: "Pes !" a jelikož své splnil, na u trati stojícího psa upozornil, pokračoval ve směru přímém.

Druhej: "Pes !" též měl ohlašovací komunikační povinnost za sebou, terénní zlom a už mazal do rokle.

Třetí: "Kurva, kde?" a nenapadlo ho nic lepšího, než se po psovi rozhlížet. Asi to na mokrém chodníku, s napadaným bordelem, při přechodu ze tmy do světla a v té rychlosti nebyl nejlepší nápad. Smyk jak kráva a sportovec se válel po zemi. K jeho cti budiž řečeno, že to skoro ustál, bicykl mu podjel a pokračoval za oněma dvouma prvníma, sportsman přistál na nohách, udělal tři poskoky, skoro eliminoval rychlost a až pak mu podjely podrážky a kecnul si na prdel. Dobře mu tak.

Nemá jezdit na kole. Tím míň po chodníku. Zvlášť v noci. A bez světel. A za mokra. A tak vůbec. A když už, má bejt aspoň zdejší a vědět, že cesta se v zimním období neudržuje. Ani v letním. V podzimním taky ne. A v jarním už vůbec. Che che.

Vydal jsem psovi další přesný pokyn: "Anďo, poď, to bylo celý." A Anďa šel. To bylo celý.

Doma jsem měl ještě zapnutej počítač, mimo jiné jsem si chtěl dočíst zpětně za dva tejdny DFense. Nevím proč, ale obzvláště u jednoho článku jsem se z neznámé příčiny děsně zasmál.

Ptala se mne vobluda (tedy studentka veteriny) Jola, zda nepotřebuju pomocníka na volby. Se nějak doslechla, že náš ouřad je to tohoto spiknutí zapojenej a já v tom mám též prsty, nevím, kde mi stojí hlava a jiné tělesné orgány. Též zase z jiné strany se jí doneslo, kterak se tam cpou různí lidé a peníze si tím přivydělávají. Čili to Jola zmixovala dohromady a přišla s takovýmto nápadem.

Jole jsem popravdě vysvětlil, že pomocníky potřebuji a sháním, nikoli ovšem ji. Nejde o žádnou osobní averzi, zkrátka na technické zabezpečení vyhodnocení (škatulohejbání s třiceti počítačema) nemůžu potřebovat člověka její profese, navíc nedouka a repetenta. Potřebuju odbordelníky. Počítačově gramotné. Ona by se hodila se svou kvalifikací tak do běžné volební komise, mezi komunisty, důchodce a jiné podvratné živly, studenty nevyjímaje. Zvláště pro geronty a študáky je to jakés takés vytržení z nudy a vítaný přivýdělek. Dva půldny za osm kil. Je jich v tlupě vždy sedm až osm, stačí, když jeden umí číst, druhej psát, třetí počítat tak do dvou set a pak ještě potřebují specialistu na rozlepování obálek, kterej si nožejkem neusekne pazoury. Ostatní můžou bejt i negramoti. Většinu ostatní činnosti dělá stejně zapisovatelka, což je běžná ouřednice, s inteligenčním limitem tomu odpovídajícím, zato zběhlá v byrokracii.

Takhle nějak to prý ostatně Jola myslela, do komise, když jsem jí to takhle hezky vysvětlil, už ví, že je to práce pro ni jak dělaná (nevím, na kterou funkci aspirovala). Dal jsem jí telefon na DrDol a její partu, který to u nás na ouřadě maj na starosti, abych nebyl za špatnýho, co jsem to tam zas doporučil. Nevím, jestli měli plnej stav nebo se na to Jola vyflákla, každopádně nepochodila.

Já jsem si, podotýkám, mezitím techniky sehnal - zvedl jsem telefon a několika hovorama jsem vylidnil bejvalýmu šéfovi Mlhošovi od "Kam se na nás hrabete?" na dva dny firmu, nalanařil jsem Lávičku aka Růžu a Dalibôrka mojho drahého vulgo Hyhina. Plus bejvalýho ouřadovýho poskoka Máru, na karty musíme přece bejt čtyři. Žufi k mé i jeho velké lítosti nemohl.

Včera jsem zaslech lamentace důchodek - brigádnic, že několik lidí jim odřeklo či stihlo umřít, kde ony teď seženou do komisí tolik náhradníků? Špitnul jsem, že bych o něčem věděl. Jéje, má to osmnáct let a český vobčanství? To jsem si vzal čas na rozmyšlenou, vosumnáct jo, jenom Jola je takovej národnostní mišmaš, ale nakonec z toho vyplynula kladná odpověď. Jenom jestli by nevadilo, že je úplně šílená? Pche, co si prej dělám starosti? Takovejch je tam většina. Sem s Jolou.

Kdo chce kam, pomozme mu tam. Pomozme Jole do komise a komisi do hrobu. Ještě jsem dumal, jestli bych ji neměl prosadit do přímo určené komise nějaké mé favoritce. Číča? Fišta? Ťápina - neplést s Ťapinou? Zrovna mne poslední tejden nikdo nenasral tak, abych se mu takhle mstil. Nechal jsem to na osudu.

Ten kvalt byl kvůli tomu, že dnes byly ustavující schůze volebních komisí. Tam se všichni slezou, aspoň všichni, kteří to až na ouřad došmatlou, je jim vyjevena krutá pravda, jako že budou volby, že oni jsou komise, oni na to budou dozírat a tvářit se moudře. Ti, jež se dožijí konce, dostanou i slíbenou odměnu. A hlavně, že se té popelnici, se kterou se chodí k nemohoucím vobčanům dom, té že se nesmí říkat "urna", nýbrž "přenosná volební schránka". Už z toho prej jakousi babičku jeblo, když se v den voleb u ní ozvalo bušení na dveře: "Babi, pojďte ven, jsme tady pro vás s tou urnou."

Jola měla přijít na pořad dne ve 14:30. Pro sichr jsem ji pozval na druhou na kafe, to může díky tomu tak tak stihnout. A takyže jo. Přišla ve 14:20 a šla rovnou na ono školení a bojové rozdílení.

Vrátila se s auglama navrch hlavy - zvolili ji předsedkyní komise. Co to prej obnáší? Evidentně si představovala, jak bude stát nad ostatníma s karabáčem a mrskat je přes obnažená záda, popohánět k činnosti, za což ve výsledku dostane dvě kila příplatek. Abych nezabředával do podrobností, víceméně (spíš více, než méně) jsem jí to slíbil. Ano, ona bude velký dráb. Když slíbíš, vždycky potěšíš. Když se pravdu dozví až na místě, bude to úplně akorát.

Jenom nevím, podle čeho ji vybrali? Buď podle věku, pokud mne k ní nepustí na kontaktní vzdálenost, abych ji mohl zabít, vypadá to, že jako u jedné z mála je u ní jakás takás jistota, že se ke konci vyhodnocení prodejchá. Pokud to však brali podle organizačních schopností a předpokladů, nechtěl bych vidět ten zbytek. To musí bejt zas lazaret.

Přišel jsem si něco po deváté do práce. Před budovou jsem potkal dvě věci, které tam normálně nebývají. Zrovna tam couval náklaďák, z řeči kolemčumících jsem vyrozuměl, že veze volební lístky, který je třeba složit do zasedací místnosti pod bedlivým dozorem důchodek - brigádnic, co maj volby na starosti. Nechutně to zavánělo prací. Pročež jsem byl rád, že tou druhou záležitostí zevlující před ouřadem je maník od jedné firmy, který jde za mnou na jednání. No, šel spíš na kafe (upevnění dodavatelsko - odběratelských vztahů), ale tím jsem se v dané situaci pochopitelně moc nahlas nechlubil. Zatvářili jsme se děsně důležitě a zmizeli v útrobách budovy, mumlaje si cosi o pracovní schůzce, jak jde o nějakou cypovinu typu skládání tiskopisů z korby nákladního vozidla, je to jediná pádná výmluva, abych zase někoho nemusel hned po ránu poslat do prdele doslovně.

S důchodkama - brigádnicema jsem měl beztak co do činění později. Budou volby. To už jsem říkal. Náš ouřad v nich má také prsty. Za tím účelem tam právě ony důchodky pěstujeme, volební činnost organizují, kontrolují a koordinují. Vlastně je to práce DrDol a její party, což dá rozum, že si musí najmout někoho, kdo to za ně ve skutečnosti udělá. Nechat to na nich, to by bylo přímé ohrožení demokracie.

Důchodky se od onoho časného rána bavily úžasnou činností - ostatní jim složili ty dvě palety volebních lístků do zasedačky, kde mají svoje doupě, ty dvě teď sedí, berou štůsek po štůsku a cpou to do obálek. Práce jak pro vězně. Nakonec se najme další tlupa brigádníků, kteří dostanou těžký peníze. Ale ještě předtím dostanou těžký kabele právě s těma naštosovanejma lístkama, k tomu seznam a budou běhat po okolí a cpát to lidem do schránek. Pičovina jako zvon, ale jest tak řečeno - vobčan musí mít možnost důkladně si rozmyslet, koho bude volit. Stejně důkladně by si to rozmyslel, kdyby papíry nafasoval až ve volební místnosti, moh by si sednout na chodbu a rozmejšlet třeba dvě hodiny. Kdo rozmejšlí dýl, je nesvéprávnej a beztak tam nemá co dělat. To je ale v tomto momentě irelevantní. Jediný výsledky, který celej slavnej roznos obvykle přinese, jsou dva:

1) Část lidí si stěžuje, že volební lístky dostal i patnáct let mrtvej dědeček. Dostane se jim rady, nechť konečně vezmou jeho úmrtní list a odnesou ho na Magorát, by dědek byl ouředně vyškrtnut z evidence. Dotyční se na to vyserou a příště si jdou stěžovat znova.

2) Druhá část si jde stěžovat proto, že celý lístky jebli i s nabídkama supermarketů do koše a teď budou tvrdit, že na ně ouřad sere. Sice je to z části pravda, ale ... ale co už, stejně je to vedlejší.

Mne spíš zajímají ty volební seznamy, tedy dneska ty pro ten roznos. Seznamy je třeba vytisknout. Vytisknout by je měl ten, kdo to má na starosti. DrDol a její parta. Tak to je neprůchodná možnost. Důchodky? Z bláta do louže. Vidím to tak, že to skončí za krkem mně. To je mi jasný už dopředu. Nejsou to první volby. Jasně, moh bych je to naučit, tisknout štítky jsem je taky naučil. Jenomže tam šlo o dvě klávesy a kliknutí myší, furt dokola, do zblbnutí, práce pro šimpanze. U tohohle se musí trochu myslet. Já vím, ony se myšlením zaštiťují pořád, jenomže to není TO myšlení. Tady je třeba myslet, následně pracovat, a to ještě celé s kladným výsledkem. No to radši budu beznohýho učit rokenrol tancovat, přijde mi to takový jednodušší. Jasná páka, budu to dělat já, s tím su holt smířenej, aspoň si procvičím, jak se vymáhá příplatek za vykonávání cizí práce.

Otázka se tedy posunula z roviny "Kdo bude tisknout?" do jednoduššího "Kdy bude tisknout?". To bylo to, co mne pro dnešek zajímalo.

Důchodky nevěděly. Zašly se zeptat nadřízené složky, čili samotné DrDol.

No, a byli jsme tam, kde předtím. Co teď? Tu jsem se zeptal na jeden termín, onde na druhej termín, u DrDol jsem vydoloval hormonogram roznášení, důchodky jsem pumpnul o popis mechanismu dopisování a vyškrtávání vobčanů. Provedl jsem syntézu a zpětnou analýzu a stanovil - optimální termín je příští čtvrtek odpoledne a pátek dopoledne. Tak to bude.

Ranní návštěva nebyla jediná. Ozval se mi minulej tejden další kumpán, tentokrát z Xka, Palmar, jestli by se nemoh stavit na kafe. Že mne má přidělenýho jako zákazníka, ale ať se nebojím, jde mu spíš o to kafe, než o toho zákazníka. No proč by ne? Domluvili jsme se na dnešek.

Totiž tak - všiml jsem si toho už několikrát, takhle to asi obecně funguje u obchodníků a jinejch zločinnejch profesí. Přijde maník na nový místo, rozkouká se, nechá se uvést do problematiky a následně si shání klienty, kde se dá. Mimo jiné prohrabe databázi kontaktů nasyslených firmou v minulosti a vytahá si odtam všechny doposud nikomu nepřidělené kamarády, kumpány, příbuzné a jiné podivné existence. Nebo třeba ty, se kterými měl co do činění už v předchozích zaměstnáních, ty lidi holt zná, ví, jak na ně, a oni se na oplátku na něj netváří tak zavile. Jeden takovej fluktuant (dočista jinej a s Palmarem nesouvisející, díkybohu) už za dobu mého působení přišel na náš ouřad pod třetí hlavičkou. Čili Palmar hrabal a narazil na mne.

Můj vztah k obchodníkům je veskrze kladný. Avšak po omezenou dobu. To se takhle o něco zajímáte. Třeba na Invexu navštívíte pět šest firem, pár slov prohodíte, několikero mouder z nich vytaháte. Vyměníte si navštívenky a domluvíte se, že se ozvete, až nadejde čas realizace vašeho nápadu. Po čtrnácti dnech obchodník zavolá, poptat se, jak to s vámi vypadá? Dobrá dobrá, ozvete se, samozřejmě chápe. Zavolá zase za měsíc. Už mu důrazně řeknete, ať se zbytečně nenamáhá, teď tento úkol nemá prioritu, může se realizovat třeba za půl roku, ale taky za roky dva. Skutečně mu slibujete, že se ozvete, až nadejde ten čas. Stejně příští měsíc volá.

Po několika kolečkách ho už zkrátka pošlu do prdele. Doslovně. Fest. Domnívám se, že člověk s IQ brzdiče houpaček by neměl dělat obchodníka.

Proto Palmar přišel jenom na kafe. Sice s sebou složku s nějakejma aktuálníma cenama měl, ale vytáhl ju, až jsem se na ni výslovně zeptal, a nechtěl ji dát z ruky, než se ujistil, že mu opravdu nechci dát do držky či onu složku narvat do chřtánu.

Vysvětlil mi i proč. V jejich kartotéce, klasické, papírové, figuruje na lístku náš ouřad. Já jako kontaktní osoba. Jméno, příjmení. Telefon. Mail. Oblast zájmu. A pod tím velkým červeným tiskacím:

Ti lidi se nepoučej. Furt budou posílat KTZ (někdy mylně nazývané SMS) v tázacím tónu, ne jenom mně, ale obecně, místo toho, aby dotyčnýmu zavolali.

Den poklidný. Svítilo sluníčko, řekl by poeta. Nazýval jsem to peprněji, až jsem si musel sklopit (jel jsem autem) sluneční clonu, jak ta svině pálila do rypáka. Ale nenechal jsem se zviklat, měl jsem až bezdůvodně dobrou náladu, dojel jsem do práce s nějakým zanedbatelným asi půlhodinovým zpožděním, pořád dost včas na to, abych mohl jít na poradu, kdyby nějaká byla. Nebyla. Jsem říkal hned, že to šéfové s tím raděním dlouho nevydrží. Co si pamatuju, realizovaly se asi tři, další tři si nepamatuju, jelikož jsem je prospal či jinak proignoroval, ale i tak, na každotýdenní poradu od začátku roku je to docela málo.

Cestou z oběda jsem se zastavil u EFXka, volal mi šéf Bóďa, prý mu netiskne tiskárna. Musel jsem jeho tvrzení trochu poopravit - tiskárna tiskne, netiskne na ni pouze jeho počítač, protože s tím jejich rádobyserverem kdosi cosi pojebal. Všem ostatním to tiskne a já mám dobrou náladu, což se vylučuje s nápadem, že bych s tím onanoval teď. Je to jakýsi divný, když bude potřebovat něco tisknout, ať si to vytiskne odjinud, já se nad tím ve volným čase zamyslím. Bóďa avšak zatoužil opět konverzovat:

"Já jsem myslel, že na to se používají nějaký pojistky, přepěťový ochrany a záložní zdroje."

"No - používají. Všichni normální lidi je pochopitelně používají." (Velkoryse jsem přešel fakt, že myslel, což je jinak obvykle průser).

Jsem věděl, že jak začnu vo nákupech, je po debatě. Bóďa zahuhlal cosi jako: "Aha", čímž diskuse rázem skončila. Tak se na ně musí.

V podvečer jsem měl doma asi dvě hodinky času. Ideální na chvilku natažení se. Vyvalil jsem se na gauč jak pařez a chtěl si hoditi šlofíka. Nevím proč, ale v tu chvíli všichni zatoužili si se mnou telefonovat. Ale jak. Samý převratný věci. To mi snad dělaj schválně. Třebas s Fabiákem jsem byl domluvenej, že se sejdem v hospodě v Tržálu, se slepejšama, něco probrat. Pak půjdeme do druhé hospody. Kdyby se zdržel a já šel do druhé hospody dřív, než on dorazí, napíšu mu KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), aby se tam nehnal zbytečně. Tak tento Fabiák mi volá, jestli to teda platí? Kurva, platí, chci spát.

"Já jsem se chtěla jenom zeptat, dostala jsem takovej převratnej nápad, až přijedu do Brna, co kdybych nechala auto doma? Půjčil bys mi Všiváčka?"

Tak proč mi do prdele zasranýho volá a budí mne, když se jí jednou výjimečně podařilo myslet správně? Asi právě proto.

K dovršení všeho mi volá Kuhly, další takovej čičmunda z Xka. Prej viděl něco geniálního a mám si to cestou do hospody zajet vyfotit. Proč si to, kokotek, nevyfotí sám a otravuje tím mne? No, to by se mi ukrutně hodilo do deníčku, u Tesca mají něco děsně špeciálního a ukrutně vtipnýho nalepenýho na dveřích, něco, co se už v životě neuvidí. Oč konkrétně kráčelo, to jsem z něj nedostal.

Beztak jsem chtěl už vstát a vyrazit, ale tohle mi vrtalo hlavou. Bejt to Fabiák, pošlu ho do prdele rovnou, ten by mne kliďánko hnal až na Aljašku kvůli úplné magorovině. To bysem se na to moh vysrat. Ale Kuhly? To by mohlo bejt něco převratnýho, Kuhly zase není takovej tukan. Vlastně mi Kuhly snad několik let nevolal. Čili musí jít o cosi velkýho. Zase Kuhly je kámoš od Fabiáka, kdoví, jestli to není nakažlivý. Hmm.

Zvědavost mi nedala a kolem toho Tesca jsem to vzal. Měli tam na dveřích přilepenou navíc jednu etiketu:

Na každý pád mi to přišlo jako dostatečná ptákovina, abych udělil Kuhlymu důtku s výstrahou. Ještě jednou mi naklavíruje takovou fíkovinu, rozrazím mu palici.

Další etapa - návštěva hospody v Tržálu. Klasika - úterní slepejší sněm, jelikož v Tržálu, tedy s kytarama. Dobré bolo. Jenom jsem čekal, co mi zas vyvede ten Fabiák, přesněji - co na naší předchozí domluvě dokázal nepochopit? A dokázal. Opět mi telefonuje kolem deváté, právě vystoupil z tramvaje a jestli teda jsem ještě tam nebo už ne? Boha, proč bych tam neměl bejt? Kdybych tam býval nebyl, býval bych mu byl napsal, tak jsme snad byli domluvení, ne? Kokot. Však jsem mu taky vyčinil jak psovi. Bohužel to nevypadalo, že by si z toho něco extra moc dělal. Přišel, vypil malou Kofolu, domluvili jsme, co bylo třeba, šel do druhé hospody napřed.

A i Ťapinka dorazila, ta měla předtím sraz s vobludama, tedy spolustudentkama.

Poznal jsem další fakt ze speciální pedagogiky. Ťapina přišla, když byl Marťan na záchodě. Seděla tam proti němu dobrejch deset minut, načež promluvila, teprve tehdy ji vlastně Marťan zaregistroval a začal ji mocně a halasně zdravit. Dá se tedy u slepejše říct: "Uviděl ji, až promluvila"? Zajímavé.

Hospodští povaleči pějí hospodské odrhovačky.

Nejdůležitější částí improvizované kapely je Pepé. Jako bejvalej učitel hudby má sluch, umí hrát a zpívat. Někteří z nás ostatních tyto dovednosti též ovládají, avšak nikdo všechny najednou. Pepé má jedinou nevýhodu - nepamatuje si slova, pročež všechny okolo používá jako externí paměť.

No a pak nakonec už jsem šel jenom na skok Ke Kolečkovi, zjebat toho Kuhlyho a preventivně ještě jednou Fabiáka, to aby si neodvykl. Shrnuto - ačkoli to bylo několikrát na hraně, přesto se nikomu nepodařilo zkazit mi náladu. To se dá považovat za úspěch, ne?

Včera večer mi Plešatej Vejťa donesl nějaký to DVD, že na tom má data a potřebuje to překopírovat na harddisk. "Nějaký to DVD" ve Vejťově podání však neznamenalo "nějaký to jedno", nýbrž "nějakejch těch čtrnáct". Bratru šedesát gigabytů. A k tomu dovalil stodvacetigigovej disk, kde bylo nějakejch padesát giga volnýho místa, prej když vynechám tohle a tohle, mělo by se to tam vejít.

Chtěl jsem bejt za hodnýho. Seděl jsem tady nad tím hluboko do noci, moje předsevzetí, jak půjdu brzo spát, vzal čert. Teda Vejťa. Ale inu což, uděláme službičku, Vejťa mi bude děsně zavázán, způsobím mu radost převelikou, barterovým způsobem po něm pak budu též laskavosti vyžadovat.

A vskutku to vypadalo, že rád bude. Když jsem vynechal určené složky, vešlo se mi tam až na dva disky všechno. Ještě jsem usoudil, že mu z disku něco odmáznu, něco, co mu budu moct pak nahradit, tím se mu tam vleze to předposlední a úplně poslední DVD mu zkopíruju k sobě, on si pro to pak přijde. Přesně takhle jsem to měl namyšlený. A to přesně do chvíle, než jsem došel právě k tomu předposlednímu.

V ten okamžik se ozvalo tenoučkým hláskem: "Íííí - tss - tss" a za chvíli zase "Íííí - tss - tss". Jako by se mi tady někdo snažil dát něco najevo. "Íííí - tss - tss". No jo, Vejťův disk. Nějak asi v něm nějaký ty data zabloudily, teď šmátraj hlavičkama po plotnách a snaží se najít cestu. "Íííí - tss - tss". A kurva. Dokonce mi zamrzly i Wokna, což tak často zase nedělávaj. Úplně tuhý jak štolverk. "Íííí - tss - tss".

Nechal jsem to patřičnou chvílu oddychnout, jestli si to třeba nerozmyslí. No - nerozmyslelo. Nezbylo, než systém restartovat a kouknout, co se vlastně přihodilo. Systému se nepřihodilo vcelku nic. Mému systému na mém disku. S Vejťovým to bylo krapet horší. Ten to kvantum dat jaksi očividně nerozdejchal, nepochopil onen přísun. Odborník by řekl, že se zroutila tabulka rozložení souborů. Ajajaj, to už jsem přestával bejt tak skálopevně přesvědčenej, že Vejťa bude rád. Což o to, data tam de facto má, ty svoje původní i tydlenc nově překopírovaný, chybí jim jenom nepodstatná maličkost - ona tabulka, která tak nějak říká, kde je co. Čili zjednodušeně řečeno - má plnej obrovskej disk. Klikyháků a zmatů. No jéje.

A víte, že jsem měl pravdu? Nadšením neskákal. Ráno se pro to všechno zastavil a tvářil se přinejmenším zklamaně. Mno, výraz kysele by byl možná lepší. Dokonce jsem s mírným zpožděním pochopil, co znamenalo to jeho plácání se po pleši - to si asi chtěl rvát vlasy a v rozrušení zapomněl, že už žádný nemá.

Ale zase mne aspoň odvezl do práce, kde jsem byl tím pádem včas, mohl poopravovat zamrzlé počítače, které jely přes víkend a dostaly tu stejnou šlehu, co ten server u EFXka v neděli (je to asi dvě ulice, evidentně se s tím elektrárny zase nesraly).

U oběda jsem pak viděl v hospodě skvělé hejrupáky, měli na sobě overaly s nápisem:

A jelikož jsem včas přišel, taktéž jsem včas vypadl, abych mohl s partou z Xchatu zajít na chvíli do čajovny.

Telefon jsem si pro sichr včera nad ránem vypnul, což jsem dobře udělal. Ještě by mi někdo volal. To není lament, to je konstatování faktu - kdybych si ho nechal zapnutej, někdo by mi volal. Jen co mne Ťapinka ráno (tedy asi něco po třinácté hodině) vzbudila, či ještě po menší rvačce, jež buzení (kruci, to vypadá blbě, buzení, budění, no, to bych si moc nepomoh) provázela, přikolíbám se do obejváku, eště zalepenejma vočima kouknu na tydlifón pohozenej na stole, šest zmeškanejch hovorů. Kurwa. Kolik to po mně muselo toužit lidí? Jeden. Překvapivě jen jeden.

Takto urgentně se mi pokoušel dovolat untršéf Béďa od EFXka, časovej rozpal asi od devíti hodin. To von se občas tak snažívá volat o víkendu dopoledne, jenomže zvyčejně ho to po několikátým nerealizovaným hovoru přestane bavit. Šest? Tak to už musí bejt Béďa pěkně v prdeli.

Abych nebyl necita, radši jsem se mu ozval sám, zeptat se, oč kráčí. Kdo se moc ptá, moc se dozví. Všecko v hajzlu, nic nefunguje, hrůza, krach, bankrot, hladové krky dětí zaměstnanců (jako potomků těch zaměstnanců, né že by vykořisťovali už i děti, ač na to ta prapodivná firma vypadá). Chvílu jsem Bedřicha chlácholil, uklidňoval, poslouchal jeho lamentace, až se mi ho konečně podařilo přivést do jakž takž použitelnýho a komunikativního stavu a začal mi líčit onu pohnutou historii. Přišel ráno do práce (pomíjím fakt, že je neděle). Hejrupáci si mu stěžovali, že asi blbne server, nemůžou se dostat k datům, jež mají řídit úžasné obráběcí stroje. Opět velkoryse pomíjím fakt, že žádnej server vpodstatě nemají, mají akorát jeden počítač připojenej do sítě, kterýmu server říkají, jelikož na něj cpou data, zatímco já se jim snažím už několik let vysvětlit, co to vlastně server je a že by ho ukrutně potřebovali. Béďa přišel do místnosti k projektantům, k tomu (jakože)serveru a zjistil, že je tuhej (server, né Béďa). A vedlejší počítač jakbysmet. Nejdřív teda ten server - Béďa zahejbal myšou. Nic. Poklepal na mezerník a namátkou na pár kláves. Nic. Vopičí trojhmat. Zas nic. Rozhodl se počítač natvrdo resetovat. Zmáčk tlačítko Reset. Zas nic. Tak to celý vyrval ze zdi, šel si uvařit kafe a nechal to voddychnout. Situace nezměněna, zapojil napájecí šlauch zpátky, pokusil se to zapnout, rozsvítila se akorát zelená kontrolka a to bylo celý, žádnej zvuk, žádnej vobraz, nula nula nic. Tak.

"Můžu, sice se mi nechce, ale po telefonu to zjevně nevyřešíme. Zase by z toho moh koukat nějakej rozumnej příplatek, co říkáš?"

"Jo. Co si řekneš. Zachraň, dělej, co umíš. Kdybys potřeboval nějaký díly nebo komponenty, už jsem vytáh ředitele od počítačové firmy z pelechu."

"Podle hlasu? Hmm, ani bych neřek, spíš se moh tvářit jak vytaženej z pětilitrovky okurek."

Má si vypínat telefon, ředitel, he he. Ale co s tím EFXkem? To může bejt buď fakt všecko kaput, nebo to může bejt ukrutná prkotina, pomůže tomu rozborka, sborka a profouknutí tlakovým vzduchem a bude vymalováno. Tohle už znám, mimo jiné tam mají jednu z dílen - brusírnu grafitu. To je hnus všech hnusů. Všude v luftě tam poletuje mikroskopickej grafitovej prach, kterej se chytá nejradši kde? Pochopitelně v počítačích. A je to svinstvo, nedá se tomu zabránit a vodivý je to jako sviňa, občas se někde zajiskří a je po počítaču. Nebo v lepší variantě to jenom někde zanese nějaký kontakty, který to zkratuje, pak stačí to rozebrat do šroubečku, vzít pistoli od kompresoru a mocně z toho ten bordel vyfoukat, to se vyvalí takovej černej voblak a pak to zas nějakou dobu funguje.

Vypil jsem kafe, oblíkl se, sedl do auta a jel se podívat k EFXku, jak velkej je rozsah škod a co to bude zase za průser. A richtyk, untršéf Béďa nekecal. Na "serveru" mžouralo akorát zelený světýlko, což byla celá jeho aktivita, druhá mašina se ani nehnula. Mrzuté. Zašel jsem se zeptat hejrupáků na dílnu, jestli něco neví, co se tam v noci událo. Nevěděli. Jenom mi líčili, jak tam Béďa ráno pobíhal, fňukal, do všeho kopal a lamentoval, že mne nemůže vzbudit. Bodejť, však mě taky vlastně vůbec nebudil, ten vobrázek přeškrtnuté notičky na displeji telefonu, to je mocná zbraň.

Pohroužil jsem se do útrob serverového počítače. Trochu jsem ho vyfouk tím maxifénem na dílně a dal se do študování. Zapnul jsem to do šaliny a koukal. Jedinej efekt to mělo ten, že se rozsvítily kromě přední i vevnitř diagnostický kontrolky. Všecky zeleně, jedna oranžově. Aha. Mám si najít od toho příručku? To je blbost, eště nejsu tak v prdeli, abych musel sahat na návod. Hele, zelená, to by mohlo bejt vpořádku. Oranžová značí zradu, ale ne zase chybu. Co je u toho napsáno? "Reset". Divné. Zkusil jsem zašaltrovat s tím resetovacím čudlítkem. A fakt že jo. To bylo celý, teda skoro celý. Tlačítko netlačítkovalo, zkrátka bylo pořád stlačený. Dospěl jsem k závěru - Béďa vyhodnotil situaci správně, počítače dostaly nějakou pecku a zamrzly (ten druhej se mi mezitím rozjel bez jakýhokoli zaváhání). Béďovi nepomohl žádnej normální způsob, chtěl zmáčknout Reset, což taky udělal. Jenomže to čudlítko bylo asi ucpaný a zadřený tím bordelem, co se jim tam poflakuje v povětří, zkrátka ho zamáčk a vono mu to zůstalo, vrátit se nehodlalo ani na poklepávání, mírné načutnutí a jiné domlouvací způsoby.

Nuže nic. Urval jsem z útrob počítače ten drátek od toho spínače a ejhle - server fungoval jako víno.

Zavolal jsem (z jejich telefonu na jejich útraty) Béďovi, že to má v cajku, že si to vyříkáme při splatnosti, a zmizel. Budu na ně hodnej, naúčtuju jim tak tři hodiny, jednu započatou hodinu (ve skutečnosti asi půl, ale zas ještě cesta) jsem nad tím fakt strávil, druhou za práci v neděli a třetí prostě proto, protože mne serou.

Pak už jsem jenom chvíli pracoval, zajeli jsme s Ťapinou na nákup a stavili se za máti na kafe. Máti měla obzvláštní radost, jelikož jsem se projevil jako hodný synátor a v tejdnu jí koupil nový metr sviňovací, aby si mohla přeměřit pokoj, jelikož se jí nového koberce zachtělo. Tak aby nemusela šmajdat se svou churavou nohou kamsi do tramtárie, cestou z oběda jsem se stavil v domácích potřebách a úžasný sviňovací metr (vlastně pětimetr) jsem jí za 34,- Kč zakoupil a dnes s velkou pompou donesl.

Jen ještě do obchodu mi volal Plešatej Vejťa, to je další takovej exot, že má problém obrovský - na DVD má nějaký data, který potřebuje překopírovat na disk, do zítřka, a jako na potvoru se mu odporoučela DVD-ROMka. Pche, maličkost, co bych pro kamaráda neudělal? Ať se staví, až se vrátíme od máti, překopírujeme, žádnej problém.

Stavil se. Ukázala se nevýhoda anglických zkratek, ono takový "DýVýDý" sice může znamenat jedno, ale, jako třeba ve Vejťově případě, to může znamenat třeba čtrnáct. No fakt, čtrnáct kusů DVD a ještě na každým milion malejch soubůrků. Vejťa je kokot.

Tedy tady sedím ještě kolem půlnoci, kopíruju a kopíruju a přemejšlím, jak moc to bude mít Vejťa drahý.

Tentokrát jsem si na noc nevypnul zvonění u telefónu, záměrně a čistě pragmaticky. Od tety Allory jsem se nechal nahecovat na békovinu.

Vezměme fakta - teta Allora má šklebáka, jehož (s notnou dávkou fantazie) nazývá Tygr. Ve skutečnosti jde o takové Tygře nebo Tygra - čekatele, což mu ovšem neubírá nic na akčnosti, ba naopak, je dost starej na to, aby si mohl vymejšlet rafinované skopičiny, a zatím eště takovej mladej a zákonem chráněnej, že mu za to nikdo neurazí palici. Tedy zatím je jeden z jeho nejlepších fórků tančení, takové to od(p)borné, závodní, nejde jen o komíhání se přibližně do rytmu na vesnické tancovačce. A jak to tak bývá, Tygře tím zaměstnává celé okolí. Kdyby šlo jenom o rodinu a jejich velkoves, čert to sper, avšak začíná bejt hůř. Mluvím-li o tančení závodním, musí jistě jednou v kariéře každého závodního tanečníka nastat moment, kdy je na dovopravdický závody připuštěn. Pakliže je dostatečně gramlavej, z několika takovejch ho vyhodí a ono ho to přestane časem bavit. Třeba. To je ta lepší varianta. Leč v Tygřím závodním životě nastal onen zlom právě dnes, co hůř, nedopadl až tak špatně, aby ho to znechutilo na fleku.

Ale popořadě. Tedy Tygr měl kdesi v Brně na závodech tančit, což dle Allory byl moment hodný zaznamenání. Fotografického zaznamenání. To všechno jsem jí ještě schvaloval a do telefonu vodkejvával, než z ní vylezlo, že oným fotografickým záznamníkem mám bejt já. Ona prý neumí fotit osoby v pohybu. Pravda, když k tomu přičtu její úžasný a skvělý aparát Casio Exilim či naopak k tomu lesklému výlisku s pochybnou funkčností Alloří pracky, není se tak moc čemu divit. Byl jsem inu povolán do zbraně (lépe řečeno do fotoaparátu), bych Tygra zvěčnil při jeho historicky prvním vykrúcaní před publikem a porotou, až bude mistrem světa v hula-hula, budu se mít aspoň čím chlubit. Děvy lepé mi budou padat kolem krku (a ještě lépe do postele) a obdivovat mne, já budu ten, kdo zná toho slavného tanečníka. Jenom jestli si to nemaluju moc růžově.

Právě to byl ten důvod, proč jsem si nechal zapnutý ten telefon. Ona zhovadilost se konala či měla konat v jedenáct dopoledne, stále hovoříme o sobotě, podotýkám, v takovou brzkou dobu bych o volném víkendu sám od sebe nevstal ani za prase. Nechal jsem se tedy Allorou vzbudit a dostavil se na místo určení neprodleně. Což byla ostatně kardinální blbost, poněvadž i kdybych se dostavil o hodinu a půl prodleně, vcelku bych o nic nepřišel. Měli v té organizaci pěknej bordel. A ještě za to chtěli vstupný, kterýžto za mne pochopitelně zatáhla ta, co mne tam nalákala, dokonce pokud se člobrd chtěl jít provětrat ven, seděla tam babice a vnucovala větrojdoucím zvracenky, by nemuseli lepit lupeň podruhý. Humus.

Skutečně je to prej závod, ačkoli tam chybí stadion. Ale mít jakožto sportovní nářadí ženskou, to taky nezní tak špatně.

Avšak vlastní závod - konečně nadešla kýžená chvíle, kdy na parket nastoupila kategorie zahrnující Tygra a samozřejmě i jeho Tanečnici, měli to geniálně rozškatulkováno (proto všechno tak dlouho trvalo), todlenc byli snad "začátečně pokročilí, mírně mladší, ale zase ne moc, tak nějak do starších, zhruba středně erudovaní, klasické a zvláštní, prazvláštní i obzvláštní tance", tak nějak se to jmenovalo. Celé to probíhalo asi půl hodinky, vypadalo to v praxi tak, že uprostřed na parketách poskakovali do rytmu a směru hodinových ručiček tanečníci - závodníci a po okrajích sálu je do protisměru obíhali jacísi čumeráci s bločkama a propiskama v rukách, tvářili se jak debilové a dělali si k tomu poznámky. Vypadali jako horda pedofilů (ti s těma blokama). Z řeči jsem vyrozuměl, že to je právě ta porota. A do toho všeho se linul z reproduktorů úžasnej kravál.

Alloří mládě se však nezaleklo a v jedné polovině oněch hula-hopů skončili s Tanečnicí na bedně, čímž nemyslím otevřenou rakev v krematoriu pod tabulkou "výstav mrtvých", nýbrž stupně vítězů. Radost jim nevzal ani fakt, že z těch stupňů stáli na tom spodním - třetím, ostatně byli na tom mnozí hůř, buď je pedofilové porotci vyhodili hnedle na úvod nebo stáli na parketách a medajli jim nedajli. Na první závod tedy úspěch, dalo by se rozhodně říct.

Včera jsem v noci hovořil s Fabiákem po ICQ. Mimo jiné jsem ho lákal, ať vezme si pár ženských nebo jiný zvířátko a dojdou si na Lesnou zahrát golfík. Kloudný slovo z něho nevypadlo (jako ostatně vždy), mávnul jsem nad tím rukou a úspěšně to pustil z hlavy. Domluvil jsem se s Allorou, ti se s Tygrem ještě chvílu podívaj na nějakýho tancujícího známýho a ti si zahrát půjdou. Bodejť by ne, i kdyby je to nemělo bavit, však mi dost upravili sobotní program a Allořice mi stále ještě nedodala tu knihu, co mi stále dluží, jak mi ji koupila. Tak nácvik na golf a nedržkovat.

Oni koukali na to kolujícího vopičáka, já zatím odkodrcal domů něco malého s Ťapinkou pozřít. Tedy ještě se zastávkou právě pro to něco malého, jelikož doma tradičně už nic k jídlu nebylo. Pod pojmem "něco malého" se v tomto případě rozuměla půlka kuřete. Půlka kuřete plus něco pro Ťapinku.

Doma mi volá Fabiák, jak to vypadá s tím golfem? No jak by to asi vypadalo, my jdem, co to jeho zajímá? Jde taky? Prej ále jo, splašil sice jenom jednu ženskou - Lioness, ale rozhodně si zahrát půjdou. Zatím jsou sice na Monte Bů, ale to se zmákne, jenom potřebují vědět přesnej časovej údaj. No vida, to by nás mohla bejt dobrá grupa, skoro na skupinovou slevu. Jenomže to visí na té Allorovic famíliji. Dohovořili jsme se následovně - až budu vědět konkrétní čas, Fabiákovi zavolám.

Allora nic. Fabiák mi zase za hodinu volá, jestli už něco vím? To on tak dělá, dokáže bejt s tím votravnej jak svítiplyn. Nevím. Zavolám. Tečka. Pak zase zvoní Allora, prej do čtyř tam budou, minimálně. A taky maximálně. Vlastně přesně do čtyř. Fajn, aspoň nějaká informace. Teď jsou tři, volám Fabiákovi, že chvilinku po čtvrté, jestli stihnou s Lioness dojet k nám? Nó, to se neví, dyť oni si zrovna sedli do hospody, hmm, keců milion. Nakonec se domlouváme následovně - já pro Faba a Lioness sjedu autem, dáme si spicha na té Kraví Hoře přesně ve čtyři, čili vyjedeme ve stejnou chvíli jako Allora, ačkoli to budem mít dvakrát dál, při Allořině orientačním nesmyslu budem na Lesné stejně. Plus mínus pět minut.

V poklidu jsem si dopíjel kafe a pokuřoval, o půl čtvrté jsem se ležérně začal sbírat, že vyrazím pro ty dva. V ten moment mi znovu telefonuje Allora, že hurá hurá, už se plácaj k autu, už jedou. Kurva fix, to mi snad dělaj schválně? Tak ať laskavě dojedou, dají si s Ťapinou kafe, sednou si na prdele a seděj, já je nebudu zas někde nahánět. Sedět, čekat.

A taky že jo. Naložil jsem Faba a Lio, dojel s nima na Lesnou. Allora s Tygrem už byli u nás, Ťapinka tedy jakbysmet. No sláva, to je horší než pytel blech.

Už jsme si dali jenom malý rychlý kafe a šli hrát. Přesně v tu chvíli začalo pršet.

No snad si někdo nemyslí, že když mi to dalo takové práce, že se teď zdejchne? Ani nápat, tu máte hrací vercajk a hybaj na dráhy, nebo se neznám. Déšť berte jako handicap, já vám dám, kůže líný.

Rozdělili jsme se na dvě skupinky. Jak to dopadlo, to znázorňuje následující výsledková listina:

Nechci se camrat, ale ať to beru z kterékoliv strany, vždycky jsem byl ve vítězném týmu. Tygr měl dneska nějakou kliku na ta třetí místa, kdežto Fabiák je čiročirá ostuda, vymlouval se na to, že nemá sportovní postavu, ale zrovna tohle není sport, kterej by nemoh provozovat i klusťoch.

Fab si u nás dal ještě něco na pití, ostatní se rozprchli, následně zdrh i on. Ťapinu jsem vyexpedoval chrápat, čuměl jsem na film, četl si ještě asi do tří Sherlocka Holmese a poté jsem šel spát taky.

Jasně, drobná úpravička přímo v terénu, to je stará známá věc. Představte si, že jezdíte často třeba pořádat mejdany někam do chatové osady, kde vám zničehonic namontují diverzně do cesty zákaz vjezdu. Mrzuté. Samozřejmě, dá se značka urvat a pohodit do křoví, ale to je neelegantní a při houževnatosti dnes používaných materiálů i občas namáhavé. Proto je třeba se připravit a pro podobné eventuality s sebou v kufru vozit šablonu z tvrdého papíru s vyříznutou číslicí kupříkladu "40" plus černý autoemail ve spreji. Přijedete pod rouškou tmy k lesu, vystoupíte, zalovíte v kufru, dvacet sekund práce a šups - ze zákazu vjezdu je omezení rychlosti. Možná to není tak komfortní hned napoprvé, kdy na vás za zatáčkou vyskočí z křoví ukrytý fízl s pokutovým bločkem v ruce, ale protentokrát musíte být trpěliví, vrtět hlavou, že kdepak, žádný zákaz vjezdu tam nebyl, snad omezení rychlosti, však taky jedete pomalu, ale zákaz? To ne. Obvykle to skončí tím, že se projdete s policajtem se přesvědčit, ten chvílu nadskakuje, ale je mu to co? Je mu to platné jak praseti rifle, ačkoli vám z okýnek auta táhne aceton a po značce ještě barva málem stéká. Šablonu a email nevyhazovat, oni značiči místní úpravy podnikají takovéto záškodnické akce s vyvěšováním značek častěji, po čtvrt až půl roce ji obvykle vymění a byli byste tam, kde předtím.

Nejsem zastáncem takovéto metody (ač jsem ji jednou v praxi také viděl), ale ex-kolega Klustej Vašek ji líčí jako skvělou variantu řešení podobných problémů. Sám jsem jednou v případě kruté nouze maximálně poponesl zákaz zastavení - zpoza právě zaparkovaného vozidla před něj.

Jdu z práce. Ano, pochopitelně jsem musel nejdřív přijít do práce (dokonce už o půl deváté) a mezi oběma úkony i pracovat, ale na tom není nic divného, to dělám každej den. Snad jediný divnější zážitek byl, když jdu takhle ze sextretariátu a vidím Tlustýho Vratočuče Gaunera, an vleče značku dopravní, do budovy, před svou kukaň. Jelikož šlo o nechvalně známou přenosnou "Zákaz stání" s dodatkovou tabulkou "Blokové čištění", ano, přesně tu, se kterou mám tento týden ony mrzké zkušenosti, usoudil jsem, že zkrátka Gauner potřebuje někde zaparkovat a značku ukrývá. Pročež jsem na půl huby s úsměvem prohodil: "Trofej?" A dostalo se mi divné odpovědi: "Dárek." No co, holt Gaunerovi už to sádlo leze na mozek.

Volá mi později do kanclu, kdy už jsem byl v budově prakticky sám a dodělával nějaký upgrade, jestli hodlám tam ještě chvíli setrvati? On by si potřeboval odskočit do prodejny barev, tak mne tam na chvilku zamkne, jestli tedy nechci odcházet během čtvrt hodinky? Pohoda, ať si zajde, já tam budu eště aspoň hodinu.

Mizerná rozmazaná ilustrační fotka z telefonu, kterak Tlustej Vratočuč Gauner značku přelakovává.

No a teď už konečně tedy odcházím. Vylezu na chodbu a smrad, že by jeden pad. Acetonový puch jak vod ropuch, dá-li se to tak říci. Co je to za blbost, kdo by v budově co lakoval v pátek odpoledne?

Sjedu výtahem dolů. Tam stojí shrbenej Tlustej Vratočuč Gauner nad povalenou značkou a prýští na ni bílou barvu z tlakové piksličky. Padělatel.

Vysvětlil mi svoje divné počínání následovně - jeho bezpečnostní služba, tedy sbor dobrovolných vratočučů, má na starosti pochopitelně objektů několik. Sám Gauner, jakožto šéf, si trůní u nás na ouřadě, páč tam je práce nejmíň, může prakticky celej den bejt vyvalenej v kukani, žrát jak před půlročním půstem a čučet střídavě na vrata a na bednu. Spíš na tu bednu. Jenže u jednoho z těch dalších míst, u jakýhosi hotelu, jim někdo šluknul značku, zakazující vjezd na parkoviště na soukromém pozemku. Se sádlem na mozku jsem se (aspoň v tomto bodě) mýlil. Naopak Gauner projevil vynalézavost. Na nedaleké městské fízlárně si vysomroval vyřazenou (pravda, byla krapet zprohejbaná a notně votlučená) značku "Zákaz stání" z důvodu "blokového čištění". Tu právě před vratočučnou povalil, chvíli po ní skákal, čímž ji při jeho hmotnosti nádherně vyrovnal, seškrábal nápis z dodatkové tabulky a jal se upravovat - tedy nechal vcelku zachovalý červený obvod, oprejskanej prostředek přestříkal na bílo a simsalabim - "Zákaz vjezdu v obou směrech" byl na světě. Famózní. Českej člověk je vynalézavej jak hrom.

Byl jsem domluvenej s Ťapinou, že se sejdem na jednu Kofolu na golfíku, bych tam mohl Harpagonovi Spojkovi, tedy provozovateli, předat nějakou práci, co jsem pro něj dělal, zas chtěl návrh nějakýho letáčku, kde se praví, že u Spojky je golfík hyper super, zdravej vzduch a pivo - limo, aby mu tam chodilo víc a víc lidí a von z toho měl peníze, který předá mně, jelikož jsem se já jebal s letáčkem.

Obzvláště dneska to tam bylo jak na srazu veteránů - jak u některých věkem, tak u druhých tělesnou kondicí. Kromě sípavého Pivouka se syčícím strojkem místo hlasivek konečně dneska dohopkal vo berlích i další alkoholik Méďa Béďa, který měl od otevření začátkem minulého měsíce v hospodě absenci, jelikož si neprozíravě pár dní před otevřením golfíku cestou z dočista jiné hospody zlámal hnátu.

Kdosi začal rozvíjet teorii, že Pivouk je vlastně houby kamarád. Za starejch dob, kdy měl ještě hlasivky, se mu podařilo též si zlámat haksnu, a to ho právě Méďa Béďa se Šóším vozili každej den do krčmy na kriplkáře, jak teho Švejka jeho posluhovačka. Obvykle ho odvezli i zpět, pokud se tedy nestihli ožrat dřív než Pivouk, což však bylo v minimu případů, anžto Pivouk má děsně rychlou smrt. Vypít denní záchovnou dávku dvanácti až patnácti piv takovým fofrem, to málo kdo dokáže. A i když se to občas stalo, že jakožto odvoz byli zrovna nepoužitelní, vždycky se našel nějaký dobrodinec, který odvezl Pivoučka třeba autem s nohou trčící z okýnka, s vozejkem v kufru. A i v těchto případech se Méďa Béďa se Šóším angažovali aspoň tak, že ho do toho auta pomohli naložit, ač sami už stáli na nohou jen tak tak. Co pamatuju, tak ho pustili jen třikrát do křoví a jednou se schodů.

Jenže musel jsem se Pivouka zastat, to není tím, že on by nedal na reciproci a Méďu Béďu rád neodvezl, jenomže má to dva háčky. Za prvé spojnice Pivouk - golf je jenom mírně zvlněná, tedy Méďa Béďa vozil Pivouka prakticky po rovině a moc se nenadřel, spíš do hospody je to mírně z kopečka, to ho nechali jet obvykle samospádem a zpátky už ho v opilecké pýše nějak dožduchali, kdežto Méďa Béďa bydlí o tři ulice níž a to je kopec jako kráva, to by Pivouk nebo Šóší bez zásoby lahváčů zhebli. No a za druhé - Pivouk, jak už jsem zmínil, toho dík absenci hlasivek poslední dobou moc nenakecá. Sice by to bylo na pohled jistě veselé, jak němej tlačí chromýho do hospody, ale odporovalo by to bezpečnostním zásadám, těžko by Pivouk třeba mohl Méďovi Béďovi oznámit, ať se drží, jelikož s ním musí najet na obrubník. Ledaže by Méďa Béďa měl soustavně vyvrácenou hlavu dozadu a odezíral, jenomže to by mu mohlo lehce křupnout za krkem a pak by se mu blbě chlastalo. Kdepak. Však Méďa Béďa po dobu úvodní fáze rekonvalescence nouzí netrpěl, poslední z nich, Šóší, mu nosil každej den bágl lahváčů.

Nakonec jsme s Ťapinkou fakt dodrželi závazek a poseděli jenom chvíli, z prozaického důvodu, mně totiž byla zima. Copak o to, nejsu blbej, abych se neuměl voblíct, jenže nejdřív přišla Vzducholoď Hermelína a šlohla mi ze židle podprdelník, řka, že ona sedí venku a nachladila by si vaječníky. Což by sice nebyla až taková škoda, aspoň by pak nemohla produkovat další potomky, jako je ten její dosavadní, Koblejžek, vlastně by to byla věc ukrutně pozitivní. Jenomže už měla podprdelník v ruce a mizela s ním za rohem.

Dík tomu si i Ťapina uvědomila, že je jí vlastně zima, poněvadž vyrazila jenom v tričku s krátkým rukávem. Ano, byla sice před dvěma hodinama venku, ale to se jí při běhání se psama údajně zdálo docela teplo. Chvíli simulovala ubohou zmrzlou Ťapinku, jektala zubama tak, až na baru nadskakovaly půllitry, ostatní se po mně otáčeli a vrhali nevraživé pohledy, co jsem to za necitu. Tedy, abych zachoval dekórum, nechal jsem se stáhnout z bundy, díky čemuž začala bejt zas kosa mně a šli jsme domů. Tak.

Beztak si chtěla Ťapi chvíli spočinout, natáhla se v ložnici a nakázala mi, abych ji vzbudil tak za hodinku. Uvelebil jsem se na gauči. Probudil jsem se za hodinky dvě, vstal, zašel žduchnout do Ťapiny, ta pravila, že už vstává. Čili jsem se zase natáhl a čekal, až se skutečně vyhrabe. Podruhé jsem se vzbudil o půlnoci, vyvenčil psy a to bylo vlastně pro dnešek všechno.

Byl jsem dneska na prezentaci s prasetem. Tím nemyslím nějakého kolegu, k tomu se teprv dostanu. Šlo o exhibici jedné firmy produkující digitální kopírky a několika dalších exhibicionistů z různých garážovek, jež k tomu vyvíjí nějakej podpůrnej software a takovou tu kosmetiku vokolo a nakonec to celý prodávaj.

Velkokapacitní digitální kopírka, to je můj sen. Při představě, jak bych tím nasral mně do počítačové péče svěřené ouředníky, to se mi až tetelí srdéčko a okolní pajšl. Navíc to má šeredně levnej provoz a nemusí mít nebohý vypočítavý technik v budově tři prdele lokálních tiskáren dvaceti různejch typů, z nichž každá má svoje oblíbený kejkle a každou je potřeba cpát ouplně jiným žrádlem. Famózní věc, tendle digitální udělátor. Už s tím vysírám několik let. Vlastně tam už i jednu malou pro jeden odbor mám, ale to je furt nic moc.

Bohužel narážím na odpor. Což o to, lidskej odpor, ten se dá eště zlomit, sice budou huhlat, ale nic moc jim nezbyde, avšak problém je jinej, mírně atypickej, a sice architektonická konstrukce budovy. Ono se v našem případě jedná spíše o soubudoví futuristického vzezření, tedy nikdo neví, proč to vypadá, jak to vypadá. Kulatej věžovitej barák uprostřed, spousta schodišť a hotovej labyrint, pěkné zvenku, ale pro provoz ouřadu na posrání. Taky to původně měly bejt snad nějaký holobyty či co. A zádrhel tkví v tom, že tiskárnu sice nemusí mít každej nabubřelej ingóst na stole, ale kličkovat si pro každej papír čtyři patra schodišť a chodbiček, to zase docela prd naouřaduje. Ale já to jednou stejně nějak vykoumu.

Dneska jednak jsem zhlédl nové modely a technická řešení, druhak to byla možnost poslechnout si a podívat se na tiskovej program, kterej to celý řídí. Třeťak šlo o to, jak to propojit případně se systémama ostatníma, by se tomu člověk nemusel moc věnovat, aby si to sosalo data odkudsi a správce měl pokoj.

Jeden z bodů byla přednáška firmy "Kam se na nás hrabete?", tedy bejvalého mého zaměstnavatele, kterak data do kopírky sosati ze stravovacích a docházkových systémů a zpětně to přes ně účtovati. Nastoupil bejvalej direktor Lesejk, připích si na projektór svůj noutbuk a jako jedinej začal hovořiti zasvěceně a souvisle - o něčem úplně jiným. Copak já, já jsem si to dovedl představit, ostatní však čuměli vcelku vyvaleně, když Lesejk machroval s výrazama jako "strávníci" a "vývařovny". Sem tam se naštěstí zapomněl, víceméně (spíš více než méně) omylem přešel k tématu celé prezentace a vyjevil, že by to tedy mělo bejt úplně jinak, že to sice nemaj, ale když by někdo měl zájem, třeba mu to můžou dodělat. To je asi nějakej jejich novej vobchodní model. Jsem si to představoval úplně špatně, já kdybych šel prezentovat produkt, ze kterýho nemám eště naprogramovanou ani řádku, aspoň bych hodil do hajzlu ty PowerPointové sračky o jídelnách, připravil si nějakou analýzu a mluvil k tématu, byť jen v teoretické rovině, by potenciální zákazníci věděli, že o tom u firmy máme aspoň trochu tucha. Však on už to potom, když to začne někdo zničehonic požadovat, v praxi nějakej servisák naprogramuje, sám si pamatuju, jak jsem seděl tejden v hotelu Sigma v Olomouci a předělával celej ten stravovací bazmek, abysme zakázku vůbec předali. No jo, holt Lesejk má jiné obchodní zkušenosti.

Sice ne hlavním, ale jistě nezanedbatelným bodem celého půldne bylo pochopitelně pohoštění. Raut či jinak nazvanou žranici, to umí uspořádat každej hejhula, už mi to ani nechutná, švédský stoly, vod každýho kousek, brr. Tidle se teda vytáhli, to se musí nechat, jelikož opejkaný sele, to hned tak každýho nenapadne. Bylo to v hotelu Amfora, kde maj geniální věc - gril na prasata přímo v budově, je to de facto podezděný ohniště, nad tím se vrtí pašík a ouplně nahóře je obrovská digestoř, která tu vůni vypouští do okolí, kde bydlí v několika blocích převážně Cikáni a jiná sociálně nepřizpůsobivá svoloč, by je asi nasrali. Proto tam často cejtím kouř, když jdu okolo, houby vod topení, prasata tam pečou. Jo, to byla dobrůtka.

Dal jsem se ještě do řeči s jedním z těch pořadatelskejch vobchodníků, potvrdil mi můj závěr, že pro naše účely by stačilo jenom pár modulů z těch jejich slavnejch softwérů, nemaje jídelnu ani karty na docházku, těžko to jima budu řídit. Na kravaťáka docela chytrej. Dá rozum, že já to potřebuju jenom jako velkokapacitní tiskárnu, scanner, sledovač a vyhodnocovač, když třeba vyčenichám, že mi baba tiskla na lokální inkoustové tiskárně padesát stran pro parchanta do školy, budu jí moct urazit palici. Machrovat před šéfstvem s možností napojení na docházkový systém, to by se mi mohlo svinsky nevyplatit, co kdyby po tom někdo fakt zatoužil a chtěl to spláchnout v jednom? S mou pracovní morálkou bych si pěkně nasral do hnízda.

Jo jo. Poděkoval jsem za informace a za kus prasete, rozloučil se a zmizel. Jenom ty kecy o pěkným dnu, to si mohli nechat taky od cesty. Když jde člověk na fízlárnu za účelem vysvětlení, proč si, trotl, nechal odtáhnout auto, to obvykle nemá náladu na takový fórky.

Jenomže výsledek předčil očekávání. Seděla za vokýnkem taková sympatická fízlinka, zeptala se, jestli auto už mám a kolik mě to stálo. Protočila voči, chvílu jsme si jenom tak povídali o dopravních značkách a práci ve státní správě, pak pravila, že, když už jsem zamáz dvanáct kil, su snad vytrestanej dost, od nich to mám za domluvu a ať to příště neopakuju moc brzo. Ujistil jsem ji, že to absolutně nemám v úmyslu, stejně tak jako tentokrát, nejsu padlej na palicu, abych si nechal odtahovat auto jenom z dlouhé chvíle, pozdravil a vypadl.

Ťapinka má další etapu stáže a praxe, tahle spočívá v chození na sedmou na kliniku a následného pronudění se až do časného odpoledne, kdy jde zase domů. Kouzlo tkví v tom, že ráno vymajzne něco po šesté. A jelikož tím získám nebývalý prostor, rozvalím se přes dvě postele, pofackuju postupně celé budíkové komando a vesele si spím. Kupříkladu dneska do půl deváté. Zas mě takhle časně nikdo nehledal, už asi ani nedoufají.

Po včerejším a předvčerejším infarktózním tempu (byť v některých případech samozaviněném) jsem měl taky nárok na odpočinek. Ležérně jsem se přemístil do práce a nehodlal se předřít. Vida, částečně mi to i vycházelo.

Za dopoledne byl mým největším výkonem zásah u kundoložky. Fakt plnotučná gynekologie, máme v části soubudoví pár felčarů a za mírnej úplatej jim občas vypomůžu. Někdy na bázi reciproce, tady jsou mi jejich služby tak z přirození nějak houby platné, musím po nich chtít peníze nebo ukrutně veliký balení kafe. Tak tady jsem dneska před vobědem měnil monitór, čímž jsem jim zhroutil databázi pičí, nebo jak to říct, systém Window$ nerozdejchal novej ovladač. Osud. Stane se. Ale jsem technik šikovný, půl hodinky snažení a laborování a píče už byly zpátky na obrazovce. Teda klientky. Vlastní píče jsou až v druhé úrovni menu.

Vyhládlo mi, musel jsem se na obědě přežrat. To se mi zas začlo chtít spát. Uvařil jsem si kafe a přemejšlel, co dělat, abych neusnul. Pravda, nabídky byly, jenomže ve valné většině obnášely práci nezábavnou, byl jsem nucen je s díky odmítat.

Třeba DrDol, ta si usmyslela, že je třeba vytisknout jakousi vyhlášku na obrovsky velikej papír a pověsit ji na ouřední desku. Poradil jsem jí, nechť si onu jakousi vyhlášku na obrovsky velikej papír vytiskne a na ouřední desku pověsí. Poděkovala a byl jsem zas tam, kde na začátku.

Velkej Šéf Kvakin požadoval pro svého nezvedeného potomka školní práci vytisknout. Padesát souborů po jedné až třech stranách, s barevnejma vobrázkama. Zamyslel jsem se a usoudil, že když se bude hodně snažit, že si to vytiskne. Podivil se, prý nemají na sextretariátu barevnou tiskárnu. No, nemají, však taky o sextretariátu nebyla řeč. Barevnou tiskárnu mám na ouřadě jenom já, to se ví. Já jsem taky měl na mysli jeho velkopodnikatelskou kancelář ve městě, tam to znám, jsem mu to tam spravoval, má tiskárnu barvama přímo hýřící. Si poradí.

A Jaruš z kasy mi taktéž volala, že jupajdá, tralalá, podařilo se jí na zejtřek dohodnout likvidaci bordelu pod schodama. To byla ta původní hromádka několika nefunkčních monotorů, zapečenejch tiskáren a rozsypanejch zdechlejch počítačů, co jsem vytahal ze skladu asi před půldruha měsícem a poručil to zlikvidovat. Ouředníci ostatní to zblejskli a hbitě tam začali tahat další hromady a hromady svinčíku, něco jako taková lokální černá skládka. Tak zejtra, jo? Dobrá, popřál jsem Jaruš pěknou zábavu, ať si to užije, bohužel se nemohu zúčastnit, jelikož jsem na odborném semenáři, kde mimochodem bude k obědu opékané sele, ale aby měla radost, trochu to pod těma schodama upravím. Jaruš zaplesala.

Netušila, že pod pojmem "upravím" si představuju "přidám". Trochu jsem pouklízel v kanceláři, následkem čehož se už dá přejít celá místnost diagonálně bez překračování metrových barikád techniky, sem tam jsem zarejdil ve skladu a vykramošil odtam ještě dohromady dalších sedm ohromných beden krámů.

Vzpomínal jsem na Žufiho, mého bejvalého poskoka. Hned z několika důvodů. Za prvé by to za starejch časů pochopitelně dělal von. Za druhé na mne neustále vyskakují různí jeho kostlivci zpoza skříní. Ano, to bylo tenkrát, jak jsem mu přerušil meditaci nad vadnou tonerovou kazetou slovy: "Neser se s tím a někam to mrdni." Mrdal to usilovně celej rok a půl, za skříň, aby to nebylo vidět. Pak se ještě tvářil dotčeně, když jsem mu tu skrýš vyhmát (přesněji se na mne vysypala) a před koncem civilky mu ji nakázal vyklidit. Klacíčkem tam rejpal a snažil se vyškrábat, až na dvě cartridge se mu to skoro i podařilo.

Ve finále jsem chtěl elegantní tečku. Přebytečná krabice od tiskárny HP LaserJet 1200. Chachá, ukážu, jakej su sportovec, rozběh (na právě získaném prostoru po vystěhování bedny Žufiho cartridgí), kop. Načut jsem ji. Bednu. Od tiskárny. Která měla bejt prázdná. Bedna, né tiskárna. Kurva práce, do prdele zasranýho, co je to zas za křivárnu? Do bedny od tiskárny, která měla bejt prázdná, bedna, né tiskárna, do týdle bedny, kterou jsem právě elegantním obloučkem nakop, "někdo" vtipně narafičil jakejsi obstarožní a pekelně těžkej monitor. Málem jsem si ukopl hnátu až pod kolenem, do hajzlu, to byla pecka. A teď chuja starýho vím, co je to za drek. Funkční? Nefunkční? Po mém zásahu už asi to druhý, ale vyhodit to nemůžu jen tak. Ach jo, a přitom by si to tááák zasloužil.

No jo, odpracováno by bylo, vypálil jsem si pár věcí na DVD a bral se ku hospodě, je středa, zasedání se slepejšama je třeba. Tentokrát byla účast kvantitativně nižší, zato o to vybranější společnost, tedy jen já, Pepé, Bača. Posléze přišel Marťan. Odebral se Bača, kterému bylo krušno, an se kdesi ožral včera. Vypadal na to. I na přímou otázku odpověděl kladně. Prý šel zhebnout do houští.

Pepému jsem nabonzoval, jak jsem v Levných Knihách zakoupil sobě ukrutně moc hudby klasické na CD za ukrutně málo peněz, též jsem dodal, že tam měli kupříkladu povídky Karla Čapka, čtené, na CD namluvené, nosičů bylo asi pět, každej po 29,- Kč. Pepé chvíli dumal, kalkuloval. Došel k přesvědčení - zakoupit. No jo, jenže kde vzít a nekrást? Nebo hlavně kde vzít? Pět disků po devětadvaceti vočích, to je bratru skoro kilo pade. Pepé viditelně posmutněl. Řešení našel: "No co, tak jednou nepůjdu na Bláhovku, na Plzeň, na Plzeň, ušetřím, kultůru sobě zakoupím." Ale bylo vidět, jak se mu to nelíbí. Až se mu z hlavy kouřilo, jak to zaonačit, aby mu Čapek byl zakoupen a přitom mu zůstala šance jít na Bláhovku, na Plzeň, na Plzeň.

Dostavila se právě v tu chvíli Pepého Stará Manželka Maruška. Pepému zajiskřilo v očích: "Víš, Marie, Egi právě povídal, že kdesi v Levnejch Knihách maj nějaký CéDéčka čtenejch povídek od Čapka, ale to bysme beztak nechtěli, co říkáš?" Maruška se tázala po důvodu, proč by zrovna ausgerechnet ona neměla chtít povídky od Čapka? Prej je to daleko a ve městě a těch CD je pět, to je dohromady kilo pade a to za to přece nestojí. Zkrátka Pepé už po pár desítkách let asi ví, jak na to. Tvářil se skepticky a s předstíraným nezájmem tak šikovně, až z Marušky vyrazil slib, že (ona) zajde do obchodu a CD zakoupí, jí to přece nečiní problém, Čapka ona také ráda, při cestě to má. A o Bláhovce, zajímavé, nepadlo ani slovo.

Nakonec se dokutálela i Ťapinka s Jolou a s Jolí čubou Talou, která začala živě komunikovat s už dříve přítomným jezevčíkem (ta Tala konkrétně). Jezevec se předtím nudil, šmejdil po krčmě, sem tam občůral lavičku, vyskočil na židli, i na stole jsem jeho ocas zahlédl. Teď byl rád, že má spřízněnou duši a že si má na koho zaštěkat. Občas tedy prohodili pár slov, ehm, tedy štěků. Když přišel jakýsi místní vopilec s dalším undergaterem, bylo to už na hospodu s velkým škrtnutým psem na dveřích docela dost. A stejně dost už měly i Ťapina s Jolou, naznal jsem, že je čas vyrazit k domovu, tam čekají zase naši psíčci a taky moje večeře, dovolit Ťapině o pivo navíc, už bych zas místo špaget chroupal suchou brzdu.

Taktickým ústupem pod záminkou štěkajících čoklů (v hospodě i doma) jsem zachránil situaci. A aby psů nebylo málo, potkali jsme ještě jednu smečku před domem. Jednak šla paní s Rexíkem a Agilou, to je geniální dvojka, jelikož Rexík je jakejsi pinčl, voprsklej, drzej, štěkavej, takovej lizpič, vidět to není, ale slyšet je to přes tři ulice. Zatímco Agila je jeho podpůrná jednotka, krytí týlu, argentinská doga, která dohlíží, aby Reximu někdo za jeho štěkavé impertinence nenatrh prdel.

Hlavní bylo, že zároveň s nima šel náš domovní Dědek Zamykač, velkej propagátor zamykání vchodovejch dveří, se svým starým jezevčíkem Šedivákem. Zastavili se při řeči o vchod vedle, mířili, tedy aspoň Dědek Zamykač s Šedivákem už domů. Slušně jsme je pozdravili a Dědkovi zašpérovali na dva západy před rypákem.

Se každej den utěšuju parafrázovaným invertovaným vtipem, že hůř už bylo, teď by mělo bejt líp. Zvlášť když si tady přečtu svoje výtvory a zážitky z minulých dní, nabejvám nezvratného přesvědčení, že jsem dosáhl spodní amplitudy, měl by přijít odraz ode dna.

Třeba dneska. Ráno jsem zaspal. Ale jak. V 9:38 mě teprv budila kolegyň Fišta telefónem, prej jakejsi problém se mnou potřebuje prodiskutovat. Šmarjá. Teda jako "šmarjá zaspal jsem", nikoli "šmarjá problém" či "šmarjá Fišta", ačkoli u toho posledního bych se expresívním výrazům taky nebránil.

Nu vot, ničevó. Však jsem si schválně nechal v sobotu po nákupu Všiváčka před domem, nedával jsem ho do garáže, jsem měl matný tušení, že dneska toho budu mít víc i bez zaspání, dneska přijde k užitku. Přece se nepoženu po ránu do garáže.

Ještě vystupuju z výtahu, kontroluju, jestli mám všechno, panel k rádiu, klíče. Jak se blížím ke vchodovým dveřím a koukám ven, cosi postrádám. Auto. Vždyť jsem ho přece zaparkoval tady, přímo u toho zábradlí, rovnou proti dveřím. Nebo ne? Kde jsem ještě byl? Fakt nikde. Tady musí bejt, vedle mne stála jakási bílá Fóbia snad, ta je pochopitelně dávno pryč, a vůbec, proč jsou pryč všechna auta z celé ulice? Válka? Znárodnění? Nebo něco horšího? Blokové čištění?

Motal se tam jakejsi odtahovák. Ten by moh leccos vysvětlit. A vysvětlil. Jó, panáčku, blokové čištění. Jo jo. Co to? Modrá falda kombík? Tu před chvílí vez kolega. Kam? No na vodstavný parkoviště, do Slatiny. Boha jeho.

Fišta si holt počkala, než se dokodrcám MěHroDem, vo to nešlo, ale co pak? Původně jsem se teda chtěl stavit odpoledne za Kachnětem do práce do Slatiny, ovšem to jsem tak nějak počítal s faktem, že se budu dopravovat tím vozidlem, né že si Všiváček vyrazí předem.

Takovejdle paragon eště ve sbírce nemám. Jen mám divnej pocit, že mi ho nikdo neproplatí.

Podařilo se mi zlanařit služebního řidiče Mirajze, by mě tam pod jakousi průhlednou záminkou odvezl, aspoň tak. Vysadil mne na křižovatce. Pak jsem prošel kolem nádraží, několika montážních hal, až se zdálo, že mířím definitivně do polí, byl jsem na správném místě. Odstavné parkoviště. Tam stál chlap v montérkách, zubil se, řek si vo dvanáct kil, dal mi paragon, předvolání na fízlárnu (to bylo určitě za stěračem, vzal ho do úschovy, aby se neztratilo, beztak budou chtít další prachy) a řek mi: "Nashledanou. Nebo radši ne. Raději sbohem."

No, ještě že jsem včera ušetřil deset korun u parkovacího automatu, že jsem tam nenarval celou dvacku.

Geniální. Nevyhádáte nic. Značky tam byly, je to napsáno na nástěnce ve vchodu a vychází to v ouředním obšťastníku. Což o obšťastník (kterej mimochodem hážem rovnou do bedny na letákovej vodpad), povinnost číst nástěnky taky není nikde zakotvená, že značka nebyla vidět, to nedokážete. Zvlášť na naší ulici, kde ji daj vedle kontejneru, v sobotu jsem si jí nevšim, jelikož pršelo, obvykle nechávám jinak auto na ulici za tmy, a to tam (v rozporu s pravidly) parkují auta a cloní tu značku. Ouředník vám bude argumentovat: "My jsme to kontrolovali a značky tam byly." Pravda, za slunečného dne v pravé poledne, to ano. Ale dělám na podobném ouřadě a stejné hádky slyším často, právě vždycky po blokovém čištění. No jo, měl jsem jet včera z práce autobusem, jak bych šel okolo, snad bych si toho byl všim.

Vlastně taková Hlava XXII. Abyste jim mohli dokázat, že ta značka není vidět, museli byste ji jít vyfotit, ačkoli není vidět, fotíte de facto bránící vozidla, jenomže je fotíte, protože víte, že za nima značka je, tedy o její existenci máte potuchy. Dokonalé.

Nejde mi jenom na rozum, proč to vozí kamsi do hajzlu přes celej štatl. Jasan, kdesi jsem vyčet, že se platí sólo naložení a složení a pak ještě za čas a kilometry, z pozice odtahové služby to chápu, proč by se s tím pořádně neprojeli? Ale máme tady i bližší odtahové služby přece. Tuze divný, stálo by za úvahu propátrat příbuzenské poměry mezi vedením objednavatele (tedy místní radnice nebo městské fízlárny) a odtahovkou. Někdo z toho má dost možná dobrej vejvar. A nebo jsou prostě jenom blbci a nenapadne je to vozit třeba z Lesné pod Lesnou, v Líšni někam za Líšeň a z Vinohrad do Židenic. Je třeba hříšníka nejen potrestat a pořádně zkasírovat, ale ještě notně nasrat, aby si to pamatoval. V tom to bude.

Pracně vykoupeným autem jsem si pak zajel cestou vyfotit Svatýho Rusa. Tam zas nebylo místo k parkování, stál jsem ukrutně daleko, hic byl jak před bouřkou, nasranej jsem byl jak čert. A to se ke mně přimotalo trio študentů, jestli bych jim nechtěl "přispět na maturitu", cosi jako poslední zvonění. To maj teď novou metódu, študentíci, nikoliv v pátek vyrazit somrovat celá třída po posledním zvonění, nýbrž se potloukají městem po malejch skupinkách celej tejden, preventivně, guerillovej systém. Poslal jsem je do prdele s odůvodněním, že buď je maturita dle mého soudu zdarma, nebo na státní škole placená, ale to jsou zas z dosti zazobané rodiny, tedy jim netřeba přispívat ještě extra, na školství jsem dneska přispěl až až, tedy z daní, které zaplatí odtahová služba. Kdyby řekli aspoň na rovinu, že jde o chlast, možná bych se aspoň zamyslel. Ale s největší pravděpodobností bych je do té prdele poslal tak jak tak.

Jak jsem se zmínil o té bouřce - přišla. Zmoknul jsem jako svině, zrovna jsem se vracel do práce na večerní aktualizaci databáze. No hnus.

A když jsem byl ještě večer s bandou z Xka v hospodě, měl jsem toho akorát tak plný zuby. Při odchodu, před půlnocí, jak jsem vyjížděl z parkoviště, dával jsem si majzla akorát, abych nepřejel někoho z té potácející se partičky, tak důsledně jsem se jim vyhejbal, až jsem si zapomněl rozsvítit světla. Ke štěstí jsem si toho všim při letmé kontrole přístrojové desky hned za první křižovatkou a chybičku napravil, ale to je pěkně hnusný, jezdit v noci bez světel. Zvlášť pro ty, který pak přejedete. Nevím, na co jsem myslel, normálně sahám po vypínači hned při nastartování, celej rok, v každou denní i noční dobu. Nehledě k faktu, že jsem mohl ještě dostat pokutu, bejt tam policajt. To by mi už asi hráli. Fízl by asi dost čučel, kdyby mě před ním při běžné kontrole klepla pepka.

Todle je ten pověstnej Svatej Rus alias Maňas čili Kachláky.

Tak tohle je prosím "Pomník Rudoarmějce na Moravském náměstí v Brně", dle místních tedy monument zvaný familiérně "Svatej Rus", "Maňas" nebo též "Kachláky".

A tolikrát je tady proto, že mě nasralo, jak jsem si kvůli tomu zobnul s tím autem a těma maturantama.

Tak.

Využil jsem Groulí inspirace a po jeho způsobu jsem se zařídil. Po obědě jsem sebral služební auto čili Zelenýho draka a vyrazil na vejlet.

No dobře, ne tak docela. Původní cesta byla na nadřízenej ouřad, na Magorát, pro data do našeho slavného (dez)informačního systému, ona známá brněnská kabelová metoda přenosu dat - vezmu CéDéčko do kabele a jdu. Už tam začal pech, nějaká svině svinutá šlukla z vozidla jeden papír. Co s jedním papírem dělat drahoty, že jo, ale tohle byl zrovna takovej tůze oku lahodící papír, je na ňom napsáno "Výjimka" a je tam namalovanejch ukrutně moc přeškrkanejch zákazovejch značek, který je možno s bumážkou ignorovat. To vše pochopitelně je, pokud onen zalaminovanej voštemplovanej papír taktéž je. No, nebyl. Asi si ho pučil někdo z náčelnictva, by moh po městě drandit zákaz nezákaz. Tedy jsem parkoval na vyhrazeným parkovišťu Magorátu, eště sem si blbě najel a stál jedním kolem na chodníku, no hotovej magnet na fízly a ještě podřadnější živočichy, tedy třeba stržníky. Takovej expert (v náborových letácích uvádí, že jim stačí polomozek s výučním listem), ten nad tím moc nedumá, jestli to třeba nejni taky Magorátní auto, bere to sportovně, nedáš (výjimku za sklo), dostaneš (botičku). Což bych nerad, páč Jaruš na pokladně by se asi cukala proplácet mi pokutový bločky. A já su děsně lakomej.

Proto jsem se ani nějak nezdržoval, bafnul od Hrstiče - databázového drtiče - CD s důvěrnejma a citlivejma datama, místo kafíčka a cigaretky s Branďulkou v přízemí jsem na ni jenom houknul pozdrav a zase mazal pryč.

Ne ovšem daleko. Nikdo mě snad moc nepostrádal, vo Draka zelenego taky nešlo, toho jsem měl napsanýho až do dvou, zejtra budu do večíra s těma datama zázračit, ať nikdo nepyskuje, ale Egi se právě teď staví k holičovi, páč by to jináč do konca tejdna blbě stíhal. Už jsem měl tu hubu zas jak Rumcajs. A při té příležitosti jdu kolem knihovny a tak.

Zas došlo na absenci oné "Výjimky", s ňou bych totiž moh vjet někam do pěší zóny a tam to nechat lážo plážo na neplaceným parkovišťu stát. Takhle jsem si udělal dvě mazácký kolečka kolem Svatýho Rusa a soudu, nakonec přímo u těch kachláků zaparkoval. Parkoviště pochopitelně placené (nerovná se hlídané, pochopitelně). Prachy by byly, ale jenom ukrutně málo nebo ukrutně moc, konkrétně asi dvě pade (to je to málo) nebo pak až dvacka (což je to moc). Jak jsem říkal, su lakotnej a nehodlám prokrmovat vyžírky typu "Statutární město Brno" víc, než je zdrávo. Půl hodinka za deset Ká musí stačit. Jenomže kde rozměnit? Oni ti zmrdi moc dobře věděli, proč tam dali automaty, který nevrací.

Zrovna takovej blbej flek. Trafika daleko a eště od pohledu zamachlovaná, vobchod nikde žádnej, když povodejdu, rázem tam budu mít na kole od vozidla nežádoucí obuv, to nevokecám, že jsem si šel rozměnit. Tfuj.

Napadla mne na první pohled skvělá myšlenka - požádám kolemjdoucí o rozměnění. Snadno se řekne, hůř udělá. Teda žádat je snadné, natrefit na někoho, kdo patřičnej obnos v drobnejch má, to už je horší. Maximálně jsme se s jakýmsi chlapem dobrali asi čtrnácti korun, sám naznal, že to je asi málo na zakoupení dvacetikoruny.

"Brej den, prosím vás, nemáte drobný za dvacku? Já bych potřeboval do automatu."

Pátravě se na mne zadívala: "Já vytáhnu peněženku a vy mi ji ukradnete, ne?"

"Fajn, sebekriticky uznávám, že možná vypadám, právě proto potřebuju nakrmit automat, tedy parkovací a nikoli hrací, jak by se mohlo zdát, abych mohl nechat zaparkované vozidlo a jít k holiči, nechat si trochu spravit vobličej. Mimoto mám plné ruce, jak vidíte, nemám čím vám peněženku vytrhnout ..."

Ještě jsem chtěl dodat, že mi může položit dvě desetikoruny na zídku, zatímco já jí hodím dvacku k nohám, to už se však dala uchlácholit a vytáhla šrajtofli. V kovu měla čtyři padesát. A takový fóry dělala.

Ha - zastávka autobusu. Na zastávce lidi. Ti určitě, pamětlivi přikázání "plaťte odpočítaným jízdným" drobný maj, no jo, maj, ale nedaj.

Náhodou byli o poznání ochotnější, bus nejel, tak nemohli dělat, že někam spěchaj. Sličná svlečna se prošacovala, načež se vytasila taktéž s dvacetikorunou, ochotná směnit. Poděkoval jsem jí, nepřišlo mi to tak výhodné. Asi třetí paní měla. A dala. Drobný teda. Teda nedala, vyměnila. Díky jí.

Beztak jsem měl pocit, že všici čučeli nějak divně. Co je na tom nepochopitelnýho? Vždyť jsem po nich nechtěl nic navíc. Třeba koupit desetikorunu za sedm padesát. To bych pochopil kyselej ksicht. Zkrátka somrák by ze mne asi nebyl. Nejsu ostýchavej, ale pátýmu divnočučovi bych s velkou pravděpodobností rozbil rypák a měl bych po živnosti.

Fajn, v avtómat stojanóčnyj jsem nacpal desetikačku a šel. Držku jsem měl zastřiženou zhruba za stejnou dobu, jakou mi trvala finanční transakce na parkovišti. A taky zdražili, z pětatřiceti na devětatřicet. To jim to nepromítnutí zvýšení DPH dlouho nevydrželo. Ale co, mám zas na měsíc s údržbou zevnějšku vystaráno.

V knihovně další hamižníci - registrace prej. Za registraci chtěj 200 Kč. To by nebylo tak divný. Jenomže voni tu registraci poptávaj asi každej rok nebo jak. Šmejdi. Tak maj říct rovnou na rovinu - dvě kila na rok. Fujtajbl.

A další dvě kolesa jsem eště nechal v levné cédéčkárně, kde jsem zakoupil několikero dalších nosičů Mózarta, Vivaldiho i jiných šmidlalů, bych mohl Ťapince tady večer šmytcovými party vrzat na nervy. Aspoň tak.

Mimochodem, jak jsem zmínil o pár odstavců vejš, vysvětlivka pro mimobrněnské - pod pojmy:

je třeba si představit vždy to stejné, a sice celým názvem "Památník Rudoarmějce na Moravském náměstí", dříve Náměstí Rudé Armády, zkráceně NRA.

Chtěl jsem to doprovodit odkazem nebo nějakou z webu šlohnutou fotkou, ale ke svému úžasu jsem zjistil, že na celém webu není k nalezení, skutečně jsem to hledal asi hodinu a půl.

Jak v dobách předinternetových byl maňas na každé pohlednici, teď néni nikde.

Bo já si to snad budu muset zejtra zajet vyfotit. Co si člověk neudělá sám, to nemá.

Na telefonu mě čekala KTZ (někdy mylně nazývaná SMS) od Joly, vobludy, tedy Ťapininé spolužákyně, vlastně bejvalé, Jola propadla, Jola je repetentka, ale každopádně vod vobludy Joly, že se staví večer s tou disketou. Aha, vzpomínám si, o tom byla nějaká řeč, Jola, disketa, neděle, odpoledne. Tak jakej večer? Večer máme jít za máti. Udělal jsem další výjimku a Jole odepsal něco v tom smyslu, ať klidně přijde, pokud nebudeme doma, tak že jsme pryč, kdyby ji zajímalo kdy doma budeme a kdy ne, že může zavolat. Což se v dohledné době nestalo.

K rannímu kafi jsem si, pochopitelně zapálil. Ťapina přiklusala s protikuřáckou svíčkou. Bůh suď, co ji to zas popadlo. Jenom jsem jí přikázal, že jestli ji chce dát do toho kalíšku, ať laskavě šroubovákem vydloubne ten zbytek vosku, kdyby ho tam nechala, svíčka bude šikmo a vosk poteče na stůl. Prý nepoteče. Odvětil jsem, že o tom nehodlám diskutovat. Ona údajně taky ne. Dobrá, zapálíš, já ten krám vyhodím z okna. Zapálila. Sfouknul jsem, vzal a šel k oknu. V tu ránu se sháněla po voskodloubacím šroubováku. No proto.

Po obědě, pro ozvláštnění, Ťapi začala zas střečkovat, že je potřeba uklidit, postele přestlat, prádlo vyprat, v kuchyni vytřít podlahu, vyluxovat, možná toho vysavače bych se moh aspoň chopit já. Zcestná myšlenka, přišlo mi. Ona prý, chudinka Ťapinka, ničeho nestíhá. Se ví, když si všechno nechá na víkend a v pracovní dny se válí na gauči nebo zevluje po internetu. Prý to takhle není možný, vždyť já jsem si snad nevšiml, kolik je v předsíni nanošenýho písku? Po pravdě - nevšiml. Nosím pantofle.

Jelikož bych beztak neměl klid, skákala ve dveřích jak kaučuková bába, nakonec jsem se dal ukecat. Pochopitelně jsem zas vysál blbě, ačkoli jsem hubicí zarejdil i za noční stolky, pod postele a do jiných míst, na něž Ťapina při stejné činnosti nikdy ani nepomyslela, dokonce jsem i jeden zapalovač vcucnul, přeci jenom se chybička našla - prý jsem zapomněl na psí kobereček v kuchyni. Ano, máme v kuchyni pod stolem kobereček. Kobereček na ležení pro psa. Když jsme si přitáhli domů prvního, Anďáka, hrdě jsem mu jej tam nainstaloval, že si jej třeba oblíbí a bude tam lehávat. Nikdy se tam ani nezašel podívat. Je to nejčistší kobereček v celém bytě. Z čehož plyne, že jsem na něj nezapomněl, já jsem se na něj vysral.

Nu což, dle mého skromného mínění jsem měl splněno, z nedělního odpočinku stejně nemělo bejt nic, šel jsem něco udělat k sousedovi, tomu počítač nepřehrával nějaké filmy. Bylo to krapet zapeklitější, musel jsem se opakovaně stavit zpátky doma pro nějaký CD. Celou dobu jsem tahal s sebou telefon jak kočka koťata, přeci jenom co kdyby volala ta Jola?

Ťapina byla naštěstí tak prozíravá, že ho vzala a s Jolou promluvila. Pak mi hrdě hlásila: "Volala Jola, prej přijde za hodinu, s tím jsem ji poslala do prdele, tak prej do půl hodiny."

Chachá. Známe Jolu. Hodinka a čtvrt a Jola stála ve dveřích. Ne však sama, pro jistotu s sebou vzala i háravou čubu Talu, aby to byla ještě větší sranda.

Jola pravila, že vyučující Brunclík je kokot. Kokot je proto, že po ní chtěl práci. Jola si ji uložila na disketu. Pouze na disketu. Pouze na jednu disketu, pro úplnou přesnost. Pak z ní ulomila ochranný plech a ohmatala magnetickou vrstvu, čímž se disketa i se školní prací stala nečitelnou. Ale kokot je u toho Brunclík. Jolí logika. A Egi má práci zachránit.

Egi má práci zachránit. Hraje rádio. Na gaučích povykují Jola a Ťapina, přeřvávají se navzájem. V koupelně odstřeďuje pračka. Háravá čuba Tala krouží kolem mne, vyskočí, žduchne do stolu, žduchne mi do židle, oběhne pokoj, ulehne. A nanovo. A zas. Naši psi skončili zašpérovaní v kuchyni, což se zvlášť Anďákovi nelíbilo a pojal nápad - proškrábat se skleněnou výplní. Drápy po hrubém skle, víte, jakej to dělá kravál? Zvěřinec. Blázinec. Jola naznala, že tak to nepůjde, prý se půjde projít. Uhodlas, bejby, a pak tady budem dvě hodiny čekat, tůdle. Ťapinka měla lepší nápad, vyprostí Anďocha z kuchyně. Tedy peloton - kolem stolu krouží háravá čuba Tala a za ní roztouženě pofňukávající a kňučící Andy, načež se Tala vztekne, začne štěkat a zas žene tři kolečka Andyho před sebou. A tak furt dokola.

Jsem geroj. Zařval jsem, přikázal psa zavřít tam, kde byl, vypnout rádio, držet čubu a huby. Což se také stalo. Data jsem zachránil, poslal Jole na mail a vyhodil ji i s Talou ze dveří.

Výsledek? Sice cirkus stejného složení jako ráno, ale rázem mi to přišlo jako nebeskej klid.

Zase jsem se vcelku vyspal. Ťapina ráno vstala, vyvenčila trotlopsy a zmizela.

Nikoli definitivně nebo nějakým kouzlem, prozaičtěji, nasedla na autobus a zmizela ve Zlíně, poptat se na tamější klinice, jestli by ji třeba nechtěli v dohledné době zaměstnat.

Vyzved jsem Ťapinu při návratu na ÚANu Všiváčkem, nakoupili jsme, ani jsme se nepohádali nebo nepoprali. Ťapina si vymyslela proticigaretové svíčky, bez mrknutí oka jsem jí je schválil.

Dokonce jsem byl doma tak užitečnej, že jsem se podílel na domácích pracích - donesl jsem z komory tabletu do myčky a stisknul čudlítko.

Ťapinka hned vyzkoušela funkčnost antidýmových svíček. Jí se zdálo, že to funguje. Mně je to fuk. Ale jednu vypálila a pochvalovala si to.

Ráno vstanu, né, ničím se neopařím, nejsem idiot a kafe hodlám lemtat až v práci. Šel jsem spát hodně brzo, proto mi ani nedělá problém vstát včas, sedm hodin, hopsa hejsa, já já já už dávno skáču. Odcházím do práce, Ťapinka ještě spí. Hajá. Bucá.

Dík tomu časnému vstávání se mi podařilo i být v práci včas. Skoro. Plus mínus. Tedy spíš plus. Ale jenom o pár minut. Asi pět.

A už makám jak barevnej. To vytoužený kafe srkám za pochodu, furt někdo telefonuje, kdosi cosi chce, že já tam vůbec lezl.

V přibližně stejnou dobu Ťapinka doma vstává. Protáhne se. Nasnídá se. Obejde s psama trávníček. V devět se jde podívat na praxi do ordinace, kde vydrží do poledne. Hrůza. Tři hodiny. Se nedivím, že je pak celá schvácená.

Přijde domů, chvíli zevluje po Ženě-In, aby nakonec zaparkovala na gauči a odpočívala.

S vypětím všech sil se natáhne pro telefon a zavolá mi. Zavolá mi, abych cestou z práce zašel koupit pečivo.

Aha, chápu to dobře, že ona se bude teď dvě hodinky válet, pak zajde lážo plážo s pejskama do rokle, klacíček jim házet a učit je aportovat, zatímco já budu dřít jak vůl, pak poletím s vyplazeným jazykem koupit brzdu, abych stihl bejt ve tři doma, jelikož má přijít Rob aka Bobeš s Gazelou a máme jít na golfík? Pochopitelně s Ťapinkou, ona si také touží zahrát.

Ten telefon k tomu byl jenom rekvizita, můj řev musela slyšet i přes půl Brna. Tohle né, milá zlatá, a valdauf s čoklama do obchodu, jinak bude tuze zle.

Po příchodu domů jsem Ťapině preventivně vrazil pěst pod čumák (nikoli pěstí, jenom přiložil a zahrozil) se slovy: "Máš dneska dosráno". Mno dobrá, myslela, že zas tak dosráno nemá, skočila po mně a musel jsem ji krapet paralyzovat o dveře, ale jinak to byla poslední konfrontace dne, pokud nepočítám sportovní klání, které jsem pochopitelně vyhrál a díky skóre 38 si vyrovnal svůj rekord.

Aby zase někdo neřek, jakej su domácí násilník, tyran a Ťapibijec, pod pojmem "paralyzovat" si představuju nikoli rozbití lebky o futra, nýbrž to, že Ťapina po mně vystartuje s veškerou jí vyvinutelnou razancí, já laxně odrazím útok, namáčknu ji na dveře, trochu maximálně pozvednu nebo přidusím a nechám ji máchat pěstičkama a kopat kolem mne do vzduchu, dokud ji záchvat nepřejde.

Volala Jola, vobluda, tedy Ťapinina spolužákyň, že dojebala nějakou disketu, na které měla důležitou práci, staví se v neděli, jestli bych z toho nedokázal něco vypáčit. Už teď se nemůžem dočkat.

"Jsi blb, ignorant a počítačový nedouk ...", pravil mi v úterý v hospodě U Kolečka Dufalík. Pokrčil jsem rameny na znamení souhlasu, považoval jsem to za konec projevu, víceméně (spíš více, než méně) za oznamovací větu, holé konstatování faktu, takových už jsem slyšel habaděj. Však Dufi pokračoval: "... pročež se mnou půjdeš ve čtvrtek na seminář. Průběžné vzdělávání, vole."

Myšlenka mne zaujala, měl jsem dojem, že půjde o cosi s inseminací. Nešlo. Šlo o počítače, jak jsem vyrozuměl ze středečního upřesnění. Mno, to už tak lákavé nebylo, ale pár bodů v programu mne zaujalo, zvlášť pojmy jako "losování cen", "občerstvení" a především "raut". Dobrá tedy, je-li vzdělávání spojeno se žrádlem, stojí to za úvahu. Navíc je to rozhodně příjemnější způsob, jak strávit pracovní dobu, než skutečně pracovat. Šéfová - tasemnice sic chvíli reptala, ale proti růstu mé odbornosti nemohla moc namítat. Ke všemu mi to zapadá do schématu a koncepce, jak přijít k novému poskokovi, čím častěji budu v trapu, tím větší šance.

Ráno jsem pochopitelně zaspal, díky bohu za Všiváčka, kterýho jsem nechal fikaně zaparkovanýho před domem. Stihl jsem to akorát na bod 9:00 - registrace a občerstvení na uvítanou. Prozatím jsem pohrdl chlebíčkama a občerstvil se jenom dvouma slabejma kafima. Hnus, ale ukopnout si palec o dlažku je horší.

Semenář probíhal dle běžného schématu takovýchto firemních dejchánků - nic až tak extra převratného se tam člověk nedozví, ale pochytí pár dobrejch obecnejch nápadů a pár řešení konkrétních problémů, který se mu můžou někdy hodit. U projektoru se střídají pikolíci od pořádající firmy, čili polovina prezentuje ty dobrý obecný nápady a druhá polovina matlafousků je tam do počtu, cosik mekotá a vyplývá z jejich projevu hlavně, že si ty dobrý nápady máme objednat u jejich slovutné kumpanie.

Tihle měli jedno takové specifikum - všichni cosi "pozicovali". To asi najali nějakýho zmrda (viz D-Fensí terminologie), kterej jim tam přitáh takový nablblý slovo, nakazil je zmrdovinou a zmizel. Nablblý slovo zůstalo. A čím větší manták měl mikrofón, tím častěji něco "pozicoval". Dokonce u toho nejslabšího člena se celá přednáška jmenovala "Pozicování notebooků", mělo to znamenat něco ve smyslu "k čemu je jakej".

"Tento model je pozicován do střední části spektra", to je v hrubém překladu "střední sračka", v písemném projevu pak "středně výkonnej". Úchvatné. Budu taktéž "pozicovat".

Ale abych jenom nehaněl, celkem se to dalo snést. Jak jsem řekl - pár rozumných věcí jsem pochytil.

I to opakované občerstvování a rautík ušly, ten posledně jmenovanej byl sice takovej skromnej a decentní, ale zas tam nebyli žádní novináři, kteří se obvykle na takovouto prezentaci nabalí, aniž by tématu vůbec rozuměli, což jim nebrání všecko sežrat jak kobylky. Hlady jsme nezhebli a chuťově to bylo dobrý. Jenom jsem nedostal žádnou skvělou cenu za účast, ani firemní kalkulačku, beztak to zas měli předem domluvený.

No nic, příští tejden mám shodou okolností další takovou akci, tam slibujou pečený sele.

Co s načatým odpolednem? Ťapinka se mne ptala pomocí KTZ (někdy mylně nazývané SMS), kdy přijdu. Odpověděl jsem jí, že tak za hodinku až hodinku a půl, nejásejte, nezměnil jsem přístup ke KTZ, byli jsme tak předem domluvení. Dumal jsem. Když mám auto, moh bych vyřídit pár drobností, abych se nemusel zejtra honit, slíbil jsem Omanovi na gulturáku, to je druhý naše vzdálený pracoviště, že se za ním zastavím cosi tam udělat, ačkoli to zas můžu v řádné pracovní době. Nebo za Pepém, tomu prej nefunguje televizní karta.

Zavolal jsem Pepému. Nebral to. Tím jednodušší rozhodování. Oman byl na příjmu. Sdělil jsem mu, že za ním za chvílu přijedu, by mi z práce nezdrh. Za půl minuty volá Pepé, co jsem potřeboval? Já? Nic. A on už taky nic. Má brát telefon na první pokus teď už mám domluvenýho něco jinýho. Leč Pepé začal dělat do telefonu zkroušený ksichty, nebo přinejmenším zkroušenej hlas, von by to ukrutně potřeboval, kdesi a cosi. Ale jo furt, však jsou to oboje prkotiny, to stihnu.

A taky jo. U Pepého jsem si stoupnul do dveří, to stačilo. V tu chvíli se mu karta umoudřila a jelikož šlo o kartu televizní, začala televizovat. Pozitivní přínos Murphyho zákona.

Na gulturáku s Omanem to bylo taky na chvílu, jenom jsem si tam konečně nechal udělat pořádný kafe, první za den, v pět odpoledne. Už už to vypadalo, že budu doma tak, jak jsem slíbil.

Mobilní telefóny nám byl čert dlužnej. Volá mi Rob aka Bobeš, je v Brně a převelice se touží setkat:

"Mně je to jedno, kamkoli, já sem si koupil celodenní lupeň na šalinu, tak su ukrutně mobilní."

"Na Lesné? To zase né, to je moc daleko, já pak mám eště spicha s Bourbonem." (pod pojmem Bourbon je v tomto případě myšlen takto zvanej člověk, ač se to občas nezdá)

Domluva jak s blbým rozprávka. Tak moment, musím prověřit, co na to Ťapina. Tak další telefonát:

"Takže žádnej kvalt, můžu se kliďánko na chvílu spíchnout s Bobešem, jo?"

S Bobšem jsme se nakonec sešli v hospodě U Šušňa, kde dělá Gazela, chvílu poseděli a domluvili se na zejtra na golfík.

Domů jsem mířil těsně po sedmé. Když už s tím mobilním telefónem zázračím takovou dobu, naseru se ještě jednou, povídám si, to jsem netušil, jak reálně. Zkouším volat Ťapině. Odmítá hovor. Fajn, se o těch pět minut zdržela v ordinaci, ale já chtěl vědět, jestli mám koupit něco na žrádlo. Jenže nemůžu čekat, jestli mi třeba nezavolá zpátky, to bych se mohl taky načekat, hodlám Všiváčka říditi, při řízení se navíc netelefounuje. Když už máme ten den výjimek z KTZ, dotázal jsem se jí, jak s tím jídlem - mám něco koupit?"

Jednoduché. Jenže takovýdle fligny mám prokouklý. Knedle - nic nekupovat. Knedle jsou kupovaný, bejvá toho tak na chuť, dle pokynu nic nekoupím, budu hlady. To jsme tam, kde jsme byli. Zastavil jsem u večerky, lapil moskevskej chleba v pytlíku s nálepkou "9.90 Kč", dal bábě desetikorunu, vysvětlil jí, že devět devadesát se fakt nezaokrouhluje na jedenáct, a švihal dom. Dám si knedle, pak se dorazím chlebem.

Dobře jsem udělal. Ťapina se přiřítila po půl deváté, kdybych čekal na záchovný knedlíky, byl bych už hore bradou.

No eště že jsem přišel zas až po deváté, bejt tam vod časnýho rána, asi by mi šlahlo. Žufiho, já chcu nějakýho Žufiho. Tři prdele práce a já eště budu objednávat tonery a vařit si sám kafe? Hnus. Pozitivní věcí je, že jsem podcenil jednu tu babiznu, důchodku brigádnici, té jsem přidělil práva, strávil ňákej čas vysvětlováním, ale ta se pustila do sestavování sestavy s vervou a nasazením, mi chce patrně ukázat, zač je toho loket. Sice jí to co do rychlosti jde jak tomu pověstnýmu psovi ta pověstná pastva, ale zápolí s tím urputně a na body zatím vede. Třeba to zvládne, já sic budu bez příplatku, ale zas to nebudu muset dělat někdy přes noc nebo víkend.

Odpoledne byla klasická slepejšpárty, dokonce jim vodpadla angličtina, pročež jsme se slezli už i dřív, ačkoli v oslabené sestavě a jenom na chvílu, do hokeje. Přišel jsem do hospody, do Tržálu, už z dálky jsem viděl Pepého kolo zaparkovaný na zahrádce. Bylo větrno, vedlejší slunečník byl sklapnutej, ale tak nějak divně se mlel, od pohledu Pepému vedle kola nějaká dvojka mládežníků pod slunečníkem šukala.

Vejdu do lokálu, tam akorát Bača, Marťan a Pepého Stará Manželka Maruška. Tážu se, kde je teda Pepé? Prej venku. Co? Venku? Tam nebyla ani čapa, jo, kolo tam měl, aha, a jo, tak jinak to bylo. To, co jsem mylně považoval za souložící dvojici, to byl asi sám Pepé, kterej se zanořil pod slunečník, a to vrtění, to se ho právě pokoušel nějak uvést do provozu, tedy vztyčit čili ztopořit (ten slunečník). Jelikož toho moc nevidí ani na slunku, dovedu si představit, jak vleze do tmy pod deštník, do stísněnýho prostoru, a teď tam s tím cloumá.

Poslali jsme Marušku na kontrolu. Prej máme jít za Pepém do stanu. Tím chtěla naznačit, že z rozevírání nebylo nic, úspěch se nedostavil. Se ví, nechtělo se nám, ten vítr nevypadal vůbec mile. Ale Pepé je nejstarší, má autoritu, nakonec jsme si vzali pití a účtenky a vykolíbali se ven. Pepča si medil pod plachtou, není divu, že vítr nepociťoval. Ale bylo mu blbý bejt za separatistu, nakonec se ze svého domečku vykutal, chvíli se motal dokolečka, asi jako pes, když si stele ke spaní, pravil, že je hnusnej vítr a že jdem zase dovnitř. Tak jsme šli.

Ale jo, dopadlo to dobře. Chvílu jsme poseděli a pak se rozdělili. Maruška vyrazila napřed, už nás měla evidentně dost. Pepé chvíli po ní, jelikož si musel odvézt kolo, nakonec my tři osiřelí - já, Bača a Marťan. Jelikož jsem tam byl Všiváčkem, nechal jsem se ukecat (možná mne to dokonce i samotnýho napadlo) a odvezl je na další štaci, do pivcu, kde mají, jak už z logiky názvu vyplývá, též pivo a navíc velkoplošnou obrazovku s hokejem. Cestou jsme opět nalodili Pepého, kterej přesně včas spořádaně čekal na smluveném místě. Šťastně jsem je vysadil, to zní, jako bych při tom byl šťastnej, ale to je vlastně taky pravda, před pívovárem a odhrkal se koukat na hokej za Ťapinkou domů.

Dva dokumentační snímky, omluvte zhoršenou kvalitu obrazu, neměl jsem s sebou foťák a musel jsem asi potřetí vzít zavděk aparátem integrovaným v telefonu. Hnusnej nápad, hnusnej výsledek. Ale pro ilustraci stačí.

Jo, hokej. Jak tak koukám, tak jsem pro letošek dokoukal. Holt ti Američani hráli dobře. Kdo by to do nich řek, do hamburgerožroutů?

O napínavosti zápasu vypovídá nejlíp to, že i Ťapinka se koukala. Teda nejdřív jenom na první třetinu, pak, jelikož byl stav pořád 0:0, pravila cos o mizérii a odebrala se ke svému pičítači zevlovat na Ženu-In. Vrátila se na pohovku až při prodloužení, za stavu 2:2. Ale to už korektně při každé přihrávce nadskakovala, jako správná fanynka. Při samostatných nájezdech se ozejvalo už jenom šustění mikroplyše z potahů gauče, jak jí cvakalo u sardele.

Nakonec pokrčila rameny, pravila, že co už, aspoň maj Pražáci pěknou halu a šla si zase hrát. Taky pravda.

Od rána šrumec. No, od rána, od té čtvrt na deset, kdy jsem se připloužil do práce. Já jsem si hned říkal, že bych toho domácího nočního zápolení se smlouvou do práce měl nechat. A že lézt ještě v noci se podívat na Xchat, že to je taky pěkná pitomina. Ale co, schrupnul jsem od půl třetí do půl deváté, to je akorát. Včera jsem přišel včas, tak mám tenhle měsíc vybráno.

Šéfová mne zahaltovala hned v kuchyňce, ani mi nelátla po čuni, rovnou ze startu mi vyjevila informaci, kterak jest potřeba vytvořit jakousi ouřední sestavu pro volby. Pokýval jsem hlavou, že to je sice informace zajímavá, leč pro mne jaksi navíc. Ale byl jsem v pozoru, jak slyším "jest potřeba vytvořit", docela dobře to taky může znamenat "někdo je trotl, neumí to, uděláš to ty". A takyže jo. Původně je celá onanie kolem voleb starostí DrDol a její party. Ty si tam na to nakomandovaly ony pověstné dvě důchodky-brigádnice, hodí to za krk jim a budou z obliga. Jenže duchny, s těma už jsem měl co do činění, když v DOSovském prográmku neuměj zmáčknout <Enter> a <F2> ve správném pořadí (tedy vždy stejném), asi to nebude tak jednoduchý. A tohle je prosím sestava, která se vybírá z jakéhosi seznamu, to jim rozdělí obrazovku na neuvěřitelná dvě (!) okna. Hmm, z toho taky nekouká nic dobrýho. DrDol a její parta jsou úplně mimo hru, zaplaťpánbůh, důchodky lamentují a jejich sebedůvěra v tomto ohledu klesá k nule. Oprávněně, dlužno podotknout.

Zavrčel jsem cosi o příplatku, přece jenom to šíbování s tím seznamem zabere půlden až den kancelářské práce, co mi sebrali Žufiho, tolik volnýho času v kuse nemám, s nadějí jsem doufal, že se šéfová chytne, tedy tím stylem, že se nechytne. Příplatek zavrhne a mne požene aus. Kdepak. Odkejvala by mi i modrý z nebe. Pro sichr jsem dělal eště chvílu vofuky, přece jenom, ležet o víkendu na gauči či v lese pod stanem bez příplatku je sice méně lukrativní, zato však velmi pohodlné a mému srdci blízké. Leč už to vidím v živejch barvách, jak to beztak hodí za krk mně. No nic, počkáme, jakou vyplivne cifru.

Konečně jsem se dostal na vodloučený pracoviště k paní vedoucí EviMaši. Tam je dobře, tam maj velkou zásobu kafe a málo počítačů. Paní EviMaši chytla vira. Počítačovýho, samozřejmě. To je tím, že maj na svou malou partičku jenom modemový připojení, ňák se jí šprajcnul ten antivir a virus Bagle.AB je rychlej jak průjem. Však je to vidět i na první pohled, ve většině případů si drze eště vyhodí dvě ikonky na plochu a čeká, kdo na ně poklepe.

"No coby, zahubíme ho, muehehe. Však nejsme biologická laboratoř nebo Greenpeace, abysme si ho tady pěstovali, neřáda."

A jak řekl, tak udělal. Přeinstaloval antivira, odviroval paní vedoucí EviMaši (tedy její počítač) a zmizel.

To všechno byla sranda. Horší mělo nastat. Po čase jsem byl zasejc vobjednanej k EFXku, ano, stále se to dá považovat za mé druhé zaměstnání, stále si nevybrali nikoho z té fronty, která jim dle slov šéfa Bódi stojí pod oknem a touží u nich pracovat.

Tentokrát mi teda volal untršéf Béďa, jestli bych moh přijít, jeden novej počítač tam rozdejchat, do sítě připojit a tak nějak přizpůsobit jejich práci, jelikož maj novýho kolegu.

Novej kolega je sympatickej, nějakej Moskyt, sedí s Fiškusem aka Kulichem a s oPičákem, tedy patří do týmu logistiků, což je takovej eufemistickej název pro poskoky a vymetáky nepříjemnejch úkolů. V podstatě kancelářská krysa, ale též nákupčí, dozorce hejrupáků, telefonista, sekretářka a několik dalších zhovadilých funkcí, zamíchaných dohromady a rozvrstvených mezi tři lidi (pokud oPičák nezahne kramle), zkrátka dělá všecko, co untršéf Béďa se šéfem Bóděm nestihnou či neuměj, ale k čemu zas nemůžete pustit obyčejnýho solviňáka.

Potřeboval jsem mluvit pět minut se šéfem Bóďou, ale měl jsem hodinu času, tedy jsem za ním mohl zajít. Kupodivu se tlemil jak měsíček na hnoju, ani jsem od něho neslyšel, že je se mnou špatná komunikace. Žvýkal u toho svačinu, krmil se debrecínkou, naslouchal a moudře pokyvoval hlavou. Jenom vobčas vyvalil voči, vypadal trochu jak kdyby mu zaskočilo, to když jsem mu třeba zvopáknul, že bude potřeba konečně ten pořádnej server koupit. Jakmile jsem ho ujistil, že to nejni další, že řeč je pořád vo tom samým, vo kterým mluvím už dva roky, přešel z dávení zas na spokojenej kejvací režim.

Jenom mám takovej pocit, že to pokyvování mu podporuje trávení a z novýho serveru nebude zase nic.

Možná udělám pokus. Seženu houpacího koně a zvopáknu mu celou tu přednášku, pošlu mu pár mailů a analýz, rozborů a návrhů. Odkejve mi to stejně. I výsledek bude asi podobnej.

Zašel jsem i do hospody s Xkem, leč jen na chvílu, na hodinku, páč mi bylo už zas jaksi unaveno.

"To je dost, že deš. Vyvenči psy a val spat, se chcu vo půlnoci dívat na horror."

Nejni nad teplé lidské slovo. A to se ještě drze pochlubila, že přes den měla čas fotit si veverky do deníčku, což byl asi její největší a takřka heroický výkon za dnešek.

Hmm, tak vona se chce dívat na horror? Sice správně předpokládá, že já ne, ale vyhánět mne?

No jo, to je jistá nevýhoda a daň za to, že máme doma místo klasické televize jen TV kartu v počítači. Bohužel v mém počítači. Tedy horror se bude sledovat kde? Ha?

Avšak jde o dyskomfort a nevýhodu jenom zdánlivě. Ve vidině brzkého spaní všechna negativa podezřele blednou.

Přišel jsem do práce včas, ba dokonce předčasně, v 7:45, jak se mi to asi za celej minulej měsíc nepovedlo. Vida, na květen mám vybráno. Celé to bylo zapříčiněno mou ukrutnou zvědavostí. V neděli dopoledne, v 11:03 mi totiž volala šéfová. Což samozřejmě neznamená, že by se byla dovolala. Do neděle byl termín, dokdy se mohli registrovat jacísi eurovobčani k eurovolbám či co, nikdo mi neřekl, že se dík tomu u nás na ouřadě i v onu neděli ouřaduje, tedy jsem si vesele večer vypnul telefon a šel spát. Kupodivu se jakejsi eurovobčan fakt připlížil, leč zaregistrován nebyl, anžto nefungoval informační systém, který jsem v pátek krmil novými daty. Důchodky brigádnice, za účelem uspokojování voleb chtivejch vobčanů najatý, zburcovaly všechny zodpovědné i nezodpovědné čunitele, kromě mne, jelikož jsem spal.

To všechno jsem vyrozuměl z následného telefonátu, kdy jsem tasemnici na oplátku volal ve dvě odpoledne, kdy jsem se probudil, co to vlastně potřebovala? Zvěděl jsem, že už howno, ale ať se snažím v pondělí nějak přijít rozumně a mrknu na to. Tedy jsem byl zvědav, pročpak jim systém odmítl pracovat. No bodejť, jsem ho zařízl, aby mi do něj nikdo nehrabal pod prackama při kopírování dat, a už jsem jim ho nepustil zpátky. Suma sumárum - přišel jsem do práce včas, smazal jedno REMítko (fakt tři písmenka) v jednom dávkovém souboru a, ejhle, už to šlapalo.

Byl by na omylu, kdo by myslel, že jsem tím usnul na vavřínech a zbytek pracovní doby, jak je ostatně mým dobrým zvykem, proflákal. Kdepak. Víři se šíří, s nima je pořád nutno bojovat, všichni něco chtěj a obecně je otravné období.

K dovršení všeho kancelařím. Tím nemyslím houpání a pochrapování v úžasné kožené houpací managorské židli, nýbrž vyvíjení kancelářské činnosti, spisování papírů a vyjednávání s dodavateli. Návrhy smluv a i jiné cypoviny. Jelikož však jde o smlouvy týkající se počítačů, asi se z toho těžko můžu vyvléct, ba dokonce mne to začalo i zajímat, pravda, dočasně, ale přece.

Dospěl jsem tím k nezvratnému přesvědčení, že veškeré smlouvy jsou čirá pornografie, jelikož jde v zásadě o to, jak koho ojebat a přitom nebýt sám ojebán. Úchvatné. Navíc jsem asi ten správný křivák, poněvadž mne stále napadají další a další skrčky, které bych mohl aplikovat, být na druhé straně onoho cáru papíru, a proto se je snažím zakomponovat do elaborátu tak, aby křiváci z opačné strany cáru papíru na nás nemohli onu levárnu vyzkoušet, kdyby byli tak nápadití jako já. Famózní. Smlouvy bystří mozek. Pornografie ostatně taky.

Večer jsem civěl na hokej a těšil se, kterak se vrátí Ťapinka z hula-hop alias érobiku a přihotoví mi chutnou krmi. Včera kvůli jistým povinnostem takřka rodinným se na večeři pozapomnělo, na dnešek mi byla přislíbena. Avšak Ťapinka se vrátila z hula-hop alias érobiku notně schvácena, ulehla a pravila, že mám dvě možnosti - uvařit si sám nebo si nasrat. Po chvíli konverzace (jestli by se fakt nenechala ukecat) jsem nakonec rozmrzele zvolil variantu první, naklepaná krůta se zubila v ledničce, bylo třeba ji spotřebovat, by nepřišla vniveč či vni psy. Ona rozmrzelost pramenila hlavně z faktu, že večeře tohoto typu se kuchtí obvykle v kuchyni, kde nemám počítač s TV tunerem, tedy jsem nabyl přesvědčení, že mi unikne nějaká důležitá hokejová událost. Rádio. Vždyť v kuchyni je rádio. Aspoň tak - budu poslouchat a ono se to nezblázní, na důležité momenty přeřuším vaření a smažení a odskočím si vedle, podívat se na záznam.

Okroužlal jsem si brmbory a šel se zeptat Ťapiny, jestli nemá aspoň matný odhad, jak dlouho se oný takový přírodní krůtí řízek v průměru smaží, jestli bych to nemoh nechat až na další přestávku. Ujistila se, že skutečně brmbory (tedy nejotravnější práce) jsou k vaření přichystány, vstala a s blbejma řečima šla smažit, řka, že se na takovýho trotla nemůže dívat, ať si to stopnu a příště to budu vědět. No no, něco keců vydržím.

Hokej byl beztak srandózní, Kanada dostala klepec jako malí sysli, to bude tím, že neměli v mančaftu žádnýho Čecha. Když už neuměli hrát, chtěli vyprovokovat aspoň sem tam šarvátku, to tak dělají primitivnější jedincové (tedy pro hokejisty jak stvořeno), když dojdou argumenty, dochází na hrubou sílu. Furt špejchali do Fokouna, našeho brankářa, ten se jednou neudržel a jednomu vyťal po čuni, co se mu jako má co motat v kukani? Rozhodčí na to nic, pak si to rozmyslel a chtěl našeho brankočuča vyloučit za jakýsi zdržování hry, to se zas ukázalo jako omyl, pročež ho nakonec vyloučil vo chvílu později za něco úplně jinýho, jakýhosi Kanaďana tam přizemnil asi ne moc vybíravě. Odseděl si to kdosi jinej, což je divné, protože brankáře má každá tlupa aspoň dva, proč by si nemoh jít sednout do oslovské lavice sám? Pak na koncu druhé třetiny Kanaďané usoudili, že takhle nevyrovnaj, je na čase učísnout pěšinku Džegrovi, neboť z toho měli největší fédry. Snad až po siréně si na něho férově počíhali za bukem tři a začli mu dávat do řepy, tomu zase přiklusali na pomoc dva naši, bránit ho, rozhodčí se nasral a vyhodil je všecky. Páč byl trubec. Tak to šlo celou dobu - Kanaďan ubalí našemu jednu zleva, jednu zprava, jako bonus hokejkou přes hřbet, ten se po něm vožene jak mucha, pruhatej je vyrazí voba. Tukan. Prej dvě minuty za hrubost, pche, a co tak nutná obrana? Ale co, lepší, než drátem do voka, 6:2 je uspokojivej výsledek.

Na závěr jsem šel ještě s psama. Před časem jsem si tady stěžoval na věčně zašpérovanej barák a na aktivistu Dědka Zamykače. Ťapina na něj vymyslela onehdá strategii, kdo chce kam, pomozme mu tam, nejlepší obrana je útok a porazíme vás vlastní zbraní. Strategie sestávala v hrubých obrysech z toho, jak Ťapi jdoucí odkudsi viděla o dva vchody dál ploužícího se Dědka Zamykače i s jeho Bábou Trpajzlicí. A zamčela jim před ksichtem. Tak na ně.

Dědek Zamykač evidentně též na hokej čučel, neboť jindy jejich uštěkanýho stoletýho jozefčíka Šediváka venčívá dřív. Dneska se plazil z kvartýru zároveň se mnou, leč já mám hbité nohy a u výtahu jsem byl dřív, musel zacouvat, by se nám psi nepožrali. Sjel jsem dolů, odemčel (pochopitelně), vyšel ven a vědom si toho, jak Dědek Zamykač půjde hned za mnou, že by bylo netaktní mu před rypákem zamčít, vesele jsem mu před oním rypákem zamčel. Na dva západy.

Jenže. Zas je tady ono jenže. Jenže oni šli kolem celýho bloku, zatímco my pouze kolem soustavy trávníků, jakmile jsem se s pesmama vracel, viděl jsem ho v půlce ulice. Vesele jsem na něj zamával a zamčel mu znova. Na dva západy, jak jinak.

Po zbytek víkendu jsem se tak nějak poflakoval, relaxoval, uklízel a jinými oddychovými věcmi se zabýval.

Ono bylo potřeba mírně uklidit v obejváku. Vlastně nee, ono je tam potřeba uklidit eště furt, a to důsledně, ale v danou chvíli šlo o sektor kolem konferenčního stolku, jelikož Ťapině se šití zachtělo. Šít na stroji, dá rozum, se musí na konferenčním stolku. A to, logicky, nejde, když je celá jeho svrchní horizontální plocha pokryta brajglem. A abych zdůvodnění dokončil, většina onoho svinčíku byla mojeho původu, co na tom, že šlo o všelijaké důležité věci, jako korespondence, grafická karta, pár diket a CD, doutníky, počítačové časopisy a jeden harddisk.

Ťapina přešlapovala nade mnou. Aha, asi kdybych to začal třídit a uklízet, ušoupala by si nóžičky. Poslal jsem ji uvařit mi kafe a v této nestřežené chvíli jsem všechno přesunul na gauč, bych to mohl v klidu probrat. Začaly problémy:

I vot, těchnika balšája. Pak už jsem jí jenom ukázal, jak se na stroji šije záplata na nohavici, načež jsem ji od toho vyhnal a záplatu na nohavici přišil sám, poněvadž šlo o moji záplatu na mé nohavici a nechtěl jsem riskovat, že by se podruhé netrefila švem na látku.

Nakonec se začala věnovat své sukni a kraťasům, mohl jsem tedy pokračovat v úklidu. Což nebylo nic jednoduchého. Ona se Ťapinka chlubí průběžně, kterak kdy půl dne uklízela, nadřela se, chuďátko, no hrůza. V praxi to vypadá asi tak, že proběhne daný úsek bytu, posbírá všechny volně ležící předměty a nacpe je někam, kde nejsou vidět. Jakmile se pustím do akce já, musím začít od tzv. (dle Ťap) "paradoxní fáze úklidu", čili vytahat všechny ty její kostlivce ze všech skříní, polovinu toho vyházet, zbytek urovnat, roztřídit a poskládat, načež je teprve možno dát se do vlastního uklízení. I přesto některé věci nacházím na různých nejneuvěřitelnějších místech, pak se diví, když ji někdy mylně obviním, že někam ukryla něco, co jsem ve skutečnosti zaskládal kamsi já. Po sto dvaceti zkušenostech s jejíma úkrytama si sluneční brejle "pukovky" (v kterejch vypadám jak Puk, to byla hajzlová mucha z Včelky Máji) můžu někam založit sám.

V neděli jsme si zašli zahrát golfík. Pochopitelně jsem vyhrál 40:65. Ťapinka se začala domáhat:

"Tys vyhrál, tak jaká cena útěchy? Jestli něco chceš, zaplať si cenu normální."

No vida, prohraje o pětadvacet bodů a vybrečí si nanuka za devětadvacet. Ale já jí ho koupil, poněvadž su grand.


Issaga se krmí. V pozadí Bumble se krmí.	Jizva se krmí.	SikoZ - de facto se také krmí, tekutej chleba, také chleba.

Pierce se krmí velmi urputně.	A Fabiák žere jak nezavřenej.	Jenom D.aemon, snad mu doktor naordinoval dietu či co, evidentně ho drží absťák a hryže si nehty.


Vlevo pod slunečníkem zakuklená tajuplná postavička, vpravo dosedající Pepého Stará Manželka Maruška, to celé obohaceno a doplněno o můj prst, který mi zasahoval přes čočku.	Přesně takhle jsem to četl v knize M.A.S.H. (zdravím tetu Alloru), kterak se zpod plachty po želvím způsobu objevila hlava, vypila pivo a zase zacouvala zpátky.