Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Říjen 2004

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Neděle, 31.10.2004

Proflákat čtyřiadvacet hodit, to umí každej. Ale proflákat den, kterej trvá dvacet pět hodin, to už je umění. Dobrá, tak ne až takový, když je to neděle. A jelikož se neděle nejmenuje tak úplně nicneděle, ani já jsem ho neproležel takzvaně HK. Sem tam jsem musel přiložit ruku či jiný orgán k nějakému tomu dílu, tedy činnosti, nemyslím přikládat třeba ucho k harddisku či pneumatice, jakkoli je ucho orgánem a harddisk i pneumatika jsou díly. Komponenty.

Co to tady melu? Holt jsem jedl, venčil psy, četl odborný časopisy, hrál s Ťapinou škráble a testoval program do práce. Flákal jsem se tak od ničeho k ničemu a pak zase zpátky, udělal jsem všechno, co jsem si naplánoval, ono toho zase tak dramaticky moc nebylo.

Voraz a pohoda.

Jenom mi ICQ prásklo, že teta Allora slaví zejtra narozeniny, u dámy se věk neprozrazuje, zvlášť, když už je v kategorii tzv. vystřílená puška. Pche.

Ale Fabiák tak nějak ze setrvačnosti jí udělal k přirozeninám aspoň přáníčkovej automat a nezapomněl se mi s ním pochlubit. Prej co já jako na to? No, dobrej nápad, je to sice taková drobnost, ale potěš..., ehm, nasere to.

Já bych se jenom tak nepaplal s těma prvníma čtyřma variantama. Teda se všema, který tam měl původně. Navrh jsem mu pátou, on ji tam doplnil, já mu to pochválil a to bylo tak nějak celý. Jestli chcete (ač mi to přijde hodně takový, ehm, no, gerontofilní?) poslat Alloře přání, můžete.

Taky jsem si poslal. Jízlivosti není nikdy dost :o))

Vodkaz nafurt

Sobota, 30.10.2004 ... Zima vyšla v rozkaze a straší mi ve věži

Ráno (konkrétněji už v poledne) po mně hépe Ťapinka a cosi nesouvisle haleká, prej že je zima. Spím pod tenkou dekou v trenclách a tričku. I tak je mi hic. Od radiátoru na mne sálá teplo. Venku slunečno a vypadá to na bratru patnáct stupňů Celestýna. I rosničkáři cos takovýho blekotali. Co jí jeblo?

Nesouvislost byla možná jenom zdánlivá, jak se postupně probouzím, její žvatlání (provázené skoky kolenem mezi lopatky) nabývá na konkrétnosti - bude zima, bude mráz, vobjevily se cedule.

A jo. To znám. To je tak každej rok. Vobjeví se cedule, přiletěj havrani (ftáci, nikoli funebráci), pak je všude hafo vožralejch Mikulášů a nakonec jsou Vánoce. Koloběh života. Zkrátka lemplové z ÚMČ Brno - Sever nám zase na podružných chodnících důležitě sdělují, že sice je tiše neudržovali na jaře, v létě, ani na podzim, ovšem v zimním období, to na to budou srát takňák programově, hrdě, se vší pompou. Zmrdi těžkýho kalibru.

Připomíná mi to jeden vypečenej gag z vojny. Na pár dnů se ochladilo, tedy nám na praporním nástupu bylo mimo jiné řečeno, že "... z rozkazu náčelníka štábu, vzhledem k nadcházejícímu zimnímu období, nařizuje se příslušníkům praporu v rámci ústrojního předpisu používání zimních doplňků." Tak nějak. Co na tom, že zadul vítr, přišla změna počasí a záhy bylo zase příjemnejch dvanáct stupňů? Zima vyšla v rozkaze, tak je zkrátka rozhodnutím náčelníka štábu zima. A zima bude, dokud náčelník štábu nerozhodne, že je zase třeba jaro. Pročež jsme v tom hicu stáli na sluníčku na buzeráku v beranicích, rukavicích a s šálama kolem krku. Fantastické.


Rupla nám fofrkonev. Normálně jí zteřela zadní strana, tedy ta, kterou je konvice za normálních okolností situována k oknu a k topení. Asi nějaký ty výkyvy teploty a jednostranné zatížení. Holt je po ní, to se stane. Jenomže taková fofrkonev, to je jeden z nejdůležitějších elektrickejch spotřebičů v kvartýru, bez ranního kafe nefunguju. Koupit novou.

Poněvadž chovatelka a doktorka veteriny Ťapinka zapomněla vzít vlastním psům z Lanškrouna žrádlo (včera slupli moje párky), beztak jsme museli na nákup. A jelikož se mi nové konve zachtělo, vzali jsme to na Glogloglóbus. S tím, že to ještě spojíme s reklamací věže.

Straší mi ve věži, to vím dávno, ale to se reklamovat nedá. Šlo o věž zcela jinou, a sice o věž hudební, takzvaně hihi-fifi. Jsem jeden takovej vergl koupil loni, taky po cedulích, čili něco před Vánocema, páč jsem si chtěl přehrávat koledy a jiná svinstva. Taktéž jsem krátce předtím zakoupil auto a zatoužil jsem do autorádiopřehrávače nahrávat si z CD kazety v oné skvělé near-CD kvalitě, aby mi mrzký přehrávač, chrochtajíci, indukci lapající a při rozjezdu zvuk Mig-21 emulující mohl z toho udělat zpátky huhlání a chrčení, tak, jak to má bejt.

Jenže vono to donahrávalo. Začlo to nenápadně. Nejdřív se to snažilo poruchu maskovat a rozhodlo se to, že jako bude nahrávat furt. Musel jsem to vždycky vyrvat ze zdi, aby to kazetu vůbec pustilo. Pak to občas nespustilo. A nakonec ten levej kazetovej deck (dreck) vyplivnul komplet. Stane se.

I naložil jsem vežu do auta, do Všiváčka, vida, jak jsou úzce svázaný, a jeli jsme koupit psům žrádlo, mně fofrkonev, Ťapince něco dobrýho a hlavně hodit Glogloglóbusu na palici ten křáp.

Opatrně. Hlavně opatrně. Což o to, s reklamacema mám bohaté zkušenosti, při větších nákupech počítačů se semo tamo něco semele a dokonce i pingpongovi jsem dokázal boty na reklamaci vnutit, pak že v tom nejsu mistr.

Jenže třeba může udělat drobounkej problém, když nemáte potvrzenej záruční list.

To dělaj v Glogloglóbusu chytře - prodaj vám zboží a pak se někdy při cestě máte stavit nechat si záručák voštemplovat. Na což já se, pochopitelně, vysral. Pokud nemáte cestu, máte smůlu. Ale na tom já zas založil svoji obrannou strategii, kdyby na mne byli nějaký hustý - však ať si v záznamech porovnaj výrobní číslo, že ten kus je fakt vod nich. Přece je blbost chodit si potvrzovat nějakej záručák, když pak už to zboží neviděj, no ne? Účtenku mám, což by mělo bejt směrodatný.

Ale klídek, nejdřív je potřeba si protivníka oťukat. A reklamační oddělení, to je protivník se vším všudy, to si pište.

Na parkovišťu jsem vyvlekl bednu s vežou z kufru auta, hodil to do vozejku a hybaj na informace-reklamace. Paní nevypadala, že by se chtěla prát.

"Kdy jste to kupoval?"

"Loni před Vánocema."

"A to nemáte potvrzený záruční list?"

"Jste říkali při nějaké cestě. Tak jsem tady."

"No jo, ale do třiceti dnů. To jste rok neměl cestu kolem?"

"Popravdě jsem na to krapet pozapomněl."

"Ach jo, tak zcela výjimečně ..."

... a buch mi na záručák berana. Zakoupeno 20.12.2003, razítko, podpis, reklamační protokol, do měsíce, obvykle to bývá dřív, zkuste zavolat, na shledanou.

Jenom by mne zajímalo, jak s reklamací dopad ten chlap, co žduchal ve vozejku z parkoviště dítě? Jak dlouho má takový dítě záruku?

Vodkaz nafurt

Pátek, 29.10.2004

Matinka absolvovala operaci. Nakolik úspěšně, to se dá teď těžko soudit, ale minimálně to přežila. Což je, pochopitelně, dobře. Jestli to dobře chápu, probrala se na JIP a začala je prudit, že mi musí podat zprávu. Smysl pro povinnost. Akorát vlivem předchozích událostí se jí ty povinnosti drobátko pomíchaly. Tak dlouho do nich evidentně hučela, až si vybrečela mobil, zavolala mi a dozvěděl jsem se: že je zrovna v práci (deset let v důchodu), dělají uzávěrku, zrovna u toho luštili křížovku a je to velkej problém, pročež tam bude přes noc, až teda přijde účet za mobil (má předplacenou kartu), ať ho zaplatím, že mi to potom dá.

Jo, to znám, takhle moudře hovořila naše bábi, když jí na starý kolena jeblo. V tomto případku se to dá snad přičítat na vrub narkózy.

Po chvíli verbálního boje jsem ji přesvědčil, ať mi předá k telefonu sestru, třeba s ní bude krapet lepší domluva:

"Dobrej den, koukám, máti operaci jakž takž rozdejchala, jenom je pěkně nafetlá, co?"

"No to víte, dostala prášky proti bolesti, tak je trochu zmatená."

Já ti dám, trochu zmatená, maškaro, ta ji má jak z praku.

Zeptal jsem se, kdy ji bude možno navštívit (máti, ne sestru), a popřál jim, ať si to s ní užijí, ti si to ještě zobnou. Kdyžtak prosím, ať jí vyřídí, nechť mi zavolá, až se dostane zpátky do reality. Teda ať jí to vyřídí, až v té realitě bude, momentálně by to nemělo valnej efekt.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 28.10.2004

Máti se rozkoukala ve špitále a zahrnuje mne telefonáty s informacema. Kupříkladu zjistila, že má s sebou moc věcí. Ano, totéž by se mohla dozvědět i doma, kdyby mne byla poslouchala, když jsem jí říkal, že to vypadá, jak kdyby se tam hodlala ulágrovat. Připadal jsem si s tím jako takovej malej stěhovák. Ale co naplat. Tak dneska se rozhodla částečně svůj proviant zredukovat. A připravila mi tam na odnos takovej malej srandovní pytlíček, moc jsem to nezkoumal, ale šlo o jednu poskládanou hůlku a dál bych to objemově tipoval tak na jedno tričko, noviny, pár ponožek a možná s bídou zubní pasta bo co. Zato si poručila přinýst boty a flašku minerálky. Neřek bych, že je na tom teď nějak extra líp.

Zvlášť připočtu-li fakt, že k odneseným novinám přibalila potvrzení o úschově bundy, kterou jí nevydají zpět. Čili jí musím bumážku prégo pronto dovalit zpátky. No, zas takovej kalup to néni, pokud si na pokoji nebude moc otvírat okno, tak bundu pendrek potřebuje, ale co kdyby? Já ji za těch pár let znám. Důvod se vždycky najde.

To je všechno ovšem malichernost.

U Harpagona Spojky, hospodáře (od slova hospoda) z golfíku, jsem byl doma, povrtat se mu v počítači, zlikvidovat čtyři viry, co se mu tam praly mezi sebou, a naučit ho dalších pár fíglů s digitálním foťákem. Kupříkladu v něm vyměnit baterky, smazat nepovedený snímky a zapnout nebo vypnout blesk. Prej by se mu tyto dovednosti na čtrnáctidenní dovolenou mohly hodit.

A se Zuzou aka Lioness a s Fabiákem jsme se večer zašili do Středověké Krčmy, kde jsme konzumovali a klábosili do pozdního večera. Nemůžu si (výjimečně) stěžovat. Zuzáč mi ostatně pije krev málokdy (ač když už, tak už), ale dokonce ani ten Fabiák mne dneska oproti svému zvyku ničím nenakrk.

Divnej, divně klidnej den.

A jo, von byl svátek.

Vodkaz nafurt

Středa, 27.10.2004

Konečně po čase vykročení ze stereotypu poslední doby. Žádný zaspal jsem, pracoval jsem, šel jsem do hospody, šel jsem chrápat. Ačkoli nevím, zda su z toho nějak extra nadšenej ...

Vstávat v šest, tak to se mi už dlouho nepodařilo. Snad nedávno na tom čundru s Hromádkojc, jak byla kosa a já měl jenom tenkej spacák. Jenže to bylo proto, že jsem byl trubka. Dneska jsem vstávat musel.

Musel jsem odvézt máti do nemocnice. Nic nic, žádný drama, plánovaná věc, že jí tam trochu zrekonstruujou tu její šmatlavou haksnu. Od toho jsem vzorný pečující syn a též to byl jeden z důvodů nákupu vozidla Všiváčka. Jasně, mohla by se tam odvézt sama, že jo, když si vyvzpomněli v takovou ichtylskou hodinu, jenže kvůli věku jí už sebrali řidičák, beztak jí byl draka platnej, neboť s řízením to u mé mámy nikdy nebylo žádný Grand Prix, konečně berlou mrazilkou těžko může žduchat do plynovýho pedálu. To by neklaplo. Tak jsem musel já. Zdůvodňuju, nestěžuju si. To jenom, že su jinak vždycky zvyklej se z každé bejkoviny před desátou ráno vyvlíct.

Ostatně nešlo jenom o vlastní transport. Maj to i ve špitále, aspoň na ortopedii, v propozicích - každej šmatlák vlastního donašeče. No baže, vláda jim svým neuváženým krokem ohledně profesionalizace armády típla přívod civilkářů na pozice lapiduchů a jiných lemplů a ojebů. Do důsledku jsem to pochopil až na fleku.

Praktický příjem probíhá takhle: Sezvou si všechny potencionální zdroje příjmů úhrad od zdravotních pojišťoven na sedmou ráno. Tedy asi šedesát lidí. Z toho sedmapadesát jich má pochroumaný nohy, zbylí tři ruce. Jeden tlouštík, patrně zápasník sumó, kterejsi docent alkoholického vzezření a ještě jakejsi mladej hašišák. Marginální záležitost. Majorita tam jde s různejma problémama s nohama. Pročež ani nevadí, že jsou všichni pozvaní na jeden čas, beztak maj blbej odhad a každej se tam dobelhá jinak. Třeba i proto, že ortopedická klinika je vtipně umístěna v patře a nejede tam výtah. Selekce, doktor Mengele by zbled závistí. Sem tam se z těch schodů ňákej berlioz zřítí, rozrazí si lebku a je převelen na chirurgii, na ARO či rovnou na pathologii. Možné prostoje ovšem zase hbitě vyplňují aktivisté, kteří se dostaví o své vůli:

"Co byste, paní Nováčková, potřebovala?"

"Já sem chodím." (babka asi osmdesát let, dle vlastních slov chodí, tedy ještě není hodna zájmu orthopéda)

"Ano, takže jdete na vyšetření? Jste objednaná?"

"Nee. To právě sem jdu."

"Aha, jdete se objednat? Jéje, paní Nováčková, to nemusíte chodit a zvlášť ne takhle ráno, mačkat se tady mezi lidma, to stačí později. Nebo vůbec kvůli objednání sem nemusíte osobně, to si jenom zavolejte."

"I to já ráda."

Už vím, kde se berou ranní důchodci - cestovatelé, co způsobují kolaps MěHroDu v dopravních špičkách. Ale když to vona babča ráda. Kurva, já bych to bil. Teď většina jsou to gerontíci, půlka je jich hluchejch, půlka slepejch, sklerotičtí všichni. Třeba máti:

"A jak se jmenuje vaše obvodní lékařka?"

"No, ta. Taková mladá. Z polikliniky. Na Lesné."

"Ale která?"

"Tam je jenom jedna poliklinika. Kousek od konečné tramvaje. U plaveckýho stadionu."

"Ale která lékařka? Jak se jmenuje."

"Sestři, já si nevzpomenu, moment, Mišo, nevíš, jak se jmenuje ta má doktorka?"

"Boha, mami, máš jich asi patnáct, jak já to mám vědět?"

"Jé, sestři, já na to opravdu nepřijdu. Máte to ale v těch nálezech."

Eště že má každej s sebou šanon papírů.

Další dědek je hluchej jak peň:

"Novej rentgenovej snímek, pane Vomáčka, máte?"

"Já su tady na operaci."

"Ano, já vím, ale máte snímek? Rentgen?"

"Kvůli tomu kloubu."

"Pane Vomáčka, rentgen !!!"

"To ta pravá noha, víte?"

Domluva jak rozprávka. Pan Vomáčka pochopitelně čerstvej snímek nemá, stejně jako nikdo jinej, pod pojmem 'čerstvej' se samo sebou rozumí 'dnešní', vzhledem k časné hodině je to prakticky vyloučeno. Nastupuje další eliminační trik. Pochopitelně jim nefunguje rentgen, pročež jsou všichni svorně odesláni na vyfocení o patro níž, aby si ty schody nacvičili. Tím se peloton zase roztrhá.

Poté - šplh dolů, blik a šplh nahoru - se zase všichni shluknou na té úzké chodbičce a čeká se. Jen tak. Třeba jestli ještě někdo neumře, aby se s ním nemuseli ve špitále dále zabývat. Dlužno podotknout, že drtivá většina tam má ještě toho svého šerpu, dva páry berlí a dvě až tři tašky, jednu se šatstvem, druhou s práškama a tu třetí jenom tak, pro zpestření a větší srandu. Ke stovce lidí tutově. A dle slov ostřílených matadorů to byl dneska před státním svátkem slabej den.

Po osmé, k půl deváté se začínají trousit felčaři z vizity. Je nutno dát si ještě kávku. Oni ti pacienti neutečou, zvlášť když nemůžou chodit. Doktoři loudavě promenují jak na panoptiku, vetchozrací důchodcové poulí zraky a tipují, kterej to právě prošel. Každej zná jednoho nebo dva, jenomže sedí hezky napřeskáčku, jeden toho konkrétního nezná, druhej ho nevidí, vizitku nepřečte skoro nikdo. Tak spřádají teorie a fámy, ty letí chodbou tam a nazpět, do toho se čekající z dlouhé chvíle navzájem chlubí svejma potížema a odbornejma diagnózama, nezřídka vyčtenejma z příruček z telešoupingu.

Půl deváté. Pohyb. Zachrchlá amplión u stropu a začnou čekatele vyvolávat po skupinkách do ambulancí na vyšetření. Zas to má svoji logiku - zavolat jednoho, to by se mohli načekat. Tak vylosují vždycky po dvou až čtyřech (lidech), ti se tam v různejch intervalech po dvou až čtyřech (končetinách) doplazí. Až se z daného kroužku došourá ten poslední, vyvolají další. Famózní. Do toho ještě lapiduši z jiných oddělení vozí tamější pacoše, třeba ty, kteří si zlámali hnáty, jak se snažili skokem z okna uprchnout před klystýrem. Čili fádní a nudné postávání, posedávání a polehávání na místě občas zpestří ďábelským chechotem provázeným průjezdem kriplkáry či kriplgauče, vtipně bez řízení žduchnutého až ode dveří. Kdo dopinkne dál? Když neuskočíš, můžeš si do seznamu zmrzačení připsat ještě přejetou nohu, cheche.

Belhají se první z vyšetřoven, někteří schlíple, ti nebyli vylosováni na dnešek a musí si celou anabázi ještě jednou či vícekrát zopakovat, jiní ještě o poznání zděšenější, ti vybráni na preparaci byli.

Tak je ještě hodinku nechat v čekárně uležet. Třeba strach zvítězí a pár jich ještě uteče.

Máti je pevná a odhodlaná. Mám to statečnou matku.

Selekce je pro tento den u konce. Konečně přichází jakási hlavní píča a nejodhodlanějším a vybraným rozdává operační poukazy.

Tak ještě jednou po schodech dolů, do příjmové kanceláře. Další papíry, pak procházkou přes celej dvůr (hopsa hejsa vo berličce) do druhé budovy, tam do druhýho patra. Zaplaťpánbůh, tam aspoň jede výtah.

Nechávám máti napospas mastičkářům a opouštím léčebnu. Grandiózní. 10:30. Příjem jednoho pacienta rovná se tři a půl hodiny.


V práci jsem přišel o závažnou věc - další návštěvu paní prezidentky.

To je naše místní pošukyň. Zjednodušeně - baba jebnutá.

Přebejvá nedaleko našeho ouřadu, tedy vyjma období, kdy je v blázinci. Což je na druhou stranu poměrně často. Vždycky ji tam na chvíli zavřou, ať si okolí od ní oddychne, načež ji zase pustí. Aby nebyla nuda. Baba sedí ve vokně a cosi si potichu brblá do ulice. Tři měsíce nato už stojí v průjezdu, živě gestikuluje a povídá si polohlasem. No a tak za půl roku běhá po ulici a vykřikuje, že "zítra, zítra přijde genocida" ... fuk, a je zase v šaškecu. A tak furt dokola.

V relativně světlejších chvilkách provozuje styk. Teda ouřední styk, čili styk s ouřadama. Když říkám 'relativně', vím, proč to říkám. Ony to totiž nejsou běžné žádosti o byt, sociální dávky, stavební povolení či podobné přízemní a fádní záležitosti. Ona paní totiž trpí utkvělou představou, že je prezidentka. Pročež si dopisuje s Klaunem, nechť tento nelení a kouká jí vyklidit Hrad, by se mohla ujmout své právoplatné funkce, tedy funkce prezidentky republiky. A jelikož tento se k tomu očividně nemá, obchází babizna ostatní ouřady ve svém akčním rádiu a tam si na tento fakt stěžuje, což dokládá právě zamítavými stanovisky z hradní podatelny. Že jako bysme ho mohli třeba popohnat.

No a jelikož se náš Velkej Šéf Kvakin v popohánění dle jejího soudu nedostatečně angažoval, donesla mu dneska slavnostně na podatelnu další svůj elaborát, tedy dle jejího - Rozhodnutí: má se připravit, jelikož bude popraven.

Great.

Kvakin se tvářil docela zkroušeně. Na pár rádobyvžertobracejících dotazů mu většina ouředníků svorně tvrdila, že by se na případnou popravu šli s gustem podívat.


Jo, s tou podatelnou, zrovna mi lkala drahá Dráha, že jsem jí už před notnou dobou cosik slíbil. Ona totiž tiskne z jakéhosi starého DOSovského programu a má tam blbě nastavený řádkování a stránkování. V praxi to vypadá tak, že po každém tisku jí to vyplivne ještě jeden papír, na kterém je napsáno jenom "[Konec sestavy.]"

Logicky by to drahá Dráha pochopila, i kdyby jí to na extra papír nevyplivlo. Ona je zas šetrná, tyhle papíry si skladuje a pak z nich na pracovní tisky použije aspoň druhou stranu. Sranda je, když má pak list, kde z jedné strany stojí "[Konec sestavy.]" a z druhé "[Konec sestavy.]". Dokonce už dosáhla mistrovství a dokázala to na jeden arch papíru naprat i čtyřikrát ve čtyřech různých směrech. To je asi maximum. Šetří peníze daňovejch poplatníků, seč může.

A ani se tak nějak nedivím, že jí to pije krev.

Ale fakt to není tak fatální problém.

"Míšo, už mi to slibujete půl roku, že se na to podíváte."

"No jo, já jsem se vždycky podíval, na první pohled jsem nic neviděl a čas na pohled druhej už jsem neměl. Porád to mám v patrnosti, ale je to taková drobnost, ač otravná, zkrátka vždycky se vyvrbí něco důležitějšího."

"Já vím a mám trpělivost, jenom mě to štve, no."

"Berte to z té lepší stránky: Tiskne vám to? Tiskne. Tak to tiskne o trochu víc. No bóže. Jsou lidi, kterejm to tiskne míň, ti jsou pak teprv nahraní, nemyslíte?"

Hlavní je umět všechno správně zdůvodnit.


Večer jsem šel tradičně do hospody se slepejšama, čili s Pepém, Bačou, Tetkou Králičkou a Jejím Posledním Manželem Jirkou. Ještě přišla Pepého Stará Manželka Maruška, naopak nedorazil Marťan.

Lidi jsou nepoučitelní. Tak kupříkladu Marťan, sic se nedostavil, ale cosi po mně chtěl. Řek jsem mu, ať mi to připomene mailem. Cosi mi blábolil po ICQ. Nedostal nic. Za pět minut jsem nevěděl, oč kráčelo.

I Pepé lkal, že jsem mu cosi neposlal. Říkal jsem mu, ať mi to připomene mailem? Říkal. Připomněl? Prý volal. Osud.


A tak je to ostatně se všema.

Třeba volby, co náš ouřad dycky zajišťuje. Na to bejvá takovej srandovní nanicovatej vyhodnocovací prográmek. Ten je u všech voleb vždycky a pokaždý prakticky stejnej, úhrnem tři obrazovky po dejme tomu pěti až deseti údajích, čímž je to tak složité, že je třeba na to pokaždý znova zapisovatelky vyškolit. Zapisovatelek je pětadvacet. Pro mne to znamená jim to zhruba po tříčlenných skupinkách asi na osmkrát vysvětlit, vzít dvacet pět disket a na jejich dvacet pět počítačů jim nainstalovat od prográmku demoverzi. Zcela netradičně - vždy tu samou. Ale zapisovatelky si to nacvičují a já mám skoro odpracováno, ještě zbývá zodpovědět pár dotazů, při průměru tří na hlavu je to bratru pětasedmdesát. Obvykle těch samých. Jednoduché.

Jenomže nemůžu furt jak trubka kupovat diskety, snad nejde ani tak o cenu, ale bych se brzo uběhal. A nač taky? Vydávám jim je adresně a jmenovitě, každá ji má podepsanou, zapůjčím, nainstaluju, osoba nacvičí a vrátí. To se však neosvědčilo, jelikož se mne pak pětadvacet osob ptalo, kdy ty diskety po nich budu chtít? Kam je mají dát? Přidávaly je k zapečetěné a archivované volební dokumentaci, cpaly mi je do tiskáren od voleb, no hrozný rodeo. Nebo mi je zase nosily a vnucovaly v nejnemožnější chvíle, chápu, taková disketa hrozně překáží.

Pročež jsem naposled vydal pokyn (každé zvlášť, tedy pětadvacet pokynů) - schovat a vrátit, až vydám rozkaz.

Nadešlo tento tejden.

V pondělí jsem rozeslal mail:

"Prosím zapisovatelky z minulých voleb o vrácení cvičných disket - nechat na vrátnici. Urgentně."

Z těch pětadvaceti mi jich pět zavolalo, kdy se akce vybírání disket bude konat?

Tři mi je donesly osobně.

A kolegyň Hrubka si mne dokonce odchytila na sekretariátu:

"Kdy si přijdete pro tu disketu?"

"Eeh? Nikam nepřijdu. Máte mi ji nechat na vrátnici."

"To s ní musím běžet až na vrátnici?"

"Nemusíte běžet, kolem vrátnice jdete minimálně čtyřikrát denně."

Taktně jsem pomlčel o faktu, že i cesta od ní z kanceláře na sekretariát vede kolem vrátnice. Nakonec jsem si k ní musel pro disketu přeci jen zajít, inu - bylo to nad její síly.

Vyjadřuju se tak strašně nesrozumitelně?


Poslední příklad - zase z dneška:

Fabiák. Zase ten Fabiák. Co může bejt zas himl tak nepochopitelnýho na pokynu: "Pošli mi mailem jméno, příjmení, rodný číslo, adresu trvalýho bydliště, číslo účtu a nascannovanou fotku průkazového typu."

Na objasnění potřeboval dva telefonáty.

A nakonec to stejně poslal na špatnej mail, splet si dvě moje adresy dohromady. Tupan.

Ale co se čílím, ten už je tím pověstnej. Zrovna byl u mne pro cosi PanáČek, když Fab volal.

"Hele, že uhodnu, kdo to byl? Jak máš v jedné větě tři píče, musel to bejt Fabiák."

Vodkaz nafurt

Úterý, 26.10.2004

Pozvracel se pan Chocho ze Sýrie. Nalezl tam sýr, Syrky a syfilis. Tvrdí, že si nedovezl z toho nic, ale já mu nevěřím, je děsně hamižnej a po exotických suvenýrech lačnej. Možná ten sýr oželel a jim tam nechal. Za ten tutově chtěli peníze. Takto mi při práci (mojí) jevil poznání (svoje):

Egi (03:01 PM) :
hele, vometak je zpatky, voni ti tam rucnikari neustrelili palici?
Chocho (03:02 PM) :
Hovno, všichni mě mají děsně rádi.
Egi (03:03 PM) :
nebo prase povazuji muslimove za neciste zvire, tak si ho nevsimaji :o))
Chocho (03:04 PM) :
Ticho, tuhle teorii jsem si ověřil už kdysi... proto tam rád jezdím.
Egi (03:06 PM) :
a jo, a kdyby se to rozkriklo, tak by tam byl naval nemeckejch turistu.
Chocho (03:06 PM) :
Těch je tam nejvíc, zástupy. Fakt.
Egi (03:06 PM) :
takze uz to asi znaji. asis jim to nekdy v opilecke pyse vykecal.
Chocho (03:07 PM) :
Já umím říct německy jen "řízek".
Egi (03:08 PM) :
pivo ne? neverim.
Chocho (03:09 PM) :
Já pivo nepiju. A když jo, tak rozhodně ne v německu.
Egi (03:10 PM) :
no, nemecky rict rizek, to je ti v syrii taky hodne platny.
Egi (03:10 PM) :
kurva, zpiceny data
prenos dat kabelovou metodou, mne z toho jednou mrdne.
Chocho (03:12 PM) :
Nebuď sprostý, rmoutí mne to.
Egi (03:12 PM) :
tebe to rmouti, ale mrdnout z toho muze mne
Chocho (03:13 PM) :
Dobře ti tak, hehe.
Egi (03:15 PM) :
chcipni
Egi (03:15 PM) :
se ti to machruje v praglu s metropolitni siti
Chocho (03:17 PM) :
Jsem v Táboře, joudo.
Egi (03:18 PM) :
co delas v tabore? v zime? to je nejakej koncentracni? na odtucneni?
Chocho (03:18 PM) :
Hlavně je s velkým T.
Egi (03:18 PM) :
karantena pro navratilce z blizkyho vychodu?
pro mne za mne, muze bejt psanej treba azbukou.
bukvama.
co to na veci meni? jak je tam nad branou "arbeit macht frei", mas hotovo.
Chocho (03:22 PM) :
Musíš být silný, čerpat duchovní sílu.
Egi (03:22 PM) :
a jo, ja myslel, ze ten pupek mas z chlastu :o))
Chocho (03:23 PM) :
Kdepak, z chlastu mám TOP, zbytek je mocná duchovní energie.
Egi (03:24 PM) :
a to je tak u vsech?
Chocho (03:26 PM) :
U všech koho?
Egi (03:26 PM) :
lidi a tak
Chocho (03:27 PM) :
Nevím, já lidi neznám.
Egi (03:29 PM) :
ze treba mi vsichni rikaji, ze jsem blbec. to asi ze nemam na bruchu vyrazenou duchovni energii.
kdezto exemplarni priklad - takovej ministr skromach, ten mi vzdycky prisel jako blbej sadelnik a ejhle, von to odusevnelej jedinec, sotva pres toho ducha dopne sako o vymere trambusove plachty. nebo bobes. nebo fabiak. sami duchovni velikani.
Egi (03:30 PM) :
duchovni idol a guru - ten tydyt na logu michelinu :o))
Chocho (03:31 PM) :
Konečně jsi to pochopil. Sice nevím jak s tvým evidentním nedostatkem duc hovna, ale přece.
Egi (03:31 PM) :
prozrel jsem. zadnejch osum knedli k obedu. mrkev a knihu.
Egi (03:32 PM) :
budu inteligent. krasne si postavu zakulatim.
Chocho (03:33 PM) :
To není jen tak, musíš dbát na poměr tvarů, pružnost a flexibilitu nashromážděné síly.
Chocho (03:33 PM) :
Jdu na čínu, bych byl ještě chytřejší.

Už se odpoledne neozval. Asi sežral všechnu moudrost světa a konečně rupl.


Vyzvídal na mně Fabiák, co by měl vylepšit na svém debil..., ehm, Fabiakníčku, by dosáhl světové proslulosti. Nebo přinejmenším aspoň fungoval.

"Smazat", pravil jsem nekompromisně. "Zahubit obsah, zrušit doménu. Beztak se to nedá číst."

To se mu nezamlouvalo až tak stoprocentně. Von to psát musí, páč je blb a vsadil se. Vsadit se není blbé, blbé je vsadit se, když si jeden nejni na tuty jistej, že vyhraje.

Tak pak je jediná možnost. Milejch a příjemnejch deníčků je všude hafo, třeba ten můj. Všechny chválit a bejt na ně milej, to umí každej. Chce to něco atypického a neotřelého - nasrat co nejvíc lidí. To von zase umí, třeba s tetou Allorou se mu to už docela povedlo, ta je z těch jeho kydů už na palici i bez mejch rad. Jen se na to soustředit.

Jsem si zas naběh. Mi mělo dojít, že začne ode mne.

Inteligent. Tlustej.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 25.10.2004

První den po dovolené v práci. Vezmu to stručně - na posrání.

Fakt.

Doslovně.

To je tak, když se vám chce od rána na velkou, všichni se po té dovolené na vás v práci sesypou, pročež máte takovej fofr, že se k tomu dostanete až v osm večer :o))

Vodkaz nafurt

Neděle, 24.10.2004

Ťapina slope celej víkend v Plzni, zatímco já doma kmitám jak motorová myš. Vyprat Ťapince prádlo od hnoje, nikoli, není dojička, je doktorka veteriny, ovšem od hnoje je zasraná lautr stejně, umejt nádobí, by měla Ťapinka z čeho papat, nakoupit, aby měla co z toho umytýho nádobí papat. Mezi tím venčit Ťapinčiny psy, krmit Ťapinčiny psy, mazlit se s Ťapinčinejma psama.

Přeparkovat Ťapince auto. Jo, blokový čištění, zase. Po mejch mrzutejch zkušenostech, kdy mi Všiváčka odtáhli, já ho sháněl někde na druhým koncu Brna a eště jsem pak musel kvůli tomu na fízlárnu, dáváme si na to bacha. Skoro. Já o tom pochopitelně zas nevěděl. Ale Ťapinka ano, jí Skrčka odtáhnout nesmí. Minimálně by si ho nedokázala vyběhat zpátky. Tak já že hodím Všivejše do garáže a Skrčka píchnu na jeho místo, jelikož jsem momentálně stál na bočním parkovišti, který do blokovýho čištění nespadá.

Chudák chlap, kterej na mne koukal a evidentně hledal prázdnej parkovací flek. Přiřítil jsem se Skrčkem z nákupu a zastavil uprostřed toho parkovišťátka před domem. Vyběh jsem, vletěl do druhýho auta, vyjel, stoupl si tak našikmo, aby mi tam chlap pokud možno nemohl najet, ještě na něj zašermoval rukama a zakroutil hlavou ve smyslu: "Na tohle místo ani nemysli, kámo," zacouval tam se Skrčkem, opět nastartoval Všivejše a zmizel s ním v oblaku dýmu. Ten maník tam vyjeveně stál a s votevřenou hubou zíral.

Na závěr jsem ještě Ťapinku vyzvedl na nádraží, aby se nemusela trmácet, nebohá, šalinou, pak teprve jsem odvez Všiváčka do garáže, podotýkám skoro v jedenáct v noci.

Začala mudrovat, proč jsem jí ještě neobjednal zimní pneumatiky, co jsem prej dělal celej víkend?

Ústup vyhlásila až za mého řevu a šermování mých pěstí před jejím čumákem.

Vodkaz nafurt

Sobota, 23.10.2004

V pátek přijela z Lanškrouna Ťapinka, pravila, že třeba je jí nasávat alkohol v Plzni, hodila mi psy na krk a odjela. Nasávat mohla sice dost dobře i doma, jenomže prý slopat doma a sama, to je výsadou alkoholiků v terminálním stádiu, ona potřebuje společnost a hospodu. Ač společností i hospod je v Brně jak sraček, nedala si to vymluvit. Prej sraz spolužáků.

No co, šel jsem taky večer do hospody, a sice na sraz Xka. Pravda, jen na omezenou dobu, přece jen kvůli těm psům, ani jsem díky tomu nefotil, což je na druhou stranu ohromné plus, avšak i za ony tři hodiny jsem absolvoval nejdůležitější část večera - etapovou tombolu.

Ceny hodnotné - kupříkladu termoska. Po loňském extempore, kdy jsem skvělou termosku sobě zakoupil, ana však mírně protékala, pročež jsem s ní absolvoval pár výprav a pak ji (zasranou od kafe) vrátil prodejci (a to jsem tam s tím ještě poslal Ťapinu). Hodila by se. Leč organizátoři, jmenovitě Rajmen, Kuhly a Bumble, jsou svině škaredé. Copak o to, vyhrál jsem. Vyhrál jsem - videokazetu. Ale k čemu je mi boha jeho videokazeta? Videopřehrávač nemám a kafe se do toho lejt nedá.

Do prdele, co s tím?

Vyměním videokazetu "Pán Prstenů - Dvě věže" za termosku. Nechce někdo? Přece nebudu kupovat termosku, když mám videokazetu. Kurva.

Vodkaz nafurt

Pondělí až pátek, 18.-22.10.2004

Pondělí

Nasral jsem se, sbalil a odjel. Odjel bych tak jak tak, jenom to nasrání jsem si moh odpustit. Ale už mě to přešlo.

Copak o to, rád jezdím po čundrech i sám, jenomže to musí bejt takňák v plánu od začátku. Když mi hafo lidí slibuje, že pojede taky a pak v tom dělaj akorát bordel a nakonec vyměknou lautr všichni, to su pak logicky nakrklej. Ale jak povidám, záhy mě to pustilo a zbylo jenom takový to: "Nevíte, oč jste přišli, blbečci."

Tak abych blbečkům objasnil, oč přišli, ne?

Dík těm všem zmatům jsem se i já přizpůsobil a zvolil všivou transportní metodu, alias vzal jsem si auto - Všiváčka. Do něj jsem bez valného rozmyslu nahrnul asi tunu věcí, všechno, co by se mi mohlo hodit, však to na hrbu nepotáhnu. Může pršet, může sněžit, nic mne nerozhází. Stan, dvoje komplet oblečení do zimy, pláštěnku. Karimatku na ležení ve stanu i kožu z ufona na sezení před stanem, spacák, vařič, ešus, kafe, konzervy. Dva foťáky a stativ. Jednoduše takovej malej stěhovák. Však budu spát v autokempu, zas, v národném parku, tak se s tím nebudu párat. Lepší, když přebejvá, než kdyby chybělo.

Vyjel jsem v pondělí navečer. Špatná nálada mne opustila tak za Olomoucí a cestou k od Hranic k hranicím už jsem si i prozpěvoval. Tralala. Makovské sedlo, Bytča, Žilina, Martin. Smrad ako v piči - Ružomberok. Liptuláš a Poprad a ve dvě ráno jsem byl v Hrabušicích.

V kempu na recepci tma. To se dalo čekat. Uklidil jsem se na parkoviště, kdyby ráno přišel dědek a chtěl platit, pošlu ho do prdele. Sklopil jsem si sedadlo, vlez do spacáku, pravda, ležel jsem tak trochu do zatáčky, ale spal jsem jak nemluvně až do devíti ráno.

Úterý

Famózní obsazenost kempu Podlesok na podzim.V devět hodin se na recepci už ploužilo pár mátožných rozespalých postav. Málomluvných, přišlo mi.

"Dobrej den, jak to tady vypadá, jste vůbec jako kemp v provozu?"

"Hej."

"Tak já bych se tady na pár nocí ulágroval, co vy na to?"

"Nech sa páči. A chatku chcete s vykurovaním?"

"Jakou chatku? Mám stan."

"Vo stane? Ste hociaký odvážny."

Proč odvážnej? Vždyť co si pamatuju z léta, tisíce lidí tam táboří ve stanech, na tom nevidím nic divnýho. Uviděl jsem, jen jakmile jsem vylezl z recepce. Tisíce lidí fuč. Přesněji úplně všichni fuč. Byl jsem v tom kempu sám. Jo, tak to to dobře začíná.

Vyhlíd jsem si místečko, zhruba tam, co vždycky, dokonce tam od léta zbyl nějakej improvizovanej stolek a lavička, u toho jsem postavil stan, opodál u cesty zaparkoval Všiváčka. Dal jsem si kafe a šel.

Šel jsem si projít Suchou Belou. To je jedna z těch nejhežčích tiesňav v dané lokalitě - takovej kaňón, kde jdete střídavě řekou, lezete po žebřících kolem vodopádů a tak. Vůbec má ten kemp na Podlesku strategickou pozici, z něj se dá začít několik takovýchto výprav, vždycky vyjdete někam a skončíte na vrchu právě Suché Belé, případně ještě dál na Malej Polane. Úskalí je v tom, že je potřeba se vrátit Glackou Cestou zase dolů. Vždycky stejnou. Do zblbnutí.

Suchá Belá - Misové vodopády. Suchá Belá - Okienkový vodopád. Suchá Belá - Další vodopád. Asi Korytový. Suchá Belá - jenom tak.

Cesta nad Suchou Belou.Ale zatím jsem se drápal nahoru. Ještě pořád jsem myslel, že tam někoho třeba nedejbože potkám. Že jsou všichni tůristi zpohodlnělí a ubytovaní v okolních vesnicích v penziónech. Ne. Kdepak. Nula bodov. Nejenže na parkovišti nebyl hamižnej dědek, ani při úpatí lesa nebyli vybírači vstupného, nikde nikdo. A přitom byl slunečnej krásnej den, modrá obloha, dobrejch šestnáct stupňů. Nad nulou, pochopitelně. Plus všechno v podzimních barvách. Nádhera.

Mlok. Skvrnitý. Salamandra salamandra.Dle rozcestníku a mapy je údolí Suchej Belej na dvě hodiny, což zhruba odpovídá v letních návalech lidí, já to lezl hodiny tři, vždycky kus cesty, zastavit, hezkej pohled, třeba vodopád - rozdělat stativ, najít místečko, jeden foťák, pár snímků, druhej foťák, hotovo. Sbalit stativ. Pět metrů. Odsud je ještě zajímavější pohled. Rozbalit stativ a tak dále. Největší paráda, jakou si člověk umí představit - žádný polský zájezdy, žádný rodinky a skupinky praktikujících katolíků, nikdo. Ani noha, pokud nepočítám jednoho mloka. Skvrnitýho. Salamandra salamandra.

Úplně u vrcholu bejvala kdysi na stromě cedule: "Nenechávajte odpadky, kŕmite tym zver a medvede." Někdo ji urval. Hmm, asi medveď, dá rozum, taky by se mi nelíbilo, kdyby někdo psal na stromy: "Nekrmte Egiho".

Takže Glackou Cestou dolů. To je taková kamenitá svážnice, hodinu a půl pořád dolů a dolů, až se člověku nechce věřit, že by se byl to celý vydrápal předtím hore. Občas pro zpestření kus lesem, závěr prudkej sešup po kořenech, kamenitokořenová skluzavka. Dobrý tak na zlámání hnát. Jo, poprvé vám to přijde hezký. Třeba i podruhý. Největším nadšencům i potřetí. Jenomže já to šel za poslední rok a něco pošestý. Dneska to ještě šlo, dva měsíce pauza, ani jsem neskřípal zubama moc. A ty barvy ...

Výhled z Glacké cesty na Tatry. Pikantní fragment Glacké cesty.

Dole jsem se v kempu opět zastavil v recepci a mimochodem se mezi řečí zeptal, jestli jsem v tom kempu vážně sám? "Nie, už prišli ešte dvaja Angličania, sú v prvej chatke." Tak to je ovšem terno.

Ohřál jsem si k večeři konzervu a šel se podívat do vesnice, do hospody. Co budu čučet ve stanu? Vzal jsem si knihu, McBaina samozřejmě, za tím účelem jsem prolezl nedávno další antikvariát, vyvalím se v hospodě, budu si číst. Už se na podvečer ochlazovalo, v krčmě bude aspoň teplo a příjemně. Cestou jsem potkal starého Cikána. Nemoh jsem se mu dost dobře vyhnout, navíc stál a čekal na mne, aby se zeptal, kolik je hodin, odkud jsem a jestli nemám drobný, že potřebuje na chlast. Zbytek cesty skotačil kolem mne a hučel do mne jak do bolavé nohy. Vraj v Brně slúžil na vojne.

"Na Žižkově."

"Fakt? V Brně žádnej Žižkov není, tak v Praze leda."

"Nie, počkaj, si vzpomenem. Na Ž sa to volalo. Viem, čosi s Židmi, jaj - Židenice."

Do prdele, svět je fakt malej. V Židenicích jsem sloužil jistou dobu i já. Ačkoli já to měl pár zastávek MěHroDem od baráku, Cigoš to měl, pravda, trochu z ruky. Tak se to za bolševika dělalo.

"A čo, kamarát, nemáš nejaké drobné? Mi dvanásť korún chýba na víno. Dáme si spolu."

Koneckonců mi cestu zpestřil a měl jsem volně v kapse nasypaných asi patnáct Sk, dal jsem mu je, ať se má dobře. Je to trochu proti mému přesvědčení a zkušenostem, ale byl jsem v extrémně dobrém rozmaru. Koukal a počítal:

"Ešte osem korún mi chýba."

No Cikán.

"Eeh? Chtěls dvanáct. Máš patnáct. Nějaká vyšší matematika, ne?"

"Jaj, jaj, ešte osem korún mi chýba, ja chcem celý liter, dáme si spolu vínka, kamarát."

"Nic si s tebou dávat nebudu, pročež ti pro jednoho stačí sedmička, ne?"

Uznal. Vraj pravdu hovorím. A ďakuje. Vychcanej jak mraky. Ale ty dva kiláky mi aspoň uběhly. Příštího už bych kopnul do prdele.

Rozloučil jsem se se starým Cigošem, ten šel do koloniálu pro svůj krabčák, já zahnul do kŕčmy. Do té první, naproti Obecnímu úřadu. Sázková kancelář a hospoda, vše v jednom. Blbá volba. Mladá, leč ošklivá a ukrutně líná servírka. Usadil jsem se kousek ode dveří a čekal. Upřeně na mne hleděla. A já na ni. Evidentně čekala, kdy vysrabím a dojdu si pro něco k pultu. To víš, maškaro, už se ženu. Upřený pohled nepomohl, tak k tomu ještě vyvalila voči. Já se pokusil o úsměv. Pokývla hlavou, já pokrčil rameny. Takový tanečky. Po pěti minutách nevydržela a útpně se mne přišla zeptat, jestli si něco želám, syčela na mne skrz díru po vykotlané jedničce vlevo nahoře. Jo, želám, kafe a Kofolu. Donesla. Tak v pohodě. Na půl hodinky. Pak došlo. Vypozoroval jsem zatím, jak to tam chodí - sem tam v návalu horlivosti někomu něco přinese, ale má docela nepravidelnou periodu, dotyčnej pak sedí, do prázdnýho půllitru smutně hledí, nakonec vyměkne a jde si pro další. Ne tak já. Čekal jsem třičtvrtě hodiny. Však co už? Času dost. Ale řekl jsem si, že změním vzduch. Deset minut položená peněženka na stole ohavu po čase přilákala. Zaplatím. To se nachodila za celej večer nejvíc. Musela k registračnej pokladnici pro účet. A zpátky ke mně pro peníze. A to jsem ji cynicky nechal ještě donést mi pětikorunu zpátky, svini jakési. Varuju: kŕčma, herňa a stávková kancelária na návsi, to je hnus všech hnusů.

Matně jsem si pamatoval, že za kostelem jsem kdysi viděl jinou hospodu. To se projde mezi zvláštní školou a normální základní školou, tzv. segregovaná ulička "black and white", mine se kostel a je tam prastará hospoda z dob socialismu a světlých zítřků.

Kostel v Hrabušicích v noci. Za ním škola základní, od něj vlevo škola zvláštní.Pravda, jedno pozitivum to mělo, z téhle strany jsem si toho kostela nikdy nevšiml, ačkoli můžu upřímně říct, že fotit kostel večer za tmy uprostřed polocikánské vesnice, se stativem a digitálním foťákem, to je přinejmenším mírně atypické.

Hospoda byla ... no, já vlastně ani nevím, jestli lepší. Osvětlení z několika 40 W žárovek. Zima, strejci tam seděli ve vaťácích. U sousedního stolu seděl mladej, od pohledu retardovanej Cikán, soustředěně na mne s otevřenou hubou zíral celou hodinu a půl. Obsluha byla zas lepší. Neměli Kofolu, "iba pomarančovů malinovku", ale zas mi ji bez reptání paní přinesla. Taky žádný terno, ale o stupínek zlepšení. Pro jednou.

Vrátil jsem se pozdě večer do kempu, zavrtal se do spacáku a spal. Pod tropikem mi harašily myši. A dorazila ještě jakási rodinka s dítětem, čímž se obsazenost kempu vyšplhala na závratných pět a půl člověka.

Středa

Ranní namrzlej stan. Ranní namrzlej stan.

Vstal jsem v osm ráno. Vylezl jsem ze stanu v osm:deset. Nač ta prodleva? Holt v noci přituhlo a krapet mi zamrzl zip od stanu. Jinak mně bylo teplo, (už) nejsu blbej a vzal jsem si už ten pořádnej spacák. Myši mi vytáhly prázdnou konzervu až několik metrů od stanu.

Dal jsem si kafe na rozehřátí a vydal se zas na výpravu.

Chytil jsem v Hrabušicích autobus do Arnutovců, odtam do Spišských Tomašovců, to jsem ještě po pár stech metrech stopnul auto. Grandiózní.

Prošel jsem ves, shánčliví Cikáni tahali na dvoukolácích dřevo na zimu, i jsem je pozdravil, ale jenom tak na půl huby, aby po mně nemohli chtít s tím brajglem pomoct, nebo třeba peníze alebo cukríky, jak je jejich dobrým zvykem, zkrátka jsem tak prosvištěl dědinou a začal stoupat na Tomášovský Výhľad.

Tomášovský výhľad.Biely potok. Tady jsem potkal propagandou zblblého cyklistu.Neuvěřitelné, co tam bylo lidí. Dvě takový ty hyperaktivní důchodky - sportovkyně jsem potkal. Dle jejich hovoru zevlují po lese každej den. Naštěstí se po kousku cesty oddělily a šly jinam, na Kláštorisko. Pak jsem při křižování Prielomu Hornádu zahlíd tři členy z evidentně větší výpravy skopčáckejch uřvanejch skautů, vypadali úplně jak naši skauti - samý cingrlátka, vlaječky, barevnejma píčovinkama ověšení, mezi nima buzna bratr vedoucí, jenom holt házeli termínama jako "Wunderschön" a "Scheisse", to když jeden spratek zahučel kamsi do křa. Taky šli díkybohu jinam. Na Bielem Potoku mne předešel ještě jeden sólista a pak naproti mně produsala ohromná grupa ochranářů, snad třicet nebo čtyřicet kusů. Asi tam měli najakou družební akci nebo tak něco, polovina jich měla na blůze nášivky Horské Služby a NP Slovenský Ráj, ostatní byli z jinejch parků a rezervací a pár i z polskejch. Společný školení, brigáda, manévry či co. Už jsem myslel, že to by mohlo bejt tak všechno, když se proti mně zjevil cyklista-chodec. Ne, to není protimluv, ono se špatně jede po několikakilometrovým skalnatým úseku s žebříkama a stupačkama. Vraj kamarát mu to poradíl. Takovýmu kamarátovi bych urazil palici. Budu tam muset taky někoho poslat. Třeba Chlastíka, ten je na to šílenej dost. Skoro u úpatí Sokolí Doliny jsem potkal posledního, toho individualistu, co mě předtím minul, vracel se, že ho zlobí koleno a na dolinu se může tak vysrat. Dobře mu tak.

Sokolia Dolina - Závojový vodopád. Sokolia Dolina - Závojový vodopád. Sokolia Dolina - shora. Sokolia Dolina - shora.

Konečně klid. Zas celou Sokoliu Dolinu jsem šel sám a sám a sám. Krása. Zase jasno, relativně teplo, barevný orgie. Závojový vodopád, bratru pětasedmdesát metrů, nahoře výhled na celý kaňon v podzimním zabarvení. No ohromná věc.

Cestou od vrchu Sokolí Doliny na Malou Poľanu.A až nahóru a pak Malá Poľana a Glackou Cestou dolů. No jo, no.

V kempu změna - dva lidi v chatce a dva ve stanech. Nějakej maník s autem se středočeskou RZ (dříve SPZ). Původně jsem měl podezření, není-li to pan Groula, to by na něj tak sedělo, to je taky takovej magor. Nee, byl to Ford, teda to auto, Groula má Fiata.

Najed jsem se a vydal se zas do hospody. Tentokrát autem, přece jenom jsem šel tu štreku do Hrabušic za dva dny třikrát, to si další dvě cesty můžu klíďo odpustit. Našel jsem si třetí knajpu, asi nejlepší, přinejmenším v dané mizérii. To je ta cestou na Vydrník, od návsi asi stopadesát metrů. Teplo, světlo, servírka, která opravdu servíruje. Zas tam měli televizi. U vedlejšího stolu seděla parta místních křupanů, jak se tam s postupem času střídali, vždycky nějakej privilegovanej křupík dostal do správy ovladač a začal předvádět svoje čáry a kouzla. Něco jak pan účetní Fantozzi v tom filmu - rekord 126 přepnutí za minutu. A chvílema pořádně vosolit zvuk - nejvíc prožívali reklamy. No Slováci, a eště k tomu z vesnice.

V kempu kolem popelnic skotačily pro změnu lišky.

Čtvrtek

Zapomenutá kytka. Po dešti.Zapomenutá kytka. Po dešti.Přes noc pršelo, ráno pršelo. Zavrtal jsem se hloub do spacáku a počkal, až to přejde. Kolem poledne jsem vylezl, bylo po dešti. Zbyla jenom mlha, a i ta se postupně vytrácela. Uvařil jsem kafe, nasnídal se, posbíral konzervy okolo stanu a zanesl je do popelnice, tam ať si myši a lišky a třeba i medvěd hrabou, jak je libo.

Dík tomu dešti jsem ale vyšel dost pozdě. Podél Velké Biele Vody směrem na Pílu, že si projdu Stredné Piecky, to byla poslední tiesňava, kterou jsem chtěl absolvovat a v podzimních barvách si nafotit. Z Píly do Piecek jsem ale tím pádem nastupoval až o půl třetí odpoledne, rozcestník zas tvrdil dvě hodiny, to už jsem byl poučen, že to budou tak tři. Hmm, to asi nepůjdu dolů tak úplně za světla.

Veľká Biela Voda, stará známá cesta. Asi poprvé tam nepršelo. Veľká Biela Voda, stará známá cesta. Asi poprvé tam nepršelo.

Stredné Piecky. Tam to známe. Tam jsme před rokem a něco poprvé krásně zmokli, při opakované výpravě se to rozvodnilo a místy jsme šli řekou. Za normálního stavu, třeba teď, se dá skákat normálně po šutrech, taky sice vodou, ale ne do půli lejtek, naštěstí.

Veľký vodopád, tam jsem si zase vyhrál s focením. Klasicky - z odstupu, pak z blízkosti. Na žebříku (slabejch třináct metrů) mne napadlo, že by to stálo ještě za snímek shora, pročež jsem se zaklínil nohou mezi šprušle, volně se zavěsil a fotil svrchu. Ještě, že tam nebyl se mnou zas nějakej labil jako Bobeš nebo Ťapina, ti by zase nervačili, že spadnu a zabiju se a bude po mně a tak. Zvlášť ti dva jmenovaní mají ty výšky a volný žebříky bez opory tak rádi. Co bych padal, že jo? Batoh na zádech, brašny se stativem a s foťákama křížem přes hruď, i ten momentálně používanej aparát omotanej popruhem kolem zápěstí. Jo, jenom rukavice, ty jsem si nějak zapomněl připevnit. Tak jsem se prolezl ještě jednou dolů a zase nahoru, no to je toho.

Stredné Piecky - podzim. Stredné Piecky - Veľký vodopád. Tady mi spadla z vrchu žebříku rukavice, pročež jsem si to mazácky dal několikrát nahoru a dolů. Stredné Piecky - Terasový vodopád.

Ale jinak pohoda, dle předpokladu - mlha ustoupila, sluníčko vylezlo, ani noha. Nepřekonatelné.

V šest jsem míjel vrch Suché Belé, to jak tam chybí ta cedule o těch medvědech. Šeřilo se. Jo, ideální čas toho medvěda fakt potkat. Zvlášť, když půjdu část cesty za tmy.

Teď jsem teprve ocenil, jak tu Glackou Cestu už znám. Bral jsem to skoro úprkem, to, co normálně tvrá přes hodinu a půl, to jsem zmáknul za necelou hodinku, hlavně abych co nejvíc ušel aspoň za šera.

A kolem praská les. Jistě plnej medvědů. Ha - čerstvě vyvrácenej strom. Kdo neviděl ten klasickej kýčovitej obrázek, jak si na polomu hrají medvíďata? A pak se divte, že jsem se málem začal bát. Tak tohle ne, Egi, každej šramot tě přece nevyděsí.

Měl bych si třeba zpívat. "Výpravě v doubravě malý grizzly ukáže se ..." Taky blbost. Sice na Slovensku nežije grizzly, nýbrž medvěd hnědý nebo medvěd baribal nebo která to potvora, ale nepřijde mi to jako žádný vítězství. Stovku má též kurevsky rychlou a navíc umí betálně šplhat, na strom před ním nezdrhnete. A za každým smrkem jeden číhá. Tutově.

Na co bych myslel veselýho? Napadly mne jenom tři věci, konkrétně tři článečky od tří různejch lidí:

  1. Kterak teta Allora vidí za každým rohem vraha. Hmm, vod medvěda za smrkem - děsnej rozdíl.
  2. "Medvede stopujú Howadoora". A mne asi ne, co?
  3. A do třetice veselá historka, kterak na pana Groulu v Biesczadech docela nedávno bafnul medvěd a pochroumal mu koleno. Vlastně ne, medvěd bafnul a koleno si Groula, moula, při úprku zkriploval sám. Se mám na co těšit.

Dobrá, štěstí, že už jsem skoro dole, fakt se hejbe celej les. Čím blíž ke kempu ... kurva. Do prdele. Že voni se ti medvědi na noc stahují právě ke kempu, aby mohli čmuchat u popelnic? Jasně, i do řady to zapadá, první noc myš, druhou liška, třetí medvěd. To je průzračný jak studánka. Hej, neměl bych se vrátit zpátky nahoru?

Su kluk kurevsky odvážnej. Pralesem plným brtníků a baribalů jsem se prodral až do kempu. Mimochodem, kemp má ve znaku ... medvěda. Uf. To jsem si zas vymyslel fíkovinu.

Medveď. Ve znaku kempu, naštěstí.

Ani jsem moc nejedl, už bylo docela pozdě. Usedl jsem do Všiváčka a jel do té samé hospody, co jsem byl včera.

"Á, dobrý deň, čo si dáte? Kávu a Kofolu?"

"Eh, mno, to kafe radš ne, včera bylo nějak, ehm, dal bych si místo kafe čaj. A tu Kofolu každopádně."

Kdo pozdě chodí, dobře dělá. Zas křupani zázračili s televizním dálkovým ovladačem, ale záhy přišel čas jít spát se slepicema, pročež se zvedli a táhli do svých chýší. O půl deváté jsme se servírkou osaměli. Hele, nehledejte za vším sexuální podtext. Zkrátka já si četl, ona si šmudlala do bloku inventuru a byl klid.

"Nechcete už jít domů? Zavírat?"

"Nie, ja to musím niekedy urobit, klidno saďte, čo si dáte?"

"No, jestli můžu, tak ten čaj." (byl dobrej, ovocnej s ananasovou příchutí).

"Aj? Ale ja už mám aparát vypnutý? Nemože to byť niečo iné?"

"Fajn, Kofolu?"

V klídku jsem tam seděl do desíti večer, ještě i by to chvíli vydrželo, ale chtělo se mi spát.

Zalez jsem do stanu a chrápal.

Pátek

Sbalil jsem se, nased do auta, rozloučil se v kempu a jel. Posbíral jsem hromadu stopařů a navečer byl v Brně. To je tak asi všechno.

Pozitivní zjištění na páteční večer - vrátil jsem se z dovolené, začíná víkend. To se tak někdo má.

Vodkaz nafurt
Pátek - Neděle, 15.-17.10.2004

Všechno mne akorát štve a prudí. Počasí. Chčije a chčije. Celej víkend. Hnus. Zvířata, kameny, lidi. Ti obzvlášť. Miluj bližního svého? Cha, nasrat a šlápnout do ksichtu. Okovanou botou. Nebo aspoň kanadou vzor 90. Je mi z lidí na blití.

Zpětně dávám za pravdu našemu dědkovi, když mi kdysi, jako asi pětiletému robátku, v návalu náhlé sdílnosti vyjevil své životní krédo: "Mišo, kam se podiváš, tam je samej hajzl, kurva nebo ludra." Tenkrát jsem ho měl za morouse a negativistu. Dnes mu dávám zapravdu.

Kam člověk koukne, za každým bukem jedna svině. A přátelsky se tlemí, rypákem kejvá, do rytmu si pochrochtává. Na dosah kousne toho člověka do lejtka a šklebí se dál. Boha, jak já mám vobčas chuť nějakomu ten úsměv prodloužit až po uši.

No nic. Dám si tejden voraz, vono mne to zase přejde.

Furt si myslím, že jsem v podstatě optimista.

Kurva, to už mě na tom sere nejvíc.

Vodkaz nafurt
Čtvrtek, 14.10.2004

Daemon přišel s nápadem - půjdem na oběd. Co o to, to se tak občas dělá, konkrétně já su rozežranej a chodím na oběd skoro každej den. Ale my prej půjdem do hospody, kterou našel ausgerechnet Daemon. Ajaj, tak to už tu bylo. Onehdá taky machroval: super bistro, prima jídlo, ceny rychlé, obsluha mírná. Shodou okolností jsem ten pajzl znal, bylo to kousek od našeho ouřadu, menovalo se to "Úchyl" nebo "Achill" nebo tak nějak divně, končilo to tím, že jsem babě tam musel vysvětlovat, že slovo "bistro" pochází původně z ruského "bystro", což znamená "rychle", pročež čekat pětatřicet minut na gyros mi přijde jako pěkná kokotina. Nee, prej inovace, děsný vylepšení, Úchyl nebo Achill pochopitelně zkrachoval, koupil tu mršinu D.aemonův kámoš a je z toho bistro od slova bystro. No potěš. Žrát se tam nedalo, lenochodí lejdy za pípou, no děs. Však si taky sypal D.aemon popel na hlavu po kýblech. Až doteď.

Tentokráte prej objevil krčmu super hyper maximum, pravda, trošku z ruky, ale stojí to za to. Slezem se, zajedem tam, budem zírat - v tom dobrým slova smyslu. Ještě jsem varoval - asi nebudu ve čtvrtek brát auto, vůbec nevadí, jelikož pojedeme jedním, kupříkladu D.amonovým. Tak jo.

Auto jsem si ráno nakonec vzal, páč jsem klasicky notně zaspal, ale to samo o sobě neznamenalo, že bych mohl kamkoli dál jet, jelikož hladový voko na mne už notnou dobu pomrkávalo, poslední dobou na mne čučelo svou oranžovou zorničkou stále a utkvěle. A ještě jsem měl pocit, že jsem nechal doma platební kartu, včera jsem s ní nějak šaškoval, však do práce a zpátky to na benzínový výpary v hadičkách eště dotáhnu, na oběd jedem D.aemonovou kraksnou, snad nemá v nádrži taky jenom ozvěnu ...

Navrhl sraz. U Makra. Ode mne přes celý Brno, kdesik u výpadovky na Blavu. Tak to by nešlo. Jo, zjistil jsem nakonec, že kartu mám, ale kde bych měl zas teď v centru natankovat? A služební auto mi kolegyň šlukla před nosem. Blbé, takhle to nepůjde. Nakonec jsem se doštrachal jenom k němu ku práci, tam přesed, cestou jsme u toho velkošopu vyzvedli Romana čili X.ka a jeli. Černovice, Holásky, Tuřany, Chrchlice ... Kdesi v lesi za Brnem. Opravdu, poslední část cesty vedla po asfaltce lesem, snad i rybníček jsem zahlíd, takovýhle liščí stezičky bejvaj v bývalým pohraničním pásmu. No gut.

Dobrá, uznávám. Výběr krčmy se mu tentokrát poved. Jenom se tam u oběda nekouří, což je docela závada, ale jídlo fakt dobrý, za přiměřenou cenu dostatečný kvantum. Paráda. Až jsem zíral. Nekecal. Ačkoli, když se to propočítá, skoro hodina cesty tam a skoro hodina zpátky, benzín, to by si člobrd pomalu moh zajít do Grandu. Příště je třeba zarezervovat si referentské vozidlo. Tak.

V práci už jsem tomu beztak moc nedal, ňák jsem si všechno nadehnal a měl jsem docela klid. Což není vůbec nepříjemná věc. Je potřeba si v práci odpočinout, aby se člověk moh odpoledne věnovat důležitějším věcem. Ještě mi volala máti a byla hrozně udivená, že jsem jí telefon zvednul a že mne slyší. Měla za to, že jsem někde v horách. Zajímavá fabulace. Leč slíbil jsem jí krátkou návštěvu na kafe.

Musel jsem vyzvednout jednu grafickou kartu a doskládat pro známýho počítač, ať už mu ho můžu hodit na palici a mám klid, pak ještě stavit se za tou máti, plus pracovat doma pro práci - hodit na web ouřední obšťastník a sestavit návrh mýho rozpočtu na příští rok. Práce jak dobré.

Abych toho neměl málo, rozhod jsem se ještě zkouknout film. Nepřítel státu. Povzbudivej snímek pro paranoiky, jako jsem já. Nedávno mne na něj naved Kombajn, pravda, ještě jsem ho v kuse a v klidu neviděl (ten film, nikoli Kombajna), slíbil mi ho dodat, jenže co já budu honit ňáký Kombajny kdesi po městě, zkrátka měl jsem cestu kolem půjčovny DVD, náladu a zájem, teď - hned, šups a disk byl v kabeli. Tak. To bysme měli.

Vrátil jsem se na Lesnou. Tu šťávu natankuju až zejtra ráno, řek jsem si, už se mi nechtělo a beztak budu Všiváčkem potřebovat jet, musím odvézt ten zkompletovanej počítač. Už jsem jel asi fakt jenom na benzínový výpary v hadičkách.

Došel jsem k máti.

"Hele, co měl dneska znamenat ten vyvalenej telefonát?"

"Já jsem byla překvapená, že tě slyším, měla jsem za to, že jsi někde na horách."

"Eeh? Co to? A koho bys asi tak měla slyšet, když voláš na můj telefon?"

"No, já jsem počítala, že se ti nedovolám."

"Aha. Tak proč jsi mi volala?"

"Chtěla jsem ti říct, že je zima, a jestli seš na těch horách, tak ať se vrátíš, aby ses nenachladil."

Fajn, tedy máma, ačkoli jsem jí slíbil, že se sám ve čtvrtek (avšak večer) ozvu, chytla jakousi idée fix, že jsem kdesi v lesi či v horách bo v které to prdeli. To je tím, jak furt sedí doma, čumí na televizi a přemítá: "Dneska synátor nezavolal. Však taky volat neměl. Neslíbil. Říkal, že až ve čtvrtek. To asi do čtvrtka něco má. No jo, dozajista je někde pryč. Ale když by byl někde třeba služebně, to by zavolat mohl. To on je někde, kde s sebou nemá telefon. Nebo kde není signál. Nebo obojí. Jo, už to mám - je na horách." (Zkrácená verze, plná kombinace trvá skutečně půl týdne). Čili měla pocit, že su někde, kde nemám telefon. Ale přesto mi na něj zkusila zavolat, kdybych ho měl, tedy nebyl někde, kde ho nemám, tak aby mi řekla, že někde, kde nejsem, je zima, ať se odtam, kde ještě pořád nejsem, vrátím. Fantastická konstrukce.

Vypil jsem kafe, provedl máti běžnou údržbu bytu, tedy výměnu dvou žárovek, chvíli porozprávěl a šel zas domů.

Pro začátek bych měl zkouknout teho filma. Odpočinu si, pak se mi bude hezky pracovat.

Vzal jsem si něco k jídlu a k pití, zapnul počítač, vložil DVD, vyvalil se na gauč a zíral ...

Telefon. KTZ aka SMS. Ale jo, já vím, zas jsem u máti zapomněl tu bonboniéru, co mi dala k svátku, pak ji odložila do kuchyně a nikdy si na ni nevzpomenem, to mi hned blesklo hlavou, tuhle hru hrajem už skoro měsíc. Ale to není máti, to je nějaký nový číslo.

Zírám - Vizír. Né ten prací prášek, nýbrž kumpán z Bíliny, Pavel, Vizír přezdívanej. Páč na jeho nápady vy zíráte i my zíráme. A včíl teda zírám já.

Prej: "Su v Brne, v Lisni, pojd do hospody."

To jsem naprosto dneska neměl v úmyslu. Jenomže Vizíra jsem neviděl několik let. Kdysi dělal programátora na jedné instalaci od "Kam se na nás hrabete?", já tam jezdil na servis. Má oblíbená instalace. Vždycky jsem měl rád zákazníky, kde byly hezký ženský nebo dobří pijani. Bílina splňovala to druhý kritérium. I pak jsem za nima ještě jezdil, ač už ne služebně, na víkend, do knajpy. Pravda, trochu z ruky.

Tak Vizír v Brně. Fajn. Tedy Nepřítele státu opět neuvidím v jednom kuse. Ale co naplat, hola hola, Vizír volá.

Změna plánu - vzhůru do Líšně. Oproti mylným dřívějším rozhodnutím do hospody i dneska. Ne nadarmo se Pavel jmenuje Hospodář. Ale jak? MěHroDem bych se tam táh přes hodinu, ukrutnej čas a navíc riziko, že přijedu a ten už bude našrot, aspoň co ho pamatuju. Tak Všiváčkem. A k benzínce ... Že já se tam blbec nezastavil už ráno.

No jo, příjemně jsme si poseděli. Pavel teď dělá u jiné firmy, kde jezdí služebně do Ruska, což je věc vyprávěníhodná a fotekukazováníhodná, dva tejdny se teď fláká v Brně a obdivuje naše děvkata. Se tak někdo má.

Domů jsem se pozvracel asi v jedenáct, s bídou se dodíval na film, poskládal ten počítač a udělal práci pro práci. Ve dvě ráno už jsem na tento zápisek neměl ani tak nějak náladu.

Vodkaz nafurt
Středa, 13.10.2004

Měl jsem v plánu navštívit konferenci o virech, o níž jsem se dočetl na viry.cz. Jen tak, poslechnout si, sice si to všechno můžu ledaskde přečíst, ale poslech z huby do ucha je jaksi záživnější. První dva bloky bych mohl vynechat, ještě mám nějakou práci, však zas tak žhavá novinka to nebude. Měl jsem v plánu. No, asi si to budu muset tak jako tak pohledat.

Vstal jsem, dodělal, co třeba bylo, zrovna jsem se chystal vyrazit, abych tam na kolem té desáté byl. Zvoní telefon - volá mi četař GaPa v záloze, kumpán z vojny a datový specialista ErrorTelu:

"Zdar Egi, jsem na Invexu. Jsem tu hodinu a už teho mam po kokot. Kaj si a kdy idem do hospody?"

Jaj? Fajn nápad.

Jenže to je nějak hrr. Sakra, zrovna mám v práci práci, na odpoledne, špatné, špatné. Čili tak, reorganizace.

Škrtám konferenci. Švihom do práce, zredukovat úkoly, omezit na nejnutnější činnosti. Stručně, účelně. Ni slovo navíc.

Záhy v brzkém odpoledni mizím a "jdu na jednání", tedy s GaPem do hospody. Do dvou. A eště na kafe. Do večera. Tak to ma byt, bo kazeň je to hlavni. Vzacnou navštěvu z Ostravy nemožem ojebat.


Viděl jsem při přesunu z domu do práce ohromnou věc - skina za volantem. Úplně přesně řečeno - skina za volantem ... autoškoly. No k popukání. Lysá vyholená palice, bunda á la bomber, tupý výraz v očích. Ty oči jsem si mohl dobře prohlédnout, jelikož je měl vyvalený jak šnek, nemít přední sklo, hópnó mu přes haubnu a přejede si je. Špička jazyka mezi zubama. Ukrutné.

Ten řidič za mnou ho asi propásnul, jelikož na mne troubil, vidět ho, stojí a chláme se stejně jak já, zelená nezelená ...

Vodkaz nafurt
Úterý, 12.10.2004

Byl jsem ráno na té poradě o projektu nového informačního systému. Úchvatné. Vzal si slovo hlavní tasemník a fundovaně nám sdělil, že jsme se sešli. Zajímavé. O to zajímavější, že se jednalo o poradu v osm hodin ráno. Dále nám pak v projevu objasnil vizi - hlavní vypočítavý technik za Brno vždycky vyplodí elaborát, přičemž poradní orgán k němu vypracuje oponenturu. Ten orgán jsem já. Mimo jiné, pochopitelně, orgánů je dost. To je ta sranda, jak mne tam náš Velkej Šéf Kvakin nabídl jako dobrovolníka. Oponentura dle všeho znamená nejen umět slušně, obsáhle a erudovaně napsat "pičovina", ale i navrhnout, jak z toho ven. Celá tadle taškařice bude probíhat formou mailového pingpongu. Pročež nechápu, proč jsem kvůli tomu dneska vstával před sedmou. To nám to taky moh napsat. Udělal bych mu oponenturu hned.

Začít to má příští tejden. Výborně. To jsem zrovna na dovolené na Slovensku.

Nevím proč, ale v souvislosti s mým účinkováním mi neustále zní v hlavě jeden dialog mezi kpt. Millerem a voj. Reibenem z filmu "Zachraňte vojína Ryana":

"Dávejte pozor, Reibene, takhle si máte stěžovat. Pokračujte."

"A vy si, kapitáne, nikdy nestěžujete?"

"Vám ne. Jsem kapitán. Stěžuje se nahoru, ne dolů. Vy si stěžujete mně, já svému nadřízenému a tak dále. Nestěžuju si vám ani před vámi, to byste měl vědět."

"Promiňte pane, ale co kdybyste nebyl kapitán nebo já byl major?"

"Řekl bych: 'Je to skvělá akce, pane, s hodnotným úmyslem, která si ode mne zasluhuje jen to nejlepší, pane. Krom toho je mi ze srdce líto matky vojína Jamese Ryana a jsem odhodlán obětovat život svůj a svého mužstva, hlavně ten váš, Reibene, abych jí to strádání ulehčil.' "

Budu si ten film muset zase někdy pustit. A vykoumat, kde si stěžuje Kvakin. Že by měl taky deníček?


Minulej tejden mi to jaksi vypadlo, přišla mi KTZ (někdy mylně nazývaná SMS):

"Jsem svobodna matka s 1 pulrocni holcickou. Je mi 20 let. 160 cm, 57 kg, tmavovlasa Plzenacka. Napis neco o sobe, Katka."

Udělal jsem jednu z řídkých výjimek a na KTZ odpověděl:

"Toto je sluzebni telefon tricetileteho, rozvedeneho, bezdetneho spravce site z Brna, ktery mimo jine nesnasi SMS."

Už se neozvala. Asi je jí trapné rušit mne na služebním mobilu. Však co už taky? Jednu ještě dlouho svobodnou tmavovlasou Plzeňačku už mám doma nakvindovanou, horko těžko jsem ji vystrnadil aspoň na pracovní části týdne do Lanškrouna. Až z ní budu, nedej Pánbůh a Komunistická strana Československa, chtít mít matku, přičiním se o to svépomocí. Co s cizí matkou?

Ale někomu by se, Katka, mohla hodit. Nechcete číslo? :o))

Vodkaz nafurt
Pondělí 11.10.2004

Su na huntě s nervama, ropucha okupuje bejvák, hlad mám, hlava mi třeští a někomu bych dal do tlamy. Vysvětlím později. Zejtra.


Čas na objasnění pojmů, jejich příčin a důsledků ...

Ráno - Invex. Já vím, zařekl jsem se několikrát, že tam už nevlezu, ale vždycky jsem tam pod nějakou průhlednou záminkou nalákán. Tentokráte v tom má drápy Hejkal, naše mzdová oučetní. Potřebujem novej program na výpočet vejplat, třináct let starej DOSovskej soft od jakejchsi databázovejch lepičů kdesi z hor už není únosnej. A jelikož byl vybrán jeho nástupce pro změnu od Prahajzlů, byla schůzka na Invexu relativně rozumným kompromisem. Přinejmenším se to tak zpočátku jevilo.

Ještě v sobotu při referendování jsem tasemnici poněkolikáté opakoval svůj pondělní plán - možná se ráno stavím na ouřadě, záleží na náladě a potřebách, nelze na to spoléhat. Jinak máme s Hejkalem sraz v deset až na výstecu. Nálada a potřeba nenastala, vstal jsem přiměřeně kolem osmé, zapnul doma počítač, zkontroloval si poštu, oťuknul z tepla domova funkčnost ouřadu a naznal, že táhnout se přes Brno na ouřad a pak eště na výstaviště je holá zbytečnost. Dal jsem kafe a vyrazil rovnou na rande s Hejkalem. Pochopitelně v ten moment nastala po nás obou sháňka, to se však ututlalo, nějaká dobrá duše si vzpomněla.

Expozici patřičné firmy jsme našli, dostali kafe a pišingr. Zakázku domluvili, postup instalace dojednali. Hned po podzimních volbách máme sbalit počítač pod klepeto a nacvičit do Práglu. Už teď se nesmírně těším. Kde jsou ty doby, kdy jsem tam jezdil denně? Za poslední čtyři roky jsem tam byl služebně autem jednou, s Laťkou na školení, to mi tu kraksnu vykradli a uvízli jsme ve vánici, famózní zážitek. Nemůžu se dočkat. Eště s Hejkalem, ta tu hubu nezavře, jede jí jak mašinkvér. V té souvislosti mne napadá - nemáte někdo kazetu (do autorádia) skupiny Ramštajn nebo jinej vopičí ryk, kterým bych tu babu dokázal na dálnici přeřvat? Možná ještě jí vykopnout v kanclu vokno, aby vochraptěla, jenomže vona je zas z lontu a má asi tuhej kořínek. Kurva drát. No ale zkrátka děj budoucí jsme dohodli, Hejkal jim tam vylemtla na voslavu dvojku červa, já si poručil tuplovaný (aspoň trochu pitelný) kafe, potřásli jsme si s dodavatelama pazourou a rozešli se. Docela. Hejkal do hokny, já že se eště mrknu po tom zbytku výstaviště, jestli se to fakt trochu nespravilo.

Pamatuju tak v letech 1993 až 1996 Invex jako monstrózní akci, největší veletrh svýho druhu ve střední a východní Evropě, a to bez nadsázky. Výstaviště nadupaný k prasknutí, od mamutích výrobců až po garážovky, všude expozice, exponáty, data, informace, megabajty. Pak úpadek. Proč? Moje teorie - BVV zvedlo ceny. Menší firmy to vzdaly. Snížily se tržby. BVV zvedlo ceny. A zas a zas a zas. Tak to dělá Česká pošta, největší zaměstnavatel mentálně postižených, a Český Dráhy, druhej takovej socialistickej moloch. Obojí jsou v jednom kuse v krachu. A tak nějak to asi bude i s Invexem. Ale je to jenom spekulace. Každopádně výsledek je vidět - pavilony D a C prázdný, v Béčku a Éčku jenom přízemí, Zetko rovněž tak, všechny ty expozice na straně u velodromu rovněž zašpérovaný. Áčko poloprázdný, vítr se prohání mezi pár utřepanejma stánkama, meluzína hvízdá ...

Celou dobu jsem měl nutkavej pocit, že jsem něco zásadního minul, přehlídl. Až proti mně šel po chodníku maník s mobilem u ucha a takto do něj hovořil (do toho telefonu, né do ucha): "Seš už na cestě? Tak se votoč a di se radš vožrat, tady je úplný hovno."

Neměl jsem ten pocit sám. Přitom výpočetní technika dneska hejbe světem, sice se neděje zrovna nic až tak převratného, ale útlum to rozhodně není, jenom se asi výrobcům a prodejcům nevyplatí šaškovat kdesi a eště za to platit takový nehorázný love. Ze známějších jsem tam potkal jenom Canon, Micro$oft (ti to jednou budou i zavírat), Kam se na nás hrabete? a pár podobnejch zkrachovalců a ztroskotanců, třeba Kamsenanáshrabeťáci už jsou tam jenom ze setrvačnosti a pro setkání se stávající klientelou, pro některý je to očividně poslední šance. Není výjimkou, když vidíte firmy jako:

U každé druhé z podobných kuriozit ještě stojí obstarožní peroxidová blondýna s hrstí letáků. Ani té si nikdo nevšímá, ani hrsti, ani letáků, ani blondýny. Hnus.

Fakt, za tři hodiny jsem měl projitej komplet celej Invex. Chachá, prej veletrh. Tak malotrh až tržišťátko, orientální bazar v druhým okrese třetí provincie emirátu bez ropy.

Tři lidi či skupinky ta unylost zaujala:

Zhnuseně jsem se otočil a šel radši do práce, to už hovoří samo za sebe.

Ještě mi do toho volala šéfová, jestli počítám se zítřejší poradou? O žádné jsem neměl ani tucha. Asi si to popletla s tím výstavištěm, to zasklila a naopak tohle mi neřekla.


Na ouřadě jsem dlouho nepobyl, měl jsem toho akorát tak dost, bylo mi z toho až šoufl. Jenom jsem si vyzved informace o zítřejší poradě, podíval se, jestli něco nehoří, a jelikož nehořelo, sebral jsem se a šel zas pali. Pro začátek na jídlo k hočiminům. Došlo mi s mírným zpožděním, že od rána jsem krom kafí a dvou zákusků nic nejed.

Zavolal jsem Ťapině do Lanškrouna, má se na noc otočit doma, tak jestli mám koupit něco k večeři? Prej ne. Najde si.


Musel jsem se kvůli pár drobnostem stavit u EFXka, untršéf Béďa měl nějakej zádrhel s mailem. A taky s projektantem Drakem domluvit nějakej kšeft, skládám mu domů počítač, mám toho herberku plnej kvartýr, chtělo to drobný upřesnění.

Odlovil si mne tam poskok Moskyt - prej jestli na něho budu mít v dohledné době čas? On totiž dostal za krk přípravu na certifikaci ISO, mylně se domnívaj, že by tím mohli projít, tak vypracovat kejsik elaborát ohledně datových toků. Poslal jsem ho prozatím do hajzlu. Už tam mám zas celkem dost odmakáno a nějak jsem za poslední dobu neviděl tok peněz od EFXka na svůj účet. Dokud nezaplatěj, nebudu se angažovat.

Překvapivě si mne, nezávisle na jednání s Moskytem, chytil šéf Bóďa a jal se mi vnucovat peníze. Prej už zas mám u nich dost odmakáno, tak že mi touží zaplatit. Divné, asi mne už za ty roky zná a je mu jasný, jak jsem asi s Moskytem vyběh. Nuže, nebráním se. Analýza datovejch toků bude. Jen co těch pět peněz uvidím na výpisu z baňky.

Mezitím mi ovšem zdrh ten Dračmen s hejrupákama na večeřu, musel jsem si ho odchytit v hospodě a překecat ho, aby se večer stavil a odvláčel si aspoň ten ukrutně velkej monitor, reproduktory a tu kosmetiku vokolo, abych se doma dostal třeba do botníku. Opravdu jsem tím měl zaskládanou i předsíň.

Přitom jsem si v té hospodě uvědomil, že jsem krom několika kafí od rána ani nepil.


Doma jsem se dal do skládání. Zas se mi tam nahromadil dostatek odpadu, abych z toho poskládal jedno PC pro Ťapinu do Lanškrouna, sice shnilé, ale pro browzdání po Ženě-In dostačující. To jsem chtěl mít dnes z krku, Ťapina se měla dovalit, anžto má zítra pobíhání a vyřizování, tak ať si může rovnou toho střepa naložit a odvláčet na ty kotáry. U jednoho stolu kompletuju a instaluju, na svojem počítači si na to postahuju softwéry a drivéry, napíšu deníček a není proč z toho dělat kovbojku.

Přijela a hned mezi dveřma spustila:

"Huhly huhly bhm bhm mhumsvícení."

"Co to? Jaký posvícení?"

"Osvícení. Film. Dneska o půl desáté v televizi."

"A co já s tím?"

"Ty nic, ale já se na to těším."

"Pak je škoda, že to neuvidíš."

"Jááák neuvidím? Próóóč neuvidím?"

"Protože televizi nemáme. Protože máme jenom televizní kartu v mojem počítači, kterej shodou okolností potřebuju, jelikož na něm musím pracovat, aby sis mohla odtáhnout ten druhej do prdele."

"A to jako nejde, když se budu dívat na Osvícení?"

"Ne, to nejde nejenom jako, to nejde doopravdy. Vyber si, buď Posvícení, nebo počítač."

"Oboje."

"Nasrat."

"Tos mi ale neřekl, že se nemůžu dívat ani na Osvícení."

"Taky jsi mi neřekla, že letos hodláš vejrat na televizi zrovna dneska."

"A kdy asi tak? Copak jsme spolu dneska mluvili?"

"Ano, mluvili. O večeři."

"Já se na to několik měsíců těším."

"To jsi několik měsíců věděla, že ho ausgerechnet dneska hodlaj vysílat?"

"Věděla jsem několik měsíců, že ho budou vysílat některý pondělí. Kdybych tušila takovýhle komplikace, přijela jsem až ráno."

"Nic ti nebránilo. Dobrá, chceš Posvícení nebo Osvícení nebo jak se ta pičovina zas jmenuje, tak si Osvěcuj, počítač počká. Apropó, když jsme u té večeře ..."

Dopadlo to podle předpokladu. Já tam měl nasyslený párky. Ťapina tvrdila, že si něco najde. To se to tvrdí na stokilometrovou vzdálenost. A přechod od slov k činům? Zkroušený rypáky a dramata. Uvolil jsem se přenechat jí párky. Já si udělám nějakou tu hotovku. Kdepak, to zrovna, budem se tam v kuchyni motat dva? Že prej mi to aspoň ohřeje. Jevil jsem skepsi - fakt to nezkazí? Prej není blbá. Tak ať se ukáže.

Ukázala. Schroupala moje párky, zatímco mně předhodila cosi, cosi nevábného, hlenovité konzistence, odporné. Mno, je to těžká věc. Když v návodu je napsáno: "Těstoviny vsypeme do půl litru vroucí vody a vaříme přibližně sedm minut, dokud se všechna voda nevyvaří. Pak přidáme polévkovou lžíci oleje, cca půl minuty orestujeme, dodáme jedno vejce a krátce osmažíme." Dodal jsem, že ty vejce musí být aspoň tři, však už jsem i tady o tom psal. Vařila Ťapinka těstoviny. Vzala za bernou minci těch sedm minut. Pak do zbytku vody nasrala ty ostatní ingredience, zamíchala, rozvařila. Podle toho to dopadlo. Ani pes to nežral. Snad za války by to bylo jedlé. Vzal jsem si tatranku a jogurt.

Hlavně se vyvalila na gauč a jala se sledovat Osvícení. To si kdysi pan Howadoor dělal ze mne prdel, jaký jsem dle jeho mrzkého názoru odporný intelektuál, což se pozná dle toho, že jsem shlédl film Hlava XXII. Filmy nazvané podle anatomických partií sledují buď intelektuálové, nebo úchylové, záleží na konkrétním orgánu, jenž se v názvu díla objevuje.

Ne tak Ťapina. Ta zásadně hltá filmy s metafyzickými názvy jako Osvícení, Znamení, Smysl, Duch a Stigma, když je nouze, pak přichází geometrické útvary a tělesa - Kruh, Kostka či Kosočtverec. Všechny se dohromady vyznačují naprostou odtržeností od jakéhokoli náznaku reality, hemží se duchy a kdovíjakými stupiditami, to vše má být napínavé a děsuplné. Konkrétně na Kruh jsem byl i vláčen do kina. Suma sumárum dvakrát jsem se leknul.

Tenhle byl obzvlášť pikantní. Perla. Mistrovské dílo. Na ČT2, v původním znění a s titulky. Podmanivá hudba. V reálu to vypadá asi tak, že na obrazovce skáče zrnitý obraz (nevím, jestli je to kvalitou filmu nebo anténou), do čehož se ozývá nesourodé huhlání, patrně anglicky. Moc poznat se to nedá, kvalita připomíná pátou kopii videokazety VHS s rychlodabingem, špatně nastavenou autokorekcí vybuzení, postavy huhlají, asi to má být ten dramatický nádech. Aby byl nádech zdůrazněn, je to celé podbarveno pískáním na hranici ultrazvuku, skřípěním připomínajícím pohyb navlhčeného polystyrenu po skle a dysharmonickým šmidláním houslí. Tyhle pazvuky se nedají svést ani na mizernou kopii, ty tam zkrátka byly.

Už mi z toho třeštila palice.

Strčil jsem Ťapině zaťatou pěst pod nos:

"S počítačem si naser. Tohle trpět nemusím. Obralas mne o můj počítač, můj čas, mou večeři. Moje zdraví nedostaneš. Jdu spát. Neopovažuj se: hlasitě zavírat dveře, onanovat se světlem, vydávat jakékoli zvuky nebo mne jinak budit. Zabiju tě. Budeš mít osvícení, že se z toho posereš."

A bylo.

Vodkaz nafurt

Neděle, 10.10.2004

Vrátil se nám na hajzl náš pěstěnej hajzlovej pavouk Franta. To sice už před nějakou dobou, ale nějak mne nenapadá, co zajímavějšího bych moh ke dnešku říct :o)))

Vodkaz nafurt

Sobota, 09.10.2004

Pracovní sobota, to mám rád už od bolševíků. Nemůžu se toho nabažit, pročež lezu v sobotu do práce, i když vzato kolem a kolem, ani bych nemusel.

Jenomže bylo to referendum o nádraží. Že jako jestli ho chcem vo kousek pošoupnout, nebo ne. Taky jsem tam byl hodit papírek. Nakonec jsem vybral "ANO - nikam nešoupat". Je to těžký. Vobě varianty měly něco do sebe, bla bla bla, keců milion. Ale jak vo tom ty hádky postupovaly, začínaly se ozejvat hysterické proklamace a docházely argumenty, nejvíc mě nakrkly hlášky momentálně Brnu vládnoucí garnitury, že nepřesunutím nádraží se vzdáváme prosperity a kdesi a cosi. Tak natruc. Kurva, za 30 GigaKč musej vyšpekulovat takovou prosperitu, že HongKonganům se narovnaj voči.

Beztak na hovno, jelikož (my) Brňáci (jsme) jsou lempli a lemry a lenochodi a nedovalilo se jich dostatek. Což výjimečně nelze svést na snědé obyvatele Bronxu, jelikož ti maj povětšinou trvalé bydliště někde u Humenného či na Spiši. Tohle bylo diskriminační referendum.

Ale šel jsem se mrknout do té hokny. Abych vypadal, jakože mne to zajímá. Kolem poledne. Se ví, že mne to nezajímalo ani za mák. Co jsem moh, připravil jsem tak, aby nesrovnalost nemohla vzniknout, počítače na to nebyly, Ano-Ne, to musí spočítat i státní ouředník, tak co tam? Ale měla se stavit na kavku Lioness, poklábosit se zapisovatelkama, též jsem se chtěl projít mrknout za Kuhlym, kterej se stejně jako Fabiák za almužnu nudil v komisi a čet si knihu. Kuhly se nudil za almužnu, Fabiák z politického přesvědčení.

Nakonec jsem bodoval. S Lioness jsem kavku dal, za Kuhlym se stavil, pak do okolních pěti komisí nakouknout, ještě cestou zpátky na ouřad dalších sedm v jiném volebním místě. Tak dlouho jsem vyzvídal a páčil informace, až jsem si problémek našel. Ten jsem obratem objasnil a byl jsem za hrdinu. Tak se to musí.


Vyzvedla si mne tam Ťapinka a jeli jsme na nákup. Geniální nápad. Druhou pizzu za víkend a třetí za tejden, to by se mi už asi zajídalo.

Udělali jsme mazácký kolečko podzemníma garážema u toho novýho Kradefurtu, jestli se situace od včerejška nezměnila. No - ne. Odnes to zas ten Glogloglóbus.

Stojím s vozejkem uprostřed nákupní plochy, Ťap šťourá v regálu s prostěradlama a kupuje si nějaký do Lanškrouna. Já zírám na džíny a přemejšlím, jestli by to pomalu nechtělo nějaký nový. Možná jo. Ale nemaj žádný, jaký bych chtěl, tedy normální za normální cenu. Hmm.

A do toho telefon. Teta Allora.

"Bůůůů, Ééégíčku nejdražší, škyt, fňuk, neznáš v Brně ňákej autoservis, kde jsou i o víkendu?"

"Copak, kosmetika? Chceš vylepšit design? Vyklepat vrásky? To ti nepomůže, jedině vodřít a udělat znova z druhé strany."

Lezlo to z ní jak z chlupaté deky. Chlubila se kdesi v lesi autem a as chtěla ho ukázat i zespodu, pročež ho takticky zvrhla do škarpy. Pýcha předchází pád. Teď má zpátky cestu přes Brno a chce se ujistit, jestli její miláček (o autě je eště furt řeč) nešmajdá. Aby neměl bebíčko. Přehnanej strach. Paranoia. Dal jsem jí číslo na AutoDAS, kde jí miláčka (pořád to auto) proklepli a uklidnili ji, že je to oukej.

Zbylej nákup už proběhl bez potíží, jenom jsem Ťapině málem naliskal, furt stála jak pika a čuměla do stropu, místo jakékoli aktivity. Ten kečup, co mi měla připomenout, pochopitelně nemáme.

Cestou zpátky mi chtěla předvést, jaké pokroky udělala v řízení. Tedy já to po ní chtěl. A fakt jo. Udělala. Jenom mne obvinila, že tak blbě jsem jí zaparkoval já, když chtěla vyjet, málem odřela vozidlo vedle. A pak na druhé straně. A pak se teprv zeptala, jak má vyjet ven? Dala však na dobrou radu a vyjela přímo rovně, poté, co si otevřela dveře, koukla na kola a srovnala je. A nadala mi, že zas všechno vím nejlíp. No jo, vím, no.

Ale jinak jezdí jedna báseň. Asi aby mi udělala radost nebo aby se procvičila ve startování, při jednom rozjezdu jí to zabublalo (ale nechcíplo), tak preventivně vypnula motor. A dovopravdicky jí to zheblo jenom jednou, za to zase můžu já. Naved jsem ji totiž jinou cestou, než znala.

"Rovně, furt rovně, tady sjedeš, výborně, a nahoře odboč doleva."

... blu blu blu ... hop hop ... chcíp.

"Tys mi neřekl, že tam bude zatáčka."

Aha. Když říkám "odboč doleva", asi se to dá interpretovat i jinak.


Večer zase na golfík. Dneska slavila narozky zas pro změnu Jaňulka. Jinak se scénář ze včerejška prakticky opakoval, lidí jak škaredejch psů, ty haranťata tam trčely asi od včerejška, psů taky jak psů (včetně našich) a Pivouk.

Zrovna Pivouk cosi dramaticky líčil Melínovi, dramatické líčení se u Pivouka pozná tak, že jelikož nemá hlasivky, rozhazuje rukama a poskakuje.

"Pavóku, když já ti nerozumím, já blbě slyším."

"Klid Melíne, slyšíš dobře, von nemluví ..."

Naši psi se tam přežrali a ani se nezblili. Jsou poslední dobou nějak divní.

Vodkaz nafurt

Pátek, 08.10.2004

Když jsem takhle seděl a zevloval na sextretariátu, vykouk na mne Velkej Šéf Kvakin, prej jestli mám chvíli čas? Se ví. Čekám na to celou dobu. Dle mýho plánu si právě všim, že už mu tejden neposílám hlášení, začne pyskovat, já ho pošlu do prdele. Když to nerozdejchá, dám výpověď, prudit se nenechám. Beztak tam už trčím skoro čtyři roky, vlastně zejtra to bude pinktlich. A vono prd ...

Začal vo něčem úplně jiným - jak furt nejsou propojený po Brně ty ouřady. Jo, to jsem si všim. Magorát netanjahu. Sedí tam pětatřicet bo kolik lemplů, kterejm se říká "Odpor městské informatiky", válej si koule a nuděj se. Měl by to dirigovat jejich boss, jenomže ti maj krátkou životnost. Vždycky je tam nastrčenej nějakej maňásek, pimprdle, kterej se půl roku rozkoukává, pak dá dokupy plán, co se všechno udělá, tím narazí na politický nepochopení (oni politici máloco chápou), odstřelej ho a začne to nanovo. Já těch vedoucích pamatuju dobrejch šest. A to za ony čtyři roky. Ani vyjmenovat je všechny nedokážu, jakým fofrem vodtam někteří valili. Mezitím se prochlastaj prachy a tak. Normálka.

Ale teď, teď se už dovopravdy začne něco dít. To jim nakukali na Sletu Velkejch Šéfů. Chachá, povídali, že mu hráli. To jsem slyšel už několikrát. Né, sichr, do roka a do dne. Dokonce i poradní orgán na to vznik, složenej ze samejch odbordelníků, tedy informatiků vybranejch zúčastněnejch ouřadů. A to je to, oč tu kráčí. Mimo jiné kráčí totiž o mne. Radost jak sviňa. Bejt orgán, to jsem ještě tak potřeboval.

Kvakinovi to pochopitelně nedalo, samozřejmě se vo těch mejch raportech zmínil:

"Já jsem ty vaše výkazy teď poslední dobou nečetl."

"To je možná taky tím, že jsem vám žádný neposlal."

"Aha?"

"Pro informaci, jak jste chtěl, vám musely dva tejdny stačit. A měl jsem důležitější věci na práci."

"Dobrá, dobrá, jenom mne zaujalo, že tam máte co chvíli 'operativa', pořád nějaká 'operativa', co je to - taková 'operativa'?"

"To je třeba když něco dělám, někdo, konkrétně vy, mne zavolá, chce po mně něco jinýho, já zapomenu, co jsem to vlastně dělal a tak furt dokola."

Hmm, ani necek. Zajímavý. Až posléze mi to došlo - von mne tutově do toho potratního orgánu nabíd jako dobrovolníka. Hááájzl.


Vodevřeli nám pod Lesnou novej Kradefurt. Vcelku dobrá věc, sice tady jsou dva supermarkety, ale se sortimentem krom žrádla končí u ponožek a žárovek, když člověk potřebuje něco víc, aby se táh kamsi do prdele.

Dělali kolem toho ohromnej humbuk, letáky, blilbórdy a takový ty vopičky, čímž nalákali ukrutně moc lidí, aby se tam mačkali a novýmu obchodu udělali zatěžkávací zkoušku. Měl jsem za to, že od pondělka nebo úterka už by to ty lidi mohlo přejít. Měl jsem cestu okolo, koupil bych tam něco na žrádlo, doma jsem ledničku vyluxoval takovým způsobem, že tam zbyla akorát zima. Jo, to zrovna. Lidí jak škaredejch psů. Tak to ne. Ani nápad. Honem pryč. Zrovna mi ještě volala Ťapina, nakoupí cestou v Glogloglóbusu. Tak jo.

Doufám, že to je zatím nějakej zkušební provoz a drobné nedostatky vypilují. Třeba že dolajnují to parkoviště. Abych jim příště zas nepřejel přes chodník.


Musel jsem se večer po delší době stavit na golf. Harpagon Spojka mne o to žádal, anžto jeho harantě Petruša mělo narozeniny, tak jestli bych mu to nenafotil, dort, ohňostroj a i jiné kratochvíle.

Velká oslava - šklebáků jak škaredejch psů, všechno se to tam motalo pod nohama, místní opilci v roli gratulantů, famózní. Dokonce i Pivouk kdesi narval jakýsi bejlí, akorát zas nemoh popřát, páč nemá ty hlasivky, nýbrž jenom vrčící aparátek v krku. Ale i tak se snažil. Skutečně vydařené. Já bejt dítětem, mám z toho trauma nadosmrti.

Sám šéf Harpagon Spojka jakožto donašeč dortů.
Harantě Petruša pokoušející se sfouknout dort se stolu.
Pivouk jako gratulant. Nesmrtelná pantomimická scénka.
Ohňostroj. Skoro jak na Ignis Brunensis.


Ťapina se zdržela v práci (aspoň vidí, jaký to je), před nosem jí zavřeli (v Glogloglóbusu, né v práci), čili jsme si museli objednat pizzu, anžto jináč bysme byli hlady.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 07.10.2004

Méně je někdy více.

"Hele, beruško, potřeboval bych nějaký prachy."

"Nemám, nedám, jsem ti říkala, že máš přijít na konci listopadu, pokud nebude sněžit. Kolik zas chceš? A na co?"

"Ále, takový drobnosti, tohle, támdleto a tuhlencto a novej Linux."

"Co to je?"

"Blbiny, vlastně nic nutnýho, tohle opravím, tamté vyměnim todle, néni to urgentní, ale furt bečijou a štve je to. Eště chvílu to ale vydrží, jestli fakt love nemáš. Jo a ten Linux, Mandrake desítka, to už je úplně okrajová věc, potřebuju si s tím jenom tady pohrát a něco si vyzkoušet, su shnilej, nechce se mi to tahat z internetu, tady můj počítač v noci zálohuje a doma mám lepší věci na stahování, filmy, porno a tak. Bez toho se ale, jak řikám, s ledovým klidem obejdu. Teda bez toho Linuxu, ne bez porna."

"Vidíš, když říkáš doma, ty tady v sobotu na to referendum asi nebudeš, co?"

"Možná jo, se asi tak přijdu podívat, na kafe a trochu vám do toho remcat. Znáš to, kdyby byl problém a třeba někdo něčemu, zcela netradičně, nerozuměl."

"Fakt, jo? Já bych potřebovala upravit takovou tu vyhodnocovací tabulku, cos kdysi dělal."

"Nullproblemo, udělám, maličkost, jenom mi to připomeň, já to vidím tak, že přijdu kolem poledne, to je akorát, ne?"

"Jasan, seš zlatej. A kolik jsi říkal, že chceš na ty tvoje blbiny?"

"No, zatím jsem taktně neříkal, vosumnáct."

"Ale jo, to nějak dáme dohromady. Chceš to hotově? Já nevím, jestli na pokladně tolik má a navíc máme uzávěrku, nepočkalo by to do zítra?"

"Kdepak hotově, to bych pak musel jaksi vyúčtovávat a psát na to tu vašu tunu papírů, to zrovna. Tůdle, já v Bohemce dostanu cokoli na fraktůru. A do zejtřka to klíďo píďo počká, sice tam mám zrovna teď cestu, ale se vší pravděpodobností tam pojedu i zejtra."

"Jestli tam máš cestu, tak si to kup rovnou, ať máš hračky a je vod tebe chvílu pokoj. Do těch osmnácti nebo dvaceti tisíc, to nějak uděláme."

"Héj, počkej, co to plácáš? Jakejch vosumnást tisíc? Já chcu vosumnáct set."

"Ježišmarjá, a vo tom mluvíš a pět minut mě tady zdržuješ od uzávěrky? Ať už seš venku, spratku, boha jeho, vosmnáct kil a von z toho dělá takovej tyjátr. Maž si to koupit a ať už tě nevidím."

Že já, blbec, to nevěděl dřív.


He he, tak todle jste ještě nežrali. Fabiák. Ten Fabiák, co vždycky proklamoval, jak von néni nějakej nablblej deníčkář. A furt přemoudře kritizoval. Jéje, já mu to osladím :o))

Vodkaz nafurt

Středa, 06.10.2004

Ach jéje, to je únavný a ubíjející. Nejenom, že jsem všem, tupan, nasliboval, že po prázdninách to bude se mnou lepší, co se tejče času, všichni oni si to proradně zapamatovali a teď mne vláčej po hospodách, čundrech, paintballech a kdovíjaký útrapy mi ještě chystaj, ještě se blíží podzim a zima a doba mejdanů snad. No těpic.

Všude dobře, tak co doma? Že jo? Ťapina pryč, psi pryč, lásku k práci jsem definitivně zavrhl, je čas na trochu té zábavy, alias jak vždycky říkal kamarád Mihal - "Děvky, chlast a chlebíčky, a upřímně, to poslední snad ani nemusím mít."

To jsem takhle zašel do hospody s Pepém, Bačou, Marťanem a Mischem, plus dneska dalším slepejšem Čurdim. Nemoh jsem tam ale setrvat věčnost, to umí každej, vysedávat v jedné hospodě celej večer a slintat do půllitru. Musel jsem ještě na jednu takovou malou, takřka rodinnou sešlost. Do Bystrca. Což se pinktlich hodilo zrovna Čurdimu, kterej tam poblíž taky bydlí, ještě jsem ho tam odvez, na oplátku mi dělá navigátora. Nevidomej je na to nejlepší. Sice zrovna Čurdi je nevidomej jenom nějakej čas, né vodjakživa, paradoxně má dodneška řidičák, ale na kruhovým vobjezdu si s ním užijete docela zábavy.

Jo, to mejdlo - není nad obětavost, kdy kamarád nechá pod nějakou průhlednou záminkou odjet rodiče, sezve si partu kumpánů, nakoupí alko, nealko, něco vod jídla a všechny tím pohostí. Na oplátku si od nich nechá zdemolovat byt a má postaráno o zábavu, aby to dal do richtiku do rodičů návratu.

Konkrétně šlo o PánaČasu (híml, budu si muset pro něj vymyslet nějakou zkratku), co si nakvartýroval dom krom mne asi půl té sebranky z Xka, jmenovitě Daemona, Rajmena, Naty, Zbyšečka, plus svoji nabíječku Lucii (?). Každej sám vo sobě tichá voda, pohromadě demoliční četa.

"Hej, nezamykejte se v tom pokoji, si to nechte nadoma. Kolik vás tam je? Čtyři? Tak to je dobrý. Jéžiš, proboha, čtyři? Radš pojďte ven."

"Hele, dej ty pracky z té klávesnice, kurva, nervi to do té CDROMky, znáš se, jakej seš technickej talent, a když už, tak do toho počítače aspoň nekopej."

"Hele, ty vajgly hažte radši na ulicu, jo, nesmí se to a je za to pokuta, ale ty bonsaje má máti fakt ráda."

No perfektní večer. Koho vylosujem příště?

Vodkaz nafurt

Úterý, 05.10.2004

Někdy předloňskou zimu, když jsem si při venčení trotlopsů decentně naškub bundu, nasral jsem se a poslal na ouřad Brno-Sever mail, jestli by nebylo záhodno mírně přiříznout větve stromů, které trčí nad chodníky? Se to tak prej někdy dělá. Nikdo se tím nezabýval, což je pro ouřady vcelku typické. Sám na jednom podobným pracuju a vím, jak státní ouředníci a jiní slizoni reagují na podněty, obzvláště pak zaslané mailem. Žádná odpověď, tedy dá se vykládat tak, že by záhodno asi nebylo.

Podruhý jsem si do nich rejpnul loni v srpnu, kdy jsem shodou okolností za jeden den si zas málem natrh hubu vo větev, načež jsem o pár metrů dál vyprošťoval z podobné džungle jakéhosi slepejše, kterej v tom byl lapenej, bušil do toho bílou baldou a pařáty lesního ducha ho ne a ne pustit. Pro slepejše mám slabost vod doby, kdy jsem ve škole pro zrakáče pracoval. To už se z ouřadu ozvali: jestli bych jim mohl předmětné stromy prej ukázat? Třeba jakejsi čtvrtek v poledne? Odepsal jsem jim něco ve smyslu, že z toho su celej vodvázanej, brát si kvůli jejich lemplovství snad eště dovolenou, stačí projít křížem krážem všechny chodníky na sídlišťu a i debil si toho musí všimnout. Pro sichr jsem jim přiložil mapku, kde jsem vyznačil nejmarkantnější případy, co jsem si tak z fleku od stolu vzpomněl. Mám to od procházek s psama zmapovaný a vrytý do paměti - bunda, triko, voko, držka. Hezky jsem jim to tam červeně vymaloval, pravda, moc jinejch barev tam nezbylo. Nestalo se, tradičně, nic.

Až minulej tejden. Na celé Lesné probíhá jakási monstrózní "rekonstrukce zeleně" či ký bazmek, rozděleno na etapy, perfekcionisticky propracováno. Na nástěnce v baráku se objevil lísavý přípis, že všici, co maj zájem do toho kecat, nechť se dostaví zítra odpoledne kamsi na roh ulice, nějakej vometák si je tam poslechne. A ten stejnej přípis přišel ještě mně do schránky, adresně, asi mě tam měli někde poznamenaného jakožto prudiče. Jen nechť přijdu, budou se tím zabývat. No, na to mám tak zrovna náladu. Co je tak nepochopitelného na požadavku - ořezat větve na bezpečnou podchodnou výšku, všude?

A jelikož jsem měl zas v práci lautr hovno co dělat, všechno jsem si nadhonil včera, sed jsem a napsal jim milej dopejsek:

Dobry den,

diky za adresne zaslanou pozvanku tykajici se zitrejsi schuzky na ul. Milenove ohledne udrzby drevin. Predpokladam, ze jde z Vasi strany o hbitou (snad ani ne rok) reakci na muj podnet, kdy jsem Vas upozornoval na neuteseny stav stromu, co se tyce jejich podchodne vysky. Dokonce informativni planek jsem Vam posilal, takovy jsem ja.

Situace je nyni castecne lepsi, rozhodne vsak nikoli vyhovujici. V mnoha mistech precnivaji vetve nad chodnik, mnohdy za vydatne podpory nedostatecneho osvetleni, zvlaste konkretne v prostorach za ulici Milenovou, a stavu prave onoho chodniku, ktery je vzdy na zimu hrde oznacen, ze v zimnim obdobi "se neudrzuje". Skoda, ze nemate i letni, jarni a podzimni cedulky. Nebo univerzalni, tam by stacilo vzdy vymenit jenom stitek s aktualnim rocnim obdobim, hmm, podam si to asi jako patent. Kazdopadne pri poskakovani po povrchu pripominajicim tankodrom se dost spatne vyhlizeji vetve, zvlaste, kdyz je tma jako v pytli.

Zpatky na stromy - zjednodusene se da rict, ze je potreba zmapovat stav nad vsemi chodniky. Nejsem schopen si vybavit misto, kde by alespon nejaka vetev neprecnivala. V praxi, pokud nemate vhodnejsi zpusob, doporucuji tento:

- Vyzenete do ulic udernou jednotku, sestavajici z jednoho zahradnika-odbornika a jednoho poskoka.
- Poskok obdrzi drevenou tyc o delce 2.40 metru, zahradnik-odbornik stafle a pilku
- Tito si rozdeli prostor sidliste Lesna na sektory rekneme o trech ulicich, pro kazdy den jeden usek
- Vlastni cinnost vypada nasledovne - poskok s klackem v ruce krizuje od jednoho okraje chodniku ke druhemu, misto vedle mista, kde zavadi vyssim koncem o vetev, da signal. Zahradnik-odbornik prispecha, znaleckym okem zhodnoti, na danem miste postavi stafle a vetev zahradne-odborne ufikne.

Za tyden maji ukol splnen. Pokud se vam podari sehnat opravdu velmi zkuseneho zahradnika, eliminujete z procesu poskoka, muzete ho usetrit a pridelit na pomoc treba asfalterum, kdyby vas, ciste hypoteticky, napadlo zas za par let spravit ty chodniky :o)))

Na to nemusim chodit na zadne schuzky. Mimochodem jsem to psal trochu strucneji kdysi v onom mailu, taky si to vsak uz nepamatuji, davno tomu jiz. Ale za pozvani diky.

Michal Eger
Milenova 11

Znám to, nestane se zase nic. Pak můžou, zmrdi lemploidní, přijít, že chtěj poplatek za psa. Nasrat.


Říkám - moc jsem se v práci nepřetrh. Eště štěstí, že jsem se Velkýmu Šéfovi Kvakinovi už vysral na ty denní raporty, pravda, vod té doby jsem ho neviděl a bude z toho patrně eště veselo, ale mít v denním rozpisu vykonané práce jedinou položku - "operativa a monitoring systémů" nebo laicky "dělal jsem kulový a čet si u toho detektivku", to by se nevyjímalo asi dobře. Zkrátka oddychovej den. A to jsem, prosím, přišel skoro včas, vstal jsem v sedm sám od sebe. Či sám od rádiobudíku. Cosi mě ráno ve zprávách upoutalo.

Včera mi napsal D.aemon KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) ve smyslu: "Nemam objednany jidlo, co bys rekl zitra obedu?". Mně. KTZ končící otazníkem. Cheche. Se ví, že jsem na to hodil vosram, jasně, von chce něco vědět a já budu čudlíkat cosik do telefónu, to zrovna. Ale ještě k večeru jsem si to pamatoval a po ICQ mu odepsal, že to by možná šlo.

Včera. O zítřku. Zítřek od včerejška byl dneska. Jenže dneska se D.aemon nepřipomněl a já to jaksi pustil z hlavy. Žádnej čas, žádný souřadnice, nula nula nic. Vyrazil jsem na oběd, jak su zvyklej. Vzpomněl jsem si na D.aemona přesně ve chvíli, kdy jsem si spálil hubu o horkej, ale úžasně dobrej záhoráckej závitek. Mňam. Ozval se. V 11:36, zrovna když jsem se nádherně přežranej kolíbal z krčmy vyvalit se do kanclu a dát si kafe. Moh jsem mu tak popřát dobrou chuť.

Byl jsem v dobrém rozmaru. Práce málo, času dost. Ještě jsem si na odpolední svačinku na doma koupil prejt a čerstvý housky, kilo hrušek a cartridge cigaret. Od houmlesáka jsem dokonce zakoupil Nový prostor, takovej ten jejich obšťastník. Sluníčko svítilo, říkal jsem si - mám volný odpoledne, udělám spoustu věcí. Udělal jsem ten prejt. Udělal jsem si hody. Udělal jsem si siestu. Padnul jsem a usnul a tak tak jsem se vzbudil o půl osmé večer. Což bylo tak tak akorát, abych stihl věci příští.

Měl jsem spicha se Zuzama (tedy SikoZ a Lioness) v pičérii u Franty. Na pokec, na pizzu, na něco k pití. Výborně, jak mne od rána držela ta jakási euforie, těšil jsem se, že pro Fanóša jsem dlouho nic nedělal, nic mi nevisí, moh bych zase udělat něco nekonvenčního a jednou výjimečně U Kalvodů něco zaplatit, imrvére se tam nacpávám jako vedlejší produkt mé práce, maximálně k tomu platí ještě oni mně. Ani dneska na to ale nedošlo. Málem mi ještě vynadaly (teda Zuzany), jedna si chtěla pizzu platit sama, druhá žádnou neměla, zato oplývala slevovým tupounem za tu moji, pití mi prej kterási dlužila, tak zas prd. No, hádat se nebudu. Nesplněnej nápad, ale tak nějak příjemně. Nehledě na společnost.

A ještě do druhé hospody s Xkařama, nechat se zjebat D.aemonem, jakej su kokot, co jsem to zase vyváděl a tak.

Zkrátka po dlouhé době stoprocentně klidnej den.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 04.10.2004

V zásadě chcíp pes. Bačovi chcípl počítač. Cestou na oběd chcípla šalina. Kosa na chcípnutí. Kolegyni Číči chcípla tiskárna. Chcípáci všude okolo. Hnus. Nejhorší na tom je, že krom šaliny a psa a zimy to musím dávat dohromady.

Z důchodek-brigádnic chcípnu já. Prej jim zas chcípnul taky počítač.

"Paní Hlavonožcové se zas zasekl počítač."

"Se zasekl? On? Sám?"

"No, psalo to takovou červenou tabulku."

"Když psalo, tak co na ní bylo napsáno?"

"To vona neví."

"Aha. Tak dík ... Aha. Zas pletete pojmy. Ne, že počítač se zasekl, nýbrž paní Hlavonožcovou brzo zaseknu já, jelikož zase zasekla počítač."

"Jak prosím?"

"Opakovaným diletantismem a ignorantstvím."

"Já myslím, jak se jí to jako povedlo?"

"Nepovedlo se jí to jako, nýbrž doopravdy. A jak, to se radši ani neptejte. Jo, já vám to řeknu a vy začnete takový trotloviny dělat taky."

Milé hovory. Mám kolegyně rád.

Jdu chcípnout do houští.

Vodkaz nafurt

Neděle, 03.10.2004

Spal jsem sedmnáct hodin. Grandiózní. Ani Ťapinka si mne nedovolila vzbudit, a to už je co říct. To se mi už dlouho nepovedlo.

Přes den jsem uklidil v ložnici pár svých drobností, jako třeba krosnu, dva další menší batohy, dva spacáky a tři hory špinavého oblečení. Vyvenčil jsem psy. A stavil se ke dvojim sousedům, kterým to slibuju už delší dobu, nějaký drobný opravičky počítačů.

Odpoledne jsme se vydali k máti, já jí lepil těsnění do oken, aby jí při podzimních plískanicích netáhlo za krk, zatímco Ťapina mi překážela pod záminkou pomoci a máma, abychom se nenudili, dočista zapomněla na svou nemocnou nohu, poskakovala okolo a zahrnovala nás všemožnou péčí, jako třeba líčením historek z mého dětství. To mám obzvlášť rád.

Nic není lepšího, než když lepím těsnění do oken, venku řve zběsilý harantě, jakejsi kokotskej soused mi cosi řeže z okna nad hlavou, bolí mě z toho za krkem a ruce. Máti se zeptá:

"To tě musí ty ruce asi bolet, jak je máš pořád nahoře, že?"

"Jo, eště furt."

"Jako odkdy? Od toho pejntbólu včera?"

"Ne, od té doby, co ses ptala naposledy, před deseti minutama v kuchyni."

"Aha," pokýve hlavou, načež takhle ujištěna začne Ťapince líčit, jak to bylo roztomilý, když jsem se jako malej v postýlce poblil z koprové omáčky a vyválel si v tom rypák.

Vodkaz nafurt

Pátek až sobota, 01 - 02.10.2004 ... "Boj o kótu X"

Do práce jsem přišel o půl jedenácté a ve dvě zase vypad. Ani jsem nestih pauzu na oběd. Mrzuté.

Doma jsem se sbalil na mocnou paintballovou akci, "Boj o kótu X", hodinku si zdříml, stavil se za máti domluvit na pár důležitých věcech a jel.

Původní plán zněl: od soboty ráno. Pak jinak - odjezd už v pátek v deset večer. Nakonec prej už v deset máme bejt na místě, který je ovšem tajný. Čili musíme vyrazit už tak v půl sedmé. To jsem zavrh hned, já k té máti zrovna musel. Nahrálo mi pozdější zveřejnění souřadnic - Proseč u Skutče. Pche, vo půl sedmé, co bysme asi tak dělali? Vod půl sedmé tam dojdu pěšky. Kdepak. Dvě hodiny na cestu i s rezervou musí stačit, ať se ostatní připraví, já nacvičím chvilku před osmou, nahážem věci do aut a jedem, v deset tam jsme i v případě lehkých komplikací.

Přijel jsem ke klubovně organizátorů ve třičtvrtě na osm. Zrovna se začínali slejzat. A hrome. To byla komplikace hned ze startu, a to ještě ne lehká. No, snad to zvládnem, všichni házeli jakýmsi polovojenským žargonem, měl jsem z toho dojem, že na včasnosti děsně závisí zdar celé akce. Klídek, hlavně nenervovat.

Byl jsem jmenován velitelem druhého čtyřčlenného týmu. Veškerá potřebná kvalifikace - už jsem paintballovou zbraň párkrát v rukách držel. Terno. Přitom jsem se taky seznámil se šéfem celé té kumpanie Jendou, zároveň velitelem jedničky, velitele trojky, Ilicze, jsem znal z chatu. Ten mne tam taky dotáh. Co všechno to obnáší bylo, pochopitelně, tajné.

Na dotaz, jestli umím zacházet s vysílačkou alias "síbíčkem", jsem popravdě odpověděl, že žádná sláva, párkrát už jsem měl tu čest, ale pokud bude lepší spojař, vůbec nejsem proti. Tak jsem získal radistu. Prostě mu to kdosi na fleku vysvětlil. Úchvatné, velitel, radista a dvě holky. Začínalo mne to bavit.

S bídou jsme se vykodrcali o půl deváté. To už vypadalo nahnutě. Když jsem připočet dvě objížďky kdesi přes jakýsi Kotěhůlky, v Proseči jsme šlajfovali chvilku po desáté. Měli jsme úkol - vyslat zvěda do hospody pro informace (od informátora, který se tam měl dostavit, né od štamgastů), ostatní se někde zašít. Jde o utajení. Vybral jsem radistu a vykop ho do mrazu. Zajeli jsme za roh. Po půlhodině čekání mi volá Jenda, že drobná změna - někdo to poplet a nemáme bejt v Proseči, nýbrž v Prosetíně. Dobrejch dalších dvacet kiláků. Ale pohoda, ostatní už tam jsou, informátora mají. Naložili jsme zase radistu zmrzlýho jak drozda a pokračovali. Dobrá.

Skoro dobrá. Špatně jsme odbočili jenom jednou. Melus, radista, mi sice tvrdil, že máme možná jet támdle, ale mně se to nějak nezdálo. Avšak můj navigační smysl taky není všemocný. Po kilometrové zajížďce jsme minuli směrovky, které o našem cíli taktně mlčely, nebo jsem si aspoň nevšim, že by tam bylo něco povědomýho. Proti nám kruhovej objezd. Z kopce jelo jakýsi auto, ten musel čumět, když jsem mu před čumákem dvakrát mazácky obkroužil kruháč, než jsme se domluvili, a vydal se zpátky. Ještě uprostřed cesty u těch šipek jsem si udělal další kolečko, ujistil se, že jsem se nepřehlíd, a vraceli jsme se. Pravda, ten řidič fakt čuměl. Asi mu to přišlo divný, a jelikož to byl shodou okolností fízl, zapnul majáček, rozblikal stopku a řek si, že se mne na to přeptá. A tak jsem absolvoval svou první silniční kontrolu po asi roce a půl. Ani nemusel bejt žádnej Kryšot. Koukli do dokladů a dali pokoj. Naštěstí jsme měli zbraně v kufru nebo pod sedadlama, nejde u paintballu sice o nic ilegálního, ale fízlové na to dycky čuměj jak péra.

Nu což, však ostatní už propozice, pardon, "rozkaz k akci", měli, tak se to nezbláznilo. Dozvěděli jsme se, kde je vlastně "kóta X", že jsme útočná skupina 1, kde máme základnu a taktéž fakt, že v noci se nestřílí, nýbrž se útočí tělo na tělo, každej označenej páskou, která pro noční etapu funguje jako život. Poté jsme se rozdělili. Zavrhnul jsem, aby Všiváček figuroval jako bojové vozidlo, sice by mne to možná vybičovalo, abych ho dal konečně do myčky, ale přece jenom, se znám. Komu by se chtělo? Ne, já s radistou odvezu Všivejše na seřadiště, ostatní dvěma zbylejma autama, bojovejma, vyrazí k táboru. My tam nafasujem zároveň část střeliva a s ostatníma se spojíme pomocí vysílačkové navigace. Krycí hesla: "sýkorka" - naše skupina, "únor" - lokalita základny. Prej by nás obrana mohla odposlouchávat. Oukej.

Od seřadiště jsme se vydali po cestě předpokládaným směrem. Mělo jít o malej lom, v lese, ale kousek od okraje pole. Necelejch třista metrů.

"Pípni jim, představ se jako sýkroka dvě a zjisti, kde jsou a jak jsou na tom?"

"Jo ... Tady sýkorka dvě, tady sýkorka dvě, jste už na fleku?"

Hbitá odpověď: "Únor už nastal, únor už nastal."

"Hele, já mu nějak nerozumím."

"Klid, to je jenom paranoia, chce tím říct, že ten blbej lom už našli."

"Jsme tady na cestě asi sto metrů před nějakou chatrčí, můžete si nás přijít vyzvednout?"

"Máte vizuální kontakt se stavbou?"

"Negativní."

Kurva, vono je to i z vysílačky nakažlivý. Nicméně se po chvíli domluvili, máme moment počkat u cesty, najdou si nás.

Ze zatáčky vyšly tři postavy. Melus taktak típnul rádio, jenom to zachrochtalo. Takovej fofr to zas nemoh bejt, aby to byla naše spojka. Tři stíny zřejmě zaslechly zvuk ještě z vysílačky. Zadřeply.

"Co budem dělat?" ptá se Melus sotva slyšitelným šeptem.

"A vím já?"

"Seš velitel."

"To vím taky, z toho su celej posranej, vocaď nic, necháme je přijít blíž."

My klečeli, avšak s výhodou - ve stínu. Po chvíli se začali blížit k nám. Jenom bělmo se jim lesklo od měsíce, jak prali očima do tmy. Nechali jsme je přijít až na dva metry. Už už to vypadalo, že odejdou. Jenže jsme asi někde blízko našeho ležení, to je zas nemůžeme nechat tam jenom tak poflakovat, aniž bysme si je proklepli. V nejhorším se takhle ke druhé ráno trochu poperem, však to jednoho aspoň zahřeje.

"Obrana nebo útok?"

Ten nejbližší sebou škubnul a párkrát polknul nasucho: "Útok. A vy?"

"Bližší identifikaci."

"Útok dvě."

"Fajn, rádi vás vidíme, my jsme útok jedna," vyšli jsme ze stínu.

Vypadá to jednoduše, jenomže víte prd. Sami organizátoři upozorňovali, že se průzkumy můžou vydávat za někoho jinýho, kvůli zmatení, dokonce bych řekl, že k tomu přímo vybízeli. Na to, jak měli furt plnou hubu Ženevskejch konvencí, dost kontraproduktivní krok (ba dokonce dle ŽK bodu III. jde přímo o "zakázaný prostředek pro vedení boje"). Poslední, kdo šíře používal přestrojení byly jednotky SS Otto Skorzenyho v Ardenách. Taky milí hoši.

Ale zpět - pravidla jsou pravidla, momentálně platí a nemá smysl si na ně stěžovat. Takže máme tři maníky, co nám tvrdí, že jsou druhej útok. Pak můžem klíďo vylézt, jelikož buď mluví pravdu, nebo jsou sice průzkum z obrany, ale s velkou pravděpodobností se na nás už nevrhnou (výhoda prvního oslovení), poněvadž v takovém případě mají unikátní šanci slídit. A my po nich taky už nepůjdem, protože je to padesát na padesát, že jsou to naši spřízněnci a zbytečně bychom se tím všichni oslabili, kdybychom se vyvraždili navzájem. Tak. Oťukli jsme se, ukázali si na mapách, kde přibližně máme kdo ležení, načež bylo dohodnuto, že se sejdou dvě skupinky přesně za hodinu, aby si to navzájem prověřily. S tím jsme se rozešli.

Na naší situaci to ovšem nic nezměnilo. Furt jsme byli stejně v prdeli, my měli jen černobílou xerokopii mapy a se zbytkem skupiny byla domluva jak rozprávka:

"Prosim tě, přestaňte si už hrát s těma vysílačkama a domluvte se nějak kloudně, mně začíná bejt celkem kosa a popravdě řečeno už mě to tady na té cestě dost sere."

"No jo, já se snažím, ale v prdeli jsme docela hezky, ne?"

Pravda, měl s tím trablů dost, vždycky v nejlepším povídání začalo něco praskat v lese a museli jsme zalehnout. To byl randál jako svině. A kdo to zas může bejt? Někdo z našich? Nebo zas ňácí diverzanti, co sešli z cesty a zamotali se někde do křoví? V takovým momentě je nejlepší vypnout přístroj a zalehnout. Pak můžete začít nanovo.

Po úporné komunikaci jsme se sešli raději skoro na parkovišti u seřadiště. Do tábora jsme dorazili vzápětí. Aha. Tak to příšerný praskání větví šlo celou dobu z našeho tábora, jelikož valnou část času, vyjednávání s druhou skupinou, stálé povalování v trávě a i jiné kratochvíle, jsme strávili v esíčku na cestě asi patnáct metrů od něho, za chabou skupinkou stromů. No boží.

Zrovna byl tak čas na domluvenou schůzku. Velitel Jenda si vybral dva lidi a odkvačil. Ostatní se povalovali a odpočívali, já se dal do vaření kafe. Ilicz organizoval hlídky. A přišli ti tři, co měli bejt na schůzce. Ti cizí tři. Nemohli to místo najít, tak šli jednoduše podle randálu. Pak ještě další dva. Famózní.

"Tak kde máte toho šéfa?"

"Čeká na vás na cestě, zavoláme je zpátky. Tady sýkorka tři, tady sýkorka tři, vrať se na základnu."

"Sýkorka jedna, pořád čekáme slibovaný kontakt."

"Sýkorka tři pro sýkorku jedna, kontakt máme."

"Vy taky?"

"Jéžiš, přestaň už blbnout s tou vysílačkou a zařvi na něho přes ty stromy."

Grandiózní. Ale vyjednavači se po chvíli skutečně vrátili. Nedalo jim to moc práce, podle jakéhosi klíče (jelikož se navzájem sem tam někdo s někým znají) zjistili, že se jedná s velkou pravděpodobností opravdu o druhou útočnou skupinu, domluvili mezi sebou, že se sbalíme, promptně přejdem do jejich ležení a při zahájení vlastního boje, v 5:30 podnikneme okamžitě masívní útok na kótu. A skoro tak jsme to taky udělali.

Jenom jsme nešli promptně, jelikož ne každej umí v noci chodit promptně po lese. Čili jsem šel já s dvouma z nich a když jsem za sebou už nikoho neměl, zastavil jsem to čelo a počkali jsme. První tým se zbylejma se vydali autem s materiálem a přišli ještě po nás. Přičemž ztratili jednu ochrannou masku. Jenda rozdělil munici skoro všem lidem, pak se sebral a s celým prvním týmem šli hledat masku. Ze čtyř se vrátili dva, dívčina si udělala cosi strašnýho, ňákej těžkej úraz v tom členitým terénu. Konkrétně si ohnula nehet a z toho se jí udělalo mdlo. Velitel jedničky a vlastně celé skupiny ji šel odvést zpět do ležení a ošetřit. Sestava k pohledání.

"Iliczi, seš tady teď šéf, tak rozdej zbylejm lidem munici a jdem na to."

"No, Jenda chtěl, aby mu někdo odnesl zbraň na seřadiště, jelikož tady v tom lese ji nenajde. A taky batoh a žebradlo a druhou zbraň a zbylou masku."

"Tak zbytek jeho týmu mu to tam hodí, ostatní už proboha jdem, nebo se nehnem z fleku."

"Max prej už nejde, jelikož má mokrý boty."

"Někoho urči."

"Kdo chce jít odnést Jendovi zbraň?"

"Hmm, se všichni předřou, koukám. Naval to sem, si vezmu tady Ríšu, vy už začnite něco dělat, my to tam odnesem a přidáme se k vám."

To bylo asi nejschůdnější řešení. Popad jsem onoho Ríšu, zbylej herberk a šli jsme. Pravda, na tom poli bylo hnusně mokro a pár elektrickejch ohradníků za svítání na náladě taky nepřidá, ale to jsou malý věci. Krámy jsme pohodili u organizátorů, dali cigáro, aby měli ostatní náskok, a do akce.

"Kóta X" byla pro letošek jakási polorozpadlá opuštěná budova u lesa. Necelej kilák, zas po rovné cestě. Hmm, nic moc. Teda aspoň jít to na zahájení ve dvou. To si jeden (nebo v tomto případě dva) koleduje o setkání s hlídkou, ani neví jak.

"Jak teda půjdem?" drbe se Ríša za uchem.

"Nějak bych se s tím nezalamoval, lesem, než se proderem, to je na chcípnutí. Vydal bych se po cestě a dával si majzla. Při troše štěstí hlídku zmerčíme, nebude na nás střílet někde přes pole lán, si počká hezky v křoví u cesty, až budeme skoro na dosah."

"Asi bych to neudělal jinak, jo, jdem po cestě, navíc - těžko v takovým mokru bude po ránu někdo ležet, maximálně v podřepu, chce to voči na stopkách."

Nahrbení, s rozestupem, pomalu. Očima pátrat v okolí. Pták. Zalehnout. No, asi to byl pitomej pták, kterýho zkrátka baví lítat. Tak dál. Tady je ještě chata, tak daleko nebudou, ale bacha, tady je nějakej val, místo jak stvořený pro přepad ze zálohy. Zas nic. Ti jsou si sebou nějak jistí, z dálky už je slyšet první střelbu a tady ani patrola, ani živá duše. To vypadá divně.

Vypadalo to divně. Ale při bližším ohledání ne tak nelogicky. Se řekne - rozpadlá budova. Jenomže zas ne nějaká pastouška. Dvoupatrová, plno oken, vikýře a pár mezer mezi taškama na střeše. Zepředu pole, kol dokola hustý roští. To už pak není divu, že se obrana zašpérovala v baráku a na hlídky hodila kakáč. Zvlášť to pole, to vypadalo jak cvičná střelnice, tama to brát, to by byl člověk mrtvej, ani by neřek obuvník.

Vzali jsme to trochu obchvatem, celou kótu obejdem a přijdem k těm v lese z druhé strany. Moment. Stát. K zemi. V zatáčce zase tři borci. Co teď? Že by přece jenom? Kdo to híml je? Jak si vykračovali, to nevypadalo na obranu. Navíc ti se mezi sebou určitě znají, to už by šli po nás. Ne ne, to budou z nějaké jiné útočné. A takyže jo. Dokonce z té nám už známé, jenomže za světla jsme je ještě neviděli. Druhá příležitost, jak se postřílet navzájem.

A tak jsme se přidali k ostatním v lese. Situace byla horší, než to vypadalo. V obraně bylo mimo jiné několik maniaků s automatickejma zbraněma, to křoví kolem budovy nešlo pořádně prostřelit. Hnus. Ale jak někdo vystrčil nos, už to svištělo všude okolo.

"Teď by se nám tady hodili Egi s Ríšou."

"Co blbneš? My jsme dávno tady, ale jak vidíš, jsme tady platní jak praseti rifle."

Přes roští to prostě nešlo. Po asi hodině jsme našli místo. Zídka skoro u budovy.

"Kryj mě," povídá maník z druhé útočné, "já se tam zkusím dostat. Třeba odtam bude možný něco dělat."

"Fajn, přijdu za tebou, moc se tam nerozvaluj, tolik místa tam zas není."

Cvičně jsem vypálil pár ran směrem k oknům, bez valného výsledku. Ale byl na místě. Já to pak proběh taky. Klučina si začal dělat palebnou pozici. Ale lámání křoví přece nedělá takovej rachot?

Nedělalo. To byly padající tašky ze střechy, čili fungl nová střílna, ausgerechnet nám nad hlavama. Tuze milé. Schytal jsem to hned, ten druhej asi minutu po mně. Hergot.

Celý to bylo na dva životy, to chtělo si dávat sakramentskýho majzla, žádný zbrklý sebevražedný útoky.

Tak jo. Co teď? Vrátil jsem se ještě s jednou "svojí" dívčinou zpátky do akce. Mezi ostatní. Po chvíli se to tam nějak vylidnilo, obranu to přestalo bavit a frajersky si ještě pořádali lovecké výpady, proti nimž jsme se zas museli bránit my. No hnus na zemi. V jeden moment jsem se octnul prakticky sám. To by chtělo individuální plížičku. Támhle za ty šutry, to by mohl bejt dočasnej úkryt.

Už už jsem byl skoro u nich, někdo za mnou začal střílet. A odezva na sebe nenechala dlouho čekat, z okna v patře se snesla salva, hned jsem zdrhal jak králík.

Fajn. Už mne to ale svinsky štve. A kolem furt skoro nikdo, pár individualistů, herdek, kde jsou všichni? Tak si ukrátím čas. Hustý křoví - chvílu z jedné, chvílu z druhé strany. Odkudsi se vyrojil jeden z rozhodčích v oranžové vestě a šel si mne vyfotit.

"Nechci tě prozradit ..."

"Stejně o mně ví, hele," vykouk jsem ramenem. Sprška střel kolem dokola.

"Počkej, já si to upravím ..."

"Já tady můžu i zapózovat, moment, já ti udělám trochu akčnější," povstal jsem a začal naslepo střílet přes křoví.

Tím jsem si v obraně vykoledoval názor, že jsme tam aspoň dva, ne-li tři. Což sice zahřeje u srdíčka, na druhou stranu to obráncům už stojí za vyslání loveckého komanda. No prima, nějaká změna. Dva hošani se vydali strouhou naproti a začali jsme se postřelovat. Jenže to bylo daleko, oni neměli šanci trefit mne, já zas je. Posléze se vydali kamsi ještě výš na cestu. Úplně mimo dostřel. Buď jdou na patrolu, nebo mne chtěj obejít pořádným obloukem a dostat se mi do zad. To budu řešit, až to nastane. Zatím s tím nic nenadělám. A asi šli fakt na obhlídku, jelikož už se neukázali.

No podruhé jsem to schytal děsně blbě. Vzdálil jsem se od baráku mimo dostřel. Okouněl jsem tam jak na pastvině a dumal. Útočníků už zbyla hrstka, žádná velká organizace, co taky s takovým objektem? Co mám zkusit? Z toho křa se nedostanu, v lese je to na pendrek a na louce sebevražda.

Rozřešil to za mne jeden ten samopalník. Ten měl jakejsi ukrutnej kanón, dostřelil až ke mně, než jsem se stačil pohnout. Moje blbost. Osud.

Řídké zbytky útoku podnikly poslední pokus - obrněnce. Použít vozidlo. Rozpálit to jednoduše autem, jak nejblíž to půjde, po louce. Bojové vozidlo vyřadí deset zásahů do čelního skla. Dostali se docela blízko. Jenom řidič Ríša jel možná trochu rychleji, než měl, z oken mu postříleli půlku toho ohonu za ním. Ale jinak by se zas nedostal tak daleko. Těžko vybrat. Zbyla jich hrstka. Za autem krytí špekulovali, co dál. Nic dál. Dopředu se nedostali a kamkoli jinam už taky ne. Sice obrana později přiznala, že to bylo jediný, co jim řádně zatopilo, ale v danou situaci stáhli prakticky všechno na danou stranu, udělali pár novejch děr ve střeše a tím operace postupně skončila. Zpoza auta kdokoli vystrčil hlavu, bylo v mžiku po něm. Auto bylo na závěr červeno žlutý, až do doby, než ho Ríša zase umyl namodro.

To by bylo. Letos Kóta X nepadla. Stane se.

Pobalili jsme se, rozloučili, dali si kafe a jeli. Dovez jsem sobě přidělenou část bandy do Brna a vrátil se domů, kde už mne čekalo jídlo, Ťapinka, sprcha a postel. Podle důležitosti momentálně přesně v tomhle pořadí. Jak jsem celou noc nespal, ještě musel řídit, lehnul jsem v půl sedmé večer a byl tuhej. Dočista dočista.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002