Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Říjen 2011

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Úterý, 25.10.2011 ... Sny a touhy ...

... aneb od záměru k cíli cesta letitá je.

Znáte to asi všichni: fantazie. "Já až budu velkej kluk, tak ...". A vono pak nic. Často člověk prohlásí, že realizuje to či ono, ale když pak vidí požadované množství vynaložené energie, času a financí, odkládá, odkládá, ten modernější možná i prokrastinuje. A realizuje tak akorát hubou. Což mu pohříchu často vydrží drahné roky, jestli tedy vůbec kdy se k tomu hne.

Třeba taková vizitka každého rozumného člověka: zbrojní průkaz.

Jo jo, opatření, to zabere hodiny a hodiny teorie, studia předpisů, cvičení zkušebních testů. A bezpečné manipulace se zbraní. A střelby. A to stojí prachy. A čas. A opakované lítání na inšpektorát pro qéry a jiné milé hrašššky. A odborná zkouška, z toho všeho. Zas pár set až tisíc v hajzlu. A doktorka. A když máte piču doktorku (což, díkybohu, není třeba můj případ), tak ještě několikero dalších doktorek. A zase fízlárna. A lustrace, v krajním případě budou chlupatí chodit i po sousedech a vyptávat se na vaši pověst. A zas si pak vyzvednout "noty". A nedejbože, když si pak chcete pořídit rozumný domácí arzenálek (no, proč byste jinak takový martýrium asi tak podstupovali?) ...

Prostě jo, je to vopruz.

Takovej pan Ilicz o tom dokázal spřádat báchorky několik let. Nedá se říct, že by to byly hospodské tlachy, neboť mimo hospod dokázal nahlas snít o ozbrojeném Iliczovi třeba uprostřed noci na parkovišti pod kandelábrem, sám si takovou asi třičtvrtěhodinovou litánii pamatuju.

O něco lépe na tom byl pan Bobeš, jehož začal chytat fantas plus mínus nějakej ten tejden, ovšem poté zmlk a utich a roky to asi dusil v sobě.

Nevím, jestli erekce na Slunci, nebo nějaký jiný hybatel (nebo moje: "Vole, Iliczu, érsoft? Takový love dáš za kuličkovou pistolku? Za tos moh mít vostřílenou vostrou."). Každopádně se ledy hly (mimochodem - víte, jaký je nejkratší český sloveso složený výhradně ze souhlásek? Nevíte? "hl". Vymyslete někdo kratší, cheche).

Los Iličos se nechal vyštengrovat podobně postiženými kamarády. Jasný, dokud vo tom bude jenom teoretizovat a ostatní mu budou odpovídat "Jó, jó", protože buď už svoje "magické kartičky" mají, nebo po nich z nějakého mně nepochopitelného důvodu netouží, nepohne se vo centimetr. Ale připusťte takový dva tři čtyři dokupy. Von se jednou jeden z nich nasere a ten první krok udělá. A vostatní nechcó bét za lojze. Takže Ilicz absolvuje přípravný kurs, učí se bezpečné manipulaci, občas si zastřílí a šrotí se na testy s tím, že zkoušky má někdy v listopadu. Že by mne možná, pokud na to dojde, poprosil, abych to s ním zašel ještě nadrillovat.

A zcela zčista a jasna se aktivizoval i pan Bobeš, zase sám od sebe, oni mají spolu asi nějakou mimoděčnou menstruační synchronizaci nebo co, že by teda sice nebyl eště furt až tak hrr, ale aspoň by si jednou zašel zkusit švácnout, esli by to jako vůbec mělo vert, esli je schopnej trefit aspoň středně vzrostlýho slona z pěti kroků. Především třeba proto, že nikdy z velkorážné zbraně nestřílel (narozdíl od Ilicza, kterej si tu a tam bouchnul, přinejmenším jednou se mnou), což je u bezmála čtyřicetiletého chlapa, přiznejme si, žalostnej stav. No jéje, já mám bejt osvětář? Dycky. Směle do toho. A nic nedbám na nabádání Bobšovy ženy Allory, že jako "hele, šmejde, s manželem kotra zbraněma fakt ale vo-pa-tr-ně". Ženská. Vztahovačná.

Ta mimochodem zase vyžaduje instruktáž v parakotoulech. Stejně jako Ťapinka. Ťapinka chce pro bezpečné doskoky se stromů, Allora zatím sice ještě neví, ale trénuje seskoky se stolu. Ehm? Jasný, zvykl jsem si, že jsem odborník na fšecko (ač parakotoul pořádný se mi podařil jednou, ovšem to nikdo neviděl, neboť jsem skončil kdesi v piči za letištěm, při suchém nácviku jsem sebou vždycky mlátil jak vozembouch). Naučíme aj kotoulení. Ale nějak za sucha a tepla. Teď máme jiné plány.

Zpět k páně Bobšovi.

Takže jak jsem říkal: přichází zima, krysy se stahují ... do vyhřátých ... tunelových střelnic.

Neboť jedeme zejtra na pár dní zas do prdele, jedinej termín společnej nám vykrystalizoval dneska. Přes den jsem stihl všechno, co jsem měl, takže hurá na to. Jestli nebude Bobeš večer mít splněnej odznak ostrostřelce, sežeru ... klobouk nemám, tak sežeru třeba kulicha (ne, s malým, pan Kuhly nemusí míti obavu).

Sraz máme před střelnicí, paradoxně na zastávce MěHroDu, jímž ani jeden nejezdíme. Jsem tam o chvíli dřív, tak stojím (opodál, nad schody, poznámka pro antikuřácké náboženské fanatiky) a pokuřuju. "Nazdar, Egi," dí záhadná postava zcela neBobšovským hlasem. Aha? Kasař Martin od "KamSeNaNásHrabete?" Toho jsem roky neviděl, akorát si na něj vzpomenu vždycky, když na rohu jejich nedaleké zhovadilé ulice dávám přednost zprava. U cigarety nám aspoň uteče čekání na Bobša.

S tím pak přijdeme na střelnici, máme rezervovaný box, naordinuju Bobšovi pistoli CZ-75 jako dobrej startovní level, sluchátka, krabičku nábojů.

Dojdem si takhle do tunelu a: "Nazdar, Egi," kývá mi další takový pišišvor z vedlejšího střeleckého postavení. Tedy rukou kyne. Prázdnou. To je ta lepší varianta.

Ejhle? Pan Ilicz. Von si tam potutelně trénýruje. Šmejd. Aby pak nebyl za joudu, cheche.

Jenže toho si nemusíme všímat, ten si jede podle vlastních skript. Já tady mám vlastního dozorovanýho. Rychlá krátká instruktáž pro Roba. Ono na tom není moc co vysvětlovat.

Takže jo: Nabij a připrav se. Jsi připraven? Pal ...

No, dobrá, tak první terč by nám to jakž takž přežil s pár škrábanci. Tak znova. Lepší, ale furt je děr míň, než prázdných nábojnic. A tak všelijak po obvodu a kolem dokola. Ukaž to sem ... Zkušebně jsem mu tam udělal pár děr vprostřed, nese to dobře. No jo, tak dost chlubení.

Zkrátka: Nohy vod sebe, nebejt tak našponovanej, špičkou bříška prstu tisknout spoušť, pomalu ...

No a nějakou tu čtvrtou nebo pátou pětirannou sadu už tam měl všechny "včelky", ke konci krabičky došlo i na středové kruhy. Já to říkal.

Ilicz teda jede naplno, Rob zatím překonal úvodní nedůvěru snad. Ono i to může bejt důležitý, jasně, respekt ke zbraním je dobrá věc, ale takovej ten pocit, že nevíte, s čím si to hrajete, to je blbý. To si musíte vošahat, zjistit, s čím si to hrajete, a podle toho se řídit. Do toho, aby se nechali unést rutinou, do toho mají ještě daleko oba. Tak daleko to zatím řešit nemusíme. Takže cvik, dril, bezpečnost.

A schválně kdy přijdou s placičkama? A kdo další? He?


Vodkaz nafurt

Pondělí, 24.10.2011

Vodkaz nafurt

Neděle, 23.10.2011

Kometa vs. Třinec, 1:2


(Další foto ze zápasu zde ...)

Vodkaz nafurt

Sobota, 22.10.2011

Vodkaz nafurt

Pátek, 21.10.2011

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 20.10.2011

Vodkaz nafurt

Středa, 19.10.2011 ... Zpičenci a vymrdanci - jiná alternativa ...

Hola, hola, je konec října, Slovenský Ráj volá ...

Z tradiční sestavy ... hm, to kecám, žádná není, pokaždý jiní pazdráti, tak jinak: z těch, co už se mnou byli, Cane a Ichtyl zbyli, hle rým, na soupisku se pozvracel Marťan se srostlým kotníkem, oproti tomu ubyl (nikoli ubil) Marcel, k jeho velké lítosti.

Marťan kudy chodí, tudy vychvaluje: "My každej rok jezdíme na podzim do Slovenskýho Ráje ..." a přídává ukrutné a mocně drsňácké historky o těžce spartánských podmínkách. Čímž myslí, že JÁ každý podzim jezdím do Ráje, ON tam byl už úhrnem jednou, přičemž dokonce za pět dní jednou vylezl na kopec, z čehož má doteď takovou zásobu historek, jakož i traumat. Takto díky své osvětové činnosti přišel s poselstvím, že:

"By jela i Pavla, ta, cos jí říkal 'Sluníčko' ..."

Debil. Sluníčko, Princezno, Pusinko nebo Beruško, říkám každé ženské (která alespoň vypadá) pod takových Egi+10 let a nepamatuju si její jméno (což je valná většina). Už několikrát se nám pokoušely ženské infiltrovat výpravu, odvolávajíc se na "vykurovanou chatku", nicméně byly šovinisticky vyobcovány. U Pavly se už vysvětlilo, která to je a proč s tímhle pohlavím leze v zimě do stanu do Ráje: velká turistka, malá vzrůstem, ale má zateplovací vrstvy. Bejvalá Marťanova kolegyně ze slepejšcentra. Zajímavé na tom je, že by jela i s manželem Jirkou (kdysi kdesi zvaným Bob), který se mnou chodil do Pionýra, aniž bych si ho pamatoval (takových je taky pěkných pár desítek). Nějak ho znám zčásti až teď.

Fajn, s dostatečným předstihem zakúpíme jízdenky a na cestu tam lůžkové lístky, to hlavně a především, aby spací vůz nebyl pln a my neostrouhali.

Nevím proč, ale já se vám vždycky v té ČD Centrum (nebo jak se zmrdikancl dnes zas jmenuje) pokladně povětšinou tak naseru ...

Co si pamatuju, je tam jedna ženská, ze které se dá vyrazit cokoli, poradí fundovaně, zařídí. A pak je tam asi deset úplných lulanů. Takový dvě vyžraný jitrnice loni (možná dokonce sestry), z těch mne braly mory. A dodneška vzpomínám na toho zrzavýho vyhryza, co mne tak nasral a tak všechno zkurvil před expedicí do Malborku, že do dneška doufám, že jeho velmi rychlá degradace do low-level vokýnka, kde může prodávat lístky akorát do takových prdelí, jako je Tišnov nebo Adamov (Pavla s Jirkem prominou), že k tomu přispěla i moje série stížností.

Tak dneska jsme nevybočili ze zaběhaného schématu - piča jako zvon.

"Tenhle den, tímhle spojem, Poprad, šestkrát, čtyřikrát zákaznická karta, jednou ZTP/P a jednou jeho průvodce," diktuju. "Pět chlapů, jedna ženská," zcela zbytečně dodávám.

V ten moment se kunda šprajcne.

Společný kupé nelze. Proč? Proto. Tak to je. Tři chlapi do jednoho, dva do druhýho, dáma do třetího ke dvoum cizejm babám. Manžel nemanžel, parta neparta. Když se ptám, na čem se tahle hovadina zakládá, dylina v modrým sáčku neví. Ale je to prostě tak. Fertig.

Já bych to byl asi i koupil, pro sichr, abysme měli aspoň něco, doma si doštudoval a přišel tam udělat Saigon jako už několikrát. Vím, že mám pravdu, ale nemůžu znát zpaměti každej hovadnej stostránkovej elaborát tlachů od kdejakýho koloťuka.

Naštěstí (pro ni) pizda dostala v poslední chvíli jakýsi vnuknutí a s jednou z těch vyžranejch jitrnic a ještě jakousi třetí dcerou boha Pračuráka dostaly nápad, že když je Pája vlastně průvodce slepejša, najednou lze urobit smíšený oddíl. Průvodce je asi bezpohlavní. Jak dostane kartičku na průvodce, asi se jí zatáhne, div jí dokonce asi nenaroste šulin aby zapadla. Hotovo.

Samozřejmě jsem si doma ověřil.

Jasný je to u lehátek, tam si můžete šukat, jak je libo ...

41. Oddíly lehátkových vozů jsou pouze 2. vozové třídy se 6 nebo 4 místy a jsou zpravidla společné pro muže a ženy.

Kam dostanete lupeň, tam chrápete. Mnohokrát prověřeno.

Něco jinýho jsou ovšem lůžka. A to nemám na mysli ukrajinské dráhy, kde vás dají i do lůžkového oddílu s cizími polskými milenci, případně dar marockých železnic, jenž mi poslal do kupé výhledy a panoramata v podobě tří anglických a ruských studentek. U nás to funguje následovně:

42. Lůžkové vozy mají oddíly 1. a 2. vozové třídy a jsou zásadně obsazovány pouze osobami stejného pohlaví.

Jasný. Jenomže to má poznámku:

42. 2. Cestující, kteří chtějí výhradně použít společný oddíl musí obsadit všechna místa nebo za volná místa zaplatit lůžkové příplatky a jízdenky za obyčejné jízdné dle tarifu TR 10.

(Všechny citace z ČD SPPO - účinnost od 06. 03. 2011)

A co my jsme po té čubce vykurvené chtěli? He? Chtěli jsme po retardované píči "výhradně použít společný oddíl" a přitom "obsadit všechna místa" (neb kupé jsou v tomto typu vozů po třech). Zcela proti vší logice a i neopodstatněně vzhledem k jejich interním materiálům si tu fintu s tím průvodcem naprosto vycucala z prdele.

Hubit to. Hubit to, kurva, jak krysy. Modrá uniforma? Bijte to pěstí a zatlučte to osmikilovým kladivem do štěrku mezi pražce. Kdyby ta pakunda zamrdaná jejich vlastní tupé vynálezy buď znala, nebo si to dokázala aspoň najít, nemuselo tam s takovou ludrou strávit šest lidí čtvrt hodiny zbytečných diskusí úplně na hovno. Pane Bože, odkud jedna zkurvená koloťucká firma dokáže vycucnout takový kvantum takovejch podlidskejch hňupů?


Vodkaz nafurt

Úterý, 18.10.2011 ... Zpičenci a vymrdanci v hodonínských kritériích ...

"Hlavně, že majú také autá," láteří hejrupák u školy, kde na parkovišti stojí zcela běžná vozidla ve věkovém rozmezí cca 5 až 15 let. "Zpičenci. Vymrdanci."

Manuál vztekle pobíhá okolo své Škody Forman s hodonínskou značkou a občas vztekle kopne tu do své pneumatiky, tu do obecního obrubníku.

"Ale parkovať ích asi nikdo něučíl ..." láteří dělnická třída dále a tuto scénku rozvíjí dobré tři minuty.

Pro objasnění: na parkovišti stojí zaparkovaná "také autá" tých "zpičencov a vymrdancov", kteří zcela proti předpokladům zde přítomné solviny netušili, že ausgerechnet von tamtudy bude kolem půl třetí odpoledne potřebovat vyjet, pročež mu tam nenechali volné místo.

No, osobně bych taky asi nevydedukoval, že někdo se bude potřebovat na pozemní komunikaci dostat s autem z chodníku přes trávník ...


Vodkaz nafurt

Pondělí, 17.10.2011

Vodkaz nafurt

Neděle, 16.10.2011

Poznámka z doby mezivánoční:

Kterak jsme tu měli na sváteční návštěvě Ťapouše zez Plzně, utrpěl jsem přesvědčení, že přes den se budu válet s nimi u misky cukroví a po večerech zase něco napíšu, doplním, upracuju a podobně.

Úhozem Štědrého dne mi začal šmajdat a zvučet v počítači pevný disk, přičemž ještě nevím přesně, zda jsou ty občasné rekalibrační zvuky chabým napájením nebo přímo do věčných lovišť se odebírajícím diskem. Pročež jsem bez větších protestů ponechal Ťapinku i Ťapouše přisáté k cecku televize a věnoval se krizovým zálohám dat, přece jenom o dva terabyty bych přišel poměrně nerád.

Cosi mi říká, že mi to chce naznačit, že se mám pro letošek na webování a počítačování už vysrat. Tedy enjoy a v polepšování a zaujetí vytrvám, jen zkrátka tak nějak na leden.



V obrazech zpět do října: Pan Pepíno odpočívá po dobře vykonané práci. Marťan pomáhá.

Vodkaz nafurt

Sobota, 15.10.2011


Pan Pepíno, an si vzal do hlavy, že iniciativně pomůže s údržbou ovocných dřevin v Pičoslavi.
Ano, jde o motorovou pilu. Nicméně ne, nebral to až u země.


A strejda Major, jenž zpracovává pozůstatky z panem Pepínem udržených ovocných dřevin.

Vodkaz nafurt

Pátek, 14.10.2011 ... Kůže a duše ...

Vyzvedávám si přeukrutnou opaskovou brašničku, koženou, novou, skvělou, černou, s vyraženým "EGI" na chlopni. Na míru, na zakázku. Úžasné.

A ještě mi za pár halířů (dvacet, třicet, padesát korun, nevím už) vyspraví na počkání (skočte si na něco k zakousnutí vedle do hospody) tu původní, jako do zálohy.

Tak takhle, panáčci a panenky, vypadají služby dobrejch řemeslníků.

Moje nadšení nezná mezí.


Ťapince uniká duše.

To by byl hezkej nadpis. Nebo: Svěřte duši místnímu řemeslníkovi. Případně pak: Dejte duši manželky do péče místního dělnictva.

Éra bezdušových pneumatik bere tomu veškerou pozezii či případný boulevardní nádech.

Ťapince prostě ucházej dvě kola na nové letadlové lodi. To už jsem zmiňoval snad při nákupu. Špatný ventilky asi, vím já? Dlouho to stálo někde. Co dva dny do teho musí fučet fukarem mocným.

Kdysi fungoval na Lesné pneuservis: "Obnova" se jmenoval. Nemusel jsem se objednávat, dal jsem tam ráno auto, však jsem bydlel za rohem, já jezdil den potupákem a večer si ho vyzvedl (auto, ne potupák). Vždycky jim vznikl prostoj, vždycky to udělali. Někdo objednanej se na to vykašle, omluví se, tak něco.

Pak se přejmenovali na PneuBox a už s nima byla domluva jak s pičama rozprávka.

Teď tam maj napsaný BestDrive - a jsou úplně v hajzlu. Nebo oni jsou hajzli a v hajzlu jste vy. Záleží na tom, z které strany se na to díváte.

Chápu, že je zrovna doba PTZP. Ale však nespěchám. Mám defekt nebo prostě závadu na dvou kolech. Navrhuju klasický postup, nespěchám, stačí mi to dneska.

"Chachá, pane, můžu vás objednat na konec listopadu tak."

"Chachá, pane, tak to já holt radši zaplatím někomu jinýmu, pružnějšímu, ochotnějšímu a vděčnějšímu ..."

Tak volám do pneuservisu do Jundrova. Tam už jsem několikrát byl, jenom se mi tam nechtělo jezdit extra kvůli ventilkům, notabene když jsem byl se druhým autem dneska už až v Bástru. Maník taky bečí do telefonu: přezouvání, vytíženej rozvrh, zakázek tuze moc ... nejdřív kolem půl páté odpoledne.

Chápete to? I on má zakázky až do sedmi do večera, ale má tam rezervu právě pro takovouto operativu. Přijede mu někdo s dodávkou, kterýmu bude jedno, jestli to bude za půl hodiny nebo za hodinu. Umí to zorganizovat.


Reklamní vložka dobrovolná z vlastní iniciativy a neplacená:

Prosím vás, až budete potřebovat:



Nedaleko pneuservisu, když jsem šel na kávu do nedaleké putyky
(ne teda přímo sem, ale zaujala mne ta svlečna, jak po mně furt loupala okem,
přičemž se neodvážila pohnout, aby neměla nějakej nechtěnej melír).

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 13.10.2011

Vodkaz nafurt

Středa, 12.10.2011 ... Chcu brášňu ...

Mně se pomalu rozpadá brášnička na opaskul, kožená, co v ní nosím doklady, tužku, pár flašhek, baterku občas. A takový nezbytnosti.

Zase - nic to dneska nevydrží. Tudlenctu jsem kupoval v roce 2000, už měla jednou přešívaný švy, a už je skoro po ní. Trhá se poutko, nerad bych to celý ztratil.

Drahnou dobu jsem čučel po vobchodech. Prostě néni. Svýho času s tím byl celej speciální stánek v podchodu, kdeže ovšem ony doby jsou. Ve všelijakejch kabelkárnách nic. V jedné měli přesně jednu - a to prakticky tu stejnou, co já teď. Blbý na tom je, že i se všema chybama. Celou dobu mne tam sral zapínací klips, já si to původně koupil jako provizorní, když jsem měl děravou kapsu, tak jsem v tom nosil cigára. Že pak si koupím s lepčí přezkou mimo jiné. Pak je právě teď. Tak si nebudu kupovat zas s tou píčovskou, ne? Ještě to navíc mělo kousek vejš posazený poutko, bylo to z tenčí takové ojebané kůže ... no, ne.

Ve zbraních nemaj, v mysliveckejch potřebách nemaj.

Armyšop? Tam mají dycky všecko. Kromě kožené brašničky na doklady.

Ale zas aspoň poradil: jezdecký potřeby.

V jedněch jezdeckejch potřebách nemaj. Prej v jinejch, kde jsou specializovaní na western, ti že si na takový pičovinky potrpí.

V jezdeckejch potřebách specializovanejch na western nemaj taky. Ale maj kontakt na sedláře. Ten už mi dávali u tych myslivců. Když nejde brašnička k Egimu, musí Egi k sedlářovi holt. Na zakázku nechat vyrobit.

Ale jak, panečku ...

Vzor - jakási jedna, z toho můžeme vyjít. Vyberte si kůži, zpracování, barvu, odstín. To poutko chcete výš? Takhle je to moc už? Tak napíšeme poutko o 7 milimetrů výš. Přezku? Takovouhle? A v jakým provedení? Chromovanou, mosaznou, černěnou, zcela černou? Švy si pán přeje v jaké barvě? Vyrazit nějakej ozdobnej nápis? To je v ceně ...

Jo, ta cena ... Jak ta lagricová prefabrikovaná stála čtyři kila, tahle bude dražší ... o padesátku. A bude to ovšem nějakou dobu trvat. Nejdřív zítra nebo pozítří by to mohlo bejt ...



Kostolík v Bástru, kousek od sedlářství.

Vodkaz nafurt

Úterý, 11.10.2011 ... Egi Kunstfotografem a vídeňským exhibicionistou ...

Pro spravení si nálady vyrážím si na dobrou vídeňskou kávu. Čímž samozřejmě nesmíte myslet tu sračku se šlehačkou ze spreje, nýbrž normální dobrou kávu uvařenou a servírovanou ve Vídni (jasný, "turek" 1:2 to není, ale unde to).

Pamětník hluboký možná vzpomene, že kdysi jsem spílal, co všichni na těch vídeňskejch kavárnách mají? Že tam solidní kafe ani neumí uvařit. Jsme měli několikrát holt peška jako svině. Pamětník mělčejší si uvědomí, že po objevení několika hypersuper kavárniček si už nestěžuji, nýbrž rád přesedlám na den dva z pozice kavárenského povaleče brněnského na kavárenského povaleče vídeňského. Atmoška, pyčo, navíc.

A beztak jsem bráchovi dlužil osobní přání a nějaký dárek (poctivě uložený celou dobu v patřičné poličce ovšem) k narozeninám, jež měl ovšem tento ... v červnu. S náma nezaměstnanejma je časově tuze blbá domluva.

Aj jsem zaspal. Nezaměstnanej holt, opakuju to furt dokola (pro zdůraznění, ne, že bych si stěžoval). Ba jsem si dík tomu i dálniční známku rakouskou koupil, že se podívám, jak pokročili s tím Auto-bahnem. No, dobrá, tak příště se na to asi zase vysrat. Jo, kdybych jel kupříkladu až do Badenu, to by to za úvahu stálo, ale ušetřit ty tři vesnice a kousek průjezdu klidnou popolední Vídní, to mi přijde rozmařilé. Ona ta stará silnice je taková romantičtější, zvlášť teď, kdy je na ní minimální provoz. Až to dotáhnou až do Mikulova, tak to samozřejmě efekt mít bude.

Ještě jsem se na nábřeží Dunaje jaksi zamyslel ... až jsem si uvědomil, že mastím na plnej knedlik, aniž bych věděl kam. Tak jsem kouknul na směrovou tabuli - že takový to internacionální centrum, řečený (nevím, jestli hovorově nebo dříve) jako UNO City, tam dyž to švihnu, vlastně za tím kousek je ta hokejová hala, ostatně tam můžu zaparkovat, zajít si koupit čaje na podzim do blízkýho nákupního centra, pak už nemusíme nikam štrádovat ve městě. Jo, tak to udělám. Já beztak dodneška tak do detailu nechápu ten jejich systém zón parkování - lístky, hodiny, podle dní v týdnu, dle značek na začátku městského obvodu (aniž byste je znali) ... Nasrat. Nechám to tady, tady to mám sichr. Dohrnu krtkem (dá-li se tak říkat U-Bahnu, kterej v tomto sektoru ovšem jezdí po visuté dráze nad zemí).

Taky jo.

Paráda. Rozvedli jsme s Petrem tentokrát naši misi do perfektna.

Zapadli jsme do našeho oblíbeného pajzlu na Opernringu ... a vylezli po šesti a půl hodinách. Bo zavírali.

Vpodstatě nic převratného - bratrský pokec (čímž nemyslím "bratrský" ve smyslu podle SSSR).

Půlku doby jsme přitom měli scénku pod oknem. Nějaký kokeš si tam zaparkoval jakési úžasnoauto (snad Lamborghini nebo co, na to je odborník pan bratr, já to z fotky nepoznám) a my mohli sledovat tůristické fotoscénky: "Jak jsem viděl úžasnoauto", případně "Hele, mám úžasnoauto". Dobrá, možná jsme si takový pičoviny kdysi začátkem osmdesátejch let fotili na Západě taky, kdy cokoli lepšího než Žigulík byla rarita v našich podmínkách. Nepamatuju přesně. Ba dokonce dle Petrových encyklopedických znalostí z oblasti motorismu bývala svého času snad v Číně i veřejná placená služba pro rolníky z venkova ocitnuvší se ve městě: možnost vyfotit se s osobním automobilem. Přijdete, necháte se vyfotit, pak se chlubíte ostatním vesničanům, že jste viděli auto. Nářez. V modernější verzi nám to ukazovali ti pod oknem.

U toho Pekingu si pak Petr vyvzpomněl, jak četl tuze zajímavej sportovně-motoristickej cestopis. O rallye. O rallye Peking-Paříž. Z roku 1907. Jak třeba vezený žurnálista popisuje historku, kterak se někde v poušti Gobi s těmi kostitřasy drželi telegrafních sloupů, jiný orientační bod nebyl. Až dojeli k telegrafní stanici a novinář si usmyslel poslat telegram do svého domovského listu. Telegrafista přijal blanket a hrdě na něj pečlivě zapsal číslo 1. Pročež se zvídavý žurnálista ptal, co to znamená? První tento měsíc? Nebo letos? "Ne, první od doby existence stanice." (tzn. snad za šest let).

Odbočím do hlubokého večera, kdy jsem pak dojel domů a u internetu pohledal, co by to tak mohlo být za pojednání. A našel: Allen Andrews - Blázniví motoristé.

Hned jsem si to preventivně na Aukru objednal. A jak tak koukám na ten obal, si říkám, že to jsem tady někde viděl. No samo, stačilo se pohroužit do patřičné skříňky, kde jsou uloženy ještě některé Petrovy knihy, hrstka taková (podotýkám, že emigroval prakticky přesně před třiceti lety). Byla tam. Takže já měl objednanou, ale začetl jsem se obratem do této, pak mu ji později odvezu, kdyby si ji chtěl přečíst znova někdy, já budu mít vlastní.

A z ještě pozdější zkušenosti: můžu jenom doporučit. Mají to v každém internetovém antikvariátě.

Ale zpět k Vídni: Rozloučili jsme se a šli si každý po svém.

Já měl v plánu ještě udělat pár pokusných fotek zase na nějaký experiment s push-procesem ("převyvoláváním") filmu.

V lednu jsem okukován místními žandáry fotil si Operu sovětským Ljubitělem, samozřejmě to byl snímek sice akční co do doprovodných historek, ale zároveň taky jediný, pokud se dobře pamatuju, který byl máznutý. Tentokrát mám aspoň kapesní stativ a drátěnou spoušť. Ovšem zase Prakticu, jednookou zrcadlovku. Taky na nasrání, takže zakleknout a fotit. To nároží je nějaký zakletý nebo co. Se ke mně přifařil takovej lulda, buď trochu písknutej nebo nakouřenej. Bedlivě sledoval moje počínání a pak chtěl, co horšího, konverzovat. A nedal se odbýt.

"Všechny tyto památky postavili otroci."

"Otroci? To jako za Marca Aurelia, když tady stála ještě původní Vindobona?"

"Ne, to je novější, pár set let. Ale otroci to stavěli."

"A kde se tady vzali otroci?"

"No, oni to museli stavět pro imperátora."

"Fajn, ale za to byli placení, ne? A dobře placení. A ten imperátor byl jako zlej?" (maj ho tam na každým hrnku, plakátku, bonboniéře a dodneška z toho těží)

"Nutil otroky stavět památky."

"Chlapče zlatej, ten váš imperátor, byl taky náš imperátor. Dodnes na něho s láskou vzpomínáme."

Nějak si nakonec dal říct, že je docela prima, když imperátor nechal otroky postavit Operu, kterou si dneska takoví exoti jako já můžou fotit a přitom ještě se vybavovat s takovejma nafetovanejma lemplama.

Klečím si pak takhle uprostřed průjezdu Hofburgu, vlastně pololežím, hlavu div ne na dlažbě, abych viděl do vzhůru mířícího hledáčku, přičemž se snažím zachytit sousoší s ozdobným řetězem a zaparkovaným a přidrátovaným bicyklem. A u toho dávat pozor, aby mne nepřejela třeba bryčka. Vono to vypadá jednoduše - přindu, vyfotím, jdu do prdele. Ale já se bavím o minutových a dvouminutových expozicích, se to nezdá, ale tam je v deset večer provoz bryček jako ... jako v centru Vídně.

Kolem si špacíruje nějakej manželskej pár postarší a pán dí: "Schau mal, Trudi, ein Kunstfotograf."

Kunst, pyčo, jak kráva. No, aspoň že su zase za atrakci.



Do rodinného albíčka: "Jak jsme viděli auto."


"Hlídané parkoviště"


"Vídeňské krtek."

Vodkaz nafurt

Pondělí, 10.10.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - Odsuzuje se k nasrání ...

Závěrečné dějství soudního procesu. Vyhlášení rozsudku. Tak jaksi se nazývá to, co se má udít dnes (udít, nikoli udit, ni udat). Ne, nebojte se, není to spor o neplatnost výpovědi ani žádný jiný důležitý, tak rychle naše soudnictví nejedná. Pořád jde o těch vpodstatě "legračních" deset tisíc, aby řeč nestála. Ačkoli samozřejmě: deset tisíc mít nebo nemít, to je rozdíl dvacet tisíc.

Že už teda jako zaznělo všechno, co by mohlo bejt potřeba, nikdo s ničím novým nepřišel, obě strany sporu to ještě jednou sepsaly a vlastní krví stvrdily ...

Advokát zaplacenej ouřadem tam lomí rukama, že bylo nezvratně prokázáno, že jsem porušoval povinnosti. Buehehé, kurva, prokázáno? Čím? Dyť jedinej smysluplnej důkaz nemaj. Akorát prolitou Irmu, která si zcela jasně vzpomíná, že jednou na inšpekci zjistila se zlodějkou Pyjavicí, v které kanceláři zrovna nejsem. Přičemž se domnívá s pravděpodobností 50:50, že to mohlo bejt v rozhodnou dobu. A my se o žádným porušování povinností celou dobu nebavíme. Byť to je přesně to, co si nejsu tak jistej, že za rok stihlo dojít soudkyni.

Když teda soudkyně vidí, že další legrace s náma nebude a dále ji na této kauze nikdo vyživovat nehodlá, vyhodí nás všecky aus za dveře, že se jako s tyma zbylejma gráciema poraděj.

A pak zlatý hřeb dopoledne: žaloba se zamítá.

Chápete?

To jako že si mám nasrat.

Což vo to, to já bych třeba i za jistých okolností rád, ale musel bych k tomu mít nějakej aspoň malilinkatej důvod.

"Žalobce sice uvádí, že tedy žalovaný mohl v případě nelibosti s výkonem práce použít jiných prostředků v souladu se zákonem. No, my jsme se nad tím radily, a nějak nás nenapadlo, jaké by to mohly být ..." (přiměřeně parafrázováno, zhruba tak to v té zdůvodňovací pasáži mektala)

Piča blesk, co ti tady asi rok povídám, jitrnico? Dyž neco nevíš, tak se máš, kurva, zeptat. Když se zaměstnavateli něco nelíbí v této konfiguraci smluv, zákonů a stavu jeho tuposti, může mi to maximálně tak vytknout, může se se mnou domluvit třeba na změně osobního příplatku (přičemž jsem za normálních okolností hodně svolný a sebekritický), případně mi může smlouvu vypovědět, zdá-li se mu, že je pro něj tak nevýhodná a já nemakám dost, aby se mu to zdálo přiměřené. Taky mi může políbit prdel, to na každý pád. Druhá věc je, co nemůže - porušovat zákon (a že se jim to, mamrdům, povedlo asi u každýho počinu a papíru), porušovat smlouvu (tedy zase zákon). Ta baba není ani navedená, vona je soudružka. Nás nějak nenapadlo, no ...

Jo a dál:

"Ta smlouva, no, to se tam do té smlouvy tak píše, ale to se nedá tak brát ..." (snad doslovná citace)

Chápete? Tohle vám řekne soudkyně !! Máte to ve smlouvě, ale to si to nesmíte tak brát.

Tedy, jak se říká:

Soud rozhodl, jak rozhodl, přičemž se nenechal zmást zákony, ani důkazy.

Co k tomu chcete dodávat? Komunistka, no. To jsem vlastně taky zjistil až po tom minulém předposledním "stání", jaký má paní přecedkyně morální kredit a s tím asi i související duševní kapacitu. Proto jsem z toho byl takovej rozpačitej vodposledka.

Mne jenom zaráží, že tohle je vůbec možný. Máte všechno na své straně - dokumenty, zákony, judikáty nejvyššího soudu. Jo, na to su taky zvědavej - takovejhle oud nemusí rozhodovat striktně podle judikatury, ale pak musí přesvědčivě zdůvodnit, proč rozhodl v daném případě jinak. V tomhle má jistou výhodu mé deníčkové zpoždění, páč teď (po dvou a něco měsících namísto nařízených 30 dnů) už můžu zase s jistým částečným uspokojením konstatovat, že baba je s jejíma tlachama snad v piči. Takže máte všechny dobrý karty. Pak vám přidělijou takovouhle dyňu a té je to ganz egal. "My se radily, nás to nějak nenapadlo" a "do smlouvy se to tak píše, ale to si to nesmíte tak brát".

Nevím - maj to nějak rozdělený? Má takovejhle případ možnost soudit třeba rodinné právo? Tam může napáchat škod a škod a škod. Nedejbože trestní. Pak volejte zas někdo po obnovení trestu smrti. Stačí, když něco nepochopí ... a už se hompete, ačkoli jste v době zločinu byli třeba na druhým koncu světa. Sice vás pověsej, protože soudkyň něco jaksi nenapadlo, ale to si to nesmíte tak brát.

Takže podtrženo a sečteno: když vám soused ukradne z kredence kačáky. Vy ho máte na bezpečnostní kameře, všude jsou jeho otisky prstů, svědci, kteří ho viděli. On se k tomu i přizná, love z očíslované série má doma v šupleti, svojí neschopností na sebe napráší veškeré dostupné podrobnosti. Jak uvidíte na jednací síni napsaný s. JUDr. Jitka Říhová, tak to se na to rovnou vyserte. Pachateli se omluvte, případně mu nabídněte ještě něco na přilepšenou.

Čili v prvé řadě jsme zvědaví, jak se poperou s písemnou formou (byť asi ty největší perly bude muset jeden takňák oželet).

Kdybych tím nebyl otrávenej, tak by mne to asi právě v tuto chvíli začalo bavit. Jenže je docela tristní, že zatímco některé státy mají spravedlnost, my máme jenom justici, a to ještě prolezlou takovejmadle elementama, který nelze regulérně vypráskat do dešťa pod vokap.

Nicméně už aspoň vím, proč se říká "vyhrát" nebo "prohrát" soud. Loterie. Nic jinýho. Nezáleží naprosto na tom, jestli máte pravdu, právo, jestli máte všechno dostatečně podloženo zákony, vyhláškami, smlouvami. Záleží na tom, co za pikolíka vám tam justiční systém posadí do čela tabule a do jakýho levelu jste schopní hrát, než utopíte všechny prachy v talónu. Buď vám karta přijde, nebo ne ...


Ještě se stavuju podat krátký report na ouřadě za nejmenovanýma kolegyněma, kterým lezou voči z důlků a jiné orgány z jiných útrob ...

Přičemž jedna nejmenovaná kolegyň se chápe telefonu a kontaktuje jakýsi svůj zdroj.

"Hele, jak že se jmenuje ta soudkyně?"

"Říhová. Jitka. JUDr."

"Říhová, aha, hm ...," chvíli ještě komunikuje se sluchátkem utrženým, teprve pak po ukončení hovoru se obrací zpět do pléna, "... jo, tak prej je to piča. Kolegové jí přezdívají 'Alenka v říši divů'."

Já to neřek. Ale minimálně ta pasáž o té Alence mi přijde taková poměrně výstižná.


Při jakési odpolední potulce s Barunkou Bessie jsme sešli z cesty. Tedy jaksi kolem Kamenné kolonie, kde si pořád už notnou dobu chci vyzkoušet něco vyfotit, jenže pořád mne tam něco sere - počasí, zaparkovaný auta, špatnej pohled, moc lidí, málo lidí ... tak že to snad střihnem jaksi nějak dolů, esli tady jako ... hm, tady to dneska stojí taky za hovno ... ale hele, tady se podívat, tady je taková zatáčka ... nakonec jsme se doplácali pomalu až k Anthroposu.

Jo, vida, sem jsem chtěl taky už notnou dobu nakouknout.

Tam je ten pavilón s mamutem, kde jsem byl kdysi na páně Sazečkových přednáškách o Angole a dramatické epizodě Čechoslováků zajatých UNITA. Pak putyka, univerzální výletní místo ze školy pro slepejše.

A pak sportovní areál. S cedulkou "Vojenský objekt, zákaz vstupu." Tady jsme byli několikrát na vopičí dráze kdysi.

Zrovna se tam činí se zahradnickým náčiním jakási parta školáků s paní učitelkou, tak se ptám, jestli se tam můžem jenom mrknout.

"Asi jo, víte, my jsme tady jenom na práci, sjednaní, pomáháme tady s údržbou ..."

"Nucený práce, jo? No, my tady taky nebyli až tak úplně dobrovolně ..."

Vopičárna je ale notně zredukovaná.

Chybí tam třeba přeskok okopu, což byl regulérní okop prakticky na výšku stojící postavy, s betonovou hranou. Odstupňovanou. Nešlo (aspoň v našem případě) až tak o délku skoku, člověk si mohl vybrat tak od tří metrů do metru a půl, jak mu vyšla noha a jak se cejtil. Tam vedly dvě dráhy zrcadlově, že mohli vedle sebe makat dva vojcli. Vedle mne běžel nějakej vojín V., tomu ta noha prostě nevyšla, doskočil nějak ultrablbě chodidlem na tu hranu, zřítil se po zádech do okopu. Tak jsem zašlajfoval zcela automaticky, když jsem viděl, jak se tam třepe dole v hlubinách, a šel se za ním do zákopu podívat, jak je na tom. Četař na mne sice volal, ať pokračuju, ale než jsem se zas vyhrabal ven, mávli nade mnou rukou ... a pro velký úspěch jsem si to mohl dát ještě jednou. Kurva práce.

A chybí tam taky taková ta stěna, jak bejvá k vidění na hasičskejch cvičištích - do xtýho patra okna. My měli vyšplhat po zdi do úrovně asi prvního patra, bídný tak tři čtyři metry nad zemí, prosmýknout se tím oknem, přeběhnout jakousi kladinu a seskákat dolů. Postupně. Po metru vejšky dřevěná deska metr na metr. Aj ten mamut by se na to trefil. Ne tak vojín Yankee. Yankee i se svojí, ehm, korpulentnější postavou se vydrápal do výšky jak lasička, přeběhl tu kladinu, ale na jejím kraji zašlajfoval, škrábal se na hlavě a na jakékoli pokusy přesvědčit ho k seskákání dolů (přitom to by člověk řekl, že zrovna na tom nic není) odpovídal univerzálním: "Pane četaři, mám dojem, že to asi nepude." Nepomohlo mu ani spílání, ani vyhrožování UPPDKV, případně UPPDKVVV. Nakonec se odtam jaksi plazivě spouštěl a z tabulek vyběhl nějak mimo klasifikaci (a že to nešlo u mne při záchraně raněného spolubojovníka?).

Komedaj, pustit takový experty na takový nebezpečný prolejzačky.

Tak dneska už je tam pro študiosy z UNOB leda tak hrubé hovno. A starý fotry nechávali lozit po zdi. Pche.

Aj jsem si to zapomněl vyfotit. Nebo jsem nad tím chvíli dumal, pak jsem si řek, ať nemá ta školní parta trabl, že nás tam pustila a já si tam fotím vojenská tajemství ... prostě jsem to nějak vyignoroval a pak si to fotil až později zpoza plotu.


Vodkaz nafurt

Neděle, 09.10.2011

Vodkaz nafurt

Sobota, 08.10.2011 ... Jedu do JEDU ...

Ťapinka jakožto nová manželka a stará geokačenka, přijde mi, zastává metodu cukru a biče. Občas není poznat, co je co.

Někdy otravuje se všemožnýma píčovinama, kdy jsem zván geokibicem a všemožně je mi jí a Vlastíkem lichoceno, abych jim dělal trotla a podržtašku (či podržčlověka, když se jedná o lezecká extempore), v polních podmínkách spravoval nabíječky ke GPS (jak kdyby v mém zájmu nebylo, aby jim ty šajsdreky spadly do propasti přehluboké), ošetřoval namísto ní odbornice zraněné šlapálisty, zatímco ona diskutuje s Chlastíkem nad souřadnicema finálky apod.

Ty nejasné typy cukrů a bičů jsou pak třeba momenty, kdy Ťapinka se sebere a táhne s přístrojem do prdele. To je cukr. Jasnej cukr, ne? Když je doma, nemůže se mýt. Můžu si třeba na půl dne obsadit koupelnu se zvětšovákem. Jenže se kvůli tomu zapomenu najíst. Kde je manželka? Táhla do prdele. Bič.

A tak.

Takže kromě smýkání po všelijakých nezajímavých cestách, kde jsem nucen provozovat různé skopičiny, aby kačeři měli zábavu, jsou přeci jen i akce, na které jsem pozván "za odměnu". Geokibic čumerák například.

Což kupříkladu dnes - geokačeří exkurze v JEDU. To mají mazlíčci rádi.

Víte, že jsem tam nikdy nebyl? Temelín jsme měli u KamSeNaNásHrabete? jako zákazníka, dokonce to byla jedna z mých oblíbených instalací (pokud si tedy provozní Pepik nevzpomněl na hyperukrutnou závadu v prosincovou sobotu o čtvrt na pět odpoledne). Tam se mi hodně líbilo. Ale v Dukovanech jsem ještě neměl tu čest (a Dukovany se mnou). Jasný, ikskrát jsem šel okolo na čundru, ba i přímo přes ves, ale do elektrárny jsem nepáchl ... vidíte, k tomu se ještě dostanu ...

Kačeři si domluvili "event", to je takový to, jak se jich dycky sleze hafo a nekde zevlujó.

V informačním centru. To dá rozum, do reaktorového sálu vás nepustí, ani když jste kačer.

Ale věru pěkná prohlídka. Včetně modelů reaktorů (hejbavejch (těch modelů)), ba dokonce i film v pidikonosálečku a diapozitivy (!!).

Co mne zaujalo - dosavadní "havárie" v Dukovanech podle mezinárodní stupnice. Stupnice má osm stupňů (0-7) od odchylky a anomálie až po velmi těžkou havárii. Jestli se moc nepletu, za bratru 26 let provozu byly v Dukovanech zaznamenány dvě události na stupni 0 a jedna na stupni 1. Jedna z nich byl anonymní telefonát, že v elektrárně je bomba. Pročež museli vyklidit ... vrátnici. Zajímavá abnormální událost byla též v momentě, kdy tureckému inspektorovi spadla do odstaveného reaktoru propiska. A tak.

Fakt hezký, to ale asi netřeba nějak extra rozepisovat.

Trochu to kazil fakt, že jeden kačer přeukrutně smrděl. Vedle toho se nedalo stát, jakej se z toho linul štyngec. Aj to jsem ovšem takřka "vychytal" a uměl se ulejt dycky na druhou stranu hloučku.

Nabral jsem si paklík propagačních materiálů, stejně tak jsem přibral některý pro svého v Rakousku domestikovaného bratra, neboť v jejich půlnočním království jsou informační materiály o jaderných elektrárnách (zvláště ty pochvalné) hustě úzkoprofilové zboží.

Poté jsme ještě s Ťapinkou objeli celou elektráreň kolem dokola, ona si tam vybírala krabičky, já fotil. Kupodivu jsme se ani nepohádali, neboť mi zastavovala (se svým novým Hornetem) přeochotně, zatímco já sveden její ochotou ani nepíčoval, když ona vybíhala od krajnice do přilehlých roští.

Akorát, že přesně stejnou trasu si vybral ten smrdutý. My se vždycky zdrželi někde, on nás došel i pěšky. To jsem měl až obavu, aby nakonec nechtěl svézt. "Přidej, startuj, támhle už si maže schoř."

Až na smrdutce ovšem vcelku povedená sobota, to zas jo.



"Duhová energie ..."

Vodkaz nafurt

Pátek, 07.10.2011

Kometa vs. Carovy Vary, 3:2


(Další foto ze zápasu zde ...)

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 06.10.2011


Závěr redakční porady, aneb Zajac nedožera ...

Vodkaz nafurt

Středa, 05.10.2011 ... Mýtyng a intervyjů ...

Začínám nenápadně uvažovat, že bych mohl začít v dohledné době vyvíjet nějakou výdělečnou pracovní činnost.

Jasný, mně pořád běží ještě plat na óřadě na Bažinách, nepřipouštím jinou možnost. Pevně věřím, že to pak Bažinám refundují Pyjavice, Irma a Šlapadlo, bylo by blbé, kdyby je k tomu justice nedonutila, což mně ale osobně může bejt tak zčásti jedno lidsky (nikoli však občansky). Ale furt je to na dlouhý lokte, sice to pak bude hezká darda, až mi to budou muset v jednom balíku doplatit, ale už bych se moh sem tam rozhlídnout. Nenáročně. Rezervy jsou, ale tak nějak pravidelnej příjem teď aktuálně bych nevylučoval z okruhu milých věcí.

Nedopad ten Poprad. To jsem zmiňoval? Asi ne.

To by se mi i líbilo. Ba možná i tuze.

Předem jsem vyloučil, že bych jim tam za jeden plat si leštil hůlku 24/7. Turnusově by to šlo. Tři dny tam, dva v Brně, tejden tam, čtyři dny v Brně, nepravidelně. Hokej, no. Kdyby zaplatili samozřejmě tak nějak slušně, aby se mi vyplatilo čtyřikrát nebo šestkrát za měsíc přejíždět. Ale to by taky nebyla taková pálka snad. Jo, a především - možná by z toho nenápadně mohl koukat občasnej vejlet do Ruska, Běloruska, Kazachstánu třeba. Nebo i kdyby ne, určitě by to bylo přinejmenším zajímavý.

Jenže voni, lojzové, tak dlouho dumali, dumali, rozjímali a přemejšleli (člověk by taktně řekl, že se k tomu měli jak lačnej k sraní), až nakonec zjistili, že co jim vodešel ten chlap, tak si jeho práci rozebrali "dočasně" a vono jim to funguje. Tak přišli s převratným nápadem - že tu pozici ani nebudou obsazovat. Tak. A jsou spokojení ... až do prvního průseru. To tak bejvá. Pomněte na óřad Aljaška.

Ale no tak nerozbrečím se, ne?


Včíl zas došel Ilicz s tím, že u nich ve firmě sháněj někoho, jakýhosi lýda. Lokalizačního. To jako takovýho dohližitele na překlady. Slyšíte ten jejich hantec, vzpomenete na D-Fense.

Ale jo, chápu, je to sice česká firma s pobočkama po světě, zabejvaj se překladama z angličtiny do různejch hatmatilek pro velký zákazníky. Chápu, že maj anglicky nazvaný pozice. Rozumím.

Proč ale místo porada v rámci brněnské pobočky říkaj "mýtyng" pyčo? Teda voni říkaj "mýtyng", "pyčo" dodávám já. To už je první takovej varovně zdviženej prst.

Že teda takovej čičmunda, co přijme datovej balík, prochroustá ho nějakým udělátorem, pošle rodilým mluvčím z různejch těch prdelí pod Hindúkúšem a kol Sahary, pak ty čmoudy zase honí, aby mu to přeložený poslali zpátky. Vpodstatě taková funkce, kterou by s trochou fantazie zastal jeden přiměřeně hloupej softvér pod dohledem cvičeného šimpána. Kdyby se to teda někomu chtělo programovat (ačkoli to by zákazník mohl velmi lehce přijít na to, že si takovou pičovinu může naprogramovat taky a firma by utřela pysk, což se dá chápat jako nežádoucí, proto tam na to maj radš živýho člověka asi).

Jasný, žádná hitparáda, ale třeba by se tam dalo přečkat, než by se našla nějaká techničtější pozice.

Jenže to chce angličtinu. Cožpak vo to, anglicky si čtu celkem obstojně, nicméně třeba anglickej film s rychlejšíma dialogama mám radši s titulkama, byť by měly bejt zas anglický. Cvik mi chybí. Nejvíc jsem si za poslední roky, esli to dobře počítám, pokecal s Jarabákama v Maroku, se zaběhnutým učitelem angličtiny "Dýp dárk forest" na Lesné, možná ještě onehdá s tím italským fízlem. To se nedá brát za nějak zásadní konverzace.

Ale co, za zeptání nic nedám ...

Tak se mi vod nich vozejvá jakási taková kočenka, že by se mnou urobila "intervyjů". Aha. Intervyjů. To vona chtěla akorát bejt za zajímavou a říct "pohovor". Zas přemejšlím nad tím varovně zvedlým prstem. Kterej by to tak asi měl bejt?

Čili jsme si na dnešek dohodli intervyjů.

Že dáme jako řeč, pak zkusíme dát řeč anglicky, pak možná ještě něco na papír.

První část fajn.

Pak že ta angličtina. A kočenka že: "Let's talk about your work situation."

Načež jsem pravil mocné: "Ééééé ..." a dramaticky se vodmlčel.

Mám pocit, že jsem v komunikaci celkem pohotový. Ale jsou situace, kdy mám takovej vošklivej zvyk: zvednout obočí, nekdy i povodevřít hubu. A přemejšlet, jestli to můj protějšek myslí fakt vážně. Ptát se nezaměstnanýho na pracovní situaci mi přijde přinejmenším divný, když jsme si o tom teď dvacet minut povídali, že? To jsem nějak moc nevytrhl. Když nevíte, co na to máte říct aj česky, těžko to brát jako konverzaci anglickou. Inu, co by ...

Jakejsi test jsem jim tam ještě napsal, dokonce se mi podařilo nevzpomenout si na jakýsi přeukrutný slovo (byť jsem ho, tuším, jaksi hezky opsal), který čtu nebo píšu jinak prakticky denně. Snad "confirm" nebo co.

Nejsou takovýhle věci pro mne, kterej práci sháněl všehovšudy jednou (jindy si našla práce mne), a to kdysi v minulým století. Tak nic, no. Tady to s mýtyngama asi nepude, hehe.

Ostatně: dáme tomu eště měsíc, ne?


Ťapinka si už vesele drandí se svým novým Fordem Mondeo. Ještě pro to asi nemá ani žádnou přezdívku, nestihla asi vystihnout žádnou charakteristickou vlastnost. Já tomu pracovně zatím říkám "kráva".

Nějakou dobu jsem s tím častěji, než ona, popojížděl já: takový ty servisy na rozvody apod., evidenční prohlídka, pneuservis krz ty ventilky. Po tejdnu se mne Ťapinka bezelstně zeptala, jestli jsem s tím už podélně parkoval? K tomu prý ona zatím ještě nenašla odvahu. Ba i slovutný mechanik Pinďa v AutoĎASu se s mírnými rozpaky škrábal na hlavě, jestli jako moje paní při tom upgradu ze Škody Hovorit nepřeskočila několik vývojových stupňů?

A já si z ní dělal srandu, jakou má velikou krávu a koráb, jak s tou létadlovou lodí bude zápolit ...

... až jsem si dneska jak správná kokotí hlava odřel blatník u Oslíka při parkování v podzemní v garáži v Tescu. Chm.


Vodkaz nafurt

Úterý, 04.10.2011

Vodkaz nafurt

Pondělí, 03.10.2011

Vodkaz nafurt

Neděle, 02.10.2011

Kometa vs. PerníkHof, 1:4


Na tom zápase nebylo asi nic zajímavýho, a to nejen proto, že Kometa dostala takovou čočku.
Prostě chcíp pes a ještě prohra ...


Asi nejzajímavější z hokejového večera byly lety na držku při divácké soutěži.


Domácí střídačka objektivem aparátu BelOMO Agat-18K.
(Ostatek foto ze zápasu zde ...)

Vodkaz nafurt

Sobota, 01.10.2011 ... Lébung ...

Béřu si Bajů a jejího trotločokla a mizíme v Pičoslavi.

Důvodů klasicky hned několik: Jednak mám dost ještě po minulým víkendu všelijakejch jinejch zevlů. Pséka (jak se jmenuje? Don nebo Ron. Prostě On. Ondoň) doma nechat nemůže, protože maminka pali.

U nás je to poměrně horší, neboť Anďáčik nedávno prodělal jakousi mozkovou příhodu. Nestěžuje si, nekňučí, ono ho asi nic moc akutně nebolí. Ale napadá na vobě levý nohy, nějak si je nemůže poskládat, tahá je za sebou, obrušuje si drápky a občas došlapuje na "nárty". A sem tam sebou prostě liskne, jak je vachrlatej, na dlažbě se mu rozjížděj nóžičky jak štěněti. Tedy potřebuje laskavou péči paničky. V chajdě, kde by měl jenom koberec nebo venku trávník, to by mu možná dělalo dobře, ale zase se furt klepe jakoby zimou jak drahej pes, přičemž je to dočista levnej pes, byť s vysokou účetní hodnotou stanovenou útulkem. Takže uvidíme, jestli se to zlepší. Pak by mu to tam mohlo dělat dobře.

Pročež máme jenom toho Ondoňa. To je jorkšír, no prostě lizpič, jak to říct jinak? Ale takovej ten echtovní - znáte to, část je jich strašpytlů, druhá třetina hysterickejch debilů. Tohle je ten obyč a nepostiženej - jedním slovem tryskomyš. Zajímavý, jak se objeví v jednom pokoji, v druhém pokoji, na křesle, na opěradle gauče, přičemž ho nevidíte ani přecházet a přesouvat se. Kamnům se mu daří vyhýbat.

Tradiční náplň víkendu s Bajů: vstát před polednem, válet se za barákem, když tam svítí sluníčko, válet se před barákem, když za barákem už svítí moc sluníčko, válet se zase za barákem, když už moc svítí před barákem. A v mezičase se válet v chalupě. Možná tak hospoda maximálně.

Jasný, kecám ...

Taky bylo potřeba posbírat hlavně to vovoce na šlívovici, přičemž jsem vzal ještě jeden barel na "Hradní tajemství" aneb "Hanákovu pomstu", přičemž jsem ho naplnil asi za dvě hodiny, jakkoli to Marťanovi minule trvalo dva víkendy. Tak to má bejt.


Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002