Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Listopad 2004

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Úterý, 30.11.2004 ... Kytovci vs. Greenpeace & Alien vs. Rajmen ...

Neštěstí jako vždy graduje. Práce. Druhá práce u EFXka. Nestih jsem zdrhnout a byl nucen hovořit se šéfem Bóďou a untršéfem Béďou. Katastrofa. Už to je na nerva. A to byl teprvá začátek.

Zas mi telefonovali takoví dva matláci vod Bači, Zbyněk a David, jemu nedávno dojebali počítač, teď ničí dalšímu nešťastníkovi. A když jsou v koncích, obracej se o radu. Občas ukápnu nějaké to moudro, beru to jako charitu, všici jsou to invalidní důchodci, z těch vyrazím tak akorát dech. Dneska dokonce vyšpekulovali, jestli bych tam nechtěl přijet? Tak to už přehnali. Poslal jsem je do prdele. Takovej servis se poskytuje jenom platícím zákazníkům nebo v extra dobrém rozmaru. Nepřipadalo v úvahu ani jedno, tak ať si vyžerou, co si nadrobili.

Platící zákazníci. To je ten kámen úrazu.

Asi takhle - kolega Havlajs má dům a v něm sóseda. Na tem by nebylo nic tak divnýho, na tem faktu, pravda, né hned každej má barák, ale zhruba všici máme nějaký sósedy a ti naopak zpravidla divní jsou, v tomto případě platí beze zbytku. Sósed Luboš a jeho žena Bublavý Potůček mne prudí v pravidelnejch intervalech s naprosto neuvěřitelnejma záležitostma.

Dneska si zase vyvzpomněli něco extra dobrodružného.

Bublavý Potůček měla spolužáka, časově něco mezi druhohorama a příchodem věrozvěstů, soudě dle jejího neurčitého věku. Spolužák emigroval a posledních aspoň pětadvacet let se zašíval někde v kanadskejch hvozdech. Naráz se zničehonic ozval, teda ne tak docela z ničeho nic, nýbrž z Venkůvru. A prej by rád navázal družbu a touží po Bublavýho Potůčka fotkách. Spolužákovi, pokud nebyl ouchyl vodmalička, ta samota mezi medvědama asi vlezla krapet na mozek.

Ale k věci - Bublavý Potůček to vzala zodpovědně a rozhodla se zahrnout spolužákovu mailovou schránku půlkou rodinného alba: dcera Sisi s kocourem, dcera Sisi bez kocoura, kocour bez dcery Sisi a vůbec podobný pikantérie, rodinný dovolený, válení se u móře, snímky, jež na první pohled připomínaly utrpení kytovců vyhřezlých na břeh, a i jiné podobné zhovadilosti, po nichž spolužák dozajista celou dobu toužil.

Bublavý Potůček v móři.     Sósed Luboš v móři.

Za tím účelem bylo ovšem potřba zprovoznit jim scanner a nakonfigurovat mejlovýho klienta, ano, po několika letech a reinstalacích doposud nepochopili, jak se byť blbej M$ Otlak Exprase nastavuje. A na závěr jim vysvětlit, jak se s tím celým narábá. Geniální. Jak já jsem kdysi moh bejt lektor, to v dnešní době nějak nechápu. Zvlášť Potůček Bublavý je vůči technice docela odolná. Kdyby šlo jenom o ten scanner a mail, to by byla trivialita, ale ona trvala i na výřezech a drobných retuších. Prý je skromná. Já osobně se setkat s Grínpísákama a jejich Rainbow Warriorem naživo, pochlubil bych se tím zcela jistě.

Rainbow Warrior :o))

No, zmák jsem to, spolužák bude uspokojen, těma fotkama, pochopitelně.

Platěj, tak co už nadělám? Pro sichr jsem jim popřál veselý Vánoce, ačkoli tajně doufám. Ačkoli tajně doufám, že je neuvidím tak do března.

A poněvadž už jsem byl dostatečně za celej den nasranej, šel jsem ještě za Xkařema do hospody, abych se nasral ještě víc.

Sestava ještě ušla, jenom mi tam chyběl Rajmen, PanáČek ho omlouval, prej si zas někde hraje na aliena ...

Vodkaz nafurt

Pondělí, 29.11.2004 ... Upgrade potulnýho inžinýra ...

Přijel pan inžinýr. Věc se má tak - náš ouřad disponuje jedním zvláštním odborem, nazývaným familiérně "píčovatelka". Není to ani tak část ouřednické tlupy, jde o bohulibé zařízení, jež píčuje o starší a pokročilé, zasloužilé, senilní a seniorní vobčany, kteří se přes všechnu snahu českého zdravotnictví dožili důchodu. Postřílet jich prej nemůžeme.

Populace stárne. Sociologové, demografové a jiní pavědci si rvou vlasy, že na naše (a hlavně jejich) důchody (a tím i pobyt v útulcích typu Píčovatelské Služby) nebude mít kdo makat, místo aby navlékli montérky a postavili se čelem k soustruhu, píšou o tom odporné odborné stati. Tydle bysme postřílet mohli.

Každopádně o klientelu nemá takovýto pečovatelský penzión nouzi, a tak, snad aby obhájili oprávněnost své existence pod křídly všemocného ouřadu, musej svoje dědečky a babičky alespoň evidovat. A jak doba velí - využívají k tomu prostředky výpočetní techniky. Za tímto účelem mají k dispozici softwér. Jedná se o složitou databázovou aplikaci, takovej slepenec, napsanou ve FoxPro 2.5 pro DOS. Geniální prostředí. Na svou dobu přímo hit. Svá doba ovšem prošla tuším někdy v roce 1991. A moloch né a né zhebnout. Na jednu stranu je to sice geniální, v našem prostředí už dýl vydržela snad jenom legendární TéŠestSetDvojka, ta origoš, modrožlutá, avšak dnešní doba má už přece jenom jiné nároky. Třeba v době internetu nosit data z kanclu do kanclu na disketě je krapet vyčichlý postup. Zvlášť, když se mi teprv nedávno podařilo děvám od tamějších počítačů vysvětlit, že na nákupu disket není oproti půl kilu vepřového co zkazit.

Celou tu rozlezlou hydru obhospodařuje pan inžinýr. Když je zapotřebí nějakých změn, pošle pan inžinýr novou verzi. Pak ještě opravu nové verze, patch opravy nové verze a poté, co mu pošlu vzorek dat, na kterejch by to mělo skutečně chodit, vypadne z něj ještě změnová dávka patche opravy nové verze. Pak to obvykle funguje. Za stejný časový úsek přijde požadavek na další změny.

Snad už se mu to definitivně rozpadalo pod rukama, ani v silách tak mocného databázového lepiče není udržet ten maslostroj při životě věčně, i slíbil komplet sakumprásk předělávku - loni měla bejt hotová. Pak jsme o něm půl roku neslyšeli, načež přislíbil upgrade na léto a jen díky jeho píli a enormní snaze se již dnes přikodrcal i s napůl hotovou a chybami, pardon, ladícími prostředky prolezlou demoverzí.

Sezval píčovatelky zblízka i zdáli na onaký spřátelený ouřad, kde jim v podkrovní učebně (normálně se tam asi pořádají glgačky) uspořádal školení. Dle všeho asi vomylem obeslal pozvánkou i mne. Nu dobrá, byl to kulišácký záměr, aby, až ty naše děvy lepé budou s rozumem a programem v kýblu, abych jim dokázal částečně z nejhoršího pomoct ven. Už teď z toho mám dopředu radost. Tedy se slezlo třináct prapodivnejch ženštin z různých koutů a brlohů, plus inžinýr, plus já. Skvělé. Aspoň jsem inžinýra viděl. Doposud jsme spolu komunikovali pouze po telefonu a mailem. Popravdě - nebylo až tak moc oč stát.

Hned ze startu jsem na něj vychrlil pár svejch otázek - jak se síťovým provozem, co konečně sdílení dat, kterak zajistit migraci pracovišť? A jestli to bude fungovat a kdy? Neurčitě mručel a vyrozuměl jsem z toho cos o čertech, kteří mu mne dlužili. Školení mohlo začít. Pan inžinýr se usadil k jednomu počítači. K jednomu ze dvou. Na druhém že to budou ženštiny samy okukovat jemu přes rameno a jistě si s tím poradí. Moje úloha tam prakticky skončila, ale bylo mi blbý hned zahnout kramle, pročež jsem tam chvíli zevloval, napomínal babice u druhého PC, ať neklikají na tlačítka, o nichž pan inžinýr nehovoří, tím se jim tam přestanou zobrazovat ty otravné chybové hlášky. Když budou poslouchat, co pouze směj mačkat, bude to vypadat, jako když to funguje. Poté, co celý program potřetí srazily do kolen, naznal jsem, že za todle já placenej nejsu, ať se s nima moří sám, vzdal jsem to a šel se podívat po kafi a popelníku.

Fantazie. Modernizace státní správy. Na tomto ouřadě maj i kafomat. Když je nouze nejvyšší ... Jenomže vona ta svině nenažraná chtěla za tu hruškovku celejch deset vočí, tak tomu říkám do bran pekelných volající drzost. Já měl v drobnejch obligátních osm s tím, že ten hnus víc stát nemůže. Ale ne nadarmo jsem už před notnou dobou infiltroval do státní správy a samosprávy a jiných zhovadilostí, teď mi z mé kolaborace plynoucí znalost přišla k užitku - každej pořádnej ouřad musí mít pokladnu, kam chodí sklíčení vobčané rvát své těžce vydělané peníze do hladové tlamy byrokratického aparátu. A richtik. Další cesta přes dvůr a měl jsem i pokladnu. Ouřednice zavětřila, ale linul se ze mne asi pach inkoustu, bez béknutí mi papírový půlkilo rozměnila.

Kafomat jsem podojil, popelník nedopalkem nakrmil.

Pan inžinýr mezitím rozpustil školení, že to asi nemá smysl, že v průběhu následujících dnů se ulágruje v Brně a vezme si je na paškál ještě jednou po skupinkách, přičemž jim tam zároveň onu ukázkovou verzi nainštaluje. Konkrétně na té naší chaloupce dnes odpoledne. Zavolá mi, abych mu kryl záda.

Ještě jsem po obědě hrdě tvrdil Strakapoudovi po ICQ, že jest mi býti ve střehu, neboť každou chvíli mne mohou z píčovatelky telefonovat, neboť tam mají inžinýra na upgrade. Inžinýra na upgrade? Strakiho to zaujalo. Jak se může upgradovat takovej inžinýr a co z toho vznikne? Ještě větší tupan? Prej se na to bude muset přeptat kamaráda Žufiho, mého bývalého asistenta a kávovara, neboť ten je též inžinýr, tak jak takovej upgrade prožívá? Jestli už upgradovanej byl nebo ne? No, v tomto konkrétním případě bych si moc iluze nedělal, Žufi už evidentně narazil na limit svých vývojových možností, snad jedině dát ho do aplikačního balíku s jeho přítulkyní Blárp, třeba se toho ujme nějakej solidní schopnej programátor (obvykle absolvent tříletého oboru na SOU) a kompletně to přetvoří do funkční podoby. Nebo to dodávat jako OEM verze zdarma, jak se to s podobně nepoužitelnejma aplikacema dělá. Vysvětlil jsem Poudovi, kterak se to se vztahem inžinýra a upgradu má dovopravdy, ten naznal, že beztak kecám, jelikož inžinýr, kterej by skutečně něco dělal a celý to nedokurvil, takovej se eště nenašel. A přestal se se mnou bavit, poněvadž mne měl od té chvíle za podfukáře.

Nakonec měl i pravdu. O inžinýrovi jsem už neslyšel.


Stavil jsem se cestou ze školení u holiče na měsíční údržbu držky. Zastřihnout rouno. Zkrátka voholit. Tam se na stolku válel jakejsi vobskurní časopejsek votevřenej na straně, kde srdceryvně líčili, kterak známé pěvce Ivéétce Bartošové dal někdo přes hubu. Když říkám "známé", narážím tím na fakt, že ta tady už straší v popelnicmjůzik dobrejch dvacet let. A stejně dobrejch dvacet let dělá mladou. Čili je tak stará, že ji znám i já. Pokud vím, svým zpěvem přivedla do hrobu jakýhosi podobnýho kňourala Depéšiho, pěla cosi o čudlíkách lásky a nechala se naprcat vod jakési kreatury z podobnejch kruhů. Jsem znalec. Co to přesně bylo za plátek, to netuším, ale obvykle se jim tam válí Spáj a Komoušmolitán. Když tam nedej bože musím chvíli čekat, beru zavděk literaturou vlastní, přinesenou.

Druhý setkání s danou historkou jsem zaznamenal zpátky v práci na ouřadě, kde podobnej (už napohled - jiný papír, jiná sazba, jiný název, avšak stejný obsah) spisek hltaly v rámci ouředního dne Fišta s Číčou. Mimochodem, Fišta je taktéž Ivéétka. Asi to nějak přitahují. Též se mi po čase spolupráce otevírá kudla v kapse. Není radno ni s Fištou déle jak pět minut interaktovat (od slova interakce, ne, nemá to se sexem nic společného, eště to tak).

Do třetice to na mne vybaflo při hrabání v archivu iDnes. Ivéétce Bartošové dal jednoduše někdo po čuni. Neznámý muž. Muž činu. Neznámý hrdina.

Veselé.

Z toho samého dne pochází druhá komická historka, kterak Hulina Obrowská sebevraha před skokem z mostu zachránila. Ta by jednomu taky vykecala do hlavy díru. Ke cti nezasebevražděného sebevraha budiž přičteno, že v oné nepříčetné chvíli byl vožralej. Já spatřit Holinu na mostě, hópnu z něho už jenom z principu.

Opravdu se už budu muset dát na bulvár, jak to tak pozoruju, přicházím o hodně ...


Máť konečně pustili z nemocnice. Poručila si přísun čerstvých rohlíků a oblažila mne veškerými veselými historkami za celou dobu hospitalizace, o kterých si myslela, že by mne mohly pobavit. Ano, některé jsou již čtyřikrát prověřené a vypilované.


A Ťapinka zase pokročila v technických dovednostech. Minulej tejden jí přestal fungovat počítač v Lanškrouně. Nechala ho půl dne odpočinout, probral se a makal. Preventivně ho ale přivezla na víkend do Brna. Tady jsem ho zapojil, neshledal na něm závadu, tudíž si jej zase odvlekla.

Zapnula v Lanškrouně - jel strašně pomalu. Děsně. Moc. Zvídavě nakoukla pod plech, což byla z pohledu HW konečná. Místo aby šlapal dál, táhnul ke všem čertům.

Poradil jsem jí rozborku a sborku.

"Voddekluješ to, vytaháš z toho všechno, co se vytahat dá, pokud možno si zhruba zapamatuješ, kde to bylo narvaný a pak to tam napereš zpátky."

Jo, zní to jednoduše, ale pro někoho s elektrofóbií? Nemusej z toho ani sršet jiskry, ba dokonce i síťovej šlauch může odpojit, přesto, jakmile si uvědomí, že těma drátama za normálních okolností klušou elektróni v dvojstupu, pokoušej se vo Ťapinu mdloby.

Zvládla to. Už mne prudí po ICQ.

Ale ponaučení - není nad dobrou technickou podporu.

Vodkaz nafurt

Víkend, 26.-28.11.2004 ... Nic, nic a mezi těma nicama Kaskabál ...

V pátek jsem nějak celej den makal, až jsem z toho dočista zapomněl vyvádět nějaký lumpárny. Jo, dovopravdy.

Večer jsem měl sraz s jistou Ivou a jistým Martinem, známejma, neprozřetelně ten spich domluvenej někdy na sedmou večer. Eště jsem si říkal - fajn, hezky se otočím doma, udělám pár věcí, pak se projedu do města s pořádným předstihem, šalinou, cestou se stavím k holičovi nechat si zastřihnout držku (jako vous, né přímo čelist). Pche, neudělal jsem vůbec nic a byl jsem takovej nějakej domatenej, že jsem až byl rád za auto zaparkovaný před domem. Asi bych potřeboval dovolenou bo co.

Poseděli jsme v kavárně, klábosili aniž bychom něco vyřešili (také to nebylo účelem), dom jsem se vrátil až k jedenácté a takňák už jsem nic zásadního nedělal. Maximálně Ťapině navrátivší se z práce z Lanškrouna kašpárka pro obveselení po náročném pracovním týdnu.

Dozvěděl jsem se, že pes kašle. Pes, tedy Anďák, čuba Máša nee, ta se hned tak nenachladí, když ji hřeje špek. Ptal jsem se, co je třeba činiti s psem, jenž kašle? "Hlavně s ním v takové kose nesmíš lítat moc dlouho po venku." A vida, eště štěstí, že máme doma veterinářku ...


V tejdnu mi volal Davy Čumpelík. Na otázku: "Hola hej, Čumpelíče, co bys rád?" chvíli mlčel, pak pravil, že jsem idiot, ale tak jak tak, mám sbalit Ťapinu pod klepeto a nacvičit s ní na výroční countrybál. Eeh? Už zas? Dyť sem tam byl nedávno. Híml, když prej výroční, tak to znamená každej rok zhruba ve stejnou dobu. A jo, tak von to bude rok. A úúúž je to tu zas. Dobrá. Čili Davy mne ještě cvičně zjebal, že vo tom iniciativně nevím, ať naklapu pro volný vstupenky, co pro mne syslí, drapnu tu Ťapinku a hlavně foťák a ať už jsem tam. Tak.

Oč jde? Moje oblíbená skupina Kaskadéři s Davym v čele pořádá každoroční "Kaskabál", ač se odminula po hafo letech změnila sestava, princip zůstává stejnej - tentokráte sobota, Kulturní dům Rubín v Žabinách. Pro mne to v praxi znamená si to tam jít poslechnout (milerád), nafotit (milerád), vzít s sebou Ťap (milerád), případně si zatančit (tomu je třeba se vyhnout) a to celý vyšperkovaný přítomností asi dalších dvou set lidí (což mne sice nepříčetně sere, ale chápu, že bez nich takovej bál asi nepude).

Nuže vzhůru do toho.

Pravda, v Rubínu mám jakýs takýs známý, de facto jsem se tam nezdravil snad akorát s popelníkama. Čili jsme se dokodrcali, odložili si, já odložil i Ťapinu v sále, podsunul jí ňáký prachy a vydal prohlášení: "Hele, jsme tady hlavně kvůli focení, takže nejdřív si jdu něco nafotit, ty si dej něco k pití, však pozejtří máme to 'výročí', tedy se s tebou mořím už pět let, dej si do trumpety, zásob se lístkama do tomboly, seď na prdeli a já zas za chvílu přindu."

Jak šlo vo chlast a hazardní hry, to se drahá nenechala dlouho pobízet.

A věc mohla začít.

Já pobíhal a fotil, vždycky přišel ke stolu, chvíli poslouchat, dát si něco k pití. Ťapinka pamětliva mých propozic zakoupila sobě sedmičku červa a jala se ho prolejvat hrdlem. Já to neměl tak jednoduchý. Se řekne - Kofola, ale když voni mi je chtěli nosit po třetinkách. Mně? Po třetinkách? Blbej fór. I jakmile se pikolík začal při druhé objednávce cukat, že takhle to maj pro dnešek zařízený a nařízený, poslal jsem ho zkrátka pro Kofolu, velkou, to znamená půllitr, a jestli se mu to nějak nezdá, ať se zeptá Šáši, jaký míry Egi pije. Není nad to, mít známýho barmana.

Avšak s přibývajícím časem a ubývajícím vajnem v Ťapinčiné láhvi začala Ťapi pošilhávat po tanečním parketu a významně mne tahat za rukáv. Několikrát jsem se dokázal zavčas zdejchnout pod průhlednou záminkou, že zrovna se děje u pódia něco ukrutně zajímavýho, což musím jít zadokumentovat. Třikrát jsem nevzal dráhu včas. Ale i tak to lze za čtyři hodiny považovat za solidní skóre. Mám zas na rok odtančeno.

Pozitivní bylo, že Ťapinka vyhrála v tombole. Ne sic hlavní cenu (kytara asi za dvacet litrů), ale fotorámečky alias klipy zasklené. To je veskrze užitečná věc. Dáme fotku do rámečku, přibijeme na zeď. Až vymalujem. A bude se nám chtít. Pod pojmem přibijeme mám na mysli vrtání příklepovou vrtačkou do panelu. To se nám tak hned chtít nebude. Ostatně nechce se nám ani malovat. Ovšem takovej rámeček se zas nezkazí, ten vydrží v šuplíku i několik let. Uvidíme. Furt lepší než živej králik nebo jiná pitchovina. Ta kytara by bodla, ale mám novou od jara. A levnější. Pche. Hlavně měla Ťapina radost, tak co?

Čili jsme si odbyli plesovou sezónu a je po ftákách.


V neděli se nedělá. Minimálně nic moc náročnýho. Zato je neděle vhodným dnem kupříkladu k tahání kostlivců ze skříně, teď nemám na mysli skutečný umrláky nebo naopak nějaké zapomenuté sváry a rozepře, skutečnost je prozaičtější. Jelikož vždycky po ránu stojím v komoře jak hydrant a tahám svršky ze skříně jak kouzelník králíky, vždycky vytáhnu tři trička, z toho dvě poznám rovnou, že jsou nějaký špatnější, třetí vypadá zachovale, to si vezmu a pak si až v práci na světle všimnu, že tam mám flek jak prase nebo díru jak do vrat. Hader mám víc, než leckterá ženská, ale nedaří se mi v tom udržet systém, rozdělující svršky na slušný, eště jakž takž slušný, domácí a čundrózní, to možná proto, že já vytvořím systém a následně mi rve šatstvo do skříně Ťapina, tzv. halabala, čili mi na můj systém sere. Tedy zkrátka opět vhodný den k debordelizaci.

Stejně se mi zdá, že se mi ty trička množej nějak samy. Pravda, tu a tam člověk vyfasuje nějaký to reklamní, ale tolik? Na vodě, v Polsku a dvakrát na Slovensku jsem jich letos dobrejch osm nebo deset vyházel, tři jsem dokoupil. Vím o dvou, který jsem dostal. Mám pocit, že je jich víc než loni při posledním záchvatu uklízivosti. Tak kde se, kurva, berou? Nic nic, nestěžuju si, to v žádným případě, triček není nikdy dost, ale stejně mi to přijde divný.

Nebo džíny. Chápu, původně jsou to zlatokopecké pracovní kalhoty, měly by něco vydržet. A taky vydrží. Sice už nevypadaj po osmi či deseti letech enormně zánovně, ba dalo by se říct, že jsou dost voblezlý, ale na čundr jak když najde. Tam se určitě někde rozervou nebo rozpadnou. A prd. Ani nápad. Drží jak helvítská víra - zatracení Helvíti. Tedy vždycky po nějaké době dokoupím nový slušňácký a ty původní se mi tam hromadí a hromadí. O dobrejch dvojich jsem byl skálopevně přesvědčenej, že jsem je už vyhodil. A možná i jo, takový džíny jsou ohromně vynalézavý, si klidně přijdou z jižních Čech zpátky domů, tiše hupky dupky do skříně. Jinak si to neumím vysvětlit.

A vůbec, jinak jsem se motal po bytě a přilehlém okolí, něco málo sem tam udělal, četl si a hrál si s fotkama z Kaskabálu.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 25.11.2004 ... Interakce s uživateli ...

Potřetí za tejden jsem přišel do práce tak nějak zhruba včas, plus minus nějaká čtvrthodinka, když nepočítám včerejší půl jedenáctou, byl bych docela vzornej pracovník.


Třikrát za dnešek lautr stejná epizoda:

Uživatel: "Blablabla huhly huhly, kvak mekty mekty blabla."

Egi: klik - klik - čudliky čudliky - klik - Enter.

"A nevadí vám, že na vás u té práce mluvím?"

"Nee."

"Já abych vás nerušil/a."

"Nerušíte. Já vás stejně neposlouchám."

Vodkaz nafurt

Středa, 24.11.2004 ... Podzimní depréze ...

Su furt už vod včerejška jakejsi rozmrzelej. Čumím do blba a nějak ne a ne přijít na to, co by mě trochu bavilo. Hmm, taky je to k něčemu dobrý, bejt imrvére votlemenej, to je jeden hepy, spokojenej a nic ho nepálí, ve výsledku si pak člověk připadá jak imbecil. Kdepak, trocha správné blbé nálady, to nikoho eště nezabilo. Dokonce dokáže snad i pozitivně stimulovat. Jebu všechny kolem jak psy a to bych nevěřil, kolik všelijakejch kostlivců se dalo do pohybu.

Minimálně v kůži některejch svejch dodavatelů bych nechtěl dneska bejt, slízli si smetánku, ani netušili, jak k tomu přišli. Furt jsou pomalý odezvy od bezdrátovýho spoje? A že jsem to do včerejška považoval za únosný? No, tak milánkové, se podívejte na hodinky, včera bylo včera a dnes je dnes. A ten tiskovej řadič u kopírky, ten se má jak? Zlobí? A kdy to, blbečku, mělo bejt zprovozněný? Že jsem byl tolerantní k vašim objektivním problémům? To jsem byl ale vůl, co? A dus dus dus, už jim skáču po krkách jak psům. Che.

Večer jsem se vyvalil k televizi a vymalováno. Fertig. Hotovo.

Poznatek - Apollo 13 s českým dabingem stojí pěkně za kulový, ale na Most u Remagenu se dá koukat furt.

Vodkaz nafurt

Úterý, 23.11.2004 ... Věž a patriotky na stopu ...

Jel jsem se podívat zas za máti do Jevíčka, do sanatoria, kde se rehabilituje po výměně kloubu. Mám máti kyborga, to taky nemá kdekdo.

Cestou že se stavím v Glogloglóbusu trochu si s nima popovídat o kvalitě zboží a vyřizování reklamací.

S vežou už vím, jak to celý vzniklo. Dosmejkal jsem ju na reklamaci a vylíčil bábě za pultíkem: "Zlobí nahrávání. Nahrává to, to jo, ale kupříkladu při nahrávání z CD na kazetu, v okamžiku, kdy dojede CD nebo navolenej program, mechanika se nevypne, zůstane hlava přitlačená, nelze to vypnout ani ovladačem ani z panelu, kazeta nejde vyjmout a je potřeba to vytáhnout z napájení, aby se danej deck jaksi resetoval. A poslední dobou to asi i vložení kazety špatně indikuje, někdy se to nahrávání vůbec nespustí, jak kdy, záleží na konkrétním případě."

Píča nelenila a napsala do reklamační zprávy: "Vadné nahrávání."

V servisu to zkusili - minutu nahrát z CD, z kazety na kazetu, z rádia, pokaždý ručně zastavit. Se ví, že jim to šlo. Prý "Závada se neprojevila."

Ňáká kunda v Glogloglóbusu na původní protokol hrdě dopísala: "Opraveno" a vežu mi vrátili.

Zmrdi.

A to s tím sušákem, to je další kapitola.

Tak. Hezky napruženej jsem dorazil na Informace - Reklamace, vyhlíd si jednu z babizen, se kterejma už jsem měl co do činění, v ruce jsem výhrůžně třímal sušák a mával jí s ním před nosem:

"Dobrej den, tak jsem tady zas, vzpomínáte? Jak jsem tady vyzvedával v pátek tu věž, o které jste tvrdili, že je opravená, he?"

"A-a-ano."

"A a a není."

"Ne?"

"Ne. Nikoli. Kdepak. Zkrátka ne a ne. Čili, jdu vám jenom oznámit, že jsem mluvil přímo s tím servisem, kde jsme se dohodli, že to dovezu na předvedení a na pozorování rovnou jim, jelikož se vám krapet ucpávají vzájemný komunikační kanály, takhle to bude nejschůdnější. A chci se zeptat, jestli je to tak možný?"

"Uf, to víte, že ano, jenom k tomu vemte ten záruční list a kdyby to bylo neopravitelný, tak nám musej napsat zprávu."

"Fajn, dejme tomu, že zhruba něco takovýho jsem při vší bídě chtěl slyšet."

Hydře se očividně ulevilo, asi že ji nechci rovnou bít. V tom se nesmí nechat:

"Tak. To bysme měli jednu věc. A teď k sušáku, mám na vás ňákej pech bo co, ale vrátíte mi neopravenou věž a prodáte mi sušák, kterej se rozpadne hned po vybalení, vidíte, tady ten šulinek je krátkej, pročež nóžička nedrží. Upadne, nevstane, bude volat tátu."

Bez meknutí vyměnila, na fleku, štandopéde.

"Takže díky a na shledanou."

"No, raději spíš sbohem, ne?"

Sakra, to je moje oblíbený úsloví, kde ho baba sebrala?


Cestou jsem za Boskovicema sebral na stopu tři dívčiny ze školy. Do toho Jevíčka. Jedna se tak v půlce cesty tázala:

"A proč vůbec jedete do takové prdele?"

Tomu říkám patriotismus.

Nevím proč, nějaká myšlenková zkratka zas, ale trochu mi to připomnělo Roba, kterak v létě hlasitě deklamoval v jedné hospodě: "V Českých Budějovicích by chtěl bydlet každý. Teda kromě mne."

Roba, kterak v létě hlasitě deklamoval v jedné hospodě ... v Českých Budějovicích. A divil se, že za svůj vtip nesklízí ovace.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 22.11.2004 ... Atyp ...

Relativně celej den jsem relativně poctivě makal.

Nikoho jsem neposlal do prdele.

A že na to někteří měli náběh. Měl jsem co do činění takřka se všema svejma oblíbenejma ichtylama:

Jednoduše jsem byl dnes za ideála.

Sám o sobě jsem nezpůsobil ani jsem se nepřichomejtl k žádnýmu průseru.

Takovejch dnů víc a už by mi hráli.

PS.: Jo, poznatek - hejrupáci vod EFXka mi naprášili, že untršéf Béďa už mi, když se v hospodě napere, neříká Mojžíš, nýbrž spořádaně Ježíš, tak jako celej zbytek té pofidérní organizace. Asi byl v kostele a metodicky si to nastudoval podle vobrázků. Nebo konečně pochopil jedinou alespoň teoreticky reálnou cestu pro jejich styl řízení firmy - začal se modlit.

Vodkaz nafurt

Neděle, 21.11.2004 ... Ťapinka a neděle ...

Ráno (tedy 12:30) mne budí divnej zvuk. Nárazy kovu o dřevo. Pružení. Peuing, peuing. A řev.

Su zvyklej už na ledacos, ale vidět hned po ránu Ťapinku, ale jo, i na to su už za normálních okolností trénovanej, ale vidět hned po ránu Ťapinku, ana tluče sušákem na prádlo o skříň a nepříčetně řve, to je docela šok. Původně jsem to považoval za jednu z dalších sadistických metod, jak mne připravit o slastnou ranně-raně-odpolední etapu spánku, avšak důvod byl prozaičtější. Sušák byl vadný. Údajně už před tím bušením. Nástavec sušáku byl vadný, abych byl úplně přesnej.

A co bych prej spal, když za to můžu já, že ano?

Ano, v pátek jsem koupil vadný nástavec na sušák. Kupovali jsme v Glogloglóbusu sušák. Já chtěl i nástavec. Ťapinka nechtěla nástavec, jelikož je zbytečný a tolika prádla nikdy naráz nevypereme. Vyprali jsme hned napoprvé, přece to nebudeme prát na etapy, když máme na sušák nástavec. Ovšem ten je vadný a je třeba o půl jedné ráno s ním mlátit o skříň, což dá každé hospodyňce v rámci ženských mozkokapacitních možností rozum.

Jaká jest vada? Upadává mu jedna nožička, protože je v ohybu kratší. Dá se tam nastrčit a nakonec to i drží, ale přece se to nebude furt nastrkovat? To není systémové řešení. A ten konkrétní vadnej kus s kratší nožičkou jsem vybral já, proto za to za všechno můžu. Ona chtěla přece špinavej, ale dozajista by měl všechny nožičky dlouhý.

Teď nevím, buď to jebnu z vokna, nebo to v úterý při cestě pojedu reklamovat. Beztak jim musím opět hodit na palici věž, tu jsem si vyzvedl v onen pátek z reklamací - neopravenou. Blbne furt stejně - při nahrávání z CD na kazetu se to neumí vypnout. Kazetu to nechce vrátit. Musím to vždycky vyrvat ze zdi, aby ji to pustilo.

Ťapince z mlácení do skříně vyhládlo a zapškle šla vařit oběd. Oběd byl dobrej natolik, že o něm nelze konstatovat, že by to pes nežral. Pes to totiž žral, až mu boule za ušima naskakovaly, čuba rovněž tak. Pro lidi to moc nebylo.

Hladovej jsem šel venčit psy, Ťapina mezitím prý vyluxuje. Předtím jsem si dal nahrát kazetu do auta, s vědomím, že budu muset zázračit s tím vypínáním. Hned po první straně kazety jsem musel onanovat se šňůrama. Zapnul jsem nahrávání druhé strany a šel.

Vrátím se, Ťapina se tváří jak vytažená z pětilitrovky okurek. Kazeta se furt nahrává, ale zajímavý, že tu konkrétní písničku jsem už slyšel, když jsem odcházel.

No jistě. Milovaná vzala vysavač. Pamatovala si kdysi od posledně, že je plnej pytlik. Však za tím účelem jsme kupovali nový.

"Miláčku, určitě jsou to ony? Seš si jistá?"

"Ano drahý, tady je uvedenej ten typ vysavače, přece nejsu úplně blbá."

Starej pytlik hodila do koše a sáhla po novejch. Otevřela krabici a držela ... ano, sice pro daný typ vysavače, ale jakýsi filtry. Pročež se pohroužila do útrob odpadkového koše, manuálně vyprázdnila pytlik původní, vložila zpět do vysavače a zapnula. Vyhodila pojistky, čímž mimo jiné přerušila nahrávání kazety.

I jala se to retušovat a pustila nahrávání znovu. Jenomže nevím, kde se v tak malým mozečku berou tak ohromně blbý nápady, ne, že by to přetočila na začátek kazety. Ona přece neviděla, že bych to já byl přetáčel. Ovšem, neviděla, což ovšem neznamená, že jsem to neudělal. Vymyslela vlastní metodu - pracně prozkoumala, kde dohraje strana A, na tom místě kazetu otočila a začala nahrávat. Čímž by vzniknul zajímavý remix - první písnička, půlka druhé písničky, první písnička, druhá písnička. Zajímavé, leč nepoužitelné. Poslal jsem ji do hajzlu i s metódama a nahrál si to potřetí.

Nevím, ale nemám pocit, že bych zrovna teď tu kazetu potřeboval během měsíce v autě slyšet.

Měl jsem ještě takovej nápad, že by mne Ťapina mohla ostříhat, ale když jsem to tak sumíroval za dnešek, to radš budu eště tejden vypadat jak gorila. Snad jí ty stavy během té doby poleví.

Vodkaz nafurt

Sobota, 20.11.2004 ... Se slepejši zas pod vodou ...

Pepé má očividnej vodní deficit. To je tak, když von nesnáší vodu v žaludku, ale bez vody prej není život, pročež Pepé furt špekuluje a vymejšlí morbidní akce, kdy se může vodou obklopit aspoň zevně, jako třeba sjíždění řeky nebo koupání v termálních lázních. A řeka už tu letos byla. Tedy vzhůru na koupání. Konkrétně do Laa an der Thaya.

Nějak si nepamatuju, kdy jsem byl naposledy v termálních koupelích, snad jako malej možná. Od té doby pamatuju jenom všelijaký kačáky a bazény, vyhřívaný tak maximálně slunkem nebo nějakým agregátem, nic moc. Tak ještě při potápění v neoprenu to ušlo, ale kdeže časy Svazarmu jsou. Únosnej za poslední roky mi přišel ještě tak AquaPark v Liberci, naproti tomu v bazénu v Plzni jsem málem zmrz. Už holt nejsu nejmladší. A Vyškov? Kombinace bídy, svrabu a utrpení. Hnus.

Jo, koukal jsem na to zpočátku skepticky, pokud už to mám říct takhle.

Sešli jsme se v takové početně chabé, avšak jinak úderné skupině - já, Ťapinka, Pepé a Marťan plus Marťanova matinka pro doplnění kapacity vozidla. Ostatní všelijak ochořeli, Bača byl bez peněz, jednoduše jsme víc lidí dohromady nedali. I což. Méně někdy znamená více.

Cesta tam uběhla příjemně. Pepé glosoval hrající kazetu a měl jsem co dělat, abych ho tím přeřval, Ťapina glosovala cestu, jelikož už je také velká a ostřílená řidička, no klasickej blbinec na kolečkách.

Na hranicích první zádrhelíčíček - Pepča si prozíravě nechal vobčanku v kufru. Pro sichr jsem to od nich vybral, vrazil to českýmu čumprlíkovi a nechal si všechny doklady u sebe. Na rakouské straně to podávám do vokýnka, pinďa cosi zamrčel a k ničemu se neměl.

"Jeď. Říkal ti, že máš jet."

"Vodkdy ty umíš německy?"

"Ti to říkal česky, blbe."

Aha, to bude asi ta zrada, čekal bych ty jejich "weiter", "durchfahren" a takový skrčky, kategorický příkaz: "Jeté!" jsem drobet nepochopil.

A pak to fantastické rakouské dopravní značení - směrové šipky kdekoli je to zrovna napadne. Třeba v protilehlém rohu křižovatky. To je pro zvídavé. Šipku vidíte, až kolem ní jedete, tedy až kolem ní jedete kamsi do prdele. A když vám ji zrovna zacloní kupříkladu kamion, máte o poznávací vejlet postaráno. Já neviděl šipku, Pepa, starej mazák, co už tam jednou byl, ten nevidí jednoduše nic, udělali jsme si mazácké kolečko přes náměstí, však ta radnice je taky hezká. Napodruhý už jsem po všeobecném kibicování trefil. Jenom slavnostně slibuju, že na dopravní značení mezi Lanškrounem a Jevíčkem už nikdy nebudu žehrat.

Tak. Lázně. Termální. Stručně řečeno - perfektní. Lehátka na počet osob, tobogán, skříňky na čipové zamykání, to se mi fakt líbilo. Dvojjazyčný nápisy, dokonce jsem měl pocit, že Cajzli tam byli v převaze. Se asi Rakušáci tolik nemejou. A hlavně, studenější a teplejší bazén, přičemž ten chladnější měl 34°C, ten teplejší je slanej a má 36°C. Obojí napůl vevnitř i venku. Skvělé, když se rochníte v teplé vodě a na mokrejch vlasech se vám dělá námraza. Ale fakt jak facka - okamžitě, doopravdy hned mne přešel zbytek rýmy.

Jenom ilustrační záběr bazénu.
Jenom ilustrační záběr bazénu.
Celkovej pohled.

Rochnili jsme se v teplé vodě, Pepé vysvětloval, jak nejlépe využít masážních trysek k erotické stimulaci, pro neznalé - najdete si trysku cca půl metru pod vodou, zavěsíte se nohama za břeh a necháte si proudem vody natřásat koule. Pro ženy platí totéž pro analogické partie.

Lehátka. I to by mi úplně stačilo - válet se tam třeba půl dne.Když nás to už až tak nebavilo, mohli jsme se vyvalit na lehátka.

Až nás přešlo i to, nastal čas na tobogán. Mno, poprvé nic moc, zas jsem se zastavil uprostřed a vzpomínal na Vyškov, kde jsem se celou dobu musel odrážet rukama. Ale to jsem jenom jednou chytil nějakej špatnej švunk. Pak už to bylo lepší. Pomalej osvětlenej úsek, následnej sešup, zatáčka, tma, sprcha do ksichtu a dojezdová dráha. Dobrý. Ťapina to brala svým oblíbeným stylem, po břuchu nohama napřed, to je pak takovej pocit, jako by vás to splachovalo do hajzlu. A Marťan se svojí postavou byl nejlepší. Ten jezdil po břuchu hlavou napřed, vždycky se z ústí vyvalila napřed ohromná vlna, vypad metrákovej hrošík, vyšplíchl půl bazénku a zarazil se o zeď vepředu.

Pepé prej na žádnej tobogán nepůjde, to von zná, lidí tam jak psů, špatně se tam na těch schodech dejchá, buď je tam vedro nebo zima, kdepak. Zaútočili jsme na jeho hamižnost - přece za těch deset éček si musí něco užít, ne? Dobře, tak jednou. Ale furt se na to ksichtil tak nějak kysele, prej minule tam jeho výstup kdosi glosoval slovy: "Takovej dědula, kam se drápe?"

Drápal se i tentokrát. Vydrápal se nahoru, pravil, že je tam moc lidí a to není nic pro něho. Zas chtěl zahnout kramle. Marťan zkusil další flignu: "Von se bójí, chachá, Pepa je srabík."

A tak to ne. To zas nikdo nemůže vo Pepčovi říkat, že by byl srab. No klasicky se nechal vyhecovat. A pojede, a just jo, a eště ke všemu první. Nám ukáže, kdo je tady zbabělec. Tak jo.

Pepa, Marťan (tentokrát Ťapinčiným stylem, nohama napřed), Ťapinka a já nakonec. Dole jakási skrumáž. Pepa sedí na břehu, drží se za hlavu. Martin si mne nohu, Ťapina se lochčí. V praxi to vypadalo asi tak - Pepé taky chytil blbou vlnu, jel, jel a naráz nejel. Začal se odrážet rukama, načež obdržel mocnej kopanec do hlavy, jak kdyby na něj dopad mamut, mamut Marťanovým hlasem zahuhlal: "To nic, Pepo, to je dobrý, to su jenom já," sklouz se pravou zadní Pepčovi po pleši a pokračoval v cestě dolů. Dole byli pochopitelně v opačným pořadí, než vyjížděli. To Pepého rozdráždilo ještě víc, pravil, že si na to musí najít grif, a zopakoval si to celý eště asi třikrát, už bez úhony.

To by bylo asi tak celý. Co se fotek týče - měl jsem s sebou jenom takovou tu práskačku, kompakt, no, žádný zázraky se od toho taky čekat nedaj. Navíc jsem si aspoň pohrál. Pravil jsem, že podvodní pouzdro je pro blbce a amatéry, kdo se právě v onom Svazarmu učil plavat se samopalem, toho foťák nerozhodí. Avšak rozhodil. Nikoli vodou, ale podmínkama. Si představte, jak tam s tím pochodujete po pás ve vodě, venku mrzne, vevnitř horko a vlhkost jako bejk, orosená čočka, z vody se valí oblaka páry. S bleskem se to fotit nedá, to máte jenom tu mlhu. Bez blesku úplný hovno. Tak jedině noční režim, to je ten, jak to snímá asi 1/8 sekundy a na závěr si do toho prisvítí bleskem. Jenže se vám nesmí objekty moc hemžit. Copak o to, objekty by byly celkem v klidu, ale já se mokrej od pasu nahoru na mrazu (a při celkovým snímku úplně venku) po nějaké době třás jak ratlík, výsledky tomu odpovídají, jsou takový, hmm, umělecký?

Oni ve skutečnosti až tak oškliví nejsou, to je rukama a podmínkama pro focení ... Oni ve skutečnosti až tak oškliví nejsou, to je rukama a podmínkama pro focení ... Oni ve skutečnosti až tak oškliví nejsou, to je rukama a podmínkama pro focení ... Oni ve skutečnosti až tak oškliví nejsou, to je rukama a podmínkama pro focení ...

Po třech hodinách jsme se zvedli, osprchovali, osušili, zaplatili a vypadli.

Cesta zase zpočátku ubíhala příjemně, Pepa fundovaně líčil, jaká je tam mizerná silnice, já to i viděl. Drnc, drnc. "Vidíte? Samej výmol." Buch, díra jak vrata, Pepé nadskočil a jebnul tou nakopnutou hlavou o střechu auta. Od té doby radš moc nemluvil.

Od Pohořelic se najede na motorovku, to už vypadalo dobře. Vypadalo.

Na kraji a na dělícím pásu mírnej poprašek sněhu, jinak ale vozovka suchá. Až na jedno místo. Si hned říkám, co je to tam za skrumáž? Blikání a zmatek ve světlech. Hmát jsem taky po výstražnejch a už to vidím - dvě nebo tři auta v sobě v odstavným pruhu a jeden předkem proti nám navalenej na svodidla. Ajajaj. Brzda a ... a nic. Led jak sklo. Všiváček se přepnul do režimu "sáňky" a valil furt pryč stejným štýlem. Ajajajajaj. Tak nic, no. Pustit brzdu a nechat to klouzat, jenom kdybysme se řítili na toho vlevo, tak to zkusit strhnout bokem. Snad to vyjde. To už mi cvakalo u prdele, že bysem moh štípat šestku drát. Díky Bohu to vyšlo, Všivejš držel stopu a doslovně jsme proklouzli mezi tím vším. A dál zase sucho. To by jednoho šlahlo.

Zbytek osazenstva jsme vysadili před Eržikou. To je taková hospoda. Chtěl jsem jít na kafe, ale Ťapinka byla prej ohromně utahaná, tak jsem se dal zviklat, otevřel kufr, nechal ostatní, ať si poberou věci a odfrčeli jsme k domovu.

Nikoli domů, pouze k domovu. Pepé, filuta, sic pak tvrdil, že to nebylo schválně, ale jak blbě vidí a eště byla tma, šmajznul z kufru Ťapinčin baťůžek a na ni zbyl jeho, takovej, ehm, fialovoučkej. Ale nešlo ani tak o provedení, jako o obsah. Čili jsem vyklopil Ťapinu, nechť jde dělat psům společnost, a hajdy zpátky do Eržiky, batůžky vyměnit. A to kafe jsem si dík tomu nakonec dal. Tak.

Vodkaz nafurt

Pátek, 19.11.2004 ... Počasí pod psa a pracovní morálka nad psa ...

V zájmu odpočinku jsem za poslední dva dny minimalizoval své pracovní úsilí. Včera výkon, dnes i dobu. Zatímco předešlého dne jsem dokázal za pracovní dobu opravit dva soukromé počítače pro kamarády a zajet si služebním autem na oběd, dneska jsem půlku času stěhoval pětadvacet ultralehkých tiskáren ze zasedačky do sklepa. Zní to famózně, ale při představě, že vezmu čtyři naráz a dokázal jsem se tím bavit celou hodinu, upřímně, takový terno to zas není.

To s tou hodinou a půlkou doby není opravdu nesrovnalost, všeho všudy jsem dnes trávil v zaměstnání ideální dobu od jedenácti do jedné, přičemž kolegové, když zjistili, že tam ani v deset nejsem, usoudili, že mám nejspíš dovolenou. To budu asi dělat častěji.

Kam bych se taky honil, když bylo takový psí počasí? Celou dobu mi zněla v hlavě ta písnička od Pavla Dobeše "... litaju stromy, padaju domy, nešlape elektrika."

Však to byl největší můj dnešní výkon, nechal jsem se ukecat na záskok sextretářkou Olouškem, která si potřebovala jít nakoupit, beztak jsem se vometal kolem sextretariátu a lemtal tam erární kafe, boť mi bylo líno jít si do kanclu vařit svoje, že jí budu tu čtvrthodinku zvedat telefóny.

"Ouřad? Dobrej den, já bych vám chtěl vohlásit, že vám padaj z kandelábrů ty vánoční vosvětlení, co ste tam včera namontovali. Aby to někomu nerozbilo hlavu."

To víš, dědku, kdo by tam taky lez ve vichřici, ne? Ale jelikož jsem byl za ouředníka, musel jsem na něj servilně:

"Ano, děkujeme za upozornění, předám příslušnému odboru."

Vytočil jsem číslo DrDol a její party:

"Dobrej, pani doktor, volal nějakej vobčan, že nám padaj z kandelábrů ty vánoční píčoviny, aby to prej někomu nerozčíslo palici."

"No, to uhod, dědek, kdo by tam tak asi lez - ve vichřici? Ale jo, beru na vědomí, pošlem tam údržbu."

Další telefonát:

"Dobrý den, víte, já bych chtěla vás upozornit, že ten vichr tady u nás na ulici Téaté číslo dva povalil plot, zavalilo to chodník, je dočista neprůchodný."

"Děkujeme za upozornění, já to předám k řešení."

Ti jeblo, babo? A co, že je chodník neprůchodnej? Potřebuje tam snad někdo chodit ve vichřici?

"Hele, teď zas prej na Téaté číslo dva spad plot. A je neprůchodnej chodník."

"Ti lidi nejsou normální, kam by po tom chodníku taky chodili ve vichřici?"

No vida. Fakt se nechám přeřadit na ouředníka. Už mi to tak i myslí.

Jinak se veselé historky valily ze všech stran. Vedle ex-kolegy Klustýho Vaška spad semafor, a to ani Vašek moc nedupal. Kamaráda Chlastíka málem trefila střešní taška. Bych ho měl skoro na svědomí, jelikož zrovna chvátal za mnou do hospody. A to byl taky prima závěr dne.

Jak v oné písničce: "My ale ležime u Ploučnice, podobni postavam z učebnice, vesely voči, červeny lice, vichřice nevichřice."

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 18.11.2004 ... Koloběh ...

Příčiny a důsledky:

Su děsně unavenej, páč jsem nemoh v noci spát.

Nemoh jsem v noci spát, páč jsem se noc předtím přespal.

Noc předtím jsem se přespal, páč jsem byl děsně unavenej.

Vodkaz nafurt

Středa, 17.11.2004 ... Český masakr motorový vozidlem ...

Jsem tady zas zavandroval do aut, což mi připomnělo, že už před notnou dobou, v půlce října, naši milí zákonodárcové smetli novej silniční zákon a že jsem se chtěl podívat proč a jak. Zvlášť na některý vybraný pasáže, abych jako věděl. Vědět je potřeba. Pak se může ukázat prstem - ty za to můžeš.

Třeba jak tehdá s těma Cikánama u Svitav, sedm lidí v pětimístným autě, spratek v kufru a následnej masakr. A hned povyk - děti nebyly v autosedačkách. Jémine, a co by tam taky dělaly, když zkurvysyn poslanec Kvapil vod pobožnejch ministrantošuků dojebal ten zákon minulej tak, že haranta vlastně není důvod do autosedačky cpát? Nějak mi to tak utkvělo v paměti a chtěl jsem si prověřit, co se s tím v novější době událo.

A nestačil jsem valit voči.

Vono to totiž začalo už v červnu, kdy se tendle pamflet projednával. Jeden by takňák čekal, že když to minule kýsi diverzanti domrvili, budou se to teď ti rozumnější snažit napravit. Pendrek. A k mýmu velkýmu údivu jsem našel věc. Skoro by se chtělo říct s velkým "V". Dne 23.06.2004 vystoupil na 33. schůzi sněmovny posranec Pleva a zopakoval ty samý demagogický argumenty, co ten kokot před ním.

Že jako máme hafo sociálně slabejch, kteří nemaj na velký auta, zato maj harantů jak dobrejch. A do takové Škody Hovorit nebo Škody StoBěd se zkrátka tolika zádržnejch systémů známejch pod krycím názvem dětské autosedačky nevleze. Tedy se to škrtne, odloží, zredukuje. Tentokrát byl požadavek, aby s dětmáma bez sedaček se smělo jezdit pouze po místních komunikacích, mezi dědinama, k lesu a tak. Pleva vydumal, že jak k tomu ti sociálně slabí přijdou? To pak chůďata nemůžou na státní silnice a dálnice. Diškriminace. A k tomu si eště přilepil požadavek na legalizaci ožralejch farářů. To celý úhledně zabalený jako pozměňovací návrhy.

Doslovnej zápis jeho tlachů - první část a druhá část, že se u toho přebrebt a rval tam procenta místo promilí, to už je jenom takovej bonus.

To už jsem dlouho nežral. Takovýdle mekty bych čekal od pánbíčkářů, socanů, bolševiků nebo jinejch pomatenců. Ale od ÓDéeSáka? To už richtik není normální.

Co je furt, kurva, každýmu po jakejchsi sociálně slabejch? Kdo jim tolik spratků našukal? Já snad? Když se množí jak králíci, tak ať si na větší káru vydělaj (mimochodem, ojetá osmimístná Š-1203 stojí kolem pětadvaceti tisíc), seděj doma nebo chodí pěšky. Nebo jezdí na dovolenou s Českejma Dráhama a jejich skvělejma rodinnejma slevama. Nebo na etapy. Případně autobusem. Stopem. Na kole. A na jakou vlastně dovolenou, když jsou sociálně slabí? Jak říkal Vladimír Menšík v jakési vzpomínce na nějakýho kolegu: "Máš hodně dětí? Tak ať tě nosej." Kvůli tomu nemusím přece rozhodit celej zákon.

Indiferentní a blíže nespecifikovaní sociálně slabí. Pomatenost. Tak povinnost zádržnejch systémů nechte uzákonit a pokud nějaká ta chabá rodina bude mít obzvláštní důvod cestovat, ať si zažádá o výjimku. Což samozřejmě neplatí, pokud potřebujou jedno dítě vozit třeba k doktorovi nebo do školy, jedna sedačka se jim vejde i do hadraplánu. Když nad tím tak uvažuju, nenapadá mne rozumnej důvod, proč by komplet celá rodina se musela někam přesouvat. Znova - maj moc děcek? Jejich problém. A co? Pustit je teda na silnice? V dnešním provozu? Pak ovšem musej bejt děti přivázaný pásama. Už slyším ten ryk, co nastane, jenom při nějaké jinak zanedbatelné havárii to některýmu šklebákovi prolomí hrtan nebo zláme vaz. Nebo je nepřipoutat vůbec? Ať se hezky špacírují po vozidle, rozptylují řidiče a při následném nárazu je nechat prosvištět předním sklem?

Příčina a následek. Šukals? Šukal. Tak si kup větší auto, nebo seď na prdeli doma.

Je jasný, že uvědomělí rodičové budou dodržovat toto pravidlo, ať už se v zákoně objeví nebo ne. Většinou maj ty svý smrady rádi. Jenomže né každýmu to dojde. Pak musí přijít na řadu befel.

A vůbec - když necháme sociálně slabý doma, ubude provozu. A svátečních řidičů, vždyť jsou sociálně slabí, tak asi nejezdí tak často. Boha, samý pozitiva.

Jenže přijde takovej Pleva ...

To s těma farářema, to už je fakt snad prdel. Prej když má několik bohoslužeb ve vokolí, že u každé musí slopat to mešní víno, tak aby se moh mezi vesnicema přesouvat, pokud nebude mít víc jak 0,3 promile. Náboženská svoboda. Denně se ve zprávách objevuje, kde kolik zas podnapilej řidič přejel lidí. Nebo moderně nafetovanej (mimochodem, kadidlo prý obsahuje THC). A všichni koumaj, co s tím. Pročež si zavlečem na silnice nacucaný faráře. Legálně. Geniální.

Pokud vím, vajno jim symbolizuje Krev Páně. Opravdické krve pro bohoslužby je nedostatek. Jinak by asi museli občas jít vyloupit nějakou tu transfúzní stanici, což by ovšem kolidovalo s jejich axiomem "Nepokradeš". Proto chlastaj víno a krev je to jenom jako. Nechápu, proč by to jako nemohla bejt třebas Kofola. A nebo ... dyť jestli se nepletu, je to vobyčejný vínko (možná bez nějakých přísad), nad kterým se dopředu řekne jakýsi "abrakadabra". Tak ať si nechaj posvětit třeba dealkoholizovaný víno, v dnešní době děsnej hit, můžu potvrdit, že se to dá i pít. Sednete s přáteli, vyžunknete za večer celou sedmičku a hrdě je autem rozvezete domů.

Ale to jsou nápady trochu absurdní. Tradice je tradice, u mše se musí pít klasické víno mešní aka krev Kristova. Fajn. Jejich problém. Jenom ať pak nelezou na silnici.

Beztak nechápu, kde ten onanista přišel na hranici 0,3 promile. To v případě vína můžou bejt tak dvě deci. Tolik musí farář u obřadu vychlastat? Mu nestačí si jen tak loknout? A to si pište, že jak to jednou bude v zákoně, budou se limitu hezky držet. I farář může mít vínko, ehm, pardon, Kristovu krev rád. Pro ilustraci - 0,3 až 0,9 promile rovná se sedminásobná pravděpodobnost nehody. 0,5 promile dvojnásobí brzdnou dráhu.

Nač tohle všechno? Když si takovej farář jenom jednou hezky lokne, než se za půl hodiny po mši sbalí a vyrazí na další štreku, je čistej. Takhle ho apriori nabádám k nasávání. A jestli musí hezky "do dna"? Pořídit si menší kalich nebo přijmout náhradní opatření. Může ho vozit třeba kostelník (pokud se udrží střízlivej). Ministrant ne, ti jsou většinou nezletilí, tak na mopedu možná. A nebo někdo z věřících, no do řiti, však oni tam chcou farářovu přítomnost, ne? Tak ať se staraj. Nebo si to může velebníček rozplánovat s tříhodinovejma pauzama, nikdo ho nenutí řítit se po desetiminutovejch intervalech mezi vesnicema a jenom glgat.

To celý eště zaštiťovat jakousi náboženskou svobodou. Blbost. Vždycky jsem měl za to, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná právo druhýho. Třeba dojet celej. To bysme taky mohli mohamedánům uzákonit, že v rámci náboženské svobody si semo tamo můžou vyhodit do luftu ňákej ten barák, co říkáte?

Ne, ve skutečnosti nejde o nic až tak dramatického, ale přijde mi jako docela chujovina, povolovat furt nějaký výjimky z kategorie těch nebezpečných, když na silnicích vládne katastrofální stav a neví se, co s tím. Snad jedině, jo, to by šlo, kliďánko zmíněné trotloviny povolit, ale za předpokladu, že vozidla budou jasně označena. Nemám na mysli nějakou miniaturní samolepku, hezky celý přestříkat tenisákově žlutou a na haubnu, na prdel a přes oba boky velkým jasným písmem: "Sociálně slabá rodina" nebo "Duchovní při výkonu povolání". A pro sichr i na střechu. Že v případě zranění by se k nim ani sanitka nevolala a vrtulník záchranné služby by viděl, že tam nemusí přistávat, jelikož si dotyčný způsobil újmu sám a ve vlastním zájmu.

Zajímavé, svýho času jsem shodou okolností jednou s tímhle nablbem mluvil a dělal na mne dojem docela inteligentního politika, ač to zní jako protimluv. Zde je vidět, jak se člověk někdy splete. Naštěstí mu to všechno při říjnovém projednávání zamítli, stejně pak celej ten elaborát poslali k šípku, to celé doprovázeno komickými vložkami jako nalité kafe v hlasovacím zařízení a podobně.

Mýliti se je lidské, přiznat omyl a opravit si podle nových zjištění názor je chlapské. Přiznávám a tvrdím - posranec Petr Pleva je píča a megačurák.

Tomuhle to neprošlo. Dokurví to někdo další?

Paradoxní shoda - v pondělí nato při havárii přišlo o život dítě (matku nepočítám, ta nemá s danou problematikou nic společného), další tři byly těžce zraněny. Nebyly uchyceny v zádržném systému. Pro blbé - neseděly v autosedačkách. Dík neschválené novele, tedy platné předchozí zmršenině, může si je vyznačit jako zářez na pažbu ještě kunda Kvapil.

A pak že jsou stenoprotokoly nudné.

Vodkaz nafurt

Úterý, 16.11.2004 ... Nic moc ...

Jsem si tady včera dělal tak trochu bžundu z babiček o berlích, že? Ono je to spíš k pláči. Kde se takoví exoti berou? To není možný, aby to bylo od přírody, ti musej bejt nějak geneticky upravení.

Zrovna dneska - jedu šalinou na oběd. O zastávku dál oberlená důchodka na refýži. U předních dveří, sápe se dovnitř jako první. To dá rozum, na to je trénovaná. Uchopí berlu jako tonfu, proklestí si cestu davem a šplhá. Po jednom schodu ji opouštějí síly.

"Zatlačit, musíte víc zatlačit," povzbuzuje hlouček za sebou, ti se ji snaží vecpat do vozu, aby mohli též nastoupit, když už tak neprozíravě si vybrali stejný vchod. Invertovaná pohádka o tahání řepy. Tlačili, tlačili, až ... babici nakonec do šaliny natlačili. Vedle mne bylo volné místo. Dopadla z výšky a přisedla mi bundu. Místo omluvy mne klepla holí do kolene.

A to by si jeden myslel, že v případě nízkopodlažní tramvaje se podobná individua srotí kolem sníženého prostředku a žádná bžunda nebude.


Večer jsem se válel doma a dával si veget. To se ví, moh jsem jít do hospody. Ale přijde mi jako blbost chodit se domlouvat, kam budeme nadále chodit, do hospody, kam jsme si řekli, že už nadále chodit nebudeme.

Princip.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 15.11.2004 ... King Of The Road ...

Každý den stejný svět, plný je splínu, běd, ráno se vstává v pět, šetříš zbytek cigaret ...

Jo, famózní písnička, tendlencten King Of The Road alias Král Silnic. Pravda, všechno má svoje mouchy, bejt svět každej den stejnej, nepíšu si deníček. Napsal bych jedno souhrnné "stojí to za hovno" a neskládal bych tady na to každodenní variace. A vstávat v pět, z toho jsem dávno vyrost, co jsem přestal jezdit po servisu. A ani tenkrát mi to dvakrát nešlo.

Třeba dneska - vstal jsem v deset a hned to pondělí vypadalo optimističtěji. A do půl jedenácté jsem beztak nikomu v práci nechyběl.

Vzal jsem auto, Všiváčka, měl jsem nějakou takovou předtuchu, že budu celej den za volantem, krom nějakejch nepodstatnejch detailů, jako je třeba právě zaměstnání. Skutečnost se ukázala ještě horší. Ale abych nepředbíhal.

Hned ráno jsem se cestou dopustil dopravního přestupku. Jo, i mistr tesař se někdy utne. Né, nedostal jsem flastr a neprodleně jsem pochybení napravil, leč, mám-li zachovat jistou upřímnost, prásknout to na sebe musím.

Tak nejdřív mi málem skočila na haubnu chodka - důchodka - oberlená šmatlavá babizna. Se furt camrám předvídavostí a keců milion, jo, když vidím jednoho chodce (evidentního celoživotního neřidiče - obvykle student, mladá matka nebo stará bába), jak typickým způsobem divně zevluje u silnice, je mi jasný, že předepsanejch padesát metrů k přechodu botky šoupat nebude. Skočí vám pod kola a ještě vám zasviní přední sklo. Matka vám ještě jako bonus kočárkem pocuchá nápravu. Tož si dávám majzla. Jakmile vám zakrslá duchna vyběhne z hloučku, a to ji naráz popadne pěkná čipernost, odhadnout se to nedá. Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na kapotě. Naštěstí maj tyto individua energetické rezervy, konkrétně v případě oberlených důchodkyň nezřídka tahaj hole jenom jako dekoraci za účelem vydyndání si místa k sezení v MěHroDu, stačí na ně trochu zapískat gumama, ladným akčním pohybem baseballového profesionála nadhodí berli, chňapnou v letu za střední část a tryskem vyrazí. Maximálně je rozdrtí ona pověstná Tatra se štěrkem ve vedlejším pruhu, což už je ovšem starost někoho jinýho. I dneska - elegantní drobnej smyk zpestřenej klaksonem a babča pro dnešek přežila. Čili o nic nešlo.

Druhej případ hned za rohem - radar. Zaparkovaná řada aut, jedno s nápisem "Městská policie" a před čumákem na trojnožce radar. Vystrčenej do vozovky. Eště si povidám, kterej kokot tady nechal jakýsi harampádí čučet do silnice? Viděl jsem to na poslední chvíli. A to jsem jel s bídou třicet, neboť tam je škola a často tam přebíhaj parchanti, navíc kus přede mnou šlajfovala šalina, tudíž jsem čuměl spíš po ní, než po herberku u obrubníku. Moh jsem jim tu jednu nožičku přejet. To by to někdo šeredně schytal, zramovat mi tím fungl novou zimní gumu.

Ale vlastní přestupek přišel až na parkovišťu u ouřadu. Slepej nešikovnej dědek v klobouku si vybral nejužší parkovací flek a né a né se tam trefit. Ač jinak tam bylo místa habaděj. Asi to vzal jako nějakou osobní výzvu. Jako - já se tam vejdu, a just jo. No dobrá, ale mne to po jeho asi sedmým pokusu přestalo bavit, upoutal jsem světlama jeho pozornost a mocnou gestikulací, klepáním na čelo a podobně, si s ním dohodl, nechť chvíli posečká, já jenom projedu za ním, zaparkuju, odejdu a vůbec, on si tam pak může trénovat třeba do soudnýho dne. Jo. Jenomže jak jsem byl tím vším už vyblblej, taky jsem nezaparkoval zrovna elegantně. Vylezu z auta a hledím - chm, ten vedle mne nebude asi skákat nadšením. Jsem mu tam nechal tak s bídou dvacet čísel. No, kdyby byl hubenej ... A jéje, a von má ještě za zadním vokýnkem ten vobrázek s pindíkem na vozejku, tak to je průser, takovejm musíte nechat boční odstup nikoli dvacet, nýbrž metr dvacet. Takovej invalida, když se drápe dovnitř, může vám zas berlou urvat zrcátko jak malinu, to znám, když jsem vozil máti s nemocnou haksnou, nedej bóže, aby se fakt přikodrcal s tou kriplkárou, to už si rovnou vobjednejte lakovnu. Metr dvacet dle předpisu, metr pade pro sichr. A ten předpis - ten jsem právě porušil. Koukám, koukám, škrabu se na palici, koukám - nekoukám sám. Von je tam totiž majitel onoho vozidla, čeká, co já na to a už si připravuje peprnej proslov. To zrovna, na tebe mám tak náladu. I vlez jsem zpátky do Všivejše a uhnul mu. A eště jsem se mu vomluvil. Pro sichr. Přece jenom měl tu hůl a já potřeboval jít za roh.


Máti si furt stejská, že v sanatoriu v Jevíčku, kde jí rozcvičujou kyborgovskou nohu s umělým kloubem, že je to tam na draka. Nejdřív tam bylo moc horko. Teď je zase moc zima. V nemocnici ležela s jakousi křupkou kdesi vod Ivančic, ta mlela hubou furt jak Stará Jandovka, to je vod máti sousedka. To nebylo dobré. Teď je na pokoju s jakousi dívčinou po festovní havárce, ta zas mluví málo. No furt něco.

Při minulé návštěvě si poručila přivézt župan. I nelenil jsem, župan našel po přehrabání už třetí skříně, zabalil a dovezl. Chvíli se přehrabovala v nemocniční skříňce, načež naznala, že župan je moc velkej a jenom by jí tam překážel. Zaskřípal jsem zubama, dvakrát se zeptal, zda si to nechce rozmyslet a jestli se jí přece jenom nemůže někdy hodit, načež jsem ho zase sbalil a odvezl. Dneska v poledne mi volá, že až za ní pojedu (ačkoli jsem jí třikrát říkal, že dneska), mám jí ten župan přece jenom vzít, už je tam ta zima (jak mi už asi desetkrát vyjevila ona). Kurva drát. Ale než se hádat po telefonu, to jsem radš sklapnul a poslušně se projel přes celý Brno.

Už cestou jsem sebral stopařku. Ještě jsem se kvůli ní kus vracel. To je tak - pro neznalé - uprostřed Brna je kus tříproudé široké silnice. Má to bejt celý kolem dokola, jenomže jedna část se eště podtunelovává, druhou blokují jacísi degenerovaní grínpísáci, pročež skrz Žabovřesky, kousek od centra, vede takový torzo - prakticky odnikud nikam. Začíná u řeky, končí mezi řadovejma domama. Ale uprostřed jsou monstrózní cedule, v jednom směru "Praha", "Bratislava", "Wien", v opačným "Olomouc" a obligátní "Svitavy". To je taky zhruba všechno, co se v Brně dozvíte. Zvlášť Svitavy, ty jsou značený na každé křižovatce. Už jsem několikrát na tomhle zapomenutým kousku při různejch cestách vyváděl zbloudilé stopaře z omylu, ano, vypadá to jako dálniční přivaděč, ano, je to značený jako dálniční přivaděč, ale vlastní dálnice je zhruba o čtvrt nemalýho města jinde.

A stejně tak dneska - dívčina vypadala, že stopuje tak z Pisárek do Kéniku. Logicky jsem podle směru usoudil, že chce asi právě na ty Svitavy, buď blíž nebo dál, abych pravdu řekl, nikdy jsem nezažil nikoho, kdo by opravdu jel do Svitav. Ve skutečnosti je to značení asi nějakej spikleneckej plán CO proti případným okupantům, dle představ zahraničních návštěvníků to musí dělat dojem hlavního města Evropy. Milou děvu jsem naložil, že ji buď vyhodím hned za rohem (cca 200 metrů) aspoň na Hradecké, což už se při troše dobré vůle za výpadovku dá považovat, nebo nespěchá, otočí se se mnou na Lesné (pro župan) a pak že jedu dál. Prej nespěchá. Tak jsem ji vzal nakonec až do Skalice. Opět další, která nejela do Svitav.

Jo, cestou mi telefonuje máti - prej jestli nechci, tak abych už nejezdil, vždyť se brzo stmívá. Fajn, všim jsem si. Možná taky proto, že jsem byl zrovna kdesi u Letovic a už dobrý dvě hodiny byla tma jak v prdeli. Bezva nápad. Další telefonát chvílu poté - mám říct na vrátnici kdesi a cosi. To už jsem neslyšel. Přijmu hovor, vyslechnu první tři slova, opáčím: "Řídím," a ukončím. Za jízdy se telefonovat nesmí, což je pro takovýdle případy vhodná výmluva.

Na vrátnici jsem totiž neměl v nejmenším úmyslu cokoli říkat. A taky neříkal. Jednoduše jsem zaparkoval, vrátné pokynul a šel si po svým, co je mi po ní? Kdyby něco chtěla, tak vyleze a zeptá se. Se jí nebudu vnucovat.

Máti jsem předal župan a vyslechl čerstvou dávku lamentů. Dobrá, nedivím se, leze to na mozek, to je jasný. Pak mi chtěla cpát zas igelitku věcí, který tam prej už nebude potřebovat. A dost. Tak to zrovna, to teda tydýt. Jasan, já to odvezu a pak kvůli tomu zas budu lítat jak imbecil. Ani nápad. Jenom ať si to tam hezky syslí. Povyprávěl jsem, co je novýho. Tedy nemusí to bejt nijak extra žhavý novinky, stačí cokoli za posledních pár tejdnů, mamča je vděčnej posluchač, té můžete povídat historky furt dokola a ona to má imrvére za novinku. Paráda. A pak už mne zas žduchala ven, ať nejedu moc pozdě. Jelikož jsem měl v plánu jet ještě za Ťapinou do Lanškrouna, což jsem máti sic řekl, ale už to bylo dýl jak pět minut, spolknul jsem i přednášku o tom, že pojedu pozdě tak jak tak. Co se budu furt hádat? Rozloučil jsem se a vypadl. Musí to tam tu chvílu eště vydržet, do já nadělám?

Dle mýho skromnýho soudu to mělo bejt z Jevíčka do Lanškrouna takňák za rohem. Jo, pendrek, šestačtyřicet kiláků po naprosto úděsnejch cestách. Silnice bratru šestnácté třídy, nenalajnovaná, hrbatá a prd viditelná. Šedá jak myš, což je tuze příjemná záležitost, obzvláště ve tmě, v jemným mlžným oparu, proti šedivým polím a šedé trávě v příkopu. Super. Jel jsem to snad hodinu. A to značení, lahůdka.

Ke všemu mne Ťapina poslala kamsi do hajzlu. "Když pojedeš od té Moravské Třebové, tak na hlavní, bude tam hospoda a obchod, tam doleva, pak zase tudy doleva a furt rovně." Hlavní silnici jsem našel. Hospoda a obchod nikde. Zkusím. Doleva a doleva a byl jsem kdesi v lesi. Teď se telefon hodil. Na podruhý to vyšlo. Bylo to tam, kudy jsem přijel. Bezva. Ona myslela, že přijedu tou druhou cestou. Aha, ono je tam takovejch dobrůtek víc? Myslela, hmm, a já vůl jel podle ukazatelů.

Nuže nic, zkontroloval jsem Ťapinčino hnízdo, absolvoval noční exkurs po klinice, sežral jí zítřejší snídani, pohrál si s psama a vyrazil - přes Svitavy - k domovu.

A to byl teprve uklidňovák podle mýho gusta. To já tuze rád, sólový noční jízdy. Nechápu, jak může někdo v autě usínat. Já funguju jako taková mrkací panenka. Ležím a su úplně scíplej, ale posaďte mne do auta a su jak rybička. Zvlášť v noci po jakž takž rozumné cestě. Na dálnici vám v ústrety svítěj jenom kočičí voči, na státovce hranečníky, sem tam zbloudilej kamion, jinak klid a pohoda. Zářící vesnice, osvětlený městečka. Světla nad terénníma vlnama, o každým víte podle reflektorů kus dopředu, nic náročnýho, oddychovka.

Vypnete telefon, pustíte si rádio a je vám blaze. Nebo aspoň mně.

Trailer for sale or rent, rooms to let, fifty cents, no phone, no pool, no pets, I ain't got no cigarettes ...


Říká se, že všechno zlý je k něčemu dobrý. Můžu dneska z praxe potvrdit.

Už člověka tak neštve, že má rýmu, když ho k tomu chytnou větry.

Vodkaz nafurt

Neděle, 14.11.2004 ... Profesionálové a ministr ...

Žufi, inžinýr, můj bejvalej poskok a nyní velký, dospělý a samostatný projektant továren pro Nigérii, si koupil někdy minulej tejden počítač. V instantním stavu, jak se obzvláště na inžinýra sluší, tzn. ve formě hromady komponent. Hromadu poskládal a ... nefungovalo. Inu inžinýr. Kdysi v tomto tejdnu jsem se u něj zastavil, provedl počítači rozborku a sborku a ejhle - fungovalo. Jo, to je rukama. Dle všeho špatně usazenej procesor, jak my, praktici, říkáme - byl tam nekde nejakej vakl. To byla tak prozaická oprava, že mi to nestálo ani za záznam.

Ovšem Žufi mi v návalu vděčnosti zapůjčil hromadu CD - z televize uložený komplet seriál "Jistě pane ministře" a "Jistě pane premiére". Už mi to kdysi v hospodě v opilecké pýše slíbil, jenomže pak na to zapomněl, stejně tak mně se vykouřilo, kdo mi to sliboval. Až teď to přišlo na přetřes.

A navnaděn duem White Dog a Arthur Dent a jejich (především WD) oslavnými ódami na seriál "Profesionálové" jsem během víkendu oživil a nainstaloval sólo počítač pro DC++, bych mohl popátrat, kde se daj takoví "Profesionálové" šluknout. Stáh jsem kdesi zatím asi pět epizod.

Čili v rámci rekonvalescence se válím celej den na gauči a majoritní část času čumím střídavě na "Jistě pane ministře" a na "Profesionály".

Nuda? Mne to baví.

Vodkaz nafurt

Sobota, 13.11.2004 ... Divné věci ...

"Vstávej, je poledne."

"A co? Já su nemocnej."

"Musíš objednat pizzu."

"Jakýho pizzu? Kterýho pizzu? Co to blbneš? Pizza bude k večeři."

"A co bude k obědu?"

"A vím já? Včera jsi měla nakoupit."

"Jo, měla jsem nakoupit, na co mám chuť."

"Ano, s povděkem kvituji kapesníky a velkoryse pomíjím nekoupené cigarety, co se jídla týče, měla sis koupit, co uznáš za vhodné, já se přidám, je mi fuk, co to bude, beztak necejtím, co vlastně žeru."

"Jak já to mám vymejšlet? Vždyť nevím, co tady je?"

"Jednoduchá věc - není tady nic. Když's nic nekoupila, tak budeš hlady. Já bohužel taky. K večeři bude pizza."

Předvedla ještě pár dramatických výstupů, načež se odebrala na průzkum. Ejhle, v mražáku knedlíky.

"Skočím pro tvaroh. Ty seš tak blbej, že já kvůli tobě teď musím do deště."

No prima. Tak ona nenakoupí, ovšem já su blbej. Jenom ať se proběhne a tentokrát nezapomene ty cigára. A vůbec.

S permanentníma nadávkama se po nějakým čase vrátila. Furt se ochomejtala tak nějak divně okolo, zajímalo mne, jak to teda vypadá, jestli něco žrát budem nebo nebudem, zda na tom pracuje, nebo co se vlastně, híml, děje? Přinejhorším bych si šel najít třeba konzervu nebo tak něco.

"Jak to teda vypadá s tím jídlem?"

"Tak snad počkáš, až se dovaří ty brambory, ne?"

"Brambory? My budeme mít ovocný knedlíky s bramborama?"

"Vidíš, jak seš blbej? Už se kvůli tobě pletu. Samozřejmě, že brambory s tvarohem."

Aha. Tak to pak jo.


Ťapině se zachtělo nočního stolku do Lanškrouna. Minulej tejden zevlovala v IKEA a tam měli drahý a hnusný. Teda podle jejího byly únosný až skoro hezký, kdybych to měl platit já, určitě by byly i levný, dokonce snad i za pusu. Jenomže co je mi po Lanškrouně, že? Tedy dvojšuplatovej pidistoleček z jakýhosi papundeklu za šestnáct kil přišel krapet dražší i jí.

Ze zvědavosti jsem přes tejden nakouknul do těch pobóchanejch letáků, co nám je furt ňákej zmrd cpe do schránky, a objevil stolek v Baumaxxu, taky úplně stejně fórovej, tři šuflíky, sedm set. Že dobrá.

Ale v tom katalogu mne zaujalo něco jiného - boby. Né luštěnina, takovej ten kus umělý hmoty, jak se na tom v zimě jezdí po prdeli z kopce, pokud je teda sníh. To pamatuju z dětství, boby, fajn věc, hezky se na tom dal rozbít rypák, bohužel vlastní. Zpočátku byl dostupnej jenom model "pekáč", posléze, tak od roku 1982 nebo 1983 se začaly prodávat typy s brzdičkama, na tom už se dalo i zatáčet či zastavit bez vyvalení, dokonce nějakej snad IgraPlast, n.p. začal od takovýho roku 1986 vyrábět i s vyztuženým sedátkem.

Od té doby jsem vývoj nějak přestal sledovat, pročež teď mne to upoutalo - "Bob Twister".

Twister, twister, jakej je vlastně doslovnej překlad anglického "twister"? Aha, má to hned několik významů, kupříkladu:

Jo to vono se to bude nějak motat? Motovidlo? Jémine, to jsou dneska věci. A pak jsem to při podrobném zkoumání obrázku pochopil - vono to má vobráceně brzdičky. No richtik. Pro někoho to byl evidentně "hlavolam", "rébus" až "tvrdý oříšek", nacvaknul tam brzdy obráceně, tak, aby nebrzdily, ovšem jelikož to byl "podvodník", nelenil a ono vzniklé "motovidlo" prodává jako velký šlágr. Ušetříte. Cenový hit. Pokud si na tom nezlámete "holeň", budete hepy. Akce. Vhodné zvlášť pro nechtěné děti.

Kupte si boby z Baumaxu, model "Twister" s fikaně obrácenejma brzdama, s těma si užijete srandy.     Kupte si boby z Baumaxu, model "Twister" s fikaně obrácenejma brzdama, s těma si užijete srandy.


Udělalo se mi k večeru na chvíli trochu líp, proto jsem se odhodlal vyrazit s Ťapinou pro ten stolek. Aby mi mohlo bejt zase hůř.

Vylezem ven a čumíme.

Musel jsem si promnout oči, Ťap taky pomrkávala a koukala napodruhý až napotřetí, jestli se jí to nezdá. Viděl jsem už na tom parkovišti před domem zaparkovaný ledacos, ale tohle vážně ne:

Na parkovišti před panelákem zaparkovaní koně. Velkej a malej.


Večerní Ťapinino kárání:

"A už přestaň dělat, jak hrozně seš nemocnej, nemáš ani horečku."

A sakra, to jsem nevěděl, že je to nějaká povinnost ...

Vodkaz nafurt

Pátek, 12.11.2004 ... Chcípnu ...

Ani nevím. Blbě mi je furt jak psovi.

Ráno mne budí telefonem untršéf Béďa vod EFXka: "Proč's mi včera nezavolal zpátky?"

Jo, pravda, co jsme pořádali ten mejdan, vlastně narozeninovou oslavu, preventivně jsem si vypnul telefon a měl tam od něj hromadu zmeškaných hovorů - v rozpalu od osmi do jedenácti večer. Ha ha.

"A proč bych ti jako volal? Já s tebou mluvit nechcu. Ani včera, ani teď, to už zvlášť ne, když se dívám, kolik je ty kokote zase hodin. To znám, to zrovna, já ti zavolám zpátky a ty budeš něco chtít."

"Mišane, ty mě sereš."

"To je voboustranný, tak konec lichotek, spusť, ať to máme za sebou."

"No, tak včera jsem ti volal, že mi to neodesílá maily, jo? Tak ono je to odesílá."

"Tak co mě budíš, hňupe?"

"Ono je to odesílá totiž furt, furt dokola, lidem to chodí padesátkrát, osmdesátkrát, stokrát."

"Aspoň to nepřehlídnou. Bude jim jasný, že to myslíš vážně."

"Sklapni, blbe. Udělej s tím něco, nebo mě ti lidi ukamenujou."

"Což ostatně není tak blbej nápad. Ale když budou chytří, nastaví si tě do nevyžádané pošty a nebude jim od tebe chodit nic, taky řešení."

"Debile, to bych právě svinsky nerad."

Dále už jsem si zase vyslechl litanie o zákaznících a zakázkách a statisících a jinejch pizdovinách. A jednak už jsem byl vzhůru, druhak jsem viděl, že se tam budu muset stavit. Pěkný ráno.

V praxi šlo zhruba o to, že kokotek tam měl zase nasyslenejch tři prdele zpráv. Už jsem nad tím několikrát láteřil, M$ Otlak Exprase se s tím jednoduše nesmíří. Buď to musíte průběžně mazat, nebo rozhazovat jako archiv do menších balíčků. Což už jsem konkrétně untršéfovi Béďovi několikrát radil a po několika pádech už mne i poslouchá. Ovšem s poštou doručenou. Tentokrát to bylo srandovnější.

Měl přes 2 GB v odeslané poště. Napsal asi osm obšírných zpráv, tedy obšírnej text, k tomu přišpendlil ještě obšírnější přílohy a tradá, šup s tím do světa. Opravdu ty přílohy byly 5 - 10 MB, Béďa néni žádnej troškař, navíc jde třeba o dost nakynutý výkresy a programy, prostě ukrutnej balík. To celý dal odeslat a čekal. A čekal a čekal. Sic jsem popis nikde nenašel, ale dle logické úvahy to funguje asi takhle:

Jo. Takže mu to ty ukrutný balíky odeslalo. Jenomže se to nedokázalo už přepsat do "Odeslané pošty", pročež, pokud to Otlak Exprase tam neuloží, nedovolí to ani vymazat z "Pošty k odeslání". Praví, že prej chyba, nechá to tam a čeká. Tak to tam holt zůstalo. A za deset minut? Novej cyklus. Znovu odešle, ale upozorní, že to neproběhlo úplně oukej. A tak furt dokola.

Pročež příjemcům hezky poctivě přišlo třeba osmdesát pětimegových mailů. Ti museli mít ale radost. A to ještě Béďa prozíravě do některejch zpráv vpašoval "Požadovat potvrzení o přečtení". Great. Ke cti adresátů budiž řečeno, že prohlédli jednou, prohlédli podruhé, vcelku prozíravě usoudili, že Béďa je buď idiot, nebo má technickej problém, případně obojí, což je pravdě nejblíže, zbytek smazali a jenom s každou novou zprávou zaskřípali zubama. Jenom jedna jakási sekretářka mu poctivě odklikala asi padesát potvrzení o přečtení, než ji to přestalo bavit či zadřela myš.

No, spravil jsem. Stejně tak jsem se musel ještě angažovat krom jiných drobností třeba taky v pičérii u Franty, zas cosi s počítačem, zalejt máti kytky a tak.


Večer měla přijet Ťapinka z celotejdenní práce z Lanškrouna. Pověřil jsem ji, aby cestou koupila pro mne kapesníky, cigára a k jídlu to, nač ona bude mít chuť. S výjimkou zítřejší večeře, ke které si objednáme pizzu, jakožto naturálii od Fandy.

Přivezla kapesníky. Cigarety sice nekoupila, leč dokázala barvitě v deníčku popsat, proč to. Což mi ovšem je platné jak praseti rifle, že? A na jídlo jsem se radš neptal.

Pravil jsem, že jest mi furt příšerně blbě, tedy si jdu na hodinku lehnout, aby byla tak laskava a pak mi ohřála buď zbytek prejtu nebo zbytek párků a vzbudila mne. To bylo v osm hodin. V deset velká scéna - Ťap se somruje do postele a vyžaduje prostor. Kde je ta večeře? Jaká večeře? Vždyť jsem přece spal? A jo, já zapomněl na lidové moudro "Kdo spí - ten jí". Čili Ťapinka si šla hajnout a já vlastně najezenej jsem mohl vstát a začít něco dělat. A pak aby jednoho nemrdlo.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 11.11.2004 ... A jo, magický datum ...

Jsem si hned říkal, že to nebude samo sebou. Ale pěkně popořadě.

V práci jsem tomu mnoho nedal. Včera jsem tam tvrdnul nad aktualizací dat do pozdního večera, dokonce jsem tam chvilku usnul ve své skvělé managerské kožené houpací židli, moje příslovečná vrozená lenost se tentokrát ukázala jako klad - při ukončení aktualizace PC vyloudí takovej prasečí zvuk, už tak rok si říkám, že mu jednou musím zatnout típec. No byl jsem línej, típec jsem nezatnul, aspoň mne to vzbudilo.

Následně jsem se ještě zasek u jednoho "zákazníka", sóseda Luboša vod kolegy Havlajza, pro úplnost, na hospodu se slepejšama jsem se dořítil pět minut před zavíračkou, no děsnej kvalt. Pak jsem seděl doma a do čtyř do rána se snažil vyprodukovat ouřední vobšťastník, dodat do již kolegyní Fištou napsaného jenom fotky, kteréžto bylo třeba nascannovat, avšak scanner si zase postavil hlavu a jiné oudy. Ve čtyři jsem šel lehnout.

To jen tak pro ilustraci, aby mne někdo zase nenařknul z flákačství, když jsem přišel do práce po desáté a v jednu už zas zmizel. Měl jsem toho moc.

Máti se fikaně nechala ze špitálu přemístit ještě na nějakou chvilku do rehabilitačního sanatoria. Na čemž není nic divného, se tak po operacích stává. Jenom si mohla vybrat nějaký blíž k Brnu, když si vzpomene, že chce župan, je osmdesát kiláků přece jen dost. Zvlášť, když pak nazná, že župan je zbytečnost a nechá mi ho zase odvézt. A tak furt dokola.

Hlavní záležitost dne - párty. Přesněji videopárty, nebo jak se to dá nazvat. Asi takhle - filmy jsou v zásadě dobrá věc. Ale kde je sledovat? Kino, hmm, drahý a hnusný. Na to, jak je to hnusný, tak je to pekelně drahý. Dycky se tam akorát tak naseru. Pauza se udělat nedá, nepohodlný, ke žrádlu maximálně popcorn a to mne dokáže vytočit tak do běla. Kdepak. Ani ň. Maximálně jednou za rok a to už mám pro letošek vybraný. Televize a video? Sedět doma a čumět do bedny? To zas není to společenský vyžití. A nemám tu televizi. Maximálně televizní kartu v PC a to vždycky naznám, že s počítačem umí bejt větší prča, než sledování TV programu. Tak zas nic. Ale sezvat pár lidí a udělat mejdan spojenej s filmem, to už je něco jinýho. Uznávám, devatenáctipalcovej monitor taky není to nejideálnější řešení, ale zas se to dá svést jen na přidruženej program, holt se na tom nesmí moc bazírovat.

Pro dnešek tedy - sluníčka Zuza & Zuza (tedy Lioness a SikoZ) a Fabiák (něco jako kazišuk), že se sejdem kolem půl sedmé a dáme takovou malou pártičku. Posez, pohled, pokec, pojez, popij.

Pravda, mělo to přidružené problémky, jako že jsem musel odstranit bordel přinejmenším z části sedacích ploch a proniknout do tajů pokročilého programování myčky. Nebyla tady už kupříkladu čistá sklenička. Včera jsem se vrátil v noci, to by sousedy jeblo, ačkoli je myčka vcelku tichá, kolem půlnoci to tak jednomu nepřipadne. Zapnout to ráno, nádobí by tam trčelo celej den, asi taky nic moc, a večer po návratu už bych to nestih. Mejt ručně? V době technologií? Když Ťapinka vyhrála myčku? Ani nápad. A tak jsem se iniciativně naučil spustit přístroj se šestihodinovým odkladem. V deset ráno nacvakat, to znamená v 16:00 to začne makat. A taky že jo. Vrátil jsem se v 17:30, nádobí se zrovna sušilo. Fantazie.

A teď to hlavní:

Přišli. S mírným zpožděním, ale v rámci normy, to nehodlám dramatizovat. Fabiák sic koumal, že jestli není moje choroba infekční, třeba jako chřipka nebo tak něco, von je na to prej děsně náchylnej, uklidnil jsem ho, že jde opravdu o nachlazení dle všeho, a tak jak tak - konkrétně s ním se líbat nehodlám. Tak teda se dostavil. Jenomže se furt mrcasili v předsíni a nějak se ke všemu měli jak lačnej k sraní. Tak nějak mi to přišlo, jako by tam pili kukle jakýsi. No richtik.

Nacvičili do vobejváku s děsně tajuplným výrazem a tajů plnou jakousi taškou:

"Kdopak to má zítra narozeniny?"

Eh? A vím já? To jsem někoho asi zase zasklil, ne?

Jenomže voni se postavili do lajny, mocně po mně pošilhávali a začali chórově hýkat cosi vo "hepy brzdách". Moment, tak tady mi něco neštimuje. Voni zpívaj, cpou mi kabelu. To by pomalu vypadalo, jako že mám ony avizované narozeniny já. Von už je prosinec? Fakt mám většinou v datumech bordel, ale seknout se vo celej metr?

"Eeh, to je vod vás hezký. Dovopravdicky děsně milý. Nenacházím slov ..."

"Že? A dárky, koukni se na dárky. Radost budeš mít, že jo? Že jsme miláčci? A něco ti i Kuhly posílá, taky na tebe myslí, že je milej?" Zuza s foťákem.

"Jo, jo, jenom malej dotaz - to jako hned nebo až za ten měsíc?"

"Moment. Jak - měsíc?"

"Jak bych vám to tak taktně řekl, abych neurazil vaše city, věc se má tak, že já su hrozně rád, jak na mne myslíte, vy moji milí malí trumberové, doopravdy mne to těší, jenom mám ty narozeniny dvanáctýho dvanáctý."

"To jenom letos nebo vodjakživa?"

"Vcelku vždycky, aspoň co pamatuju, i ve vobčance mi to píšou. Hele, vezměme to takhle, špatně napsaná poznámečka v kalendáři, z toho se nestřílí, no co nám nakonec brání to oslavit dneska, že jo?"

A jak řekli, tak udělali.

Dary jsem si pochopitelně nechal, ale třeba dovalej ještě jedny za měsíc. Dostal jsem vytouženou fantastickou termosku, úchvatné černé tričko, knížku Murphyho zákonů o počítačích a tuze dobrý žvejkačky. Hezké bylo, jak od chvíle odhalení zdůrazňovali Kuhlyho podíl, když se drobná blbost rozprostře na víc osob, jako by se vytrácela. Ale fakt, byl jsem potěšenej. Jenom nedokážu pochopit, jak někdo může zmastit datum 12.12. Vážou se k němu moje fantastické historky a vůbec. Zapomenout může každej, vysrat se na to, to mnoho lidí průběžně dělá, já si taky prakticky ničí narozeniny nepamatuju a s mým bordelem v kalendáři, jelikož permanentně nevím, kolikátýho je, vzpomenu si i na ty svoje až mi někdo popřeje a dojde mi, že je onoho 12.12. Jo, zapomenout jo, vykašlat se taky, ale splést to ještě nedokázal nikdo. Někdo je vždycky průkopník. Chápu, je 11.11., jenomže voni to fakt mysleli na zejtřek. No zkrátka grandiózní.

Dali jsme film. Možností byla řada, každej z nich už někdo viděl, z čehož se zase v tomto případě nestřílí, nakonec se shodli na Tais Toi alias Drž Hubu, komedaj, prej když mám ty narozeniny. Já to asi začnu slavit fakt ještě jednou.

V půlce filmu nám dovezli pizzu, kterou ono trio cestou aktivně objednalo, což mi nechutně připomnělo, že se mám zejtra stavit za Fandou do pičérie, pracovně, ach jo. Slíbil jsem. A pičéristi na to hned tak nezapomenou. Však Fab líčil, jak při objednávce:

"A na tu Lesnou to bude kam? Na jaké jméno?"

"Pan Eger ..."

"A jó, Egimu, tak to máte říct rovnou. Už se na tom pracuje."

Nevokecám. I řidič mne halasně zdravil a připomínal, jestli zejtra přijdu, že jim nějak blbne počítač. Ach jo.

Ale zpět k narozeninové oslavě - pizzu jsme sežrali, zrovna se mi u filmu podařil zastavit záběr tak, že nám komisař celou dobu koukal do talíře, ehm, do krabice, pak si SikoZ vyvzpomněla, že je jí horko, jestli si může odložit - kalhoty, tedy jsem měl oslavu takřka i se striptýzem. Ťapino, nečti to. Do důsledku vzato - půjčila si moje jakýsi zapomenutý kraťasy, uvelebila se v nich na gauči a pro změnu usnula. Ale prej se jí film líbil.

A tak.

Prostě oslava, jak má bejt. A že narozeniny vlastně nemám? Řekl kdo? Už jo. A basta.

Vodkaz nafurt

Středa, 10.11.2004 ... Vůle lidu.

Volá mi takhle Malej Šéf Adolf - ztratil se mu mejl, jestli nebudu mít cestu kolem jeho brlohu, bych se mu na to moh podívat? Ztratil, ztratil, to se lehce řekne, to mu moh lehnout na tlamu mejlovej klient, celý Wokna, nebo si to jenom nějak popizdil sám, těžko soudit, po telefonu z něho nic kloudnýho asi nedostanu a na dálkovou správu počítače mu teď nemůžu, neboť si pálím DVD. No dobrá, stavím se tam, beztak jdu šlohnout na sextretariát služební vozidlo, abych mohl jet do hospody.

"Tak jak to bylo?"

"No, já jsem to ukrutně sáhodlouze sepisoval, víte? To byl děsně důležitej ímejl a musel jsem si na něm dát záležet. Píšu, píšu, pak jsem omylem kliknul tady vedle a ono mi to zmizelo."

"Jo, přepnul jste se do jinýho vokna. A co?"

"No, já tušil, že to někde tam bude, tak jsem zkoušel ty vobrázky tady dóle na tom proužku."

"A dál?"

"Popravdě se mi to tam ještě jednou objevilo ..."

"A vy jste udělal co?"

"No já to zavřel."

"Moment, to se vás to muselo zeptat, jestli to náhodou nechcete uložit?"

"To se taky zeptalo, tak jsem mu řek, že ne."

"Takže abych si to zrekapituloval - psal jste mail, přepnul jste se omylem do jiného okna. Následně jste rozepsanou zprávu našel na liště, znovu jste se do ní dostal, leč jste ji zavřel. Program se vás pro jistotu optal, jestli to myslíte vážně, jestli vám to nemá raději uložit, jestli to náhodou ještě nebudete někdy potřebovat. Vy jste mu odpověděl, že rozhodně ne, ať nic neukládá. Nyní naříkáte a chcete zprávu - podotýkám zavřenou a záměrně neuloženou - znovu někde nalézt. Je to tak?"

"Hmm, abych tak řekl - ano. Ááá, ehm, už nic neříkejte, jak tak na vás koukám, jdu to sepisovat znova."

Bystrej. Na poslední chvíli si částečně zachránil reputaci. To se musí nechat. Ale vezměte si, že tenhle boží tvoreček je volenej zástupce lidu. Na druhou stranu - lid zas nebude tak blbej. Radš ho uklidit do státní správy, než ho nechat pracovat třeba v letecké konstrukci.


Nevím jak, ale nějak jsem si při tom rozhovoru a výslechu jakousi volnou asociací vzpomněl na ten vtip s tím velitelem na raketové základně: "Vojáci, kdo zmáčknul to červené tlačítko? Kdo zmáčknul to červené tlačítko na pultu číslo tři? Ptám se vás naposled - kdo to byl?!? Nikdo?!?!? Ále, co já se tady budu vlastně rozčilovat? Koneckonců - chuj s nějakým Novým Zélandem ..."

Vodkaz nafurt

Úterý, 09.11.2004 ... Zlá choroba a špatné žerty dopravního podniku.

Přílišnou prací oslabenej imunitní systém, tak to vidím já. Pročež minimálně tak do Vánoc radši nepracovat. Pak vyhodnotím pozorování a potvrdí-li se moje domněnka, nebudu už nic dělat do smrti. Což doufám, že s tímhle přístupem nebude zas tak rychle, vždyť se vlastně budu chránit.

Oč jde? Nemoc z kategorie smrtelných - začalo mne bolet v krku.

Laik by řekl, že chodit v téhle sibérii a dešti s holým krkem a jen v tričku pod obskurní podzimní bundou, včera pobíhat v tričku kolem benzínky, dneska zmoknout cestou z oběda a následně stěhovat v tom počasí počítače zas bez bundy, že to je blbost a moje vina, stejně jako fakt, že jsem si koupil úžasné zimní boty a ještě jsem je nevytáh. Kdepak, přepracováním to je, já to musím vědět nejlíp. Absolvoval jsem několikero zdravotnických kursů a drobnosti typu žilního krvácení diagnostikuji pouhým pohledem (což není nic těžkého a v tomto případě je to jediná kloudná metoda) a ošetřuji obratem ruky (svojí, ne pacientovy).

Ale přece jenom - co kdyby? Preventivně jsem si krk prolil studeným ohromně vitamínovým džusem, horkým Coldrexem, trocha to přiudil zvýšeným přísunem cigaret, pořádně si v ložnici voroštoval topení a na zejtřek si pro sichr připravil zimní boty, punťatej šátek na krk a péřovku. Se uvidí. Ani do hospody dneska nejdu.

Na tom dešti mne pobavila jenom jedna epizodka: kterak se bába důchodka v dešti přes louže belhala k zastavující tramvaji - cvičné jízdě, aby chvíli bušila holí do dveří u řidiče a následně už zase skákala přes kaluže zpátky poté, co tomuto řidiči dal instruktor pokyn k ignorování báby a další jízdě. Notnou dobu tam hrozila holí. Měla by si jít stěžovat, ošidili stařenku, to je taky nápad, pořádat cvičné jízdy za bílýho dne a mást tak cestující a vzhledem k věku už neplatící veřejnost. Nezodpovědnost, nehoráznost, šlendrián.

 

Vodkaz nafurt

Pondělí, 08.11.2004 ... S Hejkalem na Prahu.

Zdravého pesimismu není nikdy dost. Obával jsem se, obával, všechno dopadlo nad očekávání dobře. Bejt to u někoho jinýho, řeknu, že měl malej kyblik. Kdepak já, ze mne hovořila zkušenost. Když člověk počítá s nejhorší variantou, nic ho nenasere, ba může bejt jenom mile překvapenej.

Pravda, to ranní vstávání vo půl šesté bych klidně voželel. Ale pro jednou, no. Beztak už včas tento měsíc nepřijdu, se znám. Ale příště musím podniknout preventivní kroky - domlouvat školení na devátou ráno v jakési prdeli dvěstě kiláků daleko, to je blbost, na to su už starej. Zvlášť když jde o takovou hovadinu, jako je novej mzdovej systém.

Hejkala, mzdovou účetní, jsem vyzvedl doma. Úžas. Bylo jí jaksi šoufl, sedla do auta a sklapla jak kudla. Žádnej tradiční vopičí řev, žádnej divnej jekot, při kterým v žilách tuhne krev a zuby cvakaj SOS. Ticho po pěšině, tedy na sedadle. Maximálně se mi ji podařilo dočasně vzbudit u motorestu. A pak až v Práglu.

Školení bylo skvělé. První půlhodina byla určena mně - instalace a konfigurace. Dokonce jsem si udělal i obsáhlé poznámky:

I tak mi přijde, že jsem byl moc rozvláčnej. Snad je to v dokumentaci, no ne?

Pak jsem tam tak hodinku poklimbával, zatímco se školitel mořil s Hejkalem. Když ona je těma systémama s grafickým rozhraním (třeba Window$) a polohovacíma zařízeníma (high-tech myš) tak nějak nedotčená. Zatím se tvrdošíjně omezovala na DOSovskou aplikaci mezd a textovej editor T602, ten původní, starej, produkt 602. ZO Svazarmu. Když si k tomu, mírně nepochopitelně, na cestu na školení nevezme brejle, je to k popukání.

"Ale paní účetní, teď to musíte tím tlačítkem potvrdit."

Klik klik klik klik klik. Poctivě celý čudlítko kurzorem obstřílela.

"Počkejte, já to udělám za vás. Tak, vidíte? Potvrdil jsem a funguje to."

No co co? Však za to byl pikolík placenej.

Následně sežral oběd, kterej jsme u nich měli zaplacenej, bodejť by ne, za ty prachy, pravil jsem, že toho bylo dosti a jdu za děvkama. Což mi přišlo jako sympatická výmluva a ospravedlnitelná nepřítomnost. Samozřejmě lež jak věž.

Šel jsem se kouknout do práce za Keryn, která prováděla styk, a Vávou, ana počítala knedlíky. S vobouma z těchto důvodů nic moc zábava. Jít v pracovní době do hospody se jim nechtělo. Akorát jsem tam sežral druhej voběd. Aspoň tak.

A když už jsem byl v těch končinách, zašel jsem se podívat do práce za panem Chochem, zda je stejně hnusnej, jako píše. Potvrzeno.

Pravil:

Ve skutečnosti má na začátečníka vcelku dobře propracovaný systém skrývání se před spolupracovníky i jinými nekalými živly, třeba mnou. Jelikož se od něj mimo jiné očekává distribuce telefonních, zasedacích a mejlových seznamů v jejich organizaci, u své osoby do toho fikaně vnáší chaos a falešné údaje. Chybička se vloudila. Sic jsem ho nalezl až v třetí budově, ale i tak. Můj systém zůstává nejlepší - uvést do seznamů třebas správné záznamy, leč přesměrovat telefon v případě dobré nálady na mobil, v případě špatné nálady někam do prdele, pak se sebrat a jít jednoduše do hajzlu. Však ať si mne hledají. Jenže za ta léta všechny tyhle fligny znám a lapání jakýchsi Chochů je pro mne jako taková hra.

Ale jinak je pan Chocho vcelku sympatický a v kolektivu jistě oblíbený tlouštík. Kupříkladu obsluze v bufetu odpověděl na pozdrav. Řekl: "Chm."

Ani jsem si tam nedal další oběd. Nevypadal vábně. Ani ten oběd.

Nastal čas se pozvracet pro Hejkala. Zas takový štěstí v tom neštěstí - co se zdraví týče, to jí okřály hnidy, ale měla z toho učení hlavu jak montgolfiéru, sedla do auta a bylo zase po ní. Vzbudila ji jenom zácpa (na dálnici) a pak zas už jenom kafe na benzínce. Mimochodem, pro příště mi připoměňte, že není už důvod stavovat se tankovat nebo na kafe na Pávově u ÖMV. Benzín drahej. Kafe horší než dřív. Odjakživa se tam kouřilo. Před rokem tam pověsili ceduli, že už jako ne. A asi před měsícem ji začali brát vážně. Zmrdi.

Jo, a teda ty páně Chochovy fotky z bujarého mejdanu - žrádlo, děvky a krušná rána:

Chochův bujarý večer.     Chochova svérázná noc.     Chochovo krušné ráno.

Vodkaz nafurt

Neděle, 07.11.2004 ... Volební výsledky.

Ťapinka si doplnila do deníčku zápisky z Lanškrouna.

Jo, to je tak. Nejdřív tam neměla počítač a zpětně se jí o víkendech nic dopisovat nechtělo. Pak už tam měla počítač, o tom něco vím, sám jsem jí ho z odpadu skládal, jenomže zase neměla připojení na internet, dle jejích slov: "Chlap eště nevylezl na stožár." Pro neznalé - jakejsi indiferentní chlap nevylezl na stožár a nepřipevnil tam anténu pro bezdrátový připojení. Psala si do šuplíku, přesněji syslila si to na harddisk. I by si to přivezla na disketě, jenomže zajít do obchodu a disketu si koupit, to ji holt nějak nenapadlo. Minule jsem ji vybavil disketou a ejhle, deníček je na světě. Tím se bavila včera.

Dneska se bavila tím, že mne vzbudila už v poledne, řka, že v obejváku na stole mám kafe. Studený, poněvadž původně si myslela, že budu vstávat už v deset. Nepochopitelné.

Samozřejmě mi okamžitě zabrala počítač, poněvadž si na něm potřebovala pustit televizi. V televizi totiž byly "Rady ptáka Vometáka" a ve Vometákovi jistá Pajda z Ženy-in, což je:

Až po Vometákovi a Pajdě s košíčkem jsem se konečně dozvěděl, jak vlastně dopadly volby. Velice milé, socani šli do hajzlu. Sice jde jenom o jakási krajská zastupitelstva, ale jedna vlaštovka musí bejt první, i tak to potěší. A očividně nejen mne.

Pak mne ještě Ťapinka nasrala při nákupu a zase odjela.

Ty víkendy by mohly být častěji.

Jéžiš, a to zejtra jedu s tou mzdovou oučetní Hejkalem do Práglu, no, to se těším už teď.

Vodkaz nafurt

Sobota, 06.11.2004 ... Vyhodnocení voleb, to je zase dílo.

Přijela Ťapinka z Lanškrouna na víkend domů. A když já musím do práce skrzevá volby, to bych mohl ráno vyvenčit psy, jelikož ona by si přispala. Nuže dobrá.

Vylezu z baráku a říkám si, co je tam takovejch lidí? Dopoledne, v sobotu? Teda já moc nevím, kolik lidí tam bejvá v sobotu dopoledne, za normálních okolností spím, ale divný mi to přijde. Co lezou do té školy? A jo, volby. A híml, to bych měl jít taky volit, ne? Z toho je vidět, jak su doblblej. Volby volby volby, a že se tam mám stavit taky sám, toho bych si za normálních okolností vůbec nevšiml.

Do poledne karty. Od desíti teda, aby si někdo nemyslel. Žádnej kvalt, naše přítomnost jenom jako morální podpora a tak nějak pro všechny případy. Změna oproti včerejšku - Fabiák princip hry opravdu pochopil a sice prohrál, ale už ne tak markantně.

Úderem dvanácté jsme se teda rozkejvali něco dělat - objet všechny okrsky, zkontrolovat funkčnost systému a hlavně jim dovézt papíry. Což o to, na počítačích neměli snad co pokazit, do čtrnácti hodin druhýho dne voleb nemaj nejmenší důvod je zapínat, ale jeden nikdy neví. Včera tam do mne hučel jeden takovej týpek:

"Proč jsou tam Windows XP Home?"

"A proč by nebyly?" trochu jsem pozapomněl na svoje zásady.

"No, XP Professional jsou lepší."

"Pro tento konkrétní účel v čem?"

"No, konzole, síťový připojení a tak. Já su taky informatik. Student."

"Aha, takže vlastně ne až tak moc informatik, co? Student? Něco jako larva? Červ?"

Ukončil jsem rozhovor s tím, že jsem se prostě otočil a šel pryč, jenom jsem zapisovatelce důsledně nakázal dávat si na toho debilka majzla. Kdyby něco, ať mi zavolá, já si donesu tu lešenářskou trubku a vysvětlím mu to důrazněji.

Ve skutečnosti je těsně před vyhodnocením potřeba ty počítače zkontrolovat, jestli nějakej za noc nechcípl sám od sebe, jestli nezaschla ňáká tiskárna, jestli je všude správnej čas a datum. Ono by to na tom protokolu o výsledcích vypadalo divně, kdyby se tam skvěl čas, kdy ještě volby nezačly, případně datum někdy o tejden později.

A hlavně ty papíry jim dovézt. To je ukrutně důležitý. Mám na mysli čistý papíry do tiskáren. Jasně, ono by jim to šlo dát hned v pátek s sebou, ale už to vidím v živejch barvách - část by jich to pokreslila, část založila a už nenašla a ve zbytku komisí by to někdo jednoduše ukrad. Kdepak. Za dvě hodiny to snad nikdo šluknout nestihne, nebo aspoň v minimu případů. Však už ze tří nebo čtyř okrsků volali a ptali se po papírech. A to ještě ve dvou případech to byla nějaká zapisovatelka, kterou si vylosovaly ostatní a usoudily, že zrovna tahle mi za poslední dobu neudělala žádnej průser, tak jí třeba odpovím a nepošlu ji do prdele hned.

Těch skvělých dotazů, co jsme si za tu cestu vyslechli. A mám tam dost papírů? A co když se mi zasekne počítač? A co když se mi zasekne tiskárna? A bude tady na nás čekat auto? A přijdete si pak ten počítač sbalit? A jak se tam vlastně dává ta disketa?

Samý lepší. Každou z těch věcí jsem jim vysvětloval. Každýmu sólo. Několikrát. Včera jim to kluci opakovali. Pročež se dneska zeptají zas. Fabiák prej už ví, proč si píšu deníček. Já to vím taky.

Hlavně jim desetkrát zdůraznit, že neexistuje, aby nám někdo utek. Neukončí činnost okrskové volební komise, dokud nebudou mít sbalenej počítač v autě, přičemž jim ho bude balit někdo z nás. To jsem jim říkal při školení, včera i dnes jsem jim to zopakoval. Schválně, kolik jich to dokáže nepochopit tentokrát?

Když už jsme tam měli s sebou toho řidiče, sjeli jsme si pro pizzu. S plným břuchem se líp pracuje. A čekali a čekali a čekali.

A dočkali se. Zaseknutá tiskárna, zblblej počítač, tohle spadlo, tamto přestalo fungovat. Rozprchli jsme se na jednotlivý školy a problémky řešili za pochodu. Famózní věc - narozdíl od všech předchozích případů jsme tentokrát dostali průkazky opravňující ke vstupu do místností i v době sčítání. Tedy jsme tam poprvé nelezli ilegálně. Taky chytrý.

Jak říkám, rutina. Nechat okrsky posčítat hlasy, vytisknout zápis a vykopat je to odevzdat na ouřad, jak se postupně vrací, vždycky si je odchytit, počítač jim zabalit a vyexpedovat. Fantazie, jak to tentokrát klaplo. Mně osobně zdrhla jenom jedna zapisovatelka, a tu jsem chytil ještě na parkovišti:

"Čumče, kam si to sereš?"

"No zpátky na ouřad."

"Aha. A počítač máš kde?"

"No v místnosti. Proč?"

"Nic nic, šťastnou cestu. Hned si skoč za mzdovou účetní, ať to začneš splácet co nejdřív, ať to máš tak v únoru vyřešený."

"Já jsem myslela ..."

"A to je právě ten problém, víš?"

"Tak já se s tebou vrátím."

"A kde máš komisi?"

"Pustila jsem je domů."

"Hmm, tak si cestou rozcvič ruce, neboť se s tím šeredně proneseš."

Nakonec mi jí bylo líto, Čumča je jak reklama na Mauthausen, vejška metr pade, měl jsem chvilku prostoj, dokonce jsem jí s tím i pomohl. Pro tentokrát.

Druhá byla Kačénka, ti to zase sbalili iniciativně sami, přičemž pochopitelně neodinstalovali a neuvedli do původního stavu. Stála před ouřadem v dešti a čekala, aby se omluvila. Aspoň tak.

I tak to bylo minimum problémů. Ani statistikům při vyhodnocení nic nelehlo, snad krom toho, že mi jedna z jejich kočenek telefonovala, že jí přestala fungovat disketová mechanika:

"A jak jste to poznala."

"Píše mi to, že disketa není vložena. A já jsem ji tam vložila. Je to strašlivej problém, nemoh byste se na to stavit podívat?"

"To je celý, co vám to píše?"

"No prej disketa není vložena, nebo je vadná."

"To zní už reálněji. A zkusila jste jinou?"

"Nee. Zkusím. A vida, tahle funguje. Tak to byla asi vadná disketa. Tak děkuju. Ten jeden okrsek udělám ručně."

Člověk se nesmí dát.

Až jsme to měli všechno natahaný zase pod střechou, nechal jsem hošany, ať to eště celý přerovnají a zabalí pro vrácení. Musíme ty počítače v úterý vrátit a já su v pondělí se mzdovou účetní mimo Brno. Z tohotéž důvodu jsem já mezitím uvedl do provozu i ty kanceláře, odkud jsem předtím štípnul tiskárnu pro statistiky nebo kde jsem jim vyhradil doupě. I tak, lážo plážo, v sedm jsme neměli co dělat.

Sbalil jsem ještě služební auto a rozvezl poskoky domů. Sám jsem hodil do kufru počítač z té mzdovky a zaparkoval před domem (to jsem PC zase odnesl do bytu, nejsu blbej), kde to pak s mým Všiváčkem a Ťapinčiným Skrčkem vypadalo jako naše soukromý parkoviště.

A pad jsem záhy do betle a bylo po mně. Vypadá to jako srandovní prácička, ale aby to všechno klaplo, to vyžaduje několik dnů a týdnů plánování. Fakt. Nedělám si prdel.

Vodkaz nafurt

Pátek, 05.11.2004 ... Volební zákulisí.

Volby. Už se z toho stává rutina. Čím zbytečnější volby, tím větší humbuk kolem toho. A že tyhle byly hodně nanicovatý.

No schválně, ví někdo, k čemu je takový krajský zastupitelstvo? U většiny institucí vím nebo aspoň matně tuším, co dělají potažmo co by dělat měly. Prezident, vláda, parlament český i evropský, komunální kašpárci, Senát, Magorát. Dokonce i ocucmanovu pracovní náplň jakž takž chápu. Nemusí být všechny stoprocentně potřebné a nezbytné, ale mám jakejs takejs ánung, čím se zabývají. Ale krajské zastupitelstvo? Vím tak maximálně o krajským ouřadu, to je taková karanténa, kdo se neosvědčí u nižších institucí, skončí na kraji. Člověk nastoupí jakožto zaměstnanec na obecní úřad a s přibývajícím časem se začne prokousávat hierarchií. Někdo směrem vzhůru, jiný dolů. A až ten dotyčný propadne úplně na nejspodnější příčku, takový trash, póvl, odpad, sociální odbor, pokud se neosvědčí ani tam, je katapultován na krajský ouřad. Opravdu, karanténa, aby nemohl škodit jinde. Némlich tak pracovníci zrušených odborů. Byl naznán nadbytečným, zbytečným a budižkničemu? Škrt a je po odboru. A co s lidma? Nadbytečnejma, zbytečnejma a budižkničemu? Šup s nima na krajskej ouřad. Furt lepší, než kdyby se do něčeho srali.

K mýmu velkýmu štěstí mne to momentálně nemusí trápit. Z mýho, jakožto technika, úhlu pohledu jde o to, aby mi moji milovaní kolegové ouředníci dokázali volby vyhodnotit. Abych jim tam dopravil jakž takž funkční počítače, nainstaloval takovej ten srandovní prográmek, aby jim neshořela kupříkladu tiskárna a aby to hlavně nezmastili při počítání. Tož tak.

Za tím účelem mám vždycky najaté tři externisty, poskoky. Volebních okrsků je u nás pětadvacet, na pěti školách, my jsme čtyři, tu pátou malou školu dodělá vždycky ten, kdo má jako první čas. Čili tentokrát silná sestava - já, Žampík alias Rajmen, Fab celým názvem Fabiák a Lávička aka Růža. Z toho Fabiák poprvé, Rajmen podruhé a Růža furt. Vždycky. Lidi se mění, Lávička přetrvává.

Pokyny:

"Tak, chlapáci, dotáhnout a zprovoznit počítač. Jaký si to uděláš, takový to máš, doporučuju zapřáhnout do stěhování volební komise, nebo se z toho vomrdáte. Naběhneš tam, určíš dobrovolníky a naženeš je k dodávce, ať ti to vodnosej. Pak je hned zapudíš, dřív, než se ti do toho začnou srát. Potřebuješ pouhý donašeče. Když budou kafrat, odkážeš je na mne a zdůrazníš, že na takový týpky mám uříznutej metrovej kus lešenářské trubky. Tak. Zapojíš, nainstaluješ prográmek. Anomálie a provozu nebránící problémky pouze poznamenáš a vysvětlíš zapisovatelce, nebudeš je řešit. Snížit komunikaci na minimum, s komisí se nebavit vůbec, jediná relevantní osoba je právě zapisovatelka a i vůči ní se omezit na strohé pokyny. Holé věty rozkazovacím způsobem. Toť vše."

Má to svoje opodstatnění. Zapisovatelka nebo v řidších případech zapisovatel, to je člověk z ouřadu, kterej má aspoň matnýho tucha, oč v téhle epizodě běží. Ale i tak se jim nesmí povolit moc široký mantinely, pak do toho začnou vnášet svoji invenci a nápady a končí to obvykle katastrofou. Nic takovýho.

Zbytek mančaftu je sebranej plebs z ulice:

Růža s Rajmenem už to znali, Fabiák prej v komisi několikrát byl. Aha.

První dodávka na největší školu, sedm okrsků, starej matador Lávička, vpřed.

Druhá dodávka, druhá největší škola, šest kusů, Rajmen to tam zná, dělal to minule, naložit a jeď.

Vytahali jsme ze skladu zbytek počítačů, pět pro Faba a pět pro mne a čekali, než se vrátí některej řidič. Přimotala se k nám jakási divná ženština, co nesla předtím nějakej papír na podatelnu, s líbivím, leč těžko srozumitelným přízvukem někde ze zemí bývalého SSSR se mne důležitě otázala: "Jak dlouho vás ty hry s těma počítačema budou ještě bavit?" Napotřetí jsem jí i rozuměl, popravdě jsem odtušil, že jelikož jsme od toho placení, tak asi docela opravdu dlouho. I pokývala hlavou a odešla. Asi deset metrů. Se jí to nějak rozleželo, vrátila se a prej by chtěla vidět moji občanku, jelikož půjde na policii, za to, co jsem jí řekl. To totiž není normální, takhle, furt samý počítače, na ulicích, na náměstí, to manžel, když si jde něco nafilmovat na svoji vlastní kameru, to je tam hned nějaká televize, hned dvě, a pak tam počítač a tam počítač a všude počítače a se jí to vůbec nelíbí, když to takhle je. Odkázal jsem ji na tu policii, že tam z ní budou mít jistě radost a její problém vyřeší ke všeobecné spokojenosti. To už u nás stál i náš Tlustej Vratočuč Gauner, kterej se pro jistotu zeptal, jestli ji nedrží za límec ňákej stihomam, osoba se našňupla a odkráčela. Fabiák zíral a prej co to bylo? Co by? Další mešuge, takovejch máme, pche. Sice tohle bude novej přírůstek, tu ještě neznám, ale nijak extra divný mi to nepřijde.

Vyexpedoval jsem nejprv Faba a následně i sebe.

Telefon. Fabiák. Blbne mu tam jedna myš. Je to kritický? Není? Poznamenej a ignoruj.

Telefon. Fabiák. V jedné volební místnosti není zapisovatelka. A? Potřebuješ ji k něčemu? Její problém, obejdi se bez ní. Ignoruj.

Telefon. Změna. Volá mi DrDol. Prej ve volebních seznamech není jakejsi barák, dejme tomu ulice Vopršálkova číslo pět. A co má bejt? No to je problém, jakto, že tam není? Do prdele, jak to mám vědět? Existuje ten barák vůbec? A bydlí tam někdo? Jo, barák existuje. Hned se mám vrátit a nějak to uvést do pořádku. To zrovna, mám málo toho na práci. Znovu - bydlí tam někdo? Eeh, systém vůbec nefunguje, protože píše "Sestava prázdná". Hovno. Když systém na dotaz po lidech na dané adrese odvětí, že sestava je prázdná, jednoduše to znamená, že tam nikdo nebydlí. Nasrat, abych někam jezdil a pak zjistil, že je to nějakej výměník nebo garáž. Ani mne nehne. Ignoruju.

Telefon. Fabiák. Nefunguje jeden počítač, a to tak, že vůbec. A vida, problém hodný zřetele. Nech bejt, vyměníme posléze. Zatím poznamenej a ignoruj.

Za nějakou dobu mi volají postupně všichni naráz - Rajmen skončil, Růža skončil, Fabiák, ač se to zdá nemožné, skončil. Ideální načasování. Vyzvedává nás postupně řidič, dáváme si jídlo, je pozdě, musí nám stačit skunk-pao od pingpongů.

Po jídle dodělat tu zbylou školu - Lávička se Žampíkem, opravit jeden a vyměnit druhej počítač, jež byly úplně kaput. To já a Fab.

A pak už jenom karty v zasedačce. No konečně. Oblíbená zábava. S dopilováním drobností skončíme dejme tomu ve čtyři, to je ještě blbý jít domů, když ostatní tam musej trčet do desíti. Tak čekáme jestli se nebude něco dít, popíjíme kafe a hrajem karty. Papírový. Kočku. Alias Černou Kočku. Někdy se tomu taky říká Srdce.

Růža už to ostříleně zná, minule jsme se k tomu vůbec nedostali, ale Rajmen to zná odjinud, Fabiákovi to vysvětlujeme a dáváme cvičný hry. Pak ostrý. Fabiák to prej chápe. Sice v půlce zapisovanejch výsledků docela suverénně prohrává, ale prej na tom není co nepochopit. To je jenom blbě rozdaný. "Je mi to docela jasný, podívejte," a šup tam tu nejblbější kartu.

No pěkné.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 04.11.2004 ... S demokracií se to nesmí přehánět.

Vstal jsem si hezky ...

Nee, blbost. Volby za rohem, to se nemůže vstávat nijak extra hezky. Obudí obudí kohútek jarabý. Nebo třeba slepička.

V praxi mne hnusně telefonem vzbudila Chlastička od DrDol z její party, prej je potřeba tisknout volební seznamy a kdesi a cosi. Takový šoky po ránu, o půl desáté, no fuj. "Je potřeba" v tomto smyslu pochopitelně znamená, že to mám za ně udělat já, neboť je to na jejich hmyzí mozečky příliš složité, to dá rozum, teda konkrétně mně to dá rozum. Už jsem se s tím tak nějak smířil, než se s nima handrkovat, to to radši vygeneruju, upravím a pošlu na tiskárnu, ať si to pak jen půl dne krměj papírama, avšak nezapomenu se s tím vtipně připomenout při rozdělování odměn a prémií. Ale todle mi, kurva, snad častěji dělat nebudou, takovýdle budíčky? Zavrčel jsem něco ve smyslu: "No dyk jo furt," a jal se exhumovat.

První, na koho jsem shodou okolností narazil, a sice už v 10:00 poblíž vrátnice, byla sama DrDol:

"No to je dost, že jdete, takhle se chodí do práce? Kde jste byl? Je potřeba tisknout volební seznamy, výplatní listiny, prezenční listiny, do kdy tady dneska jako budeme?"

"Tak moment, abych si to ujasnil, skutečně vám připadá namístě se rozčilovat, že příliš pomalu a laxně dělám vaši práci? Nebo že kvůli mému ležérnímu přístupu tady snad budete muset být celou pracovní dobu? He?"

Sklapla, krůta, a šla si po svým.

Do prdele. Psza krew.

Ale vida, aspoň mám novej výraz, "ležérní přístup", hned to zní líp, než kdybych řek natvrdo, že jsem ležel.

Mám dost, jdu chrápat.

Vodkaz nafurt

Středa, 03.11.2004 ... Mrtvej občan, dobrej občan.

Jeden se vobčanům taky nezavděčí. Mrtvej vobčan - špatně, živej vobčan - taky špatně. Co by už, híml, chtěli?

Dycky jsme, jakožto ouřad, měli ve volebních seznamech mrtvoly. Nemyslím tím klasické mrtvé duše, ať už v podání Gogola či ČSSD, ačkoli fungovat tak mohly. Jednoduše to byli vobčani, jež si nedisciplinovaně umřeli, aniž to nahlásili na ouřad. Pročež děda už dvacet járů zkoumá kytky vodspoda, jenže pro nás je živ a zdráv a pln elánu a hlavně dostává volební lístky. To už tak se stane.

Máme totiž ukrutně chytrej program. Pro jednou zjistím, že člobrd je maukez, aktualizuju ho a uvedu mu do databáze stav "Mrtvý". Jenže potom přijdou nový data z registru obyvatel. Když totiž onen člobrd zhyne bídně smrtí smrťoucí na nějakým atypickým místě, ouřady se to někdy nedomáknou. A ejhle, přijde mi nahlášenej jako živoucí, já tam naperu nový data a zombie je na světě.

Nejvíc se s tím dycinky navztekala Fišta, naše ouřednice pro styk. Ta má mimo jiné za povinnost chodit gratulovat takzvanejm jubilantům, to jsou naši přestárlí geronti, vod devadesáti vejš. Dycky se dobejvala s pugétem někam do kvartýru, stála tam jak puchejř, někdy i s Velkým Šéfem Kvakinem, načež vylez nějakej pravnuk a málem je skopnul ze schodů, že dědek je dávno kaput. Na argument, že maj teda navalit jeho úmrtní list, drazí pozůstalí nereflektujou, pro ně je větší prdel jít si semo tamo stěžovat. Načež Fišta nakrknutě přišla, u dotyčnýho udělala poznámku "je po něm", a měla to za vyřešený. Do novejch dat. Pak už zas mrtvolák dle systému vesele křepčil po světě. A tak furt dokola.

Drobná změna systému - mrtvoláci zůstávaj mrtvolákama. Fajn, zdálo by se. Fišta jest poučena a před každým incidentem chodí sondovat. Néni od věci navštívit třeba nedalekou polikliniku, tam se jedna Fišle ledacos dozví. On když takovej felčar byl u ohledání vobčana, jenž exnul doma, zpravidla si to pamatuje a podělí se o veselou historku (ten felčar, né ten exnutej). A Fišta tydle týpky (ty exnutý, né ty felčary) vymlátí z databáze a zdálo by se, že je všecko oukej. Pravda, néni to tak úplně košer, jak by pravil latiník, není to docela exaktně zjištěný, ale zas na druhou stranu to bejvá pravdivější, než to, co chodí za bordel z Magorátu.

Jenomže ... jenomže von si jeden dědula vyvzpomněl, že se mu jeho stav "Zemřelý" tak docela nelíbí a došmatlal si stěžovat, prej mu upíráme volební právo. Kdyby byl aspoň mešuge, to by mu mohlo bejt buřt, pro účely volebních seznamů je to totéž, mrtvej nebo nesvéprávnej, všecko fuk. Jenže vono je kmetovi čtyřiadevadesát a je zdravej jako řepa. Prej volil za všech režimů, za Masaryka, za Beneše, za bolševíků v rámci danejch možností, jenom za císaře pána byl moc mladej a soudruh Hitler si na ty volby taky moc nepotrpěl, jenže děd si to chce vynahradit a dožaduje se i teď.

Tak co s ním? Prej uvést do nějakýho odpovídajícího stavu.

Jenže databázi nebo dědka?


Hospoda s Bačou, Marťanem, Pepém a Jeho Starou Manželkou Maruškou, Tetkou Králičkou a Jejím Posledním Manželem Jirkou by proběhla bez zvláštních událostí, kdyby nebyl přišel Misch. Jenže von byl přišel. Tedy hospoda proběhla bez událostí tak jak tak, avšak jsem ho odvezl domů a von mě zlákal eště na kafe.

Došla řeč na škráble. Nechal jsem se ukecat na partičku, páč se holedbal. A to ještě vytáh jakousi obskurní českou pirátskou verzi a vymrčel si vlastní pravidla. Tak jsem mu beztak cvičně natrh prdel, jelikož jsem klikař a lingvista.

"Otrokyň" (tedy druhý pád množného čísla od "otrokyně") a "Neprsí" (čili zápor třetí osoby od "prsiti se") hovoří za své.

Škráble s Mišem.     Škráble s Mišem.

Vodkaz nafurt

Úterý, 02.11.2004 ... Střez se jedenadvacítek.

V práci je furt něco na práci. Tak třeba před volbama musím proškolit zapisovatelky volebních komisí, ne, to nejde o žádnou soulož, jak se tak dívám na ten materiál, tak chraň Pánbůh a Komunistická strana Československa, zkrátka musím jim vystvětlit a do prázdných lbí vštípit ovládání programu na vyhodnocování. Pětadvacet zapisovatelek, každý volby. Pětadvacet zapisovatelek - každý volby ty samý. A program taky ten samej. I se stejnejma chybičkama. Vysvětlit pokaždý znova. Státní ouřednice. Co bych po nich moh chtít?

Dobře, kecám. Minule jsme si tady s jedním velikánským óbršéfem přes vyhodnocovací program vyměnili pár slov v komentářích, nějakých změn k lepšímu ten bazmek doznal.

Hned v pondělí po volbách mám jet se mzdovou oučetní Hejkalem do Práglu. To už jsem tady taky naříkal. Ta klapačku nezavře celou cestu, to vidím v živejch barvách, jek a ryk na celé dálnici. Potěš. Původní plán tedy byl, že po volbách šluknu služební referentské vozidlo aka Zelenýho Draka, malou zelenou Faldu, zaparkuju před barákem, to budou mít sousedi ohromnou radost, od jedné famílije na tom poddimenzovaným parkovišťu tři auta. V pondělí ráno tak kolem šesté vyzvednu Hejkala a tradá.


Jenomže mi do toho začala vnášet invenci sextretářka Oloušek. Prej mám říct Mirajzovi, to je náš řidič, panskej kočí, on nás tam hodí Stříbrným Sršněm, tedy Koktávkou, rád si udělá dálkovou jízdu a já to budu mít bez starostí. Teda nevím, kde na těch starostech byla, ale budiž, já bych se sic rád projel, taktéž s tím mám z minula veselou zkušenost, leč touží-li po tom Mirajzovo srdéčko, klíďo mu to přenechám.

Mezitím stihla Tasemnice, moje šéfová, naklavírovat Hejkalovi, že ten Zelenej Drak je děsnej střep, kterej blbě jede a vůbec, to se z toho vomrdáme. To zas Tasemnice krapet zaspala, jeden střep tam byl, ale ten šel do šrotu už docela fest dávno, pak eště rozhrkaná černá potvora a tohle? Tohle je relativně nová kára, 33 kkm najeto, sice se tam střídaj řidiči, tedy to má svoje mouchy, ale jinak to jede hezky. Kde na tom byla, to opravdu netuším.

Jenže Hejkal nelenila a nakukala Mirajzovi, že to teda bacha, von s náma musí jet, jelikož Zelenej Drak je děsnej střep a já s tím do Práglu nepojedu. Prej už mu to měla Oloušek vyřídit.

No a Mirajz? Ten se ksichtil, jak dybych ho vytáh z pětilitrovky vokurek, páč je kdesi z prdele a abysme mohli vyjet vo šesti, musel by vstávat tak ve tři ráno.

Poslal jsem jich do prdele všeckých a bylo. Je to ze dvou třetin můj džob, tak ať se mi do toho neserou. Bude to tak, jak řeknu já a šlus. Beru Zelenýho Draka a jedu já. Ende. Těm zmatům se ovšem nedivím. Státní ouřednice. Co bych od nich moh očekávat?


S tlupou z Xka jsme se takňák dohodli, že s hospodou U Kolečka už toho bylo dosti, je čas na změnu lokálu. Třeba když si takovej Fabiák dá čtrnáct panáků a ani to s ním nehne, to asi nebude úplně v pořádku, takovej notor zas není. I Kofolu už ředěj a přeráží to citrónem. No dosť bolo.

Tak kam? Obvykle mlčenlivý Bumble-Bee (kdo by ho taky poslouchal, když chodí do hospody po desáté?) se vytasil se svým trumfem: On zná úplně skvělou a dokonalou hospodu, jmenuje se to nějak jako Jedenadvacítka, je to tam prý super. Bude se nám tam všem ukrutně líbit. On sám už tam několikrát byl a může to jenom vřele doporučit, alko, nealko, rychlá obsluha, dealeři drog, policejní razie, no samá superlativa a pozitiva. A abychom ho nepomluvili, přijde tentokrát včas. Přinejmenším skoro včas.

Jo. Tak prosím vás, kdybyste někdy měli někdo chuť to tam jít vyzkoušet, tak se na to rovnou vyserte a běžte jinam. Varuju a dobře radím.

Časy se asi trochu změnily. Žádní fetoši, kdepak šťára. V celým hampejzu se flákalo asi pět lidí, z toho nahoře, v takovým tom půlpatře na ochozu nad barem, tam byl jakejsi párek, kterej po čase znechuceně odešel.

Byl jsem tam první, v osm. Dvacet nula nula. Žádnej spěch, pohodlně jsem se usadil, vytáhl Chip a začal si číst. I u toho Kolečka se během deseti minut člověk dočkal obsluhy. Ne tak tady. No a? Nikdo mne nerušil od čtení. Až o půl deváté se dokolíbala jakási maškara, servírka jak vystřižená ze seriálu "Mladí a oškliví". Prej jestli si něco dám? No, kdepak, já si tam asi přišel jenom číst, ne? Dotaz - něco nealko? Jak slyším napapouškovaný "Cola, Fanta, Sprite", už se mi otevírá kudla v kapse. To je neklamná známka zahovnostojící hospody. Nealko pivo? Ale jistě. Třetinka jakési německé sračky, taková, jak se kdysi dělaly v NDR. I odpovídající flaška.

Podruhý přišla příšera v devět. To už jsme tam seděli tři, já, PanáČek už sušil hubu dobrejch dvacet minut a čerstvě dorazil i pachatel - Bumble. No prima, tak půlhodinová perioda. PanáČka se po požadavku na pivo preventivně zeptala, jestli je mu osmnáct (což je, ačkoli tak tak) a nechala si ukázat občanku. Buď doufala, že se tím zbaví jedné objednávky, nebo je zkrátka poučena, jak jim to tam údajně svýho času vybrali fízli a napařili jim půl mega pokuty za zfetovaný nezletilý. Hmm, tak tohle jí nevyšlo. PanáČkovi musela donýst pivo a Bumblovi tu KoukaKoulu.

A to jsme ji viděli naposledy.

Přišel ještě Lowec a zabržděnej Fabiák. Chlácholili jsme je, že hele, je skoro půl desáté, to by se tady ta ludra líná měla brzo objevit. Ani ťuk, ta jedno kolo vynechala a Lowec s Fabem nedostali nic. Hezký.

V deset přišel takovej melírovanej tetovanej teplajzník a tázal se, jestli si ještě něco přejem? No, už tak akorát zaplatit a to to ještě s tím přáním nebude tak žhavý. Ale asi budem muset, co? Prej jestli dohromady nebo zvlášť? Zvlášť. Tak to si bude muset donést účet. Kdybychom chtěli platit dohromady, nevím, co by to na věci změnilo? Ale možná se to dalo zapamatovat. Odešel.

S účtem přišel už během deseti minut jinej takovej buzík. Budem si přát platit dohromady nebo zvlášť? Jak u debilů. Budem platit zvlášť a rozhodně si to nepřejem.

Tak jsme zaplatili.

Prej: "Nashledanou".

Jen jsme svorně odpověděli: "Nestrašte."

Vodkaz nafurt

Pondělí, 01.11.2004 ... Drahé tety a já.

Vzbudil mne o půl sedmé telefon. Volala mi máti a zkroušeně mi oznámila, že je v nemocnici. Interesantní. Asi jí snížili dávky léků, taková všímavost. Nebejt toho, že jsem ji tam minulou středu vezl, asi by mi to, jako neznalému, přišlo nadmíru překvapivé.

Však jsem se tam za ní odpoledne stavil, to už mluvila jakž takž souvisle. Jo, už to vypadá dobře. Za chvíli si začne vymejšlet. To znám.

Vlastně už začala. Že bych se moh třeba stavit na hřbitov, když budou ty Dušičky alias Svátek všech svatejch vulgo Památka zesnulých, bo jak se celá ta estráda jmenuje. Jednoduše to tam trochu uklidit, rejpnout do záhonku nějakou svíčku, květinou to okrášlit. Estetika, vole, estetika.

Mno, je to takovej sice divnej, ale přece jenom zvyk. A měl jsem hodinku času, na krchově jsou prej dneska do sedmi, beztak se s tím nějak zalamovat nebudu, určitě už se tam navalilo hafo tetiček a jiné havěti, je to samá duchna, tak co by dělaly jinýho, než zevlovaly po hřbitově? V jejich věku? Má to svoje pozitiva - hroby jsou udržované, tetičky si zvykaj. Je dobrý si najít kamarády v daným prostředí hezky napřed, aspoň pak člověk zapadne do kolektivu.

Blbost. Všici na to evidentně hodili vosram. Pěkné.

Cožpak o to, nějaký to bejlí a lebedu jsem zavrh hned, v jednoduchosti je síla. Jeden hrob tatík, druhej děda s bábinkou, to je tak nějak všechno, druhou bábinku má dle všeho stréc z Olomóca eště furt doma ve skříni a druhej dědek zákeřně skonal v Rakousku, což je na hodinu času krapet z ruky. Tedy dva hroby krát dvě svíčky, to by mohlo vcelku stačit. Žádný velký zalamování a čančání s tím, jde o duchovno.

Jenže ten kompost ze spadanýho listí tam, to jsem tajně doufal, že ten mrďas někdo uklidí. Mno, měl jsem doufat radši nahlas. Příště.

Takhle mi nezbylo, než si pučit od dědka u vchodu hrábě.

"To su ohromně zvědavej, jak s tím budete potmě hrabat?"

"Mladý voják - hotový kouzelník. Bez baterky na hřbitov nelez."

Dal jsem se do díla a vzpomínal jsem na Kachně, ano s baterkou v zobáku ve dvě ráno montovalo cos na letišti a celou dobu se klepalo, kdy si pro něj přijdou fízli.

Zas takovej vynález technickej, kurva, no jestli mi baterka záhy nezhebla? Asi žárovka bo co. Chm. Varianta číslo dvě - chemické světlo. To bych měl mít v autě. Tedy to bych v autě i měl, kdybych měl svoje auto. Leč moje - na zimní pneu přezuté - vozidlo Všiváček se zalíbilo Ťapince, řka, že bezpečnost především, šlukla mi klíče a zahla s ním kramle do Lanškrouna. Abych měl zábavu, můžu prej přes tejden nechat přezout jejího Skrčka. A ve Skrčkovi je sic hromada bordelu, leč chemické světlo žádné.

Svíčka nepomáhala. Chvíli jsem si zkoušel přisvítit mobilem, pak foťákem. Nakonec jsem se na to vysral, hodnotí se snaha, nesmí člověk bejt perfekcionista za všech okolností. Už dost na tom, že u tatíka na té žulové nástěnce je taková ta srandovní lampička, co se otevírá na klíček, jakým se kdysi natahovaly autíčka. Ten má pochopitelně mamina někde zašitej. A tak jsem aspoň zaperlil se svejma multifunkčníma kleštěma. Kolemjdoucí pozůstalí na mně koukali dost divně. Dvě svíčky na kamennym soklu, já v hubě telefon a kombinačkama se dobejvám do lucerničky. No fantazie.

Takže drahé tety na to hodily vosram a já makám jak barevnej. Máti se drze pochechtává ve špitále.

Dušičky jsou taky pěkná kulišárna. Eště něco podobnýho k VŘSR by mi třeba mohly vymyslet.

Hřbitov. V noci.     Hřbitov. V noci.
Hřbitov večer. Ideální čas na návštěvu a drobný úklid. Nasajte atmosféru.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002