Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Červen 2006

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Víkend, 30.06.-02.07.2006 ... Akčně, zkrátka a zhuštěně ...

Pátek

Po dlouhém rozmýšlení a ještě delším "nemámčasu" zadal jsem přeci jenom k dořešení pojišťovně zlodějinu MUDra Dezorienta. Prý mi po prošetření (cca 1-2 měsíce) oznáměj výsledek. No eště aby ne. Tázal jsem se, co je to za vychcansystém, kdy si může takovej mastičkář nasmyslet úkonů, co hrdlo ráčí, a pojišťovna mu to bryskně proplatí. Prý je moje myšlenka s podpisem výkazu pacientem pěkná, ale v praxi by se zaváděla obtížně. Zajímavé. Dle mýho by stačil jeden formulář, při troše šikovnosti jenom linkovanej sešit. No, vyčkáme a uvidíme.

Ťapinka pravila, že nemám domů pospíchat, neboť hodlá se opět komíhat stylem hula-hop dle metodického videa. To si dělá psinu? To eště mne bude, hrošík, pod záminkou hubnutí vyhánět z mýho vlastního bytu? Dobrá, byl-li to ojedinělý exces ... šel jsem piánko do kavárny a dočet si aspoň knihu.

Sobota

Na procházce se psama potkali jsme votce s vodlitkem. Harantě, evidentně zblblý propagandou o Šípkové Růžence, mělo jakejsi lagricovej mečík a právě se snažilo probojovat houštím jakejchsi lopuchů. Asi tam tušilo ten zakletej hrad s tou zakletou Růžou. My, vzdělaní, víme, že je tam jenom v houští ukrytej kanál, jakási strouha a možná tak černá skládka. Ale princovskýmu tréninku se meze nekladou. Jsem měl chvílu vobavu, aby šklebák nepojal myšlenku, že čokli by se mu zas šikli jako trenažér draků. Ale strachy byly liché, Bajajoidní piškot chvílu dumal, pak schoval mocný smrtonosný dvojručák a zeptal se, estli si může pejsky pohladit. Bylo mu vyhověno.

Ťapinka prý počas venčení pséků vyluxuje. Při příležitosti vypínání vysavače vyrvala ze zdi zásuvku.

Byli jsme si zahrát s Kachnětem a Bárou (něco jako Kachněcí nevlastní skorodcera) golfík. Mám vůbec ještě zase psát, že jsem opět vyhrál? Mno, 41 je sice už lepší výsledek, ale pořád to není ještě ono.

Sedm statečných je vskutku fantastická filmová klasika. Pokolikátý už já díky tomu letos viděl televizi?

Neděle

Spravil jsem dvě zásuvky. Jednu tu, co včera Ťapinka zrušila, druhou, která už byla polorozpadlá delší dobu a držela jenom na do ní zastrčené rozdvojce (a nějak na to nedošlo od loňskýho malování). Ťapinka mne celou dobu bedlivě pozorovala z postele. Když jsem pod krytem viděl ze zdi vedoucí ty odizolované, čtyřicet let staré hliníkové dráty, poznamenal jsem, že se až divím, že to nikoho nezabilo. A že po mé opravě je to sice lepší, ale mokrejma rukama bych na to aj tak nešahal. Ťapinka pravila, že odteď mimo prodlužovačky na zásuvku nešáhne (vona se bojí elektřiny jak čert kříža) a v návalu úzkosti přes sebe přetáhla deku. Moje sladké tajemství - většinu prodlužek v bytě jsem vlastnoručně vyráběl taky já.

Jinak Ťapinka chodí většinu dne po bytě nahatá a tvrdí, že větrá. Hmm, taky zajímavé.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 29.06.2006 ... Dušan, Ťapinka a Karel ...

Viděl jsem zase po roce starou kamarádku Dušana. Starou ve smyslu dlouholetou. Ačkoli v jejích 32 letech by se dalo i říct, že je stará. Narozdíl ode mne. Mně je taky sice 32, ale jsem chlap.

Investigativně se ptala, kdy si prej s Ťapinkou pořídím "vodlitka" (za ta léta pochytila správnou terminologii). Opáčil jsem, že mně stačila jedna konfrontace s tím jejím, to je nejlepší antikoncepce. Prej su blbej a ten její se nepočítá, protože ten je po mamince. Nemůžu brát každého malého extréma za standard. Všichni prý nejsou takoví. A jaká je to romantika, pozorovat jak šklébák roste, učí se mluvit ... Konkrétně o Dušanovi se v rodině prý traduje, že úspěšně upotřebila hned první slovo, jež se naučila. Když ji pak maminka vozila v kočárku kolem samoobsluhy či vůbec kdekoli, kde byla vyšší koncentrace, lidí, Dušan na ně z kočárku temperamentně pokřikovala: "Bordel. Bordel. Bordel !"

Mno, decentně řečeno, to je právě ono. Mám pocit, že Ťapinka si musí nejprve pár let budovat veterinární praxi.

Bylo mi nějak trochu šoufl. Což nemá souvislost ani se setkáním s Dušanem, ani s následným hovorem. To je jen strohé konstatování dalšího bodu na časové ose. Zkrátka jsem se přelemtal tekutin, zas takovej hic dneska nebyl, byl jsem jakejsi nevyspanej a pár kafí nad normu jsem urazil ...

Přišel jsem domů, že se na chvíli natáhnu na gauč a ono to zase přejde.

Doma psi vyšoupnutí v předsíni, dusot z pokoje.

Monitor vytočenej do prostoru, na monitoru hopká ženština v jakémsi rytmu, Ťapinka paroduje.

Celý se to jmenuje érobik.

Tak jsem to chvíli sledoval a moc mi to to "trochu šoufl" nespravilo.

Ale prej to bylo tím, že Ťapinka měla od tohodle druhu "hula-hop" delší pauzu a nemohla se zesynchronizovat.

"Step left, step right, hop hop hop."

Trochu mi to vyjekávání z reproduktorů připomínalo programování robotka Karla:

VPRAVO-VBOK

NOVY PRIKAZ VPRAVO-VBOK ZNAMENA:
OPAKUJ 3 KRAT
   VLEVO-VBOK
KONEC

DOKUD NEBUDE ZED
   KROK
KONEC

VPRAVO-VBOK

A tak furt do zblbnutí.

Svoje "trochu šoufl" jsem přerazil pikslou Šenovských párků.

Vodkaz nafurt

Středa, 28.06.2006 ... Cikáni, telefony a špionáž ...

Kopou nám u ouřadu Cikáni díru do země. Takovej rigól. Fakt kopou, opravdu pracují. Celá tlupa, bez dozorce justiční stráže, prostě jenom tak. Vopravdu pracují, skoro by se dalo říct, že makaj jak barevní. To jsem v životě neviděl, hrabat Cigoše v zemi s takovým nasazením. Bez legrace. Za tím něco bude.

Dokonce, když maj v tom hicu žízeň, nosí jim vždycky jeden vylosovanej z protější hospody půllitry ... Kofoly !!

Neuvěřitelné.


Přiloudal se zas nějakej lulan se složkou papírů, prej cosi vod telefonů. Šéfová si všimla, že lemtám kafe v kuchyňce a pokuřuju a hodila mi šuldu za krk. K mé veliké radosti. To je zas jeden z těch zmrdů, co maj plnou moc od patnácti různých konkurenčních operátorů a snažej se vám vnutit cokoliv, jenom aby z toho měli provizi. Takovejch stojí ve městě na každým rohu patnáct. Já je mám rád jak osinu v prdeli, ale Tasemnice nařídila ... Ač u toho spiklenecky pomrkávala, nemoh jsem ho rovnou shodit se schodů.

"Tak co máte?"

"Přišel jsem vám nabídnout levnější volání."

"O kolik?"

"Já bych potřeboval vidět nějakou poslední vaši fakturu za telekomunikační služby."

"Tu nemám. K čemu? Říkáte, že jste přišel s levnějším voláním, tak povídejte - o kolik?"

"No, na to bych potřeboval tu fakturu."

"Aha, takže vy vlastně nevíte, jestli bude volání levnější? Heleďte - je úřední den, pokladní má svoji práci, finanční odbor taky svoji, nikdo to teď hledat nebude. Tvrdíte, že bude volání levnější, tak to snad máte předem připravený, minimálně přehled na papíře, podíváme se a uvidíme."

"On totiž Telecom má nový tarify."

"A jo, takhle ... Tak to vám můžu ušetřit dech, protože nic levnějšího nám nepřinesete."

"Ale ty tarify jsou nový."

"To jsem slyšel. Když se podíváte tady z okna, vidíte tu partu Hnědočechů, jak kopou tu díru? Tak až dokopou semhle k baráku, je to vlastně takový rekviem, v tu chvílu odsud letí celej Telecom i s drátama."

"Takže vy pojedete přes nějakýho alternativního operátora? Ale ti už jsou dneska dražší ..."

"Ne tak docela, sem se natáhne optika a pojedeme přes IP, a je to nejlevnější, na to můžete vzít jed, já se s cenovým srovnáním mrdal asi dva tejdny. Je to všechno?"

"Ještě byste mohli ušetřit za volání do mobilních sítí."

"A to by mne zajímalo jak?"

"Že byste měli nárok na smlouvu, až na pět dotovaných mobilních telefonů od Eurotelu, abyste nemuseli na mobily volat z pevné linky."

"A co to má společnýho s váma? Spadáme pod rámcovou smlouvu mezi Eurotelem a Statutárním městem, když budu potřebovat dotovaný telefon, zavolám babě, která nás má na starost, a ta ho navalí, tak si to představuju já. Mimochodem, nevím, k čemu by mi byly."

"No vždyť vám to povídám - abyste nemuseli volat z pevné linky."

"My nevoláme na mobily z pevné linky."

"Vy tady máte všichni služební mobily?"

"Nemáme? Zase - na co? I když pominu už zmiňovaný fakt, že vaše slavné pevné linky půjdou tak příští týden s velkou pompou do prdele, stejně přes ně nevoláme na mobily. Máme GSM brány a ústřednu, pochopitelně, s dovedností vyhledat nejlevnější spojení."

"A od kterého operátora - ty - ty brány?"

"Od každého. S nejlepším možným tarifem pro naše potřeby, slevy pro státní správu a individuální nastavení, to nepodlezete. Máte tam eště něco, nebo už můžete jít?"

"No, ehm, v tom případě ... já jsem netušil, že jste tady tak moderně vybavení."

"Moderně? To jsou technologie staré a používané deset let, pokud to považujete za moderní, chyba bude asi někde jinde."

"Já jenom, že třeba na tom úřadě, kde jsem byl včera, takhle vybavení nebyli."

"Kde jste byl včera, po tom je mi vcelku pendrek, co tam měli nebo ne. Pokud neměli, jsou za blbce oni. My víme, my známe, voják se stará, voják má. Takže se s vámi pomalu rozloučím ..."

Šel jsem ohlásit Tasemnici splnění úkolu, že poskoka jsem mírně (n)asertivně vyslech a vyhodil.

"No jo, já ho chtěla vyhodit taky, ale pak jsem si říkala, že třeba budeš mít radost, když s ním budeš moct vyrazit dveře osobně."

Šéfová je beruška.


Ve zprávách na iDnesu byl zase článek, kterak havaroval nějakej autobus s českejma harantama cestou přes Slovensko, konkrétně u Malacek. Jeden piškot mrtvej, nějací zranění. Což je sice smutné, ale momentálně irelevantní.

Doplněno několikrát za den změněnou ilustrační fotkou a situačním plánkem ...

... situačním plánkem ze zdrojů CIA.

To kdyby průměrnej čtenář iDnes nevěděl, kde ležej takový Malacky, koukne, a hned ví - že je to kousek na severozápad od Danube River a něco málo níž pod Carpathian Mountains. Typický plánek ze "síajej faktbůku":

Asi nejlepší plánek Slovenska dostupný v českých redakcích ...
Asi nejlepší plánek Slovenska dostupný v českých redakcích ...

Měl jsem něco málo času, tak jsem se schválně podíval, co nám novýho soudruzi ze CIA zjistili.

Tak třeba tady po okolí - nejinteligentnější jsou patrně Poláci, neboť dle zdrojů americké výzvědné služby jich umí 99,8% v patnácti letech číst a psát. Následují je Slováci s průměrem 99,6%, Maďaři s 99,4% a Němci s rovnýma 99%. Na chvostu sousedů se drží Rakousko s 98%.

Mno, rád si do Rakušáků rejpnu a nevynechám vhodnou příležitost, připadají mi sice takoví, no, jiní, ač jinak milí a rozverní, zkrátka takoví jednodušší a vhodní na hraní. Já si rejpání můžu dovolit, já tam mám půl famílije. Ale vopravdu mi nepřijde, že je tam každej padesátej negramot. Snad možná kdesi na stráních Tyrolska? Ani tak bych na to nesázel. Leč že by někde udělali soudruzi z USA chybu?

Češi jsou na tom taky tak nějak divně, ti mají sice relativní vzdělanost též rovných 99%, ale už se slovutné americké rozvědce nepodařilo zjistit, v čem že to ta jejich devětadevadesátiprocentní znalost skrývá. O čtení a psaní nejde, to je tam výslovně (či spíš není) napsáno. Zkrátka máme 99% něčeho. Zajímavé.

Asi nejlíp z tohoto konkrétního srovnání vychází Vatikán, kde prý z celých 932 obyvatel umí číst od patnácti let každý.

Co se konkrétně toho čtení a psaní týče, mají Spojené státy rovnakých 99% znalých, tedy pouhé 1% neznalých. V absolutních číslech to znamená pouhých 2,98 milionů negramotů. Zanedbatelné.

Jak jsem se tak nudil, ještě jsem se kouk, co nového v sekci odtajněných špionážních map. Na mapy já su teď od víkendu nějakej háklivej.

Tak kupříkladu byla pro komerční využití uvolněna nová administrativní mapa Itálie. No, Itálie, ono je tam sice napsaný "Italy", jenže v záhlaví má náhled titulek "Sierra Leone" a po najetí na obrázek vám to poví, že jde o "Map of Peru". Tak si tak jistej nejsu. Ale podle toho charakteristickýho tvaru bych soudil opravdu na tu Itálii.

Typická mapa Itálie, Peru a Sierry Leone v jednom ... all inclusive ...
Typická mapa Itálie, Peru a Sierry Leone v jednom ... all inclusive ...
(Pro jistotu přikládám screenshot, kdyby si to tady jejich špióni přečetli, chytili se za nos ...
... a ujednotili se v tom, že je to kupříkladu Uganda)

Pěkná mapa. A to jsem se dočetl, jestli jsem to správně pochopil, že takovouto skvostnou mapu si lze kdesi u nich i objednat, bohužel za horentních 10$. To je smutné. My, sociální případi, musíme šetřit a v případě potřeby si koupit mrzkou obyčejnou třeba od pánů negramotných Rakušanů Freytaga und Brendta, sice bez nadpisu "CIA publishing" a zbytečně asi stokrát přesnější a podrobnější, ale za pouhých cca 8$. Prachy hejbou světem.

(Ano, dala by se koupit i za 5$ od Šok-kartu, ale to bych si po víkendu, nevím proč, nějak netrouf, přeci jenom bych uvítal, kdyby na mapě Itálie figuroval třeba Řím.)

No jo, je to tak. Začínám věřit těm zkazkám o schematických speciálních mapách pro Američany, když mají takovou fantastickou výzvědnou službu.

V příštím zaměstnání chci pracovat pro CIA ...

Vodkaz nafurt

Úterý, 27.06.2006 ... Doprava, doleva a meloun ...

U nás v ulici bylo ráno blokový čištění, zákaz stání, pročež jsem měl i Všivejše i Green Horneta v garáži, to by bylo hodně hazardoidní, spoléhat na to, že jinak dokážu auto před 7:00 odparkovat. Však jsem taky vstával ve čtvrt na devět. Ještě na odpoledne jsem měl "psí hlídku", takováhle kombinace už si o motorový vozidlo říkala, to bylo zas rozhodování. Klíče od auta a panel k rádiu, podívat z vokna, uložit zpět, vzít klíče od motorky a přilbu, zase k voknu, zakroutit hlavou, odložit ... a tak ještě několikrát dokola. Vyhrálo auto. Vzhledem k následné svinské bouřce to byl jednou zase dobrý odhad.

Plus taky - na čtyřech kolech se líp brzdí. Až mi zase někdo bude lát, že se seru do právníků, kteří jsou oproti mému názoru potřební a vzdělaní a obecně přirozeně inteligentní, přál bych takovýmu zmrdovi moje ranní setkání.

Já ten úsek u Právnické Fuckulty znám, však to používám jako testovací zónu pro klakson, někde se to čas od času vyzkoušet musí a tam lezou ti tupci jak ovce křížem krážem přes vozovku a přímo k tomu vybízí, přece si nebudu pokusně troubit někde v garáži, když mám opodál takovýhle safari nižších živočichů. Nevím, jestli maj zas nějaký promoce nebo co, zkrátka poslední dny se tam těch zmrdiparazitů rojí nějak moc. A kdyby šlo jenom o pěchotu, jenže oni vytáhli i kavalerii.

Jedna taková kunda mi dnes vletěla do cesty, že jsem šel na brzdy, až jsem zůstal viset v pásech málem přehryz volant. Z parkoviště přímo před fuckultu, přes normální komunikaci, bez rozhlídnutí, bez vůbec náznaku dání přednosti. Piča škaredá. Jak říkám, znám to tam, znám tamější hypernadnormální koncentraci dylin na metr čtvereční, až nechutně se v tom vyžívám, ovšem přitom si zas dávám obezřetně bacha, co za inovaci si vymyslej. Jelita národa. Tohle bylo o fous. A jenom ta má pohotovost jí zachránila plechy a následně i tu tupou palici na krku.


Pan Fabiak s krátkým se mne tajemně po ICQ ptal, zda se chci pobavit na jeho účet. Se ví. Tedy já se na jeho účet bavím s oblibou a víceméně permanentně, ale tohle slibovalo něco opravdu pikantního. Snad nějaká sebekritika? Kdepak, ale i tak docela úsměvná historka.

Fab si koupil meloun. Prý meloun vodní červený. Poslal fotku. Na fotce byl meloun bílý. I při vyblitých barvách "telefonové fotografie" mohl být maximálně tak růžový.

Prý jestli nevím, zda to může reklamovat?

No samozřejmě, že reklamovat může. Sice nelze zaručit, s jakým výsledkem ... Hlavně záleží na tom, co tam měli napsáno. Jestli tam figurovala "1. jakost", hned bych se tam s tím vypravil. A jak by čičmundi pyskovali, navrh bych jim pokus - pokud mu výsečí z toho melounu 1. jakosti přerazím nos, mám pravdu já.

Každopádně měl na účtence jasně napsáno: "... červený !!"

Pokud vím, nakonec to vyreklamoval. Což jsem ale zvěděl notně později.

Já mezitím koupil u Starýho Růžičky (alias dle Ťapiny ve Vydřiduch-Marketu) meloun. Meloun, vodní, červený.

Hmm, byl tak jakože spíš do růžova. Pravda, o poznání víc růžový, než ten Fabiakův (i po mentální korekci barev), ale chuti stále mdlé až polystyrenové. Mně teda šulda za pultem říkal hned, že jestli nebude ke žrádlu (meloun, nikoli šulda), mám ho přinýst zpátky. Každopádně teda zejtra ho má asi tam.

Ale nezbylo mi, než spustit ICQ a otázat se trapně Fabiaka:

"Hele, a chceš se pro změnu pobavit ty na můj účet?"


Dneska jsem si koupil i tištěné noviny. A zas ta doprava ...

V regionální příloze mudruje tisková mluvka brněnskejch polopolicajtů, že teď budou dík novýmu zákonu mít ty nový pravomoci, tak že by bylo dobrý, kdyby se vobčani sami napráskali a doporučili polopolicajtům, kde by bylo nejvhodnější, aby je tito honili s radarem.

A že prej má jim takovej vobčan napsat.

Asi si už dělaj prdel, ne?

A asi jim vopravdu napíšu - že by bylo třeba nejlepší, kdyby přestali machrovat s novejma pravomocema, že by snad i stačilo, kdyby pro začátek začali využívat ty původní a plnit ty starý úkoly. Jelikož v tom maj eště kurevský rezervy. Třeba takhle zprůjezdnit ulice a (byť po menší informační kampani) odtahat šmahem všechny auta zaparkovaný na městským okruhu a na ulicích s kolejema.

Nějaký onanie s radarem si můžou nechat až na volnej čas.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 26.06.2006 ... Jazykoveterinární okénko a vysněný alarm ...

Už vím, co je to ona v němčině pověstná "Scheisse Katze", alias "Zasraná kočička".

To je přesně ta, co si pět dní po operaci vyrve stehy až po pajšl a jejíž chovatelka volá o třičtvrtě na sedm ráno, jestli by paní doktorka nemohla přijít do ordinace nějak dřív, kočce narvat střeva zpátky do břucha a znova ju zaštupovat.

Ani by mne to tak nebralo, kdyby paní doktorce tak neřval ten telefon vedle mé hlavy.


Psal mi pan Arthur Dent, že se mu o mně zdálo ...

Vida, tak už straším lidi i ze spaní, to máme další hranici zdolánu.

Údajně mi v tom snu pomáhal zabezpečovat nějaký můj sklad (samozřejmě nemám žádný sklad), kde jsem měl skříň po jeho zesnulé babičce (pochopitelně nemám ve skladu, který tak jak tak nemám, ani skříň po jeho zesnulé babičce, ani jeho zesnulou babičku).

A prý tam lezl jak trotl v tom nynějším horku s trafopájkou a pájel drátky od alarmu.

Ale však je elektrokutil, tak budiž mu přáno. A já jsem dost svině na to, abych mu takové sny přál.

Nevím proč, ale zas mi to připomnělo jeden páně Kantorkův vtip ...

Vodkaz nafurt

Sobota až neděle, 25.-26.06.2006 ... Podle mapy do prdele ...

Jen tak jsme si s Ťapinkou vyrazili na dva dny kamsi za město, s tím, že tam snad nebude až takovej hic.

Jinak - otevřel jsem si ortofotomapu a podíval se, kde je v okolí Brna dostatečně velkej pruh lesa, pokud možno s řekou uprostřed, po proudu, bez nějakejch přehnanejch kopců. Na toto počasí ideální.

Plán - z Velkýho Meziříčí do Náměště nad Oslavou. Údolím říčky Oslavy, jak jsem požadoval - po proudu, s kopca, všehovšudy nějakejch pětadvacet kilometrů i s případnejma zkratkama.

Až do VelMezu to bylo dobrý, pokud velkoryse pominu ranní vstávání v sobotu v nehorázných půl deváté ráno.

Avšak pak ...

Nevím, v jakém hnutí mysli jsem kdysi koupil jakousi zhovadilou mapu od vydavatelství Šok-kart nebo jak, jestli v kartografii zrovna neměli moje oblíbené koprodukční KČT+VKÚ nebo co, už několikrát jsem nad ní láteřil, ale většinou v místech, která jsem znal a potřeboval jsem si jenom něco upřesnit (což se pomocí tohoto mylného náčrtku beztak nestalo). Pokud jste v neznámém terénu, potřebujete se dostat vodněkaď někam a máte jenom Šok-kartu, to se na to rači vyserte a dite se zeptat domorodců. Nebo si zavažte voči a vyrazte naslepo, to vám taky vyjde furt eště líp. Taková mapa není dobrá vzhledem k použitému materiálu ani k vytření prdele. Šak taky poletí velkým vobloukem (ani do hajlu se to nedá ku zadostiučinění narvat), jenom co vybalím krosnu.

Abych byl konkrétnější - že se polní a lesní cesty občas změní, to bych pochopil. Že se změní nám před nosem, to už jsem si ostatně i zvyk. V tomto ohledu ani Ťapinka při pochodu skrz pole na druhém kilometru nijak vážněji nepyskovala, neboť cestu v mapě zřela taky.

Pokud ovšem na "podrobné turistické mapě 1:50000" chybí třeba (nám záhy do cesty se vyloupnuvší) betonárna, je to docela nemilá překážka.

Důrazně varuju před touhle edicí map.

No co už, k vodě se musí jít dolů, byť podle azimutu, podél vody trefíme taky, mapa nemapa. Navíc tuhle část cesty jsme už jednou šli kdysi s Bačou, právě až na tu zkratku od nádraží. Dál by nás až do půli cesty nemělo nic moc ohrozit.

Po poledni slunko začalo dost nemilosrdně připejkat. Ťapinka naznala, že je ten pravý čas se "ovlažit", jak měla celou dobu v záměru. Dobře, kdyby si na to vybrala jiný místo, než dvěstě metrů nad jediným jezem na délce několika kilometrů, všude jinde by měla vodu z kategorie stále ještě svižné říčky až bystřiny. Bohužel, právě ten jez vodu tak jaksi zpomaluje, dělá tišinu, uklidňuje tok.

Ťapinka zula boty a že si jde namočit nóžičky. Tak po kotníčky, po lýtečka. Hups - a zajela do bahna do půli stehen a stále ještě klesala. K mojí cti budiž řečeno, že od poslední takovéto havárie (několikametrový let a následný pád do zamrzlé řeky) jsem si trochu přeskládal priority, nejdřív tahal, teprve pak fotil.

"Jak je to možný? Dyť ti psi se vůbec nebořili?"

No, psi se nebořili. Psi mají rozloženou hmotnost na čtyři tlapky a - když už jsme u té hmotnosti - taky o mnoho desítek kilogramů míň.

Ťapinčina metoda "vlažení" nohou.

Takto se Ťapina zasrala od bahna až po prdel, včetně kraťasů. Já se zaposlouchal a navrhl, jestli to nechce zkusit ještě jednou pod tím jezem v doslechu. Ťapi šmajdala těch asi dvěstě metrů po rozpáleným asfaltu bosky, jelikož jí přišlo blbé oplachovat si nohy polejváním z ešusu, když si je za chvíli bude beztak znovu koupat. Takto položila první základ svým následným puchejřům.

Slunce, motejl, jahody.

Jídlo. Další procházka. Popásání na lesních jahodách. Směr hospoda, pravda, hospoda v obci jménem Dolní Heřmanice, tudíž dle logiky věci na svinském kopci. Další zkratka ("ale mně připadá, že minule jsme šli až támhle po té mezi") - no no, o necelý kilometr delší. Hospoda prima. Tedy podle mne. Hospoda, kde mají pivo, limo, kafe a čaj, to je hospoda veskrze dostačující. Ano, nemají tam horkou čokoládu, palačinky ani zmrzlinový pohár. Ťapinka začíná bejt nějaká vybíravá. Minule, pokud mne paměť neklame, se jí tam velku líbilo. Avšak po prozkoumání situace myšlenku na další dvě hospody v Tasově (4 km, zase kopec) nebo v Kamenné (poznatek Kachněte, avšak znovu kopec, pro změnu 8 km) Ťapinka bryskně zavrhla.

Já, kdesi nad vesnicí Oslava.
Ťapinka, kdesi pod vesnicí Oslava.

Zvlášť proto, že odhalila na nohách několikero puchejřů. Po čtvrthodinové meditaci, jestli se přibírání na váze může projevit i na délce chodidla, jsem jí stručně doporučil, ať si z bot vyndá vložky, co si tam nově vpašovala. Puchejřů se sice protentokrát už nezbaví, ale nebude se to zhoršovat tak rapidně.

Zřícenina hradu Dub. To je celý.

Ještě jsme přešli zříceninu hradu Dub, jestli by se tam nedalo přespat (což nedalo) a kdesi o chabej kilák dál jsme našli fantastický místečko. Všude u řeky jakýsi svinský chaty, chalupy a statky, ale když jsem ještě podnikl hloubkovej průzkum jedním bočním údolím, asi dvěstěosmdesát středních kroků byla nádherná loučka, rovná, travnatá, u přítoku, s pláckem na ohniště, se spoustou dřeva v lese. Skvostné.

Jakmile jsme se ráno dosyta vyváleli, posnídali a pokafovali (jen kolem nás projeli nějací čtyři mameluci na hajtrách, jinak ani živáček), pokračovali jsme dál.

Večer a ráno, při vší skromnosti opravdu krásné místo. Však jsem ho hledal já.

Tuhle etapu (prakticky od Tasova do Náměště) jsem nikdy nešel ... a dlužno říct, že jsem asi ani o moc nepřišel. Nevím, jestli k tomu až tak moc přispěla kombinace vedra, na piču mapy a značení cesty taky na hovno, ale prostě nic převratnýho. Pěkný, ale vcelku mi to pro nejbližší dobu stačilo.

Jak se jmenovala ta další díra? Jo, Naloučany prej ...

Tam už Ťapinka regulérně lehla na návsi do stínu a tvářila se, že má dost. Vydal jsem se na průzkum. Což o to, vesnička pěkná, ale z kynologickýho hlediska tam chcíp pes. Upravený trávníčky a záhonky, sprejem přestříkanej jízdní řád (i tak z něj šlo poznat, že o víkendu tam nemá kdo co zevlovat), odpadkovej koš v celé dědině ani jeden, popelnicu má každej drn za vratama. No nic, já jim toho vajgla zas na zem klidně hodím. Hospoda - uprostřed léta v nedělní odpoledne plný cyklistů a turistů - zavřená, ale opodál cedule, že prej "Mikroregion Náměšťsko nás vítá". Taky pěkná zmrdovina. Jak někde uvidíte psaný vo mikroregijónu, hoďte na to vosram a běžte jinam. Zvlášť, estli to bude Mikroregion Náměšťsko, obzvláště pak Naloučany.

Naloučany. Když uvidíte toto panorama, změňte směr.

Vrátil jsem se zpátky pod kopec a chvílu zápolil s pokušením vytáhnout z báglu foťák (nechal jsem to tam Ťapince na hlídání s myšlenkou, že půjdeme nahoru do té hospody) a jít znova na kopec vyfotit si aspoň náves, kostelík a pomníček. Po zralé úvaze jsem se na to taky vysral. Vyfotil jsem si to až cestou pryč od řeky, abych příště věděl, kam už nemám chodit.

Takhle pije cestou spořádanej pes - chlap. Všimněte si i po dvou dnech sněhobílejch tlapiček.
A takhle čuba - samic. Dovedete si představit, jak z té bahnité louže vylezla. Jestli my jsme to už někde neviděli.

No a došli jsme do Náměště. Já došel, Ťapinka a pséci už spíš tak doplandali.

Tam hospoda byla. Otevřená. S hnusnou (vizáží i mentálně) servírkou. Byla nějaká hustá, na všechny (podotýkám hosty) až tak, že se Ťapina dokázala i vzteknout a byla by i odešla, kdybych ji nepřidržel v koutě. Mně se to taky moc nezamlouvalo, leč ani o trochu víc se mi nelíbila myšlenka, že bych se špacíroval s těma třema lazaroidníma bytostma eště někam do další krčmy.

Mno nic, dali jsme si aspoň jednu točenou "Kombajnérku", zmrzlinu, hnusné babě jsme kupodivu i zaplatili, a to avšak přesně vodpočítanou sumu - zvlášť Ťapinka mi kategoricky zakázala dát jí byť korunu dýško, co je ta velkopodnikatelka, je na "jednání s klienty" nějaká až přecitlivělá, ale v tomhle měla pravdu, ta vydra byla fakt na pěst.

Už jsme si dali jenom na nádraží kafe z automatu, který "vrací mince, nevydává daňový doklad" a jeli jsme domů.

Kafomat, nádraží, Náměšť nad Oslavou. Automat nevydává daňový doklad. Hmm.

Negativní aspekty - mapa na piču, značení na piču, vedro na piču. Celá cesta ukrutně na piču, snad vyjma toho fleku na spaní. První hospoda dle některých na piču. Druhá hospoda na piču, neboť zavřená. Taktéž celý Naloučany s druhou na piču hospodou taky na piču, ostatně celej Mikroregion Náměšťsko na piču. Třetí hospoda přímo v srdci Mikroregionu Náměšťsko (kterej je už i tak na piču) ultra extra speciál na piču.

Plus Ťapinka zapadlá do bahna, Ťapinčiny puchejře, kolabující Ťapinka a pséci, se kterejma eště v pondělí není řeč (ačkoli to by se dalo považovat i za plus).

Mně se to celkem líbilo.

Vodkaz nafurt

Pátek, 23.06.2006 ... Každý si vyděláváme jinak ...

Viděl jsem znovu věrného čtenáře pana Jaspera Whitea. Podruhé v životě. Dokonce jsem ho i poznal.

Dobýval se právě do zavřené banky. Tedy - bušením na dveře, což mi jako postup pro loupež přijde v dnešní době dost nevhodné. Kdyby aspoň pažbou upilované brokovnice, ale von jen tak, ručičkou. Diletantismus.

Tvrdil, že tam má nějaké jednání a že potřebuje peníze. Což i s přihlédnutím k okolnostem zní vcelku logicky. Přeci jen si ty dnešní stařenky už dávají na kabelky větší pozor, banka je holt banka, tam je aspoň jakás takás šance, že tam občas prachy bejvají. A ta formulace? To je ten politicky korektní newspeak. Dneska vám žádnej loupežník už ani do vočí neřekne, že jde loupit.

Tragikomické na tom je, že už mi to ani nepřišlo divné.

Jsem od svých přátel / známých / čtenářů, jakož i jiných elementů, zvyklý na ledacos.

Ano, existuje pranepatrná možnost, že pan Jasper nekecal a skutečně tam měl jednání, při němž mu chtěli / nechtěli vydat peníze dobrovolně a bez boje. Spíš tedy nechtěli. Já si taky nepříjemné návštěvy a partnery na jednání zvu obvykle na dobu, kdy nejsem na daném místě přítomen. Zvlášť, pokud jim chci na nějaký jejich nesmyslný nápad nasrat. Kupříkladu, pokud po mně někdo chce peníze.

Matně si vzpomínám, jak jsem v těch mystifikacích ohledně svého místa momentálního pobytu jistého času dosáhl takřka mistrovství, kdy jsem cca tři různé a naprosto nesourodé skupiny lidí dokázal vylákat do hospody, abych tam nešel a měl jistotu, že tam budou sedět a já je nikde nepotkám.

Volná inspirace povídkou Šimka a Grossmanna - Exkurze do zoo (v hlavní roli učitel biologie Dr. Zelí):

Vrchol drzosti si dovolil repetent Pelnář, který v sobotu pozval pana doktora na nedělní oběd řka, ža mají vepřovou s knedlíkem a maminka marně shání přílohu. Zelí smutně pokýval hlavou: "Pochopil jsem tvůj špatný vtip, chlapče. V neděli budete na výletě a já bych jako hlupák klepal na dveře."

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 22.06.2006 ... Misch a fotbal ...

Ráno, tedy něco po půl deváté, kdy jsem vstával, neboť od osmi pracuju, to furt eště vypadalo, že bude příjemně, pod mrakem. Jako takový intermezzo. Jak jsem se včera válel na golfíku na zemi a snažil se zpod roští vyšpejchat ztracenej míček, konečně jsem hodil špinavý plátěňáky do koše (na prádlo) a vzal si na ten ochlazený den džíny. A místo Zeleného Sršňa auto. A to jsem si, kurva, naběh.


Jsem měl opět cosi pracovního do činění s panem Mischem. Jenže je důsledně třeba oddělovat pracovní aktivity od soukromých. Pročež jsme prohodili pracovně pár slov, Misch se oddělil a šel se koukat na fotbal. Já vyzved eště kdesi jakejsi potřebnej počítačovej šlauch a ... a jelikož mne fotbal vůbec nezajímá, šel jsem se koukat taky.

Tedy za Mišem. Na kafe, na návštěvu.

Zajímavé, delší dobu jsem fotbal nesledoval a ani po dnešku nemám pocit, že bych o něco přišel.

Shodou okolností, jestli se dobře pamatuju, byl poslední zápas, jenž jsem shlédl, taktéž s Itálií. Za nás hrál Tonda Panenka a Makarónům chytal Dino Zoff. Mistrovství Evropy 1980. Tak na tom nejsu zas tak blbě. Než jsem si to dneska našel, domníval jsem se, že to bylo v roce 79.

Pokud to tímhle tempem s těma našema lazarama půjde dál, uvidím další zápas už někdy v roce 2032, až zas zapomenu na tenhle debakl.

Ale zas na druhou stranu - viděl jsem 33% zápasů české reprezentace na letošním MS. Jelikož si naši žabaři čutli všehovšudy třikrát.


Na závěr jsem Miše vytáh z baráku a na parkovišťu mu přeložil z auta do auta krabici se šlauchem, ať mi ji zejtra dopraví na místo určení a dalších kutilských výkonů, bych moh znovu v případě únosného počasí osedlat jednostopa a nemusel na malý nosič malého motocyklu připevňovat třistametrovou cívku káblu. Bych na tom (eště nemlich zeleným) prskoletu vypadal jak nějakej praštěnej spojař.

Zvoní mi v kapse telefon.

"No vidíš, a už tě někdo nahání, dobře ti tak," pošklebuje se mi Miš.

"Zajímavé, že ti to přijde tak k smíchu," koukám na displej, "ale voláš mi ty."

"Nekecej."

"No fakt, podívej se - příchozí hovor: Misch. Tak co mi chceš."

Vida, telefonuje mi a neví, co mi chce říct. Ale napadlo ho, ať to zvednu (čiže v případě mobilního telefonu přijmu hovor), že mi to třeba řekne.

Realita byla hnusně prostá, neboť Žábi, takto Mischova přítulkyně, nám (zabraným do družné rozpravy a šaškování nad káblem) prošla za zády, došla domů, Mische nenašla. Zhodnotila napěchovaný popelník, vydedukovala, že jsem byl na návštěvě. Leč Misch zmizel i se mnou, zbyl po nás jen smrádek a dým. Doslovně. Prohlédla všechny dva pokoje, zbylé podružné místnosti, nakoukla i do skříní a vyhlédla z balkónu, jestli nevypad z hnízda. Nakonec vzala jeho na stole ponechaný telefon, v něm vyhledala moje číslo a zavolala mi, kam jsem ho zahrabal. Když zvěděla, že Misch je stále naživu, ba asi deset metrů od domovních dveří (ostatně dle mojí navigace už nás z okna i viděla a slyšeli jsme se takto líp než po telefonu), smířila se s faktem, že nic dědit nebude (což by ostatně nedědila tak jak tak), zašla za námi aspoň ještě na kus řeči. Především se ujistit, jestli nám vopravdu nejeblo.

Vodkaz nafurt

Středa, 21.06.2006 ... Líp a líp ...

Leh mi v hokně server, hned ráno, v mrzkých 9:55, tedy pět minut před tím, než jsem se milostivě dovalil ("Dobrá, jsem sice v autě, ale když na to šlápnu, můžu u vás do pěti minut bejt"). Server prostě lakonicky pravil, že vraj "Critical Error" a dále myšlenku nerozváděl. To vím zas kulový. Ale mrdal jsem se s tím zbytek dne.

A se slepejšama na golfíku jsme ztratili míček. To je tak, když nejmenovanej slepej hraje dráhovej golf za šera a proti všem dosavadním zvyklostem (posílání podél dráhy) hodí druhýmu slepýmu míček přes dráhu. U křoví - to je mimochodem u dráhy se síťkou taky pěkná vychcávka. Inu, Pepé.

Vodkaz nafurt

Úterý, 20.06.2006 ... Tisk a Ťapi v akci ...

Hned po ránu, dobrá, tak něco po deváté, po nezbytné kontrole funkčnosti všelijakých podatelen a záloh a takových těch ranních rutinách, při procházení svodky událostí, padly mi do oka hned dva články.

Jeden pojednával o tom, že po světě se v okolí měst rozlejzaj slumy, brlohy a chatrčové periferie. Dokonce se tím prej zabejvá i jakási komis OSN.

Druhej článek byla vlastně po ránu příprava na onlajn Bambasa, seznam otázek, odpovědi se tam objevily až později. Několikrát se tam ovšem objevil výlev, že ten a ten má jenom starou Schade HundertZwaznig, ta nemá v zadu pásy, jak bude podle novýho zákona vozit šklebáka v autosedačce? Nebo má parchantéros hned štyři a jenom pětimístný auto.

Kdy ti lidi pochopí, že co si si našukaj, to maj?

Ať si komis OSN bádá jak chce, dokud primitivům ze slumů kdesi na předměstí Buenos Aires nepodváže pytliky, budou tito furt kopulovat a množit se jak králíci. Némlich totéž celá Afrika - co zacvičili (dík nějakejm pitomejm Evropanům) s dětskou úmrtností, píchaj jak vo život a ploděj a ploděj a nehynou a nehynou. A poušť a prales je neuživí, stahují se k městům a ti aktivnější odtam do celýho světa. Řek bych, že multikulti vocaď pocaď. Když si někdo v plechové boudě na skládce za městem vyrobí patnáct harantů, je to jeho problém. Já si ho domů integrovat nebudu.

To stejný v menším v tom druhým případě: než si vyšukám spratka, musím mít rozmyšlený, jestli ho třeba uživím, jestli ho budu mít kam uložit na noc a v případě přepravy jestli ho budu mít čím vozit. Novej zákon naštěstí opravuje domrdání toho předchozího pračurákem Kvapilem z KDU, kterej se prohlásil za novodobýho Heroda, propašoval do zákona obezličku, která nařizovala použití zádržnejch systémů jenom na dálnici, a na okreskách nechal robátka vesele vyvražďovat. Že tohle bude jedna z nejbližších oprav, to se vědělo od začátku, a to je dobrejch šest let. A ještě je tam, tuším, dvouletá ochranná lhůta. Pokud to někdo nepochopil, ať s parchantem chodí pěšky. To je prostě zase osud. Jo, taky jsem znal takovýho, bejvalej ředitel od "Kamsenanáshrabete?" Lesejk měl (co já pamatuju, teď už je to asi víc) piškotů pět. Jenže si na to vydělal. Koupili si osmimístný auto a moh celou tu tlupu (Lesejk, Lesejková, Lesejkovic bábička a pět šklebáků) vyvážet třeba po čertech a ďáblech, eště jsme si dělali psinu, že další skok a pokud bábičku nenechaj doma, budou si muset koupit autobus. Jenže to byl ředitel, měl to spočítaný, cílevědomě na tom pracoval a uživil jak vlastní provoz své školky, tak jejich dopravu. Jakkoli mi to může připadat abnormální, proti se nedá říct ani slovo.

Však taky v odpovědích na ten onlajn rozhovor jim to šéfhluchavka Bambas vzkázal diplomaticky, ale vcelku jasně - nelze, nelze, nelze. Jinak řečeno - ať si radš koupí slevovou kartu na vlak nebo pořádný boty.

Každý svého štěstí strůjcem.


Ťapince jsem včera v noci a dneska dodělal novou verzi úžasného veterinárního programu.

Dneska jsem jí ji implementoval. Dokonce si pořídila i tiskárnu, pročež výstupy z mého famózního programu už si nemusí poznamenávat na papírky a psát pak paragony ručně.

Taky jsem při té příležitosti, jak jsem tam zázračil s tou tiskárnou, vlastně poprvé viděl Ťapinku v akci, jak přišly nějaký dvě dívčiny (náhodný, z ulice, dřív jsem vždycky viděl jen interakci se známejma) s potkanem a psem, potkanovi slzelo vočíčko, psék byl dejchavičnej a kašlal.

Ťapinka prohlédla, vyptala se na příznaky, diagnostikovala a předepsala therapii.

Mno, popravdě - Ťapinka se při řešení problému projevovala diametrálně jinak než v domácnosti, tak nějak profesionálně, erudovaně a jakože má páru o tom, co vlastně dělá. Což nebejvá až tak zvykem. Mírně jsem se i připodmul pýchou. Rapidně u mne aspoň dočasně stoupla v ceně. Nevím, ale asi vždycky, když se jí podaří vyrazit dveře nebo něco nějak jinak zničit, asi se za ní zajdu podívat do práce. Leč zas ne moc často, aby nezpychla.


V návaznosti na můj skvostný závěsný stoleček balkónový poslal mi Fabiak s krátkým odkaz na část televizních zpráv, on takový pitchoviny sleduje.

Vcelku šlo v reportáži o to, že je vedro a občas bouřka, vedro občas s někým praští, po bouřce je mokro. Zase převratná záležitost. Co taky chtít od Novy? Fab to ovšem hltá.

V létě zkrátka kolabují kardiaci. To tak je. Znovu - takovej je život. Na to nepotřebuju televizi. Dále - na podzim se na mokru a v mlze vybíjej řidiči, v zimě mrznou bezdomovci, na jaře se topěj domkáři v zátopovejch oblastech. A?

Mi to připadá jak v ňákým publicistickým naučným dokumentu: "Pane docente, a je pravda, že vedrem už zemřeli dva lidé?" "Ano, z každých pěti milionů jeden."

Kruci, lidi, neblbnite, když je jeden chabrus na hercnu, dvacet let žere prášky po hrsťách, musí počítat s tím, že při vyšší zátěži - vedro, běh, rozčilení - to s ním může seknout. Vlastně už přesluhuje. No co, nám takhle kleplo vedoucího Pinďu na táboře, infarkt, když mu bylo nějakejch pětačtyřicet. Ačkoli nevím, esli tam to nebylo z padesáti procent z nás. Ale tak jak tak - to jsou prostě, jak říkal Jirka Buš, "collateral damages", okrajové ztráty.

Zajímavá je jenom ta poslední část "reportáže", kdy komusi blafnul celej balkón od popelníku na stolečku, jelikož skleněnej popelník zafungoval jako lupa a podpálil to.

Netěšte se, já su na takový malichernosti připraven a mám popelník keramickej.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 19.06.2006 ... Běhající Ťapinka a zaběhnutá Ťapinka ...

No richtik, už je to tady, už jsem z několika stran slyšel lamenty na to pekelný vedro. Některejm holt nic není recht.

Mezi náma - v zimě mrzne a sněží, na jaře teče v řece voda. V létě je teplo. Na podzim mlhy a rozsračkovaný listí. Takovej je svět v našem klimatickým pásmu.

Jenže vykládejte to někomu.

Někdo bečí, když je dlouho kosa, prej kdy už bude to léto? Teď ho má. A zas blbě.

Sedumdesátiletej dědek leze na rozpálenou střechu cosi opravovat. Se ví, že to s ním škrábne, pak o něm eště v novinách napíšou - prej "oběť". No neposral by se z toho jeden? Oběť. Já ty nový významy furt nechápu. Podle mne je oběť ten, koho zaleje trocha lávy při nečekané erupci sopky. Ale kdo se nechá dobrovolně usmažit na střeše, to je idiot. Napadlo by to někoho soudnýho?

Neříkám, že v tem hicu tančím radostí. To je i na mne dost. Ale furt lepčí než mínus dvacet. Ocenil jsem dneska zasejc Zelenýho Sršňa. Zlatej jednostop. Při představě auta nebo šaliny se mi dělaj mžitky. Kdepak. K deváté jsem dorazil do práce, přikúpil nějaký dvě minerálky, jednu akutně prohnal mražákem. Po obědě mi začalo prát slunko do kanclu (plus těch několik topících stabilně zapnutejch počítačů), ve dvě jsem si eště naordinoval procházku a něco po třetí jsem pravil, že dosť bolo. A šel jsem do hajzlu. Prosté. Ono to vedro má taky něco do sebe.


Ťapinka byla odhalena.

Ťapinka totiž hubne, Ťapinka běhá. Chacha, a to léta tvrdila, že běhat nemůže, nóžičky chromý, srdíčko chabrus. Pche, stačilo, aby ji samotnou při tom věčným válení začaly tlačit vlastní špeky. Běhá jak laňka - cikcak, hopsavě a s vypoulenejma vočima.

Celou dobu se jenom třepala, aby, až pomaže kolem golfíku, aby ji tam někdo z těch ztroskotanců nezblejsknul, že by měli moc ukrutný povyražení.

A to jí nedošlo, že Harpagon Spojka tam má naštelovaný votevřený vokno, který mu slouží jako jedno monstrózní zrcadlo, aby viděl, který íkvéčko mu tam zas od brány leze. A Ťapinka se mu včera prohnala přímo zorným polem.

Mírně konsternovaně se mne ještě dneska ptal, jestli neměl vlčí mlhu, jestli by to vokno neměl snad umejt nebo tak něco?

Výhledově jsme se domluvili, že jak mne Ťapina zas nasere (a že třeba dneska na to má kurevskej náběh), dám jim včasný echo, ať se můžou všichni štamgasti vyvalit na lavičku před golf a udělat si takovej jakože amfiteátr.


To eště včera, jak zrovna Ťapina odkvačila na trasu a já seděl u toho famózního závěsného stolečku na balkóně, chodila tady na rohu nějaká ženština a provolávala: "Ťapinko, Ťapinkóóó." Eště jsem se smál, že to si vzpomněla brzo, zas taková lemra Ťapina není a v danou chvíli mohla bejt už někde tak za tenisovejma kurtama.

Mi došlo, že je to na čokla, ale působilo to úsměvně.

Když jsem šel večer pak venčit pséky, zase: "Ťapinko, Ťapinkóóó. Ťapinkóóó, kde jsííííí?"

Kde by byla, už zas chrápe, hehe.

"Pane, neviděl jste tam někde zlatýho retrívra? Nepřidal se k vám? Jéžiš, to seš ty? " došlo babě, jakmile jsem došel blíž a dostal se do dosahu světla. "Neviděls tam někde jednoho psa navíc? Dceři tady už vodpoledne, bestie, zdrhla."

Vona to bejvalá vrátná Blána od "Kamsenanáshrabete", vida vida. Já pamatuju, že měli ublafanou dobrwoman Sáru, takovej pitomej pes, ta furt štěkala na vrátnici, protože se tam bála. Tak teď maj retrívra Ťapinku, inteligencí pokračuje v rodové linii a zapadá do celé famílije. No bezva.

Nic to nezměnilo na věci, že plonkovního čokla jsem nikde nepotkal, tedy Blána si odešla hýkat zase dál.

Spát jsem šel někdy ve dvě, cosi jsem ještě dodělával, v tom vedru se mi stejně nijak moc nechtělo. A ledva začnu zabírat špónu: "Ťapinkó, Ťááápííínkóóó."

To už jsem myslel, že mne mrdne.

Přesně do 3:20 ju to vydrželo bavit, než se konečně ozvalo kýžené: "Ha, tady seš potvoro, kdes byla? Deš sem?" (Oni vůbec s psama komunikujou takovým zvláštním a demokratickým stylem typu: "Sedni, lehni, nebo dělej, jak myslíš.")

Pak jsem teda konečně usnul.

Vodkaz nafurt

Neděle, 18.06.2006 ... Vláčky a stolečky ...

Byl jeden domeček, v domečku stoleček, u stolečku židlička, na stolečku popelníček a na židličce u stolečku s popelníčkem Egi.

Jo, ale abysem nepředbíhal ...

S Ťapoušama jsme se vybičovali k ohromné aktivitě, teda né, že bysme si šli zahrát ten předem avizovanej golfík, ale aspoň při Ťapouším odjezdu zašli jsme se podívat na vláčky. Teď zas aby nevznikla mejlka - Ťapouši jeli autobusem, koukali jsme na vláčky, ale na docela maličký, né na nádraží, ale na ulici, přičemž tou ulicí nemyslím to Poříčí, jak tam po ulici jezdí vlak.

Zatáh jsem jich všeckých na Modelový svět, výstavku vláčků. Co taky furt s návštěvama v Brně, že? Já už tam kdysi byl, ale Ťapinka ne a Ťapouši jakbysmet, přičemž Ťapinku jsem na to navnadil minulej tejden s Vávou, ovšem pak jsme to jaksi nestihli. Tak dneska.

Mně se tam osobně nejvíc líběj ti pišišvoři, postavičky, kterejch je tam k patnácti stovkám snad. A že si dali autoři záležet. Od minula i něco přibylo.

Na jejich webu mají lepší fotogalerie, ale já si vzal s sebou foťák, abych nebyl za blba, kterej jenom kopíruje cizí fotky.

Takže tam lze nalézt několik nehod včetně jednoho sundanýho cyklisty, mukly, co kopou výkop, obligátní socanskou stávku, baču, kterej pase ovce nad tratí, hasiče zachraňující spadlýho horolezce nebo sebevraha, pinďuláky ve vlaku, originální nudisty, bábu se vzpouzejícím se spratkem a třeba hajnýho s ohařem. Tradiční pankáče - ehm, pardon, alternativní kultůru, exemplární příklad pracovní morálky na dráze, kdy jeden maká a šest dalších na něj čumí a chlastá a tak všelijak dále. Vláčky jsou krásný, ale já osobně nejradši ty panďuláky.

Bacha, je to prdnutý na jedné stránce okolo 1 MB ...
Bacha, je to prdnutý na jedné stránce okolo 1 MB ...
Bacha, je to prdnutý na jedné stránce okolo 1 MB ...
Bacha, je to prdnutý na jedné stránce okolo 1 MB ...
Bacha, je to prdnutý na jedné stránce okolo 1 MB ...


Konečně jsem se po letech rozhejbal k výkonu.

Máme balkón. Dočista malej a nanicovatej, už se taky hovoří o tom, že se budou v ulici dělat nový, jenomže to se už hovoří deset let.

Už dlouho jsme s Ťapi špekulovali, jak (krom věšení prádla) balkón využít, třebas k posezení. Nějak z toho většinou nic nebylo, ale teď nevím, co je příčina a co důsledek. Já tam vytáh "psí křesla" (tedy dvě stará křesílka, jež slouží psékům za pelech) historicky asi jednou, Ťapinka si tam občas nějaký taky vysmýká, ale jenom velice sporadicky. A právě - s tím je blbá manipulace, jednomu se do toho nechce, ačkoli pro takové podvečerní sednutí by se to mohlo hodit. Však je jedno, jestli se válím na gauči, pokuřuju, lemtám kafe a čtu si, nebo zda totéž činím na balkóně na luftu. Terasa na chaloupce u lesa to není, ale zkusit to využít by se dalo, když už to teda je k baráku přišroubovaný.

Pročež jsme zakoupili dvě skladnější skládací židličky s podprdelníkama a ...

No a ... stoleček žádnej takovej vhodnej závěsnej jsme nikde neviděli. Teda nikde - prostě IKEA nic takovýho nemá. Já se zas nebudu honit jak chrt, to bych moh zůstat na tom gauču.

Pravda, jeden takovej stolík má máti, kdysi kýmsi zhotovenej na míru přesně na tento typ balkónů, a ona už má balkón vyměněnej. Jenomže jednak možná půjde stoleček adaptovat jí na novej balkón, druhak co kdyby nám je taky přeci jenom vyměnili, co pak se závěsným stolkem, třeťak je pro dva přece jenom asi velkej. Ten balkón je fakt z kategorie pidi.

Pročež jsem zakoupil prkno. Prkno v IKEA nazývají hrdě "polička". Ne taková ta, jak je to prkno a dva nějaký závěsy, vzpěra nebo stojan. Zkrátka jenom prkno. Prkno rovná se polička. Není daleko doba, kdy vám prodaj pařez a metodickej návod, jak z něj sekerou nenáročně vytesat třeba štokrdle. Takže prkno, ehm, pardon, poličku a dvě obyč konzole z vohejbanýho klacku.

K tomu jsem doma přibral šest vrutů (mám nasysleno) a prkýnko, co původně fungovalo jako vzpěra u balení nedávno nové pračky pro transport. Do tohoto herberku pohroužil jsem se se šroubovákem a během necelých pěti minut z instantní podoby vykutal stolek kompletní závěsný. Jen ho zavěsit.

Zavěsit, tedy až budou závěsy. Závěsy musím ještě namyslet. Prozatím jsem stolek bez závěsů zavěsil komplet na kus zelené pomocné (vpodstatě lavinové) šňůry. Tradiční provizorium. Jsem velmi žádostiv, jak dlouho to takhle "provizorně" a "dočasně" vydrží. Možná, kdyby se těm špagátkovejm vočkům zkrátily ty fousy ...

Však je to stolek závěsnej, no ne? Tak jestli je zavěšenej na závěsu nebo na špagátku, dyk je to fuk.

Pidibalkónové pidizátiší ...
... a Egiho provizorní závěsný stolek na  provizorních závěsech.
Vodkaz nafurt

Sobota, 17.06.2006 ... Negolf a nefotbal ...

Přijeli Ťapouši na návštěvu, prý především zahrát si golfík. Že když už je to léto a my nejedeme k nim ...

Uznávám, naposledy byli opět oni tady, o Vánocích, jenomže pak Ťapinka zařizovala ordinaci, já si hrál na parašutistu, mezi tím bylo hnusně nebo zkrátka to nějak nevyšlo. Ostatně se domnívám, že s předchozíma rokama a běžným poměrem návštěv 6:1 (dříve) až 4:1 (jak lenivíme) máme tak jaksi "nadpracováno".

Na golfík jsme skutečně i došli, cestou z procházky s psékama. Bohužel zrovna před bouřkou. Prý by na hraní bylo moc mokro.

Jako vtipná vložka se ukázala cesta tam, když protijdoucí maník pravil: "Ahoj Egi, já jsem Jasper." V hlavě mi zašrotovalo jak kolečka v Enigmě, aha, on se mne v tejdnu jeden ze čtenářů (a občasných glosátorů), pan Jasper White, ptal, jak je to s otvíračkou o víkendu. A teď si byli zahrát a právě jdou domů. Tož tak.

To už je pomalu jeden z dalších vrcholů mého "seznamovacího obžerství", potkat na Lesné někoho z Lesné nebo zkrátka potkat někoho, koho znám, to není nic divnýho. V zásadě nemůžu vystrčit rypák z baráku, abych takto někoho nepotkal. Ale potkat na Lesné někoho, kdo z Lesné není a koho neznám (přičemž ovšem jsme de facto známí), to dovedu jenom já.

My jsme jen tedy svlažili hrdlo a šli přečkat domů, až se vyprší.

Po dešti bylo zase moc horko.

Pak moc pozdě.

A tak.

Tedy největším sportovním výkonem dne bylo to, když při večeři v pizzerii se Tatík Ťapouš občas zvedl a šel se ležérně podívat k baru na televizi, jak vypadá skóre ve fotbalu.

Dlužno podotknout, že skóre vypadalo relativně bledě, Ghana natrhla Česku razantně prdel, což je, jak jsem ze zpravodajství pochopil, národní katastrofa srovnatelná snad pouze s Mnichovem nebo Bílou Horou.

Hele, jak jsem to cestou kolem toho báru zahlíd taky, napadá mne - maj voni ti kopálisti ty dresy povinný, i když to není nutný? Nemohli by třeba s tou Ghanou hrát takňák "v civilu", v něčem pohodlnějším, když jsou jedni už tak černí a druzí bílí? By mohli hrát v něčem domáčtějším a rozhodčímu pro orientaci dát na hlavu třeba cylindr. Proč maj na sobě černí bílý trička a bílí červený? I na starých monochromatických televizorech by to muselo bejt přehledný dost a dost.

(Aha, teď mi pan PanáČek po ICQ navodil zajímavou myšlénku: voni jsou možná tak strakatí - černí v bílým a do toho bílí v červeným, protože kdyby byli jenom černí a bílí, tak by to pro laika - třeba pro mne - mohlo vypadat jako šachy.)

Vodkaz nafurt

Pátek, 16.06.2006 ... Jednou jsi nahoře, jednou dole ...

Eště ve čtvrtek jsem byl za hvězdu, když si mne pozvali od jedné firmy, jestli bysem jim moh přenastavit nějaký drobný na jejich serveru. Server jakejsi Apple MacIntosh, na něm Mac OS X Server. Čili počítač, z jehož řady jsem viděl kdysi před lety jeden exemplář na chvílu tak na pohrání, systém, kterej jsem neviděl nikdy. Bezva.

A hele, von je ten systém vlastně docela povědomej ... nejenom, že jim tu vokýnkovou architekturu kdysi před lety vykrad Majkro$oft, ale v pozadí pod tím ksichtem ťuká jakejsi UNIX. Dohromady to není nepodobný Linuxu. A vida, vida ...

Tak jsem přišel, sedl si k počítaču, z jehož řady jsem viděl kdysi před lety jeden exemplář na chvílu tak na pohrání, k systému, kterej jsem neviděl nikdy, udělal jsem, co po mně požadovali a zas jsem šel.


Naproti tomu jsem se v pátek snažil činiti čertu dobře ...

Rodině od kolegyně od jedné kamarádky přestal spolupracovat počítač. Vobyč PC, vobyč Windows.

No, nespolupracuje doteď. Zasekal jsem se na tom jak debil a jebal se s tím dobře od dvou odpoledne do půl deváté večer. Nic.

Zbavil jsem to sice aspoň chybovejch hlášení, ale ke korektní funkčnosti jsem to nepřived a budu tam muset, k mé veliké radosti, eště jednou.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 15.06.2006 ... Jak je to s tím bytím a nebytím ...

Dneska jsem nebyl u zubaře.

Takto původně vypadal celý zápisek ze čtvrtka. Nesetkal se s pochopením.

Takže jednodušeji a po lopatě ...

Ono se mi jednak ukrutně nechtělo to ve čtvrtek večer nikterak rozvádět, druhak jsem zahléd u jednoho panáčka na stole Hlavu XXII. Tak jsem předpokládal, že vám to naservíruju jenom takhle stroze: Dneska jsem nebyl u zubaře. A nějaká dobrá duše se mne zeptá, co je na tom tak zajímavého, když jsem u zubaře nebyl ani včera, předevčírem, celý měsíc, čtvrtletí, pololetí a kdovíjak dlouho. A já budu mít pak možnost to s velkou slávou objasnit a budu za hodnýho a přívětivýho. A? A nic. Koňové.

Yossarian se protlačil až dopředu, a když si přečetl strohé oznámení, které tam viselo, vydralo se mu ze rtů dlouhé bolestné zaúpění. Stálo tam:

Vzhledem k okolnostem, které se vymykají mé pravomoci, nekoná se tuto neděli slavnostní přehlídka.
Plukovník Scheisskopf

"Můžeš mi říct, co je na týhle neděli tak zvláštního?" vykřikoval Hladový Joe na Náčelníka Bílého Polozuba. "Proč nebudeme mít přehlídku tuhle neděli, když ji nemáme žádnou neděli? Hm?"

(Joseph Heller, Hlava XXII)

No, tak já totiž u zubaře bejt měl. Ba jsem tam i přišel, a to dokonce včas. Vo půl druhé. Jenže von se vrták vrtal v držce ještě někomu jinýmu, vzápětí bylo 13:35 a teprv šla na řadu ještě nějaká ženština. Prej tak na deset patnáct minut, což znám, to je dobrejch dvacet nebo taky půl hodinky.

Tak jsem zakoulel vočama, řek, že na to nemám čas, nerva ani náladu (což byla všecko pravda), že mi vo nic zásadního neběží, beztak mělo jít jenom vo kontrolu, možná nějakej zahnstein. Případně by mi moh krapet připozbrousit jednu plombu dělanou už hodně dřív, vona tam má takovej jakoby přelis a vobčas se vo to škrábnu do jazyka, ale zase - vesele s tím funguju přinejmenším rok, tak se eště nějakou dobu neposeru.

Ať si mastičkář dožene skluz a zavolá, až bude mít čas.

To von zase jo - von sedí ve stejným komplexu budov, hned vedle ouřadu, a takhle je to pro něho taky vyhovující. Dyž se mu z nějakýho důvodu vycuká ňákej pacient, jednoduše felčar zvedne telefon, vytočí vnitřní linku a pozve si mne (nebo někoho, s kým má taky nějaký resty). A aspoň se jeden nemusí nervovat ...

Vodkaz nafurt

Středa, 14.06.2006 ... SK Slepejš ...

Už i slepejši naznali, že není záhodno se celé léto při středečních zasedáních klubu jen tak válet po putykách, že mnohem lepší je válet se po putykách a u toho ležérně sportovat. Tím nemyslím nějaké to sledování fotbalu v televizi v hospodě, neboť to je pod naši úroveň a navíc na to dost blbě viděj, nýbrž skutečně sport aktivní, tedy tradiční golfík. Však nikdo neříká, že je třeba se při sportu nějak uhonit, že?

A dělají pokroky - třeba Bača se od neděle zlepšil o dva body, tedy na skvělých 67, shodný výsledek spolu s Marťanem. Značně je předběhl Pepé, jehož nejčastější větou dne bylo: "Tohle jsem před dvaceti lety dával vždycky za jedna." No vida, a po dvaceti letech je 66 na osmnácti drahách taky pěknej výsledek. Pepého Stará Manželka Máhruška nesdělila, za kolik kterou dráhu dávala před dvaceti lety, pouze mlčky natrhla Pepému prdel - 63. A aby to nevypadalo, že se zase chlubím, taktně skončím ve výčtu u druhého místa: Ťapinka - 48.

Končíme. Posbíral jsem kulky a baldičky: "Heleďte, já jdu ten vercajk zatím vrátit, počkejte mne někde u stolu, Ťapi, vem mi, prosím, Kofolu." A ukázal jsem ještě Ťapince plnou sklenici odstavenou na lavičce u poslední dráhy.

Zašla do hospody a vzala (tedy objednala a donesla) mi Kofolu další.

Ťapinka myslela. Myslela. A já jí pořád říkám, ať to nedělá, když jí to nejde. Ťapinka myslela a já čumím do dvou půllitrovejch Kofol, beztak už mi z toho v břuchu kvákaj malí ropáci. Vsadím se, že při obšírnějším výslechu by z ní ještě vylezlo, že to myslela i dobře.

Příště si ji pošlu pro tu pověstnou smrt. A su schválně zvědav, kolik, čeho, odkud a kam přinese.

Vodkaz nafurt

Úterý, 13.06.2006 ... Nezaprší a nezaprší ...

Opětovně jsem vyrazil do práce hrdě a čile na jednostopovi Zeleném Sršňovi. Mozek, zaplavený endorfiny z toho blaha, že zas uvidím kolegy - státní ouředníky, nedokázal správně vyhodnotit informace od rosničkářů. Možná se na tom taky podepsal fakt menšího stresu, kdy jsem vstával o půl deváté, ačkoli čistě teoreticky jsem v tu dobu už půl hodiny pracoval.

K obědu se zatáhlo.

A kráplo. Káplo. Sprchlo a nakonec lilo jako svině.

To známe, letní bouřky a přeháňky. Sic jsem trochu znervózněl, ono to přeci jenom na Green Hornetu není v dešti žádnej med, navíc jsem měl psí hlídku a domů jsem se dostat musel. Ale to jsem měl zas jenom malej kyblik. Po chvíli přestalo.

Moc jsem nevočumoval, popad věci, narazil si blembák a vyrazil.

U kasáren v Blekfildu spadlo pár kapek asi na třech stech metrech, jen taková směšná sprška, jen do té míry, aby to motocyklistu nasralo.

Zaparkoval jsem jednostopa v garáži a svižným tempem se bral ku domovu.

Nestih jsem to. Opět káp-káp-káp už od zatáčky nad rozhraním ulic. Ještě jsem přidal do kroku, naštěstí se mi postavila do cesty putyka na golfíku. Když jsem probíhal bránou, zrovna se spouštěl solidní liják. To bylo o fous.

No co, další přeháňka, bylo něco před třetí, ať je teplo nebo zima - v hospodě je vždycky prima. O čtvrthodinku se pejsí neposerou (ani doslovně, ani přeneseně), nechal jsem liják vylejt.

Dle mého názoru to už mohlo stačit. Hodil jsem si věci domů, na šňůru přikarabinil pséky. Kdo se bude tahat s deštníkem? Podle zkušenosti by to mělo tak půlhodinku do případného dalšího deštíku vydržet, "támhle se to trhá", nebudu jak blbec zázračit s deštníkem a eště se u toho prát s psama.

Mno, zkušenost je zkušenost a globální oteplování je globální oteplování (nebo kýho čerta). Promok jsem durch na kůži. Kokot.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 12.06.2006 ... I mistr tesař si někdy utne ...

Pamatuje si někdo, jak jsem vždycky říkal, že moje bílý trička vydrží bílý pouze do doby, než je dostane do spárů při praní Ťapinka? A že se to může povést jedině jí?

Ano, bílá trička se mohou prát s bleděmodrým. Třeba s takovýma notně opranýma džínama.

Ale jsem si nějak ve spěchu (jak jsem chtěl stihnout svoje domácí práce, než se Ťapinka vrátí z hula-hula) neuvědomil, že bledě-modrá na notně opraných džínách je diametrálně odlišná například od trochu-méně-bledě-modré kupříkladu na (ačkoli taky notně oprané) soupravě teplákové vševojskové.

Ano, máme o něco více čundrovních světle modrých triček. A já abych si po těch letech hledal nové rčení.

Vodkaz nafurt

Neděle, 11.06.2006 ... Paradesantní slepejš a Létající hospodář ...

Hele, víte, jak pozná nevidomej parašutista, že už je metr nad zemí?

???

Se mu přestane šponovat vodítko.


To byl vlastně prapůvodní účel, proč já se konečně rozkejval k paravýcviku. Slepejši na mne tlačili, že by si chtěli skočit. Po zjištění cen se sic pro tentokrát nakonec z hloučku vyextrahoval pouze Marťan, ale množství už nehraje roli. Funguje to tak u nás už delší dobu - slepejšům se něco neobvyklýho zamane, nadchnou se a žádaj po mně metodické vedení. Přičemž je pranijak nezajímá, zda danou činnost znám či ne. Tedy jsem se musel naučit.

Bohužel se nám nepodařilo najít cestu k sólovým skokům. Jak na vodě, tak svého času v autech, a rovněž i na padáku musí mít zrakáč k sobě někoho, kdo je schopen mu eliminovat případnou chybu s možnými fatálními důsledky. V lodi má háčka, který hlásí směr a šutry, při řízení dostal autoškolníka s jeho druhým řízením. Tady nezbylo, než se uchýlit k tandemovému seskoku, čili nechat se přivázat jak mončičák do klokaní kapsy zkušeného tandempilota a nechat se vyskočit z letadla. Na druhou stranu to má cosi do sebe - odpadá vlastní drezůra a za případné zrakvení mu může někdo jiný, pokud je to tedy co platné. Marťan to vzal prostě tak. A k němu se hbitě obratem přidal Harpagon Spojka, hospodář čili pohostinský z golfíku. Ten zas chce všechno hned a rád si to zaplatí. Navíc musí nalejvat ztroskotance a na nějaké běhání po letišti a trenažérech nemá čas, možná tak v zimě, která je ovšem pro parašutistický sport přinejmenším nevhodná.

Dobrá, dva klienty bychom měli. Tandemového odborníka taky. Co by nám tak chybělo?

Nechybí nic. Spíš do jisté míry přebejvá - běžně udávaný limit pro tandem je maximálně 100 kg, s opravdovým profíkem statné postavy je možno i 110. Víc po domluvě. Domluvil jsem Marťanových 113, ale Marťana jsme sviňácky nechali tři tejdny hubnout. Jsme my to ale kurvy. Však je to pro jeho dobro.


No a vlastní neděle?

Docela solidní parta. Slepejš Marťan a Harpagon Spojka jako tandemskokani.

Já a Kombajn coby další - původní plán byl, že pokud by to bylo trochu možné, šli bychom všichni čtyři společně. My s Kombajnem bychom si dali repete - Marťana a Spojku cestou vzhůru trochu rozdráždili, pak řekli něco jako "sorry, my už musíme jít" a v začátečnickém kilometru je drze opustili, hópli ven a počkali na ně opět dole. Z plánu sešlo. Letadlo byl pro tento den jen L-410 Turbolet (pro začátečníky s výtažnou šňůrou nevhodný) a ještě k tomu nad limit silnější vítr. Mno, není každej den posvícení a o nás protentokrát až tak nešlo. Důležití jsou ti dva.

A tlupu uzavírala Ťapinka jako pomocná fotografka a druhá řidička, Slepejš Bača - kameraman a Váva coby roztleskávačka.

Marťan potichu přiznával už týden, že začíná mít takovej pocit, jako by se i mírně bál. Což je zdravé. Kdo zůstává v klidu, zatímco ostatní ztrácej nervy, dle všeho něco nepochopil. Takto se jevil naopak Spojka. Neustále se usmíval a tvrdil, že je všechno v pohodě. Až později nám došlo, že má za těch dvacet let v hospodě takto do profesionálního úsměvu deformovanou hubu.

Mno, den to byl s kýblem sraček, vopravdu.

Nejdřív jsme se dozvěděli, že teda já s Kombajnem neskáčem. To zamrzí, ale víceméně jsme s tím i počítali, že takováto situace může reálně nastat. A tak jsme k tomu přistupovali - aspoň se nebudem muset nijak stresovat a honit a užijem si půlden prostého zevlování a fotografování. A v neposlední řadě budem mít relativní klid na zvědavé otázky Marťana a Spojky a s bohorovným výrazem hrdých absolventů jednoho seskoku jim budem na všetečnosti moci dle svých sil odpovídat a vysvětlovat. Zkrátka průvodci.

Horší bylo to, co následovalo.

Čekání jsme si krátili, pochopitelně, pozorováním ostatních skokanů. A jeden takovej se tam docela slušně zmasakroval. Žádnej bažant, naopak, rutinér s relativně "rychlým" padákem, parašutistická licence skupiny C, tedy, pokud se nepletu, mezi 200-500 seskoky. Těsně nad zemí proved jakejsi zbrklej nepochopitelnej manévr a shučel ze solidní výšky dobrejch osmi nebo deseti metrů pěkně zostra, načež ho padák ještě jednou vymrštil do vzduchu a jebnul jím o zem podruhé a naplocho. Dle prvního ohledání pěkných pár zlomenin.

Přijela pro něj záchranka a pak se tam notnou dobu producírovala suita policajtů a všelijakých inšpektórů. Nehledě na to, že se tím čekání trochu protáhlo, Spojkovi poprvé regulérně zamrz i ten profesionální úsměv.

Ale řada na ně došla. Co se má stát, to se taky stane.

Byli oblečeni, vystrojeni, postrojeni, poučeni, vyzkoušeni. Posazeni do letadla (už s notně méně přesvědčivými úsměvy) a posláni do mraků.

Co se přesně dělo nahoře, víme jenom z doslechu. Možná proto, že Honzíkovi selhala kamera. Další bodík do mozaiky.

Fakt, že jeden z jiných tandempilotů musel kvůli závadě odhodit hlavní padák, to jsme jim původně už nechtěli ani říkat - to taky není fatální věc, ale přinejmenším smolná a neobvyklá. V kombinaci s ostatními náhodami už toho začínalo bejt trochu moc.

"Naši" avšak po chvíli vypadli z protislunka, udělali ještě nad námi pár koleček a elegantně dosedli. Doslovně, do slámy.

Dlouho jsem neviděl nikoho tak extrémně nadšenýho.

A aby toho nebylo málo, sjeli jsme pak znovu na golf - podruhé, to už je vlastně tradice, že? Jen nás opustil Marťan a namísto něj jsme přibrali Kachně. Spojka nehrál, ale zaujal svoji pozici za barem. Však jim už z letiště z Prostějova hlásil, že ať se neradují, všechny účty zůstávají v platnosti.

No, k dovršení smůly ... ale jo, sice jsem zase vyhrál, ale opět mě to se skóretem 46 ani tak nějak netěší.

Vodkaz nafurt

Sobota, 10.06.2006 ... Kino s Vávou ...

Přijela Váva z Práglu. Čímž je rámec dne znalým jasný.

Váva přivezla Ťapince brýle, které jí před několika roky odvezla. Prostě omyl. Ťapince se mezitím namáháním čočky a stále vynucenou akomodací zlepšil zrak. Váva je užitečná.

Jsme se byli večer podívat v kině ... zase letos. "Šifra mistra Leonarda" se to jmenovalo. Ačkoli kritika film ukrutně poplila, Ťapina se na něj ohromně těšila, neb kniha se jí líbila.

Mně to přišlo takové, ehm, ucházející. Knihu jsem nečet, tudíž mne snímek nemoh nijak radikálně zklamat. Asi tak - viděl jsem už hodně lepších filmů, ale taky mnohem víc mnohem horších. Spletitost a zamotanost na slušné úrovni, nikoli až tak přehnaně nepochopitelná rozuzlení a objasnění. Některé části jasné hned od začátku, jiné překvapivé. Celkově jak říkám - ušlo.

A pochopil jsem (na rozdíl od Fabiaka s krátkým) i tu scénu s pořezaným Tomem Hanksem, tedy vlastně pointu filmu. Nuž, ne každému je přáno.

Ani jinak jsem se v kině nenasral nijak nad normál a hlavně - Váva musela bejt převážnou část zticha.

Vodkaz nafurt

Pátek, 09.06.2006 ... Jsem trochu kecal ...

Náročnej víkend. Pěkně to flákám, ale zase jsem nucen se omluvit.

Jdu vyvenčit pséky a tak akorát zhebnout.

Vysvětlím zejtra ...


Mno, vysvětlím, vysvětlím, na pátku není co vysvětlovat, dělo se buď lautr hovno, nebo si aspoň nic jinýho nepamatuju.

Spíš jsem to s tím vysvětlováním myslel tak na tu sobotu a neděli, viz tedy výše.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 08.06.2006 ... Hibernuju ...

Všichni sršej elánem z opět vylezlýho sluníčka, trousej moudra po hrstech a vůbec to všem jaksi bystře zapaluje. Aspoň mně to tak připadlo, možná to byl jenom subjektivní pohled, páč já jsem byl celej den jak jebnutej.

Zalez jsem vždycky někam do kouta a pohyboval se na pokraji hibernace, omezil jsem veškeré aktivity na několik nezbytně nutných úkonů (pár rutinních kontrol, několik telefonátů, jeden mail, jedna aktualizace pracovního webu a jeden oběd), jelikož jsem vnitřně cítil, že jak na něco šáhnu, pokurvím to a budu se z toho několik dní babrat.

Vyšlo to. Nebyl jsem nucen zabřednout do ničeho tak hluboko, abych tomu mohl uštědřit nějakou ránu.

A nehodlám na tom nic měnit ani mírně nad ránem.

Vodkaz nafurt

Středa, 07.06.2006 ... Ztráty z Brna a nálezy z Prahy ...

Na to, že dle některejch věštců a věštkyň měl bejt včera konec světa, tak je docela pohoda.

Dobře, tak vosum kil jsem od pana PingPonga nedostal. Ale já ho z toho nijak neobviňuju, ba dokonce konkrétně tomuhle věřím. Ostatně - je teoreticky možný, že jsem si je nějak blbě narval do kapsy vedle peněženky (občas to dělávám) a někde potratil. Nebo, jestli zůstaly na pultě, jak jsem se domníval, a pan prodavač šel zevlovat někam do stojanů s hadrama, moh si je nabídnout relativně kdokoliv. Asi tak. Přišel jsem už o víc a za blbost se holt platí. Někdy i doslovně.

Akce "Paradesantní slepejš" bude. Záhy. Už se na tom vyšívá.


A ještě pár postřehů z toho včerejšího Práglu. Konkrétně z ulice vedle PraPetří (teď už bejvalé) školy.

Že se někdo bojí o svoje vozidlo a všelijak si jej zabezpečuje, to mi přijde logický. Činím tak rovněž. Obzvláště v Praze bych se bál taky. Dvakrát mi za život vykradli auto - z toho dvakrát v Práglu. Naštěstí v obou případech služební. Jednou dokonce pár ulic vocaď.

Ale co předvádí místní pan Invalida (podle vyhrazenýho stání a toho "šmajdavca" za předním sklem) v obavách o svou Schade HundertZwanzig, ač uznávám, že mu možná auto skýtá jedinou možnost dopravy, ale to mi přijde skutečně jako paranoia:

Invalidovo zabezpečení.

Ba dokonce nevím, jestli ty dvě tyče na volant a masívní řeťaz s dvouma zámkama vedoucí kamsi do útrob sedačky nepřevyšují svojí hodnotou zbytek káry.

Jestliže se ulice jmenuje Ladova, vcelku pochopím, že tam Joséfek čumí ze zdi:

Joséfek Ladojc.

Ta ulic je po něm - po jeho působení - asi přímo pojmenovaná. Ba dokonce mi to přijde logičtější, než Ibsenova u nás. Schválně, co by asi tak dělal Henrik Ibsen (1828-1906) v paneláku na Lesné, že jo?

Ovšem ty dvě skulptury na baráku vlevo a vpravo, u těch jsem nepochopil jejich význam.

Svatej Gondoliér-Proletář-Teoretik.

Ten s tou baldou nalevo mi přijde ze všeho nejvíce jako převozník. Nebo gondoliér. Trénující nasucho, na suchu, na špalkách. Asi Svatej Gondoliér-Proletář-Teoretik.

Svatej Elektrikář.,

A vpravo je pak s největší pravděpodobností Svatej Elektrikář. Též by to moh bejt spojař, ale na to má moc hejrupácký hadry. Možná tak spojař-partyzán, tomu by odpovídal i ten sochor v ruce. Jelikož má sochor v ruce za zádama, moh by to bejt eště Svatej Spojař-Partyzán-Komunista. Ale spíš se přikláním k tomu elektrikářovi. Ten kábl, co vleče přes rameno, je na telefony moc tlustej. A podle zkušeností se službama dnešních E-Onanů bych řek, že takovej kyj se může elektrikářovi při případné konfrontaci se zákazníkem náramně hodit. Na obranu vlastní osoby.

Nebo se pletu? Není mezi čtenáři nějakej slovutnej pražskej architekt?

Vodkaz nafurt

Úterý, 06.06.2006 ... Dospělá PraPetra ...

Ruku na srdce a sebekritiku do hrsti - v Brně chcíp pes. Dobře, vohňostroje, hmm, ty teď skončily, to je zas na rok vodstaráno. Invex stojí za hovno a nic dalšího mne už nenapadá. Pro život je to ukrutně skvělý a klidný místo, ovšem když se jeden chce povyrazit, musí do světa. V rámci Česka mi tak přijde, že se všecky důležitý katastrofy dějí v Práglu - no schválně: bitva na Bílé Hoře, bolševickej puč ... no, vono toho taky není vo moc víc, ale takňák to má vždycky vyšší grády. Pragocentrismus se tomu říká.

Do tohoto hubeného výčtu bych moh započítat i dnešek.

Co že jsem tam vlastně hledal?

PraPetra skládala maturitní zkoušku. Ano, TA PraPetra. Jo, jestli vám přijde poněkud starší a pokročilá, tím se nedejte zmást. Komu se zase podaří skládat "zkoušku dospělosti" ve dvaatřiceti, že jo?

Když se s tím vytasila poprvé po ICQ, samozřejmě jsem hned namít, že maturita je záležitostí veřejnou, a to já se přijedu podívat. Na čumendu. Reakce byla pochopitelně taková, že ať mne to ani nenapadne, že PraPetra klesá do víru hysterie i bez toho, zabije mne, zabije sebe a pak následně pozabíjá šeckých vokolo, a to ostatně možná v každým případě.

Časem se jí to, nevím proč, rozleželo v hlavě, začala špekulovat a dospěla k obratu - prej jestli ten můj návrh eště furt platí? Eeh? Že nerva už má stejně tak jak tak, horší to bejt nemůže, prej by to naopak mohlo bejt ku prospěchu věci - mít tam jakous takous spřízněnou duši, se mnou už prožila ledasjaké trampoty, katastrofy a záležitosti na hranici bytí a nebytí, tak co už? Naopak na ni můžu, když už nic, působit uklidňujícím dojmem.

He? Tak to jsem eště nežral. Že po interakci se mnou se mnou jedinci přestávají komunikovat, prochází osobními i rodinnými krizemi, nebo končí v peči psychiatrů (v tom lepším případě), to už jsem si tak nějak zvyk. Ale že bych působil jakožto uklidňující element? To tu eště nebylo. Měl bych se nad sebou asi zamyslet.

Ale řek jsem si, že aspoň bude bžunda, maturita je skvělý téma pro pobavení, mně osobně se to líbilo natolik, že jsem maturoval načtyřikrát, vzal jsem si den volna za volby, koupil lístek na autobus a vyrazil.


Drobné intermezzo z Florence:

Potkal jsem ... hmm, já vlastně ani doteď nevím koho. Buď "high-tech" somráka, nebo študenta (či co) skutečně v nouzi.

Zkrátka přišel ke mně maník a velice slušně na mne, esli prej nemám drobnejch patnáct korun, že mu chyběj na autobus. Někdy dám, někdy ne, záleží spíš na náladě. Avšak tentokrát jsem rozmařile ještě v Brně nakrmil nenažranej kafomat, tedy jsem žádnejch patnáct korun neměl. Tak dvě, s bídou.

Chlapík prej, jestli teda nemám stovku? Že by mi vrátil, že má těch pětavosumdesát ...

Podle mýho bych měl jednotlivý kilo mít. Tak jsem vytáh šrajtofli (ano, zkontroloval jsem si pro sichr, že za mnou je pevná zeď a vůbec na kradení peněženek blbý podmínky), z ní vylovil kilo. Bořík mi nasypal pětavosumdesát korun, uctivě dvakrát poděkoval a odkvačil směrem k nástupištím.

Tak furt fakt nevím.

V každým případě (ať fakt potřeboval na cestu nebo to byl jen sofistikovanej vágus) mám na kontě další dobrej skutek, že by Mirajz Dušín zbled. Ať si maník patnácti korun užije dle svýho.


PraPetra si mne vyzvedla u autobusovýho nádraží, odvezla mne ke škole. Zašli jsme na oběd, kterej mi zaplatila, a ještě mi chtěla rvát tři kila, jakože na jízdenku. No dočista jebnutá. Snad je to taky můj vejlet, ne? Ostatně - koupil jsem si na tu příležitost džíny za tisícovku, nějaká jízdenka už mne nerozhodí, hehe (ostatně nevím, jestli jsem to s nima s tou "nedbalou elegancí" nepřehnal, dovopravdy na denním světle připomínaj spíš travnicu).

Následně jsem byl instruován:

- že se mám pokusit záležitost zdokumentovat, to jsem věděl od začátku
- dále mám hlídat čas
- jestli má PraPetra sako
- jestli má PraPetra správný boty
- mám zakašlat, kdyby kuňkala potichu nebo moc drmolila rychle (což jsem jí se za poslední dva tejdny chronickým kašlem moh s klidným svědomím slíbit)
- a v neposlední řadě jsem obdržel inhalátor s jakousi sračkou, kdyby tam sebou rovnou mrdla.

Tak, první zkouška - čeština.

To se tam PraPetře moc nechtělo. Kdepak. Pět metrů ke dveřím s třema zastávkama. Nasadil jsem svoji chlácholící funkci, že pche, co nějaká čeština, proti cestě na Oslavce nebo proti PraPetří pěší tůře v Itálii do Limone (tunelem, nad ránem, promočená od deště), to je nějaká čeština zívačka. A ať tam kouká namakat, však víc jak pět stupňů známkovací stupnice nemá a týrání zvířat je prej zakázaný. Takže ji maximálně vyhoděj. Což není nic až tak strašnýho, neboť to důvěrně znám a taky žiju. Jak říkal major Haluška aka Terazky: "Človek je človek a jako s takým treba s ním narábať. Tiež je možné ho odbachnúť, žial, iba keď je vojna." Měl u toho prý ukrutně smutné oči.

Já tam seděl, zapnul si diktafon - prej aby PraPetra aspoň zpětně (až ji teda vyrazej) mohla zjistit, co že se tam vlastně dělo. Mno, místnost s tak blbou akustikou jsem dlouho neviděl. Diktafon ku hovnu. I já jsem musel špicovat uši - a že je mám nějak tvarovaný - abych slyšel vůbec něco. Co pak chudák diktafon utopenej kdesi v brašničce.

PraPetra měla několik strategických výhod - byla poslední na řadě a ještě v odpoledním cyklu, to už to tam nikoho nijak extra moc nebavilo. A před ní byly tři ještě excelentnější mátohy, z nichž vypadlo kloudné tak s bídou každé třetí slovo. Ty se víceméně (spíš více, než méně) omezovaly jen na přitakání, jak jim to zkoušející přednáší a odříkává to za ně.

PraPetra si vždycky vytáhla nějakou jakous takous slušnou otázku - kupříkladu počátky literatury - starověká a antická: Chetité, Sumeřané, Egypt, Bible, Řecko ... a k Římu za tu čtvrthodinu vlastně už ani nedošla.

Čili v té češtině odříkala prakticky všechno, semo tamo s přebrebtem, občas vypadl nějakej ten pojem, ale v zásadě to mělo hlavu a patu. A hlavně to v hluchým místě proložila nějakým tím z televize odkoukaným "britští vědci zjistili", neboť to je ta správná metoda, jak nepustit zkoušejícího pořádně ke slovu. Kdepak, to by se ještě mohl na něco zeptat.

Češtinu jsem v rauchpauze střízlivě tipoval tak na dvojku.

V matice to bylo trochu horší, faktoriály zvládla excelentně a bez mrknutí, ale příklad s válcem ...

Válec, do jehož podstavy je vepsán čtverec. Známe výšku válce a stranu onoho čtverce - obojí shodně 5 cm. A z toho jest nám třeba vypočítat povrch a objem válce.

Logicky se musíme dopídit k poloměru, neboť od toho se odvíjí všechno ostatní. Já bych na to šel tak, že bych si to zmák z Pythagorovy věty, neboť je tam rovnoramennej pravoúhlej trojúhelník, z čehož plyne, že 52=2*r2. Tedy poloměr je odmocnina z dvanácti a půl a dál bych se s babou nebavil.

A stejně tak to měla namyšlený i PraPetra.

Ale matikářka začla prudit, že sice rovnoramennej pravoúhlej trojúhelník jo, ale spočítat to může jedině tak, že vezme dvě strany, jejichž délku zná, jako odvěsny a Pýťovou větou si spočte průměr podstavy válce. A jelikož v dalším matematikování byl zapotřebí poloměr, musela důsledně kalkulovat z druhou odmocninou z padesáti děleno dvěma ve formě zlomku, což třeba opět při umocnění na druhou dávalo zbytečnej chaos. No jo, no, to jsou ty moderní výukové metódy.

Předmět účetnictví jsem až tak nesledoval, vo tem vím lautr hovno, před ekonomikou se PraPetra začla zas trochu cukat, ale nakonec to obojí zas dopadlo relativně dobře, zvlášť oproti těm předchůdkyním.

Jsem si říkal, že když bude ku kulovýmu audio, tak že bych měl aspoň zahrát na ten foťák, jinak mi to nikdo neuvěří. Jenomže jsem jako čumerák neseděl někde zastrčenej v lavici, abych tam s ním moh nenápadně zazázračit, nýbrž vedle dveří, na židličce u stěny, hezky všem na vočích. Mrzuté.

Tak před tou ekonomikou povídám: "Heleď, a co dybych se s tím nesral, prostě při posledním příkladu, dvě minuty před koncem, tam nadrzo nakráčel s foťákem doprostřed cimry a jednoduše si to vyblejsk? Se neposerou, né?"

Jenže PraPetra měla malej kyblik a šla se radš zeptat třídní.

Ta vyletěla jak čert ze škatulky: "Óóó, ale samozřejmě, to víte, že můžete, ba naopak je to skvělý nápad, velká životní událost, jen foťte, jen foťte, tady slečna bude mít ohromnou památku ...". No jo, no, a já na ně s diverzí.

Tak jsem si to párkrát cvak a bylo.

PraPetra dělá chytrou ...

Jakože všechno.

Pak eště následovalo takový to závěrečný vyhlášení, kdy teprv PraPetra ztropila tu pravou scénku na téma hysterický záchvat, když se dozvěděla svoje hodnocení. Museli jí to ještě jednou přečíst, pak ještě jednou vysvětlit a nakonec objasnit, že "prospěla s vyznamenáním" není totéž co "prospěla s vyhazovem", že samý jedničky a jediná dvojka z té matiky, že to pro běžnej život stačí, a každopádně ji už v září nechtěj vidět.

Ta to ještě chvíli nechápala a pobrekávala, pak jí to začalo docházet, pročež začala řvát jak želva, vnucovat mi klíče od auta, že má šok a trauma a je mimo realitu a není schopná řídit a tak.

Nakonec to vydejchala, klíčky vod řízení si ponechala, plně jí to došlo až ve vozidle, kde se naráz pýchou nadmula ... což zase při její postavě hrozilo, že já z místa spolujezdce vyvalím dveře a pudu pěšky.

Tož tak.

Se sice řekne, že je to jenom takovej papír (a taky je), ale PraPetra se už vidí kdesi daleko v budoucnosti při případném pohovoru do nějakého zaměstnání:

"A maturitu samozřejmě máte?"

"Ano, samozřejmě mám." Odkašle si a se skromností sobě vlastní tiše dodá: "Ehm, s vyznamenáním."

Vodkaz nafurt

Pondělí, 05.06.2006 ... Kalhoty se spropitným ...

Zítra se jedu podívat na jedno mocné fiasko, řekněme historického kalibru, do Práglu. Jelikož jde o příležitost veskrze slavnostní, naznal jsem, že by se slušelo si vzít alespoň černé džíny. Jo, černé. Tím myslím jiné, než ty poslední, které jsou věkem už tak nějak, decentně řečeno, mírně amortizované.

Džíny nakupuju u svého prioritně oblíbeného Vietnamce a nevidím důvod na tom něco měnit. Prakticky tam nakupuju drtivou většinu běžného oblečení (vyjma obuvi), snad jenom na čundry, výpravy a expedice si potrpím na oblečení značkové. Ano, i Armáda České Republiky, Bundeswehr, US Army, Specnaz a Wehrmacht jsou svého druhu značky.

Jo, ale k panu Pingpongovi a džínům ...

Ten už mne i vítá vždycky nějakou vtipnou poznámkou, jako: "Šécko šelný, mós dlouhý, fím, fím," a podobně.

Jsem prakticky tedy už stálý zákazník.

Pravda, dnes trochu zklamal, protože rovný, černý džíny, ukrutně dlouhý a přitom jenom přiměřeně široký se nám i přes společnou snahu nepodařilo najít. Pročež jsem to vzal rozmáchleji, nakázal mu zalovit ještě hloub v regále a podat o číslo v obou směrech větší. Čímž jsem získal džíny ukrutně plandavé a pytloidní. Možná to bude mít taky něco do sebe. A když se to neosvědčí, za tu cenu je po několika nouzových použitích s ledovým klidem hodím do hajzlu.

No, za tu cenu ...

Já spoléhám právě na to, že jsem už ten stálý zákazník. A že si mě pan Nguyen, či jak se jmenuje (beztak mám pocit, že je to něco jako vietnamskej Novák), pamatuje. A bude pamatovat i ve středu. A že mu dojde, že těch vrácenejch osm stovek, co jsem tam zapomněl na pultě, jsem nezamýšlel jako dýško ...

Vodkaz nafurt

Neděle, 04.06.2006 ... Válím se ...

... čtu, žeru a užívám o volby pokráceného víkendu. Můžete mi závidět? Inu, můžete.

Vodkaz nafurt

Sobota, 03.06.2006 ... Volby jaksi dopadly ...

Volby jaksi dopadly, tím myslím z hlediska mne jakožto vypočítavého technika jednoho nicotného ouřadu kdesi v Brně (pro Pražáky a Středočechy - někde mezi Benešovem a Ruskem). Já, tři poskoci, ehm, tedy externí asistenti, pětadvacet volebních okrsků, nic moc.

Ani na události. A to ani z hlediska globálního (jak ve zbytku republiky voliči ve volebních místnostech rovnou mřeli, nám jenom jeden zkolaboval a museli ho vomejvat), tak ani pro nás. Snad je to už pomalu letitou praxí, možná si to jenom tak neberu.

Jo, chvilku jsem si zapyskoval, že s takovejma diletantama (ouředníci-zapisovatelé) příště vyběhnu a nebudu to vůbec dělat, postupně jsem zchládl a to rozčilení zas nebylo ani takový, abych si to druhej den eště nějak bral. Jinak řečeno - ani mne to nenasralo víc, než běžnej pracovní den.

Pět z pětadvaceti zapisovatelů nedokázalo pochopit, co znamená: "Ty krabice obcházejte obloukem, těch krabic se nedotýkejte, obzvláště se nehrabte uvnitř a ne ať vás napadne vytahovat z toho podložky pod myši a rozbalovat je."

Tři z pětadvaceti zapisovatelů nedokázali pochopit, co znamená: "Nebudete počítače balit sami, zabalí je výhradně technik, tedy někdo z nás čtyř."

A konečně další tři z pětadvaceti zapisovatelů nedokázali pochopit, co znamená: "V případě potřeby volejte výhradně na tzv. dispečerské číslo." Ovšem tady to byli sice tři z pětadvaceti, avšak tři ze tří volajících.

Teď zpětně si neuvědomím, nakolik se tyto množiny překrývaly, každopádně mi to vychází na 20-44% mírných mentálních postižení.

No schválně - ilustrační příklad. Dostanete jednak při školení ústní instrukci: "... a když budete potřebovat s někým z nás mluvit, zavolejte na to číslo, který máte označený jako dispečerské. Ne na moje osobní, ne komukoli z kluků. Výhradně, jen a pouze na to tučně vytištěné. Né, že si usmyslíte, že třeba Kovboj se vám líbí víc, tak budete volat jemu." (kolegyň Číča: "Ale dyž von na nás aspoň néni sprostej." Egi: "Vo čem to kurva mluvíš?")

Následně obdržíte ještě jednou totéž v písemných instrukcích, mj.:

Volby - technici

Dispečerské číslo: 721 111 111

Egi: 602 222 222
Kovboj: 604 333 333
Fabiak: 608 444 444
Žufi: 775 555 555

V případě potřeby konzultace nebo servisního zásahu
VOLEJTE VŽDY VÝHRADNĚ NA TZV. "DISPEČERSKÉ ČÍSLO",
ostatní případně až na výslovný pokyn.

A teď test inteligence laskavého čtenáře oproti státnímu ouředníkovi: v případě potřeby konzultace nebo servisního zásahu - na jaké číslo byste zavolali?

Není to jenom blbá buzerace. Ano, ten první telefon je můj služební, ten uvedenej přímo u mýho jména je můj druhej, ve své podstatě soukromej, což ovšem nijak moc nerozlišuju a za normálních okolností je mi to dost jedno. Ale tady se je snažím několik let přesvědčit o tom, aby jednak nevolali přímo svého oblíbence (tzn. kohokoliv kromě mne), že jeden člověk (ač obvykle já) má to pohotovostní číslo momentálně v ruce a ví, kde se mu kdo pohybuje (tedy ať nevolají třeba Žufiho, když je přímo s nima v budově třeba Fabiak). A že to ani nutně nemusím být já, kdo to nýčko diriguje, ať nevolají ani na moje druhé číslo. Můžu bejt někde u nějakýho naléhavýho úkolu a momentálně jsem předal "řízení" někomu jinýmu, ostatní kluci třeba řešili doposud nějakej problém a na mně zbylo vyzvednutí pizzy k obědu a nechal jsem jim na stole hotovostní mobil, může se mi prostě udělat blbě, může ... ále, to je všecko fuk. Chci po nich tak moc?

Dobrá, sám jsem si tentokrát s těma strohejma a přesně specifikovanejma pokynama jednou naběh, když jsem přikázal těm svejm poskokům, ať vezmou dva balíky papíru a počkaj na parkovišti u dodávky. Ano, myslel jsem samozřejmě dvě krabice, moh jsem se čílit, jak jsem chtěl. Blbej rozkaz, to nevokecám ... Ale furt je mi milejší přesně takovýhle jednání, kdy si za každou chybu můžu sám (jsem to na ně houknul a zdrh jim tak rychle, že se nestačili zeptat).

S tím balením počítačů je to zrovna tak. Nevadí mi, že je nějakej blbec přehnaně iniciativní a že to po některejch takovejchdle agilních imbecilech musíme znovu vybalit a přebalit. Ano, jsme tam kvůli tomu o dvě hodiny dýl, ale zase jsme si lážo plážo přišli na desátou a tak jak tak jsme od toho placení. Vadí mi, že ze zabalené krabice nepoznám, jestli něco nechybí, nezůstalo se někde válet nebo to někdo nešloh. A nechat státního ouředníka balit zapůjčený LCD monitor, to je rovnou nejlepší cesta k poškození. Ne, na displej se opravdu nemotaj kabely.

No nic, no. Fakt nemá smysl se tím trápit. Však víme, s kým máme tu čest, a beru si to opravdu rok od roku míň a míň.

Volby jaksi dopadly. Z lokálního hlediska - ze dvou ulic (naší a sousední) volilo ČSSD a KSČ dohromady 240 lidí. To už je hezkej hlouček luder a kurev. Jenomže jak je identifikovat, aby člověk věděl, s kým má tu čest?

Vodkaz nafurt

Pátek, 02.06.2006 ... Gigolo a volby ...

Přijdu do hospody na oběd. Všude plno. Přisednu si k nějakým lidem, vlastně jsou to dvě nezávislé skupinky u jednoho stolu.

Objeví se serevírka, řekne mi: "Broučku, tady máš ten klíč od našeho domu," klíč mi vrazí do ruky, ještě dodá, že pak zavolá, aby zvěděla, kdy budu mít čas.

Škoda, mohla mi dát ještě nějaký prachy, abych vypadal jako ňákej gigolo definitivně.

Ona totiž Gazela už je taková. Co na srdci, to na jazyku. Jenom ty šelesty na ten jazyk ne a ne dostat.

Jo, proč to celý? Abych moh zase od nich z baráku z Poříčí fotit ohňostroj na Špilberku, zatímco ona bude ještě v práci. Aby sousedi ve čtvrtým patře mohli zase dělat blbé ksichty, že sice výhled je odtam perfektní, ale na chodbě u okna se roztahuje dočista cizí chlap se stativem, pročež oni, domácí, musej čumět na ohňostroj z hajzlu. No, takovej je život.

Fotky. Z ohňostroje. Co asi jinýho?

Po loňských dobrých zkušenostech výhled od Gazely z činžáku opět nezklamal. Nějak se tomu sice tentokrát nechtělo občas ostřit (jestli kvůli tomu dešti?) a sem tam mi ten záběr taky pěkně ujel, ale co už? Už jsem to sem tam nafotil líp, ale taky někdy hůř.

No co, beztak si z toho zase cvrk..., ehm, beztak věřím, že moji práci zase minimálně někteří ocení, hehe.


Volby si nechám na pak, pokud z toho vůbec vyrazím nějakou humornou historku.

Až s podivem jde vše dobře, kvalitně připraveno (neskromně podotýkám - kvalitně MNOU připraveno), technika funguje, kupodivu ani uživatelé nekladou nijaký extrémní odpor. Až na drobné a zanedbatelné detaily není nad čím se pozastavovat. I v kartách jsem nad technikama-asistentama-externistama (Kovboj Růža, Žufi a Fabiak) vyhrál.

Zkrátka - uvidíme, co přinese zejtřek.

Na druhou stranu, už to jde hladce nějak moc dlouho ...

Vodkaz nafurt

Středa až čtvrtek, 31.05.-01.06.2006 ... Dvojdenní mix ...

Tak teda eště jednou pardón, ale včera jsem prostě odpad a zhebnul, aniž by se mi chtělo cokoli spisovat.

Takže k té středě ...

Tiskl jsem volební seznamy, ty minulé byly pro roznos lístků, tyhle jsou ty "ostré". Po oněch minulých neblahých zkušenostech mi byly k ruce přiděleny tradiční důchodky-brigádnice. Každá se svojí specializací: jedna krmit tiskárnu prázdnejma papírama, druhá odebírat hotové výtisky, kontrolovat a kompletovat.

Tedy ta první při prvním pokusu o doplnění čistých listů dokázala zaseknout tiskárnu tak, že to bylo na rozborku a sborku. Přitom jde o tiskárnu HP LaserJet 1200, vyrobenou pro jednoduché použití, idiotenfest, tak, aby to pochopil i Američan. Penzionovaná státní ouřednice se nezapře.

Druhá odebírá, odebírá, kontroluje, kontroluje. Po dvaceti stranách. Kejve hlavou jak houpací kůň. Že tisknu seznamy sice pěkný, ale pro úplně jiný volby, jsem si musel všimnout taky sám.

No co už, tisíc listů ...

Já už fakt nevím - samotnej se u toho můžu posrat, s takovejmadle asistentkama taky.


Pro sledování a fotografování ohňostroje jsem tentokrát vybral místo na Kozí Horce. Ani daleko, ani blízko, dá se tam dojet autem, známej - Doktor Loužička - tam má hospodu, ve které mu navíc vypomáhá naše sextretářka Milaska z ouřadu. Samý pozitiva a životní jistoty.

S tou hospodou - on tam měl totiž Dr. L. původně jenom zahrádku, hezky u přehrady. Jenomže vždycky po okopávání mrkve dostal žížu a vypravil se do nedaleké putyky na jedno. Avšak pokud bylo pod mrakem, začínalo poprchat nebo tak něco, tvářili se už od osmi nebo od půl deváté kysele, že prej zavíraj. Na argument, že na ceduli maj napsáno do desíti, jednou jeden nablb neprozřetelně odpověděl: "Když se vám to nelíbí, postavte si vlastní hospodu." Doktor si řek, že teda jo, a tak si ji naproti postavil. Lepší. Hehe. A nikdo ho odtam vyhazovat nebude.

Tentokrát Doktor Loužička zaplesal, neboť rozšířil sortiment občerstvení, krom dosavadních párků, utopenců, kukuřice a jiných dobrůtek, o domácí uzené kuřecí stehno. Svého času jsem jim asistoval při výrobě propagační tabule: půjčil jsem Milasce digiťák, naučil ji s nim přiměřeně fotografovat, ona zdokumentovala veškerou patřičně načančanou nabídku, já snímky trochu zpracoval a poslal do fotolabu. Vypadá to moc pěkně.

Pročež Doktor Loužička uzřel přes mé rameno fotoaparát, nadskočil metr padesát (čili na svoji výšku) a už mne tlačil do barteru: já jemu vyfotím stehno, pak si ho za odměnu můžu sežrat.

Dobrá. Ostatně jsem zvyklý, že padesáti procentech hospod strávím padesát procent času prací. A to to bejvalo i horší. Ale na žrádlo a pití, na to já zase slyším.

Je-li libo stehýnko?

Aha, moment, to nejni vono ... ale teď jsem to poslal Milasce ke schválení ...

Původně to vypadalo takto:

Je-li libo stehýnko?


Jsem pak sebral sebe, stativ i foťák a šel si zabrat plácek na ten hovňostroj.

Tak jsem přišel o vtipnou etudu, kdy jim po mém odchodu vyhřezl do prostoru pro hosty septik.


U Kozí Horky je asfaltová cestička dolů k Pryglu, u asfaltové cestičky značka "Zákaz vjezdu". Mezi značkou a stromem napnutá páska "Policie - Zákaz vstupu". U pásky stojí čtyři polopolicajti a hlídaj ji. Asi aby jim ji někdo neukrad.

Ve skutečnosti páska "Policie - Zákaz vstupu" znamená jenom zesílený "Zákaz vjezdu", neboť páska "Policie - Zákaz vjezdu" neexistuje.

Na což jsem se, jsa poučen předem od Milasky, zúčastněných polopolicajtů návodně zeptal: "Hele, je to ta jenom blbě napsaná diverzní páska, která vlastně pro pěší vůbec neplatí, že jo?" Tito se tvářili kysele, neboť jsem je oblaf a neškemral.

Ono by možná stačilo tam nechat jednoho z těch luldů stát, aby dotěrná auta prostě zaháněl, ale to by nebylo tak jaksi vono.


Jak jsem tam tak stál skoro půlhodinku před začátkem ohňostroje, loudali se kolem opakovaně záchranáři s baterkou, svítili si na lidi a lísavě a přítulně se tázali: "Je všechno v pořádku? Nepotřebujete někdo něco?"

Když šli kolem asi potřetí, bylo mi jich líto, tak jsem jim chtěl udělat radost:

"No, pokaď se nudíte fakt moc, tak třeba já mám už tejden chřipku."

Hmm, na to prej vybavení nejsou.

Zdravotníci, pche.


Ohňostroj byl skvostnej a fantastickej. Jak výběr místa, tak provedení, hoši portugalští se vopravdu vytáhli, nepršelo, kouř k nám nešel, no balada ... snad jenom taková svinská kosa nemusela bejt, ale to už bysem si vymrčoval moc. Ne, vážně, jsem uspokojen.

A ba co víc - tentokrát se mi líběj i moje fotky. S těma su taky spokojenej. Dobře, některá jednotlivá mohla tu a tam bejt lepčí, ale v zásadě - jako celek - si skromně myslím, že mi ale kurevsky vyšly:

Portugalské hromy a blesky ...

To jenom aby se neřeklo, že furt dělám kožíšky, že: "To né, ty fotky jsou blbý, se mi nepovedly ...," a tak. Kdepak. Tydle jsou luxusní i podle mejch měřitek. Tak. Haha.


Stál jsem hned vedle ohromně rozložitýho stromu. Pod stromem ohromně rozložitým byla ohromně rozložena partička pubescentů, někteří asi tři - v touze zapůsobit na přítomné pubescentky a moci je následně vopíchat - vylezli i do větvoví. Což je skutečná oběť pro pich, neboť vidět odtam mohlo bejt tak lautr hovno.

Jak se tak drápali dolů, povzbuzoval kdosi jednoho zespodu:

"Jasně, vole, urvi pod sebou větev a spadni do vody, pičo."

Vůl urval pod sebou větev a spadl do vody. Piča.

Teda nespad tam celej, famózně si přistál půlkou hrudníku a hlavou na zemi, aby to měl ještě pestřejší, celou postavou do té vody sklouzl až následně.

Skupinka ho obstoupila, dva dobrovolníci ho vytáhli z přehrady a jeden přes druhýho se ptali, jestli je maník celej, ten však zarytě mlčel, jak na hlavu padlej.

Doporučil jsem jim, jestli by po pádu z výšky na zem nebylo lepší, než ho podrobovat výslechu, zavolat ty lapiduchy, co se tam tak okázale nudili.

Ten nejstřízlivější puboš to i vcelku pochopil, odkvačil a přitáh sebou jak felčary, tak polopolicajty, asi kdyby se čičmunda nechtěl přiznat, že mu nic néni. Možná pozdě, ten se zatím lámaně rozhovořil sám, a sice v první řadě žádal, ať mu někdo sundá baťoh. Ani ne tak kvůli možnému zhmoždění a ztíženému dýchání, ale jelikož a proto, že v něm celá ta tlupa měla naskládaný mobily.

Dál nevím. Měli to trochu zpestřený. Ale jestli skrz listy měl hošan ztíženej výhled na ohňostroj, tak teď se mu v palici rozsvítilo určitě, byť třeba jenom dočasně.


No a teď teda čtvrtek ...

V devět mne budila telefonem šéfová, prej jestli přijdu do práce? Že prej "se musí eště tisknout materiály na volby."

Navrhl jsem, ať "se tisknou", však co je mi po tom?

Se ví, že přijdu, říkal jsem k desáté, tož k desáté. Co je na tom nepochopitelnýho? Ale když vona to má za pár do důchodu, tak je třeba mít s ní trpělivost. A beztak jsem něco po té deváté chtěl vstávat.


Zašel jsem na golfík, vlastně jenom půjčit Harpagonovi Spojkovi knihu.

Leč v tu dobu, dvě hodiny před koncem své pracovní doby, začal se Méďa Béďa, jeden z místních ztroskotanců, už usilovně shánět po doušku. Jo, bída přišla na Méďu Béďu a už kdysi brzy z jara ho z pracáku poslali do práce. Dodneška z toho néni ve své kůži.

Jo, ale s tím sháněním - Méďa Béďa pochopitelně nezavolá a nezeptá se, zda je Spojka v práci, když prší. To on pošle tázací KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), jestli je otevřeno? Že mu jako Spojka odpoví, odpověď tím pádem zaplatí a Méďa Béďa ušetří. A to Spojka, starej dobrák, zase jo.

Ale vznikla myšlenka - nějak to Méďovi Béďovi vyšperkovat.

Dodneška má celej golf v živé paměti, jak Méďa Béďa telefonoval do rádia. Svýho času tam prokmitla s nějakou akcí nějaká šlapka (tedy obchodnice-pochůzkářka) z Rádia Hey a cosi Spojkovi vnucovala, snad reklamu, to není momentálně důležitý. Avšak nějakej ten tejden na to měla Médi Bédi matka narozeniny, Méďa Béďa zatoužil nechat jí zahrát písničku. A zavolal Spojkovi, jestli nemá ještě někde vizitku od tý báby z rádia. Chlapci nelenili a obratem mu nadiktovali číslo na "Rádio Gay", tedy na nějakou tu erotickou linku pro bukvice.

Méďa Béďa si stoupl k rádiu, vytočil číslo ... a čekal a čekal, až bude spojen do vysílání. On Méďa Béďa je taky takovej veleduch, že mu to bryskně došlo až po několika minutách za bratru sto káčé.

Tedy dnes jsme mu pomocí dalších a dalších KTZ (někdy mylně nazývaných SMS) - no co, on si začal - nakukali, že na golfu je zase nějaká párty, grilování, kvůli dešti pod střechou, ale každopádně pivo, jídlo, snad i grátis.

Jenom, že teda dochází hořčice (taková komodita, na kterou by i Méďa Béďa mohl mít prachy a nemusel by se vycukat), jestli by Méďa Béďa nebyl tak hodnej, a někde cestou nekoupil. Kilovku. A ať sebou hodí, aby na něho taky něco zbylo.

Já jsem šel zase domů marodit, ale dle mých následných informací ji skutečně dotáh.

Správný recesista následky svého počínání nemusí ani vidět.

Třeba mně úplně stačí představa, jak Méďa Béďa se žene deštěm ku golfu s kyblíčkem hořčice v ruce.


A poslední postřeh - o vlivu volného pádu na květenství pelargónií:

Ťapince už skoro rozkvet jeden - první - muškát. To asi z toho, jak se tam na něj chodila pravidelně dva tejdny dívat.

Dnes jí do pelargónií zase napršelo. I Ťapinka se vybrala na balkón, vylejt vodu z truhlíku.

A to vám je zajímavý, že o pět pater níž, v křoví, pak ten muškát už vůbec nekvet. Já to říkám furt, že okrasné rostliny jsou záludné svinstvo.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002