Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Červen 2005

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Čtvrtek, 30.06.2005 ... Volná inspirace ...

Konec školního roku, půlka roku kalendářního. Čas bilancovat.

Šklebáci dnes dostali ve škole vysvědčení, někdo lepší, někdo horší, někteří si ročník pro velký úspěch zopakují, jak se jim to zalíbilo. Na každej pád mají dva měsíce voraz. Šmejdi.

Mně nedal nikdo nic.

Kašlu na to, beru si volno taky. Minimálně celej příští tejden. Tak.

Se tu mějte, ale moc se neradujte - já se vrátím ...

Vodkaz nafurt

Středa, 29.06.2005 ... Rezať sa ozaj budě ...

"Ááá, pán je motorkář, jeden ten Pekelnej Anděl, co měli teď v Praze slet," přivítal mne na kontrole mastičkář - chirurg, ledva jsem před poliklinikou zaparkoval Simsouna, nakráčel mu do ordinace a odložil přilbu na jeho židli.

"Mhm, tak vzletně bych to možná s mým strojem nenazýval, řekněme motocyklista," opáčil jsem a helmu dal zas jinam, když jsem viděl, jak po té sesli smutně pošilhává.

"Tak ukažte, hmm, hmm, vůbec se mi ta vaše tvář nelíbí."

"Jo, to je ten důvod, proč jsem sem v pondělí přišel, vzpomínáte?" Pravdu o tom, že taky není žádnej krasavec, jsem si taktně nechal pro sebe.

"Ale já vím, furt taky, asi to bude chtít opravdu rozříznout a podívat se dovnitř."

"Že by? Překvapujete mne."

"A co ten jód v pondělí, nepomohl? Jak se to projevovalo?"

"Střídavě oblačno, řekl bych, že po tom nátěru tady vod sestři se to rapidně zhoršilo, až jsem to umyl, tak se to vrátilo jakž takž do přiměřena. Nechci bejt jízlivej, ale tak nějak jsem to předpokládal."

"Já ostatně ..., ehm, nechme toho. Říkal jste, že kamsi odjíždíte, tak teď už bych to asi neřezal."

"No, já teď už taky ne. Zkoušel jsem to navrhnout v pondělí ..."

"Ale já vim, porád. Dobrá, tak si jeďte a kuchat budeme hned potom. Co se může stát? Jaké můžou nastat varianty? Buď se vám to zlepší, změna ovzduší a móře a tak, ale moc bych na to nesázel. Nebo se to zhorší, to mi přijde pravděpodobnější, ale zas úplně jistý to není. A nebo vám to praskne a vyteče z toho hnis, to je tak nejhorší, co vás může potkat. Pár dní to poteče, zánět, menší sepse. Víc asi nic. Snad. Však uvidíte. Přijďte hned, jakmile se vrátíte, chci vás vidět, budeme operovat."

Tuze milej člověk, asi nesmí jenom bejt hladovej, nemám k němu chodit těsně před obědem.

"Předepíšu vám pro jistotu takovou mastičku, možná by mohla pomoct, když už nic, tak aspoň doufejme neublíží. Taky je v tom jód. Tím si to natírejte a nebojte se, i až vám to praskne a poteče ten hnis, tak to klidně patlejte dovnitř."

Co to furt maj s tim jódem? No richtik, sestra už se zase štelovala ke mně s jódovou flaštičkou a tampónem, že mi bude matlat ksicht.

"To si nechte vod cesty, to je beztak na pendrek, maximálně se toho načuchám pod přilbou, někde sebou švihnu a budete mě sešívat celýho, to zrovna. Nic se potírat nebude."

"Proč byste se měl načuchávat a řezat sebou?"

"Halogeny jsou těkavý a používaj se jako bojový látky. Nic takovýho."

"Pane doktore? Von to nechce."

"Jen ho nechte, sestři. Asi je to fakt na pendrek. Beztak bude mít to svinstvo i v té masti. Mazat mastičkou až poteče ten hnis a přijďte po návratu hned dopoledne, budu se na vás těšit, mladý muži."

Jo jo, vypadá to, že jsem felčara napoprvé podcenil. S tím bude eště sranda. Já se na něj těším už teď.

Vodkaz nafurt

Úterý, 28.06.2005 ... Aktivní blbec je horší, než třídní nepřítel ...

... pravil dnes Tlustej Vratočuč Gauner.

Ač to byla zjevná impertinence na moji osobu (jelikož jsme byli v budově sami dva), chápu ho a omlouvám.

Taky bych se vztek bejt vratočučem na státním ouřadě, kdyby mi tam v den, kdy jsou všichni ingósti na školení ohledně kýhosi byrokratickýho nařízení, špacíroval jakejsi jebnutej informatik jako jedinej až do šesti do večera a rušil ho od čtení, televize a hlavně megatun žrádla.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 27.06.2005 ... Neztrácejte humor, i když máte tumor ...

Vyrazil se mi jakejsi jebák na rypáku, takovej divnej pupeň, kdesi ... hmm, von to není ani nos, ani ret, ani tvář, ani pod vokem, prostě tak kdesi mezi. Neutrální a nedůležitý místo. Vo nic by nešlo, chce tam bejt? Ať tam je. Pupeň sem, pupeň tam, dyž nejde vo nic horšího. Třeba se zas rozplyne, až ho to vomrzí. A že už by mohlo, už ho tam mám tak dobře tři čtyři měsíce.

Houby leda. Poslední tejden se pupenec excitoval, začal krapet pobolívat, nic dramatickýho, ale dává vo sobě taktně vědět. Možná i povyrost. Moc milé. Máme jet za chvílu kamsi na cesty do Itálie a kýho prdele, se mi vzduje celá držka a budu to mět. No radost.

Trocha dřív mi dneska skončilo školení, slíbil jsem, že do práce asi přijdu až tak kolem třetí, co bych tam lez už v jedenáct, že? Dáme oběd a navštívíme felchara. Dobrej nápad.

Cestou jsem na spojnici měl polikliniku, kam jsem chodil kdysi k dorostové obvoďačce, než jsem dorost, vona odešla do důchodu a asi už i umřela. Tak jsem se zašel podívat, jestli se tam něco nezměnilo. Přesněji - tak jsem se, blbec, zašel podívat, jestli se tam něco nezměnilo. Nezměnilo. Furt stejnej barák, stejný cedulky, stejně divní mastičkáři datlující na obstarožních psacích strojích.

Našel jsem si kožní alias dermatologické oddělení. Proč jsem to měl furt spojený s pohlavníma chorobama, nevíte? I když, to osazenstvo v čekárně by na to vypadalo, aspoň někteří. Nuže nic, já tam byl s "novotvarem" na tváři. Však je to koža, tak kam jinam než na kožní? Leda tak k obvoďačce, která by mne avšak poslala ... na dermatologii. To si můžu takovou cestu vodpustit.

"Co vám chybí?" tázala se sestra při vypisování karty.

"Přebejvá, hen tendle pupen."

"A jak se projevuje? Bolí? Pálí? Život znepříjemňuje?"

"Pobolívá a otravuje. Jinak bych sem nelez. Mám eště jeden takovej divnej hrboul na kotníku, ten mě rozčiluje, ale dává většinu doby pokoj, pokáď se do něho nekopnu. Tak třeba ten počká. Tendle na držce ne, jenom preventivně se na to mrknout, případně trochu upravit skalpelem, abych nevotek někde na cestách."

"To já mám taky jeden na noze ..." - a jéje, a celej se votáčet můžeš?

Sestra doklovala záhlaví karty, pochlubila se mi svou vyrážkou, vylíčila mi svůj chorobopis a předhodila mne ranhojičce.

"Tady se mi vyrazil takovej pupenec," začal jsem na úvod.

"Vyrazil se mu pupenec," simultánně a doslovně si začala léčitelka jedním prstem vyťukávat do stroje. Na čtyři slova, z toho dvě jednoslabičný, to jsou tři překlepy až dost.

Až si takhle přetrpěla dva odstavce na formátu A6 nastojato, počla se zkoumat mne.

"A co si myslíte, že by to mohlo být?"

"Vím já? Vy jste tady vodborník. Na to se jdu zeptat já vás."

"Hmm, bychom mohli dát mastičku Xxx nebo Yyy, jenomže to je dlouhodobá záležitost. Třeba by se to vstřebalo. Jenom se to musí pořád mazat a nesmí se s tím na slunce, hmm, hmm. Vy jste říkal, že někdy někam odjíždíte?"

"Jo, Itálie, hory, doly, moře, město. Slunko, déšť, všechno jedno. Konkrétně v pátek."

"To je dost málo času. Co myslíte? Jak byste si to představoval?"

"Pokud by šlo vo mne, představoval bych si poslat na chirurgii, jedno šmrknutí škalpelem, trochu se v tom pošťourat, jeden dva stehy a vyřešeno, ne?"

"Zkusit to můžem," napsala mi takovej ten podací lístek na chirurgii a bylo.

Musím si zapamatovat - příště se kromě obvoďáka vysrat rovnou i na kožkaře. Jít rovnou k řezníkovi. A nebo taky ne.

"A proč vás posílají sem?"

Zopakoval jsem mu svoji vizi se skalpelem a dvouma stehama.

"Hmm, to se mi nezdá. To by se vám do tejdne beztak nezahojilo. Říz jste se někdy do prstu? Tak vidíte."

"A co by se vám tak zdálo?"

"Nevím, nejsu dematolog."

"U jedné dermatologyně jsem právě byl, ta mě poslala za váma."

"Sestři, dejte mu na to jód a ať se přijde ukázat ve středu dopoledne ..."

S těmadle slovama chirurg konečně našel stravenku ve stole a úprkem zmizel. Sestra mi naplácala tampónem jód na půl ksichtu a vykopla mne ze dveří s připomenutím té středy.

To su fakt ohromně zvědavej.


Tak tu sedím ve voranžovým vobejváku s pupencem na držce. Ruce a nohy mám namožený od malování a vůbec su celej zkroušenej.

Živím se ubohýma zbytkama z neděle. Vod všeho kousíček, půlečka ...

Hubená půlečka kuřete, ale docela maličkatýho.

A k tomu jenom půlka chlebíčku, víkendovýho, oschlýho a okoralýho, v omastku v pekáči si ho musím močit, aby se mi v krku skýva nezadrhla a nevzpříčila.

Půl krabičky cigaret, zbylej půllitr kofoly, posledního půl litříku toniku.

Chmurně skomírám ...

Vodkaz nafurt

Pátek až neděle, 24.-26.06.2005 ... Kdo umí, ten umí ...

To se nedá vylíčit. Tedy nedá se to vylíčit slovy ...Ťapinka si furt nedokázala ujednotit, co že to chce teda za barvu do teho vobejváku. Prej "lila". Ale trochu víc do červena. Podle mne je lila jakási pobóchaná filajová, ale víc do červena? Brouzdala tam kolem regálu s barvičkama až narazila na správnou pikslu: Jo, jo, to je přesně vona. Bylo na tem napsaný "broskvová" a hnusný to bylo jak vopičí prdel. Jakási praštěná růžová. Kdepak, hned vedle byla "grepová", ta byla taky do růžova, ale zase taky trochu do voranžova. Tu jsem jí vodkejval. Co mi taky zbejvalo?

Údajně sytá grepová, dobře kryjící a vůbec úžasná. Též kyblik bílé - zářivá a jasná, jednoduše geniální. To zrovna. Smíchat a ... a je z toho ta pověstná "lososová". Fakt, už vim, jak to vypadá, dyž si představim lososa na prkýnku, to je přesně vono. Do rybářské restaurace možná bezva. Ale domů? Voranžová jak bejk, pokud bych měl možnost kombinace, tak voranžovorůžová, po bílé krapet vyblutá. Inu, "lososová". No potěš ...

Suma sumárum - takže jsme měli stěny bílý s flekama. Teď je máme voranžový s flekama.

Vypadá to tady trochu jako v bordelu. Nebo ve školičce pro mentály.

Jak u blbejch.

Nebo jak u nás.

Voranžovej vobejvák. Popsat pořádně se to nedá. To je zasejc jednou terno jako sviň.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 23.06.2005 ... Krátká rekapitulace ...

Vyžehlil jsem Ťapince trička a sežral jsem meloun, co mi tu za tím účelem nechala (za účelem sežrání, nikoli žehlení triček). Uklidil jsem puzzle a kolo. Nános věcí z jednoho gauče jsem sesypal aspoň na podlahu dvakrát udělal příliv kvítkám. To celý za pouhej tejden.

To kdyby zejtra přijela napružená na další malování a pyskovala, že jsem tady na nic nešáh.

Zvládl bych jistě hravě i víc, kdybych nemusel být ve čtyřech hospodách, na dvou návštěvách, jednu návštěvu tady, dvakrát u máti, v jedné práci navíc a dvakrát u souseda.

Vodkaz nafurt

Středa, 22.06.2005 ... Miluju spolucestující ...

Otázal jsem se po ICQ Žábi od Mische, zda už má na cestu do Itálie koupenej batoh, nebo jestli ještě v pomatení smyslů koketuje s myšlenkou vzíti s sebou kufr? Že s kufrem se jí při noclehu mimo kemp asi špatně poleze přes svodidla a pak po kamenitém srázu dolů k jezeru. Ale dle libosti, pokud mermomocí chce být avantgardní, je jí přáno. Zdali se v tom případě ovšem dá kufr prošlápnout či jinak přiměřenou silou deformovat, aby se přizpůsobil ostatním věcem v zavazadlovém prostoru?

Trochu jsem ji evidentně vyvedl z konceptu. Jaký sráz? Jaké jezero? Ona přece bude spát každou noc v kempu. Myslela ...

A jo. Myslela.

O tom prý nebyla řeč, o nějakém spaní kdesi v divočině u jezera. To je tak pro zálesáky, nikoli avšak pro Žábi s kufrem prý. Kdepak, to ona nikam nepojede, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají (aniž bych si pamatoval, že bych kdy byl býval zpíval), mluvilo se o kempech a penzionech, pokud ji její (dlužno podotknout, že notně selektivní) paměť neklame.

Právěže klame. Nikdy nezaznělo nic o "každé noci", naopak se vždy hovořilo o noclehové kombinaci - někdy kemp, někdy penzijón, někdy kulový. Ládíčkem Kopíráčkem doporučené místo u jezera bylo navíc Mischem schváleno, jenže ten se zase ožral a už si to nepamatuje. Navíc evidentně Misch není tím, kdo by u nich o podobných detailech měl pravomoc rozhodovat, ač se to předtím v opilecké pýše mylně domníval.

Snažil jsem se Žábi ještě uchlácholit tím, že pokud na kempu trvá, má to od "našeho" místa podle mapy chabejch pět až sedm kilometrů, pokud nebude mít kufr moc těžkej a hodí sebou, za dvě hodinky maximálně je tam, ráno ji zas naložíme a všichni budou spokojení, co křečuje?

Kdepak. Vidina pěší chůze podél vody ji excitovala natolik, že zahrnula mne i Mische (a ten následně opět mne) soustavou lamentačních telefonátů, výsledkem čehož bylo konstatování, že ona nikam nejede, jelikož ona néni Rýbrcoul, aby spala kdesi v lesi, pokud tam není aspoň recepce. Zaplatí si lástminyt zájezd nebo budou doma a pojedou tak maximálně MěHroDem do Vaňkovkýýý. S náma nejede nikam. Basta fidli. A to je vraj poslední slovo.

Jedna menstruace a takových dramat. Dle biologických předpokladů by ji to mělo do příštího týdne přejít, ale spoléhat se na to nedá, pročež jsem dva spolucestující obrečel (kecám), pokrčil rameny a po zbytek dne si myslel cosi o líbání. Moje ústa v tom ovšem nehrály roli.

Už se z toho začíná stávat pomalu tradice, řekl bych.

Seznámil jsem se stavem věcí Ťapinku:

"Jedem do Itálie sami, máš radost?"

"Proč to?"

"Jsou to kokoti."

"Aha. Já s tebou sama nikam nejedu."

"Poslední slovo ?!?"

"Ne, to byl vtip. No tak jedem sami, mění se něco důležitějšího?"

Takhle vypadá výsledek pětileté výchovy k flexibilitě. Ťapinku protentokrát mocně chválím a oceňuji před nastoupenými čtenáři. Tipuju, že se doliskáme někde mezi Padovou a Veronou. Ale jenom trochu, aby nebyla nuda.

Na závěr mi napsal ještě Misch provokativní KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), že se omlouvá, jestli to nějak "trochu zkomplikovali". Takový eufemismy bych chtěl jednou taky ovládat. To by jeden neřek, co s takovým Mischem chlast dokáže.

Vodkaz nafurt

Úterý, 21.06.2005 ... Polévka frankfurtská ...

... s pórkem.

Koukám takhle na špajzkartu v hospodě. Fakt, polévka frankfurtská s pórkem. Inu což, já žeru všechno, ale co to může bejt? Tedy i to by bylo vcelku jasné - vobyčejná frankfurtská poblífka a na tem nasekanej ňákej pórek, to dá rozum. Leč kde se vzalo? Z čeho to zase je?

Vono to není nic divnýho v té hospodě, že se ingredience v jídlech tak nějak částečně opakují. Obvykle po čočce na jakýkoliv způsob následuje během jednoho dvou dnů čočková polívka, po fazolích fazolová. Nebo i složitější kombinace. Zbyde-li kupříkladu brgul a něco zelí, zjeví se v menu v dohledné době tuze chutná zelňačka. S bramborem a s uzeninou, heč. Či naopak z jakéhokoli guláše a přebytku fazolové polívky se vhodným zcezením a smícháním dá vyrobit fazolový guláš. Snad jenom kmínovou polívku a cibulačku musej připravovat vod základu, cibulovej špíz ani kmín na kmínu jsem v jízdním řádu zatím neviděl, to jim zbejt nemohlo. Ale co, nikdo se z toho zatím nepoblil, ba naopak to obvykle chutná obstojně, kdo by se nad tím pozastavoval?

Ale polévka frankfurtská s pórkem?

To už jsem měl vobjednáno, ale furt mi to nedalo.

Jo, aha, usilovným znovuštudováním jídelního lístku mi to došlo. Kdepak to jen tak prolítnout vočima, vono to "ó" má takovej jako vocásek, skoro jako "á", čímž ovšem sdělení dostává diametrálně odlišný význam. S párkem, soudruzi, frankfurtská s párkem.

Hehe, taková drobná záměna a jak bych čuměl, kdybych si někde objednal párek s hořčicí a dostal místo toho na tácku nějakou lebedu. Nebo jak by zíral vegetarián na atomkaši s pórkem a s pečivem, kdyby mu tam prdli toho buřta. Chachá. Párek, pórek, třeba je číst důsledně.

Polévka frankfurtská s párkem. Kruci, jenomže proč to tam zas píšou? Další taková záhada? To dá rozum, že frankfurtská polívka je snad s párkem. Dycky je přece s párkem, nebo se pletu? Taková je prostě frankfurtská polívka - něco a něco a párek. Bez párku by to nemohla bejt frankfurtská polívka.

Možná to bude jenom redundantní sdělení. Cosi jako blahé paměti "Lidová Demokracie", "IPB Banka" nebo třeba "LED dioda". Větší blbost už je jenom "Svítivá LED dioda". Asi něco z podobné kategorie. Frankfurtská polívka s párkem, tedy něco a něco a párek, to celý s párkem.

Pochopil jsem to až při vizuálním kontaktu.

Von to kuchař asi ňák nevodhad, či mu párků od nějaké včerejší krmě zbylo málo, co já vím? Mně se tam třepal v talíři takovej jeden kousek párečku, kruhová úseč, skoro půlka průřezu běžným dietním párkem, na sílu tak tři milimetry. Ve své osamocenosti se snažil dělat, že tam radši není, že tam vlastně spadl kdovíodkud a původně patřil do dočista jinýho jídla. Možná do smaženejch žampiónů.

Tak proto. To je na tabuli hrdě napsáno "Polévka frankfurtská s párkem", kdyby se na někoho nedostalo vůbec, ani takovej kousek jak na mne, aby věděl, že tam párek původně byl. Člověk to pak považuje za prostou chybu v nabírání a párek mile rád oželí. Není každej den posvícení.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 20.06.2005 ... Omluvitelný útlum ...

Su mrtvej po malování a těžce vstřebávám myšlenku, že to byla zatím ta jednodušší polovina.

Kdepak. Místo příštího malování si radši zase koupím novej byt.

Vodkaz nafurt

Víkend, 18.-19.06.2005 ... Malování ...

Máme modrou ložnici.

Mám modrý nehty, ruce, trička. Modrý ďubky na brejlách.

Su ztahanej a nasranej jak čert.

Ťapinka je též ztahaná, leč náramně spokojená.

Chcípnu ...

(Pokusím se popsat podrobněji posléze.)


Malování je hnus všech hnusů, to už jsem naznačil. Nejzbytečnější ze zbytečných prací. Přetahat veškerej příbytek, nábytek i dobytek, přestavět byt, obyvatel, dobyvatel, vydry, žvýkaly, výkaly. Místo bydlit stěny mydlit. No krávovina. Sýkora, sysel, sýček, slepýš, mýval, myš, všichni si vykutaj noru, postaví hnízdo či brloh a nechaj to tak, dokud jim to nespadne na štryclu. Dlužno podotknout, že bytelná fortelná nora má nezřídka delší životnost než sám živočich. Jenom já jak ten nevyjmenovanej vůl se nechám uvrtat do takové békoviny.

A přitom stačilo tak málo. Ledva jsem si sem před lety letoucími nakvindoval Ťapinku, rozplývala se, kterak je to úžasný nápad - mít stěny tónované do světle béžova. A já, trubka, na chvíli ztratil ostražitost a bezelstně přiznal, že ty zdi původně bílý byly. Měl jsem to zatlouct a světle béžovou jí vodkejvat.

Takhle? Dřít jak Bulhar celej víkend a ještě kvůli tomu vstávat, nejen před polednem, dokonce snad před desátou. Trauma na několik dalších tejdnů.

Sobota, neděle, všechno se mi slejvá do jednoho hnědomodrého kolotoče. Hnědá předsíň, modrá ložnice, škrabání původně bílých zdí přes oranžovou, žlutou, červenej váleček na růžovým podkladě (obzvláštní mor), všechno zasviněný vod barev starejch i novejch, namožený ruce, nohy aj jiné oudy.


Obzvláštně pikantní příhoda: v sobotu ve dvě zvoní mi kdesi v bytě telefon. Stojím na žebřu a drápu barvu ze stropu v předsíni, zasranej jak jetel až za ušima.

"Ťapino, kurva, nestůj tam jak pika, běž, zvedni to, zjisti, kdo to je a co chce."

"Mhum mhum, brblibrblička."

"Cože?"

"Mhum, fufň fufň, brblička."

"Do prdele, přestaň si tam cosi mekotat za rohem, vylez do předsíně a zřetelně mi sděl, kdo volá."

"Lávička, copak seš hluchej? ... Ne, nemůže, škrábe strop. ... Jo, Lávička se lochčí a prej kdybys škrábal brambory, asi by ho to tolik nepřekvapilo."

Po delším dramatickém a nereprodukovatelném výstupu jsem vysvětlil Ťapince, jak přepnout telefon na hlasito, abych já se špachtlí v ruce hovořil přímo s Lávičkou a ji používal nikoli jako zprostředkovatele a dezinterpretátora hovoru, nýbrž jako pouhý držák přístroje, kteroužto funkci zastává nepoměrně lépe.

Lávička navrhoval, abych šel na paintball. Ve tři. Smutné. Jak rád bych ...

V jiný moment jsem Ťapince přichystal krátké elektrotechnické školení - při výměně vypínačů. Při její panické hrůze z elektřiny to skýtalo jakous takous možnost na chvíli klidu.

"Hele, abys byla v obraze, tendle drát, to je fáze, tam běhaj ti elektróni, co sem tam zabíjej nešiky. Aspoň by to měla fáze bejt, páč je to černej šlauch. Ale nasichr se to brát nedá, taky to při stavbě moh nějakej tatar splíst. A todle je fázová zkoušečka, když si vypnu jistič, brnknu tím vo každej drát, nesmí se mi to tady rozsvítit, protože to by znamenalo, že to je pořád pod napětím."

"Aha, a proč ti to svítí teď?"

"Protože tendle vypínač je vod větráku, ten je společnej pro celej barák a tady z bytu vypnout nejde. Ten prostě musím vyměnit za pochodu, hehe."

Pravdu jsem měl. Ťapinka předvedla krátkou hereckou vomdlívací etudu na téma: "Tak u tohodle já bejt nemusím," a na dobrou hodinu zmizela v kuchyni i se svou elektrofóbií.

Při té příležitosti jsem zjistil, že všechny fáze v inkriminovaných místnostech mám správně barevně černě označený. Někde vedou do zásuvky i dvě. Možná proto mám uzemnění ještě uzemněnější, než nařizuje norma. Modrej drát propletenej se žlutobílým a to celý vomotaný jak kolem nulákové zdířky, tak kolem jistícího kolíku. Zajímavé. To by možná vysvětlovalo občasné vrnění z různých přístrojů, kmitání rozličných obrazovek, displejů a v neposlední řadě i občas sršící jiskry ze šňůr a spotřebičů.

K řešení jsem prozatím nepřistoupil, pouze jsem stav vzal na vědomí. Co tě nezabije, to tě posílí.


Na návodu k ředění barev je zbytečně moc nesrozumitelných formulek, tajných šifer a matoucích smyšlének. "Penetrační nátěr", "krycí nátěr", "maximálně 0.2 l vody na 1 kg barvy" a tak všelijak podobně. Vzal jsem sedmikilovou pikslu hnědé, nalil do toho litr a půl, rozkvedlal a naznal, že to je tak akorát na předsíň.

Bylo. Pravda, se zoufalým vyškrabáváním z kybliku na závěr, ale vyšlo to.

U ložnice Ťapinka začala študovat a nakázala na osm kilo maximálně litr. Abych to prej nepřehnal. Výsledná konzistence připomínala pudink.

"Jé, my budeme mít krásnou modrou ložnici, budem si sem vodit návštěvy a budem se jim tím chlubit. Jenom ten lustr je fakt strašnej. Tfuj. Vypadá jak hruška. Brrr. Ten by se měl vyhodit a koupit novej."

"Za prvé - nevím, proč bych si měl vodit návštěvy do ložnice za účelem vychloubání. Druhak - ten lustr je z NDR, tedy dnes už starožitnost, ze státu, kterej už neexistuje. A žlutá se k modré hodí. A je tady dýl než ty. A ještě mne chvíli vytáčej, může tě tady i přežít. Dost, že jsem koupil pět lustrů do předsíně, kuchyně, na hajzl a do koupelny."

V takto družném hovoru jsme vesele malovali a malovali, přesně do chvíle, než nám došla barva. Chybělo asi půl krát půl metru plus nějaký nedodělky na rozhraní stropu a stěn. Hehe, tak teď si tam může vodit návštěvy a vychloubat se - "Hele, jakou píčovinu jsem zase vymyslela".

Ťapinka se částečně vosprchovala a vyrazila pro další barvu, já se odreagoval kopáním do volně loženého materiálu a hlasitou reprodukcí sprostých slov. Ale když už nic, aspoň tedy máme v ložnici předpisové dva nátěry. Tedy až na to místo na stropě, který jsem zapomněl dodělat poprvé i podruhé. A kolem zavěšení lustru. A u země je taky pár nedodělků.


Pro ilustraci: ne, opravdu není tak hnusná jak na fotografii, ve skutečnosti je ještě hnusnější. To protisvětlo strašně zkresluje. O té modré barvě na stěnách se pochopitelně bavím. Ťapinka taky není ve skutečnosti tak hnusná jak na fotografii. Vždyť říkám, že to protisvětlo strašně zkresluje. A ten přehnanej nepovedenej mejkap. Mimochodem, to nevypratelně zasraný tričko je moje ...

Opravdu není tak hnusná jak na fotografii, ve skutečnosti je ještě hnusnější ...

Vodkaz nafurt

Pátek, 17.06.2005 ... Zachraňte vojína Ryana ...

... aneb Jak to dopadlo s kosákama u máti?

Tomu jsem vlastně podřídil valnou část dopoledne. Kdo by taky v pátek pořádně pracoval? Konzultoval jsem daný stav s odbordelníkem ftákologem a zvěděl následující:

U kosáků netřeba se příliš bát, kdo se bojí, nesmí do lesa či do hnízda. Kosé patří mezi ftáky drozdovité a to nejsou žádní debilové. Jestliže kosata skáčou z hnízda ven, může to mít dvě příčiny. Buď už kolem čtrnáctého až sedmnáctého dne dospívají a zdrhaj, jelikož hnízdo je místo zranitelné a statické, rodičové si je najdou i na zemi, dokrmí a basta. A nebo - a to byl právě náš případ - padaj mimovolně, pak je třeba jim nějako vypomoct. Klidně jim hnízdo přiměřeně vyztužit a podložit, starý kos a stará kosa nezaleknou se nic a budou nosit červy vesele dál. Případně celé hnízdo bafnout a šoupnout třeba do lavóru, plus mínus nějakej ten metr nehraje až tak roli.

Tolik odborník.

Přiklonil jsem se k variantě vyztužení a postavení bariéry proti nechtěnému pádu kosáčat. Takto zakoupil jsem v řemeslnickejch potřebách molitanovej podprdelnik, kus drátu pevnějšího a delší kus zvonkovýho kábliku. Kutal jsem až vykutal jsem důmyslnou konstrukci.

Důmyslná výztuž ...
Důmyslná výztuž ...

Avšak ...

Avšak zatím v časných ranních hodinách spáchal harakiri předposlední z kosích bratří, asi mu to s tím měkkým přistáním tentokrát nevyšlo. Ach jo. Poslední si též jednou hópnul, ovšem byl odloven sousedem Chudinou a jejich piškotem, umístěn do bytu a šlechtěn. Krmen žouželí a muchou.

Takže zatímco já se domordoval s bedněním hnízda, nastala fáze další - přesvědčit šklebáka, aby ftáka opět vydal. Což se harantěti očividně příliš nechtělo, dokonce snad i slza ukápla. Leč argument, že pro ftáka jest nejlepším rodičem opět fták, piškot nakonec uznal a ptáka do hnízda jsme opět umístili. Jenže asi kvůli delší absenci kosí rodiče na mrzkou péči už rezignovali a utápěli se někde v žalu, případně se stali opodál obětí nějaké tragické havárie - srážka s autem, motem, kočkou či jinou verbeží, později jsem viděl i jakési černé peří na asfaltu. Každopádně kose sedělo ve vyztuženém hnízdě a nikdo se k němu neměl. Takto informovala malá Chudina máti po průběžném sledování. Mno, možná taky kdyby parchant furt nezevloval z vokna ...

Kosák byl umístěn do hnízda s výztuží ...
... leč tvářil se nezúčastněně až inertně, okolí o něj taktéž nejevilo přílišný zájem, pročež byl následně opět odloven a k Chudinům domů uhnízděn. Mne čeká demontáž důmyslné výztuže.

To už jsou ovšem irelevantní úvahy. Poslední malej kosák byl po delší době Chudinovic famílijí opět odloven a dle nějakého manuálu prý ho jakožto opuštěného pokusí se udržet naživu. Jak to s ním dále vypadá a co s ním hodlají podnikat, to už opravdu netuším. Možná zjistím.

Každopádně odborníkům ornitologům dík. Příště musíme bejt chytřejší. Snáď aspoň ten jeden přežije, i mizerná úspěšnost je pořád ještě úspěšnost.


Přijela odpoledne Ťapinka a zavelela nakoupit barvy. Ach jo, to to s tím malováním vypadá už definitivně bledě, tedy že se malovat bude. To mi tak eště scházelo.

Cestou pro barvy pojal jsem nápad zlikvidovat PET flašky. To my jsme taková moderní domácnost - odpad aspoň v přiměřené míře separujeme a snažíme se žít v souladu s přírodou, seč globalizace dovolí. No, trochu kecám, ale aspoň sklo, papír a PETky rveme dle možností do správnejch kontyšů. Sem tam pokud mám větší odpad nějak zužitkovatelný, odvezu to při nějaké cestě do sběrnýho střediska.

Tašku se zdupanejma flaškama vrazil jsem Ťapině do ruky - já operuju s klíčema a jiným důležitým nářadím, ona se stará o odpad. Taková tradiční dělba práce v patriarchální společnosti. Nechť umístí tašku do kufru vozidla do přepravky.

"Tak né," snažil jsem se ji usměrnit, když to tam rvala diagonálně (a ono se to tam na sviňu logicky nechtělo vejít.

"Tak taky né," reagoval jsem na pokus postavit tam kabelu nastojato, vím, co by to udělalo v první ostřejší zatáčce.

Čímž jsem si vykoledoval zhrzený uražený pohled a Ťapinku i s taškou s herberkem na sedadle spolujezdce. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Aspoň to bude držet a nebudu to sbírat po celým autě.

"Vypadni z auta a tu tašku dej zpátky," vydal jsem (dle mého soudu vyčerpávající) pokyn na parkovišťu u vobchodu, nejdřív nakoupíme, posléze odpad zlikvidujeme.

Ťapina odhodila tašku a vystoupila.

"Ach jo, tak znovu, nacvičíme si číslo ještě jednou. Sedni si zpátky. A teď - vypadni z auta a tu tašku dej zpátky. Lze na tom něco nepochopit? Krok za krokem - nejdřív vypadneš z auta i s taškou a pak ji dáš zpátky, nerozumělas ještě něčemu? Vpořádku, tak do toho ..."

Bravo, napodruhé se povedlo.

Prý co je v tom za rozdíl? Se ví, že v tom je rozdíl, jinak bych o tom asi nemluvil, ne? Když vystoupí a dá ten krám zpátky, logicky (a dle pokusné metody i ověřeno) umístí to tam, kam zvenčí dosáhne - opře o sedadlo. Naproti tomu pokud tašku nejdřív odloží a pak teprve se začne soukat ven, hodí mi kabelu přímo na zámek zpátečky (ne-li na ruku), utěsní nohou, již má stále uvnitř, zatímco se snaží vymanit hýždě ze dveří. Proto se snažím o jasné a stručné pokyny a proto mne dokáže uvést v údiv, jak někdo takovou trivialitu dokáže vždycky nepochopit a dezinterpretovat.

Pak už jsme jenom utratili čtyři a půl litru za barvy. A válečky. A štětce. A kyblik, pět světel, hromadu vypínačů, zásuvek a i jiných zbytečností. Tfuj.

Flašky skončily v popelnici, jelikož Glogloglóbus zrušil sběrné místo PET lahví ...

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 16.06.2005 ... Je libo mezinárodní řidičák? ...

Byl jsem si dnes vyřídit "malý techničák" alias dříve OTP, srandovní kartičku dnes hrdě nazvanou ORV. Na Fimfouna - Green Horneta, pochopitelně, vo čem jiným bych moh taky eště pár dní mluvit, že? Fasování kartičky proběhlo bez zvláštních událostí, snad kromě výpadku počítačové sítě u pokladen, ale to se pokladní určitě jenom tak vymlouvaly, přece je to Magorát a stará se jim o to Odpor Městské Informatiky, jak by to mohlo sletět na držku? Tomu nevěřím ...

Když už jsem tam byl, přece jenom, "jistota je kulomet", jak s oblibou říkával náš pan podporučík, přeptám se, jak je to s tou platností řidičáku na tu Itálii, sic eště nemám tu plastovou kreditku s EU vlaječkou, ale jak jsem hbitě zjistil, vyjde to úplně nastejno:

"Všechny naše řidičské průkazy platí samozřejmě po celé Evropě, ehm, tedy kromě Chorvatska a ... Itálie. A kampak máte namířeno?"

A tak jsem za cenu obroušení pár zubních plomb (plus padesát vočí, jednu fotku a dvě další přepážky) se stal hrdým držitelem "Mezinárodního Řidičského Průkazu", dále jen MŘP, jak praví nástěnka.

Mezinárodní Řidičský průkaz. To se mám, co?

Ti Makaróni só fakt pobóchaní, to jsem se zas nechal na něco uvrtat, čí to byl vůbec nápad?

Vono by se teda s velkou pravděpodobností pendrek stalo i tak, ale náhoda je ludra, karabiňéři nebudou mít na vejplaty a tramtadá, už po mně budou chtít "denáro", já jim leda tak naseru a voni šup se mnou do "arresto". To zrovna. Co já se budu s nějakým nudložravým polocigánem dohadovat?


Mám novou metodu, jak zjistit, kdy je čas jít s mordou k holiči.

Tuhle jsem jel ve výtahu spolu s nějakou matkou s kočárkem. Kočárek obsahoval dítě. Dítě mne spatřilo a dalo se do usedavého pláče.

Za účelem zjištění délky vousů musím vyhledávat výtahy s dětma. Barometr. Vousometr.


Postěžoval jsem si kolegovi Liškovi Podšitýmu na svoje trápení s blížícím se malováním a Ťapinčinou vizí barevnejch stěn. Kolega Liška Podšitej toto chápe, neb je stavař a ženskejch s praštěnejma nápadama má doma taky dost.

"Jo, to je jak tady v baráku. Hňupovina. Sósedi taky - říkaj temu pré: 'lososová'. Hehe. 'Máme barvu lososovou.' A přitem tam maj takovó praštěnó růžovó."


S kosáčatama u máti na balkóně je furt problém. Copak počet, ten se ustálil na dvou, jenže sebevražednejch pokusů nenechali, ba naopak je stále šperkují směrem k dokonalosti. Ale co s nima? Záchranná síť či plachta jim tam fakt přimontovat nejde, není jak a kam. A i kdyby, co takový kosáče v plachtě? Máti těžko bude jakožto kyborg s repasovanou a ne ještě zcela odladěnou nohou šplhat někde po štaflách a lovit ftáka spadlýho do sítě.

Blbý umístění holt. A konstrukce. Hnízdo se pitomě svažuje a východní trakt mají vlastně spíš jako odrazový prkno. Mrzuté. Jedině tak ještě jim tam přidělat z nějakýho bakeliktu jakýsi žbrlení, zábradlíčko nebo zarážku, konstrukčně jim to podepřít, vyztužit a ohradit. Jenomže to je tak koleda na to, aby se starý vztekli a řekli si, že dyž jsme jim to tam přebudovali, že se na to taky můžou krajc vajc, ať si teda v tom upraveným pasťáku ty mladý taky vychováme.

Chcípnout hlady, to by pro ty malý taky nebyl žádnej extra rozdíl. Nebo vohradit a chodit jim snad pro loupáčky? Nebo pro nítěnky do Zverimexu? Co to vůbec žere, takovej kos?

Na druhou stranu je to vo něco lepší, maj už takový titěrný vopeření, na lítání nic moc, ale jako padák už by to mohlo fungovat. Co mohlo, vono už jim to tam funguje. Kosák hópne dólu, trotluje po zemi, máti, jak chodí po půl hodině zevlovat, kterak se jim vede, ta to zmerčí a maže pro něho důle. Podšoupne ho skulinou pod prknem do hnízda a cyklus se může vopakovat. Co může, von se vopakuje. Jenom dneska se proběhla dvakrát. To má jako součást rehabilitace. Chovem kosů ke zdravým kloubům. Akorát neví, jestli si to vyzkoušel pokaždý jinej a teď už si dají majzla, nebo jestli jeden ťunťa tam sedí furt a druhej je takovej hyperaktivec a skákavec.

Jen ať propána v noci chrápou a některýho nenapadne hópnót si za měsíčku. Ve dne je to lážo plážo, kos si skočí, máti se proběhne, všichni jsou spokojení. Ale v noci okřejí hnidy místním kočkám a to už by ti pitomečci mohli mít třetí způsob ...

Vodkaz nafurt

Středa, 15.06.2005 ... Nové plechy na Draka ...

"Měla bych pro tebe jeden úkol," děla po ránu šéfová.

Tfuj, takový vtipy po ránu nemám rád. To mám z toho, že jsem atypicky přišel do práce už chvílu po vosmé a první, co mě v návalu pomatení smyslů napadlo - šel jsem si cvičně zarezervovat služební vozidlo na půlku vodpoledne, potřeboval jsem zařídit ukrutně moc věcí (některý i pracovní). Zbytečné upoutávání pozornosti. Proplížit se tama laxně před desátou, nikdo by si toho ani nevšim. Takhle si jeden maximálně vykoleduje nějakou práci.

Tasemnici přišel jakejsi elaborát a nějaký další materiály, když se z toho osmdesát procent vyházelo, ustálil se fascikl na únosných třech papírech, ze kterých souhrnně vyplývalo, že je třeba kamsi zavolat k ErrorTelu a vyzvednout tam dva nové pristroje, takový ty pro Velkýho Šéfa Kvakina a Malýho Šéfa Jůheláka, jakože krizový řízení. Dyž přinde potopa, budou mít telefón. Duchaplné. Tím se moc dobře vylejvá voda ze sklepa. Osobně bych za největší krizovej výkon považoval utopit zrovna tydle dva. Kvakina minimálně.

"Víš, já tomu prd rozumím ..."

"Vím."

"... nech si ty kecy. Máš tady podle toho přípisu zavolat jakési paní Paštikové a stavit se ty krámy vyzvednout. Tak babě brnkni a zařiď to, jo?"

"Striktně do důsledku vzato jí máte volat a vyzvedávat vy, ale jestli to chápu už jako delegaci úkolu, pak tomu rozumím. Jenom to není žádná baba."

"Tady píšou - paní."

"To píšou blbě. Však je to papír z Magorátu. Ve skutečnosti je to slečna, mimochodem velmi milá a hezká, zvaná Paštička a v neposlední řadě moje harantě z bejvalýho voddílu."

"Jéžiš, ty taky musíš znat každýho, už seš s tim trapnej."

"No jo, no, to mi říká víc lidí, nemůžu si pomoct. Ale jo, spolehněte se, zařídím. Beztak jedu vodpoledne do města, to se akorát hodí, vlastně budu mít i cestu takřka kolem."

Preventivně jsem si u rezervace vozidla protáh šipečku vod voběda do večera. Jen aby se neřeklo.


Při té mocné odpolední okružní jízdě byla předposlední štace u Mische na cigáro. Koukal na služebního Zelenýho Draka, eště vobdivoval, jak je hezky dotlučenej (Drak, ne Misch). Vylomenej a furt eště pocuchanej zámek na dveřách, jak mně to kdysi v Práglu Prahajzli vykradli, sem tam šrám přes dvéře či blatník. No jo, jezdí s tím i kolegyně Fišta a Ťápina (neplést s Ťapinou). Co nadělám? Já to přelakovávat nebudu.

Domluvili jsme se s Mischem na šestou na hospodu, pak jsem vyzved ty telefóny, poklábosil chvílu s Paštičkou a mazal zpátky na ouřad. Přece jen bylo půl páté, čas pomalu to celý zapíchnout a vypadnout.

U výstaviště - zúžení. Snížení počtu jízdních pruhů. A všichni matláci se už třista metrů předem cpali do levýho - průběžnýho, čímž ho dokázali docela elegantně zacpávat víc a víc. Kdepak. Když jsou blbí, budiž jim přáno. Máme předpis o střídavém řazení, tak jaký s tím mazání?

Hezky končícím pruhem až ke zúžení, blinkr a ... píčusem vod pohledu řízenej Passat. A ne a ne a nepustí. To vzal jako osobní útok, zmrd. Jenže to tak na mne. Dodávka z levýho pruhu projela, byl jsem na řadě, Passát nepassát. Čili jsem jel a jenom koukal do špíglu, kdy vyměkne. Ovšem to von zase nehodlal.

Dobrá, chceš si to rozbít, máš to mít. Teď jsme na to s Mischem koukali, že ty dveře chtěj vyměnit a blatník přelakovat, tohle je i-de-ál-ní příležitost. Úhel nějakejch dvacet stupňů, rychlost dvacet kilometrů v hodině, nic při čem by se moh člověk třeba zranit, geniální nehoda, nikoli z mého zavinění. Tedy směle do toho. Aspoň budu mít údernou historku do deníčku. Jenom jsem ještě pro sichr loupnul vokem po bezpečnostních pásech, jestli je pro všechny případy mám fakt zapnutý, probliklo mi hlavou, že doklady včetně jízdního příkazu a referentských zkoušek mám všechny s sebou, tak jsem se už jen pořádně zapřel ...

... a nakonec jsem, blbec, cuknul - jakési bleskové osvícení. Pět centimetrů chybělo. Možná ani ne. Nestrhnout volant tak prudce, byl by ve mně. Tutově. Nádherně.

Prozaickej důvod - jelikož celá ta předchozí úvaha (možné nebezpečí, zavinění, pojistka) trvala objektivně tak tři sekundy, ač rozvedeno do konkrétních slov by to vydalo pomalu na román, ve třiačtvrtté vteřině jsem si vzpomněl, že jsem zrovna Mischovi slíbil, že budu v krčmě v šest. Sakra. Sakra, sakra, sakra. Ve třiapůlté sekundě mi vytanul na mysli vobraz, jak kolega Kraťas takhle štrejchnul jakousi Vectru a právě proto, že to byl jen takový škrábanec (ač na nové metalízované Vectře vydá škráb dvojich dveří, blatníku a zrcátka skoro padesát litrů), čekali jsme na fízly přes pět hodin. To bych tam taky moh stát do noci a z putyky by nebylo nic. Kurva.

Takže údernou historku nakonec nemám a Zelenej Drak na repas plechů zaděláno také ne. Chmurné. Ale až se uzdraví štábní řidič Mirajz, domluvím se s ním, jestli to stojí za to, vyčíhnu si zmrda jinýho a případně to do něj takhle naperu. Prakticky o nic nejde, jen si najít vhodně odpudivého šťastlivce. Finančně tutové a v neposlední řadě i výchovné, takovej troglodyt by si aspoň střídavé řazení pamatoval.

Vodkaz nafurt

Úterý, 14.06.2005 ... Na západní frontě klid ...

... jsem furt nedočetl. A to to mám rozečtený vod soboty. Jenže lítám jak urvaný spřáhlo vod vagónu a mám toho právě tak dost.


Absolvoval jsem technickou kontrolu na Simsona. To jsem byl sám zvědavej, jak by to asi tak mělo probíhat?

Přišel technik. Zatočil kolama, jestli se točej. Zatočil kolama a zatahal za brzdy, jestli už se netočej (kola, né ty brzdy). Zakvedlal tím trochu na pérech, jestli to péruje, a zavrtěl řídítkama, zda řídí a moc se nekvedlaj.

"Můžete nastartovat?"

"Jasně."

Šláp. Šláp. Šláp - šláp - šláp. Nic. Šláp - brum - chcíp.

"Hmm, vono je to blbě vlažný." (studenej chytá skvěle, teplej eště líp, vychládající - to je mor, to každej zná)

"Tak to nechte bejt, já jsem viděl, že to sem přijelo po vlastní ose."

"Vydržte moment, von si dá říct."

"Ale já vám věřím, že jste sem nejel, kdyby vám to nefungovalo, s tím chytáním za vlažna to je vážně blbý."

"Vteřinku."

Šláp - šláp - šláp - šláp - šláp - chyt !!

Výborně, tak jsme ještě zkusili světla, jestli svítí víc, svítí míň, blinkry jestli svítí - nesvítí - svítí - nesvítí a to bylo asi tak všecko. Už se šteloval dozadu k tabulce a jal se drhnout místo pro nálepku.

"Jéje, já si vzal špatně procvaknutou, tahle je na dva roky, vy to máte na čtyři. Tak si běžte do čekárny pro doklady, já vám ji sem nalepím už sám."

Viděl jsem přes vokýnko, jak pohodil tu, co držel, na stůl, vzal jinou, nadírkoval a šel ji nalepit. Zdvořile jsem všem poděkoval a zmizel.

Odjel jsem dvě ulice, cosi jsem si tam potřeboval koupit, pak láskyplně koukám na nálepku, vlastně jsem na tomhle nikdy žádnou neměl, tehdá se nedávaly, to eště byli policajti v zeleným a s červenejma výložkama, tak na to tak zírám, jednou, dvakrát, zblízka ... ehm? Co to je?

Tak dvě ulice zpátky:

"Brej den, to su zase já. Možná mám blbej dotaz, ale na té nálepce má bejt nacvaklý datum příští kontroly, ne?"

"Ano. Proč?"

"No, že to je na čtyři roky a já tam mám dírky 06 - 06."

Koukal, seškrábal, nalepil novou, omluvil se. Jasně, ono se to liší podle tečky, páč se to dá číst kolem dokola, to člověk přehlídne jak nic - "06." nebo "09." napsaný do kruhu. Eště jednou se omluvil.

"Však se nic neděje, všim jsem si toho hned tady za rohem."

"Jo, ale kdyby vás kontrolovali, tak by vám vynadali."

"No bóže, však v techničáku to napsaný mám a to je směrodatný."

"To ano, ale voni by se začali pídit a pak bych dostal postupně sodu i já. Takže vám touto cestou děkuju."

Aby technik na STK děkoval, to se asi taky hned tak nestane ...


Následně jsem se stavil k Fandovi do pičérie a tam mi kuchař Shrek s řidičema schovali Green Horneta do skladu, až jsem si myslel, že mi ho na ulici někdo šluknul. To by mne zvlášť po té kontrole docela nasralo. Jako vtip ovšem dobrý.


Mám vypráno, usušeno. Ťapince jsem poskládal bombarďáky do nočního stolku a sportovní brumfetylky (který nosí do holínek v práci) rozdtřídil podle proužků. Kde jich vzala tolik (těch ponožek, né těch proužků), to vopravdu netuším.

Stihnu vyžehlit asi i aspoň džíny, zbytek jednoduše zbyde na Ťapinu, však se teď o ty domácí práce dělíme.

Bejlí jsem zas po ňáké době navordinoval vobdobí dešťů.

No, a vona se zeptá, jestli jsem nebyl tak iniciativní a nekoupil už dopředu škrabku na zeď. Neliskli byste jí?

Vodkaz nafurt

Pondělí, 13.06.2005 ... Egi jede ...

Jo, Egiho Simsoun je v provozu, Zelená Sršeň (Green Hornet) opět na scéně. Chachá.

V pátek mi ještě kapalo z rourky - myslím tím u karburátoru. Karburátor, to je takový to, co dnešní auta už veskrze nemaj. Motorky nevim. Palivo. Kapalo. Úžasná spotřeba - dva litry na osm kilometrů, tolik mi neglgá ani Všiváček, a že ten je nějak rozchlastanej. Pročež jsem dneska časně ráno telefonem obudil servisáka a hraně naivně se otázal, zda už je v práci - ačkoli jsem zpovzdálí jasně slyšel jakejsi kníkot šklebáků. Že potřebuju urgentní opravu, vlastně opravu opravy, zejtra s tím jdu na STK a takdle by mne leda kopli do prdele. Prej má dneska volno, ale měl by tam už bejt kolega, každopádně to prověří, hned mu zavolá. I namířil jsem si k servisu. Kolega nikde. Taky dobře. Poslal jsem mu KTZ a jel do práce.

Von se ten karbec umoudřil. Možná jak to stálo od opravy zase delší dobu s prakticky suchou nádrží a zavřeným kohoutkem, někde nedolejhalo tak úplně těsnění. Ledva jsem to natankoval a vono to krapet zevnitř zavlhlo, zatáhlo se to a je po únikách. Vím já? No nic, kluci měli aspoň cvičnej budíček, aby věděli, že se mnou není sranda. Pokud mi vyjde zejtra čas, zajedu je zdupat, že mi troška uchází zadní kolo. Půl atmosféry za tři dny. Ať hezky vyměněj ventilek a to tak, že štandopéde. Voprava takovýho chrchla stála jedenást litrů a zrcátka jsem si beztak musel dokoupit a přidělat sám, tak ať makaj jak motorový myši, hehe.


Jó, je to pravda, jak se říká - jezdit na kole (potažmo na jednostopém vozidle) člověk nezapomene. Tedy minimálně princip. Detaily je třeba lovit z paměti operativně, aby pak onen člověk nepředváděl akrobatické kreace jak já, když jsem vzal mokrý glajze pod moc malým úhlem a hned jsem měl klouzačku jako sviň. Ano, mimořádně chladný červen, leč to s tím nesouvisí. Je třeba si zavčas uvědomit, že vono to má jenom jednu řadu kol. Též je třeba si držet delší odstup od vozidel vpředu, případně pozorněji sledovat jejich brzdová světla. Ano, zastavovat u semaforu elegantním smykem se zakvílením gum, to vypadá v autě frajersky a hustě. Na motocyklu (nezávisle na kubatuře) to vypadá maximálně na nabití držky. A tak.


Potřeboval jsem cosi zařídit u jedné firmy - odpoledne, služebně, ale diagonálně napříč celým Brnem. V MěHroDu bych chcípl, nehledě k tomu, že bych se pak musel pozvracet. Tak stejně i se služební károu, dokázal jsem si předem představit, jak to asi ve městě vypadá. Kdepak, protestujeme Horneta, trošku mu šlápnem na krček a uvidíme (a následně se rovnou zdejchneme).

"Jémine, ale Brno je teď aspoň tady kolem nás strašně ucpaný," jevila se paní eště do telefonu.

"Ucpaný? To si jenom namlouváte. Takový slova neznám, muehehe."

Nevěřila. Nevěřila ani když jsem jí volal podruhý - za mrzkejch dvacet minut.

"Kde jste?"

"Před budovou."

"Aha, tak až budete u nás ..."

"Já jsem - u vás před budovou."

"Tak co ... jo, aha, vy máte problém s parkováním ..."

"I prd, další problém, kterej neznám ...," se ví, místo nebylo, čili jsem popad Simsouna a poponesl ho před vrátnici, mezi sloupy, do chládku.

"... já vím, jak to tam dole vždycky vypadá, pošlu teda kolegu rovnou dolů za váma."

Hmm, až moc ochoty na můj vkus, zvlášť když jsem tam ten "motocykl" tak pracně dones. Ale co, v podloubí ve stínu se ostatně příjemně kouří. A bezpečně, když už mi nevodtejká ten karburátor.


Koupil jsem si novou přilbu.

Vono to bylo beztak divný celý, měl jsem kdysi dávno jednu. Teda vod té doby, co vyhláška nakázala, já pamatuju eště doby, kdy se na malejch motorkách jezdilo "nahoře bez". To vím, tu mi rodičové se skřípěním zubů koupili. Půjčil jsem ji kámošovi, aby měl na nějakou výpravu dvě, ten ji obratem někde ztratil. Sehnal jiný dvě, ty zas dodal mně, já je po domluvě předal zase jeho kumpánovi a následně zas od něj převzal jednu, dočista ještě jinou. Nějak moc to kolovalo za těch mladejch let.

Jo, ale ta poslední stála už za pěknej šajsdrek, vono to mělo místo plexiskla jenom takovej lagricovej průhlednej vikslajvant, to bylo už celý zašlý, beztak se to urvalo už jednou někomu předtím a následně pak na druhé straně mně, dva šrouby po stranách, taky nic moc. Celý vožvejkaný a zarezlá přezka pod hubou. A ten prezervativ místo hledí mi stejně v pátek upad celej.

Tak nic. Našel jsem na internetu vobchod a vypravil se tam. Při cestě.

Za vosmnáct kil. Černá bez pikačovin vokolo. Malá. Větší stejnýho typu, zas malá. XXL - furt malá. Co su hydrocefalus bo co?

Tak jiná, dražší, dva a půl litru, černá, stříbrná, malá, malá, malá, XXL jsem konečně na palici napasoval. Tu stříbrnou. Ale furt se mi nějak nezdála, nějak mi blbě seděla, ne na velikost, ale tlačila mne do rypáka a vůbec. Hmm.

"Tak co s váma? Hele, nápad - skočte se eště kouknout tady naproti do bazaru."

"Dybych chtěl belinu z bazaru, moh jsem si tam zajít sám. Nebo na inzerát."

"Počkejte, klid, von tam má teď jednu docela dobrou, teda není jednobarevná, ale zas je vo dost levnější, to vím, páč je vod mýho kámoše. Skoro nová, kouřový sklo, žádnej luxus, ale dá se říct slušná. Pak mi přijďte říct."

Měl pravdu, pacholík. Velikost L a pasovala přesněji, než ta nová XXL. Nikde žádná zjevná vada, pár nepatrnejch škrábanců přes plexi, nic, co by rušilo výhled. Dobrá. Černá, akorát teda s jakejmasi červenejma a bílejma vomalovánkama. No to mě vomejvejte. To by mi tak pasovalo k ňákýmu panu Groulovi a jinejm dárcům vorgánů na silnějších strojích, ne pro mne na takové větší brusce. Bazarista sic mudroval cosi v tom smyslu, že si ji za pár korun můžu nechat přestříknout, ale na to se snad už můžu tuplem krajc vajc.

Zašel jsem poděkovat tomu pikolíkovi - novohelmíkovi za dobrou radu.

"Ježiš, moment, vy jste mu to už zaplatil? A kolik?"

"Dvanáct kil."

"Já myslel, abyste přišel mi říct dopředu, já bych vám ji nechal za litr, za kolik ji ve skutečnosti prodává ten kámoš. Takhle na tom má v tom bazáru zbytečně dvě kila rabat."

"Nechte bejt, všici jsou spokojení."

Se ví, já mám přilbu levnou a aspoň konstrukčně únosnou, bazarista má dvě kila, kumpán litr. Kde je problém?

No dobře, tak má na sobě naplácaný jakýsi ukrutný barvičky. Jako vopice na brusu na tem Zeleným Sršňovi vypadám už tak jak tak, tohle už mi imič nevylepší.

A su aspoň sexuálně přitažlivej pro kolemjdoucí rozdychtěné samice - vypadám jak šulin.


Máti se vylíhli mladý. Teda na balkóně. Tedy úplně přesně: máti má balkón, na boku balkónu maj kosové hnízdo, v hnízdě maj mladý (ti kosové), čtyři se vylíhli, máti nadšená - kosí máti i moje máti. Vůbec ta moje (máti) dělá jak kdyby byly její (mladý).

Jo, jsou parádní. Už vod minulýho tejdna jsem se rychtoval, že je musím vyfotit. Dneska už byl nejvyšší čas. Maj totiž, chuďátka, trochu vysokou úmrtnost. To maj z toho, že si hrajou na parašutisty, aniž by absolvovaly příslušný kurs.

Chm. Smutné.

Ve čtvrtek byly eště v hnízdě tři, jeden ex-paragán ležel pod balkónem. Máti se holedbala, kterak sešmatlala dolů a udělala mu hrobeček. Tak nevím - není to z ňákýho horroru, jak tam nacházej furt tu stejnou mrtvolu na tom samým místě? Dyk tam leží. Aha - jenomže v hnízdě už jsou jenom dva. Možná blbá konstrukce hnízda, je tak nějak labilně naplesklý z boku balkónu, vím já?

Tedy opravdu nejvyšší čas na focení - snad už ta mortalita nebude pokračovat tímto tempem, ale zas se za chvilku sbalej a zdrhnou tak jak tak.

Kosata.
Kosice.
Kosa na kámen.
Kosata.
Kosice.
Kosa na kámen.

Máti si zas mohla vzít feldšpachtli a jít hloubit rovy. No jo, osud. Si dělám šoufky, ale člověk by bečel. Snad aspoň ty dvě se nějak udržej.


V koupelně mi zase teče voda. Trochu paradoxně - ze stropu. Noví sousedi s uňafanejma lizpičema (maj dva takový veverkoidný pséky) se zas vytáhli. Ta stará Brukva s piškotem, co uvíz ve vejtahu, se vodstěhovala, tihle to maj hned ze startu. Ale zase aspoň hned napoprvé našli příčinu - zfušovanej vodpad vod umejvadla.

Máv jsem rukou a šel si zas po svým.

Beztak hodláme o víkendu víceméně malovat, někdo hodlá více, někdo hodlá méně, ale v zásadě se malovat bude. Pravda, věta: "O víkendu se bude malovat," je původně příliš nenadchla, než pochopili, že v mejch plánech nehrají oni žádnou roli.

Jo, moh jsem je trocha přidusit a nechat je cvičně vymalovat aspoň tu koupelnu, případně i kuchyň, kde je přinejmenším od minulejch extempore taky několikero fleků na stropě, ale když vono to nejni celý vod nich a nebylo by to fér. A navíc Ťapinka se na to tak těší ...

Vodkaz nafurt

Sobota - Neděle, 11.-12.06.2005 ... Malování, znamení a proradný mohamedán ...

Sedím si takhle v LunchCrowně a všecko mě akorát tak sere.


V sobotu ráno, když Ťapinka vymajzla do kravína vopíchat nějaký zvířata (veterina, nikoli zoofilie), já už byl vzhůru, šel jsem spát brzo, tedy jsem byl probuzenej, zas ale nikoli natoli, abych mohl vykonávat nějakou smysluplnou činnost. Vzmoh jsem se na to, abych vykop votravující psy na zahradu, uvařil si kafe a než zchládne na poživatelnou teplotu, opět jsem se uvelebil na gauči. Na čtení to eště nebylo, na nic jinýho taky ne.

Ejhle - televize. Jestlipak není v televizi nějaký zajímavý program?

Bezpečně a jako vždy - není.

Avšak díky tomuto jsem shlédnul asi třetinu opakování SuperStár z minulýho tejdne. Poprvé. A naposledy. Ubezpečilo mne to v tom, že jsem o nic nepřišel. Já teda žádný SuperStáry, NaturalStáry, DieselMlády či jinej SpecialMixHnus nehledám ani v dohledné době hledat nehodlám. Eště tak zařídit, aby v televizním programu nemluvili mým ménem. Třeba by se to mohlo propříště menovat "Sem tam ňákej pablb v Česku hledá SuperStár".

Nasral jsem se tak, že jsem si radš vopařil hubu kafem.

A moh jsem sáhnout po Remarqueovi.


Ťapinka se zcela nepokrytě těší na příští víkend. To s velkou pompou přijede a čeká nás první fáze malování. Další hnus. Ťapinka přímo jásá.

Odpovídám povětšinou úsečně, maximálně pak v holých větách. A rozhodně mé projevy postrádají vzletné obraty jako "velkolepé", "skvostné" či "geniální".

Rétorické cvičení by z toho nebylo. Možná tak na krátký elaborát z anatomie by to vydalo.

"Cožpak ty se netěšíš? Nemáš radost z dobře vykonané práce?"

"Netěšim. Kurva. Nic sem eště nevykonal."

"Ale nehřeje tě to vědomí?"

"Nehřeje. Do prdele s tim."

"Musí hřát, představ si, jak to bude pěkný - barevný zdi, nádherný teplý barvy, teplem domova proteplenej domov." (plus další podobná ducha - a tepla - plná moudra)

"Fajn. Už su dohřátej. Stačí? Kurva."

Su fakt nadšenej jako svině.

Že zrovna vona vyblbuje - a ausgerechnet v takové studené, provlhlé díře, celý to tam vypadá jak bažina (ať už její pokoj na klinice nebo potažmo celý město), malej gauč na sezení - záhořáček na ležení, kosa jak v ruským filmu, v jednom kuse chčije, jediný místo ze širokýho vokolí, kde není les, jenom pole, smrdutej potok, močůvka, fabrika a Penny-Market. Na blití.

Hlavně, že já budu mít v Brně béžovou předsíň. Modrou ložnicu. Kuchyň eště neví - tipoval bych to na tenisákovou. A "lila" vobejvák. A to se eště hádá, že lila néni světle fialová.

Poseru se.


Američani taky nadělaj. Nějaký zdupaný roští a pár šustnutí v kukuřici a voni vo tom hned točej film. Každý dítě vodkojený hamburgrama pak ví, že v kukuřici může dusat jedině ufon.

Píčovina.

Podkolenní čokl v ječmeňu vydá za to samý. Záleží na měřítku. Vodmyslite si Mela Žibsona, situujte to do Lanškróna a máte horor jak z praku. I to město vypadá tak jaksi děsivějc. A vobyvateli. A všecko.

Moh bych napsat scénář. Celý by se to menovalo "Scípl pes".

Též jsem zjistil, že nové úžasné vodítko z horolezeckého lana je fantastické, zvlášť ta bílá barva se mi povedla vybrat. To Ťapinka hned tak v trávě nepotratí, to je vidět už zdaleka.

Potíž nastává v momentě, kdy čuba najde první bahnitou kaluž a předvede v ní válení sudů.

Pokud s sebou člověk nemá příruční vanu a šampón, jest třeba položit základ druhému dílu zmiňovaného filmu - nahnat čubku do obilé, aby se trochu vorochnila a nezasrala to vodítko hned ze startu.


Po příjezdu do Brna jsem musel ještě natankovat.

Zajímavý, jak si to ti proradní mohamedáni z OPECu dokážou dycky načasovat, že benzín stojí třicet korun za litr zrovna na prázdniny?

Se ví, Ramadán dávno v prdeli, další v nedohlednu, dvakrát denně šoupat kolena a mlátit hlavou vo zem a k tomu všemu poslouchat nějakou uječenou bukvici z minaretu, to jednoho taky povyrazí, když může někoho nasrat. Zvednout globálně cenu ropy a sem tam to okořenit nějakým pochodujícím bombarďákem, jiný povyražení tam nemaj, co taky už v poušti?

Nebo nám dodávaj ropu Rusáci? To je taky pěkná pakáž ...

A nebo za to může někdo úplně jinej?


Ach jo. Eště že je zejtra už pondělí.

Vodkaz nafurt

Pátek, 10.06.2005 ... Egi fetišistou ...

Ťapinka se rozhodla, že to potřebuje mít v suchu. Co? Ehm, no, inu ...

Zkrátka nakázala mi, že má v Lanškróně přebejvat eště další (v pořadí už třetí) tejden, že to nějak nevodhadla se zásobou prádla a že jí mám přivézt ještě aspoň patery kalhotky. Což zní logicky. Horší to už bylo s realizací, kdy jsem po prolezení celého kvartýru našel všehovšudy s bídou troje - dvoje v nočním stolku (z toho jedny tanga s vobrázkem souložících myší), jedny se mi přimíchaly k nějakému praní. Troje a dost.

Dobrá, moh bych se jí ještě pohroužit do útrob skříně a třeba bysem tam nějakou utajenou zásobu našel, ale do toho se mi nechtělo. Nejen někomu nerad lezu do skříně, ačkoli jsem k tomu dostal prakticky výslovný pokyn, druhak taky by se na mne mohlo všechno to harampádí vysypat a beztak bych nic nenašel. Případně by mne mohla ještě navigovat po telefonu, pokud si dobře pamatuje, kam kdy co uklidila, odhadoval bych to na komoru, sektor mezi truhlíky, hadice od vysavače a kosmetiku. Možná taky ve špajzu.

Ne, to by nikam nevedlo.

Pročež jsem naznal, že než se důsledně píditi, bude lepší - tedy jednodušší - Ťapince nějaké ty bombarďáky radš zakoupiti.

Což se lehce řekne, hůř udělá. Já dámské kalhotky ještě nikdy nekupoval - s výjimkou těch mrdavejch myší. Pro sebe mám zálibu v docela jiném prádélku (slipy a trencle, aby zas nedošlo k mejlce). Ale co, ustál jsem už nákup noční košile, zařídím i toto.

Dvojima standardníma nalezenejma kalhotkama vybavenej jakožto mustrem zamířil jsem po práci k jednomu ze svejch oblíbenejch pingpongů. Jasně, kalhotek plnej regál. Velikosti různý, střihů přehršel. Což se mi v tomto případě ale vůbec nejevilo jako pozitivum. Chvíli jsem tam vokouněl jako ňákej fetišista či jakej ouchyl, zkusil nějaký vzít cvičně do ruky, prozkoumal proti světlu, nakolik jsou elastický, no musel na mne bejt ohromnej pohled.

Svolal jsem si poradce - majitele krámku a jakousi slečnu, co se tam motala mezi halenkama.

"Dobrý den, slečno, můžete mi prosím prozradit, podle jakýho klíče jsou udávaný velikosti kalhotek? - Ehm, pro moji slečnu," dodal jsem poté, co si mne začala pohledem přeměřovat, jaký mám asi boky. Což mne, mimochodem, utvrdilo v tom, že při daným nákupu a stavu neznalosti vypadám jak debil nebo Průša.

"To je normálně udávaný jako S - M - L - XL a tak dále. Záleží na tom, jak je vaše slečna, toto, no, rostlá."

"Asi tak takhle," ukázal jsem rukama. "Nebo takhle, případně takhle, já nevím, záleží na postavení, teda jako osob vůči sobě. Jak je daleko a tak. Hele, já tu mám i vzor, pane šéf," obrátil jsem se na Vietnamce, "můžu si to voměřit?"

"Jasná. Jachý ceté."

Ťapinčiny bombarďáky - ukázka nově zakoupených. Že mám vkus? :o))"Tak to jsou jednoznačně tyhle," máchla slečna rukou k hromádce XL. Nechtěl jsem to nějak rozmazávat, kterak Ťapinka úporně už několik let hubne, pouhým přiložením etalonu bylo jasno, samozřejmě XL. "A tydle nejsou tak vykrojený, takže bych doporučovala tyhle, některý z těchdle a těchdle," slečna jasně zúžila rozpětí asi na dvě poličky a se slovy, že to už určitě zvládnu zmizela s jakýmsi hadrem ve zkušební kabince.

"Tó dobý, moje šéna taky tak nosí," děl zkušeně obchodník. "Elastiský, mós pjekný, moje šéna taky láda."

Fajn, akorát zapomněl dodat, že jeho šéna taky měří sto padesát čísel na kramflekách a proleze standardním laťkovým plotem. Nemusím ji ani znát, abych si ji doved představit. Ale jestli je to ta, co vobčas bejvá v obchodě a vostatní jí říkaj tuším "Máňo" (asi proto, že jméno nedokážou ani přečíst), tak je to zrovna vona.

No, přeměřoval jsem to tam dobré čtvrt hodiny, zkoumal, studoval problematiku. Nakonec jsem vybral patery, pro sichr, přece jenom co kdyby některý nebyly úplně vony - ačkoli večer jsem je předával v Landes Krone Ťapince a ta machrovala, že jsem to trefil naprosto pinktlich.

Největší klad - tak rozřehtaného Vietnamce jsem ještě neviděl. Ne tak, jak se furt uculujou, tak maj z Asie narostlou hubu, asi vod těch monzunů bo co to maj za větry, ale dovopravdicky se chlámal, až málem rozbil čelem pokladnu. Jestli smích prodlužuje život, má díky mně vystaráno aspoň do devadesátky.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 09.06.2005 ... Správná návštěva ...

Večer se kol osmé stavil na návštěvu ex-kolega Kraťas. Přizvali jsme i Kachně a velkoryse jsme jí dovolili přinést nám rizoto.

Kachně jest velmi chápavá návštěva. V deset naznala, že má splněno, a mumlajíc si cosi o posledním autobusu vyklidila pole, zanechala nás sledování filmu, pomlouvání - společných známých a neznámých a především Kachněte samé, a hlavně v příjemné společnosti - piksle s tím rizotem, významně ložené strategicky hned vedle mikrovlnky. Aj sejra v pytliku přidala jako bonus z vlastní iniciativy.

Ideální návštěva, takový Kachně. Vřele můžu každýmu doporučit pozvat si ji na návštěvu.

Jen s tou majoránkou to nemusela tak přehánět. Kurva, vodkdy se vlastně dává do rizota majoránka?

Vodkaz nafurt

Středa, 08.06.2005 ... Pozitivum výhodné nabídky ...

"Dobrý den, já jsem ta a ta (jakýsi méno) z Errortelu, s jakousi ohromně úžasnou bankou bysme vám, coby dlouhodobému kunčaftovi, chtěli vnutit kreditní kartu ..."

Bla bla bla - dramatický rozhovor - ona tvrdí, že výhodné, já, že drahé jak ludra a ku hovnu, že už kreditku mám, levnější, ne, opravdu nechci vyzkoušet ještě tuhle, ani za jakýsi Vitakal body, k čemu by mi asi tak byly dvě lautr stejný a ať si to strčej ..., ehm, že tuto nabídku nevyužiju.

"Dobrá, nabídku nereflektujete, kdybyste si to rozmyslel, stačí nás kontaktovat, doufám, že jsem vás moc nevyrušila."

"No, popravdě jste mne vzbudila, ale ..."

"Tak to se velmi omlouvám."

"Toho opravdu není vůbec třeba."

"Já vím, že vám není třeba další kreditní karty, ale mně je líto, že jsem vás vzbudila."

"Ne, myslím tím, že není třeba se omlouvat."

"Já opravdu nerada ..."

"Sakra, nechte už toho, já su rád, že jste mne vzbudila."

"Prosím?"

"No fakt, to je na celým hovoru to nejpozitivnější, vzhledem k tomu, že mi pracovní doba začíná v osm hodin."

Čas - 9:28.

Vodkaz nafurt

Úterý, 07.06.2005 ... Před tunelem doleva ...

Nic nevím, su zblblej z anestézie ...

Kecy. Já vím.

Ale jako výmluva to zní dobře, ne?

Jasně, byl jsem na pohovoru u zubatýho, tedy já si na něj otevřel hubu. Dvakrát. Poprvé jsem mu nakázal mne opíchat a podruhý už jsem ju nezavřel. Pohroužil se mi do útrob tlamy s celým vybavením jak speleolog a jal se kutat za halasného radování: "Jo, jo, jo, je to tady. Je to tady. Našel jsem to, hurá. Tady jsou panečku poklady."

Toho mi byl čert dlužen.

Ale očividně jsem se mu zalíbil, protože se mám stavit ještě několikrát.

Večer mne zub začal zase decentně pobolívat. Já mu říkal, že mi vrtá jinej než ten, co mne zlobí akutně, ale holt vodborník ...

Kantorkův tématickej chtip ...


Odpoledne jsem utratil horentních 512,- Kč, za což jsem nakoupil:

- 3 rohlíky
- 3 mapy Itálie a Ukrajiny

Zatáhli jsme s Mischem do hospody Ládíčka Kopíráčka, technika, co nám chodí na ouřad spravovat reprotechniku, a jali se jej nalejvat pivem, abychom ho v opilecké pýše donutili vyzradit nám nějaká tajemství o Itálii. On tam jezdí windsurfingovat.

Dík tomu například vím, kde budeme jednu noc spát.

Prej úžasný místečko.

Když pojedu od Terstu, tak ještě 200 km po dálnici, pak uhnout na sever a po dalších osmdesáti doleva. Je tam tunel a to už prej hned najdu.

Informace k nezaplacení, bohužel jsme za něj to jedno pivo zaplatili. Možná jsme do něj neměli lejt nealkoholický.

Zabít ho.

Ty tunely jsou tam vlevo aspoň tři.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 06.06.2005 ... Likvidace zpěvného ptactva a práva pacientů ...

Přišel jsem do práce v neuvěřitelnejch 8:20, pročež jsem se šel hrdě ukázat po delší době na sextretariát, jakej su úžasnej. Sklidil jsem pochvalu a obdiv. Přijít takdle sextretářka, sklidí leda sprda. Má to tak někdo zařízený, hehe.

Ve finále se moje exhibice ovšem ukázala jako krajně neprozíravej tah. Kdybych nebyl debil a byl jenom nakouk, nechal se krátce opět a zas vzal kramle, mohlo to bejt v richtiku. Jenže jsem se tam vometal nějak dlouho, jala mne touha lemtat erární kafe a vůbec eště chvílu lelkovat takhle po ránu, vykoledoval jsem si méně veselou ranní epizodu.

Byl jsem vyzván k likvidaci ptáka.

Né, to není žádnej projev militantní feminizace státní správy, šlo o odstranění ptáka za oknem.

Ani se nejedná o ekologickej prohřešek typu sundání zpěvného fógla z protější větve rybářským vrhačem návnady a maticí M13.

Pták už byl totiž mrtvej dopředu, už když jsem přišel, čestný pionýrský.

Ležel na parapetu a divně se tvářil. Jinak řečeno mu trčela každá půlka zobáku na jinou stranu. Zhruba stejný výraz ve tváři mívají motorkáři po střetu s kamiónem, soudě dle příruček soudní patologie. Slyšel jsem o raccích, kteří odlétají ve stáří umřít daleko nad otevřené móře. O drozdech, jež táhnou zhebnout na římsu státního ouřadu jsem ještě nečet, z toho důvodu bych se klonil k variantě, že buď šlo o kamikadze typ protestu proti našemu referátu životního prostředí, nebo byl pták prostě blbej, slepej nebo vobojí, v každém případě narval palicí do vokna a byl v pánu.

Sextretářky děly, že se na to nemůžou dívat. Opakovaně se chodily kouknout a ujistit se, jestli se něco nezměnilo. Nezměnilo. Dle pohybů jejich krků bych řek, že se jim docela solidně navalovalo.

No co, chvílu jsem přemejšlel, řidič a údržbář Mirajz je marod, jako vždycky, když se něco děje, Jaruš z kasy, která má mimo jiné na starost správu budovy, tu jsem s tím dráždit nechtěl, docela dlouho jsem vo ní neslyšel a rád bych, aby to tak eště nějakou chvílu vydrželo. Inu co už s ptákem?

Popad jsem v kuchyňce lopatku, vyklonil se z okna, nabral zdechlinu a strčil ptáka do pytliku. To taky hned tak každej neumí. Sextretářky Oloušek a Milaska pěly další várku oslavných ód tohoto rána, jen mne ještě žádaly, ať to z toho stolu proboha seberu a vodnesu před budovu do popelnice, že na stůl si chcípáka mohly hodit taky samy.

Nadělaj.

Korunu tomu nasadil Tlustej Vratočuč Gauner, an se pídil, ledva jsem ho míjel s ptákem v pytlu, co že to zas vymejšlím za ptákoviny?


Navštívil jsem zubýše a objednal se k němu na stomatologický zákrok, tedy pod podmínkou, že už se přenesl přes svoji fascinaci útrpným právem a středověkem vůbec a léčba bude probíhat podle mých regulí, čili umrtvení - nějaký to nezbytný vrtání - bílá plomba. Žádný takový, že by zas hned ze startu nažhavil svýho blekunddekra a jal se mi pohroužit do huby hornickým stylem. Máme jednadvacátý století.

Práva pacientů, vo tom se teďkom dost mluví.

Jinak mu zakroutím koulema a bude. Konstrukční nevýhoda zubařských křesel, minimálně stomatologové mají vercajk vzhledem k opěrce ruky pacienta v docela nevýhodné pozici.

Tu pasáž o kroucení vajec jsem si nechal pochopitelně zatím pro sebe. Nemůžu mu taky vykecat všechno hned. Vo to víc překvapenej pak bude, pokud se mi jeho dojemná péče nebude zamlouvat.


Zakoupil jsem sobě minulý týden brukev. Brukev alias kedluben, nářečně kedláb či kelráb. Takovej ten zelenej zelenin, co vypadá jak tenisák. Vzhledem k mé zubní indispozici teď na brukev jenom smutně hledím.

Von ten zub zas nýčko nebolí, ale cejtím v hubě, že mu do toho moc neschází. Rozhodně ho nehodlám dráždit a podrobovat nějakejm zátěžovejm testům.

Brukev počká.

Krmím se měkkejma poživatinama. Terapeuticky.

Terapeuticky jsem večer sežral měkkej půlkilovej jogurt, měkkej chleba s dietníma párkama 4 ks, tresčí játra a vůbec samý terapeutický pokrmy. Chystám se na terapeutickej syrakus.

Mimochodem - půlka piksle tresčích jater ležérně rozlitá po lince dodá kuchyni překvapivě zajímavé aróma ...

Vodkaz nafurt

Neděle, 05.06.2005 ... Zub a kochání ...

Rozbolel mne zub.

Už zas. Von už to jednou udělal, kdysi před Vánocema, nestrategicky na nějakým rautu a předvánočním mecheche s Poděskou, jenže to zabolel, zapíchal a dal pokoj. To mohla bejt náhoda, do něčeho blbýho jsem kousnul nebo tak. Podruhý minulej tejden. Taky se umoudřil. Ale stejně jsem naznal, že bude potřeba zajít s ním do servisu, že to néni samo sebou, ačkoli bolí půl hodiny každýho půl roku. Akorát jsem nenatrefil na zubejše. Nechal jsem to po neděli.

Což nebylo strategické, páč mě chyt v nedělu zas. Hajzl. Zub, nikoli zubejš. Na zubejše budu muset nastoupit nejlépe hned zejtra, už se na to moc těším.

Zas to přešlo, ale nehodlám dráždit chřestýše bosou nohou. Třetí varování a dost.


Hrozně se mi líbila cesta zpátky z LunchCrowna. Porád se honily takový černý mraky po obloze, mezi nima sem tam prosvítalo slunko, relativně teplo a příjemně, suchá vozovka a prakticky prázdná silnice. Pohoda nejhrubšího kalibru.

Jsem se kochal.

Né, neskončil jsem ve škarpě jak pan doktor z "Vesničky mé, střediskové", kochal jsem se, leč nezapomínal řídit. Třeba pohled na Březovou nad Svitavou, hmm, jestli to tam někdo znáte, tak z toho prudkýho kopca: vesnička (nebo co to zase je) nasvícená od západu slunkem, nad tím ty těžký mraky, takovou nádheru jsem už dlouho neviděl. Škoda, že jsem s sebou neměl foťák. Ale můžete si tam zajet.

Až jsem si i začal zpívat.

Původně jsem chtěl i někde zastavit na cigáro, pak jsem si to radš rozmyslel a jel dál tahem, znám se, nechal bych se zase unést a dovedete si představit nějakou tu vesnickou omladinu tradičně sněmující na autobusové zastávce, jak by vejrali na Egiho, an kouří, prozpěvuje si a dává se do tance kolem automobilu?

Vodkaz nafurt

Sobota, 04.06.2005 ... Zdvořilostní návštěva ...

Na víkend trochu atypicky jsem vstal už o půl desáté, vylemtal kafe, pobral saky a paky taky a vyrazil na zbytek víkendu do Lanškrouna (zdravím ing. Huhlu) za Ťapinkou a žerykama. Cestou jsem koupil v Hypernóvě ve Svitavách kuře, opejkaný brambory a spacák - tedy další spacák letní á dvě kila, který že si nechám situovaný kdesi v lesi v Lanškrouně, abych to furt nemusel tahat jak ta pověstná kočka ty pověstný koťata. Budu si jezdit jenom lála s taštičkou brašničkou. Jestli tam Ťapina dá záhy výpověď, nakopu jí prdel.

Dle propozic měl jsem bejt na místě v poledne, parkoval jsem na dvoře ordinace až v mrzkých 12:02. To proto, že jsem chytnul před sebe v nepředjížditelných úsecích divná vozidla v tomto pořadí: chlapa s vozejkem a míchačkou (na vozejku), hovnocuc, čerpadlo betonu a kamión s houpačkama a kačerama na kolotoč. Únavná cesta. Pravil jsem, že spacák letní za dvě kila z Hypernóvy ze Svitav jest třeba důsledně odzkoušet, natáh se jak žaba a hodil si šlofíčka. Ku cti spacáku letního za dvě kila z Hypernóvy ze Svitav třeba podotknout, že fungoval bez výhrad ze strany uživatele.

Začlo pršet. Co pršet, pod pojmem "pršení" si představuju něco decentnějšího, začlo docela chcát. Meteorolozi tvrdili, že nás čeká zamračený, leč teplý víkend. Vo chcaní tam nešlo ani slovo. Fakt bych se chtěl jednou mít jak rosničkáři - lhát lidem do očí a pak tvrdit, že to byla jenom předpověď. Dycky. Denně. Nepamatuju si, kdy jim to naposledy vyšlo. Ale už ve svým věku taky nejsu blbej, krom dvojich kalhot, pevných botasek, zásoby spodního prádla a ponožek zvlášť, přihodil jsem na tento víkend i zateplenou košili a po zralé úvaze i bundu leteckého typu MA-1 "Bomber". Hodilo se všecko.

Ale co dělat v takovým Landes Krone, když prší? Ono tam není moc co dělat, ani když je hezky, teda si to aspoň představuju, takovou eventualitu jsem tam asi ještě nezažil. Dobře, tak jinak - co dělat už x-tý víkend v Landes Krone, když už zase chčije? Číst a čumět na filmy taky nejde donekonečna, to by z toho jeden za chvílu zblbnul.

Vyrazíme na návštěvu.

O tři dědiny dál v Tátenicích má chýši drnovou kolega Liška Podšitej. Pojedem jim vyžrat špajz, však už dlouho nás na návštěvu láká, proč by měla Ťapinka vařit večeři? Zavoláno, domluveno.

Jak řekli, tak udělali. Liška Podšitej se pochlubil chaloupkou, kterou po víkendech zvelebuje, přestavuje, kutí:

"... a tady udělám zídku a schůdek a trávník. To je moje odreagování. Sem utíkáme před civilizací."

"Počkej, neblbni, Ťapinka sem k vám jede na návštěvu právě jako do civilizace."

Jinak vcelku příjemnej podvečer - u stolečku na dvoře, pod stříškou, seděli, jedli, pili, povídali. Kolega Liška Podšitej je takovej atyp, ač má ofrouta a pitbulla, přesto není typickej zmrd (dle DFensí klasifikace). Taky mu chybí atribut "kysličníková blondýna". Paní Liška Podšitá není ani kysličníková, ani blondýna. Jako jeden z mála má Liška Podšitej taky pro toho ofrouta opodstatnění - a to právě onu chajdaloupku, Huhlo, patriote, nečil se, na takový kotáry by se taky jinak v zimě nemusel vydrápat.

Ale šlo o psa - paní Liška Podšitá naznala, že když má na dvoře veterinářku, je třeba ji důkladně a důsledně vyzpovídat - co s čoklem v takovejch a makovejch záležitostech. Při té příležitosti jsme se mimo jiné dozvěděli, co ta jejich Žofinka (bo jak se vulpes menuje) už kde všechno zadávila, zakousla a roztrhala. Copak vo to, von je to jako každej pitbull děsnej mazel, pokaď de vo lidi. Ale jak jí něco vleze na dvůr, kterej vona hlídá, má to obvykle živočich spočítaný. Nedělal jsem si poznámky, jestli se něco nevopakovalo, ale dle stručného výčtu už musela uspořádat v okolní fauně docela slušnou genocidu.

Závěrečná votázka zněla - proč má pes vypelichanou bradu? Prej od análních žlázek, děla Ťapina. Přišlo mi to divný, ucpaný žlázky v prdeli a pes má olysalej čenich? Ale co, však na to študovala, vyvracet jí to nebudu. A v opilecké pýše naznala, že se na to rovnou podívá. To je takovej oblíbenej veterináří šport, drápat se každýmu v řiti. Ťapinka si jenom skočila do auta pro vercajk (hadr a gumový rukavice) a nechala si přistavit psa. Právě v ten moment se projevil Žofinčin zabijácký instinkt. I největší zabiják ví, kdy je ústup strategičtější než výpad, jinak řečeno - kdy zdrhnout není hanba. Eště ze začátku vesele vrtěla vocasem, přesně do té chvíle, kdy si Ťapi rukavici natáhla a začla místo do vočí koukat psovi na druhej konec. V tu chvílu měla Žofinka vocas staženej pod sebou tak, že mít ho vo kus delší, vyrazila by si s ním zuby. Jenom už hledala škvíru k úprku. Marně. Byla odlapena a ošetřena i proti svému úmyslu - a jak taková Ťapinka dokáže zacvičit s takovým nukleárním hovadem.

Ťapinka si musí začínat připadat jako já. Kamkoli přijde, byť jen na zdvořilostní návštěvu, jenom tak mezi řečí po ní někdo chce nějakej drobnej výkon, zákrok nebo radu. Úděl informatiků a veterinářek. Nemáme holt strategický povolání. Hejrupáka vod pásu z fabriky by nikdo takhle nezpovídal. I tak su na tom ale, řek bych, líp. Sic se na návštěvách nezřídka šťourám počítačům ve střevech, počítače ale nemaj prdel ...

Vodkaz nafurt

Pátek, 03.06.2005 ... Hovňostroje finýto ...

Málem jsem zaspal. Nemyslím tím ráno, to jsem vstával hezky už něco před devátou, však v práci mám bejt od osmi, hodinka sem, hodinka tam, to není žádný zaspání. Večer jsem málem zaspal na ohňostroj, to je umění. Byl jsem celej den nějakej takovej scíplej, doma jsem kolem čtvrté natáh budíky na šestou a následně natáh sebe, v šest mi volal Slepejš Marťan, já při té příležitosti budíky pomlátil a chrápal vesele dál. Probudila mne až máti, která si vytkla za cíl vtlačit do mne nudle s mákem. V osm. Taky dobrý. Máti budiž za obé dík.

Měl jsem na hovňostroj skvěle vyhlídnutý místo - trochu netradiční, leč geniální - u Gazely v baráku. Gazela, ta, co jest serevírkou v hospodě U Šušňa, půjčila mi klíč a pravila, že nejlepší výhled je ze čtvrtého patra, přímo na odpalovací rampu na tom nádvoří u kanónů. Jo, mám z domu dobrý výhled na Špilberk, ale z druhé strany, taktéž ze střechy Zvonařky už jsem to zkoušel, od benzínky poblíž, kdepak, tohle byla jiná třída.

Ulágroval jsem se na chodbě, zapudil jsem sousedy, ať se jdou hezky koukat z předsíně nebo z kuchyně, chodba že je pro tento večer moje. A fotil. Mimochodem, navzdory proklamacím pana Grouly, chemika - inžinýra, byla půlka toho hovňostroje modrá. Fest modrá. Žádný šméčko s přisvícením a tak. Též se to celý jmenovalo "Rapsodie v modrém" a ústřední melodie byla (trochu nelogicky) "Rhapsody in blue". Povedlo se. Ale zaplať pánbůh, že už je to zas na rok za náma. Mně na spavou nemoc stačí takovej vohňostrojnej tejden, nepotřebuju ani mouchu tse-tse.

Miláčkové, TEĎ su s těma fotkama teprve sám spokojenej, TEĎ můžete začít chválit ... :o))

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 02.06.2005 ... Tak by se mi ta práce i líbila ...

V práci na ouřadě mne to zoufale nebavilo. Jak jsem dělal včera (vlastně už dneska) v noci taxíka, aspoň jsem za to naordinoval Marťanovi právo mne vzbudit ráno v osm. Kardinální chyba, když uvážím, že do postele jsem se dostal něco po druhé ráno. Kardinální chyba bejt v práci už po půl deváté.

Zoufale mne to nebavilo na ouřadě, pročež jsem se něco po vobědě sebral a šel. Do další práce. Na další ouřad. Na Vystrkov, to je ten ouřad v chajdě drnové kdesi v lesi. Jak jim tam lezou hadi, štíři, pionýři. Co je tam hodná paní Božka a pojízdná paní inžinýrka. Vlastně už není, ta pojízdná paní inžinýrka, jelikož Vystrkov dynamicky expanduje a rozpíná se, přijali tam druhou pipušu, dívčinu, Ášu, jež jest též inžinýrka. Ale bude tam sedět furt a né dojíždět jak u komediantů. Nabubřelá státní správa, na takovou díru po granátu už tam budou dvě. Aspoň nebude paní Božce smutno.

Nová inžinýrka pipuša Áša vypadá jako ta stará (myšleno služebně, tedy původní), kupodivu se s nima dá jaksi spolupracovat a i samostatně dokážou vyprodukovat něco jiného než pouze problémy, což u inžinýrů nebejvá až tak zvykem. Kam inžinýra ráno postavíš, tam ho večer najdeš. Buď je línej jak veš (např. páni inžinýři Žufi a Groula) nebo blbej jak troky (drtivá většina vostatních). Nebo vobojí.

Jo, taky se najde závada, zrovna včera mi Áša volala, že počítač kaput, dočista dočista, prej nemá ani systém na disku. Konkrétně píše "Non system disk or disk error". Ale kdo z uživatelů nezapomněl v mechanice disketu a nevolal kvůli tomu vodborníka, ať hodí kamenem. Samozřejmě stačilo jí poradit zmáčknout čudlítko vod disketové mechaniky, ani se nepokoušela zapírat, beztak jsem ten charakteristickej zvuk vyskakující diskety slyšel zdáli v telefonu. Jinak né že by byly geniální, ale aspoň nekladou vodpor. A na rozdíl vod mejch uživatelů na kmenovým ouřadě jsou i rády, když mě viděj.

Stará paní inžinýrka se dneska přijela jenom rozloučit, pročež pracovní nasazení po chvíli nahradil bujarý mejdan.

Koneckonců to ve státní správě není zase vždycky tak špatný. Vždycky jsem rád bral dva platy za jeden čas a ještě se u toho místo práce účastnil orgií.

Vodkaz nafurt

Středa, 01.06.2005 ... Další várka sebekritiky ...

Jo jo, zasejc další hovňostroj, mě to jednou zničí. Já si v tom tejdnu dycky připadám, že nedělám nic jinýho. Lichý dny fotit, sudý dny se souložit s fotkama. A tak furt dokola. Výsledek? Žalostnej. Že já tam eště vůbec lezu. Jednou se na tom Pryglu vzteknu, hodím foťák Volympus Komédyja i se stativem Velblboun rybám a pudu vosvobozenej dom. Vopravdu.

Tendlenc vohňostroj byl skvělej - Portugalsko. Fakt nádhernej. Vyšší než ty vostatní, rozmanitej, jedním slovem - fantazie. Však to taky prej vyhráli. Tak mi kruci řekněte, proč jsem si to já hňup blbě vodhad a stál tak blízko, že se mi to nevešlo do záběru? Říkal jsem si, že z druhé strany za areálem lodních sportů, krapet z boku by to mohlo vypadat přijatelně. Myslel jsem si to. Myslet znamená hovno vědět. Že zrovna já, že? Kokotí hlava jsem. Tak.

Byl jsem tam s Marťanem místo tradiční středeční hospody, co taky v hospodě sami dva, Pepé je ve špitále s pajšlem a Bača s Tetkou Králičkou se flákaj kdesi v Itálii. Marťanovi se to nepokrytě líbilo, prej to byl snad první hovňostroj, kterej viděl pořádně. Ano, je to ten oný Marťan ze skupiny slepejšů, tedy slabozrakej. To je pro ilustraci mrzkého výsledku fotografií snad dostatečně vypovídající. Jestliže v ZOO středně vzrostlýho slona vidí ze tří kroků a todle se mu zamlouvalo, lze odvodit, jak jsme byli daleko. Teda blízko. Kudla, já mám furt vzteka na sebe.

Měl s náma jít ešče Fabiak s krátkým s Bumble-Beem. Byli jsme domluvení, že dojdou později a ozvou se debilem z přístavišťa. Fab vystresovanej jako dycky na to hodil krajcvajc, prej by to nestíhali, zavlek Bumbla tam, jak jsme mokli v pondělí. Nakonec dobře udělali. Vlastně jsme stáli prakticky naproti sobě, akorát pontón byl blíž k nám. Zkoušel jsem mu i naznačit, kde vlastně jsme:

"Cype, jsme přímo naproti vám."

"Kde?"

"Kolem vás teď jede parník ..."

"Kolem nás jedou dva."

"Jéje, to je zase domluva, přímo u vás je jenom jeden, počkej, jinak, já ti zamávam baterkou ..."

"Jo, už ju vidím."

"To je zvláštní, já ju mám eště v kapse zhasnutou. Až teď - teď mávám, vidíš?"

"Ne."

Celej Fabiak. S krátkým. Pak s ním něco organizujte.

Srazili jsme se až po produkci zpátky u přístaviště a zapluli do hospody, Marťan tam měl zas kumpána Lotuse a beztak jsem tam několik známejch potkal a tak. Potíž byla v tom, že tentokrát jsem rozežraně dojel autem až na přehradu, zaparkoval na Staré Dálnici na sběrným parkovišťu. Jenže to bylo jenom do půlnoci, musel jsem vyrazit přeparkovat. Ale kam? Lidí už poskrovnu, vozidel eště míň. Cajti sice značky zákazů vjezdů do sídlišťa stahovali, ale pomalu a hezky vod těch ulic, kde se beztak nedalo parkovat. Buď svinsky daleko nebo porád zákaz. Udělal jsem si dvě mazácký kolečka a skončil zase u křižovatky u přístavu. Tak takhle ne. Stáh jsem vokýnko a zahalekal na opodál zevlujícího fízla:

"Hele, šéfe, dá se tady teď už někam zaparkovat?"

"Teď už můžete kamkoliv."

"Bezva, beru to jako pokyn policisty ..."

Další moje mumlání o tom, že takového pokynu řidič musí uposlechnout, zaniklo v zakvílení pneumatik. Střih jsem to kolem něho hned do té protější ulice, skrz zákaz vjezdu, zákaz odbočení a přikázanej směr jízdy (přikázanej kamsi úplně jinam). Řek, že můžu? Řek. Já su takovej vzornej řidič ...

Skvostné místo, hned za křižovatkou, ještě jsem si pro sichr před policajtíma zrakama vodkrokoval těch pět metrů vod přechodu. Tak vyvalenýho fízla jsem už dlouho neviděl.

Čímž jsem si vykoledoval nakonec ještě právo ty vostatní vobejdy eště rozvézt vo půl druhé ráno domů.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002