Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Červen 2004

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Středa, 30.06.2004

Beztak už nevím, co jsem vlastně kde tropil. Ťapině jsem valnou část večera a noci odvirovával počítač, balil se do Polska a vůbec samé příjemné věci.

A nikdo nevyjádřil zájem o to, co je to ten "pučtok", tak vám to neřeknu. Tak.

Vodkaz nafurt

Úterý, 29.06.2004

To má člověk z toho, že je upřímnej, co na srdci, to na jazyku, kromě šelestů teda, ty se na jazyk dostávaj blbě, ačkoli uznávám, že se jazykem šelestit dozajista dá. Třeba když lížete mikrotenovej pytlik. To šelestí zcela tutově. To bylo ovšem jen na vysvětlenou, původní myšlenka byla, že když člověk na sebe všecko napráská, duši si vám tady vy(b)lije, kterak na zmrda na nádraží narazil, pak dopadá bledě, ten člověk, né ten zmrd, dopadá tak, že přijde kupříkladu do hospody a všici se mu pošklebujou.

Od D.aemonova neutrálního: "Tak co ČD Centrum, kdy tam zas pudeš, ať je co číst?"

přes Lionessino jízlivé: "Jé, Egí, já bych chtěla jet s váma do Malborku, skočíš mi koupit lístek?"

až po PetaLuzovo lapidární: "Blbečku, ani jízdenku koupit neumíš."

Bejt plnotučnej blblogér, těší mne čtenost. Takhle jsem měl maximálně chuť někomu protáhnout hubu až po uši. Fuj, že se nestydíte. No - nestydíte, já vim, ale slušelo by vám to.

Vono to totiž s těma ajznboňákama nebylo všecko, to je taková prozatím trilogie, pro velký divácký a čtenářský úspěch se dočká ještě asi mnoha pokračování. Pravda, taky v tom mám drápek.

Bobeš propad malomyslnosti. Nejenže pořád aktivizuje a vnucuje nám myšlenku vláčet s sebou stany, teď ještě mne nahlodal stran místenek. Furt s Kachnětem brečeli, kterak nemaj love, co nejmíň aby to stálo. Tak jsem minimalizoval náklady, koupil jsem místenky pro všechny jenom na povinně místenkové vlaky, tj. na cestu zpátky. Pak jsem se rozšoup a za šest pětek ještě přibral na trasu Praha - Ústí nad Orlicí - Wroclaw. Následnou z Wroclavi do Tczewa ale ne. Právě nad tím začal Rob špekulovat, abysme nestáli, šmarjá, to je šest hodin, v noci, bolely by nás nóžičky, a to ještě před začátkem cesty. Prej se zkusí poptat a místenku dokoupit, to kilo na osobu (je to místenka zahraniční), to už nějak stlučeme. A samozřejmě v ČD Centru v Kladně pořídil houbeles. A s touž samozřejmostí tím pověřil opět mne. No radost.

Jsem dneska u oběda tak dumal - třeba má pravdu, ačkoli to už stálo dost, moment, kolik vlastně? Našel jsem v peněžence stvrzenku o zaplacení - aha, dva litry a vosum kil. Dobrá, v tom se to ztratí. Beztak je to ale dost, dva vosum. No jo, čtrnáct a půl kila Euro Domino, čtyři a půl na hranice a zpět, dvakrát tři místenky vždycky po třech stech a tři dokupy za šedesát. Hergot, tak su blbej?

1440 + 439 + 288 + 288 + 60. To máme rovnejch 2515, tak jsem si to zpátky v kanceláři počítal.

Jenomže já platil 2803. Tak moment. A kurva, tady něco nehraje.

A tak jsem přišel na to, že mne zmrd ještě vo tři kila natáh, přesně o 288, což se rovná ceně tří zahraničních místenek. Ale jak to udělal? Vím, že platí "Vrácenou hotovost si přepočítejte", taky platit hotově, přepočítal bych, kdyby ne, nadělal bych velký prd. Ale já platil kartou, tedy jsem si na fleku zmatematikoval prd, ovšem skýtá to tu výhodu, že o všech těchto transakcích musej mít podrobný dohledatelný záznamy. Beztak tam musím skrz tu místenku, ale jak mne zase naserou, tak jim to nádraží přestěhuju rovnou a bude po problémech.

Dokonce tohle zjištění zastínilo i mou dnešní epizodku v práci a následně v druhé práci u EFXka, však žádný div, u EFXka si zas něco dodrbali s jedním počítačem na dílně, já jim to vopravil, voni mi to zaplatěj. Šéfovi Bóďovi i untršéfovi Béďovi jsem se vesměs vyhnul, tak beztak nic moc humorná historka nebyla.

To Český Dráhy jsou jiní kosové. Však jsem se tam vypravil hned po obou pracích. Pěkně napruženej, pochopitelně. K jejich ohromnému štěstí tam nebyl ani jeden ichtyl z té sobotonedělní směny, pročež jsem se postavil spořádaně do fronty. No fronty, přede mnou stál jeden člověk, pak přišel houmlesák, prošel přede mnou, sebral jim ze stolu nějaký prospekty, narval je do tašky k dalšímu sběru a zase zmizel. Když to nehnulo brvou personálu, nevím, proč by to mělo zajímat mne. Já se soustředil na problém.

Paní za přepážkou byla veskrze sympatická. Oni tam nejsou úplní magoři všichni, jak by se z mé minulé historky mohlo zdát. Třeba tahle mi byla dokonce povědomá, dokonce to dost možná byla ta, co mi kdysi vyhledala jakési úžasné slevy na cestu do Rakouska. Ten pablb v neděli, to byl jenom nepovedenej kus a tu druhou pizdu přijali asi proto, aby se necejtil vosamělej, jindy je s ČD Centrama občas i docela rozumná řeč.

"Brej den, heleďte, byl jsem tady v neděli, kupoval jsem nějaký jízdenky a místenky. Jen tak na okraj - příšerně jsem se dohádal s vaším kolegou a kolegyní, jelikož mi tu furt mleli nesmysly. Stížnost jsem na ně nepodal jenom proto, že su línej, ačkoli už jsem měl ten webovej formulář na to votevřenej. Řek jsem si cosi o blahoslavených chudých duchem a mávnul jsem nad tím rukou, to už je promlčený."

"Ti vás museli pěkně naštvat, oč šlo?"

"Ále, ten kolega má, mírně řečeno, zmatek ve vašich předpisech, jaksi se v tom neorientuje, furt mi vnucoval, že na Euro Domino musím mít pas."

"Pas nebo jiný doklad totožnosti."

"Právě o to šlo, ta druhá do toho furt hýkala, že je to podle Tarifu, se ví, že je to blbost. Nakonec jsme se nějak domluvili."

"A kdo to byl?"

"Jéžiš, to nevím, já ho naštěstí, na jeho štěstí, neznám. Mám hodně divný známý, ale tendle k nim zaplaťpánbůh nepatří."

"Já myslím - jak vypadal?"

"Hmm, takovej rachitickej, hubenej, vod pohledu blbej jak pučtok."

"Áha. A ta kolegyně?"

"Mladá, vošklivá, brejlatá, navopak chytrá jak rádio."

"Áha. Už asi vím, o čem mluvíte."

No, to koukám. To je asi vodseparovali voba voblíbence na jednu šichtu, aby se s nima sami nemuseli srát. V kolektivu evidentně oblíbeni.

"A kde je problém?"

"Jo, to jsem nedořek. Tak podívejte, koupil jsem tuhle Euro Domino, tyhle jízdenky, tyhle dvoje místenky a eště je k tomu potřeba připočítat místenku za šedesát korun, kterou jsem ovšem poslal kámošovi, kterej pojede už z Prahy, my se budem cestou tak slejzat. Zaplatil jsem kartou a nesouhlasí mi ty cifry."

"Zaplatil jste, předpokládám, víc."

"Máte odhad. Tak si říkám, co s tím? Určitě od toho jsou záznamy a musí to jít ověřit, co mi bylo vydáno a kolik to mělo stát."

"To je blbý, když já se nedostanu do dat minulé směny. Moment, jedině takhle ..."

Chvílu klepala do počítače, zkoumala jízdenky, zas čudlíkala, vytáhla dva šanony s různejma papírama a tak furt dokola, až se k výsledku propracovala.

"Tady je to Euro Domino, dvě jízdenky. Tři místenky, ty tady nevidím, jo, to budou ty, co jste říkal, že jste někomu poslal, že? Tři místenky zahraniční. Dvakrát. Třikrát. A kde jsou ty třetí? A kolik to dělalo? Aha, tady bude ten zakopanej pes. Ale jak se mu to proboha povedlo?"

"Stejnou otázku si kladu půl dne, víte, von s tím tady tak zázračil všelijak, nijak extra moudrej z toho nebyl, nemohlo se stát, že něco vytisk blbě a připočítal mi to? Mám pocit, že jsem v těch vašich lejstrech cosi takovýho zahlíd."

"Kdyby ji stornoval, tak vám ji musel odečíst. Nebo taky nemusel, v tom bude celý kouzlo, vydržte, kde to bylo? Aha, vidím, máte pravdu. Hmm, hmm. To je teda pitom..., pitomá situace. Já se vám za nás hrozně omlouvám, ale teď musíme vymyslet, co s tím."

"No, já jdu pro další místenky, který jsme si ještě vymysleli, co kdybyste mi je prostě dala, k tomuhle si udělala poznámku 'Opraveno - domluva se zákazníkem' a bylo by po ftákách, asi to nepude, ale tak laicky by to bylo nejjednodušší."

"Pravdu máte ve dvou věcech - že by to bylo nejjednodušší a že to takdle nepude."

A tak dále a tak dále. Nakonec usoudila, že jediný správný postup je, když o tom udělá záznam a já si to přijdu po návratu vyřídit rovnou s pikolíkem, prej má osmýho celej den službu. Sice nevím, jak by toto řešili s člověkem, kterej by odjel a už se nevracel, avšak já odjíždím a vracím se, pročež zajdu blbečkovi nakopat řiť. Stížnost jsem na něj nepodal, páč mě honila lenivá a na kola vedla, ale bude si mne dobře pamatovat, mrzatec. Vlastně je to skoro škoda, teď jsem moh napsat 'Dodatek ke stížnosti: A eště mě ten zčubkysyn vokrad.' Každopádně bude jistě rád, až mne zase uvidí ve dveřích.

Místenky mi nakonec taky neprodala, protože na tento vlak žádný nejsou. To je ukrutně zvláštní polskej vlak, v jízdním řádu je to napsaný jako 'vlak bez rozlišení druhu', má to lehátkový vozy, do kterejch lze koupit lehátkový lístky, ale zas to nejni výhradně lehátkovej. Má i místa k sezení. Na ně se ovšem nedaj koupit ani místenky, ani žádný jiný sazenice. Divnej vlak. Už teď jsem na něj zvědavej.

S tímto vysvětlením jsem se spokojil a šel ze sebe nechat udělat toho blbce do hospody.


Mimochodem - už podruhý jsem teď v krátké době použil obrat "blbej jak pučtok". Zpětně mne to zaujalo, nelenil jsem a napsal zase svým oblíbencům z jazykové poradny, nechť laskavě jazykově poraděj, co to ten "pučtok" je. A teď už to vím a vy ne, haha.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 28.06.2004 - Práce a kokoti

Po takové době do práce, to se mi teda ukrutně nechtělo. Dokonce jsem málem vstal včas, jak jsem z toho byl zblblej. Naštěstí jsem se v poslední chvíli vzpamatoval a do půl deváté si přispal, abych svým ukvapeným jednáním nestanovil nějak vysoký podovolenkový standard.

Beztak to nebylo až tak dramatické, kolezi se rozdělili samovolně do tří skupin, první, ti schopnější, vůbec netušili, že jsem tam tejden nebyl, pročež neměli důvod v mé dnešní přítomnosti shledávat cokoli divného a vymejšlet na mne pastičky, druzí, ti odolnější, těm jsem zas nechodil na oči a ve valné většině si ani nevšimli, že už tam zase jsem a mohli by mne otravovat. Třetí skupina je vydělená část z obou předchozích, ti maj dovolenou právě teď a jsou neškodní úplně.

Vyřídil jsem nějaké resty - třeba jsem si vyzved prachy a stravenky. Kámen úrazu - zas jsem ještě při volbách cosi nakupoval. Za hotový. Bylo potřeba. Hned. A já, blbec, jsem zas povýšil zájem ouřadu nad zájem svůj a pružně reagoval, abych vzápětí, dnes, narazil na molocha a byl málem nucen vyplňovat ony nesmyslné cifršpiónské papíry. Málem. K mému štěstí převelkému mají ještě můj brilantní výkon všichni v čerstvé paměti, tudíž jsem rozdělil a panoval. Já makal za vás, vy za mne vypište papíry, mně to jde proti srsti. I paní tasemnici jsem cvičně zapojil, aby si nemyslela, že ji straním kolektivu.

Při probírání pošty (elektronické, papírovou jsem obratem narval do skartovačky a do záznamů udělal poznámku "Vyřízeno") jsem zas láteřil nad množstvím nevyžádaných zpráv, M$ Otlak Exprase si s tím sám, chcípák, neporadí, konečně jsem si našel čas a nainstaloval si pořádnej SPAM Filter. Na první pohled funguje dobře, po zbytek dne mi žádnou nevyžádanou zprávu nepropustil. Teď ho eště donutit blokovat zprávy debilní - z Magorátu, Krajního ouřadu a jiných zločinných spolků.

Drobná etuda s Velkým Šéfem Kvakinem, kterej zas narazil na moje restrikce, to byla jenom marginální záležitost. Tedy - poslal jsem ho do marginálna a bylo.

Vystřelil jsem z hokny jak namydlenej, přesně vo pěti, abych moh ještě s kámoškou Poděskou zajít na golfík a natrhnout jí v přátelském utkání prdel.


S úžasným poznatkem přišla večer Ťapinka. Měly s vobludama jakejsi rozlučkovej mejdan se školou, minimálně ta část, co se s ní skutečně loučí jakž takž v předpokládaném termínu.

"Tak si představ, jaký jsou v té škole kokoti. Ani se neuměj domluvit na opravnejch termínech, takže jedna holka, co opakuje dvě státnice, dělá obě v jeden den. To musí bejt úžasný. Fakt kokoti."

Jasně, chápu to. Kokoti.

Děva je blbá jak pučtok, naučila se pendrek, nechá se vyhodit od dvou státnic, ale na škole jsou kokoti. Aha.

V tomto světle se i Ťapinčiny proklamace o tom, kterak si hrála na holubičku a z poslední zkoušky vyletěla jak ze skály, jen se jí za ťapinkama zaprášilo, jeví mnohem pravdivější. Její interpretace zní - potřebovali pár lidí vyházet, aby se nás nemačkalo moc u promoce. Moje - asi Ťapinka něco nevěděla. Kdepak by něco nevěděla. To kokoti.

Tak je to vždycky. Kdo vám dneska řekne: "To jsem to ale zkurvil." Kdepak. Je třeba najít viníka.

Obvykle jsou to jacísi záhadní "oni". Při bližším ohledání se dostáváme do trojúhelníku: politici - nadřízení - UFOuni. Vyšší moc. Kokoti. Šířeji sionisté, fašisté, imperialisté, revizionisté, dneska komunisté a teroristé, do budoucna kytaristé a filatelisté. Viníka je třeba najít. Máme-li pravomoc, tak i exemplárně potrestat.

Proto důrazně varuju - jak u jakejchkoliv voleb uvidíte na nějaké kandidátce jedince byť vzdáleně načuchlého veterinou, ruce pryč od něho, od křečkomila. Tam je líheň diktatur, tam se vymejšlí třídní nepřátelé.

Za apolitickou Ťapinu, jak s tímdle vleze do veřejnýho života, je s náma ámen.


Mimochodem, tu Poděsku jsem nakonec vyklepal - v tom golfu teda, pochopitelně. Ač dost mizerně. 53 je u mne notně podprůměrné skóre. Ale můžu se utěšovat, kdepak, to nebylo tím, že bych měl volšový ruce a byl levej jak socan, ne ne, v tom to nevězí. Svítilo sluníčko. Foukal vítr. Dráhy byly křivý a míčky šišatý. Erekce na slunci a ta ozónová díra taky nejni nic moc. A ke všemu kokoti.

Vodkaz nafurt

Neděle, 27.06.2004 - Troglodyti na dráze a Žufiho prax

V pátek jsem si pro "Expedici Malbork" vyzvednul formulář "dočasně nahrazující Evropský průkaz pojištěnce", či jak se ten bazmek zove. Přišel jsem na zdravotní pojišťovnu a vyzbrojen informacema z webu pravil: "Chcu takovej ten glejt co s ním můžu v Polsku dostat kašel." To proto, že kdybysem tam hodlal rovnou zhebnout, musel bych se připojistit. Při té příležitosti jsem se poptal na nádraží, kolik přesně v českejch kachlích stojí třídenní polský Euro Domino 26+, taková jízdenka na tři dny, co se s ňou zažije fůra srandy, jelikož ščíplístci na ňu valej bulvy, páč ju nikdy neviděli. Zvěděl jsem cifru 1440,- a zas šel pali.

Operativně jsem se, poté, co jsem propočet zbytek, domluvil s Bobešem a Kachnětem, že teda koupím všecky jízdenky já a oni mi je pak cvaknou (zaplatěj, né proštípnou).

Znovu jsem se vydal do úslužného, informovaného a nadstandardního ČD Centra v sobotu, cestou z paintballu. Vyčíh jsem si pikolíka za přepážkou a pravím:

"Brej den, potřeboval bych třikrát trojdenní polský Euro Domino nad šestadvacet ..."

"Jak třikrát?"

"Tři lidi."

"A máte vod nich nějaký doklady?"

"Nemám."

"Ale ty já potřebuju, to je jízdenka na jméno, tam musí bejt datum narození a číslo pasu."

"Aha, to mne mohlo taky napadnout, se omlouvám, ale tak mne napadá - jaký číslo pasu? Nač číslo pasu? Snad číslo občanky nebo holt cestovního dokladu, když je to do Polska."

V tu ránu se ztopořila jakási druhá pizda u vedlejší přepážky a začala vřeštět: "Číslo pasu, jedině číslo pasu, to je podle Tarifu, to je podle Tarifu." Kunda, jak kdyby se jí někdo na něco ptal. Úspěšně se mi ji podařilo ignorovat a komunikoval jsem jenom s vyvoleným pinďou, ten ke mně naklonil monitor:

"Tady, vidíte? Chlívek - 'číslo pasu'."

"Já tam vidím 'číslo dokladu'."

"To se rozumí číslo pasu."

"Já tomu rozumím číslo dokladu. Nevím, proč by se tam mělo psát číslo pasu, když člověk pak na pas nepojede, když v rámci EU stačí vobčanka. Navíc jedna vůbec žádnej pas nemá, druhej si nebude chtít rozmočit několikero dlouhodobejch víz a pracovních povolení a já se na to taky můžu, ehm, nechce se mi ho hledat. Vobčanka musí stačit."

"Ale snad toho novýho typu?"

Už jsem neměl náladu se s ním handrkovat, ten si evidentně eště nevšim, že vagóny už netahá šimlspřeží. Jen jsem si chtěl bejt jistej:

"A stačí vám to napsaný? Těžko ty lidi posháním, jedna se potlouká kdesi nad Metují a druhej je snad v Londýně nebo kýho čerta."

"Správně bych to měl vověřit."

Čímž ale z vyznění tónu jsem pochopil, že to nebude s tím vověřováním tak žhavý. Což jsem ale zas pochopil ouplně blbě. Člověk míní, České dráhy mění. Posháněl jsem ty údaje a v neděli se vypravil do ČD Centra do třetice, ke vší smůle jsem natrefil na ten samej ansámbl - u přepážky s platebním terminálem ten retardovanej blbeček a naproti ta vylízaná dylina, co se do všeho tak ráda sere.

"Brej den, já jsem tady byl včera, potřebuju ty jízdenky do Polska, Euro Domino 26+, pro tydlenc tři lidi." a strčil jsem mu pod přepážku papírek s tabulkou - jména, příjmení, data narození, čísla OP.

"A máte ty doklady s sebou?"

"Nemám, pochopitelně, přece nemůžu nosit a půjčovat si cizí doklady, to je snad zákon, říkal jste, že potřebujete údaje ..."

"Já u toho rozhovoru byla, já to slyšela, nic takovýho neříkal, jedině pas, to je podle Tarifu, to je podle Tarifu." Hádejte, kdopak se nám to ozval?

"Heleďte, v čem je problém? Vy tam musíte vyplnit čísla dokladů, jména a data narození. Tady máte na papírku napsaný čísla dokladů, jména a data narození. Tak to tam napište, vytiskněte, já vám to zaplatím a je vyřešeno."

"Já to musím ověřit."

"Jo najednou, včera jste o tom tak moc přesvědčenej nebyl, navíc to není vůbec pravda."

"Je to pravda a je a je. Musím ověřit."

"Já to slyšela, nic takovýho neříkal, to je podle Tarifu." To nám do toho zas hejkala ta ludra.

"Kde máte řečený, že musíte ověřovat a co musíte ověřovat? V Tarifu," abych předešel pizdímu jekotu, "nic takovýho nepíšou. Jde o jízdenku pro dospělý, čili věk je pro vás taky irelevantní. Napíšete do toho číslo OP, jméno a datum narození. Já vám to zaplatím. Též nemám v úmyslu platit tři jízdenky po dvou tisících korun, aniž bych byl přesvědčenej o jejich správnosti. Pokud na jízdenku bude cestovat někdo, kdo se bude jinak jmenovat, bude jindy narozenej nebo nebude mít uvedenej doklad, průvodčí ho vyhodí z vlaku a zaplatí pokutu, ten cestující, né ten průvodčí, dá rozum. Furt nechápu, co s tím máte společnýho vy? Já vám řeknu, co chci, vy mi to prodáte, tím vaše úloha končí, na to jste erudovanej a to je od vás očekáváno, nic víc a nic míň."

To už se za mnou houfovali jacísi jiní tůristi, dozadující se jakési slevy, dokonce tam přišel vočumovat jakejsi PuDr., tedy Posunovač u Dráhy, ve slušivým voranžovým overálku. Ten se tvářil nejchytřej a bylo jen otázkou času, kdy to začne ventilovat. Čas nastal právě nyní:

"Pane, to nebude průvodčí, to bude revizor, kdo ho vyhodí, von si pak vopíše z jízdenky, kdo ji vytisk a tady kolegovi strhnou prémie."

"Šmarjá, co do toho pletete jakýho revizora a prémie? Kdo cestuje s jízdenkou bez platných potřebných dokladů, to je jeho problém, snad nemůžou strhnout prémie tady vobsluze prehistorickýho PC. To si zas představujete podle ňákýho špionážního filmu."

Prodavač, posílený vědomím zastání u odvážného posunovače trval na svém: "Kdepak, revizor ho chytne, já budu bez peněz, já to musím vověřit. Chcete to vidět napsaný?"

"Jo. Tak se aspoň pohnem dál."

Odešel hledat kamsi dozadu do toho jejich harampádí manuál k prodeji jízdenek. Posunovač do mne ještě chvílu hučel jak piliňáky, načež to uzavřel: "Vy musíte bejt ukrutně nechápavej. Můžete napsat třeba ministrovi, že máme blbý předpisy, ale my se jima musíme řídit. To i Němec v Německu by to už pochopil." A znechucen mojí duševní dezintegritou odešel. Vida ho, vzdělance, a to jsem měl posunovače vždycky za podřadné polovzdělané primitivy s IQ v pásmu lehké debility. A on ví, že Němec v Německu by to pochopil. Tedy musí mít i tušení, že v Německu žijí Němci. Grandiózní. Co to má společného s mojí v Česku vydanou jízdenkou na polské železnice, to mi při svém teatrálním kvapném odchodu nestihl vyjevit. Aspoň odhadl, že umím psát.

Zatím se vrátil ten původní poskok s fasciklem, něco jako "Rukověť prodavače jízdenek a dalších odborných profesí". Listoval, listoval. Našel.

"Podívejte, tady máte vzor. Vidíte? Tady je napsaný jméno, datum narození a číslo pasu."

"Nevidím. Vidím jméno, datum narození a číslo nějakýho dokladu, anžto se v tom pletou písmenka, o čísle pasu nemůže bejt rozhodně řeč. Navíc je u toho text: 'Pass- / ID-Nr.', tedy číslo pasu nebo číslo identifikačního dokladu. A jelikož se ve vzorovém předtisku pletou písmenka, nemůže to bejt číslo pasu ani náhodou, poněvadž v číslech pasu žádný písmenka nejsou. Navíc tam nikde nepíšou nic o tom, že byste musel nějakej doklad vidět, pořád dokola je tam pouze číslo, který tam máte napsat."

Už byl fakt únavnej.

Nakonec našel odstavec a začal vítězoslavně předčítat: "... osoba oprávněná může zkontrolovat ..."

"Citujete hezky, ale z blbýho odstavce. Tendle se jmenuje 'Použití a kontrola'. Já jízdenku nepoužívám, protože neustále tady mlžíte a ještě jste mi ji neprodal. Též nejde o kontrolu, protože kontrola se vztahuje k onomu použití. Já bych jízdenku používal a nechával si kontrolovat, až bych brečel, peníze vám za ni vnucuju, ale vy si neustále vymejšlíte nějaký neexistující předpisy a odmítáte moje peníze za cestovní doklad směnit."

"To se pletete. Já jsem osoba oprávněná. Jsem a jsem. Použití jízdenky začíná jejím prodejem !!!"

Píčus. Kdybych se ho ptal, jak si zase todlenc vyfabuloval, stojím tam eště teď. Rozhod jsem se, že, pokud mi vyjde čas, napíšu stížnost, vlastně i ten PuDr. mi cos podobného radil. Navíc jsem tím opakovaným popojížděním přišel o peníze za benzín a následným telefonováním o další (peníze, né benzín), třeba budu mít dalších pár úderných historek z postupu vyřizování. Teď jsem, kurva, potřeboval ty jízdenky.

Jsem moudřejší. Ustoupil jsem. Kde blb, tam nebezpečno. Zakoupil jsem jízdenky jenom pro sebe, převážnou část místenek a odebral se domů, abych ostatním podrobně popsal, co si mají koupit, jak to má vypadat, odkdy dokdy a odkud kam to má bejt platný a co si maj vzít s sebou pro sichr, kdyby narazili na podobnýho zmrda. Zvlášť pokud bude takovej vyzáblej, nedomrlej a od pohledu imbecilní, ať si dávaj majzla, mohli by s ČD lehce skončit někde v Lökösháze místo v Malborku.

Už se těším na spolupráci s PKP, to je ještě zločinnější parta ...


Vůbec jsem si v neděli večer s dopisoval po ICQ se samejma zajímavejma lidmama. Nejen, že jsem s Bobšem probíral jeho urinální problémy, kterak při spaní ve stanu neudrží moč, bude nucen sápat se ven a všechny nás pošlape a do podlážky zadupe. Též se mi ozval Žufi, můj bejvalý poskok, civilní sluha, nyní renomovaný stavební expert.

Svetlo_Mrtvych_Oci (10:54 PM) :
cau xlope -))
egi (10:54 PM) :
no nazdar, prde
egi (10:54 PM) :
jaxe vede?
Svetlo_Mrtvych_Oci (10:54 PM) :
.. no, nazdar :-))
vede.. ale jo, zatim ok. cernosi jeste neprijeli. co ty?
egi (10:55 PM) :
jaci cernosi? nejaky cekas?
egi (10:55 PM) :
lepsi nez dratem do voka, ted jsem mel tejden dovolene
Svetlo_Mrtvych_Oci (10:56 PM) :
.. jo, v utery. podivat se, projektujem.. JÁ jim projektuju, fabriku. v Nigérii.
Žufi možná pojede do Nigérie :-))
egi (10:56 PM) :
zufiho tam sezerou :o))
egi (10:56 PM) :
cimz jsi mi odpovedel na otazku, jak je v praci, driv, nez jsem se stihl zeptat :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (10:57 PM) :
... zufi bude pekne nechutnej ... :-)
egi (11:00 PM) :
to je vodjakziva
egi (11:00 PM) :
jenomze cernosi z nigerie vo tom nemaj anung
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:01 PM) :
.. takže ho nesežerou :-))
tak to rychle zjistí :-)
egi (11:03 PM) :
vis, vono se to v pripade potravy vetsinou zjisti az po uvareni :o))
egi (11:04 PM) :
ale nesezerou, jestli te to utesi a jestli ti to bude co platny :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:04 PM) :
.. ´se budu bránit, ne? ;-)
rychlý nohy nebo tak neco...
egi (11:05 PM) :
vis, jakej je to kurevskej kus cesty pres nigerii?
egi (11:05 PM) :
der schnellste zufi von nigerien :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:06 PM) :
... no to jo... asi 2000 kiláku... ale lepší, než bejt u cernochu pecenej varenej ...
egi (11:07 PM) :
poznal bys teplo jejich domova :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:08 PM) :
pozvání na veceri ... no budu o tom premejšlet ...
egi (11:10 PM) :
jako hlavni projektant bys jim mel splnit vsechna prani
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:10 PM) :
.. no to ve smlouve nemám, nechat se zežrat ...
egi (11:11 PM) :
ale urcite tam mas "vykon dalsich cinnosti souvisejicich" :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:12 PM) :
.. v mezích svých možností
egi (11:14 PM) :
vsak jo, u toho opejkani se nijak nepredres :o))
egi (11:15 PM) :
nebudes tim grilem ani muset tocit, se jenom povezes.
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:15 PM) :
... ale zapotím...
egi (11:16 PM) :
ti stoprocentne daj nejakej olej s vysokym UV filtrem, grilovaci, nebo tak :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:17 PM) :
.. hmm.. no uvidíme. treba ale taky ne a budu natolik oblíbenej, že mne zvolej ihned ministrem výstavby Nigérie ...
egi (11:17 PM) :
fajn dzob. clovek se taky nestrha :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:17 PM) :
... monitoring výstavby ...
egi (11:18 PM) :
jenom bacha na to, aby sis nemusel naviksovat hubu vojenskym lestidlem na obuv, znas se, ty, civilkar, s odporem ke zbranim, aby ti to neudelalo vyrazku :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:19 PM) :
tak at sio vemou brejle s cernym filtrem, ne? ;*)
egi (11:19 PM) :
jo, to jsem jednou zazil, to jsem ti rikal, ne?
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:20 PM) :
ne, nerikal...
egi (11:22 PM) :
jak jsem si kdysi na jaro koupil novy slunecni brejle, na takovy to ostry slunicko, tak jdu po ulici, slunko jak krava, tak jsem chtel zamachrovat. vylovim z naprsni kapsy novy okulary, a ted nevim, jestli na nich byla cenovka nebo nejaka ta nalepka bo co, jsem s tim nejak zazracil a za chuze cumel k zemi. konecne jsem to odstranil, nasadil si je na rypak a priserne jsem se lekl, jaky jsou silny a hodne tmavy.
egi (11:23 PM) :
tak jsem si je zas sundal a von proti mne cernoch. ten se zacal lochcit tak, zese musel chnapnout kandelabru, aby sebou nesvihl.
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:23 PM) :
no vidíš :-))
egi (11:25 PM) :
vidim. ale tenkrat jsem to videl cerne :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:25 PM) :
.. tak si vemu ružový brejle, ne?
egi (11:26 PM) :
ty jo, ale co ti nigerane? pak budou mit ruzovyho ministra? to bys vypadal jak nejaka buzna :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:27 PM) :
.. ajo xakru... ok, ružovy brejl eškrtám...
egi (11:28 PM) :
ale v zasade je to genialni napad - vylepsovat ministry optikou.
egi (11:28 PM) :
na ty nase bych navhrnul puskohled :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:29 PM) :
No nevim... .. co je utlouct lopatou?
egi (11:29 PM) :
vodkdy ses ty zastance fyzicke prace? vodjakziva byls linej jak ves :o))
to te ty dva mesice zamestnani tak zmenily? :o)))
egi (11:30 PM) :
jo aha, ty mas ten vodpor ... :o))
egi (11:30 PM) :
ale v tomto pojeti je i lopata zbrani :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:30 PM) :
no né, že já.. každej by si jednou praštil.. za kilo... :-)
egi (11:31 PM) :
jenomze voni jsou manasci verejni, to by slo beztak do statniho rozpoctu a zivili by se z toho vselijaci paraziti, jako statni urednici a potazmo ja :o))
egi (11:31 PM) :
sebekriticky uznavam, ze si tolik penez nezaslouzim :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:31 PM) :
.. drhý kolo - státní uredníci...
egi (11:35 PM) :
nakonec tady zbude jedinej lopatovej prebornik :o))
egi (11:35 PM) :
vyrazovaci zpusob, jo? :o))
Svetlo_Mrtvych_Oci (11:35 PM) :
.. no.. jo :-)

Každej začátek je těžkej. Musí vydržet, chlapec. Pokud se osvědčí, postaví fabriku v Nigérii a ona do pěti let nespadne, třeba postoupí v projektantské hierarchii a nechaj ho stavět jako ostřílenýho matadora i něco u nás.

Vodkaz nafurt

Sobota, 26.06.2004 - Sportovní trojboj

1) Paintball

Dá se to vůbec považovat za sport? Je to sport? Není? Částečně střelba. Též dřepy u toho děláte, lehy a vztyky, kozelce a kotrmelce a při setkání s přesilou i skoky a běh. Sumárně - třebaže jde veskrze o militantní kratochvíli pár retardovaných jedinců, sportovní výkon se v tom nezapře.

Nezapřou se výkony všeobecně, no jestli bych kvůli něčemu jinýmu vstával v šest ráno? Těžko. Kvůli práci rozhodně ne, sexovat takhle po ránu jest též blbost, hmm, když se pořádně nacpu zvečera, ani hlad mne nedokáže vyhnat z pelechu. Až paintball. Kterej debil to vymyslel? Jako na správnou řečnickou otázku si odpovím sám - Lávička vulgo Růža, bejvalej kolega od "Kam se na nás hrabete?".

Sešla se nás docela solidní grupa, všelijaká ouchylná a postižená individua, technici, programátoři a jeden dovopravdickej pastor. No fakt výkvět. Snad skoro ke třicítce nás bylo, část lidí se podobné veselohry účastnilo poprvé, část poněkolikáté, ale dohromady to byly síly vyrovnané, žádní profíci - samopalníci s vlastníma automatama jak minule, zkrátka dva týmy přibližně stejné palebné síly a úhrnné dovednosti.

Jenom se dohrabat do Kobylí u Hustopečí, poslechnout si nezbytné bezpečnostní poučení, podepsat stejně nezbytný perverz, navlíct maskáče, kryty na tlamu, rozebrat zbraně, nafasovat střelivo a hurá do akce.

Dali jsme si na začátek nějakej ten deathmatch, vyřazovací souboj, zjednodušeně řečeno - střílej po všem, co se hne, ptej se až potom, však tzv. "přátelská palba" je i v reálných moderních konfliktech příčinou cca 30 % ztrát.

A pak dokolečka dokola vlajková, dvě stanoviště, dvě vlajky a snažit se prostřílet na dotek k té soupeřové, ideální to příležitost pro koumání různých strategií a postupů.

Autoportrét po neslavném frontálním útoku ...Tak jsme kupříkladu zjistili, že frontální útok je blbost. Frontální útok ve smyslu ponechání dvou (proklatě moudrých) dobrovolníků v obraně, ostatní že to vezmou šturmem v jedné lajně po cestě a s mohutným pokřikem se prostřílí až do soupeřova ležení. No, až tak úplně k zahození taková strategie zasejc není, Rusové na tom vyhráli druhou světovou, jenže těch nebylo patnáct, nýbrž hafo milionů, a taktéž se nesetkali s tím, že by protivníka ve stejnej moment napadla ta samá volovina. To bych nechtěl vidět. Mně to stačilo v tom malým měřítku. Píšťalka, vpřed, terénní vlna, zatáčka a ... a proti nám stejně početnej uvítací výbor pelášící na naši stranu. No masakr. Přestřelka zblízka a plnou silou. Já byl asi čtvrtej v řadě, po komsi jsem jednou dvakrát vypálil a obratem jsem to chytil rovnou do palice, ani jsem si toho nestačil užít. Zvednu ruku, že su jako mrtvej, sklopím a zajistím kvér, otočím se, schytám ještě dvě rány do zad (jednu krásnou, do obratle, mám tam tuze hezký modrý kolečko) a prakticky ruku v ruce se skoro všema vostatníma si jdem jako spořádaný mrtvoly sednout dolů na seřadiště. Těch pár zbylejch se tam osamoceně postřelovalo v křoví eště dobré čtvrt hodiny.

Jindy jsem se nikam nehnal, hezky jsem se usídlil v obraně a jenom jak na safari odstřeloval osamělé útočníky, do té doby, než obě strany přišly na to, k čemu je krycí palba. To si tak hezky v klídku sednete do roští na vhodnou střeleckou pozici a čekáte, jak pravil jakejsi slavnej generál "až uvidíte bělmo jejich očí", pak pác ho a zase čekat, zbytečně na sebe neupozorňovat. Až jim to dojde, máte utrum, vyřítí se pět maníků naráz, po dvou přikovaj dvě obranný palebný postavení k zemi, chudák odstřelovač hryže hlínu, projektily mu sviští kolem uší a ten poslední maník si v klídečku dojde pro vlajku. Hnusné.

Už jsem pak radš chodil do útoků, tam je přece jen jakás takás šance, že vás v dohledné době vodstřelej. Né, fakt jsem nehrál roli místního idiota, ale takovej sebevražednej útok je v tomto mojem případě občas na místě, vřítím se tam, pokropím to pár ranama, odhalím jejich pozice, pokud možno jich vezmu pár s sebou a je po mně. A tím mám možnost odkvačit středem coby mrtvej muž, dole pod kopečkem vobživnout, hodit na sebe oranžovou vestičku a jít si tu legraci vyfotit. Ke cti a chvále spoluhráčů i protivníku budiž řečeno, že tentokrát zachovávali konvence a dekórum a po neozbrojenejch válečnejch reportérech nepražili s moc velkým gustem.

Pak zas další etapa na jiným plácku, členitějším, kopečkovitějším, s hubenějším podrostem. Já už jsem byl z těch věčnejch metamorfóz docela unavenej, furt tam a zpátky poklusem, těžko se může fotograf přiloudat, až už nejni na place nikdo živej. Tak čučím na strom s naší vlajkou, slyším úderná hesla jako: "Jdem na ně", "Já to vezmu támhle přes tu vlnu, krejte mne" a "My tři berem tohle křídlo, kropte to hen z vrchu a pak vyražte taky do útoku". Naráz koukám a stojím pod tím stromem sám, všici se zdejchli útočit a na obranu hodili vosram. No co už? Si sednu pod větev, však mám tak pět minut čas, než se tam vepředu trochu rozprášej a vystřílej. Jak tak zevluju, zahlídnu pohyb naproti ve stráni. Co tam dělaj, blbejši? A kdo se tam vůbec stáhnul? Jasně obranný počínání, ale tamten vpravo, nemá von nepřátelskou čepičku? Má nebo nemá? Ale co, vždyť jsem to s tou přátelskou palbou jasně říkal, pác ho mezi krovky a von to fakt byl cizej. Dobrej křivák, se tvářil jakože nic, von vobrana, von tam přece patří a sunul se ke mně, roztrhnout mi hubu vod ucha k uchu. A jak je možný, že ho ten druhej trotl neviděl? Und so, von ho asi viděl, jenže co by po něm střílel, když má čepičku taky? Tak bác aji toho a po ftákách. Kriplové flignařský. A vzápětí jsem to schytal z protilehlýho křoví, ani jsem nebék. Vyklidil jsem pole, chudák malej, nepřítel, ten se tam pak plazil eště snad tři minuty, furt nevěřil tomu, že jsem se pod tím stromem povaloval sám.

Se musí uznat, že jsme se vyblbli parádně.


2) Judo a box

Po návratu domů jsem cosi zhltnul a zřítil se do postele, přeci jenom to vstávání takdlenc brzo, to byl na mne mor. Měla se k večeru dotlačit VávaCz, pipka z Práglu, poctít nás svojí návštěvou. Ani jí tak nešlo o návštěvu, jako o předvedení zrůdičky Bestíka pánům porotcům, kteří v neděli prý mu budou zkoumat koule a zuby a chlupy a křivé nožky, ano, Bestík není Vávin milenec, ač tak dle popisu vypadá, nýbrž její srandovní pidipes, ten, kterej se tak rád šuká s naším Anďákem. A k onomu předvádění Bestíkových koulí pánům porotcům, jež jsou prý na ně (na Vávu s Bertem) tuze zvědaví, k onomu předvádění si potřebovala Váva přivstat, tedy v zásadě hlavně spát od výstavy blíže, než dvěstě kilometrů. A kde? U nás.

Ale to všechno mělo teprvá přijít. Momentálně jsem spal já. Váva přijela a nakázala mne vzbudit. Ťapinka jí se škodolibou radostí tu čest přenechala. Váva akčně vtrhla do ložnice v doprovodu všech tří ..., ehm, v doprovodu našich dvou psů a nezbytného Bestíka, skočila na mne a jala se mne drtit skákáním koleny mezi lopatkami. To jí trvalo asi tak tři vteřiny, když do toho započítám i dobu, kdy už letěla dolů a cestou chytala jednu zprava zleva.

Váva se mne právě za pomoci psů pokouší budit. Tohle je až druhá fáze, v první klečela na mně, ale to Ťapinka v tom kalupu vyfotiti (při své příslovečné šikovnosti) nestihla. Psi zděšeně prchají, Váva se po ráně do čela právě pokoušet přestala.

Avšak pohled na zdecimovanou Vávu ve spolupráci s kafem (pohled ve spolupráci s kafem, Váva nespolupracovala, nýbrž si lízala rány) mne dočista probudil.


3) Dráhový golf

Pročež jsme se mohli skupinově odebrat na golfík, kde jsem jim oboum ještě cvičně natrh prdel.

Z žalu se nalemtaly piva a obskurních lihovin, po příchodu domů si vybrečely film a během pěti minut usnuly. Já po dlouhé době viděl celej film, aniž by mne kdo rušil. Taky dobrý.

Vodkaz nafurt

Pátek (až prozatím neděle), 25.06.2004

Intenzívně se připravujeme na cestu, dobrodružnou výpravu do Malborku. Dobrodružná bude, o to nemám strach. Už proto, že sestava já, Rob a Kachně skýtá dost chabé vyhlídky na hladký průběh akce. Káčule je vůbec chodící katastrofa a Bobšo funguje podobně jako ten švihlej Fabiák - dešťovej mužíček. S těma jak máte kamkoli jít nebo jet, to nemusíte vůbec přemejšlet, jak bude, to se můžete voblíct a jít se vosprchovat rovnou, ušetříte si cestu. Napadla mne taková myšlenka - vzít někdy někam s sebou voba naráz, jak někam budem chtít s jedním, přibalit i toho druhýho, že dva zápory by se mohly potlačit a mohlo by bejt hezky. Ale mám takovej nevodbytnej pocit, že by se mi z nich rozskočila palice a jedně tak bych potlačil já je. Na prvním kilometru.


Nedělní podvečerní hovor s Robešem:

egi (10:00 PM) :
tak. jsem tu. ses z toho moudrej?
Rob (10:00 PM) :
snad to nejak zvladnu...
egi (10:00 PM) :
rikam vodjakziva, ze ses chytrej kluk.
Rob (10:01 PM) :
blbce :o)
egi (10:02 PM) :
ja vim, neni to az tak pravda, ale jako milosrdna lez to jde, ne? :o))
Rob (10:02 PM) :
hajzle :o)
egi (10:03 PM) :
ty mas dneska repertoar :o))
Rob (10:03 PM) :
zmetku :o)
egi (10:03 PM) :
cim dal lip. take te mam rad :o))
egi (10:03 PM) :
uz mas vole ten igelit?
egi (10:04 PM) :
a naraz je ticho :o)))))))
Rob (10:04 PM) :
premyslim o stanu, koukej: http://www.kocham.gdansk.pl/pogoda/prognoza.php
egi (10:05 PM) :
kecaji, jako vzdy :o)))
nebo stan? hmm, hmm, ale to je tezky, dva stany jsou moc, jeden malo.
Rob (10:06 PM) :
uvazoval jsem taky o zdaraku
egi (10:06 PM) :
"tapi, myslis, ze bysme se do colemanu nevady vesli tri?"
"snad jo, kdyz se tam vejdem s psama."
"tri s baglama?"
"no, museli byste bagly nejako usporadat."
"s bobesem?"
"ajta, to je horsi" :o)))))))))
Rob (10:07 PM) :
kriple :o)
egi (10:07 PM) :
co ja? ja muzikus :o))
berem ilegalit, nebudeme se bat vlka nic :o))
Rob (10:07 PM) :
s tvejma kanadama v jednom stanu? to radsi na desti :o)
egi (10:08 PM) :
zdarak je drahej jako kurva, ne? kdo to brecel, ze nema penazky?
Rob (10:08 PM) :
ten malej se da koupit za zhruba sest set
Rob (10:11 PM) :
treba tady http://www.holan.cz/DetailPage.asp?DPG=10614
egi (10:12 PM) :
"sníží tepelné ztráty a zvýší vodoodpudivost a větruodolnost spacáku" :o))
Rob (10:12 PM) :
no prave, to se hodi pri tom mym hvezdarskym spacaku :o)
egi (10:12 PM) :
to znamena, ze ti tam pri bource tece jenom jako pri majovem destiku a kdyz je venku vichrice, mas vevnitr jenom takovej malej uraganek, jo? :o))
Rob (10:13 PM) :
nebo tady http://www.net-sport.cz/index.php?cmd=rhledani&kat1=1&kat2=1D
egi (10:15 PM) :
no, delej, jak myslis, ja bych se klonil k igelitum, nebo v nejhorsim pripade k jednomu stanu a sardinkoznimu stylu spani.
Rob (10:15 PM) :
rad se tulis, jo? :o)
egi (10:15 PM) :
nakonec - pri trose nasili by se tam ty bagly vlezly.
jo, ke kachneti z jedne strany a ke dverim z druhe, to snesu :o))
Rob (10:16 PM) :
jo a ja budu v rohu s batohama. a kdyz na me prijde chcani, tak vas poslapu vsecky :o)
egi (10:16 PM) :
jaky chcani? myslis, ze dostanes pivo bo co? :o))
Rob (10:16 PM) :
treba...
egi (10:17 PM) :
na to rovnou muzes zapomenout, to zrovna, pak na tebe prijde chcani a poslapes nas vsecky :o))))
Rob (10:18 PM) :
debile :o)
egi (10:18 PM) :
uz je to tu zas :o))
Rob (10:18 PM) :
chcani muzu dostat i z kafe ...
egi (10:19 PM) :
tak ti zarazime i kafe, rek sis o to sam. ja mam tak zrovna naladu, aby po mne nekdo tancoval.
Rob (10:19 PM) :
a nebo budu spat na kraji ja a kafe zarazime tobe :o)
egi (10:27 PM) :
mne se nic zarazet nebude, na druhou stranu, ja mam dobrej drzak.
Rob (10:27 PM) :
no nevim, chlapce, nevim, uz nejsi nejmladsi :o)
egi (10:27 PM) :
tapina se priznala - ma obalku. zejtra ti poslu mistenky. oprava - posle, tapina.
Rob (10:28 PM) :
vybordelne
egi (10:28 PM) :
doporucene asi ne, co? znam te, jakej ses shnilej, jeste bys musel na postu, pchhh, to bysme to daleko nedotahli.
Rob (10:29 PM) :
jo, posli to obyc, u nas na poste je to na pytel
egi (10:29 PM) :
opakuju - posila tapina, kdyz to nedojde, vime, kde je chyba.


Já vím, děla se v mezidobí spousta věcí, za pátek teda vpravdě prd, to je tou dovolenou, ale sobota a neděle byla událostma našlapaná, což ale doplním až zejtra, slibuju. Zatím se můžete kouknout aspoň na fotky ze sobotního paintballu, minimálně ti, kterejch se to tejče.

 

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 24.06.2004

Koupil jsem si zase spacák. Totiž - vybičoval jsem se k horečné aktivitě, zajel do města a v Tescu zakoupil sobě jeden spacák fórový, srandovní, dočasný a přechodný. Řeč je furt o jednom, ač to vypadá, jako bych koupil čtyři. Za úžasný tři stovky úžasně malej, úžasně zelenej, úžasně lehkej a asi úžasně prodyšnej. Píšou na obalu, že teplotní extrém je -3 stupně Celestýna. Bych to v reálu viděl tak, že kolem plus deseti se mi v něm ve svetru podaří nezmrznout.

Ale - jedná se o expedici Malbork. Prostřed léta se mi na takovej pochod smrti nechce táhnout s sebou zimní Husky Exile, stejně su prase, lezu do toho v maskáčách a zkrátka zimou nezhebnu. Tendle váží asi devadesát deka a kdyžtak bude na jedno použití.

Tím nemyslím třebas jako obvaz, kterej je z výroby sterilně zabalenej, ani jiné lékařské propriety, chemické světlo, prezervativ nebo foťák s integrovaným filmem. On ten pytel může bejt na použití víc, to se ale teprv uvidí.

Když mluvím o jednorázovém, mám na mysli fakt, že jak mne nasere, jebnu ho s ledovým klidem do Wisly a nebudu se s ním muset táhnout zpátky.

Vodkaz nafurt

Středa, 23.06.2004

Spát jsem šel ve čtyři (ráno), vstával jsem vo půl třetí (odpoledne). Poučen včerejším fiaskem jsem si stejně jako v pondělí vypnul debily. A vcelku o nic jsem nepřišel, vida. Lidové věděj, že mám dovolenou, pročež je jim líto za drahný peníz strčený do chřtánu telefonního operátora dozvědět se, že si mají nasrat, jdou a naserou si rovnou, bez vyvolávání duchů a spících Egíčků. Tak to má bejt.

Problém je s Ťapinkou, ta do schématu "lidí" evidentně nezapadá a dobrovolně si nasrat nechce. Včera se pozvracela odkudsi z chajdy, kde dlela s vobludama, tedy spolužákyňma, to ještě planě vyhrožovala, že jednu přitáhne s sebou, já se vrátím z hospody, vobluda bude nakvartýrovaná ve vobejváku a bude na mne poulit bulvy. To se naštěstí nestalo.

Avšak dnes Ťapina započala jevit známky aktivity, někdy žádoucí, třeba tehdy, když uvařila oběd, jindy naprosto neakceptovatelné, to když začala přemejšlet, jak zapřáhnout do nějaké činnosti i mne. Já se po probuzení laxně přesunul do pokoje na gauč, zaujal opět polohu ležícího střelce a vejral do knihy.

"Kdo zajde s psama?"

"Ty. Máš ještě nějakou otázku, nebo se můžu znova začíst?"

"No jedna by se našla - kdo mezitím vyluxuje?"

"Hmm, to bude těžší, moc výkonnejch jedinců tady, koukám, nezbejvá, se vší pravděpodobností nikdo."

"Fajn, tak já si vyndám kanady a budu v nich tady chodit, jelikož už mne bolej nohy, jak jsem si do nich zapíchla už pár šutrů."

"Vidíš, a máš to vyřešený. Stačí trochu myslet. Nebo jsi měla, jako já, taky pobejt nějakou dobu v armádě, tam bys získala nejen kanady, který jsem ti jakožto civilistce takto musel za drahej peníz koupit, nýbrž i pantofle vševojskové, tydlenc, ty bys tam nafasovala a do bytu se hodí daleko víc. Ale kanady taky ujdou."

Samozřejmě to nebyl konec rozhovoru, ještě jsem to celé doplnil o kratší nesouvislou přednášku na téma hnípání, čili fakt, že mám tu dovolenou, to ona nemůže chápat, co to taková dovolená je, jelikož nikdy nepracovala. "Dovolená", to je hovorová zkrácenina pojmu ze zákoníku práce, plným názvem se daná etapa v pracovním rozvrhu zaměstnance zve "Dovolená na zotavenou", což dá rozum, že při vysávání se jedinec nijak extra nezotaví. A jelikož konkrétně v mém případě jde o "Dovolenou na zotavenou za kalendářní rok 2003", mám notný časový skluz, loni jsem se sice taky zotavoval, ale to byl zase papírově rok 2002, tak jak tak mám svinskej zotavovací deficit, tedy hodlám vyvíjet pro zbytek týdne pouze tu činnost, již uznám za vhodnou. Vhodnost zbavování kobercové podlahové krytiny nanošeného písku se pro daný účel povážlivě blíží nule, tedy mám reálné podezření, že z toho, lidově řečeno, nebude nic. A teď už ať valí s těma čoklama, nebo si vykoleduje ještě pár facek. Tak.

K večeru se přišoural na kávu a film exkolega Kraťas, čímž se moje aktivita ustálila na bodu mrazu.

Jenom jsem zoufale přemejšlel, co si tak napíšu do deníčku, to si zas vyslechnu tlachy, jak jsem se jen válel a Ťapinku utlačoval a vůbec jsem si dovolil se dovolovat. No jéje, jako bych to už slyšel.

Vtom, jako blesk z čistého nebe - blesk. Né, to jsem se do toho nijak nezamotal a nevalím zmaty. Fakt blesk. Jenomže né z čistého nebe (proto je ve větě ono "jako"), anžto blesk z čistého nebe je literární utopie, kdežto skutečné blesky přichází zvyčejně z nebe zataženého, kterýžto stav právě nastal. Bouřka. Večerní.

I vytáhl jsem stativ a fotoaparát a jal se blesky fotit. Popravdě - takovej blesk je pěkná svině, cvakáte aparátem jako vo život a blesky vám blejskaj do pauz mezi snímkama. Ulovil jsem z víc jak stopadesáti snímků blesky všehovšudy čtyři takový nedomrlý, ale tady je máte. Nic lepšího nemám. A vůbec, si počkám na další bouřku a pak budete výrat.

Blesk nedomrlej. Blesk taky nedomrlej. Nedomrlej, ale náš.
Ještě jeden blesk sic krapet domrlejší, ale stejně ještě vzato z globálního hlediska vcelku nedomrlej. Blesk vcelku domrlej, ale na takovejch ukrutně moc snímků je to dost nízká bilance.

P.S.: Dík všem za nabídky Čtyřlístků, některý určitě využiju, jenom dotaz pro Denta a Robeše - můžete mi pro začátek někdo poslat ten (teď už) předminulej Reflex? :o)

Vodkaz nafurt

Úterý, 22.06.2004

Chtěl jsem bejt za dobroděje a to jsem si zas naběh, pitoma. Usoudil jsem, že si nechám zapnutej telefón přes noc. Takhle - sázel jsem, že tak ve středu v práci něco lehne, dojde toner v nějaké klíčové tiskárně nebo tak něco, chtěl jsem bejt za hodnýho, aby se mi aspoň dovolali, já bych je sice poslal do prdele, ale měli by jakejs takejs pocit, že s nima soucítím. Nebo že jsem to třeba vzal na vědomí. Jak jsem šel spát, počítač mi tvrdil, že je úterý, tedy logicky měla následovat středa, proto ta starost, nějak jsem si neuvědomil fakt, že je úterý, ale teprv tak čtyři hodiny.

Pochopitelně, všichni věděj (chtěl jsem napsat "vijou", ale to vypadá vskutku děsně), že mám dovolenou a že mě nemaj otravovat bezdůvodně a už vůbec né před polednem. Klustej Fabiák to ví taky, ale už mu sádlo tlačí na mozek, pročež mu vědění zdrhlo asi vodstátejma ušama ven. Jo, zas ten Fabiák. V 10:55, ukrutnej problém, jestli bych mu nemoh vzít jakýsi CéDéčko z jakýhosi časospisku večer do hospody? Vychrlil jsem na něho několik kurev a pár výrazů z biologie (ačkoli "zmrd" je spíš sociologická záležitost), řek mu, ať mi to pošle mailem a spal dál.

Večer mi napsal, že vlastně hospodu nestihne a ať mu CD neberu. Jednou ho, vola debilního, zabiju.


Stejně jsem dnes musel udělat takovej úhyb od lenošení, třebas namontovat Pepému do počítače další paměť, co jsem mu koupil, ten by s tím stejně prudil a nedal mi pokoj do konca tejdna, tak jsem to spojil s cestou do krčmy, když už musím ven ...

Když už musím ven. Jak dyby to tušili. Další telefonát, asi vo půl šesté večer, untršéf Béďa vod EFXka. Nejede jeden počítač na dílně. Teda tak nějak jede, ale padá, píše chyby a tak.

"Přijď se na to podívat."

"Mám dovolenou, co za to?"

"Co za co? Máš dovolenou, tak máš čas. Co bys chtěl? Eště další peníze?"

"Bystrej kluk."

"Vod nás žádnou dovolenou nemáš."

"U vás taky nejsu zaměstnanec. Mám dovolenou a moc náladu na vás nemám, ale když připlatíte, možná se mi motivace zvýší, třeba bych moh přijít už zejtra."

"Až zejtra?"

Se ví, že zejtra. Pomalu je šest večer, ať dělaj, co dělaj, dřív jak zejtra tam nikoho nedostanou, u žádné slušné firmy se už nepracuje, u takové, která by konkrétně jim udělala něco na fakturu, tak to už vůbec ne. Pak jsem změnil taktiku, chvílu naříkal, dumal a nakonec vítězoslavně oznámil, že teda dobrá, stavím se už dneska.


Mobilní telefony jsou fakt svinstvo. Nejenom kvůlivá tomu, co jsem si s nima dneska zobnul já, ale je to votravný. Zvlášť votravní jsou lidi, kteří mobilně hovoří na nejrůznějších místech, jež k tomu nejsou určena, kde tím ruší okolí a prudí ostatní. O tom už toho bylo napsáno dost.

Třeba dopravní prostředky MěHroDu. Nejsu odpůrce těchto nablblejch přístrojů, nosím průběžně dva a v mé hokně je to často potřeba, svýho času to bylo i horší, když jsem měl k tomu třeba eště místní bezdráťák, od zákazníka pager, třetí mobil a tísňovou vysílačku, jeden čas jsem kvůli tomu nosil i druhej vopasek. Ale v dopravním prostředku nebudu telefonovat a srát tím ostatní, kteří už tak maj pifku na celej svět, že se musej kdesi dlachnit v jakýmsi kostitřasu. I tak se stane, někdo se mnou v té době třeba touží hovořit, pak přijmu hovor a buď ho vyřídím pomocí: "Hmm, hmm, rozumím," nebo stručně oznámím: "Zavolejte za půl hodiny." V nejhorším si vystoupím a řeším problém v klidu, v sedě na lavičce na zastávce, však co, pojede šmirgl další. Se nezblázním.

Ne tak všichni. Zvlášť agilní dokáže bejt popelář, kterej rozvalenej přes dvě sedadla v autobusu pět zastávek do mobilu vyřvává, že musí s Frantou na pivo a neuvidí kvůli tomu fotbal. Opravdu obsažné a akutní sdělení.

Nebo třeba taková kunda jako dneska - ženská vleze do šaliny, vytáhne telefon a začne. Pět zastávek žvaní a žvaní, pičoviny jako zvon: "A kde sí? Jo takhlé, ty máš dneska to cvičení, ahá. Nó, já jdu teď koupit něco k večeří a potom jako přijde Věra na kafé." No fakt ludra k pohledání. Naštěstí jsem přestupoval na trajf. Pizda naneštěstí taky. Ani nepřerušila hovor. Pane bože, to byla ale zmrdka. A eště si stoupla vedle mne do prostoru u dveří. Což byla chyba. Né to vedle mne, ale to, že si stoupla. V šalině seděla, tady nebylo místo. V jedné ruce držela jakousi krabici a v druhé telefon, do nějž neustále vymektávala ty svoje zvratky. Další tři stanice.

A vtom se to stalo. Na každýho jednou dojde, i na takovoudle hajzlici. Dojde tak, že dojede, teda trolejbus dojede, spadnou mu tykadla a je po pohonu. No, ono je přerušení přísunu voltů do motoru provázeno dvěma jevy - jednak jeho chcípnutím, druhak - a to hlavně - cuknutím podobným jako při prudším zabrždění.

Pitcha sebou škubla. To byl ale jenom začátek. Udělala podřep a půlobrat. Zoufale se rozhlídla. Naše pohledy se spojily. Přestal jsem se mračit. Dokonce se mi huba roztáhla do úsměvu, pravda, notně škodolibýho, ale kdo by si v takovým kalupu všímal takovejch drobností? Já věděl, co bude následovat, ona již jistě taky tušila, ač to byla mamrdice k pohledání, minimálně zkušenostní povědomí o fyzikálních pochodech mít musela. A zrovna se na jeden takovej pochod vydala, to jak se jí zmocnila setrvačná síla a to její škubnutí prodloužila ve volný let kolem mne napříč dveřním prostorem. Pustila krabici (nikoli však telefon), zaječela, zalapala uvolněnou rukou v luftě, bohužel příliš pozdě, než aby dosáhla na tyč, a valila dál.

Už, už mi cukala ruka, instinkt, jenom ji zachytit. Co mi to taky dalo práce proti instinktu zapracovat a ruku stlačit zpátky dolů. Kunda proletěla kol mne a zarazila se hlavou o plexisklo naproti.

Celý incident se odehrál takřka v zastávce, tedy řidič překonal cuk a škub, doplachtil na volno k označníku a otevřel dveře. Zrovna jsem vystupoval. Podíval jsem se na jebku, která se právě sbírala ze země, masírovala si naraženou lebku a kupodivu taky jaksi samovolně ukončila hovor, pokýval jsem hlavou a polohlasem pronesl:

"Vidíš, pičo, to máš z toho telefonování. Příště si to budeš třeba pamatovat."

Cosi za mnou pořvávala, ale to mi bylo vcelku fuk. Věřte nebo ne, já měl ukrutnej pocit upřímného zadostiučinění.


Cestou od Pepého, ač to byla zajížďka dvě zastávky šalinou od hospody směrem dál, navštívil jsem velkofirmu EFXko.

Podíval jsem se na počítač a viděl - počítač jede. Sice sem tam držkuje, ale v zásadě spadne tak jednou za hodinu. A proč? To je těžký - polovinu problémů u nich dělá prach. Šéf Bóďa tomu říká "normální prach z ulice", to von už si tak vsugeroval, že tomu snad i věří, tak usilovně se o tom sám přesvědčoval. To se ví, aby se třeba někdy v opici někde nepodřekl. Každej soudnej člověk totiž ví, že těžko se bude vyskytovat specifický černý prach v rámci jednoho dvora. Tak v několika blocích domů, to snad. Takhle je jednodušší určit původ, právě to kdyby věděli z nějakýho životního prostředí, rovnou jim tam tu kumpaniji zavřou, to je totiž konkrétní a přesně určitelný prach - z jejich brusírny grafitu, kde z toho pilujou jakýsi elektrody. Ano, elektrody, to je takový to vodivý. A to je kámen úrazu - ten prach je taky vodivej jako sviňa, vobčas se z ňákýho počítače zajiskří a je dočista po něm, při nejlepším se to v něm usazuje tak dlouho, až to tam něco šlusne a jenom to začne blbnout nebo - ve větší míře - přestane fungovat. Potud je oprava jednoduchá - udělá se rozborka a sborka a mezitím, v tom rozebraným stavu, se do teho narve pištol s natlakovaným luftem a udělá se mocný fouk. Pak se počká, až se ten oblak bordelu trochu rozplyne, vyfouká se to do čista a vono to v části případů dál funguje.

Dneska, řek bych, to ani nějak extra k ničemu nebylo, to jenom tak, abych vypadal, že něco dělám.

"Tak, Béďo, proved jsem tomu rozborku, sborku a čistku popravdě bych neřek, že to tomu nějak moc pomohlo."

"A čím to je?"

"Hmm, spíš softvérovej problém, si tam hoši zas nainštalovali ňáký přehrávače a komunikátory a hry, teď to blbne, bych to asi celý příští tejden reinstaloval."

"Proč né dneska? Se do toho pusť."

"Je osm večer a já mám bejt v hospodě, dneska chtěls, abych se na to podíval. Tak jsem se podíval. Máte to za čtyři kila. Jestli to budete chtít opravit, tak to bude tak za litr a příští tejden."

"Ale von ten maník tam potřebuje pracovat a padá mu to."

"Von pracovat nepotřebuje, ty chceš, aby pracoval, ale to jenom tak na okraj. Však co? Když mu to padá, tak to holt bude dělat dýl, střihne si přesčas, ty mu ho nezaplatíš, jelikož si to pokurvil sám, naopak dáš ty prachy mně příští tejden, když to po něm vopravím. Tak. Zdar."

Je s nima těžký pořízení.


V hospodě se sešla opět smetánka z Xka, samí divní lidi. Naštěstí bez Fabiáka, na toho jsem měl pifku ještě vod rána, bych mu asi rozčís pěšinku.

Nevím ani jak, ale postupem času přišly na přetřes takový ty "starý zlatý časy", vona je z téhle grupy většina takovejch, co eště aspoň krapet pamatujou vosumdesátý léta, ti "lepší" (teda s přetočeným tachometrem, jako třeba já) dokonce i sedumdesátý. Kdosi, snad Kuhly, se zmínil o Čtyřlístku. A už to jelo.

Počítače Sinclair ZX Spectrum, digitální hra "Elektronika - Nu Pagadi", teda ta sďélaná v CCCP.

A dál a dál. Plastová velká Tatrovka, co ji mělo prej snad každý dítě (já asi jedinej ne, minimálně jedinej u stolu), takovej ten velkej umělohmotnej voranžovej náklaďák, jak to dělalo takovej pekelnej kravál při jízdě po asfaltu. A nesmrtelný kolečkový brusle, čiže ty vopravdický, s kolečkama na dvou stranách.

Sběroví referenti na školách a jimi řízený sběr druhotných surovin a léčivých bylin. Jsem rád, že, jak jsem takhle pozdně zjistil, nejsu jedinej, kdo si zblblej propagandou naběh na sběr květů hluchavek. Když si já kokoťák vzpomenu, jak jsem tehdá na chalupě ležel rypákem v kopřivách a škubal to a škubal, načež toho byl ohromnej vak a vážilo to snad sedm deka, ještě teď bych se kopnul do prdele.

A zpátky k literatuře - Sedmička Pionýrů, Ohníček a tamější komiksy, tedy "Detektiv Štika" a "Barbánek". Plus z těch komiksů ty lepší, co pro nás, vzdělance, vycházely v Abíčku čili ABC Mladých Techniků a přírodovědců. Konkrétně "Galaxia", "Tvrz", "Pod paprsky zářícího", "Vzpoura mozků". Některý jsem měl ještě po bráchovi, některý už jsem odebíral já. Nářez. Dneska si to parchanti stáhnou z Internetu, ale pendrek ví, kde je to kouzlo čekání dva tejdny na další pokračování.

Avšak shodli jsme se na tom, že Čtyřlístek prostě vede. Dneska je podle každýho vometáka "kultovní" kde co. I kdyby to mělo bejt kultovní jedině podle něho, sice mu tam pak chybí onen kult, ale to je vomrďákovi vcelku putna, zvlášť pokavaď mu nějakej vůl vrazí mikrofon a narafičí ho před kameru, to pak kultovnem přímo srší.

Jestli něco snese přívlastek "kultovní", pak je to Čtyřlístek jak z praku. No u čeho jinýho jste viděli bandu dvaceti- až třicetiletejch (kolik je Lowcovi, to nikdo neví, ale nějak tak kolem hnědýho uhlí) snad dvanácti jedinců sedět kolem stolu, trumfovat se, kde kdo jaký čísla kdy posbíral, komu to hodná paní trafikantka schovávala a kdo je ještě má doma ve sklepě? Na půdě? Na chalupě? Kdo? Všichni. I já. A znáte snad třeba nějakej "kultovní" film, ze kterýho by všichni zúčastnění dokázali půl hodiny plynule citovat? He?

Třebas to, jak Bobíka chtěli nechat vyhladovět, ne? Jak mu ti tři zbylí prďáci schovali všecko žrádlo a šli kamsi do hajzlu, že voni si daj kdesi voraz a Bobík zatím zhubne, chachá. Všude, ve špajzu, v kredencu, v komoře, tam měl rozestrkaný papírky s údernejma heslama, jako "Tady nic nenajdeš" a podobně. Nakonec kdesi vyčenichal krupici, mlíko a pár dalších zapomenutejch propriet, jal se vařit si krupičnou kaši. Klasickej čtyřvobrázkovej řetězec - na prvním si Bobík míchá v hrnci a prozpěvuje si: "A dáme si do nosa, kokosa, tralala." Pak zjistí, že toho udělal trochu víc, šmrdlá v dalším kastróle: "No, jestli jsem to nepřehnal?" Začíná brát takovej do barevna nádech, klohní třetí a heká: "Ale když nesmí zůstat žádná stopa ..." a konečně poslední, čtvrtej, kde má hrdina fialovej ksicht, děsně křivou hubu a na rtech hlášku: "Vařila myšička kašičku ... fuj, vošklivá pohádka."

No konečná.

D.aemon se za pomocí vzpomínek a šesti piv jaksi rozněžnil a zdrhl z hospody dřív. Patrně pátrat ve sklepě, aby měl co číst před spaním.

Ostatní to tutově čeká v nejbližších dnech.

Já půjdu třeba mrknout do sklepa asi zejtra.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 21.06.2004

Flákám se. Flákám se, dovoluju se, sedím, čumím do monitoru, kejvu nohama a hraju si s fotkama. Jo, jednou ze mne vypadnou, stačí mít trpělivost. Maximální výkon, ke kterýmu jsem se dneska vybičoval, byl výsadek do sámošky ke Starýmu Růžičkovi, bych nepošel hlady. Jo, a do hospody, na golf, na jednu Kofolu. Pokud by to někoho do detailu extrémně zajímalo, též jsem byl srát a telefonoval jsem. Poslouchal jsem Mozarta. A Vivaldiho. A Smetanu. A tak. A čistil jsem si zuby. A teď se půjdu osprchovat. To je ale fakt už všecko. Sedím, dělám tukanoviny a zpívám si o tom, že "There's a yellow rose in Texas ...".

Žlutá růže z Lednice ...
There's a yellow rose in Lednice ... :o))
(hehe, po evropsku by se asi mělo říkat Refrigerator City, ne?)

Vodkaz nafurt

Neděle, 20.06.2004

Improvizované zapínání počítače. Když nemáte tlačítko, stačí odizolovat a brnkat drátkem vo drátek.Ťapinka v čudeli, venku prší (Fabiák na mne asi myslí, dacan), co dělat? Dal jsem se do úklidu. Né teda kvůli tomu, že se má Ťapina vrátit, ale tak, z principu, ten bordel především na mým stole už byl nesnesitelnej. Jenomže kam s ním? Šuplata byly plný po okraj. A tak nastoupila ona pověstná paradoxní fáze úklidu - nejdřív udělat bordel mnohem větší a na větším prostoru (díky, že Ťap neuklidila žehlicí prkno, další horizontální plocha vždycky bodne), popřebírat, nepotřebné vyházet. Takhle letělo ukrutně moc papírů, všelijakejch již nepotřebnejch tiskovin a několik desítek CD - všelijaký starý zálohy dat z domu, z bejvalé práce, z předminulé práce, demoverze nezajímavejch programů a vůbec takovej brajgl. Hromadí se to naprosto astronomicky - to vám vždycky ňákej vometák vnutí CD s programem, že když se třebas vožerete, program si zkusíte, tak pokud jste k tomu ještě trochu nervově labilní, třeba si ho i koupíte. Ano, zkušebních verzí MS Office jsem tady měl asi pět. Všecko ven.

Tím mi vznikl vytoužený prostor, abych mohl si něco vyzkoušet - konkrétně poskládat další počítač a laborovat s desítkou Mandrake Linuxem. Už mne to nebavilo furt přehazovat disky v hlavním počítaču nebo si instalovat dva systémy přes sebe a přepínat se mezi nima, což vo to, vyřazenejch přebytečnejch komponent tady mám dost, šlo hlavně o to místo, které jsem teďkom získal. Cosik jsem seskládal a jal se si hrát. Teda žádný velký sraní s tím, kdepak montovat to do bedny, to se tak nahrne na hromadu, podloží CD-ROMkou, vpašujete mezi to kus tvrdýho papíru, aby se vám někde něco nešlusnulo a počítač je na světě, beztak ho budu určitě v dohledné době demontovat. Maximálně když to moc pochoduje po stole, stáhnete to dvouma zavařovačkama a je po žížalkách.

Zarazila mne jedna věc - nikde jsem nenašel tlačítkovej spínač, jakejkoliv, zvonkový tlačítko, od pípáku na morseovku, mikrospínač, nic. Sice ano, u základních desek ATX pracujete s nízkým napětím, jde vytáhnout z toho jenom dva šlaušky, odizolovat a zapínat to celý brnkáním drátku vo drátek, ale chtěl jsem to mít jaksi estetický. Tutově se jich tady někde válí aspoň pět, ale někam jsem je dobře ukryl, no co, tak brnkám, no.

Takhle vypadá správný dočasný improvizovaný počítač. Spousta drátů vedoucích odněkud někam, některé volně čučící do prostoru a vysící do harampádí pod stolem, dole CDROMka šoupající se po stole, jako izolační vrstva slouží HDD, FDD a kus kartónu urvanýho z krabice. Ale vcelku to funguje.

Bohužel jsem se do toho celýho nějak zabral, pustil jsem si rádio, pak CD s Mozartem a Vivaldim a na přechod od paradoxní fáze úklidu do reálné už nějak nedošlo. Jen jsem cestou od máti, kde jsem byl na návštěvě a na obědě, natlačil psy domů a vynesl odpadky, anžto už jsem ty nově vznikající neměl kam cpát.

Naráz, večer, Ťapinka ve dveřích:

"No jéje, tady to zase vypadá."

"Víš, miláčku ..."

"Vím, nechala jsem tě o samotě. Proboha, co dělá to nádobí v tom dřezu a na sporáku?"

"Ve dřezu se odmáčí, na sporáku je jedna vrstva ještě po tobě."

"Co se odmáčí? Proč to není v myčce?"

"Ten tvůj vynikající špenát, jsem si ho dal včera a nechtěl jsem takovej zasranej kastról rvát rovnou do myčky."

"A co je po mně?"

"Tydlenc dva kastrůlky. Pod těma pěti mejma."

"Grrr. Co je k večeři?"

"Hehe, si něco najdeš, ne?"

Zkoušel jsem ji totiž zaúkolovat, aby cestou koupila aspoň pečivo. To se nesetkalo s příznivým ohlasem. Prej neví, jestli je v Praze na Hlavním nádraží pekárna. Nebo jinde. Neví, tak pro jistotu nekoupila. A mně se do deště po x-tý nechtělo. Stačilo, že jsem venčil její blbý psy. A vůbec, takhle mi to dělá taky, celej den se válí na gauči a mne chce posílat po dvanácti hodinách v práci pro chleba.

A co vlastně v Praze? Proč se vymlouvá na Prahu? Však kolik je cestou z Plzně do Brna měst? V každým je určitě aspoň jedna pekárna.

No, nakonec cosi splichtila, těstoviny jakýsi, dobrý, ani zas neskřípaly mezi zubama.

"Už abys zase někam jel, já to tady celý pouklízím."

"Však pojedu, do Malborku, přespříští víkend."

"Není to ten prodlouženej, ten s těma svátkama?"

"Jo, to je zrovna von."

"To chtěli přijet Ťapouši."

"Však ať přijedou."

"A ty nebudeš doma, ne? To by ses, holenku, z toho vyvlík moc lehce. Přijedou jindy, jen se těš. A teď oddělej ty časopisy z gauče, praskej narvat nádobí do myčky a ať už to lítá, navíc si plánuj malování a věšení obrazů a basama s fousama, už kmitej, nebo ti nakopu prdel."

No fajn, už je zas doma nějak moc dlouho. Ještě štěstí, že zejtra bere psy a jede zase kamsi. A já mám dovolenou. A budu si uklízet, hrát s dočasným počítačem, hrabat se ve fotkách, číst si a vůbec lenošit. Tak.

Vodkaz nafurt

Sobota, 19.06.2004

Fabiák, zas ten Fabiák. Tentokrát přišel s nápadem, že bysme mohli jít do hospody. Vcelku tradičně. Prej ještě s pár lidma z Xka. Z pár lidí se nakonec vyklubal akorát D.aemon a jakási Zuza, Fabiáčí kámoška, tak to jsem se na to moh pěkně vysrat, škrábat se kamsi do krčmy do města, nechat psíčky doma tesknit a ještě zmoknout, jako vždycky, když se mám s Fabiákem potkat. Navrhl jsem protiopatření - co takhle sport? Dlouho jsem nehrál v dešti golfík, naposledy - s Fabiákem pochopitelně - víc jak před měsícem. A prej jo, prej je to dokonce dobrej nápad, ostatní si dají sraz v 17:30 u šaliny, konkrétně Fab se zmiňovanou Zuzanou přijedou v 17:17, vyzvednou mne doma a jde se sportovat.

Důležitý při vymetání vody z golfové dráhy je mít grif a neztrácet optimismus, cigáro v hubě, tvářit se zarputile a makat jako D.aemon ...Ještě předtím jsem zašel na pozdnější odpolední procházku s pesama. V 16:55 začalo poprchat - aha, to Fabiák se právě vydal na cestu. Hodil jsem psy domů a šel jim naproti k temu šmirglu, abych tam byl v těch 17:17. Nikde nikdo. Trubec vystoupil o zastávku dřív a kdesi zakufroval. V 17:20 mi volá, prej kde su? No kde bych byl? Čekám na ně na zastávce, aby se nebáli vlka nic. Jo jo, jsou za rohem, hned jsou u mne. Jedinej výsledek měl ten telefonát, že se deštík změnil na liják, v okamžiku, kdy se vynořili ze zatáčky a blížili se ke mně, liják konvertoval na průtrž mračen.

Počkali jsme na golfíku v hospodě na dvě věci - na D.aemona, kterej se někde dočista ztratil, a na počasí, až se trochu umoudří, ani Fabiák nemá zasejc takový fluidum, aby chcalo nonstop několik dní. Preventivně jsem mu ovšem zakázal na přespříští víkend vyskytovat se kdekoli v severním Polsku, jistota je kulomet.

Pravda, museli jsme si vymetat vodu z drah, což nám zabralo asi polovinu doby, ale zahráli jsme si, já tradičně vyhrál se skóretem 40, Fabiák tradičně prohrál s tradičním skóretem 77.

Nakonec jsme se stavili k nám na kafe a na pizzu, tedy kafe mám vždy zásobu, pizzu jsme si museli stylově objednat od zločinné firmy kamaráda Fanouše. Zajímavý, když mám přes půl konferenčního stolku bordel, na zbylou polovinu se tři pizzy vlezou dost ztěžka. Večerní hlavolam.

Golf v dešti - naše specialita ...
Golf v dešti - naše specialita ...
Golf v dešti - naše specialita ...
Golf v dešti - naše specialita ...
Chmurný pohled na hřiště - leje a leje.
Na drahách stojí voda. Jak se tam krásně odrážej stromy, na suchým eternitu by se, dá rozum, neodrážely.
D.aemon vodu vymetající, ten na to má aspoň grif.
Fabiák taky chtěl bejt za profíka, ale jenom tak do toho nípal a měl se k tomu jak lačnej k sraní.
Golf v dešti - naše specialita ...
Golf v dešti - naše specialita ...
Golf v dešti - naše specialita ...
Golf v dešti - naše specialita ...
Ovšem tahat míček z jezírka při dráhovém golfu, to hned tak každej nezažije.
D.aemon hrající.
Zuzana hrající.
Zuzana hrající a Fabiák za kibice, když mu nejde vymetat, dělá aspoň chytrýho. S výsledkem 77 na 18 drah je to vyloženě na místě.
Vodkaz nafurt

Pátek, 18.06.2004

Chci na celej příští tejden dovolenou. Na tom by nebylo nic až tak divnýho, zvlášť, když se jedná o dovolenou loňskou, jelikož loni jsem vybíral dovolenou předloňskou. Jednou si na to čas udělat musím. Baj vočko ve středu jsem to nastínil tasemnici, šéfové, pravila, že se domluvíme. Od tý doby jsem ju neviděl. Chm, když to vezmu kolem a kolem, tak se nevyjádřila ani záporně, ani kladně, vlastně prakticky mlčela, kdo mlčí, souhlasí. Tak. Vypsal jsem si papírek s hrdým nápisem "Dovolenka" (čímž jsem vyplácal svoje byrokratické schopnosti na čtvrtletí dopředu), nechal jí ho povalovat na stole a zmizel. Kdo se moc ptá, moc se dozví. Já se nic dozvědět nechcu.

Zjistil jsem zajímavou věc - Fabiák fakt přitahuje déšť. A už se nemusí vyskytovat ani v mé blízkosti, stačí když zavolá, což jest, bohužel, jeho mrzkým zvykem. Sedím u oběda, v tu ránu má Fab pochopitelně největší touhu si se mnou povídat. Zatelefonuje. V tu chvíli venku slejvák jako kráva. Pak to trochu přešlo, to už na mne asi jenom myslel, ale i tak jsem zmoknul jak magor. Ho by mohli zmenšit a montovat jako toho dešťovýho panďuláčka do těch domečkovejch barometrů, ačkoliv nevím, jestli by to nebylo proti bezpečnostním předpisům - vylezu na balkón, z boudičky na mne vykoukne něco takovýhodle a já zruchnu důle. Hmm, možná tak pro neoblíbený sousedy, vhodnej dárek.

Ťapina se sebrala a táhla do Pr..., eh, do Plzně, zanechala mne vlčit s psama na krku. Taky dobrý.

Stavila se na kafe Gazela a po ní Kachně, to abych se nenudil. Před Kachnětem jsem zmínil vysněnou akci Malbork, původně jsem chtěl jet sám jako správný sociopat, ale to bylo na jaře, od jara furt leje nebo jsou furt ňáký připitomělý volby, teď zrovna bych měl náladu jet třeba s Kachnětem. S Ťapinou nee, teda né kvůli náladě, ale kvůli schopnostem, mám v plánu dojet vlakem do Gdaňska, projít se osmdesát nebo sto kilometrů deltou Wisly až do toho Malborku, tam se podívat na děsně starej křižáckej hrad a jet zase domů. Taková posunutá jarní rozcvička. A to je kámen úrazu, Ťapina by zhebla ještě před Tczewem. Vona si teď lebedí v Plzni, vrátí se v nedělu, sebere trotlopsy a pojede zas s vobludama (spolužákyněma) kamsi na chatu. A já do Malborku za čtrnáct dní.

Možná s Kachnětem, možná bez. Jestli nebude mít v plánu něco zajímavějšího a jestli nepřevládne u ní pud sebezáchovy. Z polštiny je docela vyvalená a když se na webu dočetla polský výraz pro osobní automobil - "samochod osobowy", málem se mi tu umlátila.

A jinak jsem dělal v pátek celkem prd. Tedy ještě jsem se chvílu hrabal ve fotkách, ale to jsem si nechal na tejden, rozhod jsem se, že přes víkend si vorazím a hrát si budu až pak. Třeba s fotkama z Lednice, jako je tudlenc sova:

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 17.06.2004 - "OO" alias "Historka BLB" pokračuje ...

Pod pojmem "OO" si důvtipný člověk, tedy průměrný návštěvník této stránky, představí záchod, hajzlík, pisoár či latrínu. Sportovci - teoretikovi, jako jsem třeba já, to může připomenout ještě nerozhodný výsledek jakéhosi imaginárního klání. A v "BLBovi" musí zákonitě čtenář těchto obskurních výplodů vidět opět mne.

Ovšem chyba lávky, kdepak ty věci, nula bodů, samá voda. To jsem se jenom zase snažil bejt vtipnej, chachá, zkratky znamenají "Obuvní Odyssea" a "Historka BLbý Boty". Tak.

Pokusím se o stručnou rekapitulaci. Onehdá se mi rozpadly boty, mám to poznamenaný, nejni to ani dva tejdny. Eště že si píšu tadydlenc ten deníček. I prolez jsem kde co, obchodů mraky, tři prdele, kde nic, tu nic. Boty odpovídající mejm požadavkům jsem nekoupil. Místo toho jsem koupil jakýsi dočista provizorní, takový vikslajvantový tenisky mrkavého zbarvení. Za kilo. O dva dny pozdeji jsem navštívil krámek jakéhosi rejžožrouta a přibral k tomu ještě jeden pár obuvi, kožené, evropského střihu, ač čínské konstrukce, za "Titapaděťat", snad tak na dva až tři měsíce, že bych moh mít vystaráno a zatím se v klidu rozhlížet po křuskách vysněných parametrů. Tak jsem se domníval. Prodavač se sice mírně cukal, když jsem po něm požadoval paragon, ošíval se a povídal: "Ále to tak na sezonů", což by mi naprosto postačovalo.

Domnívat se, to je skoro to stejné, jako myslet. A myslet znamená hovno vědět. Stará známá věc. A pan Vietnamec dobře věděl, proč se mu do vypisování účtenky moc nechce. Tejden a něco a bylo po botách. Né úplně, chodit se v nich dalo, dokonce velmi příjemně, ale projevila se u nich vada úpravy většího rozsahu - vyrvala se tkanička i s úchytama, s dírkama. Čili jsem měl dnes okružní cestu autem po Brně, pročež jsem si nazul původní boty úplně provizorní, hnědé šmajdy vložil do tašky a mimo jiné se zastavil v krámku, hodit je panu Vietnamcovi na palici.

"Dobrej den, taková nemilá věc, pamatujete, jak jsem tady necelý dva tejdny zpátky kupoval boty? Tak heleďte, co se s nima přihodilo."

Heleděl. Chvílu je převracel v rukách, koukal na boty, na mne, na účtenku, do počítače. Pocukával rameny, to znám, to dělal jeden kolega, když se dostal do emočního presu. Nasrat ho, to bylo pak jak mluvit s vibrátorem.

"Ale vy zavazoval."

"No, to jo, řek bych, že vod toho tam ty tkaničky jsou. Nezavazovat tkaničku, to mi bota buď spadne, nebo si tkaničku přišlápnu a rozbiju si hubu."

"Ale mós zavazoval. Mós pevno."

"Jak moc? Normálně si stáhnu botu tak, aby mi seděla na noze, moc nebo málo, to je fuk, to musí vydržet běžný zašněrování. Blbě udělaný."

Pravda, su zvyklej mít je vcelku fest stažený, ale skutečně to neznamená, že bota rupne. Takový kanady musíte zavázat tak, že vám to odkrví nohy, až se vám nafoukne hlava. A spousta tenisek už se mi rozsypala, ale šněrovací část nikdy, byť třeba jako jediná, ale zrovna tahle vždycky zůstala celá. Takhle tedy ne. Proto tam je výztuž a obvykle další kožená vrstva, v tomto případě holt vadná.

"Mnó, vyřešime. Dohodnem."

Nutno podotknout, že sice měl ten srandovní trochu šišlavej přízvuk, ale rozuměl velmi dobře a šlo s ním konverzovat, někdy bejvá s cizokrajnejma trhovcema řeč jak s blbým rozprávka, ba dokonce mívají výkyvy a oscilace - při placení rozumí jak rodilej Cajzl, při reklamaci ani slovo. Todlenc byl ten krámek, zděnej, osamocenej, pod Tescem. Žádná tržnice nebo skupina stánků, kde by se moh prodavač vymlouavat a kroutit, že to třebas vůbec nebyl von. Přístup dobrej a snaživej, dokonce se snažil i o fligny. Přístupem mi připomínal takový ty obchodníčky ze starejch povídek.

"Co vy navrhoval?"

"To záleží na vás, normální reklamace, oprava, výměna, vrácení peněz, to jsou standardní metody."

"Ťo korun sleva - pšíplatek na oprava."

"Já nepotřebuju příplatek na opravu, já je chci opravit. Buď od vás, nebo je můžete poslat výrobci, tady máte štítek: San-dic China."

"Nebo ťo paděťat. Koupite jiny. Novy. Ťo paděťat sleva na ni."

"Jak nový boty? Tyhle jsou nový. Dokonce se mi i zalíbily, jenom se nesmí rozpadat. Proč bych si měl kupovat ještě jedny se slevou? Mně jedny stačí, nemám čtyři nohy."

"Spoluušasť."

"Jaká, boha jeho, spoluúčast? To není dopravní nehoda. Tady máte vadnej výrobek. Může to bejt jenom jeden kus, co já vím? Ten požaduju opravit, vyměnit nebo vrátit. Jestli máte moc peněz, můžem je na vaše náklady poslat na expertizu."

"Dobla, tak vymeniť, ale jenom jednou."

"Jak jednou?"

"Nó, ne, že zase rozpadnou a vy pšijdete vymeniť. To takto vy udělat desetkrat a ja na misina. Šeblák."

"Tak to moment - já chci boty, který mi vydrží minimálně tu jednu sezónu, jak jste říkal, nečekám, že přežijí třetí světovou válku, ale do září nebo do října by mohly. Jestli vyměnit, tak mi najděte takový, který se nerozpadnou, pokud si je i obuju. Jak bude za čtrnáct dní zas po nich, máte mě tu znova."

"Hmm, tak to ladši oplavit."

To už se nejenom ošíval jak pytel blech, ale škrábal se i na hlavě, obouruč, střídavě. Oplavit. Dobrá. Zaznamenal na paragon převzetí reklamace a sám si stanovil desetidenní limit. Uvidíme, co vykoumá, má na to nárok, žádnej problém. Asi neměl moc důvěru ve svoje zboží, že by mohlo vydržet nošení. Se zjevně obával, že já v těch botách budu chodit, což by jim zjevně nesvědčilo. Na misina. Šeblák.

Fajn. Tudíž mám boty u pana Vietnamce na záruční opravě, to jsem ukrutně rád, to jsem zas tam, kde jsem byl před dvouma tejdnama. Nějak to nevyřešilo můj problém, v čem budu chodit. Nakouk jsem do Tesca a koupil si tam pro jistotu boty. Vypadaj, že by mohly taky aspoň rok přežít, aby né, za dvanáct kil. Jenomže to ty minulý vypadaly taky. Ale s Tescem máme bohaté reklamační zkušenosti, jak se mi škrpále zas po obutí rozloží na prvočinitele, teprvá Tesčata uviděj, co to znamená na misina, šeblák.

Vodkaz nafurt

Středa, 16.06.2004

Naordinoval jsem si odpočinkový den. Je to něco jako zpětná neschopenka u felčara, když máte rýmičku, může vám prej dát štempl až tři dny pozpátku, nemusíte se tam hnát hned, když máte zrovínka smrt v očích, na hřbetě, na jazyku či jiném orgánu. Čímž chci říct, že jsem se napřed flákal a pak to teprvá vydával za zdůvodnění. A flákal jsem se i potom. Zdůvodnění univerzální.

Každej si po volbách a nočním sčítání vorazil kopyta, někteří šli v pondělí v poledne dom, jiní přišli až právě na poledne, jiní si zasejc včera vzali volno. A já imrvére prd, skládal jsem počítače jak pitomec, večer jsem byl jak scíplé pes, vytuh jsem na gauču, pak jsem zas nemoh chrápat a tak furt dokola. Gordický uzel. Labyrint. Zkrátka na pendrek.

Dnes jsem to rozťal, rozlousk, rozřešil.

Ťapinka šla ráno zasejc státnicovat, už popátý, tentokrát povídat pánům docentům a paním docenticím vo pejskách, kočičkách a jejich útrobách, zhoubných nemocech a jiných pikantériích. Vzbudila mne, nechala si popřát hodně štěstí a odkvačila, jak jsem byl rozespalej, musel jsem bejt ohromně příjemnej. Zaklaply za ní dvéře a já záhy zjistil, že se mi motá palice a su jak praštěnej po tlamě, víc, než obvykle. Usoudil jsem, že se natáhnu a uvidím, mám takovej neurčitej pocit, že pár hodin spánku by to mohlo spravit. Sic jsem to dopředu nenahlásil, ale to zas umí každej, přijít pozdě plánovaně. Kdepak, moment překvapení, to je ono, když chodit pozdě, tak v nejneuvěřitelnější momenty. Kupříkladu dneska.

Vzbudil jsem se v devět, ešče furt to nebylo vono. Vo půl jedenácté, to mi volal ex-kolega a kamarád Kraťas, to už to bylo o hodně lepčejší. A jelikož na mne z telefónu nemrkaly žádný prosraný hovory, asi po mně nikdo do té doby netoužil, aspoň né moc intenzívně. Tak to má bejt.

A tak to taky bylo. Správný správce správné sítě se pozná podle toho, že mu všecko funguje a on v zásadě na pracovišti až tak moc bejt nemusí, což byl zrovna můj dnešní příklad. Nějak jsem se exhumoval, vyloudil na ksichtě nějakej přijatelnej vobličej, zkontroloval, jestli mám kraťasy puntem dopředu, vočuchal tričko, jestli je eště použitelný, jelikož se mi ukrutně nechtělo brodit skrz harampádí v komoře až do skříně a loudal se via ouřad. Ani pohlavek jsem od šéfové nedostal.

Zalez jsem si do kanclu.

Podíval jsem se, jak mi doběhly zálohy. Podíval jsem se, jak se mi aktualizují antivíři. Podíval jsem se na internet. Podíval jsem se na film. Podíval jsem se do knihy, přečet asi padesát stránek a šel zas dom, anžto byl konec pracovní doby.

Úchvatná organizace práce. Monitoring systémů rozvedený do maximálna. To já rád.

Jenom jsem se ještě stavil na sextretariát a tasemnici hrdě oznámil, že si příští tejden beru dovolenou.

Šel jsem domů utěšovat Ťapinku. Ta totiž u státnice svým kabaretním vystoupením vzbudila u docentů a docentic takové sympatie, až se usnesli, že budou tuze rádi, když jim to přijde zopakovat ještě jednou na podzim, pro velký úspěch, takové zalíbení v ní nalezli. Chvíli z toho dělala dramata, musel jsem do ní večer vrazit zedva rumy a konejšivě jí vysvětlit, že já dík vřelému vztahu se soudružkou Krškovou maturoval načtyřikrát a taky dejchám. Však co s takovou státnicí? Volala tomu vyvolenýmu felcharovi kdesi v lesi u Lanškrouna a dělala na něj do telefónu zkormoucené hlasové vopičky a voblezničky, jak to teda bude s tím vysněným džobem, když vona je teďkom v šedé zóně veterinářů - nedouků? No jak by to bylo? Dle všeho ji psí mastičkář bere tak jak tak. A bodejť by ne, umí, chlapec, krom píchání injekcí do čoklů i počítat, beztak by se tam zezačátku musela rozkoukat, takhle jí první měsíc nebo dva bude moct míň platit.

Nedoukyň.

Musím poznamenat, že to má jednu nespornou výhodu - kdysi jsem Ťapince v jakémsi pomatení smyslů slíbil, že k promoci vymaluju. Teda, vona furt zírala na zašlý začouzený stěny a střečkovala, že je potřeba vymalovat (taky hezkej obrat "je potřeba", co? ať "se" vymaluje). A já nerozvážně prohlásil, že jasně, hned, jak dokončí školu. Tehdá se to zdálo neuvěřitelně daleko. No, už jsem měl namále.

Sice teď brble, že malovat se dá i před promocí, ale to známe, voni ji vyhoděj i příště a co já tady ve vymalovaným bytě?

Vodkaz nafurt

Úterý, 15.06.2004

Nutili Egiho manuálně pracovat, děs běs. Furt ty volby, jasná věc podle vzoru jasná princezna. Brr. Všecky zapůjčený počítače jsem musel zkontrolovat a nějak rozumně poskládat. Přesněji pětadvacet počítačů, pětadvacet monitorů, pětadvacet tiskáren a ukrutně moc šlauchů a jinejch békovin. Sic se klučinové při balení snažili, ale třebas prodlužku nebo kábl vod tiskárny narval každej úplně jinam, jako bonus Lávička nepřišel na princip demontáže monitoru, vlastně spíš LC displeje - vono to má takovou nohu a podstavec. Noha se nasadí na podstavec. Ozve se "cvak". A to byl kámen úrazu, jelikož zapadnou čtyři packy z umělé hmoty, pro Ládínka to bylo horší, než vrata kriminálu, vyžádal si na rozmontování extra přísun šroubováků, stejně na řešení hlavolamu nepřišel. Ježek v kleci hadr. Páčil to totiž na druhou stranu. Osud. Nic se nestalo, jenom jsem s tím musel dneska zázračit já.

To ale byla eště furt ta příjemnější část věci. Jedna z původních variant byla, že u zapůjčitelské firmy to beztak musej všecko otestovat, já to budu naprosto neproduktivně vytahovat z krabic, kontrolovat jenom počty příslušenství a zas to skládat zpátky, že by mi mohli třebas pučit maníka a s tím bysme to udělali komplet - vybalit, vyzkoušet, zkompletovat, zabalit. To by byla eště horší onanie. Ale zas bysme se aspoň případně nehádali, kdyby bylo něco vadnýho. K tomuto naštěstí nedošlo, ztroskotalo to na klasickém socialistickém problému - nemaj dost maníků. Snad maj dovolenou nebo jeden drze a proti vůli zaměstnavatele ochořel nebo co, tak si to odtáhli celý sakumprásk a budou to zkoušet po částech, jak bude mít kdo čas.

Nejhorší ze všeho bylo, že jsem jim to při tom zvracení musel pomáhat to nosit k dodávce. Půl patra a dvakrát deset metrů rovně, ale to celý pětasedmdesátkrát - jen ve čtyřech lidech. Híml, kdybych chtěl pracovat rukama, nemusel jsem se tolik učit, no ne?


Ťapinka zejtra dělá státnici, státnici poslední, státnici nejstátnicovatější. Udělat by ji měla, tedy složit úspěšně, tak to myslím, neboť to je jedna z podmínek, aby mohla přijmout ono vysněné a lukrativní místo druhé veterinářky kdesi v lesi v Lanškrouně.

Z práce jsem šel Ťapince dělat morální potvoru, ač je úterý, byl jsem ochoten vzdát se valné části mé účasti (hele, básním) v hospodě, jen na chvílu že bysem se tam otočil. Vyvalil jsem se na gauč a četl si. Hodil si šlofíka. Najedl se. Četl si. A pobízel Ťapinu k učení.

V devět naznala, že dosť bolo, ať už probůh táhnu do té hospody a furt tam tak blbě nečumím. Za dobrotu do hospody. Taky fajn.

Však zejtra mi to vynahradí, vidím to v živejch barvách - po úspěšném složení státnice bude požadovat oslavnou večeři, na niž má dle Ťapí logiky nárok, v případě neúspěchu bude chtít aspoň zapít žal a zpumprdlíkovat se s Pepém, Bačou a spol. Levněji by vyšlo, kdyby to neudělala. Jenomže by to udělala na podzim, to si to radš vodbudu hned. Laciný - dvakrát placený.


V hospodě už trůnil Fabiák a celá tam ta sestava, hned se mne čile vyptávali, co volby a proč jsem to tak dojebal? To právě Fab, krpatec, je nahecoval, chlubil se, že on byl už ve čtvrt na dvanáct doma a my tam zázračili do dvou. Se ví, on byl delegován jako člen volební komise, takovej ten za vosum stovek (možná litr jako předseda), kamsi do Horní Dolní, kde maj všehovšudy asi pět set obyvatel (z nichž se dotlačilo volit s bídou dvě stě) a kde by to dokázal spočítač cvičenej orangutan s kuličkovým počítadlem. Fakt - sto sedmdesát jedna voličů, počítání do dvou set je učivo druhé třídy obecné. To náš Vormík byl doma v jedenáct i s pěti stovkama. Pche.

Též byl v hospodě Kuhly, další komisionář, a Rajmen, jeden z mejch techniků, tedy se valnou část doby probíralo co asi? Ano, správně, volby. Jednou mi z toho fakt hrábne. A to maj bejt na podzim další.

Při řeči jsem si vzpomněl na krásnej rozhovor s jedním študentíkem. To při jakejchsi minulejch volbách byl taktéž člen komise, zas jeden, kterej nepochopil, že je plebzák z ulice sebranej, protože někdo to holt dělat musí a normální lidi maj důležitější věci na práci. Oblíbená kratochvíle a přivýdělek důchodců a študentů. Jak říkám - zvládlo by to harantě z druhé třídy. Jenomže voni si někteří myslí (mylně), že tam budou tuze angažovaní a třeba i na počítači to zpracovávat, cheche, nuly, na to je tam zapisovatelka, to dá rozum. Ale aktivní blbec je horší, než třídní nepřítel, zvlášť vysokoškolští študenti a jiní polomozci jsou nejagilnější, tendle byl obzvlášť pomýlenej, si myslej, že když si umí natlachat pár slov ve Wordu, že jsou kdovíjak erudovaní.

"... upozorňuju ještě jednou - s počítačem pracuje jen a pouze zapisovatelka, ostatní se k němu ani nepřiblíží."

"Já bych mohl pomoct, já tomu rozumím, já bych to mohl dělat."

"Tady mladý kolega to evidentně nepochopil, tedy do třetice - žádnej diletant na to ani nehrábne, sic vezmu lešenářskou trubku a přerazím mu pracky."

"No dovolte? Já náhodou studuju třetím rokem informatiku."

"Hmm, tak takhle - to vás měli naučit už v první třídě základní školy, že se odpovídá jen tehdy, pokud je člověk tázán. A já jsem si nevšiml, že bych se byl na cokoli ptal. Jestli nechápeš tuto elementární věc, pak nestuduješ náhodou, nýbrž omylem. A vůbec - studuješ, tedy zatím neumíš, jestli jsem to správně pochopil. Nedouk spadá též do širší kategorie diletantů. Jak tě tak pozoruju, já si pro tu trubku preventivně zajdu."

Sice to chtělo obšírnější proslov, ale pochopil. Dokonce tak hluboce, že si chtěl jít stěžovat. Debil. Ani nevím, jestli šel nebo ne, takovýdle vopruzáky šéfová vůbec neposlouchá, ta je rovnou žere.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 14.06.2004

Od rána jsem likvidoval následky voleb, což bylo asi horší, než akt sám. Copak vo to, počítače na volební vokrsky jsme měli pučený, ale trocha jsem si tam rozbombardoval pár kanclů, kde pracovali Statistici. To se musí. Jejich kontrolní počítač nesmí bejt připojenej do žádné sítě, musej mít pořádný tiskárny a tak. A naráz by to chtěli všici zpátky, snad už i před devátou, kdybych tam byl.

"Mně nejede počítač."

"Se ví, když jsme si potřebovali pučit napájecí šlauch."

"Mně nejede počítač."

"Co kecáš? Počítač jede, jenom nevidíš na síť. Na prd potřebuješ síť."

"Mně nejede počítač."

"Osud."

Beztak všici chtěj jenom zevlovat po superstárech a jinejch fíkovinách. A shodně všici budou tvrdit, že ten jejich střep je ten nejdůležitější. Leč od toho jsem tam já, bych priority stanovil.

Prachy. Výplatní listiny, vo to jde vždycky nejvíc.

Sociálka. Je ouřední den, lezou jim tam vágusáci a místní notáři pro dávky, by je mohli v nedalekém pajzlu prolejt hrdlem. Pajzl platí daně. Podpora podnikání. Dávky mají taky vysokou důležitost. Též se může nevyplacený vágusák a norek rozlítit a zase nafackovat ouřednici, kterážto skončí na neschopence z úleku, bude za ni záskok a to je pro mne práce navíc s přidělováním práv. Kdyby ji rovnou zabil, tak neřeknu, ale vona se vrátí a bude to chtít zpátky, to je dokonce práce navíc dvojí.

Ostatní počkaj.

Jak dokázala Číči, u jejíhož stolu se nic nedělalo, vyskočit pružinka od pojistky na prodlužovačce, tomu už nerozumím vůbec.

A tak furt, celej den.

To mi zbejvalo asi dvacet stránek dedektývky dočíst, no dostal jsem se k tomu v pracovní době? Nedostal.

Psí život.

Vodkaz nafurt

Neděle, 13.06.2004

Výsledky voleb jest nám třeba spočítat. Né, že by na vlastním výsledku tak nějak extra záleželo, socani do prdele nepotáhnou, ač to maj kurevsky nahnutý, v evropským parlamentu bych jim na ubytování čtyřlůžkový apartmá neobjednával, bolševíky k mé velké lítosti taky v návaznosti na sčítání hlasů věšat na kandelábry nemůžem, tak co už s tím? Já se bavím o technické stránce věci, aby mi počítač hrdě neoznámil, že 1+1=5, nebo aby mi místo tabulky preferenčních hlasů z tiskárny nevylezla hambatá fotka. Ačkoli zas to by byl rozhodně milejší pohled než ta žalostná tabulka. Jo, příště to tak zaonačím.

Slezli jsme se, páni technici, ve stejné sestavě na našem slovutným ouřadě s notným předstihem, bychom stihli popít kaféčko, dát cigárko a abychme byli viděni. Image, šméčko na lidi.

O půl desáté bylo nutno vyvinout nějakou činnost. Vydal jsem, přinejmenším jsem se snažil vydat, přesné instrukce:

"Hošové, po dvou nás řidiči rozvezou na školy. Na té odstrčené nejsme potřeba, tam Ťápina (neplést s Ťapinou) a Budulínek věděj, co maj dělat. Tak. Dojedem, zapnem mašiny, zkontrolujem datum a čas, vytisknem zkušební stránku tiskárny. Pak se zase s řidičama stáhnem zpátky. To znamená, že ve 22:00 sedíme tady, jelikož to už se začíná počítat. Opakuju - zapnout, datum, čas, zkouška tiskárny. Drobnosti vyřešit. Vrátit se. Toť vše."

Dalibor mi hlásí závadu: "Na jedné mašině je blbý datum a čas, někdo to OJEBAL." Božskej expresívní výraz, sám sem ho ho naučil. Dokonce jsem to asi "OJEBAL" já, tam jsem to instaloval, drobná přehlídka. Spíš mne zaráží, proč mi kvůli tomu telefonuje? Co je nepochopitelnýho na výrazu "Drobnosti vyřešit"? Taky mu nevolám, že na jeho instalaci je v hajzlu náplň v tiskárně, což si měl všimnout už při úvodním testu, už ten byl špatně vytištěnej. Ale to furt spadá do kategorie drobností, dáme novou cartridge, jen co se teda svezem zpátky na ouřad, tak jim ju tam někdo doručí. Ve 22:03 moje škola už celá počítá, sedm okrsků, přešlapuju před budovou, pokuřuju a čekám, až se Daliborko moj drahý doplácá s těma pěti. Prej už zapíná poslední počítač. Seru na něho, na hlemejžďa, volám Lávičkovi, ti už jsou s Rajmenem pochopitelně dávno zpátky, ať jeden bafne tu náhradní tiskovou kazetu a sjede s ní za mnou. Sjeli. Vyměnili. Svezli zpátky na ouřad.

22:20 - HyHyn furt nikde. To už mi nedá a zase mu telefonuju - kde je? Tentokrát nepochopil onu pasáž, týkající se návratu. Sedí a čeká, až to budou mít sečtený. Nu což, víme o něm, však ho na pendrek potřebujem. Ať si tam zůstane, má tam pět okrsků, aspoň mu nebude tak dlouho trvat demontáž.

Beztak by mne zajímalo, kdy skončíme, to známe, jedni to zmastí, druhejm klekne počítač, nakonec to Statistikům v jednu ráno celý lehne na tlamu a bude. Pro sichr jsem si vzal svůj úžasný spacák Husky Exile, v pět ráno se můžu krajc vajc na cestu domů, to radši rozhrnu ty volně ložené procesory, disky, grafické karty a jiný brajgl, co se mi v kanclu válí po zemi, a hodím si šlofíka tam. Za tím účelem jsem se i vybavil notnou zásobou žrádla - chleba, paštika, pizza, kefír, tatranky, to jsou jen ty zajímavější položky.

Začínaj se vracet volební komise s výsledkama na odsouhlasení, taktéž se dozvídáme o průběhu sčítání. Jak je možný, že Kuhly, kámoš z Xka, kterej byl u nás v komisi, že je se zapisovatelkou na ouřadě? Dyť je prostej člen, tak to chtěl, žádný namáhání, sedět, něco spočítat, žádná extra zodpovědnost, žádná námaha. S výsledkama chodí předseda obvykle, co je to za anomálii. No jo, u nich měl předseda co dělat, aby vůbec chodil, přišel namotanej jak čolek, tak ho radš poslali do hajzlu, inu socan, už asi zapíjel volební prohru. Kuhly povýšil. Víc peněz sice nedostane, ale co by neudělal pro demokracii, žáno?

Postupně se necháváme rozvážet na jednotlivý obvody, na školy, demontovat a odesílat počítače.

Já jsem už před volbama sepsal papír. Obrovským tučným písmem na něj vyvrhl převratné myšlenky, hemžící se údernými hesly, jako "Absolutně vyloučeno ...", "Neexistuje ..." a třeba "Naprosto nelze ...", v zásadě to pojednávalo o tom, aby nějakej kokoťák zas nenechal vopuštěnej zapomenutej počítač někde ve volební místnosti a nešel dom a aby si taky zapisovatelky nenechaly rozprchnout celou komis, páč pak by ty bedny musely tahat samy. Sice jsme měli půjčený lehoučký LCD místo kravskejch velkejch monitorů, ale i krabice s PC dokáže s rachitickou anorektickou zapisovatelkou měřící 165 cm (ta zapisovatelka, né ta krabice) docela zahejbat. Abych to nosil já, na to se můžu pěkně vysrat, mám své práce dost, hezky si tam nechaj dva tři schopný maníky a ti jim to k dodávce vodšíbujou.

Původně byl celej můj elaborát myšlenej jako interní pokyn, DrDol a její parta jim to přečtou na školení zapisovatelů volebních komisí (bo jak se ten mejdan jmenuje), udělaj na ně "bububu", slíběj jim, že jim Egi urazí palici a třebas jim na závěr ukážou mou fotku. Zas jsem je podcenil, DrDol s Chlastičkou a důchodkama - brigoškama jim můj spisek namnožily a daly s sebou mezi ostatní propozice, hyperaktivnější zapisovatelky s tím důležitě seznamovaly svoje komise a některý jim to dávaly i podepsat. To vědět, použil jsem ještě dramatičtější výrazy z oblasti anatomie.

Vo půl druhé ráno jsme už zpátky a zjišťujeme rozsah škod. Do jedné místnosti při bouřce zateklo, trochu napadala omítka na počítač, ale ten se tváří funkčně. Trochu zazlobila ještě jedna tiskárna, blbě to vytisklo jednu kopii zápisu, ale ta daná komis tam měla beztak faktický chyby, stejně to museli tisknout znova, tak jim maník prohodil tlačiarničku z už sbalenýho vokrsku a v pohodě. Když říkám "jsme zpátky", myslím tím pochopitelně mne, Laďu a Petra. Dalibora čekáme během několika hodin. Lávička zmáknul i tu poslední školu, ten to měl na původním místě docela rychlý, Rajmen si tam nechal Kuhlyho, kterej už byl hotovej a nechtělo se mu domů, nijak netrval na tom, aby tam s ním někdo zůstával, jeho problém. Já tam měl dva brzdiče, ale stejně už jsem byl curyk. Ještě jsem v mezičasech vykdákával s Jolou. A HyHyn furt nic.

"Kde seš?"

"Čekám na poslední komisi. Je tady tma jak v prdeli, jeden vopuštěnej počítač a nikde nikdo."

"To se ví, všichni už jsou zpátky, nechal sis je zdrhnout."

Řek mi číslo vokrsku. A jsme doma - málokdo ten můj exhibiční a důrazný pamflet dokázal zmastit a nepochopit. Ale trubec se vždy najde. Několik lidí si nechalo zahnout většinu komise, ale aspoň se pocvičily kočičky moje v nošení těžkých břemen. Tady se zdejchli všici. Kdopak to je? Komupak nakopeme prdel? No jo, kolega Buchtička. Tak to jsme doma. Už i doktoři a inžinýři se zařídili podle pokynů, ovšem tendlenc je "Ing. Arch.", s Daliborem, taktéž "Ing.em", je to vražedná kombinace. Buchtička se špacíruje po ouřadě a všem se nabízí, že jim s něčím pomůže.

"Buchti, kde máš počítač, drahouši?"

"No, to, ehm, tam, někde."

"A valdauf zpátky pro něho."

"Von tam nedokáže počítač rozebrat?"

"Rozebrat jo, ale von tam čeká celou dobu, až mu řeknete, že ho může rozebrat. Navíc si ho taky musíš odnést."

Jéje, ten ale hýřil výrazivem, vzdělanec. Ale srazil paty a makal zpátky. Sice mě počastoval několika lékařskými výrazy, ale to bylo oboustranné.

Nakonec se i Dalibor vítězoslavně vrátil, postěžoval si, jak se všichni proti němu spikli, my jsme ho vyslechli, pomysleli si svoje a šli domů. Vo půl třetí jsem stál na prahu a ve tři šel spát. Tak strašný to zas nebylo.

Vodkaz nafurt

Sobota, 12.06.2004

Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuju, co jsem slíbil. Nebo jinak - jestli jsem o Jole, vobludě, Ťapinčině spolustudentkyni, napsal v souvislosti s volbama cokoli negativního, učinil jsem tak z pomatenosti, neznalosti problému (Joly) a malověrnosti.

Situace je přesně opačná, nevím, jestli jsem Jole dostatečně skákal po krku a tím jí tento přístup vštípil, nebo, a to je taky dost dobře možné, si na to přišla sama, třeba už bere rozum, každopádně Jola se ve volbách vyžívá, ba přímo rochní. Dobře, uznávám, první den měla chvilku zpoždění, ale dopředu zavolala svojí zapisovatelce Itě a pak i mně, bych neměl nerva. Vůbec, s Iťou si tuze padly do noty, tvářej se vobě spokojeně a erudovaně, při instalaci počítače mi dokonce uvařily kafe, musel jsem konstatovat (nahlas a doslovně), že jsou úplný pusinky a sluníčka. Vida.

Jinak se vcelku nic nedělo, zevloval jsem na ouřadě, koukal, jak se volební štáb sluní na terase, šéfová - tasemnice - pokuřuje, sextretářka Milaska si lakuje nehty na nohách, lemtal jsem kafe a do ničeho se moc nesral. Moji technikové mi občas zatelefónovali, to jsem pak vyskočil, producíroval se s telefónem po okolních místnostech a přilehlých chodbách a nahlas do toho vyřvával: "Jasně, chlapče, všecko v pořádku, je dobře, že máš starost, zůstaň na příjmu a v pohotovosti, kdyby se cokoli dělo, zavolám a pošlem pro tebe auto." Čímž jsem nám vybudoval image, jak nás to všechno zajímá, jací jsme snaživí a svědomití. Reálně se nic, proč by byla potřeba přítomnost mejch drahoušů, stát ani nemohlo, do neděle do desíti do večera, než se budou sčítat hlasy, nemaj komise nejmenší důvod na počítač šáhnout.

Což ovšem neznamená, že nevznášej blbé dotazy, přece jenom jsou v komisích ve funkcích zapisovatelek naše ouřednice, a to samo o sobě znamená, že problém musí bejt, i kdyby si ho měly vymyslet.

Tak třeba netušily, kolik maj vlastně celkem voličů.

"Dyk to tady máš napsaný - celkem 765 voličů + 2 s přenosnou volební schránkou." (tomu se musí říkat 'přenosná volební schránka' a rozhodně se tomu nesmí říkat 'urna', jelikož už kdysi kdesi jakousi babičku jeblo, když na ni zvonila volební komise a volali na ni zpoza dveří "Babí, jsme tady pro vás s tou urnou.")

"Takže celkem 767, jo?"

"Bystrá."

"A proč je tady mám číslovaný až do 772?"

"To tady máš rozepsaný, dva si vyzvedli průkaz, tedy volej jinde, a tři máš v kriminále nebo v nemocnici, čili ve speciálních zařízeních."

"A jo. A co ti čtyři, co mi přišli s průkazem odjinud?"

"Ty si musíš samo sebou připočítat, ale máš v pokynech a říkali vám to na školení. A vůbec, jdi se zeptat DrDol a Chlastičky, ty by tomu měly rozumět."

"Těch jsem se ptala."

"A?"

"A poslaly mne za tebou."

Aha. To je tuze fajn. Nejen, že to za ně generuju, tisknu a kompletuju, teď tomu mám eště za ně rozumět. Bezva. Copak o to, na školení jsem byl, ale spíš tak ze srandy a aby tam Jole nebylo smutno, pochrápával jsem tam a ty kecy, co do nich hustila ta unda z nadřízenýho ouřadu, to jsem moc neposlouchal, na závěr jsem undě řekl, že je unda, a zas jsem šel. Dokonce jsem byl tak zdvořilej, že jsem jí ani to s tou undou neřek doslovně, ale pravil jsem, ať si ty blbý kecy nechá na koledu. Teď tohle. Já to říkám furt, jednou to skončí tak, že na tom ouřadě budu nakonec sám a bude mi nejlíp.

V poledne jsem drapl za křídlo kámoše Kuhlyho, jenž pochrápával v jedné volební komisi, vyreklamoval si z druhé komise Jolu, nechali jsme se zavézt na oběd a zase zpátky - to jsme se už prošli, však bylo hezky.

Odpoledne, po skončení voleb, jsme s Jolou zašli na kafe k nám domů, obšťastnit Ťapinku a rozptýlit ji od učení, a bylo po sobotě.

Už se moc těším na neděli. Od desíti večer se sčítají hlasy. To bude teprve psina, jak tam geronti z komisí začnou v jednu ráno usínat.

Vodkaz nafurt

Pátek, 11.06.2004 - Svobodné dolby ...

A je to tu, je to tady, už to klepe na dvéře. Volby. Legrace veliká, převeliká, každým státním ouředníkem oblíbená.

Se svejma čičmundama, technikama - externistama, jsem byl domluvenej na spicha kolem desáté dopoledne. Lotosový Květ, paní inžinýrka ze Statistiky, mne cvičně vytáhla telefónem z postele už v osum, abych nezaspal. Miluju takový lidi, co vám zavolaj v 8:02.

"Mhum, bubl, ehm, chráp, slyšim."

"Nebudím vás?"

Ani mne na takovou otázku nenapadá žádná pikantózní vodpověď. No co už? Prej jim máme připravit tiskárny, aby je v poledne měli statistici nachystaný. Jedna tiskárna = deset minut. V případě zádrhelu dvacet. Tiskárny celkem tři. Ale jinak je inžinýrka tuze hodná a příjemná paní, nenadával jsem moc ani. Aspoň mne zkrátka vzbudila. Stejně všici valili voči, když jsem zjevil už v devět.

Počkal jsem si na ty svoje companeros, bychom se mohli vrhnout čile do práce. Dobře jsem udělal, že jsem jim vytisknul ksichtky. To je taková kartička s fotkou, jménem, ňákým chytrým nadpisem (třeba "Volby - Technik") a štemplem, že je to člobrd náš, aby zas ňákej vopruzák ve volební komisi neměl blbý kecy, kdože se jim to tam rejpe v počítačích. Dobře jsem udělal proto, že maj jeden nezapamatovatelnější příjmení, než druhej. Nadneseně řečeno - atypický. Zkoušel jsem je představit tasemnici a spol., prej si to beztak nezapamatujou. Ani "Petr", "Dalibor" a "Láďa". Ani "Rajmen", "HyHyn" a "Lávička". Možná by si zapamatovali "Malej", "Velkej" a "Tlustej", furt v tom samým pořadí, na to se avšak nedá spoléhat, holt maj ksichtky přišpendlený na triku (Lávičku jsem musel přesvědčit, že špendlit si visačku na koule je blbost), tak když si vezmou brejle, budou vědět, kterej je kterej. A vypadá to ukrutně profesionálně.

Připravili jsme pracoviště pro Lotosový Květ a její drahušky, počkali si, až vypadne celej ouřadovej ansámbl, a mohli se dát do rozvozu techniky. Laďa tam eště piloval cosik s jednou tiskárnou, nejdřív jsem katapultoval do světa Dalibora a Péťu, každýmu přidělil školu s několika vokrskama, ukázal jim, co tam maj dělat, naházel jim patřičnej počet krabic s pičítačama, prodlužovačkama, disketama, šlauchama a jinejma nesmyslama do dodávky a hókaidó, táhněte si zasloužit plat. Co tam mají dělat? Dobrá otázka. Vybalit počítač. Zapojit počítač. Propojit počítač s tiskárnou. Nainstalovat tiskárnu. Vrazit disketu s volebním programem, spustit instalátor, <Enter>, <Enter>, číslo obce, <Enter>, číslo okrsku, <Enter>, <Enter>. Předat to zapisovatelce a zmizet. S nikým jiným se nevybavovat. Jediná relevantní osoba je zapisovatelka, to je ouřednice z ouřadu, ostatní jsou plebzáci sebraní z ulice. Předseda komise je plebzák sebranej z ulice, kterej si vytáh správnej lísteček z klobouku. Ač mívá občas touhu všecko dirigovat, je nejvýše nutné kopnout ho do prdele, aby si to nezvykal. V případě problémů sehnat lešenářskou trubku a přerazit mu ruce. Zapisovatelka, nikdo jinej. Maximálně zapisovatel, pár kolegů nalítlo na kecy o rovnosti pohlaví a dali se zapojit do tohoto běsnění, Vormík, Lišakow, Buchtička a Hubátor, ti maj rovný pohlaví, ale jsou považováni za zapisovatelky, ať se to neplete.

Následně jsem vyšpejch i Lávičku a nakonec jsem šel taky dělat něco já. Petr s Daliborem, anžto jeli první, dostali o krapet větší rajóny, Dalibor sedm okrsků, Petr šest, já s Laďou po pěti. Laďa a Petr byli hotoví první, podali hlášení, šli dodělat eště poslední dva okrsky na pátou, takovou odstrčenou školu. Já dokončil svoje. Eště jsem si u toho stihl poklábosit s lidma, no, s lidma, jeden známej bolševik tam kokodákal, že je to hrůza, jaký strany jdou do voleb, třeba ta pornohvězda, no fuj, "že jo, pane?" A co já s tím? Já su placenej za techniku, k mé velké lítosti ne za názory. To se ví, já mu řeknu, že Dolly Buster je sice kurva, ale kurva transparentní, kdežto von je kurva zakuklená, a von si zas pude stěžovat. Dle zákona se bolševici nesměj věšet na kandelábry ani jiné kratochvíle s nimi provozovat, pročež by bylo zbytečné a neprofesionální se k tomu vyjadřovat. Poslední počítač zatím nainstalovanej. Daliborko moj drahý furt nic. Vypravil jsem se za ním podívat. Von se s tím šmudlá nějak moc dlouho, to bude tím, jakej je poctivej.

Daliborko ve volební místnosti sedí, do počítače moudře hledí. Povídám:

"Aha, ty eště makáš?"

"Jo, jo."

"To už je doufám poslední."

"Blbneš? Tak třetí nebo čtvrtej."

Ve skutečnosti třetí. Hmm.

"A to jako proč?"

"No, já jsem tam musel přizpůsobit trochu ty ikspéčka, zakázat jim takový ty aktualizace, průvodce, nastavit body obnovení ..."

"Dalibore, říkal ti někdo, že máš něco takovýho dělat?"

"To se rozumí samo sebou."

"Já tomu sám sebou nerozumím, měl jsi přijít, nainstalovat, zmizet. Já jsem začínal třičtvrtě hodiny po tobě a mám pět okrsků hotovejch."

"Tak běž někomu pomoct."

"Proto su tady. Lávička s Rajmenem už dodělali i tu poslední školu, jedinej, kdo se s tím furt mrdá, seš ty."

"S tebou se těžko spolupracuje."

Jo, von je brzda, dělá, co nemá, a se mnou se špatně spolupracuje. Jeden exemplární okrsek jsem naznal, že mu předvedu.

"Eště to restartuj."

"Nic se restartovat nebude, tak neznělo zadání."

"Já bych tohle zahubil."

"Nic se hubit nebude, tak neznělo zadání."

"V BIOSu musíš zakázat bootování z diskety."

"Nic se zakazovat nebude, tak neznělo zadání."

"Tak dobře."

Dalibor dostal rozum? Otočím se a on to restartuje a už se hrabe v BIOSu mašiny a zakazuje bootování z diskety. A tak je to s ním furt. Už se moc těším, až to budem v noci z neděle na pondělí skládat a on to bude muset uvádět do původního stavu, ve tři bude po volbách, Dalibora můžem očekávat kolem půl sedmé ráno. Kdo chce kam ...

Dík tomu ani na karty nedošlo, kurva. A tak jsem se na ně těšil. S bídou jsme se dokázali odvalit v pět odpoledne na oběd. Kurva. A to nás ještě málem od žrádla odvolali, že přišla jakási cizinka, že prej nejni ve voličským seznamu. Nejni? Volit nebude. Tak praví zákon. Chtěla si jít stěžovat do televize. Ať jde. Zaregistrovala se? Nezaregistrovala. Nevěděla. Osud. Prej se i na ouřadě byla ptát a naše důchodky - brigádnice jí vo registrování nic neřekly. A co já vím? Asi se neptala. Nebo ptala, ale blbě. Nebo to zmastily vony, to je možný taky. Ale rozumně vzato - v její kůži, když ty důchodky vidím, nebudu spoléhat na to, co mi řeknou. Když su nějaká anomálie, radš si sám naštuduju, co mám vlastně dělat. Prej si pude stěžovat do televize. Ať jde, však je náš ouřad v televizi co chvíla, u minulejch voleb nějaký íkvéčko dalo za volební plenty jenom vobyčejnou tužku, už z toho byl zase průser, že jako hodláme manipulovat s výsledkama, cheche. Jeden spot ve zprávách navíc, to už nás nezabije.

Nakonec jsem ty svoje drahouše poslal do prdele, že už se na ně nemůžu dívat, ať si chytnou ňákýho řidiče, rozvezou eště zásobu papírů do tiskáren a jdou chrápat, druhej den ať jsou v pohotovosti na telefonu, ale v zásadě na ouřad lozit vůbec nemusí.

Chvílu jsem tam eště okouněl, kdyby někdo něco chtěl, on nikdo nic nechtěl, tak jsem šel taky.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 10.06.2004

Celej den se ploužím jak lemra, chrápat se mi chce a nemůžu. Taktéž celej den tisknu volební seznamy. A do třetice celej den na mne jsou pěny ódy, jakej su neskonale šikovnej a dokonalej. No bodejť by ne, ony ódy totiž pějí DrDol a její parta, obzvláště pak Chlastička, jelikož tisk volebních seznamů je práce DrDol a její party a obzvláště pak Chlastičky. Eště aby nepěly.

Večer doma ležíme v knihách. Ťapinka se připravuje na státnici, študuje knihu nesmírně učenou, hemžící se výrazy jako "Cholecystoduodenostomie", "Cholecystojejunostomie" a "Choledochoneoduodenostomie". Prej je to děsně jednoduchý a srozumitelný. Mně to ze všeho nejvíc připomíná německý spřaženiny typu "Hotentotenpotentatentanteatentatentäter" bo jak to bylo. To celý se šrotí proto, aby mohla dostat diplom a odstěhovat se na pracovní tejdny do Lanškrouna, kde bude kdesi v lesi léčit žvížátka. Kdo mne bude budit, to fakt nevím.

Já jsem na tom o něco lépe, ležím na gauči a čtu si od Eda McBaina "Knihu špekouna Ollieho". Opět úchvatný díl z nekonečné a nevyčerpatelné řady. A má to jednu neskonalou výhodu - nikdo mne z toho nebude zkoušet.

(Na závěr jsem dodělal pár fotek z víkendu, co jsem předtím nestihl.)

Vodkaz nafurt

Středa, 09.06.2004

Jsem rád, že nejsem sám, komu z těch voleb jebe. Regulérně jeblo i několika kolegyním, jež byly ke své velké radosti nominovány do funkcí zapisovatelek volebních komisí, takové nadšení je zachvátilo, až je dočista schvátilo a zůstaly doma v komoře, nožky na hoře, neschopenku ... no, rým mne nenapadá, ale zkrátka marod. Pročež bylo nutno vytáhnout z klobouku další nešťastníky, kteří se nestačili nějak zašít nebo si najít jinou důležitou lemplovinu. A ty pochopitelně proškolit na práci s vyhodnocovacím programem. A to konkrétně já. No orgasmus jak z videa, kolega Hubátor a kolegyň Chlastička, hvězdné duo. Hubátor naříkal, že jest z toho tak vzrušen, že už si do poznámek napsal "miš" s měkkym.

Chlastička se držela za hlavu a jenom ouvejovala. Se ví, práce, to néni nic pro ni, Chlastička je integrální součástí DrDoliny party, taková ta parta hic - práce nic. Ovšem to byla první, která bečela, když jsem jim na internetu zatrh přístup na reality tehdy při té velké protestní akci (protestní proti mně). Chlastička si chtěla koupit chatičku. Jestli ji dodneška má nebo nemá, to nevím a celkem je mi po tom prd, s ostatníma skutečnostma (jako třeba zakázaný přístup z práce na Blesk) se hrdinně vyrovnala a našla si kompenzaci.

Zrovna včera jsem ji odhalil. Chlastička furt sedí a důležitě úkosem do slohy s nadpisem "Soudní vymáhání" hledí. Ve složce má papíry a tváří se nadmíru důležitě. Až to vzbuzuje dojem, jak je soudními řízeními zavalena, že co vobčan, to delikvent, kriminální živel, vyvrhel, neplatič nebo přinejmenším tunelář. Včera jsem jí do složky neprozřetelně ponechané na stole drbnul a ejhle, nevysypaly se na mne exekuční výměry, nýbrž "Vlasta", "Květy" a "Chvilka pro tebe". Geniální pracovní náplň. Tak bych se chtěl taky mít. Teda já se tak vobčas mám, ale to když stroje pracují za mne, pálím na DVD zálohy dat nebo čekám na nějakou aktualizaci a čtu si detektivku. Chlastička mimo čtení zábavnejch časopisů dělá zhruba hovno.

Jenomže teď se tak nemám, jelikož právě za Chlastičku a potažmo DrDol a celou její partu makám jak motorová myš. Důchodkám - brigádnicím jsem třeba dnes tiskl sestavu "Prezenční listina volební komise", což sice vygeneruje náš archaický informační systém sám, ale je potřeba to složitě upravit. Uložit, následně otevřít v textovém editoru a zaměnit tam pár řádků blokovým kopírováním. Ctrl+C a Ctrl+V. Pro DrDol a její partu i s posilou ve formě důchodek - brigádnic nerealizovatelný výkon. Se ví, na to by potřebovaly hlavu. Však také na mne pak DrDol pěla náležité ódy. Však také bodejť by DrDol nepěla, když pracuji za ni.

Skutečně se zabejvám až i takovejma kokotinama, jako pro mne a moje techniky na volby vytisknout ksichtky, abychom byli identifikovatelní a nějakej komouš ve volební komisi zas nedělal dusno, že na ten počítač nesmí nikdo šahat, že tak to řekla zapisovatelka. Když budem mít ksichtku s nápisem "Informatik" s ouředním štemplem, to je logicky víc, jak "Zapisovatelka", to dá rozum, něco jako straight-flush proti dvěma osmám v pokeru.

No jo, nikdo to za mne neudělá. Dokonce na to kolegové valili bulvy a ptali se, jak je možný, že je to vytištěný barevně? Státní ouředníci.


Vzpomněl jsem si večer, přesněji v sedm večer, že jsem ještě nečet Reflex z minulýho tejdna. Copak o čtení, ale já ho ani nekoupil. A to je problém. Teda moh by bejt právě, kdybych si nebyl vzpomněl. Pozdě, ale přece. Zejtra vychází už novej, to bych starší nesehnal. Stavil jsem se cestou z práce v trafice:

"Brej den, máte eště Reflex?"

"Nemáme."

"Škoda."

"To víte, vychází každej tejden novej, tak to musíme poslat zpátky."

"To víme, že vychází každej tejden novej, proto je to taky tejdeník, ale jelikož má vyjít zejtra, dneska byste ho měli ještě mít, pokud jste ho nevyprodali."

"Právě vyprodali."

"Tak co machrujete s remitendou, s posíláním zpátky?"

"To jenom tak, abyste věděl."

Debil. V dalších dvou trafikách némlich to samý, jenom bez těch keců vokolo. Jednoduše vyprodanej. Ve čtvrté jsem zvěděl, že vůbec teď posílaj časopisů nějak míň. Nějací "oni", jak jsem pochopil. Oni. Ondoni.

Dokonce jsem se přinutil sjet šalinou pár zastávek do města. A vida, hned v první trafice maj Reflex za vokýnkem. A ani tam není fronta, dva nějací maníci, jeden už dokonce odchází. Horší bylo, že tam ten druhej zůstal a pravil trafikantce:

"Reflex."

"Nemáme."

"Jak to?"

"Vyprodanej."

"Minimálně tady máte jeden za vokýnkem."

"Aha, tak máte štěstí, to je poslední."

"Kurva, to mám štěstí."

Což ovšem upoutalo moji pozornost: "Kurva, jak poslední? Jak štěstí? A co já? Co je to za způsoby přijít a mírnyx týrnyx mi před rypákem koupit poslední Reflex?"

"No, von je tam ten článek o McCartneym, to mne ukrutně zajímá."

"A nechcete udělat kšeft? Mne McCartney nezajímá zas vůbec, tak že bych to zaplatil, vy byste si panďuláka vyškub a byli bysme všichni spokojení? Paní trafikantka by měla prachy, vy byste měl toho zpěváčka bo kdo to je a já bych měl zbytek časopisu?"

Nechtěl, hamoun. Prej si tam eště něco najde. To se mu to hledá, když si koupil můj Reflex. Hajzl. A eště mi popřál hodně štěstí, dozajista ho prý někde seženu, dodal jízlivě. Abych ho nasral, tak eště v době, kdy chlap stál na zastávce a po vočku pošilhával za mnou, asi aby mi neruplo v palici, nerozběh jsem se a časák mu nešluknul, obešel jsem zbylé dvě trafiky v dané lokalitě a v té druhé (tedy jestli dobře počítám - sedmé celkem) Reflex koupil. Čuměl.

Poslední. Zpoza vokýnka.

Vodkaz nafurt

Úterý, 08.06.2004

Ajajaj, zas jsem s něčím nepočítal ...


Doplnění o den později:

To se tak člověk furt snaží předvídat a takhle dopadne, to jsou mi věci. Se vším počítám, vždycky si myslím, že mne nic nemůže zaskočit. Každé kritické místo plánů znám dopředu, v duchu pokaždé kalkuluju s negativním výsledkem, v nejhorším (tedy když nevyjde katastrofická předpověď) můžu bejt mile překvapenej. A teď tohle.

Po práci jsem šel pracovat. Né, to nejni žádnej protimluv, paradox ani logický nesmysl, skutečně jsem šel ještě pracovat, jinam, bokovka či též melouch. Tentokrát si cos dojebal Havlajsovic sósed Luboš. S počítačem, baže. Harantě mu jakousi hrou rozštelovalo grafickou kartu tak, že z monitóru vyloudil maximální rozlišení 640 x 480 v 16ti barvách. Je divnej, v takovým roce 1988 stál takovej monitor jak dvě auta, vosumdesát tisíc, pravda, bolševickejch, čiže nic moc konvertibilních peněz, pod pojmem "auto" se tehdá taky rozuměl spíš Žigulík, ale s přimhouřením voka se to tak dá považovat. A jemu to naráz nestačí, pche. Prej všecko humpolácky veliký a zrnitý, si taky furt nemá prohlížet nějaký porno, na psaní by mu to stačilo.

Pochopitelně - instalační CD s vovladačema neměl, furt do mne hučel jak Niagára, eště štěstí, že jeho manžetka Bublavý Potůček byla kdesi odjetá. Nakonec jsem si s tím poradil, stáhnul drivery aktualizované, přeinstaloval a šel. Ještě se se mnou sósed Luboš loučil, prý je mu to líto a už se to nebude opakovat. Ujistil jsem ho, že není důvod skuhrat, to já zase rád přijdu, dokud platí, jenom ať si to rozvrtává třeba každej tejden, no ne?

Ale to eště furt není vono.

Měl jsem další práci. V hospodě. V několika hospodách.

Vlastně by to znělo nádherně - byl jsem ve čtyřech hospodách.

Pikolíkovi do jedné hospody zanést DVD.

Pepému do druhé hospody zanést DVD.

Fandovi do pičérie zajít - ó, jak nápadité - spravit počítač. Kuchaři mu tam furt brouzdaj po pornu (doslovně) a zaflákali to virama a jinou havětí tak, že se na internet nešlo připojit. Což by za normálních okolností bylo jistě přínosem a vlastně řešením původního problému, když nemůžou na internet, nebudou browzdat po pornu, dá rozum, ale u pičérie s on-line objednáváním se to dá považovat za fatální zádrhel. Spravil jsem, zkásnul jsem, najedl jsem se, ujistil je, že skutečně se mi nemusí omlouvat a šel jsem.

Konečně jsem šel do hospody. Jasan, už konečně si spíš oddechnout, ačkoli nějaká ta práce v tom taky byla, třeba nalanařit Kuhlyho do volební komise, už si s tím začínám připadat jak votravnej workholik, ale se to tak vždycky vyvrbí, Kuhly chce prachy a neví, kde si je nenáročně vydělat, naše ouřadový důchodky - brigádnice (co organizují volby) nabízej prachy a nemaj lidi. Ale maj. Maj Egiho a ten jde do hospody a v hospodě Kuhly. Následně Kuhly ve volební komisi, všici spokojení, Egi za hrdinu. A to všecko v krčmě. Famózní.

Jenomže porád jsem měl ještě před sebou práci. Práci do práce. Ale s tím jsem eště porád počítal.

Upravit po kolegyni Fiště ouřední obšťastník, doplnit vobrázky, prdnout na web.

Fišta to mohla zase nějak pokunďavit, nebylo by to poprvé, co by v tom byly zásadní chyby, celý na pendrek a tak. To se dalo předvídat, pročež jsem Fiště několik posledních měsíců zhusta šlapal po krku a vycepoval ji tak, že nespoléhá na mé korektury (anžto se žádné nekonají), pracuje v rámci svých chabých možností precizně a dobře ví, že se s tím už neseru - vezmu to, co mi dá a šlahnu to na web. Nefunguje? Napiště Fiště.

Fišťa vyprodukovala bezchybný obšťastník, to je právě to příjemné překvápko po černočerných vizích. Snad ňákej trojslovnej popisek pod fotkou jí tam chyběl, jeden snímek mi zapomněla dát. Stane se, beztak tam tentokrát bylo vobrázků jak namrdanejch, jeden nikomu chybět nebude, nějaký hrající si haranťata bo co. Čert to vem.

Tak kde je vlastně ten problém? V jednu jsem přišel z hospody, ve dvě to mohlo viset na internetu, vo půl třetí jsem moh dopísat deníček a táhnout chrápat, takovej byl předpoklad, abych byl tak v deset v práci.

Že mi zhebne scanner na scannování těch fotek, s tím jsem nepočítal. Psí hokna.

Jo, rozborka a sborka mu pomohla, avšak jsem se s tím tu mrcasil do čtyř do rána, hnus. Pak jsem vypotil ten jeden řádek a odpotácel se spát. Svítalo, ptáci řvali jak pobóchaní, znova a znova mne napadá, kterej trotl pro to vymyslel název "kuropění"? Urazit mu palici. A těm ftákům preventivně taky. Ťapina se probudila a čuměla jak vejr, anžto si myslela, že vstávám. Pakáreň.

Kdyby to někdo nepochopil, tak to byla pointa, to je fakt všecko.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 07.06.2004

V pátek jsem v rozhořčení nad nesehnatelností škrpálů, neodjiždějící PraPetrou a o Fabiáčím tlapkání v blátíčku úplně zapomněl na pointu celého příběhu. Ach jo, magor jsem.

Zápletka měla spočívat v tom, že jsem boty vlastně sháněl souběžně s literaturou. V paperbackové edici vyšlo zase několik spisků mého oblíbence Eda McBaina, lahůdky typu "Kniha špekouna Ollieho" a i jiné ukrutnosti, tedy vydal jsem se původně pro knihy a boty, dvě věci dědku sklerotická, aha, to je zas z nějakýho pitomýho vtipu. Potřeboval jsem holt koupit oboje. Vplul jsem do Levných knih, koupil, odešel. Prošel asi šest vobchodů s botama a nesehnal. Nakouk jsem do antikvariátu, kde měli tři starší vydání různých McBainů. I přikoupil jsem. V dalších pěti obuvnictvích boty požadovaného typu neměli.

Čili jsem skončil se sedmi knihama na hrbě, vlastně osmi, pokud počítám i tu rozečtenou, avšak s děravejma botama, pokud se týče novejch - tak vlastně bez bot.

Chtěl jsem naříkat, že to je úděl nás, vzdělanců ...

No řekněte sami, copak teď můžu naříkat, když mám už i knihy i boty? Prd můžu. A mám po historce. Kurva drát.


Dneska naproti tomu nemám historku žádnou, tím méně údernou, takhle někoho udeřit, to jedině, dát někomu přes držku, kopnout ho do hřídele, to snad. Není divu, když jsem drtivou většinu dne strávil školením. Školil jsem já, tedy jsem byl v roli školitele. Školení, školáci čili školenci, kámen úrazu, byli státní ouředníci, což jest vcelku pochopitelné, jelikož simuluji práci na státním ouřadu, tedy dá rozum, že nebudu školit metaře od soukromé firmy. Ovšem to je práce pro vraha.

Každej rok jsou volby, minimálně jedny, obvykle pak dvoje a více. Volby se vyhodnocují. K vyhodnocování slouží vyhodnocovací program, vyhodnocovací program pro svoji správnou funkci vyžaduje, jak neuvěřitelné, počítač. A ouředník v kombinaci s počítačem a programem, to bejvá zdroj vtipných historek a obveselení pro každého, s jednou výjimkou - s výjimkou toho, kdo se snaží ouředníka s počítačem a programem spřátelit. Což jsem k mé ohromné radosti já.

Rekapitulace - několikatery volby do roka, vyhodnocovací program - pokaždý diametrálně, kardinálně, dočista a od základu ... stejnej. Ouředníci - stejní. Letití. Jak věkem, tak působením na ouřadě, někteří ještě razítkovali dozajista štemplem s rakouskouherskou orlicí. To se ví, ti jsou tam zapikolovaní a nezničitelní, vůči změnám politických režimů a způsobů práce imunní, jak zalití do betonu. Odolní. Je jim ostatně na ouřadě tuze dobře, vezmu-li v potaz fakt, že drtivá část z nich je jinde nezaměstnatelná, no schválně, kterej podnikatel by si dobrovolně nasadil do firmy nevýkonného příživníka?

Ale to jsem zase odbočil - chtěl jsem říct, že lidi jsou titíž, program furt stejnej. Dokonce i stejný chyby dokáže vygenerovat, pořád, do zblbnutí, jelikož jde o program jednoduchej až triviální, je těch možnejch chyb asi pět. A všech pět přetrvává do nekonečna, oni jsou tvůrci, statistici, ve své podstatě taky ouřadové, co taky chtít po mantácích, kteří udělaj legrando grando sčítání lidu a pak si při první záplavě nechaj výsledky uplavat?

Z čehož všehož plyne, že jak je to neustále neměnné, je potřeba před každejma volbama na to zvlášť každýho ingósta proškolit, celý mu to předvést, nainstalovat mu demoverzi a nechat ho to do zblbnutí dokolečka dokola zkoušet. Jmenovaní se rozdělí na dva tábory - jedny to vůbec nezajímá, tvrdí, že to znají, nic si nezapisují a pak to zkurví. Druzí trvají na intenzívním školení, nechají si všechno zopakovat třikrát až čtyřikrát, poznamenají si každé slovo - a pak to zkurví taky.

Dohromady je takovejchdle exotů na každý volby pětadvacet. Za dnešek jsem jich proškolil dvacet jedna. Není divu, že mi vrčí v palici.

Vodkaz nafurt

Neděle, 06.06.2004

Zas jsem byl nucenej vstát před polednem, anžto Alloří mládě, Tygr, mladistvý hrdina tanečních parketů, měl tančit. Kdyby tančil kdokoli jinej, notabene v neděli dopoledne či v časném odpoledni, maximálně bych mu tak nasral a né, že bych kvůlivá tomu vstvával. Ostatně ani s Tygrem to není jiný, jenomže líná huba, holý vítězství, já měl hubu pilnou, což se mi nevyplatilo. Jo jo, včera jsem se Allory neprozřetelně zeptal, jestli ty taneční závody s Tygrem v roli závodníka zas nebude nedejbože chtít vyfotit. Bůh nedal. Chtěla.

Tančící Tygr a Tanečnice.Tančící Tygr a Tanečnice.Tygr s Tanečnicí získali druhé místo v latinskoamerických tancích, což jsou všelijaké ty čača bača a já nevím co ještě, plus polka, čemuž už nerozumím vůbec. Ale není divu, moje tancovací úsilí skončilo v povinných základních tanečních, když na první prodloužené se při valčíku odkudsi zezadu vynořil jehlový podpatek neznámé dámy, která mi ho zarazila mezi dvě nártní kůstky těsně nad okraj boty. Tehdy jsem se zařekl, že při svých momentálních neškodných zábavách jako judo, karate, bo-jutsu a jiných kratochvílích mám dostatek možností nechat se zmrzačit tisíci jinými způsoby a nikoli potupně na tanečním parketu. Od té doby jsem k tomu přistupoval spíše vlažně, jinak řečeno jsem se na to v zásadě vysral.

Tedy tak - Tygr a Tanečnice si zatancovali a z rukou tanečního šéfa, co vypadal jak starý slizký pedofil, dostali diplom a oplatky, já je párkrát vyfotil, Allora a Alloří babička měly radost převelikou, Ťapině, Bobšovi, Překližce a PraPetře se to v pozici diváků líbilo, tu posledně jmenovanou jsme odtam navedli na směr Prágl a udělali jí pápá, byla to taková menší pojistka, jelikož taneční závody se konaly na okraji Bronxu, už by odtam beztak netrefila zpátky.

Při navádění PraPetry na směr Prágl jsme se opět ocitli u malého Tesca, kamžto jsem ještě jednou nakouk, zda tam nemaj ty boty, který jsem viděl včera v noci v Tescu velkým - fligňácky ve sportovním oddělení. Měli. Jedenačtyřicítky. Bobš to dobře říkal, nemám mít místo bot takový parníky. Na pokraji šílenství jsme cestou zpátky k autu nakoukli ještě k jedněm pingpongům.

Koupil jsem si tam boty. Dobrá, tak jsou hnědý, tmavě hnědý, ale kožený vevnitř i zvenku, na modrý džíny zas nejsou zas moc nóbl a k černejm se s přimhouřenim voka hoděj taky. Ťitapaděťat. A snad vydržej nějaký tři měsíce, dejme tomu, to znamená, že mám neuvěřitelný tři měsíce času na sehnání jedněch bot.

Boty provizorní o něco málo méně, možná s delší výdrží, za ťiťapadeťat, od rejžožroutů. Třeba vydrží aspoň valnou část léta.

Už aspoň vím, co to znamená - běhat po vobchodech a něco shánět. Jenom tomu furt nerozumím - to fakt všem jeblo? To nikdo nepotřebuje černý boty, střídmýho vzezření, pod dva tisíce, šestačtyřicítky?

Vodkaz nafurt

Sobota, 05.06.2004

Bobeš pravil: "Za to, cos mi proved minulou sobotu, jedeš s náma, tedy se mnou a s mojí ženou Překližkou, do Lednice. Města Lednice, či spíše velkovesnice Lednice. A též pojedeme tvým vozidlem Všiváčkem, jelikož můj Létající Koberec dočasně dolétal, jede, ale tak nějak furt, nebrzdí. Tedy do Lednice a pak za tetou Allorou na kafe. Tak jsem pravil."

"Jo, do Lednice a za Allorou, a na zbejvající dvě světový strany nic nemáš? Když vopíšem celej vokruh sto kiláků kolem Brna, už nebudem za idioty, nýbrž za cestovatele."

Velkoryse přešel moji impertinenci a jen jízlivě poznamenal: "Na hovno je ti plná nádrž, škudlile, benzín bude, my nebudem."

Takový já mám kamarády.

Proto jsem byl ráno vzbuzen v na sobotu neuvěřitelných jedenáct hodin dopoledne, jelikož jsme byli domluvení na dvanáctou u Grandu, na bejvalým autobusovým nádraží, u budky s trafikou.

Doma jsem oznámil, že jedu pryč, to mi přišlo jako informace postačující, jednak vysvětlovat, kam všude budem courat, to by bylo na dlouhý řeči, druhak je po tom každýmu prd. Ťapina se beztak musí učit a PraPetra je vlastně teoreticky už pryč, co se komu budu zpovídat? To by mohly moc jednoduše si zamanout chtít jet taky, což jsem nemohl potřebovat, jelikož jsem si od těch dvou nádher tuze potřeboval odpočinout. No, vejrat na Bobšův ksicht není taky žádný terno, ale je to přinejmenším změna.

O tři čtvrtě na dvanáct už jsem stál u dveří, připravenej vyrazit, jenom ve mně furt hledal červík pochybnosti - měl mi preventivně v jedenáct zavolat, klusťoch, abych nezaspal. Nevolal. Co jestli zaspal von? Já pak budu sedět kdesi na parkovišťu, v autě, jelikož venku zase prší, blbá myšlenka, radši se ujistím, že je fakt vzhůru:

"Zdar, nechrápeš?"

"Kdepák, už jsme dávno asi půl hodiny na nohách a chtěl jsem ti zrovna volat."

"Tos měl už v jedenáct."

"Nekecej, dovopravdy? A proč?"

"Abys mě vzbudil, troglodyte. Takže ten sraz platí? Stíháte?"

"Jasně. V kolik že to je?"

"Aha. Už je mi to jasný. Ty zas víš pendrek. Ve dvanáct, nic ti to neříká?"

"Ale jasně, ve dvanáct u Tesca, že jo?"

"Nikoli, ve dvanáct u Grandu."

"Jo, samosebou, u Grandu, mě se tam to Tesco jenom nějak připletlo, ale hele, co tady vykecáváme, už bude dvanáct za chvilku, víš co? Radš vo půl jedný."

Hmm, takový já mám kamarády.

Ale vo půl jedný tam fakt byli. Seznámil jsem je s částí B plánu - voni si vymrčeli Lednici a Alloru, což jsou dvě skoro protichůdný štreky na sedmdesát kiláků, já bych si zdvořile vyprosil návštěvu v Hypernově a velkým Tescu, jelikož když mám auto a cestu kolem, je to skvělá příležitost kouknout se tam po botách. Na dnešek jsem si vzal na řízení ty nový stokorunový tenisky a pro sichr na přezutí kanady, jak tak vidím počasí, chčije a chčije, tutáč přijdou k užitku.

A jak řekli, tak udělali. Cestou tam Hypernóvu, zpátky Tesco, to bude menší zajížďka, ale zas nepřijedem do Lednice na zámeckej park za tmy. Odsouhlaseno. Dobrá. V Hypernóvě měli beztak zas takový drekový boty, jak všude jinde. Čert aby to spral. Aspoň jsme si tam koupili snídani, teda já, voni už prej snídali. Zkusil jsem nesměle navrhnout, aby kus po dálnici jel Robeš, já se najím a pak ho vystřídám. Hehé, se mi hezky vylochčil, co bejvá kdesi na Kladně, už zapomínám - von snídal, ale pivo. Kdepak, z řízení nebude nic, však na to mají mne. Ale budou velkorysí, eště tu chvíli počkají, abych se na parkovišťu najed.

Takový já mám kamarády.

V Lednici jsme se pocourali zámeckejma zahradama, vylezli na minaret, po nikom shora neházeli šutry jako pan Howadoor, když učil potomka lásce k bližním, vyfotili jsme si kytičky, zmokli, já se vytáhl s kanadama a vojenskou pláštěnkou a to bylo asi tak všechno.

Výprava do Lednice s Bobešama.
Výprava do Lednice s Bobešama.
Výprava do Lednice s Bobešama.
Fotit minaret, to dokáže každý vořezávátko.

Fotit Bobše na schodech, to je o poznání zajímavější.

A fotit moskyta na stěně minaretu, jenž předtím málem sežral Překližku (ten moskyt, né ten minaret), to mi přijde úplně dokonalé.
Výprava do Lednice s Bobešama.
Výprava do Lednice s Bobešama.
Beztak ovšem je nejdokonalejší šnek zdrhající před deštěm a pádící zámeckou zahradou tak, až mu vlajou voči.

A to je ta má pověstná yellow rose of Texas, jak se vo ní Bobeš zmiňuje ve svých pomluvách ...

Zajeli jsme za Allorou a vyžrali jsme jí její úžasný nový byt. Zvlášť Robovi se odtam vůbec nechtělo, jelikož před něj teta Allora postavila flašku bourbonu a neprozřetelně pravila, že ona to nepije, doma by se to zkazilo, někdo s tím musí pomoct. Dva centimetry ode dna lahve jsme Bobše konečně přesvědčili, že pomáhal dost, Tygr má zejtra závody, Alloře se klížej voči, babička na návštěvě už pro sichr zalezla do pelechu a já potřebuju ty boty, velký Tesco má sic votevřený nonstop, ale když tam budem před půlnocí, není to žádný mínus.

Beztak boty neměli. Teda jedny jo, úplně úžasný, dokonalý a splňující všechny parametry, dokonce i za všehovšudy litr, jenomže velikosti 45 a 46 už jenom v jakési barvě řídkého sraní, taková hnědě nazrzlá, černý končily u třia- nebo čtyřiačtyřicítek, který však v regále nebyly. Odlovil jsem ženštinu, jež doplňovala zboží, a přesvědčil ji, že její největší touhou pro tuto noc je nechat vozejk s tenisovejma raketama, spacákama a kopacíma mičudama stát uprostřed areálu a jít převrátit sklad, jestli by se nenašly. Nenašly. Můžu prej zkusit zavolat. Hmm. To je radosti.

Vodkaz nafurt

Pátek, 04.06.2004

"Jaký z toho máš pocit, Oulíku?"

"Jako by mi teklo do bot, pane inšpektore."

Takhle nějak to bylo v tom Cimrmanovi, ne? A takhle nějak jsem se cejtil já ve čtvrtek večer, když pršelo, já trajdal s PraPetrou a Ťapinou po městě a pršelo. Ne, nebylo vody po kotníky, aby se mi hrnula do bot vrchem, ale prasklá podrážka má prakticky stejný efekt.

Pročež jsem v pátek eliminoval pracovní úsilí na naprosto nezbytné úkony, cca od půl deváté do jedné, sebral se a šel kupovat boty. A tím jsem šeredně narazil. Nejsu žádnej estét a manekýn, fintil, narcista či jinej zhovadilec. De facto stačí, abych nevypadal jako úplnej trotl. Dle mého skromného názoru mají boty trochu ladit s gaťama čili kalhotama. Ty nosím v zásadě dvoje, potažmo čtvery - džíny černé a džíny modré, přesněji džíny černé dlouhé, džíny modré dlouhé, džíny pod koleny urvané černé, džíny pod koleny urvané modré. A ať to kalkuluju, jak to kalkuluju, vychází mi z toho zkrátka černý boty. Nejlépe pak teniskoidně botaskové, z nehlazené kůže. Nepohrd bych však ani mokasínama, nějakejma nízkejma farmářkama, něčím takovým, aby to nebylo moc slušňácký, ale taky aby to nebyly zrovna kopačky. Černý. Pokud možno. Když si vezmu černý rifle, můžu v tom i na svatbu (aspoň cizí), s modrejma je to běžný pracovní vohoz, s kraťasama letní ústroj sportovního typu. Tak nějak.

Doteď mi to nikdy nedělalo problém - přišel jsem do kvelbu, chvílu čuměl do regálu, vzal nejčernější kožený botasky, zkusil, zaplatil, odešel. Nějakej bílej proužek, stříbrná přezka nebo jinej drobnej defekt, to se ztratí. Letos? Pendrek. Na každým rohu je vobchod s botama. A v něm maj tuny bot. Žlutý, hnědý, žlutohnědý, červený, žlutočervený, černožlutý a jiné prasácké kombinace. Pak maj černý - umělohmotný. Černý kožený semišový - s voranžovou podrážkou dle posledního výzkumu NASA. Perfektní černý mokasíny. Za dva a půl litru. Toho je mi na boty eště furt líto.

Dokonce jsem byl už tak zoufalej, že jsem se i u pingpongů rozhlížel. Měli. Široký nebo s plochou špičkou tak, že by se mi v tom vylágrovaly klouby jak povolený ložisko.

Sednul jsem na bus a jel se podívat co Cafouru. Tam jsem objevil zlatej důl - troje boty na první pohled odpovídající specifikaci. Tuze fajn. Zajásal jsem a pustil se do zkoumání druhým pohledem. Nadšení ochablo. První neměli v mé velikosti, druhé se jim rozpadaly už na regále a třetí byly takový lagricový, samá umělina, zvenku, zevnitř, tak na zapaření brumfetylek. Jo, ale zase stály všehovšudy kilo. To rozhodlo - v děravejch, do kterejch teče, se mi nohy zapařej tak jak tak, navíc je to hezky hnusnej pocit, když vám v botě šplouše. Proto jsem zakoupil stokorunový tenisky, vypadaj jak nějaký manšestrový s jakousi stříbrnou nášivkou, nic moc, ale tejden v nich vydržím, když za tejden prosmrádnou, šlahnu s nima do popelnice. Zůstanou mi tkaničky, ty dneska stojí tak pětadvacet vočí, což když odečtu, tak za pětasedmdesát korun získávám tejden času na sehnání něčeho lepšího. Odklad. Aspoň tak.

Bota stokorunová, z Caffouru, dočista provizorní ...


Vrátil jsem se domů, sice s teniskama, ale nasranej jak čert. První do rány mi přišla PraPetra, stále u nás dlící na návštěvě. Ono se to mělo tak - už minulej pátek se ptala, jestli by bylo možný, kdyby po ohňostrojích zůstala až do pondělka. Odtušil jsem něco ve smyslu: "No nevím, nějak extra předposranej z toho popravdě nejsu," plus snad zmínku, že si o tom případně promluvíme později.

Promluva případně později nepřišla. To, co by si jinej přeložil jako: "Ne," dalo PraPetře výsledek: "Ale jistě, bude nám nesmírným potěšením, čím dýl zůstaneš, tím líp."

Zeptal jsem se jí rovnou na následující plány. V pátek ohňostroj. V sobotu bude doma - to jest tady. V neděli se půjde podívat na Tygří tanec, to totiž Tygr, mládě vod Allory, má zase taneční závody. Pak nás ještě oblaží celý odpoledne a večer (PraPetra, nikoli Tygr) a nakonec v pondělí odjede. Hmm, perfektní.

Navrhl jsem jí termín odjezdu nejpozději v neděli. No, navrhl, spíš oznámil. "Jéje, ale v neděli odpoledne? To bude hrozná zácpa." Poznamenal jsem, že v sobotu žádná zácpa nebude. PraPetra se našňupla a šla telefonovat všem možným známým, že su na ni zlej a vyháním ji do deště a mrazu.

Ach jo.


Ohňostroj, snad aspoň nějaká fotka se sem tam povedla.Večer jsme šli na ohňostroj. Fabiák prej vyhlídl úžasnou lokalitu, s krásným přístupem, kilometr do kopce, po asfaltu, žádní lidi, jednoduše paráda. Prej nám dá vědět až v pátek, aby se to moc nerozkecalo. Vědět dal, teda pro začátek aspoň místo srazu. Dál jsem se o to ani moc nezajímal - tradiční "Fabiák nakázal", vzal jsem to jako holej fakt a dle toho se zařídil. Trochu jsem si to pravda přeložil do srozumitelné podoby.

Hmm, krásnej přístup, po asfaltu, to polezem přinejmenším roštím a blátem. Navíc prší. Tedy opět vojenskou pláštěnku a radši starý rozervaný tenisky, sice s celou podrážkou, ale zas perforovaný shora, dneska jsem koupil nový, zatím celý, ale to neznamená, že je musím odrovnat hned ze startu. Maj mi vydržet tejden minimálně. A zas - pokud tam bláto a roští nebude, v kanadách by to s následnou hospodou mohlo bejt nepohodlný.

Dobře jsem udělal. Lilo jako pitomý, zmoknul jsem už za cestu k šalině. Přesunuli jsme se na Konečník alias Konečného náměstí, zasedli do Eržiky čili do restaurace Erika, počkali na Bumbla, kterej měl jako vždy zpoždění a mohli jsme vyrazit. Vytáhl jsem pláštěnku a nahastrošil se do ní, se stativem a báglem s foťákem pod tou plachtou jsem vypadal jak hrbatej partyzán. Nebo jak kretén, vezmu-li v úvahu, že zrovna přestalo pršet. No co, smířil jsem se s faktem, že pro dnešek připadla úloha blbce na mne, to znám, schovám pláštěnku a pršet zase začne, kdepak ty věci, to budu radši za magora. Nádavkem jsem se pěkně trošku zapařil, jak jsem byl navlhlej vod předtím. Ale to jsou furt jenom drobnosti.

Ohňostrojní zevlouni.
Ohňostrojní zevlouni.
Skupinové foto ohňostrojných zevlounů, chybí mi tam půlka mne, celej Bumble a všem nohy, to proto, že to fotil Fabiák.
Egi v pláštěnce, byl jsem sice za debila, ale dík tomu, že jsem se nahastrošil, aspoň přestalo pršet.

Fabiák vyjevil svůj záměr - támhle nahóru, mezi zahrádkama a bejvalým cvičákem, přes bejzbólový hřiště a dírou v plotě, kousek křovím a přes bahnitej plácek a jsme tam. Já to věděl. Marast, sračky, hnus. Ale plácek nakonec pěknej. Lidí jak škaredejch psů, ve výhledu křoví a ohňostroj z druhé strany Špilberku, ale co furt si vymejšlet, fotit z pěkného suchého místečka zepředu, to umí každej debil. Ozvláštnění. A snažil se, což je mu nutno odečíst od všech jmenovaných negativ.

Nakonec jsme šli do hospody. Do té středověké, jak jsme byli den předtím. Taky dobrý. Domů jsem přišel o půl třetí ráno a to jsem měl před polednem vstávat.

A ještě pár fotek z hospody, aby Fabiák furt nekafral, že si všecky fotky syslím jenom doma na disku. Von teda kafrat bude, ale já mu pak řeknu: "He? Vo čem to, kurva, mluvíš, třeba fotky z hospody na webu mám."

Ohňostrojní zevlouni v hospodě.
Ohňostrojní zevlouni v hospodě.
Ohňostrojní zevlouni v hospodě.
Ohňostrojní zevlouni v hospodě.
Tady už Bumble je, sice taky necelej, ač jsem ho fotil já, ale von je starej neurotik a furt se hemží.
D.aemon se nehemží, jen když má v čem smočit sosák.
Fabiák se nehemží, ale zas se nevleze do záběru.
Lioness je narozdíl od Fabiáka útlá a do záběru se vleze. Ano, tím jsem ve skutečnosti chtěl říct, že Fabiák je klusťoch.
Ohňostrojní zevlouni v hospodě.
Ohňostrojní zevlouni v hospodě.
Ohňostrojní zevlouni v hospodě.
SikoZenka, vpravo kus D.aemona a vlevo kaňourův ocas. Jde o kaňoura preparovaného a na zdi přibitého.
X.ko, mlčenlivý sosač.
A takhle to vypadá, když se trochu rozjařej.
Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 03.06.2004

PraPetra (ano, stále ještě u nás, k naší ohromné radosti, setrvává) vymyslela večerní program - jít do hospody. To není ještě až tak s podivem, to se tak občas dělá. Ovšem ona našla fungl novou hospodu, o které nikdo z nás, brněnskejch, neměl ani páru. Kdyby aspoň někde v Jehnicích, Heršpicích, Chr(ch)licích nebo jiné zapadlé okrajové části, to né, to vona musí zevlovat po městě a objevit čerstvě otevřenou knajpu přímo na Čáře alias ve spodní části České. A ještě jakou - pravou středověkou krčmu, žádný šméčko jenom venkovně načančaný, ale s obsluhou v dobovejch kostýmech a takovejma těma srandičkama vokolo, vobsluhuje vás Rudla druhej, kasíruje kardinál, popelníky vysypává jakási klášterní novicka a místo vyhazovače stojí ve dveřách kat se sekerou. Celkem fajn.

Když si dáte jídlo, jako foršpajz vám rytíř donese na stůl ošatku chleba a hrnec sádla se škvarkama, v tom ležérně zabodnutou kudlu, poslužte si. A pak prej "normy evropské unie", co z teho maj všici hospodští takový fédry, já to říkám furt, vysrat se na to patří. Naberete, namažete, až máte dost, vezmou ucháč se sádlem a šoupnou ho na jinej stůl, žádný sraní s mladou paní. A pivo, hehe, stylově z keramickejch žejdlíků, pravda, při svíčkách míru moc nezkontrolujete, mimochodem kalibrační ryska tam chybí úplně, ale to se nad tím člověk nesmí moc pozastavovat, však nejde o takový detaily, jde o prostředí, a to se jim povedlo, tak co?

S tím pivem to vůbec bylo zajímavý. PraPetra dělala mocnou propagaci na Xku, nevím, kde se to v její pomatené mysli vylíhlo, ale chytil se toho aspoň Lowec, kterej se přišel podívat. To je ta lepší stránka. Ta horší je ta, že si objednal černý pivo. A teď jste měli vidět toho číšonose - opata, jak přišel s několika těma neprůhlednejma žejdlíkama, a čuměl do toho, v přítmí, při plápolavé svíčce, který že je to černý. Marťan, ten z toho zas neuměl pít, vždycky se pobryndal, u asi třetího kousku ale začal juchat: "Jo, už to umím, už mi to neteče na tričko." No ano, ale krapet pozdě, to už byl mokrej. A k dovršení jednou Pepému donesli místo Starobrna snad Krušovice nebo co. Pepé povídá: "Hele, příště bych prosil fakt Starobrno." Pikolík - císař chvílu dělal vofuky, že to musí bejt nějakej vomyl nebo co, to nejni možný, ale kam na starýho alkoholika a pivaře Pepého. Nakonec se císař zamyslel, pravil: "Půjčte mi to," upil vod Pepého, upil vod Marťana a přiznal, že je každý pivo jiný, že u příští rundy zjedná nápravu. Tuze stylové. Pak si s náma přišel připít na zdraví. Připíjet na zdraví třem invalidním důchodcům je ryzí středověkej humor.

Ťapina s PraPetrou se nalily medovinou jak pumpy, tedy byly nadmíru spokojeny. A PraPetře v krčmě slíbili, že když přijede příště, uspořádaj pro ni atrakci - povolaj loupežníky a ti ji unesou. Hele, znali už ve středověku kladkostroj? Snad jo. Nebo musí mít loupežníci ukrutnou sílu. Teď ještě, aby si to za ty dva roky pamatovali. Škoda, kdyby ji unesli hned, mohli si vykoledovat nějaký peníze. Jenom nevím, zda se tomu dá říkat "výkupné", když bych jim zaplatil, aby ji nevraceli.


Ťapinka furt usilovně shání džob. To se ví, skončí školu, povalí makat, až se jí bude kebule třepat. Brno je ovšem převeterinářovaný, bodejť, když je tady na to jediná škola v republice. Jelikož se vysoká škola obvykle studuje v době kulminace sexuální aktivity jedince, není divu, že se tady jaksi "bufferují". Je jich tady jak škaredejch psů. Proto se Ťap rozhlíží po okolí. Koketuje s myšlenkou, že zakoupí sobě nějakou starou popelnici typu Škoda Hovorit a bude do práce dojíždět, třeba v týdenních turnusech.

Posledním Ťapiny hitem je Lanškroun - tam prej ukrutně potřebují veterináře, dle jejích slov je Lanškroun dozajista úhledný malý milý městečko. Lanškroun. Kde to vůbec je, Lanškroun? Už vím, kus od České Třebové, taková díra po granátu, Ťapina si představuje, jak bude jako paní veterinářka chodit po náměstíčku a všichni ji budou uctivě zdravit a smekat buřinky. Já bych to viděl spíš tak, že tam maj úhrnem dva jezevčíky, pět koček, paní starostová má nějakýho uňafanýho lizpiče a místní bača starýho vlčáka. Zbytek veterinárních kompetencí tvoří stáda krav, ovcí a uňů po okolních kotárech.

Lanškroun, jasně, teď mi došlo, kde jsem to za poslední dobu slyšel. Kdesi v lesi u Lanškrouna má kolega Liška Podšitej chajdu. Jenže ten nemá starýho Favorita. Aby se tam vůbec dostal, musel si koupit terénní Isuzu a na odhánění medvědů od stavení má pitbulla.

Ohromná myšlenka, tendle Lanškroun.


Furt mi to tady blbne, mizej mi komentáře, dokonce už mi zmizel i jeden soubor a kdoví co, už vím, čím to je, jenom nevím, co s tím. Teda vím, předělat, jenomže časově je to na pendrek, místo poslední volné soboty před volbama se tu zubí PraPetra. Psza krew. Cholera.


Jo, a dával jsem vám hádanku, co je to to

14 - 15 - 16 - 17 - 18 - 17 - 18 - 19 - 20 - 19 - 20 - 21 - 22 - 21 - 22 - 23 - 24 - 23 - 24 - 25 - 26 - 27 ?

Skutečně jsou to čísla stránek v knize. Jenomže né tak, jak to člověk opakovaně čte a furt ho někdo ruší (ačkoli to taky), ale zkrátka ze začátku jsou tam stránky dvakrát. Doufám, že ke konci nebudou naopak chybět. Dá se na to zvyknout, jenom se člověk nesmí zapomenout, ono to občas vychází tak svinsky, že například v nějakým dialogu to víceméně navazuje, to si uvědomím až ve třetím odstavci, že už jsem tu stranu četl, že mi to přijde povědomý.

Ze začátku jsem dokonce myslel, poněvadž kniha je dedektývka od McBaina - Byla jedna holčička, jestli to nejni při výslechu nějakej policejní trik, to voni tak dělávaj, že se ptaj na něco furt dokola a zarputilej zlosyn furt dokola zapírá. Jenomže těžko můžou kupříkladu hodiny odbíjet v rozmezí dvou stran, při jednom rozhovoru, dvakrát ten stejnej čas, to dá rozum.

Pokud jde o to rušení, je pravda, že občas to čtu stylem:

14 - 15 - 16 - 17 - 18 - 17 - kurva, to už tu bylo - 19 - 20 - 19 - zase dvojitá stránka - 21 - pracovní problém - 18 - 17 - se z toho pominu - 18 - 19 - 20 - 19 - telefon - 19 - další telefon - 19 ...

Jak říkám - hlavně aby tam ty stránky nedali na počet, tedy aby na konci nechyběly.

Vodkaz nafurt

Středa, 02.06.2004

Dělal jsem pořádek v poště, v mailu, to celý v práci. Furt mi taky někdo píše, ukrutně mne to nezajímá, akorát to pak musím mazat, vyjma korespondence s milenkami, kamarády a jinými rozvratnými živly, pochopitelně. Sem tam jsem na nějakej ten pár měsíců či tejdnů starej mail odpověděl, pro přesnost - těm kamarádům a jinejm rozvratnejm živlům. Milenkám odpovídám pochopitelně urgentněji.

Kupříkladu jsem poslal Joeovi do Plzňa zdůvodnění, proč že nepřijedu příští víkend, jak mě lákal. Furt jsem tušil, že něco mám, něco důležitýho domluvenýho, kde bych snad neměl chybět. Dneska jsem na to přišel - volby. To je tím, že von psal 11.-12.06., a já vím, že je to druhej víkend v červnu. Až teď se mi to protnulo. Todlenc všecko jsem mu popsal a považoval to za dostatečnou omluvu.

Naráz telefon: "Zdar, tady Joe." Ajta. Něco nepochopil? Něco nepochopil na formulaci: "Nepřijedu do Plzňa, páč musím onanovat u voleb"? To bych pochopil u Fabiáka, ne u Joea. Počkal jsem si, co z něho vyleze dál: "Můžu se stavit na kafe? Dneska?" Tak moment, tady de vo kardinální vomyl ňákej. Je to ňáký domotaný. Joe z Plzňa v Brně? To by dal vědět dopředu. Nebo mu můj mail utkvěl v paměti a omylem vycvakal moje číslo místo někoho jinýho? Nebo je to úplně a dočista někdo jinej? Ale dyť říkal "Joe".

A jo. Von to byl Joe, v Brně, jenomže úplně jinej. Taky se musí všici menovat a přezdívat tak divně, von to nebyl plzeňskej Joe40, nýbrž plnotučnej brněnskej JoeHlav. Čili další votázka - co tak naráz? To bude něco chtít, mám neblahý tušení. Minimálně to kafe, dá rozum, ale eště něco v tom bude. Taky jo.

JoeHlav změnil stáj, kope za jiný družstvo, cachtá se v nové vaně. Holt má novou práci, tak by se to dalo říct. A jelikož ho, oslové, najali jako obchodníka, obtelefonovává všelijaký známý, příbuzný, kumpány z mokré čtvrti a jinou svoloč (tedy třeba mne), snaží se jim vnutit firemní nanicovaté produkty a vydává to za pracovní výkon, pokud by se mu to podařilo, dostane provizi a to je právě kýžený efekt, poněvadž po penězích je ukrutně lačnej, by je mohl vyměnit za kajak. Tohle všechno mi vyjevil už do telefonu, pročež jsem ho preventivně poslal do prdele hned a omezil naši "pracovní" schůzku na to kafe a probírání všelikých veselých historek ze života.

Neodpoustil si, aby to nezkusil. Prej jsou děsně dokonalej velkoobchod s výpočetní technikou, když si vopráším živnostenskej list, budu u nich moct nakupovat, jelikož neradi prodávaj koncovejm zákazníkům. Živnosťák? Neradi prodávaj? Tedy nechť si to strčej do řiti. V případě procesoru větráčkem ven. Bude mi ohromným potěšením. Bude mi ohromným potěšením nakupovat. Bude mi ohromným potěšením nakupovat někde jinde.

Tím to bylo uzavřeno a mohli jsme se opravdu věnovat kávičce, pišingru a oněm veselým historkám ze života. JoeHlav obdivoval moji útulnou kancelář a její aroma opiového doupěte, pěl ódy na to, jak se mám skvěle, můžu si sedět a sepisovat zbleby na web, sem, do deníčku. To jsem se musel ohradit, v práci píšu zcela výjimečně, pokud není zbytí, aby mne nikdo nemohl obvinit, že využívám pracovní zařízení k soukromým účelům. Že využívám pracovní zařízení k soukromým účelům a ostatním to nedopřeju, zakazuju, restrikce spřádám. Kdepak. Jen výjimečně. Ještě by proti mně zase psali petice.


Venku lilo jak blbý. To bude zase zážitek na ohňostroji, jenom co je pravda. Nechal jsem se JoeHlavem ještě odvézt na oběd, abych nezmokl. V autě mu nepršelo. Nezmokl jsem. Málem bych však byl zmokl cestou zpátky, štěstí stálo však opět při mně. Parkoval a párkoval tam kolega Božský Šimí. Tedy zaparkoval auto a šel si koupit k řezníkovi párky k večeři. Tak jsem se mu do vozidla preventivně nakvartýroval a přesvědčil ho, že jeho největší životní touhou bylo odvézt mne zpátky na ouřad.


Následně mne po obědě chytil KOPR, přešaltroval jsem do režimu "monitoring systémů", vyvalil se do své ukrutně geniální skvělé managerské kožené houpací židle, uvařil si kafe, abych tam zas neusnul, kdo by mne taky budil, když už nemám Žufiho, a zcela výjimečně jsem si plácal včerejší zbleby na web. On ten JoeHlav má někdy celkem dobrý nápady. Též výjimečně.

Valnou část zbytku pracovní doby jsem dohlížel na chod sítě a četl si McBaina.

Schválně, dám vám hádanku, víte, co je tohle:

14 - 15 - 16 - 17 - 18 - 17 - 18 - 19 - 20 - 19 - 20 - 21 - 22 - 21 - 22 - 23 - 24 - 23 - 24 - 25 - 26 - 27 ?

(PraPetra i Ťapina snad budou zticha).


Vrátila se nám PraPetra z návštěvy u tety Allory. To bylo zase radosti. A hned toužila vyrazit na ohňostroj. Jenomže pršelo. Vytrvale. JP-75 je sice bezvadnej vynález, ale nějak se mi v tom dešti nechtělo. Kdepak. Přeháňka je přeháňka, ale tohle vypadalo na potopu světa. A fotit při potopě světa ohňostroj mi přijde jako docela blbost.

Koukat se při potopě světa na DýVíDý s filmem "Volný pád" (alias "Falling Down" - zdravím D-Fense), to sice není o mnoho produktivnější a smysluplnější (taky divný slovo, když je něco smyslu-plný, jak to může pak bejt eště smyslu-plnější?), avšak aspoň se člověk může utěšovat tím, že filmový hrdina se měl ještě hůř. O něco. O něco málo. A taky proč se vlastně nekoukat, když jsem tendle film tak dlouho sháněl? Jestli koukám nebo nekoukám, na případnou potopu světa to, hádám, bude mít pramalej vliv.


Na vlastní dobu ohňostroje pršet přestalo. Psí život.

Vodkaz nafurt

Úterý, 01.06.2004

Já bych se v myšlenkách tak nějak pozvracel k tomu pondělku a ještě dále k sobotě.

Sobota. Tam jsem tak nějak na závěr zápisku nakous, že se dělo eště něco, u čeho si ovšem počkám na podání druhé strany. Druhou stranou je Bobš. Bobš podal. Teď vylíčím já pravdivou verzi.

Nebo spíš doplnění, von v zásadě Rob ani tak moc nekecal.

Sedíme si takhle v sobotu odpoledne doma a naráz telefon. Váva. VávaCz. A jéje, to bude asi zase vyhrožovat, že přijede do Brna, to známe. Opatrně povídám: "Těpic, pipko, co bys?" A ona, že by následující - je na koncertě. Na tom by nebylo nic tak divnýho, dle jejího vlastního líčení vymetá každé tralalání každého mrzkého drnkálisty, zatím nikdy nepocítila touhu mne o tom informovat v reálném čase, tedy jsem si počkal, co se z toho vyklube. No, je na koncertě a je tam taky Bobeš. Bobeš Vávu nepoznal, ač několikráte prošel kolem ní. A to je ta jeho chyba. To se mu prý nesmí vyplatit. "Pojď mu něco provést," dí Váva, v přeneseném slova smyslu, pochopitelně, těžko by čekala, že fakt vstanu a pudu do Práglu. To by musel bejt svinsky dlouhej koncert. Vlastně to znělo jako zdvořilá žádost o nápovědu. A pročpak by ne? Jak jde vo to, strouhnout si z Bobeše, to jsem vždy připraven, immer bereit, vsigdá gatóv.

Vysvětlil jsem Vávě, že Rob měl včera (tzn. v pátek) třicetiny, kdyby to náhodou přehlídla, ač jsem se o svém telegrafním dobrodružství zmiňoval a i on sám se o svých slavných narozeninách obšírně rozepisoval v naivní přestavě zástupů s dary a nabídkami sexu. Nebo aspoň žrádla. Pročež jsme se s Vávou usnesli, že od této skutečnosti se bude odvíjet její snažení, tady má možnost zapojit invenci. Třeba mu pro začátek pošle panáka a přáníčko a bude mne informovat, co to s ním udělá.

Informovala: "Jsem neměla nic lepšího po ruce než pohlednici s morčatama, tak jsem mu na to napsala přání, objednala panáka a poslala mu to po kámošovi. Ten pochopitelně sedí úplně jinde. Měl bys vidět, jak je vyvalenej, Robeš, né ten kámoš. Furt nedůvěřivě čumí na panáka, na přáníčko, pošilhává ke stolu toho klučiny, jenže moudrej z toho není. Počkej, počkej, teď ho vočuchává, toho panáka, samozřejmě, né kámoše, a už ho pije. Moment, von jenom upil, si jenom tak líznul ..."

To byl čas pro moji vsuvku. Popadl jsem druhý telefon a napsal Bobšovi KTZ (někdy mylně nazývanou SMS): "Vole, panák na zdraví se pije na ex."

Váva a další hovor: "Je úplně vedle. Teď civí na telefon, jak kdyby ho viděl poprvé."

Vzápětí Bobeš na drátě - se ví, že bez drátu, na mobilu, ale to se tak říká - na drátě: "Zdar mrzáku. Co to má znamenat? Jakýho špióna tady máš? Ty seš prokazatelně v Brně, PraPetra je prokazatelně v Brně. Tak co to je? Kdo v tom má prsty? Váva? Mluv, červe. Hnido."

"Co já? Já su jenom bonus, třešínka na dortu, nic nevím a nic ti prozrazovat nebudu. Asi jsi něco ojebal, zapomněl, přehlídl, ignoroval. Dumej, panáčku, dumej."

"Ty mě taky sereš. Co já na tom vydumám? Já jsem tady dostal vod úplně neznámýho čičmundy panáka Bechera a přáníčko s morčatama, písmo evidentně ženský, ale jinak z toho vyšpekuluju kulový."

"No vidíš, indicie, vole, indicie, hahaháááá." a se smíchem jsem ukončil hovor. Mimochodem - 'indicie', to je Vávin voblíbenej výraz, což však Rob nemůže tušit.

A tak to šlo dál a dál.

Vladěna: "Hele, já jsem nahecovala frontmana skupiny Těla, aby mu popřál z pódia, ale von je roztěkanej, nervózní a neposlouchá, má kolem sebe tři buchty a vykecává s nima. Dělej něco. Už čtyři buchty."

Oukej. Další KTZ: "Lemple, ser na baby (vsechny ctyri) a poslouchej hlas podia."

Chudák malej, ten z toho musel bejt dobře vedle, eště štěstí, že mám takovou obrazotvornost, úplně jsem viděl, jak se ošívá a nadskakuje. Dobře mu tak. A to na mne ještě zkoušel fligny pomocí KTZ:

"Hele, kdyz ses tak chytrej, tak mi zarid jeste jednoho panaka, schvalne ..."

Nu což, přeposlal jsem požadavek Vávě, ta odlovila zas nějakou neokoukanou tvář a Bobšo měl dalšího Bechera na stole.

A tak to šlo dál a dál, jeden hovor od toho, druhej od druhýho, KTZková přestřelka, na dvou telefonech na střídačku, snad za rok jsem nenačudlíkal tolik zpráv jak za todle vodpoledne. Dělám to málo kdy, vysloveně nerad, ale tohle bylo pro dobrou věc, ne?

Pak chvilku pauza a udivená zpráva od Vávy: "Ty jo, vono se to nejak ujalo, prave mu prala i Raduza a v tom prsty zarucene nemam."

He he, prsty ne, zato mezery, já narozdíl od Vávy zas vím, že Radůza je Robšova švagrová. Kiš kiš.

Nakonec jsem musel záležitost utnout ze dvou důvodů - jednak jsem musel na hovňostroj fotit a měl jsem jiný věci na práci, druhak Bobš rezignoval a začal mi už posílat jenom objednávky: "Fajn. Ted bych si dal Fernet." Tak to né, s takovoudle by přišla Vladěna na mizinu, a co horšího, pak by to po mně chtěla refundovat, čili tydýt, poslal jsem je do prdele už oba a šel si po svým.

Ale krutě se mi to líbilo. Váva má dobrý nápady.


Pondělek jsem zakončil tím, že Fabiák mi diverzně nezavolal, pročež jsem ke své velké potupě tak musel učinit já, a navíc začlo pršet ...

Začlo pršet, ledvá jsem si pro sichr tady dopsal část deníčku a hodlal vyrazit na ohňostroj. I na chodbu jsem vyšel. A podíval se z okna pořádně. Nepršelo. Chcalo jak blbý. Nelenil jsem, zatelefónoval Fabovi znovu a sdělil mu trpkou pravdu, že prší (což sice viděl) a že se můžu tak krajc vajc na to, abych se někam tahal s foťákem přes rameno dřív, než přestane (pršet, né vidět). Ať si hezky sedne někam do hospody, já si dodělám nějakou práci v práci a jestli to přejde, ozvu se a přijedu.

Tím jsem mu však prošťouchl netelefonovací klapku. Za hodinu už jsem ho měl zas na drátě (zase jenom řečnickej obrat, ve skutečnosti šlo o bezdrátovou komunikaci):

"Kde seš? Už neprší."

"Prší."

"Tady ne."

"Kde je to tady?"

"V hospodě na Pryglu."

"V hospodě neprší, venku jo."

"Pičo. Vem krámy a přijeď."

Co už s ním? Takovému pozvání se nedá odolat. Preventivně, abychme se zas nehledali jak blbci, poslal jsem mu KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), že se sejdem rovnou v zátoce, tam, co posledně. Zhovadile jsem se domníval, že to vezme na vědomí a jelikož tomu nic nebrání, zařídí se podle toho, jak se to s KTZkama ostatně dělá. Kdepak Fabiák. Už měl klapku protrženou a zas vyvolával do světa.

Fabiáčí úžasná rybářská stolička z Tesca á 60,- Kč a ten tlusťoch na ní je sám Fabiák, takto hlavní nákupčí úžasných rybářských stoliček v Tescu á 60,- Kč :o))"Kde seš?"

"Na cestě, kurva. Už su u Pryglu. Cos na té zprávě nepochopil?"

Jako bych mluvil do zdi.

"Víš, kde jsou kolotoče? Autodráha, houpačky ..."

"Jo, vím, zrovna u nich stojím."

"Tak tam počkej, su tam za tři minuty."

Nebyl tam ani za pět minut. Následovaly ještě asi tři hovory, abychom zjistili, že stojíme každej u jinejch šouklů. Do prdele, kdyby mne tak jednou přestal vyvolávat jak ducha a dělal věci jednoduše. Já chci jít do zátoky, Fabiák chce jít do zátoky, oba máme na mysli stejnou zátoku, oba víme, kde zátoka je. Navrhnu, že se sejdeme v zátoce. Následuje pět hovorů, abysme se složitým způsobem kdesi našli a pak šli spolu - do zátoky. Ach jo.

Složitým způsobem jsme se tedy po pěti hovorech kdesi našli a pak šli spolu. Do zátoky. Jak jinak?

Jenom taková náhodně vybraná upoutávka ...Tam jsme obsadili mnou vyhlédnuté schůdky, rozložili si Fabiáčí úžasné rybářské stoličky z Tesca á 60,- Kč, já preventivně i stativ, tedy stativ Velbon CX-560, co mu Fabiák říká "Velblboun" a PetaLuz tvrdí, že to žádnej stativ není, beztak jednou skončí s Velblbounem zaraženým v břuchu na dně Pryglu (tedy ten PetaLuz), a čekali jsme na ostatní (tedy se Zabijákem).

Ti se začali trousit jak oni pověstní švábi na to pověstný pivo, někteří taktéž obtěžkáni Fabiáčími užasnými rybářskými stoličkami z Tesca á 60,- Kč, seďa všici na stoličkách a se stativem před sebou jsme po chvíli vypadali jak parta rybářů, kteří si vzali blbej vercajk.

Abych nepomlouval, Fabiáčí úžasné rybářské stoličky z Tesca á 60,- Kč se nadmíru osvědčily, sic pod D.aemonem a samotným Fabem mírně úpěly a praskaly, bodejť, když mají nosnost do 85 kg, taktéž se nedá sice na nich sedět pořád, jelikož jsou třínohé a ta jedna noha sedícího zákonitě tlačí do koulí (to je nejednotný názor, třeba taková SikoZ si vůbec nestěžovala), ale dvě tři hodinky to člověk přežije. No nekupte to za šedesát vočí.

Inovaci zavedl Kuhly, který si sic nepřitáhl stoličku, zato přišel obtěžkán rádiem, abychom slyšeli k ohňostroji i doprovodnou hudbu. Nevím, jak ostatní, já moc hudby neslyšel, poněvadž jsem se věnoval focení, avšak využití rádio došlo hlavně na zpáteční cestě, abychom se neztratili v davu, Kuhlymu jsme nařídíli rádio nevypínat a sloužil nám jako radiomaják.

Asi tak.


A tohle všechno sepisuju hezky v práci a až ve středu, jelikož včera se úmorně nedělo nic zajímavého, navíc jsem večer usnul, pak jsem sice vstal, ale mrzce jsem čučel na film a na nějaký spisování jsem se vykašlal, páč se mi hrubo nechtělo.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002