Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Březen 2004

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Středa, 31.03.2004 - Egi měl styk ... ouřední

Jo jo, počítač u Číči. Zlobí. Budu se jím muset možná ještě zabývat. Do budoucna. Pche, samé kecy. Do rána bylo po něm, ani neškyt.

Musel jsem dnes učinit přiznání. Navštívit finanční ouředníky a udělat jim oslíčka. Což mě napadlo, že bych moh hned ráno. Napsal jsem jenom Žufimu KTZ (někdy mylně nazývanou SMS): "Jdu neco zaridit, prijdu pozdeji, napis mne do knihy." (Vidíš Fabiáku? Takhle se píšou KTZ). Jenže pak si zajdu přerýčovat kelcny, vylezu z koupelny a na displeji jiná zpráva. Že by Žufi odmlouval? Kdepak. "Pocitac kaput. Cica." Navíc jsem zapátral v paměti a uvědomil si, že papíry pro ouřad beztak zůstaly v kanclu. Příště si musím zuby vyčistit předtím, než začnu někoho plašit, asi mi to bystří mozek bo co. V další zprávě Žufimu jsem vše odvolal, ten však nelenil a preventivně mi zavolal, aby mi sdělil, že Číča má počítač kaput. Objevné.

Nebylo to tak tragické, jak jsem myslel, vykvedlaná grafická karta, stačilo s ní zaštěrchat a líp ji přichytnout šroubkem (kartu, né Číču). Mno, tak to bysme měli. Blbost, ale votravná. A to jsem ještě měl furt ten finančák před sebou. Však to všichni čtou v novinách, nerudní ouředníci, fronty, davové šílenství, hnus a sliz.

Chmurně naladěn jsem zašel na oběd, sám, Žufi byl někde v gébišu cosi zařizovat. Zrovna dneska, atypicky, tam měli dosti divnou skladbu poledních menu:

1) drůbeží ražniči a hranolky - jedlé, ale bejvá toho trochu míň
2) ruský biftek a knedlík - udajně nějaká sekaná
3) pivovarský tokáň a chleba - jakýsi odřezky masa na pivě a k tomu suchá brzda

Neprozíravě jsem si sedl ke stolu, kterej měl na starost "Ten Divnej". To je takovej číšník. Jak lze snadno uhodnout, je divnej. Sedím, koukám, Ten Divnej stojí u výčepu a zírá do jakejchsi papírů. Po chvíli si uvědomil, že sedím u "jeho" stolu, přikvačil a sdělil mi, že je tam poslední menu jednička. Fajn, hrábl jsem po něm (po tom menu, né po Tom Divným). Avšak přesně ta chvilička, kterou tam prozázračil u pípy stačila, aby tu poslední jedničku udala jeho kolegyň u vedlejšího stolu. Prej se omlouvá. No ukrutné. Objednal jsem si teda dvojku. Přinesl mi jedničku:

"Když jsem viděl, jak jste strašně zklamanej, tak jsem vám přenechal svoji, kterou jsem měl u kuchaře schovanou."

Kdyby chlapec věděl, že nasraně se tvářím už vod rána, asi jako každej člověk zblblej žurnalistickou propagandou při cestě na Finanční Ouřad, kde má vyplajznout pětikilo doplatek, hehe. Ale bylo to vod něho milý.

Cestou za financama jsem přemítal - přece to nemůže bejt tak dramatický. Jasně, nechal jsem si to na poslední chvílu, se stane, chtěl jsem tam krapet dřív, nějak mi to nevyšlo. Tak lidí tam asi bude hodně, nejsu určitě jedinej bordelář. Ale zas tak zle snad nebude, přece jenom jsou tihle prdi placení taky z těch daní, ale tak jaksi u zdroje, v první lajně, jim by mělo vcelku jít o to, aby jim lidi něco platili. Když se s nima nebudu moc hádat, třeba to přežiju.

Měli tam asi pět vokýnek, na třech napsaný "Podatelna" a na dvou rovnou "Příjem daňových přiznání" bo takňákou cypovinu. Fronta tam byla, pravda, ale asi jenom díky tomu, že ta bába přede mnou byla ukrutně klustá. Skutečně - poslední den na podání elaborátu, pravý poledne, přede mnou jedna baba.

Došel jsem na řadu, podal obálku (s papírem, né s prachama) svlečně za vokýnkem:

"Mám se tady prej k něčemu přiznat. Jsem tu správně?"

"Ano." Vzala si papír.

"A?"

"A co?"

"Co dál?"

"Co byste chtěl?"

"Já nic, vy chcete papír a taky peníze, ale ptám se, jestli je to všechno."

"No, můžu vám dát razítko, chcete?"

"To zas nechci já. K čemu razítko?"

"Třeba kdybyste měl kopii."

"Kopii mám."

"Ale razítko nechcete."

"Musím?"

"Nemusíte."

"To je dobře, protože kopii mám v práci. A co bude s tím placením?"

"Vy to nevíte?"

"Nee. Mi to chystala kolegyň."

"Tak tady máte částku, pět set sedmdesát korun. Jak to chcete zaplatit?"

"Vůbec."

"To jsem se asi špatně vyjádřila, zaplatit musíte, ale můžete si vybrat způsob."

"Ké jsou ony způsoby?"

Vybrat si způsob. Vyjmenovala všechny dva. Vybral jsem si souloženku, jelikož na pokladně měli přestávku. Mno, svlečna se mnou jednala jako s blbečkem, jelikož jsem tam taky za blbečka byl. Co já vím, že jsem si to měl přečíst, zjistit si, kolik mám platit a mít nějakou kopii, chtít nebo nechtít razítko a jiné krávoviny?

Ba řekl bych, že mi vše vysvětlila jako blbečkovi, kterej si vo to řekl, koneckonců jsem si vo to řekl.

Celá transakce trvala cca tři minuty.

Tak teď nevím, ale zas jsem nenarazil na žádný protivenství. Asi su ňákej vyvolenej. Nebo vypadám pro styk ouřední tak nemožně, že se nade mnou všichni slitovávaj. Čórty znájut.

Vodkaz nafurt

Úterý, 30.03.2004

Od devíti ráno jsem se v práci jebal s Číčou, tedy aby si to zas někdo ňák mylně nevyložil, s jejím počítačem.

Taková práca na pendrek. Počítač by měl bejt dobrej, je novej, sám jsem komponenty vybíral a do bedny je skládal, jenom mi připadá, že ňák blbne. Možná je to jenom dojem, dvakrát nebo třikrát mi zamrz, což s OS Windows není zase taková událost, zas ovšem při čisté nové instalaci a jenom tak, to se mi jaksi nelíbí. Už se zase vidím s plazmovým lapačem jako udatnej krotitel duchů. Fuj. Mám takový brnění v lejtkách, že si s ním eště užiju. Ale ať zas nemám malej kyblik - třeba né, třeba se potřeboval jenom rozkoukat.

Po práci jsem vyrazil na lov. Teho Šerloka tak nenechám. Jak už jsem předeslal - hamižně jsem si zakoupil na Vltavě celej komplet novýho vydání, jenom třetí díl, "Vzpomínky na Sherlocka Holmese" už neměli, rozebráno u vydavatele. A to bysme se na to podívali.

Šmejdím si to po městě, tu se podívám, támhle nakouknu a ejhle, už ve třetím antikvariátě se na mne zubil modrej přebal. Knížka dle opotřebení jednou přečtená, sice hovadsky drahá na antikvární poměry, ale co už, kultůry je mi třeba. Jak jsem byl tak v ráži, našel jsem ještě dva další antikvariáty, též nějaký to knihkupectví jsem prolez, nakonec jsem se vrátil do těch prvních dvou, kde mne taky cosi zaujalo, výsledkem čehož jsem dotáh domů dvě igelitky knih. Hlavně oného Šerloka, pak něco McBaina, Haileyho, Hellera. Kdy to budu číst, to ozaj netuším.

Až jsem se cítil provinile, jéje, to si zas od Ťapinky doma vyslechnu keců, krámy do baráku, no jó, pán bude sečtělej, kdy si uklidíš ty minulý knihy? A ty CéDéčka, co se ti támhle furt povalujou? A plynulý přechod k přebytečnejm monitórům a počítačům a foťákům, jakož i jiným ukrutně potřebným věcem. Kdepak. Žádný kyselý ksichty ani řečičky naší Ťapičky. To je tak - já se tiše plížím s dvěma taškama knih, polehoučku je odložím v předsíni za botník, aby nebyl hnedka ve dveřích řev, a co nevidím? Teda, co nevidím, toho by bylo dost, otázka měla znít - co vidím? Pominu-li velkoryse vobludu Andreu na návštěvě, pořád mi z toho ještě vycházej v předsíni nový (Ťapi)boty a v ložnici nový (Ťapi)šaty. Sama pachatelka přešlapuje přede mnou, osciluje mezi zkormoušeným a hrdým výrazem a evidentně dumá, jak začít větu, abych se nenasral. Jo, fifty fifty. Šel jsem s pravdou a hlavně s knihama ven. Teda né tak úplně, že bych se otočil a zas odtáhl, myslím tím, že jsem je vylovil zpoza botníku, hrdě se s nima pochlubil, Ťapince cvičně nový šaty pochválil a bylo. Takhle se to dělá. Termín příští návštěvy knihkupectví si musím stanovit podle Ťapinčiných objednávek šatstva.

A večer už jsem šel jenom klasicky s Xkem do hospody. Chvíli předtím mi Fabiák poslal KTZ (někdy mylně nazývanou SMS): "Jdes do hospody?" Neodpověděl jsem mu, pochopitelně, zprávy končící otazníkem ignoruju, což by moh už vědět. A on nepřišel. Moc jsem to nepochopil.

Chvíli jsem si fotil přítomné osazenstvo při šipkách a i jiných nekalostech (možná, pokud bude čas a nálada, někdy ukážu), což se po minulém nedávném srazu - ještě bolestně v živé paměti - ovšem nesetkávalo moc s pochopením, všichni mi všelijak láli a nadávali, Tutilek, ač na srazu nebyl, po mně dokonce začal házet šipky. Pravda, jenom do chvíle, než jsem mu je začal zvedat ze země a píchat do terče do čísel, který si rozhodně nepřál. Pak na mne ukuli plán - donutili mne hrát taky, čímž jsem dal s foťákem pokoj. Skoro.

A tak.

P.S.: Že Ťapinka opomněla koupit něco k večeři, to je jistě jen drobné nedopatření z radosti nad novýma botama :o)

Vodkaz nafurt

Pondělí, 29.03.2004

Foto na pondělní ráno

Jsem si to tady včera, blbec, zaplácnul jakejmasi kecama, přece to nebudu mazat?

Se jenom takhle trošku vrátím k sobotě, jak Allora kufrovala. Prosím vás, až zase k nám někdo pojede na návštěvu a podaří se mu přes moje výslovné (vlevo), ač už tam jednou byl, zvolit špatnou (tedy pravou) stranu Lesné, když daného nešťastníka budu navádět:

"Pojedeš furt navrch, tam bude větší křižovatka a za ní takovej ten krychlovitej jednopatrovej policejní domeček, před ním teda odbočíš vlevo."

Vězte, že podle tohoto popisu se dá vyvodit, že jde vskutku o jednopatrovej (tedy s jedním patrem), krychlovitej (to znamená nepodlouhlej) policejní domeček. Policejní domeček se pozná obvykle podle nápisu "Policie". Víc k tomu prostě ani já se svou fantazií nemůžu říct.

Policejní domeček. Co je na tom nejasnýho?
Policejní domeček. Co je na tom nejasnýho?
Policejní domeček. Co je na tom nejasnýho?

Kde se vzaly fotky policejního domečku? Zajel jsem si ho vyfotit. Prosté. Zajímavější fakt je, že jsem při tom opět učil Ťapinku jezdit.

Jak to dopadlo? Poněvadž píšu, tak asi žiju. Jelikož jsem nepoužil zatím prakticky žádné nadávky, přežilo to i auto. Zbytkem se vám určitě v dohledné době (s jejím přístupem k deníčku bych sázel tak na tejden) pochlubí sama.


Zbytek toho pondělka

Přes víkend jsem se jakž takž vyspal a přespal i nemoc. Dneska jsem spal jako zabitej. Od půl jedné do třičtvrtě na dvě. Přesně.

O půl třetí jsem si šel zapálit.

Na záchod.

Najíst.

Zase lehnout a čučet do tmy.

Ťapina chrápala jak Baryn.

Též jsem ještě usnul. O půl šesté. Měl jsem vstávat v sedm. Vstal jsem v osm. Nevyspalej a nasranej.


Hned ráno mi volal untršéf Béďa od EFXka:

"Hele, nesmazals mi tu nějaký příchozí data na serveru?"

"Vy už máte vopravdickej server?"

"Blbče. Nech si fórky. Data mám v hajzlu."

"Nemáš server, nemáš data, to je jasný. Né, vážně, jelikož jsem na práci pro vaši firmu čtrnáct dní nešáhl, nemazal jsem ti ani žádný data."

"Aha. Ti dík. Tak to byl asi nějakej jinej debil."

Béďa umí po ránu potěšit milým slovem.


Důchodky v tramvaji vymyslely novej trik. Nastoupily dvě, stouply si nade mne a začly nahlas naříkat:

"Pani, vy taky jedete AŽ do města? Uf, hek, uh."

"Kdyby JENOM do města, já jedu AŽ dál, achich achich."

Hekaly pěkně, očividně a ušoslyšně se v tom vyžívaly. Byl jsem tvrdej. Měly tam jiný místa, dvě, sice kus od sebe, nemohly by kafrat, ale seděly by. Si musej vybrat. Beztak by si sedla jenom jedna a ta druhá by u ní hekala dál, takhle to maj férový.

Horší bylo, když došlo na téma vnoučata. Se ta blíž nade mnou rozohnila, začala šermovat prackama a vykřikovat: "Vnučka, Mánička, ta vám chodí do gymnázia a je táááákhle šikovná." Rozhazovala rukama, jak když Louis de Fuňas ukazoval v Četníkovi, jak velikej ten lítací talíř byl. Mně asi tři centimetry před rypákem.

Už jsem se chystal, jak ji za pracku bafnu a udělám jí přednášku o držení za jízdy či v opačném případě o vyhřeznutí mozku při dopadu temenem lebky na protější sedadlo, nebo tramvaj cukne, vona mi v gestikulaci natáhne jednu po čuni, já ji za pracku bafnu a předvedu jí to vyhřeznutí mozku v přímým přenosu.

Tramvaj cukla, babce jsem chňapnul pařát tři centimetry od mejch brejlí, řek jsem: "Pozor pani, se musíte držet." A to bylo všecko. Su slušňas, co? Ale těch pičí a kurev, co mi táhlo hlavou.


Cestou z práce nepopsatelná scénka před domem. Máme tam takovej strom, břízu, u země roste pod takovým divným úhlem, až pak zatáčí rovnou nahóru. Dvě haranťata, holčičky, pojaly nápad, že na břízu vyrostou. A jelikož nejnižší větev byla tak metr nad jejich rukama, usoudily, že to udělaj jak Trinity v Matrixu, jak tam běhala po zdi, zkrátka se dívčinka rozběhne, odrazí se od té šikmé části a vyskočí.

Rozběhla se první dobrovolnice, naskočila nohou zešikma na šikmej kmen, blbě, noha se jí smekla, takže z dálky to vypadalo tak, jako by se rozběhla, pohladila spodek kmene bokem boty a naprala ksichtem rovnou do stromu.

Že by mohla jedna druhou vysadit, to je ani ve snu nenapadlo.

Bože taky jsem byl jako malej takovej idiot?

Vsadím se, že ne, však jsem taky nebyl holčička ...

Vodkaz nafurt

Neděle, 28.03.2004

Jak tady tak sedím uprostřed noci, loudím něco z webu a na půl huby, či v případě ICQ na půl klávesnice, ještě hovořím s Allorou (asi jsem jí za dnešek neměl dost), vrátil jsem se v úvahách ke včerejšku. Nebylo vám něco divnýho někomu? Bylo, to vím, celej su divnej, tenhle deníček je divnej, kecy na koledu. Myslím u konkrétního zápisu. Nebylo? Allora ne, Tygr taky ne. Jsou divní, ale jinak.

Dobře, nechám vytáček - ten nápis na tom stánku s krákošama: "Grilovaná kuřata - opečená dozlata". To je ale volovina, co? Teda fakt to tam takhle bylo, to zas jo. Ale o to právě jde. Reklamní slogany a hesla. Nemusí to dávat až tak úplně smysl, ale hlavně to musí uchu lahodit, aby si to člobrd zapamatoval. Úderné, jasné, srozumitelné. Většinou naprostá blbost.

Noviny, polovina se jich jmenuje nějak divně. Ale nechci se zabejvat jasnejma protikladama, jako třeba "Rudé právo", které vycházelo v bolševickejch dobách, kdy bylo buď "Rudé", nebo "právo". Jak bylo něco rudé, nebylo s tím spojené právo, a když se někdo pídil po právu, vlítli na něho rudí. Též vycházelo "Svobodné slovo". To bylo svobodné tak, jak bolševik dovolil. Ale to je irelevantní. Mně jde o lingvistický rozbor názvu.

Viz například kdysi docela známý noviny "Lidová demokracie". Demokracie. Démos a krató. Vláda lidu. Lidová vláda lidu. Píčovina jak zvon. Naštěstí už obskurní plátek zkrachoval.

Z podobného soudku by mohl být název "IPB banka", hojně se udával v tomto tvaru, když to mělo být delší. Správně to bylo jenom "IPB", ale mnohokrát jsem to viděl v tom delším, "IPB banka". Tedy vlastně "Investiční a Poštovní Banka Banka". Kokotina, co? Též pro jistotu a blaho jazyka zkrachovala. A "ČS Spořitelna"? No jo. Další taková. Zkrachuje.

Všechno se divně jmenuje nebo to má aspoň příšerně nablblej slogan. "Grilovaná kuřata - opečená dozlata". Nemělo by tam bejt "dozlatova"? Dozlata není barva k jídlu. Jenže to by zase se asi moc nerýmovalo, tedy by to neplnilo účel. Možná leda takhle: "Grilovaná kuřatova - opečená dozlatova". Zas volovina. Jedině s velkým "K", pán by se jmenoval Kuřat nebo prostě Kuře, pak by mohlo být "Kuřatova". Možná. Jenom by nebylo tak docela evidentní, co svého grilovaného prodává. Asi bych se do nákupu příliš nehrnul. Ještě s dlouhým "Á", "Kuřatová", to tak pro kanibaly, paní Kuřatová opečená dozlatová, tralalá, unga unga. Kolik je u nás kanibalů, kteří by chodili nakupovat ke stánku? To se každej bojí, je zalezlej doma a je rád, když si píchne ňákýho toho bezdomovce. Takže taky vedle. Kdyby byla ona kuřata zapečená do zlata, to bych pochopil, sice by to byl krapet dražší obídek a následovala by nepříliš populární návštěva u zubaře, ale jazykově by to smysl dalo.

Berme to tak - buď bude mít na maringotce napsanej líbivej nesmysl a lidi si k němu budou pro drůbež chodit, nebo bude mít čistě a stylisticky správně napsáno, oč běží, a neprodá ani kostičku. Obchodník bere pochopitelně první variantu.

Ta kuřata a jejich prodejci na to maj vůbec pech. Druhá taková služba je "Kuře Non-Stop". Rozvozová služba. Mno, dle té vypečené mrtvolky (ač tuze dobré, chutné a levné, s rychlým dodáním), co jsem několikrát obdržel, dovolil bych si soudit, že jejich kuře už prodělalo "Stop" vcelku definitivní, to hodilo životu mávačku a né že "Non". A představte si, jak byste se tvářili, kdyby vám zavolali: "Haló, tady Kuře Non-Stop, vezeme vám objednávku," vy vyjdete před dům, maník na motorce s ptákem v batohu prosviští kolem vás a zmizí v dáli. Non-Stop. Nezastavujem. Máme zpoždění. Že jste sympaťák, tak vám přibrzdím. Dobře, tak by přibrzdil, přebírat večeři v poklusu od jedoucího motocyklisty? Vlastně proč ne? Aspoň vám před jídlem vytráví. Ale páč jste lidi poctiví, musíte za zboží zaplatit, klusáte, hledáte drobný, pořád běžíte, pak ještě nazpátek, zpocení, špinaví, olepení prachem zvířeným motoristou. Přece tak nesednete ke stolu? To je potřeba se osprchovat, najít čistý oblečení, a ejhle, kuře máte studený. Kdybych chtěl studený kuře, nebudu se honit se šuldou na motorce, ale neomylně sáhnu do ledničky. Pitomina. Zní to úderně. Pamatovatelně. Ale je to naprostá blbost.

Abych nepomlouval jenom prodejce kuřat. Onehdá jsem kdesi viděl (snad jestli v Práglu?) auto s nápisem "Horkou pizzu kdekomu dodáme až do domu" a pod tím "Objednávková a rozvážková služba". No, to zrovna. Já si tam objednám pizzu a oni ji nedodají mně, ale kdekomu. Kdekomu jinýmu. Já vysuším pysk. Mňam. Nebo je to charita? Dobrodinec objedná pizzu a oni ji dodají náhodně vylosovanému šťastlivci? Kdekomu? Každýmu kousek? Nakrmíme hlavní nádraží? Tomu dala, tomu dala?

Asi s tím nic nenaděláme. Však jsem člověk inteligentní, tak pochopím, že když dodávají pizzu kdekomu, možná se i na mne dostane. Kuře opečené dozlata bude mírně nahnědlé a v rozporu s nápisem raději dozlatova, od Kuřete Non-Stop mi před domem zastaví a podaj mi mrtvý kuře (dávno stopnutý), to všechno aniž bych musel kamkoli utíkat. Lepší pečený kuře v hrsti, nežli jazyk na vestě.

Chm. Hezky mi ale hráblo, že?


S těma kuřatama je to nějaký zakletý, to mám ještě jednu vzpomínku. Kdysi, u bejvalé firmy "Kam se na nás hrabete?" panoval takovej zvyk. Když někdo jel jenom na otočku před polednem do města, oběhl před tím firmu a zeptal se, jestli někdo nechce právě grilovanýho krákoša. Cestou zpátky to pak nakoupil a kolezi byli rádi, že měli teplej žvanec a nemuseli šoupat botky pro sváču.

Copak s technikama, s těma to bylo dobrý.

"Chcete někdo ptáka?"

"Jo, mně půlku a moment ... Jožkóóó, chceš kurčááá? ... jo, a Jožkovi prej čtvrtku. Dva rohlíky a čtvrtku chleba."

Jasná věc. Stručně definováno.

Horší to bylo se všelijakejma oučetníma, vobchodnicema, sextretářkama a jinou havětí.

"Ó, já bych si, s dovolením, dala stehýnko."

"Mno, jedno stehno bych si objednala."

"Och ano, stehýnko, to je skvělý nápad."

Vony si snad myslely, že to kuře je stonožka, nebo co? Jedna by se snesla. Dvě možná taky. Ale to mám přijít k maringotce a říct tomu opejkačovi: "Helejte, mistře, víte, já mám rozmlsaný kolegyně, tak mi támhle z těch horních čtyř kuřat vostříhejte nohy, díkec."? Asi by čučel docela divně.

Naštěstí jsem si vypiloval časem objasňovací monolog:

"Vážená kolegyň, požadujete nakoupit sice pěkně, ale něco jiného, než co prodávají tam, kam jedu. Tam vám mají na okně cedulku a na té napísáno: 'Kuře ... čtvrtka, půlka, celé', pak možná ještě chleba, rohlík a okurek. O předních, zadních a jiných končetinách ceník nehovoří. Dále vám nabízím, že máte-li hlad, dovezu vám jídlo. Jestliže si hodláte vybírat, nemáte ni tak hlad, nýbrž spíš chuť. Chuť se liší od hladu tím, že chuť si můžete nechat zajít. Zeptám se tedy ještě jednou ..."

Přehodnotily svoje požadavky, berušky, přehodnotily. Zajel jsem ke stánku, požádal o patřičný počet čtvrtek, zaplatil, odjel. Vysypal na firmě a zařval na chodbě: "Krákošííííí !!!"

Pravda, takový úprk bych taktně řečeno od křehkých dívenek až po postarší a dříve narozené kolegyně nečekal. Sprintem vzaly skladiště kuřat útokem a vyzobaly odtam všechny stehna. Pokud zbylo na všechny, ani si nevyškrábaly voči. A co, na nás zbylo o to víc masa. Taky se to může zdát z anatomického a zoologického hlediska divné, donést pro tři servisáky, z nichž každý požadoval půlku, šest prsních čtvrtek, ale nám je to jedno, jenom když je toho dost.

Vodkaz nafurt

Sobota, 27.03.2004

Kde ti lidi na ty nápady chodí? Přesněji na ty blbý nápady? Jak může Ťapinu napadnout, že, když jde ráno na praxi na koně, bude mi psát v deset hodin KTZ (někdy mylně nazývané SMS), notabene končící otazníkem? Tři protivenství v jednom, three in one. Mohla by po těch letech soužití už matně tušit, že:

1) nenávidím KTZ (alias SMS).
2) nenávidím KTZ (alias SMS) končící otazníkem
3) nenávidím cokoli v sobotu v deset ráno
4) ze všeho nejvíc buzení
5) úplně nejvíc buzení v sobotu v deset ráno pomocí KTZ (alias SMS) končící otazníkem.

Šlo vpodstatě o tohle: "Kdy prijede ta Allora?"

Odepsal jsem něco ve smyslu: "Nikdy - odrekla - nemocna". Milerád bych přidal ještě pár kurev, hajzlovin a něco o chození do prdele, kdybych ovšem už s těma třema slovama neměl takovej problém, ze spaní se snažit cosi načudlíkat, každý písmenko dvakrát přepisovat, no hnus fialówy.

Druhý probuzení ve dvanáct - Ťapinka se vrátila a šla si lehnout. To by nebylo nic špatného, kdyby netoužila mi přitom sdělit, že:

1) psi jsou tam sami
2) psům je tam smutno
3) mám vstávat, jelikož psi jsou tam sami a je jim tam smutno
4) mám ji za dvě hodiny vzbudit, když už vstávám a jdu dělat společnost psům, kteří jsou tam sami a je jim tam smutno

Zkrátka - už ze startu to vypadalo na vydařenej den.

Chvíli jsem dělal psům čulibrka, vypil kafe, zakouřil si a pustil si počítač. Na ICQ jsem natrefil na Alloru. Potvrdila mi, že umírá a nepřijede, umírá a je jí tuze špatně. Též jsem zahlédl online, herdek, teď to nepoplést, "kamarádku od Howadooří manželky BlaBle a držitelku růžového hovně", jinak řečeno knihovnici Alenu. Pravila mi, že jsem tukan, když čtu detektivky. Ale nejsem tukan až tak, jako třeba čtenáři sci-fi. Odtušil jsem, že čtu převážně detektivky a sci-fi. Zvěděl jsem, že přece jen tukan jsem. Uf, už jsem se málem leknul. Halelůja, jsem tukan, aspoň jedna jistota v tom rozbouřeném světě. Allora se ozvala, že nad tím přemejšlela, a skutečně nepřijede. Umírá ještě víc, je jí ještě hůř. Jenom odveze svoji drahou rodičku z jejich vesnice přes Brno do úplně jiné vesnice, pak se přes Brno vrátí do své původní vesnice a tam tiše zhebne.

Navrh jsem, ať se staví, naleju do ní Coldrex. Též přidám marmeládový piškotky, kafe, oplatky, sušenky, oříšky a kdoví, co ještě. Nemůže přijet, má teplotku a Tygra. Tygr je též choroba? Nikoli, Tygr je dítě, navíc její. To by se sice dalo za chorobu považovat, avšak je to prostší - Tygra nemůže brát s sebou na návštěvu, jelikož by se nudil. Možná by se nenudil, jenom bych ho zkazil. Vlastně von už je po mamince zkaženej dost. No dobře, tak si to promyslí. Měla to promyšlený v cuku letu - fajn, su otravnej a vošklivej a lump a darebák. Proto tedy odveze rodičku a cestou zpátky se staví. Teď pomalu budou dvě hodiny, tak razí. Zavolá.

Vida, dvě hodiny, vzbudil jsem svoji drahou. Psi už sice sami nebyli, ani jim nebylo smutno, zato už zas nějak pokukovali po dveřích, třeba že by šli ven. Pochopitelně se mnou. Víkendová dělba práce - já vyvenčím psy a drahá uklohní cos k jídlu. Ať se stihnem nadlábnout, než se dovalí ta Allora. Ona už jede s rodičkou. Zavolá.

Půl hodiny jsem blbnul s psama venku, volání se nekonalo. Ono to asi s tím jetím s rodičkou nebude až tak žhavý.

Když už jsem byl až nahóře u Billy, pojal jsem nápad. Dva nápady. Udělám Ťapince radost, či vlastně radosti dvě. Tak napřed jí koupím dvě AAA baterie alias mikrotužky do jejího úžasného nového rádia, co dostala jako dárek k šatům ze zásilkového obchodu.

Vlezu dovnitř, vidím pokladnu, sedí tam tlustej pokladník - brigádník, dloube se v uchu a nemá co dělat. Proběh jsem kolem něho, lapnu batérie za nehoráznou cenu 69.90 (sedmdesát po zaokrouhlení), otočím se, tlustokožec fuč. Viděl hrozbu práce, tak zdrhnul. No co, jednou se vrátit musí, by si na něho velkej pan hypermarket došlápnul. A takyže jo. Chvílu vykukoval zpoza bedničky z karfiólem, jestli si to nerozmyslím a nepůjdu jinam, pak se milostivě došoural, ještě chvíli se nepřítomně rozhlížel, nakonec mocně vzdychnul, usednul a jal se markovat moje zboží, tedy tu jednu piksličku s batériema.

"Sedmdesát korun."

Já - pic mu kreditku.

"Nemáte to hotově?"

"Mám, nedám. Jedině pakliže by k tomu byl pádnej důvod."

"Ony ty přenosy trvají docela dlouho, podívejte, paní tady čeká za váma, takový drobný částky, to se nevyplatí platit kartou."

"Aha, pádnej důvod není. Že máte pomalý linky, to je vaše lemplovina, navíc sedmdesát korun za dvě baterie, který se normálně prodávají čtyři kusy po čtyřiceti, to mi nepřijde jako drobná částka. Paní čeká a čekat bude, dokud se nepřestanete vybavovat, vymlouvat a vytáčet a nezačnete něco dělat. Už to perte do toho snímače."

Klusťoch napral do snímače a bylo. Pche, lenochod. Já mu dám, chcípákovi, jasan, koupím dvě předražený batérie za sedum pětek, zaplatím to hotově a pak mě bude stát dalších ukrutnejch moc peněz, až si kvůli lemplovi budu vybírat z bankomatu. Tak moc mi zase Ťapinčino potěšení s rádiem na srdci neleží, aby mi to suma sumárum vyšlo na kilo.

Allořice pořád nevolala. Na to, že měla jet z dědiny do dědiny asi osmdesát kiláků kolem Brna po dálnici, to asi bere nějak přes Aljašku.

Zavolal jsem zpřed obchodu Ťapince, jak to vypadá s tím vařením, jestli už aspoň jemně začala, když jsem skoro hodinu pryč?

"No, mhm, eh, todlenc ..."

"Aha. Takže nezačala?"

"No, mhm, eh, todlenc ..."

"Aha. Takže nezačala. Tak uvař jenom krumple, já kópím krákoša, co ty na to?"

"Jé, jupííí, ty máš bezva nápady, já nemusím vařit, tralala."

"Krumple. Vařit. Hned !!!"

Zamířil jsem ke stánku "Grilovaná kuřata - opečená dozlata". Koupil jsem krákoše. Ať si Ťapinka spočne. K její cti budiž řečeno, že brambory skutečně uvařila.

A najedli jsme se a seděli a čekali na Alloru s Tygrem.

A seděli.

A čekali.

V pět mě to přestalo bavit, zkusil jsem jim zavolat, jaká je situace? Jo, jo, prej už jedou, zavolá mi, až se budou vracet.

O půl šesté:

"Tak už se vracíme ... chrrr chrrrrrrrr ... máme hlad ... chrrrrrr ... stavit na jídlo ... chrrrrr ... co ty na to?"

"Vrčí ti v tom krámu, moc jsem nerozuměl. Že máte hlad a stavíte se cestou na jídlo? Nějakej hamburger nebo něco většího."

"Ne, já jsem se ptala ... mamí, to je vonó ... jestli nepůjdem ... mamí, to je dobrej nápád, hamburgééér ... neřvi mi do toho ... mamí, hambůůůrgrrrr ... aha, tak původně jsem se ptala, jestli se s náma nechceš stavit na jídlo někam do hospody. Asi je rozhodnuto na hamburgr. Zatracený handsfree."

No vida, zase se jeden problém rozřešil sám od sebe, stačilo naťuknout.

A fakt jo. V 18:07 - jsou po hamburgeru. Jedou. Kde mají sjet z dálnice a jak trefit na Lesnou?

Poradil jsem.

A znovu. V 18:26 - Lesnou trefili. Jenom druhou stranu. Druhou ze dvou. Kam mají jet?

Poradil jsem.

Přesně v 18:30 byli u nás. Což byl zrovínka náhodou ten poslední okamžik, kdy Ťapinka musela vyrazit na kliniku na koně. Pozdravili se ve dveřích a Ťapinka zmizela.

Nahrnul jsem jim, co hrdlo ráčilo, Tygrovi žbluňu, tetě Alloře kafe a vytoužený Coldrex, na chroupání oplatky, sušenky, oříšky a marmeládový piškotky. Alloří terminologií - Tygr je akční jak orel. Nezaváhal a celý balení piškotů narval do psů. Vždycky vzal piškot - rozlomil na čtvrtiny, jednu zhltnul, po jedné každýmu čoklovi, jedna zbyla. Zkusil, jestli máma nebude panáčkovat, nepanáčkovala, sežral taky. Vlastně jednou panáčkovala. Dostala čtvrt piškotu. Pak Tygr pravil, že bude muset zhubnout a kde se kupují ty odtučněný granule, co dáváme Máši, že by je mohl máti koupit jako dietku. Ten je fakt boží.

S Allorevnou jsme pomluvili, koho jsme mohli. Jenom litovala, že se neviděla pořádně s Ťapinkou. Vždycky se tak nějak minou či co. V tu chvíli volá Ťapina, že už by mohla vyrazit ze školy, ať Alloří návštěvu ještě chvíli zdržím, že se s nima pořádně neviděla, že se vždycky tak nějak minou či co. A kdybych vzal auto a pro Ťapinku přijel, bylo by to rychlejší. Ano, kdybych vzal auto a pro Ťapinku přijel, bylo by to rychlejší. Ovšem kdybych šel pěšky do garáže, do sedmýho patra, odšpéroval garáž, vyjel s autem, zašpéroval garáž, vymotal se krokem sedm pater po rampách, vzal auto a pro Ťapinku přijel, už by to jaksi vyšlo nastejno. Navíc, pokud si ráčila všimnout, máme doma Alloří návštěvu.

Prej: "Aha". Nakonec se geniální teta zamyslela, až se z ní zakouřilo. Nevím, jestli to zakouření byl důsledek hlubokých úvah nebo v důsledku hlubokých úvah mocnější popotah z cigarety, ale vypadl z ní plán - vezmem jejich vozidlo Ignáce a sjedem pro Ťapinu. Či ještě jinak, já vím, kde to je, a tak pojedu já. Allora je - Alloří terminologií - učiněná beruška, k tomu všemu má i občas dobrý nápady.

A tak jsem se ještě na závěr projel Ignácem. I jsem se s ním skamarádil. Tuze miloučký autíčko to je, to se musí nechat.

Nakonec jsme se všichni šťastně sešli a svezli u nás, kde jsme vydrželi až do asi půl jedenácté. Allořice (asi dík Coldrexu) přestala umírat, Tygr vesele vlčil, psi vlčili, jak je zvlčilej Tygr nacpával dobrůtkama, no prostě sobotní pohoděnka.

Nakonec návštěva odjela, Ťapinka ukořistila své nové baterie a své nové rádio a zapadla do ložnice, já dopisuju tuhle tupounovinu (jak se dá o takovejch volovinách napsat tolik písmen?), vypínám počítač a jdu si číst Sherlocka Holmese - Podpis Čtyř.

Vodkaz nafurt

Pátek, 26.03.2004

Už to tak bude - Egi je ukrutně nemocnej. Brr.

Celej den mi bylo šoufl. Smrkám, kašlu, z vočí mi teče, v krku je mi divně. Chuť nemám, nejenom na jakoukoli činnost, ale i takovou tu chuť chuťovou. Na jídlo. Nemám na něj chuť, to jednak, zas nejsu blbej, přece kvůli nachlazení nezhebnu hlady, tak když už jím, necejtím, jak to chutná. To jsem tím chtěl říct. Kolega Žufi koukal dost divně, když jsem se ho při obědě ptal, jestli je polívka dost slaná. Né, že by na tom v dané situaci záleželo, jenom tak, pro zajímavost.

Odpoledne jsem se dopotácel domů a praštil sebou na dvě hodinky do postele. Zajímavé, podle původních propočtů neměla bejt tma, až budu vstávat. To bylo asi ovlivněno tím, že jsem nakonec chrápal hodin šest.

Ještě jsem měl drobnou rozepři s Ťapinkou. Ťapince přišla zásilka. Zásilka byla z jakési objednávkové služby, sestávala ze šatů, jež si Ťapinka objednala, a z rádia, které si neobjednala, leč bylo pro ni. Bonus. Dárek. Rádiečko bez baterií, malý, hloupoučký, na sluchátka. I vyvzpomněla si Ťap - to je ono, celý život po tom prahla, bude si před spaním rádio poslouchat, jenom do něj někde musí najít baterie. Kdepak v téhle domácnosti máme dvě přebytečné AAA alias mikrotužky? Kde vůbec máme nějaké dvě AAA alias mikrotužky? Odvětil jsem, že dvě AAA alias mikrotužky máme v dálkovém ovladači od věže, dvě v USB Flash Disku a dvě v kapesní baterce. Ani jedny mi nepřijdou jako nadpočetné a (právě co se po nich začala sápat) taky zůstanou, kde jsou. Nakonec jsem jí dovolil jenom pomocí článků z ovladače vyzkoušet funkčnost, vrátit je, kam patří, a hybaj spát bez rádia. Vydrželas bez něj přes dvacet let, vydržíš i do pondělka, pak si někde koupíš.

A na závěr mi napsala teta Allora po ICQ, že teda sorry, ale nevypadá to moc růžově. Měla se stavit v sobotu na návštěvu a přivézt mi knihu. Nestaví se a knihu mi nepřiveze. Nestaví se, páč je jí též blbě. Přitom já mám plnej špajz marmeládovejch piškotů, sušenek, oplatků, oříšků, kafe a i jinejch pamlsků, který jsem do ní chtěl narvat. Ne. Nemůže. Teplotka, boleníčko. Knihu nepřiveze, jelikož ji ukradli. Knihu, ne Alloru.

To se tak u nich na vsi v místním antikvariátu (mezi konzumem a kanceláří JZD) prej dělá, knihy se tam tuze kradou, prej mi, když jsem chrápal, i zkoušela volat, by mi to mohla přímo potvrdit paní antikvariátová. A že jsem to našel v nabídce na internetu? Denně aktualizované? Chachá, to dá rozum, přece to nebudou aktualizovat podle skutečného stavu, inventůry a jiné můry, kdepak. Kniha se zapíše. Vystaví se na web. Pak se počká, až ji někdo chce, zjistí se, že je dávno neznámým pobertou šluknutá, z webu se zase stáhne a je to oukej.

Alloři Alloří to i věřím. Ta v tem bude asi nevinně. Ale jestli se nám paní antikvariátová nějak nevymlouvá? Sic prej tuze ochotně v pondělí zavolá, třeba se kniha najde. To by podporovalo mou teorii. Když někdo krade v knihkupectví nový knihy, dejme tomu, věřil bych. I v antikvariátu se dá kradošit, jenže na to zas musí bejt člověk bibliofil. Milovník literatury. Sečtělý a kulturní člobrd, toužící po vědění či vzácných tiscích. No jo, ale takovej člověk vám nešlukne knihu MASH.

Řek bych, že věc bude prostší. Paní antikvariátová v tem má bordel a vymlouvá se na lapky a chmatáky. To je to. Allořice jí to sežrala i s navijákem, budiž. Já jsem bez knihy. Smutné. Jenže jsem byl bez knihy i tak. Vlastně je všechno vpořádku.

Divný, co? Všechno je vpořádku, jenom já nemám knihu, Allora nemá knihu a bába v knižním vetešnictví taky nemá knihu. Nikdo nemá knihu a přitom se nic neděje.

Štěstí v neštěstí, já mám knihu. Mám jinou knihu. Tuze moc jinejch knih mám. Třeba skoro celý nový vydání Sherlocka Holmese (krom jednoho dílu, vyprodali mi ho před nosem). A jak jsem se odpoledne a valnej kus večera válel, beztak bych neusnul, zaujal jsem pozici ležícího střelce na gauči a přečet celou "Studii v šarlatové". Mňam.

Čet jsem to naposledy asi před sedmnácti rokama, přesto jsem si jednu větu pamatoval naprosto přesně: "Jeho první myšlenka byla, že ta ležící postava je nějaký raněný nebo umírající, když se však podíval lépe, uviděl, že ten člověk se plazí po zemi do předsíně rychle a bezhlesně jako had."

Mimochodem, jenom by mne zajímalo, četl kromě mne něco ze Sherlocka Holmese ještě někdo? Jasná věc, každej matně ví, o čem je řeč, ne nadarmo se i fízlům říká "Šerloci", ale mám takový tušení, že většina (i milovníků detektivek) o tom vlastně nic neví. Maximálně sem tam někdo viděl Psa Basketbalistickýho v televizi. Přitom je to geniální. Ačkoli prosté. Elementary, dear Watson.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 25.03.2004

To je počasíčko, že by se jeden posral.

Možná to vypadá, že mi ještě ke všemu jeblo, ale nenechte se zmást. To vypadá už dlouho. Není to pravda. Já su divnej vod přirození. Ale do maximálního výkyvu abnormality dneska taky nemám daleko.

Ráno hnusně. Déšť se sněhem, takový to vlezlý vodporno, spadne vám kapkovločka na vlas, proplíží se až na lebku a drze si steče za krk. Při delší procháce máte potůček až k p...., no, hm, k pasu, aby se neřeklo. Deštník se mi hledat nechtělo, možná proto, že jsem si to hasil do práce na desátou, ale aspoň jsem asi potřetí za zimu vypreparoval z límce kapuci a narazil si ji na palici, vypadal jsem jak ten Kapucínek, co měl ty velký kule. Pro neznalé - šlo o jeden z nejotřesnějších kreslených večerníčků, hlavním hrdinou byla postavička Kapucínek, evidentně deformovanej panďulák, s vybouleným břichem až po kolena. Mělo to asi pěstovat v dětech lásku k postiženým. Dodneška z toho mám trauma. Zvlášť, když jsem nucen vytáhnout kapuci. Zas lepší vypadat jak Kapucínek s velkejma kulema, než mít stružku až do řiti a ještě chytit vlka. Zdraví je nadřazeno estetice.

Beztak mi to nepomohlo. Ňákej chycenej jsem byl už od včerejška, posmrkávám, v krku škrábe, potřetí za zimu, nezvyk. To bude výkyvama. Teploty. Venkovní, né mojí. Výkyvy mojí teploty s tím jsou ovšem spojeny. Už jenom to mi chybí. K večeru už huhňám, zle mi je, zle mi je, leze na mne chemie. Doslova - Coldrex je mocná zbraň.

A navíc jsem se vzdul. To není počasím, to jsem spíš něco blbýho sežral. Jenže co? Ke včerejší večeři jsem měl samý dobrý a zdravý věci - namátkou dva banány, tři kiwi, Tatranku, půlkilovej jogurt. Ke dnešnímu obědu čočková polívka, opečená klobása, kapusta, brambory, odpoledne pak oplatky, koláče s tvarohem a povidlím, buráky a piškotky s marmeládou. Nic závadnýho, hodnotný a výživný záležitosti. Přesto jsem málem nedoběh na záchod a pro sichr sedím přivázanej za nohu ke šprinclíku u stolu, abych se nevznes ke stropu.

Že by to mělo spojitost s tím, jak jsem strávil prakticky celej den s milovanou kolegyní DrDol, když jsem se jí rejpal ve střevech? Ve střevech počítače, pochopitelně. Možná. Teda ve střevech určitě, souvislost možná. Z té sestavy tam by se jeden dosral naprosto spolehlivě, i na lačno.

Nevím.


Večer se stavil na návštěvu Péťa Hromádkojc a Kachně, ještě později jsem šel na návštěvu pro změnu já, za kamarádkou pIvou a jejím přítulem Martinem, podívat se jim na nějaký diapozitivy z předloňské výpravy po Finsku. Taky paradox, oni byli předloni ve Finsku s odskokem do Estonska, my s Ťapinou v Estonsku s odskokem do Finska. Divný, že jsme se nepotkali. Zvlášť, když přičtu, že s druhou známou duší v okruhu několika tisíc kilometrů, Janinkou alias AGJ, jsme se srazili už v Lotyšsku.


Návštěvy jsou nakonec fajn věc. Třeba teta Allora, která se má stavit v sobotu. Aby nebyla darmožroutka v pravém slova smyslu, tedy aby jenom nepřijela, nevyžrala nás a zase nezmizela, dostala bojový úkol. Napadlo mne, že jsem kdysi komusi půjčil knihu MASH. Ten kdosi mi ji tehdy kdysi pochopitelně nevrátil, tudíž žádnou knihu nemám. Leč knihu mají v antikvariátě v Alloří vesnici. Vypliv to na mne internet.

Alloru jsem tedy pověřil, dostala bojový úkol - knihu koupit a dovézt. Hned se tomu nedá říkat jenom zdvořilostní návštěva a lemtání kafe, už je to poslání, literární sedánek, kulturní osvěta. Allora bude knižní donašeč.

Škoda, dneska to nestihla, prý se hrozně moc děsně a mega giga zdržela v práci u paní oučetní. Dramaticky mi to vysvětlovala, zdůvodňovala, omlouvala se, lamentovala, naříkala, zapřísahala. Já mezi jednotlivými fázemi prokládal chlácholení jako: "Klid", "V pohodě", "Ale jo" ...

Trošku mi to připomnělo historku s kamarádem Malým Cvekem, jak šel k řece pro vodu. Jak šel pro vodu k řece, vzdálené dvacet metrů. Vrátil se za čtvrt hodiny.

"Cos tam dělal tak dlouho?"

"Tam byl rak."

"Aha."

"Né, fakt tam byl rak."

"Ale jo."

"Vy mi nevěříte."

"Věříme."

"Ale von tam ten rak fakt byl. Já ho viděl."

"Jasně."

"Vy jste blbí, já jsem ho pozoroval, on tam takhle plaval ..."

"Ale my ti to skutečně věříme."

"Nevěříte, on se pak schoval pod šutr a vykukoval ..."

Nalil vodu do ešusu nad oheň a ještě dalších deset minut nám přísahal, že viděl raka. Celou dobu mu to nikdo nevyvracel, ale nebyli jsme schopni mu vysvětlit, že mu to věříme, že jsme rádi, že viděl raka i že přinesl vodu. Nakonec byl asi půl dne načučenej a ještě zbytek vandru se vždycky zničehonic po třech hodinách zastavil, aby nás ujistil:

"Ale fakt tam byl ten rak."

Já to Alloře taky věřím, že to dneska nestihla. Věřím jí i, že zítra to stihne. Vzájemná důvěra je důležitá. Ona mi zase dozajista věří, že s knihou dostane kafíčko eňo ňuňo, třeba i v sobotu v deset dopoledne si může přijet, avšak bez knihy ji leda tak skopnu se schodů, tetu jakousi darmožravou.

Vodkaz nafurt

Středa, 24.03.2004 - Únava a Tutilkova pomsta

Psí život, všichni mě jenom budí a nadávaj mi. Že se na to nevykašlu. Celej den su úplně nepoužitelnej.

Ráno. Spát jsem šel o půl třetí, musel jsem dodělat nějaký fotky ze srazu, dopsat včerejší extempore s Dufalíkem aka Tutilkem a připravit Ťapince návod, jak dostat koně na CD. Né, to mi nehráblo, Ťapinka má dnes exhibovat, prezentovat svého uňa, pacienta, před plnou posluchárnou, na to musí mít prezentaci v PowerPointu a tu bude projektórem promítat, k tomu moudře řečnit. Nedala si říct, že dle posledních výzkumů se z PowerPointu blbne a že je to kokotina. Všici maj prezentace v tomhle hnusu, ona musí mít taky. Jestli to tak půjde dál, za chvílu začne zamykat vchodový dvéře, všichni přece zamykaj. Ale PowerPoint je nakynutej rozkydlej moloch, nacpete do toho tři mrňavý fotečky, v počítači zachrastí a vypadne vám z toho soubor na půl CD. Hnus. A Ťapinka se včera někde nadrndila, hrdinně padla jak kapitán Jaroš u Sokolova, jenže musela si to ráno na to cédéčko upéct, nikdy to nedělala, je vlastně taková vypalovací panna, proto jsem jí k tomu sepisoval pečící kuchařku.

Tak teda to ráno. Ráno řve budík. Řve telefon. Řve Ťapina. Budík řve už asi hodinu, abych vstával, Ťapina řve, ať budík neřve, kope do mne, ať vstávám, telefon řve, jelikož jsem Žufimu poslal do práce mail, ať mi ráno zavolá, abych vstával, kdyby mě nevzbudila ta tlupa v ložnici. Za dveřma řvou psi, protože jim došlo, že se z druhé strany dveří děje něco zajímavýho a voni nejsou u toho.

Zkrátka ráno a já už su tumpachovej.

V práci, už v devět, na mne čeká několik vzkazů od Tutilka, konkrétně v ohlasech ke včerejšímu zápisku: "Debile. Tak to vůbec nebylo." V mailu: "Debile." Na chatu: "Debile."

Tutilek zapojuje veškerou svoji invenci a vymejšlí všechny možné i nemožné komunikační kanály, aby mě mohl sprdnout a abych to neměl tak jednotvárný.

KTZ (někdy mylně nazývaná SMS): "Debile, spusť si ICQ."

No, to už je snad poslední, pouštím ICQ, mžourám do toho, furt bych ještě chrápal, dle předpokladu už tam mám zprávu: "Debile. Pojď na oběd."

Co jednomu taky zbejvá, že jo? Takovýmu pozvání se nedá odolat. Prej bere ještě kolegu, vyzvednou nás se Žufim autem před ouřadem.

Naběh si sám, vymyslel velikánskou pomstu, do dveří od auta narafičil jakousi bouchací potvorárnu. Pravda, já se lek jak kráva, že jsem mu ty dvéře snad urval, ale oni vevnitř pak pět minut neslyšeli.

Celou dobu oběda Dufalík uváděl včerejšek na pravou míru - sice si to nepamatuje, ale rozhodně to nemohlo bejt tak, jak já popisuju, to kdepak, ani Ň, ani zbla. Jsem prej debil, tím to je. Žhavá novinka.

Po obědě jsem v práci, abych tam zas neusnul, musel vyvinout nějakou aktivitu. Proti svému zvyku jsem si dohrál z práce s fotkama, napral je na web, abych se obratem dozvěděl o svém debilství od všech zúčastněných. Mám to těžkej život.

Večer jsem doma chvilku po příchodu vytuhnul na gauči. Deficit. Únava. Skleslost.

To nejni možný, i ti čokli se proti mně spikli. Spím si spokojeně asi dvě hodinky, načež psové naznali, že panička s nima byla moc brzo, že je na čase pánečka probudit, by se šlo ven. Mně hned přišlo něco divnýho, jenom mi nebylo moc jasný, oč kráčí. Ale fakt, novej psí trik. Stáli spořádaně u gauče, Anďák mě tahal za tričko a Mášena za nohavici. Vstávej, lenochu, jdeš s náma na procházku.

A teď mi ještě teta Allora vyhrožuje, že přijede v sobotu na kafe. Podstata výhrůžky tkví ve faktu, že hodlá ono kafe požívat před polednem. Chcípnu.

Doplnění:

Allora (1:12 AM) :
ja te jednou bacim :-D
Egi (1:13 AM) :
procpak?
Allora (1:13 AM) :
chcipnes ze prijedu? No to si pis ze jo!!!

Už se nemůžu dočkat ...

Vodkaz nafurt

Úterý, 23.03.2004 - Tutilek jde s děravou patou

Vidíte, ať řeknu cokoliv, okamžitě si vždycky vzpomenu na nějakej Kantorkův kreslenej chtip. Tohle je třeba s tím studnařem ...Lidová moudra. To je takový zvláštní jazykový útvar, samá to lež jak věž, jenže nějakého nablba to napadlo napsat do učebnic, přičemž, tupan, mylně předpokládal, že opakovaná lež se stává pravdou (vidíte, to je zrovna ono) či že tisíckrát nic umořilo osla. Umořil bych leda autora učebnice.

Věc sahá daleko do historie. Kdekoli se ožral sedlák, blábolil z delírka, zaslech to ňákej národní buditel, honem si to zapsal, až měl takovejch zápisků hafo, opsal to do knihy. To byla taky jediná buditelova námaha, opisovat cizí myšlenky, to se to machruje, dodneška se tím zabejvá spousta lidí, říká se tomu weblogy. Ale to je irelevantní. Podstatný na věci je onen fakt, že pokud se buditel trefil do doby národního obrození, měl vystaráno.

Proč to říkám - v takovým pravěku by inkasoval tak pazourkem mezi reflektory, tlupa by dozajista neživila jednoho darmožrouta, kterej se fláká od jeskyně k jeskyni, poslouchá žvásty a tesá to do kamene. No schválně - viděli jste někdo v pravěké jeskyni třeba na Bejčí skále něco o pýše a pádu? O mnoha psech a zajícově smrti? O liškou chlubící se ocasem? Kdepak. Na to neměl nikdo čas a ani nervy. Navíc buditelské knihy se psaly v noci, představte si, že by pravěký buditel jim uprostřed noci před velkou operací "podzimní mamut" mydlil šutrem do stěny, to by dostal sekeromlatem tím spíš.

Ve starověku to nebylo o nic růžovější, ve středověku jakbysmet. Nejlepší cesta na hranici.

Až právě to národní obrození. To snad musela být nějaká davová haluz nebo kýho čerta, buditelové vylezli z brlohů a začali sepisovat knihy blábolů, naši předci jim to žrali a podle toho dopadli, Habsburk se vzteknul a ukázal jim, co je to národní ukolébavka. Havlajza šoupli do Brixénu či kupříkladu nebožka Barunka Panklová zašla hlady. Výjimku tvořil Jarda Hynek, ten, co napsal to vo tom Máji a vo tom Bezdězi, ten nezhynul žádnou dramatickou smrtí, jenom se při hašení požáru romanticky nachladil a spořádaně umřel na zápal plic. Taky nebyl žádnej pravej buditel.

Pak nastal útlum pořekadel až do poloviny minulýho století, to se zase začalo ujímat kupříkladu "Arbeit macht frei" nebo později "Se socialismem na věčné časy". No, taky obě tyhle etapy zhebly na svý přísloví.

Kdepak. Přísloví a lidová mudrosloví jsou blbost.

Únor bílý? Kromě infarktu všech domovníků do zblbnutí odhrnujících sníh bych s dovolením zmínil svoji etudu na dálnici. Pche, pole ať si dělá co chce, žádný takový. Totéž platí i o Vánocích, jakož i o jiných nechutnostech v bílé barvě. Bílá čokoláda třebas.

Kdo do tebe kamenem? Ty do něho holí.

Kdo jinému jámu kopá, je patrně brigádník. Nebo Ukrajinec. Nebo obojí.

Jak se do lesa volá, tak se hajný ozývá, to ještě můžete bejt rádi, že vám kolem uší nesviští broky.

Host do domu? Malej dvůr a velkej bič.

Pro dobrotu ... né, to je scestný celý, za tím bych hledal rovnou jakousi všivárnu. Dobrota je blbost nebo dobře maskovanej marketing.


Tímto jsem se chtěl vtipně dostat k vyvrácení hesla, že na dvou židlích nelze sedět. Lze. Lze bejt dokonce ve dvou hospodách naráz. A v každé třeba sedět na dvou židlích. Je to takový pohodlnější.

Mno jo, moc se mi to nepovedlo, nějak jsem se do toho zamotal. Tak co, ta první kapitola bude jakože poučení, odsud dál už typickej deníčkovej zápisek. Zas když jsem to tam tak šroubovitě rozepsal, přece se s tím nebudu mazat, hrách na stěnu, perly sviním a šutr do studny. To sice přísloví není, ale je to ohromná zábava, zvlášť, jestliže studnu dole hloubí studnař.


Tak ty dvě hospody. Aha.

Původně jsem měl jít dneska jenom do jedné, s Xkem ke Kolečkovi. Po sobotním srazu, potlachat, pomluvit, nadat Egimu, co to zas fotil a co to zas k tomu psal za bláboly, pohodička.

Jenže do toho mi volali slepejši, že jest problém, Zadek si spletl den a přijel do Brna dneska, proto se tento tejden jde do hospody na slepejšpárty už v úterý. Zase do Tržálu, jako minule, s kytárou, dělat bugr.

Aby toho nebylo málo, napsal mi Dufalík alias Tutilek hloupou KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), že on jde taky ke Kolečkovi na šipky, že je třeba se sejít. Jestli jdu já? A v kolik tam budu? Nechal jsem ho půl hodinky vydusit, to mu vcelku rychle došlo, že na KTZ končící otazníkem z principu neodpovídám, zavolal mi a celý mi to zopakoval. Domluvili jsme se, že se uvidíme.

A co teď? Dvě hospody v jeden čas, kousek od sebe. Egi je kluk šikovnej, Egi se staví v obou.

Nejdřív jsem vyrazil do Tržálu za slepejšama. Ti už byli notně v ráži, zjebali mě jak škaredýho psa, jak jsem je před tejdnem pomluvil, co jinýho taky čekat? Dal jsem si jednu Kofolu, chviličku poseděl a pokračoval v krasojízdě.

U Kolečka bylo mrtvo. Všichni to po sobotě nějak vypustili, ze známejch se tam fakt třepal jenom ten Tutilek, kterej si pro sichr vzal s sebou Květinkovou, aby se nebál. Zrovna sakrovali, jaká je to nezodpovědnost, nepřijít nikdo do hospody? Kromě mě teda? Jak je to vůbec možný? Tohle je nějaká disciplína?

Usoudil jsem, že je čas na grandiózní akci, nechal jsem ty dva dopít, bafnul je za flígr a odtáhl do Tržálu za ostatníma, je to za rohem, venku tak krásně prší, projdem se, dám zas dvě partičky dohromady. Kdyby se mi třebas někdy zase nechtělo, moh bych zopakovat svůj oblíbenej trik a poslat je všechny někam do krčmy, kam následně sám nejít. Oni se pak skamarádí a já mám klid. Sice je v Tržálu taky kravál, ale narozdíl od Kolečka s kazeťákem tam si ho produkujem a regulujem sami.

Setkalo se s pochopením. Přesunuli jsme se.

Dramatický zlom a kritická chyba nastala hned ve dveřích. Tutilkovi to teprv došlo a zblejsknul kytáru. Pravil: "To je bomba, zabékáme si," čímž se stal na dobrou hodinu nepoužitelným, jelikož se snažil rozvzpomenout se na nějakou písničku, od které by znal víc jak tři slova pohromadě. Taková momentálně nebyla na skladě. Proto se Dufi stihl pod průhlednou záminkou ladění během oné hodinky nalinkovat jak notová osnova, bubnoval do stolu, vsedě se pokoušel tančit a hlavně krákoral. Ostatní "Bednu od whisky", Tutilek tvrdošíjně "Mám jednu ruku dlouhou". Zbytek lokálu "Guantanámo", Tutilek "Slavíky z Madridu".

Pak nastal zlom. Synchronizace. Pepé spustil "Severní vítr" (to jako písničku, neporoučí větru a dešti).

Dufalík s úžasu svému i všech okolo přišel na převratnou věc, zná slov pět v kuse, pokud teda počítáme předložku: "Jdu s děravou patou, mám ..."

Co to vlastně má, to už nevěděl, ale v opilecké pýše se na to urputně pokoušel přijít, čili vznikaly zajímavé dvojhlasy:

Stůl: "Hej nandej na sebe modrý džíny, vlak houká, v kopci je pomalej."
Tutilek: "Ááá - Jdu s děravou patou, mám zlatou, kruci, teď jsem ztratil nit ... jo, mám horečku zlatou ... a nit stříbrnou ... stříbrnou, na skráních ... dívčí smích, ten divnej řev ..."

Stůl o půl hodiny později: "Když jsem byl chlapec malej, tak metr nad zemí, scházeli se farmáři tam u nás v přízemí ..."
A do toho Dufalík: "Scházeli se v přízemí, zum zum, tralala, jdu s děravou patou, mám horečku, asi, táta hrál a rázcvětály jábloni i grůši." (to celé na melodii "Pec nám spadla.")

Geniální improvizace.

Vydrželo mu to až do odchodu. Krom toho, že jsme cestou po jedné rovné ulici potkávali křížem krážem korzující zbytky naší společnosti - a to někteří šli zčistajasna i proti nám, narazili jsme i na část bandy z Xka, která se právě hrnula do Kolečka a ptali se, jestli tam ještě někdo je. Popravdě jsem jim odpověděl, že nevíme, v devět tam nikdo nebyl, teď je půl dvanácté, tedy lze vcelku s úspěchem pochybovat, kdo to taky kdy viděl, chodit do hospody o půlnoci? Tutilek jim tajuplně sdělil, že jde s děravou patou a má zlatou, medaili mi nedaj-li, liguérééé.

Rozjezd nám ujel kvůlivá potácejícímu se Tutimu před nosem, na další čekat v dešti se nám nechtělo. Zavolal jsem radši svoji oblíbenou taxikářku Ivanku, ať se pro nás staví, mne hodí na Lesnou a s Květinkovou a s tím hejkalem to pak protáhne do Soběšic. Jo, Ivanka pravila, že je tam hned. Avšak měli jsme ještě dost času stáhnout Dufina z kandelábru, kam se vyšplhal a právě sděloval do oken protějšího hampejzu, že má zlatou horečku a taky cosi s nohou, jenom si nemůže vzpomnět co.

Ivanka konečně přijela, povídám: "Ahoj."

Květinková: "Dobrý večer."

Tutilek: "Paní, vy mi to nebudete věřit, ale já jdu s děravou patou. Mám horečku, měl bych ležet v posteli, tralala, tralala, přijde na mne kontrola."

Ivanka jenom spráskla ruce. Pak zamumlala, že už viděla i horší moje kamarády, mávla rukou a za Dufiho pobrukování o zlaté horečce, řevu o děravé patě a bubnování do sedadel nás rozvezla domů. To bylo celý.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 22.03.2004

Jsem si, blbec, zas po čase cestou do hokny přečetl noviny. To jsem si kurva zase naběh. Vláda v hajzlu s činností, nikoli ovšem tamtéž poslána. Socanskobolševická klika zabírá tak půlku plátku. Něco o mrtvejch učitelích, šikanovaný děti. Už asi čtrnáct dní dokola omílaný téma. Krávoviny. Nesoudící soudy a jako zalátnutí prostoru jakejsi objevnej článek o sexu. Že mladí šukaj, někteří dřív, někteří později. Obojí to vydávají za správný.

Trochu z šedi vystoupil článeček o tom, kterak parta jakejchsi inťošskejch vyjebů demonstrovala proti válce v Iráku. Ani jim příliš nevadilo, že je dávno po válce. Nahnat je do ulic Bagdádu hlídat křižovatky, jenom ať si tam potykají se Saddámovejma ex-kámošama, vono se to dobře bratříčkuje s maníkem s plastickou trhavinou na břuchu. Ale jistě by si rozuměli, vždyť jsou podobného smýšlení. Humanita, vole, humanita.

Nejvíc se mi líbil článek "Přivázaný pes napadl šestileté dítě". Skvělé. Že ho rovnou nesežral, hajzla. Věc se měla asi tak, že spratek přelezl ohradu na soukromej pozemek a hlídací pes si ho trochu podal. Pes konal svou povinnost a šklebákovi natrhl prdel (plus pár dalších tělesných orgánů). Asi si děťátko neuvědomilo, že lozit přes cizí ohrady na cizí pozemky, notabene se motat do blízkosti psa, ač na řetězu, že to není dobrej nápad. Dobře mu tak. Případem se začala zabývat policie. Nerozumím dvěma věcem - proč ta policie? Ve svém nezdolném optimismu věřím, že ještě budou popotahovat rodiče od toho parchanta, že ho tak blbě vychovali. Nebo že by ne? Že by zase jenom onanovali nad jasným případem a pak naříkali, jak nestíhají potírat skutečnou kriminalitu? A druhá věc je ten titulek, proč se, do prdele zasranýho, ten článek nejmenoval třeba "Hlídací pes bránil pozemek"?


Tak jsem se hezky vytočil už po ránu. Ani mě pak netěšilo, když jsem došel do práce už v 8:15, šéfová přišla pět minut po mně a já na ni moh dělat blbý vopičky. Nedělal. Natruc. Ať si dělá vopičky do zrcadla. Pche.


A pochopitelně jsem to zase schytal za výpravné komentáře k fotkám ze srazu. To je jako s tím házením perel sviním. Já hážu ty perly, abysme si rozuměli.

V sobotu jsem totiž na srazu ještě potkal maníka. No, potkal, von mi šláp na nohu a při vomlouvání jsem mu přišel ňákej povědomej. On mně teda taky. Ale na obojím není nic divnýho, já mám ksicht vcelku zapamatovatelnej a při mým seznamovacím temperamentu mi přijde povědomej každej druhej kolemjdoucí. Radši už většinou ani nikoho nezdravím a preventivně si počkám, kdo se ke mně přihlásí sám.

Tenhle se přihlásil. Mírně neúmyslně původně, tím hňápnutím na nohu. Zamyslel se a zeptal se, jestli jsem třeba nebyl na vojně v Židenicích. Postupným rozborem situace jsme došli k závěru, že jestli je skutečně svobodník Kudla v záloze, pak ano, Rota Oprav Techniky, druhá četa, první družstvo. Čistě teoreticky moje družstvo, to by tak velitel družstva mohl říkat. Čistě prakticky jsem seděl na štábu v kanceláři, plánoval si provoz Tankové a Automobilní Techniky a z velení družstvu nebylo nic. To je momentálně irelevantní. Původně jsem myslel, že on měl zařazení "starší automechanik - střelec". Omyl. Byl "starší řidič - kulometčík". Což je diametrálně jiná funkce, pravda, seděl většinou na kontrole vozidel nebo družstvu ošetřování techniky, držel hotovost svozů a podobné zábavné věci, tedy zda byl určením automechanik nebo řidič, to vyjde nastejno, avšak narozdíl od střelce prostého, bigoše se samopalem Sa-58, jako kulometčík nikdy kulomet neviděl. Ale takovejch nás tam byla většina. Též jsem měl původně ve vojenské knížce (paradoxně hned od začátku) "starší autoelektromechanik", ač jsem byl zobák aka milionář, auto jsem prakticky nikdy zevnitř neviděl a o elektru věděl jenom, že kope. Pověstnej tímto byl jistej svobodník magistr Vojta zvanej Taťka, toho taky šoupli do autodílny, kam přijela vejtřaska. Přijela, vlastní silou, po vlastní ose. Vlastně fungovala, nevím proč tam jela, asi přidělat mlhovku nebo co, Taťka autíčku zalovil v motoru, cosi se mu z toho vysypalo a vejtřaska už neodjela. Taťka byl dávno v civilu a náklaďák tam trčel na dešti jako memento faktu, že pouštět právníka do motorového prostoru nákladního vozidla je blbost.

Avšak mě v tom upoutal ten svob. Kudla v z. a kulomet. Trochu jsem popátral v zařazovacím systému a zjistil, že takový kulometčík má vždycky poskoka, který slove nabíječ. V klidném období mají přátelský život, dělí se o konzervy, cigára, chlast a jiné dobroty, to ovšem pouze do doby, než dojde na akci. Pak kulometčík si sedí hezky v hnízdě a pere to do nepřítele, co to dá, až mu dojde munice, pošle si pro ni nabíječe. To vidíte vždycky ve filmech, to je takovej ten maník, co v největší palbě protivníkových minometů kličkuje nekrytým terénem mezi ostnatým drátem, běží, co mu síly stačí, aby zjistil, že i u vedlejšího opevněného postavení náboje došly. Pak zhynou všichni hrdinnou smrtí smrťoucí. Nebo nabíječ někde pod příslibem nějakého barteru (cigára nebo chlast) poslední bedničku munice vykšeftuje, šlohne zápornému hrdinovi z vlastních řad nebo šlohne nepříteli, taktéž zápornému hrdinovi, tentokrát z principu, popálí si pazoury o kulometčíkův žhavej lauf, slavně společně zvítězí, posledního enemy (obvykle majora) zastřelí až před vlastním postem, načež kulometčík je dekorován nějakým zaslouženým řádem, kdežto nabíječ je opomenut, ušlápnut v koutě, tváří se skromně, leč v závěru filmu se uchlastá.

Nabíječ. Fantastická postava. Škoda, že žádnýho živýho neznám. Neznám teda ani mrtvýho. Smutné.

I dumal jsem, jak tuhle hrdinnou funci zdůraznit, vyzdvihnout.

A na fotkách ze srazu mě upoutala Zlodějka77 se svým přítelem. Heuréka, to je ono. Udělám literární obrat. Napíšu, že je to Zlodějka77 a její hrdinný nabíječ.

Zas jsem byl za špatnýho. Zlodějka nebyla na vojně a nepochopila mou literární nadsázku, nýbrž mi napsala tuze rozzuřenej komentář, anžto má malej kyblik.

Chjo. Psí život.

Vodkaz nafurt

Víkend, to jest Sobota - Neděle, 20. - 21.03.2004

Vstával jsem ve dvě. Pro ty, které by to zajímalo (jako že nebude), který den jsem vstával ve dvě, tak v oba. To je moje. Moje oblíbené vstávání.

Kočička přirostlá.V sobotu jsem se trochu rozkoukal, vylemtal kafe, bafnul foťák a šel si za dům vyfotit kočičky, né dvounohé ani čtyřnohé, ale takovej ten sajrajt, co roste na stromech. Poznámka - na stromech nerostou kočičky dvounohé ani čtyřnohé. Na stromech rostou kočičky přirostlé. Čtyřnohé i dvounohé kočičky můžou být též přirostlé, ale tak nějak jinak.

Kantorkův chtip na téma přirostlejch koček.Checht, zase mi to připomnělo jeden blbej chtip od Pavla Kantorka ...

Co to tady plácám? Zkrátka jsem si šel vyfotit jakýsi roští za barák, pak jsme s Ťapinkou chvíli dělali pokus o debordelizaci, načež jsem se sebral, vzal opět foťák a šel na sraz Xka. Pravda, krapet oklikou, musel jsem se ještě stavit u kolegy Havlajse, dodělat mu pár blbin s tím počítačem, co jsem mu za jeho ohromný peníze s využitím mé ohromné šikovnosti nastěhoval domů. K němu domů, pochopitelně.

Jak tak sedím u Havlajsů u počítače, maj puštěnou televizi a v televizi běží jakesi nablblej pořad o předávání onakých hovadských cen, ňákej manták na obrazovce povídá, že naprosto nejhovadštější cenu pro zpěvačku roku získala tuze úžasná zpěvačka Radůza, což jsem ovšem zbystřil, protože tak divný jméno, to člověka trkne, to dá rozum. Málo Radůz běhá po světě a to eště všechny nezpívaj. Přesněji řečeno - já Radůzu znám jednu, a to donedávna jen z doslechu, páč jest to páně Bobešova švagrová. Teda ani teď ji neznám osobně, nýbrž krom doslechu i z poslechu, páč Bobeš s ní machroval tak dostatečně dlouho, až jsem neodolal, což jsem ovšem dobře udělal, jelikož se to poslouchá vcelku velice dobře.

Čili si tak matně vzpomínám, jak probíhaj ony divný pořady - tam vždycky ten hlavní onanista zahejká do mikrofónu, kdo že jako vyhrál nějakou trotlovinu, všici v sále na obrazovce nadskakujou, plácaj hnátama, dotyčnej se doplácá na pódium, řekne jim, jak jsou bezva, že takovou věc nečekal, někdy něco zakrákorá, každopádně pak táhne do hajzlu a čeká se na dalšího nebožáka, kterej dostane zase jinou cenu.

Vylez jsem od počítače a šel se podívat, jak se ona Radůza štrachá na pódium a jak se bude tvářit, až bude publiku lhát do očí, jak ji to děsně dojímá.

Havlajsovi už nad tím diskutovali:

"Kdo to má bejt? Hele, to je jako vona, jo?"

"Asi jo, vím já? Divná, co?"

"Hmm. Třeba fakt umí zpívat, co my víme."

"Každopádně jsme vo ní nikdy neslyšeli."

V televizi se zatím postavička usilovně drápe na pódium. Přijde mi ale ňáká povědomá. No jo, chachá, se ví, vždyť to je Bobšova Překližka, prdy a bubliny Radůza. Tak jsem moh zamachrovat a vyjevenejm Havlajsům sdělit, že jde vo mejlku, Radůza je asi někde pečlivě ukrytá, stydí se v koutku a poslala si pro cenu ségru. To všechno dřív, než némlich to samý vymekotala Překližka na pódiu.

A hned jsem byl za kulturního vzdělance, nebudu přece nikomu říkat, že nezaslouženě.

To už mi volal nervózní Fabiák, kde že jsem, když mám bejt na srazu? Obratem mi sdělil, že jsem dylina a jestli okamžitě nenacvičím, nakope mi prdel. Schválně jsem ještě chvíli počkal a pak se teda laskavě na sraz dokejval, z kopání prdele nebylo zcela logicky nic. Fabiák - silák teoretik.

Na srazu jsem se flákal a fotil až do čtyř do rána, nedopadlo to - kupodivu a proti očekávání - až tak tragicky, teda aspoň se nikdo nezblil a nepopral. Skoro. Mruch se prát chtěl, ale byl zavčas zpacifikován Daemonem, jestli se někdo zblil, tak slušně na místě k tomu určeném. No žádnej velkej rozruch.

V neděli jsem se jenom flákal a hrál si s fotkama, Fab se stavil, abych mu je upekl na CD a první část jsem večer ještě napral na web. To bylo všechno.

Ha. Ne. Stop.

Učil jsem Ťapinku jezdit autem. Jenomže kdo čeká nějaký pikantní historky, bude zklamanej i tak, páč ona už má řidičák, tudíž v tom minimálně někdy seděla. Dokonce i za volantem. Sice kafrá, že všecko zapomněla, což jest zčásti i pravda, do provozu si tedy zatím netroufla, ale po parkovišti drandila vcelku odvážně, do ničeho a do nikoho nenarazila, obrubníkům i kandelábrům se vyhnula a chcíplo jí to jenom jednou. Až takovej frajer jsem byl, že jsem ji nechal chvíli jezdit dokolečka dokola samotnou, stál venku a kouřil.

Tož tak.

Vodkaz nafurt

Pátek, 19.03.2004

Je něco zajímavýho na tom, jak jsem dělal kočku? Teda jak jsem přenášel počítače jak koťata? Blbost. Fuj. Od čtvrt na devět, kdy se mi podařilo přijít do práce, až do konce. Brrr. Ale bylo to nutný, jinak bych se těch relikvií nezbavil. Přitom jsem možná zjistil, že se nám ve skladu usadili brouci. Jednak z jakési bedny z káblama se linul takovej ten zápach, co produkujou brouci, který si někdy přinesete domů asi s moukou, druhak tam ležel mrtvej ouplně jinej brouk. Brouka zdokumentuju. Možná. Nebo taky ne, co je mi po broukách? Ten jeden je stejně paf a bednu vyhodím i s káblama a smrdícíma broukama, se s tím srát nebudu.


Odpoledne jsem byl objednanej s Všiváčkem (to je auto, né člobrd) do zločinného servisu kvůlivá bezpečnostnímu pásu u spolujezdce. Asi bych to měl zrekapitulovat, abyste to nemuseli pracně hledat v archívu. Dobře, tak by to asi nikdo nehledal, ale já to přesto zrekapituluju, minimálně to tady bude vypadat delší.

Kdysi koncem listopadu jsem koupil s mnoha peripetiemi ojetou Faldu. To je zrovínka ten Všiváček, anžto měl espézetku VSI, tu sice už nemá, ale přece ho nebudu kvůlivá takové prkotině přejmenovávat. Tak - ve Všiváčkovi nefungovaly pásy. De facto pásy jako takový fungovaly, jenom měly drobnou chybku, nebyly do čeho zapnout. Jeden zapínací mechanismus (nevím, možná se to nějak jmenuje i odborně) chyběl úplně, druhej tam byl, leč nezapínal. Hned v podvodným autobazáru jsem koupil jeden jedinej zapínací udělátor, co tam měli na skladě.

Po asi tejdnu (a to už v historii ani já hledat nebudu) jsem s vozem nacvičil do neméně zločinného autoservisu, ať mi ho proklepnou a zašmodrchaj tam pár voprav, mimo jiné ty kšandy. Jeden drek mám, druhej dodaj, jasně, maličkost. Nedodali. Při převzetí jsem se dozvěděl, že ten jeden dali k řidičovi a druhej momentálně nemaj, by se to muselo objednat. Jasan, nechť se objedná. Nechal jsem jim vizitku a vyčkával.

Před Vánocema mě vyčkávací taktika přestala pomaličku bavit. Zatelefónoval jsem. Ó ano, už si vzpomínají, zapomněli zavolat, samozřejmě, mám přijet třeba hned, na hodinku maximálně. Přijel jsem. Přes celý Brno. Aha, novej nemají, ale to je detail, hele, támhle je moře vraků, z nějakýho to vymontujou. Felicie mají v zásadě dva typy pásů, jeden má zapínací přezku s okýnkem, druhej s dvouma výřezama z boku. Já mám pásy s přezkou s výřezama. Zapínátka ve všech momentálně přítomnejch vracích byla na přezky s vokýnkama. Hele, nápad - z Favorita se to vymontuje, tam je to všechno na zářezy. Vymontovali. Problémeček, nepatrnej, Favorit to má na rovné tyčce, do Feldy to k sedadlu nepasuje. Tam musí bejt zahnutá. Za hodinku to bude, mechanik do toho párkrát praští a zahne to, má dva kusy, u jednoho se mu to natuty povede. Jestli mám zatím co dělat? Nakoupit těsnění do vodovodu v nedalekým obchodě, bingo, super. Za hodinu (to už byla druhá, první zabralo hledání) jsem se vrátil, mechanik si zkroušeně přehazoval kladivo z ruky do ruky a smutně koukal na jednu přeraženou tyčku, druhou jaksi divně zkroucenou a hromadu umělohmotné drti z těch vlastních mechanismů, který se mu při tom praštění celý rozpadly. Ale nemám zoufat, mezi svátkama objednají a zavolají. Zapsali si číslo.

Kolem půlky ledna jsem zavolal já. Objednají - zavolají - nechali si znovu nadiktovat kontakt. V půlce února mail, asi další datová žumpa, nikdo mi neodpověděl.

Toto úterý jsem volal já a řval jak tur. Ó jé, probůh, nechť se nezlobím, mno, skutečně na mne opět zapomněli. Jo, zlatý voči, vysrali se na mne. Známe. Ale sichrově, na mou duši na psí uši, tento pátek mám přijet, odpoledne, tak kolem třetí, bude to nachystaný, hodinku času maximálně to zabere. Kde já už jsem to jenom slyšel?

Přijel jsem. Dneska. Ve tři. Dneska je totiž právě tento pátek od tohoto úterka. Hned za bránou jsem zmerčil jednoho ze šéfů, zastavil jsem mu málem o nohu, hezky jsem ho přivřel k řadě zaparkovanejch aut, by mi nikam nezdrh:

"Brej den, já su tady kvůli těm pásům."

"A kurva."

"Vzpomínáte si? V úterý jsem telefonoval ..."

"No právě. A kurva. Kurva."

"Tak úvodní přednášku z prostituce bychom měli za sebou, teď by stálo za úvahu přejít od slov k činům."

"Ano, vteřinku strpení."

Usadil jsem se do auta a nahříval se za sklem na sluníčku klonícím se k západu. Rádio jsem si pustil. Pak jsem zas vylezl, zevloval chvílu vokolo, sednul, poslouchal. Po půlhodině vidím střešním okýnkem, jak maník křepčí na terase. Buď mu jeblo a tančí hula-hula, nebo mává na mne. Mával. Došel jsem za ním nahoru.

"Máme tady, ehm, kurva, takovej zádrhel. Žádnej ten odpovídající díl tady nemáme. Obtelefonovávám dodavatele a zkouším to sehnat."

"O pojmu 'budeme mít připraveno' jsem měl jiný mínění."

"No jo, já jsem myslel, že se to vezme z ňákýho vraku, jenomže von tam je ve všech jinej typ."

"To už jste myslel několikrát a vždycky blbě."

"Já vím. Já to seženu. Určitě."

Hmm, panáček myslel. Myslel. Ach jo, proč, do prdele zasranýho, furt všichni myslí? Myslet znamená hovno vědět, to by mu ostatně řekl i jeho kolega, kterej je bejvalej lampión, jak se mi kdysi chlubil. Pokynul mi k vedlejší místnosti (tu už taky znám), tam je televize s naladěnou jenom chrčivou Novou a automat na kafe. Ten nechrčí. Pokud teda z něj neloudíte kafe. To pak chrčí i ten.

Něco po čtvrté mě šulda přišel chlácholit - ano, už je to na cestě, podařilo se mu zajistit v Židenicích, nákupčí tam už jede, všechno je "in progress".

V půl páté přišel nákupčí - vyzvednout si klíčky od auta (svýho) a zeptat se, kam že to má jet?

Ve čtvrt na šest byl zpátky i s fungl novým zapínacím mechanismem. Úžasné. Škoda, že to byl zas ten druhej.

To už jsem nelomil rukama jenom já, nýbrž i ten autoservisdirektor, teda v přestávkách mezi lamentováním a nadáváním.

Ještě jednou se pohroužil do útrob jejich vrakoviště. A ejhle, přinesl. Fakt že jo.

"Jenom jestli vám to nebude vadit, je to přesně vono, funkční, na správnej typ pásů, na zahnutý tyčce. Akorát je to krapet delší, bude to trošinku přečnívat."

"V pořádku, hlavně to tam už namontujte."

"Nebo eště to můžu dát mechanikovi, on to takdlenc fikne a navrtá tam novou díru."

"To už znám. Mechanik. Jenom takdlenc. Ne. Namontujte."

"Chápete, von by to zkrátil, pak tam udělal díru a bylo by to stejný jak to druhý a vůbec by to nepřečnívalo."

"Ne, namontovat."

"Ale kdybyste chtěl, jenom si řekněte. Mechanik ... fikne ... navrtá."

"Fajn. Nefikat. Nevrtat. Montovat."

"Dobrá, hned to bude."

Bylo to. V šest. Vzpomněl jsem si na styl, jemuž se v americkejch filmech z advokátskýho prostředí říká "návodná otázka":

"Jsem snad něco dlužnej?"

Pochopil to správně. Nebyl jsem nic dlužnej. Eště aby.


Jak jsem jim tam předtím bloumal mezi těma vrakama, zaujal mě tam jeden. Ptal jsem se, že z toho asi posádka nebyla moc nadšená, co? Dozvěděl jsem se, že to je rozřezanej pozůstatek po těch dvou robkách, co se nedávno navalily kdesi ve Slatině. Co jsem zaslechl ve zprávách v rádiu, vyjížděly z vedlejší silnice, daly přednost hlavní, odbočily a zamířily si to na přejezd, kde je smetl vlak, napral do nich asi v šedesátikilometrové rychlosti a tlačil je před sebou 250 metrů. Podle svědků signalizační zařízení fungovalo.

Docela vošklivý. Ty dívčiny jsem neznal, je mi po tom celkem pendrek, prostě i mne (a to su hodně otrlej) při pohledu na to zdemolovaný, s rozervanejma pneumatikama, od krve zaflákaný a rozstříhaný auto zamrazilo.

Mno, asi škaredá nehoda. Ne asi, určitě.     Mno, asi škaredá nehoda. Ne asi, určitě.
A jelikož mi Ťapina sebrala příruční foťák, aby si mohla fotit na praxi svoje šimly, musel jsem podruhý v životě použít fotoaparát v telefonu a následně MMS. Není to zdaleka dokonalá fotka, ale oč jde, to je poznat až dost.

Pokud nešlo o technickou závadu brzd (jelikož údajně brzdily na hlavní, tak asi ne), nedá se mluvit o tragédii v pravém slova smyslu. Vjet na přejezd přes blikající světla, to je chyba, osudová, ale chyba. Chyba řidiče. Chyba řidičky. Na kterou dojela ona i její spolujezdkyně.

Nikdo asi nezjistí úplně přesně, co se v tom autě stalo. Bavily se? Nevšimla si? Všimla si a ignorovala? Všechny tři možnosti jsou špatně. Jestli si všimla a ignorovala, to je vyložená píčovina. Jestli si nevšimla, to nechápu, přejezdy bejvají značený hodně intenzívně, nehledě k tomu, že tento měl ještě signalizační zařízení. I když semafor přehlídnu, koleje snad ne, pak se mám podívat, jestli nevidím vlak. Kdybych kvůli tomu měl zastavit. A jestli šlo o nepozornost? Může být. Nemělo by být a pro ty dvě holčiny už ani není, ale ať se mi už nikdo nechechtá, že nemám rád, když na mne někdo v autě mluví.

No jo, hnus. Fuj.

A to jsem úplně na závěr jim z toho auta se svolením šéfa autoservisu uzmul pohozenej autoatlas, abych to tady mohl doplnit odstrašující ilustrací:

Pro informaci - toto je reklama na "Cestujeme s Buřinkou". Šťastnou cestu. Na zadní straně. Já vím, proč čtu časopisy odzadu. A na té přední straně, po kliknutí, pro otrlé povahy, to skutečně není nějaká mizerná kopie nebo avantgardní pojetí obálky, to je krev ...
Pro informaci - toto je reklama na "Cestujeme s Buřinkou". Šťastnou cestu. Na zadní straně. Já vím, proč čtu časopisy odzadu. A na té přední straně, po kliknutí, pro otrlé povahy, to skutečně není nějaká mizerná kopie nebo avantgardní pojetí obálky, to je krev ...

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 18.03.2004

Šel se mnou ráno z domu dědek Zamykač. Ten největší aktivista a popularizátor zamykání v kteroukoli denní i noční dobu. Hlavně denní, v noci je obvykle otevřeno dokořán, to dědek je zalezlej a obšťastňuje Bábu Trpajzlici plus zbytek jejich šestičlenné tříjmenné rodiny. Jelikož jsem táhnul počítač pro kolegu Havlajse a spoustu dalšího bordelu, ještě mi pomoh s částí do výtahu, jednak aby nemusel na ten výtah zase čekat, druhak aby mi moh cestou horovat do ouška, jak je zamykání tuze dobré.

Vydrželo mu to přesně ke vchodovým dveřím, pochopitelně podle jeho vzoru zamčeným. A do toho momentu, než zalovil v tašce, či přesněji řečeno se pokusil zalovit v tašce, načež zjistil, že se mu zasek patentek a von tu kabelu nevodevře. Chvílu s tím zoufale lomcoval, zatímco já se mu opodál pochechtával, pak jsem frajersky vytáhl klíče, jenže jsem měl plný ruce krámů, tak si děd moje klíče vzal, odemknul, zkormoušeně a zklamaně se zadíval na tabulku "Zamykat" a vrátil mi klíče, aniž by byl zamčel.

A to má ještě štěstí, že mě potkal, jinak se nedostal ani ven, ovšem pokud by špendlíčkem z domovní nástěnky nerozpáral šev u kabele a nevylovil klíče, nedostal by se ani zpátky dom. Vlastně dom možná jo, tak velký město zase není, aby mohla celá jejich famílije vyrazit do ulic naráz, ale dali by mu po kulkách, co dělá po ránu takový zmaty.

Chachá, na moje slova pomalu dochází ...

Vodkaz nafurt

Středa, 17.03.2004

Ťapinka mne ráno krásně budila. Škoda, že se to nesetkalo s úspěchem. Otevřel jsem jedno voko, fligňácky jí nakukal, že už vstávám, a zas vytuhl. Druhej pokus udělal Žufi po deváté, tomu už se zadařilo. Však práca neuteče, není zajíc. Žufi mi aspoň na desátou připravil kafe, abych byl použitelnej. Hrkl jsem ho do sebe (to kafe, né Žufiho) a obratem zas ven. Jaksi se mi vloudilo do špatnýho šlauchu v krku, čili jsem se začal dusit a vohodil tím kafem půl stolu a klávesnicu. Jojo, říkám, že před polednem se nemá vstávat.

Však teď je v práci trocha klidu, žádnej až tak extrémní průser nebo velká věc, nípu se tam s takovejma hovadinama, jako vyřazování starejch zgarbů a nákup zgarbů novejch.

U toho prvního je to paradox, tam i já, chcačky nechcačky, se musím zapřít a vypotit na to bumážku. To nejde, aby si každej vyvezl majetek daňových poplatníků jenom tak na skládku, ačkoli jde o nefunkční a dvanáct let starý počítače 386 a jiné skoro muzejní hitůvky. Tomu se nebráním, na to se zkrátka vyřazovací protokol musí napsat, jinak bych se ani části toho svýho relikviáře ze sklepa nezbavil. A pak na to přijde vodhadec, bystře vodhadne, že je to fakt vhodný na kompost, načež si to převezmou popeláři a ekologicky to skutečně zkompostujou. Jenom mě udivuje, jak je se mnou kolegyně Jaruš z pokladny naráz kamarádka, to se ví, vona má inventůry na starosti a jak ze mne fičí tabulky, přípisy a interní sdělení, to je ze mne celá voprděná a děsně milá.

Uzavřel jsem tuhle etápku a dal se do vymejšlení, co nakoupit a co s tím podniknout, kdo si zaslouží repasovat pičítač a tak. Vyrazil jsem na to z financů víc jak hektolitr korun, bloumal po internetovým vobjednávání a kombinoval. V nejlepším pác, bác, ticho po pěšině. Connection refused. Česky - proxy server se mi pokoušel sdělit, ať táhnu do hajzlu, teď se neinternetuje. A to bysme se na to podívali. Už včera to nějak blblo u poskytovatele, dal jsem tomu pár minut na rozmyšlenou, jestli se to nehodlá umoudřit. Nehodlalo. Tak jsem zkontroloval server, poslal Žufiho pro sichr restartovat anténu a když furt nic, začal jsem telefonovat. Vytáh jsem maníky z dohledovýho centra od oběda a hajdy spravovat pro náš ouřad připojení.

Chudáci se tam s tím mořili asi dvě hodiny, načež došli k verdiktu, že ta anténa je u nás v trapu a jali se shánět novou, aby nám ji mohli ještě večer nebo nejpozději ráno vyměnit. Leč červíček pochybnosti hlodal. Vrtal. Píďalil se. Rádio v hajzlu? U nás. Rádio. Rádio restartoval Žufi. Žufi je inžinýr - stavař. Vývod od rádia je v kanclu u Havlajse. Havlajs je inžinýr - architekt. Dva ku jedné, dva inžinýři na jednu anténu, jasná přesilovka. Radši to ještě omrknu.

A takyže jo. Kolega Havlajs měl grandiózní nápad - nabít si mobilní telefon. Nejvíc mu pochopitelně imponovala zásuvka, ve které byl píchnutej napájecí zdroj od toho rádia. A tak nelenil, trafíčko vyrval a místo toho si tam píchnul svoji nabíječku. Trafo, aby se neřeklo, laxně zastrčil do jiné zásuvky, bohužel tak blbě, že tam přes haldu jinejch kabelů nedolehlo. Normální člověk by to poznal, když na zdroji svítí kontrolka v okamžiku, kdy ho z jedné díry páčím, pak ho do druhé vrazím a kontrolka nesvítí, běžnýmu smrtelníkovi s absolvovanou základní či maximálně střední školou by to došlo, že je něco blbě. Né tak inžinýrovi architektovi. A já bloud tam pošlu inžinýra stavaře, ať to zkontroluje. No bodejť by ho to trklo. Vyndal nedoléhající zdroj, zastrčil ho zpátky. Kontrolka nesvítila předtím, nesvítila potom. Tak mi šel oznámit, že to vyndal a zandal a furt to nic nedělá. Tukan.

Vyškubnul jsem Havlajsovu nabíječku, šlahnul s ní do rohu, píchnul trafo do správné zásuvky a ejhle, výsledek byl na světě. Internet internetoval. Jenom jsem musel uchlácholit ty pacholíky od NetBoxu, ať se neplaší, nač by nám byly dvě antény, to dá rozum.

Že zrovna kolega Havlajs podniká takovýhle diverze, to nechápu. Měl by sedět, radši na nic nešahat a jenom tiše šoupat nohama, aspoň teda do doby, než mu smontuju jeho skvělej počítač domů.

Tomu jsem se ostatně věnoval odpoledne. Měl jsem dvě hodiny pauzu, než půjdu tradičně na půl osmou na slepejšpárty s Pepém, Bačou, Tetkou Králičkou, Jejím Posledním Manželem Jirkou a "spol." do hospody, otočil jsem se na tu dobu doma, že teho Havlajsovýho střepíka dorazím, ať to mám z krku.

Něco po šesté mi volá Bača, že je drobná změna, nejdem jako vždycky do Eržiky, nýbrž do Tržálu. Hezké české přísloví o tom praví, kterak se přesunouti z louže pod okap. Eržika je pajzl, kde maj televizi, projektor s televizí, obě maj poslední dobou puštěný naplno a na každé naladěnej jinej kanál, zmrdi, Tržál alias Tržnici na rohu Bayerové si pamatuju jako ještě strašnější pajzl, bufáč na stojáka s umakartovýma stolama. Od loňska je to spravený, to už jsem viděl, ale moc nadšenej jsem z toho nebyl. Zvlášť když mi Bača hlásí, že s "aspolem" už dávno sedí na zahrádce, drnkaj na gytáru a už jsou docela dobře kouslí.

No, vyrazil jsem to prověřit. Pochopitelně, než jsem dojel, už byli docela tradičně pod obraz, venku byla mezitím kosa jak v ruským filmu a tak. No humus. Spoléhal jsem na to, že se s chladem zašijem někam, k tomu se ovšem nikdo neměl. Tvrdé jádro komplet, "Aspol" tentokrát posestával z už známých exotů Zadka a Marťana, tentokrát doplněno o další originály Lotuse, Markétu, Evžena, Marcelu a Davida.

Marťan se Zadkem zase štkali, kdy zase přijde Jolanta, oni se do ní tuze zamilovali loni při ohňostrojích při mé památné akci, jak jsem všechny svoje známé sezval do hospody s tím, že pokud mi to vyjde, přijdu tam, ale není to vůbec jistý. Ono mi to nevyšlo a já jsem šel jinam. Jenže se moji známí všelijak seznámili navzájem, všichni svorně mě šeredně pomluvili, což jejich kolektiv ještě utužilo, pak z toho vznikají takovýhle trable, kdy Zadek s Marťanem vzdychaj po Jole.

A to se ví, koho za sebou přitáhla Ťapinka jak kačera na špagátku? Jolu. Tak to už bylo komplet.

Jelikož už zubama jektala dobrá půlka lidí, včetně těch, co měli ethanolovej kožíšek, Marťan jakožto v této krčmě známá tvář vyjednal, že se můžem přesunout dovnitř. Už to je divný, když takovouhle sestavu někdo pustí dobrovolně do hospody. Co víc - po chvíli svým smyšleným šarmem donutil štamgasty přenechat nám větší stůl (ve skutečnosti tam prudil tak dlouho, až jim nic jinýho nezbylo, aby se ho zbavili), a na závěr přesvědčil svlečnu serevírku, že vlastně vůbec nebude vadit, když si budem vevnitř pokračovat v hudební produkci. Ta serevírka musela bejt nutně šáhlá, vždyť nás přece slyšela venku, a od té doby už uběhlo několik dalších piv. Kdo chce kam, jinému jámu kopá. Kdo do tebe kamenem, ty do něho holí.

Nakráčet takhle skupinově do TV Znova, může se ňáká Dajdou jít bodnout. Si představte:

Hudební kobra Pepé ...- Pepé je sice učitel hudby, hraje dobře, zpívá dobře. Jenom má půlku zubů nahrazenejch mezerama, pročež syčí jak Kobra. Třeba jedenáct. Na to, že furt lozí po zubařích, mi přijdou dentisti jako pěkní ojebové. Nebo naopak - kdyby nebyl furt na křesle, nemá už čím žvejkat. Takže Pepé držel linii, ačkoli u toho chvílema zněl jak ucházející balón.

- ze dvou stran vedle mne seděly Ťapinka a Marcela, každá s jiným druhem hluchu. Každá zpívala něco jinýho. Vedle Marcely pak Evžen, kterej díky zamilovanosti zkoušel urputně zpívat to, co ona, jenže taky falešně. Jelikož sama Marcela už tam měla faleš o půl oktávy, měl to falešně na druhou.

- Zadek s Marťanem už po deváté hodině jenom krákorali vždycky od písničky první takt celou dobu dokola, nedostatek kvality hlasů nahrazovali intenzitou.

- Jola se chytala na dobrou polovinu písniček, ozvláštnění spočívalo v tom, že polsky to zní přece jen krapet jinak (ale abych řek pravdu, její sólové dvě písničky v polštině za vlastního doprovodu na kytaru byly asi nejlepší produkce za večer).

- nejsnaživější byla Tetka Králička, ta sice obvykle znala asi půlku slov a půlku melodie, bohužel nikoli od stejné písničky, a už nikdy ne od té, která byla zrovna na pořadu.

- a ostatní do toho dělali sbor, čili hýkali, co je zrovna napadlo. Tady se pozná rozmanitost - každýho vždycky napadlo něco úplně jinýho. Včetně mne, pochopitelně.

Cestou z hajzlu jsem s úžasem zjistil, že s náma zpívá celá hospoda, i nejzadnější stůl diagonálně přes celou krčmu. Pak mi došlo, že to je nezbytnost. Půlka jich byla už úplně na šrot, těm to bylo jedno, druhá půlka beztak neslyšela vlastního slova, tak si aspoň zabékali.

Tuze pěknej hudební večer to byl.

Taková malá fotoreportáž z této grandiózní akce ...

Vodkaz nafurt

Úterý, 16.03.2004

Kolem čtvrt na devět už jsem byl v práci. Je úterý, bude v devět porada. Nebyla. Jsem hned říkal, že se z toho tradice nestane.

Dokonce to se mnou došlo tak daleko, že jsem uvařil ranní kafe Žufimu, kterej tam, kupodivu, onanoval už od osmi, zahaltovala ho Drahá Dráha z podatelny, zotročila ho a nutila ho nosit všelijaký tupanoviny. Především počítač. Pche, a pak že Žufimu se děje nějaká křivda, když občas dostane pohlavek. Kdepak, kafe mu jeho nadřízený vaří. A i když vaří on, lepší sedět v teple v zahuleným kanclu, než se na čertsvým vzduchu plazit po rozbahněným poli, ne?

Uvařil jsem teda kafe a vydal se o patro vejš za stavebníkama, spravit VanVan tiskárnu. Netiskla. Tiskárna. Osvědčená metoda "vystoupit - nastoupit" jako vždy pomohla. Abych jí nekřivdil, původně to nešlo zapnout, musel jsem vytáhnout šlauch ze zásuvky a narvat ho tam zpátky. Holt jsem odborník.

Vrátím se do kanclu a volá, zcela netradičně, Budulínek. Opět od stavebníků. To vona volá co chvíla, doteď jsem měl za to, že tajně miluje Žufiho a problém si vymejšlí. No problém, prej jí netiskne tiskárna. Jenže denně. Asi čtvrt roku. To už nebylo možný, všechno je u ní dobře, počítač jako novej (on je novej), nastavení v cajku, síť v pořádku. Už jsem Žufiho nabádal, ať jí chvíli sedí za prdelí a zjistí, jestli není závada mezi židlí a klávesnicí. Zjistil pendrek. To je jeho.

Dneska jsem se vzteknul a vydal se tam osobně. Ještě abych poznamenal - teďkom jde o síťovou tiskárnu, čili připojenou v jiným kanclu k jinýmu pičítaču.

Posadil jsem Budulínka před monitór, PC jí vypnul a přikázal: "A teď se ukaž, Blamáž."

Zapnula počítač.

Nastartovaly Wokna.

Objevilo se přihlašovací okno.

Zkontrolovala svoje jméno a vypsala heslo.

Klikla "OK".

Počítač si vesele zachrochtal a na obrazovce naskočilo hlášení o úspěšném přihlášení.

Budulínek klikla na "Zavřít".

Vcelku správně, co taky s jakýmsi hlášením? Nebude na to přece koukat na věky.

Poslední krok je připojení tiskárny.

Naskočilo informační okno, kde bylo napísáno: "Čekejte prosím, připojuji tiskárnu."

A Budulínek nelenila a mrd tam "Storno".

Vida, a máme to doma.

"Proč jsi to stornovala?"

"A co jsem měla dělat? Vždyť tam jiný tlačítko nebylo."

"A když ti napsal, že máš čekat, nenapadlo tě náhodou, že bys měla čekat?"

"Když já jsem myslela, že na každým tom vokýnku se musí na něco kliknout."

Myslela. No jo. To bude vono. A voni si furt nedaj říct, že myšlení je jenom ku problémům, zvlášť ve jejich případě. Státní ouředník je parazit a tedy z podstaty tvor pro běžný život nepoužitelný, v pracovním procesu zvládá rutinně pár základních úkonů. Dal by se lehce nahradit podprůměrně cvičeným šimpanzem, jenže to by zase jeblo Grínpísáky. Proto má státní ouřada jakési prapodivné zdůvodnění své mrzké existence. Ale jak do činnosti začne vnášet svoji invenci, je to naprosto v prdeli. No třeba tady - závada mezi židlí a klávesnicí, no neříkal jsem to?

Před obědem jsem se musel ještě u EFXka zastavit. Zcela netradičně - netiskla tiskárna. Šéfovi Bóďovi. Zase síťová, taková ta, jak se musí kvůli každýmu papíru Bóďa proběhnout o patro níž, aby to měl pestřejší. Už včera mi to volal untršéf Béďa. Jenže zase nedali na má slova. Na má slova, jež zněla: "Zkuste si s tím pohrát, třeba na něco přijdete. Hlavně k tomu nepouštějte Kačába."

Nepřišli pochopitelně na nic. Vlastně přišli. Přišli na úžasnej nápad, pustit k tomu projektanta Kačába. Ten je tam zaměstnanej omylem, měl očividně pracovat ve státní správě. Co bylo prapůvodní příčinou problému, to už dneska nezjistím. Jisté je, že Kačáb laboroval s tím výsledkem, že Bóďovi na tu tiskárnu (asi pro sichr) totálně zatrhnul přístup a uspokojen faktem, že to sice nespravil, leč aspoň si zaHujeřil, odkráčel domů. Ještě mi to vesele znovu zatelefonoval. Tiskovou frontu nechal pro Bóďu zakázanou. Přišel jsem, povolil jsem, tisknul jsem.

Šéf Bóďa mi řek: "Děkuju," a untršéf Béďa: "Eště, že tě máme."

Takovej to moh bejt krásně krátkej zásah, kdyby byli zticha. Nebo aspoň kdyby se Bóďa omezil na obligátní konstatování, že je se mnou špatná komunikace. To bych přešel pokejváním hlavy jak houpací kůň a bylo by. Takhle jsem jim musel, aby nedošlo k mejlce, připomenout a udělat kratší přednášku na téma, že díky jsou veskrze dobrá věc, obzvláště je pak ocením na stavu účtu. A to s tím Béďou, jak dlouho já už u nich nejsu řádným zaměstnancem? Kdy už si konečně vyberou někoho z té fronty, co prej stojí Bóďovi pod oknem a touží u nich pracovat?

Ach jo.

Odpoledne jsem měl několikero věcí k vyřízení.

Třebas jsem pro kolegu Havlajse objednal novej počítač, domů teda, úžasně rychlej, výkonnej, pokud možno kouzelnej, aby uměl (nejlépe sám) projektovat budovy, vypalovat DVD, převádět video, aby měl TV tuner. Může bejt i trochu dražší.

Něco jsem navymejšlel, přišel za Havlajsem s cifrou 45.000 a moh to bejt konec obchodu, páč vo něho se pokoušela smrt a takový různý legrace. Co prej takhle levněji?

Papír, tužku a škrty škrt. Pentium nahradíme Athletem Bartoňem, tady tomu trošku přiškrtíme klapku, dobře, tak to nebude reagovat na myšlenky a nebude to tancovat po stole, vida, pětadvacet litrů. To už se zamlouvalo víc.

Dneska mi vzniknul jakejsi prostoj při cestě autem. Byli jsme domluvení na zejtřek, ale krapet jsem na kolegu přitlačil, použil podpásový a neférový argument, že se sám přece jenom na novou hračku těší, zkásnul ho o pět peněz a vydal se po nákupech. Havlajs obdivoval moji rychlost, zvlášť, když jsem mu už pak večer psal, jak PC skvěle funguje. No, ať obdivuje, pro mne rychlost otevírá vrátka k příplatku.

Jen jsem musel cestou ještě vyvézt ňáký harampádí na skládku (dneska se to populárně jmenuje Ekodvůr) a čtyři tašky ošacení vytříděného ze skříní pro houmlesáky na Armádu spásy. No tak nebudou sice jako ze žurnálu, ale oni beztak maj takovej avantgardní styl odívání. Si myslím, že taková flanelová košile nebo jarní bunda přijde nějakýmu bezdomovci vhod, nenarvu to do popelnice.

Ale za dobrotu málem na žebrotu. Cožpak o hadry, to bylo všechno vpořádku, vrazil jsem čtyři tašky jakýmusi pikolíkovi do ruky, voni už si to přeberou, co se jim nebude zdát dost podle poslední módy, tím ať si třeba vytřou podlahu, ale moh jsem díky tomu hodit čumáčkovanou s multikárou. To je tak - je to jakejsi azylovej dům nebo kýho čerta na rohu. Dřív tam byl systém jednosměrek s předností zprava. Autoškoly to tam křižovaly jak draci, vlastně tam skoro nic jinýho nejezdívalo. Rozjedu se, že odbočím doprava, měl bysem mít podle paměti přednost, ale jistota je kulomet, přece jenom kouknu doleva, známe to, a ona se odtam žene ten kostitřas. Dupnul jsem na brzdu a poklepal si na čelo. Až pak jsem si všimnul, že na straně multikáry tam je značka "Hlavní silnice". Jasně, řidič je povinen se řídit místní úpravou a nikoli pamětí, však jsem taky koukal, ale patřičná a přináležející značka "Dej přednost" nikde. Bodejť, viděl jsem ji až ve zpětným zrcátku, armádospasníci tam měli zaparkovaný dodávky a značku zakryli. Dědek o kus dál zastavil, já teda taky, stáhnul jsem vokýnko a vomluvil se mu. Neměl jsem si klepat na čelo na dědka, ač nevypadal jako výstřední inteligent, který se pojížděním s popelářským pidivehiklem jenom baví, měl jsem vylézt a jít nakopat prdel tomu šulinovi od dodávky, co tu značku clonil. Zachránil mi plechy ten blbej zvyk - značka vidět nebyla, po paměti jsem to považoval za přednost zprava a dal jsem si majzla i zleva.

A večer jsem už jenom montoval temu Havlajsovi teho novýho střepíka, abych měl aspoň něco hotovýho a mohl jít za bandou z Xka do krčmy.

Uprostřed práce mi volá Fabiák:

"Seš eště doma? Jo? A deš do hospody? Tak to vem přes Komárov (očividně byl pyšnej, kdovíjakou nevymyslel zkratku), tady hoří barák, můžeš si to vyfotit."

Což o to, nápad to byl skvělej, jenom jsem to fakt potřeboval dodělat. No co, požárů eště bude dost.

Přišel jsem za hodinu do hospody a tam ani noha. Teda byl tam PetaLuz, kterej už sebou ošíval, že by šel domů, a Hakaluk, což je takové jebnuté individuum. Při mém štěstí si Hakaluk pochopitelně sedl vedle mne. Fabiák nikde. Asi se hřál u teho vohňa.

Postupně se přitrousili i další, víceméně stálí účastníci, tedy někteří více, jiní méně - kupříkladu jistej Burt, kterýho jsem neviděl už fest dlouho. Se to začne slejzat, když se plánuje na sobotu velkej sraz. Všichni (i s právě doraženým Fabiákem) horlivě přikyvovali, kdo a co zajistí, nebo aspoň účast slibovali. Jenom Hakaluk rozjímal:

"Kdyby mi to nevyšlo, to by mne mrzelo."

"To bys byl asi jedinej," zkoušel jsem ho uklidnit. Nezklamal. Nepochopil.

Zajímavý bylo, že se zase potvrdilo, jaká je Brno dědina. Se tam zničehonic zjevil ex-kolega Robocop od "Kam se na nás hrabete?" s nějakým týpkem, nezávisle na nás. To by nebylo nic divnýho, já, se svým seznamovacím obžerstvím potkávám známý (a Robocopa zvlášť) po hospodách i jinde furt (Robocopa teda jenom po hospodách), ale kromě toho, že to byl můj ex-kolega, znala se s ním i Sunnny a ten Robův kumpán byl Fabiákův soused. Tak už to chodí.

A pak už se svezla řeč na běžné technické řeči, třeba o internetu a připojení a tak. Sunnny tomu pořád nerozuměla, tak se jí to odborníci snažili vysvětlit názorně - ona bude síťová zásuvka a do ní se budou střídavě připojovat dva počítače reprezentovaný Fabiákem a Burtem. Nebo aby nebylo nutné měnit kabely v zásuvce ručně, tak se to dá zautomatizovat, vloží se do toho router (tedy BumbleBee) a bude to řídit. Bumble byl představou stálého zapojení do Sunnny evidentně nadšen, nechtěl jsem mu kazit radost a fakt, že do něj budou zapíchnuti Fabiák s Burtem, to jsem si nechal pro sebe. Ať si na to přijdou.

Byl čas vyrazit k domovu a sepisovat tady do noci takovýhle magoroviny.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 15.03.2004

Žufi je přece jenom mazel. Když mám bejt v osm v práci a trošku zaspím, v devět zavolá, vzbudí mne, kafe uvaří, bez něj bude krušno. Bez Žufiho, né bez kafe. Bez kafe je taky krušno, leč kávovarů chodí po světě dost. Jenom tenhle je takovej už dobře vycvičenej.

Jak se tak ploužím v půl desáté po chodbě z bytu, potkám jednoho souseda, jak uklízí schody:

"Pane Egi, zamykejte ty vchodový dvéře, zamykejte, roste kriminalita. Já jsem teď mluvil s kámošem, von je policajt, zloději se prej zaměřujou na Lesnou, obzvlášť na byty, který maj na zvonku jenom jedno jméno."

Že zrovna jeho to tak bolí? Oni maj na zvonku jména tři, v třípokojovým bytě je jich šest plus uštěkanej stoletej šedivej jozefčík. Ty nikdo nevykrade, protože taková konstalace hvězd, aby vypadli z domu všichni naráz, ta nikdy nenastane. Ani do auta se nevlezou, aby mohli skupinově odjet. Dodávku nemaj. Ale zrovna voni zamykaj poctivě. Zvlášť ráno, dopoledne, přes poledne a po obědě. V noci je to už slabší, to nikam nechodí. Snad jenom když venčej Šediváka, to sice dědek vidí, že jdu po liduprázdné ulici dvacet metrů za ním, ale zamkne mi před rypákem. Bodejť by nezamykali přes den, k nim žádný návštěvy nechodí, tudíž jim nemusí lítat dolů odemykat, je to prosté, k nim se skrz ty davy už žádná návštěva nevleze. Když jim jdu opravovat počítač, někdo musí na procházku.

Čili přes den je dům buď na dva západy zašpérovanej, nebo naopak dokořán otevřenej, to pokud šel zrovna někdo jinej, sousedem nepoučenej. V noci zamyká málokdo. Obrácenej a kontraproduktivní režim.

Jo jo, ale jednou na to někdo šeredně dojede, já to říkám furt. Až bude některej z domovních gerontů na umření a nedostane se k němu záchranka, to bude teprve sranda. Moje vize jsou sice obvykle katastrofický, bohužel na ně většinou dojde.

Vodkaz nafurt

Neděle, 14.03.2004

Z polospánku jsem kolem poledne zaregistroval Ťapinčin návrat z koňské praxe. No, zaregistroval, bodejť by ne, když stojí u postele, kope do mě a dělá mi nesouvislou přednášku na téma: "Miláčku, ano, uznávám, je to tvůj byt, byl jsi v ložnici první, jsi pán domácnosti, ale jestli si urychleně nevybereš pouze jednu postel, nakopu ti prdel, že se budeš divit." Uskromnil jsem se, stáhl se jenom na jednu postel, zaregistroval jsem zbytek hlášení, pojednávající o tom, jak byla s psama, bude někdy vstávat a zas půjde za šimlama, a opět jsem usnul.

Vzbudil jsem se klasicky kolem druhé. Tiše jsem se vyplížil z ložnice, bych Ťapinu nevzbudil, usadil se v obejváku a relaxoval. A hladověl. Poctivě jsem byl hlady až do půl čtvrté, neboť relaxace a vaření jsou dvě činnosti neslučitelné. Leč rozhodl jsem se k heroickému výkonu - uvařím a Ťapinu překvapím. Měl jsem zafixováno, že hodlá vstávati ve čtyři, proto ta půl čtvrtá.

Hluboce jsem se zamyslel při pohledu na včera naplněnou ledničku, co by tak bylo dostatečně impozantní a přitom to nedalo moc práce? Konzerva. To je vono. Konzerva vepřových jater na cibulce, k tomu udělám rejžu. Jo. A aby "někdo" neřekl, bude to kari-rýže. Geniální a přitom prosté.

Jenom jak se taková kari-rýže dělá? Několikrát jsem to měl v hospodě, ale výrobní postup je pro mne obestřen tajemstvím. Nu což? Vezmem dva pytlíky rejže, šoupnem do hrnca a přisypem něco kari koření, snad se na tom toho nedá tak moc pokazit. Krapet se mi uklepla ruka, takže rejžopytlíky po vylovení z hrnce připomínaly ze všeho nejvíc tenisáky, taková ta výstražná jedovatá barvička, ale jedlé to bylo.

Potichoučku jsem se vplížil do ložnice, abych zjistil, že jsem se splet, Ťap měla budíka nařízenýho až na pátou. Žádný drama, nechám jí to na lince, pak si to šoupne na minutku do mikrovlnky.

Svoje jsem hbitě zbodnul, talíř se zbytečkem nechal vylízat psům. To se tak dělá - psovi psí daň. Byť vám to chutná sebevíc, nemůžete to sežrat všechno, aspoň trošíčku je potřeba nechat psíčkům. A jestli psi žerou kořeněnou rejži? Co by nežrali, aspoň ti naši očividně žerou, však když jim jede i meloun a paprika, tak co by se nad trochou žluté rejže vofrňovali.

Znovu jsem zaujal s knihou pozici ležícího střelce na gauči a trpělivě čekal na Ťapiexhumaci. Jenom mi naráz chyběl jeden čokl. Máša ležela u gauče, ale kde je Anďák? Jo, koutkem oka jsem ho před chvílí zahlídl jít do kuchyně, ale co tam dělá, že je tam tak potichu?

"Andy. Kde seš a co tam děláš?"

Krve by se ve mně nedořezal, po tom, co jsem zaslechl. Charakteristický zvuk psa seskakujícího z kuchyňské linky. Ne, nedivte se, skutečně se to dá za pár let vysledovat, jakej je interval rozmezí dopadu předních a zadních pacek na linoleum z té které výšky a jak typicky cinkne známka na obojku při dané činnosti. Sice úplně stejně by zněl pes seskakující z myčky, případně pes opouštějící stůl, to je všechno stejná výška, jenomže zas ho znám, néni blbej, co by lez na myčku nebo na stůl, když tam lautr nic není? A na lince je Ťapinčin oběd. A pes si dával ukrutně moc záležet, aby ho bylo co nejmíň slyšet, to byl psí skok loupeživej.

Přiřítil jsem se do kuchyně zjistit rozsah škod, uf, hurá, sežral jí jenom trošku, jenom takovej rožeček chyběl, kdo to neviděl předtím, ani si toho nevšiml. Kupříkladu Ťapince ta troška vůbec nechyběla. A beztak toho na ni bylo moc, stejně dala psům i ten zbytek. Tak co?

Vodkaz nafurt

Sobota, 13.03.2004

Jelikož Ťapina včera šla desinfekcí zasmrdět ložnici (jinak se tomu říká též spát) několikero hodin přede mnou, byla adekvátně tomu dřív vzhůru. Což byl problém, poněvadž si stihla domů diverzně dotáhnout vobludu. Vobludu Andreu. Andrea totiž prej potřebuje dopsat jakejsi elaborát do školy, na počítači, s Ťapiasistencí. To všechno je sice pěkné, proč to ale muší bejt v sobotní ráno (něco před Zákrutou) na mém počítači, to už mi nikdo nevysvětlil. Někdy je třeba brát věci jako prosté fakty a radši se nepídit.

Vobluda Andrea si vesele datlovala svoje koňské spisy - koňské zaměřením, nikoli obsahem, obsahu jsem nerozuměl ani zbla, ale každý třetí slovo bylo "kůň", tak to, předpokládám, nebylo o tapírech - já se válel na gauči a lelkoval, Ťapina poskakovala okolo a hučela do každýho chvílu.

Tímto se vydržely bavit až do brzkého podvečera, kdy bylo potřeba udělat radikální řez a dát věci do pohybu. Sežraly poslední instantní nudle, na Egíčka nezbylo, nadešel čas pro nákup. I vobě vobludy musely na šestou zas na kliniku na noční, pročež si musely pořídit nějaké zásoby, jíst se musí, jestliže kůň nezhebne, ale veterinář jo, pak to je sice vítězství, ale jenom jednostranné. Pyrrhovo. Na prd. To už pak teho veterinářa ani nemůže zachráněnej šiml těšit.

Tak jsem vytáh z garáže Všiváčka, abychme mohli zajet do deBilly, narvat auto po střechu žrádlem, co přepadne přes okraj, to nechat děvám na tu noční. Rovnou je tam pak hodím, sice budu muset z parkoviště domů vytahat nákup sám, ale zas budu mít jistotu, že za nima zaklapla brána a hned tak se nevrátí.

Spouštěcí mechanismus zafungoval dokonale. Andrea usedla do auta a začala mluvit. Pustil jsem rádio. Mluvila hlasitěji. Zesílil jsem rádio. Ještě přidala na hlase.

"Sluníčko, sklapni, prosím, povíte si to až na klinice, budete tam spolu celou noc."

"Seš naštvanej?"

"Nejsu."

"Seš naštvanej."

"Nejsu, ale jestli nezmlknete, tak záhy budu."

"Ale proč?"

"Kurva, je tak těžký pochopit, že nemám rád, když mi při řízení někdo mluví?"

"Musíš bejt naštvanej, mluvíš sprostě."

"Tak jo. Hlavně ticho."

Ještě jsem mohl udělat obšírnou přednášku o tom, jak jsem několik let jezdil na servis křížem krážem po republice, většinou sám, v noci, za každého počasí, kterak mi společnost dělalo jenom to rádio a odvykl jsem si na povídání za volantem, klasický model - jak ve tři ráno si svištím po dálnici, tma, jen kočičí oči mezi pruhama svítí do tmy, z kazeťáku hraje country a tak. Takovýhle monolog by to asi objasnil přesně. Jenže by to ztratilo účel a beztak by to nepochopila a potřebovala se na něco zeptat.

Kde se dá sehnat taková ta DéPéeMBácká cedulka "Nemluvte za jízdy s řidičem"?

Vrátil jsem se domů, vytahal nákup. Měl jsem několik možností, kam jít a co tam podniknout.

Jako správný sociopat jsem je zavrhl všechny.

Doma jsem si chvílu drnkal na kytáru, pro cvik, pak si pustil Londýnskou Filharmonii, abych zjistil, že žádnej cvik nemám. Zkouknul jsem jeden film a začal si hrát s počítačem, což mi vydrželo až do čtyř do rána. Jo, pan Groula měl pravdu, devátá distribuce Mandrake Linuxu je svině.

Vodkaz nafurt

Pátek, 12.03.2004

Ve čtvrtečních novinách psali, že trávení nadměrného množství času na pracovišti není známkou píle, spolehlivosti a pracovitosti, nýbrž špatné organizace a neschopnosti. Moje řeč. Přišel jsem si hezky v obligátních 8:05 a po desáté jsem měl pro danej den hotovo. Do poledne jsem tam trčel jenom ze slušnosti, přece jen, co kdyby někomu něco někde kleklo. Však je mi vcelku jedno, jestli se budu flákat v kanceláři nebo doma.

Odpoledne jsem se stavil po nákupech, tedy především koupit sousedovi tiskárnu. Soused je důchodec, čímž jsou limitovány jeho požadavky - tiskárna mu stačí ukrutně levná, má počítač jenom, aby se na starý kolena nenudil a měl se nad čím vztekat, sem tam si chce vytisknout stránečku, tak nepotřebuje nic kvalitního. Nějakej drek za pár korun. Sám si vydumal pěknýho křápa, Lexmark Z-602, dobrovolně bych to nekoupil snad ani nepříteli. Dle popisu výrobce je "snadná & zábavná", což co češtiny přeloženo znamená, že stojí pěkně za hovno. Ale kdo chce kam, až se ucho utrhne. Je to asi nejlevnější věc na trhu, takovej plastovej výlisek, pro důchodca souseda to vlastně stačí. Vlastně musí stačit. Chtěl ausgerechnet tuhle, ať se s ní teda potěší.

Vzal jsem to pod paži, kvůli jedné takové srandovní krabičce tam nepojedu autem, a málem jsem se tuze děsně hafo moc ztrapnil. Málem jsem narazil na Mirečka. Mireček je totiž můj spolužák, co bydlí u nás na ulici. Krom toho, že dělá předsedu pouličního výboru (bo jak se to jmenuje), je z něho v poslední době velkopodnikatel a úspěšný prodejce právě tiskáren Lexmark. Však na třídním srazu se tím patřičně holedbal, jak on pracuje sám na sebe (to má pěkně blbýho šéfa), a prodává jenom vysoce kvalitní zboží. Co teda prodává kromě těch tiskáren, jakýže kvalitní zboží, to už nám nesdělil, nazval nás pitomcama a šel tím okouzlovat několik ex-spolužákyň na mateřské, který už ve škole byly vůči počítačům odolný.

A zrovna míjím Mirečkův vchod, když tam zastavilo auto, vyskočil z něho maník s tiskárnou taktéž pod paží a hnal se ke zvonkům. Buď měl po úrazu deformovanej obličej, nebo rozhodně nepatřil ke spokojeným zákazníkům. Radši jsem přidal do kroku, než se Míra seštrachá ze své provozovny v několikátém patře, abych byl za rohem, to by bylo zas keců, vidět mne, jakej poklad to táhnu.

Soused byl však nadmíru (nikoli nad Míru) spokojenej, pěl ódy a všemožně mi děkoval, pochopitelně především finančně.

Ťapinka byla zas u koní, vrátila se kdysi v noci, smrděla ani né tak koňama jak spíš desinfekcí, vyvalila se na gauč, pravila, že ten smrad je fakt strašnej, v čemž jsem jí neodporoval, že si musí umejt vlasy. A začala chrápat. Po půl hodině se se slovy: "Vlasy nemeju, smrad nevadí," otočila na druhej bok. Moje protesty ohledně vadění či nevadění smradu už zas neslyšela. Po další půlhodince se akorát odkolíbala do ložnice, kde zasejc vytuhla. Dobře jí tak, ať vidí, jak krušno je nám - pracujícím. Chachá, motyka spustila, jak v tom známým pořekadle. Jenom ten odér ordinace v ložnici, to není nic pro mne.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 11.03.2004 - Lišakowova metóda ...

Musím pochválit kolegyň Fištu. Vypracovala tentokrát webovou verzi ouředního obšťastníku tak skvěle, že jsem po ní musel předělávat jenom jednu tabulku a ani jsem se u toho moc nenasakroval. A za to příkoří se mi ještě omluvila. Jestli ona není nemocná?

Je to z mé strany chladný kalkul, tady to občas študuje pan Fišťák, ten jí jistě poví, jaké ódy jsem na ni pěl, Fišta se rozradostní, udělá mu pomyšlení (třeba dobrou večeři, chlíváci, na co zas nemyslíte?), tedy i pan Fišťák bude nadšen a dá mi třeba nějaký peníze. Vím, je to dost chabá a nejistá konstrukce, ale za pokus to stojí.

Když to Fišle příště stihne i v termínu, začnu ji chválit i u nadřízených. Možná. Ále, vona mě beztak do příštího vydání obšťastníku stihne něčím nasrat, co si tady lámu hlavu? Pro tentokrát má malý plus a to musí stačit. Fišťák navalí prachy a tím to skončí. Tak.

S těma prachama je to dneska jakýsi začarovaný, takovejhle mail mi přišel od kolegy Lišky Podšitýho:

Předmět: VÝZVA k vrácení dlužné částky !!!
Datum: Thu, 11 Mar 2004 08:41:09 +0100
Od: Liška Podšitej <liska@ourad.cz>
Komu: Egi <egi@ourad.cz>

Egi, až budeš, tak mi prosím zavolej, případně i na mobil.

Díky

Lišakow

Chm. Tím "až budeš" určitě nemyslel nějakej postkoitální a postorgastickej stav, spíš mu šlo o moji přítomnost na pracovišti, řekl bych.

Ale co myslel tím "výzva k vrácení dlužné částky"? Dle mého skromného soudu tím chtěl naznačit, že jde buď o omyl, sám je tukan a špatně přeposlal nějakej mail, nebo o nějakou fíkovinu, čili s nějakým moc ozejváním se nemusím dvakrát spěchat. Asi takhle - když přijdu, mám zavolat, až budu mít čas a bude se mi chtít.

Což jsem taky udělal. Už kolem třetí odpoledne.

Liškin začal lamentovat, že to teda volám brzo. On chtěl přepálit jedno DVD, jenže kdybysem se byl ozval včas. A jak to mám vědět?

No, to je právě ta jeho metóda, když někomu napíše jenom, ať dotyčnej zavolá, dotyčnej se na něho akorát tak vysere. Tak všem píše o prachy, že mu jako visej, a voni všici volaj zděšeně hned, co je to za strašný nedorozumění? Nebo mu třeba fakt visej love, tak se ozvou, jestli by to nemohlo chvílu počkat? A Liškin je spokojenej, páč mu vůbec o prachy nešlo, nýbrž chtěl jen s dotyčným hovořiti.

Má to blbý. Kdyby napsal rovnou, že chce přepálit jedno DVD, už ho měl v tašce. Takhle má prd. Já su vůči takovejmto flignám inertní.

Vodkaz nafurt

Středa, 10.03.2004

Žufi lehnul. Rýmička na něj dolehla. A mně se smál. Dobře mu tak. A dobře tak mně, že mám takovýho Lazara za spolupracovníka. Teď se z toho můžu osexovat sám.

Taky že jo. Furt s těma databázema už od včerejška, Radunka ze sociálního odporu.

"Koukněte, když si najdu tohodlenc člověka v tomto programu, tak bydlí tadyhle, a podle toho našeho bydlí někde jinde. Tam bydlel dřív. To jste nám tam tu databázi nedal."

Já jak ta vovca se probírám databází obyvatel celýho Brna, čtyřista tisíc záznamů, všelijak to filtruju, vybírám, třídím. Nulovej výsledek, chlap tam je fakt jenom jednou, bydliště tam má už to správný, až se divím, páč na Magorátu to má na starosti taková divná vyžraná baba, Ida se jmenuje, nosí šišatý brejle a je blbá jak necky. Jdu zpátky za Radunkou a rekapituluju:

"Takže abysme si to ujasnili, mně přišla nová databáze, já vám ji tam nakopíroval, napsal vám to mailem. Vy jste si ji naimportovaly ..."

"Na-i-co?"

"Naimportovaly. Řekly programu, že si má hrábnout pro nový vobčany."

"No, to asi né."

"Jak né?"

"To se musí?"

"A jéje. To jste v životě neslyšela?"

"Ale jo, máte pravdu, pan inžinýr cosi takovýho řikal. Prej máme kdesi cosi udělat. Jenomže já nevím co."

"Máte to napsaný, ne? Všechno máte napsaný slovo od slova, divil bych se, kdybyste tohle neměla." (ano, už několik let po zapnutí počítače opisuje svoje stále stejný jméno a svoje stále stejný heslo z papírku)

"Já jsem to možná vyhodila. Vy nevíte, jak se to dělá?"

"Nevím. Pan inžinýr mi tvrdil, že vás na to proškolil."

"Proškolil. Jsem si to zapsala."

"A papírek vyhodila."

"Jo."

A co teď? Zase shánět důmyslně ukrytýho inžinýra, to mám zase radost.

"Vy mě dovedete vždycky tak potěšit. A to mi říkal, že stačí, když to tam nakopíruju, prej dámy už budou vědět, co s tím."

"Hihi, to bude tím, že my nejsme žádný dámy."

To by mnohé vysvětlovalo. On to, inža, taky neřekl přesně takhle. On použil výrazu "kolegyně" s pejorativním přízvukem. To se tak říká, "kolegyně" nebo "uživatelky", když o nich mluví někdo cizí se mnou nebo já s někým cizím. Případně když mluvím s nima, pak je oslovuju též "kolegyně" případně "dámy". Z nonverbální oblasti se to dá doplnit o významně pozvednuté obočí či na stranu nakrčený nos a stažený koutek úst. V ústraní jim říkám "píče". Nekrčím nic. Maximálně lomím rukama nebo si klepu na čelo. Přijde mi to výstižnější a srozumitelnější. Se hned ví, o kom je řeč.

Když už jsem myslel, že mám vod databáze vobčanů pokoj, dokoulela se Fišta, taky "kolegyň", a s úsměvem zaraženým až o uši mi hihňavě sdělila, že tam má zas mrtvoly. Má poslat přání jubilantům, vobčanům, kteří už brzo umřou, páč je jim děsně moc let, a von jí tam počítač tiskne i ty, kteří maj v archivu už třicet let založený parte. Těm čerstvějším byla sama na pohřbu. Asi chybička prej.

Seru na fluktuující sociální případy i na jubilující mrtvoly a jdu do hospody. To mi přijde rozumnější.

Vodkaz nafurt

Úterý, 09.03.2004

Všichni se mne pokoušeli nasrat, měl jsem ten pocit. Celej den. Cílevědomě. Nebejt já tak zarytej optimista a nechtít se mi tak chrápat, snad by se jim to i podařilo.

No vážně - zase úterý, zase jsem přišel včas kvůli poradě (nebo aspoň 8:05), zas žádná porada nebyla.

Volá mi jedna hydra, Radunka, ze sociálního odporu, to je takovej ten ouřednickej odpad, co se stará o lidskej odpad, prej jsem jim tam dal blbou databázi.

"Snad vím, jakou databázi jsem vám tam nakopíroval."

"Asi né."

"Su debil nebo co?"

"Asi jó."

A tak furt dokola až do odpoledne. Kladnou výjimkou byla návštěva Kraťase u nás v práci, ten mě ničím moc nenakrk. Jenom mi zapomněl donést jedno CD, ale to je tak to nejmenší. Pak by se za jedno malé pozitivum dalo považovat to, že se mi podruhé podařilo v práci po obědě usnout v mé skvělé ma(na)gorské houpací židli, plus fakt, že Žufi je tuze nachlazenej, tak byl radši zticha a nebudil mne. Bylo by mu asi trapný budit mne huhňáním.

Korunu tomu všemu nasadil untršéf Béďa od EFXka, kterej na mně zkoušel zase svoje fligny. Nechali oPičákovi repasovat počítač (což jsem mimochodem navrhoval už v listopadu), pročež Béďa na mně jel takový křivky, že bych mu to měl dneska přijít nainstalovat, zejtra musí mít na tom cosi hotovýho, nějakej děsně důležitej papír musí napsat. Mno, repasovanej počítač po půl roce se nedá považovat za náhlou a provoz firmy ohrožující závadu ani náhodou, avšak vysvětlujte to Béďovi. Dokonce se snad i urazil a minimálně na tohle si pozval někoho jinýho. Kéž by mu to vydrželo.

Máti měla narozeniny, byl jsem jí popřát. To mi trošilinku zvedlo náladu, jelikož byla naměkko z toho, jak jsem si na to letos výjimečně vzpomněl, tudíž si ani nestihla vymyslet žádný zapeklitosti, kterýma by mi osolila.

A navečer hospoda z bandou z Xka. Mno, taky žádná výhra tentokrát. Proč mají vždycky nový přírůstky do party zoufalou touhu vymluvit všem okolo do hlavy díru? A proč si vždycky já, blbec, vedle takovýho individua nedopatřením sednu?

Uklidňuje mne jedna věc, sice trochu otřepaná, leč pro tento účel dobrá. Je hodně lidí, co jsou na tom hůř. Namátkou bych jmenoval děti z Afriky (aspoň některý a občas). Mno, to toho moc není.

Aha, jo, Ťapina je na tom taky hůř. Právě dneska zakouší praxi u koní, a sice konkrétně slasti čtyřiadvacetihodinové služby na koní klinice. Chachá, to už néni žádný posvítit si pejskovi do vočíčka, narvat do něho (do pejska, nikoli do vočíčka) piškot a vyšoupnout ho z ordinace. Jo jo jo, teď aspoň uvidí, zač je na veterině perník. Piškot. Chleba. Nebo něco jinýho.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 08.03.2004 - Dárek k MDŽ

Tuze jsem pracoval. Musel jsem kupříkladu kolegyním vysvětlit, že pokyn "vzít papír a takhle ho strčit do tiskárny" znamená přesně "vzít papír a takhle ho strčit do tiskárny", což je oproti "vzít papír a úplně jinak ho strčit do tiskárny" značnej rozdíl. Já se z nich jednou poseru.

Ještě štěstí, že jsem měl záminku odpoledne dřív zdrhnout. Měl jsem na poště balík s knihama, kterej jsem si potřeboval vyzvednout. Ale na tétéž poště jsem měl i obálku do vlastních pazour, a to z Prahy. Co může bejt takovej dopejsek do vlastních pazour z Prahy? Buď mne jmenovali prezidentem, což se mi zdá vcelku málo pravděpodobné, nebo přípis vod policajtů skrzevá vykradený auto. To spíš. Policajti mi píšou, že našli tak leda prd. Ne, nejsu telepat, ale némlich stejnej přípis přišel dneska na ouřad jakožto provozovatele vozidla. Čili to museli poslat ještě mně, tedy řidiči a ohlašovateli krádeže. To voni kliftoni už jsou takoví, čím větší howno najdou, tím víc lidem to musej napsat, aby vo tom všici jako věděli. Je dobré mít několik pevných jistot, byť by to měl být třeba nález howna.

Mimochodem - návštěva pošty, největšího zaměstnavatele mentálně postižených, jako vždy stála za to. To už jsem měl dobrou náladu, pročež jsem postával a sledoval, jak jsou všichni nasraní. Hovoru jsem se účastnil minimálně, vlastně jenom sporadicky. To třeba když jakejsi blbeček, kterej tam vešel těsně přede mnou s krabicí doporučenejch dopisů k odeslání, si namířil rovnou k té špatné přepážce. Z jeho pohledu až tak špatná nebyla, pro příjem poštovních zásilek jsou dvě, z toho jedna i pro výdej. Což týpka pochopitelně ani nenapadlo, neomylně zamířil k té obojetné a jal se předávat. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, klidně jsem stál za ním a čekal, co to udělá s lidma. Udělalo. Po asi deseti minutách jakejsi klustej chlap za mnou zavřísknul:

"Slečno, to snad nemyslíte vážně, že to budete přebírat a my tady budem všichni čekat?"

Evidentně to vážně myslela, jelikož přebírání pošty je polovina její pracovní náplně a tedy jí to asi až tak nenormální nepřipadlo: "Ale já to převzít musím, nekřičte na mne."

"Já? Já na vás křičím? To jste mě ještě asi neslyšela křičet, to paní poštmistrová, s tou už jsem měl taky konflikt, ta by mohla povídat, jak umím křičet."

Jelikož mi tohle všechno řval za hlavou, nedalo mi to, abych se nevložil: "Nezaujatě vzato, jelikož vás poslouchám z půl metru, mně to jako řev docela přijde."

"To ještě nic není, pche, já su tady dneska už potřetí ..."

"Hmm, takoví jsou nejhorší."

"Že mám pravdu? Přijdou si sem se spoustou dopisů ..."

"Nemyslím toho přede mnou, myslím takový, jako jste vy, co si to něuměj zorganizovat, choděj sem vysírat třikrát denně a řvou mi za hlavou."

Jenom vyvalil voči, zalapal po dechu a už si dočista potichu mrmlal cosi o spiknutí.

Jasně, byl to dopis od policajtů z Práglu a na formátu A4 barvitě vylíčený, kterak se ukrutně snažili, leč osud se proti nim spikl a jim nezbývá než konstatovat, že vypátrali fakt velký kulový. Ostatně se nic jinýho nedalo předpokládat.

Druhá záležitost - knihy. Těžká věc, když si poštovní kobyla od balíkové přepážky zašla někam hodit šlofíka. Postávala tam jakási zoufalá dívčina, nesměle ťukala na okýnko. Nulová odezva. To už jsem si sedl opodál a vyčkával.

Kravka za přepážkou se probudila a došourala ani ne za deset minut, na omluvu podotkla: "Hmm" a dala se do úřadování. V tu chvíli jsem naznal, že nadešel čas se zvednout a stoupnout si zase spořádaně do fronty, aby třeba neobsloužila tu jednu zbloudilou děvu a nešla zase dospávat. Nebyl jsem však dost hbitej. V ten moment, jak jsem se pohnul, zaregistrovala to jakási důchodka u dveří, chňapla vnučku za křídlo a než jsem udělal ty dva kroky, přeběhla celou halu a nacpala se přede mne. Co, mám se hádat? Nebo snad pošťuchovat s babiznou? Ještě si parchantíka držela při boku, abych je třeba vynalézavě nemohl oběhnout. No co, zachováme dekórum. Dívčina si vyzvedla svůj balíček, ukročila stranou a já jsem beze slova elegantně a ladně podal svůj papírek zároveň s občankou bábě a parchantěti přes hlavu. Skoro dva metry jsou skoro dva metry.

"Promiňte, vy jste tady stál a čekal?"

"Nikoli, já jsem tady seděl a čekal."

"Ach tak, já jsem myslela, že jsme na řadě my."

"Myslela jste špatně."

Přes jejich hlavy jsem zaplatil, přes jejich hlavy jsem si podal balíček a odešel. Vida, jak to jde, když se lidi nehádají.


Dneska je prej MDŽ a všichni se dohadujou, jestli slavit nebo neslavit. Tedy jestli slavit MDŽ nebo Den matek (bo jak se ta cypovina jmenuje), případně obojí.

Mám vystaráno, nebude se slavit nic.

Zastávám názor, že narodit se s píčou není žádná extra zásluha, stejně tak nechat se oplodnit pomocí téhož orgánu.

Chtěly rovnoprávnost? Maj ji mít. Můžou mít, co se svátků týče, stejný prd jak chlapi.

Prej jde o připomínku toho, že ženy získaly volební právo. Mno, z toho taky nejsu nijak odvázanej, ale volební právo, bohužel, mají, tak na co ještě svátek?

Kdepak. Nic takovýho. Ještě kytky kupovat a tak. Z toho nebude nic.


Šel jsem a za ušetřený peníze za kytky (plus strašně moc dalších peněz) jsem si radši koupil kytaru. To je sice taky blbej nápad, ale lepší, než celý MDŽ.

Však Ťapinka mě už dlouho hecovala, ať opravím tu v komoře a budu moct jí romanticky pět zamilované písně. Morálně jsem se na to chystal několik let (na opravu, nikoli na pění zamilovaných písní), avšak k ní nikdy nedošlo. Kytara vzala zasvé při minulé úklidové vlně. Byla to ale dobrá kytara, ač na ní začínal převažovat kov, jak byla všelijak sešroubovaná. Pak mi na ni kdosi šlápnul na táboře a bylo po ní definitivně. Šrouby do šroubů se blbě vrtaj.

Jo jo, ta měla panečku zvuk. Pokaždý jinej. Možná proto, že měla i high-tech proměnlivej počet strun, obvykle čtyři až osm. A pro lepší poslech půlku nylonovejch a půlku kovovejch.

Pozdě truchlit, teď mám kytaru novou, budu si tady drnkat a zpívat, pro mě za mě, třeba ty zamilované písně. Nebo jakékoli jiné. A všichni mě budou nábožně poslouchat. Nebo budou aspoň zticha, což je hlavní účel. Tedy především Ťapinka bude zticha, psi toho moc nenamluví ani bez kytary. Už jsem to vyzkoušel, dokonce i ten příšernej klavír ve vedlejším bytě zmlknul hbitě. To maj za to.

A až na mne zase bude někdo v práci donášet kvůli třeba deníčku, já budu vyhodnocen jako nejslabší a dostanu padáka, sednu si na Čáru, budu drnkat kolemjdoucím a ti mi budou házet do klobouku ukrutně moc peněz, abych toho nechal.

Teď jenom kde vzít klobouk?

Vodkaz nafurt

Neděle, 07.03.2004

Stavil jsem se k máti na oběd, zželelo se jí opuštěného synáčka. Abych nevypadal jako darmožrout, spravil jsem jí vánoční svíčky. Když říkám spravil, myslím tím spravil, nejdřív nefungovaly, po mém odchodu fungovaly. Nic na tom nezmění ani fakt, že nefungovaly přesně od té doby, co po Vánocích strhla moje blbá čuba stromeček na zem.

Ono se to má tak - mamina je tuze šikovná, pokud jí v soupravě šestnácti elektrických svíček (pomalu starožitnost, jsou z roku 1969) prdne jedna, máti nelení, vezme náhradní a jednu po druhé vyzkouší vyměnit, to by udělal každej normální člověk, kupodivu tedy i ona. Jedna prdne sama od sebe občas, opotřebením. Jenže tentokrát nešlo o prdnutí prosté, nýbrž o fláknutí celým stromkem o zem, ani mámina genialita nezabrala. No bodejť, mohlo jich být - a bylo - v trapu víc. Konkrétně dvě. Čili bratru sto dvacet kombinací a stopětatřicet výměn žároviček při dvou vadných (což jsem spočítal manuálně, prostým součtem, z kombinatoriky jsem všechno úspěšně stihl zapomenout), nechci domejšlet, kdyby to bylo ještě horší. Což je jednak práce na zblbnutí, druhak je to nad matinčino elektrikářské a logické chápání, což se, popravdě, ani nedivím. Proto jsem byl povolán já, jestli si s tím neporadím jinak, jednodušeji.

A to já zasejc jo. Jedna možnost byla vzít nějakou silnější baterii, žárovičky vyjímat jednu po druhé a zkoušet, svítí nebo nesvítí. Kde však vzít doma silnější baterii? Jedinou mám v ohmmetru, a to už vezmu radši celej ohmmetr, než to z něj preparovat, aspoň budu vypadat jako odbordelník. Žárovka, která vykazuje nekonečný odpor, je nekonečně odporná, tedy vadná.

Takyže jo. Asi osmá a jedenáctá byly paf. Vyměnil jsem, vyzkoušel a byl jsem zas za hvězdu.


K večeru mě doma popad ještě jeden záchvat, a sice další záchvat uklízecí.

Ona mi totiž Ťapinka nechala venku, vyzývavě v obejváku, dvě košile, že mně se zkrátka nevlezou do skříně, jelikož jsem totiž chlap s úžasně moc hadrama oblejkacíma. Mám jich plný dvě skříně a tohle už holt nejni kam dát. Mno, dle mýho názoru to zbytečně dramatizuje, néni to zas tak žhavý, jelikož ve skříni visací visí i spousta věcí používanejch Ťapinou (namátkou kabát vzor 60, jehličnaté maskování, a Bundeswehrácká bundokošile). Ve skříni ležací mi zase poctivou půlku zabírají domácnostní propriety typu ložního prádla, ručníků a podobných kravin. Vzato kolem a kolem, šlo o tři poličky, které, a to musím uznat, byly mírně přeplněny.

Vnořil jsem se do toho jako krt a ejhle - vytáhnu hromadu triček, za ní je další. O té jsem měl ještě matnou potuchu, ale ty dvě plonkovní, několik let oplakávaná trika plus zelená košile s nášivkou, též dávno obrečená, které na mě vybafly zpoza druhé diverzní hromádky, ty mne překvapily. Též jsem se podivil Ťapinčinu systému prokládání kalhot košilemi, košil svetry, svetrů kraťasy a podobně. Vytahal jsem všechny ty králíky z klobouku a udělal jsem mocnou čistku. Část jsem vyřadil úplně, část na vyhlazovací vandry (tričko zašpiním a vyhodím) a drobnou část jsem redislokoval do Ťapiskříně, jelikož se Ťapina zrovna vrátila ještě celá tumpachová z cest, hnedle jsem jí vrazil dvě bundy a dvě flanelový košile třebas, tedy materiál veskrze vandrovní a psoprocházkový. Což však narazilo zase na objemový limit Ťapiskříně, i ona se musela pohroužit do útrob a vzít to razantním, genocidu připomínajícím stylem.

Výsledkem je aspoň dočasný pořádek ve všech skříních, matný pojem o tom, co se kde nalézá a kdo má co na oblečení, plus čtyři obrovské tašky věcí pro nějakou Armádu spásy nebo nějakou podobnou zločineckou organizaci. Hlavně těch pokladů, co jsem při tom objevil. Jenom nevím, co s nima budu dělat. Ale dvě košile se vlezly, což byl účel této hry.

Vodkaz nafurt

Sobota, 06.03.2004

Ťapina dlí v Plzni, to se mám. No, nemám, kdyby dlela v Plzni s psama, měl bysem se líp. Ale i tak se mám. Psy jsem přešaltroval na noční režim, tzn. večerní procházka tak ve dvě ráno a ranní následně něco před polednem, válím se doma a užívám si klidu.

Dokonce mě popadl záchvat kreativity. Dal jsem se do vaření. Trenčianský párok jemný s fazuľou jsem si nechal na horší časy a mohl jsem si vybrat - topinky prosté, topinky vaječné, topinky a míchaná vejce nebo míchaná vejce s chlebem. Zvítězily brmboráky. Faktyš, sice brmboráky z prášku, ale aditivované několika ozajstnýma brmborama a česnekem. A tragicky dopadl jenom jeden.

Pomstil jsem se psům. Vlastně ne já, příroda. Chachá, oni se mi lochčili, jak jsem onehdá kvůli nim hodil tygra do bahna. Jo jo, posmívání nosí smůlu. Chodníky, ty, co se (mimo všechna ostatní období) v zimním období neudržují, se vlivem střídání tání a mrazu proměnily v jedno zrcadlo a pak je úplně jedno, že takovej pes má obvykle kolem čtyř nohou. Kdyby neblbli a chodili jak já mimo cestu, bylo by jim dobře, jenže voni potřebujou dělat trotloviny, tak to maj.

Byste nevěřili, jak srandovní je pohled na psa, kterej se rozběhne do kopce, skočí z křoví na chodník a zoufale hrabaje nožičkama dopředu, ztrácí rychlost, ztrácí, ztrácí a nakonec pozpátku odjede do roští na druhé straně. Jsem si vždycky myslel, že v Tomovi a Jerrym je to animátorská nadsázka. Není.

Večer jsem zhltnul zbytek brmboráků od oběda, též zhltnul dva válečné filmy, nechal psy ještě jednou projet na klouzačce a šel chrápat.

Skvělé.

Vodkaz nafurt

Pátek, 05.03.2004

Každej, kdo se trochu víc motá kolem počítačů, se s ním už určitě setkal. Nemám teď na mysli individuum mého ražení, divnýho zjeva, věčně nasranýho, rozcuchanýho, brejlatýho, v džínách a vytahaným svetru, se žvárem v rypáku, nazývanýho správce sítě, informatik, vypočítavý technik, ajtík a jinými prapodivnými názvy.

Mluvím o tzv. "výběhovém inžinýrovi". Čímž zase nechci říct, že výběhový inžinýr žije ve výběhu, ačkoli zřídit pro ně rezervaci a nechat je tam vychcípat, nebylo by od věci. Oč jde?

Výběhovej inžinýr je chlapík, kterýmu už počátkem devadesátejch let bylo kolem čtyřiceti, zrušili jim jejich výzkumný ústav bublifuků, inžinýr hořce zaplakal, ale pak začal dumat, což byl ten kámen úrazu. A jelikož jeho stará pracovala třebas na sociálce místího ouřadu v Horní Dolní, inža si řek, že jí ulehčí práci. Koupil si k tomu tehdy běžný počítač s procesorem 80286 či výkřik high-tech 80386 SX, k tomu dostal zdarma (bodejť) příručku programování v nějakým tuze prapodivným a neperspektivním jazyce, vývojový prostředí onoho jazyka si někde ukrad - nelegálně zkopíroval (ono se na to tehdy tak moc nehrálo) a ponořil se do problematiky.

Výsledkem byl naprosto šílenej produkt, nad kterým jeho manželka ržála blahem. A společně je napadlo, že by se to hodilo dozajista i několika okolním vsím, dokonce i Mařce za lesem a Květě nad rybníkem. Manželka vyběhala na jejich ouřadě inžinýrovi živnostenskej list, ten nased do svýho Žigulíka a dal se do objíždění ouřadů. Sice už v té době na danou problematiku existovalo řešení od několika již tehdá renomovaných firem, které bylo sice daleko funkčnější a spolehlivější, ale též dražší a hlavně to nedoporučila Pepina z Horní Dolní, kdepak, co píšou v softvérovejch novinách, to bude blud, Pepina řikala, že ten její starej je génius.

Čímž se danej hrůzostrašnej produkt rozšířil po širokém dalekém okolí a tam funguje dodnes. V nezměněné podobě. Dodneška běhá svižně na operačním systému MS-DOS 5 (výhradně), na počítači nejvýš 486 (na novějších si ani neškrtne), v hypersupermoderním prostředí PC Fand, tiskne zásadně na klávesovou zkratku <Ctrl>+<F6>, a to ještě jen na jehličkové tiskárny s kódováním Kamenických nebo dle Varšavské smlouvy KOI8ČS, jako na externí textový editor se odvolává na prapůvodní T602 z šestsetdruhé ZO Svazarmu a má i technickou podporu v podobě onoho stále stejnýho, nyní už stoletýho inžinýra, kterej, když je nejhůř, doštrachá se stále tím stejným Žigulíkem, a problém opraví. Koupil si nový manšestráky. Maximálně anektoval ještě jednoho, říká tomu, že "fúzovali", jelikož ten druhej měl původní produkt ještě horší.

A nikdo si nedovolí koupit novej program, páč s inžinýrovým produktem pracujou ropuchy, který to maj za pár do důchodu nebo do smrti, jsou nevyhoditelný a odmítaj jakoukoli změnu. Dokud nevychcípaj, nic se nezmění. Takovejchhle úžasnejch programů je každá státní instituce plná, některý na nich jedou výhradně.

Kupříkladu na našem ouřadě sociální odpor. Splňuje všecky kritéria - inžinýr, podivnej produkt, ropuchy nad hrobem. Konkrétní tento inža pracuje z domu, kde ovšem nikdy není, má tam jenom tu nyní již penzionovanou Josefku, ta mu slouží jako zvedač telefonů a datová žumpa. Zavoláte, dozvíte se, že on není doma, vyřknete vzkaz a tím to skončilo. Ano, inžinýr má i mobilní telefon, leč číslo nikomu nedává a volají si jenom s tím druhým zoufalcem navzájem. Maily občas čte, ovšem zásadně nepíše a neodpovídá. Geniální týpek.

Nakonec zavolá (pochopitelně na pevnou linku do kanceláře), že přijede opravit to, co tam minule pokurvil, a sice v pátek v devět hodin, což sdělí Žufimu, mému poskokovi. Jo, ten mi to sice vyřídil, ale co nemám v mailu, jako by neexistovalo. Též na sociálním odporu o tom nikdo nevěděl a nemoh mi to připomenout.

Tak se stalo, že jsem do noci dělal sice cosi do práce, ale jelikož jsem na tohle úspěšně zapomněl, žil jsem v domnění, že mne nemůže nikdo hledat. Proto jsem tak koukal, když mi před půl desátou volá Žufi:

"Kde seš, vole? Jarní prázdniny se tě netejkaj, už nejseš školák."

"A co? Hoří?"

"Čeká na tebe ten plešatej na sociálce."

Není nad to, když vás v baru znají jménem, aspoň jim odpadne problém s tím, komu kterej účet patří.Aha. Vida. Nu vot, ničevó, slíbil jsem, že nastartuju autí a za čtvrt hodinky jsem tam. Když slíbíš, vždycky potěšíš. Nakonec mi došlo, že cesta do garáže, všelijaký odemykání, zamykání, motání se přes sedm pater po rampách, že by mi to zabralo nehorázně víc času, než cesta MěHroDem, zavrhl jsem cestu Všiváčkem a vyrazil na šalinu. Čili jsem tam sice nebyl za čtvrt hodiny, ale před desátou jo.

Inžinýr si aspoň vypil kafíčko a mektal:

"... já jsem myslel, že jsme byli domluvení ..."

"Omyl. Vy jste byl domluvenej."

Já bych si před desátou dobrovolně schůzku nesjednal.

Nu což? Když už jsem byl v práci, vydržel jsem tam skoro do tří, až všichni státní ouředníci vypadli, mohl jsem si tam dodělat pár úprav a vymajznout taky. Zašel jsem si na pozdní oběd k ping-pongům a posléze do hospody za Gazelou na kafe, Kofolu, chvílu poklábosit a něco si dočíst. A pak už jenom za psama domů.

Ovšem večer na mne padla nuda. Nic se mi nechtělo. Ťapina v čudeli, na psaní jsem neměl náladu, na čtení jsem neměl náladu, na film taktéž ne a tak vůbec. Nápad, ajsíkjů - mocná zbraň, podíváme se, kdo je online? Dufalíkovi alias Tutilkovi to jaksi nefungovalo, Kate má zlámanou hnátu. Ale Newa-Kee, ač modroknížkař, na obligátní "Pojď do hospody" odvětil lakonicky "Provedu" a šel. Během zbývajících pěti minut jsem odlovil ještě Zuzulku, to je ovšem ženská, čili nepřizná hned, že půjde, ženské se musí ještě zavolat, chvíli jí vysvětlovat, kterak bude ozdobou společnosti, ona si to rozmejšlí, ale nakonec s půlhodinovým zpožděním přece jen přijde.

Zašli jsme opět za Gazelou, která odpoledne naříkala, jak bude mít dlouhou nudnou práci, tak ji obveselit. Koukala jak vejr, jelikož v téhle hospodě pracuje už notnou dobu a já jsem se tam stavil potřetí, z toho podruhý za dnešek. Vlastně ještě jak tam Godot dělal vostudu s křidýlkama, ale to tam Gazela nebyla, čili se to nepočítá.

No jo, pohoda.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 04.03.2004 - Egi hledač mrtvol ...

Nazrál čas, nazrála mrtvola.

To vám bylo tak někdy kolem ohňostrojů, přelom května a června. Buď den, kdy se k nám už nakodrcala PraPetra, nebo maximálně den předtím. Plus mínus.

Jdu si takhle večer s psama. Vcelku rutinní takřka každovečerní záležitost.

Vyjdu z domu, dojdem na roh. Pes divně vrčí na strom. Že pes divně vrčí na strom, to se občas stane, na tom bych neviděl nic tak moc divnýho, jenže von tentokrát vrčí na strom, na kterej normálně nevrčívá. Zajímavý je, že i strom vrčí na psa. Vočistím si brejle a pod stromem leží chlap a chrápe. Mno, to se sice nestává tak často, ale proč by pod stromem nemoh ležet chlap a chrápat? Sám občas ležím v lese pod stromem a chrápu. Ve městě to však bejvá úkaz notně sporadičtější. Hmm, matně si však vzpomínám třeba na expedici Rumunsko, kde jsme měli za to, že jsme daleko široko hluboko v hvozdu a až ráno nás okolochodící dělníci do fabriky přesvědčili, že ležíme takřka uprostřed parku. Kdepak, ani na faktu, že pod stromem na sídlišti, na rohu u školy leží chlap a chrápe, ani na tom se nedá najít obzvláštní mimořádnost. Trošku atypičtější, ale ještě ne kritické.

Však co už budu okukovat cizího chlapa, původní záměr byl venčení čoklů. Pročež jsem zahnul jako každý den za dům směrem ke golfu, kde obcházíme takovej trávníčkovej větší cíp (neplésti s cypem, teta), Mášucha si lítá křížem krážem přes palouk a Anďoch si to hrdě a důstojně obejde, podepíše každej stromeček, že to je minimálně do rána jeho a nikdo mu tam nesmí loupežiti. Sice je nezřídka vidět, kterak kus za náma jde další pejskař, kterej si to vesele přeznačkovává (jeho pes přesně, nikoli sám pejskař, ač i to už jsem viděl), což ovšem hafani už nedomyslí.

Jo, jak si tak špacírujeme směrem k onomu trávníčku (a ke golfíku), leží na zemi kšiltovka. O kus dál ledvinka. Aha, to by s maníkem pod stromem mohlo mít souvislost. Asi notně přebral a ke svému momentálnímu úložišti se blížil notně nekoordinovaně, po cestě trousil.

Jelkož su od přirození taková povaha, věci jsem sebral, cestou zpátky přivázal psiska k zábradlí, by mu nevrčeli do ksichtu, a šel se na spáče podívat, nechybí-li mu něco. Očividně nechybělo, když uvážím, že chybějící inventář jsem mu právě donesl. Zachumlanej do bundy, do obličeje mu vidět nebylo, ale nezvracel, nedusil se, žádný takový vylomeniny. Zkusil jsem do něho špejchnout, vzbuditelnej moc nebyl, ten ji měl jak z praku. Zas jsem se s ním nijak nepřetahoval, jo, von se lekne a bude se chtít prát, na to mám zrovna náladu. Tak jsem mu čepici zastrčil k němu, ledvinku jsem mu ještě zapnul a taky narafičil tak, aby nebyla moc vidět, a šel jsem domů, co je mi po něm?

Ale zas něco by mi po něm bejt mohlo, přece jenom, měl v ledvince doklady, ne-li i peníze, to už nevím, jakýsi snad léky nebo co, třeba né moc důležitý, ale třeba drahý. Půjde okolo nějakej spratek a vokrade ho. Nebo třeba vrhnout začne a bude se dusiti, to by se mu taky asi nelíbilo.

Inu vzal jsem doma telefon (Ťapina už chrápala, PraPetra myslím přijela fakt až den poté) a zavolal Městskou Policii. Jsou od toho placení, tak ať si s ním poradí. Buď ho probudí a pošlou domů (kdyžtak si zaleze někam hloub do houští), maximálně ho odvezou na záchytku, tak jak tak asi maník nebude mít radost, ale vyjde ho to natuty levněji, než nový doklady. Že by byl do rána minimálně bez nich, na to bych vzal jed.

A tím jsem to pustil z hlavy, ani za zápis sem do deníčku to nestálo.

Až asi za čtrnáct dní jsem se na golfu dozvěděl, že to byl Žid. Což je přezdívka, nikoli označení národnosti. Jmenoval se tuším Petr. Ale byl Žid, zakládal si na tom a každýho s tím votravoval tak, že se mu tak začalo holt říkat. Občas tam chodil nasávat, pokud zrovna neměl šábes.

Ten večer tam byl taky, převelice se rozšoupnul, vyglgal asi půlčíka Rampampule (jakejsi místní malosériovej utrejch) a odpotácel se do tmy. Od té doby ho až na mne nikdo neviděl, pak už jenom ta přivolaná hlídka fízlů, sanitka a funebrák. On měl totiž astma bo kýho šlaka a během té dobymezi mým telefonátem a příjezdem hlídky stihnul spořádaně umřít. Údajně na zástavu srdce, vím prd.

Nedá se snad říct, že bych mu neposkytl pomoc, když jsem šel okolo, byl evidentně živej a spokojenej, netvářil se, že by mu něco chybělo, a žádný známky brzkýho umřítí nejevil.

Jenom se od té doby tamtomu likéru začalo přezdívat Židobijka, Hitlerův sen nebo Mengeleho medicína ...

Vodkaz nafurt

Středa, 03.03.2004 - Rovnost, blbost, tiskárna

Deník jihomoravských komunistů Rovnost, 01.03.2004Včéra mi písal Roman aka Valdauf, že čet v novinách o mojem harantěti ve výtahu. Povídal, že ve včerejších. A jelikož to písal včera, jsou to noviny předvčerejší, tedy z 01.03.2004. Zdálo se mi to jako blbost. Vždyť dle mého deníčku šlo o událost pondělka 23.02.2004. Vida, k čemu je dobrej deníček. Na druhou stranu by bez deníčku Valdauf věděl pendrek a neblbnul by mi hlavu.

I svodka Městské policie se o tom zmiňuje v úterý 24.02.2004 jako o záležitosti minulého dne.

Ne, fakt, prej to bylo v Rovnosti z tohoto pondělka, mi to nascannuje a pošle, i v internetovým vydání to maj, se můžu sám přesvědčit. No jo, nekecá.

Tuze zajímavý. To bude asi děsně nebezpečná věc pro šklebáky, vozit se výtahem. Za tejden dva na jedné ulici to odsrali hned dva? To maj z toho, že překračujou předpisy, až teď jsem si uvědomil, jak je ve výtahu napsáno: "Samostatně používati a říditi výtah smějí osoby starší 10-ti let, mladší pouze v jejich doprovodu."

A nebo to nejsou dvě různý události?

Koneckonců by to mohlo potvrdit mou teorii, že Rovnost jsou beztak prolhaný noviny. Však jak chcete věřit plátku, kterej se dřív honosil podtitulem "Deník jihomoravských komunistů"? Dneska to patří do jakéhosi obskurního vydavatelství VltavaLabePress, to mi nepřijde důvěryhodný o nic víc. Už ten název. Nejsou Vltava a Labe nějaký potoky kdesi v Cajzlech? Jestli vychází všecky ty jejich spisky tam a oni to z krajskejch redakcí posílaj po poštovních holubech?

Napsal jsem nějakému divnému zástupci hlavního zločince, jak to s těma výtahama na naší ulici teda je, jestli nemám chodit radši pěšky. Divnej zástupce hlavního zločince zatím neodpověděl.


Mít zavirovanej počítač, to umí dneska každej. To je tuze velká móda, nechat si sežrat jakousi havětí důležitý soubory. Proto snad, aby uspokojili poptávku, přicházejí pisatelé virů furt s novejma a novejma modelama. Jedinej kdo tuhle celou radost virotvůrcům na jedné straně a virů lačným uživatelům na straně druhé kazí, jsou všelijaká nechutná, nerudná, obrejlená a podezřele vypadající odpudivá houmlesácky oblečená individua zvaná správci sítí, soudím aspoň podle sebe. Ti naopak líčí různé pastičky a vábničky, protivirové programy a jiné hajzloviny, čímž uživatelům v instalaci virů všelijak brání.

Čili jak povídám, mít vira v počítači, to není nic těžkýho, stačí na chvíli odloudit pozornost správce pohlavním stykem či jinou vhodnou úplatou, to zas podle sebe nesoudím, páč mám nebejvale vysoký skóre ve virolovu, neboť souložit se státními ouřednicemi se mi pranic nechce, se státními ouředníky tím míň.

Zajímavější to je, když si na odloučeným pracovišti postaví hlavu antivirovej program sám o sobě a pár aktualizací odmítne přechroupnout, pak teprve to začíná bejt zajímavý.

Dva počítače, v každým dva různý viry, který kromě obvyklých negativních jevů se perou mezi sebou, a navzájem po místní pidisíti hrají pingpongovou čtyřhru o data, to je konečně sranda hodná odborníka.


Z druhého vzdáleného spolupracoviště mi dámy už dlouho naříkaly, že by nové tiskárny se jim zachtělo. Dokonce si její nákup nechali odsouhlasit, paní vedoucí mi i objednávku nechá vystavit. Mno, říkal jsem jí, že objednávku ať si nechá třeba zarámovat, mně je to na pendrek, co s jakýmsi cancourem, ale ne, objednávku ona donese, to musí bejt, jí přec nemůžu donést tiskárnu bez objednávky. Sice je to očividný omyl, ale nebudu jí kazit radost, souhlasil jsem, ať mi objednávku donese, když je to tak důležitá věc.

Dnes jsem se s objednávkou vypravil do velkoobchodu, kde jsem měl tiskárnu dávno přes internet objednanou, rezervovanou a připravenou. Obchodník se málem zakuckal, jak mě viděl s papírem v ruce, asi mu to (a oprávněně) přišlo jako nezvyklej pohled.

"Brej den, si jdu pro tu Epsónku, co tam mám bloknutou. A hele, dneska mám i písemnou objednávku."

"To čumím, kde jste k tomu přišel? Nejste marod?"

"Jedna taková hodná paní vedoucí mi ji furt chtěla vecpat. Tak jsem jí chtěl udělat radost. Přece to nenarvu do skartovačky hned."

"Jo, někdy je potřeba bejt na ně milej," zjihnul vobchodník, "ale já vám žádnou tiskárnu nedám, protože tady nejste uvedenej jako osoba oprávněná k převzetí zboží."

To si dělal prdel zase von.

Nakonec jsme se oba zasmáli, objednávku hodil do koše (na odpadky, podotýkám, nemaj tam zvláštní koš na objednávky), navalili mi tiskárnu, už je na tem našem vzdáleným pracovišťu připravená a zapojená.

Jenom netiskne. Ale to je dočista drobnej detail.


K první večeři jsem si koupil na chuť čtvrtku chleba a sejra. Ťapinku jsem požádal, než se převleču, byla-li by tak laskava, chlebejk mi nakrájela a namazala. Slyším z kuchyně ňáký divný zvuky, se jdu podívat, oč kráčí. Ťapina se s tím hmoždí a snaží se ukrojit rovnoměrné krajíce - napodlouhlo.

Naučil jsem ji, jak se krájí čtvrtka chleba, hezky napříč, to pak vznikne tak osm půlkrajíčků. Objemově v tom sice rozdíl není, ale mnohem líp se s tím operuje.

Na klasickou večeři byly bagetky, dopejkací. Ťapinka je nakrojila a narvala do nich salám. Nakrojila placatý bagetky - nastojato.

Vodkaz nafurt

Úterý, 02.03.2004 - Nic moc plus křeček

Ne, mrtvola furt ne. Sice už jsem byl dneska na ni zralej, ale zkrátka ne.

Co jsem tak dělal? Zaspal. To není nic novýho. Tentokrát jsem se ovšem exhumoval dřív, přesně tak, abych se v devět přiřítil do práce nudit se na poradu. K mé smůle žádná nebyla, musel jsem pospávat jinde.

Dojala mne v práci ještě jedna Kačénka, která je tam na záskok za rok nemocnou Formičku. Kačénka se aktivně vrhla na prostředky výpočetní techniky a začala si mailovat se spoustou důležitejch lidí. Vlastně to slovo "důležitejch" bych mohl vynechat, důležitý jsou jenom pro ni, ouřadu jako instituci je po jejím rozvětveném příbuzenstvu celkem pendrek. Pochopitelně kromě mne. Což o to, mi je taky po nich velký prd, dokud jí nezačnou posílat hafomocmegabajtový pičovský maily a ona, pipka, to nezačne zas rozesílat těm dalším. Klasická situace. Kouknu do statistik, jak se mi v mailech množí víři a vidím - server pod náporem Kačénčinejch kokotin sotva heká. I nelenil jsem a poslal jsem Kačénce mail, jestli si tu faunu (včetně sebe) umravní sama, či zda to mám udělat za ni, zkrátka jim zarazit jakýkoli písání k nám na ouřad?

Prej bude tak laskava, přetlumočí a své hormonálně nevyrovnané a pracovně nevytížené příbuzenstvo si zkrotí. Jen jestli prý může mít zdvořilý dotaz, proč to?

Na zdvořilý dotaz zdvořilá odpověď, tak nás to učili na základní škole. I vysvětlil jsem jí ve dvou odstavečcích cosi o přenosové kapacitě linky, principu fungování mailserveru a dalších pár nezbytných podrobností, což jsem pro jistotu ještě jednou na závěr shrnul stručněji, kdyby to snad, jako správná státní ouřednice, napoprvé nepochopila:

1) Protože jsem to řekl.

2) Protože je to tak ve "Směrnici pro používání počítačové sítě". Tam jsem to napsal.

3) Na dodržování směrnice dohlíží "osoba pověřená".

4) Osoba pověřená jsem já. Ve směrnici jsem tak stanovil.

5) Osoba pověřená řekla.

Snad to Kačénka pochopí.


Při jakejchsi kejklech a pročítání denního tisku, mezi dvěma závadama ouředního informačního systému (inu, včera jsem mu dával nová data, tak je nestih strávit), jsem narazil na jeden zápisek o strastech chovatelů myší.

Dík tomu jsem si vzpomněl na historku, která se mé (stále nezveřejněné a pod pokličkou syslené) mrtvole takřka vyrovná, tu jsem tam pracně nabušil do komentářů, ale nedá mi to, abych si ji neprsk hezky celou i sem, když už jsem se s tím tak dlouho spisoval:

Mne se jako malymu doma kumulovali hlodavci takovym zpusobem, ze mi dokonce jakousi chvilu prezdivali Krysar. Taky si pamatuju mys, ktera mi furt zdrhala, kazdy rano jsem ji lovil, jednou mi sezrala i kus aktovky. Nakonec jsem ji komusi daroval, asi jsem ho nemel rad.

Obzvlastni expert byl ovsem spoluzak Butrus. Ten se taky rozhodl byti chovatelem hlodavcu. Pro zacatek zvolil dobre - krecika dzungarskeho, nebo jak se ten potvorak pise. Hrde si ho donesl ze Zverimexu, n.p., a inteligentne mu udelal luxusni velkoplosny domecek v bedne od bananu. Takove te papirove. Krecik byl pochopitelne do rana venku a neznamo kde. Neznamo asi dve hodiny. Pak Butrusovi cosi kruplo pod nohou pod kobercem a bylo po krecikovi.

Butrus netruchlil dlouho, jeste ten den zakoupil krecka zlateho, ze ten je vetsi, tlustejsi, tim padem bude i linejsi a nebude se mu chtit tak zdrhat. A pridelil mu ten stejnej bejvak. V te same papirove krabici. Do rana byl krecek nastehovanej za sporakem, kde vydrzel vesele vegetovat asi tri mesice. Teplo mu bylo, zradla tam mel vetsinou dost, kdyz prisla nouze, vydal se na vypravu do psi misky. Od te doby vim, ze pes "krysarik" neni od toho, aby krysy a jinou havet lovil, nybrz od toho, aby jim umoznoval dustojnou existenci.

To trvalo az do te doby, nez se jednou Butrusuv nevlastni otec vratil v podrousenem stavu z hospody, v opilecke pyse naridil demontovat sporak, krecek byl lapen a zavren. Zcela netradicne stale do te same krabice. Oni byli vsichni takovi inteligenti.

Pak uz zil jenom mesic za skrini, nez otcim v dalsim pocinajicim delirku nechal skrin odsoupnout, krecka bafli a vyhodili do popelarny, ci spise vypustili. Tam jsme ho vidali jeste asi pul roku, nez zmizel ...


Jo, a mimochodem, už jste četli, jak se DFens dal na literaruru? A pak, že nemám pravdu, když tvrdím, že bulvár je v pracovní době třeba státním ouředníkům zarazit.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 01.03.2004

Dobře jsem to v noci odhadoval, s příchodem do práce na osmou to nijak slavný nebylo. Zvlášť, když jsem se probudil a na budík mi poťouchle ukazoval 09:37, ajta ajta. Budiž šéfové útěchou, že jsem se aspoň pekelně leknul.

Operativně jsem změnil plán a vyrazil na Magorát, kde jsem potřeboval vyzvednout data. To je (už jsem to určitě někdy zmiňoval) taková brněnská specialita, takřka žádný ouřady nejsou navzájem propojený, jelikož prej chybí na kabeláž asi sedm miliónů, což je přesně ta částka, kterou sám Magorát dokáže za tři roky prožrat, jinak řečeno utratit za součet položek "pohoštění" v rozpočtu všech odborů. S několika miliardami na zbytečný přesun nádraží to pochopitelně nemá nic společného, to je úplně jiná rozpočtová kapitola. Prostě takovej je stav, propojení není. Pak nastupuje tzv. "kabelová metoda přenosu dat", čili "vezmu CéDéčko do kabele a jdu", odborníci tomu též říkají CD'n'Go :o))

Dokonce mi po zdravotní stránce bylo i líp. Bylo mi líp doma, bylo mi líp po cestě, bylo mi líp na Magorátě. Vlastně mi bylo líp celou dobu, než jsem přišel do práce. V tu ránu mě ono "líp" přešlo. Ne, fakt to nemá žádnej psychickej podtext, jak se stává některejm přepracovanejm nervolabilům, skutečnost je prozaičtější - můj poskok Žufi, inžinýr, v pátek zapomněl zavřít okno. Okno, ony jsou to spíš dveře, něco jako dveře na balkón, ale bez toho balkónu. Jenom zábradlí je tam. Zkrátka jsou to dveře fungující jako velký okno, tak je to přesný. A právě ty dveře fungující jako právě to velký vokno právě ten Žufi zapomněl zavřít. To je u této funkce ke konci funkčního období asi nějaká úchylka, jeho předchůdci Jardovi Retardovi se povedlo to samý. Dokážete si představit, jak vypadá kancl v budově postavené z betonu po šedesáti hodinách působení mrazu zevnitř? Já jo.

Ač se radiátor snažil, seč mohl, tři počítače žhavily na plný pecky a ani laserová tiskárna nezůstala nějak daleko za pelotonem, furt tam byla kosa jak v ruským filmu a mně bylo hůř a hůř. O půl druhé odpoledne jsem to nevydržel a se slovy: "Bez Coldrexu tady do večera scípnu," jsem si zašel konečně doplnit drogové zásoby do lékárny.

Čímž mi odlehlo, uložil jsem si měsíční zálohy na DVD média, připravil si data pro upgrade, počkal si, až všichni v pět vypadnou, do sedmi si tam s tím čudlíkoval a šel taky domů.


Ťapinka má zas další praxi, tentokrát kdesi na klinice bo kde to. Večer si rychtovala věci a propriety na ráno, přičemž si vzpomněla:

"Jé, hrnek, musím si s sebou vzít hrnek, můžu si půjčit ten tvůj, cos dostal od Tleskačky?"

"Ale jo, jenom ne ať zase skončí rozbitej či jinak "

"Kdepak, neboj, já ho budu mít zamčenej ve skříňce."

Pak teda nechápu, proč musí mít ve skříňce zamčenej zrovna můj hrnek od Tleskačky, potažmo jakejkoliv můj hrnek, či vlastně úplně jakejkoliv hrnek? Proč to nemůže bejt něco dočista jinýho?

Z blbě rozbitelnejch věcí mne napadl kupříkladu tenisák nebo takovej ten druhej míček, jak se kdysi prodávaly, z pěnové gumy, mourovatej, jmenovalo se to "mikroporézna lobtička". Ideální věc na zamčení do skříňky na školní klinice.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002