Máte z toho husí kůži, chcete se vrátit na hlavní stránku?
Tímdlenc zpátky na titulní stranu.
EGIHO DENÍK
Leden 2005

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)



Aktualita:



Pondělí, 31.01.2005 ... Chvála na Českou Poštu ...

Mám již delší dobu bumážku, glejt čili průkaz, a to průkaz zmocněnce. Bych mohl Ťapině, ana zařezává v Lanškróně, vyzvedávat na poště korespondenci, neb ona v provozní dobu místní počty jednoduše nemůže. Sic se jí snažím vštípit staré vojenské pravidlo: "Nemůžeš? Tedy neumíš." Nic platno.

A tak mám tedy onen průkaz. Funguje to spolehlivě. Přinejmenším jako odpuzovač. Od té doby jí nic nepřišlo a jediné, kvůli čemu jsem v souvislosti s ní musel na poštu, byl tento průkaz sám. Kurva fix.

Až teď. Zásilka do vlastních rukou, adresát nezastižen. Na druhé straně papírku píšou, že možností je několik, prodloužit lhůtu třebas, to je ku hovnu, dodat jindy řádnou pochůzkou, ku hovnu jakbysmet, případně pochůzkou mimořádnou, to už známe, to sic funguje, ale zas za to chtěj další prachy. Tedy - ku hovnu. Dóle v rožku se však krčí nesmělá větička formulovaná asi v tom smyslu, že pokaváď vám to fakt, opravdu, na mou duši, na psí uši nevychází, "rádi dodáme zásilku k vyzvednutí na některou z poboček v okolí". Přibližně tak.

I vypravil jsem se dnes vyzbrojen všemi možnými náležitostmi prozkoumat, co tím chtěl básník a poštmistr říci. Pobočky v okolí, hmm, co je to v dnešní globalizované době s bídou sto kiláků, že? Já to třeba za okolí považuju.

Pravda, vypravil jsem se, no, krapet s odbočkou, čiže nejdřív jsem se stavil doma mrknout do schránky, též cosi čekám a věřte, nic nenasere víc, než když se člověk brodí vánicí na poštu a zpátky, načež přijde domů a tam z kastlíku na něj vybafne další camfourek o uložení zásilky. Po pravdě víc nasere už jenom, když na toho člověka vybafnou camfourky dva. Čemuž jsem chtěl předejít. Nic, lístečků pusto a po vyházení reklamních pitchovin i prázdno. No dobrá.

Ještě jsem se před domem zadumal, jestli si nemám vzít auto. Myšlenku jsem vzápětí zavrh. Na těch pár ulic, kdepak, zas tak rozežranej nejsu, ani by se to nevyhřálo, klouže to, uklízet, nic takovýho. Se projdu kolem Rokle a jsem tam coby dup. Maximálně bych tak moh z límce bundy vypreparovat kapuci ...

V ten moment u mne zastavila černá Koktáfka. Z Koktáfky vykouk chlap a povídá:

"Prosím vás, nevíte, kde je tady pošta?"

"Vim. Tady není. Je vo několik ulic vejš. To se musíte vrátit na Okružní, tam doprava, nahoru, hmm, vodkaď jste vlastně přijeli?" Jasně, jestli vypadli z té jednosměrky nahoře, musím začít od podrobnějšího popisu toho vracení.

"To by nás taky zajímalo. Prd je vidět a jaksi jsme se tady zamotali."

"Hele, mám nápad, urobime symbiózu. Já mám namířeno taky na poštu, teda co kdybyste mne tam hodili a já vás přitom naved?"

"Ježišmarjá, to by bylo výborný."

Si myslim. Tak jednu cestu bysme měli z krku. A Koktáfka byla vyhřátá. Na poště jsem se s chlapíkem rozloučil, šel si koupit dálniční známku, což je u jiné přepážky. Já si zamířil k "výdeji listovních zásilek", vystál frontu cca dvou lidí, strčil svlečně do šoupátka lísteček a pro sichr se ptám:

"Dyž mám ten průkaz zmocněnca a todle je do vlastních ruk, to mi asi nedáte, co?"

"To bohužel nejde."

"Hmm, předpokládal jsem. A jak je to s tím dodáním na jinou poštu v okolí?"

"Samozřejmě můžeme. Adresu znáte?"

"Tadyhlenc," postrčil jsem jí připravenej papír, vytištěnej z mailu, kde mi Ťapina psala přesnou adresu.

"Ano," děla lakonicky.

Lapla tužku, hbitě zaškrkala adresu, nechala jenom jméno, vedle toho připsala "Psí lazaret a kravská mastičkárna, Horní Dolní 123, 456 78 Lanškrón", před to velkým "DOSLAT", dvojtečka, podtrženo. Šup s tím do přihrádky "Odchozí". A eště se mile usmála.

"Eeh, to je všecko?"

"Ano. Doručíme co nejdříve."

"Tak, tak ... teda děkuju."

"Není zač, přijďte zas. Nashledanou."

Měla štěstí, že tam má to snad neprůstřelný sklo. Jak je to normálně chrání, aby jim nějakej ten adresát či odesílatel nedal do rypáku, dneska mi to zarazilo voči, který jsem měl vyvalený, že nebejt té přepážky, měla by je až v šupleti na drobný.

Zajímavé. To jsem dlouhou dobu nežral. Ačkoli tak nějak bych si fungování pošty představoval. A za těch pár minut přestalo na chvíli sněžit. Akorát na cestu dom.

Vodkaz nafurt

Neděle, 30.01.2005 ... Psí víkend II. ...

Včera jsem málem urval Mášuši vocas, dneska byl na řadě Anďák.

Panička se šla vzdělávat na "odporný semenář", já hrubo po poledni vstal, posnídal kafe a šel psy vyvenčit. Do Rokle, jako vždycky, když jde jenom o malou procházku.

Psů jak psů všude vokolo, nechal jsem si ty dva moje tajtrdlíky na šňůře, zrovna kolem šel jeden takovej velkej, černej, prostě sežráníhodnej jménem Hubert. Pak pár lizpičů a smetáků a pak už klid. Pustil jsem je, ať se proběhnou.

Udělali jsme si kolečko, zrovna jsem si chtěl na zpáteční cestu zapálit, ze zatáčky vyšlo trio - chlap s vizáží starýho trestance nebo hašišáka, evidentní vysloužilá kurva a hlavně pitbul nebo nějakej takovej ten divnej s tou velkou hranatou hlavou. Ajaj. Zavolal jsem Andyho. Jenže ten má, blbec, takovej zvyk - když ho volám, né že by rovnou přišel. To von se, pitoma, nejdřív rozhlídne, je mu při jeho chytrosti naprosto jasný, že to musí mít ňákej důvod, že ho volám. A taky jo. Uviděl. A né, že když vidí většího a vod pohledu silnějšího psa, že by držel hubu a šel si po svým. To já si můžu v danej moment řvát jak chci. Už se hrnul s velkým štěkotem na pitbula.

Jsem se lek, až jsem překous cigáro, naštěstí eště nezapálený.

Pitbul si to, pochopitelně, nenechal jenom tak líbit, chvíli na sebe řvali a ač ho chlap držel na šňůře a snažil se ho táhnout pryč, pustili se do sebe. Za tu chvilku, než jsem doběh a v té skrumáži nahmát patřičný zadní nohy a vocas, stihli po sobě párkrát chňapnout zubama, teda konkrétně Andy strčil pitbulovi svou horní čelist i se šňupákem do tlamy a nechal si ji procvaknout jak jízdenku, ten mu jednoduše udělal třetí lauf do čumáku.

Psi vrčeli, chlap vrčel a klidnil toho svýho halamu, já se snažil zjistit rozsah škod a aspoň se omluvit, do toho hejkala ta potrefená vyžilá ženština a ječela, jak kdyby někdo kousnul ji. Slyšeli jste někdy hádat se prostitutky, Cigošky nebo jiné odpudivé pouliční elementy? Jak se proklínaj až do třetího kolena rodiny a svolávaj na sebe hromy a blesky a podobné zlotřilosti? Tak jsem se mimo jiné dozvěděl, že je to naše chyba (asi kdyby mi to nebylo jasný), pak následovala asi minutová série nadávek s kulometnou kadencí, ze kterých jsem si zapamatoval jenom to poslední tvrzení, a sice že si mne pamatuje už ze základní školy a už tehdy jsem byl píča. Což mi přijde divné. Taková trochu jako hysterická fabulace. Skutečnost s píčou nehodnotím, ale nějak mi tam baba nezapadá. Nikoho o dobrejch deset let staršího si ze základky nepamatuju. Ačkoli zas nemůžu vyloučit, že jde opravdu o některou ze spolužaček, dlouhodobé požívání některých substancí se na rysech obličeje podepíše. Bůh suď.

Radš jsem to nekomentoval, ten maník začínal vypadat docela podrážděně, nevím, jestli ze mne, z psů nebo z té svojí krásky, ale nejsem svůj pes, abych se vrhal bezhlavě proti nejistému soupeři, zvlášť, když já su jenom tak na lehko a on má po ruce docela nepříjemnýho hafana. Radš jsem se ještě jednou omluvil za naše zavinění a zmizel za zatáčkou.

Anďoš utržil pár šrámů, nartženou kůži na čumáku, chvílu prskal krev z nosu, poprskal si přední tlapky a vypadal děsně. Krvácení ho po chvíli přešlo, zato ten chobot mu natek, že vypadá, jako by mu tam pučel roh. Nosoroh. Nosoroh v rozpuku.

No jo, no. Moje chyba. Člověk si po čase zvykne takovýdle incidenty vytušit a předcházet jim. Tohohle jsem nějak nevycítil.

Chudák Andy. Ale aspoň si to bude pamatovat a bude teď třeba nějakou chvílu poslouchat.

Nebo taky ne.

Ach jo.

Vodkaz nafurt

Sobota, 29.01.2005 ... Psí víkend I. ...

Přijela Ťapinka. Tento fakt sám o sobě nemá s nadpisem až tak mnoho společného, jako vždy přijela, vychrlila seznam požadavků a úkolů a uklidila se z dohledu. Nic zvláštního. Sice tento víkend měla pracovat kdesi v lesi v Lanškróně, leč kýsi docent doktor kandidát si zamanul svolat na neděli do Brna odborný seminář pro zvířecí mastičkáře, pročež Ťapina nacvičila už dnes, by mohla zítra brzo ráno jít se vzdělávat.

Přivezla psy. Taky nic extra.

Ale já stih za jeden víkend voba málem zmrzačit.

Začalo to Mášou v sobotu večer. Vlezle se vydrápala za mnou na gauč a vybrala si dle její psí logiky nejpohodlnější místo - zalehla mi na břuch. Tak to prr, to teda tydýt, seš, mrcho, na gauču, tak aspoň se neválej po mně, já si chci číst, shráb jsem Mášenu za sebe, mezi mne a opěradlo. Lehla, ani se nehla. To má po paničce. Dobře věděla, že jak se bude mlít a dělat bordel, povalí aus, to je teda psí špecifikum, to panička zatím nechápe.

Jenže jak jsem tak sebou šiboval, přised jsem jí vocas. Ne nějak dramaticky, ani nekvíkla, ale zkrátka jsem jí na něm seděl.

Po nějakém čase mne začínaly bolet záda a ruce, jak jsem držel knihu, zamanul jsem si lehnout pohodlněj. Dosť bolo čuby, už se nabažila, tak by mohla jít důle. Ovšem jak jsem ji chtěl shodit, nešlo to. Jasně, páčím psa za přední packy a přitom mu sedím na chvostě, to je taky logika. Tak vyvalenej výraz jsem vod toho čokla snad eště neviděl - jako proč se ji snažím odtrhnout od jejího ocasu?

Vodkaz nafurt

Pátek, 28.01.2005 ... Narozeniny Želvíka a Rajmena ...

Byl jsem navečer pozván na oslavu narozenin Rajmena a Želvíka. No, byl jsem pozván ... PanáČek mi po ICQ tvrdil, že mi má od Želvíka vyřídit, že mne Rajmen zve. Trochu šroubovaný, leč funkční. Internet je mocná zbraň. Nějak jsem netušil úplně přesně, jako co že tam mám figurovat. Fotograf? Čulibrk prostý? Odtahovka? Ale takové drobné detaily vem čert. Pokud mi to krapet vyjde, stavím se.

Krapet mi to vyšlo. Doslovně. Pozdě, ale přece. Trošku jsem vpodvečer usnul, no. Pak mne popad blbej nápad, že abych se rychleji probral, dám si sprchu, to celé jsem ještě vyšperkoval o koupání pudla, tedy mytí hlavy, když už su jednou ve vaně ...

To jsem netušil, že mi v tu chvíli klekne fén, zachrochtá a bude definitivně po něm. Čili jsem skončil jak ta sestřenice v oné známé písničce, co měla vlasy samou lochnu, jéjeje, nad plaménem, nad plaménem. Zhruba jako z práce sextretářka Milaska, která mi svýho času donesla fén, prej jestli bych ho nedokázal spravit. Dokázal, jen jsem si říkal, kdy asi dojde na tu závlačku, co mi zbyla na stole. Došlo. Asi za čtrnáct dní se přihnala Milaska s vizáží čarodějnice, taky nad plaménem, nad plaménem. Tak já to dneska měl aspoň jako rychlou smrt.

Taky eště ten přesun, no koho by napadlo dělat mejdan koncem ledna na Pryglu?

Pročež, když jsem přišel, byli už všichni jaksepatří v ráži. Někteří dokonce už za horizontem. Třeba sám Rajmen už pomalu přestával artikulovat. Důsledná oslava. Na můj dotaz, co s ním proboha prováděli, zvěděl jsem, žeprej už mírně béžovej přišel. Tak to má bejt.

Hospoda byla vybrána famózně. Není nad "likusák" v zimě. Kosa jak v ruským filmu, parta pubescentů a prepubescentů nalejvajících se jak pupenci v dubenci, řev z džůboksu, šero a tápající postavy. Při bližším ohledání se zdálo, že tápání má jakýs takýs řád, evidentně se snažili hrát potmě šipky. Podařilo se nám vybudovat základnu - stůl v rohu, přímotop, kůže z kance přibitá na stěně a mezi náma a zbytkem hospody zábradlí coby bariéra. Až na to, že diskofilní puboši si na zábradlí odkládali půllitry, který pak v zápalu boje u stolního fotbálku prdelama shazovali na podlahu vedle nás, bylo by to bez chyby.

Co k vlastní oslavě? Nic dramatickýho. Posez, pokec, popič. Jde v principu o hromadný projev účasti a lítosti a souznění s postiženými: "Chudáčci, tak už to máte taky za pár. Přetočený tachométer." To vše doprovázeno líbáním dle pohlaví (obvykle jedinci s opačným), zapíjením žalu a blejskáním blesků fotografických. Aby měli nebozí postižení památku, až jim bude rok od roku hůř. Dnes to berou jako drama, jémine, Rajmenovi už je pětadvacet, a dělá, jak se pomalu chystá do hrobu. Když za dalších deset let koukne na fotky, bude si moct říct: "Já blbec. Tehdy jsem myslel, kdovíjak je mi zle. A teď vidím, že až dnes mám nárok." A tak pořád dokola. Hůř a hůř a hůř.

Extrémně zábavným bodem programu pak bylo "tulení Želvíka". Celou dobu vymýšlela, kterak býti co nejvíce obdivována přítomnou mužskou částí:

Akce - líbání Želvíka za pětadvacet.  DžonKvé se chytil na chytrý marketingový tah.
Akce - líbání oslavenkyně Želvíka za pětadvacet.
DžonKvé se chytil na chytrý marketingový tah.

S přibývajícíma hodinama (a promilema) začala propadat skepsi.

K půlnoci už nezabíralo ani "Zdarma". Mrzuté.
K půlnoci už nezabíralo ani "Zdarma". Mrzuté.

Prej je tam jediná ženská (jelikož ta druhá, Naty, už odešla), kolem sebe chlapů jak sviní a nikdo se k ní nehodlá tulit. Abych jí udělal radost (a abych to nevodsral já), řek jsem si, že to zorganizuju. Znáte to, organizátor jakékoli sebevražedné akce obvykle dopadá nejlíp, jelikož je natolik zabrán do samotného organizování, že nemá čas a možnost býti nějak extrémně poškozen. Vymyslel jsem plán - pojmeme to jako hromadnou fotografii. Vybral jsem křeslo pod kňourem a dospod usadil Daemona. Je mužný (taky tlustej jak vepř), relativně střízlivý (nepobleje nikomu záda), ochotný (nevěděl, co ho čeká). Na něj jsem narafičil napřímo samotnou Želvíka a ostatní chtěl nějak nakupit okolo. Asi jsem to blbě formuloval, či to dotyční vzali jako výzvu k nějakému sexu či jaké ohavnosti, naskákali na ty dva hlava nehlava a jiný orgán nejiný orgán, což sice vypadalo zajímavě, pro daný účel bylo však krajně nepoužitelné. Odkudsi zespoda se ozýval Daemonův hlas, cosi o kurvách, debilech a o tom, že když už má bejt jako podložka, měl by bejt taky vidět, ať může bejt považován za hrdinu. Pyramidu rozebrat a znovu. Asi na třetí pokus se povedlo. Jenom Daemon si pak eště půl hodiny stěžoval, že se cejtí jak bobr, taky má plochej vocas.

Po nezměrném úsilí se zadařilo. Stojící Xko se klátí a hroutí do prostoru, PanáČek už tam kdesi visí, vespod úpí Daemon, Rajmen se objímá s DžonemKvé. Ale Želvík kdesi uprostřed září.
Po nezměrném úsilí se zadařilo. Stojící Xko se klátí a hroutí do prostoru, PanáČek už tam kdesi visí, vespod úpí Daemon, Rajmen se objímá s DžonemKvé. Ale Želvík kdesi uprostřed září.

To by bylo tak zhruba celé. Oslava proběhla důstojně. Rajmen, kterého po artikulaci opustila i motorika byl uložen do stabilizované polohy, někteří odešli po svejch, ty zbylý jsem v rámci možností rozvezl.

Zaaretovaný Rajmen.
Zaaretovaný Rajmen.

Kompromitujících fotek mám ještě několik desítek, pokud se mi bude chtít, někam je v dohledné době narvu. Jako třeba ...

Démonův popůlnoční obličej.
... Démonův popůlnoční obličej.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 27.01.2005 ... Utajený pakt a novinové spiknutí ...

Noviny jsem přestal před nějakou dobou kupovat. Většinou jsem si je nestihl ani přečíst a byl jsem nasranej, že jsem je koupil, vláčel se s nima, hromadily se mi doma a prostě samá negativa. Když jsem si je přečíst stihl, byl jsem nasranej o to víc. Sem tam někdy koupím, když se už delší dobu děje něco zajímavýho. Jinak ne.

No co, pokud se mi chce, sjedu zprávy na zpravodajskejch serverech, pokud ne, nic se neděje. Stěžejní věci se stejně nějak nakonec domáknu, co se globálně-politické situace týče v obraze tak nějak jsem a aspoň prozatím mám jakous takous jistotu, že z Chipu, Computeru a PC Worldu na mne žádná vobtáhlá Superstár nevybafne.

Chodím na vobědy do takové hospody hodně vzdálené od ouřadu. Přímo v okolí je sice krčem několik, jedna asi dvě ulice, na to su avšak shnilej, druhá v hotelu hned vedle, hogo fogo a přitom ty blafy za moc nestojej, třetí přímo naproti přes glajze, jenže to je ideální mix bídy, svrabu a utrpení. Jakmile ji otevřeli jako novou, ve své lenosti a rozmařilosti jsem to kdysi párkrát vyzkoušel. Polífka do takovýho toho srandovního náprstku, bujónšálek se tomu odborně říká, už ten název evokuje, že to je porce jak pro bukvici, když jsem k tomu požádal o rohlík, byl jednou tvrdej, druhej rovnou plesnivej. Maso studený, vomáčka zdrclá, brambory přesolený. Kompot psanej jako součást menu jenom na vyžádání a eště s kyselým ksichtem. A pak si přijde ta nanynka a eště se drze zeptá: "Chutnalo vám?" Tehdy jsem vyvalil voči jak nafukovací žaba, zalapal po dechu: "To si snad už děláte prdel, ne? Ani trochu." a vod tý doby jsem tam byl s bídou dvakrát, když byl fofr největší. Jako bonus si ke mně naposledy přisedla moje favorizovaná uživatelka Zdenička, pročež jsem měl po chuti, ač výjimečně bylo žrádlo žratelný. Nemluvě o tom, že pár lidí se z toho regulérně přivotrávilo, kupříkladu DrDol a její parta se zblily komplet. Tak to ne. To budu rači hlady.

Tedy semo tamo zajdu třeba za Gazelou, co dělá serevírku U Šušňa, pokud mám kvalt, vezmu zavděk nudlema vod pingpongů, případně když su s někým domluvenej, jdeme někam úplně jinam. Též v krizi nepohrdnu rohlíkem a salámem z té sámošky, jak si tam tykám s prodavačkou Lucinkou. Ale to jsou atypické příklady.

Běžně chodím, či spíše jezdím dvě zastávky šalinou, do takovýho pajzlu. Ideální hospoda, kouří se tam voběd nevoběd, maj tam ukrutně hutný a co do kvantity pořádný poblífky, knedle dva centimetry na šířku a vůbec je tam fajn. Osazenstvo tvoří z drtivé většiny hejrupáci, sociálové a asociálové. Doteď nevím, co je ve vztahu prostředí versus hosté příčina a co je důsledek. To je ale celkem irelevantní. Podstatný je, že se tam krmě dá přiměřeně pozřívat, relativně rychle a za běžnou cenu. A ty popelníky v poledne. Není nad cigárko po obědě, alias jak říkají Brňáci: "Po dobré chálce zedva zetři válce." Především nehrozí, že bych se tam musel koukat na ty ksichty z ouřadu, semo tamo tam zabloudí Malej Šéf Jůhelák, kterej kdesi za rohem bydlí. Maximálně se tam srazím s těma blekotama vod EFXka, to mi taky dokáže zkazit chuť, ale není to takový drama. Obvykle je nevidím dopoledne, takže mne před obědem stěží stihnou něčím nasrat.

Proč o tom ale mluvím? V hospodě noviny visí, jedny erární, na takovým tom bambusovým bazmeku, kterej je dobrej tak akorát k tomu, aby se to celý dalo pověsit na věšák a v mezičase to zaclánělo přes půl stolu. A jelikož jsem od přirození perverzák a masochista, přes všechny zaříkání a předsevzetí po těch novinách vždycky stejně chňapnu. Pokud jsou teda volný. Jinak mám v kapse knihu.

Ty noviny volný jsou poslední dobou tak ve čtyřiceti procentech případů. Jak jsem říkal, většinou tam choděj solviny, manuálové, ti tak ještě Blesk jsou schopní přeslabikovat, ale kam na ně s Mladou Frontou? O to nejeví zájem, bodejť, kdyby je bejvalo bavilo čtení, nemuseli hloubit výkopy nebo podávat maltu. Místní notáři jsou už tak vypití, že po vejplatě sociálních dávek vidí písmenka dvoje, před vejplatou se jim klepou pracky a nepřečtou to tak jak tak. Jo vida, tady vlastně trochu kecám, tak přece jenom potkávám stejný ksichty na ouřadě i v hospodě - tahle skvadra tam vždycky zevluje na sociálce. Pak tam chodil ještě místní cosi jako inteligent, vysloužilej fízl vysoké šarže, říkalo se mu Edmond Dantes, jak tam vždycky seděl od otvíračky do zavíračky, furt na stejným místě, seděl, četl a obrůstal vlasama, fousama a mechem. Původně jsem myslel, že je vycpanej, ale pak jsem ho jednou pozoroval delší dobu a přistih jsem ho při letmém pohybu, jak kradmo obrací stránky. Ale ten si nosil čtivo vlastní a pak umřel. Mimo hru.

Takže za posledních pár tejdnů lapne noviny:

Na ukázkovém obrázku je mýmu divnýmu chlapovi podobnej Nick, ten vpravo ...Chlap. Takovej divnej. Nikdy předtím jsem ho sichr neviděl, chodí tam tak měsíc. Možná vod Novýho roku. Ale celou dobu mi byl ňákej povědomej.

Dneska jsem na to přišel. Vypadá jak jedna postavička z Red Meatu. Dobře, tak ne zrovna sám velký Earl případně mlékař Dan, přiznávám, jde o postavičku spíš epizodní, a sice o Nicka. Ano, vypadá jako Nick (na ukázkovém obrázku ten vpravo). No od pohledu skvělej maník.

S divným chlapem, ehm, tedy s Nickem, jsme uzavřeli pakt, dá-li se to tak říct, když uvážím, že snad kromě nějakýho zamumlání nebo sem tam "Dík" jsme spolu nepromluvili slovo. Jednoduše tichá dohoda. Smlouva beze slov. Ani nevím, kdo s tím začal.

Seděl, četl noviny. Dojedl, dočetl, zaplatil, pověsil noviny na věšák. Já vstal a podal si je. Druhej den naopak. Já jsem se blížil k věšáku s držákem a novinama v ruce, ani jsem je nestihl zavěsit. Už stál za mnou a s pokejvnutím hlavou je ode mne převzal.

A od té doby to graduje. Jednou jsem mu je podal přes uličku mezi stolama, jindy vstal a rovnou mi je donesl.

Dneska seděl pekelně daleko, já hned u dveří, divnej chlap až skoro na konci u okna, nechtěl jsem se špacírovat přes celej lokál, aby třeba někdo mne nezahaltoval a novin se nedožadoval. Jen jsem se zahleděl k jeho stolu a zvednul jsem obočí. Nick snad o centimetr pozvedl hlavu, jakože: "Už?", já naopak přikejv, taky tak o číslo, tedy: "Už." Vstal a došel si pro ně, zatímco já eště pořád se tam s nima šmrdlal, opravdu aby po nich někdo nezúčastněnej nezatoužil.

Tuze zajímavé. Tomu se říká souznění.

Vodkaz nafurt

Středa, 26.01.2005 ... Laškující výtah ...

Moc jsem té práci dneska nedal, aspoň ne co se týče pobytu na pracovišti. Tak, to je přesnější.

Přišel jsem si hrdě před jedenáctou, částečně jsem zaspal, přitom jsem se musel cestou stavit do jedné nejmenované počítačové prodejny, kde jim z nějakého nepochopitelného důvodu nešly počítače. Jak může takovej počítač nefungovat, když jim hejrupáci na chodbě zlikvidujou elektrickej rozvaděč, že jo? Jak pustíte do baráku manuály, je to koleda vo průser.

Po příchodu do budovy ouřadu jsem pojal převratný nápad vyjet k sobě do třetího patra výtahem. Já ostatně geniálními nápady periodicky srším, třeba tenhle mi přijde kdykoliv se mám přemísťovat po baráku. Přece nebudu chodit pěšky, z toho jsem vyrost. A hlavně mě to odnaučili kolegové. Šoupat botky tři či více pater po schodech zmáčknout někomu Reset nebo zašmrdlat myší, to patnáctkrát za den začne člověka prudit. Kolegy jsem si jakž takž vychoval, lenost zůstala.

S automatickejma výtahama se sběrným řízením je obvykle psina. Uznávám, že i ty starý, snad relátkový či čím to bylo řízený, dokázaly pobavit, namátkou si vzpomínám na páčení zaseknutého šklebáka či na epizodu od bejvalé firmy, kdy nám přivezli náklaďák počítačů, do výtahu pro šest osob nás vlezlo šest, že to jako půjdem odstěhovat, jenže jsme si nespočítali, že šest osob nerovná se pět osob plus Klustej Vašek. Matematicky ano, fyzikálně nikoli. Výtah se s náma jednoduše utrh, kabina zůstala viset v brzdicích záchrannejch lanech a přes hodinu nás odtam údržbáři dolovali. To vše k notnému nakrknutí pikolíků od dodavatele, kteří dole v přízemí tancovali mezi špalírama osmatřiceti krabic s PC a osmatřiceti kouskama monitorů a neměl si to od nich kdo převzít.

Automaty se netrhaj, zato chystaj různá překvapení, když jim hrkne v bedně. V bedně řídící. To se pak jeden nestačí divit. Nejčastější příčinou je, když výtah zapomene, kde se zrovna nalézá.

Kdysi dávno v Moskvě to řešil jednoduše. Odpočítal si patra a jel. Akorát někdy místo nahoru třeba dolů. Nebo se netrefil do poschodí, zastavil, otevřely se dveře a čuměli jste do zdi. Osud.

Ty dnešní, chytřejší, to řeší následovně (je to popsáno i v návodu na obsluhu výtahu): jak se jim něco nezdá, sjedou do nejnižší stanice, tím si uvědomí, kde právě nachází, a pak už si to spočítají velice jednoduše. Taková jako rekalibrace.

Jenomže vysvětlujte to té gorile s brokovnicí, když mne v jedné bance při takové rekalibraci odvez výtah do třetího suterénu k trezorům, kam se, paradoxně, za normálních okolností člověk dostal jenom se soustavou klíčů a karet a spojení s velínem. Pravda, není asi příliš pravděpodobné, že by se daný výtah zbláznil zrovna s lupičem uvnitř, dle údivu pinkertona se to ani tak často nestává, ale zas takovej loupežník z výtahářské branže ...

Ta dnešní záležitost byla taky skvělá. Výtah se splet o patro. Stisknu čudlítko v přízemí, vejtah poctivě sjede do prvního patra a otevře dveře. Když nikdo nenastupuje, zas je po chvíli samočinně zavře. Třeba to půjde na druhej pokus - zmáčknu, otevření, zavření. Haraší to o patro vejš. Sakra. Von si fakt myslí, že je v přízemí a kdo ho to votravuje?

Tak ho zkusím ulovit v tom prvním. Vyjdu jedno podlaží po schodech. Vidím škvírou, jak si tam kabinka drze svítí. Stisknu tlačítko ... Výtah se domnívá, že ho někdo volá ve druhým. Cvakne a odjede o patro vejš.

Já dojdu patro, zmáčnu caplík, výtah zase popojede.

A teď mi zkuste tvrdit, že ta svině to nedělala schválně.

Bohužel jsem na to přišel pozdě, ale moh jsem vyzkoušet vyšplhat a vyhnat ho takhle až do pátýho štoku. No schválně, jestli by si dal říct, nebo by proletěl stropem jak Faust?

Vodkaz nafurt

Úterý, 25.01.2005 ... Já takový ichtyly snad přitahuju ...

Zase zasedání v druhé práci u EFXka kolem novýho serveru. Teda né, jakože bysme se kolem něho sesedli, to zas ne, to von tam ten server fakticky eště furt není, ale takříkajíc jednání. Příprava. Upřesnění požadavků. No jednoduše porada. Fakt už to vypadá vážně, že ho chcou kupovat. Jenomže takhle vážně už to vypadalo s půlroční periodou asi šestkrát. Dokud si nebude vrnět na stole, neuvěřím.

Přihrnul se zas pan Vašus od dodavatelské firmy s nějakou kalkulací, jen o nějakejch deset nebo dvacet tisíc dražší, než to vyšlo mně. S tím se počítalo, já to vždycky kalkuluju podle velkoobchodních cen, načež se to koupí od pana Vašuse a té jejich party, což je sice mastnější, ale zas jsou schopní prodat to EFXku na fakturu, narozdíl od seriózních obchodníků. Ne, kecám, i oni jsou seriózní obchodníci, ale takoví ti, co rádi riskují. Jinak si konkrétně s panem Vašusem, pokud teda není nablízku šéf Bóďa nebo untršéf Béďa docela padáme do noty. Tentokrát to nešlo, páč tam oba trůnili, museli jsme mlžit a neříkat napřímo, že je to banda trotlů. Poslední zúčastněnej byl projektant Fišák, takto "pověřený konstruktér", ten jednooký mezi slepými. Když se něco posere, schytá to jako první, mne volaj, až když si s tím neporadí. Tak aby taky věděl, co se na něj šije.

Hlavní potíž byla v tom, že šéf Bóďa moc nechápe princip. Jakožto inžinýr (už to hovoří za své) ze šedesátejch let a nedouk z VUMLu (jelikož VUML zrušili, než ho stihnul doštudovat) je v technice tak trochu za hlavním pelotonem. Přesněji řečeno ohledně IT se mrcasí pořád někde na úrovni děrnejch štítků (ačkoli porno na internetu najde). A jak je k tomu lakomej, furt ne a ne se dopočítat. Vzal si do hlavy, že dík novýmu serveru vlastně ušetří dva počítače, ten, kterýmu "server" říkali doteď, a ten druhej, co se tam stará o připojení k internetu, proxy- a mailserver. Už to tak viděl, že jeden skončí u něho v kanceláři výměnou za tu jeho herku a druhej se taky někde šikne. A furt nechápe, proč mu je nechcem dát. Popravdě už samo slovo "server" u něj vyvolává alergickou reakci, dle jeho představ počítač, u kterýho nikdo nesedí a pilně nepracuje, vlastně takovej stroj zahálí. Pročež jde kilometry kolem jeho myšlení, nač že, když doteď byly takto neproduktivní dva, budem s novým serverem potřebovat vlastně tři?

"Bejvalej jakožeserver bude na zálohování a archivování," zkoušel jsem kategoricky tvrdit.

"Ale Michale," šéf Bóďa mi zatvrzele říká Michale, "vždyť to šlo i bez toho. Jak?"

"Nijak. Zálohování žádný, archivování jak kdo měl čas a náladu."

"Jakej je v tom rozdíl?"

"Zálohování je kompletní kopie všech dat. Nejlíp každej den. Nebo aspoň tejden. Teď jednoduše nebylo kam takovej balík přesypat. Archivování je vypálení starejch nepotřebnejch dat na CD nebo DVD, uložení do archivu a smazání ze serveru."

"Vždyť tady Pavel," to jako Fišák, "zrovna minulej tejden cosi vypaloval."

"Jo," přiznal nesměle Fišák, "stihl jsem vypálit celej rok 2003."

"Tak vidíš, Michale, celej loňskej rok máme vypálenej."

"Pane Bóďa, je rok 2005. Zaarchivovanej máte předloňskej rok. Od loňskejch nebo nedejbože letošních dat nemáte kopii ani bajtu."

"Druhá věc je," bacha, teď přijde další skrčka, "že tady pan Vašus mi tvrdil, že ten novej server bude zálohovat všechno sám."

"Přesněji řečeno jsem tvrdil," uváděl Vašus na pravou míru, "že na serveru je možno naplánovat automatické zálohování."

"To je to, o čem mluvím."

"Není. Ještě musíte mít kam zálohovat."

"A to nejde tak," pozor, Béďa byl doteď zticha, to z něj zas vypadne fíkovina, "aby měl ten starej jakožeserver pan Bóďa v kanceláři a přes noc se na něj zálohovalo? A vypalovačku by si Fišák namontoval do svýho počítača a vypaloval to tam? Nebo to celý rovnou i zálohovat na ten jeho?"

"Teoreticky jde. Prakticky ani už tak ne. To je tahání dat jak s tou kočkou a těma koťatama, navíc by se tím Fišákovi rozdrbal celej systém a byl by v tom jedině bordel. A ten stroj bych fakt nechal jako sólovej na takovouto údržbu, sice technicky by tomu nic nebránilo a bejt to třeba můj počítač, neřeknu ani slovo. Fišákův počítač je projektantskej, tam bych to vůbec nesral. Na kancelářskou mašinu snad, ale to by ji musel mít uživatel tak nějak trošku vyšší znalosti problematiky, kterejžto tady, při vší úctě, mezi administrativníma silama není ani jeden. Lapání virů a podobnýho balastu z internetu zálohám moc dobře nedělá."

"A ten druhej, ten proxy?" Bóďa se očividně smířil s faktem, že starej pseudoserver zůstane, kde je, tak napřel pozornost na druhou oběť.

"Nechal bych ho taky na svým místě. Je to už osvědčený řešení a bude sloužit jako firewall, taková zeď hned za připojením přímo do té chamradě na internetu."

"Ale pan Vašus tvrdil, že to může bejt připojený přímo do serveru, je to tak?"

"Ano, je to tak, může. Dokonce už má ten Microsoftí software nějakej firewall v sobě ..." pípnul Vašus.

"Tak vidíš, Michale."

"No vidim. Ale tomu bazmeku prostě nevěřim. Vzpomeňte si," obrátil jsem se na Vašuse, "jakou paseku nadělaly loni a předloni Blaster a tuším Sasser. Jak je díra v Microsoftím softvéru, jde do hajzlu prakticky obratem. Proto bych tam nechal jeden PC jako nárazníkovou zónu."

"To ano, otázka zněla, zda je to možné."

"Pan Bóďa se jenom špatně zeptal, to nemůžete hned brát doslovně a doslovně mu odpovídat."

"Víte, pane Vašusi, s Michalem je občas špatná komunikace." Aha, to tu dlouho nebylo, až mi to začínalo chybět. "Já se tomu nebráním, ale chci znát názory všech stran. Jak to máte třeba u vás ve firmě?"

"On má totiž Michal zase pravdu. Skutečně máme server, Novellovskej, zvlášť, zálohujeme na jeden výkonnej kancelářskej stroj u věci znalého uživatele a jako bránu a firewall máme taky nezávislej počítač na Linuxu."

"Děkuju panu Vašusovi za slova chvály, já vím, že mám pravdu, ale zní to hezky, když to říká ještě někdo jinej. Mimochodem tu skladbu a výběr systémů chválím a považuju za nejlepší řešení, némlich stejný mám na ouřadě. Do puntíku. Jenomže tady je z různejch důvodů nepoužitelný, pročež musej vzít zavděk Mykrosoftem."

Bóďa to vzdal. Asi fakt stárne. Dřív by odpověděl: "Ale já myslím, že vlastně nic takovýho nepotřebujem," a bylo by. Teď nic. Prostě sklapnul.

"Teď ještě dořešit, kdo to bude instalovat a spravovat?" ozval se pro doplnění pan Vašus. "Můžeme to předinstalovat, nebo si to může udělat Michal sám. Je pochopitelně lepší, když ten, kdo se o to bude pak starat, sám si to celý připraví. Nebo jestli údržbu serveru chcete nechat na nás?"

"To nám zkuste spočítat." A bacha, Bóďa eště neřek poslední slovo. "On Michal tady tak je a není ..."

"Já vím," na to suše Vašus, eštěže neřek, že to celý zná a pokaždý, když se u nich stavuju, ptá se, jestli tento tejden jsem u EFXka jako zaměstnanec nebo ne.

"S Michalem jsme se už jednou tak nějak rozešli," rozvíjel úvahu Bóďa dál, no bodejť bysme se nerozešli, když přestali platit, "pak jsme se zas tak nějak sešli," se ví, když ta fronta, co se mu údajně tlačila pod oknem, se rozprchla při prvním pohledu za vrata, "sešli jsme se tak na půli cesty."

Bingo. Teď tam dělám půl práce za dvojnásobek peněz. Což se mi pochopitelně líbí, Bóďovi už míň. Neměl na mne zkoušet křivárny s prachama. A teď teda další skrčka, jestli by se mne nemohli třeba zbavit? To su sám hrozně zvědavej. V zásadě by mi nevadila ani jedna varianta.

A bude aspoň veselo.


Když jsem se tak zdržel, byl nejvyšší čas vyrazit do hospody. Zas pokus oprostit se od toho tradičního úterního pajzlu U Kolečka. A zas taková slepá ulička.

Tentokrát navrhl hospodu Daemon. Sice to nebylo takový fiasko jako minule, ačkoli do ideálního místa pro sraz to má taky daleko. Pravda, část scházejících se lidí si s oblibou zahraje kulečník nebo šipky, ale že bysme kvůli tomu museli mít zrovna kulečníkovou hernu?

Daemon vychvaloval - kulábr tam maj, šipky tam maj, pívo tam maj a Kofolu tam maj taky.

Realita - kulečníků plnej barák, pročež šipky jsou uskřípnutý v rohu a hlavně se nedostává místa na stoly, tedy na stoly k sezení, jako teda k sezení u těch stolů, nikoli na nich. Jo, ve finále se nás po přinesení několika židlí vlezlo ke stolu pro čtyři celejch dvanáct, sem tam někdo mírně visící v luftě nebo někdo někomu na klíně, ale to už je opravdu limit. Přes to už se jít nedá.

A s pitím ještě lepší. I sám Daemon zpočátku hořce zaplakal a při úvodní rychlosti obsluhy si jako ostatní pívapíči nechal nosit rovnou po dvou, rychlost se pak částečně zlepšila, když nám byla prakticky vyhrazena jedna servírka, která kmitala jenom mezi náma a barem. To, že jsme si, ač původně neúmyslně, sedli až na opačný konec lokálu, to se dá brát jako bonus. Ať se proběhne, lemra.

S Kofolou ještě horší. Nevím, kerej pitchus přišel na nápad na čtyřdecový sklenice "Made in Turkey" s kofoláckým logem. Jsou teď ve spoustě hospod. Prakticky to vedlo ke dvacetiprocentnímu zdražení, anžto všude nechali stejnou cenu, hrdé označení "velká" a lejou tam toho o deci míň. Nejde mi ani tak o cenu. Ale z nějakého zvyku vyžaduju Kofolu z půllitru.

Požadavek: "Přineste mi to, pěkně prosím, do půllitru, klíďo si to spočítejte děleno čtyřma krát pět," byl tady na tu blondýnu avšak moc. Kdepak, to nespočítala. Nezabrala ani výhrůžka, že poslední servírce, jež dělala s požadovanou mírou drahoty, moje čuba Máša za trest natrhla nohavici. Jenom koukla pod stůl, Mášu žádnou neviděla, tak se blbě zahihňala a donesla mi - zase čtyři deci.

Pak ještě kafe. Turka? Turka neděláme, jenom presso. Idioti. A to ke všemu ještě "presso" á la hodně špatná překapávačová hruškovka a měl jsem toho právě tak dost.

Naznal jsem, že je načase vyrazit domů. Nebo kamkoliv, jenom zkrátka pryč. Odcházeli jsme naráz asi čtyři, dostalo se nám ujištění, že když už nic, tak aspoň zaplatit se prý u nich dá. Na baru. U servírky nikoliv. Hlavně, že maj presso. Ale platí se jak v bufáči. Tedy jsme se zvedli a zamířili k baru, cestou jsme se rozloučili s ostatníma, kteří zatím hráli ten kulečník.

"Já jsem měl dvě ty malý Kofoly."

"Malý? Takový tady nemám napsaný."

"Máte. Vy je ale mylně považujete za velký. A to údajný presso."

"Šedesát jedna."

Podal jsem jí dvoustovku a čekal.

"A co ty židle?"

"Dík za optání, nic takovýho jsem nepil."

"Donesli jste si tam židle, ne?"

"Donesli. Abysme měli vůbec na čem sedět."

"Tak je snad zas odnesete." Přitom začala významně chrastit drobnejma, jestli by to jako nebylo dobrý?

"Neodneseme. Zůstávaj tady ostatní, ti taky budou chtít sedět." Dobrý by to teda rozhodně nebylo.

"No to je úroveň, donesou si židle a neodnesou je ..." zbytek jsem neslyšel. Jednoduše jsem už byl za dveřma. Zrovna ta maškara má co povídat o úrovni. Jediný štěstí má, že si vodpustila to výhrůžný: "Nashledanou." To jak by vypustila z huby, příště už by asi leda šišlala.

S "Kulečníkovým klubem Brio" se teda v dohledné době rozhodně shledávat nehodlám.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 24.01.2005 ... MHD a potkan ...

Cestou z oběda jsem vlez do šaliny, kde byly snad tři třídy šklebáků. A zase jsem si vzpomněl na citát z knihy Zdeňka Šmída, teď už vím, že z knihy "Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou". Tedy konkrétně na onen úryvek:

"Dneska v noci se mi zdálo, jak nalejvám robátkům do tlamiček maltu ..."

Už mi to zní v hlavě tři dny. Ani nevím proč ...


Instaloval jsem vpodvečer kolegyni Fiště novýho antivíra. Tato byla potěšena, neboť jí to poskytlo časový prostor, kdy mohla spřádat plány a vyhrožovat kolegyni Číči, že do jejich společnýho kanclu nastěhuje potkana. V akvárku.

"Jo, to znám, napřed potkana, pak muňky, na to ti ani ten Egiho antivir nezabere." Číča má asi podrobné chovatelské zkušenosti.

"Však tady nemusíš bejt, mně tady bude s potkánkem dobře," nechtěla se Fišta vzdát myšlenky.

"Ale co ten smrad?"

"Si zvykne, potkan je prej ohromně přizpůsobivej," odtušil jsem, čímž jsem nechtěně obrátil pozornost zpět k práci.

"Hele, už to budeš mít?" zajímala se Fišta. "Já že už bych šla domů, čum, dyť už je tam tma, zima, romantika, támhle je měsíc, úplněk, támhle druhej, a jo, to jsou lampy, no říkám, že je nejvyšší čas jít. Apropó, kde je tady nejbližší Zverimex?"


Jak jsem měl cestou z oběda štěstí na haranty, teď před šestou odněkud vypustili nějakej klub důchodců bo kýho čerta. Kde se vzalo, tu se vzalo, do autobusu se nabelhalo na jediné zastávce dobrejch třicet gerontů, obsadili všechny volný místa v přední části, kde je jakž takž teplo, zbytek si pomocí příručních chorobopisů nechali uvolnit, ani tak se na všechny nedostalo, mohli se maximálně trumfovat zmrzačenkama, kdo tam má nalepenejch víc členskejch známek, nebo podle čeho se pozná vyšší priorita nároku k sezení.

Dobrá půlka jich vystupovala se mnou pod Lesnou. A všichni si logicky zamanuli přejít onu pekelnou křižovatku. Než se jim podařilo popřepínat semafór, autobus nahoru na konečnou, kterej tam stál dobrý dvě minuty, vzal pochopitelně roha. To byla ta menší legrácka.

Ta větší spočívala v tom, že dobrá půlka té dobré půlky důchodčí smečky nestihla na zelenou přejít dál než do půlky, tedy do půlky vozovky, na ostrůvek.

"Hele, a už je zase červená. Ale to snad můžem dojít, ne?"

Tradiční, ač protipředpisová úvaha. Jenomže mezi nimi byla tentokrát jedna uvědomělá a paragrafů znalá:

"Přejít můžete ovšem jenom po ostrůvek, na kterým ostatně stojíme. Musíme počkat."

"Nemusíme. Co bysme tady hledali? A pani, víte vy, jak dlouho to tady trvá, než zas naskočí zelená?"

Pani nevěděla. Já vím. Ona totiž nenaskakuje, minimálně ne tak sama od sebe. K tomu je zapotřebí někdo na jednom z krajů vozovky, kterej stiskne čudlítko. Uvěznění geronti se jali hlasovat a milou uvědomělou pani přehlasovali. Načež vyrazili na druhou půlku anabáze, šermujíc při tom holemi do všech stran jak klubko dikobrazů.

Přesně pod kola přijíždějícího vozidla.

Na přechodu pro chodce, drtí Tatra důchodce. Důchodce se vrtí, ale Tatra drtí. Tatra nezná bratra ...

Dobře, ona pověstná Tatra se štěrkem to tentokráte nebyla, ale dlužno poznamenat, že i naloženej Pažout Boxer dokáže emitovat při prudkým brždění pneumatikama docela zajímavej zvuk. A dlužno také podotknout, že jel na zelenou.

Dovolím si tvrdit, že ten řidič měl vyvalený voči až nad úrovní volantu, kdyby neměl čelní sklo, byl by jima drhnul vo asfalt, aby to dokázal tak tak zastavit. Protentokrát se povedlo.

Věřte mi, tady jednou někdo někoho rozšmelcuje, až to pěkný nebude.

Ne nadarmo je: "Já jsem vám to říkal," jedna z mých nejčastějších vět.

Vodkaz nafurt

Neděle, 23.01.2005 ... Dvojí poklesek ...

Ťapinka si usmyslela novou autobaterii. Nikoli, žádné nemilé překvápko, ba dokonce to ani sama nezničila, už když jsme jejího Skrčka kupovali jakožto nové staré auto, tvářila se vachrlatě (baterie, nikoli Ťapina), bylo nutno počítat s tím, že může každou chvíli zhebnout (stále baterie, nikoli Ťapina). Stalo se.

To je furt ňákejch keců vo emancipaci. Ale jak dojde na problém, kdo je pověřen řešením? He? No ano, já.

Jenže já vo tem vím taky vcelku hovno. I pročež jsem nelenil, zapátral v paměti a zavolal Fabiákovi, málokdy volám Fabiákovi, vod toho je tady von, a už vůbec ne o radu, to je dycky chytrej jak rádio, avšak konkrétní odpověď by z něj člověk vymlátil heverem. Nebylo zbytí, tak hluboko jsem klesnul:

"Hele, zdar, mám dotaz - jakou baterku do Ťapininýho Favorita?"

"Dvanáct voltů."

"Jo, to bych i věděl, jde mi o kapacitu a takový ty srandy."

"To je jednoduchý, tam ti stačí čtyřiačtyřicítka úplně jakákoliv."

"Jo? Dyž to stává v Lanškróně třeba štrnást dní na mrazu bez pohybu a nastartování? To bych řek, že bude za chvílu zas po ní. Já myslel tak pětapadesátku. Aspoň."

"No jo, do mrazu do Lanškróna jedině pětapadesátku, míň ani Ň. Kdepak ty věci, kdo ti poradil takový voloviny? Čtyřiačtyřicítku? Kdes na tom byl?"

"Ehm, no, jak bych ti to jenom ..."

"Kdepak, já to študoval, hrozně tomu rozumím, kup jí pětapadesátku, přinejmenším, šedesátku to klidně taky snese, a hlavně jedině Akuma nebo Varta, nic jinýho. Klidně to kup v nějakým tom hypermárketu, jenom si dávej bacha, jestli je v ní elektrolyt. Voni jsou děsný kurvy, prodávaj to prázdný. Čestný slovo. A nezapomeň, jedině Akuma nebo Varta. Úplně nejlepší je Akuma Comfort, to vydrží i mínus čtyřicet stupňů, vozilo se to i do Ruska. Zdař Bůh."

Dobře, jestli Lanškrón nebo Sibiř, to už dle mýho soudu nemusí bejt zas takovej rozdíl. Teď jenom eliminovat Fabiáčí vlivy, mám v živé paměti, jak mi radil ohledně koupě mýho auta - hlavně prej bacha, ať nemám rezavý dvéře vod kufru. To bylo jediný, co ho napadlo. Že to nemá mít zmuchlanej celej zbytek karoserie, takovou drobnost velkoryse přešel.

Dneska ho zase popadla mudrovací nálada a bombardoval mne ještě notnou dobu KTZ (někdy mylně nazývanýma SMS):

"Typovy oznaceni baterie Akuma 12V 55Ah je Akuma 12V 55Ah. Fab."

nebo

"Hlavne koukej po te Comfortce. A nezapomen - Akuma nebo Varta. Fab."

No radš jsem ten pristroj vypnul. A celej rozhovor pustil z hlavy. Nakouknul jsem k benzínce, kde baterie mívaj taky, ale drahý jako sviň. To kdyby bylo nejhůř. Sjel jsem do Baumaxu a koupil tam jakejsi dočista jinej šajsdrek, než mi radil Zabiják, leč 12V, 55Ah, připraveno k provozu, do -35°Celestýna, záruka dva roky, třináct kil KáČé. Jak u čerpačky, tak v Baumaxu se mi dušovali, že Akumu už neberou, páč je to drahý a dobrý leda tak jako marketingovej trik pro Fabiáky a spol. Ťapině musí tenhle bazmek stačit. Tož tak.

Ještě jsem tam potupně musel nechat chvílu vozejk a jít se pro sichr podívat pod kapotu, kde to má plus a kde mínus. Mne by třeba nenapadlo, že se můžou dělat s různou polaritou. Kdežto Fabiák se teď bude dušovat, že to je samozřejmý a měl by to vědět každej. Trotl. No samozřejmě, že já jsem vzal zrovna tu druhou a zas jsem to žduchal k regálu prohodit.

Klíče 10 a 13, základ úspěchu každého automechanika.Jak jsem tak zevloval po tom kutilským kulišáckým hypermarketu, dal jsem se zase do přemejšlení. A to byla ta druhá chyba dne.

Nejdřív mne tak napadlo, čím že to asi budu povolovat? Co na to? Klíč třináctka a desítka. To bych někde měl mít. Sichr se mi někde doma válí. Jenomže kde? V autě svým bych měl mít taky, ale ruku do vohňa bych za to nedal (a dobře jsem udělal, jak se později ukázalo).

Padla mi tam do voka taková hezká sada nářadí bratru za čtyři stovky, co bych si neudělal radost? Sada klíčů, sada nástrčáků, nějaký ty kleště, šroubováky, fázová zkoušečka a hlavně konečně pořádný kladivo. Sláva. Když budu chtít do něčeho pořádně jebnout, nemusím do toho klofat tím srandovním kladívečkem, co mám v komoře, nebo do toho zas mydlit sekerou.

A jak tam měli všelijaký výprodeje, naznal jsem, že takovej šroubovák s výměnnejma hlavama za půl sta se může taky hodit, sice jeden mám, ale ustavičně nevím, kde, druhej jsem jaksi poondil a takto ho konečně budu moct hodit po psovi (obrazně). Tedy šroubovák. Plus náhradní nástavce. A když jsme u toho šroubování, Ťapina bude zanedlouho dozajista prudit s věšením poličky, již s velkým nadšením v sobotu diverzně přitáhla, jak si tak chabě pamatuju, mám doma vrták úhrnem jeden, hovadsky klustej. No neměli tam takovou příhodnou sadu vrtáků? Ve srandovním, děsně odborně vypadajícím kufříčku. A s hmoždinkama různejch rozměrů z druhé strany. Až později jsem si všiml, že tam je ještě jedna sada šroubovákovejch nástavců. No co, šroubováků není nikdy dost. A ještě kyblik hmoždinek různejch rozměrů (při mé kutilské píli na cca 15 let) a hned se nákup vyšplhal přes dva litry (s tou autobaterií, pochopitelně).

Už chápu, proč všichni soptí, že když jdou do supermarketu, koupí si většinou i plno krámů, co původně vůbec nechtěli. Ale chápu to jenom tak trošku. Zčásti. Já si třeba udělal ohromnou radost novejma hračkama, div se s tím vercajkem nemazlím.

A navíc - dobře jsem udělal. Kde bych jinak hledal tu desítku klíč, to teda fakt nevim. V autě nebyla.

Dokonce Ťapinka mi to záviděla. Prej v Lanškrouně furt všechno šroubuje kuchyňským nožem. Sice netuším, co přesně v tomto podání znamená "furt" a "všechno", ani nevím, co je na tom u ženské divnýho, ale pokud propadnu v průběhu tejdne záchvatu filantropie, koupím jí šroubovák taky.

Jak říkám - šroubováků není nikdy dost.

Vodkaz nafurt

Sobota, 22.01.2005 ... Tak nějak jakože a jelikož ...

Napůl dobrovolně jsem se uvolil vstávat v sobotu už dopoledne, jelikož jsem měl spoustu činnosti naplánované.

Například máti našroubovat do lustru ony včera koupené "úsporné žárovky velikostně srovnatelné s běžnými". Zajímavé, pochopitelně jsem si to předtím změřil, pod ten skleněnej dekl se měla vlézt žárovka o centimetr a půl větší, než ta obyčejná. Pod pojmem "velikostně srovnatelné" si prodejce představuje o centimetr větší. To by mělo vyhovovat. I koupil jsem pět kusů žárovek do pěti stejných objímek pod pět stejných krytů. Nevlezla se jenom jedna. Nechal jsem to tam tak jaksi narafičený a instruoval máti, že když do toho lustru nebude špejchat smetákem, třeba jí to ani nespadne na šišku. Sice nevím, proč by do lustru špejchat smetákem měla, ale jeden nikdy neví, třeba by jí to přišlo zrovna jako dobrej nápad, dekl by jí rozčísl pěšinku a ona by mne pak obvinila, že jsem jí to neřekl.

Po obědě jsme se museli s Ťapinou ještě otočit ve špitále za Mischem, kterej si tam eště furt válí hematom, špacíruje po vyšetřeních a čeká, zda mu budou řezat hlavu nebo ne. Tak mne napadá, že by ho mohli poslat k máti špejchat smetákem do lustru.

Ale k věci - Mischovi bylo třeba dovézt datový kabel k telefonu a potažmo noutbuku, což je v nemocnici ohromně důležitá věc. Pacient, kterej může brouzdat po intérnetu, študovat můj deníček a prudit mne po ICQ, takovej pacient je pacient zabavenej, čili nenudící se. Kdo si hraje, nezlobí. To maj felčaři rádi, jelikož můžou jít klidně do hospody a pacientovu hlavu pustit z hlavy.

Ani jsme se nemuseli příliš namáhat a kodrcat se výtahem až na oddělení, neboť Mische jsme potkali v doprovodu jeho přítulkyně Žábi rovnou u vchodu, an s štráduje do nemocničního šnekbáru na kafe. Jeden by ani neřek, jak srandovně může vypadat takovej Miš štrádující si po špitálním areálu v županu s datovým kabelem v ruce.

A hlavním bodem dne byla výprava se slepejši do Laa se vykoupat. Jde pouze o povyražení, na zrakové postižení nemají termální koupele pochopitelně žádnej kladnej vliv.

Tentokrát šlo pouze o silné jádro, tedy já, Ťapina, Pepé a Marťan. Jelikož oba z posledně jmenovaných připomínají postavou dobře živené hrochy, nafouknul jsem pneu na 2,4 atmosféry a mohli jsme vyrazit.

Kupodivu se celá akce obešla tentokrát bez zvláštních příhod. Snad jenom ten celník dobírající si Marťana kvůli identifikaci:

"Pane, co ty fousy?" děl orgán.

"Kterej? My máme fousy všichni," čímž jsme mysleli všechny oslovené pány, ač také Ťapinka ..., ále, to je jedno.

"Jo, ale dva je máte i na fotce a jste si jakž takž podobní, až tadyhle na pána vzadu."

"A já si podobnej nejsu?"

"Moc ne, vypadáte dočista jako někdo jinej."

"Já v tom nějakej rozdíl nevidim," vrazil Marťan hrdinnému pohraničníkovi pod rypák kartu ZTP/P.

Čímž orgána docela kvapem umlčel, neboť z obyčejné průkazky nejde moc dobře poznat, zda jde o nevidomého a nebo třeba psychopata, který se nesmí rozčilovat. Celník nechtěl riskovat incident, pročež cosi zamumlal a neurčitě mávnul rukou. Z toho jsem pochopil, že máme jet do prdele, zařadil jsem jedničku a jeli jsme do Rakouska.

Docela se nám potvrdily předpoklady - na jejich webu se dá online zjistit, kolik se tam právě ráchá lidí. Poslední stav před odjezdem byl plně vyprodáno, čekací doba kolem patnácti minut. Cestou jsem to ještě zjišťoval pomocí KTZ (někdy mylně nazývané SMS) někde od Pohořelic, to už bylo volněji, když jsme dorazili, proudily proti nám takřka davy lidí. A jelikož my proudili dovnitř, davy proudily, logicky, ven. No jen houšť ...

Čili sic ještě tak první hodinku se tam motaly ještě odpudivé rodinky s ječícíma otylýma spratkama, ale postupně se dekovaly a rozjívené šklebáky si táhly zpátky domů.

Řečeno slovy Zdeňka Šmída: "Jak ta robátka rozkošně otevírají tlamičky, hned bych jim tam vrazil cihlu."

Uf. Ke konci už tam bylo takřka prázdno. Jo jo, jednoduše každej vyrazil s harantama po obědě a k večeru zbyli jenom vážní zájemci. Tedy my. Příště snad ještě v pracovní den, to by tam nemusela bejt ani čapa.

Vodkaz nafurt

Pátek, 21.01.2005 ... Pátek horší než pondělí ...

Přišel jsem sám od sebe do práce v 7:30, pročež Tlustej Vratočuč Gauner, místo aby mi jako vždykcy hodil klíče přes půl chodby, jelikož sedí s rypákem zabořeným do půl kila debrecínky a štrycle chleba a jakýkoli pohyb mu činí obtíže a prostoje ve žrádle, namísto toho vstal, přifuněl mi klíče podat osobně a žďuchnout si do mne prstem, jestli nevidí ducha. Beztak se jednou přežere a rupne, tak co.

Docela jsem měl kvapík, anžto jsem si potřeboval vypálit cca osmero DVD a u toho ještě pracovat, zaplaťpánbůh, že jako vypočítavý technik mám nasysleno počítačů několik a mezi nima můžu vesele popojíždět na své famózní managerské houpací židli a kutit na více strojích simultánně dle potřeby.

Časně odpoledne jsem se musel z ouřadu zdejchnout. To mělo několikero důvodů.

Nejdřív si máti jakožto ostřílená letáková matadorka vyvzpomněla, že je třeba koupit jí v OBI úsporné žárovky. Právě dnes, právě teď. Což o to, už si o to koledovala dlouho, ani ne tak ona, jako její lustr. Uzavřený kryty svíditel a žárovky vobyč tam kapou jak muchy. Mudroval jsem o tom už delší dobu, přece jen se ty hyper super geniální výtvory hřejou míň, nemusely by chcípat takovým fofrem. Potíž je v tom, že musí mít rozměr žárovky klasické, plus mínus centimetr. Takový se sice vyráběj, ale nejsou zas tak úplně běžně k dispozici. A máti, jak se coby kyborg povaluje doma a nudí se, vrhla se na študování letáků z vobchodů, zjistila, že zrovna dneska mají v OBI "úsporné žárovky velikostně srovnatelné s běžnými", z čehož vyplývá, že obratem musím obětovat půlhodinu na jejich zakoupení, pokud o tom nechci několik desítek hodin poslouchat blbé kecy. Stalo se.

Akorát mi to vyšlo, abych stihl poradu u EFXka. Ano, po zaměstnání je třeba jít ještě do práce. Pravda, měl jsem tam v úmyslu ještě i pracovat, na což už ovšem nějak do puntíku nedošlo, ač taková porada, čistě ekonomicky vzato, jest také práce, jelikož jsem za účast na ní taktéž placen. Jako ostatně za všechno kolem toho novýho serveru. Kolem toho novýho serveru, co ho stále ještě nemají. Právě proto. Tři roky analýz, kalkulací, zdůvodnění, návrhů a hlavně oprav závad. Závad způsobených tím, že tam ten server není. Vlastně kdyby to ještě chvíli vydrželo, ani bych si nestěžoval. Ještě tak dva roky a mohl bych si za práci na neexistujícím serveru koupit třeba novej počítač.

Fantastické jednání. Tentokrát si přizvali ještě šéfa od jejich majoritního dodavatele výpočetní techniky, to jest od jediné firmy, která je schopná dodávat takovéto obskurní společnosti počítače na fakturu a ještě se s nima bavit. Však se onen člověk taky držel za hlavu už mezi dveřma. A aby taky ne, domluva se šéfem Bóďou a untršéfem Béďou stála jako vždy za to. Závěr zněl - i dodavatel vypracuje analýzu a nabídku. Firma zaplatí. A uvidí se, jestli se něco bude dít. Osobně bych to tipoval tak na dva roky.

Snažil jsem se usměrňovat tlachy tak, aby mezi druhou a třetí prošlo éterem všechno zajímavý a relevantní a já se mohl zdejchnout. Půl čtvrtou jsem si stanovil jako Alamo, pak jsem se jednoduše zvedl, omluvil se, že musím za kurvama, a odkráčel, přičemž jsem je tam zanechal kolem stolu mektat. Tipuju, že tam seděli do pozdních večerních hodin.

Později mne trochu mrzelo, že jsem nebyl tak úplně upřímnej, s těma kurvama. Měl jsem totiž spicha se Zuzou řečenou SikoZ a s Pétěm Hromádkojc. SikoZ žádná henta ona není. Péťa, ehm, no, dejme tomu, taktně řečeno, že jsem u EFXka říkal takovou polopravdu.

A na závěr jsme měli ještě zasedání se spolužákama. Tentokrát u Chlastíka a jeho přítulkyně Íí. Vyzvedl jsem tedy doma Ťapinu, která se přivalila s velkou pompou z Lanškrouna na víkend, naložil ji do auta a odvezl k Chlastíkům, kde už trůnili i Valdaufovi, jež byli také ústředním motivem (a terčem vtipů) celé schůzky. Roman čili Valdauf se totiž na stará kolena zbláznil, pojal Šavlu za svoji zákonitou manželku a způsobil, že tato je momentálně březí. Ani nevím, co z toho byla příčina a co důsledek. Každopádně situaci vydávají za ohromný přínos pro sebe i pro lidstvo, čímž si vysloužili obdivné achichání Íí a Ťapiny. Vlastík, jak je jeho zvykem, k tomu mlčel (jako ostatně ke všemu), já, kdysi 359 dní ženatý, si o tom myslím své. Jedno pozitivum to má - konečně si budu pamatovat, jak se Šavla jmenuje příjmením.

Godot alias René, jak je jeho dobrým zvykem, nepřišel.

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 20.01.2005 ... Oběd s exoty ...

Fakt mě k tomu včerejšku a chronické únavě napadá ještě písnička, co zpíval Michal Tučný: "Chtěl bych být medvídkem ...".

No zrovna včera v noci jsem se tady ještě do čehosi (podotýkám pracovního) zabral, výsledkem čehož jsem se dohrnul do práce s úsměvem na rtu v 10:55. Fantazie. To ještě nebylo na parkovišťu u ouřadu místo a já šmatlal vesele přes asi dvě ulice. Velkodušně jsem si namlouval, že teda aspoň nepůjdu na oběd a pozřu něco až při odpoledním a podvečerním kličkování městem. Což o to, když jsem pracoval doma, to si klíďo napíšu do OdprDu a kdo bude remcat, vykoleduje si leda tak přes držku, velkodušnost spočívala především ve faktu, že jsem před chvílí vstával a vlastně v danou dobu ještě neměl hlad.

Skálopevné přesvědčení mi vydrželo až do jedenácti hodin přesně, kdy mi zapidlikal telefon a zlomyslně mi připomněl, že "Obed s Dufalikem, Daemonem a Fabiakem, 12:00, Legenda". A jo. Já už vím, proč si takový stěžejní informace poslední dobou do toho křápu čudlikám.

Beztak bude počet jistě redukovanej, třebas takovej Fabiák včera sebekriticky psal, že maj v práci kontrolu. Sebekritika spočívala ve faktu, že je kokot. To jsem sice tvrdil já, ale on se nijak význačně nebránil. Spíš tak uznávajícně, chabě a nepřesvědčivě, aby nevypadal, že mi všechno hned vodkejve.

Když už jsem teda držel telefón v ruce, zavolal jsem Dufalíkovi. Ten, ač původní nápad pocházel od něho, už pochopitelně o ničem nevěděl a děkoval mi, že jsem mu to připomněl. Pročež jsme se domluvili, aby mne vyzvedl, jelikož pojede autem. Představa šmajdání zas dva bloky kamsi mne vůbec nelákala, on jede tak jak tak kolem našeho ouřadu, u Legendy se stejně blbě parkuje, samý plus, budem-li mít jenom jedno vozidlo.

Načež do toho všeho začal vnášet chaos opět Zabiják. Zatelefónoval (von je takovej ten vyblblej z těch mobilů), jestli prej oběd platí? Maj už po kontrole a oslavujou. Navíc pojede MěHroDem, anžto do sebe dík úspěšné kontrole leje šampíčko. O půl dvanácté, no potěš. Čili se dvakrát ujistil, zda tam má být ve 12:00, přesně, přesně ve dvanáct-nula-nula, aby se moh přihrnout ve veselé náladě do hospody ve dvanáct-nula-sedm a zatímco ostatní už jedli, on teprve začínal přenášet svoji zmatenost na servírku:

"Máte ten guláš?"

"Máme."

"Prima. Tak já si dám rizoto."

Ač nerad, musím polohlasem a malým písmem přiznat, že jedinej vcelku normální tam byl pro dnešek Daemon.

A takovejchdle exotů jsem měl, pěkně prosím, plnej zbytek dne.

Vodkaz nafurt

Středa, 19.01.2005 ... Egiho realita ...

Už nechci být popelářem ani ekologem.

Chci být medvědem.

Špacírovat celej život po lese, žrát bobule, maximálně pro povyražení rozhodit sandál zajícovi a jako bonus zimní spánek. No schválně, teď bych měl tak akorát půlnoc. Za dva měsíce bych vstával.

To je můj sen. To je jak v tom starým vtipu, ne?

Jak spí dva medvědi, něco je probudí a ten jeden povídá:

"Já ti mám takovou pifku, pojď, jdem rozbít držku zajícovi. Aspoň se u toho povyrazíme."

"No jo, ale to bysme měli mít ňákej důvod, ne? Přece tam jenom tak nepřijdem a nedáme mu po tlamě."

"Se něco vždycky najde, nech to na mně."

Zadupou před norou, zajíc vyleze, kouká:

"Co je, medvědi?"

"Zajícu, máš nakřivo čepicu."

A buchec jak prase. Tím si vybili přebytečnou energii, jdou, lehnou a usnou jak nemluvňata. A chrápou a chrápou až ... až do února, kdy je zase cosi probudí. O to jsou nasranější.

"Jdem na zajíca."

"Hele, ale s tou záminkou to bylo minule takový levý. Víš co? Pošlem si ho pro cigára. Když donese s filtrem, dostane pár facek, že jsme drsňáci a chtěli jsme bez filtru, když donese bez filtru, slízne to, že to přece nebudem kouřit a chtěli jsme s filtrem. A kdyby čirou náhodou to vymák a zeptal se nebo přines voboje, znáš ho, je to starej křivák, necháme si jednoduše připálit. Připálí sirkama, dostane po čuni, že kdo má tu sejru lokat, pokáď zapalovačem, slízne do dyně, že zapalovač je pro slečinky a my nejsme žádný bukvice."

Tak že jo. Zas zadupou před norou, zajíc už bojácně leze ven:

"Co zas, medvědi?"

"Zajíc, valdauf pro cigára."

Zajíc se otočí, udělá tři kroky, vtom se zarazí:

"Jo, ale chcete s filtrem nebo bez filtru?"

"Hmm, třeba s filtrem."

Zajoch vodkvačí, vrátí se s cigárama, s filtrem pochopitelně.

"A připal, sokolíku."

"Jasně," zajíc šácne kapsy, "sirkama nebo zapalovačem? Každej si potrpí na něco jinýho."

"Zas máš nakřivo čepicu."

Vodkaz nafurt

Úterý, 18.01.2005 ... Egi ekologem ...

Odpadků z kufru auta jsem se zbavil. Jak jsem předesílal, dnes jsem měl v plánu jet do práce šalinou, tedy pokud nezaspím. Tedy pokud moc nezaspím. Avšak vstávat v půl desáté, to už není doba na tažení se další drahnou dobu MěHroDem.

Pročež jsem nelenil a odpoledne cestou z práce do práce zajel do EkoDvora.

Tam lemplovali tři vohnouti, dejchali si na ruce a tupě zírali.

"Dobrej den, potřebuju tady vyložit nějakej odpad," no něco jim říct musím, ať tak blbě nevejraj.

"Co máte?"

"Všechno možný, vezmu to postupně, krabice s elektro, hele, nějaký starý desky se součástkama, cívky ..."

"Aha. Předposlední modrej kontejner vlevo."

Provedl jsem, jak mi bylo nakázáno. Dle stavební sutě a jiného herberku na dně kontyšu jsem to tipoval na ňákej nespalitelnej vodpad.

"Tenhle pytel, hmm, jo, to je sklo. Samý bílý. Zavařovačky."

"Předposlední modrej kontejner vlevo."

"Eeh? Tam jsem dával to předtím, tohle je sklo."

"No dyť řikám, taky tam, předposlední modrej kontejner vlevo."

"A já zrovna myslel, že sklo se nějak separuje a tak, surovina, recyklace ..."

"Jo, pane, to máte těžký, támhle je kontejner na sklo, ale von je plnej. My jsme jim volali a voni to nevodvezli."

Holt jsem zase myslel a myslet, myslet znamená hovno vědět. Co já se s tím budu srát? Povinnosti k životnímu prostředí jsem učinil zadost, nezakládám černé skládky, větší odpad separuju a vozím do sběrného střediska. Se s jakýmsi hejrupákem přece nebudu kvůli tomu prát? Jednoduše vohnouti volali blíže nespecifikovaným "jim" a jacísi indiferentní "voni" to nevodvezli. Tedy já za to nemůžu, manuálové taky ne. "Oni". Klasika. Přičemž by stačilo pytel postavit vedle kontejneru se sklem a posléze do sběrného vozidla vysypat. Kdepak. Letělo k suti a elektrosoučástkám. Z těch zrovna jeden z lemplů vybíral ty cívky. Chápu-li to dobře, zváží je, přenese do bedny s mědí a vyinkasuje prachy. Ať si pomůže, to už není moje starost.

Ještě že mi aspoň dovolili narvat papír k papíru, plasty k plastům, zbytky barev do plechové boudičky a spalitelnej odpad taky tam, jak patří.

"Všechno?"

"Vím já? Platí se za to něco?"

"Ne, pro domácnosti to máte zdarma, jako jestli už je to z toho auta všechno?"

"Mno, chtěl jsem vám tam přibalit ještě pár zlatejch prstenů, ale nakonec z toho sešlo. Ty jsou malý, hodil jsem je tedy do popelnice. Dík, nashle."


Ještě jsem se před druhou prací stavil pro sváču do pekárny.

"Tady to vypadá jak u snědenýho krámu, čím to? Přijel vám polskej zájezd?"

"Nevím, dva dny už máme takhle ve čtyři odpoledne skoro vyprodáno, snad jestli lidi čekaj válku, nevím."

"To toho moc není, hmm, co to je? Sójovej rohlík? Jak to probůh chutná?"

"Takový tmavý pečivo."

"Odpovídáte hezky, ale na jinou otázku, že je tmavej, to vidim taky, ptal jsem se, jak to chutná?"

"No právě, jako takový tmavý pečivo."

Ach jo.

Koupil jsem si sójovej rohlík a chutnal. Jako takový tmavý pečivo.

Vodkaz nafurt

Pondělí, 17.01.2005 ... Egi popelářem ...

Jako malej jsem strašně toužil stát se popelářem. Popeláři byli můj vzor a idol číslo jedna.

Vono taky kde vzít v té době pro harantě kladného hrdinu? Tak maximálně neznámej vojín, jenže ten byl dovopravdy neznámej a eště ke všemu mrtvej, ostatní se zvali "Hrdinové socialistické práce", což byla obvykle parta vohnoutů, co něco děsně dokurvila, načež jako kamufláž za to dostali metál a diplom. Postavili dům nakřivo? Čestné uznání od soudruha prezidenta a generálního tajemníka ÚV KSČ. Design podle sovětského vzoru. Tam stály nakřivo baráky všechny. Ona taková zemljanka se bez vodováhy staví špatně. Ale krmte takovejma kecama šklebáka.

Televizní program z 09.03.1972, po Pokémonech a Teletubbies ani stopa.Rodičové, ti se furt, jak jsem registroval, jenom tak poflakovali do práce a z práce a děsně důležitě o tom řečňovali, nějakej viditelnej výsledek nula nula nic, co taky je po pracujících ingeligentech? Číst jsem neuměl, počítače nebyly, televize vysílala tak nějak redukovaně, z pohádek přinejlepším sovětské a odpoledne soudružka Haničincová se soudruhem Čertíkem Bertíkem. Z těchto důvodů byl můj svět redukován na byt a bábičku, která mne v tom bytě hlídala, abych po dobu pobytu rodičů v zaměstnání tento byt nezdemoloval, nezahubil sebe, případně nezahubil ji.

A když už mne měla plný zuby, což není nic těžkýho, sic jakožto bývalá manželka fabrikantova byla zvyklá na příkoří od jinších kapacit, ale ono takový vytrvalý mlácení kostičkou ze stavebnice do skříně vykoná svoje, vyčíhla si v takových případech bábička příjezd popelářů a vyšoupla mne na balkón, nechť se pořádně podívám, že tak jednou beztak dopadnu. Maximálně se tak ještě přiřítila v okamžiku, kdy jmenovaní mezi sebou začali hovořit, a zacpala mi uši. Jenže ve svých letech se řítila zpravidla docela pomalu, výsledkem čehož je můj dnešní bohatý slovník, kurva.

To s tou budoucí profesí se mi avšak jako myšlenka docela líbilo, nedošel mi v plném rozsahu smysl výhrůžek, v mých očích byli popeláři největší odborníci a kapacity, dle toho, jak se na kukavoze vždycky přiřítili na stupačkách, kterak dokázali fundovaně operovat s páčkou a obsluhovat tak složitý stroj, jenž na jednoduché zatáhnutí za udělátor zvedne tak obrovskou popelnici.

Mno, pravda, trochu jsem sešel z vysněné cesty, ačkoli ve mně pár rysů zůstalo. Místo páčky mám počítačovou myš a co možná nejvíce práce dělám s úsporou pohybu, tedy sedím na prdeli, ani se nehnu a takřka všechno se snažím řešit dálkovou správou. Též schraňuju všelijaké relikvie, původně určené na likvidaci. Počítače a jejich komponenty, foťáky, techniku obecně. Ono se občas hodí zalovit v útrobách šuplete a vytáhnout procesor i486-DX4, že jo? Mimochodem, Alloro, ještě jednou dík za tu Smenu 8M, zrovna nedávno jsem ji měl v ruce.

A kdepak rvačky v Kradefurtu, tehdy se o spotřebitele stát staral. Lidová Demokracie, 29.02.1972No a můj veskrze kladný či alespoň nikoli dočista negativní přístup k odpadkům způsobil, že mám auto furt plný bordelu. Máti jsem vystěhoval část sklepa, nadupal do pytlů, odnesl do auta. Dle všeho budu mít v úterý cestu, odvezu ten herberk do ekodvora. Jo jo, člověk míní ... Zaspal jsem jak kráva a vzal si auto dneska. Jenže na likvidaci nedošlo, v poledne se mi nechtělo, pak jsem nemohl a večer už byla jednoduše tma. No co su pitomec, abych v takové kose potmě vozil jakejsi bordel kamsi? Dyť bych ani neviděl, do kterýho kontejneru to rvu, nasypal bych zavařovačky do papírů a prošláplej proutěnej košík do stavební suti. To by nešlo. Čili jsem se sebral a odjel s nákladem zase domů. Přeskládal jsem si zítřejší plán a dle všeho si možná vozidlo brát nebudu, mám všude časovou rezervu a budu se potloukat po místech, kde se blbě parkuje. Pokud tedy zas nezachrápu ...

Vozím odpadky tam a zpátky a absolutně mi to nevadí. Však tam vydržej.

A k tomu všemu jsem tam v jakési krabici s botama našel starý noviny z roku 1972, pročež večer sedím doma a místo abych dělal něco rozumnýho, čtu si třicet let starý aktuality. No skvělé.

Vodkaz nafurt

Sobota - Neděle, 15.-16.01.2005 ... Nezáživně pracovní víkend ...

Přes víkend jsem dělal vcelku prd. Nebo aspoň prd zajímavýho.

Třeba v sobotu jsem pral (pomocí pračky), myl nádobí (pomocí myčky) a žehlil (jak idiot manuálně). Jo jo, to jsem dopad. Pochvalte mne aspoň někdo.

Ještě jsem se taky stavil u Franty v pičérii pro další počítač na opravu. Při té příležitosti jsem se tam najed. Mírné plus. Franta se vyznamenal, když jsem mu říkal, že mi má volat nejdřív po poledni, opravdu volal až ve 12:01. Ale stejně je lepší pro sichr nakukat telefonu, ať do 11:59 zůstane vypnutej.

Pak jsem měl taky návštěvu a to je tak zhruba všechno.


Na neděli jsem slíbil máti pomoct vyklidit ňákej herberk ze sklepa. Nejdřív jsem přišel rekognoskovat terén, naznal, že to bude potřebovat ohromný odpadkový pytle. Jelikož mám ještě skáknout za Mischem do špitálu, ten tam furt leží v oboře, nožky nahoře, teda právě dole, sic, měl-li by je právě doslovně nahoře, rupne mu zas v palici a může hodit mávačku.

Čili plán - stavím se do Kradefurtu, koupím vodpadkový pytle vobrovský stahovací, máti si dál naporučila pět úspornejch žárovek, mrknu, nemaj-li pro Miše do nemocnice zas nějakou pejprbekovou knihu, co by se mu mohla zamlouvat. Třeba čtivou dedektývku nebo tak. Dušoval se do telefonu, že nic nechce, ale jen tak, pro radost. Zas dvě kila do něj nevrazím, když vlastně nic nechtěl.

Z toho všeho jsem tam sehnal jen ty pytle. Žárovky požadovanejch parametrů neměli, to asi bude chtít špecializovanej vobchod. Knihu rozumnou levnou taky ne. Taky to bude chtít špecializovanej vobchod. Knih tam bylo několik regálů, ale buď knih příliš hodnotných (finančně), nebo blbých a levných. Nic takovýho.

Vůbec to v tem Kradefurtu maj s knihama nějaký domatený.

Sice jo, maj tam dokonce celej regál s nápisem "Sezónní knihy", to by se docela hodilo, jenže tam se skvěly samý píčoviny typu Danielle Steel a jiné zrůdnosti, tomu všemu vévodila Bible Svatá. Vono to sic taky až tak čtivý pro povyražení není, ale jaksi mi vrtá hlavou, co tam teda dělalo? Sezónní kniha? A já blbec měl vždycky za to, že z dlouhodobé perspektivy je to od vynálezu knihtisku bestseller číslo jedna.

Dle Carrefouru typické "sezónní knihy".
Škoda, že jsou v tom Kradefurtu prej tak alergičtí na focení.
To by mohlo bejt s pořádným aparátem dobrý i do soutěže.

Pročež jsem došel k pokladně, třímal pouze pytle odpadkové velké stahovací cca za 55,- KáČé, což jsem hrdě zaplatil kartou a vyvalené pokladní pravil, že jsem se domníval, že u nich utratím tak sedm kil, jenže když maj nad vchodem nápis "Výprodej" a ve skutečnosti vyprodáno, nelze se diviti, jest třeba markovati a nedržkovati.

A cestou jsem málem přejel chodce a kočku. Chodec by byla moje chyba, ačkoli by mi ho nebylo líto. Jakejsi chlap už vod pohledu zločinnej, akorát bohužel přecházel na zelenou. Kočky by mi líto bylo, sic mi tam vběhla mimo přechod a bez rozhlídnutí. Čtyřnohá, mimochodem. Naštěstí jsem vždycky včas zabrzdil. Nuda.

Vodkaz nafurt

Pátek, 14.01.2005 ... Bejvalí amatéři ...

Práce v práci, druhá práce u EFXka, sice záběr, ale uteklo to jak voda, páč jsem makal jak fretka a ani mi nepřišlo na mysl, že mne to vlastně dočista nebaví. Musel jsem mít do pěti odpoledne hotovo. Jelikož jsem měl na večer plán.

Po naléhání z několika stran jsem opět vypsal termín a dal se do organizování.

Akce. Mise. Battle. Combat.

Jednoduše paintballovej match.

Nejdřív nikdo (a já zvlášť) neměl čas, pak byly zas Vánoce, po nich byli všichni vycinkaní, von to taky nejni až tak levnej špás. Ale půlka měsíce, po svatým Berousovi, to by šlo. Dal jsem vědět s dostatečným předstihem, zamluvil areál a mohlo se jít na věc.

Tedy vyzvednout Pierce, kterej si přijel zastřílet až z Práglu, na nádraží, dorazit na místo srazu, tam už čekal pan Strakapoud a pan Colombo, přítul od mé kámošky, došel Vojtyš aka Introvert, dorazil Nepejš, takto Libor. To už nás byla půlka. Ještě jsme museli chvíli počkat na tetu Alloru s její partou přátel z Horní Dolní a především Tygrem, čili Allořím vodlitkem.

To, co minule byla parta začátečníků, tentokrát už byli aspoň trochu věci znalí, semo tamo někdo sice zas poprvé, ale co už, na každou hru je potřeba pár cvičných cílů. A ani ti na tom nebyli tak zle, Marťan alias pan Colombo má přinejmenším dostatek zkušeností se zbraněma, Alloří kumpáni byli vesměs na vojně, ten zbytek se jednoduše po pár etapách chytí. Takže už žádní amatéři.

Čili převléct, méně zkušeným poradit, hele, tady ten šátek si dej takhle, zapni si límec, tohle sundej, je to zbytečný a jenom by to škrtilo, fajn, dál podepsat revers, převzít zbraně, nezbytná prohlídka areálu. Přeci jen je to členitá bejvalá továrna. A pak už jen zablikat světlem ... píšťalka ... a do nich!! V rámci objektivity nutno přiznat, že jsme po čase museli trochu promíchat týmy pro vyrovnání sil, rovnoměrně rozdělit ženský a ty poprvňáky při zachování vyváženýho poměru typů zbraní.

K velkému žalu zúčastněných dam pro ně tentokrát nebyly k dispozici semiautomaty, všichni se museli spokojit buď s opakovačkou Maverick nebo pistolí ZGP. Obojí má něco do sebe, s opakovačkou s velkokapacitním zásobníkem to můžete prát kolem sebe hlava nehlava, vhodné pro obranu, ale zas to svádí k rychlé a nepřesné střelbě. Pistole je desetiranná, je třeba pak složitě nabíjet, ale je přesnější a líp se s ní šplhá po žebřících z patra do patra. A včíl si vyberte. Na mne zbyl ze začátku Maverick, v půlce hry jsem ho vyměnil s Piercem za ZGPčko. Ale to jsem odbočil.

Obrana nahoře na bednění. Zespodu dost nemilej pohled.Tak tedy - dali jsme klasickou "vlajkovou", v principu jde o to probít se na nepřátelskou základnu a sebrat jim vlajku. Pro zvýšení záživnosti jsme tradičně zakomponovali obživlé mrtvoly, kdo je střelenej (myšleno zasaženej) jde na minutu ven a pak zpátky do boje. Při takhle malým počtu (suma sumárum dvanáct lidí) a časovým omezení na dvě hodiny je to dynamičtější a mrtvolám to není tak líto. Nedejte se zmást, on se tak jak tak nikdo nepouští moc do nějakejch sebevražednejch misí, iluze boje je dokonalá a málo kdo se chce nechat odprásknout, v neposlední řadě to třeba docela bolí. Takže hezky poctivě, strategii - obrana, útok, krytí, žádný vylomeniny.

Fantazie. První ranou hned zásah. A jakej. Tetu Alloru do palice, chachá, já jí dám, že mi zas nastřelí prdel. Zlatý voči. Ta byla vůbec ke konci jak barevný kotě. Jak pravil v pauze Vojtyš: "Já ti vůbec nevím, po kom střílím. Při zásahu poznám dycky jenom All, to je vždycky takový charakteristický kníknutí."

Martin alias Colombo, typickej útočnej postoj - nahrbenej a přískokem za barel.S Nepejšem jsme se potkali, zastřelili se navzájem a šli každej na svoje mrtvoliště.

Jakási sviň mne trefila do nechráněnýho prstu, auauau.

Piercovi se vysypal skoro plnej zásobník. Ten měl vzteka.

Ale k pozitivům - dvakrát jsem sebral vlajku. Chudáka Introverta jsem napálil z metru do zad. Já vím, vono se to pokud možno nemá, ale von má Vojtyš na mne nějakej pech. Když jsem u někoho hodně blízko, řeknu mu jednoduše: "Seš mrtvej, co ty na to?" a von většinou jako jo. Jenže minule jsem tak nad ležícím Introvertem stál a furt ne a ne mne napadnout nějaká podobně smysluplná věta. "Hmm, ehm, todlenc," a pác ho mezi lopatky. No přece nebudu riskovat, že se votočí a sejme von mne? A tentokrát zas - probili jsme se s Tyrem skrz půdu až za jejich obrannou linii, on u jedněch dveří, já u druhejch, u mne akorát dvě mrtvoly a zády otočenej Vojta. Slyším jak si mrtvoly polohlasem počítaj tu trestnou minutu: "41, 42, 43 ..." a druhej dokonce "53, 54, 55 ...", no nebyl čas na gentlemanství, já tam budu vokounět, mrtvola obživne a napere mi to do ciferníku. Pět vteřin. Tři skoky. Pác pro sichr Introverta v letu mezi krovky a vlajka je moje. Jo.

Štěstí, že to tak nepraktikují všichni, to už jsem měl po Piercovi zděděný ZGPčko, devátá rána, desátá, klečím za překážkou a horečně nabíjím. Ruce se mi klepou, div si koule nerozsypu, híml, kdo vymyslel tak blbej uzávěr, konečně je ten křáp nabitej, natáhnout, odjistit, zvednout hlavu ... a čumím přímo do dvou laufů. No jo, no jo, už jdu pryč.

Akční Combat-Tygr. Tygr byl kapitola sama pro sebe. Měl jsem tu čest s ním ještě třikrát absolvovat další průnik přes ten půdní prostor. Představte si půdu, která vede za roh, s natahaným bordelem, palety, barely, maskovací sítě, mizerný osvětlení. Několik průlezů a různejch výklenků a zaslepenejch výtahovejch šachet. No skvělé. A do toho Tygr ve svém živlu. Bez předchozí domluvy sehraný krytí a pantomima. Slyším šramot z jedné šachty. Gesty: "Někdo tam je, jenom tam nakoukni." Tygře nakoukne, nazdařbůh vypálí a zas zmizí. Zevnitř se ozvou tři výstřely. A teď strategie. Vevnitř je někdo, ten někdo ví, že u tohohle průchodu je střelec. Tygr klečí a míří pro jistotu na otvor. Ale předpoklad vyšel. Onen někdo se snaží projít druhýma dveřma a vpadnout Tygřeti do zad. Jenže cestou za ten roh musí kolem bedny. Za bednou jsem já, bác a Straki je mimo hru. Chachá.

Bác a jakej byl Liborek?A příště znova a ještě s Piercem navíc. Já napravo, Pierce vlevo, Tygr středem. Už jsme skoro u zadního schodiště. Já ze svýho úhlu vidím jenom hlaveň. Někdo leží na schodech a kryje prostor. Ukazuju parťákům - támhle jeden, já na něj nevidím, ale vy jo, dostaňte ho odtam. Přestřelka jak bejk. "Chachá, seš náš." Ratatata. "Pojďte si pro mne, bastardi." Podle hlasu Nepejš. Bum bum bum. "Do něho, nenech ho vykouknout." "Snažte se, nedám kůži lacino." Ale já toho mám právě tak dost. Budu tam stát jak tvrdý Y nebo co? Teď na chvíli schoval zbraň a stáhl se zpátky na schody. Pierce s Tygrem buší dál do zídky, aby nemoh vykouknout: "Tak co? Už seš mrtvej?" "To zrovna, vodkaď asi?" Jenže já už stojím u zídky, bleskově naklonit, úlek v Liborovejch očích, prásk, "Vocaď. A máš to. Hoši, čistý, jdem."

No paráda. Doopravdy se nám podařilo poskládat silově vyrovnaná družstva a vyblbnout se dosytosti. Hospoda na závěr, to už byla jenom taková ta perlička na dortu, nebo jak se to říká.

Spokojenost.

Příště zas.

A příště už se tadlenc banda může směle měřit i s dalšíma. Však uvidíme.

Kompletní fotogalerie zde ...

Vodkaz nafurt

Čtvtek, 13.01.2005 ... Třináctýho jak má bejt ...

Ani nemusí jít vo pátek. Ačkoli mi několik lidí shodně leč nezávisle na sobě tvrdilo, že pátek interně mají. Já mimochodem vlastně taky.

V práci kardinální věc - pracovat krátce a úderně.

Ony se totiž nakumulovaly závady na vodoinstalaci v budově. Kupříkladu u nás na patře přestalo odtejkat umejvadlo, přesněji voda z něj, pochopitelně. Úplně. Přišel Mirajz. Von má taky složenou funkci, krom toho, že funguje jako řidič, je částí svého já taktéž údržbář. A právě tato třetina v něm pro tento tejden zvítězila. Laxně nasypal do umejvadla louh. Nula bodov. Zapřemejšlel a ležérně na to nalil litránek kyseliny chlorovodíkové. Prvním půllitrem přemístil obsah na zem, co vyšumí, to vyšumí, druhej tam dolil, pravil, že to nepomohlo, pokrčil rameny a nechal to bejt. Nad jeho síly. Podotýkám, že třetí částí úvazku je paradoxně bezpečák.

Ani by mne to nezvedlo ze židle, tam na hajzlu věčně trůní Laťka, Hejkal nebo Hrubka, já si chodím na šéfovskej, pohodlnější a prostornější, ale Mirajz nám takhle svým konáním zamořil půl patra a z chodbičky udělal imitaci hermetické kabiny na testování IPCHOJ. Z chodbičky před mým kanclem. Kurva. Chlorový aróma s cigaretovým kouřem, moc milé prostředí. Plyn - postřik.

Takovejchdle závad se namanulo víc naráz, pročež na dnešek byli pozvaní hejrupáci, by ouřadu trubky rozbombardovali a do zejtřka vopravili. I tasemnice, tedy šéfová ouřadu, vydala befel, že nedá sa nič robiť, súdruhovia, bez vody tady nebudem, dneska ve dvanáct se ouřad zavírá a basta fidli. Socialismus. Pche, u takovýho "Kam se na nás hrabete?" nešla svýho času voda kvůli poruše asi tři dny. Vylulal se každej doma nebo u oběda v hospodě, kafe se vařilo z minerálky a bylo vyřešeno, to by nám kapitalista Milouš dal, chtít se zdejchnout. Ale stěžovat si nebudu, no ne? Ačkoliv já si vzal práci domů tak jak tak.

Díkyvá tomu jsem však musel za čtyři hodiny stihnout to, co jsem měl v plánu na celej den, do toho si postaví hlavu jeden servřík, začne trucovat, novej pikolík od dodavatele mi přiveze nevohlášeně půl pickupu tonerů, inkoustů a barviček, prostě samý lepší.

A abych toho náhodou neměl málo, z vedlejší budovy z polikliniky si vyvzpomenou na kundo..., ehm, gynekologii, že jim zkápla tiskárna. Jéžiš, no a co je na tom divnýho? Jednak to byl šajsdrek už z výroby, druhak je to teď tím pádem starej šajsdrek a upřímně řečeno - bejt já na místě té tiskárny a tisknout celej život píčoviny, doslovně, taky bych to záhy vzdal.

Vodkaz nafurt

Středa, 12.01.2005 ... Telefonní den a shánění nové práce ...

Ať to počítám, jak to počítám, za dnešek jsem absolvoval dobrejch třicet telefonních hovorů, což mi jako sociopatovi nedělá ale vůbec dobře. A to některý eště pocházely ode mne. No hnus.

Volal jsem třeba Mischovi do špitálu, jak je na tom s tím hematomem na mozku, jestli něco nepotřebuje, kdy se za ním mám stavit a hlavně jestli by z něj nevypadla nějaká historka, abych si měl co naprat sem. Nevypadla. Vypadl mi celej, přesněji řečeno s omluvným zamumláním, že teď maj vizitu, doktoři čekaj a zavolá mi později, típnul mi telefon.

Je divnej. Snad doktoři počkaj, ne? Je tam von kvůli nim nebo voni kvůli němu?

Takovej pacient bez doktora může bejt pěkně namydlenej, uznávám, ale doktor bez pacienta koneckonců taky. Jeden dva kusy úmrtnost, to se ve statistikách ztratí, ale telefonující pacoš netelefonující pacoš, kdyby je za takový detaily mastičkáři nechali vychcípat všechny, pošli by sami hlady. Princip koexistence. Symbióza. Náš pacient, náš pán, no ne?

Miš mi nakonec opravdu zavolal zpět a na tyto moje výtky pravil, že jsem prý idiot. Takže nic novýho a převratnýho. Hmm.


Zuza aka SiKoz shání džob. S ex-kolegem Pétěm Hromádkojc nás napad nápad. Protlačit ju k mé bejvalé a Péťově aktuální firmě, tedy ke "Kam se na nás hrabete?". Vona je tam totiž naprcaná dispečerka, logistička, nákupčí a skladnice. To ne jako čtyři naráz, takoví nadsamci tam zase nejsou, jde o funkci kumulovanou, březí je tedy pouze jedna děva, a sice Kamča Pitrýsková.

Zuza jde zejtra na pohovór. Už druhej. Třináctýho ve třináct hodin. To by mohlo vyjít.

Někdy v pátek se mi Rajmen, další závislák z Xka. Taky hledá flek. A v jakejsi zmrdiagentůře dostal tip na servisního technika. Na servisního technika u "Kam se na nás hrabete?". Jestli je to prej ta samá firma a ta stejná hokna, jak jsem dělal kdysi já, a jestli bych mu k tomu něco bližšího řekl, případně dal kontakt na Lávičku, ten tam tvrdne dodneška. Znaj se s Lávičkou od voleb, kdy mi dělali vobá technický poskoky. Co jsem mohl, to jsem řekl, kontakt dal. Rajmen tam jde zejtra. Taky. Se tam asi potkaj.

A konečně dneska mi eště telefónoval Mára, bejvalej civilkář z ouřadu, svého času taktéž Lávičkův spoluposkok od voleb, vlastně při téhle estrádě Rajmenův předchůdce. Dožadoval se informací a čísla na Lávičku. I Mára se totiž rozhod změnit džob. Též navštívil agentůru, nevím, jestli tu stejnou, či jinou, na tom ani tak nesejde. A tam mu dali doporučení na pozici "manager zakázek", k jisté firmě "Kam se na nás hrabete?". Co že je to za haluz? Sem mu vobjasnil, že u "Kam se na nás hrabete" je každej ředitel, vedoucí nebo manager, konkrétně manager zakázek znamená, že dostane příklepovou vrtačku a půjde tahat dráty, tedy starat se o zakázku, menežovat. Zejtra se má přijít ukázat.

Vypadá to dle všeho, že na tom zejtřejším mejdanu budu chybět akorát já.

Jedna věc mi ale nejde do hlavy. To musí bejt snad záměr. Někde v personální zmrďoagentůře sedí nějaká sviň, potenciálního uchazeče se vždycky akorát přeptá:

"Znáte Egiho?"

"Jasně. Ten je známej jak falešná pětikoruna."

"Tak co koukáte, hybaj ke Kamsenanáshrabete."

Chudák firma. Takový trio jí ani já nepřeju. Ale zas na firemních chlastačkách se třeba nebudu muset s novejma lidma ani seznamovat.

Vodkaz nafurt

Úterý, 11.01.2005 ... Kuhlyho doprava ...

Jsem to včera ňák zakřik, šéfová mne dneska chtěla vidět, pídila se, sháněla. Pochopitelně jsem zaspal a telefon neměl přesměrovanej, no a co, stejně nikdy nemá trpělivost čekat, až to ústředna přechroustá a místo v kanclu na stůl to spojí mně na mobil. To se to pak blbě shání, když mi nenapíše mail. Ale jelikož se ptala asi tří lidí, už něco po poledni jsem se za ní stavil. Neviděla mne ani ne tři dny, takže nepůjde vo nic dramatickýho. A taky ne. Ať se podívám na nějakej předpis, až budu mít čas. Fajn. V únoru.

Jinak jsem dřel jak Bulhar, v práci, pak v pičérii u Franty, takovejch věcí předělávat zrovna v lednu, némlich když je tak hnusně? To by bylo člověkovi (tedy mně) nejlíp v posteli.

I co se jídla týče - ani na voběd jsem nešel. Voblík jsem si bundu, nazul botky, podíval se z vokna, koukal do mlhy, koukal, po třech minutách naznal, že todlenc teda né, a na celej voběd rezignoval. Vlastně jsem snídal až někdy kolem druhé odpoledne. A to jsem si eště musel pučit prachy. Zamknu, sakra, telefon bych si moh přece jenom přepnout, když už su na ouřadě. Tak znova, zamknout ... jo, zapalovač jsem si nechal na stole, co kdyby mne přepadla chuť na cigáro? Do třetice jsem dojel vejtahem až k vrátnici, když jsem si všiml, že mne netlačí peněženka do kou..., ehm, do stehna. Taky na stole. Potřetí snad nahoru nepojedu. Na rohlíky a salám mi pučil vochotnej vratočuč. Jsem mu to pak cestou dom pochopitelně vrátil, aspoň jsem měl sichr, že peněženku mám.

Pak ta etuda s tou pičérií a do hospody za Xkařema jsem došel až kolem jedenácté. Já, já, kterej se takovýho BamblBýho, co chodí vobvykle v deset, dycky jízlivě ptám, jestli nemá hodinky? Jak může vysvětlit své příchody do hospody? No úroveň jak sviň dneska se mnou. To už se tam v těch jedenáct logicky kejvaly jenom takový trosky mátožný, no že já tam vůbec lez.

Však taky něco málo po půlnoci jsme to rozpustili. Špatně to lapil Kuhly, kterej neprozřetelně vnutil šklebáka na hlídání nějaké babičce či čemu a vzal manžetku velkodušně do hospody. To von vobčas mívá, takový záchvaty divnejch nápadů. Něco po dvanácté, noční rozjezd fuč, do dalšího dlouho. Kuhlyovi si prej zavolaj taxíka.

"Jezdíte? ... A jste volnej? ... Za čtvrt hodinky? To se výborně hodí. ... Jo, na křižovatku Kotlářská - Lidická, no, jo, jako vždycky."

Hehe, to by jeden neřek, když si nedá pozor na hubu, výraz "jako vždycky" na adresu taxíkáře se manželkám může docela špatně vysvětlovat. Prej cosi o rodinným rozpočtu a mrhání a pěkným vejlupkovi, jsem zaslech.

Copak já, mně bylo hej, já tam byl zas autem, ač jsem stál až za dvouma rohama furt eště u té pičérie, jak jsem tam předtím vez počítač, anžto jsem byl línej následně dvěstě metrů popojíždět z hospody do hospody. Mám docela štěstí, že nikdo z té bandy poslední dobou nebydlí nikde poblíž a nedělá si tágo ze mne. Jo, odvezu, ale musí to bejt přiměřeně po cestě, dobře, tak tři kiláky zajížďku zkousnu, ale hrabat se kamsi přes celej štatl, to se na ně můžu tak krajc vajc. Ale ze slušnosti jsem s nima aspoň počkal. S nima jako se všema - s Kuhlym, paní Kuhlyovou, BamblBým a DžonemKvé, neboť poslední dva jmenovaní vycejtili příležitost vnutit se Kuhlyovejm do vozidla a nechat se vodvízt k nádraží.

Čtvrt hodiny. Dvacet minut. Kolem projelo asi dvacet taxíků, troji fízlové státní, jedni městští, jedni vojenští. Sanitka a vozidlo údržby výhybek. A ten jejich furt nic.

"Mám mu zavolat, jestli na nás nezapomněl?"

"Nezapomněl, on se na vás vysral, hehe."

Po pětadvaceti minutách Kuhly vysrabil, vytáh telefon a zavolal. Eště štěstí, že ty mobilní telefóny existujou. No jak jinak by se byl, chůdě, dozvěděl, že taxíkář už je pět metrů vod něho u semaforu, že?

Vodkaz nafurt

Pondělí, 10.01.2005 ... Nejdřív skoro nuda a pak kurvadrát spammeři ...

Dyk já vlastně ani nevím, co se celej den dělo. No toto?

Že už šéfová minimálně prozatím rezignovala na moje příchody a pracovní morálku, nepohlavkuje mne, nedělá srdceryvný scény a takový ty výstupy s vomdlíváním, jenom zdáli občas zahrozí pěstičkama, maximálně v návalu komunikativnosti zahuhle: "Zabiju, zabiju", to už jsem tak nějak akceptoval, ačkoli přiznávám, že mi to začíná chybět. Ale že už celýmu sextretariátu vůbec nechybím? Ano, je to známka mých kvalit, všechno jim funguje, jak má, systém běží, technik leží, já vím. Přesto je to nezvyk.

Kupříkladu dneska - přišel jsem do práce už před půl devátou, uvařil si kýbl kafe, zalez do kutlochu a jal se kutit. Potřebuju nějak inteligentně rozinstalovat a nastavit novou verzi antivíra, zhruba tak, aby se to všechno dalo dálkově spravovat a já se rozhodně nenaběhal, co nenaběhal, nemusel z doupěte vystrčit rypák. Je to lepší, než to bejvalo, ačkoli to klade trochu vodpor. Omezil jsem se proto pro dnešek na naše patro, Laťce, Hejkalovi a Hrubce se úlisně vloudil do kanclu a s huhláním: "Hdu si hen ňheco vhyzkhoušet," jim tam tu novou verzi propašoval, bych měl na čem laborovat. A pak jsem vyjma oběda už nevylez vůbec s výjimkou těch chvil, kdy se mi podařilo usilovnými pokusy jim opakovaně srazit počítače do kolen, obvykle uprostřed práce. To jsem pak musel je jít seřvat, ať si to laskavě častěji ukládají, nebo ať pak nebrečí, ale co už, však si ty dvě stránky napíšou znova.

Fakt jsem se až asi dvakrát pro sichr podíval, jestli nemám zas někam do prdele přesměrovanej telefon, že nikdo nevotravuje a tak.


Ve čtyři se dovalil na návštěvu pan Žufi, pro neznalé - můj bejvalej poskok a kávovar, vzletně řečeno asistent, inžinýr u mne sloužící tehdá v civilu, odpykávající si takto trest za odpor ke zbraním. Žufi by prý chtěl něco ode mne zkopírovat, plus pro Blárp, svoji, ehm, cosi jako přítulkyni, nascannovat pár fotek. Pět, šest. Tak nějak.

Pročež doskotačil vlekoucí za sebou Blárp rovnou na špagátku, tuto postavil u dveří, načež ona začala dělat ono typické: "Kch, kch," doprovázené nakrčeným pyskem a nosem a charakteristická gesta mávání rukou před čumákem, čímž se obvykle zavilí nekuřáci snaží mi dát najevo, že mám v kanclu nahuleno. Se ví, když tam celej den přemejšlím. Naznačili jsme jí taktně, že venku je čerstvej vzduch, zrovna začlo tak hezky mrznout, když se nebudem párat s těma jejíma fotkama, za ani né hodinku je hotovo, to třeba ani moc nenastydne. Jináč nechť si laskavě sedne na, ehm, tady na tu bednu, přestane dělat kožíšky a vyčká. Sedla. A rozsedla. A prej ne schválně. Tss.

A na závěr jsem Žufimu vydal pokyn: "Si hlavně, kurva, už vodtáhni ten bordel," čímž jsem pochopitelně (ksakru, teď jsem málem napsal "pochopytelně") nemyslel onu družku, nýbrž jeho zásobu CD médií situovaných ještě od dubna v jedné z mých poliček. Vodtáhl. Si bordel, teda.

Pravda, absence jedné krabičky CéDéček není v tomto případě na stavu mé kanceláře příliš patrná, dokonce by se to dalo charakterizovat příměrem "jak když myš prdne do Atlantiku", ale kdesi hluboko uvnitř cítím, že to byl významný milník, první krok na dlouhé pouti, malý krůček pro Žufiho, obrovský skok pro mne. Hned v únoru, maximálně v březnu, se vrhnu na zbytek.


Koupil jsem si k večeři párky. A málem jsem se zeblul. Fujtajxl, ty byly ale hnusný. Eště že su rozežranej a na poslední chvílu jsem si k nim přibalil jednu česnekovou pomazánku, kdyby jako byl hlad. Tudíž párky jsem vyhodil, pomazánku sežral a hlad je stejně. Byl. Mám tu ještě cukroví a tunu čokolády vod vánoc.

Stejně by ten Albert už mohl zase zkrachovat, už to trvá tentokrát nějak moc dlouho.


A zatímco já se tady hmoždím s tlachama, vobjevil se zas nějakej spammer prašivej a zasral mi komentáře kvantem svinstva. Zaříznutá IP adresa ho neodradila, hajzla. Prej mám asi moc peněz na kreditce, tedy bych je měl rozhýřit v online kasínu, k radosti spammerově. Nasrat.

Pan Howadoor, čiže tvůrce a pachatel komentářového nástroje, nelenil, skript upravil, se spammerem zacvičil. Howadooru budiž dík.

Vodkaz nafurt

Neděle, 09.01.2005 ... Upřímnost ...

Pravila mi náhodně potkaná paní na procházce, že mám pěkné psy.

Nevím, nakolik lze ono tvrzení brát vážně.

Ona paní měla na sobě šusťákovou bundu ze sedmdesátých let, čepici s bambulí rovnakého vzoru, obé nikoli nějaký pokus o retro, nýbrž čirý originál. To všechno doplněno o brýle-popelníkovky a divný výraz ve tváři.

Umocněno faktem, že paní se ve svých čtyřiceti až padesáti letech proháněla po rokli na koloběžce.

Ale zase - proč ne? Znám osobně několik paní čtyřiceti- až padesátiletých, jež by byly schopny též se v divném haveloku prohánět po rokli na koloběžce, taková Váva je zrovna jeden příklad. Že jsou naši psi roztomilí, to mi tvrdí na potkání každý. A jestli byla paní opravdu jaksi retardovaná, lze to brát jako dětskou upřímnost.

Vodkaz nafurt

Sobota, 08.01.2005 ... Ženská logika a práva ...

Jeli jsme s Ťapinkou koupit křeslo, a sice křeslo rozkládací do Lanškrouna. Přesněji řečeno - křeslo rozkládací do podoby postele, ano bude situováno v Lanškrouně. Tak. Ťapinka v Lanškrouně pracuje, bude tam trávit i sem tam nějaký víkend, domnívá se, že já celej říčnej za ní budu jezditi, křeslo rozkládati, bych měl na čem spát. Zda se toto bude realizovat, to je v tuto chvíli irelevantní.

Svého času jsme už takové křeslo viděli, v IKEA, baj vočko za pět litrů, tedy žádná psina. Nevím, možná su divnej, ale pět klacků mi přijde za tři spojený, byť rozkládací, polštáře vcelku dost. Nejinak tomu však bylo dneska v EvropaMéblu. Spíš ještě dražší, což vypadá na první pohled jako paradox, vzhledem k jejich reklamám o nízkejch cenách. Jelikož reklamám nevěřím, může si je třeba vzít čert. Důvěřuj, prověřuj. Každopádně spací křesla začínaly na litrech sedmi. Do třiadvaceti. Nemilé.

Ujal se nás tam zevlující pikolík, řka, že "ano, rozkládací křesla, to je vážná mezera na trhu". Čili "máme leda hrubé hovno".

"Hele, Ťapi, a co kdyby sis tam dala takovouhle menší dvojsedačku? Taky rozkládací."

"No, já nevím, jestli by se tam vešla."

"Jak vešla? Má metr dvacet, kolik je tam prostoru?"

"Jéje, to já nevím."

"Cože? Ty sis to ani nezměřila?"

"Křeslo se vejde, to vim."

No, ne. Nezměřila. Šmarjá panno, dyk je úplně jedno, jestli chce křeslo nebo třeba trampolínu, do gébiša, jak jdu kupovat nábytek, si snad změřím plac, ne? Vocaď - pocaď.

Jenže já su chlap a prej na to jdu moc pragmaticky.

Si to do příště změří, co se zblázním? Se projedeme ještě jednou, no. Patnáct kilometrů sem, patnáct kilometrů tam. Třicet jednou nebo dvakrát, však je to můj benzín, ne její.

Ženská logika.


Při té příležitosti jsem si vzpomněl, jak se už pár dní rojej v tištěnejch i netištěnejch médiích články na téma novýho brannýho zákona. Že v rámci pohlavní vyrovnanosti už se nehovoří o branné povinnosti mužů, nýbrž občanů. A chcačky nechcačky, ženskou je, bohužel, nutno brát jako vobčana. Hehe.

Chtěly rovný zacházení? Teď ho maj. A, soudě podle ohlasů, pomalu si začínaj uvědomovat, že ruku v ruce s rovno-právností jde i rovno-povinnost. Což je psina nejtěžšího kalibru. Dle všeho jim pomaličku těm nejbystřejším začíná docházet, že možná trochu přestřelily.

Do toho se montují výkřiky typu: "Tak chlapi budou vodteď rodit." Chachá, ty s tou vulvou nějak nadělaj. Copak jim to snad taky zákon přikazuje? Kdepak, roděj dobrovolně, narozdíl od mužů, kteří měli jít v případě bojové pohotovosti bránit vlast na základě odvodu.

Dlouho jsem se tak nepobavil.

Teď bych chtěl jenom vidět tu prču na frontě, až by takovejmdle íkvéčkům dali do ruky zbraň, když to ani nábytek nedokáže koupit.

Vodkaz nafurt

Pátek, 07.01.2005 ... Misch simulantem ...

Byl jsem za Mischem ve špitále.

Věc začla už ve středu, kdy nepřišel na pivo. Nepřišel on, přišla soustava zpráv, tedy KTZ, někdy mylně nazývaných SMS:

"Zdarec, do hospody neprijdu, jelikoz lezim na JIP."

"U Svate Anny na neurochirurgii."

"Nic vaznyho, nejakej hematom na mozku. Sranda."

"Rads koncim, nez se jim tu od mobilu zblaznej masinky."

Dá rozum, chytit tam ňákej tranzistór indukci a vodpojit kýhosi dědka vod kyslíku, asi by mu doktoři nepoděkovali. Málokdo děkuje, když mu strouhnou prémie.

Fajn, tak Miš v nemocnici. A pak jsem ho moh shánět po ICQ a divit se, že mi nebere telefon. Pche.

Skutečnost je taková, že mu jednoduše ruplo ve štrycli, dle jeho vlastních slov "praskla nejaka nepodstatne podstatna cevka". Jestli o ní mluvil takhle, se jí ani nedivím. Vlastně když byla uvnitř, nemusel ani mluvit nahlas. To je podstata uvažování všech zneuznaných atentátníků. "Nepodstatnej vohnout" z třicátýho vosmýho patra vyhodí do luftu celej mrakodrap. Mischovi jedna cévka zasere půl dutiny lebeční. Tady je vidět, kolik toho v té hlavě má, když se mu tam vejdou eště hematómy.

Ale dneska jsem dostal šeptandou echo, že už je na normálním lůžkovým oddělení, pročež jsem se vypravil na sondáž, třeba jestli se nefláká moc a nechtělo by ho to nějak zapřáhnout. Léto se blíží, je třeba plánovat vodu.

Nedávno v tom špitále dělali z máti kyborga, teď hen tenhle, za chvílu to budu znát jak svoje boty tam.

A jelikož byl pátek, byl jsem tam dokonce předčasně. Vzal jsem si z práce nějakou práci na doma a zdrh zavčasu, tudíž jsem stál před patřičným oddělením už v 13:30. Návštěvy prej vod čtrnácti. Mrzuté. Ale za zeptání nic nedám, někde na to tak dramaticky nehrajou. Zazvonil jsem. Vylezla jakási sestra či co to bylo za zjev.

"Dobrej den, omlouvám se, netušil jsem, jsem tu trochu brzo, ale je možno na návštěvu nebo ne?"

"Nee, bohužel, teď máme velkou vizitu."

Což mi přišlo jako zdůvodnění. Teď to nejde z důvodu vizity. Spořádaně jsem se usadil před oddělením na lavici, četl si a čekal. Najednou velkej rachot, dvéře letí, hafo bílejch plášťů voblečenejch na lidech se dere pryč. To by mohli bejt ti vizitáři. Pro sichr jsem jednoho chyt za rukáv:

"Dobrý den, mám váš úprk chápat tak, že skončila vizita?"

"Jo jo, je po ní. Po vizitě."

"Z čehož plyne, že bych moh už za kámošem na návštěvu?"

"Dozajista. Tady se ohlaste sestře a nemělo by tomu nic bránit."

Bránilo. To jsem si dal. Sestra byla pochopitelně dočista jiná sestra než tamta sestra, taková zrzavá maškara, ta mne vypíčovala jak psa. Prej jestli neumím číst? Tady je to napsaný, návštěvy od čtrnácti nula nula. Musel jsem uznat, že to tam napsaný je, já si toho dokonce i všim, jenom jsem chtěl zjistit, jak moc to berou vážně. Asi dost. Pizda škaredá. A tamta? Holt ženská. Drbna. Já si myslel, že to je zdůvodnění, ona to byla nadbytečná informace, přidaná hodnota.

Seděl jsem venku dál, četl, sledoval jiné pipky sestry, jak se hádaj s lapiduchama, kdo má přednost ve výtahu a tak. Většinou vyhrál lapiduch. Jednak byl silnější, druhak vezl pacienta, zatímco kozenky chtěly stěhovat jenom prázdnou postel. Postel počká, to by mne selskou logikou napadlo taky. Ale holky z toho byly docela hysterický. Jestli tam maj takovejdlenc ansámbl, nedej Bože, abych se jim dostal do drápů. Evidentně jsou tam mešuge všici.

Konečně kýžený čas. Dvě hodiny. Rovný. Časové znamení ohlásilo čtrnáct hodin, vysílá stanice neurologie.

Misch se válel na posteli a vypadal nadmíru spokojeně. Takovej baculatej, zaoblenej. To, jak mi objasnil, pramení z faktu, že za posledních několik dnů do něj narvali formou kapaček několikero litrů různejch barevnejch tekutin, hrubě připomínajících rozpuštěný anilinový barvičky. Přičemž si nevšiml, že by z něj druhou stranou něco vypouštěli a vylučovali, ačkoli vyloučit to nemůže. Co se děje pod postelí, to netuší, anžto pro poruchy motoriky mu zakázali vstávat a obzvláště dělat jiné úkony, při nichž by měl hlavu níž než hrudník. Zajímavé.

Tím jsme se dostali k jádru problému - co mu teda vlastně je? Prej momentálně nic moc, trochu se s ním všechno houpe, ztratil periferní vidění na jedno voko, a ačkoli je to celé na ústupu, teď ho prý budou náležitou dobu zkoumat, nakonec mu se vší pravděpodobností voddeklujou lebku a pár dalších cévek mu vyrabují jako preventivně, aby se to neopakovalo častěji. Ač se Mišovi ve špitálu třebas i líbí, felčaři jsou toho názoru, že by měl chodit do práce a vydělávat na jejich platy. A prej si nejni ani jistej, jak bude moct na tu vodu.

Blbost. Jelikož jde o vodáckou výpravu se slepejšama, s poruchou vidění na levou stranu je na tom eště zlatě. Někteří nevidí ani ono pověstné "Ň", vlevo, vpravo, vepředu. Navíc, na lodi se "může votáčet celej", případně i s lodí, teď to myslím tak nějak horizontálně. A co by taky potřeboval? Jestli bude na háčku, kouká dopředu, jestli tam nejni šutr. Když zblejskne šutr, vidí doprava, jestli se to dá vobjet tama. Pakliže ne, hlásí směr doleva. A na kormidle může takový věci pustit z hlavy úplně. To má háčka-navigátora. V nejhorším ho zbije, no, takovejch háků už bylo. Jestli se s ním houpe postel v nemocnici, lze to dokonce brát jako trénink.

Jelikož tam měl ještě sestřenici a posléze maminku, ta mi hned vynadala, že to jsem já ten zločinec, co pomlouval pejska jejího tehdejšího na intérnetu, budiž mu země lehká, pejskovi, nikoli intérnetu, už jsem si přišel nějak nadpočetnej, jal jsem se mámiti z Mische, li by něco potřeboval. Prej knihu. Hlavu XXII. Že už si ji dlouho chtěl přečíst. Za necelou hodinu ji tam měl. Taky koukal. Vyvzpomněl jsem si, že, co jsem si všim, relativně nedávno vyšla v paperbackové edici v Levnejch Knihách, sjel jsem k nádraží a knihu mu levně zakoupil.

Jak by řek pan Groula ... takovej jsem já ...

Vodkaz nafurt

Čtvrtek, 06.01.2005 ... Uf  ...

Nabitej den. Prakticky celou pracovní dobu jsem strávil na segretariátu doděláním počítače pro sextretářku Olouška. Výhoda: neustálej přísun kafe. Nevýhoda: Velkej Šéf Kvakin, furt tam špacíruje a divně kouká. Prvních pár měsíců jsem myslel, že tak divně kouká jenom na mne, co to tam má jako za zjeva? Nee, von má už takovej ksicht. Ale stejně mám furt pocit, že na mne kouká ještě divněji.

Následně sraz se Zuzou & Zuzou + Péťem Hromádkojc (zkoušel jsem napsat Pétěm, ale to vypadá eště divněji), tak nějak all-in-one, jak říkáme my, odporníci od počítačů, přičemž jedna Zuza potřebovala cos od Péti, já to měl jaksi zkoordinovat, avšak Zuza nejdřív se srazila s druhou Zuzi, kterážto způsobila to, že nabraly zpoždění, anžto šly nejprve do půjčovny šatů. Správně Péťa brejlíc do chládnoucího kafe podotkl, že to by žádnej člověk neudělal. Takovou hovadinu vymyslí jenom ženská.

Ještě za máti a za Kachnětem, to byly další dvě kafe. Kachně pravilo, že by rádo půjčit auto, páč má průser. V práci pučit nechtěj. Tatínkovo nejede. Ale že se nemám bát, páč eště žádný auto nezničila. Jenom urvala jednu olejovou vanu. Tatínkovi. Aha.

Ani jsem v tom fofru nestih zavolat Ťapině. Ta zejtra přijede a nakope mi prdel. Ale co už mám z toho? Nakope mi tak jak tak. Dozajista si diverzně přiharcuje někdy v pět odpoledne, tj. dřív, než stihnu ten chlívek tady trochu narafičit a zkulturnit. Vidím to v živejch barvách - otevře, přerazí se o žehlicí prkno v předsíni a už ju zase chytne střečkovitá. Mno, pokud je to možný, nemusíš ani tak spěchat, drahá ...

Akorát jsem v pauzách vyplněných pilnou četbou zjistil, proč v té knize eště není nikdo mrtvej. Jde tam totiž o únos. Mimo jiné je to napsaný hned na obalu. Ale kdo dneska čte obaly knížek, že?

Vodkaz nafurt

Středa, 05.01.2005 ... Mám? Nemám? ...

Furt taky nějaký dyk - dylina - dylemata. Aby se člověk v jednom kuse rozhodoval, jedno blbý, druhý eště blbější.

Ráno zaspím. Přiměřeně. Ani ne do devíti. Ale přece jenom ten smysl pro zodpovědnost. Mám jet autem? Nebo šalinou? Autem tam budu rychleji. Jenže moment, včera na mne významně pomrkávalo hladový voko, to bych musel k benzínce, tůdle. Žádný takový. Hezky šmirglem. Se to nezblázní.

Repasovat počítač sociální Kačénce a sextretářce Olouškovi. V záchvatu velkodušnosti jsem jim nakoupil komponenty, desku, procesor a pár dalších drobností nevokecám, ale fakt jim tam mám dávat tu grafickou kartu Radeon 7000? Státním ouředníkům? Boha, a na co? Nebo spíš: neuživili by ju líp třeba na stavebním odporu, kde se aspoň vobčas hrabou v ňákejch mapách a tak? Jo, byla to ta nejlevnější dostupná, ale třeba z těch starejch šrotů, čtyřmegová jakási PCI ohava, jim, kancelářskejm krysám by to stačilo. DVD-ROMky. No kdo to kdy viděl? Se ví, dvě stovky rozdíl, to není takový drama a určitě ten bazmek použiju, ale kde jsem to nedávno potřeboval cosi nainstalovat z DVD? Nebo třeba nechce se ňákej můj voblíbenec koukat na filmy? Kolega Liška Podšitej? Havlajs? Kdepak Oloušek a pustit si film. Za Á to neumí a za Bé se jim tam furt špacíruje Velkej Šéf Kvakin. Eště by záviděl a chtěl by taky. Ale ne. Dost podobnejch úvah. Žádný takový. Má to bejt komplet a taky to komplet bude. Je to sice házení oněch pověstnejch perel oněm pověstným sviním, ale teď s tím zázračit nebudu. Dostanou to, jak to je. Jenom teda jim tam nebudu inštalovat ty přehrávače DVD filmů. Morálka muší bejt. A šluknout jim to můžu ostatně vždycky. Neptám se. Oznamuju. Demontuju. Pro teď to dostanou.

Večer jsem se viděl letos poprvé se slepejšama. Inu, to se tak říká, ačkoli to vidění bylo tak trochu jednostranné, pravda. Zas už spřádaj plány, a všechny se, kupodivu, týkaj vody. Ačkoli jeden jak druhej vodu nesnášej v žaludku ni v botách. Na řeku v létě zas kamsi vyrazit, ještě teď v lednu zajet se opětovně vykoupat do Laa. Obé už zřím v živejch barvách, v obém však k mojí smůle figuruju. Jako hlavní navigátor a vodák na řece, jako řidič do termálů.

To druhý prej 22. ledna, jestli by se to hodilo.

"Hlavně vyřiď Ťapince, ať si zas těsně předtím neholí nohy, minule že ju to v té slané vodě štípalo," nabádal Pepé.

"Prosímtě, nic jí nevyřizuj, není blbá, pamatuje si to sama," vmísil se do toho Marťan. Nechtěl jsem mu nějak oponovat ...

"Jo, tos mu neměl říkat. Teď to máme nabetón," vrčí Pepé, "jak ho znám, just to vyřídí a eště jízlivě přidá 'No hlavně Pepek povídal', zas budeme za blbce my. Uvidíš."

A teď nevím, mám jí to vyřídit? Nemám?

Vodkaz nafurt

Úterý, 04.01.2005 ... Žádná mrtvola ...

Byl jsem zase po delší době pracovati u EFXka. Novej kolega Cíťa tam byl přes vánoce bez dozoru, brouzdal (jak netypické) po pornu, natahal si viry a jinou havěť a brečel vo pomoc. Cvrkimu zlobí zdroj, Fiškus chce taky něco, spousta drobných úkolů. A to jsem ještě včera seděl u oběda s šéfem Bóďou, jinde nebylo místo, taky musí chodit do stejné hospody jak já, ačkoli uznávám, že i takovejdle matlák je mi milejší, než státní ouředníci z mého kmenového zaměstnání, tak Bóďa kupodivu sám začal mluvit o serveru, teda že by ho to jako fakt už chtělo koupit, se ví, já to tvrdím taky, už dva a půl roku, a dokonce mi ani neřekl, že je se mnou špatná komunikace. Jak se mu blíží ten důchod, nějak, chlapec, jihne.

Na to konto si mne odchytil untršéf Béďa. Ten avizoval už ráno po telefónu, že se mnou bude potřebovat dát kratší řeč, pro sichr jsem si na to tedy vyhradil celý podvečer, známe Béďovy kratší řeči. Avšak opravdu byla kratší. O chloupek. O chloupek kratší než dvě hodiny. Untršéf Béďa mi předestřel svoje vize. Dospěli jsme k vzájemné shodě. Shodli jsme se na tom, že jeho vize se prakticky kryjí s těma mýma, jimiž ho už dva a půl roku masíruju. Třeba že by se měl jako už fakt koupit ten server. Zkusil jsem nebýt příliš jízlivej, proto byl Béďa sdílný a taktéž mi neřek, že je se mnou špatná komunikace. Tuším nejkritičtější výraz na mé poznámky pro dnešní večer byl "debile".

Už je to "urgentní". Narozdíl od předešlých časů, kdy to bylo "třeba", "potřeba", "vhodné", "nezbytné" a "nabeton". Mám vypracovat analýzu a cenový odhad, a to aktuální, podle současných ceníků. To je mi jasný, zas po šestý tu tabulku přepsat. Ale já si nestěžuju. Platí, tak co bych se čílil? Vždycky dají požadavek, já ho zpracuju, naúčtuju jim nad tím strávenou dobu, oni mi to zaplatěj, z plánu sejde. Za půl roku nanovo. Vlastně zrovna na tomhle serveru už jsem vydělal nějakejch pár tisíc, aniž bych musel reálně šáhnout na prácu. Fajn džob.

A co se nad tím vlastně pozastavuju? Víte, kolik takovejch lidí je?


Jo, vida, peníze ...

Jsem tak potřeboval dneska v práci, na ouřadě, udělat si pořádek tak na půlce stolu, abych tam moh demontovat a následně zkompletovat jeden počítač. Rozborka, sborka. A při tom úklidu na mne vybaflo ještě pár starejch stravenek. Když k tomu přičtu ty, co mám eště nasyslený v peněžence, je to dobře ke dvaceti. Co s tím?

Jak to vůbec dělám? Za každej odpracovanej den nafasuju jednu. Na obědy chodím víceméně (někdy více, někdy méně) pravidelně, když nejdu řádně na gábl, dám si aspoň skunk-pao od pingpongů, taky za žravenky, zas někdy si, když tam trčím dlouho do večera, zajdu za další jednu až dvě koupit sváču. A v jednom kuse mi přebejvaj. Divné.

Copak o to, oni to v hospodách a obchodech ještě tak do půlky ledna někde berou, jednu, dvě, tři, pět bych udal, ale dvacet? Já vím, vzhledem k tomu, že mne to stojí asi čtvrtinu ceny, není to takový drama, ale v tomto případě úhrnná reálná hodnota je k osmi kilům, se kterejma se dá už leccos podniknout. Su hamižnej a nechce se mi to rvát někomu do chřtánu. A co je Ťapina pryč, nemám šanci to prožrat. Jedině nějak výhodně směnit.

Na to jsou vhodní známí a kamarádi zaměstnaní v restauracích. Svýho času to byl třeba pro Bobše vítanej zdroj vedlejších příjmů. Nafasoval stravenky, proměnil u kumpánů v krčmě celej bloček za prachy a holaj duša. Zkusím se zeptat třeba Gazely, beztak jsem měl v plánu se tam stavit dneska na kafe ...

Nevýhodou tohoto řešení bylo, že Gazela pracuje v hospodě U Šušňa jakožto serevírka, tedy zaměstnankyň, v takovejch případech je vobčas nutná jistá dávka konspirace, nebo naopak musí serevírka s tím na férovku vyběhnout na šéfa, aby se to nedomákl nějak jinak a nevyběh se serevírkou von. Druhé úskalí spočívalo ve faktu, že Gazela, jež tam byla posledních několik měsíců přikovaná jak čokl u búdy, drze si nyní ochořela a místo ní se tam znovu zjevila ta druhá pipka, co ji tehdá Rendí aka Godot popotahoval za prsíčka, stehýnka, křidýlka nebo jakej to vorgán. Vona na něj na voplátku zavolala samotnýho Šušňa a málem si dali do držky, avšak pěstí, nikoli zmíněný vorgán, myšleno ptáka, jako ty křidýlka nebo prsíčka nebo stehýnka či kýho čerta. Tak tuhle kobru radš nedráždit bosou nohou ani jiným údem, ačkoli se na mne i po onom incidentu usmívá, ale to já znám u serevírek, to vony maj tak rostlou hubu.

No nic, bude muset nastoupit plán "Bé", tedy Fanda, jenž je pičérista. To nemyslím jako chorobu, nýbrž jeho vlastnický vztah k pičérii. To je ještě lepší.

A zrovna, bác ho, však on chce Fanda novej počítač. Asi se mu na to budu muset zejtra podívat a připomenout se mu.


U Šušňa jsem si poseděl dle plánu, ač bez Gazely, zas tím líp, měl jsem klid. Dal jsem si kafe a rozečetl novou knihu. McBaina, co jsem dostal od Ťapiny k narozeninám.

Plynule jsem se následně přesunul ke Kolečkům, kde jsem tušil tradiční úterní sraz Xka. "Já tušil" neznamená "se konal". Tam ani čapa, a to bylo, prosím, půl deváté. Že bych něco zasklil? Že by konečně po těch měsících vzali lidi svoje výhrůžky vážně, začli chodit jinam, když tady ředěj všechno chlastem počínaje a Kofolou konče, a já se na to zapomněl informovat? No nic, času dost, dal jsem jednu Kofolu a čet si dál. Dyť je jedno, jestli si čtu doma nebo v hospodě. Třeba jsou jenom všichni shnilí.

A když jsem to zrovna chtěl zabalit a vzít kramle, doštrachal se nejdřív Kuhly, následně Mruch a konečně Bamblbý, kterej ostatně chodí do hospody zásadně mezi desátou a půlnocí.

Čili jsem sklap knihu a ještě chvíli jsme probírali takové ty chlapácké věci, abysme tam při absenci veškerejch ženskejch nevypadali jak banda buzerantů.

Nehledejte v tom zas sex, pod pojmem "chlapácké věci" se rozumí třeba autobusy ŠM-11 a osobní vozy Ford Cortina se šaltrpákou pod volantem. Čili jsme nevypadali jak bukvice, nýbrž jako pomatenci z nějakýho Veteran-Klubu.


Mimochodem, ta kniha, "Uloupená hvězda", je docela divná, na McBaina teda.

Většina jeho knih začíná stylem: "Mrtvola ležela zkroucená na koberci ...", po čemž následuje barvité líčení třítýdenního rozkladu těla uprostřed léta v pokoji s vypnutou klimatizací, a to včetně vyjmenování druhů hmyzu a popisu tvarů krvavých skvrn. I v těch méně drsných je první mord nejpozději v první kapitole.

Platí to snad dokonce obecně, detektivky se obvykle odvíjí od vyšetřování zločinu.

Asi stárne, chlapec. Né ten mrtvej, ten autor.

Padesátá stránka a žádnej ťuhýk.

Ačkoli co může bejt jako lepší literární experiment, než dedektývka, ve které se žádnej zločin nepřihodí, no ne?

Vodkaz nafurt

Pondělí, 03.01.2005 ... Nezklamaly ...

Loni koncem roku, to jest zhruba dva tejdny zpátky, rozeslal jsem kolegům svůj poslední tohoroční mail, ve kterém jsem je nabádal, ať nehrabou dneska na dva konkrétní systémy. Cca do dvanácti hodin, že potřebuju v tem něco nastavit, data nová z Magorátu přinést, do serveru nakrmit, číselné řady nastavit, vůbec takové prapodivné cypoviny dělat, říká se tomu práce správce. A že jako až budou moct, dám jim zase echo. Mailem. Zhruba tak.

Ráno jsem se hned z domu vypravil za plněním tohoto úkolu, a sice v prvé řadě na Magorát, mojí starou známou kabelovou metodou data přenést, jednoduše - vezmu CéDéčko do kabele a jdu.

Vyvstala potíž, jak se toho dobrat za co nejmenší cenu, případně s rizikem co nejnižší pokuty. Se řekne - novej rok, jenomže to vona mi neplatí stará šalinkarta. Mrzuté. Co teď?

Jestli mne paměť neklame, svého času jsem na konečné šaliny viděl jenom takový mrzký pahýl namísto bejvalého automatu na jízdenky, buď jej zločinný dopravní podnik zrušil jako nerentabilní, nebo jej sklidili houmlesáci, vypáčili, vybrali prachy a odevzdali do šrotu. Též možná byl pouze v opravě a v současnosti je tam zpět, ale na to bych moc nesázel. I tak by mi byl platný jak praseti rifle, jelikož do automatu se rvou převážně kovové mince a v peněžence jsem oplýval nejnižším oběživem dvoukilem. Jenom s sebou tahám vosumdesát eurocentů, co mi kdysi kdesi v Esterajchu pozvraceli, padesátieurocentem voblbnu vozejk ve vobchodě a je mi to blbý hodit rovnou do hajzlu, když se to konkrétně třeba na ten hajzl kdesi v "eurozóně" může hodit. Jízdenkovej automat tím však as nevoblafnu, tedy je pro mne jeho existence prozatím irelevantní. I řidič MěHroDu by se asi tvářil divně, leč taktéž si potrpí na placení přesně odpočítanou hotovostí, s dvoustovkou mi tak nasere a pojedu zas načerno, což zvlášť kolem osmé hodiny v tramvaji v centru začátkem měsíce nebejvá moc úsporné řešení, na honění se s revizórama už su starej. Takže trafika?

Bejvala na konečné trafika. Bejvala. Jak se trafiční bábě zdálo, že trafika míň a míň vynáší, zkracovala prodejní dobu, zkracovala, ke konci ji eliminovala až na nějaký neuvěřitelný čas jako "5:15 - 7:25 a 13:10 - 15:40", pak si začala ulehčovat od sortimentu, "korespoďáky nevedeme", "kolky nevedeme", "známky nevedeme", pak i kýžené "jízdenky nevedeme", nakonec už nevedla nic a zavřela to sakumprásk. Tím stav dospěl od desíti k pěti, nastoupila nová podobné velkopodnikatelka a cyklus se pomalu opakuje, jenom nemám zdání, v jaké je právě fázi a jak jsou na tom, kurvafix, s těma lupeňama na šmirgl.

Jasně, nabízela se varianta, jet autem, však mi Všiváček stojí před domem, ale to by bylo z kaluže pod rýnu, parkovací automaty jdou taky jenom po kovovejch chechtákách, po minulejch zkušenostech jsem se do rozměňování na ulici nechtěl nějak hrnout, že bysem moh někde cestou zastavit, to mne, popravdě, napadlo až teď večer. Čili bysem to viděl v živejch barvách - fízlové, botička, pokuta jak bejk. Ti maj taky před vejplatou a jsou vycinkaní po Vánocách. Mít aspoň služebního Zelenýho Draka, v tom je takzvaná "výjimka", von je to ve skutečnosti takovej papír opravňující ke vjezdu do některých restriktivních zón, ale v zásadě to stačí i na parkování na vyhrazeným magorátním parkovišťu, von takovej fízl je vod přirození mírně přiblblej, ale když už neumí číst, vobrázky sem tam minimálně jeden z dvojice rozezná, podle přiloženého vzorníčku porovná a razítko se státním znakem (štyry pohádkový bytosti) mu přijde povědomý, což stačí, aby kriminalisticky vydedukoval, že to auto tam takňák patří a nedělal kožíšky. Ba dokonce je to elaborát přenosnej a jet tam z ouřadu soukromým vozem, můžu si ho na tu dobu pučit. Avšak nasrat, projíždět svůj benzín za plat státního ouředníka su ochotnej jenom v hodně vážné krizi. Takže takdle taky né.

Byl jsem pevně rozhodnutej z báby v trafice tu jízdenku vyrazit, nechat si rozměnit, případně si něco koupit, abych měl drobný, který bych směnil za kýžený doklad, ať už v automatu, pokud se již zase koná, či u řidiče, pro mne za mne třeba u Lucifera.

Devítka se zrovna rychtovala k odjezdu.

"Brej den, simvás, máte jízdenky?"

Trafikantka překvapila: "Ale jistě, samozřejmě, jakou si račte přát?"

"Tu normální," jsem si honem nebyl schopnej vzpomenout.

"Máme desetiminutové, čtyřicetiminutové, šedesátiminutové ..."

"Jo, vim, štyrycet, honem pani."

"... a na dvě pásma, na tři pásma."

"Úúúú, vobyčejnou, na Maliňák, já potřebuju stihnout tu šalinu, ať tady nestojím jak vůl."

Zbytek drobnejch za mnou víceméně (spíš více, než méně) hodila, já je víceméně (spíš méně, než více) chytil, tramvaj taky chytil, na Magorát dojel, data obdržel. Tak. První úspěch. Ten drzej revizór ani nepřišel.


Naznal jsem, že práce nejni zajíc, neuteče, vo pár minut se to neposere a já nebudu takdlenc trotlovat s jízdenkama jakejmasi. Koupím si šupito presto novou šalinkartu, když už su za rohem. Eště mi platil ten lupeň, pročež jsem si furiantsky i jednu zastávku popojel.

V budově "Do Prdele marš Brňáku" docela únosný kvantum lidí, na to, co bylo za den - pondělí, první pracovní den v měsícu a v roce. A spořádaně ve frontách a relativně beze zmatku. No jo, však taky tam na to maj systém.

U přepážek číslo 1 a 3 (dvojka zavřená) se platí výhradně kartama, u čtyřky a výše hotově. Ty tři dědky, co tam normálně zevlujou, dělaj vratočuče a tvářej se jako vobsluha dveří ovládanejch fotobuňkou, ty pro dnešek navlíkli do dispečerskejch reflexních vest a postavili je tam jako regulovčíky.

"A čim budete platit?" nebožák se začal šacovat, až úlevně vytáh kreditku, "Kartou? Tak tady ke trojce."

Přišmatlala baj vočko vosumdesátiletá stařenka. "Pani, dete za peníze?" dědkové se s tím moc nerozpakovali, "tak na čtyřku a dál."

"Ale já mám tady ten kupón pro důchodce."

"Máte peníze?"

"Mám."

"Tak na čtyřku."

Nekompromisní.

Dívčina, študentka, podle nablblýho ksichtu, průkazky i řečí.

"Taky za peníze? Tak zezadu." Vo dvojsmyslech buď nikdá neslyšel, nebo se v tom naopak vyžíval.

"Kdyby to tady napsali, mohli vás ušetřit jako pracovní sílu," snažila se vytáhnout ta malá píča, bankovku v ruce a furt se trucovitě richtovala k bezhotovostní přepážce.

"Slečna je studentka, že ano?" zastal jsem se staršího a pokročilého, jak nás učili slušnosti v Pionýru, "vono to tady totiž napsaný je."

"Velkým, kdyby to napsali. Aby to bylo vidět."

"Kupříkladu já to vidím, přečtu a taktéž ke všemu pochopím. A pán je tady právě pro takový, jako jste vy."

Není nad to po ránu někoho nasrat. Románově si odfrkla a zmizela z dohledu mezi okýnky šest a sedm. Teprvá včíl si dědek všiml, že já už ve frontě dávno stojím, aniž by mi k tomu dal pokyn. Čiň čertu dobře ...

"A vy budete platit čim? Penězma nebo kartou?" vybaf na mne.

"Penězma, dislokovanýma na běžném účtu, transakcí bezhotovostní platební kartou."

Kdo do tebe kamenem, ty do něho holí. Chvílu dumal, co jsem mu tím vlastně chtěl sdělit, pak mávnul rukou, jako áchjo, to nám sem dneska lezou samí lepší, a jal se drátovat další příchozí. Kupoun jsem tedy nakonec koupil, bez dalších zvláštních událostí, na kartu a všehovšudy asi za pět minut.


Tedy jsem mohl spokojeně dotrajdat na ouřad a dát se do naplánované práce.

Fantazie.

Tentokrát onen můj mail nepochopilo pouhých osm lidí, což na počet uživatelů není ani dvacet procent.

Už od rána mi vyvolávali - na Magorát, do šaliny, při cestě, i později v kanclu, jestli můžou do danejch systémů, kdy budou moct, jestli budou vůbec moct a co mají teda dělat, když nemůžou. Ausgerechnet teďkom si vyvzpomenou nejvíc pracovat, nebo to přinejmenším nejusilovněji předstírat. Jenže já do nich vidim a já s nima zacvičim.

Holt nezklamaly. Chlastička FanFan, Cihlička, Pišta, Fišta, no všechny moje favoritky. Na některý stačilo zavrčet, jiný jsem musel poslat do prdele. Nejvíc se čílila Fišta, že namísto abych ji pochválil, jak je šikovná, že si mailu přečetla celou půlku (nešahat), ještě se vztekám a nadávám, když mi volá, aby se mne osobně zeptala na tu druhou (do kdy), a vůbec su nerudnej vypočítavej technik a letos jsem se vůbec nezměnil.

Jasně, je to těžko stravitelné, nehrabat tam či onam, čtrnáct dní dopředu to ví, včetně informací jako "předpokládaná doba" a dovětku, že až se s tím doseru, dám jim echo zase emailem. Navíc se to dělá každej rok, jak složité, že ano? Příliš mnoho informací na nebohého státního úředníka. Jenomže dokázat najednou vstřebat tolik údajů, nemusel by trčet ve státní správě a mohl by se živit poctivě.

Přemejšlím. U toho prehistorickýho molocha nejde naplánovat nějakej automatickej stop. Eště před svátkama jim to sestřelit nemůžu, jelikož drzí vobčané lezou na ouřad Vánoce nevánoce, dožadují se sňatků, rybářskejch lístků a hlavně sociálních dávek. Poskoka, kterej by tam trčel a udělal to, toho mi dát nechtěj. Jo, dokázal bych se prokousat na svou mašinu a z domu to udělat přes ni, ale jednak je to bezpečnostní díra a druhak mám taky ouřednickej plat.

To radš budu sedět a nadávat jim do trotlů. Přijde mi to jednodušší a tak nějak člověku blíže.


Nevím, jestli su nějakej přecitlivělej na ty dvojsmysly po tom dopoledni, ale rozhovor ze samoobsluhy od Starýho Růžičky večer stál taky za to.

"Tady ty párky bych prosil. Čtyři nožičky."

"A ještě něco?"

"Ne, díky."

"Padnou na večeři aspoň všechny čtyři?"

"Na jakou večeři, to je na svačinu, teď, před večeří, neboť mám hlad jak diverzant."

To ještě nebyl on. To byl teprve úvod. V tu chvíli přišmatlala druhá dívčina s tyčí a pravila té za pultem:

"Pojď mi, prosím tě, pomoct s těma krámama."

Vyrozuměl jsem z dalšího, že jde o takovej ten udělátor nad vchodem, snad "hraběnka" nebo "markýza" se tomu říká. A tu s tyčí drží ňákej heksnšůs.

"To ti to mám zas udělat já?"

"Ne, mně to stačí tam nasadit, udělám si to sama."

"Tak jo, na nasazování já jsem odbornice."

Plynule jsme se přesunuli do přední části prodejny, ony tam zázračily s tyčí, já zaplatil a čekal, až si s tím dohrají.

"Je tam. Shrneš si to už teda sama?"

"Jasně. Na shrnování jsem odbornice zase já."

"Ale zkus nejdřív uhnout, tady pán si chce ohřát párek a ty ho tam nechceš pustit."

Možná jsem jenom paranoidní a žádnej dvojsmysl v tom nebyl. Ačkoli možná je to prostředím, nakažlivý. Starej Růžička je pověstnej alkoholik a chlívák, kterej se snaží vždycky ve vopici svoje prodavačky šukat. Což mu moc nejde, jelikož mu nedají, avšak mají pak co vyprávět zákazníkům.

Vodkaz nafurt

 

A pokaváď má někdo extra zájem a nemá toho eště plný zuby, může si zavzpomínat na "starší zlatý časy":

04 / 2013, 03 / 2013, 02 / 2013, 01 / 2013, 12 / 2012, 11 / 2012, 10 / 2012, 09 / 2012, 08 / 2012, 07 / 2012, 06 / 2012, 05 / 2012, 04 / 2012, 03 / 2012, 02 / 2012, 01 / 2012, 10 / 2011, 09 / 2011, 08 / 2011, 07 / 2011, 06 / 2011, 05 / 2011, 04 / 2011, 03 / 2011, 02 / 2011, 01 / 2011, 12 / 2010, 11 / 2010, 10 / 2010, 09 / 2010, 08 / 2010, 07 / 2010, 06 / 2010, 05 / 2010, 04 / 2010, 03 / 2010, 02 / 2010, 01 / 2010, 12 / 2009, 11 / 2009, 10 / 2009, 09 / 2009, 08 / 2009, 07 / 2009, 06 / 2009, 05 / 2009, 04 / 2009, 03 / 2009, 02 / 2009, 01 / 2009, 07-12 / 2008, 06 / 2008, 05 / 2008, 04 / 2008, 03 / 2008, 02 / 2008, 01 / 2008, 12 / 2007, 11 / 2007, 10 / 2007, 09 / 2007, 08 / 2007, 07 / 2007, 06 / 2007, 05 / 2007, 04 / 2007, 03 / 2007, 02 / 2007, 01 / 2007, 12 / 2006, 11 / 2006, 10 / 2006, 09 / 2006, 08 / 2006, 07 / 2006, 06 / 2006, 05 / 2006, 04 / 2006, 03 / 2006, 02 / 2006, 01 / 2006, 12 / 2005, 11 / 2005, 10 / 2005, 09 / 2005, 08 / 2005, 07 / 2005, 06 / 2005, 05 / 2005, 04 / 2005, 03 / 2005, 02 / 2005, 01 / 2005, 12 / 2004, 11 / 2004, 10 / 2004, 09 / 2004, 08 / 2004, 07 / 2004, 06 / 2004, 05 / 2004, 04 / 2004, 03 / 2004, 02 / 2004, 01 / 2004, 12 / 2003, 11 / 2003, 10 / 2003, 09 / 2003, 08 / 2003, 07 / 2003, 06 / 2003, 05 / 2003, 04 / 2003, 03 / 2003, 02 / 2003, 01 / 2003, 12 / 2002, 11 / 2002, 10 / 2002, 09 / 2002, 08 / 2002