Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Červen 2010

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Středa, 30.06.2010 ... Kratochvíle cestou do hospody ...

Konečně jsem měl chvíli a příhodný moment, kdy jsem se vydrápal s několika fotoaparáty různých konstrukcí na železniční násep, abych si zkusil některé z těch záběrů, jaké jsem chtěl už svého času při pracovní cestě s Fiškusem, kdy nás ovšem z kolejiště vyhnali náhodně kolemjedoucí polopolicajti.

Pravda je, že než jsem si namyslel úhly, vzdálenosti a expoziční doby, za těch zhruba deset minut, projely kolem tři vlaky (ano, tohle byla násobně frekventovanější a rychlejší trať, než ta minulá).

Sebrat všechny přístroje, uhnout, počkat. Znovu naměřit expozici. Udělat pokusný snímek digiťákem. Zaostřit Leicu. Uhnout dalšímu vlaku. Znovu zaostřit Leicu. Začít zkoumat, kde mi bude držet v patřičném úhlu dírkobednička ...

Chápu, že jako omluva pozdního příchodu do hospody na golfík zní přinejmenším divně: "Mi to nebudete věřit, ale pronásledoval mne vlak ..."

Úterý, 29.06.2010

Pondělí, 28.06.2010 ... Mimka ...

Jedu si do práce. Napůl zreparované brzdy. Brzdí to, eště ne tak docela.

V daný moment to ale není ani tak moc potřeba. Křižovatka, semafor. Červená pro auta. Pomalu brzdím a dojíždím. Šalina a chodci na přechodu.

Jedna dívčina si chce zkrátit cestu, vybočí z přechodu. Přibrzdím víc. Ona zahne ještě víc mně pod kola. Celou dobu si cosi čudlíká do telefonu, patrně KTZ (někdy mylně nazývanou SMS). Obouruč. Přibrzdím zas o kousek, ona se zase stočí víc čelem ke mně. Jako by se chtěla za každou cenu vyhnout úhlu a jakékoliv otočce na chodníku a zařadit se na něj jaksi plynule, po jakési divné parabole podobné křivce.

Skončí to v momentě, kdy já zašlajfuju fakt nafest a ona mi stojí přímo proti prostředku čumáku auta. Takovejch 10 cm před nárazníkem.

Jakoby vykvíkne (pouze odezírám), pravou rukou se přestane věnovat mobilnímu telefonnímu aparátu ...

... a poklepe si jí na čelo. Ukazováčkem.

"Ťuk-ťuk-ťuk."

Jako: "Debil-debil-debil."

Když vtom se zarazí. Jako by jí právě došlo, že coby gesto omluvy, která jí kouká z vočí, to není jakoby úplně nejvhodněji vystřihnuto.

Pročež si honem tím samým ukazováčkem si zamíří do výstřihu kamsi mezi ňadra.

Celkově její pantomimické číslo tedy dává smysl ...

"Ťuk-ťuk-ťuk, debil-debil-debil, já-já-já."

Od chodkyně až nevídaná míra realismu a sebekritiky.

Neděle, 27.06.2010 ... Nedělní kratochvíle a náhodné setkání ...

Poté, co odjeli Ťapouši, vymrčela si Ťapinka nenáročnou procházku za několika geokrabičkama.

Takto se v nedělním poobědovém čase procházíme přes brownfields a div ne postapokalyptické scenérie. Beztak najdeme prdy a bubliny.

Ťapinka si napravuje chuť na jednu krabičku vodní kdesi u Ronda a neohroženě se hrouží do vln divoké Svratky. Zhruba tak do půli lejtek.

Cestou zpátky nás předjedou dva cyklisté. Vidím je vpodstatě jen zezadu, ale podle bejčí šíje toho, co zezadu nevypadá jako ženská polovina konvoje, si říkám: To by moh bejt Ladislav Lubina (pro neznalé - letitý hokejový reprezentant a v současnosti trenérská dvojka v Kometě). Sice netuším, co by moh pohledávat v neděli odpoledne u rozkopaného Ronda ještě s manželkou nebo kým čím ... Ale ten krk ...

O kus dál šlapálisté stojí a hledí do výlohy obchodu, přičemž zkoumají otvírací dobu.

Ano, je to Láďa Lubina.

Ano, a je to příjemné, když vás legendy světového hokeje zdraví jako první.

Sobota, 26.06.2010

U Kalvodů v Lelekovicách. Oblíbená obědová a večeřová štace s Ťapoušama. Co bysme taky chodili k cizejm, ne?

Pátek, 25.06.2010 ... Vltavská tejdenní - den čtvrtý ...

Vstáváme k mojí nepříliš vysoké libosti o něco dříve. Snesitelnějším to činí pouze fakt, že "o něco dříve" rovná se o půl deváté. Neboť musíme být zavčasu v Boršově.

Jestli to včera byla napůl zívačka, dneska už krom toho času nejde vůbec o nic.

Řeka nám houpe pod zadkem a maže si to celkem svižně kupředu. Jsem zase s Ronem vpředu, ale že bychom se měli nějak vorvat, to asi ne.

Stavíme jenom jednou - u maringotky s plackama.

Jediné ozvláštnění nastává přímo před Boršovem. Tam je jez s malou elektrárnou, pokud se nepletu (jez tam je, tou elektrárnou si nejsem jistý), ve vodáckém průvodci označený jako "nesjízdný, nutno přenést". Takto činí také piškoti frekventanti. Ron instruktor tvrdí, že za přesně tohoto stavu vody, ani málo ani moc, se to jet dá - přes korunu jezu a první spádovou desku, na rovné lavici zahnout, aby nás to nestáhlo bokem, pak ještě jednou. Zkrátka je tam třeba udělat několik manévrů, neboť je tam několik míst, kde se dá slušně si nabít hubu. Což můžem jenom my, zodpovědní sami za sebe. Bez velkého remcání jdu na špici a jedem. Vida, fakt to jde.

Taková pěkná tečka za tím naším příběhem.

Pak už zbejvá jenom pár set metrů do Boršova.

Vytahat lodi z vody, umejt, usušit, poskládat. Naložit do autobusu, převlíct a přezout se do něčeho suchýho (kdo není). A to je tedy z této Vltavy fšecko čili alles, jak praví latiník.

Po příjezdu do Brna odevzdáváme lodě v Ronově půjčovně, záhy pak ještě děti před školou.

Marčéllo mne hodí autem k AutoĎASu, kde jsem před odjezdem zanechal Oslíka, aby mi mohli za čtyři dny zreparovat brzdy. Jede dobře, ale furt. Mají ho v péči čtyři dny, aby na něm začali pracovat v pátek po poledni. Stihnou půlku. Pěkné.

A ačkoli Pepé pořádá u příležitosti svých narozenin na zahradě na Monté Bú každoroční "garden-party", nemůžu se zúčastnit, doma máme Ťapouše. Jdu se tedy mejt a odpočívat domů s rodinnou rodičovskou návštěvou.

Jez před Boršovem. Egi na háčku a ještě v plovací vestičce. Potupa. Foto Marcel Heidelák.
(P.S.: Když zřela Ťapinka Marcelovy fotky a můj detailnější záběr v buziplováčku, pravila:
"Si nemůžu pomoct, ale ty v tom zase vypadáš jak sebevražednej atentátník. Jedinej. Ostatní tak nějak normálně.")

Čtvrtek, 24.06.2010 ... Vltavská tejdenní - den třetí ...

Přesedám (či jsem přesednut) zpátky do koncového plavidla s instruktorkou Hankou. Což má svá jistá pozitiva, především držet se nejpomalejších, nikoli nejrychlejších. Hanka avšak pomejšlí zase na inovaci: na čtyřech jezech Českého Krumlova se prostřídáme. Já na zádi dva, ona dva. Prý né, že by mi teda nevěřila ... Dá rozum, na tom není co nevěřit, mokrá nechce bejt, vidím do ní jak do studánky. Budiž. Bacit pádlem ju nemůžu, má taky funkci. To je ten souběh nemístnej. Jo, a na poslední dnešní jez, na Zlatou Korunu, to už si vybečela první den ... tedy ona, že to pojede na kormidle (se ví, ten šplouchá na háčka pořádně), já na to, že nasr..., ehm, že to mi nepřijde jako tuze dobrý nápad, nakonec kompromis: v Krumlově ty domluvené ona dva - já dva, o Korunu si losnem. Třeba korunou.

Vcelku o nic nejde, nikdo se nám nekoupe, jenom jez U Lyry, kde je nepříjemnej vracák, bereme opačnou stranou při prevé zdi po spádové desce.

Co konečně opět stojí za to, to je jez u Jelení Lávky. Jak je víc vody, je to zase ten starej dobrej jeleň. Nás se to netýká opět příliš, jen to pěkně zalejvá háčky, pevné lodě ale mají problémy a s oblibou (ty lodě, narozdíl od posádek) se koupou. Já zase nechám Hanku uvázanou u břehu a mažu fotit.

Jinak pokračujeme dál po většinu denní etapy veskrze ležérně, jak su z Vltavy už zvyklej. To už přejde nadšení i ty největší Hujery. Plácá se pádlem do vody, soulodí, nikdo už nejeví nadšení se nějak ztrhnout.

Ještě při průjezdu Krumlovem bylo pod mrakem, kužílci s nedostatečně vyvinutou termoregulací klepali kosu a třeba si i oblékali pláštěnky proti větru, s postupujícím časem se vyčasuje, čehož piškoti využívají opět k převracení se navzájem, někteří v zápalu boje a omezených dovedností i sami sebe. S Hankou uzavíráme peloton, sbíráme uplavané předměty a trpělivě čekáme, až se alespoň většině podaří vydrápat se zpět na některé (a je jedno, zda domovské) plavidlo.

Ve Zlaté Koruně neházíme korunou ani ničím jiným podobným, Hanka se nějak ošklíbá na břehu a k ničemu se nemá, po krátké domluvě beru loď, dávám si to na singlu a čekám na ni pod jezem. Čímž se situace vyřešila tak nějak sama.

V kempu v Koruně platí zhruba to, co v předchozích: na polovině běžné kapacity a ne taková koncetrace zoufalých ožralců a rádobyvodáků. Dobře, přímo vedle nás se ulágrují dobrovolní Hašiši z nějaké Horní Dolní, ti chlastaj jak protržení a pouští si k tomu hudbu z reprobeden, ale na ty existují dvě varianty nejbližšího vývoje, buď potáhnou později glgat jinam, nebo sklapnou jak kudly. Projevilo se obojí: odtáhli do hospody a taktak přilezli zpátky. Jinak pohoda. Možná taky proto, že většina jsou školní výpravy různých stupňů vzdělávacích ústavů.

Při odpoledni ležíme jak mrchy kolem stanů, sluníme se a poklimbáváme. Někteří. Třeba já. Spolužák Marcel zakoupil dítěti jednu ze série knížek o Boříkovi, aby pitomek měl solidní základ všeobecného rozhledu v kvalitní literatůře pro mládež. Pitomek si s ostatními mládežnickými účastníky mastí karban (Černýho Petra nebo jiný hazard), Boříka si čte Marcel. Tedy přesně do té doby, než musí na záchod. Pak mám Boříka já.

Učitelský chvíli aktivizují, že by se žáci a žákyně mohli s nimi zajít podívat do vsi na klášter. Nakonec jdou sami.

Skupinka maníků si za stany kope s míčem. Nechápu příliš princip, přihrává jeden druhýmu, křížem, jak jim to asi vyjde, nelze v tom vysledovat žádné zásadní schéma. Kužílci jsou tím však nadšení. Časem se zvednu s tím, že projdu ležení s fotoaparátem a zaznamenám stávající pohodu. Přičemž je mi čutálisty - už asi potřetí - navrženo, ať si chvíli kopu s nimi. Výmluvy, že to jde mimo mne, očividně nezabraly, abych nebyl za sociopata, souhlasím. Ať viděj. A viděli. Podařilo se mi merunu načutnout cca třikrát, přičemž jsem trefil zaparkované vozidlo, stan a kolemjdoucího cizího vodáka. Uznávají konečně můj argument a já se vracím k funkci sportovního fotografa, abych poté mohl ulehnout zpět na kožu z ufona před stanem. Možná lepší domluva je s holkama z tohoto křídla ležení. Především proto, že nemaj míč.

Nicméně dlužno přiznat, že se začínám těšit na prázdninový sraz sportovních redakcí, bude-li opět jeho součástí fotbalový turnaj. Jako konstruktivní fotbalista bych se asi neuchytil, ale pozice libera a zastrašujícího obránce mne baví.

Jinak zase sedíme večer u ohně, pobrukujem za zvuku jedné až tří kytar, kužílci jsou naboxováni do stanů, chvíli po půlnoci jdou spát i dozoři a dopočťáci.

Marcel & his piškot odvážně a s odhodlanými výrazy vrhající se do vývařiště u Jelení lávky.

Středa, 23.06.2010 ... Vltavská tejdenní - den druhý ...

Organizovaná vodácká výprava s pedagogickým dozorem nemusí být nutně tak brutální, jak by malověrného (mne) napoprvé napadlo.

Budíček v 7:00 a rozcvička se nekoná.

Klíčovým momentem je ranní briefing v 9:00, pročež mne budí pedagogický dozor v 8:55. No, abych nekecal, možná v 8:57.

Anžto jsme včera nahnali kilometry, čeká nás dneska do Českého Krumlova (zdánlivě) lážoplážová krátká etapa, je dost času na ranní kávu pro některé (já a učitel Jarda) a plážový volejbal (frekventanti - kužílci). To je ta lepší část.

Ta o něco horší spočívá v mírné obměně výukového schématu, kdy na chvostu konvoje se ráchá na kajaku Hanka, já jsem přidělen k Ronovi na vedoucí loď. Aspoň po většinu doby jako zadák, ač i k háčkování v některých momentech jsem přivelen. Galeje. No dobře, není to tak zlý po většinu doby, jedeme si v čele a vpodstatě brzdíme hyperaktivce, kteří by o své vůli byli ještě rychlejší.

Ostatně to znám z armády (ač nevím, jak jsem si na to právě teď při spisování vzpomněl). První den jsme byli podle abecedy rozhozeni do dvou větších tlup, což byly čety, jak nám bylo objasněno. Stoupli si před nás tři maníci - velitelé družstev, jeden to celý dirigoval, bylo nám demokraticky umožněno vybrat si menší skupinku (právě družstvo) dle svého uvážení. K tomu uřvanýmu, četař Sembol, se mi dvakrát nechtělo. Vpravo byl takovej malej, svobodník Kalina, ten nakonec výcvik roty přijímače s nervama neudejchal a nechal se převelet na jinou službu - ještě větší vopruz, ale bez debilů, jako jsme byli my. Stoupl jsem si do prostředního chumlu, kterej měl na povel jakejsi desátník Bulawa. Možná byl z nich nejlepší, ač nakonec se dalo naprosto na pohodu vyjít se všema. Ale zkrátka jsem se zamíchal do prostředního družstva, kamsi doprostřed i v rámci něj, abych mohl nejlíp dělat, že tam jako vůbec nejsem. Což bylo ryze strategické přesně do momentu, kdy došlo na seřazení podle vejšky. Rázem jsem stál v družstvu první. Při nástupech v trojřadu by to tak ještě ušlo. Horší byl pochod (či ještě horší trestný běh ve tvaru) v trojřadu. Vpředu jde velitel družsta nebo čety, případně dozorčí. Podle něj se řídí prostřední z první řady, tedy první z druhého družstva. Toho sledují první z družstva prnvího a třetího, podle těch prvních tří drží krok vždycky celej ten štrůdl za nima. Jak to zmastěj tidlencti, rozsype se celej tvar. Ten prostřední si koleduje nejvíc. A to byl kdo? Správně, já. Bezva. To je hrozně fajn, když máte přes metr devadesát a zvolna si vykračujete, zatímco na konci se vám třepetá vojín Otisk, budoucím zařazením řidič obrněného transportéru, metr šedesát, možná necelejch. A má jít stejnou nohou a nenatrhnout si u toho pytel. Jo, a ve tvaru se nemluví, tedy svoje: "Volové, zpomalte, Oťan za náma zas už trtá," si můžete jenom syčet. Když si někdo všimne, že Oťan trtá, trtáte záhy všichni. Tři kolečka po čtyřech stech metrech, každou sudou pravou dupnout. Dokud to nezní jako mašinka, nýbrž jako přesejpání brambor, můžete to opakovat a opakovat. Po třech čtyřech kilometrech vám to i začne jít. Tak se můžete vrátit k tomu pochodování (alespoň pokusu) a cyklus se opakuje.

To jsem jenom tak nějak odbočil, intermezzo, teď mi to zkrátka tak přišlo na mysl.

Ale ne, tohle nebylo tak zlý, voni ti mládežníci jsou sice jakože drsňáci, ale když jim Ron zavelí: "Tady budete," tak tam taky jsou.

Došlo na výuku a pilování vyjíždění z proudu do tišiny a vjíždění z tišiny do proudu. To je potřeba tak střídavě po proudu a proti němu. Teda pokaždé jednou. Jenom demonstrovat to bylo potřeba pětkrát až šestkrát (ač jsem měl dojem, že blbější to pochopili napodruhé, ti nejodolnější napotřetí). Asi abych si to užil hlavně já, mám takový podezření. Abych si odvyk nasměrovat to volně šikmo do šutrů na břehu na starý kolena (loď do šutrů, starý kolena jsou časová charakteristika na životní ose, ne, že bych směroval loď na starý kolena).

Dělám si srandu. Zčásti. Prostě jsme to museli pětkrát nebo šestkrát demonstrovat, přičemž jsem se musel tvářit erudovaně. Nadšeně nikoli. Tak pravil Ron, jeho slovo bylo zákonem. A basta.

Papírna u Větřní je pověstná (kromě Cikánů tábořících ve slumu opodál a provádějících tam v řece sporadickou hygienu, je-li pěkně - tentokrát nebylo, tudíž se nemylo) mezi vodáky především retardérovou propustí na tamějším jezu. Na dně jsou gumové pásy zpomalující vodu. Šlajsna je dlouhá a líná. Dělá dojem obrovského zážitku, ač reálně si připadáte potom trochu jak na šlepru, kdyby ho pustili obráceně.

Nicméně tady bylo možno zdokonalit kužílky v další dovednosti - topení se. Tedy lépe řečeno netopení se. Jak se chovat, je-li vodák vlivem okolností přeměněn v plavce, či úplně přesně v plovoucí těleso. Ve šlajsně, v peřeji, ve vodním jazyku. Až se dá plavat, je to dobrý. Tohle byla demonstrace mezi okamžikem nedobrovolného opuštění plavidla a právě tím plaváním, kdy vás voda smýká natolik, že je lepší se jenom držet na hladině a počkat na klidnější místo. Lze snadno shrnout - na záda, rovně (abyste si nenarazili kostrč či prdel obecně), nohama napřed.

Dobrovolníci byli po jednom házeni (aby se zas nezděsil nějaký náhodný čtenář - rodič: bylo jim říkáno "včíl", skákali tam dobrovolně) nad šlajsnu a vcucováni dovnitř na plovacích vestičkách.

Někteří pro velké nadšení i opakovaně.

Což nepochopím.

Mne to třeba ani nenapadlo. Ale demonstrace od muže na těžší práce (naštěstí) nebyla zapotřebí, sám o sobě jsem se už vykoupal (a vomlátil vo šutry, zatažená kostrč nezatažená nekostrč) tolikrát a v takovejch místech, že si troufám tvrdit, že této ukázky mi netřeba.

Samotný jez sjeli všichni bez obzvláštních problémů, následující u Papouščí skály taktéž. Ty nafukovačky jsou fakt chvílema až nuda, žádná krev.

V kempu v Novém Spolí u Krumlova jsme zabezpečili lodě, postavili ležení a vydali se do města - obhlídnout jezy, córnót štatlem, něco požrat.

Přidal jsem se ke skupince paní úči Sandry, pročež jsem se podíval konečně alespoň na veřejně přístupné části zámku, včetně toho pořád omílaného otočného hlediště v zámeckém parku. Jakýsi dědek z kiosku pod tím píčoval, že se to nesmí fotit. Vyfotil jsem si to až z odstupu a z nevhodného úhlu. Ale co je mi vlastně po jevišti. Zajímavější byla veverka "hérečka" pózující na živém plotě, kampak na nás se zámkem a hledištěm.

V kempu jsme chvíli poseděli u ohně, kužílci si udělali kotlík "něčeho s něčím" (lze volně kombinovat konzervy typu "Trenčianský párok jemný s fazuľou", "Klobása s bílou fazolí", "Šošovica s párkom", "Guláš se sojovými boby" apod., výsledek má zpravidla unifikovanou barvu i chuť), chvíli jsme cosi brnkli na kytaru.

Nenáročná oddychovka.

Kus Českého Krumlova ze zámku. Vpravo pověstný jez u Jelení lávky.

Úterý, 22.06.2010 ... Vltavská tejdenní - den první ...

Nějak jsem se zakec po ICQ se spolužákem Marčéllem (Marčéllo Heidelák, není totožná osoba se Spolehlivým Marcelem, jakož ani jinými pacienty).

Už se drahnou dobu domlouváme, že bychom měli vyrazit někam na čundr. Cosi jako zavzpomínat na staré dobré časy. No, dobré, zavzpomínat na staré časy. Staré, zas tak dávno to taky není, patnáct dvacet let, že jako zavzpomínáme na časy. A nač bysme sakra furt vzpomínali? Prostě nekam pudem. Coby? Jenže to už se domlouváme taky drahnou dobu. Beztak třeba já nekde mózuju furt, i když už to néni, co to bejvalo.

Jak bylo furt hnusně, zas jsem mu začal dělat takovédle návrhy. Marcel se ... no, těžko říkat, že škrábal na hlavě či čem, když to bylo v psané formě, že jo. Ve smyslu, jako: "Jó, to bysme fakt teda už mohli, jenom sakra kdy? Termín nějakej vhodnej." Vlastně nic moc konkrétního naplánovanýho nemá, jenom jedou tu Vltavu koncem června.

Vltavu koncem června? Tak co kdybysme to spojili? Vltava je sranda pro králíky, z Vyšáku do Boršova je to jak dálnice, v červnu tam ještě nebude ale takovejch zoufalců, jestli to už maj naplánovaný a néni to ňáký intimčo (jak taky na Vltavě?), sbalil bych se a přidal se, nemusíme nic vymejšlet. Esli je jich víc, tak jako integrální součást kumpanie, nebo naopak si klíďo vemu extra Vydru (nemluvím o manželkách či milenkách, nýbrž o typu plavidla), buď schrastím háčka nějakýho, nebo si to střihnu lážo plážo aj na singlu. Co furt, dyk je to jenom Vltava, né?

Heprej s děckama, kdyby mně to nevadilo příliš. No dobře, tak s děckama, co je na tom? Jak tady správně někdo nedávno poznamenal, jsou děcka a jsou ďýýýtě (ďýýýtě nesklonné), s tyma prvníma se občas dá i vyjít. Každej vozí něco divnýho, my s kamarádem Mihalem kdysi tahali plyšovýho medvěda jako maskota.

Za další dobu z Marcela vylezlo, že na Pálavách (zas plavidlo, nikoli kopec). Nafukovačky. Tak ať. To je pravda, to musím buď s háčkem, případně s aspoň padesátikilovým závažím na přídi, nebo si fakt pučit tu sólo Vydru. Tydlencty matracoidní kánoe jsou prima, má to docela stabilitu, zas je to lehký, foukne vítr a točí se to jak čamrda. To je recht, to bych zdechl, jet to sám na singlu celou štreku.

A takhle jsme se domlouvali. Po půlhodinách, půldnech, půltýdnech, půlměsících.

Ve finále z toho vykrystalizovala (základo)školní výprava a vodácký kurs.

Naše společná spolužačka císařovna Kateřina jest totiž učitelka. Matně jsem o tom měl ponětí, ale já se postiženími a diagnózami ostatních obvykle moc do hloubky nezabývám. Máme ve třídě ledacos. Brontosaura, komedianta, podloudné prodejce nekvalitních IT komponent, četníka, lupiče, teď relativně nově rabína. Ve školství Kuře vyučující na VUT, Opičák jako docent na právnické fuckultě, Karel učí na Oxfordu. Proč by Káča nemohla učit na základce? Mne hned tak něco od mých drahých spolužáků nepřekvapí.

Ale když už jsme se o tom tak rozhovořili, slovo dalo slovo, dotaz dal odpověď, ať se jako dopočťák (vpodstatě dojnej kráva na zaplacení autobusu) klidně přihlásím. Vida. Ba jsem i nějaké propozice dostal, zvláště mne zaujal zákaz kouření a povinnost plovacích vestiček. Zákaz kouření se prý avšak nevztahuje na starý voly. Rozchod, volno na místě, kouření povoleno. Vestičky zůstaly. Chm. Avšak jsem si za tu extraligovou sezónu zvyk i na kanárkovou buzivestičku "Foto", jednou unesu i plovací. Můžu to brát jako záměrné ztížení podmínek. Jo. Dokonce to začalo znít jako docela prima akce.

Ostatně - dovolené mám jako lecjaká svině perel, nějaké náhradní volno k tomu, Ťapinka velkopodnikatelka musí furt lópat krupicu, se prostě na čtyři dny zdekuju. Splním dlouhodobou domluvu s Marcelem, ještě k tomu s Katkou aj bez domluvy, nakonec třeba bude nějaká sranda.

Prej se teda po mně nic zásadního nechce, možná tak maximálně se neutopit, aby s tím škola neměla papírování. Což by mi nemělo činit problém se podle tohoto požadavku zařídit.

A děcka? No, nejlépe, když si mne nebudou moc všímat, já si nebudu moc všímat jich, to by mohlo fungovat.

Brilantně vymyšleno, nicht wahr?

Jeden ze zásadních problémů je sraz - 6:45 kdesi v lesi za Brnem. Modřice prej. Přesně opačnej konec. Dal jsem Oslíka do AutoĎASu, ať si tam čtyři dny s ním pohrajou, přeci jenom brzdy už to měly za sebou. Buď to nebrzdilo vůbec, nebo to brzdilo furt. Takže pojedu potupákem. Kterej má eště samou výluku. A v šest ráno, no potěš ventil.

Natahuju si dva budíky. Natahuju si Ťapinku. Natahuju si přítele Marcela na telefonu. A jak jsem zjistil, na takovým tom 1188 stále lze ještě objednat buzerování telefonem. Natahuju si i to.

Rosničkáři tvrdí, že počasí nemá bejt furt eště žádná hitparáda. Teploty kolem dvaceti, občas pochcávat. No fajn. Ale zas je to lepší než těch 13 Celestýna na Vltavě minule. Jelikož máme výstroj a výzbroj vezenou a autobus celou dobu k dispozici, ležérně shrábnu do Gemmy cca půl skříně, přihodím dvě pláštěnky. Sice vypadám trochu jako šerpa, ale se zásobou suchýho prádla - ty čtyři dny aj s bajonetem v prdeli.

S inovací přichází hned na sraz (v lodičkách, letní sukni a bez bagáže) Kateřina, která právě prošla upgradem z učitelky na ředitelku, pročež místo ráchání se na a ve Vltavě bude přebírat vedení školy. Čili předává velení kolegům Jardovi a Sandře, udělá nám pápá a jede se bez ní.

Ve Vyšsím Brodě vystoupíme z busu, hrabeme se v lodích, zázračíme s pumpama. Přinde ke mně jeden z tych kužílků a prej: "Nefotíš náhodou pro Kometu?" Inu, to je prostě tak.

Čili nafoukneme plavidla, mládežníci absolvují jakýsi teoretický fofrkurs (pravda, o něco obšírnější než ten můj) ... a už sedím v instruktorské lodi. To je zase taky vždycky tak.

Konvoj do Boršova vyráží. Po třetí odpoledne.

Vpředu instruktor Ron na kajaku, vzadu já s instruktorkou Hankou na Barace (taková robustnější a stabilnější, avšak taky o něco shnilejší Pálava), mezi náma zbytek výpravy. Aspoň tak, shánění zadního voje do houfu vyžaduje menší úsilí, než držení se na špici.

Prima je, že po vytrvalejch deštích mastí korytem dvojnásobek minimálního průtoku. Nedrncáme vo šutry, ale zas to není ani ještě nijak nebezpečný, prostě si to svižně jede furt pryč. Luxus.

Docela hezké zpestření nabízí jez Herbertov, kde chybí ten dřevěnej sešup, co se to po něm splouvá obyčejně. Tedy je možno přenést (čehož využívá valná většina mládežníků). Nebo sjet po spádové desce, ale dole je docela nepříjemnej vracák. Sice v případě problémů by nás odtam ostatní dostali, ale je to prasečina a není to ani trochu metodické. Osobně by mne to asi ani nenapadlo.

Zbejvá nejelegantnější možnost - na singlu to skočit přímo do propusti. Pár si nás to takhle vesele hupsne - něco jako s raftem na jednom takovým podobným (ač vyšším) jezu na Steyeru. Takovej zhoupáček. Jedete, jedete, naráz vám loď zmizí pod prdelí a objeví se ve vodní pěně o dva metry níž. Ani to nedrncne. Z břehu nám hodili ještě navíc házečku, abychom se nemusel složitě chytat zdi. Se vším komfortem. A pak mi ještě taková Hanka drze řekne, že jsem se tvářil prej vyděšeně. Vím, jak se tvářím při soustředění a pozornosti, kdy si zespod drbu jazykem šestku vlevo nahoře. S vyděšením to nemá nic společného. Kvůli chabejm dvoum metrům se jmenovitě já přece nebudu děsit, no né?

Zastavujem na občerstvení U veverek, kde vedení probírá, kam jet. Ve hře je Rožmberk, kterej je za rohem. Ale pověstně nic moc extra kemp. Nebo až někam do Zátoně, do Branné, nebo ještě dál. Nakonec výsledek nikdo neví. Zkrátka jedem jak vodní vovce, dokud Ron vepředu nezašlajfuje a neřekne, že finýto. Tak to má bejt.

Což nebrání s přibývajícím časem a ubývající teplotou kužílkům v oblíbených dotazech: "Kdy už tam budém? Bude eště nějakej jez? Jak je to eště daleko? A kdy už tam budém?"

Po osmé se to přestává líbit těm, kteří se někde vykoupali - dlužno podotknout, že většinou vlastní nešikovností. Na jezu minimum, na volné rovné řece šest lodí sichr. Jeden by to považoval pomalu až za záměr.

K deváté na některé v zadní části pelotonu přichází i chmury.

"Já už nemůžu," dí jedna kočenka. Zkouším jí tak na půl huby vysvětlit, že vodteď teda asi bude muset. Tak jsem to dycky říkal piškotům v oddíle.

"Já zejtra neucejtím ruce," chvílu zakňourá druhá. Navrhuju, že si jí k ním čuchnu a řeknu jí výsledek. Bohužel asi příliš složitý a intelektuálně náročný humor.

Kolem deváté jsme fakt v kempu Vltava. 24 kiláků z Vyššího Brodu. To je na první den fakt solidní darda, dokonce dál, než jsme obvykle dojeli se slepejšama. Ale o to větší lébung budem mít zejtra.

Ač sprchy jsou už pro veřejnost mimo provoz, Jarda učitel domlouvá půjčení klíče pro výpravu. S tím, že napřed budou mít sprchu hodinu k dispozici po trojicích holky a dámy, potom kluci a chlapi. Na tu druhou část povážlivě nedochází. Ale my nejsme prasata, my jsme jenom gentlemani.

Pondělí, 21.06.2010

Neděle, 20.06.2010

Sobota, 19.06.2010

Pátek, 18.06.2010 ... Parník a dvojí jubileum ...

Dvě zásadní věci na dnešní odpoledne.

Tak za prvé křest parníku Kometa.

To byl takhle svýho času na Pryglu parník Pionýr. Jenže Pionýr dosloužil a měl jít do šrotu. Toho se ujala městská část KomarHof, parník zakoupila, vytáhla na břeh a ležérně pohodila mezi sportovní areál, hospodu a cyklostezku. Přetřela na modrobílo a pojmenovala Kometa. Že propagace pro hokejový klub od nich, tahák pro lidi kolem nich špacírující od hokejového klubu. Možná první hokejový klub na světě, který má svůj vlastní parník.

Vpodstatě to slouží jako kryté lavičky, no.

Na dnešek oficiální křest a velká autogramiáda.

Šlahnout tam tym šampusem dostal za úkol Petr Hubáček, čerstvý a úřadující mistr světa. Toho, chudáka, už měsíc ukazují jako cvičenýho medvěda.

Vzal butylku na špagátě, švihnul, vrátila se mu. Tak tym křachl pořádně. A fertig. To bylo prakticky celý.

Hlavně ale dnes nadešel ten velký den, kdy Ťapinka měla ulovit svoji 1000. geocache a Plastík svoji 2000.

Se slaněním z jednoho mostu v Kéniku.

Pochopitelně, že začalo pršet. Tak jsme stáli pod mostem a čekali, jestli to nepřejde. Nepřešlo. Vydali jsme se do deště. Přestalo pršet, jakmile jsme solidně navlhli. Humus.

No nic. Krabice je někde v mostní konstrukci. Tedy je potřeba buď k ni slanit shora, nebo vyprusíkovat odspodu. Jako jednodušší variantu jsme zvolili to slanění. Uvázali jsme lano nahoru k zábradlí. Chlastík se nakšíroval do sedáku, připnul si osmu, pomáličku se přehoupl přes okraj mostu a zmizel v teď už tmotmoucích hlubinách. Zastavil se ty dva metry pod okrajem, odepnul si osmu a vlezl do útrob mostu (pro sichr jsem je držel na jistícím laně, které si neodepínali, jeden nikdy neví).

Po chvíli se vynořil, já mu dobral kus jišťáku, cvakl se zpátky na osmu a slanil dolů.

Ťapince se nechtělo. Tuze nechtělo. Na skále jí to tak celkem hezky šlo, jenže tady byla tma, asi o něco vyšší to bylo (deset metrů určitě, možná víc), ještě tam vedl záhadný drát k semaforu a Ťapinka má "elektrofóbii", bojí se čehokoliv elektrickýho divnýho. Volně visící drát divnej je. I ve tmě bylo vidět, jak změnila barvu.

Nevím proč, ale zase vzpomínám na Nohavicu: "Své stěny se drž a pevně se chyť, tam dole není záchranná síť a kameny drolí se, drolí se ze zrádných skal. Sám sobě jen věř, že stačí ti sil, věř skobě, již jsi do skály vbil, a modli se, aby tě pojistka držela dál ...". Držím hubu a broukám si v duchu.

Srdnatě se vydala přes zábradlí, přiháknula se na osmu a začala se popouštět. A chňap - chytla se zpátky. Vydejchat a znova. Chňap. Zase vyručkovala po laně a přisála se k zábradlí. Chlácholím. Do třetice. Bod zlomu, za kterým se už nevyšplhá. Přestala nervovat. Chytla trochu oboustranného Elvise, ale lezla. Srdnatě.

Samotný odlov uvnitř v konstrukci jí trval o něco dýl, neb se tam klidnila, ale poté vykoukla z nory a sice s kecama, ale slezla úspěšně až dolů.

Amazonka. Su na ňu taky patřičně hrd (to myslím vcelku beze srandy). Lézt, když se člověk nebojí - nebo bojí jenom trochu, abych byl přesnej, neznám nikoho, kdo by se nebál vůbec - to umí každej debil. Ale bát se a potýkat se se závratí a stejně lézt, to je potřeba ocenit.

Já si to sjel jen tak cvičně bez zastávky, jenom aby se neřeklo.

Mezitím přišli pokořit most další dva geokačeři, ti ale zvolili cestu odspodu. Jenom si uvázali lano při zemi a šli zpátky dolů, šplhat nahoru.

My si takhle balíme věci, sedáky do batohu, karabiny do batohu, lano trochu umravnit (stejně bude potřeba doma dosušit) ...

Zastavuje u nás policejní auto:

"S tím lanem - máte tady nějaké konkrétní úmysly?" táže se PaCHolík na sedadle spolujezdce.

"Hm, dobalit a jít domů," na to lakonicky Vlastík.

"Vy jste tady lezli?"

"Nó, no jo, no. Co už?"

Policajt cosi zamrčí a odjedou. Že je u kořene zábradlí přivázané další lano, na kterém právě v pětimetrové výšce visí jiní dva maníci, na to se neptali, tudíž jsme je takovou zbytečnou informací pochopitelně neunavovali.

Několik kačerů už popisovalo setkání s policejní hlídkou, kde se to furt bere? Obytný barák tam není, aby je volal uvědomělý občan, tihle přijeli jen kvůli nám, při odjezdu se otáčeli a jeli úplně jinam. Možná nějaký uvědomělý řidič autobusu nebo onaký delikvent. Oni vám tak veskrze asi nic nemůžou, lezete si z chodníku, železnice tam není, soukromý pozemek tam není, nic nepoškodíte. Jenom jsou prostě zvědaví (pokud není geocacher i mezi nima, jak už kdosi v logu uváděl, ten je pak ještě zvědavější). Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, pokud se o vás zajímá Policie, když v klidu a pokojně šplháte v noci uprostřed města na laně po boku mostu. Ještě jsem se nerozhodl pro vyhraněný názor.

Tedy Vlastíkovi k překonání dvoutisící krabičky gratulace, Ťapince k překonání tisící a sebe samotné dvojnásobná.

(Více foto ze křtu parníku a z autogramiády zde ...)

Čtvrtek, 17.06.2010

Středa, 16.06.2010 ... Kde je kmotr?

Nasedat, jedeme na rodinný výlet.

Tak zněla svého času jakási extrémně nablblá reklama.

Já však hovořím o té druhé pasáži - na rodinný výlet jedeme. Já a Fiškus.

Je potřeba očíhnout funkci jakéhosi systému v terénu, kde jim už rutinně běží. Svitavy, UhHradiště, Slavkov, Dačice. Ostrava. Jo, pěkný, Svitavy, známe. Tam jezděj i stopaři divní. Tam není nic, kvůli čemu bych se tam honil. Dačice. Tam maj pomník kostky cukru. A tendlencten systém. Kostku cukru jsem viděl. Dvakrát za deset let tam bejt taky nemusím. Nechal jsem kolegy z ostatních óřadů rozebrat tohle a sám dostatečně včas jsem se přihlásil o Ostravu. Ostravo, Ostravo, černá hvězdo nad hlavou.

Ostravu, region razovity, tu já tuze rád. A právě na přesně identickém ouřadu tam dříme četař GaPa v záloze. Ideální příležitost krom čumendy pracovní dát si tam vespolek kávičku.

Přednesl jsem návrh. Dostal jsem od Pyjavice relativně bez problému souhlas, ostatně systém chce ona kupovat taky, avšak to celé pod podmínkou, pokud s sebou vezmu Fiškusa. Což o to, přiučit se může. Ještě pranic neví, o čem se bude obšírně hovořit, ale upřímně - já na to po půl roce koukal na prezentaci taky jak vejr. Vo to nic. Druhá strana pravdy je, že to drobet popírá ten princip vzájemné zastupitelnosti - jeden líce po světě, druhej je na značce, při vhodné příležitosti se prohoděj. Enže to by nešlo, abych já si trajdal po světě a Fiškus ze stáje Kobylince trčel v rachotě.

Veselejší epizody nastaly v momentě, kdy bylo třeba vyřídit papírování.

Jo, kde jsou ty doby, kdy jsem vypisoval tři a více cesťáků na tejden. Ale nic na tom není, to je jako s ježděním na kole: napíšu jméno, spolucestující, datum a cíl zamýšlené cesty, proškrtám pasáž o finanční záloze, napíšu AUS a nechám si podepsat. Kdybych se zrakvil, je to jako pracovní úraz. Takhle dopředu to píšou slabší nátury. Nebo v případě jedné cesty za rok. Leč má to tak bejt. U "KamSeNaNásHrabete?" se to psalo za měsíc zpětně. Dycky chodila paní oučetní a hrozila prstíkem: "Zúčtuj, Michálku. Zúčtuj." Tak jsem zúčtoval, dostal jedenáct tisíc za proplacené noclehy a šel. Ale abych se vrátil ...

Takže vypíšu těch asi pět kolonek, pošlu na podpis. Pyjavice študuje. Podepíše vyúčtování (které zatím neexistuje). Rozmyslí si to a zase škrtne. Cosi na to načmárá, pak se jí rozleží v hlavě tajemná zkratka "AUS", přeškrtá to celé. Nějaký zlý jazyk jí poté poradí přečíst si vysvětlivky lišácky umístěné na druhé straně. Tam se píše i o tom AUtu Služebním. Pročež to celé nechá nešťastnou segretářku Nešťastnou přepsat.

Ještě veselejší epizoda nastává, když se pídím po dálniční známce. Chápu, šetří se, referentský zelený Felicidrak nemá známku roční, však ve čtvrti kolem ouřadu nemáme placenou dálnici (takto mi bylo vysvětleno). To je ovšem rozumné. Po světě nejvíc rajzuje vedení a to má jiný wagen s panským kočím Mirajzem. S tímhle se jede dálková štreka dvakrát třikrát do roka, ostatně je půlka června a my s Fiškusem jsme letos první. Tedy bych předpokládal, že od správkyně vozového parku dostanu do ruky známku tejdenní, doklady, klíče a panel od rádia a pojedu. Tak jsem to zažil u všech firem a institucí, slepejšama počínaje, KamSeNaNásHrabete? konče. Jo, ne tak tady. Prý si musím nechat odsouhlasit (já?) a nejlépe i koupit. Kdybych jako "Plánování provozu TAT" v armádě řekl nějakému plukovníkovi, že si má jít koupit dálniční známku, postaví mne před popravčí četu. Ba dokonce kolegyně Číča se nechá slyšet, že "jezdit po dálnici do Ostravy je nadstandard". Požádám tedy svoji milovanou vedoucí o dálniční známku a jestli mi ji Mirajz může koupit na CCSku. Pyjavice, ku cti jí budiž řečeno, bez výhrad souhlasí. Požádám tedy Mirajze, ať mi známku při nějaké cestě koupí. Tento tak učiní. Z čehož je zase hodinová kovbojka, neboť správkyně vozového parku paní Nešťastná nemá ponětí o tom, že takovouto podloudnou transakci máme schválenou. Skončíme tím, že jí pravím, že nechápu smysl její existence, zarazím pravou ruku pro sichr ještě o poznání hlouběji do kapsy, sbalím doklady a klíče a jdu radši pryč.

Jo, časy, kdy v rámci možností všechno fungovalo, ty jsou nenávratně pryč.

Dobrá, dost nářků. Máme tady středu ...

Vstávat v šest je neuvěřitelná zabijárna. Blahé paměti, když jsem někdy měl být někde před polednem, raději jsem jel už večer a přespal v hotelu. Dělat tohle častěji, jsem do roka hore bradou.

S Fiškusem jsme měli domluvenou sichrovku: v šest si zavoláme. Kdo bude první vzhůru. Kupodivu jsem i vstal, vzal telefon do ruky. V tu chvíli začal vřešťet ve vedlejším pokoji telefon Ťapince. Že by pohotovost? To je blbost, pracovní má vedle hlavy. To musí bejt nějakej omyl. Přesto Ťapinka káže telefon přinést.

"Oč šlo?" ptám se.

"Neznámý číslo. Asi nějakej debil."

Dobrá, Ťapinku nechávám spát dál, volám Fiškusovi:

"Jo, su vzhůru, už jsem ti zkoušel volat."

"Dyť to ani nehleslo. Nevolals Ťapince?"

"Jo, já ti volal na ten druhej, co mám napsanej jako soukromej."

Aha? On volal na můj, napsanej ho má správně, ale ječel krám Ťapince? Jo, moment ... Já v sobotu, jak jsme šli na tu skalku, si zkoušel telefon přesměrovat. Furt mi to psalo "Příkaz neproveden" a taky na mobilu mi nesvítila šipečka od přesměrování. Zkusím ze služebního prozvonit soukromý - zavřískne Ťapinčin. Takhle teda. Čert vem oný bazmek. Jaksi jsem to celé zrušil, vyčistil si rýče, vypil kávu a vyrazil.

V sedm hodin jsem naložil Fiškusa na Rohlence a mazali jsme směr Ostrava.

Ještě loni v září, když jsem jel GaPovi na svatbu, sjíždělo se kdesi za Hranicema a mazal jsem přes Fulnek a Odry. Dneska už je dálnice dotažená až do Ostravy, jenom pár kilometrů se cosi dopilovává a jsou dva úzké dvojpruhy vedené jedním budoucím trojpruhem. Tedy před půl devátou parkujeme v Ostravě a v obchůdku s křivým oprýskaným nápisem "ZÁKUSK" tlačíme do hlav koblejžky.

V devět jsme na ostravském ouřadě, kde nám vedoucí příslušného odboru vysvětluje celé jejich pojetí radniční informatiky.

Před polednem máme první etapu za sebou a jdeme s GaPem na oběd. Před hospodou parkuje auto se švejcarskou MPZ. Jen tak mimochodem plácnu, esli von to není GaPův strejček švejcarský? A? A von je. Zcela náhodou, je na tejden u GaPových tchánů na návštěvě, chodí na jídlo do stejné hospody. Strejček je velmi inteligentní pán, neboť v kraji Glocků a Steyrů za nejlepší ze svých pistolí považuje CZ-75.

Po obědě máme další kolo na ostravském Magorátě, kde ze správců páčíme rozumy ohledně vazby velkýho ouřadu k malejm ouřadům.

Následně se vracíme na malej ouřad, abychom si některé agendy nechali předvést od spokojených uživatelů. A na závěr od nespokojených uživatelů - výslovně si přejeme vidět nějakého kverulanta. Tím máme doplněn materiál o položku "výhrady". Když to tak pročítám, dá mi to dobré dvě A4 popsané desítkou fontem. Já jsem spokojen.

Dáme krátké kafe s GaPem, abych neusnul za volantem, vzkážeme pozdrav jeho nové manželce, sbalíme ... vlastně nemáme co balit, strčím složku papírů do stehenní kapsy a jedem dom.

18:30 najíždíme mezi Ostravou a Bohumínem na dálnici, 20:30 jsem na golfu, neboť je středa.

Mimochodem - věděli jste, že Ostrava má svoje nové logo? Vypadá zhruba takhle: OSTRAVA!!!

Hodní jazykové pro to mají lecjaká učená vysvětlení, zlí jazykové tvrdí, že jim bylo blbý napsat si tam rovnou "OSTRAVA PYČO!".

Úterý, 15.06.2010

Felicie, to je super kára, nejlepší fára jsou Felicie ... (kdy jsem to říkal naposled?).

Pondělí, 14.06.2010 ... Fiat lux ...

Je Fabiak s krátkým. To berte jako axiom. Prostě existuje. Jak vznikl, odkud se vzal, to je pro následující historku zcela irelevantní.

Fabiak má byteček. V bytečku předsíňku. V té předsíňce skříničku. Ve skříničce světýlka. Voli ho vypili.

V bytě vestavěná předsíň, v předsíni vestavěná skříň, ve skříni vestavěná světla. To je ještě ta lepší stránka věci. Avšak světla nesvítí. Kél malér, neboť světla mají osvětlovat nejen interiér skříně, ale i jeji exteriér, tedy interiér nadřazené jednotky - předsíň. Fabiak s krátkým klopýtá tmou. Fabiak tápe. Fabiak je mrzut.

O tomto svém problému vede déle jak roční chmurné proslovy, zhruba polovinu té doby mu slibuji, že až bude vhodná příležitost, do skříně se mu podívám. Buď opravím, nebo neopravím. Nemělo by na tom bejt nic těžkýho - šalina, drát, vypínač, žárovky (reálně je tam ještě v cestě trafíčko, ale pro účely této hry to nehraje roli). Není-li šlauch fiknut někde ve zdi, nemělo by na tom být nic těžkého.

"No, už tady byl jeden elektrikář, odborník, co se tím živí. Vylámal si zuby. Odešel s nepořízenou," dí Fabiak chmurně. Na ja, známe takový odborníky. Takovejch lidí se dneska dokáže živit tím, co neumí, pchá ...

Dobré by bylo mít na to zkoušečku. Nejenom fázovku na přívod a voltmetr na koncový bod, ale indukční zkoušečku na průběh vodiče. Jedete udělátorem podél drátu: dyž de šalina, vrčí to, dyž nende, mlčí to. Buď tedy vrčí a bliká kontrolkou. Kdosi měl takovou velechytrou, která měla přes pípák jako z digitálek udělaný hlasový výstup, a jak jste ji přiblížili k vodiči pod napětím, začala prskat: "Volt! Volt! Volt!". Mně osobně by stačila vrčivá, za dvě kila bratru.

Vyhlíd jsem si jednu U Mamuta, přesněji měli tam dvě - dva typy, od každýho skladem jednu. Nechal jsem si předvést. Jedna z nich, ta za necelejch 180,- KáČé prej vyčuchá i stejnosměrný napětí. Doteď mi není jasný jak, ani jsem to příliš nezkoušel. Ale byla i taková napohled sympatičtější a se šroubováčkem na koncu. Jenom ať mi maník zkusí vysvětlit ten stejnosměrnej, jestli to nějak pochopí.

Vybalil zkoušečku z blistru, vybalil baterie. Zabral za kryt baterií (a zároveň příchytku na kapsu) ... a urval ho.

"No, tak to bysme měli. Tak jsem si zrovna vydělal. To mám radost. Chcete tu druhou?"

"Počkejte, nedělejte z toho drama. To nějak půjde, ne?"

"Se bojím, že ne. Tohle byla jediná, asi to s velkou pravděpodobností eště budu muset zaplatit. To vám nemůžu prodat s ulomeným tymdlenctym. Ach jo."

"Nebuďte labuť. Ukažte to sem. Hele, vcelku to jde aj tak ztuha, počkyte ... dyž to takdlenc ... no, a je to. Drží to přiměřeně. Ne ideálně, ale pracovat se s tím dá. Dite za šéfem, dejte mi na to slevu a po ftákách, ne? Na kapse to stejně nosit přicvaklý nebudu, tak jaký s tym sraní."

"Myslíte?"

"Myslim."

Šel za šéfem, šéf přišel, moudře pokejval hlavou, do pokladny namarkoval 50% slevu, na paragon ručně dopsal "Důvod slevy - ulomená úchytka", já zaplatil 89,- korun a bylo vyřešeno. Až budete něco podobnýho potřebovat, nechte si na tom taky něco nepodstatnýho ulomit.

Povídám do telefonu Fabiakovi: "Hele, aspoň šroubováky, předpokládám, doma máš?"

"Jasně vole, že šroubováky mám."

Měl. Dva. Oba plochý a okousaný. A pak eště sadu náhradních bitů z Lidlu, avšak bez rukojeti. Prej to prodávali takhle. To je materiál. Pročež jsem se proběhl ty dvě patra zpátky dolů k autu a vzal jen dvě sady šroubováků kvalitních, víc by nemělo být potřeba. Kombinačky, izolačku, kus bílé čokolády (pro ženy jakož i jiné laiky - svorkovnice, nikoli pochutina), voltmetr.

Na vypínači napětí bylo. Fabiak přistavil štafle a baterku. Nahoře napětí na trafu taky bylo. A dál? Změřím voltmetrem ...

Jak jsem pohnul káblikem, žárovky se rožly (pro Pražáky a jiné Švédy - rozžly čili rozsvítily). Aha? Dal jsem drát zpátky. Zhaslo. Vzal jsem do ruky. Rožlo. Helemese.

Chvíli jsem zkoušel tahat za různé segmenty vodiče. Někde to reagovalo, někde ne. Nakonec jsem eliminoval prostor s třemi kousky svorkovnice - esli to néni ožvejkaný někde vevnitř v bužírce, je to podle mýho právě v nich. Vyměním jednu po druhé. Sázet bych se nechtěl, ale na nic moc jinýho to taky nevidím. Začal jsem od první, která měla takovej podivně zvohlej šroubek ...

Ulomil jsem čtvereček ze své zásoby, povolil na té původní tři drátky, vyrval z toho čtvrtý. Našrouboval do nové.

Fiat lux. Budiž světlo.

Třicet minut i s tou cestou po schodech na parkoviště.

Sedíme, pijeme kávu.

Jsem úžasný.

Jo jo, zpravidla stačilo dávat pozor při technických pracích v osmém ročníku základní školy.

Neděle, 13.06.2010 ... Odvedení pozornosti ...

Celý den, neb je třináctýho, radši nelezu ven a doma se pachtím s několika nezáživnými drobnostmi a ptákovinami.

Vlastně jsem nevytáh paty.

Mrzké.

Přikládám alespoň páteční slíbené dírkofotky ... (a vydávám je výjimečně za dnešní).

Sobota, 12.06.2010 ... Lézti nahoru, lézti dolů ...

Ťapinka přišla opět svého času s achicháním: "Já bych ták potřebovala naučit se slaňovat. Případně někam vylézt. Fňuky fňuk."

Ťapinka si vždycky vynajde nějakou takovou záležitost. No a já, jakožto spořádaný manžel, zalovím v paměti a vychrlím. Čím dramatičtěji vypadající a dle laika nebezpečnější aktivita, tím méně námahy mne to stojí. Mám kurs, vole, né? No jo, ty máš taky na všechno kurs, jak mi povídal Mára Špagin na firemním mejdanu, když jsem Ondrovi Pitrýskovi zastavoval žilní krvácení. No dobře, na tohle ani tak kurs nemám. Prostě to umím, to je celý. Nahoru po skalách a stěnách jsem toho nikdy moc nenalezl, nějak nebyl důvod, ale slanit shora dolů kvůli něčemu nebo jen tak pro zábavu, případně vyšplhat po svislém odněkud spuštěném nebo vyhozeném laně, to je malicherná kratochvíle. Bejvalý bezmála padesátimetrový Eiffelův vidadukt v Bránicích by mohl vyprávět.

Ba dneska se slaňování a takovéhle lezení vydává za "adrenalinový zážitek". A jsou na to specializované agentůry. Hehehe.

My to učili parchantíky v Pionýru, abysme je chvílu nějak zabavili. A stejně tak jako malý haranťata jsme byli učeni my, aby vedoucí a instruktoři měli chvílu pokoj.

Potíž byla jediná drobná a dílčí - že Ťapinka s tímhle přišla někdy v průběhu zimních plískanic. To jsem jí, ani mi to nedalo moc námahy, vysvětlil, že to je ryzí blbost. Bylo-li by třeba, šplhnu si aj ve vánici. Ale na to, abych na to pořádal PŠM, na to už su asi starej a lenivej. Nicméně jsem aspoň k Vánocům Ťapince zakoupil sedák, osmu a karabinu (klásný, čebrenou a filajovou), čímž jsem ušetřil námahu s lámáním si hlavy s jedním z Jéžiškových dárků.

Nyní nastala ta chvíle "CH". Geokačena Ťapinka se rozhodla oslavit nález tisící krabičky nějakou speciální, s obtížností stupně 5 (z pěti možných). A jelikož s Vlastíkem jsou vpodstatě tým, synchronizovali se tak, aby Vlastíkovi vyšla na stejný moment zhruba za týden krabka číslo 2000. Pro tu si slezou.

Byl jeden z prvních jakž takž přijatelných víkendů. Vlastík dokoupil si také základní vybavení a zakoupil lano. A dohodli jsme se, že vyzkoušíme napřed v nějakém "výukovém" prostoru nanečisto.

Zašli jsme si na jeskyni Švédův stůl (ba jsem tam nebyl přes patnáct let a i správnou odbočku jsem přešel). To je taková vpodstatě nevelká ďoura do nevelké skály. Stěna může mít kolik? Deset metrů na vejšku? Možná tak nějak. Krásná, takřka kolmá, prakticky bez převisů nebo jiných záludností. A vchod do jeskyně, kde se dá nad ním slaňovat nebo naopak šplhat po volně visícím laně pět šest metrů volným prostorem. Ideální cvičný terén na první hokuspokus.

Dlužno podotknout, že tady jsem i já poprvé jako piškot slaňoval. Jak jsem (tehdy hezky bez sedáku a jiných pomůcek, v tzv. "Dülferově sedu") slezl do půlky skály, podívám se nahoru: "Tý, Honzo, neříkal jsi, že nás budeš jistit?" "A jo, vidíš," zvedl lano ze země. Che.

Nejdřív ukázat "nasucho". Přivázal jsem lano ke stromu, vysvětlil, jak do sedáku, kam karabinu, jak uvázat lano na osmu, osmu do karabiny. Zkontrolovat. A jak povolovat - když se zapřu, stojím. Když povolím lano, můžu jít dozadu. Tak fajn - a teď to prostě otočíme o devadesát stupňů, z horizontálního couvání do vertikálního.

Uvázal jsem lano a demonstroval.

Následně navázal Ťapinku. Ta dělala chvílu to svoje: "Ne-e-é, ne-e-é." Na to jsme zvyklí.

A to jsem si ani neprozpěvoval žádnou svoji oblíbenou motivační, jako třeba: "... pomalu stoupali jsme strání až k jedný z nevelikejch skal, na který nechal sny a přání jeden z těch kluků, co jsem znal. Stačilo málo chybnejch kroků, pak znenadání volnej pád, je to už hezká řádka roků, v noci si lesem cestu zmát. Pak ležel s kostrou zlámanou a strašně moc chtěl žít, však usíná a přestanou myšlenky hlavou jít ..."

Tak ne. Ba jsem i na chlácholení přešel.

Pamatuju si i parchantíka, kterej vykřikoval: "Pro všechno na světě, nechtě měěě, pusťte měěě." Fak takhle, není to románový obrat. Dlouho jsme mu vysvětlovali, že ho nikdo nedrží, že má cestu dolů volnou. Ťapinka se chvílu klepala, ale dala se do toho srdnatě. A slezla. Vlastík taky, jenom bez toho klepání. Pak už to šlo naprosto žůžově.

Ťapinka se až trochu oklepala (tím nemyslím otřepala, nýbrž sebou klepla - a ještě a ještě) při tom slaňování nad jeskyní, přes převis a volným prostorem dolů. Tam jaksi dle svých slov zapružila (jak proboha na statickém laně?), krapítek se omlátila o šutry a pořídila si takto několikero apartních modřin a jednu menší bouli.

Já zase zaperlil, když jsem sebejištění demonstroval tak živě, až jsem si na laně zasek prusík přesně v tom bodě, kdy jsem nemoh ani nahoru, ani dolů. Až mne musel Plastík popotáhnout na jistícím laně, ináč bysem se tam mrskal eště teď.

A když už jsme tam měli to lano takhle hezky nad vchodem do jeskyně, přešli jsme plynule do šplhání po něm nahóru. Dva karabinové prusíky. Prusík prostý dvojitý je sice prima pro dogmatiky a tradicionalisty, ale s karabinovým se daleko líp operuje. Ruka - noha - ruka - sedačka. A tak postupně nahoru. Nahoře prusík s delší smyčkou na nohu, dole s kraťounkou na sedák. Posunu horní, stoupnu si do toho. Posunu spodní, sednu si do toho. Furt dokola. Nakonec zůstanu viset v prusících nahoře, udělám si tam, co potřebuju - v tomto případě nic, přiháknu si osmu na lano, zapnu si ji na úvazek, přesmyknu a zabrzdím (na desítce lanu si to ještě přidržuju), demontuju a uschovám prusíky, sjedu naučeným stylem dolů.

Ano, nechápu ani, jak si ženská může od smyčky k prusíku udělat modřiny na stehně. Vůbec pak Ťapinka vypadala, jako bych ji zmlátil. Ale čestný pionýrský - takhle se obouchala sama.

Řekněme, že teď už to uměj vobá a, když daj hlavy dohromady, ani by mne možná nemuseli k "ostrému" výkonu potřebovat.

Radš s nima ale asi půjdu.

Pátek, 11.06.2010 ... Přijela si pro mne kriminálka ...

"Služba kriminální policie a vyšetřování," povídá mi hlas z telefonu. Oni to maj tak nacvičený, to určitě zabere aspoň jeden semestr v policejní škole - naučit se po této úvodní hlášce udělat dramatickou pauzu. Neměl jsem daleko k tomu, abych vyhrk: "Já ho nepích, pane inšpektóre."

Ve skutečnosti šlo o - z mého pohledu - relativně triviální záležitost: prý došlo v našem okolí k závažnému trestnému činu, pročež policie by byla velmi ráda, kdyby si mohla prohlédnout a případně získat záznam z některých bezpečnostních kamer, jejichž existenci prozatím vypátrali (inu, aspoň něco). Jednou kamerou můžu kroutit rovnou z ouřadu, většinu doby na ní Tlustej Vratočuč Gauner vilně pozoruje poloodhalené samice na trolejbusové zastávce. Přes noc by ovšem měla nahrávat náměstí. A další tři tam máme kdesi, ale obávám se, že ty sledují jen vchody do budovy.

Pod pojmem "závažný trestný čin" pan policajt míní "El Paso", jak praví basistická hantýrka, tedy loupežné přepadení. Ozbrojené.

A po jakým datumu že se mám dívat?

"Patnáctého minulého měsíce."

Eh? Kurva.

Mňo, asi su zblblej těma dedektývkama a čuměním na špionážní a taktéž detektivní filmy, ale takňák bych přece jenom pořád očekával trochu agilnější přístup. Patnáctého El Paso, šestnáctého budou policajti zajišťovat stopy. Sedmnáctého přinejhorším. Ale asi si to pořád představuju jak onen pověstnej Hurvínek onu pověstnou válku, nebo co. Šak co, za měsíc stačí, ne?

Jasně, i on předvídal, že tak jak tak jim to k ničemu nebude (což by s velkou pravděpodobností nebylo, to měl recht), ale asi by nebyl problém zavolat dřív a požádat správce kamer, aby záznamy zabezpečili pro sichr, co?

Na té na celý náměstí jsem zjistil obratem - přepisuje se po deseti dnech, takže poklóklo. Mohli z ní zjistit směr útěku pachatele, 50:50, podle toho, kam se vydal z průchodu. Jak kamera snímá celej plac, do obličeje by mu asi vidět nebylo, nejsem Birkoff z Nikity ani Andrea z Užofky 11. Zas střídmě s těma dedektývkama, jó? Ale mohli mít možná aspoň něco. Takhle maj lautr hovno.

Potíž byla, že u tych zbylejch kontrolních kamer jsem nebyl schopnej říct, jak širokej úhel zabíraj. Dveře vím, kolik okolo, to si nepamatuju. Tak jsme se s panem tajným domluvili, že tam sjedem spolu, že se pro mne zastaví.

"Támhle to je naše služební," ukazuje s mírně omluvným tónem na Felicii nepříliš reprezentativního vzhledu. Pro Feldy já mám ovšem slabost, jak laskavý čtenář jistě ví.

"Felicie, to je prostě kára, nejlepší fára jsou Felicie, vyráběj se i dýzly, když potkáš fízly, maj Felicie ..." pobrukuju si, neboť mám zafixováno, že kriminalisté jsou rádi, když vyslýchaný zazpívá.

"Víte, kdo tuhle písničku nazpíval?"

"Nepoučil jste mne o mých právech před podáním vysvětlení," zatloukám Těžký Pokondry.

Přesouváme se na místo a obratem zjišťujeme, že ze zbylých kamer záznam sice existuje, avšak je jim ryze na hovno. Leda by pašík šel zcela zbůhdarma do kouta prostranství opřít se tam o dveře a usmát se do kamery. Ani k jednomu neměl nejmenší důvod. Pachatelé trestné činnosti jsou nezřídka dyliny, ale až takhle hluboké asi ne přílíš často.

Pročež jsem, sice neochotně, ale přeci jenom opět propuštěn.

Inu, tak.

Opakovaně jsem tázán, jestli dle reakcí okolí nevypadám občas jako debil a jestli na mne nekoukají lidé divně, když fotím dírkovou komorou. Když si někde postavím krabici, koukám na objekt, na krabici, na objekt, na krabici, následně několik desítek sekund až několik minut exponuju, čili hlídám bedničku divného až podezřelého vzezření, nakonec ji zase sbalím a odkráčím s ní kamsi pali.

Nuž, pokud mohu posoudit, já vypadám jako debil zpravidla a lidé na mne koukají veskrze divně po většinu doby, nemám ponětí, proč by se kvůli nějaké krabici s fotopapírem (o jehož existenci nemají ovšem tušení) a dírkou mělo něco měnit.

Tentokrát jsem to ovšem zaregistroval v plném rozsahu, když jsem si potřeboval vyfotografovat kostel Sv. Jakuba (tedy hned poté, co jsem zašel k holiči pouze použít záchod s odůvodněním, že si potřebuji ošetřit fotocitlivý materiál).

Protože jsem exponoval na výšku, kde je potřeba úhel ještě důsledněji odměřit, a kulatá piksla od kafe, z níž mám poslední dírkoaparát, nemá pravé úhly, položil jsem ji před sebe na zem.

Postavil jsem se rovně a čelem ke kostelu. Předpažil jsem pravou ruku, pozvedl ji zhruba pod úhlem 30-35° a soustředěně hleděl, jestli mi natažené prsty ukazují zhruba doprostřed výšky budovy. Totéž jsem opakoval cca třikrát, než jsem byl přesvědčen o správném náměru.

Víte, jak to bylo v té bývalé dopravní vyhlášce č. 100: "Dává-li příslušník znamení krčením upažené paže přes střed těla ..."

Nebo jinak - prostě mi k tomu už chybělo vždycky jenom zařvat: "Sieg heil."

Ano, v tento moment rozumím nechápavým pohledům celé nedaleké venkovní kavárny.

Snímek se však povedl a přinesu jej v některém z příštích vydání.

Čtvtek, 10.06.2010

Středa, 09.06.2010

Úterý, 08.06.2010 ... Dírkofotografie na úterý ...

Pondělí, 07.06.2010

Neděle, 06.06.2010

Sobota, 05.06.2010 ... Nová dírkobednička ...

PraPetra je vůbec správná ženská.

Uvařila oběd a táhla do prdele.

Ťapinka hned ráno vysmahla na jakýsi seminář, PraPetra uklohnila jídlo, vzbudila mne, udělala kafe. Ještě jsem ji odvezl na nádraží, tradičně, abych měl jistotu, že bude fakt pryč.

Přes město kolem nádraží jela koněspřežná šalina. Škoda, že jsem vyrazil jenom tak nalehko, že jsem s sebou ani foťák neměl ...

Hluboce jsem se zamyslel, co budu asi tak dělat. Když jsem si představil všechny resty, co jich jen mám ... naznal jsem, že den sem den tam už to nezabije, na všechno smysluplné jsem se spokojeně vykašlal a jal jsem se kutit nový fotografický přístroj, novou dírkovou komoru, tentokrát z kulaté plechovky od kafe. Tu už jsem tady měl rok připravenou. Však to vlastně byl taky nedodělek, ne?

Udělal jsem jako vždy: vrtnul větší díru, trochu pilníkem zabrousil. Osadil svůj oblíbený kousek měkké umělé hmoty s dírkou, špendlíkem provalenou, opětovně protahovanou a zašmirglovávanou k dokonalosti. Oblepil izolačkou. A z kusu izolačky a ještě kousku umělé hmoty přes dírku udělal spoušť.

Zlí jazykové tvrdí, že by se taková camera obscura měla zevnitř vylepit černým papírem, aby nedocházelo k odleskům. Já to zkusil napřed bez toho, jde to taky. On ten fotopapír (piksla je vysoká přesně 13 cm, takže papír 13x18 je kolem tak 2/3 obvodu, možná i víc) zabírá poměrně značnou plochu vnitřku, odrážet se to už pak nemá moc odkud.

A zkusil jsem odhad - ta úplně první dirkopiksla z krabice od telefonu (pamatujete?), s tou je potřeba exponovat 4 minuty za zatažena, ale pouhých 12 sekund na prudkém slunku. Tahle je trochu hlubší, hmm, dáme 20 a uvidíme. Postavil jsem na parapet, odjistil, změřil 20 sekund ... a viděl jsem. Jak prdel na hrnec. Spíš víc štěstí, než čehokoliv jiného. A znova tym, jak tam jde ten papír do zatáčky, dělá to dojem takovýho širokoúhlýho objektivu až rybího oka. Úhel to má odhadem takovejch 130, 140 stupňů, možná i víc.

Udělal jsem ještě pár pokusů po Lesné a nakonec jsem si zajel i do města cvičně. Moc se tedy nevyvedlo. Ale zas jsem tam mimo jiné (Lucie a Martina Košíkových a dítěte a Žufiho a Žufiové Žufiových a dítěte) narazil na ty starý šaliny, ba aj na tu s tema Šemíkama. Takže tak.

Pátek, 04.06.2010

Fotky z ohňostroje zde ...

Vědět, že v tom zase bude mít prsty namočený Tyjátrum Pyrobouli, vesele bych se na to vysral.
Jsou to lulini a neumětelové. A eště z Petrova místo Špény? Grand finále? To ať se jdou vycpat, mamrdi.

Čtvrtek, 03.06.2010 ... Překupníci, jakož i jiní zlořádové ...

Kamarád "K" shání pistoli "P".

Kamarád shání pistoli, a sice CZ-75 ve velikosti Compact, relativně jakoukoliv. Možná nejlépe CZ-75 D s odlehčeným rámem. Velká je na něj moc velká. To je individuální věc, mně z pětasedmdesátek lépe sedí fullsize a na kompaktu se mi motaj prsty, u Glocků nedosáhnu palcem na záchyt zásobníku u velké G-17, lepčí je pro moje prsty menší pistole s větším číslem G-19.

Takto si kamarád "K" vymyslel Compact "C".

Compact "C" si domluvil na inzerát "I" se šulinem "Š" z Brna "B".

Přesně to, co požadoval. Jenže kvůlivá papírování to vypadalo na levačku, neb měl "K" noty ještě v tiskárně u fízlů "F". Tedy reálně hrozilo, že budu muset udělat překupníka - bouchačku mu koupit a později prodat. Čili lépe řečeno - zajet na inšpektorát, zažádat o nákupní povolení. Zajet na inšpektorát, vyzvednout nákupní povolení. Někde se sejít s lulinem, zbraň od něj koupit. Zajet na inšpektorát, zbraň zaregistrovat. Půldruha měsíce si s ní hrát, poté ji prodat "K", zajet na inšpektorát a odhlásit ji.

Tahle epizoda, naštěstí, pominula, neboť šulin "Š" prý na prodej nikterak nepospíchal. A tak se "K" domluvil se "Š" na tento víkend, neb už je "K" vybaven patřičnými legitimacemi a lejstry, že "K" přijede do "B" a pištol od něj zakoupí. Ve středu "Š" volal "K" s jakousi historkou, kterak mu vykulminovala finanční krize a musel krochnu buchnót do baziša. Na dotaz do kterýho, tak prej ke Kachlíkům na Starobrněnské "S".

Páni Kachlíci však o žádné takové transakci nevěděli a "Š" se stal nedostupným a nedotelefonovatelným. Už chápu, proč nekeří Švédi všecky Brňáky považujó šmahem za pračuráky. Mohu snad hrdě tvrdit, že taková piča jako šulin "Š" například já nésu.

Dobrá, ale co s "K" v "B" bez "C"?

Napadlo mne se podívat, jestli se nekde po Štatlu ňákej neválí ("C", nikoli "K").

No, neválí.

Ohehdá jsem sháněl velkou CZ-75 B a všude se válely hromady kompaktů. Na kopkách, vidlema to přehazovali, zoufalí bazarníci, nikdo to nechtěl. Prášilo se na to. Nepřeberné zásoby. Dneska? Nic. Tři bazáry, ani jeden compact. Všecko jiný jo, todle ne.

Jedině u tých Kachlíků jsem našel, a to by možná nebylo tak nezajímavé, kompaktní Jericho "J". Jericho 941. Toť je vpodstatě izraelský klon CZ-75ky. Jednou jsem z toho střílel, příjemná věc. Spolehlivostí se české klidně vyrovná. Hrdí majitelé tvrdí, že: "V nouzi poznáš Jericho". Tak možná tohle bych mu moh doporučit. Samozřejmě pokud nebyl příliš sdílný a nenalhal polišům do nákupky zbytečně mnoho údajů, které jsou jim zhola k ničemu. Jestli si tam napsal pouze "pistole samonabíjecí", nechť si koupí klidně Jericho.

Kamarád "K" však udělal jistý objev - celé jeho pinožení za compactem byl produkt ryzí teorie. Nyní se došoural na střelnici, kompaktíka "C" si půjčil, naládoval ... a zjistil, že s tím na pět kroků netrefí středně vzrostlého slona "S". To může bejt: typem zbraně (že ten compact mu proti všem předpokladům nesedí), kusem zbraně (že ten konkrétní je vergl) nebo rukama (že kamarád "K" je lemra "L"). Nechce tedy žádný compact "C", ani od České Zbrojovky, ani od Israel Military Industries. Vůl.

Nicméně - prý už to má zcela v merku: zakoupí sobě "plnotučnou" velkou "Čízu", s níž o víkendu již do Brna přijede, na střelnici zajdeme.

Lomit nad ním hole.

Až uprostřed noci poté píše KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), že se mu posral výsledek nechráněného pohlavního styku - vodlitek "V", tedy pojede leda tak do hajzlu "H". Také mu vyrostl zub "Z". Výsledkovi "V", nikoli kamarádovi "K" či tím méně hajzlu "H". Příčinnou souvislost mezi posráním a zubem již blíže nespecifikoval.

A pak kdo je tady tedy vlastně El-Kokotéro?

Středa, 02.06.2010 ... Séžrál šnéká ...

Zas další ohňostroj. Zas půl dne chčije. Sedíme v hospodě u Dra Loužičky v tradiční sestavě plus Howadoor, čekáme, jestli to náhodou nepřejde. Dr nás zásobuje ze svých spojených studnic: pivo, limo a staré vtipy a židovské anekdoty. Chceš pivo? Napřed si poslechni vtip. Skepticky se na to tváří jenom nezasvěcení a Howadoor, který v tom hledá filozofické problémy.

Fakt bych se na to v takovým počasí vykašlal, nebejt toho, že jsem neustále zmiňován zásadními globálními společenskopolitickými servery.

Déšť přešel. Vystřídala ho mlha, že aji ptáci chodili rači pěšky.

Pročež fotky z ohňostroje připomínají spíš umění, než solidní reportážní snímky. Umění já nerad, páč ho neumím.

Zas, dlužno přiznat, jsem na tom o poznání lépe než jiní, kteří si stoupnou v mlze ještě do kouře, vyprodukují čtyři takové jakési ... no prostě čtyři a napíšou, že více "nebylo možné". No, bylo, nebylo. "Nemůžeš, tedy neumíš," říkával náš pan podporučík.

Ťapinka uvařila šneky.

Né ty domácí. Jiný.

Ťapinka ulovila.

Nikoli, nepůjčila si ode mne žádnou flintu, ni nelíčila oka, oči, uši, nos. Vyrazila s krabicí od nanuka, nasbírala do ní hlemejždě. Na trávníku, pod sídlištěm. Prej pochutina. Dobrá, nebráním se sběru lesních plodů a drobnému polnímu pychu, ale jestli až takto?

No dobrá, šneky strčila do starého terária, čímž nám vznikla terária dvě: "šneci mazlíčci" a "šneci vobědi".

Čtrnáct dní je opečovávala a dopěstovávala, čtrnáct dní s Mátohou spřádaly plány, kterak šneky sobě přihotovit a zbaštit.

Dnes tomu věnovaly celé odpoledne, jak znám z doslechu, neboť nekdo může popravovat a klohnit slizouny, nekdo musí bóchat v rachotě.

Po návratu z ohňostroje Ťapinka hlemýždě dopékala, PraPetra přihotovovala bylinkové máslo. Nebo naopak. Nebo napůl. Nebo úplně jinak, co já vím?

Výsledkem byl každopádně plech pečených plžů a plech bagetek s máslem s bejlím.

Nakonec jsem se uvolil a ochutnal. Mně se to nijak zvlášť neekluje, jenom jsem zatím neměl patřičnou potřebu. Zastávám teorii, že jídlo má mít sudý počet nohou, pokud možno menší, než pět. Má mít oči integrované v hlavě, při požívání už nemá mít ani oči, ani hlavu. Nemá se z talíře svévolně vzdalovat, ani mi do konzumace kecat. Prostě dvěstěgramová porce vepřovýho nebo půl kuřete, to je takový ideální gurmánský počin.

Jako jo, šnek, no. Když se to vykostí, uvaří a upeče, zbyde vám z toho takovýho něco jako plátek žampionu, podobné chuti - jak kousek vepřovýho na houbách a s bylinkama? Asi tak. Příště třeba vochutnám zas. Že bych to ale ze svého vlastního popudu musel mít dvakrát, to asi ani ne.

Odcházel jsem pak ještě něco udělat k počítači za Ťapinčina skandování: "Séžrál šnéká, séžrál šnéká ...". Pche.

Fotky z ohňostroje zde ...

Úterý, 01.06.2010 ... Světelné roky a jiné toky ...

Našel jsem v časopise (esli se nepletu, tak v Reflexu, co jsem teď držel v ruce) reprodukci z bejvávalého Dikobrazu.

Taková jako satira, jachachá, jecheché. Ale vemte si, že bejvali lidi, co se tomu fakt smáli.

Nad čím jsem ovšem opět zubama skříp, to je ta hláška: "Pozor, pozor, raketa Praha-Aldebaran-Praha má asi půl světelného roku zpoždění."

To je rok 1958. Ještě v roce 1981 poprvé na LP Lenka Filipová krákorala, že: "... ten okamžik trval celý světelný rok ..." (vpodstatě lyrická píseň pojednává o tom, že jí hučí v kachně, nicméně pro mne je teď stěžejní ten uvedený verš).

Su divnej já, když mne uvádění délkové míry jako jednotky času prostě sere? Srala mne s tím Filipová na rozhlasové stanici Hvězda, teď jsem zjistil, odkud čerpala inspiraci. Sere mne to taky. To není vtip, to není básnická licence, to je prostě pičovina prostá.

Paradoxně bych to byl, byl-li bych neznalý stáří kreténoviny (myslím ten obrat, nikoli Lenku Filipovou nebo Dikobraz), schopen spíš přičíst dnešním žurnálistům, textařům, jiným takovým pazdrátům a nedoukům. Dneska je "kreativec" každej pologramot, kterej má do prdele díru. Nebo mi to tak jenom připadá? I tehdy bylo pologramotů víc, než jeden kreslíř a jedna Filipová?

Jo, chápu, zrovna my, Brňáci jsme na tom s tyma jednotkama SI taky trochu na štíru, dva metry prázdnin by mohly hovořit za všechno.

Ale čas udaný jako světelný rok ... Kolik by to tak vlastně mělo jako bejt podle lulanů?

Co já se s tím budu rozčilovat, za půl kilometru bych měl jít spát.