Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Duben 2012

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Pondělí, 30.04.2012

Neděle, 29.04.2012 ... Pokoj s tym ...

The end s hokejem pro letošní sezónu. Je to přece jenom zimní sport, včíl máme konec dubna, pozejtří květen, teď aspoň do začátku srpna o tom nechci ani slyšet.

Hezky ještě dnešní hned dva zápasy ...

Česko vítězí po čtrnácti nebo kolika letech v cyklu EHT a kdo přede mnou řekne do půlky prázdnin libovolnou variantu spojení "hokej" a "fotografovat", vrazím mu cihlu do držky.

Zápas Finsko-Švédsko ... 4:1.
(Více foto ze zápasu zde ...)

Zápas Česko-Rusko ... 2:1.
Aneb "Bití Rusáka do hlavy".
(Více foto ze zápasu zde ...)

Neboť byl Světový den dírkové fotografie, tak jeden kousek z pauzy mezi zápasy.

Sobota, 28.04.2012

Pátek, 27.04.2012

Večer blíže Ořechova ...

Čtvrtek, 26.04.2012 ... A furt ...

A pro velký úspěch tady máme ... tramtadadááá ... hokej. Tentokrát českou sekci Euro Hockey Tour.

Tady jsem musel být až i hodně nepříjemný, abych si akreditaci vyřval. Ani nevím, proč to dělám.

Zápas Švédsko-Česko ... 3:5.
(Více foto ze zápasu zde ...)

Středa, 25.04.2012 ... Vivat lidospráva ...

Ťapinka pojala nápad přihlásit si konečně trvalé bydliště do našeho aktuálního bydliště dříve, než se vyklube Alien, což by pak zajisté způsobilo náročnější ouřadní vícepráce. Tím konečně nemyslím takové to "kóónečně", nýbrž zcela normální konečně. Že nazrála doba. Já ho tady taky ještě nemám, anžto jsem trvale hlášen do bytu na Milence, ačkoli tento již několik let patří brůdrovi. Nicméně co by tento pro rodinu neudělal, že? U mne je to vázáno na léto, kdy budu měnit po předepsané periodě zbrojní průkaz, tak to musím načasovat tak, abych to spláchl při jednom a na tu fízlárnu nelezl stokrát.

Jelikož vlastníkem bytu jsem já, musí mít Ťapinka můj souhlas. Ne, nečekejte žádné monstrózní obstrukce z mojí strany, jakkoli to k tomu svádí, hehe. Jenom prostě já musím říct, že tady smí být přihlášená. Což můžu učinit notářsky ověřeným lejstrem nebo osobní účastí na transakci přehlášení. Druhá varianta zdála se přes všechna příkoří schůdnější a pohodlnější. Inu, ale ...

Já musím doložit vlastnictví nemovitosti.

Ještě jsem kvůli tomu schválně telefonoval a paní/slečny na druhém konci drátu, hm, to je blbost, u ní předpokládám, že měla telefon s drátem, já však nikoli, takže prostě paní/slečny na jediném konci drátu ... to je zas volovina, přece drát nemůže mít jeden konec, no zkrátka paní/slečny u protějšího telefonního aparátu jsem se tázal, kterak na to.

Mohu doložit výpisem z katastru nemovitostí. Nebo třeba rozhodnutím o dědictví s vyznačením právní moci. Obojí si musím přinést.

To mi přijde jako první nelogičnost procesu. Státní správa má vnitřní přístup do KN. Může nakouknout a ověřit aktuální stav. Já musím kdesi hledat jakýsi starý výpis, případně si na poště (či obecně CzechPOINTu) za nějakých těch sto či pár set korun koupit nový. Ale opravdu stačí jakkoli historický. To stejné to rozhodnutí o dědictví - mezi výpisem z roku 2009 nebo notářským elaborátem z tétéž doby jsem byt mohl vesele pětkrát prodat a teď do cizího bytu můžu pašírovat bydliče. Pěkné. Zkusím se zamyslet nad využitelností tohoto poznatku v organizovaném zločinu.

Ale řekli, udělám. Glejt od dědictví jsem našel rychleji. Může bejt? Může. Tak šupito s ním na Magorát.

Státní správa se neustále zkvalitňuje, zjednodušuje a přibližuje ovčanům.

Již drahná léta tedy při každé změně musíte na ouřad opakovaně. Žádné vyznačení do knížečky. Kdo by taky chtěl knížečky, že? Průkaz rovnou vyměnit. Nelze, aby vyrobili na počkání v centrálním státosprávním brlohu druhého největšího města republiky. Přijmout žádost, přijďte za měsíc. Kdepak nasázet údaje do chytrého počítače a z druhé strany vypadne občanka. Neboť však i tohle se zdálo příliš jednoduché, pročež byla zrušena sběrná místa, kde na každém ouřadě kdejakého shluku baráků, jenž si vydupal status městské části, šlo podat žádost o vydání OP, tamtéž si psí známku přijít vyzvednout. Dneska ó nikoli.

Ve statutárním městě Šalingrad jest ohlašovna pobytu i veškerá agenda OP centralizována do jedné budovy Magorátu. Husova 5.

Dobrá - vzato z jiné strany, jelikož přijímají papíry a vydávají papíry a nevykonávají žádnou sofistikovanější činnost, jež by vyžadovala IQ vyšší než u skladníka s pomocnou školou (obdobně složitá pracovní náplň, ba možná jednodušší, neboť odpadají starosti s hmotnou zodpovědností za svěřený proviant), relativně to tam vodsejpá.

Přijdem, najdem, vyloudíme lístek z aparátku, čekáme půl minuty, hned jsme na řadě. Slečna za okýnkem loudí na tváři nechápavý škleb a táže se, co že jí to předkládám za papír, jenž má prokázat vlastnictví bytu? Odhlédnu od faktu, že to tam má napsáno. Velmi úpěnlivě ji ubezpečuji, že takto jsem byl telefonicky naveden. A v patolízalském záchvatu slušnosti se omezuji na pouhé: "Nedělejte si srandu." Jestli má prémie od obslouženého kusu, vidí, že z toho další čárka (předvolání na příště s jiným papírem) nebude.

I přes její obstrukce, nutnost zaplatit u jiné přepážky (také bez fronty), nerovný souboj s programem pro MS-DOS a několik dalších ouřadních fragmentů netrvá vlastní jednání déle, než patnáct minut. Možná spíš i dramaticky míň.

Ale ...

Zas je tady to zpropadené "Ale".

Budova Magorátu jest v centru města. To se může zdát jako výhoda. Dostupnost a tak. Pomíjím výhody decentralizace, kdy každému, co jeho jest.

Tato konkrétní Magorátní filiálka je ale obehnána zákazy vjezdu, zákazy parkování. Všude a důsledně. Nejsou ani placená parkoviště. Ve stejné nadmořské výšce nelze zaparkovat pěkných pár set metrů daleko.

Existuje možnost po čtvrthodinovém kroužení najít parkovací místo v oblasti Leitnerovy, Anenské a tam dole. Což je hrubým odhadem několik desítek výškových metrů. Pro březí samici další čtvrthodina.

Plus ta nutná cesta do centra, kam by jinak rozumný člověk třeba vůbec nelezl.

Alternativou k tomu je zaparkovat mimo centrum a dojet potupákem. Tam je sice docházková vzdálenost v řádu desítek či stovek metrů a převýšení snad takřka zanedbatelné (dvě patra s bídou), nicméně na čase se to příliš neprojeví - cesta tam, cesta zpátky, obě si ještě extra zaplatíte.

A to celé třikrát ...

Tím se nám triviální úkon změny jednoho údaje na jedné kartičce mění na tři promrhaná půlodpoledne.

Vivat lidospráva.

Takhle to dopadá, když k puzzle pustíte někoho, kdo machruje,
hrdě to rozebere a už to neumí složit.

Úterý, 24.04.2012

Pondělí, 23.04.2012 ... Je to v hajzlu ...

Teklo to. Furt.
Ale že jsem se toho obstarožního typu splachovacího mechanismu nasháněl. Stejně nesehnal.
Furt chodil s igelitkou se vzorovým kusem hajzlu.
Nakonec jsem vyšašil ve specializovaném obchodě superukrutné těsnění.
Už je tam. V hajzlu.
Teče to. Když chcete. Neteče. Když nechcete.
Tak.

Neděle, 22.04.2012 ... Súvenýr, súvenýr ...

Mám konečně aspoň hokejový suvenýr. Puk. Připomínku té otročiny ze základní části turnaje, donucení ke sledování plácané Dánska a tristních výkonů Česka.

Normálně, při extralize třeba, mimo hřiště vystřelené puky, zatoulají-li se ke mně, házím haranťatům do publika. Když už si pro to vůbec nepřijdou samy. Jakože kupříkladu nemám schovaný ani ten, kterým mne (naštěstí jenom líznutím) trefil Petr Ton ze Sparty. Ten malej smrad (z publika, nikoli Ton) byl jak ještěrka - jak se propletl hrazením a puk mi šluknul. Hajzlík.

Akorát včera přiletěl jeden přímo ke mně. Tak jsem si vzpomněl na kolegu Romána, kterej brečel, že puky sbírá a nikdo mu přes jím poskytovanou laskavou péči v oblasti týlového zabezpečení nechce jeden věnovat. Tak jsem ho prostě sebral. Pro Romána. A musel jsem s díky odmítnout jakéhosi tatíka, který už se pídil, co za puk chci, že prý pro synátora. Vysvěltlil jsem mu to dle pravdy a přislíbil mu případný další. Tenhle je fakt pro kolegu a basta. Další včera už nebyl. Škoda. A škoda, že ten samý tatík tam nebyl třeba dneska, páč už jsem zase předával přes zábradlí dva kousky děckám. Dneska to pekelně lítalo vokolo, to bylo jak ostřelování.

Nicméně Román dostal od kohosi puk méně ohraný, tak mi ten můj donesl zpátky. Hm. Tak mám jednu z mála echt dekorací do knihovničky. S logem IIHF a turnaje.

V krabici s herberkem z dětství mám ještě dva, jak jsem si po třiceti letech vzpomněl: jeden s logem turnaje Izvestija a nápisem ČSSR-Finsko (nemám nejmenší ponětí, kde jsem k němu přišel) a jeden s obrázkem města Bojnice (tak to už vůbec nemám nejmenší ponětí, kde jsem k němu přišel). To jsou věci.

Jinak co se kvality hokeje týče, tady už se na to dá opravdu i dívat. Dneska, zápas o třetí místo a finále, to už je fakt skoro úplnej hokej. Akorát góly furt, kurva, padají vždycky akorát do branky, u které zrovna nejsem a na kterou pořádně nevidím. Zakletý.

Kanada-Finsko po ukrutném boji 5:4 v prodloužení, bronz pro Kanadu.

A celkem jednoznačně 7:0 pro USA v souboji se Švédskem, jakkoli se Švédové snažili a jejich hra se mi možná i líbila co do techniky víc. Voni maj na to Brno nějakej dlouhodobej pech.

Takže další ceremoniály a předávání medajlí, talířů, pohárů.

Při utkání o třetí místo to chtěj naši vyfotit pro web, tak si vysílám našeho éŠporťáckého garanta, ať mi to domluví na O.C. (organizační centrum). Prej jo. Domluvený. Takže zase zevlím po ledě a fotím poměrně zblízka. Čímž způsobuju srdeční záchvaty afektovanému kolegovi z hen oné agentůry, který se přiloudal podívat na poslední den, jakmile uhýbám, aby viděli všichni ostatní fotografové, co jsou v patřičném hloučku, on samozřejmě musí být na druhé straně a hrozně se čílí, že mu svým uhnutím pěti objektivům překážím.

U vyhlášení vítězů už tam zase poskoci napínají jakejsi provázek a jakejsi distinguovanej pán s kravatou nás diriguje všechny za tuhle provázkoohrádku.

"Dle svýho šéfa to mám domluvený na O.C."

"Už nemáte," dí distinguovaný pán s kravatou. Distinguovaný pán s kravatou byl z O.C.

No budu já se handrkovat? Nebudu. Operativa, voe, operativa. Ale jest dostatečně blízko, kolegyně z IIHF, která celou dobu zabírala hamižně "náš" fotosektor umí se klidit z cesty ostatním, jenom to znamená zase, když chcete jiný úhel, tak obíhat toho s tou garnýží, kterou s sebou smýká i na ledovou plochu. Nářez.

Za posledních deset dní jsem nafotil 5000 snímků.

Slušné skóre.

Finsko-Kanada.
(Více foto ze zápasu zde ...)

USA-Švédsko.
(Více foto ze zápasu zde ...)

Nejlepší hráči turnaje: Filip Forsberg (SWE), Matt Dumba (CAN), Collin Olson (USA).
O těchto plus ještě pár dalších (USA kapitán Seth Jones třeba) hádám, že ještě během pár let uslyšíme.

Sobota, 21.04.2012 ... Volné asociace ...

Zápas o páté místo mezi Ruskem a Německem: mohutné ofenzivní nápory Německa, ale nakonec propastné 4:1 vítězství Ruska.

To mi připomíná, že přesně za týden je Ořechov.

Rusko-Německo.
(Více foto ze zápasu zde ...)

Pátek, 20.04.2012 ... Hokej, Abraham, mrdat nohu a zlitej ajfoun ...

Takže máme aspoň extraligu z krku. Je po play-off. Jako první věc jsem se nechal oholit - shodou okolností jsem u holiče potkal stejnýho chlápka, jako den před play-off (nicméně ten tam byl s vlasama a s dětma, prej pracuje v bance a Rumcajsí vzhled by mu neprošel). Stejně nejsem nejrychlejší - slabší jedinci z řad hráčů se holili už včera večer v šatně. Co si pak nadšené a vlhnoucí fanynky dávaly s nimi fotky na Fejcbůky, když do hluboké noci na ně čekaly před šatnou, tak někteří byli holobradí už před půlnocí.

Nicméně dneska vypadali všichni nějak mladší.

Měla proběhnout rozlučka na náměstí Svobody. Usoudil jsem zcela ze svého popudu, že to i vyfotím. A chytil jsem se nápadu pana Čé, našeho nejlepšího šéfredaktora, že se zúčatním i slavnostní cesty autobusem. On že zkusí pořídit nějaké video. Tak proč on jo a já ne, ne? Dobrej nápad, ušetří mi to parkování a složitý manévry ze Svoboďáku k Rondu. Navíc tam nebudu muset zevlit předem, s nikým se dohadovat a zbůhdarma čekat, jo, to je vono.

Čiliž jsem se vetřel k hokejkám do autobusu. Předtím jsem měl aspoň po delší době příležitost s některejma prohodit pár slov, v play-off na vás nikdo nemá mimo oficiální příležitosti moc čas ani náladu. Což bylo ovšem zase nutno omezit na ty, kterým komunikace nečinila přílišné problémy. No, nebylo jich moc na pokec, taky pravda.

Rozumím rozjaření. Tušil jsem, že v autobusu bude panovat dobrá nálada. Je jasné, že i s druhým místem je hlavním aktérům do zpěvu. Takto by se klidně dalo dedukovat, že si budou, zvláště po bujaré noci přikrmeni pár plechovkami, cestu krátit zpěvem. Očekával bych ledacos. Ale "Praotec Abraham měl sedm synů" (video oříznuto do publikovatelného fragmentu), to jsem vážně nečekal. "Levá ruka, levá noha, ortéza a pravý ucho." Masakr.

Tady se opravdu ukázala prozíravost dopravního tahu, neboť autobus vjel do "restricted area", vystřelil jsem odtam jako první, prohodil pár slov s jedním z hlavních organizátorů, kterého jsem znal už od minula, ještě si nafasoval pásku opravňující k pobytu v ohrazeném prostoru. A fotil hezky zblízka.

Jenomže na mne několikrát nastoupili ochrankáři. Ve vší slušnosti, ale poměrně razantně a striktně: "Jak jste se sem dostal? Tady nesmí bejt žádnej fotograf." Opravdu, kolegové ze žurnálů se tísnili v mezizábranové uličce, před diváky, ale taky od pódia odseparovaní. Uvnitř jenom jeden nebo dva člověci organizátorů. "Já su taky náš." "Já su Kometa." "Já su z autobusu." Univerzální a odzbrojující argumenty. Čtyři se na mně postupně vystřídali, ale tohle vždycky zabralo. Nebejt "nás z autobusu", tak tam nemaj co za cvičený medvědy předvádět. A já jsem medvědí doprovod. Tak. Víc těch řídících důstojníků tam už nebylo, čili vše proběhlo ke všeobecné spokojenosti. Web klubu má svoje ovéčky na fotkách, nikomu se nestalo žádné příkoří.

Hráči byli postupně taháni jak králíci z klobouku z autobusu a směrováni na pódium, někteří s větší či menší dopomocí.

Tomáš "Harry" Malec byl vystrčen na prkna, vyzbrojen mikrofonem a otázán:

"Tome, co noha a zraněný sval?"

"To je krása."

"Ale co ta noha?"

"Mrdat nohu, tady je to krása ..."

Roman "Špenát" Erat se taky zmocní mikrofonu a spustí na celej Svoboďák: "Ták jsme teplí, no a có, no a có, no a có-ó-o?", což později glosuje navedená žurnálistka v Rovnosti, deníku jihomoravských komunistů, že "modifikoval pokřik brněnských fanoušků". Buď byla opravdu hokejově deflorována teprve včera či dneska a slyšela onu variaci "Tak jsme druzí no a có ...", nebo jí přišlo žinantní napsat popravdě, že je to oblíbený letitý popěvek jako protiváha k darebáckému "Brno, Brno, bůzerantů plno." Osobně tipuju to první.

Zkrátka mazec.

Radek "Čudla" Dlouhý sice drží rovnováhu prachbídně, což mu ale nebrání kymácet se celou dobu uprostřed pódia a všechno natáčet telefonem.

Anžto tedy, jakmile dojde na šampaňské, mají ostatní vhodný terč a smočí ho kompletně aj s ajfounem. Cheche. Dobře mu tak. To jsou ti "fotografové" a "kameramani" telefonisti. Pch.

Jelikož jsem viděl, k čemu se schyluje, a sprchu očekával, ještě jsem si usměrnil Čéa nepříliš chytře se motajícího v jediném volném průchodu: "Bacha, přesně tudy budu plnou parou mocně zdrhat." Voděodolnost je u fotoaparátu výrobcem prý deklarována, šampíčkaodolnost testovat nehodlám. A takyže jo. Zde čísi dokument ...

Takže takňák ...

Nečekal jsem na konec chlastačky a trachtace, odtam jsem pak rovnou prokličkoval na rolu na šmirgl a potupákem hezky na stadec, fotit semifinále USA-Kanada. To už pomalu začínal bejt koukatelnej hokej, narozdíl od těch plácaných na začátku.

Nagáno hadr.

Čudla jako šampusterč.
(Více fotek z rozlučky zde ..., Čéovy videa pak zde ..., ostatek volně k nalezení na youtube.)

Zápas USA-Kanada.
(Více foto ze zápasu zde ...)

Čtvrtek, 19.04.2012 ... Malej kakáč - taky kakáč ...

No, tak s tím titulem to nakonec jaksi jako nedopadlo nebo co. Stane se.

Už to prej asi holt nešlo. Naši byli vyšťavení, Pardubice tuze dobrý.

Dneska se lámal chleba.

V úterý dostala Kometa v Pardubicích nařezáno, ač manko srdnatě stahovala. Nakonec nestáhla. Utkání nedohrál útočník Jakub Svoboda. Jak jsme si medili, že drží aspoň kompaktní obrana, když útok připomíná lazaret, tak si udělal něco s nohou obránce Tomáš Malec a jeho parťák Milan Hruška fauloval tak šikovně, že ho padající soupeř kopnul bruslí do ksichtu. Nicméně ten se nechal zašít a pokračoval dál.

Oba dva obránci ve čtvrtek nastoupili, psychoKuba také, ze zraněných se vrátil Radek "Čudla" Dlouhý. I tak to nestačilo. Už to nebylo ono. 5:1 pro Pardubky, titul taky pro ně, game over. Tedy 4:2 na zápasy.

Jak to dopisuju díky MS osmnáctek s několikadenním zpožděním, už to stihli analyzovat povolanější.

Jasně, kdyby naši hráli o trošičku líp v základní skupině, mohli postoupit do play-off přímo, ušetřit si předkolo a mít síly v rezervě. Třeba. Takhle zlomili všechny historický rekordy v počtu odehraných duelů za sezónu. Možná kdyby hráli i o trochu líp proti prvním dvěma soupeřům a nemuseli občas chyby nahrazovat obětavostí, ze které pak občas plynuly ty zranění.

Když pak marodka povážlivě početně vyrovnávala kádr, už se projevovala nesouhra, logicky. Raketový vzestup zažil Petr Polodna, který odehrál sezónu v 1. lize (pro neznalé - to je ta druhá první liga), se zničehonic objevil třeba v elitní zahajovací formaci ve finále extraligy. Jak postupně ubývali zranění útočníci, přestalo tak důsledně fungovat to, s čím prosvištěli skrz všechny předchozí série: že se kompaktní útok hned po ztrátě puku vrací vypomáhat obraně. Nebyly už na to síly, nebyla už na to souhra. Brankář sám to potom nepochytá, to dá rozum. Zvlášť ne proti PerníkHofu.

Ale zase právě ta obětavost, soudržnost, to bylo to, co imponovalo všem pozorovatelům - včetně vyřazených soupeřů. Proto taky publikum, když už bylo jasné, že za deset minut Kometa čtyřbrankový rozdíl prakticky nemůže smazat, vytrvale skandovalo: "Pro nás jste mistři."

Je to největší úspěch brněnského hokeje za 41 let. Jo, ten velkej hrnec, to by byla prostě pohádka. Ale ty se v reálném životě nedostavují vždycky. I o tomhle se bude po Šalingradu hodně dlouho povídat. Jak říkal v nějakém rozhovoru brankář Jirka Trvaj: "Jasně, teď je to zklamání. Ale až nám trochu vychladnou hlavy, tak ty stříbrné medaile ještě setsakramentsky oceníme." Já dodávám, že: "Malej kakáč, taky kakáč. Pro Brno možná i větší než ten velkej."

S focením to vůbec nebyla jednoduchá záležitost. Nikde jinde se už extraligový hokej nehraje, navíc je to taková událost, že kdo má do prdele díru, foťák a jakoukoli jenom trochu hodnověrnou tiskovou záminku, snažil se propašírovat do Ronda. Husto se jim to i podařilo tam prosáknout.

Proto byl extra briefing a rozdělení podle speciálních škartiček na krk. Červený mají zcela neomezenej pohyb i při vyhlášení a přebírání pohárů. Modrý mají přednost (ovšem při kakáčích sice na ledě, ale za špagátem) a zelení musí vzít zavděk tím, co zbyde.

Červenou kartu jsme měli jenom dva - já a jakejsi afektovanej maník z BPA (agentura mediálně zajišťující extraligu). Ten si hrdě nakráčel do fotosektoru s monopodem (taková ta jedna tyč pro stabilitu foťáku), přičemž se začal čílit, že mu tam všichni překáží a jemu se s tím špatně manipuluje a kdesi a cosi. Dojemný a hluboce lidský příběh. A že já se přece nemůžu opírat o mantinel, on s tím monopodem přece ... významně jsem si poklepal na rovněž červenou kartičku a odtušil, že já se o ten mantinel opírám drahné roky, přičemž jsme se s ostatníma vždycky srovnali. "Sundej si z toho tu blbou garnýž, bude se ti fotit líp." Nedal si říct a píčoval tam celé utkání. Smutnej život.

A ještě mi utkvěl jakejsi strejda z aktualne.cz, ten by to nejradši taky rovnou řídil. Jen úcta k jeho šedinám mi nedovolila poslat ho do prdele rovnou. Já fakt nechápu, odkud jim vždycky přijde ten nápad vylézt na boží světlo? Dodneška se tam z aktualne.cz snad nikdy neukázali, možná jednou za dvě sezóny, ty fotky pak donekonečna recyklovali. Jinak spokojeně kradli naše a nelezli na stadion. Já fakt nechci bejt drsnej a zlej na vpodstatě kolegy, ba ani hustohustou malou Anče z Mladé Fronty, deníku ÚV SSM, jsem ještě nezarazil do země. Ale tady už jsem strejdovy organizátorské choutky taky nevydržel a jako držitel nejvyššího levelu škartičky prohovořil hlasitě do davu: "Jestli to tady má někdo organizovat, tak to bude služebně nejstarší. Ivošu," obrátil jsem se na Darka, "vyházej to všechno ven." Dal pokoj aspoň chvílu, pak vypruzoval zas. Ale dali se dohromady s kolegou z BPA, tak si mohli notovat. Fakt zajímavý - ostatní (a že tam maj něco vystáto) to brali jako nutnej úděl a snažili se s ostatníma vyjít. U někoho to holt nejde.

A že nás tam dle obrázku páně Markerose bylo, che.

Ale jo, jinak dobrý.

Dark odfotil zápas, já pak to předávání, zas mi eště tejden každej na potkání vykládá, jak mne viděl v televizi a kdesi a cosi.

Fakt doják.

A vopravdu: jasně, bylo by to nádherný s tím titulem, ale sluší se pogratulovat Pardubicím a uvědomit si, že kdyby nám někdo vykládal o stříbrných medailích někdy v prosinci, asi bysme ho měli poměrně dost za vola. Vydařená sezóna, excelentní zážitek a nervy, jsem velice rád, že jsem na to mohl koukat z bezprostřední blízkosti.

Malej, ale náš. Tahle fotka je teď asi všude.

Nářez je ten poměr mezi hráčama a marodama (ale zase ne každej v civilu je lazar, to může být taky trenér).
Mimochodem - stojící vpravo MUDr. Ziegelbauer, ten už musí mít těch medailí taky hezkou sbírku.

No a Pardubky. Komu to přeju teda extra, tak je sympaťák Dušan Salfický.

Středa, 18.04.2012 ... Cos shnilého v lidosprávě - Odsouzen k nasrání definitivně ...

Tak mi přeposlal strejček Nimra, rodinný přítel a právník (v tomto pořadí důležitosti funkcí), lejstro, kde mi Krajský oud sděluje, že si mám prý nasrat. Žádný odvolání nebude. Rokovali (čtyři měsíce) a naznali, že to by tak hrálo, aby se každej jenom tak odvolával ... o odvolávání obecně soudci slyšej tuze neradi, páč co kdyby jednou taky došlo na jejich odvolávání, že?

Aby bylo jasno - jde pořád ještě o to dva roky se táhnoucí kočkování o jeden osobní příplatek, není to žádný stěžejní proces. Kdepak, tam se justice ještě ani nepohnula. Deset měsíců od žaloby? Pracovněprávní spory řešené přednostně? Piču, vobčane.

Ale zpátky tady k té, teď už asi definitivně uzavřené, minikauze.

Pro ty laskavé čtenáře, jež třeba do románu na pokračování naskočili až někdy v průběhu doby, vezmu to v krátkosti celé.

Zabásli nám Kvakina, siroty (Pyjavice a spol.) po něm zůstaly. Jelikož jsem se pozitivním vztahem k této radostné události a dlouhodobou averzí ke korupčníkovým noshledům nikterak netajil, jeden zavrženíhodný mamrd z ODS soudružsky upozornil, aby si na mne bylo posvíceno. Vím, znám. Zlodějka z Kobylince nic, ta přece nepřijde a neřekne: "Hele, mně se nelíbí, jak píšeš o mé oblíbené hrdince Pyjavici, já se s ní tuze identifikuji a pranic mi to není po chuti." Takže jsem mohl mít jasno, že přijde systémový úder zpoza rohu. To už jsou takové ty manýry na těchto odpadních vesnicích (Kobylince, Újezd a tamto okolí, kde to s tím incestním křížením trošičku přeťápli). Jo, zde bod pro právničku Irmu, ta mne v afektu vypíčovala face-to-face a i jsem učinil ústupek a o její literární hrdince nepsal jako o dámském přirození.

Nuže: Po nějakém čase přišla Pyjavice s vizí, že v únoru a v březnu (2010, pro pořádek) jsem měl přehršel opakovaných pozdních příchodů viz kniha docházky, pročež mi simsalabim odebírá na jeden měsíc osobní ohodnocení. Což je smyšlénka pěkná, ale pořád ještě smyšlénka.

Tak za prvé: byly to zrovna ty dva měsíce, kdy jsem se začátkem února nasral, že ty její žgryndy nebudu furt poslouchat, a chodil prostě na tu osmou. Najust. A všechno dělal v pracovní době, byť kvůli tomu úřad několik hodin třeba neúřadoval. Tedy jediný pozdní příchod mám zaznamenaný první únorový den, ať si je ještě dva měsíce dráždím v deníčku vysmíváním se směrnicím, až se ucho utrhne. Jeden den nemám zapsaný vůbec - den po odvedení Kvakina v klepetech. To jaksi nebyla nálada v řadách vedení ouřadu. Tedy žádné opakované pozdní příchody se nekonaly.

Jo, něco jinýho je, že jsem si přesně v souladu s jejich "směrnicí", či spíše se šmírákem, který jsem kdesi zahlédl (ačkoli byli povinni mne s tímto choromyslným výplodem seznámit, a to tak, že písemně), zapisoval příchody "každý den". Tedy třeba cestou na oběd. Rozhodně jsem odmítal dívat se na jejich odpudivé a dlouholetým abúzem alkoholu poznamenané obličeje víc, než mi bylo nezbytně nutno. Pyjavice, rychlomagistra přes výchovu Cikánů, si však v poledne (dle směrnice) řádně zapsaný příchod ve svojí pomatené mysli zaměňuje za příchod pozdní. Stejně tak v pozdějších rozkladech vyzdvihuje kupříkladu nezapsané odchody (zdrhly-li dřív než já), ačkoli ty nebyly zhola podstatou problému. Komedaj.

Napsal jsem jim jakože stížnost, ať prachy navalej.

Voni na to zase, že nenavalej, že takto je to v jiným takovým pamfletu, "Vnitřní platový předpis". Kdesi na serveru se zase válela jakási pracovní kopie ve smysluplném formátu WPD (WinText602, důsledek toho, že se Irma za deset let nedokázala popašákovat s komplikovaným dialogovým oknem "Uložit jako"). Nejhezčí byl onen fakt, že dle systémového data dokument vznikl či byl modifikován den po mojí stížnosti. Podvrh, pyčo. Ale i to je šum&fuck. Jestliže takový předpis zaměstnavatel vydá, je povinen s ním zaměstnance seznámit. Dle zákona. Neseznámil. V tom případě je vydán předpis v rozporu se zákonem a jako takový je neplatný (jak též psáno ve vyčerpávajícím způsobem podaném zákoně).

Ale furt a furt a furt: i kdyby měly pitche deset předpisů, je jim to ku hovnu, když já mám plat včetně všech složek vyčíslený přímo ve smlouvě. Tam můžou skákat metr dvacet, ale i kdybych chodil každý den až po obědě, vypil jenom kávu a šel zas do prdele, neexistuje bez oboustranné písemné úmluvy možnost změny. Takto si to sami stanovili. Jejich návrh smlouvy. Dle předchozí Tasemnice právě jako ochrana zaměstnanců proti možné šikaně a bossingu. Jestli se na tom nebo na mně zaměstnavateli něco nelíbí, může mi to vytknout, může se se mnou na změně dohodnout, může smlouvu i vypovědět, pakliže se mu zdá natolik nevýhodná. Jinak ani hovno. Takto souhlasně hovoří i dostupná laická literatura, takto hovoří stanovisko právníků Magorátu, takto hovoří judikáty Nejvyššího oudu.

A?

Prostřednictvím strejčka Nimry jsem na ně podal žalobu. Ať nepyskujou a navalej.

Najali si na mne extra advokátní kancelář prověřenou letitou spoluprací s Kvakinovým komplicem Radostným Ovanem. A jejich Mgr předvedl u soudu patřičný tyjátr (jenž mu byl ovšem poměrně zbaštěn). Možná si proklepl soudkyni napřed.

Vpodstatě se celý spor točil z nějakých 80% okolo toho, jestli jsem vyvrhel nebo nejsem vyvrhel. Aj jsem si z toho dělal prdel, poněvadž jsem se nedomníval, že by na tohle mohl být brán zřetel.

Mgr předložil soudu zásadní důkazy, například fascikl jako svině - vytištěný deníček s vyznačenými dny. Že jako se sám přiznávám k pozdním příchodům. Tady. Ty krávo.

Nebo ten "Vnitřní platový předpis". Samozřejmě bez nějakého dovětku o tom, že jsem s ním byl seznámen. De facto důkaz v můj prospěch. Podle později vyslýchané Pyjavice jsem si to měl nastudovat sám. Na serveru. Z Irmina WPD, které prý tenkrát existovalo (tvrdí ona). Nenene, miláčku, zaměstnavatel je povinen seznámit zaměstnance, ne že zaměstnanec bude slídit a pročítat všechny jejich pamflety (včetně evakuačního plánu zahrádkové kolonie pro případ povodně či co). A el-aborát musí být vydán v písemné formě. Kokota starýho že WPD kdesi pohozený na serveru mezi tunou dalšího balastu, když to notabene může měnit každá kafovarka sekretářská.

Extra pikantní složka: údajně jsem to na server sám kopíroval, pročež jsem to měl znát. Tohle už je přímo argument tak pro Choholouška. Nepopírám, je možné, že jsem to kopíroval. Neboť důmyslný mechanismus <Ctrl><C>+<Ctrl><V> byl v případě Pyjavice a Irmy dlouhodobě jaksi nad jejich mozkovou kapacitu. Jenže pokyn "překopírovat soubory odtud semhle" ještě neznamená, že mne vůbec zajímá, oč kráčí. Ba naopak - čím míň do toho jako správce sítě strkáš rypák, tím líp pro tebe. Já taky co měsíc kopíroval celou databázi všech ovčanů města Šalingrad i s aglomerací - a taky je všechny neznám jménem. Kompletní matriční údaje, sbírku zákonů od C.K. mocnářství, databáze sociálů, asociálů a mišugé a celej nemovitostní fond. Kdyby mne u každé kopírované pičoviny mělo zajímat, co je uvnitř, byl by ze mne CML. Centrální Mozek Lidstva.

Dále pak Mgr dokázal, že v minulosti při každé manipulaci s osobním příplatkem (ať již směrem nahoru nebo dolů) byl vypracován a oboustranně odsouhlasen nový platový výměr, tedy ona část smlouvy, která hovoří o platu. Že žádný simsalabim nemůže fungovat.

Speciální komické číslo bylo dokazování, kterak jsem chodil pozdě. Pyjavice přišla s nápadem, že prováděla osobní kontroly. Kdy, kde a jak, to už je opředeno rouškou záhad. Nikdy ji při tom nikdo neviděl, s nikým nehovořila. Jak se ověřuje, jestli jsem v pěti budovách na trase jednoho kilometru, aniž by se mne při tom pokusila třeba telefonicky kontaktovat, to z ni jaksi nevypadlo. Ba dokonce ani se zlodějem Pučmidrátem, který by měl být dle této logiky jaksi účasten (při ověřování, kde nejsem), zjevně v této proceduře nekomunikovala. Neexistuje o tom žádný doklad (ačkoli jinak musí být na ouřadě lejstro i na vodevření vokna).

Irma uvedla, že jednou byla této kontroly (kde nejsem, nikoli kde jsem) účastna. Avšak zhola hovno ví, jestli to bylo v té době, o kterou se přeme. Třeba taky někdy docela jindy (dle její výpovědi to bylo v zimě. Asi v lednu nebo v únoru. Možná ...).

Do vytracena zcela šla ona pasáž, kde se Pyjavice rozteskňuje, že svými pozdními příchody jsem ohrožoval chod úřadu. Bohužel si však nedokázala vymyslet i tu druhou půlku - jak tedy to ohrožování mělo vypadat. Na žádné problémy si nikterá z nich nevzpomněla. Notabene to bylo v době, kdy tam měly i druhého správce - Pučmidráta, rovněž z Kobylince. Takže tohle jim šlo taky jaksi do hajzlu.

No a co s tím?

To by si jeden řekl: Tak takovej soud se nedá prohrát, ne?

Che, holoubkové ...

To dostanete za krk soudkyni komunistku Říhovou a jaký jste byli ...

Ne, je to možná milá stará dáma (ač bolševik), ona mne možná ani nechtěla poškodit. Ona to prostě nepochopila. Za rok nepochopí, v čem je podstata sporu, o čem se mluví, podle čeho má rozhodovat. Nemá se řídit podle nějakých Mgrových tyjátrů a fabulací Pyjavice a jejího Stoupy Irmy, nýbrž dle judikátů Nejvyššího oudu. Tak pravil Ústavní oud. Že předpokladatelnost práva prej. Nemusí se tím řídit slepě, ale v takovém případě musí zdůvodnit, proč rozhodla odlišně. Musí? Říhová? Když nechápe podstatu problému, nemůže pochopit judikaturu. A na nějaký zdůvodnění sere pes. Možná jí to taky nedochází. Má to "za pár" (jenom do důchodu, bohužel), tak co by se zalamovala, ne?

Prostě a jednoduše: vlastní kolegové jí přezdívají Alenka v říši divů. Ti slušnější. Už to chápete?

Takže: Žaloba zamítnuta. S těma dalšíma dvouma obstarožníma po levici a po pravici prej se radily a cosi je nenapadlo či co. Všimli jsme si.

"Ta smlouva, no, to se tam do té smlouvy tak píše, ale to se nedá tak brát ..."

Todle bych, kurva, tesal na průčelí právnické fuckulty. Možná se příště vysrat na soud a spolehnout se na kolty? Neplatí smlouva, to se nedá tak brát, soudkyně nechápe o čem je řeč ... to je prostě k breku.

A nejhorší je, že se toho prostě nezbavíte. Neexistuje mechanismus, jak takovou soudružku donutit pracovat, jak má, nebo táhnout do prdele. Spoléhat se na to, že ji cestou do práce přejede autobus, to je taky na hovno. Co s tím? Si představte, jak může škodit v jinejch případech. Ale vyhubit to legální cestou prostě není jak.

No fajn. Ale až po semhle to byly starý známý momenty.

Že si počkáme na písemné vyhotovení rozsudku. Jo, holenkové, to si počkáme. Ze zákona 30 dnů? A koho to sere? Rozsudek z nich vypadl za 63 dnů přesně. To je o 110% překročená lhůta. A? Co má furt kdo s tím za problém.

Ale bylo tam napsáno, co baba kecala už při ústním vyhlášení: odvolat se ke krajskému soudu. Že by to snad ani nemělo bejt? Ale když soud rozhodl aspoň v něčem přiměřeně rozumně ...

Ony na to low-level (odpadní i vlastním obsazením) soudy údajně často hřeší. Něco splácáme, ať se kdyžtak odvolá. Každopádně se tím bude zabývat někdo jinej. Co my bysme se s tím měli srát, no ne?

A tak jako jak? Odvoláme se.

A čtyři měsíce nato se Krajský oud usnese, že kdepak ty věci, ptáčku, hnízdo máš. U sporů do 10.000 Kč včetně (což je přesně moje částka) jest odvolání nepřípustné, neboť je to prý bagatelní spor. Takto změnili pravidla v průběhu hry, samozřejmě (v době podání žaloby to bylo snad dva tisíce, nepletu-li se). Kurvy zkurvený.

Tak co z toho teda finálně plyne? V minulým rozsudku je napsaný, že se můžu odvolat. Vyšší oud tvrdí, že ne. Rozsudek je špatně. Ale pozor - zase jenom v té části, která se jim hodí. Ne, že komunistka Říhová to pokurvila celý, stačí se na to podívat zdravým rozumem. Hodíme to do koše, vypracujem znova. Špatnej je jenom ten part o tom odvolání. Všecko ostatní je sice smutná historka, ale Krajskej oud na to nic. Není jejich problém.

"Greg se přitom neovlád, fakticky se splet, na právníka vytáh ráži pětačtyřicet ..."

Ježišmarjá, mne to tady začíná ale kurva tak srát ...

Existuje, napadá vás někoho jiná varianta, než to sakumprásk vyhubit jak potkány?

Mám si udělat řidičák na autobus?

Jedna FejcBůkovka na vyžádání publika. Takhle to vypadá, když se i redakce zařekne, že po dobu hokejového play-off
se přidá k rituálům hráčů a nebude se holit (ačkoli u některých mladších to vypadá veskrze jako kožní porucha).
No a pak si to spočtěte od předkola po finále ...

Úterý, 17.04.2012

Pondělí, 16.04.2012 ... Kdo to z ledu hlaholí ...

Pokračujeme teda v MS U18. Nejdřív nevalný výkon české reprezentace, kdy se nechali řachnout od Kanady hrdě 6:2.

A už jsem zase v tom stavu, jak kdysi ještě v 1. lize, kdy jsem věděl, ŽE fotím, ale KOHO fotím, to jsem zjišťoval až na stadionu ze světelné tabule.

Kdo to vlastně hraje teď? Ještě se vrátím ze dveří aspoň pro soupisku ... ahá, hmm, no ... Finsko-Dánsko. Inu ... popotáhnu brášňu na rameni a jdu fotit Finsko-Dánsko (5:1). Kindoši jak kindoši, ne?

Jo, jedna věc mne tam při zpracování občas trochu vykolejí: černí hráči v týmech Kanady a USA. Oříznete histogram, světla, stíny, teď ještě trochu zesvětlit, eště, eště ... furt to néni dost akorát ... a von to černoch (notabene s celoobličejovým chráničem). Pak nechlastej a nekuř.

Zápas Kanada-ČR.
(Více foto ze zápasu zde ...)

Zápas Finsko-Dánsko.
(Více foto ze zápasu zde ...)

Neděle, 15.04.2012

Co je na obrázku špatně?

Sobota, 14.04.2012 ... Nervák bez výhledu zlepšení ...

Kometa včera otočila vývoj série. Včera se ještě nelámal chleba, pokud někdo udělá chybu ve třetím zápase na 2:1, může ji ještě den poté napravit. Pak už horko těžko.

Na druhou stranu - včerejší utkání vyřadilo z provozu další dva naše elitní útočníky - Radka Dlouhého a Tomáše Svobodu. Takto máme prakticky půlku útoku zalátanou hráči z první ligy a z juniorky. Hezké. Kdy jindy si dvacetiletí kluci zahrají finále play-off "áčka", že? Petr Polodna, který hraje dvě sezóny v prvoligových Olomouci a HavlBrodě, nastupuje v elitní první formaci finále extraligy. Inu, cesty Páně jsou eště neprozkoumaný.

I s takto narychlo vyspraveným týmem Kometa dlouho držela krok, ba dokonce vedla, Pardubky ovšem srovnaly a vyhrály na nájezdy. Ou jé, drámo. To fakt není nic pro jedince se slabší kardiovaskulární soustavou.

Takže se naši do "trháku" (jak říkáme my, sportovní žurnálisté) nedostali, čímž pádem se v úterý v Pardubicích nic nerozhodne, pročež mi ku hovnu jest tam jezdit. Taky dobrý. Dát jim nářez u nich a pak vyhrát doma. To je vize.

Čtvrtý zápas finále play-off: Kometa vs. Pardubice ... 1:2sn.
Stav série ... 2:2.

Jiří Trvaj. Co Trvka jednou schvátí, to už až po odpískání navrátí.

Mediálně nejdiskutovanější dvojice: Tomáš Zohorna (Pardubice) a Hynek Zohorna (Kometa).
Ať vyhraje kterýkoliv tým, v jednom případě je jisté, kde titul budou mít: u Zohornů doma v HavloBrodě.
(Více foto ze zápasu zde ...)

Pátek, 13.04.2012

Třetí zápas finále play-off: Kometa vs. Pardubice ... 2:1.
Stav série ... 2:1.

(Více foto ze zápasu zde ...)

Čtvrtek, 12.04.2012 ... Mládí na start ...

Trochu neprozřetelně možná jsem se svýho času per huba (per ICQ a per FejsBůk) upsal k focení mistrovství světa hráčů do 18 let. Že stále ještě nepracuju, můžu v tom umořit čas a získat si jakési chimérické ostruhy, to stále ještě platí. Horší, že nikdo nepočítal, že Kometa se probojuje tak daleko v play-off hen oné extraligy.

Drahnou dobu se pídím po podrobnostech - co se vlastně chce? V jakém rozsahu? Kdy? Kam?

Dozvídám se odpovědi zpravidla na otázky, které nekladu. Jako třeba: "Akreditaci máš zajištěnou." Bodejť, do piče, kdo jinej by to dělal? Podaří se mi do týmu si vydyndat Darka. Původně s myšlenkou, aby mi občas odlehčil. Teď už to vypadá, jako já bych dribloval mezi těma dvěma akcema a on to dirigoval.

Svorně, mailem společným a nerozlučným (ač jsem ho psal já, ať su zase za toho zlýho) kategoricky zavrhujeme možnosti a nápady typu, že někdo z nás by dojížděl na odsunuté zápasy do Břeclavi. To, kurva, ani omylem .... Fotíme pro Kometu pět, sedm, jánevímkolik let; ne, nehodláme pokrývat jakýsi děcka v jakési díře po granátu na uherském pomezí. Pracujeme jako tým, jeden fotí, druhej kreje záda, měníme si foťáky, když jde jeden na hajzl. V případě dvoudenních dvouzápasů si to následující den prohazujeme (až na ten hajzl, to je akce ryze individuální a nepravidelná).

Stejně tak při finálových zápasech venku: kdyby to vypadalo, že se bude rozhodovat v Pardubicích, jedu do Pardubic. Jako nezaměstnanej si můžu udělat vejlet. Ivošák taky nebude celej večer stát u ledu a čučet na juniory. Sichr. Ale tady to řeší fakt, že stačí pobejt jednu dvě třetiny. Já budu v Pardubkách, on odfotí první část prvního špílu toho dne, zajde do hospody, podívá se na Kometu, vrátí se a odfotí poslední část druhýho špílu. Jináč to nende.

Tak to prostě je. Bráno podle osobních priorit: jsme napřed fanoušci Komety, pak fotografové Komety, nakonec členové éŠporťáckýho týmu na obdobný pikačoviny.

Zbytek (kolik fotek, jakejch fotek, na jakej web vlastně, kde vezmem FTP) a podobně zjišťujeme za pochodu. Ještě padla vize třeba zpracovávání přímo na stadionu. No, jak kdy a jak kdo. Dark netopí prachy v manželkách, chalupách, zbraních, čili má třeba noutbuk. Já si noutbuk rozhodně kvůli tomu kupovat nehodlám. Za autorské "odměny" od Komety a našich sporťáků sichr ne. Tam se v matematické teorii pohybujeme někde k desítkám let. Letos jsem je zasponzoroval dost, tak si nevyvalím bok. Pro ojedinělé případy jsou v tiskovým středisku jakýsi plonk-PC, jinak to počká do večera. Basta.

Slečna u akreditací chce podepsat sáhodlouhej elaborát (notabene anglicky) a nechce mi dát kopii. Toho, co podepisuju. Odkud spadla? Já su zocelenej bojem s mafií. Nechtěla jsem, musela jsem, che.

Jest nám zaplácnuta držka aspoň obědem. Kvituji jako plus. Přitom zjišťuji, že hospoda u E-maila stále funguje, stále mají pečený koleno jako hotovku. To ujde.

V našem fotosektoru mezi střídačkama jest vyhrazeno. Kam se vejde (vyzkoušeno na posledních zápasech) deset fotografů ... no dobře, ať nežeru, osm pohodlně, devět až deset, když se otáčí synchronizovaně, aby se nepotloukli ... tam se rozvaluje jenom jedna baba z mezinárodní federace, nikoho nepustí, hamouní si pro sebe. Taky mám takové vyhrazené sektory, Ořechov je zářným příkladem. Jenže tam je pyrotechnika a nějakému zevlovi z řad mediálních mrdek by to při neopatrnosti mohlo utrhnout nohu. Nebo něco. Mně, když to utrhne nebo něco, nikoho to nesere, páč su taky náš. Ale jinak se vždy ochotně podělím. Paní federace ne. Ale vzato po vojensku - oni jsou organizátoři, jejich rozkaz je zákon. Amen. Tak ať se mým vystátým důlkem třeba zalkne. Nechci být jízlivý a sebestředný, ale na tu o pět řádů lepší výbavu a slečnu zpracovávačku ... no, zkrátka z ruky za plexisklem nefotíme asi až tak tristně, hehe.

Jinak prostě piánko, Dark odfotí první zápas, já druhý ... tam už není nic moc o čem vyprávět ...

Zápas Dánsko - Kanada.

Zápas Finsko - USA.
Vpravo asistent kapitána reprezentace USA, jeden z mých favoritů: Jacob Trouba.
(Více foto ze zápasu zde ...)

Středa, 11.04.2012

Aj tak lze ...

Úterý, 10.04.2012 ... Repete pro srdcaře ...

Tak dneska opáčko a druhý finálový zápas. Včera dosť bolo, zase že bych musel mózovat po štatlu pokaždý, když tam nejakej lojza nažhaví nejakou televizu, to zas asi né.

Pro dnešek béřu zavděk Ščúrem, hospodou tady o pár ulic vejš, už podruhý za těchto patnáct let, to člověk furt vysedává na golfu a pak to takhle dopadá. Takže v klidu, s Marťanem, Pivetou a Pepínem, komorní akce, ještě tak u vedlejšího stolu Jóžik Jož, ty mně plátice sašjoš, plus pár místních štamgastů.

Zas na druhou stranu zahřeje ego možnost ventilovat redakčním přicmrndáváním za roky nabyté vědomosti a moct zahrnout Pivetu vysvětlováním zapeklitostí hokejových pravidel, jako proč píská ten pruhovanej (ofsajd), není jich tam nějak málo (oslabení) a kam jede ten brankář (výhoda).

Asi by mi z toho dneska kapaly emoce ještě víc, bejt fotit na Svoboďáku, ale taky by mne tam mohla klepnout pepka. Chlácholili jsme se, že čtyřbrankové vedení Kometa ještě zahodit asi nedokázala (tříbrankové zcela rutinně), nicméně nechat si stáhnout náskok z 2:6 během dvou minut na 5:6, to už vyžaduje taky modrobílé nasazení a talent.

Ale jo, ubojováno jest. Jen tak dál, hoši.

I kardiocentra z něčeho musej bejt živý.

Cestou ke Ščúrovi.

U Ščúra.

Piveta má nerva.

Pondělí, 09.04.2012 ... Malé Nagano ...

Finále ELH na krku, do Perníkova daleko, hala malá, v Brně ještě menší, lid má chleba dost, ač na Nečas skuhrá, nicméně žádá hry. Ochudit lid o hry v lední hokej uprostřed dubna, to smrdí revolucí. Naštěstí tu máme od dob Nagana takovou hezkou tradici: velkoplošné obrazovky, přenos a sekundární hledišťata po náměstích.

Příležitost pro fotografování. Jasný, i do Pardubic možno se vypravit, ale přiměřeně. Domnívám se, že bude stačit případný 5. nebo 7. zápas, kdyby vypadalo, že se bude finále lámat tam. Nemusím tam zevlit na každé utkání. Zas tak hrdý sponzor Komety nejsem. I na tohle jsem se mohl klidně vysrat a jít se spořádaně dívat s Marťanem, Marou, Majorem a jinými makeši do putyky ke Ščúrovi, nicméně jsem si zafotografovat za a) chtěl, za b) mne odradily jejich propozice, cituji: "Vstup jen v šále Komety". Jednak žádnou nemám, druhak mám pocit, že přijít jenom v šále, že by mi v tom halabala zatepleném výměníku táhlo na koule.

Pravda, první finálový zápas na velikonoční pondělí, na který třeba já už jsem poměrně rezignoval (párkrát majznul Ťapinu vařečkou, vzal fotobrášňu a šel do prdele), nikoli tak bezdéčka, pouliční somráci a hašišáci a v neposlední řadě opilci prostí, to je trochu vošajslich nápad, ale rozlosování hovoří jasně a ČSLH s námi. Ostatně první trosku bivakující na chodníku jsem viděl už na Lesné u Blilly, když jsem si cestou šel pro tabáček.

Vpodstatě nic není nemožné. Vstup k pódiu na hubu (moji, profláknutou). S davem se nějak popasuju. Teď ještě rekognoskace, vodkaď bysem to vzal z nadhledu? Potkal jsem ve skrumáži jednoho známého fotožurnálistu, ten mi poradil, odkud by se dalo fotit ... kdykoli jindy. Ve svátek ve většině budov není ani čapa. Tak jsem vsadil na osvědčenou metodu: Když něco nevíš, zeptej se příslušníka SNB. Zkrátka jsem se zeptal na místní policajtárně, jestli by mne nepustili někam do patra. Když bude kdo mít mne tam doprovodit, naprosto bez problému. Chránit netřeba, pomáhat ochotně. Bod pro PČR. Zkusil jsem se cvičně zeptat ještě v koutě náměstí zaparkovanejch hasičů, jestli v případě krize by se nedalo stoupnout na jejich stříkačku, však mám jeden z osvědčených pal-postů třeba na Ořechově odzkoušený na střeše rudoarmějského ZILu, ale to jsem se se zlou potázal, neboť uhrovitý příslušník SHD Královo Pole mi tykal, tvářil se jak čurák a i hovořil jako čurák. Asi byl čurák. Spolehl jsem se na předběžnou domluvu s panem dozorčím šerlokem a nechal lulana v modrých montérkách na pokoji, neboť jsem neměl náladu s chudákem si kazit náladu. Nicméně poslední dobou ve mne roste jakési vnitřní přesvědčení, že v Kéniku něco není tak zcela v pořádku s genofondem.

Co už tak?

V davu jsem za hodinu a půl rekognoskace potkal asi stovku známých, z nichž se mi tak ke třiceti podařilo identifikovat (sto zdravilo mne, u třiceti jsem věděl, o koho jde). Vpravdě rozmanité spektrum. Půlka fanklubu, ex-kolega Božský, Tetky Králičky Poslední Manžel Jirka, Harpagonův synek Veleduch Otík, dcera od kolegyně, fotoredaktor Dark, redaktorka Majda, zkrátka lidí svinsky moc.

Ještě jsem nějak neprozřetelně operativně vylákal s sebou kamarádku Bajů, že když se na všech těch Fejcbůkách označuje za fanynku Komety, jestli se nechce podívat už na druhý zápas letos? Historicky jednou se dala zlomit s Marťanem, jindy tak maximálně doma u TV, a to ještě jen pokud není rodinným společenstvím přehlasována a není přijímač přepnut místo ČT4 kupříkladu na OVRZ. Chtěla. Ale tady je pravda, že na náměstí obrazovku na Ulici nikdo nepřepne. Dobrá.

První dvě třetiny ušly, co se fotografické stránky týče. Lidi, šály, vlajky, dobrá nálada, rozumné světlo. Fanouši jsou většinou exhibicionisti. Těžko půjde někdo na náměstí namaškařený do dresu a s modrobíle natřeným ksichtem, aby se vám pak skovával před objektivem. Ba aj naopak, někdy máte problém je setřepat. Potud v pořádku.

Na polišárně bez nejmenšího zaškobrtnutí. Pan starý policajt s náma poslal mladého pana policajta nahoru do kanceláře, jsem si udělal pár snímků solidně zaplněného náměstí. Ačkoli je to takovej buzerák, že z toho dlouhým sklem nevypíchnete nějakej zajímavej detail - třeba člověka na kašně nebo něco takového. Jelikož na téhle kašně se nedá pořádně stát. Čurák byl zas pod ochranným návlekem. Prostě nic. Jenom přehledovky. Tak jsem ještě poprosil, že jestli bude klid a lidi, že bych se stavil ještě jednou za tmy.

A znovu průraz přesně středem improvizovaného kotle.

Jenže při druhé přestávce už to začalo vypadat, že nejlepší by bylo zůstat v té "restricted area". Venku už šero, tam už nic extra nenachytám, to tak eště nejlepší všelijací piškoti, kočenky a do modrobíla vyladěné milenecké páry u hrazení. Emoce, pyčo, emoce. Jenomže co s tou Bajů? Copak vo to, to je asi jediná ženská, která nepíčuje, na moje typické ošívání a poklepávání prstama na brašnu praví: "Jasný, si to vyfoť", zašlajfuje na místě a za čtvrt hodiny ji najdu tam, kde jsem se zamyslel nad záběrem. Bejt moc hustej, aj stativ si na ni pověsím. Že se o ni nebudu moct starat, to jsem avizoval jasně dopředu. Ale zas nechat ji stát za zábradlím celej zbytek večera, to je taky blbý. A všici známí se buď ztratili v davu a u stánků pivo-limo, případně už dopředu avizovali, že v půlce berou kramle a jdou kalit někam jinam. Sakra. Nezvládnuté.

"Hele, čoveče," pravím maníkovi, kterej to tam má na povel a od vidění ho znám, "nemoh bych si tady někde odložit kamarádku?"

"Jasně. Bez problému. Třeba tady do VIP stanu, třeba sem pod lavici, tady ti do toho nikdo nekopne, ani ti nic nesebere."

"Moment, znova opakuju - nechci odložit brašnu, ale holku. Kámošku."

"A jo, jsem blbě slyšel. No jasně. Bez problému. Třeba tady do VIP stanu, třeba sem na lavici, tady ti do ní nikdo nekopne, ani ti ji nesebere."

VIP stan má sice vlastní menší obrazovku uvnitř, ale to není záměrem - zaujmeme vyhlídnuté stanoviště v koutě, odkud se dá sledovat velká projekce, já si mezi Bajů a ochranku odložím brašny, v klidu koukáme z klidného zákoutí stanoveného jako základna, přičemž v exponovaných momentech podnikám výpady a průlety na pódium, pod pódium, k hrazení a na ochrankářské stupínky na hrazení s nadhledem nad davem. Profi. Líp jsem si to nemoh představit.

A právě třetí třetina nabízí to správné drámo, Pardubky vedou, vyrovnání, zase vedou, zase vyrovnání. Později večer mám pocit, že mi ty požadované emoce kapou aj z fotoeditóru.

Trochu škoda je, že policajti radši poslali všechno, co mělo ruce, nohy ... a uniformu do terénu, takže podruhý už se nedostanu nahoru na služebnu. Ale co, ono to vážně není až takový terno to náměstí. Beru zavděk opěradlem lavičky.

Utkání nakonec rozhodují nájezdy a Kometa těsně prohrává 5:4sn. Aj tak se lidi rozchází bez nějakýho brekotu, páč výkon předvedli naši hezkej a jestli to tak půjde dál, tak se máme nač těšit.

(Několik vybraných kousků. Kompletní report zde ...)

Neděle, 08.04.2012 ... Vzhůru na Květnici, krabky volají ...

Kdekdo mi nadává, že mu lezu do snů. Tuhle PraPetře v noci dělám kolonoskopii, onehdy se zase Paranoikovi stěhuju za humna a on mi přes les vláčí do baráku elektronková rádia. Maxipes Fík hadr. Upřímně - obojí je stejně děsivá noční můra i pro mne.

Mně se zase už zdá o tom nablblým hokeji. Třeba že Kometa prohrála dvě úvodní finálová utkání. Což nakonec dopadlo ovšem dobře, neboť disciplinární komise zjistila, že to organizátoři nějak popletli a místo hokeje se hrál omylem fotbal. Takže se série musela opakovat. Aj tak jsem se probudil rozlámanej jak sirka v rukách parkinsonika a celej takovej dohoukanej, páč jsem měl pocit, že jsem místo spaní čuměl na připitomělej čutec.

Onehdá jsem zase pomáhal luštit jakožto GeoKibic-radista svým kačerům Ťapince a Vlastíkovi jakousi šíleněhustopřeukrutnou šifru, tedy morseovku odposlechem, to je strašně složité (jasný, nadsazuju, sám jsem si to musel zpomalit a poslechnout naněkolikrát, nejsem roztrénovaný), pročež, jsem-li dnes smýkán na Květnici nad Tišnovem, původně jsem se domníval, že skrz ono. Z čehož jsem byl vyveden. Prý jen tak.

Sice se mi to až tak úplně nezdá, v tom bude nějaká kulišárna, ale inu což, provětráme fotopřístroje.

Pro tento účel vstávám po oné u fotbalu probděné noci před devátou hodinou (v neděli!!), v deset už sedíme ve vlaku, nepočítám drobnou epizodu, kdy jsme se cestou k nádraží (k nádraží Brno-Lesná, podotýkám) rozdělili (já k bankomatu, Ťapinka s psama rovnou), přičemž Ťapinka stižená těhotenskou demencí dokázala krátce zabloudit.

"Kolik máš dneska foťáků?" klade kontrolní otázku Chlastík.

Informaci, že bídné tři, kvituje jako uspokojivou.

Výtečné jarní počasí. Místy i slunečné. Pokud zrovna nesněží.

Je to dobrý, když je Ťapinka v pokročilém stádiu březosti a šine se se sentineloidními zvuky rychlostí chromého slimejše. Když nemají v očích ten nepříčetnej výraz a počítadlo geopíčovin a neženou se jak chrti, ba dokonce když značná část výpravy (2v1) moje fotozastávky oceňuje jako do jisté míry přínosné, to se pak dá takovej lov s nima i vyjít (třeba na Květnici).

Jakmile se vydrápem nahoru, Ťapinka během několika minut popadne dech, vyvalí břuch s Alienem a zavelí: "A teď mi udělej vrcholový foto." Aha, já věděl, že aspoň něco bude. Plastíkovy snímky jsou pověstné po široké geo-komunitě. Takže jsem pro dnešek GeoKibic-fotograf.

Až pak vybereme skrýše lesní a sešmatleme zpět dolů do civilizace (dá-li se tak říkat ausgerechnet Tišnovu), poobhlížíme se po nějakém jídle. Do cesty se nám staví přímo hospůdka jakási.

"Tak co, jdem na průzkum bojem?" navrhuju.

Ťapinka se podívá na mne, na Vlastíka, nahodí připitomělou grimasu a praví: "Éíííí."

Vlastík pohledem zkontroluje Ťapinku, zahledí na mne, zatváří se o nic více oduševněle a odtuší: "Íéééé."

"Prima. To znamenalo ano nebo ne?"

"Íéééé," na to Ťapinka.

"Éíííí," dodá Vlastík.

Kdyby ty zvuky vynechali úplně, bylo by to dočista jako Laurel a Hardy.

Ale jo, hospoda nakonec odsouhlasena. Ťapinka se usadí pod figurínu čarodějnice zavěšenou pod stropem. "Vrána k vráně sedá," glosuje to Chlastík, ledva se Ťapinka odebéře na záchod, jakmile jí však posléze tuto jeho hlubokou myšlénku vyjevím, jsem označen za nechutného práskače. Pche. Avšak i jsme se najedli, krom toho, že na inzerované telecí speciality jim došla zanedbatelná maličkost, a sice telecí.

Posbírali jsme ještě několikero geopíčovin po Tišnově a spěšným vlakem zastavujícím opět na nádraží Brno-Lesná se pozvraceli domů.

Ten kafomat na nádraží v Tišnově je opravdu kurva zkurvená latentní.

Doma, až jsem sundal maskáče, jsem zjistil, že pod nimi mám pyžamové kraťasy.

Ťapinka dosáhla vrcholu.

Vlastík podcenil počasí a klepe kosu.

Ťapinka machruje s mým včera repasovaným Zenitem E.

Sobota, 07.04.2012 ... Jsem za Zenitem ...

... což je moje výhoda, neboť všichni ostatní jsou před Zenitem.

V rámci úklidu (nebo možná tak trochu místo úklidu), vlastně v rámci úklidu několika po bytě volně ložených fotoaparátů došlo i na Zenit E od přítele PalMára. Nefunkční. Nechodila závěrka.

Nicméně na sovětský fotoaparát stačí šroubovák z Narexu, ani nepotřebujete žádné extra hodinářské, zčásti jsem rozebral, zkouknul, jak by to asi tak mělo být a závěrku rozpohyboval. Není to do perfektna a nekdy chce pohnout po natažení s otočným voličem časů, ale jinak chodí vcelku spolehlivě. No vida.

Dekódoval jsem podle výrobního čísla - 1974. Mladík. O rok mladší než já.

Podnikl jsem při hospodské výpravě za kávou na golfík pár pokusů s objektivem Helios 44-2 a Ilford P4 filmem na 1600, jen tak, prostě putyka, nic zajímavého v tom nehledejte.

Podle mého lze považovat za snesitelné na čundrovní zrcadlovku nebo prostě foťák do rizikových podmínek.

Zajímal se po ICQ jeden známý pán ne zcela vždy uvažující po tradičních liniích, zdali, když sovětský, byl tento aparát ve standardní výbavě agentů KGB. Myšák. Tohle? Za prvé to není nenápadné, nýbrž poměrně na odiv stavěný ingot. Za druhé tím vyfotíte v Leningradě a ta závěrka a zrcátko dělá takovej kravál, že v Moskvě skáče Lenin po mauzoleu. Coby špionážní přístroj krajně nevhodné. Možná leda jako sebeobranný či přímo bojový prostředek - 937 gramů, poctivá uralská ocel.

Krásná kovářská práce od soudruhů ze SSSR.

Pátek, 06.04.2012

Čtvrtek, 05.04.2012

Středa, 04.04.2012

No fakt jakože jaro. Nekecali jste.

Úterý, 03.04.2012

Prima, až na to, že mne budí telefonem ty žurnály, jež neměly na nočním mejdanu svá zastoupení. Jo jo.

Kolovalo po netu v kreslené verzi.
Ale taky vás tohle při parkování tak sere?

Pondělí, 02.04.2012 ... Zase noční ...

Možná se můžu s tím hokejem už zdát trochu otravnej, ale uvědomte si, že já tím teď žiju. Co já, většina Brna. Do té míry, že se na hokej vyptávají i přátelé a známí hokejem (někteří potažmo celým sportem) zcela nezasažení, hokej ignorující z nedostatku zájmu či jako programový životní cíl. Nejde tomu uniknout, tak všudypřítomné to minimálně v Brně je. Když říkám, že tím žiju, neznamená to ještě, že bych do hloubky studoval statistiky, chodil oblečený v dresu i do koupelny (nechodím v něm vůbec, můj oblíbený post je vedle střídačky hostí a nerad bych se dočkal v návalu emocí látnutí přes čuňu od 110 kg obránce) a ladil si všechno do modré a bílé. Ale sleduju to poměrně zblízka poměrně dlouhou dobu, tohle je vrchol sezóny, podařené sezóny, běsnění graduje už od dob první (zlými jazyky zvané pralesní) ligy, takže logický důsledek, nemaje jiných extra smysluplných činností, řídí se můj kalendář dle hokejových rozpisů a fotoaparát je zvyklý na vůni ledu.

Což ještě není samozřejmě všechno. Extraliga je extraliga, ale od příštího týdne mám oscilovat mezi ELH (jak už teď víme) a MS juniorů do 18 let. Byť zhola netuším, co se po mně bude přesně chtít. Šporťácká tradice: uděláš? Udělám, co přesně? No hlavně, že to uděláš. Neví se co, v jakém rozsahu, jaké mám zálohy a rezervy, neví se kdy, jak, jestli za to něco. Hlavně, že jsou všichni happy. A jestli pánbůh dá, tak týden na to si cvičně střihnout aspoň pár zápasů reprezentace v rámci Euro Hockey Tour, režim a realizace zatím odpovídá zhruba přesnosti propozic pro MS-18 (tedy nula). Prostřiženo ovšem s ryze civilním (myšleno od hokeje pryč, jinak plná akce uniforem) válečným zápolelením v Ořechově. Pěkně, pičo, pěkně.

Takže hockey dnes?

Plzeň vs. Kometa, pátý zápas semifinále, Kometa vede 3:1 v sérii na čtyři vítězné zápasy, tzn. druhý "mečbol". Možná přesnější pojem ohledně série by byl "ser-bol", ale jelikož nejde o jednotlivý míč, nýbrž o celý zápas, pak mi z toho vychází "ser-meč". Protlačíme do jazykových příčurek. Tak.

Původně to chci sledovat doma, resp. se po první třetině odebrat do putyky ke Ščúrovi za Marťanem a Majorem, neb potřebuji s Marťanem ve druhé přestávce vlídně prohovořit.

Ještě se hrabu ve večeři, sakra, už se hraje ... no o tři minuty se to snad nezblázní ...

Přijdu k počítači v nějaké třetí minutě, nažhavím tuner, zapnu ČT4 a nestačím koukat: Jak, kurva, 0:2? Tzn. pro Kometu. A nápřah Jožo Baleje a ... jak, kurva, 0:3? To jsem snad přišel, krom toho posledního, o většinu stěžejních gólů utkání, ne? Kometa se teď zabetonuje v obranném pásmu a Plzeň bude tlačit a ne a ne prostřelit Jiřího Trvaje, ne?

No, spletl jsem se. Pěkný přesvědčivý výsledek 2:7, kdy mi Ťapouši zez Plzně posílali blahopřejné KTZ (někdy mylně nazývané SMS) už sedm minut před koncem zápasu.

Jsme tam. Jsme ve finále, jsme ve finále ...

Je zajímavé sledovat, jaká tady od Vánoc, kdy Kometa trčela někde hluboko v pásmu hry o záchranu, vykrystalizovala parta. Takový tým pamatuju tak v závěru éry první ligy. Tomáš Malec, dvě sezóny naprosto marný a občas některými jízlivě považovaný za šestého hráče soupeře, obětavě padá do střel a nechává se osekávat pěticí plzeňských sršňů, raději hryže led, než by pustil tělem propustil puk k brance. Výběr z dnešních gólů:

- Tomáš Divíšek, 2 ks - nejproduktivnější hráč play-off, nevešel se do sestavy v Bolehlavi, ta má místo něho Výborného a Balaštíka a míří hrdě tradičně do baráže.
- Tomáš Svoboda, 2 ks - třetí nejproduktivnější hráč play-off, výměnný obchod za Tomáše Pospíšila, který tu hrát nechěl, se Slavií, jež bojuje o záchranu.
- Jozef Kováčik, 1 ks - nejproduktivnější obránce play-off, doslova vyhozený ze Slovanu Bratislava.

Sportovní manažeři všech těchto klubů by měli dostat padáka. Nebo možná se sešla parta takovýchto "nechtěných" a různých renegátů, dostali šance s chopili se jich. Umocněno tím, jak je obecenstvo miluje.

O výkonech Jiřího Trvaje a jeho aktuální formě byly popsány už tuny papíru a po internetu přeneseny gigabajty informací. Když všechno selže, jest tu Trvka.

Aktuální vtip:

Ptá se Brňák Plzeňáka: "Tak co ty vaše noční můry? Pořád Trvaj?"

Teď už se může o aspiracích na titul mluvit na plnou hubu, alespoň v tom smyslu, že v tom finále jsme. Jinak třeba brát s pokorou a ještě se nevidět na nejvyšším stupni. Na to je ještě potřeba vyhrát čtyři zápasy. Ovšem, byla-li cílem sezóny účast alespoň v předkole play-off, je finále plán splněný a mnohonásobně překročený. Po 41 letech.

Tomu odpovídá i právě to běsnění fanoušů. Ať finále dopadne jakkoli, už teď je to malé brněnské Nagano, po těch letech play-out, první ligy, druhé ligy ...

I s tím narychlo po diskusních fórech svolaným vítáním u Ronda.

Nebudu chodit vítat hokejky po každým přáteláku ve Skalici, to dá rozum, ale první takováto spontánní akce, kterou pamatuji, byla v roce 2008 po tom podrazáckém semifinále pralesa právě v Bolehlavi, už tehdy jsem to fotil, tenhle výkon to ještě v mnohém předčil.

Na parkovišti u Ronda postávají tak dvě (optimisté odhadují i tři) stovky fanoušů, většina se tedy alespoň na nohou jakž takž drží. Do toho z postelí vytažení kolegové fotografové z některých novin, článkopisci taktéž - nasát atmosféru. Skandování, mejdan, brajgl, ačkoli se střízlivější křídlo snaží po dobu čekání hluk aspoň krotit ku spokojenosti přihlížejících policejních hlídek. Smutný to mají obyvatelé okolních domů, jež tam stály dřív, než ten stadion (což je rozdíl oproti tomu, když si někdo postaví dům u letiště a pak požaduje protihlukové bariéry, případně si koupí zahradu u střelnice, aby si následně začal stěžovat, že se tam střílí). Zas ale snad ten virvál právě není tak častý a tak intenzivní, aby z toho domorodci dělali nějaké peklo. Nezaregistroval jsem žádný ústrk ani z jedné strany. A finále je to fakt po 41 letech.

Po příjezdu jsou hráči taháni z autobusu jak králíci z klobouku, otlapkáváni, objímáni, nezřídka i oblíbáváni (zpravidla ženskou částí sběhu lidu). Naléváni šampaňským (ti, jež se moc nebrání), poléváni šampaňským (kteří jsou na rozpacích). Ti, jež neprotestují příliš houževnatě, jsou napájeni vínem z kanystrů a lihovinami všech možných původů. Nářez.

Jakmile si odsmýkají výbavu do šaten, dav požaduje jejich vydání zpět na otevřené prostranství.

Přichází zákeřný úhybný manévr: je kabinou vpodstatě regulérně obětován obránce Jiří Vašíček. Ten se první vlně nevzpíral příliš vzpurně, má trochu nakoupeno, pročež je vyslán zabavit shluk a takto hozen přes palubu. Několik hráčů se pod tímto pláštíkem a za zády návnadu masakrujícího davu skutečně dokáže vypařit podél zdi a zmizet v temnotách.

Pročež je před hlavní východ ze šaten postavena silná hlídka a každý stín mihnuvší se za potemnělým sklem je vyvoláván jízlivým skandovaným: "Póóójď, póóójď, póóójď ...".

Pak už záleží na nátuře a charismatu každého odcházejícího, co si dokáže vyjednat. Někteří přijmou jeden lok, jiní se omluví či vymluví i zcela, přičemž takovému kapitánovi Radimu Bičánkovi si nikdo netroufne odporovat. Slabší kusy se snaží to nepřehánět a odejít se ctí. Jiří Trvaj se zasekne ve dveřích a snaží se dohodnout volný a bezpečný odchod pro sebe a pro Tomáše Svobodu, sám pak tedy proklouzne, ale Tomáš Svoboda je navzdory glejtům lstivě zajat a postaven před podpásovou argumentaci jižní Moravou. Ošklivé.

Ne, zcela navážno: k žádnému incidentu nedošlo, snad ani ten obětovaný Váša nedopadl moc tragicky, přiměřeně a protentokrát. Z pozice fanoušků to samozřejmě bylo: jeden lok do hráče, dva loky do sebe. Tam byly i smutnější historky co se použitelnosti zúčastněných týče. Takže asi tak.

Dav. V popředí Róbert Petrovický, vzadu s polštářkem Jozef Kováčik.

Jiří Vašíček v zajetí. Na jiném snímku s obdobnou lahví drženou třema rukama (z toho ovšem pouze jedna byla jeho),
případně nalévaný z výšky. Aj by ho bylo jednomu líto.

Tomáš Svoboda a nefér argument: "Seš na jižní Moravě ..."
(Plný report zde ...)

Neděle, 01.04.2012