Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Únor 2005

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Pondělí, 28.02.2005 ... Je mi zdravě, je mi vesele ...

"Hurá, hurá, dovolal jsem se, dovolal, tralala, já su tak ščastné, kolikátej jsem? No schválně, kolikátej?"

Bože, ukrutnejch a nelidskejch 7:37, takovejdle telefonát, co je todle za cvoka?

"Grr, moment ..." snažím se získat čas a přeslabikovat na displeji aspoň jméno, který mi ovšem v tuhle hodinu hovno říká. Počkat, dva takový jsem znal, jeden byl vojenskej policajt, druhej takovej zakomplexovanej svobodník na přijímači v téže nelibé organizaci. Ani u jednoho z nich nemám ponětí, co by mohli po těch letech takhle ráno chtít. Jaj, ešče znám jednoho, Strakapoud ...

"Oude, seš to ty? Co blbneš?" pomalu se mi rozsvěcí, šmarjá, už vim. Já blbec se nějak zasekal do hrubýho rána sepisováním jakýchsi trotlovských dojmů z trotlovskýho seriálu a poprosil jsem ctěné čtenáře, jestli by mne někdo ráno nevzbudil. To jsou muka, příště se na vstávání radš vyseru a nechám se zabít šéfovou. Nebo se už konečně vyseru na Užofku, to je eště lepší nápad.

Jo jo, je to tak. Pan Strakapoud zblblej propagandou to vzal jako ranní rozhlasovou soutěž, kde vyhrává každý sedmý volající. Bohužel byl první. Přesto koktám jakési nepřesvědčivé díky a slibuju mu nepatrnou cenu, třeba pochvalu.

Dodatečně a s plným vědomím mu děkuji až teď.

Druhej v pořadí je ex-skoro-kolega a ex-kamsenanáshrabeťák pan Mára Špagin alias Aramis bo jak se to magor podepisuje. Druhej a poslední. Ten volá v 8:07 a hrdě mi hlásí, že mne budí. Zrovna dopíjím kafe a dočítám ranní maily, ale kloním se k milosrdné lži, že ano, že budí. Když on si to tolik chtěl zkusit, nemoh jsem mu zkazit radost. Jistě od bejvalejch kolegů od "Kam se na nás hrabete?" slyšel mnoho barvitých historek, k jakým úskokům se museli uchylovat, když po mně chtěli po ránu práci.

Jdu do práce. Z domu vycházím ani ne čtvrt hodiny po začátku pracovní doby, krásně svítí sluníčko, můžu se vykašlat na škrábání oken na autě, volím vyhlídkovou jízdu MěHroDem. V autobuse potkávám kamarádku Ivu s přítelem Colombem.

Fantastickej zážitek - po tejdnu cejtím, co žeru, a to jak nosem, tak následně v hubě. Jen, když jsem na to posléze kolegyní tázán, už si nepamatuju, co to bylo. Jenom že toho bylo hodně. Tedy jsem konečně v normálu, sláva. Sluníčko furt krásně svítí.

To zasraný slunko mi celý vodpoledne praží voknem do moniroru. Pracovat se u toho nedá, koukat na film taky ne. Když jdu z práce, zatáhne se a začne vánice jak bejk. A v tom mám jet autobusem? Na druhou stranu dobře tak, musel bych podruhý za den čistit skla a jedině by mi z toho škráblo.

V lokální pidisamoobsluze U Starýho Růžičky si kupuju chleba a syrečky k večeři. Neuvěřitelné, důchodka mne pouští ve frontě u pokladny. Tedy sešli jsme se nějak zároveň, několikrát si na střídačku pokynuli rukou, já jí, že je jako starší a má přednost, vona mně, ať si klidně běžím, su mladej a jistě mám naspěch, takhle několikrát dokolečka. Až to vypadalo, že se nám k tomu placení nikomu nechce. "Máte toho míň," děla jako trumf. Pokrčil jsem rameny, poděkoval a šel k pokladně před ni. To nečekala. Tvářila se ve finále dost zaraženě. Ale bylo to od ní milé.

Pořád dumám, dát-li panu Strakapoudovi či nedat-li nějakou tu cenu. Daj-li medajli či medajli nedaj-li. Aby se mu to nevrazilo do zobáku či do hlavy. A nešlo to s ním s kopce. Dolů. Na tu hlavu. No schválně jsem si vyzkoušel na modelu, co by s ním udělala taková medajle zlatého budíka:

S panem Strakapoudem dekorovaným cenou zlatého budíka to jde rapidně dolů.

(Originál fotky jsem pochopitelně odněkad šlohnul.)

Hlavně, že už su zdravej.

Zpráva z tisku - podle dnešní Mladé Fronty už odlehlo i panu papežovi:

Uzdravující se papež vlídně kyne věřícím.

Sobota až neděle, 26.-27.02.2005 ... Gauč a Kobra ...

Ťapině jsem dovez gauč do Lanškróna. Chvíli jsem se ji snažil nadirigovat ke spolupráci, poté, co se u toho málem zmrzačila, aniž by byla něco platná, chřipka nechřipka - odsmýkal jsem ho ze dvora přes rampu do pokoje sám.

Přišel mi trochu tvrdší než ten, co byl ve vobchodě vystavenej. Takový jako Záhořovo lože. Gaučíček Záhořáček. Ale postupně se prosezuje a proležuje, jak jsem se na něm válel celej zbytek víkendu.

Jo, proflákali jsme to hezky.

Zas ta Užofka Jedenást. Ach jo. To jsem si zase naběh. Že já tu televizi tenkrát pouštěl, nebo že jsem aspoň nedržel hubu. Ale co? Mám se na to vykašlat? Pravda, trochu jsem nad touhle lákavou možností lavíroval, ale vydržím, sic by mne někteří ukamenovali. Dyť už to nemůže mít tak moc epizod, ne?

Popravdě tahle byla obzvláště vypečená. Dokonce i Fabiák (a to je ňákej užofkoznalec) tvrdil, že tendle díl byl tak na 95 procet. Jenom neřek - koho čeho. Ale zjistil jsem zajímavou věc - když si k tomu uděláte atmosféru, je to hned lepší. Dejte si ke sledování kysaný zelí s kmínem, to je děsnej puch, a eště se před tím nezapomeňte kousnout do rtu, ať vás to může pěkně štípat, pak vám ten seriál už nepřijde ani tak strašnej.

Začalo to tradičně obrovskou každotýdenní nehodou, zcela běžnou na německých dálnicích. Dokonce i na tom úseku, kde se plazí právě Kobra 11. To dokladuje i úvodní dialog Sejmoura se Žankem, dvou hlavních "dedektývů":

"Minulý týden náklaďák s prasaty, předminulý náklaďák s hnojem a dneska jehněčí kýty," vrtí hlavou Sejmour.

"Zapomněl jsi na čtyřiadvacet europalet čtyřvrstvého hajzlpapíru," doplňuje výčet Žanek.

"Proč se náklaďáky nabourají vždycky, když jsou plně naložený?"

Ha, tak takovouhle otázku bych od dopraváka věru nečekal. Možná by po těch letech, co takovou taškařici točí, moh vědět, že náklaďáky jezdí prázdný dost sporadicky, poněvadž málokterý dopravce si takovej luxus může dovolit. Obvykle to probíhá tak, že kamion něco někam přiveze, složí, tam mu naložej zas něco dalšího a von to veze jinam. Též plně naloženej náklaďák je i dle laických dedukcí k převrácení či jiné havárii náchylnější, hmotnost, setrvačnost, učivo fyziky pro sedmé třídy základní školy, což bychom chtěli ovšem po fízlech moc.

Každopádně Sejmour se hluboce zamyslí a začne meditovat nad tím, zda jedna jehněčí kýta volně ložená na silnici bude někomu chybět? Vždyť je přece stejně vyhodí. Ha - příležitost dělá zloděje. Vždycky se stylizuje do role nekompromisního a neúplatného ochránce zákona v mezích svého mdlého rozumu a najednou, hele ho, kujóna, už si rve jehněčí kýtu pod bundu. Žádnej klaďas, naprosto normální chmatáckej policajt. Tomuhle se říká hyenismus.

Sejmour je vobyčejná hnusná straka.

Jo, jenže v ten moment se z vysílačky v autě ozve hláška, že kdesi došlo k přepadení banky a pachatelé zdrhaj po dálnici. To je ten správnej moment, aby dopraváci Sejmour se Žankem nechali nehodu nehodou, dyť je to vopruz, navíc na večeři nakradeno už maj, tedy je čas skočit do auta, počkat si, až pachatelé projedou okolo a začít je pronásledovat. Avšak pachatelé evidentně nemají v úmyslu nechat se lapit hned na úvod epizody, pročež spustí mocné přídavné spalování, z vejfuku jim vyšlehne plamen a tradá pryč, jak ti dva nablbové neuměj jezdit, sem tam do někoho drcnou, pročež mohou způsobit další hromadnou havárii o pár kilometrů dál. Létající auta ještě před úvodními titulky. Fantazie.

Hups do auta a za lupiči.	Jenže ti mají mocnou forsáž.

Pěkná létající autíčka, už jsem viděl několikero nehod, ale žádný tak pěkně neskákalo. To musej mít v tem Německu nějaký zvláštní odpružení asi, hlavně, že to dramaticky lítá ...		... přímo Sejmourovi se Žankem nad hlavou. Ti z neznámého důvodu použili onen osvědčený trik, že si za jízdy stihli vyměnit onu zadní SPZ, anžto ji mají psanou dočista jiným fontem, než na tom snímku vlevo nahoře, kdy se teprv drápou do auta.

Už vím, co znamená ten tajemný hlas v úvodní znělce - "Jejich tempo je vražedné ..." a "Muži z Kobry 11 pracují ve dne v noci ...". No bodejť, většinu problémů sami způsobí obvykle nedostatečným ovládáním vozidla a nepřiměřenou rychlostí, u toho sem tam způsobí menší řetězovku, přičemž se ke vsemu v jednom kuse serou do záležitostí, který jim jakožto hluchavkám vůbec nepřísluší. Pak ať makaj třeba štyryadvacet hodin, aby to dali aspoň trochu do kupy.

Kamarád Mechanik těm dvěma matlákům nakukal, že ten plamennej pohon, to je kysličník dusný alias rajský plyn přidávanej ke spalované směsi, to dělaj všici votunéři, co maj ty votuněný auta. Teda je to ilegální, ale dělá se to. A jezděj se s tím stejně tak ilegální závody.

Žanek se Sejmourem logicky vydedukují, že lupiči z banky rovná se tím pádem votunéři, ti, co pořádaj ty ilegální závody. Musej se mezi ně vetřít a bankovní lupiče dopadnout. Běžná věc u dopravního oddělení. Kdepak radar a kontroly lékárniček.

Velmi jednoduše zjistí, že ilegální pohonný rajský plyn se prodává jenom v jednom votunérským vobchodě, pročež si Žanek půjčí Mechanikovo votuněný auto a vydá se na výzvědy. Majitelka krámu se jmenuje (šp)Indíra a Žankovi zprvu nevěří:

"Chtěl bych jet závod."

"Ilegální závod?" ovšem je bystrá.

"Ano."

"Tak vo těch já nic nevím, to si musíš zjistit sám."

Načež přijde do kvelbu její bratr Rick a ve zkratce oznámí, že nejbližší ilegální závod se pojede odpoledne na letišti.

"To je tvoje auto?" ptá se v rámci konverzace (šp)Indíra Žanka.

"Jo."

"Lžeš. Tvoje ruce, to nejsou ruce mechanika."

Zajímavé. Doteď tam stál jak křupan buď s rukama v kapsách nebo založenejma na břuchu.

(šp)Indíra má asi ňáký rentgenový voči.

Každopádně Žanek už ví, co potřebuje, závodu se zúčastní a - prohraje. To je v rámci plánu. Prohraje sice auto půjčený vod kamaráda mechanika, ale to jenom tak navoko. Když se přiřítěj fízlové, vtáhne do auta (šp)Indíru a zdrhá s ní pryč, aby vypadal, že je taky jako ilegální. Dobře vymyšlený. I s tou rampou, co je - jaká náhodička - hned vedle zavřené brány a zátarasu z policejních vozidel. Samozřejmě si namíří na rampu v plným kvaltu, následuje mocnej skok. To je ta práce až šestnácti kamer najednou. Ono to sice vypadá bledě, skoro jako by to auto padalo na rypák a mělo se zarejt motorem Žankovi až do koulí, ale kdepak, dopadne hezky na všechny čtyři, jenom to zadrnčí. No, pravda, trochu mu u toho upad v jednom bočním záběru nárazník, ale to maj votunéři vychytaný, maj všechny takovýdle díly jenom na packách, přece jenom je co chvíla měněj, aby vozidlo vypadalo furt frikulínsky, tedy se to vyplatí v takovýchto chvílích, když se nárazník urve, při zpětným zhoupnutí zas zapadne zpátky. Minimálně tam nic ležet nezůstalo.

Vedle každé správné brány musí být rampa.	Nenechte se mejlit, to auto se vůbec nepřevažuje na rypák, to je jenom takovej klam.	Vidíte, dopad hezky na kolečka, jen to trochu v nárazníku zaskřípalo.

Sejmour stojí s vysílačkou pod rampou a spiklenecky hlásí ostatním fízlům:

"Všem vozům, zastavte pronásledování, krtek je v díře !!!"

To je přesně 18:46 minut z filmu. Sejmour se později ukáže jako věštec. Avšak teď jenom omdlel kamarád Mechanik. Asi se mu krtek v díře nelíbil.

"Všem vozům, zastavte pronásledování, krtek je v díře !!!"	Ač uznávám, že není celý vidět, nevypadá to, že by nárazník doznal úhony, taktéž v předchozím záběru za sebou nic netáhl. Maximálně mu definitivně upad cestou.

Žanek dovezl prohrané auto vítězi, tedy bruderovi od (šp)Indíry, čímž dokázal, že je férovej ilegální votunér a zaslouží si s nima chlastat. Což je velmi obsáhlá scéna. Rick celou dobu Žankovi nevěří a dobře dělá, leč pro tuto chvíli se nechá ukolébat a nevezme Žanka montérpákou po škebli, což jest vítaná příležitost, aby si mohl Žanek střihnout další přesčas a v rámci plnění úkolu (šp)Indíru vošukat. Čili teď teprve je "krtek v díře". Strkání krtka do díry se navzdory předchozím Sejmourovým vizím odehrává až ve 32. minutě, avšak mezitím byly zas reklamy. Každopádně jí štěká do boudy, a to opakovaně. Maximálně mezi tím stihne bonznout jednoho ze spolupachatelů.

Krtek je v díře. Muži z Kobry 11 pracují ve dne v noci ...

Jenomže nic netrvá věčně, krtek už je dost vorvanej, jednou ráno kouká Žanek na (šp)Indíru, ana sedí sklapoušeně na židli. Táže se (tedy Žanek), jestli se něco děje? Ona mu vysvětlí, že ví, že je fízl, že vlastně to celý přepadání bank byl její nápad a vůbec jako v dedektývkách mu všechno dopodrobna vyzvoní, aby to divák pochopil. Načež ho předhodí bruderovi a ten se svejma kámošama z Hitlerjugend Žanka strčej do pastičky.

Něco se děje?	Prej jo. Všimněte si, že míří dole jak ta jebnutá v té minulé epizodě, jenže tento k tomu má jistej důvod ...	... a sice ten, že Žanka právě štelujou pod auto.

Namyšlený to maj hezky. Žanka přiskřípnou autem, aby to vypadalo, že na něj jako spadlo při sváření. Pročež opodál nechaj zapnutou hořící svářečku a pro zpestření otevřou několik tlakových lahví s propanbutanem. Že to bude jako nehoda, když nebude mít rovnou prostřelenou hlavu, a pojišťovna jim to eště zaplatí.

Žanek pod autem, jeden zlosyn rozžíhá svářečku, dva mu pouští propanbutan.

Ovšem si to propočítali špatně, poněvadž mu nechali v dosahu telefon. No, přinejmenším v dosahu nárazníku, který Žanek operativně utrhnul, aby si telefon podal. Stiskem dvou tlačítek (obvyklé na cizím telefonu) vytočí Sejmourovo číslo a ten ho jede zachránit. Přijedou i s Mechanikem přesně ve chvíli, kdy se ozve mocné WHAAAM a celá budova vyletí do povětří.

Mocné bum.

To ovšem Žanek přežije a tvůrci seriálu nemusí shánět zas nového herce. Dokonce ani v uších mu nezalehne, slyší a plynule komunikuje. Hoří auto, hoří betonová podlaha, hoří všechno. Sejmour s Mechanikem nelení, Žanka vytáhnou a Sejmour ho vede na vzduch. Mechanik uvidí uprostřed plamenů svoje auto. Tedy Sejmour se Žankem jsou venku, ozve se další grandiózní "Bum", Sejmour už začíná Mechanika oplakávat, avšak ten se vyřítí ve svém skvělém ani trochu vočouzeném autě ven. I Žanek má jenom trochu ksicht vod sazí, žádný vohořelý vlasy, vobočí nebo tak. To tam maj v tem Německu asi hodně mizernej propanbutan. Nechtěl bych si tam kupovat kempinkovej vařič.

Hoří auto, zpod něhož páčí Mechanik se Sejmourem Žanka.	To nehoří ty kovové propanbutanové bomby, to hoří betonová podlaha za nima.	A poté, co došlo k další explozi, vyřítil se Mechanik ve svém čistém autě.

Mezitím v bance dojde k přestřelce, při které mírně prořídnou řady zlosynů, zbude jenom vlastně hlavní pachatelka (šp)Indíra a její bruder Rick. Může dojít k závěrečné honičce, která tradičně končí na skalním ostrohu v lomu. Mám dokonce pocit, že jde o stejný lom, jako v minulém díle, ale to nevím jistě a tu minulou epizodu jsem už neprozřetelně smazal. Nebo tam mají těch lomů nějak moc. Asi na náhorní plošině kousek dálnice se služebnou Kobry 11 a kolem dokola jeden velkej lom. Jo, to vypadá nejpravděpodobněji.

Vepředu stojí pachatelé (šp)Indíra s bruderem Rickem, za nima fízlů jak škaredejch psů. Žanek drží kratší nesouvislý proslov, že by se jako měli vzdát, jelikož nemají žádnou šanci, v čemž se mýlí. Především se plete v tom, že ho vůbec slyší, poněvadž mají zavřený okýnka, druhak ti dva si vůbec nemyslí, že by se měli vzdávat. Rukou společnou zařaděj jedničku a elegantním obloukem hópnó do propasti.

"Nemáte žádnou šanci."	Poslední dramatický votunerský pšouk.	A hups dolů. V Německu musí mít na dně lomů asi pěkný vrakoviště.

Kaňéc Fiľmá. Ta upoutávka na posledním snímku "Za okamžik - Střepiny", to už je jenom taková třešnička na dortu.

Jo, a včíl mně prosím vás někdo v pondělí ráno před osmou zavolejte a vzbuďte mne, nebo mne šéfová zabije.

Pátek, 25.02.2005 ... Zdravím se ...

Původně jsem měl jet na víkend za Ťapinou do LunchCrowna, případně, pokud jej dodávatel dodá, dopravit jí tam gauč. Taky to byla jedna z podmínek, abych nemusel spát zas na zemi. Dík chorobě jsem však zamýšlel na celou výpravu rezignovat. Navíc po gauči ani vidu ani slechu, ač Ťapina mne lákala všemožně, dokonce i že když su chuďátko maródný, přepustila by mi postel a na zemi spala sama. To mi přišlo jako blbost taky. Dokonce jsem ve čtvrtek do vobchodu volal, zda gauč nedošel. Prý ne, pokud mi neposlali koresponďák, tak asi ne. Že se vomlouvaj a popoženou to. Jenže přijdu domů a koresponďák ve schránce. Tak jsem zavolal znova, jestli si ze mne dělaj jako prdel nebo co? Že koresponďák došel? Tak to tam pak gauč mám. Aha. Bezva. Jenže choroba furt přetrvávala. Žádnej Lanškrón mě nijak extra netáhl a na nakládání byť připraveného gauče jsem neměl ani pomyšlení. Do toho mi začal vypisovat podobně protichůdné vzkazy pan Groula. Prý jede na víkend do Brna a okolí s kamarádem Mravencem, jestli by u nás mohli přespat, ale že docela rádi přespí v autě někde na parkovišti, jelikož jsou tvrďáci. A včíl babo raď.

Nechal jsem rozhodnutí na pátek, pátek moudřejší čtvrtka.

A takyže jo. V pátek mi drobet odlehlo. Třeba v uších. A v nose. Chvílema dokonce ve vobojím zároveň. Teda né, že bych něco cítil a kdovíjak převratně slyšel, jenom jsem mohl aspoň nosem dejchat ve stejnou chvíli, kdy mi zrovna v uších nepulzoval tlak. Citelný zlepšení. Slyším hovno, cejtím hovno (obrazně), co se chuti tejče, taky žádná sláva, když jsem se u oběda musel zeptat, jestli fakt žeru česnečku, že vod pohledu to tak vypadá. Ale přišlo mi to takňák lepší.

Jelikož jsem stejně musel z jakýhosi důvodu kamsi na Mendlák autem, zapřemejšlel jsem, zhluboka se nadech a učinil rozhodnutí. Gauč naložím, Groulu s Mravencem přichýlím na dnešní noc. Zejtra se dopoledne vyležím a odpoledne vyrazím za Ťapinou, čímž jí dopravím pohovku, já si šplhnu, budu tam mít na čem spát a těm dvěma umožním dělat drsňáky noclehující na parkovišti. Ideál.

Sjel jsem do pohovkoobchodu.

"Dobrej den, měl bych tady mít hen tenhle gauč, jenom jsem netušil, že sem pojedu zrovna dneska. Původně jsem chtěl úplně vyhodit sedadla, myslíte, že se to do toho kombíka vejde, když je jenom sklopím?"

"Jo, určitě vejde, necháte ten kufr kdyžtak otevřenej ..."

"Aha, takže spíš jako nevejde, jo?"

No, vešlo - nevešlo. S votevřeným kufrem jo, ale tomu já zas neříkám vejítí. No nic, pro teď jsem to přitáh gumovejma pavoukama k tažnýmu zařízení, chybělo dvacet centimetrů, před domem vyhodím sedadla a bude.

Jak jsem řek. Před barákem jsem gauč vo kousek povytáh, vypreparoval z vozidla sedadla, odložil je na zídku, gauč nažduchal dovnitř a zabouch kufr. Co se sedadlama? Odnést nahoru? Nebo do sklepa? Aha. A to potom bude potřeba eště zpátky, že jo? A jak pojedu z Lanškróna? To mi budou po autě špacírovat věci? Hmm, to se mi ani trochu nelíbilo. Jak to bylo, když jsem stěhoval naposledy teho Bobeša? Tvrdil, že su prej učiněnej logistik. Když natočíme nejdelší osten ježka ... dvakrát jsem si celej ten cirkus vobešel, přimhouřil voko, úkrok sem, úkrok tam, pohled z jedné a z druhé strany. Jo. To takhle a takhle, tohle a šup - znova jsem otevřel kufr a narval sedadla ještě ke gauči. To by bylo. Jasně, couvat s tím pak v patrové garáži s pravoúhlejma rohama podle zrcátek, to bylo taky pikantní, ale přece to nenechám přes noc na ulici. Nepředpokládám, že by mi někdo šlohnul ausgerechnet gauč, jenomže vono potmě není moc vidět, čím konkrétně je to tak lákavě naložený. No - zadařilo se. Aniž bych cokoli vodřel. Přiznávám, couvání podle zrcátek mi jde jak tomu pověstnýmu psovi ta pověstná pastva.

Následně k večeru se stavila Teta Allora. Nám jako malejm říkali - "dlouhé vlasy, krátký rozum". Ona se nechala zastřihnout takřka na holou a fakt na tom něco bude. Z Olympie k nám na Lesnou trefila za normálních dvacet minut a ani si nebyla vědoma, že by cestou tradičně navštívila nějakou obskurní čtvrť "při cestě", jako třeba Obřany, Líšeň, Bosonohy nebo Bystrc. Pořádně zakufrovat se jí podařilo až u nás v baráku, což je svého druhu taky umění.

Allora je beruška, jelikož mi dovezla na půjčení DVD a odvezla si ta minulá. Tomu říkám servis. Ona by se na to taky mohla vysr..., ehm, no nemusela by se tak honit, ale naznala, že jsem přece jenom furt eště chudáček nemocnej. Zlatá je. A dovezla mi med. Prej do čaje, abych se líp uzdravil. Když ona je z toho zemědělského venkova, pusinka.

Vypili jsme kávu, porozprávěli a zrovna se začala zvedat k odchodu, když ji napadlo, kde je vlastně ten Groula? Kde by byl? Plazí se někde s Mravencem v závějích a hledaj ty jejich GPS poklady. Jestli jsem to správně pochopil, jde v principu o to, že nějakej cvok zakope nějakou úplnou zbytečnost v co nejnepřístupnějších temných hvozdech, ostatním udá na metr přesný souřadnice podle údajů ze soustavy sedmi geostacionárních družic, načež další banda šílenců se brodí houštinou, ledovou tříští, lámou si nohy na skalách a tonou v bažinách, čímž se vyselektuje nejschopnější jádro, které vyzbrojeno GPS navigačním systémem onu píčovinu zase objeví a následně se z ní raduje.

V ten moment volá Groula. Jsou v Brně. Na Křenové. Vidí nějakou firmu s nábytkem a Úřad práce. Vizuální kontakt. GPS mlčí. O žádné Lesné nic neví. Nastupuje krizová varianta navigace - vysrat se na satelity a telefonovat. Prej jestli mám nápad?

No, mám. Sice mám auto v garáži, ale zas mám Alloru při ruce. Beztak se zvedá k odchodu, může mne hodit na Křenovou zachránit Groulí a Mravenčí prdel. Snadné řešení. Tak.

"Zdar, já su Groula," přivítal nás zcela neočekávaným proslovem Groula. Venku mínus patnáct, on v tričku s krátkým rukávem. Inžinýr. Groula.

"Běž si něco voblíct, já se na tebe podívám a zuby mi jektaj čardáš. A já maďarský tance nerada," jala se jej obratem Allora vychovávat.

Pan Groula jaksi mimoděk zašmátral asi v sedmi nebo osmi kapsách, vylovil a narazil si - čepici. Čardáš začal být slyšitelný. Pročež se Allora urychleně rozloučila a odjela do teplých krajin, mumlajíc si cosi o třech peřinách a termofóru.

Hmm, co s načatým večerem? Jak jsem předeslal - ze zdravotního hlediska jsem měl světlejší chvilku, tedy hupky dupky do hospůdky. Ke Gazele. Posedět. Ani ne do zavíračky. Asi půl hodiny před půlnocí jsme už byli na cestě domů.

Nutno podotknout, že odteď budu brát stránky pana Grouly a jeho opilecké historky s notnou rezervou. Ač požil za dvě a půl hodiny jedno jídlo a tři velká piva, žádný tradiční "komatický stav" ani "padání žrádla z držky" se u něj neprojevilo, vůbec už pak ne stíhací motorizovaná jízda notorika. Kdepak. Klíče od vozidla - Mařenky - vydal s naprostou samozřejmostí. Jsem mu teď chudákovi zbořil několik let pracně budovaný mýtus. Takovej jsem já. Hehe.

A když si troufnu tvrdit, že jest Groula dokonce velmi příjemný společník, su pro něj vodpískaná vosoba. Ach jo.

Čtvrtek, 24.02.2005 ... Strohé konstatování stavu ...

Opustily mne halucinace. Vrátil se mi hlad. Zas se mi někam vytratila chuť. Kurva.

S vostatníma smyslama je to taky na pováženou. Teče mi z nosu, nemám čuch. Když se vysmrkám, zalehnou mi uši. Minimálně telefonovat musím s nudlí u nosu. Eště že stupeň zakouření v místnosti můžu kontrolovat aspoň vizuálně.

Je zajímavý, jak může oběd chutnat podobně jako večeře. K obědu jsem měl vepřový, k večeři banán. A rozhodně to není tím, že by se v hospodě u oběda nějak mazlili s dochucováním, ostatním lidem se srážely solný krystalky na žgraních. Kafe od čaje poznám jenom tak, že to kafe ke spodku hrnku skřípe mezi zubama. No hnus. Né to kafe, ten stav myslím.

Naštěstí nejsu v tom neštěstí sám. O spoustě lidí by se dalo říct, že co se chřipkové epidemie týče, zůstávají zdraví. Jen to duševno. To duševno nějak pokulhává. Allora je na skina a Fabiák chce psa. Chudák. Chudák pes teda. Jinak ovšem oba (Allora i Fabiák, pes ještě není) svorně a hrdě tvrdí, že jsou naprosto normální. Jasně, lokomotiva jsem tady já.

Ať to beru z kterékoliv strany, to já radši tu chřipku.

Jémine, já umím bejt škodolibej.

Středa, 23.02.2005 ... Hrdina a dívčin omyl ...

Aby nedošlo k mejlce, přes všechny útrapy jsem byl včera i dneska v práci. Aspoň tak ňák přiměřeně. Neschopenky, to nejni nic pro mne. Pokud se nepletu, tak přes všechny prachy, co rvu zdravotní pojišťovně celý léta do chřtánu, dostal bych tutově míň, navíc by mzdová oučetní Hejkal chtěla ještě dozajista nějakej výkaz vyplnit, kdepak. Nic dobrýho by z toho nekynulo. Jestli se dokážu připomenout ve správnej moment, naopak si třeba vykoleduju nějakej bonus. Hmm, tento měsíc budu radš zticha, to už z Tasemnice za nějakej ukrutně důležitej úkol cosi vypadlo, ale za březen se musím trefit do správnýho momentu: "Helejte, šéfová, pamatujete, jak jsem minulej měsíc na pokraji smrti chodil zachraňovat prdel Kačénce, Radunce a Zdechničce, jak zmastily to vyplácení sociálních dávek? Jak dvakrát za tejden zlobil intérnet? A jak jsem svou přičinlivostí dokázal i frankovací stroj na podatelně opravit? He?" Jo jo, dobrej nápad.

A jak jsou naráz všichni rádi, že přijdu aspoň v těch devět nebo deset. Ačkoli třeba zas v jednu nebo ve tři zmizím, odpotácím se zhebnout do houští.

Já vím, říká se, že je krajně netaktní chodit s nakažlivou chorobou do práce či do jiného kolektivu, třeba do hospody. V hospodě jsem tento tejden eště nebyl a pracovní styk omezuju na minimum. Nehledejte v tom zas sex, jde furt o tu chřipku. Jenomže, berte to takhle - všichni ví, že jsem marod. Nutno jim přiznat, že neprudí až tak moc s každou fíčovinou, avšak v případě nouze si za plného vědomí i bacilonosiče do kanclu pozvou. A vůbec, beztak, koho bych tak moh nakazit? Státní ouředníky. Čili to konám vlastně pro dobro lidstva. Já su de facto dvojnásobnej hrdina.

Po dvou dnech jsem se přinutil k jídlu, když nepočítám tu včerejší záchovnou Tatranku. A vyrazil jsem na oběd.

Pohled ale na mne musel bejt dneska úchvatnej.

Kromě kruhů pod vočima nemaje jiných zavazadel, kalnej pohled umírajícího bernardýna, rozcuchaný špinavý vlasy, žlutý zuby vod cigaret a eště se mi na držce vyrazil nějakej jebák. Příznak hypovitaminózy? Zkrátka žalostnej vzhled. Odpudivé individuum. Vyvrhel.

Asi proto, jakmile jsem vlezl do šaliny, zděsila se dívčina sedící hnedle vedle dveří a podala mi jízdenku ke kontrole.

Úterý, 22.02.2005 ... Viděl jsem věci ...

Dyž já netuším, co si ke dnešku poznamenat. Co je realita a co nějaká halucinace?

Připloužil jsem se domů, nadopoval se za tím účelem zakoupeným Paralenem Plus a Celaskonem a víceméně omdlel. Spíš více, než méně. Tomu by nasvědčovalo i to asi pětihodinový okno, co mám místo odpoledne.

Všechny symptomy by napovídaly horečnatýmu onemocnění - ostře pichlavé žluté světlo, hlasy, v případě probuzení stroboskopické vidění. Jenom ta horečka tomu chyběla. Tak nějak to popisoval Julda Fulda v Reportáži na voprátce, jenže ten to měl vo Gestapa, kdežto já vod chřipky. No, příště si asi radš vyberu to Gestapo.

Zajímavý, co jsem všechno viděl. Ale naštěstí mi došlo, že je to šal a klam. Zvlášť když mi ten tajemný hlas vysvětloval postup instalace serveru Novell 3.12. Pche, to ví každý dítě, že utilita NetAdmin byla až ve čtyřkové verzi, kdežto ve trojce se to jmenovalo SysCon. Výplod fantazie, doslovně choré fantazie.

No uznejte, že jít o skutečnost, proč bych si zval domů takovýho nedouka?

Pondělí, 21.02.2005 ... Aha, bacil ...

Zprvu jsem se po ránu domníval, že je mi tak mizerně, jelikož jsem se blbě vyspal. Ťapina chrápala. Ale jak. Ani zmiňovaný spolubojovník rotný Yankee v záloze by se za to nemusel stydět. Ten uměl rozrezonovat okenní tabulky. Při Ťapinině noční produkci skákal budík po stolku. Jenže jsem si splet příčinu a důsledek. Normálně mi taková halasná estráda nevadí. Není důvod, proč by měla dneska. Ne. Nebyl jsem nevyspanej proto, že chrápala, slyšel jsem chrápání, jelikož jsem blbě spal. Ale to mi ráno nějak nedošlo. Zas jsem se kvůli tomu vzbudil včas, i do práce jsem přišel před osmou. Stává se mi to poslední dobou nějak podezřele často. Aby voni si na to nezvykli.

Bylo mi na chcípnutí.

A nebyl jsem sám. V jednom PC se mi přes víkend odporoučela základní deska. Měsíc po záruce. Hmm, tuze fajn. Kdyby to bylo něčí ouřednický počítadlo, poslal bych ho do prdele. Ale proxy server? Hnus. Blbě mi je, eště, kurva, na intérnet že bych pro rozptýlení nemoh? Dobrá, pohroužil jsem se do toho, koneckonců všelijakýho podobnýho vyřazenýho herberku tam mám plnej regál, něco jsem splácal dohromady, v devět mi to jelo. Moh jsem začít zjišťovat rozsah škod na lidech.

Poloprázdná budova. To je ňáký to chřipkový epicentrum nebo kýho čerta. Slabší nátury to odnesly rovnou, i s přimhouřením voka metráková Tasemnice se držela tak tak, prskala kapénkový infekce a upírala skelnej pohled do dáli i do blízka. Multifokální sklelnej pohled. Mělo to ovšem svý kouzla, né, že bych jako něco zlýho někomu přál, ale lehnul Liška Podšitej, lehla Velebná Alénka, všici, co si na dnešek slovutně zamlouvali můj čas, byli náhle kaput. Taky to má něco do sebe. Zrovna ti dva jmenovaní se chtěli radit se mnou, s Tasemnicí a eště s DrDol ohledně elektronickýho podpisu. Že prej na zadávání veřejnejch zakázek. Slavná porada se tím pádem scvrkla na minimum. DrDol ví beztak pendrek, Tasemnice taky: "Hele, já tomu moc nerozumím, nepřikyvuj tak vehementně, jestli to potřebujou, tak jim to zařiď a vypadni." Specifikace úkolů přesně podle mého gusta. To vše podmíněno tím, až se ti dvá uzdravěj.

Fuj, mně bylo zle. Zalez jsem si do kanclu a jako správnej nemocnej živočich se tam v cigaretovým dýmu zahibernoval. Omezil jsem se jenom na výsadek na oběd, s fotkama do FotoStaru a pro svačinu. Ani ten "monitoring systémů" mne dneska nebavil. Seděl jsem, tupě vejral do blba, přinejlepším útrpně měnil média ve vypalovačce a vypaloval si hromadu bordelu nasyslenýho na disku.

Kdo za to vlastně může? Co za sráča způsobuje chřipku nebo podobnej hnus? Kok mi sedí pod židlí, vir krouží kolem monitóru. Baktérie se mi hihňá ze šuplete a bacil mžourá světlíkem. Ani mu, hajzlovi, nevadí, že žádnej světlík nemám.

Já s nima zatočím, rozhod jsem se. Nápad jako vždy pěknej. Jenom ta realizace krapet pokulhává, zdá se mi. Začal jsem tím, že jsem se přesunul domů, voblík si teplý ponožky, armádní tepláky a lištil sebou na gauč. Další dvě hodiny mám windows. Pak jsem vstal a vydal se na průzkum do špajzu. Léky Ťapina při poslední teplotce vyžrala bez náhrady, poslední ňákej Aspirin mi vyjedla kterási návštěva při minulým chřipkovým epitelu. V lékárničce je tak živočišný uhlí a obinadlo. Mrzuté. Pro léčbu chřipky nevhodné. Jedině na tom obvazu bych se moh zhompnout. Definitivní medicína. Suma sumárum jsem tedy sežral několikero banánů na hlad, půl kila jablek a litr džusu kvůli vitamínům a jogurt jenom tak z principu. Fajn terapie. Obratem jsem se málem posral. Teď nevím, bylo to těma žampiónama k vobědu, šunkou ke svačině nebo ovocnou kúrou? Přišel čas nažrat se eště toho uhla. Jako bych toho neměl málo.

O hodinku pozdějc mě napad nápad - však mám eště v báglu cestovní lékárničku. Ten Paralen s náma sice, tuším, absolvoval už pár výprav od roku 2000, ale co by se mi eště mohlo horšího stát? Mno, pro jistotu, kdyby tohle byl poslední zápisek, tak mohlo.

Jo, jak to bylo s tou Užofkou Jedenást? Když jinak nedáte? Mno, fakt slabota. O nic jste nepřišli.

Celá dálniční fízlárna je jako většinou plně vytížena až paralyzována problémy, které si způsobili sami její příslušníci. Na vyšetřování zločinů a chytání pachatelů drobných přestupků (na německých dálnicích rovná se každodenní řetězové havárie a hromadné exploze vozidel) tedy už nezbejvá čas.

Tentokrát chce někdo voddělat Žanka, to je ten Sejmourův parťák. Původně jsem se dle jeho vizáže domníval, že v rámci politické korektnosti a obsazování menšin do seriálů je tam za bukvici. Omyl, prej vopíchal nějakou taky policajtku. Jenže jí dal kopačky, což ona nelibě nese, pročež se zcvokla. Jelikož to u ní nebylo poprvé, nevypadal nikdo ani moc překvapeně. Holt u německejch fízlů se na psychotesty asi moc nehraje.

Tato vošustěná a vopuštěná fízlice Sandra kuje pikle a usiluje Žankovi vo kejhák. Z tohoto důvodu mu záhadně odpálí érbek v autě (který dle slov odborníků žádnej érbek nemá), vloudí se mu do bytu a rozškube mu fotku. On má totiž svoji fotku doma na nástěnce. Když ne buzna, aspoň narcis. Rozškubanou fotku do konce dílu nikdo nenajde. Taková jenom komická vložka. Mezitím se cvičí ve střelbě. Sandra, né ta fotka. Pro zpestření jí Žanek zajde na střelnici domlouvat, čímž dramaticky zvedne její výkonnost.

Sandra se cvičí, kterak Žankovi natrhnout prdel. Ne, to momentálně neodkládá zbraň, takhle skutečně míří. Kvér drží jak prase kost, upřený pohled do kamery a střelba do země, eh, pardon, na terč stojící postavy na vzdálenost padesát metrů. Patrně trénuje zásahy pomocí odražených projektilů.	Ještě lepší je to poslepu, hezky před každým výstřelem dramaticky zhrzeně zavřít voči.	Eště že má nějakou zápalnou munici nebo rovnou plamenomet.

Už vím, proč furt tak pomrkává, není nad to, nechat si před cvičnejma střelbama trochu rozkapat voči atropinem. Beztak trefí hovno, ale aspoň má vlhkej zrak a rozšířený zorničky. Mimochodem, profíci a zhrzené milenky trénují zásadně bez brýlí a sluchátek.

Jo, jako další vylepšení Žankovi Sandra poslala hada. Jestli tím nechtěla něco naznačit? Třeba to měla bejt ta Kobra 11. Nebo prostě had, hadice, trubka ... Mno, posílat hada spediční službou, to je docela promakanej nápad. Rozhodně si taková kurýrní firma zásadně nikdy nevede žádný záznamy o odesílatelích.

Žanek prodělal těžkej úlek, avšak byl přivolanou hadolapkou uchlácholen, že had nemá žádný jedový žlázy. Baže, bych se ani nedivil, kdyby to byl čirou náhodou škrtič. Není mezi přítomnejma váženejma čtenářema nějakej hadolog? Herpetolog? Nebo jinej vodborník?

Už vás nechce milenec? Dejte mu milé zvířátko.

Vono se to pak nějak dramaticky zamotá, Sejmour se Žankem pronásledujou Sandru, ani nevím, jestli voni už ví, že vo Sandru vlastně jde. Asi ne. Černej jezdec na černé motorce. V černým vohozu a s černou přilbou. Propracovaná scéna. Ti dvá vometáci se ženou za motocyklistou přes tradiční staveniště.

Výhled ze Žankova vozidla. Před ním Sandra, před Sandrou jeřáb.	Sandra nelení, vytahuje pištol a střílí jak u Verdunu.	Trochu zvláštně, ačkoli má na zvětšenině evidentně hledí přilby vepředu, pálí kamsi za sebe.
Avšak efekt se záhy dostavuje.	Sandra totiž nestřílí po Žankovi, ač ho zabít chce ...	nýbrž po závěsu na jeřábu, který jí nic neudělal.

To se hned pozná německá preciznost. Zatímco u nás by policajt jakožto spolujezdec z jedoucího auta netrefil středně vzrostlýho slona, avšak vystřílel by nějakejch těch pár chodců, tady fízlice trefí za jízdy jakožto řidička jednostopého vozidla na nerovném povrchu na třicet metrů a deset metrů do vejšky oko od závěsu případně ocelový lano. Přes rameno. Poslepu. Übung macht den Meister.

Jelikož to byla tak půlka dílu, celý platíčko pytlů nespadlo kupodivu Žankovi na šíšu, nýbrž před něj, vozidlo po čelním střetu zcela pochopitelně vyletělo do vzduchu, udělalo několikero salt a začal mu hořet podvozek.

Sandra Žanka pak nějak unesla, jelikož ho při své tělesné konstituci pohodlně unesla, načež si vzala do hlavy utopit ho ve vaně. Čehož se zase domákl Sejmour a Žanka zachránil. Tento se z poloutopení zvetil obratem a mohlo začít pronásledování.

Při závěrečné honičce šmátral Žanek za jízdy někde vně auta a evidentně se snažil Sandru z nepochopitelného důvodu uchopit, tato nelenila a přicvakla si jej k sobě pouty.

Nějak jako by se mu to nelíbilo.

Jelikož si to Sandra namířila přes další obligátní staveniště do lomu a chtěla hópnót i s autem a připoutovaným Žankem důle, nezbylo Sejmourovi, než udělat několikero smyků za hlasitého kvílení pneumatik na štěrku a blátě, Sandru zastavit a nechat Žanka, aby na připoutaném zápěstí chvíli držel nad srázem celé Sandřino vozidlo. I se Sandrou. Tato následně vytáhla klíčky, pouta rozepnula a její ofrout spad kamsi. Sandru vytáhli a zabásli. Hepyend.

Nemůžu se jenom zbavit dojmu, že při Sejmourových smycích se vozidla tak nějak překrývala o víc jak okýnko, čímž by logicky došlo k amputaci končetiny jednoho z hrdinů. Štěstí, že si toho byli vědomi i tvůrci a aspoň pro tyto záběry dané milence rozpoutali. Taky aby Sandra mohla držet volant, ač se k tomu má stejně laxně jak k tomu kvéru. Na to, že visí nad propastí, tak je docela odvážná.

Fakt slabota. Dyť jsem to říkal.

Pátek - Neděle, 18.-20.02.2005 ... Brr ...

Nuda? Ne, tak bych to neřek. Ale zajímavost nula bodů, záživnost nula bodů, zápisuhodnost taky nula bodů.

V pátek se přiřítila Ťapina z LunchCrowna, hodila mi na krk psy, zaúkolovala mne všelikým věšením prádla apod., načež se odporoučela do Plzňa.

Já seděl doma a většinu doby se prohrabával fotkama. Za loňskej rok nemám prakticky žádný fotky na papíře, což je třeba napravit. Už takhle to utěšeně roste. Když se člověk vrátí z ohromně zajímavé výpravy, není problém dát třeba tři stovky za fotky. Jenže jak se to kupí a syslí, už teď su hrubým odhadem jednorázově na osmnácti kilech, a to jsem s bídou v půlce. Mhm. Tuze velká dobrota. Zlatí lidi, kteří dokážou mít na jednom kinofilmu dvoje vánoce. Rekordmani i na dvanáctisnímkovým svitkovým 6x6.

Říkám, že jsem si s tím hrál většinu doby. Inu, v oné menšině jsem musel na vzduch. Opravdu musel, přece nemůžu psy pustit samotný. Venčení (těch psů) mi zabralo tak polovinu menšiny, druhou hravě vyplnila Ťapina dalšími požadavky na dálku, třeba se jí zachtělo rozjebat Ťapoušům počítač a pak po telefonu loudila radu, jak to dát zas dohromady.

A jako grandiózní finále se vrátila. S hromadou dodatečných úkolů, jako třeba jí navalit foťák a baterky (vida, zrovna jsem si jedny nabil), nějaké filmy na koukání přes tejden (jenom neví, co by se jí tak líbilo) a úplně před tím vším jsem ji ještě musel vyzvednout na nádraží. Málem mne ještě zjebala, že jsem si dovolil jet pro ni jejím autem. No vrchol. Splnil jsem všechno, byť s vypětím sil. Chtělo by to nějaký rozlet. Rozběh. Výběh. Asi s ní brzo vyběhnu.

Takovej normální víkend. Zkurvená práce.

Jsem myslel, mylně, že se jako poslední dva tejdny trochu rozptýlím u Užofky Jedenást. I ta stála za pendrek. Tedy úplně. Eště víc, než jindy. Tentokrát to ani veselý nebylo. Tfuj.

Čtvrtek, 17.02.2005 ... Zápisek veskrze praktický ...

Všichni, mne nevyjímaje, obvykle na MěHroD a na tramvajáky obzvlášť dští oheň, síru, jakož i jiné zhovadilosti. Jasně, jezdí pozdě, v létě topí, v zimě netopí, činí cestujícím naschvály a vyhazují mentálně retardované bezdůvodně z vozidla i s taškama. Tím nemluvím o zaměstnancích České Pošty nebo esenbácích, nýbrž o retardech plnotučných.

A přitom jde o tak zajímavou a poučnou záležitost a takřka prestižní zaměstnání či koníčka (Tedy tramvaják, nikoli mentálně postižený. I když ...). Nemám teď na mysli třeba Pierce, kterej se svýho času zajímal o všecko, co jezdilo po kolejích, pročež při expedici v Rumunsku ožral hradlaře-závoráře od CFR (tamější obdoba Čekej a Doufej), jenž se mnou následně vykšeftoval služební tříbarevnou baterku za obyč českou dvoubuřtovku. Pierce od kolejí zběhl a dal se na lítání, jelikož mu to patrně přijde jako hobby bezpečnější.

Ani jsem se původně nechtěl zmiňovat o rotném Yankeem v záloze, kterýžto byl v civilu technolog od jistého dopravního podniku, pokud se jako technolog cítil nevytížený, vypomáhal coby dispečer, ve volném čase řídil tramvaj a o dovolené jezdil po Evropě a fotil si šaliny v cizích státech. Exot. Měl jednu zajímavou vlastnost. Byl to svýho času jedinej člověk, kterýho jsem znal, co dokázal chrápat tak, že rezonovaly okenní tabulky. Jelikož nás pětatřicet bylo nuceno sdílet s ním ložnici, mimoděk a vlastně prakticky bez vlastní účasti Yankee zavedl pro ostatní soutěž - kdo z čety dokáže usnout dřív jak tramvaják? Zvlášť pak na autorotě to maníky jednou dožralo tak, že ho vynesli i s bidlem z druhýho patra až na buzerák. Skvělej pohled na Yankeeho mžourajícího ze spacáku do předjarní ranní vánice. Ale to byl šalinář duší i tělem, kteréžto tělo zvláště hodí se pro poměření jeho vášně, jelikož vážil hrubo přes metrák.

Chci říct, že pamatuju časy, kdy šalinaření patřilo mezi oblíbené kratochvíle a brigády mezi studentstvem, stejně tak jako povolání pro různé sociály a asociály. Moh bych jmenovat - za dob študií na vysoké škole řídili tramvaj kupříkladu jistej Velkej Šurda, Jímka, Blažke, na plnej úvazek pak Putňoch a Tlustej Hňup. Jenže to byla jiná doba. Pro ilustraci - Velkej Šurda ještě absolvoval vojenskou katedru a každý prázdniny musel na polní cvičení. To bylo ještě před nástupem brigád typu podávání hamburgerů a utírání hajzlů u MekDonalda, případně imbecilního pípání na kase v HyperNóvě.

Mezi nejnižší level, řečeno moderní terminologií, patřila přeprava cestujících. Tedy řízení tramvaje s pasažéry. Když už jsem nakous ty profesionály, Putňoch byl, co vím, pro opilství degradován na autobus, zatímco Tlustej Hňup postoupil po žebříčku hierarchie a po nocích jezdil se služební šalinou, takovou tou voranžovou, co za sebou na vozejčku tahá nový koleje. To dá rozum, to nemůže dělat každej vořežprut. Z pár cestujících nadělanej perkelt, to se nějak zamluví, ale nový glajze jsou holt devíza. Dneska o těch dvou nemám žádný zprávy.

Avšak mezi studenty, jež obvykle jako brigádníci při dopravě veřejnosti začali a za celou kariéru nikam nepostoupili, těšilo se ono nebývalé popularitě. Až takové, že občas z brněnské vozovny zmizela ňáká ta tramvaj, následně se našla zaparkovaná třeba před hospodou na Šelepce. Jednoduše se někomu nechtělo čekat na pravidelnej spoj, vytasil se s brigádnickou průkazkou, vyzvednul si vozidlo, pro pobavení ještě nabral jako regulérní linka plnej vůz cestujících, načež je nechal vyvaleně stát uprostřed trasy, před jejich zraky se spakoval, opustil boudičku, vystoupil a šel na pivo.

Ale reálně - ona taková tramvaj budí v ostatních účastnících silničního provozu zasloužený respekt. Patnáct až dvacet tun kovu, líné brdzy, jak z ježečka bodliny čučí z toho do všech stran traverzy. Jak velí logika - řidič průměrné Schade Hundert Zwanzig by ze střetu jako vítěz asi nevyšel. Navíc má takový monstrum podle předpisů ve většině případů přednost. Jednou takhle kamsi mířím, vidím šalinu, za pultíkem známá tvář. Jímka. Jede a čte si učebnici angličtiny. "Ty tak jakože nekoukáš na cestu?" "Na hovno. Mám zvonek a vpředu spřáhlo. Nikdo se se mnou strkat nebude." Asi tak. Dokonce svýho času, hovádka, soutěžili, kdo nikoli ze svýho zavinění na ten přední bazmek napíchne lepší auto. Brr.

Říkám - pro studenty to byl tehdá učiněnej sen. Nějak si nevzpomínám, čím si přivydělávaly studentky. Jenže tenkrát se zas tak nehrálo na tu emancypaci, tedy studentky se patrně nechaly vydržovat půl na půl od rodičů a od zmíněných sexuchtivých studentů, alespoň do doby, než tito (sexuchtiví studenti, nikoli rodiče) přišli na fakt, že pivo je lepší nežli vydržovaná studentka, jelikož s pivem se narozdíl od ní dá laškovat i při řízení oné tramvaje, čímž si vydělat opět na další pivo. Takové skoro perpetuum mobile.

Kdeže ony doby jsou ...

Ale proč o tom všem vlastně píšu?

Jenom jsem si tak vzpomněl poté, co jsem rekapituloval podvečerní cestu domů. S mírným přestihem jsem popovezl kamaráda Nepejše k nádraží, aby chytil vlak v 18:46. Mohlo tedy bejt tak 18:35 až 18:40, v 18:25 jsme odcházeli od Gazely z hospody U Šušňa. To by tak vycházelo. Tedy pár minut před třičtvrtě jsem byl u nádru, čili zhruba ve třičtvrtě plus mínus nějaká ta minutka jsem jel po Lidické. Tam před tím divadlem, co se dřív jmenovalo Bratří Mrštíků, stál nějakej kokot zaparkovanej ve druhé brázdě. Ona tam, tuším, nemá co dělat ani ta první, mám ten pocit, že je tam dokonce zákaz zastavení, ale to se nechcu hádat. Snobové lezou do divadla, svážej se tam autama a ke všemu zastavujou v druhé řadě. Už to je na potlamě. Ale to momentálně nehraje roli.

Podstatný je, že jakási kraksna tam prostě překážela. Řidič bílého vozidla o dva kusy přede mnou ve snaze o vyhnutí najel na tramvajový pás, přičemž nedal přednost projíždějící tramvaji. Jestli blinkal blinkrem, to netuším. A taky je to fuk. Slyšel jsem, jak šalinář zvoní, viděl jsem, jak prudce brzdí, jak oproti mně náhle zpomalil. Brzdil, brzdil, ale neubrzdil, bílýho střepa, zničehožnic octnuvšíhose v kolejišti, zezadu mocně popostrčil, tomuto odpadl kus jednoho zadního světla, zmrd v bílým vozidle však nelenil, uvědomil si, že je to jeho průser, šlápnul na plyn a pokračoval v krasojízdě. Ono sice při střetu platí, že co neubrzdíš, to neukecáš, jenomže tak nějak mezi autama. Nikoli se šalinou. Ta má na tramvajovým pásu fakt přednost.

Čili zmrd, co to zavinil, ujel, ten za ním se na to vysral taky. Já, blbec, naučenej, že jako svědek dopravní nehody bych měl zastavit, zastavil jsem. Přece jenom mám takovej blbej zvyk se v podobných situacích porozhlídnout, jestli nejni třebas někdo zraněnej, jednak abych měl následně o čem psát, druhak pokud už někdo zraněnej je, při mé smůle su v širokým okolí jedinej kdysifrekventant nějakýho zdravotnickýho kursu. Ale aspoň takový zastavení skýtá vyhlídku na jakýs takýs vzrůšo. Tentokrát teda ne. Řidič si navlík dle předpisu žlutou reflexní vestičku, nechal bezpečně vystoupit cestující a zavolal dispečink. Jak nám říká vždycky instruktor při školení řidičů - když se votřete vo šalinu nebo vo autobus, hádejte, kdo tam bude první? Kdepak, ani sanitka, ani hasiči, natožpak fízli. Dispečeři. Jedině. To jsou takoví dva piloti, zbytek dne maj kulový co na prácu, vona si ta doprava beztak jezdí, jak chce, tak seděj v nastartovaným autě s majáčkem a čekaj, až bude nějaká prdel. Jako třeba teď.

Ale v jádru je to pochvala. Během pěti minut tam bylo to dispečerský vozidlo i náhradní doprava, tedy autobusy, všichni tři na to svorně koukali, vyfotili si to, vyzkoušeli to či ono, konstatovali, že šalina má jenom pár škrábanců, tedy volat cajty nestojí za to. Řidič, kterej měl pochopitelně lepší výhled, si zapsal SPZ toho pachatele, já jim dal navštívenku jakožto svědek a provoz mohl pokračovat, páč za tu dobu to beztak už bylo zacpaný až po Malos. Že si to sepíšou až na smyčce nebo ve vozovně. Hotovo.

Podruhý - proč si to vlastně píšu?

Kdyby si ten s tím bílým autem šel třeba dodatečně stěžovat, že ho tramvaják naboural, případně kdyby si tak za tři tejdny někdo z cestujících vzpomněl, že při prudkým brždění vozu třeba upad, zamazal si kožuch nebo narazil ovárek, a chtěl se na Dopravním Podniku hojit. Tak kdyby se mne někdo za měsíc ptal, abych si moh přečíst, jak to bylo. Já si jinak hovno pamatuju.

Středa, 16.02.2005 ... O skromné Fiště ...

Zimní pohádka. Pche. Od rána mi zas zněj v uších "Sněžní hadi" a "Chumelí se chumelí, padá snížek bílý, drápeme se v prdeli, máme dlouhou chvíli". To první je kanadská lidová v českým podání od skupiny Paběrky, to druhý jsem chyt nejspíš od Grouly. A aby taky ne. Teda ne, abych to vod něj nechyt, ale aby mi to taky už v hlavě neznělo. Jen co jsem ráno (ať nedojde k mejlce, hovořím nějak o deváté ranní) během čtvrt hodinky hbitě vyhrabal auto Všiváčka ze závěje, dorazil jsem do práce s posupným vrčením: "A teď by si, kurva, moh tak někdo vzpomenout, že mám někam jet služebním Zeleným Drakem." A škodolibě jsem pošilhával na tu hroudu sněhu před budovou.

No richtik. Ani ne za deset minut mi volá šéfová, tasemnice, jestli prej bych někam nevodvez sextretářku Milasku. Na jakejsi nákup nebo co. Řidič Mirajz je furt nemocnej, tak to vodnášej vostatní, když je třeba dopravit nějakýho neschopa. Mno, sto chutí jsem měl, huba se mi mlela na peprný proslov, ale když vona zas dokázala do jednoho souvětí narvat čtyři podmiňovací způsoby a tři prosby. Začal jsem se hystericky chlámat, leč na poobědní dobu jsem jí to slíbil.

Zas jsem dík lenosti zabodoval. Nejenom, že sníh začal kolem jedenácté tát sám od sebe, ještě v mezidobí přišla Fišla, ouřednice pro styk, a potřebovala zajet si do tiskárny. Pročež hrabala ona. První její dnešní bod.

Chyt mě takovej nějakej kopr po obědě, do ničeho se mi nechtělo, cejtil jsem, jak, jakmile na něco šáhnu, to blbě dopadne. Za dopoledne jsem stih vyřešit pár problémků, ale to vodpoledne bysem zrušil. Ne. Ujistil jsem se, že mi nikde nic nehoří, a začal se jednoduše dívat na film. Monitoring systémů. Do ničeho se necpat, nic velkýho nezačínat, jenom kdyby někde něco kleklo samo vod sebe.

Telefonuje mi následně ta Milaska:

"Hele, Fišta mi volala, že za deset minut je tady, tak tak za deset minut, že bysme vyrazili."

"Mili, klídek, neplaš se. Jak volala Fišta, že přijede za deset minut, je půl hodinky eště čas."

"Já vím, nejsu dnešní, ale vona volala už před deseti minutama, teda deset a deset, to by mohlo bejt, ne?"

"Nemyslím, deset je pryč, eště deset počkáme, já pak přijdu na sextretariát, dáme cígo a malý kafe a pak můžem bejt v naději."

Jasná páka, přesně půl hodiny od telefonátu. Fišta nezklamala. Leč vozidlo už očištěné a dokonce vyhřáté.

Po návratu jsem dokoukal film a byl akorát tak čas vyrazit. Z práce jakože aus. Měl jsem toho na odpoledne a večer celkem dost. Krátký kafe s Kombajnem, pak se stavit za slepejšama do hospody, ale ve vosum abych byl doma, páč měl přijít na potlach Kraťas.

Moje kombinační taktika zase zvítězila. Rozumějte - ráno jsem zvolil auto, abych byl operativní a stíhal se mezi tím vším přesouvat. Jenže po páté odpoledne parkovat v centru, to by mohla slavná operativita dostat pěkně na prdel. Bod dva měla bejt ta hospoda, Eržika, se slepejšama. I popojel jsem, zaparkoval u Eržiky a ty dvě zastávky na spicha s Kombajnem dojel radš šalinou. Ještě jsem cestou nakouk do Levnejch Knih, jestli zas třeba nevyšel ňákej novej McBain v paperbackové edici. Nevyšel. Pročež jsem si zakoupil jenom Mozartovo Requiem D-Moll a Ravelovo Bolero, abych si udělal radost.

Sedím si takhle následně s Kombajnem v kavárně, lemtáme kafe, začne mi hejkat telefon a vrnět mi v kapse. Svině. To nevěští nic dobrýho. A taky ne. Fišta na drátě. V půl sedmé večer? Jo, prej je nesmírně zodpovědná a pilná pracovnice, to ona tak s oblibou říká, dokáže místo práce o práci velmi barvitě hovořit, leč vylezlo z ní, že ještě tvrdne na ouřadě, no samozřejmě, pokud nedělá celej den nic jinýho, než že vyvolává do světa a prudí lidi u kafe, vypad tam na chvílu proud, to už byla zajímavější informace, a patrně zhebnul mailserver. Aha. No bodejť by ne, když není připíchnutej na záložní zdroj. Dobrá, Fiště jsem kupodivu poděkoval a slíbil, že se nad tím zamyslím.

Zamyslel jsem se. V osm mám bejt na Lesné, anžto tam bude stepovat Kraťas. Na ráno mám naplánovaný jednání. To slibuje možnost přispání, jelikož s Kraťasem hodláme trotlovat u dalšího filmu hluboko do noci. Avšak pokud by nefungoval státním ouředníkům intérnet a nechodily jim jejich oplzlé maily, z přispání by mohlo záhy bejt tak hrubé hovno, neboť by mne nějaká věci neznalá zákeřná hydra skrz takovouto nicotnost vzbudila. Hmm, to ne. Všiváčka mám beztak zaparkovanýho u Eržiky, jenom se votočím u slepejšů, přijít a říct jim, že vpodstatě jakože nepřijdu. Pak cestou sjedu na ten ouřad, zmáčknu jedno čudlítko, podívám se do kanclu, co na to řek můj počítač, nasvačím se a stihnu Kraťase akorát.

Ťip ťop. Všecko jsem zvlád akorát na chlup, na chlup s tolerancí plus mínus ňákejch pět minut. Únosnej chlup.

Dokonce rozradostněn jsem napsal i Fiště jako výraz poděkování obšírnou KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), že všechno v současné chvíli díky ní funguje, že pokud si tento vtípek hoši od energetiky přes noc nezvopáknou, že by to tak mohlo bejt i ráno, že jí teda ešče jednou dík, že mi umožnila ráno chrápat do halelujá. A že díky tomu všemu si o ní napíšu něco pochvalného do deníčku.

Chtěl jsem. A fakt jsem o tom byl přesvědčen.

Přesně do té chvíle, než mi v půlce filmu sledovaného s Kraťasem došla KTZ pro změnu od ní: "Ten tvuj hajzlovskej denicek by ti mel byt zakazan z moci uredni."

Tak ne, no.

Nenapíšu o ní pěknýho nic.

Svéráznej příklad skromnosti patrně.

Úterý, 15.02.2005 ... Někteří se nepoučí ...

Ptala se mne kolegyň, proč trmácím se na vobědy kamsi dvě zastávky šalinou vod ouřadu, tak daleko, proč se nestravuju někde blíž, třeba v hospodě hned naproti, přes glajze.

Zvopáknul jsem jí svoji teorii, jak onoho nemám zapotřebí, když se v té špeluňce blízké z toho už několikero lidí regulérně zblilo, kterak se tam hnusně vaří, jak si ke mne onehdá přisedla Zdechnička a nakonec ještě tázala se pikolice: "Chutnalo vám?" Já tehdá poulil zraky a odvecel, že: "To si snad už děláte prdel, ne? Ani trochu."

"Neblbni, tos jí fakt řekl?"

"Ptala se."

Vysvětlil jsem kolegyni ve zkratce svůj princip odpovědí na otázky. Patřičných odpovědí na patřičné otázky. Jak je záhodno odpovídat pouze na otázku, jež byla položena, nikolivěk na nějakou jinou, na druhou stranu - nechť se mne na nic neptá ten, kdo z rozličných důvodů nechce slyšet některou z možných odpovědí.

"A abych to shrnul, radš si popojedu a nemusím se tam dívat i u voběda na ty zdejší rypáky."

"Mezi ty rypáky počítáš i mne?"

V duchu svého kréda jsem jí popravdě odpověděl. Nechápu, proč se tak čílila. Vždyť se ptala. A navíc jistě šla v poslední době kolem zrcadla.

Pondělí, 14.02.2005 ... Biorytmus ...

Vzbudil jsem se sám od sebe v 6:43, dvě minuty před vřískotem prvního z mé kohorty čtyř budíků. Byl jsem z toho tak konsternovanej, že jsem vstal a šel do práce. Tam z takové netradičnosti byli tradičně na větvi taky. Popravdě se jim ani nedivím. Já potkat sám sebe, kterak se dobrovolně sunu v půl osmé do práce, vyděsím se a vyhledám odbornou pomoc.

Pravdou zůstává, že dík tomu všemu jsem byl pro zbytek dne dost špatně použitelnej. Takový vstávání mi na starý kolena nedělá dobře, jakož ani na jiné orgány.

Vyvrcholilo to kolem osmé večer, kdy jsem se přemlouval k nějaké činnosti tak usilovně, až jsem z toho usnul na gauči. Na hodinku. To by jeden nevěřil, jak se dá za takovou hodinu přeležet ruka. Kašlu na činnost, jdu chrápat.

Neděle, 13.02.2005 ... Pearl Harbor a Setapouch ...

Dobře jsem se vyspal, jelikož Ťapinka ráno vypadla pracovat. Ať si to užije, taky jsem byl kdysi mladej a blbej a držíval jsem hotovosti. Jo jo, též jsem se párkrát projel třebas v sobotu navečer do Temelína nebo místo nedělního oběda někam do továrny na výbušniny. Lahůdky. Teď si sedim na prdeli a je mi dobře. Zatím mne to baví. Ale to je jiná věc.

Chci tím říct, že ač na zemi (gauč bude snad do čtrnácti dnů), vyspal jsem se dosytosti. A ještě to byl ohromně impresívní zážitek pro pesany, to se ví, pes je celej nadšenej, když se může k pánečkovi celou noc tulit. Každej z jedné strany hezky. Jenom jak má takovej pes ohromně lehký spaní, ať jsem se otáčel na kteroukoliv stranu, vždycky jsem povotevřel voči a zíral do votlemené a děsně spokojené psí držky. No paráda.

Vycházky jsme omezili na minimum, vlastně jenom na základní venčení šakalů. Bylo v LunchCrowně a okolí dost sněhu, avšak celej včerejší den do něho pršelo, čímž vzniklo docela slušný množství břečky. Tak po kotníky. V nejslabším místě. Oni takoví Lanškrouňané se s tím moc neserou, co by to odklízeli, když do jara ještě nasněží, že? Fantastickej a mně blízkej přístup.

Též Ťapinčinu novému DVD přehrávači bylo třeba dát notně pokouřit za účelem otestování. A tak jakmile se Ťapina vrátila z práce, vyvalila se na postel, já na židli, anžto jsem byl naleženej dostatečně, a pustili jsme si film. Pearl Harbor. Věřte nebo nevěřte, já jsem to ještě neviděl. Jo, je to slaďák a kdesi a cosi, ale za podívání to stojí. A basta.

Celej film má tři hodiny. Když jsem šel na první rauchpauzu po hodině, všiml jsem si, že Ťapina usnula, jak je u jakýhokoli filmu jejím dobrým zvykem. Klapnutím dveří u plížení na další cígo po druhé hodině jsem ji zase probudil. A tak tedy Ťapinka viděla celý film Pearl Harbor s výjimkou pasáže pojednávající o útoku na Pearl Harbor. To taky každej neumí.

A už bez větších příhod jsme si zašli na oběd, následně mne Ťapinka odvezla do Třebové a já se vrátil do Brna.

Jak jsem slíbil, vyhradil jsem si čas, dokonce i upomínku si na telefonu nastavil a podíval se na další famózní díl "Užofky jedenást". Fantazie, jako vždy, ač epizoda dle zasvěcených údajně slabší, mne nezklamala. Dokonce jsem si to pro pozdější analýzu nahrál.

Pravda, těch typicky paradoxních situací tam tentokrát moc nebylo, spíš po sobě stříleli a rozbíjeli si držky, tedy bída krom obligátních zázračných počítačů a opakované střelby v uzavřené místnosti bez sluchátek, přičemž u toho střílení je třeba jim přiznat nesporný bod - co pamatuju, je to po dlouhé době snad jedinej snímek, kde se odráží projektily. To je třeba ocenit.

Ale jedna scéna tam přesto byla naprosto fantastická. Padouch si pozve Sejmoura na potlach do opuštěné továrny. Sejmour má přijít sám, pročež si prozíravě vezme s sebou toho druhýho fízla, jak už jsem byl poučen, menuje se Žanek. Žanek je skovanej, Sejmour tlachá s pachátelem. Pachátel taky nejni žádný vořezávátko a pro všechny případy si s sebou vzal komplice, jehož taktéž ukryl. Jelikož Sejmour nehópne na špek a odmítne se s nima zločinně spolčit, zlotřilci ho chtějí vodkrouhnout. A když se jim to nepovede, poněvadž jakožto kladnej hrdina je Sejmour prakticky neprůstřelnej, chtěj zdrhnout, avšak mají uchystanou léčku.

Žanek se dořítí, se Sejmourem hópnó do auta a valdauf za zlosynama, ani předstírají úprk na motorkách. Auto je Sejmourovo soukromé, leč vybavené majáčkem záokenním.

Sejmour jede.	Detail jeho čumáku, tedy čumáku jeho auta.

Padoušové se zastaví na dohled a lákaj duo fízlů k dalšímu pronásledování. Ti sic tuší, že "tady něco nehraje", tak daleko, co by to "něco" tak mohlo bejt, jejich fantazie však nesahá. Leč pozorný divák amatér narozdíl od zúčastněného policajta profesionála už tuší ...

Sejmour jede, co mu vozidlo Bayern MotorWerk dovolí, za tradičního kvílení pneumatik na písku se žene vstříc světlým zítřkům. Netuší, jak prosvětlené mají být příští okamžiky. Jeden z pachatelů vytáhne cosi podobného vysílačce a přepnutím páčkového vypínače na dálku aktivuje nástražné zařízení. Ozve se mocné pšouk a půl fabriky před Sejmourovým wagen letí do luftu.

Dálkově řízený detonátor.	A mocná exploze.

Sejmour s Žankem proletí výbuchem v mocném kotrmelci a jsou rádi, že jsou rádi. Pachatelé unikli. Pro teď. Samozřejmě na konci dílu jsou pompézně dopadeni včetně dalšího skrytého kumpána. Hepyend.

Sejmour nejede, Sejmour letí.	A takhle to dopadá. Zlosyni prchli, hrdinové přežili.

Zajímavé mi na tom přišly dvě věci. Jednak mi onen pekelný mechanismus nápadně připomínal elektronickou stavebnici pro mladé techniky - "Elektronickou hrací kostku". Sedm LED, dva brouci, pár rezistorů, tlačítko. Dva dráty. Jenom dva. Od napájení. Kdepak anténa. Hlavně, že to hezky bliká. A taky - proč proboha mají na tom tišťáku ten popis? Plošný spoj evidentně prefabrikovaný. Že by se v Německu prodávaly i nástražné systémy jako stavebnice? Vot ťéchnika.

Detonátor padouchů usilujících o život hrdinům z Kobry Jedenáct ...	... a stavebnice "Elektronická hrací kostka" pro malé techniky.
Srovnání zvětšenin pod sebou.

Druhý poznatek byl ještě šokujícnější. On Sejmour bude asi pěkná liška podšitá. Když viděl, co se na něj chystá a jak tam zlotřilý záporný hrdina šermuje tou vysílačkou, honem honem zaparkoval svoje autíčko někde za bukem, přesed do nějakýho podobnýho, leč jinýho, přešrouboval poznávací značky a hurá do exploze. Později ještě drze tvrdil, že jeho vozidlo je v servisu, pročež si musí půjčit to Andrejino, kterou, jak jsem zjistil, nejen píchá, což je činnost jistě bohulibá, ale má ji dokonce za manželku, tedy dobře mu tak. Určitě to pak vyúčtoval fízlárně. Neoprávněně. Jinak si nedovedu vysvětlit tu změnu. Pravda, obsah SPZ zůstal stejnej, i bych pochopil, že mu vopadaly nálepky STK a ME nebo co to tam maj za bazmeky, že mu zdrhla pomlčka, to taky beru. Ale jak se zdrcly písmenka? A té jedničce na koncu asi narostla patička z leknutí, ne? A jak by si při průletu detonací stih vyměnit přední spojler, to už nežeru vůbec. Chápu, mně ve vypjatých situacích, jak se říká, taky cuká u prdele, ale že by se někomu zatáhla díra od mlhovky, to jsem ještě neslyšel.

Detail čumáku před vjezdem do exploze, široký písmenka, mlhovky. Krásně vykrajovanej spojler.	Pochopím ztrátu nálepek, ale jak se zdrcly ty písmenka? A jedničce narostla patička z šoku? A ty díry od mlhovek, ty se mu tam šíbujou nějak úplně divně.
Srovnání zvětšenin pod sebou.

A ešče si vyměnil snad haubnu. Mno, možná je to jenom takový šméčko, před honičkou to měl "votuněný" a měl tam přilepený takový ty flignadíry pod voknem, který mohly upadnout. Jenomže to se mu pak ulomil ten jazejček mezi světlama a vůbec je to ňáký divný.

No fantazie. Na to, jak to byl prej hubenej díl, mi to přišlo až až dost.

Setapouch. Setapouch, sobý hnusec.

Sobota, 12.02.2005 ... S Terézkou na Lanškrón ...

Na každého jednou dojde. Kupříkladu já jsem byl v sobotu ráno nemilosrdně (ač předem domluveně) obuzen telefonem, bych mohl vyrazit na víkend za Ťapinkou do LunchCrowna. Já že se přesunu vlakem do České Třebové, ona mne tam Skrčkem vyzvedne. Však ať se projede, byl to její nápad. To bylo všechno v plánu.

Ale na koho to tedy došlo? Na toho pikolíka z ČD Centra, co mi onehdá před cestou do Malborku dělal pakárnu. Ten zrzavej nablblík. Seděl schlíple v obyčejné pokladně a prodával jízdenky jak ty běžný důchodky tam. Hehe. Jelikož mi při reklamaci tehdá připadalo, že ti z "centra" jsou nějaká jiná uzavřená kasta, do normálních pokladen na standardní služby nechoděj, tak ho tam mohly zavát tři věci. Chřipková epidemie v kombinaci s víkendem, na befel, že nemaj dost lidí. Nebo to má za trest, čemuž moc nevěřím. Nebo úplně nejpravděpodobněji za odměnu. Fakt. Přesně by to zapadalo do firemní politiky Čekej a Doufej. Ano, z našeho mrzkého přízemního pohledu je to neschopnej omezenej lempl. Ale víte, o kolik víc lidí nasere na obyčejné kase? Ha? Jako další level by moh ještě postoupit na průvodčího. Nasírač pojízdný. Pár průšvihů a je ve vagónu. Uvidíte. No, se mnou tentokrát žádný kariérní terno neudělal. Žádnej incident se nekonal. Musí, chlapec, na své fantazii ještě zapracovat, když ani neumí vyrobit pořádnej chaos u tak složitého požadavku jako "Česká Třebová, zpáteční".

Do vlaku jsem si koupil čtivo a pohroužil se do něj. Nějak to tak vyšlo, že jsem dočet noviny někde u Svitav, odkud je to do Třebové jenom kousek. Nechtěl jsem se pouštět do ničeho dalšího, pročež jsem plátek prolistoval ještě jednou a zkouknul i články, který jsem předtím odfiltroval jakožto neinteresantní. A v kulturní nebo víkendové či jaké to vlastně svinské příloze jsem objevil článek o Terézce Kerndlové. Rozhovor s její maminkou.

Tedy tak - o existenci jakési Terézky Kerndlové jsem se čirou náhodou dozvěděl asi před rokem, kdy na mne vybaf takovej nablblej článek z reklamní přílohy distributorem drze a v rozporu s mou objednávkou přibalené k některému z mnou odebíraných časopisů. Nějak jsem byl zádumčivej, přílohu jsem otevřel a uviděl tam jakousi votlemenou pipku, kterak si rve mobil anténkou do ucha, a u toho psali, že Terézka ráda telefonuje. Když jsem se nad tím podivil, co to jako má bejt, bylo mi (tuším tehdejším poskokem Žufim) objasněno, že to totiž nejni ledajaká Terézka, nýbrž Terézka ze skupiny Black Milk, česky předpokládám Černý Mlíko. Nechtěl jsem ze sebe dělat svou neznalostí idiota dál, i pomyslel jsem si, že Černý Mlíko bude něco tak famózního jako třeba Žlutej Pes nebo podobná zhovadilost, reklamní plátek dodatečně narval do skartovačky a věnoval se dál práci.

Časem jsem nějak mimochodem zaregistroval ještě jednu zmínku o tomto pěveckém uskupení, a sice při jejich patrně největším mediálním úspěchu, jenž spočíval v tom, že kterási druhá z té grupy někde vyvalila bobra. Což je dnes sice normální, ale přesto to všechny tuze zajímá. Zvláště kumpána Pierce, co se ještě následující tejden pídil, zda někde nevyvalila bobra i Terézka. Jak uspěl, netuším.

Hudební složku jejich produkce jsem, popravdě, nikdy neslyšel, či možná případně slyšel, leč nezaujala mne natolik, abych se po tom pídil a mohl zvědět, že ony konkrétní skřeky z Černého Mlíka pochází. Ba pozor, měl jsem jistej čas jedno jejich CD nasyslený na disku, kdosi, už nevím kdo, si to u mne nechal kopírovat, jelikož mi dones originál i prázdný médium, dozajista šlo o záložní kopii pro jeho vlastní potřebu. A to byl taky důvod, proč jsem si to za cca dva měsíce neposlech. Dopouštěl bych se protiprávního jednání. Kecám. Sralo mě těch půl giga zaplácnutýho prostoru. Asi jsem jej potřeboval na něco důležitějšího.

Jo, tak zpátky do vlaku. Prolítl jsem onen článek jenom tak vočima, podíval se na fotku, vona ta pipka je docela koukatelná, a přečet si poslední odstavec. Pokud se tam opravdu píše něco důležitýho, jinde to nemůže bejt. No, psalo.

"Jak často si voláte?" tázal se reportér.

"Někdy i stokrát za den !" kategoricky opáčila matka.

Pak už následoval jenom nějakej vysvětlující balast o nemocech a hodné dceři.

Aha. Stokrát za den. Žádný: "Někdy mi připadá ...", "Obrazně řečeno ..." či alespoň "Snad". Ne. Stokrát za den a basta. Se poseru. Dobře, svůj obrázek jsem si udělal už z toho reklamního letáku tehdy. Viděl jsem už lidi s různejma typama hendsfrí, bondovkama, nebo prostě s telefonem furt u palice. Ale že by byl někdo tak lačnej, aby lapal hovor rovnou z antény vražené do ucha a nepočkal si, až mu to elektronika dekóduje, to jsem do té doby nezaregistroval.

Stokrát za den? Pokud vycházím z předpokladu, že i taková Terézka musí čtyři hodiny denně spát, vychází mi z toho dvacet hodin na sto hovorů, pět telefonátů za hodinu. Každou hodinu. To nezvládnou ani moji největší prudiči v práci při své vrcholné formě a největším průseru. Pět do hodiny. A to ještě jenom v případě, že ten den někde nekoncertuje. Při průměrné délce dvě minuty na hovor je to víc jak tři a čtvrt hodiny.

Se mi to nezdá. Buď baba lže, nebo je to pěkně jebnutá rodinka. Jedno nevylučuje druhé.

Jelikož tento pompézní článek zabíral přibližně třičtvrtě strany, nabízí se i další srovnání. V tomtéž vydání byly dva články o jednom tématu, dohromady na stranu a půl. Bombardování Drážďan. Jednoduchou rovnicí lze dojít i k závěru, že existence jedné Terézky a její záliba v telefonování je katastrofa zhruba stejného rozsahu, jak kobercovým náletem zničení půlky města. Pětasedmdesát tisíc mrtvejch na Terézčin telefon. Brrr.

Ještě štěstí, že už jsem byl v Třebové.

S Ťapinkou jsme se přivítali, odvezla mne do kumbálu vyhraženého jí v práci ku noclehování, vyblbnul jsem se s psama a zapojil jí ono jí vysněné a mnou zakoupené a přivezené DVD. Mezi čímž jsem si při sundávání svetru rozsek prst vo strop. Pche, klinika, ani flastr tam nemaj. Nemít vlastní zdroje, zakrvil bych Ťapině nový přehrávač.

Večer jsem ještě zaperlil, když jsem si šel zapálit. Dal jsem si cigáro za ucho a vyrazil nejdřív na záchod. Pak ven. Ovšem cigareta nikde. Dvakrát jsem prošel trasu k hajzlu a zpátky, snad jsem si ho nesplách, to bych byl viděl, kouknul pod radiátor, prohledal si hustý porost na hlavě, prostory pod límcem i za tričkem. Nic. Došel jsem zpátky do pokoje.

"Sakra, dal jsem si cigáro za ucho a někde mi spadlo, nemůžu ho najít."

"Dyť ho tam máš."

Fakt? Znova rozpačité drbání za uchem, dokonce nožičku vod brejlí jsem prstem vobjel, jestli mi to nějak nesplývá.

"Za druhým."

Sakra. Jak jsem si moh vrazit cigáro za levý ucho? Vždycky si ho dávám za pravý. Vždycky. Snad jedině jak jsem měl ten malíček na pravé ruce zalepenej, že mne to nějak zmátlo. No jo, zas jsem vypadal jak makeš.

Pátek, 11.02.2005 ... Lidi už z toho počasí blbnou ...

Ráno jsem se vzbudil na první zazvonění druhýho ze čtyř budíků, tedy v neuvěřitelnejch 6:50. Nadmul jsem se sám nad sebou pýchou a z té přemíry kyslíku jsem obratem zas usnul. Následně mne budí sextretářka Oloušek telefónem něco po čtvrt na deset, prej kde jako jsem, Velkej Šéf Kvakin něco akutně potřebuje a kdy hodlám přijít? A jéje, to von bude zase potřebovat zmáčknout Reset nebo cosi podobně urgentního a složitýho. Slíbil jsem něco kolem čtvrt hodinky. Když slíbíš, vždycky potěšíš. Jsem si neuvědomil, že čtvrt hodiny mi sice trvá cesta autem, ale moh bych si na tu štrapáci vyčistit zuby, voblíct se, trochu se přičísnout, kafe jsem teda vynechal, tak už jenom se vrátit od dveří pro mobily a od výtahu pro cigára. A mrznoucí mrholení Kvakinovejm problémům taky moc nepřeje. No co co, za půl hodinky jsem podupával na značce, ukázal mu, jak se vkládá příloha do mailu a zas bylo vyřešeno. Skoro.

Když už jsem tam stál, začaly mi sextretářky viribus unitis bečet na rameni s ohromnou novinkou, že už od včerejška nefunguje fax. No bodejť, když jsem ho včera vytáh ze zásuvky. Vytáh jsem ho ze zásuvky, protože pípal. Pípal, protože nefungoval. Vyškub jsem ho ze zdi, ať je aspoň zticha, nakázal jim, ať ho daj do servisu a tím považoval svůj odbornej zásah za ukončenej. Co je mi po faxu?

No jo. To se lehce řekne. Jaruš z pokladny, která má mimo jiné čistě teoreticky na starosti telefony a podobný nesmysly, ta je dobrá tak na placení faktur, všemu ostatnímu se vyhejbá jak čert křížu. Ostatně dobře tak. Nedej bože, aby se eště hrabala třeba v ústředně nebo tahala fax do opravy, kdoví, kde by skončil. I kdyby nakrásně chtěla, nemá tuším řidičák a potřebovala by řidiče Mirajze, kterej by tam ji i s faxem vodvez. Vobě sextretářky némlich tak, když je ten fax vlastně sextretariátu. Na to zas nemusej ovšem bejt dva lidi, von by stačil Mirajz sám. To by nesměl ale bejt nemocnej. Takže suma sumárum - jedinej, kdo to tam tak jak tak může vodvézt, tak jsem byl beztak já. Čert jich vem všeckých.

Eště jsem jim důrazně doporučil, ať si nechaj argumenty vo Velkým Šéfovi Kvakinovi a jeho náhlých návalech faxovacích potřeb. To je jediný, co mne ale absolutně nezajímá. Ano, uznávám, že jsem ten šajsdrek koupil já, může to bejt vadnej kus, může to bejt celá řada křápů, ale jestli si vyvzpomene, že zrovna teď mu má něco přijít nebo potřebuje sofort něco poslat, to je mi volný jak jarní vánek. Pokud si dobře vzpomínám, tak to byl zrovna von, kdo tam v létě lítal jak Žid v prázdným magacínu a řval, že do vodpoledne potřebuje novej fax. Tak jsem na sextretářek naléhání koupil první, co mi přišel pod ruku, výslovně jsem varoval, že vo tom draka vím. Takže s takovejma kecama se jít zahrabat.

Ukončil jsem proslov tím, že stran faxu jim dělám už druhou laskavost, sbalil jsem ten vergl do krabice, sebral služební vozidlo a zmizel, nejdřív do servisu, následně na oběd. Což mi hravě zabralo zbytek času do půl jedné.

Pak jsem už jen tak kouknul na mail a pár nezbytností a byl čas jít domů. I tak dobře.

Jelikož bylo časné odpoledne, vyzved jsem si taktéž ze servisu z reklamace svoji úžasnou hifivežu, opět s připomínkou, že se závada neprojevila. Já se z toho asi brzo poseru. Mně to doma nenahrává a nenahrává. Nechal jsem v tom kazetu, nechal jsem v tom CD. Celý jsem to zabalil a odvez přímo do autorizovanýho záručního střediska. Tam jsem jim vše podrobně popsal a jim to fungovalo bez problémů. Co s tím už mám dělat? Chlapa sledovat, jak pude z práce dom, hodit mu přes hlavu pytel, čapnout ho za flígr a dovléct násilím k sobě do vobejváku? Mno, ještě jeden pokus, tentokrát to údajně aspoň voddeklovali a částečně rozmontovali, třeba tomu kombinace rozborka - sborka pomůže. Nedivil bych se.

Ještě jsem musel cestou natankovat. Hladový voko na mne už delší dobu významně pomrkávalo, nerad bych skončil někde s kanystříkem.

Přijel jsem k benzínce pod Lesnou. Tam byla dneska panečku sestava. V prvé řadě se ke mně hned hrnul pikolík, jestli mi prej může umejt vokna? Poděkoval jsem mu, že to snad ani není tak moc třeba. Možná proto, že prší. Tvářil se velice zklamaně. Asi mu umejvání voken v dešti přišlo jako naprosto fantastickej nápad a já mu zkazil radost.

Načerpal jsem PHM a šel zaplatit. U jedné pokladny stáli dva lidi, u druhé nikdo. Klustá baba stála za pokladnou zády ke mně a zírala do regálu. Postavil jsem se k ní. Otočila se a pravila: "Musíte vedle. Tady nikdo není." Vzácnej příklad sebepodceňování. Ale z jejího dalšího počínání jsem pochopil, že ona je tam od rovnání zboží do regálů, nikoli pokladní, pročež jsem si pomyslel cosi vo debilní organizaci a stoup si do té správné, tedy obsluhované, fronty. Nevím to jistě, ale mám pocit, že jinde mívaj u zašpérovanejch pokladen takový vysvětlující cedulky. Došel jsem na řadu. Dívčina zavostřila vočima kamsi za moje rameno a seřvala zrovna příchozího chlapa, že si nevotřel boty. Pak hluboce vzdychla a zeptala se, co chci. Odvětil jsem, že já v zásadě nic, ale voni, že by možná byli rádi, kdybych zaplatil. Podívala se na mne, jak kdybych jí zrovna učinil nějaký perverzně sexuální návrh, což, při vší fantazii, mne v jejím případě ani na moment nenapadlo, znova zaachichala a s ublíženým výrazem si ode mne vzala kartu. Mínil jsem, že bych si k tomu vzal eště cigarety. "Musíte počkat. Už to probíhá." Se pak nedivím, že se tváří, jak kdyby ji vytáhli z pětilitrovky vokurek, jestli každýho zákazníka účtuje nadvakrát, to se docela nadře.

Byl jsem rád, že mám takovou dylinu z krku, otočil jsem se a chtěl co nejrychleji odejít. Chtěl. Chtěl, ale nemoh. Vykročil jsem a zakop o tu klustou rovnatelku zboží, která se operativně přesunula do přední části prodejny a zadřepla k regálu s časopisama rovnou za mý záda. Vona byla fakt spíš širší než vyšší už když stála, teď ještě jak se schoulila, vypadala jak koule, ale jaksi mimo moje zorný pole. Dobře, měl jsem chuť tam někoho kopnout do prdele, ale ze tří lidí si to tahle zasloužila nejmíň. No co, ať si to tlumočej mezi sebou. Jak jsem byl v tom rozmachu prvního ráznýho kroku, nabral jsem ji špičkou do zadnice, kolenem do zad, baba békla a zajela mezi noviny a pornočasopisy, div nepřehryzla tu drátěnou poličku. Fajn. Když je nouze nejvyšší ...

A tak vůbec.

Čtvrtek, 10.02.2005 ... Čtěte to tady pořádně ...

Práci jsem dneska moc nedal. Jelikož jsem makal do noci a dodělával na web ouřadovej vobšťastník, hezky jsem si přispal a ...

... ale kurva drát, už se mi chce chrápat zase. Dopíšu zejtra.

Jo, co jsem to chtěl? Aha. Jak jsem si hezky přispal.

Pak jenom taková epizodka v práci, to ani nestálo za řeč. Ne, že bych teda nic nedělal a mohl se věnovat svému oblíbenému "monitoringu systémů", takovej lébung to zas nebyl, ale spíš několikero nedůležitých a nijak moc záživných činností.

Večer to byla jiná. Tradiční nepravidelný sraz odpadlíků a renegátů od "Kam se na nás hrabete?". No jo, no, tak jsme šli zas do hospody.

Zajímavé je, že odpadlíci začínají zase nad recentními zaměstnanci převažovat. Teď poslední přirůstek - Mára Špagin se přidal na stranu usměvavejch a spokojenejch, hraje si kdesi na správce sítě a ještě ze mne drze loudil informace, jak si to má zařídit, aby si taky moh číst v práci dedektývky. Vzato kolem a kolem, ty postavičky se strhanejma rysama, kruhama pod vočima a skelným kamsenanáshrabeťáckým pohledem už tam zbyly tentokrát jenom tři - nezmar Péťa Hromádkojc, Špaginova kukačka (jak vona se sakra jmenuje, Lenka?) a Miminko. A tomu poslednímu už taky začínaj cukat koutky, má to správně na háku, jelikož je ve výpovědní lhůtě.

Jako perličku a postavičku k obveselení dotáhla Kachně s sebou Tajemnou VB, svoji bejvalou kolegyni. Paradoxně se pak Kachně zdejchlo, pod průhlednou záminkou, že musí prát, což je na půl desátou docela trapná výmluva. Nebo to snad myslela vážně, pak je to na vyšetření a hned bych ji chtěl mít za sousedku. Každopádně nám tam Tajemnou VB ponechala ke všeobecnému rozptýlení, tato se totiž odmítla hnout, řka, že nemá dopito. Ano, poprvé jsem viděl někoho pocucávat (a stejně nakonec nedopít) jedno pivo čtyři hodiny.

Jo, ale co jsem tím chtěl říct? Že se tam vlastně sešlo takový to zdravý jádro, samí moji jakž takž pravidelní čtenáři. Ale to je zrovna ono. Jakž takž.

Já už jsem si na takovouhle společnost zvykl. Koneckonců mi to poslední dobou i začíná vyhovovat. Netřeba moc mluvit. Beztak moje trapné historky všichni znají. Stačí nakousnout: "To jak jsem byl v sobotu nakupovat ..." a vostatní se chytnou: "Haha, to bylo dobrý, to jsme četli ..." a bavěj se zas vo něčem jiným a mně daj pokoj. Až to dopiluju k dokonalosti a budu moct mluvit jenom v odkazech nebo datumech, budu nejspokojenější.

Jenomže ... jenomže jste lajdáci. Taková Lenka (asi to fakt bude Lenka, ale nemůžu jí přijít na jméno) spustí: "No, chceme kupovat pohovku. A Mára mi říkal, že to měřím úplně blbě a já jsem mu nevěřila, jenomže pak mi to logicky zdůvodnil, jelikož mi poslal odkaz, jak vy jste s Ťapinkou kupovali gauč a ejhle, mně se rozsvítilo a ..." a všichni ví, vo čem je řeč, jenom jeden nějakej trubec vždycky sedí u stolu a čumí jak puk. Pokaždý jinej. Sorry, zrovna tendle den měl dovolenou, byl na služební cestě, hodil na to kakáč nebo tak něco. A jakej jsem byl? To můžu začít rovnou znova. Ach jo.

Nebo - Kachně (ženská) vytáhne vobrázek kachněte (ptáka), ano chňapá hmyz. Podotknu, že mám v živé paměti, kterak Kachně (ženská) taktéž v Polsku vraždila hmyzáky.

Péťa: "Jo jo, hlavně, že měla repelent."

Tajemná VB: "Rezerwat nieczynny."

Mára: "To máte z těch vašich zkratek."

Miminko: "Eeh?"

A je po jednoduchosti. Ale co s nima? Postrielať ich nemožme. Si dělejte poznámky nebo tak něco.

Úplně a dočista večer přijdu domů a v kuchyni loužička. Sakra. Vod čeho? Psi nejsou doma, není to na koho svést. Nepamatuju se, že bych byl něco umejval nebo vůbec dělal něco s vodou. A flek na stropě v kuchyni, v koupelně a potečená stěna. Híml.

A já jak vůl zkoumám hadicu vod pračky v domnění, že jsem souseda Vyhlídku vytopil já. Pendrek, baba Brukvová nad náma. Něco jim tam asi drobně zato vytrvale teče, nejdřív to prolezlo jádrem k Vyhlídkovi a až byl dostatečně nacucanej, teprv se to začlo rozlejzat po stropě mně. Fajn.

Tedy jsem ještě půl hodinky v noci zkoumal rozsah škod a jestli z toho nekouká nějakej moc akutní průser velkýho rozsahu, pak jsem zapnul počítač, napsal jeden řádek, padla na mne únava a sklapnul jsem jak kudla.

Toť celé vysvětlení.

Středa, 09.02.2005 ... Kobra už mne má ...

Ta "Užofka jedenást" mi furt vrtala hlavou. Pročež jsem nelenil a do jakýhosi fóra jednoho z "funklubů" položil dva dotazy, de facto takovej zestručněnej a dle mýho (mylnýho) soudu i zeslušněnej nedělní zápisek. Čím to fotila ta bába a jak to bylo s tím telefónem, jestli ten klifton není trochu jebnutej?

Dozvěděl jsem se dvě věci:

1. Že tohle je Kobřička 11 (vot nóvosť), občas "mírně" nadsazená, ale jinak přítulná a vůbec "naše" (to znamená asi fórovejch uživatelů).
2. Že pokud chci o Kobřičce diskutovat, mám se vyjadřovat slušně a především neužívat výrazů jako "fízl", který jsou notně ohavný, zvlášť pokud se jedná o Sejmoura nebo toho druhýho matláka.

Čili dvě odpovědi, ani jedna na některou z mejch otázek.

To jsem zaregistroval při odchodu z práce. Než jsem se dorachtal domů, celej dotaz včetně dvou odpovědí zmizel. Zajímavé. Chtěl jsem to původně trochu uvést na pravou míru, že tedy fízlovi nebudu říkat fízl, ačkoli čistě technicky o fízla jde, ale respektuju, že jsem narazil na fundy (členy funklubu a fundamentalisty) a pro ně je to holt Sejmour a žádnej jinej, vomluvit se za takový silný slovo a zkusit se zeptat ještě jednou nebo dvakrát, aby to ve svém zápalu pochopili.

No nic, no.

Vodlovil jsem si jakýhosi "moderátora" na ICQ, kterej se chvílu kroutil jak žoužel, když jsem se tázal, zda náhodou nejde o chybu serveru, nakonec připustil, že "příspěvek byl patrně smazán". Trpný rod. On byl. Vlastně se snad dokonce i sám za sebe styděl, pročež se sám smazal. Ten příspěvek, né ten moderátor. Ten se nestyděl a nemazal vůbec, ač namazaně v konverzaci působil.

Mi mělo bejt takový militantně křižácký jednání jasný dopředu, když se navzájem diskutující nazejvaj "praporčík", "major" nebo třebas "plukovník". Nevodhad jsem.

Tu poslední epizodu mi Fabiák (taky člen funklubu) slíbil zkusit někde sehnat.

A já to fakt budu sledovat. Začíná mne to bavit víc a víc.

V neděli je další díl.

Jupí.

Úterý, 08.02.2005 ... Bez ...

Zachtělo se mi tradičně vyrazit na chvíli do hospody na úterní sejšn s deprivantama z Xka. Ke Kolečkovi. Já vím, už jsme se odtam mnohokrát snažili vymanit, randál, ředěný veškerý pití snad vyjma minerálek, no od desíti k pěti. Jenže všechny pokusy najít adekvátní krčmu skončily ještě větším fiaskem.

Fabiák mi dnes po ICQ vyhrožoval, že tam bude obsluha nahoře bez. On sám se na to podívat nepůjde, jelikož je nachcípanej (tedy nemoc), shnilej (tedy v jeho případě taky nemoc) a hlavně asexuál, čili ho podobné atrakce nezajímají. Z mého pohledu je to od něj sprostý alibismus. Ne, že by to nebyla zaplaťpánbůh pravda, aspoň se nemůže množit, s tím klonováním to eště není tak horký a řízkováním se takovej pahejl taky nerozsadí, leč z jeho zpráv evidentně čišela obava, že ta obsluha bude jenom převlečenej nebo lépe řečeno vysvlečenej místní personál, což by nebylo moc oč stát. Ať z těch stálých beru chlapy nebo ženský, bylo by to nahoře bez doslovně, což je jakožto estetickej dojem dost tristní. A vůbec, já tam jdu kvůli lidem, né kvůli kozám s kozama, jakkoliv to může jako doplněk být zajímavé.

Černé vize se nepotvrdily. Ku štěstí někdo sebral poslední zbytek soudnosti a jako atrakci najal dvě externistky, potulné exhibicionistky, děvy poprsí lepého, šikovnosti pokulhávající a ducha mdlého. Šikovnost soudím podle neustálého řinkotu skla nesoucího se nálevnou, ty kozy jednoduše vidim, to mi hlásit nemusíte, a s tím duchem, no ...

Dobře, mají prostě jinou specializaci. Však napodruhé až napotřetí si objednávku zapamatovala, tedy vlastně oproti běžným zvyklostem U Kolečka žádná extra změna. A není důležité mít všechny informace v hlavě, nýbrž vědět, kde si je vyhledat. Když mi třeba jedna hned ze startu napsala na účet "Cofola" a já se nad tím pozastavil a ani ne moc jízlivě pousmál, odkvačila a vzápětí mi donesla novej papírek se správným nápisem. Jednoduše se za barem mrkla, jak se to píše, případně si to obkreslila.

Aspoň byla děvčata usměvavá a v rámci možností i pohledná. Zvlášť jedna, ta měla teda jenom asi nějaký boty, nevím, to jsem popravdě nezaregistroval, ale z oblečení jenom takový ty kalhotky zařízlý mezi půlky a to celý omotaný takovou srandovní sítí. Původně jsem dumal, jak daleko sahá moje pravomoc správce sítě, po zralé úvaze jsem takové nápady zapudil. Ona síť s nejasným počtem uživatelů, to si člověk koleduje vždycky jenom o problém. Do takovejch experimentů se nepouštět.

Ale díky těm polonahejm křepelkám tam bylo dneska teplo, nikdo nenechával otevřený dvéře a dokonce mám ten pocit, že tu Kofolu dneska zapomněli říznout v sudu kýblem vody. Tedy nějaký plus určitě.

Pondělí, 07.02.2005 ... Pondělky fakt nebrat ...

Ráno, jak překvapivé, telefon. Vyletěl jsem z pelechu s přesvědčením, kdovíjak jsem zaspal, a vono ne. Nebo aspoň nijak tak, aby to stálo za zmínku. Von si mi fakt dovolí volat dozorce Cvrki vod EFXka vo půl osmé ráno. Neuvěřitelné. Ten musí bejt pěkně v prdeli. A takyže jo. Bodejť by nevolal, když mu, jako dozorci a drábovi, se manuálové špacírují po dvoře s rukama v kapsách a dělaj takový to "némelem némelem". A zas bodejť by se nešpacírovali, když jim kleknul počítač, a to počítač, kterej řídí (či teď spíše neřídí) kovoobráběcí stroje. Kovoobráběcí stroje čímž pádem kovy neobrábí, což je pro kovoobraběčskou firmu docela fatální závada. Cvrkiho jsem kvůli příliš brzkému volání zdupal jen tak napůl huby, čistě formálně, zato jsem však přislíbil, že se tam zastavím cestou na ouřad.

Cosi mi pořád našeptávalo, že bych si měl vzít svoje nové úžasné černé tričko s nápisem "Mně to stačí říct TŘIKRÁT", svoje nové úžasné černé džíny a svůj nový úžasný černý svetr. Když připočtu černé boty a i černé trenýrky, vypadal jsem jako kombinace funebráka a vratočuče (nyní moderně nazývaného sekuriťák). Netušil jsem původ nutkání, čas však ukázal, jak prozíravý a ryze praktický tah to byl.

Poprvé se mi to vyplatilo hned u EFXka, když jsem oddekloval počítač, pochopitelně notně zanešený vrstvou grafitového prachu. To je takový černý a ukrutně vodivý svinstvo z vedlejší dílny - brusírny elektrod. Abych v tom křápu vůbec něco viděl, vrazil jsem dovnitř tradičně pistoli s tlakovým vzduchem a mocně do toho zafuněl. Vyvalil se oblak černé sračky a rázem jsem děkoval za černej vohoz. Po chvíli laborování jsem diagnostikoval závadu jako vadnej zdroj, dal tam jakejsi náhradní, provizorně, uvedl to do chodu a že pomalu půjdu. Jenom si skočím na záchod. Přišel jsem na zajímavej paradox. Jak nás vždycky učili heslo: "Po použití záchodu nezapomeň na vodu", při práci s grafitem to platí tak nějak naopak. Tam si člověk musí umejt ruce eště před močením, jináč by ho měl zbytek dne pruhovanýho. Takovou zebřičku.

Inu dorazil jsem na ouřad, kde už na mne vartovaly v kuchyňce u kopírky kolegyně Hrubka a Hejkal. Prej musíme akutně pořídit novou kopírku, jelikož tahle je naprosto kaput a děsně slabě tiskne. Bledě. Šedě. Bleděšedě. Naznal jsem, že pro začátek bych to s kopírkou zkusil ještě jednou po dobrém, jestli by třeba nepomohlo dát jí toner. Zvlášť, když si o něj kontrolkou sama říká. Zavrčel jsem cosi nepěknýho, ze skříňky vytáh patronu s barvivem a vodzátkoval to jak handgranát. Trochu moc prudce, řekl bych, poněvadž jsem opět stál v oblaku černého prachu a čekal, až to sedne. Na mne, pochopitelně. To jsem děkoval své volbě oblečení pro dnešní den podruhé.

Jak jsem hned ráno vymajz z baráku, udály se dvě věci. Jednak jsem zapomněl doma jedno potřebné CD, druhak mne venku nadšení přešlo, nad možností jet autem jsem mávnul rukou a logicky usoudil, že když se mám půl dne potloukat po středu města, bude lepší jet šalinou nebo si půjčit služebního zelenýho draka. Blbě se v centru hledá místo k parkování, avšak součástí zelenýho draka je karta opravňující ke vjezdu do všelijakejch normálním smrtelníkům zakázanejch zón, kde se parkuje o poznání líp. V práci jsem se tedy otočil, sbalil klíče a doklady a zase vyprejsknul na jednání.

Cestou zpět si mne telefonem odlovil Franta, co má tu pičérii, že jim tam nejde intérnet. Včera totiž někde v centru Brna vyhořela jakási rozvodna, dík čemuž bylo půl štatlu bez šťávy. Sic to potom zapnuli, leč intérnet nejde a nejde, ač už zkoušeli všechno možné. No, to mám zase radost. Ale co, lkal jak želva, slíbil jsem mu, že se tam otočím, beztak už su za rohem. Jenom musím chvílu počkat, páč právě dlím u jedné počítačové firmy, kde jim nejdou počítače, jelikož včera totiž někde v centru Brna vyhořela jakási rozvodna. Cosi jak s tím psem a jitrničkou. Dobrá. U firmy jim napájení hoši z elektráren zprovoznili, počítače se rozběhly, vyřídil jsem, co jsem potřeboval. Zastavil jsem se v pičérii. Začal jsem tím, že jsem jim zapnul modem. Ano, bez modemu se na intérnet nedostanou, to dá rozum. To dá rozum mně na první pohled, jim to dá tak prd za půl dne. Ještě jsem zahubil všechna zmatečná nastavení z toho jejich zkoušení všeho možnýho, zkontroloval, že chodí maily a šel zas pali. Pět minut odhadem. Krásně paradoxní byl mail, co jim přišel ze včerejšího časného večera: "Nelze se k vam dovolat, ale stesti, ze mame internet. Objednavame ...". Ha ha ha.

Konečně jsem se zpátky na ouřadě dostal k tomu, abych si uvařil kafe a přečet maily. Zvlášť mne zajímalo, jak to vypadá s DVD pro Ťapinku. To bylo totiž tak - Ťapinka si vymyslela DVD přehrávač, aby měla co dělat za dlouhých večerů v Lunchcrowně, kde po práci v kamrlíčku smutně sedí a do blba hledí. Bude hledět na blbiny, ta si ale pomůže. Ale výborně, o můj názor až tak nejde, chce DVD, má ho mít. Beztak jsem jí nevěnoval žádnej hodnotnej dar k promoci kdysi v září, nic nepotřebovala, nic konkrétního ji nenapadlo a já měl s jejím promočením a nástupem do práce hlavu jak rohovej barák, zkrátka řek jsem si, že až někdy. A to někdy bylo právě včíl. Stanovil jsem kritéria a poměr cena vs. výkon, vyhledal podle nich relativně vhodnej model. Všude v recenzích a zvlášť u prodejců se rozplývali, jak je to za tři a půl tisíce super výrobek za super cenu. Jelikož su hamižnej a ostatně to s tou její promocí až tak slavný nebylo, rozhlíd jsem se po okolí a objednal jí ten samej bazmek kdesi vod Žabožroutů, o litr levněji a s dodejem až do domu. Jenom bylo potřeba počkat, než se to dokodrcá sem. Hezky jsem si online sledoval, kudy si to Ťapinčin vergl špacíruje, už je v jakýmsi St. Ingbertu nedaleko Saarbrückenu u německo-francouzskejch hranic, do rána byl až někde v Kesseldorfu u Drážďan, načež se v pátek odpoledne ulágroval poblíž Uhříněvsi a odtam se celej víkend nehnul. Bodejť.

Tak teda sedím na ouřadě, čtu si maily a přemejšlím o DVD, kde asi je a jak se tam má? Jedinej zajímavej mejl mi došel vod souseda Vyhlídky, prej má na stropě v koupelně flek. Což by mi mohlo bejt vcelku ukradený, kdyby jeho strop nesousedil velmi těsně s mojí podlahou, taktéž v koupelně. Zrovna jsem dumal, jaké to může mít příčiny a jaké z toho mohou vyplynout následky, co bych mu měl popřípadě napsat a tak vůbec, když mi zvoní telefon. Volá mi pikolík od spediční firmy, že mi veze balíček z Francie, že asi nejsem doma a jestli mám nějakýho spolehlivýho souseda, kterej doma je a u kterýho to může nechat? "Jasně, hele, zkuste zazvonit na souseda Vyhlídku, před půl hodinou mi psal mejla, ten by měl bejt doma. Jenom vás prosím, vyřiďte mu, že se u něj stavím co nejdřív i kvůli tomu stropu, to von už bude vědět." Aktivní doručovatel už měl mezitím pana Vyhlídku na drátě od domovního interkomu a plynule mu to tlumočil. Slyšel jsem ho, jak se chechtá. Soused, ale vlastně i ten řidič. Dobře, je Vyhlídkovi do smíchu, asi mu nehrčí ze stropu Niagára nebo tsunami. Ale i tak bych se tam moh zastavit.

Vlastně jsem se rozhodoval, jak to vyřeším s tím zapomenutým CD. Buď můžu půl hodiny šaškovat s intérnetem, hledat to a stahovat, nebo si můžu zase šluknout zelenýho draka a projet se pro to dom. Prašť jak liskni. I vydal jsem se na cestu, abych následně zjistil, že v koupelně je prakticky sucho, jenom snad malej vlhkej flíček mezi vanou a pračkou. To by se dalo považovat za našplíchání od sprchy. Ale zase tama vede přívodní hadice od pračky a pralo se naposledy v sobotu, jestli udělala loužičku, je to tak akorát. Prověřím. Nemoh jsem prověřit hned, anžto soused Vyhlídka mi napsal mail, že balíček mám u něj, patrně kdybych na to zapomněl, sbalil si pět nezbytnejch švestek a odkvačil do města. Taky dobře. Tak do čtvrtka se asi před desátou večer domů nedostanu, von chodí brzo spát, ale balíček je u něj v bezpečí, mně by tady beztak jenom překážel. Ať překáží jemu. Tak.

Znovu jsem se s CD otočil na ouřadě, odevzdal auto, s CD chvílu zazázračil, cosi nainštaloval a byl akorát tak čas jít do hospody. Nějak operativně jsme se dohodli s částí staré gardy z Xka, jmenovitě s Miuou, Puczmelowdem, Canem, Longstarem, Maroušem a vůbec sebrankou samejch divnejch lidí, že zajdem na chvílu posedět. Trochu mne na místě srazu překvapil Ilicz, kterýho jsem do této sestavy mylně nepočítal. Domníval jsem se, že jeho: "Hohó, dnešní večer si mne ještě užiješ," je prachsprostý omyl, který se záhy vysvětlí. Třeba že tam má sraz s někým jiným. No, neměl. Von je teď s kýmsi z těch zbylejch duševních lajdáčků spolubydlící. Inu, svůj k svému. Do toho počítám sebekriticky i sebe. Ilicze jsem si za večer užil tak, že je časné ráno a ještě mi brní hlava.

A to nebylo všechno. Já nemůžu mít nic jednoduchýho. Ano, domluvili jsme se, že zajdem na chvílu posedět. Však se taky všichni po chvíli zvedli a šli do hajzlu. No nepřišli při mým štěstí v ten moment ausgerechnet do té samé hospody můj bejvalej asistent a kávovar Žufi s panem Strakapoudem?

Ale před půlnocí jsem byl doma.

Su hotovej pro zbytek tejdne.

Tfuj.

Neděle, 06.02.2005 ... Cobra 11 ...

Ťapinka večer tradičně sbalila sebe, psy, hromadu dalšího bordelu a hlavně - vypadla. Rozradostněn konečně nabytou svobodou vrhnul jsem se k počítači a přemýšlel, co budu dělat nejdřív. Měl jsem v plánu asi pět věcí, nechtělo se mi ani do jedné. Zvolil jsem šestou.

Kouknul jsem do televizního programu a po ledabylé úvaze jsem pustil televizi. Po zralé úvaze bych takovou volovinu neudělal. Ale měl jsem tak nějak zafixováno, že ta "Užofka jedenást" byl kdysi docela koukatelnej seriál, napadlo mne letmo rekognoskovat, kterak se věci v dnešní době mají. Zarazilo mne tam to číslo série, VIII, já naposledy viděl zhruba to stejný, jenom bez toho Véčka. Hmm.

Pár kliknutíma myši vyloudil jsem televizní okno na monitoru. Tak čtvrt hodinky po začátku epizody. Možná půl. Zrovna tam nějací záporní hrdinové vtrhli do bytu jedneho takovýho toho fousatýho fízla a jeho máti, po menším ilustračním prohledání kvartýru je přivázali k židli, pustili jim plyn, cosi máti šlukli z kabelky a vzali kramle. Vedle šporáku postavili telefon a slíbili těm dvoum připoutanejm, že jim zavolaj, čímž v aparátu přeskočí jiskra a voni vyletěj do luftu. Jenže to se domákli záhy ti dva hlavní hrdinové, ten s tím divným jménem a ten druhej, jeho parťák, co tam kdysi na začátku nebyl. Načež ten s tím divným jménem honil pachatele, zatímco ten druhej si vytknul za cíl zachránit fousatýho fízla a jeho matku. Jako by něco tušil s tím plynem, ani ho nenapadlo zvonit, rovnou vykop dveře, to se tak zachraňovanejm kolegům dělává, přihrnul se do kuchyně a za mohutného kašlání polil toho fousatýho kýblem vody, jelikož ten fousatej už byl přivotrávenej a v limbu. Probral se a sdělil hrdinnýmu zachránci, že je všecko v kopru, jelikož brzo zazvoní telefon a všici poletěj, tramtadadá. Při záběrech z honičky s tím s tím divným jménem jeden z padouchů zrovna vytáčel na mobilu číslo. Jenže to by bylo pro celej vysílací čas žalostně málo a zas by museli shánět nový herce, tedy ten zachraňující naznal, že explozi je třeba zabránit, chvíli vejral na telefon, na šňůru, pak dramaticky běžel do druhýho pokoja, kde koncovku dramaticky ve zpomaleným záběru vyrval ze zdi. Se pozná policajt. Normální člověk by nikam neběhal, nýbrž sluchátko vyvěsil.

Jenže tomu s tím divným jménem pachatelé zdrhli a eště ho drze nechali i s autem převrátit na střechu. Čili se všichni sesedli na fízlárně a začali špekulovat, co to vlastně té máti toho fousatýho sebrali. Jak jsem pochopil z dialogů, mělo jít o něco, co se k ní dostalo nedopatřením a původně bylo v držení tých banditů. Lejstra jakýsi. Usnadnila jim to matka. Ta totiž toho fousatýho fízla fotila, jak vařil. Zřejmě celá divná rodina. Nebo se chtěla pochlubit kamarádkám důchodkám a bez fotky by jí to nevěřily, to spíš. Každopádně těsně před tím, než přišli zlosyni, matka chodila po bytě s takovým srandovním kompaktním digiťákem a cvakala kolem sebe jak voteklá. Teď se to náramně hodilo. Na jednom snímku měla celou kuchyň. V tom domečku rybička, pod rybičkou stolička. Tedy v kuchyni jakejsi stoleček, na stolečku kabelka, z kabelky čučel roh papíru s nějakým logem a nápisem. Andrea, taková ta podržtaška z fízlárny, co, jestli jsem z konverzace správně pochopil, ju ten s tím divným jménem už pár epizod šuká, zasedla k počítači a jala se pracovat. Vyzvětšovala to tak, že dostala naprosto ostré logo a čitelný nápis. Šlo o firmu na nějaká zabezpečovací zařízení a dokument byl jejich podrobný popis. No fantazie.

Tím jsem s televizí pro dnešek skončil, to celé se odehrálo asi na deseti minutách, což se jevilo pro pobavení akorát tak dost, ale nedalo mi to a musel jsem si udělat pokus. Narafičil jsem si na skříňku foťákovou brašnu velikostí odpovídající té taštičce seriálové matky fízla, vyhledal jsem jakousi relikviózní disketu s patřičně velkým logem a nápisem, to celé vyfotil (Olympus C-750 UZ, 4 MPix) a jak se kouzlit ve FotoŠopu. Výsledek?

Takhle nějak to vypadalo v tom seriálu, brašnička uprostřed, kouká z ní disketa s logem a nápisem.	Ať dělám, co dělám, vidím tam maximálně hodně špatně to logo a při troše fantazie poznám název firmy, za předpokladu, že vím, co tam mám hledat.	Kdežto Andreji to vyšlo zhruba takhle (v mém případě nascannováno a trochu rozmáznuto).

Holt Helmuti jsou asi v softvéru vo krok napřed a ten si umí i domejšlet.

Na druhou stranu vím, kde bych chtěl žít na starý kolena. Takoví němečtí důchodci se maj. Zdálo se to jak vobyčejná práskačka a přitom to byl aspoň šestnáctimegapixelovej foťák. Já takový dělo ani neměl v ruce (pokud vůbec existuje někde mimo laboratoře), u Skopčáků ho má každá duchna na focení syna v kuchyni.

Asi ten seriál začnu zase sledovat. Člověk se může leccos přiučit.

Sobota, 05.02.2005 ... Ťapinčino myšlení a Mischův voříšek ...

Po obědě jsme vyrazili do EvropaMéblu. Koupit Ťapince gauč. Rozkládací dvojsedačku, přesněji.

Je to zhruba měsíc, co si zamanula zakoupiti rozkládací křeslo do Lanškróna. Jednak v něm bude sedávat za dlouhých zimních večerů a sledovat televizi, co taky jinýho v takové prdeli po večerech dělat, druhak Ťapina neustále trpí jakousi idée fixe, že pokud bude každej druhej víkend držet pohotovost, já se tam s nesmírnou vervou poženu ji oblažovat a v takovém případě budu na křesle noclehovat. V rozloženém stavu, pochopitelně. V rozloženém stavu křesla, já zůstanu vcelku.

Jelikož dle předchozích zkušeností jsou rozkládací křesla "vážnou mezerou na trhu", pokud už takovej bazmek ve vobchodě vůbec maj, je hnusnej vod pohledu a eště hnusnější po zjištění ceny, redukovali jsme původní požadavek na dvojsedačku. No jo, s tou redukcí je to trochu paradox, ale snad dokážete pochopit, jak to myslím. Nuže Ťapinka si bryskně během měsíce změřila, zda se jí tam malá sedačka vleze. Přinejmenším to tvrdila.

Přišli jsme do obchodu a hrnuli se k předem vyhlédnutému sedátku. Stálo tam, co minule. Odchytli jsme pikolíka a pravili, že chceme tento gauč, jediný a nejiný, šupito presto a tak vůbec. Pinďa nám sám od sebe vnutil jakousi zákaznickou kartu na jakousi slevu, vyloudil z počítače několikero papírů a děl, že zboží bude do tří tejdnů maximálně, spíš možná dřív, zkrátka skladem není, avšak bude dle předpokladu smontovaný a zachumlaný do igelitu. No co už naděláme? A jestli chceme zaplatit celý nebo zálohu nebo jak?

"Celý," pravila rezolutně Ťapina.

"Budiž," souhlasil jsem, však je to její záležitost, "jenom jestli vás můžem eště chvilku zdržet, máte tady metr sviňovací, ať si to změřim přesně, jak se mi to do auta vejde, jestli nebude nejlepší vyhodit sedadla rovnou doma, ať s tím tady pak nezázračím."

"Samozřejmě," vytáh maník metr, "tak když to vezmu v nejširším bodě, to je šířka sto třicet centimetrů ..."

"Sto třicet?" zděsila se Ťapina. "Jestli se mi to tam vejde?"

"Počkej, počkej, vždyť sis to měřila. Snad mi nechceš říct, žes to zase jenom odhadovala?"

"No, šířka té sedací plochy je sto deset, tak to jsem si změřila, že to tam vleze."

"Mne nezajímá, co se ti kam vleze, kolik tam máš místa? Kolik je volnej prostor?"

"To já nevim. Sto deset se vejde. Ale jo, nějak se to udělá."

"Si piš, kurva, že se to nějak udělá, kdybych ti měl ten slavnej noční stolek rozštípat na třísky."

Do prdele zasranýho, vona si fakt už dělá srandu nebo co? Je to opravdu tak náročnej úkon, změřit si velikost volné plochy? Přijdu, změřim a vím. Nebudu měřit přesnej rozměr, vytáhnout si jenom nebyztnej kousek z metru sviňovacího a špekulovat, jestli to tam vpasuju. Změřím si celej plac. Nevím, asi je to na ženskou a eště s vysokoškolským diplomem trochu moc.

"Bezva. Jak to zaplatíme?" zamyslela se zas Ťapina.

"No, máš na to peníze, tedy bych předpokládal, že zajdeš támhle k pokladně, dáš babě tady ten vytištěnej elaborát, peníze k tomu a vono z toho něco vyleze."

"Ale já jsem ty peníze nechala doma. Já jsem myslela ..."

Zbytek jsem ani tak nějak moc neslyšel. Myslela. To na mne jako vždy hluboce zapůsobilo. To na mne jako vždy hluboce zapůsobilo jako červenej hadr na bejka. Sednul jsem si na vystavenou pohovku a tři minutky to rozdejchával.

Ne, prakticky to problém není, samozřejmě mám u sebe kartu, případně dvě, zařídit se dá ledacos, a taky se zařídilo. Já zařídil. Zaplatil, Ťapina mi následně peníze v hotovosti doma dala. Nepochopím, jak může někdo jít kupovat pohovku, nevědět, kolik na ni má místa, nevzít si peníze a ještě hrdě tvrdit, že prý "myslela".

Až jednou budu psát o Ťapině v minulém čase, bude to patrně z basy.

Mische pustili po podpisu perversu na víkend ze špitálu aus. Strkali mu v tejdnu takovou tu sondu naříznutou tepnou na stehně durch celýho člověka až do hlavy, aby zjistili, že tam nic nemá, minimálně nic závadného natolik, aby na to přes neděli zhebnul. Nebo možná kdoví, třeba tam má ňákej nejistej element, že buď umře nebo ne, pročež je lepší ho z nemocnice vyexpedovat, nechť si pokud možno zhyne doma, čím míň úmrtí rovnou v lazaretu, tím líp, ono to ve statistikách hned veseleji vypadá.

Každopádně to byla fajn příležitost ho navštívit, tedy vyžrat jim domácnost, přivožrat Ťapinu a zase zmizet.

A v mezičase spřádat plány, kterak Mišovi přítulkyni Žábi vychováme na léto. Prej je s ní třeba něco udělat, jelikož je příliš domestikovaná a urbanizovaná, což je potřeba jí vyhnat z hlavy.

"Už jsem tadyhle Žábi přemluvil, že jí koupíme nový boty, asi Goretexky ..."

"No, to prej je nová značka kozaček."

"... když myslíš, ale fakt bych ji pro začátek moc nehonil, je to mizérie, krosnu nemá ..."

"Nač krosnu? Mám kufr. Na kolečkách. S rukojetí. Sedmdesátilitrovej."

"Jo, s tím se ti fajn poleze třeba po skalách."

"Mno, řešení bych možná měl," zkusil jsem to já, "měl by se mi doma válet eště nějakej prsák, úvazek, tak si ho holt dá obráceně, karabinou dozadu, na to si přicvakne kufr a pude. Uvidíš, že hned v pondělí po víkendu bude stepovat před prodejnou batohů a čekat, až otevřou."

"Mhm, batoh?" nakrčila Gabča nosejk, "a kam si dám kosmetickej kufříček?"

"No dobrá, to jsou pro tuto chvíli nepodstatný detaily," převzal iniciativu znova Miš a diškuzi o kosmetickým kufříčku zahrál do autu. "Myslel jsem vymyslet napřed nějakou skromnější vycházku, abysme ji nepřetrénovali."

"Jo, jo," tleskala Žábi ručkama, "půjdem třeba do Olympie."

Aha, to ona asi nemyslela tu Olympii v Řecku. To by nemluvila o chození. Spíš tak nějak to nákupní centrum u Heršpic.

"Ale jo," zamyslel jsem se, "to je dobrej nápad, třeba z Rosic, tam pak u Moravskejch Bránic znám pár docela hezkejch míst ..."

"Počkej, jak z Rosic? On tam z Rosic jede autobus? Já znám jenom ten od nádraží."

Mno, co si Miš na sebe uplet, to má. Gábi bude asi trochu oříšek. Je třeba to však brát jako výzvu. Voříška rozlousknout.

Pátek, 04.02.2005 ... Kde nic není, ani smrt nebere ...

Fakt jsem v pátek nedělal nic zajímavýho. Když si to ani sám nepamatuju. Dobře, tak když si to nepamatuju, nemůžu to s jistotou vyloučit, ale cosi mi našeptává, že to nebylo nic moc. Pche.

Čtvrtek, 03.02.2005 ... Mzdová uzávěrka ...

Znovu mne budila kolegyně telefonem. Tentokrát Hejkal, mzdová oučetní, jenomže té jsem to nakázal. Chtěla dneska dělat první uzávěrku v novým vejplatovým systému, měla na to objednanýho čičmundu z Práglu od výrobce programu, jenže si ještě vyžádala moji přítomnost alespoň v budově, jistota je jistota, řekla jebtiška a natáhla prezervativ na svíčku. Rád pomůžu, jenom kdyby to nebylo v devět ráno. To nezaručuju, že vstanu. Tak když po mně touží, ať si mne obudí, obudí, Hejkal jarabý.

Čili v osm nula nula telefonát, hezky po vojensku, to vona je takovej ten malej generál:

"Kontrola polohy."

"Zatím stále horizontální."

"Tak vstávat vstávat a alou do práce. Budete tady v těch devět?"

"Ale jo furt. Dám kafe a před devátou jsem tam jak na koňu."

Fajn. Pikolík se přiřítil včas, pustili se s Hejkalem do práce, já jim chodil po hodince vocmrndávat za zádama, ale vzato do důsledku, nějak extra mne tam nepotřebovali. Skutečně jsem byl jenom takovej jistič. Dvakrát něco nastavit pro komunikaci s finančkou, aby jim výsledky do baňky mohla Hejkal posílat rovnou po síti, tady kouknout na nějakou statistiku, kterou bude dělat až za půl roku, aby si na to aspoň jeden z nás vzpomněl. Nic moc.

Jenže jsem měl ten den celej vyhraženej. Myslel jsem, kdoví jaký to nebude dráma, Hejkal se tím taky všude pochlubila a roztroubila to do světa, ať po mně nikdo dnes nic nechce, jak jde vo vejplaty, na to zaměstnanci zase slyší, státní ouředníci zvlášť. Jelikož jsem byl děsně vospalej, mrcasil jsem se tam tak vod ničeho k ničemu, do čehokoli velkýho se nepouštěl, přece jenom co kdyby, většinu dne jsem strávil svým oblíbeným "monitoringem systémů", čili jsem vypálil něco CD a DVD a přečet padesát stran z dedektývky. Vlastně fajn den.

Největší výkon jsem podal odpoledne, kdy mne uprosil kolega Havlajs, abych se stavil k nim domů, že mu už dva nebo tři dny nefunguje intérnet. Von to tam má roztahaný po celým baráku i k sousedům, asi šest počítačů, malej router a takový srandičky. Jo, beztak jsem byl za rohem, doufal jsem, že to bude něco malýho, pročež jsem tam zašel.

Maj fantastickýho psa, snad labradora, Lorda, takovýho jakýhosi halamu velkýho, ten je kouzelnej. Většinou se poflakuje po chodbě a jak slyší návštěvu, přinese jí pelech. Deku, na které normálně lehává, si narve do huby, a donese příchozímu, jako hele, kdyby sis chtěl lehnout, já ti to přepustím. Při tom vrtí vocasem a vůbec je hrozně milej. Takovej pohostinnej. Jako ostatně páníčci taky. Ještě jsem drbal na chodbě Lorda za ušima a děkoval mu, že je to od něj nesmírně pozorné, ale já se asi na noc nezdržím, přitom jsem se snažil vysoukat z bot, abych jim tam nenaťapal, zasukovala se mi tkanička, mezitím už jsem slyšel z bytu paní Havlajsovou:

"Pojďte dál, mám vařit kafe?"

"Zatím nee, díky, nevím, na jak dlouho to bude, si kdyžtak řeknu."

Už jsem mířil do vobejváku k počítaču a tomu přináležejícímu herberku pod stolem.

"Popelník ale asi chcete, ne?"

"Opravdu zatím ne, dík, řeknu si, nebojte, když uvidím, že je to na dýl."

Jo, takhle jsem měl vždycky zákazníky vycvičený. To mi už u bejvalé firmy kolegové záviděli.

"A chlebíčky? Dáte si?"

"Víte, že se neupejpám, ale třeba to bude jenom nějaká blbost. Kdyžtak se přihlásím, může bejt?"

Ťuk jsem do počítača. Počítač fungoval. Nastavení síťové karty vpořádku na první pohled. Zkusil jsem si pingnout na router, takovej ten bazmek, co to rozděluje mezi vostatní počítače, router mi odpovídal. A dál nic. Po router vpořádku, za ním ticho. Aha. První pomoc - vystoupit a nastoupit. Pohroužil jsem se pod stůl a milýho routříka na půl minutky vytáh ze šaliny. Vrazil zpátky, fungovalo. Poslal jsem mládě zkusit ještě cvičně druhej počítač vedle v pokoju, ale měl jsem to za vyřešený a bral se k odchodu. Než si zas zašněruju ty boty ...

"To už fakt jako jdete? To bylo rychlý dneska," paní je zvyklá na naše půlnoční experimenty. "Když to tak vezmu, tak šněrování bot vám trvalo dýl, než vlastní oprava."

"Však jsem profesionál, hehe. Ale teď si představte, že bych vám tady eště hodinu zacláněl, lemtal kafe, pokuřoval a ládoval se chlebejkama. Skromnost se někdy vyplácí. Mějte se."

Středa, 02.02.2005 ... Pepého hihňavej kůň a jiné zlotřilosti ...

Jak jsem byl po včerejšku v ráži, ještě v noci jsem prolejzal nějaký statistiky, kdo mi zas kde z ouřadu lezl po webu a kdo si posílal jaký fíkoviny, abych jim z jedné vody načisto moh dát kartáč a udělat v tom zas nějakej ordnung. Však si můžu přispat, ráno nemá kdo proč mne potřebovat.

Omyl. 8:12 telefon, budí mne šéfová, volá mi z faxové linky, jelikož v budově nefunguje intérnet, nefungujou telefony, tak ať se laskavě fofrem exhumuju, nazuju tretry a makám s tím něco udělat. Pak ještě cosi o žraní, nevím, jestli jako lidi sežerou ji nebo ona sežere mne. Ale jako motivace zabralo, být sežrán tasemnicí, tedy vlastní šéfovou, případně vidět, kterak je ona požírána kolegy, to by mi za to stálo. Nažhavil jsem auto a 8:32 jsem byl na ouřadě, za dvacet minut z postele, což jsem neopomněl drze vydávat za klad.

No jo, to se lehce řekne, ale hůř udělá. Jak mám zavolat na servisní linku poskytovatele intérnetu, když mi nejde telefón, případně jak mám najít na intérnetu číslo na servis telefonů, bych mohl servis telefonů zavolat, ačkoli nemám z čeho, to celý když mi nejde ten intérnet? Trochu jak v té povídce "O Pižďuchovi" od Vency Havlů. Dobře, chce to klid, mám plný kapsy mobilů a někde v budově se tutáč válej Zlatý Stránky, to se nějak udělá. Uvařil jsem si pro začátek kafe.

Zkusil jsem restartovat intérnetovej server, zabralo to, chyba byla na našem přijímači, drobnost. Ale nebudu to hledat, nejjednodušší je zkusit vystoupit a nastoupit, to dle toho starýho vtipu ví taky každej. Přinutit ho ke komplet restartu a ejhle, intérnet se rozběhnul. Super. Přiloudal jsem se na podatelnu, k ústředně, že zkusím ten stejnej trik. Vím, dvakrát stejnej trik má pramalou šanci zabrat, ale co kdyby? A taky, že jo. Nezabral. Aspoň né úplně. Vyrval jsem napájení od ústředny ze zdi, chvílu počkal, vrazil zpátky. Ústředna začala nabíhat. Vono to je jako počítač, všelijak v tom cvaká a dělá to různý kejkle, někdy i docela prapodivný, že než se to uvede do provozu, začnou zvonit nebo tak divně pofňukávat všechny telefony na patře, co já vím, co to je? Nevěděla to ani moje favoritka ropucha Zdechnička ze sociálky, která se přihnala s ohromným kvikotem před podatelnu a jala se mi cosi sdělovat. Rozhazovala cosi rukama a drmolila, čert ví, co vlastně. Kdo ji má přes to okýnko slyšet? Snad že jí to zvoní nebo naopak nezvoní, pak jsem zaslech cosi o tom, zda to má zavěsit či vyvěsit, však je mi po tem pendrek. Už jí asi fakt definitivně jeblo, vidí, že se pokouším spravit ústřednu, tak ať zaleze a v klidu vyčká, ne? No, evidentně zalézt a v klidu vyčkat neměla naprosto v úmyslu, naopak začala klepat na okýnko, jestli bych ho jako nemoh otevřít a poslechnout si ty její mekty v přímým přenosu. Tos uhodla, maškaro, nemoh. Natáhnul jsem se k vokýnku a zatáhnul žaluzii. A bylo po Zdechničce.

Ústředna se probrala tak nějak napůl. Přesněji tento pokus oživil všechny telefonní přístroje, až na jeden. Ten nejdůležitější, tedy ten u ústředny. Ten, na kterej volá dobrá polovina lidí a odkud je drahá Dráha přepojuje a distribuuje dál. Dle pozdější konzultace s technikem to mohlo bejt tak, že právě ten shořel, čímž šlusnul celou aparaturu a uved ji do ňákýho toho mešuge stavu. Jak jsem to restartoval, probralo se to všechno, až na ten shořenej, pochopitelně. No, ale pro teď jsem si musel vystačit s tím, že se mi podařilo tuhle kardinální linku přesměrovat na sextretariát, ať se holky pobaví s tím tam. Půl dne nebo den to vydržej. Sice brblaly, že opravdu musej výjimečně cosi dělat, ale co už? Kdo by to měl asi tak přepojovat? Když ne podatelna, pak sextretariát, to dá každýmu rozum. Jéje, to jsem si zas něco vyslech. Zvlášť sextretářka Milaska žehrala, neboť ukrutně nutně potřebovala připravit materiály na nějaký zasedání a jak jí tam budou furt zvonit telefony, který bude sic vyřizovat kolegyně Oloušek, Milaska nebude mít klid a je pěkně v prdeli. Katastrofické vize.

Nakonec téhle epizody teda vobjednat ten servis. Hmm. Máme ústřednu Siemens, skončila docela dávno záruka, Siemensi dali vod toho ruce pryč a poslali nám dopejsek, na jakou jejich spřátelenou servisní firmu se máme vobracet. Což je hezký, ale kde takovej dopejsek může bejt? To mohlo bejt tak loni nebo předloni, takže to bychom měli asi dva stohy papírů. Neztratí se nic, ale hledat se mi to taky svinsky nechtělo. Jinak. Zavolal jsem na dispečink Siemensu:

"Dobrej den, já su z ouřadu toho a toho, máme od vás ústřednu Siemens HiCom koliksi, máme servis žádat po jakési vaší partnerské firmě a já za prase nevím, jak se jmenuje."

"V takovém případě jsme vám to určitě poslali dopisem."

"To jo, jenže ten v tom kalupu nemůžu najít. Pak to taky mám v bloku, kterej mám doma, tady mám po ruce jenom číslo přímo na jednoho servisního technika, kterej mi nebere telefon, snad má dovolenou či co."

"Výborně, a jak se jmenuje ten technik?"

"To taky nevím. Víťa. Já mu říkám 'ty malej šmejde'. To vám asi taky draka pomůže, co?"

"Nijak extra, máte pravdu. Tak mějte chvilku strpení, já vám to najdu podle adresy toho vašeho ouřadu  ..."

Našla. Zavolal jsem, vobjednal jakýhosi technika, ten přislíbil, že kolem jedné přijede. Fajn, kolem jedné jsem slíbil sextretářce Olouškovi, že s ní sjedu cosi koupit do města. Řidič Mirajz je marod a u mne to vypadalo na vcelku volný vodpoledne. Dobře, moh bych ju poslat do háje, ať si najde někoho jinýho, ale zas jsem jí to slíbil. A sliby se maj dodržovat a nevnášet do toho ostatním chaos. Nastínil jsem to k diskusi. Věc dopadla dle očekávání - jeli jsme do toho města hned. A teď teprve byla Milaska v prdeli. Cheche.

Cesta z města, kapitola sama pro sebe. To je tak, když v půlce Brna vypadnou semafory. Většina křižovatek, kam se ještě nedostali fízli, špatně průjezdná, ten zbytek, kde už to řídili, rovnou v kolapsu. Monstrózní. Plus po cestě dvě umřelý šaliny a před vjezdem k ouřadu zaparkovaná Avia. Když už, tak už.

A ledva odpoledne odkvačil servisní technik, volali mi z jednoho vzdálenýho pracoviště, že jim zhebnul monitor. Kurva fix, to si nemoh vzpomenout dřív? Byl jsem tam v pondělí i včera. No jistě, že to někdo vyrval i s konektorem. Já se z takovejch lidí jednou picnu.

Tak to šlo až do večera večerního. Dělali problémy především lidi, od kterejch bych to nečekal, naopak bez problémů se obešli ti, u kterejch jsem pro dnešek nějaké předpokládal. Neozývaj se tradičně ti, který bych potřeboval, zato furt mám na drátě ty, se kterejma mluvit nechci. A seřval jsem spoustu lidí, u nichž jsem to v plánu neměl. Jenom ti, který jsem zjebat hodlal, na ty se nedostalo. Ale ti to maj u mne jak v trezoru. Aspoň jedno pozitivum.

Ke všemu mi Bača večer v hospodě na slepejšklubu vylemtal před vočima poslední Kofolu. Tím myslím poslední v celé hospodě. Bezva.

Perlička skoro na závěr, taktéž reprodukovaná v hospodě. Pepé potkal koně. A kde? U našeho ouřadu. Dneska odpoledne. Jde si takhle po chodníku, kapucu přes hlavu, aby mu nesněžilo na pleš, slyší nějakej klapot. Jakožto bejvalej učitel hudby a zrakově postiženej má vynikající sluch, identifikoval jasně - koňský podkovy. Jenomže kde? Kde by se vzal kůň uprostřed města? Tak praštění nejsou ani fízli od jízdního oddílu, aby jezdili na šimlách ve vánici, to dá rozum. Něco se vedle Pepého hnulo. Něco divnýho. Von Pepé jak blbě vidí, tak si to hned nespojil, až si to spojil, byl z toho eště víc na větvi. Kůň. "Hihihi," zasmál se kůň dívčím hláskem. Tak moment, když už Pepé skoro začínal věřit vlastním vočím, zas tohle? Evidentně lidskej, přesněji řečeno dívčí hlas. A kolem dokola nikdo, jenom Pepé a ten kůň.

Chtě nechtě se Pepé už viděl v blázinci, kůň sem, kůň tam, jestli tam teda fakt je nebo není, to si eště furt nebyl tak úplně jistej, ale aby se smál? A jako ženská? Sluchový halucinace, delirium kredenc. To ví i laik. A co pak Pepa jakožto zasloužilý delta-alkoholik a přitom speciální pedagog? Zkoušel přepočítat, co dneska vypil, hmm, mizérie, tři piva, ale v jeho věku se delírium může klidně připlížit pokradmu.

Vysvětlení se našlo. Na koňovi sedělo malý dítě, který Pepé při svým zraku na první pohled přehlíd. A to celý, čili koňa s dítětem nahoře, vedla na špagátě po chodníku slečna, která se u toho smála, jenže byla menší postavy a z Pepého pohledu stála za koněm, čili nebyla vidět, slepejš neslepejš.

Pepé rozradostněný tím zjištěním, že ho nedrží delírko, vytáhnul telefon a zavolal Své Staré Manželce Marušce:

"Marie, nebudeš mi to věřit, ale já jsem potkal koně. Normálně, na chodníku, před ouřadem, jak pracuje Egi, tam šel kůň a smál se takovým jako dívčím hláskem, hihihi ..."

Maruška nevěřila, zalomila rukama, že Pepu konečně draplo delírium, švihla telefonem a do večera nereagovala na zvonění ani na zprávy.

Úplně pozdě večer se stavil na kafe Spolehlivej Marcel. Paradoxně byl nejspolehlivějším činitelem za dnešek. To se u něho poslední dobou stává zvykem, až se nestačím divit. Kdysi bejvaly časy, že jak Spolehlivej Marcel řek, že někam přijde, mohli jste se spolehnout na to, že nepřijde. A teď tohle. Dokonce přesně včas. Je divnej. Asi dospěl. Však má taky na to nárok, jelikož chodil na základce do sousední třídy.

Úterý, 01.02.2005 ... Elektronická podatelna ...

Tak jsem byl ráno (opravdu odporně už v 9:00) na poradě vypočítavých techniků. Zas sbírka jak sviňa. Dva nejvyšší lemploidi z Odporu Městské Informatiky Magorátu si připravili hereckou etudu na téma "Elektronické podatelny". Že se jako to Ministerstvo přes ty počítače vzpamatovalo, vydalo po několika letech metodickej a prováděcí pokyn, tedy bysme s tím na všech ouřadech v dosahu měli něco dělat. Těch dvou kašparů výstup spočíval v tom, že jeden, vedoucí, si celou dobu čudlikal cosik do telefonu, jeho poskok klofal na noutbuku do Enteru, čímž ovládal prezentaci v PowerPointu (už z toho mi bylo na blití), a hlasitě předčítal, co bylo na jednotlivejch slajdech napsaný, asi pro ty, co blbě viděj.

Nutno podotknout, že k něčemu to bylo. Kterejsi z těch onanistů na OMI ve slabé chvilce zařídil pro celý město multilicenci na nějakej takovej prozatímní bazmek, se kterým se dá čarovat, asi podle toho přísloví o celým vlkovi a kozách. Budu se do toho muset příští tejden pohroužit, abychme i my na našem slovutným ouřadě zavedli plnotučnou elektronickou podatelnu, čímž dáme mocnou zbraň našim prudičům, by oni si mohli vyřídit elektronický podpis a zahrnovat nás i z tepla domova megatunama svejch výplodů. Dokonalé.

Na závěr začal poskok trousit všelijaká moudra veskrze praktická, abychom si třeba nezapomněli definovat výčet podporovaných datových typů, omezit velikost a tak, aby nám někdo nezačal naši skvělou elektronickou podatelnu zaflákávat ohromnejma objemama zpráv s přílohama nějakýho exotickýho typu, to dá rozum, je hezký, že mi vobčan pošle desetimegabajtovej dokument z editoru běžně rozšířeného v jižní Africe, ale já s tím nadělám lautr hovno. Prej něco standardního. Třeba dokumenty z Wordu a tak.

Pronesl jsem svoji první a poslední větu do diskuse: "Jo, to je fakt dobrej nápad," a znechuceně jsem zdrhnul.

Přijdu na ouřad a volá mi kolegyň TaTarka - přišel jí z Magorátu nějakej divnej mail. Vona tomu teda tak úplně nerozumí, ale v kolonce s velikostí to má pěticiferný číslo, ačkoli by mělo jít o ňákej dokument. Na druhou stranu antivír zarytě mlčí. Tak že mi pro sichr volá, jestli to může otevřít?

Beztak jsem měl zrovna namířeno obratem na voběd, zašel jsem se na ten zázrak podívat. No richtik. Dokument z Wordu, 14 MB. Jestli já se nedoseru? A zas paní Fuchsiová, bo jak se ta kunda jmenuje. S tou už jsem měl výstup několikrát. Její pracovní náplní (za plnej plat z peněz daňových poplatníků) je sdělování a zvěstování výplodů volenejch orgánů orgánům výkonnejm. Orgáni si něco odhlasujou, baba to napíše, pošle mailem a pro jistotu eště poštou dotčenejm ouřadům, ať se z toho taky potěší. Znalosti má tři. Umí to naklofat ve Wordu, odeslat mailem a rozmnožit na kopírce. Zbytek jde evidentně mimo ňu. Svýho času ji asi nějaký její parchantě (ano, i tací mají bohužel biologickou dispozici se množit) naučilo, jak dávat zprávám ve formátu HTML z Otlaku pozadí. No jestli si ta dylina nevymyslela psát všecko modrým písmem na modrobílý obláčkový pozadí? Nechala toho až po třetí stížnosti. No piča k pohledání.

Do Wordu cpe lautr všechno, zhovadilé nakynuté tabulky, obrázky, grafy. A teď nově i nascannované dokumenty. No fakt, nějakej vometák jí donesl dva papíry, že je má dát jako ostatním ouřadům na vědomí. Dva papíry vytištěné. Přičemž na jednom se praví, že nám posílaj ten druhej. Co si kunda vymyslí? Plácne to na scanner, sejme v nejvyšším rozlišení, nacpe jako bitovou mapu do textovýho dokumentu. A tradá, čtrnáct mega na světě. Rozumně uloženej scan formátu A4 dle kvality normálnímu člověku vychází na 100 - 350 kB.

Kde se takový polomozci berou? Jako bych četl její životopis: "... velmi dobrá znalost práce s PC."

Piča škaredá. Hubit plamenem pekelným.

Platíte daně? Odhlížím teď od faktu samotné existence takovéto kreatůry a třeba i zbytečnosti některého konkrétního přípisu, ale vemte si strohej kalkul. Na menších ouřadech a inštitucích se plácaj eště porád s telefonickým připojením. Čtrnáct mega po telefonu, to je tak půl hodinky při optimální kvalitě linky. Ve špičce. Třicet korun. Těch ouřadů je jako příjemců třeba na jednu zprávu sedm nebo osm. Fajn, tak to máme tři kila jenom proto, že nějaká vohnoutice nechápe elementární práci s pičítačem.

No nic, napíšeme plamennej mail nadřízenejm, já už se s babou srat nebudu. Ať ji, kurva, buď nejlépe vyhodí, v horším případě alespoň už definitivně někdo proškolí, nebo převede na nějakou práci odpovídající její kvalifikaci a mdlému intelektu, kde by nemohla tolik škodit. Třeba druhá asistentka u samočinné sušičky nádobí v závodní jídelně. To zní dobře.

Jo, mimochodem, s tím vobědem potom - v hospodě bylo prakticky jediný použitelný místo. Seděl tam zrovna onen divnej chlap alias Nick a čet noviny. Dokonce jsme spolu mluvili:

"Dobrej, máte tady volno?"

"Jo. Zrovna jdu. Aspoň tady máte rovnou noviny."

"Dík. Nashle."

"Mějte se."

Fakt zajímavá souhra.