Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Leden 2008

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Pondělí, 28.01.2008 ... SuperMáriovo téma ...

"Stejně je to, čoveče, zajímavý," medituje Ťapinka, "kolik let si ten SuperMário vystačí s jedním tématem k hovoru. Jak vlastně celou dobu mluví o těch vodovodních bateriích ..."

"Miláčku, je to instalatér ..."

Co by od něj čekala? Kvantovou fyziku? Schválně, o čem se s klienty asi tak baví veterinářka Ťapinka?

Neděle, 27.01.2008 ... Zvídavý Otík ...

Dnes odpoledne jsem dovezl Harpagonovi Spojkovi spravený počítač ...

Retardovaní haranti mu ho dokázali domrdat tak, že nepomohla žádná záchranná fligna. Poté, co jsem mnoha složitými testy vyloučil, že se jedná o HW chybu (a že na to všechno ukazovalo, když Windows XP se nedokázaly vzpamatovat ani po opravě instalace, takhle dokurvený už jsem to dlouho neviděl), musel jsem Harpagonovi všechno zazálohovat, přeformátovat a nainstalovat znova.

Asi by nebyl rád, kdyby přišel účetnictví a především o fotografie z dovolených z Egypta, Thajska, Venezuely a Kuby.

A taky mu to, hňupovi, můžete říkat stokrát: zálohuj, vole, zálohuj. A? A hovno leda.

Jo, ať si do nechá ob pár týdnů nějak poškodit, to je dobře platící zákazník, to budu opravovat třeba pořád dokola. Ale těch fotek, kdyby mu to některý debilní potomek vymazal, případně kdyby mu kleknul pevný disk (Spojkovi v počítači, nikoli debilnímu potomkovi), těch by bylo docela, předpokládám, škoda.

Znovu jsem tedy nainstaloval čistá Windows a udělal pouze a výhradně jednoho uživatele - tedy pro Spojku. Když si k tomu parchanty zas pustí, je to už ryze jeho problém.

První otázka Synka Veleducha Otíka: "A mám tam ty svoje filmy?"

"Máš, chlapče, máš. Filmy v počítači máš. Jenom do počítače nemáš přístup ..."

He he.

Sobota, 26.01.2008 ... Jestřábi v rozletu ...

Donedávna jsem se domníval, že za poslední dobu mého oficiálního fotografování Kometa před mým objektivem zásadně vyhrává. Když fotí kolega Dark, dostanou nakládačku, když já, zvítězí, díky čemuž pak následuje dvacetiminutová děkovačka, abych tam musel stát jak tvrdé Y a o to později se dostal zpátky domů ke zpracování fotek.

Není tomu tak.

Dneska dostala Kometa vejprask od Jestřábů Prostějov 2:3. Ačkoliv se snažili, Hanáci měli pro tentokrát navrch.

Dobrá, tak jako maskot jsem se neosvědčil.

... aneb ...

(Autor: pan Lestad, funclub HC Kometa)

Pozdější rozhovor z ICQ:

Tazatel: "Hele, a ten Baron Becker už za vás (za Kometu) hraje?"

Já: "Prej jo, ačkoliv jsem si ho nějak nevšim. Já poznám tak pět starejch kádrů, ostatní mi přijdou všichni stejní."

Tazatel: "Tenhle je Američan."

Já: "Hmm, ale bílej. Jo, kdyby nám poslali černocha, asi bych ho zaregistroval ..."

Mne tak mimochodem napadá - viděl někdo hrát černocha hokej?

Středa, 23.01.2008 ... Myšáková II ...

Abych jen nekřivdil - kolegyň inžinýrka Myšáková si týž den přišla žehrat ještě na jednu závadu: nejdou jí přepojovat telefonní hovory. Konkrétně ty, kdy se dotěrný občan dovolá jí, přičemž ona dokáže obratně vymyslet výmluvu, jak řešení přehrát na někoho jiného. Pak musí buď dotyčného nebožáka, jemuž to tímto svaluje za krk, povolat ke svému telefonnímu aparátu, případně nadiktovat občanu jeho telefonní číslo a požádat jej, aby si zavolal znovu (jak se ze zkušenosti domnívám - se lživým odvoláním na nekvalitní telefonní ústřednu).

Tedy uchopil jsem její telefonní přístroj a odborně se zahleděl na tzv. servisní panel - jinak řečeno obrátil jsem ten drek vzhůru nohama, abych viděl spodní stranu, kde je přívod telefonní šňůry, připojené sluchátko a dva přepínače.

Kancelářskou svorkou jsem rejpnul do jednoho z přepínačů a přepnul jej z polohy "2" do polohy "1".

Myšáková přepojuje.

Celé to bylo způsobeno nastavením z výroby, kdy máme sice telefonní ústřednu Siemens a pobočkové telefonní přístroje Siemens, avšak dle továrního nastavení nelze z pobočkového telefonního přístroje Siemens přepojovat hovory v rámci telefonní ústředny Siemens. Volba jakéhosi pulsu či kýho čerta.

Část jich popřepínali už technici při instalaci, později, když jsme zjistili, že to části lidí nefunguje správně, obíhal to tehdá kterýsi z mých tehdejších poskoků, buď Žufi, nebo pravděpodobněji ještě Jarda Retarda. Přičemž polohu přepínače kontroloval a v případě potřeby úřednicím šoupal tím čudlikem.

Pracoviště dnešní inžinýrky Myšákové asi tenkrát pozornosti nějak ušlo (nebo to Petarda klasicky ojebal).

Inžinýrka Myšáková si této závady na jednom ze svých tří nejdůležitějších pracovních prostředků (psací stroj, telefon, razítko) všimla hbitě - za slabého půl roku.

Spíš mne udivuje, že to od roku 2001 ušlo pozornosti jejích dvou předchůdkyň. Ačkoli ... ta minulá byla též inžinýrka a ta prapůvodní byla divná taky.

Středa, 23.01.2008 ... Myslela ...

Volá mi nová kolegyně Myšáková, že jí zmizely všechny maily - doručená pošta, odeslaná pošta: všechno prázdné.

Přijdu, podívám ...

"Proč sis smazala na disku složku pojmenovanou 'MailMysakova'?"

"Já jsem nevěděla, k čemu to je, tak jsem to smazala, že to jako nepotřebuju. To jsem neměla?"

Inžinýrka.

Neděle, 20.01.2008 ... Kde je Gazela ...

Podařilo se nám zajistit hlídání a venčení psů, podařilo se nám zajistit hlídání a venčení máti.

Pročež jsme mohli za tuto zimu podruhé vyjet do thermálních koupelí do Györu.

Poznatek první hned na srazu - Pepé zapomněl šmajdavca, čili takovej ten obrázek s kriplkárou. Na české dálnici pro českého invalidu to nahrazuje dálniční známku. Ťapinka známku nemá vůbec, obvykle s ní jede Marťan a daj si za vokno šmajdavca. Já známku mám loňskou. Kdesi jsem četl, že zase letos platí do konce ledna, ale moc jistej si tím nejsu, aby to nebylo jak s tou "absolutní předností chodců", jak si to televizní kanál prakticky vymyslel. Tedy mám známku s nejistou platností a šmajdavca má Pepé v šupleti doma. Prej mu ho Jeho Stará Manželka MáHruška (tedy JehoHruška) nepřichystala.

Kurva, to zas bude den ...

Jak se Česko zapojilo to oného Šengenského prostoru, zmizely kontroly z hranic a nutnost průjezdu celnicí. Tedy pro ty, kteří si tam nepotřebují koupit třeba dálniční známku slovenskou.

Ano, je to tam pomocí kuželů a vodicích tabulí hnáno především rovně, ale té mezery a směrové cedule snad pětimetrové ("Dialničné kupóny hen tuná ->") si mohla všimnout i Ťapinka. To by se ovšem nesměla předvádět, že mne (když ještě pořádně neúčinkuje ranní kafe a šinu se s bídou 120 km/h) dokáže předjet.

Naštěstí slovenská highway patrol zrovna močila opodál a nám - delikventům - nevěnovala patřičnou pozornost, přesněji se první cajt zrovna drápal z křoví, druhý eště oklepával péro.

Takto jsme ilegálně ujeli prvních několik kilometrů k čerpací stanici Sekule.

Ťapinku jsem cvičně seřval jak psa a šel na výzvědy.

U čerpací stanice známky měli. Prý nelze platit kartou, kurs Kč:Sk 1:1. A já se ani nehádal, zbytek sil mne pro dopoledne opustil. Prostě jsem vzal jako nezvratný fakt, že za Lanžhotem začíná Balkán. Seru na to, abych se s nějakým barevným hádal o třicet korun, jakkoli by to jindy byla vítaná příležitost.

Ke všemu v Györu prodavač vstupenek nějak nepochopil smršť průkazek ZTP/P a Pepému naúčtoval průvodce za plnou cenu. Pepého průvodce jsem byl já. Hádejte se s Uhrem. Asi holt Pepé vypadá moc zdravě. No bodejť, když na cesty autem nepotřebuje ani šmajdavca ...

Pro tuto chvíli by to snad byl i konec negativních zážitků ...

Pravda, termály mám spojené spíš s vánicí a sněhem všude okolo, jezdit do termálů, když je venku +13° Celestýna, je mírná zhovadilost, ale zas o to líp se stojí venku v županu a pokuřuje.

Ba dokonce se mi podařilo vysvětlit Ťapince, že pokud si zajdu lehnout na lehátko, ležím a mám zavřený voči, že si tím nechci v žádném případě vynutit, aby si přišla se mnou povídat.

Díky tomu se mi povedlo i na necelou hodinku schrupnout.

V tomhle ohledu probíhalo všechno hladce ...

... přesně do chvíle odjezdu.

Ona takhle v časném odpolední Gazela trůnila sama v jednom extra teplém bazénu, nahřívala si špeky a horkem hubila bakterie v krku. Navrhl jsem, že bychom mohli jít chvíli za Gazelou do jednoho extra teplého bazénu, aby jí tam nebylo smutno. Sešli jsme se tam prakticky všichni z naší výpravy a usnesli se, že v pět vylezem ze všech vod a vydáme se ku šatnám. Ostatním jsme to tlumočili později a některým to i několikráte opakovali.

Fakt jsem měl za to, že Gazela byla přítomna a vnímala.

V pět hodin se všichni sebrali a odešli do šaten.

Ba já jsem byl snad nejpomalejší, možná druhý od konce pelotonu. Já se třeba obvykle sprchuju, šampónuju si vlasy, jež si pak musím zase časově náročně sušit ... oč lepší to má takový Pepé, který má místo mytí pití, zašpéruje se v šatně v převlékací kabicnce a po bezďáckém způsobu tam žahne lahváče, neb je mu líto za pivo na rozloučenou utrácet u baru (ačkoli jsem si všiml, že paštikáři jsou i Maďaři, na Pepého nemaj). Posléze ručníkem otře pleš a může vyrazit.

Nicméně v rozmezí několika minut jsme se nahoře u pokladen sešli všichni ... až ... až na Gazelu.

Kde je taková Gazela?

Skříňku měla o jednu řadu ode mne, nevzpomínám si avšak, že bych ji tam cestou od fénu zřel. Čemuž jsem nepřikládal váhu; poněvadž jsem brzda, předpokládal jsem, že je dávno pryč.

Tak teď stojíme a já hledím skrz sklo dovnitř do areálu ... Ta asi taky někde chrápe ...

Ostatní jsou mi platní jak praseti rifle - většina spokojeně kouří venku nebo už zas tlačí škopky u baru, beztak jsou poloslepí jeden vedle druhýho, jediná Ťapina, která by mi při vyhlížení mohla být nápomocna, se zašpérovala kdesi na hajzlu.

Aha, támhle se (asi po deseti minutách) valí Gazela, mátožná, kejve se jak starej Brůna, vona fakt někde chrněla nebo si nahřívala cemra v tom horkým bazénku.

Kouká kamsi do vody, pak do druhé. Nahoru se podívat ji nenapadne. Ladně (jak jen to její stav a postava umožňují) zapluje k baru, rozhlédne se, pokrčí rameny ("Hmm, tady taky nejsou."), sedne si a nechá si podat nápojový lístek.

Při troše fantazie by to mohlo vypadat, jako že si z nás dělá prdel.

Co včíl?

Jít zpátky, přezout se do bazénových trepek a jít ji vytáhnout za ucho? Jenže jak to vysvětlit tomu Maďarovi dole u turniketů, proč se mu tam sápu znova, v riflích a ve svetru?

Nebo si vyhlédnout nějakého nebožáka a pomocí gestikulace ho poslat pro ni? Ať jí jenom ukáže, ať se podívá směrem k nám? Ano, to by mohlo obejít i případnou jazykovou bariéru, bylo by jedno, zda si vyberu Čecha, Slováka, Maďara, Rakušana. Jenomže i kdybych nakrásně poskakováním upoutal něčí pozornost za tím sklem a o patro níž, jak mu pantomimicky vysvětlit: "Pane, jo, přesně vy, byl byste tak laskav, prosím, mohl byste vydusat po těch schodech za váma zpátky nahoru, dojít támhle k zadní části toho báru a požádat tam tu slečnu v oranžovým županu, aby už šla, případně aby si aspoň všimla, že tu na ni všichni ostatní čekáme ..."?

Zázrak.

Gazela, zatímco čekala na servírku, se ještě jednou znuděně rozhlédla ...

... a za chabých dvacet minut (dalších dvacet minut) už byla taky venku s výmluvou, že minule se odcházelo v šest, já jsem nic jiného neřekl (!!), pročež ona myslela (!!), že to tentokrát bude stejně ...

Ach jo. To je materiál.

Úterý, 15.01.2008 ... Úraz na střelnici ...

Ještě k tomu úterku ...

Proč já si vždycky vybírám tak nebezpečný sporty?

Střelnice. Znáte to, ne? Ve filmech to občas bejvá ponejvíce ve spojení s fízlama. Tunel, zhusta pod zemí, kdesi v dáli terče (papírový nebo panďuláci). Takový jakoby boxy. Tam si vezmete qér (nejčastěji pištol), naládujete, stoupnete si a střílíte do toho terče.

Díra do papíru za pět korun. Verzatilkou byste pořídili stejnou, levněji, klidně doma na koleně.

Jiný efekt to vlastně žádný nemá.

Do zbraně nacpete náboje, projektily to střílí dopředu, prázdné nábojnice to znechuceně fluše víceméně stranou. Někdy více stranou, někdy méně stranou. Občas je to stranou kamsi k terčům, občas do ksichtu. Stane se.

Nicméně každopádně dírou na pravé straně.

Ale jaká může bejt pravděpodobnost, že vám takovej bazmek vyhodí vystřelenou horkou nábojnici šikmo doprava nahoru, ta se odrazí od stropu, chytne jakousi rotaci, štrejchne stěnu vlevo od vás a druhým odrazem se vám vertikálně zasune přesně za packu brejlí nad levým spánkem, kde vám vypálí svoji siluetu do kožky?

A když se mi poštěstilo tohle, neměl bych si vsadit Sportku?

Úterý, 15.01.2008 ... Autosedačka v ložnici ...

Mám v ložnici autosedačku. Nikoli dětskou autosedačku čili zádržný systém, prostě autosedačku. Čili sedadlo. Normální sedadlo.

Ne, a ani to není žádný zase výstřelek, ani Ťapinka nerozbila zase další židli.

Suším.

Na zadním sedadle za místem řidiče se mi včera objevil mokrý žlutý flek.

Chápu, nač myslíte, taky mne to napadlo ...

Ale ...

Kdo by mi pochcal sedadlo i s opěradlem? Zadní? To by tam musel ležet na břiše, což se ve Felicii dost blbě dělá, obzvláště pokud má řidič svou sicnu nadoraz vzadu. To těžko. Navíc nepamatuju, že by tam za posledních několik týdnů někdo vůbec seděl - vedle jo, tak přes jedno až jedno a půl místa odprava, ale vlevo nikdo.

Že by se mi někdo vloupal do auta, a sice erudovaně bez poškození zamykacích mechanismů, aby mi naschvál pomočil sedadlo? Pifku na mne má dost lidí, ale tohle mi přijde jako hodně překombinovaná konstrukce. A zrovna to zadní ...

Že by onen někdo čekal, až si z nějakého důvodu ve vlastním autě sednu na zadní sedadlo za řidiče, to mi přijde pořád nepravděpodobné.

Ano, kdysi jsem se tam octnul nedopatřením ještě v autoškole, když mi instruktor kázal v Schade Hundertfünf nařídit si pohodlně sedačku, já natáh nohy, čímž jsem urval ten litinovej zajišťovací bazmek, uškub to z kolejniček a překotil se dozadu. Instruktor pak chodil okolo, škrábal se za uchem a radil mi, ať si koupím limuzínu. Nejlépe s řidičem. To by se pak dala očekávat i moje přítomnost na tom zadním sedadle vlastně, že?

Ne, celé močení do auta jsem definitivně zavrhnul.

Jedině, leda, že by mi tam zatékalo.

Plodně jsem strávil čtvrt hodiny dneska ošaháváním tapecírunku střechy, prohlížením těsnění u dveří, zkoumáním jiných zdrojů přitoku žluté tekutiny. Dokonce už jsem přistoupil i na tekutinu čirou, zbarvenou až cestou vozidlem.

Zas nic.

Já mám snad díru durch v podvozku ...?

Při sklopení sedačky mi to došlo, při pohledu na prázdný kanystřík od kapaliny do ostřikovačů. Což o to, nedávno jsem dolil tu modrou a kanystřík tam má bejt, ten si jako umírněný ekolog syslím, abych do něj moh slejvat vývojku a nosit ji do sběrného střediska nebo kam.

Jenomže tam byly kanystříky dva. Oba prázdný. Z toho jeden od zapomenutýho zbytku letní - žluté - směsi.

A aha, ta díra bude asi od toho mrazu, ony ty kanystříky na tu letní sračku budou asi nejaký vikslajvantový nebo co.

To by jeden neřek, jak dokáže s bídou čtvrtka třílitrovýho kanystříku vyvzlínat až do půlky opěradla. Kurva fix ...

Pondělí, 14.01.2008 ... Ťapinka pištcem ...

Ťapinka za rok a čtvrt pokročila ve hře na kytaru natolik, že sice nehraje ani zdaleka plynule a rozhodně u toho prozatím nezpívá (ještě se v budoucnu, až to zkusí, rozhodnu, zda je to takhle dobře nebo špatně), ale už se dokáže u asi dvou písní v hodně pomalém rytmu s hrou jakž takž přidat. Mno, i to je možná nadsázka ... ale jo ... aspoň trochu jí to zní, sem tam vypadne akord, později se zase chytne, brnky brnk.

Žádnej učenej z nebe nespadl, zato blbce jako kdyby shazovali. Má na to iks let. Já sám se k tomu měl jak lačnej k sraní svýho času. Až nouze a parchantéros v oddíle mne donutili.

Přinejmenším už ovšem Ťapinka neskučí, že neumí hrát na kytaru, a to hlavně, že neumí hrát na kytaru kvůli mně. Neboť jsem krysa a schválně jsem si koupil velkou (rozuměj běžnou), aby svejma malejma tlapičkama napříč krkem přes tři pražce nedosáhla. Tříčtvrteční kytaru dostala loni (vlastně už předloni) k narozeninám a jestli ještě stále neumí kvůli někomu hrát, já už v tom prsty nemám.

Ba jí poskytuju to oné pedagogické vedení. Laxní, ale přece.

Teď žehrá z jiného důvodu - já si pískám.

Někdy si pískám a pohvizduju jen tak, jindy s tou kytarou, třeba u nějaké mezihry, občas je to tam přímo dáno autorem písně. Jindy se mi nechce si pozpěvovat, tak si pískám z principu.

Potíž je v tom, že Ťapinka pískat neumí. Možná tak na píšťalku. Na hubu ne, na prsty už vůbec. Ale s tou hubou je to to důležitý.

U tohohle jí chybělo právě to pedagogické vedení a asi i ona píle. V nástroji to tentokrát nebude.

Znal jsem člověka (tuším spolužák Putňoch, údajně už po smrti), který měl celou jednu školu v přírodě vražený pracky v tlamě a učil se pískat na prsty. A naučil? Naučil.

Mně tohle nikdy neimponovalo, možná proto, že jsem se jako harantě věčně hrabal v nějakých chemikáliích, fotochemikáliích, prapodivné elektronice, v olověných diabolkách a vůbec věcem nedobrých ku konzumaci. Nikdy mi nepřišlo rozumné rvát si prsty do huby.

Ale pískat s našpulenou držkou jakous takous melodii (vlastní melodičnost by musel posoudit někdo se sluchem) jsem se naučil. Při nádechu i při výdechu. Zpočátku jsem drahnou dobu kolem sebe taky spíš prskal. Nevím konkrétně jak dlouho, to jsem byl fakt eště spratek. Ale teď už prskám jenom občas. Třeba když chci písknout na servírku a zapomenu na polívku v hubě. To je však jenom sporadicky. Na polívku já su háklivej a dávám si na ni pozor. Pískám proto mimo hostinec. Třeba doma.

Takle mi to z tohoto oboru postačuje. Jak coby muzikální doprovod, tak na kratší vzdálenosti jako signalizace. Potřebuju-li si zjednat pozornost, zařvu. Nebo, je-li vyžadováno zjednávání pozornosti přímo pískáním, béřu právě tu píšťalku.

Ťapinka právě pískat tedy neumí. A zatím se mi ji nedaří přesvědčit, aby tak činila v pauzách mezi pokusy o hru na kytaru.

Schválně demonstruje, jak jí to nejde. Sedí, špulí hubu a syčí.

"... no a přitom, když jsem byla malá, měli Ťapouši na vycházky na houby i speciální Ťapouší houbařský signál, aby se mohli rozptýlit po lese, ale aby se na zapísknutí zase našli."

"No vidíš, jak je pískání užitečný. A co ty? Ty ses držela uprostřed rojnice?"

"Né, já jsem musela vždycky s jedním z nich, protože jinak bych byla v prdeli."

Představuji si zkroušenou nezletilou Ťapinku, kterak sedí na pařezu a syčí.

Ne, pískat se musí naučit.

Sobota, 29.12.2007 ... Zimní plaz na osm ...

Jdu večer k máti.

Na tom by nebylo nic moc až tak divnýho, poslední dobou chodím k máti prakticky každej večer. Mimo jiné.

Chumelí. Chumelí jako sviň.

Taky by na tom nebylo nic moc až tak divnýho, jenom silničáři jsou ze sněhové přeháňky v prosincu vždycky vyvalení.

Tentokrát ovšem na ulici výjev, který tam jindy nebývá. Jakoby píďalka či co. Píďalka sněžná.

Při bližším ohledání pochopím - Méďa Béďa, jeden ze zoufalců z golfu, se plazí ze zimní hospody domů. Po čtyřech. Bez nadsázky. Regulérně po čtyřech. Upadne, ujde několik metrů po čtyřech, vstane, zavrávorá maximálně dva kroky, zas zaklekne. Berlu mrazilku táhne za sebou. On chodí jak kripl i za "střízliva", dají-li se takto jeho dopolední stavy nazvat, natož pak namrdanej jak čolek a po sněhu.

Chvilku koukám, až se dostane ke stěně, podél níž se mu podaří se ztopořit a přeci jenom se na jakousi dobu udržet ve vzpřímené poloze.

Raději dělám, že tam nejsem, ještě aby se mnou nechtěl vcházet v interakci.

Ovšem o tři vchody dál, kde bydlí máti, před domem na chodníku klíče. Inu co, někdo vytrousil, znáte to, péřová bunda, bordel v kapse ...

Vezmu klíče a pověsím je na špendlíček na domovní nástěnce. Nevím, jak u vás, ale tady se to tak dělá. Však on si je obvykle regulérní majitel vyzvedne. Tedy až na případ, kdy v našem vchodě jedny visej už dobrý dva měsíce. Ale co, však tam neležely dlouho, byly na machršňůrce, která byla prakticky suchá, což v téhle slotě mohlo znamenat maximálně pár minut.

Rozleželo se mi to až u máti, až jsem oklepal závěj zpoza límce a trochu rozmrz ...

Pivní machršňůrka Heineken, nerozdával alkáčům něco takovýho v létě Harpagon Spojka? Jako odměnu za konzumaci? Na konci ulice plazící se Méďa Béďa, o tři vchody dál klíče na pivní machršňůrce Heineken. Dva klíče na kroužku a otvírák na lahváče. Souvislost?

Pro jistotu jsem to cestou zpátky ověřil. Vzal jsem klíče od máti a porovnal vchodovej s uvedenejma dvouma. Ani s jedním nesouhlasil. Od tohoto vchodu to tedy není. To by souhlasilo.

Strčil jsem hubený svazeček zase do kapsy a vyzkoušel ho u jedenáctky. Na první pokus. Cha.

Jenomže kde takovej Méďa Béďa bydlí? Mám pocit, že v některejch z dvou spodních pater.

Neomylně mne však navedla čerstvá krvavá stopa až k jedněm dveřím od bytu, on ten Méďův Béďův pohyb, pravda, nebyl nijak plynulej, ono mu to asi krapet drhlo.

Za tu hodinku v teple dokázal přiměřeně excitovat a uvést do provozuschopného stavu natolik, aby mi dokázal dovrávorat otevřít, jeho maminka je taky, co vím, jaksi chromá a už měla za den jeden výlet do předsíně. Vrazil jsem mu klíče, poslechl si historku, jak je údajně druhej ztroskotanec Šóší někde hledá v tom nečase, zase jsem šel.

Vlastně jsem udělal dobrý skutek.

Zimní plaz na osm - MéďaBéďa ...