Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Leden 2009

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Sobota, 31.01.2009 ... Pusťte bratry domů ...

Podařilo se mi po drahné době najít a shlédnout film "Pevnost Apačů v Bronxu".

Výborný kousek. Výhradně záporné postavy, negativní události, špatný konec. Ten film dávali i za bolševika (a mám dojem, že s radostí) v televizi, abysme jako viděli, jak je to jakože v těch kapitalistických státech pěkně na piču.

Nejvíc mne ovšem potěšil překladatel titulků. Pán byl evidentně znalec.

Nedal se ošálit originálním zněním a v situaci, kdy niggaz pořvávají před policejní stanicí (kde pod dohledem místních copz the pigz bručej jiní niggaz) a skandují: "Let da brothaz go", tam překladatel nasadil podle původního dabingu obligátní: "Pusťte bratry domů".

Na to jsem se těšil celej film.

Pamatujete?

Pátek, 30.01.2009 ... Na Ťapinku jdou pudy ...

Ťapinka opět po jistém čase podlehla svým experimentálním náladám. Králík. K večeři. Jako hlavní chod, nikoli jako host - nějaký ing. Králík. A ani ing. Králík jako hlavní chod. Zkrátka králík - taková ta kočka s ušima a zubama.

Z nedostatku v naturáliích platících klientů z venkova navštívila supermarket a zakoupila králíka tam (neprošel ani návrh znárodnit některému z chovatelů pacienta).

Alespoň to už nebyl takovej vyzáblej atlet jako posledně.

Následně hlásá teorie (Ťapinka, nikoli králík), že to rozvíjí její predátorské pudy - když takto připravuje, peče a následně sežere celé zvíře namísto indiferentního kusu vepřové flákoty, vykostěné řezníkem bůhví odkud (a lze jen doufat, že skutečně z vepře).

Aha, predátorské pudy ...

Tak to potom jo ...

Osobně bych tuze rád viděl toho predátora, který drží příborový nůž po způsobu skalpelu a každé sousto si latinsky pojmenovává.

Čtvrtek, 29.01.2009 ... Přítel techniky ...

K Ťapinčinu svatebnímu daru - robotickému vysavači "Slíďákovi" - začínám chovat větší a větší sympatie.

Pravda, má mezery. Místo aby se na to rovnou vysral (jako já), v naprogramovanou dobu vždycky vyleze a projeví aspoň snahu.

Občas se však třeba zamotá někde do volně ložených káblů a zkolabuje, namotá si chlupy na kartáče, zůstane trčet na nějakém dosud nevyměněném vysokém prahu, případně si při slídění za sebou zabouchne dveře a někde potupně chcípne v rohu.

Sice pak vyluxováno není, ale díky svému zabudovanému hlasovému výstupu dokáže výtečně okecat, proč není uklizeno.

Středa, 28.01.2009

Úterý, 27.01.2009

Pondělí, 26.01.2009

Kometa - Chomutov, 5:0.

7.200 diváků, vyprodáno.

Neděle, 25.01.2009 ... Mol ponožkožravý ...

Je to asi dva nebo tři měsíce, co jsem si koupil ponožky. Vojenské, záklaďácké. V armyshopu. Asi pět párů. Ještě mi můj oblíbený prodavač dramaticky líčil, kterak jde málem o úzkoprofilové zboží, tahle várka že se mu povedla sehnat kdesi z armádních skladů, a to jen s využitím všech konexí. Záklaďácké ponožky zkrátka nejsou.

Tehdy (jo, já už asi vím, to mohlo bejt před pochodem do Berouna) jsem jedny vzal rovnou na nohy, druhé do batohu, druhý den ráno prohodil, následně narval do pračky.

Zajímavé jsou ty zbylé tři páry. U těch jsem se zaradoval, že je budu mít na další a další dobrodružné výpravy, ale tahat patery ponožky na dvoudenní výšlap by bylo zhola zbytečné, ostatní troje jsem nedbale zaarchivoval - prostě mrdnul do šuplete a bylo.

V neděli jsem uklízel vyprané prádlo. Mimo jiné ponožky a bombarďáky. Do toho stejného nočního stolku. A protože už se šuplata dala hůř a hůř zavírat, provedl jsem rychlou selekci - zahrábl jsem právě do spodních dvou zásuvek obsahujících ponožkové směsky. Vymlátil jsem odtam půl igelitky na likvidaci.

Při té příležitosti jsem uchopil ony tři odložené páry nových vojenských ponožek a chystal se je povýšit o patro vejš. Tak na to tak koukám a říkám si, že je to jakoby od nějaké pavučiny nebo co ...

Ostatně už při nákupu jsem si říkal, že mají jakýsi trochu divný povrch ...

Hovno pavučiny - moli. Nebo jejich larvy nebo jaká to sviňáreň.

Normálně mi tam sedí červ - to je tedy literárně řečeno, červ jako takový tam samozřejmě nesedí, on tam stojí, ačkoli přitom leží. Nebo možná naopak. Ale člověku to tak připadá. Prostě tam sedí červ a kouše moji ponožku. Kunda jedna.

Já chápu, že toho zas tak moc nesní. Ale toto? MOJI ponožku žrát? Novou? Vojenskou? Záklaďáckou? Kdyby si byl řekl, dal bych mu nějaký starý, třeba i víc, ať si je schlamstne třeba celý a zadáví se, olgoj chorchoj. Ovšem bez udělení povolení k činnosti žraní ponožek leda tak hrubé hovno.

Už letěly ponožky do pračky a larvíci plavou asi do Černýho moře.

Ještě budu muset kouknout tak za tejden, aby mi tam nějakej opozdilec nesežral zmijovku.

A budu se muset stavit do armyšopu, zvěstovat prodavačovi, že mu s kvelbem hejbou brouci.

Konečně jsem se dostal přes půl dne k tomu úklidu.

Z krabic postupně tahám jak králíky z klobouku:

Kreditku z loňského roku, plyšáka, polní lopatku, Lego, vyřezávanou lžíci z Ruska (tedy ze Sovětského svazu, kdy se Sankt Petěrburg ještě jmenoval Leningrad), budík z NDR (když byly ještě dvě Německa), fotky ze základní školy a pohlednici z New Yorku z roku 1904. Igráčka, kus "totalitního ostnatého drátu" z hranic, půllitr ME ve fotbale v Itálii 1990. Jakkoli mne fotbal nikdy nezajímal. KáPéZetku z Pionýra loženou v motolékárničce na Pionýra, ehm, tedy na Simsona. Nevím, jak KáPéZetka, ale lékárnička prošla cca v roce '92. Možná dřív.

Takovýchto nostalgických směsí mám prozatím cca šest krabic. Od banánů. Tzn. velkých krabic.

A to jsem několik igelitek vyházel. Včetně lékárničky a KPZ. Igráčka ne.

Uklidit je to potřeba. Než to zbadají červi.

Sobota, 24.01.2009 ... Univerzální chytrolín ...

Jéje, co já vám měl takovejch plánů na víkend, kolik toho doma pošukám (myšleno úklid a s tím spojené "šomtání" po bytě - však jste četli Babičku, nikoli obcování s novoumanželkou, tedy přinejmenším toto není předmětem této konkrétní epizody). Budu šukat po seknici a maximálně si na hodinku odskočím na střelnici.

Jenomže ...

V sobotu ráno (tzn. před polednem) mne vzbudil jeden diverzní kamarád. Říkejme mu pro účely této historky třeba K1. Možná se napráší sám. Přesně řečeno - on mne až tak nevzbudil, již před drahnými lety jsem se naučil vypínat si zvonění telefonů na dobu, kdy chci spát, avšak dokázal zavolat Ťapince a ji přesvědčil, aby mne vzbudila. Tím pádem měli už mínus oba dva.

Onen K1 prej orazítkoval svým pidliautem čelně jakejsi strom kdesi na Vysočině, čili shání někoho, kdo by mu poradil, jak se v dané situaci zachovat.

"Hmm, nóó, ehm ... jste všichni živí a přiměřeně zdraví? Fajn. Poškodils něco? Ale né, vole, na břízu se vyser, s břízou dělej, jakože nic ..."

Suma sumárum - v rychlosti nevysoké nevelké hitnul berjozku, lidi jakž takž v pořádku (já tipoval nějaká krapet pochroumaná žebra nebo ramena od pásů a kousnutí do rtu, ve skutečnosti to byly jedny zhmožděné kozy a kousanec do jazyka), bříza jakž takž v pořádku, auto konstrukce chatrné a nevalné na odpis, motor takřka na klíně a z vozidla s délkou čumáku pekinéze udělán grifonek. Kynolozi si dokáží představit.

Fízly tím pádem radš rozhodně nevolat - vina řidiče, škoda pouze na vlastním vozidle, pojišťovna hovno dá, zbytečně si koledovat o pokutu a body do skautského modrého života.

Tak jsem mu aspoň na internetu našel a s ním vytelefonoval místní odtahovku.

Pak bylo potřeba nakoupit.

Naobědvat se.

Uklidil jsem jednu krabici věcí ...

A pak bylo potřeba pomalu vyrazit za kamarádem (K2 pro účely této historky), který ve čtvrtek dělá zkoušky na zbrojní průkaz a potřeboval velechytrého radila, který by s ním natrénoval střelbu a nadriloval bezpečnou manipulaci.

"Nabíjet ... (kontrola zbraně, naládovat, natáhnout, zajistit) ... pět ran na terč vzdálenost deset metrů - pal ... (odjistit, odstřílet) ... k prohlídce zbraň ... (vybít, ukázat prázdnou) ..."

A tak furt dokola.

Střílet K2 vpodstatě uměl, horší to bylo s trefováním terče. Ale i to jsme při druhé krabičce nábojů jakž takž vypilovali.

Jenomže pak jsme se ještě stavili u nás, zasedli ke kávě, pohroužili se ještě do nějaké teorie ...

Pak si Ťapinka vymrčela film ...

To jsem zase pendrek udělal ...

Pátek, 23.01.2009 ... Nostalgie ...

Víte, jak to bejvá ...

Někde na nějaké vydařené akci se s někým seznámíte, vyměníte si adresy (dříve klasické, dneska třeba mailové) s tím, že tutově se ještě někdy potkáte.

Možná i ano. Jednou, dvakrát ...

Takových lístečků a záznamů v různých notýscích tady mám tři prdele. A většinou na krajc vajc.

Kdysi jsem byl na vodě. Dočista poprvé. Ne, to není historka z před dvou měsíců. To se bavíme skutečně o létě 1989.

Tenkrát to byla akce organizovaná, jestli se nepletu příliš, byla to "letní táborová škola instruktorů" (myšleno pionýrských). Pořádáno DPM ... no, u dnešního Tesca. Tehdejší Prior. Uhelná ulice to je? A jestli se nepletu ještě víc, nahecoval mne do toho spolužák Valdauf, kterej jaksi domovsky patřil pod tento sektor města, nakonec nějak náhle ochořel a nikam nejel. Já jo.

Šlo o nějaký placatění kdesi na Sázavě - nejdřív po jakousi dobu na místě v Samopších (jak se mne baba na nádraží ptala, jestli to není v Polsku), pak následoval několikadenní sjezd kusu řeky. Za boha nevím, odkud kam. Ani když jsme tam byli cca tři roky nazpátek, nebyl jsem schopen si to vybavit. Mám pocit, že jsme popojeli do Sázavy, odtam na lodích. Kam až, to už vůbec nejsem schopen říct. Vím, že jsme byli kdesi v nějakém maloměstském/velkovesnickém kině na filmu Devět kruhů pekla (na tehdejší dobu vcelku velkolepý, od té doby jsem ho neviděl). Kino tipuju na Týnec. Ale ani tam jsem to dvakrát nepoznával. Přece jenom - delší časový odstup.

A vím zcela přesně, že jsem se tam spálil jak rak. Já měl hodinky s řemínkem s výřezama, i v těch vokýnkách jsem byl spálenej. To byly noci plný vášní: co pohyb - to vzdech.

Jo, ale proč to všechno vlastně povídám ...

Posádky lodí byly sestaveny rozhodnutím "strany a vlády", zhruba jako nýčko já přiděluju lichejše těm, co si nevezmou na hák vlastní milenku. Takto jsem vyfasoval háčka Irénku. Co si vzpomínám - hezká, milá. Její závažná charakterová vada byla, že při navigaci používala zásadně pokyny "vlevo" nebo "vpravo", přičemž takové "vlevo" mohlo stejně dobře znamenat "vlevo jeď" jako "vlevo je šutr jak kráva". Loď - stará dobrá laminátka - to mírně nelibě nesla.

Celá výprava byla blíže rozporcována do čtyřčlenných (dvojlodních) skupin, naší partnerskou posádkou byli Petra a Vitásek (hloupě jsme byli přiděleni i do stanů - já s Vitáskem a Petra s Irenou, zcela nelogické a proti všem přírodním pravidlům).

Vzpomínám si ještě na jednu epizodu. Jelikož to byla akce ryze pionýrská, muselo se alespoň něco sledovat a hodnotit, bez toho by to zkrátka nešlo. A tak se počítaly cvaknutí.

V jeden moment byl pak vydán příkaz, že nejlepší posádka si má s nejhorší vyměnit loď. Nejlepší jsme byli já s Irénkou (0.5 čochtana, neboť jsem se zkoupal pouze na jednom jezu jako půlposádka s Vitáskem, jedno cvaknutí na sjezd dvou lodí), nejhorší naše sesterské plavidlo Vitásek s Petrou (snad 6.5 kousku, 6 vlastních a ta Vitáskova půlka z našeho společného extempore).

Nad jezem jsme si prohodili lodě.

Pod jezem už jsme plavali.

Nemohla za to Vitáska a Petry nešikovnost, jak jsme si všichni celou dobu mysleli. Ta jejich kocábka byla prostě labil.

Irena, zvyklá, že "my se přece nikdy neuděláme", si ještě nad jezem přivázala kolem sebe špricdeku, aby jí nenacákalo na nožičky. Pak jela pod jezem hubou po šutrech a nemohla se z toho bazmeku vymotat. To byl vlastně poslední den, už bez bagáže, měli jsme jenom minimum věcí, nicméně nám uplavaly asi všecky, jak jsme posléze při vylejvání na břehu zjistili.

"S tou šprickou já už nejedu."

"Však ti to čert kázal. Mimochodem - ani nemůžeš. Uplavala."

"A hele, svačina? Tady přece byla svačina? A demižón, uplaval nám demižón." (myšleno kanystr s pitnou vodou pro všechny)

"Jo, a taky pádla."

"A tady měla Petra tenisky ... si je tady zapomněla ... tady je jedna. Přece jí nebudu vracet jednu?" Mlask, zašlápla tenisku do půli lejtka do bahna. "Jé, tady je ta druhá ... nóó ... hmm ... přece tu první nebudu z toho bahna lovit?" A mlask a zašlápla tam i tu druhou ...

Demižon a pádla nám naštěstí chytili o kus dál po proudu.

Už podruhý se ptám - proč to vlastně povídám?

Jde vpodstatě o to, že na tyhle dvě (tehdejší) cácorky mám napsané adresy. A prostě mi ty dvě z té výpravy utkvěly asi nejvíc. Lidi ze spousty dalších akcí a výprav si pamatuju jenom mlhavě a někdy vůbec (nebo zase jiné o to lépe), ale prostě tohle - první voda - bylo nezapomenutelné. Na dnešních vodáckých výpravách nemine den, abych si na ty dvě nevzpomněl. Plus ještě co týden mezi tím, občas i zcela mimo program. A navíc byly odkudsi z Tuřan - tam to beru nezřídka až na kraj Brněnských Ivanovic cestou k Hadrníkům nebo do AutoĎASu. Tam mám takovou skrčku vykoumanou.

A stavil jsem se na nima někdy?

Jo, stavil. Snad rok po té vodě - na Velikonoce. Toť vše.

Tak jsem jel v pátek na výměnu oleje do AutoĎASu, přičemž jsem se svatosvatě zařekl, že učiním pokus.

Ono se to lehce povídá - to přijdete za někým po dvaceti letech, co byste od něj asi tak čekali?

Já, abych pravdu řekl, nečekal vcelku nic. Prostě mne fakt jenom zajímalo, jestli a jak žijí.

Načapal jsem doma pouze jednu - Petru. Stálo ji to hodně dlouhé přemýšlení, hehe. Následně jsem byl pozván na kávu, ačkoli jsem to nějak neměl v úmyslu. Chápejte - nemám problém se pozvat na kafe ke komukoliv ze známých i ryze operativně, ale tohle je přeci jenom krapet delší časový odstup. I já uznávám, že je to trochu za hranicí slušných mravů - přijít po dvaceti letech a chtít kafe. To tak se možná domluvit na někdy na příště, to by mi bylo bývalo přišlo přijatelnější. Ale zase když už to byl její nápad ...

Takto jsem tedy splnil první část toho, nad čím jsem celý ty roky dumal. Přičemž jsem mj. zjistil, že ona Petra skutečně nadále žije a má se přiměřeně dobře (což byl původní účel), navíc je stále tak příjemná (hovořím o společnosti u kávy) a holka do nepohody, jako kdysi. Čili to nebyla asi jen zidealizovaná vzpomínka. Na oplátku jsem jí vyjevil, kde tenkrát skončily její tenisky.

Výborné. To mám zase jeden takovej "vnitřní rest" za sebou.

Irénka bude "next level".

Čtvrtek, 22.01.2009

Středa, 21.01.2009 ... Koleda koleda Drahé Dráhy ...

Zrovna včera jsem se díval na nový film s Clintem Eastwoodem - Gran Torino. Vynikající film. Za měsíc bude i v Česku v kinech.

Pořád jsem ještě ráno vzpomínal na tu krásnou scénu, jak právě charismatický Clint Eastwood (kolik mu je? k osmdesáti, pokud vím) míří pětačtyřicítkou pistolí do ksichtu jednomu pouličnímu "nigga gangzta" a cedí mezi zuby něco v tom smyslu: "Uvědom si, že občas potkáš člověka, kterýho bys asi raději neměl nasrat. Třeba mne."

Nad tím jsem se usmíval celou cestu a pořád mi v hlavě zněla ta fantastická závěrečná melodie.

Při příchodu do práce na mne měla hned políčeno Drahá Dráha z podatelny. Týden se mne pokouší vytočit s tím a furt mi vyvolává, že jí při zapnutí počítače nejde se přihlásit do sítě. A "něco" jí to píše. Má tam papír, má tam tužku. Není schopna mi to opsat. Celej tejden. A není schopna pochopit, že nejsem věštec, abych závadu poznal z takto vágní specifikace. Pochopitelně, když na to sáhnu, samozřejmě to funguje. Kdykoli. Každej den.

Netuším, jestlí jí cloumá desetidenní menstruační cyklus nebo už klimakterické poruchy, ale dnes mi afektovaně líčila, že:

"Já nemohu pracovat. Chod úřadu je ohrožen."

"A chybu - chybu vám to nějakou napsalo?"

"Napsalo."

"Ale jakou, to furt nevíte, co?"

"Psalo to tam, že jméno a heslo."

"Že jméno a heslo co?"

"To nevím."

"Ale nenapsala jste si to, abyste to věděla, že? A jste si jistá, že tam byly aspoň přímo ty slova 'jméno' a 'heslo'?"

"Tutově. 'Jméno' a 'heslo', přesně."

"Leda hovno, milostivá. Ten přihlašovací klient je anglicky. Žádný 'jméno' a 'heslo' tam nemohlo bejt."

Já to nepochopím. Píča. Ona to snad dělá schválně nebo co. Kdybych se aspoň včera nedíval na toho Eastwooda ...

Přijde vám někomu normální zkoušet takhle cíleně někoho nasrat? Notabene chlapa po ránu? Když přijde do práce, ještě rozespalej, nevrlej, měl jenom jedno malý kafe a ještě si nestih ani dát cigaretu? A s puškou přes rameno? Věřím tomu, že třeba nezná celou moji normální palebnou sílu, třeba netuší, že krom ostatního běžného arzenálu mám dneska v žebradle pár napáskovaných zásobníků a dohromady několik stovek nábojů. Ovšem alespoň flinta by jí snad mohla dojít, ne? Co asi můžu vláčet v tom futrálu na zádech? Rybářkej prut? V lednu? Nebo snad housle? Tak pitomá přece ani Drahá Dráha není.

Vypadám jako nějakej Paganini?

Já se jednou fakt neudržím a tam poteče krev.

Úterý, 20.01.2009 ... Uzávěrka a jiné cizí problémy ...

Hadrníci jacísi zpropadení ...

Ále, co já se budu rozčilovat?

Když rok hovořím o tom, že je třeba na některých pobočkách obměnit počítače, které melou z posledního. Od září vyloženě tlačím na pilu. Celou dobu "jest mi slibováno", že do Vánoc sichr. Přičemž upozorňuju, že výslovně odmítám takové harakiri od 15. prosince. Kdy dostanu (nakonec jeden) nový počítač? Patnáctého nebo šestnáctého prosince. Uložím doma, tam se neztratí. Vyměním hned tak druhý týden v lednu, jak pominou novoroční překvápka. Ovšem druhý týden v lednu si vyžádají moji asistenci u inventur.

Dobře, tak třetí týden, čtvrtek optimum, po dekádních uzávěrkách.

Můžu já za to, že chcípnul v úterý?

A prý co takhle ve středu? Inu, ve středu leda hrubé hovno, milovaní. To, kurva, ani omylem ... Ve středu jsem v práci, pak jdu na 100metrový tunel provětrat miláššška a nakonec do hospody. Z reinstalace a výměny PC ve středu nebude nic. A nehodlám slevit.

Rok. Rok jsem se hlásil a pořád dokola připomínal a urgoval. A to jsem placen paušálem bez ohledu na to, jestli něco dělám nebo ne. Nepřipadám snad nikomu jako blázen, který si práci vymýšlí a záměrně si ji ordinuje, aby ukrátil dlouhou chvíli, ne? Když se hlásím o práci, má to asi nějaký důvod. Jinak bych ležel H.K.

Znovu říkám - já se vykřečovat nechat nehodlám. Ostatně mně je po nějakých uzávěrkách dost prd. Potřebuju je? Nepotřebuju. Tak co ...

Ale proč já musím mít furt štěstí na takový pacienty?

Ještě k tomu sobotnímu hokeji ...

Nakoukl jsem do pondělního (19.01.2009) vydání Rovnosti. Teda ona to už není Rovnost, ale prý "Brněnský deník". Deník to byl taky, i když se to jmenovalo Rovnost. Mám pocit, že podtitul zněl "nezávislý deník" a ještě předtím "deník jihomoravských komunistů". Každopádně je to pořád to stejný.

Neb se na Kometě průběžně potkávám s jejich fotografem Stehlíkem, podíval jsem se, co píšou a hlavně na ilustraci.

Foto Lubomír Stehlík, Rovnost nebo kýho to šlaka

Foto Egi, eSports.cz, redakce HC Kometa Brno :o)

Rozdíl je pouze v tom, že jeho snímek je z první třetiny, můj z druhé, hehe. Kdo ho měl na webu dřív, to netuším. To šlo o minuty, maximálně o desítky.

(Celý scannutý článek zde ... a maj tam blbě výsledek, na webu i v tištěné podobě.)

Jo, a dneska jsem šel třebas tudy:

Pondělí, 19.01.2009

Víte, jak se to říká, ne?

"Miluji věci, mlčenlivé soudruhy ..."

Neděle, 18.01.2009 ... Lyže, mlha, mokrá řiť ...

Hurá, hurá, hurá ...

Zase jednou po čase jsme si vyrazili na běžky. Naposled jsme byli snad předloni, loni, tuším, vůbec.

Ťapinka přišla s nápadem, že pojedeme na Vysočinu. U Žďáru ve Skleném bydlí Šavla s Úžasným Milanem. A dále tam bude Druhá Šavla a její přítel Ivošák. Vyhlášený běžkařský kraj. Prý. Už asi zapomněla, jak tam svého času funěla po kopečcích i bez lyží, a to bylo i teplo. Ačkoli chabých 30 stupňů tehdy. No - chceš na Vysočinu? Tak pojedem na Vysočinu. Pche. Jen aby ti čtyři na tom vyhlášeném běžkařském kraji nebyli taky vyhlášení běžkaři.

Dva tejdny se na to domlouváme. Večer před odjezdem se Ťapinka zamyslí a praví, že zapomněla naši zimněvýpravovou termosku v práci. Jéje. Hrozný údiv. Pak jí něco pučte do pracek.

Ano, dobře, další incident - chápu, že když Ťapinka namaže nějaký chleby s sebou, že je můžu z lednice vzít do batohu i já. Stejně jako vodu, Tatranky, doklady, klíče od auta, peníze, mapu, foťák. A termosky s čajem. Ale taky třeba ne, že? Já mám na starost společných věcí dost, Ťapinka má jednu - chleby. Inu, chleby prostě budou k večeři. Jo, a ty termosky? Máme ještě jednu malou půllitrovou, plus jsme tady někde vyštrachali 0,7 l starou klasickou vakuovou. S tou skleněnou vakuovou vložkou. Ale co, budu to mít na zádech já, já přece nepadám, ne? Tak ještě si hrábnout rukou na zem, ale když nepočítám ten předloňský plnohodnotný kotrmelec v tom úvozu, nespadl jsem, ani nepamatuju. Kampak na nás termosky ... A místo chleba jsme dokoupili zásoby ve Žďáře v Lidlu.

Namakaná parta už na nás čekala.

Druhá Šavla s Ivošákem byli obzvláště dobře teoreticky vybavení - právě při našem příjezdu čistili běžky od zbytků vosků předchozích, mazali vosky novými, přičemž nahlas přemýšleli, kam patří který vosk. Na moje odtušení, že všechny vosky patří leda tak do popelnice, veskrze nereagovali. Kdo maže, ten jede.

Vcelku to ušlo. Udělali jsme okruh sice s bídou 16 km (Sklené, Cikháj, Tři Studně, Sklené), ale jako romantická rozehřívací vyjížďka to bylo skvělé. Nikdo se nikam moc nehnal, vždy se počkalo na nejpomalejšího. Ťapinka ... to ani zdaleka nebyla. Čučíte? Já čučel taky. Ťapinka nejen že neseděla v každé závěji, ale šlapala až takřka hrdinně.

Biti byli především ti, kteří mazali. Ano, kdo maže, ten jede. Zvláště pak při stoupání. Dozadu. Hehehééé.

Dobrá, nebyla to tak demotivační skupina, jak se očekávalo.

Chmurný moment nastal, když jsem se proti všem předpokladům jaksi za jízdy z kopce jaksi zapomněl a hodil tygra jako svině. Na záda. Tedy především na prdel, ale šmrncnul batohem o zem. Milá přednedávnem nalezená termoska nelenila a žoviálně mi ochrstla záda svým obsahem (tzn. teplým sladkým čajem). Až jsem z toho měl mokro v trenclách. Teda zezadu. Teda samozřejmě od toho čaje.

Nicméně to jsem dopadl ještě vcelku dobře. Takový Ivošák se též při kochání nad okolními panoramaty zamyslel (při setrvání na místě, nikoli za jízdy), asi nějak špatně stál či co, najednou usedl bokem do závěje. Na svoji poloprofesionální a ukrutně drahou hůlku, ze které si tímto vtipným tahem udělal poloprofesionální hůlku ... sjezdařskou. Anatomicky zahnutou. Hehe.

Jinak vcelku bez událostí. Já se před koncem oddělil a indi-vindi jsem si udělal odbočku na Brožovu skalku, abych tam pořídil pár fotografií, neb jsem tam byl za posledních bratru 15 let výhradně v létě. A to ani nevím jistě, jestli předtím jsem tam v zimě na lyžích byl. Samozřejmě - s odkrytým foťákem jsem potřeboval se posunout o deset patnáct metrů, tak to nebudu furt schovávat, ne? Já padám fakt málo, navíc dneska už jsem si jednou hačnul přece tak hezky. No ... a hodil jsem rypák do hroudy sněhu podruhé. Jsem kokot. Naštěstí bez následků. Tedy foťák (jeden starší) bez následků, nikoli kokot bez následků.

Ve Třech Studních jsme navštívili hospodu, kde jsem byl taky, nepletu-li se, naposledy v roce 1992, kdy jsme se tam z nedaleké chaty (půjčené) jezdili dívat do putyky na hokej na OH.

Cestou ze Třech Studní zpátky na Sklené už půlku vedla stopa těsně kolem silnice, psi toho měli akorát tak dost a furt po té silnici pošilhávali. Dal jsem Ťapince na výběr, jestli chce jet dál na lyžích nebo jít s psama po silnici. A? A zatímco někteří členové (namazaní) už toho měli právě tak dost, Ťapinka chtěla jet!! Mně to bylo vcelku jedno, vzal jsem psy na špagát a ty poslední dva kiláky (možná necelý) šel s nima pěšky.

To by bylo asi tak všechno.

Jízda domů byla porod. Už cesta tam nebyla žádný med - mlžno, možnost namrzání. Ale zpátky, to byl masakr. Tma, mlha jako svině, místy pár vloček, hnus všech hnusů. Mně obvykle takový podmínky nevadí, ba naopak mne až baví, su zvyklej, nepatřím k těm, kteří při prvním deštíku nebo pár vločkách študují jízdní řády ČD. Když i mne tohle už fakt sralo, musela to už bejt erste klasse. Poprvé jsem pochopil, na co může bejt dobrý ztlumení osvětlení tachometru. A chvílema jsem byl prakticky nalehnutej na volantu a s čumákem na předním skle. Viditelnost deset až patnáct metrů. S bídou.

Víte, jak to bylo ...

Ať jedu městem či vesnicí, všude jsou okna zářící,
a za každým někdo na stůl prostírá,
musím umět ztišit hlad, musím přemáhat touhu spát
noční jízda brány pekel otvírá ...

Oči svý si namáhám a všemi silami přemáhám
únavu, která na mě dotírá,
únava mohla by mě svést na tu poslední ze všech cest,
noční jízda brány pekel otvírá ...

(Viz Taxmeni - Noční jízda)

Vopravdu mne z toho soustředěného civění do šedého prázdna až trochu hlava - a to taky nepamatuju, takovou epizodu.

Avšak s hlavou jsem to ještě asi vyhrál. Ťapinka si pochvaluje, jak má krásně namožené ruce a nohy, che. A pséci taky doskotačili a vypadali, jak kdyby jim došlo pérko. Chudáčka Anďáčka jsem musel i vysadit na křeslo. Stál před ním, nemoh na něj vylézt a kníkal, že bude muset snad spát na zemi. Na druhou stranu - takhle hodný a poslušný pejsky jsem na večerní procházce dlouho neměl.

Sobota, 17.01.2009 ... Zase jeden hokej ...

Já su taky fanoušek na baterky. A nebo naopak?

S kým Kometa dneska hraje jsem se musel podívat až před odchodem z domu. Prostě mi kolega Dark navrhl, abych 17.01. fotil, já kejvnul, daný den vzal foťák a měl se k odchodu. A co by se vlastně stalo, kdybych nevěděl soupeře předem? Však stojím obvykle na jejich střídačce, tak snad to někde na dresu budou mít napsaný, ne?

Výsledek utkání HC Kometa Brno vs. HC Rebel Havlíčkův Brod - 5:2.

Koncert pro oko. Fakt.

Více ve fotogalerii zde a v přilehlých článcích ...

Pátek, 16.01.2009

Čtvrtek, 15.01.2009

Středa, 14.01.2009 ... Snížek bílý ...

A chumelí a chumelí a postavíme huhulála ...

Na silnicích boží dopuščení, všichni (pokud vůbec) jedou jak posraní, vyvalený voči až na předním skle, modlej se i ateisti a vůbec je veselo.

Ba jsem slyšel od jedné veleinteligentní dámy (prodavačka v butiku), že to je strašný, normálně ráno sněžilo a silničáři teprve protahovali silnice. Ji to přece jako řidiče (fakt použila mužský rod) nezajímá, ona chce sjízdnou silnici, přece se dává na daních na údržbu dost, no ne? Hmm, nemám pocit, že by zrovna ONA dávala na daních až takové pálky, aby z toho bylo lze zaplatit každému automobilu jeden sólo pluh a sypač. Ovšem dáma se domnívá, že to záležitost státního rozpočtu je a je a je. Přírodní zákony jsou na ni metafyzika.

Naopak mně se to líbí. Za sucha a slunečna umí jezdit každej debil.

Ať žijí pneumatiky Debica Frigo Directional.

Uznávám, že s vozidlem v hodnotě jedné slušnější výplaty, to se mi to řádí a machruje.

Radost mi kalí, že se má pravděpodobně oteplit.

Druhá prodejna Hadrnictví s.r.o. hlásí inventární stav 81.000.462 košil s krátkým rukávem.

Dva nebo tři roky zpátky ztratila Ťapinka vodítko. Vodítko s rozdvojkou, která se hodně špatně shání. Zkrátka položila zelené vodítko někde do trávy.

Následně jsem zakoupil vodítko dobře viditelné, vodítko bílé.

Vlastně za tu dobu poprvé pořádně nasněžilo.

Ťapinka někde cestou na procházce upustila vodítko do sněhu.

Tak díky straně a vládě za nonstop hypermarkety, byť jsou to hyperčuráci v Tescu. Máme vodítka nová, dvě, spojená, provizorní. Ačkoli když si vzpomenu na svůj provizorní letní spacák z Tesca ... jo, ony nám ty vodítka zase pár let vydržej.

Úterý, 13.01.2009 ... Inventura nuda je ...

... má však cenné údaje.

Voni to maj Hadrníci beztak dobře vymyšlený. Pan Starý Hadrník odjel na hory, paní Hadrníková soutěží o titul "Furt f prdeli" a pan Mladý Hadrník se radši zdekoval na veletrh hader do Itálie.

Vymizeli jak pára nad hrncem a inventury nechali na tamějším managerovi s odůvodněním: "Když je takovej chytrej ...".

Což možná bude ten důvod, že od jednoho saka mají na jedné provozovně dle inventury 9.900.000 ks.

Hehe.

Pondělí, 12.01.2009 ... Moji milí neplatiči ...

Volal mi pan Mladý Hadrník, že by mi iniciativně a rád zaplatil. To von bude asi něco chtít ...

A taky, že jo.

On totiž machroval, že na některé prodejny prikúpime nové počítače. Že se lepší tržby, koncem září bude mít peníze, tak tak čtyři kousky bysme mohli obměnit, ať s tím teda pohneme. Jasně, koncem září ... známe ... výslovně jsem mu kladl na srdce, že odmítám babám lézt na prodejny a měnit jim tam počítače někdy v půlce prosince, když budou mít největší pakárnu. To by mne vynesly v zubech.

Pan Mladý Hadrník se jenom smál, že všechno vidím moc černě. Přece koncem září ...

V půlce listopadu plamenně hovořil o tom, že ty dva počítače už musíme koupit.

V prosinci jsem z něj dostal prachy. Na jeden. V půlce prosince. Ba až po patnáctém, neboť mi zase už visel výplatu. Druhou.

Napsal jsem mu tedy, že opravdu nehodlám na zlatou neděli působit infarkt prodavačkám, hibernuji a jsem schopen se možná zvednout z gauče, jakmile uslyším šustot bankovek. Počítač jsem uskladnil doma (mj. než si rohodne, které ze čtyř původně vytipovaných prodejen ho přidělí a které tři na něj budou zase rok dva nasrané) a až na pár telefonických konzultací a snad jedné návštěvy jsem o nich prakticky doteď neslyšel.

Ona je to taková naše hra.

Což o to, oni mi platí, řekněme, vcelku snesitelný paušál vzhledem k objemu práce. Spíš, dobře si vědomi svých organizačních talentů, mi tím dávají jakési odškodné za nervy a za občasné poplachy a infarktové situace.

Jenomže ty termíny ...

První měsíc se žoviálně ptám, jestli náhodou nebylo patnáctýho?

Druhej měsíc je už od dveří halasně zdravím: "Moji milí neplatiči ..."

A pak se jednou naseru a přestanu komunikovat s centrálou.

Nejlépe v době, kdy mám tucha, že pan Starý Hadrník (Ó Nejvyšší) bude záhy něco potřebovat. A pan Starý Hadrník přijde a poprosí Bauču, aby mi zavolala. A ona mi zavolá, jestli nebudu mít cestu na centrálu. A já jí řeknu, že to v dohledné době nemám v plánu, protože auto bumbá drahej benzín a já měl vydání a po nějakou dobu se, s dovolením, musím přednostně věnovat platícím zákazníkům. A Bauča tlumočí panu Starému Hadrníkovi, že pan Eger nějak moc nespolupracuje, protože už čtvrt roku nedostal ani floka, tak to von je asi nasranej. A pan Starý Hadrník se velmi diví, jéje, jak je možné, že zrovna mně nebylo zaplaceno včas (jako by někdy někomu bylo)?

A zavolá mi sám a slíbí mi, že jednu třetinu dostanu ještě týž den, druhou do konce týdne a zbytek potom týden další.

A tak to taky (skoro) je. Jednu třetinu dostanu ještě týž den, druhou do konce dalšího týdne a třetí ... no, musej mne udržovat trochu v napětí, ne?

Jednou, jednou jedinkrát za ten rok a čtvrt stáhli svůj dluh na nulu. Desátýho v měsíci. Od patnáctýho už mi zase dlužili.

To je fakt partička - jeden větší sedmilhář než druhej. Ale mne to baví, já si s nima hraju snad i rád. Zatím jsem s větším či menším odstupem času (obvykle spíš větším) dostal všechno, co jsem měl. Jenom s tím nesmí člověk počítat na nějakej konkrétní termín a být to jeho jediný zdroj příjmů. To by ten člověk asi hořce zaplakal.

Tedy dneska mi pan Mladý Hadrník volal, že se bude platit. Hehe.

A jestli nemám nic konkrétního na práci, tak až budu mít čas, že bych na prodejně P2 vyměnil ten počítač. Jistě, když budou prachy, počítač může bejt - klidně v úterý, ve čtvrtek bych mohl mít čas. Vynikající prý. Samozřejmě - on cestuje kamsi na výstavu hader, pročež nemůže na třech pobočkách udělat dokončení inventury. Jestli bych se o to nemoh postarat. I co bych nemoh? Když budou prachy, budou i inventury. Kdy a na kterejch pobočkách? Na P9, P7 a P12. V úterý, středu a čtvrtek. Aha, takže kolize. Nemůžu v úterý nebo ve čtvrtek odpoledne měnit počítač na pobočce P2, když se v úterý a ve čtvrtek odpoledne vrtám v jakési mrzké inventuře na P9 nebo P12. No nic, já to s tím počítačem ještě přes jeden víkend doma vydržím. Je to jeho strategické rozhodnutí a stanovení priorit. Počítač počkal osm let (a ten nový měsíc), počká ještě tejden. Ačkoli bude zase po patnáctém a cyklus se může začít opakovat. Možná bych tu krabici měl začít používat jako odkládací plochu.

Krapet mi zapomněl říct, že to sehrání dat na každé z prodejen má proběhnout DOPOLEDNE. To jsem se dozvěděl později od jiné baby. No, jako vtip dobrý. Ale co, zvládnem to i dopoledne. Delší dobu jsem o nich moc neslyšel, budem velkorysí. A stejně mám na ouřadě nějaký resty, který se mi budou líp řešit odpoledne ... Se na dopoledne vyreklamuju, to by mi zas až takový problém činit nemuselo. Pro jednou. Ovšem to zase budu odpoledne na ouřadě a z počítače stejně nebude nic.

A taky mi taktně zapomněl sdělit, že bych se zase každý den měl ještě odpoledne otočit na centrále ...

No, tuhle variaci nakonec raději vzdal a dělal, jakoby nic. Ač mi baba výslovně tvrdila, že něco.

"Pane inžinýre, víte, já mám doma flašku šampaňskýho. Jednu. Nasyslenou. A já vám přísahám, že ačkoli poslední dobu prakticky nepiju, jak vás jednou - jednou jedinkrát - načapám mluvit pravdu a celou pravdu, já tu flašku na voslavu vypiju na ex."

"Na takovou příležitost jste si měl koupit aspoň nějaké dobré archivní víno." Vida, jak si je dobře vědom řídkosti svých záchvatů pravdomluvnosti, byl-li už vůbec kdy jaký ...

"Vy to nechápete ... než VÁS poprvé načapám mluvit pravdu, tak z toho BUDE archivní ..."

Sobota a neděle, 10.-11.01.2009 ... Olympiše wintršpíle ...

Nějak nás to nachlazení oba sklátilo. Ono to možná nebude až tak "nachlazení prosté", neboť se Vlastík po naší středeční návštěvě tázal, zda si u něj někdo nezapomněl bacila způsobujícího pokašlávání a knedlik v krku. Těžko říct, mně žádnej knedlik nechybí.

Ťapinka avšak celou sobotu leží jak lemra, tvrdí, že má nárok se léčit, hnípe na gauči a celý den zírá na televizi. Z toho třeba mně až teče ze zubů.

Začínám chápat tatíka ...

Máti se kdysi docela ráda dívala na sport. Zvlášť na zimní sporty. A svýho času byla jakási zimní olympiáda (jestli se nepletu, šlo zhruba o polovinu osmdesátých let). Přičemž kvalitnější přenosy měla tehdy rakouská televize. Máti seděla a čuměla na lyžování a zvlášť krasobruslení.

Tatík vždycky přišel v pravidelných intervalech do pokoje, zastavil se ve dveřích, chvíli pozoroval, pak znechuceně prohlásil: "Olympiše wintršpíle, Wiééén ..." a šel zas do prdele. Postupně se to stalo ustáleným heslem pro vyjádření nesouhlasu s televizním programem.

Chápu Ťapinčino zdůvodnění, že je potřeba mít puštěnou televizi k žehlení nebo pletení. Když je mi ale špatně, nebudu si přece pouštět televizi, aby mi bylo ještě hůř, ne?

Měla jediné štěstí, že jsem celý den vařil, pekl maso a venčil psy.

V neděli ... žehlila a pletla. A zírala na televizi. Půl dne určitě. Prej rekonvalescence.

Mám takový nejasný pocit, že takovéto nadužívání povede maximálně tak k tomu, že se naseru a ten křáp mrdnu z vokna. A bude.

Přišlo Kachně se Zadkem a odnesli si odchované mladé šneky. Původně chtěli tak dva, dostali jich osm. Aby neřekli, že maj nedostatek, hehe ...

Můžou ti naši šukat zas.

A že to voni rádi, hermafroditi. Každej s každym, chvilku mamka, chvilku taťka, hehe.

Sobota, 10.01.2009

Pátek, 09.01.2009 ... Teplo vypadá fakt jinak ...

Víte, jak koluje už několik let po internetu ta stupnice zimy, ne?

-12°C Politikové začínají mluvit o bezdomovcích.

Tady bylo nad ránem -14. Asi zatím teplotní rekord posledních tří let. A politici mlčí. Minimálně brněnský primeros Roman "Hokejová Hala" Onderka nepřišel s žádným nápadem na mimořádné vytápění MěHroDu nebo s něčím takovým podobným.

Pročež jsem naznal, že je asi ten pravý čas odtáhnout na Armádu Spásy pro místní bezďáky ty dva pytle svetrů, co jsou v ložnici za tím účelem připravený už od léta.

Až později mne napadlo, že by se možná po máti nějaká bunda nebo kabát taky našly.

A teplota, při níž je potřeba psa po vyčůrání ukopnout, se taky kvapem blíží. Ti naši už zkouší, jestli se nedá chodit po méně než třech tlapkách.

Že budu na starý kolena chodit učit cosi s počítačem svoji hvězdnou třídní soušku učitelku ze základky a jejího manžela, to jsem taky netušil.

Čtvrtek, 08.01.2009

Středa, 07.01.2009 ... Sním či bdím?

Po dlouhé době se mi podařilo v práci usnout.

Prej byl nějakej divnej tlak či co. Sextretářka Číča sebou málem šlahla a musela bejt odvezena služebním autem domů. Tasemnici se prej začala motat hlava a rozmazávat vidění. Pak už jí bylo líp, což dále nerozebírala. Jak ji znám, loupla tam jednoho panáka s protisměrnou rotací oproti hlavě, pak byl tlak jak drak.

No a mně se jenom zase podařilo chvilku zdřímnout. Což jsem navíc přičítal tomu, že jsem šel zase několikrát docela pozdě spát. A ještě po obědě ...

13:30 jsem odeslal nějaký mail, ještě jsem se na cosi v něm podíval do odeslané pošty, pak si říkám, že jsem měl ještě jeden přečíst, že jdu na to, pohodlně jsem se usadil ve svém houpacím managerském křesle, nějak jsem se zahleděl stranou od monitoru ... a probudilo mne vlastní zachrápnutí. Bylo 13:48 a já měl před sebou pořád tu složku s tou odeslanou poštou.

Pro jistotu jsem se později tázal naproti matrikářky Laťky, jestli se ode mne neozývaly nějaké "nepracovní" zvuky. Eště by mne vobčani pomluvili.

Ale je fakt, že mi všichni přišli jak potróblí (což není nijak divu, ovšem posledních pár dní je to jaksi markantnější).

Snad jen trafikantka, která mi prodala nalomený doutník, ta, když jsem ho přišel reklamovat, mi jej bez řečí vyměnila a ten "vadný" strčila zpátky do krabičky pro nějakého jiného šťastlivce. Ta očividně problémy s tlakem neměla.

Úterý, 06.01.2009 ... Pěstitel front ...

Když už jsem byl onehdá u té elektroniky - Ťapinka požaduje, nechť vyrobím něco užitečného. Což podle ní digitronové stolní hodiny v žádném případě nejsou. Kdepak hodiny. Úplně na piču záležitost vhodná jenom k tomu, abych se při jejich konstrukci ztratil z obejváku a nezacláněl.

Hned si, pochopitelně, usmyslela, co by to podle ní - to "něco užitečného" - mělo bejt: akustický spínač světla v kuchyni. Je tam vypínač na stěně, ale dva kroky od nejčastěji používané trasy mezi obejvákem a samotnou kuchyní. Akustický spínač: Ťapinka tleskne - v kuchyni se rožne (pro Pražáky a podobné kuriozity: rozsvítí). Dalším tlesknutím zhasne.

Psi při zaštěkání zablikají. Samozřejmě světlem zablikají, nikoli přímo oni.

Šéma akustického spínače jsem jakési našel. Několik. Všechny fungují tak, že na zvukový podnět cvaknou relátkem. Tzn. bliknou nějakou kontrolkou, pípnou nebo podobnou fíkovinu učiní. Nejjednodušší mi přišlo vpašovat tam nějaký jednoduchý klopný obvod, který sepne a drží, na další (stejný) impuls zase rozpojí.

Jenomže to už jsme ve sféře, kde situaci okolo rozumím jak koza petrželi - toto rčení chápu tak, že koza o petrželi něco málo ví (ba a možná ji i žere?), pěstovat však nedovede.

Naznal jsem, že je čas si experimentálně doplnit znalosti.

A vydal jsem se vpodvečer nakoupit si hrst součástek (několik hrstí - samozřejmě toho trochu spálím, pak mám taky ještě několik plánů "neužitečných").

Zkrátka povedlo se mi dostat se do prodejny elektrosoučástek "U Mamuta" dorazit něco po půl šesté.

A tam fronta jako sviň a Ilicz. Tedy fronta jako sviň tam už byla, Ilicz tam čirou náhodou přišel - pro dva šroubky. Když už jsem byl asi v půlce fronty.

Na řadu jsem přišel přesně v 17:50, deset minut před zavíračkou. Samozřejmě se fronta průběžně doplňovala a, ač to někteří vzdávali, čítala za mnou cca 10-15 lidí Iliczova typu: ten chtěl jednu diodu, onen požadoval jakýsi jeden chladič, třetí přišel pro dva tranzistory a jeden kondenzátor.

Na otázku, co bych si přál, jsem mlčky a s úsměvem paní za pultem předal seznam formátu A4.

"Tohle? Všechno? Teď večer?" otázala se značně překvapeně.

Co asi tak čekala, že jí na to odpovím? Aha, milostivá, máte pravdu, už se připozdívá, já přijdu jindy. A jít do prdele. Nebo něco na ten způsob? Asi spadla z jahody, ne?

Omezil jsem se na lakonické a žoviální: "Áááno," přičemž na její stále pochybovačný výraz jsem ji poučil, že: "Mladý voják, hotový kouzelník."

A vida, stihla to. Remcala, ale stihla. Lidi ve frontě také mírně nesouhlasně "šuměli", patrně s cílem, abych se snad cítil provinile nebo co. Ano, přišel jsem na nákup pozdě. Kdyby nebyli blbí a nepřišli ještě později, ušetřili by si čekání. To se inu holt tak stane.

17:58 jsem mohl platit, ještě jsem jí velkoryse dal vybrat, zda je pro ni lepší platba kartou nebo hotově. Bylo jí to jedno, vybral jsem si tedy já - kartu. Za to, že si jí postavil hlavu snímač a vytrvale odmítal transakci provést, za to už nemůžu vůbec.

Iliczovi jsem ty dva šroubky pochopitelně přibral, přičemž jeho jsem si zase poslal pro jakýsi bazmek, který byl u druhého pultu.

Všichni spokojení, ne?

V šest mohli spokojeně zavřít a už tak o půl sedmé klidně končit.

Pondělí, 05.01.2009 ... Chumelí, chumelí ...

A nasněžilo. Chachá. Aspoň tak, když už nic jinýho.

Venku zuří obvyklá kalamita. Trocha sněhu na vozovce, centimetřík prosolené břečky a slabší povahy už to považují za pohromu, spílají silničářům a po městě se pohybují sociálkou.

Neb jsem měl být v šest hodin "do Vaňkovkýýý" na jakési vernisáži jakési výstavy jakýchsi fotografií jakési spolužačky, vyrazil jsem s dostatečným předstihem z pomezí Žabovřesk, Komína a Jundrova, neboť vím, jak to mezi pátou a šestou v těch místech obvykle vypadá. Obvykle to vypadá jako pičózní zácpa.

Jak hňup jsem tam pak půl hodiny lemtal kafe, neboť jsem danou cestu jel místo tradiční třičtvrtěhodinky přesně osm minut, přičemž jsem potkal (prakticky přes půl Brna) s bídou deset aut.

Mohlo by připadnout ...

Sobota až neděle, 03.-04.01.2009 ... Zas to teplo ...

Zvlášť markantní je mé páteční žehrání na studeno v bytě teď o víkendu, kdy jsme oba nachlazení. Ačkoli vlivem venkovních okolností. Nachladím se venku, udržuju se v tom doma.

Ťapinka se mi posmívá, když si - kromě trička s dlouhými rukávy - v sobotu večer dokonce vezmu lehký starý domácí svetr. Prý jsem nějaký choulostivý.

Asi nějaký rychlý názorový posun, neboť v neděli už smrká v obýváku, na sobě krom trika flanelovou košili a na krku šálu. Ale 24 stupňů rozhodně stačí, chacha.

Sobota, 03.01.2009

Pátek, 02.01.2009 ... Kde je to globální oteplování?

Jsem byl takhle za svým drahým nájemníkem Iliczem.

Jaký je v tom bytě teplo ...

Tady dole na Fillové jde o byt v prvním patře, nad sklepy, kde je o poznání chladněji, než bejvalo na Milénce. Tam šlo o poschodí páté, tedy byt obklopený jinými vyhřátými byty. Částečně to tady spraví asi příští podzim včasně zrepasovaná těsnění v oknech, ale od podlahy jde prostě chlad, okna neokna. Ve sklepech je pořád nad nulou, přičemž tam není žádné topení. Neboť sklepy vytápí první patro.

Chápu, že někteří by mohli nad pokojovou teplotou kolem 24°C krabatit obočí a tázat se, nač konkrétně si teda vlastně stěžuju? A já se ptám, jak jsem tady v té ledárně mohl skoro dvacet let dřív bydlet? Mně je prostě furt kosa.

Krysák Ilicz.

My mrznem ve studené díře a on si chodí doma v plážovejch kraťasech.

Čí vůbec byl nápad, celý tady to praštěný stěhování na Sibiř?

Čtvrtek, 01.01.2009 ... Předsevzetí ...

Takže - dal jsem si předsevzetí.

Každej den pořídím fotku.

Nějakou. Něčeho. A je docela jedno jakou a čeho.

Někdy lepší, jindy horší, aranžovanou, reportážní, "uměleckou". Krajinka, kýč, člobrd, něco, co mi přijde pod ruku. Ať už to má s konkrétním dnem nějakou očividnou souvislost nebo ne (ačkoli pokud už se mi něco - cokoliv - dostane toho dne jakýmkoliv řízením osudu před objektiv, tak to alespoň okrajovou souvislost má, že?). Půl města nebo drobnost na makro. Kvalitní nebo omylem rozmáznutou. Zavčasu v klidu přes den nebo nahonem na sklonku večera.

Já už jsem nad tím hloubal delší dobu (možná i v řádu let), ovšem nikdy jsem se k tomu nerozkejval. Když už šlo všechno dobře, tak jsem prostě ráno zapomněl foťák.

A proč to?

Víte, kolik různých scenérií míjíte denně, aniž byste si jich třeba jen povšimli? Třeba jenom dneska jsem si uvědomil: pokaždé, když si jdu zapálit na balkón, koukám na strom. Vždycky. Je na něm něco zajímavého? Běžně asi ani ne. Ale je tam a já na něj den co den čumím. Zrovna před snad ani ne měsícem nám v Brně zbourali zimní stadion. Místo něj je tam lochna jako svině. Teda ne lochna, prostě prázdný prostor. Kdykoliv takřka kamkoliv jedu z Lesné, musím kolem stadionu (tedy bývalého). Každý pracovní den dvakrát. Alespoň. A já ho nikde na snímku nemám. Ano, vím, kde ho najít. Ale to není ono.

Nebo - uvědomujete si, kolik desítek předmětů vám denně projde rukama? Podívali jste se někdy pořádně na svoji propisku? Dobře, uznávám, propisce zase tolik nedám, ale je to věc, kterou s sebou pořád tahám v kapse. Když je to oblíbená propiska, ta jedna konkrétní mi vydrží několik let. Nožejk, kleště. Zapalovač. V takové nebo makové situaci. Kolik různých shluků se vám denně vylíhne na stole?

Logicky - pokud bude hlavní náplní dne focení hokeje, lze vcelku oprávněně předpokládat, že výsledné "foto dne" bude asi hokej. Ale třeba taky ne.

Uvidím, jak dlouho mne to bude bavit (taky nezaručuju, že dokážu každej den prdnout na web) a jak se to vůbec vystříbří. Jestli to bude jedna fotka nebo v některých případech víc.

Jestli se vám to bude líbit nebo ne, záleží na vkusu každého soudruha.