Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Únor 2006

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Úterý, 28.02.2006 ... Psí hlídka ...

Dumám, dumám. Nic mne nenapadá. Mrzuté.

Zaspal.

Jel autem do práce.

Pak usilovně řešil jeden naprosto nezajímavý a přitom relativně triviální problém s ukládáním kontaktů v Utlouku Exprase. Hmm. Až do oběda. A přitom to bylo tak jednoduchý.

Cesta na voběd šalinou - šajze, to byla zas sbírka pasažérů, to vypadalo, jak kdyby pustili nějaký produkty nepovedenýho genetickýho experimentu. Já vím, že už jsem to několikrát zmiňoval, ale mne to dycky zarazí. Vypadám já v šalině taky tak extrémně hnusně? Jak tam všici seděj, zíraj do blba, rozmlženej pohled, dvě babice si čtou Blesk. Každá svůj. Evidentně největší vzdělankyně z první půlky soupravy.

Mně se z těch lidí fakt udělalo až šoufl, že jsem si musel přejít do druhé části vozu - a vida: tam sedí docela sympatickej starší chlapík, takovej ten žoviální kulatej ksicht, knír jak mrož a tlemí se do prostoru. Se ví, že ten na pohled jedinej snesitelnej spolucestující musel bejt můj známej - můj přímej a nejbližší nadřízenej z armády, dispečer provozu tankové a automobilní techniky.

Pak eště chvíla práce a pak ...

Jo, vida, zanedbatelná, ale přeci jenom novinka, s Ťapinkou velkopodnikatelkou jsme si stanovili rozvrh péče o rodinu, tedy konkrétně v úterý mám já psí hlídku. Pondělky a čtvrtky minimálně si je bere do ordinace, ve středy dle domluvenejch operací, v pátek končíme oba relativně brzo, takže jak to komu vyjde. Úterní odpolední mám já.

Což šariky nesmírně potěšilo, Anďák mi zdrh do rokle, chyt jakousi stopu. Na něho zas dou ty jarní pudy. Bude muset fakt chodit zase chvílu na špagátě. Což vo to, vrátil se celkem obratem na druhý důraznější zavolání, pravda, naprosto z vopačnýho směru, ani nechápu, jak to mohl stihnout. Jenže se v tom rozrušení asi kteraksi zapomněl vytento, takže pak prudil celej večer.

Nuda, co?

Pondělí, 27.02.2006 ... Ajta, tihle tu dlouho nebyli ...

Sedím večer na gauči, žvejkám rohlík s prefabrikovanou česnekosejrovou pomatlánkou, čtu si Kafkův Proces. Jo, eště furt, nebo spíš už zas - nějak jsem se k tomu nemoh furt dokejvat, pročež jsem těch pár zatím přečtených stránek prolítl zběžně pro sichr znova. Jak ten Josef K. se ráno probudí a zjistí, že je vlastně zatčen.

Zvonek.

Tfuj, to jsem se lek.

To mám z toho, furt taková literatůra, samej Kafka, Orwell, aj ten McBain k tomu přilejvá, samý tajemný zatčení, Velcí Bratři, přepadový policejní razie, neprůstřelný vesty, brokovnice ... Sebou pak jeden škubne, kdykoli nějakej kokot zazvoní.

Strčil jsem rožek rohlíku do huby a žvejkaje vydal jsem se na obhlídku, koho to sem čerti či který elementi nesou.

Za dveřma dvě postarší ženštiny. Velkoryse pomíjím fakt, jak se dostaly do baráku natruc dědkovi Zamykačovi a jemu podobnejm. V duchu si sumíruju vodpověď, že né, díky, telefonní linku nemám, televizi nemám, pojištění ani kastról nepotřebuju a internet mám rychlej jak sviň ...

"Dobrý večer, rozhodně vás nerady vyrušujeme ..."

(Jako by se stalo, už jste vyrušily, tak vyklopte, co to bude tentokrát.)

"... ale chodíme tu mezi lidmi ..."

(Z čehož maj jistě všici ukrutnou radost, zvlášť, pokáď je vytáhnete od jídla.)

"... a snažíme se povědět jim něco o našem Pánu Ježíši."

(A kurva, málem mi poslední sousto zaskočilo, todle už tady dlouho nebylo a nebyl jsem na to ani připravenej. Tak né čert, ale Ježíš je sem poslal. No, však prapůvodně jsou z jedné roty.)

"Aha?" já na to.

"Nechceme se vnucovat, ale pokud byste chtěl dozvědět se více, nechala bych vám tu letáček ..."

"Jo, a vy jste teda konkrétně vod které party?"

"Svědkové Jehovovi."

"Hmm," nasadil jsem notně zklamanej vobličej, až ta bližší uskočila ode dveří v očekávání, že je v ten moment rázně přibouchnu. Ale to jsem nechtěl. Spíš jsem jenom vycejtil, že s těmadle nebude žádná bžunda. "Hmm, dyž to je těžký, za mnou už dvě takový dívčiny z toho vašeho fanclubu svýho času nějakou dobu na pár slov docházely, jenže jsme se nějak nemohli shodnout na některejch klíčovejch votázkách ..."

"Opravdu? Co třeba?"

"Namátkou třeba ohledně mého veskrze kladného vzahu ke zbraním všeho druhu a k dárcovství orgánů a tělních tekutin. Nebo jste zahájili nějaký názorový posun?"

"My se řídíme výhradně Biblí."

"No to jo, Biblí, ale na můj vkus máte trochu vychýlenou a jednostrannou interpretaci."

"Tak se velice omlouváme ..."

"Ale to snad není ani třeba, omlouvat se až tak nemusíte, jenom konstatuju, že ač máme třeba někde v jádru i podobný náhled, s vaším výkladem se neztotožňuji a jako registrovaného člena uliční buňky mne stěží získáte. Ovšem naopak za zájem děkuji a na letáček se rád podívám, abych věděl, co se u vás děje novýho."

A báby vypadaly děsně "hepy", páč jsem byl asi jedinej, kdo je nevyrazil rovnou. Eště jsem pak slyšel několik třísknutí dveřima, někdo asi nechtěl o duchovní spáse ani slyšet. Dyk říkám, že tenhle dům je samej gauner a bolševik.

Se ví, že letáček nezklamal.

Že jako Ježíš Kristus velkej učitel, morální vzor a takový ty notoricky známý kecy vokolo. Láska, zázraky, věčný život. Na vobrázkách taky všici hepy. To všecko prokládaný přesnejma hypertextovejma odkazama na Bibli.

Že jako Ježíše následovat a člověk to má v cajku. A hlavně: Svědkové Jehovovi vám v tom rádi pomohou. (Jan 13:34, 35)

Tak nevím. Ve všech čtyřech překladech Novejch Zákonů, co doma mám, ve znění pozdějších novel, evangelium svatýho Jana, §13, odstavce 34 a 35 vyznívaj nějak ve stejným smyslu, příkladně cituji:

34) Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.

35) Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

Konec citátu. To celý je opouzdřený tou epizodou, kdy zrovna Ježíš vodhalí, že Jidáš je křivák a bonzák a vtipně předpokládá, že z alibi vod Petra nebude taky nic. Že po něm de Pilát a ta jeho squadra a že jako: "Sorry, Jéžo, bylo to fajn s tebou pokecat, ale byznys je byznys."

A jelikož Ježíš ví, jak to v týdle branži chodí a že ho brzo přitlučou na břevno, tak aspoň nabádá ty svý praktikanty, ať trochu držej jím udanou lajnu.

Vohromně reprezentativní ukázka pro náborovou akci.

Vo nějakejch lidech, co tahaj jiný lidi vod rohlíků s česnekosejrovou pomatlánkou, ani slovo.

Asi maj eště pátej překlad.

Nebo je to jen věc náhledu na fakta, jak by hravě vysvětlil každý marketingový specialista nebo podobný sedmilhář.

Avšak dobře, tak to maj tý Jehovisti trochu zmatečný a pomotaný, ale to je přece jejich problém. Já v Linuxu taky solidně tápu. Dyž jim de vo moje duševní blaho a né vo telefonní linku, několikrát se vomluvěj a nechcou podepisovat žádný předběžný smlouvy, tak přece na ně nebudu hned hnusnej, no ne? Nejsu já nakonec ten charakter?

Poslední dny do neděle, 26.02.2006 ... Přechod do ilegality ...

Že jsem se s deníčkem uchýlil do "ilegality", to ti, kteří to tady čtou, už asi pochopili. Mám to ostatně bystré čtenáře. Otázka zní - proč?

Doneslo se mi, že "jdou po mně". Asi jsem svejma posledníma zápiskama šlápl některejm ingóstům na kuří voka, přičemž tito, místo aby zpytovali svědomí a dumali, zda neudělali někde procesní chybu, vzali to jako neodůvodněný (haha) osobní výpad a počli prahnout po pomstě.

To se ví, že s tím nikdo nepřišel rovnou za mnou, o sortě takovýchto charakterů nemluvíme. Doneslo se mi šeptandou z několika různých směrů, sice ne s poukazem na konkrétní osoby, ale s dostatečně jasným vylíčením jejich plánů. Dá rozum, že když mi to někdo vybreptá, asi mi nepráskne rovnou viníka, tím by zase udělal zlou krev mezi nima. A ani to není nijak vcelku potřeba. I tak mne solidarita některých (i těch, o kterých tady už šly ságy) potěšila, mimo jiné v oné "šeptandě" zaznělo "abysme o tebe nepřišli".

Konkrétněji - oni nejmenovaní se sešikovali a kuli pikle v tom smyslu, mj. že "někdo" "z přátelství" a "nezištně" upozorní například Velkýho Šéfa Kvakina na velmi zajímavé stránky jednoho ze zaměstnanců, ať už přímo, přes někoho nebo třeba anonymem. A to měla bejt ta mírnější fáze. Některý podrobnosti jsem ani já při své obrazotvornosti nepochopil.

Co by mi mohli?

Reálně absolutně nic. Nespisuju deníček v práci (a vím proč - právě pro tyto příležitosti), nejmenuju ouřad ani z lidí nikoho konkrétně, naopak je tu na celém webu několikráte opakováno, že jakákoli podobnost deníčkových figurek s reálnými je čistě vyfantazírovaná, všechny osoby jsou přísně smyšlené, a to i ty, jež se vyskytují na fotografiích. Co si šmudlám po večerech doma za "hodnotnou literatůru", po tom je každýmu veskrze hovno. Z pracovněprávního hlediska mne v této problematice (ostatně i jinak) můžou všichni tak leda škrábat na prdeli.

Kdyby se někdo našňup, a šel mne žalovat? Že se přesně poznal a identifikoval se (opět mylně a na vlastní nebezpečí) s nějakým deníčkovým idolem? Už to vidím v reálnejch barvách:

"Ctihodný soude, pane předsedo, páni přísedící, chtěl bych uvést fakt, že paní žalobkyně se identifikuje s postavou, o níž na svých webových stránkách píšu, že je pěkná piča. Ze strany paní žalobkyně jde o čiročirý omyl a vztahovačnost, neboť sami vidíte, že je ona konkrétně sice je piča, avšak piča škaredá."

Ne, tudy by cesta asi nevedla.

Ale zas si nedělám iluze o tom, že při pořádné pifce by mne intrikami a soustavným hledáním záminek dokázali z ouřadu vyštípat. A o to právě jde.

Nemám v úmyslu se s nějakýma takovýmahle ve své podstatě ztroskotanejma nulama handrkovat. Nijak extrémně na tomhle konkrétním džobu nelpím, dovedu si představit i lepší zaměstnání, ale taky si dovedu představit horší. Na tu bídu tam mám ještě docela veget.

Přežil jsem v tom blbincu zimu a na jaro a léto mám jiný plány, než řešit nějaký rozbroje. Ostatně s Ťapinčinou ordinací a dalšíma sračičkama vokolo jsem si teď zobnul tak, že v tenhle moment má pro mne cokoli větší prioritu, než nějaký odrážení útoků vyhecovanejch ouředníků, a to šťouráním v nose počínaje, drápáním na prdeli konče.

Jistě, byla by to vhodná příležitost pro rozpoutání nějaké pseudokampaně za "svobodu slova" a kdovíjaký sračičky, leckterý pravověrný blbloger by za takovou šanci dal pravou ruku, ovšem podstata věci tkví v tom, že já na to kašlu.

Původně jsem si začal psát deníček jako postřehy z mého života, jelikož jsem měl (a neustále mám) neodbytný pocit, že to, co se přihodí mně za jeden den, to si někdo nevyžere za půlrok. Zápisky nabízím k volnému přečtení. Hrdinky laciných románů, jež si smolí papírový ručně psaný deníček ukrytý kdesi v hloubi šuplete, k němuž se nikdy nikdo nedostane, tyto hrdinky smyšlénky jsou, jak by řekl Jan Ámos. Snad s výjimkou hrdinek laciných detektivních románů, kde si sic hrdinka šmudlá papírový ručně psaný deníček ukrytý kdesi v hloubi šuplete, avšak neopomene si tam zaznamenat epizodku, kdy porcovací kudlou proklála nevěrného snoubence, načež se hrdinka diví, když policie při domovní prohlídce deníček neomylně vyhmátne a na jeho základě jde hrdinka bručet. I tyto hrdinky smyšlénky jsou, avšak při četbě tohoto laciného detektivního románu má čtenář aspoň jakýsi pocit, že ten deníček k něčemu byl.

Já se rozhod jít cestou transparentní a svůj deníček průběžně zveřejňovat, jen ať se čtenářstvo (jež se za tu dobu vcelku rozrostlo) pokochá. A proč ne? Já si to jednoho krásnýho dne přečtu zpětně a pobavím se možná taky. Nebo si pomyslím, co jsem to byl za trotla. Ačkoli to si myslím už teď, tak jakej by to pak mělo smysl?

Zkrátka - mám deníček, mám čtenáře. Mám rád svůj deníček, mám rád své čtenáře. Mnozí čtenáři mi svojí interakcí pomáhají deníček spoluvytvářet. Píšu pro sebe a své přátele. Díky deníčku mám některé nové přátele. Pravda, v ojedinělých případech mám o některé staré přátele méně. Povětšinou se jedná o ty, kteří se tak dlouho smáli, když četli o jiných, až se jednou dočetli i o sobě. Což neudejchali. Namátkou mne napadají asi dva jedinci. Vot ničevó, asi to zase nebyli až tak dobří přátelé, když je takováto drobnost rozhodila. Ale hlavě a rozhodně - nepíšu deníček pro své nepřátele. Jé, teď jsem to krásně vystih.

Tohle všechno jsou důvody, proč jsem se nepouštěl hrdě do žádného zbytečného konfliktu. Jsou věci, za které stojí za to bojovat. Tahle to není. Vopravdu mám důležitější věci na starost.

Tedy jsem zvolil úhybný manévr a deníček přemigroval do ilegality. Kdo chce, zeptá se. Nebo časem najde. Je sice ve hře varianta, že najde i nepřítel, ale zase až tak moc uhýbat nebudu, abych se uchyloval k nějakým dalším obstrukcím. Věřím, že alespoň někdo z těch, co na mne mají pifku, vytrvá. Pak ovšem děj se vůle boží. Ostatně už v současné chvíli - sice je celá stránka nachystána jako velký oční výtěr plný "neškodného balastu", ale kdo se začte hlouběji, najde. Nebo v archivech Gůglu a jiných vyhledávačů. Ale to je zase o několik starostí víc, než by se mně v tento moment chtělo řešit.

Nepochybuju, že tohle bude mít eště dohru na ouřadové půdě. Ať má. Buď ze sebe udělaj sami debily, nebo to přes všechnu snahu vodseru já. Ale co už, kroky jsem podnik a zbytek je zas to samý na druhou stranu - nestojí mi ani tohle za to, abych se kvůli tomu posral.

A v rámci sebekritiky jsem pokročil eště dál - pokud to nebude klíčová záležitost, budu se snažit zmínky o mejch drahejch uživatelích a uživatelkách eliminovat. Pro můj život je vztah s nimi pouhý prostředek, nikoli cíl.

Zachovejte přízeň, jedeme dál ...

Chvíli bude asi ještě trvat, než to tady v novým umístění konsoliduju, než zprovozním odkazy, RSS, ověřím funkčnost komentářů a tak. Možná do původního umístění časem dám nějakou "light" verzi deníčku skrz zachování historie, přece jen na to vedou cesty z jinejch webů a "Odkaz nafurt" by se dle svého názvu měl chovat.

K prozaičtějším věcem:

- Čeští hokejisti se doplácali aspoň k broznové medajli. Což už jste asi beztak slyšeli. Inu, není každej turnaj posvícení. Zkrátka jim to nějak nesedlo, to se stane.

- Ťapince jsem uplácal aspoň jakousi základní propagační stránku. Na to, že su naprosto bez nápadu, to snad ujde, ne?

- A jinak je po mně celej víkend hovno. Zaplaťpánbůh, že pan McBain byl taky takovej grafoman.

Středa, 22.02.2006 ... Usilovná práce a Howadoor na provázku ...

Dobře to chlapec dělá, fakt skvěle. Komusi jsem brzo ráno hned po příchodu do práce ještě snad před devátou slíbil, že se na jeho problém podívám odpoledne. A obratem jsem zapomněl, kdo že to vlastně byl. Už je to s tou mou "roztržitostí" na pováženou, půl hodiny sedím, tupě čučím do telefonního seznamu ouřadu, do nastavení mejlovýho LDAP serveru, furt mi žádný méno nic neříká.

Naštěstí se mzdová oučetní Hejkal vyselektovala takňák sama, anžto má kancl hned vedle kuchyňky, kam jsem sobě mířil zalejt kafe. Stačilo ji slyšet přes dvoje zavřený dvéře a už jsem byl doma.

Jakási úprava jedné zmršené tiskové sestavy z mezd, součty finálních součtů, mocnej oříšek. Přemejšlel jsem tak usilovně, až se mi dělaly mžitky před vočima, což myslím tentokrát doslovně. To už se mi dlouho nestalo. Teda né, že by se mi dlouho nestalo, abych myslel něco doslovně, ale to s těma mžitkama. Znáte to někdo taky?

"Selhaly-li všechny pokusy, je na čase přečíst návod", praví známý zákon. Když selže i ten, jest to nemilé.

Nakonec se zadařilo, ovšem po dvou a půl hodinách urputného nerovného souboje. V nejbližší době bych do podobné pikantérie nerad zabřed. Tfuj, to byl hnus.

Pan Howadoor, vybaven lanem, soustavou úvazků, stativem, fotoaparátem a v neposlední řadě mou teoretickou průpravou stále ohledně toho prusíkování po svislém laně, vyrazil takto nalehko vyzkoušet si to kousek za Brno do terénu. Prý na menší skalku, neboť záhy potřebuje vylézt na strom. Strom je dle Howadooří logiky náročnější než menší skalka.

O svých pokusech mne nezapomněl po většinu dne pilně informovat.

Čímž opět dokázal, že jest:

a) dobrodruh
b) sportovec
c) otužilec
d) magor

To není kvíz. To platí všechno najednou.

Hokej ...

Má smysl o tom něco ještě psát? Z pozice diváka pěkný. Živý, temperamentní, bez nějakejch extrémních faulů, nebejt toho, jak si Slováci sami trefili toho Demitru pukem do palice, nebylo by tam ani žádný násilí.

Jenom, nevím proč, je mi těch Slováků tak trochu líto. Jednak po tom, co předvedli oni a Češi doposud, druhak mně je jich líto dycky. Když českej mančaft někoho někde vyřadí, se ví, to je dobře, chuj s nim, ale u Slovenska mi to přijde dycky jak dybysme vyřadili půlku "našich", derby nederby. Jó, bejvalá federace, furt jim nějak v druhým plánu fandím taky.

A ten jejich Chára je skvělej.

Nuž nic, takovej je sport, vae victis (ale ať to Slováci nějak rozdejchaj).

Úterý, 21.02.2006 ... Na to musí bejt jeden právník ...

Se vystříbřil onen neblahý incident z minulýho tejdna. Tak dobře, v kostce šlo o to, že mi zase někdo zasekal jakejmasi cypovinama mailserver, ten těžce dejchal a neměl se k řádné činnosti. Pročež jsem se už vztek, vlít na DrDol a její partu, neboť konkrétní částice tohoto tělesa v tom měly prsty. DrDol samotnou jsem si k tomu přibral jakožto jejich vedoucí, ať to má nějakou váhu. Že ale jako to zůstane přece jenom eště u nich v partě pod pokličkou, poslední varování, to už je Alamo a zpátky ni krok.

Načež jsem si sjel statistiky za inkriminovanou dobu a všeckejm hříšníkům přistřih křidýlka - konkrétně jim pozarážel komunikaci se všema největšíma posílačama a adresátama pikačovin. Jako dycky.

A tak by to - jako dycky - i zůstalo, voni by si dali chvílu majzla a na nějakou dobu se zas umravnili. Kdyby ...

Kdyby jedna ze zahrnutejch nebyla třeba právnička Irma.

"Tys mi zatrh maila s dcerou?"

"A vím já? Počkej, esli je to adresa blablabla@blabla.cz, tak asi jo."

"Tak to teda ne. Vokamžitě mi ji zas uvolni."

"Ehm, to nevidím tak žhavě."

"Vona mi posílá seminární práce."

"Zajímavý, a já tady čtu 'Fw: Vtip - pojedeme na Bahrajn, haha :o)'. Velikost dvě mega, antivirem zkontrolováno."

"Vrať mi to."

"Pro nejbližší dobu na to zapomeň. I kdybych chtěl - jakože nechci, nesedím u své mašiny, dále pak nemám náladu, zájem ani hlavně žádnej rozumnej důvod."

A tak furt dokola. Až jsem se nasral, pronesl kratší nesouvislý projev ve smyslu, že jde o důsledky jejich počínání, že si ze mne dělá piču, že rozhodně nejde vo žádný seminární práce, a i kdyby šlo, tak netuším, co maj společnýho s výkonem státní správy a samosprávy, že to takhle prostě zůstane v restrikcích a pokud se jí to nelíbí, ať si jde stěžovat za Tasemnicí.

A vona? Šla.

Čímž aféra vygradovala až k dnešnímu řešení na poradě vedoucích odporů u Tasemnice.

Výsledek? Právnička Irma tímto vtipným tahem vykoledovala buzeraci všem, já mám průběžný kontroly vod Tasemnice příkazem s povinností jí hlásit hříšníky, a to jmenovitě. Fajn, tak tomu jsem se snažil několik let vyhnout. Dobře, tak mám zase jako vždy pravdu, ale že by mne to nějak nadchlo, to se říct nedá.

Kde ti lidi na ty nápady choděj?

Na to jeden musí bejt fakt JUDr.

A pak ať se mi zase někdo diví, že se seru do právníků.

Jo, hokej, to bylo vodpoledne konečně lepčí pokoukání.

Češi si vod začátku sami nasadili hendikep a dali Kanaďanům náskok na 0:3. Vod druhé třetiny vyhodili Vokůňa z branky, postavili tam teho Hniličku a, když zjistili, že se nemusej furt starat jenom vo brankářa, začali tak vod půlky té druhé třetiny hrát. Poprvé pořádně na celé volympiádě.

Fakt, přestali tvrdošíjně nahrávat Kanaďanům a vobčas i trefili puk.

A třetí třetina už byla lahůdková.

Akorát teda nevyhráli, ale vo to podle barona de Coubertaina na volympiádě prej vůbec nende. Důležitý je zúčastnit se. Eddie "The Eagle" Edwards by vo tom moh vyprávět. A jakej to byl v Calgary idol.

Pan Howadoor mne celej večer pranýřuje po ICQ. Jelikož jsem mu přednedávnem radil, kterak prusíkovati po laně směrem vzhůru za účelem práce ve výšce, odvážil se a jal se činit pokusy doma s kotvou zapuštěnou do stropu. Delší dobu o něm nebylo slyšet ...

Howadoor (7:53 PM) :
VRAHU

Howadoor (7:53 PM) :
Tys to nikdy nezkoušel

Howadoor (7:54 PM) :
NIkdys to doopravdy nedělal a mně jsi to poradil

Howadoor (7:54 PM) :
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!§§

Howadoor (7:54 PM) :
GRRRRRRRRRRRRRRR

egi (7:54 PM) :
co je?

Howadoor (7:54 PM) :
Teď jsem dvacet minut visel u stropu a nemohl se odtamtud dostat

egi (7:54 PM) :
jsem ti rikal, ze dolu to de blbe :o))

Howadoor (7:56 PM) :
Ty zkurvené prusíky se zaseknou a nehnu s nima ani za prase

egi (7:56 PM) :
proto to zkousis, ne?

egi (7:56 PM) :
abys ziskal grif.

Howadoor (7:56 PM) :
Grif

Howadoor (7:57 PM) :
Tak grif řikáš

Howadoor (7:57 PM) :
Ty vole! Zvednu jednou rukou šedesát kilo ale s tím prusíkem nehnu a ty mi budeš vykládat o grifech

egi (7:57 PM) :
ale nakonec ses dolu dostal, ne? nebo ti blable podala noutbuk a ty hrimas jeste porad z vyse lustru?

Howadoor (7:57 PM) :
Málem jsem to tu všecko pozabíjel

Howadoor (7:58 PM) :
Nakonec jo, ale kdybych lezl rovnou na strom tak teď kvílím v šesti metrech a doufám, že půjde náhodný chodec po lese

... a prostě tak. Má to někdo zábavu na večer. Zbytek rozhovoru je sice ani ne tak důvěrný, jako hlavně nepublikovatelný.

Pondělí, 20.02.2006 ... Základní problémy lidstva ...

Zakoupil jsem sobě čistě náhodou při jedné cestě dvoje nový boxerky, čímž myslím spodní prádlo čili bombarďáky, nikoli pak rukavice. Muži se prý dělí na zarputilé "trenkaře" a "slipaře", jak jsem se jakýmsi nedopatřením dočet na jakémsi úchylném ženském serveru. Nebo čert ví kde. Jelikož jsem onu informaci získal opravdu omylem (ne-li od někoho jako kuriozitu), nebyl jsem poučen předem a třicet let jsem setrvával ve vlastních experimentech (neplést s exkrementy) a hledání cesty. Též mi chybí ona zarputilost, což je možná důvod, proč se o mně nepíše na úchylných serverech pro ženy.

Prádlo vybírám den ode dne podle účelu - někdy se hodí slipy, někdy trencle. Trenýrky jakožto vzdušnější a volnější pro pohodlné celodenní setrvání, slipy spíš pro hektičtější dny s aktivnějším pohybem. Při chladném počasí do trenek táhne. A hrozí u nich riziko zaříznutí do prdele. Slipy aretují, ale mohou přiškrtit. S obojím třeba nakládati opatrně.

Tzv. "boxerky" kombinují výhody obou druhů - decentně přidrží, částečně poskytnou rozmach. Snažím se vyřazené kusy prádla z tohoto šuplíku postupně přezbrojovat právě na boxerky. Avšak ty musí být obzvláště umně zhotovené, aby byly ťip ťop. A především v nich musí převažovat bavlna - technologický postup zvaný "uložit vajca do bavlny".

Proč o tom vlastně povídám? Pointu to žádnou nemá. Zkrátka jsem šel kolem kvelbu a koupil dvoje spoďáry. Hmm.

Na pochůzku za sportovním zážitkem (HC Kometa Brno vs. HC Berounští Medvědi) jsem se také dneska krajc-vajc. Nějak se mi přestalo chtít. Sic zpočátku se aktivně chyt na moje nahození pan Fabiak s krátkým, že by se přidal, postupně však začal mlžit, že vlastně eště neví, že musí počkat na jakýhosi kur(v)ýra, co mu má přivézt nějaký pracovní materiály domů (hle, logika), že vlastně vůbec netuší, v kolik by moh a jestli vůbec. S takovým materiálem pak něco domlouvejte.

Ale i já jsem zatoužil spíš po gauči, pročež jsem materiála nijak vehementně nepřemlouval, beztak by toho hokeja už bylo na tendle měsíc ňák moc, dnešní zápas jsem kontumačně vyškrt a ubral se domů za účelem četby.

Taky věc - tahám už dobrý dva tři tejdny v příručním baťohu Kafkův Proces. Jak kočka Kafku. A nějak to furt né a né přečíst. Zhruba vím, vo čem to je, soudě dle všech předpokladů by se mi to mělo líbit, ba dokonce těch asi třicet stran, co jsem za tu dobu nadvakrát přečet, se mi zamlouvalo. Ale vím já, proč se k tomu nemůžu dohrabat?

Dnes mi navíc došlo poštou zas pár McBainů. Co jsem vybral antikvariáty v širokém okolí a vykoupil i tři virtuální, našel jsem další zdroj k doplnění sbírky - internetové aukce. Jenže, když se nedostanu ke Kafkovi, nedostanu se ani k McBainovi. A co tahám na zádech, to je mi vcelku jedno. Nechám tam toho Kafku. Nebo ne?

Vzato kolem a kolem, to jsou mi problémy. Trencle vs. slipy. Čučení na hokej či čučení do knihy na gauči. Kafka nebo McBain? Co by za takový starosti dali přemnožení negramotní nafouknutí černoušci v Africe?

A beztak jsem přečet zas akorát časopis a jinak hrubé hovno.

Ťapince poštovský panáček s mejma McBainama v druhý ruce dones natištěný vizitky.

Letáčky jsem jí nechal natisknout a nařezat já.

Ťapinka machruje s vizitkama a po široširým vokolí ordinace roznáší letáčky. A za ní se plíží místní důchodky s pejskama Fifinkama a loudí, že támdle pani s tym jozefčíkem má letáček vod ňáké nové veterinářky, tak jestli vona by mohla dostat taky. Že Fifi též potřebuje sem tam nějak seřídit.

A též měla Ťapinka historicky prvního pacienta ve své nové privátní praxi. Vopíchání právě jezevčíka. Tedy kdesi po Šimicách už běhá čokl s Ťapinčinou lysetkou s číslem 002. Se ví, 001 má náš Anďák.

Čili dle všeho to vypadá, že Ťapinka bude mít přinejmenším sporadickou práci, tudíž nebude furt čučet doma mně za zádama. Jupí.

Přece jenom beru McBaina, jdu lehnout.

PS.: Nebo Kafku?

Víkend, 18.-19.02.2006 ... Nějak furt nic ...

Celou sobotu a neděli sedím a stále plodím Ťapince databázi, neb ono už to s tou její slavnou ordinací začíná vypadat na vážno.

Moc fajn víkendovej program.

Zpestřeno ještě o stěhování stolu do ordinace. Asi abych si odpočinul.

V sobotu v přestávce hokeje jsem šel venčit šariky, Anďo mi zdrh za barák, na něj jdou asi zas tyhlencty jarní pudy, díky čemuž jsem neviděl třetí finskou branku. No, ani nevím, jestli mám bejt na čokla až tak naštvanej.

Mášenka dostala v sobotu v poledne žvejkací kost. Je neděle, půlnoc. Mášenka si kost stále hlídá. A my jak tupci musíme chodit vokolo a vobčas udělat gesto, jakože nás její kost ohromně zajímá, že bysme jí ji chtěli sebrat. Čubka je pak hepy a hlídá dál.

S tím hokejem je to taky jakýsi takový levý. Furt někdo zmrzačenej, výkon rozpačitej. Chápu, že ňáký Česko nemůže vyžrat všechnu hokejovou slávu na světě, vyhrávat porád ani nemusej, ale není na to ani nijak excelentní pokoukání. Spíš jako by se trápili. Dobrá, tak vyhráli nad Itálií, to není ani divu, Makaróni by se obecně vyjímali líp tak na jachtingu nebo bíčvolejbalu. Snad škoda, že nehrají na OH země jako Uganda nebo Paraguay, to by byl protentokrát zjevně rovnocennej soupeř.

Tak teda věřme, že se ti "naši" polepšej, ať se na to dá dívat. A že Mášucha tu kost taky někdy sežere, už je to na dobrý cestě, už do ní párkrát žvejkla.

Beztak se pudu zejtra pro zlepšení nálady podívat na Kometu.

Jak jsem říkal - tohle je ta pozitivnější stránka věci, a sice, že s ordinací už to začíná vypadat reálně.

Pátek, 17.02.2006 ... Mrzutost ...

Nějak vod rána celej den všecko levý, dokonce by se dalo použít nadmíru výstižné "píčou ke zdi".

V hokně furt nějak nepříjemno, do toho mi polehalo všecko, co mohlo, ač by nemělo. Divnej den. Snad jenom na body jsem zvítězil nad urputným linuxovým problémem, za což si píšu malej interní bod.

Snad až večer došla menší satisfakce v podobě poznání, že nikdy není tak zle, aby nemohlo bejt hůř.

Když už jsem myslel, jak su na tom celkově blbě a napadaly mne samé chmurné myšlénky, potkal jsem v Kradefurtu bejvalýho šéfa Mlhoše od "Kamsenanáshrabete".

"A co na firmě novýho? Teda já mám nějaký takový průběžný zprávy, ale je něco klíčovýho, o čem bych nevěděl?"

"Co ti ti holomci ještě nestihli prásknout? No naposledy Ondra, představ si, ten hodnej tichej Ondra, včera běhal po firmě a vykřikoval sprostá slova. Dočista nepochopitelné."

Živě si to představuju, tichošlápkoidní obchodník Ondra, jenž v tom kvádru ze všeho nejvíc připomíná zamlklého tučňáka, a ten běhal po firmě a vykřikoval sprostá slova? Po šesti letech v tom blázinci? Tomu nevěřím, hehe. A co mi přijde opravdu nepochopitelné? Že tam za ty léta ještě nedošlo k fyzickému násilí a že tam neteče krev ...

Čtvrtek, 16.02.2006 ... Legalizovaná čubka ...

No vida, a hned je líp. Stačí přijít na jinej ouřad z druhé strany, čímž nemyslím zadem přes dvorek, ale jako prostý vobčan.

Buď jsem vstal dřív, nebo mi kratší dobu trvalo vyhrabávání auta ze závěje na parkovišťu, každopádně jsem měl mít v devět poradu vypočítavejch techniků na Magorátu s těma lulanama z Odporu Městské Informatiky, přičemž jsem zjistil, že je půl deváté s bídou a já už su prakticky v centru. Co teď? Kafe jsem jedno právě dopil, venku chumelí, chodit v tom néni nic příjemnýho ...

Pročež jsem to střihnul přes Bronx, vprostřed brlohů hnědočechů zaparkoval a zastavil se na ouřad místně příslušný k mému bydlišťu. Tam jsem paní vyhrožoval už dávno, že ju někdy v neouřední den přepadnu a zlegalizuju čubu. Já s nima vedl delší štengrovací hru, že se maj hlásit akorát psi, pročež nemám ponětí, z jakého důvodu bych jim měl avizovat Mášenu, to už pozná přece harantě v první třídě v prvouce, že to nejni pes, nýbrž fena. Taky že nevím, z jakého titulu bych měl platit poplatek, neboť poplatek bejvá spojenej s nějakejma službama, jichž se mi nedostává. A daň ze psů žádnou neznám. A když už hlásit čubu a platit z ní daň, tak že by to v rámci komfortu mohlo jít korespondenční cestou (prej taky ne). A tak jsem s nima laškoval delší dobu. Stejně jsem byl vnitřně přesvědčenej, že jim to jednou vomelduju a zaplatím, ale až se to bude hodit mně a až se mi bude chtít a budu mít cestu vokolo a čas a náladu. Což se stalo v historii poprvé zhruba dnes.

Čubka taky nemusí bejt ilegál navěky.

Tak dlouho jsem patřičnou ouřednici dráždil, až z toho dlouhodobě vonemocněla a byla tam jiná na záskok.

"Jo, formulář, to mám radost ... hmm, pohlaví psa - mám napsat čuba nebo fena? Jméno Máša, to bych věděl. Stáří? Jo, pani, to já nevím. Čtyři roky. Možná pět. Nebo taky šest, ale na víc nejdu. Jak se píše ouředně zrzavá? Rusá? Ryšavá? No nic, napíšem zrzavá. Plemeno ándrgejtr ..."

"Tak ukažte, hmm, hmm, jak jste říkal to plemeno? Já to po vás ani nepřečtu. Písmo máte pěkný ..."

"... ale nečitelný, že jo? To mi říkala už soudružka učitelka na základce."

"Ale to plemeno? Under ... co?"

"Undergater - psáno. Jako ten první. Akorát barva jiná."

"To já tady ani v seznamu nemám. Ono se to tam dá nějak doplnit, kdybych já si takhle honem vzpomněla jak."

"To máte tady ten systém? Jo, ten znám. To dejte <F5> jako nový záznam, áno, teď to semhle napíšete, UN-DER-GA-TER, jo, správně, undergater, a teď to <F2> potvrdíte. A teď to z toho číselníku jenom dosadíte do karty psa. No vidíte ..."

Eště jsem z ní cvičně vyrazil novou známku pro Anďáka, ten už ju měl celou vožvejkanou, dokonce pani ani nic nenamítala, známku bez mrknutí navalila. A já se tak těšil, jak bude střečkovat, že to musí čokl tu známku nejdřív ztratit a já bych jí vysvětloval, jak ten náš moula ju tutově zrovna dneska večír ztratí. Nic. Navalila dvě známky, ani nebékla.

Takže hlavní výsledek - už maj registrovanýho druhýho undergatera. Undergater je na Brně-Severu uznaný plemeno a hlavně je zavedený v SYSTÉMU. Chovatelé undergaterů, můžete se jít hrdě hlásit.

Sem by se jak prdel na hrnec hodilo páně Groulovo: "Takovej jsem já."

Nebo eště výstižněji: "Já su ale taková svině ..."

Středa, 15.02.2006 ... Nemám rád ...

Nemám rád televizi. Nemám rád sportovce teoretiky. Už vůbec nemám rád sledování televize v hospodě. A především nemám rád sledování sportovních televizních přenosů sportovci teoretiky v hospodě.

Snad s výjimkou ...

Jo, snad s výjimkou mistrovství světa a olympijského turnaje v hokeji.

To jsem ochoten zamhouřit všechny voči, co jich mám. Tedy následně je, pochopitelně, vodevřít, sednout si do hospody a v televizi tam sportovní přenos sledovat.

Třeba dneska Česko - Německo s výsledkem 4:1, mhm, pěkný to bylo. Zvlášť ten první a poslední gól "našich". Hezky hráli, chlapci, hezky.

Aj tak su nějakej celej rozmrzelej.

Před hospodou se slepejšama a hokejem jsem si absolvoval takovou nemilou epizodu a výstup v práci.

Což vo to, cvičně si vobden ze stáda vybrat nějakého uživatele a cvičně ho zmrdat jak psa, to patří k dobrému tónu a oblíbené kratochvíli spousty vypočítavejch techniků. Udržovat je stále ve střehu, v napětí, v jistotě, že na ně něco člověk ví, že by se měli chovat mravně a hlavně "ajťáka" nesrat. Jenomže takový přátelský podušení uživatele někde v ústraní je jedna věc, MUSET jich zdupat celou grupu, a to s přizváním jejich vedoucí, to je věc druhá. Když to někdo nepochopí po dobrým, nic moc jinýho se s ním sice asi dělat nedá, ale to neznamená, že bych z toho měl mít kdovíjak bravurní pocit. S tou televizí a hospodou to proti takovejmdle zážitkům je slabej vtip. Jo, tohle je vopravdu věc, kterou nemám rád.

S takovou už si začínám připadat jak ten Šmoula, jak von se menoval? Mrzout? Taky každou větu začínal: "Nemám rád ..."

A to mám ráno poradu na Magorátu. Hmm. Čím dál, tím líp.

Úterý, 14.02.2006 ... Výjezdní porada ...

Tak von ten včerejšek měl ještě dohru. Mzdová oučetní Hejkal pro nás, tedy skvadru kolem tasemnice, uspořádala v rámci svých včerejších narozenin výjezdní poradu čili mejdan.

Se řidičem Mirajzem jsme ze všech dvou služebních aut utvořili konvoj, nafasovali každý alikvotní podíl slepičárny a rozjeli se na oběd na Hejkalí haciendu.

Vykutálený Mirajz parkující blíž ke vchodu si z hloučku odlapil Tasemnici, sextretářku Milasku a právničku Irmu a o parkovací místo níže blahosklonně propustil Laťku, Číču a Fištu. To bylo zas jak v židovské školce. Laťka by mohla už bejt vyškolená a držet klapačku, ale to vona né, to vona bude kafrat furt a furt. Do toho Číča ječí: "Teď nepředjížděj, zabiješ nás, dyť tam pořádně nevidíš. A jede tam auto. A je tady plná čára. Nepředjííížděěěj." Přičemž já pochopitelně nemám v úmyslu předjíždět, držím se za náklaďákem a jenom mravně vykukuju, protože nemám dostatečný rozhled a i tam, kam vidím, jede v protisměru vozidlo. A beztak je tam plná čára.

A když už to vypadá, že dojedeme, aniž bych to trio pozabíjel, vyloví Fišta odkudsi pičfuk a zamoří interiér vozidla.

No není to na lisknutí?

Ale vzato kolem a kolem, byl to snad jediný vážnější incident.

Hejkal nám podstrojila oběd, čímž jsem po letech bádání přišel konečně na pozoruhodný fakt - nejlepší přílohou k vepřovému řízku je kuřecí řízek.

Pan Hejkalák se radš někam zdejchnul před tou pohromou do putyky a jen poslal KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), že "... foťák je ve druhým šuplíku a Egi si s tím jistě poradí." Tak se i stalo.

Kupodivu se to v tomto užším kroužku dá nějakou dobu i vydržet, obvykle když se dámy mírně napaří, je s nima i celkem kloudná řeč. Tedy pokud ovšem Číča nezačne vytahovat historky, jak se jí o mně zdál sen. Prej erotickej. A nebyl jsem v něm nerudný sociopatický technik, nýbrž prej romantik. Hehe. Dokud je to v rovině snu - a to ještě jejího snu - dá se říct, že je to tolerovatelná fantazie stárnoucí samice. Ba jestli by mi to nemělo snad dokonce lichotit? Zdát se ovšem daný sen mně, šlo by o noční můru.

Nakonec jsme tu sestavu zase zpátky rozvezli a šli si po svejch.

Vlastně ideální pracovní doba - od devíti do jedenácti, to by Hejkal mohla mít takový narozeniny každej tejden. A ty šnycle byly vostatně fakt výtečný.

Pondělí, 13.02.2006 ... Ecce, vole, zářivka ...

Pracovní dobu jsem dnes od nekřesťanských asi čtvrt na devět strávil především sebevzděláváním, z nějž mne ovšem naplánovaně vytrhla šéfová Tasemnice. Tato mi vskotačila do kanclu, pravila, ať odložím tu dedektývku a chovám se jako chlap. Což jsem zprvu nepochopil, ba dokonce se snažil obhajovat, že nejde o žádnej pejprbekovej brak, nýbrž o hodnotného Franze Kafku. A co to má společnýho s chlapstvím nebo něčím takovým vůbec?

Věc se má tak, že na "úseku tasemnice" jsem jedinej jedinec mužského pohlaví, pokud nepočítám řidiče Mirajze, jenž by na držitele mohl taky kandidovat. Nevím, nikdy jsem jej podrobně nezkoumal. Ale usuzuji tak z vnějšího vzhledu a z faktu, že jsem jej několikrát viděl šmatlat směrem k pánskejm záchodům. Ačkoli co se týče zápasnických předpokladů, vede postavou sama Tasemnice, kdyby se mužství hodnotilo kupříkladu podle kníru, krčíme se i s Mirajzem někde na chvostu pelotonu. Ale soudě dle jména, asi má přinejmenším papír na chlapský jméno. Jenže zase je kandidát na titul "Furt f prdeli", pročež veškerá chlapská práce na odboru zůstává na mně.

Což není obvykle až tak dramatické. Manuálním záležitostem se umně vyhejbám, nosit balíky papírů do kopírek zvládne i sextretářka. Čili zbejvá prakticky jediná občasná epizoda - vinšování. Nevím, co tu slepičárnu k tomu pudí, ale jakmile má některá členka výročí, ač je to při jejich věku spíš tragédie než důvod k oslavě, jsem nemilosrdně odlapen, vybaven pugétem bejlí a vyslán jako předvojný průzkum, nechť ze sebe vysoukám nějaké to moudro.

Dnes došla řada na mzdovou účetní Hejkala, pětapade, byl jsem nucen popřát jí hodně zdraví, ač jsem ve své upřímnosti nahlas mínil, že nějaká drobná nebolestivá závada na hlasivkách by taky nebyla od věci. Ať nám Hejkal eště dlouho na ouřadě vydrží, především pak proto, abych nemusel zaučovat někoho novýho a vytvářet mu uživatele ve všech patřičnejch systémech. Předal jsem bejlí a zas se zdejchl.

Jo, a taky su tam ve dvaatřiceti suverénně nejmladší.

Aj tak je to diškriminace.

Neboť Ťapinka odpoledne dlela v Ostravě, kde v internetové aukci zakoupila sobě do úžasné nové ordinace horkovzdušný sterilizátor, iniciativně jsem se vydal na nákup.

Ježto jsem v sobotu pohořel s instalací zářivkového svítidla, bylo načase dokoupit k němu onen startér.

Už včera jsem startér hodlal zakoupiti, neb jsem měl cestu kolem Glogloglóbusu. Tam oné startéry mívají, dle vyvěšené cenovky 89 korun za dva kusy. Glogloglóbus, pro vás cokoliv. Žádný jeden startér, pro vlastní dobro si koupíte rovnou dva. Za devět pětek. Ale zas voriginál Osram. Tedy to všechno za předpokladu, že ho mají. Ač paní od zářivkových startérů dobrých deset minut skotačila po štaflích, a lovila v krabicích nahóře na regálu, nepodařilo se jí najít ani jeden, čili přesněji ani dva.

Nuž nevadí.

Dnes jsem se stavil v malým elektru vedle ouřadu a koupil za 11,- Kč startér jeden, akorát nounejm a né že Vosram. No nic, vosrám si ho sám.

Ťapinka si mne vyzvedla doma, odvezla mne k ordinaci, vyvláčeli jsme horkovzdušný sterilizátor z vozidla a já posléze nasadil startér do zářivky.

A ... a nic.

Tak jsem přišel na to, že je třeba ještě zářivkovou trubicí zručným grifem zakroutit, čímž ji jednak zajistím, druhak konečně narvu na nějaký kontakty. Pak stačilo zapnout do zásuvky, stisknout vypínač a "Fiat Lux", budiž světlo.

Dovolil bych si parafrázovat pana Piláta s jeho "Ejhle člověk", jenže nevím, jak se to řekne. "Ecce lumen"? "Ecce luminarium"?

Pche, a prej že montáž smí provádět výhradně odborná a špecializovaná firma, haha.

Ecce, vole, zářivka ...

Neděle, 12.02.2006 ... Univerzální technik - samouk ...

Vyprodukoval jsem pro přítele Nepejše počítač, jenž si u mne objednal. Tento jsem mu i do Prštic odvezl. Pan Nepejš pochopitelně dlí v Pršticích. Sice by to vypadalo zajímavě, kdyby bydlel kupříkladu v Blansku, já mu stroj odvezl do Prštic a uspořádal pro něj (pro Nepejše, nikoli pro samotný PC) bojovou hru na téma "Ulov si svůj počítač".

Nikoli, zkrátka odvezl jsem mu nový počítač až domů, zapojil, předvedl, data překopíroval, nastavení přizpůsobil.

Pan Nepejš jest veskrze spokojen.

Úplně nejspokojenější bude, až to celé zjistí jeho sestra, která, měla-li ho doposud připustit ke svému, dělala mu rozličné vobštrukce a příkoří.

A tak pan Nepejš netrpělivě očekává, kdy se sestra přiřítí a závistivě se zeptá, na co mu to je? A jako že se zeptá, na to bych i já dal krk, málo kdo si pořizuje třítisícovej plnotučnej Athlon jenom kvůli internetu, DýVíDýčkám a pár jednodušším hrám.

A pan Nepejš pak významně zakoulí vočama a s uspokojením odpoví: "Na hovno."

Čímž se hamižné sestry doživotně zbaví, neboť ta na fleku rupne závistí.

Nedbaje výhrůžných poznámek v návodu, že montáž může provádět pouze odborná firma, přimontoval jsem Ťapince do ordinační čekárny zářivku.

Zářivka nesvítí.

Což se možná zlepší, až do ní dokoupím a domontuju i startér.

Tedy do té zářivky ...

Sobota, 11.02.2006 ... Plodím a radím ...

Plodím pro Ťapinku aspoň nějakej provizorní pitomoučkej prográmek na evidenci vopíchanejch pséků.

Snažím se rozvzpomenout na programování v Majkrosoftím Eksesu, eSQéeL, nějakej ten Vižual Bejzik a tak. Zajímavé, kdysi jsem to dělal rutinně, teď si vzpomenout třeba na blbý "mírykvíry" jest trápení.

Slovutný cestovatel a horolezec Howadoor se vyptává mne na cestu do Litvy a na metodu lezení po laně metodou prusíkování. Vysvětluju mu obé. Možná ho omlouvá, že je dle vlastních slov vožralej. Což bych možná poznal i bez jeho vlastních slov, přinejmenším ve chvíli, kdy "prusíkování" nastřídačku nazývá "pusíkováním" a "prsíkováním".

Stejně je ten svět dneska nějakej divnej.

Pátek, 10.02.2006 ... Hovor s Kolouškem v posteli ...

... aneb nevhodná doba pro služební hovory?

"Dobrý den, neruším?" telefonuje mi pan Koloušek od poskytovatele internetového připojení pro ouřad.

"Hmm, povídejte, sice jsem v posteli, ale z toho si nic nedělejte."

"Jé, tak to se omlouvám, nezlobte se, netušil jsem ...," netušil, dobrá, jinak je pan Koloušek inteligentní člověk a zdatný obchodník, dobrá, jenom mu asi nikdo nevysvětlil, jaká je blbost volat státním zaměstnancům v pátek po čtvrté odpoledne.

"Né, říkám vám, že je to opravdu v pořádku, já su takovej zvodpovědnej, hehe. Jenom teda chvilku vydržte, já si aspoň vylezu do obejváku, ať tady přítulkyni nehejkám v posteli s telefónem ..."

"Aha, v posteli, s přítelkyní, ale já neruším? Gulp, gulp, gulp ..." na druhé straně tři polknutí naprázdno.

Může někdo nepochopit, že si lidi jdou v pátek odpoledne jenom tak na hodinku schrupnout?

Čtvrtek, 09.02.2006 ... Konspirace a úhybné manévry ...

... před dotěrným nadřízeným.

Jelikož ceny se už několik let vyvíjí příznivým směrem, tedy v tomto případě dolů, a konečně klesly na patřičnou a snesitelnou úroveň, taktéž díky tomu, že již mám ouřad jakž takž vybavenej technikou, každej ingóst má svůj alespoň nemocpomalej pičítač počínaje někde na Celeronu 700, nevysrala se mi momentálně žádná tiskárna a neblaf mi za poslední dobu z těch počítačů žádnej sakumprásk, moh jsem se rozmařile praštit přes kapsu (čili přes rozpočet) a koupit prvním pár vyvolenejm plochý LCD monitory. Konkrétně vyvolenejm nikoli na základě nějakejch osobních sympatií, nýbrž dle objektivních kritérií - stísněnej prostor, blbej zrak nebo vobojí.

Se ví, podle osobních sympatií bych už měl nějakej na stole, největšíma sympatiema z celýho ouřadu hořím výhradně sám k sobě. A vidíte? Nemám. Mám tam jednu - hlavní - sedmnáctku s prohnutým vobrazem, která čas vod času píská, druhou sedmnáctku s vypálenou obrazovkou tak, že i ve vypnutým stavu je na ní čitelná přihlašovací tabulka do Novellovské sítě, plus u dvou takovejch pseudoserverů za zádama dvě patnáctky (furt je řeč o monitorech), který jsou dle účetních papírů už vyřazený a ekologicky zlikvidovaný. By mě zajímalo, co jsem teda tenkrát místo nich vyhodil a nechal sešrotovat.

Plochý LCDčko si zaslouží takovej Milda Červ, kterej sedí u mrňavýho stolu kdesi v průchodu mezi kancelářema a doteď měl sice monitor deklarovanej jako barevnej, ale převážně žlutej. Jaruš z kasy, která to tam nemá vo moc větší a vzhledem k svýmu věku hnědýho uhlí (plus mínus pět let) vidí už lautr hovno. Právnička Irma, ta by sice měla stůl i větší, ale to by nesměla bejt tak zavalená lejstrama. Dobře, tak je zčásti bordelářka, ale je jí potřeba trochu vodlehčit. Nebo Ťápina (neplést s Ťapinou), která jakožto stavebnice zázračí na pracovním stole se stavebníma lejstrama velikosti A0. A tak.

Což vo to, monitóry (čiže displeje) jsem zakoupil, převzal, dovez a propašíroval do skladu. Teď jenom musím dávat majzla, aby se to nedomák Velkej Šéf Kvakin.

A to ani nemám strach, že by mi to neposvětil nebo něco takovýho, jenomže jak ho znám, von je tuze hamižnej a zachtivej a chtěl by taky. Přitom má z titulu své funkce kancelář jak montážní halu v Zetoru. A já teď žádnej navíc nemám.

Fakt jsem dneska první LCD instaloval jakožto pokusnýmu králíkovi Mildovi Červovi a hned dvakrát jsem se s Kvakinem málem srazil na chodbě. Poprvý jsem ho zmerčil včas a přikrčil se ve sklepě, jenomže von si to v družným hovoru s kýmsi zasejc rozmyslel a mašíroval zpátky. Eště dík za ten hovor, stih jsem displej strčit do kukaně za Tlustýho Vratočuča Gaunera. To je, kurva, konspirace jak u partyzánů.

Ale na druhou stranu Kvakin furt mrčel, že by chcel svůj soukromej noutbzuk připojit na intérnet, tak jsem mu tam strčil nějakej relikviózní hubík a nouťáska mu přidrátoval. Kdo si hraje, nezlobí. Kvakin nemá tedy důvod prudit a zevlovat po ouřadě a lačnit po plochejch monitórech, co stejně nejsou pro něho.

Středa, 08.02.2006 ... Hlavně věřte novinám ...

Zas o našem slovutným ouřadu vyšel takovej malej článeček v novinách. I mně slovutný žurnalista volal a pár otázek mi položil.

Že si moji odpověď zhruba ve znění:

"... je to vlastně rovnocenná podsíť naší vnitřní sítě, za optimálních podmínek to může běžet tedy na rychlosti až ke čtyřem megabitům. Co se vytížení týče, konkrétně statistiky nesleduju, přesný počet uživatelů vám takhle z hlavy neřeknu, datové přenosy tam jsou v rozumné a únosné výši, ale neměl jsem důvod pátrat po tom konkrétněji, protože nejsou zase tak značné, aby docházelo ke kolizím se zbytkem sítě úřadu a abych to studoval podrobně a musel tu rychlost kvůli tomu nějak dělit a omezovat."

pan novinář přeložil jako:

"... využívá připojení zatím jen několik lidí denně."

to bych ještě dokázal pochopit, je to na journalistu moc složitá záležitost a jeho znalosti nesahají do oblasti IT tak hluboko, aby to dokázal zjednodušeně parafrázovat výstižněji.

Ovšem u druhého tématu, kde jsem mu jasně řekl:

"... tam sedí dva až tři uživatelé."

dokázal interpretovat jako:

"... tam sedí tři až čtyři uživatelé."

To už mi přijde jako docela rozdíl. Jednak proto, že se jedná prakticky o větu holou, kterou při přepisu zkurvit, to už je umění. Druhak je v těch uživatelích tímto vtipným tahem rozdíl pětadvacet procent. A hlavně - vzato z reálného pohledu - jsou tam, do piči, tři židle, tak kde by ti čtyři asi tak seděli?

Zkrátka, co si člověk nenapíše sám, to stojí za hovno.

V tomhle případě se až tak nedivím, jde o dříve hrdý "Deník jihomoravských komunistů", název se lehce čas od času změní, redaktor přetrvá. Ale pak věřte novinám ...

Původně jsem neměl dneska v úmyslu jít na hokej. Ale po ICQ slovo dalo slovo a Fabul ..., ehm, Fabiak s krátkým mne přesvědčil. Ani mu to nedalo až tak moc práce. Zato mně ano, přeorganizovat si celý odpoledne a večer.

Aspoň obětavě zařídil lístky, což byla od něj laskavost a prozíravý tah, neboť takovej nával - a vyprodaný Rondo - to už tam dlouho nebylo. I přes prozíravě a laskavě předem koupený lístky jsme (díky Kuhlymu, kterej s sebou táhl manžetku a piškota a měli čtvrt hodiny zpoždění) chytli místa každej někde jinde (nebo hlavně já se odtrh), fotit odtam šlo blbě, ale aspoň něco. Taky jsme mohli zůstat venku.

Zápas byl takovej skvěle emotivní. Pro ty, jež nevěděj, co znamená takový "emotivní", bych to objasnil, jako že si furt dávali do držky. Za šedesát korun zábavné.

Výsledek Kometa Brno vs. Dukla Jihlava 2:2 i po prodloužení.

A tak nějak všelijak vůbec ...

Díky tomu jsem přišel i pozdě do hospody za slepejšama.

Nejdřív, když jsem ještě neměl v plánu jít se koukat na hokej, domníval jsem se, že v krčmě budu tak po šesté. Poté s hokejem teda tak po osmé, k půl deváté. Nakonec jsem se tam dokejval po deváté a ještě s bídou.

Trochu neprozřetelně jsem jim poslal varovnou KTZ, že se jako už řítím, neztrácejte humor, i když máte tumor.

Ale než jeden dojede z Oltecu do Kéniku a najde místo k zaparkování, mělo osazenstvo slepejšpárty dost času ukout pikel. Notně je tedy popichovala serevírka Kikina.

Přijdu do hospody, nikdo tam. Teda, abych nebyl jako Ťapina s takovejma kecama, hospoda je samozřejmě plná, ale po té správné tlupě ani stopa. Jenom serevírka na mne kyne a snaží se mi vysvětlit, že se vostatní nasrali, že jsem nepřišel, odešli tak před čtvrt hodinou a nechali mi tam účty, že je mám zaplatit. Asi snad za trest nebo co.

Opravdu mne to zarazilo, protože síla, která by dostala Baču a Marťana z hospody před zavíračkou, to už by muselo bejt něco. Nějakej můj příchod nebo nepříchod na to nemůže přece mít absolutní vliv. Dále jsem pochopitelně neměl v úmyslu cokoli platit, navíc bych na to momentálně patrně ani neměl. No, asi měl, ale nijak obšírněji jsem se s tím zkoumat nehodlal.

Jednoduše jsem se otázal, zda se Kikina domnívá, že byli aspoň v takovém stavu, aby byli schopní telefonovat, což s přihlédnutím k faktu, že odešli, bylo nejisté. Pokud by tomu skutečně bylo tak, že je moje nepřítomnost dokázala nějak excitovat a z lokálu vypudit, museli vypadat pod obraz. Ale zas jestli odešli po svejch ...

Zkrátka jsem moudře pokejval hlavou a měl se zase k odchodu, přičemž jsem šmátral rukou v kapse po telefonu, abych je aspoň do prdele poslal.

To už serevírka nervově nesnesla a vida, že by tak mohla přijít o tržbu za moji limonádu Kombajnérku mi práskla, že čekaj za rohem.

A já vůl je tam ani nenechal eště dýl vydusit.

Ale pivo jsem každýmu zaplatil, to se tak dělá, když někdo přijde pozdě.

Nejhorší na této epizodě bylo, jak se bez mého dozoru zase nažbrblala Ťapinka, čučela už když jsem přišel zas jak žaba z kyšky a pak se doma v opilecké pýše snažila připravovat pečený krumple alias "Pečáčky". Mno, moc fajn.

Úterý, 07.02.2006 ... Jiný kraj ...

S Pétěm a Pétěm Hromádkojc, s Branďulkou a všudypřítomnou Ťapinkou hrajeme boulink. To jsou takový ty kuželky s děravejma kulema. V podstatě si válíme koule.

Daří se nám to jak onomu pověstnému psovi ona pověstná pastva. Zvláště Branďulka se zaštiťuje faktem, že sporty s čímkoliv kulatým jí prostě nejdou. Zajímavé, a člověk by ji na ragby zrovna netipoval.

I tak nás to baví.

Přitom takovej Turkmenbaši zatrh místním duchnám penze a vzkázal jim, ať je živí parchantéros. Kdo neplodil, ať nežere.

Arabáči už několik dní vyhazujou do luftu ambasády, neboť si přečetli jakejsi dánskej půl roku starej Dikobraz, či přinejmenším si v něm prohlídli obrázky.

Američani honěj teroristy a teroristi honěj Američany.

A ta ozónová díra taky furt nic k lepšímu.

My si válíme koule a považujeme to za vzrušující událost.

Jiný kraj, jiný mrav.

Moderátor v rádiu večer hlásí trvajících sněhových přeháněk. Tak je to správné, tak mu to meteorolog nakukal. Kdyby si radš ťulpas moderátor otevřel okno, zjistil by, že už od rána padaj kýble bílejch sraček. Nebo se moh zeptat mne, já už bych mu vysvětlil, jaký je vztah mezi jeho ojedinělou přeháňkou a pětkrát za den vyhrabáváním auta ze závěje.

Pondělí, 06.02.2006 ... Pologramot vs. specialista ...

V pátek odpoledne a v podvečer jsem měl na mysli tou "nepříjemnou shodou pracovních povinností" přítomnost externího odborníka. Ten měl za úkol propojit nějaká od jejich firmy zapůjčená PC s Linuxem s jiným PC s Windowsama, aby se na tamější tiskárnu dalo tisknout.

"Systémový inženýr - UNIX, Linux", tak stojí na jeho navštívence. Na firemním webu je veden a evidován, tuším, dokonce jako "specialista".

Pročež, aby neutrpěla jeho reputace, mrdal se s tím od půl jedné do pěti a nadělal s tím kulový. Vzdor a odmítání. Linux linuxoval, Windows windowsovaly, dohromady to tvrdilo, že vraj akýsi error. Specialista se mořil, zkoušel to metodou hodnýho i zlýho policajta v jedné osobě, složitá směs řádkových příkazů, konfiguračních programů a šamanských zaříkávadel a kouzel. V mezičase obviňoval Windowsy jako původce všeho zla a nastiňoval, že se vší pravděpodobností se to bude muset reinstalovat a převést též na Linux, pak se to bude chovat mravně. To už tak linuxoví specialisté dělávají. Ale jenom tak docela potichoučku, protože si moc jistí sami nejsou - to narozdíl od linuxových věrozvěstů. Já se snažil chabě oponovat, že navenek se mi ty Microsoftí pomsty zdají ale úplně normální, ač nasichr to říct taky nemůžu, do melounu, do ženské a do Windows člověk až tak nevidí.

Ani nevím, co už jsem mu nasliboval, abych se ho v ten pátek zbavil. To už jsem byl z únavy - mírně řečeno - trochu mimo. Domnívám se, že kromě nějakých obligátních testů a nastavení mé nabídky zahrnovaly i modré z nebe, tucet pannen a štěně Kerbera. A to prosím konkrétně fenku.

Bylo dnes třeba především zjistit, na které straně je reálná chyba. Jak s Linuxem nejsem zas až tak úplně kamarád, třeba s tímhle jsem ještě nelaboroval, přesto jsem začal z této strany. Vyhrabal jsem zpod stolu jeden volně pohozený pevný disk, kdesi na stole se mi válelo rok a půl staré instalační CD Mandrake Linuxu, to jsem všecko narval do patřičných otvorů v počítači a Linux s přednastavenými hodnotami nainstaloval. Přečet jsem si o tom dvě stránečky na internetu, nastavil něco IP adres, spustil Samba Daemona a na první pokus toho sráče k oněm Woknům připojil.

Uspokojen jsem telefonicky informoval systémového inženýra, že mně to funguje.

Prý co konkrétně? A jestli ve správné síti? A jestli opravdu na ten počítač s Windowsama mám přístup? A jestli se nepletu. A že to musí vidět na vlastní voči.

A skutečně se vpodvečer zastavil, v mrazu, šalinou, s párkama k večeři v kabeli. Mně ho bylo až líto.

Zkusil můj Linux - fungovalo. Zkusil svůj Linux - nefungovalo. A eště jednou: můj - jo, jeho - ne.

Chvíli nejistě mlžil, že tam asi jacísi "oni" zapomněli cosi dokompilovat, že to budou asi ty starší verze (poté, co několikrát zkontroloval jejich naprostou totožnost), že to může být nějaká chyba (či linuxí hantýrkou dokonce bug), která se jinde neprojevila (vida, průkopníci). Asi nejvěrohodněji zněly jeho dvě poslední resumé, a sice: "Záhada", a pak ta pasáž o tom, že se na to bude muset ještě podívat. No - popravdě - bude.

Ona je to vždycky ohromná sranda, když odborník, v tomto případě ten systémový inžinýr, pustí k problému nedouka (pro Linux se o tuto pozici hrdě hlásím), který jediným svým připitomělým a zmatečným tahem ohraničí pole problému na odborníkově straně hřiště (v obdobné verzi známo též pod lidovým "a tos mi vole nemoh říct hned?"). Zvláště mne pak těší, že jsem momentálně v pozici onoho šťastného pologramota, opačných situací už jsem si zažil habakuk, teď ať se zase chvíli učí specialista ...

Neděle, 05.02.2006 ... Na řece se dá nejen plavit ...

Ťapinka si zjevně už olízala šrámy a zapomněla, jak krušno jí bylo po sportu minule. Pročež mne obudila už před polednem jakožto kohútek jarabý a trvala na tom, že chce na lyže běžky samochodky, ty, jež samy jedou, samy řídí. Aha.

Nebylo to ovšem to jediné, co zapomněla. Zapomněla ještě třeba vzít psí košíky z auta, jež dlí na vyladění a následné prohnání STK v servisu. Což byla kardinální chyba. Kdo má pořád vymejšlet trasy, který začínaj i končej ve stejným místě, takový, aby nebyly úplně odrovnávací? Buď to musí bejt kolečko (a hledejte kolečko v dosahu), nebo tam a zpátky, což je sice taky pěkné, když člověk už ví, co ho čeká, ale takňák to není vono. Dobře, dá se to eště svést na učení, ale podle mne maj bejt běžky k tomu, aby člověk dojel odněkud někam, né odněkud na to stejný místo.

Původně jsem měl v plánu vzít to autem třeba do Tišnova, popojet vlakem někam dál a oklikou se vyhlídkovou projížďkou vrátit. To avšak Ťapinka svojí zapomnětlivostí zhatila. Příště jí nakopu prdel.

A tak plán náhradní - jenom tak hopsa hejsa ze Skryjí na Trenckovu rokli a zpátky, no co už?

Pravda, rokle ... ehm, dle legendy se tam skrýval baron Trenck se svojí mordýřskou partou, každopádně je to taková, řekněme, méně přístupná rokle.

A eště ty úlevy a úlitby Ťapince ...

Zamýšlel jsem alespoň sveřepě se držet turistické značky, ovšem hned na první skalní římse vysoko nad řekou jsem byl odměněn halasným výstupem a hysterickou scénou na ohrané téma "Ťapinka a zima a svahy nad řekou". Pročež jsem byl nucen i tohoto záměru se vzdát a trapně se táhnout nížinou. Kde cesta byla, tak po cestě tak jak tak, kde nebyla, zkratkou po řece. K tomuto (a k této konkrétní) mám averzi zase já, co jsem tam ondyno zahučel po tlamě i s krosnou. Stejně jako tehdá Ťapinka - vlastní blbostí.

Ale nic jsem nenadělal, na skalní zkratku ji nedostanu, tedy jsme se šourali údolím a mohli si aspoň pilovat techniku. A že Ťapinka pilovala. Přinejmenším vstávání jí už jde docela dobře. Nevím proč, ano bylo to trochu namrlé, ale že by sebou musela furt takhle prát vo zem? Přiznávám, i já jednou snad blbě kamsi zajel špičkou nebo si přišlápl druhou lyži a hrábnul jsem si rukou na zem, ale kecnout na prdel dvakrát za sto metrů, to je docela umění.

I tak - krásná procházka. Opět dál, opět žádný extra tempo a honění, jedem, kocháme se. Sem tam zastávka na čaj a cigáro a psí krtkování ve sněhu. Nádhera.

Na závěr jsme se zkratkou vyhnuli kopci u Skryjí, čímž jsme si trasu ještě o necelé dva kilometry prodloužili, a zpátky do vsi jsme se vraceli sice za světla, leč za světla měsíce. Prima.

Skryje, klasický pohled od řeky zpět.	Po řece. Taky jsme potkali jiného běžkaře a ten mínil, že příští tejden to zkusí na bruslích.	Ťapinčin stále poněkud svérázný způsob zdolávání drobné terénní nerovnosti.
Ale na běžky ideální stopa, no ne?	Náhodou, nádherná scenérie.	Trenckova rokle. Taky až na ten sníh nic novýho.

Zajímavé, jak psék Anďák ani kupodivu neprotestoval proti jízdě autem zpět a jak čubička Mášucha rezignovala na oblíbené pokusy o zakousnutí šaltrpáky.

Po návratu domů padli za vlast všichni. Ťapinka se nejprve naložila do vany pro zahřátí zvenčí, poté se začala napájet čajem s Myslivcem pro vnitřní údržbu. Jakmile jsem se zvedal, že půjdu za máti na návštěvu, nejen, že Ťapinka se omluvila, ale i Anďák jenom koukal, jestli mne nenapadne volovina jako vzít ho s sebou, Mášena dokonce vypadala, že se začíná modlit. A to by jinak dobře vycejtili, kam se jde a že je tam možno obdržet piškot.

A ještě z té Trenckovy rokle:

Tohle bejvá jindy taková roztomilá tůňka, možná to mnozí znají (až na toho čokla v pozadí).	A zurčící potůček a vodopádek.

Sobota, 04.02.2006 ... Lenora ...

Střídavě spím a bdím a vůbec je po mně hovno. Zmoh jsem se tak na nákup, sežrání kdečeho, hodinový venčení pséků a zbytkem dne jsem se prozevloval. Ostatně to nebylo zase až tak špatné.

Čtvrtek - pátek, 02.-03.02.2006 ... Dvojden ...

Ten čtvrtek, to jsem se časně odpoledne sbalil a zmizel z práce, z Brna, ostatně jakož i z Jižní Moravy a teď nevím, jsou Jeseníky už Šlonzsko? Prostě v Jeseníkách, a to hned přímo pod Pradědem.

A proč? Začnu trochu oklikou.

Že je chata Ovčárna vlastně vojenské rekreační zařízení, to jsem věděl. Armádě (snad konkrétně brněnské VA) patří ještě chata vedle a k tomu přináležející, tuším, dvě sjezdovky. Svýho času jsem se tam účastnil takové, ehm, brigády, když tam začátkem zimy na sjezdovce vyřezávali kosodřevinu a místo aby požádali o vyčištění nějakej útvar třeba z Bruntálu či podobné přilehlé prdele, dle vojenských kapacit bylo systémovější vybrat čtyřicet maníků z roty přijímače z Brna, posadit je do autobusu a poslat je tam sto padesát kiláků na nucený práce.

Ostatně to zas až tak špatnej džob nebyl, sice půl dne po pás ve sněhu, ale při práci to hbitě uteklo, člověk ani nemrz, avšak ani se nijak extra nezapotil. A furt lepší, než nějaký dusání po buzeráku, na přijímači vítané zpestření. Hlavně nám proplatili nedodanou stravu, na místě jsme ovšem teplý jídlo měli připravený, čehož jsme hbitě využili a za nenadále stržené peníze se tam i s "VéDéčky" a zástupcem velitele roty zlinkovali jak carští důstojníci. Vojín Bobko zvaný Sergej usnul na schodech autobusu a při zastávce pro vykonání močení vypad na parkoviště, přičemž se domáhal dalšího spoje na Zlaté Hory, neboť se domníval, že dle zvyku takto cestuje domů. Druhý den jsem ku svému překvapení zjistil, že si v neoficiálním styku tykám s půlkou VD.

To byly časy.

Proto jsem neodmítl drobný výlet tamtéž, ačkoli o žádných takových alotriích už tentokrát nebyla řeč. No, skoro.

Se mi ozval Dejvi ze skupiny Kaskadéři, takoví moji oblíbení opečbuřtsongoví šumaři, že tam jedou zadrnkat na mejdan. A že tam jedou už poněkolikátý a nemaj z toho nikdy ani fotku, tedy nechť si jakožto jejich fotograf (to nevím, kde na tom Dejvi byl) sbalím saky, paky a foťáky a koukám namakat.

Mejdan ku příležitosti ukončení "Extrémního armádního závodu v zimním přežití", či jak se oný bazmek volá. Prej nejextrémnější ze všech extrémních přinejmenším v Evropě. Četl jsem o tom v novinách, ovšem až na místě jsem zjistil, oč vlastně kráčí - hoši se honěj v zimě po horách, šplhaj někde po lanovejch lávkách (s několikanásobným jištěním), sem tam po nějakým kusu ledu, nacvičujou transport zraněnýho na lyžích a jednu noc dokonce bivakujou v lese v závěji (ve stanu). No nářez. Uznávám, že pro přesuny mají delší trasy, všecko se to honí na čas, ovšem maj na to fyzičku, trénink a ostatně jsou za to placení. Samy o sobě jsme uvedené činnosti běžně praktikovali v Pionýru a Svazarmu ve věkovém rozmezí deseti až patnácti let jakožto rekreaci.

Takže až se klucí armádně extrémně dostatečně vyblbnou, rozmrzaj v chajdě u topení a na závěr je jim uspořádaný mecheche s dvouma kapelama a žranicí.

Pro informaci - už poněkolikáté zcela suverénně, s náskokem a obrazně řečeno bez zadejchání zvítězilo rakouské družstvo z nějakého jejich alpského armádního výcvikového střediska pro alpské armádní horské vůdce, či co to je zač. Jak je Rakousko obecně sice pěkný, ale takový nemastný a neslaný, a já si z nich (a z jejich armády obzvlášť) rád dělám prdel, tihle hoši byli opravdu už od pohledu sympatičtí. Zatímco ostatní si lízali rány, rakušáci tam pobíhali, pomáhali támhle připevnit jakousi plachtu, onde stěhovat křesla, kam bylo potřeba, takňák lážo plážo. Na všetečné otázky novinářů odpovídali krčením ramen s tím, že by to vítězství nějak nedramatizovali, že jsou přece takovej lepší průměr.

Nějakejch pár slavnostních řečí v hodinu H, potřásání rukama vítězům i poraženejm, z pozvanejch papalášů dorazil jenom továrišč načálnik generálního štábu a pár dalších vohvězdičkovanejch se silným zlatým olemováním, prostě takoví, co je i záklaďáci na vojně zdraví. Ti se po těch pár svejch promluvách zavřeli v salónku, před dveře si postavili ochranku (hehe) a prakticky radš nelezli moc ostatním na voči.

Čili mohla vypuknout nezřízená žranice a volná zábava. Po dlouhé době jsem viděl opravdu raut, za jakej není třeba se stydět. Vod sedmi večer do dvou do rána a neustále doplňovanej stůl, typická vojenská strava - vepřové hody, kančí gulášek, tropické ovocné saláty. S blížící se půlnocí si tam už akorát tak sem tam někdo zaskočil pro jedno dvě sousta na chuť pod jazyk. Kupříkladu jsem zjistil, že pokud už člověk nemá chuť a jenom ho honí mlsná, je vynikající věc čerstvej salátovej lupeň jenom tak s kaviárem. Von už to tam nikdo nechtěl žrát.

Jo, a to bysem nebyl já, abych tam taky nepotkal známýho, že? Jistej bejvalej nadrotmistr a technik zabezpečovací roty z mejch tehdá domovskejch kasáren tam zrovna dlel na rekreaci. Aspoň jsme příjemně poklábosili. Dušoval se, že to nebyl von, kterej, když mne v kasárnách uviděl půl roku po propuštění z armády zase (ale služebně, firma tam měla instalaci systému), vyvalil voči, zalapal po dechu a zasípal: "Ježíši Kriste, ty už seš tady zas?" Ale já mám stejně furt zato, že to von byl.

Tedy jsem se tam tak povaloval v křesílku ve vstupní hale, kde Kaskadéři drnkali a snažili se bavit osazenstvo, semo tamo jsem udělal nějakou tu fotku (co taky furt dokola chcete fotit na tom stejným?), něco zobnul, dal si kafe, cigáro, zase kafe a tak furt dokola. Naráz byly dvě hodiny a prakticky endešlůs.

Naházeli jsme věci zpátky do dodávky a na Brno, Vávro, na Brno.

Za Olomoucí jsem trochu na třičtvrtě hodinky zabral špónu, ale to je jak když myš prdne do Atlantiku. Před šestou jsme byli v Brně, dal jsem si ještě u Dejviho doma kafe a vyrazil rovnou do práce.

To už byl notnou dobu ten pátek.

V šalině cestou od Dejviho na ouřad jsem potkal kolegyň (cca čtvrt na sedum), ta si mnula voči a vočividně těm svejm vočám nevěřila. Prej estli jsem se nezbláznil?

Vratočučka si na mne chtěla zase šáhnout, esli nevidí ducha? Já nevím, co ti vratočuči s tím vošaháváním po ránu furt maj? To je učí v nějaké vratočučoškole? Jak přijdu někam do práce před sedmou, hned si na mne vrátná chce šahat. Dycky. Divné.

Hezky zatepla jsem udělal pár důležitejch věcí, než se na ouřad navalej ouředníci, pak před osmou na mne začala jít zase amplituda, pročež jsem vrazil DVD do mechaniky, zadal vypalování jakejchsi záloh a zhruba hodinku si dal šlofíčka. No co, stroje pracujou za nás.

Měl jsem původně v plánu zahnout kramle k polednímu a jít chrápat, ke svému "ohromnému" nadšení jsem tam díky nepříjemné shodě pracovních okolností trčel až skoro do podvečera.

Pak jsem přišel domů a bylo po mně jak po žabě.

Vopravdu stárnu. Necelejch třicet šest hodin a taková únava.

Čtvrtek, 02.02.2006 ... Hlášení o zpoždění ...

Omlouvám se, je čtvrtek, 02.02., 02:02 pm, mizím kdesi v lesi mimo Brno a vracím se až hrubo nad ránem.

Poreferuju tedy později.

Děkuji laskavým čtenářům za pochopení.

Středa, 01.02.2006 ... Modří už vědí ...

Koupil jsem si mapu. Vodáckého průvodce Sázavy.

S díky jsem odmítl komplet všech vodáckých map a průvodců, ač byl údajně za nesmírně výhodnou cenu. Za jakou, to nevím, k tomu už se slečna prodávačka nedostala, neboť jsem ji nacvičeným diktátorským gestem utíp jak vajgla a stručně jí vysvětlil, s kým čím sedmým pádem to jezdím na vodu. A že bych ukrutný fascikl beztak neupotřebil, u tak čtvrté položky bych tu tlupu vybil jak kuřata a radš se nechal zavřít. A ty tři jednotlivý mapy, co to s nima bez duševní újmy snad ještě vydržím, ty vyjdou zas určitě levněj než ten fascikl.

Večer jsem na zasedání přátele slepejše seznámil s faktem, že v létě pojedeme na Sázavu (či lépe řečeno pojedeme Sázavu), neboť jsme si ji vybrali. Společně jsme si ji vybrali.

A já jsem tak geniální a šikovný, že už mám vodáckého průvodce a mapu.

Teď je ještě soustavným drobným pozměňováním a přehazováním slov přesvědčit, že to byl vlastně výhradně jejich nápad a já se jen přidal a postaral o plán trasy, na jejich popud. To abych to při tom fiasku zase nevodsral.

Mimochodem - dočista bezděčně se mi podařilo koupit pouze JEDNU mapu, nikoli dvě, jak je mým zvykem.