Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Únor 2008

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Pondělí, 03.03.2008 ... Tož tak ...

5. zápas čtvrtfinále play-off: Kometa vs. Hradec Králové ... 6:5 po prodloužení.

Jak pravil kterýsi zdravě sebekritický Hradečan: "Tým, který dá pět gólů a nevyhraje, ten by se měl nad sebou zamyslet."

Dokážete pochopit nejmenovaného člověka, který se dívá přes dvě hodiny na sportovní utkání extrémní napínavosti, jak domácí prohrávají 0:1 a 0:2, sníží na 1:2, znovu dostanou 1:3, vyrovnají na 3:3, ujmou se vedení 4:3, opětovně dostanou vyrovnávací branku 4:4, zase se ujmou vedení hosté 4:5, konečně domácí manšaft vyrovná na 5:5 ...

Dokážete pochopit toho nejmenovaného člověka, který při úpravě ledu před prodloužením pokrčí rameny s tím, že je moc hodin, a jde domů?

Inu, Kachně je už divné od přirození ...

Původně jsem fotit nechtěl (a služebně nemusel), pročež jsme taky prozíravě seděli kdesi pod střechou ve 23. řadě.

Pak si říkám, že udělám fotečku jednu ubohou, chudou, na pokusy pouhou, nebo možná dvě, kdyby ta jedna nevyšla ...

Víkend, 29.02.-02.03.2008 ... Bosna, Reflex, piča a čuráci ...

Stále kupuju a čtu časopis Reflex. Někdy je třeba odmyslet si multiklti a fetošskou propagandu, někdy jsou články lepší, jindy horší. Tak jak tak ke čtvrtečnímu obědu Zelený Raoul prostě patří a basta.

Posledních několik let obsahuje časopis i rubriku "Vandr", kde se o své zážitky dělí obvykle jedinci, jež nějakou dobu studovali/pracovali ve víceméně (někdy více, někdy méně) vzdálených zemích. Když říkám obvykle, myslím tím opravdu obvykle, řekněme tři ze čtyř vydání, jindy lze najít i kuriozity, jako jakousi levičáckou pakáž opěvující znárodněné školství v kterési prdeli nebo smažku, co se živila žebrotou v Itálii. Inu tak.

Tentokrát šlo o pojednání jakési studentky - socioložky - o její stáži v Bosně a Hercegovině.

Ponechám stranou z mého úhlu pohledu pavědní zaměření pisatelky. Možná je opravdu sociologie jako obor záležitost zajímavá, objevná a celospolečensky přínosná. Kdepak líheň parazitů. Když hovořím o svém úhlu pohledu, myslím tím jenom tu skromnou epizodu, jak se mi za mého nedlouhého působení na pedagogické fuckultě po několik semestrů nepodařilo přijít na to, co a k čemu to ta sociologie vlastně je. Raději jsem se po zralé úvaze vysral napřed na sociologii, později na celou fuckultu.

Jak říkám - možná ze mne hovoří jen bledá závist, že někdo umí předstírat chápání předmětu a účelu sociologie a já ne.

Nehodlám si všímat ani toho, že v článku se opakovaně objevuje "Muslim" s velkým. To už jako fakt? To odteď budeme psát Muslim? A taky Křesťan (ve smyslu víry, nikoli Robert nebo Rudolf) a Ateista? Nebo je to zase multikulti úlet? Nebo je prostě jenom piča korektor/ka? Nebo je prostě jenom piča socioložka? Protože je socioložka? Vím já?

To všechno jsou malichernosti.

Nejvíc mne zaujala přiložená (přitištěná) mapka, ilustrující, kde se taková Republika Bosna a Hercegovina nachází:

Mapka z Reflexu 09/2008

A toto je jako, kurva, zase co? Zpravodajství CNN? Nebo jiné podobně přiblblé americké televize, kde si pletou státy přes devátý, jsou schopni prohodit Vídeň s Prahou, Slovensko se Slovinskem, Česko s Čečenskem, českého předsedu vlády označit za Poláka a k mapce Rakouska připsat Switzerland?

Odkdy je, do piči, Řecko západně od BiH? Chápu, že Bosna a Hercegovina existují poměrně krátce, ale kde leží Řecko ve vztahu k bývalé Jugoslávii, to je snad učivo zeměpisu - bratru šesté třídy obecné školy.

A k dovršení: Jadranské moře, to je zas co za zkurvenou kaluž? To je někde poblíž moře Jaderského?

Jsou takoví čuráci v té redakci, nebo si na takový věci platěj externisty?

Víkend, 29.02.-02.03.2008 ... Emma má větry ...

Ťapinka odjela na víkend do Plzně.

Já se válel doma, spal, jedl, staral se o pséky, něco málo vypral, četl a koukal na ty "svoje" filmy (dle Ťapinčí klasifikace - to jsou ty filmy, kde je spousta stejnejch chlapů v kvádrech, kteří po sobě střílí, případně kde je spousta stejnejch chlapů v uniformách, kteří po sobě střílí).

Českem se prohnala série bouří, přívalových dešťů a orkán Emma.

Události a poznatky:

1) Ranní venčení psů v orkánu připomíná leckdy pouštění chlupatých ušatých draků.

2) Orkán může způsobit Mengeleho selekci v pokojových květinách, pakliže máti před tím, než se nechá polapit a zavřít do psychiatrické léčebny, nedobře dovře okno.

3) Cestu z Plzně dokáže stržená trolej (a následné cestování až do Práglu) notně zpestřit, ačkoli tady bych výsledné zpoždění výjimečně nepřičítal na vrub Českých Drah.

4) V našem paneláku začala protékat pochroumaná střecha, pročež po schodišti ve vyšších patrech stéká voda. Ze solidarity jsem zapůjčil v plénum dva ze tří našich kýblů. Dva ze tří nikoli proto, abychom jeden měli usyslený, nýbrž proto, že ten poslední má ve dně díru, milá Lízo. Což jsem zjistil dnes. Na dotaz, proč teda, kurva, máme několik let kýbl s dírou, když o ní Ťapinka ví, jsem zvěděl, že lze do něj dávat třeba zeminu. Kolikrát do něj dala zeminu? Zatím ještě ne. Ale důležitý je ten fakt, že může ...

5) Prádlo řádně přikolíkované lze sušit i v okránu, přičemž vůbec nevadí, že do toho občas prší, neboť vysoušecí účinek orkánu Emma je vyšší, než vlhčící účinek deště.

Čtvrtek, 28.02.2008 ... Rozhodčí ...

A ještě k tomu hokeji ...

Jak se má máti? Inu, stále kvoká, stále kvoká ...

Ale už se aspoň zbavila těch plačtivých stavů, nechce se prát s personálem, dá dohromady pár vět, které mají dohromady hlavu a patu (ač se třeba nezakládají tak docela na reálném základě).

Na čtvrtek ji Ťapinka informovala, že já se nestavím, neboť jedu s Marťanem na ten hokej do Hradce. Možná dodala i to, že fotit, což mohla vcelku předpokládat, ačkoli to nebyla v tento den tak docela pravda. Každopádně jsem máti o focení říkal v neděli a v pondělí.

Nicméně ve čtvrtek se mnou chtěla o čemsi hovořit staniční sestra a tázala se máti, jestli se za ní stavím.

Máti věděla, že nestavím, neboť budu na hokeji. Poněvadž toto téma přišlo na přetřes za týden už několikrát, dokázala si pro sebe upřesnit, že tam nebývám obvykle jenom jako divák, nýbrž tam mám v rámci mých koníčků jakési poslání.

Ale jaké?

Hráč? To dojde i máti v šaškecu, že s mým talentem na kolektivní sporty je to blbost.

Stejně tak trenér. Sice existuje známé rčení, že "kdo to neumí, ten to učí", ale i to dokázala máti zcela logicky vyloučit.

Co zbývá? Kdo se kolem toho ještě motá a není to obyčejný divák?

Pročež máti vesele informuje personál blázince, že jsem rozhodčí.

Čtvrtek, 28.02.2008 ... Hádanka ...

S výletem s Marťanem do Hradce - tedy s cestou zpátky - úzce souvisí hádanka:

Víte, kolik policajtů a polopolicajtů z dvoučlenných hlídek se vejde do benzínky Esso v Brně na Sportovní kousek před královopolským nádražím? Té, jak je tam ta pomalá, duchem mdlá, ovšem prsatá obsluhovačka?

Rešení - 5. Dvě komplet hlídky polopolicajtů a jeden policajt. Ten poslední chudák od PČR už se nevlez a musel zůstat chrápat venku v autě.

Střídaj se při defilé před obsluhovačkou podle nějakého systému, nebo prostě "silnější pes mrdá"?

Průběžně od neděle, 24.02.2008 ... Play-off a střepy v oku ...

Aby toho nebylo málo, probíhá čtvrtfinále play-off 1. hokejové ligy (té, co je vlastně ve skutečnosti 2. hokejová liga, neboť v hierarchii soutěží je nad ní ještě prvnější liga).

Na Brno pro toto čtvrtfinále (4 až 7 zápasů) vyšel Hradec Králové.

Při prvních dvou v Brně bylo vyprodáno už několik dní dopředu. Což mně může být vcelku jedno, mně donesou lístek osobně až do hospody.

Ke všemu jsem se s kolegou fotografem dohodl tak, že já mu klíďo píďo přenechám fotografování zápasu, na mne pak vyšel jakýsi doprovodný program, což sice nebylo až tak záživné, ale po většinu času jsem se mohl někde poflakovat a sledovat hru a s fotkama fanoušků a sponzorů jsem se nemusel mrdat tak dlouho do noci jako s reportem z komplet utkání. A když jsem neměl při ruce vhodné místo, stejně jsem si šel stoupnout za kolegou ke střídačkám, abych měl dobrej výhled, che.

Oproti utkání s HK v základní části není už atmosféra tak příjemná a přátelská, občas kromě hecování dojde i na nadávky mezi tábory fanoušků, sem tam ojediněle i na strkanici prý.

Jednomu Brňákovi v Hradci prý o dva exempláře seškrtali zubní kartu. Pozadí a promile na obou stranách neznám.

Se zajímavou historkou přišla na diskusní fórum Komety jedna hradecká fanynka: hned při prvním utkání jí v Brně někdo vmetl z brněnských vmetl hrst střepů do obličeje. Pročež prý skončila na ARO, kde jí to ošetřili, ale jeden střep prý nešel vyndat, tak jí ho budou až následující den odstraňovat leisrem (její transkripce laseru). Postupně se rozhovořila o tom, kterak pachatel (či několik) měli plný batoh (či několik) rozdrceného skla a bavili se tím, že to házeli po fanoušcích hostí.

Někdo poukázal na fakt, že některé pasáže na jejím vyprávění nevypadají příliš přesvědčivě.

Ovšem zase obratem se ozval jakýsi údajný brněnský fanoušek, že to všechno viděl, potvrzuje, škaredé to bylo, fuj, fuj, fuj.

Nějak mi to tak přišlo ... zkrátka zrovna jsem se ještě vrtal v administraci webu Komety a dělal jakousi drobnou úpravičku u těch fotek nebo co, tak jsem se mrknul do sekce, kde je diskusní fórum, jenom tak vlastně mimoděk se podívat na IP adresu toho "Brňáka", jestli se z ní nevyčte, zda je skutečně z Brna, nebo někdo z Hradce chce z dlouhé chvíle přilejt volej do vohňa.

Hups - zajímavé, že onen "Brňák" měl stejnou IP adresu jako původní postižená Hradečanka, a sice z rozsahu pro ADSL Telecomu, takže se z toho nedá na první naťuknutí určit lokalita, ale zase se dá vcelku seriózně vyloučit sdílení jedné takovéto IP mezi Hradcem a Brnem.

Tato její druhá identita chvíli ještě mlela na fóru nesmysly, později ze stejné adresy začala chodit ještě pod třetí přezdívkou, kde se situovala do role mužské, avšak z Hradce, přičemž se pokoušela o jakýsi smířlivý tón.

Celá ta událost vyprovokovala nemalou hysterii na obou stranách (neboť jsem se o svůj poznatek podělil se členy redakce a ti jej zase zcela logicky poslali dále).

Přijde mi to jakési podivné ...

1) Odkdy se s cizím tělesem v oku chodí na Anesteziologicko-Resuscitační Oddělení? To by jí tam musela spadnout tak rozjetá Tatra se štěrkem ...

2) Moc si toho z oftalmologie nepamatuju, ale co vím, dá se laserem: odstranit (tzn. odpálit) zákal, dá se částečně upálit jakási vrstvička snad rohovky (?) a tím korigovat některé oční vady, dá se laserem "přivařit" odchlípnutá sítnice či upravit nějaké cévy uvnitř oka. Jak se tím ale odstraňuje střep? Rozžhavit do tekuta a nechat protavit dovnitř? Má někdo hlubší znalost?

3) Útočník měl batoh střepů? Předem připravený? Ještě bych i pochopil (rozhodně nikoli schvaloval), kdyby po fanoušcích druhého tábora jebnul něco, co mu právě přišlo pod ruku. Nebo by si nějaký psychopat i přinesl s sebou nějakou pyrotechniku nebo něco, ale drcené sklo?

4) Jak by batoh skla pronesl přes securiťácký "filcung"? Mne kontrolují ryze formálně, neboť držím v ruce kartu "Press", ale i tak mi sjedou rukama přes kapsy a někdy chtějí vidět panel od autorádia (zřetelně nahmatatelná krabička), ovšem vždy se chtějí - byť jedním okem - podívat i do fotobrašny.

5) Jak by ten "pachatel" po těch cizích fans to sklo házel? To by si vzal na to koženou rukavici?

Ano, i naši prý viděli v hradeckém hloučku dívčinu, která zmizela a na třetí třetinu se vrátila se zavázaným okem - s běžnou fantazií se dá vymyslet patnáct způsobů, jakými dokáže v průběhu hokejového utkání přijít k úrazu oka.

Jiný, jinak docela rozumně se vyjadřující jedinec z Hradce údajně viděl lékařskou zprávu, kde se psalo i o tom skle - pokud bych věřil i tomuto, stále nechápu celý ten princip. Ano, kdyby si někdo jaksi propašoval flašku a jebnul s ní třeba o zídku směrem k té dívčině, když se zrovna otočila, dejme tomu ...

Ale pořád co to ARO a "leisr"? A ty další rozdmýchávačské identity?

Prý mají schůzku fancluby mezi sebou a nějak si to vyřídí s případnou omluvou, hlavně do toho ovšem vnesou světlo.

Za sebe mohu říct - já byl s Marťanem ve čtvrtek (28.02.) na třetím utkání v HK, udělali jsme si vejlet. Sice už to zdaleka nebyla taková pohoda jako předtím, ale atmosféra bouřlivá a negativní jednání, jež bychom zaregistrovali, žádné. A to ten den Kometa vyhrála 1:3 a ten jejich stadion málem spadl.

O víkendu je stav na zápasy 2:2 a pokračování v pondělí.

Úterý, 19.02.2008 ... Lepší než Kryšot ...

Je tak jaksi ve všeobecném podvědomí, že situace na českých silnicích není nijak růžová.

Pravdu mají kritici v tom, že po zločinu (či alespoň přestupku) má přijít trest nejlépe obratem. Všelijaké samočinné buzerační aparáty sice v dlouhodobém časovém horizontu eliminují v mezích bodového systému jistou část prasořidičů, avšak dokazování je obtížné, ochcávání jednoduché a okamžitý dopad se svým odstrašujícím účinkem nikde. Stejně tak stokrát omílané monstrakce na kontroly lékárniček a žárovek.

Správný postup je: Odbočil jsi na zákazu? Zastav a cáluj. Projel jsi na červenou? Stop, vytas prašule a ještě si chvílu počkej, abys věděl, že máš spěchat pomalu.

Nevím, co z toho je posláním často zevlující dopravní hlídky na Plotní hned za autobusovým nádražím Zvonařka, ale očividně tam selektivně lapají jakési hříšníky. Potud v pořádku, přejdu i fakt, že jich na to musí bejt za bukem (či za rohem) zašitých pět - jeden umí s vysílačkou, druhej s plácačkou, třetí je náčelník a ti dva, co právě přichází, to jsou buď ti, kteří umí jeden číst a druhej psát, nebo je jdou právě střídat či jim nesou svačinu. Plus pochopitelně ještě další odřad někde, odkud jim dává po rádiu echo o delikventech.

Jelikož nevím, za jaké přestupky tam lapají, netroufám si hodnotit účelnost. Ale snažím se vidět stále pozitivně, pročež předpokládám, že půjde o něco smysluplného.

V tom případě by to splňovalo shorauvedené atributy.

"Pane řidiči, silniční kontrola, laskavě si couvněte a odstavte vozidlo sem na stranu ..."

... snad jen, kdyby ho ta pitomá hluchavka nenechala nacouvat do vozidla za ním. Nebo i nechala, pokud bych s vozidlem za ním nebyl já.

Sobota, 16.02.2008 ... Hajzl ...

Teče hajzl. Protejká. Trochu. Tak, že to ani neotočí vodoměrem. Ale jaksi mne to z principu nasralo.

I uchopil jsem žebř a dal se do opravy.

Podle mého chtělo pouze napouštěcí ústrojí rozborku a sborku. Vysypat bordel, vyčistit od vodního šutru. To po roce nebo dvou zpravidla postačuje, těsnění je v pořádku, jen je někde na nepatřičném místě nános nepatřičné usazeniny. Řečeno slovy klasika: Vodní kámen, to je prevít.

Zatáhl jsem přívodní ventil, odmontoval hadici ...

"Ťapíííí, podej mi, kurva, fofrem kýbl ..."

Prej jestli si nemůžu aspoň jedinkrát dopředu připravit nezbytné pomůcky, aby nemusel nikdo poskakovat okolo a snášet mi další a další? Ona taky ví, co si k operaci nachystat.

Jo, jo, k operaci ... Copak jsem instalatér?

V tomhle nemám tu potřebnou rutinu. Ač uznávám, že napadnout mne to mohlo, zkrátka jsem ve svém oblíbeném promýšlení katastrofických vizí nepokročil tolik do hloubky, abych tušil, že onen kohout neuzavře přívod vody úplně, tato že mírně poteče (což v nádržce nebylo ani vidět) a bude stékat po hadici zpět do prostor stoupaček, kudy bude odkapávat bůhví kam do útrob domu.

Kyblik jsem postavil na pootevřená dvířka od stoupačkové šachty a hadici rafinovaně omotal okolo madla kýblu tak, aby při vhodném skřípnutí držela a voda po tu chvíli odtékala dovnitř nádoby.

Za to, že při zpětném uspořádání mechanismu do funkčního celku jsem jaksi podcenil tyto závity a skončil se správně složeným hajzlem, ovšem s kýblem navlečeným na přívodní hadici k nádržce, za to nemůžu už vůbec ...

Pátek, 15.02.2008 ... Gympl ...

Shlédnul jsem film "Gympl".

Mno, ehm ...

Asi takhle - já se v hodnocení obvykle dobře shoduju právě s CSFD, ačkoli se mi už několikrát stalo, že jsem ani nedokoukal nějaké opěvované dílo, případně naopak se mi vcelku líbil dle tamějších kritérií skoro propadák. Obecně u mne platí, že co má průměr hodnocení pod 50%, na to nemá vůbec smysl se dívat. 50-60% je spíš nouze nebo nějaký konkrétní zájem o daný snímek, 60-70% jsou koukatelná "béčka" a od 70% (lépe 80%) výše začínají dobré filmy. Jak říkám - je to dobré orientační vodítko, ne pravidlo. Když už nevím, zda tomu mám obětovat čas, konzultuju s někým z přátel, případně s kolegou Lišakovem, jehož mám každý pracovní den při ruce, s tím máme podobný vkus.

Ten Gympl, no ...

Téma dobré. Zpracování dost katastrofa. Když se nad tím tak zamyslím: scénář pojatý jako panoptikum do extrému vyhnaných křečovitých zkratkovitých figurek, herecké výkony na úrovni recitačního kroužku nevalné úrovně. Částečně by pomohly základní kursy herectví, částečně logoped. Nejvíce pak režisér, který by nebyl takový ojeb.

Ačkoli i já mám ze sporadických hovorů s dnešními gymnazisty pocit, že od našich dob se laťka požadavků i výkonů razantně snížila, přesto bych tyto studenty až za takovou bandu debilů a ubožáků jako ve filmu nepovažoval. Možná to byl režisérův záměr, co já vím?

Jakkoli to může znít paradoxně, přesto je film jako celek koukatelný. Dle očekávání - nenadchne, ale taky nijak výrazně nenasere.

Ale o tom jsem vlastně vůbec pojednávat nechtěl.

Zaujal mne ...

Ne, ani o těch opěvovanejch kozenkách jedné té mladé "hérečky" původně neměla být řeč, i když tam musím uznat, že je má vopravdu pěkný.

Zaujal mne Jiří Schmitzer v roli afektovaného (jak jinak v tomto veledíle?) češtináře, kterak se ve sborovně rozohňuje:

"Nevážej si svobody. Nezajímá je literatura. Nezajímá je historie. Nezajímá je NIC. VÁLKU NA NĚ ..."

S tím by se dalo - opět i dle mých zkušeností - plně souhlasit.

Jenom si nebohý tvůrčí tým mohl probůh alespoň ohlídat, aby týž zapálený učitel ČJ o chabých třináct minut dál nepsal po tabuli s pravopisnými chybami.

"Stromy se ohýbaly pod náporem větru, JEŽ hlasitě skučel do přívalů deště."

Chápu, že jsem hnidopich. Ale patřičný tvar tohoto zvratného zájmena v mužském rodě dle mých chabých znalostí zní opravdu JENŽ. Zajímavé, že to není ani v databázi známých a dokumentovaných chyb. To jsem první, kdo si toho všiml? Mně to málem vytáhlo voči z důlků.

Ještě k úterý, 12.02.2008 ... Každá věc má svůj patřičný čas ...

Například ne tak docela to však chápe taková Ťapinka: informovat mne s úsměvem a chichotáním o tom, že jí ZASE spadla náušnice a skřipec do vlasů za těžko přístupnou pračku ...

... přesně ve chvíli, kdy nad ní (nad Ťapinkou, nikoli nad pračkou) stojím s pistolí v ruce, právě jsem si ji odepnul z opasku (tu pistoli, nikoli tu ruku) a ještě ani nestihl vyndat zásobník ...

... TO FAKT, KURVA, NENÍ TEN PRAVEJ MOMENT.

Úterý, 12.02.2008 ... Dobrá rada nad zlato ...

Kamarádka* se mi omlouvá, že nemůže přijít na menší posezení do čajového lokálu, neboť ji prý dostihlo jakési nastuzení.

Chápavě přikyvuji, seč mi prsty na klávesnici stačí, rozumím, její omluvu takto tlumočím, na závěr přidávám - ač ne výslovně vyžádané - moudro: když ví, že je na to chytlavá, ať příště týden před dopředu ohlášeným srazem nosí šálu.

Rada je prý pěkná, ale když, hihihi, nachlazení se týče močového měchýře a přilehlých partií.

No a?

Copak se to nějak vylučuje?

Ať si vezme šálu pod kalhotky.

*) Nebudu kamarádku jmenovat, když kráčí o nachlazenou píču**, neboť, jak znám z historie, velmi záhy by nemusela mojí kamarádkou být.

**) Hovořím stále o orgánu, pochopitelně.

Pondělí, 11.02.2008 ... Kverulantův povzdech ...

To počasí je vážně prima a tento způsob zimy zdá se mi minimálně pro teď vcelku vyhovující.

Snad jenom ...

1) došly mi, kurva, fotopapíry.

2) nechápu, do piči, proč jsem si kupoval ty běžky. Jako věšák v předsíni se přece dá použít ledacos jinýho.

Jedno běžknutí za dva roky přijde jednomu jako celkem hubený sportovní výsledek.

Takhle kdyby bylo teplo, slunečno ... a sníh ... deset kilometrů za Brnem.

Sobota a neděle, 09.-10.02.2008 ... Oprášená bednička ...

Neboť je prosluněný a volný víkend a především mám za poslední dobu máti bezpečně pod zámkem, oprášil jsem dírkovou komoru - krabici - a jal se vyzkoušet uloupit pár snímků.

Původně jsem hodlal spojit příjemné s užitečným a cestou na návštěvu udělat nějaký záběr třeba hlavní budovy v šaškecu. Tam by čarování s papundeklovou krabicí nikomu nepřišlo asi divné.

Avšak nebylo nasvícíno, pročež jsem se musel poohlídnout po jiných motivech.

Jeden snímeček směrem na golfík z okna (ten fotopapír mne mile překvapil, neboť byl v piksle dobrý někdy od září). Na šaliny mám jakejsi pech, buď to blbě našteluju, přesvítím, nedosvítím, rozmáznu, případně baba šalinářka, které se ukrutně nepozdávám, jak vedle kolejiště zázračím s divnou bedničkou, mi s tramvají naschvál popojede. Píča. Jeden záběr "industriální" na bejvalou Královopolskou a poslední ze střechy Vaňkovkýýý. Jo, původně měl bejt ten Petrov jako ústřední motiv. Když ale vona každá ta piksla má to zkreslení jiný a já to neumím vodhadnout.

Očividně mi tam (podle toho světlýho pruhu) šlo někudy světlo nebo nějakej univerzální zbloudilej odlesk.

Ty největší šmouhy nejsou vada snímků, ale zasraný sklo na scanneru.

I tak - čtyři aspoň částečně použitelný snímky ze šesti, to už je docela úspěch.

Čtvrtek, 07.02.2008 ... To zvládne i idiot ...

"Takže já vám tady vygeneruju ty uzávěrky pro ty pobočky," praví mi kolem 22. hodiny večerní inžinýr načálnik od Hadrnictví s.r.o., "na to nemusíte čekat, to mám za dvě hodinky, to zvládne i idiot."

Doplňující KTZ (někdy mylně nazývaná SMS) ze 03:06 ráno:

"Nejak se nezadarilo, nechame to na pristi tyden."

Výjimečně si z inžinýra nedělám srandu.

Jenom mi to dává za pravdu, proč v koexistenci s počítači používám tak často výrazy typu "čistě teoreticky", "za určitých okolností", "dyš to pude", plus podmiňovací způsob obecně ve všech jeho rozmanitých formách.

Po dřívějších zkušenostech obzvláště ve spojení s účeními systémy a magickou operací zvanou "uzávěrka".

Víkend, 01.-03.02.2008 ... Máti III - odhalení ...

(Dokončení ...)

Ráno - neděle - furt nic.

To je divný, dyť říkám furt - někde máti bejt musí. Kdyby byla nenápadná, s nikým se nedala do řeči, a když už, tak nějak v omezené míře a smysluplně, tak neřeknu. Ale z poslední doby mám pocit, že v rámci jednoho souvětí dokáže vystřídat tři a více témat. Vona někde dávno bude, ale kde?

Rozhodli jsme se s Ťapinkou nějak po poledni to zkusit ještě jednou na vlastní pěst. Udělat mazácké kolečko po špitálech a třeba aj ubytovnách pro bezďáky (jestli ji někdo nějakým řízením osudu nestrčil tam), všechny propátrat a nechat je ještě jednou prověřit, zda od pátečního večera nepřijali pacientku nad 70 let s ne úplně stoprocentně ověřenou identitou.

Postupně ...

Vojenská nemocnice - nic.

Armáda Spásy a jakási magistrátní ubytovna pro podobné existence - negativní.

Psychiatrická léčebna ...

Na vrátnici se pídíme, po chvíli konzultací s příjmem vrátná připouští, že kohosi neidentifikovaného tam mají, že to ještě prověří.

Přesně v ten moment mi volá na mobil dcera od tety Lenky (od té, u níž jsem v cca osmi letech zjistil, že ve skutečnosti není pravá teta, a ve třiceti, že se vlastně ani nejmenuje Lenka), že prý jí volali z Černovic, že tam mají s velkou pravděpodobností máti.

Ozubená kola zapadla.

Máti si sice nevzpomněla, jak se jmenuje, a byla tedy dva dny vedena jako "Neznámá", avšak dokázala se rozvzpomenout na kamarádku tetu Lenku, jež má ze všech jejích kamarádek asi nejsložitější příjmení. Tuto z blázince kontaktovali a takto se informace dostala i ke mně, v ten stejný okamžik tím pádem ze dvou stran.

Pravda, že zrovna tam jsem volal pět minut po policajtech, zapřeli ji mně i jim. Proč policie nedokázala ani po oficiálním vyhlášení pátrání si to znovu prověřit, to nechápu.

Tak to bysme měli. Máti si sedí v šaškecu a na tu bídu se tváří celkem spokojeně.

My ji takto "identifikovali" a alespoň v hrubých obrysech zjistili celý příběh: ona se vydala na špacír skutečně ještě v noci z pátka na sobotu, já odcházel ve 20:30, ona byla už v 00:15 na příjmu v těch Černovicích, než pojala ten nápad a než se vyštrachala, se vším všudy mohla být venku maximálně tak dvě hodinky. Ani nachladit se nestihla, a to i přes fakt, že se courala po ulicích jen v noční košili, svetru a pantoflích (každé jiné).

Odlovila ji RZP - sanitka Rychlé Zdravotní pomoci. Poučení pro příště (kdyby nedejbože nějaké podobné příště přišlo) - zkusit zavolat i tam. Opět se vkrádá otázka, co na to PČR? Ale to už momentálně radši nebudu rozpitvávat, darmo bych se nasral.

Pak už zbejvalo jenom odvolat právě to celostátní "pátrání" a dát zprávu všem, které jsem vyalarmoval.

Dle následných konzultací s ošetřujícím personálem si tam máti nějakou dobu pobude. Díky čemuž sice nebudu muset kmitat prakticky každý den na Lesnou, nýbrž do Černovic. To je sice další časový průser, ale nemusím se bát, co mi kde provede.

Tak.

Za držení palců a všemožnou morální potvoru děkuji.

(Konec této části příběhu.)

Víkend, 01.-03.02.2008 ... Máti II - celostátní pátrání ...

(Pokračování z minulého dílu ...)

To všechno s tou máti byla sice pakárna, ale ještě se to drželo v jakési normě. Nemocná duchna, dřepí doma, je potřeba ji denně navštěvovat a dohlížet na ni. Horší je, když ji chytne toulavá. Z toho jsem měl doopravdy strach, takhle skonal blahé paměti zakladatel jedné Pionýrské skupiny, s níž jsem měl co do činění - zapomněl, že je leden, vyrazil jenom v tričku ven, načež zapomněl, kde bydlí. Dostal zápal plic, umřel. Tak prosté to je.

Přičemž máti už několikrát opakovala, že by se měla stěhovat domů.

"Mami, kam - domů? Je ti 70 let, z toho 40 bydlíš tady. Kde je podle tebe doma? Víc doma bejt nikde nemůžeš."

To je sice logické, ale vysvětlujte to Alzheimerovi. Už jsem viděl v živejch barvách, jak ju budu honit někde po Židenicích, kde bydlela před válkou. Ano, tím myslím opravdu II. světovou, né třeba Kuvajtu napadení.

A taky, že jo ...

Třeba v pátek ráno mi vyrazila kamsi na špacír, soused Chudina ji natrapíroval na ulici, dovedl zpátky. Byt jí nic neříkal a tvrdila, že tam nebydlí.

Proto jsem nechal hledání denního stacionáře na principu školky a obratem ještě týž den domluvil, že od příštího týdne může nastoupit na Píčovatelskou Službu spadající pod náš ouřad na přechodný až tříměsíční pobyt. Jenom, aby to pomohlo, aby si tam měla s kým povídat a nejevila tendence zase se kamsi zatoulat. Jinak ji vyloučí i z oddělení pro dementy, což by byl docela už i trapný příběh.

Večer byla poctivě doma.

Ovšem v sobotu zmizela ...

Já to zjistil po poledni (snad nějak kolem jedné). Historie byla taková, že v 7:45 zjistila její sousedka Stará Jandovka, že byt je dokořán a máti v prdeli. I povolala opět souseda Chudinu, spolu prošmejdili byt, když máti nenašli, dali čas do jedenácti nebo půl dvanácté, pak mi v tomto smyslu napsali KTZ (někdy mylně nazývanou SMS). Což já jsem ovšem zjistil, až jsem vstal.

Vyrazil jsem tam na průzkum hned, normálně bych tam šel až s obědem. Máti fakt v prdeli.

Co včíl?

Vzal jsem auto a křížem krážem projel celou Lesnou, ulici po ulici, ty bližší i opakovaně. Ťapinka mezitím udělala psům delší procházku a prošla stejně pečlivě všechna možná zákoutí, kam se s autem nedá. Obojí bezvýsledně.

Obvolal jsem dvě kamarádky na Lesné, taktéž nula bodov.

Nejhorší na tom bylo, že máti nechala doma i dvě zimní bundy, které na střídačku nosí. Sice jsem nemoh vyloučit, že šáhla do skříně a vytáhla třeba deset let starý a odložený kabát, ale spíš bych sázel na to, že si neuvědomila roční dobu a vydala se na cesty nalehko, ve svetru nebo tak. Jako bych to neříkal.

Moc fajn.

Zkusil jsem zatelefonovat ještě několika jejím kamarádkám a tetě, třeba jestli neměla nějakou mocně prozářenou chvilku a nedostala se tam? Při souhře jakž takž vhodně zvolených otázek a maximálním fyzickém vypětí (vzhledem k té relativně čerstvě operované noze) by se jí to i podařit mohlo. Ovšem nepodařilo. Nebyla nikde. Tedy někde rozhodně ano, ale nikde, kde bych tušil, kde to někde je.

A tak dlouho a dle předpokladu jenom ve svetru? To je na levačku. To už se musela fakt zatoulat a nenajít cestu zpátky.

Zkusil jsem předběžně a jenom neoficiálně Městskou policii i PČR, s dotazem, zda se někde nenašla zaběhnutá dezorientovaná důchodka. Nenašla, alespoň podle jejich záznamů.

Na PČR na Příční to ovšem pojala paní velmi svědomitě, ať si zkusím obvolat nemocnice, ona to bude zkoušet taky jako předběžné pátrání, pokud to nepomůže, zavolá mi a dohodneme další kroky.

Na tomto místě bych chtěl poznamenat, že Zlatý stránky stojej už ale úplně za hovno. Nedá se v nich najít pořádně ani ta Policie (nevolal jsem 158, ale v případě takovéhoto ne přímo život ohrožujícího dotazu jsem sháněl číslo oddělení), nemocnice v nich nejsou snad vůbec. Jestli někdo v brněnskejch Zlatejch stránkách najde nemocnice, ať mi laskavě řekne, kde to je. Dá se takhle zločinnej vydavatel telefonních seznamů nějak postihnout?

Ale to jsem odbočil - máti má doma počítač, pročež jsem našel všechny špitály, na který jsem si honem vzpomněl a telefonoval a telefonoval: blázinec, Svatá Anna, Milouši, Delta, Bohunice, Úrazovka. Nevzpomněl jsem si na Bakešovu nemocnici, po zralé úvaze jsem vynechal onkologii, dětskou a porodnici.

Paní policajtka mi volala zpátky, že u nich nic, já na to, že ve špitálech taky nic (sem tam někam jsem se dovolal třeba těsně po ní), že jsem se nedovolal akorát do Vojenské a dál už mne nic nenapadá.

Shodli jsme se na tom, že Vojenskou kontaktují oni, já ještě jednou proběhnu okolí a v případě negativního výsledku se stavím na té Příční sepsat hlášení, že ji jako pohřešuju.

Kurva fix.

To už mohlo bejt tak k páté odpoledne. A venku začínala bejt docela kosa. Na piču. Fakt.

Já měl až výčitky, že v pátek máti prosila, ať neodcházím, já jí (ovšem jako každý den) vysvětloval, že fakt už musím, ona že půjde spát a já domů a pracovat. Ona že chce jít taky domů. Já zas, že ona je doma tam, já bydlím patnáct let jinde. A furt mne nechtěla pustit. Jako bych to zavinil nebo co. Vím, že to je blbost, takhle blbla fakt denně, každovečerní rituál, ale přece. To člověku nepřidá ...

Ochotnej policajt na policajtárně si mne poslechl, sepsal protokól, nechal si vyjmenovat všechny možný příbuzný, usoudil, že ještě dají echo Dopravnímu podniku. A vyhlásej celostátní pátrání, fakt, normálně regulérní celostátní pátrání, FKÚ hadr. V případě úspěchu mne obratem kontaktují.

Tak co už ...

Pravda, jestli omylem vlezla na Lesné třeba do šaliny, může bejt v Komárově stejně tak dobře, jako Komíně. Nebo kdekoli jinde - nazná, že jede už moc dlouho a nelíbí se jí to, vystoupí, na protější zastávce znovu nasedne ... a odjede do Řečkovic nebo do Líšně.

Naštěstí nemůže snad odjet mimo Brno, neb ji nevezmou do autobusu, kde se platí. Ale čert ví, zase s tím IDS JMK ...

Nebo vlak ... Při nějakém mocném vzedmutí ji klidně mohlo popadnout, že se rozjede za brůdrem do Esterajchu. Vím já, čeho je schopná a jaký má výkyvy? I tam by ji vysadili, doufejme, nejpozději v Břeclavi, ale proto asi to CELOSTÁTNÍ pátrání. Když se tak člověk zamyslí, může mít jedna taková máti na jeden zátah úžasnej akční rádius. Snad jenom na letišti by, zaplaťpánbůh, asi neprošla.

Ještě jsem zatelefonoval strejdovi Jurkovi, od máti bráchovi, že jsem ho naprášil na policajtárně jako příbuznýho, tak aby ho nemrdlo rovnou, kdyby ji u něj fízli třeba hledali. Takto jsem po asi deseti letech hovořil se strýcem.

Věnoval jsem se pak ještě nějaké práci, kterou jsem slíbil dodělat a odevzdat (PC pro Bobše), neboť co taky nahledám večer?

Ještě pak od přátel a známých poslouchám v dobrém míněné, avšak pramálo použitelné rady a nabídky:

"Kdyby tě napadlo ještě, kde hledat, tak my se tam zejtra zajedem podívat."

(Kurva, kdyby mě napadlo ještě, kde hledat, tak už tam dávno hledám.)

"Nemůže bejt ve sklepě?"

(Nemůže. Nepozná klíče od bytu, natož od sklepa. A tam by ji někdo našel. Případně by ji tam snad nezamk, když všici věděj, že je momentálně mešuge. Nebo by ji i jeden nešťastnou náhodou zamk a druhej vodemk. Taky nevím, co furt ti lidi hledaj v tom sklepě, ale někdo je tam nalezlej co čtvrt hodiny.)

A tak. To jenom poznamenávám, vím, že se snažili přijít na něco užitečného a děkuju, prdel si z toho dělám jenom dočista trošku.

Znovu v jedenáct večer volám Policii, furt nic.

Pič fix.

Vím, jaká je venku kosa, vím, jak se máti bojí sama potmě na ulici. A jestli ještě někde bloudí?

To ale snad není možný. Stát se jí snad nic extra vážnýho jednak nemohlo, druhak o tom bych už věděl. Chápu, lidi jsou nevšímaví a jedna blekotající máti ve svetru a kdoví v čem kolemjdoucí příliš neexcituje, ačkoli jakmile otevře klapačku, musí to bejt všem jasný, oč kráčí. Nevšimne si jí jeden, dva, tři. Deset. Sto. Ale tady je hrubo přes 300.000 lidí. Jestli je venku minimálně od osmi od rána, aspoň jeden se nad tím musel pozastavit. Zvlášť, jestli jí začala bejt ta kosa a dala se s někým do řeči, aby jí pomoh. Navíc by o tom měli mít informaci řidiči MěHroDu, kteří brázdí město křížem krážem, plus všechny policejní hlídky obou sborů.

A vypařit se nemohla.

Pevně věřím tomu, že už je někde internovaná, jenom si buď třeba nepamatuje jméno, případně jim tvrdí nějaký za svobodna nebo z prvního manželství, nebo zkrátka jenom ta informace ještě neprosákla skrz ty správné kanály.

Stejně se mi to pranic nelíbí a až mi z toho není dobře po těle. Nebejt to máti, ale třeba ztracenej harant, zadělával by si na pěknejch pár facek na uvítanou.

Ale když se do půl čtvrté do rána nic neděje a šerloci nevolaj, jdu spát.

(Dokončení příště ...)

Pondělí, 04.02.2008 ... Králík ...

K večeři nám Ťapinka naordinovala králíka, prefabrikovaného, z Bli..., ehm, z Billy.

Králík je prý ZDRAVÝ.

Velkoryse pomíjím fakt, že přinejmenším tento konkrétní byl MRTVÝ.

Ale alespoň za života zdravý být musel, protože přinejmenším postavou byl šlachovitý, štíhlý až hubený sportovec.

Zlý laický jazyk by skoro řekl, že králík byl anorektik. Ovšem to i zlému laickému jazyku dojde, že králík anorektik by nemohl být zdravý, přičemž tento zdravý byl minimálně do doby, než se stal mrtvým, takto to tvrdí Ťapinka a ta je veterinářka a s takto zdravými králíky má z pitevny zkušeností habaděj ...

Víkend, 01.-03.02.2008 ... Máti I - dosavadní vývoj ...

Vlastně prakticky chmurný popis historie, mj. abyste věděli, proč mám z deníčku obdeníček až obněkolikadeníček ...

Máti začalo před nějakou dobou trochu hrabat. Pak trochu víc, nakonec už to vypadalo, že jí jeblo fest.

Když jí zpočátku vypadávala jednotlivá slova, to by se dalo pochopit, ta vypadávaj i mně, a to je máti přes sedmdesát. Co by něměla nárok na trochu té sklerózy, že?

Horší bylo, když čtvrt roku zpátky začala zapomínat jména, místa (třeba kde bydlí), úkony jako telefonování, vypnutí televize, ovládání plynového sporáku. A klíčů. Klíče jsou patrně nějaký pokažený, neb když strčí klíč zevnitř do zámku a otočí jím, dveře nejdou otevřít. Pak chodila co deset minut kontrolovat, jestli právě teď dveře otevřít jdou nebo nejdou. Případně se na to šla zeptat sousedů. S největším nadšením ve čtvrt na pět ráno.

Klíče ztrácela, peníze ztrácela - vše v rámci bytu. Každodenní zábava: hledání klíčů a peněženky, ve které jsem jí nechal jakousi menší operativní hotovost, to když sporadicky se vypravila na výzvědy a podařilo se jí dojít až do hypermarketu U Starýho Růžičky, kde si koupila třeba zmrzlinu. Jídlo? To ne.

Zhruba od půlky listopadu situace začala vyžadovat obšírnější intervenci. Každodenní nákupy, krmení práškama. Vozil jsem ji po doktorech jak cvičenýho medvěda - zubařka, obvoďačka, neuroložka, CT mozku. Výsledek - demence alzheimerovského typu. Hmm, moc fajn. Ale co už s tím, že? Vono se to nějakou dobu dalo, jenom se před máti nesmělo vo tom Alzheimerovi mluvit. Když jsem jí řek na otázku, proč jdem zase k doktorovi a co jí je, že jí prostě trochu šibe, to byla v pohodě. Jak ale někde zaslechla vo Alzheimerovi, šla do vývrtky. Alzheimer = bubák.

A já jí furt říkal: "Nečum na tu televizu, zblbneš z toho." No, a už je to tady.

Tak to šlo i přes Vánoce, furt ... denně jednou až dvakrát za ní zajít, donést žrádlo, nacpat prášky, najít klíče a peněženku.

Jenom jsem jí musel odpojit plyn, neboť se málem mezi svátkama vyhodila do luftu, a ve stravě bylo nutno přejít na komponenty přihotovitelné v mikrovlnce. Její význam chápala do chvíle, než se z neznámého důvodu pokusila ohřívat marmeládu na nejvyšší výkon.

Ano, byla ve hře varianta, že bychom se přestěhovali k ní, jenže nás by mrdlo z ní, někdo by ji po dvou tejdnech zapleštil, případně by v příhodném okamžiku v návalu nadšení sebrala psy a vyrazila s nima na procházku. Načež by se vrátila (pokud vůbec) bez psů a se zápalem plic. To taky nešlo.

Protože jak pořád zkoušela ty klíče (pokud je náhodou měla), cpala je do zámku zevnitř, nakonec se tam zamčela dvěma zámky, každým na rozdílný počet západů, a pak nebyla schopna nakombinovat oba zaráz do polohy "odemčeno" a otevřít. Zkusil jsem jí zámky přelepit tvrdým papírem s nápisem "Nesahat", to aby nemohla strkat klíče zevnitř do zámku. Avšak papíry odtam servala, protože skrz ně nemohla strkat klíče zevnitř do zámku a zkoušet je. Prosté. Až jednou se jí povedlo nechat klíče zevnitř a zabouchnout si. Jeden soused jí to jakousi planžetou otevřel, já jí vyměnil FABku za takovou tu s knoflíkem zevnitř, že zkrátka tam není kam nacpat klíč.

Od ledna jí začali vozit obědy z místní Píčovatelské služby a píčovatelka docházela za ní do bytu uklidit největší herberk a dohlédnout, aby si máti to jídlo taky snědla. V mezičase mezi návštěvou píčovatelky a naším příchodem seděla máti doma, přebírala se různejma nesmyslnejma papírkama, bezcílně přenášela věci z místa na místo.

Ani jsem to nestíhal vyhazovat.

Pytlíková královna. Všude pytlíky od něčeho. Pytlíky, taštičky, tašky. Odložené, pohozené i uschované. A plná komora tohohle. Dokonce soustavou špagátků zhotovená jakási kaskáda tašek s taškami na stěně, po zemi hromádky dalších pytlíků a tašek a opět pytlíky s pytlíky a tašky s taškami ... a mezi tím nabroušený srp.

Málem jsem to ani do té popelárny nemoh pobrat.

Jindy zas uklízela sama - sebrala, kde co uviděla, na povrchu, ve skříni. To všechno namixovala opět do zavazadel, čili jedna igelitka obsahovala namátkou: spodní prádlo, tepláky, pekáč, brýle, šití, klubko vlny, peněženku s 200 eury, kapesník a jednu botu. Takovéto dárkové "package" pak roznášela po domě a hrozně se divila, proč sousedka Stará Jandovka jí to zase nosí curyk.

Trpěla. Fakt to bylo docela na hovno.

Depresivní a plačtivé stavy, stávající antidepresiva už nezabíraly. K tomu se jí udělal ještě jakýsi otlak na chodidle, to samozřejmě bolí, což jí ke klidu nepřidá. Čili nadešla nová epizoda - dostat máti na vyšetření na psychiatrii a na chirurgii, ať jí to chodidlo daj do rychtiku. Jenže v jakém pořadí? Ta noha bolí, což chce řešit asi dřív. Ale s rozříznutou šlapkou jak pak bude šmatlat na tu psychinu? Nebo nejdřív na ten Hollywood a pak až s nohou?

Situace se vyřešila sama, když mi Ťapinka ráno volá: "Pojď si sebrat máti, špacíruje ti tady po parkovišťu." Jo, chodila v osm ráno u nás před domem po parkovišti, nakukovala do aut a povídala něco o pomerančích.

Čímž bylo rozhodnuto - toho dne jsme navštívili psychiatrii. Následně několikrát chirurgii.

V mezičase jsem sháněl nějaký aspoň denní stacionář, to by jistě pomohlo, kdyby byla aspoň přes den mezi "svýma". Voni si takhle geronti povídaj mezi sebou, jeden má Alzheimera, takže mluví nelogicky, ale ten druhej je zas sklerotik, takže vo tom za pět minut neví. Ve finále jsou jakž takž spokojení.

Jenže čas neúprosně pracoval proti mně a ve spojení s máti mi na tento víkend uchystali grandiózní zpestření ...

(Pokračování příště - fakt brzo tentokrát)